Robert W. Chambers
KRÁL VE ŽLUTÉM
Prˇeložil Petr Pálenský
Argo
Robert W. Chambers
Král ve žlutém
Z anglického originálu The King in Yellow, vydaného roku 1895 F. Tennysonem Neelym v Novém Yorku, prˇeložil Petr Pálenský. Obálku s použitím ilustrace autora navrhl Pavel Růt. Jazyková redakce David Petrů. Odpovědný redaktor Petr Onufer. Korektury Martin Svoboda. Grafická úprava a sazba Oliver Švolík. Technický redaktor Milan Dorazil. Vydalo nakladatelství Argo, Milíčova 13, 130 00 Praha 3,
[email protected], www.argo.cz, roku 2014 jako svou 2406. publikaci. Vytiskla Těšínská tiskárna. První vydání. ISBN 978-80-257-1301-3 Naše knihy distribuuje knižní velkoobchod KOSMAS sklad: KOSMAS s.r.o. Za Halami 877 252 62 Horoměrˇice tel: 226 519 383, fax: 226 519 387 e-mail:
[email protected], www.firma.kosmas.cz Knihy je možno pohodlně zakoupit v internetovém knihkupectví www.kosmas.cz
222
Nápravce reputací I „Ne raillons pas les fous; leur folie dure plus longtemps que la nôtre.... Voilá toute la différence.“
Koncem roku 1920 vláda Spojených států téměrˇ splnila program, prˇijatý během posledních měsíců prezidenta Winthropa v úrˇadě. V zemi navenek panoval klid. Jak byla vyrˇešena otázka daní a pracujících, je všeobecně známo. Válka s Německem, vyvolaná německým obsazením Samojských ostrovů, nezanechala na republice žádný viditelný šrám a dočasná okupace Norfolku neprˇátelskou armádou byla zapomenuta díky oslavám rˇady námorˇních vítězství a následnému neslavnému působení jednotek generála von Gartenlaubeho ve státě New Jersey. Kubánské a havajské investice se vrchovatě vyplatily a také Samoa se coby uhelný prˇístav stala velkým prˇínosem. Země se mohla pochlubit znamenitými ozbrojenými složkami. Každé prˇístavní město bylo dostatečně vybaveno opevněním; armáda pod otcovským dohledem generálního štábu, organizovaná podle pruského vzoru, byla rozšírˇena na trˇi sta tisíc mužů s milionem teritoriálních rezervistů; v šesti námorˇních oblastech hlídkovalo šest velkolepých eskader krˇižníků a bitevních lodí, díky nimž mohly v záloze strˇežit domácí vody k tomu účelu dokonale uzpůsobené parníky. Prˇedstavitelé západu Spojených států byli konečně nuceni prˇiznat, že univerzita je pro průpravu diplomatů stejně nezbytná jako právnická fakulta pro vzdělání advokátů, díky čemuž nás v zahraničí konečně prˇestali zastupovat nekompetentní patrioti. Národ vzkvétal; Chicago, nakrátko ochromeno po druhém velkém požáru, povstalo z trosek bělostné a majestátní, ještě krásnější než město bílých paláců, jež tu vyrostlo roku 1893 k prˇíležitosti konání světové výstavy. Špatnou architekturu všude nahrazovala architektura kvalitní,
7
a dokonce i v Novém Yorku náhlá touha po umírněnosti smetla značnou část tehdejších obludností. Ulice se rozšírˇily, náležitě vydláždily a osvětlily, vysázely se stromy, upravila se náměstí, vyvýšené dopravní komunikace byly zborˇeny a nahrazeny podzemními silnicemi. Nové vládní budovy a kasárna byly skutečnými architektonickými skvosty a dlouhá kamenná nábrˇeží, obepínající celý ostrov, se proměnila v parky, jež se ukázaly být pro obyvatelstvo skutečným darem z nebes. Také podpora státního divadla a státní opery se vyplácela. Národní akademie výtvarných umění Spojených států se vyrovnala svým evropským protějškům. Ministru krásných umění nikdo nezáviděl místo ve vládě ani jeho ministerský úrˇad. Ministr lesnictví a ochrany lovné zvěrˇe měl díky nově zrˇízené národní jízdní policii úlohu o mnoho snazší. Těžili jsme také z posledních dohod s Francií a Anglií; sebezáchovné opatrˇení zapovídající vstup židům narozeným mimo území státu, osidlování nového nezávislého černošského státu Suanee, omezení prˇistěhovalectví, nové zákony týkající se udílení občanství a postupná centralizace moci v exekutivě státu, to vše prˇispívalo v zemi ke klidu a prosperitě. Když vláda vyrˇešila indiánskou otázku a žalostné oddíly indiánů, jimiž bývalý ministr války nastavil prorˇídlé pluky, byly nahrazeny jízdními eskadrami indiánských průzkumníků v domorodých úborech, národ si zhluboka oddechl. Když potom byla po kolosálním Shromáždění církví pohrˇbena úzkoprsost s nesnášenlivostí a znesvárˇené náboženské frakce začala sbližovat lidskost a láska, mnozí byli toho názoru, že nadešlo tisíciletí míru a blahobytu, prˇinejmenším v Novém světě, jenž je koneckonců světem sám o sobě. Sebezáchova je však nejvyšším zákonem, a tak byly Spojené státy nuceny s bezmocným smutkem pouze prˇihlížet, jak se Německo, Itálie, Španělsko a Belgie zmítají ve spárech anarchie, zatímco na Kavkazu číhá Rusko a podmaňuje si tamní národy jeden za druhým. Léto 1899 bylo v Novém Yorku spojeno prˇedevším s bouráním nadzemní dráhy. V paměti obyvatel města bude žít nadlouho léto 1900; toho roku byla odstraněna Dodgeova socha. Následu-
8
jící zimu započala kampaň za zrušení zákonů zapovídajících sebevraždu, jež konečně prˇinesla ovoce v měsíci dubnu roku 1920, kdy byla na Washingtonově náměstí otevrˇena první Státní usmrcovací komora. Toho dne jsem se vracel od doktora Archera, jehož jsem byl čistě formálně navštívit v jeho domě na Madison Avenue. Od onoho pádu z koně prˇed čtyrˇmi lety mě z času na čas trápily bolesti vzadu v hlavě a v zátylku, jež se však nyní už několik měsíců nevracely, a doktor mě toho dne poslal pryč se slovy, že již není u mě co léčit. Tato informace mi ani zdaleka nestála za peníze, jež jsem musel doktorovi za návštěvu zaplatit, neboť to, že jsem zdráv, jsem věděl i bez něj. Prˇesto jsem mu poplatek neodeprˇel. V žaludku mi ležel spíše omyl, jehož se dopustil na samém začátku. Jakmile mě zvedli z dláždění, na němž jsem spočíval v bezvědomí, a mému koni kdosi milosrdně prohnal hlavu kulkou, odnesli mě k doktoru Archerovi, jenž prohlásil, že mám poškozený mozek, a umístil mě do svého soukromého sanatoria, kde jsem musel podstoupit léčbu šílenství. Když nakonec došel k závěru, že jsem v porˇádku, trˇebaže jsem věděl, že moje mysl byla vždy stejně zdravá jako ta jeho, ne-li zdravější, zaplatil jsem své „školné“, jak to žertovně nazýval, a odešel jsem. Sdělil jsem mu s úsměvem, že mu tento omyl nedaruji, avšak on se srdečně zasmál a požádal mě, ať se u něj občas zastavím, což jsem činil v naději, že dostanu prˇíležitost srovnat si s ním účty, ovšem žádnou mi neposkytl a já mu vždy jen zopakoval, že si počkám. Pád z koně mě bohudík nikterak nepoznamenal; právě naopak, celou mou povahu změnil k lepšímu. Ze zahálčivého hejska se stal živý, energický, strˇídmý a v prvé rˇadě – v rˇadě nejprvnější – ctižádostivý muž. Pouze jediná věc mi dělala starosti, a ač jsem se svému znepokojení smál, dělala mi starosti i nadále. Během rekonvalescence jsem si poprvé zakoupil a prˇečetl Krále ve žlutém. Pamatuji se, jak mi po prˇečtení prvního dějství prˇišlo na mysl, že bych měl raději prˇestat. Vyskočil jsem
9
a mrštil knihou do krbu; spadla na rošt, na němž se v zárˇi ohně rozevrˇela. Kdybych nezahlédl úvodní slova druhého dějství, nikdy bych knihu nebyl dočetl, avšak jak jsem se pro ni sehnul, mé oči jako by zůstaly prˇimraženy k otevrˇené stránce a s výkrˇikem hrůzy, či snad radosti tak pronikavé, že jsem pocítil utrpení v každém nervu, zprudka jsem tu věc sebral z uhlíků a odplazil se celý roztrˇesený do své ložnice, kde jsem ji dočetl a pak pročítal znovu, plakal jsem, smál se a chvěl se zděšením, jež mne občas zachvacuje dodnes. A toto je tedy zdroj mého znepokojení, neboť nedokážu zapomenout na Carcosu, kde jsou na nebesích zavěšeny černé hvězdy, kde se stíny lidských myšlenek dlouží v podvečeru, když dvojí slunce zapadá do jezera Hali, a v duchu si již navěky ponesu vzpomínky na Bledou masku. Modlím se, aby Bůh proklel autora, tak jako on proklel svět tímto skvostným, úžasným dílem, strašným ve své jednoduchosti, neodolatelným ve své pravdivosti – svět, jenž se nyní trˇese prˇed Králem ve žlutém. Když francouzská vláda zabavila výtisky prˇekladu, jež právě dorazily do Parˇíže, Londýn po knize prˇirozeně zatoužil. Je dobrˇe známo, že kniha se šírˇila jako mor z města do města, z kontinentu na kontinent, tu zapovězena, jinde zkonfiskována, pranýrˇována v tisku i z kazatelny, odsuzována i těmi nejpokrokovějšími literárními anarchisty. Na jejích prokletých stránkách nebyly znesvěcovány žádné nejvyšší hodnoty, hlásáno žádné učení, popliváno žádné prˇesvědčení. Nebylo možno ji soudit podle žádných známých měrˇítek, a prˇece, ač se prˇiznávalo, že Král ve žlutém rozeznívá tóny vrcholného umění, všichni cítili, že takové umění není lidská prˇirozenost schopna unést a že ji nelze sytit slovy, v nichž se ukrývá esence nejčistšího jedu. Samotná banalita a nevinnost prvního dějství pouze umocňovala pozdější úder, jenž tak dopadal s účinkem o to strašnějším. Pamatuji si, že první Státní usmrcovací komora byla zrˇízena 13. dubna 1920 na jižní straně Washingtonova náměstí, mezi Wooster Street a Jižní pátou avenue. Blok, jenž drˇíve sestával z rˇady
10
omšelých věkovitých budov sloužících coby kavárny a restaurace pro cizince, v zimě roku 1898 skoupila vláda. Francouzské a italské kavárny a restaurace byly zborˇeny; celý blok byl obehnán pozlaceným železným mrˇížovím a proměněn v půvabnou zahradu s trávníkem, květinami a fontánami. Uprostrˇed zahrady stála malá bílá budova v prˇísně klasicistním slohu, obklopená kvetoucími kerˇi. Strˇechu podpíralo šest jónských sloupů a jediné dverˇe budovy byly z bronzu. Prˇede dverˇmi stálo nádherné mramorové sousoší „Sudiček“, dílo mladého amerického socharˇe Borise Yvaina, jenž zemrˇel v pouhých trˇiadvaceti letech v Parˇíži. Když jsem prˇešel prˇes University Place a vstoupil na náměstí, právě probíhalo slavnostní otevrˇení. Proplétal jsem se mlčícím davem prˇihlížejících, avšak na Čtvrté ulici mě zastavil policejní kordon. Na prázdném prostranství kolem usmrcovací komory byl rozestaven pluk amerických kopiníků. Na vyvýšené tribuně čelem k Washingtonovu parku stál guvernér státu Nový York a za ním v zástupu starosta Nového Yorku a Brooklynu, vrchní policejní inspektor, velitel státních vojenských jednotek, plukovník Livingston, vojenský poradce prezidenta Spojených států, generál Blount, velitel posádky na Guvernérově ostrově, generálmajor Hamilton, velitel posádky v Novém Yorku a Brooklynu, admirál Buffby z flotily na Hudsonu, náčelník vojenské zdravotnické služby Lanceford, vedení Státní bezplatné nemocnice, senátorˇi Wyse a Franklin z Nového Yorku a zmocněnec pro verˇejné práce. Tribuna byla obklopena eskadrou husarů Národní gardy. Guvernér právě dokončoval svou rˇeč v odpověď na krátký projev náčelníka zdravotnické služby. Slyšel jsem ho rˇíkat: „Zákony zapovídající sebevraždu a trestající jakýkoli pokus o ukončení vlastního života byly zrušeny. Vláda považovala za vhodné prˇiznat člověku právo na ukončení vlastní existence, jež se mu mohla stát nesnesitelnou z důvodu fyzického utrpení či duševního strádání. Jsme prˇesvědčeni, že společnosti bude odstranění takových lidí z jejího strˇedu prˇinášet jen užitek. Počet sebevražd se ve Spojených státech od schválení tohoto zákona nikterak nezvýšil.
11
Nyní, když vláda rozhodla o zrˇízení usmrcovací komory v každém městě a vesnici v zemi, se tedy ukáže, zda tato kategorie lidských stvorˇení, jejichž zoufalé rˇady denně chrlí nové oběti sebevražd, prˇijme takto nabízenou pomocnou ruku.“ Odmlčel se a obrátil se k bílé usmrcovací komorˇe. Ulice byla ponorˇena do absolutního ticha. „Uvnitrˇ čeká bezbolestná smrt na každého, kdo již není s to snášet strasti tohoto života. Pokud tedy touží po smrti, nechť ji hledá zde.“ Ihned nato se obrátil k vojenskému poradci prezidenta a pravil: „Prohlašuji tuto usmrcovací komoru za otevrˇenou.“ A s tvárˇí opět uprˇenou k ohromnému davu zvolal jasným hlasem: „Občané Nového Yorku a Spojených států amerických, vláda mými ústy prohlašuje tuto usmrcovací komoru za otevrˇenou.“ Slavnostní klid prˇerušil ostrý povel, husarská eskadra odpochodovala za guvernérovým kočárem, kopiníci se otočili a zformovali podél Páté Avenue, kde čekali na velitele posádky, a za nimi následovala i jízdní policie. Opustil jsem dav, jenž s otevrˇenými ústy civěl na usmrcovací komoru z bílého mramoru, prˇešel jsem prˇes Jižní pátou avenue a namírˇil si to po západní straně této trˇídy k Bleecker Street. Potom jsem zabočil doprava a zastavil se prˇed ošuntělým krámkem, opatrˇeným cedulí: HAWBERK, ZBROJÍRˇSTVÍ. Nahlédl jsem dverˇmi dovnitrˇ a spatrˇil Hawberka vzadu v krámku zabraného do práce. Zvedl zrak, zahlédl mě a zvolal svým hlubokým, srdečným hlasem: „Pojďte dál, pane Castaigne!“ Když jsem prˇekročil práh, jeho dcera Constance vstala, aby mě prˇivítala, a podala mi svou půvabnou ručku, avšak spatrˇil jsem, jak se zarděla zklamáním, a bylo mi jasné, že očekávala jiného Castaigna, mého bratrance Louise. Usmál jsem se jejím rozpakům a pochválil jí korouhev, již vyšívala podle barevné rytiny. Starý Hawberk seděl a nýtoval opotrˇebené holenní pláty jakéhosi prastarého brnění, a pitoreskním krámkem se neslo prˇíjemné cink! cink! cink! jeho
12
kladívka. Vzápětí kladívko odložil a chvíli pracoval s drobným francouzským klíčem. Jemné rˇinčení plechu mne uchvacovalo. S rozkoší jsem naslouchal melodii, s jakou se otírala ocel o ocel, měkkým úderům paličky dopadající na stehenní pláty a cinkotu kroužkového brnění. To byl jediný důvod, proč jsem za Hawberkem chodil. On osobně mne nikdy nezajímal, ani Constance, s výjimkou toho, že byla zamilovaná do Louise. Tato skutečnost sice zaměstnávala mou pozornost a nejednu noc jsem kvůli ní probděl, avšak v hloubi duše jsem věděl, že vše dopadne dobrˇe a že jim zarˇídím budoucnost stejně, jako jsem měl v plánu zarˇídit ji svému milému doktorovi, Johnu Archerovi. Právě tehdy bych se je ovšem navštívit rozhodně neobtěžoval, kdyby pro mne neměl tak silné kouzlo zpěv zvonícího kladívka, jak jsem již uvedl. Sedával jsem celé hodiny, poslouchal a poslouchal, a když na vykládanou ocel padl zbloudilý paprsek slunce, pociťoval jsem vzrušení tak silné, že bylo téměrˇ k nevydržení. Mé oči hleděly uprˇeně, rozšírˇené rozkoší, jež mi natahovala každý nerv téměrˇ k prasknutí, dokud starý zbrojírˇ nějakým pohybem paprsek slunečního světla nezastínil. Nato jsem se znovu pohodlně usadil, dosud tajně rozechvělý vzrušením, a opět se zaposlouchal do šustotu leštícího hadrˇíku, jenž svým ššš! ššš! čistil nýty od rzi. Constance pracovala na výšivce položené na kolenou a tu a tam prˇestala, aby pozorněji prozkoumala vzor na barevné rytině z Metropolitního muzea. „Pro koho to je?“ zeptal jsem se. Hawberk mi vysvětlil, že kromě zbrojírˇských klenotů v Metropolitním muzeu, jejichž byl určen správcem, se též stará o několik sbírek, které patrˇí bohatým nadšencům. Jednalo se o ztracený holenní plát jakéhosi slavného brnění, který jeden z jeho klientů vypátral v parˇížském krámku na Quai d’Orsay. On, Hawberk, koupi vyjednal, plát obstaral a nyní bylo brnění kompletní. Odložil kladívko a prˇečetl mi historii brnění, jež od poloviny patnáctého století putovalo od majitele k majiteli, dokud ho nezískal Thomas Stainbridge. Když byla jeho skvostná sbírka posléze
13
rozprodána, Hawberkův klient brnění zakoupil a od té doby se po ztraceném plátu pátralo až do chvíle, kdy byl, téměrˇ náhodou, objeven v Parˇíži. „A v pátrání jste nepolevil, trˇebaže jste neměl jistotu, zda plát vůbec ještě existuje?“ zeptal jsem se. „Ovšem,“ odvětil chladně. Tehdy ve mně Hawberk poprvé vzbudil osobní zájem. „Musel jste v tom být nějak zainteresován,“ spekuloval jsem. „Nikoli,“ odvětil se smíchem, „mou jedinou odměnou byla radost z jeho nalezení.“ „Vy netoužíte být bohatý?“ otázal jsem se s úsměvem. „Toužím po jediném, být nejlepším zbrojírˇem na světě,“ odpověděl vážně. Constance se mě zeptala, zda jsem se byl podívat na slavnostní otevrˇení usmrcovací komory. Ráno spatrˇila po Broadwayi prˇijíždět kavalerii a prˇála si otevrˇení vidět, ale otec potrˇeboval, aby byla korouhev hotova, proto na jeho žádost nikam nešla. „Viděl jste tam svého bratrance, pane Castaigne?“ otázala se s nepatrným zachvěním hebkých rˇas. „Nikoli,“ odvětil jsem opatrně. „Louisův pluk je na manévrech ve westchesterském okrese.“ Vstal jsem a zvedl svůj klobouk a hůlku. „Jdete opět navštívit toho šílence nahorˇe?“ zasmál se starý Hawberk. Kdyby Hawberk věděl, jaký odpor chovám ke slovu „šílenec“, nikdy by je v mé prˇítomnosti nevyslovil. To slovo ve mně vyvolává jisté pocity, jejichž vysvětlováním se tu nemíním zdržovat. Odvětil jsem mu však klidně: „Myslím, že za panem Wildem na chvíli zajdu.“ „Ubožák,“ zakroutila hlavou Constance, „musí to být těžké, žít celá léta sám, chudý, zmrzačený a téměrˇ pomatený. Je od vás velmi pěkné, pane Castaigne, že ho tak často navštěvujete.“ „Myslím, že je to zlý člověk,“ poznamenal Hawberk a znovu se chopil kladívka. Naslouchal jsem jeho líbeznému cinkotu o holenní pláty; když skončil, odvětil jsem:
14
„Nikoli, není zlý a ani v nejmenším není pomatený. Jeho mysl je hotovým kabinetem kuriozit, z něhož může těžit poklady, za jaké bychom vy či já byli ochotni obětovat roky života.“ Hawberk se zasmál. Poněkud netrpělivě jsem pokračoval: „Je obeznámen s historií jako nikdo jiný. Jeho pozornosti neunikne nic, ani ta nejmenší bezvýznamnost, a paměť má tak dokonalou, natolik precizní v podrobnostech, že kdyby existence takového člověka v Novém Yorku vešla ve známost, lidé by k němu nešetrˇili obdivem.“ „Nesmysl,“ zamumlal Hawberk, jenž hledal na zemi spadlý nýt. „Je snad nesmysl,“ otázal jsem se, potlačiv svůj hněv, „je snad nesmysl, když tvrdí, že šosy a stehenní pláty ze smaltovaného brnění, o němž se hovorˇí jako o ,Princově slavnostním‘, jsou zastrčené mezi hromadou zrezivělých divadelních rekvizit, prasklými kamny a pozůstatky po hadrárˇi na jedné půdě v Pell Street?“ Hawberkovi vypadlo kladívko na zem, avšak zvedl ho a se strojeným klidem se otázal, odkud vím, že na „Princově slavnostním“ brnění chybějí šosy a levý stehenní plát. „Nevěděl jsem to, dokud se mi o tom pan Wilde onehdy nezmínil. Tvrdil, že jsou na půdě domu číslo 998 v Pell Street.“ „Nesmysl,“ zvolal, ale všiml jsem si, jak se mu ruka pod koženou zástěrou chvěje. „A toto je také nesmysl?“ pokračoval jsem laskavým tónem. „To je také nesmysl, když o vás pan Wilde bez ustání hovorˇí jako o markýzi z Avonshiru a o slečně Constanci…“ Větu jsem nedokončil, neboť Constance vyskočila na nohy s hrůzou vepsanou do každého rysu tvárˇe. Hawberk na mě pohlédl a pomalu si uhladil koženou zástěru. „To je nemožné,“ odvětil. „Pan Wilde toho snad ví mnoho…“ „Naprˇíklad o zbroji a o ,Princově slavnostním‘ brnění,“ prˇerušil jsem ho s úsměvem. „Ano,“ pokračoval zvolna, „i o brnění, možná. Avšak ohledně markýze z Avonshiru, jenž, jak víte, prˇed lety zabil pomlouvače své ženy a uprchl do Austrálie, kde svou ženu dlouho neprˇežil, se mýlí.“
15
„Pan Wilde je na omylu,“ zašeptala Constance. Rty měla bledé, avšak hlas milý a klidný. „Shodněme se tedy, pokud je to vaše prˇání, že v tomto jednom prˇípadě se pan Wilde mýlí,“ pravil jsem.
II Vystoupal jsem trˇi patra zchátralých schodů, po nichž jsem stoupal již tolikrát, a zaklepal na malé dverˇe na konci chodby. Pan Wilde mi otevrˇel a já vstoupil. Když zamkl dverˇe na dva západy a prˇisunul k nim těžkou truhlu, prˇišel si sednout ke mně a civěl mi svýma drobnýma bledýma očima do tvárˇe. Nos a obličej mu pokrýval půltucet nových škrábanců a strˇíbrné drátky, jež mu držely umělé uši, měl posunuté. Pomyslel jsem si, že jsem ho dosud neviděl tak úchvatně odporného. Neměl uši. Ty umělé, jež nyní na jemném drátku neprˇirozeně vyčnívaly, patrˇily k jeho slabinám. Byly vyrobeny z vosku a nabarvené na světle růžovou, trˇebaže jinak celá jeho tvárˇ byla žlutá. Raději si měl doprˇát umělé prsty na levé ruce, neboť na ní neměl ani jediný, avšak nezdálo se, že by ho to jakkoli obtěžovalo, a se svýma voskovýma ušima byl spokojen. Byl velmi malý, sotva vyšší než desetileté dítě, avšak paže měl mimorˇádně vyvinuté a stehna silná jako atlet. A prˇece nejpozoruhodnější byla na panu Wildovi skutečnost, že člověk tak úžasné inteligence a znalostí může mít hlavu jako on. Byla zvláštně zploštělá a zašpičatělá zároveň, jako hlavy mnohých nešťastníků vězněných v ústavech pro slabomyslné. rˇadou lidí byl považován za šílence, avšak já věděl, že jeho mysl je stejně v porˇádku jako ta moje. Nepopírám, že to byl podivín; mánie, s níž choval svou kočku a dráždil ji, dokud se mu nevrhla do tvárˇe jako běs, byla zajisté podivínstvím. Nikdy jsem nepochopil, proč si to stvorˇení nechává ani jaké potěšení mu prˇináší zavírat se s touto nevrlou, zlomyslnou bestií ve svém pokoji. Pamatuji si, že jsem jednou
16
vzhlédl od rukopisu, který jsem studoval prˇi světle lojových svící, a spatrˇil pana Wilda, jak bez hnutí sedí prˇihrbený na své vysoké židli a očima planoucíma vzrušením pozoruje kočku, jež vstala ze svého místa prˇed kamny a plížila se prˇes pokoj prˇímo k němu. Než jsem stačil zasáhnout, prˇitiskla brˇicho na podlahu, prˇikrčila se, zachvěla a skočila mu do tvárˇe. Váleli se spolu po zemi se skučením a pěnou u úst, škrábali se a drápali, až kočka zaječela, utekla pod skrˇíň a pan Wilde se obrátil na záda a údy se mu smršťovaly a stahovaly jako nohy umírajícího pavouka. Skutečně to byl podivín. Pan Wilde se vyhoupl na svou vysokou židli, pohlédl mi zkoumavě do tvárˇe, vzal účetní knihu s oslími rohy a otevrˇel ji. „Henry B. Matthews,“ četl, „účetní u firmy Whysot Whysot a spol., obchodu kostelní výzdobou. Dostavil se 3. dubna. Reputace poškozena na dostihové dráze. Znám jako sázkový podvodník. Reputaci napravit do 1. srpna. Záloha pět dolarů.“ Otočil stránku a prˇejel bezprstými klouby po natěsno psaných sloupečcích. „P. Greene Dusenberry, kněz, Fairbeach, New Jersey. Reputace poškozena v Bowery. Napravit co nejdrˇíve. Záloha sto dolarů.“ Odkašlal si a dodal: „Dostavil se 6. dubna.“ „O peníze tedy nouzi nemáte, pane Wilde,“ zjišťoval jsem. „Poslouchejte,“ odkašlal si znovu. „Paní Chesterová, manželka C. Hamiltona Chestera z Chester Parku, Nový York. Dostavila se 7. dubna. Reputace poškozena v Dieppe ve Francii. Napravit do 1. rˇíjna. Záloha pět set dolarů. Poznámka: C. Hamilton Chester, kapitán lodě námorˇnictva Spojených států ,Avalanche‘, odvolán 1. rˇíjna od jihomorˇské flotily. „Nu,“ pravil jsem, „povolání nápravce reputací je výnosné.“ Jeho bezbarvé oči se zahleděly do mých. „Jen jsem vám chtěl dokázat, že jsem měl pravdu. Tvrdil jste, že uspět jako nápravce reputací je nemožné; že byť bych v některých prˇípadech uspěl, náklady by prˇevyšovaly výdělek. Dnes mám ve svých službách pět set mužů, kterˇí jsou placeni špatně, avšak vykonávají práci
17
