Opevnění města Opavy (současný stav výzkumu) 1)

Opevnění města Opavy (současný stav výzkumu) 1)

František Kolář – Petra Kaniová – Romana Rosová – Michal Zezula

The Opava Fortifications (current state of research) The study presents the first attempt at a more comprehensive view of the Opava town fortifications. Given the character of basic sources, the research draws on the information potential of available written, iconographic and archaeological sources. These constitute a background for an overview of the individual components of the municipal fortification system (moat, main fortification, bailey fortification, systems of gates, bastions), including an attempt at reconstruction through the groundplan traces of these elements within an indication sketch of the cadastre from 1836. The problems of the Opava fortification as a whole are observed in the light of the current state of research, in terms of the origin, appearance, possible building development and the decline of its individual components. 1. Vznik, poloha a osnova historického urbanismu města 1) Tato studie byla vypracována s využitím výstupů úkolů č. 301, 303 a 307 výzkumného záměru MK 07050323303.

Město Opava bylo lokováno patrně mezi léty 1213–1220 v místě staršího osídlení, jak spolehlivě ukazují dvě písemné zmínky z počátku 13. století, dokládající významný podíl církevních institucí (řádu německých rytířů a premonstrátského kláštera Hradisko) na rozvoji osídlení v místě pozdějšího města (CDB II, 17–18, č. 21; CDB II, 36–37, č. 40; Bakala 1974, 19; Wihoda 1998, 27–28). Z hlediska archeologie prozatím nedokážeme v hmotné kultuře, reprezentované především keramickými nálezy, rozlišit složky náležící předlokačnímu osídlení a institucionálnímu městu. Sídlištní aktivity předcházející založení města tak prozatím s jistotou dokládají nečetná dendrochronologická data (srovnej Šikulová 1975, 272; Zezula et alii 2007, 118–121). Je ale zřejmé, že vznik institucionálního města se projevil výraznou změnou forem využití prostoru tohoto sídlištního areálu. Zatímco „předlokační“ etapa byla podle všeho charakterizována rozvolněným osídlením, jehož rozsah

Obr. 1 Ideální rekonstrukce stavu opavského opevnění v době kolem roku 1800 vynesená do indikační skici stabilního katastru z roku 1836 (ZA v Opavě, inv. č. 237, sl. 233, kart. 51). Přerušovanou čarou vyznačeny výřezy prezentované v dalších obrazových přílohách (a – obr. 9; b – obr. 10; c – obr. 17), římskými číslicemi jsou identifikovány hradební věže.

174


Opevnění města Opavy (současný stav výzkumu)

byl pravděpodobně větší než pozdější městský areál (Zezula et alii 2007, 121; Müller – Žáček 2006, 83), následně zakladatelského aktu markraběte Vladislava Jindřicha (Wihoda 1998) se začala prosazovat organizace vnitřního prostoru města a především byl, podobně jako v jiných případech (srovnej Klápště 2005, 380), jeho rozsah vymezen příkopem (CDB II, 256–257, č. 265; Bakala 1973, 115–116; Müller – Žáček 2006, 339). Archeologicky se tato změna zpočátku projevuje dynamickým navyšováním úrovně terénu v důsledku ukládání sídlištního odpadu a materiálu vytěženého při různých stavebních aktivitách v rámci jednotlivých městišť, později pak i vznikem charakteristických objektů, jako jsou např. odpadní jímky (Kiecoň – Zezula 2004, 69). Vlastní město o rozloze přibližně 30 ha zaujalo polohu na mírně svažité pravobřežní terase řeky Opavy, jeho severní okraj v podstatě kopíruje říční inundaci. Urbanistická struktura středověké Opavy je evidentně ovlivněna starším komunikačním schématem, které se projevuje zejména zalomením severní a východní domovní fronty Horního náměstí, jež lze na základě dislokace plnoprávných domů považovat za nejstarší jádro osídlení lokovaného města (Bakala 1974, 16–17). Jako další tržní prostor ve středověku sloužilo o něco později (ještě ale před polovinou 13. století) vyměřené Dolní náměstí a posléze i Dobytčí trh (dnes Masarykova ulice). Vývoj základní urbanistické osnovy města byl asi ještě ve 2. polovině 13. století završen vyměřením čtyř takřka důsledně ortogonálně uspořádaných domovních bloků po obou stranách Ostrožné ulice (obr. 1; k urbanistickému vývoji Opavy srovnej především Bakala 1974 včetně komentovaného přehledu starších názorů; alternativní pohled nezohledňující výsledky novějších výzkumů viz Kuča 2000, 706; nejnovější shrnutí Müller – Žáček 2006, 339–340; Zezula et alii 2007, 118–121). 2. Dosavadní stav pramenné základny k problematice opavského městského opevnění

Jednu ze stěžejních oblastí studia města ve středověku a novověku představují městská opevnění (srovnej Razím 1995a), a to nejen z hlediska jejich fortifikačního a právního významu (viz Kejř 1998, 25, 160–164). Výstavba opevnění představovala pro středověká města počin extrémně náročný jak po finanční stránce, tak i ve věci technického a organizačního zajištění (Razím 1995b, 43). O důležitosti tohoto stavebního podniku svědčí mj. fakt, že povolit stavbu hradeb bylo výhradně v pravomoci panovníka (Kejř 1998, 161). Z hlediska metodiky výzkumu městských opevnění jsou velmi podnětné a instruktivní především studie Vladislava Razíma (srovnej Razím 1995a, 9–22; 1995b, 43–48; 1997, 79–88; 1999, 35–68; 2001, 195–204; 2002, 19–48) vycházející důsledně (pokud je to možné) ze zásady kombinace výsledků archivních a stavebněhistorických průzkumů s poznatky dosaženými archeologickými výzkumy. Z důvodu takto široké a různorodé pramenné báze v případě městských opevnění je přínosné (v ideálním případě přímo nezbytné) zpracovávat problematiku počátků a stavebního vývoje fortifikace konkrétního města nikoliv pouze jednotlivci, ale v rámci badatelského týmu (pro hrady srovnej Kouřil et alii 2000). Tímto způsobem byl prezentován např. fortifikační systém Hranic na Moravě (Plaček – Miloš 1995, 219–232), nejstarší městská hradba v Litoměřicích (Kotyza – Tomas 1995, 91–106), opevnění Českého Brodu (Ebel et alii 1998, 47–76), opevnění města Tachova (Nováček et alii 2004, 51–92) a hradební věže v Bartolomějské ulici na Starém Městě pražském (Razím – Zahradník 2006, 35–72). Na významu ovšem neztrácejí ani čistě archeologická (srovnej Dragoun 2006, 73–77) popř. stavebněhistorická sdělení (Kašička 1995, 125–130), prezentace starších dosud nepublikovaných dokumentací (Uličný 2006, 76–87), případně rozbor písemných pramenů (Stejskal 2001, 3–19). Již tento stručný výčet naznačuje, že situace pramenné základny se liší případ od případu, a proto se zákonitě musí odlišovat i východiska výzkumu opevnění v případě konkrétních měst. Jiná situace nastává, pokud město disponuje více či méně dochovanými prvky někdejšího fortifikačního systému, jež lze podrobit případnému stavebněhistorickému rozboru, ve zcela odlišné pozici se bádání ohledně opevnění ocitá v případě města, kde tyto prvky zcela absentují. Nemalou roli v otázce stanovení výzkumných hledisek hraje skutečnost, v jaké kvantitě a kvalitě jsou pro danou lokalitu použitelné prameny písemné a ikonografické povahy. V Opavě byla z důvodu dlouhodobé absence relevantních archeologických poznatků dosavadní rámcová představa o podobě městské fortifikace založena výhradně na interpretaci dosud známých ikonografických pramenů, především vedut, plánů a historických map z průběhu 16. až 19. století (srovnej Trampler 1870, 1; Zukal 1905–1906, 4–23; 1912a, 110–113; Gerber 1906–1907, 135–137; Czeike 1919–1920, 189–191; J. K. 1923, 14–16; Stumpf 1923, 43–45; Schmelzer 1926, 8–9; Wann 1933, 6; 1934, 8; Kouřil et alii 2000, 284–292; Kupka et alii 2002, 482–483; Kiecoň – Zezula 2005, 99–107; Müller – Žáček 2006, 46, 83–85, 182–184, 339, 369–370, 400, 408–409, 412; Fišera 2007, 158–160; Zezula et alii 2007, 118–121, 123; Procházka 2007, 49). Upřednostňovány byly pak ty z nich, které se z pohledu současných znalostí paradoxně jeví nejméně věrohodnými co do autenticity zachycených fortifikačních prvků. Archeologické výzkumy posledních několika málo let však přinesly výsledky – byť na první pohled skromné – jež si v konfrontaci s dosavadními představami, založenými výhradně na výše zmiňovaných ikonografických pramenech, vynutily nový pohled na danou problematiku. Zejména pak vyvstala potřeba obecně podrobit kritice vypovídací možnosti ikonografických pramenů. Poznatky dosažené archeologickými výzkumy byly impulsem k doplnění fondu ikonografických pramenů (především o situační plány z 19. století týkající se demolic městské fortifikace a rozprodávání přilehlých pozemků) a tím i k jejich reinterpretaci. Rovněž bylo započato se systematickým archivním průzkumem pramenů písemných. Stávající pohled na vznik a vývoj městského opevnění se vzhledem k současnému stavu pramenné základny primárně stále opírá o dnes již poměrně obsáhlý fond pramenů ikonografické povahy, výsledný obraz je však již v postupně narůstající míře korigován archeologickými poznatky a výsledky studia písemných pramenů.

175



2.1 Dochované relikty Přestože se z nadzemních částí opavské fortifikace do současné doby dochovaly pouze nečetné relikty, nelze je při zpracování tématu opomenout. Jedná se o asi 20 m dlouhý úsek 1,0–1,2 m široké parkánové zdi ve východní části fortifikace (obr. 2), jejíž větší část je sice v líci přezděna, z intaktně dochovaných partií lze ale dovodit charakter původního konstrukčního řešení (zdivo sestávající z naplocho kladených kamenů, se spárami vyplněnými valounky a drobnějšími kameny). Dalším dodnes dochovaným reliktem je torzo nároží hradební hranolové věže provázané reliktem jádra hlavní hradební zdi při kostele sv. Janů (obr. 3). Výčet uzavírá zemní bastion v místě jihovýchodního ohybu fortifikační linie (obr. 4). Stopa městského opevnění je v současném urbanismu patrná v mnoha dalších úsecích (park obklopující historické jádro na jihovýchodě apod.). I když není možné pracovat s rozsáhlejším souborem součástí opavského opevnění, je možné upozornit na situaci městských hradeb v nedalekých Hlubčicích, kde se podstatná část původní kamenné hradební zdi včetně devíti předstupujících věží dochovala dodnes. I přes značnou ztrátu autenticity v důsledku novodobých zásahů zde lze stále alespoň v některých úsecích studovat jak charakter zdiva, tak i stopy některých architektonických detailů, jako např. poprsní zídky či stínky cimbuří. Obr. 2 Pohled na vnější líc dochovaného úseku parkánové hradby v sadech U Muzea. Foto P. Kaniová, 2008. Obr. 3 Dochovaný relikt zdiva hradební věže a hlavní hradby (výška asi 2,7 m) situovaný při jihovýchodní obvodové zdi lodi kostela sv. Janů; a) pohled na odhalené lité jádro jihozápadní strany hradební věže (šířka asi 0,95 m), v levé části je v řezu dosud patrný její vnější líc, vnitřní líc interiérové partie věže není dochován; b) odhalené lité jádro jihovýchodní strany hradební věže (levá část) a navazující hlavní hradby (pravá část) v pohledu z bývalého parkánu (v současnosti Smetanovy sady), snímek dokládá provázanost obou prvků, a tudíž i jejich původ v jedné stavební etapě; c) část asi 0,55 m širokého vnějšího líce severozápadní strany hradební věže, k níž je kolmo druhotně přizděna cihlová zídka oddělující areál kostela sv. Janů od stávajícího veřejného parkového prostoru. Foto P. Kaniová, 2008.

176


Obr. 4 Celkový pohled na týlní část dochovaných pozůstatků sypaného zemního bastionu (tzv. Luttermannova šance, dnes Ptačí vrch). Foto P. Kaniová, 2008.


2.2 Písemné prameny Množství a charakter písemných pramenů, jež lze pro studium problematiky městského opevnění v Opavě využít, je přímo úměrné stavu dochování písemných pramenů v opavských podmínkách obecně, zvláště pak co se období středověku týče. Takřka výlučný zdroj informací, jež lze z hlediska zmínek o městském opevnění v období středověku využít, představují prameny listinné povahy, zpřístupněné v edicích CDB, CDM, CDS, Schlesisches Urkundebuch (V–VI). Přímo pro Opavu existují edice Urkundensammlung zur Geschichte der Städte, Šigutův Opavský listinář a regestáře: Kopetzkého Regesten zur Geschichte des Herzogthums Troppau, RBM II–VII. Kromě edic jsou středověké listiny soustředěny také ve fondu Archiv města Opava (AM Opava) ve Státním okresním archivu (SOkA) v Opavě. Pro většinu měst (zejména v Čechách) jsou dobrým pramenem zápisy v městských knihách. Z první opavské městské knihy, vedené od roku 1357, čerpala tzv. Opavská nebo Fürstensteinská kronika Jindřicha (mladšího) Polana z Polansdorfu z roku 1583. Tato se do dnešních dnů nedochovala, dílčí informace z ní lze čerpat formou částečných opisů pořízených W. Wannem a J. Zukalem. Pro období 16. a 17. století lze využít kopiáře města Opavy a zápisy o plánovaných opravách opevnění z let 1639–1777, obsažené ve fondu AM Opava ve SOkA v Opavě, urbáře opavského velkostatku ve fondu Velkostatek Opava-zámek a městské pozemkové knihy, dochované až od roku 1640. Dílčí informace k problematice opevnění poskytují rovněž fondy Slezský stavovský archiv, Hejtmanský úřad knížectví opavsko-krnovského, Zemský výběrčí úřad knížectví opavského a Královský úřad v Opavě. Specifický pramen pro poznání počátků opavské bastionové fortifikace představuje tzv. Rantzauova relace z roku 1627, uložená v Statens Arkiver Rigsarkivet København. Fond AM Opava ve SOkA v Opavě obsahuje agendu z let 1821–1855 týkající se postupné demolice městské fortifikace. Svébytnou formou archivního pramene jsou rovněž excerpta pořízená opavskými historiky (V. Prasek, J. Zukal, G. Biermann, R. Fitz, W. Wann, F. Šigut, F. Kopetzky), uchovaná v jejich pozůstalostech v Zemském archivu v Opavě, či publikovaná v dobovén tisku (Deutsche Post, Troppauer Zeittung, Neues Tagesblatt für Schlesien und Nordmähren). Za dobový pramen lze rovněž považovat Kreuzingerovu Opavskou kroniku z roku 1862. 2.3 Ikonografie Důležitou roli při pokusu rekonstruovat podobu a vývoj opavské fortifikace zaujímají ikonografické prameny. V opavských podmínkách disponujeme poměrně rozsáhlým souborem pramenů ikonografické povahy, jenž však byl ve vztahu k městskému opevnění až dosud využíván výběrově a nesystematicky. Obecné představy o podobě a vývoji opavské městské fortifikace se zakládaly především na výpovědi tzv. požárního obrazu z doby po roce 1689 (obr. 5, celkový pohled na město z ptačí perspektivy od severovýchodu; olejomalba od Franze Hella; SZM v Opavě, UHP, inv. č. U 1959A, dále tzv. požární obraz; citace dále viz obr. 5), tzv. Lundwallova plánu z 19. století (obr. 6, reprodukujícího starší obraz z doby okolo roku 1750; celkový pohled na město z ptačí perspektivy od severovýchodu; SZM v Opavě, UHP, inv. č. A 1011; dále tzv. Lundwallův plán; citace dále viz obr. 6), Wernerových rytin z doby kolem roku 1750 (obr. 7; SZM v Opavě, UHP, inv. č. U 1837A; FP, inv. č. A 548.93, citace dále viz obr. 7) a v neposlední řadě akvarelů Franze Biely z let 1813–1824. Teprve po rozšíření ikonografického fondu o některé další veduty, plány a především dobovou stavební dokumentaci (situační plány, řezy, půdorysy) lze operovat s vyváženějším souborem ikonografických podkladů. Míra jejich vypovídacích možností je ovšem limitována účelem, pro jaký byl konkrétní ikonografický počin vyhotoven. Z tohoto hlediska lze předpokládat, že stavební plánová dokumentace odráží soudobou realitu nepoměrně lépe než veduty. Ty, coby specifický typ ikonografického pramene, nelze pojímat jako homogenní celek, neboť v různé míře – v závislosti na dispozicích umělce, případně požadavcích zadavatele – podléhají dobové módě a stylizaci. V tomto ohledu lze vyšší míru věrohodnosti předpokládat u vedutistů, kteří byli současně místními staviteli, schopnými dokumentačního pojetí zobrazované reality. Soubor ikonografických pramenů reflektujících nějakým způsobem existenci městského opevnění představuje za absence relevantních dochovaných nadzemních pozůstatků fortifikace stěžejní předpoklad seriózních pokusů o rámcové postižení podoby a stavebního vývoje této specifické součásti někdejšího městského organismu. Vypovídací možnosti ikonografického fondu musí být ovšem korigovány vzájemnou komparací pramenů tohoto druhu, a zejména pak jejich konfrontací s dostupnými prameny písemnými a v neposlední řadě s výpovědí archeologických nálezových situací. Jednostranné výklady založené pouze na ikonografii, zvlášť je-li tato zohledněna výběrově, mohou vést ke zcela zavádějícím závěrům ohledně zkoumaného tématu, tedy podoby a stavebního vývoje městského opevnění.

177

Opevnění města Opavy (současný stav výzkumu) Obr. 5 Celkový pohled na město z ptačí perspektivy od severovýchodu, tzv. požární obraz, olejomalba z doby po roce 1689 (SZM v Opavě, UHP, inv. č. U 1959A), scan.

Obr. 6 Celkový pohled na město z ptačí perspektivy od severovýchodu, tzv. Lundwallův plán, kresba z 2. poloviny 18. století, v záhlaví uvedeno chybné datování 1692 (SZM v Opavě, UHP, inv. č. A 1011), scan.

178



Obr. 7 Celkový pohled na město od severovýchodu, rytina podle kresby od F. B. Wernera, okolo roku 1750 (SZM v Opavě, FP, inv. č. A 548.93), scan.


2.4 Archeologie Archeologický výzkum městského opevnění je v opavských podmínkách záležitostí až několika posledních let a jako takový úzce souvisí s rozvojem intenzivní městské archeologie po roce 2000. V historickém jádru Opavy byly pozůstatky městského opevnění zachyceny prozatím čtyřmi záchrannými archeologickými výzkumy. V roce 2004 proběhl záchranný výzkum v souvislosti s rekonstrukcí pěší zóny na Ostrožné ulici, konkrétně na jižním konci ulice před průčelím bývalé pobočky Komerční banky (Kiecoň 2004; Kiecoň – Zezula 2005). Jedná se o část prostoru, kde se až do demolice opavské městské fortifikace nacházel stavební komplex Hradecké brány. Tímto výzkumem byla poprvé využita příležitost archeologicky zkoumat opavský fortifikační systém. V roce 2005 si zemní práce související s rekonstrukcí trolejového vedení křižovatky ulic Praskova, Sněmovní a Komenského vyžádaly realizaci záchranného výzkumu v prostoru někdejšího západního předpolí opavského hradu (Juchelka 2007). Následoval záchranný výzkum vyvolaný celkovou rekonstrukcí náměstí Osvoboditelů a přilehlých Janáčkových sadů v průběhu roku 2006 (Kolář 2007a; 2007b), tedy v prostoru, kde se v minulosti rozkládal stavební komplex Ratibořské brány a přilehlý pás městského opevnění včetně příkopu. Prozatím naposledy byly pozůstatky městského opevnění zachyceny zjišťovacím záchranným archeologickým výzkumem souvisejícím s uvažovaným stavebním záměrem Opava-Plaza v areálu bývalé městské tržnice a tzv. dolního pivovarského dvora v průběhu roku 2007 (Kováčik et alii 2007). Vzhledem k dosavadnímu nevelkému počtu míst, kde bylo možno archeologickým způsobem získat informace o počátcích a stavebním vývoji opavské opevňovací soustavy, je výpověď archeologie prozatím omezená, zvláště když charakter terénních zásahů (výkopy limitované šířky a hloubky, časový harmonogram) neumožňoval rozvinout archeologickou činnost v potřebném měřítku. Současně je nutno vzít v potaz, že se jedná o první a dosud jediné archeologické doklady související s existencí opavské fortifikace, a vzhledem k intenzitě stavební činnosti ve městě lze tyto počiny vnímat jako nadějný příslib do budoucna.

3. Skladba, stavební podoba a problematika stavebního vývoje městského opevnění

2) Příkop představoval nejen obranný prvek, pominout nelze ani symbolický význam tohoto prostorového vymezení areálu nově budovaného města.

3.1 Příkop Vymezení městského areálu, v němž platilo městské právo, lze považovat za nejvýraznější znak urbanizace (Hoffmann 1992, 155; Procházka 2007, 45; k právnímu významu městského opevnění srovnej Kejř 1998, 160–164). Z hlediska naplňování tohoto záměru představovalo první logický krok společně s vytyčením půdorysu města a parcelací, vybudování alespoň elementárního ohrazení. Jak již bylo předesláno výše, v případě realizace opevnění se většinou jednalo o podnik všestranně náročný. Platí tudíž obecně, že výstavba byť i jen základního hradebního prstence s příslušenstvím mohla být dlouhodobou záležitostí, mnohdy se táhnoucí i celá desetiletí (srovnej Kejř 1998, 162; Kupka et alii 2002, 69; Razím 1995a). Z tohoto hlediska lze předpokládat, že k zajištění alespoň elementární ochrany bylo tedy pravděpodobně již v počátečním období městské lokace přistoupeno k vybudování příkopu coby prvotního počinu postupně realizované městské fortifikace (tento předpoklad však nelze zevšeobecnit; srovnej Razím 1995a, 16). Z hlediska možností poznání tohoto fortifikačního prvku 2) disponujeme v opavských podmínkách kromě písemných zmínek (týkajících se zejména jeho zániku a následných parkových úprav v průběhu 19. století) především různorodým souborem ikonografických pramenů (veduty 17.–19. století, mapové podklady a plány ze 17.–19. století a plánová dokumentace týkající se planýrování příkopů z 19. století; obr. 8). V posledních několika letech se podařilo získat indicie o existenci a průběhu městského příkopu rovněž archeologickým výzkumem.

3) Obdobný případ představuje zmínka o příkopu v listině z července 1226 pro Znojmo (CDB II, 279–280, č. 285; srovnej Procházka 2003, 276–277; Procházka 2007, 49). Ve větším privilegiu pro Brno z roku 1243 je právní obvod města vymezen příkopem a hradbou („infra fossatum et murum“; CDB IV/1, 79–87, č. 17; srovnej Procházka 2007, 49).

Nejstarší doklad pravděpodobné existence městského příkopu představuje privilegium krále Přemysla Otakara I. z roku 1224 (CDB II, 256–257, č. 265; Bakala 1974, 22–24; Bakala 1982, 44–47; Kouřil – Wihoda 2003, 74) obsahující mj. nařízení respektovat mílové právo Opavy v okruhu měřeném právě od příkopu (srovnej Müller – Žáček 2006, 339). Nejedná-li se o stylistický obrat bez skutečného obsahu, lze s potřebnou mírou opatrnosti předpokládat, že v roce 1224 disponovalo město příkopem coby stabilizovaným útvarem, jehož průběh posloužil k vyměření okruhu mílového práva. V rámci středověkých písemných pramenů se často uvádí místo různých událostí nebo poloha staveb podle toho, zda tyto ležely extra muros nebo infra muros (Kejř 1998, 161; viz četné příklady). Udání dosahu mílového práva jmenovitě od příkopu (fossa), nikoliv od hradby, zároveň nepřímo potvrzuje předpoklad absence kamenné hradební zdi v daném časovém horizontu. 3)

4) Za možnost využít příslušnou dokumentaci děkujeme kolegovi Mgr. Marku Kiecoňovi, který výzkum vedl.

V průběhu své funkční existence měnil příkop své dimenze a polohu, přičemž jen málo můžeme prozatím říci k podobě a eventuálnímu vývoji příkopu v období středověku. Archeologicky byl průběh středověkého příkopu zachycen prozatím na dvou místech, v roce 2004 v souvislosti s výzkumem na jižním konci Ostrožné ulice před průčelím bývalé pobočky Komerční banky (obr. 9) 4) a poté i v roce 2006 výzkumem v prostoru Janáčkových sadů (sonda S3/06; obr. 10, 11).

179

Opevnění města Opavy (současný stav výzkumu) Obr. 8 Příčné řezy příkopem v úseku mezi Hradeckou a Jaktařskou bránou pořízené v souvislosti s jeho planýrováním, autor Johann Prachensky, 1847 (SOkA v Opavě, AM Opava, inv. č. 1440, č. kart. 182), digitální fotografie.

Obr. 9 Opava, Ostrožná ulice – Hradecká brána, výzkum 2004. Lokalizace zkoumané plochy v soutisku současné katastrální mapy a indikační skici stabilního katastru z roku 1836.

180


František Kolář – Petra Kaniová – Romana Rosová – Michal Zezula Obr. 10 Opava, náměstí Osvoboditelů, výzkum 2006. Celková situace výzkumu (sondy S1–14/06; dokumentovaný profil v S10 čerchovaně) vynesená do soutisku současné katastrální mapy a indikační skici stabilního katastru z roku 1836. Dále vyznačen průběh odkrytých odvodňovacích koryt (sondy S12 a S13, přerušovaná čára) s jejich navázáním na systém těchto zařízení (tečkované čáry) zkoumaný v letech 2003 a 2004 v ploše Dolního náměstí (dokumentované profily a jednotlivé sondy šedě). A – první branská věž Ratibořské brány.

Obr. 11 Rekonstrukce půdorysné situace Ratibořské brány vynesená do současné katastrální mapy. Založeno na kombinaci vypovídací hodnoty výzkumem zachyceného průběhu zdiv a dostupné plánové archivní dokumentace: a) kolorované plány 1. NP, 2. NP včetně pohledů a řezů, zachycující vestavbu toalet z exteriéru bývalé jezuitské koleje mezi hlavní hradební zeď a boční zdivo první branské věže Ratibořské brány, autor Anton Englisch, 1812, 1817 (MZA v Brně, Provinční stavební ředitelství Brno, inv. č. 1012, kart. č. 13, sign. 378); b) stavební plány přestavby domu č. 10 u Ratibořské brány, autor František Biela, 1840 (SOkA v Opavě, AM Opava, inv. č. 1340, kart. č. 171); c) půdorysný plán severozápadní partie barbakánu pořízený v souvislosti s jeho demolicí, autor Anton Onderka, 1830 (SOkA v Opavě, AM Opava, inv. č. 1273, kart. č. 158).

181


Opevnění města Opavy (současný stav výzkumu) Obr. 12 Opava, Ostrožná ulice – Hradecká brána, výzkum 2004: a) profil P1 s řezem parkánovou hradbou (s. j. 902), k jejímuž líci přiléhají zásypové vrstvy (19. století) příkopu (s. j. 110 a níže); b) profil P3 s odlámaným východním lícem druhé branské věže (s. j. 900 a 901) založené do středověkého příkopu (s. j. 509); c) profil P4 s řezem obvodového zdiva druhé branské budovy (s. j. 900, 901 a 907), ke kterému je přizděna suterénní prostora – vlčí jáma(?) (s. j. 904); d) profil P2 s vnějším lícem jižního úseku zdiva suterénní prostory – vlčí jámy(?) (s. j. 905 a 906) založené do zásypu středověkého příkopu (s. j. 509). Lokalizace zkoumané plochy a situace profilů viz obr. 9 a 47.

182



Opevnění města Opavy (současný stav výzkumu) V prvním případě představovala stratigraficky nejstarší zjištěnou nálezovou situaci právě část příkopu (obr. 12/s. j. 509), z něhož byl zachycen krátký úsek severní stěny svažující se k jihu pod úhlem asi 40° a vrstev, které tvořily spodní část jeho výplně (obr. 12/s. j. 146 a 147). Keramický materiál pocházející z vrstvy s. j. 146, dochovaný v poměrně velkých zlomcích (obr. 13), lze obecně zařadit do 13. století, vzhledem k absenci vrcholně středověké keramické produkce patrně ještě do jeho první poloviny. S potřebnou mírou obezřetnosti tedy můžeme na základě této konkrétní situace konstatovat vznik příkopu již v prvních desetiletích po lokaci města, i když ovšem nelze vyloučit, že se tyto nálezy mohly dostat do spodní části výplně příkopu sekundárně a jejich datace nemusí přímo odrážet vznik vrstev, ze kterých byly získány. V každém případě je jisté, že se archeologickým výzkumem podařilo odkrýt část středověkého příkopu, který chránil hlavní hradební zeď situovanou někde v místě jižní uliční fronty ulic Beethovenova a sady Svobody (Kiecoň – Zezula 2005, 106; Kiecoň 2004, 9).

Obr. 13 Opava, Ostrožná ulice – Hradecká brána, výzkum 2004. Výběr keramických nálezů z vrstvy s. j. 147 ve spodní části výplně středověkého příkopu. Kreslila I. Tichá.

V případě výzkumu v Janáčkových sadech byla v odstupu přibližně 6 m od vnějšího líce zdiva hlavní hradby zachycena v povrchu uloženiny tvořené přemístěným podložím (obr. 14/s. j. 126) horní hrana opevňovacího příkopu (obr. 15). Jeho vnitřní stěna se pod úhlem asi 30° svažovala východním směrem. Následně po zhruba dvou metrech pak její sklon činil kolem 45°. Dna příkopu ani protější stěny nebylo vzhledem k charakteru výzkumu dosaženo (jednalo se o dokumentaci liniového výkopu, do jehož dna byly pouze ve vybraných částech položeny drobné sondy). Prostor mezi vnějším lícem hradby a hranou příkopu byl zpevněn štěrkovou vrstvou (obr. 14/s. j. 139). Úroveň zachycené horní hrany příkopu stejně jako povrchovou úpravu terénu mezi ním a hradbou lze časově spojit až s dobou výstavby zděné hradby; samotný příkop byl původně pravděpodobně hlouben z nižší úrovně terénu (povrch půdního typu). Prostor v zázemí příkopu tak byl navýšen minimálně o 1,5 m, ve spodní části tohoto souvrství se uplatnil přemístěný půdní typ (obr. 14/s. j. 132 a 134), výše pak byla uložena redeponovaná podložní spraš, místy opět kontaminovaná půdním typem (obr. 14/s. j. 117, 126 a 136). Charakter této části stratigrafie umožňuje předpokládat, že materiál vytěžený při hloubení příkopu byl deponován při jeho vnitřní hraně a mohl být použit k výstavbě provizorní fortifikace v podobě zemního valu. S určitým časovým odstupem byl pak tento val zčásti snesen a na nivelizovaném ulehlém podkladu byla posléze založena hradební zeď. Archeologická datace je obtížná. Zatímco z půdního typu a zřejmě svahovými procesy redeponované spraše v jeho podloží (obr. 14/s. j. 133 a 142) pocházejí výhradně pravěké keramické nálezy, vrstvy, které spojujeme s hloubením příkopu a souvisejícími terénními úpravami v jeho zázemí, obsahovaly již keramiku raně středověké výrobní tradice, tedy z intervalu vymezeného přelomem 12. a 13. století a 1. polovinou 13. století (obr. 16). Ve zkoumaném úseku se nepodařilo zaregistrovat žádnou situaci, kterou bychom mohli spojovat se zvláštní úpravou stěn příkopu (obezdění, eskarpa). Výplň příkopu souvisí až s dobou částečného přeložení jeho průběhu, případně s jeho funkčním zánikem. Zjištěn byl nepočetný archeologický materiál, který se sem dostal druhotně s touto výplní (Kolář 2007a; 2007b). Obr. 14 Opava, Janáčkovy sady, výzkum 2006. Axonometrický pohled na jihozápadní profil (P10) sondy S3 a jihovýchodní profil (P17) sondy S5. Stratigrafická jednotka 901 představuje spodní řádek zdiva středověké hradby založené do souvrství tvořeného přemístěným podložím a půdním typem (s. j. 117=126, 118, 132 a 134) uloženého v zázemí příkopu (s. j. 529). Lokalizace zkoumané plochy viz obr. 10.

183


František Kolář – Petra Kaniová – Romana Rosová – Michal Zezula Naproti tomu archeologický výzkum realizovaný v roce 2007 v areálu bývalé městské tržnice při Nákladní ulici, který se rovněž dotkl problematiky městského opevnění, existenci středověkého příkopu v severním předpolí městské hradby hodnověrně neprokázal (obr. 17, 18; viz Kováčik et alii 2007, 11, 28). Zde ale nebyla realizace příkopu ze strategického hlediska nezbytná, pokud ji přírodní podmínky přímo nevylučovaly. Severní okraj městského areálu se totiž v podstatě kryje s hranou říční inundace, podmáčená niva tedy sama o sobě představovala účinnou ochranu. Funkci příkopu zde navíc suploval mlýnský náhon, pro jehož existenci již ve 13. století sice nemáme žádné doklady, je ale pravděpodobné, že jeho trasa využila jedno z říčních ramen, kterými byla opavská niva protkána. 5)

Obr. 15 Opava, Janáčkovy sady, výzkum 2006. Pohled od severovýchodu na vnitřní hranu a část vnitřní stěny středověkého příkopu. Foto F. Kolář.

5) Ústní sdělení RNDr. P. Havlíčka, CSc., z České geologické služby Praha, který realizoval předběžný kvartérně geologický výzkum lokality.

Obr. 16 Opava, Janáčkovy sady, výzkum 2006, sondy S3 a S5. Výběr keramických nálezů ze souvrství, do něhož byla založena středověká hradební zeď (1–3: s. j. 117; 4: s. j. 118; 5–9: s. j. 126; 10–13: s. j. 140), z výplně zahloubeného objektu, který by mohl s výstavbou hradby časově souviset (14–16: s. j. 107) a ze starší části souvrství uloženého při vnitřním líci hradby (17–23: s. j. 106). Kreslila I. Tichá.

184



Obr. 17 Opava, Nákladní ulice (bývalá městská tržnice), výzkum 2007. Celková situace zkoumaných ploch v soutisku současné katastrální mapy a indikační skici stabilního katastru z roku 1836. V sondách S2 a S10 zachyceny pozůstatky městské fortifikace: a) parkánová hradba, b) dřevěná kůlová konstrukce (srovnej obr. 18, 64 a 65).

Obr. 18 Opava, Nákladní ulice (bývalá městská tržnice), výzkum 2007. Východní profil sondy S2 s řezem parkánovou hradbou (s. j. 921, základ s. j. 924) a fluviálními sedimenty uloženými v jejím předpolí (s. j. 329 a níže). Při vnitřním líci zdi násypové vrstvy parkánu (s. j. 183 a níže).

Ve 13. a převážné části 14. století nedoznal patrně průběh ani podoba příkopu výraznějších změn, pomineme-li možné průběžné nekoncepční zásahy snižující ve svém důsledku fortifikační hodnotu celého díla (srovnej Durdík – Bolina 2001, 64). K zásahům tohoto druhu můžeme bezpochyby přiřadit předpokládanou výstavbu kostela sv. Jana Křtitele a sv. Jana Evangelisty, iniciovanou opavským vévodou Mikulášem II. Opavsko-ratibořským na zeměpanských pozemcích před městem východně od městských hradeb, pravděpodobně v částečně zasypaném městském příkopu či před ním, nejspíše v letech 1350–1359 (Prix 1999, 46; 2005, 30–31; srovnej Zezula et alii 2007, 123; viz Exkurs 1 v kapitole Hlavní hradba a systém věží).

185

Opevnění města Opavy (současný stav výzkumu) 6) „Výspa, na níž byl hrad postaven, byla obkroužena vlastním vodním příkopem, který na jižní, východní a severní straně, doplněn předsunutým valem, nahradil původní městské opevnění. Na západě však byl hrad chráněn i proti městu vlastním vodním příkopem s obezděnými(?) stěnami, napájeným rovněž vodou z městského příkopu. Předhradí, vysunuté proti městu, bylo opevněno dalším radiálně vedeným vodním příkopem.“ (Kouřil et alii 2000, 285) 7) Oproti názoru autorů citované práce (Kouřil et alii 2000, 285) se domníváme, že Přemkův hrad byl vystavěn v prostoru za původním městským příkopem, nikoliv v jeho zasypané části. Tato domněnka je založena na analýze tzv. indikační skici stabilního katastru, kdy objekt hradu je od předpokládaného průběhu původní městské hradby (nezahrnující do svého obvodu dosud kostel sv. Janů; srovnej též schéma města: Prix 1998, 40, obr. 1) vzdálen do té míry, že předpokládaná šíře příkopu kopírujícího průběh hradební zdi prakticky vylučuje možnost vybudovat hrad na místě jeho zasypané části. 8) V případě Hradecké a Jaktařské brány; k svébytnému vývoji systému Ratibořské brány a jejího předpolí viz příslušná kapitola.


Významnou proměnu prodělal původní středověký příkop v souvislosti s výstavbou nového hradu v bezprostřední blízkosti Opavy vévodou Přemkem kolem roku 1383, předpokládaným přeložením východního segmentu městské hradby (srovnej Prix 1999, 15, 46; Kouřil et alii 2000, 284 an.; Müller – Žáček 2006, 366, 369) a vybudováním parkánu a parkánové zdi. Přemkův hrad měl být vystavěn na výspě vzniklé zasypáním části městského příkopu (Kouřil et alii 2000, 284) při jihovýchodním úseku městských hradeb, přičemž z důvodu lepší hájitelnosti své rezidence usiloval vévoda o začlenění hradu do systému obrany města. Někdy koncem 14. století, případně na přelomu 14. a 15. století, došlo tedy k dílčímu přeložení východní části hradebního okruhu Opavy, kdy nově vybudované úseky hradební zdi včlenily hrad do systému městské fortifikace. 6) Pravděpodobně v téže době mohlo dojít mezi vévodou Přemkem, opavskou městskou radou a opavskými johanity k dohodě ohledně přihrazení kostela sv. Janů do areálu města (Müller – Žáček 2006, 369). Tyto poměrně rozsáhlé adaptace fortifikačního systému měly bezprostřední dopad i na průběh městského příkopu. Jeho úsek při východním segmentu původních městských hradeb (které zde byly sneseny a nově velkoryseji vytyčeny tak, aby do svého obvodu zahrnuly i kostel sv. Janů a navázaly na fortifikační systém hradu) byl zasypán a realizován tak, aby kopíroval průběh nové městské hradby. 7) Dílčím úpravám byl příkop v tomto období (konec 14. století) podroben pravděpodobně i v úseku podél jihovýchodního až severozápadního segmentu městské hradby, je-li správný předpoklad, že v souvislosti s výše prezentovanými adaptacemi městské fortifikace došlo rovněž k částečnému obkroužení městského areálu parkánem a parkánovou zdí (blíže viz kapitola Parkán a parkánová hradba). Tento stavební počin si konkrétně vyžádal zasypání části příkopu při jeho vnitřní hraně a předpokládanou následnou kompenzaci spočívající v jeho rozšíření při hraně vnější. Šířka středověkého příkopu po rozšíření městského opevnění o parkán a parkánovou hradbu mohla činit v průměru asi 30 m (22–36 m; srovnej níže). Výstavba barbakánů před trojicí městských bran v průběhu 16. století si vyžádala pouze dílčí úpravy stávajícího průběhu příkopu. 8) Barbakány – přístupné z vnějších branských věží v linii parkánové hradby prostřednictvím zděného mostu – byly situovány bezprostředně za linií vnější hrany příkopu. V rámci stavební realizace barbakánů byl tedy příkop v jejich bezprostředním okolí obloukovitě rozšířen tak, aby probíhal těsně před pláštěm barbakánu a jeho branou. Na vlastní šířku příkopu v úsecích mezi jednotlivými branskými systémy neměla tato stavební aktivita vliv. Naproti tomu realizace opevňovacích prací vedoucí ve svém důsledku k vytvoření provizorního bastionového opevnění kolem města během dánského záboru (1626–1627) měla na průběh a podobu příkopu markantnější dopad (obr. 19). V prvé řadě byl v souvislosti s výstavbou jednotné bastionové fronty vybudován příkop v severním úseku městské fortifikace – tedy v místech, kde je pro období středověku existence příkopu sporná. V jižním úseku fortifikační linie doznal původní středověký příkop pouze dílčího rozšíření v místech, kde byly realizovány detašované bastiony, případně raveliny před barbakány městských bran. Ve druhé etapě fortifikačních prací týkajících se bastionového opevnění (druhá polovina 17. století) byl příkop v severním úseku opevnění rozšiřován; částečně rozšířen byl rovněž v jižním segmentu opevnění v souvislosti se zvětšením rozměrů stávajících bastionů. Z terminologického hlediska se v období funkční existence bastionové fortifikace jednalo o tzv. příkop zavodňovaný (srovnej Kupka et alii 2002, 500–501). Příkop, který byl v mírovém období suchý, mohl být v případě vojenského ohrožení města zaplaven prostřednictvím mlýnského náhonu tzv. manévrem vodou. Ve střední partii příkopu podélně probíhala vodoteč zajišťující odvodňování prostoru při úpatí Kylešovského kopce, odvádějící rovněž dešťovou vodu a v neposlední řadě sloužící (coby kyneta) k odvodnění příkopu po zrušení jeho řízeného zaplavení. Maximální šířka příkopu činila v partii mezi Ratibořskou bránou a knížecím zámkem přibližně 60 m, v úsecích podél parkánové hradby se však pravděpodobně jednalo o nepozměněnou šířku původního středověkého příkopu (zhruba 30 m).

Obr. 19 Plán obležení Opavy s vyznačením městského opevnění a sakrálních staveb, tzv. dánský plán, kresba patrně z roku 1627 (SZM v Opavě, UHP, U 330 F), scan.

186

František Kolář – Petra Kaniová – Romana Rosová – Michal Zezula 9) Spodní časová hranice (1779) vymezena komisionálním rozhodnutím odstoupit od budování městské bastionové pevnosti, horní časová hranice (1820) koresponduje s vyhotovením plánu města Opavy (obr. 20; SZM v Opavě, UHP, inv. č. B I 37), který již v daném úseku zohledňuje stav po likvidaci bastionového opevnění a zavezení příkopu. 10) K roku 1790 datuje J. Zukal (Zukal 1912a, 113) rozhodnutí městské rady rozprodávat pozemky v hradebním pásmu, tzv. grunty hradební. 11) Tzv. Kaiser Josefs Park (viz litografie z 80. let 19. století; SZM v Opavě, UHP, inv. č. B XVI 3); poté tzv. Landeshauspark; dnes Janáčkovy sady. Obr. 20 Plastický plán města Opavy a okolí z roku 1820 (SZM v Opavě, FP, inv. č. B I 37), scan.


Likvidace městského příkopu souvisí s postupným procesem demolice městského opevnění jako celku v průběhu konce 18. a celého 19. století. Z hlediska příkopu lze tento proces rozčlenit do tří odlišných topograficko-chronologických celků. Nejprve byl příkop zavezen v souvislosti s planýrováním zemních valů bastionové fortifikace v severním úseku městského opevnění (tj. mezi Ratibořskou a Jaktařskou bránou) v průběhu let 1779 (resp. 1790) až 1820 (obr. 1, 20). 9) V této části městského jádra přiléhaly domovní bloky bezprostředně k hradební linii. Majetková expanze vlastníků zdejších nemovitostí 10) tak měla za následek v relativně krátkém čase zánik prvků bastionové fortifikace a zavezení příkopu, přičemž takto uvolněný prostor byl vzápětí využit k zahradním účelům (poměrně záhy pak došlo v souvislosti s existencí mlýnského náhonu k nahrazení zahradních ploch industriální výstavbou vázanou na blízkost vodního zdroje). Odlišným vývojem prošel po svém funkčním zániku příkop v úseku mezi Jaktařskou bránou a zámkem. Po zrušení příkopu a valů byl celý tento někdejší fortifikační pás v průběhu 30.–70. let 19. století postupně parkově upravován (srovnej Kreuzinger 2002, 137–138; Baumann 1902, 1–2; Orlík 1974, 28–35; Šopák 1998, 94–95; Šopák 2003, 23). Vlastní příkop přitom zůstal zpočátku zachován ve funkci odvodňovacího koryta (obr. 1); zasypáván byl teprve postupně v průběhu 40.–90. let 19. století v souvislosti s budováním kanalizace (obr. 8; Troppauer Zeitung 1875, Nr. 124; 1879, Nr. 68; 1883, Nr. 262; Orlík 1974, 30–31). Nejdéle zůstal příkop zachován v úseku mezi zámkem a Ratibořskou bránou (obr. 1, 21). Stav nelišící se v zásadě od situace zohledněné indikační skicou z roku 1836 zachycuje ještě tzv. Labitzkého plán města z roku 1876 (SOkA v Opavě, AM Opava, inv. č. 1926). Teprve celková urbanizace tohoto prostoru v 80. letech 19. století – pro kterou byla určující výstavba Josefské školy, vznik spojnice mezi Lichtensteinskou ulicí (dnes Sněmovní) a Zámeckým okruhem a reorganizace stávající parkové úpravy 11) – vedla k zasypání příkopu a odstranění posledních pozůstatků bastionové fortifikace (Troppauer Zeitung 1870, Nr. 170; Šopák 1998, 95).

Obr. 21 Knížecí zámek a bývalá jezuitská kolej, akvarel Georga Fritsche, okolo roku 1820 (SZM v Opavě, UHP, inv. č. U 826 A), scan. V popředí prostor glacis s okružní komunikací, pozůstatky příkopu a bastionové fortifikace.

12) Kromě tzv. Ipatievského letopisu zmiňují tuto událost rovněž některé středověké prameny polské provenience, jmenovitě tzv. Długoszova kronika z 15. století, Kronika velkopolská a další (viz Žáček 2000, 5–9; srovnej Mika 2003, 5–11). Samotná událost je ovšem v literatuře známa především z velmi podrobného líčení, které na základě obšírné zprávy tzv. Ipatievského letopisu zpracoval už F. Palacký (Palacký 1921, 153–154) a po něm obdobně i V. Novotný (Novotný 1928, 843–844). Z poslední doby pochází komplexní zpracování dané problematiky z pera N. Miky (Mika 2003, 5–11), který událost pojednává v širších souvislostech česko-uherského zápasu o babenberské dědictví,

3.2 Hlavní hradba a systém věží Vytvoření uzavřeného prostoru je základním předpokladem jeho obrany; nejvýznamnější a nejobvyklejší způsob řešení obvodového opevnění představuje ve středověku kamenná hradba zděná na vápennou maltu (Durdík – Bolina 2001, 13 an.) jako hlavní a jednotící komponenta relativně jednoduchého stavebního systému, tvořeného jednotlivými typizovanými prvky – úseky hradebních zdí (kurtiny), věžemi či baštami a bránami (Razím 1995b, 43). V případě města Opavy nedisponujeme až na jediný drobný relikt dochovanými nadzemními partiemi středověké hlavní hradební zdi. Při úvahách o stavební podobě a vývoji tohoto prvku městského opevnění jsme tedy nuceni vycházet z nečetných písemných zmínek (týkajících se v naprosté většině až konstatování havarijního stavu hradeb v průběhu 18. a 19. století) a především z poměrně rozsáhlého souboru pramenů ikonografické povahy (veduty 16.–19. století, mapové podklady a plány ze 17.–19. století a plánová dokumentace z 19. století související s adaptací někdejšího hradebního okruhu). Archeologickým způsobem byl průběh hlavní hradební zdi ověřen prozatím v jediném případě. Nejstarší písemná zmínka dotýkající se nějakým způsobem opevnění Opavy souvisí s ničivým polsko-ruským vpádem do opavské provincie roku 1253, přičemž hlavním zdrojem informací o této události je tzv. Ipatievský letopis (resp. Haličsko-volyňský letopis) ze 13. století (srovnej Kouřil et alii 2000, 426; Mika 2003, 5–11; Müller – Žáček 2006, 46). Tento pramen zmiňuje existenci tří městských bran a nepřímo naznačuje, že polsko-ruské tažení ztroskotalo před opavskými hradbami. 12) První přímý písemný doklad existence opavských hradeb představuje až listina vévody Mikuláše Opavského z 3. dubna roku 1284, která obsahuje obrat „intra muros civitatis“ (CDM IV, 285–286, č. 217; Bakala 1973, 121–122; Bakala 1974, 3–24). 13) Listina opavského vévody Mikuláše II., syna předešlého, z roku 1327 je kromě zmínky o opavské hradbě zajímavá především z hlediska konfrontace se situací reflektovanou privilegiem pro Opavu z roku 1224. Mikulášova listina již

187

Opevnění města Opavy (současný stav výzkumu) přičemž zohledňuje partikulární zájmy polských spoluaktérů ve věci revize někdejšího Přemyslova záboru této bývalé piastovské kastelánie (k vlastnímu záboru patrně mezi lety 1179–1182 srovnej Wihoda 1997, 34–43; Prix – Wihoda 2001, 194).

13) Listina souvisí s cílenou eliminací Mikulášova vlivu v opavské provincii ze strany jeho nevlastního bratra, krále Václava II. Mikuláš byl okolnostmi přinucen potvrdit městu Opavě starší privilegia včetně nových, udělených městu králem Václavem II. krátce před tímto aktem (srovnej Müller – Žáček 2006, 52). 14) Dokladem konstrukčního řešení hradební zdi jako oboustranně lícovaného zdiva s litým jádrem může být i zmínka z dubna 1843: zeď byla v úseku proti tzv. fortenskému mlýnu charakterizována jako volně stojící, bez zastřešení a uvnitř většinou vyplněná sutí (SOkA v Opavě, AM Opava, inv. č. 1441, kart. 182). 15) Od 17. století, v souvislosti s vybudováním jezuitské koleje. 16) Kurtina mezi bastionem chránícím systém Ratibořské brány a analogickým fortifikačním prvkem při opavském zámku.


operuje s opatřeními uplatňovanými v rozsahu jedné míle od hradeb (nikoliv pouze příkopu) města: „…das niemant innewendik der mauwer unser stat czu Troppaw oder vor der stat bey einer ganczen meile gewant schneiden oder vorkaufe…,“ (CDM VII, 850–852, dod. č. 250; Bakala 1973, 114–133). Archeologickým výzkumem byl průběh nejstarší opavské hradby zachycen v roce 2006 v prostoru Janáčkových sadů (sondy S3 a S5/06; Kolář 2007a; 2007b). Hradba (obr. 14/s. j. 901) byla založena bez základového vkopu do povrchu asi 1,2 m mocné vrstvy redeponované spraše (obr. 14/s. j. 117 a 126) vytěžené z příkopu (obr. 14/s. j. 529), jehož vnitřní hrana byla zachycena asi 6,0 m před vnějším lícem hradby (obr. 15). Jak již bylo předesláno v pasáži věnované vlastnímu příkopu, je možné pracovat s hypotézou, že materiál vytěžený v průběhu hloubení příkopu mohl být v jeho zázemí navršen ve formě valu jako fortifikačního provizoria. V každém případě je jisté, že mezi uložením přemístěného podloží a výstavbou hradby musel být určitý časový odstup, neboť zakládání masivní zdi do neulehlého podkladu by jistě způsobovalo značné technické potíže. Dobu výstavby hradby nelze archeologicky bohužel přesněji stanovit. Souvrství redeponovaných uloženin, do kterého byla hradební zeď založena, obsahovalo kromě pravěké komponenty pouze málo početné nálezy nejstaršího středověkého keramického horizontu, i když absence vrcholně středověké keramické produkce i ve vrstvách, které by mohly s výstavbou hradby souviset (obr. 14/s. j. 116 a 139), napovídá, že k realizaci tohoto stavebního počinu došlo patrně ještě před polovinou 13. století. Zdivo hradby bylo oboustranně lícováno většími částečně opracovanými lomovými kameny, jádro tvořily nepravidelně uspořádané lomové kameny středních a větších rozměrů, prolité maltou 14); vzhledem k postupné demolici městské fortifikace v průběhu 1. poloviny 19. století se hradební zeď dochovala v tomto úseku pouze v podobě nejspodnějšího pásu kamenného zdiva o šířce 1,9 m (obr. 22). Stratigrafická sekvence dokumentovaná na profilech v sondách S3 a S5 (obr. 14/P10 a P17) dokládá odlišný vývoj vně a uvnitř areálu vymezeného zachyceným průběhem hradební zdi. V prostoru intravilánu bezprostředně při hradební zdi došlo v době funkční existence hradby k postupnému nárůstu úrovně terénu o asi 1,5 m, přičemž lze rozlišit dva základní chronologické horizonty tohoto procesu. Středověký horizont (obr. 14/s. j. 106), jehož charakter koresponduje s obecnými představami o nakládání s odpadem v průběhu 13.–14. století (výběr nálezů viz obr. 16), a mladší novověký horizont, související patrně s dlouhodobým užíváním tohoto prostoru jako zahrady v pozdějším období. 15) Nálezová situace v sondě S5 naproti tomu ukazuje, že v prostoru mezi hradbou a příkopem nedocházelo k nárůstu terénu. Teprve v době budování bastionové fortifikace, tedy v 17. století, byl středověký příkop zasypán redeponovanými povodňovými hlínami (obr. 14/s. j. 143) a v trase jeho původního průběhu bylo realizováno těleso sypaného zemního valu. 16) V souvislosti s demolicí opavského fortifikačního systému poté došlo v průběhu 1. poloviny 19. století k rozebrání hradební zdi a jejímu vytěžení až po úroveň nejspodnějšího pásu zdiva (obr. 22). Zahrada bývalé jezuitské koleje pak byla ohrazena pouze subtilní zídkou (obr. 14/s. j. 900 a 936). Relace obsažená v tzv. Ipatievském rukopise, doplněná o zjištění učiněná archeologickým výzkumem, opravňuje vyslovit opatrný předpoklad, že Opava mohla disponovat kamennými hradbami již krátce před polovinou 13. století, čímž by se spolu s Prahou, Brnem, Jihlavou a Litoměřicemi (Dragoun 1987, 39–70; Kotyza – Tomas 1995, 91–104; Procházka 2000, 36, 56, 122–124; 2003, 272–273; 2007, 49; Razím – Zahradník 2006, 70) řadila k časným reprezentantům hrazených institucionálních měst v českých zemích. Tato skutečnost by však vzhledem ke specifickému postavení opavské provincie v rámci českého státu neměla překvapovat. 17)

17) Odrazem cílevědomé hospodářské a sídelní politiky Přemyslovců ve strategicky významné kontaktní zóně na moravsko-slezském pomezí byla rychlá geneze městského stavu, přičemž v urbanizaci tohoto dílu přemyslovských držav hrály vedle ekonomických ohledů hlavní roli především strategické zájmy státu. Opavsko, resp. někdejší Holasicko představovalo bránu na Moravu a za situace, kdy tento výsledek někdejšího výboje Přemysla Otakara I. postrádal přirozené hranice, spočívala hlavní tíha obrany na relativně husté síti zeměpanských měst (srovnej Wihoda 1997, 34–43; 1998, 21–35; Kouřil et alii 2000, 414n; Prix – Wihoda 2001, 193–204; Kouřil – Wihoda 2003, 69–111).

Hradební prstenec snad tedy ještě z průběhu 1. poloviny 13. století prodělal výraznou proměnu koncem století následujícího. Tehdy mělo dojít, v souvislosti se snahou po začlenění nově vybudovaného vévodského hradu do systému obrany města a vzhledem k rozhodnutí přihradit areál kostela sv. Janů do městského areálu, k částečnému přeložení východní části hradebního okruhu Opavy. Původní hradební zeď byla v těchto místech snesena a nově velkoryseji vytyčena tak, aby hradby do svého obvodu zahrnuly i kostel sv. Janů a navázaly na fortifikační systém hradu (obr. 1, 23, 24; viz kapitola Příkop; tam i příslušná literatura).

Obr. 22 Opava, Janáčkovy sady, výzkum 2006. Pohled od severozápadu na spodní řádek zdiva středověké hradby (s. j. 901) založené do souvrství tvořeného přemístěným podložím a půdním typem (s. j. 117=126, 118, 132 a 134). V pravé části stratigrafický sled uložený při vnitřním líci hradební zdi. Foto F. Kolář.

188

František Kolář – Petra Kaniová – Romana Rosová – Michal Zezula Obr. 23 Celkový situační plán vyhotovený v souvislosti s výstavbou nové cesty a mostu přes příkop při kostele sv. Janů, autor Johann Prachensky, 1838–1858 (SOkA v Opavě, AM Opava, inv. č. 891, č. kart. 72), digitální fotografie. Černě – hlavní a parkánová hradba, červeně – stávající zástavba, hradební věž.

Obr. 24 Plán okolí Ratibořské brány a opavského zámku, perokresba z doby okolo roku 1650 (SZM v Opavě, UHP, inv. č. U 4059A), scan.

189



18) PhDr. Daliboru Prixovi, CSc., náleží naše velké poděkování za řadu konzultací a podnětů ke zpracovávanému tématu.


Exkurs 1: S předpokládaným přeložením části východního hradebního okruhu, vyvolaným výstavbou nového vévodského hradu a snahou zeměpána začlenit jej do rámce fortifikačního systému města, souvisí bezprostředně problematika kostela sv. Janů, resp. sporná otázka doby vzniku a samotné lokalizace této stavby. Kostel byl vystavěn pravděpodobně v letech 1350–1359 opavským vévodou Mikulášem II. a formálně byl součástí vévodského špitálu sv. Mikuláše, situovaného vně města. Po dokončení jej vévoda spolu se špitálem svěřil johanitům, kteří si při kostele vybudovali řádovou komendu (Prix 1999, 46; Müller – Žáček 2006, 364–365). Ve hmotě středověký kostel sv. Janů dodnes stojí na okraji původního historického jádra, v pozici bezprostředně při vnitřním líci dochovaného reliktu hradební zdi, tedy uvnitř někdejší hradební linie. Starší historické bádání operuje s představou, že tento objekt je až důsledkem transferu původní stavby do města (uskutečněného někdy v průběhu 30. let 15. století), přičemž původní kostel z poloviny 14. století byl situován vně hradeb před Ratibořskou branou, v místech pozdějšího františkánského kláštera sv. Barbory. Vodítkem těchto úvah je kromě písemné zmínky o existenci kostela sv. Jana Křtitele před Ratibořskou branou (srovnej OL I, 28–29, č. 10, pozn. 3) předpokládaná lokalizace původně vévodského – později johanitského – špitálu rovněž do těchto míst (srovnej Prasek 1891, 8–12; Zukal 1912b, 1; Drkal 1954, 368; OL I, 28–29, č. 10, pozn. 3). Na základě provedené umělecko-historické analýzy kostela sv. Janů, však Dalibor Prix (Prix 1999, 46–48; Müller – Žáček 2006, 364–366, 375–376) tento obecný předpoklad odmítl. Stávající kostel považuje za původní stavbu z poloviny 14. století, realizovanou tehdy východně od městských hradeb, v jejich těsné blízkosti, a teprve dodatečně přihrazenou k areálu města v rámci předpokládaného přeložení východního hradebního okruhu (Müller – Žáček 2006, 364–366). Vylučuje tak eventualitu možného transferu kostela v jakémkoliv období jeho existence; při akceptování existence špitálu v prostoru před Ratibořskou branou (Prix 1999, 46; Müller – Žáček 2006, 364, 366) pak předpokládá pouze formální, nikoliv prostorovou sounáležitost areálu špitálu a kostela. Nejnověji však Dalibor Prix operuje s možností, že se i tento původně vévodský špitál mohl od svého prvopočátku nacházet v pozici východně od městských hradeb, čili v prostorové vazbě na o něco mladší objekt kostela sv. Janů. Prixova brilantní, byť dosud nepublikovaná analýza písemných pramenů dokládá, že neexistuje sebemenší důkaz pro tvrzení, že špitál stál v místech pozdějšího kláštera sv. Barbory. Z příslušných pramenů vyplývá pouze to, že před Ratibořskou bránou stál blíže nespecifikovaný kostel sv. Jana Křtitele s vévodským patronátem, který fungoval v roce 1372, ale který byl ruinou už někdy před 21. zářím 1451 (nepublikované písemné sdělení D. Prixe z roku 2008). Při dosavadní absenci archeologického průzkumu v místech stávajícího kostela sv. Janů a jeho bezprostředního okolí není prozatím definitivní vyřešení této problematiky možné. Z hlediska městské fortifikace lze konstatovat následující: kostel sv. Janů – jehož stavební jádro pochází z poloviny 14. století – je podélně situován v bezprostřední blízkosti městských hradeb; v důsledku této polohy má atypickou orientaci. Písemné prameny potvrzují pozici tohoto objektu původně vně městských hradeb, v pozdějším období však již v rámci areálu města. Ve stávající pozici se mohl kostel sv. Janů nejpravděpodobněji ocitnout v souvislosti s výše uvedeným předpokládaným přeložením části východního hradebního okruhu na konci 14. století, popř. na počátku století následujícího. Bez archeologického ověření situace – jehož potřeba již byla výše avizována – se však v případě dodatečného přihrazení kostela sv. Janů jedná prozatím o teorii založenou pouze na dílčích údajích písemných pramenů a několika obecných logických předpokladech. 18) V případě rekonstrukce možné stavební podoby hlavní hradební zdi jsme vzhledem k absenci relevantních nadzemních reliktů a ke stavu dochování archeologickou metodou zjištěných pozůstatků odkázáni téměř výlučně na prameny ikonografické povahy. Při vědomí problematičnosti jejich vypovídací hodnoty lze konstatovat následující: podobu hlavní hradební zdi zachycují všechny dostupné veduty, případně plány, víceméně ve vzácné shodě, totiž jako prostou nečleněnou zeď opatřenou v horní části štěrbinovými střílnami (rozměry a hustota střílen v rámci hradby se liší případ od případu). Koruna zdi, resp. její předprsně je opatřena krytinou. Cenné doplnění těchto obecných poznatků představuje kolorovaný plán zachycující hlavní hradební zeď v řezu (SOkA v Opavě, AM Opava, inv. č. 891, kart. 72, citace dále viz obr. 25). Umožňuje konkrétnější představu o její podobě, především pak o typu hradebního ochozu (obr. 25). Ochoz hradební zdi v tomto případě představovala komunikace po vnitřní straně koruny zdi (mohla být eventuálně původně doplněna deštěním, jehož přesah přes vnitřní hranu koruny zdi byl vynesen na konzolách) a parapetní zídka na straně vnější. Typové určení parapetní zídky není jednoznačné; dle zmíněných vedut (především obr. 7, 24, 26–28) měla charakter průběžné zdi bez proluk, prolomené ve více méně pravidelných intervalech úzkými štěrbinovými střílnami, přičemž její koruna – šikmá směrem dovnitř – byla opatřena krytinou. Štěrbinové střílny jsou v horní partii neukončené, a pokud se nejedná o důsledek postupné degradace koruny zdiva, mohli bychom v tomto případě mít co do činění s atypicky řešeným cimbuřím, kdy proluky mezi stínkami jsou velmi úzké. Další eventualitou je existence původně standardně řešeného cimbuří (proluky a stínky zhruba stejně široké), přičemž v reakci na rozvoj palných zbraní mohl být původní ochoz s cimbuřím pozdně goticky upraven dozdívkou se střílnami (srovnej Durdík – Bolina 2001, 13–18). V souvislosti s touto případnou, dobovým trendům odpovídající adaptací lze (pochopitelně v čistě spekulativní rovině) rovněž uvažovat o aplikaci střelecké chodbičky, byť v méně progresivní podobě, bez podsebití.

Obr. 25 Příčný řez hradební zdí, parkánem a příkopem vyhotovený v souvislosti s výstavbou nové cesty a mostu přes příkop při kostele sv. Janů, autor Johann Prachensky, 1838–1858 (SOkA v Opavě, AM Opava, inv. č. 891, č. kart. 72), digitální fotografie.

190

František Kolář – Petra Kaniová – Romana Rosová – Michal Zezula Obr. 26 Nejstarší dochovaný pohled na město Opavu, dřevořez Jana Willenbergera z roku 1593 (SZM v Opavě, FP, inv. č. A 73.430), scan.

Obr. 27 Východní obvod města v hradbách, akvarel Franze Biely z roku 1813 (SZM v Opavě, UHP, inv. č. U 189A), scan.

Obr. 28 Hradecká brána, akvarel Franze Biely z roku 1813 (SZM v Opavě, UHP, inv. č. U 3464 A), scan.

191


Opevnění města Opavy (současný stav výzkumu) 19) Mělké základy hradeb se zdají být pro městská opevnění příznačné (srovnej Razím 1995a, 19; Razím 1995b, 47). Např. k založení brněnských hradeb viz Procházka 2000, 36, 56, 122–124, obr. 6:1, obr. 24. 20) Hlubčice jsou jedním z měst někdejší holasické (později opavské) provincie, tedy prostoru specifického svou úlohou v urbanizačním procesu přemyslovského státu (srovnej Bakala 1964; 1969; 1973; 1977; Wihoda 1997, 34–43; 1998, 21–35; Kouřil et alii 2000, 414n; Kouřil – Wihoda 2003, 69–111). K samotným Hlubčicím pak zejména Prix – Wihoda 2001, 193–204. 21) N epublikovaný průzkum autorů ověřil a doplnil informace uveřejněné D. Prixem a M. Wihodou (Prix – Wihoda 2001, 197–198, pozn. 63). 22) Na místě dnešního Müllerova domu (Komenského 8/čp. 1) stála původně zděná hradní kuchyně (dle popisu urbáře z roku 1586; Drkal 1956, 155), později přeměněná v sýpku (dle popisu k plánu okolí Ratibořské brány a opavského zámku, okolo roku 1650; SOkA v Opavě, AM Opava, inv. č. 1719, kart. 238) a před rokem 1801 adaptovaná na byt purkrabího (Drkal 1956, 158; viz též Kreuzinger 2002, 95: „…domek pro úředníky knížete Lichtenštejna“). Existenci případných starších konstrukcí ve stávající hmotě barokního objektu může spolehlivě potvrdit nebo vyvrátit pouze archeologický nebo hloubkový stavebněhistorický průzkum. Dalibor Prix předpokládá v těchto místech původně hradní mlýn (Kouřil et alii 2000, 289). 23) V období mezi přelomem 14. a 15. století (včlenění hradu do systému městské fortifikace) a rokem 1586 (popis urbáře; Drkal 1956, 155). Srovnej taktéž Reidentifikace, Opava, Komenského 8, IP 303, 2005 (nepublikováno, uloženo v archivu dokumentace NPÚ, ú. o. p. v Ostravě). 24) Za laskavé zapůjčení příslušné nálezové zprávy (Juchelka 2005) a rukopisu připravovaného článku (Juchelka 2007) děkujeme PhDr. J. Juchelkovi. 25) V textu užíváme dvojí číslování; objekty označené „čp.“ reflektují stávající číslování, kdežto objekty označené pouze „č.“ vycházejí z jejich identifikace v indikační skice.


Dosavadní výpověď archeologie k poznání stavební podoby hradební zdi (srovnej výše) se omezuje na zjištění, že původní hradba ze 13. století byla ve spodní partii široká asi 1,9 m, oboustranně lícovaná; založena byla bezvýkopovou technikou jako samonosná konstrukce na povrchu soudobého terénu (obr. 14, 22). 19) Exkurs 2: Za tohoto stavu archeologických poznatků považujeme za vhodné upozornit na dosud stojící relikty hlavní hradební zdi města Hlubčic (Glubczyce – Leobschűtz, woj. opolskie, pow. glubczycki, Polsko); jedná se o analogii vhodnou z geografického i chronologického hlediska. 20) Zmínka o Hlubčicích v tzv. Ipatievském rukopise v souvislosti s polsko-ruským vpádem do opavské provincie roku 1253 nedovoluje pro svou obecnost hodnověrně určit charakter ohrazení města v této době (zda se jednalo o dřevěné provizorium, nebo již o kamennou hradbu; srovnej zejména Mika 2003, 5–11). V průběhu 2. poloviny 13. století však již město zděným ohrazením prokazatelně disponovalo. Městské hradby v Hlubčicích jsou v písemných pramenech poprvé uvedeny k roku 1282 (Prix – Wihoda 2001, 197). Podruhé jsou hradby města i s příkopy zmíněny v privilegiu krále Václava II. z roku 1298, povolujícím využívat část příjmů města k jejich opravám: „…ad reparacionem murorum, fossatorum, viarum et aliarum necessitatum sepedicte civitatis convertere…“ (Prix – Wihoda 2001, 202, pozn. 61). Úseky původní kamenné hradby ze 13. století se ve značné míře dochovaly podél celého obvodu historického jádra města. Před hradební zeď dosud předstupuje devět věží v různém stadiu dochování, některé půlkruhové, jiné s tupým břitem v čele. Věže jsou přizděny k vnějšímu líci hradební zdi, vstupy do nich byly původně vedeny z ochozu hradby; sekundárně zazděný původní lomený portálek se dochoval u věže sousedící na východě se zaniklou Horní branou (Prix – Wihoda 2001, 197–198, pozn. 63; nepublikovaný průzkum autorů). 21) Samotná hradba byla ukončena cimbuřím nebo poprsní zídkou kryjící ochoz na koruně zdi. Tyto prvky se nedochovaly, otisk předprsně s vně sklopenou korunou je však dosud patrný na západní straně vnějšího pláště břitové věže situované východně od bývalé Horní brány (Prix – Wihoda 2001, pozn. 62). Převážná část dochovaného nadzemního zdiva městské hradby je druhotně přezděna včetně situací v řezu, které by mohly v ideálním případě pomoci určit stavební podobu zdi. Výjimku v tomto ohledu představuje úsek hradební zdi v severovýchodním polokruhu městského opevnění, probíhající podél privátních parcel se zahrádkami, nedegradovaný novodobými úpravami. V řezu je zde dobře patrné, že se jedná o oboustranně lícovanou zeď s jádrem tvořeným středními a menšími kameny prolitými maltou. Historickou výpověď hradeb limituje novodobé přezdění lícových stran zdí ostře kontrastující s pečlivě skládanými, maximálně úsporně kladenými kameny v lokálně uchovaných autentických plochách zdiva. Původní zdivo charakterizuje výběr tvarově a velikostně nesourodých kamenů, jejich precizní způsob kladení s nezřetelnou, minimálně přiznanou spárou opatřenou menšími kamennými úlomky a oblázky. Autentická povrchová úprava v podobě roztírané spárové malty je částečně uchována na vnějším plášti hradebních věží. V partiích původního zdiva rovněž registrujeme přítomnost okrové, lehce narůžovělé maltoviny s menšími fragmenty kusového vápna (nepublikovaný průzkum autorů). Ke způsobu založení a šířce zdi koncem 14. století částečně přeloženého východního hradebního okruhu města Opavy prozatím archeologické indicie chybějí. Disponujeme pouze dodnes dochovaným drobným reliktem této fáze hradební zdi, situovaným při vnější obvodové zdi boční lodě kostela sv. Janů, ve vzdálenosti asi 2,3 m (obr. 23, 29). Podstatnou část zde dochovaného zdiva tvoří torzo nároží hranolové věže stavebně provázané s hradební zdí, přičemž vlastním pozůstatkem této hradby je pouze nepatrný relikt jádra zbavený vnějšího líce (obr. 3; možný pozůstatek vnitřního líce je zaomítán). Specifický příklad zdiva souvisejícího pravděpodobně s městskou fortifikací představuje relikt zachycený v roce 2005 archeologickým výzkumem PhDr. Jiřího Juchelky v prostoru mezi budovou tzv. Müllerova domu a ul. Komenského (Juchelka 2005; 2007). Müllerův dům či stavba mu předcházející 22) je zachycen již na plánu okolí Ratibořské brány a opavského zámku okolo roku 1650 (obr. 24; SZM v Opavě, UHP, inv. č. U 4059A; citace dále viz obr. 24) a pravděpodobně i na plánu obležení Opavy s vyznačením městského opevnění a sakrálních staveb, patrně z roku 1627 (obr. 19; SZM v Opavě, UHP, inv. č. U 330F; dále tzv. dánský plán z roku 1627; citace dále viz obr. 19). Na základě analýzy tzv. indikační skici stabilního katastru a její komparací s dalšími ikonografickými prameny lze předpokládat dodatečné vložení této budovy v blíže nespecifikovaném období 23) do prostoru parkánu. V místě dnešního severního nároží Müllerova domu se hlavní hradební zeď z konce 14. století (jednalo se již o přeložku východního hradebního okruhu) původně lomila v pravém úhlu směrem k jihozápadnímu nároží hradu, a uzavřela tak z boku (ze severovýchodní strany) parkán (obr. 1, 23). Tato spojovací zeď mezi ukončením průběhu hlavní hradby a nárožím hradu byla vedena napříč příkopem vymezujícím vlastní hrad od jeho předhradí; zachycena je mj. již zmiňovaným plánem okolí Ratibořské brány a opavského zámku z doby okolo roku 1650 (obr. 24). Mimoto je průběh tohoto propojení mezi vlastní městskou hradbou a fortifikací hradu zachycen i půdorysným plánem přízemí opavského zámku, patrně z roku 1861 (viz Kouřil et alii 2000, 288–289, obr. 191, 192). S touto situací v zásadě korespondují poznatky dosažené v roce 2005 archeologickou sondáží v pojednávaném prostoru. Zachycen byl pravděpodobně vnější líc této zdi, orientovaný ve směru severozápad–jihovýchod, který se směrem dolů mírně kónicky rozšiřoval. Jedná se o původně nadzemní partii zdiva, líc byl pečlivě vyskládán z lomového kamene na maltu, evidentní je střídání pásů z větších a menších kamenů. Základ tohoto zdiva předstupuje o asi 30 cm, základové spáry nebylo výzkumem dosaženo. Dochovaná výška zdiva je asi 3,2 m, z toho 2,3 m připadá na původní nadzemní partii (obr. 30; Juchelka 2005, 9–10, obr. 4; 2007, 184–187, obr. 8). 24) Tato skutečnost nasvědčuje založení zdiva v místě hlubší terénní deprese, což je v souladu s již konstatovaným faktem, že spojovací zeď mezi fortifikací hradu a městskou hradbou byla vedena napříč příkopem oddělujícím hrad od jeho předhradí. Rekonstrukce předpokládaného průběhu hlavní hradební zdi je postavena především na analýze tzv. indikační skici stabilního katastru z roku 1836, doplňované a zpřesňované poznatky získanými z historické plánové dokumentace z 19. století. V místě Janáčkových sadů byla hradební zeď zachycena v krátkém úseku rovněž archeologicky. Prezentován tak může být pokus o rekonstrukci průběhu hradebního okruhu v té podobě a rozsahu, jak se dotvořil v závěru 14. století v důsledku rozsáhlých adaptací fortifikačního systému, jejichž podstata byla již nastíněna výše. 25)

192



Obr. 29 Půdorysný plán související s výstavbou nové cesty a mostu přes příkop při kostele sv. Janů, autor Johann Prachensky, 1838–1858 (SOkA v Opavě, AM Opavy, inv. č. 891, č. kart 72), digitální fotografie. Černě (hlavní a parkánová hradba, hradební věž) a šedě (zástavba) vyznačeno původní zdivo, červeně zdivo nově budované.

26) Shodou okolností patřil v dané době dům č. 413 (stávající dům Praskova 8) s přilehlou zahradou staviteli Georgu Fritschovi, který je autorem jednoho z vyobrazení této partie městského opevnění (srovnej Kreuzinger 2002, 107; Šopák 2003, 27). 27) Část parkánu přetvořenou na zahradu koupil v roce 1821 od města svobodný pán Karl von Gastheim a jeho dědic hrabě Renard ji vyměnil s hrabětem Belruptem (SOkA v Opavě, AM Opava, inv. č. 891, kart. 72). V důsledku těchto transakcí rezultuje demolice hlavní hradební zdi v tomto úseku již v rozmezí let 1821–1836; indikační skica tak zde už průběh hradby v podobě parcelní hranice nezachycuje. 28) V Ústředním seznamu kulturních památek České republiky je pod r. č. 37774/8-1322 zapsána ohradní zeď s torzem městských hradeb na parc. č. 497 a 496/2, která svým průběhem na západní, jižní, jihovýchodní a severovýchodní straně vymezuje areál minoritského kláštera. Asi 0,6 m široká a 2–2,5 m vysoká dochovaná zeď je vyzděna z oboustranně lícovaného lomového kamene, lokálně krytá na koruně zdiva keramickými taškami. Její novodobý vzhled projevující se v neúsporném způsobu kladení jednotlivých kamenů, v ahistorickém provedení širokých spár a v užívání maltoviny s příměsí cementu v zásadě vylučuje ztotožnění popisovaného prvku s původní hlavní hradební zdí. Námitku případného dochování autentické hmoty hradby pod novodobě přezděnými líci lze pravděpodobně odmítnout s poukazem na nedostatečné parametry ohradní zdi, jež je oproti standardní šířce hlavní hradební zdi pouze třetinová (viz archeologickým výzkumem v prostoru Janáčkových sadů zachycený úsek hlavní hradby, jehož šířka osciluje kolem 2 m). Současná ohradní zeď naproti tomu kopíruje průběh téže parcelní hranice jako svého času zeď hradební, čili

Trasa městské hradební zdi je v tzv. indikační skice stabilního katastru nejlépe patrná ve východní, v jihovýchodní a jižní části obvodu města (mezi Müllerovým domem a věží tzv. Zavřené brány při vyústění Panské, dnes Masarykovy ul.), neboť v době vyhotovení tohoto mapového podkladu městská zeď v daném úseku v převážné míře dosud stála (obr. 1). Její podoba a průběh jsou dobře patrny na Bielově akvarelu z roku 1813 (obr. 27; SZM v Opavě, UHP, inv. č. U 189A; citace dále viz obr. 27), částečně pak na akvarelu Georga Fritsche z doby okolo roku 1820 (obr. 31; SZM v Opavě, UHP, inv. č. U 1829A; citace dále viz obr. 31). V tzv. indikační skice stabilního katastru se hlavní hradba projevuje v podobě parcelní hranice. Vychází od jihozápadního nároží Müllerova domu, přičemž z jižní strany ji až po úroveň pozemku bývalého minoritského konventu kopíruje zatravněný parkán (v majetku města). Strana přivrácená k městu vymezuje zadní díly parcel užívaných jako zahrady; hradba tak ve směru od Müllerova domu lemuje část Lichtenštejnské zahrady, pozemek Georga Fritsche 26), zahradu při kostele sv. Janů, zahradu s číslem parcelním 79 (v roce 1839 v držení A. Flugera; SOkA v Opavě, AM Opava, inv. č. 891, kart. 72), dále protíná pozemek hraběte Belrupta 27), z jihu a jihovýchodu vymezuje zahradně upravenou část pozemku minoritského kláštera 28) a v pojednávaném úseku končí při vyústění Panské ulice při někdejší věži tzv. Zavřené brány (snesena roku 1834, její půdorys

193

Opevnění města Opavy (současný stav výzkumu) svou podstatou uchovává půdorysnou stopu středověké hlavní hradby. Výše nastíněné závěry rovněž doplňuje výpověď písemných pramenů. V roce 1821 stavitel Nietsch žádal magistrát o přidělení lomového kamene na stavbu kanálu u vojenského špitálu (který tehdy fungoval v barokní budově minoritského kláštera). Dne 30. srpna 1821 proběhla licitace ohledně demolice přilehlé hradební věže a hradební zdi. Účastníci dražby se zavázali snést hradbu až do výše 2,4 m (SOkA v Opavě, AM Opava, inv. č. 1436, kart. 182). Rozebírání hradby za účelem získání stavebního materiálu potvrzuje dopis Leopolda Kloseho adresovaný 20. dubna 1855 městské radě, ve kterém informuje o havarijním stavu zdi a žádá o svolení část zdi strhnout a nahradit ji omítanou cihlovou zdí. Z prosté konfrontace tohoto sdělení se současným stavem vyplývá, že Kloseho suplika byla zjevně vyslyšena, část zdi zbořena a nahrazena v původní stopě subtilnější cihlovou zídkou (SOkA v Opavě, AM Opava, inv. č. 142, kart. 182).


tak již není v indikační skice zohledněn; Kreuzinger 2002, 141). Skutečnost, že hradební zeď byla ve výše prezentovaném sledu v podstatné části své hmoty dosud zachována, dokládá mladší plánová dokumentace. Průběh existující hradební zdi kryjící se s pojednávanou parcelní hranicí v indikační skice je nejlépe patrný v situačním plánu (autor Johann Prachensky) vyhotoveném roku 1838 v souvislosti se zřízením nového průchodu z Jánské ul. na Nádražní okruh, tehdy zvaný Glacis (obr. 23, 29; SOkA v Opavě, AM Opava, inv. č. 891, kart. 72; citace dále viz obr. 23, 29). Takový stav potvrzují rovněž další historické plány. 29)

29) Výstavba promenádní cesty od Kiosku ke knížecímu zámku, autor J. Prachensky, 1839 (SOkA v Opavě, AM Opava, inv. č. 1447, kart. 183); kolorovaný situační plán signovaný ing. Johannem Walterem (Stavební ředitelství zemské vlády), pořízený roku 1866 v souvislosti s návrhem výstavby německého gymnázia (ZA v Opavě, Zemská školní rada, kart. 39a). Viz též Šopák 1998, 94. Obr. 30 Opava, ul. Komenského, výzkum 2005, sonda S4. Pohled od severu na vnější líc hradební zdi (s. j. 901) propojující městskou hradbu s fortifikací hradu. Foto J. Juchelka.

Obr. 31 Pohled na promenádu mezi Hradeckou a Ratibořskou bránou, vlevo Luttermannova šance (Ptačí vrch), akvarel Georga Fritsche, okolo roku 1820 (SZM v Opavě, UHP, inv. č. U 1829 A), scan.

194

František Kolář – Petra Kaniová – Romana Rosová – Michal Zezula 30) Snesení tělesa hlavní hradby v daném úseku potvrzuje i zmínka u E. Kreuzingera (Kreuzinger 2002, 141). V témže roce (1834) byla magistrátem schválena žádost majitele domu č. 259 J. Kromera ohledně demolice zbývající části hradební zdi, tj. až po úroveň tehdy již nestojící první věže hradecké brány (SOkA v Opavě, AM Opava, inv. č. 1447, kart. 183).


Navazující úsek hlavní hradební zdi, tj. mezi věží tzv. Zavřené brány a první věží Hradecké brány opět nepředstavuje „výraznější“ problém. Představu o podobě a průběhu hradby v této partii nám nejnázorněji uchovává Bielův akvarel z roku 1813 (obr. 28; SZM v Opavě, UHP, inv. č. U 3464A; citace dále viz obr. 28). Indikační skica stabilního katastru zohledňuje v daném případě – oproti předchozímu úseku – stav již po snesení hlavní hradební zdi, její někdejší trasa je však dosud kopírována parcelní hranicí (obr. 1). K demolici hradební zdi došlo roku 1834 v úseku od tehdejšího vojenského špitálu (minoritský klášter; barokní křídlo při Panské ulici) až ke dvoru domu č. 259 Johanna Kromera. 30) Oprávněnost vztažení průběhu snesené hradební zdi k parcelní hranici zachycené indikační skicou podpořily i následující situační plány vyhotovené v souvislosti s rozprodejem městských pozemků u Hradecké brány v důsledku odstraňování městských hradeb. Jedná se jmenovitě o kolorovaný plán situace Hradecké brány a městských hradeb včetně přilehlé zástavby od Johanna Knorra z roku 1826 (obr. 32; SOkA v Opavě, AM Opava, inv. č. 886, kart. 72; citace dále viz obr. 32), dále pak kolorovaný situační plán téhož od Antona Onderky z roku 1829 (obr. 33; SOkA v Opavě, AM Opava, inv. č. 886, kart. 72; citace dále viz obr. 33). Tyto plány zaznamenávají průběh hradební zdi v pojednávaném úseku bezprostředně před její demolicí; dům č. 259 – sousedící s první věží Hradecké brány – byl ve své původní půdorysné stopě přiložen k vnitřnímu líci hradební zdi. Naproti tomu indikační skica zachycuje stav již po snesení hradby a demolici branského systému; dům č. 259 byl rozšířen do prostoru někdejšího parkánu, přičemž stopa ubourané hradební zdi koresponduje s částečně odstoupenou obvodovou zdí dvorové partie daného objektu.

Obr. 32 Kolorovaný situační plán vyhotovený v souvislosti s prodejem městských pozemků při Hradecké bráně, autor Johann Knorr, 1826 (SOkA v Opavě, AM Opava, inv. č. 886, kart. 72), digitální fotografie. Plán dokumentuje půdorysnou situaci branského systému včetně průběhu hlavní a parkánové hradby; v pravé části věž tzv. Zavřené brány.

Obr. 33 Kolorovaný situační plán vyhotovený v souvislosti s prodejem městských pozemků při Hradecké bráně, autor Anton Onderka, 1829 (SOkA v Opavě, AM Opava, inv. č. 886, kart. 72), digitální fotografie. Plán dokumentuje půdorysnou situaci branského systému (po odstranění první a druhé branské věže) a průběh hlavní hradby; v levé části věž tzv. Zavřené brány.

195

Opevnění města Opavy (současný stav výzkumu) 31) Areál stavebního dvora byl vymezen průběhem ul. Špitálské a ulicí kolmou k linii městského opevnění (dnešní ul. Matiční). Jeho zástavba měla patrně převážně dřevěný charakter (viz indikační skica). 32) SOkA v Opavě, AM Opavy, inv. č. 886, kart. 72. K roku 1865 je tato stavba uváděna jako městský chudobinec (plán vybudování arkádové chodby v zahradě konventu řádu německých rytířů, ZA v Opavě, Velkostatek komendy řádu německých rytířů, inv. č. 15, kart. 1; v legendě urbanistického plánu města Opavy od E. Labitzkého z roku 1876 je uveden pod č. 12, SOkA v Opavě, AM Opava, inv. č. 1926), její demolice proběhla po roce 1945 (srovnej Šopák 2003, 145). Původní existenci hradební zdi v této linii dokládá i zmínka v článku Alt Troppau. Rund um seine Wälle (J. K. 1923, 15). 33) N erealizovaný plán přestavby jednotlivých objektů systému Jaktařské brány od G. Fritsche snad z roku 1821 (SOkA v Opavě, AM Opava, inv. č. 1435, kart. 182).


Rekonstrukce průběhu hlavní hradební zdi v navazujícím úseku, tj. mezi první věží Hradecké brány a první věží brány Jaktařské, se již částečně komplikuje existencí druhotné zástavby vložené do prostoru parkánu, případně přiložené k vnitřnímu líci původní hlavní hradby. Parcelní hranice zohledněné v indikační skice (obr. 1), představující mnohdy lákavé vodítko pro vytyčení možného průběhu hradební zdi, je tak nutno důsledně konfrontovat s výpovědí dochovaných stavebních plánů a jiných ikonografických pramenů. Od první věže Hradecké brány probíhala hlavní hradební zeď v linii stávající parcelní hranice (mezi domy č. 253 a 254), zachycené indikační skicou. V době jejího vyhotovení již hradba v tomto úseku nebyla dochována, ztotožnění jejího průběhu s parcelní hranicí dokládají starší situační plány (obr. 32, 33) včetně Bielova akvarelu z roku 1813 (obr. 34; SZM v Opavě, UHP, inv. č. U 186A; citace dále viz obr. 34). V navazující části je průběh někdejší hradby fixován pozicí triviální klášterní školy, kdy obvodové zdivo této stavby orientované do Beethovenovy ulice drží stopu bývalé hradební zdi, zatímco průčelí obrácené směrem k příkopu kopíruje průběh bývalé zdi parkánové (SOkA v Opavě, AM Opava, inv. č. 1440, kart. 182). Indikační skica reflektuje stav před výstavbou školy a celkovou urbanizací dané lokality po roce 1837 (srovnej Šopák 2003, 119–121); zaznamenává v těchto místech městský stavební dvůr, jenž svou hmotou a polohou (paradoxně oproti mladší urbanistické úpravě) nerespektuje původní hradební linii (obr. 1). 31) Jednodušší situace z hlediska sledování průběhu hradební zdi se jeví v okolí pěchotních kasáren (tzv. stará velká vojenská pěší kasárna, dům č. 183; Kreuzinger 2002, 100). Průčelí této stavby, orientované do prostoru někdejšího parkánu a příkopu, lícuje s průběhem hlavní hradební zdi, jak přesvědčivě dokládá Bielův akvarel z roku 1817 (obr. 35; SZM v Opavě, UHP, inv. č. U 184A; citace dále viz obr. 35). Naproti tomu jezdecká kasárna, přistavěná roku 1835 po snesení této části hradební zdi k objektu pěchotních kasáren z jihu, předstupují částí své hmoty před původní linii městské hradby. Dochovaný úsek hradební zdi (napojující se ve vzdálenosti asi 3,5 m od jižního nároží k jihovýchodní obvodové zdi jezdeckých kasáren), korespondující s parcelní hranicí indikační skici (uzavírající z jihozápadu pivovarskou zahradu), zaznamenává situační plán z roku 1839 od J. Prachenského (SOkA v Opavě, AM Opava, inv. č. 1334, kart. 170) a situační plán z roku 1847 od C. Schnircha (SOkA v Opavě, AM Opava, inv. č. 1168, kart. 145). Severně od budovy pěchotních kasáren dokládá existenci hradební zdi v místě průběhu parcelní hranice z indikační skici již zmiňovaný Bielův akvarel, mimoto je hradební zeď v těchto místech zachycena situačním plánem G. Fritsche (obr. 36; mezi lety 1826–1833; SOkA v Opavě, AM Opava, inv. č. 886, kart. 72; citace dále viz obr. 36) a situačním plánem od I. Wiesingera z roku 1865 (obr. 37; ZA v Opavě, Velkostatek komendy řádu německých rytířů, inv. č. 15, kart. 1; citace dále viz obr. 37). Oba posledně jmenované situační plány věrohodně dokládají průběh hlavní hradby v linii vnitřní obvodové zdi budovy Czeikeho soukenické továrny, 32) v návaznosti na ni lze pak předpokládat průběh hradební zdi v trase parcelní hranice vymezující na západní straně obvod severní zahrady komendy řádu německých rytířů (dům č. 181) a zahrady náležící k budově hlavního celního úřadu (dům č. 180). Další průběh hlavní hradby lze pouze předpokládat v linii vnějších obvodových zdí zadního traktu domu č. 177, 175 a boční obvodové zdi domu č. 174 (obr. 1). Zdá se, že tvarová celistvost hmoty této zástavby indikující existenci starší linie (hradba), již bylo nutno při výstavbě těchto objektů respektovat, k tomuto předpokladu opravňuje. Podpůrný argument ke stanovení této linie představuje rovněž někdejší pozice první věže Jaktařské brány mezi zmiňovaným domem č. 174 a protilehlým domem č. 169 (obr. 38). 33)

Obr. 34 Hradecká brána s františkánským klášterem v Ostrožné ulici, akvarel Franze Biely z roku 1812 (SZM v Opavě, UHP, inv. č. U 186 A), scan.

196

František Kolář – Petra Kaniová – Romana Rosová – Michal Zezula Obr. 35 Jaktařská brána s farním kostelem, akvarel Franze Biely z roku 1817 (SZM v Opavě, UHP, inv. č. U 184 A), scan.

Obr. 36 Kolorovaný situační plán vyhotovený v souvislosti s odprodejem pozemků v prostoru vymezeném příkopem a parkánovou zdí v úseku mezi Jaktařskou a Hradeckou bránou, autor Georg Fritsch, mezi lety 1826–1833 (SOkA v Opavě, AM Opava, inv. č. 886, kart. 72), digitální fotografie. Plán dokumentuje průběh hlavní a parkánové hradby ve vztahu k druhotné zástavbě Czeikeho soukenické továrny.

Obr. 37 Kolorovaný plán vyhotovený v souvislosti s výstavbou arkádové chodby v prostoru mezi městským chudobincem a areálem pěchotních kasáren, autor Ignác Wiesinger, 1865 (ZA v Opavě, Velkostatek komendy řádu německých rytířů, inv. č. 15, kart. č. 1), digitální fotografie. Žlutě vyznačen průběh hlavní hradební zdi.

197




Obr. 38 Nerealizovaný návrh přestavby jednotlivých objektů tvořících systém Jaktařské brány (celková situace), autor Georg Fritsch, pravděpodobně 1821 (SOkA v Opavě, AM Opava, inv. č. 1435, č. kart. 182), digitální fotografie.

Předpokládaná někdejší linie hlavní hradební zdi v úseku mezi první věží Jaktařské brány a okrouhlou Židovskou věží – situovanou v místech, kde se k hradebnímu okruhu přimyká mlýnský náhon – nekoresponduje s průběhem parcelní hranice vymezující zadní trakty příslušných parcel v indikační skice. Bielův akvarel z roku 1813 (obr. 39; SZM v Opavě, UHP, inv. č. U 187A; citace dále viz obr. 39) dosud zachycuje část průběhu hlavní hradby, byť v již značně redukované podobě; v době vyhotovení indikační skici byla již zmiňovaná parcelní hranice vysunuta do prostoru bývalého parkánu. Pouze v samém sousedství první věže Jaktařské brány lze parcelní hranici mezi domy č. 169 a č. 170 ztotožnit s průběhem bývalé hlavní hradby (obr. 1). Obr. 39 Okolí Jaktařské brány, akvarel Franze Biely z roku 1813 (SZM v Opavě, UHP, inv. č. U 187 A), scan.

34) Druhého března 1839 napsal Gottlieb Hanschel městskému úřadu, že koupil dům č. 59 od dědiců zemřelé Apolonie Tillerové. Dvůr domu byl ohraničený městskou zdí, tato zeď ale byla od předchozí majitelky využívána takovým způsobem, že byla silně poškozená. Hanschel prosil magistrát, aby zeď nechal prohlédnout a případně mu postoupil lomový kámen na opravu či postavení nové zdi (SOkA v Opavě, AM Opava, inv. č. 1441, kart. 182).

Naproti tomu v úseku mezi Židovskou věží a Mlýnskou fortnou (naproti Fortenskému mlýnu) parcelní hranice indikační skici kopíruje průběh tehdy ještě stojící hlavní hradební zdi (obr. 1). Její existenci dokládá nesignovaný situační plán snad z roku 1839, vyhotovený v souvislosti s plánovanou demolicí. V prosinci roku 1840 následovala dražba této části městské hradby (za domy č. 52–59), zájemci o dražbu se museli zavázat, že zeď do šesti měsíců od dražby odstraní (SOkA v Opavě, AM Opava, inv. č. 1441, kart. 182); nejdříve v tomto roce můžeme tedy předpokládat demolici hradební zdi v tomto úseku a její nahrazení jiným typem oplocení. 34) Původní stopa snesené hradební zdi zůstala v daném úseku uchována až do roku 1945, jak dokládají katastrální mapy z let 1871, 1899, 1906, dobová fotografie z počátku 20. století zachycující zadní trakty domů orientované do ulice U fortny a letecký snímek z 30. let 20. století (KM 1871: ZA v Opavě, Sbírka katastrálních map a plánů, inv. č. 642; KM 1899: ZA v Opavě, Sbírka katastrálních map a plánů, inv. č. 645; KM 1906: SOkA v Opavě, AM Opava, inv. č. 1813, foto 1: SZM v Opavě, UHP, inv. č. A 3752; foto 2: SZM v Opavě, FP, inv. č. FP 13344-2).

198

František Kolář – Petra Kaniová – Romana Rosová – Michal Zezula 35) Vlastní demolice hradby mohla proběhnout až v rozmezí let 1820 až 1836, odpovídá-li dobové realitě situace zachycená plánem města Opavy z roku 1820 (obr. 20). 36) Jedná se o dům fotografa Franze Dorostika, jenž je v adresáři města Opavy z roku 1901 uváděn jako majitel domu Solná č. 49, zatímco na indikační skice stabilního katastru je tento dům uveden pod číslem 22 (Krämmer 1905, 190).


Nejproblematičtěji se z hlediska postižení průběhu hlavní hradební zdi v indikační skice jeví úsek mezi Mlýnskou fortnou a první věží Ratibořské brány. Tato situace nepochybně bezprostředně souvisí s charakterem zástavby daného prostoru v konfrontaci se situací v ostatních částech města. Od Jaktařské brány probíhající Židovská ulice a na ni navazující Solná ulice, která ústí na Dolní náměstí, vymezují svým průběhem dva domovní bloky (vzájemně oddělené příčnou komunikací vedoucí k Mlýnské fortně). Tyto domovní bloky tvoří podlouhlý pás přiléhající bezprostředně k městské hradební zdi a kopírující tak její průběh (obr. 1). Hlavní hradba představovala v těchto místech vymezení dvorních traktů příslušných domovních bloků a jako taková byla opatřena různými přístavbami znemožňujícími ve svém důsledku přístup a průběžnou údržbu zdi. O nevyhovujícím stavu hradby již koncem 18. století svědčí zmínka obsažená ve zprávě o zamezení dezerci, sepsané vrchním strážmistrem hrabětem von Diesbachem 14. června 1777 na základě vizitace městských hradeb: „Za celou Solnou ulicí byla hradba ve špatném stavu, takže bylo možné utéct přes všechny domy a odtud přes hradbu, obzvlášť za domy č. 40 a 41, kde byla hradba velice pobořená a zajištěna jen z prken postavenou barvířskou dílnou… Dále se ukázalo nutným, aby obyvatelé města, kteří bydlí u hradeb, odstranili všechny dílny a jiné stavby těsně u hradeb a nové ve dvorech již nestavěli, v Solné ulici aby zajišťovali zadní dveře.“ (SOkA v Opavě, AM Opava, inv. č. 1432, kart. 182). Indikační skica z roku 1836 nezachycuje už v tomto úseku jednotnou parcelní hranici, kterou by bylo možno ztotožnit s průběhem hradební zdi (obr. 1). Naproti tomu reflektuje stav, kdy prostor někdejšího pásu bastionové fortifikace včetně příkopu je již rozparcelován a jako takový je předmětem soukromé držby. Majetková expanze vlastníků jednotlivých nemovitostí v této části města měla patrně v časovém horizontu konce 18. a 30. let 19. století za následek postupnou demolici hlavní hradební zdi, omezující přístup k nově nabytým pozemkům v jejím předpolí. 35) Impulsem ke spuštění tohoto procesu bylo patrně rozhodnutí vizitační komise z roku 1779 rezignovat na záměr učinit z Opavy pevnostní město (srovnej Kreuzinger 2002, 25; Gawrecki 1993, 216); Zukal uvádí, že k rozprodeji pozemků v hradebním pásmu (tzv. grunty hradební) přistoupila městská rada okolo roku 1790 (Zukal 1912a, 113). Vzhledem k těmto skutečnostem představuje indikační skica pro rekonstrukci původního průběhu hlavní hradební zdi v daném úseku oporu pouze bodového charakteru. První výchozí bod rekonstruované linie opevnění tvoří proluka v místech snesené fortny (zbořena roku 1836: Kreuzinger 2002, 142; Šopák 2003, 20), kdy parcelní hranice uzavírající dvorní trakt domu č. 48 (přiléhající z východní strany k boční zdi věže fortny) představuje logické pokračování stopy hradební zdi dochované za zadními trakty domů v Židovské ulici. Na opačném konci pojednávaného úseku, při první věži Ratibořské brány, uchovává parcelní hranice za dvorními trakty domů č. 11–17 (a částečně i v případě č. 18) stopu hlavní hradební zdi. V době vyhotovení indikační skici totiž hradební zeď v těchto místech s největší pravděpodobností dosud stála, jak přesvědčivě dokládá akvarel patrně od G. Fritsche z roku 1829 (obr. 40; SZM v Opavě, FP, inv. č. A 545.93; citace dále viz obr. 40). Třetí záchytný bod pak představuje zmínka o zachycení průběhu „staré městské zdi“ v souvislosti s hloubením základů pro novostavbu v zadní části parcely přináležící k domu č. 22 na Solné ulici (Troppauer Zeitung 1901, Nr. 234). 36)

Obr. 40 Celkový pohled na město od severovýchodu, akvarel patrně od Georga Fritsche, 1829 (SZM v Opavě, FP, inv. č. A 545.93), scan.

V posledním úseku, mezi první věží Ratibořské brány a zámkem, představuje průběh parcelní hranice v indikační skice spolehlivou oporu pro rekonstrukci linie hlavní hradební zdi, ač není jisté, zda příslušný hradební úsek v době vyhotovení tohoto mapového podkladu dosud stál (obr. 1). Průběh hradby v daném úseku zobrazuje shodně většina dobových plánů a vedut, přičemž zejména plán nerealizované přestavby opavské fortifikace, po roce 1779 (obr. 41; ÖStA Wien, KA, Karten und Plansammlung IV – Troppau; dále jako tzv. vídeňský plán; citace dále viz obr. 41) koresponduje se situací v indikační skice. Úsek zachycené parcelní hranice mezi Ratibořskou bránou a zámkem lze z hlediska vyargumentování jeho totožnosti s průběhem někdejší hradební zdi rozdělit do tří částí (díl podél severovýchodního křídla bývalé jezuitské koleje; díl podél bývalé jezuitské zahrady – v indikační skice tato v majetku Czeiků z Badenfeldu; díl podél severovýchodní strany někdejšího

199

Opevnění města Opavy (současný stav výzkumu) 37) P rostor „Zwingru“ měl být využíván – patrně od 17. století – jako městská střelnice. Roku 1836 byla tato Střeleckou společností prodána Antonínu Grögerovi (Kreuzinger 2002, 104; Šopák 2003, 131). 38) K rátký úsek hlavní hradební zdi byl v tomto prostoru a ve shodě s parcelní linií zohledněnou indikační skicou zachycen archeologickým výzkumem v roce 2006 (obr. 14, 22); viz kapitola Hlavní hradba. 39) Archeologický výzkum v Janáčkových sadech v roce 2006 odkryl relikt kamenné zídky (obr. 14), která není zachycena na žádném nám známém dobovém vyobrazení či fotografii. V případě historických mapových podkladů (katastrální mapy 1871, 1899, Labitzky 1876) lze její průběh patrně ztotožnit s parcelní hranicí oddělující zahradu bývalé jezuitské koleje od prostoru pozdějšího Senného náměstí u Ratibořské ulice. Vznik zídky vzhledem k nálezovým okolnostem spojujeme s demolicí příslušného úseku hradeb; její zánik lze spojit s celkovou urbanizací tohoto prostoru, patrně v 80. letech 19. století, pro kterou byla určující výstavba Josefské školy, vznik spojnice mezi Lichtensteinskou ulicí (dnes Sněmovní) a Zámeckým okruhem a reorganizace stávající parkové úpravy prostoru (tzv. Kaiser Josefs Park – viz litografie: SZM v Opavě, UHP, sign. B XVI 3; poté tzv. Landeshauspark; dnes Janáčkovy sady).


předhradí – v indikační skice pozemky náležící k zámku). 1) Pozici domu č. 4 (tvaru L) přiléhajícího svým delším traktem k vnějšímu líci hradební zdi zohledňuje ikonografie (tzv. Lundwallův plán – obr. 6; akvarel patrně od G. Fritsche z roku 1829 – obr. 40), průběh hradební zdi v této linii pak potvrzuje plánová dokumentace k vestavbě toalet z let 1814 a 1817 (obr. 11a; MZA v Brně, Provinční stavební ředitelství Brno, inv. č. 1012, kart. 13, sign. 378; citace dále viz obr. 11a). Situace v řezu, obsažená v této dokumentaci, reflektuje stav hradební zdi po jejím částečném snesení na úroveň parteru bývalé jezuitské koleje. Tento stav koresponduje se situací na Bielově akvarelu z roku 1813 (obr. 42; SZM v Opavě, UHP, inv. č. U 191A; citace dále viz obr. 42); kdy došlo k demolici snížené partie hradební zdi, nelze doložit. 2) K roku 1777 byl stav městských hradeb prověřen kvůli častým dezercím vojáků opavské posádky; bylo konstatováno, že „za někdejší jezuitskou kolejí je pobořená hradba zatlučena deskami a pokud je někdo v zahradě, je lehké dostat se ven…“ (SOkA v Opavě, AM Opava, inv. č. 1432, kart. 182). Zahrada jezuitské koleje přiléhala těsně k hradbám, přičemž hradební zeď tvořila její severovýchodní ohradní zeď (viz plán okolí zámku a Ratibořské brány z doby kolem roku 1650 – obr. 24 a popis tohoto plánu; SOkA v Opavě, AM Opava, inv. č. 1719, kart. 238). V roce 1776 došlo kvůli částečně pobořeným hradbám k vyloupení kostela sv. Jiří (Vojtěcha) u jezuitské koleje: „…tato část (hradby) ochraňovala nejen zahradu, ale také kolej a školní budovu, a tím vymezovala teritorium jezuitského areálu. Jezuité žádali o opravu městské zdi…“ (SOkA v Opavě, AM Opava, inv. č. 1432, kart. 182). Původní hradební zeď tak v části pojednávaného úseku tvořila parcelní hranici mezi pozemky dvou soukromých vlastníků, čili bývalou jezuitskou zahradou (jejímž majitelem byl v dané době svobodný pán Czeike z Badenfeldu) a pozemkem v prostoru někdejšího parkánu (Zwinger) vymezeného hlavní hradební zdí a kurtinou bastionového zemního opevnění. 37) Ač z výše uvedeného důvodu teoreticky vzato nebyl zásadní důvod pro demolici hradební zdi v této partii, výše reflektovaný havarijní stav zdi si vynutil její snesení a nahrazení ohradním zdivem novým. 38) K demolici hradební zdi v tomto úseku došlo patrně až někdy v průběhu 2. třetiny 19. století, poněvadž její existenci potvrzují ještě výše uvedené akvarely F. Biely z roku 1813 (obr. 42) a G. Fritsche z roku 1829 (obr. 40). Nová ohradní zeď byla pravděpodobně vybudována v půdorysné stopě snesené hradební zdi, a představuje tak zřejmě onu parcelní hranici – táhnoucí se mezi východním nárožím bývalé jezuitské koleje a objektem zámku – zohledněnou shodně indikační skicou (obr. 1), katastrální mapou z roku 1871 (ZA v Opavě, Sbírka katastrálních map a plánů, inv. č. 642) a tzv. Labitzkého plánem z roku 1876 (SOkA v Opavě, AM Opava, inv. č. 1926). 39) 3) Někdejší průběh hradební zdi v linii parcelní hranice podél severovýchodní části bývalého předhradí opavského hradu (později zámku) – v indikační skice již v podobě zahradně upraveného pozemku patřícího k zámku – dokládá poměrně spolehlivě ikonografie. Kromě zmiňovaného tzv. vídeňského plánu z doby po roce 1779 (obr. 41) se mj. jedná především o plán okolí zámku a Ratibořské brány z doby kolem roku 1650 (obr. 24). Koncová partie hradební zdi, uzavírající ze severovýchodní strany průběh hradního příkopu, byla patrně druhotně včleněna do obvodového zdiva přístavby z 18. století, realizované na úkor příkopu (viz Kouřil et alii 2000, 291–292, obr. 191).

Obr. 41 Plán nerealizované přestavby opavské městské fortifikace, tzv. vídeňský plán, po roce 1779 (ÖStA Wien, KA, Karten und Plansammlung IV – Troppau), digitální fotografie.

200



Obr. 42 Pohled na bývalou jezuitskou kolej, systém Ratibořské brány a pozůstatky městského opevnění od východu, akvarel Franze Biely z roku 1813 (SZM v Opavě, UHP, inv. č. U 191A), scan.

40) Pro lepší orientaci jsou v rámci obr. 1 věže identifikovány číslicemi 1–6. Šest věží shodně zobrazují: 1) tzv. dánský plán, okolo roku 1627 (obr. 19); 2) tzv. Lundwallův plán, kresba z 2. poloviny 18. století, v záhlaví uvedeno špatné datování 1692 (obr. 6); 3) tzv. vídeňský plán (obr. 41). Tzv. požární obraz (obr. 5) opomíjí věž č. 2; další pohled na město z ptačí perspektivy od severozápadu, kolorovaná perokresba od opavského městského radního F. Schwartzera, okolo roku 1700 (obr. 45; SZM v Opavě, UHP, inv. č. U 1826A) naopak jednu věž přidává (mezi 5. a 6.). 41) Tento inventář, popř. pouze jeho výtah byl součástí Opavské kroniky nazývané podle místa posledního uložení rovněž Fürstensteinskou (srovnej Müller – Žáček 2006, 519).

Součástí linie hlavní hradby byly mimo bran a fortny rovněž věže. Ikonografické prameny ve své většině dokládají, že těchto věží bylo celkem šest. 40) Věže nejsou rozmístěny v pravidelných rozestupech podél obvodu města; na první pohled nápadná je jejich koncentrace v jihozápadním, jižním a jihovýchodním segmentu opevnění (obr. 1, 41). Kylešovský kopec coby dominantní výšina ovládající jižní opavské předpolí determinoval z této strany obranné možnosti města (srovnej obr. 19), logickou reakcí vedoucí k eliminaci nepříznivé terénní konfigurace bylo posílení exponovaného úseku městské fortifikace (parkánová hradba, věže). Systém věží v hlavní městské hradbě nepředstavoval jednorázový stavební počin, jejich realizace, resp. zakomponování do již existujícího fortifikačního systému bylo záležitostí delšího časového horizontu. Rovněž stavební podoba se případ od případu mohla lišit, vzhledem k absenci relevantních nadzemních pozůstatků tohoto prvku městského opevnění ji však nemůžeme konkretizovat. Exkurs 3: Vhodným se v tomto kontextu jeví upozornit na příklad v souvislosti s opavským opevněním již zmiňovaných Hlubčic. Zde se část systému věží dochovala dodnes; jedná se o vzácnou aplikaci hradebních věží s břitem (srovnej Prix – Wihoda 2001, 197–198, k analogiím v hradní architektuře viz pozn. 64), typologická shoda poukazuje na jednorázovost tohoto stavebního počinu, snad někdy v průběhu 2. poloviny 13. století. V rámci jižního segmentu opevnění se pak vyskytují hradební věže půlkruhové, patrně výsledek další stavební fáze. Důležitý pramen z hlediska doložení existence konkrétních věží v daném období představuje výtah z inventáře opavské zbrojnice z roku 1455, pořízený W. Wannem (Wann 1934, 8). 41) Kromě branských věží jsou v souvislosti s uložením palných zbraní jmenovitě uvedeny tyto tři věže: Greczir Turm(?), Judenturm (Židovská věž), Roten Torme (Červená věž). Autor opisu se domníval, že uvedená listina není kompletní, nýbrž se jedná pouze o zlomek původně delšího textu. Na základě dotyčného inventáře tedy nelze předpokládat existenci pouze těchto tří věží v dané periodě. První věž zpevňující opavskou hlavní hradební linii představuje ve směru od knížecího zámku (někdejšího vévodského hradu) věž situovaná při jihovýchodní boční lodi kostela sv. Janů. Její pozici zohledňuje ještě indikační skica stabilního katastru (obr. 1), neboť v době jejího vyhotovení zmiňovaná věž dosud stála. Věž byla vybudována pravděpodobně v souvislosti s přeložením východní části hradebního okruhu (srovnej výše) patrně na konci 14. století. Exteriér věže zachytil F. Biela na akvarelu z roku 1813 (obr. 27); jedná se o prostou hranolovou stavbu, jejíž hmota je v horní třetině prolomena úzkými obdélnými otvory (patrně štěrbinové střílny). Věž není ukončena renesanční atikou, jejíž existenci a následné snesení v 18. století předpokládá D. Prix (Müller – Žáček 2006, 400). Obdobnou výpověď, ovšem s menším důrazem na detail, podává rovněž akvarel G. Fritsche z doby okolo roku 1820 (obr. 31) a akvarel hraběte Belrupta z 1. poloviny 19. století (SZM v Opavě, UHP, inv. č. U 1830A); její rámcovou podobu pak s větší či menší věrohodností zpodobňuje většina zde pojednávaných vedut a plánů. Důležitý pramen z hlediska zachycení půdorysné stopy a pozice vůči hradební zdi představuje soubor situačních plánů (autor Johann Prachensky) vyhotovených roku 1838 v souvislosti se zřízením nového průchodu z Jánské ul. na Nádražní okruh, tehdy zvaný Glacis (obr. 23, 29). Na jejich základě lze konstatovat, že věž podstatnou částí své hmoty předstupovala před linii hlavní hradební zdi. Zadní strana věže nelícovala s průběhem hradební zdi, nýbrž byla vysunuta o asi 0,4 m před její vnitřní líc (oporou tomuto tvrzení je i zmiňovaný Bielův akvarel). In situ dochovaný relikt této předsazené zadní partie věže (konkrétně severní nároží) podává rámcovou představu o způsobu konstrukce tohoto objektu (obr. 3). Stranu přivrácenou ke kostelu sv. Janů tvoří pravidelně vyskládané lícové zdivo (nevykazující stopy druhotného přezdění; obr. 3a), protilehlý líc není dochován, pohledově exponovanou stranu tak reprezentuje odhalené, průběžně degradující lité jádro (obr. 3b). Objekt o rozměrech 150×220×280 cm je zapsán v Ústředním seznamu kulturních památek ČR pod r. č. 19113/8-1321/2 a názvem Zbytek městských hradeb s gotickým portálem. Okolnosti snesení této věže byly zaznamenány následovně: „Dne 30. října 1838 byl sepsán protokol o věži městské hradby v blízkosti kostela sv. Jana, která je kvůli velkému poškození již zbytečná a je neúčelné vynakládat náklady na její opravu. Město potřebovalo kámen a také suť na cestu přes Glacis. Proto byli dlaždiči Josef Neděla a Prokop Jarošek vyzváni k demolici věže. Kamením měli zasypat vedle ležící příkop a měli dbát na to, aby nepoškodili blízký kostel, Bellruptovskou zahradu a altánek. Zbylý materiál měli předat městu.“ (SOkA v Opavě, AM Opava, inv. č. 891, kart. 72). K realizaci demolice hradební věže u kostela sv. Janů včetně úseku přilehlé hradby došlo v zimě 1838–39 (Kreuzinger 2002, 142).

201


42) Spodní časová hranice koresponduje s předpokládanou výstavbou minoritského kláštera (srovnej Prix 1998, 39), rok 1455 představuje nejstarší dochovanou písemnou zmínku o existenci věže. 43) K dokladům práce různých původců v jednom časovém období v případě městských opevnění viz Razím 1995b, 43–50.


V pořadí třetí věž v linii hlavní hradební zdi byla situována v úseku při zahradě minoritského kláštera (obr. 1). Indikační skica pozici této věže nezohledňuje, protože v době jejího vyhotovení již nestála. Její vnější podobu zachytil opět F. Biela na akvarelu z roku 1813 (obr. 27) a ve schematizovanější podobě je věž patrná rovněž na akvarelu G. Fritsche z doby okolo roku 1820 (obr. 31). Stejně jako výše prezentovaná hradební věž při kostele sv. Janů je i tento objekt ve více či méně stylizované podobě vyveden na většině zde pojednávaných vedut a plánů. Dochovaný řez z plánové dokumentace pořízené v souvislosti s demolicí věže (obr. 43; SOkA v Opavě, AM Opava, inv. č. 1436, kart. 182; citace dále viz obr. 43) doplňuje dílčí poznatky stran exteriéru věže o interiér. Pětipodlažní hmota objektu vystavěná na pravidelném čtvercovém půdoryse předstupuje celým objemem před hlavní hradbu (zadní obvodová zeď věže je na spáru přiložena k vnějšímu líci hradební zdi). Hladké fasády otvírá symetricky umístěná vertikála střílen ve druhém, třetím a pátém podlaží; v úrovni čtvrtého podlaží je obvodová zeď na dvou zobrazených stranách otevřena půlkruhově zaklenutým obdélným okenním otvorem se široce se rozvírající špaletou. Vstup vedený z ochozu je situován v místě druhého podlaží. Věž ukončuje renesanční obloučková atika, jejíž vznik klade D. Prix (Müller – Žáček 2006, 400) do období kolem poloviny 16. století. Okolnosti vzniku tohoto objektu a identifikaci stavebníka nám objasňuje listina z 23. května 1483, jejímž prostřednictvím tehdejší opavský vévoda Viktorín potvrdil klášteru držbu věže městského opevnění vystavěné v nespecifikovaném časovém období za konventní zahradou na náklad kláštera sv. Ducha (Prix 1998, 40, 57, pozn. 138; Zukal 1912a, 46–47). V rámci inventáře opavské zbrojnice z roku 1455 (Wann 1934, 8) figuruje tzv. Roten Torme (Červená věž); její spojitost s hradební věží při minoritské zahradě dokládá W. Wann tvrzením, že Červená věž je totožná s tzv. Katovou či Katovskou věží, která stála na místě nynější kavárny Philipp u minoritské zahrady (míněna 30. léta 20. století; dnes se jedná o nezastavěný prostor při jihovýchodním vstupu do areálu). Pojmenování Katovská věž se ve spojitosti s věží při minoritské zahradě datuje od 2. poloviny 16. století z důvodu dočasného užívání této stavby jako obydlí kata (Zukal 1912a, 46–47; Prix 1998, 40, 57, pozn. 138). V této souvislosti se část parkánu mezi tzv. Zavřenou branou a objektem věže nazývala „uličkou katovskou“ (Zukal 1912a, 46–47; srovnej OL I, 21–22, č. 8, pozn. 13). Otázku doby vzniku věže nelze jednoznačně zodpovědět, v úvahu připadají s ohledem ke stávajícímu stavu poznání v zásadě dvě možné hypotézy. Pokud se v případě hradební zdi, k níž bylo těleso věže dodatečně zvnějšku přistavěno, jedná o úsek původní hradby ze 13. století, potom lze realizaci věže předpokládat v časovém rozpětí od 40. let 13. století až po rok 1455. 42) Představuje-li inkriminovaný hradební úsek součást předpokládaného druhotného rozšíření hradebního prstence na konci 14. století, pak lze o výstavbě věže uvažovat v časovém horizontu od konce 14. století do roku 1455. Komparace s hradební věží u kostela sv. Janů vykazuje odlišný způsob integrace hmoty těchto věží do linie hradby; zatímco první jmenovaná byla částečně zatažena za hlavní hradbu (se kterou byla patrně stavebně provázána), věž u minoritské zahrady v celém svém objemu předstupovala před vnější líc hradby (k němuž byla přizděna na spáru). Tato typologická odlišnost sama o sobě nemusí nutně vypovídat o výstavbě objektů v rozdílných časových horizontech; může být rovněž důsledkem jedné stavební etapy, prováděné ovšem různými staviteli. V každém stavebním úseku se tak mohla projevit odlišná míra dosažené kvalifikace a praktických zkušeností. 43) Jakkoliv genezi věže nelze věrohodně objasnit, okolnosti jejího zániku lze doložit konkrétně: „V roce 1821 byl stavitel Nietsch pověřen stavbou kanálu u vojenského špitálu (minoritský klášter; barokní křídlo při Panské ulici), k čemuž potřeboval asi 70 kubických sáhů kamene. Hradba a věž u minoritské zahrady byly již tak poškozeny, že hrozilo jejich zřícení, proto žádal magistrát, zda by mohl tuto hradbu s přilehlou věží nechat na své náklady zbořit a materiál použít. 30. srpna se konala licitace na zboření 94 sáhů městské zdi u minoritského kláštera. Zájemci se zavázali zbořit hradbu až do výše 8 stop (asi 2,4 m), věž až k základům“ (SOkA v Opavě, AM Opava, inv. č. 1436, kart. 182).

Obr. 43 Kolorovaná plánová dokumentace zobrazující část hradební zdi a minoritské věže v řezu a půdoryse, autor Johann Knorr, 1821 (SOkA v Opavě, AM Opava, inv. č. 1436, č. kart. 182), digitální fotografie.

Ve směru od opavského zámku poslední (šestou) věž zpevňující linii hlavní hradební zdi představuje tzv. Židovská věž. Situována je v místě zalomení tělesa hlavní hradby v úseku mezi Jaktařskou branou a fortnou. Průběh hradební zdi je zde zevnitř bezprostředně kopírován domovním blokem vymezeným ze strany města Židovskou ulicí (dnes Na Valech); v těchto místech se v průběhu středověku koncentrovalo židovské osídlení (viz Wann 1934, 8; Spyra 2000, 15–26), odtud pravděpodobně odvozen i název věže. Indikační skica její pozici zohledňuje (obr. 1), stejně tak katastrální mapa z roku 1871 (ZA v Opavě, Sbírka katastrálních map a plánů, inv. č. 642) a urbanistický plán E. Labitzkého z roku 1876 (SOkA v Opavě AM Opava, inv. č. 1324, k. 168). Její podobu – kromě schematického ztvárnění většinou zde pojednávaných vedut a plánů – detailněji zachytil F. Biela, dvakrát formou akvarelu z let 1813 a 1823 (obr. 39, 44; SZM v Opavě, UHP, inv. č. U 188 A1; citace dále viz obr. 44) a následně i jako ortogonální pohled v rámci plánové dokumentace městského vodovodu z roku 1839 (SOkA v Opavě, AM Opava, inv. č. 1324, kart. 168). Čtyřpodlažní hmota věže okrouhlého půdorysu je opatřena nízkou kuželovou střechou krytou šindelem, mírně přesahující korunu zdiva. Zevní plášť věže horizontálně traktují oválné kordonové římsy a korunní římsa vynášená hladkými konzolami. Jednotlivá podlaží (kromě třetího) jsou otevřena půlkruhovými okny se široce se rozvírajícími špaletami; ve třetím podlaží je mezi půlkruhové okenní otvory vloženo okno čtvercového tvaru. Do prostoru někdejšího parkánu (ulice U Fortny) je orientován vstupní otvor půlkruhového tvaru. Užité tvarosloví (z kresebné dokumentace z 1. poloviny 19. století dosud zřejmé) umožňuje výstavbu věže rámcově datovat do 2. poloviny 16. století.

202


44) Viz též písemná agenda a kolorovaná plánová dokumentace (z let 1836–1842) týkající se vodohospodářských staveb na mlýnském náhonu, autoři Johann Prachensky, Franz Biela, Tobias Hauser (SOkA v Opavě, AM Opava, inv. č. 1324, kart. 168).


V rámci popisu zobrazených objektů na Schwartzerově perokresbě z doby okolo roku 1700 (obr. 45; SZM v Opavě, UHP, inv. č. U 1826A; citace dále viz obr. 45) a na tzv. Lundwallově plánu (obr. 6) je tato věž (ve funkční souvislosti s čerpadlem čili objektem opatřeným mlýnským kolem, situovaným na mlýnském náhonu v její bezprostřední blízkosti; srovnej J. K. 1923, 16) 44) označována jako tzv. Wasserkunst (vodní dílo). S tímto termínem ve vztahu k daným objektům běžně operuje rovněž dobový tisk (Troppauer Zeitung 1878, Nr. 192; 1877a, Nr. 57; 1881, Nr. 239; Baumann 1889, 4) a jiné písemné prameny (Kreuzinger 2002, 104). Jednalo se tedy o zařízení vodohospodářského charakteru; věž plnila funkci vodojemu, do nějž byla potrubím přitékající pitná voda vyháněna tlakostrojem, uváděným do pohybu mlýnským kolem umístěným v objektu na mlýnském náhonu (srovnej Široký 2000, 345–410). Dobové prameny uvádějí, že k výstavbě tohoto zařízení došlo roku 1708 stavitelem J. J. Preisslerem (Kreuzinger 2002, 104; srovnej Baumann 1889, 4); jednalo se však s největší pravděpodobností o modernizaci či rekonstrukci staršího vodohospodářského systému. Podstatu jeho fungování nastínil D. Prix (nepublikované písemné sdělení), přičemž primárně vychází z dvojice listin z let 1555 a 1561 (SOkA v Opavě, AM Opava, inv. č. 218, sign. IBb 19, fol. 70–71, No. 53; fol. 73v–75v, No. 56). Z listiny z 26. dubna 1561 vyplývá, že před tímto datem město zřídilo kdesi na obecních pastvinách na Jaktařském předměstí, u vody, vodohospodářské zařízení (tzv. Wasserkunst) a část potrubního vedení směrem do města. Listina z 10. června 1555 pak doplňuje tento údaj v tom smyslu, že Wasserkunst stál na břehu potoka Velké (Jaktarky) a dřevěné vodovodní roury (uvádí se, že mohly zetlít a vyžadovat opravu) vedly od tohoto Wasserkunstu k městu přes pozemek městského radního Ambrože Pusskramera. Jelikož listina z roku 1561 se týká zpoplatnění již funkčního díla, lze konstatovat, že v této době už muselo v Opavě fungovat zařízení umožňující rozvod vody do veřejných kašen. V této souvislosti se D. Prix domnívá, že napájení kašen nemohlo být realizováno přímo z vodohospodářského zařízení situovaného až u Jaktarky (z důvodu nedostatečného tlaku). Předpokládá tak paralelní existenci druhého vodohospodářského zařízení – tedy vodárenské věže s čerpadlem, z níž byla voda prostřednictvím potrubí rozváděna samospádem do městských kašen – přímo ve městě. Touto věží by měla být válcová Židovská věž (později doložená jako vodárenská). Nepřímou indicií podporující tuto hypotézu je celkový charakter Židovské věže: 1) jednotný renesanční vzhled umožňující tuto stavbu vročit do průběhu 2. poloviny 16. století; 2) kruhový půdorys vhodný pro instalaci vodohospodářského zařízení; 3) situování v blízkosti mlýnského náhonu (nezbytný předpoklad pro provoz čerpadla). V písemných pramenech je však tato věž – v souvislosti s umístěním palných zbraní – poprvé doložena již k roku 1455 (Judenturm; výtah z inventáře opavské zbrojnice z roku 1455, pořízený W. Wannem – Wann 1934, 8). Tuto skutečnost zohledňuje D. Prix ve své teorii předpokladem nahrazení původní hradební (patrně hranolové) věže renesanční válcovou novostavbou, realizovanou na tomtéž místě. Fortifikační účel byl nahrazen vodohospodářským, obdélný půdorys kruhovým. Důvod výstavby nové věže na místě původního objektu lze vysvětlit majetkoprávními hledisky. Výběr původní hradební věže vhodné k adaptaci byl zjevně podmíněn blízkostí mlýnského náhonu (viz výše). Druhým nezbytným kritériem při volbě místa pro vodárenskou věž byla konfigurace terénu určující směr a průběh tažení vody potrubím od Wasserkunstu do města. Jakkoliv otázka okolností výstavby vodárenské věže a jejího předchůdce je problematická a do značné míry spekulativní, konkrétními údaji disponujeme alespoň v souvislosti s jejím zánikem (srovnej Troppauer Zeitung 1877b, Nr. 57). K demolici věže – zaznamenané dobovým tiskem – došlo roku 1881 (Troppauer Zeitung 1881, Nr. 239).

Obr. 44 Vodárenská (Židovská) věž z ulice U Fortny, akvarel Franze Biely z roku 1823 (SZM v Opavě, UHP, inv. č. U 188 A), scan.

Pozici 2., 4. a 5. hradební věže již indikační skica nezohledňuje a rovněž v jejich případě nedisponujeme výpovědí písemných pramenů (srovnej obr. 1, 41). Na základě ikonografie, která tyto objekty nezachycuje samostatně, ale vždy je zobrazuje pouze v rámci širšího celku, lze konstatovat, že se jednalo o vícepodlažní hranolové věže opatřené střílnami.

203



Obr. 45 Celkový pohled na město z ptačí perspektivy od severozápadu, kolorovaná perokresba od opavského městského radního F. Schwartzera, okolo roku 1700 (SZM v Opavě, UHP, inv. č. U 1826 A), scan.

3.3 Parkán a parkánová hradba Existenci parkánu a parkánové hradby v rámci opavského městského opevnění přesvědčivě dokládá ikonografie, ze které jsou patrné půdorysná stopa i vzhled tohoto fortifikačního prvku. Z poslední doby rovněž disponujeme indiciemi archeologickými, mimoto je malá část parkánové hradby dochována in situ (byť její autenticita utrpěla podstatnou újmu). Již z indikační skici je zřejmé – a potvrzují to shodně veškeré veduty a plány reflektující existenci opevnění – že parkán s parkánovou hradbou netvořil kontinuální prstenec podél celého obvodu hlavní hradební zdi. Jeho průběh kopíroval linii hlavní městské hradby zhruba ze dvou třetin její délky, v severní a severovýchodní části městského obvodu se nevyskytoval (obr. 1, 19, 41, 45, 46). Absence parkánu v tomto úseku, vymezeném pozicí Mlýnské fortny na jedné a opavského hradu na druhé straně, byla potvrzena i negativním zjištěním učiněným archeologickým výzkumem v roce 2006 v prostoru Janáčkových sadů (obr. 14). Možným vysvětlením tohoto faktu může být snaha zabezpečit parkánovou hradbou coby dodatečnou první linií obrany přednostně ty strany města, které byly z hlediska případného útoku nejvíce exponované. Ke zdvojení fortifikační linie nižší parkánovou hradbou tak došlo v případě severozápadního, západního, jihozápadního, jižního a jihovýchodního segmentu opevnění. Jednalo se o logickou snahu eliminovat nepříznivou terénní konfiguraci, neboť z jižní a jihozápadní strany determinovala obranné možnosti města dominantní výšina zvaná Kylešovský kopec. Není jistě věcí náhody, že rovněž hradební věže v linii hlavní hradební zdi se takřka výlučně koncentrují právě v tomto úseku městského opevnění. Severní a severovýchodní předpolí města se naproti tomu nacházelo v inundaci řeky Opavy, přičemž mlýnský náhon, kopírující v tomto úseku průběh městských hradeb, mohl kromě svého primárního vodohospodářského účelu plnit i roli fortifikační. S absencí parkánu a parkánové hradby v těchto místech koresponduje i specifický stavební vývoj branského systému Ratibořské brány, odlišný od takřka analogických komplexů brány Hradecké a Jaktařské.

45) Za souhlas s publikací poznatků, které výzkum přinesl, náleží náš dík kolegovi Pavlu Malíkovi, který vedl terénní práce.

Poprvé byl parkán archeologicky zkoumán v roce 2004 na jižním konci Ostrožné ulice (obr. 9; Kiecoň 2004; Kiecoň – Zezula 2005). Parkánová hradba zde byla založena do severní (vnitřní) stěny již částečně zaplněného opevňovacího příkopu. Parkánová zeď (obr. 47/s. j. 900 a 902), rovnoběžná s hlavní hradbou, která ovšem ve zkoumané ploše zachycena nebyla, se zalamovala směrem k jihu, přičemž její úsek orientovaný sever–jih (obr. 47/s. j. 900) nyní po revizi původní interpretace (srovnej Kiecoň – Zezula 2005, 106) považujeme za východní obvodovou zeď druhé branské budovy Hradecké brány. Výstavba branské budovy provázané s tělesem parkánové zdi probíhala postupně, nejprve byl vybudován základ (obr. 12c/s. j. 907) tvořený zdivem litým do základového vkopu, následně byl postaven asi 1,2 m vysoký spodní pás nadzemního zdiva (obr. 12b, c/s. j. 901) a teprve po dorovnání terénu v místě budoucího parkánu a průjezdu až po původní hranu příkopu byla vystavěna zbylá část zdiva. S předělem mezi jednotlivými pásy zdiva korespondovaly i dvě štěrkopísčité vrstvy s příměsí malty (obr. 12d/s. j. 139 a 145), které nepochybně představovaly pochozí horizonty spojené s těmito bezprostředně navazujícími stavebními etapami. Prostor „vně hradeb“ zůstal nezasypán, původní příkop byl asi současně se vznikem parkánové zdi rozšířen a později do něj bylo vloženo předsunuté opevnění (barbakán). Nálezová situace bohužel neumožnila přesnější archeologické datování této stavební etapy, příkop byl totiž v místě parkánu zaplněn přemístěnými staršími středověkými vrstvami a redeponovaným podložím. Z vrstvy (obr. 12a, b, d/s. j. 135) tvořící svrchní část souvrství dorovnávajícího terén parkánu pocházejí novověké keramické nálezy ze 17.–18. století. Je tedy zřejmé, že proces terénních úprav parkánu a navazujícího průjezdu druhé branské budovy nebyl zakončen současně s jeho vznikem, ale pokračoval i v průběhu jejich funkce. Podruhé se archeologickým výzkumem podařilo zachytit parkánovou hradbu v roce 2007 v areálu bývalé městské tržnice (obr. 17; Kováčik et alii 2007) 45). V jižní části sondy S2 zde byla odkryta 1,25 m široká koruna parkánové zdi (obr. 18/s. j. 911) založená na rozšířeném základu (obr. 18/s. j. 924). Ačkoliv se z technických důvodů nepodařilo dosáhnout základové spáry,

204



je nepochybné, že masivní parkánová zeď musela být založena až do terciérních jílů v podloží fluviálních sedimentů. Vlastní parkán tak byl situován na hraně inundačního uzemí, původní sklon terénu v předpolí hlavní hradební zdi byl rozšířením opevnění zarovnán. Při jižním líci zdi byly násypové vrstvy parkánu sledovány až do hloubky přibližně 5,5 m od současné úrovně terénu. Zde uložené souvrství (obr. 18/s. j. 194 a níže), tvořené převážně přemístěnými štěrky, sporadicky obsahovalo keramické nálezy z 15.–16. století. Sled vrstev bývalého parkánu uzavíraly hlinité vrstvy kontaminované stavební sutí, které již patrně souvisejí s částečnou demolicí parkánové zdi. Odlišně se vyvíjela stratigrafie vně parkánu. U paty parkánové hradby na severní straně byl zachycen povrch vrstvy štěrku (obr. 18/s. j. 349), jejíž báze nebylo dosaženo. Štěrková vrstva doléhala přímo k parkánové zdi a překrývala i její základ. Domníváme se, že se nejednalo o terasové štěrky v původním uložení, ale o vrstvu druhotně deponovanou v inundaci v průběhu některé ze záplav, eventuálně i sedimenty související s mlýnským náhonem, který v podstatě průběh parkánové zdi v tomto místě kopíroval a plnil tak zároveň i funkci příkopu. Na horizont štěrku nasedalo souvrství tvořené naplaveninami kontaminovanými sídlištním odpadem a uloženými v inundaci následně výstavby parkánové hradby. Datace této části stratigrafické sekvence je ale problematická. Poměrně homogenní keramické nálezy ze 14.–15. století se podařilo získat z vrstev s. j. 339, 229 a 341 (obr. 48:1–15). Chronologický rámec těchto nálezů by tak mohl korespondovat s rozšířením fortifikačního systému v závěru středověku. Horizont naplavenin překrývaly hlinité vrstvy (obr. 18/s. j. 351n) uložené pod výrazným sklonem, kterými byl postupně v průběhu novověku zasypáván prostor mezi mlýnským náhonem a parkánovou hradbou. Obr. 46 Plán města Opavy se schematickým vyznačením opevnění, z doby před rokem 1800 (NPÚ, ú. o. p. v Ostravě, fotoarchiv), scan.

Obr. 47 Opava, Ostrožná ulice – Hradecká brána, výzkum 2004. Celková situace s vyneseným odkrytým zdivem (s. j. 902: parkánová hradba; s. j. 900: navazující východní obvodová zeď druhé branské věže; s. j. 904 a 905: ke zdivu branské věže druhotně přizděná suterénní prostora – vlčí jáma?).

Za situace, kdy pro dobu výstavby parkánové hradby neexistuje alespoň rámcová opora v písemných pramenech a mladší ikonografie již pouze reflektuje daný stav, nezbývá než k problematice přistoupit vylučovací metodou: 1) Způsob založení parkánové hradby do průběhu vnitřní stěny příkopu na jižním konci Ostrožné ulice (výzkum z roku 2004) odporuje možné současnosti výstavby parkánové zdi s budováním hlavní hradby (pokud by se budoval nejprve příkop a v určitém časovém odstupu pak hlavní hradba souběžně s parkánovou, byla by parkánová hradba spíše situována na vnitřní hraně příkopu tak, aby nezužovala jeho šířku).

205



2) P ředpokládaná výstavba kostela sv. Janů v polovině 14. století za městskou hradbou v prostoru částečně zasypaného příkopu (?) vylučuje zde v této době existenci parkánové zdi. 3) Enormní úsilí vynaložené na vlastní realizaci začlenění kostela sv. Janů do obvodu městských zdí spolu s protažením hradeb k fortifikačnímu systému hradu by bylo dvojnásobné, překládal-li by se současně již existující parkán. 4) Přítomnost druhé branské věže v rámci parkánové hradby před původní Hradeckou branou v místě vyústění Dobytčího trhu signalizuje výstavbu parkánu v době paralelního používání původní Hradecké (později Zavřené) a někdejší Hvozdnické (později Hradecké) brány, zatímco pozdější absence barbakánu a mostu před touto druhou věží původní Hradecké brány poukazuje na skutečnost, že v době budování tohoto nového komunikačně fortifikačního prvku u ostatních tří branských systémů nebyla již původní Hradecká brána průchozí (funkční; viz kapitola Zavřená brána). 5) Vyhodnocení keramických souborů z vrstev uložených při patě a vnějším líci parkánové hradby odkrytých v roce 2007 v areálu bývalé městské tržnice ukazuje, že s její výstavbou lze v tomto místě počítat nejpozději v průběhu 15. století. Obr. 48 Opava, Nákladní ulice (bývalá městská tržnice), výzkum 2007. Výběr keramických nálezů z horizontu fluviálních sedimentů uložených v sondě S2 k patě parkánové hradby (1: s. j. 339; 2–15: s. j. 329) a odpadních vrstev v jejich nadloží (16–24: s. j. 306). Kreslila I. Tichá.

Na základě výše nastíněných indicií lze reálně konstatovat, že pravděpodobná doba výstavby parkánové hradby je záležitostí nejdříve konce 14. století, kdy tato navazuje na rozsáhlou adaptaci fortifikačního systému (přeložení východního segmentu hradebního okruhu), popř. je s ní realizována v souběhu. Mohlo se rovněž jednat o stavební počin pozdější, nepřesahující však svou realizací počátek 2. poloviny 15. století, kdy si výrazný rozvoj palných zbraní v době husitské a bezprostředně pohusitské vynutil revizi dosavadního způsobu opevňování. Parkánové hradby budované v této době přebírají hlavní defenzivní tíhu, jsou tudíž oproti předchozímu období doplněny o prvky aktivní obrany (opatřeny baštami umožňujícími instalaci palných zbraní). K roku 1455 je pak původní Hradecká brána při dolním konci Dobytčího trhu uváděna již jako geslossen Toer, zavřená brána (Wann 1934, 8). Parkánová hradba, disponující před původní Hradeckou bránou druhou branskou věží, musela být tedy vybudována před tímto datem.

206



V případě rekonstrukce možné stavební podoby parkánové hradby disponujeme vedle výpovědi ikonografických pramenů rovněž zjištěními archeologické povahy, s výhradou pak poznatky zprostředkovanými existencí in situ dochovaného původního zdiva. Průběh parkánové hradby byl archeologickým výzkumem zachycen na dvou místech. Parkánová hradba odkrytá v roce 2004 na jižním konci Ostrožné ulice disponovala základovým a nadzemním zdivem odlišného charakteru; registrovaný základový vkop dosahoval hloubky 2 m, aniž by bylo dosaženo základové spáry. V nadzemní partii pak měla parkánová hradba charakter oboustranně lícované (1,26 m široké) zdi s litým jádrem. V areálu bývalé městské tržnice (výzkum v roce 2007) byla 1,25 m široká koruna parkánové zdi zachycena na samé hraně inundačního území. Oboustranně lícovaná zeď (obr. 49) z lomového kamene kladeného na maltu o dochované výšce 4,8 m byla založena na rozšířeném základu, který předstupoval jeho vnější líc o 0,3 m. Nadzemní partie zdiva dochovaná do výšky 4,2 m byla pojednána formou pečlivého kladení lomového kamene do řádků s minimálním přiznáváním spár. Ve skladbě zdiva lze vysledovat pravidelné širší pásy větších kusů kamene oddělených nápadně úzkými, v jedné linii horizontálně loženými kameny. Prostor parkánu mezi hlavní hradební zdí a výzkumem zachycenou parkánovou hradbou byl v tomto úseku městské fortifikace upraven výraznou navážkou. Násypové vrstvy byly registrovány až do hloubky asi 5,5 m od současné úrovně terénu (obr. 18). Zvýšená úroveň terénu sloužila primárně jako ochoz pro obsluhu střílen i ke komunikaci obránců na obvodu fortifikace, představovala však zároveň i mechanickou překážku postupu útočníků do nitra fortifikace. V případě proražení parkánové hradby z mrtvého prostoru při její patě se totiž obléhatelé prolomili pouze do navážkového tělesa parkánu (srovnej Durdík – Bolina 2001, 18). V prostoru parkánu při Hradecké bráně naproti tomu nedosahoval cílený nárůst terénu takové dimenze (srovnej obr. 12) jako v případě severního úseku. Enormní zvýšení terénu při severní straně opevnění bylo pravděpodobně vyvoláno situováním parkánu a parkánové hradby pod hranu přirozeného terénního zlomu (na níž stála hlavní hradba), přičemž bylo nutné povrch nově vybudovaného parkánu nivelizovat. K tomu se pojí předpokládaná absence příkopu v této partii opevnění, kompenzovaná realizací parkánové hradby jako svého druhu tarasní zdi, kdy tato svou pozicí vymezuje výrazně vyvýšený parkán oproti jeho bezprostřednímu předpolí a svou výškou neexistenci příkopu před svým čelem nahrazuje. Naproti tomu konfigurace terénu v případě západního, jižního a východního úseku městské fortifikace (v kombinaci s existencí příkopu v těchto místech) si nevynutila bezprostřední potřebu výrazného navýšení terénu parkánu. Samotná hloubka obranného příkopu totiž umocňovala výšku parkánové hradby, realizované v průběhu jeho vnitřní stěny. Hypotetická úroveň vnitřního násypu parkánu v této části hradebního prstence se tak mohla pohybovat v řádu rozdílu jednoho metru oproti přiléhajícímu terénu uvnitř města, jak dokládá v řezu zachycená situace průběhu hlavní hradby, parkánu a částečně snesené parkánové hradby v prostoru při kostele sv. Janů z roku 1838 (obr. 25). V případě archeologickým výzkumem registrovaných reliktů zdiva parkánové hradby disponujeme poznatky ohledně síly zdiva, způsobu jeho založení a charakteru jeho konstrukce; na způsob ukončení parkánové hradby lze pak usuzovat pouze na základě ikonografie. Příslušné veduty a plány zachycují parkánovou hradbu jako prostou zeď nedisponující baštami, opatřenou v horní části štěrbinovými střílnami (rozměry a hustota střílen v rámci hradby se liší případ od případu); koruna zdi je opatřena krytinou. Vzhledem k síle zdi a existenci násypu v prostoru parkánu nebyla parkánová hradba pravděpodobně opatřena ochozem s předprsní. Jako ochoz sloužila právě zvýšená úroveň terénu uvnitř parkánu. Co se týče tvaru, velikosti a rozmístění střílen v horní partii zdiva parkánové hradby, naznačuje Biela možnou variabilitu. Část jihovýchodního obvodu parkánové hradby (obr. 27) je zachycena se štěrbinovými střílnami ve víceméně pravidelných rozestupech, zatímco část pojednávaného úseku střílnami evidentně nedisponuje (nejedná-li se o mladší zazdívky). Naproti tomu úsek parkánové hradby západně od druhé věže Hradecké brány obsahuje sdružené střílny (po dvojicích) v pravidelných intervalech (obr. 34). Úsek mezi pěchotními kasárnami a Jaktařskou branou střílnami v parkánové zdi opět nedisponuje, ačkoliv ta je zde v době svého zachycení zachována pravděpodobně v původní výši (obr. 50; SZM v Opavě, UHP, inv. č. U 183A; citace dále viz obr. 50). Zmíněné odchylky mohou být zapříčiněny vícenásobným přestavěním dílčích úseků parkánové hradby, poškozených či destruovaných v souvislosti s válečnými událostmi.

Obr. 49 Opava, Nákladní ulice (bývalá městská tržnice), výzkum 2007. Vnější líc parkánové hradby (s. j. 911, základ s. j. 924) odkrytý v sondě S2.

Obr. 50 Část opevnění s Jaktařskou bránou, akvarel Franze Biely z roku 1813 (SZM v Opavě, UHP, inv. č. U 183A), scan.

207



Část parkánové zdi je dodnes dochována v délce asi 20 m, šířce 100–120 cm v prostoru vymezeném budovou střední školy průmyslové a umělecké (čp. 399), výstavní budovou Slezského zemského muzea (čp. 419) a Müllerovým domem (čp. 1). Podstatná část zdiva je v líci přezděna, některé partie mohou uchovávat původní skladbu zdiva, tj. pravidelné střídání širších pásů větších kusů kamene proložených úzkými, v jedné linii horizontálně loženými kameny. Spáry jsou s ohledem na co největší stabilitu a kompaktnost zdiva vyplněny drobnými kameny. Korunu zdiva pokrývají ve třech až čtyřech pásech svisle orientované cihly standardních rozměrů. Rekonstrukce předpokládaného průběhu parkánové hradby je – stejně jako v případě hlavní hradební zdi – založena především na analýze tzv. indikační skici stabilního katastru z roku 1836, v komparaci s poznatky získanými z historické plánové dokumentace z 19. století. Archeologicky byl průběh parkánové hradby zachycen ve dvou krátkých úsecích v sadech Svobody a v areálu bývalé městské tržnice.

46) Část parkánu přetvořenou na zahradu koupil v roce 1821 od města svobodný pán Karl von Gastheim a jeho dědic hrabě Renard ji vyměnil s hrabětem Belruptem (SOkA v Opavě, AM Opava, inv. č. 891, kart. 72). V důsledku těchto transakcí došlo k demolici hlavní hradební zdi v tomto úseku již v rozmezí let 1821–1836, čímž byl prostor parkánu bezprostředně propojen se zahradou situovanou původně uvnitř městských hradeb.

Průběh parkánu a parkánové hradební zdi je v tzv. indikační skice stabilního katastru nejlépe patrný ve východní, v jihovýchodní a jižní části obvodu města (mezi Müllerovým domem a druhou věží Hradecké brány při vyústění Zavřené ulice, dnes Ostrožné ulice). V době vyhotovení tohoto mapového podkladu parkán včetně parkánové zdi ve větší části daného úseku dosud existoval (obr. 1). Podoba a průběh parkánové hradby jsou zohledněny na Bielově akvarelu z roku 1813 (obr. 27), částečně pak na akvarelu Georga Fritsche z doby okolo roku 1820 (obr. 31). Na tzv. indikační skice se parkánová hradba projevuje v podobě parcelní hranice; vychází od jižního nároží Müllerova domu, přičemž ze severní strany kopíruje její průběh až po úroveň pozemku bývalého minoritského konventu zatravněný parkán (v majetku města). Pouze v úseku vymezeném hradební věží u kostela sv. Janů a domem č. 465, vestavěným do prostoru parkánu, přiléhá k vnitřnímu líci parkánové zdi pozemek hraběte Belrupta 46) (obr. 23); poté opět pokračuje zatravněný parkán v délce asi 40 m, vystřídaný následně parkovou úpravou tzv. kiosku, táhnoucí se až k bývalé Hradecké bráně. Na straně přivrácené k městskému příkopu lemuje parkánová hradba ve směru od Müllerova domu nejprve část Lichtenštejnské zahrady (založené v místě bývalého valového opevnění jižně od zámku a v části někdejšího zámeckého příkopu), poté již běží podél vnitřní hrany příkopu (zatravněná plocha v majetku města). Prostor bývalého parkánu a příkopu v úseku od bastionu chránícího jižní ohyb hradební linie (tzv. Luttermannova šance, dnes Ptačí vrch) až po Hradeckou bránu představuje první část někdejšího fortifikačního pásma, kde město přistoupilo roku 1834 k realizaci parkové úpravy, tzv. kiosku (srovnej Orlík 1974, 28–33; SOkA v Opavě, AM Opava, inv. č. 1447, kart. 183). Z tohoto důvodu již indikační skica půdorysnou stopu někdejší parkánové hradby nezohledňuje, její průběh je však v těchto místech rekonstruovatelný na základě několika indicií. Dům č. 254 při někdejší druhé věži Hradecké brány byl vestavěn do prostoru parkánu, přičemž přiléhal k vnitřnímu líci parkánové hradby. Pozice jeho vnější obvodové zdi tak fixuje původní průběh parkánové hradby (obr. 32, 33, 51; šíje bastionu – tzv. Luttermannova šance – probíhala v linii parkánové hradby, neboť se jednalo o tzv. bastion detašovaný, nepropojený se sousedními prvky obdobného charakteru kurtinou v zemním provedení; obr. 19, 41, 45, 46); v rámci parkové úpravy tzv. kiosku zde později figuruje lineární cesta lemovaná stromovou alejí, prostorově korespondující s průběhem někdejšího parkánu (obr. 1). Tyto indicie umožňují – spolu se zohledněním průměrné šířky parkánu kolísající v případě Opavy mezi 10 až 15 metry – stanovit v rámci indikační skici v daném úseku jeho předpokládaný průběh. Oporu poskytuje rovněž archeologickým výzkumem zachycený krátký úsek parkánové hradby při druhé věži Hradecké brány (obr. 9, 47), vynesený do soutisku současné

Obr. 51 Nesignovaný kolorovaný situační plán vyhotovený patrně v souvislosti s adaptací františkánského kláštera na Heiderichovu nemocnici, 1804 (ZA v Opavě, Sbírka map a plánů, inv. č. 143), digitální fotografie. Plán dokumentuje půdorysnou situaci systému Hradecké brány včetně průběhu hlavní a parkánové hradby.

208

František Kolář – Petra Kaniová – Romana Rosová – Michal Zezula 47) Výstavba promenádní cesty od tzv. Kiosku ke knížecímu zámku, autor J. Prachensky, 1839 (SOkA v Opavě, AM Opava, inv. č. 1447, kart. 183); kolorovaný situační plán signovaný ing. Johannem Walterem (Stavební ředitelství zemské vlády) pořízený roku 1866 v souvislosti s návrhem výstavby německého gymnázia (ZA v Opavě, Zemská školní rada, kart. 39a). Viz též Šopák 1998, 94.


katastrální mapy s indikační skicou. Se situací zohledněnou indikační skicou je rovněž možné konfrontovat výpovědi ikonografických pramenů předcházejících jejímu vyhotovení. Představu o podobě a průběhu parkánové hradby v této partii nám uchovává především Bielův akvarel z roku 1813 (obr. 28). Vzájemný prostorový vztah mezi hlavní a parkánovou hradební zdí včetně způsobu jejich napojení na branské věže nám osvětlují i následující situační plány vyhotovené v souvislosti s rozprodejem městských pozemků u Hradecké brány v důsledku odstraňování městských hradeb. Jedná se o kolorovaný plán situace Hradecké brány a průběhu městských hradeb včetně přilehlé zástavby z roku 1826 (obr. 32), dále pak o kolorovaný situační plán téhož z roku 1829 (obr. 33). Tyto plány zaznamenávají průběh hlavní i parkánové hradební zdi v pojednávaném úseku bezprostředně před jejich demolicí. Skutečnost, že parkánová hradba byla v daném období (polovina 30. let 19. století) ve výše prezentovaném sledu (vyjma parkově upraveného prostoru tzv. kiosku) v podstatné části své hmoty dosud zachována, dokládá mladší plánová dokumentace. Průběh existující parkánové zdi, kryjící se s pojednávanou parcelní hranicí v indikační skice, je nejlépe patrný v situačním plánu (autor Johann Prachensky) vyhotoveném roku 1838 v souvislosti se zřízením nového průchodu z Jánské ulice na Nádražní okruh, tehdy zvaný Glacis (obr. 23). Daný stav potvrzují rovněž další historické plány. 47) Rekonstrukce průběhu parkánu a parkánové hradby v navazujícím úseku, tj. mezi druhou věží Hradecké brány a druhou věží brány Jaktařské, je na základě indikační skici možná pouze částečně (obr. 1). Pozice vnější obvodové zdi domu č. 254 fixuje původní průběh parkánové hradby v bezprostřední návaznosti na druhou věž Hradecké brány; vzájemný prostorový vztah mezi hlavní a parkánovou hradební zdí včetně způsobu jejich napojení na branské věže nám zde osvětlují i zmiňované situační plány J. Knorra (obr. 32) a A. Onderky (obr. 33). Z hlediska identifikace linie parkánové hradby je nám pak indikační skica opět nápomocna parcelní hranicí (ztotožnitelnou v konfrontaci s dalšími ikonografickými prameny s průběhem někdejší parkánové hradby) až v severní části pojednávaného úseku, konkrétně od úrovně pěchotních kasáren (dům č. 183) po druhou věž Jaktařské brány. V mezilehlém prostoru vymezeném bezprostředním okolím Hradecké brány a pozicí pěchotních kasáren nedisponujeme v rámci indikační skici relevantní oporou pro stanovení průběhu parkánové hradby; v době vyhotovení indikační skici se jednalo v dotčeném úseku o dosud parkově neupravenou, nicméně zatravněnou plochu někdejšího parkánu a příkopu, přičemž dělicí linie obou komponent – parkánová hradba – již v těchto místech nestála. Rekonstrukce jejího průběhu je tak zde možná pouze zohledněním přibližné šíře parkánu, resp. prostým propojením záchytných bodů, kterými disponujeme v prostoru Hradecké brány na jedné straně a v partii severně od pěchotních kasáren na straně druhé. V tomto druhém bodě vstupuje do bývalého parkánu obslužná komunikace související s jeho adaptací pro provoz Czeikeho soukenické továrny. Od tohoto vstupu až po pozici druhé věže Jaktařské brány pak indikační skica reflektuje průběh někdejší parkánové hradby prostřednictvím souvislé parcelní hranice. Existenci parkánové hradební zdi v místě průběhu parcelní hranice zohledněné indikační skicou potvrzuje trojice Bielových akvarelů z let 1813 (obr. 50), 1817 (obr. 35) a 1824 (SZM v Opavě, UHP, inv. č. U 182A). Mimoto je vzájemná půdorysná pozice parkánové a hlavní hradební zdi v těchto místech zachycena situačním plánem G. Fritsche (obr. 36; mezi lety 1826–1833); příslušný plán věrohodně dokládá průběh parkánové hradby v linii vnější obvodové zdi jedné z budov Czeikeho soukenické továrny (zatímco obvodová zeď druhé tovární budovy reflektuje průběh hlavní hradební zdi – srovnej příslušná kapitola). Z hlediska způsobu napojení parkánové hradby na druhou věž Jaktařské brány je důležitý plán nerealizovaného návrhu na přestavbu jednotlivých objektů systému Jaktařské brány, vyhotovený G. Fritschem roku 1821 (obr. 38, 52; SOkA v Opavě, AM Opava, inv. č. 1435, kart. 182; citace dále viz obr. 38, 52). Situace v půdoryse i v řezu objasňuje pozici domu č. 174 v prostoru parkánu ve vztahu k parkánové hradbě i druhé branské věži; tento objekt byl dodatečně přiložen k vnitřnímu líci parkánové hradby, která zjevně současně tvořila jeho ze strany od města vnější obvodovou zeď, a svým severním nárožím se dotýkal jižního nároží branské věže. Ve shodě s touto plánovou dokumentací je i pozice domu č. 174 v indikační skice, jeho ze strany města vnější obvodová zeď ve své hmotě uchovává stopu někdejší parkánové zdi.

Obr. 52 Nerealizovaný návrh přestavby jednotlivých objektů tvořících systém Jaktařské brány (pohled, řez, půdorys), autor Georg Fritsch, pravděpodobně 1821 (SOkA v Opavě, AM Opava, inv. č. 1435, kart. 182), digitální fotografie.

209



V posledním úseku doloženého průběhu parkánu a parkánové hradby, tedy mezi druhou věží Jaktařské brány a prostorem bezprostředně za Mlýnskou fortnou, disponujeme několika indiciemi umožňujícími rámcovou rekonstrukci této linie. V prvé řadě se jedná o tzv. vídeňský plán z doby po roce 1779 (obr. 41), zachycující pozůstatek parkánové hradby v linii vnitřní obvodové zdi Fortenského mlýna. Při vynesení situace do indikační skici se jeví šířka parkánu v těchto místech asi 11 m, tedy hodnota odpovídající v opavských podmínkách registrované variační šíři. Další záchytný bod představuje průběh parcelní hranice při druhé věži Jaktařské brány (obr. 1), uchovávající stopu původní parkánové hradby (srovnej půdorysný plán zmiňovaného nerealizovaného návrhu na přestavbu jednotlivých objektů systému Jaktařské brány, vyhotovený G. Fritschem roku 1821; obr. 38). Průběh parkánové hradby v místech jejího předpokládaného ukončení byl pak zachycen archeologickým výzkumem na parcele č. 17 (v rámci indikační skici se jedná o dodatečně připojenou zahradně upravenou část pozemku náležícího k domu č. 44, situovanou v místech bývalého parkánu a předpolí parkánové hradby). Indikační skica zachycuje stav parkánu v průběhu jeho postupného zániku, avšak za situace, kdy podstatná část jeho půdorysné stopy je dosud rekonstruovatelná (obr. 1). Nejlépe dochován byl v daném období úsek východní partie městského obvodu. K hradebnímu okruhu zde ze strany města nepřiléhala zástavba, nýbrž kompaktní pás zahrad v držení soukromých vlastníků popř. institucí, přičemž zahradně upraven byl i prostor parkánu nacházející se v majetku města. Hlavní hradba a parkánová zeď tak tvořila regulérní parcelní hranice, vzájemně dosud vymezující městskou pozemkovou držbu (prostor příkopu, převážná část parkánu) a majetky v soukromých rukou. V případě západního segmentu městského opevnění byla naproti tomu parkánová zeď v době vyhotovení indikační skici zachována právě z důvodu převodu městských pozemků v parkánu do soukromých rukou; realizace stavebního komplexu Czeikeho továrny na sukno v úzkém prostoru někdejšího parkánu respektovala průběh parkánové zdi, vymezující tyto pro výstavbu uvolněné pozemky od majetku nacházejícího se dosud v rukou města (městský příkop). Odlišnou situaci indikační skica reflektuje v úseku mezi někdejší Jaktařskou branou a Mlýnskou fortnou, tedy v severozápadní části městského obvodu. Ačkoliv průběh parkánové zdi už nebyl v dané době v těchto místech patrný, podstatná část vlastního parkánu byl dosud uchována prostřednictvím ulice U Fortny, situované v jeho prostoru. Tato ulice obslužného charakteru souvisela s provozem podniků vázaných na průběh mlýnského náhonu a z areálu vnitřního města byla přístupná skrze proluku v místech někdejší Mlýnské fortny. 3.4 Brány Branské systémy v rámci opevnění města Opavy jsou ve své konečné podobě výsledkem dlouhodobého postupného vývoje; jejich složitý organismus představuje symptomatický odraz jednotlivých stavebních etap, jimiž městské opevnění po dobu své funkční existence prošlo. Opava disponovala třemi hlavními městskými branami – Hradeckou, Jaktařskou a Ratibořskou – a patrně dvěma podružnými menšími branami, tzv. fortnami. Výpověď písemných pramenů však naznačuje, že v určité fázi svého vývoje v období středověku město po přechodnou dobu zpřístupňovaly brány čtyři, kdy tři výše uvedené byly doplněny o bránu Hvozdnickou. Tento stav byl ovšem přechodnou záležitostí, přičemž mladší ikonografie a písemné zprávy dokládají návrat k původnímu schématu založenému na existenci tří bran. Spornou otázkou zůstává, zda staronový model kopíroval původní stav, anebo reflektoval změny komunikačního schématu vedoucí ve svém důsledku ke zrušení jedné z původních bran a následnému přenesení její funkce (a dokonce i názvu) na bránu mladší, vhodněji situovanou. 3.4.1 Tzv. Zavřená brána Urbanistická struktura středověké Opavy je podle všeho výsledkem etapovitého rozšiřování urbanizovaného prostoru, který byl zprvu v určité interakci se sídlištní strukturou a komunikačním schématem předlokační osady, později se však již vyvíjel nezávisle na nich (srovnej Zezula et alii 2007, zejm. 118–122; 137–138). V té souvislosti bývá poukazováno na odlišný charakter jižní a východní části města ve vztahu k předpokládanému původnímu lokačnímu jádru, jež lze zřejmě ztotožnit s bezprostředním okolím Horního a částečně i Dolního náměstí, propojených vzájemně ulicí Mezi Trhy (obr. 1). Na základě poněkud rozvolněného urbanismu v okolí Dobytčího trhu, a naopak důsledné ortogonální organizace domovních bloků podél Ostrožné ulice a dále i vzhledem k absenci plnoprávných domů v jihovýchodním segmentu města se uvažuje o pozdějším rozšíření lokačního jádra tímto směrem (Bakala 1974, 17–18; Prix 2005; Müller – Žáček 2006, 340; Zezula et alii 2007, 122); Dalibor Prix přímo hovoří v souvislosti s dodatečnou urbanizací tohoto prostoru o tzv. nové čtvrti. Shodný směr těchto úvah se však rozchází v otázce prostorové návaznosti Dobytčího trhu a předlokační severojižní komunikace (tzv. Polská cesta) směřující z Hradce nad Moravicí k opavskému brodu.

48) Porta hosnicensis – Kopetzky (Regesten, č. 365) vykládá tento název jako brána hoštická, stejně tak i Stumpf (Stumpf 1923, 43–45), přičemž tato „Hoštická brána“ měla být v jejich pojetí totožná s branou Ratibořskou (srovnej Stumpf 1923, 44: plán města). Vodítkem jim bezpochyby byla absence zmínky o Ratibořské bráně v dotčené listině z roku 1372.

Právě problematika Dobytčího trhu má značný význam nejen ve vztahu k vývoji uliční sítě a urbanistické struktury města (srovnej Zezula et alii 2007, 120–121), ale také z hlediska otázky situování jedné z hlavních městských bran. Východiskem příslušných úvah je písemnými a ikonografickými prameny doložená existence věže na jižním konci Dobytčího trhu, nazývané „zazděná brána“ či „zavřená brána“. Zatímco J. Bakala – ve snaze podpořit svůj předpoklad původního severojižního směru v trase Ostrožné ulice – význam zmínky o tzv. uzavřené bráně marginalizoval (srovnej Bakala 1974, 17–18), domnívá se D. Prix, že v případě této brány máme co do činění s jednou ze tří původních hlavních městských bran. Jmenovitě s branou, jejímž prostřednictvím do města od jihu vstupovala důležitá obchodní cesta, tzv. hlavní silnice či Polská cesta (Prix, 2005; Müller – Žáček 2006, 83–84, 339, 369–370; k průběhu tzv. Polské cesty srovnej Láznička 1956, 77). S touto myšlenkou však poprvé vystoupil již W. Wann (Wann 1934, 8) a následně i F. Šigut (OL I, 21, č. 8, pozn. 13); všichni tři jmenovaní badatelé tuto bránu shodně považují za původní Hradeckou bránu. V listině opavského knížete Jana (OL I, 19–24, č. 8) z roku 1372 je skutečně vedle Hradecké brány („ante portam grecensem“) zmíněna i brána Hvozdnická („ante portam hosniczensem“). Pojmenování této druhé brány po řece Hvozdnici umožňuje její lokalizaci rovněž do jihozápadního úseku městské fortifikace. 48) Na základě faktu, že věž na jižním konci Dobytčího trhu byla v 17. století nazývána „zazděná brána“ (Zukal 1892, 15; Zukal 1905/1906, 5; srovnej Wann 1933, 6), situovali někteří badatelé jinak blíže neznámou Hvozdnickou bránu právě do těchto míst (konkrétně Peřich 1954, 236; Láznička 1956, 77–80; Šigut viz OL I, 21, č. 8, pozn. 13). Dalibor Prix (Müller – Žáček 2006, 369–370) naproti tomu uvažuje, že brána na Dobytčím trhu je Hradeckou bránou z listiny z roku 1372 a teprve po jejím zrušení byl název přenesen na bránu – do té doby

210



zvanou Hvozdnickou – v Ostrožné ulici (srovnej Zezula et alii 2007, 120–121). Přeložení Hradecké brány z původní polohy na Dobytčím trhu do prostoru vyústění Ostrožné ulice předpokládal již W. Wann (Wann 1934, 8), vylučoval ovšem možnost dočasného paralelního fungování dvou blízko sebe situovaných bran v jižním úseku městského opevnění (Wann 1933, 6). Možnou současnou existenci Hvozdnické brány při Ostrožné ulici tak tento badatel nezohledňuje, proces přeložení pojímá ve smyslu vzniku nové Hradecké brány v bezprostřední souvislosti s funkčním zánikem staršího objektu na Dobytčím trhu. Naproti tomu D. Prix se domnívá, že vznik Hvozdnické brány souvisí se zprovozněním Ostrožné ulice někdy na sklonku 13. nebo v počátcích 14. století (Müller – Žáček 2006, 84–85, 349), přičemž obě brány pak po jistou dobu mohly fungovat paralelně. Vyměření Ostrožné ulice by tak mělo souviset s předpokládanou dodatečnou urbanizací jihovýchodní části města, přičleněné podle D. Prixe (Müller – Žáček 2006, 83) k původnímu lokačnímu jádru v okolí Horního a Dolního náměstí a ulice Mezi Trhy teprve v určitém časovém odstupu, pravděpodobně krátce před rokem 1250. Urbanismus této části rozšířeného městského jádra je pak nejspíše záležitostí časového horizontu, rámcově vymezitelného průběhem 2. poloviny 13. až 1. čtvrtiny 14. století (srovnej Müller – Žáček 2006, 349). Předpoklad dočasného paralelního fungování dvou blízko sebe situovaných bran v jižním úseku městského opevnění a následného funkčního zániku jedné z nich podporuje kromě zmínky v listině z roku 1372 rovněž ikonografie (obr. 5–7, 19, 45). Tzv. vídeňský plán z doby po roce 1779 (obr. 41) a identicky s ním i plán města Opavy se schematickým vyznačením opevnění z doby před rokem 1800 (obr. 46; NPÚ, ú. o. p. v Ostravě, fotoarchiv; citace dále viz obr. 46) věrohodně dokládají existenci věže v rámci parkánové hradby před původní Hradeckou branou v místě vyústění Dobytčího trhu. Tuto půdorysnou dispozici shodně zobrazují rovněž starší ikonografické prameny, jmenovitě tzv. dánský plán z roku 1627 (obr. 19) a tzv. Schwartzerův plán z doby kolem roku 1700 (obr. 45); ve všech případech je věž v linii parkánové hradby situována v ose pomyslné komunikace, procházející původní Hradeckou branou. Význam vyplývající z ikonografického zachycení pozice věže v linii parkánové hradby, tedy v ose průchodu branou, je zjevný. 1) Opavská parkánová hradba nedisponovala – na rozdíl od hradby hlavní – hradebními věžemi; 2) eventuální parkánová věž s výlučně fortifikační, nikoliv branskou funkcí, by nebyla situována v pozici zcela zakrývající věž v hlavní hradbě; 3) je-li tato věž v linii hlavní hradební zdi navíc věží průjezdní čili branskou, postrádá umístění předsazené věže v ose branské komunikace smysl zcela. Lze tedy s vysokou mírou pravděpodobnosti (hraničící téměř s jistotou) konstatovat, že ikonografie dokládá někdejší existenci branského systému reprezentovaného první branskou věží v linii hlavní hradby a druhou branskou věží v linii parkánové hradby. Druhá branská věž v rámci parkánové hradby před původní Hradeckou branou v místě vyústění Dobytčího trhu byla realizována v souvislosti s výstavbou parkánu a parkánové zdi. Totéž branské schéma se totiž opakuje i v případě sousední Hvozdnické a Jaktařské brány, zatímco vývoj systému brány Ratibořské se ubíral vlastní specifickou cestou. Původní Hradecká brána však již oproti branám ostatním nebyla později doplněna barbakánem (viz příslušná ikonografie; obr. 19, 41, 45, 46), výstavba barbakánů před opavskými branami tak představuje terminus ante quem z hlediska paralelního fungování původní Hradecké (později Zavřené) a Hvozdnické (později Hradecké) brány, situovaných v těsném sousedství. Tento obecný časový údaj lze korigovat prostřednictvím sporé výpovědi písemných pramenů. K roku 1455 je v rámci inventáře opavské zbrojnice původní Hradecká brána při dolním konci Dobytčího trhu uváděna již jako geslossen Toer, zavřená brána (Wann 1934, 8). Před polovinou 15. století, možná v souvislosti s negativní zkušeností husitských válek (výrazný kvalitativní posun z hlediska obléhacích technik v důsledku rozvoje palných zbraní), došlo zřejmě ke zredukování počtu městských bran na tři hlavní. Úlohu (i název) původní Hradecké brány přitom převzala z hlediska komunikační dostupnosti Horního náměstí (centrum města) vhodněji situovaná brána Hvozdnická. V dalším vývoji pak bývalá Hradecká, nyní Zavřená brána – doklady o jejím zaslepení se opakují v průběhu 16. i 17. století (Zukal 1905/1906, 5, 8; Wann 1934, 8) – figuruje v rámci opavské fortifikace jako prostá hradební věž bez komunikační funkce, využívaná v pozdějším období mj. jako skladiště střelného prachu („prašná věž“, Pulverturm, srovnej legenda tzv. Lundwallova plánu; Kürschner 1888, 4; Kreuzinger 2002, 141). Roku 1664 bylo komisí posuzující stav městské fortifikace nařízeno tuto bránu opravit („…das alte vermauerte Tor zur Aufstellung von Geschütz herrichten“; SOkA v Opavě, AM Opava, inv. č. 1432, kart. 182; srovnej Zukal 1905/1906, 5, 8). Roku 1689 byla Zavřená brána dotčena požárem, který 24. května zachvátil větší část města, nicméně shodou okolností nedošlo ke vznícení zde uskladněného střelného prachu, a tudíž k zániku věže (SOkA v Opavě, AM Opava, inv. č. 1456, kart. 184; Kürschner 1888, 4). K vlastní demolici již nepotřebného objektu bylo přikročeno až v souvislosti s rušením opavského opevnění roku 1834 (Kreuzinger 2002, 141); jeho půdorys tak již není v indikační skice zohledněn. Zavřená brána nebyla v době své existence vzhledem ke ztrátě původní komunikační funkce předmětem takové pozornosti z hlediska kresebného zachycení jako dosud fungující branské systémy. Franz Biela ji nezachytil, v případě G. Fritsche disponujeme pouze dílčím zpodobněním této stavby (součást šířeji koncipovaného pohledu na město od jihu z doby okolo roku 1820; SZM v Opavě, UHP, inv. č. U 836A). Objekt brány v linii hlavní hradební zdi lze obecně charakterizovat jako strohou vícepodlažní hranolovou stavbu ukončenou v pozdější fázi svého vývoje renesanční obloučkovou atikou. V obdobném duchu byla pravděpodobně pojednána s časovým odstupem realizovaná stavba druhé branské věže v rámci parkánové zdi. Ve shodě s proporčními souvislostmi registrovanými u Hradecké (někdejší Hvozdnické) a Jaktařské brány byla i v tomto případě druhá branská věž nižší než věž první. Pokud bychom měli v návaznosti na sledované téma shrnout dosavadní diskusi o změnách v jihovýchodní části města v průběhu 13. a 14. století, ukazuje se, že lze v zásadě operovat pouze s několika fakty a zdůvodnitelnými předpoklady, přičemž je třeba do těchto úvah zahrnout i výpověď archeologických pramenů: 1) J istou dobu – nejméně do roku 1372, nejpozději však k roku 1455 – fungovaly v nevelkém odstupu v jižní částí opevnění paralelně dvě brány (OL I, 19–24, č. 8; Wann 1934, 8); jejich souběžnou existenci dokládá rovněž ikonografie. 2) Jedna z nich zde musela být umístěna již v počáteční fázi institucionálního města; nelze předpokládat, že by město nebylo přístupné od jihu. 3) Starší z obou bran, neznámo ale která, byla zřejmě vystavěna v trase tzv. Polské cesty.

211



4) Celou jihovýchodní část města, tedy ani okolí Ostrožné ulice, ani Dobytčí trh nelze považovat za součást původního lokačního jádra města. Téměř zcela zde absentovaly plnoprávné domy, v domovních blocích podél Ostrožné ulice se setkáváme s důslednou ortogonální osnovou s právovárečnými domy, v okolí Dobytčího trhu přetrval naopak až do moderní doby rozvolněný urbanismus s menším počtem právovárečných domů, velká část zdejších pozemků zůstala dlouho v zeměpanském majetku (Bakala 1974, 17–18; Müller – Žáček 2006, 83; Zezula et alii 2007, 122). 5) P řed rokem 1250 (pravděpodobně ve 2. polovině 40. let 13. století) byli do jihovýchodního kouta města uvedeni minorité, jejich konvent nejspíše zaujal místo staršího sakrálního objektu, snad špitální funkce (Prix 1998, 39–40; Prix – Zezula 2000, 282n; Müller – Žáček 2006, 344–345). 49) Závažné sdělení týkající se výskytu výrazného sídlištního horizontu (kulturní vrstva, hnojiště, odpadní jímky) v trase severní části Ostrožné ulice zveřejnil nedávno P. Kouřil (Müller – Žáček 2006, 33), bohužel bez bližších podrobností, příp. odkazů na další reference.

6) S pozdějším komunikačním schématem kolidují zahloubené objekty identifikované jak v ploše Dobytčího trhu, tak podle všeho i v trase Ostrožné ulice, nejstarší úpravu povrchu jednoduchým dlážděním lze v prostoru Dobytčího trhu předpokládat teprve v době kolem poloviny 13. století (srovnej naposledy Zezula et alii 2007, 126–128; Müller – Žáček 2006, 33). 49) 7) Vznik ulice U Pošty (dříve U sv. Ducha), spojující Ostrožnou ulici s konventním minoritským kostelem, je možné na základě archeologických zjištění datovat nejdříve do průběhu 2. poloviny 13. století (srovnej Zezula 2002; Zezula et alii 2007, 126). Je zřejmé, že výpověď písemných pramenů, dosavadní výsledky archeologických výzkumů (tedy spíše izolovaných dokumentačních bodů) a několik logicky zdůvodnitelných předpokladů stále ještě ve svém souhrnu nepředstavují oporu, která by pomohla urbanistický vývoj jihozápadního segmentu města a jeho chronologii definitivně vyřešit. Hypotézy formulované moderním historickým bádáním v podstatě předpokládají buď kontinuitu předlokačního osídlení a urbanistického vývoje města (Bakala 1974), nebo částečnou diskontinuitu (Müller – Žáček 2006, 82–83, 340). Dalibor Prix (Müller – Žáček 2006, 83) přímo předpokládá, že obvod města se před rokem 1250 v důsledku zeměpanského zásahu rozšířil jižním a jihovýchodním směrem, a došlo tak k přihrazení pásu pozemků při východní straně Dobytčího trhu k městu. Pokud si klademe za cíl postihnout alespoň v základních rysech vývoj opavské městské fortifikace, je třeba se s tímto názorem vyrovnat, i když s vědomím, že za současného stavu poznání je stále nutné pracovat s více alternativami. Pozornost je třeba věnovat především situaci nejstaršího stavebního jádra konventu minoritů a přilehlého kostela sv. Ducha v rámci urbanistické struktury města. Západní průčelí tohoto stavebního souboru je vůči obvyklé západovýchodní orientaci zjevně vyoseno, zároveň však nekoresponduje ani s orientací domovních bloků podél Ostrožné ulice a Dobytčího trhu a naopak lze konstatovat jeho rovnoběžný průběh s pomyslnou spojnicí tzv. Zavřené a Ratibořské brány. Doba vzniku Zavřené brány je sice do jisté míry otevřenou záležitostí, umístění vstupu do města v místě pozdější Ratibořské brány již v době nepříliš vzdálené lokaci města potvrzuje situace nejstarších odvodňovacích koryt a komunikačního souvrství archeologicky doložených v severovýchodním koutu Dolního náměstí (Kolář 2007a, 497–499; Zezula et alii 2007, 123–127; srovnej níže v pasáži věnované Ratibořské bráně). Je tedy pravděpodobné, že pozice konventu minoritů a jejich kostela se v závěru 1. poloviny 13. století přizpůsobila komunikačnímu tahu, který buď lze ztotožnit s předlokační tzv. Polskou cestou, anebo s komunikací, která ji v té době nahradila. V takovém případě bychom ale museli zodpovědět otázku, kudy severojižní komunikační tah, kterým město muselo disponovat, probíhal v době před polovinou 13. století. Vyloučit přitom zřejmě můžeme jeho lokalizaci mimo hrazené jádro (ve smyslu „obehnané příkopem“), tedy ve východním sousedství konventu, pravděpodobná ovšem není ani jeho shoda s Ostrožnou ulicí, neboť by jeho přeložka nepříliš logicky minula Horní náměstí. Pravděpodobné tedy je, že spojnice Ratibořské a Zavřené brány je původní Polskou cestou, která spolu s komunikací mezi Jaktařskou a Ratibořskou bránou představovala základní komunikační schéma jak předlokační osady, tak i lokačního města. Proto je snad přípustné ztotožnit původní Hradeckou bránu s bránou později zvanou Zavřená. Nelze ovšem jednoznačně potvrdit, že se zároveň jedná o funkční vstup do města již v okamžiku, kdy byl jeho areál vymezen příkopem. Polská cesta mohla za předpokladu menšího rozsahu původního hrazeného jádra do obvodu lokačního města vstoupit i jinde na výše uvedené spojnici obou pozdějších městských bran, i když by v takovém případě byl nepochybně komunikačně velmi exponovaný tah vykázán do zcela okrajové části takto redukovaného lokačního jádra. Na druhou stranu lze ale vznést i námitky vůči představě o rozšíření města v době kolem poloviny 13. století. Vyloučíme-li totiž pozemky na východní straně Dobytčího trhu z původního hrazeného jádra, tak se vcelku pravidelný ovál vymezený třemi předpokládanými branami redukuje do málo pravděpodobné podoby kruhové úseče, pokud bychom ovšem nepočítali s možností, že k jeho rozšíření došlo v podstatné části jižního a jihovýchodního obvodu raného města. Za těchto okolností je ale nutné položit otázku, jaký by byl vlastně motiv pro přihrazení poměrně úzkého pozemkového pásu k městu, které by tak znamenalo organizačně náročnou akci (zásyp prvotního příkopu, hloubení nového). Vyloučit přitom asi můžeme nedostatek prostoru. Je evidentní, že v době kolem poloviny 13. století ještě neproběhla organizace prostoru podél pozdější Ostrožné ulice, impulsem pro její vznik přitom mohl být nejspíše nedostatek prestižních parcel (srovnej Klápště 2005, 380–381), které ale okrajová část města stejně nemohla nabídnout. Můžeme tedy shrnout, že za stávajícího stavu pramenné základny lze spíše považovat průběh fortifikační linie včetně pozice vstupů do města přibližně v místě pozdějších branských systémů původní Hradecké, Jaktařské a Ratibořské brány, tak jak přetrval až do závěru 14. století, za výsledek lokační akce. Organizace prostoru uvnitř hradeb ale probíhala postupně, teprve po zaplnění lokačního jádra v okolí obou hlavních náměstí vyvstala potřeba parcelace území při severojižním komunikačním tahu. V době po polovině 13. století už ale relikty předlokační sídlištní struktury nepředstavovaly vážnější problém a na průběh Polské cesty tak nebyl brán zřetel v zájmu přímého spojení Horního náměstí s jižním vstupem do města a geometrického uspořádání nových domovních bloků. V důsledku této změny ztratila původní Hradecká brána svůj význam. Později proto došlo k jejímu zaslepení a transferu jejího názvu k bráně Hvozdnické, která vznikla na jižním konci Ostrožné ulice (Müller – Žáček 2006, 83–85), i když jistou dobu fungovaly obě brány společně. Stabilizace zástavby po obou stranách Dobytčího trhu, zpevněného dlážděním již v době kolem poloviny 13. století (Zezula et alii 2007, 126–128), pak byla zahájena paralelně s urbanizací v okolí Ostrožné ulice, případně s určitým odstupem. Jistá chaotičnost v uspořádání jednotlivých bloků této zástavby může být odrazem jednotlivých etap tohoto procesu. Stejně tak i pozice sousedního kláštera klarisek napovídá,

212



že východní uliční čára Dobytčího trhu nebyla pevně vymezena ještě na počátku 14. století, novému uspořádání zástavby se důsledně přizpůsobuje až barokní západní křídlo minoritského kláštera (srovnej Prix – Zezula 2002, 275). Přesto lze Dobytčí trh (vyjma prostoru v okolí minoritského areálu) považovat za součást té etapy urbanizace města, která již byla založena na důslednější aplikaci ortogonální osnovy. 3.4.2 Systém Hradecké brány Hradecká brána ve své rozvinuté podobě představovala složitý komplex sestávající z první branské věže v linii hlavní hradby, druhé branské věže v linii parkánové hradby, barbakánu vysunutého do prostoru příkopu a propojeného s druhou branskou věží kamenným mostem s bočnicemi opatřenými střílnami, a konečně sypaného zemního tělesa ravelinu, do nějž byl původní barbakán zakomponován (obr. 28, 32–34, 41, 46, 51). Tento branský systém se nacházel v místě nynějšího vyústění Ostrožné ul. do sadů Svobody, přičemž vnější hrana příkopu před čelem ravelinu zasahovala do míst dnešní vozovky na Olbrichově ulici. Indikační skica z roku 1836 již sice branský systém nezachytila v jeho původní podobě, reflektuje však pozici druhotné zástavby při první a druhé branské věži, v prostoru barbakánu a přilehlého ravelinu (obr. 1). V kombinaci s dalšími prameny (zejména tzv. vídeňský plán z doby po roce 1779 a situační plány z 1. třetiny 19. století) tak umožňuje rekonstruovat jeho půdorysnou stopu. Rámcovou představu o vzhledu jednotlivých komponent tvořících stavební komplex Hradecké brány umožňuje s větší či menší mírou stylizace většina zde pojednávaných vedut a plánů (obr. 5–7, 19, 45). Nejvyšší vypovídací hodnotou v tomto ohledu pak nesporně disponuje dvojice akvarelů od F. Biely z let 1812 (obr. 34) a 1813 (obr. 28). 50) Zmiňovaná disproporce ve způsobu napojení hradby k branské věži nemusí nutně představovat indikátor souběžné realizace obou fortifikačních prvků. Domníváme se (viz výše), že Hradecká brána v místě vyústění dnešní Ostrožné ulice představuje stavební počin realizovaný v časovém odstupu od výstavby hradební zdi. Rozdílný způsob napojení by pak mohl být dán ubouráním příslušného úseku hradby za účelem vložení branské věže a následného nestejnorodého napojení hradební zdi. V úvahu je rovněž nutno vzít možnost nepřesnosti v kresebné dokumentaci (viz obr. 32 ), která je nám v tomto případě oporou. 51) Arkádové pole pod atikovým pásem se analogicky objevuje např. ve vrchní partii Horní brány v polských Glucholazech. (srov. Zlat 1955, 61). S poněkud odlišným řešením se setkáváme u zde již zmíněných hlubčických hradebních věží. Pilastry arkád ve vrchních částech zde nahrazují subtilní cihlové polosloupky s nedochovanými hlavicemi.

První a nejstarší věž Hradecké brány se v rámci indikační skici nacházela v prostoru vymezeném domy č. 253 a 259 (srovnej Kreuzinger 2002, 45, 141). V době Bielova zachycení se jednalo o vícepodlažní hranolovou hmotu přecházející ve svrchní partii v osmiboký nástavec, jenž je opatřen renesanční atikou. Čelní stranu věže zesilují kolmo přiložené nárožní opěráky. Otázku tvaru a počtu střílen a případných okenních otvorů nelze vzhledem k nejednotnosti pojednávaných zobrazení blíže specifikovat. Vztah branské věže k sousedním hradbám, čili způsob jejího zakomponování do linie hlavní hradební zdi, není možno bez archeologického výzkumu jednoznačně zodpovědět. Bielovy akvarely zobrazují hlavní hradbu napojující se na střed bočních stěn branské věže, stejně je tato situace zohledněna i v kolorovaném situačním plánu patrně z roku 1804, obsahujícím celý branský systém (obr. 51; ZA v Opavě, Sbírka map a plánů, inv. č. 143; citace dále viz obr. 51). Naproti tomu kolorovaný plán situace Hradecké brány a průběhu městských hradeb včetně přilehlé zástavby z roku 1826 (obr. 32) a dále pak kolorovaný situační plán téhož z roku 1829 (obr. 33) zachycují disproporci ve způsobu napojení hradební zdi k objektu branské věže. Hradba sousedící s branskou věží od jihovýchodu lícuje s její zadní stěnou, kdežto protilehlé napojení hradební zdi je (jako u F. Biely) situováno na střed boční stěny věže. 50) V souladu s akceptovanou teorií translace názvu ze zrušené brány při Dobytčím trhu na bránu v Ostrožné ulici (viz příslušná kapitola) představuje první dochovanou písemnou zmínku o této bráně listina opavského knížete Jana (OL I, 19–24, č. 8) z roku 1372, v níž je uvedena jako Hvozdnická brána („ante portam hosniczensem“). K roku 1455 je již pod staronovým označením Hradecká (Gräczer Tor) uvedena ve výtahu z inventáře opavské zbrojnice, pořízeném W. Wannem (Wann 1934, 8). Druhá věž Hradecké brány se v rámci indikační skici nacházela v prostoru vymezeném domy č. 254 a 258 (srovnej Kreuzinger 2002, 141). Franz Biela ji zachycuje jako dvoupodlažní mohutný hranol přecházející v nízký osmiboký nástavec, jehož vnější plášť horizontálně dělí trojice hladkých říms. Jednotlivá pole oktogonu ve středním pásu prolamují dvojice půlkruhově zaklenutých oken; navazující horní část vymezené plochy rytmicky člení motiv zdvojených arkád. 51) Hmota věže vrcholí tvarově jednodušší, proporčně adekvátněji nižší atikou oproti první branské věži. Nároží budovy zpevňují kolmo nasazené odstupněné opěráky, nad portálem průjezdu je dobře patrná vpadlina pro zvednutý padací most. V případě druhé věže Hradecké brány disponujeme cennými – byť pouze dílčími – poznatky získanými v roce 2004 archeologickým výzkumem (obr. 9, 47, 53; Kiecoň 2004; Kiecoň – Zezula 2005). Ten zachytil krátký úsek parkánové hradby založené do vnitřní stěny příkopu, zalamující se pravoúhle směrem k jihu. Tuto její část orientovanou sever–jih (obr. 12b, c, 47/s. j. 900) lze považovat za východní obvodovou zeď druhé branské věže, jejíž konstrukce tak byla založena pouze na východní a západní základové zdi provázané se současně budovanou parkánovou hradbou. Stabilitu nadzemní části branské věže zajišťovaly výše zmiňované opěrné pilíře. Výzkumem byla rovněž zachycena pravoúhlá zděná konstrukce (obr. 47/s. j. 904 a 905; obr. 12c/s. j. 904; obr. 12d/s. j. 905 a 906) přizděná svou boční stěnou na spáru k vnitřní straně základového zdiva brány. Původní interpretaci (srovnej Kiecoň – Zezula 2005, 106) tohoto útvaru jako pozůstatku obvodového zdiva druhé branské budovy, založenou na komparaci nálezové situace se situačním plánem patrně z roku 1804 (obr. 51), je třeba přehodnotit. Jedná se spíše o druhotně vložený suterén určený buď k manipulaci s padacím mostem, případně mohl pasivně jako tzv. vlčí jáma sloužit k obraně (srovnej Durdík – Bolina 2001, 50–51; Kupka et alii 2002, 531–532; Labuda – Šimkovic 2005, 257n, obr. 3, 5). K takovému závěru nás s odstupem vede jednak pravidelný vnitřní líc a subtilní charakter zdiva, jehož šířka nedosahuje ani 1,0 m, především pak ale vyobrazení komplexu Hradecké brány F. Bielou (obr. 28, 34), na jehož vysokou míru autenticity nyní klademe větší důraz. Vylučuje – ostatně ve shodě se zmíněným plánem z roku 1804 – lokalizaci severní obvodové zdi druhé branské budovy do prostoru před linií parkánové hradby. Podporou takové interpretace může být i při prvotní publikaci nedostatečně zohledněná nálezová situace vrstev dokumentovaných profilem P4 (obr. 12c; interiérová část předpokládané vlčí jámy – zvrstvená zániková výplň), zcela odlišná od homogenního charakteru souvrství uvnitř parkánu a navazující části průjezdu druhé branské budovy, ze kterých ale pocházejí keramické nálezy ze 17.–18. století, tedy časově souřadné s inventářem mladší části souvrství vyplňujícího prostor vlastního parkánu. Vzájemná provázanost základového zdiva branské věže s parkánovou hradbou dokládá realizaci obou těchto fortifikačních prvků v rámci jedné stavební etapy. Tato souběžnost výstavby vyplývá již z povahy věci, kdy nově budovanou parkánovou zeď bylo nutné zprůchodnit v úseku před starší branskou věží. Zvoleným řešením pak v tomto případě nebylo prosté předbraní, nýbrž samostatně stojící druhá branská věž, celou svou hmotou předstupující před linii parkánové hradby. Toto dispoziční řešení – korespondující se situací druhé věže v systému Jaktařské brány – potvrzuje kromě archeologických zjištění rovněž trojice výše uvedených situačních plánů od J. Knorra (obr. 32) a A. Onderky (obr. 33).

213



Obr. 53 Opava, Ostrožná ulice – Hradecká brána, výzkum 2004. Pohled na zkoumanou plochu od západu. V popředí ke zdivu druhé branské věže druhotně přizděná suterénní prostora – vlčí jáma(?), dále navazující východní obvodová zeď druhé branské věže, vlevo nahoře řez parkánovou hradbou. Foto M. Kiecoň.

52) Plné zděné bočnice opatřené štěrbinovými a klíčovými střílnami. Střílny byly – lze-li tuto věc hodnotit pouze na základě kresebného zachycení – situovány těsně nad vozovkou, obránci tedy museli při jejich využití ležet či klečet.

Další, v pořadí třetí etapu rozšíření systému Hradecké brány představuje výstavba barbakánu s třetí branskou věží v čele, propojeného s druhou branskou věží prostřednictvím kamenného mostu. Původní přemostění příkopu mohlo být řešeno formou dřevěného nebo jen částečně zděného mostu, jehož poslední pole před druhou branskou věží – původně opatřené padacím mostem – mohlo být volné. Celokamenný most, o jehož vzhledu nám dobrou představu opět podávají oba zmiňované Bielovy akvarely (obr. 28, 34), byl patrně vybudován až v souvislosti s výstavbou barbakánu (vedle jednorázové realizace nelze ovšem vyloučit ani složitější stavební vývoj této konstrukce). Oporou pro tento předpoklad je nám především zmínka o existenci kamene s vytesaným letopočtem 1518, jenž byl součástí bočnice analogického mostu v systému Jaktařské brány (srovnej Kreuzinger 2002, 141). Samotné konstrukční řešení mostu, kdy je tento opatřen bočnicemi se střílnami pro ruční palné zbraně, navozuje předpoklad existence branské stavby při obou jeho koncích. Pokud by most – opatřený zařízením k oboustrannému flankování prostoru příkopu 52) – nebyl vybaven současně realizovaným vnějším předsunutým opevněním, postrádala by jeho zjevná fortifikační hodnota smysl. Domníváme se tedy, že v téže stavební etapě jako kamenný most byl vybudován i předsunutý barbakán; lomila se v něm vstupní komunikace a v jeho čele byla vetknuta hranolová průjezdní brána, v pořadí již třetí. Pozice kamenného mostu koresponduje v indikační skice s průběhem komunikace vedoucí z Ostrožné ulice napříč parkovou úpravou pojednaným prostorem někdejšího parkánu a příkopu. Lokalizaci barbakánu v indikační skice pak umožňuje jeho dochovaná vnitřní zástavba (dům č. 257), sevřená částí jeho vnějšího pláště a trasou jím probíhající komunikace (obr. 1). Konkrétní podobu barbakánu zachycuje nejlépe Bielův akvarel z roku 1812 (obr. 34), půdorys objektu a jeho začlenění do celkového branského systému dokumentuje dvojice kolorovaných plánů z let 1826 (obr. 32) a 1827 (SZM v Opavě, UHP, inv. č. CI 8) a dále pak kolorovaný situační plán z roku 1829 (obr. 33). Masivní hmotu barbakánu vystavěného na okrouhlém půdorysu otvírají půlkruhově zaklenuté střílny pro děla a hákovnice. Svrchní partie tělesa barbakánu je řešena formou kryté chodby, jejíž průběh je na obvodovém plášti zohledněn patrovou a korunní římsou. Čelo kryté chodby představuje zeď pojednaná v horní partii (těsně pod korunní římsou) obdélnými, symetricky rozmístěnými střílnami pro ruční palné zbraně; zadní stěnu tvoří subtilnější konstrukce (srovnej řez tělesem barbakánu z plánu návrhu na přestavbu jednotlivých objektů systému Jaktařské brány – obr. 52). Bielův akvarel z roku 1812 (obr. 34) zohledňuje stav již po snesení střešní konstrukce; její někdejší vzhled lze patrně odvodit z typologicky shodného objektu barbakánu při Jaktařské bráně. Již bylo předesláno, že výstavbu kamenného mostu se střílnami a navazujícího barbakánu v jeho čele považujeme s vysokou mírou pravděpodobnosti za jednorázový počin realizovaný snad v průběhu 1. čtvrtiny 16. století. Vodítkem nám je přitom doložené vročení kamenného mostu u Jaktařské brány do roku 1518. Věc je však problematizována dochovanou zmínkou o zadlužení města v průběhu 2. poloviny 16. století, mj. v důsledku budování bašt u všech tří bran („…die Pasteyen, auf allen dreyen Thoren…“ SOkA v Opavě, AM Opava, inv. č. 489 – kopiář listů města Opavy 1594–1598, se staršími vpisky od roku 1565; srovnej Biermann, 1874, 441–442; Drkal 1956, 143–144, pozn. 76), přičemž „baštami“ mohou být v opavském kontextu v daném období myšleny zjevně pouze barbakány. Uvedená zmínka však nemusí nutně posouvat samotnou výstavbu barbakánů do průběhu poslední třetiny 16. století. Může být rovněž dokladem nejrůznějších dodatečných – a jistě nákladných – stavebních úprav, jimiž tento fortifikační prvek prošel ve snaze zvýšit jeho obrannou hodnotu (eventuální druhotná realizace kryté střelecké chodby), případně přizpůsobit jeho vzhled dobovým módním trendům (obloučková renesanční atika na barbakánu Ratibořské brány a na hranolové průjezdní věži barbakánu Jaktařské brány). Považujeme-li výstavbu kamenného mostu opatřeného střílnami za pravděpodobnou až v přímé vazbě na realizaci barbakánů, a současně disponujeme pramenem naznačujícím výstavbu barbakánů až v průběhu 3. třetiny 16. století, nelze pominout jednu eventualitu. Totiž, že vročení mostu na základě zmínky o existenci kamene s vytesaným letopočtem 1518 může představovat mýlku; lze teoreticky připustit možnost chybné interpretace letopočtu, kdy se namísto roku 1518 mohlo jednat o zápis týkající se roku 1578. Na druhou stranu je nutno zohlednit fakt, že realizace barbakánů v průběhu 70. let 16. století by byla z hlediska vývoje fortifikačního stavitelství již určitým anachronismem, zvláště přihlédneme-li k významu města jako takového.

214



Konečnou etapu posílení fortifikační hodnoty systému Hradecké brány představuje realizace zemního ravelinu v souvislosti s první fází budování bastionového opevnění, tedy pravděpodobně v průběhu dánského záboru z let 1626 až 1627. Ravelin svou hmotou chránil nízkou věžovou bránu v čele původního barbakánu – tedy z hlediska obrany nejslabší článek – samotný barbakán však z aktivní obrany vyloučen nebyl. Zemní val ravelinu byl ve střední části svého jihovýchodního líce patrně dodatečně (v průběhu 2. poloviny 17. století) prolomen nízkou zděnou jednopatrovou průjezdní branou opatřenou v úrovni patra bočními vstupy na banket. O podobě této v pořadí již čtvrté průjezdní věže celého branského systému si lze učinit představu na základě zmiňovaného Bielova akvarelu z roku 1813 (obr. 28), půdorysnou situaci ravelinu ve vztahu ke starším komponentám branského systému přibližují jmenované situační plány J. Knorra (obr. 32) a A. Onderky (obr. 33). 53) N edatovaný výtah informací o věži u Hradecké brány (pravděpodobně z roku 1821): „U této věže byla ve špatném stavu pouze klenba, která dříve kvůli špatné střeše provlhla dešťovou vodou. Zbytek byl ještě pevný a trvanlivý. Pouze na horních malých gotických ozdobách, které se na věži nacházely, se oddělilo více cihelných kusů. U věže rovněž nehrozilo nebezpečí zřícení nějakých podstatných částí, a proto také nebylo nutné žádné části sejmout. Věž byla teprve nedávno nově krytá šindelem. Ono poškození, které bylo pozorováno na klenbě při dřívějším provlhnutí deštěm, mělo být opraveno. Znalec shledal, že je nutné ukončení klenby po částech vybrat a opět vsadit a ozdoby, nacházející se na horní zdi věže, tu a tam uvolněné z malty, zcela odstranit až na zdivo. Dalším nedostatkem bylo, že právě uprostřed nad průjezdem je umístěn okap, z něhož kape dešťová voda na procházející lidi, proto bylo navrženo okap uříznout a osadit jiný na boku věže.“ (SOkA v Opavě, AM Opava, inv. č. 1435, kart. 182) 54) „Bylo utrženo: za okrouhlou stavbu citadely (barbakán) 201 zl., za velkou věž mezi domy č. 253 a č. 259 85 zl., za druhou věž u domu č. 254 52 zl. a za třetí věž u mostní brány 57 zl.“ (Kreuzinger 2002, 141).

Erasmus Kreuzinger (2002, 45) ve své kronice reflektuje stav branského systému k roku 1789, kdy konstatuje, že v dané době dosud stály tři věže Hradecké brány. Komparací tohoto údaje s výpovědí Bielových akvarelů z let 1812, 1813 (obr. 28, 34) je zřejmé, že v případě věže snesené před rokem 1789 se jedná o třetí branskou věž tvořící původně stavební součást tělesa barbakánu. V roce 1821 bylo přistoupeno k posouzení stavu stavebních konstrukcí věží Hradecké a Jaktařské brány. Na základě příslušného protokolu 53) bylo v případě Hradecké brány navrženo rozebrání a nové vsazení ukončení klenby a snesení poškozené renesanční atiky (SOkA v Opavě, AM Opava, inv. č. 1435, kart. 182). V roce 1827 byl celý stavební komplex Hradecké brány za účelem demolice v dražbě prodán Jiřímu Mohlovi, majiteli hostince U Zlaté hrušky (Kreuzinger 2002, 141). 54) Vlastní dražbě předcházelo vyhotovení situačního plánu s půdorysným zachycením dosud stojícího branského systému (obr. 32). V průběhu demolice byla roku 1829 pořízena Antonem Onderkou dvojice kolorovaných situačních plánů dokumentujících postupný průběh demoličních prací (obr. 33). Interpretace příslušné dokumentace umožňuje rámcově postihnout postup demoličních prací. Nejprve byla snesena první a druhá branská věž, následovalo odstranění barbakánu, rozplanýrování zemního tělesa ravelinu a napřímení přístupové komunikace. Z původního branského komplexu zůstala demoličních prací ušetřena pouze druhotná vnitřní zástavba barbakánu a ravelinu, fungující jako příbytky personálu spjatého s provozem brány. Jednalo se o dům č. 256 a 257, kopírující svou pozicí průběh někdejší branské komunikace (obr. 1, 32, 33). Dům č. 256, situovaný v prostoru ravelinu, vznikl sloučením původně dvou samostatných objektů, tj. domu č. 255, který sloužil jako obydlí mostního metaře, a strážního domku č. 256 (Kreuzinger 2002, 106). Dům č. 257, umístěný při někdejší branské věži barbakánu (a tvarem obvodového zdiva průčelí zohledňující zalomení branské komunikace), byl původně patrně bytem branného nebo hlásného čili věžníka (srovnej Kreuzinger 2002, 106). Pozici této branské zástavby reflektuje dvojice situačních plánů J. Knorra a A. Onderky, indikační skica z roku 1836, katastrální mapa z roku 1871 (ZA v Opavě; Sbírka katastrálních map a plánů, inv. č. 642) a urbanistický plán E. Labitzkého z roku 1876 (SOkA v Opavě, AM Opava, inv. č. 1926). Podobu objektů uchovává historická fotografie z 80. let. 19. století (SZM v Opavě, FP, č. neg. B 66.422); je na ní patrný jak dům č. 257 (tzv. Clavier), tak i ve hmotě razantně přestavěný dům č. 256, tzv. Schinzelův dům. V minimálně pozměněné formě je tato stavba součástí městského organismu dodnes (pod čp. 448). 3.4.3 Systém Jaktařské brány Systém Jaktařské brány, ač prošel přímočařejším vývojem, než tomu bylo v případě brány Hradecké, představuje jakousi zrcadlově obrácenou variantu výše pojednávaného stavebního komplexu. Ve své rozvinuté podobě je Jaktařská brána, obdobně jako Hradecká, tvořena první branskou věží v linii hlavní hradby, druhou branskou věží v linii parkánové hradby, barbakánem propojeným s druhou branskou věží kamenným mostem, celý systém je pak ve směru od příjezdové komunikace chráněn ravelinem v zemním provedení (obr. 38, 41, 46, 52). Systém Jaktařské brány se v rámci stávajícího urbanismu nacházel v prostoru dnešní ulice U Jaktařské brány, přičemž vnější hrana příkopu před čelem ravelinu zasahovala do míst nynějšího náměstí Republiky. Indikační skica z roku 1836 již sice branský systém nezachytila v jeho původní podobě, reflektuje však – obdobně jako v případě Hradecké brány – pozici druhotné zástavby při první a druhé branské věži a v prostoru barbakánu a přilehlého ravelinu (obr. 1). V kombinaci s dalšími prameny tak indikační skica umožňuje rekonstruovat půdorysnou stopu někdejšího branského systému: jedná se o tzv. vídeňský plán z doby po roce 1779 (obr. 41) a zejména pak o plán nerealizovaného návrhu na přestavbu jednotlivých objektů systému Jaktařské brány, vyhotovený G. Fritschem roku 1821 (obr. 38, 52). Celkový vzhled stavebního komplexu Jaktařské brány pak postihuje s větší či menší mírou stylizace většina zde pojednávaných vedut a plánů (obr. 5–7, 19, 45, 54; SZM v Opavě, UHP, inv. č. U 4059 a U 3895 G). Nejvyšší vypovídací hodnotou v tomto ohledu pak nesporně disponuje dvojice akvarelů od F. Biely z let 1813 (obr. 50) a 1824 (SZM v Opavě, UHP, inv. č. U 182 A); třetí akvarel z roku 1814, dokumentující úsek opevnění od pěchotních kasáren až po Jaktařskou bránu, je vzhledem k šíři svého záběru nejméně detailní (obr. 35).

Obr. 54 Celkový pohled na město od severovýchodu, mědirytina Fabiana S. Langera z konce 18. století v záhlaví výučního listu opavských řemeslníků (SZM v Opavě, UHP, inv. č. U 3919 G), scan.

215


55) Dle ústního sdělení Dalibora Prixe lze obnovu kupole první branské věže po ničivém požáru v roce 1758 snad spojit s osobou knížecího lichtenštejnského stavitele Jindřicha Hauckeho z Krnova, v jehož kompetenci byla v letech 1780–1781 rekonstrukce nedalekého, požárem poškozeného, farního chrámu (srovnej Indra 1998, 130).

56) V květnu 1841 oznámil stavební ředitel Anton Onderka magistrátu, že pilíř u Jaktařského branského mostu, který se opíral o dům Josefa Schöna č. 174 (mezi mostem a domem), měl být zbořen, aby most mohl být rozšířen. Pilíř byl součástí domu a zasahoval do zdiva domu 1 stopou 6 palci (asi 45 cm). Naskytla se otázka, zda starý dům č. 174 nebude tímto oslaben a nebude mu hrozit zřícení. Bylo rozhodnuto, aby Onderka s tesařským mistrem Hruškou stavbu prohlédli a vydali dobrozdání. Při prohlídce zjistili, že rohový pilíř a pravděpodobně celé přední průčelí domu se rovněž může zřítit, protože zdivo je velmi špatné, potrhané a popraskané. Pro všeobecnou bezpečnost by bylo vhodné průčelí domu zbořit, s přihlédnutím k beztak značné těsnosti ulice. Majitel se proti tomu ohradil a po zboření pilíře byla v říjnu 1841 provedena další prohlídka domu, tentokrát stavitelem Bielou, který konstatoval, že dům nebyl zbořením pilíře narušen. Byl zčásti kamenný, masivně postavený a ukotvený, sice na straně valu o něco vyboulený, což ale bylo u rohových domů obvyklé. (SOkA v Opavě, AM Opava, inv. č. 1344, kart. 171).


První a nejstarší věž Jaktařské brány se v rámci indikační skici nacházela v prostoru vymezeném domy č. 169 a 174 (srovnej Kreuzinger 2002, 45, 141). Vnější podobu věže zachytil F. Biela, dispoziční uspořádání je součástí výše zmiňovaného návrhu přestavby G. Fritsche z roku 1821. Kombinace těchto dvou pramenů umožňuje alespoň rámcovou představu o její podobě. Hranolovou šestipodlažní stavbu věže ukončuje cibulová báň, snad mansardového profilu, přecházející ze spodního čtverce do klasicistně táhlé, zvonovité podoby hrotitě zakončené. 55) Řez věží odhaluje příznačné stupňovité zeslabování zdiva uplatněné v prvních třech podlažích; naproti tomu ve čtvrtém a pátém podlaží je udržována konstantní šířka, na téměř třetinu šířky přízemních zdí je pak logicky redukováno zdivo v posledním podlaží. Půdorysný plán přízemí z roku 1821 zaznamenal šíři průjezdu a zesílení zdí ve vstupních a koncových partiích pro osazení vnitřního (směr z města) a vnějšího čelního portálu. Hladkou fasádu prostého hranolu věže akcentovala v horní části snad odstupňovaná korunní římsa; okenní otvory čtvercového tvaru otvíraly ve dvojicích patrně pouze poslední podlaží; čtvrté a páté podlaží prolamovaly symetricky na střed situované podlouhlé střílny. Z hlediska úvah nad možnou nejstarší podobou ukončení první věže Jaktařské brány připadá důležitá role dosud nepublikované kresbě města ze stěny minoritského kláštera; kresba z doby kolem poloviny 16. století zachytila Jaktařskou bránu opatřenou kolem paty strmé dlátové střechy renesanční obloučkovou atikou (Müller – Žáček 2006, 398–399). Willenbergerova veduta z roku 1593 (obr. 26; SZM v Opavě, FP, inv. č. A73. 430; citace dále viz obr. 26) tento stav již nereflektuje, zpodobňuje věž pouze s obloučkovou atikou. Tentýž vzhled je zohledněn i tzv. požárním obrazem z doby po roce 1689 (obr. 5), kdežto po požáru – který patrně postihl i tuto branskou věž – byla opatřena barokní kupolí. Báň zdobila věž pouze do roku 1758, kdy vzala za své v důsledku dalšího požáru (srovnej Kreuzinger 2002, 45). Od roku 1758 byla tedy věž bez zastřešení a měla ohořelé hodiny s číselníkem a ručičkou (Kreuzinger 2002, 45; popisovaný stav z doby před požárem zohledňuje tzv. Lundwallův plán – obr. 6). Nejstarším dokladem možné existence Jaktařské brány (resp. její první branské věže) může být relace tzv. Ipatievského letopisu popisující ničivý polsko-ruský vpád do opavské provincie roku 1253, která výslovně uvádí tři městské brány. První přímou dochovanou písemnou zmínku o této bráně pak představuje listina opavského knížete Jana (OL I, 19–24, č. 8) z roku 1372 („ante portam jectorensem“). K roku 1455 je pak tato brána, Jakter Thurm, uvedena ve výtahu z inventáře opavské zbrojnice, pořízeném W. Wannem (Wann 1934, 8). Druhou branskou věž lze v indikační skice situovat do prostoru vymezeného domy č. 170 a 174. V době Bielova zaznamenání situace Jaktařské brány (v letech 1813, 1814, 1824) již tento objekt nestál, je však schematicky zachycen na starších vedutách a plánech: na tzv. dánském plánu z roku 1627 (obr. 19); na výseku z celkového pohledu na město z roku 1632 (SZM v Opavě, UHP, inv. č. B 66.433); v rámci Schwartzova perspektivního pohledu na město okolo roku 1700 (obr. 45); podrobněji pak na tzv. Lundwallově plánu z doby kolem roku 1750 (obr. 6). Zmíněné ikonografické prameny tuto věž pojednávají shodně jako čtyřhrannou jednoduchou stavbu s průjezdem. Ve hmotě dochovanou středověkou věž doplnila někdy v průběhu 2. poloviny 16. století renesanční obloučková atika; tato skutečnost je v detailnějším provedení reflektována tzv. Lundwallovým plánem. Stav věže po ničivém požáru v roce 1758 (srovnej Kreuzinger 2002, 45) dokládají veduty J. M. Langera z roku 1765 (SZM v Opavě, UHP, inv. č. U 3895G) a F. S. Langera z konce 18. století (obr. 54; SZM v Opavě, UHP, inv. č. U 3919G; citace dále viz obr. 54). Z hlediska dispozičního řešení druhé branské věže ve vztahu k parkánové hradbě lze poukázat na analogickou situaci v případě druhé branské věže Hradecké brány, kdy tato byla dle archeologických zjištění stavebně provázána s parkánovou hradbou, jejíž linii celou svou hmotou předstupovala. S tímto řešením lze hodnověrně počítat i v případě druhé věže Jaktařské brány, a to nejenom z hlediska předpokládaného shodného stavebního schématu uplatněného v rámci téže stavební etapy. Oporou pro toto tvrzení je nám výše uvedená plánová dokumentace G. Fritsche z roku 1821 (obr. 38, 52), v souladu s ní pak vyznívá i zachycení inkriminované části systému Jaktařské brány F. Bielou v letech 1813 (obr. 50) a 1824 (SZM v Opavě, UHP, inv. č. U 182A). Fritschův situační plán z roku 1821 zachycuje půdorysnou stopu někdejší druhé branské věže v místě stávajícího rozšíření mostu, přičemž je patrné, že tato věž celou svou hmotou původně předstupovala před linii parkánové hradby (průběh hradební zdi koresponduje v plánu s vnější – v pohledu od města – obvodovou zdí domů č. 170 a 174). Pozice druhé branské věže ve vztahu k první věži a také vůči mostu přes příkop je dobře patrná na řezu, jenž je rovněž součástí pojednávané Fritschovy plánové dokumentace (obr. 52). Prostor někdejšího parkánu mezi zde dosud zachycenou první a již neexistující druhou branskou věží je podstatně zúžen vestavbou domu č. 174; tento objekt byl dodatečně přiložen k vnitřnímu líci parkánové hradby, která zjevně současně tvořila ze strany od města jeho vnější obvodovou zeď. Při snesení druhé branské věže bylo nutno – vzhledem k provázání její boční zdi s parkánovou hradbou – ponechat ze statických důvodů v prostoru mezi domem č. 174 a konstrukcí mostu spodní partii boční zdi branské věže. Relikt tohoto bočního obvodového zdiva tak sekundárně plnil úlohu masivního opěrného pilíře. 56) Jeho podobu determinoval značný výškový rozdíl mezi korunou parkánové zdi (rovněž obvodová zeď domu č. 174) a úrovní parapetní zídky mostu. Tímto faktem dané výrazné zešikmení prvku shodně dokládá zmiňovaný Fritschův řez systémem Jaktařské brány (interiérový pohled) a Bielovy akvarely z let 1813 a 1824 (pohled ze strany příkopu). Třetí etapu rozšíření systému Jaktařské brány reprezentuje výstavba barbakánu s třetí branskou věží v čele, propojeného s druhou branskou věží prostřednictvím kamenného mostu. Most i barbakán jsou typově shodné s analogickými prvky v systému Hradecké brány, představují však oproti němu zrcadlově obrácené komunikační schéma. Most, stejně jako u Hradecké brány, vynášejí tři oblouky a jeho bočnice jsou shodně opatřeny střílnami (o kameni s letopočtem 1518 již byla zmínka v souvislosti s Hradeckou branou). Indikační skica zobrazuje stav po dílčím rozšíření mostu v roce 1824 (srovnej Kreuzinger 2002, 141), k dalšímu rozšíření pak došlo v roce 1841 v souvislosti s ubouráním průčelí domů č. 174 a 175 (viz situační plán A. Onderky, SOkA v Opavě, AM Opava, inv. č. 1344, kart. 171; srovnej Šopák 2003, 124–125, 149). Lokalizaci barbakánu v indikační skice pak umožňuje jeho dochovaná vnitřní zástavba (dům č. 171, 172), sevřená částí jeho vnějšího pláště a trasou jím probíhající komunikace (obr. 1). Tehdejší exteriér barbakánu zobrazuje nejlépe dvojice Bielových akvarelů z let 1813 a 1824 (obr. 50; SZM v Opavě, UHP, inv. č. U 182 A), dispoziční řešení objektu a jeho lokalizování v rámci branského systému pak dokumentuje situační plán Fritschova návrhu na přestavbu jednotlivých objektů systému Jaktařské brány z roku 1821 (obr. 38, 52). Konstrukční schéma barbakánu (včetně vnější podoby) se shoduje s analogickým objektem komplexu Hradecké brány. Rozdíl je postižitelný v odlišném situování střílen kryté chodby a v kompletním dochování jejího zastřešení. Nedílnou součást konstrukčního řešení barbakánů v případě opavských bran představovaly hranolové průjezdní věže umístěné v jejich čele. Zatímco v případě Hradecké brány nebyl již tento vstupní prvek barbakánu Bielou z důvodu jeho absence zaznamenán, u Jaktařské brány jeho dílčím zobrazením disponujeme. Vnější vzhled třetí

216

František Kolář – Petra Kaniová – Romana Rosová – Michal Zezula 57) V nedatovaném spisu o stavu Hradecké a Jaktařské brány (asi z roku 1821) se o stavu Jaktařské brány uvádí následující: „Tato věž měla na obou stranách, a sice na straně proti městským stájím a na druhé straně proti kováři Kuschovi, přes celou výšku zdi odshora až dolů značné trhliny, které byly tak silné, že hrozilo zřícení. Zdivo této věže bylo proti Jaktařskému předměstí prohnuté a dřevěné kotvy u něj zcela prohnilé. Celá tato věž vykazovala znaky zcela havarijního stavu. Znalec uvedl, že zdivo věže při otřesech při průjezdu těžkých vozů se může zcela nebo aspoň zčásti zřítit, a hrozilo nebezpečí ohrožení života. Znalec pokládal za nutné strhnout věž až ke klenbě, která byla ještě v dobrém stavu. Protože nebezpečí zřícení se den ode dne zvětšovalo, navrhl znalec provést stržení co nejdříve, nejlépe ihned při příznivém počasí. Při příležitosti prohlídky věže krajský inženýr objevil, že střední a venkovní brána při příjezdu do města od jaktařské strany by se měly zbořit, protože nejen že jsou zcela bezúčelné, ale také vjezd a výjezd je neobyčejně zúžený a nepohodlný. Výhodou zboření obou věží bude nejen to, že se zvětší průjezd a povede od Jaktařské brány přímo na Jaktařskou ulici, ale také tím zkrásní samotné město. K dosažení tohoto účinku bylo potřeba, aby boční bolwerk (ravelin) na prostřední bráně, který rovněž nebyl k ničemu, byl stejně jako ony 2 brány zcela zbořen, venkovní příkop byl zasypán a srovnán.“ (SOkA v Opavě, AM Opava, inv. č. 1435, kart. 182) 58) „Z demolice velké věže zbylo 36 000 použitelných cihel, 75 běžných sáhů lomového kamene, ze střední věže 25 000 cihel a 5 sáhů lomového kamene, z venkovní 3. věže 17 000 cihel a 6 sáhů kamene, z venkovního mostu zbylo 14 běžných sáhů kamene, z rondelu (barbakán) 20 000 cihel a 500 ze zbořeného parapetu. Ze střechy 3. věže také zůstalo nějaké dřevo.“ (SOkA v Opavě, AM Opava, inv. č. 1435, kart. 182)


branské věže v čele barbakánu Jaktařské brány lze tak věrohodně rekonstruovat na základě akvarelů F. Biely z let 1813, 1823 a 1824 (obr. 50; SZM v Opavě, UHP, inv. č. U 188A, inv. č. U 182A) a zmiňovaného návrhu přestavby (pohled, půdorys 1. nadzemního podlaží) od G. Fritsche z roku 1821 (obr. 38, 52). Abstrahovaná hmota dvou- či třípodlažního hranolu vrcholila renesanční atikou tvořenou kombinací obloučků a pilířků. Prostý obvodový plášť věže horizontálně člení jednoduchá kordonová římsa doplněná bezprostředně pod atikou obdobně tvarovanou římsou korunní. Půdorysný plán přízemí uchoval šířku průjezdu včetně síly bočních obvodových zdí s absencí zesílené partie zdiva pro osazení portálů. Věž v přízemí otvíral hrotitý oblouk průjezdu osazený v obdélné mělké vpadlině pro padací most; vyšší podlaží prolamovaly symetricky na střed situované okenní otvory s půlkruhovými záklenky v širokých, rozevírajících se špaletách. Otázka možného časového vročení a případného stavebního vývoje barbakánu a opevněného mostu byla zohledněna již v souvislosti s rozborem systému Hradecké brány. Pravděpodobně v průběhu dánského záboru (1626–1627) byl v souvislosti s první fází budování bastionového opevnění realizován před barbakánem Jaktařské brány ravelin v zemním provedení, opatřený boky. Svou hmotou chránil nízkou věžovou bránu v čele původního barbakánu – tedy z hlediska obrany nejslabší článek – samotný barbakán však (stejně jako v případě Hradecké brány) z aktivní obrany vyloučen nebyl. Zemní val ravelinu byl ve střední části svého severního líce patrně dodatečně (v průběhu 2. poloviny 17. století) prolomen zděnou průjezdní branou. Podobu této v rámci systému Jaktařské brány čtvrté branské budovy zachytil F. Biela na akvarelu z roku 1813 (obr. 39), čelní pohled na tuto stavbu je součástí plánové dokumentace zmiňovaného Fritschova návrhu na přestavbu jednotlivých objektů systému Jaktařské brány z roku 1821 (obr. 52). Jednalo se o nízkou kubickou přízemní stavbu, jejíž průčelí prolamoval průjezd vložený do mělké vpadliny pro padací most; objekt disponoval valbovou, patrně šindelem krytou střechou. Půdorysný plán Fritschovy dokumentace reflektuje šířku branského průjezdu včetně síly bočních obvodových zdí opatřených zesílenými partiemi zdiva pro osazení portálů. Tentýž pramen rovněž dokumentuje půdorysnou situaci ravelinu ve vztahu ke starším komponentám branského systému. Erasmus Kreuzinger zohledňuje stav branského systému k roku 1789, kdy měly dosud stát tři věže Jaktařské brány (Kreuzinger 2002, 45). Komparací jeho údaje s výpovědí Bielova akvarelu z roku 1813 (obr. 50) je zřejmé, že v případě věže snesené před rokem 1789 se jedná o druhou branskou věž v linii parkánové hradby. V únoru roku 1821 bylo přistoupeno k posouzení stavu stavebních konstrukcí věží Hradecké a Jaktařské brány. V případě Jaktařské brány (resp. první branské věže) bylo zjištěno statické ohrožení stavby (SOkA v Opavě, AM Opavy, inv. č. 1435, kart. 182). 57) V dubnu 1821 vypracoval stavitel Georg Fritsch plánovou dokumentaci k razantní přestavbě a částečné demolici systému Jaktařské brány. V červnu 1821 byl sepsán protokol z licitace nákladů týkající se bouracích prací. Ačkoliv byli k účasti vyzvání všichni opavští stavitelé, dostavili se pouze někteří, a ti se ještě vyjádřili, že nejsou ochotni takovou práci převzít. Stavitel Georg Fritsch byl ochoten demolici na základě vypracovaného rozpočtu realizovat za podmínky, že magistrát poskytne dřevo na lešení (SOkA v Opavě, AM Opava, inv. č. 1435, kart. 182). Oproti původnímu záměru některé prvky branského systému zachovat a adaptovat pro potřeby bydlení (viz příslušná plánová dokumentace) bylo v konečném důsledku ještě roku 1821 přistoupeno ke kompletnímu bourání (Kreuzinger 2002, 141). 58) Demoličních prací zůstala ušetřena pouze druhotná vnitřní zástavba ravelinu fungující jako příbytky personálu spjatého s provozem brány (konkrétně byt písaře městské brány, budka pro hlídku a byt mostního metaře; srovnej Kreuzinger 2002, 105). Jednalo se o dům č. 171 a 172, kopírující svou pozicí průběh někdejší branské komunikace mezi třetí a čtvrtou branskou věží. Pozici této branské zástavby reflektuje – kromě Fritschovy plánové dokumentace z roku 1821 (obr. 38) – indikační skica z roku 1836 (obr. 1) a situační plán z roku 1841 (SOkA v Opavě, AM Opava, inv. č. 1344, kart. 171). Katastrální mapa z roku 1871 a mladší plánová dokumentace již tuto zástavbu nezohledňují. Jedna z etap urbanistického vývoje předpolí Jaktařské brány zůstala dodnes zachována v podobě historické zástavby jihozápadní fronty náměstí Republiky. Její hmotou respektovaná uliční čára uchovává trasu cesty kopírující původně vnější hranu příkopu obklopujícího ravelin. Pozici zástavby při této okružní komunikaci („Um die Stadt“) v době funkční existence branského systému zohledňuje situační plán G. Fritsche z roku 1821 (obr. 38). I přes zásadní urbanistické přeřešení prostoru předpolí někdejší Jaktařské brány v 70. letech 19. století zůstala půdorysná situace jihozápadní fronty nově vzniklého náměstí (Franz Josefs Platz; dnes náměstí Republiky) nezměněna (srovnej situační plány E. Labitzkého z let 1873, 1877: NPÚ, ú. o. p. v Ostravě, fotoarchiv, č. neg. A 110 139; SOkA v Opavě, AM Opava, nezpracované dodatky). 3.4.4 Systém Ratibořské brány Oproti víceméně shodnému stavebnímu vývoji Hradecké a Jaktařské brány ubíral se proces postupné výstavby Ratibořské brány svou vlastní specifickou cestou, předznamenanou absencí některých fortifikačních prvků (parkánová hradba, příkop) v severním a severovýchodním úseku městského opevnění. Ratibořská brána tak ve své rozvinuté podobě představovala obdobně složitý komplex jako branské systémy pojednané výše, ovšem odlišně strukturovaný, přizpůsobující se specifickým podmínkám svého předpolí. V linii hlavní hradby se nacházela první a nejstarší branská věž, druhá branská věž – výrazně předsunutá před první – byla s touto propojena opevněným koridorem. Stejným způsobem, tj. prostřednictvím opevněného koridoru, byla druhá branská věž propojena s barbakánem disponujícím v čele třetí branskou věží. Celá tato část branského systému byla obklopena zemním valem atypického bastionu či klešťové hradby, přičemž průjezdní hranolová brána barbakánu byla prostřednictvím zděného krčku propojena s předsunutým ravelinem opatřeným čtvrtou branskou věží. Teprve v tomto bodě opouštěla postupně se zalamující přístupová komunikace průběh branského systému a prostřednictvím dřevěného mostu překonávala barokní příkop (obr. 41, 46). Tento branský systém se nacházel v místě nynějšího vyústění Dolního náměstí do náměstí Osvoboditelů a v ploše tohoto náměstí; to je v rámci vývoje městského urbanismu novotvarem vzniklým v důsledku poválečné demolice druhotné zástavby v místech původního komplexu Ratibořské brány, postupně likvidovaného v průběhu 1. poloviny 19. století. Indikační skica z roku 1836 již existenci branského systému nezachytila, zaznamenává však průběh postupně se zalamující komunikace, jež původně branským systémem procházela (obr. 1). Severní hrana této komunikace je fixována domovní frontou druhotné zástavby, kopírující průběh někdejší severní zdi opevněného koridoru. Indikační skica rovněž v podobě parcelní hranice uchovává linii jihovýchodního boku bastionu chránícího původně branský systém. V případě Ratibořské brány nedisponujeme – tak jako v obou předešlých případech – situačními plány zohledňujícími branský systém jako celek. Můžeme se naproti tomu opřít o cenné poznatky

217



dosažené archeologickým výzkumem v roce 2006, přičemž v půdoryse dokumentované pozůstatky zdiva souvisejícího s branským systémem byly registrovány podél celého průběhu původní branské komunikace (Kolář 2007a; 2007b). Půdorysnou stopu branského systému tak lze poměrně spolehlivě rekonstruovat na základě vynesení celkové nálezové situace do soutisku současné katastrální mapy s indikační skicou a komparace výsledného schématu s ikonografickými a písemnými prameny. V této souvislosti zaujímá prvořadé místo tzv. vídeňský plán z doby po roce 1779 (obr. 41), vyhotovený v souvislosti s nerealizovaným návrhem přestavby opavské fortifikace. Rámcovou představu o vzhledu jednotlivých komponent tvořících stavební komplex Ratibořské brány umožňuje pak s větší či menší mírou stylizace většina zde pojednávaných vedut a plánů (obr. 5–7, 19, 24, 40, 45, 54, SZM v Opavě, UHP, inv. č. U 4059 a U 3895 G). Míra deformace při zachycení původní reality je u nich v tomto případě nepoměrně vyšší než u brány Hradecké a Jaktařské; projevuje se především absencí některých prvků branského systému, ačkoliv tyto v době zachycení průkazně existovaly. Vysvětlením může být – kromě autorské licence – uplatnění principu perspektivní zkratky (tj. daný objekt je zobrazován nejblíže k pozorovateli, čímž dochází ke zkreslení prostorových vztahů). Nejvyšší vypovídací hodnotou z hlediska postižení rámcové podoby prvků branského systému pak opět disponují akvarely od F. Biely, konkrétně dva z roku 1813 (obr. 42, 55; SZM v Opavě, UHP, inv. č. U 191A, inv. č. U 190A; citace dále viz obr. 42, 55); bohužel v době jejich vyhotovení již část branského systému nestála. Obr. 55 Pohled na systém Ratibořské brány a bývalou jezuitskou kolej od severu, akvarel Franze Biely z roku 1813 (SZM v Opavě, UHP, inv. č. U 190A), scan.

59) „Stěna věže na straně domu č. 11 tvořila průčelí zmíněného domu, pokud by se věž bořila, hrozilo poškození domu (dům by byl zbaven podpory věže). K věži přiléhal i sousední dům č. 10… Šindelová střecha domu č. 11 přiléhala k věži. Když bude boční strana zcela zbourána, bude muset být demolována také půda domu č. 11, pokoj ve 2. patře, pokoj v 1. patře a také klenba přízemí. Přinejmenším by tyto prostory, zbavené podpory věžového zdiva, zůstaly volné a otevřené. K domu č. 10 přiléhaly pilíře věže o délce 1 sáh 2 stopy 6 palců a šířce 3 stopy 6 palců a po jejich zboření by dům č. 10 zůstal také otevřen.“ (SOkA v Opavě, AM Opava, inv. č. 1321, kart. 167, inv. č. 1325, kart. 168).

První a nejstarší věž Ratibořské brány se v rámci indikační skici nacházela v prostoru vymezeném domem č. 11 a objektem toalet při severovýchodním křídle někdejší jezuitské koleje (č. 3). Polohu této branské věže se podařilo vymezit víceméně přesně prostřednictvím komparace výsledků archeologického výzkumu s písemnými a ikonografickými prameny (obr. 11). Archeologicky byla v roce 2006 (Kolář 2007a; 2007b) ve výkopu pro rekonstrukci vodovodu zachycena vnitřní část severozápadní boční zdi věže (včetně armovaného nároží bez zjevných pozůstatků vnitřního portálu), čelo této boční zdi – mírně předstupující vnější líc navazující hradební zdi – zůstalo i po snesení věže uchováno v hmotě domu č. 10 až do jeho demolice po roce 1945 (viz jeho půdorys, obr. 11b; SOkA v Opavě, AM Opava, inv. č. 1340, kart. 171; citace dále viz obr. 11b). Severozápadní boční stěna branské věže (obr. 56, 57) totiž tvořila podstatnou část průčelí domu č. 11, dodatečně přiloženého k její hmotě, a částečně se projevovala rovněž v nárožní partii zmiňovaného domu č. 10 (jak vyplývá ze žádosti o provedení opravy této branské věže ze dne 17. října 1834). 59) Pozůstatky protilehlé boční zdi branské věže nebyly archeologickým výzkumem zachyceny a ani do budoucna nelze s touto eventualitou počítat, protože původní archeologické situace byly v daném úseku zničeny výstavbou betonové kanalizační stoky v průběhu 60. let 20. století. Její pozici však lze poměrně spolehlivě určit na základě plánové dokumentace týkající se vestavby toalet do stísněného prostoru vymezeného východním křídlem bývalé jezuitské koleje, hlavní hradební zdí a boční zdí branské věže. Dvojice kolorovaných půdorysných plánů prvního a druhého podlaží z let 1812 (obr. 11a) a 1817 dokumentuje rozměry a vzájemné prostorové vztahy těchto objektů (MZA v Brně, Provinční stavební ředitelství, inv. č. 1012, kart. 13, sign. 378; srovnej Šopák 2003, 69–70, pozn. 50). Naznačené indicie umožňují rekonstruovat půdorysnou stopu ve tvaru víceméně pravidelného čtverce o délce stran kolem 9 m, zcela zataženého do vnitřní plochy města. Patrně komunikační důvody (snaha o plynulejší nájezd do brány z komunikace protínající diagonálně Dolní náměstí) si vynutily mírné vysunutí brány nakoso; důsledkem tohoto určitého vyosení pozice branské věže vzhledem k linii hradební zdi může být částečné předsazení čela severozápadní boční zdi před vnější líc hradby. Velmi konkrétní představu o vnějším vzhledu první věže Ratibořské brány zprostředkovává zmiňovaná dvojice Bielových akvarelů z roku 1813 (obr. 42, 55). Na téměř čtvercovém půdoryse vystavěná spodní partie branské věže přechází v úrovni druhého podlaží v trojnásobně odstupňovanou oktogonální nástavbu, ukončenou renesanční helmicí s horní lucernou. Hladký zevní plášť věže horizontálně člení dvojice profilovaných říms; mezi 4. a 5. podlažím (přechod mezi 2. a 3. osmibokým modulem) probíhá římsa kordonová, v posledním podlaží ji střídá římsa korunní. V detailněji vykresleném severním pohledu prolamují obvodové zdivo věže čtvercové otvory oken či střílen ve druhém, čtvrtém a pátém podlaží; tvarově odlišné segmentově zaklenuté otvory s rozevírajícími se špaletami se nacházejí pouze ve třetím podlaží. V době Bielova zachycení byly strany věží nad průjezdy opatřeny hodinami, které byly po demolici brány osazeny na věž kostela sv. Vojtěcha (viz Neues Tagesblatt Troppau, 21. června 1936; srovnej Kreuzinger, 2002, 141–142).

218



Obr. 56 Opava, náměstí Osvoboditelů, výzkum 2006. Sondy S12 a S14 s vyneseným odkrytým zdivem Ratibořské brány (s. j. 929), základovým zdivem domu č. 11 na Dolním nám. (s. j. 919, 920 a 927) a dřevěnými odvodňovacími koryty z 13. století (přehled dendrochronologicky datovaných prvků viz obr. 60).

Obr. 57 Opava, náměstí Osvoboditelů, výzkum 2006. Severozápadní profil (P8, P11 a P22) v sondách S12–14 s vnitřním lícem severní obvodové zdi Ratibořské brány (s. j. 929 nadzemní zdivo, s. j. 928 základové zdivo), základovým zdivem domu č. 11 na Dolním nám. (s. j. 919, 920 a 927) a řezem souvrstvím komunikačního charakteru s vydřevenými odvodňovacími koryty a zahloubenými objekty v jejich podloží.

Z hlediska časového zařazení archeologickým výzkumem zachycených pozůstatků první branské věže je směrodatná celková stratigrafická sekvence dokumentovaná v roce 2006 na profilech v sondách S12, S13 a S14 (obr. 57, 58). Koruna boční zdi branské věže – založené na rozšířeném základu – byla odkryta bezprostředně pod úrovní stávajícího povrchu, nadzemní lícované, pečlivě vyskládané zdivo bylo dochováno do výšky asi 1,0 m (obr. 57/s. j. 929). Výkop pro základové zdivo věže (srovnej obr. 57/s. j. 928, zásyp s. j. 409) směřoval do staršího souvrství komunikačního charakteru (srovnej obr. 57, 58: dláždění s. j. 419, 426, 413), v jehož rámci se nacházela tři vydřevená odvodňovací koryta (obr. 56–58/s. j. 585, 586, 588). Nálezová situace dokládá, že již před realizací branské věže se jednalo o komunikačně exponovaný prostor, do kterého lze lokalizovat funkční vstup do města již před výstavbou zděné fortifikace. Zahloubené objekty v podloží této stratigrafie jsou částečně pravěkého stáří, částečně souvisí s předlokačními sídlištními aktivitami. Z dláždění a vrstev předcházejících založení věže pochází keramika raně středověké výrobní tradice (obr. 59), relativně přesnou dataci tohoto stavebního počinu umožňuje především série dendrodat z vydřevených odvodňovacích koryt (Rybníček – Přemyslovská 2007), které je navíc možné zčásti identifikovat i s koryty (obr. 10) odkrytými v letech 2003–2004 v prostoru přilehlého Dolního nám. (srovnej Zezula et alii 2007, 123–126, zejm. obr. 5 a 7). Z analýzy získaných dat (obr. 60) vyplývá, že věž musí být mladší než vzájemně související koryta s. j. 585 a 586, která jsou se zdivem věže v superpozici a jež lze poměrně spolehlivě datovat do poloviny 30. let 13. stol., naopak již do průjezdu věže patrně směřovalo koryto (obr. 56, 57/s. j. 568) datované do 90. let 13. století, zahloubené navíc do dvojice vrstev uložených nad dlážděním (obr. 57, 58/s. j. 396), které překrývá rozšířený předzáklad věže. Na podkladě situace dokumentované pouze na profilech nebylo ale možné rozhodnout, zda se zmíněná dlažba nachází v pozici nad či pod dalším korytem (obr. 56, 57/s. j. 571) ze závěru 60. let 13. století. S výstavbou branské věže tak lze počítat – s ohledem na možnou délku životnosti systému sestávajícího z koryt s. j. 585 a 586 – nejdříve v průběhu 40. let, nejpozději však v průběhu 60.–80. let 13. století. Nejstarším písemným dokladem možné existence první věže Ratibořské brány může být relace tzv. Ipatievského letopisu popisující ničivý polsko-ruský vpád do opavské provincie roku 1253, která výslovně uvádí tři městské brány. Přímá písemná zmínka pochází z roku 1451, kdy je Ratibořská brána uvedena v souvislosti se založením františkánského kláštera vévodou Vilémem („…ad valvam rattiboriensem…“ SOkA v Opavě, AM Opava, inv. č. 218, sign. I Bb 19). K roku 1455 je pak tato brána, Ratibor Turm, jmenovitě uvedena ve výtahu z inventáře opavské zbrojnice, pořízeném W. Wannem (Wann 1934, 8).

219



Obr. 58 Opava, náměstí Osvoboditelů, výzkum 2006. Axonometrický pohled na jihovýchodní profil (P7, P12, P10 a P21) v sondách S12–14 s řezem souvrstvím komunikačního charakteru, vydřevenými odvodňovacími koryty a zahloubenými objekty v jejich podloží.

Obr. 59 Opava, náměstí Osvoboditelů, výzkum 2006. Sondy S12–14, výběr keramických nálezů z vrstev předcházejících výstavbě Ratibořské brány (1, 2: s. j. 392; 3: s. j. 424; 4–8: s. j. 419; 9, 10: s. j. 397; 11, 12: s. j. 361). Kreslila I. Tichá.

Míra vysunutí druhé branské věže před první (ve vzdálenosti přibližně 31 m) – diktovaná snahou posunout první střet s obléhateli co nejdále před původní bránu – předpokládala v mezilehlém prostoru vybudování opevněného koridoru. Opevněný koridor mezi první a druhou branskou věží sestával ze dvou paralelních zdí svírajících z obou stran příjezdovou komunikaci. Půdorysná stopa tohoto řešení je nejlépe patrná na tzv. vídeňském plánu z doby po roce 1779 (obr. 41) a na plánu města Opavy se schematickým vyznačením opevnění z doby před rokem 1800 (obr. 46). Možný vzhled tohoto komunikačně-fortifikačního prvku pak zohledňuje plán okolí Ratibořské brány a opavského zámku okolo roku 1650 (obr. 24). Mohlo se nejspíše jednat o zeď v horní části s ochozem krytým stínkami cimbuří nebo poprsní zídkou opatřenou štěrbinovými střílnami. Archeologickým výzkumem v roce 2006

220



Obr. 60 Opava, náměstí Osvoboditelů, výzkum 2006. Přehled dendrochronologicky datovaných dřevěných prvků, jejichž převážná část pochází z vydřevených odvodňovacích koryt s. j. 568, 585, 588 a 586 (situaci srovnej obr. 56). Datování provedli ing. Michal Rybníček, Ph.D. a ing. Eva Přemyslovská, Ph.D. z Mendelovy zemědělské a lesnické univerzity v Brně.

(Kolář 2007a; 2007b) byl zachycen podélný řez komunikací procházející koridorem; vzhledem k daným limitům byla zkoumána pouze svrchní část stratigrafie. Doloženo bylo kontinuální komunikační využití tohoto místa již od středověku, reprezentované několika úrovněmi dláždění; ve spodní zkoumané partii byl pak zachycen pozůstatek dřevěného chodníku z průběhu 14. století (obsahoval dendrochronologicky datovaný prvek z doby po roce 1305). Z hlediska úvah nad dobou možného vzniku koridoru a druhé branské věže nelze přehlédnout skutečnost, že severní a severovýchodní úsek hradebního prstence zjevně nebyl posílen parkánovou hradbou. Zatímco v případě Hradecké, Hvozdnické a Jaktařské brány byla v souvislosti s vybudováním parkánové hradby – patrně na konci 14. století (viz příslušná kapitola) – realizována výstavba druhých branských věží v linii této předsunuté fortifikace, posílení obranné hodnoty Ratibořské brány bylo s ohledem na absenci parkánu v těchto místech řešeno odlišným způsobem. Vysunutí druhé branské věže relativně hluboko do předpolí a její propojení s fortifikací města prostřednictvím opevněného koridoru neindikuje pouze absenci parkánové hradby v tomto úseku městského opevnění. Problematizuje rovněž předpoklad, že středověký městský příkop tvořil kontinuální prstenec podél linie hradební zdi. Již v kapitole věnované příkopu samotnému byla nadnesena možnost, že příkop mohl v severním předpolí městské fortifikace absentovat a jeho úloha mohla být částečně suplována průběhem mlýnského náhonu. Rovněž pro období 14. století doložená existence dřevěné cesty prakticky vylučuje průběh příkopu v tomto úseku v dané časové periodě. Závěrem nelze než obligátně konstatovat, že řešení by do budoucna mohl přinést pokračující archeologický výzkum.

60) Pojednávaný dům je v článku z roku 1884 zmíněn jako Kurzův dům, přičemž podle soudobého adresáře je tento – ve vlastnictví Anny Kurzové – situován na Ratibořské ulici č. 8 (Vollständiges Adress- und Geschäfts-Handbuch 1881, 55).

Pozici druhé branské věže již indikační skica nezohledňuje, je však odvoditelná ze situace v polohopisném plánu z doby kolem roku 1800 (obr. 46), v kombinaci s výpovědí tzv. vídeňského plánu z doby po roce 1779 (obr. 41). Nacházela se při severním nároží domu č. 4, jehož průčelí kopíruje průběh někdejší jihovýchodní boční zdi koridoru (obr. 11). Tuto pozici potvrzuje i údaj související s demolicí věže, ke které došlo roku 1798 (Kreuzinger 2002, 141). Kovář Johann Neumann, který objekt v tomto roce v dražbě získal, se jej zavázal snést na vlastní náklady a z materiálu získaného demolicí vystavět jednopatrový zděný dům (Troppauer Zeitung 1887, Nr. 43) ztotožnitelný s domem č. 8 v indikační skice. 60) Vzhledem k době demolice již Biela tuto branskou věž na svých akvarelech nezaznamenal. Ikonografickými prameny není druhá věž Ratibořské brány pravidelně zobrazována. Výjimečně ji zachytila ve zmenšené nápodobě věže hlavní brány (totiž jako oktogonální nástavec s menší věžicí, nasazený na hmotu hranolu otevřeného

221



v dolní partii průjezdem) kresba J. M. Langera z roku 1765 (SZM v Opavě, UHP, inv. č. U 3895G). Ve stylizované podobě hranolové věže je rovněž součástí Schwartzerova pohledu na město z ptačí perspektivy z doby kolem roku 1700 (obr. 45). Existence druhé branské věže byla potvrzena archeologickým výzkumem v roce 2006 (Kolář 2007a; 2007b), kdy bylo v pozici shodující se s výše uvedenými indiciemi odkryto její jižní armované nároží a část jihovýchodní boční zdi (obr. 11, 61). Dochovaná partie nadzemního zdiva je oboustranně lícována s litým jádrem, základové zdivo registrované v rámci výkopu pro vodovod nepředstupuje před nadzemní část. Oproti situaci u první branské věže byla v případě této zaznamenána zesílená partie zdiva pro osazení portálu, zasahující do prostoru průjezdu. Obr. 61 Opava, náměstí Osvoboditelů, výzkum 2006, sektor C. Celková půdorysná situace výzkumem zachyceného zdiva druhé věže Ratibořské brány (s. j. 916), pohled od severu. Foto L. Kunčík.

61) Za upozornění na tuto eventualitu patří náš dík Daliboru Prixovi.

Obr. 62 Opava, náměstí Osvoboditelů, výzkum 2006, sektor C. Celková půdorysná situace výzkumem zachyceného zdiva koridoru (s. j. 923) propojujícího druhou věž a barbakán Ratibořské brány, pohled od severu. Foto L. Kunčík.

S barbakánem, vybudovaným v další stavební etapě, byla druhá branská věž propojena opět prostřednictvím opevněného koridoru. Tato situace je nejlépe patrná na tzv. vídeňském plánu z doby po roce 1779 (obr. 41), zohledňuje ji rovněž – v proporčně zkreslené podobě – Schwartzerův pohled na město z doby kolem roku 1700 (obr. 45). V indikační skice stabilního katastru se průběh někdejší jihovýchodní boční zdi koridoru kryje s parcelní hranicí mezi komunikací a pozemkem domu č. 4, průběh severozápadní boční zdi je pak částečně zohledněn severní domovní frontou při původní branské komunikaci (obr. 1, 11). Podstatná část jihovýchodní boční zdi koridoru byla v půdorysné situaci odkryta archeologickým výzkumem v roce 2006 (Kolář 2007a; 2007b), přičemž bylo registrováno zalomení zdiva odrážející průběh jím sevřené komunikace (obr. 11, 62); tento dílčí poznatek koresponduje se situací zachycenou tzv. vídeňským plánem. Částečně dochované nadzemní zdivo s litým jádrem bylo oboustranně lícováno. Se základovou partií boční zdi koridoru byl stavebně provázán úsek zdiva kolmého na tuto zeď, zasahujícího do průběhu branské komunikace. Za předpokladu absence příkopu před čelem druhé branské věže lze v souvislosti s vybudováním barbakánu propojeného s touto branskou věží koridorem připustit existenci alespoň elementární mechanické překážky znesnadňující přístup k ní. Mohla mít podobu prosté obdélné šachtice v šíři přístupové komunikace koridoru, na vnější straně opatřené armováním a překonávané padacím mostem. Pozůstatkem vyzdění její vnější stěny, sloužícího – kromě hledisek statických – současně pro dosednutí volného konce spuštěného padacího mostu, by mohl teoreticky být právě úsek zdiva kolmý na průběh boční zdi koridoru (obr. 11, 62). 61)

62) U posledních dvou vyobrazení se jedná o útvar budící na první pohled zdání boční zdi koridoru; vzhledem ke své pozici vůči bastionu a třetí branské věži a také z důvodu, že koruna zdiva tohoto útvaru je zakončena obloučkovou atikou, jej lze s jistou dávkou opatrnosti považovat za barbakán.

Výstavba opevněného koridoru před druhou branskou věží tvoří třetí rámcově postižitelnou stavební etapu v procesu budování systému Ratibořské brány; jako taková bezprostředně souvisí s realizací předsunutého barbakánu, opatřeného v čele třetí branskou věží. Indikační skica – zohledňující stav již po demolici stavebního komplexu Ratibořské brány – neposkytuje pro lokalizaci barbakánu přesvědčivé opory (obr. 1). Jeho půdorysná stopa včetně pozice v rámci branského systému je však patrná na řadě dobových plánů a vyobrazení (obr. 7, 19, 45, 54, SZM v Opavě, UHP, inv. č. U 3895G). 62) Vnější vzhled barbakánu (již po odbourání průjezdní hranolové věže v jeho čele) zobrazuje nejlépe dvojice Bielových akvarelů z roku 1813 (obr. 42, 55). Dispoziční řešení objektu (resp. jeho severozápadní poloviny) dokumentuje půdorysný plán z roku 1830 (obr. 11c; SOkA v Opavě, AM Opava, inv. č. 1273, kart. 158; citace dále viz obr. 11c). I přes své dominantní postavení v rámci branského systému není barbakán mnohými ikonografickými prameny z doby, kdy tento prvek prokazatelně existoval, zohledněn. Týká se to především tzv. požárního obrazu

222


63) Z těchto pozic mohl být eventuálně postřelován prostor průjezdu barbakánem v případě, že se do něj podařilo proniknout útočníkovi.


města (obr. 5) a tzv. Lundwallova plánu (obr. 6), tedy zobrazení, jejichž význam pro poznání minulosti města bývá často akcentován. Okrouhlé tělo barbakánu vyděluje na rovnocenné poloviny středem dispozice procházející komunikace. Strohý vzhled obvodového pláště vyvažuje na koruně zdiva obloučková atika, realizovaná ve 2. polovině 16. století. Přibližně na střed jednotlivých obloučků jsou pod atikovým pásem proražené úzké střílny indikující existenci kryté chodby pro střelce z ručních palných zbraních. Oproti tomu dolní pás mohutné hmoty barbakánu je vyhrazen pro umístění děl a hákovnic, čemuž odpovídá rozměrnější čtvercový tvar střílen. Avizovaný půdorysný plán severozápadní poloviny barbakánu – vyhotovený roku 1830 před demolicí tohoto fortifikačního prvku – umožňuje učinit si představu jednak o síle zdiva, jednak ohledně rozmístění a počtu střílen pro těžké palné zbraně. Masivní vnější obvodová zeď na půlkruhovém půdorysu je prolomena trojicí střílen (pohled na tytéž střílny zvenčí zachytila Bielova veduta). Subtilnější vnitřní dělicí zeď, svou pozicí kopírující průběh branské komunikace uvnitř barbakánu, je opatřena trojicí otvorů, z nich oba krajní lze snad ztotožnit se střílnami pro ruční palné zbraně. 63) Zesílená partie zdiva v pravé části nákresu je pozůstatkem bočního obvodového zdiva branské věže, situované v čele barbakánu a tvořící s ním jeden stavebně provázaný organický celek. Půdorysným plánem zohledněné dispoziční řešení severozápadní partie barbakánu vhodně doplňují archeologická zjištění stran jeho jihovýchodního segmentu. Archeologický výzkum v roce 2006 (Kolář 2007a; 2007b) odhalil v půdorysné situaci korunu zdiva jihovýchodní boční zdi třetí branské věže a navazující části čela barbakánu (obr. 11). Jedná se o vzájemně provázané, v nadzemní partii oboustranně lícované zdivo z lomového kamene (lokálně doplněné fragmenty cihel) s litým jádrem. Nelícované základové zdivo v případě boční zdi věžové brány oboustranně mírně předstupuje (tzv. lavicové rozšíření) před dochovaný líc nadzemní partie zdiva. Provázanost zdiva barbakánu a třetí věžové brány potvrzuje předpokládanou jedinou stavební etapu. Čelo barbakánu s třetí branskou věží původně obtékal mlýnský náhon suplující v těchto místech obranný příkop; průběh náhonu byl pravděpodobně překonáván prostřednictvím padacího mostu. Tuto situaci zachycuje tzv. dánský plán z roku 1627 (obr. 19) a poté ještě perokresba okolí opavského zámku z doby kolem roku 1650 (obr. 24); archeologicky byl původní průběh mlýnského náhonu – korespondující se situací zohledněnou ikonografickými prameny – zachycen v roce 2002 výzkumem v suterénu domu na náměstí Osvoboditelů čp. 6 (Juchelka 2003).

64) Pokud u paty jihovýchodních bočních zdí koridorů Ratibořské brány nekončil již průběh původního středověkého příkopu, byl sem jeho průběh doveden v souvislosti s budováním klešťové hradby a zemní kurtiny propojující ji s valovým opevněním zámku (srovnej plán okolí Ratibořské brány a opavského zámku z doby okolo roku 1650, obr. 24).

V počáteční fázi třicetileté války – pravděpodobně v průběhu dánského záboru z let 1626–1627 – byl systém Ratibořské brány posílen bastionem atypického tvaru, jehož hmota vykryla příliš protažené boky branského systému, vystavené ničivým účinkům stále se zdokonalující dělostřelby. Líce tohoto zemního fortifikačního prvku spolu svírají nekonvexní (konkávní) úhel, a netvoří tak špici (saillant); z typologického hlediska se tedy spíše než o bastion jedná o útvar blízký klešťové hradbě, případně rohové hradbě (srovnej Kupka et alii 2002, 460, 504). Charakter klešťové hradby tvořené na čele kleštěmi a po stranách rovnými boky zohledňuje především tzv. dánský plán z roku 1627 (obr. 19), s výhradami pak rovněž tzv. Lundwallův plán z 2. poloviny 18. století (obr. 6) a tzv. vídeňský plán z doby po roce 1779 (obr. 41). Indikační skica uchovává stopu tohoto fortifikačního prvku v podobě parcelní hranice v linii jeho jihovýchodního boku (obr. 1). Severozápadní bok klešťové hradby je již v době vyhotovení indikační skici rozplanýrován. Uvolněný prostor byl přeměněn na zahrady zadních traktů zástavby, jež byla realizována při někdejší branské komunikaci právě v prostoru severozápadní části bývalé klešťové hradby (srovnej akvarel patrně od G. Fritsche z roku 1829, obr. 40). Indikační skicou zohledněná parcelní hranice vymezující zadní díly těchto pozemků je pak pravděpodobným pozůstatkem linie kontraeskarpy příkopu, nikoliv severozápadního boku klešťové hradby. Atypické řešení ochrany branského systému, odlišné od situace Hradecké a Jaktařské brány (opatřených v témže období zemními raveliny), bylo nejspíše zvoleno v souladu se specifickými podmínkami tohoto předpolí. Protažené boky branského systému tvořené obvodovými zdmi koridorů představovaly v kontextu stávajícího vedení pevnostních válek evidentní slabinu. Jejího vykrytí bylo dosaženo právě zvoleným konstrukčním řešením zemního fortifikačního prvku, kdy rovné boky klešťové hradby flankovaly prostor nově vybudovaného příkopu 64), kdežto dělostřelecké baterie umístěné v prostoru ramen kleští zvýšily palebnou sílu původního barbakánu. Ten byl situován v místě styku ramen kleští, takže jeho čelo zůstalo nechráněno vůči případnému čelnímu postřelování. Tato zjevná nevýhoda byla dána pozicí mlýnského náhonu bezprostředně před čelem barbakánu, suplujícího zde funkci příkopu. Této skutečnosti se koneckonců muselo přizpůsobit i dodatečné zemní opevnění bastionového typu (atypický bastion či klešťová hradba), kdy klasický bastion popř. ravelin zde nebylo možno vzhledem k průběhu mlýnského náhonu realizovat. Původní barbakán, zapojený do aktivní obrany i v kontextu nového valového opevnění bastionového typu, však bylo nutno chránit před přímou frontální palbou. Z tohoto důvodu bylo jeho předpolí – již na vnější straně mlýnského náhonu – chráněno drobným předsunutým opevněním bastionového typu. Jeho pozice a rámcová podoba je patrná na tzv. dánském plánu z roku 1627 (obr. 19) a na plánu okolí Ratibořské brány a opavského zámku z doby okolo roku 1650 (obr. 24).

65) Myšlen příkop související s první fází valového opevnění bastionového typu, realizovaného Dány v letech 1626–1627. Na základě zobrazení tzv. dánského plánu z roku 1627 a plánu okolí Ratibořské brány a opavského zámku z doby okolo roku 1650 lze připustit možnost, že jeho průběh kopíroval linii zemních kurtin propojujících jednotlivé bastiony v severním úseku opavské fortifikace, přičemž v úseku před čelem klešťové hradby chránící Ratibořskou bránu byl jeho průběh suplován mlýnským náhonem.

Pátá fáze posílení fortifikačního systému Ratibořské brány eliminovala nedostatky předchozího provizorního řešení, vynuceného časovou tísní a omezenými zdroji. Její těžiště spočívalo v přeložení úseku mlýnského náhonu kopírujícího čelo barbakánu (potažmo klešťové hradby) a ve vybudování zemního ravelinu opatřeného čtvrtou branskou věží. Po přeložení části mlýnského náhonu blíže k řece Opavě byl před čelo barbakánu a ramena kleští protažen příkop, dosahující do té doby pouze k rovným bokům klešťové hradby. 65) V rámci příkopu před klešťovou hradbou s barbakánem v čele byl následně vybudován zemní ravelin propojený s branskou věží v barbakánu prostřednictvím zděného krčku. Tento komunikačně fortifikační prvek je (včetně navazujícího ravelinu) zachycen tzv. Lundwallovým plánem z 2. poloviny 18. století (obr. 6), tzv. vídeňským plánem z doby po roce 1779 (obr. 41) a především pak dvojicí zmiňovaných Bielových akvarelů z roku 1813 (obr. 42, 55). Část jihovýchodní obvodové zdi spojovacího krčku byla zachycena rovněž archeologickým výzkumem v roce 2006 (Kolář 2007a; 2007b), a to v místě sekundárního napojení krčku na branskou věž barbakánu (obr. 11, 63). Bočnici spojovacího krčku tvoří oboustranně lícovaná zeď s litým jádrem (obr. 63/s. j. 906), přičemž v případě pohledově exponovaného líce zdiva je minimalizováno přiznání spár, vyskládání kamene je preciznější a uplatňují se přísnější kritéria pro výběr užitého kamene. Naproti tomu vnitřní líc zdi, pohledově se neuplatňující (skryto pod konstrukčním zásypem vozovky) je charakterizován rozvolněnějším kladením kamenů, jejich lícování není důsledné a k vyplňování spár jsou užity úlomky cihel, jejichž výskyt není u exteriérové strany zdiva evidován. V souvislosti s napojením bočních zdí krčku k čelu barbakánu, resp. branské věže, došlo k částečnému obnažení jejich základového zdiva. Ze statických důvodů byly tyto partie zdiva dodatečně zpevněny prostřednictvím zděné plenty – kónicky se rozšiřující směrem dolů – stavebně provázané s vnějším lícem boční zdi krčku (obr. 63/s. j. 907). Statické zpevnění základů původního barbakánu plnilo současně funkci eskarpy nově vybudovaného úseku příkopu. Souvrství přiléhající z vnější strany k dochovaným reliktům zdiva reprezentuje jednotlivé komponenty zánikové výplně tohoto příkopu z průběhu 2. poloviny 19. století.

223

Opevnění města Opavy (současný stav výzkumu) 66) „Na místě dnešních domů č. 7 a 8 byly dříve byt mostního metaře a byty zaměstnanců městské brány…“ (Kreuzinger 2002, 104). 67) Oprava měla být dokončena do konce června 1835. K opravě taškové střechy byl v licitaci vybrán pokrývač Franz Hofrichter. Rozpočet na opravu sepsal Anton Englisch. Ze zednických prací zmiňuje otevření a opětovné zavření závěru klenby, během prací na obloucích měla být celá klenba podepřena. Klenba byla dlouhá 4 sáhy 1 stopu, široká 2 stopy a silná 1 stopu. Klenba na hlavní zdi musela být rovněž otevřena a nově vyzděna, délka 5 sáhů, šířka 2 stopy, síla 1 stopa. Trhliny ve zdivu pod bránou měly být otevřeny a nově zazděny. Část cihlového zdiva měla být stržena a nově vyzděna. Měly být omítnuty 2 boční zdi pod průjezdem délky 9 sáhů 2 stopy až pod klenbu do výšky 2 sáhy. Omítnout klenbu dlouhou 4 sáhy 1 stopa, obvod 3 sáhy 2 stopy. Průčelí nad klenbou brány bylo dlouhé 2 sáhy 1 stopu, vysoké 1 sáh. Měla být opravena, obílena a obarvena venkovní opadaná omítka. Spády římsy měly být pokryty taškami, římsa omítnuta. K tomu bylo zapotřebí 1200 dobrých cihel, 16 kubických stop vápna, 52 kubických stop vápna na opadanou omítku, 35 kubických stop vápna na zahlazení staré omítky, 20 kubických stop vápna na opravu římsy, 8 kubických stop vápna na opravu taškové krytiny (SOkA v Opavě, AM Opava, inv. č. 1321, kart. 167). 68) Viz pozn. č. 63. 69) Provedením prací byl pověřen Václav Vícha, plány vypracoval stavitel Anton Onderka. Původní branský průchod byl dlážděný, nová dlažba měla být realizována až v okamžiku, kdy stav původního dláždění nebude již vyhovující. Místo navážky zeminy 45 kubických sáhů se mělo udělat jen 20 kubických sáhů. Dosavadní můstek přes příkop měl být zachován, pod ním měl vést kanál. Materiál z demolované mýtnice měl být použit na zasypání kanálu (SOkA v Opavě, AM Opava, inv. č. 1325, kart. 168).


Tak zvaný vídeňský plán z doby po roce 1779 (obr. 41), vyhotovený v souvislosti s nerealizovaným návrhem přestavby opavské fortifikace, zachycuje v půdorysné situaci dosud všechny hlavní komponenty Ratibořské brány (4 branské věže; barbakán; klešťovou hradbu či atypický bastion; ravelin). K roku 1789 je dochována zmínka potvrzující existenci už jen dvou stávajících branských věží systému Ratibořské brány (Kreuzinger 2002, 45). V roce 1798 byla snesena druhá branská věž (k okolnostem viz výše), přičemž v dané souvislosti je tato označována jako vnější, „äussere Ratiborer Thor-Thurm“ (Troppauer Zeitung 1887, Nr. 43; Kreuzinger 2002, 141). Třetí (v čele barbakánu) a čtvrtá (v ravelinu) branská věž byly tedy demolovány v rozmezí let 1779–1789. Bielovy akvarely z roku 1813 (obr. 42, 55) tak vzhledem k těmto okolnostem zachycují systém Ratibořské brány za situace, kdy dosud stojí první a nejstarší branská věž, barbakán (adaptovaný k obytným a provozním účelům) a spojovací krček mezi barbakánem a ravelinem. Původní branská věž ravelinu je již nahrazena prostou kulisovou brankou bez fortifikační funkce, stejně tak někdejší dřevěný (dílem padací) most přes příkop ustoupil výstavbě mostu zděného (snad roku 1795; srovnej Kreuzinger 2002, 45). V době Bielova zachycení již průběh branské komunikace ze severní strany lemuje druhotná zástavba, konkrétně domy č. 7–10 (okolnosti výstavby domu č. 8 v roce 1798 byly nastíněny výše). 66) V roce 1831 byl odstraněn barbakán, resp. jeho severozápadní polovina, adaptovaná na byt branského písaře a na strážnici (Kreuzinger 2002, 104). V souvislosti s jeho demolicí byl roku 1830 Antonem Onderkou vyhotoven situační plán (obr. 11c); v místě sneseného objektu byl novým majitelem pozemku Josefem Pohlem vystavěn dům č. 6, čímž byla v hrubých rysech dotvořena uliční čára kopírující průběh původní branské komunikace. Dle dochované žádosti z října roku 1834 zamýšlel magistrát první a nejstarší branskou věž opravit a ponechat v provozu. 67) Důvodem tohoto požadavku byly komplikované okolnosti případné demolice této stavby (budovy bezprostředně sousedící s věží by v případě jejího snesení byly zbaveny statické opory). 68) Navzdory těmto limitujícím faktorům převážilo hledisko nezbytnosti rozšíření komunikace a roku 1835 bylo rozhodnuto o snesení věže. Průchod bývalé branské věže se měl demolicí rozšířit ze současných 15 stop 8 palců na 19 stop 3 palce (SOkA v Opavě, AM Opava, inv. č. 1321, kart. 167). Věž Ratibořské brány byla následně – bez hodin a makovice – prodána se svolením zemské správy v roce 1836 Janu Staubachovi, majiteli hospody U Bílé růže na jaktařském předměstí, za 58 zl. rakouské měny (Kreuzinger 2002, 141; Neues Tagesblatt Troppau 21. června 1836). Po demolici branské věže, ke které došlo roku 1836, se však ukázalo, že průchod z města (resp. někdejší branská komunikace) je příliš úzký. Šířka a průběh této nově vzniklé ulice byly vymezeny zástavbou, jejíž průčelí kopírovala linii někdejších zdí branských koridorů (obr. 1). Ze severozápadní strany byla uliční čára fixována souvislou domovní frontou (domy č. 6–11), z jihovýchodu pak průčelím domu č. 4 a domu č. 5 (mýtnice; patrně zděná stavba doložená ikonografií a zachycená archeologicky v jihovýchodní polovině barbakánu). Spisová agenda magistrátu ze dne 13. června 1837 obsahuje konstatování, že ulice „mezi věží a někdejší branou“ (zvláště v partii mezi domy č. 5 a 6) je příliš úzká a ohrožuje bezpečnost chodců. Magistrát zamýšlel ulici rozšířit, přičemž navrhované řešení spočívalo v demolici domu č. 4 a objektu někdejší mýtnice č. 5. 69) Zápisem ze 6. října 1837 bylo rozhodnuto, že ulice U Ratibořské brány, která je tak „úzká a křivolaká, takže se nemohly vyhnout 2 vozy“, bude rozšířena. Od domu č. 4 byla na plánu tažena přímá linie ke křižovatce (před mlýnským náhonem) a všechny objekty uvnitř této linie (jako dvorová zeď domu č. 4, poškozená stará městská mýtnice č. 5) měly být odstraněny a vzniklý prostor využit pro rozšíření ulice (SOkA v Opavě, AM Opava, inv. č. 1325, kart. 168). Takto koncipované rozšíření komunikace reflektuje mladší plánová dokumentace, jmenovitě katastrální mapa z roku 1871, opatřená dodatečnými, graficky odlišenými úpravami z průběhu 70.–90. let 19. století. Dokladem kontinuálního vývoje historického urbanismu je skutečnost, že stávající severní domovní fronta včetně komunikace, která dosud vymezuje její průběh, ve své hmotě uchovává půdorysnou stopu někdejšího systému Ratibořské brány v jeho komplexní podobě. 3.4.5 Fortny Opava disponovala kromě tří (a po přechodnou dobu patrně čtyř) hlavních městských bran – Hradecké, Jaktařské, Ratibořské (a Hvozdnické) – také jednou nebo více podružnějšími menšími branami, tzv. fortnami.

Obr. 63 Opava, náměstí Osvoboditelů, výzkum 2006, sektor A, S8. Pohled od jihu na vnější líc boční zdi krčku (s. j. 906), druhotně přizděného k čelu barbakánu a třetí věži Ratibořské brány. V levé části kamenná plenta (s. j. 907) – stavebně provázaná se zdivem krčku – lemující základové zdivo čela barbakánu a třetí branské věže. Foto F. Kolář.

224

Mlýnská fortna (Mühl Pforten; Mühl Pforte) se v rámci indikační skici nacházela v prostoru vymezeném domy č. 48 a 51, v linii severozápadního úseku hlavní hradební zdi, zhruba v třetině vzdálenosti mezi Jaktařskou a Ratibořskou bránou (obr. 1). V době vyhotovení indikační skici již fortna nestála, snesena byla roku 1836 (srovnej Kreuzinger 2002, 142).


70) Předstihovým archeologickým výzkumem (NPÚ, ú. o. p. v Ostravě, akce č. 32/07) bylo zachyceno jeho severozápadní zděné nároží. Nálezová situace je předběžně datována do raného novověku, předpokladem přesnější datace je dendrochronologická analýza dřevěných prvků získaných výzkumem sondy (Kováčik et alii 2007, 25, 27). Mlýnský náhon včetně soustavy mlýnů však fungoval již od středověku (srovnej např. OL I, 21, č. 8, pozn. 8).


Její někdejší pozici v indikační skice tak reflektuje již jen průběh původní fortenské komunikace (prodloužení Kolářské ulice; Wagner Gasse) mezi domy č. 48 a 51, ústící do prostoru bývalého parkánu (ulice U Fortny; Pforten Mühl Gasse). Souvislost domů č. 48 a 51 s bývalou fortenskou věží dokládá přípis z června 1836, kdy kominický mistr Fridrich Müller napsal magistrátu: „… že městská zeď za jeho domem č. 51 v Židovské ulici je tak poškozená demolicí fortenské věže, s níž byla spojená, že hrozí její zřícení a musela by být zbořena, aby se nestalo neštěstí. Proto žádal o komisionální prohlídku městské zdi. Prohlídka na místě, kterou úředníci magistrátu podnikli, však podle nich žádné nebezpečí neshledala ani na zmíněné zdi, ale ani na naproti ležící části, která přiléhá k zadní budově domu č. 48 Karla Fabritze. Oba majitelé domů, jak Müller, tak Fabritz se vyjádřili, že by na své náklady části přiléhajících hradeb zbourali, pokud by jim zůstal materiál. Určením šikmého ohraničení obou pozemků na místě, kde stála fortenská věž, byla pověřena městská stavební komise. Komise označila návrh obou majitelů domů za velmi přijatelný.“ (SOkA v Opavě, AM Opava, inv. č. 1441, kart. 182). Nálevkovité rozšíření v místě vyústění původní fortenské komunikace do prostoru někdejšího parkánu je patrné na nesignovaném kolorovaném plánu (1839–1843) zachycujícím situaci zadních traktů domů v Židovské ulici (SOkA v Opavě, AM Opava, inv. č. 1441, kart. 182). Tento stav se projevil okosením nároží zadního traktu domu č. 51, což dokládá půdorysný plán objektu z roku 1857 (SOkA v Opavě, AM Opava, inv. č. 1385, kart. 178) a ještě i dobová fotografie z počátku 20. století (SZM v Opavě, UHP, inv. č. B 2214). Biela objekt Mlýnské fortny bohužel výtvarně nezachytil, rámcovou představu o jejím vzhledu však umožňuje většina pojednávaných vedut a plánů (obr. 5–7, 19, 40, 45, 54, SZM v Opavě, UHP, inv. č. U 3895G). Jednalo se patrně o vícepodlažní hranolovou věž s průjezdem, vztyčenou nad obdélným půdorysem. Hladká prostá fasáda byla v horní části prolomena čtvercovými otvory, jejichž funkci – okna či střílny – nelze vzhledem k schematickému vyobrazení věže jednoznačně specifikovat. Korunu zdiva věže ukončovala od poloviny 16. století obloučková atika. Mlýnská fortna patrně nesloužila komunikačnímu účelu ve smyslu propojení města s jeho bližším či vzdálenějším zázemím. Pravděpodobný účel zdá se evokovat již její název; fortna tedy nejspíše zajišťovala přístup k mlýnskému náhonu, který v tomto úseku obvodu města bezprostředně kopíroval průběh městského opevnění. Její velkorysá stavební podoba (průjezdní hranolová věž namísto prostého průchodu v hradbě, kulisové brány) pak mohla souviset s existencí mlýna v jejím bezprostředním předpolí (Fortenský mlýn) 70), resp. s jeho dopravní obslužností. Existenci druhé fortny, při kostele sv. Janů, uvažuje Dalibor Prix (Müller – Žáček 2006, 369), a to v souvislosti s výše zohledněnou hypotézou o vybudování tohoto kostela vně městských hradeb při východním obvodu města (v letech 1350–1359) a dodatečném včlenění stavby do hrazeného městského areálu (na přelomu 14. a 15. století). Pozice předpokládané fortny není zohledněna ikonografickými prameny a s její existencí rovněž nepočítá starší literatura. 3.5 Bastionová fortifikace (pozdní renesance a baroko) Bastionové opevnění města svou impozantností dominuje dochovaným vedutám Opavy z průběhu 17. až 1. třetiny 19. století. Nejednotnost zobrazování jednotlivých fortifikačních prvků (charakter kurtin, tvar, podoba a rozmístění bastionů a ravelinů) opavského bastionového opevnění by mohla na první pohled budit zdání, že odráží postupné stavební etapy procesu jeho budování. Avšak za situace, kdy už nejstarší dochovaný ikonografický záznam týkající se bastionového opevnění (tzv. dánský plán z roku 1627, obr. 19) reflektuje takovou rámcovou podobu a rozmístění jednotlivých prvků bastionové fortifikace, která v podstatě nedoznala výraznějších změn až do svého zrušení v průběhu 19. století, lze výše jmenované indiference v pojetí jednotlivých vedut připsat spíše na vrub autorské licenci jejich tvůrců. Za tohoto stavu je vypovídací hodnota jednotlivých vedut výrazně omezena, a teprve jejich vzájemná komparace – v konfrontaci s výpovědí písemných pramenů – může vést k postižení alespoň rámcových představ o vývoji opavské bastionové fortifikace. Na základě výpovědi ikonografie a písemných pramenů lze konstatovat dvě hlavní etapy výstavby opavského bastionového opevnění. Za prvé se jedná o fortifikační prvky vybudované jako určité (válečným stavem a nedostatkem zdrojů vynucené) provizorium pravděpodobně v průběhu dánského záboru z let 1626–1627, které byly během třicetileté války průběžně opravovány či obnovovány. Za druhé o opevňovací práce realizované v souvislosti s tureckou hrozbou a eventualitou útoků uherských povstalců v průběhu 2. poloviny 17. století. Willenbergerův pohled na město z roku 1593 (obr. 26) zachycuje Opavu sevřenou prstencem středověkých hradeb, s dominujícími siluetami branských a hradebních věží. O tři desetiletí mladší tzv. dánský plán z roku 1627 (obr. 19) prezentuje Opavu již jako město disponující opevněním bastionového typu. Nástupem Habsburků na český trůn se české země staly součástí obranného systému celého habsburského soustátí – v průběhu 16. století přednostně orientovaného na eliminaci tureckého nebezpečí – což mělo z hlediska případného vylepšování obranných vlastností městských a hradních opevnění v českých zemích determinující vliv (k obecným trendům pevnostního stavitelství v habsburské monarchii viz Kupka 1995, 3–25; Kupka et alii 2002, 155–171). Teprve v průběhu třicetileté války, kdy se těžiště válečných konfliktů přeneslo do samotného centra habsburské říše, byl zavdán dostatečný impuls k zobecnění nového bastionového opevňovacího systému rovněž v rámci českých zemí. V opavských podmínkách takovýmto impulsem nepochybně byl dánský vpád do Slezska roku 1626, realizovaný ve dvou pochodových proudech vedených knížetem Janem Arnoštem Sasko-Výmarským a Petrem Arnoštem z Mansfeldu (k průběhu kampaně srovnej Zukal 1912a, 57–83; Zukal 1916, 63–77; Fukala 2001, 60–66; Gebauer – Štěpán 2001, 64–70; Müller – Žáček 2006, 169–173). Opava otevřela bez boje své brány dánskému vojsku 20. srpna 1626. Ziskem některých dalších strategicky důležitých míst v Horním Slezsku a na severovýchodní Moravě se v průběhu druhé poloviny roku 1626 a první poloviny roku následujícího konstituovala v centru habsburského soustátí dánská enkláva se správním centrem v Opavě. Vrchním vojenským a civilním správcem okupovaného území byl jmenován královský komisař Joachim Mitzlaff. Tento zábor Dánům zabezpečil týl z hlediska dalšího postupu do Uher, případně na Vídeň, a současně zajistil spojení s Braniborskem coby výchozím bodem celé kampaně. Zatímco hlavní dánské síly pokračovaly v srpnu 1626 v postupu do Uher (kde mělo dojít ke spojení s armádou sedmihradského vévody Gábora Bethlena a následnému společnému tažení na Vídeň), v Opavě byly dislokovány čtyři kompanie (praporce) vojska pod velením podplukovníka Markwarta z Rantzau, další čtyři kompanie plukovníka Wolfa Heinricha z Baudissina byly posádkou v Krnově, přičemž bylo nařízeno „…die Stadt Troppa in etwas Defension zu bringen“ (SAR København, Fasc. 87, Rantzau; srovnej též Zukal 1916, 67). Dánové v případě

225

Opevnění města Opavy (současný stav výzkumu) 71) Za laskavé zprostředkování doslovného opisu (pořízeného J. D. von Pechmannem dne 3. 6. 1998) originálu Relation von dem Zustandt der Städte Troppa und Jägerndorff in Oberschlesien und was alda pashiret absg dato (1627) uloženého v Statens Arkiver Rigsarkivet København děkujeme PhDr. V. Štěpánovi, Ph.D. 72) Za upozornění na dosavadní nepřesnou dataci plánu (původně v literatuře uváděno datování 1629, 1634) děkujeme PhDr. K. Müllerovi. K předatování plánu (rok 1627) došlo v souvislosti s vytvořením inventáře sbírky fotokopií a plánů deponovaných v Zemském archivu v Opavě, kde je černobílá fotokopie tohoto plánu uložena pod inv. č. 115 jako Plán obležení Opavy císařskými vojsky v roce 1627 (originál se nachází v ÖStA Wien, KA, Kartensammlung, sign. H IIIB 66/1639). 73) V případě plánu obležení města Opavy se zcela evidentně nejedná o pouhou „případovou studii představující ideální stav městského opevnění“ (Čapský 2003, 189). K ideálnímu stavu má zde zachycené opevnění daleko, jednotná bastionová fronta je záležitostí pouze severní strany města, detašované bastiony v jižním úseku fortifikační linie navazují svými týly na již zcela nevyhovující středověkou parkánovou hradbu, mimoto jsou zemní valy v některých úsecích provizorně doplněny či suplovány palisádou, případně valovými koši. Spíše než o „stylizaci zdánlivě reálného pohledu na město“ (Čapský 2003, 189) se tak jedná o zachycení stavu nepříliš vzdáleného soudobé realitě. Oporou tohoto tvrzení může být konfrontace obecné výpovědi ikonografického pramene s dílčími údaji stran charakteru opevnění a průběhu vlastních obléhacích prací obsaženými ve zmiňované relaci podplukovníka Rantzaua. Druhý záchytný bod pak představuje komparace plánu obležení města z roku 1627 s dalšími ikonografickými prameny zohledňujícími podobu opavské bastionové fortifikace, přičemž je více než zjevné, že rozmístění jednotlivých prvků bastionové fortifikace a jejich rámcová podoba prakticky nedoznaly výraznějších změn až do demolice městského opevnění v průběhu 19. století.


Opavy získali město sice strategicky výhodně situované, jehož opevnění si však až dosud udrželo svůj středověký charakter (jediné prvky aktivní obrany představovaly barbakány před třemi městskými branami, zbudované v průběhu 16. století), a jeho obranná hodnota proto již dávno neodpovídala soudobé úrovni pevnostního stavitelství. Měli-li se zde Dánové udržet – a výše zmiňované nařízení Jana Arnošta Sasko-Výmarského připravit Opavu k obraně tento záměr potvrzuje – bylo zapotřebí město opatřit novou fortifikací, vybudovanou podle zásad bastionového způsobu opevňování. Z hlediska průběhu realizace a konečné podoby bastionové fortifikace disponujeme dvojicí důležitých pramenů; v prvé řadě se jedná o relaci podplukovníka Rantzaua pro dánského krále Kristiána IV. (SAR København, Fasc. 87, Rantzau) 71) z roku 1627, zohledňující nejen charakter a harmonogram vlastních fortifikačních prací, ale především průběh následného obléhání města císařským vojskem včetně rozmístění jednotek. Vypovídací hodnota tohoto pramene – doplněno dílčími údaji stran fortifikačních prací u Zukala (Zukal 1912a, 57–83; 1916, 63–77) – výrazně stoupá v kombinaci s již zmiňovaným tzv. dánským plánem čili plánem obležení města Opavy, patrně z roku 1627. 72) Dotyčný plán dokumentuje nejen rozmístění jednotlivých pluků obléhacího vojska, charakter a rozsah obléhacích prací (reduty, paralely a sapy), ale především zohledňuje podobu opavského bastionového opevnění v době obležení císařským vojskem. 73) Úkolem vypracovat projekt nového opevnění byl pověřen inženýr Abraham de la Hay, evidentně znalý principů staroholandské inženýrské školy. Tento jednoduchý způsob výstavby opevnění byl obecně užíván zejména pro rychlé fortifikační zajišťování obsazených měst, jejichž stávající středověká opevnění již byla pro obranu nevhodná (srovnej Kupka et alii 2002, 101–103) – v případě okupované Opavy bylo tedy toto řešení nasnadě. Stavební provedení staroholandské inženýrské školy spočívalo v realizaci poměrně nízkých prostých zemních valů, které byly namísto finančně i časově nákladného armování zdivem zpevňovány pouze drny a křovinami. Ať již dominujícím hlediskem bylo aplikování zásad staroholandské inženýrské školy, anebo jen prostá časová tíseň, výsledkem dánských fortifikačních prací kolem Opavy bylo opevnění obecně klasifikovatelné jako polní či provizorní, tedy v zemním provedení bez permanentního armování pevnostních prvků. Vlastní realizace opevňovacích prací čili „šancování“ proběhla ve dvou etapách a předcházela jí nepochybně částečná demolice předměstské zástavby (srovnej Zukal 1912a, 81). Výstavba fortifikačních prvků byla zahájena ihned po obsazení města a pokračovala bez přestávky až do zimy 1626/1627 („…biss so lange der harte Winter eingefallen, dass man mitt der Arbeit weiters nicht verfahren, sondern nodttringklich einhalten müssen.“ SAR K ø benhavn, Fasc. 87, Rantzau). Po vynucené zimní pauze bylo v opevňování města spěšně pokračováno až do příchodu císařské armády; v průběhu vlastního obležení pak fortifikační práce (především provizorní opravy průběžně destruovaných pozic) kontinuálně probíhaly až do okamžiku kapitulace 30. července 1627 („…und biss zu endtlicher der Stadt Auffgebung Tagk und Nacht, mit grosserer der Soldateska beschwehr Arbeiten müssen.“ SAR K ø benhavn, Fasc. 87, Rantzau). Dánové disponovali zkušenými odborníky – inženýry znalými soudobých zásad fortifikačních prací; samotná realizace navržených pevnostních prvků pak spočívala na bedrech jednak samotných dánských vojáků („…dabey auch der Officier fleiss und Soldaten mühe und Arbeit, inn Auffbauungk der angewiesenen wergke, keines weges ersparet worden…“ SAR K ø benhavn, Fasc. 87, Rantzau), ve značné míře pak bylo při budování opevnění zaangažováno místní venkovské obyvatelstvo. Jedním z bodů obžaloby, jíž byly císařskou inkviziční a exekuční komisí na Opavsku a Krnovsku po vypuzení Dánů podrobeny osoby šlechtického stavu kompromitované (údajnou či faktickou) spoluprací s dánskou okupační mocí bylo právě poskytování pracovních sil pro potřeby dánských fortifikačních prací („…Dánům kontribuce platil a šancovati dal“; „…poddané šancovati a kontribuce odváděti nechal“; Zukal 1916, 102, 123). 74) Poté, co v červnu 1627 zahájil Valdštejn svou kampaň proti dánským pozicím ve Slezsku, bylo rozhodnuto přesunout jádro dánských sil ke Kozlí (Cosel; dnes Kędzierzyn – Koźle v Polsku). K zintenzivnění tamních opevňovacích prací byla z Opavy přeložena většina pracovních sil z řad místního venkovského obyvatelstva, přičemž dokončení dosud nehotové opavské fortifikace tak spočívalo na 1200 mužích opavské posádky pod velením podplukovníka Rantzaua („…Dazu auch fast alle Wagen inn und ausser Stadt, wie auch die Arbeitsleudte auss den umbliegenden Dorffschaffen, derenn mann zu vollführung der ohnverferttigken wergke, hoch nötig bedürfftig gewessen, mitt hinwegk genommen, also dass mann fast eintzig und allein die Soldaten zu möglicher der wergke aufführungk…“ SAR København, Fasc. 87, Rantzau). Struktura opevnění byla determinována časovými možnostmi a množstvím nasazených pracovních sil; při realizaci zemních prací byla zohledněna konfigurace terénu a míra využitelnosti původního středověkého městského opevnění. Zemní kurtiny tak nepropojovaly fortifikaci do souvislého opevněného pásma; jednotná bastionová fronta byla záležitostí pouze severního úseku městského obvodu (nedisponujícího parkánem), kdežto v podstatné části fortifikační linie plnila funkci kurtiny mezi jednotlivými bastiony stará parkánová hradba. Hradecká brána byla chráněna trojúhelníkovým ravelinem, situovaným v příkopu před čelem původního barbakánu, obdobné řešení bylo rovněž zvoleno v případě zajištění Jaktařské brány (zdejší ravelin však disponoval krátkými boky). Systém Ratibořské brány byl – vzhledem k odlišné stavební struktuře (do předpolí vysunutý branský komplex zajištěný opevněnými koridory) – opatřen valovým opevněním v podobě klešťové či rohové hradby. 75) Úsek fortifikační linie mezi Ratibořskou a Jaktařskou bránou byl tvořen jedním klasickým bastionem s rovnými boky bez orillonů, dále redanem a půlbastionem (k ochraně Mlýnské fortny a Fortenského mlýna); všechny tyto prvky byly navzájem propojeny kurtinami ve formě valu, jenž byl na vrcholku opatřen banketem a předprsní. Na umělém ostrůvku tvořeném soutokem ramen mlýnského náhonu byl umístěn detašovaný bastion, 76) který v době obležení nebyl dosud dokončen a byl provizorně doplněn palisádou. Úsek mezi Jaktařskou a Hradeckou bránou byl zajištěn detašovaným bastionem s rovnými boky bez orillonů (situovaným v místě ohybu městské hradební linie), za nímž funkci kurtiny plnila opravená původní parkánová hradba; mezi Hradeckou bránou a zámkem byl vybudován (rovněž v místě ohybu městské hradební linie) druhý detašovaný bastion shodného typu, taktéž napojený na linii středověké parkánové hradby. 77) V prostoru mezi tímto bastionem a opevněním zámku byl hradební pás posílen ještě jedním detašovaným bastionem menších rozměrů, jenž byl situován v příkopu bez přímé vazby na parkánovou hradbu; spojení s prostorem parkánu zajišťoval krček nebo přemostění. Opevnění knížecího zámku bylo řešeno formou zemního valu s bastionovým zalomením, z něhož na jižní straně vybíhal malý půlbastion. V souvislosti s výstavbou všech těchto zemních fortifikačních prvků byl částečně přeložen a následně rozšířen původní městský příkop, který byl pravděpodobně bezprostředně před příchodem císařského vojska alespoň v části svého průběhu zaplaven tzv. manévrem vodou (viz kolorovaný tzv. dánský plán). Z části dosud nehotové opevnění bylo v některých úsecích provizorně zpevněno či doplněno palisádami (srov. Zukal 1912a, 81). Součástí příprav na obléhání města bylo rovněž zajištění dostatečných zásob potravin a zejména munice a střelného

226

František Kolář – Petra Kaniová – Romana Rosová – Michal Zezula 74) Viz Seznam osob za dánské okupace provinilých a pokutovaných (Zukal 1916, 96–147). 75) K zajištění branských systémů valovým opevněním bastionového typu viz podrobněji kapitola Brány. 76) V souvislosti s vybudováním vodárenské věže v polovině 16. století na místě původní věže hradební (tzv. Židovská věž; viz příslušná kapitola) byl dosavadní průběh mlýnského náhonu opatřen novým ramenem. Toto rameno přivádělo vodu – nezbytnou pro provoz vodárenského čerpadla – blíže k vodárenské věži. Umělý ostrůvek protáhlého tvaru, který tímto způsobem vznikl mezi dosavadním průběhem náhonu a novým ramenem, byl v rámci dánských fortifikačních aktivit využit pro stavbu rozměrově malého detašovaného bastionu chránícího před přímým postřelováním vodárenskou věž. Bastion byl realizován v nejširší partii ostrůvku, v místě opětovného soutoku obou ramen náhonu; od zbylé plochy ostrůvku byl oddělen uměle prokopaným kanálem, jenž proťal ostrůvek napříč a tvořil tak vodní bariéru ze směru případného nepřátelského útoku. Celkovou situaci (ovšem již po zplanýrování bastionu) dosud zachycuje indikační skica z roku 1836 a katastrální mapa z roku 1871. Plánovaný zánik dodatečného ramene mlýnského náhonu zohledňuje článek z roku 1872 v Troppauer Zeitung (1872, Nr. 192): „…zur sogenannten alten Kunst führende Arm des Mühlgrabens wird aufgelassen und verschüttet…“ Tzv. Labitzkého plán města z roku 1876 jeho existenci reflektuje, zatímco katastrální mapa z roku 1899 již nikoliv. 77) Tento bastion, dodnes částečně dochovaný v rámci parkové úpravy obkružující městské jádro, je prameny a literaturou shodně nazýván Luttermannova šance (srovnej např. komisionální zápis z roku 1664: SOkA Opavě, AM Opava, inv. č. 1385, k. 178; viz též Zukal 1905/1906, 5), kdežto v současnosti se vžilo spíše označení Ptačí vrch. Mezi důstojníky obležené dánské posádky v červenci 1627 figuroval kapitán Henning Lüttermann (SAR København, Fasc. 87, Rantzau), s jehož osobou je toto označení nepochybně spjato.


prachu. Žádost podplukovníka Rantzaua o dodání zásob potřebných k přečkání předpokládaného zhruba jednoměsíčního obléhání byla komisařem a generalitou nacházejícími se již v Kozlí v požadované výši zamítnuta. Ve snaze řešit alespoň nejpalčivěji pociťovaný problém, totiž nedostatek střelného prachu, bylo generálem Carpetzonem nařízeno vybudovat mlýn na výrobu střelného prachu (Pulvermühle), který měl týdně produkovat asi 14 centnýřů střelného prachu. Když ovšem byl po odchodu generality mlýn opatřený šesti stoupami uveden do chodu, bylo shledáno, že týdně vyprodukuje pouze čtyři a půl až pět centnýřů. Sanytr, jenž byl k dispozici, byl navíc kontaminovaný, výsledný střelný prach tak nebyl příliš kvalitní, což mělo bezprostřední dopad na dostřel mušket a vedlo k nadměrnému zanášení jejich hlavní („…dass nit alleine ein Mussquettenschuss, wie es probiert worden, kaum auf 600 Schuh, und mit einem so schwachem und glinden Rauches getragen, dass sich der Feindt hernach selbstenn des nicht wenigk verwundert, sonder die Laufe und Zündtlocher, sein vonn solchem frischen ohnsaubern Pulver also verschleimet, dass auch nach wenigk Schüssen fast keine Kugeln mehr haben einlauffen können.“ SAR København, Fasc. 87, Rantzau). Nedostatek munice byl pak bezprostředním důvodem kapitulace dánské posádky po urputném čtrnáctidenním obléhání. Jako snahu eliminovat či alespoň podstatně omezit výhodu, jež obléhatelům poskytovala pozice Kylešovského kopce v jižním předpolí městské fortifikace, lze vnímat existenci předsunutého opevnění, opatřeného v rámci plánu obléhání města označením forte (obr. 19). Jedná se o tzv. pomocné opevnění (srovnej Kupka et alii 2002, 484) v podobě předsunuté samostatné pevnůstky vybudované podle zásad bastionového systému opevňování. Tvořily ji dva bastiony a jeden patrně půlbastion v zemním provedení, vzájemně propojené zemními kurtinami. Kvůli nedostatku drnů bylo na armování těchto prvků užito rovněž bednění a sudy naplněné hlínou („…inn mangel der Soden mitt Holtzwergk und Keller Laden, verschütteten Bierfässern, versterket werden müssen.“ SAR København, Fasc. 87, Rantzau). Zjevná snaha dokončit strategicky situované předsunuté opevnění před příchodem nepřítele byla v relaci podplukovníka Rantzaua opakovaně akcentována („…die wergke hette man auch gerne vollent aufgebauwet, wann der Feindt nicht so schleunigk und unvermuhtlich angekommen wehre.“ SAR København, Fasc. 87, Rantzau). Bezpečná komunikace k tomuto předsunutému objektu byla řešena formou tzv. zemního kufru či dvoukaponiéry (srovnej Kupka et alii 2002, 435, 465), vycházející od lunety (či redanu) v provizorním provedení, situované při vnějším okraji městského příkopu. Tato luneta, opatřená na vrcholu zemního valu palisádou popř. tzv. valovými koši (schantzkörbe), mohla zajišťovat ochranu případného shromaždiště sloužícího jako výchozí bod výpadů proti pozicím obléhatelů. Z hlediska charakteru a takticko-technické hodnoty užitých fortifikačních prvků je velmi instruktivní i popis vlastního průběhu obléhání ve dnech 14.–30. července 1627, obsažený v Rantzauově relaci. Plán obležení Opavy (obr. 19) se sice s Rantzauovým hlášením poněkud rozchází co do konkrétního rozmístění jednotlivých pluků Valdštejnova vojska, oba prameny se však shodují v případě jejich názvů (pluky Valdštejnův, Starý saský, Nový saský, Nassavský, Palantův, Breunerův, Šlikův a Collaltův; plán obležení města uvádí ještě Marodiho a Donínův pluk) a uplatněné celkové strategie. Obléhací vojsko přistoupilo k pravidelnému obléhání města, přičemž v první fázi byly zablokovány přístupové komunikace, vybudovány opevněné tábory (chráněné valy opatřenými bastiony a půlbastiony), dílčí úseky kontrvalační linie (proti případným výpadům obránců) a postaveny obléhací dělostřelecké baterie (ve formě redut). Druhou fází obléhání bylo průběžné budování sap (klikatých útočných zákopů sloužících ke krytému přiblížení k dobývané pevnosti) a paralel (obléhacích zákopů se stanovišti dělostřeleckých obléhacích baterií) a dělostřelecké útoky proti zvoleným útočným frontám s cílem dosáhnout průlomu (breche). Tímto způsobem byl permanentnímu tlaku vystaven především úsek opevnění při Hradecké bráně, úsek u Mlýnské fortny a zejména pak předsunutá pevnůstka v jižním předpolí města hájící bezprostřední přístup k Hradecké bráně. Snahou obránců bylo udržet předsunutou pevnůstku a zabránit všemi prostředky dosažení průlomu v opevnění města a následnému průniku obléhatelů. Obrana se neomezovala na pouhé kladení odporu obléhatelům z pevnostních zařízení, 78) nýbrž v rámci možností byly podnikány výpady s cílem poškodit obléhací práce a vyřadit z provozu dělostřelecké baterie. Vzhledem k požadovanému efektu byly tyto výpady podnikány nejčastěji v noci „…und geschahe in der Nacht von Unss ein Aussfall mit 350 Mann uff solche neuen wergke, gegen Schantzen…“ nebo za nepříznivých klimatických podmínek „…und weill es gegen den Abent sehr anfingk zu Regnen, und die Nacht wieder abliess, fielen wir wieder auss nach denn wergken…“ (SAR København, Fasc. 87, Rantzau). Dvacátého prvního července 1627 byl ve snaze poškodit obléhací práce v bezprostředním okolí zámku proveden protiútok za bílého dne (jednotkou v síle 400 mužů), prchající nepřítel byl pronásledován až do opevněného tábora, přičemž došlo k neúspěšnému pokusu o jeho dobytí („…also dass fast das gantze Lager in der Flucht wehr. Endtich aber wie Unser Vollck biss ans Lager kamb und ein starck Trenchament dafür fandt, darauss sich der Feindt starck defendiret, hat sich mit verlust 5 oder 6 Mann wieder in die Stadt begeben.“ SAR K ø benhavn, Fasc. 87, Rantzau). Se záměrem zvrátit průběh obležení a způsobit protivníkovi citelné ztráty na živé síle byl proveden další regulérní protiútok (jednotkou v síle 400 mužů) proti hlavnímu ležení nepřítele („…fielen wir abermahl auss, mit 400 Mann, nach dem Haubt Quartier zu, da sich dann zwo Compagnien Courassierer praesentirten darvon etzliche Todt blieben, und alss der Feidt mit Fussvollck sie stets secundiret, blieben der Feind viell liegen, der Unserigen wurden auch etzliche beschedigt, aber nicht uber 5 Todt gefunden.“ SAR K ø benhavn, Fasc. 87, Rantzau). Vedle pasivní obrany a výše uvedených forem aktivní obrany zaměstnávaly posádku obleženého města – ve snaze zabránit průlomu – především průběžné udržovací práce na opevnění destruovaném nepřátelskou palbou. Ve dne pobořené opevnění bylo přes noc opravováno („…wass er am thag fället, wurdt des Nachts wieder gebauwet.“ SAR København, Fasc. 87, Rantzau). Dělostřelecká palba obléhatelů byla směrována jednak na předprsně bastionů (ve snaze zbavit obránce rozestavěné na banketu ochrany), dále na jejich špice (nejslabší článek obrany) a konečně proti kurtinám (realizace průlomu) „…schoss er wiederumb starck ann die Puncte der schantzen, schoss auch ein zimblich

scharr inn den Wall, ruinirte die brustwehren…“ (SAR København, Fasc. 87, Rantzau). Permanentně tak byly opravovány

především předprsně, dosypávány průlomy v tělese valu, na jednom či více místech musel být dokonce zbudován retranchement čili improvizované záložní valové opevnění kolem vnitřní strany toho úseku fortifikace, kde bezprostředně hrozil průlom („…Und bauweten wir diesenn tagk ein Retrenchament inn der Schantz, auff allen nothfall vonn hohen Palisaden.“ SAR København, Fasc. 87, Rantzau). Jak retranchement, tak i předprsně a jiné partie opevnění byly navíc zpevňovány palisádou („…sowoll auch von hohen Pallisaden nach mögligkeit ein retrenssament und Neue brustwehren ann den Pallisaden gebauwet worden.“ SAR København, Fasc. 87, Rantzau).

227

Opevnění města Opavy (současný stav výzkumu) 78) Role stanoviště pro umístění dělostřelecké výzbroje byla v rámci plánů na obranu města přisouzena kromě barbakánů i hradebním věžím. Dělostřeleckou palbu vedenou z těchto věží zohledňuje plán obléhání města z roku 1627, dokládá ji rovněž Rantzauova relace („Sonderlich aber thete Er schier viell schüsse auff einen Thurm inn der Stadt, auss wellichem Ihme viell schaden in seine Batterie geschah. Also dass er denselben folgenden Thages nicht allein durchlöcherte, sondern es wardt auch der Constabell darauff erschossen, und musste mann das Stuck die follgende Nacht vonn demselben Thurm herunter und uff einen andern bringen.“ SAR København, Fasc. 87, Rantzau). 79) V případě celkového pohledu na město od severu na pozadí jezdeckého portrétu Karla Eusebia knížete z Lichtenštejna z roku 1632 (SZM v Opavě, UHP, inv. č. U 4059) nelze zobrazené bastionové opevnění považovat za odraz jeho reálné podoby. Schematizované bastiony – jejichž počet a rozmístění kolidují se stavem víceméně shodně zohledněným ostatními ikonografickými prameny – tak spíše jen symbolizují obecný charakter fortifikace nového typu. 80) Za doplňující informace o nálezové situaci a souhlas s využitím příslušné části terénní dokumentace výzkumu náleží náš dík kolegovi Mgr. Petru Kováčikovi z Archaie Olomouc o. p. s.


Vyčerpání veškerých zásob munice spolu s faktem, že vzhledem k všeobecné porážce dánských sil v Horním Slezsku neměl další odpor již de facto smysl, vedlo dánské velení v Opavě po čtrnáctidenním obléhání k přijetí kapitulace. Dánové přistoupili na dohodu za týchž podmínek, za jakých kapitulovala už dříve posádka Kozlí, a 30. července 1627 opustili s vojenskými poctami město. Dánská přítomnost na Opavsku představovala z hlediska dějin města pouhou epizodu, měla však určující vliv na podobu městského opevnění v 17. a 18. století. Dánové zabezpečili dočasně obsazené město pokrokovým bastionovým typem opevnění, a to s omezenými prostředky a v poměrně krátkém časovém intervalu. Délka následného obléhání Opavy spolu s faktem, že dánská posádka kapitulovala teprve v situaci, kdy došly zásoby střelného prachu, svědčí o odolnosti této v době zahájení obléhacích prací ne zcela dokončené a v mnoha ohledech pouze provizorní fortifikace. Po obsazení města císařským vojskem tak bylo pravděpodobně přistoupeno k alespoň základní opravě pobořeného bastionového opevnění, neboť jeho existence byla z hlediska dalšího pokračování válečného konfliktu velmi cennou devízou. Tato činnost však i přes své zjevné opodstatnění nemusela být prováděna dostatečně rychle ani důsledně, neboť ještě roku 1639 (nepochybně v souvislosti se švédským vpádem do Čech) byl tehdejší vojenský velitel města Heinrich Mittaschke von Toppelschau pověřen, aby nechal opravit „poškozené a pobořené opevnění, doplnit ho palisádami a zařídit vše nutné k obraně“ (SOkA v Opavě, AM Opava, inv. č. 1432, kart. 182). V celém dalším průběhu třicetileté války byla Opava – kromě krátkého švédského intermezza během roku 1642 – v držení či alespoň v dosahu operační působnosti císařských vojsk. Fortifikační práce realizované v tomto období se omezovaly maximálně na průběžné udržování stávajícího opevnění, popř. opravy válečných poškození. K dílčím úpravám opevnění realizovaného již Dány mohlo dojít pouze v případě knížecího zámku; charakter jeho valového opevnění zohledňuje plán okolí Ratibořské brány a opavského zámku z poloviny 17. století (obr. 24). V jednotlivostech se tento liší od podoby zámecké bastionové fortifikace na tzv. dánském plánu z roku 1627 (obr. 19), nelze však vyloučit autorskou licenci. Popis k plánu okolí Ratibořské brány a opavského zámku z doby kolem roku 1650 obsahuje sdělení, že „před válkou a stavbou šancí vedl most ze dvora (poplužního) do zámku…“ (SOkA v Opavě, AM Opava, inv. č. 1719, kart. 238). Kromě konstatování faktu, že budování zemních valů k ochraně zámku je záležitostí průběhu třicetileté války, lze tuto zmínku vnímat rovněž v tom smyslu, že z bezpečnostních důvodů mohlo být (hypoteticky) v čase války rezignováno na přímé komunikační spojení zámku s jeho hospodářským zázemím. Vyjma možných dílčích úprav opevnění zámku však k zásadnějším zásahům koncepčního rázu v případě opavského opevnění jako celku evidentně nedošlo a konce třicetileté války se tak městská bastionová fortifikace dočkala v té rámcové podobě, jakou jí vtiskli její tvůrci v rozmezí let 1626–1627. 79) S fortifikačními aktivitami v průběhu třicetileté války lze velmi pravděpodobně spojit i archeologickou nálezovou situaci zaznamenanou v roce 2007 v sondách S2 a S10 (obr. 17) při severním okraji areálu městské tržnice (Kováčik et alii 2007) 80). Na horizont naplavenin překrývajících v sondě S2 základ středověké parkánové zdi nasedaly hlinité vrstvy (s. j. 351 a následující), kterými byl postupně v průběhu novověku zasypáván prostor mezi mlýnským náhonem a parkánovou hradbou. Ve vrstvě s. j. 304, v jejímž keramickém inventáři sice s převahou dominovaly pozdně středověké zlomky doprovázené ale i raně novověkými nálezy včetně větších zlomků kamnových kachlů 16. a 17. století (obr. 48:16–24), byly identifikovány negativy dřevěných kůlů (obr. 18, 64/s. j. 758–762), ražených zřejmě z úrovně níže uložené naplavené vrstvy s. j. 323, v rámci které se mezi kůly dochovaly fragmenty proutí. Jednoduchou kůlovou konstrukci v odstupu necelých tří metrů od linie parkánu patrně nelze interpretovat jako stabilní součást fortifikace, spíše se zdá, že se mohlo jednat o narychlo zhotovenou mechanickou překážku (polský plot), která měla buď zabránit případnému útočníkovi v přístupu do obtížně hájitelného prostoru při patě parkánové zdi, anebo tak mohl být zahrazen prostup v linii opevnění mezi parkánovou hradbou a kurtinou ve formě zemního valu, který jinak spojoval areál mlýna s Mlýnskou fortnou a městem (srovnej obr. 41). Zcela vyloučit ovšem nemůžeme ani možnost, že se mohlo jednat o pouhé zpevnění břehu mlýnského náhonu, které mělo zabránit při povodních erozi terénu v předpolí parkánové hradby.

Obr. 64 Opava, Nákladní ulice (bývalá městská tržnice), výzkum 2007. Půdorys sondy S2 se sníženou korunou parkánové hradby (s. j. 911) a dřevěnou konstrukcí v jejím předpolí (s. j. 758–762, 772, 773).

228



Zajímavá nálezová situace byla dále zjištěna v sondě S10 (obr. 17), rovněž situované kolmo na terénní zlom probíhající paralelně s linií fortifikačního systému, ve vzdálenosti asi 100 m od sondy S2. V jižní části sondy byly zachyceny dvě paralelní řady (v rozestupu 1,4 m) těsně vedle sebe umístěných sloupů, o průměru cca 0,15–0,20 m (obr. 65a/s. j. 10706 a 10707), fixovaných ve spodní části kameny a zlomky cihel. Pozornost zasluhuje především neobvyklá forma založení této konstrukce, která pravděpodobně vylučuje její interpretaci jako zdvojené palisády. Vzhledem ke skutečnosti, že sloupy byly založeny do málo ulehlých podmáčených vrstev na hraně říční inundace, podléhajících navíc svahovým procesům, nemohlo pouhé obložení kameny střední velikosti zajistit jejich stabilitu. Spíše se zdá, že se může jednat o relikt samonosné konstrukce typově příbuzné skořepinové hradbě, kdy prostor mezi dvěma, nejspíše nějakým způsobem vzájemně provázanými, dřevěnými stěnami byl vyplněn zeminou. Datace této nálezové situace, založená pouze na keramických nálezech, je opět možná jen s výhradami, nevylučuje ale raně novověké stáří konstrukce. Z níže uložených vrstev (obr. 65a/s. j. 10148 a následující) sice pocházejí pozdně středověké keramické zlomky, uloženiny, které relikty sloupů překrývají (obr. 65a/s. j. 10141 a výše), již ale obsahovaly raně novověkou keramiku 16.–17. století, byť se pravděpodobně jedná o zánikový horizont a nikoliv vrstvy, do kterých mohly být kůly zahloubeny. Tzv. vídeňský plán (obr. 41) v úseku mezi Židovskou věží a Fortenským mlýnem parkánovou zeď nezaznamenává, ta je zde nahrazena zemní kurtinou. I když není možné stav z doby, kdy byl plán pořízen (po roce 1779), mechanicky vztáhnout ke staršímu období, nelze vyloučit, že parkánová hradba zde byla již v době třicetileté války natolik poškozená či přímo destruovaná, že ji bylo třeba tímto způsobem doplnit, případně nahradit. Zda se tak stalo v době dánského záboru města, nebo v průběhu následných etap opevňovacích prací, není možné na základě nálezové situace rozhodnout.

Obr. 65 Opava, Nákladní ulice (bývalá městská tržnice), výzkum 2007: a) východní profil sondy S10 s dvěma řadami dřevěných kůlů (viz prvky s. j. 10706 a 10707), které náleží raně novověké fortifikační konstrukci, jež patrně doplňovala či suplovala parkánovou hradbu; b) pohled na situaci dřevěných kůlů (řada s prvkem 10707) od severu. Terénní dokumentace Archaia Olomouc o. p. s.

a

b 229



Druhou etapu budování opavského bastionového opevnění představují fortifikační práce z průběhu 2. poloviny 17. století. Zatímco roku 1655 byla za zemské pevnosti prohlášena města Olomouc, Brno, Uherské Hradiště a Jihlava, bylo v případě Opavy po zvážení všech okolností rozhodnuto o zrušení pevnosti a likvidaci hradeb (srovnej Kupka et alii 2002, 158n; Zukal 1912a, 110; Müller – Žáček 2006, 183). Městská rada se však pokusila toto rozhodnutí zvrátit a obrátila se se žádostí o přímluvu na zeměpána, knížete Karla Eusebia z Lichtenštejna. Jeho intervence u císaře v srpnu 1656 byla úspěšná, likvidace opevnění byla odvolána, naopak bylo nařízeno městskou fortifikaci opravit a podle potřeby rozšířit (Zukal 1912a, 110–112; Müller – Žáček 2006, 183). Náklady spojené s opevňovacími pracemi měly být rozloženy mezi městskou obec, stavy a státní pokladnu. Ohledně průběhu následných fortifikačních aktivit disponujeme minimem písemných pramenů, určitou představu o výsledné podobě opevnění zprostředkovává soudobá (a mladší) ikonografie. Na základě dílčích údajů z písemných pramenů tak lze v kombinaci s ikonografií postihnout alespoň jejich rámcový charakter. Předem je nutno poukázat na dva faktory, z hlediska realizace fortifikačních prací v daném období určitým způsobem limitující. Prvním je zmiňovaná tripartita ve věci úhrady nákladů, druhým pak nutnost zohlednit již existující provizorní bastionovou fortifikaci vybudovanou v souvislosti s dánským záborem v letech 1626–1627. Výsledkem tak byly na jedné straně pouhé dílčí úpravy a zesilování staršího opevnění, nikoliv realizace zcela nového projektu reflektujícího soudobé evropské trendy z hlediska pevnostního stavitelství. Vlivem nedostatku finančních prostředků a špatné koordinace zainteresovaných stran (především neochota stavů výrazněji se podílet na výstavbě fortifikace) se pak opevňovací práce tohoto omezeného charakteru neúměrně protahovaly, resp. byly realizovány liknavě a nedůsledně. Ačkoliv o zachování a modernizaci opavského opevnění bylo rozhodnuto již roku 1656, k dílčím stavebním úpravám na stávajícím opevnění bylo pravděpodobně přistoupeno až v polovině 60. let 17. století v souvislosti s obnovením turecké hrozby (v letech 1663–64 postoupila turecká vojska hluboko na území dnešního Slovenska a dobyla klíčovou bastionovou pevnost Nové Zámky; srovnej Kupka 2002b, 158; Müller – Žáček 2006, 183). Za této situace se stavové opavského knížectví podvolili potřebě podílet se na fortifikačních pracích; podle reskriptu vrchního zemského úřadu ve Vratislavi ze srpna 1663 mělo opavské knížectví „…každého dne 125 dělníků, 18 tesařů a 12 vozů k dílu fortifikačnímu postaviti.“ (Zukal 1912a, 112; srovnej Müller – Žáček 2006, 183) V průběhu února 1664 bylo opevnění komisionálně prohlédnuto, závěry a doporučení této komise byly shrnuty ve zprávě vyhotovené panem Eimem, vrchním strážmistrem montevergueského pěšího pluku: 1. U nter dem Jaktertor rechter Hand bei dem gemauerten Rundel die eingefallene Schanze reparieren, den Graben erweitern. 2. Vom Jaktertor bis zur Pforte oder wenigsten bis zur Spitze der Zwingermauer eine Kurtine und inmitten derselben einen „Halbmond“ aufwerfen. 3. Von der Pfortenmühle bis zum Halbmond den angefangenen Graben erweitern. 4. Da wegen anderer Arbeiten aus dem Halbmond ein „rechtschaffenes Bollwerk“ jetzt nicht gemacht werden kann, einen Graben herumschliessen, mit Palissaden und „spanischen Reitern“ verbauen. 5. Von da bis zum Ratiborer Tor die angefangene Kurtine vollends mit Brustwehr und Banketten ausfertigen. 6. Beim Ratiborer Tor die zwei angefangenen Werke zum Schutz der gemauerten Rundels vollenden. 7. Die Kurtine bis zum Schloss mit Banketten aussetzen, die Stadtmauer aber dort, wo die Herrn Schützen ihre Stände zu haben pflegen, welche sonst zum Schloss gehört, renovieren und etwas erhöhen. 8. U m das Schloss ein „rechtschaffenes Bollwerk“ vor allen Dingen aufbauen. 9. Bis zur Luttermannsche Schanze den Graben erweitwern und, wenn möglich, zwischen den Werken ein Bollwerk aufführen, „damit eins das andere beschissen könnte“. 10. Die Luttermannsche Schanze mit Rasen belegen und den Graben erweitern. 11. Zwischen der genannten Schanze und dem Grätzer Tor das alte vermauerte Tor (am Ende der Herrengasse) zur Aufstellung von Geschütz herrichten. 12. U nter dem Grätzer das „Gegatter“ ganz neu machen, die Spitze unten bei dem Rundel weggraben. 13. Von da bis zum „Neuen Werk“ die Zwingermauer auswendig füttern und inwendig Banketten aufrichten. 14. Das „Neue Werk“ dem Grätzer Tor in der Höhe gleich und wenn möglich weiter hinaus setzen. 81) V roce 1663 byla zahájena barokní přestavba dosavadní bastionové fortifikace poblíž Mostů u Jablunkova (tzv. Šance). Stavební plány vypracoval inženýr Johann Eusebius Meyer, vedením fortifikačních prací byl pověřen „šancmistr“ Johann Jacob Sambsl (Tichánek et alii 2005, 248; Krůl – Nováková 2005, 18).

15. Von da bis zum Jaktertor die Zwingermauer auswendig füttern. (SOkA v Opavě, AM Opava, inv. č. 1432, kart. 182; Zukal 1905/1906, 5–6) V souvislosti s dočasným utlumením bezprostřední turecké hrozby po porážce Turků u města Sv. Gotthard na řece Rábě 1. srpna 1664 však probíhaly fortifikační aktivity v Opavě jen velmi zvolna, aby záhy na přechodnou dobu byly zcela přerušeny. Pomalý postup při výstavbě „v těchto válečných časech vysoce potřebného opevnění Opavy“ konstatuje dochovaná písemná zpráva z 9. září 1664. Stavům opavského knížectví byla adresována žádost o příspěvek (finance, pracovní síly, materiál) nezbytný z hlediska rychlejšího postupu prací (SOkA v Opavě, AM Opava, inv. č. 1432, kart. 182). Z 1. října téhož roku pak pochází zpráva o tom, že výstavba opavského opevnění (ač vysoce potřebná) byla prozatím pozastavena a všichni zedníci a tesaři (včetně povozů) byli přesunuti na stavbu jablunkovské fortifikace. 81) Opavská městská rada v této souvislosti požadovala odeslání části

230



kvalifikovaných pracovních sil dislokovaných v Jablunkově zpět do Opavy, aby fortifikační práce mohly pokračovat (SOkA v Opavě, AM Opava, inv. č. 1432, kart. 182). Obnovení přerušených opevňovacích prací se však Opava zjevně dočkala až koncem 70. let 17. století, a to v souvislosti s eventualitou útoků uherských protihabsburských povstalců vedených Imrichem Thökölym. V roce 1682 uherské povstalecké oddíly pronikly až na Těšínsko. Vzhledem k tomu byli opavští stavové vrchním zemským úřadem ve Vratislavi vyzváni k ozbrojené obraně země a odeslání poddaných do Opavy k provedení opevňovacích prací (Müller – Žáček 2006, 184). Novým impulsem pro obnovení fortifikačních aktivit v Opavě byl turecký postup na Vídeň spojený s nájezdy na území Moravy a dnešního Slovenska. Dokument z července 1683 reflektuje tuto potenciální hrozbu: z úřadu slezského zemského hejtmana byl opavské městské radě adresován přípis poukazující na značné zásoby proviantu a munice v Opavě uskladněné, jež by mohly v případě ztráty města padnout do rukou nepříteli. Bylo tedy požadováno urychlené posílení obranných možností města opravou stávajícího opevnění (na financování fortifikačních prací bylo svoleno použít peněz vybraných z pivní daně, asi 1000 říšských tolarů), navýšením početního stavu vojenské posádky a rozšířením dělostřeleckého parku. Do Opavy byl vyslán inženýr Marienberg k posouzení stavu opevnění, pověřený zahájit nezbytné fortifikační práce (SOkA v Opavě, AM Opava, inv. č. 1432, kart. 182; srovnej obšírný výtah zprávy uveřejněný v Troppauer Zeitung [1890, Nr. 258]; viz též Zukal 1905/1906, 6; Zukal 1912a, 113; Müller – Žáček 2006, 184). Torzovitost dochovaných písemných zpráv neumožňuje učinit si konkrétnější představu o průběhu fortifikačních prací ve 2. polovině 17. století, z jejich obsahu je však více než zřejmý obecný postoj k dané problematice. Fortifikační práce neprobíhaly kontinuálně, nýbrž pouze v bezprostřední souvislosti s aktuální vojenskou hrozbou (1664 – Turci; 1678 – Imrich Thököly; 1683 – Turci a Imrich Thököly), přičemž po jejím odeznění byly tyto práce opakovaně pozastavovány. Jaký byl konkrétní výsledek tohoto trojího časově limitovaného vzepětí fortifikačního úsilí, napovídá dobová ikonografie. Z hlediska postižení podoby soudobé bastionové fortifikace lze využít většinu zde prezentovaných vedut a plánů města. Časově nejbližší předpokládanému ukončení fortifikačních aktivit je tzv. požární obraz města z doby po roce 1689 (obr. 19); při úvahách nad možnou podobou dokončené bastionové fortifikace vychází J. Zukal právě z tohoto zobrazení (Zukal 1905/1906, 6; 1912a, 113). Avšak detailnější analýza obrazu a především jeho komparace s dalšími ikonografickými prameny jeho vypovídací hodnotu značně problematizují. Nápadný je již na první pohled atypický tvar zobrazených bastionů; jejich podoba nejenže nekoresponduje se situací zohledněnou ostatními ikonografickými prameny, zjevnou anomálii představuje rovněž z hlediska tehdejších obecných fortifikačních trendů. Druhý závažný nedostatek tohoto ikonografického pramene spočívá ve vykreslení prvků bastionové fortifikace v místech, kde tyto evidentně nebyly zastoupeny. Jedná se o zemní kurtinu propojující jednotlivé bastiony do průběžné bastionové fronty, při čemž v reálu (vycházeje z ikonografické komparace) podstatnou část jejího průběhu suplovala původní středověká parkánová hradba. Vzhledem k těmto skutečnostem se z hlediska charakteru a podoby opavského bastionového opevnění ve 2. polovině 17. století jako směrodatnější jeví následující prameny: kolorovaný pohled na město z ptačí perspektivy od severozápadu od F. Schwartzera z doby kolem roku 1700 (obr. 45); tzv. Lundwallův plán z 2. poloviny 18. století (obr. 6); celkový pohled na město od severovýchodu od F. B. Wernera z doby kolem roku 1750 (obr. 7); pohled na město od severovýchodu od J. M. Langera v záhlaví výučního listu opavských řemeslníků z roku 1765 (SZM v Opavě, UHP, inv. č. U 3895 G); pohled na město od severovýchodu od F. S. Langera v záhlaví výučního listu opavských řemeslníků z konce 18. století (obr. 54); plán nerealizované přestavby opavské městské fortifikace, po roce 1779 (obr. 41); plán města Opavy se schematickým vyznačením opevnění z doby před rokem 1800 (obr. 46). Zohledněním jejich výpovědi (lišící se v detailech, nikoliv z hlediska celkového charakteru fortifikace), v kombinaci s údaji písemných pramenů (především zpráva zvláštní komise z února 1664) jsme schopni postihnout alespoň rámcovou podobu bastionového opevnění z 2. poloviny 17. století. Konfrontací tohoto výsledného stavu se situací v době dánského záboru v letech 1626–1627 lze pak vyvodit některé obecné závěry stran charakteru fortifikačních prací v průběhu 2. poloviny 17. století. Předem je nutné opakovaně zdůraznit, že fortifikační práce prováděné v tomto období se vyznačovaly minimálními zásahy do koncepce vytvořené již v průběhu dánského záboru v letech 1626–1627. Dány realizované schéma bastionové pevnosti bylo v zásadě reflektováno a většina stávajících fortifikačních prvků tak byla zachována. Byly pouze zvětšeny jejich rozměry (navýšení a plošné rozšíření) a opevňovací prvky byly rovněž opatřeny novými bankety a předprsněmi. Ani v této fázi fortifikačních aktivit nedošlo k armování zemních pevnostních prvků; namísto toho byly dle potřeby pouze pokrývány drnem (viz zmínka ve zprávě o stavu opevnění z roku 1664 v souvislosti s tzv. Luttermannovou šancí: bod č. 10). Dosavadní raveliny před Hradeckou a Jaktařskou branou byly doplněny zděnými průjezdními branami, trvalejšího charakteru mohlo rovněž nabýt navazující přemostění příkopu. Z akcí zásadnějšího rázu došlo k odstranění některých původních provizorních pevnostních prvků, konkrétně detašovaného bastionu v úseku mezi opevněním zámku a tzv. Luttermannovou šancí a především pak předsunutého opevnění v pozici proti Kylešovskému kopci. Spolu s tímto pomocným fortifikačním objektem byla zrušena i provizorní luneta související s obranou jeho přístupové komunikace (ve formě dvoukaponiéry). Zásadní přestavby se zjevně dočkalo opevnění knížecího zámku. Namísto dvojitého valového systému opatřeného malými bastiony bylo přistoupeno k realizaci rozměrnějšího bastionu s rovnými boky bez orillonů. V případě předpokládaného půlbastionu a redanu chránícího Mlýnskou fortnu a Fortenský mlýn došlo k jejich nahrazení rozměrnějším detašovaným bastionem. Do konečné podoby byl doveden rozměrově skromný bastion či ravelin situovaný v prostoru vymezeném rameny mlýnského náhonu (v pozici před vodárenskou věží, k jejíž ochraně byl přednostně určen). Zemní kurtina propojující bastiony v severním úseku fortifikační linie byla opatřena novými bankety a předprsněmi a v úseku za knížecím zámkem na jedné straně a městskou vodárnou (Wasserkunst) na straně druhé se formou pravoúhlého zalomení napojovala na průběh středověké parkánové hradby. Doporučení komise z roku 1664 opatřit parkánovou hradbu (o niž se opíraly šíje detašovaných bastionů v jižní části fortifikační linie) z čelní strany zemním valem, z vnitřní strany pak banketem (zjevná snaha řešit evidentní slabinu v dosavadní obraně) nebylo zohledněno. Tímto úsporným rozhodnutím do značné míry devalvovala fortifikační hodnota celé opavské pevnosti. Naproti tomu byla posílena fortifikační hodnota Ratibořské brány, a to vybudováním předsunutého ravelinu a rozšířením dosavadního průběhu příkopu. V této souvislosti došlo k přeložení úseku mlýnského náhonu, situovaného původně bezprostředně před čelem barbakánu Ratibořské brány. Výslednou podobou opavské bastionové pevnosti tak bylo schéma založené na existenci pouze jediného základního obranného okruhu bastionů a kurtin s předsunutým příkopem. Kontraeskarpová strana příkopu zjevně nedisponovala krytou cestou opatřenou banketem, předprsní a doplněnou shromaždišti (čímž byly podstatně eliminovány možnosti případného výpadu); glacis v opavských podmínkách představuje pouhé předpolí příkopu, nikoliv funkční obranný prvek. Evidentně tak bylo takřka zcela

231



rezignováno na výstavbu předsunutých fortifikačních prvků vnější obranné linie s výjimkou ravelinů před třemi městskými branami. Kurtiny spojující jednotlivé bastiony byly v regulérním provedení (zemní val opatřený banketem a předprsní) záležitostí pouze severního úseku opevnění, zatímco v převážné části fortifikační linie nahrazovala jejich existenci původní středověká parkánová zeď, z hlediska zásad vedení novodobé pevnostní války naprosto nedostačující. Jednotlivé fortifikační prvky byly ponechány ve své provizorní podobě bez příslušného armování, což do budoucna kladlo zvýšené nároky na jejich údržbu. Bastiony nesoucí spolu s raveliny umístěnými před městskými branami hlavní tíhu obrany byly vybudovány v nedostatečném počtu a ve velkých vzájemných rozestupech; dlouhé úseky mezilehlých kurtin – z podstatné části navíc tvořených původní parkánovou hradbou – tak byly z hlediska ochranné flankovací palby nedostatečně zajištěny (srovnej obr. 1). Na první pohled nápadná je disproporce mezi množstvím zemních prací jednorázově realizovaných v krátkém období let 1626–1627 a pomalou, z hlediska faktických výsledků omezenou fortifikační činností v letech 1655–1683. Dánové budovali své opevnění v obsazeném městě na dobytém území ve válečném čase s vědomím, že na rychlém a v rámci možností kvalitním provedení fortifikace bezprostředně závisí další průběh jejich kampaně. Jako cizorodý prvek v regionu, navíc z pozice momentální vojenské převahy, si mohli dovolit postupovat ve věci opevňovacích prací pragmaticky a s využitím donucovacích prostředků. Bezprostředně po obsazení Opavy si Dánové, formálně vystupující jako ochránci a spojenci svých protestantských souvěrců, zavázali stavy i městskou obec k poslušnosti a přímé spolupráci. Vzhledem k této situaci nebylo nucené nasazení městského obyvatelstva na fortifikační práce žádoucí. Prostřednictvím opavských stavů však dánská okupační správa volně disponovala pracovní silou z řad venkovských poddaných. Kromě nuceného nasazení venkovského obyvatelstva se na fortifikačních pracích přímo podílela dánská posádka. Tato skutečnost jen dokresluje význam a důležitost přisuzovanou včasnému provedení těchto prací, jejichž výsledkem bylo provizorní opevnění bastionového typu, jež svou nespornou kvalitu prokázalo v průběhu čtrnáctidenního obléhání císařským vojskem. Rozhodnutím zachovat opavskou fortifikaci funkční a bojeschopnou byl po roce 1655 stanoven obecný předpoklad pro postupné nahrazení dosavadního provizorního opevnění opevněním stálým. Jeho realizace mohla v ideálním případě spočívat v demolici dosavadních fortifikačních prvků a nové výstavbě na základě projektu reflektujícího vývoj pevnostního stavitelství v průběhu třicetileté války. V opavských podmínkách však byla upřednostněna druhá varianta, tedy pouhé doplňování a zesilování původního provizorního opevnění. Vzhledem k nucené spolupráci městské obce, stavů a státní správy ve věci provedení stavebních prací a jejich úhrady za situace, kdy tyto subjekty nebyly schopny či spíše ochotny danou věc koordinovat, probíhala realizace minimalistické koncepce pomalu a nedůsledně. Zvýšená fortifikační aktivita byla v rámci dlouhého, bezmála třicetiletého období mezi lety 1655 a 1683 vyvíjena pouze v několika časově omezených úsecích, v bezprostřední závislosti na aktuální hrozbě vnějšího ohrožení. Vlastní realizace fortifikačních prací spočívala – vedle dobře placených kvalifikovaných řemeslníků – v převážné míře na bedrech venkovského obyvatelstva, stejně jako v čase dánského záboru. Zatímco však Dánové mohli z pozice okupační moci těmito lidskými zdroji disponovat volněji, v případě opevňovacích prací probíhajících v rámci fungování obvyklých majetkoprávních vztahů bylo angažování pracovních sil časově i finančně nepoměrně nákladnější.

82) Pravděpodobná existence bermy v případě bastionu chránícího knížecí zámek je doložena průběhem parcelní hranice v indikační skice z roku 1836.

83) Z hlediska soudobého nazírání na obranné možnosti města je příznačný rozkaz, který před vyklizením města v důsledku pruského postupu vydal rakouský generál Browne. Na jeho základě byl z městské zbrojnice zrekvírován jistý počet děl, munice a další vojenský materiál (příslušný seznam viz Czeike 1919/1920, 189), dílem kvůli posílení vlastních jednotek, částečně pak i proto, aby tento po obsazení města nepadl do rukou nepříteli (Czeike 1919/1920, 189–191).

Výsledný charakter bastionové fortifikace města Opavy, jehož takticko-technická úroveň byla zcela nedostatečná, byl umocněn nevýhodnou polohou města z hlediska konfigurace terénu. Fortifikační aktivity byly v podstatě ukončeny v souvislosti s pominutím bezprostřední turecké hrozby (Karlovacký mír – 1699), při čemž vzhledem k výše zohledněným determinujícím faktorům nebylo již počátkem 18. století nadále s Opavou v systému obrany habsburského soustátí vážněji počítáno (viz Zukal 1912a, 113; Müller – Žáček 2006, 184). Přinejmenším v průběhu 1. poloviny 18. století bylo však bastionové opevnění města průběžně udržováno v provozuschopném stavu, lze-li na tuto skutečnost usuzovat pouze na základě soudobých vyobrazení (obr. 6, 7, 54, SZM v Opavě, UHP, inv. č. U 3895 G). Údržba byla nezbytná vzhledem k zemnímu provedení pevnostních prvků při absenci jejich armování. Veduty Wernerovy (obr. 7), stejně jako obou Langrů (obr. 54), zohledňují existenci bermy, vodorovné římsy mezi čelní stranou zemního valu a okrajem příkopu, která zvyšovala jeho odolnost proti sesutí (srovnej Kupka et alii 2002, 422). 82) Berma byla opatřena palisádou zamezující jejímu případnému využití nepřítelem; minimálně tuto dřevěnou překážku bylo nutno čas od času obměňovat. Nejpozději v tomto období (pokud ne už v průběhu fortifikačních prací v 2. polovině 17. století) mohly být eventuálně realizovány zděné průjezdní brány v ravelinech chránících branské systémy. V úvahu rovněž připadá vybavení špiček (saillantů) některých bastionů tzv. kavalíry, zděnými strážními věžičkami (srovnej Wernerovy veduty; obr. 7). I přes tuto průběžnou údržbu a některé – víceméně kosmetické – úpravy nebylo městské opevnění v průběhu slezských válek (1740–42; 1744–48) a sedmileté války (1756–63) vážnější překážkou nepřátelského postupu té či oné strany; „Jakmile se zjevila nepřátelská děla na sousedních výšinách, musel ten, kdo město držel, rychle odtud se kliditi,“ uvádí lakonicky J. Zukal (Zukal 1912a, 113). 83) Jak konstatuje D. Gawrecki, zmocnili se Prusové v průběhu oněch čtyř válek (včetně války o dědictví bavorské 1778–1779) Opavy celkem jedenáctkrát a pobývali v ní souhrnně dva a tři čtvrtě roku (Gawrecki 1993, 212–219). O vlastní město se bojovalo minimálně, v naprosté většině případů byla veliteli obou zúčastněných stran praktikována strategie stažení z města a následné obrany v rámci polních opevnění v extravilánu (rakouská polní opevnění byla opakovaně budována na výšinách jižně od města, ve strategické pozici kontrolující přístup k Olomouci). Z vojenského hlediska byla Opava významná tedy nikoliv jako pevnost, ale především jako místo, kde byly Prusy i Rakušany zřizovány centrální sklady potravin, píce a vojenského materiálu, a jako zimní tábořiště vojsk (srovnej Kreuzinger 2002, 16–25; Gawrecki 1993, 212–219; Müller – Žáček 2006, 207–210). Dochovaná zpráva z roku 1765, zohledňující k danému datu obecný charakter městského opevnění (nejen bastionové fortifikace, ale i hradeb a branských systémů), konstatuje havarijní stav v důsledku válečných událostí a požáru z roku 1758 (SOkA v Opavě, AM Opava, inv. č. 1432, kart. 182). Z roku 1777 pochází písemný záznam týkající se vizitace městského opevnění, shledávající závažné nedostatky zejména v případě stavu hradebních zdí (stav bastionové fortifikace nebyl zohledněn) a nařizující provedení příslušných oprav (SOkA v Opavě, AM Opava, inv. č. 1432, kart. 182). Následné improvizované opravy byly iniciovány spíše snahou zabránit dezercím vojáků zdejší posádky než posílit fortifikační hodnotu postupně degradujícího zastaralého opevnění. V srpnu roku 1778 se během války o bavorské dědictví (tzv. bramborová válka, 1778–1779) Opava stala načas základnou pruského vojska a v této souvislosti byly podél vnějšího obvodu města opět realizovány opevňovací práce, jimž musela ustoupit

232



část předměstské zástavby (srovnej Kreuzinger 2002, 23–24; Gawrecki 1993, 216; Müller – Žáček 2006, 209–210). Po uzavření těšínského míru v květnu 1779 a následném odchodu pruských jednotek proběhla vizitace městského opevnění za účasti samotného císaře Josefa II. a několika vojenských inženýrů. Výsledkem činnosti této komise je i zmiňovaný tzv. vídeňský plán (obr. 41), zohledňující nejen půdorysnou stopu stávajícího opevnění (hradby, věže, branské systémy, bastionová fortifikace), ale i návrh plánované zásadní přestavby bastionové fortifikace (Kreuzinger 2002, 25; Müller – Žáček 2006, 210). Vzhledem k nevýhodné poloze města z hlediska terénní konfigurace bylo od celého záměru nakonec ustoupeno a toto rozhodnutí de facto předznamenalo další osud městského opevnění, tedy jeho postupnou demolici. 84) Spodní časová hranice je vymezena komisionálním rozhodnutím odstoupit od budování městské bastionové pevnosti, horní časová hranice koresponduje s vyhotovením plánu města Opavy z roku 1820 (obr. 20), který již zohledňuje stav po likvidaci bastionového opevnění v pojednávaném úseku. 85) Tzv. Kaiser Josefs Park – viz litografie z 80. let 19. století (SZM v Opavě, UHP, inv. č. B XVI 3); poté tzv. Landeshauspark; dnes Janáčkovy sady. 4. Závěr

Indikační skica z roku 1836 zachycuje stav bastionového opevnění v průběhu jeho likvidace. Ta byla realizována postupně v širším časovém úseku konce 18. století a v průběhu 19. století. V rozmezí let 1779 až 1820 84) bylo valové opevnění odstraněno nejprve v úseku mezi vodárenskou věží a Ratibořskou bránou; v této části městského jádra přiléhaly domovní bloky bezprostředně k hradební linii. Vzhledem k majetkové expanzi vlastníků zdejších nemovitostí – k roku 1790 datuje Zukal (Zukal 1912a, 113) rozhodnutí městské rady rozprodávat pozemky v hradebním pásmu, tzv. grunty hradební – došlo patrně v daném úseku v relativně krátkém čase k rozplanýrování zemních fortifikačních prvků (bastiony a kurtiny) a přeměně tohoto prostoru na zahrady. V období mezi lety 1820 a 1836 došlo v souvislosti s rektifikací přístupových komunikací k likvidaci ravelinů před jednotlivými městskými branami (blíže viz příslušná kapitola); v rámci parkové úpravy někdejšího příhradebního pásu byl pak odstraněn bastion v úseku mezi Hradeckou a Jaktařskou bránou. Nejdéle zůstalo bastionové opevnění (byť v modifikované podobě, bez předprsní a banketů) v rámci měnícího se městského urbanismu zachováno v úseku mezi Ratibořskou bránou a kostelem sv. Janů (část rohové či klešťové hradby při Ratibořské bráně, bastion chránící zámek, spojovací kurtiny). Jeho existenci v období po roce 1836 dokládá kromě indikační skici rovněž litografie z 60. let 19. století (SZM Opava, FP, inv. č. A 305.88) a tzv. Labitzkého plán z roku 1876. Teprve celková urbanizace tohoto prostoru – realizovaná patrně v 80. letech 19. století – pro kterou byla určující výstavba Josefské školy, vznik spojnice mezi Lichtensteinskou ulicí (dnes Sněmovní) a Zámeckým okruhem a reorganizace stávající parkové úpravy 85) vedly k definitivnímu odstranění posledních pozůstatků bastionové fortifikace. Do dnešních dnů se dochoval pouze bastion v jižním segmentu někdejší fortifikační linie, v dobových pramenech zvaný Luttermannova šance, dnes známý pod označením Ptačí vrch. Opava náleží k městům, ve kterých se nadzemní části městského opevnění prakticky nedochovaly. Také archeologický výzkum se až do nedávné doby nedostal do kontaktu s jeho relikty. Tyto skutečnosti jsou pravděpodobně příčinou faktu, že problematice městské fortifikace byla badateli dosud věnována spíše okrajová pozornost. Vývoj opavského opevnění přitom odráží jednotlivá vývojová stadia města v průběhu středověku a novověku včetně etap momentální prosperity a stagnace (obr. 66). Ve výrazné míře byl, především v novověku, ovlivněn i aktuálními válečnými událostmi. Pokus vyrovnat se s tímto tématem tak nutně předpokládal interdisciplinární spolupráci založenou na hodnocení různorodého souboru písemných, ikonografických a archeologických pramenů. Počáteční fáze vývoje městského opevnění je spojena s dynamickým rozvojem lokačního města ve 13. století. Pravděpodobně záhy po vzniku institucionálního města byl jeho areál vymezen příkopem, zmiňovaným k roku 1224 v privilegiu krále Přemysla Otakara I. Předpokladem výstavby zděné fortifikace byla ale stabilizace raného města. Aktuální archeologická zjištění ve shodě s výpovědí písemných pramenů naznačují, že kamenná hradba včetně bran vznikla ještě před polovinou 13. století. Opava se tak s velkou mírou pravděpodobnosti řadí k časným reprezentantům hrazených měst v českých zemích. Další etapa opevňovacích prací, spočívající ve výstavbě parkánové hradby, náleží závěru 14. století, příp. 1. polovině století následujícího, kdy se město v době vlády vévody Přemka I. Opavského a jeho synů stalo pozdně středověkou rezidencí. S tím souvisela i výstavba vévodského hradu, jehož začlenění do městské fortifikace si vynutilo i částečnou přeložku hlavní hradební zdi. Spolu se zdvojením fortifikačního prstence musely být adaptovány i městské brány. S tím spojená výstavba dalších branských věží tak stála na počátku vývoje složitých branských systémů. Patrně již v závěru 2. desetiletí 16. století byly opavské brány doplněny o barbakány a další branské věže. Tyto změny reagovaly na rozvoj střelných zbraní v předcházejícím století. Renesance v dalším průběhu 16. století ovlivnila především vzhled dominantních prvků opevnění, brány a věže byly opatřeny módními atikami. Výraznou kvalitativní změnu opevnění města přinesl ale až průběh třicetileté války. Především tzv. Rantzauova relace umožňuje spolehlivě spojit výstavbu bastionové fortifikace s dánským záborem Opavy. Systém opevnění provizorního charakteru vycházejícího z principů tzv. staroholandské inženýrské školy vznikl v letech 1626–1627 v důsledku krátkodobého intenzivního nasazení lidských i materiálních zdrojů, kterými disponovala cizí vojenská posádka. V následujících obdobích prováděné fortifikační práce již koncepci vytvořenou v počáteční fázi třicetileté války zásadním způsobem nezměnily. V souvislosti s tureckým nebezpečím byly provedeny v rozmezí 50.–80. let 17. století pouze dílčí úpravy. Stejně tak v období pruských válek v 18. století prošla opavská fortifikace pouze improvizovanými opravami, plán zásadní přestavby bastionového opevnění z roku 1779 zůstal nerealizován. V průběhu 19. století pak byla podstatná část fortifikačních prvků odstraněna. V souvislosti s přípravou předkládané studie se podařilo rozšířit pramennou základnu o řadu dosud neznámých či nevyužitých ikonografických i písemných pramenů. Zejména na základě stavebních plánů a související agendy z 19. století je možná poměrně přesná prostorová identifikace průběhu jednotlivých komponent opevnění města, v případě Ratibořské brány bylo také možné rekonstruovat do té doby nejasný vývoj a podobu jejího složitého stavebního komplexu. Důležitá role připadla i výsledkům archeologických terénních odkryvů, které jednak umožnily upřesnit chronologii určitých vývojových etap fortifikace a dále přinesly i konkrétní poznatky o konstrukčních detailech některých jejích prvků. Máme-li výpověď dosavadních zjištění shrnout v kontextu dějin města, pravděpodobně se ukazuje jako nezbytné opustit představu, že Opava zaujímala v rámci soudobého pevnostního stavitelství nějak výjimečnou pozici. Vyjma standardně řešeného středověkého opevnění se především vývoj v mladším novověku jeví jako sled neustálých improvizací reagujících na momentální válečné události. Bastionová fortifikace ve své konečné podobě tak v podstatě představuje jen dílčími úpravami pozměňované a doplňované původní opevnění provizorního charakteru, k jehož přebudování v tzv. opevnění stálé podle zásad soudobého pevnostního stavitelství nikdy nedošlo.

233



a

b

c

d a) schéma opevnění ve 13.–14. století

(hlavní hradba, příkop, brány, věže?)

b) schéma opevnění na přelomu 14. a 15. století

(přeložení východního segmentu hradeb; věže?)

c) schéma opevnění na přelomu 14. a 15. století až v 1. polovině 15. století (parkánová hradba, rozšíření branských systémů)

d) schéma opevnění v 16. století

(barbakány) e) schéma opevnění v 17.–18. století (bastionová fortifikace)

e Obr. 66 Ideální rekonstrukce hlavních etap vývoje opavského opevnění reflektující dosavadní stav výzkumu. Vyneseno do indikační skici stabilního katastru z roku 1836.

234

František Kolář – Petra Kaniová – Romana Rosová – Michal Zezula Netištěné prameny


MORAVSKÝ ZEMSKÝ ARCHIV V BRNĚ Provinční stavební ředitelství Brno, inv. č. 1012, karton 13

STATENS ARKIVER, RIGSARKIVET KO/ BENHAVN Rigsarkivet K øpenhagen, Fasc. 87, Reg: 9.1 233, Rantzau

NÁRODNÍ ARCHIV V PRAZE Archív českého velkopřevorství maltézského řádu, inv. č. 2207, sig. 81, karton 749 Česká dvorská komora, sig. IV/O, karton 173

ZEMSKÝ ARCHIV V OPAVĚ Hejtmanský úřad knížectví opavsko-krnovského, inv. č. 125, karton 19 Krajský úřad, inv. č. 199, karton 29 Královský úřad v Opavě, inv. č. 556, sign. 9/47, karton 336 Královský úřad v Opavě, inv. č. 556, sign. 9/48, karton 337 Písemnosti R. Fitze, inv. č. 202, sign. 10, karton 7, 8 Sbírka map a plánů, inv. č. 143, 642, 645 Stabilní katastr slezský, indikační skica, inv. č. 237, sl. 233, karton 51 Stará sbírka fotokopií a archiválií, inv. č. 115 Velkostatek komendy řádu německých rytířů, inv. č. 15, karton č. 1 Zemská školní rada, karton 39a Zemský výběrčí úřad knížectví opavského, inv. č. C-86, karton 25

NÁRODNÍ PAMÁTKOVÝ ÚSTAV, Ú. O. P. V OSTRAVĚ Fotoarchiv, č. negativu A 110 139 ÖSTERREICHISCHES STAATSARCHIV WIEN, KRIEGSARCHIV Karten und Plansammlung IV – Troppau SLEZSKÉ ZEMSKÉ MUZEUM V OPAVĚ Uměleckohistorické pracoviště – inv. č. U 182A, U 183A, U 184A, U 185A, U 186 A, U 187 A, U 188A, U 189A, U 190A, U 191A, U 330F, U 825A, U 826A, U 836A, U 1826A, U 1829A, U 1830, U 1837A, U 1838A, U 1959, U 3464A, U 3895G, U 3919G, U 4059A; A 1011; BI37, B XVI 3, C I8 Fotografické pracoviště – inv. č. A 3752, A 73.430, A 72.419, A 73.419/1, A 305.88, A 545.93, A 548.93, A 552.93, B 66.422, B 66.433, FP 13344-2 STÁTNÍ OKRESNÍ ARCHIV V OPAVĚ Archiv města Opava, inv. č. 218; inv. č. 489; inv. č. 592, karton 10; inv. č. 886, 888, 891, karton 72; inv. č. 892, 895, karton 73; inv. č. 1168, karton 145; inv. č. 1268, karton 157; inv. č. 1273, karton 158; inv. č. 1321, karton 167; inv. č. 1324, 1325, 1332, karton 168; inv. č. 1334, 1336, karton 170; inv. č. 1340, 1344, karton 171; inv. č. 1385, karton 178; inv. č. 1387, karton 179; inv. č. 1432, 1434, 1435, 1436, 1437, 1438, 1439, 1440, 1441, 1442, karton 182; inv. č. 1447, karton 183; inv. č. 1456, karton 184; inv. č. 1475, karton 189; inv. č. 1656, karton 227; inv. č. 1719, karton 238; nezpracované dodatky, Situationsplan über die Regulierung des Franz – Josefs – Platzes und Garten Anlage am Schulring, městský stavební úřad, autor Eduard Labitzký, Opava, březen 1877; inv. č. 1813, 1926 Tištěné prameny a literatura

Bakala, J. 1964 Holasické pomezí v 11. a 12. století, Časopis Slezského muzea, série B, vědy historické, 13, 378–388 Bakala, J. 1969 Holasická provincie a formování opavského vévodství, Časopis Slezského muzea, série B, vědy historické, 18, 9–22 Bakala, J. 1973 Monopolizace tržních vztahů a mílové právo v městech severní Moravy a Opavska do počátku 15. století, Časopis Slezského muzea, série B, vědy historické, 22, 114–133 Bakala, J. 1974 Počátky města Opavy, Časopis Slezského muzea, série B, vědy historické, 23, Zvláštní číslo k 750. výročí města Opavy, 3–24

235

Bakala, J. 1977 Zrod městského zřízení na středověkém Opavsku, Časopis Slezského muzea, série B, vědy historické, 26, 97–122 Bakala, J. 1982 Text nejstaršího dochovaného privilegia pro město Opavu, Ročenka okresního archivu 1982, 44–47 Baumann, E. 1889 Die alte Wasserkunst, Troppauer Zeitung Nr. 242, 4 Baumann, E. 1902 Die städtische Anlagen in Troppau, Troppauer Zeitung Nr. 15, 1–2 Biermann, G. 1874 Geschichte des Herzogthümer Troppau und Jägerndorf. Teschen

CDB II Codex diplomaticus et epistolaris regni Bohemiae II (1198–1230). Friedrich, G. (ed.), Pragae 1912 CDM IV Codex diplomaticus et epistolaris Moraviae IV (1268–1293). Boczek, A. (ed.), Olomouc 1845 CDM VII Codex diplomaticus et epistolaris Moraviae VII (1334–1349). Abt. III. Nachträge (830–1347). Brandl, V. (ed.), Brünn 1864 Czeike, J. B. 1919/1920 Kleine Beiträge zur schlesischen Kriegsgeschichte, Zeitschrift für Geschichte und Kulturgeschichte Österreichisch-Schlesiens 14/15, 189–191



Čapský, M. 2003 Enigma tvrze. Příspěvek k topografii Opavy ve středověku a raném novověku, Acta historica et museologica Universitatis Silensianae Opaviensis 6, 184–190

Gerber, E. 1905–1906 Plastischer Plan der Landeshauptstadt Troppau zur Zeit des Kongresses 1820, Zeitschrift für Geschichte und Kulturgeschichte Österreichisch-Schlesiens 1, 134–135

Dragoun, Z. 1987 Stav a perspektivy poznání staroměstského opevnění, Staletá Praha 17, 39–70

Hoffmann, F. 1992 České město ve středověku. Praha

Dragoun, Z. 2006 Nejnovější odkryvy fortifikace Starého Města pražského, Průzkumy památek XIII, 73–76 Drkal, S. 1954 Opavská komenda maltézských rytířů po třicetileté válce (1650–1660), Slezský sborník LII, 367–384 Drkal, S. 1956 Historie opavského zámku. In: Grobelný, A. – Sobotík, B. (edd.), Opava. Sborník k 10. výročí osvobození města, Opava, 134–164 Durdík, T. – Bolina, P. 2001 Středověké hrady v Čechách a na Moravě. Praha Ebel, M. – Frolík, J. – Razím, V. 1998 Opevnění města Českého Brodu, Průzkumy památek V, 47–76 Fišera, Z. 2007 Encyklopedie městských bran v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Praha Fukala, R. 2001 Třicetiletá válka. Konflikt, který změnil Evropu. Opava Gawrecki, D. 1993 Prusové v Opavě za slezských válek, Časopis Slezského muzea, série B, vědy historické, 42, 212–219 Gebauer, J. – Štěpán, V. 2001 Válečná kronika Opavska (1060–1945). Opava

236

Indra, B. 1998 Příspěvky k biografickému slovníku výtvarných umělců na Moravě a ve Slezsku v 16. až 19. století, Časopis Slezského muzea, série B, vědy historické, 47, 122–163 J. K. 1923 Alt Troppau. Rund um seine Wälle, Die Heimat 1, 14–16 Juchelka, J. 2003 Objev úpravy břehů mlýnského náhonu v Opavě. In: Sborník prací Památkového ústavu v Ostravě, 50–54 Juchelka, J. 2005 Opava, ulice Komenského, Praskova a Sněmovní. Záchranný archeologický výzkum. Zpráva z archeologického výzkumu, akce ArÚB – Opava číslo 7/05. Strojopis uložen v Archeologickém ústavu Akademie věd v Brně Juchelka, J. 2007 Výzkum v prostoru ulic Komenského, Praskova a Sněmovní. Příspěvek k problematice opavského hradu, Badania archeologiczne na Górnem Śląsku i ziemiach pogranicznych w latach 2005–2006, Katowice Kašička, F. 1995 U bývalé Dolní Strahovské brány pražské Malé Strany – stavebně-historický průzkum oblasti, Archaeologica historica 20, 125–132 Kejř, J. 1998 Vznik městského zřízení v českých zemích. Praha

Kiecoň, M. 2004 Opava, Ostrožná ulice, parcela č. 381/1, č. akce NPÚ, Ostrava 16/04, Nálezová zpráva, strojopis uložený v Archivu NPÚ, ú. o. p. v Ostravě Kiecoň, M. – Zezula, M. 2005 Záchranný archeologický výzkum v místě bývalé Hradecké brány na Ostrožné ulici v Opavě (příspěvek k poznání opavské fortifikace). In: Sborník Národního památkového ústavu v Ostravě, 99–107 Klápště, J. 2005 Proměna českých zemí ve středověku. Praha Kolář, F. 2007a Opava, náměstí Osvoboditelů – Janáčkovy sady, parcely č. 9/1, 9/2, 13/1, 13/3, 13/4, 571/1, 572, Přehled výzkumů 48, 497–499 Kolář, F. 2007b Opava, náměstí Osvoboditelů – Janáčkovy sady, parcely č. 9/1, 9/2, 13/1, 13/3, 13/4, 571/1, 572, č. akce NPÚ, Ostrava 32/06, Nálezová zpráva, strojopis uložený v Archivu NPÚ, ú. o. p. v Ostravě Kopetzky, F. (ED.) 1871 Regesten zur Geschichte des Herzogthums Troppau (1061–1464), (zvláštní otisk), Archiv für österreichische Geschichte, 45, Bd. 1, Wien Kotyza, O. – Tomas, J. 1995 Nejstarší městské hradby v Litoměřicích (Porovnání archeologických nálezů se zprávami pramenů), Archaeologica historica 20, 91–106 Kouřil, P. – Prix, P. – Wihoda, M. 2000 Hrady českého Slezska. Brno–Opava Kouřil, P. – Wihoda, M. 2003 Etnické trojmezí? (Výpověď písemných a hmotných pramenů k etnické struktuře moravskoslezského pomezí v epoše vrcholného středověku), Archaeologia historica 28, 69–111

František Kolář – Petra Kaniová – Romana Rosová – Michal Zezula Kováčik, P. – Malík, P. – Zezula, M. 2007 Opava, Nákladní ulice, č. akce NPÚ, Ostrava 32/07. Předběžná nálezová zpráva. Strojopis uložený v Archivu NPÚ, ú. o. p. v Ostravě Krämer, O. 1905 Vollständiges Adress-, Geschäfts und Personal Handbuch der Landeshauptstadt Troppau. Troppau Kreuzinger, E. 2002 Kronika města Opavy. Opava Krůl, M. – Nováková, P. 2005 Jablunkovské šance. Český Těšín Kuča, K. 2000 Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku III. Ml–Pan. Praha Kupka, V. 1995 Pevnostní výstavba na území dnešní České republiky od 16. do 19. století, Historie a vojenství 3/95, 3–25 Kupka, V. – Čtverák, V. – Durdík, T. – Lutovský, M. – Stehlík, E. 2002 Pevnosti a opevnění v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Praha Kürschner, G. 1888 Die Feuersbrunst zu Troppau am 24. Mai 1689, Troppauer Zeitung Nr. 79, 4 Labuda, J. – Šimkovic, M. 2005 Starý zámok v Banskej Štiavnici – Najnovšie výsledky archeologického výskumu, Archaeologia historica 30, 255–260 Láznička, Z. 1956 K počátkům města Opavy. In: Grobelný, A. – Sobotík, B. (edd.), Opava. Sborník k 10. výročí osvobození města, Opava, 77–80

237

Opevnění města Opavy (současný stav výzkumu) Mika, N. 2003 Najazd polsko-ruski na zemię opawską w 1253 roku. In: Opava, Sborník k dějinám města 3, Opava, 5–11 Müller, K. – Žáček, R. 2006 (edd.) Opava. Dějiny českých, moravských a slezských měst. Praha Neues Tagesblatt Troppau Die Niederlegung der Ratiborer Torthurms, Neues Tagesblatt Troppau 21. 6. 1936, 10 Nováček, K. – Razím, V. – Ebel, M. 2004 Opevnění města Tachova, Průzkumy památek XI, 51–94 Novotný, V. 1928 České dějiny I. 3. Čechy královské za Přemysla Otakara I. a Václava I. (1197–1253). Praha OL I Opavský listinář. Literae fundationum, donationum, erectionum, confirmationum, praesentionum, collationum, resignationum altarium Oppaviae I (1361–1397). Šigut, F. (ed.), Opava 1961 Orlík, J. 1974 Z historie opavských parků, Časopis Slezského muzea, série B, vědy historické, 23, zvláštní číslo k 750. výročí města Opavy, 25–35 Palacký, F. 1921 Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě. Praha Peřich, L. 1954 Ke vzniku města Opavy, Slezský sborník LII, 232–237

Plaček, M. – Miloš, S. 1995 Fortifikační systém Hranic na Moravě, Archaeologica historica 20, 219–232 Prasek, V. 1891 Křižovníci sv. Jana na Opavsku, Program českého gymnázia v Opavě, č. 8, 1–33 Prix, D. 1998 Počátky a rozvoj minoritského kláštera v Opavě ve středověku. In: Sborník k dějinám města 1, Opava, 39–62 Prix, D. 1999 Nástin vývoje architektury české části Slezska. In: Chamonikola, K. (ed.), Od gotiky k renesanci. Výtvarná kultura Moravy a Slezska 1400–1550, IV. Opava, Brno, 15–64 Prix, D. – Wihoda, M. 2001 „…allir unser getrawen Burgen…“ Hlubčice jako mocenský nástroj přemyslovské dynastie, Časopis Slezského muzea, série B, vědy historické, 50, 193–204 Prix, D. 2005 Dějiny Opavy. Hlava II (kultura). Strojopis kapitoly připravované publikace Dějiny Opavy ze dne 29. 8. 2005 Procházka, R. 2000 Zrod středověkého města na příkladu Brna (K otázce odrazu společenské změny v archeologických pramenech), Mediaevalia Archaeologica 2. Brno a jeho region, 7–158 Procházka, R. 2003 Počátky měst a etnické změny, Archaeologia historica 28, 267–296 Procházka, R. 2007 Archeologie a poznání moravských a slezských měst, Archaeologia historica 32, 37–80



Razím, V. 1995a Fortifikace českých měst jako indikace jejich významu a postavení, Archaeologica historica 20, 9–22

Schmelzer, K. 1926 Der Troppauer Stadtgrundriss. Eine städtebaulische Studie, Deutsche Post, 13. 12., 8–9

Razím, V. 1995b K postupu výstavby středověké městské fortifikace, Průzkumy památek II, 43–48

Spyra, J. 2000 Żydzi w Opawie (do 1848 r.). In: Opava, Sborník k dějinám města 2, Opava, 15–26

Razím, V. 1997 K původu hradební zdi bez ochozu, Průzkumy památek IV, 78–87

Stejskal, A. 2001 Třeboňské opevnění z let 1525–1526 v písemných pramenech (Geneze a průběh stavby, pracovní síly, finanční náklady, jednotlivci), Průzkumy památek VIII, 3–20

Razím, V. 1999 Opevnění města Českého Krumlova ve středověku I – Latrán a Nové Město, Průzkumy památek VI, 35–68 Razím, V. 2001 K získávání kamene na stavbu středověkých městských hradeb. Příspěvek k diskusi o vztahu hradiště a města Čáslavi, Archaeologica historica 26, 195–204 Razím, V. 2002 K problematice stavební podoby a vývoje středověkého opevnění města Loun, Průzkumy památek IX, 19–50 Razím, V. – Zahradník, P. 2006 Hradební věže v Bartolomějské ulici na Starém Městě pražském, Průzkumy památek XIII, 35–72 Rybníček, M. – Přemyslovská, E. 2007 Opava – náměstí Osvoboditelů, akce 61/06. Závěrečná zpráva Dendrochronologické laboratoře Ústavu nauky o dřevě Mendelovy zemědělské a lesnické univerzity. Strojopis uložený v Archivu NPÚ, ú. o. p. v Ostravě

238

Stumpf, G. 1923 Die Entwicklung des Stadtbildes von Troppau, Die Heimat 1, 43–45 Šikulová, V. 1975 Příspěvek archeologie k nejstarším dějinám Opavy, Archeologické rozhledy XXVII, 271–276 Široký, R. 2000 Pitná, užitková a odpadní voda v českých městech ve středověku a raném novověku, stav a perspektivy archeologického poznání, Památky archeologické XCI, 345–410 Šopák, P. 1998 Školní budovy a urbanistický vývoj Opavy v období historismu. In: Opava. Sborník k dějinám města 1, Opava, 93–103 Šopák, P. 2003 Klasicistní architektura Opavy let 1780–1850. Opava Tichánek, J. – Šerý, Z. – Bitter, M. – Polášek, J. – Štěpánek, J. P. 2005 Šlechtická sídla na Frýdecko-Místecku. Kopřivnice

Trampler, R. 1870 Beiträge zur schlesichen Geschichte. Über die Demolierung der Befestigungwerke von Troppau, Troppauer Zeitung 89, 1 Troppauer Zeitung 1870 Von der Promenade, Troppauer Zeitung 1870, Nr. 170, 2 Troppauer Zeitung 1875 Die Ausfűllung des Wallgrabes, Troppauer Zeitung 1875, Nr. 124, 1–2 Troppauer Zeitung 1877a Die alte Wasserkunst, Troppauer Zeitung 1877, Nr. 57, 2 Troppauer Zeitung 1877b Die alte Wasserleitung, Troppauer Zeitung 1877, Nr. 57, 2 Troppauer Zeitung 1878 Wasserbauten, Troppauer Zeitung 1878, Nr. 192, 2 Troppauer Zeitung 1879 Der Wallgraben, Troppauer Zeitung 1879, Nr. 68, 5 Troppauer Zeitung 1881 Die alte Wasserkunst, Troppauer Zeitung 1881, Nr. 239, 2 Troppauer Zeitung 1883 Wallgraben, Troppauer Zeitung 1883, Nr. 262, 4 Troppauer Zeitung 1887 Der äussere Ratiborer Thor-Thurm, Troppauer Zeitung 1887, Nr. 43, 5 Troppauer Zeitung 1890 Kleine Beiträge zur Geschichte Troppaus, Troppauer Zeitung 1890, Nr. 258, 4

František Kolář – Petra Kaniová – Romana Rosová – Michal Zezula Troppauer Zeitung 1901 Alte Stadtmauer, Troppauer Zeitung 1901, Nr. 234, 4 Uličný, P. 2006 Staroměstské opevnění v Praze v dokumentaci Rudolfa Hlubinky, Průzkumy památek XIII, 76–88 Vollständiges Adressund Geschäfts – Handbuch 1881 Vollständiges Adress- und Geschäfts – Handbuch der Landeshauptstadt Troppau, IV. Jahrgang Wann, W. 1933 Die Gründung Troppaus, Deutsche Post, 106, 6. 5. 1933, 6 Wann, W. 1934 Die Troppauer Chronik auf dem Fürstenstein, Neues Tagesblatt für Schlesien und Nordmähren, 62 – Das Zeughaus, 6. 5. 1934, 8 Wihoda, M. 1997 Přemyslovská expanze v Horním Slezsku a vznik holasické provincie, Acta historica et museologica Universitatis Silesianae Opaviensis 3, 34–43 Seznam zkratek užitých v textu a soupisu pramenů a literatury

Opevnění města Opavy (současný stav výzkumu) Wihoda, M. 1998 Geneze městského zřízení na Opavsku jako zakladatelské dílo markraběte Vladislava Jindřicha, Sborník prací Filozofické fakulty brněnské univerzity – Řada historická C 45, 21–34 Zlat, M. 1955 Attyka renesansowa na Śląsku, Biuletyn historii sztuki, r. XVII, nr. 1, 48–79 Zezula, M. – Kiecoň, M. – Kolář, F. 2007 Archeologické doklady k vývoji půdorysu, uliční sítě a parcelace středověké Opavy, Forum urbes medii aevi IV, 118–143 Zukal, J. 1892 Z nejstarších matrik opavských, Věstník Matice opavské VII, 5–17

Zukal, J. 1912b O svobodných mlýnech a dvorech Kylešovských, Věstník Matice opavské XX, 1–19 Zukal, J. 1916 Slezské konfiskace 1620–1630. Pokutování provinilé šlechty v Krnovsku, Opavsku a Osoblažsku po bitvě bělohorské a po vpádu Mannsfeldově. Praha Žáček, R. 2000 Opava v Długoszově kronice. In: Opava. Sborník k dějinám města 2, Opava, 5–9

Zukal, J. 1905/1906 Das Stadtgebiet von Troppau am Ende des 17. Jahrhunderts, Zeitschrift für Geschichte und Kulturgeschichte Österreichisch-Schlesiens 1, 4–23

AMO – Archiv města Opava CDS – Codex diplomaticus Silesiae FP – fotografické pracoviště inv. č. – inventární číslo kart. – karton KM – katastrální mapa MZA v Brně – Moravský zemský archiv v Brně NPÚ, ú. o. p. v Ostravě – Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Ostravě ÖStA Wien, KA – Österreichische Staatsarchiv Wien, Kriegsarchiv

239

Zukal, J. 1912a Paměti opavské. Črty kulturní a místopisné. Opava

RBM – Regesta diplomatica nec non epistolaria Bohemiae et Moraviae SAR København – Statens Arkiver Rigsarkivet København s. E. – stratigrafische Einheit sign. – signatura s. j. – stratigrafická jednotka SOkA v Opavě – Státní okresní archiv v Opavě SZM v Opavě – Slezské zemské muzeum v Opavě UHP – uměleckohistorické pracoviště ZA v Opavě – Zemský archiv v Opavě

Opevnění města Opavy (současný stav výzkumu) Befestigung der Stadt Troppau (Opava) – gegenwärtiger Forschungsstand


Die Stadt Troppau wurde wahrscheinlich zwischen den Jahren 1213 und 1220 an der Stelle einer älteren Besiedlung gegründet, die durch mehrere schriftliche Erwähnungen vom Beginn des 13. Jahrhunderts belegt ist (Bakala 1974, 294; Wihoda 1998, 27–28). Aus archäologischer Sicht sind wir nicht imstande, in der materiellen Kultur, die vor allem durch Keramikfunde repräsentiert wird, die Komponenten der Vorbesiedlung von jenen der eigentlichen Stadt zu unterscheiden; die der Stadtgründung vorangehenden Siedlungsaktivitäten sind bisher mit Sicherheit nur durch bescheidene dendrochronologische Daten belegt (vgl. Šikulová 1975, 272; Zezula et alii 2007, 118–121). Obwohl die Beantwortung der mit der Entwicklung der Befestigung verknüpften Fragen einen der wichtigsten Teile des Studiums der mittelalterlichen Stadtentwicklung darstellt (vgl. Razím 1995, 9ff.; Kejř 1998, 25, 160–164), wurde in Troppau dieser Problematik bisher keine gebührende Aufmerksamkeit gewidmet. Ursache hierfür ist einerseits die Tatsache, dass sich in Troppau praktisch keine oberirdischen Teile der Fortifikation erhalten haben, andererseits das Fehlen relevanter archäologischer Informationen zu diesem Thema in den vergangenen Jahrzehnten. Erst in der letzten Zeit konnten mittels mehrerer kleinerer Grabungen wenigstens Grundkenntnisse über die Entwicklung der Stadtbefestigung gewonnen werden, was Anlass für den vorliegenden Versuch war, die Aussagen der Archäologie mit den schriftlichen und ikonographischen Quellen zu diesem Thema zu konfrontieren. Obwohl sich vom oberirdischen Teil der Troppauer Befestigung bis heute nur bescheidene Relikte erhalten haben, können sie bei der Bearbeitung dieses Themas nicht außer acht gelassen werden. Es handelt sich um einen ca. 20 m langen Abschnitt der 1,0–1,2 m breiten Zwingermauer im Ostteil der Befestigung, deren größerer Teil zwar auf der Außenseite neu gemauert ist, aber aus den intakt gebliebenen Teilen kann der Charakter der ursprünglichen Konstruktion abgeleitet werden (Schichtmauerwerk aus flachgelegten Steinen, Fugen mit Kieseln und kleineren Steinen verfüllt). Ein weiteres bis heute erhaltenes Relikt ist der Torso der Ecke eines Viereckturms, der mit dem Überrest des Kerns der Hauptbefestigungsmauer an der Kirche der beiden hl. Johannes verbunden ist; schließlich ist noch die aufgeschüttete Bastion an der Stelle der Südostbiegung der Befestigungslinie zu erwähnen. Spuren der Stadtbefestigung sind in der heutigen Stadt an vielen weiteren Stellen sichtbar (Park rund um den historischen Stadtkern im Südosten usw.). Zwar kann in Troppau mit keinem umfangreicheren Komplex an Befestigungen gearbeitet werden, doch ist auf die Situation der Stadtbefestigung in Hlubčice hinzuweisen, wo sich ein wesentlicher Teil der ursprünglichen steinernen Befestigungsmauer mit neun Türmen (teilweise Schnabeltürme) bis heute erhalten hat. Trotz eines beträchtlichen Authentizitätsverlusts infolge neuzeitlicher Eingriffe kann immer noch der Charakter des Mauerwerks zumindest auf bestimmten Abschnitten studiert werden, daneben finden sich auch Spuren mancher architektonischer Details wie z. B. Brüstungen oder Zinnen. Menge und Charakter der schriftlichen Quellen, die beim Studium der Problematik der Troppauer Stadtbefestigung verwendet werden können, sind dem Erhaltungsstand der schriftlichen Quellen unter den Troppauer Bedingungen allgemein und speziell hinsichtlich des Mittelalters direkt proportional. Nahezu einzige Informationsquelle, über welche wir in Sachen der mittelalterlichen Stadtbefestigung verfügen, sind Dokumente urkundlichen Charakters, die in den Editionen CDB, CDM, CDS, Schlesisches Urkundenbuch (V–VI) zugänglich sind. Direkt für Troppau gibt es folgende Editionen: Urkundensammlung zur Geschichte der Städte, Šiguts Troppauer Urkundenbuch und Regestenbücher: Kopetzkys Regesten zur Geschichte des Herzogthums Troppau, Regesta diplomatica nec non epistolaria Bohemiae et Moraviae II–VII. Daneben finden sich mittelalterliche Urkunden auch im Fonds „Archiv der Stadt Troppau“ des Staatlichen Bezirksarchivs in Troppau. Für die meisten Städte (besonders in Böhmen) stellen Eintragungen in Stadtbüchern eine gute Quelle dar. Aus dem ersten Troppauer Stadtbuch, das ab 1357 geführt worden war, schöpfte die sog. Troppauer oder Fürstensteiner Chronik von Heinrich (d. J.) Polan von Polansdorf aus dem Jahre 1583. Diese ist nicht erhalten geblieben, einige darin enthaltene Informationen sind jedoch in Form der von W. Wann und J. Zukal angefertigten teilweisen Umschriften vorhanden. Für die Zeit des 16. und 17. Jahrhunderts kann man sich des Kopienbuchs der Stadt Troppau und der Eintragungen über geplante Reparaturen aus den Jahren 1639–1777 bedienen, die im Fonds „Archiv der Stadt Troppau“ des Staatlichen Bezirksarchivs in Troppau aufbewahrt werden, ferner der Urbare des Troppauer Großgrundbesitzes im Fonds „Großgrundbesitz Troppau-Schloss“ sowie der Stadtbücher (Grundbücher), die jedoch erst ab 1640 erhalten sind. Teilinformationen zur Problematik der Befestigung bieten auch die Fonds „Schlesisches Ständearchiv“, „Hauptmannsamt des Fürstentums Troppau-Jägerndorf“, „Landessteueramt des Fürstentums Troppau“ und „Königliches Amt in Troppau“. Eine spezifische Quelle zu den Anfängen der Troppauer Bastion stellt die sog. RantzauRelation aus dem Jahre 1627 dar, die in Rigsarkivet Køpenhagen unter Fasc. 87 aufbewahrt wird. Der Fonds „Archiv der Stadt Troppau“ im Staatlichen Bezirksarchiv in Troppau enthält Schriftstücke aus den Jahren 1821–1855, die den schrittweisen Abriss der Stadtbefestigung betreffen. Eine eigene Form von Archivquellen stellen auch die Exzerpte dar, die durch Troppauer Historiker (V. Prasek, J. Zukal, G. Biermann, R. Fitz, W. Wann, F. Šigut, F. Kopetzky) angefertigt wurden und in ihrem Nachlass im Landesarchiv Troppau oder in der zeitgenössischen Presse publiziert zu finden sind (Deutsche Post, Troppauer Zeitung, Neues Tagesblatt für Schlesien und Nordmähren). Als zeitgenössische Quelle kann auch Kreuzingers Troppauer Chronik aus dem Jahre 1862 betrachtet werden. Eine wichtige Rolle bei der Rekonstruktion der Form und Entwicklung der Troppauer Befestigung spielen ikonographische Quellen. Im Falle Troppaus verfügen wir über eine relativ große Sammlung von Quellen ikonographischen Charakters, die jedoch im Bezug auf die Stadtbefestigung bisher nur wahlweise und unsystematisch verwendet wurde. Allgemeine Vorstellungen über die Form und Entwicklung der Troppauer Fortifikation beruhten vor allem auf dem sog. Brandbild aus der Zeit nach 1689, dem sog. Lundwall-Plan aus dem 19. Jahrhundert (der ein älteres Bild aus der Zeit um 1750 wiedergibt), auf Werners Gravierungen aus der Zeit um 1750 und nicht zuletzt auf zahlreichen Aquarellen Franz Bielas aus den Jahren 1813–1824. Erst die Erweiterung des ikonographischen Fonds um einige weitere Veduten, Pläne und vor allem die zeitgenössische Baudokumentation (Situationspläne, Schnitte, Grundrisse) bietet eine ausgeglichenere Kollektion ikonographischer Unterlagen. Ihr Aussagewert ist jedoch durch den Zweck limitiert, für den das konkrete ikonographische Material angefertigt wurde. Aus diesem Blickwinkel ist anzunehmen, dass die Baupläne die zeitgenössische Realität viel besser widerspiegeln als die Veduten. Letztere können – als ein spezifischer Typ der ikonographischen Quelle – nicht als homogenes Ganze aufgefasst werden, denn sie unterliegen in unterschiedlichem Maße – je nach den Fähigkeiten des Künstlers oder auch den Anforderungen des Aufraggebers –

240



der zeitgenössischen Mode und Stilisierung. In dieser Hinsicht ist ein höheres Maß an Glaubwürdigkeit bei Vedutenmalern anzunehmen, die zugleich lokale Baumeister waren und damit zu einer dokumentarischen Auffassung der darzustellenden Realität fähig waren. Die Kollektion ikonographischer Quellen, die irgendwie die Existenz der Stadtbefestigung widerspiegeln, stellt angesichts der Nichtexistenz relevanter oberirdischer Überreste der Fortifikation die Basis für seriöse Versuche einer annähernden Rekonstruktion des Aussehens und der Bauentwicklung dieses spezifischen Teils des ehemaligen Stadtorganismus dar. Die Aussagen des ikonographischen Fonds müssen jedoch durch einen Vergleich derartiger Quellen untereinander und besonders durch eine Konfrontation mit vorhandenen schriftlichen Quellen und nicht zuletzt mit der Aussage archäologischer Befunde korrigiert werden. Einseitige, nur auf ausgewählter Ikonographie beruhende Deutungen könnten zu völlig irrigen Schlüssen über die Form und die Bauentwicklung der Stadtbefestigung führen. Erst unlängst konnte die Quellenbasis durch wenigstens grundlegende Informationen aus archäologischen Erkundungen bereichert werden. Im historischen Kern Troppaus wurden Überreste der Stadtbefestigung bei bisher vier archäologischen Rettungsgrabungen erfasst. Im Jahre 2004 verlief eine Rettungsgrabung im Zusammenhang mit der Rekonstruktion der Fußgängerzone in der Ostrožná-Straße, konkret am südlichen Straßenende vor der Fassade der ehemaligen Zweigstelle der Kommerzbank (Kiecoň 2004; Kiecoň – Zezula 2005). Es handelt sich um einen Teil des Raums, wo sich bis zur Schleifung der Troppauer Stadtbefestigung der Gebäudekomplex des Grätzer Tors befunden hatte. Im Jahre 2005 veranlassten Erdarbeiten im Zusammenhang mit der Rekonstruktion der Fahrleitungsaufhängung an der Kreuzung der Straßen Praskova, Sněmovní und Komenského eine Rettungsgrabung im Raum des ehemaligen Westvorfelds der Troppauer Burg (Juchelka 2008). Im Jahr 2006 folgte eine Rettungsgrabung, die durch die Gesamtrekonstruktion des Platzes Náměstí Osvoboditelů und des anliegenden Parks Janáčkovy sady veranlasst worden war (Kolář 2007a); es handelte sich dabei also um den Raum, wo sich früher der Gebäudekomplex des Ratiborer Tors und der anliegende Gürtel der Stadtbefestigung einschließlich des Grabens befunden hatte. Das bisher letzte Mal wurden die Reste der nördlichen Linie der Stadtbefestigung bei einer Testgrabung erfasst, die 2007 anlässlich des geplanten Bauvorhabens Opava-Plaza im Areal der ehemaligen städtischen Markthalle und des sog. unteren Brauhauses durchgeführt wurde (Kováčik et alii 2007). Die aus den oben angeführten Quellen gewonnenen Informationen gestatten es uns, hier die Problematik der Bauentwicklung der Troppauer Stadtbefestigung, ihrer Zusammensetzung und Bauform anzudeuten. Das grundlegende und zugleich älteste Befestigungselement stellt der Graben dar. Auf seine wahrscheinliche Existenz im Jahre 1224 weist das oben erwähnte Privileg des Königs Přemysl Otakar I. hin, aus jüngeren Zeiten belegt seinen Verlauf und seine Form ein heterogener Komplex ikonographischer Quellen, und unlängst wurde er auch archäologisch erfasst. Ein kurzer Abschnitt der Grabenwand (Abb. 12/K. 509) wurden im Jahre 2004 am Südende der Ostrožná-Straße verzeichnet, aus dem Unterteil der Grabenausfüllung wurden Keramikfunde aus der Zeit vor der Mitte des 13. Jahrhunderts geborgen (Abb. 13). Im Jahre 2006 wurden dann im Park Janáčkovy sady ca. 6 m von der Außerseite des Mauerwerks der ebenfalls archäologisch belegten Hauptbefestigungsmauer die obere Kante des Grabens und ein Teil seiner Innenwand erfasst (Abb. 14/K. 529, 15). Ausgehend von der Geländesituation kann angenommen werden, dass das beim Ausschachten des Grabens angefallene Material an seiner Innenkante deponiert und zum Aufbau einer provisorischen Fortifikation in Form eines Erdwalls verwendet wurde. Nach einer gewissen Zeit wurde dann dieser Wall abgesenkt und auf der so nivellierten Grundlage (Abb. 14/K. 126) später die Befestigungsmauer angelegt. Dagegen bewies die 2007 im nördlichen Vorfeld der Befestigungslinie durchgeführte archäologische Grabung die Existenz des mittelalterlichen Grabens nicht zuverlässig (siehe Kováčik et alii 2007, 11, 28). Es steht fest, dass der Graben im Verlauf seiner Existenz seine Ausmaße und Lage änderte, wobei über seine Form und eventuelle Entwicklung im Mittelalter bisher nur wenig gesagt werden kann. Im Verlauf des 13. und im überwiegenden Teil des 14. Jahrhunderts erfuhr jedoch wahrscheinlich weder der Verlauf noch die Form des Grabens wesentliche Veränderungen, einen größeren Eingriff kann erst der Bau der Kirche des hl. Johannes des Täufers und des hl. Johannes des Evangelisten dargestellt haben, der am ehesten in den Jahren 1350–1359 wahrscheinlich im teilweise zugeschütteten Stadtgraben oder davor realisiert wurde (Prix 1999, 46; Prix 2005, 30–31). Eine bedeutende Veränderung machte der ursprüngliche mittelalterliche Graben dann im Zusammenhang mit dem Bau einer neuen Stadtburg durch Herzog Přemek durch (Kouřil et alii 2000, 284), der auch eine teilweise Verlegung des Ostteils der Befestigung erforderlich machte. Diese verhältnismäßig umfangreichen Anpassungen des Befestigungssystems hatten unmittelbare Folgen für den Verlauf des Stadtgrabens. Eine teilweise Umgestaltung machte er in jener Zeit (Ende des 14. Jahrhunderts) wahrscheinlich auch im Abschnitt entlang dem südöstlichen bis nordwestlichen Segment der Stadtmauer durch, sofern die Annahme richtig ist, dass im Zusammenhang mit den oben genannten Adaptationen der Stadtbefestigung die Stadt auch zum Teil mit einem Zwinger und einer Zwingermauer umgeben wurde. Der Aufbau der letztgenannten Anlagen erforderte das Zuschütten eines Teils des Grabens auf der Innenseite und als angenommene anschließende Kompensation seine Erweiterung auf der Außenseite. Teilveränderungen dieser Art betrafen den Stadtgraben auch im 16. Jahrhundert im Zusammenhang mit der Anlage von Barbakanen vor den Stadttoren und anschließend im 17. Jahrhundert, als sein Verlauf der neu entstehenden Bastion angepasst wurde. Im Falle der Stadt Troppau sind bis auf ein einziges kleines Relikt keine erhaltenen oberirdischen Partien der mittelalterlichen Hauptbefestigungsmauer vorhanden. Bei unseren Erwägungen über die Bauform und Entwicklung dieses Elements der Stadtbefestigung müssen wir also von bescheidenen schriftlichen Erwähnungen (die in ihrer absoluten Mehrheit die Baufälligkeit der Stadtmauer im 18. und 19. Jahrhundert betreffen) und vor allem von einem relativ umfangreichen Komplex an Quellen ikonographischen Charakters ausgehen (Veduten aus dem 16.–19. Jahrhundert, Karten und Pläne aus dem 17.–19. Jahrhundert sowie die Plandokumentation aus dem 19. Jahrhundert im Zusammenhang mit der Umgestaltung des ehemaligen Befestigungsgürtels). Archäologisch wurde der Verlauf der Hauptbefestigungsmauer bisher nur in einem einzigen Fall überprüft, nämlich im Jahr 2006 bei der Grabung im Park Janáčkovy sady. Die dort freigelegte Befestigungsmauer ruhte ohne Fundamentrinne auf der Oberfläche älterer Ablagerungen, ca. 0,9 m unter der Oberfläche des erhaltenen Bodentyps. Die unmittelbare Unterlage für die Befestigungsmauer bildete eine abgesenkte, ca. 0,5–1,2 m dicke Schicht redeponierten Lösses (Abb. 14/K. 126). Diese Sohlenschicht zog sich bis zur Kante des Grabens, den wir anhand der Fundsituation für älter halten. Das Mauerwerk der Befestigungsmauer, von dem sich nur der unterste Gürtel erhalten

241



hat, war beidseitig mit größeren, teilweise bearbeiteten Bruchsteinen verblendet, während der Kern aus unregelmäßig angeordneten mittelgroßen bis großen Bruchsteinen bestand, die mit Mörtel verbunden waren. Die stratigraphische Situation und die Analyse des geborgenen Keramikmaterials (Abb. 16) erlauben es, den Bau der Befestigungsmauer ungefähr in die 1. Hälfte des 13. Jahrhunderts zu datieren. Die archäologische Datierung unterstützt so die Glaubwürdigkeit des sog. Ipatiever Manuskripts, aus welchem geschlossen wird, dass Troppau schon kurz vor der Mitte des 13. Jahrhunderts über eine Steinmauer verfügte, so dass es gemeinsam mit Prag, Brünn, Iglau und Leitmeritz (Dragoun 1987, 39–70; Kotyza – Tomas 1995, 91–104; Procházka 2000, 36, 56, 122–124; Procházka 2003, 272–273; Razím 2006, 70; Procházka 2007, 49) zu den frühen Repräsentanten umfriedeter Städte in Böhmen und Mähren gehörte. Diese Tatsache sollte jedoch angesichts der spezifischen Stellung der Troppauer Provinz im Rahmen des Staatsgebildes nicht überraschen. Bei der Rekonstruktion der möglichen Bauform der Hauptbefestigungsmauer sind wir durch das Fehlen relevanter oberirdischer Relikte und den Erhaltungszustand der archäologisch festgestellten Überreste fast ausschließlich auf Quellen ikonographischen Charakters angewiesen. Alle zeigen sie als eine einfache ungegliederte Mauer, die oben mit spaltförmigen Schießscharten versehen war; die Krone bzw. die Brüstung der Mauer weist eine Bedachung auf. Eine wertvolle Ergänzung dieser allgemeinen Erkenntnisse stellt ein kolorierter Plan dar, der die Hauptbefestigungsmauer im Schnitt zeigt (Staatliches Bezirksarchiv in Troppau, Archiv der Stadt Troppau, Inv. Nr. 891, Kart. 72). Er gestattet uns eine konkretere Vorstellung von ihrem Aussehen und vor allem zum Typ des Umgangs. In diesem Fall handelte es sich um einen Gang an der Innenseite der Mauerkrone und eine Brüstungsmauer an der Außenseite. Die Analyse der Indikationsskizze des Urkatasters aus dem Jahre 1836, ergänzt und präzisiert durch Erkenntnisse aus der historischen Plandokumentation aus dem 19. Jahrhundert, ermöglicht schließlich die Rekonstruktion des angenommenen Verlaufs der Befestigungsmauer. Bestandteil der Linie der Hauptbefestigungsmauer waren neben Toren und Pforten auch Türme. Die meisten ikonographischen Quellen belegen, dass es insgesamt sechs Türme gab. Eine wertvolle Quelle, die die Existenz dreier davon im Jahre 1455 belegt, ist der durch W. Wann angefertigte Auszug aus dem Inventar des Troppauer Zeughauses (Wann 1934, 8). Die Türme waren in unregelmäßigen Abständen um die Stadt herum verteilt; auf den ersten Blick fällt ihre Konzentration im südwestlichen, südlichen und südöstlichen Segment der Befestigung auf. Der Hügel von Kylešovice als Anhöhe, die das südliche Vorfeld Troppaus überwachte, determinierte von dieser Seite die Abwehrmöglichkeiten der Stadt; eine logische Reaktion darauf, die die ungünstige Geländekonfiguration kompensierte, war die Verstärkung des exponierten Abschnitts der Stadtbefestigung (Zwingermauer, Türme). Das System der Türme in der Stadtmauer stellte kein einmaliges Bauvorhaben dar, sein Aufbau bzw. seine Eingliederung in das bestehende Befestigungssystem war eine langfristigere Angelegenheit. Auch die Bauform mag sich von Fall zu Fall unterschieden haben, durch das Fehlen relevanter oberirdischer Überreste dieses Elements der Stadtbefestigung kann sie jedoch nicht mehr konkretisiert werden. Die Existenz des Stadtgrabens und der Zwingermauer in der Troppauer Stadtbefestigung belegt überzeugend die Ikonographie, die den Grundriss und das Aussehen dieses Befestigungselements wiedergibt. Aus der jüngsten Zeit verfügen wir außerdem über archäologische Indizien, daneben ist ein kleiner Teil der Zwingermauer in situ erhalten. Schon aus der Indikationsskizze ist deutlich – und sämtliche Veduten und Pläne, die die Befestigung zeigen, bestätigen dies – dass der Stadtgraben mit der Mauer keinen kontinuierlichen Ring um die gesamte Hauptbefestigungsmauer bildete. Sein Verlauf kopierte die Linie der Stadtmauer auf etwa zwei Dritteln ihrer Länge, im Nord- und Nordostteil der Stadtumfassung fehlte er dagegen gänzlich. Die Abwesenheit des Stadtgrabens in diesem Abschnitt, der durch die Pforte einerseits und die Troppauer Burg andererseits abgegrenzt war, wurde auch durch den negativen Befund bei der Grabung im Bereich des Parks Janáčkovy sady im Jahr 2006 bestätigt. Als mögliche Erklärung dieser Tatsache mag die Bemühung dienen, mit der Zwingermauer vorzugsweise jene Seiten der Stadt zu schützen, die vom Standpunkt eines eventuellen Angriffs am meisten bedroht waren. Das nördliche und nordöstliche Vorfeld der Stadt lag dagegen im Überschwemmungsgebiet des Flusses Opava, wobei der Mühlgraben, der in diesem Abschnitt den Verlauf der Stadtmauer kopierte, neben seinem primären wasserwirtschaftlichen Zweck auch eine Befestigungsrolle erfüllen konnte. Der Verlauf der Zwingermauer wurde archäologisch an zwei Stellen erfasst: am südlichen Ende der Ostrožná-Straße (Grabung im Jahr 2004) und im Areal der ehemaligen städtischen Markthalle (Grabung im Jahr 2007). Die Fundsituation in der Ostrožná-Straße (Abb. 47) ergab Fundamente der Zwingermauer in der Nordwand des Stadtgrabens; das Grundmauerwerk und das oberirdische Mauerwerk der Zwingermauer war unterschiedlichen Charakters. In den oberirdischen Partien wies die Stadtgrabenmauer den Charakter einer beidseitig verblendeten Wand mit Kern aus Gussmauerwerk auf. Auf dem Gelände der ehemaligen städtischen Markthalle wurde auf die Zwingermauer direkt am Rand des Überschwemmungsgebiets gestoßen (Abb. 18). Die wiederum beidseitig verblendete Mauer (Abb. 49) aus Bruchsteinen und Mörtel wurde auf einem erweiterten Fundament angelegt, der Raum des Zwingers zwischen der Hauptbefestigungsmauer und der bei der Grabung erfassten Zwingermauer wies auf diesem Abschnitt der Stadtbefestigung eine mächtige Aufschüttung auf. Das erhöhte Geländeniveau im Bereich des Zwingers diente primär als Laufgang für die Bedienung der Schießscharten sowie für die Bewegung der Verteidiger auf der Umfassung der Fortifikation, es stellte aber zugleich auch ein mechanisches Hindernis für den Vormarsch der Angreifer in das Innere der Befestigung dar. Im Raum des Stadtgrabens am Grätzer Tor erreichte dagegen die gezielte Erhöhung des Terrains keine solche Dimension wie im Fall des nördlichen Abschnittes des Befestigungsgürtels. Diese Tatsache ist durch die unterschiedliche Geländekonfiguration der beiden archäologisch erforschten Abschnitte des Stadtgrabens sowie auch durch die Anwesenheit bzw. das Fehlen des Grabens an der jeweiligen Stelle gegeben. Im Falle der archäologisch erfassten Relikte des Mauerwerks der Zwingermauer verfügen wir über Angaben zur Dicke des Mauerwerks, die Art der Gründung und den Charakter seiner Konstruktion; auf den oberen Abschluss der Zwingermauer können wir nur anhand der Ikonographie schließen. Entsprechende Veduten und Pläne zeigen eine schlichte Mauer ohne Basteien, die im Oberteil mit spaltförmigen Schießscharten versehen ist (die Abmessungen und die Verteilung der Scharten in der Mauer unterscheiden sich von Fall zu Fall); die Mauerkrone ist mit einer Dachhaut bedeckt. Angesichts der Mauerdicke und der bestehenden Böschung im Raum des Stadtgrabens hatte die Stadtgrabenmauer wahrscheinlich keinen Umgang mit Brüstung; als Umgang diente gerade das erhöhte Terrain innerhalb des Zwingers. Ähnlich wie im Fall der Hauptbefestigungsmauer lässt sich anhand der Indikationsskizze des Urkatasters, der ikonographischen Quellen und weiterer Plandokumentation der Verlauf des Stadtgrabens rekonstruieren.

242



In einer Situation, wo für die Bauzeit der Zwingermauer nicht einmal eine ungefähre Stütze in den Archivquellen existiert und die jüngere Ikonographie nur noch den gegebenen Zustand widerspiegelt, stellt die einzige mögliche Lösung nur der Abgleich der archäologisch erzielten Erkenntnisse mit einer Lageanalyse dar (das „Geschlossene Tor“ – ursprünglich Grätzer Tor, Lage der Kirche der beiden heiligen Johannes, Bau der Barbakanen). Anhand derartiger Indizien lässt sich feststellen, dass die Anlage der Zwingermauer frühestens Ende des 14. Jahrhunderts erfolgte und sich zeitlich an die umfassende Umgestaltung des Befestigungssystems (Verlegung des Ostsegments des Befestigungsgürtels) anschloss oder gegebenenfalls parallel zu ihr ablief. Es könnte sich ebenso um eine spätere Baumaßnahme gehandelt haben, jedoch nicht später als zu Beginn der zweiten Hälfte des 15. Jahrhunderts; damals erzwang nämlich bereits die markante Weiterentwicklung der Feuerwaffen in der Hussitenzeit und unmittelbar danach eine Revision der bisherigen Befestigungsweise. Die in jener Zeit errichteten Zwingermauern übernehmen die Hauptlast der Defensive und sind daher anders als in den früheren Zeiten mit Elementen der aktiven Abwehr ergänzt (Bollwerke für die Installation von Feuerwaffen). Im Jahre 1455 wird bereits das ehemalige Grätzer Tor am unteren Ende des Viehmarkts als geslossen Tor genannt (Wann 1934, 8). Die Zwingermauer, die vor diesem Tor mit einem zweiten Torturm versehen war, muss also vor diesem Datum erbaut worden sein. Troppau hatte drei – vorübergehend vier – Hauptstadttore (bzw. Toranlagen) und wohl zwei kleinere Nebentore, sog. Pforten. Die Toranlagen in ihrer endgültigen Form sind das Ergebnis einer langfristigen allmählichen Entwicklung; ihr komplizierter Organismus spiegelt symptomatisch die einzelnen Bauetappen wider, welche die Stadtbefestigung während ihrer Existenz durchmachte. Am Südende des Viehmarkts (heute Masarykova-Straße) ist durch schriftliche (vgl. OL I, Nr. 8, S. 19–24) und ikonographische Quellen die Existenz eines Turms belegt, der „zugemauertes Tor“ oder „geschlossenes Tor“ genannt wird. Die Problematik des geschlossenen Tors und ihre Bewertung im Kontext von Überlegungen zur Entwicklung der urbanistischen Struktur der Stadt fesselt seit Langem die Aufmerksamkeit vieler Forscher. Während J. Bakala – in der Bemühung, seine Hypothese einer ursprünglichen Nord-Süd-Richtung im Verlauf der Ostrožná-Straße zu stützen – die Erwähnungen des sog. geschlossenen Tors marginalisierte (vgl. Bakala 1974, 292–203), ist D. Prix der Ansicht, dass es sich hier um eines der drei ursprünglichen Stadttore handle – und zwar um jenes Tor, durch welches in die Stadt ein wichtiger Handelsweg vom Süden her führte, die sog. Hauptstraße oder der Polnische Weg (Prix 2005; 2006, 83–84, 339, 369–370). Diesen Gedanken äußerte jedoch bereits W. Wann (Wann 1936, 8), später auch F. Šigut (OL I, Nr. 8, S. 21, Anm. 13). Die Annahme der parallelen Existenz zweier Toranlagen unweit voneinander unterstützt teilweise die Ikonographie, die diese sehr wahrscheinliche Möglichkeit in einer Zeitspanne widerspiegelt, die durch den Bau der Zwingermauer einerseits und die Anlage der Barbakanen andererseits eingegrenzt ist. Das Grätzer Tor am Südende der Ostrožná-Straße stellte in seiner entwickelten Form einen komplizierten Komplex dar; er bestand aus einem ersten Torturm in der Linie der Hauptbefestigungsmauer, einem zweiten Torturm in der Linie der Zwingermauer, der in den Grabenraum vorgeschobenen Barbakane, die mit dem zweiten Torturm durch eine Steinbrücke mit Seitenwänden mit Schießscharten verknüpft war, und schließlich aus dem aufgeschütteten Erdwall des Ravelins, in welches die ursprüngliche Barbakane eingegliedert war. Der erste und älteste Turm des Grätzer Tors wurde als mehrstöckiger viereckiger Bau errichtet, der im Oberteil in einen oktogonalen Aufsatz mit einer Renaissance-Attika überging. Die Stirnseite des Turms wird durch senkrecht anliegende Eckpfeiler verstärkt. Die Form und Anzahl der Schießscharten und eventueller Fenster kann wegen der Uneinheitlichkeit der vorhandenen Abbildungen nicht näher spezifiziert werden. Das Verhältnis des Torturms zu den benachbarten Befestigungen oder die Art und Weise seiner Eingliederung in die Linie der Hauptbefestigungsmauer kann ohne eine archäologische Grabung nicht eindeutig erklärt werden. Im Einklang mit der akzeptierten Theorie der Namensübertragung von dem aufgegebenen Tor am Viehmarkt auf das Tor in der Ostrožná-Straße (siehe oben) stellt die erste schriftliche Erwähnung dieses Tors eine Urkunde des Troppauer Fürsten Jan (OL I, Nr. 8, S. 19–24) aus dem Jahre 1372 dar, in welcher es als Hvozdnicer Tor vorkommt („ante portam hosniczensem“). Im Jahre 1455 wird dieses Tor dann in dem von W. Wann (Wann 1934, 8) angefertigten Auszug aus dem Inventar des Troppauer Zeughauses bereits wieder unter dem alt-neuen Namen Gräczer Tor angeführt. Den zweiten Turm des Grätzer Tors zeigen die ikonographischen Quellen als einen mächtigen zweistöckigen Kubus, der in einen niedrigen oktogonalen Aufsatz übergeht, dessen Mantel horizontal durch drei glatte Simse gegliedert ist. Die einzelnen Felder des Oktogons werden im Mittelstreifen durch je zwei Fenster mit halbkreisförmigen Bögen durchbrochen; der anschließende obere Teil der abgegrenzten Fläche ist durch das Motiv von Doppelarkaden rhythmisch gegliedert. Der Turm ist von einer Attika einfacherer Form gekrönt, die im Vergleich mit jener des ersten Torturms niedriger und proportionsmäßig adäquater ist. Die Gebäudeecken sind durch senkrecht anliegende Stufenpfeiler verstärkt, über dem Portal der Durchfahrt ist gut eine Aussparung für die hochgezogene Fallbrücke zu erkennen. Im Fall des zweiten Turms des Grätzer Tors verfügen wir über wertvolle – wenn auch unvollständige – Erkenntnisse, die durch archäologische Grabungen gewonnen wurden. Die Grabungen erfassten einen kurzen Abschnitt der Zwingermauer (Abb. 12b und c, 47/K. 900), die in die Innenwand des Grabens gegründet worden war, welcher sich im rechten Winkel nach Süden bog. Dieser nord-südlich orientierte Teil kann als östliche Umfassungsmauer des zweiten Torturmes betrachtet werden, dessen Konstruktion so nur auf einer östlichen und westlichen Grundmauer gegründet war, die mit der gleichzeitig erbauten Zwingermauer verbunden war. Die Grabung erfasste ebenfalls den Eckteil eines sekundär eingegliederten gemauerten Kellerraums der Durchfahrt, dessen Seitenwand an die Innenseite des Grundmauerwerks des Tors angemauert worden war. Was die Zweckbestimmung dieses Kellerraums des Tors betrifft, so mag er entweder zur Bedienung der Fallbrücke bestimmt gewesen sein, oder er könnte als sog. Wolfsgrube der passiven Verteidigung gedient haben. Die Verbindung des Grundmauerwerks des Torturms mit der Zwingermauer belegt den Aufbau dieser beiden Befestigungselemente im Rahmen einer Bauetappe. Die nächste, dritte Erweiterungsetappe des Systems des Grätzer Tors umfasste den Aufbau der Barbakane mit dem dritten Torturm, der mit dem zweiten Torturm über eine Steinbrücke verbunden war. Es handelte sich wahrscheinlich um eine einmalige Baumaßnahme, die wohl noch im ersten Viertel des 16. Jahrhunderts realisiert wurde. Letzte Etappe zur Steigerung des Verteidigungswertes der Anlagen um das Grätzer Tor war die Errichtung des Erdravelins im Zusammenhang mit der ersten Phase des Aufbaus der Bastion. Das System des Jaktarer Tors, durch welches die Stadt von Westen her erreichbar war, machte zwar eine geradlinigere Entwicklung durch als das Grätzer Tor, doch stellt es geradezu eine spiegelbildliche Variante dieses oben beschriebenen Baukomplexes dar. In seiner entwickelten Form wird das Jaktarer Tor, ähnlich wie das Grätzer Tor, durch einen ersten Torturm in der Linie der Hauptbefestigungsmauer, einen zweiten Torturm in der Linie der Zwingermauer und die mit dem zweiten Torturm durch eine Steinbrücke verbundene Barbakane gebildet; das ganze System wird schließlich in Richtung von der Zugangsstraße her durch ein aus Erde

243



aufgeschüttetes Ravelin geschützt. Der erste und älteste Turm des Jaktarer Tors wurde als sechsstöckiger Viereckbau errichtet. Die ältesten Abbildungen zeigen ihn mit einem hohen Walmdach, das am Fuß mit einer Bogenattika versehen war, später wurde der Turm mit einer Zwiebelkuppel gekrönt. Ältester Beleg für die Existenz des Jaktarer Tors (bzw. seines ersten Torturms) ist neben dem Bericht in der sog. Ipatiever Jahresschrift wiederum die Urkunde des Troppauer Fürsten Jan (OL I, Nr. 8, S. 19–24) aus dem Jahre 1372 („ante portam jectorensem“). Im Jahr 1455 wird dieses Tors dann als Jakter Thurm im Auszug aus dem Inventar des Troppauer Zeughauses erwähnt (Wann, 1934, 8). Den zweiten Torturm zeigen einige ältere Veduten und Pläne, die ihn übereinstimmend als einen einfachen viereckigen Bau mit Durchfahrt darstellen. Den in seiner Substanz erhaltenen mittelalterlichen Turm ergänzte in der 2. Hälfte des 16. Jahrhunderts eine Renaissance-Bogenattika. Hinsichtlich der Anordnung des zweiten Torturms im Bezug auf die Stadtgrabenmauer herrschte eine analoge Situation wie im Fall des zweiten Torturms des Grätzer Tors, der nach den archäologischen Befunden architektonisch mit der Zwingermauer verbunden und gegenüber deren Linie vorgeschoben war. Mit dieser Lösung ist auch im Falle des zweiten Turms des Jaktarer Tors zu rechnen. Die dritte Erweiterungsetappe des Systems des Jaktarer Tors bestand in der Errichtung der Barbakane mit dem dritten Torturm, welcher mit dem zweiten Torturm über eine Steinbrücke verbunden war. Die Brücke und die Barbakane stimmen typologisch mit den entsprechenden Elementen im System des Grätzer Tors überein, sie stellen sein Spiegelbild dar. Im Unterschied zu der mehr oder weniger identischen Bauentwicklung des Grätzer und des Jaktarer Tors ging der Prozess des schrittweisen Aufbaus des auf der Nordseite der Stadt gelegenen Ratiborer Tors seinen eigenen spezifischen Weg, der durch das Fehlen mancher Befestigungselemente (Zwingermauer, Graben) im nördlichen und nordöstlichen Abschnitt der Stadtbefestigung vorbestimmt war. Das Ratiborer Tor stellt in seiner entwickelten Form ein ähnlich kompliziertes Ensemble wie die oben genannten Toranlagen dar, es war jedoch anders strukturiert und den spezifischen Bedingungen des Vorfelds angepasst. In der Linie der Hauptbefestigungsmauer befand sich der erste und älteste Torturm, der zweite Torturm – deutlich dem ersten vorgelagert – war mit ihm durch einen befestigten Korridor verbunden. Auf dieselbe Weise, d. h. mittels eines befestigten Korridors, war der zweite Torturm mit der Barbakane verbunden, an deren Stirnseite sich der dritte Torturm befand. Dieser ganze Teil der Toranlage war mit dem Erdwall einer atypischen Bastion umgeben, wobei das eckige Durchfahrtstor der Barbakane durch einen gemauerten Hals mit dem vorgeschobenen Ravelin verbunden war, wo sich ein vierter Torturm befand. Erst an dieser Stelle verließ die allmählich abbiegende Zugangsstraße die Toranlage und überquerte auf einer Holzbrücke den Barockgraben. Die Lage des ersten und ältesten Ratiborer Tors konnte durch den Vergleich der Ergebnisse archäologischer Grabungen mit schriftlichen und ikonographischen Quellen mehr oder weniger genau bestimmt werden. Archäologisch wurde 2006 der Innenteil der nordwestlichen Seitenmauer des Turms erfasst, der zugleich einen wesentlichen Teil der Vorderfront des nachträglich an ihn angebauten Hauses Nr. 11 bildete und teilweise auch im Eckteil des Nebenhauses Nr. 10 erschien (Abb. 57/K. 928, 929). Überreste der gegenüberliegenden Seitenmauer des Torturms wurden bei der archäologischen Grabung nicht festgestellt, ihre Lage kann jedoch relativ zuverlässig anhand der Plandokumentation festgestellt werden, die den Einbau der Toiletten im beengten Raum zwischen dem Ostflügel des Jesuitenkollegs, der Hauptbefestigungsmauer und der Seitenmauer des Torturms betraf. Diese Erkenntnisse ermöglichen die Rekonstruktion des Grundrisses in Form eines mehr oder weniger regelmäßigen Quadrats mit einer Seitenlänge von rund 9 m, der ganz in die Fläche der Innenstadt einbezogen ist. Eine Vorstellung vom Aussehen des ersten Ratiborer Turms von außen vermitteln weiter die ikonographischen Quellen. Der auf einem fast quadratischen Grundriss erbaute Unterteil des Torturms geht auf dem Niveau der zweiten Etage in einen dreifach abgestuften oktogonalen Aufsatz über, der durch einen Renaissancehelm mit Laterne abgeschlossen wird. Zur Entstehungszeit des ersten Torturms kann aus archäologischer Sicht gesagt werden, dass mit seinem Bau frühestens gegen Ende der 30er Jahre, eher aber erst im Laufe der 40er Jahre des 13. Jahrhunderts zu rechnen ist. Diese Annahme beruht auf der dendrochronologischen Datierung hölzerner Konstruktionselemente des Entwässerungskanals, zu welchem sich das Tor in (indirekter) Superposition befindet. Ältester schriftlicher Beleg der Existenz des ersten Ratiborer Tors ist wieder der Bericht aus der sog. Ipatiever Jahresschrift, im Jahre 1455 wird dann dieses Tor – als Ratibor Turm bezeichnet – namentlich in dem oben erwähnten Auszug aus dem Inventar des Troppauer Zeughauses angeführt. Die Position des zweiten Torturms weit vor dem ersten spiegelt das Bemühen wider, den ersten Zusammenstoß mit Angreifern möglichst weit vor das damalige Tor zu verlagern, und setzte die Errichtung eines befestigten Korridors im Zwischenraum voraus. Der befestigte Korridor zwischen dem ersten und dem zweiten Torturm bestand aus zwei parallelen Mauern, die von beiden Seiten die Zugangsstraße einschlossen. Bei der archäologischen Grabung wurde ein Querschnitt der durch den Korridor führenden Straße freigelegt. Es konnte die kontinuierliche Nutzung dieses Raums als Verkehrsweg seit dem Mittelalter belegt werden; diese Straße war durch mehrere Pflasterschichten repräsentiert. Im unteren erforschten Abschnitt wurde dann das Relikt eines hölzernen Gehsteigs aus dem 14. Jahrhundert entdeckt (dendrochronologisch wurde es in die Zeit nach 1305 datiert). Bei Überlegungen über die Entstehungszeit des Korridors und des zweiten Torturms kann die Tatsache nicht übersehen werden, dass der nördliche und nordöstliche Abschnitt des Befestigungsgürtels offensichtlich durch keine Zwingermauer geschützt waren. Während im Falle des Grätzer, Hvozdnicer und Jaktarer Tors im Zusammenhang mit der Anlage der Zwingermauer – wohl Ende des 14. Jahrhunderts (siehe oben) – die zweiten Tortürme in der Linie der vorgeschobenen Fortifikation erbaut wurden, erhöhte man den Verteidigungswert des Ratiborer Tors angesichts des fehlenden Stadtgrabens an dieser Stelle auf andere Weise. Das Vorschieben des zweiten Torturms relativ weit in das Vorfeld und seine Verbindung mit der Stadtbefestigung durch einen befestigten Korridor deuten nicht nur die fehlende Zwingermauer in diesem Abschnitt der Stadtbefestigung hin. Sie stellen auch die Annahme in Frage, dass der mittelalterliche Stadtgraben einen zusammenhängenden Ring entlang der Befestigungsmauer bildete. In den ikonographischen Quellen kommt der zweite Turm des Ratiborer Tors nicht regelmäßig vor, ausnahmsweise zeigt ihn eine Zeichnung J. M. Langers aus dem Jahre 1765 als verkleinerte Imitation des Turms des Haupttors, d. h. als einen oktogonalen Aufsatz mit Türmchen auf einem Viereckbau mit Durchfahrt im unteren Teil. Mit der Barbakane, die in der nächsten Bauetappe errichtet wurde, war der zweite Torturm wiederum mittels eines befestigten Korridors verbunden. Der wesentliche Teil der südöstlichen Seitenmauer des Korridors wurde bei archäologischen Grabungen im Grundriss freigelegt (Abb. 11, 62). Auf diese Weise wurde auch ein Knick im Mauerwerk registriert, der den Verlauf der eingeschlossenen Straße widerspiegelt; diese Teilerkenntnis stimmt mit der Situation auf dem sog. Wiener Plan überein. Die Anlage des befestigten Korridors vor dem zweiten Torturm bildet die dritte rahmenhaft erfassbare Bauetappe der Errichtung des Systems des Ratiborer Tors; als solche hängt sie mit dem Bau der vorgeschobenen Barbakane mit dem dritten Torturm an der Stirnseite unmittelbar zusammen. Sein Grundriss und seine Position im Rahmen

244



des Torsystems sind auf zahlreichen zeitgenössischen Plänen und Abbildungen erkennbar. In der Anfangsphase des Dreißigjährigen Kriegs – wahrscheinlich während der dänischen Besetzung in den Jahren 1626/1627 – wurde das System des Ratiborer Tors durch eine Bastion von atypischer Form verstärkt, die die allzu langgezogenen Seiten der Toranlage schützte; vom typologischen Gesichtspunkt handelte es sich also eher um eine Art Tenaille als eine Bastion. Die fünfte Phase der Verstärkung des Fortifikationssystems des Ratiborer Tors löste die Mängel der vorangegangenen Baumaßnahmen. Ihr Schwerpunkt lag in der Umleitung eines Abschnitts des Mühlgrabens, der die Stirnseite der Barbakane (bzw. der Tenaille) kopierte, und in der Errichtung eines Erdravelins mit dem vierten Torturm, das mit dem Torturm der Barbakane mittels eines gemauerten Halses verbunden war. Ein Teil der südöstlichen Umfassungsmauer des Verbindungshalses wurde ebenfalls während der archäologischen Grabung freigelegt, und zwar an der Stelle seiner sekundären Anbindung an den Torturm der Barbakane. Die Mühlpforte war ein mehrstöckiger Turm mit Durchfahrt, der einen rechteckigen Grundriss aufwies. Die einfache glatte Fassade war im Oberteil von quadratischen Öffnungen durchbrochen, deren Funktion – Fenster oder Schießscharten – wegen der schematischen Darstellung des Turms in den ikonographischen Quellen nicht eindeutig festgelegt werden kann. Die Krone des Turmmauerwerks schloss ab Mitte des 16. Jahrhunderts eine Bogenattika ab. Die Mühlpforte diente offensichtlich nicht als Verkehrsweg im Sinne der Verknüpfung der Stadt mit ihrer näheren oder weiteren Umgebung. Auf ihre wahrscheinliche Aufgabe deutet schon ihr Name hin; die Pforte ermöglichte am ehesten den Zutritt zum Mühlgraben, der in diesem Abschnitt unmittelbar den Verlauf der Stadtbefestigung kopierte. Ihre großzügige Bauform (Viereckturm mit Durchfahrt statt eines einfachen Durchgangs oder eines in die Stadtmauer eingelassenen Tores) mag mit der Existenz einer Mühle in ihrem unmittelbaren Vorfeld (Pfortenmühle) und deren Verkehrsanbindung zusammengehangen haben. Dalibor Prix (Prix 2006, 369) erwägt die Existenz einer zweiten Pforte bei der Kirche der beiden hl. Johannes, und zwar im Zusammenhang mit seiner Hypothese vom Bau dieser Kirche außerhalb der Stadtbefestigung am Ostrand der Stadt (in den Jahren 1350–1359) und ihrer nachträglichen Eingliederung in das befestigte Areal der Stadt (an der Wende vom 14. zum 15. Jahrhundert). Diese Pforte erscheint jedoch in keinen ikonographischen Quellen, und ihre Existenz wird auch in der älteren Literatur nicht erwähnt. Die Bastionen der Stadt dominieren dank ihrer imposanten Größe auf den erhaltenen Veduten Troppaus vom 17. bis zum ersten Drittel des 19. Jahrhunderts. Die uneinheitliche Darstellung einzelner Befestigungselemente (Charakter der Kurtinen, Form und Verteilung der Bastionen und Ravelins) der Troppauer Befestigung können auf den ersten Blick den Eindruck erwecken, dass sie einzelne Bauetappen ihrer Errichtung widerspiegeln. Aber angesichts der Tatsache, dass bereits der älteste erhaltene ikonographische Beleg der Bastionsanlagen (der sog. dänische Plan aus dem Jahre 1627) eine solche Form und Verteilung der einzelner Elemente der Befestigungen zeigt, die im Prinzip bis zu ihrer Auflösung im 19. Jahrhundert ohne größere Veränderungen erhalten blieb, sind die genannten Unterschiede in der Darstellung der Veduten eher deren Autoren zuzuschreiben. Unter diesen Umständen ist der Aussagewert einzelner Veduten deutlich eingeschränkt, und erst ihr gegenseitiger Vergleich – in Konfrontation mit schriftlichen Quellen – kann zur Herausbildung einer annähernden Vorstellung über die Entwicklung der Troppauer Bastionsanlagen führen. Anhand der ikonographischen und schriftlichen Quellen lassen sich zwei Hauptetappen des Aufbaus der Troppauer Bastionen unterscheiden: 1) Befestigungselemente, die als (durch den Krieg und mangelnde Finanzen) erzwungenes Provisorium wahrscheinlich im Verlauf der dänischen Besetzung in den Jahren 1626/27 errichtet und während des Dreißigjährigen Krieges laufend repariert oder renoviert wurden. 2) Befestigungsarbeiten, die im Zusammenhang mit der Türkengefahr und erwarteten Angriffen ungarischer Aufständischer in der 2. Hälfte des 17. Jahrhundert durchgeführt wurden. Sie zeichneten sich durch minimale Eingriffe in die Konzeption aus, die bereits in der Anfangsphase des Dreißigjährigen Krieges geschaffen worden war, und beruhten eher in der Erhöhung und flächendeckenden Erweiterung der bestehenden Elemente, ihrer Ergänzung durch Bankette und Brustwehren dauerhafteren Charakters; weiter wurden gemauerte Tortürme in Ravelins vor dem Grätzer und Jaktarer Tor errichtet und dazu Steinbrücken davor. Auch in dieser Phase wurden die aus Erde errichteten Befestigungselemente nicht armiert, sondern nach Bedarf nur mit Rasen bedeckt (siehe z. B. die Erwähnung der Luttermann-Schanze). Bauaktivitäten grundlegenderen Charakters betrafen wohl nur die Anlage des Ravelins vor der atypischen Bastion oder der Tenaille im Rahmen des Systems des Ratiborer Tors und im Zusammenhang damit die Verlegung eines Abschnitts des Mühlgrabens. Wegen der Flächenerweiterung der Bastionen wurde auch der Graben erweitert. Daneben wurde vorgeschlagen, die Zwingermauer, an welche sich die vorgelagerten Bastionen anlehnten, an der Stirnseite mit einem Erdwall zu versehen und an der Innenseite ein Bankett zu errichten. Diese offensichtliche Bemühung, eine klare Schwachstelle in der bisherigen Abwehr zu lösen, da die alte Zwingermauer wegen ihrer Parameter dem immer besseren Artilleriefeuer nicht mehr trotzen konnte, erfuhr jedoch offensichtlich keine Umsetzung. In der zweiten Hälfte des 17. Jahrhunderts (eventuell schon während des Dreißigjährigen Kriegs) wurden einige provisorische Erdanlagen älteren Datums beseitigt (vorgelagerte Bastion oder Ravelin zwischen dem Schloss und der Luttermann-Schanze; eine vorgeschobene kleine Befestigung, der durch eine Doppelkaponniere mit der am Außenrand des Stadtgrabens befindlichen Lünette verbunden war, usw.). Die Befestigungsarbeiten in der zweiten Hälfte des 17. Jahrhunderts betrafen auch den Umbau der Fortifikation des Fürstenschlosses, wo anstelle eines älteren Systems eine klassische Bastion angelegt wurde. Troppau wurde nie zu einer wirklichen Festungsstadt erklärt, seine Bastionsanlagen behielten so ihren halbpermanenten Charakter bis zu ihrem Ende in der ersten Hälfte des 19. Jahrhunderts. Neben dem Parkgürtel, der den Verlauf des einstigen Grabens nachzeichnet, ist das einzige erhaltene Relikt der Befestigungsanlagen heute die aufgeschüttete Bastion an der südöstlichen Biegung der ehemaligen Befestigungslinie, die als Luttermann-Schanze oder Vogelberg bekannt ist. Der vorliegende Beitrag stellt im Falle von Troppau den ersten Versuch einer komplexen Bearbeitung der Problematik der Stadtbefestigung dar und ist mit Rücksicht auf den Charakter der Quellenbasis als Konfrontation der Aussagemöglichkeiten vorhandener schriftlicher, ikonographischer und archäologischer Quellen konzipiert. Angesichts der begründeten Annahme einer allmählichen künftigen Erweiterung und Ergänzung dieses Quellenfonds, besonders der archäologischen Daten, sind auch künftige Korrektionen dieser ersten Bearbeitung der gegebenen Problematik nicht auszuschließen.

245

Opevnění města Opavy (současný stav výzkumu) Bildbeschreibungen

Abb. 1 Stabiler Kataster für Schlesien, Indikationsskizze, 1836, (Landesarchiv in Opava, Inventar Nr. 237, Spalte 233, Karton 51). Abb. 2 Erhaltener Teil der Außenstirnseite der Zwingermauer in der Parkanlage U Muzea, Foto P. Kaniová, 2008. Abb. 3 Erhaltener Mauerwerkrelikt des Tors der Stadtbefestigung und der Hauptmauer (Höhe ca 2,7 m) an der südöstlichen Umfassungsmauer des Kirchenschiffes der hl. zwei Johannes; a) Blick auf den freigelegten gegossenen Kern der Südwestseite des Befestigungstors (Breite ca 0,95 m), links ist im Profil seine Außenseite sichtbar, die Innenseite des Torinterieurs ist nicht erhalten; b) freigelegter gegossener Kern der Südostseite des Befestigungstors (linker Teil) und der anknüpfenden Hauptmauer (rechter Teil) von dem ehemaligen Barbakan aus gesehen (heute Smetana-Park), die Aufnahme zeigt die Verknüpfung der beiden Elemente und damit ihre Herkunft in einer und derselben Bauetappe; c) Teil der ca 0,55 m breiten Außenseite der Nordwestmauer des Befestigungstors, zu welcher senkrecht eine Ziegelmauer sekundär zugebaut wurde, die das Areal der Kirche der hl. zwei Johannes von der heutigen öffentlichen Parkanlage trennt. Foto P. Kaniová 2008. Abb. 4 Gesamtansicht des Rückteils erhaltener Reste der Erdböschung des Bastions (sog. Luttermanns Chance, heute Vogelberg). Foto P. Kaniová 2008. Abb. 5 Gesamtanblick der Stadt aus der Vogelperspektive vom Nordosten, sog. „Brandbild“, Ölgemälde aus der Zeit nach 1689 (SZM in Opava, UHP, Inventar Nr. U 1959A), gescannt.

246

František Kolář – Petra Kaniová – Romana Rosová – Michal Zezula Abb. 6 Gesamtansicht der Stadt aus der Vogelperspektive vom Nordosten, sog. Lundwall-Plan, Zeichnung aus der 2. Hälfte des 18. Jahrhunderts, mit falscher Datierung im Kopf (1692), (SZM in Opava, UHP, Inventar Nr. A 1011), gescannt. Abb. 7 Gesamtansicht der Stadt vom Nordosten, Radierung nach Zeichnung von F. B. Werner, um 1750 (SZM in Opava, FP, Inventar Nr. A 548.93), gescannt. Abb. 8 Querschnitte des Grabens im Bereich zwischen den Toren Hradecká und Jaktařská, aufgenommen beim Planieren des Grabens, Autor Johann Prachensky, 1847 (SOkA in Opava, AM Opava, Inventar Nr. 1440, Karton Nr. 182), Digitalfoto. Abb. 9 Opava, Straße Ostrožná ulice – Tor Hradecká, Untersuchung 2004. Ortung des untersuchten Bereichs – dargestellt als Überlagerung der aktuellen Katasterkarte und der Indikationsskizze aus dem stabilen Kataster aus dem Jahr 1836. Abb. 10 Opava, Platz der Befreier, Untersuchung 2006. Gesamtsituation – Tor Ratibořská, Untersuchungsbereich und dokumentierte Profile (Schürfungen S1–14/06) dargestellt als Überlagerung der aktuellen Katasterkarte und der Indikationsskizze aus dem stabilen Kataster, aus dem Jahr 1836. Darstellung des Verlaufs von freigelegten Entwässerungsrinnen mit Anschluss an ein Entwässerungssystem, das in den Jahren 2003 und 2004 im Bereich des Unteren Platzes erforscht wurde.

Abb. 11 Rekonstruierter Grundriss des Ratibořská Tores, dargestellt als Überlagerung der aktuellen Katasterkarte und der Indikationsskizze des stabilen Katasters aus dem Jahre 1836. Hierbei nutzt man die Ergebnisse aus der archäologischen Erforschung der einzelnen Mauerverläufe und die Lagepläne aus der damaligen Zeit: a) kollorierte Pläne EG und 1. OG einschl. Ansichten und Querschnitte, mit eingebauten Toiletten vom Außenbereich des Jesuitenkollegiums zwischen der Hauptbefestigungsmauer und dem Seitenmauerwerk des ersten Tores Ratibořská, Autor Anton Englisch, 1812, 1817 (MZA in Brünn, Provinzbaudirektion Brünn, Inventar Nr. 1012, Karton Nr. 13, Sign. 378); b) Baupläne zum Umbau des Hauses Nr. 10 am Tor Ratibořská, Autor František Biela, 1840 (SOkA in Opava, AM Opava, Inventar Nr. 1340, Karton Nr. 171); c) Grundriss des nordwestlichen Teiles des Wehrturmes, erstellt beim Abbruch des Wehrturmes, Autor Anton Onderka, 1830 (SOkA in Opava, AM Opava, Inventar Nr. 1273, Karton Nr. 158). Abb. 12 Opava, Straße Ostrožná – Stadttor Hradecká, Untersuchung 2004: a) Profil P1 mit Querschnitt der Zwingermauer (s. E. 902) – an der Stirnseite der Mauer mit anliegenden Auffüllungsschichten (19. Jh.) des Grabens (s. E. 110 und weiter); b) Profil P3 mit abgebrochener östlicher Stirnseite des zweiten Torturmes (s. E. 900 und 901), gegründet im mittelalterlichem Graben (s. E. 509); c) Profil P4 mit Querschnitt durch das Außenmauerwerk des zweiten Torgebäudes (s. E. 900, 901 a 907), an das ein Kelleraum (Wolfsgrube?) angemauert wurde (s. E. 904); d) Profil P2 Außenstirnseite des südlichen Mauerwerks im Kellerbereich – Wolfsgrube? (s. E. 905 und 906) gegründet in der Auffüllung des mittelalterlichen Grabens (s. E. 509). Ortung des untersuchten Bereichs und die Lage der Profile – siehe Abb. 9 und 47 .

František Kolář – Petra Kaniová – Romana Rosová – Michal Zezula Abb. 13 Opava, Straße Ostrožná – Stadttor Hradecká, Untersuchung 2004. Auswahl keramischer Funde aus der Schicht s. E. 147 im unteren Bereich der Auffüllung des mittelalterlichen Grabens. Zeichnung: I. Tichá. Abb. 14 Opava, Parkanlage Janáčkovy sady, Untersuchung 2006. Axonometrische Ansicht – südwestliches Profil (P10) der Schürfung S3 und südöstliches Profil (P17) der Schürfung S5. s. E. 901 untere Reihe der mittelalterlichen Befestigungsmauer, gegründet in der Schichtenfolge aus ausgetauschtem Untergrund und Bodentyp (s. E. 117=126, 118, 132 und 134) im Hinterbereich des Grabens (s. E. 529). Ortung des untersuchten Bereichs siehe Abb. 10. Abb. 15 Opava, Parkanlage Janáčkovy sady, Untersuchung 2006. Blick vom Nordosten zum Innenrand und einem Teil der Innenwand des mittelalterlichen Grabens. Foto F. Kolář. Abb. 16 Opava, Parkanlage Janáčkovy sady, Untersuchung 2006, Schürfungen S3 und S5. Auswahl keramischer Funde aus der Schichtenfolge, in der die mittelalterliche Befestigungsmauer gegründet wurde (1–3: s. E. 117; 4: s. E. 118; 5–9: s. E. 126; 10–13: s. E. 140), aus der Auffüllung des eingesenkten Objektes, das mit dem Bau der Befestigungsmauer zeitlich zusammenhängen könnte (14–16: s. E. 107), und aus dem älteren Teil der Schichtenfolge an der Innenstirnseite der Befestigungsmauer (17–23: s. E. 106). Zeichnung I. Tichá. Abb. 17 Opava, Straße Nákladní (ehemalige städtische Markthalle), Untersuchung 2007. Gesamtsituation im untersuchten Bereich – dargestellt als Überlagerung der aktuellen Katasterkarte und der Indikationsskizze aus dem stabilen Kataster aus dem Jahr 1836. In den Schürfungen S2 und S10 wurden Überreste der städtischen Fortifizierung erfasst: a) Zwingermauer, b) Holzpfahlkonstruktion (vergleiche Abb. 18, 64 und 65).

247

Opevnění města Opavy (současný stav výzkumu) Abb. 18 Opava, Straße Nákladní (ehemalige städtische Markthalle), Untersuchung 2007. Östliches Profil der Schürfung S2 mit Querschnitt durch die Zwingermauer (s. E. 921, Fundament s. E. 924) und den erfassten fluvialen Sedimenten im Vorgelände (s. E. 329 und weiter). An der Innenstirnseite sind die Auffüllschichten der Zwingermauer sichtbar (s. E. 183 und weiter). Abb. 19 Belagerungsplan der Stadt Troppau (heute Opava) mit städtischer Befestigungsmauer und sakralen Bauten, sog. Dänischer Plan, Zeichnung wahrscheinlich aus dem Jahr 1627 (SZM in Opava, UHP, U 330 F), gescannt. Abb. 20 3-D-Plan der Stadt Troppau (Opava) und ihrer Umgebung aus dem Jahr 1820 (SZM in Opava, FP, Inventar Nr. B I 37), gescannt. Abb. 21 Fürstenschloss und Jesuitenkollegium, Aquarell von Georg Fritsch, um 1820 (SZM in Opava, UHP, Inventar Nr. U 826 A), gescannt. Im Vordergrund Bereich Glacis mit Ringstraße, Überreste des Grabens und der Fortifizierung mit Bastionen. Abb. 22 Opava, Parkanlage Janáčkovy sady, Untersuchung 2006. Blick vom Nordwesten auf die untere Reihe der mittelalterlichen Befestigungsmauer (s. E. 901) gegründet in der Schichtenfolge aus ausgetauschtem Untergrund und Bodentyp (s. E. 117=126, 118, 132 und 134). An der rechten Seit: stratigrafische Schichtenfolge an der Innenstirnseite der Befestigungsmauer. Foto F. Kolář. Abb. 23 Gesamtlageplan, erstellt beim Bau des neuen Weges und der Brücke über den Graben an der Kirche des Heiligen Johann, Autor Johann Prachensky, 1838–1858 (SOkA in Opava, AM Opava, Inventar Nr. 891, Karton Nr. 72), Digitalfoto. Schwarz dargestellt – Hauptbefestigungsmauer und Zwingemauer, rot – bestehende Bebauung, Befestigungsturm.

Abb. 24 Plan der Umgebung des Tores Ratibořská und des Schlosses in Troppau (heute Opava), Federzeichnung um 1650 (SZM in Opava, UHP, Inventar Nr. U 4059A), gescannt. Abb. 25 Querschnitt durch die Befestigungsmauer, Zwingemauer und den Graben, erstellt beim Bau des neuen Weges und der Brücke über den Graben an der Kirche des Heiligen Johann, Autor Johann Prachensky, 1838–1858 (SOkA in Opava, AM Opava, Inventar Nr. 891, Karton Nr. 72), Digitalfoto. Abb. 26 Älteste überlieferte Ansicht der Stadt Troppau (heute Opava), Holzschnitt von Jan Willenberger aus dem Jahr 1593 (SZM in Opava, FP, Inventar Nr. A 73.430), gescannt. Abb. 27 Ostteil der Stadt innerhalb der Befestigungsmauer, Aquarell von František Biela (Baumeister der Stadt Troppau) aus dem Jahr 1813 (SZM in Opava, UHP, Inventar Nr. U 189A), gescannt. Abb. 28 Tor Hradecká, Aquarell von František Biela aus dem Jahr 1813 (SZM in Opava, UHP, Inventar Nr. U 3464 A), gescannt. Abb. 29 Grundriss, entstanden im Zusammenhang mit dem Bau des neuen Weges und der Brücke über den Graben an der Kirche des Heiligen Johann, Autor Johann Prachensky, 1838–1858 (SOkA in Opava, AM Opava, Inventar Nr. 891, Karton Nr. 72), Digitalfoto. Schwarz (Hauptbefestigungsmauer und Zwingermauer, Befestigungsturm) und grau (heutige Bebauung) ist das ursprüngliche Mauerwerk, rot das neue Mauerwerk dargestellt. Abb. 30 Opava, Straße Komenského, Untersuchung 2005, Schürfung S4. Blick vom Norden zur Außenstirnseite der Befestigungsmauer (s. E. 901), die die Stadtmauer mit der Fortifizierung der Burg verbindet. Foto J. Juchelka.

Opevnění města Opavy (současný stav výzkumu) Abb. 31 Promenade zwischen den Toren Hradecká und Ratibořská, links die sog. Luttermann-Schanze (Vogelberg), Aquarell von George Fritsche, um 1820 (SZM in Opava, UHP, Inventar Nr. U 1829 A), gescannt. Abb. 32 Kollorierter Lageplan, erstellt beim Verkauf städtischer Grundstücke im Bereich des Tores Hradecká, Autor Johann Knorr, 1826 (SOkA in Opava, AM Opava, Inventar Nr. 886, Karton Nr. 72), Digitalfoto. Dieser Plan dokumentiert im Grundriss das Torsystem, einschl. des Verlaufs der Hauptbefestigungsmauer und der Zwingermauer; im rechten Teil ist der Turm des sog. Geschlossenen Tores zu sehen. Abb. 33 Kollorierter Lageplan, erstellt beim Verkauf städtischer Grundstücke im Bereich des Tores Hradecká, Autor Anton Onderka, 1829 (SOkA in Opava, AM Opava, Inventar Nr. 886, Karton Nr. 72), Digitalfoto. Dieser Plan dokumentiert im Grundriss das Torsystem (nach Abbruch des ersten und des zweiten Torturmes) und den Verlauf der Hauptbefestigungsmauer; im linken Teil ist der Turm des sog. Geschlossenen Tores zu sehen. Abb. 34 Tor Hradecká mit Franziskanerkloster in der Straße Ostrožná, Aquarell von František Biela aus dem Jahr 1812 (SZM in Opava, UHP, Inventar Nr. U 186 A), gescannt. Abb. 35 Tor Jaktařská mit Pfarrkirche, Aquarell von František Biela aus dem Jahr 1817 (SZM in Opava, UHP, Inventar Nr. U 184 A), gescannt. Abb. 36 Kollorierter Lageplan, erstellt beim Verkauf der Grundstücke im Bereich zwischen dem Graben und der Zwingermauer, zwischen den Toren Jaktařská und Hradecká, Autor Georg Fritsch, zwischen 1826– 1833 (SOkA in Opava, AM Opava, Inventar Nr. 886, kart. 72), Digitalfoto. Der Plan erfasst den Verlauf der Hauptbefestigungsmauer und der Zwingemauer in Bezug auf die später erfolgte Bebauung – Czeike's Tuchmacherfabrik.

248

František Kolář – Petra Kaniová – Romana Rosová – Michal Zezula Abb. 37 Kollorierter Lageplan, erstellt beim Bau des Arkadengangs im Bereich zwischen dem städtischen Armenhaus und der Infanteriekaserne, Autor Ignác Wiesinger, 1865 (Landesarchiv in Opava, Großgrundbesitz der Kommenda des Ordens deutscher Ritter, Inventar Nr. 15, Karton Nr. 1), Digitalfoto. Gelb ist der Verlauf der Hauptbefestigungsmauer dargestellt. Abb. 38 Plan des nicht realisierten Umbaus einzelner Objekte aus dem System des Jaktařská-Tores (Gesamtsituation), Autor Georg Fritsch, vermutlich 1821 (SOkA in Opava, AM Opava, Inventar Nr. 1435, Karton Nr. 182), Digitalfoto. Abb. 39 Umgebung des Tores Jaktařská, Aquarell von František Biela aus dem Jahr 1813 (SZM in Opava, UHP, Inventar Nr. U 187 A), gescannt. Abb. 40 Gesamtansicht der Stadt vom Nordosten, Aquarell – vermutlich von Georg Fritsch, 1829 (SZM in Opava, FP, Inventar Nr. A 545.93), gescannt. Abb. 41 Plan des nicht realisierten Umbaus des Troppauer Befestigungssystems, sog. Wienerplan, nach 1779 (ÖStA Wien, KA, Karten und Plansammlung IV – Troppau), Digitalfoto. Abb. 42 Ansicht des ehemaligen Jesuitenkollegiums mit Tor Ratibořská und den Überresten der Stadtbefestigung, Blick vom Osten, Aquarell von František Biela aus dem Jahr 1813 (SZM in Opava, UHP, Inventar Nr. U 191A), gescannt. Abb. 43 Kollorierter Plan mit einem Teil der Befestigungsmauer und dem Minoritenturm im Schnitt und im Grundriss, Autor Johann Knorr, 1821 (SOkA in Opava, AM Opava, Inventar Nr. 1436, Karton Nr. 182), Digitalfoto. Abb. 44 Wasserturm (Judenturm) – Blick von der Straße U Fortny, Aquarell von František Biela (Troppauer Baumeister) aus dem Jahr 1823 (SZM in Opava, UHP, Inventar Nr. U 188 A), gescannt.

Abb. 45 Gesamtansicht der Stadt aus der Vogelperspektive vom Nordwesten, kollorierte Federzeichnung des Troppauer Stadtrates F. Schwartzer, um 1700 (SZM in Opava, UHP, Inventar Nr. U 1826 A), gescannt. Abb. 46 Plan der Stadt Troppau mit schematischer Darstellung der Befestigung, vor 1800 (NPÚ, Außenstelle Ostrava, Fotoarchiv), gescannt. Abb. 47 Opava, Straße Ostrožná ulice – Tor Hradecká, Untersuchung 2004. Gesamtsituation mit freigelegtem Mauerwerk (s. E. 902: Zwingermauer; s. E. 900: anschließende östliche Außenmauer des zweiten Torturmes; s. E. 904 a 905: Kellerraum – Wolfsgrube?, der erst später an das Mauerwerk des Torturmes angemauert wurde). Abb. 48 Opava, Straße Nákladní (ehemalige städtische Markthalle), Untersuchung 2007. Auswahl keramischer Funde aus dem Bodenhorizont fluvialer Sedimente in der Schürfung S2 in Richtung Fußsohle der Zwingermauer (1: s. E. 339; 2–15: s. E. 329), und den Schuttschichten im Hangenden dieser Sedimente (16–24: s. E. 306). Zeichnung I. Tichá. Abb. 49 Opava, Straße Nákladní (ehemalige städtische Markthalle), Untersuchung 2007. Außenstirnseite der Zwingermauer (s. E. 911, Fundament s. E. 924), freigelegt mit der Schürfung S2. Abb. 50 Ein Teil der Fortifizierung mit dem Tor Jaktařská, Aquarell von František Biela aus dem Jahr 1813 (SZM in Opava, UHP, Inventar Nr. U 183A), gescannt. Abb. 51 Nicht signierter kollorierter Lageplan, erstellt wahrscheinlich beim Umbau des Franziskanerklosters, 1804 (Landesarchiv in Opava, Kartenund Plansammlung, Inventar Nr. 143), Digitalfoto. Dieser Plan stellt im Grundriss das Tor Hradecká und den Verlauf der Hauptbefestigungsund der Zwingemauer dar.

František Kolář – Petra Kaniová – Romana Rosová – Michal Zezula Abb. 52 Plan des nicht realisierten Umbaus einzelner Objekte aus dem System des Jaktařská-Tores (Ansicht, Querschnitt, Grundriss), Autor Georg Fritsch, vermutlich 1821 (SOkA in Opava, AM Opava, Inventar Nr. 1435, Karton Nr. 182), Digitalfoto. Abb. 53 Opava, Straße Ostrožná – Tor Hradecká, Untersuchung 2004. Westansicht der untersuchten Fläche. Im Vordergrund ist ein Kellerraum Wolfsgrube? Sichtbar, der an das Mauerwerk des zweiten Torturmes angemauert wurde, ferner die anschließende östliche Außenmauer des zweiten Torturmes, links oben Schnitt durch die Zwingermauer. Foto M. Kiecoň. Abb. 54 Gesamtansicht der Stadt vom Nordosten, Kupferstich von Fabian S. Langer aus dem Ende des 18. Jahrhunderts, im Kopf des Lehrbriefes der Troppauer Handwerker (SZM in Opava, UHP, Inventar Nr. U 3919 G), gescannt.

Opevnění města Opavy (současný stav výzkumu) Abb. 57 Opava, Platz der Befreier, Untersuchung 2006. Nordwestliches Profil (P8, P11 und P22) in den Schürfungen S12–14 mit der Innenstirnseite der nördlichen Außenmauer – Tor Ratibořská (s. E. 929 Mauerwerk oberhalb des Terrains, s. E. 928 Fundamentmauerwerk), dem Fundamentmauerwerk Haus Nr. 11 am Unteren Platz. 11 (s. E. 919, 920 und 927) und der Schichtenfolge – öffentlicher Bereich mit holzausgekleideten Entwässerungsrinnen und eingesenkten Objekten in der Sohle. Abb. 58 Opava, Platz der Befreier, Untersuchung 2006. Axonometrische Ansicht – südwestliches Profil (P7, P12, P10 und P21) in den Schürfungen S12–14 mit Schichtfolge – öffentlicher Bereich mit holzausgekleideten Entwässerungsrinnen und eingesenkten Objekten in der Sohle.

Abb. 55 Ansicht des Ratibořská Tores und des ehemaligen Jesuitenkollegiums vom Norden, Aquarell von František Biela aus dem Jahr 1813 (SZM in Opava, UHP, Inventar Nr. U 190A), gescannt.

Abb. 59 Opava, Platz der Befreier, Untersuchung 2006. Schürfungen S12–14, Auswahl keramischer Funde aus den einzelnen Schichten vor dem Bau des RatibořskáTores (1, 2: s. E. 392; 3: s. E. 424; 4–8: s. E. 419; 9, 10: s. E. 397; 11, 12: s. E. 361). Zeichnung I. Tichá.

Abb. 56 Opava, Platz der Befreier, Untersuchung 2006. Schürfungen S12 und S14 mit freigelegtem Mauerwerk des Tores Ratibořská (s. E. 929), dem Fundamentmauerwerk des Hauses Nr. 11 am Unteren Platz (s. E. 919, 920 und 927) und den Entwässerungsrinnen aus Holz aus dem 13. Jahrhundert (Übersicht dendrochronologisch datierter Holzelemente siehe Abb. 60).

Abb. 60 Opava, Platz der Befreier, Untersuchung 2006. Übersicht dendrochronologisch datierter Holzteile, deren überwiegender Teil aus den holzausgekleideten Entwässerungsrinnen stammt s. E. 568, 585, 588 und 586 (vergleiche Abb. 56). Datierung durchgeführt von ing. Michal Rybníček, PhD. und ing. Eva Přemyslovská, PhD. von der MendelUniversität für Land- und Forstwirtschaft in Brünn. Abb. 61 Opava, Platz der Befreier, Untersuchung 2006, Sektor C. Gesamtsituation – erforschtes Mauerwerk des zweiten Turmes Ratibořská (s. E. 916), Nordansicht. Foto L. Kunčík.

249

Abb. 62 Opava, Platz der Befreier, Untersuchung 2006, Sektor C. Gesamtsituation – erforschtes Mauerwerk des Korridors (s. E. 923), der den zweiten Turm und den Wehrturm des Tores Ratibořská verbindet – Nordansicht. Foto L. Kunčík. Abb. 63 Opava, Platz der Befreier, Untersuchung 2006, Sektor A, S8. Südansicht – Außenstirnseite der Seitenmauer der Einhalsung (s. E. 906), die später an die Stirnseite des Wehrturmes und den dritten Turm des Tores Ratibořská angemauert wurde. Im linken Teil befindet sich eine Steinblende (s. E. 907) – baulich verbunden mit dem Mauerwerk der Einhalsung – die das Fundamentmauerwerk des Wehrturmes und des dritten Torturmes umgibt. Foto F. Kolář. Abb. 64 Opava, Straße Nákladní (ehemalige städtische Markthalle), Untersuchung 2007. Grundriss der Schürfung S2 mit tiefer gesetzten Krone der Zwingermauer (s. E. 911) und der Holzkonstruktion im Vorgelände (s. E. 758–762, 772, 773). Abb. 65 Opava, Straße Nákladní (ehemalige städtische Markthalle), Untersuchung 2007: a) Ostprofil der Schürfung S10 mit zwei Reihen Holzpfähle (siehe Holzelemente s. E. 10706 und 10707), Bestandteil der frühneuzeitlichen Fortifizierungskonstruktion, die die Zwingermauer ergänzen oder ersetzen sollte; b) Einordnung dieser Holzpfähle vom Norden. Geländedokumentation Archaia Olomouc o. p. s. Abb. 66 Idealrekonstruktion der Hauptentwicklungsetappen der Troppauer Befestigung, die den bisherigen Erforschungsstand widerspiegelt. Eingetragen in die Indikationsskizze des Urkatasters aus dem Jahre 1836.

Opevnění města Opavy (současný stav výzkumu) 1)

Recommend Documents