Operní tvorba na Moravě a ve Slezsku v období druhé poloviny 18. století

JANÁČKOVA AKADEMIE MÚZICKÝCH UMĚNÍ V BRNĚ Hudební fakulta Katedra zpěvu Studijní obor: zpěv

Operní tvorba na Moravě a ve Slezsku v období druhé poloviny 18. století

Bakalářská práce

Autor práce: Mgr. Lenka Čermáková, DiS. Vedoucí práce: prof. PhDr. Jan Trojan, CSc. Oponent práce: PhDr. Alena Borková Brno 2012

Bibliografický záznam Mgr. Čermáková, Lenka. Operní tvorba na Moravě a ve Slezsku ve druhé polovině 18. století: Stručný přehled operní praxe a tvorby Brno: Janáčkova akademie múzických umění v Brně, Fakulta hudební, Katedra zpěvu, rok 2012, 54 s. Vedoucí diplomové práce prof. PhDr. Jan Trojan, CSc.

Anotace Bakalářská práce „Operní tvorba na Moravě ve Slezsku v období druhé poloviny 18. století“ pojednává o operní praxi a tvorbě charakteristické pro moravskou a slezskou provenienci v daném období. Hlavní náplní kapitol je přehled lokalit, kde byla operní praxe v rámci vymezeného teritoria prokazatelně pěstována, dále nastínění způsobu operního provozu na základě dochovaných pramenů a přehled dochovaného nebo alespoň v dobových záznamech tradovaného díla. Součástí práce jsou i životopisy a charakteristika osobností, které se významným způsobem podílely na hudebním dění, popřípadě dramaturgii v rámci operních sezón let 1750 – 1800 (skladatelé, hudebníci, impresáriové).

Klíčová slova opera na Moravě, ve Slezsku, tvorba, praxe, skladatelé, hudebníci, zámecké, městské divadlo, 18. století

Annotation The bachelor’s degree thesis named “The opera production in Moravia and Silesia in the 2nd half of the 18th century” deals with the opera production and creation features characterising the Moravian and Silesian production of this era. The core of the work is to bring a list of locations, where the operas certainly used to be performed in territories mentioned above. Further, this work, based on period sources, or at least on mentions in period sources, tries to show how, and what exactly was performed there. This work contains also biographies and characteristics of personalities, who took part significantly in musical events, or managed opera dramaturgy in the years 1750 – 1800 (composers, musicians, impresarios).

2

Key words Opera in Moravia, in Silesia, creation, production, composers, musician, chateauand municipal theatre, 18th century

3

Prohlášení Prohlašuji, že jsem předkládanou práci zpracovala samostatně a použila jsem uvedené informační zdroje. V Brně, dne 3. května 2012

Lenka Čermáková

4

Poděkování Na tomto místě bych ráda poděkovala panu profesoru Janu Trojanovi za dobrotivost a ochotu při konzultacích a neocenitelnou pomoc při vyhledávání potřebných pramenů. 5

Obsah ÚVOD.................................................................................................................................................... 7 1.

VZNIK OPERNÍHO ŽÁNRU A JEHO UPLATNĚNÍ NA VÍDEŇSKÉ SCÉNĚ................10

2.

STRUČNÝ PŘEHLED OPERNÍHO PROVOZU V NAŠICH ZEMÍCH DO ROKU 1750 ........................................................................................................................ 15 2.1 2.2 2.3 2.4

3.

OPERNÍ ŽIVOT VE VÝZNAMNÝCH MĚSTECH V RÁMCI POJEDNÁVANÉHO OBDOBÍ .................................................................................................................................... 22 3.1 3.2 3.3 3.4 3.5 3.6 3.7

4.

BRNO ................................................................................................................................. 22 OLOMOUC .......................................................................................................................... 34 ZNOJMO ............................................................................................................................. 37 JIHLAVA ............................................................................................................................. 38 OPAVA ............................................................................................................................... 39 TĚŠÍN ................................................................................................................................. 40 OSTATNÍ MĚSTA ................................................................................................................. 40

ŠLECHTICKÁ DVORNÍ OPERA VE DRUHÉ POLOVINĚ 18. STOLETÍ ..................... 41 4.1 4.2 4.3

5.

JAROMĚŘICE NAD ROKYTNOU ............................................................................................ 15 HOLEŠOV ........................................................................................................................... 16 KROMĚŘÍŽ A VYŠKOV ........................................................................................................ 18 BRNO ................................................................................................................................. 20

LEDNICE, VALTICE ............................................................................................................ 42 JÁNSKÝ VRCH .................................................................................................................... 43 OSTATNÍ ZÁMECKÁ DIVADLA............................................................................................. 44

OPERA NA PŮDĚ CÍRKEVNÍCH ŘÁDŮ ............................................................................ 46 5.1 ŠKOLSKÁ PŘEDSTAVENÍ JEZUITŮ A PIARISTŮ ..................................................................... 46 5.2 ZPĚVOHRY V NÁRODNÍM JAZYCE, HANÁCKÉ OPERY .......................................................... 46 5.2.1 Hanácké opery.............................................................................................................. 47 5.2.2 Kantorské zpěvohry žertovné a satyrické ..................................................................... 49

ZÁVĚR................................................................................................................................................ 50 KATALOG DOLOŽENÉHO NA MORAVĚ PROVOZOVANÉHO DÍLA ................................ 51 PRAMENY A LITERATURA .......................................................................................................... 53

6

Úvod Předmětem naší práce je charakteristika operní provozovací praxe a hudebnědramatického díla v rámci teritoriálního okruhu Moravy a Slezska v období pozdního baroka, raného klasicismu a zejména pak klasicismu vrcholného. Cílem kapitol není, a v určeném rozsahu ani nemůže být, detailní zpracování zmíněné problematiky. Z důvodu obsažnosti tématu se tedy přikláníme k rámcovému uchopení pramenů reflektujících způsob dobového provozu v souvislosti se řazením operních děl a jejich přípravou v rámci sledu operních sezón ve vymezeném období. Náplň jednotlivých kapitol je kotvena v pramenech, jejichž autorská a historická báze na území Moravy a Slezska přirozeně spočívá na podkladu dvou z dnešního pohledu snad rozličných, dříve však úzce propojených (v období 18. století takřka totožných) národnostně-společenských rovin. Proto praktikujeme možnost excerpce děl jednak historických v jazyce německém, jednak současných v jazyce českém spolu s domácími spisy z doby nedávno minulé. Pramenným těžištěm našeho pojednání jsme ustanovili nejstarší práce sepsané v německém jazyce jako nezbytnou a dosud nedostatečně využitou historiografickou základnu. Důvodem závažnosti těchto pramenů je fakt, že jejich autoři měli k dispozici relativně bezprostřední podklady související s danou tématikou (v některých případech dokonce i formou přímého svědectví respondentů) a logicky větší množství písemného ještě neskartovaného materiálu.1 Jako primární zdroj inspirující především formu náplně naší práce byl ustanoven spis Christiana d’Elverta (1803 – 1896) Geschichte des Theatres in Mähren und Österreichisch-Schlesien, vydaný roku 1852 v Brně, a jeho částečně excerpovaná forma – kapitola D. Die Theatermusik z díla Geschichte der Musik in Mähren und Österreichisch-Schlesien (s. 184 – 215), vydaného v Brně roku 1873. Autor na úvod prvně zmíněné práce představuje komplexní historii divadla (tedy i činohry) v přehledném zasazení do kontextu dějin evropské kultury. V následujících statích pak navazuje dějinami divadla na Moravě, jehož vývoj předkládá čtenáři včetně prezentace tehdy dostupných pramenů. Vše ponechává záměrně v hrubších rysech 1

Při současném výzkumu historických pramenů, z nichž vycházeli např. G. Wolný či Chr. d’Elvert, žel nezřídka narážíme na položky, o jejichž existenci máme dnes již jen zprostředkované zprávy. „Zub času“ se v našich podmínkách na archiváliích navíc podepisoval mnohdy nestandardním poměrně intenzivnějším způsobem souvisejícím mj. s nekritickou likvidací památek německy mluvících obyvatel našich zemí po jejich odsunu.

7

bez hlubšího rozlišení jednotlivých lokalit až do okamžiku, kdy přistupuje k období počátku epochy kočovných divadelních společností kolem poloviny 17. století. S érou jejich působení souvisí i proces vzniku širšího pole pramenů, z nichž mohl d’Elvert ve větší míře čerpat. Proto následující epochy divadla v naších zemích zpracovává samostatně podle jednotlivých center v posloupnosti vzhledem k závažnosti

jejich

významu.

Fenoménu

divadelních

společností

v

okruhu

venkovských šlechtických rezidencí věnuje autor samostatnou kapitolu spolu se zmínkami o zámeckých představeních. Souhrn shora uvedených hudebně vědeckých aspektů byl rozhodujícím faktorem pro volbu díla jako výchozího pramenu pro excerpci svědectví a faktů týkajících se operního života a tvorby v rámci období vymezeného tématem naší práce. Pro zachování optimální metody zpracování historického materiálu však bylo nezbytné čerpat ze širší pramenné základny, a to nejen pro získání objektivnějšího úhlu pohledu, ale v některých případech také pro doplnění, resp. upřesnění několika statí d’Elvertových „Dějin“ podrobnějšími nebo aktuálnějšími poznatky s ohledem na problematiku ryzí operní praxe. Pro naplnění těchto podmínek jsme volili studium některých dalších historických pramenů, pojednání a publikací, z nichž bychom jmenovali mimo Ročenky brněnského divadla z roku 1814 2 třídílnou publikaci Gregora Wolného (1793 – 1871) vydávanou v letech 1826 – 1829 pod názvem Taschenbuch für die Geschichte Mährens und Schlesiens a především jeho rozsáhlé dílo Die Markgrafschaft Mähren, topographisch, historisch und statistisch geschildert vydávané v Brně v letech 1835 – 1842. Poslední zmíněný titul v sobě zahrnuje mj. i několik zajímavých oddílů o provozování operních představení na půdě zámeckých rezidencí. Pro aktuální zajištění a porovnání stavu našeho bádání s novodobými hudebněvědeckými poznatky byl neméně důležitý výzkum relevantní literatury vydávané v průběhu let 20. století až po současnost. Z těchto zdrojů jmenujme historiograficky významné příspěvky následujících badatelských osobností: Theodora Straková – Zámecké kapely na Moravě (Brno 1959), Antonín Bartušek – Zámecká a školní divadla v českých zemích (Praha 1963), Jiří Sehnal – Počátky opery na Moravě

2

Dílo bylo otištěno pod názvem Brünner-Theater Taschenbuch für das Jahr 1814 v Brně u J. G. Traßlera a obsahuje desetistránkové pojednání o dějinách brněnského divadla (pod originálním titulem Versuch einer Geschichte des Brünner Theaters).

8

(Praha 1974), Alena Jakubcová (a kolektiv) – Starší divadlo v českých zemích do konce 18. století (Praha 2007). Naše práce je koncipována obdobně jako d’Elvertovy „Dějiny“; od těchto se však liší přirozeně zvýšenou pozorností věnovanou opernímu žánru a rámcem časového ohraničení vzhledem k pojednávanému období. Náplní pěti hlavních kapitol je zkraje stručný přehled dějin opery, její historické cesty do zaalpských zemí a uplatnění ve Vídni v první polovině 18. století (kapitola první), rámcové pojednání o osudech opery na našem území do poloviny 18. století (kapitola druhá), charakteristika operního života ve městě po roce 1750 spolu s rozdělením lokalit podle jejich významu vzhledem k míře a úrovni provozované operní praxe (kapitola třetí), opera na půdě šlechtických

rezidencí (kapitola čtvrtá), provozování oper v klášterním

prostředí a zpěvoher v národním jazyce (kapitola pátá). Na závěr práce připojujeme jmenný katalog provozovaných děl spjatých s operním provozem v našich zemích.

9

1. Vznik operního žánru a jeho uplatnění na vídeňské scéně Na přelomu 16. a 17. století došlo v Itálii ke vzniku nového hudebního žánru, který během dalších desetiletí dynamicky ovládl celou Evropu. Máme na mysli operu nebo-li zpěvem a orchestrální hudbou, popřípadě instrumentálním doprovodem sjednocené drama. Kratší divadelní hry tohoto způsobu byly pojmenovány serenády, útvary s tancem pak balety a žánry, v nichž postavy ztvárňovali šlechtici v kostýmech byly nazvány maškarády. První tvůrci operního žánru byli obklopeni trendem polyfonního kompozičního stylu, v němž došli v této době nejvyššího uznání Nizozemci. Pro italské tvůrce nového operního fenoménu musel být tento způsob skladby kvůli charakteristickému narušování textové linie krajně nevhodný. Ve snaze vytvořit hudební žánr založený na souvislém proudu textové linie bylo proto nezbytné vytvořit základy naprosto odlišného stylu komponování. Operní otcové se navíc sjednotili v názoru, že pro nuanční hudební ztvárnění textu nebudou vhodné vícehlasé sbory ale citlivější jednohlas (monodie) s doprovodem jednoho nástroje, tehdy lyry nebo loutny. Pro hudební propojení jednotlivých oddílů libreta a dynamický posun děje musel být navíc nalezen mezistupeň formy spočívající v rychlé hudební deklamaci textu, která by měla hudebně sledovat spád jeho recitativního přednesu. Kýženou formou tohoto přednesu se tak stal recitativ – style rappresentativo, recitativo nebo také parlante, jehož podobu vytvořil Jacopo Peri.3 Recitativní způsob zpěvu tak doznal ztvárnění na základě hudebně přednášeného textu podloženého akordickou hrou, jež měla v harmonii za úkol jednak podtrhnout významovou závažnost textu, jednak hudebně propojit jednotlivé árie a tím udržet souvislý melodický tok opery. První operou bylo Periho zhudebnění veršů Ottavia Rinucciniho4 nesoucí titul Dafne. Úspěšné provedení opery vystřídalo další „dramma per musica“ s názvem Euridice, která byla roku 1600 provedena ve Florencii. Po rozšíření provozu opery na půdu šlechtických dvorů severní Itálie, doznal tento žánr výrazný kompoziční

3

Jacopo Peri (20. 8. 1561 – 12. 8. 1633) přezdívaný Il Zazzerino (dlouhovlasý) byl italský zpěvák, varhaník a hudební skladatel, tvůrce první opery historie, dnes již ztracené Dafne z roku 1598, a také nejstarší dochované opery, Euridice z roku 1600. Od roku 1587 působil na medicejském dvoře ve Florencii, kde roku 1591 obdržel titul kapelníka. Byl zakládajícím členem florentské cameraty. 4 Ottavio Rinuccini (20. 1. 1562 – 28. 3. 1621) byl italský básník a vůbec první operní libretista. Stylově řadíme jeho tvorbu na pomezí renesance a baroka.

10

vzestup, o který se zasadil mimo jiné zejména Claudio Monteverdi.5 Ten obohatil operu mimo jiné rozsáhlou instrumentací. Další osobností, která přispěla k výraznému vývoji opery byl Francesco Caletti, nazývaný Cavalli.6 Jeho opera Giasone (Benátky, 1649) obletěla s velkým úspěchem veškerá divadla Itálie a roku 1650 byla provedena ve Vídni. Vedle Cavalliho měl obrovský vliv na vývoj divadelní hudby Giaccomo Carissimi.7 Těžiště své kompoziční činnosti orientoval na kantátovou8 a oratorní9 tvorbu. Operní žánr byl nadále rozvíjen jeho žáky, mezi nimiž nejvíce prosluli Alessandro Scarlatti,10 Giovanni Battista Bononcini,11 Giovanni Battista Bassani,12 stejně jako Marco Antonio Cesti.13 Jeho opera La Dori měla úspěch v polovině 17. století ve všech významných městech v Itálii a roku 1664 byla s velkým úspěchem hrána ve Vídni. Světový věhlas získalo vídeňské provedení další jeho opery Il pomo d’oro roku 1668. 5

Claudio Zuan Antonio Monteverdi, také Monteverde (pokřtěn 15. 5. 1567 – 29. 11. 1643) byl italský hudební skladatel, jeden z nejvýznamnějších komponistů své doby. Stylově jeho dílo náleží na rozhraní renesance a baroka. Monteverdi svými hudebními inovacemi významně přispěl ke zrodu barokního stylu. Byl autorem řady profánních i sakrálních děl, významný je zejména jako dovršitel formy madrigalu (devět sbírek) a reformátor operní kompozice (dochovaná díla l’Orfeo, Il ritorno d’Ulisse in patria, l’Arianna, L’incoronazione di Poppea). 6 Francesco Cavalli, vlastním jménem Pier Francesco Caletti-Bruni (14. 2. 1602 – leden 1676) byl italský hudební skladatel a varhaník působící zejména v Benátkách. Pseudonym převzal od svého mecenáše, benátského šlechtice. Dnes je známý především operní tvorbou, zahrnující díla jako Ormindo (1644), Giasone (1649) či La Calisto (1651). Celkem se dochovalo 27 děl tohoto žánru. 7 Giacomo Carissimi (pokřtěn 18. 4. 1605 – 12. 1. 1674), byl italský hudební skladatel období raného baroka, významný pedagog. Carissimi, jako pokračovatel v díle Monteverdiho, má významný podíl na rozvoji recitativu. Završil i vývoj madrigalů, typické formy hudební renesance, které se jeho přičiněním transformovaly do tvaru koncertní kantáty. Nejvíce však skladatele proslavila forma oratoria. Carissimi bývá často nazýván otcem oratoria, neboť byl prvním významným skladatelem této hudební formy tolik typické pro celé barokní období. Svými díly jako je Jephta nebo Jonas stanovil formální pravidla, která byla téměř po dvě století respektována skladateli nejen baroka, ale i klasicismu. Zásluhou Carissimiho dostala tato hudební forma i své jméno. První skladby tohoto druhu uvedli totiž skladatelé Giacomo Carissimi a Emilio de Cavalieri v oratoriu (modlitebně) chrámu sv. Marcella v Římě. 8 Forma kantáty komorní i chrámové (da camera, da chiesa) zaznamenala vývoj taktéž zásluhou Carissimiho, který ji vyčlenil jako menší hudebně-dramatický útvar spočívající ve sledu scén s recitativy, ariózy (později áriemi) a ansámblovými úseky. 9 Za výchozí formu oratoria můžeme považovat tzv. “Laudi spirituali”, komponované za účelem pozvednutí věroučné vzdělanosti věřících v období Velikonoc. S jejich tvorbou započal v polovině 16. století kněz Filippo Neri (1551) spolu s kapelníkem dómu sv. Petra v Římě Giovannim Animucciem a po jeho smrti s Giovannim Pierluigim da Palestrina. Jednalo se o čtyřhlasé zpěvy v národním jazyce, v rámci nichž se někdy ze sboru vyčleňovaly jednotlivé hlasy. Vlivem operního stylu za nemalého ideologického přispění Carissimiho se oratorium stabilizovalo ve formě árií, sborů a recitativů na duchovní text v národních jazycích i latině. Zavádějící je tvrzení, že oratorium bylo prováděno nescénicky. Právě v 18. století máme mnoho dokladů o oratorním jevištním provozu, který byl v rámci postního období zmíněné epochy akceptován jako jediný možný (Dittersdorf, Carl Ditters von.: Eigene Lebensbeschreibung, Leipzig 1801, s. 159). 10 Alessandro (Pietro Gaspare) Scarlatti (2. 5. 1660 – 24. 10. 1725) byl italský barokní skladatel, zakladatel neapolské operní školy; otec dvou neméně slavných skladatelů: Domenica a Pietra Filippa. 11 Giovanni Battista Bononcini, také Buononcini (18. 7.1670 – 9 .7. 1747) byl italský barokní skladatel, který v letech 1720 – 1732 působil v Londýně, kde je zmiňován jako Händelův rival, od roku 1737 pak ve Vídni. Vynikl zvláště jako autor oper a italských oratorií. 12 Giovanni Battista Bassani (cca 1647 – 1716) byl italský houslista a skladatel; je autorem řady sonát, sinfonií, kantát, mší, motet, třinácti oper a stejného počtu oratorií. 13 Marco Antonio Cesti, (5 .8. 1623 – 14. 10. 1669), byl italský skladatel, zpěvák a kapelník, představitel benátské operní školy. Autor několika oper (L' Orontea, La Dori, Il pomo d'oro) a sólových kantát. V operním díle dosáhl rovnováhy mezi recitativem a árií v rámci stylu bel canto.

11

Období největšího lesku italské opery se traduje od doby uměleckého působení Alessandra Scarlattiho, který založil proud moderní italské opery. Na jeho styl navázali další tvůrci neapolské, benátské, boloňské a také vídeňské opery, jejíž scéna se stala uměleckým

centrem poskytujícím angažmá světově

významným

skladatelským osobnostem jako byli Giovanni Bononcini, Antonio Caldara14 a Francesco Conti.15 První provedení velké opery, které zahájilo průlom expanze tohoto žánru do dalších oblastí zaalpských zemí, zde proběhlo roku 1653 (Bertali, L’inganno d’amore). Od tohoto roku do konce 17. století bylo ve Vídni uvedeno 379 oper a oratorií (tento počet převyšovaly pouze Benátky). Nejstaršími autory tvořícími pro vídeňskou operu byli Antonio Bertali,16 Giovanni Felice Sances,17 vicekapelník Antonio Cesti, plodný dvorní kapelník Antonio Draghi18 a dvorní kapelník Johann Heinrich Schmelzer.19 Vrcholné období císařské dvorní kapely reprezentují osobnosti

14 Antonio Caldara (1670 – 1736) byl jednou z nejvýznamnějších hudebních osobností barokní Evropy. Přestože více než polovinu svého produktivního věku strávil v Itálii – v rodných Benátkách, Mantově, Římě aj., představuje klíčovou osobnost především pro hudbu středoevropského prostoru. Jako vicekapelník císaře Karla VI. (od roku 1716) byl pověřen komponováním všech důležitých hudebních žánrů (oper, oratorií, figurální hudby). Téměř stovka jeho mší představuje vrchol dosavadního vývoje těchto forem v tvůrčí epoše vídeňského baroka a stává se bernou mincí pro další generace skladatelů. Významnou součástí jeho chrámové tvorby je cyklus ofertorií pro všechny neděle církevního roku. 15 Francesco Bartolomeo Conti (20. 1. 1681 – 20. 6. 1732) byl italský loutnista a skladatel období vrcholného baroka působící ve Vídni. Jako skladatel propojil úspěšně nový neapolský kompoziční styl s vídeňskou operní tradicí. Proslavil se zejména svými 24 jevištními kompozicemi. 16 Antonio Bertali (březen 1605 – 17. 4. 1669) byl italský hudební skladatel a houslista epochy 17. století. Do služeb vídeňského dvora byl angažován kolem roku 1624 jako instrumentalista („valoroso nel violino“), jemuž byla svěřena do rukou produkce hudby k výjimečným příležitostem. Roku 1649 se stal dvorním kapelníkem. V této funkci vytvořil velké množství nejen duchovní hudby ale i brilantních instrumentálních skladeb. Mimoto se mu na císařském dvoře podařilo založit prosperující operní scénu. Pracoval také pro biskupský dvůr v Kroměříži, kde jeho činnost dokládá velké množství dochovaných instrumentálních skladeb. Antonio Bertali byl znám napříč Evropou zejména jako skladatel baletů a oper. 17 Giovanni Felice Sances, také Sanci, (cca 1600 – 24. 11. 1679) byl významný hudební skladatel 17. století. Roku 1636 se s ním setkáváme ve Vídni jako s tenoristou v kapli císaře Ferdinanda II.; setrval i ve službách Ferdinanda III. a Leopolda I, za vlády jehož předchůdce získal roku 1649 funkci vicekapelníka. 16. dubna 1669 pak převzal po Antoniu Bertalim místo císařského dvorního kapelníka, funkci, ve které setrval až do své smrti o deset let později. Během svého působení ve Vídni byl činorodým skladatelem duchovní hudby, oper, oratorií a světské hudby komorní. Ve své době patřil Sances mezi nejuznávanější skladatele v Evropě. 18 Antonio Draghi (1634/1635 – 16. 1. 1700) byl italský barokní hudební skladatel. Svou hudební kariéru začal jako chlapecký člen chóru v italské Padově. V roce 1657 se objevil na jevišti v opeře La fortuna di Rodope e di Damira, která byla uvedena v Benátkách. Roku 1658 se usadil ve Vídni, kde působil v císařské kapele Leopolda I. Zde se z místa prostého člena dvorního souboru, přes post kapelníka a intendanta dvorních divadel (1673) vypracoval až do funkce dvorního kapelníka císařské kapely (1682). Jako autor mimořádně velkého množství oper (172) dominoval divadelnímu životu ve Vídni i v rakouských provinciích. Kromě oper složil řadu oratorií, kantát a dalších církevních i světských hudebních děl. Během morové epidemie 1679 – 1680 pravděpodobně navštívil s císařským dvorem i Prahu a uvedl zde tři oratoria spolu s komickou operou Sokratova trpělivost s dvěma ženami. 19 Johann Heinrich Schmelzer byl německý skladatel, jedna z nejvýraznějších osobností instrumentální hudby kolem poloviny 17. století. Roku 1630 se stal členem císařské dvorní kapely ve Vídni, kde působil pravděpodobně jako houslista. V průběhu dalších let se s ním setkáváme jako se slavným skladatelem, přičemž roku 1671 byl jmenován do postu vicekapelníka císařské dvorní kapely. Po smrti G. F. Sancese byl jako první neitalský skladatel jmenován do funkce ředitele dvorní kapely.

12

Johanna Josepha Fuxe,20 Antonia Caldary, Francesca Bartolomea Contiho a Giuseppe Porsileho.21 Nejproslulejšími libretisty italské opery ve Vídni byli Apostolo Zeno22 a Pietro Metastasio.23 První řádná veřejná scéna střední Evropy byla zbudována 1709 ve Vídni v Divadle u Korutanské brány (Kärntnertortheater). Tímto krokem vídeňského magistrátu

byla

pozornost

opery

poprvé

v našich

zemích

nasměrována

k měšťanským stavům (oproti předchozím šlechtickým kruhům). Po roce 1761 (požár a znovuobnovení Divadla u Korutanské brány) se otevírá nová epocha operních dějin ve Vídni prosazením žánru německé opery. Jejím prvním velkým představitelem byl Christoph Willibald Gluck,24 který svým představením Orfea otevřel novou cestu německé opery a reformy opery obecně. Vedle Glucka

20 Johann Joseph Fux (cca 1660 – 13. 2. 1741) byl významný rakouský barokní skladatel a pedagog evropského věhlasu. Podle jeho nadmíru úspěšné učebnice kontrapunktu, kterou dokončil v roce 1725 pod názvem Gradus ad Parnassum, se učila komponovat řada skladatelů až do 19. století, včetně Ludwiga van Beethovena a Hectora Berlioze. 21 Giuseppe Porsile, psáno také jako Porsile, Borsile, Borsilli, Persile, Porcile, Porsille, Porzille (5. 5. 1680 – 29. 5. 1750) byl italský hudební skladatel, představitel neapolské operní školy. Pro jeho dílo jsou charakteristické expresivní árie. Nekladl důraz na koloraturní ozdoby, ale spíše na harmonické provedení a výraznou úlohu kontrapunktu. Oratoria obsahují vynikající chorály komponované v době, kdy již komponování chorálů bylo na ústupu. Příležitostně užíval i instrumentálních efektů, jako jsou trombónová sóla, koncertantní flétnový part nebo časté obligátní violoncello. Byl silně ovlivněn svými vídeňskými kolegy Fuxem a Caldarou, obdivoval Johanna Adolpha Hasseho; nicméně zůstal věrný tradicím severoitalské hudby a principům neapolské barokní opery. Nesporný je jeho význam pro rozvoj předklasického hudebního stylu ve Vídni. 22 Apostolo Zeno (11. 12. 1668 – 11. 11. 1750) byl italský básník, libretista a novinář. V roce 1718 byl Apostolo Zeno povolán k císařskému dvoru do Vídně jako dvorní básník s titulem "poeta e istorico di S. M. Cesarea", kde vytvořil libreta k nejméně 36 operám a 17 oratoriím. V roce 1729 jej pak v této funkci vystřídal Pietro Metastasio. Zeno zahájil reformu, která učinila melodrama realističtější a věrohodnější. Inspiroval se francouzskými tragédiemi a stejně jako v těchto, usiloval i ve svém díle o větší jednotu místa a času. Zredukoval počet jednajících postav a omezil i počet scén. Zcela vyloučil klaunské role. Svá libreta psal tak, aby mohla být provozována i bez hudby. V reformě dále pokračoval Pietro Metastasio, jehož uvedené zásady se staly základem pro celou hudebně-dramatickou formu zvanou opera seria. 23 Pietro Antonio Domenico Trapassi, známý jako Metastasio, (13. 1. 1698 – 12. 4. 1782) byl italský spisovatel, básník a významný operní libretista. Oblíbenost jeho děl mezi skladateli byla podmíněna téměř příslovečnou hudebností jeho veršů, která souvisela s Metastasiovou silnou hudební představivostí. Jeho literární styl je dnes chápán jako jeden z charakteristických rysů austro-italského baroka, spojovaného především s obdobím vlády Karla VI. Metastasio zanechal na 30 tříaktových oper, typu „dramma per musica“ (např. Artaserse, Alessandro nell'Indie, Didone abbandonata a La clemenza di Tito) a více než 40 menších operních libret; dále 8 oratorií, četné kantáty, árie, dueta, celkem více než 150 děl. Kromě toho vydával sbírky básní, eseje a úvahy, nepočítaje rozsáhlou korespondenci s významnými osobnostmi, která sama o sobě je mimořádným literárním dílem. Mezi léty 1720 – 1835 byly jeho texty zhudebněny více než 400 hudebními skladateli a byly uváděny prakticky ve všech divadlech, chrámech a šlechtických salónech Evropy. Jeho operní libreta byla často dávána i bez hudby jako činoherní drama. 24 Christoph Willibald (von) Gluck (2. 6. 1714 – 15. 11. 1787) byl německý hudební skladatel a jeden z nejvýznamnějších operních skladatelů období klasicismu. Gluck se dlouho zamýšlel nad základními problémy formy a obsahu v opeře. Dospěl k přesvědčení, že oba hlavní žánry italské opery: opera buffa a opera seria nejsou zdaleka tím, čím by opera měla být. Zjistil fakt, že forma dosavadní opery získala převahu nad obsahem a tak hodlal vrátit operu divadlu, soustředit se na lidské city, tužby a osudy a učinit text i hudbu rovnocennými složkami operního představení.

13

zaujal významné místo skladatele komické opery Florian Gaßmann25 a Carl Ditters von Dittersdorf.26

25

Florian Leopold Gassmann (4. 5. 1729 – 20. 1. 1774) byl český hudební skladatel, kapelník a varhaník působící ve Vídni. Zanechal po sobě rozsáhlé a kvalitní hudební dílo. Složil 7 vážných a 14 komických oper, dvě scénické kantáty, známé je jeho oratorium La Betulia liberata. Zkomponoval velký počet kvartet, divertiment, mší, triových sonát a sinfonií. Spolu s italskými skladateli Baldassarem Galuppim a Niccolou Piccinim patřil k předním tvůrcům předmozartovské generace v žánru opera buffa. 26 Carl Ditters von Dittersdorf (2. 11. 1739 – 24. 10. 1799) byl rakouský skladatel, zakladatel německé komické opery a houslový virtuóz. Po působení ve vídeňské kapele prince Josepha von Hildburghausen působil jako koncertní houslista ve vídeňské opeře. V letech 1765 – 1769 byl kapelníkem biskupa Adama Patačiće ve Velkém Varadíně (Grosswardein, Oradea). S tímto místem byla také spojena jeho první cesta do Čech kvůli najímání hudebníků. Od roku 1769 byl téměř až do své smrti kapelníkem vratislavského biskupa Phillipa von Schaffgotsch na zámku Jánský Vrch (Johannisberg) u Javorníka. Jeho první angažmá u biskupa je datováno 1. 11. 1769 – 31. 5. 1770, již před tímto datem však pobýval v Opavě. Po ukončení prvního angažmá zůstal Ditters ve Slezsku, pracoval mj. pro hraběte Hoditze na zámku v Rudolticích, poté byl biskupem opět angažován, tentokrát dlouhodobě. Příležitostně ovšem zajížděl do Vídně, údajně mu byl roku 1774 dokonce nabízen post dvorního kapelníka. Poslední léta svého života (od 1797) dožíval na zámku Červená Lhota u Jindřichova Hradce.

14

2. Stručný přehled operního provozu v našich zemích do roku 1750 Zanícené pěstování divadelního umění se přesunulo ze šlechtických dvorů v Rakousku (zejména z Vídně) postupně také na Moravu a do Slezska. První známky řádného divadelního provozu nalézáme v okruhu šlechtických sídel; později se divadelní představení dostávají do měst, kde podmínky provozu zajišťuje magistrát. Počátky opery na Moravě tedy spadají do období první poloviny 18. století, kde operní

představení

nacházela

největší

uplatnění

v

prostředí

šlechtických

hudbymilovných osobností. Nejvýznamnějšími centry šlechtické opery v první polovině 18. století

na

Moravě byly zámecké rezidence v Jaroměřicích nad Rokytnou, Holešově, Kroměříži a Vyškově.

2.1 Jaroměřice nad Rokytnou Majitelem Jaroměřického zámku byl hrabě Johann Adam Questenberg (1678 – 1752). Sám působil jako amatérský hudebník, který měl obrovský zájem o operní hudbu. Ve Vídni se dokonce sám interpretačně účastnil představení Caldarovy opery Euristeo v roce 1724 pod řízením císaře Karla VI. Díky svému opernímu zanícení a uměleckému rozhledu učinil z jaroměřického zámku ojedinělé místo naplněné čilým uměleckým ruchem. Navázal úzké styky se členy a skladateli dvorní kapely (Antoniem Caldarou, Francescem Contim) a dokonce si do Jaroměřic pozval Nicolu Porporu27 a G. B. Bononciniho. Někteří z nich komponovali jevištní díla přímo na Questenbergovu objednávku. Ještě ve Vídni si chtěl založit hudební soubor, který by se skládal pouze ze sloužících. První zpráva o souboru pochází z roku 1706. Řídícím ansámblu byl ustanoven Questenbergův dvorní kapelník a skladatel František Antonín Míča28 27

Nicola Antonio Porpora (17. 8. 1686 – 3. 3. 1768) byl italský skladatel především operní a chrámové hudby, představitel neapolské operní školy. Těžiště jeho díla tedy spočívá ve vokální tvorbě, zejména v opeře. Jeho nezanedbatelným vkladem do rozvoje tohoto žánru jsou recitativy, které se intonací a rytmem přibližují hovorové řeči. Je autorem 43 oper, 12 operních serenád, 9 oratorií, 130 světských kantát, 40 chrámových sborů, 7 mší, 9 sólových motet, 13 mariánských antifon a 22 jiných liturgických skladeb. Mimoto komponoval sinfonie, koncerty, sonáty, a jiné instrumentální skladby. 28 František Antonín Václav Míča (1696 – 1744) byl moravský skladatel a kapelník. Je autorem mnohých vokálně-instrumentálních děl profánních i sakrálních. Respektoval kompoziční principy opery seria (árie da capo, koloratury, většinou recitativy secco. Vše v duchu dobové tradice práce s afekty a hudebně rétorickými figurami). Jeho hudební vyjadřování má ovšem v souladu s modernějšími dobovými tendencemi zjednodušenou

15

(1696 – 1744) a členy kapely jeho příbuzní. Soubor hrabě nemohl postrádat ani na jeho cestách; čile jej uplatňoval na svých dalších scénách na zámcích v Bečově a v Rappoltenkirchenu. V letech 1700 – 1737 vybudoval Questenberg v Jaroměřicích reprezentativní sídlo podle vzoru Versailles. Divadlo zde bylo vystavěno v letech 1722 – 1734, dekorace byly vytvořeny italským architektem Giovannim Pellizuolinim. Pro svá představení hrabě postupně získával do souboru další poddané z Jaroměřic jako instrumentalisty, zpěváky, tanečníky, herce a výtvarníky, na scénu angažoval i děti. Orchestr měl kolem 30 hráčů a navíc byl k němu angažován také soubor lesních rohů. Každý rok bylo v zámeckém divadle provedeno až 30 divadelních představení. Hudebniny získával hrabě nejen z Vídně, ale i z Říma, Benátek a Neapole. Mezi autory nacházíme Antonia Bioniho, Giovanni Francesca Brivia, Riccarda Broschiho, Johanna Adolopha Hasseho,29 Leonarda Lea, Giovanni Battistu Pergolesiho, Domenica Sarriho a Leonarda Vinciho. Většina oper byla komponována v italštině, němčině, část děl jaroměřické operní scény byla uváděna dokonce v češtině. Roku 1730 zde byla provedena první italská opera moravského autora Františka Antonína Míči L’origine di Jaromeriz in Moravia, která byla v partituře doplněná českým překladem jaroměřického děkana Antonína Ferdinanda Dubravia. Po smrti hraběte byla kapela rozpuštěna a divadlo zrušeno.

2.2 Holešov Holešovská rezidence náležela do vlastnictví hudbymilovného rodu hrabat Rottalů. Hrabě Franz Anton Rottal (1690 – 1762) vybudoval na svém zámku (počátkem 30. let 18. století) divadelní sál, poskytující v tehdejší době nejmodernější technické zázemí a skvělé podmínky pro realizaci vrcholné operní tvorby. Umělci fakturu. Sazba je homofonní, témata periodická, častá je práce s progresivními rytmickými útvary (synkopy, trioly). Kontrapunkticky takřka nekomponoval, používal spíše imitační techniku. Určitá uvolněnost Míčova zacházení s hudebními symboly již naznačuje pozvolné opouštění těchto skladebných principů v rámci slohového přechodu odehrávajícího se koncem první poloviny 18. století. 29 Johann Adolph Hasse (1699 – 1783) byl německý zpěvák a proslulý hudební skladatel italských oper. Málokterý skladatel se za svého života těšil tak mimořádnému úspěchu. Jeho hudebnímu umění nadšeně aplaudovalo měšťanské publikum i korunované hlavy Neapole, Vídně, Drážďan, Berlína, Londýna i Paříže. V dnešní terminologii bychom řekli, že jeho hudba spojovala národy i generace. Za svého života se setkal s Johannem Sebastianem Bachem i Wolfgangem Amadeem Mozartem. Jeho dílo překonalo hranice neapolské operní školy, ke které bývá řazen, a stal se jedním ze zakladatelů klasicistního hudebního období. Přestože řada originálů jeho děl byla zničena, dochovalo se víc než 60 oper, 12 oratorií, 60 mší a rekviem, 90 kantát a stovky dalších skladeb. Mezi nimi např. 80 flétnových koncertů psaných pro krále Fridricha II., který byl znamenitým amatérským hudebníkem. Soupis jeho děl zahrnuje na 1635 položek.

16

angažovaní do operních produkcí nepocházeli z řad zámeckého služebnictva, jak tomu bývalo u jiných tehdejších šlechtických dvorů, ale byli zpravidla najímáni zvenčí. Účinkující zde nejčastěji hostovali jako členové evropsky zcestovalých italských operních společností působících v rámci daného období v Brně.30 Mezi nimi byli také

vynikající

kapelníci a

skladatelé

Eustachio Bambini31 a

Giuseppe Nicola Alberti,32 zpěvačky Anna Cosimia, Chiara Orlandi a scénograf Federico

Zanoia.33 V letech 1737 – 1740 zde působil jako rezidenční skladatel

proslulý Ignaz Holzbauer.34 Jednou

ze

zvláštností tehdejší

holešovské

hudební

scény byla

aktivní

účast šlechty na představeních, v rámci nichž účinkovaly s velkým úspěchem také dcery hraběte. Operní představení se konala vždy v létě a na podzim ku příležitostem narozenin šlechty, a to nejen v zámeckém divadle, ale také na letní scéně v zámeckém parku. Repertoár byl založen

jednak na díle místních kapelníků (Bambini, Alberti,

Albertini, Holzbauer), jednak na kompozicích současných proslulých operních skladatelů velkých evropských center (Caldara, Hasse). Období mimořádných kulturních aktivit na zámku v Holešově skončilo kolem roku 1740. Pravděpodobnou příčinou bylo zřejmě držení smutku za smrt Karla VI. a také finanční problémy rodu Rottalů související s hospodářskou recesí v důsledku válek s Pruskem.

30

společnosti Angela Mingottiho, Filippa Neriho del Fantasia, Alessandra Manferdiho Eustachio Bambini (1697 – 1770) byl italský skladatel a kapelník. V letech 1723 – 1728 působil jako kapelník v Cortoně a 1728 – 1731 v Pesaru. Po roce 1731, kdy hudební lexikony o Bambinim nemají žádné zprávy, se s ním setkáváme na Moravě, kde jako skladatel spolupracoval s hudební společností Angela Mingottiho. Mingotti uvedl v Brně jeho opery Armida abbandonata (1733) a La pravità castigata (1734). 32 Giuseppe Nicola Alberti byl skladatel, kapelník a zpěvák. O tomto tenoristovi a skladateli máme první informace z let 1725 – 1726, kdy působil ve společnosti Antonia Marii Peruzziho ve Vratislavi. Poté přichází na rok do Prahy a na sezónu 1728 – 1729 se opět vrací do Vratislavi společně s kolegyní Chiarou Orlandi. Roku 1730 se Alberti nachází v Itálii, kde komponuje svou první známou operu Gli eccesi della tirannide gelosa. Kromě této autorské produkce se s Albertim setkáváme zejména na těchto místech: Brescia (1730), Benátky (1731), Mantova (1732), Ljubljana (1733), Trieste (1733). Na podzim roku 1733 se Alberti a Orlandi vrátili do českých zemí a stali se členy Mingottiho společnosti v Brně, kde Alberti účinkoval v letech 1733 – 1736 v osmi operách. Alberti a Orlandi se přesunuli roku 1735 s Mingottiho společností do Grazu. 33 Federico Zanoia byl jedním z řady scénografů, kteří v třicátých letech 18. století pracovali pro přední benátské operní domy. Pro divadlo San Angelo pracoval po celé desetiletí s výjimkou úseku od podzimu 1733 do léta 1736, kdy prokazatelně pracoval na Moravě (zejména v Brně). Kromě Brna ho v letech 1735 a 1736 nalézáme v Holešově ve službách hraběte Franze Antona Rottala. 34 Ignaz Holzbauer (1711 – 1783) byl rakouský skladatel, jeden z představitelů mannheimské školy. Od 2. poloviny 30. let do roku 1742 působil jako kapelník hraběte Rottala v Holešově, v letech 1742 – 1744 a 1746 – 1750 byl dirigentem Burgtheateru ve Vídni, 1744 – 1746 žil v Itálii. V letech 1751 – 1753 byl kapelníkem ve Stuttgartu, od roku 1753 působil v Mannheimu. Autor oper (nejznámější je dílo Günther von Schwarzburg), symfonií, koncertů, oratorií, komorní, církevní a jiné hudby. 31

17

2.3 Kroměříž a Vyškov Operní představení v Kroměříži a Vyškově nechal ve svých rezidencích provozovat olomoucký biskup (od roku 1711) a kardinál (od roku 1712) Wolfgang Hannibal Schrattenbach (1660 – 1738). V období svého pobytu v Římě (1714 – 1719) a zastávání funkce místodržitelského postu v Neapoli (1719 – 1721) musel být Schrattenbach obklopen tou nejlepší hudbu své doby. Po svém návratu na Moravu tedy přirozeně usiloval o intenzivní pěstování oper podle italských vzorů, které provozoval ve svých rezidencích – Kroměříži, Vyškově a Brně – až do své smrti. Většina divadelních produkcí byla pořádána na zámcích v Kroměříži a Vyškově, kde převážně pobýval a kde sídlila také jeho kapela. Biskup Schrattenbach svěřoval vedoucí pěvecké role italským mistrům, zatímco instrumentální a výjimečně i vokální ansámbl byl složen z domácích hudebníků. Jednou

z nejdůležitějších

osob

Schrattenbachova

hudebního

souboru

ve dvacátých letech byl kapelník abbé Stefano Leporati (1676? – 1753),35 kterého biskup

najal

ještě

v Neapoli.

Z dalších

italských

hudebních

osobností

Schrattenbachova dvora jmenujme jednoho z nejuznávanějších houslových virtuózů své doby Carla Zuccariho (1704 – 1792)36 a houslistu Carla Tessariniho (1690?– 1766).37 Z hlediska dějin moravské hudby vyniká mezi biskupovými hudebníky jméno přerovského rodáka Václava Matyáše Gureckého (1705 – 1743).38 V produkcích se uplatňovali i žáci hudebního piaristického semináře v Kroměříži, který založil biskup Liechtenstein-Castelcorn k pozvednutí hudby v rezidenčním městě olomouckých biskupů roku 1688. V letech 1723 – 1730 byl jeho rektorem skladatel P. Jan Kopecký (pro biskupa napsal opery Endymio, Yta 35

Stefano Leporati (1676? – 1753) byl do poloviny 18. století velmi oblíbeným operním skladatelem. Carlo Zucchari (1703 – 1792) byl italský skladatel období pozdního baroka a raného klasicismu. Působil především v Miláně, Olomouci a Londýně. Na sklonku života se věnoval vědeckým studiím harmonie a akustiky. 37 Carlo Tessarini (cca 1690 – 1766) byl italský houslista a skladatel období pozdního baroka. Působil v Benátkách, Urbinu, Neapoli, Brně, Římě, Paříži, Bruselu, Frankfurtu, aj. 38 Václav Matyáš Gurecký (1705 – 1743) byl jednou z největších skladatelských osobností na Moravě v první polovině 18. století. Vzdělání získal v piaristickém semináři v Kroměříži a do Schrattenbachových služeb vstoupil, jak nás zpravuje letopočet na titulním listu libreta jeho opery Antioco uvedené při příležitosti kardinálových jmenin, nejpozději roku 1729. Setrval zde do roku 1736, kdy se stal kapelníkem dómu sv. Václava v Olomouci. Někdy v té době studoval Gurecký na Schrattenbachovy náklady skladbu u vídeňského vicekapelníka a dvorního skladatele Antonia Caldary. Kromě zmíněné opery Antioco roku 1730 zazněla v Kroměříži jeho další opera Griselda a v létě 1734 ve Vyškově Scipione nelle Spagne, všechny na libreto Apostola Zena. Další Gureckého dramatická díla jsou oratoria, prováděná každoročně v Brně: Giacobbe (1731), San Francesco di Paola (1734), Gioas, Re di Giuda (1736). Několik jeho dalších skladeb spadá do období olomouckého působení. Václav Matyáš Gurecký zemřel v červnu 1743 v Olomouci a byl pohřben v kostele Panny Marie Sněžné v Kroměříži. 36

18

innocens).39 Mezi piaristy a italskými hudebníky však vládla rivalita, která vedla nakonec k přeložení P. Kopeckého na jiné působiště. V okruhu biskupa Schrattenbacha vystupuje od roku 1730 libretista abbé Giovanni Battista Catena, který byl u dvora zaměstnán jako kardinálův sekretář. Je autorem textů k oratoriím Bersabea ovvero Il pentimento di David Georga Reuttera ml. (Vídeň 1729, Brno 1730) a Giacobbe (zhudebněno V. M. Gureckým). Významnou osobností Schrattenbachova divadla byl baletní mistr Leopoldo Panuzzi, jehož jméno je uvedeno v libretech oper Alessandro in Sidone a Adriano in Siria provedených roku 1737 ve Vyškově. V letech 1735 a 1737 se setkáváme u Schrattenbachova dvora se stejným okruhem zpěváků. To nás přivádí k domněnce, že v operách vystupovali umělci nastálo zaměstnaní v kardinálových službách, nikoli příležitostně angažovaní sólisté. Objevují se zde Antonio Fornarini z Urbia, žáci kroměřížského pěveckého semináře Anton Christoph Weckschmidt a Anton Jahn, dále Marie Rosalie Bees-Majerin a Teresia Majerin. Za zmínku stojí skutečnost, že kardinál jako jediný z moravských mecenášů zaměstnával italské kastráty.40 Operní představení se odehrávala zejména na jeho zámcích. V Kroměříži jsou doloženy první opery v roce 1727. V zimních měsících se Schrattenbach přesouval i se svým dvorním doprovodem do Brna. Na jeho popud zde bylo v letech 1724 – 1738 provedeno kolem 23 oratorií, přičemž v operním brněnském prostředí podporoval produkce divadelních podnikatelů Filippa Neriho del Fantasia a Alessandra Manfrediho. Na sklonku života si pro kratší vzdálenost i větší pohodlí oblíbil zámek ve Vyškově, kde pro něj na přelomu let 1733 a 1734 vybudoval a zařídil divadelní sál italský architekt Gaetano Fanti.

39

Jan Kopecký (11. 4. 1696 – 2. 1. 1758), řádovým jménem P. David a s. Joanne Baptista, je považován za nejvýznamnějšího regenta zpěváckého semináře v Kroměříži. Jeho jediným zachovaným dílem jsou Vesperae de Matre Dolorosa breves alla Capella. Dobové záznamy uvádějí P. Davida jako úspěšného operního a oratorního skladatele. Z Kroměříže máme doklady o zdárném provádění jeho latinských oper Endymio a Yta innocens. K oběma se bohužel dochovalo pouze libreto. Pro nepříjemnosti, které po značném úspěchu obou oper následovaly ze strany italské konkurence, zřejmě od komponování světské hudby upustil. 40 Spáčilová Jana: Nové poznatky k hudbě na dvoře olomouckého biskupa Schrattenbacha, in: Musicologica Brunensia, SPFFBU, H 45, 1–2, 2010, str. 198–206.

19

2.4 Brno Nejstarší stopy městského divadelního provozu na Moravě nalézáme v Brně, a to počátkem 18. století. Láska k opeře sem přesídlila obdobně jako do Prahy přímo z Vídně, kde se dvory nezdráhaly skládat na oltář operního umění takřka jakékoli finanční náklady. V Brně zdomácněla opera okolo roku 1728. Tento fakt prokazují první italská libreta vydávaná tiskem od roku 1728.41 Z italských divadelních podnikatelů je nám prvně znám Angelo Mingotti,42 za jehož působení bylo v Brně roku 1733 otevřeno v budově bývalého hostince první městem zřízené divadlo „Na taverně“. Stavba byla celá ze dřeva, velmi stísněná, zařízená jen pro provoz opery a komedií (nikoli baletů a tanečních zábav). V roce

1736

vystupují

v Brně

nejméně

čtyři

divadelní

podnikatelé.

Nejvýznamnější byla společnost italského zpěváka Neriho,43 vídeňských komediantů Felixe Kurze44 a Franze Bentsche,45 provazových tanečníků a artistů ředitelky Cornelie Eckenberg.46 Skvělému a ambicióznímu divadelnímu podnikateli Felixi Kurzovi se podařilo roku 1736 spojit s operními umělci a zřídit operní dům ve vídeňském stylu. Roku 1737 slíbil zařídit nově vybavené divadlo v Brně létající výstrojí, propadly i kompletní mašinérií a realizovat tak dosud nevídaná umělecky bohatá představení. Mingottiho proslulou společnost, která později uváděla italské opery ve Štýrském Hradci (7 let) a mimoto působila také během korunovace v Prešpurku (1741), následovali impresáriové Philippo Neri del Fantasia47 (1736 – 37, 1738 – 39, 41

Tituly libret vydávané ve Svobodově tiskárně nesou názvy děl nebo jejich autorů: Opera musica, Bruna 1728; Speranza-Musica, 1729; Fozio Franc. 1730; Caldara Ant. 1730; Catena Giov. 1730, 1731; Gargieria Alessandri, 1730; Cornide Tavola-Musica, 1731; Marchese Sig. 1732; Piota Triofante, 1738. 42 Angelo Mingotti (1700 – 1776) byl starší z bratrů, kteří se prosadili ve střední Evropě jako mimořádně úspěšní operní podnikatelé. V letech 1732 – 1736 vystupoval se svojí operní společností v Brně. Nejdříve si pronajal a upravil někdejší stavovskou jízdárnu poblíž Brněnské brány (na dnešní Husově ulici), od listopadu 1733 hrál v nově postaveném divadle V taverně (v místech dnešní Reduty), jehož byl prvním nájemcem. Repertoár společnosti tvořily opery seria doplňované komickými intermezzy. Během brněnského působení uvedl Mingotti do českých zemí poprvé opery B. Galuppiho a D. Sarriho. Po odchodu z Brna působil se svým bratrem Pietrem deset let ve Štýrském Hradci, pak mimo jiné v Lipsku, Lublani, Hamburku a Praze, kde poprvé inscenoval opery buffy, poprvé tam uvedl také hudbu Glucka a Hasseho. 43 Pravděpodobně se jedná o totožnou osobu níže uvedeného Filippa Neriho del Fantasia. 44 Felix Kurz (cca 1690 – 1756) byl herec a divadelní principál, otec proslulého komika, tzv. „Bernardona“. Na brněnské scéně působil více než 40 let, nicméně vystupoval i ve Vídni, Praze, Mnichově, Olomouci, aj. 45 Franz Bentsch byl rakouský komický herec a principál. Svoji hereckou společnost spojil od roku 1734 se souborem F. Kurze. 46 Cornelia Eckenberg byla provazová tanečnice anglického původu, působící od roku 1737 s vlastní artistickou společností v Brně. Roku 1717 se provdala za Johanna Carla von Eckenberga, proslulého divadelního podnikatele. 47 Filippo Neri del Fantasia byl italský herec a ředitel divadelní společnosti. Pod jménem Filippo de Fantasia je doložen jako herec komedie dell’arte (Valerio) a člen drážďanské dvorní společnosti vedené T. Ristorim. Fantasia se pravděpodobně s tímto souborem zúčastnil hostování v Moskvě a v Petrohradu, kde je v letech 1731 – 1733

20

1739 – 40, 1740 – 41) a Allessandro Manfredi (1737 – 1738),48 kteří uváděli v této době rozkvětu italské opery v Brně také německé komedie a intermezza. K jejich fundované realizaci si posledně jmenovaný objednal německý soubor. Nerimu bylo ze strany magistrátu důrazně předloženo, aby v době od 1. října 1740 až do konce masopustu 1741 v operním domě provozoval se svými deseti divadelníky mimo italských oper také státní akce49 spolu s jinými novými burleskami a do her navíc zapojil „jednoho ctí a vtipem oplývajícího selského Honzu“.50

zmíňováno účinkování jeho manželky Rosalie Fantasia. Po ukončení kariéry ve Šporkově divadle odešla k Angelovi Mingottimu do Brna (1734 – 1735), kde se uplatnila v komických rolích intermezz. Filipo Neri del Fantasia se v mezidobí zřejmě živil jako učitel italštiny. 8. 10. 1736 vystřídal Angela Mingottiho na postu operního impresária a působil zde do roku 1741. 48

Alessandro Manfredi byl italský herec a impresário, který do italských představení v Brně zařadil německá intermezza. 49 „Staatsactionen“ 50 „Bauernhanswurst“

21

3. Operní život ve významných městech v rámci pojednávaného období Počátkem 18. století se dostávají divadelní představení do měst, kde podmínky provozu zajišťuje magistrát. Největším centrem pořádání veřejných městských představení na Moravě bylo bezpochyby již shora zmíněné Brno jako hlavní město markrabství. Mimo hlavního zemského města bylo právo realizace divadelních představení uděleno městům krajským. Důvodem byla přítomnost úřadů a dostatečně vybaveného magistrátu, jenž by mohl držet nad divadlem policejní dozor. Teprve od doby vlády Josefa II (od roku 1780) bylo možné pořádat divadelní představení i v municipálních městech.51 Brno, Olomouc, Znojmo a Jihlava byla po staletí krajská města a centra soustřeďující sídelně okolní šlechtu v době zimních měsíců. Mimoto byla tato centra sídlem krajských, okresních a místních úřadů, vzdělávacích institucí a vojenské posádky.

3.1 Brno Po několikaleté odmlce zde po polovině století nalézáme italskou operu (mimo komedií a pantomimických her) pod vedením impresária Nicola Petrioliho,52 a to od roku 1749. V sezóně let 1751 – 1752 se setkáváme s provozováním lehčích žánrů operetty buffy a hudebních intermezzí v rámci provozu italského ředitele Francesca di Ferrariho.53 Nejšťastnější soupeř shora uvedených brněnských divadelních veteránů Felix Kurz, který brněnskému divadlu zasvětil většinu času svého života (přes 40 let), umřel chudý a zadlužený v brněnském špitálu ve věku 68 let (1756).54

51

města s výraznějším prvkem státní správy (oproti lokalitám s ryzí, popř. dominantní šlechtickou správou). Nicola Petrioli byl italský divadelní podnikatel prosazující italskou operu a komedii. V knize Adolfa Bartoliho Scenarii inediti della Comedia dell Arte, Firenza 1880, s. 156 je uveden jmenný přehled umělců jeho společnosti: muži – Giovanni Antonio Foresti, Giambattista Gozzi, Francesco Lombardi, Filippo Nicolini, Anselmo Porta, Giovanni Valentini, Agostino Zurlini; ženy – Angela Costantini, Elisabetta Gnudi, Caterina Silani. 53 Francesco Ferarri byl salcburský impresário, který v Brně úspěšně prováděl italské opery, komedie a intermezza. 54 d’Elvert, Christian: Geschichte des Brünner Theaters, in: Moravia, Brünn 1854, vol. 1., s. 30. 52

22

Jeho nástupce, ředitel pražské německé společnosti Franz Joseph Moser,55 se zasloužil o nové zařízení divadla mašinérií a nádhernou výzdobou (1752 a 1753). Roku 1754 se jeho soubor sloučil s italskou divadelní společností. V letech 1756, 1757 a 1758 je v Brně stále provozována italská opera seria, hudební intermezza a Goldoniho komedie pod vedením impresária Francesca Crosa,56 Biagia Barzantiho (1757)57 a Giuseppe Franceschiniho58 (1759 – 1760, 1762). Další společnost, kterou vedl Bellino Vignia,59 již jen stěží mohla se svými italskými operami více odolávat uměleckému trendovému náporu společnosti Franze Sebastianiho60 a jeho produkcím francouzské pantomimy i tanců v součinnosti s uváděním německý her.61 Italská opera mizí z brněnské scény definitivně za působení společnosti Vincenza Nicolosiho, který uvedl několik oper a baletů naposledy roku 1767. Po jeho odchodu se otevřel jevištní prostor německým hrám divadelním, stejně jako operním. Co se týče provozu italské opery na Moravě máme o ní zmínku ještě roku 1770 v souvislosti se setkáním císaře Josefa II. a pruského krále Friedricha Velikého v Uničově. Před radničním schodištěm bylo tehdy na náměstí postaveno dřevěné 55 Franz Joseph Moser (1717 – 1792) byl vídeňský herec a ředitel divadelní společnosti. Se svým souborem procestoval celou rakouskou monarchii; působil v Badenu u Vídně (1750 – 1759), Karlových Varech (1751), St. Poeltenu (1750/1751), Štýrském Hradci (1751/1752), Brně (1752 – 1755), Kremži (1756/1757), opět v Brně (1757/1758), Linci, Českém Krumlově a Kremži (1758/1759), Linci a Vídni (1759/1760), ve Štýrském Hradci (1760 – 1764), Salcburku (1764/1765), Brně (1765), Praze (1768, 1769) a v Bavorsku (1769 – 1777). Roku 1778 předal společnost E. Schikanederovi. 56 Giovanni Francesco Croza (cca 1700 – 1771) byl italský operní impresário. Proslul uváděním italské buffo opery v zaalpských zemích, a to zejména v době čtyřicátých a padesátých let 18. století. Od roku 1746 působil v Miláně, 1748 v Londýně, v září 1749 a roku 1753 uvedl italskou komickou operu v Bruselu, v létě 1750 v Amsterdamu, 1754 – 1755 v Ličge, 1755 v Brně, 1759 v Brescii, 1767 v Turíně, 1771 dokládá jeho působení Leopold Mozart v Miláně. 57 Biagio Barzanti (†1779) byl italský divadelní podnikatel. Procestoval se svojí společností, soustředěnou zejména na komický žánr, takřka celou Evropu. Roku 1752 o něm máme zmínku o jeho působení v Kolíně nad Rýnem, 1753 v Norimberku, 1769 v Berlíně a Döblinu, 1771 v Kostříně, 1772, 1773 v Rostocku, Güstrowě, 1773 také ve Výmaru a Schwerinu, 1774 v Güstrově, Danzigu. 58 Giuseppe Franceschini byl herec, zpěvák a ředitel divadelní společnosti v Brně, kde uváděl mj. i komedie Carla Goldoniho. Roku 1726 je jeho jméno zmíněno ku příležitosti režie bitevních scén v divadle ve Florencii, 1752 v Římě, před rokem 1760 vystupoval se svojí společností ve Štýrském Hradci, roku 1770 účinkoval jako zpěvák v divadle v Brescii, 1782 v Trevíru. 59 Bellino Vignia byl italský impresário, který si do Brna dokonce pozval v letech 1761 – 1762 zpěváky z Benátek. V brněnské Redutě uvedl Gassmannovo dramma giocoso Il mondo della luna (Svět na měsíci), v němž účinkoval pozdější ředitel pražské divadelní společnosti Pasquale Bondini, objednatel Mozartova Dona Giovanniho. 60 Franz Joseph Sebastiani (1722 – 1772) byl herec, loutkař, divadelní spisovatel a velmi schopný impresário. Za svůj život procestoval téměř celé Německo a Rakouské země. Se svojí společností působil v Kolíně nad Rýnem (1748), Praze (1752), Štrasburku (1756), Frankfurtu nad Mohanem (1757), Mnichově (1758), Augsburgu (1759, 1760/1761), Linci (1761), Olomouci (1761), Brně (1761/1762), Prešpurku (1762) opět v Linci (1762, 1763), Augsburgu (1764, 1765), Mannheimu, Frankfurtu, Koblenzi, Kolíně nad Rýnem (1766), naposledy byl s nově založenou společností v Kolíně nad Rýnem, kde ji předal K. F. Abtovi (1772). V polovině století proslul především dětskou pantomimou a byl jedním z prvních, kteří představili na Moravě francouzský balet. V Mannheimu vyšla roku 1769 tiskem jeho hra „Die Stärke der Väterlichen Liebe“. Mimo to se v tisku dochovala komická pantomima „L'amour triomphant par les intrigues d'Harlequin“, ve které děti předváděly postavy harlekýna, kolombíny, pantalóna, doktora a pierota. Mimoto je autorem předlohy k libretu Mozartovy opery „Únos ze Serailu“. 61 Nepomohlo ani rozšíření souboru o čtyři nové zpěváky z Benátek za měsíční gáži 15 – 20 dukátů.

23

divadlo, jež bylo zevnitř vyzdobeno krásnými malbami. Při pobytu obou monarchů byla na jeho jevišti provozována každý večer italská opera.62 Německá opera si našla cestu do Brna po polovině 18. století. Když Johann Joseph Brunian63 po vypršení jeho divadelní smlouvy v Praze (1763) přišel do Brna, dostal povolení provozovat „dobře vypracované tragédie ve verších a próze, rozličné veselohry o nejlepším vkusu, německou opera comique od nejlepších hudebních autorů, malé, nicméně hodnotné balety o osmi osobách a pantomimy obsazené vysoce nadanými dětmi; současně však také mezi jednotlivými kusy má provádět rozličné italské kantáty se zapojením výzdoby a dekorací divadla a obzvláště nového drahocenného šatstva“. Německé komické opery, které měly být uváděny, nesly pojmenování Die Gouvernant, Der eingebildete Bauer, Der Prahler ohne Geld, Der Wankenmüthige, Der Dracul, Die zwei Schwestern, Der krumme Teuffel.64 Brunianovy produkce a dekorace našly u brněnského publika obrovský úspěch. Ředitel společnosti však zůstal v Brně jen krátkou dobu, pro zadluženost po Velikonocích téhož roku odchází. Po jeho odchodu do Štýrského Hradce (1764) došlo k návratu trendů pantomimy, komedie, intermezzí, baletů, operet, burlesek aj. (např. 1767 – 1769 společnost Gertrudy Bodenburg).65

62

Pohl, Carl Ferdinand: Florian Leopold Gaßmann, in: Allgemeine Deutsche Biographie, 8. Bd., München 1878, s. 404. 63 Johann Joseph Brunian (1733 – 1781) byl původem pražský herec a ředitel divadelní společnosti. Roku 1745 působil jako rekvizitář a cedulář v Olomouci u společnosti Hoelzela, poté jako provazolezec v Brně, 1746 je zaměstnán u divadelní společnosti C. J. Nachtigalla v Kremži a roku 1750 u J. M. Brennera ve Vídni, poté na celé Moravě, v Německu, Praze (1760) u divadelní společnosti J. Kurtze, do Velikonoc 1763 v Brně, pak zase v Praze, v letech 1765 – 1768 ve Štýrském Hradci, vrací se opět do Prahy do Divadla v Kotcích, od roku 1777 je v Drážďanech, 1778 v Braunschweigu a Hildesheimu, 1779 u dvora ve Schleswigu. Jeho herecký repertoár byl velice široký - od role Honzy, přes milovníky, hrál dokonce i milovnice. Uplatňoval se i jako tanečník. V Brně také vydal tiskem několik libret německých komických oper Die Gouvernante a Die das Glück hat, führt den Bräutigam nach Haus. 64 d’Elvert, Christian: Geschichte des Brünner Theaters, in: Moravia, Brünn 1854, vol. 1, s. 36. 65 Gertrude Bodenburg, nazývaná „sedmihradskou Neuberovou“ byla herečka a ředitelka divadelní společnosti působící nejvíce v Uhrách, Sedmihradsku a Východním Prusku. V letech 1761 – 1768 nabízí pravidelná představení v Herrmannstadtu (dnešní Sibiu v Rumunsku), 1762 v Košicích, později také ve Lvově.

24

Další ředitelé brněnského divadla Friedrich Koberwein66 a Joseph Hellmann67 chtěli s jejich nově zřízenou společností pozvednout scénu na Moravě. Aby uspokojili vkus veřejnosti, chtěli odstranit balet. Pociťovali totiž nutnost eliminovat průměrné či špatné tanečníky, kteří by neobstáli před znalým brněnským publikem. Proti tomu angažování kvalitních baletních umělců nebylo zdaleka zárukou veřejného úspěchu. Tento problém se jim podařilo vyřešit jednak „divadelními smutečními a komickými hrami ve verších i v próze, jednak vpravdě kvalitními německými singspiely nebo operetami, v nichž si vnímavá brněnská veřejnost našla obrovskou zálibu“ (Brünner Zeitung 1767). Protože těmto podnikatelům nebylo k divadelnímu provozu uděleno ze strany moravských stavů soustavné povolení, vystupovali se svým patnáctičlenným souborem na brněnské scéně teprve později a jen přechodně (1768, 1769/1770). V době jejich působení bylo roku 1769 od časů Kurze a Mosera technicky vybavené divadlo opatřeno novou výmalbou, dekoracemi a uvedeno do takřka dokonalé podoby malířem Kajetanem Schaumbergerem.68 Výlohy 1.500 zl. byly hrazeny z prostředků města. Za to však byla divadelní společnost povinována platit městu namísto dosavadních 2 nadcházejících 5 zlatých z každého ze 150 představení; ta byla pořádána vyjma adventního, masopustního a letního období (kdy se hrálo na scénách v prostředí šlechtických venkovských sídel) v průběhu celé roční sezóny. Toto podražení bylo pro podnikatele opravdu drastické. Jen na gážích za účinkující zaplatili týdně 196 zl. K tomu byli povinováni platit za sezónu standardní nájemné 2000 – 2200 zl. a přispívat částkou 1300 zl. na provoz brněnské káznice. 66

Simon Friedrich Koberwein (1733 – 1808) byl původem vídeňský herec a divadelní ředitel. Více se angažoval jako schopný ředitel, nicméně jako herec se představil roku 1753 v titulní roli ve hře Lhář. Hrál zprvu milovnické role, později vážné a komické role, sluhy a buffo postavy ve zpěvohrách. Při svém principálském působení prošel vývojem od burleskního divadla F. a J. Kurze k osvícensky orientované činohře s pevnými literárními texty, s nimiž se prezentoval i u císařského dvora. Koncem srpna 1790 hrál během císařské korunovace Leopolda II. ve Frankfurtu nad Mohanem a také roku 1792 při korunovaci Františka II. Za svůj život umělecky procestoval celé Německo a střední Evropu – Linc (1753), poté Ansbach, Mnichov (1756), Brno (1756) – převzal společnost po F. Kurzovi, Petrohrad (1756), Štýrský Hradec (1760), Praha – spojení s J. Kurzem, Mnichov (1764) – spojení divadelní skupiny F. G. Wallerottiho, dále Salcburk, Augsburg, Ulm a Rastatt, Mnichov, Brno (1768) – spojení s další divadelní skupinou K. J. Hellmanna, Prešpurk (1768), Esterháza (1769, Brno (1769 – 1770), Štýrský Hradec (1772), Penzing (1772 – 1773), Linec (1773), Olomouc (1773 – 1775), Schönnbrunn (1772), Laxenburg (1773, 1774), Německo a Uhry (1775–1781), Švýcarsko a Alsasko (od 1782), spojení se skupinou J. Böhma ve Frankfurtu nad Mohanem (1790), Vídeň, Vratislav (od 1797). 67 Franz Joseph Hellmann (? – 5. 2. 1800), rakouský herec a impresário, od roku 1759 cestuje se společností Friedricha Koberweina po celé Rakouské monarchii. 68 Kajetan Schaumberger byl rakouský divadelní malíř a architekt, který působil v Brně jako podnikatel hereckého divadla. Roku 1770 obdržel povolení, aby směl provozovat krejcarové divadlo na svůj účet. Právě on započal provoz krejcarových her, a to od jara do podzimu v letní boudě na Zelném trhu naproti Ditrichštejnskému paláci. Hrálo se tu od odpoledních hodin až do noci. Po skončení období trhů však ubylo publika natolik, že musel Schaumberger z Brna odejít. V letech 1777 o něm máme zprávy jako o malíři klasicistních zámeckých interiérů (Rájec – Jestřebí, Kunštát, aj.).

25

Od Velikonoc roku 1770 pracoval na reformě brněnského divadla s velkou horlivostí divadelní inženýr a malíř Kajetan Schaumberger. Mimoto, že uvedl zchátralé prostory do dobrého stavu a nainstaloval některé nové divadelní mašinérie, najal především zkušené a dobré účinkující. Usiloval o „realizaci divadelních kusů v čistém novém pojetí“. Proto střídal v programech balet s tragédií, komedií spolu se singspielem a prováděl pantomimu obsazenou dětmi z Brna, které v oboru sám školil. Jeho výsledky byly natolik úspěšné, že publikum hodnotilo tato provedení jako nejlepší a nejvkusnější od časů Nicoliniho69. Publikum jeho počínání ocenilo nebývalou chválou. Gubernium mu předalo divadelní podnikání od Velikonoc 1771 na dobu tří let s možností odvolání v případě nezpůsobilého provozu. Další smluvní podmínkou bylo propuštění nekvalitních umělců a přijetí nových zdatnějších.70 „Ani přes přízeň publika, přes rozšíření sezóny z původně stanovených čtyř měsíců na celý rok, přes snížení roční taxy městských poplatků za jednotlivá představení na paušálních 400 zl. nebylo možné z výtěžků divadla vysoké výlohy pokrýt.“71 Ve snaze vyrovnání finančního rozdílu a zajištění fondu velké scény hledal Schaumberger útočiště v krejcarových, loutkových či provazolezeckých představeních uváděných roku 1770 ve dřevěné boudě na Zelném trhu. Ani tento počin však špatnou finanční situaci nezlepšil, a tak ředitel společnosti brzy opouští Brno v zadlužení. Jeho nástupce, Johann Böhm72 produkoval v době svého působení (1771 – 1777) komedie, opery, akademie a balety. Oblíbená leč umělecky nevalná divadelní představení s postavou Honzy přesunul z velké scény na letní prkna boudy na Zelném trhu. K navýšení příjmů si dopomáhal v průběhu masopustu zavedením plesů

69

Philippo Nicolini (cca 1700 – po roce 1773) byl ředitel divadelní společnosti italského původu. Proslul svými představeními dětské pantomimy takřka po celé Evropě. V letech 1740 – 1742 působil v Paříži. Roku 1742 účinkoval v Nizozemí, kde vydal soubor libret dětské pantomimy. V letech 1745 – 1746 vystupoval ve Frankfurtu n. M., 1746 ve Stuttgartu a Mnichově, 1746 – 1747 ve Vídni, 1747 v Brně a do roku 1748 v pražském Divadle v Kotcích, ve stejném roce byl v Lipsku, pak v Hannoveru a Hamburku (1749), ve stejném roce se sním setkáváme v Norimberku a Drážďanech. V září téhož roku dostal existenční smlouvu v Braunschweigu u tamějšího dvora. Roku 1753 se zde stal ředitelem italské opery a francouzské činohry. Po skončení smlouvy v Braunschweigu roku 1773 odešel do Hamburku, kde však upadl o rok později do dluhů. Před věřiteli utíká roku 1773 do Lübecku, kde jeho stopa mizí. Jeho představení (ať již herecké prvky dětské či od roku 1753 výhradně dospělé pantomimy, prvky výtvarné i hudební) vynikala po všech stránkách vysokou úrovní a precizností uměleckého zpracování. 70 Guberniální dekret ze 3. prosince 1770 71 měsíční výlohy činily 1000 zl. 72 Johann Heinrich Böhm (cca 1740 – 1792) byl herec, skladatel a ředitel divadelní společnosti. Na moravském jevišti proslul reformou dosavadního ansámblu, jenž improvizoval burleskní repertoár, na hereckou společnost provozující řádné divadelní tituly s fixním textem (především německý singspiel a francouzskou komickou operu) a dějový balet po vzoru Noverra. Roku 1772 umožnil reprízování pantomimy s českými áriemi „O zamilovaném ponocném“ (Die böhmische Antziczka).

26

a baletních představení, která řídil baletní mistr Anton Rößler73 podle nové trendové školy Jean-Georges Noverre74. Po Böhmově odstoupení byla divadelní společnost od Velikonoc 1778 na 6 let svěřena do rukou herci Romanu Waitzhoferovi75 (který řídil divadlo pod Böhmem již od roku 1776) a záhy odstoupivšímu Ludwigovi Schmidtovi pod vedením představeného policejní komise a proslulého básníka svobodného pána Johanna von Taubera.76 K pozvednutí neutěšeného stavu divadelního fondu přispělo několik dobrotivých šlechticů, jmenovitě vrchní správce pošty Carl von Köffiler, guberniální přísedící baron Tauber von Taubenfurth a hrabě Ferdinand von Troyer. Díky této materiální i intelektuální opoře se divadlo vzchopilo k nebývalé činorodosti a našlo i znalou odezvu v rámci veřejného mínění. To bylo prezentováno formou příspěvků v brněnském tisku (Prosaische und poetische Beyträge (1777) a od roku 1779 v časopise Brünner Zeitung), týkajících se hodnocení úrovně divadelních představení. Divadlo pod vedením Böhma a Waitzhoffera zaznamenalo angažmá výrazných uměleckých osobností. Za jejich éry (1777) prosluli na brněnské scéně následující umělci: Böhm ztvárněním nejapných komických rolí, Schmidt představením komických stařeckých postav (disponoval nadměrným hudebním talentem), Waitzhofer provedením velkomyslných a tragických rolí, Stierle svým výborným basem v roli kvapných a bodrých otců, Souter svým příjemným tenorem v postavách mladých milenců, Bilau provedením komických fraškovních postav. Výkony madam Böhmové bylo možno přirovnat k pěveckým vystoupením evropsky špičkových zpěvaček Schulzové, Ackermannové či Reinike. Umělecký projev madam 73

Anton Rößler (1743 – 19. 3. 1786) byl tanečník, baletní mistr a učitel společenského tance. První zmínky o něm máme z pražského Divadla v Kotcích, kde v letech 1760 – 1762 účinkoval v operách a singspielech. Dále je uváděn roku 1769 jako sólista ve Veroně, v letech 1770 – 1772 jako sólista u Jeana George Noverra v Divadle u Korutanské brány ve Vídni, 1771 – 1778 působil v Brně, od roku 1780 ve Štýrském Hradci, poté v Linci (sezóna 1781/1782). 74 Jean Georges Noverre (29.4.1727 – 19.10.1810) byl francouzský tanečník a choreograf. Působil v divadlech v Berlíně, Lyonu, Londýně, Stuttgartu, ve Vídni (spolupráce s Ch. W. Gluckem), Miláně a Paříži (v letech 1776 – 1781 byl hlavním baletním mistrem Pařížské opery). Proslul jako tvůrce dramatické taneční pantomimy. Napsal traktát Lettres sur la danse, sur les ballets et les arts (Listy o tanci, baletech a umění). 75 Roman Waitzhofer (1750 – 1804) byl rakouský herec a organizačně schopný, nápaditý divadelní ředitel s velkou přirozenou autoritou. Jako herec je zaznamenán prvně v divadle v Hamburku (1767), ve Frankfurtu nad Mohanem, v Mohuči (1767/1768), v Praze, v Brně v divadle na Zelném trhu pod vedením K. Schaumberga a J. Boehma (1770–1784). Vlastní divadelní společnost založil roku 1785 v Augsburku, pokračoval s ní v Pyrmonthu (1786). V letech (1786 – 1791) byl vedoucím divadla ve Štýrském Hradci, od roku 1793 v Řezně. Poté do konce svého života zastával místo inspektora garderoby v Burgtheatru ve Vídni. 76 Johann Freiherr Tauber von Taubenfurt (1736 – 1802) zemřel ve funkci c. k. guberniálního rady. Za svého života působil jako básník, spisovatel, hudební a divadelní kritik i teoretik. Svými pracemi „O výchově“ a „O mých houslích“ značně přispěl ke vzdělanosti brněnského publika a k vytříbení zdejšího divadelního provozu. Významné byly i jeho kritiky v rámci brněnských periodik.

27

Waitzhoferové byl srovnatelný s výkony věhlasné zpěvačky madam Mercour. Manželé Böhmovi, madam Waitzhoferová a pánové Stierle a Schmidt prosluli na velkých scénách Čech, Rakouska a Německa. O Böhmova baletní představení byl i ve Vídni takový zájem, že publiku nestačila kapacitně žádná tamější prostora. Opravdovou divadelní osobností byl i Ludwig Schmidt (roku 1780 členem Nosticova divadla v Praze, 1784 ředitel divadla v Anspachu), který proslul nejen svým nádherným tenorem, ale i jako řídící osobnost italských operetních představení v rámci německých scén.

Mimoto se proslavil jako impresário orchestrálních a

operních produkcí, ve kterých sám zazářil jako pěvecký i houslový virtuóz. Další obdivuhodnou osobností brněnské scény této doby byl plodný skladatel Dittersdorfovy školy Wenzel Müller.77 Sotva dospělý působil jako houslista, následně jako druhý a pak první kapelník v brněnské opeře, a to do roku 1786, kdy odešel k Marinelliho78 společnosti do Vídně. V téže době v Brně pobývá také oblíbený skladatel Vojtěch Jírovec79 a

velký hudební mecenáš hrabě von

Fünfkirchen. Brněnská hudební scéna byla tenkrát na vysoké úrovni, a to mimo jiné i díky hraběti Troyerovi, který se svými dvěma syny pěstoval hru na dechové nástroje,

77

Wenzel Müller (1759 – 1835) byl operní skladatel a divadelní kapelník. Od dětství projevoval mimořádný talent ve hře na rozličné nástroje a v oboru hudební skladby. V té se vzdělával v Rajhradě u Mauritia Haberhauera. Zásluhou rajhradských benediktýnů studoval dva roky na Jánském vrchu, kde byl žákem Carla Ditterse von Dittersdorf. Načas se sice vrátil do Rajhradu, nicméně od roku 1782 působí jako člen divadelního orchestru na pozici třetího houslisty v Brně, o rok později dokonce jako druhý kapelník. Roku 1783 také složil pro divadlo úspěšný singspiel Das verfehlte Rendevouz. Po dvou požárech divadla (1785 a 1786) procestoval s kočující hudební společností Německo a Itálii, 1786 se stal kapelníkem Marinelliho divadla ve vídeňském Leopoldstadtu. Po odchodu italské operní společnosti z Prahy roku 1807 zde dostal místo kapelníka ve Stavovském divadle, nicméně roku 1813 se vrací zpět do Vídně, kde působí do konce života. Müller složil desítky německých singspielů: Die Schwestern von Prag (inspiroval Ludwiga van Beethovena ve variacích pro klavírní trio), Das Neue Sonntagskind, Die Zaubertrommel, Die Teufelsmühle a mnoho dalších. Podle předlohy Williama Shakespeara napsal dvouaktovou zpěvohru Der Sturm. Mnoho popěvků a árií z jeho singspielů zlidovělo. Skládal též pantomimy, parodie, symfonické a komorní skladby, kantáty, sbory, duety, mše a četné propriální kusy. 78 Karl von Marinelli (1744 – 1803) byl rakouský herec, dramatik a divadelní ředitel, jeden ze zakladatelů žánru vídeňské lokální komedie (Wiener Lokalposse). Od roku 1761 cestoval jako herec Schultzovy divadelní společnosti, se kterou účinkoval v Brně, Prešpurku, Budě, Pešti a ve Vídni. Roku 1780 se stal hlavou společnosti a o rok později zakládá proslulé divadlo ve vídeňském Leopoldstadtu. 79 Vojtěch Matyáš Jírovec, vystupující také pod jménem Adalbert Gyrowetz, Gyrowez či Gürovetz (20. 2. 1763 – 19. 3. 1850) byl český skladatel působící převážně v zahraničí. Bývá často uváděn jako rakouský skladatel českého původu. Na doporučení a s finanční podporou hraběte Troyera odjel do Vídně, kde se stal členem kruhu nejlepších vídeňských skladatelů Ditterse, Haydna a Mozarta. Mozart dokonce provedl ve Vídni roku 1785 jednu z jeho symfonií. Získal místo tajemníka a učitele hudby u římského knížete Ruspoliho, s nímž procestoval Itálii a měl možnost uplatnit své umění v Benátkách, Bologni a v Římě, stal se navíc čestným členem Filharmonické společnosti v Bologni. Finanční osamostatnění mu dovolilo vystoupit ze služeb hraběte a odejít na dva roky na studie do Neapole k Nicolo Salymu. Odcestoval do Paříže, odkud v souvislosti s revolučními událostmi uprchl do Londýna. Po krátké návštěvě Čech se vrátil do Vídně, kde v roce 1804 získal místo ředitele dvorních divadel. Roku 1827 odešel do výslužby, v rámci níž komponoval pouze výjimečně. Zemřel v 87 letech dne 19. března 1850 ve Vídni, kde je pochován na hřbitově ve Währingu nedaleko hrobu Ludwiga van Beethovena a Franze Schuberta.

28

v rámci níž provozovali hojně navštěvovaný hudební salón.80 V tomto období pobývá v Brně neméně plodný a oblíbený skladatel Carl Hanke.81 Ten po rozpuštění Hoditzovy kapely (okolo roku 1778) umělecky zazářil se svojí manželkou (dříve žákyní) Marií Annou Stormkin, která se proslavila jako koncertní pěvkyně, a to nejen v Brně, ale také v ostatních městech Evropy (ve Varšavě (1781), Vratislavi, Berlíně, Hamburku). Hanke se stal hudebním ředitelem a jeho manželka účinkovala ve zdejších divadlech jako operní pěvkyně. Toto období můžeme považovat za první epochu kulturního rozkvětu Brna, k jehož rozvoji přispívaly současně univerzita, rytířská akademie, kněžský dům (1778 – 1782) a vlivná šlechta. Ta byla pro divadlo bezpochyby největší oporou. Roku 1777 navíc vzala divadelní společnost pod svá křídla, přičemž díky jejím dotacím bylo možné do operního provozu zaangažovat vysoce kvalitní umělecké obsazení. Brněnské divadlo se za doby Waitzhofera, který od roku 1780 obdržel nájemní smlouvu na 6 let, řadilo mezi nejlepší a nejstálejší scény v tehdejších rakouských zemích.82 Zvlášť oblíbené byly v této době singspiely. Z přestavení tohoto žánru zaznamenalo největšího úspěchu provedení Holzbauerovy opery Günther von Schwarzburg, o němž se v Brně tradovala dosud neslýchaná pozitivní kritika. Představení se zapsalo do povědomí brněnského publika díky krásným novým kostýmům,

početně

obsazeným

sborům,

kvalitně

aranžovaným

soubojům,

obrovskému počtu kostýmovaných rytířských a vojenských postav (cca 80 osob). Díky této události se Waitzhoferova společnost zapsala do povědomí publika jako nejlepší a nejpočetnější (1783). Vedoucím postem souboru byl pověřen houslový virtuos a operní skladatel Johann Lasser,83 který jako vzdělaný hudebník a tenorista

80 Nejslavnějším z tohoto hudebně činorodého šlechtického rodu byl mladší syn uvedeného otce, klarinetový virtuóz Fedinand von Troyer (1780 – 1851), který působil jako c. k. tajný rada a dvorní ředitel olomockého biskupa kardinála arcivévody Rudolfa. Franz Schubert pro něho roku 1824 aranžoval Beethovenův dechový septet Es dur na oktet, se kterým hrabě debutoval ve Vídni. 81 Carl Hanke (1749 – 1803) byl slezský hudební skladatel. Pro své hudební nadání byl již jako chlapec angažován do zámecké kapely hraběte Alberta von Hoditz ve Slezských Rudolticích. Zde také získal základní hudební vzdělání. Byl vyslán na studijní cestu po evropských dvorech a po návratu se stal na rudoltickém zámku kapelníkem. Nákladnou přestavbou zámku se hrabě Albert zadlužil natolik, že musel před věřiteli uprchnout. Hanke jej i s kapelou a divadlem doprovázel do Berlína a do Polska. Později se osamostatnil a se svojí ženou, zpěvačkou, konal koncertní turné po Evropě (Brno, Vratislav, Berlín, Hamburk,Varšava). Zvláště velký úspěch slavil ve Varšavě s operou Robert und Hännchen. V roce 1789 ovdověl. O dva roky později se znovu oženil (opět se zpěvačkou) a usadil se ve Flensburgu, kde se stal ředitelem kůru a učitelem hudby. 82 d’Elvert, Christian: Geschichte des Theatres in Mähren und Österreichisch-Schlesien, Brünn 1852, s. 89. 83 Johann Baptist Lasser (12. 8. 1751 – 21. 10. 1805) byl rakouský zpěvák, kontrabasista, skladatel, koncertní pořadatel a divadelní ředitel. Komponoval opery na německé i italské texty. Z jeho děl byl v Brně společností R. Waitzhofera vůbec poprvé uveden singspiel Die kluge Witwe (1782) a melodram Zelmor und Ermide na text J. C.

29

proslul obrovským rozsahem a vysokou pohyblivostí hlasu. Se svojí ženou, vyhledávanou zpěvačkou Waitzhoferovy společnosti, si získali brněnské publikum v rámci účinkování na šlechtou dotovaných hudebních akademiích.84 Zvlášť oblíbená byla v Brně německá opera, která byla odsud přenesena také do Vídně. Brněnský ohlas těchto představení totiž přiměl císaře Josefa II. k jejich zařazení do repertoáru dvorního a národního divadla hlavního města monarchie. První německá opera Die Bergknappen byla v Brně úspěšně uvedena pod řízením Wenzela Müllera roku 1778.85 S penězi v divadelním rozpočtu nakonec nevyšel ani Waitzhofer, který již roku 1784, tj. dva roky před vypršením nájemní smlouvy, přenechává podnikání vídeňskému dvornímu herci Johannu Bergobzoomovi.86 Ohlas, který ho předcházel,

Wetzela (1783). Napsal učebnici zpěvu Vollständige Anleitung zur Singkunst, kterou 1797 formou rozsáhlé inzerce v Prager Oberpostamtzeitung nabízel k subskripci známý pražský houslař a obchodník s hudebninami K. J. Helmer. Pro Dlabačův Künstler-Lexikon dodával Lasser informace o hudebnících působících v jeho blízkosti. Debutoval v Brně za ředitele R. Waitzhofera jako tenorista (1781). Roku 1782 se stal po J. Maarovi ředitelem orchestru, využil zdejší tradice oblíbených koncertních podniků a podnítil v divadle pořádání pravidelných hudebních akademií. Ve vlastní režii pořádal v postním období cykly koncertů s hostujícími umělci. Sám se uplatňoval jako houslista a virtuos na čtyřstrunný kontrabas a lze předpokládat, že koncertoval i mimo Brno. V sezóně 1784/85 podpořila Lasserovy koncerty formou abonmá šlechta, usilující udržet schopného hudebníka a organizátora v Brně. Po několika měsících soužití s novým ředitelem J. B. Bergobzoomem, kterému musel za pořádání koncertů v divadle platit vysoký nájem, však z Brna odešel do Lince ke společnosti principála D. Borcherse, kde přechodně zastával i funkci ředitele divadla. Téhož roku působil také ve Štýrském Hradci. Roku 1791 byl přijat na místo dvorního zpěváka v Mnichově, přičemž zůstal i nadále v kontaktu s českými zeměmi. V únoru 1792 uspořádal koncert v Thunovském divadle v Praze, kde vystoupil jako tenorista a hráč na kontrabas. Hostoval jako Sarastro v Mozartově italsky zpívané Kouzelné flétně (Il flauto magico), po jejímž provedení vystoupil v pražské premiéře bohatě vypravené Salieriho opery Palmira. Svým výkonem v italské opeře zaujal kritiku zvláště proto, že byl Němec. 7. dubna byla v Nosticově divadle jako benefice provedena jeho opera Der Kapellmeister, která byla uvedena pro přilepšení finanční situace „ pana Lassera, člena zdejší italské společnosti“. O zbytku života tohoto talentovaného umělce a hudebního podnikatele nemáme žádné zprávy. 84 d’Elvert, Christian: Geschichte der Musik in Mähren und Österreichisch-Schlesien, Brünn 1873, s. 198. 85 tamtéž 86 Johann Baptist Bergobzoom (1742 – 1804) byl vídeňský herec, režisér, divadelní ředitel a dramatik. Je považován za příkladného průkopníka divadelní reformy počátku 70. let 18. století. V Praze vystavěl repertoár na osvědčených titulech, nové osvícenské dramatice a překladech francouzských autorů (Lessing, Shakespeare, Ayrenhoff, Gebler, Engel, Müller, Stephanie st., Gellert, Cronegk, Romanus, Brandes, Laudes, Diderot, Beaumarchais, Le Grand, Regnard, Destouches, Moliére, Favart). Zvláště výrazný byl na pořadu sezóny podíl překladů a úprav komedií C. Goldoniho, které zčásti vyplňovaly mezeru po burlesce a v nichž Bergobzoom nacházel vděčné role (Fulgenzio, Die verliebten Zänker; Don Alvaro, Die schlaue Witwe; Merlino, Die verstellte Kranke; Steinhügel, Der gutherzige Murrkopf; Strenheim, Was ist der Geschmack der Nation). Dramaturgii a herecké výkony společnosti sledovaly v Praze časopisy Neue Literatur a Über das Prager Theater. V Brně se jeho zásluhou i ve druhé polovině 80. let 18. století udržel značný podíl tragédií (Gotter: Marianne, Plümicke: Lanassa, Pfeffel: Arete, Goethe: Clavigo, Shakespeare: Hamlet, Richard der Dritte, Guolfinger von Steinsberg: Miss Nelly Randolf). Bergobzoom plynule navázal na předchozí vyspělý hudební repertoár Waitzhoferův a hrál jak původní německé singspiely (Dittersdorf: Der Doktor und Apotheker, Umlauf: Die schöne Schusterin), tak překlady italské buffy (Piccini: Das Fischermädchen, Paisiello: Die eingebildeten Philosophen, Sacchini: Der verstellte Narr aus Liebe, Anfossi: Die Eifersucht auf der Probe, Martin y Soler: Eine seltene Sache) i francouzské opery comique (Grétry: Die beiden Geizigen). Trend zvyšování podílu hudby v rámci repertoáru se projevil návratem pantomimy a baletu (1787); oba žánry však na počátku Bergobzoomova působení dočasně ustoupily do pozadí díky pronikání hudby do činoherních představení (např. Plümickeho Lanassa uváděná se sbory, Bergobzoomova singspielová úprava Möllerovy hry Graf Walltron s hudbou J. I. Waltera) i skrz pořádání hudebních akademií a koncertů v prostorách divadla. Řadu titulů přinesl Bergobzoom do Brna z Wahrova pražského repertoáru (jako např. hry Chr. H. Spieße – singspiel Die 25 000 Gulden, tragédii Maria Stuart, veselohry Die drei Töchter, Die väterliche Rache), neboť s Wahrovými herci udržoval i nadále dobrý kontakt. Na

30

mu připravil podmínky pro všeobecně příznivé přijetí. Na základě jeho veřejně předložených plánů týkajících se zařízení divadla si brněnské publikum slibovalo dynamický vzestup zdejší scény. Důvodem Bergobzoomovy dobré pověsti byla jednak jeho herecká popularita na scénách v Mnichově, Innsbrucku, Praze a Vídni, jednak hluboké uznání jeho spisovatelské a básnické činnosti na poli vídeňské kulturní scény, kde dominovala představení založená na zprofanované postavě Honzy. V období jeho funkce ředitele ho potkalo velké neštěstí, jmenovitě dvojí požár divadla v průběhu jednoho roku (14. ledna 1785 a 16. ledna 1786). V obou případech bylo divadlo znovu zrekonstruováno; prvně díky přispění moravských stavů, ve druhém případě pak z městských zdrojů. Od roku 1786 bylo díky císařskému výnosu vedením divadla pověřeno město. Do funkce královsko-městského administrátora byl jmenován svobodný pán Anton Valentin von Kaschnitz,87 jeho podřízeným pak Bergobzoom jako ředitel souboru 43 osob. Zařízení divadla, devíti sálů Reduty a jídelních místností bylo tehdy vkusné a jednoduché. Zajištění této funkční estetiky zprostředkovalo umělecké vedení divadla reprezentované proslulou a zkušenou osobností

Bergobzooma. Ten měl navíc

nemalou uměleckou oporu ve své manželce Kateřině, rozené Leitnerové,88 která proslula jako zpěvačka ve velkých vážných operách provozovaných v Itálii, Londýně i ve Vídni. Z této doby máme doklady o prosperitě brněnské scény mimo jiné i díky možnostem její výrazné materiální podpory. Díky ní se ocitnul zdejší soubor na výsluní nejlepších provinčních scén v monarchii. Obrovskou popularitu si také získal nově zřízený penzijní institut brněnské divadelní společnosti.89 V době od 2. listopadu 1786 do 20. září 1787 bylo v rámci 186 představení uvedeno kromě činoherních děl 10 oper, 25 baletů a 12 hudebních akademií.

dramaturgických úpravách se podíleli členové společnosti, jako např. inspicient a dramatik S. F. Schletter a skladatel J. B. Lasser. Bergobzoom sám napsal řadu divadelních kusů (většinou přepracování cizích originálů), v nichž mj. dbal o uplatnění vlastního hereckého oboru. Tyto hry vstoupily do repertoáru německých společností a mimo fakt, že byly vydávány tiskem, byly hojně uváděny na nejrůznějších jevištích. 87 Anton Valentin von Kaschnitz (1744 – 1812) byl vrchním ředitelem moravsko-slezských státních statků a komisařem ve věcech robotních a berničních. Zasloužil se mimo jiné o založení obcí Kašnice, Kašenec, Kašenice, Vinohrádky (Weinberg). 88 Katharina Leitner (1753 – 1788) byla evropsky proslulá zpěvačka vystupující také pod jménem Nina Schindler. Bergobzooma si vzala roku 1777, nicméně po pěti letech se od něho odloučila a následovala angažmá u italské opery v Braunschweigu. Později působila jako primadona v Praze, kde zemřela ve věku 35 let. 89 d’Elvert, Christian: Geschichte Theatres in Mähren und Österreichisch-Schlesien, Brünn 1852, s. 92, 93.

31

Do funkce řízení orchestru dosadil baron Kaschnitz vynikajícího skladatele a houslistu Franze Götze,90 koncertního mistra někdejší biskupské kapely na Jánském Vrchu. Přestože zde Götz slavil neskutečný úspěch, odešel již roku 1787 do služeb olomouckého arcibiskupa Colloreda. Za dobu Bergobzoomova působení získala brněnská scéna díky citlivé volbě repertoáru a úrovni jevištního i hudebního ztvárnění děl vysokou uměleckou úroveň a publikum vytříbený vkus. Bergobzoom se však znenadání vzdává ředitelského postu a vrací se zpět k vídeňskému dvornímu divadlu. Od tohoto okamžiku bylo vedení brněnského divadla v provizorní péči více umělců. Město v této éře položilo na oltář hodnotné zábavy a kulturního vzdělávání publika nemalou oběť. Mimo vlastních investic na znovuobnovení vyhořelého divadla v hodnotě 30.000 zl. vynaložil baron Kaschnitz dalších 7.000 zl. na nákup „nádherné garderoby“ ve Vídni; mimo tyto výdaje připravilo dvouleté městské vedení divadlu obrovské ztráty. Po útrapách předalo město divadlo spolu s provozováním Reduty na šest let (1789 – 1795) Carlu Ludwigu Wothemu91 za roční nájem 2.000 zl. a poloviční taxu z baletního vstupného (cca 1.000 zl. ročně). Ten se však po krátkém čase nejistého úsilí, spočívajícího ve snaze uspokojit stoupající nároky publika, za stávajících finančních podmínek postu prozíravě vzdává a odstupuje divadelní podnikání na dobu od 1. července 1792 do popeleční středy 1795 činoherci a pěvci Josephu Rothemu,92 Po jeho odchodu se přihlásil zpět do funkce ředitele na dobu šesti let Wothe s ročním nájmem 3.250 zl. (2.000 zl. za divadlo, 1.250 zl. za provozování 90

Franz Götz (29. 07. 1755 – 17. 12. 1815) byl ve své době proslulý houslista, kapelník a skladatel. Na svých koncertních cestách se ve Vratislavi seznámil s C. Dittersem von Dittersdorf, který ho najal do své kapely na Jánském Vrchu. Roku 1786 je angažován jako koncertní mistr orchestru v brněnském divadle. Odsud však odchází do Kroměříže, kde se stává ředitelem hudby olomouckého arcibiskupa Colloreda, kde působí do konce svého života. Roku 1792 proslul v Praze jako houslový virtuóz při provádění vlastních skladeb ku příležitosti korunovace Leopolda II. 91 Carl Ludwig Wothe (1755 – 1805) byl ředitel divadelní společnosti, herec, zpěvák a velmi schopný tanečník. Setkáváme se s ním prvně u divadelní společnosti F. L. Schroedera v Hamburku (1777 – 1778), dále u B. Constantiniho v severním Německu (1779) a u J. Ch. Wäsera ve Vratislavi, Štětíně (1780 – 1782), v divadelní společnosti J. C. Schuchové v Gdaňsku (1783), u S. G. Kocha a J. Ch. Meyrera v Rize (1784/1785). Roku 1785 se vrátil do Vratislavi, ve stejném roce působil v divadelní společnosti u J. B. Bergobzooma v brněnském divadle na Zelném trhu. O rok později se ujímá vedení divadla v Brně (1789 – 1792), poté získává angažmá ve Varšavě (1792 – 1794), odkud odchází do Lvova. Následně se ujímá provozu německého divadla v Krakově, kde se stává členem Fallerovy společnosti, s níž vystupuje v Dolním Slezsku a Poznani (1799 – 1805). 92 Joseph Rothe (1758 – 1808) byl ředitelem divadelní společnosti, herec a zpěvák. První doklady o jeho působení máme z roku 1780, kdy se sním setkáváme jako s hercem u divadelní společnosti R. Waitzhofera v Brně. Téhož roku se spojil s divadelní skupinou J. Böhma ve Frankfurtu nad Mohanem (1780), poté působil v Mohuči, Kolíně nad Rýnem u Böhmovy společnosti, v letech 1782 – 1784 byl člen divadelní společnosti u G. F. W. Grossmanna v Bonnu, pak opět u Böhma v Kolíně nad Rýnem (1785) a krátce u Waitzhofera ve Štýrském Hradci (1786); zanedlouho získal místo člena dvorního divadla ve Vídni (1786 – 1787) a městského divadla na Zelném trhu v Brně (1789). Byl hodnocen jako velmi dobrý zpěvák a schopný komický herec.

32

Reduty). S nástupem Rotheho začíná nová epocha dějin brněnského divadla. Jeho obětavé snahy ke zlepšení scény byly korunovány šťastnými úspěchy a odpovídaly trendu, který se v té době řídil německou operou, dramatem i literaturou. On sám byl svojí činorodostí a uměleckou pílí v roli zdatného zpěváka a činoherce vzorovým příkladem celému souboru. Významnými členy jeho společnosti byly ve své době proslulé umělecké osobnosti jako Krüger,93 dále Solbrig, Gerl, Scholz, Hiller a Nabel. V této době zdobilo brněnskou uměleckou scénu nádherné tvůrčí seskupení. Mezi nejproslulejší osobnosti řadíme zpěvačku německé opery madam Thalberg, známého skladatele Josepha Elsnera,94 jenž po dobu svého brněnského angažmá (1791 – 1792) psal pro divadlo nejrůznější hudební díla. Později působil na brněnské scéně také činoherec a skladatel několika operet Franz Gerl.95 Ke zlepšení provozu brněnské operní scény přispěli velkou měrou kritickými příspěvky guberniální rada svobodný pán Johann Tauber von Taubenfurth (díla Von der Erziehung a Über meine Violine) a Franz Joseph Franzky96 (drama Der dankbare Fürst). Poslední jmenovaný vlastnil a redigoval (od roku 1794) periodikum Der allgemeine europäische Journal a založil přílohu brněnského časopisu Wahrheit ohne Bitterkeit. Tímto způsobem se s dovedností a nadhledem zhostil úlohy divadelního kritika.97 Na místě ředitele se však nemohl udržet ani Rothe. Největší existenční problémy způsobilo jeho podnikání nadměrně vysoké nájemné ve výši 3.250 zl., které spolu s průměrnou činží 376 zl. (v dobách před požárem pokrývané městem) způsobovaly v jeho rozpočtu příkrý propad. Milosrdně snížené nájemné na 2.500 zl. už Rothe nemohl uplatnit, protože v době jeho příslibu už neměl žádné zaměstnance.

93

vynikající vídeňský dvorní herec a miláček brněnského publika Joseph Xaver Elsner (29. 6. 1769 – 18. 4. 1854) byl slezský skladatel a pedagog. Studoval ve Vratislavi a ve Vídni lékařskou fakultu, nicméně nakonec se rozhodl pro hudbu. 1791 byl angažován jako první houslista brněnského divadelního orchestru, odkud ho český impresário Bulla angažoval na 7 let do Lvova. Od roku 1799 byl 25 let kapelníkem Národního divadla ve Varšavě, roku 1808 se dostává do funkce ředitele. Od roku 1821 působí jako ředitel zdejší nové konzervatoře, načež jeho žákem byl i F. Chopin. Po kompoziční stránce byl spíše eklektik, spojoval prvky vídeňského klasicismu a italské opery s polským folklórem. 95 Franz Xaver Gerl (30. 11. 1764 – 9. 3. 1827) byl rakouský skladatel a basista, žák Leopolda Mozarta. Od roku 1789 působil v orchestru Emanuela Schikanedera, od 1794 byl angažován v Brně, Mohuči a Mannheimu; při premiéře Mozartovy opery Kouzelná flétna účinkoval v roli Sarastra; Mozart pro něho napsal árii Per questa bella mano (K. 612) 96 Franz Joseph Franzky (1766 – 1802) byl brněnský publicista, hudební kritik, dramatik a skladatel. 97 d’Elvert, Christian: Geschichte des Theatres in Mähren und Österreichisch-Schlesien, Brünn 1852. 94

33

Po desetiletém vedení divadelní společnosti musel v zadlužení odstoupit a divadelní společnost přebírá od Velikonoc 1803 do roku 1805 jeho zeť Joseph Carl von Fier. Rothe zůstává na scéně jako režisér. V dalším období se v časovém rozmezí dvanácti let vystřídalo šest řídících osobností, z nichž žádný se na svém postu neudržel déle než dva roky. Stále více vycházelo najevo, že udržení brněnského divadla na určité umělecké výši je ve spojení s převládajícím ekonomickým zájmem městské rady a při finančních možnostech podnikajících společností nereálné. Z významných osobností období po roce 1800 stojí za zmínku Emanuel Schickaneder98 spolu s libretistou Kouzelné flétny, zakladatelem nádherného divadla Na Vídeňce a slavným hercem c. k. dvorního divadla ve Vídni Friedrichem Josephem Korntheuerem.99

3.2 Olomouc Ve třináctitisícové Olomouci,100 která byla sídlem bohatě dotovaného arcibiskupa, kapituly, univerzity a části zemské šlechty, jsou pořádány první operní produkce od počátku 18. století.101

Od poloviny století zde máme doklady o účinkování

kočovných společností; mezi nimi jsou uvedeny soubory Mathiase Polloniho (1751), Wenzla Fuxe (1755), Michaela Prennera (1756), Johanna Franze von Hadwiga (1761), Johanna Vogta (1761), Johanna Tilliho (1763, 1764), Mathiase Josepha Einzingera (1767, 1773), Gertrudy Bodenburg (1769), Friedricha Koberweina a 98

Emanuel Schikaneder (1751 – 1812) byl herec, zpěvák, producent, dramatik a divadelní ředitel (1. 9. 1751 – 21. 9. 1812) . Roku 1773 debutoval jako komik v divadelní společnosti Moser Schauspielgesellschaft v Augsburku, 1778 se stal jejím ředitelem. V roce 1780 přijel se svou společností do Salcburku, kde se setkal s Mozartovými; r. 1785 si pronajal na krátký čas vídeňský Kärntnertortheater a v letech 1785 - 1786 účinkoval v Hofburgtheateru; od 1789 je ředitelem divadla Freihaustheater auf der Wieden, kde inscenoval mnoho komedií a oper; roku 1791 účinkoval v roli Papagena v premiéře Mozartovy opery Kouzelná flétna, pro niž napsal libreto. R. 1801 otevřel Theater an der Wien, v němž byl do roku 1806 uměleckým ředitelem, hercem a dramatikem. V letech 1807 - 1809 působil jako ředitel brněnského divadla; 1811 se vrátil zpět do Vídně, kde o rok později zemřel ožebračen a silně duševně narušen. Napsal více než 44 operních libret a lyrických dramat, jakož i 55 her, přičemž 9 z nich zhudebnil. Jeho tvorba vytvořila přechod od vídeňských hanswurstových komedií k dramatickým dílům F. Raimunda a J. Nestroye. 99 Friedrich Joseph Korntheuer (1779 - 1829) byl vídeňský herec, režisér a dramatik. Svoji uměleckou dráhu započal jako komik v Klagenfurtu roku 1803. V letech 1804 – 1808 působil jako herec v Burgtheateru. Poté se připojil jako herec a režisér k Schikanederově společnosti, se kterou odešel do Brna. Roku 1811 se vrátil zpět do Vídně, kde získal angažmá v Burgtheatru a v Divadle na Vídeňce. Roku 1813 převzal ředitelství brněnského divadla a roku 1819 se stává režisérem v Divadle na Vídeňce. V letech 1821 – 1828 působí jako člen divadla ve vídeňském Leopoldstadtu. Náležel k nejoblíbenějším komikům své doby. Roku 1826 slavil obrovský úspěch v roli starce při přemiéře Raimundovy hry Der Bauer als Millionär. Sám psal také komické hry, mimo jiné např. Das neue Jahr (1816) a Alle sind verliebt (1823). 100 konec 18. století 101 Notizenblatt der historischen sektion, Brünn 1867, s. 55.

34

Josepha Hellmanna (léto 1770, v tomto období také v Kroměříži). O vzniku řádného divadla, jež bylo směstnáno v domě na Dolním náměstí nad masnými krámy za náklady 10.000 zlatých, můžeme mluvit teprve roku 1770.102 Problém jeho stísněného prostoru byl vyřešen žel až vkusnou prostornou novostavbou roku 1830. Hudebně-jevištní produkce zde byly pořádány spíše příležitostně a doklady o nich jsou vázány příznačně na provoz italských operních společností – např. soubor Giuseppe Franceschiniho (1759, 1762 po dobu šesti měsíců), operní představení Theresie Nicolini a Francesca Alfaniho (1772). Roku 1773 převzala vedení divadla na dobu tří let společnost Friedricha Koberweina a Josepha Hellmanna s jejich perzingerskou německou divadelní společností. Od konce října roku 1775 do konce května 1776 však přenechali olomoucké divadlo společnosti Josepha Mathiase Memmingera. Toho následoval Wolfgang Rößler, pak Johann Mayer a Anton Pauli (představitel Esterházyho divadelní společnosti), který na dobu dvou let převzal velké i letní olomoucké divadlo. Poté, co Mayer odešel počátkem roku 1780 do Štýrského Hradce, ukončuje Pauli kvůli dluhům sezónu a ještě v létě téhož roku jej zastupuje Johann Georg Wilhelm. Od října roku 1780 se ujímá olomoucké scény Joseph von Öttl (nejprve 1, posléze na 3 roky). Po jeho smrti roku 1781 po něm pokračuje pozůstalá vdova, která ponechala divadlo téhož roku v pronájmu Carlu di Ballestrazzimu za další dva roky Carlu von Morocz. Ten však brzy společnost opustil a odešel do Lince. Protože podnikatelé Rößel, Pauli, von Öttl a di Ballestrazzi opustili divadlo v zadlužení, nepovolilo gubernium dalšímu novému nájemníkovi Franzi Scherzerovi103 roku 1784 ani kýžený plán nástavby divadla o jedno patro ani jakékoli půdorysné rozšíření jeho prostor. Obdržel jen úlevu v divadelním nájmu o 350 zl. a souhlas s pořádáním plesů, divadelních představení v průběhu léta v Prostějově, Uničově, Hradišti, a Opavě.

102

Dům pochází z roku 1586. Franz Scherzer (1743 – 1818) byl vídeňský herec a ředitel společnosti. Jeho největší zásluhy souvisely s prosazováním mladých talentů a šíření divadelního umění do provinčních oblastí (zejména Dolních Rakous). První zmínky o jeho působení máme z vídeňského předměstí Penzing roku 1776. V letech 1776 – 1777 ve vídeňském Novém Městě, v sezóně 1781 – 1782 působil v Českých Budějovicích, pak v Karlových Varech, 1784 v Olomouci (zde bezúspěšně žádal o postavení nové budovy), v letech 1784 – 1785 působil v Divadle u Korutanské brány, v sezóně 1785 - 1786 hrál v Šoproni, poté v dolnorakouských městech Korneuburgu, Retzu, Waidhofenu an der Thaya, v Gyıru a v Gödölı. Od roku 1792 působil na vídeňském předměstí v divadlech „auf der Landstraße“, „in der Rossau“ a roku 1794 ve „Fasantheater“ v Neustiftu. V zimě 1798 – 1799 hrál ve Znojmě, 1799 – 1800 působil jako ředitel divadla v Penzingu, přičemž v letní sezóně hostoval v menších dolnorakouských městech (St. Pölten, Langenlois, Hollabrun, Eggenburg, Horn); v letech 1804 – 1806 byl ředitelem divadla ve Znojmě, od roku 1806 přejímá vedení divadla ve vídeňském Novém Městě, kde působí až do smrti. 103

35

Poměrně zevrubnou charakteristiku stavu tehdejšího olomouckého divadla nacházíme v díle Johanna Alexia Eckbergera Charakteristische Beyträge zur Kenntniß der Hauptstadt und Gränzfestung Olmütz (Wien 1788).104 „…Z pravidelných divadelních produkcí se těší největší oblibě představení Ballestazziho společnosti. Dodnes má olomoucké publikum tohoto muže, jenž zanechal olomouckému divadlu své jmění, čerstvě v paměti; ještě dodnes si přejí návrat jeho rozpuštěné společnosti zpět do Olomouce...Zöllnerova společnost byla ovšem první, kterou jsem viděl při produkci na vlastní oči. Nelze popřít, že by tento soubor nemohl mít některé dobré herce, některé dobré zpěváky; nicméně fenomén, kterým tato společnost ve většině případů disponuje, je lichotivě dojemná, ba dokonce podlézavá bytost pana ředitele Zöllnera. Velmi pohotově rozpoznal slabiny olomouckého publika a hned přesně věděl, co jim příjemného napovídat tak, aby od nich dostal za ty nejpřehnanější, jeho nejvíce ponižující pochvalné řeči nějaké hodnotné mince. Jak zjevným chybám, tak i tomu nejnepříjemnějšímu pěveckému projevu šli lidé vstříc hlasitým výskáním. Poté, co se tisíckrát poklonil, tisíckrát smekl za vznešený a milostivý úspěch a přidal ještě jeden kus. Po něm následoval aplaus natolik hřmotný, že jsem byl po představení ještě tři dny hluchý. Ve většině případů projevovalo publikum v zastoupení milostivé šlechty spolu s vysoce chvályhodným vojskem a ostatními vnímavými hodnotnými návštěvníky „upřímné“ překvapení nad hodnotou výkonů...Po rozlučkové řeči tohoto pana ředitele bylo možné slyšet salvy kanónů, shlédnout dekorací nazdobené valy a opevnění s dojemnou iluminaci...Zöllner opouštěl Olomouc v plné spokojenosti...“ Když v Olomouci roku 1785 účinkoval se svojí společností evropsky proslulý Bergobzoom, nebyl s to svým přímým hodnotným projevem získat u nezpůsobného olomouckého publika úspěch. Odešel z Olomouce o Velikonocích roku 1786 a scéna zůstala až do prosince volná. V prosinci převzal řízení divadla Christoph Ludwig Seipp se svojí společností. Po něm bylo divadlo v letech 1788 – 1789 svěřeno do rukou Carlu Heinovi, který zpočátku s velkým úspěchem provozoval činohru, tragédie, komedie a opery. Od roku 1789 však odchází na čtyři léta do Opavy. V této době, (tj. v letech 1789 – 1793) bylo divadlo předáno do nájmu Christianu Roßbachovi. Pro navýšení výdělku si Roßbach roku 1792 prosadil provozování

104

zmíněné dílo, s. 82.

36

činohry a opery i v době postní. Od 1. října 1793 nastoupil do funkce ředitele zpátky Carl Hein. Tu zastával až do konce září 1802. O materiálním stravu divadla nás v této době podrobně zpravuje Eckberger následujícími řádky: “…Divadlo v Olomouci je bídná budova, která byla poskytnuta múzám jako útočiště toliko z nouze. Pod jevištěm jsou masné krámy, z nichž se šíří hejna hmyzu a zápach. Vchod do divadla se nachází na Dolním náměstí. Do prostor se člověk dostane s ohrožením života po dvou dřevěných schodištích, k lóžím a galeriím po dalších a dalších. Celá soustava je stlučena hřebíky z přeschlého dřeva a byla by v případě nešťastné náhody požáru jistou příčinou nemalých obětí na životech. Kdyby tak byli olomoučtí matadoři velkomyslnější a odkázali múzám lepší a bezpečnější místo“. V tomto stavu se budova držela s výjimkou malých oprav až do roku 1830. I když roku 1787 předložil vrchní stavební řídící svobodný pán von Jacobi plán důkladné přestavby divadla, k jejímu naplnění nedošlo pro nedostatek financí. A tak byly v divadle realizovány jen drobné dílčí úpravy týkající se dekorací, výmalby, lepšího vnitřního vybavení, apod. V roce 1790 bylo na opravy vynaloženo 1430 zl., roku 1796 – 260 zl., roku 1800 – 342 zl., 1803 – 200 zl., 1806 – 3279 zl., a roku 1807 – 206 zl., vše z městské pokladny. Divadelní podnikatel Roßbach se dokonce roku 1790 rozhodl na vlastní náklady vymalovat jeviště a lóže a po dobu své nájemní smlouvy poskytnout za účelem divadelního provozu vlastní dekorace. Na nové prostory divadla si však obyvatelé Olomouce museli ještě dlouho počkat, neb múza zpěvu, hudby, tance a gesta získává své plnohodnotné prostory až od roku 1830.

3.3 Znojmo Ve Znojmě nepřesahují svědectví operních dějin hluboko přes polovinu 18. století. I zde máme doloženy obdobné kočovné společnosti

jako v Brně nebo

Olomouci. První zmínka o divadelním souboru spadá do roku 1741, kde se nám objevuje jméno principála Johanna Adama Horschelta. Společnosti Wenzla Fuxe, Carla Josepha Schwertbergera, Michaela Prennera, Johanna Georga Obingera, Mathiase Einzingera, soubor sdružených divadelních podnikatelů Koberweina a Hellmanna, představující svůj program obvykle publiku provinčních center, vystupovaly pochopitelně i ve Znojmě.

37

Setkáváme se zde chronologicky se společnostmi Fuxe (1755), Johanna Vogta (1756), Prennera (1756, 1771), Johanna Schulze (1759, 1763), Franze Schletzera (1760), Johanna Georga Obingera (1763 – 1764), Johanna Georga Hebentingera (1767 – 1768), Franze Keyla (1772), Andrease Fidlera (1772), Josefa Nováka (1773 – 1774), Josepha Hellmanna (1776), Hellmanna spolu s Koberweinem (1777), Mathiase Einzigera (1778), Johanna Georga Wilhelma (1779), jehož jméno nalézáme také v historii divadel v Brně, Olomouci a Opavě. Řádné společnosti, působící v souvislejších časových úsecích, nalézáme ve Znojmě v obdobných letech jako v Olomouci. Ve stejné době se propracovává do těchto center i německá činohra a opera. V letech 1780 – 1785 působila ve Znojmě společnost Georga Antona Schloßleitnera, za jehož působení zde bylo otevřeno 12. prosince 1784 nové divadlo. O jeho vzniku máme poměrně zevrubné zprávy díky radničnímu protokolu z roku 1784 (archivní číslo 231), kde je uvedeno mimo jiné, že „...počátkem roku 1784 představil ředitel německé divadelní společnosti Georg Schloßleithner městské radě svůj záměr, a sice na vlastní náklady proměnit odsvěcený kostel klarisek na divadelní prostory.“ Prodej nemovitosti byl uzavřen již 30. června téhož roku za cenu cca 500 zl., načež v srpnu byla dána krajskému úřadu na vědomí zpráva o poskytnutí dotací na výstavbu divadla ze strany níže jmenované šlechty: kníže Liechtenstein 100 zl., hraběnka von Ugarte 100 zl., hrabě von Althan 300 zl., generál von Pallavicini 186 zl., dohromady 686 zl. Funkci stavebního dozorce zastával jistý Johann Scholz, který vedl přestavbu natolik zručným způsobem, že divadlo mohlo být uvedeno do provozu ještě v říjnu téhož roku...“

3.4 Jihlava V Jihlavě se setkáváme s prvním působením divadelní společnosti v souvislosti se souborem Wenzla Fuxe roku 1755, nicméně první doklad o operním provozu máme z roku 1740, kdy zde bylo provedeno operní představení na počest návštěvy olomouckého biskupa kardinála Jacoba Ernesta Liechtensteina (1690 – 1747). I v Jihlavě potkáváme společnosti pro provinční města v našich zemích typické. Nalézáme zde jména divadelních podnikatelů jako byli Wenzl Fux (1755), Michael Prenner (1756 a 1771), Anna Buchau (1759), Heinrich Bierow (1762), Ferdinand Marie de la Touche, jehož soubor se oddělil s menší skupinou umělců od Brunianovy

38

brněnské společnosti (1764), Caspar Ehrenzweig (1768), Franz Passer (1769), Obinger (1771), Hellmann a Koberwein (1777), Einzinger (1778). Co se týče divadelních prostor v Jihlavě, byla představení realizována zprvu v prostorách od roku 1787 odsvěceného a městskou radou na divadlo přestavěného špitálního kostela sv. Alžběty, nicméně od doby posledního desetiletí 18. století se odehrávala představení v sále soukromého domu, jenž byl opatřen jednou galerií (jednalo se o hostinec „U tří knížat“). Tento sál, umístěný ve druhém poschodí, také sloužil k provozování plesů; nicméně kapacitně mohl pojmout maximálně 300 osob. Proto byla tato epocha jihlavské divadelní scény provázena snahou vybudovat múzám samostatné sídlo – ovšem bezvýsledně. Další snahy magistrátu nechat roku 1794 přestavět odsvěcený kapucínský kostel na divadelní objekt zkrachovaly také, tentokrát na nedostatku městských prostředků. Po dalších neúspěšných a komplikovaných pokusech se táhla problematika výstavby divadelního objektu až do roku 1850, kdy ji nakonec z vlastních nákladů realizoval továrník Jan Okonský.

3.5 Opava V rakouském Slezsku bylo možné provozovat stálé scény jen v Opavě a Těšíně. Opava se svými 13.000 obyvateli105 převzala po odtržení velké části Slezska statut hlavního města jeho zbývající rakouské časti a stala se centrem zemské správy, sídlem zemského soudu, krajského úřadu, gymnázia a vojenské posádky. Již od poloviny 18. století zde máme doklady o budově divadla. Po požáru v roce 1763 bylo znovu obnoveno až roku 1772106. Z divadelních podnikatelů jsou nám známa do konce 18. století jména Mathiase Josepha Einzingera (1767), Johanna Georga Wilhelma (1780), Carla von Morocze (1782), Franze Scherzera (1784), Antona Michaela Schrotta (1785) a Carla Heina (90. léta). Budova opavského divadla byla zprvu přestavěna z radnice pod městskou věží.

Roku 1805 je však nově zřízena naproti bývalému místu, které bylo

přebudováno na hlavní městskou strážnici. O vysoce hodnotnou uměleckou výmalbu a dekorace této divadelní novostavby se zasloužil vídeňský divadelní malíř Lorenzo Sacchetti.107 Vzhledem k uměleckým hodnotám architektonické úrovně a vnitřního 105

konec 18. století Kneifel, Reginald: Topographie des kaiserl. königl. Antheils von Schlesien, Brünn 1805, 2. Bd, s. 80. 107 Lorenzo Sacchetti (22 .6. 1759 – cca 1836) byl italský divadelní malíř a projektant. Proslul vypracováním dekorací v Benátkách (od 1785), kde působil jako profesor perspektivy na Akademii výtvarných umění (1790 – 106

39

vybavení se zařadilo nové opavské divadlo k předním institucím tohoto druhu v monarchii.

3.6 Těšín108 Krajské město Těšín s 6.000109 obyvateli svojí úřední a vzdělávací strukturou poskytoval dobré zázemí pro provoz trvalé divadelní scény. Ve městě již v polovině 18. století sídlil zemský soud, krajské úřady, posádka, dvě gymnázia, konvikt a vlivná šlechta pobývající zde v zimním období. Kamenné divadlo se sálem Reduty umožňující mimo jiné operní provoz zde bylo postaveno v 80. letech 18. století z materiálu bývalé soudní budovy.

3.7 Ostatní menší města Jak jsme již shora uvedli, do nástupu vlády Josefa II. (1780) bylo na Moravě povoleno divadlo „de jure“ pouze v sedmi krajských městech (Brno, Olomouc, Jihlava, Znojmo, Kyjov, Hradiště a Uničov). Například roku 1770 bylo impresáriovi Johannu Georgu Obingerovi zapovězeno ze strany gubernia provozování divadelních produkcí v Prostějově. Zákaz byl odůvodněn právě odkazem na povolení divadelních produkcí výhradně v prostředí krajských měst. Výjimky nalézáme před rokem 1780 ve městech spojených s rezidencí významné šlechtické a církevní nobility.

Tímto způsobem bylo v Mikulově, knížecím

Dittrichsteinském rezidenčním městě, provozováno divadlo Johannem Schulzem (1763) a Mathiasem Einzingerem (1777), v Kroměříži, knížecí biskupské rezidenci, působily společnosti Koberweina (1770, 1774) a Felixe Brennera, který zde od roku 1772 (a následně i v tehdy malém královském městě Hradišti110) provozoval se

1794), současně ve vídeňských divadlech tvořil výpravu pro díla Mozarta a Salieriho (1791 – 1812), v městském divadle v Opavě maloval výzdobu interiéru (1804 – 1805), dále působil jako výtvarník v divadle v Linci (1811 – 1814), malíř dekorací v Brně (1814 – 1817) – výzdoba městského divadla v Redutě (1814), malíř Stavovského divadlo v Praze (od 1817, výprava v divadle 1829 – 1830), v letech 1831 – 1832 pracoval jako výtvarník v Městském pravovárečném divadle v Plzni (1831–1832). 108 V této práci pojednáváme o Těšíně v době do konce 18. století a proto nelze město ztotožňovat s dnešním Českým Těšínem, který tvoří jen průmyslovou zónu bývalého Těšína v době před první světovou válkou. Po ukončení první světové války a zániku Rakousko-Uherska se Těšín spolu s celým Těšínskem stal předmětem československo-polského hraničního sporu. Tento spor v lednu 1919 vyústil dokonce v tzv. Sedmidenní válku mezi Československem a Polskem. Spor o Těšínsko byl vyřešen až rozhodnutím na pařížské radě vyslanců 28. července 1920, kdy bylo rozhodnuto o rozdělení Těšínska mezi Československo a Polsko. Město Těšín bylo rozděleno podle řeky Olše. Jeho historická část připadla Polsku (nyní Cieszyn) a průmyslová oblast s vlakovým nádražím se stala součástí Československa (nyní Český Těšín). 109 konec 18. století 110 dnešní Uherské Hradiště

40

svojí šestnáctičlennou společností osob ve věku od pěti do patnácti let hodnotná dramata, vybrané komické singspiely a opery v nejnovějším a nejvytříbenějším stylu. V Hradišti vystupovali se svými soubory

také impresáriové Obinger (1773),

Schloßleitner (1781) a Caspar Melter (1783). Po roce 1780 mohli hrát divadelní společnosti v souvislosti s josefínskými reformami i v municipálních městech. Na základě této reformy bylo uděleno povolení nájemníkovi olomouckého divadla Franzi Scherzerovi hrát v letních měsících roku 1784 v Prostějově, Uničově, Hradišti a Opavě. Stejné povolení obdržel Anton Michael Schrott, který mohl hrát se svojí společností v letech 1784 – 1785 v Opavě, Krnově, Kroměříži, Novém Jičíně. Bernard Horner, jenž umělecky působil v letech 1783 – 1784 v Mikulově, Kyjově, Prostějově a Vyškově, byl vlastníkem stejného oprávnění.

41

4. Šlechtická dvorní opera ve druhé polovině 18. století Nejen ve městech, ale zpočátku především na scénách šlechtických zámeckých rezidencí byla pěstována opera s patřičnou náruživostí uměnímilovné šlechty. Optimální podmínky pro realizaci operních představení šlechtě zajišťovala přednost, skrz kterou bylo jejím představitelům přes jinak přísný policejní dozor umožněno pěstování soukromého divadelního života, a to i za předpokladů zapojení vlastních přátel a služebnictva. Jedinou podmínkou legitimního provozu šlechtického divadla bylo udělení povolení ze strany krajského hejtmana. Vznik šlechtických domácích divadel se stal aktuálním v době, kdy provoz kočovných společností nabývá stabilnějšího charakteru. Právě tato centra sloužila jako první jeviště pro jejich představení, ztvárňující život ve všech jeho rozmanitých formách. Zprvu byly na moravských šlechtických dvorech ztvárňovány prostší žánry, jako byly žertovné masopostní, selské a hanácké hry a opery. Tyto jednodušší útvary pak vystřídala divadelní díla, pro jejichž uvádění zřizovali šlechtici na svých sídlech vlastní divadla. Tento trend se šířil po celé zemi v rámci letních rezidencí, kde trávili čas uměnímilovní příslušníci zámožných šlechtických rodů.

4.1 Lednice, Valtice Doklady o zámeckém divadelním provozu máme na půdě lichtensteinských rezidencí v Lednici (Eisgrub) a ve Valticích (Feldsberg), kde se nacházelo ve druhé polovině 18. století jedno z nejkrásnějších zámeckých divadel na Moravě. Zámecké divadlo ve Valticích (někdy zvané Dvorní) bylo podle některých pramenů postaveno v roce 1790, podle jiných bylo v tomto roce přestavěno do své poslední podoby. Oba prameny se však shodují ve faktu, že rozhodující podíl na něm měl tehdy vládnoucí kníže z rodu Lichtenštejnů Alois I. Joseph (1781 - 1805). Divadlo bylo postaveno dvorním knížecím architektem Karlem Rudziským. Sám kníže měl na rychlé výstavbě velký zájem, takže divadlo bylo postaveno ve velmi krátké době. Práce byly zahájeny v polovině května 1790 a 10. září téhož roku bylo divadlo v plném lesku otevřeno. V roce 1793 bylo ještě přebudováno. Asi o 6 m se prodloužilo jeviště a již vestavěna soudobá divadelní technika. Tímto prodloužením

42

získalo divadlo poslední podobu. Mělo dvě patra – v horním se nacházela galerie, v dolním pak hlavní lože, vlevo a vpravo tři boční lože. V hlavní loži bylo šest damaškových židlí, v ostatních pak deset. Ve hlavním divadelním sále bylo na sezení uspořádáno třicet lavic. Divadlo mělo elipsovitý tvar s celkovou délkou 30,25 m, šířku 17,80 m, hloubkou jeviště 6,40 m a prostorem pro orchestr o šířce 1,98 m. Po otevření se divadlo velmi rychle stalo středem společenského zájmu šlechtické společnosti. Na slavnostním otevření divadla v roce 1790, které provedl sám kníže Alois I., byl divadelní provoz zahájen operou Prometheus provedenou umělci z Vídně. Divadelní sezóna trvala zpravidla od srpna do listopadu, tedy v době konání honů. Krátké trvání divadelní sezóny dělalo knížeti značné potíže se zajišťováním divadelního souboru. Proto chtěl ve Vídni založit malou stálou scénu, aby herci mohli hrát po celý rok a z toho tři měsíce ve Valticích. Trvalé angažmá společnosti se mu nezdařilo, nicméně uzavřel čtrnáctibodovou smlouvu s majitelem divadla ve vídeňském Josephstadu s Karlem Mayrem o přechodném účinkování v požadované roční době na scéně valtického divadla. Za vlády knížete Aloise I. dosáhlo divadlo největšího rozkvětu. Bylo zde provedeno celkem 85 veseloher, 18 titulů zpěvoher a 70 různých titulů z oblasti dalších scénických žánrů.

4.2 Jánský Vrch V rakouském Slezsku proslula operní produkcí nejvíce kapela vratislavského biskupa Phillippa von Schaffgotsche na Jánském Vrchu pod uměleckým vedením proslulého zakladatele německé komické opery a houslového virtuóza Carla Ditterse von Dittersdorf. Roku 1769 vystavěl kromě vynikající biskupské kapely také způsobné a skvěle vybavené divadlo, které nechal přestavět z hradních věží a na jehož uvedení do provozu povolal kvalitní vídeňské umělce. Roku 1778 byl zámecký soubor rozpuštěn a divadlo zrušeno. Kapela byla po válečných nepokojích poměrně rychle obnovena, ale divadlo na sebe nechalo čekat až do roku 1787, kdy je Dittersdorf nově zřídil v měšťanském střeleckém domě. Kapela i divadlo byly po smrti biskupa roku 1795 odsouzeny k zániku.111

111

Dittersdorf, Carl Ditters von: Eigene Lebensbeschreibung, Leipzig 1801, s. 181 – 285.

43

4.3 Ostatní zámecká divadla Na zámku v Kroměříži, krásné letní rezidenci olomouckých biskupů a arcibiskupů, byla provozována opera v nádherném divadle s kompletní mašinérií, dekoracemi, parterem a galerií. Reprezentativní scénu zde nechal v rámci popožární rekonstrukce v letech 1752 – 1758 zbudovat biskup hrabě Leopold von Egkh (1696 – 1760). Divadlo hraběte Franze Antona Rottala vystavěné na holešovském zámku ve 30. letech 18. století má doloženou existenci ještě z konce 19. století.112 O Divadelním provozu na zámku v Bystřici pod Hostýnem se píše ještě ve 20. letech 19. století, kde byla provozována opera pod hrabětem Janem Nepomukem Wengerským až do jeho smrti roku 1827, stejně tak jako v jeho privátním divadle v Olomouci.113 Zmínky o divadle máme také na zámku hrabat Magnisů ve Strážnici, o jehož existenci máme doklad ještě v polovině 19. století.114 Snad v největším sále na Moravě na vranovském zámku hrabat Althanů stálo několik let také velmi prostorné divadlo115 Na starobylém, v 19. století nádherně přestavěném, hradě Bítově bylo knížecí domácí divadlo.116 Geniální dobrodruh, hrabě Albert Joseph von Hoditz zbudoval na svém sídle ve Slezských Rudolticích mimo množství pohádkových uměleckých atrakcí také překrásné divadlo, kde nechal provozovat mimo německé činohry také koncertní produkce spolu s italskými i německými komickými operami.117 Při výstavbě divadla mu byl nápomocen později proslulý vídeňský dvorní herec Johann Heinrich Müller, který zde pobýval v letech 1757 – 1761. Umělecky založený hrabě Carl von Salm-Reiferscheidt pořádal ve svém privátním divadle v Brně koncem 18. století vynikající divadelní představení.118 Ve stejné době proměnily uměnímilovné hraběnky von Cobenzel a von Trautsmanndorf prostory na zámcích v Napajedlech a Lesonicích ve scény kvalitní divadelní zábavy.

112

d’Elvert, Christian: Geschichte der Musik in Mähren und Oesterreichisch-Schlesien, Brünn 1873, s.148. d’Elvert, Christian: Geschichte des Theaters in Mähren und Oesterreichisch-Schlesien, Brünn 1852, s.163. 114 Wolny, Gregor: Die Markgrafschaft Mähren, 4. Bd., Brünn 1838, s. 387. 115 Wolny, Gregor: Die Markgrafschaft Mähren, 3. Bd., Brünn 1837, s. 199. 116 Tamtéž, s. 588. 117 Wolny, Gregor: Taschenbuch für die Geschichte für Mähren und Schlesien, 2. Bd., Brünn 1827, s. 192 – 206. 118 d’Elvert, Christian: Geschichte des Theaters in Mähren und Oesterreichisch-Schlesien, Brünn 1852, s.164. 113

44

Na telečském zámku bylo zřízeno hrabaty z rodu Liechtenstein-Castelcorn dobře vybavené divadlo. Na této scéně pořádali členové dalších majitelů hraběcího rodu Podstatských mimo jiné i kvalitní operní produkce, ve kterých sami účinkovali spolu s amatérskými hudebníky. Kolem první třetiny 19. století zde byla prováděna velmi náročná a rozsáhlá díla jako např. opery Tancred, I Puritani, Zampa, aj.119 Operní představení pořádané v Náměšti hrabětem von Haugwitzem spadají spíše do 19. století; výjimečným fenoménem je však historicky znalý přístup k volbě repertoáru obsazeného souboru (63 členů), který sestával z děl G. F. Händela, Chr. W. Glucka, A. Salieriho a dalších skladatelů z období 18. století. Za zmínku stojí mezi slezskými šlechtickými scénami také divadlo zřízené koncem 18. století Beethovenovým mecenášem knížetem Karlem Lichnovským (1756 – 1814) na zámku v Hradci u Opavy. Od 2. třetiny 19. století zájem šlechty o soukromá operní představení upadá. Příčinou bylo celkové společenské zhoršení poměrů, zvýšení provozovacích nároků (hlavně v souvislosti s obsazením) a nespokojenost s nevyrovnanými výkony členů kočovných společností. Zájem šlechty se uchýlil spíše k dobročinným a jiným aktivitám, než k vydržování operních představení a podílení se na tehdejším uměleckém životě. Ten se stává v dalším průběhu století spíše měšťanskou doménou.

119

Wolny, Gregor: Markgrafschaft Mähren, 4. Bd., Brünn 1842, s. 504.

45

5. Opera na půdě církevních řádů Při sledování bohatého uměleckého provozu moravského klášterního prostředí doby 18. století si jen stěží dokážeme představit zdejší hudební praxi bez fenoménu operních představení. Jejich realizace byla úzce spojena jednak s provozem latinských školních dramat, jednak s provozem lehčího žánru světských oper psaných pro obveselení a rozptýlení řeholních bratří i příchozích hostů.

5.1 Školské hry jezuitů a piaristů Latinská školní dramata byla doménou pedagogických praktik jezuitů a piaristů. Byla pěstována pro bystření paměti, pro cvičení rétoriky a praktického způsobu jednání v každodenním životě. Pro vyšší estetický zážitek posluchačů i účinkujících měly řádové školské divadelní scény to nejlepší moderní vybavení. Nádherné kostýmy, působivé dekorace, výměny scén, kompletní mašinérie, to vše mělo za úkol rozvíjet maximální estetické cítění, k němuž mělo také přispět provozování opery a baletu.120 Školské hry byly zakázány státním výnosem v roce 1764. Pro jeho nedodržování následoval v roce 1769 striktní zákaz, který provozování řádových divadelních představení definitivně ukončil.121

5.2 Zpěvohry v národním jazyce, hanácké opery V některých řádech docházelo zejména po polovině 18. století k organickému prolínání duchovních a světských prvků. Mimo atrakcí (ohňostroje) a rozličných společenských her byla na půdě klášterů provozována také operní představení lehčího žánru. O tomto kuriózním fenoménu klášterního provozu na Moravě máme zprávy z archívních materiálů řádu premonstrátů na Hradisku, benediktýnů v Rajhradě a augustiniánů v Brně. Představení byla provozována v českém jazyce nebo v moravském dialektu, přesněji řečeno v hanáckém nářečí. Kompozičně vychází forma tohoto žánru z pozdně barokní italské opery neapolského typu. Skladby sestávají ze sledu recitativů a árií. Ve 2. polovině 18. století se v charakteristice postav objevují rysy buffo opery (bas buffo). Z ansámblů 120

d’Elvert, Christian: Geschichte der Musik in Mähren und Öesterreichisch-Schlesien, Brünn 1873, s. 14. kolektiv (Metoděj Zemek, Jan Bombera, Aleš Filip): Piaristé v Čechách, na Moravě s ve Slezsku 1631 – 1950, Prievidza 1992, s. 135 – 164. 121

46

převažují hlavně duety a závěrečný „sbor“ (tercet či kvartet). Výrazným rysem textových námětů jsou narozdíl od školských her světské události a jejich „zemité“ jazykové pojetí v sounáležitosti s rysy lidového chování toho či onoho etnika. Pod vlivem lidové písně se zformoval typ strofické árie sylabického rázu bez koloratur. Da capo árie se v rámci tohoto žánru vyskytuje méně, což souvisí také se změnou rámcového dobového pohledu na komponování árií. Co do instrumentálního obsazení volí skladatelé téměř výhradně složení vídeňského tria (dvoje housle a smyčcový bas s harmonickým nástrojem – zpravidla cembalo, klavír). Podle námětů a jazykového prostředí můžeme tyto opery rozdělit do podžánrů hanácké opery a kantorské zpěvohry žertovné a satyrické.

5.2.1 Hanácké opery Hanácké opery (popř. také hanácké svatby) jsou na první poslech příznačné svým nářečím. To bylo pro veškerou hanáckou látku typické a vlastně i požadované. Hanácké opery byly s oblibou provozovány na Moravě i v Čechách zejména pro výjimečnou osobitost hanáckého obyvatelstva. „Hanáci, nejoriginálnější ze všech moravských obyvatel, si zachovali povětšinou své staré mravy. Jejich nářečí a mentalita jsou natolik specifické, že se staly předmětem mnoha přísloví a anekdot“.122 Z titulů se nám dochovala následující díla:123 - válečná tématika: Pargamotéka (1747) Hudba k opeře se nedochovala. Rukopis textu je původem z piaristické koleje u svatého Jana Křtitele v Kroměříži a nachází se v hudebním archivu arcibiskupského zámku v Kroměříži. Autorem je P. Alanus.124 Nejstarší hanácká opera zpracovává námět dobové evropské politiky (války o rakouské dědictví). Landebork (vznik v letech 1748 – 1758)125 122

d’Elvert, Christian: Geschichte der Musik in Mähren und Öesterreichisch-Schlesien, Brünn 1873, s. 194. Trojan, Jan: České zpěvohry 18. století, Brno 2007 124 P. Alanus Plumlovský (18. 1. 1703 – 2. 5. 1759) byl oblíbeným autorem několika hanáckých oper z doby kolem poloviny století. Roku 1724 vstoupil do cisterciáckého řádu a 1730 byl vysvěcen na kněze. Zemřel v cisterciáckém klášteře v Pásztó v Uhrách. 125 Datace opery se u jednotlivých autorů liší. T. Volek uvádí rok vzniku 1742, , K. Palas 1748 a Petrů 1757. 1742 (Tomislav Volek). Případně se jedná o opus neznámého autora před rokem 1748 (Karel Palas), doba kolem 123

47

Je jedna z mála starších zpěvoher, která se nám dochovala v textu a téměř kompletně i v hudbě (chybí part generálbasu). Operetka o prajském rumlu (1758) Dílo se nachází v muzeu A. V. Šembery ve Vysokém Mýtě. Autorem je zřejmě A. Plumlovký.

- zpěvohry s holdovacím námětem: Gront a puvod plesáni hanáckýho (1751) Text se nacházel v muzeu A. V. Šambery ve Vysokém Mýtě. V současné době je nezvěstný. Zmínka o opeře je v Rajhradě v hudebním inventáři kláštera z roku 1771. Jedná se o gratulační operu k 600. výročí premonstrátského konventu na Hradisku.

- satyrické zpěvohry s milostným námětem a trpkou příchutí války: Maréna a Kedrota (1778), opera má milostný námět. Hudbu napsal Josef Pekárek,126 školní učitel ve Hněvotíně, autorem textu je premonstrát Mauritius. Jora a Manda (1783 – 1784), Text napsal Mauricius – v tomto období byl převorem na Svatém kopečku u Olomouce. Hudbu k opeře napsal Josef Pekárek. Zpěvohra byla populární, a to mimo jiné i díky vděčnému námětu námluv.

- Pozdní zpěvohra: Píseň o císaři Josefovi II. (po roce 1790). Autorem hudby je pravděpodobně Václav Jiří Dusík (1751 – 1815).127 Dílo bylo provozováno zřejmě v Ivančicích a v Opavě (původ dochovaných opisů).

sedmileté války 1757 (Eduard Petrů). Jiří Fiala určuje Landeborka za poslední známé dílo Alana Plumlovského z let 1757 – 1758. F. Malý dílo přisuzuje J. Schreyerovi. 126 Josef Pekárek (1758 – 1820) byl učitel, rodák z Chornice u Jevíčka. Na Hané je zastoupen vícekrát jako skladatel. 127 Václa Jiří Dusík (1751 – 1815) byl varhaník a zpěvák (basista). Rodák z Mlázovic u Jičína se hudebně vzdělával u svého bratra Jana v Čáslavi. Byl varhaníkem na svatém Kopečku u Olomouce (do roku 1784), dále v Dubu nad Moravou a Dolní Loučce. Působil pedagogicky ve Velké Bíteši, Pyšelu a Mohelně. Skládal chrámovou i profánní hudbu a je autorem teoretického spisu Fundamento pro basso generali. Hrával také u hraběte Heinricha Wilhelma Haugwitze v Náměšti nad Oslavou.

48

5.2.2 Kantorské zpěvohry žertovné a satyrické Veritas exulans Aurea libertas Autorem hudby obou děl je Josef Schreier.128 Obě zpěvohry pochází z 60. let 18. století.

Opera Bohemica di Camino (O komínku) Autorem opery, která byla vzhledem k dochovanému opisu hrána v augustiniánském klášteře v Brně, je Carl Loos.129

Opera de Rebellione Boëmica Rusticorum nebo také Opera o sedlskej svobodě Dílo vzniklo v letech 1775 – 1777 jako reakce na selské povstání v době panování Marie Terezie. Autorem díla je Jan Antoš,130 Jeden ze tří dochovaných opisů pochází ze sbírky benediktýnského kláštera v Rajhradě.

Muž ožhratý Tato vulgární, nicméně vtipná opera se dochovala v opise v Guberniální sbírce v Brně, kam ji zaslal kantor z Kojetína Josef Pálka. Autorem hudby je Jan Tuček.131 Vzhledem k lokalitám dochovaného materiálu se dílo vymyká klášternímu prostředí.

128

Josef Schreier (2. 1. 1718 – ?) byl ve své době proslulý moravský skladatel a pedagog, autor mnoha chrámových skladeb a několika drobnějších oper. V rámci obou žánrů komponoval i v národním jazyce. 129 Carl Loos (cca 1724 – 2. 3. 1772) byl český hudební skladatel. Od roku 1747 působil jako ředitel kůru v Tuchoměřicích. Kromě shora uvedené opery napsal mnoho dalších, které se však nedochovaly. Mimo tohoto žánru je také autorem množství chrámových skladeb. 130 O Janu Antošovi víme zatím hodně málo. Neznáme datum narození ani úmrtí. V literatuře se uvádí, že byl v letech 1772 – 1792 kantorem v Nemyčevsi u Jíčína a od roku 1792 v Kopydlně. Mimo shora uvedeného díla se dochovaly ještě Antošovy chrámové skladby: mariánské antifony, roráty, latinská árie a několik pastorel. 131 Jan Tuček (cca 1743 – 19. 9. 1783) byl skladatel a dirigent působící v Praze jako sbormistr a od počátku 70. let 18. století jako dirigent vojenské kapely. Napsal hudbu k mnoha hrám, které měly nemalý význam, protože to byly jedny z prvních produkcí profesionálního divadla v českém jazyce a jako takové byly důležitým pojítkem s průkopnickými díly Františka Škroupa.

49

Závěr V naší práci jsme se pokusili předložit současný stav vědomostí o opeře na Moravě v době druhé poloviny 18. století tak, jak byla praktikována vzhledem k tehdejším podmínkám provozu ve městech, šlechtických sídlech a v klášterním prostředí. Nejcennějším zdrojem informací je pro nás literatura prezentující vzhledem k době jejího vzniku relativně „čerstvý“ pohled na danou problematiku. Ze zdrojů, z nichž čerpá tato práce, bychom chtěli především vyzvednout dílo Christiana d’Elverta (Geschichte des Theatres in Mähren und Österreichisch-Schlesien, Geschichte der Musik in Mähren und Öesterreichisch-Schlesien) a Gregora Wolného (Die Markgrafschaft Mähren, topographisch, historisch und statistisch geschildert). Operní dění na Moravě je zde pojednáno v kontextu historie od doby jejího vzniku až do procesu ustálení hudebně-divadelní praxe na našem území. Se zvláštním zřetelem sledujeme operní podnikání založené na konkurenci a finančních podmínkách jednotlivých společností lavírujících mezi vkusem publika a trendy divadelní estetiky. Z hlediska repertoáru máme možnost sledovat ústup italských operních společností na sklonku padesátých let a dynamický nárůst zájmu o hudební inscenace v německém jazyce. Z operních produkcí v jazyce českém byla v námi pojednávaném časovém horizontu realizována jen představení tzv. hanáckých a kantorských zpěvoher provozovaných spíše pro rozptýlení řeholních bratří, eventuelně v menší míře prostého lidu na venkově. Do epochy přílivu českých představení v době od 20. let 19. století naše časové rozmezí nesahá. Hlavním přínosem naší práce je přehled operní praxe v horizontu doby, která nebyla dosud v rámci lokality Moravy kompaktněji pojednaná. Ze zpracovaných pramenů vyplývá jednoznačně fakt, že Moravská divadelní scéna tohoto ohraničeného období nebyla zdaleka provinční. Naopak divadelní společnosti, působící na našem území (zejména pak v Brně a Olomouci), byly v těsném propojení s kulturní scénou hlavního města monarchie. Navíc v případě prosazování německé opery počátkem 70. let postupoval žánrový trend (proti předpokládanému směru) z Brna do Vídně. Ze skutečnosti častého střídání evropsky zcestovalých divadelních společností vyvstává přirozeně fakt, že se repertoár nijak nelišil ani od vzdálených velkých center. Výjimkou jsou jen tzv. hanácké opery, jejichž fenomén v operních dějinách Evropy nemá obdoby.

50

Katalog doloženého na Moravě provozovaného díla Katalog oper provozovaných na Moravě v době druhé poloviny 18. století je sestaven chronologicky podle data provedení na moravské divadelní scéně. Zleva uvádíme jméno autora, v závorce za jménem jeho životní data, po nichž následuje název díla a v další závorce místo spolu s letopočtem provedení. 1. František Antonín Míča (1694 – 1744): L’origine di Jaromeriz in Moravia, též česky O původu Jaroměřic (Jaroměřice, 1730) 2. Joseph Schreier (1718 - ?): Veritas exulans (po polovině 18. století) 3. Joseph Schreier (1718 - ?): Aurea libertas (po polovině 18. století) 4. Joseph Schreier (1718 - ?): Landebork (1757 – 1768) 5. Joseph Haydn (1732 – 1809): Der neue krumme Teufel (Brno, 1758) 6. Jan Tuček (1742 – 1783): Zamilovaný ponocný (Brno, 1767) 7. Florian Leopold Gaßmann (1729 – 1774): La contessina (Uničov, 1770) 8. Carl Loos (1724? – 1772): Opera Bohemica di Camino – O komínku špatně vystavěném (augustiniáni v Brně, 60. – 70. léta 18. století) 9. Ignaz Umlauff (1746 – 1796): Die Bergknappen (Brno, 1778) 10. Christoph Willibald Gluck (1714 – 1784): Orpheus und Eurydice – premiéra německé verze, originální titul Orfeo e Euridice (Brno, 1779) 11. Carl Ditters von Dittersdorf (1739 – 1799): Die Hochzeit des Figaro (Brno, 1781) 12. Giovanni Païsiello (1740 – 1816): Die eingebildeten Philosophen, originílní titul Gli astrologi imaginari (Brno, 1782) 13. Ignaz Holzbauer (1711 – 1783): Günter von Schwarzburg (Brno, 1783) 14. Wenzel Müller (1759 – 1835): Das verfehlte Randes vous (Brno, 1783) 15. Wenzel Müller (1759 – 1835): Die reisenden in Salamanca (Brno, 1783) 16. Josef Pekárek (cca 1758 – 1820): Marena a Kedrota (80. léta 18. století) 17. Josef Pekárek (cca 1758 – 1820): Jora a Manda (Prostějov, 1783 – 1784) 18. Giovanni Païsiello (1740 – 1816): La Frascatana (Brno, 1784) 19. Antonio Salieri (1750 – 1823): Der Jahrmarkt in Venedig, originální titul La fiera di Venezia (Brno, 1784) 20. Giuseppe Sarti (1729 – 1802): Fra i due litiganti il terzo gode (Brno, 1784) 21. Ignaz Umlauff (1746 – 1796): Die puecefarbenen Schuhe oder Die schöne Schusterin, Brno (1784) 22. Carl Ditters von Dittersdorf (1739 – 1799): Der Apotheker und der Doktor (Brno, 1786) 23. Niccolò Piccini (1728 – 1800): Das Fischermädchen, originální titul La Pescatrici ovvero L'Erede riconosciuta (Brno, 1786 – 1787) 24. Antonio Sacchini (1730 – 1786): Der verstellte Narr aus Liebe, originální titul Il finto pazzo per amore (Brno, 1786 – 1787) 25. Bonifacio Domenico Pasquale Anfossi (1727 – 1797): Die Eifersucht auf der Probe, originální titul Il geloso in cimento o la vedova bizzarra (Brno, 1786 – 1787) 26. Vincente Martìn y Soler (1754 – 1806): Eine seltene Sache, originální titul Una cosa rara, o sia Bellezza ed onestà (Brno, 1786 – 1787) 27. André Ernest Modeste Grétry (1741 – 1813): Die beiden Geizigen, originální titul Les deux avares (Brno, 1786 – 1787) 28. Carl Ditters von Dittersdorf (1739 – 1799): Hieronymus Knicker (Brno, 1789) 51

29. Franz Xaver Gerl (1764 – 1827): Die beiden Antons (Brno, 1789) 30. Wolfgang Amadeus Mozart (1756 – 1791): Don Juan (Brno, 1789) 31. Wenzel Müller (1759 – 1735): Caspar der Fagottist oder die Zauberzither (Brno, 1792) 32. Václav Jiří Dusík (1751 – 1815): Píseň o císaři Josefovi II. (po 1790) 33. Leopold Koželuh (1747 – 1818): Gustav Wasa (po 1792) 34. Wolfgang Amadeus Mozart (1756 – 1791): Zauberflöte (Brno, 1793) 35. Wenzel Müller (1759 – 1735): Das neue Sonntagskind (Brno, 1794) 36. Franz Xaver Süßmayr (1766 – 1803): Der Spiegel von Arkadien (1794) 37. Wolfgang Amadeus Mozart (1756 – 1791): Belmonto und Konstanze, originální titul Die Entführung aus dem Serail (Brno, 1794) 38. Wenzel Müller (1759 – 1835): Die Schwestern von Prag (Brno, 1794) 39. Franz Xaver Gerl (1764 – 1827): Graf Balberone oder Die Maskerade (Brno, 1796) 40. Wolfgang Amadeus Mozart (1756 – 1791): Figaros Hochzeit (Brno, 1797) 41. Franz Kauer (1751 – 1831): Das Donauweibchen (Brno, 1798) 42. Franz Kauer (1751 – 1831): Die Sternenkönigin (Brno, cca 1798) 43. Wolfgang Amadeus Mozart (1756 – 1791): Titus der Gütige, originální název La Clemenza di Titto (Brno, 1798) 44. Wenzel Müller (1759 – 1735): Die Teufelsmühle am Wienerberge (1799, Brno)

52

Prameny a literatura Bartušek, Antonín: Zámecká a školní divadla v českých zemích. Materiály k vývoji divadelního prostoru a výrazových prostředků, Výzkumný úkol scénografického ústavu č. 13–63 / Praha 1963, ed. Jiří Bláha, České Budějovice 2010. d’Elvert, Christian: Geschichte der Musik in Mähren und Österreichisch-Schlesien, Brünn 1873. d’Elvert, Christian: Geschichte des Brünner Theaters, in: Moravia, Brünn 1854,vol. 1 d’Elvert, Christian: Geschichte des Theatres in Mähren und ÖsterreichischSchlesien, Brünn 1852. Jakubcová, Alena: Angelo Mingotti, in: Jakubcová, Alena a kolektiv: Starší divadlo v českých zemích do konce 18. století, Praha, Divadelní ústav, Academia 2007, s. 392 – 395. Jakubcová, Alena, Sehnal, Jiří: Filippo Neri del Fantasia, in: Jakubcová, Alena a kolektiv: Starší divadlo v českých zemích do konce 18. století, Praha, Divadelní ústav, Academia 2007, s. 161–163. kolektiv autorů (Metoděj Zemek, Jan Bombera, Aleš Filip): Piaristé v Čechách, na Moravě s ve Slezsku 1631 – 1950, Prievidza 1992 kolektiv autorů: Allgemeine Deutsche Biographie, 8. Bd., München 1878 Korntheuer, Friedrich, Joseph: Versuch einer Geschichte des Brünner Theaters, in: Brünner Theater-Taschenbuch für das Jahr 1814, Brünn 1814, s. 74 – 84. Palečková, Věra: Hudba na holešovském zámku (Příspěvek k dějinám hudebního baroka na českých zámcích), Časopis Moravského muzea v Brně 34, 1949, č. 2, s. 232 – 243. Perutková, Jana; Spáčilová, Jana: Italská opera na Moravě v 1. polovině 18. století fenomén stále aktuální, in: Opus musicum 5, 2005, s. 50 – 53. Adolfo Bartoli, Scenarii inediti della Comedia dell Arte, Firenza 1880 Schwoy, Franz Joseph: Topographie von Markgrafthum Mähren, vol. 1. – 4., Wien 1793 – 1794 Sehnal, Jiří: Hudební centra na Moravě v první polovině 18. století, in: Opus musicum 16, 1984, s. 117 – 120. Sehnal, J.: Počátky opery na Moravě (Současný stav vědomostí); in: O divadle na Moravě, AUPO fac. philos., Suppl. 21, Praha 1974, s. 55 – 77.

53

Sehnal, J. – Vysloužil, J.: Dějiny hudby na Moravě, Muzejní a vlastivědná společnost v Brně, Brno 2001. Spáčilová Jana: Nové poznatky k hudbě na dvoře olomouckého biskupa Schrattenbacha, in: Musicologica Brunensia, SPFFBU, H 45, 1–2, 2010, str. 198 – 206. Spáčilová, Jana: Operní divadla na Moravě v 1. polovině 18. století – současný stav vědomostí a perspektivy dalšího výzkumu. Opus musicum, Brno, ISSN 0862-8505, 2011, vol. 2011, no. 6. Straková, Theodora: Zámecké kapely na Moravě, in: Vlastivědní věstník moravský 14, 1959, s. 165 – 169. Trojan, Jan: České zpěvohry 18. století, Brno 1981 Trojan, Jan: Hudební Brno za doby Mozartovy, Opus Musicum (Brno) 23, 1991, s. 2 – 12. Wolny, Gregor: Die Markgrafschaft Mähren, 1. – 4. Bd., Brünn 1835 – 1842 Wolny, Gregor: Taschenbuch für die Geschichte Mährens und Schlesiens, vol. 1. – 3., Brünn 1826 – 1829 Zemek, Metoděj: Piaristické školní divadlo na Moravě; in: Studie muzea Kroměřížska ´89, Kroměříž 1989, s. 46 – 51.

54