Opatovický mlýn na Zlaté stoce Byla na počátku obou grangie světelských cisterciáků? *

Renata Nováková: Opatovický mlýn na Zlaté stoce – Byla na počátku obou grangie světelských cisterciáků?

-1–

Renata Nováková

Opatovický mlýn na Zlaté stoce – Byla na počátku obou grangie světelských cisterciáků?* ORIENTAČNÍ SHRNUTÍ Domněnka o působení (resp. vlastnictví části území – vsi, dvora) Světelského kláštera v oblasti dnešního Opatovického mlýna, resp. již zaniklé (16. st.) vsi Opatovice, byla doposud opírána o dvě skutečnosti: (1) o tzv. Světelskou listinu, resp. z ní vyplývající doklad o tom, že klášter ve Světlé vlastnil u Třeboně (v Třeboni, Třeboň a okolí – podle interpretace) ves, a souběžně s tím (2) o toponomastiku – jméno „Opatovice“ interpretované jako ves založená opatem tohoto kláštera. Doplněním (1) o hledisko charakteristiky řádu, jemuž – cisterciácký! – klášter ve Světlé patřil, speciálně pak o hledisko (z charakteristiky řádu vycházejícího) hospodářského modelu tohoto řádu a (2) o některá fakta uváděná v originálních pramenech z kláštera ve Světlé a (3) zpřesněním, podrobnějším rozebráním a) tzv. Světelské listiny a b) výkladu toponomastického získáváme pro tuto domněnku další významné podklady, takže se může změnit z domněnky v podloženou hypotézu (v bodě sub (1) vycházející z principu „podle plodů poznáte je“ – podstatné jsou v tomto ohledu především cisterciácké hospodářské dvory „grangie“, včetně dovednosti cisterciáků ve vodních stavbách a technických dílech využívajících energii vody, a rozvoj souvisejících řemesel).

1. Úvod Opatovický mlýn (dále OM) zůstává poněkud stranou zájmu – u autorů publikací o Třeboni (i o mlýnech1), u návštěvníků Třeboně a možná i u Třeboňáků. Snad je to důsledek skutečnosti, že OM leží daleko za hradbami města, či že jde původně o „jen“ průmyslovou stavbu, či že současný stav o historii vypovídá už jen velmi málo… Přitom ještě po druhé světové válce stál a pracoval nejen mlýn, ale i pila, stála i stodola a několik let po válce i tzv. šalanda (ve skutečnosti „dům hostů“) ve stráni poblíž hráze rybníka, což vše spolu s okolní krajinou a starými duby vytvářelo malebný celek, bylo zachovanou enklávou. Archivy i odborné práce uchovávají náčrtek celého komplexu z r. 1807 i informace o pile, olejně a valše *

Text článku vznikal v letech 2004–2005 a byl (v de facto identickém znění) publikován pod názvem „Opatovický mlýn – Byla na počátku grangie cisterciáku?“ ve Vlastivědném sborníku Dačicka, Jindřichohradecka a Třeboňska, 2005, č. 17. ss. 7–33. Autorka by ráda vyjádřila mimořádné poděkování (v abecedním pořadí) Mgr. Vladislavu Burianovi za poskytnutí dosud nepublikovaných informací o výsledcích archeologického průzkumu na dně Opatovického rybníka, za souhlas s jejich uveřejněním dříve, než tak učiní V. Burina sám, a za odbornou revizi a úpravu této časti textu; Mgr. Zdence Kociánové za nekonečnu trpělivost a velkou pomoc při dohledávání a interpretaci archivních i dalších „třeboňských“ podkladů; PhDr. Haně Floriánové, PhDr. Miladě Homolkové, doc. Kateřině Charvátové a PhDr. Janě Zachové za pomoc při překladu a interpretaci tzv. Světelské listiny; manželům Márii a Janu Přibilovým z Třeboně za morální podporu autorky v jejím zájmovém „bádání“; PhD. Charlottě Ziegler za pomoc při dohledání odborných podkladů týkajících se historie Světelského kláštera a Mag. Petrusovi Gratzlovi za laskavé zaslání skenů tzv. Světelské listiny. Za všechny případné chyby a omyly je ovšem zodpovědná pouze autorka (Mgr. Renata Nováková, Praha, [email protected]) . 1 Dokonce ani osmisvazková práce J. Klempery o vodních mlýnech v Čechách (Klempera, 2000–2003) se o OM ani slovem nezmiňuje, a to ani v 5. svazku, věnovaném jižním Čechám.


-2–

(a možná i prachárně) v dobách ještě starších… Za Rožmberků v 2. pol. 16. st. patřil OM s 16 koly (!) k 3 největším mlýnům v Čechách.2 A první písemný doklad o existenci OM je již z r. 1367. Některé skutečnosti (které zde dále uvedeme) pak podporují hypotézu, že mlýn (resp. osada, v/u níž stál) byl/a ještě mnohem starší. Už i jen čtenáře informačních tabulí3 umístěných u objektu OM může zaujmout několik skutečností: že objekt (byť už „jen“ v barokní přestavbě a po mnoha úpravách – a dodejme, jak z dalšího vyplyne, patrně pouze „v oblasti“, „poblíž“, nikoli přímo „na místě“ mlýna původního) stále stojí, že jeho historie patrně spadá až do pol. 13. století (!) a že k tomuto místu4 (v některých případech5 dokonce ve formulaci „k Opatovickému mlýnu“!) byla vedena první umělá odbočka/kanál z Lužnice (!), doložená už za Landštejnů – avšak s nejasnostmi kolem doby, důvodu a vykonavatele stavby. Z publikací o Třeboni (Třeboňsku), které fakt nebo předpoklad (řekněme však přesněji: dohad, domněnku – neboť jednoznačný důkaz zatím k dispozici není), že historie osídlení v oblasti zaniklé (v 16. st.) osady Opatovice (resp. podle některých pramenů: nejen oblasti Opatovic, ale území širšího, totiž i vlastní Třeboně nebo její části) patrně spadá do doby, kdy tato část Třeboňska patřila klášteru ve Světlé (rakouský Zwettl), můžeme uvést: (Matouš, 1946, s. 2)6 (Matouš, 1972, s. 9)7, (Sedláček, 1994), (Mareš, 1909)8, (Hule, 2005, s. 89)9. Zvážíme-li, jaký prokázaný význam měla zmíněná uměle vybudovaná odbočka Lužnice, tzv. Landštejnská stoka později, při výstavbě Zlaté stoky (a s ní i rybniční soustavy) i jako zdroj (nebo

2

spolu s mlýny v Roudnici n. L. (21 kol) a Ml. Boleslavi (16 kol) – viz (Štěpán – Křivanová, 2000, s. 159) Starší tabule (s přehledem celkových dějin mlýna – odstraněna v létě 2005) byla zpracována v CHKOT, u mladší, umístěné v r. 2004 u příležitosti Krčínova výročí a zabývající se především tzv. Landštejnskou stokou, autor uveden není (a ani dotazem v IKS se ho autorce článku nepodařilo vypátrat). 3

4

„[…] stoka […] Landštejnská […] vedla od Magdaleny lesy na zboží Světelského kláštera (Zwettl) k vesnici Opatovice […]“ (Hule, 2004, s. 9) 5 Včetně textu výstav „Třeboňsko – krajina a lidé“ v areálu třeboňského zámku. Dále viz (Vališ, 1987, s. 12): „Už před rokem 1367 byl za pánů z Landštejna vyhlouben vodní příkop vyvedený z Lužnice od jednotářů Kazdy a Benharta až k Opatovickému mlýnu k jeho pohánění a také k plavení dříví.“ Viz také (Langweilová, 1933, s. 19): „Trvalou památkou na bílou růži landštejnskou je ´Zlatá stoka´ vedená od svého počátku až k mlýnu Opatovskému.“ 6 Zde Matouš uvádí světelské vlastnictví širší – tedy nejen Opatovic, ale i vznikající Třeboně s tím, že není zcela jasné, zda klášter ve Světlé měl po jistou dobu ve vlastnictví celou vznikající Třeboň a/nebo její část. (Může ovšem jít pouze o podobný významový posun jako při interpretaci rubové poznámky na tzv. Světelské listině. Podobně viz i samo označování drženého majetku Presniku jako Wittingau v některých materiálech přímo ve Světlé – k obojímu viz zde dále.) 7 Matouš zde uvádí ((není jasné, zda čerpá z Mareše (1909) – viz pozn. 34)), že kolem r. 1186 daroval rakouským Kuenringům //zakladatelský rod kláštera ve Světlé; německý rod, jemuž bylo ve 12. st. uděleno v léno Vitorazsko, původní léno Koruny české s většinou osad založenou Slovany; ty byly postupně kolonizovány německým obyvatelstvem – RN// nějaké území na řece Stropnici a klášteru ve Světlé i díl Třeboňska – s tím, že pomezní hvozd byl ve vlastnictví panovníka, avšak postupem času potřeba obhospodařování půdy vedla k darům šlechtě; tak i Vítek z Prčice získal výsluhou území na západ od Lužnice. Dále pak Vítek nebo jeho syn věnoval jižní část právě nabytého území klášteru ve Světlé (z pohnutek neznámých), neví se, jaký díl, ale podle „Opatovice“ se soudí, že država sahala až sem. 8

Citace obou je uvedena dále v 4. kapitole „Presnik“, pozn. 34. „Zboží opatovické patřilo kdysi k rakouskému klášteru ve Světlé (Zwettl), čítalo mj. vesnici Opatov a mlýn. Mlýn se udržel dodnes, ale vesnice zanikla při založení hned dvou rybníků – klášterního Opatovského a panského Opatovského […]“ (K „Opatov“ vs. „Opatovice“ a k průkaznosti existence mlýna již v té době a na stejném místě viz dále zde v textu.) 9


-3–

jeho základ)10 vody (pitné a do obranného systému města), a připojíme-li předpoklad (resp. zjištění faktů, které by tento předpoklad opravňovaly) souvislosti tzv. Landštejnské stoky a OM, a tedy významu této stoky v době jejího předpokládaného vzniku (první stavba tohoto typu v oblasti a předpokládaný zdroj pro možnost využití energie vody /vodní kolo, řemeslné provozy, event. i založení rybníka/), získává historie OM, resp. působení cisterciáků zde, mnohem širší význam – nejen ve smyslu významu pro celý region, ale i jako doklad předávání kulturního dědictví.

2. Opatovice Při sledování historie Opatovického mlýna se samozřejmě nabízí jako první možnost sledování historie Opatovic. Nicméně v historii „Opatovic“11, tedy sídla s tímto jménem, existují12 nejstarší písemné doklady až z poslední třetiny 14. st.: –

listina z r. 1371 (Krejčík, 1949, příloha 513) uvádí Opatovice (zde v podobě „Oppatowicz“) poprvé jako ves;

–

ale už z listiny (SOAT, IA 1Aα No 26) z r. 136714 (Krejčík, 1949, příloha 1) – jíž bratři Petr, Jošt, Oldřich a Jan z Rožmberka prodávají třeboňskému měšťanovi Merklovi řečenému Lender a jeho dědicům dvůr s rolemi, loukami a pastvinami a vším příslušenstvím a mlýn Opatovice (zde v podobě „Opatowicz“) s rybníkem a příkopem mlýnským až k Lužnici – lze usuzovat, že ves, ač nejmenována, protože se jí právní akt netýkal, existovala; 15

–

další listina už je pozdějšího data (SOAT, IA 3Kβ No1), (Krejčík, 1949, příloha 8) 1. 10. 1376 a uvádí donaci Rožmberků třeboňskému klášteru, vč. poloviny vsi Opatovice (zde v podobě „Opatowycz“) s poli, rybníky a mlýnem a ½ lánu lesa Žár a vč. potvrzení držení všeho, co probošt Beneš koupil ve vsích Dvorce, Domanín a Opatovice.

10

I v tomto ohledu literatura někdy přináší patrně poněkud ne zcela přesné informace – viz (Matouš, 1964, s. 5): „Opevnění bylo zvenčí ještě zesíleno vodním příkopem. Do něho byla v 1. polovině 14. století svedena strouha, zřízená k odvodnění blat prostírajících se hluboko na jih od města a nazvaná potom Zlatou stokou. Její založení, jež se stalo z vůle tehdejšího držitele třeboňského panství Viléma z Landštejna, je příkladem rozmyslného hospodářství, které ve své době nemělo u nás mnoho obdob.“ 11 Pro jméno „Opatov“, s kterým se lze v některých pramenech – např. Hule (2000, s 35): „Opatovický rybník byl založen v letech 1510–1514 na místě původní vesnice Opatova, co kdysi patřila klášteru ve Světlé (Zwettlu).“ – setkat jako s údajně původním označením Opatovic, se autorce, a to ani po dotazu v SOAT, nepodařilo najít důkaz. 12 Dále v celém následujícím výčtu je podkladem (Kociánová, 2003–5). 13

listina, v níž Petr, probošt královské kaple na hradě Pražském, a Oldřich a Jan, bratři z Rožmberka, vyznávají […], jaké byly a jsou důchody, platy, práva […] z farních vesnic kostela třeboňského – vč. Opatovic

14

Přesná datace se různí (24. II. nebo 21. IX.) – podle interpretace jména uvedeného v dataci: „Matheus“, což schwarzenberští archiváři překládali (asi správně) jako „Matouš“ (svátek v září) a Krejčík překládal jako „Matěj“ (svátek v únoru). 15 Z tohoto „rožmberského“ prodeje lze usuzovat, že před r. 1367 byly Opatovice v majetku Rožmberků. Protože však nejsou uváděny v listině z 23. 9. 1366 (SOAT, Vs. Třeboň, IA 1Aα No 25 inv.č.13), kterou Rožmberkové získávají od Jana z Landštejna polovici Třeboně atd., lze předpokládat, že byly součástí druhé části třeboňského panství, získané Rožmberky na základě jiné, dnes nedochované listiny. To je ovšem hypotéza; mohlo to být např. i několik listin na dílčí zisky majetku. ((Kadlec (2004, s.18) uvádí získání druhé části panství ještě před r. 1366 od neznámého kupce, patrně Ješka z Kosové Hory.))


-4–

Také v archivu kláštera ve Světlé16 nelze (na rozdíl od P/Bresniku – viz dále) ani při vyhledávání „podle nejrůznějších jmen a pojmů, ani v abecedním registru světelských listin“ žádný záznam o Opatovicích nalézt. Sama zákonitost v označování míst, vč. lidských sídel, jménem (toponomastika) pak umožňuje výklad „Opatovic“ jak jako „ves opata“, tak jako „ves lidí opatových“ (Profous, 1951, s. 279) – v takových případech je pro označení sídla používán17 akuzativ od „opatovici“ = „lidé opatovi“, tedy „opatovice“ (podobně pak místní jméno Olbramovice etc.). Ani jedna z obou možností nemůže rozhodnout, zda jde o označení původní, anebo vzniklé dodatečně18, tedy až po ukončení případného působení světelských cisterciáků zde. Avšak už sama absence starších dokladů pro „Opatovice“, zvláště pak jejich absence v podkladech kláštera ve Světlé, je značně významným důvodem pro přiklonění se k závěru, že jde skutečně až o označení pozdější. Tomu nasvědčuje i další logický důvod: Světelští cisterciáci získali do vlastnictví nebo založili (třeba i na místě osad původních) několik desítek osad/vsí/grangií, takže osobnost představitele zakladatelů (opata) nemohla být z jejich strany brána jako specifický příznak vhodný pro základ označení. (Také v jejich v urbářích se s takovým jménem, ani v německé nebo latinské verzi, autorka nesetkala.) Jako specifikum se „opatovici“ mohli jevit především svému „jinodruhovému“ okolí, takže bychom mohli předpokládat, že toto označení začalo být používáno ať už od nástupců cisterciáků zde, nebo od postupně se rozvíjejícího okolního osídlení. 19 V dataci vzniku této vesnice a v interpretaci její eventuální souvislosti s P/Bresnikem, jsme odkázáni na podložené hypotézy. Pokud bychom nadále uvažovali v duchu hypotézy o cisterciáckém působení zde, pak skutečností je, že tam, kde cisterciáci zakládali své kláštery a grangie, někdy rozvíjeli dosavadní osídlení a přebírali i jeho jméno, jindy vznikala sídla (a jména) nová, někdy i zanikala ta stará (a event. nová vznikala na jejich místě). V některých případech vznikaly vesnice až dodatečně, později.20 O tom, že původní P/Bresnik tak mohl být pouze základem, na němž se rozvinula grangie, která – patrně její pak již rozrostlá ves-následovnice – získala jméno Opatovice, viz v následující kapitole.

16

informace tehdejší vedoucí knihovny a archivu ve Světlé, dr. Charlotty Ziegler ze srpna 2003 (Ziegler 2003– 2005) 17 Za upozornění na tuto skutečnost děkuji PhDr. Miladě Homolkové z oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR. 18 Prvně myšlenku o dodatečném označení vsi tímto jménem vyslovila Mgr. Zdenka Kociánová (Kociánová, 2001–5). 19 Editor dvousvazkového vydání práce (Březan, 1985) Jaroslav Pánek však (s. 219) v souvislosti s Opatovickým mlýnem a dvorem uvádí v poznámce 13: „Dvůr a mlýn jižně od Třeboně, nazvaný podle někdejší vrchností – opata třeboňského augustiniánského kláštera.“ (!) To ovšem časově evidentně nesouhlasí, neboť klášter byl založen až později (1376), než je datován první písemný doklad pro „Opatovice“ a mlýn zde (1367). 20

„Jako novum specifické pro tuto fázi vývoje (2. pol. 13. st. a 14. st. – pozn. RN) můžeme označit vznik vesnic při bývalých klášterních grangiích […]“ (Charvátová, 1998, s. 181).


-5–

3. (Předpokládaný) předchůdce Opatovic: Presnik (Breznik, Přesník, Březník) Sledujeme-li historii oblasti OM z jiného východiska, než je historie Opatovic, totiž z dokladů o působení Světelského kláštera na Třeboňsku, pak se nám právě interpretace, že Opatovice byly nástupcem Presniku, nabídne. (1) Z písemných dokladů nás k Presniku jednoznačně dovede tzv. Světelská listina (podrobněji viz dále), z níž jasně vyplývá, že v pol. 13. st. Vítek z Klokot daroval (resp. potvrzuje svůj dřívější dar) cisterciákům ve Světlé (a tedy lidem opatovým) právě Presnik (k netotožnosti Presniku a Třeboně viz dále). (2) Archeologické nálezy zde jednoznačný důkaz pro působení světelských cisterciáků v této oblasti zatím (?!) nepřinesly, potvrdily však trvalé osídlení této oblasti v „inkriminované“ době, tedy v době předpokládaného předání poloviny Presniku Světlé, event. ještě v době předchozí (začátek nebo polovina 13. st.). (3) Také dávné přetvoření krajiny lidskou rukou (zvláště tzv. Landštejnská stoka) a technicko (kulturně) historické tradice (mlynářství, využití vodní energie – vodní kolo) a patrně i první rybník/y mohou podpořit interpretaci cisterciáckého – viz dále charakteristika řádu a jeho hospodářského modelu – (světelského) působení právě zde („podle plodů poznáte je“), a tedy Presniku coby předchůdce Opatovic.

4. Presnik (a tzv. Landštejnská stoka) 4.1 Tzv. Světelská listina V tzv. Světelské listině (CDB, V/1, č. 429)21 – viz v překladu a s poznámkami PŘÍLOHA 1 – předává (resp.22 potvrzuje svůj dřívější dar) Vítek z Klokot,23, 24 klášteru ve Světlé polovinu své vsi/ /dvora zvané(ho) P/Bresnik a povoluje na tomto území změny podle potřeb/úvahy cisterciáků.25

21

Kopie originálu je k dispozici v SOA Třeboň. Zde je v Příloze 1 zařazena reprodukce originálu ze skenu laskavě poskytnutého archivem kláštěra ve Světlé a text listiny z přepisu v CDB. 22 Viz poznámky u Přílohy 1 týkající se variantních možností interpretace latinského textu. 23 Dodejme, že pokud např. (Matouš, 1972, s. 9) uvádí že šlo o dar „z pohnutek neznámých“, pak jako dostatečný důvod (byť nelze vyloučit ani důvody jiné) lze chápat i v listině uváděné „v naději na nebeskou/boží odměnu“. Jak totiž uvádí Wagner (1938b, ss. 3–4), považovali „Ritter und Knappen“ (alespoň ti z území Kuenringů, zakladatelského roku kláštera) za čest rozmnožit majetek kláštera svými dary, přičemž však ne všechny byly bez podmínek – zisk mohl být i nemateriální, např. příslib pohřbení členů rodiny dárce v klášteře. Podle názoru autorky tak i „naděje na nebeskou odměnu“ mohla být motivem Vítkova daru. Mezi oněmi jinými důvody bychom mohli zvažovat pomoc při přetváření krajiny. V 1. pol. 13. st. „Vítkovci začali s plánovitou proměnou bažinatých a zalesněných jihočeských oblastí v kvetoucí kraje […]“ (kolektiv autorů, 1992, s. 73). 24

A připomeňme: „Vztahy kláštera ve Světlé, resp. Kuenringů k Čechám, existovaly už na konci 12. st., a zvláště pak ve 13. století, kdy byl spjaty s osobou Přemysla Otakara II. V této době byl dokonce opatem Světelského kláštera Čech (ein Böhme).“ (Ziegler, 2003–5) A dále: „V roce 1250 se opět otevřela otázka nástupnictví v Rakousku a Přemysl byl s podporou rodu Keunringů povolán za vévodu.“ (kolektiv autorů, 1992, s. 70)

25

Dodejme, že nešlo o poslední „hospodářský kontrakt“ mezi třeboňskou větví Vítkovců a klášterem ve Světlé. V 60. letech 13. st. stojí u zrodu kláštera cisterciaček v Pohledech (u dnešního Havlíčkova Brodu) čtyři dcery Vítka staršího z Klokot: Ludmila, Kateřina (abatyše kláštera v Předklášteří u Tišnova), Uta a Gertruda. Ludmila


-6–

Tato listina postrádá jakoukoli dataci; editoři CDB ji uvádějí jako „ante 1265“, a to vzhledem k tomu, že v r. 1265 již nebyl Vítek z Klokot naživu, když v listině datované 25. května 1265 (CDB V/1, č. 443 – viz zde pozn. 25), je Ludmila ze Staré Říše uváděna jako „dcera kdysi starého /tj. zemřelého – RN/ Vítka“. Zároveň editoři uvádějí, že Vítek z Klokot je písemně doložen již jen na jedné listině z r. 1220, a to jako svědek.26, 27 Listina však bude patrně mnohem starší než 1265: a) v klášteře ve Světlé (Ziegler, 2003–2005) listinu datují mezi roky 1240–125028; b) podle (Kociánová, 2001–5) jeden ze svědků podepsaných na této listině, Levderus (Lender) de Radimoviz (asi Radimíř u Tábora), je uváděn také v listině z r. 1219 (CDB, sv. II, Num. 188, ss. 174–175); c) částečnou orientaci poskytuje i editorská poznámka u vydání textu listiny v CDB, že totiž Vítek z Klokot je zmiňován jako svědek v listině z r. 1220.29 Připomeňme však, že sama doba vzniku listiny není ještě dobou darování poloviny Presniku klášteru ve Světlé, neboť (viz poznámky v Příloze 1) tato listina pouze povoluje změny na území již dříve darovaném – byť patrně (viz v Příloze 1 citovaný názor dr. Zachové) časový odestup nebyl velký. Naopak konec působení světelských cisterciáků je časově určen poměrně přesně do doby kolem r. 1270 (Wagner, 1938b, ss. 11–12)30. Frast (1851, s. 144) uvádí, že „majetky položené v Čechách a dané nám od knížat a králů českých a privilegii potvrzené, totiž Witigenawe31 et Saher32, s jinými majetky prodali […] za sto liber vídeňských denárů“.33

– s cílem získat prostředky na výstavbu kláštera v Pohledech – prodává (CDB V/1, č. 443, s. 654–656; č. 480, ss. 711–713) cisterciáckému klášteru ve Zwettlu se souhlasem svých bratří Vítka ze Skalice a Ojíře z Třeboně i sester Uty a Gertrudy (CDB V/1, č. 444, ss. 656–657; č. 445, ss. 657–658) část důchodu ve vsi Klein Waikersdorf za 20 marek stříbra (Charvátová, 2002, s. 331). Pozn.RN: podle (Wagner, 1938a, s. 34) však šlo o „Walkersdorf“ (fara: Etsdorf); prodej ze dne 25. května 1265. (Klein-Weikersdorf, fara Nappersdorf, je uváděn jako jiné osídlení – s. 18 o.c.). Jde tedy patrně o nepřesnost v CDB. 26 Za pomoc s překladem a „dešifrací“ edičních poznámek děkuji Mgr. Zdence Kociánové. 27

A. Sedláček (1994, s. 125) uvádí jako roky, v nichž je Vítek mladší z Klokot doložen, rozmezí 1213–1236.

28

Dataci „zirka 1240–1250“ uvádí i archivář světelského kláštera P. Alois Wagner (Wagner, 1938b, s. 11) (s „dešifrací“ objektu „Břesnik oder Přesnik bei Wittingau“ – viz dále).

29

K dataci listiny nám nemůže pomoci ani zmínka o „souhlasu manželky a dětí“, a tedy (snad) předpoklad dětí již dospělých – neznáme totiž ani u nich jejich životní data.

30

citováno zde dále v Poznámce sub c) k používání „Witigenawe“ místo Presnik v některých materiálech kláštera ve Světlé viz (Wagner, 1938b, ss. 11–12), citovaný dále v textu sub c) 32 Pokud jde o „Saher“ ((Wagner, 1938b, s. 28) uvádí jako základní označení „Lazisich bei Gratzen in Böhmen“, ale připomíná i „teutonice Sahar i.e. Sohorsch“)), uvádí Sedláček (1994) překlad „Záhoř“. Šlo však patrně (Kociánová, 2001–5) o dvůr Žár, poblíž velmi starého Žárského rybníka – na jih od Žumberka, přibližně mezi Novými Hrady a Trhovými Sviny. Z darovací listiny z 16. 6. 1186 (CDB, sv. 1, no. 311, s. 283–4), uložené ve Světlé, jasně vyplývá, že Saher byl Světlé darován vévodou Bedřichem v r. 1186. Navíc existuje, opět ve Světlé uložená, listina z r. 1221 (CDB, II, č. 218, s. 205–6), kterou Přemysl Otakar I. potvrzuje klášteru ve Světlé darování „preadium Sahar“ se vším příslušenstvím, učiněné kdysi českým knížetem Bedřichem. Sahar nebo Saher ztotožňuje se Žárem (u Nových Hradů) i Profous (1957, ss. 805–6). 31


-7–

Poznámka: Presnik nelze ztotožňovat s Třeboní, jak se s tím i v zde již uvedených citacích, např. (Matouš, 1946, s. 2) /zde v pozn. 6/ anebo (Matouš, 1946, s. 4–5) setkáváme.34 a) „Presnik vulgo Witignawe dicitur“ je pouze poznámka ze 13. nebo 14. st. na rubové straně listiny, v samotné listině se neobjevuje! (Kociánová, 2001–5) Jde tedy o dodatečnou poznámku asi mnicha ve Světlé, a to patrně jako lokalizaci/vysvětlení uvedením nejbližší nejznámější lokality. 35 b) Presnik se do blízkosti Třeboně situuje (kromě této poznámky na rubové straně listiny) i na základě skutečnosti, že jako jeden ze svědků je podepsán „plebanus (farář) Dietricus de Witknov“.36 c) Jednoznačně pak tuto záležitost uvádí v části B své práce (část věnovaná doložení majetků kláštera podle listin) A. Wagner (Wagner, 1938b, ss. 11–12): „Přesnik oder Březnik bei Wittingau. Zirka 1240–1250. Witigo von Glogkot schenkt das halbe Dorf Přesnik. In der Dorsalnotiz dieser Urkunde wird ebenso wie J. 144 ((to je odkaz na „Stiftungsbuch = (Frast, 1851) – RN)) und. L. 413 ((to je odkaz na: (Linck: Annales Austrio Claravallensis. Bd. 1. Wien, 1723) – RN)) dieses Gut einfach Wittingau genannt und wurde zirka 1270 zur Deckung der

A také pouze v těchto souvislostech lze najít vysvětlení, proč ((viz zde v pozn. 7 (Matouš, 1972, s. 9) a v pozn. 34 (Mareš, 1909, s. 3)) se lze setkat také s konstatováním, že Světelský klášter získal Presnik, event. část Třeboňska, od vévody Bedřicha už r. 1186 – ačkoli na to není žádný známý doklad. Patrně tedy jde o omyl-záměnu údajů o obou světelským klášterem vlastněných lokalitách (Presnik – Saher) nebo o (velmi odvážnou) dedukci, že ze společného prodeje obou lokalit lze vyvozovat i jejich společné získání. 33

„[…] possessiones diuersas in Bohemia sitas et a ducibus et regibus Bohemie nobis datas et per priuilegia confirmatas videlecit Witigenawe et Saher cum alijs possessionibus vendiderunt et tam grauem uexationem monestarij vix tandem multis inquietationibus redemerunt, et in hac inquietatione plus quan centum libras denariorum wiennensium expendentur.” (Za pomoc s překladem latiny děkuje autorka dr. Miladě Homolkové.) 34

Komu ovšem v té době patřila Třeboň, je nejasné: Matouš (1946, ss. 4-5) uvádí: „Sotva však založena, ocitá se Třeboň ve vlastnictví dolnorakouského kláštera ve Světlé, nazývajíc se zde – pravděpodobně na paměť dárcovu, Vítka z Prčic nebo jeho syna, rovněž Vítka – Wittingau. Byla-li v majetku kláštera celá ves nebo jen některý její díl, nevíme. Okolní krajina na západ od Lužnice byla zatím v držení zmíněného Vítka mladšího (z Klokot, asi vnuk Vítka prvního z Prčic – RN), jenž se stal zakladatelem oné větve Vítkovců, která měla v erbu bílou růži v červeném poli a později se zvala landštejnskou. Po něm dědili jeho synové Pelhřim a Ojíř, a těm se po r. 1250 naskytla jistě vítaná příležitost získat koupí od kláštera ve Světlé jeho třeboňský majetek zpět.“ (Do konce 13. st. pak ještě vládnou Pelhřimovi synové Sezima a Vok.). Ale tentýž Matouš, ovšem v (1972, s. 9) uvádí, že Vítek nebo jeho syn věnoval jižní část (zdůraznila – RN) právě nabytého území klášteru ve Světlé (z pohnutek neznámých), neví se, jaký díl, ale podle „Opatovice“ se soudí, že država sahala až sem. Sedláček (1994) uvádí: „[…] nabyli Vítkovci rozsáhlých lesův a blat na pomezí Krumlovském, Třeboňském a Hradeckém. Původní jejich statky, jež se rozprostíraly v okolí Prčic a na poříčí Lužnickém, zasahovaly až blízko ke Třeboni (podtržení – RN) a snad i ještě dále do krajiny té močálovité a bahnité, kdež proskakovaly osady až k pomezí rakouskému. Původní český název Třeboně záhy zaměňován německým názvem Witigenawe, jako by se řeklo Vítkův luh, neb jeden z předkův tohoto rodu, Vítek řečený, držel Třeboň ke statkům svým a bývalou ves za městečko vysadil; byl-li to však již první Vítek (†1194), aneb syn jeho Vítek (r. 1220), nelze již udati. Jakési však zboží u Třeboně dostalo se v dávné době klášteru Světelskému v Rakousích a bylo, tuším, v těch místech, kdež stojí nynější Opatovice. Asi 1270 prodali mniši „rozličné statky v Čechách darované knížaty a králi českými“, zejména Třeboň (Witigenawe) a Záhoř.“ Další nejasnosti vnáší Fr. Mareš, knížecí vrchní archivář v Třeboni. V (1909, s. 3?/úvodní) uvádí dokonce i jinou dataci – k vysvětlení viz pozn. 32 –: „Osídlení zdejší krajiny nedálo se dříve než v X.–XI. století. Jednu část Třeboně, Prezník zvanou, daroval roku 1186 vévoda Bedřich klášteru Světelskému v Dolních Rakousích, na nějž dosud upomíná jméno někdejší vesnice, nyní mlýna a rybníka Opatovice; od kláštera koupil je zpět v polovici XIII. století Pelhřim z Landštejna.“ 35

Lze také zvážit nutnost této lokalizace v době, kdy „Presnik“ jako takový již neexistoval. Zde ovšem předpoklad, že jde o duchovního z nejbližší, „spádové“ fary, nemusí být jediný možný. Dětřich mohl sice vystupovat jako svědek na listině, která se týkala jeho farnosti, ale mohlo jít také o někoho, k němuž měl Vítek z Klokot nějaký bližší vztah, třeba ho vozil na cesty jako osobního kněze. (Kociánová, 2001–5) 36


-8–

Prozeβkosten im Streite mit Euphemia von Pottendorf veräuβert.“ (zvýraznění některých částí – RN) 37 Písemným podkladem podloženou jistotu o správnosti lokalizace Presniku do míst pozdějších Opatovic (jako jejich předchůdce) by mohl dát jen nález nějaké další listiny (event. alespoň nějaké poznámky na listině, v dopise, knize); ten je však vzhledem k tomu, že zachovaných listin a vůbec písemných materiálů z této doby je velmi málo a jsou již velmi dobře prozkoumány, velmi malý.

4.2 Archeologické nálezy Dalším jednoznačným potvrzením Presniku coby předchůdce Opatovic by mohl být průkazný archeologický nález. Naději, že archeologové zde ještě neřekli své poslední slovo, dávají i dosavadní nálezy Vladislava Buriana a Milana Kajera (viz dále). Výzkum zde však má své velké technické limity: a) v oblasti dnešního Opatovického rybníka, který v 16. století Opatovice a jejich okolí zatopil, lze archeologický výzkum provádět jen v poměrně krátké době, a to pouze jednou za dva roky po výlovu rybníka38 (a pokud není půda zcela zmrzlá); b) v oblasti dnešní budovy bývalého mlýna (byť tato lokalita už pro Presnik patrně není zásadní 39) pak zřejmě vůbec ne – jedním z důvodů je, že jde o k výzkumu využívaný objekt AV ČR, druhým pak jsou probíhající restituční spory s potomky posledního mlynáře; povrchové sběry V. Buriana a M. Kajera z blízkosti OM (ve vzdálenosti cca 30–300 m, zvláště v oblasti před sportovním areálem směrem k silnici na Brannou) přinesly (Burian, 2004, 2005) materiál užitkové keramiky ze závěru 14. st. a průběhu 15. st.; c) patrně největší překážkou jsou ovšem další dvě skutečnosti (Burian, 2004, 2005): ca) předpokládané kulturní horizonty starého osídlení mohou být dlouhou dobou pod vodou velmi poškozené či zanesené silným nánosem bahna; cb) pokud zde byly původní stavby kamenné, což nelze vyloučit, byl dostupný stavební kámen s vysokou pravděpodobností využit při budování hráze rybníka či během jiných stavebních aktivit, konkrétní doklady existence stavby by pak mohlo poskytnout pouze případné zachycení „negativu“ základů objektů. Archeologický průzkum Vladislava Buriana a Milana Kajera v ploše Opatovického rybníka, především v oblasti mezi sportovním areálem a polohou Pod Vrchy, však přinesl vzácné doklady o trvalém osídlení v pol. 13. st.40 Během povrchových sběrů a drobné zjišťovací sondáže, směřovaných mj. až do 37

v překladu: „Na obálce (zadní straně) listiny je (podobně jako…/uvedeny odkazy na další světelské urbáře/) toto zboží jednoduše/prostě nazýváno Třeboň/Wittingau a bylo cca 1270 prodáno k pokrytí procesních/soudních nákladů souvisejících se sporem s Euphemií von Pottendorf.“ 38 Bohužel ačkoli právě na letošní zimu (2005/6) připadá termín vypuštění rybníka, budou vzhledem k potřebám rybářů rozsah lokality i doba možného „kopání“ velmi omezené, takže výraznější nové poznatky lze očekávat až za 2 roky (vypuštění rybníka a plánovaná oprava hráze).((Silné přívalové deště to však znemožnily - pozn.RN 2008)). 39 Dnešní poloha budovy bývalého mlýna je dána situací po přeložení Zlaté stoky Štěpánkem pod hráz Opatovického rybníka (při výstavbě Opatovického rybníka), a tedy lze (i podle směru toku Zlaté stoky těsně před nynějším prudkým ohybem k OM) původní lokalizaci osídlení předpokládat více na jihozápad. S tím souhlasí i doporučení z archeologického průzkumu 1986 – viz dále –, i lokalizace dosavadních archeologických nálezů. 40 „Z více než 150 kusů fragmentů keramiky objevených v odpadní jímce, která byla součástí původní vesnice, bylo možné nejstarší datovat do počátku 13. století! Jednalo se o silnostěnnou keramiku z hrnců a zásobních


-9–

oblasti „chobotu“ rybníka a plochy při hlavní hrázi, byly ojediněle objeveny střepy z poloviny 13. st. až 15. století. V případě nejmladších artefaktů se však může jednat o povrchové druhotné naplaveniny. První analýzy datovaly nejstarší nalezený materiál do počátku 13. století, přesnější datace však bude možná až na základě získání dalších dobových artefaktů a porovnání materiálů s dalšími nálezy z Čech a nedalekého Rakouska. Jedná se o poměrně vyspělou keramiku z počátku století, nebo o průměrnou keramiku v poloviny 13. století? A je její původ rakouský, nebo český? Zbytky osídlení z pozdně hradištního období byly objeveny na dvou vedle sebe orientovaných ostrožnách. Na západnější ostrožně byla vykopána dřevem obložená odpadní jímka – „šišatice“ o rozměrech 130 x 80 x 130 cm, sahající do hloubky 30 cm. Z ní byly získány například dva přesleny a části keramiky (hrnců apod.). Z nálezů lze hypoteticky usuzovat na pobyt asi pětičlenné rodiny. Na ostrožně východnější byly povrchově zachyceny základy starší kamenné stavby, patrně domu, usuzovat lze na usedlost a dřevěný přístavek či zahradu. Připomeňme také, že lokalizace Opatovic mohla na Presnik – ať už „jen“ světelskou polovinu, či celý původní – jen navazovat, nemusela se s ním ale zcela překrývat. 41 Vzhledem k výše uvedeným podkladům pro dataci eventuálního vlastnictví této oblasti světelským klášterem v době cca 1240–1270 by tedy mohlo v případě upřesnění datace nálezů do počátku 13. st. jít i o archeologické nálezy předmětů z doby ještě před tím, než oblast patřila Světlé, tedy o původní Presnik. V případě datace nálezů spíše až k polovině 13. st. – a při absenci důvodů pro předpoklad dřívějšího působení Světlé zde než v r. 1240 – by mohlo jít o nálezy z doby zdejšího působení Světlé (ovšem i o nálezy z té poloviny Presniku, která Světlé darována nebyla). Poznámka: De facto neznámý42 je – byť bleskový (hrozba zatopením) – záchranný archeologický výzkum doc. Zdeňka Smetánky z r. 1986. Ačkoli je nálezová zpráva (Smetánka, 1986) celkově negativní (šlo o průzkum zaniklé středověké vsi Opatovice), obsahuje doporučení Z. Smetánky na soustředění se na oblast JZ (s přesnější lokalizací) směrem k Vrchům.

nádob se začnou přísadou grafitu (tuhy), která byla zdobená „pozdněhradištní“ vlnicí. Na základě této odborné analýzy bylo možné dataci lokality (myšleny Opatovice, Presnik tehdy nezvažován – RN) posunout o více než sto let zpět. […] se nám podařilo odkrýt další část […] jímky a získat přibližně sto kusů fragmentů keramiky z 1. poloviny 13. století.“ (Burian, 2002) „Jedna z nejstarších zaniklých vesnic na Jindřichohradecku, v níž lidé žili již v první polovině 13. století […] Desítky objevených střepů staré keramiky, které patří k vůbec nejstarším na Třeboňsku […] Objeveny byly například fragmenty hrnců, nádob na zásoby, ale například také dva přesleny – rotační člunky na spřádání příze, které jsou tím nejpřímějším důkazem trvalého osídlení lokality.“ (LJ, 2002) 41 Tam, kde cisterciáci zakládali své kláštery a grangie, někdy rozvíjeli dosavadní osídlení a přebírali i jeho jméno, jindy vznikala sídla (a jména) nová, někdy i zanikala ta stará (a event. nová vznikala na jejich místě). V některých případech však vznikaly vesnice až dodatečně, později. (Charvátová, 1998) (Původní P/Bresnik tak mohl být pouze základem, na němž se rozvinula grangie, která – patrně její pak již rozrostlá ves-následovnice – získala jméno Opatovice. Více viz i výše v kapitole „Opatovice“.) 42 Za upozornění na tuto skutečnost vděčí autorka RNDr. Štěpánu Kubínovi.


- 10 –

4.3 Stopy v krajině, kulturní (technická) historie – hospodářský model cisterciáků Nové skutečnosti, které podporují hypotézu (tedy nikoli jednoznačné konstatování!!!) o působení světelského kláštera v této lokalitě – a tedy situující Presnik právě sem –, se však (byť trochu překvapivě, ale v zásadě logicky) objevují, pokud si i nad známými/předpokládanými skutečnosti položíme dvě zásadní otázky: (1) Proč by právě v této lokalitě měl vzniknout velký mlýn s velkou potřebou vody, takže ji bylo nutné přivést až z Lužnice? Nebo obecněji (a bez předjímání): Proč právě k této lokalitě – bažinaté a bez známého většího osídlení či strategického významu – někdo vedl až z Lužnice vodu? K čemu tak velký přítok potřeboval? A kdo to uměl? Aneb: pokud postupujeme podle zásady: „Podle plodů poznáte je!“ (2) Jakému řádu patřil klášter ve Světlé a co tento řád (cisterciáky) charakterizuje?

Souběžné položení obou otázek nabízí i možné odpovědi: Klášter ve Světlé byl (a je) klášterem cisterciáckým. Podrobnější informace o tomto řádu a jeho hospodářském modelu – viz PŘÍLOHA 2. Na základě v Příloze 2 uvedených charakteristik řádu cisterciáků, resp. jejich ekonomického modelu ((především: uzavřenost před světem vč. autarkního hospodářství s grangiemi, zákaz – v té době ještě relativně dodržovaný – bezpracných zisků vč. poddanských dávek a přijímání jen (především) nezkultivované půdy, dovednost ve vodních stavbách (včetně přivedení vody ze vzdálenosti i několika kilometrů), ve využití energie vody – především vodní kolo – a v řemeslech souvisejících)), bychom pak mohli předpoklad působení světelského kláštera v oblasti pozdějších Opatovic a ev. i velmi/stejně starého začátku mletí obilí zde opřít – kromě zmíněné tzv. Světelské listiny a kromě zmíněné toponomastické souvislosti „Opatovic“ – o další skutečnosti, které souvisejí s hypotézou /a ji podporují/, že zde existovala grangie světelského kláštera. Tato do té doby patrně jen velmi málo zkultivovaná oblast je kultivována: je přivedena – na tehdejší dobu výjimečným způsobem – (patrně chybějící) voda (Landštejnská stoka – cca 12 km).43 Možná jsou i založeny rybníky – u cisterciáckých klášterů a grangií časté44, navíc u mlýna mohl rybník sloužit i jako zásoba vody pro suché období. (Je skutečnost, že Opatovické rybníky45 /předchůdci dnešního jednoho velkého, Štěpánkem Netolickým rozšířeného/ 43

O tom, jakým ohromným impulzem pro další rozvoj místa tato vodní stavba (možná ale nejen ona, ale celkové dědictví cisterciáků, event. i předpokládané možné první rybníky) byla, svědčí i skutečnost, že v 2. pol. 14. st. je v Opatovicích uváděno už 5 mlýnů (Truhlář, 1880, s. 55). 44 Srovnej informace o klášteru v (Ne)Pomuku v (Charvátová, 1998, s. 235): rybníky v okolí tvoří obranný vodní val + jsou využívány pro chov ryb /jediné maso, které směli cisterciáci jíst, byly ryby – pozn. RN/ (a to i na prodej) + slouží jako energetický potenciál – využito pro pohon mlýnů a hamrů; přímo v areálu kláštera je architektonický pozůstatek mlýna, který dokládá, že se na tomto panství stavěly mlýny již v první polovině 13. století. 45 Na základě dohledání archivních podkladů Z. Kociánovou (Kociánová, 2001–5) lze k tomuto bodu uvést: – asi nejstarší písemný doklad je už zmiňovaná listina z r. 1367 (SOAT, IA 1Aα No 26), (Krejčík, 1949, příloha 1): „di mulen daz Opatowicz mit dem wayer pei derselben mul“ (mlýn Opatovice s rybníkem u tohoto mlýna“);


- 11 –

Tzv. Landštejnská stoka. Na současné mapě zvýrazněn úsek Zlaté stoky, jehož byla tzv. Landštejnská stoka předchůdcem. Původní tok tzv. Landštejnské stoky vedl patrně ještě dále na jihozápad, k předpokládané lokalitě Presniku. (Ostrý ohyb u Opatovickkého mlýna souvisí až s přeložením stoky pod hráz Opatovického rybníka za Štěpánka Netolického na poč. 16. st.)

patří mezi nejstarší, náhodná? Vždyť první písemná zmínka o rybníku v této oblasti je stejně stará – 1367 – jako první zmínka o mlýnu a strouze!!!) Grangie by také znamenala (nejen) technické „know how“ kultivace půdy, hospodaření ve velkém, zpracování obilí, ale i další „průmysl“ za pomoci využití energie vody (stavba vodních kol). Specifikum cisterciáckých grangií toto umožnilo bez závislosti na tom, že by v oblasti muselo být významné sídlo církevní, světské či i „jen“ větší lidské. (Navíc

– z dalších zmínek a dalšího vývoje uveďme: -- účty třeboňského kláštera uvádějí (Krejčík, 1949, s. 76) v r. 1389 „piscina inferior in Domanin“ (dolní rybník v Domaníně); mohlo by se jednat o Dolní rybník v Opatovicích, který byl zatopen při napouštění tzv. Velkého opatovického rybníka (stavěl Štěpánek Netolický 1510–14) – za něj klášter dostal náhradou od Petra z Rožmberka v r. 1518 rybník Děkanec (SOAT, fond Velkostatek /Vs/ Třeboň, IA 6T No. 14); -- v listině Jindřicha z Rožmberka z 16. IX. 1525 se u Opatovic uvádějí dva klášterní rybníčky zvané Pod branskou cestou a Nad velikým opatovickým rybníkem /v SOAT se v „Soupisu schwarzenberských služebností na Velkostatku Třeboň“ uvádí, že v 15. st. zřídil u Opatovic pod cestou k Branné klášter přinejmenším ještě dva další rybníky napájené ze Zlaté stoky – RN/, které klášter směňuje za rožmberské rybníky Tobolka u Branné a V touši u Přeseky (SOAT, Vs Třeboň, IA 6T No. 15); -- v r. 1534 staví třeboňský měšťan Štěpán (snad Štěpánek Netolický) rybníček na klášterních pozemcích u dvora Opatovice (smlouva s klášterem o podílu obou stran na nákladech na stavbu a na výnosech sub SOAT Vs IA 6T No. 16) – /v SOAT se v „Soupisu schwarzenberských služebností na Velkostatku Třeboň“ uvádí, že Štěpánkův nový velký rybník zaplavil 1½ lánu klášterního dvora v Opatovicích, 2½ lánu vesnice Domanín a pozemky 3 tzv. zahradníků z Opatovicích – RN/.


- 12 –

mlýn byla technicky i finančně poměrně náročná záležitost, takže první „velké“ mlýny byly církevní či světských panovníků.) Působení světelského kláštera zde bylo patrně relativně velmi krátké; avšak i vzhledem ke skutečnostem uvedeným v souvislosti s datací tzv. Světelské listiny a se zpřesněným výkladem jejího obsahu lze minimálně cca 20–30 let předpokládat.46 To by vybudování grangie včetně stoky z Lužnice nevylučovalo. Nabízí se i možnost, že v kraji zůstalo „jen“ know-how (hlavně prostřednictvím konvršů), které pak využili Landštejni.47 Nejasné by však bylo, proč by vznikal takovýto významný technicko-hospodářský celek v nijak významné vsi.

5. Závěry Na základě doplnění, event. zpřesnění dosavadních poznatků, jež vycházely především z tzv. Světelské listiny a ze závěrů toponomastiky, o skutečnosti uváděné v dalších světelských pramenech, především (Wagner, 1938b), a o skutečnosti vyplývající z charakteristiky světelského řádu, cisterciáků, resp. o zohlednění lidských zásahů do krajiny a jejich interpretaci, lze vyvodit tyto odůvodněné předpoklady: a) Historie osídlení (a patrně jen o něco mladší tradice mlynářství, resp. využití energie vody a kultivace původně bažinaté krajiny) v oblasti/blízkosti Opatovického mlýna spadá do poloviny 13. století, kdy zde byla osada/dvůr Presnik (Breznik, Přesník, Březník). Presnik nelze ztotožňovat s Třeboní. b) Polovinu Presniku daroval cca 1240 (ne-li dříve) Vítek z Klokot klášteru ve Světlé (Zwettl); ten zde patrně založil jednu ze svých grangií (hospodářských dvorů) a započal i celkovou kultivaci bažinaté krajiny tohoto místa. c) Existence cisterciácké grangie by opodstatňovala předpoklad, že již v té době tak vzniká unikátní odbočka/kanál (nazývaný později Landštejnská stoka) přivádějící do této oblasti vodu z Lužnice. Tak je sem prostřednictvím cisterciáků z kulturně vyspělejších oblastí48 uvedena znalost využití energie vody (vodní kolo, vodní stavby – kanál), možná i rybníkářství a chovu ryb.49

46

Prvním problémem je ne zcela přesně známá datace tzv. Světelské listiny, druhým pak skutečnost, že tato listina patrně „jen“ povolovala určité větší zásahy na území, které bylo klášteru předáno již dříve, byť nemusí jít o časový odestup velký – viz poznámky k tzv. Světelské listině výše a v samostatné Příloze 1. 47 V té době již existovaly dva cisterciácké kláštery také v jižních Čechách (v r. 1259 je založen Vokem z Rožmberka cisterciácký klášter ve Vyšším Brodě a v r. 1263 Přemyslem Otakarem II. cisterciácký klášter v Zlaté Koruně), takže teoreticky bylo možné (pokud by šlo jen o nejbližší okolí) získat zkušenosti i zde. 48 Navíc získávali stále nové zkušenosti kontaktem s tzv. proto-opatstvími ve Francii a pravidelnými vizitacemi. 49 Jen dohadovat se můžeme, zda cisterciácké hospodářské zkušenosti nemohly ovlivnit i jiné pozitivní změny krajiny – vždyť v již citované listině z r. 1367 ((SOAT, IA 1Aα No 26), (Krejčík, 1949, příloha 1)) jsou třeboňskému měšťanovi Merklovi řečenému Lender a jeho dědicům předávány nejen mlýn Opatovice s rybníkem a příkopem mlýnským až k Lužnici, ale dvůr s rolemi, loukami a pastvinami a vším příslušenstvím!


- 13 –

d) „Opatovice“ (ves opatoviců = lidí opatových; event. ves opata) jako jméno osídlení vzniklého v místě a/nebo v blízkosti původního Presniku se objevuje až později (v materiálech Světelského kláštera ho nelze nalézt vůbec, první písemný doklad je až z r. 1371, event. z r. 1367) – patrně tedy vzniká buď až po odchodu „lidí opatových“ jako připomínka na ně, a/nebo jako variantní název používaný rozrůstajícím se okolním osídlením. e) Působení světelských cisterciáků v Presniku by tak bylo prvním a podstatným krokem v další celkové přeměně kraje a zároveň tak i jedním z dokladů předávání kulturního dědictví (znalost vodních staveb a vodního kola přejímá církev, jako tehdejší hlavní vzdělávací instituce, z mnohem starších dob; kultivace bažinaté krajiny; pokrokové hospodaření „ve velkém“), často pak dále (další rozvoj této oblasti, především pak dílo Ruthardovo, Štěpánkovo a Krčínovo) obohacovaného a tvůrčím způsobem rozvíjeného a využitého.

ZDROJE BURIAN, V. (2002): Záchranný výzkum v Opatovickém rybníku u Třeboně. Novum – Měsíční zpravodaj jindřichohradeckého muzea, roč. XI, 2002, č. 7. (muzejní populárně naučný měsíčník) BŘEZAN, V. (1985): Životy posledních Rožmberků. Díl I a II. 911 stran. (Ed. Jaroslav Pánek, vč. poznámek, vysvětlivek). Praha. Svoboda, 1985. FRAST, J. (ed.) (1851): Liber Fundationum Monasterii Zwetlensis. In: Fontes Rerum Austriacarum, II/3. Wien, 1851. HULE, M. (2000): Rybníkářství na Třeboňsku – historický průvodce. Třeboň, Carpio, 2000. HULE, M. (2004): Rožmberkův Krčín a Krčínův Rožmberk. Carpio, 2004. HULE, M. (2005): Průvodce po rybnících, památkách a hospůdkách Třeboňska. Třeboň, Carpio, 2005. CHARVÁTOVÁ, K. (1998): Dějiny cisterckého řádu v Čechách 1142–1420. Díl I – Fundace 12. století. Praha, Karolinum, 1998. CHARVÁTOVÁ, K. (2002): Dějiny cisterckého řádu v Čechách 1142–1420. Díl II – Kláštery založené ve 13. a 14. století. Praha, Karolinum, 2002. KADLEC, J. (2004): Klášter augustiniánských kanovníků v Třeboni. Praha, Karolinum, 2004. KLEMPERA, Josef (2000–2003): Vodní mlýny v Čechách. Sv. I–VIII. Praha, Libri, 2000–2003. kolektiv autorů (1992): Dějiny zemí Koruny české. I. díl. Praha, Paseka, 1992. KREJČÍK, A. L. (1949): Urbář z roku 1378 a účty kláštera třeboňského z let 1367–1407. Praha, 1949. LANGWEILOVÁ, S. (1933): Po stopách dávné minulosti Třeboně. Praha, Družstvotisk, 1933. Listy Jindřichohradecka (LJ) (2002): Zaniklá vesnice objevena. Listy Jindřichohradecka, 10. dubna 2002, s. 13. (regionální deník) MAGER, J. – MEISSNER, G. – ORT, W. (1988): Die Kulturgeschichte der Mühle. Leipzig, 1988. ISBN: 3-361-00208-7 MAREŠ, Fr. (1909): (kapitola) „Dějiny panství“ in: František Heske: Popis knížecího Schwarzenberg´ského svěřenského panství třeboňského se zvláštním zřetelem na jeho lesy. Praha, Česká lesnická jednota, 1909, úvodní strana.


- 14 –

MATOUŠ, F. (1946): Třeboň. Praha, Výtvarný odbor Umělecké besedy (v edici: Poklady národního umění, sv. 73–75), 1946. MATOUŠ, F. (1964): Třeboň – její minulost a památky. In: Třeboň – městská památková rezervace, zámek a památky okolí. Praha, Sportovní a turistické nakladatelství, 1964. MATOUŠ, F. (1972): Třeboň. Praha, Odeon, 1972. PROFOUS, A. (1951) Místní jména v Čechách. Jejich vznik, původní význam a změny. Díl III M–Ř. Praha, 1951. PROFOUS, A. (1954) Místní jména v Čechách. Jejich vznik, původní význam a změny. Díl I A–H. Praha, 1954. PROFOUS, A. (1957) Místní jména v Čechách. Jejich vznik, původní význam a změny. Díl IV. Praha, Nakl. ČSAV, 1957. SEDLÁČEK, A. (1994): Hrady, zámky a tvrze v Království českém. Sv. III. Praha, Argo, 1994, s. 125. ŠTĚPÁN, L. – KŘIVANOVÁ, M. (2000): Dílo a život mlynářů a sekerníků v Čechách. Praha, Argo, 2000. TRUHLÁŘ, J. (ed.) (1880): Urbář zboží rožmberského z roku 1379. Praha, 1880. (Pojednání Královské české společnosti nauk VI. řady díl 10.) VALIŠ, J. (1987): Zlatá stoka. Třeboňsko (Informační zpravodaj Správy CHKOT), 1987, č. 5. WAGNER, A. (1938a): Das älteste Urbar des Stiftes Zwettl. Bregenz, 1938. WAGNER, A. (1938b): Der Grundbesitz des Stiftes Zwettl – Herkunft und Entwicklung. Eine historisch-topographische Übersicht. Wien, Verein für Landeskunde und Heimatschutz von Niederösterreich und Wien (Band 6), 1938.

listiny a archivní podklady: CDB (Codex Diplomaticus et Epistolaris Regni Bohemiae), V/1 (1253–1266), č. 429, ss. 637–8. (Ed.: Jindřich Šebánek a Sáša Dašková) Praha, 1974. CDB, sv. I, č. 311, ss. 283–4. CDB, sv. II, č. 188, ss. 174–175. CDB, sv. II, č. 218, ss. 205–6. SOAT (Státní oblastní archiv v Třeboni): Soupis schwarzenberských služebností na Velkostatku Třeboň. (cca zač. 20 st.) SOAT, spis.zn.: IA 1Aα No 26. SOAT, spis. zn. IA 3Kβ No 1. SOAT, Vs. Třeboň, spis. zn. 13 IA 1Aα No 25. SOAT, Vs. Třeboň, spis. zn. IA 6T No. 14–16.

nálezové zprávy: SMETÁNKA, Z. (1986): nálezová zpráva z 28.–30. 11. 1986. Archiv nálezových zpráv Archeologického ústavu Praha, čj. 1680/87.


- 15 –

e-mailová korespondence: FLORIANOVÁ, H. (2005): korespondence s pracovnicí Filozofického ústavu AV ČR – Institutu klasických studií, v němž vzniká Slovník středověké latiny v českých zemích CHARVÁTOVÁ, K. (2005): z korespondence s vedoucí katedry dějin a didaktiky dějepisu na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy v Praze JARITZ, G. (2005): korespondence s historikem (dlouho se zabývajícím cisterciáky) z Institut für Realienkunde des Mittelalters und der frühen Neuzeit. Krems a zároveň Professor für Medieval Studies an der Central European University Budapest ZACHOVÁ, J. (2005): korespondence s pracovnicí Centra medievistických studií AV ČR a vydavatelkou Fontes rerum bohemicarum ZIEGLER, Ch. (2003–5): korespondence s vedoucí archivu a knihovny v klášteře ve Světlé (Zwettl)

osobní konzultace BURIAN, V. (2004–2005): konzultace o nálezech archeologického výzkumu na dně Opatovického rybníka HOMOLKOVÁ, M. (2004–5): konzultace týkající se především překladů z latiny KOCIÁNOVÁ, Z. (2001–5): průběžné konzultace týkající se především (ne pouze) listin SAOT, ale i dějin Třeboně nebo Opatovického mlýna vůbec

RESUMÉ Opatovický mlýn na Zlaté stoce – Byla počátku obou grangie světelských cisterciáků? Při zkoumání historie Opatovického mlýna (OM), resp. Opatovic, se autorka pokouší o zpřesnění dosavadní interpretace tzv. Světelské listiny i toponomastického výkladu názvu vsi a zároveň tento metodologický přístup rozšiřuje o charakteristiku řádu cisterciáků (zvl. jejich hospodářského modelu) a fakta z historie Světelského kláštera (čerpaná z originálních pramenů kláštera a jeho příslušníků). Zohledňuje i první výsledky archeologického výzkumu v lokalitě. Na tomto základě pak formuluje a dokládá tuto hypotézu: Historie osídlení (a patrně i jen o něco mladší tradice mlynářství, resp. využití energie vody a kultivace bažinaté krajiny) v oblasti OM spadá do poloviny 13. st. Tehdy zde byla ves Presnik, jejíž polovinu daroval (cca 1240–1250) Vítek z Klokot klášteru ve Světlé. Cisterciáci zde patrně vybudovali jednu ze svých grangií (hospodářský dvůr) a pro ni nezbytnou vodu přivedli tzv. Landštejnskou stokou (asi 12km odbočka z Lužnice). Cisterciácká grangie pro kraj znamenala přinesení znalosti využití energie vody (vodní kolo, vodní stavby – kanál), event. i řemesel s tím souvisejících. (Silný je i předpoklad počátku rybníkářství a chovu ryb.) Působení světelských cisterciáků zde tak bylo významným přínosem v celkové kultivaci krajiny a předávání kulturně-technického dědictví – v dalším vývoji krajiny pak tvůrčím způsobem využitého a rozvíjeného (zpočátku především Ruthard, Štěpánek, Krčín). Jméno Opatovice pro osídlení vzniklé v místě a/nebo blízkosti Presniku vzniká asi až dodatečně (písemný doklad 1371, resp. 1367), patrně buď až po odchodu „lidí opatových“ (opatoviců) jako jejich připomenutí, nebo jako variantní název užívaný rozrůstajícím se okolním osídlením.


- 16 –

ZUSAMMENFASSUNG Die Mühle von Opatovice und das Goldbach – Gab es am Anfang der beiden eine Grangie der Zwettler Zisterzienser? Die Autorin bemüht sich bei der Erforschung der Geschichte der Mühle (bzw. der Gemeinde Opatovice) die sgn. „Zwettler Urkunde“ (im Zwettler Archiv, ursprüngliche Signatur No. 51) und die toponomastische Erklärung des Ortsnamens genauer zu interpretieren. Diese methodologische Herangehensweise wird um die Charakteristik des Zisterzienserordens erweitert (insbesondere seines Wirtschaftsmodells) und um etliche historischen Fakten des Zwettler Klosters, die aus den originalen Quellen des Klosters und aus den Werken seiner Mitglieder geschöpft werden. Berücksichtigt werden auch die ersten Ergebnisse der archäologischen Erforschung des Gebietes. Auf dieser Basis wird dann die folgende Hypothese formuliert und belegt: Die Anfänge der Ansiedlung (und auch der anscheinend nur etwas jüngeren Tradition des Müllergewerbes, bzw. der Ausnützung der Wasserenergie und der Kultivation des Moorbodens) auf dem Gebiet, wo die Mühle entstanden ist, fallen in die Mitte des 13. Jahrhunderts. Damals stand hier vermutlich das Dorf Presnik, dessen eine Hälfte Vítek von Klokoty ca. 1240–1250 dem Zwettler Kloster schenkte. Die Zisterzienser gründeten hier wahrscheinlich eine ihrer Grangien (Wirtschaftshöfe). Das für dieses Hof benötigte Wasser wurde mit Hilfe eines Kanals, einer etwa 12 Km langen Ableitung aus dem Fluss Lužnice/ /Lainsitz, zugeleitet; dieser Kanal ist als Landsteiner Kanal bekannt. ((Später wurde er als Fundament für das Goldbach ausgenutzt)). Diese Grangie brachte der Region die Bereicherung von Kenntnissen über die Ausnützung der Wasserenergie (Wasserrad, Wasserbauten – Bau des Kanals) und über andere damit zusammenhängenden Gewerbe. Vorausgesetzt wird auch die Anlegung eines der ersten Teiches und Anfänge der Fischzucht. Die Zwettler Zisterzienser leisteten wohl so einen wichtigen Beitrag zur allgemeinen Kultivierung der Landschaft und zur Übermittlung des kulturellen und technischen Erbes – das in der wieteren Entwicklung des Gebietes dann in schöpferischer Weise (v.a. Ruthard, Štepánek, Krčín) weiter entwickelt wurde. Der Name „Opatovice“ als Bezeichnung für die Siedlung, die auf dem Ort oder in der Nähe von Presnik entstanden ist, wurde wahrscheinlich erst nachträglich (der älteste urkundliche Beleg stammt aus dem Jahre 1371, bzw. 1367) gebraucht, entweder erst nach dem Weggang „der Leute des Abtes“ (opatovici) als Erinnerung an sie, oder als eine alternative Bezeichnung, die durch die wachsende Besiedelung des Umlands in Gebrauch kam.


PŘÍLOHA I

- 17 –

TZV. SVĚTELSKÁ LISTINA50 překlad podle textu v (CDB, V/1, č. 429)

Vítek z Klokot dává51 klášteru ve Světlé polovinu52 vsi53 Presnik (Třeboň). [před 1265] Rukopis napsaný na pergamenu se uchovává v archivu kláštera ve Světlé (sign. č. 51) Na rubu listu je rukou stol. 13. černým inkoustem napsáno: „Privilegium pana Vítka z Klokot na vesnici v Brezniku“, ale nějakými čarami zamazáno; trochu vpravo inkoustem červeným rukou kon(ce) stol. 13. nebo zač. 14. je přidáno: Privilegium V. z K. na ves/dvůr54, která/ý se česky jmenuje Presnik, obecně55 Witignawe. Písař: neznámý, snad vlastní písař V.K. Sestavovatel: snad týž jako písař Viz II,4 O užití listu u šlechticů

Všechny záležitosti, které se dějí v čase, musí být bedlivě odevzdány paměti lidí v písemné podobě a uvedeny v privilegiích, aby spolu s časem neupadly v zapomenutí. Známo budiž tedy všem Kristovým věrným jak budoucím, tak přítomným, že já, Vítek z Klokot, v naději na boží odměnu, s oddaným souhlasem své manželky a synů, jsem dal klášteru sv. Panny Marie ve Světlé polovinu vsi, která se nazývá Presnik, s veškerým příslušenstvím a všechno právo, co mi v té vsi náleží, rovným dílem rozdělené jsem předal na věky do vlastnictví bratřím sloužícím Bohu ve výše řečeném kostele. A protože jakousi zvláštní a přátelskou láskou, nejhlubší náklonností srdce milujeme a ctíme bratry jmenovaného kláštera, pro jejich větší prospěch a užitek jim udělujeme plnou moc, aby ve vsi, kterou jsme jim již dali, bořili a rušili, stavěli a vysazovali podle toho, co se jim v budoucnu bude zdát být více ku prospěchu.56 A proto chtějíce, aby to, co jsme učinili, bylo platné

50

Kurzívou jsou psány poznámky vydavatele; za pomoc s překladem z latiny děkuji tímto PhDr. Janě Zachové, PhDr. Miladě Homolkové, Mgr. Zdence Kociánové. 51 „Z formulace regestu se jeví, že jeho autor (editor listiny) chápal předání vsi jako současný akt; i to podporuje můj názor, že mezi darováním území a touto listinou nebyl velký časový odestup.“ (dr. Zachová) 52 „mediam partem“ jako „poloviční“ (nikoli střední) interpretuje i Wagner (Wagner, 1938b, ss. 11–12). 53 V celé listině se používá pouze výraz „villa“, v pozdějším přípisu na rubu (konec 13. st., poč. 14. st.) je použit výraz „predium“. Pokud by podrobnějším zkoumáním, např. i právnických textů (které jde však už za rozsah tohoto textu a možnosti autorky) podařilo prokázat, že v užívání obou výrazů byla výrazná diferenciace např. v tom smyslu, že by „predium“ (klasicky „praedium“) označovalo nějaký rozsáhlejší, složitější komplex, mohla by tato rubová poznámka zachycovat i stav již po změnách, které byly důsledkem působení cisterciáků zde. Autorka (vzhledem k tomu, že není odborníkem v této oblasti) požádala alespoň o konzultace odbornice zabývající se historií, listinami, jazykovědou; na základě získaných stanovisek tuto striktní významovou diferenciaci obou výrazů předpokládat nelze – viz např.: Doc. Kateřina Charvátová: „Pojem „villa“ měl ve středověku širší význam než jenom vesnice, jak bychom mu rozuměli dnes. Mohl znamenat jak malou, tak větší vesnici, stejně jako poměrně rozsáhlý komplex statků, dále pak např. centrum budoucí kolonizace atd. V tomto případě šlo asi o složitější komplex, jehož polovinu Vítek z Klokot klášteru dal.“ „Pojmy villa a praedium mohou být záměnné, středověké pojmosloví nebylo tak precizní jako naše. Oba pojmy zahrnují relativně široké spektrum držby.“ PhDr. Jana Zachová: „Doc. Charvátová má pravdu, pokud jde o mnohoznačnost významu. Problém s překladem je v této mnohoznačnosti, ale i v tom, že dnešní chápání výrazů vesnice či statek neodpovídá středověkému stavu. „Villa“ tu má zřejmě blízko k významu obecně majetek, komplex dvorů, pozemků ap. v plném vlastnictví majitele a týž význam má zřejmě pro autora rubního záznamu i praedium. Otázkou je, jaký volit jednoslovný český ekvivalent. U výrazu „villa“ se obvykle užívá s určitým zjednodušením ves, příp. vesnice. 54 orig. „predium“ – viz poznámka 53 55 orig. „vulgo“ 56 Na žádost o vyjádření názoru na interpretaci (patrně problematickou a nejednoznačnou) významu této části textu (resp. celé listiny ve smyslu užití perfekta v „dal (contuli) jsem klášteru“ a „odevzdal (tradidi) jsem do


- 18 –

Tzv. Světelská listina – přepis v Codex Diplomaticus et Epistolaris Regni Bohemiae (CDB)

a stálé, naše uskutečnění tohoto daru57 potvrzujeme vahou tohoto privilegia, aby ti, kdo ho čtou a vidí naši pečeť 58 připojenou k podepsanému privilegiu, poznali, že náš čin je neodvolatelný. A svědci, kteří byli přítomni, se nazývají těmito jmény: Dietricus farář z Třeboně59, Levdherus rytíř z Radmořic60, Eberhardus sklepník ze Světlé61, Engelscalcus tamtéž. vlastnictví“ a poté prézenta v „oblibujeme a ctíme (amplectimur et veneramur)“ a „udělujeme (tribuimus) moc“ se autorce podařilo shromáždit názory tří odborníků – jsou uvedeny zde za vlastním textem listiny. 57 V latinském originálu „huius nostre exhibitionis datum“, ale smysl je zřejmě tento; sotva se jedná o potvrzení data. (dr. Zachová) 58 Na pečeti je pětilistá růže Vítkovců (viz reprodukce skenu). ((„U šlechtické pečeti prakticky nepřipadá v úvahu, že by na ní byl opravdu obraz příslušného pána, spíš se zde komplikovaně nahrazuje jednoduché sigillum nostrum, což je běžné: nanejvýš by se tu slovo „imago“ mohlo týkat erbovního znamení.“ (dr. Zachová)) 59 orig. Witknow


- 19 –

Listina postrádá datovací formuli, bezpečně určit rok téměř není možné. V archivu ve Světlé se klade k r. 1240. Jméno vydavatele se objevuje v listinách přímo jen jednou, v listině (CDB II, pag. 192, num. 208) datované do r. 1220, kde se připomíná Vítek jako svědek. V r. 1265 již nebyl naživu, když v listině datované 25. května 1265 (viz num. 443) je Ludmila ze (Staré) Říše uváděna jako „dcera kdysi starého Vítka“. Listinu tedy klademe, jak uvedeno výše.

Názory odborníků – viz pozn. 56 („Listina je potvrzením dřívějšího darování a povolením větších změn v krajině, nebo je darováním současným a zároveň je/není povolením těchto změn?“) Prof. Dr. Bernard Jaritz (2005), Institut für Realienkunde des Mittelalters und der frühen Neuzeit. Krems; Professor für Medieval Studies an der Central European University Budapest: (pozn.: Do dvojitých ležatých závorek doplnila autorka české ekvivalenty latinských citací prof. Jaritze z listiny.) - „Je zcela jednoznačné, že darování poloviny vsi a (udělení/převedení) práv je něco již minulého a muselo se odehrát již dříve.“ - „Dále předpokládám, že klášter s tím, co ve vsi (u)dělal nebo dělat chtěl, měl potíže, a domnívám se, že z tohoto důvodu listina musí být interpretována jako jistý druh p o t v r z e n í převedení (majetku) a práv. Tomu by mohla odpovídat také souvislost s úvodní formulí: "Universa negocia, que in tempore aguntur, ne etiam cum tempore elabantur, scriptis et privilegiorum indiciis memorie hominum studiose sunt commendanda." //Všechny záležitosti, které se dějí v čase, musí být bedlivě odevzdány paměti lidí v písemné podobě a uvedeny v privilegiích, aby spolu s časem neupadly v zapomenutí.// A ještě jednou je zdůrazněno, že klášteru byla udělena pravomoc, aby na získaném zboží činil, co chce. Ono "... dissipent et evellant, edificent et plantent ..." //bořili a rušili, stavěli a vysazovali podle toho, co se jim v budoucnu bude zdát být více ku prospěchu// bych považoval (jen) za jistou formuli.“62 Doc. PhDr. Kateřina Charvátová (2005), vedoucí katedry dějin a didaktiky dějepisu na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy v Praze: „Souhlasím s vyjádřením dr. Jaritze, že pasáž "...dissipent et evellant, edificent et plantent ..." je nejspíše formulářovou záležitostí.“ PhDr. Jana Zachová: Centrum medievistických studií UK Praha; vydavatelka „Fontes rerum bohemicarum“ „Připadá mi skutečně, že Vítek nejprve opravdu klášteru dal polovinu vsi – snad nějakým méně formálním způsobem – a pak připojil výslovnou plnou moc k volnému nakládání s tímto nabytým majetkem a přitom znovu stvrdil darování – tentokrát zpečetěnou listinou. Úvodní formule „Universa negocia“ atd. s tím nemá nic společného, je to jen určitá forma arengy, která se v této a jiných obdobných variantách vyskytuje v listinách běžně. Řekla bych ale, že tento písemný akt byl současný nebo následoval nedlouho po darování – nezdá se mi, že by mezi aktem samým a listinou byl nějaký dlouhý časový odstup třeba několika let.“ 60

orig. Radimoriz orig. Zwetel 62 Es ist recht eindeutig, dass die Schenkung des halben Dorfes und der Rechte etwas Vergangenes ist und einige Zeit vorher passiert sein muss. Nun nehme ich an, dass das Kloster mit dem, was es im Dorf tat oder tun wollte, Schwierigkeiten bekam, und ich glaube, dass die Urkunde aus diesem Grunde als eine Art von B e s t ä t i g u n g der Übertragung und der Rechte anzusehen ist. Dies könnte auch mit der Arenga in Zusammenhang gebracht werden.: "Universa negocia, que in tempore aguntur, ne etiam cum tempore elabantur, scriptis et privilegiorum indiciis memorie hominum studiose sunt commendanda." Und es wird damit nochmals betont, dass das Kloster die "potestas" //moc// erhalten habe, „ut in villa iam eis a nobis collata" //aby ve vsi, kterou jsme jim již dali// tun und lassen kann, was es will. Dieses "... dissipent et evellant, edificent et plantent ..." würde ich als formelhaft ansehen. 61


- 20 –

Tzv. Světelská listina – lícní strana; před r. 1265, předpokládáno 1240–1250. Vedle pečetě pergamenové ochranné pouzdro na pečeť vytvořené z listu cisterciáckého breviáře (žalm 14), který podle paleografického zjištění vznikl ve 12. stol. a je neznámé provenience. (zdroj: Archiv kláštera ve Světlé)


- 21 –

Tzv. Světelská listina – rubová strana (Verso-Seite) s přípisy: černým inkoustem ze 13. stol.: „Privilegium pana Vítka z Klokot na vesnici v Brezniku“, ale nějakými čarami zamazáno; trochu vpravo inkoustem červeným rukou kon(ce) stol. 13. nebo zač. 14. je přidáno: „Privilegium V. z K. na ves/dvůr, která/ý se česky jmenuje Presnik, obecně Witignawe“. Vedle pečetě pergamenové ochranné pouzdro na pečeť vytvořené z listu cisterciáckého breviáře (žalm 14), který podle paleografického zjištění vznikl ve 12. stol. a je neznámé provenience. (zdroj: Archiv kláštera ve Světlé)


PŘÍLOHA 2

- 22 –

CISTERCIÁCI (a jejich hospodářský model)

Cisterciáci 63 se pokusili (připomeňme předchozí podobné pokusy sv. Benedikta a clunyjského hnutí) o reformu řádového života; cílem byla prostota, skromnost, odříkání. V r. 1098 část mnichů opustila burgundské opatství Molesne a pod vedeném opata Roberta založili nový řeholní dům – v neosídlené bažinaté krajině jižně od Dijonu (odpovídalo to jejich potřebě uzavřenosti před okolním světem) – „Cistercium“ /ve fr.: Citeaux/. Označení se odvozuje: a) z milníku staré římské cesty, která tudy procházela – „cis tercium lapidem miliarem“, b) z močálovitého terénu se stojatou vodou tvořící nádrže – cisterny. Cisterciáci zdůrazňují chudobu a pravidelnou práci; za své přijali Benediktovo heslo: „ora et labora“ (modli se a pracuj); pro svou snahu o izolaci od okolního světa si i musejí vše sami vypěstovat → potřeba autarkního hospodářství; to by ovšem kolidovalo s jejich chórovýni povinnostmi (časté modlitby) → proto do řádu přijímají laické bratry (konvrše – z lat. „conversi“); práci konvršů vděčí cisterciáci za svůj ekonomický zázrak. Konvrši měli jen nižší formy svěcení; byli většinou negramotní; počtem většinou převyšovali počet mnichů – jejich hlavním úkolem bylo být pracovní síla = = vykonávat většinu polních prací; část jich žila i mimo opatství; jen oni (vzhledem k cisterciácké uzavřenosti) mohou vystupovat jako prostředníci s laickým prostředím. V r. 1119 papež stvrzuje nový řád a jeho regule, vč. zákazu přijímat peníze z „bezpracných“ (pro ně) zdrojů, jako jsou desátky, kostely, poddanské dávky. Potřeba autarkního hospodářství spolu se zákazem přijímání peněz z „bezpracných“ zdrojů si vynucují specifický, „cisterciácký ekonomický model“ – originálně pojaté hospodářství založené na originální cisterciácké ekonomické teorii: Cisterciácká ekonomická teorie vycházela z teologie a měla svou rovinu filozofickou: Podle sv. Bernarda nebylo cílem pouze negativní oddělení se od světa, ale také pozitivní vkládání „Božího řádu“ do nekultivované přírody. „Vzkvétající zemědělský kraj byl ideálem, kterého se snažili dosáhnout všude, kde jejich kláštery vznikaly. Velké dílo, reorganizace celého klášterství se týkala všech opatství. Nová struktura panství, výstavba grangií, vytyčení komunikací, v některých případech budování vodních kanálů přivádějících vodu do kláštera. Reorganizace půdy obdělávané klášterem ve vlastní režii, vytváření nových pozemkových celků. Zkvalitňování půdy, zavodňování suchých pozemků, odvodňování bažin. Využití části pozemků jako pastvin. Kolonizace dosud neosídlených území, zakládání vsí, případně městeček. To vše představovalo jen část celkových změn, jimiž krajina pod vedením cisterciáků procházela.“ (s. 45) Pro cisterciácký ekonomický model pak bylo (alespoň zpočátku) charakteristické: – odmítali všechny hmotné statky, které nevzešly z rukou členů řádu (jen sůl a železnou rudu mohli získávat jinde; peníze neměly hrát žádnou roli); – od svých dobrodinců směli přijímat jen nekultivovanou půdu (kterou pak přetvářeli na pole, louky, vinice); – na této půdě hospodařili formou hospodářských dvorů zvaných grangie (podle nejvýznamnější stavby, jíž byla sýpka – grangium (lat.) – často velké, gotické, kamenné, trojlodní), někdy byly grangie i malé pevnosti; – tyto dvory dodávaly nejen potraviny (obilí, ovoce, dobytek), ale i řemeslné výrobky (proto i náročnost na vodu!). „Cisterciácké kláštery byly zakládány v údolích, v bezprostřední blízkosti vodního toku, jenž hrál v životě kláštera i v jeho ekonomice nezastupitelnou roli. Voda představovala pro cisterciáky základní živel od úrovně mystické (Pramen vody živé), přes funkce v praktickém provozu kláštera až po roli ekonomickou. Ne nadarmo jsou cisterciáci proslulí jako skvělí stavitelé vodních systémů. V případě, že přirozený vodní zdroj potřebě kláštera nepostačoval, budovali mniši umělé vodní toky, kterými přiváděli potřebnou vodu někdy i z velké vzdálenosti. Některé z těchto kanálů budovaných ve 12. a 13. století dosahovaly délky až několika desítek kilometrů. Jak již bylo řečeno, voda sloužila

63

Zde vychází autorka především z publikace (Charvátová, 1998). Jednotlivé partie textu zvýraznila RN.


- 23 –

nejen k provozu vlastního areálu kláštera, ale bývala využívána jako zdroj energie. Na klášterních panstvích bychom dodnes mohli najít pozůstatky po mlýnech, pilách a hamrech.“ (s. 44) 64

K uvedenému ještě doplnění z (Wagner, 1938b, úvodní pasáž): K nutnosti rozvíjet své hospodářství vedly cisterciáky především tři skutečnosti: (a) potřeba pokrýt své vlastní životní potřeby, (b) náklady spojené s jejich péčí o chudé, (c) potřeba pokrýt náklady spojené s hostěním četných hostů (dobrodinci a přátelé, kteří se zastavovali na svátky či bohoslužby), kteří se ve Světlé (klášteru na půl cestě mezi Prahou a Vídní) zastavili. Kromě běžných darů, „věna“ nových členů řádu, event. (později) i nákupů tak byl vítán i odlehlý dar, i kdyby jen pro možnost výměny či prodeje. Byl ihned přeměněn v grangii; ty zprvu spravovali jen konvrši (ss. 4–5). Nicméně jakýkoli plán nebo záměr v rozšiřování majetku zde nelze nalézt. Grangie se přitom velmi lišily velikostí. Podle hospodářských potřeb bylo možné vesničky přeměnit na grangie, ale i naopak. (Zcela v začátcích Světelského kláštera, kdy se jednalo o potvrzení založeného kláštera a jeho majetku od papeže a krále a kdy ještě cisterciáci nesměli žít z daní vesnic, si dokonce vypomohli /snad s předpokladem, že zákaz nepotrvá na vždy/ tím, že některá ze svých hospodářství vydávali vůči papežovi za grangie, ale vůči králi ponechávali jako vesnice (s. 2)). Základem hospodářsky pozitivního působení cisterciáků (mlýny, pole, louky, lesy, vinice, zakládány /mnohé dodnes existující/ rybníky; chov ovcí, koňů, skotu, chov ryb) byla skutečnost, že přišli z kulturně vyspělejší oblasti a získávali další zkušenosti stálými kontakty s generální kapitulou. (ss. 8–9) Hlavními příčinami později nastupujících hospodářských problémů bylo: – (už od počátku): někdy dárce dar odvolal, pokud nebyl potvrzen zemským knížetem; – časté procesy související s výměnami a prodeji (vyvolanými snahou rozšiřovat majetek) /listiny o nich tvoří až polovinu archivu listin do r. 1500/; – snižování počtu konvršů (rozmach měst a nových řádů dává těmto lidem nové možnosti uplatnění); – sami mniši se od těžké práce odtahují a s nutností platit mzdy se hospodářství nevyplácí. Proto se cisterciáci poohlížejí po nových zdrojích: kupují mlýny, které neslouží klášteru, žijí z desátků a daní poddaných.

64

Že především z konvršů se stávali skvělí stavitelé mlýnů se zmiňují i Mager, Meissner a Ort v (1988, s. 26).

Opatovický mlýn na Zlaté stoce Byla na počátku obou grangie světelských cisterciáků? *

Recommend Documents