Opakování - podstatná jména druhy: konkrétní - strom abstraktní - zvědavost, krása obecná - pes, kapradina, netopýr vlastní - Rex (pes - každý tvor toho druhu, Rex - jen ten, který se tak jmenuje) zvláštní druhy podle schopnosti tvořit mluvnické číslo: pomnožná - nůžky, prázdniny (mají jen množné číslo) hromadná - kamení, dříví, žactvo (jednotné číslo označuje více věcí) látková - voda, písek (označují látku bez ohledu na množství) vzory: rod mužský: pán, hrad (les), muž, stroj, předseda, soudce rod ženský: žena, růže, píseň, kost rod střední: město, moře, kuře, stavení rozdíly mezi životnými a neživotnými vzory: ve 4.pádu: vidíme pána, muže - životné, hrad, stroj - neživotné (podstatná jména rodu životného mají rozdílné koncovky 1. a 4.pádu) pravopis koncovek podle vzorů: psi štěkají - jako páni, viděli jsme psy - jako pány (zdůvodňujeme tvarem vzoru ve stejném pádu) tvary k zapamatování: k pánovi, v lesích, s ženami, písněmi, růžemi, kostmi (koncovky -ovi, -ích, -ami, -emi jsou měkké)
Opakování - přídavná jména druhy: a) tvrdá - vzor mladý, mladá, mladé b) měkká - vzor jarní, jarní, jarní (i odvozená od zvířat - psí, lví) c) přivlastňovací - vzory otcův, matčin (odpovídají na otázku ČÍ?) pravopis: hraví medvědi - mladí, s hravými medvědy - mladými, ryzí zlato - jarní, s tygřími mláďaty - jarními rozdíl: šel k Martinovi - k pánovi (zde podstatné jméno) byl zvědav na Martinovy plány - matčiny (zde přídavné jméno) jmenné tvary: vzor mlád, mláda, mládo chlapci běhali bosi - jako mládi dívky běhaly bosy - jako mlády vzory otcův, matčin mají jiné zakončení než vzor mladý: šel do Jiráskovy ulice, ke Karlovu mostu - matčiny, matčinu naslouchal Viktorčině písni - matčině přiběhla na Barunčino zavolání - matčino rozdíl matčini, matčiny: přiběhli sousedovi psi, slyšel sousedovy psy množné číslo: maličcí žáci, krotcí ptáci, plaší jeleni, vesničtí obyvatelé, kanadští hokejisté, drazí přátelé stupňování: vyšší, užší, mladší, nižší, strmější, tenčí, měkčí, hezčí, prudší, kratší, nepravidelně: dobrý - lepší, zlý - horší
Podstatná jména označující části těla (oči, uši, ruce, nohy, kolena, ramena, prsa) - v množném čísle mají zvláštní skloňování (zbytky dvojného čísla) např.: oslík stříhá ušima, houpe nohama, dítě tleská ručičkama - zvláštní koncovku přejímají i přídavná jména a číslovky např.: hoch s rozzářenýma očima, mezi čtyřma očima - neživé věci mají koncovky podle vzorů hodinky s ručičkami, židle s rozviklanými nohami (ženami), hrnec s uchy (městy)
Opakování - shoda přísudku s podmětem - měkké i je na konci slovesa v minulém čase tehdy, je-li alespoň jeden podmět rodu mužského životného např.: (ti) chlapci utíkali - rozhoduje vzor, ne skutečnost, např. děti jsou podle vzoru kost a mají shodu jako rod ženský: (ty) děti se smály zájmena ti a ty, oni a ony jsou pomůckou, při větším počtu podmětů je vhodnější zkontrolovat , zda některý podmět je rodu mužského životného: např.: Štěně a kotě (rod střední) si hrály. Tygříci (rod mužský životný) a lvíčata se kočkovali. další příklady: Šli jsme do lesa. (my všichni) Česká republika a Rakousko uzavřely smlouvu. (ty státy) Po lese se pohybovaly skupinky houbařů. (ty skupinky) Štěňata pobíhala po dvoře. (ta štěňata) - v přítomném čase sloves se shoda neuplatňuje: např.: Hradby se drolí. Hrady se rozpadají. (vždy dlouhé měkké i)
Opakování - zájmena 1) druhy: osobní, přivlastňovací, ukazovací, vztažná, tázací, neurčitá, záporná 2) pravopis a tvary: a) já
b) se
-
beze mě, vidí mě - 2. a 4.pád mě ke mně, o mně - 3. a 6.pád mně nic mi nejde (číslo jednotné) my tam jdeme (číslo množné)
- házel sebou, vezmi si s sebou
c) ona, ta, naše - bez ní, té naší (tato zájmena mají stejnou délku) - k ní, té naší - vidím ji, tu naši - na ni, tu naši - s ní, s tou naší d) můj, tvůj - podle vzoru mladý - s mými, tvými, svými e) její, jejich - do jejích očí (dívky), jejich dům f) s námi, s vámi, s tvými, s nimi - na konci i
Vztažné zájmeno jenž, jež, jež - používá se na spojování vět na stejném místě jako zájmeno který a umožňuje nahradit jeho časté opakování např.: Strom, který roste před domem, pamatuje mnoho věcí. Strom, jenž roste před domem, pamatuje mnoho věcí. (jenž připojuje větu, která rozvíjí předcházející podstatné jméno) tvary se tvoří: tvary zájmena on, ona, ono + ž (kromě 1.pádu) bez něho+ž k němu+ž o něm+ž bez ní+ž k ní+ž bez předložky je na začátku j: např.: Hoch, jehož to byl nápad, … po předložce je na začátku n: např.: Hoch, na něhož se těší, … zvláštní tvary: (ti) Strážci, již střežili údolí pod hradem, … (ty) Hrady, jež střežily údolí pod hradem, …
věty:
Osud lodi, s kterou plul Kryštof Kolumbus, byl nejistý. Osud lodi, s níž plul Kryštof Kolumbus, byl nejistý. (s lodí, s ní+ž) Je to hoch, kterého nenechá žádná skála klidným. Je to hoch, jehož nenechá žádná skála klidným. (hocha, jeho+ž) Hostýn je kopec, z kterého je daleký výhled. Hostýn je kopec, z něhož je daleký výhled. (z kopce, z něho+ž)
(zájmeno je možno nahradit podstatným jménem, které vedlejší věta rozvíjí, a tak lze snadněji vytvořit tvar)
Opakování - číslovky druhy: - určité, neurčité - základní, řadové, druhové, násobné (např.: několik, několikátý, několikero, několikrát, dva, druhý, dvoje, dvakrát) 1) za řadovými se píše tečka: 24. prosinec, Karel IV., 14. století, na 15. straně 2) základní číslovky jsou bez tečky: na straně 15, v roce 1348 3) mezery se píšou mezi všemi číslovkami, které se zvlášť skloňují: rok tisíc devět set devadesát jedna rok devatenáct set devadesát jedna pětadvacet (bez pětadvaceti), dvacet pět (bez dvaceti pěti) (bez mezer se píše jen na složenkách a šecích, aby nebylo možno částku změnit) 4) číslovka dva, oba bez dvou, obou, k dvěma, oběma, o dvou, obou, s dvěma, oběma 5) tři, čtyři bez tří, čtyř, ke třem, čtyřem, o třech, čtyřech, s třemi, čtyřmi 6) píšeme dvě stě, tři sta, devět set
Obtížnější tvary sloves a)
kryji, oni kryjí (kryju, kryjou je hovorové) kupuji, oni kupují (-u, -ou je hovorové) píšu, píšou řežu i řezám, řežou i řezají klušu i klusám, klušou i klusají
b) prosit, trpět, sázet - zakončení 3.osoby čísla množného zjistíme podle rozkazovacího způsobu: pros! - oni prosí trp! - oni trpí sázej! - oni sázejí (-ej, -ejí), tvar sází je ale také možný - koncové -s, -z se nemění: nezkaz, pověs, uhas! c) minout, tisknout, začít - nu se vkládá, je-li v 3.osobě čísla jednotného před -ne samohláska nebo r,l např.: mine, hrne, minul, hrnul - pokud je před -ne souhláska, nu se nevkládá např. padne, tiskne, padl, tiskl - zvláštní tvary: začal, počal d) moci, moct - mohu (můžu je hovorové)
Slovesný rod činný a trpný činný - děj vykonává podmět trpný - něco je děláno s podmětem (rozhoduje to, jak je věta poskládána, nikoliv to, jak děj probíhá ve skutečnosti) např.: Kůň táhl těžký vůz. - činný (kůň táhne) Těžký vůz byl tažen koněm. - trpný (něco je děláno s vozem) Zde se prodávají knihy. - trpný (něco je děláno s knihami) Zde prodávají knihy. - činný (oni prodávají) trpný rod se tvoří dvěma způsoby: a) příčestí trpné + sloveso být (opisný tvar) např. dům je stavěn, louka je pokryta květinami b) použitím zvratného tvaru slovesa např.: dům se staví
Příslovce - vyjadřují různé bližší okolnosti dějů nebo vlastností druhy: místa, času, způsobu, míry a příčiny (např.: daleko, všude, často, někdy, zbytečně, úprkem, dosti, velice, proto, proč, tam…) 1) tvoření: a) z přídavných jmen: rychlý - rychle, daleký - daleko, hezký - hezky b) ustrnutím pádu: kolem, ráno c) příslovečné spřežky - spojení předložky s podstatným jménem nebo dalšími slovními druhy - 2, 3, 6 významové rozdíly: na hoře (na kopci) x nahoře (nahoře v podkroví) do hromady (skočil do hromady písku) x dohromady (sečetl všechna čísla) při tom x přitom o pravdu x opravdu… 2) pravopis - zdůvodňuje se přídavnými jmény: skromně - skromný zřejmě - zřejmý (mně je tehdy, je-li n i v příbuzném slově) 3) stupňování - vyjadřuje míru (stupeň) vlastnosti - tři stupně krásně - krásněji - nejkrásněji krátce - kratčeji - nejkratčeji vysoko - výše - nejvýše daleko - dále - nejdále nepravidelné stupňování: zle - hůře, dobře - lépe, mnoho - více, brzo - dříve, málo - méně
Předložky - jsou slova neohebná, která mají podobný význam jako příslovce, avšak teprve ve spojení se jmény a) předložková vazba - předložka se pojí jen s určitými pády např.: kromě - 2.pád (kromě něho) mimo - 4.pád (mimo neděli) b) pravopis předložek s,z s kým čím, z koho čeho (starší pravidlo rozlišuje i se stolu - z povrchu, ze stolu - zevnitř) c) pro snazší výslovnost se někdy píše: se, ze, ve, ke, ku např.: ze skříně, ke mně, ve dne, nade mnou
d) předložkami mohou být i slova: mimo, kolem, blízko, během, kromě (pokud jsou spojeny se jménem - např. během prázdnin)
Spojky - jsou slova neohebná, která spojují větné členy nebo věty v souvětí např.: Hoši a dívky se šli se koupat a pak utíkali k domovu. - spojky dávají větné členy nebo věty do vzájemných vztahů např.: Když bude hezky, půjdeme ven. Protože bylo hezky, šli jsme ven. Šli jsme do lesa, abychom nasbírali houby. a) spojky podřadící - připojují závislý větný člen nebo závislou větu, píše se před nimi čárka např.: aby, protože, když, i když, že, jakmile, zatímco, ačkoliv… b) spojky souřadící - spojují několikanásobné větné členy a věty hlavní souřadně spojené - čárka většinou nebývá před spojkami a, i, nebo, ani, před ostatními se píše např.: ale, ba i, neboť, a, a proto, avšak…
Částice - uvozují samostatné věty nebo vyjadřují postoj mluvčího - údiv, přání, zdůraznění, zvědavost atd. - nejsou větnými členy např.: ano, ne, asi, snad, prý, ať, nechť, kéž, což, zdalipak, možná, bohužel… Kéž se nám to podaří! To je ale krása! Zdalipak sis na nás vzpomněl? Prý dobře hraje fotbal. - v různých větách mohou být některá slova částicemi, jindy zase jiným slovním druhem např.: Pršelo, ale stejně šel ven. - spojka
Citoslovce - vyjadřují pocity, nálady, napodobují zvuky - pokud nahrazují ve větě přísudek (sloveso), neoddělují se čárkou např.: Pes hop přes plot. Dědeček šup s liškou do pytle. - v jiných případech se čárkou oddělují např.: Au, to bolí! Prásk, blesk uhodil do stromu. Brr, to je ale zima. - při nápodobě zvuků se píše nad ú čárka: bú, vrkú, hú…
Velká písmena - rozlišují vlastní názvy od obecných pojmenování: pes - kterýkoliv toho druhu Rex - pouze ten, který se tak jmenuje a) zeměpisné názvy - obecná jsou slova jako např. hora, údolí, řeka, brána, pramen, moře, hory, oceán, poloostrov… např.: Moravská brána, Hostýnské vrchy, hora Hostýn, pramen Odry, hrad Helfštýn, řeka Bečva, Potštátské skalní město (skály), Baltské moře b) přídavná jména - moravské řeky, hranický zámek, partutovický mlýn, olšovecká zvonice nejsou součástí názvu, hranické jsou domy, ulice, náměstí… - Moravská brána, Hostýnské vrchy - název horopisného celku, lze najít na mapě c) víceslovné názvy - velké je první písmeno, jinak zůstává velké písmeno jen u vlastních názvů např.: Česká republika, Spojené státy americké, Spolková republika Německo, Spojené království Velké Británie a Severního Irska d) názvy měst a obcí - s velkým vše kromě předložek např.: Střítež nad Ludinou, Hranice, Bystřice pod Hostýnem, Nový Jičín, Nové Město nad Metují výjimka: Rokytnice v Orlických horách (název hor zůstává v původní podobě) e) pojmenování obyvatel a ras - Evropan, Čech, Moravan, Olšovák - obyvatelé podle místa, - běloch, černoch, indián - příslušníci rasy f) osoby a zvířata Karel Čtvrtý, Petr Veliký, Přemyslovci, Mistr vyšebrodský (malíř, jehož pravé jméno neznáme), Svatý otec, náčelník Orlí pero, pes Bílý tesák, Žabák (v bajce), děd Vševěd, Červená karkulka, Karkulka g) ulice, domy - velké je i písmeno po předložce
např.: ulice U Tří lip, náměstí Pod Kaštany, náměstí Krále Jiřího, dům U Dvou medvídků, U Dvou slunců, hostinec U Tlustého Jana, U Kalicha, jdeme k Tlustému Janovi, ke Kalichu
h) základní škola (kterákoliv), Základní škola Střítež nad Ludinou (název), obecní úřad (jakýkoliv), Obecní úřad v Olšovci (název) ch) Praha - Hrad - s velkým písmenem je pouze ten v Praze - Pražský hrad, prezident sídlí na Hradě, Svatovítský chrám, Chrám svatého Víta (ten na Pražském hradě), Vladislavský sál, Prašná brána, Staroměstská radnice, kaple Betlémská, Malá Strana (část Prahy), Karlův most, Václavské náměstí, pražské ulice, petřínská rozhledna, Památník národního písemnictví - svatovítský chrám (jiný než na Pražském hradě), kaple sv. Kříže na Karlštejně i) východní Čechy - Babiččino údolí (údolí), Staré bělidlo (dřevěná chalupa), babiččiny úly, pevnost Dobrošov, Barunčina škola, ratibořický zámek, Orlické hory, Teplické skalní město (skály), skalní rokle Sibiř, Krakonošova lenoška (skála), Nové Město nad Metují (město), hotel Orlík, hrad Střmen, Česká Skalice (město) j) Jeseníky Nízký Jeseník, Rešovské vodopády, hrad Sovinec, sovinecká věž, Hrubý Jeseník, hora Praděd, Petrovy kameny (skály), vodopády Bílé Opavy, Velká kotlina (údolí), chata Švýcárna, lázně Karlova Studánka (obec), Vysoká hole (hora), Kralický Sněžník, pramen Moravy
VĚTNÉ ČLENY Přísudek - je větný člen, který vyjadřuje, co se praví o podmětu: a) co dělá - Michal se směje. b) co se s ním děje - Kniha leží. c) jaký je - Počasí je příznivé. vyjádřen může být: a) určitým slovesným tvarem (má osobu, číslo…) Delfín skáče. (= přísudek slovesný) Delfín si hraje. (se zvratným slovesem) Petr by se byl býval učil. (v podmiňovacím způsobu) Utíkal jsem do lesa. (v minulém čase) Obrazy jsou vystaveny v galerii. (v trpném rodě slovesa) b) jménem se sponovým slovesem (být, bývat, stát se, stávat se) Delfín je zvědavý. Delfín je savec. Mirek se stal starostou. (= přísudek jmenný se sponou) c) jménem beze spony Pes - přítel člověka. d) citoslovci, příslovci, zájmeny Kočka hop na plot. Tomášovi je smutno. přísudek slovesný složený - je složen z infinitivu (neurčitého tvaru) slovesa plnovýznamového a určitého tvaru fázového nebo způsobového slovesa (začít, začínat, přestat, přestávat, zůstat, zůstávat, moci, smět, musit, chtít, v některých případech mít) Martin začal číst. Radim přestal pospávat. Mirek musí sekat dřevo. poznávání přísudku: Z padesáti druhů je nejznámější delfín skákavý. Existuje o něm mnoho pověstí. Jedna vypravuje o přátelství delfína a chlapce. Delfín vozil hocha na hřbetě. Hravého delfína mohli lidé hladit. Lidé začali chovat delfíny v delfináriích. vedlejší věta přísudková - nahrazuje jméno v přísudku jmenném se sponou (věta vedlejší - nahrazuje některý větný člen věty řídící)
Nejsem nespolehlivý. Nejsem takový, aby se na mě nedalo spolehnout. Obloha byla jako vymetená. Obloha byla, jako by ji vymetl.
Podmět - vyjadřuje původce děje nebo nositele vlastnosti (kdo něco dělá, je…) - nejčastěji je vyjádřen podstatným jménem (v 1.pádě): Pejsek běhá po louce. Slunce se rozzářilo na obloze. Martin je pilný. Kniha leží na stole. - může jím být ale i jiný slovní druh: Ozvalo se hlasité hurá. A je spojka. druhy podmětu: a) vyjádřený - je ve větě uveden b) nevyjádřený - je znám z předchozích vět nebo ze situace: Už to vím. (já) Martin sbírá známky. Má jich mnoho. (Martin) c) několikanásobný Roman, Martin a Jana šli do lesa na houby. d) všeobecný - ve rčeních, u osob, které neumíme přesně označit: Jak si usteleš, tak si lehneš. (kdokoli, komu to je řečeno) V divadle hráli Romea a Julii. (všichni, kdo se na představení podíleli) Vedlejší věta podmětná - nahrazuje podmět věty řídící Bázlivec nesmí do lesa. Kdo se bojí, nesmí do lesa. Není známa doba jeho návratu. Není známo, kdy se vrátí.
Shoda přísudku s podmětem - platí pro koncovky sloves v minulém čase rod rod rod rod
mužský životný mužský neživotný ženský střední
Chlapci utíkali. (ti) Stromy se ohýbaly. (ty) Dívky se smály. (ty) Štěňata se protahovala. (ta)
- při několikanásobném podmětu je měkké i vždy, je-li alespoň jeden podmět rodu mužského životného) Pes, obě kočky a koťata spali. (oni) Stůl a židle stály. Kočka a koťata spaly. (ony) Koťata a štěňata si hrála. (ta) - nástrahy: Děti se koupaly. Smečky vlků přiběhly. (ty) Rodiče čekali. Koně klusali. Sněhuláci stáli. (ti) Všichni jsme se těšili. (my všichni) - dvě možnosti: Dívky s hochy závodily/i. (předložka s) Přilétali/y pěnkavy a kosi. (podle 1.podmětu za přísudkem)
Předmět (Pt) - vyjadřuje osobu, zvíře nebo věc, kterých se slovesný děj týká nebo je děj zasahuje - rozvíjí sloveso nebo přídavné jméno - ptáme se pádovými otázkami kromě 1.pádu - vyjádřen bývá podstatným jménem nebo zájmenem, někdy i infinitivem slovesa zkoumá pyramidy, rozsvítil svíčku, narazil na chodbu, spatřil stopy, uvolnil kámen, těšil se na poklady, rozeznával obrysy předmětů je zahloubaný do čtení vedlejší věta předmětná - nahrazuje předmět věty řídící Těšil se na ranní slunce. Těšil se, až se ráno rozzáří zase slunce. Pozoroval hru dětí. Pozoroval, jak si děti hrají.
Přívlastek (Pk) - blíže určuje význam podstatného jména (uvádí jeho vlastnosti) - odpovídá na otázky JAKÝ, KTERÝ, ČÍ … JAKÝ je hrad - starobylý, pevný, skalní, tajuplný, nedobytný, opuštěný, rozpadající se, z kamene, strašidelný… ČÍ je to kniha - Jakubova - přívlastek bývá vyjádřen přídavným nebo podstatným jménem, někdy i zájmenem, číslovkou nebo infinitivem hradní věž, schody z kamene, snaha učit se, kluk jako buk, tři sudičky, ta dívka, hrad Helfštýn - přívlastek může být: a) shodný (PkSh) - skloňuje se s podstatným jménem, které rozvíjí lesní cesta, český panovník, krásná Jitka (bez lesní cesty, českého panovníka, krásné Jitky) b) neshodný (PkN) - tvar nemění, neskloňuje se cesta lesem, panovník z Čech, únos z kláštera (bez cesty lesem, panovníka z Čech) - další druhy přívlastku: c) postupně rozvíjející - postupně zpřesňuje význam podstatného jména, bez čárek hra
hvězdnatá letní noc, zimní olympijské hry, nejoblíbenější míčová
d) několikanásobný - výčet vlastností, odděluje se čárkou statečný, udatný a hrdinný rytíř
e) přívlastek volný - lze ve větě vynechat, aniž by ztratila smysl, odděluje se čárkami V malé zahrádce, ochlazované větříkem, bylo příjemně. f) přívlastek těsný - nelze ve větě vynechat bez ztráty smyslu, neoddělujeme čárkami Všichni žáci přihlášení na fotbalový zápas přijdou v pět hodin.
vedlejší věta přívlastková - nahrazuje přívlastek věty řídící, nejčastěji začíná vztažnými zájmeny který, jenž Srny, které se pásly u hájovny, si na lidi zvykly. (pasoucí se)
