OŽllví llžíši H. D.. Bldlal'll ŠDattft. lpologetlcko-dogmatlckt Ovalla. V PRAZE. ., V: KOTRBA. CYRILLO.METHODIOJSI(Á KHIHTlSKARNA A NAI

D.. Bldlal'll

ŠDattft

.

OŽllví llŽíŠI H lpologetlcko-dogmatlckt Ovalla.

V·PRAZE. CYRILLO.METHODIOJSI(Á KHIHTlSKARNA A NAI
.

�

,

=====

V: KOTRBA.

=======�� ,

J

.

.

I

VLÍDNÉ UPOZORNĚNÍ! V knížečce této je chybná paginace a sice za str. 112 jde hned

str. 129.

Text knihy jest

však správný a neporušený .

•

;

VZDĚLAVACí

KNIHOVNA KATOLICKÁ. ====== 101 <> <>101-=====

pOŘÁOAJí:

Dr. Jas. TUMPACH a Dr. ANT. PODLAHA. -11'

Se schválením

neid. kniž. are. Ordinariátu v Praze ze dne

·11-

22.

května

1896 čís. 4884.

@) SVAZEK

SVAZEK

XL.

XL.

BOŽSTVÍ JEžíŠE KRIST'A.

V Majitel:

PRAZE 1906.

Cyrillo-Methodějská knihtiskárna V. Kotrba.

a

Flakladatelství

BOŽSTVÍ JEžíŠE KRISTA. IPOLOGETlCKO DOGMATICKÁ ÚVAHA.

POD.\vA

Dr. RICHARD PROFESSOR

PŘI C. K.

ŠPAČEK,

BOl1051.0VECKE

FAKULTĚ v

OLOMOUCI.

� o o oo V PRAZE 1906. CYRILLO.\lETHODĚjSKÁ KNIHl'I 'KÁRNA A NAKLADATELSTVÍ V.

KOTRBA.

IMPRIl\lATUR. Z kníž

arcib.

ordinariátu

v

Prazp, dne 17. ledna 1906,

čÍs. 818.

FRANTIŠEK BRUSÁK, gener. vikáf.

PŘEDMLUVA. Uveřejňuj i úvahu tuto ve � Vzdělavacf knihovně katolické c. Mám totiž za to, že se tak stane přistup nějš[ širší katolické české veřej nosti. Pravda, o niž se j edná, stala se bohužel terčem útokii, které nevěra a pochybovačnost proti nf podnikajf, aby v roucho ne· předpojatého badánf vědeckého zahaleny ji tfm snáze z mohutné a dávnověké budovy křesťanstvf vydrobily. A přece právě božstvf Jež[še Krista zasahuje co nej hlouběji i do nanky i do života křesťanského. I jest to všech tříd společenských svatosvatou povinností, aby se o tuto základn[ pravdu k řestanstvf netoliko živě zajfmaly, nýbrž j i i dle svých sil obhajovaly. Sepisuj e práci tuto , měl jsem netoliko zřetel k positivním diikaziim z Písma sv. a tradice, nýbrž vší mal jsem si i svědedvf pohanských a židovských, a ne srouštěl jsem ze zřetele současných proudii literatury protestantské, odkuů! se nejvice útokii podniká. Práci svou prováz[m tím jediným přánfm, aby přispěla ku posile viry a ke zvýšeni cti a slávy Krále věkO, Spa sitele našeho Ježíše Krista. AUTOR.

J

Uvod.

Otázka, kterou Kaifáš, kní!e kněžské, jménem vele· rady Ježíši Kristu předložil, řka: -Zaklfnám tě skrze Boha živého, abys nám pověděl, jsi-li ty Kristus, Syn Boha ži vého ?«, stala se rozhodujícím obratem i pro Krista Pána i pro národ židovský. jejž velerada zastupovala. Pán a Spasitel náš odpověděv na tuto přísežnou otázku slovy : -Ty jsi řekl (já jse m ; srov. Mar. 14, 62) Ale však pravím vám, uzříte Syna člověka sedícího na pravici moci Boží a přicházej ícího na oblacích nebeských« (Mat. 26, 59 a násl.), přivodil sobě potupnou smrt na kříži, kteráž se pro nás stala obětí náměstnou, kdyžtě jsme krví Beránka Božího n eposkvrněnou ze hřichů byli obmyti a s Otcem nebeským usmířeni. K níže kněžské, kterýž roztrhnuv roucho své, prohlásil .Rouhal se; co! ještě potřebujeme svědkfl.v ? Aj nyní j ste slyšeli rouhání; co se vám zdá ? c a velerada, která rozsudek vynesla : .Hodenf jest smrtic (Mat. 26, 65. 66), zřekli se a za přeli svého Messiáše a přestali býti i.s národem, kterýž zastupovali, lidem j eho. (Dan. 9, 27.) 1. Tato otázka, která tak hluboko pronikla i do života Kristova i do osudů postavení národa israel ského, nepozbyla dosud rozhodujfc1ho významu. Ti .

-8-

totiž, kteří s apoštolem Petrem o Ježíši Kristu vyzná vaj í : » Ty jsi Kristus, Syn Boha živého« (Mat. 16, 16), jsou a zůstanou věrným lidem jeho, věřícími křes1:any; ti pak, kteří odpově ď Kristovu dle příkladu knížete kněžského za rouhání považuj!, nejsou lidem jeho. poněvadž jej jako Boha a Vykupitele svého zapíraj ! ; nečiní t o ovšem všichni zcela .zj evně a přímo . Cetní spisovatelé protestantští, přívrženci tak zvaných škol » kritických., dobře jsou si toho vědomi, že kdyby božství Kristovo zřejmě popřeli, přestali by býti křes1:any. Proto se této rozhoduj!cí otázce snaží vyhnouti tím , že dávají na ni odpovědi obojetné a nepřímé. Stano visko takových badatelův naznačil správne americký spisovatel Channing. Tento sice tolik usiloval vyhladiti ze srdcí vrstevníkův svých vIru v božství Ježíše Krista, než přece musil chtěj nechtěj vyznati, že shledáv áme u něho takové věci, jež z pouhé lidské přirozenosti se vysvětliti nedají: » Věřím, « pravi, » že Jež!š Kristus jest více než pouhý člověk«, a připoj uje : » Ti, kdož upírajl Kristu praeexistenci (t. j . popírají jeho božství), nepovažuji ho za pouhého člověka. loni pozoruj í, že je mezi ním a námi veliký rozdíl . Považují ho za zvláštního miláčka Božího, jenž důvěrně obcuje s Bohem, jenž obda i'en jest dary, statky, silou, milosti a vědomostmi, jakých nikdy žádný člověk neměl, a jenž stkví se čistotou bez po· skvrny, kteráž jest údělem nebeš1:anův, loni přiznávajl všichni a s radostí, že Ježíš Kristus zastiňuje velikosti a krásou svou veškeru dokonalost lidskou J) 2. Stoupencům škol kritických nelze u příti zásluh, jichž si zlskali badáním kritickým, aby text knih novo zákonných co možná nej věrněji na původní tvar uvedli. Ovšem, že si mnozí i při této práci vedli předpojatě a strannicky, poněvadž dávali přednost vnitřím důvodům a řídili se svými subjektivnlmi názory. Tak dosvědčuje na příklad Harnack, hlavní to představitel kritického badání ve stal'okřesťanské literatuře u protestantův, že »to velikým pokrokem, který věda děj episná v po slední době učinila, když si navykla tato vypravováni .•

'l Ch an n i n g : DiacourI sur le c ar actére du Christ.

9-

(v evangeltich především) s h lubším porozuměním a mírněji posuzovati l) S pisovatelé tito, zkoumajíce obsah zpráv v evao gelifch, usilovali o to, aby ve vy pravovánIch o životě Pána Ježíše oddělili jádro dějepisné a přirozené od nedějinné, protože nadpřirozené a zázračné skořápky, a tak ocenili a použili i zpráv sv. evangelif jako pramenů dějepisných\!) i přes to, že ráz j ejich j est nad· přirozený. Dle názoru Harnackova byla víra v božství Kri stovo teprve v druhém století v církvi křesťanské vy tvořena a zavedena. » V druhém století stalo se ze zplozenI Krista v život časný nadpřirozené a potom věčné zplození, a toto �býti zplozenu. bylo povzneseno za rázovitou známku druhé hypostase.. Co druhé století provedlo s plozením Syna, to prý čtvrté století dovedlo s »poslánfm« Ducha sv., neboť ze zaslíbeného seslánI Ducha sv. učinilo poslánf » věčnéc a zároveň známku rázovitou třetf h ypostase v nej světější Trojici; nikde ji nde prý nelze j asněji pozorovati práci obrazo· tvornosti pojmové jako zde, tak dodává badatel tento.3) Tímto tvrzením, jehož ovšem nedokázal, popIrá Harnack božský původ Ježíše Krista a podstatnou, ano popřednI pravdu z evangelii násilně vytrhuje. Tak by božství Kristovo bylo pouhým výtvorem duší věřících, které v zanícené obrazotvornosti své nadpřirozené a božské zplození Krista Pána byl y vy tvořily. V této příčině souhlasí s Harnackem Sabatier, kterýž píše: .Setrváme li u pojmu Slova, snadno si vyložíme, jak z přirozeného stal se nadpřirozený, z lidského stal se nekonečný. Napřed byl synem te saře, potom se stal sy nem Davidovým, p otom duchov ním synem Božím, jenž nadpřirouným z působem byl z Ducha sv. počat; než vždy ještě člověk; konečně Logos 1. j. Bfih sám. c4) •.

') Har nac k: Wesen d es Chr is tenlhuml, Itr. 16. ") F o ne k S. J., Leb en u. Lehr e J e su in d er n euest en Lite ratur. Innsbr uck 1903, lir. 229. 3) Har na c k, Dogm eng escbichte 3. vyd. IV. II. atr 28l. ') S ab a t i e r .Revue d e l'bi stoir e d e r eligion sc XXXIV. 176'

- 10 3. DovoUme-li si vMi těmto tak smělým a nič!m neoddvodněným tvrzen1m otázku : Jaké to okol nosti a vlivy pdsobily na názory o Kristu Ježrši tak úžasně, že ten, j enž byl s počátku pouze za člověka, bye i vznešeného, považován, by I již během jednoho stoletf obecně Synem Božfm j menován a uctíván ? i tu jsou s odpovědi ihned po ruce. - Za času Krista Pána mnozi vystupovali jako onen sy n Hvězdy, kteří so po važovali za zasllbeného Messiáše. Domnivali se, ze Duch sv. v nich přebývá i sv. Pavel; jakož i za t o měli, ž e zlý duch přebývá v duševně chorých. Syn Božl, to byla představa z oněch dob, kdy vznešené a nepovědomé v člověku se pokládalo za přebývání ciz í a božské bytosti v člověku.. Takto vykládá vznik a vývoj víry v božství Ježišovo Weinel .') Věru směle, ba opovážlivě zavrhují tito spisovatelé šmahem všechn y děj episné prameny zaručené a spolehlivé, které nám Jež!še Krista jako pravého Syna Božího liči a nel,,;čet nými ddkazy, výroky, zázraky, proroctvími a nadpo zemskou svatostí božský ráz j eho dokazuji. Zanícená obrazotvornost, mylné názory Lži·Messiášdv jsou jim v otázce tak závažné, jako jest božství Kristovo, daleko spolehlivějšfm pramenem než dějepisná pravda a za ručená skutečnost. 4. V úporné snaze, aby všechno nadpřirozené a zázračné dle vzoru Paulusova, Straussova, Br. Baurova v evangeli1ch přirozeně anebo mythicky vyložili, vlastně však vymýtili, nešetři ani přesvaté a vznešené mravn í povahy Kristovy, ani šlechetných a poctivých povah evangelistdv. Kristus P án jest některým z nich ná boženský m blouznivcem, jenž -se jako mystik nespo koj il pouze s tím, aby o svých ideálech snil, nýbrž s nimi žil, pracoval, je tak, jakoby se jich rukama dotknouti mohl, před sebou zřel. a svým blouzněnfm i sebe i jiné v omyl zavedl.!l) O. Holztmann opovážil se dokonce ve spise » War Jesus Ekstatiker? (Tiibin gen, Mohr, 1903), dovolávaj e se výroku J. Weisse tvrditi : »Jako jest nám to vdbec obtfžným, abychom ') We i neJ, Jeaus im 19. J ahrhunde rle, slr. 287. 'j J ti I i c he r, G1ei cbnis reden Jelu ll. 8 n.

-11-

si messiášské vědomí představili, tak by nám to bylo zcela nepochopitelným, kdyby se nejevilo v priivodu náboženské ekstase . ; toto přesvědčeni prý nynf, tak dodává Holtzmann , převahuje. Tak dospěl Holtz mann i Jiilicher k e tvrzení Renanovu, podle něhož Kristus Pán nebyl Synem Božlm, nýbrž ekstatick� ID blouznivcem. Těmto odvážným kritikiim dává Meffert') vším právem na uváženou tuto důležitou otázku : »Co však zbude z křestanstvf, aspoň z toho křestanství, jak s e dosud pojfmalo ? Zajisté, že nic. Nebot do 19. století nespatřovali ti, kteřlž se křestany nazývali, v Kristu pouhého člověka, nýbrž Syna Božího, jenž se člověkem stal, který na tento časný svět sestoupil, aby nás svým náměstným utrpením vykoupil. Kristus jest ne· toliko zakladatelem, on jest i předmětem náboženství po něm nazvaného. Kdo se této pravdy zříká, ten i křesfanství veškeru pfIdu odnímá. To doznává i D. F . Strauss: . Ž e se otázka o pravdě k řesfansti n a konec v otázku o osobnosti zakladatele jeho přiostřila a rozhodný boj bohoslovců na poli života Ježíšova vy boj ován býti musí, to nemůže nám býti·s podivením, naopak jest to zcela- v pořádku. Cena vědecké nebo umělecké práce jest ovšem nezávisla na tom, co o osobě dotyčného původce víme. . . . V kře�ťanství však jest tomu jinak. Tu jest zakladatel zároveň nej vznešenějším předmětem náboženství. Víra, jež na něm spočívá, pozbývá veškeré půdy, jakmile se ukáže, že jeho osobě nepřísluší ony vlastnosti, které ona bytost, j!lž předmětem náboženství býti má, míti musl.- 2) Ustřednf význam v křesfanství přikládá osobě Kristově i E. v. Hartmann: • Víra v Krista musí býti v úplnějšfm a přesnějším smyslu pojímána, m á-li z nás učiniti kře sťany . .. Víra v Krista jest víra v Krista jako Vyku pitel e a prostředníka. Považuje- li se však Ježíš za manželského syna tesaře Josefa a jeho manželky Marie, pak mne tento Ježíš ani smrtí svou cd hříchů ') Mp ffer t, Die geJcbichUiche Existenz Cbristi, Gladbllch, 1904 Itr. 10. ) Der alte u. neueGlaube.12-14. vyd. Bonn 1895. str. Sl, 32. "

-

12-

mých vykoupiti nemoh l . cl) Bez Ježíše Krista, Syna Božího, není tedy ani pravého křesťanství ani pravých křesťanův. Pravdu tuto třeba si právě nyní s dtirazem připomenouti, kdy se pyšně do světa hlásá, že obraz Kristův historický, jaký moderní názor vytvořil, jest daleko věrnější a pravdivější, než dogmatický , který až dosud cfrkev svým věřícfm podávala. 5. Otázce této věnovala a věnuje novější iiteratura theologická nevšední zájem. Celá řada spisů pojednává o osobě a ži votě Krista Pána se stanoviska věřícího 1 kriticky »nepředpojatéhoc, ovš em často nevěreckého. Z prací literatur cizfch buďtež zmíněny : Dílo C. F o u a r d a »L� vie de N. S. Jeslls Christc, první to díl monumentálního spisu .Origines deľEglise«, j ež se přede dvěma lety dočkalo třináctého vydání (Paris, L e co ffre) . Tomuto dílu přisuzuje L Fonck T. J. přední místo v literatuře k atolické odborné, ač nezamlčuje, že spisovatel k novější příslušné literatuře ani katolické, ani protestanské valně nepřihližePl) Díio toto jest u nás méně známo, ač tři jiné spisy téhož spisovatele : .Sv. Pavel a jeho apoštolské cesty., >Sv. Petr a první léta křesťanství- a »Sv. Pavel. Jeho poslední léta- již v českém překladě J. Hulakovského (Praha, V. Kotrba, 189,), 1896, 1899) vydány byly. Známějším jest dílo P. D i d o n a .JeŽíŠ Kristus«, jež přeložil do češtiny J. Hlllakovský a knihtiskárna Cyrillo·Methodějská v Praze r. 1892 vydala. Pi'ostě a věrně dle sv. evangelii )fčí tu Didon Spasitele našeho, npž z vypravování tohoto září tím účinněji velikolepý obraz Boha-člověka. Tutéž třeba říci o spise Msgra B o u g a u d a, bi skupa lavalského : .JeŽíŠ Kristus. Důkaz jeho božství c, který! přeložil A. Melka a »Vzdělavací knihovna kato· llcká- v Praze r. 1898 vydala. Jest to vlastně vroucí modlit bl, převývaná nadšenými projevy obdivu, jež až ve velikolepý hymnus vyznlvá, čímž spisovatel osobě Ježíše Krista skládá hold úcty a víry božské. ')

E. v. Ha r t m a n n: Die Selbstzersetzung des Cbrislen Ihums, 3. vyd. 1889. str. 64. 92. 'J F o n c k, 1. c. str. 297.

- 13-

Otáz k a o bo�s�ví Kristově stala se palčivou. kdy� A. L o i s y vydal .Etudes évangéliquesc (Paris, Picard 1902) a hlavně :oL'Evangile et l'Église.c Názory, jež Loisy zvláště o evangeliu sv. Jana pronesl, narazily na rozhodný odpor a právem poukazováno na to, že Loisy, chtěje protestantské spisovatele kritické porá žeti, sám do těchto rationalistických výkladft zabředl. Pařlžský arcibiskup a mnozl biskupové francouzšt( s nim dUo toto zapověděli. Z německých spisft nejnovějších, které o životě Krista Pána pojednávajf, Jmenovati slušl skvostné a nádherně i lluslrované dUo .Das Leben Jesu c , jež F. S c h nh m a c h e r illustroval, J. S c h l e c h t přiměře ným textem opatřil a společnost Lvova ve Vídni vy dala. 1) Pochvaly všeobecné doznaly i obrazy a v ýjevy mistrovsky a živě provedem\ i text, jenž věrně ke slo vům evangelia přiléhá a četnými skvosty poesie du chovní jest vyzdoben. Spis Dra. M. H e i ma . Unser Herr Jesns von Nazarelh, der Meoschensohnc lKolD, Bachem) byl sice vydán jako slavnostní dar na oslavu nastávaj lcfho 20 stoletf, než zůstane i na dále cennou knihou, poněvadž Uči zemi , lid a přlbuzenstvo Kristovo, tedy ony poměry, které znáti třeba každému, kdo životu Krista Pána řádně porozuměti chce. Teprve před nedávnem vydal u Josefa K03ela v Kemptenu a Mnichově R i c h. v. K r a l i k .jesu Leben und Werkc. Spisovatel naznačil směr di1a svého v předmluvě, kdež piše : .Tento život Ježíšf1v liší se poněkud od dosavadních UčenI; nesleduje právě dogma tických anebo apologetických cHův. M á býti čásU svě tových a kulturních ději n. Pokouší se o to, aby přede všlm pomoci historické kritiky život Ježišův podalo, aby na základě zachovaných pramenův a podáni jedno· duše události oné doby, tak živě a názorně, jak to jen možno, nám zpřltom nilo, čtenáře tak do n ich uvedlo, aby j e sami prožili.c I v tomto dUe, v němž spisovatel zcela obj ek ti vně používá metodických a kritických 'i DUo toto 8 textem od Dra. Antonlna Podlahy vydáno právě touž společ'lcstí i ČE'8�y.

- 14-

zásad, d03plvá k důsledkům, které jsou podstatně konsel'vativnější než četná a populárně podávaná l íčení skeptická škol kritických, k událostem, které se s cír kevním podáním shodujI. :.':� H. S c h e l l podjal se spis�m svým: -Christus. Das Evangelium nnd seine weltgeschichtliche Bedentungc (Weltgesrhichte in Charakterbildern. Mainz, Kirch heim 1903) vůči moderni kritice úkolu prostředníka, chtěje širokou propast mezi názory katolickými a m o derně kritickými překlenouti. V této snaze své, zajisté chvalitebné, aby kruhy -Kristu a učeni jeho odcizené zisk al, zašel v ústnpclch svých vůči moderní škole kritické �Iřfliš daleko. Spis tento měl býti i obran o u proti mnohým výtkám, kteréž především A. Harnack ve spise - Wesen des Christenthumsc uveřejnil. S to hoto dvoj Iho stanoviska třeba spis tento pusuzovati, má-Jj býti správně doceněn. Knize Schellově vytýká Gisler, J) že neni v polemice proti Harnackovi dosti zdařilou, poněvadž právě na hlavní otázku : Co se vám zdá o Kristu? nepodává přesné a katolické od povědi. Spisovatel mluvi sice o Kristu Pánu jako Bohu a Spasiteli, než toliko příležitostně a j akoby mim o chodem. Tyto základní pravdy křesťanské měly přece býti ve spise, j enž o významu Kri3ta Pána pro dějiny světové pojednává, přesněj i a určitěji vy jádřeny. Schell, maje na zřeteli četné útoky proti božství a výkupné smrti Kristově, o nich se pouze zmínil, než pravdy tyto byly, jsou a zůstanou povždy základnlmi sloupy kře �fanství a přinesou i naši době, ač-li j e pokorně uzná, vydatného léku. Jako spisovatel božstvÍ Krista Pána v tomto spise úplně přesně a dle pravého významu nevyjádřil, tak i o evangeliích , o zázracfch, o milosti. o cirkvi a o svátostech poj ednávaj e, učinil moderní kritice takové ústupky, které se sotva církevni tra dici ospravedlniti dajf. ll) I moderní badatelé p r o t e s t a n t š t i věnovali životu Krista Pána četné spisy. Tak B. W e i s z -Leben Jesuc (IV. vydání, Stuttgart, Berlín); O. H o l t z m a n n, ') Schweize ris cbe Runds chau tIlI. 198-212).

I) Fo n c k l.· c. 814 a d

- 15jenž pod týmž titulem spis vydal (Tlibingen 1 901); K. F o r r e r - Vortrage liber das Lebe n Jeso- (Ziirich 1902); H. We n d t -Die Lehre Jesu- (II. Antl. GOt tingen 1902) a zmfněný již spis A. Ha r n a c k d v . Kristus Pán jest těmto spisovateldm vz nešeným učitelem, přltelem lidu trplclho, správcem řádd spole čenských, mystikem, ekstatikem a miláčkem Božlm; zázraky Kristovy vykládajl buď jako výtvor pozdějšfch lidových báj í: nebo jako výsledek neomezené ddvěry, kterou Kristus Pán u d,stupd nalezl, nebo jako účinek soggesce. V překladech docházejí spisy tohoto a podobného ráz u i k nám. J ) Jest tudlž veliké nebezpečí, že mnozl, snažlce se o otázkách náboženských, které se s ne· obyčej ným zájmem v našI době přetřásají, v takových spisech poučiti, dajf se buď leskem učenosti, buď vy· chválenou kritičnosti a vědeckou nepředpoj atostl autorovou tak daleko svésti, že se Jež!ši Kristu, Synu Božfmu, jenž se z neskonalé lásky k lidstvu člověkem stal, -aby n ikdo, kdo v něho věřl, nezahynul, nýbrž měl život věčný,- ll) zcela, a to ke své největ§[ škodě odcizl. Nebe:t;pečí toto hrozf ostatně i širšlm vrstvám, poněvadž se i do nich tiskem i přednáškami veškery vymoženosti modernlho badánl vnášejf. •

*

*

*

Kristu Pánu nepřfslušl v dějinách světových vý značné mfsto snad jen proto, že byl vynikajlclclm učitelem a oprávcem řádd náboženských a společen· ských, že byl šlechetným a obětavým přltelem zvláště trplclho lidstva ; ont zajisté jest rozhranlm mezi pohan· ským a křestanským věkem a středem veškerých dějin. Kristus Pán jest nevysýchajfclm zdrojem věčné pravdy, svrchovaným předmětem viry, j edinou přl činou naši spásy; bez něho nenl pravého poznáni, nebot on jest pravda; nenl trvalého života, nebot on jest život, a neni spolehlivé cesty, neboť on jest I)

Knihovna -Samoltatnosti' ) Sy. Jan 8, 16.

y

Praze.

- J6cesta (Jan 14, 6). Osobu Krista Pána, která životem a působenfm svým tak hluboce zasáhla do dějin lid stva , že jim vtiskla ráz nového t. j. křesťanského věku a dosud svým mocným vlivem na mysli a srdce lid· ská působf, třeba posuzovati ve světle pramenů děje pisných. Jsou to především prameny křesťanské: Písmo svaté Nového Zákona a tradice, potom prameny po hanské a židovské.

-HLAVA 1.

Sv. evangelia jako prameny o božství Kristově. 1.

V

Novém Zákoně podávají nám především evangelia nejdůležitější svědectví .iak o osobě, tak o životě a působeni Krista Pána. Tato svědectví za znamenali totiž očití svědkové (Jan 19, 35). Zprávy o událostech, jež se v té neb oné době staly, mají tím větší cenu pro dějiny, pokud ovšem pravdomluv nost a soudnost spisovatelův jest dokázána, čim ony zprávy jsou svým původem bližší událostem, jež s námi sdělují. Svědectví svědka očitého jest přece daleko důležitější než pouhé vypravování těch, kdož zazna mAnali, co pouze od jiných slyšeli. I napadají proto od půrcové božství Kristova dobu, ve které evangelia sepsána byla. Záleží jim totiž nesmírně mnoho na tom, aby dobu, kdy evangelia sepsána byla} oddálili co nejvice od oné doby, kdy se vypravované události sběhly. Kdyby skutečně dokázati dovedli, že od času, kdy Kristus Pán žil, až do sepsání evangelií uplynulo sto nebo snad ještě více let, podle toho, kolik času. po třebl, aby vznikly legendy a báje a určitého tvaru nabyly, pak by mohli snadno i zázraky Kristovy, které jeho božství tak nepochybně dokazuji, zamítnouti pod záminkou, že jsou pozdějším výtvorem lidové báje, Boi.tvl JeŽlš. Krista. 2

- 18která se kolem obrazu Ježišova jako věnec ovinula. D. F. Strauss 1) se již o to POkIlSil, an sepsáni evan gelii do druhého stoleti po Kristu přeložil. Tolik jest jisto,c píše zmíněný D. F. Strauss, lOže koncem dru hého století po Kristu tatáž čtyři evangelia, která ještě dnes máme, v církvi byla uznána a od tři vynikaji. cích učitel. ův cirkevnich: Irenea v Gallii, Klementa v Ale xandrii a Tertulliána v Karthágině, jako spisy apoštolflv a apoštolských žáků, jichž jména mají, byla citována. Takto se chtěl Strauss vyhnouti nutnému. důsledku, aby nebyl nucen zprávy evangelistův o zázraclch, které tito jako současni a očití svědkové zaznamenali, za pravé uznati, nebot toho si byl dobře vědom, že, byla-li evangelia v prvém století sepsána, jeho tvrzeni se v niveč rozpadne. Dnešni kritická věda názor Straussův úplně' za mítla. Tak piše Harnack: 2) .Syla doba, a široká veřej nost dosud v ni žije, v niž se za to mělo, že třeba nejstaršl literaturu křesťanskou i s Novým Zákonem včetně považovati za předivo klamův a falšováni. Tato doba minula. Pro vědu byla ona episodou, v niž se mnohému naučila a po níž mnoho zapomenouti musl. Výsledky pozdějších badáni daleko převyšuji ve zpá tečnickém směru i to, co by se mohlo za prostředni stav dnešni kritiky poznačiti. Nejstarší literatura cír· kevni jest v hlavních bodech a v nejvíce jednotlivo· stech, literárně historicky uvažována, pravdomluvná a spolehlivá .. . Chronologický rámec, do něhož tra dice zprávy prvotně uspořádala, jest ve hlavnlch bo dech od listů Pavlových až do Irenea správný a nutl historika, aby všech hypothes, které tento rámec popiraji, se zdržel. Přijde doba a ona .již nastává, kdy se málo kdo o probadáni problémů literárně histori ckých v oboro prvotného křesťanství starati bude, poněvadž to, co se ještě prozkoumati má, všeobecného uznáni došlo - totiž podstatná oprávněnost podání, JO

c

J) Leben Jesa 1835. Str. 23. Elhik J. Str. 418.

Srv.

P a ulse n, System. der

') Geschichte der altchrial t . Li e t ratur I. svazek II. dllu. Die Chronologie. Vo rwort Sv. VIII., X" XI. Berlin 1897.

- 19 odpočítají. li se nepatrné výjimky. Uzná se, že částečně před zbořenfm Jerusalema, částečně až do doby Tra jánovy všechny základní tvary křesfanských podání, nauk, zvěstování, ano i řádflv, vyjma Novf Zákon, jako sbírku, podstatně byly hotovy.« Podobně di na jiném I) místě : »Před 60 lety domníval se D. F. Slrauss, že dějinný význam prvních tří evangelif téměř v každé příčině zni čil. Historicko· kritické práci dvou pokolení se podařilo, tato znovu v celém rozsahu ospravedlniti. Evangelium svatého Marka bylo dle mínění Har nackova�) sepsáno r. 65 -70, evangelium sv. Matouše r 70-75, evangelium sv. Lukáše r. 78 -93. Že evan gelium sv. Jana koncem prvého stoleti sepsáno bylo, jest dle Harnacka též dostatečně prokázáno. Dle j iných badatelův byla evangelia již dříve sepsána : Matoušovo r. 40-42, Markovo r. 42-46, Lukášovo před r. 70 a Janovo r. 96. 3) I tyto letopočty Harnackem stanovené dokazují, že Straussova hypothesa se udržeti nemůže. Když byla evangelia j iž v prvním stoleti sepsána, pak .jsou pra meny věrohodnými . Sv. Jan žil i po r. 90 po� Kristu mezi svými učedníky ; sv. Ignác a sv. Klement Rimský, žáci sv Petra a Pavla, byli v té době, když byla evan gelia u veřejňována, j i ž tak důkladně o životě a pf1so bení Kristově mistry svými poučeni a zpraveni, že by každý nepravdivý přídavek byli netoliko rozeznali, nýbrž i co nejrozhodněji zamítli. Pro tu dobu, kdy by lidová báje byla kolem osoby Kristovy vytvořila pře· divo zázračných vypravováni, nezbývá místa. 03tatně, jako s i apoštolé a učedníci Kristovi pozorně všímali všech zpráv o Mistru svém uveřejňovaných, tak jich ani odpůrcové s očí nespouštěli, takže se s obou stran ko [lal co nej přísnější dozor. . 2. Harnack, ač evangelia i synQptická do prvého století zařaďllje, přece o nich v nepochopitelné nedfl· slednosti tvrdí, »že nejsou díly dějepisnými, že nebyla n apsána, aby pouze sdělovala, j ak to bylo, nýbrž že ') Wesen des Christenthums. Str. 14. ') Viz G elchichte der altchr. Liter. Str. 654. aj Srv. Be l s e r, Einleitung in N. T. Freiburg 1901.

- 20-

jsou knihami, pro evangelisaci (pro hlásání evangelia určenými). Umyslem jejich jest víru v osob u a poslání Kristovo v z b u d i ti ; líčení jeho řeči a skutků, jakož i odvolávání se na St. Zákon shoduje se s tímto účelem. Přece však jako prameny dějepisné nejsou neu potřebitelny. poněvadž se účel jejich s úmysly Kri stový mi . shod uj e. cl) Divný to úsudek: Evangelia nejsou díly děj epis nými - a přece jako prameny dějepisné nejsou ne upotřebitelny ; to sotva se dá srovnati Nikdo přece o evangeliích netvrdil, že tam jako v nějaké kronice veškery události jsou zaznamenány, anebo že jest tam veškeren život a působení Kristovo zevrubně popsáno. O věrohodnoeti evangelistů by se rozhodně nemohlo mluviti, kdyby nebyla �eva[lgelia napsána bý val a aby sdělovala, jak to bylo « . Spisovatelé evangelií jako očiU svědkové události, které popisují, přece znali, a ne měli-li veškeré víry u čtenářův svých pozbýti, byli povinni pouze pravdu, tedy tak, jak to bylo, sdi\liti. Víru v osobu a božské poslání Kristovo, což dle slov Harnackových bylo jej ich úmyslem, nemohli vzbuditi ani přídavky nepravdivými, ani líčením vymyšleným, jež by byli do spisů svých pojali. Každá nepravda, ano i nejmenší odchylka od pravdy, byla by členáře soudné a badavé, a takov)'ch byló již tehdy d o s ti , ne důvěrou a opovrže ním vůči evangeliím naplnila a v obecnou nevážnost u vedla. Právě proto, že evange· listé chtěli víru v osobu a poslání Kr'istovo buditi, nesměli leč čirou a zaručenou pravdu ve spisech svý ch, podávati a zasl uhují proto viry. Učel evangelií se, jak Harnack dále dí, shoduje s úmysly Ježíšovými Vydával se tedy K ri st ů s Pán neprávem za Syna Božího ? Za Syna Božího se Kri stus Pán prý ani neprohl ašoval, ani nevydával, tak odpo vídá Harnack. Učedníci Páně a první evangelisté tak da leko prý v nadšení svém pro Krista zašli, že j ej v pravdě za Syna Božího měli a bez podvodného úmyslu j ej za něho prohlašovali. Než, kdyby toto tvrzeni o evange listech b"ylo správným, nikdo by je nedovedl z úm yslu ,

'

) Wesen des Cbristenthums. Sir.

14.

- 2l podvodného ospravedlniti. Často totiž evangelisté ve svých zprávách nesdělují svého názoru o Kristu Ježíši, nýbrž líčí události a zaznamenávaj í výroky, jimiž jiní božstvÍ" Kristovo vyznali. Tak j est z vypravování Mat. 16, 16 na první pohled patrno, že nepodává t u evan gelista svého mínění o Kristu Pánu, nýbrž že sděluje důležité doznáni, jímž sv. Petr ve jménu ostatních apoštolův pravé božství Kristovo vyznal, a Kristus Pán toto vyznání schválil. Povinností evangelisty tedy by lo, aby tak to sdělil, jak to bylo, jinak by byl dfiležité výroky překroutil a povinnosti věrohodného zpravo daje se zprollevěřil. 3. Odpůrcové božství Kristova mají neostřej i na mířeno na evangelium sv. Jana a rozhodně žádají, aby se čtvrté evangelium nepřipisovalo sv. Janu Evan gelistovi, nýbrž jakémus » presbyteru Janovi . z Malé Asie. Toto evangelium hlásá totiž božství Krista Pána co nejjasněji. Ono Slovo Boži, které bylo jako osoba druhá v n ejsvětěj ší Troj ici u Boha, j est dle čtvrtého �vangelia netoliko pravým Bohem (sv. Jan 1 , 1), nýbrž jest i jednorozeným Synem Božím a stalo se člověkem (v. 14.). Rozdíl mezi »historickým« a »dogmatickým « Kristem neni dle učení tohoto evangelia nijak opráv něn. Ti tedy, kteří božs.t vi Ježíše Krista, kteréž právě v tomto evangeliu tak jasně j est vyrčeno, uznati ne chtěj í, prohl ašují původcem tohoto evangelia »kněze Jana�, uče dníka Páně, jenž prý v polovici druhého sto letí v Malé Asii žil. Harnack ovšem tohoto nového evangelistu vy tvořil, než nedovedl vyložiti ani, odkud by se byl vzal v tak záhadné postavě zmfněného pre sbytera o ne n vznešený názor o Kristu Pánu, jenž celé ono evangelium proniká, ani oněch míst (Jan 20, 30 ; 2 1 , 24 a Jiná), která toliko očitý svědek napsati mohl . V této nesnázi hleděl si pomoci tímto vy světlením : �Povšímneme li si, jak zvláštním a vynikaj ícím způso bem jest Zebedeo'lec jako učedník, kterého Pán m iloval, v evangeliu označen a jaký úkol mu ve vypravováni událostí čtvrtého evangelia příslušf, nemůžeme pochy bovati, že byl spisovatel ve zvláštnfm poměru k to muto učennlku, a že lento poměr v evangeliu vyjádřiti us�loval. Ž e tedy Jana Zebedeovce nějakým způsobem

- 22 za čtvrtým evangeliem hledati třeba, toho nelze popf rati.« ' ) Má tedy sv. Jan i dle tohoto vyhýbavého výroku Harnackova, jimž čtvrté evangelium za dilo sv. Jana. neuznává, přece jakýs podll na sepsání téhož evan gelia. Poměr sv. Jana ke čtvrtému evangeliu již dávno a zcela přesně určil sv. Irenej, I) když dosvědčuje, že sv. Jan skutečně sepsal toto evangelium. Proti tomuto svědectví Irenejovu nelze nic namitati; byltě Irenej učedníkem sv. Polykarpa, kterýž byl opět učedníkem Janovým. Z tohoto ev�nge1ia, jako z pramene pravého a věrohodného, maji skoro všichni Otcové apoštolští citáty, které velmi pečlivě sestavil Dr. Funk.3) Dodá-Ii se, že i Harnack o tomto evangeliu přiznává, že bylo v letech 80 -110 sepsáno, pak jsou to dflvody pádné, které! sv. Jana jako spisovatele zminěného evangelia označuji. Ony námitky a pochybnosti, ovšem nedoká zané, nedávajl nikomu práva, aby toto evangelium jako pramen pochybný zamftaJ. Pozoruhodným jest úsudek, který napsal Msgr. Camus, ") biskup de la Rochelle et Saintes, když byl A. Loisy podivné názory o evan geliu sv. Jana ve spise svrchu zmíněném uveřejnil: »Chtlti navrhnouti,c tak pfše Msgr. Camus, »po čtvrtém stoletf redakci čtvrtého evangelia, abychom tak po skytli christologickému dogmatu času ke tvořeni se, je zbytečno, poněvadž sv. Pavel před 60 roky formu loval vše, co čteme II sv. Jana o dvoji přirozenosti Kristově božské a lidské. Domnivati se, že toto čtvrté evangelium neni dílem sv. Jana, tot mf ti k tradicio neln1me, nejlépe dokázanému svědectv! nedfivěre, tot nic neautoriseje ani argumenty vnitrné ani argumenty vnějšl. Chtfti biografii tak krásně načrtnutou S jejfm apologetickým účelem přeměniti v mystické pojetl, kde autor, pohlfžeje zpět šedesáti lety nadšenf, po něž ')

Chronologie. 677. ') Iren ady. haereses III. I. 1. 3) Op. Patrum ap. I. str. 565.

t) Faule exegése, Mluvaise Theologie. Paril, Oudin. Srv Fouard C.: Saint Jean et la fin de I' Age apostolique. Parit, Leeoffre 1904. K n a b e n b a ue r: Der geschichtlichll Characler de8 yierten Evangelium!. Ve Sti mmen aus Maria Laach. 1904. Seilit 9.

- 23 -

generace křesfanské pracovaly, uložil sv6j výklad osoby Ježíšovy, je pokus, nad nějž nic zpozdilejš'ho neznám, a představovati si, že se pokus ten zdařil, zastává pro mne illust nejvice nevysvět1enou. Jest exegeticky chybno, že Ježiš se necltil a neprohlásil Messiášem, Synem člověka a Synem Božlm, Bohem jako jeho Otec, od prvých dnů svého veřejného života. « 4) Nej přednější význam evangelií jako plsemných svědectví j est starobylost. Sepsána byvše v letech, j ež hned po samých událostech následovala, jsou zá roveň jednoduchým, ale pravdivým výrazem všech upominek, jež v mysli učedníků zanechaly přfkazy, pří klad a osobnost Mistra do nebe odšedšfho. I) CO sami viděli a slyšeli, o tom nemohli nemlu viti. 2) Viděli a poznali Mistra svého jako jednoroze ného od Otce plného milosti a pravdy, 3) byli svědky jeho božské moci, patřili na utrpení jeho, leč uzřeli i slávu z mrtvých vstalého a na nebesa vstupujic1ho. Duchem sv. naplněni neohroženě hlásali jméno jeho, v němž jediné jest spaseni ; poukazovali na zmrtvých vstáni jeho, jež jest důkazem nezvratným božstvi jeho, a dosvědčovali messiášské poslání jeho, kteréž v prvé řadě platilo lidu israelskému. Od tohoto kázání nic j e nedovedlo zdržeti, ani zápovědi ani hrozby ani bičování ani okovy ani mu čenI. Ze skálopevného přesvědčení evangelium toto vytrysklo, poněvadž bylo věrnou ozvěnou slova Ježíšova. Když pak se počaly tvořiti křesfanské obce ve znamení víry Kristovy, tu si věřící vroucně přáli, aby jim blahá zvěsf o životě a utrpení Páně trvalejší pa mátkou zachována byla. Proto se učedníci Páně sna žili písemnými památkami, evangeliemi, oživiti, dopl niti a zachovati nauku, kterou ústně byli hlásali. Takým způsobem povstala evangelia, jež přáním a potřebám věřících vyhovovala. I) D i d o n I. c. 8. 17.

2) S k. ap. 4, 20. 0) Jan 1, 14.

HLAVA

Ir.

Svědectví evangelií a listův apoštolských o božství 1 ežíše Krista. o božství Kristově podávají evangelia i listy apo

štolské, především listy sv. Pavla, přečetná svědectví: Ač j sou tyto písemné památky objemem skromny, obsahují přece nevyčerpatel né bohatství řeči a skutků, které jako paprsky v j ediném středisku se stýkaj l a sblrají, aby leskem a j asem pravého božství osobu Ježlše Krista ozařovaly. Dle zpráv těchto jest Ježíš Kristus proto pravým Bohem, poněvadž jemu právem přísluší: božské přívlastky a vlastnosti, božské působení a moc, víra i úcta j ediné Bohu povinná. S neohroženou důslednosti nazýval se Kristus Pán sám Synem Božím a pravým Bohem, kteréžto názvy jemu i svati spisovatelé zcela zřejmě přikládali. Pravdivost těchto výroků v dokládaj í proroctvími, k terá Kristus Pán pronesl, zázraky, které z vlastni moci konal, nevidanou svatostí života a neslýchanou mou· drosU učení, kteréž hlásal.

- 25 --

1.

Ježíši Kristu přísluší božské vlastnosti, božská moc, přirozenost a úcta.

Božstv[ Kristovo jasně prosvítá ze svědectví,která nám lfčí původ jeho. 1. Kdežto u pouhého člověka sebe vznešejš[ho život narozením začíná a o působení teprv po vývoji schopnosti a sil duševních a tělesných mluviti lze, žil Ježíš Kristus, než se v čase narodil, životem odvěkým a slkvěl se slávou věčnou. Než se ještě z Pailny Marie narodil, již dávno byl, ano byl již tehdy, než ještě vůbec něco stvořeno bylo; byl tedy od věčnosti. ByItě Syn od Otce poslán, aby se člověkem stal, byl tedy již dříve, než se ještě vtělil: »Bfih poslav Syna svého v podobenstv[ těla hříchu.« (Řím. 8, 3 a Gal. 4, 4) Ač s nebe sestoupil, přece v nebi setrval: »Žádný nevstoupil na nebe, jediné ten, kterýž sestoupil s nebe, Syn člověka, kterýž jest v. nebLe (Jan 3, 13. a. 6 52.) Narodil se ovšem v Betlémě, když vládl v Římě císař Augustus, než (Mich. 5, 2) »východové jeho byly ode dnfi věčnosti«. Byl dříve, než Jan Kř. , jeho před chfidce, proto toholo dfistojnosti neskonale převyšuje: »Tentof byl, o němž jsem pravil: kterýž po mně přijde, přede mnou učiněn jest; nebot prvnějš[ jest nežli já.« (Jan 1, 27.) Byl dříve nežli Abraham, takže od věčnosti jest a nikdy býti nepočal: »Amen, amen pravrm vám, prve nežli Abraham byl, já jsem. « (Jan 8, 58.) Byl n Boha na počátku, dři ve než cokoliv jiného učiněno bylo: »Na počátku bylo Slovo a Slovo bylo u Boha . .. a všecky věci skrze něho učiněny byly.« (Jan 1, 1 a násl.) (Srv. Kol. 1, 15 a násl. ) Již tehdy měl slávu u Otce, než ještě svět byl: »A nyní oslaviž mne ty, Otče, u sebe samého slávou, kterouž jsem měl u tebe, prve než svět byl.« (Jan 17,5.) Tato slova , jak Toletus vykládá, svědčí o božské slávě, kterou měl Kristus Pán jako pravý Bfih u Otce svého od věčnosti. Když tedy na nebesa vstupoval, vracel se tam, kde dříve byl (Jan 6, 63) anebo kde vždy je"t.

- 26 » Sy n člověka, jenž jest v nebi « (Jan 3. 13). jest tentýž jak o ,.jednorozený Syn, kterÝž jest v lfmě Otce« (Jan 1, 18). Jednorozený Syn, jenž jest v lfině Otce, neni leč jediný a pravý Sy n Boži a druhá božská osoba. 2. Pl'lvod Kristflv daleko vznešenějšf nad pdvod všech tvorflv a proto pdvod božský vyniká dále ze slov archanděla Gabriele, jenž od Boha byl poslán, aby Marii Panně narozeni Páně zvěstoval. (Luk. 1, 3 1.) Tento poslanec Boži sděluje s Pannou Marii onu převýznamnou zvěst skoro těmi též slovy, jakými kdys lsaiáš prorok (kap. 7, 14) narození Emanuele před pověděl: ,. Počneš a porodfš syna, jenž bude veliký a Syn Nejvyššlho slouti bude a dá jemu Pán stolici Davida o l ea jeho a kralovati bude v domě Jakubově na věky Ježlš, kteréhož Panna Maria poroditi měla, bllde velikým a vznešeným, ano největšlm a nejvzne šenějšlm, a to proto, poněvadž Synem Nejv yššlho slouti bude. Tomuto pdvodu božskému bude přimě řena vláda a panstvf, jimž vládnouti bude bez konce až na věky. Na dotaz Panny Marie, která nad zprávou andě lovou žasnouc, děla: .Kterak se to stane, poněvadž muže nepoznávám ? odpovfdá archanděl: . Duch svatý sestoupí v tě a · moc Nejvyššfho zástlní tebe a protož co se z tebe svatého narodí, Syn Božl slouti bude. « Hned při početl a narozeni z Id na Panny Marie vy nikne božský pflvod Ježíše Krista, an se pflsobením Ducha sv_, nadpřirozeným zpdsobem bez přičinění muže Syn Boží z Marie Panny narodl. Zázračně počat a zrozen bude pak svatým (sanctum) svatosti pod statnou. I) Kdežto my, vyhna ni synové Evy, na svět přicházíme jakožto synové hněvu a teprv z Ducha sv. a z vody znovuzrozeni, býváme očištěni, obmyti a po svěceni, jest Ježlš Kristus svatost pouM, čirá, nestvo řená, bytajícf, a veškeré lidské i stvořené svatosti zá klad, pflvod i pra men. Slova archandělova : - Moc Nejvyššlho zastfnl tebe« upomlnajl na proroctvl Isaiášovo (45, 8), kdež prorok .

. •

'

) S c h e e b e n, Dogmatik, ll. 736, Frei burg im Br. 1878.

- 27 -

po Spasiteli toužebně volá: »Rosu dej te nebesa s hfJry a oblakové dštěte spravedlivého; otevři se země a v ypuč nám Spasitele. « Obrazné rčenf toto, ž e se Ježlš narodi jako s v a t é, jež nebesa z oblakft dštiti budou, přfpadně naznačuj e, že věčný Syn Božl bude z IfJna Boha Nejvyššiho, jenž v nebesich sídlí, vl i t do pozem ského Ifma Panny Marie. Z tohoto zvěstováni dovozuj i svati Otcové nadše nými slovy božství Kristovo. »Nikoliv tělo na tělo,« dí sv. Chrysologus, 1) »nýbrž Duch sv. sestoupí na tě. Poněvadž , co z těla nal'ozeno , jest tělo , a co z Ducha svatého, j est D uch, ten, jenž se z Ducha narodl, j est bez odporu Bůh, poněvadž Duch j est Bůh. Nikdo ať nepoj ímá ono . Svaté« všeobecně, nýbrž v oné zvlášt nosti , kteráž .. se v nebeslch ozývá: svatý, svatý, svatý Pán Bůh zástupftv.« A sv. Bernard se táže: »Proč tak prostě ,. Svaté« a bez přidavku ? Má m za to, že neměl , čim by vlastně a dftstoj ně poj menoval ono vznešené, ono velikole�é, oqo ve�ebné, co z nejčistšJho těl a Panny s �uší svou s Jednorozeným Otce m ělo býti spojeno. Kdy by řekl: svaté tělo nebo svatý člověk nebo svaté ditko, cožkoliv by takového položil, že málo řekl, by se . zdálo. um tedy bez určeni .Svaté., poněvadž co Kol iv ono jest, co Panna porodil a, jest beze v ši po chyby svaté, jest obzvláště svaté i posvěcenfm skrze Ducha i přijetím slova. !J) 3. Ježl ši Kristu připisuje Písmo sv. božskou moc a božská díla. a) Moc tvftrčl jest bez odporu a v ýhradně moci Božl : . Já jsem Hospodin , j enž čin[m všecky v ěci, roz- tahuji nebesa sám, utvrzuji zemi, a žádný se mnou« (Is. 44, 24 ' srov. Is. 37, 1 6., 48 12). A právě t.uto moc přik ládá Písmo sv. Jež[ši Kristu. Sv. Pavel (k Ž id. 1, 10) pfše : » K Synu pak . ..: Ty Pane na počátku založil jsi zemi a dllo rukou tv ých j sou nebesa. Onat: za· hy nou, ty pak zfJstaneš - ty p ak tentýž jsi a léta tvá nepřestanou. « Právě těmito slovy oslov ui e žal mista Hospodina (Jahveh v žlm. 10 1, 26-28). O Jež(ši ') C h r y B o l o g. Sermo 14�. ) S. B e r n a r d i, Homilia 4. &uper .Mis8U ' <.

'

\

- 28 -

Kristu píše týž apoštol (ke Kol. 1 , 16. a násl.) . Nebo skrze něho stvořeny jsou všecky věci na nebi i na zemi, viditelné i neviditelné, buďto t růnové nebo panstva, buďto knížatstva nebo mocnosti, všecky věci skrze něho a v něm stvořeny jsou ; a on jest přede všemi a všecky věci jim stojI. c O K ristu Pánu tvrdí apoštol, 1) �e bylo všechno stvořeno v Synu, t. j . dle úradku a všemo houcnosti jeho ; než všechno bylo stvořeno skrze Syna. Syn tedy není poe-ze příčinou nástroj nou všeho, nýbrž příčinou tvl'lJ čí (srov. Jan ] , 3. : Všecky věci skrze něho učiněny jsou, a Ž id. 1, 2: Skrze něhož i věky učinil). Všechno bylo dle učení sv. Pavla stvořeno k němu (Synu ř. d-:; �i;tóv) jakožto k poslednímu clli veškerého světa. Kristus Pán j est d l e vývodů těchto pravým Bohem, poněvadž jest Svořitelem všehomíra, poněvadž jest věčným aaebo má nade vším s vrchovanou vládu ( .jest přede všemi «) a všechno vůli svo u zachovává (nebot » všecko stoH v něm «) a .všecky věci nese slovem moci své « (Ž id. 1 , 3.). Moc, ktbrou Kristus Pán všechno zachovává, nenl podstatně rozdílna od moci tvůrči ; tato i ona přísluší Synu, poněvadž má stej nou s Otcem plJdstatu . Prolo též sv. Pavel, až byl nazval Syna . obleskem slávy a podstatným oorazem podstaty jeho« (Otce) teprve dodal : .a nesa všecky věci slovem moci své • . Kristus Pán koná i důsledně všecky skutky Boží a jedná jako Bůh. b) Zázraky, ji miž Kristus Pán učení své jako božské zpečetd, potřebám a bědám lidským pomohl, způsobil pouhým slovem, z vlastni m oci, ano i pouhý m pokynem své viHe. Pouhý pokyn stačil, aby se bouře utišila, ohromný počet ryb se ulovil ; pouhé slovo bylo dosti mocné, aby z mize'o malomocenstvf, prchaly choroby a odchá zeli zlí duchové ze svých oběti a vstávali mrtvi k ži votu. Skutky tyto -nevzbuzovaly pouza obdiv a úžas v zástupu a apošto'ech, ony přesvědčovaly o božské moci Kristově a získávaly pravdě Boží srdce upří mná a po spáse toužíc!. Dojem, z 1zraky Kristovými způsobený, ozýval se v různých p rojevech, kterými lid, '

) J 0 9.

P o h l ť, Lehrbuch. der kath. Dogmatik I , 254.

--

20 -

apoštolé i velerad a pravdivost těchto zázraků uznávali. Tito totiž prohlašovali Krista Pána za proroka (Jan 6, 1 4.), z a Messiáše, za 'Syna Božího, a nebyli to jen ti, kteří dobrodiní zázračné moci Kristovy na sobě zakusili, nýbrž i pouzí svědkové takových výjevi'l víro v božství Kristovo tím osvědčili, že se Kristu Pánu . klaněli (Mat. 8, 2.). Těchto zázraků se Kristus Pán vším právem mohl dovolávati jakožto neochvějných důkazů božství svého : , Nechcete-li věřiti mně, skutkům věřte, abyste poznali a věřili, že Otec ve mně jest a já v Otci e (Jan 10, 38.). c) Kristus PáD" odpouští hříchy jako B a h : » Kdo může odpustiti hříchy leč sám Bůh ?e tázali se Židé u sebe, a to vším právem. ,. Ale abyste věděli, že Syn člověka má moc na zemi odpouštěti bříchy (řekl šlakem po raženému) : Tobě pravím, vstaň, vezmi lože své a jdi do domu svého < (Mat. 9, 6. a Luk. 5, 2 1.). A obraceje se k Magdaleně odpouští jí všechny hříchy, jež proti Bohu spáchala, jako by j í odpouštěl pťJjčku, kterou se u něho vydluži la, a to pro lásku její. (Luk. 7, 37 . . ) Ten, který pouhým slovem vzkřísil mládence v Nai mu, dcerušku Jairovu a Lazara v Bethanii, vším právem říci mohl : :oNeb jako Otec mrtvé křísí a ob· živuje, tak i Syn, kteréž chce, obživuje« (Jan 5, 21), a nedivtež sé tQmu, nebot přichází hodina, ve kterouž všichni, kteříž v hrobích jsou, uslyší hlas Syna Božiho i půjdou, kteříž dobře činili, na vzkříšení života : kteří pak zle či nili, na vzkříšení soudu (tamtéž v. 28 a 29 ). Kristus Pán i jako Bůh souditi bude : . Aniž pak Otec soudí koho, ale veškeren soud dal Syn u . . . a dal J emu moc činiti soud, nebo Syn člověka jest e (Jan 5, 22 a 27.). Kristus Pán přijde na konci věků v obla cích s mocí velikou a velebnosti a vyřkne nade všemi národ y, kteřiž v bázni a úzkosti čekati budou '.1 nohou j eho svého osudu , neodvolatelný svůj rozsudek (Jan 14, 1.). Kristus Pán, an zá zraky konal na přírodě, na lidech živých i mrtvých, an hříchy odpouštěl a předpo vídal, že přijde sou dit veškera pokolení země, dokázal, že jest mu v pravdě dána veškera moc na nebi i na zemI (Mat. 28, · 1 8.). K této moci neskonalé přiléhá .

•

e

•

- 30 i svrchova né panství Kristovo,' jež pouze Bohu při sluš!. Kristus Pán jest pánem nad životem a smrti n a nebi i n a zemi, nebot má -..klíče .smrti a pekla c (Zj. svatého Jana 1, 1 8. ) ; on j est -vševládce 1t�'I'tol!.pd'tw ; c (tamtéž 1 , 8.) ; jemu jest veškero stvořeni, ani anděly nevyjfmajfc, poddáno (I. Petr. 3, 22.) ; jest . Pá n pánliv a král králOvo (Zj. sv. J ana 17, 1 4 .) Jakož máme jednoho Boha O tce, tak máme jed noho Pána Ježíše Krista (I. Kor. 8, 6) : -Ale my máme toliko jednoho Boha Otce, od něhož všechno jest a my v něm, a jednoho Pána, Ježíše Krista, skrze něhož všech no a my skrze něho.c Otec jest proto pravým Bohem, poněvadž jest všeho pO�odem, počátkem a přfčinou; této neskonalé moci, z niž jest všechno, vy rovná se pouze moc Ježfše Krista, kterýž jest proto Pánem, poněvadž všechno, co v o U O tcovou povstalo, vůli Ježlše Krista trvá . žije a pOsobf. Jest tedy vůle a moc Ježiše Krista táž jako vOle O tcova. 4. Na tuto svou moc, která se od moci Otcovy ni čim neliší, odvolává se Kristus Pán, aby dokázal, že j est s Otcem jedné a téže podstaty. · a) Když totiž Ž idé Pána Ježíše ve chrámě v sini S alomounově o slavnosti posvěceni chrámu v J erusa lémě obstoupili a jemu řekli : � D okud duši naši držiš ? Jsi · li ty Kristus, pověz nám zjevně «, odpověděl jim Ježrš : » Mluvlm vám, a nevěřlte. Skutkové, kteréž já činfm ve jménu Otce svého, ti vydávajf svědectvi o mně; ale vy nevěřlte, poněvadž nejste z mých ovcI. Ovce mé slyšf hlas můj, a já znám je, a následuji mne ; a já život věčný dávám jim, a nezhynou na věky, aniž je kdo vytrhne z ruky mé. O tec mňj, což (dle ř. t. : který! mi je dal) mi dal, většft jest nade všecko : a žádný (jich) nemflže vytrhnouti z ruky Otce mého. Já a Otec jedno jsme. (Jan 10, 24 a násl.) Kristus Pán prohlašuje na otázku Ž ldfiv, že jest dárcem života věčného, že jsou ovce (věřfcf) majet kem jeho právě tak, jako Otci náležl, a že je chráni proti všem nepřátelňm touže moci, jako Otec. R oka Krista Pána (moc) jest právě tak sil na, jako r uka (moc) Otcova. -

c

- 3l -

Tato moc nezdolná a nepřekonatelná přísluší Kristu Pánu proto, poněvadž . � O tec ·ml'lj, což mi dal, jest větš[ nade všecko« ; sdělil totiž Otec se Sy nem božskou podstatu (srv. Jan 17, 10: všecko, cožkoliv má Otec, mé jest). Dle řeckého textu : � Otec, k terýž mi je (ovce) dal, jest většl nade všecko « (nade všechny). Kristus Pán tedy takto dovozuje: Aniž je kdo vytrhne z ruky mé. Proč nevytrhne ? Poněvadž j e z ruky Otce mého všemohouclho, jenž většl nade všechny, vytrh nouti nemfIže; Otec pak tyto ovce za!le dal m ně. Aby se pak nikdo neopovážil tvrditi, že tato moc Kristova j est snad pouze Synu od Otce propůjčena, dodává: � J á a Otec jedno jsme.« Máme totiž j á a Otec jednu a tutéž podstatu, a odtud i jednu a tutéž moc. Jakmile Kristus Pán tato slova pronesl, chápali se Ž idé kamenl, aby j ej kamenovali. Rozuměli tedy zcela dobře, že se Kristus Pán prohlásil za rovného a soupod3tatného s Bohem Otcem ; ovšem že Židé v umíněném odpo�u a zaryté nevěře jednáni své omlou· vajl, řkouce: -Pro dobrý skutek tebe nekamenujeme, ale pro rouhání, a že ty j sa člověkem B ohem se činlš. - Slov svých, j imiž se co do podstaty s Otcem rovným býti prohlásil, Kristus, tento učitel pravdy božské, neod volal, aby snad smysl j ejich nes právně pochopený vyložil a opravil. Právě naopak, ještě zřej· měji dl: Nechcete-li věřiti mně, věřte skutkl'lm, aby ste poznali a věřili, že Otec jest ve mně a :já v Olci. « Výrok Kristův: � Já a Otec jedno jsme a Otec jest ve mně a j á v Otci e, dl totéž jako : - Jsem pravý BOh, pravý Syn Božl « . b) S touže určitosti mluvil Kristus Pán o moci a podstatě své, Otci ve všem rovné, když m u Ž:dé činili protivenství, že uzdravil v sobotu člověka třicet osm let chromého. (Jan 5, 16 nn.) Na obranu tohoto skutku svého odpověděl jim Ježlš : .6tec můj až do · savad dělá, i ját dělám.« V činnosti a po.sobnosti Kristus Pán ani ne· umdlévá ani neustává, at ji proj evuje mimořádnými skutky, j ako tento zázrak byl, at pravidelným způso bem, kterým všechno zachovává a řidl. Poněvadž Kri· �

- 32 sius Pán svou či nnost R Otcovo u činností prohlásil za totožnou, tedy hledali Ž idé tím více ho zabiti : že ne toliko rušil sobotu , ale i Otcem svým nazýval Boha, rovným se čině Buhu. Ač Ž idé Kristova slova tak pochopili a si vylo žili, že se jimi za Syna Božího, Otci rovného, prohlásil, přece tento výklad jejich neopravuje, ba s důrazem dále dí : :tNemůžet Syn ničehož sám od sebe činiti, je diné, co uzří, že činí Otec ; neb cožkoli on činí, to činí podobně i Syn. « Syn m á právě tutéž činnost jako Otec; ve všech věcech, k nimž se činnost tato odnáší, jest mezi oběma úplná shoda, a stejným způsobem Otec i Syn činnost tuto projevuj í. Obzvláště však :tjako Otec m rtvé křísí a obživuje, tak i Syn, kteréž chce, obživuj e. « Vlastní mocí Syn křísí mrtvé na rozdíl od proroků a poslancův Božích, kteří nemohli mrtvého k života probuditi, leč když jim Bůh k tomu moc svou propůjčil. Moc tato proto Synu přísluší, poněvadž :tjako Otec má život v sobě, tak dal i Synu, aby měl život v samém sobě« . Pramen a původ života sdělil Otec se Sy nem, an jej od věčnosti zplodil, a tak se stal i Syn životem pod statným, dárcem a původcem veškerého života. Z Ježíše K rista prýští se veškeren život přirozený i nadpřirozený. Jest totiž Kristus Pán .život «, " pravé světlo - , :t plný milosti a pravdy, z jehož plnosti vzali jsme všichni milost nad mi lost- (Jan 1, 4 a násl.). Kristus Pá n sám o sobě dí : . Já jsem cesta, pravda i ži vot. Ž ádný nepřichází k O tci leč skrze mne. Kdy byste . mne znali, zajisté byste i Otce mého poznali ; a od této chvíle poznáte j ej a viděl i j ste j ej - (Jan 1 4 , 6 n ). :t Každý, kdo živ jest a věří ve mne, by t také umřel, živ bude.« (Jan 1 1 , 26). :tOn mne oslaví : nebo z mého vezme a zvěstuje vám. Všecko, cožkoliv m á Otec, mé j est ; protož jsem řekl, že z mého vezme a zvěstuje vám . (Jan 16, 14 a násL). :t Aby všickni j edno byli, j a ko ty, Otče, ve m n ě a já v tobě, aby i oni v nás jedno byli . . . A já slávu, kterouž jsi mi dal, dal jsem jim, aby byli j edno, jakož i my jsme jedno.« (Jan 17, 22.) » Amen, amen pravím vám, že přichází hodina a nyní jest, kdyžto uslyš! mrtví hlas Syna

- 33 -

Božfho, a kteříž uslyši, živi budou. Nebo jako Ot ec má život sá m v sobě : tak dal i Synu, aby měl ž ivot v sobě samémc (Jan 5, 25.). 1) 5. Přirozenost ona, kteráž byla v Kristu Pánu základem věčného původu a božských vlastnosti, ne skonalé a neomezené moci, zcela stej né podstaty s Otcem, nemůže býti j iná, leč přirozenost božská. Sv. Pavel proto zcela zřej mě o Kristu Pánu df, že než se ještě člověkem stal, již všim právem měl přirozenost božskou (Fil. 2, 6 . . . ) : »kterýž jsa ve způsobě Boží nepoložil sobě toho za loupež, že jest rovný Bohu : ale sebe samého zmařil, přijav způsobu služebníka, ku podobenství lidi učiněn a v způsobu nalezen j ako člověk. « Ona » z působa služebníkac, kterou Kristus Pán se vtěliv přij al, j est rozhodně přirozenost lidská; nelze tedy ani ,.z působu Bož!c, která Krista Pánu vším právem a beze všeho nespravedlivého pf'i svojováni příslušela, býti totiž Bohu rovným, j inak vykládati, leč j ako pravou přirozenost božskou. Tohoto božství, které j emu vším právem náleželo, měl Kristus Pán ,.plnost tělesně,c jak dále sv. Pavel píše (v KoJ. 2 , 9) : Poněvadž v něm přebývá plnost božstvi tělesně. « •

Božství, které v Kristu Pánu přebývá v plnosti, jest rozhodně úplné a pravé. Kdy ž tedy apoštol píše, že ,. toto božství tělesně v Kristu přebý vá « , označuj e toto božství jako pravé, skutečné a podstatné na rozdfl od chrámu Jerusalém· ského, kde Bůh pouze v oblaku přebýval, i na rozdll ') Tato slova překrásně vykládá sv. Augustin: Odkud živi budou ? Ze života. Z jakého života ? Z Krista. Odkud dokážem e, že ze života·Krista? J á jlem, dl, cesta a pravda i život. Kráče ti chceš? Já jsem cesta. Klamati se nechce!! ? Já jsem pravd a. Umtl ti nechce !! ? Já jsem život . . . Má Spasitel úvot, z něhož žiti mohou věfici. A jak jei má? Jako Otec jej má. Proč pak dodal : lám v sob ě ? Pavel kde má? Nikoliv sám v sobě, y Kristu. Ty věfíc! kde má!! ? Nikoliv sám v sobě, nýbrž v KrIstu. Syn pak Bolí ne j a koby na počátk u byl bez života a ž ivot obdržel i kdyby jej byl takto obdržel, nebyl by jej měl sám v lobě. Což jest sám v sobě? Aby sám byl aamým životem. Co tedy dl »dal Synnc, jest totéž, j a koby se řeklo: zplodil Syna, zplodiy totiž dal. (In Joannem.)

nýbrž

Bažshl Ježfše Krista.

3

, - 34 od spravedlivých a poslancfi svých, v nichž Bůh pouze milost( a mocí svou přebýval. 1) 6. Pro Krista Pána žádá Písmo sv. i božské pocty, takové totiž, která jediné Bohu přlslušl. Pocta Bohu povinná nesml se leč Bohu vzdávati, j akož prorok di (Is. 42, 8.) : »Já jsem Hospodin, toť jméno m é ; slávy své jinému nedám e ; a právě touto slávou, kterou Bůh za své výhradní právo prohlašuje, má býti Kristus Pán oslavován: » Aby všichni ctili Syna jako clf Otce . . , jenž ho poslal . (Jan 5, 23,). A když byl Kristus Pán prohlásil, že » všichni mají cUli Syna jako cti Otcec , dodal: ,. kdo necti Syna, ,!ecti Otcec . Kdo tedy Syna cU, cti Otce, cti Boha. Ucta a pocta, kterou všichni j sou Kristu Pánu povinni, j est výhradně božská a Kristu Pánu jen proto příslušl , poněvadž jest pravým Bohem. V Krista Pána máme věřiti jako v Boha věřime�) : » V ěřlte v Boha, i ve mne věřtee (Jan 14, 1 .). Bez viry v Krista není života 'nadpřirozeného, kterýž v dítkách Božích má prouditi : neboť ,. moc státi se syny Božími dalc Ježíš Kristus pouze těm, »kteřiž věří jménu j eho « (Jan I , 12.). Bez této viry nelze ani do života věč ného vejíti ani věčné spásy dosíci. Jako » kdo věř! a pokřtěn bude, spasen bude c , tak ,. kdož neuvěři, bude zatracen c (Mar. 16, 16.), a » tento pak jest život věčný, aby poznali tebe samého pravého Boha a kteréhož jsi poslal, Ježíše Krista « (Jan 1 7, 3.). Týž Kristus Pán, j enž má býti jediným předmětem víry naší, má býti základem i veškeré naši naděje. Od něho máme s dfivěrou očekávali i veškery pro středky ku posvěceni svému i život věčný. Kristus ') Velmi případný jes t výklad, který BY. Ambrož o těchto slovech podává : Jes tliže podle apoštola jes t plnos t bofstv! t�les ně v Kris tu, bud' doznají, že Otec a Syn jsou jednobo božs t.í, buď, s nažl-li se božství Syna a Otce roztrhnouti, když Syn veškeru plnos t božs tví tělesuě má, což zbude, co ještě Otci přiděliti cbtěj!, když ne,!i již vice nad plnos t a plnos t jes t dokonalos t? Jest tedy jedno božstv!. (Sv. Ambrož, de fide 8, 6.) 2) Věřiti v Boha jest daleko vice, než věřiti Bobu, jak s vatý Augus tin vys větluje : Věřiti v Boha jes t věrou milovati, věrou ctíti, věrou k němu s pěti a k jeho údll.m býti vtělenu (Sv. Aug. in Ioan. trac. 29.).

- 35 Pán jest dle učeni sv. Pavla . naši naděj [c (I. Tim., 1 , 1.) a dle kázáni sv. Petra (Sk. ap. 4, 12.) . neni v Udném jiném spasení ; neboť není j iného jména daného pod nebem lidem, skrze kteréž bychom měli spaseni býti « , a dle slov sv. Jana (I. Jan 3, 2.) -ještě se neukázalo, co budeme. Vímeť, že když se ukáže, podobni jemu budeme; neboť viděti j ej budeme tak, j akž j est. A každý, kdož má tuto naději v něm, posvěcuje sebe, j akož i on svatý jest. « Krista Pána máme i jako Boha milovati ; většl láskou nežli otce, nežli matku, nežli ženu, nežli sy na nebo dceru, láskou, jež necouvá ani před smrti. A těm, kteří zemrou pro něho, kyne život věčný : . kdo miluj e otce anebo matku vice než m ne, není mne hoden, a kdo miluje syna neb dceru vice než mne, není m n e hoden- (Mat. 10, 37.) . • A kdo ztratl život svfij pro mne, nalezne jej « (tamtéž). Na slova tato, jimiž Ježíš Kristus onen zvláštní nárok na lásku a srdce všech vyslovil, upozorňuje překrásně Msgr. Bougaud (I. c. str. 53.), an dí: Vy značím pouze tři věci, jež v tomto nároku jsou obsa ženy a z něho ojedinělý zjev v dějinách citu lidského tvoří. • První zvláštnosti tou jest, že chtěl Ježíš Kristus milován býti o d e v š e c h. Ach, jak stěžl dovedeme si získat lásky pouze několika osob; jakž bychom mohlí tedy pomýšleti na lásku všech ? A kdo také kdy na ni pomýšlel ? Nikdo, ani zakladatelé náboženstvf. Tak si byli v té přfčině vědomi slabosti a nedosta tečnosti l idské . . . Těšime se nadějí na dfim, na míru· plný a čistotný krb a že naj deme šlechetnou, čistou a věrnou milující duši, a to stačí k našemu štěstí. A máme·li tohle, pak nechť z uřl bouře, nechť tíha obtíží života lidského sehne hlavu - my nepodlehneme, neboť máme útočiště, přistav a oporu . . . Proto když vidíme, jak docela jinak vede si Kristus, jak slavnostně žádá si milovánu býti ode všech, pociťojeme již při tom hlubokého obdivu. • Než nedosti na tom, Ježlš Kristus žádá netoliko, aby ho všichni milovali, nýbrž aby ho každý miloval n a d e v š e c k o, žádá lásky silnější a oddanější •

- 36 -

nade všelikou jinou, lásky za niž by člověk obětoval rozkoš, lásky, jež jde až na svědectví krvt'. Ba co dím ? Ž ádá lásky, před niž hy zbledla každá jiná. Nuže tedy máš otce, máš matku, j ež miluješ veškerou něhou duše své. Ale někdo si žádá od tebe větši lásky, nežli jakou máš k otci, v ětší, než jakou máš k matce - Kristus Jež!š : » Kdo miluje otce nebo matku více nežli mne, není mne hoden. c " A ty opět jsi matkou ; než kdosi žádá, abys ho více milovala, a jem u musíš, .b ude-Ii toho žádati, i obě tovati dítko své - Kristu J ežíši : "Kdo miluje syna nebo dceru vfce než mne, není mne hoden . c Avšak Kristus netoliko si žáJá býti milovánu ode všech nade všecko, on i předpovídá, že dojde této mocné, zvláštní a nemožné lásky, a kdy ? - až po své smrti. Neby l milován za živa a počítá na lásku po smrti. Nebot kdo se obětoval za něho ? Kdo šel s ním na Kalvarii ? Sám a sám vstupuje na ni a hledá to, kdo by ho po těšil, jak dí Písmo sv., než nadarmo. A když byl za živobytí opuštěn, zapřen, zrazen a nemilován, blouzní přece ještě, že po smrti dosáhne této lásky mocné a hrdinské a neobyčej né. Věru - opakuji ještě jednou - tot přímo š í lenství m , leč by to ovšem mluvil Bůh. A nicméně, jakkoliv byl neslýchaný jeho poža dave k, přece se uskutečnil a skutečnost jej daleko předstihla. Sotva zemřel, již se láska na jeho hrobě probouzi a pokrývá kříž jeho polibky. Vyskytly f>e davy mužfi, žen i děti pro Jež!še Krista nadšených, planoucích láskou k němu, kteréž vroucIm objímáním div jej s kříže nestrhly a lIbajlce svaté nohy volaly : »Kdo nás odloučí od lásky Kristovy ? zda-li souženi aneb úzkost? nebo hlad ? zda-li nahota či nebezpečen stv! ? zda-li protivenstvÍ čili meč ?c (Ř ím_ 8. 35.) Ni koli, nikoli, nic nevyrve nám ze srdcí lásku k Ježíši Kristu Ježfš Kristus, praví dokonce i Renan, dochází dnes tisíckráte větší lásky, než za svého života , Ó přemožen cilem, táži se, kdo jest, jenž dovedl získati si takové lásky ? Kdo jest ten muž, jenž troufal si v nepatrném městě palestinském kdysi vysloviti, že ž ádá si býti m il o ván u ode všech nade všecko, a jakž to řekl, tak také došel lásky, před níž bledne každá ,

•

•

c

_

"

_

.

_

- J7 -

láska jiná ? Kdo se odváži tvrditi, že byl pouhým člově kem ? To byl také nejpádnější důkaz božstvi Kristova, j enž předsvědčil vězně na ostrově sv. Helény. Napo leon 1. to doznává, řka : Ježíš Kristus žádá si od lidi lásky : žádá si toho, čeho lze dojiti nejtlže, čeho marně žádá mudřec od svých žáků, čeho m nohdy marně žádá otec od vlastnich děti, žena od muže, žádá si jednim slovem srdce lidského, j ež chce miti sám. Ž ádá s i ho a docház[ ho. I soudím z toho, že jest Bůh . ·. . �A před ním již Pascal, jenž zaznamenával si duchaplné myšlenky své na útržcich papíru, napsal tato tři slova : Ježl š Kristus chtěl býti milován, byl milován, j est Bůh . K Ježíši Kristu, v jehož jméně j est spása naše, máme se i modlitbami svými obraceti ; jsoutě tyto modlitby, jak Kristus Pán ujišťoje, téhož významu a účinu jako ony , které Bohu Otci přednášíme : » Začkoli prositi hudete Otce ve j ménu mém, to uči ním,: aby oslaven .byl Otec v Synue (Jan 14, 13.). Kristus Pán se zavazuje, že netoliko t o učiní, zač prositi budeme Otce ve j ménu jeho, nýbrž i » zač pro siti budete mne ve jménu mém, to učinim.e Takovéto zaslíbeni, dle něhož každá modlitba ve jménu Kristově přednesená vyslyšena bude, nemohl nikdo j iný učiniti a tím méně splniti leč Kristus Pán, jemuž »jest dána ve škera moc na nebi i na zemi e a » v jehož jménu každé koleno kleká n ebeských, zemských a pekelnýche (Fil. 2, 10.). Věřící přednášejí modlitby své Panně Marii a svatým v nebi ; ne� nečini tak v důvěře, že j im Panna Maria a svati učini, začkoliv je prosi, nýbrž že jim tito m ocnou přímluvou na Bohu pouze vy prosi, oč se o ni modU, bude-li to ovšem k pravému dobru j ej ich. Při modlitbách však, které věřicí Kristu Pánu přednášejf, proniká j e mocná důvěra, že začkoli ho prostiti budou ve jménu jeho, jim pro svou věemo houcnost, dobrotu a věrnost splnL Takové modlitby mohou tedy pouze Bohu přednášeny býti. ,Jak nežasnouti, piše opět zminěný Msgr. Bougaud,l) pomnime-li onoho šlechetného srdce, z něhož tato c

'

) Božství Kristovo str. 50.

,

- 38 slova plynula ; onoho vznešeného a velikého ducha, jenž je mluvil ; onoho čistého a bezúhonného svědomí, v němž se zrodila ? Mož všech lidí moudřejší, lepši a �větější měl by býti zároveň i nejzkaženější ? ! Všech lidí pokornější a skromnější byl by zároveň i nej p! š nějěi ? Ideál, vzor člověka, jenž soustřeďuje v sobě všecku dokonalost lidskou, byl by z lidstva nejbídnější ? Jet opravdu velice bldný - neni-li leč pouhý člověk a ztotožňuj e-li se přece i co do vůle i co do bytnosti i co do vlastností s nekonečným Bohem ve smyslu tak širokém a tak hlubokém a výlučném, že by se toho nikdo ne mohl odvážiti bez rouhání a šfJenstvf. A tato slova, j ež v ústech j i ného byla by pohoršenfm, před nimiž by hrOzou couvala každá, i svatá duše . . jsou na rtech Ježlšových úplně přirozena . . Jsou tak odtvodněna jeho neobyčej ným životem, ža ani nevěrci se neodváži viniti ho z podvodu, chlouby anebo ctižádosti. Nad Um zů stává rozum lidský státi. c

II.

Ježíš

Kristus jest

j ediný

a

pravý Syn Boží.

Písmo sv. nazývá K rista Pána často výslovně a ve vlastním slova smyslu Synem Božím. Poněvadf takové výroky božství Krista Pána nade všelikou pochybnost jasně dokazují, proto se současný racionalismus vší mocí namáhá, aby vlastni význam j ména . Syn Božíc poprel a jemu ji ný, pouze přene sený význam podložil. Tak dí na přJklad Harnack: I) .Nikoliv Syn, nýbrž j ediné Otec patří do evangelia, jak j e Ježiš hlásal.c Obsah celého evangelia dal by se dle Harnacka zkrátka vyjádřiti : Bůh a duše, duše a j ejí Bůh.2) A přece právě ony výroky, jimiž Kristus Pán svflj poměr k Otci, j ehož jest j ednorozeným Synem, tak slavně prohlásil, dokazují se vši určitostí, že, když jest Syn druhou božskou osobou v nejsvětěj ší Trojici, j est zcela ddsledně v téže Trojici Otec osobou prvou. Harnack sice doznává, že .. tento Ježíš, jenž sebepo znánl a pokoře učil, přece sebe a sebe sama Synem .

') Da. Welen del Cbrislenlhuml sIr. 91. c. lIr. 90.

Oj L.

- 39 -

Božfm nazval ;e 1) ne! aby tuto patrnou uesrovnalost vysvětlil poctivým doznánlm, !e Je!íš Kristus byl gkutečně Synem Božlm, jimž se i býti nazval, utiká se k tajemstv! a di: - Jak k tomuto věduml, že on jediný jest k Olci v poměru synovstvl, dospěl, jest tajemstvl a nevysvětIf ho žádná psychologie. e !!) Kdyby se byl Kristus vydával za toho, kým nebyl, j ako zde za Syna Božlho, nebyl by si vedl tajemně, nýbrž byl by se buď vynášel. pýchou až šllenou, anebo by to byl učinil z úmyslu podvodného, aby právě své věřicl uvedl o své osobě ve hrozný a osudný omyl.3) Těmto nevyhnutelným dfisledkům chtěl se Harnack ovšem vyhnouti, než i své dřlvějšl tvrzeni zachrániti, a proto napsal tuto nevědeckou odpovM: ,. Věta : Já j sem Syn Božl nebyla zařazena Je�lšem do jeho evangelia, a kdo tuto větu vedle jiných tam zařazuje, přidává něco k evangeliu. ') Tvrdl to spisovatel tento zcela bezdfl vodně; nebo! právě ten, kdo onu základnl pravdu , 1. j. božstvi Kristovo, v evangelifch tak j asně vyslo venou, tam odtud vytrhuje, ten evangelia porušuje. 1. Syny Bo!fmi nazývá sice Plsmo sv. i lidi, a to ty, kteří milosti Božl ozdobeni byvše z novu se zrodili ze stavu hřlchu (duchovni smrti) k nadpřirozenému životu. Poněvadž Bflh milosti svou toto znovuzrozeni pflsobi, nazývá se našim O tcem, a my j eho dltkami. Skrze milost Bož! stáváme se však pouze dltkami či syny Bo!lmi přijatými (Jan I , 12. Gal. 4, 4. Řlm. 8, 1 5.). Mezi těmito přijatými ditkami Božfmi a mezi pravým a jednorozeným Synem Božlm Písmo svaté přesně rozlišuje a pouze Krista Pána v člsle j ednot ném a jako osobu určitou ,. S ynem Božfm e nazývá. Kdy koliv Písmo sv. lidi dftkami anebo syny Božlmi j menuje , tu užfvá j ména toho buď v člsle m nožném (Job. 1 , 6 : synové Božl ; Gal. 4, 7 : přijali j ste ducha vyvolenI synfl Božlch), nebo j ako pojmu kollektivniho (Ex. 4, 22: syn můj prvorozený Israel), anebo v neurčitém e

'

'

) )

L. c. str. 8 1 .

Tamtéž. ) K l e u t g e D, Theologie der Vorzeit, nazek III., 8trana 38. Mí1Dster 1870. ') Harnack, 1. c. '

- 40 singularu, který jest vlastně pluralem (Sirach. 4, l l : I ty bu deš (milosrdný) jako syn N ejvyššího). Slova prorocká (2. Král. 7, 14.) : .Já mu budu za otce a on mi bude za syna,c která by as jedinou výjimkou zpravidla hořej�ího býti mohla, vykládá sv. Pavel o Pánu Ježíši (Zid. lJ 5.) : .Nebo kterému kdy z an dělů řekl (Bůh) . . . Já mu budu Otcem a on mi bude Synem ? ., Platí tedy onen výrok v celp�m významu svém pouze o Ježíši Kristu ; o králi Salomounovi mohl pouze předobrazně svědčiti. Písmo sv. nazývá anděly a lidi více než 50kráte syny Božími ; netoliko proto, že je Bůh stvořil a za chovává, že jim obzvláštní přízeň projevuje, nýbrž hlavně z toho důvodu, poněvadž je Bůh učinil svou milosti sobě podobnými, ano do jisté míry příroze nosti své účastnými (II. Petr 1 , 4.) ; než o andělích neuž[vá Písmo sv. nikde v jednotném člsle názvu Boží ; « o lidech sice několikráte, než nikdy a • Syn nikde o nějaké určité osobě. Výjimkou by byla ona slova (2. Král. 4, 17.) již svrchu zmíněná, a potom slova v rodokmeni (Luk. 3, 38.) : .kterýž by l Sethův, kterýž byl Adamův, kterýž byl BožÍ «. Na prvý pohled tu patrno , že třeba v prvých dvou členech doplniti . sy n « , totiž Selhův, Adamův, v posledním členu pak: že do · dati třeba "tvore Božr. 2. Sociniáni a racionalisté již za Hugona Grotia a tito i do dneška o jméně .Syn Božíe tvrdí, . že bylo u Ž idů pouhým názvem úřadu messiášského. Zidé prý nazývali Messiáše vůbec Synem Božím, než dokonce nechtěli Krista Pána tímto názvem za pravého Syna Božího u znati , nýbrž pouze vyjádi'iti, že se Kristus Pán nadpřirozeným způsobem z Panny Marie zrodil, a že jest proto u vyšší miře Synem Bož(m přijatým, poněvadž se Bohu v něm především zalíbilo. Jméno " Syn Božic znamenalo prý u Ž idů právě tolik, co -syn Davidůvc, co Ó €pxh.s'IO;, .qui venturus este, toho, jenž přijíti měl. I někteří katoličtí bohoslovci, povolujíce přfliš těmlL racionalistickým pokusům, jimiž pravé synovství Ježíše Krista popřeno býti mělo, tak daleko zašli, že o evan gelifch synoptických připouštěli, jakoby se z nich ne·

- 41 J

dalo přesně dokázati, že jest Kristus Pán pravým Synem Bož{m a důkaz tento se přesvědčivě pouze z ev angelia sv. Jana a z listů sv. Pavla provésti dal. K ristus Pán nenazýval se snad proto Synem Božím, že byl Messiášem, nýbrž proto, že byl v skutku Synem Bo· žím jediným a pravým. Kdyby název .Syn Božíe ničfm jiným nebyl býval než názvem úřadu me;lsiášského, proč pak se žádný Ui-Messiáš ani sám Synem Božim nena zýval, ani ž od jiných tak jmenován nebyl, a proč Ž idé uslyševše, že se Kristus Pán za Syna Božiho prohla šoval, jej z rouhání vinili, ano jej za to i kamenovati chtěli ? Když totiž Kristus Pán člověka 3� let chro mého uzdravil (Jan 5, 1 6 a násl.) a od Zidů, že so botu porušil, obviňován byl, tu se hájil slovy: . Otec můj až d03avad dělá, i já děláme ; tedy Ž idé tím více hledali ho zabiti: že netoliko rušil sobotu, ale že i Otcem svým nazýval Boha, rovného se čině Bohu. A když na dotaz Ž idův: . Jsi-li ty K ri stus, pověz nám zj ev ně ?« prohlásil: . skutkové, kteréž já činím ve jménu Otce svého, ti dávajf svědectvi o mně; ale vy nevě říte, nebo nejste z ovci mých . . Já a Otec jedno jsme,e tedy chápali Ž idé kamení, aby j ej kamenovali (Jan !O, 24 a násl.). Ž idé zcela dobře rozuměli těmto slovům, jimiž Kristus Pán svůj poměr k Otci zcela jasně v y tkl, an se Synem Božím pravým a co do podstaty Otci rov ným prohlásil. Vždy! Ž idé v Písmě sečtělí ze staro zákonný ch knih prorockých, kteréž horlivě čítali, vě děli, že budoucí Messiáš bude pravým Bohe m, třeba jej i synem Davidovým (Mat. 9, 27 ; 12, 33 ; 20, 30; 2 1, 9 ; Mar. 1 1, 10), králem israelským (Mat. 27, 42), prorokem (Jan 1, 21; 6, 14; 7, 40) anebo Messiášem nazývali. Než, co as přimělo Nathanaele, aby Krista Pána takto pozdravil: .Mistře, ty jsi Syn Božf, ty jsi král i sraelský ?e "Tento práv ě Israelský, v němž nebylo lsti « (Jan 1, 49 a násl.), dobře as znal starozákonná pro roctví, která budoucího Messiáše jako pravého Boha předpovídal a; mimo to celý užasl nad důkazem vše vědoucnosti, který jemu Kristus Pán právě podal: . Prve než tě FIlip zavolal, když jsi byl pod fíkem., _

.

42 viděl jsem tebe« (v. 48). K doznáni tomu, jež Kristu Pánu učinil a jebožto významu plného ani si zcela j asně vědom nebyl, přiměla jej dále i milost Božf, již byl osvlcen, j akož i » Iesk skrytého božstvl, kteréž se v lidské tváři Páně zračilo« (sv. Jarolím). 3. I synoptikové nám Krista Pána jako pravého Syna Božlho ličI. Když o Kristu Pánu vypravujI, za znamenali takové rysy, které toliko Synu Božlmu přI slušI, ano· dokonce doznáni, že Kristus Pán jest pravým Synem Božlm, i úkonem klaněnl potvrzuji (Mat. 14, 33.). Tato svědectvl, kteráž Kristus Pán o svém božstvl dle záznamu synoptikiiv podal, jsou ovšem poněkud při tlumena. Stalo se tak vzhledem k falešným nadějlm messiašským, které se u mnohých hraelitů vlivem fariseii zakořenily, j akož i vzhledem k jednostrannému monotheismu židovskému. Dokud tyto předsudky trvaly, měli na ně i učednici, božským Mistrem zpraveni a Duchem sv. osvlceni, když o řečlch a skutcfch Páně zprávu podávali, zřetel. I ) a) Pán Ježlš, když u synoptikův mlnvl o Bohu, nazývá j ej : » Otec můj e (Mt. 22, 23; 25, '34; 26, 29; 42, 53. Mk. 8, 38; 13, 22. Lk. 2, 49 ; 22, 29) ; . mflj nebeský Otec« (Ml. 1 5, 13; 18, 35) ; mflj Otec v n e · besfch« (Ml. 7, 2 1 ; 10, 32, 33 ; 1 2 , 50; 16, 1 3 ; 18, tO. 1 9) ; nazývá ovšem Boha i Otcem lidi a učednlki'l, učl, jak se lidé k němu modliti maj l ; než sám nikdy neuživ! osloveni »Otče náš Bůb j est Ježlši Kristu zcela jiným způsobem Otcem, Ježlš pak zcela jinak Synem Božlm; vždy ť » přišel, aby vi'lli Otce svého, jenž v nebeslcb j est, plnil« a nic jiného si nepřeje, než »aby ti, kdož v něho věři, tuto vOli plnili« (Mk. 6, 9. 10; Lk. 1 1 , 2); -kdo vůli j eho Otce plni, j est mu bratrem , sestrou a matkouc (Ml. 1 2, 50; 7 , 2 1); varuje učednlky své před pohoršenlm maličkých. poněvadž » andělé j ejich patři na tvář Otce jeho, jenž j est v nebeslch o (Ml. 18, tO) ; v úzkostech smrtelných v Gethsemanské zahradě podrobuje se vůli Otce svého řka: . Abba, Otče, tobě j est všechno možno ; odejmi tento kalich •

o .

' ) Viz S c h a n z 1i v článek ve -Volkltb!1mliche Apologetiko III. Jahrg. Nr. 1. . G ottbeit Jesu bei den Synoplikern c•

- 43 ode mne, ale ne má, nýbrž tvá vůle staň sec (Mar. 14. 36 ; Mt. 26, 39; Luk. 22, 42) ; na křižl vypustil duši svou řka : :t Otčp, v ruce tvé poroučlm ducha svéhoc (Luk. 23, 46). b) Tomuto Pánu Ježlši projevuje Otec obzvláštnl lásku a péči. Tak při křtu v Jordáně dosvědčil Otec před sv. Janem Kř. a před lidem : . Tent� ť jest syn miH milý, v němž jsem sobě zalfbil .c Text řeck ý : » Oo.ó; E(j'WI Ó Utó'ó IJ.Ou �)'<X1t1l"t6:;c dvojnásobným členem určitým dokazuje, že Ježíš Kristus j est jediným Sy nem Božím (Mat. 3, 13; Mar. 1 , 9 ; Luk. 3, 2 1 ) ; na hoře Tábor zjevili se hlavni představitelé St. Zákona, aby učedníkům dokázali, že se přlpov�di v Kristu s plni ly, a hlas z oblakfi děl : ,. Tentoť jest S y n mfij milý� v němž jsem si dobře zalfbiI, toho poslouchejtec (Ml . 17, 5 ; Mr. 9, 6 ; Lk. 9, 35). » Všechno mu bylo od Otce odevzdánoc (Mt. l l , 27 ; Lk. 10, 2 1 ) a on odevzdává učedníkům ono královstvl, které od Otce obdržel (Lir. 22, 29), a posflá j e, aby kázali ve j ménu Olce i Syna i Ducha S"., poněvadž . mu byla dána Otcem veškera moc na nebi i na zemi.:· (Mt. 28 18) a on » přijde jednou ve slávě Otce svého c (Mk. 8, 38 ; 14, 62 ; Mt. 1 6, . 27 ; 26, 64 ; Lir. 9, 26; 2�, 69). Jest tedy tento poměr Ježíěe Krista j ako Syna Božlho k Otci naprosto zvláštni a jediný a nedá se vysvětliti pouhým psychologickým postu pem, asi tak, že by se byl Kristus Pán mysticky do taj emstvl Božích I ) za hloubal. Dějiny mystiky ani jediného podobného příkladu nám nezaznamenaly a ani synoptikové Krista Pána nikde jako m ystika anebo ekstatika II) neUč!. Kdyby mělo j méno »Syn Božic jen totéž znamenati, co » Mes siášc anebo »zástupce Boží na zemi c , a kdyby se ono vědomí Krista Pána, že jest Synem Božlm, snad pouze od D ucha sv., j enž se v podobě holubice při křtu Páně zjevil, odvozovati mělo, nikdo b y nevyložil oněch urči tých a jasných výrokflv a onoho plného vědomi Ježi šova, že j est Sy nem Božim, vžd ! f by tak ono synov,

• '

) A. J il l i c h e r, Gleichniareden Jesu ll, 8.

d.

" Za ekalatického blouznivceprohl'sili P'n_ Ježlle J. W e i l B , Oak. H o l t z m a n n : . War Jeaua ein Ekstatikerc, Tiibingen 1903.

- 44 st ví Boží bylo bývalo pouze morálním, a nikoliv meta· fysickým ! Messiáš j est v pravém slova smyslu Synem Božím a Duch Boží j ej v úřad pozemský jakožto Syna člověka zasvětil. Kdo takto pravého synovství Božího neuznává, ten nemůže porozuměti ani životu ani působení ani utrpení a smrti jeho, jak j e syno ptikové liči. To i novodobí kritikové přiznávají ; tak na př. se zřetelem na ona slova, kteráž Kristus, do savadní své p i'lsobeni přehlfžeje, pronesl : » C hválfm tě, O tče, Pane nebe i země, že j si skryl tyto věci před moudrými a opatrnými a zjevil j si je maličkým. Ano, Otče : neb tak se zalíbilo tobě. Všecky věci dány jsou mi od Otce mého : a žádný nezná Syna jediné Otec : aniž kdo Otce zná jediné Syn a komuž chce Syn zjevitic ') (Mt. 1 1 , 25-27 ; Luk. 10, 2 1 , 22). Harnack prohlížeje k tomuto výroku, jenž nám zřejmě sloh čtvrtého evangelia připomíná, doznává, že to, jak Kri stus Pán k tomu vědomi dospěl, že jest jediným a pravým Synem Božím svého OtCb, na čemž celé kře sťanství spočívá, zůstane i veškeré kritice tajemsvím nerozluštitelným. Správnější a poctivější byl by z oněch slov důsledek, že Kristus Pán, jemuž všecky věci Otec dal a j enž jediný tajemství Boží důkladně zná i spolehlivě h l ásá, . jest skutečně Synem Božím. Patří tedy i Syn Boží Ježlš Kristus do evangelia, ano on jest středem veškerého křesťinstvf. c) Jak apoštolé o svém M istru smýšleli, dokazují nám tyto u dálosti v evangeliích synoptických zazna· menané. Když se Kristus Pán apoštolův u Cesaree Filipovy otázal (Mat. 16, 16 a násl.) : » V y pak kým mne býti prav!te ? « tu odpověděl Petr (jménem ostat, nich) : Ty j si Kristus, Syn Boha živého. c Petr i ostatní apoštolové znali přece již tehd y messiášskou důstojnost »

I) Loisy si počiná při výkladu oněch slov zcela jinak ; pro· hlašuje toti2, 2e ona slova byla tam později vsunuta ; d&.kaz pro tvrzeni své vAalt z&.sthá dlu2en. To, co dí, le třeba tu uznati žalm dle Sir. 51, 1. 20 nápDdobený, ničeho nedokazuje. Mezi před· obrazem a splněním je3t přece veliký rozdU :l nemáme práYa, abychom Pánu Je2í9i oněch úchvatných slov upírali. I u L()i· syho bylo by jediné správným, kdyby z těchto s�ov pravé sy· novství B021 dovozoval. .

•

- 45 Mistra svého, takže odpověď Petrova pouze tento vý znam mlti mŮže : Ty j si netoliko Kristus, t. j . Messiáš, ty jsi i pravý Syn BoŽ!. 1) Toto doznáni sv. Petra Kristus Pán schválil a tak víru apošt9lflv, te j est Synem Božím, potvrdil : . B1ahoslavený jsi Simone, synu JonAMv; nebo tělo a krev nezjevily tobě; ale Otec mflj , jenž v nebesích jest. c Víra apoštolflv, že Ježíš Kristus j est Synem Božim, nebyla výsledkem nadše ného zanícení pro Krista Pána, v němž by byli až tak da 1eko zašli, nýbrž byla ovocem zjeveni a milosti, kte roul Otec nebeský sv. Petro uštědřil. Byli te dy apo štolové. kteřl v Ježíši Kristu pravého Syna Božiho ucU vali, v úpl né shodě i s Kristem Pánem, svým Mistrem a učitelem, i s nebeským Otcem, jenž víro onu sva tému Petru zjevil. I při j iné přiležitosti vyznali učednIci božstvi �ri stovo_ (Mat . 14, 31 a násl.) Učedníci, kteřlž v lodičce byli a viděli, že Kristus Pán Petra již tonouclho, pouze ruku vztáhnuv, zachrá n i l a prudký vitr ihned, když na lodičku vstoupili, se utišil, přistoupivše, klaněli se jemu, řkouce:: . jistě Syn Boží jsi ty. c Tato víra učednfkův se daleko rozšířil a : vždj f i zli duchové Krista Pána oslavovali : . Svatý Boží c (Mar. l, 24), . Syn Božíc (3, 1 1 ) , .Syn nejvyššího Boha« (5, 7); i do Jerusalema pro nikla, jak patrno z doznáni setnlkova : • V pravdě tento by! Syn BožÍ « (Mat. 27, 54), i z otázky veleknězovy vyznívala, na niž Kristus Pán právě tak veřejně a slavně odpověděl, j ak mu předložena byla. ( Mat. 26_ 59 a násl.) d) Když totiž knížata kněžská a všecka rada h le dali falešného svědectvi proti Ježíšovi, aby j ej na smrt vydali, a nenalezli , ačkoliv bylo mnoho falešných svědků přistoupilo . (v. (3), tu povstav kníže kněžské řekl jemu : .Zaklfnám tě skrze Boha živého, abys nám pověděl, jsi- l i ty Kristus, Syn Boha �jvého . ; dí jemu Ježiš : »Ty j si řekl« (:.já jsemc u sv. Mar. 1 4, (2)- Když pak na doklad této své odpovědi Kristus Pán dodal : , Ale však pravlm vám , od tohoto času uzřlte Syna .

_

') S c h a n z, Kommentar liber das Evang. de. h l . Matthaus, str. 375, Mainz 1879

•

- 46 -

člověka sediclho na pravici moci Boží a přicházejlclho v oblacfch nebeských . , tehdy roztrhl knlže kněžské roucho své řka : Rouhal se. Kristus Pán, an n a otázku veleknězovu, zdali jest Kristus, Syn Boha živého, odpověděl : � Ty j si řekl, c prohlásil před celou veleradou, nejen že jest Synem Božlm, nýbrž i že je3t proto pravým Bohem. .Ale však pravlm vám, od tohoto času uzřlte Syna člověka sediclho na pravici moci Božl a přicházejlcfho v obla cich nebeských.. A právě z téhož důvodu velekněz odpověď Kri>ta Pána nazval rouhánlm a velerada vy nesla nad ním rozsudek smrti. Nebyl tedy Kristus Pán snad proto k smrti odsouzen, že se vydával za Krista Messiáše, nýbrž hlavně a jediné proto, že slavně i synovstvf své božs,ké i pravé božství prohlásil. Dle evangelia sv. Lukáše j est to ještě zřejmějšl (Luk. 22, 66 a n ásL) , Nejdříve otázala se rada Krista Pána : . Jsi-li ty Kri5tus, pověz nám . . Když pak K ristus na to poukázal! .že bude seděti na pravici moci Božl,c tu řekli všichni: »Ty jsi tedy Syn Božf ?« A on od pověděl : • V y pravlte, já jsem.« Svatý Lukáš otázku Kaifášovu rozdělil ve dvě části. U Piláta žalovali n a Krista Pána netoliko, že se prav! býti » Kristem krá leme (Luk. 23, 2), nýbrž i .že se Synem Božím činil« (Jan 1 9, 7.). Za veřejnou a přísežnou výpovM, že jest pravým Synem Božím a pravým Bohem, vydal se K ristus Pán v potupnou smrt, aby pravdu slov svých zpečetil. Právě tato slova, jimiž Kristus Pán tak slavně své božstv! vyznal, přiměla Loisyho, aby messiášské krá· lovstvl vyk ládal eschatologicky, JežÍŠe Krista označil toliko za budouclho Messláše j ako zástupce Božlho, který brzy k soudu se dostaví, aby vlastní dllo » mistra « zmrtvýchvstánlm a nanebevstoupenlm �Páně« započal. Loisymu bylo právem vytýkáno, že v této přlčině podléhá vlivu protestantských kritikův, zvláště J. Weisse. Zmrtvýchvstánl a nanebevstoupenf byly rozhodně veledůležitými okamžiky v životě Messiášově; až do této doby jevil se Kristus Pán vice jako člověk a mistr, potom však jako Pán a vítěz ; než proto ještě nenastala úplná a podstatná změna v osobě a pod-

- 47 -

statě Kristově. • Synem člověka c byl Pán Ježíš i před svým povýšen!m, nebot tento .Syn člověka. (Dan 7, 1 3.) . j iž před příchodem svým na zemi bytoval v nebesfch , odkud na oblacích sesto upi l . Nazývá-li sebe sama Kristus Pán .Synem člověka, . poznačoje sama sebe za Messiáše v přitomnosti, a nikoliv teprve v budouc· nosti. Poněvadž na svůj poměr, v němž k svému Otci j akožto jediný Syn jest, častokráte poukazuje, jest Mes siáš - Syn člověka - Syn Boží ve vlastním smyslu, a nikoliv pouze zástupce Boží. Č tvrté evangelium nazývá Krista Pána rovněž . Synem člověkac, jenž s nebe sestoupil a v nebi jest (Jan 3, 13.) ; patrna jest tu těsná souvislost mezi syno ptíky a čtvrtým evangeliem. Název :tsyn člověka« zna mená, že Kristus Pán jako člověk O tci svému sice j est podřízen, avšak že i on j est původu božského. e) Proti Loisymu, jenž výkladem svým tento důkaz, pro božství Kristovo tak významný, neprávem seslabil. poukazovali mnozí exegeté na jiné výroky evangelií, které přece nade vši pochybnost dokazuj í, že i mínění o člověku Ježíši bylo nad míru vznešené i úcta, která se Synu Božímu , tedy Bohočlověku, pro kazovala, byla neobyčejná. Před Kristem Pánem na tvář padali a se jemu klaněli různí prosebnfci, ba i zlí duchové ; tfmže způsobem projevoval i i učed níci úctu M istra svému a vyznávajíce božství jeho, připo jovali i úkon klaněn! (Mat. 14, 33.) ; tak přece nikdy nebyl uctíván pouhý člověk, byť i mistr nebo prorok, nýbrž toliko Pán. Když pak po mnohých otázkách, jimiž fariseové Krista Pána pokoušeli (Mat. 22, 42 ; Mar. 12. 35 ; Luk. 20, 4 1 .), se jich otázal : . Co se vám zdá o Kristu ? čí jest syn ? řkou jemu .Davidi'lvc , dí jim : . Kterakž pak ho David v duchu nazývá Pánem řka : Řekl Pán Pánu mému : Seď n a pravici mé, až položfm nepřátele své za podnoží noh tvých. Poněvadž tedy David Pánem ho nazývá, kterakž j est jeho Synem.? tu žádný nemohl jemu odpovědíti slova : aniž se kdo více od tohoto dne osmělil jeho se otázati. V podobenství o vinici vypravuje Kristus Pán (Ml. 2 1 , 33. a násl.), že pán vinice poslal k vinařům syna svého řka: • U stydíi: se syna mého. c Vinaři pak

- 48 uzřevše syna řekli mezi sebou: .Tentol: jest dědi c; pojlftež, zabíme jej a budeme miti dědictví jeho.c 1 uchy tivše ho vyvrhli ven z vinice a zabili. Jako knížata kněžská a fari seové z podobenstvl tohoto vy rozu měli, že by o nich mluvil (v. 45.) a oni vlastně vinaři byli , tak i dobře uhádli, že onlm synem a dě dicem vinice jest Syn Božl, Kri stus Ježíš. Proto jej hledali jí ti , báli se však zástupů: neb ho měli za pro roka (v. 45.). A právě toto podobenstvf, v němž se zcela jasně synovství Boží Ježíše Kri sta jevi , neni prý, jak Loisy a Jiilicher a ji ni tvrdí, autentick ým, nýbrž patřf do tradice, k teráž si v allegori fch libovala. Jako by nebyla u Hebreti allegorie velmi oblíbenou a proto obvyklou, jak to i Wellhausen a Fi ebig doznávají. Nepočíná si tedy nepředpojatě a vědecky, kdo každou aJlegorii z parabol jako pozdějši přídavek vy ho stiti chce. Jsou, ostatně i j ednotli vé rysy allegorií mimo paraboly u synoptikův obvykly, j ako ML 5, 14; 9, 37. 38 ; 16, 18 ; 23, 25 ; Mk. 1, 17 j 8, 34 ; Lk. 5, 10; 10, 2 ; 1 3, 24 . . . Neoby čejná důstojnost a vznešené postaveni Kri stóvo vy svítá u synoptikův 7. toho, že Kristus Pán jest vice než Jonáš a Š alomoun, vice než Eliáš a Mojžíš, - že jemu slouží anděléc (Mat. 4, 1 1 .), »že by jemu Otec nebeský, kdyby ho prosil , poslal 12 pluků anděl ských na pomoc- (Mk . 1, L3; 8, 38 ; 1 3, 27.). Kri stus Pán žádá, aby každý , kdo chce býti učednlkem jeho, sebe sama zapiral , křiž svůj na se vzal a j eho ná sledoval; těm pak , kteřiž ho následují a protivenství trpí pro jméno jeho, slibuj e velikou odměnu v ne besích: život věčný. Kri stus Pán dává a prohlašuje Zákon Nový, kterým se Zákon Starý doplňuje a zdo konaluje, jest Pánem soboty , má moc hřlchy odpou štěti, nemocné uzdravovati , mrtvé křísiti, jelikož přišel, aby hledal, co ztraceno bylo. Moc S V O ll přenáší na apoštoly a slibuje jim na pomoc Ducha sv. ; ustano vuje křest a svátost pokání na odpuštění hříchfI v. Kdo moci tak svrchovanou jako Kri stus Ježíš dary nebeské rozdává , ten j est rozhodně větším než pouhý prorok ano i r.ež Messiáš, jakého mnozí Ž idé oče kávali. Jedině Syn Boži byl s to , aby takovou moc roz-

•

- 49 vinul, taková přikázánf a takové požadavky prohlásil a taková zaslfbení učinil. f) Jest ovšem pravda, j ak již sv. Otcové doznávajf (sv. Augustin), že synoptikové liči Ježlše Krista po předně jako člověka, než proto ještě ho nesnižuji na pouhého, byť i ideálnlho člověka. Vždyť by v tomto případě ona četná svědectví o božství Kristově, j ež nám evangelia synoptická zaznamenala, zůatala ne vysvětlitelnou záhadou. Synoptikové přihliželi totiž k tehdejším poměrťlm a náboženským názorům Ž idův, a proto popisujfce život a působení Kristovo více si všímali lidské stránky tohoto života, aby taktu po vznesli čtenáře své od nižšího k vyššímu. Ostatně i Kristus Pán zjevoval božství své zponenáhla a často pouze před učedníky svými ; byli tedy tito i do jisté mlry oprávněni, aby na čtenáře a posluchače své ohled měli. První tři evangelisté vypravujf, co viděti na Ježíši , čtvrtý to, čeho nevidíme. Ale j ako neviditelná věc má příčinu neviditelnou, tak majf skutky od synoptiků vypravované příčinu skrytou v neviditelném Bohu, jenž jest v Ježíši a jejž zjevuje sv. Jan. Prví evan gelisté nám ukazují Boha mezi lidmi žijícího a lidem podobného, sv. Jan mluví o tom, co j est v něm samém, v lůně Otce. (Didon, Ježíš Kristus, překl. H ulakovského, strana 32 ) . Tak podává sv. Matouš poměrně nejurčitější vý roky o bož3tví Kristově, aby žídokřesfanům, kteréž v prvé řadě, evangelium své sepisuje, na zřeteli měl, dokázal, že v Ježíši Kristu se zjevil zaslfbený Messiáš; sv. Marek se snaží, aby zázračnou činnosti Kristovou kterou ve svém evangeliu názorně Učl, novokřtěné z pohanstva o božství Kristově přesvědčil ; sv. Lukáš pak pokročilým křestanům z pohanstva dojemným způsobem vyličuje nekonečnou laskavost a nevyzpy tatelné milosrdenství, jaké Pán Ježlš hříšnfkům pro j evoval. Všichni synoptikové, byt i každý svou cestou, spěj í k témuž vznešenému clli, aby víru v Ježlše Krista, Syna Božího, buď jako zaslfbeného Messiáše, buď jako všemohoucího Pána, buď j ako nejvýš milo srdného Boha vzbudili a posilnili. Usili těchto evan· Božshl J ožlA.

Krista.

4

- 50 gelistiiv n eminulo se s účinkem. Když t otiž sv. Pavel ať slovem, ať listy moc a moudrost z mrtvých vsta lého a oslaveného Pána Ježíše zvěstoval a božství Kristovo zcela zjevně hlásal, nikde v církvi tehdejš[ nedoznal odporu ; nezavedl tedy tento apoštol teprv učeni o božství Kristově do církve, aby se ono po· dáním v křesťanských obcích rozvljelo. Když pak ony ohledy, j ichž synoptikiim za jejich doby a poměri'! vůči čtenářům tehdejším šetřiti bylo, pominuly, tu nadešla příhodná doba, aby byla v pravdě božská podstata toho, jenž se' v těle zjevil, dokázána. Co jest Syn Boží ? Jaký jest poměr jeho k bytosti oné, kterou nazývá svým Olcem .: ? Proč přišel na svět ? V č!'m záleži spaseni, jeh ž on j est piivodcem ? Odpověď k těmto otázkám 1) podal sv. Jan ve svém evangeliu jasně i přesvědčivě. 4 Obraz Krista Pána jako pravého Syna Božího, který nakreslili synoptikové, doplnili a dokonali sv. Jan a sv. P avel. Oba tito apoštolé různí se sice i smě rem vzděláni svého i dalšími osudy života, líčí riizné rysy života Kristova, než v tom se shoduje učedník, .kterého miloval Ježíš,.: s nadšeným apoštolem ná rodův, že Kristus jest Synem Božim, pravým a vlastním, zcela rozdílným a nekonečně povýšeným nad syny Boží přijaté, anděly a lidi . a) Svědectví sv. Pavla o boŽ ství Kristově jest nad míru významno ; byl totiž sv. Pavel velmi blízkým vrstevníkem Kristovým a j ako přívrženec slrany fari sejské zkoumal velmi svědomitě, ano úzkostlivě veškeren život a učeni Kristovo. Byf byl jako odchovanec uči telův farisejských přilnul zcela k politickým nadějím Messiášským, přece se stal ze Š avla Pavlem. Ve třetím roce po smrti Kristově nastal v životě Š avlově tento zázračný obrat. Božství onoho Krista, kteréhož v učednících j eho u rputně pronásledoval, ihned po návratě svém z Damašk u hlásá a před celým �větem neúnavnou činnosti třicetiletou v yznává. Nežli Savel své dosavadní přesvědčeni úplně změnil, zajisté •

'

) Viz D i d o n, Je!i!! Kristus, strana 80.

- 5 1 -prodělal ve svém nitru pohnutý zápas. Nesčetné poch�b nosti a námitky rozvířily jeho srdce ; těmto se svatý Pavel nevyhýbal, jak z vlastního doznáni jeho vysvítá: . Nevstal-li Kristus z mrtvých, marné jest kázání naše, marná jest víra naše « (I. Kor. 14, 15.). Kdyb y byly oficielní kruhy jerusalémské, záštím proti Kristu na plněné, kázání sv. Pavla o životě, pů sobení a zmrtvých vstá[lí Kristově mohly vyvrátit, nikdy by se nebyl stal ze Savla nadšený obhájce Kristův, jakým sv. Pavel by1. Nezvratné přesvědčení o božství Kristově, jímž veškero učení sv. Pavla jest proniknuto, život j eho zcela Kristu zasvěcený : . Nežiji já, nýbrž Kristus ve mně,« byly by nevysvětlitelnou záhadou, kdyby neměly v životě a v božství Kristově pevného základu. I) Af pozorujeme Pavla v životě anebo ve spi sech jeho : on j est plamenným žárem, jenž z Krista hoří ; on jest bouři, v níž Kristus svou moc zjevuj e ; on jest knihou, která však nic jiného neobsahuje ani ob sahovati nechce, leč Ježíše Krista ukřižovaného. Ježíš jest celým obsahem života apoštola Pavla. Pavel jest bohatý, mohutný, úrodný duch, než bohatství jeho, láska jeho, moc j eho nazývá se Kristus. Pavel bez Krista není ničím, jako nositel Krista jest velikým apoštolem pro všechny věky. ll) I dle H�rnackova úsudku .byl Pavel v pravdě tlm, jenž mistru rozuměl a v dlle jeho pokračoval« (I. c. 110.). b) Oba apoštolové nazývají Krista Pána vlastním Synem nebeského Otce : �kterýž ani vlastního Syna ne ušetřil« (Řím. 8, 32) ; .Otcem svým (7ta't€pa rato'!) nazýval Boha, rovného se čině Bohuc (Jan 5, 18.); .pravým Sy nem« nazývá Krista Pána sv. Jan (5, 20. verus Filius) ; oba naprosto vylučují, že by bylo možno Ježíši Kristu synovství pouze nevlastní či přijaté přikládati. Kristus j est milovaným Synem O tce svého : . kterýž nás přenesl do království Syna milováni svého « (he braismus: Syna svého milovaného ; Kol. 1, 13). Kristus Pán jest jednorozeným S y nem B oha O tce : . Jednoro zený Syn, jenž jest v lůně Otce, nám vypravilc (Jan ') MefIert, Die gelcbicbllicbe Existenz Christi, str. 44. 2) Scbell, .ChriBtuBc, Mainz 1 903, Btr. H.

- 52 1, 18.); . SyR od Otce zplozený c (Žid. 5, 5.) ; ex utero 'genitus (Žlm. 109, 4. dle Vulg.) ; ex Deo procedens ·(Jan 8, 42.). Ježíš Kristus, jenž j est Synem Boha Otce jednorozeným, jest i jediným a proto pravým Synem Božím, a to tak pravým Synem Božím, jako jest jediný Bůh pravým Bohem (1. Jan 5, 20.). Kristus Pán jest dle sv. Pavla jako Syn Boži neskonale povýšen nad proroky starozákonné, kteréž Písmo sv. se zřetelem na důstoj nost a úřad jejich též .syny Božími c nazývá : »Mnohokráte a mnohými způsoby mluvíval někdy Bůh otcům skrze proroky a nej posléze v těchto dnech mluvil nám skrze Syna, jejž ustanovil dědicem všech věci, skrze něhož i věky učinil. c (Žid. 1 , 1. 2 ). P orovná·li se Kristus Pán s proroky, tu jediné on Synem Božím slouti může; kdežto oni byli s1' ny Božími nazváni pro úřad jim svěřený anebo pro milost jim propůjčenou, jest Ježíš Kristus Synem Božím pro svou božskou přirozenost. Kristus Pán jsa Synem Božím, vyniká i nad anděly : . Tím lep�í nad anděly uči něn, čím rozdfl nější j m éno nad ně zdědil. Nebo kterému kdy z andělův řekl : Syn můj jsi ty, j á dnes zplodil jsem tebe ? A opět : J á budu jemu Oleem a o n m ně Synem '? A opět, když uvádí prvorozeného na okršlek země a dí : A klanějte se jemu všichni andělé Boží« (tamtéž v. 4, 5. 6 ). Jméno . Syn Božic přísluší tedy j ediné Kristu Pánu v plném a vlastním smyslu ja lw 7.ádnému z andělů, a to proto, poněvadž pouze Kri stus j est Synem od Otce zplozeným. Andělé jsou Syuu Božím u tak hluboko podřízeni, že j sou dle výslovného příkazu Božího povinni, aby se jemu jako jednorozenému a pravému Synu Božíma klaněli. Kristus Pán jako Syn Boži nenáleži do počtu tvorův, an Bůh »skrze něho i věky učinil ;« naopak on jest stvořitelem všehomíra : » Ty, "pane, na počátku založil jsi zemi a dllo rukou tvých jsou nebesa, c (v. 1 0.) ; všechno zachovává » nesa všechny věci slovem moci své c (v. 3.) ; jest všeho neomezeným a naprostým Pánem, což i ze slov předcházejicích v. 3. i z v. 8. patrno : » k Syna pak : Trfm tvůj, Bože, trvá na věky věkfl ; berla (pravosti) jest berla královstvi tvého. .

c

53

-

Syn Bo!í jest i v řádě nadpřirozeném svrchovaným poslancem Božím (v. 1 . 2 ) ; jest smírcem lidského pokolenf, jež vlastní mocí ode hříchů očistil a posvětil ; jest předmětem úcty bo!ské, kterou! m u andělé vzdá vati mají (v. 6.). Synu Božímu přikládá sv. Pavel (v. 12.) ne změnitelnost : lOTy pak tentýž jsi a léta tvá nepře stanou«, i věčnost, a nazývá jej výslovně Bohem : . Trun (v. 8 ; tvůj Bože, trvá na věky věk II v . . Ani Moj!íš, ač znamenitý zástupce a miláček Božr, se nevyrovná Kristu Pánu jako Synu Božímu j nebot . Mojž!š byl věrný v celém domě joho ( Božím) j ako služebník . . . ale Kristus jakožto Syn v domě Své m . « (Žid. 3, 5. srv. Mat. 22, 2. a Luk . 20, 2.) Sv. Jan, když byl Slovo (1, 12 ) nazval .jednorozeným od Otce . (v. 14.), pravf, že .dal jim moc býti syny Božími, těm, kteří věří ve j ménu jeho. « c) Nauka o Synu Božím vy vrcholuj e u sv. Jana v pojm u Slova, u sv. Pavla ve zpřízněném pojmu, že j est Kristus stejný, či rovný obraz Boží (srv. 2 . Kor. 4, 4. : obraz Boha ; Kol. 1, 15. : obraz Boha neviditel ného), což apoštol bll že určuje slovy (v l i stu k Žid. 1, o.) : »kterýžto jsa oblesk slávy a ( braz podstaty j eho. « První název vyjadřu,e stej nou podstatu Krista Pána s Otcem, druhý pak osobní samostatnost K r ista vedle Otce jakož i čtvrté evangeli u m hlásá: . Bůh b y l Slovo a Slovo bylo u Boha.' Kristus j est proto . oblesk slávy a obraz pod staty jeho « (Otce), poněvadž jest úplně stejným obra zem Otce, ve kterém se veškera sláva (velebnost ) O tcova slkv! a podstata jeho obráží, kterýžto obraz podobU! či přirozenost Otce a veškeru plnost božství obsahuje. a proto jest i Otci rovným a jej doko nal e zjevuje. ,.Obleskem slávy a obrazem podstaty jf'ho« jme nuje apoštol Krista Pána, poněvadž jest pra v i tU Synem Božím; nebot připisuje Kristu Pánu tyto božsk.é vlast nosti: . Nesa všecky věci slovem moci své, očištění hříchův učiniv, sedí na pravici veleb nosti na výsostech . (Žid. 1 , 3.). Jest tedy Kristus Pán ploto obrazem podstaty Boží, poněvadž jest Synem Božím, což ihned na počátku kap. 1. v. � . téhož listu sv. Pavel s du.I

.

«

- 54 -

V těchto dnech mluvil k nám razem připomíná: skrze Syna, jejž ustanovil dědicem všech věci, skrze něhož i věky učinil. Slovy !Xuúy cxO"iJ. cx 't�� M�'IJ�« před stavuje sv. Pavel O lce jako světlo Syna pak jako v ýble s k zář tohoto světla - jako Bůh z Boha tak 'Světlo ze světla; slovy > y'IXPIXY.,,:�p 't�� Ú�OO"'táO"EW� cdmu c .označuje Syna Božího podstatným obrazem O tce. Jako . v ýb l esk slávy O tcovy. jest Sy n Božl jako Otec od věčnosti a stej né s O leem pod itaty : jako > obraz pod · staty Otce « j est rozdílnou osobou od Otce čili druhou božskou osobou. Sv. Pavel u p ozorň uje ještě důrazněji na to, že jest Syn Boži Otci svému zcela roven (Kol. 1, 20. ; 2, 9 ) ; tam totiž má člověčenství Kr i stovo , v němž božská osoba a přirozenost přebývá , na zřeteli a o K ris t u Pán u dí, že v něm přebývá veškera plnost b o žst ví : .In ipso complacui t omnem plenitudinem in h a bitare « a .in i pso inhabitat omnis plenitudo divi nitatis cor p oraliter • . Proto Syn Olce svého tak doko n ale př edst a vu j e , že tomu, kdo S y na vidl a poznává, netřeba O tce zvláště představiti (Philippe, qui videt me, videt Patrem meum. Jan 1 4, 9.). d) Kristus Pán se nazývá často v Písmě sv. prvo rozený m Synem Božl m ; jako j est pr vorozen ý m , tak jest i jednorozeným Synem Božím, poněvadž jemu žád ný tvor n e n l roven. O prvorozenství Kristově se roze pisuje svatý Pavel (v listě ke KoJ. 1, 13.-20.), když rozeznává božské a lidské prvorozenstvf, Na prvé m á právo Kristus Pán jakožto S t voři t e l , Vy kupitel a po slední cil všehomíra ; na druhé pak jakožto mystická hlava a smirce církve, v niž jsou i lidé hříšni. Se zřetelem na prvé prvorozenství nazývá sv. Pavel Kri sta Pána • prvoro zený m všelikého stvoření,c se zřetelem n a druhé . prvorozeným z mrtvých c Al Kri sta jako prvozeného všelikého stvoření, anebo j ako prvorozeného z mrtvých pozorujeme, v obojím při padě j e3t pravým Bohem. Kristus Pán jako prvoro zený všelikého stvořeni (srv. Sir. 24, 5. • prvorozený před všelikým stvořenlmc) byl přede všelikými věky, jest věčný, jest pravý Bůh, má moc tv ůrčí, jíž ves mír i andělskou říši stvořil a zachovává (KoJ. 1 , •

c

•

,

,

.

- 55 15.-17.) ; :ojako prvorozený z mrtvých « :ojest hlavou těla clrkve, « j est počátkem naprostým, má ve všem prvot nost ( primát), smířil s sebou všecko, v pokoj uvodě skrze krev kříle jeho i co na zemi i co na nebi (Kol. 1 , 18. 20.) ; všechny tyto přivlastky přislušeti mohou pouze B ohu, takže prvorozenstvl lidské plyne z prvo rozenstvl božského a toto pak jest vlastně jednoro zenslvÍ m božským (srv. Apok . 1 , 5. a k Ž id. 1, ó ). Ve všech těchto výrocich jeví se nám Ježíš Kristus jako Syn Boži, jejž O tec od věčnosti zplodil, jenž jest ve všem B ohu roven a jedné a téže s O tcem pod staty. Ač pravda tato, že pravý Bůh toliko jeden býti může, z Písma sv. jasně vysvítá, přece na ni sv. Pavel (v l istě k F ilip. 2, 5 a násled.) z vláště upozorňuje : :okterýž j sa ve z působě Boží nepoložil sobě za loupež, že je3t rovným B ohu, ale sebe samého zmařil způsobu služebníka přijav - a ve způsobu nalezen jako člověk.« .Způsoba slůžebnlka«, kterou přijal Syn Boží, jest zajisté pravá přirozenost lidská; není tedy ani .způ. soba BožÍ « leč pravá přirozenost božská, kterouž měl, než ještě způsobu služebnlka přijal a sebe samého zmařil. Když tedy Ježíš Kristus, jenž přirozenost bož3kou měl, na ni jako na své vlastnictví nárok činil, neosoboval si jl neprávem jako nějakou loupež. Jest tedy Syn Boží, jenž má vším právem přirozenost božskou, s Otcem svým jeden a týž Bůh. To, pravím, . býti rovným Otci Bohu neměl z lou peže, nýbrž od přirozenosti, pročež sebe samého zmařil ; (di sv. Jan Zlatoú 3tý . Hom. 7. ad Philip. Č. 2.) . 1.11 . Ježíš Kristus j est výslovně nazýván Bohem·

Mezi díikazy o božství Kristově nemalý význam připadá i takovým svědectvím Písma svatého, kdež se Kristus Pán výslovně v č/sle jednotném a beze všeli kého omezeni nazývá . Bůh Tak totiž jménem tímto označuje Písmo svaté jediné Otce, Syna a Ducha sva tého K J e v Písmě sv. j méno toto má význam pouze přenesený, tam to buď z bližšího určeni aneb z člsla množného zřejmo ; tak když Hospodin d ál Mojžíšovi : •.

•

56 »Ustanovil jsem tebe za Boha faraonovac (Exod. 7, 1 .), anebo Žalmista (8 1 , 6.) o soudcích v Israeli pěl: - Ját jsem řekl : Bohové j ste a synové Nej vy ššího vŠlchni . « 1. Krista Pána stotožňuje sv. Pavel s Jahveh, Hospodinem ; jméno . Jahveh c bylo ve Starém Zákoně tak výlučným a výhradním názvem pravého Boha, že jej s nikým sdlleti nechtěl (Is. 42, 8 : »Hospodin j est jméno mé a sl ávy své nikomu nedáme ). Apoštol (Žid. 1, 6.), aby dokázal, že Kristus, Syn Božl, i nad an děly vyniká, uvádl slova (Žalm 96, 7.) : .A klanl'jte se jemu všichni andělé země. e V žalmu, z nl'hož svatý Pavel cituje, Ifčí se moc a velebnost Jahveh, jecž se na zemi za blesku a ohně jako soudce zjevil a jemuž se maji klaněti všichni andělé země. Kristus Pán, o němž sv. Pavel slova tato dl, j est onen svrchovaný Hospodin a Pán, jehož moc žalmista vylfčil. Krista Pána oslovuje apoštol (Žid. 1, 8.) (Ž. 44, 7 ) : -Tvůj trůn, 6 Bože,I) na věky věkův. c Tímto nadšeným oslovenlm velebili kdys synové Koreovi HOQPodina; j e tudíž i v tomto případě Kristus Pán Hospodinem. Sv. Jan ( 12, 4 1 .) plše, že zatvrzelost Židů, v niž přese všechny zázraky seti'vali, byla prorokem Isaiášem předpověděna: .To řekl Isaiáš, když viděl slávu j eho a mluvil o něm. c Onfm Hospodinem a Pánem zá stupův (Is. 6, 1. a násl.), jehož slávu v nebeslch Isaiáš Učí, j est dle sv. Jana Ježíš Kristus. O sv. Janu Křtiteli, předchůdci Krista Pána, dí sv. Marek, že na poušti křtě a káže vyplnil proroctví: . Připravte cesty Páněc (Is. 40, 3.) a » Aj, já posílám anděla před tváří tvou a připraví cestu tvou před tebou c (Mal. 3, 1.). Když pak sv. Jan Křtitel byl před chfldcem Páně a andělem poslaným, aby při pravil cestu před tváří Hospodinovou, tu byl Pánem a Ho spodinem Kristus Pán. Dle těchto svědectví, která Starý Zákon v Novém vyložený skýtá, přísluší Kristu Pánu vším právem j méno Jahveh, jež Boha jako bytost svrchovanou, na· prostou a nekonečnou označovalo. Nový Zákon ostatně řecky : ó 0d; nominativ mfsto vokativu, col IP y N. Zá koně častěj i opakuje. Mt. 1 1 , 26 ; Mar. b, 41 ; Luk 8, 64. ')

- 57 na mnohých místech Krista Pána výslovně Bohem nazývá. 2. Stalo se tak při zjeveni Krista Pána' z mrtvých vstalého, jen! k apoštoliim shromážděným proto přišel, aby Tomáše, který zprávě apoštoliiv o zmrtvýchvstání Páně, dokud se sam nepřesvědčí. uvěřiti nechtěl, pře svědčil. Když totiž byl Kristus Pá n k apoštolům za vřenými dveřmi přišel a Tomáši řekl: - Vlož prst svůj sem a viz ruce mé a vztáhni ruku svou a vpust v bok mfij a nebuď nevěřfcí, nýbrž věřfcí,« tu odpověděl Tomáš : � Pán miij a Bůh můj . « Sv. Tomáš neproneal těchto slov v úžasu a údivu k Bohu Otci, jak tomu racionali sté chtějí a dávno před nimi již Theodor z Mopuesty tvrdil, nýbrž oslovil slovy oněmi Krista Pána, vyznávaje takto božství jeho, kteréž z mrtvých vstánfm Páně co nejstkvěleji bylo prokázáno. Proto též dí evangelista, že sv. Tomáš (.l7t�v cxlr,i;» těmito slovy Krillta Pána oslovil ; načež i Kristus Pán Tomášovi děl : »Že jsi mne viděl, Tomáši, uvěřil jsi ; blahoslavení, kteřfž neviděli; a přece uvěřili. (sv. Jan 20, 26). 3. I sv. Pavel nazývá Krista Pána výslovn� » veli kým Bohem a Spasitelem našfm. r Pfše totiž (Tit. 2, 13.) : » Oček ávajíce blahoslavené naděje a přišli slávy veli kého Boha a Spasitele našeho Jež íše Krista . (ř. 'tou IJ.Ey&AOU 0�ou l'.cxl crw't'ijpo; ÝJlJ.wv 'I'lJcrou Xptcr.o:í). Onen -veliký Bůh « je tedy Ježíš Kristus. Sv. Pavel nemíní dvě božské osoby oněmi slovy rozlišovati tak, aby .velikým Bohem « Olce a - naším Spasitelem. Syna označoval, nýbrž vypovídá oboje o Kristu Pánu. Kdyby byl chtěl apoštol dvě božské osoby rozlišiti, byl by určitý člen 'to:í i před aw'ti)po� ÝJIJ.W'I opakoval. Když vša K členu onoho neopakuje, připisuje jedné osobě. totiž Kristu Pánu, oba přívlastky (srov. 2 Kor. 1 , 3. : ' E UAO'("IJ'tO", II 0ao� l'.cxl 7tcx"':�p 'tou l'.upbu). Aethiopský i syrský pře · klad ono XCXt zcela jed noduše v y pustily, aniž by tlm byly smysl změni ly. Oatatně mluví tam svatý Pavel o přfští slávy velikého Boha (e7ttfcxVeCcx .'IJ� OÓ�'IJ; 'toj IJ.E y&AO'J 0eoG) a vyrozumív á tlmto příštím příchod Kri :!tfiv k poslednímu soudu, k němuž Kristus Pán s velikou mocí a slávou se dostaví ; o nastávaj fcim příští Boha O tce se Písmo sv. nikde nezmiňuje.

- 58 4. Krista Pána nazývá sv. P8;,vel dále :onade všecko

Bohem požehnaným na věkyc (Rim. 9, 5.): :o Z nich! jest Kristus podle těla, kterýž jest nade všecko Bůh požehnan ý na věkyc (ř. KOtt E� 6>\1 b Xpta'toc; tO x na aGÍpxa c b WV E1tl 7.d.VtW'1 0<:0;

<:oAOfl)'tOe; de; 'toúe; O!lwva� ) . 'O WV E1tt 1tGÍVtIllV

třeba spoj iti s b Xp ta tOe; Xata a&p:l.IX. V rukopisech ře ckých nebylo p ů vodně i nterpunkce; i jest to proto úkolem exegese, aby stanovila, zda po 'tO XOtta a&pxl1. tečku či čárku položiti třeba. Oprávněna·li po tb XIXta dpxl1. tečka, jak E t'asmus a po něm Wetstein, Griesbach a Scholz tvrdili, pak velebi ona doxologie Boha Otce; patři-li tam čárka, pak platl ona slova o Kristu Pánu. Na Boha O tce se ono chvalořečeni vztahovati nemůže, poněvadž apoštol neměl Md ného důvodu, proč by tak z čista jasna Bohu O tci chvalořeči! v souvislosti takové, kdež dosud jen o Kristu Pánu mluvil i aby pak Krista Pána jako Boha chvalořečil, k tomu m ěl apoštol věru pří činu závažnou, poněvadž bezprostředně před tlm o pů vodě Krista Pána tělesném z lSI aelitův byl jednal. Doxologii tuto Kristu Pánu připisovali clrkevnl Otcové od dob nejstaršich ; Petavius I) uvádí 15 svědků z li teratury patristické ; Franzel in!!) 30 a Horterovi , jenž dále badal, podařilo se 14 nových svědků z literatury sv. O Lcu v u vésti. I) Tvrzeni Kuhnovo, že sv. Otcové u výkladu této doxologie se neshoduji, neni správným. Někteří O tcové, jako Athanasius (ad Serap. ep. 1 . n. 28 ), Basi! (Ep. 38. n. 4.), Řehoř Nys. (Contra Apoll. n. 77.) přiklá· daj l sice ono . €1tt 1tGÍVtIllV « Bohu Otci, a to proto, po· něvadž Otec, prvá to v nejsvětějšl Troj ici osoba, pů vodu nemá (&VClPZO�) a jest zároveň principem Syna ; než v tomto pří padě maji hlavně na zřeteli (Ef. 4, 6 ) : :o Jeden Bůh a Otec všech, který ' jest nade všecky ; « doxologii svrchu zminěnou v listě k Řlmanům připi suji zcela určitě Kristu Pánu (tak Athanasius, E p. ad Epict. n. 10; B asi!. Contra Etl nom. IV. n. 2 ; Ř ehoř Nys. Conlra E n nom. I. X.). Výklad tohoto místa, u sv. O tcův souhlasný, neni tím n i kterak porušen. 00.0;

' ) de Trinitale II., 9. ' I de Verbo incarnato hl. 9. ') Opuse. Palrum XVI. p. 240, 2. ed. Oenipotente 1 895.

•

- 59 Novodobf badatelé J) protestantšti nezavrhuj[ vý kladu, který doxologii tuto Kristu Pánu připisuje, ano tvrdí .dokonce, že takový výklad byl dříve všeobecný. 5. Ježíše Krista nazývá výslovně Bohem i svatý Jan (I. list 5, 20.) : »Víme, že S y n Boží přišel a dal nám smysl, abychom poznali pravého Boha a byli v pra vém Synu jeho. Tenlof j est pravý Bůh a život vMný.« Jmenuje tedy svatý Jan Krista Pána výslovně Synem Božím i pravým Bohem. Tvrdil sice již E rasmus Ro terdamský, že slova »tentof jest pravý B ůhc se odnášej ! ke vzdálenějšímu pravého Boha « a nikoliv k u bezpro středně předchozí mu » v pravém Synu jeho. c Takové spojení bylo by však proti vešlterým ml u vnickým pra vidlům, která rozhodně přikazuj í, aby se ona slova vztahovala na to, co bezprJstředně předchád. Nesmělo by ostatně, kdyby Erasmův v)\ klad správným byl, tam býti ukazovací záj méno '00,0; «, tento, nýbrž spíše :t hct'lo; « , onen. Sv. Jan byl by se dle tohoto spujení, kteréž Erasmus zastává, dopustil zcela zbytečné tauto logie, tvrdě, že pravý Bůh jest pravým Bohem. Účelem tohoto li stu nebylo dokazovati božství Otcovo, čehož nikdo nepoplral, nýbrž měl tento list j ako průvodce ke čtvrtému evangeliu dokázati, že se v Kristu Pánu zj evil Syn Boží na zemi . Sv. Jan mimo to nenazýva nikde Otce :tživot věčný « ; za to však často Syna tak j menuje (1. Jan. 1 , 2 ; 5, 1 1 ). Jest tedy Kristos Pán pravý Bůh jako Otec jeho. 6. Bohem nazývá Krista Pána sv. Jan i v před mluvě k evangeliu (Jan 1, 1.) : :t a Bflh byl Slovo «, řecky e .o� �'I ó Aóyo�. Tato předmluva jest pro božství Krista Pána veledltležita Sv Jan povznáší se v této před· m l u vě až k nebeským výšinám a označiv zcela jasně Krista Pána j ménem . Slovo « j ako pravého " věčného S y na Božího c , určuj e jeho poměr k Otci a k světu. Syna Božfho nazývá jediný svatý Jan Slovem.!!) Toto j méno odvozuji někteří od řeckého AÉyro - Aóyo; tedy totéž co AÉyro'l, a to proto, že nám Syn Boží vltli Otce nebeského vypravi l ; jiní opět považují A 6ycc, za •

')

')

P f 1 e i d e r e r, PaulinisIDlIs p. 16'. Jan 1, l j I. Jan 1, 1 ; 5, 7j Zjev. sv. Jana 19, 1S.

•

- 60 -

•

totožné s A�·(é!J.'YO�' a to z toho důvodu, poněvadž byr Kristus proroky předpovídán ; - než nejsprávnějšlm bude asi ten výklad, j enž Aó"{o� překládá Verbum, Slovo. a to proto, poněvadž jest Syn tak dokonalým a podstatným obrazem Otce, z něhož o d věčností zplozen j est, jako jest slovo dokonalým výrazem mysli a rozumu, odkud vyšlo. Nauku o » Slovu « čerpal sv. Jan jednak z knihy Moudrosti (9, 1. a 1 8, 15.), kteréžto učeni o zplozené moudrosti rozšířil a prohloubil, jednak ze zvláštního poučení, jehož se mu bezpochyby dostalo od Toho, na jehož prsou při poslední večeři odpočívati směl (Jan 13, 23 ) . Název :oSlovo« byl znám již Platonovi, Filonovi, ve škole Alexandrij ské, ano i židovským targu mistů m ; I) byl však mylně vykládán a k účelům bludařským vy užitkován. Sv. Jan vykládá vůči těmto bludným názo rům pravý a vznešený význam .Slova< čtenářfim, kterým z filosofie názvy ),ó"{o; a '1CiU� nebyly nez námy. Slovem jest dle sv. Jana Syn Boží, Ježíš Kristus ; v e v . 14. totiž píše : . Slovo tělem u činěno jest a pře bývalo mezi námi ; i viděli isme slávu jeho, slávu jak.lJžto jednorozeného od Otce, plného milosti a pravdy « . " Slovo« jest totožné s j ednorozeným od Otce ; ve v. 1 5 . vydává sv. Jan Kř. svědectví o něm a ve v. 17. za měňuje evangelista :oSlovo " za Ježíše Krista. Slovo jest dle učení sv. Jana a) věčné ; nebot » na počátku bylo Slovo. « Ať se vyrozumívá počátkem tímto počátek stvoření, času a prostoru, anebo počátek naprostý, kdy ještě ničeho ne bylo: Slovo, které již na počátku bylo, než ještě čas byl, anebo když ještě vůbec nic nebylo, j est od věč nosti ; ') Již před Kristem Pánem užívali targumislé žido,šti názvu memra Jahveh, t. j. slovo Boha, a ozna�ovali ta\!: působení Boží na venek. Toto působeni zosobňovali, pfedslavujfce je jako vůdce a ředitele lidsha. k nllmuž se lidé modlí a s nímž úmluvy činí (yiz L a n g e n : Das J udentbum in Palaestina zur Zeit Chrilti, Freiburg 1866, p. 70. . Dů vodem pro toto pojmenování byl jim Zalm 32, 6. 9 a Moud. 9 . 1 , kdež se podivuhodné účinky slovu Boha pti pisujf. Idea .Slo,a" nebyla tedy sv. Janu neznáma.

- 61 b) jest druhou osobou od Otce rozdflnou : » A Slovo

Ibylo u Boha.« Určenl: .bylo » u Boha « 'ltpOt; 'tOV 0eóv {totéž jako mxp2 't� 0��) vyjadřuje, že Slovo u Boha přebývá. od věčnosti (srov. v. 18 : jednorozený Syn, 'kterýž jest v lůně Otce). Slovo pak, kteréž u Boha od věčnosti přebývá, vyj i má se z počtu tvora. a přiřaďnje se O tci jako ve všem rovné. Ač jest Slovo toto Otci ve všem rovné, přece jest jako osoba od O tce roz dflné, poněvadž bylo u Boha, poněvaU bylo »světlo pravé, kteréž osvěcuje ka ždého člověka, přicházejíclho na svět« (v 9.), pon�vadž .do vlastního přišel a svoji 'ho nepřijali . (v. l L ), a poněvadž -Slovo tělem uči něno j est a přebývalo mezi námi« (v. 14.). Vlastnost Božl, byt i zosobněná, nemůže osvěcovati, nemfiže na svět přijíti, a Hm méně člověkem se státi. c) Slovo nazývá sv. Jan výslovně Bohem : . A Ba.h byl Slovo c (XlXt 0so:; �'i ó Aó)'ot;). Jost totiž v této větě ó Aó)'o:; pod mětem a 0�ót; výrokem, jak ze č' enu ó A 6)'0t; jest patrno ; v celé předmluvě jest ó 1\6)'0; podmětem, ne li gramatický m , tedy aspoň logickým . Položil pak evangelista napřed výrok 0 E6:; a potom te prve podmět ó Aó)'o;, aby po 1tpOt; 'tO'1 0EO'l věty předcházejíci ihned e�ó; následovalo a takto stej ná podstata a jednotná přirozenost Slova s O tcem, u něhož od věčnosti bylo, jasněji vyj á d řena byla. Slovo, ač Bohem j est, nesply. nulo přece s Otcem v jedno, a proto znovu dokládá : .To bylo na počátku u Boha« (v. 2.). d) Slovu připisuje evangelista stvoření všehomíra : »Všechny věci skrze ně učiněny jsou a bez něho nic není učiněno, co učiněno jest. e Nebylo li nic, co uči něno jest, bez něho (Slova) učiněno, tu ani Slovo samo učiněno nebylo, jako již sv. A thanasius s důra zem vůči Ariánům připomínal, řka: Když v šechno skrze něho, nemůže on sám se všlm býti počítán. Slovo, kteréž všechno, což mimo ně jest, stvořilo, vy řaďuje se z počlu tvorl'l a samo jest nestvořeno. e) Slovo jest jednorozený Syn Boží : . 1 viděli jsme slávu jeho, slávu jakožto (w�) jednorozeného od Otce, plného milosti a pravdy c ev. 14.). Řecké w� (jakožto) vyjadřuje, že jsou dvě věci buď 'stej ny ane�o aspoň podobny ; Wt; (jako) nevyjadřuje zde pouhou podobnost, -

_

- 62 vždyt podobnost se může jen z toho odvozovati, co nám jest známěj ším ; sl áva Kristova, kterou mnozí viděli, nemůže se objasňovati tím, čeho nikdo neviděl. Značí tudíž w; rovnost a stejnost, a věta zminěná dí: A viděli jsme slávu jeho, slávu, kteráž jest vlastní jednorozeného od O tce. ' ) 7. Obraz božství Kristova, který nakreslili synopti kové, a který sv. Jan a sv. Pavel výrazněji a přesněji provedl i, odpovldá zcela přesvědčení a víře ostatních spi sovatelův novozákonních. Sv. Petr, jakož byl již dříve nadšenými projevy božství Kristovo vyznal (Mat. 14, 28; 16, 16; 28, 7 ; Jan 6, 29; 21, 1 7 ; Skut. ap. 3, 6 ; 3, 1 5 ; 4, 10), také v e svých listech důsledně nazývá Krista Pána a Mistra svého » náš Bůh a Spasitel «. »Šimon Petr, služebník a apoštol Ježíše Krista, těm, kteří stejné s námi dosáhli viry skrze spravedlnost Boha našeho a Spasitele Ježíše Krista « (2. Petr. 1 , 1.) a v e v. 1 1 . : »Takt zajisté hojně vám bude dáno vjíti do věčného k rálovství Pána našeho a Spasitele Ježíše Krista. « Jako dlužno tato slova »Pána našeho a Spa · sitele« spojiti se slovy » J ežíše Krista « , tak nelze ani v předchozí větě, nemá li parallelismus býti porušen, slova »náš Bl'lh a Spasitel « tak rozděliti, že by . náš Bůh« měl o » O tci « a Spasitel o .Synu« býti řečen. Oba přívlastky třeba Kristu Ježíši přik ládati, j a k to i určitý člen jen jedenkráte vyslovený (toU 0EOU ·ÍJfJ.w·, Xllt [nikoliv "tou] crw"tijpo;) dokazuje. Dle svědectví sv. Judy v. 5. by I to Ježlš, jenž lid svůj ze země egyptské vysvobodil ; tedy týž Jahve, jenž kdysi Mojžíšovi byl děl (Ex. 20, 2.): »Já jsem Hospodin, Bůh tvůj, jenž tebe vyvedl ze země egypt ské A porovnáme-li výrok sv. Judy (v. 6.) : . JeŽíš . . . anděly, kteřl nezachovali svého knlžectvi, ale opustili . •

' ) Výtka, kterou Harnack čini l. c. p. i27 : .Byl to nejdlHe žitěJAi krok l' děj inách učeni k tesfanskébo. jenl vlíbec kdy byl uěiněn, když počátkem druMho století apologeté prol'edli rov nici : »Logos jest Ježíš Kristus« jest zcela neoprávněna. To jil dámo p ted nimi IV. Jan učinil. Tomuto evangelistovi nebylo

Aó'to; pouhým l'trokem,

nýbrž podmětem, jemuž připisuje i při vlastky i dUa i j méno božské. Viz A l. S e h ll.! e r, Einleitung in das �. Testament. S. 225.

- 63 příbytek svůj, k soudu velikého dne vazbam i věčnými pod mrákotou schoval . se slovy sv. Petra (2. Pet.r. 2, 4.) : . Nebo Bůh hřešícím a ndělům neodpustil, ale pe · kelnými provazy je do pekla strhn uv, vydal k mučenf, aby k soud u chováni byli«, tu samo sebou zřejmo, že Ježíš jest Bůh. Svědkem božství Kristova jest i sv. Jakub, jenž (5, 1 1 .) píše: O trpělivosti Jobově slýchali jste a konec Páně viděli jste, nebot milosrdný jest Pán a lítostivý (misericors et miserator«). Písmo svaté stále a výhradně užívá na označení milosrdenství Bo žího onoho . misericors et miserator Dominusc ; jest tedy oním m i l osrdným a milostivým Pánem, jehož konec čtenáři listu Jakubova viděli, Kristus Pán. •

IV. Proroctví a zázraky dokazují božství Ježíše

Krista.

Božství Kristovo dokazují jak čelná proroctví, tak 1 přem nohé zázrak-y . 1. Kristus Pán předpov ěděl události z vlastního života (zradu Jidášovu, pád Petrův, utrpení a zmrtvých vstání), budoucí osudy církve, seslání D acha sv., pro následování. rozšíření evangelia mezi pohany, u sta vičné trvání církve, zboření Jerusalema i chrámu (Mt. 24, 5. a n ásl . ; Lu k . 19, 43.) a rozptýleni Ž idi'lv (Luk. 2 1 , 24.). Ž e se tato proroctví doslova vyplnila, doka zují P. Hake, I) G. B. Tdpe a j.!!) O zboření Jerusalema podává nám zprávu Jos. Flavius,3) Tacitus,4) Aminia nus Marcellinus. lj) Těchto u dálostí budoucích nemohl nikdo z tehdejších poměr uv tak jasně předvídati, Hm méně pak tak přesně předpověděli ; když se však až do nej menších podrobností splnily, zaručuj i nám, že i ostatní předpovědi o budoucím soudě a o nastá vající m zmrtvýchvstání se vy plní. 2. Oněch zpráv, jež evangelia o zázracích podávaj í, nelze odbýti pouhým tvrzením, že se víra ' v zázraky 'l Handbuch der allg. Religionswi8leoschaft, II. 193. lostit. theolog. Vol. 1., p. 93. et sqt. Bell. Jud. II. 13 . VI. 3. sqt. VII. 1.

0) 3) t) ")

Hist. I. 2. Rer. gest.

XXIII. 1.

- 64 ·s dějepisnou kritikou srovnati nedá, j ak to Harnack činf. " Dějepisec nen! s to, di , aby se zázrakem j ako jistotně zaručenou dějepisnou události počlta l ; nebot ruší tak veškero pozorováni, na němž hi storické badán! spo čivá. Každý jednotlivý zázrak zůstává dějepisně pochyb ným a shrne-li se pochybné, nikdy j eště j istoty se ne· -docllf.c ) A opět : " Co se v prostoru a čase děje, podléhá všeobecnfm zákonům pohybu; nemohou tedy zázraky v tomto smyslu j ako zrušeni souvislosti řádu přfrody existovati. c ll) Buď tedy nejsou zázraky vůbec součástkou dějin, anebo jsou zprávy o zázraclch též děj episně zaru čeny; jsou! přece zázraky Krista Pána s ostatním půso bením jeho tak těsně sloučeny, že jich nelze od tohoto odloučiti, a mimo to spočlvá na nich i mravn! povaha Ježlšova, poněvadž právě na ně se často odvolává, aby své božské poslání dovodil. (Srov. Mt. l l, 5 ; 12, 25; Lk. 5, 23; Jan 5, 2 1 . 36 ; 6, 30; 10, 37. a j iné). T yto zázraky, které se udály mimo souvislost řádu přírod ního nebo dokonce proti němu, j sou zaručeny přáteli i protivníky Páně, staly se před očima veškerého lidu (Skut. ap. 26, 26.), ano byly i soudně vyšetřovány a potvrzeny (Jan 9, 1 . a násl.). Odpůrcové zázraků odvolávají se na přírodní vědy; . dle soudu j ej ich jest pr ý zázrak nemožný. a čin! tak vždy přírodní vědy za své tvrzeni zodpovědny. Může-liž však věda přlrodní již a priori či předem tvrditi, . nebo dokonce dokázati, že j sou věci v přírodě možny anebo nemožny ? Takuvý ú m ďek mohly by vědy přlrodni jen tehdy právem pronésti, kdyby se mohly vykázati úpl nou a naprostou znalosti všech sil přírodních, jakož i všech možných účinků, j ež by různým kombinováním těchže sil p ovstaly. Toho ovšem védy přírod ni ještě nedocl Hl y, a niž kdy docHi. I Newton, který jako badatel v přírodních vědách zajisté mnoho znamená, pravil o sobě, že' si při veliké znalosti věd přírodních přece jenom připadá j ako hoch, jenž kamínky s břehu moř ského po hladině bázl, aby poskakovaly a hladinu na '

') H a r n a c k : Dogmengelchichte 1. ) Wesen des Cbristenthums.

'

S. 6"1,

- 65 několika m ístech rozčeřily, kdežto hlubiny zflstávaji nedotknuty. Tak i duch lidský nenabude nikdy ji ných vědomosti, leč o povrchu věcí v přírodě, kdežto jej ich hlubiny zflstanou mu tajemny. Nemohou tedy vědy přírodni již předem možnost či nemožnost zjevfJ v při rodě odsuzovati a při tom se zákonů přfrodnfch, jakoby tyto byly nezměnitelny, dovolávati. Maji! zákony přfrodnl pouze ráz relativní : » Co zá kony přlrodnfmi nazýváme, jest změnitelno, poněvad.! to, že nalezeny byly, jest lidským dilem, a že se uzná vajl, to se děje toliko dle nej lepšlho vědomi. Novějši zkušenosti jsou však zcela dle toho, aby stávají cf zá kony zcela převrátily a ony veliké změny ve vědách přfrodnfch přivodily, na něž naše doba jest tak bo hata.« J) o.�tatně nám vědy přírod nf svými dějinami dosvědčuj í, že právě přlrodúzpytcové to by li, kteří netoliko vynálezfJm a objevům odporovali, nýbrž je i zavrhovali, a to počlnaje Galileem a Newlonem a! po prvou sestrojenou lokomotivu. Nemflže-li tedy tato věda ve svém oboru apodikticky rozhodnouti, co j est možno a co nemožno, jak by mohla zázraky již pře dem odsozovati ? !I) 3. Zavrhují-li mnozí zázraky proto, že jich zákony přírodní jako nezměnitelné nepřipouštějf, tu vinen tlm mylný názor, jaký o zázracfch podávají. Zázrak ani neruší ani neničí sil přfrodnfch, ale jest takovou události zkušenosti potvrzenou, která se nedá přiro zenou souvislosti věcí vyložiti, nýbrž má důvod svfJj . v tom, že Bůh v řád přfrodní zasáhl. Zázrak tedy předpokládá, že vyšší sila zasáhla v řád přlrody, kte rý! neni naprosto tak vycelený a dokonalý, že by ne mohl býti doplněn silou vyššího řádu, která do něho zasáhla. Vždyť i lidský duch vliv sviij na sily přirodni uplatňuje. Že zázrak je možný, to plyne již z té pravdy, fe jest Bůh od světa tak r07.dilný, jako umělec od dila anebo vynálezce od stroje svého. Pantheismus ' ) Virchow na sjezdu pfirodozpytcd ve Vralislavi r. 1 874 ) Se h e l l, Religion und Offenbaruog, II. vyd. I. BYazek

'

Itr. 825.

Boi.trl J ežlle Krlst..

5

- 66 j enž Boha se světem zaměňuje či stotožňuje, ovšem zázrak ů nepřipouští. A jako Bůh do řádu světového zasáhnouti může proto, že j est od světa rozdllný, tak i proto, poněvadž jest všemohoucf a každou bytost vytvořiti může. O n é neomezené a tvůrčf moci, kterou B ů h všechno stvořil, se přece ani tehdy, k dyž stvořil svět, n e vzdal tak, aby se veškeré vlády nad svě tem a j eho zákony, j ichž j est původcem, byl odřekl a vůči světu byl bezmocným a bezvládný m . Kdo uznává Boha za rozdilného od světa a za všemohou ciho, ten musi zcela důsledně i možnost zázraku uznati. I) Správný obraz o tom, jak Bůh zázrakem v sily přirodní svým působeni m zasahuje, podává nám pů sobeni člověka, jenž svým rozumem n a sUy přJrodni působi, sobě je podmaňuje a k takovým účinkům je takořka nutl, jakých by ze sebe nebyly vyvodily. Jest to přece zákonem přírodním, že pára v uzavřeném prostoru působí rozpínavě. A právě tuto rozpínavou sUu páry člověk svým důmy slem donutil, aby pohy bovala plst a poháněla stroj e, vlak anebo paroloď. To by věru veškery vymoženosti modert1í techniky, j imiž se naše doba honositi může, musily sily přlrodni rušiti. Či rušl balon zákon tíže anebo přitažlivosti ? Anebo j est zákon, d l e něhož prudký j e d život lidský niči, protijedem zniče n ? Anebo jest zákon, dle něhož nemoc by měla průběh smrte lný, včasnou a moudrou pomocí lékařskou zrušen ? Lékař sil přirozených, au v nemoc zasahuje, neničí, nýbrž čin nost sil ještě zbý vaj ících zvyšuje a ty, k teré již nepůsobí, v činnost přivádí. Jsou tedy moderní vy nálezy pouze dokladem nezvratným lidského ducha, který přemýšlí, který bádá a sily přírodní sobě podmaňuje. Vždy ť tyto nálezj nemají důvod pouze v přírodních silách, nýbrž i v duchu lidském. Jako zázrak neruší sil přírodních, tak ani řádu přírodního dodatečně neopravují, aby j ej zlepšily t poněvadž byly od počátku j ako působení vyššího řádu ' ) Srov. J. S t. M i l l, Ess ays u MUllera, Natur u. Wunder. str. 1 98. pozn. B.

- 67 na řád nižšl myšleny. Sta ne·Ji se zázrak, netrpl tlm ani zákon o zachování sily ; nebot zázrak, účinek to nadpřirozený, neděje se Um, že by těchto sil nebylo použito anebo že by se dokonce rušily. Zázrak lze tedy poznati, když tento jako skutečná událost byl zaručen. 4. Námitka, že by se nesměla událost nějaká zaručená, kterou nelze ze sil přírodních vyložiti, za zázrak považovati dotud, dokud nemá člověk důk ladné a úplné znalosti všech přírodních sil a jejich úči nkli, jakých v tomto oboru docíliti lze, jest úplně neodfl vodněná. Aby člověk zjistiti mohl, že se nějaký zázrak stal, nepotřeboje znáti účinkli všech sil přírodních. Jet přece zázrak takovým účinkem, jenž se stal mimo souvislost řádu přírodního. Chci-li však říci, že něco leží mimo tuto věc, netřeba mi znáti důkladně celého obsahu této věci. I) Mám-Ii poznati, že kámen, jenž ze zdi vypadl, jest mimo zeď, nemusím věděti, kolik kamenfi ve zdi j e za zděno - a že ovce, která od stáda odběhla, jest mimo stádo, netřeba mi znáti počtu ovcí ve stádě. Vím-Ii, že kámen a ovce jsou mimo zeď a stádo, již též usouditi mohu s jistotou, že nejsou v onom celku. Tak jest i v řádě přírodním mnoho zjevů, o nichž člověk s jistotou tvrditi může, že jich ze si l přírod ních vyložiti nelze ani dle nynějšího stavu věd přírod ních, ani v budoucnosti, at vědy sebe větší puk roky néinf. B!t věda lékařská sebe více pokročila - a kdož by jí v zájmu trpícího lidstva takových pokroků ne přál - nikdy se jí nepodaři, aby skutečně mrtvé k životu vzkřísila. Podivujeme se pokusům o zhotovení lodi vzdu chové, a nikdo neví, jak se tento problém v budouc · nosti rozřeší; než tolik můžeme souditi, že se nikdo bez jakékoliv pomoci do výšin nepovznese a na ne besa nevstou pf. Ať věda meteorologická sebe přesněji určuje bouře I) Viz . A pologielische Vortrii.ge c, Gladbach 1904 str. 106.

- 68 a střídánI počasí, přece nikdy nedokáže. !e by člověk pouhým slovem mohl bouři na moři utišiti- I) Než ani uměnl potápěMv nikdy toho nedocflf, aby mohl člověk jen tak beze všeho po moři kráčeti. Třebas suggesce měla veliký vliv na léčeni ne moci nervových, přece nikdy toho nedokáže, aby slepého anebo chromého od narozeni okamžitě a úplně vyléčila. Má li býti zázrak jako událost skutečná pověřen, pak třeba zřetel míti k tllmu, zda jest dějina.mi zaručen, zda svědkové ve zprávách o zázraclch jsou hodno věrni. Jsou·1i svědkové spolehlivi, není-li proti jejich pravdomluvnosti žádné námitky, pak nelze zpráv ta kových zamítati. Kdo takové zprávy přes to zamltá, nejedná vědecky nepředpojatě. Historik má i vůči zázračným událostem, ovšem zaručeným, povinnost, by je zaznamenal; tak si ziská o lidstvo zásluhy ; - o výklad takového zjevu se mu netřeba starati ; to nech! ponechá budouclm věkům a výsledkům badánl filosofických a přirodo vědeckých. Tyto nám, budou-li s to, již správný výklad podají. Ostatně i zástupcové věd přirodnlch musl při tomto výkladu dbáti největši opatrnosti. Byly to právě akademie věd v Pařiži a ve Vidni , které meteory pro hlásily za báji, ač ke 300 svědků toto faktum potvr dilo. Teprve když roku 1801 v Pařiži meteory spadly, uznali akademikové pařlžštf, že je to možno, a dnes právě meteory vysvětlují mnohé fysikální a chemické pomilry těles nebeských. Historik tedy při událostech zázračných říci může jen: � Non liquet;c jakmile pronese úsudek o mož nosti anebo nemožnosti, již opouští svůj obor a mluvi z něho filosof. Kdo tedy zprávy jako zcela nepotřebné zavrhuje anebo do pozdějšl doby pošinuje proto. že obsahuji vypravováni o zázracích, ten jedná předpojatě, jak di sám Harnack (Wesen des Christenthums, str. 17.). Odpůrcové božstvi Kristova pokoušejí se 5. zázraky Kristovy v evange1ilch vypravované za sUniti a seslabiti tlm způsobem, že ukazuji na divy a zázraky, které prý i jiní zakladatelé náboženství k onali I)

H e t t i n g e r:

Apologie des Chri.tenthums I . str. lGT!

- 69 které prý se ostatně o všech znamenitých osobnostech v dávných dobách vypravovaly ') (o Vespasianovi , Budd hovi, Mohamedovi a jiných). Evangelisté prý pouze o to usilovali, aby takovými zázračnými událostmi, jež vy Hčili, svého Mistra zvelebili. Vždyf prý Kristu s ani žád ných zázrak ů nekonal, jak sám královskému úředníku byl dosvědčil řka : - Neuzříte-li znamení a zázrakfJ, neuvěříte « (Jan 4, 48.) Než, protože se zakladatelé různých náboženství bludných dovolávali též zázraků, tlm ještě zázraků Krista Pána nevyvrátili, naopak potvrzena 11m jenom ona dávná pravda, že u každého národa právě zázraky za neomylný průkaz božského poslání byly považovány a proto též od těch, kteří se z a poslance Božl vydá vali, byly požadovány. Prohlédneme-li jednotlivé zázraky blíže, tu snadno pochoplme, že zázrak, jenž se o Vespasiánovi vypra voval, nebyl leč výtvorem bezmezné apothéosy, která za doby římských císařův byla na denním pořádku. Kdo si na mnohé z těchto panovnlků vzpomene, přisvědčr, že jakými byli oni mužové bohy, takové i konali zA. zraky. Hlavním zázrakem Mohamedovým byla nebeská eesta, kterou prý vykonal ; než toliko Mohamed za znamenal tuto zázračnou událost, již byl samojediný svědkem (Sura 17, 1, 62 ; 53, 1 - 18) ; žáci Mohame dovi již zcela jinak celou událost vykládali a někteřI ji dokonce za pouhý sen prohlásili. Zázrak jiný, jím� Mohamed měslc rozdělil a přinutil, aby rukávem prošel, náležl bezpochyby k oněm znamenlm, která dle Mohamedovy nauky poslednímu soudu předcházeti majL') Ostatně se ani hlavně nejedná o to, jak zázraky tyto vykládati, nýbrž rozhodujícl j est ta okolnoflt, zda zázraky at Vesp asiánovy anebo Mohamedovy jsou tak a

') Wesen des Cbrislentbums sir. 17; K. F a r r e r : Vortrage Iber das Leben Je.u bpi L. F o n c k : Die Wunder des Herrn im Evang. Innsbruck str. 85. Oj S ro v. Sacred. boocks of the East 9, 255. ve .StimmeR aus M. Laach.c, 61, 687.

- 70 potvrzeny a zaručeny, jako zázraky Kristovy. Ž e za pravdivost zázraků Krista Pána umírali apoštolé, trpěli nesčetni m u čednici, jest nepochybná pravda; svědků tak závažných, kteří by i krvi svou zázraky a( panovníků a( zakladatelů různých náboženstvi byli potvrdili, marně bychom hledali. Důvod, že se připisovaly různým osobnostem ,;ázraky falešné, neopravňuje dokonce, aby se i Kri stovy zázraky za vy my šlené prohlašoval y ; ba právě byly -li zázraky nepravdivé a falešné, m usí býti i zá zraky pravé a skutečné, poněvadž by se jinak falešné od pravých rozeznati nedaly. Pravými zázraky jsou pak rozhodně pouze ty, j ež se mohou n epřehlednou řadou takových svědků vykázati, kteří za pravdu a skutečnost zázrak'Ů neváhali, ani co jim bylo na zemi n ejdražšího obětovati, aby tak skálopevné přesvědčeni své zpečetili. Nepotká se ostatně ani ten pokus odpůrc'Ů bož ství Kristova s vydatnějším úspěchem, jimž zázraky Kristovy za výsledek suggesce vydávají. Nevyloži tímto pokusem ani oněch zazračných uzdraveni, která Kristus Pán, jsa od nemocného vzdálen, okamžitě způsobil ; tak na přiidad uzdravení nemocného slu žebníka setníkova, j ejž Kristus Pán ze vzdáli uzdravil. (Mat. 8, 5 n n.) Jak by byl mohl Kristus Pán suggescf působiti na mrtvé, aby je z mrtvých vzkřísil ? Vliv suggesce na zemřelé nebude přece nikdo rozumný tvrditi. Nelze ani mysliti na zdánlivě mrtvé, aby se byl u těchto vliv suggesce uplatnil; líčení zázraku (Luk. 7, 1 2 nn.) n a mládenci Naimském a na Laza rovi vykonaného (Jan. 1 1.) vylučuje každou pochyb nost, že by tito nebyli bývali skutečně mrtvi. Soggesci nemohly dále býti vykonány ani jiné zázraky, jak.. zázračný rybolov,rozmnoženi chlebů, utišeni bouře Ila moři a j . p. 6 Pravé božstvf Kristovo dokazuje nejstkvěleji zmrtvýchvstání Páně ; význam tohoto nej většího d. zraku vystihl předobře sv. Pavel, an napsal (I. Kor. 15, 17.) : ,.Nevstal-li Kristus z mrtvých, marná j est yfra vaše, nebo je§tě jste ve hříších vašich.c

-

7

1

-

Evangelisté vypravujíce jednotlivé okolnosti této d zračné události se ovšem poněkud rozcbázejf. Sv- Matouš a sv. M -lfek vypravuji, že byl pouze jeden anděl u hrobu; IV. Lukáš a sv. Jan zmiňují se o dvou andělfch u hrobu. Dle zprávy sv. Matouše udála se zjeveni zmrtvých ystalého v Galilei, dle sv. Lukáše v Jerusalémě ; ruzně se lIčí i zjeveni Krista Pána ženám a apoštolům. K dyž však evangelisté vlastní a h lavni událost, totiž z mrtvýchvstáni Páně, liči, tu se úplně shoduj i. Od ehylky u vypravování nečini zmrtvýchvstání Páně po chybným; vyskytuji se pouze u věcech řádu podříze ného a dají se úplně dobře srovnati anebo aspoň vy světliti. Tak bylO zjevení andělův u hrobu událostI vedlejšího významu. Zjevení Krista Pána nábožným tenám daji se co do posloupnosti zcela dobře uspo fádatP) j zjevení Krista Pána v Galilei nevylučují do konce oněch zjevení, která se stala v Jerusalémě. Když se byl Kristus Pán v Jerusalémě zjevil užšímu kruhu učedníkův, zjevil se v Galilei četnějšímu zástupu Ivých přívrženců, . více nežli 500 bratří, z nichž mnozí jsou na živu« (I. Kor. 1 , 15.). Ostatně ani evan gelisté nemínili všechno, co se bylo stalo, zazname nati, a sledujíce při sepisování evangelii různé cHe, zmínili se především o tom, co se jim zdálo přesněji k účelu vytčenému přiléhati. A právě tyto odchylky v ličenI riizných okolnosti při zmrtvýchvstání Páně vylučují naprosto výt k u , že by se snad evangelisté již napřed byli dohodli, jak celou událost tuto vyliči, aby viru ve svých čtenářich yzbudili a utvrdili. Že Kristus P án z mrtvých vstal, to potvrzuji všichni evangelisté i apoštolé i před svými zarytými nepřáteli. Tak hlásal sv. Petr hned o Letnicích (Sk. ap. 2, 32.): -Tohoto Ježiše Bůh vzkřisil, čehož my všichni svědkové jsme. c Když pak jiný apoštol na misto zrádce Jidáše "Tyvolen býti měl, tu žádal sv. Petr po něm: • Protol -r; těch mužii, kteřiž s námi jsou shromáždění po všecheJl 6ls, v němž vcházel a ťycházel mezi námi Pán Jež(§. ') B e I I e 1', Geschichte des Leiden.

Iturg tgua.

u.

Sterbens

.

•

;

Frei

- 72 počav od křtu Janova, až do dne, ve kterémžto vzat j est od nás, jeden z těch mtJsi býti s námi svědkem vzkřišeni jeho. (Sk. ap. 1 , 2 1 n.). Ačkoliv apoštolům za toto doznání, že Kristus Pán vstal z mrtvých, velerada hrozila pronásledováním, vězenim ano i smrti, přece pro hlašuji ústy sv. Petra (tamtéž 4, 20 ) : » Nemůžeme ne mluviti toho, co j sme viděli a slyšeli.c » Bůh otcův na šich vzkřisil Ježíše, kteréhož jste vy usmrtili, pověsivše na dřevě. . . A my jsme svědkové těchto slov. c (5, 30 a 32.) Svěd kem zmrtvýchvstáni Páně jest svatý Pavel (I. Kor. 1 5, 8.), jsou vojáci, ano i velerada (Mat. 28, 1 1 .). Kristus Pán po svém zmrtvýchvstáni nezjevil se snad pouze jednomu, nýbrž m nohým, ne snad na okamžik, nýbrž zjevoval se za dne i za noci, zjeveni jeho trvala po de)ši dobu. s učedniky svými rozmlouval, pokrmu požlval a o království Božím je poučoval. (Mat. 28, 9 ; Mar. 16, 6 ; Luk. 24, 13; Jan 20. a 2 1 .) Tento nezvratný diikaz božské moci, který Kri!:ltus Pán z mrtvých vstav celému světu podal, nedá se odbýti pouhým tvrzením, že se Kristus apoštolům ne zjevil skutečně, nýbrž že to byla pouhá viděni (visi ones), kteráž povstala z pevné dflvěry, do niž se apo štolé zcela byli vžili. Apoštolové přece ani tenkráte, když již se j i m Kristus Pán zjevil , uvěřiti nechtěli, ž e by to byl jejich Mistr, kterýž před nedávnem do hrobu byl položen. až teprve když o tom poučeni a přesvědčeni by li (Luk. 24, 37 . .). Když tedy nečekali a nedoufali, že Kristus Pán z mrtvých vstane (Jan 20, 9.), jak mohla přes to v nich vzniknouti pevná vira, že Kristus Pán přece z mrtvých vstal ? Kdo u viděni něco uzři a vidi, nerozmýěli se a neváhá a nikdy u viděni nespatři pravý opak ioho, T co se vžil. O sv. Tomáši, který zcela rozhudně prohlásil, kdy� mu ostatnf apoštolové sdělovali, že viděli Pána: :tLeč uzřim v rukou jeho bodeni hřebů a vpustím prst svOj T místo hřebů a ruku svou vložím v bok jeho, neuvěřím e (Jan 20, 2 5 a násl.), nikdo nebude právem tvrditit že by byl býval u visionistickém blouznění . A již po osmi dnech doznává týž apoštol, když jeho pochyb nosti o zmrtvýchvstání Kristus Pán sám se zjevivM

- 73 úplně rozptýlil : »Pán mftj a B ah mOj - . I ostatni apošto lové posuzovali zprávy o zmrtvýchvstání zcela střizlivět ba odmítavě ; tak, když uslyšeli od žen, že zjeveni anděl ské viděly, které pravl, že živ jest, nespokojili se zprávou tooto, » nýbrž odešli někteří z nich ke hrobu a nalezli tak, jak ženy pravilyc (Luk 23, 22 . ). Chtěli se tudíž. apoštolové prve dokonale pře"vědčiti, než uvěřili, že Kristus Pán z mrtvých vstal, což zprvo za nemožné po važovali. Víra ve zmrtvýchvstalého Mistra byla u učed-· niků založena na vlastni zkušenosti a nepovstala z pouhého vision �stického blouznění. Právě jako třeba odmítnouti tento výklad zmrtvých vstáni Páně, I) tak není ani druhý pokus, že by učedníci, tak bázlivi a zastrašení, přes to, že hrob· Kristflv vojenskou stráži střežen byl a velerada do zírala, tělo Kristovo tajně odnesli, nijak pravdě po dobný. Velerada přece vojákflm přikázala, aby řekli, že když oni spali, učednici v noci přišli a tělo Kristovo od nesli. Touto nejapně smyšlenou vytáčkou dokázala vele rada že se ji jednalo jen o to, aby z mrtvýchvstání Páně, za každou cenu popřela. Buď totiž tltrážcové vojenští u hrobu skutečně spali : jak tedy mohli ve spánku vi děti, kdo ke hrobu přišel a co tam konal ? Anebo bděli : proč tedy tomu nezabránili ? A proč pak vele rada, mlsto aby se u řimského vladaře o potrestáni tak nedbalých vojinfi byla zasadila, těmto ještě peníze dává a je ujišfuje, že je u vladaře bezpečny učini ? (Mat. 28, 1 1 . . ) Zcela nezdařeným jest i ten výklad, že Kristus Pán byl pouze zdánlivě mrtev a potom, zotaviv se,. z hrobu odešel!!) přes to, že hrob byl střežen. Vfič� tomuto výkladu mu si se každý tázati, kdy a k d e tedy vlastně Kristus Pán umřel? A kdyby byl Kristus· Pán pouze zdánlivě mrtvým býval, kdož vysvětli onu. zázračnou proměnu, která na apoštolech po zmrtvých vstáni Páně byla tak patrna, jak se totiž tito m užové, na hoře Olivetské a za utrpeni Páně tak bázlivf a lIstrašenf, pojednou stali neohroženými hlasateli a svědky ') S t r a u s a, Das Leben JeRU i S. vyd. 8, 684. P ll e i d e r e r' Reli gioD8philolophie 2, 195 . . . oJ P a u 1 u 8, Exeget. Handbuch aJ 485.

- 74 zmrtvýchvst�ni ? Odkud by byli čerpali toto přesvěd čeni a zmužilost i smrti zhrdajfci ? r.tť Odpflrcové zmrtvýchvstáni Páně zkoušeli to všeli jak ,. s prázdným hrobemc - než přes veškero úsilf nemohli dokázati, že by byl hrob skutečně hned od poč�tku prázdným býval. Harnack snaže se tuto ne srovnalost vyložiti, rozlišuje mezi velikonočni zvěsti a velikonočni věrou, t. j. mezi zprávou o zmrtvýchvstání Páně, o kteréž prý jest nejlépe co nej méně mluviti, a věrou v osobni nesmrtel nost. ,.Ať se cokoli u hrobu a při zjeveních událo,c di Harnack I) .jedno jest jisto : u tohoto hrobu má počátek nezni čitelná vira v překonáni -smrti a v život věčný.c Než, když Pán z mrtvých nevstal a apoštolům a mnohým jiným se nezjevi), jak mohla z prázdného hrobu vzejíti a se rozšlřlti víra v budoucí zmrtvýchvstáni a život věčný ? Hrob prázdný bez zmrtvýchvstalého neni leč prázdnota, nic; z prázd noty, z ničeho, nelze však naprosto vyvoditi ony ve likolepé účinky, jakých zvěst o zmrtvýchvstání Páně na celém světě docílila. Má-li však nezničitelná vira v osobnf nesmrtelnost počátek u hrobu Kristova, tn nebyl viry této pflvodem a základem prázdný hrob, nýbrž toliko skutečné zmrtvýchvstáni Páně, které! bylo ostatně tak zaručeno, že ani velerada, ani Ž dé přes všeliké pokusy nemohli popříti kátáni a výpo. vědi apoštolů o zmrtvýchvstáni Páně. Velikonočn[ zvěst j est základem velikonočni viry, takže se jedna bez druhé ani vyložiti nedá. Případně di Lasaulx: ,. Kdo popfr� zmrtvýchvstánl Kristovo . . . vylupuje oči dějinám . . . Ber; této události jsou dějiny světové iIIusi, krásným klamem, než přece klamem ; bez ní nemá ani víra v osobní trván[ lidské duše po smrti objektivní opory. Jediné v této vfře jsou. veškery bolesti světa, ano i hrflzy smrti u vitězstvf přemoženy a pohlceny. e !!) I) Welen del Chriatenthuml, alr. 102. ') E. v. L a I a u 1 x u St61&1e, MUn8ter,

1904, lir. 72.

- 7� V. Učení a život Kristův j sou důkazem božství j eho.

Božství Krista Pána zračí se dále v učeni i v ži votě jeho. Učeni Kristovo jest nevýslovně vznešené a hlu boké, ne� zároveň i jednoduché; život Kristův není inad pouze prost každého i sebe menšiho poklesku, on! se vyznačuje i nadzemskou sva.tosti a dokonalostí . 1. Kolik třeba člověku i sebe schopnějšímu ná-" mahy a vytrvalosti, chce-li sobě i jen v jediném oboru získati díUdadných vědomosti ; po mnoho let po ilouchá takový snaživý duch výklady znamenitých učitelův a studiem, úsilovným studiem osvojuje si po znatky vědecké . Kristus Pán, jenž do škol židovských učencův nikdy nechodil, s mysliteli řeckými a orien tálnlmi sty ků d uševních nepěstoval. jeví již jako dvanáctiletý hoch v chrámě jerusalémském odpovMmi njmi takovou moudrost, že všechny přítomné úža lIem naplňuje (Luk. 2. 46 a 47.). Když pak veřejně vystupuje, budí moudrou a přesvědčivou naukou svou .div takový, že posluchači doznávají: j eš tě nikdy člověk tak nemluvil c (Jan 7, 46.), »učil, j ako moc majec (Mat. 7, 29 ), »kterak umí tento Písmo, neučiv se ?c (Jan 7, 1 5.). Kristus Pán přednášel pravdy přirozeného náho tenstvi úplně a čistě, jak se jich filosofie nikdy ne doči nila; on zjevoval s naprostou určitost! zásady, tfkajlcí se podstaty Boži, vlastnosti Božích, jakož i pocty Bohu povinné. Poučoval posluchače s na pro litou jistotou o cHi a povinnostech člověka k Bohu, 9 způsobu, jakým možno vinu shladiti, o prostředcích, jimiž lze k poslednímu cfli dospěti. Tyto poučky nábo !enské zamlouvají se rozumu lidskému a srdce lidské 'Te všech potřebách tohoto života utěšojf. Tyto pravdy, a( byJy sebe hluMI a obsahovaly záhady sebe obtlž nějjf, přednášel tak jistě, že nebylo v řeči jeho ani ,I:ozpaků, ani nej istoty, ani obavy před omylem. Oné �ejistoty, kterou největšf myslitelé, na př. Plato oním :t iox�r 1A0\ C, projevovali, není u Krista Pána naprosto po»

- 76 -

zorovati. K dežto u člověka j e množství neproniknutelných záhad v přítomnosti i minulosti, kdežto člověk neumf čfsti v srdcích svých bližnfch, n euml lllštiti záhad ani v prostoru, ani ve vědách, kdežto duchu lidskému jest pře devšfm budoucnost kOl hou zavřenou: naz(rá Kristus PáD ve všelikou pravdu, do všech božských úradků i do hlu bin přfrody, minulost a budoucnost jsou před nfm roz loženy, takže do nich bez všeliké námahy jako do ote vřené knihy nahliži. »Učení Krista Pána zahrnuje veškeren vuitřní a vnější život každého jednotlivce, rodiny, státu, ono za hrnuje veškery poměry hříšníka, kajicnfka, nevinného) spravedlivého i nejsvětějšího; jest přiměřeno všem stavům, každému věku a k aždému pohlavf; ono po řádá veškery poměry života lidského; ono obsahuje tajemství vzniku tvorův, j ejich řízení božskou prozřetel ností, j ejich postedn ího cHe, jakož i tajemství milosti, ospravedlněni, posvěcení a blaženosti tvorův; ono ob sahuje veškeren svět, nebesa i zemi, čas i věčnost.c I) Kristus Pán hlásal tyto pravdy zástupům lidu obec ného prostě a názorně, an takových podobenství a obrazův už(val, které byly posluchačům přístupny a srozumitelny, poněvadž jim byly z okolí a ze života známy ; tato prostota a jednoduchost vůči neučeným nijak nevadila božskému učiteli , aby nebudil údivu, když učeným a v Písmech sběhlým věčné pravdy před nášel. Harnack tu případně di: » Vznešenost a sila ká zání Kristova spočívá v tom, že jest tak prosté, a přece opět tak bohaté - tak j ednoduché. že se v každé hlavní myšlence, kterou začne, vyčerpává, a tak bo haté, že se každá myšlenka zdá býti nevyčerpatelnou a m y se nikdy z těchto průpovědí a podobenství dosti ne vyuč(me. Než nad to - za každým výrokem stojí sám. Ony po staletí mluví k nám se svěžestí přítomnosti. . ll} Toto učení vznešené, utkané z nadzemské moudrosti a nebeské svatosti - vzpomeňme si jen na :.Otče náš� nebo na » kázání na hořec - nazývá Kristus Pán I) P a t i B I, Das Lllben Jesu Christi, Wien 1865, str. 24,7. 2) Wesen des Christenlhums, str. 88.

- 77 -

'Svým učenim ; jest tedy bytosti nadzemskou, a nikoliv pouhým člověkem. I) Lidská moudrost nedá se tu ani porovnati s touto moudrostf, která se v učeni Kristově jevf. Čemu kdy filosofie za dob křesfanských o Bohu a poměru -člověka k Bohu učila, není ani dokonalejším, ani ú plněj 'Šlm, než to, co evangelia o těchže otázkách podávají. Soustavy filosofické usiluji ustavičně, aby se dokona lejšfch poznatki'l dopidily, často ovšem marnň, a tak jedna druhou překonává a zastiňuje: učeni Kristovo přes tyto rozmanité názory a soustavy zOstává stejně 'Vznešeným a krásným, ustavičně pravdivým a vycházi ze zkoušek a útokO proti němu podnikaných vždy -čireJšl a nepřemožitelnějši. I) Veškeren osobnf zjev Krista Pána záři nevýslovnou vznešenosti ; všechno j est u něho l idské, a přece opět nadlidské, takže k nám vice než pouhý člověk mluví. Či mOže to, jak Harnack Krista Pána líčí, o pouhém člověku býti řečeno ? ,.Onoho nadsvětového oboru, T němž žil, nerušil m u tento svět, v němž žil ; ni koliv, všechno v tomto světě obracel na Boha, j ejž znal a v němž že všechno chráněno a zachováno jest, spatřoval: » Váš Otec nebeský živi je. « Řeč v podoben -stvi j est mu nejpřiměřenější. Nepozorovaně přecházi podubenstvi v záj em. On, jenž neměl, kde by hlavu cSložil , nemluvi přece tak, j ako ten, j enž se ode všeho odtrhl, jako hrdinný kajicnfk, jako exstatický prorok, nýbrž jako muž, jenž má pro svou duši klid a pokoj .a jenž všechny občerstviti mOže. Udeř! v nej mohut nějši struny a nutkA č lověka k neúprosnému rozhod· nuti ; nenechává m u žádné vytáčky a opět i to, co -člověkem otřásá, jest m u jakoby se to samo sebou rozumělo a tak to také pronáši, ano, proslovuje takovou mluvou, jakou matka k dftku svému hovoří. c 8) ') P. H a k e, H and uch II. Itr. lBl. ') .Rozum by vlleobecných mravolch zákonii ani'nynf nepo znal, kdyby jim kfeafan8tvi neučilo.c K a n t u Jacobibo, Werke 1lI. B22 Vychvaluje .e morálka a pl'ipi8uje se pokrokiim filo.ofie, ne! tato morálka byla dfh e Uesfanskou, ne! byla filolofickou,c BouI.eau III., Lett. de Montag. ') 1 . c • •

- 78 -

,

2. V záři pravého božství j eví se Kristus Pán da leko sktvělejším i tím, že u něho nebylo ani omylu, ani břichu. Kdyby člověk to o sobě tvrdil, platil by za pošetilce, kterého l!dé odbývají soustrastným 6smě· vem. Kristus Pán, u něhož nebylo omylu, své výklady dokládá pouhým : »já pak pravfm vám « , a před tímto tak prostým dokladem rozplývajf se všechny námitky protivníkův. U Krista Pána nebylo ani nej m enšího poklesku. Bezúhonnost a svatost dosvědčují Kristu Pánu netoJiko jeho přátelé (Skut. ap. 3, 14; 13, 55; Žid. 4, 15; I. Petr. 1, 1 9 ; 1. Jan 3, 7.). nýbrž na Kristu Pánu nenalezli ani nej menšf viny ani j eho nepřátelé, kteřf po každém kroku jeho slldili (Luk. 23, 4.), ani soudce jeho Pilát, ani zrádce jeho Jidáš (Mat. 27, 4.), ano, Kristus Pán samojediný, aniž se byl vyvyšoval nad ostatní, mohl o sobě řici : ,.Já jsem tichý a pokorný srdce m . , a i svých nepřátel mohl se otázati : » Kdo Z vá"! bude mne trestati z hříchu ? « (Jan 8, 46). Své apoštoly naučil Kristus Pán modliti se: " Od pusf nám naše viny « , u něho však se nikdy, ač se i s hříšníky stýk.al, nevyskytuje ani vědomi sebe ne patrnlljšího poklesku, kteréžto vědomi jest u člověka tím živější, čím výše v dokonalosti dospěj e. Jako na životě Krista Pána nelpí ani nejmen§í stfn nějakého mravnlho poklesku, tak není ctnosti , kteréž by nebyl ve svém životě v podobě nejdokona lejší konal. S Otcem nebeským pojí j ej vroucí láska, kterA veškeren život jeho prostupuje. Hledá toliko slávu Otce svého, plniti vůli Otce svého j est mu pokrmem (Jan 4, 34) ; aby dokonal dílo, kteréž Otce dal j emu, k tom u celým úsilím směřuje. Lidské pokolení obj ímá láskou , která nezná ani rozdílu, ani výjimek. Přátelé i nepřátelé, nuzni i ne mocní, bohatí i chudí docházejí u Krista Pána sou strasti, útěchy a pomoci. NIkomu se nevnucuj e, a přece všechny k sobě vábl, hříšníky i spravedli vé, a prokazuj e dobrodiní, nehledaje vlastního prospěchu. Vždy j est ochoten pro bližní své k obětem, za něl konečně i svfij život dává, ani pomluvy, ani rouhání.

- 79 ani muky nepopuzuji ho k u pomstě, ba, právě za ty,. kteři mu nejhorši muky zpflsobili, k svému nebeskému Otci se modU. Jest tichý srdcem a trpělivý Jako be ránek, pokorný a poslušný až k smrti křfže. Zahoří·li spravedlivým hněvem pro čest a slávu Boži (Jan 2, 14), nepozbývá klidné rozvahy (Luk. 9, 55) ; ač jest usta vičně činný, přece j est vždy mysli sebrané (Luk. 6, 12) ; třeba nad lidské poměry povznesen (Jan 8, 23". 42), přece pln účasti v radosti i žalosti (Jan 2, 3-7) ; bJ f vznešený a velebný, přece shovivavý a laskavý. Každou ctnost koná v mfře hrdinné s vytrvalostí po divuhodnou a v souladu nerušeném. V pravdě tudíž stal se přfldadem a vzorem těm, kteři za všech věkfl, národů a pokoleni po pravé dokonalosti se snaži.. Mezi ním a lidskými syny jest tento rozdíl : nejlepši lidé mezi námi touží po dokonalosti, avšak nikdy ji nedostihnou, v Ježfši však j est uskutečněn vzor na prosté dokonalosti. 1) Č ím blíže kdo k tomuto vznešenému vzoru do stoupí, tim dokonalejším a světějším bude i život jeho, ač nikdy nedospěje k téže výši, na nfž Krista Pána v po svátném údivu spatřujeme. 3. A což cll, jejž si Kristus Pán ve svém životě vytk l ? Přišel totiž hledati, co bylo ztraceno, dávati svě dectvf pravdě, život svůj za všechny obětovati, všechny ode hřichu a trestu vykoupiti, aby všichni měli život věčný. Cíl tento pojal Kristus Pán sám ze sebe bez přičiněni a rady lidské, počal jej prováděti bez pomoci jiných, předsudky se všech stran stisněn, nenávisti a záštím pronásledován, zcela jasně odpor a pronásle· dování předvfdaje, než i pevně přesvědčen, že se toto dflo j eho podař!. Tento cH Kristův, jakož i způsob, jakým jej provedl, jest v dějinách lidstva ojedinělý ; jest tak vznešený a pro člověka nedostižný, že toliko Bůh je s to, aby netoliko jej pojal, nýbrž i s úspěchem . provedl. Je tedy Kristus Pán se zřetelem na učeni i život svflj pravým divem v řádě d uchovním a mravnlm, by tosti nadzemského, nebeského, božského původu� ') P. D i d o n : .Jež!1I Kristusc , pf. Hulakovského str. 161 .

•

,

- 80 S učenfm a životem Krista Pána souvisf těsně své dech-f, jež sám o sobě pronášel, že jest v pravdě Sy nem Božfm a pravým Bohem. Vždyť i apoštold se tázal: »Kým pak vy mne býti pravfte ? « i Židdv: - Což se vám zdá o Kristu ? Čf jest syn ? c (Mat. 22, 42.) Za tuto pravdu, že jest Synem Božfm, vydal se i v potupnou smrt na křfži. Na vfře v božstvf Ježíše Krista spočívá cel é křesťanství ; kde této vfry neni, tam není ani pravdy, ani cesty, ani života.

,

HLAVA III. Božství J e žíše Krista

v

starokřesfanském

p o d ání.

Na prvém místě třeba tu míti zřetel ke spi sům Otcův apoštolských; tito totiž jako bezprostřední žáci svatých apoštolův rřijaJi od učitelů svých nauku Kristovu nezměněnou a úplnou. Co nám tedy tito prvotní svědkové učení křesťanského ve spisech svých o božství Kristově zaznamenali , to jest vlastně pře· svědčení, které si apoštolové z vlastního názoru a styku i o povaze i o důstoj nosti i o dile Kristově vy tvořili a se žáky a s věřfcimi sdíleli. S v. K l e m e n t Ř f m s k Ý (kolem r . 96 p. K.), apoštolský žák a třetí nástupce sv. Petra na biskup ském stolci římském, nazývá Krista Pána vesměs ó KÚplOC; (Pán), jak Sp pouze Biih jmenoval. O témže Kri'3tu Pán:] píše : �Žezlo velebnosti Boží, Pán Ježíš K ristus nepřišel, ač moha, ve chlubné nádheře a pýše, nýbrž v pokoře. c 1) Sv. Klement nevyjádřil těmito slovy božství Kristovo přímo, než žádný člověk nesmí býti přece bez rouhání nazván . žezlem velebnosti BožÍ« , 1.

') K l e m e n t Ř í m s k ý, ke

Praha 1874.

Bož ství Ježiše Krlst�.

Kor. 16, 2

dle pfekl. S u i! i l o v a

6

- 82 t. j . že velebno3t Božl v něm spočlvá a zřetelně

Stl

spatřuj e. D r u h ý l i s t k e K o r i n t s k ý m, který ovšem ne· pocházi od sv. Klementa, nýbrž byl asi v polovici 2. stoletl jako homilie bud v Řlmě anebo v Korintě kýmsi neznámým přednesen, začlná tfmto vyzvání m: Bratři, dlužno nám smýšleti o Ježlši Kristu jak o Bohu, jako o soudci živých a mrtvýchc 1) (překl. Su1íilova str. 134). L i s t B a r n a b ů v byl již Eusebiem (Hist. eccl. VI. 1 3, 6) zařaděn mezi Antilegomenac , než j est přes to starou pam átkou písemnou, kteráž as z doby cfsaře Nervy (96-98) pochá-zf C dle Funka a Hilgenfelda). Tam čteme (XU. 10) : . Ej hle opět, Ježíš neni syn člo věka, ale Syn Božl, jenžto se v podobizně a těle zjevIl. Poněvadž, ale hodlali říci , že Kristus jest synem Da vidovým, boj � se a znaj e blud zlostníkův, prorokoval David sám : Rekl Pán Pánu mému . . . A jak ho David Pánem a Synem Božlm na ...ývá . . . « Il) Pisatel listu tohoto obraci se (č. 14) proti Ž idům a dokazuje, že Starý Zákon se s Novým ani porovnati nedá a to proto, poněvadž Mojžíš co sluha úmluvu přijal, nám pak udělil sám Pán, abychom byli dědičným lidem, za nás trpěv. c Hlásali tedy již žáci sv. apoštollív o Kristu Pánu, že neni pouhým člověkem, nýbrž oním Pánem a Hospodinem, jenž MOjžíšovi zákon dal, který, než se ještě v těle zjevil, již by I předpověděl, že odejme od nás srdce kamenná a vlož! v nás srdce masi tá (č. 6), kterýž ve chrámě srdce našeho velebněji pře bývá a se uctivá, než ve chrámě jerusalemském, a jehožto rukou dUem jest slunce (č. 5.) S v. I g n á c z A n t i o c h i e Ct 107) dosvědčuje často bo�stvr Kristovo, an jej Bohem naším nazývá. Poněvadž měl na zřeteli blud doketfl . poukazoval na božskou a předevšfm lidskou přirozenost Kristovu. V listě (k Efeskýrn VII. 2) píše sv. Ignác: " Jeden jest lékař tělesný spolu i duchovní, učiněný a neučiněný •

•

•

') Ed F u n k 1, 81: Fratrel ita nOI lentire oportet de Jesu Cbrilto tamquam de Deo, tamquam de iudice ,i,orum et mor tuorum. 'J Překlad Sulilů,. atr. 159.

- 83 -

Bůh v těle zj evený, ve smrti ž i vot pravý, z Marie i z Boha prvé stradatelný, nyni nestradatelný, Ježíš Kristus Pán náš. c ') I H e r m a s zasluhuje, aby by I mez i nejstaršími svědky božství Kristova zminěn; neby l sice vrstevníkem sv. Klementa Ř ímského, n ýbrž, jak ze zlomku Muratoriho vysvítá, bezpoch y by bratrem Pia I. ( 141 -155) (srv. Bardenhewer, Patrologie , II, vy· dáni, str. 36). O Kristu Pánu di Hermas : �Syn Boží, vece, star�i j est všeho tvoru, takže v radě byl Otci svému při stvoření světac (kn. III. pod. IX. kap. 12). ;, Jméno Syna Božiho velké Jest a nesmfrné a všechen obor světa jim udržujec (kap. 14) . 2) Když tedy Syn Boži byl Olc i svému již při stvořeni světa rádcem, tu byl dříve než svět, jest věčný, a když veškeren obor světa udržuje, jest všemohoucím Synem Božím. O. B a r d e n h e w e r vytknul v prvém vydánl � Pa1 rologiec (Freiburg 1894, str. 57) Hermovi, že Syna Božlho s D uchem sv. stotožňuje (na př. Pod. IX. I. 1 ) ; ve druhém vydání � Patrologiee roku 1901 výtku tuto pominul. Sv. P o I Y k a r p, biskup ve Smyrně (i" 16u), krátce před mučednickou smrti vyznal : » Bože pravdomluvný ! Proto chválím tebe za všecko a velebím a oslavuji tebe i s věčným a nebeským Ježišem Kristem, S y nem tvým milým, s nimžto tobě a Duchu svatém u čest buď nyni a na věky. e 3 ) I d o c t r i n a A p o s t o l o ,: u m ( tO, 6) nazývá Krista Pána »5 8�o; �:x�!o e (u sv. Mat. 2 1 , 9 : Ó lJi�; � z�(o ) Č teni toto uznává správným a původním Har· n ac k a nazývá výraz onen drahocenným (kostbar), poněvadž se jim božství Krista Pána dosvědčujE\. - Der Ausdruck, p1še Harnack, enthlUt eine .3';0).0,(11 'tou Xpt (j'to�, denn der Zusammenhang macht es sicher, dass der wiederkehrp.nde nicht Gott selbst (i. e. Gott Vater) geme.nt ist. e (Lehre der zwo f Apostel.) ') Ptell. suma", str. 68. v pozn. místo stradatelný a ne·' stradatelný d rive po !trpný nynl nepodtrpný . 'l Ptekl. SU!lilh, str. 237 a 239. 3) Umuě. Polykarpa. 14, str. 109, v pfek\. Suililově.

- 84 P i s a t e l l i s t u k D i o g n é t o v i, kterýžto list byl asi ve 2. století po Kristu Pánu � epsán. celou sedm o u hlavu věnuje Kristu Pánu, Slovu, kteréž neviditelným Bohem Tvůrcem na zemi sesláno bylo ; Slovo toto svaté a nepochopite l n é neni snad andělem , nýbrž tvůr cem světa. » V pravdě všemocný 1) Tvůrce sV,ě ta a ne viditelný Bi':h sám s nebe Pravdu a Slovo svaté a ne vystihlé m ezi lidmi umístil a v srdclch jejich u pevnil, Neposlal . " sluhu nějakého neb anděla nebo kn ížete nebo správce věcí pozemských . . . nýbrž sa mého Stvo řitele a správce všehomíra, jímž nebesa za l oži l , j í m ž moře mezemi u z avřel , . . V milosti a l ahodě jako král králevice jej poslal jako Boha k lidem, aby j e spasi l . e 2. Nauku křesťanskou již záhy b yl o třeba háj iti i proti pomluvám a osočováním Ž idů, jimž byl Kri · stos pohoršením, i proti o d poro poha!lfl, ji mž byl Kristus bláznovstvím (1. Kor. 1 , 23). Uko l u tohoto podj ali se apologet é ; v řadách těchto vyskytuji se i takoví mužové, k teří teprve v dospělejším věku kře stany se stali , až v usilovné a poctivé snaze po pravdě všechny sou stavy náboženské a filosofické b y l i seznali a probádali. V evangeliích nalezli konečně svatou pravdu, po níž se t o l i k snažili, a prolo pří l nuli věrně ke Kristu. V této oddanosti ke Kristu úspěšně odmí tali jako výmluvní obránci vešk ery námitky proti učeni j eho a dokazovali jeho bož s k ý původ a význam , až i sm rtí přesvědčení své potvrdili, a) Z ř e c k Ý c h spisovatelů v církevních sepsal a) A r i s t i d e s A t h é n s k ý na obra nu křesťanů pron ásledovaných a pologii , kterouž císaři A n toniu Piovi ( 1 38 - 1 6 1 ) podal, aby zmírnil a smířil n e přátel ské smýšlení proti křesťanům. Ve spise tomto clsaři o křesťanech sděluje (Arist. apol. II. 6) : .. Křesťané původ náboženství svého od Ježíše Krista od vozuj L Tento pak se nazývá Synem Boha nejvyššiho a učí o něm, že BOh sestoupil s nebe a z panny hebrejské . člověčenství přijal a j i m se oděl. V lidské dceři pře. býval Syn Božl.c Aristides snaže se dokázati, že k.ře) Lisl k Diogn. Č. 7. Str. 128 v překladě Sušilově.

'

- 85 stanstvf jest oprávněným náboženstvlm, pouka zuj e n a zakladatele, jimž jest Syn Božl. Ježíš Kristus, kterýž se člověkem stal. Bez Krista Pána, božského to pů vodce učení křesťanského, nebyl a by ani clrkev kře sťanská povstala, ani by nebylo vyznavačfi jm.éna Kri stova. Právě proto, že kreshné Jež!še Krista za pra vého Syna Božího, s Otcem sou podstatného, vyzná vali, nemohli Ž idé ničeho proti křesťanstvi z moci . Židé i tehdy, když se již začalo křesťanstvi šfřiti, há jili vším úsilím monotheismus. K tomu, aby křesťan · stvi, které z té duše nenáviděli, a k častým krvavým bonřlm proti vyznavačUm jeho podnět dali, potřeli, byla by stačila ta jediná výtka, že křesťané vedle jediného a pravého Boha i J ežíše Krista, kterého za Boha povýšili, uctívaj f. Kdyby se to nauce Kristově bylo dalo právem vy týkati, bylo by židovské nábožen ství s přísným monotheismem svým s nadno nad kře stanství, které by ' pouhému tvoru božskou úctu bylo prokazovalo, jako vznešenějši a dokonalejšI vyniklo a křesťan ství zastí nilo. (I) BožslvÍ Ježíše Krista obhajoval proti Ž idům t proti pohanům s v. J u s t i n (t 167) . Námitky, které Zldé proti křesť !nskému učeni činili, vy vrací tento apologeta v rozmluvě !l Try fó nem Ž idem . Na chválu , kterou Try fón zákonu MOjžíšovu až přiliš štědře vzdává, odpovídá J ustin, .že teď již není třeba těchto řádův, soboly, svá tků a obětí, an dle vůle Boží beze hřichu z panny z pok olení Abrahamova byl se narodil S y n Boží Ježíš Kristns.« ') Aby Ž idům dokázal, že K ristus je3t pravým Bo hem a Hospodinem, odvolává se na žalm 109 : . Řekl Pán Pánu mém u : seď na pravici mé,« který Ž idé o Ezechiáši vykl ádali , ač se slova téhož žalmu : - Tys kněz na věky llle řádu Melchisedechovac na králi Eze chiáši, klerý knězem vůbec neb yl, nijak splniti ne mohla. O témže Kristu Pánu vykládal slova žalmu (46, 6- 10): » Vstoupil Bůh v plesánf, Hospodin při zvuku trouby « ; dále i slova (žalmu 98) : -Hospodin kraluje, nechť se hněvají národové «, ač dobře věděl, •

'

)

Rozmluva s Ttyf6nem Č, 25. v �ušilo,ě pfekl. str. 338.

- 86 ie Ž idé právě těmito chvalozpěvy Hospodina Boha svého oslavuj í. I) Těmito vý vody snažil se tento obránce víry dokázati. že Kristus Pán jP-Rt jeden a týž Bůh a Hospodin (Jahveh), jemuž majl Ž dé jako svému králi, jako vládci veškeré zem�, j ako panovnfko nade všemi národy. pěti chválu. Tryfónovi i souvěrcům jeho zdálo se nemožným, ano pošetilým, že by Kristus, jenž od věků by I Bo hem, potom přece v čase z Panny se narodi l . Na tuto námitku odpovídá sv. J usti n : » Vím, že se řeč ta ne· podobna býti zdá zvláště lidem rodu vašeho, kteři jste věcem Božím rozuměti a je činiti nechtfvali, nýbrž raději to, co navrhovali učitelé vaš i . c 2) Ž idům nebylo dosti na tom, že křesfansko u nauku o božství Kristově za pohoršeni a pošetilost prohlašovali , oni, jak jim Justin vytýká, . přidali, že učil věcem bezbož ným- a nesvatým a ohavným, kteréž o těch, již jej KriRtem, učitelem a Synem Božím býti vyznávají, mezi vším lidem trousili. 3) Justin ve snaze usilovné, aby nevěru Ž idů pře · konal, vy kládal, že Kristus Pán jest zaslíbeným Mes· siášem, poněvadž se na něm vyplnilo proroctví I:laiá· šovo : . Hla� volajfcfho na poušti . " Připravte cesty Páně . . Ejhle Bůh váš Hospodin aj s mocí přijde. 4 ) Ej hle Pann a počne . , . " Ž idé, ač sami přesvědčeni byli, že tato proroctví toliko na Bohu člově k u spln.iti Re mohla, ziistávaIi přece v zatvrzelém odporu proti Kristu Pánu a proto obraceli předpovědi ony na koho koliv ji ného (Ezechiáše), jen aby křestané z těchto proroctví d l'lkazů pro bo�ství Kristovo čerpati nemohli. Když pak k řeEťané na Ž dy doléhali, že . Kristus jest, jak Písm'a sv. zjevně ukazují, podtrpným, klanebným i Bohem, tedy přinuceni jsouce, na Krista je pravena bjti připouštějí. avšak, že tento (Ježíš) jest Kristem, zapírati se osměluj i ; leč vyznávají, že přijiti , trpěti, c

' ) Tamté! Č . 37, str. 842. " L. c. Č. 48. " L. c, Č l OS . ') L. c. č. 50.

- 87 kralovati a co Bůh klanebným měl býli, co! směšno jest a nemoudro. e ') Justin. b � ť se proti Tryfónovým pochybnostem a námitkám ohražoval, vznešeného názoru o Bohu. j aký Tqfón zastával, nikdy nesnižoval ; ba naopak, na to poukazoval, že, co vznešeného o svrchovaném Hospodinu a Pánu mysleti a řfci třeba, to všechno i Kristu přislušl. 2) Na konci rozmlnvy této dodává sv. Josti n : - Ž e pak Kristus Hospodinem jest a Bohem a Synem Bo žim, jenž dři ve v působnosti se co muž a anděl zje voval a v slávě ohňové, jakož ve kři a v >loudu nad Sodomou u činěném, již šiře provedeno 3) Ž idé znali již dři ve, než ještě sv. Justin božstvf Kristovo obha jovati počal, tento základni článek učeni křeE Canského; ovšem že j ej ze zásadného odporu proti Kristu s ros hořčenim odmitali. V apologii prvé, kterou sv. Justin (kol r. 1 50) sepsal a clsaři Antoniu Piovi a jeho adoptovaným s�nfim Marku Aurelovi a Luciu Verovi předložil, dokládá, že pronásledováni křestand ve vlře nezviklaji, nýbrž utvrdi, poněvadž Kristem byvše předpověděna, I božství jeho dokazuji : :o To všecko že se stane, před pověděl učitel náš, Otce a Pána všehomira Syn a v yslanec Ježfš Kristus, od něhož jsme i pojmenováni křesfanfi dosáhli. Odlud i ve všem, čemu nás vyučil, utvrzeni jsme, jelikož skulečně, co byl dřlve předpo věděl. dlti se vidime. Předpovidati, dřive než se co stane, a u kazovati, te se tak stalo, jak předpovidáno bylo, to dilo Bož! jest. e 4) Justin nazývá Krista Pána výslovně Bohem, ač mu nemohlo býti neznámo, že pohané mají učeni toto za výplod šllenstvi ; slibuje, že llčbni toto vylož! a vysvětli. Jeliko! apologetovi na tom nejvice záleželo, aby mysli pohandv k řesCanstvf n a klonil a ziskal, byl by zajisté zvláště onen zdánlivý rozpor, že Bfth byl ukřižován, který! nej vice lIohany e

' ) L. c. Č. 6S. 'J Sr.,. Pro M a r a n i .D:.inita! Domini No.tri Jesu Chr. ;

Parisiis 1756, Wircebargi 1 859, str. 8 1 2. 3) L. c. Č. 128. Sušil str. 432. ') Justin obr. I. Č. 1 2. Su911o . a překladu. str. 288.

- 88 zarážel, důvody případnými zmírnil. Justin podávaje se stručným přehledem učení křes!anského i obranu jeho, nemohl, leč celým a rozhodným úsilfm hájiti božství Ježíše Krista, které bylo křesťanům článkem hlavním a základním. O poměru Ježíše Krista k Bohu (Otci) vykládá sv. J usti n : ,. My ale obzvláštním a mimopřírodním způ sobem j ej , Loga Božího, z Boha pravíme zrozena býti ; « I ) . JeŽiŠ Kristus jediný vlastně Syn Bohem zplo zený jest, jsa Slovo jeho a prvorozenec a moc jeho, a že vůli jeho člověkem učiněn byv, tomu nás učil pro nápravu a obnovu pokolení lidského. « '2) Byl tedy Ježíš Kristus podle obecné viry tehdej šího křes!anstva, k terou Justin obhajoval, pravým Sy nem Božím, s Otcem sou podstatným, poněvadž jest z Otce zplozen. Doklady pro toto u čení, jež se pohanům r.euvě řitelným býti zdálo, podává z proroctví : . Při tom ne budeme věřiti těm, kteří to pravili, nýbrž těm, již . budoncf věci předpovídali, nutně za víru dávati bu deme, ani! očitě spatřujeme, že stává se a stávalo se, jak pi'edzvěstěno. c (Obr, 1. k. 30. Sušil str. 271.) V k nihách prorockých nalézáme předpověděno, že J t!žfš Kristus náš přijde, z panny se narodí, do spívati, neduhy a nemoci všecky uzdravovati, mrtvé k řísiti bude, že bude nenáviděn, nepoznán, ukřižován, že umře a povstane z mrtvých a na nebe vstoupl, že Synem Božím j est a se nazývác (obr. I. k. 3 L). O Kristu Pán u , Emmanueli (Bohu s námi) z panny zázračně zro .z enám , vykládá slova Is. 7., ,.Ej hle panna počnec ; 3) ze 'Žalmu 2. a 1 10. dovozuje, že Kristus Pán jest Synem Božím, Pánem všehomíra, jenž z mrtvých vstav, všechno k sobě obrátil. Nanebevstoupení Páně dOkazuje ze žalmu 23, 7 : ,.Pozdvihněte knížata bran vašich a vy zdvihněte brány věčné a vejdeť král slávy « ; poukazuje i na žalm 96, z něhož sláva a velebnost Syna Božího jasně vysvítá. •

') L. c. Č. 22. ) L. c. Č. 23, str. 266. 3) Obr. I . kap. 33.

'

- 89 Justin sám doznává, že učení o Ježíši Kristu jest tajemným, a že jen tehdy, když důkazy přesvědčivé byly podány, je dlužno za pravé uznati. - Kterak by chom člověku ukřižovanému věřili, že prvorozencem jest Boha nezplozeného a že soud všemu pokolení lidskému vynese, kdybychom svědectví o něm, dřive nel se člověkem stal, ohlašovaných nenalezli a jich skutkem potvrzených nespatřovali ? c ') r) S v. I r e n ej z L y o n u (nar. kol. 140 p. K.), žák sv. Polykarpa (t 1 55), zůstavil četná svědectví o božství Kristově v podání církve křesťanské. Zcela zřej mě učí, že ,. Kristus Pán jest prolo pravým Bo hem, poněvadž j est Synem Božím : Nikdo ted y jiný nesluje Bohem, aniž Pánem se zove, leč k terý jest Bůh a Pán všech věci . . . a Syn jeho Ježíš Kristus Pán náš, kterýž syny Božími činí věřící ve jménu jeho !l) Synem Božím jest Kristus Pán ve smyslu vlast nim a převyšuj e touto d ůstoj nosti svou všechny lidi : ,. Provedli jsme zaj isté z písem, že nikdo naprosto ze synů Adamových se nezove sám o sobě Bohem aniž Pánem se nazývá ; ale naproti tomu, že jeho samo jediného ze všech lidr, co j ich kdy by lo, Bohem a králem věčným a jednorozencem i Slovem vtěleným hlásají i všichni proroci i apoštolové i sám D uch . To by nebyla dosvědčovala o něm písma, kdyby byl jako všiclmi pouze člověkem 3) Kristus Ježíš jest netoliko Syn Boží, o n jest i pravý člověk : "') - Ale že měl slavné nade všecky do sebe zplozeni od Otce nejv-yššlho i že slavného narození se . mu d0 3talo z panny, to obé dosvědčuji o n ěm bohká písma ; že pak byl i člověk prostý a utrpenl podrobený, jenž seděl na oslátku, octem a žluč! byl napájen a pohrdán od lidu, až i na smrt přišel ; a že jest Pán svatý a podivný rádce a sličný .

.

.•

.

.

. •

v

') J u s t i n. Obr. I. č. 53, překladu 8ullilova atr. 284 . 'j Patero knih proti kacífstyi III. 6, 2, pfelolil Desolda Praze 1 876. ") Tamtél III. XIX. 2. t) Tamtéf .

- 90 -

na pohled i Bíih silný, jenž přijde v oblaclch soudce veškerenstva, i to všecko plsma () něm předpovědělac ; a v téže kapitole č. 3. piše týž církevní učitel : ,.Ten tedy Syn Boží, Pán náš, jsa Slovo Otcovo (a syn člo věka), poněvadž jako člověk narození své měl z Marie, kter ..í. z lidského a sama člověk byla, učiněn jest sy nem člověka. c Slovo věčné, Syn Božl jednorozený, jenž se člo věkem stal, neni jiný než Ježíš Kristus, nýbrž Syn Bož í jest týž a jako Ježíš Kristus jedna a táž božská osoba : ,. Jeden a týž j est Kristus Ježíš, Syn Boží, který umučenlm svý m nás usm ířil Bohu a vstal z mrtvých, kterýž j est na pravici O tce a dokonalý ve všem Ont opravdu nás spasil : ont jest Slovo Boží, ont j edno rozený od Otce, Kristus Ježiš, Pán náš « 1) Syn Boži, jenž se vtělil, povz nesl nás k díistojen strl synů Božích. Sv. Irenej prozfraje ke slovům zvě· stovánl annělského (Luk. 1, 32) piše : ,. Kdož pak jiný jest ten, který kraluje bez přestání v domě Jakubově na věky, leč Kristu!'! Ježíš, Pán náš, Syn Boha nej vyššího, kterýž zákonem a proroky zaslibi l spaseni své v iditelné učiniti všelikému tělu, aby se stal synem člověka na to, aby pak i člověk se stal synem Bo žlm ?c 2) Božství Kristovo hlásali již apoštolové Ž idům, ač jim toto učeni bylo od porným : . By lo! i velmi tvrdé hlásáni, že ten, jehož Židé j akožto člověka viděli a na křiž přibili, j est Kristus, S v n Božl, jich věčný král. A tak jistotně již nemluvili k nim dle jejich dřev nějšího mínění. . II) Bez viry v Ježíše Krista, Syna Božího, za naše hTfchy na křiž přibitého, nemůže nikdo dosfci ani osvo bozeni ode hřichfl v ani života věčného : ,. Ale opět ti , kteřl praví, že j est pouhý člověk, od Josefa zplozen, trvajíce v porobě dřevnějšf neposlušnosti propaůajf smrti, nejsouce ještě spojeni se Slovem Boha Otce, aniž účastni svobody skrze Syna, jakož di (Jan 8, 36) : .

) Tamté! III. XVI. 9. ) Tamtéž kn. 111: kap. X. č. 2. ') L. c . KD. J I l. kap. XII. č. 6. '

'

.

•

.

- 91 -

" Vyprostí·li vás Syn , pak budete opravdově svobodni. Kdo však narozeného z panny Emmanuele (Boha s námi) neznají, pozbývajl i daru jeho, kterýž jest život věčný.« I ) Viru v božství Jež íše Krista chrán! církev s ve likou bedlivosti, nebot ona jest drahocenným odka · zem apošlolli právě tak, jako vira v nejsvětější Tro jici: - Neboť clrkev, ačkoliv po celém světě až k nej zazšlm konclim země rozšlřena j souc, přijala o d apo· štolův a jich učedníkův víru v j ednoho Boha, Olce všemohouclho, kterýž učinil nebe i zemi i moře i všecko, co v nich j est, a v j ednoho Krista Ježíše, Syna Božího. který se vtěli l pro naše spaseni, a v Ducha svatého . . . Toto učení již obdržel a a tuto víru chrání církev pečlivě • �) u) K l e m e n t A l e x a n d r i j s k ý (t 2 1 5), učitel věhlasného Origena, vyjádřil víru v bož ,t.ví Ježíše Krista těmito � lovy : -Dominus (sc. C hristus), q tJ i spe · cietenus despectu:l re i psa adoratus e�t, expiato r, servator mansuetus. di vinum verbum, verus sine con trover3ia Deus cum Domino toli u s u niversitatis (= Patre) adaf'quatus, quoniam filius ej us erat et Verbum erat i n Deo. 3) T. J . : Pán (Kristus), j enž dle zevnějšku opo vržen ve skutečn(lsti však uctíván byl, smirce, zacho vateJ , tichý, Slovo Boží, pravý beze s poru Bůh s Pánem celého veškerenstva rovný, poněvadž Synem jeho byl a Slovo Boží bylo v Bohu.' O christologii Klementově dí Ra rdenhewer (Ge3chichte der altchr: Literatur ll. 56, 57, 6 1) : - V christolC1gii, tvrdí Faye, chtěl Klemen t filosofickou nau k u o Slovu s Kristem historickým vy rovnati takovým zpi hobem, který má silný ráz do· ketický.c s) O r i g e n e s (r. 185 - 255), žák !
' ) L. c. Kn III. hl. 19, Č. 1. ') Tamté! kn. J. kap. X. jl 1. 2.

') Cohortatio a d

genles č. 1 0. Mi gne P. P. gr. 8, 227.

92 -

Židův i jménem pohanů proti křesť lnské nauce pro nášel. Celsovi, který í, j ménem Ž ida božství Kristovo popírajícíhL se dotazoval : » Si id dicis, quemlibet bo · minem, qui iuxta divinam providentiam natus fuerit, esse filium Dei, qua in re di sta s aliis ? t. j . : Tvrdíš-li to, že člověK kterýkoliv, jenž se dle řádu přirozenosti božské narodil, jest Synem Božím, v čem se lišíš od jiných ? « odpovídá Origenes : . Hunc vero longe discre· pare ab aliis, qui propter virtutem filii Dei appellan tur ut qui eorum sit veluU fons et principium. T. j . : Tento daleko se liší o d j i ných, kteří s e pro moc syny Bož[mi nazývají, poněvadž jest oněch jakoby prame nem a původem c l) Kdy� pak si Celsus takových důkazův žádal, pro něž Kristus �a Syna Božího má býti považován, tu od větil m u Origenes: . Affirmamus ergo quid Jesus fecerit, toto jam orbe innotescere, quippe u bi Dei per Jesum fundatae sunt ecclesiae ex iis, qui a malis innumeris ad meliorem sunt menlem conver3i. Et hodieque nomen Jesu perturbatos animos comp'lOit, exigi t daemones, medetur morbis, miram quoque mansuetudinem in serit, mores in officio continet, humanitatem, comi tatem, suavitatem inspirat iis, q ai n o n p ropter vit ae commoda humanasque necessitates se Christian0 3 simu l ant, sed quo par est animo traditam de Deo Cbristo futuro q u e j udicio doclrinam amplexant.!I) T. j . : T v rdíme tedy, že, co Ježíš vykonal, jest v celém oboru známo, kde totiž skrze Ježíše založeny jsou clrkve Bož[ z těch, kteří z nesčetných neřest! k lepšímu s mýšlelii byli obráceni. I dnes j méno Ježlš mysli rozbouřené uti šuje, zlé duchy vyhání, nemoci léčí, podivuhodnou tichost vštěpuje, mravy v povinnosti udržuje, laskavost, přívětivost, úslužnost vnuká těm, kteN se netváří býti křesfany pro Msně v ýhody anebo lidské ohledy, nýbrž lakou myslí, jak se sluší, učeni o Bohu Kristu a bu doucím soudu objímají. Celsus se snažil zázraky Kristovy zastíniti, a proto uváděl p roti nim zázraky Arislaea Prokonneského a �

') O r i g e n e a contra Celsum I. I. n. 57. l\Ii gne P. P. gr. XI. p. 765. 0) L. c. 1. I. n. 67. M. 1. c. 786.

- 93 jiných mužů té doby slavných. Origenes odpovídá, že s těmito malichernými a zdánlivými divy onen veliko lepý zázrak, j imž celý svět ke Kristu by obrácen, ani porovnati se nedá. Vývody své pak konči těmito slovy : Q uod si b aec ita se babent, annon aequum est i n J e30, qui baec tanta conslitoere potuít, non vulgarem agnos cere divinítatem ? 1) T. j . : Když tedy tomu tak, zda to není správným, aby se v Ježíšovi, který tyto veliké věci vykonati mobl, božství uznávalo nikoliv obecné ? « . Celsus porovnávat Krista Pána s různými kouzel níky a čaroděj níky, aby význam zázraků Páně co nej · více popříti mobl . O rigenes výtku tuto řízně odbývá, an píše : ,.Nullus erg o praestigiator per ea, q uae facH, Rpectatores ad morum emendationem excitat, aut Dei ti morem docet . . . aut studet persuadere, ut vivant quasi Deo rationem reddituri, t. j . : Zádný čaroděj tím, co provozuje, nevybfzi diváků k nápravě mravů, ani se nesnaží je při svědčiti, aby žili jako povinni účet. před Bohem skládati. . �) Účelem zázraků v Kristových bylo, aby víru v Krista Ježíše budily a posilo valy a k obn ově mravní přiměly ; účel to zajisté vznešený a Boha důstoj ný. Ž ivot a působeni Krista Pána bylo tak vznešeným a nevida ným, ,.že ne právem by jej kdo s kouzelníky porov nával a spíše věřiti měJ, že když Bohem byl, jak za slíbeno bylo, viděn byl v těle lidském, a by našemu pokolení prospěl. . 3) Na výtku Celsovu, že křesťané ctí Krista j ako Boba, ač přece j e n ze smrtelnébo těla pozůstává, odpovídá Origenes : ,. Verumtamen sciant cri minatore3 isti, quem ab initio Deom Deique Filium esse credimus et pro certo babemus, eum esse ipsum Verbum, sapientiam ipsam et ipsam vHitatem ; mor tale autem ejus corpos et humanam quae i n ipso est animam ad maximam dignitatem evectam foisse non societate ta ntum cum i pso, sed etiam i n unum cori corsu. 4) T. j . : N�cbť tedy vědí obviňovatelé oni , že ten, •

') L ')

�.

I. III.

n.

3 1 . M J . c. p . 959:

Ibidem p. 787.

'j Tamtéž. c. III. c. 41 . M . 1. c. p. 974.

') L.

- 94 -

o I'lěmž věřlme, že jest Bohem a Synem Božfm, a za jisté máme, jest sám Slovem i pravdou i moudrosti ; tělo pdk jeho s mrtel né a duše, kteráž v něm j est, lidská, že k nej většímu d fistojenstvi povzneseny byly ne toliko pouhým společenstvfm s nfm, nýbr ž i tim, !e se v jedno spoj ily. Božstvf Kristova nedotkla se ani smrt, ani utrpenf ; měl! Kristus Pán, jak Origenes vykládá, dvojí při rozenost ; do božské přirozenosti nezasahovaly bo · lesti, k teré Kristus Pán v přirozenosti lidské snášel : »Nos vero Jesu eredentes de ea qoae in ipso erat divini tate dieenti : Ego sum via, veritas et vita aut aliud his simile; humanum autem se habere eorpus sic affi.rmant i : Nune autem quaeritis me interfi.�ere ho minem, qui veritatem locutus sum vobis: compositum fuisse profi. te m ur. ) T. j . : My pak věřice Ježíši , an o onom božství, které v něm bylo, mluvil : Já jsem život, pravda i cesta, i proto, !e lidské tělo maje. tvrdil : Nyní hledáte mne zabíti, člověka, kterýž pravdu jsem m l uvil vám :11) vyznáváme, že byl (z božstvf a člověčenst ví) složen . « Ani t.o nebylo božství Kristovu na úkor, že, když trpěl, ani jemu O tec pomoci neposkytl, ani si sám ne p o mohl ; nebof, jak Origenes odpovidá. bylo utrpení Páně předpověděno a netoliko toto, nýbrž i přfčina utrpení tohoto ; přišel totiž Kristus na místl) lidi, aby za ně smrt podstoupil a odsouzen byv, rány vytrpěl. 3) Právě tím, že Kristus dobrovolně trpěl za nás ukázala se dobrota Boha Otce, který Syna svého za nás vydal : ,. Humanus ergo e3t pater Jesu Pater, qui proprio Filio non pepercit, sed pro omnibus tradidit iIlnm : Agnum suum, ut Agnus Dei toti09 mundi causa moriens peccatu m tolleret. U ode non necessitate, sed volen s pertulit i1latas a conviciatoribu9 contumelias. ') T. j. : Laskavý j est tedy Otec, otec Ježfšf1v, který! vlast ního Syna neušetřil, nýbrž za nás dechn y vydal Be«

,

I) L. c. '

1.

n.

66. M. 1.

) Jan 8, 40. ') L. c. I. n. 54. M . I. '

) L.

c.

c. c.

p. 788.

769. VIII. 48. M. l. c. p. 1582.

- 95 -

ránka svého, aby Beránek Boží, za celý svět umíraj ící, hř.ch smyJ. Proto ne z n utnosti, nýbrž dobrovolné snášel příkoří od spllajíclch jemu učiněná. e Kristus Pán ani tehdy Synem Božím býti nepřestal, když na svět se�loupil ; tim změny neutrpěl: »Id autem, tak píše Ori· gene�, quod ad homines descendit, -erat i n forma Dei e, el prae suo in homines a more -se ipsum exina · nivit e, ut ab illis comprehendi posset. Neque idcirco ex bono i n malum mutatus est; peccatum enim non fecit neque ex pulchro in turpem, - non ením peccatum novit«, neque ex felicitate in infe1icitatem, sed sp.ipsum humiliavit nil suae felicitatis a mittens.1) T. j.: Že pak k lidem sestoupil, byl ve zpflsobě Boži a z lásky své k lidem sebe samého zmařil, aby od nich mohl býti po chopen. Aniž se proto z dobrého ve zlého nezměni l, hřichu totiž neučinil, ani z krásného v hanebného, vždyť hřlchu neznal, ani ze štěstf v neštěstí, nýbrž sebe samého ponížil, ničeho ze štěstí svého nepozbyv Poměr Ježíše Krista, Syna Božího, k nebeskému Otci Origenes takto obj asňuj e : . Nos qui didicimu�, quis ille sit ftlius et eum esse splendorem gloriae t't ftgu ram subslantiae ej us, scimu:> hunc filium ex i l l o esse et illlum huj us Patrem. Quae doctrina nil ab5urdi habet neqo e Deum dedecet, qui talem sibi unigenitum generavit; nec nobis persuaserit non esse iDgeniti D

') L. ) L.

'

c.

c.

1. IV. n. 14. M. l. c. p. 1046. VIII. n. 14. M. 1. c . 1535.

- 96 et tu unum sumus (Jnan 1 7 , 22), non sibi indoctu rus foisset i n ani mum alium a nobis quam summum Deum colL Nam Pater, inquit, in mtl est et ego in Patre (Joan 14, 1 1 ). Dnum igitur Deum, ut explicavi, Patrem et filium col i mus atque adeo nobis manet contra a lios valida ratio. T. j. : Kdyby Celsovi bylo známo bývalo ono ; J á a Olec j edno j sme, a to jiné, co Syn mezi modlitbou děl : Jakž j á a ty jedno j sme, nikdy by mu nebylo na mysl přišlo, �e se od nás jiný nežli svrchovaný Bůh uctivá. Neboť dí : Otec jest ve mně a já v Olci. Jednoho tedy Boha, jak jsem vy ložil, Otce a Syna uctíváme, a tak nám zbývá proti ji ným pád ný důvod.« J) Od katechumenů se nežádala víra slepá. � Nec dicimus, píše Origene!'l, id q nod nobis nugator ille t ribuit: Crede eum, de quo tibi loquor, esse Filium Dei , quamvis fuerit ingnomi niose VlDctus aut turpi supplicio affectus . . . Neque dicimus : Ob hoc ipsum magis crede. Nam de singulis rebus plura conamur argomenta afferre.2) T. j . : N eřikáme, co nám onen po srn ěvač připisuj e : Věz, že ten, o němž tobě mluvím, j est Syn Boží, ač byl potup n ě spoután anebo haneb ným trestem popraven . . . Aniž říkáme: Právě proto vice věř ; neboť o jednotlivých věcech vice důvodů se snaží m e uvésti.« Když se katechumenům jako podmínka spásy věčné předkládalo: . Crede si salvu s fieri vis aut abi, t. j. Věř , chceš· li spasen býti , nebo odejdi - , tu se to dálo zcela důvodně ; neboť Ježíš j est jediný o kterém se po celém oboru hlásalo, že na tuto zemi při šel . 3) O božství Kristově nejjasněji píše sv. Jan . Nnllus enim eorum (evangelistarum) adeo pure manifestavit illius (Jesu) dlvinitatem ut J oannes, qui ppe qui inducat illum dicentem : Ego sum lux mundi; Ego sum via, veritas at víta . . . " ) T. j.: Žádný z evangelistů ne..

) L c. • ) L. c. S) lbid. '

'j L.

c.

I. VIlI. n. 12. M . 1. c. p. 1534 . I. VI. n. 20. M. 1. c. 1506. in Joannem Ir.

6,

M. I.

c.

T. X. ly. p. 80.

- 97 zjevil božstvl jeho (Ježíšovo) tak zřejmě, jako sv. Jan, kterýž uvádl o něm, že děl: Já j sem světlo světa ; j á jsem cesta, pravda a ži vot. c Ve spisech Origenových jsou ovšem i taková rčení o Ježiši Kristu, (na př. : )(:r1a!J.Ot TOU 0EOU, OEÚTEpO� 0d<;,) která se sotva s pravým učením clrkve srovnati daji. Na tento rozpor v Christologii Origenově upozornil Již svatý Athanasius, který rozlišoval mezi výrokv, j ež Origenes o Kristu zaznamenal jako soukromý učenec a horlivý stoupenec filosofie Platonovy, a mezi výroky, jež týž zanechal jako věrný svědek církevniho podánI. Z e se některé výroky tohoto církev ni ho spisovatele, v jehož nitru zápasil Hellén s křesťanem a filosof s katollkem , poněkud od učení clrl!:evního odchy l uji, nem"fiže býti tudíž ani s podivením") Tyto ne srovnalosti vytýkal Origenovi dosti ostře sv. Jeroným, ač se Origena ujali i někteři clrkevní Otcové (svalý Pamfil, mučednik, Eusebius Caesarejský, Rufinus Aq. a j.). �) T h e o f i l A n t i o c h i j s k Ý (kol. r. 180) počal rozlišovati mezi Aójo; Evot<Ílhto, a A. 7toa'Popt)('ó�j plše totiž: � Habens igitur Deus suum ipsius Verbum in propriis viscerlbus insitum, genuit illud cum sua Sapientia proferens ante hoc universum. Hoc Verbum habuit ad ministr um operum suorum et per ilIud omnia con didit . . . Nondum eranl prophetae, cum mundus con deretur, sed erat Sapienlla Dei i n ipso et sanc'um Verbum ejus, quod sem per est apud i psum.c (ad Auto lyc. 1. II n. 10). Ještě urČItěji píše: • Verbum Ddl, quod eju'l quoq le filins est, non ut poetae fllios deorum fingnnt, sed ut veritas declarat, Verb l m quod sem per eXlstit i nsitum in corde Dei. Aute enim quam quid quam fieret, illud Verbum habuit consors con '; l I i o · rum, utpote quod eit mens ej us et intelligentia. Quando autem voluit Deus facere qnae statuerat, hoc Verbum genuit prolatitmm (7tp0'!'0ptldv), primogenitum omnis creaturae, non qu. d ipse vacuus Verbi fleret, sed Verbum g gnens et Verbo suo (in se i pso) semper conversans. Haec nos docent ss. Scripturae et quot' ) P o b l e, Dogmatik I. .tr. 291 ; B a r d e n h e we r. Patro logie, Freiburg 1 894, 8tr. 158; M i g n e P. P. gr. T. XVII. p. 522.

Bož,tvl Ježilo Krista.

7

- 98 quot Spiritu sancto afflati foere, inter qoos Joannes ita dicens: in principio erat Verbum et Verbum erat apud Deum. His verbis ostendit, initio solum fuisse Deom et in eo Verbum. Tom addi t : et Deus erat Verbum, omnia per i psum facta sunt. Verbum igitur cum Deus sit et ex Deo genitum, illud Pater univer sorum cum visum foerit mittit in aliquem locum etc.« (ibidem n. 22, Migne PP. gr. VI. 1087). Podobných výroků lze se dočísti u Justina v roz mlově s Tryfonem č. 6 1 j u Tatiana contra Graec. č. 5.; u Athenagory Legat. č. 5 . ; u Hl pollyta contra Noetum č. 1 0. ; o Tertulliana contra Praxeam c. 5. 6. ; u Nova tiana c. 3 l . Jest přece patrno, ž e Theofil prohlížel v tomto vý· roku nejprve ke Slovu, jak toto jest v sobě a o vni terném poměru k Otci ; sv. Jan plše o tom v prvých dvou veršlch předmluvy k e svému evangeliu ; potom má zřetel ke Slovu, v jakém loto bylo poměro ke světo ; ve Slovu byl totiž již od věčnosti úradek, že všechno stvořeno bude, protože tak O t ec se Synem od věčnosti sdělil. Tento úradek provedl Syn Boží, který od Otce poslán byv, v 'čase na světě se zjevil a byl činným, což sv. Jan Vtl třetfm verši ličI. V prvé příčině připisuje se Slovo věčnost a stej ná s Otcem podstata ; byloť toto Slovo, jak sv. Jan dl, na počátku a Bůh byl Slovo, které jsouc myslí a důmyslem Otce, vždy v Otci bylo vrozeno. Toto Slovo neni pou hým přívlastkem Božím; rozlišuje!: se výslovně od Otce . • Slovo bylo u Boha, « bylo rádcem Otcovým, účastným úradkův Otcových, od něhož od věčnosti zplozeno bylo, bylo v nitru, v srdci Otcově, nebo byl to j ednoro zený Syn, jenž j est v lůně Otce (sv. Jan 1 , 18.). Slovo iVOlGi.�a't'o'l (insitum) neni jiné než Slovo 'ltpO�Opt)(,Ó'l ; svatí Otcové j menuj i Slovo E'18lá,5-e't'o'l, pokud je pozorují samo v sobě a v poměru k Otci ; jmenujíce Slovo 'ltpO�Op\)('óv (prolatitium), mají zřetel k jeho vnějši činnosti. Pohlížej[ tedy svati Otcové na totéž Slovo s dvojiho stanoviska, a to j ednak, jak Slovo jest v lůně Otcově, jednak, jak bylo určeno ke skutkům Božím. 1) '

) Viz Fr a n z e l i n, de Deo trino, Romae 1881 p. ]82.

- 99 b) N a zá p a d ě byl rozhodným obráncem božství Kristova a) T e r t u I i i a n, kterýž je proti Ebionitům, proti Marcionovi i proti jiným odpůrcům z pohanstva obha joval. Pojednávaje o vtěleni Syna Božlho, jež m u bylo základem, na němž veškeren svfij theoretický a pra ktický výklad o křesťanství stavěj, napsal proti Ebio novi : . Neslušelo se Syn u Božímu, naroditi se ze se· mene člověčlho, aby, jsa takto úplně synem člověčím, nebyl též Synem Božim, před Š alomounem ničeho tudíž napřed nemaje. Anobrž nového pokolení založitel musil způsobem novým narozen býti, tím totiž, že v Bohu se člověk narodil, ježto přijal tělo semene starého, t. j. duchovně přetvořil, smířiv a očistiv j e vyhlazenlm skvrny staré « I ) (de carne Chi. 17.). Ve spise proti »Praxeovi« líčl Tertullian nezměnitel· nost a věčnost Kristovu. - Igitur Sermo in carne, dum et de hoc quaerendum. quomodo Sermo caro factus sit, utrumque quasi transfiguratns in carne, an indutus car l1em ? Ceterum Deu m i mmutabilem et informabilem credi necesse est ut aeternum. Transfiguratio est i nter� ptio pristini. Omne enim, quodcumque transfiguratur in aliud, desinit esse, quod fuerat, et incipit esse, quod non erat. Deus autem neque desinit esse neque aliud potest esse. Sermo autem Dens et Sermo Domini manet in aeternum perseverando i n su a forma. T. j . : Slovol tedy v těle, když o tomto jest otázka , jak Slovo tělem učiněno bylo, zdali jako se proměnilo v tělo anebo těl.) na se vzalo ? Ostatně o Bohu nezměnitelném a nepřetvořitelném věřiti třeba , že j est věčný. Pro měna jest zničení dřívějšího. Cokoliv se totiž v jiné proměňuje, přestává býti, čim dříve bylo, a začíná býti� čim nebylo. Bůh však ani nepřestává býti, aniž jiným může býti. Slovo pak Bůh a slovo Hospodinovo zů stává na věky, trvajíc v podobě své « (kap. XXVII ). Na podobnou námitku Marcionovu odpovídá: - NoD potes dicere, inquit, si Datus fuisset et hominem vere ') Viz úyod k Apolog. Terlullianoyu, vyd ..Vojáěek v Praze,

Itr.

16.

- HlO -

induisset Dens, esse desiisset amittens qnod erat, dum assumit quod non erat. Periculum enim status sui Deo Ilullum est. T. j . : Nemůžeš říci, dí Tertullian, je8t1iže se 'n arodil a člověčenství v pravdě n a se vzal, že Bohem by býti přestal, pozbyv, čim byl, a vzal na se, čím nebyl. Žádné nebezpečí nehroz! Bohu ve stavu jeho c (de carne Christi, c. III.). Odvolávaje se na zázraky, které Kristus naukou svou v lidstvu zpfisobil, totiž »obrácení človaa k úctě pravého Baba. zamítnuti bludu, k ázeň spravedl nosti, cudnosti, trpělivosti, milosrdenství, nevinnosti,c dovo zuj e z nich : » nebude pošetilým, věřiti v Boha naroze· ného, a to z Panny- (de carne Christi c. [V.). Víru křesťanstva v božství Kristovo osvědčuje zřej mě, an (v Apologetiku hl. XXI. č. 1.) píše: »Avšak ani Kristem nestydíme se, když pode jménem jeho rádi jsme za vinné pokládáni a odilUzováni, aniž se osmělujeme o Bohu jinak předpokládati. Jest tedy ne vyhnutelno maličko promluviti o Kristu, jakož o Bohu. (č. 3 . ) : I přišel ten, jenž od Boha byl předzvěstován, že k o praveni a osvětleni té nauky přljiti má, Kristus, onen Syn Božf. Pročež této nauky a milosti rozsud! a mistr, osvěcovatel a vůdce pokolení lidského, Syn Bož! byl ohlašován. (č. 4 ) : O tom naučili jsme se, že jest z Boha vyrčen a vyrčenfm zplozen a proto Syn Boži a BfIh nazván z jednosti podstaty . . . Tak i co z Boha vyšlo, BfIh jest i Syn Bož! i jeden (BfIh), oba tak i od ducha duch a od Boha Bůh. « (Překlad Vojáčkftv 70-73). Tertullianovi vytýká O. Bal'den hewer (I. c. II. vyd. str. 162) : »Einen gewissen Snb. ordinatianismus scheint T. bei Verteidigung des Per sonenu nterschiedes zwischen Vater und Sohn nicht iiberwinden zu kijnnen, wenngleich er in maochen lichtvollen Ausdriicken und Wendongen der Entschei dung des Nicaenums sehr naha kommt. J. Pohle píše v dogmatice (II. sv. str 15), že se tylo nesrovnalosti dají vysvětliti temným slohem a potižemi, s nimiž T. zápasil, an si latin 'lké názvoslovf teprve tvořil. Pravověrnost T. háji M. Scheeben (D llg matik I. 800 a d.), an dovozuje, že T. zastával (jak z Apologet. hl. 2 1 Č. 4. patrno) jednotnou přirozenost

- 101 Syna s Otcem . Ve spise (contra Praxeam) hájil T. rozdílnost tří božssých osob ; tři božské osoby neruš[ j ednotného panstv! bož,kého (monarchii), ani pochod j edné osoby ze druhé neničí j ednotné božské podstaty. Syn a Duch sv. nemají jiného panství než Otec, nýbrž totéž, jež od Otce obdrželi a spolu s ním vykonávají (hl. 3.). O pochodu Syna z Olce učí T., že Syn pochází od Otce zpflsobem duchovním, jest výrazem vnitrným božské mysli, j est Slovem podstatným a nikoliv prcha vým, a to proto, poněvadž z podstaty Otcovy vych ázf. Slovo se z podstaty Otcovy 'neodděluje, jelikož du chová podstata Syna jest táž j ako podstata Olce (hl 8-9). Tertullian dí ovšem, že Syn j est .derivatio totius et porlio « ; než nechce božství Syna ztenčovati, nýbrž pouze vyjádřiti, že se Syn od Otce odvozuje (deri vatio), pochází. Jednotlivá rčení jeho nelze beze zřetele k souvislosti vyk ládati. Tertullian hned ve hl. 1 3. píše, že Písmo sv. Syna jako Boha na týž stupeň s O lcem staví : »Nebodu tedy bohy j menovati ani pán y, nýbrž následovati hodlám apoštola, ta kže maji-li býti jme nováni stejně O tec a Syn, Bohem nazvu Otce a Ježfše Krista Pánem pojmenuji. Toliko Kri sta budu moci nazvati Bobem, jako týž apoštol : Z nichž jest Kristus vece . . , Bůh požehnaný nade všecko po všechen věk. Jako totiž neutvořím dvé sluneJ, nýbrž slunce a pa prsek jeho, tak dvě věci a dva zjevy jedné nerozdílné podstaty vytknu Boha a Slovo jeho, Otce a Syna. c fl) M i n u t i u s F e l i x (na počátku 3. stoletf) se psal dialog nadepsaný Octavius, v němž pověru po hanskou potirá. Caeciliovi, jenž křesťanům vytýkal, že za Boha uctívaj í člověka ukřižovaného, odpovídá Octa vius: Quod religioni nostrae hominem noxiu m et ejus crucem adscribitis, longe de vicinla erratis, qui putatis Deum credi aut meruisse noxium aut potulsse terre num. Nec i lIe miserabilis, cujo s in ho mine m orlali spes omnis innititur: lotum enim ejus aoxilium cum homine extincto finitor.« I) Poněvadž Octavius již dříve I

') OctaviulI ě. 23. Migne P. P. lat. T. 4. u Pro Marana I. c sir. 511.

- 102 -

byl do k ázal, ž e j est toliko jediný pravý Bůh, tu jest z v-ýroku Mi nutiova patrno, že křesťané, kteří veškeru na ději svou v Krista Pána skládali, jej za Boha považovali r) S v. C y P r i a n (t 258), biskup karthaginský , v kni ze . de bono patientiaec takto o Krist.u Pánu plše : . Nec hoc, fratres di lectissimi, Jesus Cbristus Dominu 8 noster tantum verbis docuit, sed i mplevit et hctis. Et quia ad hoc descendisse se dixerat, ut vo luntale m Palris faceret : inter cetera admirabilia vir tutum suarum , quibus i udici a divinae majestatis expres sit, pater n am quoque patientiam tolerantiae tenore servavit. Omnes eni m actus ej us ab i pso statim adventu patient i a signantur: quod primum de illa sublimitate coelesti ad terrena descendens, non aspernatur Dei filios carnem hominis i n duere, et cum peccator ipse non esset aIiena peccata portare . . . I1Ie i nnocens, Hle justu;;, imo innocentia i psa et ipsa j ustitia i nter sce leratos deputatur et te s ti moniis falsis Veritas pre mitur : j udicatur j ud i catur o s et Dei Sermo ad victi mam tacens d a citur. (C o r pus scri pt. eccl. latinor. Vol. III. p. I . p a g . 400. Vindobonae 187 1 .) T. j . : A niž toto, přemil enf bratři, Jež!š Kristus, Pán náš, toliko slovy učil, nýbrž skutky dotvrdil. A poněvadž pravil, že proto sestoupil, aby čin i l vůli O .ce, mezi ostatnfmi podiv nými skutky ctností svých, k terý mi úradky božsk.é velebnosti splnil, i otcovskou trpělivost o bsahem sho vfvavosti zachoval. Všechny j eho skutky h ned od při chodu jeho trp ěl i vostí se vyznačuj i j což předního jest z oné vznešenosti nebeské na zemi sestoupiv, Syn Boží nepohrdl lidské tělo na se vzlti, a ač hříšníkem nebyl, cizí hřrchy nésti . . . On nevinný on spraved · livý, on nevinnost sama a spravedlnost sama mezi z l oči nné se zařaďaje a fa lešnými svědectvlmi Pravda jest st/hána; souzen jest. kterýž so u diti bude, a Slovo Boží k oběti m lčky j es t vedeno. LisL 5 1.. určený papeži Korneliovi, začíná těmito slovy : :oEt egisse nos et agere, frater carissime, maxi mas gratias síne cessatione profitemur Deo Patri omnipotenti et Christo ejus Domino et Deo nostro S alvatori, q ll od sic Ecclesia divinitus protegatur, ut unilas ejus et sanctitas non jugiter nec per totum .

,

«

- 103 perfidiae et haereticae pravitatis obstinatione vitietur. T. j . : Vyznáváme, že jsme bez ustání vzdávali i vzdáváme, bratře přemilý, díky převeliké Bohu Olei všemohou clmu a Kristu jeho, Pánu a Bohu našemu Spasiteli, že tak j est církev božsky chráněna, že její jednota a sva tost není vždy ani veskrz zkažena zatvrzelosti věro · lomnosti a kacířské nepravosti c l ) (ibidem p. II. p. 6 14). Vzácné svědectví o božstvf Kristově proslovili bisku pové (87) na synodě v Karthagině za předsednictvf Cypriánova shromážděni. II) a) D i o n y s i u s, papež římský (r. 262), v listě, kterýmž blud Sabel1iftv a tritheismus rozhodně za mítl, píše: »Necesse enim est divinum Verbum Deo uni versorum esse unitum et Spirit um s. in Deo manere et habitare ac deniq ae divinam Tri nitatem i n unum quasi in qaendam verticem reduci et colligi.c O věčnosti Syna Božího taktu se rozepisuje : »Non minus etiam Hli cul pandi sunt, qui filium opus esse existimant et Dominum factum esse sentiunt . . . cum divina Scriptura iIlum genitom esse testetur ut eidem convenit congruitque, non autem formatum et factum esse testetur. Non levis igitur, sed summa est impiotas Domi num aliquo modo manufactum dicere. Nam si factus est fillUS, fuit aliquando , cum non eS3et : atqui fllit semper, si quidem in Patre est, ut ipse declarat, a c Verbum, Sapie otia et Virtus est Christus. T. j . : Ne méně i ty třeba viniti, kteřlž Syna za dilo považuj i, a že Pán byl učiněn se domoívaj[ - k dyžtě božské Písmo, že on zroz�n jest, d03vědčuje, jakož j emu přísluší a při měřeno jest, a nepotvrzuj e, že byl stvořen a učiněn. Neni to malou, n ýbrž svrchovanou bezbožnosti tvrditi, že Pán byl nějakým způsobem učiněn. Neboť byl·li učiněn Syn, pak byla doba, kdy neby l ; než byl vždy, poněvadž jest v Otci, j ak sám prohlašuje, a S lovo Moudrost a Moc jest Kristus. c » Credendum est in Deum Patrem omnipotRntem est i n Christum ejus Filium et i n Spiritum sanctum ac Verbum Deo u niver ;orum esse unitum. c 3) ') M. gne PP. 1. T. 4. Maranus 1. c. 511. ) u Pro Marana 1. c. 514. aj A t h a n a s i i lib. Decr. Syaodi Nicaenae num. 26. '

- 1 04 e) N o v a t i a n, kněz řfmský, jenž by l vyobcován

z clrkve pro rozkol proti papeži Korneliovi způso bený, neopomenul ani jediného dfikazu, jímž se bož stvl KrIstovo doložiti dalo. Dokazoval, že Kristus Pán j est pravý Bůh na základě zázrakfI, které vykonal a které o něm již ve Starém Zákoně byly před poví dán y, dovodil to dále i z četných výrokfI starozákon ných, dovolával se svědectví sv. Jana a sv. Pavla, z D1cbž prvý učil, že Slovo tělem učiněno bylo, oba pak hlásali, že skrze Slovo všechno učiněno bylo. Nauko o Kristu Pánu zahrnuje Novatian těmito slovy : » Quodsi cum nullius sit nisi Dei nosse cordis secreta ; quodsi cum nullius sit nisi Dei peccata dimit tere, idem Cbristus peccata dimitit; qnod si cum nul lius sit, hominis de coelo venire, de coelo veniendo de.;cendit; quod si cum nu llius hominis haec vox esse possit : Ego et Pater unum sumus, hanc vocem de conscientia divinitatis Christus solus edicit; qllodsi po stremo omnibus divinitatis Christi probationibus et rebus instructus Apostolus Thomas respondens Christo: Do · minus meus et Deus meus dicit ; quod si Apostolus Paulus : Q oorom, inqoit, patres et ex qoibus Christus secundum carnem, qui est super omnia Deus bene dictus i n saecula in suis Iitteris scribit; quod si idem se Apostolum non ab hominibus aut per hominem , sed per Jesum Christum constitutum esse depromit; quod si idem Evangelium se non ab hominibus dl dl cisse aut per hominem, sed per Jesum Christum acce pisse contendit : merito Deus est Christus.1) T. j. : Jestliže nepřlsluší nižádnému leč Bohu znáti tajnosti srdce : nepřísluší-li nikomu leč Bohu odpooštěti hříchy, tý� Kristus hříchy odpouští ; nepřfsluší-li nižádnému člo věku s nebe přijiti, s nebe přicházeje sestoopil ; kdy! nižádného člověka hlas to býti nemfIže : Já a Otec jedno jsme, hlas tento vydal Kristus sám z vědomf božství; kdyžtě na konec apoštol Tomáš jsa všemi dfIkazy a věcmi božství Kristova obdařen, dí Kristu : BfIh mfIj a Pán mfIj ; k d � žtě apoštol Pavel : Jejichž otcové a z nichžto jest Kristus podle těla, kterýž jest nade ') Migne

PP.

lat.

T. B.

Maranul p. 5 1 5.

- 105 všecko Bůh požehnaný na věky, ve svých listech pfše; kdyžtě týž apoštol doznává, že nikoliv od lidí anebo skrze člověka povolán byl ; kdyžtě týž na tom trvá, že evangeliu se nenaučil od lidí aniž je skrze člověka, nýbrž skrze Ježlše Krista přijal: v pravdě Bfih jest Kristus.c �) L a c t a n t i u s F i r m i a n u s, žák Arnobiův, zna menitý to řečnlk, učitel Krispa, syna Konstantina Vel., zemřel kol . roku 330. Ve spise :tlnstitutionum divinarum ll. 7 píše Lactantius (I. IV. 6.): :t Deus igitur machinator constitutorque rerum, antequam praeclarum hoc opus mundi adoriretllr, sanctum et incorru ptibilem spiritum genuit, quem filium nuncupavit, et quamvis alios po· stea innumerabiles creavisset, quos angelos dicimus, hunc tamen solum primogenitum divini nominis appellatione dignatus est, patria scilicet virtute et maiestate, pollentem esse autem dei filium, q u i sit potestate maxima praeditus, non tantum cODgruentes in unum voces prophetarum, sed etiam Trismegisti praedicatio et Sibyllarum vaticinia demonstrant. (Cor· pus script. eccl. lat, Vindobonae.) T. j. : Bfih tedy tvůrce a ustavitel věci, než toto světa dllo přestkvělé započal, svatého a neporušitelného ducha zplodil, jejž Synem nazval, ač potom nesčetné duchy, které anděly j me · nujeme, stvořil, toho přece jediného jednorozeného názvu jména božského za hodna uznal, vynikajlcího totiž otcovskou velebnosti a moci; že jest Synem Bo žlm, který svrchovanou moci obdařen jest, netoliko hlasy prorocké v jedno splývající, nýbrž Trismegistovo učení a věštby Sibyl l dokazuj I. c :t ln primis igitur scire oportet sic in princi pio procesisse dispositlOnem summi dei, ut esset necesse adpropinquante saeculi termino dei Filium de�cendere in terram,. u t constitueret deo templum doceretque justitiam , verum tamen non in virtute angeli aut po testate coelesti, sed in figura hominis et cum magi8terio functus fuisset, traderetur in manus im piorum mortemque susciperet (ibidem n. 10.). T. j . : Především totiž třeba věděti, že takové hned na počátku vydáno bylo svrchovaného Boha ustanovenf, aby na sklonku věkO S y n Boží nutně na zemi sestoupil a Bohu chrám c

I

- 1 06 -

.zřídil a spravedlnosti učil netoliko moci andělskou anebo nebeskou, nýbrž v podobě lidské, a když úřad učitelský dokončil, byl vydán v ruce bezbožných a smrt vytrpěl.c Vyznává tedy i Lactantius jako všichni jeho předchůdcové, že j est Ježiš Kristus od věčnosti Syn Božl j ednorozený, Otci svému ve všem rovný, jenž se proto člověkem stal, aby za nás trpěl. 3. Viru v božstvi Kristovo zpečetili mnozl m u č e d n i c i krvi svou ; jsou tedy svědectvl jejich značného významu, jako sv. Polykarpa, sv. Ignáce vůči císaři Trajanovi. Někteří novějšl badatelé jsou toho mínění, že ona rozmluva, kterou měl Trajan s mučednlkem Ignácem, teprve později (ve 4. st.) povstala. Svědectvi, které světec Kristu Pánu při té příležitosti vydal, ne pozbývá významu, poněvadž se cg do podstaty sho duj e s výroky sv. Ignáce v listu k Rlmanfi m . J ) SV. Epipodius ct r. 178) pravil před svou smrti : .Krista s Otcem a Duchem sv. jako Boha vyznávám a záhodno jest, abych jemu duši svou vrátil, poněvadž jest mi i Stvořitelem i Vykupitelem (Ruinart, Acta Mart. (ed. Veron.) p. 65.) Sv. Vincenci, jáhnu (t 304), připisuje se toto vy znáni: . Krista Pána vyznávám, Syna nej vyššlho Olce, jediného, sám že s Otcem a Duchem sv. j est jedinf Bfih vyznávám.c (Roinart 1. c. p. 325.) Když byl téhož roku i sv. Euplus v Katanii mučen, tu vyznal : Otci i Synu i D uchu sv. se k loním ; svaté Troj ici se kloním, mimo niž není Boha. Obětuji sebe právě Kristu Bohu. Obětuji se a věnuji se O tci a Synu a Duchu sv Sv. Symforosa Hadriánovi císaři děla : » Budu-li pro jméno Krista Boha mého spálena, tlm splše dé mony tvé spálim. c (Act SS. 18. Julii, 4, 358. ) -4. I nejstarši v y z n á n I v I r y jsou přesvědčivým dokladem o božství Krista Pána. Vyznáni viry církve římské dl: Credo i n Deum Patrem omnipotentem et in Jesum Christum ÚtO'l 1Xt.)'tOU 1:0'1 iJ.0'lo·tE'I'ij. 1:(1'1 XÚptO'l .•

•

. •

Ý)iJ.i;)'I, 1:0'1 '(E'I1)bÉ'ItlX Ěx 'ltnÚiJ.IX1:01O eX'(LOU xlXl MrxpírxlO 1:0� 'ltlXp ,9-tvou etc. '

) Srv. P e s c h. Praelect. dogm. Tom. IV. Friburgi 1896 str. 14.

- 107 -

Vyznáni víry jerusalemské hlásá : Věřlm v jednoho Boha . . . a v jednoho Pána Ježlše Krista, Syna Božlho jednorozeného, z Otce zrozeného, Boha pravého přede všemi věky, skrze něhož všechno učiněno bylo. Antiochijské pravl : Věřlm v jednoho Boha O tce a v Syna jeho, jednorozeného Boha, skrze něhož všechno, narozeného z Otce před věky, Boha z Boha, celého z celého, jediného z jediného, dokonalého z dokonalého. Podobně učl i vyznáni caesarejské a novocaesa rejské Řehoře Divotvůrce
') Adv. haeres. I. Kap. X. č. 1. 2.

- 108 biskupové, že třeba i Syna Božlho za pravého Boha uznávati -Et nos unum quoque Deum colimus, sed quemadmodum legitime iIlum colere novimus. Itidem Christum habemus unum . . Dei filium passum et mor tuo m T. j . : I my též jednoho Boha uct!váme, než jako pravoplatně jpj uctlvati známe Tllk máme Krista jedi ného . . Sy na Božího,jenž t rpěl a umřele (u Epifania, 57, 1.) Druhý šiřitel bludu pat ripassiánského, Praxeas, který spolu s Theodotem v Řlmě kolem r. 1 92 toto bludné učení hlásal, byl přinucen plsemně odvolati i odebral se do severn! Afriky, kdež Termllian s ve· likým úspěchem učen! toto potíral (adv. Praxeam c 2.). Když pak víra v božstvf Kristovo, tento odkaz v clrkvi chovaný a usilovně hájený, bludem Ariovým značně ohrožena byla, tu bylo toto učení jako b lud neslý cbaný, bezbožný, jako novota za všeobecného roz hořčeni zavrženo. Biskup alexandrijský Alexandr byl prvý, který Aria r. 320 z clrkve vyobcoval a s biskupem cařihradským v důkladné zprávě průběh jednání a důvody trestu vyneseného sdělil. Alexander plše v tomto listě rozhorleně: ') . Q uis unquam talia audivit ? Aut quis nu ne audiens non obstupescat et aures obstruat, ne talium verborum sordes auditum contaminent ? T. j.: Kdož pak někdy něco takového slyšel ? Anebo kdo to nyní slyši a nežasne a uší si neucpává, aby nečistota takových slov sluch neposkvrnila ?c Byli tedy věřící učenfm Ario vým v nejsvětějších citech uraženi a tak se ho štítili, že se báli, aby pouhým posloucháním slov rouhavých se proti viře neprohřešili. Čim způsobil Arius proti sobě takový obecný odpor ? Tím, že tvrdil o Slovu , že byla kdys doba, kdy ještě Slovo nebylo (�v '!tón, on oby" �v) ; že Slovo nebylo z podstaty Otce zplozeno, nýbrž že bylo svo bodnou vflli Otce z ničeho stvořeno (Ee 00l<. ov'twv yÉyOVEV Ó Aóyo�) ; že by t by lo Slovo před ostatními tvory stvo řeno, přece není proto věčným, nýbrž tvorem Otcovým ; ovšem prvnlm tvorem nej vyšším a nejvýbornějšlm, poněvadž Bl'lh skrze ně všecko ostatní stvořiti dal ; že jest tedy pouze Bohem z milosti a bytosti mezi Bohem a světem prostřednf ; že vůle Slova není nezměnitelná. ') Op.

;:, .

Atbanasii T. 1. p. 898. Parisiis 1689.

- 109 -

poněvadž j est vlastně dobrého i zlého schopna, že vš,.k se proto stala bezhříšnou, poněvadž se j l toliko k dobrému užfvalo. . Naukou touto, kterou Arius popěvky mezi lidem šlříl, měli býti věřicI o pravou vlro oklamáni a 0100peni. Tomuto šalebnému jednáni byly na prospěch řecké názvy, jichž Arius užl val. Kdo totiž názvy : '(evlJ'tó� (stvořený) a '(ev'llJ'tó� (zrozený), a cXysvlJ't6� (ne stvořený) a cXye'l'IlJ'tó� (nezplozenÝ l pouze slyšel, roz dílu ani nepozoroval. Vznikl takto v náboženských názorech lidu křesťanského snadno neblahý zmatek, který zpi'lsobil prudké bouře. Sněm obecný, do Niceje r. 325 svolaný, vystoupil se vši rozhodnosti proti Ariovi a učenI jeho zavrhl. B isku pové, na tomto sněmě shromáždění, rozšířili druhý článek apoštolského vyznáni viry a vy h ásili proti Ariovi a jeho stoupencům anathematismus. U vyznání viry nicejském nabyl velikého významu výraz . �fl.ooúalo;« , j imž biskupové stej nou podstatu Slova s Oleem vyjádřil i ; Ariánům nebyl tento výraz nijak po chuti a nechtěli j e) uznati proto, že prý nenI biblický. Bisku pové chtěli původně Ariovo učeni, že jest Syn Božl E� 001. O'ltOl'l. U m zamftnouti, ani prohlásili, že jest Syn z Otce. Ariánům, zvláště pak EuseblOvi Ce sarejskému, bylo toto prohlášeni zcela vhod; bylo by jim totiž přes to možno bývalo tvrditi, že, k iyž jest vše'iké tvořeni z Boha, i Syn jest z Boha stvořen. Aby takové úskoky zamezili, stanovili o Synu Božím, že jest Ex 'tYi� ooa[ot� tOU 'ltot'tpó;. Dodavše, že Syn j est b!J.ooúalo; 'tlj> -:tot'tpl, znemožnili E useblovi a j eho stou pencům veškery dalši vytáčky. Závažn á slova nicej ského vyznáni viry byla: . Et i n unum Dominum Jesum Christum, Ftlium Dei, qui ex Patre u nigenitus gene ratur, hoc est ex substantia Patris, Deum ex Deo, non factum, consubstantiaJem Patri . « Vymezeno bylo tt'dy těmito přesnými výrazy, že jest Ježíš Kristos pravý Syn Boží a s Otcem soupodstatný. ' ) Proti bludným větám Ariovým, jimiž tento božství Kristovo popíral, vyhlásili bisk upové v NICej i shromáždění '

) S. Anath. De decr.Nicaen. Syn. u Migne PP. gr. XXV. 415.

·

-

110 -

v protikladech správné učeni církve křesfanské : -Eos autem, qai dicunt : erat quando non erat et prius quam gigneretur non erat, et aiunt Filium Dei ex non exstantibus factum vel ex alia substantia vel essentia vel mulabilem vel convertibilem esse, hoc a nathema tizat Ecclesia catholica « (Denzinger n. 18.) Sněm za mltnuv, že se Sy n od Otce co do podstaty ruznl, pro hlásil, že jsou Syn s Otcem co do pod:>taty rovni, a znova potvrdil božství Krista Pána, jemuž přísluší bož ské přivlastky a sice : věčnost, nestvořenost a ne změnitelnost. < O lJ-oolJcr1<x (rovnost podstaty) Syna s Otcem měla dle rozumu sv. Otcu tehdejších týž význam právě, j ako 'tlXlJtOlJcr(1X (jednotnost, totožnost podstaty) ; dosvěd čuje to svatý Basil, j enž píše : Unus Deus Pater, unus Deus et Filius et non dao Dii, qaoniam identitatem habet Fi1ius cum Patre. Non enim aliam deitatem i n tueor i n Patre e t aliam i n Filio nec alteram naturam hanc et alteram hanc· l) Jak hluboce víra v božství Kristovo byla v tehdejším křestanstvu za kořeněna, dokazuje Arius tím, že o Synu Božím mluvě napodo · boval zpfisob mluvy u katolíků obvyklé. Sv. Athanasius tuto nepoctivou hru Ariovu přísně kárá: Jmpurus et Sota deus Arius simulat se tamquam de Deo loqui Seri pturarum voces inferens, sed u ndique Arius atheus deprehenditur.!I) Obával se totiž tento bludař vším právem, že výrazy božství Kristovo zřejmě upírajfcf vzbudí u všech křestanů rozhodný odpor. Věřfc( zůstali přes tyto prudké spory, které ponej více tehdejš( klérus rozrušovaly, zděděné víře v božstvl Ježíše Krista věrnými. Tak lid kř�stanský v Alexandrii lnul ke sv. Athanasiu, ač tento bezčetná příkořl a útrapy od Ariánův snášel, a zachoval s biskupem svým u víře neochvějnou jednotu. V Cyziku se věřfcí s odporem od Eunomia odvrátili, když z úst jeho bludy arianské uslyšeli. Stálosti křestanského lidu vydal překrásné svědectvf sv. Athanasius : ln singulis Ecclesiis retinentes fidem, quam didicerunt, magistros suos expectant; ') Horn. 24, 8. M. PP.

gr. XXXI. 604. . Pro Marana, de dlVlmtale D. N. J . u 4. n Arian. I. Or. ") Chi. Pariaiia 746 p. 285. .

.

- 111 illam autem cum Christo pugnantem haeresin depre henderunt el velut serpentem omnes aversantur I ) Ariánských kněží se věřící, jak týž sv. Otec svědčí, tak štítili, že v nemoci raději mezi životem a smrti kollsali, než by si byli dali od kněží k arianismu od odpadlých svátostmi přisluhovati. 6. I v m o d I i t b á c h, kterých se při boho službách užívalo, jevila se živá víra v božství Jež/še Krista. O křesťanech bylo tak obecně známo, že ve svých shromážděních bohoslužebných Ježíše Krista jako Boha uctívají, že to i pohané věděli a PUnius ml. císaři Trajanovi v témže smyslu zprávu podal. Nejstarší památkou církevních řádů a bohoslužby jsou dle úsudků znalců na slovo vzatých�) . kon stitnce apoštolské. « Ve spise tomto (kn. VII. cap. XXVI.) vzdávají se Bohu dlky za onu nevýslovnou mIlost, kterou lidstvu tlm prokázal, že Syna svého na svět poslal, aby se člověkem stal : Tu Domine, omnipotens Deus u niversornm, creasti mundum et qnae snnt i n eo per ipsum (Jesum) . . Misisti in terram Jesum Christum tuum, ut cum homiaibus conversaretur tamquam homo cum sit et Deus Verbum et homo, ut qoe er rorem radicitus tolleret. V jiné modlitbě (cap. XXXVI.) se o Kristu Pánu pravl, že se při křtu zjevil, že byl Bohem a člověkem. Božství Kristovo připomlnali si věřící vroucně a živě, kdykoliv svátost Oltářní přijímali. Jak by jim nebylo božství i člověčenství Krista Pána na mysli tanulo, když, jak dí TertnIIian, dobře věděli, že tuto svátost př,jímajíce, požívají tělo a krev Kri stovu a duši svou z Boha živl.3) Když totiž kněz byl děl : Sancta sanctis, odpovídali věřící : Unus Sanctus unus Dominus Jesns Christus, a víru svou dosvědčo vali, .že to, co se chlebem býti zdá, neni chléb, nýbrž tělo Kristovo, a co vínem býti se zdá, není vínem, byť se tak i chuti zdálo.« ') ') Viz tamtéž p. 241. R e n a u d o l, Lit. orient. ed. 2 Francofurli 1847 ; P r o b s t : Liturgie der ersten drei Jahrbunderle (Tiibiogen 1870J ; B i c k e l l, MesBe u. Pascha. Mainz. 1872 ; F u n k, Die apo81ol. Koostilu tionen, Rottenburg. 1891. 'J De resurr. cap VIII. ') Cyril l a Jerulalémského Cat. 4. Mystagog. 'j

- 1 12 -

Jak přesně a j asně již prvotnf cfrkev vfru i ve skutečnou přítomnost Ježíše Krista ve svátosti Oltářní i v božstvf jeho vyznávala, to nám sv. J ustin za znamenal (v obraně I. č 66): ' ) »Nebo nepřijímáme po krmu toho, ani nápoj e toho jako obecného, nýbd jako skrze slovo Boží Ježíš Kristus, Spasitel náš, se vtělil a tělo a krev pro spasení naše měl : takto i vy učeni jsme, že pokrm onen, skrze modlitbu slova od něho pocházejícího posvěcený . . . jest tělem a krvi vtěleného onoho JeŽíše. « 7. I k a t a k o m b y, které z doby pronásledováni netoliko zemřelé věříci v lůno své přijímaly, nýbrž i k bohoslužebným shromáždením prostorami svými sloužily a pronásledovaným útočiště skýtaly, staly se i důležitými svědky víry, která věřící prvých lří století pronikala. Víra v božství Kristovo a v budoucí zmrtvých vstání řidila ruku pozůstalých, když posledni po zdravy a přání svým zemřelým miláčkům v náhrobní desky vepisovali. Na hrobě v coemeteriu sv. Alexandra čteme : ZHCHC IN óEO KPICTO TÓR IN IJAKE t. j . kéž bys žila v Bohu Kristu

v pokoji Sylvia.!I) Na náhrobních nápisech často se vyskytuje monogram Kristův i a ..p, který utvořili věřící z pučátečných písmen jména XPI�TO� a užívali ho j ako zkratky (compendiu m scripturae, sig1 um) ji! v 2. a 3. 13tolet1.3) Z počátku 3. století pochází ku př. následující e pitaf v katakombě sv. Priscilly, malovaný červenou barvou na dvou cihlách :

I

.fl

I I

FELICI

I

-

-

Na jiném zase čteme: �wytt EN I R KP. Jiný nápis zní: Olympiodore vivas in Deo i 4) Olympiodore žij v Bohu Kristu. ') PřelI. SuRilb. 'l O t t, Die ersten Chrislen, R!'gensburg 1 880. Str. 164. ') B i l c z e w s k i - T u m p a c h, Archaeologie křesfanská. Praha 1 898. S tr. 2OJ.

fl O t t 1. c.

- 1 29 -

Opět na jiném náhrobku čteme : � Prima vivis in gloria Dei et in pace Domini noslri i? Prima, žiješ ve slávě Boha a v pokoji našeho Pána Ježíše Krista. (Ott, l. c. str. 165.) Kdežto však v uměni z dob pronásledováni na lézá se monogram Kristův jenom jako zkrácenilla jména Kristova, ale nikdy jako znak isolovaný, pře nesl j ej Konstantin na vojenský prapor a užil ho jako vitězného znamení kříže a jména Spasitelova. Mooho jest kombinací monogramu toho a nesnadno říci, jak vlastně znak Konstantinem užitý vypadal. P opis Eusebiflv ukazuje n a formu i (forma decus sata), Laktantiův však spíše na formu f (forma recta). N ej význačněj šrm znakem celé symbolografie kře sťanské jest ryba. ') Symbol tento nalézáme na ná hrobcích , malbách, pečetních p rstenech, lampách a nejstarších sarko fdzích. B y l to symbol prvním kře sťanům tak oblíbený, že ve 2. a na počátku 3. století pojímán byl do komp03ic všech význačnějších uměle ckých vý tvorů ; řídčeji jej nalézáme ve druhé polovici 3. století, až konečně ve 4. století počíná již ztráceti charakter symbolický a vstupuje do třídy pouhé de korace. Někdy nastupuje místo hieroglyfu figurJVého řecké slovo lX 0Y� ryba. Jest otázka, jakým způsobem si církev tento symbol osvojila ? Někteří badatelé starožitnosti soudí, že archaelogové křesťanští přejali jej z uměni klassi · ckého, kde oblfbenou figurou byl delfín, pokládaný celým starověkem za přitele člověka a za vysvobo · ditele z lodních trosek mořských, jak lfčí to krásně poe tický mythus o Arióoovi. Křesťaué - soudí tito dále osobivše si znak ten, přešli záhy z drohu na rod a viděli v každé rybě symbol Spasitele světa. Než většina archaeologl1 s de Rossim I) v čele při pisuje znaku ryby pOvoď ryze křestanský, ač ne všichni z téhož pramene jej odvozuji. -

') Spicilegium Solelmense, Parisiis, str. 417. Ol Bulletin

z

Boi,hl Ježllie Krista.

čf• • 111. 54& -562; IV.

ro' 1870, str. 70.

8

- 130 Jedni jsou toho náhledu, že věřící, vyzkoumavše, že počáteční litery řeckých slov Ježíš Kristus, Bož[ Syn, Spasitel 'I1)crolí� ' "X Ftno;

eeolí Ttó� �w't�P dají dohromady slovo l X e n:, ryba,

počali od té doby pokládati rybu za symbol Kristův. Spolu pak užívali slova toho a rybiček z různého materiálu zhotovených j ako hesla a znamení vzájem ného se poznáváni v dobách pron3sledování. Jiní hledají původ hieroglyfu toho v Písmě sv., j menovitě v evangelické zprávě o křtu v Jordáně, kde Kristu stojícímu ve vodě dostává se slavnostního osvědčení jeho božství, čili kde zjevuje se jako Bůh v okamžiku, kdy Otec prohlašuje ho za svého Syn a : 'I1)crou; Xptcrté� eeo� T{o;, což spolu se slovem �w'�P tvoři j méno ryby, tohoto vodního tvora y.�ť €;;OX�Y. M y pak kloníme se k náhledu, I) dle něhož d l užno hledati původ hieroglyfu tohoto v zázracích rozmno žení ryb a chlebů na pou šti, pokládaných sv. Otci a theology za nástin Krista eucharistického. Odtud po· vstal obyčej, identifikovati Krista vůbec (nejen eucha ristického) s rybou, obyčej, jenž vedl potom k na lezení akrostychu IXeY�. Než jaké máme důvody pro to, že první křestané spatřovali ve znaku ryby opravd u symbol Spasitele světa ? To hlásají j asně nej prve samy pomnlky. V Mo deně nalezen byl starý náhrobek, na němž vedle ry by čteme slova : lXeYCQTYlP (Ichthys Soler) - Ryba Spa sitel. Na rybce, která sloužila za ozdobu krku, nalézá se nápis: CQCAIC (Sozais) - Spas mne, rybko ! (Bil czewski-Tumpach l. c. str. 208.) Význam hieroglyfu tohoto vykláda.i í nám dále sv. Otcové a nejstarší spisovatelé církevní. Xptcrt�; Ó 'tp07tty.i.i� ),qÓILEYO; lX�0; (Kristus zvaný obrazně ryba) - píše ' 1 B i l c z e w s k i·T u m p ac h 1. c. sIr. 208. SrvD. V i g o u r o u x·P o d l a h a V, 295 a násl.

- Hll -

Origenes. ') Rybou nejdříve vylovenou - praví svatý Jerony m - v jejíž ústech nalezena drachma pro ty, kdož daň vybírali, jest Kristus, jehož krví vykoupen byl prv.ní Adam i Petr a s nimi všichni hříšnici. Klas· sický jest pak úryvek z Tertulliana. » M y ryby - pfše rodfme se po způsobu naši Ryby Ježíše Krista z vody a bez vody té žiti nemůžeme. c 2) Slova ta jsou zvláště závažna, jelikož u kazují zcela j asně, že hieroglyf ten měl ještě druhý význam; jednou byl symbolem Krista, Spasitele světa, a po druhé zname nal věřfcf, kteří se rodí v Kristu Ježíši jako ryby ve vodě křestné k životu věčnému. Po Tertullianovi volá i sv. Ambrož : » Rybou jsi, člověče. Neboj se, rybičko, dobré udice Petrovy ; neza bijíť ona, nýbrž posvěcuje. « Hlavní důvod, proč církev týmž hieroglyfem sym bolisovala Krista i křesťana, spatřuje de Rossi v onom blízkém pokrevenstvf, v jaké vcházejí věřící se Synem Božlm přij etfm evangelia a hlavně poživánlm těla my stické ryby. Než málokdy nalézá se znak ryby na starých po mnících samoten, nejčastěji jej nalézáme spojený s ji· nými figurami. A tu velice stará jest komposice ryby s kotvou, znamenajíc: Naděje v Kristu, v Kristu Bohu. Kombinaci tuto vidíme na náhrobku Licinie Amiaty, jenž jest v museu Kircherově a pochází z 2. nebo z počát ku 3. století. Podáváme j ej tu celý: D (věnec) M I X0rC ZQNTQN

(Ryba

Kotva. Ryba.) LICINIAE AMIATI BE NE MERENTI VIXIT (Bilczewski-Tumpach 1. c. 2 10.) Slova 1x..5'6; �W'l'tW'l - ryba živých - znamenají Spasitele. Dvě ryby, umístěné pod nimi a obrácené ke kotvě, jsou symbolem Licinie, jež obdržela věnec odměny věčné, protože celou naději kladla v Krista, počátek a pramen všelikého života duchovnfho. Orig. in Matthaeum ed. de la Rue, IV. 1lI. Itr. 684. ) Tertu!. De baptismo cap. I. M. PP. lat. 1. p. 1 197.

') '

- 132 Č asem nalézti lze rybu ve společnosti holoubka, jenž drži v zobáčku olivovou ratollstku . Holubička znamená duši, jež v odměnu za život obdržela nebe; ryba jest symbolem Krista. Celý hierogly f tento zna mená totéž co : Spiritus i n Pace et in Chri sto! Dach tv-uj a! odpočívá v pokoj i a Kristu ! Aspoň na třech náhrobcích zdvihá ryba na hřbetě mystickou lodičku čili svou clrkev. Touž myšlenku, fe Kristus j e3t základem a kormidelníkem své církve, vy jadřuje ještě lépe bronzová lampa v podobě loďky, nalezená v Porto. Na loďce kraluje lXen:, držlci v ústech eucharistický chléb. L ampa jest krásnou epopeji, jež hlásá, že církev žij e jedin é Kristem eucharistií, a že pokrmu toho nikdy se ji nebude ne dostávati, jelikož Kristus jest a bude s ni a v ni až do skonáni světa. Božstvl Ježlše Krista dosvědčuji katakomby i ji nými četnými památkami. Zachovala! se v nich v y · obrazeni, připomínající učitelský úřad Krist-uv. V coe meteriu sv. Kallista j est zobrazen dvanáctiletý Ježíš v nevyrovnatelné kráse. Sedl na stolci a učí, tvář jeho jest zanícena posvátným nadšeni m ; po levici stoji sv. Josef a Panna Maria ; v jejich obličejích střídá se úzkost prožitá s radosti ; .po pravici pak dva učitelé zákona, žasnouci nad rozumnosti a odpověďmi jeho 1) (Luk. 2, 46 . . . ). Kristus, apoštoly poučující, zobrazen jest v arkosoliu sv. Anežky. ll) Č astým obrazem, který katakomby zdobí, j est dobrý pastýř. Obraz tento uvádi n a pamět prekrásné podobenstvi (Jan 10, 1, 25 . . . ), kdež Kristus Pán ne toliko dosvědčuje, že ovce své (věřicl) zná, nýbrž že j e i zachovává, že jich nikdo z ruky jeho nem-uže vy trhnouti a že jim dává fivot věčný. I zázraky Krista Pána, tyto přesvědčivé doklady božské j eho moci, jsou v katakombách zvěčněny. Na mramorovém náhrobku ve vatikánském coeme teriu znázorněn jest Kristus, jenž na pokornou a '

) Viz O t l,

')

1.

Co

201.

Tamté! str. 202.

- 1 33 opětovanou prosbu dceru ženy kananejské uzdravil (Mat. 1 5, 2 1 -28.). 1) Ve třeti kobce na stěně v coe meteriu sv. Kallista představuje se onen výjev, kde Kristus Pán vyslyšel prosbu setníka pohanského v Ka farnaum a uzdravil nemocného služebnika j eho. (Mat. 8, 3 - 13.) Zázrak, kterým Kristus Pán uzdravil sle pého od narození, zobrazen jest v coemeteriu sva tého Nerea a AchiIlea. Velmi často potkáváme se s obrazem Krista Pána, jenž uzdravil člověka dnou stiženého (Luk. 15, 1 8 - 26). Uzdravený nese lože a odchází do domu svého. Obraz tento zachoval se v coemeteriu na cestě Ardeatinské. Na mramorové hrobce ve vatikánském coemeteriu spatřujeme nemocné ve sloupovI kolem bravného ryb nIka ležící a sedíci (Jan 5, 1 . . .). Kristus Pán vztáhl ruku a člověk chromý, jsa uzdraven, spěcM s ložem svým domll. Pro věřící mělo toto uzdraveni i ten vý z nam, že j!m připomínalo zmrtvýchvstánf . ze smrti těla a vzkřfšení duše ze smrti. Oba tyto zázraky koná Kristus. Na rozkaz jeho povstanou mrtví z hrobu a ve svátosti pokání křísi duši z hrobu hříchu. (Ott, 1. c. 2 1 5.) I vzkříšení Lazara z hrobu zobrazeno j est v ka· takombách. (Ott, I . c, 2 1 7.) Zázračné rozmnožení chlebů a ryb, jimiž Kristus Pán ti sice l ačnfclho lidu nasy til, bylo přečasto zobra zováno a znázorňovalo eucharistickou hosti nu, při niž Spasitel svým tělem a svou krví věříc! nasycuje. Zvěčnili tedy věřlcí hned v prvých stoletích, kdy milé a drahé upomínky na život a plisobeni Krista Pána ještě v čerstvé paměti měli, viru v božství Krista Pána různými způsoby (nápisy, obrazy a j .), jakoby již tehdy měli v úmyslu, pravdu tuto nejen všem bu doucfm věkům hlásati, nýbrž i zároveň nezvratné do klady víry této u velikém množství podati. '

) Ott

I.

c. str. 2 1 4

a

násled.

HLAVA IV. Božství J ežíše Krista

II

spisovatelů

m i m o křesťanských .

1. O božství Krista Pána zmiňují se p o h a n š t í spisovatelé římští. 1 . P I i n i u s m L, p řítel Trajanův, mislodditel v Bith y nii (1 1 1-1 13 po Kr.), vyžádal si v listě nad míru zajímavém pokynů v, dle nichž by se měl vůči křestanům zachovati. O křestanství pak píše: ,. Všude se tato pověra rozšířila, netoliko v městech a vesni cích, nýbrž i na venkově. Chrámy pustnou a již dávno se nepřinášejl žádné oběti. « O bohoBlužbě této nové sekty sděluje, že se křesťané » před svítáním scházejí a Kristu jako Bohu chvalozpěvy pěj í « (carmen Christo quasi Deo dicere) (Ep. 1. 10 , cap. 97.). 2. T a c i t u s, dějepisec z doby římských císařův, popisuje požár města Říma ve svých »Annálech « . Ve řejné míněni označovalo za původce tohoto hrozného divadla Nerona. Nero chtěje toto míněni potlačiti, tak dí dále Tacitus, »jiné jako vinníky označoval, a trestal vymyšlenými mukami ony, které lid křestany nazýval . Jméno toto pochází od Krista, který za císaře Tiberia místodržfcím Pontským Pilátem smrlf byl potre3tán. Tato hanebná pověra byla na čas potlačena, než znovu propukla, vnetoliko v Judei, kde toto zlo po vstalo, nýbd i v Rímě . , . Bylo jich ohromné mno!ství

- 1 35 -

z paličství usvědčeno, ne tak na základě přesvědčivého řfzenf dftkazného, jako splše nenávisti lidského poko leni. « ') Dosvědčuje tu Tacitus existenci K rista Pána, udává přesně dobu utrpení jeho a potvrzuje, že se kře stanství rychle rozšířilo. Jsou-Ii j eho zprávy o Nero novi, Tiberiovi, Kaligulovi věro hodny, proč by právě svědectví o Kristu mělo se zavrhovati ? 3. I S u e t o n i u s, životopisec římskfch císařftv (70-121 po Kr.), zmiňuje se o Kristu Pánu. V životo pise císaře Klaudia vypravuje, že Ž idé a s nimi zá roveň křestané, kteří tehdy za židovskou sektu pova žováni byli, z Řlma vypovězeni byli pro nepokoje, které k vůli jakémusi Chrestovi mezi nimi povstaly. Že Suetonius Chrestem zakladatele křesťanství mini, patrno z j iného mlsta v životopise Neronově, kde tytéž, o nichž Tacitus vv pravnje, křesfany nazfvá. Tresty (za požár města Říma), tak dále piše, byli stiženi kře stané, třída to lidi s novou a zlověstnou pověrou.2) (Genus hominum super.stitionis novae et maleficae.) Hadrián napsal roku 1 17 Serviánovi list, v němž dí, že mnozí v Aegyptě stali se křestany a kdo k nim přejde, že j est nucen klaněti se K ri stu, ten že jest j ejich Bfih. Tento list zachoval Flav. Vopiscus. (Satur ninus cap. 7. et 8.) 4. L u c i a n ve 2. století posmívaje se učeni kře stanskému, dí : » Jsou přesvědčeni oni bídní (křestané) vftbec, že budou nesmrtelni a 'Že povždy žiti budou ; proto i smrtf opovrhuj i a dobrovolné se vydávají k zabiti. Mimo to prvni j ejich zákonod1irce ( Kristus) j e pře svědčil , že jsou vespolek bratřími, jakmile přestoupice řecké bohy zapřeli a klaněli se onomu na kříži při bitému sofistovi svému a dle zákonO jeho by žil i « (De morte P eregri ni). 5. C e l s u s, filosof v 2. století po Kr., v:ytýká kře sťanům, jak mohou něco podobného protimyslného věřiti, že by se mohl Bůh nekonečně dokonalý a ne změnitel ný tak změniti, ano snížiti , že by se byl člo věkem s�al (Orig. contra Celsum 4, 14; 1, 66). 1) Annalpl XV, 38. 4i. ') Vita Claudii c. 25.

- 136 -

Značnou část úsměšků, jimiž byli křestané sti háni, zachovaly nám spisy Minucia Felixe, Tertullia no vy, Origenovy a Eusebiovy, a archaeologie nám dnos podává nové nepochybné důkazy, které pocházejí z ruky pronásledovatehl samých. Jenom jedno svě dectvi uvedeme. I) Je to výkres nožem nebo nějakým jiným ostrým nástrojem ve zdi provedený a r. 1856 v Rfmě P. Garuccim T. J. objevený na stěně staré budovy u jihovýchodního svahu návršl palatinského. Představuje lidskou postavu s oslí hlavou, oblečenou v krátkou tuniku, připev něnou na kříži podoby T. Po pravici ukři�ovaného stoji člověk v podobném obleku a posilá m u ru kou polfbenf. Kdo to jest a co políbeni znamená, vysvětluje nám následující nápi3, mezi oso bami t ěmi pod křižem umístěný. A),�;d!J.;·/o; d, �:� .5'.é·/ Alexamenos klani se Bohu (svému). Význam u slova crÉ�O!J.Cll odpovídá pohyb ruky Alexa.menovy; vimet ze spisll autorů pohanských 2) a křestanských,3) že při adoraci božstva se přiložila obyčejně lev á ruka k e rtllm a po libila se, zatím co se pravá dotýkala sochy nebo oltáře. P. Garucci pokládá obraz tento za karikaturu Kri stovu, jeli kož nikdo kromě křesfanů nectil Boha ukři žovaného, a spatřuje v něm illustraci ke slovům Ter tullianovým ", : ,.Než nov é již představováni Boha na šeho v této obci nedávno uveřejněno jest, když j akýsi zlosyn, jenž se ze mzdy pronajal k bojování se šel mami, malbu vystavil s takovýmto nápisem: Bůh kře sfanů s osU hlavou. Ten byl uší oslích, na jedné noze maje kopyto, knihu drže a toguu oděn. S máli jsme se i jménu i způsobu.« S mlněnlm P. Garucciho shodli se i nejznameni tějšl současní archaeologové. Náhled tento byl po tvrzen, když pobliž onoho blasfemnfho obrazu byl na· lezen K. L. Viscontim nápis.�) Nápis ten zni : Alexa6.

-

') B i l c z e w l k i- T u m p a c h I. e. sir. 28. a násl. P raha 1898. 'l Plinii H. N. XVIII . 2. 3, Minuciu8 Felix, Oclavin8 a. ') Terlull ani. Apologet XVI., překladu Voj áčkova slr. 65. Tertull. ad natio ne a XIV. $) Viz 1<'. X. K r a u S : Das SpottkruciflX vom Pal atin, str. 12 a 18. a v Real-Encyklop. článek • Spottkrucifix • .

- 1 37 -

menos Fidelis. Jest to výmlovný kommentář k nápisu prvému, nebot název Fidelis označoval téměř výlučně jen křesfany. Kdo jest autorem paskvilu tohoto, na mířeného proti Kristu a jeho sluhovi Alexamenovi ? OdpovM n a otázku tu podává nám místo jeho nale · zeni. Je to paedagogium čili škola pro hochy, vycho vávané v pal áci římském na pážata. ') Tito byli zřej mě z veliké části pohany ; ale bylo tam i páže Alexamenos, křesfan, a j eho víře posmívá se spolužák, pohan, kresle pro zábavu n a stěně blasfemnf podobu Boha j eho. Pomník tento pochází, jak jest pravdě podobno, z oné doby, kdy potupa, že k řestané klaní se oslu, rozšířena byla mezi poha n y v A frice a v Italii, a kdy potírali ji křesf anšti apolc geté T�rtol1ian a Minucius Felix. Všichni znatelé starožitnosti shodují se v lom, že ni kterak nepocházl z doby pozdější nad první polovici třetího stdetf, kdy Tertullian volal : implevi m o s pala tium - pl n o nás již v paláci císařském! I I. Ze ž i d o v s k ý c h spisovatelň zasluhuje zmínkj : 1 . F i 10 A l e x a n d r i j s k ' p) ne snad proto, že by o Kristu Pánu nějakou zprávu podával, ný brž proto, že se o Kristu Pánu vňbec ani nezmiňuj e. Dá se z mlčení toho vyvoditi svědectvf, jako to . vědac sociálně-demok ratická učinila, že Kristus Pán proto vůber nežil ? Filo byl z dob Kristových učencem vynikajícím a spisy j eho nezůstaly ani u velikých bohoslovcův křesťan3ký('�h na. Východě bez vlivu. Přišel r. 40 po Kristu do Ríma s poselstvem, aby si vyžádal u cisaře Kaligoly pomoci proti vydě račným , mi�todržicim a proti lidu alexandrijskému, jenž byl proti Židům roze štván. Podává o tom zprávu ve spise svém . De le · gatione ad Caium «. Bvlo by zajímavým. kdyby byl tento vrstevník Krista Pána o něm svllj ú ,udek pro · nes) ; o přil ežitost k tomu nebyla nOTlze. Vždj t psal dějiny své doby, Ilčil pronásledováni Židf1v a jmenoval i Piláta Pontského. Mlčeni jeho nikterak nedokazuje, že by Kristus Pán nebjl ani existoval. Mohl se Filo, ') Visconti myslí, že sál ten byl obydlím osobní stráže cí sařské. V tom ptípadě byly b y n ápisy žerty žold néřS Kými. ') Viz M e f f e r t, 1. c. lltr. 85 a násl.

- 138 -

jenž žil v Alexandrii, o vystoupeni Kristově v Gallilei a v Jerusalemě dověděti ? Dostaly se až tam o Kristu Pánu zprávy ? Když byly styky mezi Jerusalsmem a Alexandrii tak čily, jest to pravdě podobno, ano možno dokonce i za to m íti, že předáci židovšt[ si od tak slavného učence svého, jak�m byl Filo, úsudek o Kristu, jenž se za Messiáše prohlašoval, vyžádali. Než to neni ještě proto jasně dokázáno. I kdyby byl Filo o Kristu Pánu zprávy obdržel, přece byla tu okol nost, která nám vysvětli, proč o Kristu Pán u pomlčel. Byl sice Filo duchem hellénské moudl'osti proniknut, než proto přece jen Židem zibtal a jako takový byl zcela srostlý se židovskými nadějemi Messiášskými, které v Messiáši osvoboditele politického očekávaly. Ten Kristus tedy, kťerý Messiášské ideje židovské za mítal a pouze na poli nábožensko-mravnÍm ideji Mes siášskou uplatňoval, nebyl Filonovi po chuti a musil se mu jeviti jako protivnfk anebo jako blouznivec, který se svou idejí sám zakope a u 'Židů .žádných úspěchfi nedocílí. Proč by se byl Filo o takovém blouznivci zmiňoval? Nemá tedy mlčení jeho nižád ného významu a důkaz z tohoto m lčení vyvozený, že Kristus Pán do dějin nepatří, m á as takovou cenu, jako kdyby někdo z toho, že sociálně-demokra tický tiE.k sociálně· politické práce a záslu h y jiných stran a vlády z ásadně umlčuje, dokazovati chtěl, že jich vObec ani nebylo. 2. A což J o s e f F I a v i u s ? Ze života tohoto spisovatele, jemuž se připisuje svědectví o Kristu Pánu, víme, že se narodil roku 37 nebo 38 po Kristu a že se súčastnil povstání židovského (66 70), při němž by l dokonce v Gal1ilei vůdcem. Když byla pevnost Jotapata do rukou římských padla (r. 67), uvázl v římském zajetí, z něhož byl propuštěn, když se předpověď jeho, že Vespasián bude za císaře prohlášen, splnila. Na památku svého vysvobozeni přijal rodinné jméno Vespasiánovo »Flavillsc, a zdržuje se poslední rok až do dobyti Jerusaléma v okoli Titově, odešel do Říma. kdež byl až do své smrli (r. 100) literárně činným. Ve spise jeho »Antiquitatesc jest výrok o Kristu, který již Eusebius Caesarejský uvádl : »Té doby žil

•

- ] 39 Ježíš, moudrý člověk, ač smi-li se vfibec člověkem nazývati. On byl totiž pfivodcem zázračných skutkf:J, učitel lidí, kteři s radostí pravdu přijlmali. A mnohé Židy a mnohé Hellény si získal. On byl Messiášem . A když jej na žalobu našich přednfch muM Pilát smrti potrestal, neupustili od něho ti, kteří j ej d i'lve milovali. Zjevil se jim totiž po třech dnech opět živý, když byli božští prorokové toto a tisíceré jiné zá zračné věci o něm předpověděli. Ještě do dneška nepře stalo pokolenl těch, kteří se po něm křesťany nazý vaji.. I) Místo toto prohlašuje O. Holtzmann (Leben Jesu, Tubingen 1901 str. 12) za nepravé a uvádl t,to důvody : Kdyby tento odsta,!ec od Josefa Flavia po cházel, nebyl by prý tento Zid, jenž se vždy a všude židovstvl svého zastával , Ježíše nazval » moudrý m člověkem -, ano dokonce dodal : » ač smi-li se vfibec člověkem nazývati . ; nebyl by jej poj menoval »pfivod cem zázračných skutk"ň -, než jaké tyto skutky byly, neuvedl. Josef jako Žid nemohl prý obsah křesťanství nazvati pravdou ; to mohl říci jen ten, kdo k církvi Kristově náležel. I dalšf slova: - mnohé Židy a mnohé Hellény zlskal nemohl prý Josef jako dějepisec na psati, poněvadž tato zpráva dějinám odporuje Kdyby !Jyl J. dále o Kristu Pánu děl, že »byl Messiášem -, pak jej nemohl on, kterému přece na víře v Messiáše tolik záleželo, tak zkrátka odbýti, pak by mu byl Kristus Pán býval mužem rozhodujlcím, budoucím pánem světa , a přece se pozděj i mimo jedno mlsto XX. 200 o Ježlšovi již nezmiňuJe. I z té okolnosti prý patrno, že křesfan tuto zprávu napsal, poněvadž se starozákonná proroctví o Kristu Pánu v ykládajl, a to jest stanovisko, které křesfané, a nikoliv Židé za · stávali. Nemohl dále Žid křesfany nazvati fU),.:;;, což společný pfivod naznačuje, nýbrž jedině IlrFilj�;. O něco dále J. Flavius plše: » Velekněz Annáš shro máždil veleradu k soudu a postavil před ni bratra Ježlše, jenž se Kristus nazý\"á, Jakuba, ještě s několika j i nými, a dal je ke kamenováni odsouditi. c ll) Výrok tento nelze, _

I) Antiqllitates

) Ibid. XX.

'

XVIII.

9, 1.

5, 3.

- 1 40 jak o. Holtzmann p odot ý ká, žádným zpfisubem bráti v pochybnost, a jest dOkazem, že se Josef FJavius o vystoupeni Ježišově zmi ň uje. J menuje.li Jakuba bratrem Jež i šov ým, pak předpokládá, že čtenář Krista Pána již z p ře d cho zfho z ná. 1 ) Než pro n ášeny p ochybnosti , zda o b ě tato své· dectvi jsou pravá, a m noho sneseno dO. vodu pro a proti, vždy ! potyčky o ona místa se vedou od 16. sto· leti. Rukopisy Josefa Flavia obsahují '" esměs ona svědectví a u znána b y la za pravá i Ka u l ene m , jenž ve svém překladě . Staro ž i tn o stí « je po d ržel . A i kdyby byla později p ř idána . jak F u n k doka z u j e, i toto mlčení Josefa Flavia jako F'ilonovo snadno bychom si vylo žili, tak totiž, že Josefovi záleželo na tom, aby jeho národ byl Římanfim , ji chžto přitelem se stal, ve svetle co nejpřiznivějším vy líčen. O na dějích Messi ášských, které byly spolu příčinou p ovstá n i židovského, že ra děj i pomlčel, a nechtěje se o Messiáši vůbec zmi ň ovati , raději se též o Kristu Pánu ani nezmínil. 3. S e f e r T o I d o t h J e s u ( k n iha o původu Ježlšově) ; o spise tomto , plném nejhrubších pohanění a mrzkosti jak proti Pánu Ježíši, tak proti Panně Marii , teprve v e středověku sepsan é m ( 1 1. .-13. století), bylo by věru lépe se ani nezmiňovati . I židovští badatelé, jako Lavater,!Z) Gratz,3) j ej jako snMku b í d ný ch po vídaček zavrhli, ano i Slrauss4) j ej nazval » ž idovský m ro u h á n í m , j ež se ve své nicotě rozpadlo a by vy vráceno bylo, ani ne zasl u huj e. « Z ta kového k alného pramene čerpal Hackel v e s v ý ch . Wel tr atsel « 5) a ouy již dávno vy vrácené potu py znova uveřej nil. Vlastní obsah onoho potupného spisu. jenž Krista Pána vy dává z a nemanželského syna římského setníka Pa n dery a Marie, p ochází ovšem z doby, kdy židovstvo hledělo I) Dle mínění O. Holtzmanna (I. c.) vymýtila pů vodn! text církev jako místo urállivé v doM mezi Origenem a Eusebiem a nahradila jE'j textE'm méně urátlivým, ač se tento dokonce se spisovat elstvím Jo sefa Flavia nesrovnává. ') Gesch. Schr. nr. 1 03. Sl Gesch. der Juden III. 4, B05, a Krau., . Das Leben Jesu nach j i1dischen Quellenc Berlin, 1902. 'I Bei Loors A nli·Hii.ckl'l, Hal1e 1900. oJ 4. Aufl . Bonn str. 377.

- 1 41 -

křestanstvf, které se zvláště úsilfm sv. Pavla, jimi tak nenáviděného. a jiných apoštolův a učednfků tak mo hutně šířilo, lži a pomluvami již v zárodclch udusiti a v posměch uvésti Ž ldé to byli, kteří lid i vrchnost ve všech zemích proti křesťanům poštvali ; oni do svě t a soustavně a oficielně roznesli hrozné ony výtky proti křesťanům, které již za doby Trajanovy veliký úk.ol měly, a proti Ježlšovi vymyslili pomluvy . . . oni neklame· li mne všechno - i nspirovali štvaní Neronské proti křesťanům a oni s koro všude při pozdějších pro následovánich byli buď v popředf a nebo v pozadí veškeré akce - fontes persecutionum nazývá Tertullian sy nagogy. « 1) Znaltě toto potupné podezříváni Krista Pána, jak Origenesll) se 7.miňuje, j iž Celsus. Z oné doby zavilé nenávisti �idovstva proti křesťanství pochází jádro or.oho potupného spisu , jenž byl od židovských učencfl zavržen a pojednou se opět objevuje ve spise muže, jenž chce objektivně a nepředpojatě o dějinách psáti, Haeckel, chtěje kritickou Depředpojatostí k řesťan stvf smrtelnou ránu zasaditi, sám se o j méno vážného badatele připravil a svou nevědomost dokázal. Loof" ve zmfněném spise di ; Takový muž, jenž o křesfanstvf ani tolik vědomosti nemá, kolik jich pro vzdělání obecné školy potřt1ba, chce o vědě a o křesťanstvf mlu viti c (str. 29). I jini protestantšU učenci, jako Seeberg a Paulsen, odsuzuji jak dB o, tak spisovatele, ano do kládajf, že se za ně styděti třeba. - -Nikde ani stopy o tom, že by Haeckel vážně byl filosofická díla studoval. Se studem planoucfm četl jsem onu k nihu, se studem nad úrovni všeobeeného vzděláni a filosofického vzdě láni našeho lidu. Že taková kniha možná byla, že mohla býti nap5ána, vy tištěna, k upována, čtena, obdi vována, ž e j i věřeno bylo v národě, jenž m á Kanta, Goethe, Schoppenhauera, to jest bolestné. c 3) Haeckel se odvolával jako na pramen pro zprávu svou n a Ha ladina . Jehovas gesammelte Werkec ; když pak spis .

•

•

' ) H a r n a c k MisBion u. Ausbreitung des Chriatenthum., Leipzig 1902 Blr. 40 - 4 1 . ") Ori genes (Contra Celsum 1, 32 . ') P a u 1 . e n, - Philosophia militanlc• Berlin 1901 str, 1 28 a 187.

- 142 -

HaecklfJv do angličiny přeložen býti měl, tu překladatel netroufaje si Saladina jako hodnověrného svědka citovati, poněvadž již dávno kritikou byl odsouzen, obrátil se na Haeckla, jenž sám doznal, že byl na omylu ve přfčině ceny svědka svého, a že n ěkterá tvrzení svá odvolal. Proto překladatel anglický text dle stavu nynějšího badáni pozměnil. V německém vydáni z r. 1 900 se přes to ono tvrzeni vyskytuje, což Haecklovi Dennert ') ostře vytýká. �Divný to věru zpOsob vědeckého spisovatelstvf ; to jest » dvojité účtovánic v nejhoršfm smyslu. Muž, jejž sociální demokracie pro jeho spisy proti křesfanst rl tak velebí, jest tf � n pro každého odsouzen a nemá smyslu pro prvou povinno'lt každého spisovatele, totiž aby byl pravdymilovný . ., 2) Doslov.

Tato svědectvi o existenci a působení Kristově lze doplniti i oním duka1.em, 3) který j est vlastně po dán již tím, že k řesfanstvi pořád ještě trvá, a že Kri stus vlivem mohutným všechna pokoleni ovládá.. Tof j est rozhodně jediný svérázný příklad, j ej ž nám dějiny světové zazllamenaly. » Christus heri, hodie et in sae · cula « (Kristus včera, dnes i na věky): tímto výrokem dokazuje sv. Pavel ( Ž id. 8, 8.), že Kristus Pán j est ve příčině svp-ho vlivu, jimž na v šechna století pfisobi, jediným. Či nezasluhUj e takový zjev nejvělšlho záj mu, že dnes, po dvou tisíciletích, Kristus Pán právě jako svého času lidstvo ve dva tábory rozděluj e, že j est dnes j ako tenkrát i zášt1m plamenným pronásledován i láskou obětavou ctěn ? DJ'e řádu děj in tak se nedějE' ; tom u b y spíše odpovídalo, kdyby byl Kristus Pán bud ú plně u padl v zapomenuU, anebo aspoň se byl stal zcela lhostejným. Zákon dějin káže, j a k básník di: Nach kurzer Zeit legl Fama sich zur Ruhe, Vergessen wird der Held gleichwie Lotterbube ( Faust, Paralip.) ') Zeitschrift , Gl auben u . Wilsenc 1904 Ilr. 217 - 2 1 9 Apolog. Vortrage, G1adbach 1904 str. 1 20 a D . j M e fT e r t, Die gescb. Existenz Chr., str. 40. S) Viz M e ffe r t "Die gesc b i eh t lic he Existenz C h ri sti c G1ad· ; bach 1904. Str. �. "1

- 1 43 Tomuto zákonu, dle něhož všechno v moře za pomen uti a lhostejnosti propadá, nikdo se nevjhne, ani mocný clsař, ani opěvovaný básnlk, ani milovaný dobrodinec, ani obávaný vft�z v bitvách, ani podma m te l nenáviděný. Af j iž takový uvalil na se záští a nepřátelstvI u tiskovaného lidu, j iž nejbližší pokolenl soudí zcela jinak, třetí a čtvrté Již dokonce lhostej ně. AC si získal vroucí lásky svého národa a horoucího nadšení současnlků svých, i nejsálavější plamen nadšené úcty a lásky opadne, až zcela pohasne. Máme připomenouti osud velikého Korsikána ? Statisícové j ej nadšeně pozdravovali - statisíce rozohňoval k hrdin nému boj i na bojištích ; než sotva hvězda j eho slávy pohasla a on z dohledu svého národa odstraněn, hle, kde byli ti, kteří Dl' život svOj za něho bjli obětovali ? Jaké k letby pronášeli pokoření národové proti němu, v jak strašné míře byl nenáviděn, a dnes můžeme u hrobu Napoleonova v d6mě invalidův v Paříži sljšeti, jak s uznáním p'Jdivují se mu po tomkové i oněch, kteří j ej tak trpce nenáviděli. Všichni však by to považovali za pošetilost, aby se pro tohoto muže rozechvívali at l áskou af nenávistí, nebo aby dokonce k vůli němu si něco odříkali anebo něco obětovali. Jak zcela jinak u Krista Pána ! On jediný nezapadl do oceánu zapomenutí, kdež tisíce a milliony zmizely ; stále působí svým vlivem po celá staletí, a kdo byl zvukem jména Jeho j at, nemůže se zbaviti kouzla, jímž jméno ono na něj působí. Potřeba dlou hých důkazův ? Nenávist moderního Antik rista Nietz scheho v ničem si nezadá s onou, j iž Fariseové proti Kristu chrlili. Proč oni zuřiví odpůrcové nepronásle dují Attilu anebo Geisericha anebo krvelačné vůdce francouzské revoluce ? A proč nic nezbylo ze zášti, jímž byli všichni oni z uřivci k dysi stíháni ? A proč nevěra, která přece již tolikrát Krista popřela a polo žila k mrtvým, se pořád ještě namáhá, aby toho, jenž pro ni j est prý již mrtev, znovu za mrtvého vy · hlásila ? I) Odkud to ? Jinde. si nedávaj í tolik práce. Proč se nespokojí s d ůkazy, o nichž již dávno nevěra I) Apol0g. Vortr age, str_ 1 34.

t

- 1 44 v�hlašuje, že Kristus jimi odbyt a s povrchu světa uklizen ? Jakoby neměli pevné dfivěry v tvrzen ! svá a pořáde ještě chtěli sn�šeti důvody nové, j i miž by se snad dala vymazati z dějin existence Kristova , po čemž nevěrcové tolik touží. A jako dosud z mnohých srdcí ošálených a zaslepených se řítí zášf proti Kristu, ustavičně volajíc ,. tolle eum c , " pryč s n[me tLuk. 22, 18), tak i láska, jíž duše šlechetné Kristu od po čátku oddány byly, až poll nes jasně plane a je kolem Krista seskupuje a příkladem jeho ke službě obětavé, ba hrdinné rozohňuje. Tyto zjevy zaručené a nepochybné zfistanon všem, . jimž jest Ježíš Kristus pouhým člověkem, a mnohem více těm, kteří existenci Krista Pána vflbec popírají, nevysvětlitelnou záhadou. Kde dosud takové daleko sáhlé účinky, kde tak mohutný vliv, tam rozhodně jsou to jen následky pfIsobení a života osobnosti nad jiné významné. Hase I) v » Geschichte Jesu « vypravuje, že prý Napoleon na dvorním plesu ve Výmaru za kon gressu erfurtského prohodil vůči Wielandovi, německému básníku, že Kristus P. as vfibec ani nežil. KancI. Muller, j enž jsa na blizku, slova tato slyšel, ujiš!oval, že pronesl c[sař slova tato, aby mfnění Wielandovo slyšel. Wie land odvětil : » Tak by se mohlo i za tisíc let tvrditi , že ani Napoleon nežil a bitvy u Jeny nesvedl. « Cíilař d krátkým . tre ; bienc se vzdálil. V pravdě, kdo by existenci Krista Pána popírati chtěl, musil by nejvělš! účinky z p říčiny pranepatrné, ano skoro žádné od· vozovati, a převraty ději n světových z pouhé náhody vykládati ; mohl by právě tak tvrditi, že strassburský dóm přes noc anebo za sto let ze silničniho prachu povstal. Christus h o d i e je úplně týž jako Christus h o r i a jeho dosavad nf vliv a účinky odpovfdajf jeho existenci, životu a učení. '

t

) Leipzig 1876, str. 9.

O BSAH. Strlln:l.

Před mlun . . . . . . . . . . . . . . . . . Úvod H l a v a I. Sv. e vangelia j ako prameny o bož3tví Kristově . H I a v a ll. S vě de ctví evangelií a list& apoštolských o bohtví Ježíše Krista . . . 1. Jelilli Kristu pfislulll božské vlastnosti, božIU moc, přirozenost a úcta . . . . . . . . . . . . . . . ll. Jem KriatuI jest jediný a pravý Syn Boží . . . . . III. Jež ili Kristus jest v ý slovně nazýván Bohem . . . . IV. Proroctví a zázraky dokazují božství J eží lle Krista . . V. Učení a život Krist&v j sou d&kazem božství Jeho . . H l a v a III. Božstvi Ježiše Krista v starokřesranlkém podáni H l a v a I V. Bož.tvi Ježílle Krista u spisovatel& mimokřesťar.. Ikfch . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Doslov .

.

.

.

.

.

.

.

.

.

.

.

.

.

•

.

.

.

.

.

.

.

.

.

.

.

.

.

.

.

.

.

•

.

.

.

.

•

.

.

.

.

•

•

.

.

.

.

.

.

.

.

.

.

.

.

.

.

.

.

.

.

.

.

.

5 7

17

24 25 38

55

63

75 81

1 34 142

- .

,-

D r. . J A N

SYKORA

Umučení a oslavení Pána našeho Ježíše Krista podle čtyř evan g e l i í . :: .

Četná vyobrazení v textu a 2 přllohy. Cena 6 Korun. Spis prof. Sýkory jest práce velmi dokonalá, která zaslouží dqporučení nejvřelejšího.

M onsign.ore Em. Bougau d •

Ježíš Kristus. Důkaz j eho Božství. Dle d ru hého vydání francouzského přel. Ant. Melka. Cena

90

h.

P. D I D O N A

�J e ž íš Kri stu s. Se svole ním spisovatele na jazyk český převedl

zasloužilý kněz

Ja n

E" .

H n l a liO ni ký.

Dílo toto, jež ozdobeno jest výbornými tabulkami přehlednými a mapami, přijato bylo veškerými čelrtěj šími českými l i sty s velikým nadšením a vzbudilo v cel�m vzdělaném světě živý zájem. Uplné d ílo s četný mi mapami, brožov. 2a 1 1 K, trvalé . vkusné desky za K 1 '80, skvost. váz. za K 1 4'20,

Veškery objednávky přijímá

a

obratem vyři zuje

eyrillo-Metbodějs�á �I)ibtis�árl)a a I)a�ladatelství V. Kotrba v Praze-II., Pštro88ova ul. 200.

(

.

,

•

A bbé Fo uard C.

SVATÝ

•

PAVEL

a jeho apošto lské cesty. Upozorň ujeme všechny katolíky, by neopomenuli zaopatřiti si toto v e l m i cenné a nád herné dUo. To'Oto d ílo vyšlo v šesti sešitech po 50 kr. Vydání úplné ve zvláštní originelní obálce za 3 zl. - Zvláštní desky n a celé dflo za 80 kro ._-

Abbé Fouard C.

SVATÝ PETR

-

Id -

a p rv n í léta křesfanstv .

.

I

doufáme, že nebude čtenáře "SV. PAVLA " , j nf by ve své kni hovně neměl též díla "SV. rETR", jež v každém směru je výborné. .- Vydápi brožo ane (v t jednu knihu) za 3 · zl. - Neméně cenný je do plněk díla "Skutky apoštolské" z péra prof. B tl ' I y. Zvláštní stkvostné desky na cele dllo stojí 80 kro Ku zakázkám doporučuje se

Cyrillo-Methodějská knih ti k.árna •

a naklad atelstv í

•

V. Kotrba Pra h o 1 1- 2 00 .

OŽllví llžíši H. D.. Bldlal'll ŠDattft. lpologetlcko-dogmatlckt Ovalla. V PRAZE. ., V: KOTRBA. CYRILLO.METHODIOJSI(Á KHIHTlSKARNA A NAI

Recommend Documents