OKOLÍ SLAVKOVA U BRNA – DOTEKY DOMENIKA MARTINELLIHO
1 Úvod a vymezení tématu Pocházím z Letonic u Bučovic, kde jsem proţil léta svého mládí. V blízkosti farního kostela sv. Mikuláše mám pohřbeny oba rodiče. Dosud se znám a jsem v kontaktu s tamními rodáky i s mladým duchovním - páterem ICLic. Mgr. Janem Nepomukem Martinem Bejčkem, OSB. Rád obec navštěvuji, se zájmem sleduji její vzrůst a změny k lepšímu (mj. údrţbu exteriéru a interiéru kostela), ale i k horšímu (např. chátrání historického hospodářského dvora s unikátním barokním portálem). Letonice se nacházejí na okrese Vyškov, jsou vzdálené kolem 6 km severovýchodně od Slavkova u Brna. Rovněţ ve Slavkově jsem strávil kus svého dětství, převáţně o letních školních prázdninách na návštěvách u tety, sestry mé matky, která bydlela v těsné blízkosti zámecké zahrady. Z této doby mám „pod kůţí“– z vyprávění, dějin, návštěv objektů - vztah k tamnímu zámku i slavkovskému okolí. Můj zájem (uţ v této době) se zvýšil, kdyţ jsem se postupně seznamoval s památkami slavkovského panství z doby budování zámku. Z vyprávění mi tak utkvělo jméno a činnost
majitele panství (zejména obdiv k jeho
diplomacii a cestování) hraběte Dominika Ondřeje z Kounic a jeho architekta Domenika Martinelliho. S úţasem jsem se dovídal, ţe i kostely v okolí – Rousínově, Rousínovci, Moravských Prusích a ve vzpomínaných Letonicích jsou dílem stejného architekta nebo byly vystavěny podle jeho dispozic staviteli jeho okruhu. Všechny tyto skutečnosti mě motivovaly k volbě tématu bakalářské práce: Okolí Slavkova u Brna – doteky Domenika Martinelliho. Ve své práci se věnuji době druhé poloviny 17. a začátku 18. století na slavkovském panství, drobným sakrálním stavbám „architektury minor“- kostelům, které se nacházejí v obcích Letonice - kostel sv. Mikuláše, v Rousínově - chrám sv. Maří Magdalény, v Moravských Prusích - kostel sv. Jiří a v Rousínovci - kostel sv. Václava, na jejichţ výstavbě se buď podílel hrabě Dominik Ondřej z Kounic se svým „domácím architektem“ Domenikem Martinellim nebo byly vystavěny později, ale nesou Martinelliho rukopis. Pokusím se díla charakterizovat, věnuji se typologii staveb, okolnostem jejich vzniku, jejich srovnání, ale i přestavbám či opravám. Pozornost zaměřuji i na stavební mistry a jejich činnost, především na dostupné archiválie – původní prameny a korespondenci z rodinného archivu Kouniců z posuzované doby, které jsou dnes 1
uloţeny v Moravském zemském archivu (MZA) v Brně. Podobným způsobem věnuji zřetel i letonickému hospodářskému dvoru resp. jeho baroknímu portálu, který nese znaky architektonicky upraveného vchodu od Mattia de Rossiho ve Ville Rospigliosi v italském Lamporecchiu v Toskánsku, jehoţ vzor byl převzat od Gian Lorenza Berniniho. Dají se ještě získat nové poznatky a dohledat opomíjené dokumenty z této doby a k takovým nenápadným - marginálním stavbám? 2 Kritika pramenů a literatury I kdyţ řada pramenů jejichţ přehled je moţné sestavit z písemných zdrojů a poznámkových aparátů z literatury autorů, kteří se snaţili k tomuto tématu shrnout poznatky či přinést nové je dlouhá, není jednoduché se s nimi podrobněji, přímo, seznámit. Mnohé z nich, především týkajících se aktivit Domenika Martinelliho, se nacházejí mimo území našeho státu (Itálie, Rakousko – zejména Vídeň) a originály byly pro mne nedostupné. Přesto je moţné vycházet z řady cenných, původních informací, které lze vyhledat v Moravském zemském archivu v Brně (např. ve fondech rozsáhlého Rodinného archivu Kouniců). Situaci také trochu komplikuje skutečnost, ţe původní dokumentace o stavbách kostelů, jejich přestavbách a vnitřním vybavení byla ukládána aţ do roku 1777 do archivu olomoucké konzistoře. Teprve aţ v tomto roce, kdy došlo ke vzniku brněnského biskupství a spisové rozluce, byly dokumenty týkajících se děkanství a farností brněnského biskupství (zásluhou Marie Terezie) převezeny do Brna. V Olomouci pak zůstaly jen písemnosti, které se týkaly diecéze jako celku a drobnosti, na které se zapomnělo. Není vyloučeno, ţe při přesunech dokumentace byly některé písemnosti ztraceny. Tyto skutečnosti byly zjištěny při návštěvě badatelny Zemského archivu v Opavě, pobočky v Olomouci při nahlédnutí do fondu arcibiskupství Olomouc. 1 Je moţné však čerpat z početné literatury historiků a znalců této doby a porovnávat „staré“ resp. tradiční informace Johanna Petera Cerroniho, poznámky Gregora Wolneho, ale i Aloise Ličmana, Aloise Hrudičky aj. a „nových“, jako jsou např. práce Václava Richtera, Zdeňka Kudělky, Miloše Stehlíka a řady dalších badatelů, zejména však posledních, aktuálních, kriticky revidovaných a doplněných, příspěvků a publikací – Hellmuta Lorenze a Jiřího Kroupy (podrobně - viz 10 Bibliografie). Historii rodu Kouniců, jejich aktivity ať jiţ společenské či obchodně-hospodářské lze studovat z materiálů fondů Rodinného archivu Kouniců, uloţených v Moravském zemském archivu v Brně (dále MZA ). Nejdůleţitějším z nich je fond G 436 - Rodinný archiv Kouniců 2
(1272) 1278 – 1960, má 2 svazky, inventář byl zpacován v roce 1998. 2 Fond G 436 poskytuje nejširší informace; jeho druhý svazek je vybaven podrobným rejstříkem, který usnadňuje věcnou (tématickou) či jmennou orientaci. Kromě základních dat o rodu Kouniců, jejich genealogické linii a slavkovském panství (vč. panství / statků v Uhrách), bylo zde moţné vyhledat dílčí, byť často pouze útrţkovité, informace (písemné záznamy, korespondenci) k obcím a kostelům, na které je práce zaměřená. Fond mj. obsahuje poměrně rozsáhlou korespondenci Johanna Gregora Bitterpfeila - úředníka slavkovského panství a pozdějšího stavebního ředitele s Dominikem Ondřejem Kounicem, v menším rozsahu pak dopisy stavitele Václava Petruzziho s Maxmiliánem Oldřichem Kounicem - Rietbergem a Václavem Antonínem Kounicem - Rietbergem. Inventář fondu F 11 Velkostatek Slavkov u Brna (1483) 1592 – 1947 byl sestaven jiţ v r. 1979.3 V těchto spisech se podařilo najít málo známé (zřejmě dosud nezveřejněné / nepublikované) dokumenty: Urbář statku Letonice z. roku 1654, plán (půdorys) domu č. 1, dvoru - statku v Letonicích (Haus N.1. Maierhof in Letonitz, nedatováno), ale i rozpočet na stavbu věţe u kostela v Letonicích (s plánkem střechy věţe) z let 1765 – 1767. Za zmínku stojí i nalezení dokumentu v tomto fondu o zvýšení hřbitovní zdi u farního kostela v Rousínově kvůli Ţidům z roku 1775;
4
tuto informaci vzpomíná, jak uvádí Jiří Kroupa,
5
ve své knize i Alois Ličman. Fond F 460 ústřední správy a ústřední účtárny Kouniců ve Slavkově - Statek Slavkov a statek Moravské Prusy (1602) 1604 – 1946 byl sestaven aţ v roce 1982. Inventář nebyl pro tuto práci příliš objevný. I kdyţ se v něm nachází řada dokumentů o Letonicích, Rousínově a Moravských Prusích, neposkytují informace k našemu zájmu bádání. Úvodní text upřesňuje, ţe od roku 1674, kdy se ujal statků dědic Dominik Ondřej Kounic uvedl v roce 1679 Pavla Wagensteina do funkce hraběcího sekretáře, který pak měl od roku 1685 byl pověřen výkonem zplnomocněného inspektora kounicovských panství. 6 Úvody všech fondů jsou vybavené texty, které chronologicky popisují historii i okolnosti jejich vzniku. Poskytují cenné informace a opírají se o evidované dokumenty / prameny, které jsou uváděné ve fondech. Ty umoţňují porovnávat záznamy pozdějších autorů Johanna Petera Cerroniho, Gregora Wolneho, Aloise Hrudičky, Aloise Ličmana aj. a posuzovat jejich vypovídací hodnotu resp. věrohodnost. Ve Státním okresním archivu Vyškov se sídlem ve Slavkově u Brna se dají k bádání objednat Účetní knihy kostelů v Letonicích a Rousínově. 7 Přesto, ţe jsou vedeny od r. 1736 (Letonice) a 1753 (Rousínov) zápisy v nich uváděné nesplnily očekávání při hledání podnětných informací k tématu práce. Roční vpisy podávají přehled o hospodaření (různé 3
příjmy a vydání – kostelní účetnictví) a zcela výjimečně (aţ od 19. stol.) a nepravidelně se v knihách uvádí majetek – inventář předmětů kostelů, navíc podle jednoduchého schéma. S velkým zájmem a zvědavostí bylo nahlédnuto do farní knihy zápisů – Matrica Parochialis Drazoviciensis, která je vedena od června 1701 aţ do současné doby a je uloţena na letonické faře. 8 V matrice lze dohledat řadu zajímavostí o ţivotě farnosti i jejím vedení, duchovních, méně jiţ o vybavení kostela (např. sbírka a pořízení nových obrazů kříţové cesty) či jejích opravách (oprava varhan), ţádné však k původnímu kostelu a k rozšíření či výstavbě kostela a jeho úpravám za doby hraběte Dominika Ondřeje z Kounic a jeho následníků. G 12 – Sbírka Cerroniho (MZA Brno) - Skitze einer Geschichte der bildenden Künste in Mähren, z roku1807 poskytuje ve 3 svazcích řadu doplňujících informací ke Slavkovu a slavkovskému zámku (Austerlitz), kupodivu i k Rousínovci (Altrausnitz), ale ţádné k Rousínovu, ani k Letonicím a Moravským Prusům. Krátké záznamy uvádí Johann Peter Cerroni ke stavitelům Pietro Giuliettimu (Gulietti Peter) a Václavovi Petruzzimu (Petruzi Wenzel). 9 Ke studiu historie rodu Kouniců, jejich představitelů – Lva Viléma, Dominika Ondřeje a jeho synů Františka Karla, Maxmiliána Oldřicha a syna Maxmiliána Oldřicha Antonína Václava i celé této době, patří velmi kvalitní publikace profesorky dějin umění v Grazu Grety Klingensteinové.10 Kniha je dělena do dvou částí. První díl je věnován šlechtickému rodu, Dominiku Ondřejovi a Maxmiliánovi Oldřichovi, závěrečná kapitola výchově a vzdělání jeho syna. Druhá část pak Antonínu Václavovi a jeho kariéře. Text doplňuje široký poznámkový aparát s řadou upřesňujících poznámek a odkazů. Státnímu kancléři A. V. Kounicovi
- novým perspektivám politiky a kultury doby evropského
osvícenství je věnována kniha – sborník článků – vydavatelů Grety Klingensteinové – Franze A. J. Szabo.11 K základní literatuře, zejména k topografii a popisu památek našeho zájmu, patří spisy Gregora Wolneho,
12
Aloise Hrudičky
13
a Aloise Ličmana
14
, které podávají obecnou
informaci o obcích, jejich zaloţení a historii a význačných památkách i jejich popisu, které se v těchto místech nacházejí. Je zajímavé sledovat, jak se pozdější autoři zejména o záznamy Gregora Wolneho, jako o fundament, opírají. Ke všeobecným informacím, knihám vydaným později a ze současné doby, které lze o obcích a památkách získat, jsou k dispozici publikace Vladimíra Nekudy (Vyškovsko)
15
a Jana Martina Bejčka (kostel Letonice) 16 či dosud neúplná encyklopedie Bohumila Samka 17 (zde lze najít pouze poznámky k Letonicím – kostelu a dvoru; tituly Moravské Prusy, 4
Slavkov, Rousínov, Rousínovec nejsou dosud zpracované). Tato literatura má pouze doplňující charakter. U Vladimíra Nekudy řadu informací k obcím zpracovávali dobrovolní zájemci a zápisy jsou poznamenány přebíráním tradovaných dat. U publikace Jana Martina Bejčka (formálně pečlivě připravené) chybí bibliografie a jen stěţí lze zjistit původ méně známých historických informací. Uváděné elektronické zdroje v bibliografii této práce (obcí - jejich historie, přehledu památek) 18 mají pouze doplňující charakter. Jsou běţně dostupné na internetu a více či méně (přesněji či zevrubně) poskytují informace, které jsou spíš jako zajímavosti určeny pro turisty, kteří hodlají místa či jejich okolí navštívit. Je třeba se však zmínit, ţe přes internet se podařilo získat cennou poznámku ke stáří krovů v kostele sv. Maří Magdalény v Rousínově, která umoţňuje upřesnit dobu obnovy zastřešení a opravit tradiční dataci spojenou s činností Martinelliho.19 K důleţitým badatelským a literárním pracem k aktivitě Martinelliho (zejména na Moravě a v Čechách) patří soubor příspěvků autorů Václava Richtera, Zdeňka Kudělky, Miloše Stehlíka zveřejněných v 60. - 80. letech 20. století ve Sbornících prací filozofické fakulty univerzity Brno (SPFFUB),
20
ale i článek Jiřího Kroupy (postavení architekta
Valmagginiho na zámku Slavkov) v časopisu Umění.21 Příspěvky uvedených autorů mapují či načrtávají projekční činnost Martinelliho a stavebních mistrů v jeho okolí. M. Stehlík popisuje a komentuje části kounicovské korespondence stavebního ředitele Johanna Georga Bitterpfeila (Bitterfeil), sochaře Giulianiho a malíře Lanzaniho.22
K umění doby baroka
v českých zemích a na Moravě jsou zaměřeny příspěvky Ivo Krska – Zdeňka Kudělky – Miloše Stehlíka – Josefa Války.
23, 24
Z aktuálních publikací pak stojí za pozornost práce
Jiřího Kroupy (stavitelé Martinelliho okruhu)25 a Radky Miltové (výzdoba zámku Slavkov za doby Domenika Martinelliho).26, 27 Zvláštní zřetel zasluhují práce rakouského znalce barokní architektury, projektů a děl Domenika Martinelliho profesora dějin umění univerzity ve Vídni Hellmuta Lorenze. Ten jiţ v 80. letech 20. století udrţoval kontakt se Seminářem dějin umění v Brně a v časopisu Umění a ve SPFFUB zveřejnil příspěvky k problematice slavkovského zámku či aktivitám Domenika Martinelliho.28 Stěţejní prací k tomuto tématu je dodnes jeho kniha - Domenico Martinelli und die österreichische Architektur, vydaná v roce 1991.29 Text člení do období (od jeho římského pobytu 1679), která charakterizují Martinelliho vzdělávání, jeho pohyb v Evropě, projekční i stavební činnost, ale i vztah k mecenášům a zadavatelům. Katalogizuje a popisuje Martinelliho projekty na všech místech jeho působení, rovněţ katalogizuje a komentuje jeho
5
kresby, náčrty a návrhy. Poznatky Hellmuta Lorenze dnes přebírá jako základ poznání většina historiků dějin umění, která se tímto obdobím a touto osobností zabývá. Lorenzova kapitola o barokní architektuře v knize Die Kunst des Barocks in Österreich 30 poskytuje příleţitost nahlédnout do této doby a na záměry i typologii sakrálních i profánních staveb. Veškeré uváděné prameny, literatura a elektronické zdroje jsou uvedeny v abecedních přehledech v Bibliografii (kapitola 10.) a jsou v této práci pouţity. V dalším textu kapitol, pokud je nezbytné, jsou detailněji uváděny, případně komentovány v poznámkách. 3 Slavkovské panství Kouniců Ke slavkovskému panství, aktivitám Dominika Ondřeje Kounice (a jeho nejbliţším dědicům), Domenika Martinelliho i jejich vzájemnému vztahu, několik základních informací. Slavkovské panství získal roku 1507 Oldřich Šiška z Kounic. Natrvalo pak pro rod Kouniců v roce 1525 jeho čtyři synové Jan, Václav, Petr a Oldřich, kteří se o majetek podělili Slavkov obdrţeli bratři Jan a Václav. Po Václavově smrti (1553) se stal majitelem Jan z Kounic. 1 Rod Kouniců rozšiřoval a spravoval panství jako svůj majetek po více neţ 400 let. Po úmrtí zakladatele moravské linie Lva Viléma († 1655), nastoupil k drţbě slavkovského panství jeho syn Dominik Ondřej (1654 – 1705). Ten, po ukončení studií u brněnských jezuitů a v Olomouci, se vypravil na cestu po Itálii, navštívil Francii, Švýcarsko a Německo. Po návratu roku 1674 se ve Vídni oţenil s hraběnkou Marií Eleonorou ze Šternberka, s níţ měl čtyři syny a čtyři dcery. 2 Dominik Ondřej se v této době zapojil do politického ţivota. Působil jako c.k. komoří a přísedící moravského zemského soudu, tajný rada a říšský dvorský vicekancléř. V diplomatických sluţbách pracoval na dvoře bavorského kurfiřta Maxmiliána Emanuela, kterého získal jako spojence Habsburků proti Francii a spolu s kurfiřtem se roku 1683 účastnil osvobozování Vídně obleţené Turky. 3 Dominik Ondřej byl nejen dobrým diplomatem, ale i aktivním hospodářem. Podstatně rozmnoţil slavkovské panství, získal i statky v Uhrách, po osvobozování od Turků se k nákupu jevila vhodná situace. Koupil (na dluh) - statek Megyer - Neu-Kaunitz – Nové Kounice, jak jej přejmenoval se svolením císaře Leopolda I. v roce 1694, o rok později statek Šurany a v roce 1702 statek Raro. 4
6
V roce 1684 slavkovské panství rozšířil o obec Letonice. Vesnice tehdy čítala 98 domů, 113 rodin, 542 muţů a ţen; měla kolem 700 jiter středně úrodné orné půdy a asi 100 jiter luk2 (1 jitro= 0,6 ha resp. 0,5756 ha). V obci se nacházel farní kostel (prameny uvádějí první zmínku o kostele jiţ v roce 1235 – viz téţ kap. 4.1) a jiţ v té době lukrativní hospodářský dvůr a vápenka. 5 V květnu l702 zřídil z panství Slavkov u Brna, Uherský Brod, Moravské Prusy, Velký Ořechov a Bánov fideikomis pro prvorozené muţské potomky. Koncem osmdesátých let 17. století uvaţoval Dominik Ondřej o přestavbě renesančního slavkovského zámku na velkolepé barokní sídlo. 6 Ve Vídni Dominik Ondřej se setkal s architektem Domenikem Martinellim (1650 – 1718), který po studiu v Římě na Akademii sv. Lukáše (Accademia di San Luca) v roce 1690 do Vídně přesídlil. Martinelli se zde dostal i k dalším svým mecenášům hraběti Ferdinandu Bonaventurovi Harrachovi (1636 – 1706), pro kterého pracoval do roku 1693. Zde se však stal „dvorním architektem“ hraběte Kounice, který ho jiţ v roce 1691 pověřil výstavbou reprezentativního městského paláce podle plánů Enrika Zuccalliho 7 Nedokončený palác koupil v roce 1694 kníţe Jan Adam I. z Lichtenštejna (Johann Adam I. von Liechtenstein) a nechal jej jako majorátní dům dostavět Gabrielem di Gabrieli a Domenikem Martinellim. Stavba byla dokončena v roce 1711 a je známá jako Lichtenštejnský městský palác a první stavba vrcholného baroka ve Vídni. Není bez zajímavosti, ţe na skulpturální výzdobě a štuku se podíleli i sochař Giovanni Giuliani a štukatér Santino Bussi, mistři, kteří poté pracovali ve sluţbách Dominika Ondřeje Kounice na přestavbě slavkovského zámku pod Martinelliho vedením. Rozsáhlou přestavbu zámku ve Slavkově zahájil Dominik Ondřej Kounic kolem roku 16908 a to byl zřejmě také důvod, proč rozestavěný vídeňský objekt prodal. V letech 1694 – 1698 doprovázel Martinelli hraběte Kounice na jeho diplomatických misích po Evropě. Kdyţ v lednu roku 1705 Dominik Ondřej Kounic zemřel, tak Martinelli ztratil svého největšího zadavatele a v říjnu téhoţ roku odjel do Itálie. Přestavba slavkovského zámku pod jeho vedením a řada projektů zůstala nedokončená. Po úmrtí Dominika Ondřeje převzal slavkovské panství jeho mladší syn (starší syn František Karel si zvolil duchovní dráhu) Maxmilián Oldřich (1679 – 1746) pozdější zemský
hejtman moravský. Oţenil se s Marií Arnoštkou, dcerou hraběte Ferdinanda Maxmiliána z Riet(t)bergu. Tím získal rod říšské hrabství Riet(t)berg, které se zároveň stalo součástí jména této linie. 9
V červnu v roce 1715 v Rousínovci vyhořel kostel sv. Václava (který však v této době nepatřil kounicovskému panství, ale kapitule svatopetrské v Brně), jeho obnova byla zahájena 7
aţ v květnu 1718 a celá renovace ukončena aţ v roce 1732. Stavbou byl pověřen stavební mistr Pietro (Peter) G(i)ulietti (Julietty), který na slavkovském zámku dříve pracoval pod Martinelliho vedením. 10 Po roce 1720 se Maxmilián Oldřich zaměřil na dostavbu slavkovského zámku. Pokračovatele Martinelliho stavebních dispozic našel v italském architektu Ignáci (Ignazio) Valmagginim. Přestoţe na Martinelliho projekt navázal, provedl Valmaggini některé zásadní změny původních plánů. Na začátku třicátých let 18. století bylo dokončení těchto prací svěřeno staviteli Václavu Petruzzimu.11 Maxmilián Oldřich se však konečné podoby slavkovského zámku nedoţil. V roce 1730 prodal neprosperující statek Nových Kounic (a Šurany) v Uhrách Alexandru Károlymu de Nagy. 12 Zásluhy na dokončení celého zámeckého komplexu měl teprve aţ jeho syn, hrabě Václav Antonín Kounic-Riet(t)berg (1711 – 1794). Byl nejvýznamnější představitel rodu, od roku 1764 říšský kníţe, státní ministr, kancléř Marie Terezie, Leopolda II., Josefa II. a Františka II. Byl známý podporou stavitelské činnosti, zájmem o vědu a umění. Bydlel ve Vídni a postaral se o zbudování městského paláce (na Mariahilfstrasse); do Vídně nechal převézt ze slavkovské zámecké galerie řadu cenných obrazů. Na druhé straně - slavkovský zámek obohatil o výstavbu pravého křídla, rozšířil zahradu (park), nechal zbudovat zámecký vodovod, faru a farní kostel Vzkříšení Páně. 13, 14 4 Dějiny a popis objektů Středem zájmu této práce jsou především drobné sakrální stavby druhé poloviny 17. a začátku 18. století na slavkovském panství rodu Kouniců - kostel sv. Mikuláše v obci Letonice a tamní hospodářský dvůr s barokním portálem, kostel sv. Maří Magdalény v Rousínově, kostel sv. Jiří v Moravských Prusích a kostel sv. Václava v Rousínovci . 4.1 Kostel sv. Mikuláše v Letonicích (Příloha č. 7-17) Podle posledních ověření se o Letonicích, jako první historické zmínce o obci, píše v listině z roku 1235, kdy patronát letonického kostela náleţel ţenskému klášteru sv. Františka Serafínského v Doubravníku u Pernštejna. Je to zmínka z dokumentu, ve kterém markrabě Přemysl (1209–1239), nejmladší syn krále Přemysla Otakara I. a jeho druhé manţelky Konstancie Uherské, potvrdil klášteru jeho tehdejší statky.1 Karel Mlateček uvádí, ţe v okolí měl klášter patronáty ještě v nedalekých Velešovicích a Kučerově; jestliţe byl 8
v Letonicích jiţ tehdy uváděn kostel, je názoru, ţe to dokládá, ţe se muselo jednat o poměrně velkou ves. 2 V běhu dějin Letonice často celkově či částečně přecházely s výnosy i patronátním právem do vlastnictví řady menších majitelů.3,
4
Doubravnický klášter získal i plat z části
Letonic, který mu přenechala v roce 1365 Anna, vdova po Matěji Březníkovi z Březníka. To, ţe byl plat přenechán právě doubravnickému klášteru, můţe svědčit o tom, ţe klášter měl v Letonicích zřejmě i jiné, s velkou pravděpodobností majetkové, zázemí. V roce 1378 Mikuláš Dítě z Pouzdřan prodal polovinu obce dominikánskému klášteru sv. Michala v Brně. Letonice tak byly aţ do husitské revoluce rozděleny půl na půl mezi dva kláštery.5 Lze tedy právem usuzovat, ţe letonický kostel má svůj původ ve 13. století. Jan Martin Bejček sděluje,6 ţe kolem roku 1350 jej vystřídala další chrámová stavba. Tuto informaci však nebylo moţné z dostupných pramenů a literatury potvrdit, natoţ posoudit charakter či její dispozici. Zajímavou je zpráva, ţe před rokem 1552 Letonice vyhořely;7 neuvádí se však, ţe by byl postiţen i kostel nad obcí. Teprve v 17. století (1679 - 1684) se obec na dlouho stala majetkem Kouniců. Bratři Jiří Kryštof a Jan Josef z Furtunbergu prodali ves Letonice hraběti Dominiku Ondřejovi z Kounic, který ji ke slavkovskému panství v roce 1684 připojil.8 I kdyţ se touto koupí D. O. Kounic zadluţil, musel splácet kapitál 3000 zlatých i s úroky po řadu let (1691 – 1696), měl zřejmě o obec a její majetek mimořádný zájem. K této úvaze se nabízejí následující skutečnosti: hospodářství obce bylo v této době na slavkovském panství po Slavkovu nejvýnosnější, dokládá to realizovaný nákup hospodářského statku (viz níţe) a zájem o jeho zvelebení.9,
10
Brzy po koupi obce projevil i zájem rozšířit a renovovat tamní kostel - viz
dokument ţádosti z roku 1693 o povolení olomoucké konzistoře k rozšíření kostela v Letonicích
11
(příloha č. 3-6). A nejen to: korespondence mezi úředníkem panství
a pozdějším stavebním ředitelem Johannem Georgem Bitterpfeilem a D. O. Kounicem (dosud u nás nezveřejněná), kdy Bitterpfeil píše z Benátek (jiţ) v prosinci v roce 1684, ţe navštěvuje malíře Carla Lottiho v jeho atelieru a dojednává tam kopii obrazu pro oltář kostela v Letonicích,12, 13 potvrzuje cílený zájem (příloha č.1-2). Není však známé, jaký byl námět obrazu, ani jeho forma, zda obraz byl do Letonic (či do Slavkova u Brna) opravdu dovezen a jaký další osud jej potkal; tyto informace se v další korespondenci, ani v letonické farní písemné dokumentaci nevyskytují. Od roku 1691, jak jiţ bylo výše uvedeno, začal Domenico Martinelli pracovat pro D. O. Kounice; od roku 1694 ho doprovázel na jeho misijních cestách po Evropě, vytvářel pro něj projekty a aktivně dohlíţel na stavební činnost na jeho panstvích. Tato spolupráce trvala 9
aţ po dobu úmrtí D. O. Kounice v roce 1705. Dá se tedy předpokládat, ţe na renovaci kostela v Letonicích, vypracováním projektu a stavebním dohledu se přímo Martinelli na ţádost D. O. Kounice podílel. Lorenz má za to, ţe i kdyţ se v pramenech přímo jméno Martinelliho s projektem kostela neobjevuje, korespondence Bitterpfeila stvrzuje, ţe Martinelli od roku 1692 převzal vedení a plánování všech staveb kounicovských panství na Moravě. Rovněţ z pramenů usuzuje, ţe stavba byla zahájena v roce 1694 (nebo krátce před tímto rokem), kdy je doloţena písemná dohoda na „mimořádný deputát piva pro zedníky kostela“. 14 V roce 1696 byl uzavřen kontrakt s pokryvačem kostela, práce na zastřešení pak trvala další dva roky a v roce 1700 byla vyúčtovaná. Jako rok ukončení stavby se uvádí 1699; Hellmut Lorenz referuje, ţe na podzim t. r. byla na věţi umístěna báně s kříţem. Datum vysvěcení kostela není známé.15 Roku 1703 byla u kostela postavena podpůrná zeď se schodištěm (to bylo aţ v polovině 20. století nahrazeno kameninovým).16 V roce 1767 byla nově zastřešena věţ kostela. Podařilo se dohledat původní záměr - plánek střechy věţe datovaný 1765 – 1767,17 avšak k jeho realizaci z neznámých důvodů nedošlo. Základní formu kostela sv. Mikuláše v Letonicích tvoří podélná loď situovaná východ (oltář) – západ (hlavní vstup), obdélníkového půdorysu, se dvěma travé a presbytářem. Po bocích, ve druhém klenebním poli, jsou menší klenuté kaple. Rovně uţší presbytář je odsazený stupněm a širokým pasem - triumfálním obloukem, z jiţní strany na něj navazuje dodatečně přistavěná čtyřboká sakristie, jeţ svojí formou kopíruje základní architekturu. Hlavní loď má valenou klenbu, se styčnými výsečemi v kaţdém travé, jejichţ střed styku zdobí pozlacené hvězdy. Valená klenba dosedá na masivní, stupňovitou římsu, která je v okrajích klenebních polí podepřena mohutnými toskánskými zdvojenými pilastry. Původní jednotná bílá barva byla při opravě interiéru v roce 1996 nahrazena kombinací bílá (strop, římsa, pilastry) a ţlutá (výplně ploch stěn). Nad západním průčelím kostela se zvedá hranolová věţ zakončená jednoduchou stanovou střechou, bání a vrcholovým kříţem. Věţní střecha i sedlová střecha (bez sanktusníku) nad lodí jsou pokryty pálenými taškami. Hlavní vstup do kostela je pod věţí v průčelí kostela (tvoří jej běţný obdélníkový otvor bez šambrány); navazuje na něj menší hala s nízkým valeným stropem se styčnými výsečemi, a je od hlavní lodi v současné době oddělena prosklenou, kovářsky vytvořenou a jednoduše zdobenou mříţí – vstupní branou. Po severní a jiţní straně kostela byly původně vedlejší vstupy – portály. Dnes zůstal jen severní boční vchod, jiţní byl zrušen a v roce 1979 zazděn. Vstup na věţ a na kostelní kůr se nachází na jihozápadní straně věţe z venku a byl dodatečně přistavěn; jeho tvar, podobně jako u přistavěné sakristie, kopíruje architekturu kostela. Kůr – kruchta – spočívá na hranolových 10
pilířích. Čelo kruchty bylo před instalací varhan (1906)18 dodatečně protaţeno do lodi a původní čelní parapet nahradila kovaná secesní mříţ. Fasáda kostela je architektonicky dekorovaná korunní stupňovitě vrstvenou římsou, která obíhá obvod kostela, stěny členěny bílými zdvojenými, hladkými lizénovými rámy (s motivem „volných rohů“ – rámující lizény odsazené od nároţí), jeţ lemují vpadlá, tmavě růţová pole, a to jak na bocích lodi, tak i na věţi. Barvy fasády byly zvoleny při nátěru kostela v roce 1995.19 Loď z kaţdé strany osvětlují 2 menší okna se segmentovaným záklenkem, presbytář a jeho zadní - východní stěnu po jednom, stejného typu. Boční kaple mají okna lunetová, kaţdá po jednom. Okenní otvory na věţi (celkem 4) mají na výšku protáhle obdélníkový tvar. Po jednom menším obdélníkovém oknu mají i sakristie a přistavený vstup na kůr a věţ. Všechny okenní otvory lemují profilované, hladké, bílé šambrány. Kostel sv. Mikuláše prošel od výstavby v 17. století řadou oprav – z těch významnějších: v roce 1767 (nově zastřešená věţ), 1850 (oprava střechy), 1902 (oprava interiéru – vybavení kostela), 1906 (prodlouţení kůru, instalace varhan), 1943 (vystavěno kůrové schodiště a severní předsíň), 1968 (generální oprava krovů a střechy kostela), 1969 (provedena generální oprava fasády a rozšířena sakristie), 1979 (zazděn jiţní portál), 1995 (nově natřena fasáda), 1996 (vymalován interiér), 2002 (opravena a pozlacena věţní báň a vrcholový kříţ).20 Je potěšitelné, ţe ţádná z nich nezměnila zásadně charakter a styl stavby, původní koncepce nebyla narušená a zůstala zachovaná. 4.2 Hospodářský dvůr („Meierhof“) Letonice (Příloha č. 18-25) Počátek budování rozsáhlého hospodářského dvora v obci se nepodařilo v archivních pramenech dohledat. Existuje urbář statku Letonice z roku 1657 a poměrně rozsáhlá dokumentace o koupi statku hrabětem Dominikem Ondřejem Kounicem od bratří Jiřího Kryštofa a Jana Josefa Furtenbergových v roce 1684, tedy ze stejné doby, kdy D. O. Kounic od Furtenbergových koupil ves Letonice. Celá dokumentace zahrnuje období 1664 – 1691 a čítá včetně dokladů dluhu D. O. Kounice téměř 300 stran.21 Hellmut Lorenz na základě studia pramenů brněnského archivu míní, ţe k zahájení nové výstavby velkého statku došlo jiţ v letech 1687 – 1688,22 tedy ještě dříve neţ byl Domenico Martinelli na slavkovském panství činný. Projektant statku zůstává neznámý. Kolem roku 1693, a to jiţ za dohledu Martinelliho, byly stavební práce zintenzivněné. V této době stavební správce Johann Georg Bitterpfeil pochvalně ocenil dřevěný model portálu; 11
jméno jeho autora však dokumentace neuvádí. Hellmut Lorenz je názoru, ţe se na tvorbě modelu rovněţ aktivně podílel Antonio Riva.23 Dá se předpokládat, ţe portál byl zbudován v rozmezí let 1693 – 1695.
J. G.
Bitterpfeil společně s A. Rivou koncem roku 1693 hodnotili vnitřní práce, portál však v této době nezmiňují.24 Portál letonického hospodářského dvora je povaţován za Martinelliho projekt a je citací portálu architekta Mattia de Rossiho, který upravil původní Berniniho návrh pro papeţskou villu Rospigliosi v italském Lamporecchiu. Martinelliho barokní, kamenný portál je obloukový, s jednoduchým plasticky profilovaným, zaobleným orámováním, dekorovaný půlkruhovým lemem vnitřním (se skoseným ukončením) i vnějším (v jeho středu na vrcholu se dvěma spirálovými závity proti sobě); nad vrcholem portálu, mezi volutami, je umístěn kamenný erb rodu Kouniců. Zajímavým, informativním archivním nálezem je stavební plán (bohuţel nedatovaný, snad vypracovaný v 19. století). Je to půdorys hospodářství v měřítku 1:720 - označený jako „Haus No 1. – Meierhof in Letonitz“ – s rozmístěním obytných místností, příslušenství, hospodářských prostor a stájí s vnitřním rozlehlým dvorem, včetně rozměrů.25 Celý objekt má obdélníkový tvar o rozměru 146 x 69 m se severovýchodní - jihozápadní (vstupní portál) expozicí. Veškeré obytné místnosti a hospodářské prostory se nacházejí po celém obvodu areálu. Plán poskytuje podrobný obraz vnitřní struktury statku a dá se předpokládat, ţe takto vypadal a byl funkční aţ doby kolektivizace padesátých let 20. století, kdy byl objekt státem zabrán a přeměněn na hospodářskou jednotku JZD. Následovaly neuváţené, nekompetentní úpravy místností, nekoncepční přestavby a postupné chátrání aţ devastace celého areálu. Bohuţel, tento stav trvá dodnes. Z původního vnitřního vybavení se nic nedochovalo.Vůbec je s podivem, ţe historicky cenný portál všechen tento dlouholetý neutěšený stav dosud překonává. 4.3 Kostel sv. Maří Magdalény v Rousínově (Příloha č. 26-36) Město Rousínov (dříve Nový Rousínov – Neu-Rausnitz) leţí na jihovýchodním pokraji Drahanské vrchoviny na trase Brno – Vyškov – Olomouc; od Slavkova u Brna, severně, je vzdáleno asi 6 km. Je centrem okolních obcí, jeho místními částmi jsou v současné době Čechyně, Královopolské Váţany, Krouţek, Slavíkovice, Rousínovec (dříve Starý Rousínov – Alt-Rausnitz) a Vítovice. 26 Tradičně se uvádí, ţe první písemná zmínka o obci Rousínov je z roku 1222, kdy na listině krále Přemysla Otakara I. a Jindřicha Vladislava, uloţené v olomouckém archivu, je 12
uvedeno jména svědka Petra z Rousínova (Petrus de Ruzsinow).27 Prvním přímým dokladem je listina z roku 1321 z období vlády Jana Lucemburského, ve které je Rousínov označen jako příslušenství hradu Špilberk, který byl sídlem zeměpanské správy.28 Z pohledu našeho zájmu bádání jsou zajímavé informace Aloise Ličmana; od něj se dovídáme, ţe koncem 16. století (roku 1593) Hynek Brtnický prodal Oldřichovi z Kounic (otci Lva Viléma Kounice) „na Slavkově za 22 tisíc zlatých Rousínov s mýtem i se sirotky obojího pohlaví kromě šesti, též s platem stálým 400 zl. od křesťanův a židů z tohoto městečka a se 100 zl. platu stálého za povinnost vyšenkování 10 beček vína.“29 Oldřich tak připojil Rousínov ke slavkovskému panství. Kdyţ v roce 1617 zemřel, povinnosti panství za nezletilého Lva Viléma převzal nejstarší Bedřich a později, 1622 – 1633, opatrovník Lva Viléma kardinál František kníţe Ditrichštejn. Po smrti Lva Viléma v roce 1655 se stal drţitelem panství, tedy i správy Rousínova, hrabě Dominik Ondřej Kounic.30 Bohuţel v pramenech nejsou prvotní informace o kapli či kostelu, který se měl v obci nacházet před jeho novou výstavbou. Ladislav Hosák se pouze zmiňuje, ţe v roce 1511 tu byla katolická fara a kaple Maří Magdalény,31 Václav Sedlmajer pak uvaţuje, kdyţ prováděl sám laický průzkum a měření vnitřku stávající věţe, ţe její původ podle kamenného zdiva v jejím přízemí by snad mohl sahat do 13. století. Usuzuje rovněţ, ţe věţ byla původně samostatná a měla i funkci obranné pozorovatelny a původní kaple či kostelík byl k věţi přistavěný.32 Zajímavou informaci dává listina z
roku 1668 v MZA v Brně Předání
patronátního práva nad kostelem sv. Maří Magdalény v Novém Rousínově Eleonoře z Oppernsdorfu, roz. Kounicové a jejím potomkům Kounicům purkmistrem, radou a obcí, protoţe sami nemohou vést spor s kapitulou na Petrově, která chce učinit z kostela sv.Maří Magdalény filiální chrám.33 Současné obecní internetové stránky města Rousínova uvádějí, ţe dnešní kostel sv. Maří Magdalény stojí na místě původního hřbitovního kostelíku.34 Aţ s nástupem majitele slavkovského panství hrabětem Dominikem Ondřejem z Kounic je doloţen zájem o výstavbu nového kostela. Dokládá to dvoustránkový dokument Povolení olomoucké konzistoře ke stavbě kostela v Rousínově z roku 1699.35 Hellmut Lorenz dodává, ţe jsou v Lucce uloţeny grafické a písemní dokumenty jiţ z let 1694 – 1695 (korespondence mezi J. G. Bitterpfeilem a D. Martinellim) k nákladům stavby.36 Zahájení stavby však začalo později, oddálil ji mj. spor mezi rousínovskými katolíky a Ţidy o úpravě (zvětšení) hřbitova kvůli nové výstavbě; teprve v květnu 1699 slavkovský zednický mistr Julio (Giulio) Tini se třemi tovaryši stavbu započal.37 Ještě v roce 1702 nebyla stavba kostela dokončena; Martinelli s Bitterpfeilem v tomto roce kostel navštívili a sám Martinelli 13
doporučil místo, kde by měla být umístěna kazatelna.38 Teprve krátce poté měla být stavba, jak Hellmut Lorenz uvádí, ukončena39 (tedy zhruba o tři roky později neţ kostel sv. Mikuláše v blízkých Letonicích). Farní kostel sv. Maří Magdalény v Rousínově je stavba obdélníkového půdorysu, s jednou lodí, dvěma bočními klenutými kaplemi v jejím středu, na sloupech neseným kůrem s čelním parapetem, boční sakristií a křestní místností. Podélná osa kostela je situována směrem východ (vstup do chrámu) – západ (oltář). Sakristie je umístěna na jiţní straně, se vchodem za kazatelnou, místnost ke křtu přesně oproti. Zúţený polokruhovitě zaoblený presbytář je od lodi oddělen triumfálním obloukem se dvěma pilastry s hlavicemi, které tvoří probíhající podokenní římsa lodi. Strop kostela má valenou klenbu, která dosedá na širší, stupňovitě členitou římsu (která, podobně jako v Letonicích, obíhá celý prostor chrámu) a zároveň tvoří horní část lizénových rámů, jeţ lemují vpadlá pole stěn lodi. Nad blokovým východním průčelím, uprostřed s jedním obdélníkovým oknem většího formátu (které osvětluje kůr), dosedá na jednoduchou, stupňovitě členěnou korunní římsu trojúhelníkový štít sedlové střechy. Štít je lemovaný plochou, dvoustupňovou lištovou štukou. Ve spodní části štítu, v jeho středu, je umístěno menší kruhové okno. Vstup do kostela tvoří obloukový portál, po obvodu zdobený jednoduchým, plochým kamenným lemem. Po jeho obou stranách jsou ve vpadlých polích fasády, které lemují lizénové rámy, umístěna obdélníková okna jeţ osvětlují vstupní halu. Na bočních venkovních stěnách zdobí fasádu jednoduché lizénové rámy, místy zdvojené. Boční venkovní střední pole lodi, do kterého jsou vsazeny kaple, jsou hladké. Sedlová střecha, uprostřed s věţičkou sanktusníku, spočívá na stupňovité korunní římse; je krytá standardní pálenou krytinou. K venkovním bočním kaplím jsou na obou stranách připojeny bloky sakristie a místnosti křtu. Okenní otvory na bocích kostela nejsou jednotné. Loď osvětlují z kaţdé strany dvě menší segmentová okna se záklenkem (stejná po jednom také na kruchtě), jsou umístěná v horní části stěn. Uvnitř se nacházejí s nadokenními výsečemi nad římsou, na kterou dosedá valená klenba stropu. Kaţdá z kaplí má po jednom lunetovém okně. Na zaoblení kněţiště je z kaţdé strany po jednom obdélníkovém okně. Mimo to na bocích hlavní lodi jsou z kaţdé strany další obdélníkové okenní otvory, vţdy po dvou, vedle kaplí. Všechny okenní otvory jsou zvenčí lemovány jednoduchou plochou, mírně vystouplou omítkovou šambránou. Hranolovou věţ těsně spojenou s presbytářem tvoří dvě části: bazální část je pravděpodobně původní a na ní, od korunní římsy, byla při výstavbě kostela vystavěna horní část - zvonice. Spodní část věţe je na svých stranách rámovaná lizénovým rámem s volnými 14
rohy. Nad ní, ale pod zvonicí, je blok, vysoký zhruba do výše vrcholu sedlové střechy, zdobený pilastry v rozích s jemnými stupňovitými hlavicemi, které navazují na okolní římsu. Zvonice má na kaţdé straně klenutá, na výšku obdélníková okna a podobně jako portál vstupu do kostela jsou zdobená plochým kamenným lemem, ve spodní části s ochrannou kamennou balustrádou. Rohy zvonice dekorují pilastry s festony na toskánských hlavicích. Na ně dosedá zdvojená vrcholová římsa věţe s vlysem, osazená přilbicovou plechovou střechou s lucernou a menší cibulovou bání. Malba interiéru je v současné době bílá (římsa, lizénové rámy a pilastry) a ţlutá (vpadlá pole stěn). Rovněţ nátěr fasády má stejné zbarvení. Všechny vystupující plochy na fasádě jsou natřeny bíle, vpadlá pole ţlutě. Kostel prošel řadou oprav; Alois Ličman uvádí roky 1877, 1883 a 1904 – 1905.40 Nepodařilo se upřesnit rozsah oprav ani ověřit či zjistit další data zásahů. Zajímavá je však zpráva Národního památkového ústavu v Praze, který při přípravě opravy zastřešení kostela provedl v roce 2007 dendrochronologický průzkum krovů a věšadel klenby. Průzkum zjistil, ţe na věšadla klenby byly pouţity trámy ze stromů kácených v zimě 1699 - 1700 a v létě 1700, krovy kostela pak byly zhotoveny ze dřeva káceného v zimě 1783 - 1784. Tím se potvrdilo i nalezené vročení - 1784 - jako rok obnovy zastřešení, coţ vyvrací dosud tradovaný názor o původnosti krovů z doby Martinelliho výstavby kostela.41 4.4 Kostel sv. Jiří v Moravských Prusích (Příloha č. 37-49) Obec Moravské Prusy se nachází na okrese Vyškov. Přibliţně 2 km od obce leţí obec Boškůvky, která byla v r. 1964 připojena k obci Moravské Prusy pod společným názvem Prusy-Boškůvky. Od centra Vyškova jsou vzdáleny 7 km jihovýchodně, od Slavkova severovýchodně kolem 30 km. Původ obce je těţko zjistitelný; informace o prvotních záznamech jsou převáţně přebírány od Gregora Wolneho coţ potvrzují i zápisy (vč. citací) v tamní farní Pamětní knize vedené od roku 1896, i kdyţ se tam uvádějí i jiné odkazy - např. na zápisy v olomouckých a brněnských Zemských deskách.42, 43 Má se za to, ţe Moravské Prusy jako panské sídlo se připomínají jiţ v 11. století (1052). Počátek obce je v současnosti hledán aţ ve 14. století, kdy se v zápisu v Zemských deskách od roku 1349 uvádějí změny majitelů v drţení pozemků a staveb.44 Ve farní Pamětní knize se uvádí (informace převzatá od G. Wolneho 45), ţe Myslibor z Radověšic (Mislibor v. Prus auf Radowiessitz) v roce 1392 vlastním nákladem pořídil pro kostel oltář sv. Jiří
15
a převzal nad ním patronát (Vladimír Nekuda upřesňuje, ţe Zemské desky práva olomouckého uvádí jiţ rok 1384 46). V Moravských Prusích stála ve středověku na severovýchodním okraji obce kamenná tvrz. Roku 1591 byla však uţ pustá, rozbořená a dnes jiţ neexistuje.47 Tvrz však podtrhuje ekonomický význam Moravských Prus na okraji úrodné Hané. Roku 1631 byl do majetku Kouniců (Lev Vilém) koupen statek, ke kterému kromě Moravských Prus patřily vsi Boškůvky, Váţany, Moravské Málkovice (tehdy Málkovice) a Orlovice
48
a od této doby
byla obec spojena se slavkovským panstvím. O Velikonocích v roce 1700 původní kostel v Moravských Prusích do základů vyhořel, zvony ţár roztavil, poţáru podlehla i fara, sděluje zápis v Pamětní knize. Datum poţáru se uvádí i na kostelním zvonu. Architektura (forma, struktura, styl) původního kostela není známá a jeho popis ţádný z pramenů, které byly pouţity ke studiu, neuvádí. Zajímavé je, ţe rovněţ ţádný z pramenů jasně neuvádí, kdo novou stavbu či pouze přestavbu projektoval a vedl. Nepodařilo se to dohledat ani v MZA v Brně a kupodivu tyto skutečnosti nekomentuje ani farní Pamětní kniha v Moravských Prusích (dokonce ani neuvádí rok zahájení a ukončení stavebních prací). V roce 1963 zveřejnil Václav Richter ve Sborníku prací filozofické fakulty Brno článek Náčrt činnosti Domenica Martinelliho na Moravě, kde zřejmě omylem (převzatým od Viléma Jůzy49) jmenuje kostel v Moravských Prusích jako kostel P. Marie a zmiňuje: „Farář z Moravských Prus (Martin Puttner) žádal v listopadu 1733 olomouckou konzistoř o povolení přestavby chrámu, jelikož se stará svatyně stářím rozpadla a dlouho stála bez oprav. Publikované plány obnovy byly přiřčeny kounickému V. A. Petruzzimu proto, že podepsal rozpočet na tyto práce, což k atribuci nestačí.“50 Hellmut Lorenz pak tuto informaci ve své práci přebírá (ale správně uvádí kostel sv. Jiří) a má za to, ţe v roce 1694 Kounicové provedli na kostele pouze drobné úpravy a jeho velká přestavba byla započata aţ v roce 1733 – 1734,51 coţ napovídá, ţe kostel do základů zřejmě spálený nebyl. O poţáru kostela v roce 1700 se však ani jeden z autorů nezmiňuje. Jak bylo výše napsáno, farní Pamětní kniha v Moravských Prusích (kromě poţáru) ţádnou z těchto informací neuvádí; za to se v ní sděluje, ţe v roce 1714 kostelu věnoval stříbrný, pozlacený kalich Jiří Smetí – Prach mlynář v Křenovicích, předtím v Moravských Prusích. Současné internetové zdroje, pokud vůbec architekta kostela sv. Jiří v Moravských Prusích vzpomenou, jmenují Domenika Martinelliho52 (nejspíše čerpají z práce Vladimíra Nekudy, který se opírá o názor Václava Richtera). Kostel sv. Jiří v Moravských Prusích stojí na jihovýchodním návrší obce. Jeho základní tvar má obdélníkový půdorys. Loď je situována ve směru východ (hlavní oltář) – 16
západ (hlavní vchod), na ní navazuje oválný presbytář na východě a na západní, čelní (vstupní) straně lodi je předsazená hranolová věţ se zaoblenými rohy. Čelní strana fasády, část průčelí lodi, která sahá do úrovně sedlové střechy a nese předsazenou věţ, má ve svém středu obloukový portál zdobený štukovou šambránou (2 pilastry nesoucí oblouk). Boky dekorují vysoké pilastry, jejichţ hlavice navazují na zdvojenou korunní, stupňovitě strukturovanou římsu, mezi níţ je úzký vlys, římsa obíhá fasádu kolem kostela. Nad portálem ve vpadlém poli mezi pilastry, pod korunní římsou, je lunetové okno se záklenkem a protaţenou šambránou hluboko pod okenní otvor, jejíţ spodní část tvoří uţší podokenní římsa (napodobuje tvar portálu). Okno zevnitř osvětluje zadní stěnu kruchty. Na tento blok, na korunní římsu, nasedá zvonice věţe, která má dvě části. Spodní část (vrchní část schodiště do zvonice) je sestavena ze dvou pruhů od sebe oddělených horizontálním štukovým lemem. V horním pruhu, na kaţdé straně uprostřed, je malý kruhový okenní otvor s mírně vystouplou, hladkou šambránou. V zaoblených rozích této části jsou umístěny nízké pilastry, jejichţ hlavice tvoří obíhající podokenní římsa zvonice. Zvonice je vrcholovou částí věţe. Je to vyšší, hranolovitý útvar, na kaţdé straně se dvěma bočními pilastry s hlavicemi dekorovanými štukami stylizujícími iónské závitnice. Mezi těmito pilastry, v zaoblených rozích, jsou zapuštěny další pilastry s jednoduchými stupňovitě zdobenými hlavicemi. Na hlavice svazků pilastrů nasedá bohatě členěná římsa, která vţdy uprostřed stěny, nad věţními kruhovými hodinami, je konvexně klenutá. Ve vpadlých polích stěn mezi pilastry je na kaţdé straně obloukový větší okenní otvor bez šambrány, uzavřený prkennými dvířky. Střecha věţe je vícestranná, jehlancová a oplechovaná, s malou bání a vrcholovým kříţem. Ve farní Pamětní knize se uvádí, ţe původní zastřešení věţe za 2. světové války v roce 1945 shořelo a bylo do roku 1947 nahrazeno nízkou provizorní plechovou stanovou střechou. Po bocích věţe pokračuje průčelí – západní stěna lodi, z kaţdé strany tvoří pruh. Fasáda těchto částí je dekorovaná úplně stejně jako věţ: 2 vysoké pilastry, zaoblený roh se zapuštěným pilastrem, hlavice pilastrů tvoří zdvojená římsa se středním vlysem. Nad nimi, nad korunní římsou, jsou k věţi z kaţdé strany přizděna podpůrná křídla trojúhelníkového, měkce prohnutého tvaru s boltci, vpředu zdobené plochou štukovou volutou (jsou zároveň částmi západního štítu střechy).V úzkém, vpadlém poli mezi pilastry (na levé straně stěn průčelí lodi) jsou dva malé okenní otvory bez šambrány, které spoře osvětlují schodiště věţe. Pravý pilastr překrývá jednoduchý, obdélníkový vstupní otvor na věţ. Boční stěny lodi, které nemají přistavené či vestavěné boční kaple, vizuálně působí, ţe jsou protaţené. Jejich fasáda je dekorovaná po obou stranách plochými lizénovými rámy, 17
místy zdvojenými (vrstvenými), které ji nepravidelně člení do čtyř vpadlých polí. Oproti kostelům v Letonicích, Rousínově a Rousínovci není zde pouţito „efektu volných rohů“. V největším poli stěny se pod korunní římsou nacházejí dva segmentové okenní otvory se záklenky, které vevnitř kostela svými vrcholy mírně korunní římsu přesahují. Zevně mají okenní otvory šambrány, jejichţ lem ve spodní části je protaţen jako ozdobná, mírně vystouplá lišta, přes všechna pole stěn. Loď je zastřešena sedlovou střechou pokrytou pálenými taškami. Na severní i jiţní straně, hned v prvním poli lodi za věţí, se nacházejí jednoduché obdélné boční vchody do kostela, do poloviny zdobené vystouplou, plochou šambránou. Na východní straně lodi je vestavěný oválný presbytář. I jeho fasáda je dekorovaná lizénovými rámy, má jednodušší stupňovitě členěnou korunní římsu bez vlysu. Na jeho zaoblených bocích jsou po jednom protáhlá obdélníková okna, která osvětlují kněţiště. V závěru lodi je jeden menší okenní otvor kasulového tvaru. Plechová střecha kryje mírně zaoblenou kopuli, jiţ prosvětlují z kaţdé strany malá střešní okna. Uvnitř kostela je oválný presbytář od lodi oddělen triumfálním obloukem neseným dvěma pilastry. Strop tvoří klenutá placka, boční stěny zdobí deset pilastrů s festony dekorovanými hlavicemi, na něţ dosedá mohutná stupňovitá římsa. Přední a zadní část lodi tvoří uţší klenební pole, lemované pilastry s hlavicemi jejichţ zdobení přechází v korunní římsu lodi. Strop má valenou klenbu, která v poli před presbytářem (je v něm umístěna kazatelna) přechází v pruskou placku zdobenou štukou, vytvářející barokní kartuš. Střední část lodi tvoří dvě travé, u nichţ kaţdý oblouk podepírají vertikálně členěné pilastry. Na ně dosedá valená klenba s lunetami, do které nad okenními otvory pronikají hluboké výseče. V západní části lodi je oblouková vyvýšená kruchta s vyzděným parapetem, podepřená čtyřmi pilíři, které uprostřed vytvářejí (při pohledu z lodi) slavnostní obloukový portál. Interiér i exteriér kostela má v současné době standardní barvy – bílou (všechny vystouplé prvky) a ţlutou (vpadlá pole a niţší profily). Kostel sv. Jiří v Moravských Prusích prodělal řadu oprav a drobných úprav porůznu vzpomínaných, avšak pouze o některých se Pamětní kniha zmiňuje. Z těch důleţitějších se uvádějí: 1815 nová krytina pálených tašek, 1871 nová vazba, 1882 oplechování presbytáře a střechy věţe, 1945 po válečném poškození provizorní zastřešení věţe, 1947 nové zastřešení věţe, oprava fasády. Další opravy a zásahy do stavby se nepodařilo zjistit. V kaţdém případě je zajímavé porovnat dnešní půdorys stavby a její členění s návrhem, který Vilém Jůza
18
zveřejnil v roce 1961 v příloze Sborníku prací filozofické fakulty v Brně a porovnat jejich rozdílnosti. 4.5 Kostel sv. Václava v Rousínovci (Příloha č. 50-60) Obec Rousínovec (dříve Starý Rousínov – Alt-Rausnitz) je v současné době místní částí města Rousínov, od něhoţ je vzdálen jiţně asi 1 km, od Slavkova (v jehoţ směru od Rousínova leţí) asi 5 km. První písemná zmínka o obci pochází ze 14. století, kdy král Jan Lucemburský v roce 1331 věnoval část výnosu tamního farního kostela děkanství brněnské kapituly. Roku 1398 se připomíná fara s farním kostelem sv. Václava.53 V MZA v Brně je uloţen dokument Získání 6 vesnic (dvojí Vážany, Velešovice, Starý Rousínov, Čechyně a Komořany) zabavených církvi za stavovské povstání Friedr. Kounicem z let 1620 – 1621.54 Václav Sedlmajer ve svém článku upozorňuje, ţe se jednalo pouze o krátkou dobu, kdy byla obec v majetku Kouniců, protoţe později v 17. století koupila Rousínovec kapitula svatopetrská v Brně, od níţ pravděpodobně v roce 1630 obec převzala pečeť se zkříţeným mečem, klíčem a radlicí.55 9. června 1715 ves s kostelem vyhořela, centrem poţáru byla farní stodola. Gregor Wolny uvádí, ţe ohni podlehla fara i kostel a oheň byl tak silný, ţe roztavil i kostelní zvony.56 Obec se nevyhnula poţárům ani později: v roce 1807 shořela i báně kostela (od té doby má jen jednoduchou stanovou střechu), další větší poţár obce je známý z roku 1857.57 Architektura původního kostela sv. Václava – jeho forma, struktura jsou známé. Původní půdorysná podoba je zachována v dokumentu v archivu rajhradských benediktinů. Byla to jednoduchá jednolodní stavba s věţí v průčelí. Za tři roky po vyhoření kostela byla zahájena výstavba nového objektu. Stavba byla zadaná slavkovskému stavebnímu mistru Petru Giuliettimu (dřívějšímu spolupracovníku Martinelliho) a trvala podle Gregora Wolneho od roku 1718 (základní kámen poloţen na místě shořelého kostela v květnu t. r.) do roku 1732.58 V průběhu dalších let byl kostel několikrát opravován a vybavován mobiliářem. O těchto skutečnostech však existují pouze kusé a rozporné informace, které lze stěţí posoudit; přehled důleţitých oprav a zásahů se nepodařilo sehnat. Lze však usuzovat, ţe současný stav stavby odpovídá původnímu záměru, nic nenapovídá tomu, ţe by opravy kostela vedly k zásadním změnám struktury stavby. Kostel je vystavěn na výšině obce, od jihu jej obklopuje hřbitov obehnaný zídkou. Půdorys stavby má obdélníkový tvar, se dvěma bočními kaplemi a dodatečně vestavěnou 19
sakristií a pomocnou místností po bocích oproti sobě. Je situovaný ve směru východ (hlavní oltář) – západ (vstup do kostela). Průčelí kostela tvoří takřka čtvercový kvádr, v přízemí uprostřed s obloukovým vstupem a po jeho bocích se dvěma nikami, v nichţ jsou umístěny barokní kamenné sochy neznámého autora – Sv. Barbora (vlevo) a Sv. Expeditus (vpravo). Průčelí dekoruje zdvojeně vrstvený lizénový rám (rovněţ s volnými rohy jako v Letonicích), který plochu dělí na tři pole a nese venkovní korunní římsu. V kaţdém poli je po jednom okenním otvoru; ve středním segmentovaný, v postranních obdélníkové. Na stěnu průčelí dosedá hranolovitá věţ s niţší stanovou střechou a dvouramenným kříţem. Na bázi věţe, na čelní straně na bocích, podpírají věţ trojúhelníková hladká křídla. Věţ má zvenčí na všech stranách po okrajích pilastry s ponecháním volných rohů. Hlavice pilastrů přecházejí ve zdvojenou vrcholovou římsu s vlysem. V horní části zvonice je z kaţdé strany, uprostřed pole, obloukový okenní otvor s mírně vystupující šambránou a nad ním s větším odsazením jej dekoruje zaoblená nadokenní římsa. Do venkovních bočních stran lodi jsou zapuštěny vysoké kaple, které svojí výší stěn sahají aţ do úrovně venkovní korunní římsy. Do presbytáře zvenčí jsou zabudovány nízké přístavky: na jiţní straně sakristie, na severní pomocná místnost. Boční strany lodi, presbytáře i kaplí dekorují rámové dvouvrstvé lizény (opět s typickými prázdnými rohy), místy zdvojené, které lemují vpadlá pole stěn a nesou dvouřadou korunní římsu. Kostel osvětlují boční okna. Na kaţdé straně lodi jsou dva segmentové otvory se záklenkem, které¨se nacházejí uvnitř nad korunní římsou, s výsečemi do valené klenby stropu. Lunetová okna – po jednom z kaţdé strany – osvětlují presbytář. Lunetová okna mají i obě boční kaple. Sakristie a pomocná místnost mají po jednom menším obdélníkovém oknu. Kromě věţních oken nemají okenní otvory šambránu, jejich okraje jsou nezdobené, v úrovni fasády. Střecha kostela je sedlová, pokrytá pálenými taškami. Na konci lodi – začátku presbytáře - je plechový sanktusník, s lucernou a malou cibulovou bání, která nese dvouramenný kříţ. Loď kostela uvnitř člení dvě travé, má hladkou valenou klenbu, která dosedá na korunní, stupňovitě členěnou římsu, jeţ lemuje obvod kostela, a kterou po okrajích klenebních polích podpírají svazkové toskánské pilastry. Boční kaple na kaţdé straně lodi (v jejím středu) jsou vysoké, klenuté a svojí výškou přesahují korunní římsu (na rozdíl kostelů v Letonicích a Rousínově). Podélná loď kostela je od presbytáře (podobně jako v Letonicích a Rousínově) oddělena širším pasem - triumfálním obloukem - a stupněm; kněţiště je zúţené, obdélníkové, 20
s obloukovou stěnou závěru a kříţovou klenbou, na níţ se stýkají čtyři výseče. Po jeho pravé straně je vchod do sakristie, vlevo do pomocné místnosti. Na západní straně kostela, nad vchodem je vyvýšená kruchta s čelní balustrádou a obloukovou zadní stěnou; je protaţená do lodi a podepřená dvěma pilíři. Interiér i exteriér kostela mají stejný tón barvy. Vpadlá pole stěn, případně niţší vrstvy lizén jsou ţluté, vrchní, vyčnívající plochy bílé. V současné době probíhá izolace venkovní fasády (přízemní části) proti vzlínání vody. Odkrytí zdi (cca do výše 1,5 m) odhalilo na cihlách jiţní stěny lodi (před sakristií) fragment nápisu (antikva – velká písmena) nejasného původu i obsahu.59 5 Formální a stylová analýza, struktura staveb a interpretace Neţ přistoupíme k analýze a interpretaci jednotlivých staveb, věnujme pozornost době druhé poloviny 17. a začátku 18. století v habsburské monarchii (resp. období mezi lety 1663 – 1715), pozici Domenika Martinelliho ve Vídni, a především, jeho architektonickému vzdělání a stavebnímu rukopisu. Vítězná obrana Vídně v roce 1683 proti osmanskému vojsku, které město obléhalo, zároveň zahájila období rozkvětu baroka v habsburské monarchii. Samozřejmě, ţe takto zjednodušit termín začátku vrcholného baroka, a k tomu ještě na jediné centrum, nelze. Avšak osvobození od nebezpečí Turků a zároveň s tím získání prestiţe proti rivalovi Francii vedlo k oţivení kultury a podpoře umění zejména v metropoli Vídni a jejím okolí. Angaţovaly se především šlechtické rody. Nechávaly obnovit zpustlé zahrady a parky v blízkosti centra města, financovaly vytváření nových, vycházkových partií „Maisons de plaisance“. V relativně velmi krátké době tak vzniklo mnoţství zahrad a letohrádků, které začaly nově formovat ráz města (coţ vydrţelo aţ do 19. století). Zároveň se uvnitř města budovaly nové paláce, rezidence, v jejich blízkosti obytná sídla, stavěly se kostely a rozšiřovaly či rekonstruovaly kláštery.1 Renate Wagner-Riegerová míní, ţe se Vídeň kolem roku 1700 stala nejvýznamnějším centrem architektonických idejí. Lesk „Vienna gloriosa barocca“ vytvářeli architekti – protagonisté této doby.2 Jde však také i o prostředí, ve kterém tito architekti mohli tvořit. Jako specifikum se patří uvést, ţe podstatnou iniciativu a patronaci umělců v této době nevykazoval císařský dvůr. V letech 1670-1715 (s výjimkou Schönbrunnu) nebyl vytvořen ţádný význačný stavební objekt uměleckého významu na objednávku císařského dvora. Objednavatelé byly především šlechtické rody, kostely a kláštery. Zájem monarchistického 21
dvora přišel aţ později. Za této situace a do tohoto prostředí přesídlil do Vídně v roce 1690 Domenico Martinelli. 3 Vraťme se k jeho architektonickým začátkům a jeho studiu, které jeho tvůrčí nadání formovaly. Martinelli přicestoval koncem roku 1678 do Říma studovat architekturu na Akademii sv. Lukáše (Accademia di San Luca). Jiţ v červnu 1679 se na akademii přihlásil do architektonické soutěţe a ještě v témţe roku, v říjnu, obdrţel první cenu. Dostal ji za projekt kostela se dvěma zvonicemi („Chiesa con due Campanilli“) a byl jediným vítězem („premiato solo“). Hellmut Lorenz se zmiňuje, ţe projekty jeho konkurentů se buď nedochovaly či vůbec nejsou známé a těţko tak lze porovnávat invence účastníků. O návrhu Martinelliho však říká: „Je zcela patrné, že Martinelliho projekt je parafrází Carla Rianaldiho, který zrovna ukončil římský kostel S. Maria in Campitelli“. Usuzuje tak podle celkové dispozice stavby (mnoţství sloupů uvnitř, centrála lodi s překlenutou tribunou) a řadou markantních detailů (portály, tambur, lucerna).4 Jinak Martinelliho činnost v době kolem roku 1680 v Římě je málo známá. Je pouze doloţeno, ţe se plně věnoval studiu na akademii, studiu římských staveb a získal povolení k náčrtům vatikánských komnat.5 Na akademii jeho pozice nabývala významu a respektu; poměrně brzy, v roce 1683, mu byla nabídnuta přednášková činnost, kterou vykonával aţ do roku 1690, neţ odcestoval do Vídně. Od roku 1688 byl ustanoven do funkce kaplana duchovní správy tamního kostela sv. Lukáše a Martina. 6 Tehdejší koncepce výuky na Akademii sv. Lukáše byla ovlivněna mladou generací zejména Mattiem de Rossi, Carlem Fontanou, ale i Giovannim Battistou Continim. Ti patřili po smrti Berniniho k vůdčím osobnostem architektury v Římě a k protagonistům korekcí do té doby na akademii vládnoucích názorů trojice Bernini – Borromini a Pietro da Cortona. Letité osobní kontakty Martinelliho s těmito kolegy byly pro něj silně motivující; poskytovaly mu nové impulsy a jeho vývoj výrazně ovlivnily. Platí to pro jeho vyjádření formy, zejména však pro jeho škálu architektonických detailů, které často
přebíral, a později pouţíval
7
v mnoha variacích. Dokládají to např. série oken a portálů, které pouţil Vídni, na zámku ve Slavkově u Brna či jiných místech na Moravě a Čech. Podle Hellmuta Lorenze kromě Mattia de Rossiho a C. Fontany bylo pro Martinelliho inspirativní i dílo Giovanni Antonia de Rossiho. Hellmut Lorenz usuzuje, ţe zřejmě oba společně pracovali, nebo, ţe Martinelli projekty G. A. de Rossiho alespoň důkladně studoval (jako příklad uvádí podobnost oken Palazzo Altieri
22
G. A . de Rossiho s okny paláce
Sinzendorf ve Vídni D. Martinelliho).8 Velmi blízko k sobě mají i pozdější drobné stavby či jejich části (např. portály) u nichţ se o autorství Martinelliho nepochybuje. Zakotvení umění Martinelliho v římském baroku té doby potvrzuje kromě pouţívání detailů blízkých vrstevníkům i jeho způsob pouţívání architektonické kompozice. Neobyčejnost invencí Berniniho či Borrominiho zůstává i v tomto případě u Martinelliho nepovšimnuta, rozhodující vliv na něj mají projekty generace jejich následovníků. Zřetelně to dokládá Villa Rospigliosi v Lamporecchio, kde původní návrh Berniniho, který základní myšlenkou vycházel z prvních návrhů projektu Louvru, Martinelli nerespektoval. Více se mu zamlouval formou kompaktnější styl Mattia de Rossiho, který v roce 1669 Berniniho concetto výrazně zjednodušil a přepracoval na robustnější a do bloku uzavřené formy („Palazzo in Villa“).9
Ţe Martinelli pečlivě studoval i detaily stavby, které přebíral, upravoval je
a pouţíval ve své práci, je vidět na portálu hospodářského dvora v Letonicích (kolem roku 1693). Na Akademii sv. Lukáše setrvávala však i tradice „umění klasiky“, cíleně především při dodrţování výuky sloupových řádů. Dokumentuje to Martinelliho seminární práce, v níţ toto téma zpracoval jako takřka nezměněnou kopii traktátu Vignoly. Stejně tak bylo obvyklé při výuce vyuţívat náčrty a kresby dřívějšího, dlouholetého profesora akademie Ottaviana Mascherina jako studijních objektů, které byly často kopírovány a ve variantách pozměňovány. Zásadní roli pak sehrávaly stavby Michelangela; jako vzory byly důkladně studované a aţ dogmaticky napodobované. Není proto divu, ţe v umění Martinelliho lze také Michelangelovy prvky – ať jiţ přímo či nepřímo - nacházet. Jde například o Martinellim pouţívané detaily okenních či portálových edikul, které jeho studium římských děl Michelangela (např. podle apsid sv. Petra, Porta Pia aj.) potvrzují. 10 Vedle pozdního Michelangela byly však pro Martinelliho inspirativní i práce z konce 16. století (například Collegio Romano Bartolemea Ammanatiho v Římě) u nichţ čerpal náměty jak stavbu dekorovat jednoduchými, materiálově nenákladnými prvky a uspořádat je tak, aby zůstaly působivé.11 Martinelli ve Vídni, bezprostředně po přesídlení, začal uplatňovat a rozvíjet své schopnosti a znalosti projektanta. I kdyţ mu scházela praxe stavitele, prosadil se jako výtečný matematik – geometr a především jako nositel nových „italských nápadů“. Ve Vídni v letech 1691-1694 vznikla řada jeho významných projektů: např. Kounicův palác, paláce Strattmannů, Sinzendorfů a další; zahradní palác Černínů (Czernin), Obizzi, Stockhammerů, Lichtenštejnský aj. S Prahou navázal kontakty jiţ v roce 1692 (Šternberský palác). 12
23
V letech (od roku 1694), kdyţ doprovázel hraběte Dominika Ondřeje z Kounic na cestách po Holandsku byly i tyto cesty pro jeho práci projektanta a architekta přínosem i inspirací (např. pro projekt textilní manfaktury ve Slavkově u Brna, studie mlýnů, interiéru pivovarů, mostů ap.).
13
V roce 1695 byl pověřen D. O. Kounicem správou a projekčním
vedením všech stavebních činností na jeho panstvích, od roku 1698 se pak stal „domácím architektem“ Kouniců14 a tuto funkci vykonával aţ do smrti Dominika Ondřeje v roce 1705. 5.1 Kostel sv. Mikuláše v Letonicích a kostel sv. Maří Magdalény v Rousínově (Příloha č. 7-17 a příloha č. 26-36) Z předchozích údajů je zřejmé, ţe projekce obou staveb vznikala přibliţně ve stejnou dobu kolem roku 1694-1695 a oba původní kostely byly navrţeny k rozšíření resp. k renovaci. Do jaké míry se o přestavbu původních staveb jednalo lze jen odhadovat, dispozice či popis kostelů není známý. Stejně tak lze jen usuzovat, jaké důvody D. O. Kounice vedly k rozhodnutí v obou obcích k rozsáhlé přestavbě kostelů přikročit. Ve studovaných pramenech ani v literatuře důvody pro stavební činnost nebyly nalezeny. Je však známo, ţe Rousínov patřil slavkovskému panství jiţ od roku 1593 (koupil jej Oldřich z Kounic od Hynka Brtnického z Valdštejna) a v 17. stol. fungoval jako prosperující městečko.
15
Letonice z ekonomických důvodů byly ke slavkovskému panství přiřazeny později (1684 - viz text výše u 4.1). Plánovaný - aţ mimořádný - zájem Dominika Ondřeje zvelebit Letonice dokládá mj. vzpomínaná korespondence stavebního ředitele slavkovského panství J. G. Bitterpfeila s D. O. Kounicem z Benátek. Zájem pořídit nový obraz pro kostelík v sotva známé obci, a to u malířského mistra, jiţ tehdy společností oceňovaného, tuto domněnku podporuje. Naznačuje také, ţe plán Dominika Ondřeje ozvláštnit obec novým obrazem (pro oltář ještě před renovací kostela) a později i okázalejší výstavbou kostela nebyl náhodný. Je jen na škodu, ţe další konkrétní informace k této události se nepodařilo dosud nalézt. Obě obce jsou od centra (zámku) – sídla Kouniců ve Slavkově u Brna - vzdáleny pouze několik kilometrů a byly snadno dosaţitelné. Zvelebení obou obcí a přestavby chrámů probíhaly prakticky souběţně s výstavbou slavkovské rezidence. Zájem vytvořit si v blízkosti zámku zázemí, mohl být také jeden z důvodů, který rozhodnutí Dominika Ondřeje ovlivnil. D. O. Kounic v tuto dobu stoupal na vrchol své kariéry. Jeho mezinárodní renomé, zkušenosti z pobytu ve Vídni, kontakty s vrstevníky šlechtických rodů a jejich aktivitami, vlastní zájem o umění a o jejich tvůrce (volba architekta D. Martinelliho, zakázky a jeho doprovod
24
na cestách) byly silně motivující pro ideu vytvořit reprezentativní, moderní sídlo rodu a zajistit rozkvět spravovaného panství. Věnujme pozornost komparaci staveb v
Letonicích a Rousínově. I kdyţ
u srovnávaných kostelů je doloţena grafická a písemná dokumentace se jménem Domenika Martinelliho pouze v Rousínově 16 (z dosud známých podkladů Letonic se dá autorství pouze stylisticky odvodit), je na obou stavbách je zřetelný Martinelliho rukopis. Loď kostelů je protaţená, obdélníkového tvaru s centralizovanou síní, v interiéru s valeným stropem s lunetami dosedajícím na průběţnou stupňovitou římsu; s presbytářem odděleným širokým pasem - triumfálním obloukem - od lodi a v příčné ose téměř vţdy uprostřed lodi, s bočními menšími kvadratickými kaplemi s klenutými stropy. Zdobení bočních stěn lodi širokými pilastry a lizénovými rámy je jednoduché, avšak promyšlené, elegantní a působivé. Kruchta v obou případech je vtaţena do lodi, v Rousínově ji od lodi odděluje široký pas; v Letonicích je podepřená dvěma hranolovými pilíři, v Rousínově čtyřmi toskánskými, hladkými sloupy. Jsou to všechno typické martinelliovské prvky, charakterizující jeho rukopis formovaný římským akademickým vzděláním. Výrazným projevem Martinelliho rukopisu je provedení fasád. Jiří Kroupa upozorňuje, ţe v Rousínově „Pečlivý pohled na fasádu (východní, vstupní stranu kostela) nám přitom ukáže, že za její jednoduchostí se skrývá esteticky pozoruhodná stylová forma“. 17 Je tím míněn působivý efekt, kdy vstupní portál je z obou stran doprovozen jednoduchými obdélnými okny. Podotýká také, ţe tento motiv lze nalézt i v interiéru: kaţdá z bočních zaklenutých kaplí (s vlastním lunetovým oknem) má rovněţ po stranách podobně tvarovaná okna. Nad vrcholem klenby kaple v jejím středu nad římsou, je okno segmentové. Tento komplex oken mj. zajišťuje dobré prosvětlení střední části síně. Celek okolí kaple dotváří mírně vystouplý, hladký lizénový rám, který nese římsu, oddělující strop kostela. V Letonicích v interiéru tento motiv není pouţit, ale styl je podobný: zaklenuté kaple s lunetovým oknem nemají po stranách lodi okna, ale stěny dekorují zdvojené profilované pilastry s dosedající mohutnější (neţ v Rousínově), stupňovitě profilovanou, římsou; hlavice pilastrů za římsou přecházejí ve stropní pasy. Tento celek je působivý a dodává vzhledu „barokně dynamičtější“ podobu. Prosvětlení lodi je prakticky pouze ze segmentových oken nad římsou, situovanými jih – sever; prosvětlení zhora podtrhuje vznešenost sakrálního prostoru. Vnější fasády bočních stěn lodi, resp. jejich dekorace, jsou u obou kostelů typicky martinelliovské: širší plastické lizénové rámy (v Letonicích zdvojené) s vpadlými poli stěn a s „volnými rohy“; okenní otvory s jednoduchými šambránami. Motiv lizénových rámů našel 25
u stavitelů a stavebních mistrů takové obliby, ţe byl uplatňován na sakrálních stavbách ještě po staletí. V Letonicích vnější fasáda včetně věţe tvoří jednotný, harmonický celek. Zdvojené lizény dávají celé stavbě elegantní vzhled, coţ konečně podtrhuje i její jednoduchost a aţ puristická čistota. Celkový vzhled kostela sv. Maří Magdalény v Rousínově je přece jen odlišný. Věţ kostela, stojí v místě (a na částech) původní věţe. Svou dekorací (rohové pilastry s hlavicemi s festony), vysokou věţní zvonovou střechou s lucernou působí slavnostně a při pohledu přes jednoduché akademicky čisté průčelí, vznešeně. Stavba jako celek vzbuzuje klidný, akademicky střídmý aţ strohý, ale důstojný pocit. Oba
kostely
byly
dostavěny
ještě
za
působnosti
Domenika
Martinelliho
na slavkovském panství. Oba kostely byly v pozdějších obdobích, dále upravovány a doplňovány – viz např. informaci o dendrochronologickému posouzení stáří krovů kostela sv. Maří Magdalény (4. 3) či nalezený dokument v MZA V Brně (- i. č. 1154, sgn. K 4, kat. č. 65 – Povolení k pouţití 294 zl. 26 kr. z letonické kostelní pokladny na postavení věţe a opravu střechy u kostela v Letonicích, 1747 – 1767). Z poznámek uloţené korespondence se dá předpokládat, ţe organizaci obou staveb vedl J. G. Bitterpfeil stavební ředitel kounického panství a přímý spolupracovník Martinelliho, se kterým stavebním činnost konzultoval, a kterého při revizních cestách často doprovázel.18 Kdo však kostely stavěl, nelze zatím z dostupných pramenů zjistit. Pravděpodobně to byli italští zedníci, kteří v této době na širokém panství hraběte D.O. z Kounic působili a byli znalí čtení v italských projektech. 19 5.2 Portál hospodářského dvora („Meierhof“) v Letonicích Podrobnějšímu popisu hospodářského dvora vč. portálu byla věnovaná kapitola 4.2. Nicméně chronologicky srovnejme: hrabě Dominik Ondřej z Kounic zakoupil statek v Letonicích jiţ v roce 1684; velikost tehdejšího hospodářského dvora není známá. Renovaci a výstavbu započal D. O. Kounic jiţ v letech 1687-1688 (ještě před příchodem Dominika Martinelliho na kounicovské slavkovské panství),
20
avšak projektant, koncepce i dispozice
objektu zůstávají také neznámé. Dá se však předpokládat, ţe rozloha objektu dvora odpovídala současnému stavu. V letech 1693 se jiţ na výstavbě podílí Martinelli a zřejmě jeho zásluhou vznikl noblesní portál. Připomeňme však také, ţe v roce 1694 koupil D. O. Kounic statek Megyer - Nové Kounice a o rok později i statek Šurany a 1705 Raro. 21 Tyto indicie naznačují, ţe hrabě Dominik Ondřej měl v tuto dobu velký zájem o rozvoj polního hospodářství svého panství vč. chovu krav a zejména koní. Letonický dvůr je v blízkosti jeho sídla Slavkova u Brna. Nabízí se i úvaha, ţe tamní statek mohl poskytnout v případě potřeby 26
nejen přenocování, ale i pracovní prostory s příslušenstvím slavkovským správcům; mohl jim zajistit i pohodlný kontakt s nedalekými okolními obcemi, kde v této době intenzivnila nejen stavitelská činnost. Vzpomeňme rovněţ i jiţ zde uváděný nebývalý zájem D. O. Kounice pořídit v této době pro letonický kostel (pro obec) nový oltářní obraz. Všechny tyto skutečnosti hypotézu hledané odpovědi, proč zrovna v Letonicích byl tak „vznešený“ portál zbudován, podporují. Bylo téţ poznamenáno, ţe portál v Letonicích je upravenou citací architekta Mattia de Rossiho z Villy Rospigliosi v Toskánsku, podle původního návrhu Gian Lorenza Berniniho. G. L. Bernini vytvořil projekt pro kardinála Giulia Rospigliosiho v Lamporecchiu, který byl zvolen papeţem - Klementem IX. (pontifikát 1667-1669), a který hned po nástupu za papeţský stolec projevil zájem vytvořit svoje reprezentační sídlo mimo Řím. Nedoţil se však zahájení stavby, kterou byl pověřený ţák a přítel Berniniho – Mattia de Rossi.
22
Ten se
projektu a výstavby zhostil svým způsobem: Berniniho návrh zjednodušil a převedl do umírněné, akademické podoby. Tato forma se více zamlouvala i Martinellimu a při své práci z ní čerpal. Vstupní portál ve Ville Rospigliosi je formován stejně jako pozdější „kopie“ v Letonicích: je obloukový, s jednoduchým plasticky profilovaným, zaobleným orámováním, dekorovaný půlkruhovým vnitřním lemem a vnějším lemem se skoseným ukončením v jehoţ středu na vrcholu jsou dva spirálové závity (voluty) proti sobě; nad vrcholem portálu, ve středu nad volutami, je umístěný kamenný papeţský erb. Podobnost v Letonicích není náhodná (viz příloha č. 18 a 21). Motiv obloukové formy portálů si Martinelli oblíbil a pouţíval jej ve svých projektech poměrně často (jako příklad: portál ve vestibulu Harrachovského paláce ve Vídni, portál hospodářského dvora chovu koní v Nových Kounicích, ale i na zámku ve Slavkově u Brna, vstup do kostela sv. Maří Magdalény v Rousínově a řada dalších). 23 Pokud jde o dispozice prostor hospodářského dvora a exteriéry – fasády a jejího zdobení – současný stav objektu v Letonicích toto neumoţňuje posoudit. Dá se však usuzovat, ţe frontální fasáda – průčelí dvora – měla (a dosud má) po bocích dvě vyčnívající křídla rizality a byla dekorovaná lizénovémy rámy (naznačují to i prvky „zmodernizované“ fasády – viz příloha č.23), které nesly uţší, stupňovitě profilovanou korunní římsu. Tato architektonická idea frontální fasády s bočními rizality stojí za pozornost. Jiří Kroupa ve své práci Zámek Valtice v 17. a 18. století
24
mj. poukazuje na Martinelliho projekty na zámku
Valtice kolem roku 1695 (např. i na jeho regulaci nároţních polygonálních rizalitů do podoby pravidelných obdélných), které se však neuskutečnily, ale také na Ospelův projekt 27
a Antoniem Beduzzim upravenou koncepci (resp. generální projekt Beduzziho) jiţní fasády z r.1724; podobnost vzhledu s Martinelliho letonickou verzí je na první pohled nápadná. Pro srovnávání se ještě názorněji jeví architektonická koncepce hospodářského objektu – koníren v Lednici, jak ji popisuje Jiří Kroupa v kapitole „Zámek koní“ (termín si zvolil podle úsloví Hellmuta Lorenze), v článku Lednický zámek doby barokní a klasicistní. Konírny
byly
budovány
na
valticko-lednickém
panství
kníţete
Johanna
25
Adama
z Liechtensteina v letech po roce 1688. Kníţecím architektem a tvůrcem původního projektu se stal Johann Bernhard Fischer von Erlach. Jedná se o jeho ranou práci. Pozoruhodností jeho koncepce je, ţe vnitřní, nádvorní fasády jsou svým architektonickým členěním více zdůrazněné neţ jejich fasády vnější. Přesto hlavní vstupní fasáda měla podobné tektonické články jako nádvoří a její význam byl vyznačen dvěma hlubokými rizality v nároţích průčelí. D. Martinelli vstoupil do sluţeb J. A. z Liechtensteina jako nový architekt na přelomu let 1690-1691. Začal okamţitě korigovat starší projekty ve smyslu stylových prostředků, jemu tak blízkých, akademismu Akademie sv. Lukáše. Martinelli především upravil vstup do koníren přepracováním ústřední části fasády. Vytvořil zde monumentální sloupovou předsíň, která poukazovala na rezidenční charakter hospodářského objektu. Konečně nelze si také nevšimnout nákresů - návrhů projektu Dominika Martinelliho, které vypracoval v letech 1698 – 1700 pro hospodářství (chovný hřebčín) Nových Kounic (Megyer – dnes Palárikovo). Objekt koncipoval jako centralizovaný, velkorysý dvůr s dominantní frontální fasádou (s šířkou kolem 100 m) s rizality ve svém středu a po jejích bocích. Jeho obliba členění fasády, resp. její zvýraznění bočními rizality je zřejmá i z nákresu vedlejší budovy, která měla slouţit, jak dokumentuje Hellmut Lorenz, 26 i jako obydlí správce. Při pohledu na půdorys a dispozici dvora v Letonicích 27 (viz příloha 19-20) lze si sice udělat obrázek o uspořádání obytných a hospodářských částí objektu, ale sotva lze mít za to, ţe se jedná o dispozice 17.-18. století. 5.3 Kostel sv. Jiří v Moravských Prusích a kostel sv. Václava v Rousínovci Oba původní kostely vyhořely. Kostel sv. Jiří v Moravských Prusích roku 1700, kostel sv. Václava v Rousínovci v roce 1715. I kdyţ se v pramenech uvádějí u obou kostelů informace, ţe „do základů“, 28 je však pravděpodobné, ţe poţárem byl více poškozen kostel sv. Václava v Rousínovci neţ kostel sv. Jiří v Moravských Prusích (viz téţ 4.4 a 4.5). Jejich přestavba či rekonstrukce začala však dříve v Rousínovci (základní kámen 1718 – dostavba 1732); v Moravských Prusích bylo započato s obnovou aţ v době ukončení stavby kostela sv. 28
Václava (Moravské Prusy – ţádost olomoucké konzistoře o přestavbu 1733, přestavba v letech 1733–1734). Za pozornost stojí poznámka Hellmuta Lorenze, ţe Kounicové provedli drobné úpravy v kostele v roce 1694. 29 Dá se předpokládat, ţe v době 1694–1705 (do smrti hraběte Dominika Ondřeje z Kounic) byl Domenico Martinelli v „plném nasazení“ a veškeré větší stavební činnosti aktuální i plánované šly přes jeho ruce, s jeho souhlasem nebo s ním byly alespoň konzultovány. Je však třeba vzpomenout, ţe v tuto dobu byl zatíţen řadou aktivit nejen na velkém slavkovském panství. 5.3.1 Kostel sv. Jiří v Moravských Prusích (Příloha č. 37-49) V případě úprav kostela v Moravských Prusích šlo zřejmě jen o málo významné změny. Na zámku ve Slavkově u Brna byl Martinelli jiţ obklopen řadou schopných spolupracovníků – zednických mistrů. Organizaci prací, stavební záleţitosti a kontakty s řemeslníky domlouval Johann Georg Bitterpfeil i po jeho odchodu do Itálie (říjen 1705). V této době byli zde činní Giulio Tini (do roku 1704), Pietro Giulietti (do roku 1728), ale i Francesco Fortini (do 1733). 30 Po smrti J. G. Bitterpfeila v roce 1732 byl ustanoven novým majitelem panství hrabětem Maxmiliánem Oldřichem Kounicem-Rietbergem do funkce nového stavebního ředitele Václav Petruzzi. 31 Italská architektonická škola na slavkovském panství s Petruzzim postupně nabírala francouzský dech.
32
Tento chronologický exkurz
i výčet osobností jsou důleţité pro lepší orientaci ve stavební činosti v těchto letech, v našem případě přestaveb kostelů jak v v Moravských Prusích, tak v Rousínovci. K přestavbě kostela sv. Jiří v Moravských Prusích došlo aţ o dost později, ve třicátých letech 18. století. V tuto dobu jiţ nebyl na ţivu Domenico Martinelli, Johann Georg Bitterpfeil i Pietro Giulietti; v roce 1733 zemřel zednický mistr Francesco Fortini z „italské školy“ – „znalý čtení v italských projektech“. Slavkovské panství, do kterého patřila obec Moravské Prusy i se statkem a kostelem sv. Jiří, drţel a spravoval hrabě Maxmilián Oldřich Kounic-Rietberg. Připomeňme, ţe stavebním ředitelem a správcem stavební činnosti byl v této době pověřen Václav Petruzzi. Jiţ od J. P. Cerroniho se dovídáme o Petruzziho cestě do Paříţe, 33 Jiří Kroupa upřesňuje, ţe to byla studijní cesta kolem roku 1723 iniciovaná hrabětem Maxmiliánem Oldřichem. 34 Je také velmi pravděpodobné, ţe Václav Petruzzi, jiţ jako hraběcí inţenýr, vedl v letech 1727-1728 stavbu kaple sv. Floriána v Rousínově.
35
Skutečný autor této stavby není dosud jistý, avšak kaple jiţ na první pohled stylisticky i svou
29
formou nevybočuje z architektonického rukopisu Martinelliho. Tyto skutečnosti mohou dokreslovat situaci při zahájení renovace kostela. Pokud prohlédneme plán – půdorys stavby kostela, resp. návrh plánu na přestavbu, kterou reprodukoval a zveřejnil Vilém Jůza, povšimneme si okamţitě, ţe postavený kostel má jiný půdorys, neţ bylo původně zamýšleno. Dnešní kostel má oproti plánu pouze předsunutou věţ – místo kompaktní čelní vstupní stěny s věţí a presbytář tvoří vestavěná oválná rotunda – místo čtvercového kněţiště s bočními sakristiemi. Autor původního plánu ani letopočet nejsou na výkresu uvedeni. Vilém Jůza uvaţuje, ţe tvůrcem mohl být Václav Petruzzi;
36
Václav
Richter namítá, ţe k připsání plánu přestavby Petruzzimu nepostačuje ani to, ţe Petruzzi podepsal náklady na materiál stavby. 37 Po zváţení okolností, ţe poţár byl v roce 1700 – tedy ještě v plné tvůrčí síle Martinelliho a zájmu Dominika Ondřeje Kounice (viz dřívější poznámku o drobných opravách kostela v roce 1694) se jeví, ţe názor Václava Richtera má opodstatnění. Ţe však došlo k tak zásadním změnám projektu při realizaci přestavby lze usuzovat, ţe to byl jiţ záměr Petruzziho. Podrobný popis současného stavu kostela sv. Jiří v Moravských Prusích je zde uveden v textu v kapitole 4.4. Je pravděpodobné, ţe i přes těţké poškození poţárem, byl původní kostel opravdu pouze přestavěn a upraven, nikoliv postaven jako nová stavba. Stylisticky odpovídá objekt koncepci Martinelliho pouze částečně, nalezáme však řadu architektonických detailů jeho rukopisu. Zajímavostí je, ţe jednolodní stavba (jako jediná z porovnávaných kostelů) nemá boční kaple. Interiér kostela – síň – je členěná vertikálně, podobně jako v Rousínovci. Oválná rotunda presbytáře s výzdobou řady pilastrů a mohutnou římsou působí v komparaci s porovnanými kostely nebývale dynamicky a architektonicky působí velmi zajímavě. Stejně tak kruchta v závěru lodi, má jako jediná při pohledu s lodi konkávní tvar svého průčelí (parapetu) a harmonizuje tak s kněţištěm. Presbytář a kůr při průchodu síně vizuálně vytvářejí „baroknější“ a intimnější prostor, neţ známe z kostelů v Rousínově a Letonicích. Rovněţ exteriér kostela při porovnání chrámů v Rousínově, Letonicích i Rousínovci svou formou i stylem vybočuje. Pouze loď a její boční stěny připomínají Martinelliho rukopis - typické vrstvené lizénové rámy s vpadlými poli stěn; dělí je však horizontální, uţší štukový hladký pruh (úzká vodorovná lizéna) a postrádají tak markantně formované „volné rohy“, jako jsou např. na fasádách v Letonicích a Rousínovci. Vertikální lizény nesou širší, dominantní, zdvojenou korunní římsu. Zcela odlišná od ostatních porovnávaných kostelů je fasáda věţe resp. její dekorace. Řada pilastrů nesoucí mohutnou zdvojenou, stupňovitě profilovanou římsu věţe, jakoţ i dynamicky zvlněná římsa pod věţní střechou, obloukové 30
okenní otvory ve věţi s bočními zářezy jiţ navozují atmosféru „radikálního baroka“. Stejně tak zevní oválný presbytář s kasulovým oknem v závěru, bočními uţšími obloukovými okny s bočními zářezy a zastřešením – nízkou kupolí, jsou klasickému, uměřenému akademickému stylu Martinelliho, vzdáleny. Kostel sv. Jiří v Moravských Prusích, pokud posuzujeme jako celek, slučuje invenci, ale i styly obou stavitelů. Přestoţe na ţádném z kounicovských dokumentů či nákresů kostela nefiguruje jméno Martinelliho, tektonikou i stereotomií stavby a vyuţitím řady charakteristických detailů, je jeho vliv naprosto zřetelný. I kdyţ nemáme konkrétní či přímé důkazy, ţe změny v projektu při vlastní stavbě – zejména presbytáře a věţe jsou dílem Václava Petruzziho, přesto se k této hypotéze, z výše uváděných důvodů, přikláníme. 5.3.2 Kostel sv. Václava v Rousínovci (Příloha č. 50 – 60) Bylo jiţ zmíněno (viz 4.5), ţe původní kostel v Rousínovci byla jednoduchá jednolodní stavba s předsunutou věţí v průčelí. Z plánu (půdorysu) kostela je zřejmé, ţe neměl boční kaple, presbytář měl čtvercový půdorys a jeho závěr tvořila polokruhovitá apsida. Tuţkový dodatečný nákres naznačuje, ţe se uvaţovalo o dostavbě (rozšíření) průčelí, v podobě jak je zachováno dnes. Po poţáru kostela byla zahájena přestavba aţ po třech letech (1718 - tedy 13 let po odchodu Martinelliho zpět do Itálie); stavbu vedl, jak uvádí Johann Peter Cerroni – „Peter Gullieti rozený Miláňan“. 38 Stavba pokračovala pomalu, Giulietti měl v této době navíc stavební povinnosti ve Valticích pod vedením architekta Antona Johanna Ospela. 39 Jako první byl vystavěn čtvercový presbytář, ale teprve po dalších čtyřech letech se stavba rozběhla. Dokončení trvalo další desetiletí. Hellmut Lorenz u kostela sv. Václava v Rousínovci podotýká, ţe Martinelliho vliv je zde výrazně znát a uvaţuje, zda nemohl být pouţit dřívější Martinelliho projekt. 40 Situace je však o to komplikovanější, ţe Rousínovec v té době nepatřil pod slavkovské panství Kouniců. Pietro Giulietti dříve pracoval pod Martinelliho vedením a jeho architektonický rukopis velmi dobře znal. Nabízí se však i úvaha, ţe Giulietti našel vzory jiţ v hotových sakrálních stavbách v Rousínově a v Letonicích. Jiří Kroupa naznává, ţe prostorovou koncepcí je kostel sv. Václava variantou Martinelliho kostela sv. Maří Magdalény v Rousínově;
41
dodejme však, ţe i kostela sv.
Mikuláše v Letonicích. Ve všech objektech je centralizovaná síň, v Rousínově členěná do horizontálních pater, v Rousínovci a Letonicích je zdůrazněný směr vertikální. Všechny tyto stavby mají připojené boční kaple (ale pouze kostel v Rousínovci má v lodi kaple vysoké 31
aţ nad patku klenby). Presbytář je v Rousínovci strukturovaný podobně jako v Letonicích. Tím, ţe je ale o něco širší i niţší a má uţší retabulum hlavního oltáře, působí víc „rozkročeněji“. Z dalších detailů v interiéru, které kostel v Rousínovci odlišují, jsou portály do sakristie a pomocné místnosti, které se svým tvarem s prvky „radikálního baroka“ vymykají martinelliovské akademické uměřenosti. Jiří Kroupa má za to, ţe právě tento detail přejal Giulietti od architekta Antona Johanna Ospela ve Valticích. 42 Pokud si porovnáme snímky venkovní fasády kostelů sv. Václav v Rousínovci s chrámem sv. Mikuláše v Letonicích, uţasneme nad nápadnou podobou tvarů a vrstvením lizénových rámů, včetně vícekrát zde v textu vzpomínaných „volných rohů“. Vzhledem k tomu, ţe Letonice jsou od Rousínovce vzdáleny pouze kolem 5 km, dá se předpokládat, ţe stavitel, zřejmě pokračovatel Pietra Giuliettiho (Giulietti zde byl činný do roku 1728 a fasáda byla prováděna pravděpodobně aţ později), byl se způsobem vrstvení plastických lizén a s jejich vizuálním působením velmi dobře seznámen. Zajímavé však je, proč nepouţil v Rousínovci zvenčí u okenních otvorů na bočních stěnách lodi také ozdobné šambrány. Ozdobení oken věnoval pozornost pouze na věţi. Západní (vstupní) průčelí s věţí bylo vystavěno jako poslední a nese odlišné znaky od ostaních částí fasády, ale i jiné neţ průčelí kostelů v Rousínově či Letonicích. Ke komparaci průčelí je bliţší východní vstupní stěna chrámu sv. Maří Magdalény v Rousínově. Římská akademická střídmost rousínovského průčelí nahrazuje v Rousínovci robustní lizénový rám, který plochu dělí do tří polí. Vstupní portál je doprovázen po bocích nikami se sochami, horní patro pak trojice oken bez šambrán. Nutno však dodat, ţe tato forma přesto nepůsobí odtaţitě od členění a dekorace boční fasády lodi. Pouze věţ působí „lyričtěji“. Především tvar oken a jejich rámování je jemnější a výrazněji se odlišuje od plasticity římského akademismu. Jako celek kostel sv. Václava v Rousínovci, i přes řadu odlišností, je svým členěním, formou, strukturou i stylem bliţší stavbě sv. Mikuláše v Letonicích. Působí robustnějším dojmem, avšak zcela evidentně nese typické znaky Martinelliho rukopisu. 6 Architekt Domenico Martinelli I kdyţ o Domeniku Martinellim, o jeho ţivotě, kontaktech a aktivitách byla jiţ v kontextu práce řada zmínek, snad i přes to bude prospěšné v chronologickém přehledu organicky, stručně, milníky jeho tvůrčího ţivota sestavit.
32
Domenico Martinelli se narodil jako druhorozený (ze 4 bratrů a 2 sester) rodičům Paolinovi Martinellimu a Chiaře roz. Pallaviciniové 30. listopadu 1650 v Lucce (severně od Pisy v Toskánsku). 1 Své první vzdělání geometra a zeměměřiče získal u otce. Po otcově smrti a po vzoru svého staršího bratra se dal na duchovní dráhu; byl vysvěcen na kněze v roce 1673. Práci geometra a zeměměřiče se však věnoval i nadále. V této době se zajímal o architektonické studie a vytvářel první autodidaktické náčrty. 2 V roce 1678 se přestěhoval do Říma a v letech 1678-1690 se plně věnoval studiu architektury na Akademii sv. Lukáše (Accademia di San Luca). Jiţ v roce 1679 se na akademii zúčastnil architektonické soutěţe a získal první cenu; se zájmem studoval římské architektonické památky a vytvářel si vlastní skici. Rovněţ druhým rokem studia – 1680 – byl v soutěţi na akademii oceněn první cenou třídy architektury (jako jediný „konkurent“). V průběhu studia byl akademií vyzván k pedagogické činnosti; přednáškám perspektivy a architektury se věnoval od roku 1683 aţ do roku 1690, neţ přesídlil do Vídně. V roce 1683 byl jmenován kustodem a v roce 1688 kaplanem kostela sv. Martiny a sv. Lukáše, který patřil akademii. Krátce na to byl zapsán i do elitního sdruţení "Congregazione de Virtuosi al Pantheon". Jiţ v tuto dobu vytvářel menší projekty pro Řím, Luccu, Francavillu v Apulii, malý poutní kostel v Anagni, ale také pro polského krále Jana III. Sobieského. 3,
4
V roce 1690 se Martinelli přestěhoval do Vídně a v Zaalpí setrval převáţnou většinu svého dalšího ţivota aţ do roku 1705, kdy se do Itálie definitivně vrátil (pomineme-li jeho krátký návrat do Říma v letech 1699-1700).
5
O jeho činnosti ve Vídni bylo jiţ v textu
vícekrát vzpomenuto. Zde vznikla jeho četná díla a projekty pro šlechtické rody (hraběte Harracha, Kounice, Liechtensteina, rodu Obizzi, Strattmannů, Černínů a jiných – městské a zahradní paláce).
6
Zde obstál i vůči svým největším konkurentům Johannu Lukasi
von Hildebrandtovi a Johannu Bernhardu Fischerovi z Erlachu (von Erlach). Byly oceňovány jeho matematické schopnosti, projekční činnost a přenos „italské invence“. Zde také našel svého nejdůleţitějšího zadavatele a mecenáše hraběte Dominika Ondřeje z Kounic. Kolem roku 1691-1694 začínaly jeho architektonické práce pro slavkovské panství Kouniců (Rousínov, Letonice, Bánov a další). V roce 1692 navázal první kontakty s Prahou s hrabětem Václavem Adalbertem Šternberkem (Šternberský palác). V této době přebíral některé projekty Enrika Zuccalliho a sám je upravoval („alla Romana“) a vedl; začala jeho spolupráce se stavebním mistrem Antoniem Rivou. 7 Od konce roku 1694 se datuje jeho práce pro hraběte Dominika Ondřeje z Kounic. Doprovázel ho na jeho diplomatické misi císařského vyslance v Holandsku, cesty vyuţíval ke 33
studiu tamních architektonických zvláštností (mlýnů, pivovarů, cihelen aj.), které chtěl později vyuţít pro hraběte Kounice, jeţ projevoval zájem zbudovat ve Slavkově u Brna textilní manufakturu a hospodářství svého panství vylepšit dalšími technickými zařízeními a objekty.8 Během tříletého cestování s Dominikem Ondřejem byl Martinelli v neustálém kontaktu se stavebními mistry ve Vídni a na Moravě. V letech 1695-1696 připravil sérii plánů pro úpravu a výstavbu zámecké rezidence ve Slavkově u Brna.
9
Začala jeho spolupráce se
stavebním ředitelem panství Johannem Georgem Bitterpfeilem (který se stal pečlivým ochráncem Martinelliho architektonického umění aţ do své smrti v roce 1732). Na svých cestách v roce 1695 vytvořil projekt hlavního oltáře pro dóm v Pasově a několik plánů pro německá kníţata, 1696 palác anglického krále Viléma III. Oranţského v Bruselu.10 Po návratu do Vídně v roce 1698 jiţ Martinelli v tomto městě neobdrţel ţádnou novou zakázku. 11 I kdyţ se převáţně věnoval práci pro D. O. Kounice a jeho panství (především na Moravě – okolí Slavkova, Uherský Brod aj.), dostal zakázky i od kníţete Johanna Adama Liechtensteina ve Valticích, Lednici, na zámku v Úsově či na „Nový zámek“ u Lanškrouna. 12 V roce 1699 pobýval Martinelli v Německu v Heidelbergu, zde vznikly jeho projekty (městské regulace a drobných přestaveb) a Düseldorfu (plány rezidenčního zámku) pro kurfiřta Johanna Wilhelma. 13 Roku 1699 - do léta 1700 se Martinelli krátkodobě věnoval pedagogické činnosti v Římě na Akademii sv. Lukáše. V tuto dobu za pomoci Carla Fontany navázal spolupráci se šlechtickým rodem Martiniců poté i Kolowratů v Praze. 14 Ve druhé polovině roku 1700 se vrátil zpátky do Vídně a středem jeho práce byly plány pro Dominika Ondřeje Kounice. V letech 1700 – 1705 pracoval v plné tvůrčí síle: vznikly jeho projekty pro Prahu (Martinicové, Kolowratové), věnoval se výstavbě slavkovského zámku, uherských statků i drobným sakrálním stavbám (např. Velký Ořechov, návrh kaple sv. Urbana ve Slavkově aj.). 15 Je známá i jeho poradenská činnost při stavbě premonstrátorského kláštera v Hradisku u Olomouce.
16
Jeho aktivity však byly narušeny v lednu 1705 úmrtím Dominika Ondřeje
Kounice. Smrtí D. O. Kounice ztratil Martinelli v této době jiţ svého jediného zadavatele a podporovatele. Hellmut Lorenz podle Martinelliho ţivotopisce G. B. Franceschiniho uvádí, ţe Martinelli jiţ v září 1704 psal svému bratrovi, ţe má přání se do Itálie brzy vrátit.
17
K návratu do Luccy došlo aţ na podzim roku 1705; podle Franceschiniho z důvodu pokračující korespondence mezi Martinellim a vídeňským císařským dvorem, který projevil zájem jmenovat ho čestným „Ingegnero Cesaro“, ale ke kterému z podezření Martinelliho, ţe jde o intriku nedošlo. 18 34
Po patnácti letech činnosti v Zaalpí se Domenico Martinelli vrátil do Itálie. Od roku 1706 působil (ale jiţ přerušovaně) jako pedagog na Akademii sv. Lukáše v Římě. V této době jiţ neměl mnoho zadavatelů a vytvářel jen menší plány. Z těch významnějších lze vzpomenout projekt přestavby zámku ve Fosdinovo (byla to kopie architektonického nápadu C. Fontany) a návrh Villy Malaspina (pro markýze Carla Agostina Malaspinu) v Caniparole v Toskánsku. 19 V roce 1716 se Domenico Martinelli vrátil jiţ s podlomeným zdravím zpět do rodné Luccy a ţil zde v nuzných poměrech. V této době jiţ pracoval jiţ velmi zřídka; známá je jen jeho (zřejmě jiţ poslední) zakázka kardinála Alessandra Buonvisiho z roku 1717 na malou úpravu Villy Buonvisi ve Forci u Luccy. 1718 se jeho zdravotní stav zhoršil a v září musel podstoupit chirurgický zákrok. Operaci však přeţil jen o pár dní a 11. září 1718 nemoci podlehl. 20 7 Závěr Projekty drobných sakrálních objektů patří neodlučně k tvůrčí architektonické činnosti Domenika Martinelliho. Jeho styl staveb „architektury minor“ („architettura minor“), je osobitý, formovaný i teorií „ordre absent“ - tj. jak stavbu dekorovat prvky, které nejsou materiálově nákladné a přiměřeně, harmonicky je uspořádat, aby zůstaly působivé. Martinelli si tuto teorii velmi oblíbil a často ji (hlavně z ekonomických důvodů) vyuţíval právě na drobných stavbách. Pouţívání hladkých lizén, lizénových rámů, ale i jejich vrstvení, a výjimečné zařazování pilastrů s jednoduše zdobenými hlavicemi se pro jeho rukopis těchto projektů stalo charakteristické, nepřehlédnutelné a nezaměnitelné. Ba naopak – tento typ zdobení fasád inspiroval a stal se vzorem pro další stavitele jeho okolí. V Zaalpí byl Domenico Martinelli první, který jej pouţil. Koncepce půdorysu těchto staveb – centralizovaná síň s vestavěnými bočními kaplemi, zúţený, obvykle čtvercový presbytář a do lodě vtaţená kruchta, aplikace lizén, pilastrů, stupňovité členění říms, přitom římská akademická uměřenost interiéru i fasád - zaujala i významné umělce. Dokonce i pro Johanna Lukase von Hildebrandta byla inspirativní a z Martinelliho zdrojů pro své stavby čerpal. Nelze opomenout i způsob práce Domenika Martinelliho. Ve svých tvůrčích letech velmi často cestoval a působil tedy jako „korespondenční architekt“, který byl se svými stavebními mistry v „kresebně-písemném“ kontaktu. Zřejmě i tento způsob projektování umoţnil, ţe jeho architektonický styl byl tímto prostřednictvím stavebními mistry šířen.
35
Není
proto
divu,
ţe
několik
drobných
sakrálních
staveb
„architektury
minor“s výraznými znaky Martinelliho rukopisu se nachází nedaleko centra slavkovského panství Kouniců – Slavkova u Brna, kde Domenico Martinelli působil jako oblíbený („domácí“) architekt hraběte Dominika Ondřeje z Kounic. Badatelská činnost v této oblasti umoţnila komparaci vybraných objektů a detailnější seznámení se s Martinelliho stylem resp. způsobem jeho architektonického myšlení u těchto minoritních staveb. Velký zájem vzbudily historické konsekvence v obci Letonice. Zájem hraběte Dominika Ondřeje z Kounic zvelebit tuto dříve sotva známou obec a ozvláštnit její kostel oltářním obrazem od malířského mistra ve své době známého a ceněného v Evropě, provést zde novou přestavbou kostela a vytvořit reprezentační průčelí hospodářského dvora včetně unikátního portálu rovněţ uznávaným architektonickým mistrem, zanechává zatím pouze náznaky odpovědí. Dílo architekta Dominika Martinelliho je rozsáhlé (jak v zahraničí, tak i u nás ) a jeho aktivní činnost obdivuhodná. Téma i rozsah této práce neumoţňují širší výčet jeho prací a jejich porovnání. Přesto však vzpomeňme alespoň některých dalších sakrálních staveb či projektů typu „architektury minor“, které vznikly za doby jeho působení na slavkovském kounicovském panství, převáţně jako zakázky hraběte Dominika Ondřeje z Kounic. Patří k nim: kostel sv. Martina v Bánově (návrh, kresby a poznámky – kolem 1692-1693), kostel P. Marie v Jakubovicích (návrh stylisticky připsán Martinellimu, asi po roce 1693), kostel sv. Václava ve Velkém Ořechově (návrh byl stylisticky připsán Martinellimu, před rokem 1702), kostel v Nivnici (stylisticky rukopis Martinelliho, chybí však dokumentace; objekt z doby výstavby v blízkém Bánově či Velkém Ořechově, kolem roku 1700), kostel v Křenovicích u Slavkova u Brna (je známá dokumentace Martinelliho a činnost stavebního mistra Giulia Tiniho, kolem 1693; kostel byl však později zásadně pozměněn přestavbou), kostel v Křiţanovicích (známý je záměr - plán malé přestavby, kolem roku 1702; pozdější stavební zásahy neumoţňují posoudit, zda vůbec k realizaci došlo), projekt kaple sv. Urbana ve Slavkově u Brna (1705), kaple sv. Floriana v Rousínově (stylisticky projekt připsal Richter Martinellimu; kaple však byla vystavěna aţ 1722-1728 zřejmě Václavem Petruzzim pod dohledem stavebního ředitele Johana Georga Bitterpfeila).1 Architektonický genius Domenika Martinelliho setrvává po staletí. Jeho typ i styl „architektury minor“ prověřil čas; jeho uměřený, akademický projev oslovuje i dnešního návštěvníka či pozorovatele. Tradičně se uvádí, ţe Domenico Martinelli nepatří k těm největším architektům doby baroka. Není potřeba širšího komentáře, co je tím míněno: zejména velké, okázalé profánní i sakrální stavby. Bylo by však na škodu opomíjet drobné, minoritní objekty, které slouţily a dosud slouţí mnoţství „obyčejných“ lidí, ale také jejich 36
tvůrce – architekty, projektanty, stavební mistry i neznámé zedníky. Nezapomínat, ţe tyto stavby ve své historii ovlivnily a stále ovlivňují tisíce návštěvníků a napomáhají společnosti svojí řečí formovat nejen ducha, ale i intelekt. Patří k našemu kulturnímu dědictví a měly by zůstat uchovány a chráněné pro další generace. Návštěvník památek obvykle věnuje pozornost centrům dění a větším, historicky dobře známým objektům na své „plánované cestě“. Potěší, kdyţ nazná, snad i vlivem této práce, ţe mnohdy opravdu stojí zato ji alespoň na chvíli opustit a seznámit se i s jejím okolím. 8 Shrnutí Předloţená bakalářská práce se snaţí navázat na zveřejněné práce resp. poznání Václava Richtera, Jiřího Kroupy a Hellmuta Lorenze a rozšířit je, a to na úseku specifické architektonické tvorby „architektury minor“ Domenika Martinelliho – typologicky drobných sakrálních staveb v blízkosti Slavkova u Brna, centra slavkovského panství v době druhé poloviny 17. a začátku 18. století, v době ţivota majitele panství hraběte Dominika Ondřeje z Kounic. K popisu a komparaci byly vytipovány čtyři objekty farních kostelů: sv. Mikuláše v Letonicích, kostel sv. Maří Magdalény v Rousínově, kostel sv. Jiří v Moravských Prusích a kostel sv. Václava v Rousínovci. Jako pozoruhodnost i portál hospodářského dvora („Meierhof“) v Letonicích, který nese přesvědčivě podobné znaky portálu Villy Rospigliosi v toskánském Lamporecchiu. Všechny objekty byly několikráte osobně navštíveny a byla pořízena fotodokumentace exteriérů i interiérů. Vybraný soubor výlučně vlastních snímků tvoří Přílohu této práce. V Moravském zemském archivu v Brně, Státním okresním archivu Vyškov se sídlem ve Slavkově u Brna a Zemském archivu v Opavě, pobočce Olomouci ve Fondu arcibiskupství Olomouc byly vyhledány prameny (konkrétní rozsah uvádí v kapitole 10. Bibliografie 10.1 Prameny) ke studiu. Z řady z nich byla pořízena fotodokumentace. Pro tuto práci se podařilo nalézt i dosud nezveřejněné manuskripty: korespondence Johanna Georga Bitterpfeila s hrabětem Dominikem Ondřejem z Kounic z Benátek z roku 1684 o záměru pořídit oltářní obraz pro kostel v Letonicích, Povolení olomoucké konzistoře k rozšíření kostela v Letonicích z roku 1693, Rozpočet na stavbu věţe u kostela v Letonicích (s plánkem střechy věţe) z roku 1765 – 1767 a Plán domu č. 1, dvůr v Letonicích (Haus N.1. Meierhof in Letonitz), nedatováno.
37
Pozornost byla věnovaná farním knihám zápisů – Matrica Parochialis Drazoviciensis (zápisy od června 1701 – dosud) na faře v Letonicích a farní Pamětní knize (vedené od r. 1896) v Moravských Prusích. I kdyţ se ukázalo, ţe oba zdroje mají pro tuto práci pouze informativní charakter, bylo velmi poučné seznámit se s dobovými texty. Byla pořízena fotodokumentace vybraných stránek. Byla prostudovaná literatura vyuţitelná pro téma práce, některé z publikací obtíţně dostupných u nás (např. Klingenstein 1975, Klingenstein – Szabo 1991, Lorenz 1994) byly zapůjčeny z rakouských knihoven (Vídeň, St. Pölten). Za pomoci oddělení zemského archivu Dolnorakouského zemského úřadu (Günter Marian - Amt der Niederösterreichischen Landesregierung) v St. Pöltenu se podařilo přečíst a přepsat texty dopisů Johanna Georga Bitterpfeila adresované hraběti Dominikovi Ondřeji z Kounic z roku 1684 a provést jejich transkripci do současné němčiny (viz 9 Poznámky - 4.1 pozn. 12). Badatelskou činností byly ověřeny, revidovány a doplněny dřívější poznatky, které jsou v této práci uvedeny s komentáři u jednotlivých objektů (v komparaci) v kapitole 5 Formální a stylová analýza, struktura staveb a interpretace. Získané poznatky lze resumovat: Kostel sv. Mikuláše v Letonicích a kostel sv. Maří Magdalény v Rousínově Oba původní kostely byly rozšířeny a přestaveny zhruba ve stejnou dobu: projekci výstavby obou kostelů zadal Dominik Ondřej Kounic v rozmezí let 1694-1695. Letonice získaly povolení olomoucké konzistoře k rozšíření kostela v Letonicích v roce 1693, Rousínov v roce 1699. Pouze u kostela v Rousínově je doloţená písemná a grafická dokumentace se jménem Domenika Martinelliho, avšak autorství Martinelliho se dá v Letonicích stylisticky odvodit (typické provedení fasády s rámy lizén a „volných rohů“, centralizovaná síň s bočními kaplemi, zdobení stěn lodi - viz téţ 4.1). Ze zápisů lze vyčíst, ţe kostel v Letonicích byl dostaven v r. 1700, v Rousínově aţ po roce 1702. Obě stavby vedl stavební ředitel slavkovského panství Johann Georg Bitterpfeil, stavební mistři a zedníci u obou staveb zůstávají dosud neznámí. Stejně tak na další bádání čeká „kauza oltářního obrazu“ v Letonicích – téma obrazu, autorství Carla Lottiho či J. G. Bitterpfeila, ale i další osud obrazu – tyto otázky zůstávají zatím nezodpovězené. Portál hospodářského dvora („Meierhof“) v Letonicích Porovnání formální a stylové podobnosti portálů dvoru v Letonicích a portálu Villy Rospigliosy v Lamporecchiu bylo sice umoţněno pouze za pomoci obrazové dokumentace z Villy, nicméně letonická Martinelliho reálná „kopie Mattia de Rossiho podle Gian Lorenza 38
Berniniho“ je natolik přesvědčivá, ţe nelze o podobnosti vůbec pochybovat. Domenico Martinelli velmi rád pouţíval citací (okenní otvory a detaily jejich zdobení, portály vč. úprav edikul aj.) mnohdy pouze s menšími, jemnými úpravami. I kdyţ se na modelu portálu podílel i Antonio Riva (1693; portál byl zbudován v rozmezí let 1693 – 1695), nelze o autorství Martinelliho pochybovat. V případě Letonic jde však i o zásadnější otázku – proč zrovna tam a tak noblesní forma? V práci jsme se snaţili cestu k odpovědi naznačit. Jestli však Dominik Ondřej Kounic opravdu zamýšlel na hospodářství v Letonicích z důvodů výše uváděných (viz 4.3) vytvořit zázemí pro své správce, zůstává v této době pouze vyslovenou hypotézou. Kostel sv. Jiří v Moravských Prusích a kostel sv. Václava v Rousínovci Oba původní kostely byly poškozeny poţárem. Kostel sv. Jiří v Moravských Prusích byl ohněm poškozen o Velikonocích v roce 1700, kostel sv. Jiří v Rousínovci vyhořel do základů roku 1715. Přesto začala rekonstrukce dříve v Rousínovci (základní kámen 1718); v Moravských Prusích bylo započato s obnovou kostela aţ 1733 - 1744 (ţádost olomoucké konzistoře o přestavbu 1733). V letech 1700 aţ do roku 1705 byli na slavkovském panství činní jak Dominik Ondřej Kounic, tak i Domenico Martinelli. Lze tedy předpokládat, ţe základní koncept obnovy kostela v Moravských Prusích prošel rukama Martinelliho. V době poţáru v Rousínovci byl Martinelli jiţ téměř deset let
zpět v Itálii.
Drţitelem slavkovského panství v této době byl hrabě Maxmilián Oldřich Kounic - Rietberg, stavebním ředitelem zůstával stále aţ do roku 1732 Johann Georg Bitterpfeil. Teprve po jeho smrti (1732) byl do této funkce ustanoven (Maxmiliánem Oldřichem) stavební mistr Václav Petruzzi. To, ţe vedením stavby a stavebními pracemi v Rousínovci byl podle pramenů pověřen Pietro Giulietti (1718 aţ do své smrti 1728) vzbuzuje zájem proto, ţe Rousínovec náleţel pod kapitulu svatopetrskou v Brně a ne pod slavkovské panství Kouniců. Stavba byla dokončena aţ 1732, jestli však také za architektonické kontroly J. G. Bitterpfeila nelze zatím prokázat. Obnovou kostela sv. Jiří v Moravských Prusích byl z největší pravděpodobností pověřen Václav Petruzzi. Na základě všech chronologických dějinných souvislostí se přikláníme k hypotéze Viléma Jůzy, ţe změny při realizaci výstavby oproti původnímu plánu obnovy jsou právě Petruzziho zásahem. Přesto při formální a stylové analýze lze rozpoznat nezanedbatelný martinelliovský styl zejména na fasádě lodi a vnitřní síni. Prvků „radikálního baroka“ (výzdoba věţe, oválný presbytář, parapet kruchty, forma a zdobení stropu lodi) je zde mnohem víc neţ v kostele sv. Václava, atmosféra interiéru vytváří niternější dojem.
39
Kostel sv. Václava v Rousínovci nese i přes drobné „barokně dynamické“ odlišnosti (výzdoba fasády věţe, dekorace dveřních otvorů sakristie a pomocné místnosti, dekorace stropu lodi) řadu typických stylistických znaků Martinelliho římského akademického rukopisu (zejména fasáda bočních stěn lodi, ale i vnitřní struktura síně vč. výzdoby stěn pilastry a lizénovými rámy). Při porovnání s kostely v Rousínově a Letonicích se jeví větší příbuznost stylového provedení s kostelem sv. Mikuláše v Letonicích.
9 Poznámky ad 2 Kritika pramenů a literatury 1
Arcibiskupská konzistoř v Olomouci (ACO) /1202/ 1452 – 1950 - Prozatímní inventární seznam, úvod J. Bistřický – M. Kouřil 1961-1965. 2 MZA Brno Fond G 436 - Rodinný archiv Kouniců (1272) 1278 – 1960, sv.1,2, úvod (s. 1-74) a inventář Marie Zaoralová 1998. 3 MZA Brno Fond 11 - Velkostatek Slavkov u Brna (1483) 1592 – 1947, úvod inventáře (s. 3-32) a inventář Marie Zaoralová – František Novák 1979. 4 MZA Brno Fond 11, i. č. 1208, sgn. R 121, kart. č. 68 – Zvýšení hřbitovní zdi u farního kostela kvůli Ţidům, 1775. 5 Kroupa 2006, s. 25. Zůstává otázka, kdy byla výstavba nového hřbitova ukončena. Podle poznámky Kroupy snad v letech 1705-12, avšak poznámka 4 (viz) tomu nenasvědčuje; jeví se, ţe hřbitov v blízkosti kostela obklopený zídkou setrvával delší dobu. 6 MZA Brno Fond F 460 - Statek Slavkov a statek Moravské Prusy (1602) 1604 – 1946, úvod a inventář Marie Zaoralová - Pavel Balcárek – Jiří Pulec – Prokop Zaoral, 1982, s. 10. 7 Státní okresní archiv Vyškov se sídlem ve Slavkově u Brna:Letonice – farnost, Lettonitzer Kirchen Rechnung 1736 – 1786. Rousínov – kostel Maří Magdalény, zejména Kniha kostelní v Novém Rousínově 1753 – 1804. 8 Letonice – fara, kostel: Farní kniha zápisů – Matrica Parochialis Drazoviciensis, zápisy od června (Juny) 1701 – dosud. 9 G 12 – Sbírka Cerroniho – J. P. Cerroni, Skitze einer Geschichte der bildenden Künste in Mähren, Státní archiv Brno, I-32 rejstřík míst A-M, 395 s., I-33 rejstřík míst N-Z, 331 s., I-34 rejstřík jmen A-Z, 357 s., kopie rukopisů, 1807. 10 Grete Klingenstein, Der Aufstieg des Hauses Kaunitz: Studien zur Herkunft und Bildung des Staatskanzlers Wenzel Anton, Göttingen 1975. 11 Srov. Klingenstein – Szabo 1996. Zejména in: Jiří Kroupa, IV. 5. Fürst Wenzl Anton Kaunitz-Ritberg. Ein Kunstmäzen und Curieux der Aufklärung, s. 362-382. Bronislav Chocholáč, V.4. Die Wirtschaftslage der mährischen Herrschaften des W.A. Fürsten von Kaunitz-Rietberg, s. 466-480. Jan Janák, V.5. W.A. von Kaunitz und die Textilmanufakturunternehmung in Mähren, s. 481-484, ale také Dušan Uhlíř, V.6. Kaunitz und die böhmischen Länder, s. 485-495. 12 Wolny 1836. Wolny 1860. 13 Hrudička 1908. 14 Ličman 1911, Ličman 1921. 15 Nekuda 1965. 16 Bejček 2009. 17 Samek 1990, sv. 2 N/J, s. 332-333. 18 El. zdroje: obec Letonice, obec Moravské Prusy, obec Rousínov, obec Rousínovec, obec Slavkov u Brna – zámek. 19 El. Zdroje: obec Rousínov - Dendrochronologické datování krovů a dalších dřevěných prvků kostela sv. Maří Magdalény v Rousínově 2009. 20 Václav Richter, Náčrt činnosti Domenica Martinelliho na Moravě. SPFFBU, F 7, 1963, s. 49-88. Miloš Stehlík, Slavkov, Praha 1965. Václav Richter - Zdeněk Kudělka, Die Architektur des 17. und 18. Jahrhunderts in Mähren, SPFFBU F 16, 1972, s. 91-130. Zdeněk Kudělka, Drobnosti k barokní architektuře Moravy III. SPFFBU F 25, 1981, s.63-71.
40
21 22 23 24 25
26
27 28
29 30
Jiří Kroupa, K otázkám slavkovského zámku: Valmaggini a Slavkov, Umění XXVII, 1979, s. 154-159. Miloš Stehlík, D. Martinelli, Giov. Giuliani a A. Lanzani v kounicovské korespondenci. SPFFBU F 12, 1968, s. 119-126. Ivo Krsek – Zdeněk Kudělka – Miloš Stehlík – Josef Válka, Umění baroka na Moravě, 1996. Miloš Stehlík, Barok v soše, Brno 2006. Jiří Kroupa, Stavitelé Martinelliho okruhu a Rousínov, s. 23-33, in: H. Lorenz – J. Kroupa – R. Miltová – S. Bohadlo, Domenico Martinelli – Tvář genia barokní architektury. Genie der Barockarchitektur, Rousínov 2006. Radka Miltová, Italští virtuozové na Moravě kolem roku 1700, s. 35-42, in: H. Lorenz – J. Kroupa – R. Miltová – S. Bohadlo, Domenico Martinelli – Tvář genia barokní architektury. Genie der Barockarchitektur, Rousínov 2006. Radka Miltová, Mezi zalíbením a zavržením, Společnost pro odbornou literaturu - Barrister & Principal, MU FF – Seminář dějin umění Brno 2009. Hellmut Lorenz, Domenico Martinellis Projekt für Schloss Austerlitz in Mähren, Umění XXIX, 1981, s. 250- 258. Hellmut Lorenz, Domenico Martinelli in Mähren. SPFFBU, F 30-31, 1986-1987, s. 41-51. Hellmut Lorenz, Domenico Martinelli und die österreichische Architektur, Wien 1991. Hellmut Lorenz, Architektur, s. 11 -79, in: G. Brucher – M. Krapf – H. Lorenz et al., Die Kunst des Barocks in Österreich, Residenz Verlag Salzburg und Wien 1994.
ad 3 Slavkovské panství Kouniců 1
2 3 4 5
6 7 8 9 10 11 12 13 14
Srov. MZA Brno Fond G 436 - Rodinný archiv Kouniců (1272) 1278 – 1960, sv.1., úvod inventáře Marie Zaoralová 1998, s. 1-74. MZA Brno Fond 11 Velkostatek Slavkov u Brna (1483) 1592 – 1947, úvod inventáře Marie Zaoralová – František Novák 1979, s. 3-32. Ibidem, MZA Brno G 436 zejména s. 9, idem - MZA Brno F 11 s. 3. Srov. MZA Brno G 436 s. 11, MZA Brno F 11 s. 5. El. zdroje: obec Slavkov u Brna – Zámek – Rod Kouniců – D.O. Kounic. MZA Brno G 436, s. 10. Srov. (viz pozn. 4). MZA Brno F 460 - Statek Slavkov a statek Moravské Prusy (1602) 1604 – 1946, úvod a inventář Marie Zaoralová - Pavel Balcárek – Jiří Pulec – Prokop Zaoral, úvod s. 9-31, 1982, zejména s. 8. El. zdroje: obec Letonice. Srov. (viz pozn 4.). El. zdroje: obec Slavkov u Brna – Zámek – Historie. Srov. Kroupa 2006. Lorenz 1991. Srov. Lorenz 1991. Brucher – Krapf – Lorenz et al. 1994, s. 11-79. Srov. (viz pozn. 4), s. 14. Např. Wolny 1860. Hrudička 1908. Lorenz 1991 aj. Srov. (viz pozn. 7). MZA Brno F 436 - Nové Kounice, dříve Megyer (nyní Palárikovo) – statek, panství: - i.č. 539, sgn. K 29, kart. č. 63 – Prodej statku Nové Kounice a Šurany M.O. Kounicem Alexandru Károlymu de Nagy v r. 1730. Srov. (viz pozn. 4), s. 15. Klingenstein – Szabo, 1996.
ad 4 Dějiny a popis objektů 1 2 3 4 5 6 7 8
9
4.1 Kostel sv. Mikuláše v Letonicích Jan Martin Bejček, Tempus fugit. Čas běží, 2009 s. 10-12. Karel Mlateček, První písemná zmínka. Dopis obecnímu úřadu v Letonicích 21. 2. 2003. Ladislav Hosák, Historický místopis země moravskoslezské,1938, s. 303. Vladimír Nekuda, Vyškovsko, 1965, s. 365-366. Srov. (viz pozn. 2). Srov. (viz pozn. 1), s. 12. Srov. (viz pozn. 4), s. 365. Srov. MZA Brno Fond G 436, i. č. 646, sgn. L 68, kat. č. 71 – Splácení 3000 zl. za furtenberské Letonice, 1687 – 1694. I.č. 601, sgn. K 72, kart.č. 67 – Splácení kapitálu 3000 zl. s úroky D.O. Kounicem bratřím z Furtenbergu koupením vsi Letonice, 1691 – 1696. I. č. 621, sgn. L 12, kart. č. 69 – Převzetí částí Letonic, soupis majetku, 1679. MZA Brno Fond 11 - Velkostatek Slavkov u Brna (1483) 1592 – 1947, úvod inventáře Marie Zaoralová – František Novák 1979, s. 8.
41
MZA Brno Fond G 436, i.č. 537, sgn. K 27, kart. č. 62 – Koupě statku Letonice D.O. Kounicem od bratří Jiřího Kryštofa a Jana Josefa Furtenbergových v r. 1684. 11 Ibidem - i. č. 593, sgn. K 63, kart. č. 66 – Povolení olomoucké konzistoře k rozšíření kostela v Letonicích, 1693. 12 Ibidem - i.č. 3635, kart.č. 405 – Korespondence D.O. Kounice s J.J. Bitterpfeilem, fol. č. 18, 1684. Za transkripci rukopisu patří poděkování Mgr. Günteru Marianovi z oddělení zemského archivu Dolnorakouského zemského úřadu (Amt der Niederösterreichischen Landesregierung) v St. Pöltenu: „ Hoch- und wohlgebohrner groff, gnädig hochgebiettender herr herr, ihro excellenz demietig in unterthänigkeith nit verhalte, wie daß in vergangener und dieser wochen vor herrn Carlo Lotto undt bey dehme ein stückh copiert undt halbe figur nach dem Leben machen müeßen, auch vorgestern die Letonitzer altarblath angefangen, bey welchem, wie ferer ergehet, untterthänig überschreybe. Die schon beÿ öfter posten untterthänig bemelte und vor ihro excellenz gnädig mier erlaubte reiß mit herrn C. Lotto hatt er bieß gegen den Weihnachtsfeuertag aufgeschoben. Ob sodann was darauß wirdt, eigentlich es nit weiß, da bißher man hier die gkäldesten wetter gehabt, also daß das land voller waßer. Nichts desto weniger hat er dennoch willen seinen forten nach, gedachte reiß von einem ohrt zum anderen, so weith man kan, zu waßer vorzunehmen oder wenigstens zu etlichen, die auf gedachte weis gesehen werden kennen. Anbey ihr excellenz untterthänig in demueth bitte, gnädig annoch die zeit zum studi mier verlängern, wie schon beÿ öfter unterthänig gemelt, damit waß wenigstens annoch erlernen kan, beÿ allen diesen werde auf alle weiß als möglich dero gnädigen beföhl untterthänig zu gehorßamen mich bereith halten. Ihro excellenz göttlichen schuetz in demietig unterthänigkeith Ihro gnädige erhaltung gehorsamb empfähl in Venedig den 2. Decembris 1684. Ihro excellenz demietig untterthanner Joh. Bitterpfeÿl“ Tj.: „Hoch- und wohlgeborener Graf, gnädiger Herr, ich möchte Ihrer Exzellenz in Untertänigkeit nicht vorenthalten (= ich teile Ihnen mit), dass in den vergangenen und in diesen Wochen vor Herrn Carlo Lotto ein Stück kopiert (= nachgebildet) wurde und eine halbe Figur nach lebender Vorlage gemacht werden musste, auch wurde vorgestern das Letonitzer Altarblatt angefangen, ich werde weiter darüber berichten. Die schon öfter erwähnte und von Ihrer Exzellenz gnädig mir erlaubte Reise mit Herrn C. Lotto hat er bis zu den Weihnachtsfeiertagen aufgeschoben. Ob dann etwas daraus wird, weiß man nicht, da bisher hier kältestes Wetter geherrscht hat und das Land voller Wasser ist. Nichts desto trotz möchte er die geplante Reise von einem Ort zum anderen, soweit möglich, zu Wasser vornehmen, oder wenigsten zu etlichen Orten, um sie sich auf geplante Weise anzusehen. Anbei bitte ich Euch untertänigst, mir gnädigerweise die Zeit zum Studium zu verlängern, damit ich noch etwas lernen kann. Bei allem diesem werde ich mich auf alle mögliche Weise Ihrem Befehl untertänigst zum Gehorsam bereithalten (= ich werde alles machen, was Sie wünschen). Ich wünsche Ihnen Göttlichen Schutz und empfehle mich in Ihren gnädigsten Schutz in Venedig, 2. Dezember 1684. Ihr demütig untergebener Joh. Bitterpfeil“ 13 Ibidem – viz pozn. 12. Fol. č. 17, 1684. „ Hoch- und wohlgebohrner groff, gnädig hochgebiettender herr herr, ihro excellenz demietig in untterthänigkeith nit verhalte, wie daß beÿ herrn Carlo Lotto heudt das altar nacher Letoniz gahr zusammengemacht undt, so balt es möglich, solches wenig rettochiren undt unterthänig über überschikht werde. Die reise mit herrn Carl Lotto, so auf das längste biß auf morgen aufgeschoben worden, annoch starkh zweifele, selbe ihrn fortgang habet, da doch alles in Ordnung, außer daß ich dazue mit der zehrung nit gäntzlich versehen undt mich über 15 hießige doggaten zu haben nit befinde. Waßhalben ihro excellenz untterthännig in demuth bitte umb so fiel, daß di theÿl vor mich die fuehrantwohrt erlegen konne. Gedachter herr C. Lotto – oder in fall gedachter so fiel zeith nit haben kunde – ihro excellenz gnädig bewuste reiß ze thuen, wie ihr auch schon Western gesagt, alein ungeföhr 14 tag zu spendiren, und sof[or]th nacher Mantoua und fileicht Bologna, also daß ich darumb wenig sehen solte, wohbeÿ ich gehrne etwas copierte und zweifle, solches sein wird konnen. Wie es sodann ergehet, untterthänig über schreÿbe ihro excellenz. Gottlichen schuetz in demutig untter aber mich in dero gnädige erhaltung empfählen in Venedig den 22 Decembris 1684. Ihro excellenz demietig unterthaner Joh. Bitterpfeÿl“ Tj.: „Hoch- und wohlgeborener Graf, gnädiger Herr, ich möchte Ihrer Exzellenz in Untertänigkeit nicht vorenthalten (= ich teile Ihnen mit), dass bei Herrn Lotto heute der Altar nach Letonitz fertig zusammengebaut wurde und so bald es möglich ist, noch ein wenig nachträglich verbessert und übersendet wird. Die Reise mit Herrn Carl Lotto ist auf längstens morgen aufgeschoben worden und wird, obwohl ich daran zweifle, ihren Fortgang haben, da doch alles in Ordnung ist, außer dass ich dafür nicht mit genug Essensgeld 10
42
versehen bin und mir 15 hiesige Dukaten fehlen. Deshalb bitte ich Eure Exzellenz untertänig um soviel, dass dieser Teil für mich ausgelegt werden kann. Herr Lotto plant – für den Fall dass er nicht so viel Zeit hat – für die Ihnen bekannte Reise, wie Ihr auch schon gestern gesagt habt (?), ungefähr 14 Tage allein zu spendieren, und sofort nach Mantua und vielleicht Bologna zu reisen, so dass ich deshalb weniger sehen würde, obwohl ich gerne etwas kopiert hätte und nun zweifle, dass das möglich sein wird. Wie es weitergeht, werde ich Euch untertänigst schreiben. Ich wünsche Ihnen Göttlichen Schutz und empfehle mich in Ihren gnädigsten Schutz in Venedig, 22. Dezember 1684. Ihr demütig untergebener Joh. Bitterpfeil“ 14 Hellmut Lorenz, Domenico Martinelli und die österreichische Architektur, 1991, s. 191. 15 Ibidem, idem. 16 Jan Martin Bejček, Tempus fugit. Čas běží, 2009 s. 21. 17 MZA Brno Fond F 11, i. č. 1164 – sgn. K 18, kart. č. 66 – Rozpočet na stavbu věţe u kostela v Letonicích (s plánkem střechy věţe), 1765 – 1767. 18 Jan Martin Bejček, Tempus fugit. Čas běží, 2009 s. 22. 19 Ibidem, s. 17. 20 Ibidem, s. 17 a s. 29.
21
22 23 24 25
26 27 28 29 30 31
32 33
34 35 36 37 38 39 40 41
4.2 Hospodářský dvůr („Maierhof“) Letonice Srov. MZA Brno Fond G 436, i.č. 537, sgn. K 27, kart. č. 62 – Koupě statku Letonice D.O. Kounicem od bratří Jiřího Kryštofa a Jana Josefa Furtenbergových v r. 1684, 289 fol. (1650) 1664 – 1691 a 1751. I.č. 564, sgn. K 44, kat. č. 64 – Obligace na 3000 zl., které dluţí D.O. Kounic bratrům J.K. a J.J. Furtenbergovým, 1684 – 1691. I. č. 790, sgn. Q 33, kart. č. 82 – Kvitance Justiny Renaty roz. Furtenbergové na zaplacení 6000 zl. kupního obnosu za prodané Letonice, 1691. Hellmut Lorenz, Domenico Martinelli und die österreichische Architektur, 1991, s. 190-191. Hellmut Lorenz, Domenico Martinelli in Mähren. SPFFBU, F 30-31, 1986-1987, s. 46. Srov. (viz pozn. 22), s. 191. MZA Brno Fond F 11, i. č. 2448, sgn. 16, mapa č. 29 – Plán domu č. 1, dvůr v Letonicích (Haus N.1. Meierhof in Letonitz) 1:720, světlotisk, 23x26,5 cm, nedatováno.
4.3 Kostel sv. Maří Magdalény v Rousínově El. zdroje: obec Rousínov. Ladislav Hosák, Historický místopis země moravskoslezské,1938, s. 302. Ibidem, idem. Alois Ličman, Nástin dějepisný Nového Rousínova, Nový Rousínov 1911, s. 6. Fond F 11 - Velkostatek Slavkov u Brna (1483) 1592 – 1947. Úvod a inventář Marie Zaoralová – František Novák, 1979, s. 4. Ladislav Hosák, Příspěvky k historickému místopisu Vyškovska, 1998, in: Václav Sedlmajer, O původu rousínovských chrámů, kostelů, kapliček a zvoniček. Informační zpravodaj města Rousínova, červen 2006, s. 5. Václav Sedlmajer, O původu rousínovských chrámů, kostelů, kapliček a zvoniček. Informační zpravodaj města Rousínova, červen 2006, s. 5. MZA Brno Fond G 436, i.č. 254, sgn. C 46a, kart. č. 10 (listina č. 86) – Předání patronátního práva nad kostelem sv. Maří Magdalény v Novém Rousínově Eleonoře z Oppernsdorfu, roz. Kounicové a jejím potomkům Kounicům purkmistrem, radou a obcí. Nemohou sami vést spor s kapitulou na Petrově, která chce učinit z kostela sv. M.M. filiální chrám, 1668. Srov. (viz pozn. 26). MZA Brno Fond G 436, i. č. 513, sgn. K 5, kart. č. 59 – Povolení olomoucké konzistoře ke stavbě kostela v Rousínově, 2 fol. 1699. Hellmut Lorenz, Domenico Martinelli und die österreichische Architektur, 1991, s. 205. Ibidem., s. 205-206. Miloš Stehlík, D. Martinelli, Giov. Giuliani a A. Lanzani v kounicovské korespondenci. SPFFBU F 12, 1968, s. 121. Srov. (viz pozn. 36). Alois Ličman, Nástin dějepisný Nového Rousínova, Nový Rousínov 1911, s. 15. El. zdroje: obec Rousínov - Dendrochronologické datování krovů a dalších dřevěných prvků kostela sv. Maří Magdalény v Rousínově.
4.4 Kostel sv. Jiří v Moravských Prusích
43
42 43 44 45 46 47 48 49 50 51 52
53 54 55 56 57 58 59
El. zdroje: obec Moravské Prusy. Farní kniha zápisů – Pamětní kniha, vedená od roku 1896. Ladislav Hosák, Historický místopis země moravskoslezské,1938, s. 304. Gregor Wolny, Kirchliche Topographie von Mähren. III. Band, II. Abtheilung. Brünner Diöcese, Brünn 1860, s. 137-138. Vladimír Nekuda, Vyškovsko, Vlastivěda moravská, Brno1965, s. 378-379. Srov. (viz pozn. 49). Fond F 11 - Velkostatek Slavkov u Brna (1483) 1592 – 1947. Úvod a inventář Marie Zaoralová – František Novák, 1979, s. 4. Vilém Jůza, Několik plánů moravských stavebních památek. SPFFBU, F 5, 1961, s. 382. Václav Richter, Náčrt činnosti Domenica Martinelliho na Moravě. SPFFBU, F 7, 1963, s. 65. Hellmut Lorenz, Domenico Martinelli und die österreichische Architektur, 1991, s. 280. El. zdroje: obec Moravské Prusy.
4.5 Kostel sv. Václava v Rousínovci Srov. El. zdroje: obec Rousínovec. Vladimír Nekuda, Vyškovsko, Vlastivěda moravská, Brno1965, s. 418-419. MZA Brno Fond G 436, i. č. 1019a, sgn. V 11, kart. č. 98 – Získání 6 vesnic (dvojí Váţany, Velešovice, Starý Rousínov, Čechyně a Komořany) zabavených církvi za stavovské povstání Friedr. Kounicem, 1620 – 1621. Václav Sedlmajer, O původu rousínovských chrámů, kostelů, kapliček a zvoniček. Informační zpravodaj města Rousínova, červen 2006, s. 6. Gregor Wolny, Kirchliche Topographie von Mähren. III. Band, II. Abtheilung. Brünner Diöcese, Brünn 1860, s.495-496. Srov. (viz pozn. 44). Srov. (viz pozn. 45). Byla pořízena fotodokumentace fragmentu nápisu vč. detailů Ing. K. Lochmanem z Rousínova, lze ji vyuţít při dalším bádání.
ad 5 Formální a stylová analýza, struktura staveb a interpretace 1
Hellmut Lorenz, Architektur, s. 11 -79, in: G. Brucher – M. Krapf – H. Lorenz et al., Die Kunst des Barocks in Österreich, Residenz Verlag Salzburg und Wien 1994. 2 Ibidem, s. 32-36. 3 Srov. idem; Hellmut Lorenz, Wien 1690-1694, in: Domenico Martinelli und die österreichische Architektur, 1991, s. 23. 4 Hellmut Lorenz, Rom 1678-1690, in: Domenico Martinelli und die österreichische Architektur, 1991, s. 8-15. 5 Ibidem. 6 Sylvia Runger, heslo Domenico Martinelli, in: http://www.uibk.ac.at/aia/. 7 Srov. (viz pozn. 4) s 8-15. 8 Ibidem. 9 Ibidem. 10 Ibidem. 11 Ibidem. 12 Hellmut Lorenz, Wien 1690-1694, in: Domenico Martinelli und die österreichische Architektur, 1991, s. 23-49. 13 Hellmut Lorenz, Der Aufenthalt in Holland (1695-Anfang 1698), in: Domenico Martinelli und die österreichische Architektur, 1991, s. 61-66. 14 Hellmut Lorenz, Wien 1690-1694, in: Domenico Martinelli und die österreichische Architektur, 1991, s. 50-60.
15 16 17
18
5.1 Kostel sv. Mikuláše v Letonicích a kostel sv. Maří Magdalény v Rousínově Ladislav Hosák, Historický místopis země moravskoslezské,1938, s. 302. Hellmut Lorenz, Domenico Martinelli und die österreichische Architektur, 1991, M-KAT 49, s. 205-206. Jiří Kroupa, Stavitelé Martinelliho okruhu a Rousínov, in: Hellmut Lorenz – J. Kroupa – R. Miltová – S. Bohadlo, Domenico Martinelli – Tvář genia barokní architektury. Genie der Barockarchitektur, Rousínov 2006, s. 28. Srov. Jiří Kroupa, Stavitelé Martinelliho okruhu a Rousínov, in: Hellmut Lorenz – J. Kroupa – R. Miltová – S. Bohadlo, Domenico Martinelli – Tvář genia barokní architektury. Genie der Barockarchitektur, Rousínov 2006, zejména s. 26-31. Hellmut Lorenz, Domenico Martinelli und die österreichische Architektur, 1991, M-KAT 49 (Rousínov), s. 205-206.
44
19
Srov. Hellmut Lorenz, Domenico Martinelli und die österreichische Architektur, 1991, M-KAT 32 (Letonice) s. 191 a M-KAT 49 (Rousínov), s. 205-206.
20
Srov. (poznámka 22 u 4.2) - Hellmut Lorenz, Domenico Martinelli und die österreichische Architektur, 1991, s. 190 (M-KAT 31 – Letonice Wirtschaftsgebäude)-191. MZA Brno Fond G 436, i.č. 537, sgn. K 27, kart. č. 62 – Koupě statku Letonice D.O. Kounicem od bratří Jiřího Kryštofa a Jana Josefa Furtenbergových v r. 1684, 289 fol. (1650) 1664 – 1691. MZA Brno Fond F 460 - Statek Slavkov a statek Moravské Prusy (1602) 1604 – 1946, úvod a inventář Marie Zaoralová - Pavel Balcárek – Jiří Pulec – Prokop Zaoral, 1982, s. 10. Srov. např. Hellmut Lorenz, Wien 1690-1694 in: Domenico Martinelli und die österreichische Architektur, 1991, s. 58. Hellmut Lorenz, Domenico Martinelli – italský barokní architekt ve střední Evropě, in: H. Lorenz – J. Kroupa – R. Miltová – S. Bohadlo, Domenico Martinelli – Tvář genia barokní architektury. Genie der Barockarchitektur, Rousínov 2006, s 17. Zejména Hellmut Lorenz, Rom 1678-1690, in: Domenico Martinelli und die österreichische Architektur, 1991, s. 8-14. Jiří Kroupa, Zámek Valtice v 17. a 18. století, in: Emil Kordiovský et al., Město Valtice, Moraviapress, 2001, s. 155-196. Jiří Kroupa, Lednický zámek doby barokní a klasicistní, in: Emil Kordiovský et al., Městečko Lednice, Muzejní a vlastivědná společnost v Brně, 2004, s. 355-385, zejména s. 365-374. Hellmut Lorenz, Domenico Martinelli und die österreichische Architektur, 1991, (M-KAT 42 – NeuKaunitz), s.197-199. Srov. (poznámka 25 u 4.2) - MZA Brno Fond F 11, i. č. 2448, sgn. 16, mapa č. 29 – Plán domu č. 1, dvůr v Letonicích (Haus N.1. Meierhof in Letonitz) 1:720, světlotisk, 23x26,5 cm, nedatováno.
21 22
23 24 25 26 27
28 29
30
5.2 Portál hospodářského dvora („Meierhof“) v Letonicích
5.3 Kostel sv. Jiří v Moravských Prusích a kostel sv. Václava v Rousínovci Farní kniha zápisů – Pamětní kniha, vedená od roku 1896. Hellmut Lorenz, Domenico Martinelli und die österreichische Architektur, 1991, (M-KAT 36 – Moravské Prusy) s. 280.
5.3.1 Kostel sv. Jiří v Moravských Prusích
Jiří Kroupa, Stavitelé Martinelliho okruhu a Rousínov, in: Hellmut Lorenz – J. Kroupa – R. Miltová – S. Bohadlo, Domenico Martinelli – Tvář genia barokní architektury. Genie der Barockarchitektur, Rousínov 2006, zejména s. 28. 31 Ibidem, s.31. 32 Ibidem, s. 31-32. 33 G 12 – Sbírka Cerroniho – J. P. Cerroni, Skitze einer Geschichte der bildenden Künste in Mähren, Státní archiv Brno, kopie rukopisů, 1807, heslo Petruzi, Wenzel, I-34, str. 205. 34 Srov. (viz pozn. 30), idem. 35 Srov. (viz pozn. 23), s. 33. 36 Vilém Jůza, Několik plánů moravských stavebních památek. SPFFBU, F 5, 1961, s. 382. 37 Václav Richter, Náčrt činnosti Domenica Martinelliho na Moravě. SPFFBU, F 7, 1963, s. 65. 38 39 40 41 42
5.3.2 Kostel sv. Václava v Rousínovci G 12 – Sbírka Cerroniho – J. P. Cerroni, Skitze einer Geschichte der bildenden Künste in Mähren, Státní archiv Brno, kopie rukopisů, 1807, heslo Gulietti, Peter, I-34, str. 92. Srov. (viz pozn. 30), s. 29. Hellmut Lorenz, Domenico Martinelli und die österreichische Architektur, 1991, (M-KAT 1 – Rousínovec) s. 147. Srov. (viz pozn. 30), s. 30. Srov. (viz pozn. 30 a 39), s. 29.
ad 6 Architekt Domenico Martinelli 1
2 3
O ţivotě Domenika Martinelliho existuje řada biografií. Za nejúplnější lze v současné době povaţovat práci Hellmuta Lorenze Domenico Martinelli und die österreichische Architektur, 1991. Biografická data Lorenz částečně čerpá z anonymního rukopisu „Memorie della Vita di Domenico Martinelli“, kde se tradičně má za to, ţe autorem je duchovní z Luccy G. B. Franceschini. Sylvia Runger, heslo Domenico Martinelli, in: http://www.uibk.ac.at/aia/. Srov. zejména Hellmut Lorenz, Rom 1678-1690, in: Domenico Martinelli und die österreichische Architektur, 1991, s. 8-16; idem viz pozn. 2.
45
4
Hellmut Lorenz – J. Kroupa – R. Miltová – S. Bohadlo, Domenico Martinelli – Tvář genia barokní architektury. Genie der Barockarchitektur, Rousínov 2006, s. 8. 5 Srov. (viz pozn.4). 6 Srov. zejména Hellmut Lorenz, Wien 1690-1694, in: Domenico Martinelli und die österreichische Architektur, 1991, s. 23-60. Idem viz pozn. 2. 7 Srov. (viz pozn. 6). 8 Hellmut Lorenz, Der Aufenthalt in Holland (1695-Anfang 1698), in: Domenico Martinelli und die österreichische Architektur, 1991, s. 61-66. 9 Ibidem, s. 67-69. 10 Ibidem, s. 62-66 11 Ibidem, s. 70. 12 Hellmut Lorenz, Domenico Martinelli – italský barokní architekt ve střední Evropě, in: H. Lorenz – J. Kroupa – R. Miltová – S. Bohadlo, Domenico Martinelli – Tvář genia barokní architektury. Genie der Barockarchitektur, Rousínov 2006, s.16-17. 13 Hellmut Lorenz, Wien 1698-1699, in: Domenico Martinelli und die österreichische Architektur, 1991, s. 88-90. 14 Hellmut Lorenz, Wien , Prag und Mähren 1700-1705, in: Domenico Martinelli und die österreichische Architektur, 1991, s. 94-98. 15 Srov. (idem, viz pon. 12). 16 Srov. (ibidem, viz pozn. 14), s. 101. 17 Ibidem, s. 101. 18 Hellmut Lorenz, Wien , Rom und Lucca 1706-1718, in: Domenico Martinelli und die österreichische Architektur, 1991, s. 104-107. 19 Ibidem. 20 Ibidem, s. 107.
ad 7 Závěr 1
Srov. Zejména Hellmut Lorenz, Domenico Martinelli und die österreichische Architektur, 1991, s. 147-339. Václav Richter, Náčrt činnosti Domenica Martinelliho na Moravě. SPFFBU, F 7, 1963, s. 49-86. Jiří Kroupa, Stavitelé Martinelliho okruhu a Rousínov in: Hellmut Lorenz – J. Kroupa – R. Miltová – S. Bohadlo, Domenico Martinelli – Tvář genia barokní architektury. Genie der Barockarchitektur, Rousínov 2006, s. 23-33.
10 Bibliografie - prameny a literatura, elektronické zdroje 10.1 Prameny Moravský zemský archiv Brno: Fond F 11 – nad. č. 285, ev. č. pom. 1393 - Velkostatek Slavkov u Brna (1483) 1592 – 1947. Úvod a inventář Marie Zaoralová – František Novák, úvod s. 3-32, 1979. Letonice – statek (dvůr): - i. č. 642, kart. č. 1, Václav Veletský, Urbář statku Letonice, 9.fol., 1654. - i. č. 2448, sgn. 16, mapa č. 29 – Plán domu č. 1, dvůr v Letonicích (Haus N.1. Maierhof in Letonitz) 1:720, světlotisk, 23x26,5 cm, nedatováno. Letonice – kostel: - i. č. 1154, sgn. K 4, kat. č. 65 – Povolení k pouţití 294 zl. 26 kr. z letonické kostelní pokladny na postavení věţe a opravu střechy u kostela v Letonicích, 1747 – 1767. - i. č. 1164 – sgn. K 18, kart. č. 66 – Rozpočet na stavbu věţe u kostela v Letonicích (s plánkem střechy věţe), 1765 – 1767. - i. č. 1495, sgn. P 64c, kart. č. 147 – Komandátní kostel v Letonicích - plánek oprav střechy, 1802 – 1838. Rousínov (Nový Rousínov) – kostel, hřbitov:
46
- i. č. 1208, sgn. R 121, kart. č. 68 – Zvýšení hřbitovní zdi u farního kostela kvůli Ţidům, 1775. Fond F 460 – nad.č. 1060, ev. č. pom. 1234, Ústřední správa a ústřední účtárna Kouniců Slavkov - Statek Slavkov a statek Moravské Prusy (1602) 1604 – 1946, úvod a inventář Marie Zaoralová - Pavel Balcárek – Jiří Pulec – Prokop Zaoral, úvod s. 9-31, 1982. Fond G 436 – nad. č. 1131, ev. č. pom. 928. Inventáře a katalogy fondů MZA v Brně č.30 Rodinný archiv Kouniců (1272) 1278 – 1960, 1,2. Úvod a inventář Marie Zaoralová, úvod s. 9-31,1998. Bitterpfeil, Jan, Jiří (Johann, Georg) – měšťan, úředník slavkovského panství, ředitel budov a manufaktury, stavební ředitel: - i. č. 1037, sgn. V 25, kart.č. 100 – Smlouva M.O. Kounice s J.J. Bitterpfeilem o sluţném, 2 fol., 1704. - i. č. 3058, sgn. V 60, kart. č. 331 – Korespondence M.O. Kounice s J.J. Bitterpfeilem o stavu panství Slavkov, Uh. Brod, Velký Ořechov a Stráţnice, 1715. - i. č. 3147-8, kart. č. 350 – Korespondence M.O. Kounice s J.J. Bitterpfeilem, 52 fol., o panství Slavkov 116 fol., 1720. - i.č. 3635-6, kart.č. 405 – Korespondence D.O. Kounice s J.J. Bitterpfeilem, 27 fol., 1662 – 1685, 4 fol., 1704. - i.č. 3833, kart. č. 421 – J.J. Bitterpfeil – Stavební plány budovy manufaktury ve Slavkově, 1704 – 1723. Letonice – obec, fara: - i. č. 165, sgn. B 36, kart. č. 36 – Vápenka Letonice, 2 fol., 1682. - i. č. 593, sgn. K 63, kart. č. 66 – Povolení olomoucké konzistoře k rozšíření kostela v Letonicích, 2 fol., 1693. - i.č. 601, sgn. K 72, kart.č. 67 – Splácení kapitálu 3000 zl. s úroky D.O. Kounicem bratřím z Furtenbergu koupením vsi Letonice, 32 fol., 1691 – 1696. - i. č. 621, sgn. L 12, kart. č. 69 – Převzetí částí Letonic, soupis majetku, 6 fol., 1679 - i. č. 622, sgn. L 13, kart. 4. 69 – Obsazení fary v Letonicích, desátek faráře a pivní deputát, 28 fol., 1679 – 1682. - i. č. 646, sgn. L 68, kat. č. 71 – Splácení 3000 zl. za furtenberské Letonice, 36. fol., 1687 – 1694. - i. č. 831, sgn. R 10, kat. č. 84 – Revers faráře z Letonic na pivo z panského pivovaru, 1 fol., 1697. Letonice – statek (dvůr): - i.č. 537, sgn. K 27, kart. č. 62 – Koupě statku Letonice D.O. Kounicem od bratří Jiřího Kryštofa a Jana Josefa Furtenbergových v r. 1684, 289 fol. (1650) 1664 – 1691 a 1751. - i.č. 564, sgn. K 44, kat. č. 64 – Obligace na 3000 zl., které dluţí D.O. Kounic bratrům J.K. a J.J. Furtenbergovým , 12 fol. 1684 – 1691. - i. č. 790, sgn. Q 33, kart. č. 82 – Kvitance Justiny Renaty roz. Furtenbergové na zaplacení 6000 zl. kupního obnosu za prodané Letonice, 2 fol., 1691. Moravské Prusy – fara: - i. č. 711, sgn. P 9, kart. č. 76 – Opravy fary v Moravských Prusích, 2 fol., 1685. - i. č. 713, sgn. P 11, kart. č. 77 – Přístavba fary a oprava, 61 fol., 1701 – 1791. - i. č. 5557, kart.595 – Plán fary v Moravských Prusích, 236 fol., 1785. Nové Kounice, dříve Megyer (nyní Palárikovo) – statek, panství: - i.č. 539, sgn. K 29, kart. č. 63 – Prodej statku Nové Kounice a Šurany M.O. Kounicem Alexandru Károlymu de Nagy v r. 1730, 18 fol., 1730.
47
- i. č. 585 – 586, sign. K 59c, kart.č. 66 – Prodej statku Nové Kounice; Kupní smlouva, 5 fol. (1730), 1765; Kupní smlouva 1731. - i. č. 1586, sgn. 2, kart.č. 174 – Koupě svobodných pozemků k panství Nové Kounice a Raro, 10 fol., 1653 – 1702. - i. č. 1590. sgn. 7 a, kart. č. 174a 175 – Korespondence D.O. Kounice I. (143 fol.) a D.O. Kounice II. (220 f.) o koupi statků v Uhrách, 1690 – 1694. Petruzzi Václav, Antonín – stavební mistr, stavitel: - i. č. 3890, kart. č. 423 – Korespondence V.A. Petruzziho s M.O. Kounicem, 16 fol., 1723 – 1740. - i. č. 4353, kart. č. 446 – Korespondence V.A. Petruzziho s V.A. KounicemRietbergem, 7 fol., 1742 – 1753. Rousínov (Nový Rousínov) – kostel Maří Magdalény: -i. č. 254, sgn. C 46a, kart. č. 10 (listina č. 86) – Předání patronátního práva nad kostelem sv. Maří Magdalény v Novém Rousínově Eleonoře z Oppernsdorfu, roz. Kounicové a jejím potomkům Kounicům purkmistrem, radou a obcí. Nemohou sami vést spor s kapitulou na Petrově, která chce učinit z kostela sv. M.M. filiální chrám, 1668. - i. č. 332, sgn. D 43, kart. č. 45 – Revize rousínovských kostelních účtů a úprava hřbitova, 4 fol., 1684. - i. č. 513, sgn. K 5, kart. č. 59 – Povolení olomoucké konzistoře ke stavbě kostela v Rousínově, 2 fol. 1699. Rousínovec (Starý Rousínov): - i. č. 1019a, sgn. V 11, kart. č. 98 – Získání 6 vesnic (dvojí Váţany, Velešovice, Starý Rousínov, Čechyně a Komořany) zabavených církvi za stavovské povstání Friedr. Kounicem, 37 fol., 1620 – 1621. G 12 – Sbírka Cerroniho – J. P. Cerroni, Skitze einer Geschichte der bildenden Künste in Mähren, Státní archiv Brno, I-32 rejstřík míst A-M, 395 s., I-33 rejstřík míst N-Z, 331 s., I-34 rejstřík jmen A-Z, 357 s., kopie rukopisů, 1807. Altrausnitz, I-32, str. 146 Austerlitz, I-32, str. 4-11 Gulietti, Peter, I-34, str. 92 Petruzi, Wenzel, I-34, str. 205. Zemský archiv v Opavě, pobočka Olomouc Fond arcibiskupství Olomouc: ACO – Arcibiskupská konsistoř v Olomouci (ACO) /1202/ 1452 – 1950, Prozatímní inventární seznam, J. Bistřický – M. Kouřil, 1961-65. G 1, č.kat. 4529 – Stavby, přestavby a opravy, dotace a vnitřní vybavení kostelů. – Obecná ustanovení o stavbách, přestavbách a přestavbách 1669 – 1840. B 8, č. kat. 578 – Rozdělení diecéze na děkanství 1691 – 1798. č. kat. 579 – Rozdělení diecéze na děkanství 1779 – 1948. č. kat. 580 – Pravidla vedení děkanství 1671 – 1942. Státní okresní archiv Vyškov se sídlem ve Slavkově u Brna Letonice – farnost: Lettonitzer Kirchen Rechnung 1736 – 1786. Kontroloval Engelbert Schmidt děkan vyškovský. Účetní kniha Letoňského chrámu Páně 1788 – 1853. Rechnungsoum für die Lettonitzer Pfarr=Kirche vom June 1854 bis 1875.
48
Zapsal Florian Korčian, od r. 1870 Michael Petruţela. Účetní kniha chrámu Páně v Letonicích 1876- 1892. Zapsal Michael Petruţela, od r. 1880 Jan Křivý. Účetní kniha chrámu Páně v Letonicích 1892 – 1908. Zapsal do 31.12.1892 Jan Cyril Stojan, od 1893 Ludvík Kodar, od 1901 Jan Komorád. Rousínov – kostel Maří Magdalény: Kniha kostelní v Novém Rousínově 1753 – 1804. Letonice – fara, kostel: Farní kniha zápisů – Matrica Parochialis Drazoviciensis, od června 1701 – dosud. Kniha je uloţena na faře v Letonicích. Moravské Prusy – fara, kostel: Farní kniha zápisů – Pamětní kniha, od roku 1896. Kniha je uloţena na faře v Moravských Prusích. 10.2 Literatura Bejček 2009 Jan Martin Bejček, Tempus fugit. Čas běží, Sborník ze ţivota farností Letonice, Draţovice a Křiţanovice L.P. 2009, římskokatolická farnost Křiţanovice 2009. Brucher – Krapf – Lorenz et al. 1994 Günther Brucher – Michael Krapf – Hellmut Lorenz et al., Die Kunst des Barocks in Österreich, Residenz Verlag Salzburg und Wien 1994. Hosák 1938 Ladislav Hosák, Historický místopis země moravskoslezské, Společnost přátel staroţitnictví ČSR v Praze, 1 a 2 díl, Praha 1938. Hrudička 1908 Alois Hrudička, Topografie diecese brněnské, Brno 1908 Jůza 1961 Vilém Jůza, Několik plánů moravských stavebních památek. SPFFBU, F 5, 1961, s.379-383 a příloha obr. 73-74. Klingenstein 1975 Grete Klingenstein, Der Aufstieg des Hauses Kaunitz, Studien zur Herkunft und Bildung des Staatskanzlers Wenzel Anton, Göttingen 1975. Klingenstein – Szabo 1991 Grete Klingenstein – Franz A.J. Szabo et al., Staatskanzler Wenzel Anton von KaunitzRietberg 1711-179, Neue Perspektiven zu Politik und Kultur der europäischen Aufklärung, Andreas - Schnider Verlagsatelier Graz - Esztergom - Paris - New York 1996. Kordiovský et al. 2001 Emil Kordiovský et al., Město Valtice, Moraviapress, sv. 26, 2001. Kordiovský et al. 2004 Emil Kordiovský et al., Městečko Lednice, Muzejní a vlastivědná společnost v Brně, 2004. Kroupa 1979 Jiří Kroupa, K otázkám slavkovského zámku: Valmaggini a Slavkov, Umění XXVII, 1979, s. 154-159. Kroupa 1998 Jiří Kroupa, Školy dějin umění. Metodologie dějin umění I, Brno 1998. Kroupa 2001 Jiří Kroupa, Zámek Valtice v 17. a 18. století, in: Emil Kordiovský et al., Město Valtice,
49
Moraviapress, 2001, s. 155-196. Kroupa 2004 Jiří Kroupa, Lednický zámek doby barokní a klasicistní, in: Emil Kordiovský et al., Městečko Lednice, Muzejní a vlastivědná společnost v Brně, 2004, s. 355-385. Kroupa 2006 Jiří Kroupa, Stavitelé Martinelliho okruhu a Rousínov, s. 23-33, in: H. Lorenz – J. Kroupa – R. Miltová – S. Bohadlo, Domenico Martinelli – Tvář genia barokní architektury. Genie der Barockarchitektur, Rousínov 2006. Krsek –Kudělka – Stehlík – Válka 1996 Ivo Krsek – Zdeněk Kudělka – Miloš Stehlík – Josef Válka, Umění baroka na Moravě, Praha 1996. Kudělka 1982 Zdeněk Kudělka, Drobnosti k barokní architektuře Moravy III. SPFFBU, F 25, 1981, s.63-71. Lorenz 1981 Hellmut Lorenz, Domenico Martinellis Projekt für Schloss Austerlitz in Mähren, Umění XXIX, 1981, s. 250-258. Lorenz 1986-1987 Hellmut Lorenz, Domenico Martinelli in Mähren. SPFFBU, F 30-31, 1986-1987, s. 41-51. Lorenz 1991 Hellmut Lorenz, Domenico Martinelli und die österreichische Architektur, Wien 1991. Lorenz 1994 Hellmut Lorenz, Architektur, s. 11 -79, in: G. Brucher – M. Krapf – H. Lorenz et al., Die Kunst des Barocks in Österreich, Residenz Verlag Salzburg und Wien 1994. Lorenz – Kroupa – Miltová – Bohadlo 2006 Hellmut Lorenz – Jiří Kroupa – Radka Miltová – Stanislav Bohadlo, Domenico Martinelli – Tvář genia barokní architektury. Genie der Barockarchitektur, Rousínov 2006. Ličman 1911 Alois Ličman, Nástin dějepisný Nového Rousínova, Nový Rousínov 1911. Ličman 1921 Alois Ličman, Vlastivěda moravská, II. místopis. Slavkovský okres, Brno 1921. Miltová 2006 Radka Miltová, Italští virtuozové na Moravě kolem roku 1700, s. 35-42, in: H. Lorenz – J. Kroupa – R. Miltová – S. Bohadlo, Domenico Martinelli – Tvář genia barokní architektury. Genie der Barockarchitektur, Rousínov 2006. Miltová 2009 Radka Miltová, Mezi zalíbením a zavržením, Společnost pro odbornou literaturu – Barrister & Principal, MU FF – Seminář dějin umění Brno 2009. Mlateček 2003 Karel Mlateček, První písemná zmínka. Dopis obecnímu úřadu v Letonicích 21. 2. 2003. Č.j.: 152/03 KM. ČR-Moravský zemský archiv v Brně, SOA ve Vyškově se sídlem ve Slavkově u Brna 2003. Nekuda 1965 Vladimír Nekuda, Vyškovsko, Vlastivěda moravská, muzejní spolek Brno, Brno1965. Richter 1963 Václav Richter, Náčrt činnosti Domenica Martinelliho na Moravě. SPFFBU, F 7, 1963, s. 49-88. Richter – Kudělka 1972 Václav Richter - Zdeněk Kudělka, Die Architektur des 17. und 18. Jahrhunderts in Mähren, SPFFBU F 16, 1972, s. 91-130.
50
Sedlmajer 2006 Václav Sedlmajer, O původu rousínovských chrámů, kostelů, kapliček a zvoniček. Informační zpravodaj města Rousínova, červen 2006, s. 5-7. Samek 1990 Bohumil Samek, Umělecké památky Moravy a Slezska. 2 N/J, Praha 1990. Stehlík 1965 Miloš Stehlík, Slavkov, Praha 1965. Stehlík 1968 Miloš Stehlík, D. Martinelli, Giov. Giuliani a A. Lanzani v kounicovské korespondenci. SPFFBU F 12, 1968, s. 119-126. Stehlík 2006 Miloš Stehlík, Barok v soše, Brno 2006. Wolny 1836 Gregor Wolny, Die Markgrafschaf Mähren, topographisch, statistisch und historisch geschieldert. II. Band, I. Abtheilung. Brünner Kreis, Brünn 1836. Wolny 1860 Gregor Wolny, Kirchliche Topographie von Mähren. III. Band, II. Abtheilung. Brünner Diöcese, Brünn 1860. 10.3 Elektronické zdroje Domenico Martinelli: Sylvia Runger, heslo Domenico Martinelli in: http://www.uibk.ac.at/aia/, vyhledáno 6.4. 2008 Obec Letonice: http://www.letonice.cz/, vyhledáno 4. 3. 2009 Obec Moravské Prusy: http://www.prusy-boskuvky.eu/, vyhledáno 4. 3. 2009 http://cs.wikipedia.org/wiki/Moravsk%C3%A9_Prusy, vyhledáno 4. 3. 2009 Obec Rousínov: http://www.rousinov.cz/, vyhledáno 4. 3. 2009 Dendrochronologické datování krovů a dalších dřevěných prvků kostela sv. Maří Magdalény v Rousínově: http://monumnet.npu.cz/opd/opddetail.php?IdOpdPam=1164&Limit=25, vyhledáno 15. 1. 2010 Obec Rousínovec: http://cs.wikipedia.org/wiki/Rous%C3%ADnovec, vyhledáno 4. 3. 2009 Obec Slavkov u Brna – zámek http://www.zamek-slavkov.cz/cz/, vyhledáno 4. 3. 2009
51
11 Přílohy
52
