Ohromila mě, protože se nepodobala žádné jiné mrtvole, kterou jsem kdy viděl. A že jsem mrtvých viděl víc než dost: nejhůř mi vždycky bylo z utonulých, vylovil jsem jich z řeky pěknou řádku – byli mezi nimi bohužel taky mí přátelé –, a vůbec nejvíc mě vždycky vyváděl z míry jejich puch. Dokud byli ve vodě, nebylo cítit nic, ale jakmile jsem je dostal na břeh, začali příšerně smrdět. Člověk se jich ani nemusel dotknout: stačilo být poblíž, a už se mu chtělo zvracet. Těla utonulých se nevysvětlitelným způsobem deformovala: byla nafouklá, plná shnilých mokvajících míst, vypadala jako nějaký obrovský aspik. Když jsem byl malý kluk, viděl jsem na ulicích po konfliktu mezi Moldavskem a Podněstřím v létě roku 1992 i hodně válečných mrtvol. Ale jejich těla mi byla téměř lhostejná, byl jsem tehdy až příliš zaujatý hledáním zbraní a munice a mrtvým jsem nepřikládal takový význam. Můj první mrtvý v Čečensku na mě naopak zapůsobil docela jinak. Bylo mi ho líto, protože vypadal, že ho zasáhli znenadání, v takové chvíli, kdy od života nečekal nic zlého. Ležel rovně, nohy natažené, ale ruce měl spojené, prsty propletené u srdce, jako by se před smrtí snažil zabránit duši, aby mu vyšla z těla. Tvář měl křídově bílou, kůže vypadala jako z mramoru, napjatá na kostech, s černými žílami na krku a na spáncích. Oči měl vytřeštěné a tak černé, že nešlo rozeznat ani panenky. Ústa byla pootevřená a bylo v nich vidět zakrvácené zuby. Chvíli jsem se díval, jak je stavěný, a pak jsem ho chytil u krku za neprůstřelnou vestu a snažil se ho vytáhnout na silnici. Na první pohled mi připadal statný, ale když jsem ho tahal ven z příkopu, překvapilo mě, že nevážil skoro nic, jako bych tahal velký mokrý hadr. Pozorně jsem si prohlédl jeho uniformu, která byla na určitých místech strašně splasklá, jako by už pod ní nebylo tělo, ale jen jeho silueta, tlustá asi jako lepenka. Jak jsem tam tak nehnutě stál s tím ubožákem v ruce, najednou jsem ucítil, jak se v jeho těle něco prudce a divoce hýbe. Vyděsil jsem se a instinktivně jsem ho pustil z rukou. Tělo dopadlo na zem a z vesty – přesně v tom místě, kde jsem ho ještě před chvílí držel – pomalu vylezl velký, obrovský potkan. Měl tlustý, odporně holý ocas, srst celou zmáčenou. Potkan vylezl na denní světlo, zlomyslně se na mě podíval a pomalu, beze spěchu slezl zase do příkopu. Byl jsem jako ochromený, pořád jsem se ještě snažil pochopit, co jsem právě viděl. Zezadu jsem uslyšel hlas jednoho vojáka z úklidové čety. 37
volny pad .indd 37
9.10.2013 18:01:41
„Nikdy je neber za vestu, vevnitř je plno potkanů. To jsou nebezpečný mrchy: žerou lidský maso, a proto jsou silný a agresivní. Vloni potkan jednomu klukovi ukousnul skoro tři prsty... Dělej to, jak říkám: ber mrtvoly jenom za nohy, a než je přivážeš, nakopni je párkrát do břicha, ať ty bestie utečou...“ Nechápal jsem, jestli si ze mě ten týpek utahuje nebo mi prostě jen říká pravdu. V každém případě jsem to od toho dne dělal tak, jak mi řekl. Když byl náklaďák plný, nastoupili jsme a posadili se na lavice po stranách. Před námi ležely mrtvoly naházené jedna na druhé. U těch těl nás nutili i jíst, aby nám v jejich přítomnosti otrnulo. Občas, když náklaďák projížděl zatáčkou, na nás mrtvoly padaly. Ze začátku mi to vadilo, ale potom jsem si zvykl, sundával jsem je ze sebe a házel je zpátky na hromadu. Naučil jsem se s těmi těly zacházet jako s každou jinou bezvýznamnou věcí. Po dvou týdnech mrtvol a potkanů mi řekli, že se můžu oficiálně připojit k sabotérům. V oddílu sabotérů vypadalo všechno chaoticky a na první pohled si někdo mohl myslet, že jsme houf obyčejných lidí, kteří nemají s vojenským životem a armádou nic společného a do války se připletli bůhvíjak. Ve skutečnosti jsme měli svou filozofii, řadu přesně stanovených zákonů a hlavně svůj vlastní způsob chápání války. Jediné, co bylo pro naše nadřízené opravdu důležité, byly výsledky sabotážních akcí a průběžný průzkum terénu, jinak se mohl každý chovat, jak chtěl. Byli jsme naprosto samostatní, museli jsme jen dobře dělat svou práci. Naše skupina byla velice jednotná, připomínala spíš rodinu než vojenský oddíl. To se běžně stává lidem, kteří jsou donuceni být spolu: když člověk s někým sdílí těžké chvíle, vypěstuje si něco jako kolektivní mozek, schopnost rozumět světu, kde osobní pohled ustupuje skupinové mentalitě. Odvedení branci – především ti mladší – jsou často naštvaní, protože se cítí v pasti, zneužití režimem: tyhle pocity mezi ně staví zeď nenávisti a komplikují jim každodenní život. Zvlášť v početnějších oddílech, kde je hodně rozšířená šikana, mezi sebou vojáci nekomunikují, a hlavně nekomunikují s důstojníky. Proto tak často dochází k vnitřním nepokojům: v tu chvíli selžou disciplinární opatření, spousta vojáků se mění v dezertéry a někteří spáchají sebevraždu. Následky bylo jasně vidět právě během válečných akcí: řada oddílů nebyla schopná provést svěřené úkoly, protože vojáci se mezi sebou neznali, báli 38
volny pad .indd 38
9.10.2013 18:01:41
se svých kolegů, často podléhali hysterii, cítili se osamělí a nikomu nevěřili. Mezi námi naopak žádná šikana neexistovala: byli jsme jako bratři, protože každý věděl, že v těžkých chvílích je vždycky lepší mít vedle sebe bratra než nepřítele. Vzpomínám si, že jsem do našeho oddílu patřil teprve několik dní, když jsem se stal svědkem tragického konce jedné skupiny pěšáků. Deset mladých vojáků zemřelo rukou svého kolegy, kulometčíka, který během vojenské operace zešílel a začal střílet na každého, kdo se k němu přiblížil. Když je válka tvrdá a emoční vypětí vysoké, můžou člověku ze stresu zkratovat nervy. Dřív nebo později se to stane každému, i mně se to přihodilo. V takových chvílích je důležité mít oporu v lidech, kteří jsou vám blízcí. Člověk potřebuje někoho, kdo mu řekne vlídné slovo, vyslechne ho nebo ho prostě nenechá, aby se cítil osamělý a opuštěný. Pokud uvnitř skupiny neexistuje silná vazba na ostatní, může být často ten, kdo se ocitne v krizi, hodně nebezpečný a všechno skončí tragédií, přesně jako se to stalo tomu kulometčíkovi. Vzpomínám si, že jsem ho měl chvilku v hledáčku své pušky: viděl jsem mu do tváře, byl zoufalý, měl nepříčetný pohled a pořád řval něco nesrozumitelného, střílel a brečel. Sledoval jsem ho hledáčkem, ale nedokázal jsem ho zabít: přišlo mi nepřirozené střílet na jednoho z našich. Nakonec, vzhledem k tomu, že nereagoval na naše výzvy k zastavení palby, ho výsadkáři museli sejmout. Každý z nás dobře věděl, že pokud chce přežít, musí věřit svým kolegům, ale měli jsme ještě další záchytný bod: kapitána Nosova. Byl jako starší bratr, cítili jsme, že všechno, co dělá, dělá proto, aby nám zachránil kůži, abychom se mohli vrátit živí a zdraví domů, k našim matkám. Nosov patřil ke generaci těch, které staří generálové nazývali „gladiátoři“: říkalo se jim tak, protože hodně vojáků tohohle odvodového ročníku nikdy nezažilo období míru. Jako mladí odjeli na válečnou misi do Afghánistánu, kde začal jejich dlouhý, smutný život. Pendlovali z jedné války do druhé a procházeli bez přestávky všemi krvavými konflikty, které se rozpoutaly na území SSSR před jeho rozpadem i po něm. Nosov bojoval ve všech postsovětských válkách, po nějakou dobu byla jeho posádka umístěna i v bývalé Jugoslávii, kde dělal instruktora speciálních oddílů srbské armády. Když začal konflikt v Čečensku, byl mezi prvními Rusy, kteří tam odjeli. 39
volny pad .indd 39
9.10.2013 18:01:41
Starý Ivanič byl velice zkušený sabotér, a pokaždé když někdo z nás vyslovil jeho jméno, potvrdilo se, že ho znají a respektují i vojáci z ostatních oddílů. Dobře ho znali i nepřátelé, protože když se účastnil války v Afghánistánu, bylo Čečensko ještě součástí SSSR a řada čečenských kluků prožila vojenskou službu právě pod jeho velením. Bylo neuvěřitelné pomyšlení, že stejní lidé – teď už dospělí muži a profesionální vojáci – teď stojí proti nám. Často se stávalo, že někdo z čečenských zajatců poznal v ruských vojácích někdejší spolužáky z vojenské školy, s nimiž byl kdysi ve válce. Sem tam nám Nosov vyprávěl příběhy z války. Nejvíc mě na něm znepokojovalo, že slova, jimiž popisoval všechnu brutalitu a hrůzu toho společenského kolapsu, byla plná něhy, až láskyplná. Vždycky to vypadalo, jako by mluvil o něčem velmi milém, důvěrně známém. I nepřátelé se někdy zdáli být zásadní součástí jeho existence, prvkem, bez něhož jeho život neměl smysl. V hlavě jsem měl o našem kapitánovi dost protichůdné představy: jednou mi připadal moc krutý, téměř nelidský, jindy jsem naopak cítil, že nás má všechny možná raději než sám sebe. Časem jsem pochopil, že pro něj nemá význam ani tak jedinec, jako spíš jeho oddíl, celá skupina. Nezajímaly ho naše osobní příběhy, v každém z nás viděl funkci, byli jsme součástí mechanismu, který má vykonávat přesně stanovené úkoly. To byl jeho způsob, jakým nás měl rád, nemohl si dovolit příliš se bratříčkovat s jednotlivci. Nosov poměrně nerad mluvil o sobě a své rodině, věděli jsme jen, že má sestru, která se jmenuje Rita, a ta mu občas píše. Dopisy pálil hned poté, co si je přečetl, a když to situace dovolovala, požádal okamžitě někoho z nás – často mě –, aby mu napsal odpověď. Psal jí pořád to samé, vyprávěl, jak okouzlující jsou místa, kde právě jsme, jak zapadá slunce a jak krásné jsou řeky, které protékají vysokými pohořími. Zeširoka vysvě tloval, jak těžký je život pro místní lidi, a pak nás někdy požádal, abychom dodali něco svého „pro krásu“, jak říkal. Pokaždé ji ujišťoval, že se snaží držet „od války co nejdál“: určitě jí nepsal, že ve skutečnosti patří k oddílu operujícímu v přední linii, naopak, vymýšlel si historky o nás, jak s ním střežíme nějaký sklad na nějakém klidném místě, někde na ruské letecké základně... O Nosovovi jsme věděli jen to, že nemá domov, nemá manželku a nemá děti. Jeho styky se ženami se omezovaly na večírky, které pořádali někteří spřátelení důstojníci a kterých se účastnily mladé ošetřovatelky a kuchařky. On sám těmto večerům říkal „bordel“ a po každém takovém srazu ho museli 40
volny pad .indd 40
9.10.2013 18:01:41
k našemu oddílu přinést: vracel se polomrtvý, opilý jak zákon káže a na tváři měl škrábance od ženských nehtů. Všichni důstojníci říkali, že Nosov u žen slaví velké úspěchy, protože má „těžký kalibr“. Bylo nás málo a možná i proto jsme k sobě rychle přilnuli. Poprvé jsem ucítil ten silný pocit bratrství, když jsme během jedné z mých prvních bitev šli podél zdi nějakého domu a znenadání jsme byli napadeni. Snažili jsme se dostat na druhou stranu dvora, když vtom proti nám začala pálit skupina nepřátel ze střechy protějšího domu. Projektily na nás jen pršely, cítili jsme, jak na nás padají kousky cihel odlamujících se ze zdi: v okamžení jsme se všichni dali do běhu. I v tom zmatku se nám ale podařilo zůstat v klidu, nikdo nezměnil směr, nikdo nikoho nepředbíhal, přemísťovali jsme se organizovaně: tři kluci dělali zeď, ostatní běželi, pak zase naopak... Byli jsme dokonale sladění, součásti jediného organismu. Běžel jsem s ostatními a pomyslel si, že tenhle pocit je nade všechno, a ta myšlenka mi dodala odvahy. Jistě, na začátku to soužití nebylo tak jednoduché: až do té chvíle měl každý z nás se životem vlastní zkušenosti, a najednou byl nucen žít v pekle, po boku úplně neznámých lidí. Mí kolegové pocházeli z různých částí Ruska a každý už si samozřejmě prožil svůj příběh, ale v konečném důsledku jsme byli všichni poznamenaní obvyklými věcmi: opletačky se zákonem, problematické rodiny, labilní povahy... Nejstarší z nás byl Moskva, který, jak napovídá jeho přezdívka, pocházel z hlavního města. Byl povolán do zbraně s dvouletým zpožděním, jakmile byl totiž plnoletý, utekl z domova, aby nemusel na vojnu, ale nakonec ho, stejně jako mě, sebrali a poslali do války. Další náš bratr byl „Botka“, ten měl za sebou dva tresty ve věznicích pro mladistvé za vykrádání bytů. Ve skutečnosti se jmenoval Viktor, ale svou přezdívku si vysloužil proto, že si nikdy nechtěl sundat boty. Nosov ho vždycky seřval a říkal mu, že jestli si laskavě neumyje nohy, otráví ten smrad dřív nebo později celý oddíl. Botka měl vždycky dobrou náladu a měl fyzičku jako sportovec: byl hbitý jako myš, dokázal se nasoukat do jakéhokoli prostoru, i do toho nejužšího. Další byl Žeňa, díky svým loveckým schopnostem zvaný „Jelen“. Pocházel z Altaje na jižní Sibiři; jeho rodiče byli vzdělaní, matka byla archeoložka, antropoložka nebo něco takového. Jelen byl normální kluk jako ostatní a měl tak úzké 41
volny pad .indd 41
9.10.2013 18:01:42
oči, že když se naštval nebo když nevěřil tomu, co mu člověk říkal, měl místo nich takové škvíry, že mu nebyly vidět ani panenky. Pak tu byl „Naběrák“, pravým jménem Roman. Byl to silák, tak trochu samorost a přežvykoval všechno, co mu přišlo pod ruku, měl pořád hlad. Byl původem z Uralu, pocházel z malé vesničky ztracené kdesi v lesích, na úpatí hor. Říkali mu tak kvůli jeho příjmení, které v ruštině znělo hodně podobně jako slovo „naběračka“. Nakonec tu byl Alexandr, hromotluk, který pocházel z Petrohradu. Třebaže nebyl s to dát dohromady dvě souvislá slova, vždycky strašně moc mluvil a vyprávěl, že se chce stát fotbalistou (taky proto měl přezdívku „Zenit“, podle fotbalového týmu, jemuž fandil). Byl to náš kulometčík, nosil s sebou vždycky kulomet RPK ráže 7,62 a Nosov si z něj dělal legraci, když říkal, že Zenit je „poslední naděje Matičky Rusi“. Mně v Čečensku stejně jako v Podněstří všichni říkali prostě „Kolyma“. Mým úkolem bylo dělat odstřelovače: měl jsem chránit své kamarády při přesunech, podílet se na akcích jako útočník a slídit po nepřátelských odstřelovačích a zabíjet je ve spolupráci s ostatními oddíly. Zkrátka, my ze 76. divize jsme byli skupina svérázných lidí a i přes rozdíly věku, původu nebo společenského postavení se nikdo z nás nikdy necítil sám. Naopak, když na to dnes pomyslím, jediná věc, která nám opravdu pomohla vydržet, bylo najít mezi ostatními někoho blízkého. Někoho, kdo se každý den všemi silami pokoušel dělat úplně stejnou, identickou věc jako my: snažit se zůstat naživu. Při návratu z každé operace jsme s sebou obvykle nosili trofeje: zbraně a munici, které jsme vzali nepříteli. Z toho důvodu měl každý sabotér pár amerických a evropských pistolí, nejvzácnější byl Colt ráže .45 ACP a jeho nerůznější americké klony: mít takovouhle pistoli značilo hodně, znamenalo to, že její majitel je chladnokrevný zabiják, a všichni ho respektovali. Když nějaký mladý voják našel pistoli tohohle typu, okamžitě mu ji vyfoukl někdo, kdo měl větší autoritu, a tak šla zbraň z ruky do ruky, zezdola až nahoru, dokud neskončila u důstojníků z velitelství. Rakouský glock a jeho varianty byly naopak velice oblíbené u vojáků v povinné službě a u profesionálních vojáků ve služebním poměru na dobu určitou. Dobrou pověst měly i pistole ČZ a různé modely německých pistolí. 42
volny pad .indd 42
9.10.2013 18:01:42
Mezi teroristy kromě neuvěřitelného množství zbraní ruské výroby – jako Makarov 9, Stečkin, Tokarev 7,62 – kolovaly také evropské nebo americké kalibry, obvykle .45 ACP, 9 PARA nebo 9x21, nádherná a moc pohodlná zbraň, preciznější a bezpečnější než ruské pistole. Útočné pušky se upravovaly, jak už jsem říkal. Navíc jsme používali bubínkové zásobníky s vyšším množstvím nábojů, zatímco normální zásobníky jsme svazovali po dvou, takže když nám došlo střelivo, mohli jsme je okamžitě vyměnit. Bajonety a bojové nože nepřátel byly skoro vždycky americké, a když jsme mohli, přivlastnili jsme si je: nám se tyhle zbraně moc líbily, protože byly pohodlné a snadno ovladatelné, zatímco ruský bajonet vypadal naopak jako nějaký univerzální nástroj, který člověk může použít na cokoli – pokud chtěl, tak třeba i na instalatérské práce –, jen ne v boji muže proti muži. Z mrtvoly prvního nepřátelského odstřelovače, kterého jsem zabil, jsem si vzal nůž kanadské výroby navržený pro americkou armádu: úplně černý bajonet, krásný, lehký, který se dal snadno nosit a pověsit na opasek. O rok později, když jsem se s jedním mladým Arabem dostal do boje zblízka – naše skupina se právě účastnila osvobozovací mise v jednom malém městě –, mi právě tenhle bajonet zachránil život. Tehdy to se mnou vypadalo opravdu špatně. Právě jsem prohledával podzemní prostory jedné městské budovy: byla tma, nebylo vidět na krok, když jsem najednou uslyšel nějaký zvuk. Bylo jasné, že mou přítomnost zaznamenal i ten druhý: oba jsme začali střílet naslepo, spotřebovali jsme zásobníky svých pistolí, a přitom všechny rány padly vedle. Potom na mě ten zoufalec hodil ruční granát, ale způsobil jen strašný randál. Měl jsem pocit, jako by mi najednou ztěžkla hlava, a v uších mi nepřetržitě pískalo. Vytáhl jsem bajonet a vrhnul se do tmy, tam, kde jsem předpokládal svého protivníka. Mlátili jsme se hlava nehlava: já jsem ho bodal nožem, on se mě naopak snažil zasáhnout pažbou vybité pistole. Když se mi nakonec podařilo z toho podzemí dostat ven a naši vynesli i tělo toho ubožáka, viděl jsem, že jsem ho prakticky rozkouskoval zaživa. Chybělo mu pár prstů, tvář měl plnou otevřených řezných zranění, která krvácela, dokonce jsem mu vypíchl oko. Nepamatuju si, jak jsem zasadil poslední rány, ale na boku neměl ani centimetr neporušené kůže. 43
volny pad .indd 43
9.10.2013 18:01:42
