Resumé | Rozhovory | Zadie Smith mění roli
Zadie Smith mění roli Úspěšná britská spisovatelka Zadie Smith, zahrnována neuvěřitelnými zálohami na své romány a literární práce, získává další nabídky. Kniha The Book of Other People, která vyšla v roce 2008 v nakladatelství Penguin Books byla v těchto dnech uvedena v Německu. Autorka se dostala do pozornosti médií právě u příležitosti tamního vydání stejnojmenné knihy. Do češtiny nebyla antologie zatím přeložena. V předmluvě Vaší antologie The Book of Other People prohlašujete, že font, kterým autor píše na počítači, vypovídá hodně o jeho charakteru. Jaký typ písma používáte vy?
Garamond 12. Je dost zaoblený a vytváří hloubku, kterou mám ráda. Jsem neurotická, co se týče tohoto písma.
Do jaké míry?
Neumím psát žádným jiným fontem. Když dostanu zformátované texty od vydavatele zpět k přepracování, musím ho pokaždé převést zpátky do garmondu, jinak nemohu s textem pracovat.
To myslíte vážně?
Ano, skutečně. Když píši, často mě provází pocit - ještě to není nějak ono. Proto mám na počítači jeden program, který formátuje text tak, jako by to byla již vydaná kniha. Celé to působí vážněji, hotověji. Hodně to souvisí se sebevědomím.
Já osobně nemám pocit, že by vám chybělo sebevědomí.
Psaní je choulostivější věc, než si mnozí lidé myslí.
V raných rozhovorech jste vystupovala jako rozhněvaná a často velmi vynervovaná mladá žena.
To jsou pravděpodobně rozhovory, které se odehrály během „promo-tour“. Bylo mi pětadvacet a často jsem navštívila i deset měst během jednoho týdne, na jehož konci jste přirozeně unavený.
Již po prvním románu Bílé zuby jste se bránila označení „zázračné dítě literatury“. Jak vás kritici nazývali?
Již ten pojem sám o sobě mi připadal vždy divný.
Jste přesvědčenou feministkou?
Ano a moji kolegové se veřejně angažují, hovoří a diskutují, jsou členy PEN klubu. To ale není můj styl. Vše vkládám do svých knih. To je má cesta a způsob vyjádření.
Výtěžek z vaší antologie bude předán nadaci, které podporuje děti v psaní. Sama jste začala psát jako mladá. Také proto, že vás k tomu někdo pobídl?
Vlastní motivace spočívala spíše v tom, že moji rodiče pro to smysl neměli. Ani jeden z nich nestudoval na univerzitě, oba opustili školu velmi záhy. Kdybyste mým rodičům řekli: „Chci být rapperem nebo spisovatelem. Jednoduše by vám řekli: „Oh, okay! Velmi dobře.“ Především moje matka byla velmi liberální.
To se ale také může blížit lhostejnosti.
To ne, měli o mou práci zájem. Byli překvapení až nadšení z toho, co jsme jako děti dělali. Můj otec byl velmi tichý, bílý anglický muž, který se během svého života dostal jen zřídka do kontaktu s uměním a intelektuálním životem, ale výsledkem jeho dvou manželství je pět dětí – jeden malíř, dva rappeři, jeden muzikant, jeden spisovatel.
Sama budete za nedlouho matkou, budete mít své první dítě. Přemýšlíte o tom, jaký vliv to na Vás bude mít jako na spisovatelku?
Přirozeně, přičemž ale vidím dvě stránky. Při vší radosti – každá spisovatelka se dívá na dějiny literátek a pocítí ve svém srdci strach, když jde o děti. Jako teenager jsem byla přesvědčena, že se nebudu nikdy vdávat a mít děti. Nenapadá mě jediná spisovatelka, kterou mám ráda a která by zvládla skloubit své psaní s dětmi, aniž by se z toho nezbláznila nebo by se nezabila.
V čem se vás názor proměnil?
Něco jako…příroda přece jednou zvítězí. Je skutečně výjimečné, jak vás mozek, nebo co to vlastně je, začne řídit.
A ta druhá strana?
Moje švagrová, matka dvou dětí, navštěvuje jeden z těch přípravných kursu. Matky s dětmi zvou nastávající matky a vyměňují si zkušenosti. Během jednoho z těchto setkání řekla entuziasticky jedna z žen - to báječné na tom mít děti je, že člověk se již nemusí o světový mír starat, protože je kompletně
vytížen svým vlastním rodinným životem. Tato představa je pro mě zároveň hrozivá, tak i zajímavá. Není to komické? Že se lidé s příchodem dětí zcela změní, že se jejich pohled na svět smrskne do malinké, sebou posedlé kapsle.
Putujete občas dětskými obchody, dělá vám radost nakupování oblečků a lahviček?
Nakupovala jsem samozřejmě pouze pro naše dítě. Ale abych byla upřímná, byla to právě ta část našeho světa, která mi dlouhou dobu brala chuť mít děti. Nevím sice, jak vypadají dětská oddělení v německých nákupních domech, ale v Anglii jsou tyto obchody právě nacpány těmito věcmi až po strop – až je to skoro toxické – zdraví nebezpečné.
Jaká hloupost?
Je skoro nemožné, najít pro děvče jiné šaty než růžové. Exploze růžových barev. Malá děvčata nosí ve všední den oblečení princezen a víl. A potom existují v nákupních domech kavárny. Sedí tam matka se svými 4-letými dcerami na společné manikúře.
Nic pro vás.
Nechci tyto ženy soudit, pouze nerozumím, co si tím pro své dcery slibují? Co z toho nakonec bude? Každý den trávit hodinu v lázni. Dělat si nehty. Holit si nohy. Make-up. To nikdy nebude brát konce. Moc bych toho nenapsala, kdybych se v dospívání věnovala těmto věcem.
Co Vám zprostředkovala vaše matka?
Moje matka je svébytný jedinec. V jejím životě neexistují věci jako make-up. Co si vzpomínám, byla v jednom kole. Můj otec tu byl pro nás, vařil nám. Teprve jako teenager jsem si uvědomila, že nevedeme typický rodinný život – jaký to dar!
To zní harmonicky.
Vztah s rodiči je vždy složitý, je zcela irelevantní, jak moc se máte rádi. Rodiče přijdou na návštěvu, člověk má jen ty nejlepší úmysly, ale jakmile překročí práh dveří, chcete je zabít, protože říkají něco dobře myšleného. Není jednoduché pokračovat ve vztahu s lidmi, kteří ti něco vnucují.
Během jedné z vašich cest po Německu jste se odmítla nechat fotografovat. Proč?
Protože nevidím jediný důvod k tomu, proč by tomu tak mělo být.
Redaktoři Bildu Vás prohlásili za nevstřícnou.
Ale když je spisovatel muž-vezměme si například Iana McEwana. K dispozici je jen jediné foto, které se tiskne pořád dokola, a všichni jsou spokojeni. V mém případě nedorazil při interview pouze redaktor a fotograf, ale i stylista a maskér. Je pro mě důležité, nepodporovat to, co se lidem již tak vnucuje na každém kroku.
Co tím myslíte?
Je zarážející, co se lidem honí v hlavě, když zjistí, že jsem žena. Zažila jsem lidi, kteří opakovaně otevřeli mou knihu a řekli: „Nikdy bych si nepomyslil, že tak hezká žena může napsat takovou knihu. Znamená to snad, že jsou ženy chytré jen tehdy, když nemají jinou volbu? Nebo že se krása rovná zároveň neschopnosti? Dost jsem si toho vyslechla a pokládám za důležité, věci měnit. Právě jsme napsala esejistickou knihu, která brzo vyjde. Bez autorského fota. Jako teenagera mě nikdy nezajímalo, jak vypadá spisovatelka, kterou jsem ráda četla – rovněž tak jako biografie.
Co vám pomohlo?
Otevřít knihu a najít dobrý obsah. Věty, které vás vyzívají číst dále, které vás povzbuzují, pobízejí k tomu, zkusit něco napsat sám. Jako Elfriede Jelinek. Disponuje zvláštní silou, přísností a zatvrzelostí.
Obdivujete ji?
Bezpodmínečně.
A koho ještě?
Virginii Woolfovou například. Tyto ženy nechaly svou ženskost někde daleko za sebou, co pro mě nemá nic společného s ženskostí, být ženou, nýbrž s uměleckým konstruktem chování, který člověku v ničem nepomůže. Spisovatelky, které to prohlédli, zanalyzovali a překonali, ty obdivuji. Čeká nás ještě mnoho napínavého, žijeme v napínavé době.
Co můžeme čekat?
Zábavu. Pozoruhodné věci. Protože přichází generace feministek, které nepíší z pocitu zlosti, ale na základě pocitu vlastního sebevědomí.
otázky kladla Anne Ameri-Siemens pro Frankfurter Allgemeine Zeitung přeložil Josef Zlamal foto: Wikipedia