zafon_zlom final final
26.10.2006
10:15
Str. 81
81
11. Podzim toho roku přikryl Barcelonu pláštěm seschlého opadaného listí, které vířilo na ulici a šustilo jako hadí kůže. Vzpomínka na noc mých narozenin, od které už uplynula spousta času, mi poněkud zchladila horkou hlavu. Snad sám život se rozhodl nadělit mi pohodový rok prostý jakýchkoliv strastí, jakoby okopírovaných z toho nejtuctovějšího melodramatu, abych tak konečně mohl vyzrát. Sám jsem byl překvapený, když jsem si uvědomil, že už skoro vůbec nemyslím na Claru Barceló ani na Juliána Caraxe, ba ani na toho podivína bez tváře, který byl cítit spáleným papírem a který o sobě prohlašoval, že je postavou vzešlou ze stránek jedné knihy. V listopadu už to byl celý měsíc, co jsem se ani nepřiblížil k náměstí Plaza Real s toužebným přáním zahlédnout v okně Clařinu siluetu. Musím přiznat, že to nebyla tak docela moje zásluha. V obchodě nám začaly lepší časy, a tak jsme s tátou měli víc práce, než jsme stíhali zvládat. „Jestli to tak půjde dál, budeme si muset najít někoho na výpomoc,“ poznamenal otec. „Nám by se ale hodil někdo jedinečný, napůl detektiv, napůl básník, kterému stačí malý plat a přitom se nezalekne nemožných úkolů.“ „Myslím, že vím o vhodném adeptovi,“ řekl jsem. Fermína Romero de Torres jsem našel na obvyklém místě, pod arkádami ulice Fernando. Tulák právě skládal titulní stránku Pondělního listu z roztrhaných kousků, které vylovil z odpadkového koše. Noviny přinášely zprávy o veřejných stavbách a o rozvoji společnosti. „Pane na nebi! Další nádrž? Tihle fašisti z nás udělají národ pobožnůstkářek a pulců.“
zafon_zlom final final
26.10.2006
10:15
Str. 82
82 „Dobrý den,“ řekl jsem tiše. „Pamatujete si mě?“ Tulák ke mně zvedl pohled a na tváři se mu rozzářil široký úsměv. „No ne, to je mi ale milé překvapení! Tak co je nového, drahý příteli? Dáte si se mnou doušek červeného, viďte?“ „Dnes zvu já. Máte chuť? „Aby ne, takový mořský plody bych rozhodně neodmítl, ale když na věc přijde, dám si cokoli.“ Cestou do antikvariátu mi Fermín Romero de Torres vyprávěl všemožné historky, které se mu od našeho setkání přihodily. Barvitě líčil, jak uniká bezpečnostním složkám, a zejména pak podrobně rozváděl epizodu s jistým inspektorem Fumerem, se kterým ho podle všeho pojil dlouhý seznam dalších incidentů. „Fumero?“ zeptal jsem se. Vzpomněl jsem si totiž, že se tak jmenoval voják, který na začátku války zabil v hradu Montjuïc otce Clary Barceló. Mužík celý pobledlý vyděšeně přikývl. Byl vyhladovělý, špinavý a vydával pach vypovídající o životě na ulici. Chudák vůbec neměl tušení, kam ho vedu. Všiml jsem si v jeho pohledu úleku a rostoucí úzkosti, kterou se všemožně snažil maskovat neutuchající upovídaností. Když jsme přišli k antikvariátu, starostlivě se na mě podíval. „Prosím, pojďte dál. Tohle je antikvariát mého otce. Chci vás představit.“ Tulák se stáhl do sebe a proměnil se v roztřesený hadrový uzlík. „Ne, kdepak, to v žádném případě. Nejsem vhodně upraven a tohle je slušný podnik. Ještě vám udělám ostudu...“ Otec přišel ke dveřím, zběžně si tuláka prohlédl a úkosem se na mě podíval. „Tati, tohle je Fermín Romero de Torres.“ „Služebník,“ řekl tulák téměř třesoucím se hlasem. Otec se na něj klidně usmál a napřáhl k němu ruku. Tulák se ji neodvážil stisknout, tolik se styděl za svůj vzhled a za špínu, pod kterou ho prakticky nebylo vidět. „Poslyšte, bude lepší, když teď půjdu,“ koktal. Otec jej lehce chytil za paži. „Nic takového. Syn mi říkal, že dnes poobědváte s námi.“
zafon_zlom final final
26.10.2006
10:15
Str. 83
83 Ohromený tulák se na nás vyděšeně podíval. „Co kdybyste si u nás nejdřív dal pořádnou teplou koupel?“ řekl otec. „Pak, budete-li chtít, můžeme zajít do restaurace.“ Fermín Romero de Torres zadrmolil něco nesrozumitelného. Otec se nepřestával usmívat a zavedl ho ke vchodu do domu. Musel ho za sebou po schodech až do bytu skoro vláčet. Já jsem mezitím v obchodě zavřel. Stálo nás to spoustu přemlouvání, než jsme ho přesvědčili, aby odložil hadry a vlezl do vany. Nahý připomínal oběť války. Třásl se jak neopeřené kuře. Na zápěstí a na lýtkách měl hluboké jizvy. Rovněž hrudník a záda měl zjizvená, až se člověku svíralo hrdlo. S otcem jsme se na sebe překvapeně podívali, ale neřekli jsme nic. Tulák se nechal mýt jako malé dítě. Byl vystrašený a celý se třásl. Když jsem pro něj hledal vhodné oblečení ve skříni, slyšel jsem otce, jak na něj bez ustání mluví. Našel jsem oblek, který už otec skoro nenosil, starou košili a také spodní prádlo. Z věcí, ve kterých tulák přišel, se nedalo použít nic, ani boty. Vybral jsem mu jedny, které otec nenosil, protože mu byly malé. Hadry jsem zabalil do novin, a to včetně spodků, které barvou připomínaly uzené klobásy. Všechno jsem to hodil do koše. Když jsem se vrátil do koupelny, otec zrovna Fermína Romero de Torres holil. Ten byl bledý a voněl mýdlem. Vypadal o dvacet let mladší. Ti dva se už očividně spřátelili. Fermín Romero de Torres poněkud pookřál, snad pod vlivem soli do koupele. „Povím vám, pane Sempere, že osud mi přisoudil dráhu ve světě mezinárodní špionáže, ale mou opravdovou vášní byly humanitní vědy. Už jako malého chlapce mě přitahovala poezie. Přál jsem si být Sofoklem nebo Virgiliem. Mně totiž tragédie a mrtvé jazyky nahánějí husí kůži. Ale můj otec, dej mu Pánbůh věčnou slávu, byl poněkud omezený prosťáček a vždycky si přál, aby se jedno z jeho dětí dalo k četnictvu. Bylo jasné, že žádnou z mých sedmi sester tam rozhodně nevezmou. A to i přesto, že byly poněkud vousaté, což je typické pro všechny ženy v naší rodině z matčiny strany. Můj otec mě přiměl, abych mu u smrtelného lože přísahal, že pokud se nestanu přímo strážníkem, tak ze mě bude alespoň úředník, a že se zcela vzdám poezie. Já jsem ze staré školy, mám za to, že člověk musí otce poslechnout, i když je to osel, však mi rozumíte. Ale nemyslete si, že jsem při svém dobrodružném životě zcela zanedbával intelektuální růst. Mám toho dost
zafon_zlom final final
26.10.2006
10:15
Str. 84
84 načteno a klidně bych vám mohl zpaměti odrecitovat vybrané úryvky ze hry Život je sen.16“ „No tak, šéfe, buďte tak hodný a vezměte na sebe tohle oblečení. O vaší vzdělanosti tu nikdo nepochybuje,“ řekl jsem, abych otce vysvobodil. Fermínu Romero de Torres se oči zalily slzami vděčnosti. Vylezl z vany a zářil čistotou. Otec ho zabalil do nové osušky. Tulák se tetelil blahem, když na kůži pocítil dotek čisté látky. Pomohl jsem mu s oblékáním. Šaty mu byly o dobrých deset čísel větší. Otec si odepnul opasek a podal mi ho, abych ho dal tulákovi kolem pasu. „Jste jako ze škatulky,“ řekl otec. „Nemám pravdu, Danieli?“ „Leckdo by si pomyslel, že jste filmová hvězda.“ „Ale jděte. Už to není, co to bývalo. O ty svý herkulovský bicepsy jsem přišel ve vězení a potom...“ „Mně ale připadáte jako Charles Boyer, jste stejný typ,“ namítl otec. „To mi připomnělo, že jsem vám chtěl něco nabídnout.“ „Já pro vás, pane Sempere, třeba i zabiju, když to bude nutný. Jen řekněte jméno a já toho chlápka bezbolestně oddělám.“ „To zas není třeba. Já jsem vám chtěl jen nabídnout práci v antikvariátě. Jde o to vyhledávat vzácné knihy pro naše zákazníky. Dalo by se říci, že je to jakési místo literárního archeologa. K tomu je třeba ovládat klasiky stejně jako základní techniky šmelinářství. Nemohu vám dát velký plat. Zatím. Ale stravovat se budete s námi. A než vám najdeme podnájem, můžete bydlet u nás, pokud budete chtít.“ Tulák nás oba bez hlesu pozoroval. „Tak co mi povíte?“ zeptal se otec. „Přidáte se k nám do týmu?“ Chtěl jsem něco říct, ale vtom se Fermín Romero de Torres rozplakal. Za první plat si Fermín Romero de Torres pořídil parádní klobouk, nepromokavé boty a navíc si umínil, že nás s otcem pozve na specialitu z býčího masa, kterou vždy v pondělí měli na jídelním lístku v restauraci nedaleko arény Plaza Monumental. Otec mu sehnal pokoj v penzionu na ulici Joaquín Costa. Díky přátelství naší sousedky Merceditas s majitelkou bylo možné obejít předpisy a vynechat vyplňování lístku pro policii s údaji o ubytovaných
zafon_zlom final final
26.10.2006
10:15
Str. 85
85 hostech. A tak byl Fermín Romero de Torres uchráněn před chapadly inspektora Fumera a jeho nohsledů. Občas se mi vybavil pohled na příšerné jizvy, které pokrývaly Fermínovo tělo. Cítil jsem pokušení zeptat se na to. Obával jsem se, že s tím bude mít co do činění právě inspektor Fumero. Ale z výrazu nebohého Fermína jsem jasně vytušil, že se na dané téma nemám raději vůbec vyptávat. Však on nám to jednoho dne poví sám, až bude vhodná příležitost. Každé ráno v sedm hodin na nás Fermín čekal u antikvariátu. Vždy pečlivě upraven a s úsměvem na rtech. Byl odhodlán pracovat bez přestávky dvanáct i více hodin. Fermín objevil podmanivou chuť čokolády, které zcela propadl, a to gestem hodným antické tragédie. Výsledkem bylo, že trochu přibral na váze. Pokaždé byl hladce oholen, vlasy měl sčesané dozadu a vždy používal brilantinu. Aby držel krok s módou, nechal si narůst tenký knírek. Třicet dnů poté, co se vynořil z vany, byl bývalý bezdomovec k nepoznání. Ale i přes tuto velkolepou proměnu nás Fermín Romero de Torres doslova ohromil něčím úplně jiným. A sice při práci. Měl instinkt detektiva, díky kterému mohl jednat s přesností chirurga. Zpočátku jsem považoval zmínky o jeho detektivní kariéře jen za výplod horečnatých fabulací. Fermín dokázal vyřešit i ty nejnemožnější požadavky během pár dní, někdy mu stačilo i pár hodin. Nebylo knihy, o které by nevěděl. A stejně tak věděl i o vhodných způsobech, jak ji získat za příhodnou cenu. Uměl se během chvilky vetřít do soukromých knihoven paniček ze třídy Avenida Pearson či do rozličných spolků. Vydával se za různé osoby a vždycky se mu podařilo dosáhnout toho, aby mu nějaké knihy buď věnovali, nebo prodali za pár babek. Proměna bezdomovce v příkladného občana byla přímo zázračná. Byl to typický příběh, jaký s chutí vyprávějí kněží v chudých čtvrtích, aby tak doložili nekonečné milosrdenství Boží, ale který vždy zní až moc dokonale, než aby to byla pravda. Stejně jako přípravky na růst vlasů inzerované na tramvajových zastávkách. Tři a půl měsíce poté, co Fermín začal pracovat v našem antikvariátu, nás jednou v neděli ve dvě v noci probudil telefon. Byla to majitelka penzionu, ve kterém Fermín bydlel. Přeskakujícím hlasem řekla, že pan Romero de Torres se zamkl ve svém pokoji a že křičí jako blázen, buší do stěn a vyhrožuje, že pokud někdo otevře dveře, podřeže si krk rozbitou lahví. „Nevolejte policii, prosím vás. Hned budeme u vás.“
zafon_zlom final final
26.10.2006
10:15
Str. 86
86 Okamžitě jsme se vydali na ulici Joaquín Costa. Noc byla chladná. Foukal ostrý vítr a obloha byla černá jako dehet. Proběhli jsme kolem několika domů a nevšímali si pohledů ani šepotu, který se ozýval z průchodů, jež byly cítit močí a uhlím. Došli jsme na roh ulice Joaquín Costa, táhnoucí se jako spára mezi zčernalými úly, které ji po stranách lemovaly. Nejstarší syn majitelky penzionu nás už čekal před domem. „Volali jste policii?“ zeptal se otec. „Zatím ne,“ zněla odpověď. Vyběhli jsme po schodech do druhého patra. Pochmurné, špinavé schodiště bylo jen stěží vidět ve slabém naoranžovělém světle, které vydávaly žárovky znaveně visící z obnažených drátů. Doňa Encarna, vdova po veliteli četnictva a majitelka penzionu, stála ve dveřích. Byla zahalená do blankytně modrého župánku a na hlavě měla natáčky. „Koukněte, pane Sempere, tohle je slušný podnik lepší kategorie. Zájemců je víc než dost, takže vůbec nemám zapotřebí snášet podobné výstupy,“ spustila, zatímco nás vedla chodbou, ve které to bylo cítit vlhkem a čpavkem. „Já vás chápu,“ drmolil otec. Křik Fermína Romera de Torres otřásal stěnami chodby. Z pootevřených dveří vykukovaly polekané tváře typických obyvatel penzionů, na nichž je vidět, že se stravují vodnatými polévkami. „No tak, jděte spát, sakra, tohle není žádný kabaret,“ rozčilovala se doňa Encarna. Zastavili jsme se před dveřmi Fermínova pokoje. Otec lehce zaklepal. „Fermíne? Jste tam? Tady je Sempere.“ Z pokoje se ozvalo zavytí, až mi tuhla krev v žilách. Dokonce i doňa Encarna se přestala tvářit jak guvernantka a přitiskla si ruce k srdci, které se skrývalo pod několikerými vrstvami načechraných volánků. Otec znovu zaklepal. „Fermíne? No tak, otevřete mi.“ Fermín znovu zavyl. Vrhl se proti stěně a sprostě nadával. Křičel tak dlouho, až úplně ochraptěl. Otec si povzdechl. „Máte klíč od pokoje?“ „No to víte, že mám.“
