Ohlasy na výstavu Postiženi normalitou

KULTURA Strana 2

HISTORIE Strana 6

Ohlasy na výstavu Postiženi normalitou

Unikátní WÜrtzova sbírka

JEDLOVÉ NOVINY LET V DOBRÉ SPOLEČNOSTI

PONDĚLÍ 16. PROSINCE 2013

CENA NEVYČÍSLITELNÁ

ZÁVISLÝ VÝJIMEČNÍK – DALŠÍ ČÍSLO NEČEKEJTE

Osobnost Augustina Bartoše PETR KOLÁŘ VYŠEHRAD Augustin Bartoš (1888–1969) byl přední český pokusný učitel, speciální pedagog a spisovatel. Narodil se v chudé rodině v  Červeném Kostelci a po absolvování místní obecné a  měšťanské školy vystudoval učitelský ústav v Hradci Králové. Po maturitě působil na školách v okol a nakonec se stal učitelem v hradecké chlapecké výchovně. V  roce 1920 přesídlil do Prahy, kde po čtvrt století, jakožto vrchní ředitel Jedličkova ústavu, určoval jeho další směřování a  rozvoj. Po skončení druhé světové války odešel z Jedličkova ústavu a byl jmenován pražským městským inspektorem. Na přelomu čtyřicátých a padesátých let pomáhal vyučovat nápravnou

pedagogiku, předchůdkyni pedagogiky speciální, na nově založené Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy. Za svůj život vydal skoro 20 knižních publikací a napsal 2 filmové scénáře. V odborných i  populárních časopisech uveřejnil na 200 příspěvků, ať už u nás, nebo v zahraničí. Jejich přesný počet nebyl nikdy spočítán. U mnoha dalších prací mu bylo po roce 1948 odmítnuto jejich vydání. Bartošovo jméno upadlo za komunismu v zapomnění a dodnes se z něj zcela nevynořilo První inovace Poprvé se zapsal do dějin pedagogiky krátce po svých studiích díky působení na obecných školách v okolí Hradce Králové. Zde prosadil a pokusně zavedl

nový výchovný koncept – ruční práce. Organicky je začlenil do běžné výuky, ba co víc, učinil je jejím středobodem. Ruční práce dle něj měly být základem veškerého vyučování. Na nich se mělo stavět, z  nich se mělo vycházet. Měly být základem všech předmětů a přitom neměly být předmětem jen samy o sobě, bez smysluplné náplně. Tyto ruční práce totiž měly stát na tvořivé práci dětí, na jejich hře. Práce, která není prací tvůrčí, byla podle Bartoše prací neradostnou. Navíc ruční práce mají mnoho vedlejších pozitivních efektů. Zlepšují tělesnou koordinaci, pěstují trpělivost a  zvyšují schopnosti soustředění. Podněcují tvorbu technických dovedností jako takových, ale také probouzejí u dítěte umělecké schopnosti a nadání. Augustin Bartoš ovšem nebyl jen teoretikem. Praktickým pokus-

ným vyučováním na školách, zejména v malotřídce v obci Suchá, dokázal tento koncept uvést v život, a to s výbornými výsledky. V Jedličkově ústavu Dvacátá léta přinesla další významné výsledky, díky nimž se stal Bartoš známým i za hranicemi Československa. V  knize Dětská organizace (1926) plasticky líčí počátky, vznik i fungování tzv. Samosprávy v Jedličkově ústavu. Dětem byla přiznána vpravdě nemalá míra autonomie, zvláště pak ve finanční rovině, která s sebou ale rovněž přinášela nemalé závazky a velkou odpovědnost. Na konci popisovaného procesu pak existovala velká funkční organizace, která provozovala široké spektrum převážně kulturních aktivit, které jí přinášely nemalý peněžení zisk. Pedagogové stáli stranou.

Ve svém nejvýznamnějším díle Automobil vychovatelem (1931) Bartoš popisuje, jak se podařilo zařídit pravidelné jízdy automobilem mimo prostory ústavu. Děti se na jízdu připravovaly s  předstihem ve všech předmětech. Např. počítaly vzdálenost, spotřebu benzinu, studovaly historii míst, která měly navštívit, atd. Při jízdě poznávaly okolí a na vybraných místech probíhala další výuka. Byla to svým způsobem první pojízdná škola v přírodě. Zájezdy byly i  vícedenní. Přespávalo se v  přírodě. Automobil se tak stal přímým prostředkem výchovy a  vzdělávání. Bartoše lze považovat za  jednoho z  průkopníků něčeho, co dnes nazýváme projektovým vyučováním. Pokračování na straně 4

Anketa mezi zaměstnanci

DOX postižen normalitou strana 2 Žít a neužívat si umění by bylo pro společnost velikou ztrátou. A dělat umění ve spojení s fenoménem postižení je rozhodně odvážný krok. Kdo jiný by se měl tohoto společenského úkolu chopit než ten, kdo zastupuje vzdělávání, kulturu a společenský život mladých lidí s postižením již déle než 100 let, tedy Jedličkův ústav. Již před nějakým časem jsem si říkala, že až bude „Jedličkárna“ opět slavit něco významného, určitě to musí uspořádat v Centru současného umění DOX, tak jako Václav Havel své poslední narozeniny, Karel Schwarzenberg prezidentskou kampaň a řada umělců či studentů své individuální projekty. Andrea Hutková

Kam by měla podle vás Jedle směřovat? Zeptali jsme se několika zaměstnanců. strana 4

Dokument v České televizi

Unikátní sbírka Mezi světovými válkami vznikla v Německu ojedinělá umělecká kolekce s tematikou postižení. Část tzv. Würtzovy sbírky je už desítky let v Jedli. strana 6

Od jara do podzimu 2013 vznikal v produkci České televize dokumentární film o Jedli. Jmenuje se Lásky s vůní Jedle a premiéru měl na obrazovkách ČT2 v pondělí 2. prosince. Režisérem je Karel Koula a podle reakcí diváků lze říci, že v ytvořil dílo, které má pozitivní ohlas. Přestože tedy občas nepřálo počasí a pan režisér nebyl zrovna z nejdochvilnějších, dokázal se sv ým štábem v ytvořit pestrý a pravdiv ý obraz o životě lidí z Jedle.

Poslední slovo Jana Pičmana Ředitel JÚŠ se ohlíží za dvaceti lety svého působení, ale zároveň se zabývá otázkou budoucnosti Jedle a jejího významu. strana 7 FOTO: PETR HRUBÝ

Na úsvitu nové techniky

Nekatastrofická zpráva RADKA KVAČKOVÁ novinářka Lidových novin Když se chystám psát jakousi situační zprávu o Jedličkově ústavu, tuším, že se očekává zpráva katastrofická. Katastrofy dělají totiž noviny atraktivnějšími. Zatímco před listopadem 1989 po mně chtěli moji nadřízení ve Svobodném Slově, kde jsem pracovala, jenom pozitivní zprávy a velice nelibě nesli, když jsem něco kritizovala, po Listopadu se situace obrátila. Nekritizovat znamená nudit, nudit znamená neprodat.

Vědecký pokrok a moderní technologie slibují výraznou pomoc pro lidi s postižením. O vynálezech dneška i budoucnosti. strana 8

Radek Musílek

Britský princ Edward s manželkou Sophií navštívili 14. března 2013 Jedli

Jsem ale ve věku, kdy už člověk nevidí věci černobíle, a s jednoznačnými soudy mám trochu potíže. Proto mohu jen těžko napsat to, s čím například Miloš Zeman kdysi prorazil do JEDLOVÉ NOVINY ROČNÍK I — ČÍSLO 2 (2)

politiky: že české školství nestojí za zlámanou grešli a lépe jsou na tom se vzděláváním i v Afganistánu. Něco podobného znělo zajímavě, ale nebyla to pravda ani tenkrát. Školství u nás České školství není špatné. Ve skutečnosti jde přibližně po stejné cestě jako ostatní vyspělé země, jen s určitým zpožděním, které už ale prakticky dohonilo. Mám na mysli počet vysokoškolsky vzdělaných lidí. V západních zemích došlo k masifikaci vysokoškolského vzdělávání už někdy koncem šedesátých let, u  nás o  třicet let později. Na vysokou školu dnes odchází téměř polovina populačního ročníku, což je v zásadě dobře, i když to, jako všechno na světě, přináší i některá negativa. Vysokoškolský diplom už neznamená totéž, co znamenal

kdysi, a i zaměstnavatelé to vědí. Tak jako jinde, i  u  nás dostaly školy víc volnosti, aby mohly uplatnit svoje vlastní recepty na úspěch. I to má svoje negativa, ale v zásadě je to nejspíš správně. Žák už také není jenom materiál určený ke zpracování, ale aspoň v proklamativní rovině někdo, kdo si zaslouží individuální přístup. Zaplať pánbůh za to. Když nic jiného, je na co se odvolávat. Přístup k handicapovaným Poměrně výrazně se změnil přístup k handicapovaným, kteří už nejsou vykazováni do specializovaných zařízení, ale prostě jenom zváni s  tím, že v  těchto zařízeních dostanou v  určitém směru víc než jinde. Rozhodnutí, jestli nastoupí do školy za rohem, nebo do Jedličkova ústavu, je na nich. Jistě, někteří nadávají na státní maturity, které se ale teprve vyvíjejí. Mají však jednu

NAVŠTIVTE NÁŠ FACEBOOK Jedličkův-ústav-a-školy/187536640755

nezpochybnitelnou výhodu: už nikdo nemůže říkat, že maturita z té či oné školy má nulovou cenu. Je tu prostě určitá nepodkročitelná laťka a taky srovnání.

nadané a méně nadané. Už proto, že něco takového nemůže být v tak nízkém věku zřejmé. A i v té první republice se vážně uvažovalo o jednotném školství.

Udělali jsme tedy v  oblasti vzdělávání nějakou zásadní chybu? Osobně se domnívám, že ano, a  to už v  prvních dnech devadesátého roku, když tehdejší ministr školství Milan Adam vrátil do života víceletá gymnázia. Myslel to dobře. Do primy odcházeli jedenáctiletí za první republiky. První republika byla demokratická, tož to rychle vraťme. Přesně to byl ale ten moment, kdy jsme se vydali zpátky namísto dopředu. Dodnes nás mezinárodní experti na vzdělávání plísní, že praktikujeme segregaci neboli oddělené vzdělávání. V civilizovaném světě se totiž nepovažuje za správné, aby se už v páté třídě dělily děti na

Našly by se i  další problémy, jako je pořád málo efektivní způsob výuky angličtiny a cizích jazyků vůbec (proč tak málo škol využívá učebnice, které přinášejí angličtinu i do předmětů, jako je zeměpis nebo matematika?). Proč nemůže ten, kdo na studijním oboru středního odborného učiliště vypadl u maturity, získat aspoň výuční list? Nebo proč se žádná naše univerzita ještě neprobojovala v mezinárodních žebříčcích kvality aspoň do první stovky?

WWW.NADACEJU.CZ

Přesto je třeba říct: školství v Česku je na slušné úrovni a je tu i nemálo pozoruhodných škol, jako například Jedličkův ústav. Ať žije!

PŘEDPLATNÉ 241 083 100 Německo, Rakousko 1,80 € | Slovensko 1 €

KULTURA

2 SPOLUPRÁCE

Pondělí 16. prosince 2013

JEDLOVÉ NOVINY

UMĚNÍ

DOX postižen normalitou

Tranzitní program

Dokončení ze strany 1

J

iž od roku 1995 realizují v úzké spolupráci občanské sdružení Asistence a Jedličkův ústav a školy Tranzitní program. Tento program vnikl z potřeby pomoci studentům střední Praktické školy JÚŠ při přechodu ze školy do dalšího života, aby mohli pracovat a žít aktivním životem ve společnosti, a byl také podnětem ke vzniku sdružení Asistence. Nyní je Tranzitní program otevřen i studentům dalších středních škol JÚŠ, stejně jako jeho absolventům, kteří pokračují ve studiu na dalších speciálních středních školách. Sdružení Asistence reagovalo především na potřeby studentů JÚŠ i vznikem dalších služeb. Dnes nabízí také službu Podporované zaměstnávání a službu Osobní asistence, a to nejen studentům či absolventům JÚŠ, ale také dalším lidem s tělesným a kombinovaným postižením. Tranzitní program se nejvíce věnuje budoucímu uplatnění studentů. S tím jsou spojeny praxe, nejlépe na běžných pracovištích. Dále sleduje oblast samostatnosti studentů a využívání vhodných služeb, podpory v komunitě a také vztahů ve společnosti, aktivní trávení volného času a oblast bydlení. V současné době je Tranzitní program realizován v rámci projektu Moje kariéra, který je zacílen na zavedení metod „plánování zaměřené na člověka“, jež vychází z metody Myšlení zaměřené na člověka. Projekt Moje kariéra je financovaný z prostředků ESF prostřednictvím Operačního programu Lidské zdroje a zaměstnanost a ze státního rozpočtu ČR. Jana Anderlová

Grafické studio Maturus

V

ANDREA HUTKOVÁ externí pracovnice PR

V

iděla jsem určitou podobnost pražské Jedle a pražské moderní galerie DOX. Oba velké subjekty s odvahou ukazovaly vedle sebe mnohdy neslučitelné světy. Kolem roku 2012 se mi splnil sen. S Janem Pičmanem jsme absolvovali první schůzku s ředitelem DOXu a sdělili mu celý nápad i  s  konceptem, který on se svými lidmi nadšeně přivítal. Nastala nekonečná euforie. Začala usilovná práce dlouhé fronty lidí, kteří se nechali unést nápadem, že Jedle a její díla budou viset, stát, ležet i popojíždět právě v moderním DOXu, vedle děl jiných zajímavých umělců s postižením i bez. Třásli jsme se, aby ta společná výstava nevzbudila příliš emocí kvůli nějakému kontroverznímu dílu. Těšili jsme se na slíbené české i zahraniční umělce. Bylo jasné, že v určité chvíli budeme muset ponechat práci na výstavě kurátorům, pracovníkům public relations a kreativcům z DOXu. Protože jsme si nepřáli jen použít ten velkolepý prostor galerie, ale také prolnout, otevřít se jejich zkušenostem, učit se od nich.

září do Maturu nastoupili čtyři noví kolegové. Pobudou s námi půl roku a poté se rozletí do světa, aby se proslavili jako grafici, sazeči, typografové nebo weboví designéři.

Co je vlastně tahle společnost zač? Maturus je především grafické studio. Živíme se zakázkovou grafikou, prodejem novoročních přání a kalendářů. Každý půlrok přijmeme čtyři nové kolegy do tranzitního programu, vyučíme je v grafickém řemesle, seznámíme se všemi důležitými programy, zasvětíme do tajů tisku a pootevřeme jim dveře do světa grafického designu. Noví kolegové se už od samého začátku angažují v grafických zakázkách, protože praxí se nejlíp učí. Maturus vznikl ve spolupráci s Nadací Jedličkova ústavu a projektem Rok jinak. Cílem společnosti je především zlepšit postavení handicapovaných na trhu práce. Držte nám palce a objednejte si letošní krásné novoročenky z našeho katalogu. Více na www.maturus.cz. Krystína Plíhalová

Mateřská školka

J

edle si prošla období, kdy mateřskou školu měla, i  roky bez ní. Momentálně k nám opět patří, i když tak trochu jinak. A mnozí možná ani nevíme, kde ji hledat. Poměrně nedávno, v roce 2007, jsme získali jakési exteritoriální území v podobě speciální mateřské školy v ulici Sevřená. Není však na rozdíl od zbytku Jedle určena dětem s tělesným postižením. Ani by to nešlo, protože není bezbariérová. Chodí sem především děti s logopedickými vadami, poruchami pozornosti a Aspergerovým syndromem. Tvoří ji tři dřevěné pavilony z počátku třicátých let 20. století. Navenek hodně podobné těm, ve kterých se odehrává děj filmu Obecná škola. Školka má tři třídy po deseti dětech, které ale přímo v Jedli můžete někdy také potkat. Třeba když jdou do bazénu. Radek Musílek

Sdružení PROTEBE

K

olem Jedličkova ústavu a škol vzniklo neformální uskupení neziskových organizací, zvané Centrum služeb Vyšehrad. Jeho součástí je i  občanské sdružení PROTEBE. Bylo založeno v roce 1994 s cílem pomáhat tělesně, mentálně a sociálně handicapovaným dětem a mládeži v integraci do společnosti. Nabízíme dětem prostřednictvím mnoha aktivit smysluplné využití volného času, rozvíjíme a prohlubujeme jejich zájmy. Naše práce má charakter pravidelné klubové činnosti i jednorázových akcí (tábory, víkendové pobyty pro děti i rodinné příslušníky s tematickým zaměřením, např. cvičení jógy nebo zumby, organizace šachových turnajů a mezinárodních setkání, včelařský kroužek, přednášková činnost o včelách a integrační ples). Každoročním vyvrcholením naší činnosti jsou letní integrační a šachové pobytové tábory a podzimní týdenní setkání mládeže integračního zaměření z několika evropských zemí (Nizozemsko, Belgie, Maďarsko, Polsko, Slovensko Zdena Kapicová

O DOXu na Facebooku

S

ociální sítě přinesly ohlasy především na fotografie ze slavnostní vernisáže výstavy Postiženi normalitou. Kromě osobních vzkazů a pochval vizáže jednotlivých účastníků se daly vyčíst i první reakce na vystavená díla. Přestože čtrnáct lidí zprávu „lajkovalo“ palcem nahoru a osm informace sdílelo dál na svých profilech, objevily se i komentáře typu: „Hnusný exponáty …“, „ … co to má být za hnus?“ nebo „ … nelíbí, … hnus!!!“ Některá díla byla kontroverzní a někomu jen těžko dávalo smysl, proč byla do výstavy zařazena. Radek Musílek

V polovině září po sto dnech výstava pomalu končí. Sedím s ředitelem Jedličkova ústavu v lehce pochmurné náladě a vzpomínáme. DOX ukázal ve svých prostorách dosud nezveřejněná díla ze sbírky Jedličkova ústavu. Malby Lhotákovy schovanky bez ruky, obrazy profesora Jedličky, unikátní sbírku sběratele Würtze, pár literárních děl Jedličkova ústavu. Nemalý prostor k tématu handicapovaných dostali zahraniční umělci, kteří patří v  Evropě mezi ty vkusnější a jež DOX je přizval ke spolupráci. Mnozí z nich se orientovali pouze na díla o  lidech s  postižením. Stejně jako kdysi Würtz, který svou sbírku za války v Jedli ukryl před nacisty. DOX připravil vernisáž s doprovodným programem, přiměl hosty k  interaktivitě i  pohledu do kybersvěta. V Evropě pravděpodobně nikdy nebyla tak rozsáhlá výstava k tematice postižení. Na první pohled vše působí velmi uspokojivě. Ovšem „to“, co potencionální návštěvník čte z  pozvánky na výstavu, možná není „to“, co od výstavy očekává. Třeba si přeje vidět a cítit volnost umění, touží hlouběji pochopit díla, být šokován, měnit názor, potřebuje se identifikovat, nechat se inspirovat a hlavně prožít emoce. A až půjde domů, tak si výstavu dokola přehrávat. Na této výstavě, která nakonec nesla název Postiženi normalitou, ono „to“ ale nejspíš

nenajde. Kam se všechno „to“ podělo? Proč je výsledek finálně tak průměrný? Nemohu se, především jako kurátorka za Jedličkův ústav, oprostit od děl, která tam zákonitě patřila, ale z nevysvětlitelných důvodů bez varování vypadla z konečné verze výstavy. Naše připravené sociální spoty, černý humor lidí s postižením, kreslené stripy na téma bariér mezi lidmi, série dokumentárních fotografií a  filmů bývalých i současných studentů Jedličkova ústavu, sbírka unikátních starých fotografií od počátků JÚ, články plné velmi silných osudů lidí s  postižením, které dal dohromady Radek Musílek, to vše zapadlo. Energie, nadšení, finance, stres a  velké očekávání se rozplynuly vernisáží, kde jsme jako partneři a  hlavně autoři projektu nedostali adekvátní prostor. Pan Anděl, dramaturg DOXu, rozhodl bez nás finální podobu výstavy dávno před posledními schůzkami. Konkrétně u našich děl se bál, abychom někoho neurazili nebo nevnucovali návštěvníkům svůj názor. Tak je tam zkrátka nedal. Byl to šok. A já si tolik přála, společně s kolegy, ukázat právě opak. Zveřejnit názor lidí z Jedličkova ústavu, respektovat umění života s  postižením a přiblížit fenomén postižení odvážněji. V DOXu se nám to nepodařilo, možná jsou v něm lidé příliš postiženi normalitou.

UMĚNÍ

Výstava očima Jana Pičmana když zlobí, že nejsou normální, po lidi odmítající cokoliv neznámého jako nenormální.

JAN PIČMAN ředitel JÚŠ

V

nímám různé reakce, to je dobře. Kdyby to všichni viděli stejně či papouškovali stejné, něco by tu smrdělo. Vím, že jsme zpočátku chtěli udělat výstavu o Jedli. Šli jsme s tím nápadem do Národního muzea. Mohli to tam uskutečnit. Ale jednání s vedením NM bylo těžkopádné. Půl roku nikdo neodpovídal, nikdo nechtěl rozhodnout, a přitom jsme viděli, jak čas běží. Zkusili jsme DOX. Tam bylo přijetí zcela opačné. Šéfové byli nadšeni, téma se jim zjevně líbilo. Začali jsme spolupracovat s nimi. Ač nás hned na začátku upozornili, že výstava o Jedli by bylo na DOX málo, že je potřeba najít širší zarámování, trochu jsme to „přeslechli“. Zůstala v nás více či méně představa, že v DOXu bude výstava o Jedli. Možná jsme to i někomu takto řekli. Ten, kdo šel do DOXu na výstavu o JÚŠ, byl trošku rozpačitý. Cizí a nezasvěcení, kteří šli do DOXu na výstavu o postižení, a navíc byli zvědavi, jak lze téma uchopit, byli možná nadšeni. V Prague Post se pod názvem Tyranie normality objevila začátkem června pěkná recenze od Mimi Fronczak Rogers: „Průlomová výstava zkoumá stigmatizaci postižení. Existuje snad relativnější pojem, než je slovo normální? V české společnosti je tohle slovo používáno k označení čehokoliv neobvyklého. Od rodičů, kteří říkají dětem,

Být normální je považováno za pozitivní a zbožštění této kvality odsouvá stranou každého stojícího mimo hlavní proud. Ať již z důvodu jeho fyzického postižení, etnického původu, nebo nekonformních postojů. Výstava Postiženi normalitou v centru DOX je první výstavou současného umění v České republice, která vychází z tohoto konceptu, tak hluboce zakotveného v místním jazyce, a zkoumá ho ve vztahu k postižení. Impulzem ke vzniku výstavy bylo 100. výročí Jedličkova ústavu a škol v Praze, nejstarší české organizace poskytující vzdělání, lékařskou péči, fyzioterapii, odborný výcvik a další služby pro děti a mládež s tělesným postižením…“ Nedalo mi to a  po skončení výstavy, po předání všech exponátů, jsem zavítal do DOXu na „poslední popovídání“. Trošku jsem lidi z DOXu vytrhnul z práce na jiných projektech, bylo těsně před další vernisáží. Ale našla se chvilka v kavárně. A tak jsem se ředitele DOXu Leoše Války zeptal, jak vnímal výstavu a co pro něj znamenala. „Pro mě výstava Postiženi normalitou představuje jednoznačně jednu z největších věcí, co se tady vůbec staly. Tečka. Myslím to naprosto vážně. Je v první pětici pro mě nejzásadnějších výstav. Výstava tak závažná svým přesahem, filozofickým pojetím, rovi-

nami komunikace a  společenským dopadem. Takových výstav je málo. Já teda neznám jinou, která by měla téma postižení takto zarámované, v tolika rovinách, v tolika souvislostech. To je přesně důvod, proč se takové výstavy nedějí. Je to složité na pojetí, na produkci, na to zarámování, na filozofii výstavy. Musí se hledat, co už je moc, co tam nepatří. Podobné téma svádí stále k dalšímu rozšiřování, protože pořád jsou další a další relevantní věci. Ale je tady limit fyzický a taky to, co divák unese. Jsem rád, že právě DOX mohl dělat takovou výstavu. Pro nás to byla úžasná příležitost tím, že jsme se sešli a bavili jsme se o stoletém výročí Jedle. My jsme pochopitelně zvyklí snažit se to nahlédnout ještě v jiných souvislostech, a protože jsme galerie a centrum současného umění, tak tam ještě dostat pohled umělců, tu uměleckou reflexi. A celkové vyznění té výstavy? Bylo tady hodně lidí ze zahraničí. Jejich komentář byl jednoznačný – mimořádná výstava.“ Klidně bych se pod slova pana ředitele Války podepsal. Nebylo to tolik o Jedli, pravda, ale bylo to moc důležité a potřebné. Nakonec není to poprvé, co Jedle ostatní inspiruje, nabízí témata a ukazuje, že se může spolu s  ostatními subjekty podílet na hledání odpovědí, může se ozývat ve veřejném prostoru. Do DOXu určitě nemáme dveře zavřené. Třeba se brzy povede uspořádat menší, ale hutnější výstavu o tom specifickém drsném a životadárném humoru. Ten jsme v DOXu postrádali letos asi nejvíc.

UMĚNÍ

Kustodi na vozíku PETR BURDA A  JIŘÍ HOLZMANN absolventi JÚŠ, členové skupiny The Tap Tap

J

elikož už dva rok bydlíme samostatně mimo Jedličkův ústav, je pro nás každá pracovní příležitost velmi zajímavá. Na facebookovém profilu Jedličkova ústavu jsme se dočetli o zajímavé pracovní nabídce v Centru současného umění DOX, kde probíhala několikaměsíční výstava Postiženi normalitou. Brigádně jsme na této výstavě působili během celého července. Měli jsme třikrát týdně směny po čtyřech hodinách. Střídali jsme se s naší kamarádkou Sárou Hoťkovou. Na první pracovní schůzku jsme dorazili s mírnou kocovinou a pozdě, protože jsme žili v domnění, že schůzka je

od 13.30, ovšem byla to opravdu jen naše domněnka. Začátek byl v 13.00. Na schůzce nám bylo řečeno vše potřebné k  výstavě Postiženi normalitou. Dozvěděli jsme se informace, kde všude v galerii se tato výstava rozkládá, a o jednotlivých částech výstavy. Ze začátku u nás převládala rozpačitost z výstavy a z toho, jak vše budeme zvládat. Díky skvělému a  přátelskému kolektivu ostatních kustodů jsme onu rozpačitost brzy překonali a brigáda se pro nás stala příjemným přivýdělkem. A samotná galerie DOX pak místem, kde poznáváme spoustu nových lidí i  své nadřízené Honzu a  Romanu. Byla radost pro takto bezproblémové šéfy pracovat. První dny brigády byly zajímavé, vůbec jsme si nedovedli představit, jaká bude naše pracovní náplň. Po prvních dnech nám ale

bylo vše hned jasnější. V nejistých situacích jsme se zeptali zkušenějších. Jirka byl akčnější a zasahoval při útoku turistů na exponáty, kdy jim anglicky vysvětloval, co se smí a  co už je za hranicí únosnosti. Petr dělal mrtvého brouka a čekal, až to vyřeší nějaký z našich kolegů. Výstava jako celek se nám spíše nelíbila, některé předměty či části výstavy nechápeme dosud. A  asi už je nikdy nepochopíme, ale zdárně jsme zvládli předstírat, že nám je vše jasné a  s  ničím nemáme problém. K našim srdcím měl nejblíže koutek týkající se Jedličkova ústavu a Mengeleho pracovna. Zbytek výstavy byl na náš vkus až moc dekadentní. V současnosti jsme stále v kontaktu s bývalým nadřízeným Honzou, který dá echo, když je potřeba za někoho v DOXu zaskočit. A my jeho nabídky rádi přijímáme.

JEDLOVÉ NOVINY

Pondělí 16. prosince 2013

SOUČASNOST

KULTURA

3

INZERCE

Film Století Jedle JUŠ dnes můžete mít doma i Vy!

D

okumentární film tvůrců Tomáše Škrdlanta, Erika Čipery a Michala Turka Století Jedle je nyní k zakoupení v obchůdku Borůvka, který najdete hnedle vedle Jedle. Snímek získáte na DVD za sumu odpovídající úctyhodnému věku Jedličkova ústavu. Tomáš Škrdlant a  jeho filmařský kolektiv vám v  něm ukážou svědectví o Jedličkově ústavu přímo skrze příběhy těch, kteří v něm strávili značnou část svého života. Dokumentární počin odbourává svým upřímným pojetím předsudky vůči Jedličkově ústavu, které jsou občas slyšet v širší společnosti a zůstávají v ní tak trochu jako špína za nehtem Jiřího Paroubka, vůči jehož dehonestujícím výrazům se musela Jedle v minulosti bránit. Škrdlant odkrývá Jedli, jak se zrcadlila v jednotlivých etapách dějin České republiky a bývalého Československa. V dokumentu lze vidět skok Jedle zejména za posledních dvacet let a neuvěřitelně sebevědomé výpovědi současných studentů v porovnání s pamětníky, kteří zažili Jedličkárnu za komunistické éry. Těšte se všichni, ať už máte rádi Jedličkárnu, nebo byste do ní nikdy nechodili ani nejezdili. Dokument má svou jedinečnou hodnotu i v tom, že je povedeně nezaujatý vůči tématu postižení i ústavu, a zároveň jako by si ho aktéři z Jedle tak trochu točili sami. Zajímavé dílo, šup pod Jedli nebo každopádně pod váš stromeček! Andrea Hutková

OHLÉDNUTÍ FOTO: PETR HRUBÝ

Premiéra filmového dokumentu Století Jedle v Centru současného umění DOX 21. března 2013 – autor Tomáš Škrdlant (s mikrofonem) představil výpověď o současnosti i historii Jedle. Do besedy s diváky se zapojili i někteří aktéři filmu.

REAKCE

Dopis bývalého ředitele

P

o veřejné premiéře filmu Století Jedle se 26. března odehrála plánovaná debata mezi diváky a tvůrci. Jedním z diskutujících byl i bývalý ředitel Jedličkova ústavu Jan Miklánek. Několik dní po tomto slavnostním večeru od něj přišel do JÚŠ následující dopis, který otiskujeme ve zkrácené podobě, ovšem bez úprav: Jmenuji se Jan Miklánek, prožil jsem v Jedličkově ústavu celkem 21 let svého mladistvého života, od r. 1950 do roku 1970, učil jsem se tam nejprve ortopedickým obuvníkem, potom jsem udělat s maturitou střední zdravotní školu, obor zdravotní laborant, a dotud jsem šel studovat medicínu, FVL KU, kterou jsem skončil v roce 1970. Pracuji již 43 let jako rehabilitační lékař, primař oddělení v Praze. Z toho po necelé dva roky a to v létech 1992 až 4 jsem byl dokonce asi jako jediný bývalý svěřenec ředitelem Jedličkova ústavu a byl jsem prvním ředitelem sloučeného Jedličkova ústavu a škol v Praze. Jistě pan Dr Tytz (autor má na mysli doc. Borise Titzla, pozn. redakce) má vše podrobně zaznamenáno ve svém hobby písemností a záznamů o Jedličkově ústavu. Chci Vám bez zášti a kritiky napsat své upřímné dojmy a připomínky a to a jak moje tak dalších lidí zde přítomných na této ojedinělé a docela pěkně uspořádané akci. Byli jsme  přítomni od začátku až do konce na filmu… … Vůbec tam nebyla zmínka o létech 1950 až 1989 (chyběly tam zmínky o meziústavních hrách tělesně postižené mládeže, měli jsme svůj ústavní orchestr, který fungoval bez vychovatelů!, vydávali jsme si sami časopis

Nežárka volá,který jsme vyráběli na koleni ve 4 exemlářích, psali na psacím stroji v kopírákových kopiích, vše sami pérem kreslili, nebyly tehdy xeroxy!, kompjutry!, nebylo uvedeno ocenění kreseb a vypalování na dřevo v  zahraničí, kdy jsme získalii opakovaně i celosvětové ceny ve Stockholmu, v létě jsme jezdili s dr. Pfeiffrem pod stany, v letech 1964 až 1970 studovalo celkem 11 svěřenců vysokou školu, 10 jich ji dokončilo s vysokoškolským titulem, byly tehdy i spáchány 2 sebevraždy těžce postižených jedinců, byla k dispozici celá řada učebních oborů: radiomechanik, vyšívárna, kobercovna, ortop. obuvník, studenti střední školy integrováni mezi zdravými dětmi po Praze. (...) Chybí mi zde integrace soudobých dětí, které vyjdou z JÚŚ do společnosti, Já osobně jsem byl v  nemocnici Jedličkova ústavu dr. Křivánkem celkem 7krát operován a díky tomu chodím, tam se i operovalo, proč nebyla uvedena tato důležitá zmínka o tehdejším ústavu v létech 1955 až 1968? Co společnost, včetně MPSV, dělá pro to, aby se děti vycházející z ústavu zařadili do společnosti a neskončili jenom na plném invalidním důchodu, nebo v jiném důchodovém zařízení v ČR ? (...) Chyběla nám statistika, z  dob prof. dr. Jedličky, z doby válečné, z doby komunistické éry ústavu a z doby od roku 1990 ( po revoluci), kolik svěřenců se ve společnosti uplatnilo a v jakém postavení, kolik jich bezvládně zůstává doma, kolik jich končí sebevraždou? Kolik jich je v dalších ústavech a v jakých?(...)

Vůbec tam neuváděl či nekončil film ředitel Jedličkova ústavu, což je jeho povinnost a také podepsání vlastní vizitky, že tomu tak skutečně je. (...) Mám pocit, že děti jsou tam dnes až rozmazlovány, minimálně vedeni k samostatnosti a soběstačnosti, že spoléhají, že vše za ně vyřeší někdo jiný, a vůbec u celé řady dětí hodně chybí motivace se co nejvíce bojovně dostat z patrného pohybového onemocnění, protože všechno mají co nejrychleji „na talíři“ od okolního personálu. (...) Dostal jsem pocit, že prohlubující se skutečnou integrací tělesně postižených dětí do naší společnosti má naději Jedl. ústav při soudobém trendu vznikajících onemocnění u dětí do 20 let do roku 2035 zcela zaniknout. Budu moc rád, když mi to vyvrátíte a vlastně takto nezanikne můj domov! A nejsem sám! Pro kolik svěřenců dnešní doby je Jedličkův ústav jejich domovem? Z  tohoto předvedeného filmu jsem nevypozoroval, že by některé dítě mohlo říci některému vychovateli „moje mámo“, nebo “ můj táto”?! Jak to bylo v mých časech, když jsem byl v JÚ po dobu 21 let. Nejenom já jsem tehdy tam našel svého doslova adoptivního otce i svou matku. (...) Vždy mi zaleželo na tom, aby Jedličkův ústav a  školy měl tu objektivní dobrou pověst a vše bylo po pravdě i v ústavu, jak se nyní prezentuje …

AKCE

Stoletý mejdan JIŘÍ ŠVÁB zástupce ředitele škol

M

ejdan století bez alkoholu, omamných látek, Karla Gotta a  nahých žen, to musí být buď super, nebo totální krach. Ale je tu ještě třetí možnost. Důstojná oslava důstojného výročí. Místo sledování okoukaných hvězdiček televizních a jiných kanálů z pohodlného vězení křesla se objevila nabídka na aktivní zábavu lidí spojených s Jedlí. Přišlo pár lidí i zvenku. Klaun, který by bez spolupráce s našimi dětmi nepředvedl ani jeden vtipný skeč, herci ze znovuobnovené „Dočasné šejkspírovské“ s nově nastudovanou hrou Romeo a Julie (která ovšem také vznikla kolem Jedle) a  pár dokumentaristů z televize (kteří právě Jedli objevili). Ostatní

byli jen a jen ústavně právoplatní členové rodiny u Jedličků. Zákaz vyučování Neučilo se. Oficiálně. Byl vydán zákaz vyučování. To ty největší záškoláky táhne, aby alespoň jednou za sto let hltali školu plnými doušky. A tak se jim dařilo prožít v Orientu setkání Šeherezády se sultánem za přispění absolventů Jedle nebo zažít atmosféru Tylovy hospody v nastudování Čarodějného divadla složeného z praktiků zdejší střední školy. Ti nejzvídavější pak nad Táborskou bránou Vyšehradu objevili pro tento den nově zbudovanou lanovku, která spojovala školu v  Nové budově se Školou ve zdi u  Staré budovy. Za vrchol celé akce lze považovat dar od rodičů současných žáků, ohromný dort pro všechny lidičky ze stoletého zařízení Jedličky. Pozadu nezůstala ani Nadace JÚ, která se jako obvykle rozhodla tento velkolepý čin jistit. Aby opravdu zbylo na všechny, dodala k tomu ohromnému dortu několik

dalších. A pro ty, kteří nikdy nemají všeho dost, byla připravena pověstná grilovačka v prostorách atria Školy ve zdi, ergosoutěže u šneku (rampa místo schodiště) na Topolce a jam session v tělocvičně, který některé i roztančil. Dožít se stovky Žáci, studenti, pedagogové i nepedagogové z  Jedle slavili stovku. Někteří bojují se zdravím mnoho let, přesto měli tu výsadu se stovky dožít. Z toho plyne poučení: Věk je zásluha, pokud jsi na pravém místě v pravý čas a děláš ty pravé věci. Důstojná oslava je jedna z nich a svátek kulatého výročí zas taková dřina není, pokud je na co dobrého navázat. A že se nám pařba zalíbila, už teď chystáme velkolepý (prakticky tisíciletý) mejdan nazvaný „XIII?“. Pozvání už přijal pan František Bakule, František Spáčil, Eduard Štorch, Augustin Bartoš a mnozí další. Bohužel, nevím, jestli pan Rudolf Jedlička bude mít zrovna čas. To bychom pak museli akci ještě jednou zopakovat.

Dvanáctá abilympiáda pro děti a mládež

P

od každoroční záštitou Jedličkova ústavu a škol se 18. května 2013 uskutečnila už 12. abilympiáda pro děti a mládež. Tentokrát se navíc nesla ve slavnostním duchu oslav stého výročí. Přibližně 130 soutěžících startovalo v těchto disciplínách: lego, puzzle, modelování, práce se dřevem, počítačové hry, studená kuchyně, cukrářství, vyšívání, tkaní, malování, malování na sklo, aranžování květin, košíkářství, batikování a korálkování. Jde o soutěž zručnosti dětí a mládeže s handicapem v rukodělných činnostech, ve kterých by se mohli mladí lidé v  budoucnosti i profesně uplatnit. Abilympijské hnutí je účinný prostředek k integraci lidí s postižením do běžné společnosti v oblasti práce. Skýtá však také příležitost pro setkání a výměnu zkušeností pracovníků v pomáhajících profesích, rodičů i pedagogů. Navazují se nová přátelství, vzniká spolupráce. Stalo se již tradicí, že soutěže se konají ve stejné době jako Trhy chráněných dílen, na které zve O. s. Borůvka dílny z celé republiky. Soutěžící vidí, co v budoucnu mohou dělat, a mohou se na soutěži setkat se zástupci těchto dílen. Návštěvníci abilympiády vidí, že při poskytnutí adekvátních podmínek mohou handicapovaní odvádět pracovní výkony srovnatelné s výkony lidí bez postižení. Hlavně ale chceme, aby si děti „užily svůj hezký den“. Jiří Janoušek

Den pro bývalé i současné

P

ro příchozí byla 3. května připravena komentovaná prohlídka všech prostor. Někteří bývalí svěřenci litovali, že naši instituci nenavštěvují dnes. V jejich době zde nebyl tak luxusní bazén, neměli možnost vyzkoušet samostatné bydlení v garsonkách, o cílené ergoterapii se jim v dobách před 30 lety ani nesnilo, o střední škole s maturitou rovněž ne. Umění, jídlo a vzpomínání V TAKAVÁRNĚ byla připravena výstava didaktického komiksu Stejně jako Ty (o integraci žáků v běžné škole), na zahradě se sázela stá jedlička. Šlo o závěr akce 100 jedlí pro Jedli. Sázel primátor Bohuslav Svoboda, ředitelka Konta Bariéry Božena Jirků a ředitelka nadace JÚ Alena Peštová. Promítal se film Tomáše Škrdlanta Století Jedle, v divadelním sále vystoupila herečka Zora Jandová s několika šansony, později se zde promítaly starší i novější dokumenty o JÚŠ. Paní Popelková (do JÚ přišla v roce 1934 se svou sestrou) zde vystavila a darovala krásně zdobené perníčky, v knihovně se prohlížely a skenovaly historické fotky, skupina spolužaček (byly zde kolem r. 1969) pozvala zpěváka Václava Neckáře, který přišel zahrát se svým bratrem jako tehdy. Ve Staré budově byla instalována výstava zvířat, která vyrobili současní žáci škol v pracovněterapeutických dílnách, zároveň zde bylo nabídnuto občerstvení od žáků praktické školy. Ve Škole ve zdi (navržené architektem Davidem Vávrou), na místě bývalých chlívků a kůlen, se grilovaly buřtíky na pivě, povídalo se a vzpomínalo. Skupinky hostů v různých prostorách litovaly, že počasí neumožnilo posedět v zahradě. Přespolní by přivítali nocleh, aby mohli se spolužáky a bývalými zaměstnanci strávit delší čas a další den završit setkání účastí na festivalu skupiny The Tap Tap. Antonín Herrmann

INZERCE Otevřená Jedle Už jste řekli svým známým, že Jedle organizuje zimní Otevřené dveře? Všichni jsou zváni první středu v únoru, tedy 5. 2. 2014. Lze si prohlédnout prostory školy, bydlení, prostory školního klubu, rehabilitace, řemeslných dílen, bazénu, tělocvičny i TA KAVÁRNY. Získáte přehled o nabízených službách: vzdělávání ve středních školách a  na základní škole, ubytování pro mimopražské, tréninkovém bydlení na jeden rok v  našich garsonkách a  krátkodobých pobytech pro rodiny s dítětem s postižením.

PŘÍBĚHY

4 HISTORIE

Pondělí 16. prosince 2013

JEDLOVÉ NOVINY

ANKETA

Osobnost Augustina Bartoše

Kam by měla podle vás Jedle směřovat?

Dokončení ze strany 1

Tak to mě trochu zaskočilo, protože já si myslím, že Jedle už směřuje, a  to velmi dobrým směrem. Podle mne se přirozeně propojuje svět postižených dětí a studentů s jejich vrstevníky z běžných škol. To vnímám velmi pozitivně. Bohužel u starší generace Jedle ještě stále představuje „ten ústav pro chudáčky děti“, ale i  tady osvěta začíná působit. Jedle je otevřená pro všechny, což je moc dobře. Takže jen tak dál.

Jedle směřuje a měla by směřovat stále více do běžného života (např. umožnit žákům ještě více nahlížet na různá pracoviště během jejich studia) a ke každodennímu pozitivnímu přístupu s  důrazem na studentovy silné stránky. Zároveň možná kráčí i k rozhodnutí, zda pozmění nabídku svých studijních oborů, což by následně mohlo zvýšit šance absolventů získat zaměstnání.““

Směr má, myslím, dobrý. Měla by snad víc svým klientům zprostředkovávat reálný svět tam za branami. Řada z nich si u nás hoví v klídku, žádný spěch... Děláme dost akcí, kdy zveme okolí do Jedle. Velmi užitečné

jsou však akce ven. Cestování, monoski nebo třeba vodácký tábor anebo jak to dělá Šimon (Ornest – kapelník The Tap Tap, pozn. redakce). To může inspirovat, pomoct zdolat vlastní lenost i strach. A také bych Jedli přál jednu školu s motivovanými studenty.

Jak řekla jedna naše kolegyně tady z  Jedle – všichni pracujeme na společném cíli, směřujeme k němu, ale nikdo vlastně neví, jak přesně vypadá. Také si myslím, že bychom k němu měli směřovat. A můžeme se jen dohadovat, co přesně tím cílem je… Asi nejvíc je to všechno o hledání svého místa v tomhle světě.

FOTO: ARCHIV Automobil vychovatelem - těžké začátky se starým, neupraveným vozidlem.

Bartošův fenomén V roce 1944 Augustin Bartoš v zahraničí publikuje svoji převratnou studii o dermatoglyfech. Jedná se o vytvoření papilárních linií („otisků“) na kůži amputačních pahýlů končetin. Ty mohou vzniknout, respektive se  reprofilovat při soustavném uchopování předmětů, trvalém tlaku či opakované pracovní činnosti stejného druhu. Zároveň se díky iniciaci nervových zakončení zvyšuje jejich citlivost. Tento jev začal být následně označován jako tzv. Bartošův fenomén. Popisovat veškerý přínos Augustina Bartoše pro Jedličkův ústav by bylo nošením dříví do lesa. Proto jen ve stručnosti: za jeho vedení byla v Jedličkově ústavu otevřena vlastní nemocnice, postavena Nová budova (pro účely školní i ubytovací), vznikla trojtřídní smíšená obecná škola, byly reorganizovány ústavní dílny a získán zámeček v Lochovicích pro letní pobyty či školy v přírodě. Bylo založeno vlastní nakladatelství a v něm publikováno množství literatury, Jedličkův ústav se stal místem odborných návštěv a exkurzí z domova i zahraničí, v jeho prostorách bylo zřízeno muzeum. O JÚ referují novináři a takřka denně se objevuje na stránkách tisku. Podobným způsobem se dá dlouho pokračovat. Manažerské působení Skrytější je Bartošovo působení v „manažerské“ rovině. Především díky jeho píli a buldočí vytrvalosti překonal Jedličkův ústav tři velmi těžká období. První období nastalo bezprostředně po roce 1920. Ústav byl tehdy v mnoha ohledech zkostnatělou a přezaměstnanou institucí. Bylo potřeba přeorientovat se z výroby ortopedických pomůcek ve válečných letech na moderní specializované zařízení cílené na léčbu, výchovu a vzdělávání. Druhé nelehké období nastalo při nedostatku financí za velké hospodářské krize na počátku třicátých let. A potřetí Bartoš udržel zařízení funkčně prakticky nedotčené během II. světové války, přestože se musel vzdát Nové budovy i Nemocnice (dnešní „Tapky“). Ve svém jednání musel být Bartoš mnohdy dost tvrdý. Kvůli rovnému postupu si nadělal mnoho nepřátel. V Jedličkově ústavu i mimo něj. Tlak se nakonec stal neúnosným, a tak na konci května 1945 odchází. Další jeho působení na městském školním inspektorátu či na nově založené Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy je tématem pro jiný příspěvek. Výsledky jeho usilovné práce výrazně vidíme v Jedli i dnes. Neměli bychom na něj proto zapomínat. STRIP

CO PRO VÁS MOHU UDĚLAT?

MĚL BYCH TU JEDNU URGENTNÍ ŽÁDOST…

FOTO: JAN ŠILPOCH FOTO: JAN ŠILPOCH

Bez dětí si připadám poloviční rychle a včas, a najednou jsme se pohybovali hrozně pomalu. LUCIE HNILIČKOVÁ

Zazvoním, z  reproduktoru se ozve dětský hlásek, strašně rychle cosi brebentí. Nevím co, ale domovní dveře se otvírají, tak vcházím. Jdu „po hlásku“ – v prvním patře je u jednoho z bytů rušno. Malá Eliška komanduje ještě menšího Frantu, pusu nezavře. Přemýšlím, kdy dýchá. Doma je zatím jenom tatínek Jirka, maminka Pavla prý skočila něco nakoupit. Začíná mě to zajímat, protože podle mých informací by měla být odkázána na invalidní vozík. Jen si v zabydleném 2 + kk odložím, Pavla je tu. Temně kaštanové vlasy do culíku, hezké hnědé oči, bez vozíku, který nechala v  předsíni, ťapká do obýváku. Její diagnóza je DMO. Před 29 lety se na svět chystala jako zdravé miminko, ale porod byl těžký a  nedostatek kyslíku se neobešel bez následků. Jirka má taky culík, přesněji: zapletený cop. Jak se za chvíli dozvídám, právě dlouhé vlasy se na něm Pavle před deseti lety líbily. Jak jste se seznámili? Vyrůstala jsem v  Jedličkově ústavu, ale na střední školu, evangelickou akademii, už jsem chodila mimo Jedli,“ vysvětluje Pavla. „V Jedličkárně jsem měla kamarády, své bývalé spolužáky, kteří tam studovali gymnázium. Dojížděla jsem za nimi a Jirka tam v roce 2000 nastoupil na civilku.

H rb

o hla

v

V čem bylo jiné chodit s handicapovanou dívkou? V době, kdy jsme se seznámili, manželka neměla vozík, chodila s  jednou berlí. (Po letech zjistili, že si tím Pavla asi úplně zničila záda, že měla na vozíku jezdit daleko dřív.) Třeba když jsme dobíhali noční metro, nesl jsem ji v náručí, abychom to stihli. Já byl zvyklý chodit všude strašně

Když jste, Pavlo, snila, představovala jste si spíš zdravého člověka, nebo někoho s handicapem, abyste mohli tento osud sdílet spolu? Mně by nevadilo, kdyby měl taky handicap, důležité je si s tím člověkem sednout, zamilovat se do něj. I kdybych se tenkrát rozhodla pro člověka na vozíku, tak bych do toho skoro určitě šla. I když nevím, jaké by to mělo následky. Měl jste strach z intimního sblížení? Já myslím, že každý vidí, že Pavla je pěkná holka, tam se nebylo čeho bát. Navíc ona není čistý vozíčkář, že by se na ni člověk koukl a přemýšlel o tom, jestli je od pasu dolů ochrnutá. Ona chodí, ale hůř. Hýbe se, ale hůř. Myslím, že jsem se nebál, prostě to byla normální zvědavost na ženskou. A vy jste neměla obavy z intimního sblížení? Asi trochu jo, já jsem spíš stydlivý a introvertní člověk, takže se bojím všeho nového. Ale zase na druhou stranu jsem do toho chtěla jít. Začátek byl takový pozvolný, pusa nebo tak, nebylo to úplně jednoduché. Nejdřív jsem si myslela, že má Jirka o mně nějaký pochybnosti. Nechtěla jsem tlačit na pilu; nevím, jak to mám vysvětlit. Prostě jsem na něj nechtěla naléhat. Řekněte mi, kdo je u vás v sexu aktivnější? Pavla: Záleží na  situaci, ale řekla bych, že spíš já, akorát se vám to trošku bojím přiznat, protože se strašně stydím. Proč? To je přece štěstí, že jste vášnivá. Já jsem taková tichá voda. A pak překvapím. Překvapila vás Pavla, Jirko? Takhle to dělá hodně holek, tváří se jako nesmělé, a v soukromí jsou dračice. Moje žena je dračice.“

Neměla jste v těhotenství obavy, když na vlastní kůži zažíváte, jaké mohou být následky těžkého porodu? Obavy tam byly, a  docela velké. A  ještě k  tomu když mi asi tak ve  dvacátém týdnu těhotenství dělali testy, přišli na  to, že by Eliška mohla mít Downův syndrom. Možnost, že miminko bude postižené, nebyla velká, ale bohužel existovala. Byla jsem z  toho úplně zdrcená, proto jsem šla raději na amniocentézu. Hrozně jsem se bála. Ty tři týdny čekání na  výsledky po  odběru plodové vody, ty byly dlouhé. Když se nebezpečí nepotvrdilo, byla to obrovská úleva. Kdybyste měla něco vzkázat ženám, které jsou na tom podobně jako vy – mít děti, nebo ne? Je to velké plus, ale můžu mluvit jenom sama za sebe. Já jsem se bála, že se o to miminko nezvládnu postarat. Říkala jsem si, že na mně bude 24 hodin závislé a jestli o ně budu umět pečovat. Ale byla to jenom moje hloupá obava. Nakonec jsem si nacvičila přebalování, nošení, krmení atd. Péči o  děti zvládám, i  když mi spousta věcí jde mnohem pomaleji než zdravým maminkám. Myslím si, že jde také o  oboustrannou trpělivost a  velkou vůli a  snahu. Hodně mi v  tomto ohledu pomáhá můj elektrický vozík, se  kterým jsem všude o  dost rychleji. Můžu děti vozit na  klíně, protože nošení Františka je náročné kvůli mé špatné a  nestabilní chůzi a  bolesti v  zádech a  kyčlích. Je to zkrátka moje kompenzační pomůcka. Někdy jsem naštvaná nebo bych nejradši na  pár dnů někam odjela do hlubokých lesů. Ale jakmile se někam vydám sama, tak mi ty děti hrozně chybí. Připadám si taková poloviční.“ Převzato z časopisu Můžeš (5/2011).

JEDLOVÉ NOVINY

Pondělí 16. prosince 2013

NÁZORY

5 REKLAMA

Věrní čtenáři se opět dočkají!

Jak mi internet pomáhá LUCIE ŠPAČKOVÁ absolventka JÚŠ

V

 dubnu 2004 mi byl přidělen magistrátem hlavního města Prahy bezbariérový byt na Černém Mostě. Do garsonky jsem se však přestěhovala až v  září téhož roku, kdy jsem měla byt kompletně vybavený. Bydlím zde sama. Jsem malého vzrůstu a pohybuji se na elektrickém invalidním vozíku, nyní studuji dálkově vysokou školu - Metropolitní univerzitu. Snažím se být co nejvíce samostatná, to byl také důvod, proč jsem si byt pořídila. Jsou však úkony, které sama zcela nedovedu. V září, když jsem se do bytu nastěhovala, jsem prožívala velice těžká období. Nikdy jsem nebyla zvyklá na samotu a na to, že zde nemám nikoho, kdo by mi s čímkoliv, co se namane, pomohl. Už jenom to ticho mě velice stresovalo. Plně jsem si uvědomovala, že jsem tam úplně sama a jediný člověk, na kterého se můžu spolehnout, jsem já sama. Byt jsem měla vybavený vším, co jsem potřebovala. Mám udělané speciální toaletní prkénko (funguje to jako bidet). To bylo to jediné a nejdůležitější, bez čeho bych nemohla být vůbec sama. Nikdo si přece nemůžeme naplánovat svoji potřebu. Pomineme-li, že někdy je potřeba použití

toalety častější než obvykle. V bytě byla však ještě jedna z nejdůležitějších věcí, která mi tam scházela. Byl to počítač s připojením k internetu, který se stal mým největším přítelem. Už když jsem si byt pořizovala, plánovala jsem, že si musím pořídit počítač a internet. V  té době už internet začal být pro člověka nepostradatelnou záležitostí. Ještě však nebylo úplně standardní, aby ho měla každá domácnost. Pravda je však taková, že už se internet začal hodně rychle rozšiřovat. Já jsem se moc snažila o to, abych ho měla co nejrychleji. Uvědomovala jsem si, že je to pro mne věc nepostradatelná. Zvykla jsem si na něj velice rychle a  až tehdy, asi po půl roce bydlení, jsem si uvědomila, jak mi internet moc scházel a jak jsem měla bez něho smutné večery a vše bylo složitější. Zjistila jsem, že je pro mě internet velice důležitý a že bez něho už bych si jen těžko dovedla život sama v garsonce představit. Uvědomím-li si, v  čem všem mi internet pomáhá, je toho opravdu hodně. Internet využívám jako prostředek k  domlouvání si asistence na pomoc s  hygienou, úklidem, nakupováním atd. Večery si krátím povídáním si s  přáteli přes ICQ, Skype a  Facebook. Internet také plně využívám ke studiu, neboť všechny informace jsou podávány skrze Extranet či SIS. Komunikace s každým je díky elektronické poště

pružnější. V  oblasti cestování je pro mě v  současné době nepostradatelný. Praha není město, kde by se člověk na bezbariérovou dopravu mohl spolehnout. Díky internetu si mohu vyhledat různé varianty dopravy, které jsou možné. Také skrze internet se poohlížím po zaměstnání, které je pro člověka s handicapem neméně důležitou záležitostí, aby se v tomto světě stal plnohodnotným pro společnost a tak eliminoval pocit handicapovaného. Internet je v  oblasti zaměstnání velice nápomocen. Pominu-li všechny tyto povinnosti, jako je škola, domlouvání asistence a vyřizování důležitých e-mailů, je pro mě internet důležitý i  v  oblasti nakupování dárků, zjišťování různých informací (kdo vydal jaké CD, kde se prodává kniha, kterou sháním, atd.), sledování kultury a mnoho dalších věcí... Závěrem bych chtěla říci, že díky internetu se s mým handicapem cítím daleko lépe a svobodněji. Je to věc nepostradatelná pro člověka bez handicapu, ale ještě nepostradatelnější pro člověka s  handicapem. Uvědomuji si, jak jsem s internetem propojená se světem a mohu se tak i sama vzdělávat a krátit si dlouhé večery, kdy jsem sama doma. Internet dodává sílu a člověk tak někdy zapomíná na různá omezení. Internete, jsi nejlepší vynález pro můj bezbariérový byt!

VTIP

Wheelchair accessible suicide

JANA STÁRKOVÁ

Počasí

Občasné sněžení budou provázet specifické jevy. Na příjezdových komunikacích se bude možné setkat s námrazou a s Mácou, která ji bude odstraňovat.

V období Vánoc očekáváme sílení tlaku, který bude na přelomu roku slábnout. Připravme se na ochlazení, které k nám postupuje přes Rusko z východu.

Dlouhodobá předpověď na jaro očekává v období maturit horko a dusno, následně vystřídané jasným a slunečným počasím, které pro daný okamžik zaplaví celý svět.

N

ení tajemstvím, že mezi bezkonkurenčně nejlepší bestselery posledního století patří almanachy Jedličkova ústavu, vycházející z časopisu Mezi palácem a chrámem. První díly knih byly beznadějně vyprodány. Právě vycházející III. vydání almanachu dozajista čtenářům odhalí další tajemství osobností Jedličkova ústavu, která doposud nebyla zveřejněna. Próza a poezie v díle má odkrýt skandály, milostné aféry, anarchii studentů a pedagogů škol i další informace z Jedle, které jsou po léta tajně zaznamenávány autory, již budou s dalším vydáním konečně odhaleni! Unikátní díla z Jedle zatím nemají ve světě žádnou konkurenci. Proto je jasné, že nový první výtisk bude předán řediteli Janu Pičmanovi za přísných bezpečnostních podmínek, jak nám sdělil tajný zdroj. Ke čtenářům by se měl dostat již brzy a Jedlové noviny budou u toho! Andrea Hutková

Pracují tu K dubnu 2013 v Jedli pracovali tito lidé: Aksamitová Irena Balaštíková Dagmar Balaž Peter Bednářová Kateřina Bedřich Jan Běhalíková Hana Bělostíková Eva Beneš Karel Benoniová Markéta Beránek Jindřich Berchová Adéla Berková Alla Bernard Václav Bican Stanislav Bicanová Gabriela Bílková Klára Bochin Jakub Bolardtová Markéta Borz Vladislav Brabec Vladimír Broukalová Běla Buckiová Daniela Bučková Michaela Budayová Monika Cafourková Eva Cieslarová Eva Čadová Agneša Částková Martina Červenková Kateřina Datinský Jan Davidová Věra Denková Veronika Diviš Petr Dobruská Alena Dolejšková Dagmar Domanská Alice Drahorád Jana Drastilová Iveta Draxlerová Marie Dvořák Radek Ferencová Kateřina Ficaj Petr Filipová Vladimíra Frausová Pavla Gálová Zdena Geberle Pavel Gerža Daniel Geržová Radka Grande Anna Gruberová Klára Hamříková Lucie Havlíčková Marta Hejzlar Tomáš Herrmann Antonín Holešová Lenka Horáková Věra Horská Pavla Horský Luděk Hosnédlová Renata Hošek Dušan Hrubý Petr Hruška Matěj Huseinová Božena Hutková Andrea Chovanová Marcela Chroboková Kamila Chrzová Dušana Jančiová Anna Janoušek Jiří Janyška Břetislav Janyška Jan Jedlička Adam Dennis Jelínek Václav Jelínková Monika Jícha Libor Jinderlová Dana Jindová Jitka Jokeš Michal Kadlec Emil Kárová Helena Kárová Lydie Kaštánková Marta Kendeová Katarína Klausnerová Ivona Knapp Martin Knaust Vladimír Knechtová Radoslava Knězů Zuzana Kolář Petr Kolaříková Jana Kottová Soňa Kováčová Martina Kovaříková Markéta Kraitlová Irena Králíček Jan Krečková Yvona Kropík Lukáš Krpačová Jana Krulová Anna Krušinová Patricie Kubiče Petr Kučera Jiří Kukhar Olena Kula Rostislav Kulhánek Michal Kůnová Marta Kuželka Roman Kužílková Šárka Kyliánová Marta Landová Helena Lebedová Hana Lokvenc Jan Lomáková Iveta Londinová Jana Loula Emanuel Machálková Romana Majerová Jana Majerová Radka Maňaska Karel Maratová Magda Marešová Martina Marešová Terezie Marková Tereza Marksová Michaela Marušková Marie Masný Petr Mašek Jan Mašková Eva Mašková Eva Matějíčková Irena Matouš Ondřej Mauerová Josefa Mejsnar Jan Mika Jozef Miščíková Zuzana Mitasová Jana Morávková Kateřina Mošovský Evžen Moudrá Anna Mrázková Andrea Musílek Radek Nácar Evžen Němcová Alena Nová Kateřina Nováček Josef Novotná Marcela Nyčová Zuzana Ornest Šimon Pakostová Hana Palivcová Dana Patkaňová Helena Patočková Alena Pešková Iva Petrus Lukáš Pfeiffer Jan Picková Martina Pičman Jan Podoláková Zuzana Pokorný Miroslav Polnický Ladislav Preisler Ivan Ptáčková Helena Racková Štěpánka Reichlová Veronika Richterová Helena Romanová Lenka Řeháková Milena Řehoř Jiří Savarová Lada Sedláček Radomír Sekyrová Jitka Sivák Vojtěch Skokanová Michaela Skružná Pavla Slámová Ivana Sommerová Marcela Spilka Jan Stachová Ilona Stará Magda Strejčková Erika Studeníková Lenka Stupková Vlasta Suchánková Lucie Süssová Jana Sušický Tomáš Svoboda Petr Svobodová Bohumila Svobodová Eva Syručková Kateřina Šafránková Petra Šallyová Jiřina Šebestová Barbora Šedivá Eva Šedivá Kristýna Šeknkýřová Kateřina Šestáková Eva Šimanová Jaroslava Šímová Pavla Šimsová Alena Šormová Marie Šrámek Ondřej Štička Zdeněk Štumpfová Libuše Šváb Jiří Švábová Marie Táborská Miroslava Tošnerová Anna Trsková Dana Turnerová Dáša Uriová Václava Vacková Zuzana Vaculíková Kateřina Vágnerová Michaela Váchalová Alena Vajrauchová Jitka Vaníková Lenka Beata Vanoušková Iva Váňová Martina Velebilová Oksana Verner Jaroslav Vlčková Soňa Vocásek Dominik Völflová Eva Vondráčková Alena Vondráková Jana Vondrášková Dana Voráčová Helena Vostrá Helena Vránová Tamara Vrbová Pavla Vyhnálková Sylva Waltrová Taťána Zapletal Michal Zavoralová Jaroslava Zvěřinová Milena

INZERCE

HISTORIE

6 SLOUPEK

Nad výstřižky z novin od 20. let 20. století

J

edličkův ústav a  školy let os oslav i l st olet é v ýročí. Jeho cesta tímto obdobím nebyla vždycky přímá , ovliv ňoval ji nejen historický a společenský kontext, ale také sami lidé a  jejich myšlení. I  ve 20. letech 20. století se na ut váření tohoto „společenského n á zor u“ p o d í lely nej v íc nov iny. Ubožák, invalidní, handicapovaný, nejčastěji p o u ž í v a n á p oj m e n o v á n í v novinách, spojuje většinově sdílená konotace žebráka s  nastavenou dlaní, kter ý společnosti nemá co nabídnout, nemá „zboží“. Přitom hlavním úkolem Jedličkova ústav u bylo už v  době jeho založení „zmrzačelým, potácejícím se v  bídě, poskytnout léčbu, výchovu a zároveň je připravit na plnohodnotnou práci v každodenním pracovním životě“. S  v ýjimkou komunistického čtyřicetiletí je tato idea základním stavebním kamenem ústav u a  vrcholí v  koncepci dnešního Jedličkova ústavu a škol.

JEDLOVÉ NOVINY

HISTORIE

Má, nebo nemá Jedličkův ústav „zboží“? PETRA KLIMEŠOVÁ jazykovědkyně

Pondělí 16. prosince 2013

Změna poměrů ve společnosti 90. let znamená i změnu v koncepci ústavu, jež klade důraz na vzdělání

”

Würtzova sbírka PETR KOLÁŘ vychovatel a archivář Jedličkova ústavu a škol

A

rchiv Jedličkova ústavu skrývá nejednu zajímavost. Patří mezi ně i část unikátní sbírky uměleckých artefaktů s tematikou lidí s postižením. Až do výstavy v  DOXu o  ní věděla jen hrstka zasvěcených. Autorem kolekce je Hans Würtz. Život a dílo Hans Würtz se narodil 18. května 1875 na severu Německa. Byl jedním z nejvýznamnějších představitelů tzv. „Krüppelpädagogik” (doslova „pedagogiky mrzáků“) v  období německé výmarské republiky. Slovo mrzák bylo tehdy vědecký terminus technicus. Würtzovi rodiče zemřeli v  jeho raném dětství, takže vyrůstal u  strýce. Ke svým pěstounům měl špatný vztah. Původně měl pracovat v  obchodě svého strýce, ale místo toho se rozhodl být učitelem a  pečovat o nezaopatřené děti. Po úspěšném zakončení studia v  roce 1902 působil jako učitel v malé vesničce Uk. Říkalo se, že Würtz byl výchovnou prací téměř posedlý. V roce 1910 ho nalézáme již jako učitele na chlapecké škole v  Berlíně--Tegelu. Nakonec je další rok zaměstnán v  Ústavu pro léčbu a výchovu mrzáků pro Berlín a Braniborsko, ze kterého později (1914) vznikl známý Oskar-Helene-Heim. V  berlínském Zehlendorfu pracuje Würtz jako vychovatel („výchovný dozorce“). Společně s  lékařem Konradem Biesalským

z  Oskar-Helene-Heimu vybudovali jedno z  největších soukromých ortopedických zařízení pro děti a  dospívající mládež vůbec. Pod jejich vedením se v první třetině 20. století stalo centrem péče o  tělesně postižené v Německu a získalo si mezinárodní reputaci. Od roku 1915 byl ředitelem OskarHelene-Heimu a  angažoval se ve spolcích jak pro mrzáky, tak pro sirotky. V roce 1930 zemřel ortoped Biesalski. Würtz se stává nejdůležitějším reprezentantem OskarHelene-Heimu. Útěk do Československa Po nástupu nacismu v  roce 1933 byl Würtz označen za nepřítele lidu, komunistu, svobodného zednáře, milovníka Židů a  pacifistu. Byl mu odňat jeho úřad a musel čelit obviněním za hanění Goebbelse. Uvedl ho totiž kvůli jeho znetvořené noze hned dvakrát ve výčtu známých mrzáků. V  roce 1933 byl okamžitě bez penze propuštěn. Na základě varování utekl do Československa, kde se uchýlil ke kolegovi Augustinu Bartošovi. Mezi lety 1935–1938 několikrát změnil bydliště, až nakonec odešel do Vídně. Po válce nastoupil na post kurátora Oskar-Helene-Heimu. Umírá roku 1958. V oblasti teorie se Würtz názorově vyhranil vůči myšlenkám sociálního darwinismu, rasové hygieny a  eugeniky – a  postavil proti nim ideu speciální pedagogiky, cílenou na péči o tělesně postižené jedince. Příběh sbírky Během svého působení v berlínském ústavu začal Würtz shromažďovat unikátní kolekci výtvarného umění týkající se tělesného postižení. Počátky můžeme datovat do poloviny 20. let, kdy byla součástí souběžně

zřizovaného ústavního muzea (tou dobou zakládá Augustin Bartoš obdobné muzeum v  JÚ). Součástí sbírky byly olejomalby, akvarely, kresby, rytiny, sošky či busty, náčrty, grafiky a  pasparty; odborná literatura i  beletrie – vše týkající se (i  velmi vzdáleně) problematiky tělesného postižení. Veškeré předměty získával Würtz osobně v  obchodech s  uměleckými předměty, na aukcích či v  antikvariátě. Pomocí paspart a výstřižkového archivu je i sám vytvářel. Své největší šíře dosáhla sbírka v  první polovině 30. let. Würtz ji později legálně vyvezl do Československa. Zde ji ve finanční tísni odprodal Zemskému spolku pro léčbu a  výchovu mrzáků – tehdejšímu zřizovateli Jedličkova ústavu. Po dobu deseti let mohl u  sbírky využít předkupního práva. Ta zůstala během II. světové války v Praze (její malá část se ještě v  roce 1938 vrátila panu Würtzovi). K dohodě o zpětném odkupu nakonec asi kvůli financím nedošlo. Po roce 1948 se osud Würtzovy sbírky zahalil temnotou. Teprve nedávno se jej podařilo alespoň trochu osvětlit. Část sbírky vrácená panu Würtzovi byla doplněna o  zbytky z  Oskar-Helen-Heimu a přesunuta do archivu Humboldtovy univerzity. Druhá část, tvořená zejména rozličnými soškami, přečkala v depozitářích Zdravotnického muzea v  Praze. Třetí část, již tvoří zejména pasparty a část obrazů, se uchovala od roku 1938 v Jedličkově ústavu. Sbírka už nikdy nebude kompletní. Část položek lze pokládat za ztracenou. Přesto měla letos veřejnost možnost zhlédnout po více jak osmdesáti letech alespoň část sbírky na výstavě Postiženi normalitou.

Svět dětí životu navrácených Počátek cesty JÚ ve 20. letech je dobou paradoxů. Na jedné straně jej veřejnost oceňuje jako potřebný, konající pro společnost dobro (jak o tom svědčí i titulek Národní politiky Svět dětí životu navrácených z roku 1931), ale na straně druhé se ztotožňuje s  hesly a  nezná podstatu, která spočívala ve v ýchově, vzdělání, lékařské péči, jež přesahovala tehdejší úroveň, a hlavně v práci. Děti v JÚ pracovaly v dílnách (strojní truhlářství, krejčovství, zahradnictví, výroba ručně vázaných koberců, v yšívání praporů a  stuh, šití prádla a  dílny ortopedické), účastnily se s  nimi v ýstav (získaly např. cenu Grand Prix). Avšak: „... jenom kdyby ta nedůvěřivá veřejnost je hodnotila podle práce, a ne podle té smutné tradice, která si zv ykla viděti zmrzačelého při pohodlném a  v ýnosném, ale málo mravném povolání v  žebrotě ...“ (ředitel Augustin Bartoš, 1928).

Změna poměrů ve společnosti 90. let znamená i změnu v koncepci ústavu, jež klade důraz na vzdělání (název Jedličkův ústav a  školy), na integraci dětí s  postižením do běžné společnosti, resp. do běžných typů škol a na otevřenost ústavu. A nezapomíná ani na „zboží“. JÚŠ funguje jako kulturní subjekt, připravuje divadelní představení, koncerty, organizuje společenské akce otevřené nejširší veřejnosti, veletrhy se zbožím, které v ytvořili jeho žáci a studenti a jež je nabízeno k prodeji, sportovní klání pro všechny, festivaly (např. Festival pro doktora Jedličku s mottem Aby si zdraví lidé našli cestu k postiženým dětem aneb integrace naruby). Jedle tedy má a vždy měla společnosti co nabídnout.

JEDLOVÉ NOVINY Vydavatel: Jedličkův ústav a školy, V Pevnosti 4, Praha 2 IČ 70873160 Šéfredaktor: Radek Musílek, [email protected] Zástupci šéfredaktora: Andrea Hutková, Jan Pičman Jazykový redaktor: Alena Dobruská, [email protected] Korektor: Petra Klimešová Grafické zpracování: MATURUS, o. p. s. Tisk: Flora, a. s. Rozšiřují dobrovolníci a nadšenci z řad příznivců Jedlovek. Četnost: Jedlovky vychází jen dvakrát, a to 5. 12. 2013 a 16. 12. 2013. Jedlovky vychází díky grantu pana Jiřího Michala. Jakékoliv užití a šíření části nebo celku obsahu Jedlových novin (včetně jejich překladu) je žádoucí a povolené.

PODĚKOVÁNÍ Velmi si vážíme vstřícnosti bývalého šéfredaktora a ředitele Lidových novin pana Dalibora Balšínka, který souhlasil s využitím layoutu Lidovek. Naše velké díky patří pracovnici redakce Lidových novin Petře Klimešové za korektur u Jedlovek. V neposlední řadě děkujeme panu Jiřímu Michalovi za finanční podporu projektu.

FOTO: ARCHIV

Konferenci v Lékařském domě zahájily za pořádající ČLS JEP docentka Olga Švestková, přednostka Kliniky rehabilitačního lékařství, a docentka Jana Süssová, vedoucí sekce neurorehabilitace

Výroční konference RADEK MUSÍLEK šéfredaktor

O

slavy sta let symbolicky ohraničily dvě konference. Měly připomenout, že Jedličkův ústav a  školy spolupracuje s předními vědeckými pracovišti. Je místem, kde se potkává teorie s praxí, vznikají zde odborné studie a  připravují se noví odborníci. Pomyslným začátkem oslav tak byla už 27. listopadu 2012 konference 100 let Jedličkova ústavu a  škol

a moderní neurorehabilitace v pražském Lékařském domě. Pořadatelem byla Neurorehabilitační sekce Společnosti rehabilitační a  fyzikální medicíny České lékařské společnosti J. E. Purkyně ve spolupráci s Klinikou rehabilitačního lékařství 1. LF UK a Všeobecné fakultní nemocnice v Praze. Na půldenním setkání vystoupili vedle současných pracovníků JÚŠ v  čele s  profesorem Janem Pfeifferem také speciální pedagog doc. Boris Titzl nebo prasynovec zakladatele JÚ Jiří Jedlička, lékař a  spoluzakladatel České lékařské komory. Téměř o  rok později, 11. října 2013, uspořádala Pedagogická fakulta UK

ve spolupráci s  JÚŠ a  Somatopedickou společností konferenci Cestou inspirace a partnerství. Byly zde prezentovány praktické výstupy např. v oblasti speciální pedagogiky, ale i reflexe práce Jedličkova ústavu či fenoménu postižení jako takového. Velký podíl na přípravě konference měla klinická lingvistka JÚŠ Radka Majerová, která rovněž přednesla příspěvek o unikátní práci s  dysfatickými a  anartrickými klienty. Půldenní program v aule přilákal výrazně větší publikum než lékařská konference. Vedle odborníků z  oblasti péče o  žáky s tělesným postižením zasedla v auditoriu i řada současných studentů.

Historický kvíz 1. Profesor Rudolf Jedlička se narodil: a) v Praze b) v Kutné Hoře c) v Lysé nad Labem d) v Harrachově 2. Nová budova škol byla otevřena v roce: a) 1913 b) 1926 c) 1937 d) 1945

3. Jako přechodný azyl během 2. světové války sloužil JÚ: a) zámeček Lochovice b) statek Buková c) letohrádek Vendula d) areál Thomayerovy nemocnice 4. Jedličků ústav v Liberci byl: a) shodou okolností pojmenován stejně, ovšem nikoliv podle Rudolfa Jedličky, ale podle Aloise Jedličky, bohatého mecenáše, který tamní zařízení podporoval za první republiky.

b) po 2. světové válce dočasně sloučen s JÚ v Praze, ovšem i po následné odluce mu zůstalo zachováno jméno Jedličkův ústav. c) po vzniku samostatné Československé republiky v roce 1918 zbaven německy znějícího názvu a pojmenován po pražském ústavu, který si už v té době vydobyl uznání a respekt. d) paralelně založen bratrem Rudolfa Jedličky. Společně provozovali i Podolské sanatorium. Cílem bylo vybudovat po republice síť podobných zařízení a Liberec měl být první mimopražskou vlaštovkou. Správné odpovědi: 1)c; 2)b; 3)a; 4)b

Děti z Jedličkova ústavu a škol nacházejí větší uplatnění Za 2. světové války žily děti JÚ na zámečku v Lochovicích. I tam se věnovaly každodenní práci, zatímco v budově na Vyšehradě byl Němci zřízen SS lazaret. Doba komunismu pak znamená ve v ý voji ústavu krok zpět. Jeho otevřenost, budovaná ve 20. a  30. letech, byla modifikována v  tendenci odsunout děti z  JÚ na periferii, a  to jak konkrétně, tak metaforicky: „... sebemenší postižení znamenalo umístění do speciální školy. Základní školy tak byly ‚čisté‘ a zdraví žáci nepřišli do kontaktu s postiženými vrstevníky.“

JEDLOVÉ NOVINY

Pondělí 16. prosince 2013

NÁZORY

OHLÉDNUTÍ

7 KULTURA

Poslední slovo Jana Pičmana poslední budovu s  garážemi v  přízemí a  s  hudební školou ve vyšších patrech. Projekt je. Peníze a  dostat se mezi priority města, to je problém. Hudební škola by mohla i docela dobře doplnit nabídku služeb o jiný typ vzdělávání, o vysoce individualizované, šité na míru. Rád bych to podporoval.

P

řed deseti lety pro výstavu o  Jedli v Křížové chodbě Staroměstské radnice naše kolegyně PhDr. Vendula Neumannová připravila parafrázi známého proroctví. „Na hřebeni tereziánského opevnění Vyšehradu sedí vozíčkářka Libuše Kroková a jata věšteckým duchem zvolá: Ha, vidím o devadesát let dále. V parkové úpravě celého prostoru před vyšehradským opevněním se rozprostírají barevné, přívětivé domky nově postaveného Jedličkova zařízení. Není to již ani vzdáleně ústav, ale životem kypící integrované společenství, kde se vzdělávají a vyrůstají mladí lidé s vadami i bez nich. Je zde dokonce speciální škola zabývající se vším, co souvisí s integrací.“ Letos jsem byl často tázán, kam Jedle směřuje. Odpovědi jsem se vyhýbal a mluvil jsem hodně obecně. A jednak se mi vždy vyplatilo nejdřív něco dokázat, zavést, uskutečnit a teprve pak o tom víc mluvit, případně pro to zpětně hledat podporu. Jednak si sám nejsem jist, kam Jedle půjde a kde za deset dvacet let bude. Dokázali jsme, že podobné zařízení má své místo. Nemusí se ani stydět, ani se cudně schovávat. Pro mladé lidi s  výraznějším tělesným postižením, kteří sice mohou studovat na běžných školách, ale budou tam

vždy stát na okraji, budou dohánět, budou potřebovat pomoc od spolužáků, je Jedle smysluplnou alternativou místa, kde se mohou vzdělávat, ale i rozvíjet a hledat své místo mezi lidmi sobě podobnými a získávat ostruhy a sebevědomí pro život mezi tou zbylou a dravější částí populace. Jedle je zakotvena v hlavním městě Praze, Praha si vzala historický majetek – pozemky i budovy. Na druhou stranu do areálu hodně investovala, věřím, že to tak zůstane. Přál bych Jedli moudré konšely a vedoucí úředníky, kteří věcem rozumí, ptají se, zajímají se a nepřichází s různými hloupostmi. Pamatuji na nemoudré nápady některých: udělat z JÚŠ akciovku nebo naopak rozdělit organizaci na menší celky, případně spojit péči o děti s péčí o bezdomovce. Bůh Jedli ochraňuj před hloupými mocnými. Přál bych Jedli, aby si ubránila své pěkné a  zajímavé místo na Vyšehradě i  před pokušiteli kolem, kteří každou chvíli mají chuť kousek uloupnout pro sebe. Asi se Jedle nevyhne dohadům s fotbalisty o jejich tribuně. Nakonec proč ne, nebudou-li svojí stavbou stínit školu a bude-li jejich tribuna uměřená. Jedle by zároveň měla dostavět

A stávající základní škola a střední školy? Vnímám různé názory a pohledy kolegů na to, komu služby nabízet, koho sem přijímat. Před lety se nám na začátku koncepčních úvah vyplatilo říci si, pro koho tu Jedle je, kdo ji nejvíc potřebuje. Tento pohled bych neopouštěl. Jsem přesvědčen, že Jedli nejvíc potřebují mladí lidé, kteří jsou schopni studovat na středních školách a třeba i na vysokých, ale musí se něco naučit, zpevnit, dozrát. Ti nemají jinde podobné zařízení. Asi nezaplní celou kapacitu. Doplnit je jistě mohou děti s těžším i kombinovaným postižením. Ale nezapomeňme, že ta druhá skupina má dost jiných zařízení. V Praze i okolí. Mít tu bystré mladé studenty a být pro ně užitečným zařízením klade hodně vysoké nároky na odbornost zaměstnanců. Nejen učitelů. Vždy tu budou také ti, co na to nemají, co hledají jednodušší práci. Jen by neměli překážet a ostatní překřičet. Jedle je velká. Ale zase ne tolik, aby nebyla fungující. Týmy kolem dětí dovolují, aby se dítě i jeho rodiče stýkali pravidelně jen s několika „vlastními“ pracovníky. Ve velké Jedli je také hodně šikovných lidí. Někteří mají potřebu dělat víc, předávat svoje zkušenosti. Tady vidím výzvu pro příštích několik let. Předávat zkušenosti jiným. Jedle má kolem sebe několik spolupracujících menších subjektů. Menších počtem lidí, ne významem. Doufám, že si jich každý ředitel bude vážit, protože Jedli doplňují, ozvláštňují a dělají z ní jedinečnou a skvělou korporaci.

Psalo se o Jedli Jako pohádkové pásmo pojal Aug. Bartoš řadu humorných a poutavých příběhů ze života domácích zvířat Tuláci, aby na nich zdůraznil výchovnou myšlenku o hřejivé síle domova. Některá ze zvířat odcházejí z rodného prostředí, aby se již nevrátila, jiná opět po zkušené tím více přilnou k  bývalému domovu. Způsob, jímž autor živě a názorně zachytil jednotlivé příhody psa, vepříka, krocana, kohouta aj., setrvává v okruhu popisného realismu, má však jemné pochopení pro dětskou představivost a využívá pohádkové uvolněnosti k různým dějovým proměnám i situačním obměnám, jež vhodně zvyšují dramatičnost příběhu. Mnohdy je záměrně uchována tradice lidové pohádky i vypravování z autorova rodného Podkrkonoší a kouzlo původnosti krajové i námětové. Náměty se často prostupují, sociální doplňuje mravní, humorný doprovází společenský aj. Vše je viděno prostě a  vyjádřeno nehledaně v  domově bezprostřednosti i v pohádkové barvitosti, kterou vhodně doplňuje výpravně poučená a osobitě pojatá kresba Jarmily Bartošové. Vydal Jedličkův ústav v Praze v listopadu t. r. Pracovní jubileum ředitele Augustina Bartoše Národní politika, 31. 12. 1944 V těchto dnech dovršuje 25 let své činnosti v  Jedličkově ústavu pro zmrzačelé na Vyšehradě p. vrch. ředitel Augustin Bartoš, známý průkopník pedagogický. Jeho práce v Jedličkově ústavu, četné odborné spisy a činná účast na mezinárodních kongresech v péči o zmrzačelé zjednala mu jméno odborníka evropského formátu. Četná vyznamenání i z ciziny jsou toho dokladem. Při své činnosti vychovatelské i vědecké našel si

ještě čas ku psaní pohádek, které vzbudily pozornost čtenářů. Jeho vlastní působiště, Jedličkův ústav pro zmrzačelé, vzpomíná 25. Výročí činnosti s opravdovým uznáním a  upřímným oceněním jeho významné a blahodárné práce, s jejímiž výsledky se setkáváme na každém kroku. Rozhovor s Vladem Miluničem 15. 5. 1995, časopis LIDÉ Jak si vlastně představujete přeměnu tohoto ústavu? Je to zakleté území. Magistrát tvrdí, že je třeba děti integrovat do normálních škol, což je naprosto iluzorní. To je práce pro několik generací bohatého státu, aby dokázal u veškerých škol odstranit všechny bariéry včetně psychických. Má představa spočívala v tom, že by byla na Vyšehradě postavena bezbariérová škola pro zdravé i  postižené děti. Souběžně vznikly dva projekty, z  nichž jeden zamýšlel poslat ústav na sídliště Košík, protože vedení Paláce kultury si nepřálo, aby v  jejich blízkosti podobný ústav sídlil. Chtěli jej tedy vystěhovat na okraj Prahy, což by bylo nejhorší, co by se postiženým dětem mohlo stát. Sídliště totiž není stravitelné pro zdravé lidi a  děti potřebují kulturní prostředí, které právě na Vyšehradě existuje. Navíc si myslím, že dobrá tradice by se měla rozvíjet tam, kde vznikla. Mám za to, že Jedličkova myšlenka ústavu byla světová a bylo by škoda na ni nenavázat. Tehdejší ředitelka však projekt v roce 1990 odmítla, přestože na magistrátu leželo 400 milionů na jeho realizaci. Myslím, že projekt měl hlavu i patu, a bohužel skončil v šuplíku a asi tam zůstane. Momentálně se však do podivného provizoria investuje 70 milionů korun.

N

ení snadné psát o životě a  smrti, aniž by slova nezněla banálně. Ať už RADEK jde o  zármutek z  nenávratné MUSÍLEK ztráty, nebo o radost z narození šefredaktor nového života, vždy se jedná o  navýsost niterný prožitek. Snad každý se s  obojím někdy setkáme a nějak nás to ovlivní. Bytí už je takové a  ve své celistvosti se nevyhýbá ani Jedli. Skoro každý rok se stane, že nás někdo opustí, aniž by se mohl kdy ještě vrátit. Nejinak tomu bylo i  v  roce 2013. Zároveň se však také rozesmály naše tváře nad novými malými lidmi, které nám přinesli ukázat lidé s Jedlí spojení.

V široké rodině žáků a zaměstnanců naštěstí převládly zprávy dobré

Hned z počátku roku krátce po sobě přišly dvě smutné zprávy. 16. února zemřela naše absolventka Lucie Špačková. Než jsme stačili tuto zprávu vůbec vstřebat, po návratu z jarních prázdnin nás čekal další šok. 18. února zemřel student 2. ročníku gymnázia Denis Farkaš.

”

Lucka chodila do Jedle od tří let a stala se nezapomenutelnou osobností. Malá postavou a  obří představivostí, vůdčími schopnostmi i  všestranným nadáním – verbálním, literárním i  sportovním. Získala přezdívku „Sissi“ (podle herečky Sissy Spacek). Letos dokončila bakalářské studium oboru Právní specializace ve veřejné správě na Metropolitní univerzitě. Chtěla pomáhat mladým lidem s  postižením při hledání bydlení i práce a podporovat matky s postižením na mateřské. Ostatně závěrečnou práci na škole nazvala: Vnímání ženy s  tělesným postižením jako matky ve společnosti.

Pečlivý čtenář, který došel až sem, se asi moc nového nedozvěděl. Zato mu neuniklo, že používám velmi často podmiňovací způsob. Před dvaceti lety, kdy jsem sem nastoupil a spolu s mnoha velmi sympatickými spolupracovníky se pustil do práce, jsem kondicionál nepoužíval. Za příležitost pracovat pro Jedli a s lidmi, kteří v ní pracují také, jsem velmi rád. Čas ale běží. Proto jsem požádal šéfredaktora o  poslední slovo. Skutečně poslední. Ať se daří.

Z TISKU

Tuláci Národní politika, 6. 12. 1943

Zemřeli a narodili se

Úvahy postdivadelní, bez grantu a bez věna Literární noviny, 25. 6. 1997 Opravdu jsem v  této „romeovské“ sezoně netušil, že se mi nakonec dostane nejen vrchovaté katarze (tragické i komické), ale i nádherné satisfakce za všechny ty veronské milence, zbloudilé v tuto chvíli na česká profesionální jeviště – u ochotníků. V inscenaci Dočasné šejkspírovské společnosti Jedličkova ústavu ROMEO A  JULIE + HAMLET (režie a textová variace: Eva Slámová) hrají jak studenti, tak pedagogové tohoto ústavu. Dá se říci, že „postižení“ jsou bez rozdílu všichni – a to tím nejlepším z možných způsobů: divadlem. Sami, bez ministerského grantu, si opatřovali veškerý fundus, malovali, kreslili, šili, vyřezávali výpravu, plakáty, kostýmy. Nepochybně byli všichni i u vymýšlení replik, situací, gagů, jichž je nepočítaně. Tak jarý kolektivní duch radosti z divadla, z herního principu, z diváků (v Minoru, i při minimální reklamě, bylo nabito k prasknutí) jsem zažil naposled snad někdy v rané Ypsilonce. Byla tu radost z možnosti udělat si ze sebe drsnou i něžnou legraci, obrátit naruby letitý význam, vystoupit kdykoli z role a glosovat situaci. I vzdor odzbrojující kolektivitě nad jiné vynikl představitel Romea i Hamleta, jemuž sice scházely ruce, nikoli však herecká inteligence a mimic-ký talent: před začátkem si stoupne před oponu a  metodou vyskočilovského „kuchyňského převyprávění“ v  groteskní zkratce předvede, zamimuje i okomentuje celou tragédii. Neherecká Julie (a Ofélie) na vozíčku se upřímně bavila situacemi, jimž ji Shakespeare se Slámovou vystavili. Přestože šlo o parodii, bylo v tom nakonec víc Shakespeara než ve většině profesionálních pokusů o něj. (Jedná se o autentický přepis, ve kterém byly ponechány i chyby)

Od roku 2005 žila v  bezbariérovém bytě se svým přítelem, moderátorem kapely The Tap Tap. Chtěla dokončit školu a měla spoustu dalších plánů. Bohužel nenaplněných. V  dubnu, kdy Jedle slavila stovku, by měla třicáté narozeniny. Devatenácté narozeniny by za pouhých devět dní po své smrti slavil Denis. Byl to pilný student, který měl smysl pro humor. Asi nikdy nezapomenu na poslední společnou vyučovací hodinu. Při jeho referátu jsem si, jak už se někdy stává, ukousl kus učitelské ostudy, když jsem opravil špatně i/y v jednom slově, které měl Denis správně. Společně jsme se tomu zasmáli a já si myslel, že mi tenhle okamžik zůstane v paměti jako jeden z trapasů, který si asi každý učitel někdy zažil. Netušil jsem, že nakonec půjde o moji poslední vzpomínku na Denise. Zpráva o jeho smrti byla nejen pro mě blesk z čistého nebe. Únorový nečas a nemoci si vybraly svou krutou daň na jeho drobném a slabém těle. V  naší široké rodině žáků a  zaměstnanců však naštěstí převládly zprávy dobré. Ergoterapeutce Ivaně Pumprové se narodila 6. ledna Rozálie. A následně v onom smutném únoru se narodila hned tři miminka. 6. února přišla na svět Anna, dcera předsedy sportovního klubu a  učitele tělocviku v  jedné osobě Pavla Martínka. 8. února to byla Ema naší sociální pracovnice Ivany Drdové a 16. února další holčička jménem Maya klinické logopedky Marcely Kottnauer-Trávníčkové. Mezitím nás náhle opustila z důvodů mateřské dovolené sociální pracovnice Marta Kůnová. Prvním přírůstkem mužského rodu byl 30. května Antonín, syn učitele a  mediálního koordinátora Radka Musílka, tedy můj. A tím začala série kluků. 15. června se narodil Vojtěch, potomek Lucie a Šimona Ornestových. Lucie pracovala v našem Speciálně pedagogickém centru, Šimon je vychovatelem a  kapelníkem skupiny The Tap Tap. Další pár, který se dal v Jedli dohromady, je Eva Pilátová a  Ladislav Polnický. Eva dělala v  Asistenci na tranzitním programu, Láďa je asistent pedagoga ve škole. Od 29. června mají syna Šimona. O  prázdninách nikdo další nepřibyl, ale hned po nich 4. září přišel na svět Adam. Jeho rodiče Pavla a Jan Vrzalovi sice už v Jedli nepracují, ale ještě nedávno tu oba působili jako pedagogové. Navíc sestra Pavly Vrzalové Alena Němcová u nás stále učí a je v radostném očekávání. Jak vidno, v  Jedli se lidé nezřídka dávají dohromady a  pak spolu mají děti. A  našli bychom i  dost příkladů, kdy děti přijdou do Jedle pracovat po boku svých rodičů. Vzpomeňme třeba rodiny Herrmannových, Janyškových nebo Kárových. Posledním přírůstkem před uzávěrkou tohoto vydání je holčička Izabela Lu, která se narodila 19. září naší studentce švadlence Li Lu. Gratulujeme!

VĚDA A TECHNIKA

8

Pondělí 16. prosince 2013

JEDLOVÉ NOVINY

BUDOUCNOST

Na úsvitu nové techniky Budoucnost techniky pro handicapované slibuje opatrný optimismus

T

echni ka je všude a  už dnes pomáhá kompenzovat fyzické i  mentální handicapy. Nejde přitom jen o  moder nější i nva l id n í vozíky. Stačí si uvědomit, co pro život ha nd icapovaných znamená r oz m a ch p o čít a č ů a  internetu. Že by však samotná moc techniky za pár let smazala všechny n e d u h y, u r č i t ě ř íci nemů žeme. Vět ši n a f i r em , k teré by s v ý m know-how i technickou kapacitou dokáza la lusknutím prstu překlenout bariér u mezi nor málem a  handicapem, se logicky prvotně zaměřuje na běžný otevřený trh. Pokud se produkt pro masy prosadí, pomůže financovat v ý voj techniky pro malé specifické skupiny. A  právě takov ých případů začíná přibý vat. Na kolech i po svých Jedním z  velkých problémů je mobilita handicapovaných i seniorů. Futuristických studií různých vozítek

se dá na internetu najít nepočítaně. Všechny mohou svou měrou přispět k  tomu, že někter ý z  odvážných nápadů uvidíme za pár let i v běžné produkci. Momentálně je například prezentován koncept U3-X japonského gigantu Honda. Miniaturní vozítko s jedním kolečkem a sedačkou, které se dá složit do velikosti osobního zavazadla. Při rozložení si na ně lze sednout a  jemnými pohyby v  osách těla dávat pokyny k samostatné jízdě všemi směry. Ve vzpřímené poloze se udržuje pomocí g yroskopu, podobně jako známý segway. I tak by v budoucnu mohl v ypadat invalidní vozík. Kola jsou sice logickým prostředkem k  pohybu, člověk byl ale evolučně stvořen hlavně k  chůzi. K  náhradě chůze slouží různé exoskelety neboli vnější robotické „kostry“, fungující jako opora a  podpora svalové síly. Nejblíže reálnému využití má exoskelet s názvem Ekso od společnosti Ekso Bionics. Konstrukce přesně kopíruje hybnost dolních končetin a je sestrojena tak, aby dokázala silou svého elektrohydraulického systému chůzi buďto nahradit (a tím umožnit chůzi vozíčkářům po úraze míchy), nebo ji podpořit náhradou chybějící svalové síly. Výhody není potřeba popisovat. Kromě návratu sebevědomí jde hlavně o  zdravotní benefity a  rehabilitaci. Svalové skupiny nezakrní, zlepšují se i přidružené potíže trvale

sedících, například s  trávicím systémem. Ekso má už nyní k dispozici 30 nemocnic v USA i Evropě, v yužívají jej k  rehabilitaci pacientů. Nemusí trvat dlouho a podobné zařízení bude dostupné i  ke koupi či na předpis stejně jednoduše jako dnes berle či invalidní vozík. Pomysli a stane se Rozsáhlé pohybové handicapy lze kompenzovat ovládán ím pomocí myšlenek. Princip EEG skenu, tedy sledování mozkové aktiv it y a  její přiřazení k  určitým akcím, byl již v  minulosti experimentálně v yužit při počítačové komunikaci s pacienty s  tzv. locked-in syndromem (paralýza všech volně ovládaných svalů). Dnes už je technologie o  velký krok dostupnější, na trhu se volně objevuje zařízení společnosti Emotiv. Se systémem experimentují hlavně vý vojáři počítačov ých systémů. K  vidění byl už ale i  elektrický vozík ovládaný čistě myšlenkami. Kdykoli řidič pomyslí na „kupředu“, vozík se dá do pohybu určeným směrem. Chce to samozřejmě trochu cviku. Na trh pronikají i  nejmodernější náhrady horních končetin, sofistikované robotické systémy, které se připojují na nervová zakončení původního pahýlu. Hýbat prsty na umělé ruce lze pak stejně, jako by byla zdravá, tedy v ysíláním impulzů

z mozku nervovou soustavou k řídicí jednotce protézy. Experimentuje se již i  s  opačným směrem. Pacient by mohl i  „cítit“, že v  umělé ruce něco drží. Velká data Revoluci slibují přinést také tzv. velká data (Big Data). Jde o fenomén dat získaných ve velkém množství ze všudypřítomných senzorů. Příklad za všechny. Každý si dnes do chytrého mobilu může stáhnout aplikaci monitorující spánkov ý rytmus. Udělá-li to sto tisíc lidí, lze získat během chvíle spoustu dat, která by se jinak musela dolovat nákladným v ýzkumem. Senzory, které budou neustále monitorovat své okolí, mají potenciál změnit například lékařskou diagnostiku. Už teď lze koupit senzory pod šaty, které samy při infarktu volají záchranku. Nositelé chytrých brýlí Google Glass by mohli zmapovat bezbariérovost ve městě během pouhých několika dní. Brýle mohou pomocí mapy zvukově navádět nev idomé atd. Technické prostředky tedy existují. Záleží jen, jak s nimi naložíme.

ŠTĚPÁN BENEŠ absolvent JÚŠ, novinář

NÁZOR

Klíčová je motivace

Z

dá se, že počítačům přisuzujeme až magickou moc v pomoci lidem s postižením. Moderní technologie však samy o sobě nejsou všeobjímající spásou. Představují jen užitečný nástroj. Bez určitých schopností a motivace uživatele nemůžeme čekat zázraky. To je zkušenost učitele výpočetní techniky Jana Vrzala.   V Jedličkově ústavu a školách učí už deset let žáky s různými druhy tělesného postižení i rozličného věku. Za tu dobu si utvořil názor, který se nemusí každému dobře poslouchat, ale opírá se o realitu. „Aby někomu počítač skutečně k něčemu byl, vyžaduje to jisté intelektové předpoklady a alespoň jednu část těla, kterou uživatel stoprocentně ovládá. Dnes už to mohou být třeba jen oči,“ tvrdí Jan Vrzal. Rovnice počítač plus jakýkoliv vozíčkář rovná se vyřešený problém rozhodně neplatí. Představa, že jsme zakoupením notebooku s internetem vyřešili komunikaci se světem i budoucí pracovní uplatnění pro mladého člověka s postižením, je pouhá iluze. Není to pro každého „Pro lidi s nízkým intelektovým potenciálem bude počítač vždy jen zábava. Stejně jako pro ty, kteří nemají zájem své schopnosti rozvíjet. To nezmění sebelepší stroj. Nic proti tomu – život by měl člověka bavit,“ říká Jan Vrzal. Zároveň však dodává, že se často vynakládá zbytečná energie a prostředky, když si tohle neumíme přiznat. Různé kurzy a úžasně nadupané mašinky nemají pro každého smysl. Ať už z důvodu limitů jednotlivce, nebo kvůli absenci jeho motivace. Těžko se to ale říká nahlas.   Nejsou ojedinělé případy, kdy žák žádá u nějaké nadace o příspěvek na zakoupení počítače v naprosto nadsazené výši. Reálně používá e-mail, trochu edituje fotky, komunikuje na Facebooku a pouští si hudbu či filmy, ale chce hardware, který by svými výkony uspokojil profesionálního grafika. „Je to jasné. Chce na tom pařit hry, které jsou graficky náročné. Tak mu pořiďme levnější počítač a herní konzoli. On si zahraje, nadace ušetří a všichni budou spokojeni. A někdy by stačila dokonce sama konzole, která už je také připojitelná k internetu.“ Bohužel za nadsazenými požadavky často stojí i rodina dotyčného dítěte. Přitom není problém vyzkoušet předem, jaké jsou reálné schopnosti žadatele.

FOTO: PETR HRUBÝ

Po všech sítích Jedle TOMÁŠ SUŠICKÝ rehabilitační inženýr

D

„Základním předpokladem ke zvládnutí práce s počítačem je schopnost vyznat se ve struktuře. Umět nakládat s informacemi. To je něco jiného než jen klikat na videa a klábosit s přáteli. I když i to je pro někoho dostatečný přínos,“ říká učitel, z jehož výukových požadavků mají trochu obavy někteří žáci i učitelé. „Stává se, že humanitně vzdělaní kolegové občas nevnímají reálné limity a počítač staví pro děti s postižením na piedestal. V mých hodinách pak dochází ke srážce s realitou.“

ovolte mi, abych vás vzal na procházku po naší počítačové Jedli. Všechny objekty Jedle jsou propojeny optickými kabely do počítačové sítě. Počítače připojené na naši síť získávají nastavení (konfiguraci) z našich serverů. Tím je zajištěna jejich neustálá aktualizace, antivirová ochrana, případné instalace programů a bezpečné fungování. Serverů máme několik, pracují například s databázemi (studentů či stravování) nebo se starají o bezpečnost sítě jako celku (firewall) před napadením z internetu. K internetu jsme připojeni pomocí optické linky. Všechna data jdou přes server, který se snaží dohlédnout na nezávadnost obsahu. Jiný typ připojení k internetu zatím v Jedli není podporovaný.

Srážka s realitou Jan Vrzal se však také srazil s realitou na úplně jiné frontě. Pokusil se vybudovat sociální zahradnickou firmu. Vystudoval Českou zemědělskou univerzitu a najal si zaměstnance s lehkým mentálním postižením. Žalostně se jim však nedostávalo zakázek, takže projekt skončil velmi záhy. „Potenciální zákazníci mají úplně jiné motivace, než je společenská odpovědnost. Daleko raději pomáhají lidem s postižením skrze mediálně zajímavé výstupy v podobě tučných šeků v televizi.“ Pokud vůbec nějakou zakázku získal, vždy od sociálně citlivého člověka s nějakou osobní zkušeností. Po roce marných pokusů firma ukončila činnost. „Jednosměrná snaha nestačí, musí chtít obě strany. To platí jak při výuce, tak při zaměstnávání lidí s postižením.“ (Převzato z časopisu Můžeš 3/2012) Radek Musílek

Výukové programy okud jste přihlášeni do naší sítě, můžete se dostat i k různým výukovým programům. Jedním z  nich je červenomodré psaní uložené na disku Výuka. Program je jednoduchý textový editor. Software byl vytvořen podle požadavků klinické lingvistiky pro klienty, kterým nefunguje dobře vnitřní řeč. Barevně rozlišuje souhlásky (modré) a samohlásky (červené), pomáhá k zapamatování slova. Spolu s programem se spustí softwarová klávesnice, která umožnuje upravovat a  definovat klávesnice libovolného vzhledu a  velikost. Tlačítka mohou

obsahovat znak(y), při jejichž stisku je přehrán zvukový záznam (může obsahovat cokoliv). Osobně jsem si program přinesl domů a  používám jej se synem místo vystříhaných písmenek a  skládání slov pomocí výstřižků. Už v mé první třídě jsem to nenáviděl, písmenka se nedala do těch fóliových chlívečků pořádně zastrčit. Postupem času, se spoustou vystříhaných kombinací, se ani nevešla do desek. S tímto programem si vytváříme klávesnice podle potřeby a pracujeme v klídku. Na disku Výuka je další spousta výukových programů. Byla tam třeba i  „Brána vědění“, úžasný balík výukových CD, která přestala pracovat s  přechodem serveru na vyšší verzi. To se stává poměrně často. V  počítačovém světě je průměrná doby obměny počítače asi 4,5 roku, u softwaru je to ještě míň. Naše počítačová síť začínala na počítačích s  Windows 2000, XP jsme přeskočili, stejně tak Visty, v současné době používáme Windows 7 a osmičkám se opět vyhneme. Proto jsme prográmky na procvičování u různých dysfunkcí vytvořili jako webovou aplikaci. Doufáme, že takto zůstanou déle využitelné. Tyto úlohy jsou na stránkách http://nit.felk.cvut.cz/~dark/webappsfiles/jus.html. Úlohy byly upraveny podle připomínek našich ergoterapeutek a stále, i když pomalu, jsou dodávány další. Cvičné počítačové pracoviště Zároveň na ergoterapii ve cvičném bytě je zřízeno počítačové pracoviště s  několika různými vstupními periferiemi. Po dohodě si je každý může vyzkoušet, pokud mu

nestačí rozličné klávesnice a  trackbally, které jsou umístěny různě po třídách. Ve cvičném bytě je též zařízení I4Control (Eye for control), což je ovládání počítače zrakem, na jehož vývoji jsme spolupracovali s Katedrou kybernetiky ČVUT FEL Praha. Cílem spolupráce bylo navrhnout a  sestrojit alternativu k  počítačové myši. Sledování pohybu oka je prováděno miniaturní kamerkou umístěnou na brýlové obroučce. Snímané pohyby jsou převáděny speciálním softwarem do počítače. Ten by měl kromě ovládání počítače pomocí pohybu oka též umožnit ovládat počítač pomocí dalších speciálních vstupních zařízení, jako jsou tlačítka (jedno až několik), joystick, tlakové snímače nebo gyroskop. Po několika letech se povedlo zařízení s programovým prostředím dotáhnout do konce. V současné době je I4Control v prodeji. Vlastním tempem se též pokračuje ve vytváření dalších vstupních periferií a jejich implementaci do ovládacího softwaru I4Control. Tablety V  poslední době se na nás valí ze všech stran „TA-BLE-TY“. Jednou z  aplikací, která je přínosem pro některé naše žáky, je Grid Player od společnosti www.sensorysoftware.com v  české lokalizaci. Aplikace je funkční bohužel jen na zařízení iPad. Nejuniverzálnější se jeví tablety s operačním systémem Windows 8. Tablety s Androidem jsou cenově nejatraktivnější, slabinou u  nich je nedostatek vhodných českých aplikací. S  nasazením tabletů vystupuje do popředí též otázka případné dostupnosti wi-fi internetu u nás v Jedli. Co dodat závěrem? Snad jen ať nám to i v dalším století sviští.