Filosofická fakulta Masarykovy univerzity
Ústav hudební vědy
Studijní obor: Sdružená uměnovědná studia
ODKAZ PRIMÁRNÍHO UMĚNÍ V DÍLE JIŘÍHO ANDERLEHO
Bakalářská práce
Vypracovala: Karolína Vaňková Vedoucí práce: PhDr. Dagmar Koudelková Praha 2013
Prohlášení
Téma bakalářské práce: ODKAZ PRIMÁRNÍHO UMĚNÍ V DÍLE JIŘÍHO ANDERLEHO
Prohlašuji, že jsem tuto seminární práci vypracovala samostatně a že jsem řádně uvedla všechny použité prameny a literaturu.
V Praze dne 15. 5. 2013
Karolína Vaňková
Obsah:
1. Úvod 2. Stručné představení Jiřího Anderleho 3. Pojednání o umění primárních národů 3.1 Pojem primární umění, jeho vznik a vývoj 3.2 Společné znaky 3.3 Umění černé Afriky 3.4 Umění australských domorodců 4. Rozbor rentgenové kresby klokana v porovnání s Anderleho grafickým listem Zavřené oči 5. Rozbor africké přilbové masky s motivem dvojice předků v porovnání s Anderleho malbou Dialog 6. Rozbor obrazu Joana Miróa Žena a pes před měsícem v porovnání s Anderleho dílem Adam a Eva 7. Rozhovory s Jiřím Anderlem 7.1 Komentář rozhovorů 8. Shrnutí a uspořádání poznatků 9. Závěr 10. Obrazová příloha 11. Seznam literatury 12. Resumé
1. Úvod V mé práci nazvané „Odkaz primárního umění v díle Jiřího Anderleho“, se zabývám vlivem primárního umění a jeho prvky na dílo Jiřího Anderleho. Propojení kultur a umění z různých částí světa, hledání podobností, ale i odlišností mne totiž velice zajímá, jelikož vypovídá o podstatě umění vůbec. Jiří Anderle měl to štěstí, že již od mládí mohl cestovat do vzdálených zemí a jeho citlivá duše dokázala okamžitě rozpoznat pravdivost výrazu v tvorbě domorodců, kde umění bylo součástí života. Právě proto odkazy umění přírodních národů můžeme nalézt v téměř celé tvorbě tohoto výtvarníka. V první části bakalářské práce o J. Anderlem se věnuji autorovi a stručně popíši jeho život a dílo. Jeho osobitý styl je nezaměnitelný v grafikách i v pozdějších malbách. Grafické listy a obrazy jsou známé po celém světě a jeho díly se chlubí dnes největší a nejslavnější galerie moderního umění. Primární umění, jeho minulost a přítomnost? Na počátku Anderleho tvorby byly „rentgenové kresby“ australských domorodců. Skalní kresby zvířat a postav mají odhalené nitro, jsou stylizované, jakoby pod rentgenem. Moderní tvůrce na nich uchvátila síla výrazu i snaha zobrazovat duši a ne jen viditelné tělo. Zajímavý je i vývoj pohledů teoretiků a historiků umění i samotných výtvarníků na toto umění bez falše. Toužili se také dostat se pod povrch maleb, kreseb, soch a přetavit akademické názory a zkostnatělé machy vyprázdněné Evropy. Důležitá oblast, o které se v práci zmiňuji je západní Afrika. Kmenové umění, především z Burkina Faso a Beninu, ovlivnilo umělce především 1. poloviny 20. století. Na rozdíl od australských domorodých kreseb je zde umění trojrozměrné. S úžasem hleděli evropští umělci i umělci ze zámoří na fantastické masky a sochy, které se vyznačují zobrazováním lidí nebo bohů, tedy postav v různých pozicích a činnostech. Vyzařují nesmírnou energii a tajemství. Josef Čapek popsal umění afrických kmenů jako výraz magie. Zabývám se rozborem primárního umění ve třech obrazech Jiřího Anderleho. První z porovnávaných obrazů je grafický list Rozhovory z cyklu Bez kůže. Právě tento soubor a cyklus Hlavy jsou nejvíce ovlivněny australskými „rentgenovými“ kresbami. Jiří Anderle na obrazech v tomto období (mezi lety 1964 a 1967) převádí myšlenku průhledného zvířecího těla na lidské emoce a touhy. V porovnání je rozbor domorodé kresby klokana. Z období po roce 1998, ve kterém výtvarník maluje velká barevná plátna s živelností odpovídající africkým artefaktům, jsem vybrala obraz Dialog. Je konfrontací s Dvojicí nástavcových masek z Nigérie. Hlavní motiv obrazu je v ostrém kontrastu s pozadím. Jiří Anderle na plátně pracuje s výraznými barvami a až nervními tahy štětce. Ve čtvrté kapitole detailně popisuji, jakými prostředky dosáhl umělec atmosféry, která komunikuje s africkými dřevěnými hlavami. Poslední dvojicí obrazů je Anderleho Rozmluva s ostny a Ranní hvězda od Joana Miróa. Toto srovnání
dokazuje, jaké mohou být formy inspirace a jak stejné artefakty mohou působit odlišně na dva umělce i když zde dokážeme najít společné prvky. Dojít k výsledkům pouze komparativní metodou různých výtvarných děl nelze. Obracím se proto na teoretiky a historiky umění, kteří se zabývají jedním z okruhů. Přímo díly Jiřího Anderleho a africkým kmenovým uměním se zabývá kniha Dialogy1. Dále se literatura rozděluje na jednotlivé segmenty. O primárním umění čerpám především z teoretických spisů Josefa Čapka – Umění přírodních národů2, Gombrichova Příběhu umění3 a z knihy Pravěké umění: evoluce člověka a kultury4. Dílo Jiřího Anderleho představuje již zmíněná kniha Dialogy5 s předmluvou Richarda Druryho, umělcovi webové stránky6 a literatura sdružující české výtvarníky 20. století. Teoretické podklady přináší potřebný rozhled a porovnání s analýzou šesti děl. K potvrzení výsledků anebo vnesení do nich nového pohledu, mě snad pomůže i rozhovor s J. Anderlem, protože je velkou výhodou seznámit se s názory autora a přímo je konfrontovat s tématem práce.
2. Stručné představení Jiřího Anderleho
Jiří Anderle se narodil roku 1934 a útlé mládí prožil za druhé světové války, kdy mu v roce 1943 zemřel otec. Umělec promítá do své tvorby osobní zážitky a pocity a tak silný okamžik k nim patří. Ať má různé inspirace, snaží se přímo či nepřímo proniknout ve svých obrazech skrze člověka, kam lidské oko nevidí. Anderle vystudoval Vyšší školu uměleckého průmyslu a následně Akademii výtvarných umění v Praze. Dokonalou techniku malby se naučil u Antonína Pelce a grafiky u Vladimíra Silovského. Je všeobecně nadaným umělcem. Od malička hrál na housle a později se sám naučil na buben. Hudební zkušenosti jsou nejčastějším námětem jeho raných prací. Při studiu hrál o víkendech s kapelou na vesnických tancovačkách na Rakovnicku a v okolí Berouna. Jiří Anderle, jako velice vnímavý pozorovatel, našel v tanečních zábavách 1 Anderle, Jiří: Dialogy, předmluva Richard Drury, Praha, Slovart 2003 2 Čapek, Josef: Umění přírodních národů, Liberec – Praha, Dauphin 1996 3 Gombrich, Ernst Hans: Příběh umění, Londýn 1995, z anglického originálu přeložila Miroslava Tůmová, Argo Mladá fronta 2003 4 Půtová, Barbora; Soukup, Václav: Evoluce člověka a pravěké umění, Praha, Univerzita Karlova v Praze – Pedagogická fakulta 2010 5 Anderle, Jiří: Dialogy, předmluva Richard Drury, Praha, Slovart 2003 6 Http://www.anderle.cz
námět a energii svých děl. Parafrázuje složitosti lidských vztahů, ukazuje nespoutané emoce, kontrasty lidí. Obrazy jsou stejně jako tancovačky plné života, pohybu, hudby, ůsměvů i rvaček. Poprvé zde také můžeme najít motiv, který Anderleho provází celý život a tím je maska. Výtvarník je díky své preciznosti, perfektně zvládnuté technice a zajímavým tématům brzy uznávaný kritiky i širší veřejností. Někteří ho nazvali pokračovatelem Jamese Ensora, ale sám Anderle říká, že v té době jeho dílo ještě ani neznal7. Informace o moderním umění se do Československa kvůli komunistickému režimu téměř nedostaly. Právě útlak a nesvoboda se projevuje v dalším umělcově tvůrčím období. Unikal k historii a klasice. Studoval díla starých mistrů jako Dürera, Goyi, Caravaggia, Ingrese, Rembranta a dalších. Ve starých obrazech viděl nekonečné možnosti inspirace. Autor si z nich vzal spíše poselství, které parafrázoval jako výstrahu do soudobého světa. V tomto období vznikají profily seřazené v proměnách času8 a cykly Vanitas, Commedia dell´arte, Portrét v čase a další. Umělec měl příležitost se i v době komunistické vlády dostat do zahraničí s divadelním souborem. V šedesátých letech nastoupil do Černého divadla Jiřího Srnce jako technik a herec. Přesto, že se nejednalo o jeho vysněnou práci a stále usiloval o místo ilustrátora knih, divadlo mu dalo obrovský rozhled. Vydavatelé ho zatím odmítali. Anderle je ale umělec celou duší a malovat a kreslit chtěl. Až po letech si uvědomil, že právě odmítnutí mu dovolilo volně tvořit. Se souborem cestoval vždy s tužkou v ruce a tak si mohl zaznamenat své myšlenky a pocity bezprostředně po představení. Stejně jako na vesnických zábavách zkoumal tváře diváků, výrazy obličejů, divákovi emoce a reakce na různé podněty. Možnost cestovat s divadlem mu přinesla další výhody a inspirační zdroje. U australských domorodců viděl kresby, které mu byly myšlenkově velmi blízké. Anderle se pokoušel ve svých obrazech sundat lidem masku a odkrýt niterné touhy. Umění australských domorodců vyniká ojedinělým stylem, které zobrazuje postavy zvenku i zevnitř. Téměř výhradním tématem „rentgenových“ kreseb jsou zvířata. Jiří Anderle přenáší tuto ideu do grafických listů, kde jsou hlavním motivem vyabstrahované lidské postavy v nejrozmanitějších pozicích, které působí až groteskně.9 Vznikají tak cykly Hlavy a Bez kůže. Na nejmenším světadílu si také pořídil první etnické předměty, které daly základ jeho sbírce. Inspirativní byly i cesty po Evropě, kde mohl shlédnout velké výstavy moderních umělců. Se současným uměním se setkává v Londýně, Edinburghu, v Kolíně nad Rýnem a na bienále v Benátkách. Plný nových vizuálních vjemů z celého světa pořádá v roce 1966 své první samostatné výstavy v Oblastní galerii v Liberci a v Galerii na Karlově náměstí v Praze. Po úspěchu v Československu dostal pozvání na společné výstavy a možnost spolupráce se zahraničními galeriemi. Významná byla kooperace s Jacques and Anne Baruch Gallery v Chicagu, která jeho dílo představila celé severní Americe. V Evropě se dostal do vyhlášené Galerie Baukunst v Kolíně nad Rýnem, kde mu také vydali katalog. Mezi další věhlasné galerie, kde Anderle 7 Anderle, Jiří, [online] [cit. 7. 5. 2013 ] www.anderle.cz 8 Anderle, Jiří, [online] [cit. 7. 5. 2013 ] www.anderle.cz 9 Anderle, Jiří: Dialogy, předmluva Richard Drury, Praha, Slovart 2003, str. 8
vystavoval můžeme zařadit Galerii Paul Bruck v Lucemburku, Moderna galerija v Lublani, Galerii la taille douce v Bruselu, Národní muzeum ve Stockholmu, Dům umění v Brně, Nová síň v Praze, Galerie Jean Briance v Paříži, Nevadské muzeum umění v Renu, Národní galerie, Kinský palác v Praze, Císařská konírna Pražského hradu také v Praze, Muzeum umění v Cincinnati a mnoho dalších. Některé z uvedených galerií si jeho díla nechala ve svých sbírkách jako Nevadské muzeum nebo Cincinnati muzeum. Podílí se na sbírkách významných evropských domů umění. Mezi nejexklusivnější jistě patří vídeňská Albertina, Moderna galeria ve Slovinsku, Metropolitní muzeum v New Yorku a pražská Národní galerie. Anderleho portfolio se také pyšní velkým množstvím uměleckých ocenění z mezinárodních bienálí. Nejen vlastní úspěchy ho poháněly dále. Jiří Anderle je člověk, který se celý život učí, rád poznává vše nové, jak techniky, tak umělecké myšlenky a tendence. Nechává se volně inspirovat tvorbou, která ho zaujala. Tou je určitě práce Pabla Picassa, jehož retrospektivní výstavu viděl v roce 1979 v Paříži a společná výstava k 500. výročí narození Albrechta Dürera, které se také účastnil. Po roce 1998 výtvarník začíná malovat plátna inspirovaná africkými artefakty a jeho sbírka se neustále rozrůstá. Nyní je kompletní k vidění v Pelléově vile v Praze.
3. Pojednání o umění přírodních národů 3.1 Pojem primární umění, jeho vznik a význam Mluvíme-li o primitivním umění, je vhodné bavit se o původu umění vůbec. Snad umění vzniklo na počátku existence moderního člověka. Totiž když se kompletně vyvinul Homo sapiens sapies, nelišil se jeho fyzický ani mentální potenciál příliš od našeho. Britští vědci a paleoantropologové Ch. Stringer, P. A. Mellars a C. Gamble označili tuto dobu, tj. před 40 000 lety za lidskou revoluci – kvalitativní evoluční skok, který způsobil rozsáhle změny v myšlení a chování lidí.10 Na toto stáří se odhadují australské rentgenové kresby. Je však velice složité to doložit, protože hlinky, kterými byly kresleny, neobsahují uhlík, díky kterému by se dalo stáří kreseb s určitou přesností určit. Výzkum znesnadňuje i obkreslování skalních kreseb. Jsou totiž často obtahovány a tudíž vypadají jako velmi mladé. Opak může být pravdou. Datace tedy zůstává předmětem diskuzí.
Na důvody, proč lidé začali tvořit je mnoho teorií. Kromě již zmíněného názoru, že umění vzniklo přirozeně s 10 Půtová, Barbora, Soukup, Václav: Evoluce člověka a pravěké umění, Praha, Univerzita Karlova v Praze – Pedagogická fakulta 2010, str. 46
příchodem moderního člověka, existují teze, že se vyvinulo při práci. Zde se mluví především o zpracovávání textilu, tvarování a zdobení hliněných nádob a opracovávání nástrojů. Hlavním motivem byl zdobný ornament nebo pravidelně se opakující geometrický tvar. Pokud se seznámíme s primárním uměním a pochopíme myšlení domorodců při tvorbě svých skalních maleb, rytin, sošek a masek, bude nám připadat nejpravděpodobnější teorie o vzniku umění, která hovoří o náboženském a rituálním významu. Téměř všechny předměty, které byly vytvořeny domorodými kmeny, mají svůj rituální účel. Ať sošky chrání svého majitele před zlými bohy nebo jsou zhotovovány jako dary bohům kvůli úrodě či úspěšnému lovu. Podle Josefa Čapka je původ umění v magii. „Magismus je ve své podstatě stejně naturalistní jako spirituální: stačí mu i docela syrové přírodní hmoty, drobty a zlomky skutečnosti; nehty či vlasy mohou v něm zastupovati celého člověka, kůže či rohy celé zvíře, ale už i holé dřívko může znamenati něco živého a jednajícího, chuchvalec slámy a hadříků může být vtělením síly, ba démona. Magie je v tom, že člověk v částicích i náznacích dovede spatřovati jednající celek; a je magie také v tom, že skutečnost se i v takových zlomcích tomuto jeho přání bez hrubšího odporu podrobuje, že v nich podává nikoliv nepřístupnou základnu pro jeho představivost a sugesci.“11 Čapka ovlivnilo primární umění nejen při psaní teoretických spisů, ale i na jeho obrazech. Počátkem 20. století se africké umění dostalo v Evropě do módy a bylo inspirací hlavně pro představitele kubismu, ale i surrealismu a abstrakce. Význam slova primitivismus se od svého původního již dnes liší. Koncem 18. století byl užit výraz primitivní malířem Jacquem-Louisem Davidem. Co měl na mysli? V této době se za všeobecný styl považovalo rokoko. David v něm ale viděl snahu oklamat diváka přílišnou zdobeností, lehkostí a jeho ideálem se stali klasické estetické zásady používané v antice. Začal opět prosazovat strohé linie, přesný řád. Pozdvižení vzbudil svým obrazem Přísaha Horatiů, který je inspirovaný římskými obrazy a reliéfy. Jeho žáci začali mluvit o antickém umění jako o primitivním ve smyslu původním, nedotčeném současným půvabem rokoka. Tento způsob malování se rychle rozšířil a umělci se předháněli v dílech, a soutěžili, které je více „primitivní“. Tu nám ale vyvstává otázka, co bylo opravdu jejich snahou. V podstatě se diskutovalo o tom, co by na plátně být nemělo více, než o tom, co by tam být mělo. Gombrich se zmiňuje o silné negaci čehokoliv, co utváří dobrý vkus.12 U klasicistních umělců by se o negaci dalo mluvit jako o specifickém znaku. Lidé obdivovali umění starého Řecka a Říma spíše proto, že byli přesyceni soudobým obrazem světa, než pro jeho vlastní kvalitu. Obdivovali čistotu a neposkvrněnost antického umění před pozlaceným rokokem.
11 Čapek, Josef: Umění přírodních národů, Liberec – Praha, Dauphin 1996, str.48 12 Tamtéž, str. 215
Největší rozmach obliby primitivního umění, tak jak ho známe nyní, nastal počátkem 20. století, kdy africké masky, australské a orientální kresby objevili umělci, kteří se považují za původce moderního umění. V čele stál Henry Matisse, Pablo Picasso, Paul Gauguin a mnoho dalších.
3.2 Společné znaky Primární umění čerpá především z reálného světa kolem nás. Zobrazují se tedy hlavně lidé a zvířata, případně i rostliny. Nemůžeme však mluvit o realistickém způsobu vyjádření, protože postavy jsou různě stylizované. Je zajímavé, že podstata domorodého umění, je velice podobná po celé planetě. Můžeme srovnávat australské kresby, které mají zajímavý rys, kdy je vidět kostra a některé vnitřnosti na kresbě zvířete, s kresbami ve Španělsku, ve východní Sibiři, v Nové Guineji, Indii nebo v Americe. Všechny spojuje šamanismus v lovecké kultuře. Jen šaman totiž dokáže proniknout k podstatě živých tvorů a vidět jejich kosti.13 Stejně můžeme přisuzovat jisté podobnosti africkým plastikám a maskám a jihoamerickým objektům nebo umění v centrální Asii.
3.3 Umění černé Afriky Shody v umění, ale i kultuře, mýtech a historii mezi jednotlivými kmeny se připisuje také zkušenostem z transu. Kněží používali směsi bylin s psichotropními účinky a duševní cvičení, aby se dostali do stavu, kdy dokáží komunikovat s božstvy. Měli velice vážené postavení v komunitě a byli považováni za vybrané k rozmluvě s nadpřirozenými bytostmi. K rituálním obřadům se vytvářeli umělecké předměty různých podob a funkcí. K nejdůležitějším patří maska. Na africkém kontinentě se používala všude kromě severních muslimských států a dnešní Jihoafrické republiky. Somálsko či Etiopie představuje v tomto směru výjimku. Masky černé Afriky se líšily kmen od kmene. Od propracovaně zdobených nástavcových masek Bambarů v západní Africe po jednoduché a strohé masky Dogonů14. Záleželo na bohatství, síle a možnostech kmene. Liší se i v tématech, které masky zdobí. Většinou se používala stylizovaná zvířata, můžeme ale narazit i na lidské postavy či přímo ženské stylizace a v některých případech geometrické tvary. Velice významný je pro africké kmeny tzv. iniciační rituál. Provádí se v době dospívání a u chlapců má jiný průběh než u dívek. Ty totiž nemůžou zastávat žádnou důležitou kmenovou funkci a nemohou komunikovat s božstvy. Jejich iniciační rituál je proto kratší a v podstatě spočívá v odloučení od kmene na několik týdnů a získávání rad a zkušeností od starších žen. Dívka po tomto obřadu je považována za dospělou a může se vdát. Rituál u chlapců může trvat od několika měsíců až po několik let a je mnohonásobně složitější. Mladí chlapci jsou mnohdy násilně odvlečeni od rodin do tzv. iniciační chýše, která je mimo vesnici. Zde se pod 13 Hladíková, Věra: Kultovní předměty doby kamenné, Diplomová práce, Brno 2004, str. 45 14 Herold, Erich: Africké masky, Odeon, Praha 1970
vedením zkušených mužů a instruktorů provádějí rituály a výcvik a výchova chlapců. Začíná se očistným rituálem v nejbližší řece či jezeře15. Život v těchto podmínkách je drsný a učedníci jsou svázáni přísnými pravidly a zákazy. Za porušení či nedodržení příkazu od mistra je stíhá tvrdý trest, většinou v podobě dalších očistných rituálů nebo vyloučení ze společenství. Tím pak nemají možnost být plnohodnotným členem kmene a jsou sociálně vyčlenění. Na závěr učení, které je před okolním světem přísně utajeno se koná právě iniciační obřad, kde muži předvádějí své znalosti a schopnosti nabyté během odloučení v utajeném táboře. Součástí rituálu je stylizovaná smrt chlapce, aby se mohl znovu zrodit do dospělého a čistého muže. Tím ze sebe shodí všechny hříchy minulosti a podle tradice i ztratí paměť. K obřadům se používá nesčetně uměleckých předmětů s konkrétními účely. Některé pomáhají ke komunikaci s božstvy jiné znázorňují myšlenku rituálu. Například jedná-li se o obřad za zaručení dobré úrody, obětují se sošky postav, které mají zaručit, že božstvo kmen vyslyší. Právě zde vidím důvod stylizace lidských postav či jejich „křížení“ se symboly zvířat. Každá část sochy má svůj význam a je pečlivě opracována do podoby, která je vhodná k danému účelu. Pokud je lidská postava fantasticky spojena s lví hlavou nebo drápy, jedná se o symboly moci a síly. Na nástavcových maskách národu Bambarů se objevují téměř výhradně antilopy se zvýrazněnými dlouhými rohy a protáhlým tělem. Slouží opět k poděkování za bohatou úrodu. Některá etnika věří v převtělování božstev vodun16. V Beninu jsou dvojčata tradičně spjata s tímto náboženstvím a jsou velmi uctívána. Funguje zde uctívání i nepravých dvojčat. To jsou děti, které se narodily po dvojčatech. Uctívají se rituálními předměty a musí o ně být vždy dobře postaráno. Stejně se rodiče nebo sourozenci starají o sošku zobrazující (a také nahrazující) jednoho ze dvojčat, pokud zemře. Může se stát, že matka se stará o více sošek nebo i dvojic těchto objektů, protože porodnost dvojčat je v západní Africe několikanásobně větší než v Evropě či na jiných kontinentech. Bohužel ale také úmrtnost dětí je zde vyšší. Rituální sošky jsou krmeny, oblékány a uctívány, aby si rodina nerozhněvala božstva. Domorodci totiž věří v sociální systém naprosté rovnováhy. V jejich myšlenkách by každý měl mít stejné podmínky pro život a být stejně obdarován. Pokud někdo z této společnosti ční ,tím že je bohatší nebo se mu jen narodilo větší množství zdravých dětí, je vystaven závisti a nenávisti a pravděpodobně označen za čaroděje17. Kultura černé Afriky je tedy velice emociální až výbušná, což se promítá do výrazu jejich umění. Pečlivě si střeží své tradice a zvyky. Kmenové výtvarné umění je tedy téměř bez vývoje. Je to také proto, že nevytváří umělecké předměty nebo malby z potřeby dekorace a vystavování, ale pro jejich magickou funkci. Ta má přesný řád a umělec nemá příliš prostoru pro fantazii a změny. Zajímavé je, že sochy v žádném případě nepůsobí svázaným dojmem plným pravidel, kánony a omezení naopak z nich čiší množství energie a nespoutanosti kultuře černé Afriky vlastní. 15 Mildnerová, Kateřina: Pití fetišů, Náboženství a umění vodun v Beninu, Malvern, Praha 2012, str. 282 16 Tamtéž, str. 230 17 Tamtéž, str. 295
3.4 Umění australských domorodců Umění na nejmenším kontinentě na nás nedýchá tak silnou energií, nicméně má svůj tajemný půvab. „V prostorovém nazírání, v základních zásadách plastického převádění prostoru, v celé sochařské technice má umění Oceánie mnoho příbuzností s uměním Afriky. Vnitřní, citový, psychický charakter je však dosti jiný, pohybuje se mezi dvěma krajnostmi: zdá se mnohdy – někdy až lichotně, mazlivě, ba nasládle – lidštější, a současně zas je nějak vydrážděný, obluzeně přebujelý: hned strašidelně krutě, hned úhledně krasopisný a zas roztěkaně halucinovaný. Je to velmi bohatý a složitý fond, ale bývá v něm méně té přímočaré výtvarné čistoty, jakou právem obdivujeme u černochů.“18 Josef Čapek ohodnotil australské umění a umění Oceánie jako méně propracované a méně upřímné. Nemyslím si, že by to ale platilo o skalních kresbách tzv. rentgenovou technikou. Kresby jsou celkem rovnoměrně rozmístěny po celém území, ale nejvýznamnější se nacházejí na severu Austrálie v Anhemské zemi. Původní obyvatelé tohoto území se nazývají Aboriginci a právě příslušníci tohoto etnika jsou označováni za tvůrce rentgenových kreseb. Jako tužky používali přírodní hlinky, dřevěné uhlí a kaolin. Jejich díla jsou v barevné škále žlutých, červených až hnědých barev, doplněné bílou a černou. Své výtvory nezanechali jen na skalách, ale i na dřevě, nejčastěji na plátech eukalyptové kůry. Zajímavá ale není technologie, jako vyjadřovací schopnosti a důkladné znalosti těchto pravěkých výtvarníků. Na originálních kresbách jsou vyobrazeny zvířecí i lidské postavy, které ale nemají kůži a je vidět skrze jejich tělo. Umělci vyobrazovali páteř a některé vnitřnosti, jako srdce, žaludek, střeva atd. V břiše samic jsou zakresleny vajíčka nebo mláďata, u žen děti. Dokládá to výbornou anatomickou znalost těla. Pro nás je přínos i přírodovědný a antropologický, protože na skalních stěnách můžeme najít dnes již vyhynulé druhy zvířat. Jelikož Australané nikdy nevynalezli písmo, jsou kresby kronikou tohoto národa. Pod převisy jsou zakreslené každodenní činnosti domorodců, lovecké scény i magické a mytologické představy o božstvech a nadpřirozených bytostech.
18 Čapek, Josef: Umění přírodních národů, Liberec – Praha, Dauphin 1996, str. 170
4. Rozbor rentgenové kresby klokana v porovnání s Anderleho grafickým listem
Zavřené oči
Na počátku Anderleho kariéry se objevila obrovská zkušenost a načerpání inspirace v Austrálii během cest s divadelním souborem Jiřího Srnce. Stáž tenkrát v roce 1964 trvala až tři měsíce a umělec, který měl výtvarné potřeby vždy s sebou, byl skalními kresbami Aboriginců tak nadšen, že nestačil dokupovat kartony. Zpětně si uvědomuje, že možnost cestovat s Černým divadlem, mu ukázala obzory a nabídla svobodu, které by v té době nebyl schopen jinak dosáhnout. U australských rentgenových kreseb ho zaujala čistá idea zobrazení těl zvenku i zevnitř. Jakoby Anderle našel a nechal vyplout na povrch již dávno zakořeněné myšlenky. Sám se už během studií na pražské AVU zajímal o zobrazení emocí a niterních tužeb osob na svých obrazech. Pozoroval lidi na tancovačkách, kde s kapelou
hrával na buben a citlivě vnímal jejich radosti i zlosti, upřímnost a nenávist a to se snažil zachytit na obrazech. Dokázal odkrýté a nahé lidské emoce vyjádřit groteskně směšně až lítostně. Když se poprvé setkal s až 40 000 let starými skalními kresbami (pozn. nedoložené stáří), musel být překvapen, jak jednoduše jde zpodobnit bytost bez ochranné vrstvy kůže. Na analyzovaném příkladu kresby Klokana, nás může zaujmout lehkost a přímočarost zobrazení. Zvíře je nakresleno v reálném tvaru, což dokládá výbornou pozorovací schopnost domorodců. Co je uvnitř obrysových čar, zaujalo nejednoho umělce, antropologa, historika i přírodovědce. Z vědeckého pohledu jsou nálezy na australských skalách studnicí poznání fauny tohoto kontinentu, jelikož některá namalovaná zvířata jsou již vyhynulá. To samozřejmě neplatí o klokanovi na naší fotodokumentaci. Jeho četná zobrazení vypovídají o častém kontaktu lidí s tímto vačnatcem. Evidentní je setkání i s mrtvým klokanem, kdy pravděpodobně sloužil jako potrava. Domorodci měli velice dobrou znalost kompletní anatomie, ikdyž ji podle mýtů a legend přisuzovali jen šamanovi. Ten měl totiž jako jediný možnost vidět svoji kostru a nahlédnout do vnitřního uspořádání každé bytosti.19 Je zde vidět páteř, která prochází kresbou celého těla zvířete a svalová struktura. Aboriginci dokázali nakreslit i vnitřnosti – na této kresbě můžeme rozpoznat plíce i s dýchacími cestami, žaludek a nejspíš játra. Na celou figuru jsou použity jen dvě barvy, hnědá a bílá. Na hnědou barvu používali australští domorodci hlinky a na bílou jim posloužil kaolin. Na reprodukci vidíme, že klokan není jedinou kresbou na skalní stěně. Skoro to vypadá, jakoby místní umělci šetřili místem a jednotlivé kresby vtěsnávali mezi druhé nebo je rovnou přemalovávali. Skutečným důvodem je ale stáří kreseb a tedy přirozené omývání přírodními vlivy a opětovné malování novými generacemi. Dnes se setkáváme se skutečností, že starobylé výtvory, jsou obkreslovány a zachovávají si tím svou tajemnou krásu, naopak však ztrácejí historickou hodnotu a velmi těžko se pak určuje období, kdy bylo původní dílo vytvořeno. Rentgenové kresby ukazují, že nemusí být to nejdůležitější na povrchu. I když tím domorodci měli na mysli spíše běžné potřeby k životu nebo rituální nutnost, dokázali touto ideou hlubokou vnímavost ke komplexnosti všech bytostí. Jiří Anderle tento pohled na svět a dění kolem člověka pochopil jako způsob vyjádření neviděných a často dobře ukrývaných emocí. Svůj obraz z roku 1965 nazval Zavřené oči pro vlastnosti, které se ukrývají ve tmě. Ve stínu vnitřku lebky nebo v temnějších koutech duše? Aboriginci by možná v energických čarách v temenní části hlavy, rozpoznali mozek. Anderle tím spíše chtěl výjádřit změť plynoucích myšlenek, která se objevuje, když nahlédneme pod povrch. Z grafiky, která působí abstraktně, není zcela identifikovatelné, zda jsou oči otevřeny nebo zavřeny. Zde se tedy musíme obrátit na název díla, kde již bylo řečeno, že se osoba na obrazu nedívá. Má snad pohled natočen do svého nitra? Tvar hlavy není příliš realistický a napovídá nám o výtvarníkově inspiraci uměním přírodních národů. Tím se dostává hlouběji do podstaty lidského tajemství. 19 Hladíková, Věra: Kultovní předměty doby kamenné, Diplomová práce, Brno 2004, str. 45
Něvědomě nám primární umění připadá magické a upřímné. Protože takové je. Jeho odkazy v díle evropských autorů na nás posléze mohou působit podobně jako domorodé umění samotné. Stejně jako jsou u australského či afrického umění zvýrazněné určité časti těla, Anderle upozorňuje na ústa hustější strukturou tahů, vedoucích až k tmavým skvrnám. Zdůrazněná ústa jsou symbolem komunikace. Hovoru, který může probíhat i se zavřenýma očima, kdy jde o interpretaci myšlenky a ne pohledu. Anderle naplnil celý svůj život tvorbou, která poukazuje pod povrch viditelného. Jeho známé cykly Bez Kůže a Hlavy vytvořeny v šedesátých letech, jsou nejtypičtějším příkladem. Schopnost zobrazovat skryté city, předsudky, pozitivní i negativní vlastnosti lidí ukazuje v každém svém obraze, v každé grafice. Ať se jednalo o variace na témata renesančních umělců, soudobé kritické ohlasy nebo zmíněné australské cykly, cíl výtvarníka je jasný. Odkrytím vztahů postav na plátně, se celý obraz stává upřímným.
5. Rozbor africké přilbové masky s motivem dvojice předků v porovnání
s Anderleho obrazem s názvem Dialog Význam slova maska se ve spojení s černou Afrikou používá ve dvou významech. Jednak ve smyslu předmětu připomínající více či méně reálný obličej, který si člověk několika možnými způsoby nasazuje na hlavu. Nebo označuje osobu, která v masce vystupuje a přejímá její identitu. Maska se stala symbolem afrického kontinentu a od počátku dvacátého století, kdy masově inspirovala moderní umělce v Evropě, je fenoménem dodnes. Vystoupení masky má přesně daná pravidla a pohyb v oděvu není jednoduchý, proto ji zpravidla doprovází dva členové kmenu. Maska poskakuje a tančí do rytmu bubnů. Tanec a celý rituál je vždy k určitému účelu. Příslušník kmene, který oděn do masky je vyvolen ke komunikaci s božstvy a tím se stává
nedotknutelným. Některé kmeny dokonce zakazují ženám se těchto obřadů zúčastnit a nesmějí masku ani spatřit20. Nejčastěji je k vidění maska obličejová. Nosí se připevněná na hlavě tak, aby zakrývala celý obličej. Kvůli tomu jsou v ní oční průzory, které ale nemusí být na stejném místě jako oči masky. Znázorňuje většinou lidský nebo zvířecí obličej a někdy jejich fantastické propojení a stylizování tváří. Výjimkou jsou horizontální masky, např. v Nigeru, které představují vodní božstva. Osoba se pohybuje ve vodě tak, že z vody vyčuhuje pouze maska. Po krajích obličejových masek jsou otvory pro přivázání šňůrek a připevnění na hlavu. Dále se maska doplňuje účesem, který se tvoří napletením provázků a vláken rafiové palmy. Vzhled dokončuje slavnostní oblečení. Rozšířeným typem jsou také masky nástavcové. Tento druh funguje jako prodloužení osoby, nosícím masku. Připevňuje se na temeno hlavy na malé kulaté proutěné podložce. Vyřezávají se opět do tvaru lidského obličeje avšak nadměrných rozměrů nebo zvířecí hlavy ale i celé postavy zvířete. Příkladem jsou nástavcové masky etnika Bambarů v podobě antilop21. Posledním typem masek, které se v Africe hojně vyskytují, jsou masky přilbovité neboli zvoncovité. Jak název napovídá, nosí se nasazená na temeno hlavy. Horní část je zdobena nejčastěji zvířecími nebo figurálními motivy. Masky jsou vyřezávané z jednoho kusu dřeva. Právě tento druh jsem si vybrala pro analýzu. Rozbor budu provádět na přilbovité masce zdobené motivem dvojice předků z Burkina Faso, vyrobené v 19. století. Vytvořili ji umělci z kmene Bobů. Materiál je použit jako obvykle dřevo s patinou. Celkově se přilbovitá maska vypíná do výšky 58 cm a její nošení muselo být pro její váhu náročné. Ne však tak složité jako u nástavcových masek, které nezřídka dosahují výšky více než jeden metr. Motivem masky je figurální kompozice dvojice předků. Postavy stojí v podřepu na vrcholu přilby a navzájem se drží rukama. Obličeje mají natočené k sobě a hledí si do očí. Samotná přilba je jednoduchá bez výraznějšího zdobení a postavy nejsou příliš detailně propracované. Celá maska je nebarvená jen s patinou. Zobrazování předků je u afrických kmenů velice obvyklé. Mají v jejich náboženství důležité místo a na jejich uctívání se konají obřady. Pro domorodé kmeny je totiž stejně důležitá komunikaci s předky jako s božstvy. Bohové mají stejnou hierarchickou strukturu jako lidé a podle černošských etnik byl stvořen člověk a k jeho obrazu okolní svět a zbylé božstvo. Rozdíl mezi znázorněním předků a božstev je většinou viditelný na první pohled. Zemřelí mají konkrétní podobu. Lidé je znali, viděli, takže se je snaží zobrazit s charakteristickými rysy, i když mnohdy stylizovaně. Nadpřirozené bytosti nikdy nikdo neviděl a při výtvarném ztvárnění je tudíž větší prostor pro fantazii. Často jsou sošky, masky nebo jiné objekty fantazijním propojením lidské a zvířecí podoby, tak že umělci zvýrazňují nejtypičtější vlastnosti pro dané božstvo. 20 Herold, Erich: Africké masky online] 20013 [cit. 9. 5. 2013 ] http://www.africkemasky.cz/galerie-masek/o-africkemumeni/druhy-masek/
21 Tamtéž
Maska z Burkina Faso je jakási dvojice předků, stylizovaná, která však nenese konkrétní podoby. Na povrch vyplouvá otázka, zda jsou zobrazeni důležití členové kmene z nedávné doby nebo jestli jde o stylizaci prapůvodních předků či základní mýtus o stvořitelské dvojici předků, která se v každém etniku nazývá jinak a popisy se mírně odlišují. Na území dnešního Beninu, který sousedí s Burkina Faso, je kult stvořitelské dvojice Mawu – Lisa. V Nigérie stejné dvojici říkají Obatava – Odudawa.22 Podle legendy není zcela jasné, jestli šlo o mileneckou dvojici nebo dvojici sourozeneckou. Na naší masce to stejně tak není úplně zřetelné. Postavy na vrcholu přilby se dotýkají jednou rukou navzájem ramene a druhá směřuje ke kolenu. Obě mají bederní roušky a nejsou, jak bývá obvyklé, zdůrazněny symboly mužství ani ženství. Může se jednat i o dvojčata, jejichž kult je také velmi silný na území celé západní Afriky. Dvojčata jsou důkazem jakési anomálie a domorodci si ji vysvětlují převtělením některého z božstev. Obecně je pokládáno narození dvojčat za příznivou zprávu, protože značí znásobení úrody a blahobytu.23 Uctívají se ale jen mrtvá, aby jejich duše mohla v klidu odpočívat a rodinu nebo celý kmen nezastihlo neštěstí. Přilbovitá maska s motivem dvojice je předků je tedy pravděpodobně určena k rituálům, kdy kněží komunikují se zemřelými členy kmenu a obětují jim jídlo a také dary v podobě látek, šperků a někdy i mrtvého zvířete24. Jiří Anderle vidí v primárním umění především obrovskou touhu komunikovat. Vždyť proto byly sošky nebo masky vyrobeny. Není se tedy čemu divit, že jeden ze svých obrazů s africkou tématikou nazval Dialog. Malířské dílo, z roku 2002, je vytvořeno technikou akrylu na plátně velkých rozměrů a to 120 x 90 centimetrů. I velikost obrazu vypovídá o Anderleho záměru emotivně zasáhnout diváka. Domorodá přilbová maska tu moc má. Český malíř zobrazil sochu z profilu. Dvě hlavy, natočené čelem k sobě, si upřeně hledí do očí. Jejich velké zuby, které jim ční z plných úst, se dotýkají. Dalo by se říci, že komunikace mezi zobrazenými postavami je velmi osobní a upřímná i když nás pohled na hovořící dvojici nenechá klidnými. Celý obraz je totiž laděn do červených odstínů a působí velmi živelně a dramaticky. Anderle se dovedně pokusil na plátně zachytit onu čistotu projevu vlastní černošským umělcům. Postavy mají doširoka otevřené oči a dívají se přímo před sebe. Nikdo neuhýbá pohledem, stejně jako jsme mohli vidět na dvojici předků na temeni masky. Živost dění na obraze doplňuje změť tahů okolo hlav. Různě tlusté čáry jsou v neutrální béžovo-hnědé barvě a nechají tak vyniknout hlavní motiv a zároveň vyjadřují silné napětí, které vzniká v podvědomí každého člověka a nedá se našim vědomím ovládat. Samotné hlavy jsou tvořeny stovkami expresivních čar, ve kterých převažuje červená, růžová a vínová barva, doplněná jasnými bílými tahy. Tahy štětce jsou promyšleně vedeny uvnitř obou hlav. Znázorňují myšlenky proudící v dialogu hlavních postav? Energii předávanou z osoby na osobu? Či symbolem sestupu do Hádu, do nevědomého a rozloučení s tímto světem?*Jung493 22 Mildnerová, Kateřina: Pítí fetišů – Náboženství a umění vodun v Beninu, Malvern, Praha 2012, str. 142 23 Tamtéž, str. 230 24 Tamtéž, str. 233
Autor konfrontuje soudobé výtvarné umění s primárním, nachází jeho hloubku, čistotu a neopakovatelnost. Není zde móda, idea, dekorace či výstavnictví. Zatím co malíři celé Evropy kopírovali Rubense, Halse, Leonarda, rituální předměty pocházejí přímo z fantastických magických mýtů střádajících se v černošském světě po staletí. Vyvstává tedy otázka, nakolik se může člověk, vystavený všem výdobytkům civilizace a techniky, přiblížit k jádru domorodé tvorbě. V Anderleho grafickém a malířském díle je čitelný rukopis vzdělaného a vykresleného člověka, ale v konfrontaci s primárním uměním se mění. Energickými tahy a emotivním přístupem dochází k souznění. Odkrývání nitra prolíná celou Anderleho tvorbu, například cykly Bez kůže a Hlavy, které můžeme porovnávat s australskými rentgenovými kresbami. Umělce extrémně zajímají emoce a nálady zobrazených postav na obraze a jejich nevědomá psychika. Malba Dialog nám nabízí otevřenou promluvu dvou osob dnešního světa, kteří mají podobné problémy jako africká etnika pokoušející se promlouvat k božstvům a předkům.
6. Rozbor obrazu Joana Miróa Žena a pes před měsícem v porovnání s Anderleho
dílem Adam a Eva
U díla Žena a pes před měsícem (Femme et chien devant la lun) máme pocit, že jsme konfrontováni s mimozemšťanem, který je obklopen prapodivnými prvky v rudé barvě, ostré žluti, bílé a černé. Vpředu v bílém obalu je kočka či pes a nad hlavou srpek měsíce. Z úst čouhá předlouhý bílý jazyk. Na červeném pařátu za zády se bimbá hudební nástroj, který dotváří idylickou náladu pod letním měsícem. Obraz na nás působí silným, pozitivním, dojmem. Je plný symboliky, uvolněného rukopis, odvážné
barevností a zářivé, zřetelně vyhraněné barvy odpovídají sklonům podvědomého myšlení k překonávání konfliktu emocí hrou. Autor byl jedním ze šťastlivců, kterým bylo dopřáno prožít explozi nápadu a kotrmelců moderního výtvarného umění v Paříži mezi dvěma světovými válkami. Tedy zpočátku ho Paříž nepřijala, první výstava propadla, ale po první světové válce se s ostatními malíři a umělci začali zajímat o názory Freuda a Junga a André Breton založil skupinu surrealistů. S tím se Miró rychle ztotožnil a jeho snové obrazy v následujícím období, jsou vlastně sondy do podvědomí. Miró se tímto způsobem přiblížil na dohled k výtvorům primárních tvůrců. Po druhé světové válce měl velkou výstavu v New Yorku a po obrovském úspěchu dostal mnoho nabídek k realizacím monumentálních nástěnných maleb a soch a prožíval velice plodné období. Jeho díla jsou ve všech významnějších galeriích na celém světě. Miró byl jeden z největších surrealistických malířů, našel cestu z neznámých uliček podvědomí, objevil velkou sílu symbolů a okouzlil diváky nezkrotnou barevností. Na počátku jeho tvorby byla černošská maska. Obraz Adam a Eva namalovaný Anderlem až v roce 2 000 je podobně jako u Joana Miróa dílo velice komplikovaný. Dvě postavy stojí před nekonečným modrým pozadím a hledí na sebe. Jejich pohled však není zcela jasný. Snad hledí z dávných věků daleko do budoucnosti, nebo jsou to dva odlišné světy a jejich dialog je stejně strhující jako Šiktancova stejnojmenná báseň? Postavy jsou plné protikladů, světla a tmy, vrcholů a pádů, červené a bílé, mužských a ženských principů. Mají odhalená nitra, ale nejsou to bezbranné trosky, dovedou se bránit i útočit. Ve spleti barevných linek lze tušit tajemství zrození a smrti, ráje a pekla. Figura Evy je nedokončena jakoby stvořiteli došla hlína a ve srdeční krajině má veliký mlžný, zmatek. Adam je válečník a jako monstrum je odhodlán dobývat svět nejen ostrými bodáky v ústech, ale i periskopy na hlavě. Barevnost postav je strohá až na červená játra Adama. Na postavách jsou zřejmé prvky afrických primárních skulptur i rentgenových kreseb z Austrálie, a vše je dotvořeno bezbřehou fantazií autora.
7. Rozhovory s Jiřím Anderlem Jiří Anderle je kulturně a společensky velmi aktivní člověk. Vybrala jsem části z jeho mnoha rozhovorů, které souvisí s tématikou primárního umění. Touto kapitolou bych chtěla ozřejmit autorův osobní pohled na tuto problematiku a jeho vztah k umění přírodních národů vlastními slovy. Vybírala jsem nejen z odborné literatury, ale i z rozhovorů pro širokou veřejnost. Vždyť umění je určeno všem. Začnu dvěma otázkami k počátku Anderleho kariéry a jeho zkušenostem z Černého divadla Jiřího Srnce.
Rozhovor vedl Petr Volf pro časopis Reflex: ZÁPAS O OBRAZ JE ĎÁBELSKÁ VĚC, autor: PETR VOLF25 Proč jste se dal k divadlu, když jste měl vystudovanou Akademii výtvarných umění? „Bylo to zřetězení šťastných náhod. Už z grafické školy jsem se znal s Jirkou Srncem. Nějak jsme si padli do oka. Jirka je člověk hudebně i výtvarně nadaný. Jednou mi řekl, že bude zakládat novou skupinu Černého divadla a že by do hereckého souboru vzal Miladu, moji budoucí manželku. Mně nabídl práci v technickém souboru. Začal jsem jako kulisák s platem 415 korun hrubýho měsíčně. Na první štaci jsme odjeli v srpnu šedesát jedna do Berlína na festival zrovna ve dnech, kdy se tam začínala stavět zeď.“
Je zvláštní, že jste se dal k Černému divadlu, které je založeno na tmě. A vy jste jako malíř pracoval s úplně jinými prostředky - hlavně se světlem. Nebylo to podivné? „Něco na tom je. Ale v Srncově pojetí byla černodivadelní scéna pohyblivým obrazem. Chtěl lidi s výtvarným cítěním. Samozřejmě jsem z toho těžil. Po osmi letech jsem totiž skončil jako herec a mim a mohl jsem si na vlastní kůži ověřit sílu sebemenšího gesta, výrazu tváře, pohybu. Všechny tyto nabyté zkušenosti jsem začal uplatňovat v prvních cyklech, které vznikaly v divadelních šatnách a hotelových pokojích. Rodily se na základě toho, co jsem prožíval v uzavřené skupině patnácti lidí. To bylo hodně inspirativní. Začnete vidět lidem pod kůži, vnímáte mezilidské vztahy ostřeji, do toho aplausy na nejprestižnějších scénách světa.“
Pokračuji dalším tématem výtvarníkových obrazů, na které se ho zeptala Martina Fialková 26. Opírá se o kontrast negativních témat obrazů v období variací na renesanční mistry a umělcův veskrze radostný rozhlasový pořad Láska za lásku: Vaše dřívější častá témata - stáří, stárnutí, válka - jsou trochu depresivní. Ale naopak vaše vzpomínkové rozhlasové pořady Láska za lásku vyznívají nesmírně pozitivně, optimisticky až idealisticky. Jak tedy nazíráte na dnešní svět? „Dnešní svět je o akci, hluku, triviální vizualitě. Užít si a po nás potopa. Já myslím, že ale optimismus je mojí mentalitou a velká část mých děl nevyznívá depresivně? Ty věci, které jste třeba viděla v Pavlíkovské galerii, to je tvorba z mládí. Mládí má obrovskou výhodu, má plný kapsy energie. Pak člověk stárne - a to nejcennější máme propůjčeno a nikdy to nemůžeme splatit - a to je čas. Když je člověk mladej, má plno času, plný kapsy nápadů, tužeb a snů, ke všemu přistupuje s
25 Wolf, Petr: Rozhovor s Jiřím Anderle [online] [cit. 10. 5. 2013 ] http://www.jedinak.cz/stranky/txtanderle.html 26 Fialková Martina: Rozhovor s Jiřím Anderle [online] [cit. 10. 5. 2013 ] http://www.cesky-dialog.net/clanek/3098-kouzelnikkrivek-a-car-v-teatru-mundi-jiri-anderle/
otevřeným hledím. Až potom dostává od života zabrat, musí vstávat a co ho nezabije, to ho posílí? Ale bez těch pádů bych nebyl tam, kde jsem. Mně třeba začalo být brzy záviděno, protože nikdo nevystavoval na Benátským bienále v Centrálním pavilonu dvakrát za sebou? Takže jsem začal brzy dostávat šťouchance. Najednou jsem si ale uvědomil. Musíš to obrátit. Musíš udělat ze všech těch záporů kladnou hybnou sílu. Tečka. A to jsem udělal. Ale ještě k tomu optimismu? Já jsem optimista v tom směru, že život nekončí, po každým něco zůstává. V umění to platí dvojnásob a doma není nikdo prorokem. Buďme šťastni, že žijeme tuto dobu. Nebude se totiž opakovat a je zároveň ďábelská i divukrásná. No a ten dnešní svět? To je právě to, že my tady u nás v Evropě jsme strašně zahleděný do sebe. Jsme taková malá náves, éro ji přeletí za tři hodiny. Žijou tady národy, které samy sebe milujou a Evropa zapomíná, že jsou tady ještě další kontinenty, obrovský kontinenty. Vlastně celá ta euroatlantická civilizace je nemocná z přejídání, kdežto celá ta obrovská část světa je nemocná z hladu. To jsou věci, které budeme muset v budoucnu řešit.“ Úryvek z článku Milana Pokorného na webových stránkách Týdeníku rozhlas vyjadřuje umělcovi pocity z primárního umění, jehož sbírku vystavuje v Pelléově vile. Právě zde probíhaly Anderleho vlastní rozhlasové pořady, které s ním sdílelo mnoho českých umělců.27
Umění takzvaných přírodních národů Jiřího Anderleho odjakživa fascinovalo.
„Když se podíváte na plastiky neznámých afrických umělců nebo na skalní malby v jeskyni Altamira, musíte uznat, že stojíte tváří v tvář vrcholným uměleckým hodnotám. Umění nemůže být moderní, protože umění je věčné,“ řekl Egon Schiele. Ty prastaré kresby a řezby jsou stále moderní, protože je v nich zakotvena výpověď o člověku, o podstatě naší existence. Když umělci nechybí upřímnost a trocha talentu, dotkne se strun, které jsou v každém z nás, ať pocházíme z Kamerunu, nebo z Kamčatky, nebo z Čech. Umění je veliké mystérium a já hořce lituji okamžiku, kdy vesmír bude připraven o krásu Benátek nebo krásné hudby.“
O Anderleho život dílo se v jednom ze svých rozhovorů zajímali i volynští skautové. Pro mou práci se mi otevřela další svědectví z umělcových cest po světě a pohledu na primární umění. Také se můžeme
27 Pokorný, Milan: Rozhovor s Jiřím Anderle [online] [cit. 10. 5. 2013 ] http://www.radioservis-as.cz/archiv11/15_11/15_tema.htm
přesvědčit, že Jiří Anderle je výtvarník známý široké veřejnosti a dokáže zaujmout různorodé skupiny lidí. 28
S Černým divadlem jste se ovšem také dostal do Austrálie...
To bylo osudové. V roce 1964 jsme přijeli do austrálie, kde jsem viděl umění Aboriginců. Oni zobrazovali všelijaké živočichy, i člověka, jako svlečené z kůže, prorentgenované. Hluboce mne to oslovilo. Vybudoval jsem na tom principu přístup, kterému říkám metaforizující figurace. Tenkrát jsem utíkal v Melbourne do obchoďáku nakoupit si kartóny a barvy. Během čtyřměsíčního turné jsem udělal australský cyklus, a položil tak základní kámen své tvorby. Podle kunsthistoriků jsem jeden z prvních, kdo reagoval na umění australských Aboriginců.
Jak jste se od umění Aboriginců dostal k umění domorodých Afričanů?
V Sydney jsme se na našem konzulátu s mojí ženou vzali. V přístavu jsme si potom koupili sošku z Oceánie. Přivezli jsme ji do Prahy a ona začala zázračným způsobem přitahovat další sochy. Když ji lidé u nás uviděli, říkali: „Jé... my vám dáme něco podobného.“ Přijel jeden pán z Bruselu a povídá: „Já toho mám tolik z Afriky...“ a začal mi to vozit. Najednou jsme měli sbírku, která se rozrůstala. Dnes je umístěna v Pelléově vile. Jsou tam naprosté unikáty a skvosty. Například socha bojovníka z Nigérie, asi metr vysoká, jede na mořském koni. Na světě jich je jen pár. Bojovník má vyceněné leopardí zuby, protože měl působit agresivním dojmem, aby odstrašil zlé démony. Byl natřený bílým kaolinem, ale jsou ho tam jenom pozůstatky, protože tisíce, možná miliony rukou se sochy dotýkaly, než je odvlekli do otroctví. Prosili ji, aby jim zařídila příznivý osud. Africké umění zobrazuje prapodstatu lidstva. Má takovou moc, že když se s ním poprvé počátkem minulého století setkal Pablo Picasso, tak dalo vzniknout novému uměleckému směru – kubismu.
Co může dát toto primární umění dětem?
Dětem se to strašně líbí. Když do vily chodily výtvarné kroužky, bylo vidět, jak to v dětech probouzí fantazii. Koukaly na to, jak na zjevení. To je totiž úplně jiný svět, než je obklopuje. Je to něco úplně jiného, než mohou vidět v přiblblých počítačem animovaných filmech. Ty sochy vytvářeli zruční řezbáři pod dohledem šamanů a kouzelníků, kteří do nich vtiskovali poslání – chránit lidský rod, chránit vesnici před požárem, chránit kmen před zlými démony...
28 Bárta, Marek: Rozhovor s Jiřím Anderle [online] [cit. 10. 5. 2013 ] http://www.volyne.skauting.cz/soubory/casopisy/Skautsky_svet_09_2009.pdf
Obsáhlý rozhovor s etématikou afrického kmenového umění vedl s Jiří Anderlem Marek Eben v pořadu Na plovárně. Ten je ke shlednutí ve webovém archivu České televize.29
Co se výtvarník naučí od etnického umění? Žádné umění nejde tak hluboko k prapodstatě bytí člověka, jako právě etnické primární umění. Když přijeli první uměnovědci do Afriky a řekli: „To je krásné umění“, tak domorodci jim řekli: „Slovo umění my neznáme“.
Vůbec nemají toto slovo ve slovníku? Ne. To jsou sochy, to jsou prapředkové, to je socha mateřství, která má ty a ty úkoly – musí chránit kmen před nemocemi, vesnici před požárem. Zvlášť africké umění, které působí nesmírnou bohatostí forem, je vlastně nejavantgarnější, protože ta transformace, přetvoření forem u primárního umění Afriky, je vlastně nejvíc odpoutané od vizuality, kterou nazíráme hledáčkem fotoaparátu. Právě proto africké umění, ty masky, způsobilo v roce 1907 kosmický třes, doslova. Když to viděl Derain, Picasso, Matisse, tak se zrodila nová anatomie výtvarného umění – kubismus. Tenkrát ten stůl vyčistili, všechno smetli a začli z bodu nula. Picasso namaloval Avignonské slečny, za to ho chtěli zastřelit, protože najednou se tady odehrálo něco, na co evropské umění čekalo od pradávna.
Stejně zvláštní, že to vzbudí takové emoce. Vždyť je to jenom obraz... Poprvé Picasso použil tu transformovanou vizualitu. Poprvé se nechal inspirovat tím kubisujicím viděním. Je to zvláštní obraz, kde jedna polovina je trošičku odlišná, ještě se vztahuje k růžovému období - takový kubisující lyrismus nebo stylizující a najednou na druhé straně už je ta velká hlava, kde je všechno – výraz tváře a nos a oči jsou velice výrazně deformovány do takového šklebu, který vůbec neměl s dosavadními výrazovými prostředky nic společného. „Když jsem byl dítě, dokázal jsem malovat jako Velasqueze“ říká Picasso, „ale celý život mi trvalo, abych se zase naučil malovat jako dítě“. V této větě je celý Picassův program.
Existuje něco jako Mona Lisa afrického umění? Dá se to říci o jedné masce, která se jmenuje Nimba. Je z Guineje, což je stát na západním pobřeží Afriky, který je přímořský stát a tam je maska s velikým nosem. Dává se na ramena a tančí se s tou maskou při
29 Eben, Marek: Rozhovor s Jiřím Anderle [online] 2013 [Volný přepis části rozhovoru z pořadu Na plovárně s Markem Ebenem, cit. 10. 5. 2013 ] http://www.ceskatelevize.cz/porady/1093836883-na-plovarne/207522160100004-na-plovarne-s-jirim-anderle/
oslavách a stát Guinea si ji zvolil jako znak do svých mincí. Notoricky známá, přenádherná – Picasso ji měl také stále ve svém ateliéru – takový kolos. Máme ji také v Pelléově vile.
Nemáte pocit, že si s tím kulturní trh neví rady, že nedokáže rozpoznat původní masky od těch, které jsou dělány včera nebo předevčírem? To je velký problém, ale ono se to pozná, i když někdy velmi těžko. Přeci jen hlad po penězích je veliký a afričtí řezbáři jsou zruční... Přesto je tam slovy těžko definovatelné cosi, co vypovídá o tom, že ta maska byla například v rituálu, že to není maska určená pro trh.
Nemáte pocit, když člověk stojí tváří v tvář domorodému umění, že když se umění prohlásí za umění, ztrácí něco ze své upřímnosti? Oni to berou jako předmět svého vyjádření, aniž by vůbec toužili po tom, aby to někde vystavili... že je to upřímnější? Samozřejmě, že máte pravdu. Vezměme si jenom notoricky známý obraz těch rozčvachtaných kožených hornických bot, jak je namaloval Vincent van Gogh. Copak ten chudák, když maloval ty škrpály, mohl vůbec doufat, že zaujme nějakého obchodníka s uměním? Ten je obraz, celá osoba van Gogha je něco zázračného, protože ten také vypovídá bez ohledu na to, jestli se někomu zavděčí. Výpovídá zásadně niterně o tom, co prožíval, čím žil. Když fáral v dole, poznal zač je toho loket a když pak uviděl ty boty, vytvořil strhující malbu, i když je to malý obrázek. To právě je zvláštní rozdíl celé problematiky evropského umění. Slohové kánony, které byly souzeny evropskému umění, jsou tak diametrálně vzdálené od niterných pocitů. Domorodci, když vyřezávají své plastiky, jdou až na dřeň našeho bytí. Ty plastiky vyzařují neskutečnou magii. My to poznáváme v Pelléově vile, protože tam se točí pořad Dva v Africe. Moderuje ho Jiří Suchý. A vždy když tam příjde host, tak já ho v rychlosti provedu sbírkou a najednou se s tím člověkem začnou dít věci. Pochopitelně. Vyzařování všech artefaktů vytváří magické pole, jinak se to nedá říct.
Není z toho člověku úzko? Není, je to silná pozitivní energie, která vám dává tušit, že se tady setkáváte s něčím, co nás všechny přesahuje. V čem je tajemství Mozartovi hudby? Že to jsou nakomponované velké, malé kvinty a akordy, melodie... To veliké, co sahá až někam do kosmických výšin... Slova jsou matoucí. Správně dokážeme hovořit jen srdcem, jak říká Saint-Exupéry.
Z rozhovoru, který se dělal při příležitosti dokumentace natáčení pořadu Dva v Africe, se dozvíme o vývoji a transformaci Anderleho myšlenek. Odehrává se v Pelléově vile, kde je všudypřítomná atmosféra dýchající z
afrických artefaktů.30
Ve svém životě jste mnoho cestoval, chystáte se ještě někam? Máte někde nějaké místo, kam byste se chtěl podívat? Už nechci cestovat. Já toužím po klidu, toužím po usebrání, toužím po kontemplaci, po soustředění, protože mám pocit, že žiju jedině tehdy, když můžu malovat. Pro mě je vlastně bez malby, bez práce život naprosto nepředstavitelný. Z okna ateliéru, který je tady kousek, nahoře na Babě, tak mám výhled na horizont, kde zapadá slunce a tam je osamělý strom, jako ta hruška, a já si vžycky říkám: „jestli pak najdu čas a vydám se tam na takovou krásnou procházku, jako jsem chodívaval dřív za opuštěnýma stromama.“ No, tak za těch patnáct nebo sedmnáct let, co tam bydlím, jsem tam byl pouze jednou. Tam toužím jít, ale už nikam cestovat nechci, protože já jsem ten svět projel křížem krážem během osmiletého působení u Černého divadla. Mě přestal svět zajímat. Už nechci cestovat.
Které plastiky a sošky máte nejraději? A proč? Tady jsou mimořádně staré a vzácné plastiky. Prakticky z každého artefaktu vyzařuje obrovská magie, já si nejvíc cením bojovníka, který je v kabinetu grafiky (kde vystavuji retrospektivu grafické tvorby), který měl zvláštní poslání chránit lidi před zlými duchy a zcela nezvratně, protože ta plastika je veliká, monumentální a kaolinová platina je už omšelá, osahaná, protože této plastiky se dotýkali tisíce rukou, před tím než byli odvlečeni do otroctví. To je plastika, která by nám mohla vyprávět a takových je tady celá řada, tak asi bysme nevěřili.
7.1 Komentář rozhovorů
Je přirozené, že každého zajímají odlišné informace, každá osoba se zaměřuje na jiné otázky. Já jsem vybrala jen úryvky z rozhovorů, které se alespoň částečně dotýkají tématu primárního umění. V případě Jiřího Anderleho, nemusíme čekat dlouho, abychom se dostali k pointě jeho tvorby. Tou totiž primární umění je. Výtvarník sám vypovídá o emočním výbuchu při prvním setkání s australskými rentgenovými kresbami, natož jak silně působí umění africké. Během studií teoretických prací a sledování rozhovorů vyplynulo, že černošské umění působí přeci jen silnějšími emocemi, magičtěji a upřímněji. Není divu, že Anderlemu po prozkoumání afrických artefaktů nestačily k vyjadřování grafické techniky jako suchá jehla nebo lept. Potřeboval do obrazů více života a to mu mohla poskytnout jen barva. 30 Pejcha, Jan: Rozhovor s Jiřím Anderle [online] 2006 [Volný přepis části rozhovoru z natáčení pořadu Dva v Africe, cit. 10. 5. 2013] http://zpravy.rozhlas.cz/praha/archiv/_zprava/jak-se-toci-dva-v-africe--291092
Ve svých vyčerpávajících odpovědí na otázky novinářů, umělců či širší veřejnosti, zůstává skromným ke svému umu a zároveň dává na odiv své rozsáhlé kunzhistorické znalosti. Dokáže se plně rozhovořit o přednostech umění v Beninu a zároveň popsat barokní Evropu. Je neskonale pozitivní k životu jako takovému. To, že se mu dostalo mnoho životních poct, jako grafikovi a malířovi i osobě, která se i za doby totality mohla poměrně svobodně pohybovat po celém světě, vděčí vlastně osudu a náhodě. Jak sám říká, mohl dělat úředníka ve svém rodném městečku. Někteří mu úspěchy záviděli a byl jim trnem v oku, ale i takovou skutečnost bere Anderle s nadhledem a tvrdí, že každý kopanec ho posunul o krok dále. Je nejen výborným výtvarníkem, ale i nadaným hudebníkem a hercem. Ostatně k tomu ho dovedlo Černé divadlo Jiřího Srnce. O své zkušenosti se rád dělí, proto má rozhlasovou relaci Láska za lásku, společně s Jiřím Suchým natáčeli pořad Dva v Africe, který se odehrával v Pelléově vile. V neposlední řadě právě expozicí afrického kmenového umění v bývalém sídle francouzského generála nepokrytě rozšiřuje obzory široké veřejnosti o primárním umění, jeho významu a nechává zde nahlédnout i do svého nitra, jež odkrývá desítkami jeho obrazů.
8. Uspořádání a shrnutí poznatků Návrat k primárnímu umění? Znechucení evropskou, křesťanskou, tvorbou. Morální úpadek společnosti. Anderle toto všechno podvědomě, jako mnoho dalších umělců, cítí. Nechce však vytvářet modly či tajuplné magické obrazy, ale ponořit se prostřednictvím primárního umění do svého nitra. Chce vytvářet obrazy, nezobrazující skutečnost ani vědomé myšlení, poněvadž vědomé myšlení, jak o tom píše Jung, všeobecně obsahuje reprodukce viděných předmětů, jež nezbytně musejí mít vzhled, jaký očekává většina lidí. Forma primárního umění vykazuje značný odklon od empirických předmětů. Přesto, že zobrazuje postavy lidí a zvířata, obsahuje i jejich vnitřní svět ležícího za hranicemi vědomí, orgánem všeobecného vnímání nadřazeného pěti smyslům. Tato poloha vyhovuje Anderlemu, který kolísá mezi abstrakcí a realistickou tvorbou. Jeho cílem je snaha ztvárnit nevědomé složky na dohled tak, aby byly zpřístupněny inteligentnímu a vnímavému divákovi. Ten, ač musí zápasit s pocity, že je konfrontován s mnohými zvláštními, různorodými, nesouměřitelnými a znepokojujícími součástmi, které nelze náležitě zařadit, zažívá přímý, smyslový, prožitek aniž by o díle hluboce přemýšlel. Je to jakoby poslouchal hudbu. Podobné je to i při srovnání Anderleho tvorby s domorodým uměním. Díla vyjadřujjí touhu autora po návratu k podstatě umění, které by bylo očištěné od všeho balastu civilizace, ale výsledek mluví spíše o tom,
jak složité je pro současného člověka oprostit se od všeho co se v životě naučil. Dialog s tajemnou symbolikou je zřejmým nahlédnutím do podvědomí. Anderle se nechává unést pocity volnosti, svobody a vžívá se do atmosféry kmenových rituálů či mezilidských vztahů. Chaotická mnohost tvarů a emocionální síla výrazu svědčí o tom, že se mu sestup do jeskyně imaginace a tajného poznání daří. Dostává se do intimní blízkosti předlohy. Africké umění je anonymní. Západní civilizace chrlí životopisy slavných umělců ve více či méně románové podobě, dokonce má tendenci vidět v obraze jen osobní tragédii člověka, který jej namaloval31. Ale projeví-li někdo zájem o černošské umění, je kupodivu pramálo zvědavý na autora či podmínky, ve kterých sochu tvořil. Malířské nebo sochařské dílo neztrácí nic na kráse nebo působivosti proto, že neznáme autora. Ale jeho anonymita může těžce doléhat na srozumitelnost. Dokážeme-li již omezeným rizikem určit etnický původ skulptury, často tím naše vědomosti končí. Je třeba pátrat po černošském umělci, popsat ho v jeho technickém prostředí, hledat v jakých podmínkách pracuje a jak ho jeho okolí posuzuje. V Africe převládá dřevěná plastika. Soubor pravidel stanovuje jaké dřevo zvolit neb některé masky nebo sošky musí být vyřezány jen z určitého druhu stromu. Například ebenu se používalo jen na výrobu upomínkových předmětů pro turisty32. Na práci byl umělec vybaven náčiním podle krajových podmínek, různými druhy řezbářských nástrojů, teslic, sekáčů nebo nožů s dvoustranným ostřím. K broušení povrchu se užívalo drsných listů a zvláštních přípravků s palmovým olejem na povrchu. Polychromie byla omezena na bílou barvu - kaolin, čerň - dřevěné uhlí nebo červeného či žlutého okru. Po kolonizaci se objevila barviva z evropských továren. Řezba byla přímá, sochař nikdy neužíval dláto. Většina tvůrců raději zpracovávala celou sochu v postupných etapách. Někteří však téměř úplně dokončují hlavu, než přejdou k trupu a údům. Sochař měl vždy představu o celkové kompozici díla. Vedle prací ze dřeva, z kamene a ze slonoviny je nutné uvést výrobky z hlíny, bronzu nebo zlata, na nichž byla uplatněna technika modelování. Hrnčířstvím se zabývaly ženy a nejvíc prosluly ženy z kmene Mangbetu. Bronzové a zlaté sošky byly zhotovovány technikou ztraceného vosku, jejíž postup je zhruba tento: umělec vymodeloval dílo ve vosku. K tomu připojil kus vosku pro přívod roztaveného kovu. Tuto voskovou výplň pokryl hlínou do níž přimísil kapokové chmýří. Potom vše zahříval, až vosk vytekl z formy. Kelímek s kovem se připojil hlínou ke kadlubu. Potom vše vložil do ohniště, a jakmile se kov roztavil, obrátil formu kleštěmi. Po vystydnutí se forma rozbila a soška cizelovala33. Technické postupy jsou u domorodých kmenů zajímavé právě jejich tradicí a smyslem. Vše má svůj význam 31 Laude, Jean: Umění černého světadílu, z francouzského originálu přeložila Hana Stašková, Odeon, Praha 1973, str. 78 32 Tamtéž, str. 79 33 Tamtéž, str. 85
a nezůstává náhodě. Vše je určeno a umělec zde tvoří s až podvědmou jistotou. Na tvorbu sošek i masek dohlíží šaman nebo jim pak při obřadu vdechne duši, která jim náleží. V tom, je možná tajemství primárního umění. Skulptury vyřezávané v dnešní době pro turisty totiž zdaleka nepůsobí tak magicky. Magie černošských artefaktů otevřela oči mnohým umělcům, které jsem již dříve zmiňovala. Podstata tvorby Jiřího Anderleho spočívá v podobném zjištění, které učinil Picasso: „Lidé vytvořili tyto masky a jiné předměty pro nějaký posvátný, magický účel, jako určité zprostředkování mezi nimi samými a neznámými nepřátelskými silami, které je obklopovaly, aby překonali svůj strach a hrůzu tím, že jí dají nějakou formu a podobu. V této chvíli jsem si uvědomil, že právě o to v malířství jde. Malování není estetický proces; je to forma magie určená k tomu, aby byla zprostředkováním mezi tímto podivným, nepřátelským světem a námi, je to způsob, jak uchopit moc tím, že našim hrůzám, stejně jako našim touhám, dáme nějakou formu. Když jsem si toto uvědomil, věděl jsem, že jsem našel svou cestu.“34
9. Závěr Začátkem dvacátého století, kdy se rozmohl v Evropě trend inspirace a sběratelství primárního umění, se začali objevovat nové kritiky současné scény. Paul Gauguin, který nasákl etnickou upřímností, se v té době zmiňuje o již zastaralém způsobu nahlížení na umění, kteří měli impresionisté. Hlásají barvu, říká Gauguin, ale „zůstavají stále omezeni pouty přírodní pravděpodobnosti. Pěstovali sensibilitu oka, místo aby se vnořili do nitra plného tajemsví.“35 Je téměř neuvěřitelné, jak se zrychlil průběh transformace stylů ve 20. století. Co se dříve pěstovalo přes sto let, netrvalo v minulém století snad ani deset. To bylo způsobené neovladatelnou touhou poznávat a zkoušet nové techniky a formy vyjádření, které do této doby zůstaly skryty v nevědomí. Na začátku toho byla africká maska. Nepochybně se silou, tak magickou, že každému vnukla jiné představy. Nebyli to jen kubisté v čele s Picassem, kdo se těmito fetiši nechali inspirovat. Primární umění se dostalo pod kůži veskrze celé komunitě umělců té doby a napříč celou Evropou. Vedle kubistů, kteří rozkládali předměty a osoby na jednotlivé segmenty, byl Matisse a Derain, jejichž stylu se začalo říkat fauvismus. Nádech umění přírodních národů se dostal pod štětce i surrealistům. Myšlenka snového vidění je velice blízká stavu transu, ve kterém vyvolení z domorodých kmenů hovořili se zemřelými předky a božstvy. Základem ideje moderního evropského umění je vlastně návrat ke kořenům. Výtvarníci cítili, že snažit se o co nejvěrnější ztvárnění reality, o které se pokoušelo lidstvo celá staletí, se již nemůže vyvíjet. Přispěl k tomu i objev fotografie. Autoři však hledali novou formu vyjadřování, protože umělec má prostou bytostnou
34
Anderle, Jiří: Dialogy – Obrazy, grafika, kresby, sbírka afrického umění, Slovart, Praha 2003, str. 47 35 Mikš, František: Gombrich – Tajemství obrazu a jazyk umění, Barrister & Principal, Brno 2008, str. 276
potřebu tvoření. Zažít pocit objevení nových možností a uvolnění se od upjatého akadesmismu, je pro umělce této doby srovnatelné s hlubokým nádechem po vynoření se z vody . Podle záznamů a výpovědí výtvarníků, měli všichni podobné emoce při prvním spatření afrických artefaktů. Anderleho tvorba patří již do jiného období. Australské cykly vytvořil v šedesátých letech minulého století a malby inspirované africkým uměním až na začátku 21. století. Nebyl tedy stržen proudem expresionistů a kubistů a dalšími možnostmi, které byli v módě v první polovině století dvacátého. Mohl se jimi ale inspirovat. Proto jsem do páté kapitoly zařadila porovnání rozborů dvou obrazů, které se časově neshodují, ale tématicky je srovnávat můžeme. Chtěla jsem konkrétně ukázat, jak rozdílně mohou stejné artefakty, stejná idea a magie vést k rozdílným výsledkům. Je obdivuhodné, že po dlouhé době, kdy už domorodé umění opět upadlo v zapomění, přišel Anderle s úplně novými nápady a formou jejich zbodobnění. Ačkoliv procestoval celý svět, což mu dalo obrovský nadhled a setkal se s díly evropských umělců, nenechal se jimi ovlivnit a nepřijal ani jeden ze stylů, které jsou nyní oceňované snad nejvíce z historie umění. Podíval se do nitra domorodých duší svým vlastním pohledem a originálně zpracoval tyto náměty ve svých představách a přenesl na plátno svou nezamenitelnou linkou. Anderle dokázal navázat a osvobodil se od zaběhlého klišé. Otevřely se mu nové obzory, se svými celoživotními zkušenostmi přistupuje k tématu neotřele a vytváří dramatické obrazy přímo z duše. V dnešním přetechnizovaném světě je to opravdu potřebné neb se vytrácí důvěra lidí v city a pocity a to narušuje rovnováhu ve společnosti.
Obrazová příloha:
Australská rentgenová kresba Klokana
Australská rentgenová kresba ryby Barramudi
Australská rentgenová kresba dlouhokrké želvy
Australská rentgenová kresba pštrosa Emu
Australská rentgenová kresba ježury
Australská rentgenová kresba postavy
Australská rentgenová kresba klokana
Australské rentgenové kresby – pohled na skalní převis
Jiří Anderle: Zasněná
Jiří Anderle: Vejce (Komedie č. 4)
tužka na papíře, 1961
suchá jehla, mezotinta, 1968
Jiří Anderle: Rozhovory (Bez kůže)
Jiří Anderle: Štvaný (Bez kůže)
suchá jehla, 1966
suchá jehla, 1966
Dvojpostava
Jiří Anderle: Dvojpostava (Spojení)
Jiří Anderle: Tiva
Lobi lidé – Burkina Faso
akryl na plátně, 2002
akryl na látně, 2002
Fetiš
Jiří Anderle: Postava se zářícíma očima
Senufo lidé, Pobřeží slonoviny
akryl na plátně, 2002
Obličejová maska s kapucí, účes s motivem koně
Podoba předkyně s dítětem
Bobové - Fing, Burkina Faso, 19. století,
Lobiové, Pobřeží slonoviny, 19. - 20. st.
Pohled do expozice afrického umění v Pelléově vile
Jiří Anderle: Maškarní bál olej, nitrolak, různé materiály na plátně, 1962
Jiří Anderle: Sedm strážců tuš, akryl na plátně, 1999
Jiří Anderle: Zápisník z domova (Čtyři roční období)
Jiří Anderle: Il Soriso – Úsměv (podle Baldovinettiho)
olej, tužka, akryl, vodové barvy na plátně, 1982
suchá jehla, mezzotinta, 1978
Jiří Anderle: Ochránce
Jiří Anderle: Mějte se rádi!
akryl na plátně, 2001
akryl, tuš na plátně, 1999
Jiří Anderle společně s exponáty ze své sbírky afrického umění
10. Seznam literatury a internetových zdrojů 1. Anderle, Jiří: Dialogy – Obrazy, grafika, kresby, sbírka afrického umění, Slovart, Praha 2003 2. Anderle, Jiří: Jiří Anderle – at the Close of the Millennium; Paintings, prints, drawings 1950 – 2000, Slovart, Praha 2000
3. Čapek, Josef: Umění přírodních národů, Liberec – Praha, Dauphin 1996
4. Gauguin, Paul: Noa Noa, z anglického originálu přeložil Jan Rejsa, KDA, svazek 52, Kamilla Neumannová, Praha 1919
5. Gombrich, Ernst Hans: Příběh umění, Londýn 1995, z anglického originálu přeložila Miroslava Tůmová, Argo Mladá fronta, Praha 2003 6. Jelínek, Jan: The Great Art of the Early Australians, Moravské muzeum, Brno 1989
7. Kandert, Josef: Africké umění, Moravské zemské muzeum, Brno 2002
8. Laude, Jean: Umění černého světadílu, z fr. originálu přeložila Hana Stašková, Odeon, Praha 1973
9. Mikš, František: Gombrich – Tajemství obrazu a jazyk umění, Barrister & Principal, Brno 2008
10. Mildnerová, Kateřina: Pití fetišů, Náboženství a umění vodun v Beninu, Malvern, Praha 2012
11. Miller, Judith: Primitivní umění, z anglického originálu přeložili Tereza Háblová a Radim Kopáč, Slovart, Praha 2007
12. O´Brian, Patrick: Picasso, Životopis, z anglického originálu přeložil Zdeněk Hron, BB/art ve spolupráci s nakladatelstvím Jiří Buchal, Praha 2004
13. Pijoan, José: Dějiny umění 10, ze španělského a francouzského vydání přeložil Jiří Pechar, Odeon, Praha 1984 14. Barbora Půtová, Václav Soukup, Jean Clottes: Pravěké umění: evoluce člověka a kultury, Univerzita Karlova v Praze, Pedagogická fakulta, Praha 2010
Internetové zdroje: www.anderle.cz http://www.ceskatelevize.cz/porady/1093836883-na-plovarne/207522160100004-na-plovarne-sjirim-anderle/ http://www.rozhlas.cz/praha/porady/_porad/319 http://zpravy.rozhlas.cz/praha/archiv/_zprava/jak-se-toci-dva-v-africe--291092
11. Resumé
Tato práce pojednává o díle Jiřího Anderleho, které je silně ovlivněno mentalitou i vizualitou primárního umění. Výzkum je prováděn komparativní metodou a to hned na třech příkladech z ateliéru Jiřího Anderleho, australské rentgenové kresbě klokana, africké přilbovité masce s motivem dvojice předků a obrazu Joana Miróa – Žena a pes před měsícem. Důsledně shrnuje již známá fakta o primárním umění a tvorbě českého grafika a malíře. Zajímá se jak o výtvarnou a technickou stránku jeho děl, tak o přímé životní události vedoucí k tvorbě obrazů. Mapuje magickou předlohu domorodých kreseb a artefaktů a vysvětluje, proč toto někým nazývané naivní umění ovlivnilo celou řadu evropských umělců. Ti se nechali strhnout vlnou primitivismu na začátku 20. století a dali tím základ modernímu umění, jak se o něm mluví dnes. Zároveň práce ukazuje, že je možné se stejným tematickým podkladem tvořit s odstupem několik desítek let ve zcela jiné formě. Tím, že si Anderle zachoval osobitý styl se nesmazatelně zapsal do dějin českého i světového výtvarného umění.
11. Summary This work describes Jiri Anderle´s art creations, which is deaply influenced by the mentality and visuality of primary art. Research is conducted by comparative method of the three examples from the Anderle´s studio, Australian X-Ray drawing of Kangaroo, helmet style African mask with a pair of ancestors and image of Joan Miró - Woman and dog in front of the moon. It summarizes the already known facts about primary art and about Czech graphic artist and painter. The work is interested in the artistic and technical aspects of his compositions and also in the events leading to the formation of images. It maps the original magical drawings and objects made by African and Australian natives and explains why European artists like primary art so much. They get carried away a wave of primitivism in the early 20th century and started period of modern art. The work shows that it is possible make paintings with the same topic in a totally different form. Anderle has got his personal style and because of it He comes to the history of Czech and international art.
