Odkaz Jána Václava Póla dnešku Kdybych tuto přednášku měl před sto lety, v době, kdy byla založena Kancelář Slovníku jazyka českého, určitě bych se neopovážil promluvit o Jánu Václavu Pólovi, učiteli češtiny na vídeňském Tereziánu a v císařské rodině a autorovi první mluvnice češtiny, která byla napsána německy. Tehdy nikdo nepochyboval, že už dávno padlo poslední slovo o této rozporuplné osobnosti, kterou zvlášť ostře kritizoval zakladatel novodobé bohemistiky a slavistiky Josef Dobrovský (sr. Dobrovský 1780, 1787). Tvrdé a detailní kritice podrobil všechna tehdy známá Pólova díla v třech článcích Alois Lisický (1916, 1919, 1920). Zatímco Dobrovský se soustřeďoval na mluvnici a pravopis, u Lisického se dostává do popředí lexikum a slovotvorba. V dnešním povědomí Pól žije jako tvůrce „značně neústrojných“ novotvarů (sr. článek o Pólovi v české Wikipedii) a jsou mu připisovány různé úsměvné novotvary. Jako příklad dnešních názorů na Póla může posloužit např. text o Josefovi II. a o jeho znalostech češtiny v „Toulkách českou minulostí“ (sr. Hora-Hořejš 1996, s. 60). Více než dvě stě let po Pólově smrti je na čase, abychom se podívali/začali dívat na jeho dílo střízlivěji a objektivněji. Po té, co dlouhá léta vůbec nebyl zájem o jeho život a dílo, se k němu bohemistika od poloviny devadesátých let minulého století zase vrací. První, kdo se o něm vyjádřil kladněji nebo aspoň s jistým porozuměním, byl Oldřich Uličný (1995), potom následoval článek Stefana Newerkly (1999) a můj příspěvek pro sborník Alexandru Stichovi, který dosud nevyšel tiskem, ale je přístupný na internetu (Berger 1999). V knize o vídeňském podílu na počátcích českého národního obrození (Vintr, Pleskalová 2004) je Pólovi věnována celá kapitola, napsaná Stefanem Newerklou, a také souhrnný přehled o dějinách jazykovědné bohemistiky (Pleskalová 2007) v několika kapitolách odkazuje k Pólovu dílu. V přednášce na XIV. mezinárodním sjezdu slavistů v Ochridu (Berger 2008) jsem se pokoušel shrnout dosavadní stav poznání o Pólovi a přihlížel jsem ke všem aspektům jeho díla, tj. k jeho pravopisu, k jeho představám o české mluvnici a k jeho slovní zásobě. V tomto příspěvku se chci soustředit na otázku, jaká Pólova slova zůstala zachována v slovní zásobě dnešní spisovné češtiny. Začnu tím, že připomenu dvě starší studie o Pólovi, které se zabývaly jeho příspěvky v českém lexiku, potom se pokusím o celkové hodnocení jeho zásluh o rozšiřování slovní zásoby češtiny na základě jeho slovníků. Necelých deset let po vzniku již zmíněných článků Aloise Lisického napsal Josef Walzel, profesor češtiny na německé obchodní akademii v Opavě, článek na pokračování (Walzel 1927/28), v němž navrhuje klasifikaci Pólových novotvarů. Walzel znal kritické názory na Pólovo působení, ale
domníval se, že lze najít příklady, jež dokáží zmírnit dosavadní odsuzující pohled na Póla 1. Zdůrazňuje, že Pól převzal mnoho slov ze starého jazyka (uvádí např. slova cvičírna, hladidlo, putovný, rychlík…), z lidové mluvy a z nářečí (např. cedník, moldánka, palanda, prachárna…) a z jiných slovanských jazyků (např. blahost, lepenka, rozvor, vinárna…). U novotvarů navržených samotným Pólem rozlišuje mezi takovými, které jsou ještě užívány (např. bezsrdý, číselník, důkazný, mluvírna…), a takovými, které se už neužívají (např. cundrák, původka, zástavna, účas…). Pro nás je nejdůležitější asi to, že Walzel ukazuje na to, kolik slov Pól převzal ze starších slovníků. Sám však žádné zdroje neuvádí, takže jeho tvrzení je třeba u každého slova ověřovat. Z těch slov, která jsem vybral pro ilustraci, nacházíme hladidlo v Gebauerově slovníku a rychlík u Veleslavína (samozřejmě v jiném významu než dnes, u Veleslavína má význam ‘lokaj’, u Póla ‘rychlý posel’). Cvičírnu zná už Komenský a jen slovo putovný by mohlo pocházet od Póla, 2
protože první doklad v databázi Příručního slovníku jazyka českého pochází z roku 1842. Ze slov, která Walzel označuje jako lidová, jsou cedník, palanda a prachárna obvyklou a nespornou součástí české slovní zásoby, moldánky, u Póla zvláštní malé housle (‘kleine Viertelgeige’), v dnešních slovnících už evidovány nejsou. Tam, kde Walzel vidí vliv jiných slovanských jazyků, je třeba si klást otázku, jestli Pól vůbec uměl nějaký jiný slovanský jazyk a mohl z něho přejímat slova. Tvrdil sice na titulním listu třetího vydání mluvnice z roku 1773 / v roce 1773, že nejenom Češi, ale i Poláci se z ní mohou naučit německy , ale to byla spíše reklama, aby se kniha prodávala také v Haliči, přivtělené k 3
rakouské monarchii rok předtím – v knize se o zvláštních potřebách Poláků nemluví. Slovo blahost mohl Pól utvořit jako abstraktum od adjektiva blahý, rozvor je už staré slovo (je doloženo už ve staré češtině a zná ho Veleslavín). Slova jako lepenka nebo vinárna, která Walzel pokládá za výpůjčky z polštiny (lepianka resp. winiarnia), vznikla spíše samostatně s pomocí českých přípon. Je třeba poukázat na to, že lepianka je v polštině ‘něco polepeného z hlíny’ 4, kdežto lepenka u Póla znamená ‘papír’, winiarnia zase má správný význam , ale je doložena až od Jerzyho Samuela 5
Bandtkieho, který začal publikovat až po Pólově smrti. Dále Walzel uvádí celou řadu slov, která se poprvé vyskytují u Póla a jsou v češtině stále užívána. Tento seznam však musíme číst s jistou opatrností, protože Walzelovi více záleží na formě než na 1 „[…] ob sich nicht manches anführen läßt, was das bisher fast einstimmig verdammende Urteil einigermaßen mildern kann“ (Walzel 1927/28, s. 5) 2 Viz Lexikální databázi humanistické a barokní češtiny. 3 „[…] zu rechtschaffener Erlernung dieser Sprache, für einen Deutschen, als ingleichen auch der deutschen Sprache fur die Böhmen und Pohlen“ 4 Sr. ve slovníku Samuela Bohumila Lindeho „lepiona robota“, Lehmwerk, Kleibewerk (Linde II, 1855, s. 620). 5 Sr. tamtéž „piwnica na wino, winnica“ (Linde VI, 1869, 42).
obsahu. Např. uvádí slovo bezsrdý ve smyslu ‘vyděšený’ a dává ho do souvislosti s lékařským termínem bezsrdí, který se vyskytuje jenom zřídka a označuje stav, kdy se někdo narodil bez srdce (jeden doklad v databázi Příručního slovníku jazyka českého). Podobně to vypadá se slovem číselník, navrhovaným Pólem pro označení ‘padělatele peněz’, dnešní slovo číselník však znamená něco úplně jiného. Ve všech těchto případech. podle mého názoru Walzel jen dokazuje, že slovo bylo tvořeno v souladu s jazykovým systémem češtiny, ale nikoliv že dnešní slovo pochází od Póla. – Slovo důkazný stále existuje, ale je otázka, jestli takové slovo, tvořené podle produktivního vzorce, musíme připsat autorovi z 18. století. Zase jiné je to u mluvírny – toto slovo mezitím sice zmizelo ze slovní zásoby, souvislost s Pólovou tvorbou se však zdá dost pravděpodobná (není doloženo ani v staré češtině ani v Lexikální databázi humanistické a barokní češtiny). Hledal jsem všechna slova z Walzelova seznamu v novodobých českých slovnících a našel jsem 6
57 slov, která ještě existují v dnešní češtině v tomtéž nebo podobném významu. Samozřejmě jsem musel vyloučit celou řadu slov kvůli odlišnému významu – nejhezčí se mi zdá slovo předpona, navržené Pólem pro latinské antependium, tj. oponu chránící nebo nahrazující předek oltáře. Ve významu latinského praepositio užíval Pól novotvar předstáwka. Nemohu tady diskutovat všech 57 slov, ale chtěl bych se zmínit o několika z nich, která jsou dnes stále běžná, např. činohra, odpadlík, kulečník, listovna, nábřeží, nahlásit, nákrčník, oděvna, perořízek, postupně, šatna, slovník, souboj, účel,výjimka, zámezí, zápasiště. Zvláštní postavení má sloveso kýžiti, jež v žádném slovníku nefiguruje, je však nepřímo zastoupeno v příčestí kýžený. Důkaz, že tato slova byla poprvé užívána Pólem, není však jednoduchý, protože vyžaduje ověření ve všech slovnících a nomenklátorech 18. století. Ale jsou i případy, kde je Pólova priorita nesporná, např. u slova slovník: Sám Pól ho užívá až od třetího vydání, předtím má slovo slownář; po Pólovi užívá výrazu slovník až Tomsa (sr. Walzel 1927/28, s. 20). Nebudu se zabývat těmi Pólovými slovy, která jsou podle Walzela utvořená správně, ale vyšla z užívání. Přejdu k Trávníčkovu článku, který vyšel v Lidových novinách 25. června 1940 . 7
Trávníček celkově mluví o Pólovi mnohem kritičtěji než Walzel. Staví ho do souvislosti s jinými puristy a zmiňuje se také o zvěčnění puristů v Jiráskově románu F. L. Věk. Končí však docela přívětivě těmito slovy: „Ale buďme spravedliví. I toto poblouzení několika jednotlivců přineslo částečný prospěch našemu jazyku. Převážná většina jejich nových slov s právem zmizela v propadlišti zapomenutí nebo posměchu, ale některá přijal jazyk na milost. Ujalo se měšťanosta, dnes však již zaniká, zůstalo Pohlovo obsah, přednosta, pisárna, předpohlovska knihárna (v tiskárně), vodárna, Pohlovo listovna, podomka jsme zachovali v podobě podomek, listovna, žije 6 Udělal jsem to s pomocí velmi praktického programu Debdict z Masarykovy univerzity (viz http://deb.fi.muni.cz/ debdict/indexcs.php). 7 Děkuji Bohumilu Vykypělovi, že mě upozornil na tento článek a také mi poskytl kopii textu.
jako řídké slovo jeho oděvna a on asi vytvořil slovo vinárna. I tento Pohlův přínos do českého slovníka zasluhuje, abychom jej vděčně připomněli.“ K slovům, známým už od Walzela (listovna, oděvna, vinárna), dodává Trávníček měšťanostu, obsah, přednostu a pisárnu. O knihárně a vodárně ví, že jsou už starší (jsou doložena u Veleslavína a má je po něm také Vusín).
Dále se chci podívat na slovníky češtiny, které vytvořil Jan Václav Pól a které jen zčásti vyšly za jeho života. Máme k dispozici zaprvé slovníky nebo přesněji řečeno nomenklátory, které tvoří součást všech pěti vydání Pólovy mluvnice. Rozrostly se z „CžeskoNěmeckého Slownáře“ z roku 1756, obsahujícího zhruba 1750 slov, až do „Slowniku Řeči české“ z roku 1783, který obsahuje zhruba 6000 slov. Zadruhé dnes známe rukopisný německo-český slovník, který našel v roce 2003 Václav Petrbok ve Vídeňské Národní knihovně; tam je zapsáno v německé abecedě zhruba 20000 lemmat. Z důvodů omezeného místa budu dále citovat jen z prvního a pátého vydání (a samozřejmě také z rukopisného slovníku). Skutečnost, že Pól psal své slovníky v průběhu více než třiceti let, způsobila mimo jiné velkou variaci mezi slovníky. Z jedné strany v každém vydání přibylo hodně nových slov, z druhé strany také Pól nahradil první návrhy novými. Např. německému slovu Koch odpovídá v prvním vydání mluvnice novotvar strogjč (sr. Pohl 1756, s. 224), v pátém vydání (sr. Pohl 1783, 313) je místo toho warič, které také zůstalo a je i v rukopisném slovníku. Rozmanitější je situace u slova Ziegel: V roce 1756 navrhuje Pól alternativy kúrky a dlažka (sr. Pohl 1756, s. 228), které jsou později nahrazeny slovy kúrka a pregz (sr. Pohl 1783, 303). V rukopisném slovníku se vyskytují všechny tři možnosti, tj. dlažka, kúrka a pregs. Dalším charakteristickým příznakem Pólových slovníků je rozlišování dvou typů novotvarů. Z jedné strany se Pól pokoušel nahradit co nejvíce německých a latinských slov českými ekvivalenty, z druhé strany mu šlo o zavedení nové terminologie. Toto hledisko je zvlášť dobře patrné v rukopisném slovníku, kde autor pracuje s „hnízdováním“, tj. v rámci jednoho lemmatu je uvedeno celé sémantické pole. Např. pod slovesem lupiti ‘rauben’ nacházíme slova jako lupežné penize ‘Raubgelt’, lotrowské lupičské hňezdo, doupě, skregš, peleš ‘Raubnest’, lupjčlice, lupična loď ‘Raubschief’ atd. Doboví kritici jako Dobrovský vyčítali Pólovi hlavně novotvary prvního typu, u druhých se diskutovala spíše otázka, byly-li stvořeny „ústrojně“. Co se týká slovotvorných procesů, je zde nápadná velká převaha sufixálního tvoření. V prvních letech dává Pól přednost tradičním domácím příponám, až v pozdějších letech přibývá řada nových přípon, které byly silně kritizovány současníky. Např. Pól v prvních letech doporučuje gjdelnjk místo zdomácnělého německého slova talíř, a až později vymýšlí gezljn, s novou příponou ljn. Mezi předponami vůbec nejsou nové, tam Pól užívá jen staré domácí morfémy. Nacházíme také jisté množství složených slov, ale většinou jen taková, která mají druhou část
verbální nebo deverbální, sr. např. kněhoschowna, záchodoklýzýř, přičemž neexistují jednoduchá slova *schowna nebo *klýzýř. Zajímavým případem je sloveso kýžiti místo vinšovati, jež je odvozeno od částice kýž. Přes všechnu kritiku se toto sloveso zachovalo až do 20. století, zvlášť v trpném příčestí kýžený, které je dokonce doloženo v Českém národním korpusu . Příčestí se asi drží tak dobře právě proto, že 8
puristické náhradě přáti tento tvar chybí. Která Pólova slova měla šanci dostat se do dnešní slovní zásoby? Myslím, že nejspíše termíny pro nové předměty, které byly utvořeny nezávadnými příponami. To nám vysvětluje, proč se zachovala právě slova s příponami na/árna (šatna, vinárna, oděvna, učna) a nosta (měšťanosta, dvornosta, tejnosta), ale také slova jako slovník nebo výjimka, která byla utvořena tradičním způsobem a která se prosadila, protože právě v daném okamžiku bylo zapotřebí nového termínu.
Literatura Berger, T. (1999). Z dějin českého pravopisu: Jan Václav Pól. http://homepages.unituebingen.de/tilman.berger/Publikationen/Pohl.pdf Berger, T. (2008): Der Beitrag von Johann Wenzel Pohl zur Entwicklung der slavischen Sprachwissenschaft. In: S. Kempgen, K. Gutschmidt, U. Jekutsch, L. Udolph (eds.), Deutsche Beitrage zum 14. Internationalen Slavistenkongress Ohrid 2008. Munchen: Sagner, s. 39-52. Dobrovský, J. (1780): Apologie fur die alte, einmal angenommene, in ganz Böhmen übliche böhmische Orthographie. Böhmische Litteratur auf das Jahr 1780. Prag, s. 111-128. Dobrovský, J. (1787): „Neuverbesserte Böhmische Grammatik mit allen erforderlichen tüchtigen Grundsätzen…“. Litterarisches Magazin von Böhmen und Mahren, Drittes Stück. Prag, s. 136140. Hora-Hořejš, P. (1996): Toulky českou minulostí. Díl 5. Od časů Marie Terezie (1740) do konce napoleonských válek (1815). Praha: Baronet. Linde, S. B. (1854–1860): Słownik języka polskiego. Lwów: Ossolineum. Lisický, A. (1916): Zřestěná češina (sic) Jána Václava Póla a Josef Dobrovský. Osvěta 46, s. 5767, s. 121-129. Lisický, A. (1919): Z dějin zápasu o české slovo. Osvěta 49, s. 473-483, s. 537-548, s. 613-619. Lisický, A. (1920): Jan Václav Pól v zápase o české slovo. Osvěta 50, s. 39-46, s. 160-169, s. 214222, s. 285-293, s. 345-352, s. 415-423, s. 459-467. Newerkla, S. M. (1999): Johann Wenzel Pohl – Sprachpurismus zwischen Spätbarock und tschechischer Erneuerung. In: J. Holý, G. Zand (eds.), Das tschechische Barock. Sprache, Literatur, Kultur, Frankfurt a. M., Wien: Peter Lang, s. 49-67. Pleskalová, J. et al. (eds.) (2007): Kapitoly z dějin české jazykovědné bohemistiky. Praha: Academia. 8 398 výskytů v korpusu SYN2000.
Pohl, J. W. (1756): Grammatica linguae bohemicae Oder Die Böhmische SprachKunst, Bestehend in vier Theilen, […]. Wien, Prag, Triest: Trattner. Pohl, J. W. (1783) Neuverbesserte Böhmische Grammatik, mit all erforderlichen tüchtigen Grundsatzen […]. Wien: Trattner. Trávníček, F. (1940): Jan Václav Pohl. K bludným cestám českého jazykozpytu. Lidové noviny, 23. 6. 1940, č. 313, s. 9. Uličný, O. (1995): O spisovné češtině kdysi a nyní, František Martin Pelcl. In: Tydlitát, J. (ed.), Sborník příspěvků z odborného semináře II, Rychnov nad Kněžnou: Městský úřad, s. 10–13. Vintr, J., Pleskalová, J. (eds.) (2004): Vídeňský podíl na počátcích českého národního obrození – J. V. Zlobický (1743–1810) a současníci: život, dílo, korespondence. / Wiener Anteil an den Anfängen der tschechischen nationalen Erneuerung – J. V. Zlobický (1743–1810) und Zeitgenossen: Leben, Werk, Korrespondenz. Praha: Academia. Walzel, J. (1927/28): Die Vermehrung des tschechischen Wortschatzes durch Johann Wenzel Pohl (1720-1790). Slawistische Schulblätter 1, s. 56, s. 15-16; 2, s. 20-21. Summary The article deals with the work of Ján Václav Pól, a puristic Czech author of the 18 th century who has traditionally been criticised for his numerous neologisms. On the basis of two articles from 1927/28 and 1940 it is demonstrated that a number of Pohl’s words made their way into modern Czech. Furthermore, it is shown that criticism mainly concerned those neologisms which were formed to replace existing words and those that contained new suffixes made up by the author himself. Therefore, new terminology formed with well-established suffixes had the best chances to survive into modern Czech.
