DÉDv Odkaz :^^r

ADOLFA HEYDUKA XXVIII. / DÉDv Odkaz

5038

:^^r

Purchased for the

LIBRARY of the

UNIVERSITY OF TORONTO from the

KATHLEEN MADILL BEQUEST

SPISY

ADOLFA HEYDUKA XXVIII.

DEDUV ODKAZ.

NAKí.AOEM

J.

OTTY V PRAZK

1906.

ADOLF HEYDUK

DDV ODKAZ SESTIÍ

vydaní

"&^^

NÁKLADEM

J.

OTTY V PRAZE.

10(16.

T^ VESKF.RA PRAVÁ VYHRAZKNA.

f(^

SEP 2 2

1966

<stS{7Y0Fj0^5á

Tiskem »Unie« v Praze.

SLOVUTNÉMU UENCI A SPISOVATELI

JANU KREJÍMU., SVÉMU DRUHÉMU

OTCI.

A. H.

1.

D ylo

v jae podveer,

to

bylo to v s

dob

lásky,

chomák kvt

slétaly

lipových

drobounké zkazky

;

jedna mi padla do srdce, za noci v

hlav mi

kvetla

a jak mi zkvetla, sloniž se v paprscích

V

pízn

horské malé

a svtla.

ddin,

kudy svt zídka kdy

kluše,

v prostiké jizb pospolu žily

dv upímné

ddeek

s

duše

:

hlavou sklonnou,

jako ten holoubek sivý,

junáek

s rusoti

kadeí,

milý a tklivý a snivý.

Staeek s hlavou sklonnou, mu na bedra sedla,

—

léta

junáek

jako ten sokolík,

když peruf k slunku se zvedla.

A

když se doba

blížila,

ddova

vznesla se

ruka,

žehnání aby složila

na zlaté kadee vnuka.

,,

Nemám

co bych zle zle

já.

mn mn

vnouku

ubohý,

odkázal smrtí,

ti

to prsa rozrývá. to

hlaviku

drti

:

životem, prací, starostí

ped asem

ruka mi ztuhla,

jedno jen pro

t

ukrývá

zavená v kouteku

Xa

dn

truhla.

té staré truhlice

staiké housliky

leží,

snad tvoje ruka ohebná

nkdy

z

Pospš,

necha

nich chlebíek stží.

mj se

hochu ubohý,

adro

tvé

všemu, co drobným z nitra

uí popvkem

tch housliek zvuí.

Snad

nkdy

snad z

dá

nkdy

útchy

ti

zvuení

to jejich

prosté,

nadje

snítka

prorvy jich deštiky vzroste;

snad že

malý

z té

struny outlouké,

kolíek toí,

již

ržovou nožkou útchy vzpomínka v srdce

skoí.

ti

Snad tvoje elo zdumané radost

i

bolest v

mou

až tu

n

vloží,

hlavu šedivou

povolá Tatíek Boží.

mj

Snad až mne navždy, hochu uložíš na

hbitov k vži.

housliky k tob vzdechnou ,,Tady

nám ubožák

Zaplakal hošík

:

,,

leží

!'*

si

—

Ddeku,

srdce mi rvete tím slovem,

snad že

dív

já se

uhostím

pod nízkým rakvice krovem

nebo

si

lehnu unaven

po vašem vyhaslém boku,

abych se zbavil pojednou píletu žebravých rok.

;

:

Dejte mi, dejte houslikj', pravda-li, co

vru vám o

em

mn

zde dít,

brzj' zaplaším,

tak žalostn sníte

dejte je

—

!"

;

Bére oblouek,

juž strunka stydliv skípá,

iako když z jara mladistvá

ervenka v hnízdeku Však

pípá.

—

peškoda,

proti stáí,

žádného koení není,

nám dechne na elo, elem myšlenky zplení

smrt kdy

pod

sáhne-li rukou na srdce,

nm

mžikem v starý, ten

plameny

mže

mladý, ten

musí

zdusí,

umíti,

—

ten musí

Ulehl staec do hrobu, utížen závjí neleh'

k

si

rok

:

jonák zlatohlav

ddovu tichému boku

neleh'

si,

smutn

;

pece, ubožák,

jen

hlaviku

nosí.

jako když kosa na luhu

zrosenou traviku kosí.

Sniuten

napoád,

truchliv

je,

plno vždy perliek v zraku

útchu drobným

k

uí uí na

se

od malých pták

se

šeptem traviny,

hrob dda když

;

prodlí,

houslemi pláe, naíká, houslemi lká a se modlí.

Ubíhá doba za dobou,

vky

lidé se

i

mní,

co nás kdy hntlo, pestalo,

po noci jasn se dní.

Usíná bolest zpozvolna,

nová však otvírá oi, všecko se v

svt

zamní,

všecko se do kola toí.

Dorstal jonák. zapomnl, srdce

mu tajemn

jako ten

hledá

si

buší,

ptáek na líp dušiku k duši

jako ten holub divoký s

vtvice na vtev sedá,

jako ten holub vrkáním,

zpvem

si

družici hledá.

11

;

popvkm

Hledá

ji

z jitra,

veera,

z

za noci v myšlenkách tona, a když

jí

zašepce

:

Od sntí

hledí do oí,

ona!"

..To není

k snti polétá,

jako ten motýlek plachý, a když

má

íci

,,z

:

mne

a

poj

pokaždé umírá strachy.

Koluje dále.

i)o

pelétá lány

i

kraji,

luhy,

v májovou dobu vrací se

pod lípu

s

milými druhy

:

pod starou lípu na návsi, kde se

roj

dvátek

tlumí,

kde z plných kvtných

chomák

u veer pohádky šumí.

Skonou kde

hrají v

soumraku

dudy,

píšfalá, housle a

že se to kolem do kola vesele rozléhá všudj', že se to

chvje

radostí

v mladistvých srdéek skoku,

jenom ten junák

ztepilý

nebée dvete k

boku.

12

Nebée, jenom pohlíží cizí dívinu stranou,

na

oko se

niti

údivem,

mu hoí

líka

odkud

to

a planou

dve

;

pod lípu

veerem pišlo as k hodu podle tch ruek malikých '?

jist

Na

vzácného rodu

je

!

bílém jejím rameni

poznat

lze

pkné má

každikou

na jemném kmentovém ta její

pkná

snad že

ekl! s

jí

tílku,

suknice,

ty její fábory

hledte, juž

žilku,

zdoby vyšité

pkné

hoch k o tanec

—

ní pospíchá,

ekne

Aj, vida, ponejprv

cizím se

dvetem

toí

dotkla se hlava hlaviky,

oboje klopí se

po líkách

oi

letí

ervánky,

na ústech slovo se chvje hochu,

pozor

mj dej,

—

letný holube,

myslím, že zle

13

je

!

Xení

vru, dobe

zle,

necha

srdéko

to

Ustala hudba,

kadee kadee

ela

s

je,

svírá

.

.

.

dvuška si

stírá,

zlaté vlnité

:

bystinu v sluneném jasu

—

maliká ruka vesovou tiskne

si

kytici k pasu.

X^edal

ji

z

ruky veer

taní jak skivání

necha

ten,

pero,

se chasa rozchází,

v noc nechat

mní

se šero

;

v posled když dudák zadudal, k rozchodu pištc když pískal,

ješt hoch dívku v poletu kol outlých

boík

Teprv když vše

klokoe v

teprv

s

z

—

se rozchází

a slavík ji

stiskal.

houští,

tžk\m vzdechnutím

hebkého náruí pouští

:

teprv když druzi družky své

uvádí pustí

ped ji

z

vrátka dvoru,

lokt, provází

šepotn za lávku k

boru.

Však když

jsou lesa v pokraji,

v smíchu se

k

záletm

dívina

ztrácí,

spéjí mládenci,

on jenom v síku se vrací myslí a myslí celou noc,

povným

vzdycháním chorý,

píjde-lí zpátky v

soumraku

pod lípu device

z

hory.

Pišla jak prvé,

z

veera,

pohled pln vábného plesu,

na hlav vínek

z

barvínku,

u pasu kytici vesu vlas

prostý, hebounký,

její

poskokem ve vzduchu

vlaje,

jakoby zlatá bystina tekoucí z rajského kraje.

Pišla tak asto

hnvem

i

závistí

—

celá ves

hoí,

pkný Sohaj, napoád pibhlé dívce se koí. „Kdo pkný šohaj, škoda kdo

srdce af se

mu jí

ho,

líbáním zpní,

koí, který chce,

jenom ten

mj 15

a£ to není

!"

„Není-li posud,

mže

vidíte házet ho

okem

být,

za zlatým vlasem krásenky, za nožek lehounkým skokem

Ona však vrhá do

?

kola

zjevn a hned zase skryt po srdcích

hoch

blouznivých

vlas svých hebounké Každý kdo taní na

líci

dívinou,

s

plápolem rudne

horší-li není,

neznámé

A

sít.

—

aruje

dve

to

bludné

!

—

zase hovor, šeptání,

kolo dnes

skoneno v skoe,

do vsi jdou párky spolen,

jenom ten jeden jde k hoe.

Avšak ten jeden šastný jako dnes v

ddin

tak,

žádný,

arovná štstí pohádka jest jejich

líbá

hoch

dve

pohovor ladný

dve

;

na elo,

zas polibkem splácí,

než jonák z štstí procitnul,

v

hoe

se

dívina 16

ztrácí.

!

v na ,.

ráz babic hovor podivný

všem rozumy mate

vsi

Odkud

Znáte

Xeznáte

veerem?

že chodí

dvata,

ji,

Vte,

?

šohajek draze to

sjjlati,

mu srdce zabedlo, mu hlavnka hatí

juž se

juž se

Hati

se.

—

Mlí, nemluví, hana

•

mu

stejný

chvála

snad že to

hoj,

jest-li

je

dobe

úroník v kolo

i

;

rusalka,

vila,

snad že to lesní Je-li,

znáte?

ubohý

panna

hodí jí

?

se,

dejme,

to lesní device,

sukénka

Vzejme

ohnm se,

se vzejme.

nohy

popálí,

nepijde panenka zpátky,

nebude šohaj pohrdat v záletu selskými vrátky

nebude

vru

—

brziko

opustí skrejši svou syslí,

zatouží záhy po jiné

jako ted na ni jen mysli."

17

Ddv

odkaz.

Mysli hoch, myslí celou noc,

okénkem do

kraje zírá,

pohádka

rtu její sladká

mu srdéko

stále

pijde-li

svírá

;

Pišla jako dív,

?

pohled pln vábného plesu,

na hlav vínek

z barvínku,

za pasem kytici vesu.

—

Zaali hudci do skoku v ráz se hoch v kole

vykikla, proudem slzy

vyhrkly z

jí

s

toí

ní

.

.

.

kišálným oí ;

kvapila z kola, šohajek

pes horské svahy, zaštkala hoí

za dívkou

suknice ,,S

—

bohem,

mj

S bohem bud, dozrála slyšíš,

lidí

:

šohajku drahý

s

tch

bohem, v neštstí zloba,

jak na vsi veselo.

že jsme tak nešastni oba Slyšíš, jak

Závist

je

!

na vsi veselo?

soucitu prostí,

na stezku srdcí kvetoucích nasela pichlavé ostí

!

—

"'

!

Pod

lipou duby

s

pišfalou

zase svou hovornou veští,

popvk,

poskoku, septu,

jako když za jara deští

—

smje

všecko se

hoch jenom

v srdéku zarmoucen

stojí,

nadarmo v kole kvtnatém hledá dnes

Svírá

adro

si

srdéko

ržiku

svoji.

pravicí,

takt bije chorý,

do kola, škoda

do kola

!

dvátko

nepišlo

z

hory

dudák své žerty provádí,

výsmšn

píšfala

prchá hoch

Marn

víská

je ií

—

síce u

v

hlavnku

srdce a

nikdo

—

okn::

stiská.

nepišla,

stiská,

—

nespatil venku

smáli se hoši na návsi, lesní že líbal prý

smála

se

ženku

;

mladá dvata,

smály se babice, klepny, kdož pak znal která

mu

lítost šohaje,

l)ušila

19

v tepny.

Trápil

se,

ekal, nadarmo!

Nezhlidl dvici milou prchla

Zima

mu

;

radost v jeseni.

juž loktušku bílou

na hlavu dala šedivou,

chomáky snhu zornika hocha návalem bolestí

s

ní tásla,

siroty hasla.

Což byly pástky? nedbal což byly žerty, co

Po

jich,

san?

lesích tkal, do chýše

zabloudil jen jako

man

;

po lese tkal samoten v zapadlé

kišálem

chvoji,

spatí-li v proudech paprskvi

ztracenou dívinu svoji.

Smutno a žalno v ddin, pomluvná stela,

ustala

junáka líka bolestí bledla a vadla a

mela

;

když hocha v pokraj lesnatý zahlédli blouditi v šeru,

dli jen

s

tžkým vzdechnutím: škoda ho vru !" —

.,.^koda ho.

20

Jakoby v rakev zapadl, v rodné se zavírá chat,

okéncem k

pes

lesu pozírá

bílé

kišfálné trat: nemluví, hlavu uklání. v dálku se zahledí v lesy, v

oi proud

slzí

ústa jen zašepcí

í

na

ty housle

složeny v

vyhrkne, :

„Kde

jsi

zapomnl,

ddov

truhle,

stržená struna berání

padá jim na úadro ztuhlé, podporka uvnit kloní se, kobylka v tým ji tlaí, usnuly také za zimy jako ta hrdélka ptaí.

21

II.

Láska,

tof ranní vzdechnutí,

u veer v boui trhá z

ti

kvty

ader

potky

ti

mní,

se

se tváí,

poklady plení,

rozeí,

slzí

zrcadlo duše

ti

zkalí,

na hlavu k zemi sklonnou bolest a

zármutek

Lítosti jonák

svalí.

—

rozechvn,

straní se veselé tísn,

saraoten sedí v chýšici,

slzami šáteek

tísn

mu smutno mu

vsi,

smutno z

na

v chat

v í

ddin, v

poli,

dálky se lidem vyhýbá,

srdce ho trvzní a bolí.

22

Usnul hoch slzou zatopen skivánek vstil juž vesnu

— —

'

ddeek

staiký dobrý

hovoil hochovi ve snu „Nezoufej, vezmi ddictví, :

ztiš se a

nevzdychej všady,

nepla

a dej se na cestu,

usta,

sic

V

umeš

mi tady

!

huslích jsou moje písniky,

nechej

je

po cest znti,

nechat

si

s

ptáky usednou

na zkvetlé u cesty snti

u

od ptactva chasa ta

na vzájem,

se

dobe

to

umí,

v písních necht láska zjeví v písních nechf

z

duše

ti

se,

šumí.

Nechat z nich šumí lahodou vzpomínka, která v nich skryta, až se

ti

v mysli rozvijou

poupata doposud svita nechf se

z

nich

dd

;

tvj usmje,

vzdechne tvá ubohá máti slefte se,

—

slete na strunky

snové, vy motýlci zlatí

23

!"

—

Vzneslo vládlo

se jaro

mu

nad krajem,

rozkvetlou sntí,

v ústrety jemu s ptáaty vybhlo klubíko dtí ;

na mezích hloží zakrslé

rozkvtem do dálky

hledí,

v šeíku modrých poupatech ukrytí motýlci sedí.

Bíza si plete do vlasu jehndky oblé a drobné, chocholouš na své hlavice tíbí

si

pereko zdobné,

kukaka

volá do kraje

zvonkovým hlasem své ,,k u k ve kvtech tonou luiny, oblaka v

skiváním

zvuku.

Bystiny kvapí poskokem vlnami do širých moí,

s

na bezích peej zkyplá v chomáích opál hoí, vlaštovky v bílých košilkách z

podkroví peroutky

v tabulky tepou ,,

níží,

zobákem

Slyšíte, jaro se blíží!'"

24

:

—

u'

Bylo to jarní sesnutí junáka v

jizbici prosté,

dd

tím co

ve snu hovoil,

pojednou srdéko roste

;

vzal svoje staré housliky,

oblouek napnutý spoe, u dveí domku vzdechl

—

z

hluboká

a pospíchal k

Pospíchal strání do vršku

na návsi teplicko

hoe.

—

;

svítá,

skivání zvunými zpvy ho vítá; ješt se ohlí k ddin, ze žitnišf chasa

k líp

—

ach,

srdéko

bolí

—

klobouk na elo,

stiskl si

pospíchal

pes

hory, doly.

Ubíhá doba za dobou,

bh

ví,

co v nové as

dímá,

housliky šohaj pod bradou

smyec svj v kdož pak

tímá svt,

pravici

hraje a bloudí po

mu skyveku

podá,

v cest ho trní do nohou,

do srdce zármutek bodá.

25

;

dveím bohá,

Pijde-li k spílají,

vadí

pijde-li k

sami

si

laiou,

chudobnýcii,

v trápení hrajou

pijde-li k

hnviv

se,

dveím

;

dveím uených,

skrývají uši,

k sprostých-li

dveím zaboí,

sprostnost zda krásu as tuší

Mít

?

chtl, však život bujarý

skrýval dva

koeny

sporé

lásku k své dívce ztracené, písefiku v duši své choré

tím

sob adro

;

vyzdobil

v arovnou jeskjni blaha,

mu krásou kypela pšinka pes pustá drahá.

tím se

Tou

jeho duší za noci

lahodné šero se neslo, za dne však noci polovic

mkkounce zpt bylo

mu

do ní kleslo

jak té jabloni

ukryté v zákoutí sadu, polovic v slunci rozkvétá,

polovic zaniká v chladu.

26

;

Bídn

se toulal po

svt,

zaboil v lesnaté strán, rozhlí se s hory v údolí,

rozhlí rozhlí juž se

se,

uklonil

se,

vzdech'

tam v

skrán si,

buin

:

zaplakal

tratí,

le v stromu korunách nechal si vtérkem hráti.

nehrál,

Xechal

hráti potokem,

si

vlnním kvtové v husliek nitru nechal

vn,

jemn zachvlo

až se to

si

i

v strun

;

zpívat ptáata,

až se to zalesklo v oku, a zas své housle pitisknul

bezvoln k levému boku.

Toulal se

— cesta

toulal se

starými devy,

bh bh

ví,

ví

•

kam

—

u nohou

bez konce

dojde noclehem,

hoch ubožák neví

listí

—

povadlé,

nad hlavou v myšlenek

letu

nebeská klenba opena o hlavy jedlových

27

kmet.

—

:

Kvapilo slunce za hory, padalo, zmizelo skokem,

bolestn,

smutn

nazpátek

hledlo zarudlým okem, kštici

svou v zlatých pramenech

v ržové podušky kladlo,

zdímlo do

sn

si,

zdimlo tiše pak more padlo.

a do

Zasmušil kraj se vkolem,

zachvl

se v

vesem

a travou zašeptal

bolestném trudu,

Bez slunka jak tu živ budu? poslední pítel odchází, slzy v

mém

množí se

klínu,

na míst v zlatých paprscích

zapadnu v žalu a

stínu.

Hovorný vánek hebce jen rozeil hlubiny koví, snivému hudci tajemn sladkV mi lichotil slovy stíral mu s ela kadee, za kmitu hvzdic a luny jemnými prsty pebíral housliek ladné struny. ;

28

Veer

nebe modrá

juž,

ervánek

se,

listím se dere,

noc jenom nemá, neznámá, otvírá

Na

ped ním své dvée. hvzdy slétly se,

blankyt

nad hlavy staletých sosen, jakoby na len veliky, v kvtu-li

manou

je

zrosen.

Zkypelá buk ramena toužebn k obloze nla, jakby

si

adrm

v útéchr.

nebe kus strhnouti chtla lípy však jako

;

sudiky,

které se v budoucnost vsnily,

vstily

vn

zádechem

mládcovi šastnjší

Msíek msíek

chvíli.

vyplul v oblohu,

staiký,

lysý,

ramene dol k obzoru oblaný pláštík mu visí s

hle,

i

ten pláštík odhodil,

do sboru

hvzdiek

msíek vybe huslaík vybedl

29

z

vchází

oblak,

z mlází.

—

Hodný

strážce

je

msíek,

hospodá svta,

bedlivý

pozdji kdyby

zavítal,

po hochu byla by veta

stn

na

noha

píkré

!

on,

stojí

ruka se chvje,

i

skalami kolem vroubeno lstiv se jezero smje.

ne, tiše, dojemn, hvzdách do nebe zírá,

Lstiv? po

snad ani samo netuší, že nebe v ví to,

chvje dub

náruí

svírá

;

vždyf krásou blaženo se,

jen,

potají

leskne

se,

tichne,

když v spánku promluví,

bolestn vzdychne.

Poslalo nebe

hvzdy

své

v kišfálné jezera hloubí, jako když duše sblížené

v zlaté však by

se je

hodince snoubí, v štstí nerušil

píval svou nevlídnou tuí, záhj' je

sntí zkypelou

dvouadné ukrvto buí.

žasne hoch, žasne rozechvn, to tam, co

adra mu

telo,

oko se Hcáhle zjasnilo, srdce

mu

velo

rozkoší

;

tolik krás cestou potulnou,

radostí, písní a štstí

sotva je duše chudáka

dovede najednou

Noha mu

nésti.

klesá do mechu,

pod sosnu na kámen sedá. podivné

na

ader

bušení

žal víc mysliti

nedá

;

zdivení, radost, modlitba,

obloha,

popvek

ptaí,

jezero, listí rozhovor

—

všecko se do duše tlaí.

\'ázne

mu

slovo na ústech,

slzika slzou se

srdéko tžce na bílá kidla

stírá,

stížené se sbírá

:

housliky bére, oddychá, snad svoje štstí chce hráti slefte se, sleíte

snové, vv mot\

na strunky, lei

zlatí

!

-

„Štstí

co

!

štstí

je

muška jenom zlatá, která za veera kol tvé hlavy chvátá oblétá

ti

;

skrán,

v kadei se kryje, v

dlan hlavu

ruka utlaí

skládáš,

je.

Štstí jako rosa

na kvtech se skvje, ale bludná

noha

náhle zašlápne

je

:

zašlápnuto vzdechne,

v oblacích se

tratí,

snad se jinovatkou

kade

ve tvou

vrátí.

Štstí jak paprsek

sluneka se nití, chytej, mžeš-li je v letu uchopiti

;

dív než ruku

vztáhneš,

tma

zeje,

ti

prchlo.

v jiné

z

ruky

bh líce

ví,

kde

smje. 32

se

Štstí jako vážka

proudu

sítky v

dív než

se

stápí,

dotkneš,

ji

v jinou stranu kvapí;

šasten

jsi,

když chvatn;

pokraj prstu tvého

skrovný odlesk

zlatí

pelu kovového.

Štstí vlaštovice

družn švitoivá, s ímsy okenekem v síku se ti dívá, dív než na hnízdeko stéblo juž

ti

pone

jí

chceš dáti,

u souseda štbotati.

Štstí jako

pna

v barvách duhy hraje, chytáš

je,

v kalnou

le

v dlani

krpj

taje,

sever na ni dechne, a k

plnému smutku

zmní

lehkou

krpj

rázem v tvrdou sutku. 33

Ddv

odk

rže

štstí

v sad,

jež se v listech skrývá, z

okna

se tvé

oko

ješt na ni divá

;

bžíš do zahrádky, však té samé doby usmívá jiný

v

klobouek

juž zdobí.

Svtélkem

je

štstí,

pkném

vzejde v

znte,

honíš-li se za ním,

lestn zavede

t

;

v prosted tasaviska

srdéko

ti

zdusá,

pes noc hlavika dív rusá sešediví

!«

Padaly zvuky housliek, jako ta

krpj ka

padá,

teplý když vánek po dešti

od jihu v sady se vkrádá,

zvun, dojemné

padaly

v tichounce líbezném znní, že by

i

spánek zlosyna

pevedly v dítte snní.

Rouškou téch zvuk heboukVch známá se zardla líka, známá se ústa usmála, známá dvou hvzdiek víka vznesla se

mile šohaje

;

lahodném svtle,

ztopila v

tak jako slunko májové

na mezi chudobky zkvtlé.

Pán

Bh

kam ho

ví,

as

kam

se roztoužil,

myšlenka nesla,

na srdce housle pivinul,

na prsa hlava oddech'

si,

myšlenky

mu

klesla

;

oddech' z hluboká,

rojí se

v skráni,

celé v nich žití zbujilo,

ilimník v

jak zlatý

stráni.

Celý svj život proletl, celý

u

ní,

— té

a náhle se staví

dávno ztracené,

bolestí unylé hlavy

u

hvzdy jediné mu vzplála a

ní, té

která

—

jež živý

v

líc

ohe

ro.su

zhasla,

do srdce,

bolesti stásla.

Dohrál a vzdychá ukryj se v

:

„Vraf se mi

ader mých kvte,

vraf se mi, než zde zahynu,

svt, hvzdy nesviti, bolest má s nebe je tebe, kamkoli oi obrátím, bez tebe pusto mi v

bez tebe

hledám jen

Ustal zas

tebe, jen tebe

—

srdce

chvlo

!'

—

se,

jako se travika chvje,

když do

ni

hrobnik dítti

maliké lžeko pohlížel hoj,

smutn

pro

pod bílou

reje

:

do aálky

co se to jeví toviž chvíli

Každiký

—

okem svým stílí, bízou na mechu

že

její

?

lupínek

zlatem se leskne a

jásá,

na mechu díví hlavinka

kadee perliky stásá arovn, vábn zdobena jakoby k skonému plesu, s

na skráni vínek

;

z barvínku,

u pasu kytici vesu.

Vlas

prostý, hebouiikV,

jCjí

vzduchu vlaje

vlnité ve

jakoby zlatá bystina

odnkud

tekouci

z

ráje

upen

jiskrné oko

hochovi do srdce noí, rosné že kolem kríípje

skvostnými démant> hoí.

Nejsou

to

hvzdy

oi,

jsou

v blankytu oblohy skvlé,

kdo by v žití

nebe hledt sml,

to

své dal by rád celé

;

rty jak ty rudé kalinky

v jesen vábivém zjevu, z kterých si ptáe zobává osvžnou lahodu zpvu.

Blostná íza na tle mechovým pasem je spiata, obruba na ni do kola z

lehkého svtlušek zlata

ruky

i

jakoby utkány a bílý

s

;

nožky prsvitné nebe

zhlížel se v

z

pelu

msíek

úblném elu. 37

Vykikl junák

radostí,

udiven k hledané kvapí,

prsvitné ruky celu je,

kadee slzami

stápí

„Duše má, duše žal

mj

jediná,

nechf na veky dímá,

celé své štstí, nebe své

adrech ruka má tímá

na

!''

Dotkly se rtíky celotem,

adra

sob, jae pod lipou srdéka ob

se vinula k

jako kdys v srostla se

„Vrný

:

jeden žal

s

má

touha

zstal,

jsi

tebou

dobe vím, jsem mla,

tvými houslemi

stejnými akkordy znla.

Mou

duši

s tvojí

napoád

spolené poutaly písn,

má

duše

s

tvojí cítila

tísn, kivdy pi každém tonu houslí tvých srdce mé rovnž se chvlo, každiké smyce kmitnutí

žaly

i

i

bleskem mi do

nho

sjelo."

Opét se k mládenci sklonila „Mj jsi ted, mj, hochu mib\ :

obma

štstí pišlo dnes

písn

v

lesní

—

ženka

t

zbavím až

dojemné

tvé

a

chvíli

;

neboj se

smutku

i

—

—

želu,

své zvsti tajemné

ti

vylíbám k snivému elu.

Mateí

kdysi

z

kolébky

divokou ženou jsem vzata, v dívinu lesní na sto z

úkladu

ty

mne

k

mému

v ústret

kletby vyprostíš

z té i

vlastnímu blahu,

nám

štstí pobží

jako ta bystina

Pelétnou chvíle

z

mé

prah.

trápení,

všecko se obratem zloba k

let

jsem klatá,

její

sklátí,

skráni složená

v pozemské štstí se vrátí

brzo

!

až lípa na luhu

tikrále vydechne vní,

pak svoji kletbu omyju v stíbrné iezera tni.

39

Pak budem šastni na

vky

v písní tvých velebném davu,

na kídlech lásky sdružené polítnem v kýženou slávu

;

nikdy však, hochu, pislib

vrné žen

neubliž

mn,

novém

v blaženství života

své

jediným nevlídným slovem

Ani tím

kvtem hebounkým

netkni se rukou sice

na

ho objala,

se líbá ret dvojí,

tyi oi

blaženstvím

záily ztemnlou chvojí.

„Bda

let

pešla zas dvu."

Slíbil hoch, juž

toužn a

mých v hnvu,

bych v plái na sto

lesní

!

—

však, drahý, pamatuj,

jinak-li život se

vzpíí,

štstí pak naše na

vky

neblahý okamžik znií

pry

však, vy

v nadji

chmury neblahé,

ržové zoi,

štstí kdo v plái budoval,

nerad ho

úsmškem

boí.'"

Na

bílé

nožky skoila

zlatý vlas

árn

—

se jásá

—

bízy lupence v junákv klobouek stásá „Vezmi jen, milý, vezmi jen, žlutavé

:

uhlídáš, za doby denní

jemounkým

lásky dotknutím

všecko se na zlato mní."'

Vyvedla hocha

hvzdiky na

z jedliny

—

nebi hasly,

v houštinách srnky sdružené

v lesklém se pažití pásly;

skivánek

zpíval,

vtérek

jemnými kidélky vládal

—

kolem dvou srdcí blažených život

síf

tužeji

spádal.

III.

U

lesa

hrádek v úkrytu,

do kola úrodná pole, radost a štstí sedává

pi

hojné pokrytém stole

;

paní jak srnka mladistvá,

hospodá

javor to mladý,

deštíek luhy svlažuje,

slunéko pstuje

sady.

Z každého kouta svtnice mladistvé štstí se

smje

:

na krbu v jiskrách tpytí v sklepení kídloma vje

se, ;

za zimy stechy okrajem

v prsvitných kišálech kane, za léta v barvách duhových v

okenných tabulkách plane.

42

Obrstá révou

besídku,

jasmínem ploty a hráze,

slunéku vláha pomáhá, slunéko na vzájem

vláze,

bystina sucho vyhání,

obláek dusnotu vedra, hruše jablo schylují i

štdrotou bohatá bedra.

Do

sýpek setbou zhojnna,

za vlnou vlní se vlna,

oveka

sotvy stižena

do rána rouna zas plna

;

v konírnách ehcí komoni,

holub

plno

je

v srubu,

pšenice sejto strhu-e

v stodolách z ešetných luh.

V

podkroví plno vlaštovic,

vrabík

na steše na

sad

sbory,

úly roubené

pod stížkou pod okny

z lipové

kory

pkné záhonky

l)ivon, narcisk, slezu, v

kout ke rží

kalin a

z

Jericha,

modrého bezu.

Každik\

m

stechy vikýem

hojnost a bohatství hledí,

na prahu

s

phiou zástrkou

úsmvná štdrota

sedí.

každiká vtev zahrady

—

hemží se slétlými ptáky

áp

jenom dosud nepišel,

dá Pán

bh,

že pijde taky.

—

Ubíhá doba za dobou starostí

—

porzná hejna

kol hradu v oklik prchají,

povždy v

nm

radost

stejná

je

a když pán v cesty bére se,

nedbá zlých neštstí, spor, vždyt vládne paní v

andlem

tajemn žehnaném

Odjel zas

!

—

dvoru.

Boží iirodou

daleká pole se vlní,

k zemí svou hlavu shýbají klasové hojní a plní

do pole paní nepokoj srdce

v^^šla si, jí

kruší,

na obzor oi upírá,

chvje

se

—

co asi tuší

?

—

;

Svolává žence na rychlo

:

Sete mi pole i lána, z ernavých les vrcholk ,,

divná mi znamení dána zavezte sno))y v stodoly, zlé

pijdou pívaly, dešt,

nedl)ejte smíchu,

pohnvu,

nedbejte, popilte,

spšte

!"

Zelené skryto osení,

hospodá

dom

ustrne v

lidí

se vrací,

úsmšku

nad divnou paní své prací

pohnvem elo zamrail, z

pole klas bére a tží,

rozhorlen dvorce dochází v ústrety paní

mu

bží.

,,Dobe-li, zlatý, pohled jen,

boue tam sbírá, bda, kam padne, sutkovou jaká se

perutí úrody stýrá."

Kol muže paže s

—

ovíjí,

ela mu odhání vlasy

ach, už

ji

tepnul nevrle

do ruky plnými klasy

—

Bolestn, téžcc ziípla

:

—

Konec je štstí a plesu" na hlav barvín kypí se. ,,

u pasu kytice

vesu

;

na ráz tu paní ubohá v neblahé

zachvl

pemn

stála

—

;

se manžel, vykikl,

jako když trhá se skála.

Ty tam zastenal

jsou sliby, zrušeny, ,,

:

Pozd

juž,

bda

!"

Z daleka k pomst panin zlolajná

boue

se zvedá

;

ona však šepce po tichu,

hlavnku sinou musím bloudit století

vikláníc ,,Zas

A

z

oí

,,Tys

:

mne

ml

!' .

z

spásy,

nad tu však dražším byly

ti

pšenice bohaté klasy ;

tajemným života

pohnván kdo fialky

.

kletby vyprostit

mé

silou své lásky,

nepoznals lásky

.

inou.

slzy se

uniká letem,

jen tepnul

sametným kvtem

ji

!

hradem

Viz, až ta lípa za

proutekem vzrostá, na silný kmen se jjromní, pak budu žal svých prosta

malým

jen

;

ty v

jsi

mn

zrušil

písahu,

oku tvém vzala

se zloba,

den kdybys býval petrpl zítra juž

Zítra,

pišla

má doba

—

!

kdy navždy šastnými

pospolu

žíti

jsme mli,

uzíš, jak mraky srazí se

nad krajem tuími ely

:

uzíš, jak pole sousedná

hroznými sutkami stepou, poznáš, že dobré dílo mé, o pykáš

váše svou

slepou.

Dozrálo zrno ve sntí, kloní se šedý klas plný,

-

štstí tvé v zlat skrývá se,

mé

štstí zanesly vlny

bohem bud, na vždy s bohem bud, ošetuj zhojnné klasy, mé srdce kivdou znieno

s

pro tebe na

vné

asy."

—

muž dsn,

Zaštkal ,,

Odpust

!"

Le

divoce

;

konec juž blaha,

po bílé ruce sahá

jí,

po bílé mlze jen sahá,

—

kikne a jak strom podatý bezvoln k zemi se kácí, hrom vrané kon sedlá si, lidskou by zpustošil práci.

mrak

Svárliví

adí

zbojníci

dsivé sei, stahují kosmy oboné, žhavými tepou se mei se k

:

bystina lestn zdivena,

adra

svá

mohutn zdouvá, behu vybíhá,

vzpíná

se, z

stojí a

do kraje couvá.

Boue

v svém voze píšerném

na hojnou úrodu klusá, lítí

se, laje, lopotí,

duní a dupá a dusá

v nezhledných

mranech

kolotá, vznáší se, vzlétá,

ledové perly z náprsí trhá a v osení metá.

halena

Chechtá

krouží nad polem,

se,

smršf hrozná

z klínu

plyne,

jí

zdusána bujná úroda,

luina bez lítí

prsti

hyne

;

plení osení,

se,

hromy v né pívalem pole odnáší,

blesky a

vrhá,

skaliny na luhy trhá.

Divoké boue strašidla

:

dti v posmchu dsn divokém vichrový ženy

i

zbsile po kraji kvílí,

letí,

ržovém pyšn si vede, boue nohsledkám,

až v plášti

den mladý trhaje

mlhám,

jich

plachetky šedé

Jenom v tom zlatém osení, paní jež ped bouí skryla. pro trpké asy mužovi zázraná úroda byla ;

však což

Hospodá

je srdci lítostí

úroda? vadne,

uprosted statk rostoucích není

Ddv

odkaj

mu útchy

žádné

!

!

z bohatých stoh do skíni za zlatem zlato se hrne, lhostejný pán

závist však

jest.

spílá a lakotou trne

tajn

se krade za noci,

v pohledu vraždu a vzdory.

—

tam hoí plamenem stromovím vroubené dvory.

hle, juž

Mohutnou draí

perutí

požár se na stechy vrhá, shazuje pyšné nákroví.

zdobené prelí trhá, bije a buší

do oken,

sípá a soptí a syí,

co vznesla ruka tíletím,

dechem svým v okamih nií.

Sín

a

skín

pánovy

schloptal žár jazykem rudým,

bohatý jindy hospodá zase jest

všecko

je

huslaem chudým pusto,

:

znieno,

všecko žár ohlodal chvatem,

v koutu sklepa husliky prostikým zanechal šatem.

jen s

50

v nádvoí

huslae

našli

..Znáte ho, lidiky, znáte?

bohá

pišel žebrákem,

jest,

žebrákem zase ho máte dejte

mu skipky

mže-li, dál

:

do ruky,

af se sbírá !"

Zastenal chudas, usmál s

tváí

slz

ruej

se,

stírá.

si

Sebral, co zbylo v povalech ..Dejte to liez

ní

pjdu

chudým

a

dtem,

mi všecko umelo, jí

hledati

svtem

:

bez lásky štstí nestaví

pod

ímsu

teplého hnízda,

bez lásky jest ten život náš

klopotná do hrobu jízda

!

—

IV.

Ubíhá doba

bh

za dobou,

co v nové as

ví,

dímá

—

husla svoje ddictví v tesoucí náruí jímá zas

;

stojí

a pláe, zastená,

nazpátek na dvorec hledí,

na zbytcích erných povalú vychrtlá nuzota sedí.

Sedí tam, hlavou kývá

chechtá

se,

všecko louky

je

hrozno

kolem splenno

sady

i

!

—

i

i

,,Vraf se, hej,

:

sruby

tomu huslai

vyzáblou pravicí kývá

já

si,

cení své zuby;

vra

jsem, co ješt

ti

se,

:

neslyšit

zbývá

!"

,,

,,

Zbývej

si,

nebo

chceá-li

ne.

zahyneš v clálavé šedé,

pjdu

ji

hledat, odprosit,

duše a srdce

mne vede

v stájích a stozích bohatých

pozemské štstí

mn

snad

houslí

je

mn

mých prostiké mi

se

mých housliek

až

znéní.

dda odkazem

Snad štstí až

není,

zase navrátí

tekne,

má duše odprosí, ped ní zkroušen klekne

jí

ne-li,

pak ostí skalnaté

srdce mi urve a zpli a moji touhu divokou jezero v

náruí

stulí

.*' !

.

"

.

Jako když jelen stelený

na slabé nohy se vzpírá, tak

husla

zbitý

osudem

v zachvní na hory zírá zírá

—

;

a náhle vzchopí se,

houšt a mlaziny kvapí, každikou stopu cesty své v

slzami bolesti skrápí.

53

;

Zase

ta

srdce

touha nezdolná

mu

svírá a kruši,

na místa, kde dív odpoal, bolestnou zaletl duší

:

hledá je: hledá mVtinu, hledá, kde

omšená stna,

u které dívku pivábil

písnikou ddova vna.

Potok kde rokle probíhá,

zaboí stranou,

v luhy než

vrhaje perlx

mu

any

z

do trávy,

kadeí kanou

:

tam, kde se vzpíná na iiboO sbíhaje v mlází a houšt, tepaje do skal

ramenem

malý ten zákeník poušt.

Kde

bílá

bízka na skalách

•

švitorn lístekem šepce,

noní kde vánek kídla

svá

uklánel k plamenné lebce, v skalách, kde pleso

zeleným pláštm do

nhož labu

pi lun ozdoby 54

zdumané

se kryje,

divoká ryje.

Xa.šel

v ijlái

je,

v\'.skiiul

si,

na kámen pod sosnu sedá.

ader

podivné

bušeni

na žal víc mysliti nedá

;

divení, radost, modlitba,

nebe

popvky

i

pleso

ptaí,

rozhovor,

listí

i

vše se

mu

na mysl tlaí.

Náhle,

tíž

nežli odcházel,

huslae u srdce bolí, jako když v jae ponejprv ozve se

kukaka v poli veer kepelka ;

jako když

„pojd pod mez"

v žitništi pje,

do rukou hlavu uklonil,

na

líce slza

„Zde jsem

se leje.

zapome,

ženo má.

té našel,

ženo má, srdéko

zlaté,

drahá, na vinu

písahy zrušení klaté, vraf se mi k štéstí, odpust mi, žárem než prsa mi shoí,

má

láska ráje

i

pro

té.

duše má,

nebesa stvoí

55

1

—

Msíek

vysoká,

svítí s

paprsky tesou se v mechu, —slete

snové dítte,

se,

huslaíi v útulnou téchu

;

housliky bére, oddychá, ladí a

píse

juž hraje,

zvuí mu,

slyšte, jak ze strun

vizte, jak z

„Vra

taje

se mi, drahá duše má,

ader mých kvte, dív než zahynu,

ukryj se v

vra

oí mu

se mi,

bez tebe pusto mi v bez tebe s

nebe

hvzdy

má

je bolest

kamkoli

oi

hledám jen

svt

nesvítí,

stebe,

obrátím, tebe, jen tebe

!"'

Dohrál svou píse, zavzdychal, ohlas se v houštinách

v

mechu

eí,

dávno usnulo

ticho, vše i

vesu

i

kei

on však ty trudné myšlenky z houslí

na dlan

svých do ela vlákal, složil

hlavu svou,

plakal a plakal a plakal.

56

—

Všecky

krásné nadje

ty

zhasly jak svtélka v dáli,

na tváích

ale ty slzy

chvly

se,

hoely, plály

položil hlavu do

;

mechu,

housliky po boku vedle,

moe

slzami v pozíral

nebeské

pes chmurné

Obloha, pleso,

les

i

jedle.

zem,

všecko se do hloubky vsnilo,

ba

i

to srdce

huslae

v žalu svém ztraceno bylo

;

vlhkými kidly zavíval do

smrin vtérek

krpje

v

z jihu,

líce setásal,

do srdce bolest a tíhu.

Nadarmo spánek pottdný oblétal chladnoucí elo,

hvézdnaté oko ženino

plamenem v duši mti tkvlo vidl

ji

v dálce mizeti,

—

;

ztrácel se, ubožák, za ní,

umdlévá

—

spánek peruf svou

piklonil k unylé skráni.

67

Ve

svtlušk

snu. hle, choiiiul

l)líže

a blíže se jásal,

slavíek v koví úkrytu z

hrdélka perliky stásal

v

prvodní

:

písni slavíka,

v i)oletných svtlušek davu

pichází ženka želaná,

barvínkem ovitou hlavu.

Na

ruku v boku openou

sniv

se viklání líko,

hedvábnou asou zdobeno

oek se otvírá víko arovn, vábn zdobena :

k horskému blíží se tesu

na ruce proužek od klasu za

Na

pasem

kytici

vesu.

ruce proužek od klasu,

kterak on

krvav rudne

—

památka štstí dávného, památka to její

l)olesti

líko

—

trudné

;

lilie,

úpalem zvadlá a znylá, ach, kterak žalem

zmnna,

smutná a pece tak míla

!

oko zkaleno,

IJliniziiivé

splavena

zá

erná

stuha ovita

je

zlatVch vlasu,

okolo útlého pasu ústa

dív rudé

;

kalinky

na zvadlá poupata zbledla,

útrpn hlavu

sklonila,

k mužovi do

mediu

Sedla

mu

u hlavy

tiše

..Netruchli, muži,

nemžem sob co jsme

:

múj mil>.

vice b\t,

šfastni

si

sedla.

kdys

nedá

mn

státi

blíž lidského boku,

byli

:

více družina

pokud nám v dálku nad hlavou nepehne smutných sto rok.

Nedá mne

více paní má,

královna dalekých hvozd, její volá mne popvek drozd,

v nohsledy za rána z

veera píse

lindušky.

za noci houkání sovy, ach, juž

mne

nelze upoutat

housliek sladkými slovy

!

Netruchli více, marno ti

jest,

tam jsou snové prv

luzní,

ten rudý proužek na ruce na.

vky

oba nás

ri\zní

ten rudý proužek na ruce nezajde, nezhyne více

kalinky ze

rt

hedvábné

zlato vzal z

kštice.

bud šasten beze mne,

Žij a

brzy

:

otrhal,

mne

vytratíš z hlavy,

vrhni se v

náru

šastnjší,

vyhledej pramének slávy,

osvž

své srdce prahnoucí

ve zdroji lidského štstí, já jen

tvých houslí

za tebou

Vložím v vložím v vložím v

budu

zachvním

se nésti.

n celý život tvj, n trápení svoje, n naše zarudlá,

ztracená srdéka dvoje,

vložím v

n

noci májové,

pralesa zkazky a zvsti,

tob

i

vlasti

matei

do pláe kytiku štstí.

60

Jsem-li já láskou nešastna,

šastnjší budiž ty slávou, svtluška nad

hvzdika nad

mou

zasvítí,

tvojí

hlavou

šasten bud, blažen na vky,

le

prosta,

—

píse v tvém znní,

hled, prostá

lásky dotknutím

na zlato všecko se mní."

Dotkla se houslí, vzdechla

„Slete

si

porzní snové,

se,

pineste na svých perutích pro

muže

slete

se,

blaženství nové,

zvute, neste se

útrapnou života

tísní,

vetkejte slunka paprskem

obraz

A

zas

mj tch

do

sn

a písní."

strunek prostikých

rukou svou dotkla se kvtnou

;

vzplanuly struny ervánkem,

souladné zvuky

z

nich letnou

napnula pramen vlas svých na

smyce útloukou

spruhu,

že se to lesklo pojednou

v

ztemnlém

pralesa kruhu.

;

Dotkla se srdce mužova

„Zachvj

se

dotkla se Ijledé pravice ,,

Vzpomínka ved

dotkla se skrání

pojmi

ruku

tvoji

hlav

!"'

„Nadšení

:

dotkla se spánku

!"

:

na kídla ruí

té

:

pi každém zvuku

,.

:

!'"

Zlaté sny

puí

v milé

af

Líbala

muže na elo

ti

!"

v svtlušek proudu se ztrácí, srní jen

oko blouzniv

k snicímu muži se vrací

vzdychá on.

rám

;

vztahuje,

výkikem ženku svou

hledá,

prsekem, kady nesla se, mlha jen váli se šedá.

—

smutno, tesklivo,

Procitl,

pusto

—

ach. srdce ho bolí,

jako když v

jae ponejprv

jako

kukaka v poli když veer kepelka

,,p oj

d

ozve se

pod m

e z"

v

žitništi

do rukou hlavu oklonil,

na

líci

perla se skvje.

pje

Ohnivá touha trojnásob

mu

nitro

svírá a kruší,

do stínu jedlin šuinicích zaletl l)olestnou duší hledá-li

v

nž

duše kídla svá nocí

se pro

Hledá

je.

?

prohlube

nehledá, v stínu

noí

:

doby daleké,

díví oi.

nelze nalézti,

zhasly, jak

nadje v

ale ty slzy

na tváích

chorého huslae položil hlavu

pálí

dáli,

;

na kámen

v mechatky starobou zšedlé, v hlul)oké

moe

pes chmurné

nebeské

pozíral jedle.

Ze spánku sosna hovoí, jezero z

hvzdné

se leskne,

povzdálí zvuky:

eí

se

,,p

o z d

kepelky teskné

:

ten život nitra zhacený

divoce v propast

jej

lákal,

pivinul housle na srdce plakal a plakal a plakal.

—

v é z

!'

v.

v

ybledlj-

hvzdy na

nebi,

blelo všudy,

jitro se

na cestu husla dává se do svta

;

—

Jedno

kudy však, kudy ? af skalnou trhlinou,

nebo kde bolehlav kvete, jedno ,,

mu

všecko, vzdychá jen

kam

Neste mne, oi,

Všecko smrt-li

mu mu

chcete!'

jedno napoád,

v ústrety kroí,

nechat ho strhne v roklinu, má-li jen ženiny

oi

v myšlenkách na srdce

mu chadne

:

ni zapadá,

a strádá,

do zvuku huslí duši svou,

touhy a žaly své skládá.

&

Ale smrt nejde

—

nadje

-

mu

dál zlatou nitku

pedla,

za ruku žena ztracená

svta vedla

zoufalce do vše, co to

;

ho jindy tšilo,

ho ted svírá a muí,

bolesti, žaly.

dvojnásob

nadje

z houslí

mu

zvu:.

Prorockým slovem dojemné zvstují do svta krásu.

v níž jenom duše blouznivá blaho má, nebe

i

spásu

;

pohádky divné, ohnivé na strunách arovné

plály,

až touhy v duši huslae

—

v plamenném žáru zas stály.

Hraje své mládí v

ddin,

touhu svou, radost

i

až

mu

je

štstí,

osud nevlídný

železnou rozerval pstí jak prášek z

v

kvtných kalíšk

širé se rozprchlo

a slunná z dálky

zase

Ddv

odkaz.

mu

z

v kraje

.

vzpomínka

podbrví

taje.

.

—

Hraje a hraje

po strunách

ptáetem smyec mu skáe, chvje se strunka, smje se, naíká, vzdj^chá a pláe hraje své dtství daleké,

chorovod na zkvetlé

trati,

pohádk\' staré babiky, líbání

neznámé

Ddovy

drobné

máti.

starosti,

zádechy lipových

kvt,

pohovor slunných paprsk v

ervánk ržovém

vzletu

chvní se perli peejných v náruí pobrežné asy,

úsmvy

chrpy

s

koukolem,

zlatem když zkyply klasy.

Hebouké

dítka hýkání,

ervánek malikých tváí, když oko matky blaženo záí slvmékem lásky v

n

a zas ty slzy sirotka,

v

loži

když opuštn sedá

a svoje

žití

ztracené

v temnici života hledá. 66

;

zpv vánk

Hraje

sosnami,

povzdechy skaliny šedé,

veténka šnmné toení, když jese nitky své pede; pod kmenem,

suslení

listí

šumní

v stromové kštici,

plamének na

útlé

Kmit

z jara

sosnové

zlatVch

hoící svíci.

mušek za

šera,

polety vážek kol sítin,

vzrstání stín bloudících,

msíc když plaší je z mýtin pískání srnc ukryt\'ch v habí a hebounkém vesu, víení, klektot, hvízdání za rána

pi ptaím

Dojemné krásy sílu,

jíž

plesu.

jezera,

skály se tyí,

vichice bouné

zálety,

hrozbou když nad setím ryí tajemné hrobu volání, blesku v strach

jízlicí

zory,

obrovské vichru vzpírání,

když vrhá balvany

67

s

hory.

;

Požáru dsné chloptání,

dol kd\ž

povály

hází,

a zase cestu žebráka

v sežloutlém podzimním mlází

hebounké stíny veerní, svtlušek hvzdnaté kmity, svit ocí

sen v

zázrak

plných

adru

poupátek skrytý.

HedvábnVch vlas vlnní,

rzných

úst líbezná slova,

ruku prsvitnou,

malitkou

vesnou

sn

chová

jež kytici

drobných zlaté

;

úsmvy

na skráních žebráka spáe, krásu své ženky

—

nehraje

dohrál a pláe a pláe

Rt

vzdechy

i

.

.

blesk, stroje,

blaha výskání,

trápení, slasti i

oí ader

jeho chvní,

vše pešlo do

.

i

boje

mládí lidstva ztracené,

onen

ráj

zaniklý na vždy,

nesdílné lásky zoufání a láskv zklamané

—

vraždy.

—

Bloudil tak písni po horách,

bh

bloudil, to s

vi,

kde ješt,

housliek tony padaly,

jak slzy jarního

dešt

;

kvty jablon. jak hvzdy v soumraku s nebe, povzdechem ton znl napoád Hledám jen tebe, jen tebe." jak bujné

,,

Hraje-li v prosted ddiny, dti se v klubíku toci, babice samou radostí

slzika vyhrkne

ddeek

vesele do

„Vru, dneska

Ped

oí

z

;

nohou dvtpne

dlan

ta naše je

si,

tleská

:

Andulka

dvakrát tak hezká

školu

jestli

!"

zavítá,

od strun tak zpvné

to šustí,

že sivohlavý uitel

dti hned na slunce pustí Jdte, tam s duší pírody maliké dušiky slute.

:

,,

z té boží

koneným

knihy bez konce jiravdám se

69

ute

!"

Hraje-li v kapli, zdivením

všecko hned v modlitb stane,

zlaceným kídlem lehounce buclatý andílek vane

staiký

;

pater k missálu

šedivou hlavénku kloní, jako strom

v jeseni

listí

slzy svých

vzpomínek

Hraje-li v

mst

roní.

lakomci,

po prvním souzvuku hovikne, po druhém

po tetím

z

z

vyskoí,

židle

okénka koukne

;

kamenné srdce zachvním

mní, plnoc nevlídná v ervánek lásky se dní.

v jemnou

se citlivku

soustrasti

matika

Vidí se hoškem

;

hebounké hladí

mu

hledí

jí

mšce

i

dech se

skín mu tají, i

oko se kalí

na

že as

huslae

vlasy,

— zapomnl

v oi

—

kasy zarudlé

a srší,

zpomnl

?

—

zlato již prší.

70

V

klobouek

Pijde-li k

hradm velmož,

všecko hned radostí plesá,

knžnika šastna

v náruí

zdivené komorné klesá

:

pán tiskne ruku sluhovi, hostí ho

spáhá

pi vlastním stole, chudým by

své vrance,

údélná zorali pole.

Pijde-li na hrad královský, celý

dvr

leskne se ctností

král dává rádce uvznit,

ubohé vzení

sprostí,

purpurem zdobí žebráky, dává jim skvosty a stuhy, z

hrot svých

stráží

ruchadla kouli a

Kde

porouí

pluh\-.

se jen staví, všecko jest

do kola rozchvno v duši,

v plamének rudý napoád

ztemnlé

nitro se vzruší

;

na hrud když vraha zaklepe písní, v ráz s lítost

mu

ubledlým likem,

srdce otvírá

rezavvm svdomí klíkem.

Za prázdná adra rozkošník stydí se

—

z vyhaslých

samoten bloudí,

oí

sobíka

bystinou soucit

se proudí

nevolník bílou perutí

do nebes svobody plyne, a kdo chtél zoufat, lipovou

vtev

kol hlavy

vine.

si

tm sochám na sad Ba uprosted ržových trs i

proudí se

ohe

oživný

v blostném mramorném slunené písn housliek nití je

prsu,

paprskem krásy,

že slzy touhy kišfálem

roni se z

kamenné asy.

Všecko

na

zsta,

tys pines'

volá

souzvuk tvých

Xespchej,

:

nám

amých

chodníek v nebe nám duše se stává andlem, bludy a

hnvy

štstí,

housliek klestí,

své stásá,

smrtelník v mracích života

vnosti hvzdou 72

se jásá.

—

Ale kdo

ím

ví,

kdož uhodne,

oko svítá

co je v

tch

mu

z

brví

:

huslích složeno,

co v jeho zhárané krvi

kdo ví, co duše umdlená bludištm zvvik tch honí, co jeho bolest divoká

.

purpurem v zpvánky roni

Nikdo

!

Le

dít v

?

odmnu

mu hraky a kvítí, pomnnky dívka vneek, líko cudn se nití

dává z

a

žena své kmenty hebounké, rolník své

kon

i

pluhy,

bohá

své zlato ukryté,

zeman

své lány a luhy.

Knize své hvozdy nezhledné, doubravy, zámky a sady, král svoje

keslo poboné,

skvosty své, s

hvzdy

a

ády

;

vrcholu slávy pozíral

do svta husla dív chudý, všecko

mu

všecko

ml, všecko

v ústret

jásalo,

ml

všudy.

v

okem zroseným

noci však

dálnému

pohlížel k

dsn

to

smutn

v

to bušilo

ro/hle „K tob

nebi,

v srdci bodalo,

se v

lebi

:

dobu ztracenou

chci, kvidy,

:

ach kudy,

be? tebe v sláv, v bohatství !"

žebrákem všudy jsem, všudy

A

zase slza pod brvou

leskne

na

tpytí a zmírá.

se,

kídla souzvuk

zlatá

huslaské myšlenky sbírá

:

housliky bére, oddýchá, snad že svou zkazku chce hráti slete

se,

slete na struny,

snové, vy motýlci

„Vra

se m.i, drahá duše

ukryj se v íiader

vra

zlatí.

se mi,

dív než zahynu,

bez tebe pusto mi v

bez tebe s

nebe

kamkoli

hledám

hvzdy

je bolest

oi

má,

mých kvte:

svt

;

nesvítí,

má

tebe,

obrátím,

jen tebe, jen tebe!"

—

Ví.

LJ bíhá doba za dobou,

všecko se ztrácí a méní, jen proti duše bolesti

léku a pomoci neni padne-li z

mraen

života,

padne jak nebeská stela, neprchá

lítost ze srdce,

myšlenka nevzlétá

Po nebi mraky

ela.

z

—

snují se,

po srdci bolesti temné

—

prochodil busla celý svt, vlasti

i

daleké

zem

;

pechodil plán, pustiny, do nebe trící hory, krásou se

oi

nítily,

bolest však vedla své spory.

zem

Prochodil

svobody,

ostroví pletich a zisku,

elem

uvázl

v ledovcích,

patou svou v hoícím písku

;

peploval

moe

vody kde

staví se v chlumy,

nezhledná,

žasntilo srdce, duše však

v

staré se

Tch

noila dumy.

erných oí pohádky

tak se

mu

že skryté

do duše vtiskly,

písn housliek

zplakaly hned a hned výskjy

dojemn, vele

prosily,

vlétaly za noci do snu, tkalaf je bolest divoká

na touhy zvuivém krosnu.

U

vnci

slávy ukryta

ohnivá jedová zmije, slzami jeho pojí

se,

bolestmi vzrstá a tyje

:

ubožák bloudí po svt, kdo pak mu útchy podá

housliky ervík maliký, srdce žal velikv hlodá.

."'

Po rodné chaté touha zas tak

boln

prsa

mu

hntla,

že duše jeho nazpátek

na kídlech vlaštovích

létla

každý ton jeho housliek zi't toužil výše se zvedná,

nazpt piletl,

každý

z

nich

každý

z

nich slza jest jedna.

Toulal se smuten k domovu,

ddv

kde

rveek

nechal,

zlíbal ho, objal, zaplakal

a zase na hory spchal,

na hory lesem ztemnlým, jako prv v junácké

dob

—

do mechu hlavu položil,

housliky pivinul k sob.

Kapradím, býlím, stéblovím, tésnotou sosnových sloupku, ztrácel se myslí vzrušenou

v blankytu propastnou hloul)ku všecko se kolem

mnilo

:

na stromy stébelka plavá,

hvzdiek body

úsvitné

na slunce velká a žhavá.

77

Kidélka noních motýl,

mu nad

jež se

hlavou chvla,

vzrstala v peru obrovskou, že se ze

obloha

ji

tmy

tmla

;

blesky vyšlehly,

té

mladistvou nadj

mu zhntly

—

a zase smutné pohádky z

housliek do svta

Zavzdychal zde jsem

,,

:

t

létly.

Drahá duše má,

našel

ztratil

i

každikou krpj radosti pohárem krve jsem platil boliat jsem, slávou pesycen ;

—

bez tebe žebrák jsem chudý,

volám t, hledám po

svt

—

pusto a prázdno jest všudy.

Tvé

jest,

ím

m

pizdobil, svt dív klas,

tvé, jako hojnost

tvým srdcem

zní

mé housliky

dotknutím zlatech tvých vlas, tvé jest to všecko

napoád,

jenom v bolestné tísni utkávám dtiše paprskem já

obraz tvj do

sn 78

a písní.

OdpuSc mné, promi, chvjící

tob

vztahuju k

rám,

své

houslemi chci se pomodlit

v

chrám

v sosnovém

síni tvé,

ditše

má kídla

:

poletná

do stínu skrýše tvé nocí,

píse

slyšíš tu

hledám tvé

mladých

z

srdce, tvé

Vríii se mi,

let ?

oi

drahá duše má,

ukr\j se v

ader mých kvte,

vraf se mi,

dív než zahynu,

svt

bez tebe pusto mi v

bez tebe s

nebe

hvzdy

je bolest

nesvítí,

má

tebe,

kamkoli oi obrátím,

hledám

jen tebe

Doznla píse

—

—

jen tebe

!

—

ohlasem

po lese zvuky se nesou, sosny své hlavy uklání, jedle se

chvjí a tesou

jelen svou

šíji

;

pozvedá,

zasténá v žalostném zvuku, a sivá v

habí žežhulka

volá své tesklivé ,,kuku!"

79

—

Po noci chodí

houslista,

bolesti po jeho skráni,

po nebi rudý ervánek, po luhu vtérek ranní

marno vše, ona ztracena Nepišla v svétlušek davu do mechu housle položil, I

!

do dlané prokvetlou hlavu.

Na

nebi bílá oblaka

nebeské koráby

—

letí,

nes:etné písn huslae

lesknou se na hebkém sntí, lesknou

se,

hrdélkem

z

co v noci to ve

dne

Uprchlo

jese

chvjí

—

ader

je

ptáata roní,

husla zavzdychal, z nitra

jim zvoní.

léto za jarem,

se vrátila v kraje,

houslista

každým veerem

o návrat ženky své hraje hraje, vše

marno napoád,

sosny juž žalem se chýlí,

vzdycháním skály vtrají, husla však nadarmo kvílí.

80

Hlava

na prsa,

se kloni

ruka se chvje a tese,

denn

své staré housliky

na staré místeko nese sedne juž

hlavu uklání

si,

smyec

:

—

po strunách

litá.

svtluška v mlází usíná, houštím zvuk dále se

kinitá.

Ubíhá doba za dobou

husla našli

jest

zkonejšen v téchu

ho v iae

mrtvého na skalách v mechu

nechtly husle nechtl snad že

v

;

pod])radí,

z

mu oblouek i

:

houslemi

s

hrob

z

ruky,

loudit chce

arovné proseb svých zvuky. Tak

jak ho našli, nechali

mrtev-li, nebo-li

Husliky

—

dímá?

svírá pod bradou,

smyec svj

v pravici

tímá

:

ústy se tiše usmívá,

pod brvou rosa se tpytí, v pisedlých vlasech zbloudilá

svtluška hv^zdou

Dédv

odkaz.

se nití.

—

Pknou mu

mohylu

snesli

uprosted mohutných buk,

vtík sem

v jae donáší

žežhulky tesklivé

u ku

,,k

!'"

brávník zde písn hvízdá mlází

drozdík

si.

šumá.

.šepce a

si

tady zasteskne

si

„Skoda, že v m.ohyle dumá."

\'

skalách prol vzdychá jezero,

vánek

pro bduje

v hvozd,

v úkrytu slavík klokotá

:

Pozd, žel, pozd je, pozd !" Houká si holub ..U b o ž á k !"

,,

:

kepelka

daleka teskné,

z

vesoví v perlách l^ezetnych

ervánkem

z

rána se leskne.

Mílo v tom kyprém úboí, vesna kdy po kra

i

chodí,

i

slunených uzdou paprsk dujné když ale a

vtíky

když hvzdj^

kee

vodí,

nití

se.

poupaty puí,

po celérn

hvozd do

iako bv z houslí to

kola

zvuí

:

,,V

ra

se mi, drahá duse má,

ukrjj se v vraf se mi,

ader mých kvte, dív než zahynu,

bez tebe pusto mi v

bez tebe

hvzdy

nebe

bolest

s

je

svte

;

nesviti,

má

tebe,

kamkoli oi obrátím,

hledám

jen tebe. jen telje

!"

Písni tou bor se zachvívá, íevelí,

šumí a šepce,

staleté

líp voní

to

zkazkami v kvtnaté lebce z

:

úkrytu srnka splašená

v poskoku stane a prodlí.

n°tžencem rudých brusinek planina tiše se modlí.

Msic ovíjí

když hebkým závojem ztemnlé sntí,

dva stíny v tlumu svtlušek s

pláem

na íiadro

si

v

náruí

adro

letí

tulí se,

hlava se k hlavnce sklání a

pise

huslí

dojemná

zachvívá luhem

83

i

strání.

Slyší-li

dít

huslik}',

zpívá a jásá a skáe, slyší-li

junák, vzdechne

slyší-li

panenka

slyší-li

máti staiká,

—

bolest šíp v srdce

si,

pláe

jí

;

luí

zpvák zbloudilý, duše mu popvek zvuí

slyší-li z

„Štstí! což

štstí?

je

muška jenom zlatá, hvzdou za veera kol tvé hlavy chvátá

;

kol tvé hlavy chvátá,

kadee ti kryje, v dlan hlavu skládáš ruka utlaí

je

." !

.

84

.

—

JVráso, ty prosta nádhery,

pro

že jsi unikla svtu ? Kde kouzlo tvého usmání, hovor pln vábného kvtu? Zklamána navždy prchla jsi

chomolné tísn,

z života

ve snu jen joerutí

pvce

oblétáš

národní písn

Pohanou

lidí

!

stížená,

utkána úmornou

prací,

v pírody místa ukryta

duše tvá v žalu se vrací

;

tamo, kde skály velebné

do nebe temeny rostou,

smutná

popvk

si

vážeš na srdce

kytici prostou.

85

Tam

pláeš

pohlížíš,

vzdjcháš a zpíváš

a

se

dálkti se díváš

vk

v propasti

tam

ruky openou

hlavu v

toužebn v

;

rosikou

slza

ti

pod temné obrví vkrádá, a v srdce tebou zvolených

hvzdami

skvoucími

Tam

padá.

blankytnou

lze nalézt s

té

perutí u

vábném

vzletu,

tam mechem adro kypí se, tam rtíky hovoí z kvt tam dlíš v své luzné svobod, ;

ne v iarmu chlebaské píle v

arovné

klidné

myšlenkou žehnané

šasten, kdo v hledá

t

v

—

samot chvíle.

jitru

pírod

poznání

bozi.

kdo tvoje slova dojemná v

zddné

houslik\- vloží,

šasten, kdo

zvunou zpvánkou

pro tebe žaloby zpívá

;

velkých okének

na toho

z

soucit

láska se dívá.

i

80

Blah, jehož

hlav požehná

nika tvá. srdce

zvunou

b>

strun,

i

písní vyléil

stn

toho,

kdo zoufá

blah,

kdo v tvé zái skivánkem

v

a

popvcích vznáší

kdo celý život

;

se v nebe,

prvodem

hledá jen tebe, jen tebe!

—

PLEASE

CARDS OR

SLIPS

UNIVERSITY

PG 5038 HA8

DO NOT REMOVE FROM

THIS

OF TORONTO

POCKET

LIBRARY

f.

-.

Wi

4 5 ^ra ^1