Odděleni pro evangelium. Copyright © 2008 Svobodná presbyterní církev Severní Ameriky První vydání, 1991 Druhé vydání, 2000 Třetí vydání, 2008
Všechna práva vyhrazena. Ţádná část této publikace nesmí být reprodukována nebo přenášena v jakékoliv formě nebo jakýmikoliv prostředky, elektronickými nebo mechanickými, včetně fotokopií, zaznamenávání, nebo skrze ukládací a vyhledávací systémy bez písemného svolení vydavatele. Vytištěno v Kanadě Britannia Printers Inc. 138 Main Street Toronto, Ontario, Kanada M4E 2V8
OBSAH
__________________________________ Předmluva
1
Představujeme Svobodnou presbyterní církev Jak to všechno začalo 1 Proč "Svobodná presbyterní"? 3 Zásady bohosluţby 6 Naše vyznání víry 9
.
2
Doktrinální důrazy
3
Písmo Svaté 12 Boţí svrchovanost v díle spasení 13 Osoba a dílo Jeţíše Krista 15 Duch Svatý 18
Praktické důrazy Křesťanský sabat, nebo-li Den Páně 21 Křesťanský křest 22 Církevní separace 24 Osobní separace 26 Abstinence 29 Místo ţen v církvi 31 Pokrývky hlavy při veřejné bohosluţbě 32 Manţelství a rozvod 36
ÚVOD
__________________________________ Tyto stránky jsou reakcí na opakované dotazy od lidí, kteří se zajímají o Svobodnou presbyterní církev, a stručně popisují naši sluţbu a poselství. Snaţili jsme se koncipovat tento materiál jasně a stručně, a přitom dostatečně podrobně poskytnout věcný vhled do naší pozice v otázkách věroučných a praktických. Pokud toto představení vyvolává ve vaší mysli další otázky, nebo pokud potřebujete některá naše prohlášení, vybízíme vás k dalšímu zkoumání. Kazatel místního sboru Svobodné presbyterní církve rád uvítá příleţitost s vámi o těchto věcech hovořit. Děkujeme za Váš zájem o naši sluţbu. Věříme, ţe čtení této malé broţurky přinese poţehnání vám a čest našemu trojjedinému Pánu Bohu.
1 • PŘEDSTAVUJEME SVOBODNOU PRESBYTÉRNÍ CÍRKEV
__________________________________
Jak to všechno začalo Na svatého Patrika (17. března) roku 1951, ve vesnici Crossgar v krajině Down v Severním Irsku se zrodil nový biblický svědek. Svévolnými kroky presbyterie krajiny Down bylo staršovstvu místní presbyterní církve zabráněno v tom, aby vyuţívali budovu svého kostela k misii a evangelizaci. Kdyţ se staršovstvo odmítlo tomuto zákazu podvolit, byli okamţitě zbaveni úřadu. To vše proběhlo méně neţ dvacet čtyři hodin před začátkem zahájení evangelizace. Starší onoho místního sboru však znali svoje povinnosti. Nemohli by se vrátit zpět do jejich kostela, aniţ by učinili kompromis nebo popřeli evangelium. Něco takového odmítli učinit. Rozhodli se tedy opustit denominaci, která neměla ţádný problém ve svých prostorách povolovat tance a večírky všeho druhu, ale v jejich případě zakázala, aby se v nich hlásalo evangelium Jeţíše Krista. Následně pokračovali s pomocí kazatele Iana R.K. Paisleyho - který měl na oné evangelizaci hovořit jako host - a zaloţili Presbyterii Svobodné presbyterní církve Severního Irska. K lidem z vesnice Crossgar se záhy přidal i nezávislý sbor dr. Paisleyho. V následujících měsících se v důsledku evangelizace dr. Paisleyho oddělily z irské presbyterní církve ještě dva další sbory. Tato nově zformovaná církev rostla, aţ se její svědectví stalo celosvětovým. Presbyterní Nová církev byla presbyterní po stránce doktrinální i po stránce církevního zřízení, s tím rozdílem, ţe uznávala, ţe křest byl v průběhu dějin chápán odlišně i dobrými muţi, rovnocenně oddanými Písmu. Svobodná presbyterní církev věří, ţe všichni křesťané by měli odmítat regeneraci křtem (znovuzrození na základě křtu), ať uţ uznávají či odmítají presbyteriánský pohled na křest nemluvňat (viz poznámka na str. 9). Nazývá se Svobodná presbyterní, protoţe se distancujeme od jakéhokoliv spojení s liberálními církevními uspořádáními nebo organizacemi.
1
Protestantská Svobodná presbyterní církev se nestydí nést název protestantská. Naopak, s radostí se ztotoţňuje s velkou protestantskou reformací. V celé své historii vţdy stála v opozici vůči ekumenickému hnutí, které propaguje jednotu s Římskokatolickou církví, neboť tato stále stojí na všech bludných doktrínách, které vypůsobily reakci reformace. V teologii je církví reformovanou. Stojí za vzácnou ţenevskou tradicí Kalvína, Knoxe, anglických a amerických puritánů a některých z Bohem nejvíce pouţitých probuzeneckých kazatelů v historii. Evangelizační Církev vţdy spojovala kalvinismus s evangelizací. Je modlící se církví s břemenem pro spasení hříšníků. Její růst byl zapříčiněn především nepolevující evangelizační snahou skrze kázání Slova Boţího "v čas neb ne v čas". Důraz na modlitbu Velká modlitební setkání byla tajemstvím ţivota církve. Nezbytnost modlitby nevyhlašujeme jen navenek. Jsme si vědomi, ţe máme ještě dlouhou cestu k plnému zakušení moci v modlitbách, ale usilujeme nadále pokračovat v poznávání Pána učit se modlit způsobem, který bude nanejvýš účinný. Mezinárodní společenství Dnes je v naší denominaci více neţ 100 sborů v různých částech světa - v Severním Irsku, Irské republice, Anglii, Walesu, Skotsku, Kanadě a Spojených státech. Máme také misijní práce ve Španělsku, Indii, Keni, Libérii a Karibiku. V roce 2005 byly pro efektivnější správu sbory Severní Ameriky sjednoceny v nezávislou presbyterii jako "Free Presbyterian Church of North America" (FPCNA). Presbyterie Severního Irska a Severní Ameriky nicméně nadále udrţují bratrské vztahy a společně tvoří jednu mezinárodní rodinu Svobodné presbyterní církve. Duch rodinného obecenství mezi našimi vzdálenými kongregacemi je hluboký a radostný. Doufáme, ţe to budete moci zakusit i vy, aţ navštívíte některý z našich místních sborů.
2
__________________________________
Proč “Svobodná presbyterní”? Víra presbyteriánů Pojem "presbyterní" v zásadě označuje teologický přístup a formu správy církve. Teologickým přístupem myslíme takový výklad Písma, který je nazýván "reformovaný". Ten vidí v Bibli základní jednotu Starého a Nového zákona a to především v tom, ţe vyhlašuje jednoho trojjediného Boha, jednoho Spasitele od hříchu, jednu cestu spásy, a jednu smlouvu milosti. Presbyteriáni vidí všechna Písma ve světle dvou smluv, smlouvy skutků a smlouvy milosti. Smlouva skutků byla učiněna s Adamem ještě před pádem (Gn. 2:16-17; Oz. 6:7). Po pádu Pán Bůh nikdy nepředloţil lidem moţnost věčného spasení ze skutků. Odmítáme názor, ţe Pán Bůh postavil člověka pod různá zkušební období. Jediné zkušební období pro člověka skončilo s pádem. Poté jiţ mohl být zachráněn pouze milostí bez jakýchkoliv zásluh vyplývajících z vlastních skutků. V celém Písmu nám proto Pán předkládá smlouvu milosti nebo milosrdenství, kterou vyhlašuje své svrchované podmínky pro spásu hříšníků. Tato jedna smlouva byla vysluhována různými způsoby, které všechny postupně směřovaly aţ do plného zjevení Jeho milosti ve vtělení a smírčí oběti Jeho Syna. Galatským 3 a Římanům 4 ukazují, ţe Pán Bůh přijímá věřící Starého i Nového zákona na základě stejné smlouvy. Římanům 11 vyjadřuje stejnou myšlenku skrze obraz olivových ratolestí. Jsme naroubováni do olivy starozákonní církve. Boţí lidé obou Zákonů jsou spaseni na základě spravedlnosti Krista, kterou přijali vírou (Ř. 4:1-13; 5:1). Je omylem myslet si, ţe ve Starém zákoně byli Boţí lidé spaseni skrze osobní poslušnost. Zákon vţdy odhaloval hřích a odsoudil i ty nejnáboţnější Ţidy (Římanům 7:7-11), ceremoniální zákon byl pouhým předobrazem přicházejícího, za všechny se obětujícího Pána Jeţíše Krista. I v období od Mojţíše po Krista, Pán Bůh zachraňoval lidi pouze milostí skrze víru. Ţidům 11 ukazuje, jak opravdová a mocná byla víra starozákonních svatých. Věříme, ţe je pro nás všechny důleţité i dnes zastávat tuto základní jednotu Písma. Nádherným způsobem nám to otevírá Starý Zákon a umoţňuje vidět Krista jako ústřední poselství Písma; koneckonců, takovým způsobem vnímal i On Sám Sebe (Lk. 24:27, Jn. 5:39). Pravé presbyteriánství tedy zachovává stěţejnost a plnou postačitelnost 3
Krista ve svých kázáních. Vidí v něm dokonalé zjevení Boha člověku (Jn. 1:18, Mt. 11:27). Odmítá uvaţovat o takových předmětech jako Boţí předurčení, Kristovo určité (konkrétní) vykoupení svého lidu Jeho krví, nebo morální odpovědnosti člověka jako o pouhých filosofických pojmech. Tyto pravdy jsou součástí Boţího zjevení milosti v Kristu a tyto pravdy musíme hájit v kontextu s Jeho osobou a skutky. Naše teologie je proto evangelizačně vroucí stejně jako je biblicky ortodoxní. Presbyterní přístup k vedení církve "Presbyterní" znamená téţ formu vedení, které se snaţí, jak jen to jde, řídit se Písmem. Od kongregačního zřízení se liší v tom, ţe pracuje s biblickým principem vzájemné závislosti místních sborů. Liší se ale také od episkopálního zřízení, neboť neuznává církevní hierarchii. Ve vedení místního sboru je duchovní dohled svěřen starším neboli presbyterům (coţ je pouze řecké slovo pro "starší" v počeštěné formě). Věříme, ţe v Novém zákoně apoštolové svěřili realizaci církevních ustanovení a vedení církevních záleţitostí pověřeným osobám a ne administrativní hierarchii nebo celému shromáţdění jako takovému (1. Pt. 5:1-4). Starší měli odpovědnost za duchovní záleţitosti, zatímco jáhnové (diakoni) měli zvláštní odpovědnost za časné potřeby církve (Sk 6). V presbyteriánství, jak je tomu i v Písmu (1. Tim. 5:17), mají někteří starší na starosti správu církve a někteří mají hlásání Slova Boţího a vyučování. Jinými slovy, pastor nebo kazatel je připojen k muţům jmenovaným a pověřeným (Titovi 1:5) tvořit duchovní dohled nad místním sborem. Tyto a všechny další sluţebníky volí hlasováním členové církve (Sk. 1 a 6). Ve Skutcích 15 je jasný důkaz toho, ţe konečná odvolací instance v církevních otázkách nespočívá v místní kongregaci, ale v orgánu starších zastupujících různé místní kongregace. Jako presbyteriáni rozpoznáváme úlohu staršovstva sjednoceného z řady přidruţených shromáţdění coby odvolacího soudu pro záleţitosti týkajících se místního sboru. Tato presbyterie, jak se jí říká, vyjadřuje jednotu církví se společnou věroukou, které se sjednotily pro vzájemnou podporu a modlitby, pro ochranu jejich společného svědectví, a pro společné úsilí šířit evangelium a zakládat nové sbory. Princip presbyterní víry ve vzájemnou závislost sborů bychom mohli shrnout do následujících bodů.
4
1. Jednota církve. Obraz novozákonní církve v Písmu není charakterizován velkým mnoţstvím naprosto nezávislých sborů. Skutky 15 to jasně dokazují. 2. Konečná církevní autorita neleží na místní kongregaci, ale na presbyterii, kterou tvoří starší voleni shromážděním. Ve Skutcích 15 je také zakotven princip podřízenosti vedení místního sboru vyššímu orgánu. 3. Rovnost starších. V církevním koncilu v Jeruzalémě, není ţádný náznak hierarchie, a Galatským 2:3 to jen potvrzuje. I vyjádření v řečtině ve Skutcích 15:2 jasně ukazuje, ţe apoštolové seděli na té radě jako starší, zatímco verš 6 ukazuje, ţe tam byli i starší, kteří nebyli apoštoly. Rozdíl mezi staršími, kteří vedou a těmi, kteří vyučují, je zaznamenán v 1. Timoteovi 5:17, ale všichni mají rovné postavení a moc v radě církví. 4. Právo lidí na faktickou účast na správě církve spočívá ve volbě nositelů úřadu církve. Ve Skutcích - konkrétně kapitolách 1 a 6 - je i v tomto dán příklad prvotní církví. Přesto, jak ukazují Skutky 15, tato účast na správě nesahá aţ tak daleko, jako v současných nezávislých církvích. Jako presbyteriáni nepopíráme legitimitu církví, které s námi ohledně vedení církve nesouhlasí, ale věříme, ţe námi praktikovaná správa církve je "zaloţena a v souladu s Boţím slovem", pouţijeme-li jazyk staré skotské ordinační formule. Co "Svobodná presbyterní" vyjadřuje Slovo "svobodná" v našem názvu vypovídá o našem úplném oddělení od hlavních presbyterních denominací ve světě, které ve své většině zapřely historickou křesťanskou víru. Nemáme ţádný vztah se Světovou radou církví nebo jakoukoli z jeho mezinárodních, národních či místních organizací. Slovo "Svobodná" také hovoří o naší svobodě stát bez kompromisu pro Krista ve dnech apostáze (odpadnutí od víry). Mnoho evangelikálů zůstalo v apostátních církvích. Jiní se oddělili, ale neučinili ţádný silný protest proti zradě evangelia a kompromisu těch evangelikálů, kteří poloţili věrnost denominaci před poslušnosti biblického příkazu oddělit se od odpadlictví. Vnímáme naši svobodu jako svobodu postavit se rozhodně pro Krista k obraně evangelia proti odpadlictví a kompromisu, a k naléhání na Boţí lid, aby neobcovali se skutky neuţitečnými tmy, ale raději je trestali (usvědčovali). Svoboda pro nás znamená svobodu být svatými, berouce v potaz osobní i církevní separaci pro Pána.
5
__________________________________
Zásady bohoslužby Bohosluţba byla definována jako "zboţné uctívání a slib věrnosti vůči Pánu Bohu." To je obvykle rozšířeno o obřady či ceremonie, jimiţ vyjadřujeme svou oddanost a věrnost. Anglické slovo pro bohosluţbu (worship) je prakticky to samé jako "být hoden (worth)". Bohosluţba je opravdu "sluţba Boha hodná" (worthship) a označuje, ţe Bůh je hoden přijímat chválu a čest, kterou Mu přinášíme. Ze Starého a Nového Zákona můţeme vnímat, ţe společná bohosluţba je pro Boţí lid povinná (Ţd. 10:25). Bohosluţba se vyznačuje vědomím přítomnosti Páně (Mt. 18:20, 1. Kor. 5:4.) Jejími hlavními prvky jsou modlitba a chvála (Psa. 105:1-4, Ef 5:19; Sk 2,42), čtení Boţího Slova (Lukáš 4:16-17), kázání slova (Lukáš 4:18-20, Skutky 13:5, 2. Tim. 4:1-2) a vysluhování svátostí (Mt. 28:19, 1. Kor. 11:23-24). Toto uctívání se má dít "v Duchu a v pravdě" (Jan 4:24). Neměla by se zvrhnut na pouhé mechanické, rituální, nebo liturgické formy (Mt 15:8). Centrální úkon bohoslužby: kázání To je něco, co usilujeme udrţet. V souladu s historickým protestantismem, a co je důleţitější, v souladu s důrazem Nového zákona jsme toho přesvědčení, ţe věrné kázání Krista je ústřední součástí křesťanské bohosluţby. Pavel řekl: "...neposlal mne Kristus křtíti, ale evangelium kázati" (1. Kor. 1:17). To není podceňování křtu, ale ustavení primátu kázání v křesťanské bohosluţbě. Proto je v našich bohosluţbách kázání středem všeho. Verze Bible, kterou používáme Svobodná presbyterní církev při provádění této sluţby kázání v průběhu celé své historie pouţívala Autorizovanou verzi Písma (často nazvanou "King James Version" neboli "Bible krále Jakuba"). Přejeme si zamezit zmatku, který v církevních bohosluţbách vyvstává z pouţívání mnoha různých překladů a parafrází. Věříme, ţe Autorizovaná verze je jako překlad Písma bezkonkurenční a ţe na rozdíl od většiny moderních překladů odráţí původní historické hebrejské a řecké texty, které Bůh "bezprostředně inspiroval, a Svou pozoruhodnou péčí a prozřetelností zachoval bez
6
poskvrny po všechny věky" (Westminsterské vyznání víry, 1.8). Ekvivalentem autorizované verze v českém jazyce je Bible kralická. Bible stanovuje měřítko Jsme přesvědčeni, ţe nejlepší způsob, jak docílit biblické bohosluţby, je řídit se, pokud jde o obsah našeho uctívání, Slovem Boţím. To nazýváme regulativním princip bohosluţby. Některé církve, jako například lutherská nebo anglikánská, přijali to, co je známé jako normativní princip, který říká, ţe pokud nějaká činnost nebo forma není v Písmu zakázaná, je přijatelná. Regulativní princip na druhé straně připouští pouze to, co Písmo schvaluje. Presbyteriáni historicky prosazovali, ţe jediný způsob, jak uctívat Boha, je ten, který On přikázal nebo ustanovil ve svém Slově. Věříme, ţe to je správný základ bohosluţby, pokud připustíme, ţe věci, které mohou být ospravedlněné nějakým obecnějším principem Písma, přestoţe nejsou doslovně přikázané, mohou být oprávněně zahrnuté do bohosluţby. Někteří extrémní obránci regulativního principu se například postavili proti zavedení týdenních modlitebních setkání, biblických hodin a nedělních škol. Naše hudba Ve všech našich sborech naleznete velkou lásku ke zpěvu Pánu Bohu. Nejen proto, ţe Bůh vyzval svůj lid: "Vcházejte do bran jeho s díkčiněním, a do síní jeho s chvalami" (Ţ. 100:4), ale hlavně proto, ţe dal "píseň novou" do našich úst, abychom oslavovali Jeho velikost a dobrotu (Ţ. 40:3). Věříme, ţe Bible nás jasně vede k tomu, pouţívat hudbu, která bude odráţet vznešenost a slávu našeho Boha a poselství evangelia. Hudba, kterou pouţíváme při naší bohosluţbě (ať jiţ vokální nebo instrumentální) jasně zjevuje, ţe jsme "nová stvoření v Kristu," ţe "staré věci pominuly, aj, nové všecko učiněno jest". Ďábel má svou vlastní hudbu, kterou svět, ať uţ vědomky či nevědomky uţívá k jeho poctě. Jsme přesvědčeni, ţe tento druh hudby nemá co dělat v ţivotě církve, jeţ nemá být "připodobněná se světu tomuto", ale "proměněná" do obrazu Krista (Ř. 12:2). Odmítáme novodobou filosofii, která říká, ţe jestliţe máme oslovit svět evangeliem, musíme pouţít světskou hudbu. Proto odmítáme pouţívat současnou křesťanskou hudbu (CCM - contemporary Christian music) a jakýkoliv styl hudby, který podle našeho zhodnocení nejen špiní Krista a Jeho evangelium, ale také odráţí ducha světa, který je oddán zábavě místo pravé bohosluţbě a vzdělání svatých. Na základě tohoto přesvědčení s velkým uţitkem uţíváme nejstarší zpěvník 7
Církve - Ţalmy - stejně jako vzácné staré duchovní písně víry, které jsou velmi bohaté v doktrínách a plné hudby vyvyšující Krista. Pán "učinil rozdíl" mezi svým lidem a světem (Ex. 11:7), a tak chceme, aby tento rozdíl byl vidět i v naší chvále a uctívání Trojjediného Boha. Klíč k pravé bohoslužbě Snaţíme se vyhnout jak mrtvosti pevně daných liturgických forem některých církví, tak rušivému nepořádku druhých. Klíč k opravdovému uctívání je sluţba Ducha Svatého. Snaţíme se zachovat svobodu ve vnímání a vedení Duchem, vyjádřit spontánnost a radost z ţivého vztahu s Kristem, vyjádřit důstojnost z přítomnosti Boha nebes a komunikovat všem přítomným majestát a milosrdenství Boţí a velké věci věčnosti. Radujeme se ze společných setkávání. Obecenství je součástí bohosluţby (Sk. 2,42), ale především se scházíme za účelem setkání se s naším Pánem. Stůl Páně (Večeře Páně) Výjimečně sladké obecenství s Pánem Bohem je u stolu Páně. V historii presbyterní církve bylo společenství u Stolu často časem, kdy se Bůh rozhodl navštívit svůj lid rozvlaţením. Ve Svobodné presbyterní církvi má kaţdá rada starších právo určit frekvenci vysluhování Večeře Páně. Drţíme se striktně historicky protestantského pohledu na tuto svátost. Odmítáme římský pojem transsubstanciace a Lutherovu myšlenku konsubstanciace. Nedochází k ţádné fyzikální přeměně chleba a vína. Není zde ţádná tělesná přítomnost Krista. Tato večeře není v ţádném případě obětí za hřích. Je to poţehnaná památka, kde Kristova "smrt se zvěstuje, a zboţně a důstojně přijímá, ne po tělesné stránce a tělesným způsobem, ale skrze víru, se účastní jeho těla a krve, se všemi jejich poţehnáními v duchovním slova smyslu, jakoţto duchovní potrava pro růst v milosti" (Kratší katechismus, 96). Obecenství u Stolu Páně proto pro nás není pouhým "přídavkem", nebo dodatečným nápadem jak ozvláštnit bohosluţbu. Je to slavnostní výsada připomínat si Krista, ke které přistupujeme s touhou, aby probudil a obţivil naše duše. Je to stůl Páně, ke kterému přicházíme. Není to stůl denominace. Všichni, kdo věrohodně vyznávají své spasení v Kristu, snaţí se udrţet si čisté svědectví a nejsou v současné době v kázni kvůli hříchu ve svém místním sboru, jsou vítáni k účasti na této památce, která pro mnohé z nás je předzvěstí nebe. Můţeme při ní vidět našeho Spasitele v symbolech, které nás odkazují na den, kdy Jej budeme vidět tváří v tvář. 8
__________________________________
Naše vyznání víry Mnozí jinak dobře smýšlející lidé trvají na tom, ţe nemají ţádné lidské prohlášení, ţádné vyznání víry, protoţe Bible sama je jejich vyznáním. To zní velice duchovně, ale ve skutečnosti ti, kteří vyznávají tuto pozici nejhlasitěji, většinou velmi striktně nutí své přívrţence, aby přijali jejich interpretaci toho, co Bible učí. Jinými slovy, kaţdá skupina vyznávajících křesťanů má vyznání víry, psané či nepsané. Kdyţ je nepsané, dává to vedení obvykle více pravomocí ovládat svědomí svých následovníků. Naše sub-standardy Naše písemné prohlášení víry je uvedeno ve Westminsterském vyznání víry, Větším katechismu a Kratším katechismu, jak je uvedeno v naší tištěné verzi církevního řádu. Naše pozměňovací návrhy westminsterských standardů změnily prohlášení vyznání přijatých presbyteriánské církvi v Americe v roce 1788 v pěti oblastech:
1. Upravují a zkracují kapitolu 23, "O civilní vládě" v sekci 3. 2. Umísťují doplňkovou poznámku a dodatek ke kapitole 25 "O církvi". Doplňková poznámka v sekci 6 odráţí otevřenost církve na eschatologický výklad "muţe hříchu". Dodatek odráţí postoj církve ohledně norem církevní a osobní oddělenosti.
3. Nesou dodatečné prohlášení a vyznání v kapitole 28, "O křtu", v části 34, prohlašují postoj naší Církve v přijímání členů a pastorů rovnocenným způsobem, ať uţ zastávají credobaptismus (názor. ţe je biblické křtít pouze ty, kdo učiní důvěryhodné vyznání osobní víry v Krista) nebo se drţí paedobaptismu (názoru, ţe je biblické křtít novorozeně děti pokřtěných věřících). Pozn.: Tento postoj vyplývá ze skutečnosti, ţe v anglosaském světě zůstává hluboké dědictví velmi zboţných a Písmu věrných presbyteriánů, kteří křtili své děti na základě důkladného pochopení puritánské smluvní teologie. V českých zemích něco podobného jiţ dávno neexistuje. V našich českých podmínkách bychom proto ţádného paedokřtěnce nepřijali. 9
4. Umísťují další prohlášení a vyznání ke kapitole 32.2 a 33.1-3, aby odráţely svobodu naší církve v různorodosti názorů v některých oblastech eschatologie. Tato prohlášení řeší často diskutované otázky, jak interpretovat biblické učení v otázce tisíciletí (milénia). Naše prohlášení víry dává svobodu, přijmout premillenialní, postmillenialní nebo amillenialní pohled na proroctví, s tím, ţe ţádný prorocký výklad nesmí překrucovat ústřední pravdy evangelia, jak jsou vyloţeny v jiných částech našich věroučných vyznání.
5. Dodávají kapitolu ohledně učení o Duchu Svatém (Kapitola 34). Svatá Trojice Základem naší teologie je to, co můţeme nazývat "Boţí Boţství". Rádi věříme všemu, co On sám o sobě řekl ve svém Slově. To znamená, ţe věříme, ţe Pán Bůh je trojice, věčně existující jako Otec, Syn a Duch svatý (Mt. 28:19, 2. Kor. 13:14). Proto káţeme Boţství Pána Jeţíše Krista a Ducha Svatého. Nebudeme předstírat, ţe chápeme, jak můţe být Pán Bůh plně Jeden v své věčné podstatě, a přesto trojjediné podstaty o třech osobách. "Zdaliţ ty stiţitelnosti Boţí dosáhneš?" (Job 11:7). Ne! Ale můţeme přijmout to, co On o Sobě ukázal. Svrchovaný Majestát Boží Písma citovaná výše - která jsou jen zlomkem takových výrazů objevujících se v Bibli - nám představují Pána Boha, jehoţ majestát překonává všechny naše snahy Jej popsat. Sláva Jeho absolutní dokonalosti nás ozařuje jako slunce v celé své kráse. Je svatý (Iz. 57:15) a vládne v absolutní moci nad vším jeho stvořením. Kaţdý anděl, démon a člověk spolu s kaţdým dalším stvořením, je pod Jeho přímou kontrolou. Není nikomu odpovědný, jen sám Sobě. On můţe dělat, co chce, a to co chce, je vţdycky správné. Věříme, ţe je důleţité, aby byla pýcha člověka před svatým majestátem a svrchovaností Pána Boha poníţena. Dokud a pokud se to nestane, nemůţe ani muţ ani ţena vstoupit do věčného ţivota a do správného vztahu s Pánem Bohem. Nikdo neuvidí svou potřebu spasení, dokud neuvidí, ţe propadl hněvu Pána Boha, který nenávidí hřích. Boží milosrdenství Zmiňujeme záchranu, protoţe Bible ukazuje, ţe svatý, majestátný, svrchovaný Bůh veškerého stvoření je Bůh milosrdenství a lásky. Lidé často 10
říkají: "Pokud Bůh je Bohem lásky, proč umoţní, aby se stala taková a taková věc?" Jakým rouháním je, kdyţ padlý tvor pochybuje o realitě Jeho lásky, kdyţ On sám, nekonečně moudrý Bůh nám dal ten největší důkaz své lásky: "Nebo tak Bůh miloval svět, ţe Syna svého jednorozeného dal, aby kaţdý, kdoţ věří v Něho, nezahynul, ale měl ţivot věčný" (Jan 3:16). Od přirozenosti jsme "mrtví ve vinách a hříších" a ţijeme "podlé kníţete mocného v povětří" (to jest ďábla), a my jsme "z přirození (přirozenosti) synové hněvu jako i jiní. ...Ale Bůh, bohatý jsa v milosrdenství pro velikou lásku svou, kterouţ zamiloval nás, také i nás, kdyţ jsme mrtví byli v hříších, obţivil spolu s Kristem, (milostí spaseni jste), a spolu s ním vzkřísil, i posadil na nebesích v Kristu Jeţíši, aby ukázal v věku budoucím nepřevýšené bohatství milosti své, z dobroty své k nám v Kristu Jeţíši"(Ef. 2:1-7). Káţeme realitu Boţí lásky v Kristu. Toto je to poselství, které hříchem prokleté duše potřebují slyšet. Vést lidi k poznání Pána Boha opravdově je břemenem (tedy stěţejní úlohou) této sluţby. Pán Jeţíš řekl: "Totoť jest pak věčný ţivot, aby poznali tebe samého pravého Boha, a kteréhoţ jsi poslal, Jeţíše Krista." (Jan 17:3). Pavel touţil, aby "poznal Jej, a moc vzkříšení Jeho" (Fp. 3,10), a Petr vybízí Boţí lid: "rozmáhejte se v milosti a v známosti Pána našeho a Spasitele Jezukrista" (2. Pet. 3:18). Dozvědět se zprávu, která vysvětluje, kdo je Pán Bůh a ţe majestát Jeho slávy a milosti zaplavuje naše duše, je tedy tou nejnaléhavější potřebou všech lidí spasených i nespasených. To je také hlavní poslání naší sluţby.
11
2 • DOKTRINÁLNÍ DŮRAZY
__________________________________
Písmo Svaté Bible: pravé Slovo Boží Věříme, ţe Bible nejen obsahuje, ale skutečně je samotné Slovo Boţí. Podle slov B. B. Warfielda se "díváme na Bibli jako na prorockou knihu, jako na Slovo Boţí v tom smyslu, ţe cokoli říká, Bůh říká. Není to jen kniha, ve které někdo, kdo se snaţí, můţe najít trochu Slova Boţího, ale kniha, kterou můţeme směle číst s jistotou, ţe cokoli zde najdeme, je Slovem Boţím." Není to nic jiného, neţ co o sobě učí Bible sama. Nárokuje si Boţskou inspiraci: "Všelikéť písmo od Boha jest vdechnuté, a uţitečné k učení, k trestání, k napravování, k správě, kteráţ náleţí k spravedlnosti, aby byl dokonalý člověk Boţí, ke všelikému skutku dobrému hotový (připravený)." (2. Tim. 3,16-17). Pán Jeţíš Kristus se neustále odkazoval na Písmo. Potvrdil její historii, zázraky a kánon (tj. knihy, které by v ní měly být správně zahrnuty) svou osobní autoritou. Proto například nemůţeme odmítnout historickou realitu Adama a Evy, aniţ bychom popřeli autoritu Krista (Mt. 19:4, 5). Nemůţeme popřít Písmo, aniţ abychom zároveň nezapřeli Krista. Naše jediná a dostatečná autorita Tato Písma jsou naší autoritou ve všech věcech víry a praxe. Pán Jeţíš řekl: "nemůţe zrušeno býti Písmo" (Jan10:35). Opět platí, ţe "dokudţ nepomine nebe i země, jediná literka aneb jeden puňktík nepomine ze zákona, aţ [neţ] se všecky věci stanou." (Mt. 5:18). Proto si při řešení jakéhokoli bodu učení musíme poloţit otázku: "Co praví Písmo?" Drţíce se autority Písma jako zjevené pravdy, jsme také přesvědčeni o dostatečnosti Písma. Nepotřebujeme ţádnou další autoritu víry ani ţivota. Tím nechceme říci, ţe se Bible zabývá všemi předměty vyčerpávajícím způsobem. Očividně tomu tak není, nejsme však ochotni akceptovat nic jako pravdu, pokud to stojí v opozici nebo rozporu s Biblí. Nepotřebujeme přijímat ani jakékoliv další autority, ať uţ je to tradice nebo nárokovaný 12
učitelský úřad římskokatolické církve, či samozvané vize a hlasy charismatického hnutí. Jak bychom měli s Božím Slovem nakládat? Toto je více neţ jen teoretická otázka. Jedná se o přesvědčení, jeţ řídí celý ţivot. Proto Bibli čteme, studujeme, káţeme, snaţíme se jí poslouchat a šíříme její poselství. Nepřijímáme jen tak nějakou doktrínu nebo praxi jen proto, ţe je v současné době populární. Stejně tak nepřijímáme věci jen proto, ţe jsou "staromódní". Jestliţe něco je v souladu s Písmem, pak to bereme jako příkaz nehledě na to, jaký má v současné době názor vláda nebo ostatní církve. Jak nevýslovné poţehnání je mít Boţí slovo ve vlastním jazyce! Traduje se, ţe královna Viktorie označila Písmo tajemství velikosti Anglie. Bible je zrovna tak tajemstvím a základem kaţdé církve, která usiluje pracovat pro Pána Boha. Bez váhání ji přijímáme jako naši mapu a náš kompas.
__________________________________
Boží svrchovanost v díle spasení Existence Boţích záměrů ohledně věčnosti je neoddiskutovatelná (Ef. 1:9, 3:11). Tyto záměry se zakládají na Jeho nekonečné moudrosti (Ef. 1:11; Job 12:13). Zahrnují "vše, cokoli se děje". Ţalm 135:6 je v tomto bodu jasný: "Coţkoli chce Hospodin, to činí na nebi i na zemi, v moři i ve všech propastech." Boţím záměry zahrnují dokonce i skutky hříšníků (Sk. 2:23, 4:27-28; Ţ. 76:10, Př. 16:4). Nemůţeme plně pochopit, jak mohou být takové skutky v souladu s Jeho záměry a zároveň, jak mohou tito lidé být za svůj hřích zodpovědní. Věříme však, ţe se ţádný čin nebo událost v celém stvoření nemůţe dít mimo Boţí výnosy. Boţí záměr je tedy univerzální. Teologové mluví o výnosech, které umoţňují takové věci, jako byl pád a následné hříchy. Toto vysvětlení nám pomáhá si utvořit jistou představu, ale stále to zůstává záhadou, která je mimo naše chápání. Boţí záměry jsou také neměnné (Mal. 3:6, Nu. 23:19; Isa. 46:10) a absolutní - to znamená, ţe jsou bezpodmínečné. Jejich naplnění není závislé na ničem jiném neţ na samotném Boţím výnosu. Působí "všechny věci", podle Svého záměru (Ef. 1:11). 13
Vyvolení Svrchovanost Boţí je moţné vidět ve stvoření (Ř. 11:36, Zj. 4:11, Př. 16:4). Stejně tak ji lze vidět i v Jeho prozřetelnosti (Ţ. 103:19). Ovládá ţivly (Lukáš 8:25) i zvířata (Gn. 2:19, 6:19, 20), jak mocně dokazují rány, které seslal na Egypt. Má kontrolu nad kaţdým člověkem. (Př. 21,1; Jer. 10:23). Andělé a dokonce i démoni poslouchají jeho vůli (Ţ. 103:21, Marek 1:27, Job 1:6-12; Mat. 4:11). Isaac Watts správně napsal: Není ni vrabec ba červ, mimo záměrů Jeho, krále na trůn pozvedá a sráží z chtění Svého. Co platí ve stvoření a prozřetelnosti, platí i ohledně spásy: Bůh je svrchovaný. "Vysvobození jest u Hospodina [nebo: od Hospodina]" (Jonáš 2:9). Bible jasně píše, ţe Bůh si vybral lidi ke spasení (Ř. 8:29, 30; Ef. 1:04; 2. Tes. 2:13, 2. Tim. 1:9). Tato Boţská volba je nepodmíněná. To znamená, ţe Pán Bůh nevybral lidi, protoţe předem věděl, kdo v Něj uvěří. Víra není příčinou, ale důsledkem Boţí volby. Peter to objasňuje, kdyţ píše "vyvoleným podle předzvědění Boha Otce, v posvěcení Ducha [Svatého], ku poslušenství a skropení krví Jeţíše Krista" (1. Pt. 1:2). Poslušnost je poslušností víry (Ř. 1:5), a vyvolení je její příčinou, nikoliv důsledkem. Předzvědění také není jen předvídání nebo jasnozřivost. Syntaxe Skutků 2:23 ukazuje, ţe Boţí předzvědění je Jeho "konečný výnos". Takto jsou pokání a víra milostivými dary našeho svrchovaného Pána, které nám dal za zásluhy Pána Jeţíše Krista (Sk. 5,31; Ef. 2:8,9, Fil. 1:29). Odpovědnost člověka Boţí svrchovanost neničí morální odpovědnost člověka. Člověk je Boţí racionální tvor. Je hříšníkem úmyslně. Je dobrovolným otrokem své zkaţenosti. Nehřeší kvůli Boţímu vyvolení. Hřeší kvůli své svévolné bezboţnosti. Pán Bůh volá kaţdého hříšníka k odpovědnosti za jeho činy a postoje. Zkaţenost člověka je taková, ţe jej zneschopňuje konat duchovní dobro (Ř. 8:7, 3:10-19). Kdyby to bylo jen na něm, nikdy by si Pána Boha či poslušnost evangeliu nevybral. Jeho tělesná mysl jest nepřítelkyně Bohu. Jediná naděje pro člověka tak spočívá mimo něj, v Bohu veškeré milosti. Vyvolení a evangelizace Věříme, ţe biblický důraz na Boţí svrchovanost je pro skutečnou 14
evangelizaci nepostradatelný. Vyvolení jistě není evangelizaci překáţkou. Římanům 9:1-3 ukazuje, ţe pevná víra v Boţí předurčení (predestinaci) a vyvolení jde ruku v ruce s hořící touhou po spasení duší. Nebudeme se zabývat mrtvým, ryze intelektuálním kalvinismem, který odmítá hříšníky stavět před svobodné rozhodnutí pro Krista s ujištěním, ţe "kaţdý zajisté, kdoţkoli vzýval by jméno Páně, spasen bude." (Ř. 10:13). Někteří z největších probuzeneckých kazatelů v historii silně zdůrazňovali svrchovanost Boţí ohledně spásy - muţi jako John Bunyan, Jonathan Edwards, Asahel Nettleton, George Whitefield, Robert Murray McCheyne a Charles Haddon Spurgeon. Stojíme v této historické a čestné linii, kterou je moţno vysledovat přímo z Písma skrz jedny z nejslavnějších Boţích sluţeb, které kdy církvi dal. Odmítáme "demokratizaci evangelia", jak to jeden spisovatel vystihl slovy: "Bůh udělal Svoji část; teď je na vás, abyste i vy udělali tu svoji". Spasení není společné úsilí. Je to Boţí dílo obdrţené vírou bez skutků. Mohu přijít ke Kristu bez toho, že vím, zda jsem vyvolený? Písmo nikdy nenabádá hříšníka, aby se nejprve pokusil zjistit, zda je vyvolený a aţ pak přišel ke Kristu. Ve skutečnosti zakazuje, aby se kdokoli snaţil zvědavě odhalit tajnou radu Boţí (Dt. 29:29). Boţí pokyn pro hříšníka je: "Čiňte pokání, a věřte evangelium" (Mk. 1:15). Ujišťuje kaţdého, kdo se bude tímto pokynem řídit, ţe Pán jej jistě nevyţene ven (John 6:37), ale dá mu věčný ţivot (John 3:16). Povinností kaţdého hříšníka je poslouchat Pána Boha. To znamená, ţe kaţdý hříšník by měl kajícně přijít ke Kristu. Kdyţ tak učiní a přijme věčný ţivot jako dar, má biblicky podloţenou jistotu, ţe je jedním z Boţích vyvolených (1. Tes. 1:4).
__________________________________
Osoba a dílo Kristovo “Jediný Vykupitel Boţích vyvolených, Pán Jeţíš Kristus, který je věčný Syn Boţí, se stal člověkem, a tak byl a stále je Bohem a člověkem ve dvou různých přirozenostech, ale jedné osobě - na věky."(Kratší katechismus, 21). 15
Pavel řekl: "Jedenť [jest] zajisté Bůh, jeden také i prostředník Boţí a lidský, člověk Kristus Jeţíš, kterýţto dal sebe samého mzdu na vykoupení za všecky, [na] osvědčení časem svým" (1. Tim. 2:5-6). Stejný apoštol píše: "Myť pak káţeme Krista ukřiţovaného..." (1. Kor. 1:23). Kristova osoba a dílo tedy leţí v samém jádru křesťanského poselství. Věčné Božství Pána Ježíše Krista Pán Jeţíš Kristus je ze své podstaty od věků aţ na věky Bohem. "Na počátku bylo Slovo, a to Slovo bylo u Boha, a to Slovo byl Bůh…A Slovo to tělo učiněno jest, a přebývalo mezi námi, (a viděli jsme slávu jeho, slávu jakoţto jednorozeného od Otce) plné milosti a pravdy" (Jan 1:1,14). V Římanům 9:5 je o Kristu řečeno, ţe je "nade všecky, Bůh poţehnaný na věky." V epištole Titovi 2:13 Jej apoštol popisuje jako "velikého Boha a Spasitele našeho Jezukrista." Pán Jeţíš Kristus je "Bůh zjeven...v těle" (1. Tim. 3:16). Kristovo pravé lidství. Zázrak všech zázraků je, ţe se Boţí Syn stal člověkem. To neznamená, ţe přestal být Bohem, ale ţe na sebe vzal pravou lidskou podstatu - skutečné tělo a rozumnou mysl - do jednoty se Sebou samým. Přišel na svět jako dítě, protoţe byl počat z panny Marie z moci Ducha Svatého (Lukáš 1:3135). Jaký zázrak! Jaká blahosklonnost! "Ale kdyţ přišla plnost času, poslal Bůh Syna svého učiněného z ţeny, učiněného pod Zákonem, aby ty, kteříţ pod Zákonem byli, vykoupil, abychom právo synů přijali" (Gal 4:4,5). Pouze jako pravý člověk mohl náš Spasitel trpět, být pokoušen, převzít naše místo, nést Boţí hněv proti člověku, a skrze svoji zásluţnou poslušnost zajistit spásu pro svůj lid. Cena takové spásy byla nezměrná, ale jak to krásně vyjádřil jeden skladatel duchovních písní, "Jeţíš splatil vše." Kristovo tělesné vzkříšení Klíčovým bodem evangelia v kázání apoštolů je vzkříšení Pána Jeţíše Krista. Pokaţdé, kdyţ kázali, kladli důraz na vzkříšení. "Kristus umřel za hříchy naše podle Písem,...jest pohřben a...vstal z mrtvých třetího dne podle Písem" (1. Kor. 15:3-4). Jeho vzkříšení deklaruje Jeho Boţství (Ř. 1:4) a realitu, ţe v Něm Pán Bůh přijal Jeho lid (Ř. 4:25). Náš Spasitel je ţivý Spasitel a proto je mocen nás spasit. Ten, kdo porazil hřích a smrt, můţe duše zachránit od obou. "A protoţ i dokonale spasiti můţe všecky přistupující skrze Něj k Bohu, vţdycky jsa ţiv k orodování (přimlouvání) za ně" (Ţd. 7:25). 16
Druhý příchod Krista Tento Jeţíš přijde znovu (Sk. 1:11). Tělesný návrat Krista je "poţehnaná naděje" Církve (Tit. 2:13). Je to naděje, která působí, ţe ti, kdo na ní spoléhají, ţijí v čistotě (1. Jan. 3:3). Co se týče podrobností týkajících se některých proroctví o příchodu Páně, Boţí lidé mají různé výklady. Například, zda to bude před, uprostřed nebo po velkém souţení, a zda to bude před, bez nebo po tisíciletí, ale všechny se naprosto shodují, ţe Kristus na tuto zem přijde znovu. Svobodná presbyterní církev vybízí křesťany, aby se zaměřovali na slavnou jistotu návratu Páně. Nevylučujeme věřící z našeho společenství pro méně důleţité rozdíly v eschatologii. Kaţdý kazatel má hlásat to, o čem je přesvědčen, ţe Písmo učí, ale musí se odvolávat na Boţí Slovo, a nebude se snaţit ohýbat svědomí bratří, kteří s ním nesouhlasí o některých eschatologických podrobnostech. Tyto otázky nejsou nedůleţité, ale nejsou pro nás důvodem, pro který by se od sebe měli křesťané navzájem oddělovat. Kázání Krista Kdyţ Pavel řekl, ţe kázal Krista, myslel to velmi váţně. Tak i my. Pán Jeţíš Kristus je hlavním předmětem našeho kázání. Klademe velký důraz na Kristovo objektivní dílo. On učinil vše, aby dostatečně očistil všechen svůj lid. V dnešní době, kdy se kázání točí okolo člověka, stále prohlašujeme, ţe to není síla ani zásluha naší víry, ale síla a zásluhy Pána Jeţíše Krista, na kterých spočívá naše spása. Celá naše zásluha je Kristus a nepotřebujeme nic víc (1. Kor. 1:30). Připsáním Jeho spravedlnosti jsme zdarma ospravedlněni (Ř. 3:20-28). Toto bezplatné ospravedlnění dodává hybnou sílu naší sluţbě (Ga. 5:01, 2. Kor. 5:14). Nevěříme v "teologii viny" - snahu vypůsobit ve věřících pocit viny natolik, ţe začnou dělat, co jim řekneme, jenom aby ulehčili svému svědomí. To nikdy nefunguje! Věříme v teologii milosti. Budeme kázat proti hříchu v ţivotě křesťanů, ale vţdy je budeme vést ke Kristu (Ţd. 12:13). Jen díky tomu, ţe "vidíme Jeţíše" (Ţd. 2:9) a chápeme naše plné přijetí Pánem Bohem pro Jeho zásluhy, bez našich přidaných skutků (Ef. 1:6), budeme mít sílu dělat dobré skutky a usilovat o svatost. Káţeme tak Krista jako zprávu, kterou potřebují slyšet hříšníci i svatí. Výmluvné prohlášení C. H. Spurgeona při příleţitosti otevření jeho modlitebny Metropolitan Tabernacle v Londýně dokonale demonstruje cíl našich kázání. 17
Navrhoval bych, aby předmětem služby v tomto domě tak dlouho, dokud jen toto pódium bude stát, a pokud tento dům bude navštěvován věřícími, byla osoba Pána Ježíše Krista. Nikdy jsem se nestyděl nazývat kalvinistou, i když jsem kalvinista spíše podle Kalvína samotného než podle moderních zlehčujících způsobů. Neváhám nést jméno "baptista" [v našem případě presbyterián]...ale teologický systém, ke kterému bych rád připoutal a uvázal sám sebe na věky, Bůh mi pomáhej, je...Kristus Ježíš, který je souhrnem a podstatou evangelia, který je sám celou teologií, inkarnací všech drahých pravd, a celou slávu zahrnujícím ztělesněním jediné Cesty, Pravdy a Života. To je jádro sluţby Svobodné presbyterní církve. Je to pevná opora kaţdého stanoviska, které zaujímáme. Vystupujeme proti odpadlictví (apostázi), které je v mnoha církvích aţ příliš zřejmé. Neděláme to z touhy bojovat pro boj samotný. Nikoli, zápasíme pro "víru, kteráţ jest jednou dána svatým" (Juda 3). To je náš závazek "neuměti mezi vámi (nic), neţli Jeţíše Krista, a to [ještě] toho ukřiţovaného" (1. Kor. 2:2). To nás nutí k tomu, aby kaţdý z nás byl k "obraně evangelium postaven" (Fp. 1,17). Petr řekl: "Vám tedy věřícím [jest] drahý" (1. Pt. 2:7). Chceme, aby kaţdý účastník našich bohosluţeb pocítil a poznal drahocennost Krista. Toho, o kterém Šalomoun tak krásně psal ve své Písni: "...všecken jest přeţádostivý" (Pís. 5:16).
__________________________________
Duch Svatý Jiţ několik let jsme svědky velikého zájmu ohledně učení o Duchu Svatém. Je však smutné, ţe ne všechno z toho bylo vţdy biblicky zdravé. Božství Ducha Duch Svatý je více neţ jen Boţský vliv nebo přívlastek. Je Boţskou Osobou. Je skutečným Bohem, ve své podstatě stejné a rovné v moci a slávě s Otcem a Synem. "Pán Duch jest" (2. Kor. 3:17). Tímto je zjevená Boţská podstata Ducha Svatého. To je vidět i ve Skutcích 5:3-4, kde je lhaní Duchu Svatému popsáno jako lhaní samotnému Pánu Bohu. Vlastnosti Boţství Ducha Svatého jsou zřejmé z Písma především z takových skutků Boţích, 18
jako je stvoření (Gn. 1:2), vzkříšení (Ř. 8:11; 1. Petr. 3:18), znovuzrození (Jan 6:63), a inspirace Písma (2. Pet. 1:21, 2. Tim. 3:16). Dílo Ducha Svatého Je to Duch Svatý, který usvědčuje lidi z hříchu (Jan 16:8). To on probouzí (znovuzrozuje) duše mrtvé v hříších (Jan 3:3-8, Ef. 2:1). Křtí kaţdou znovuzrozenou duši do těla Kristova (1. Kor. 12:13). Přebývá v kaţdém věřícím a činí z něj Svůj chrám (1. Kor. 6:19). Duch Svatý posvěcuje ty, v kterých přebývá (1. Pt. 1:2; 2. Pís. 2:13). Je zdrojem modlitební horlivosti věřících (Ř. 8:26). Je slibovaným "Utěšitelem," Tím, který je poslán, aby byl s Boţím lidem ku jejich pomoci. Je Zástupcem Kristovým, který dnes nahrazuje křesťanům fyzickou přítomnost Pána Jeţíše Krista v té míře, v jaké ji mohli zakoušet učedníci, kdyţ s nimi byl ještě zde na zemi (Jan 16:7, 13-15). Moc Ducha Svatého Kristus zaslíbil svým učedníkům dar Ducha Svatého (Sk. 1:4). Tímto způsobem měli přijmout moc (Sk. 1,8) nebo být oblečeni mocí s výsosti. (Lk. 24:49). Splnil jim Svůj slib na den letnic (Sk. 2,4). V dalších pasáţích čteme o těch samých učednících, ţe byli "naplněni… Duchem svatým" (např. Sk. 4:8,31). Tato plnost moci byla dána k tomu, aby je vybavila pro sluţbu. Kaţdý křesťan má ţít svůj ţivot neustále v plnosti Ducha Svatého (Ef. 5,18), neustále pod vládou Ducha. Písmo také hovoří o zvláštních manifestacích moci Ducha v a prostřednictvím svědectví svého lidu. Projevem této moci je to, co ustanovuje skutečné rozvlaţení (probuzení). Čím širší demonstrace síly, tím větší rozvlaţení. Ve Svobodné Presbyterní církvi klademe na plnost Ducha Svatého velký důraz. Modlíme se neustále o plnost moci. Touţíme po skutečném rozvlaţení. Nepohrdáme běţnými prostředky, kterými Pán vede práci Své církve, ale upřímně a neustále se modlíme, aby nás ve své svrchované milosti navštívil rozvlaţením v plném slova smyslu. Charismatické hnutí Vnímáme, ţe skutečné rozvlaţení (probuzení) je něco zcela jiného neţ jevy spojené s moderním charismatickým hnutím. Z tohoto hnutí se stává stále více a více ekumenický nástroj slouţící k vytváření jedné celosvětové církve. V základních doktrínách evangelia je velmi slabé. Prýští z něj atmosféra a techniky ze světa showbyznysu. Jejich prohlašované "dary" 19
mají jen málo nebo vůbec nic společného s dary Ducha, které jsou nám předloţeny v Písmu. Například dar jazyků ve Skutcích 2 byl dar, který umoţnil Boţím sluţebníkům kázat v jazycích, které se nikdy neučili. To je podstata biblického daru jazyků. Naproti tomu moderní letniční a charismatici pouţívají jazyky jako změť nesmyslných zvuků. Odmítáme to, o čem jsme přesvědčeni, ţe jsou padělky darů, které Duch dával do rané církve. Dále odmítáme tvrzená mimobiblická zjevení moderních charismatiků. Jeden z předních teologů tohoto hnutí otevřeně učí, ţe ne všechna Boţí pravda je zjevena v Bibli a nárokuje autoritu pro vize a hlasy proroků jako je on sám. Odmítáme všechna mimobiblická zjevení jako nebezpečné iluze. Presbyterie mimoto nedovoluje být členem jakéhokoli sboru Svobodné Presbyterní církve nikomu, kdo praktikuje moderní letniční a charismatickou formu jazyků (ať veřejně nebo soukromě). Zneuţití některých biblických termínů charismatickým hnutím, jako např. "být naplněn Duchem Svatým" nesmí nicméně vyvolat předsudky proti biblickému usilování o moc Ducha Svatého v naší sluţbě. V průběhu historie církve dával Pán Bůh svým sluţebníkům zvláštní zmocnění ke kázání evangelia. Muţi jako Jonathan Edwards, George Whitefield, John Wesley, C. H. Spurgeon nebo D.L. Moody a mnozí další velcí kazatelé znali ve své sluţbě zvláštní pomazání Duchem Boţím. Tito muţi se nemáchali v ţádných "andělských" jazycích ani mimobiblických zjeveních. Neměli zájem na nějakých vyumělkovaných lidských postupech. Pouze volali k Pánu Bohu za moc Jeho Svatého Ducha k opravdovému rozvlaţení a On na jejich volání odpověděl. Touţíme a hledáme Jeho odpověď stejným způsobem.
20
3 • PRAKTICKÉ DŮRAZY
__________________________________
Křesťanský sabat, nebo-li Den Páně Westminsterské vyznání víry stanoví v kapitole 21, sekci 7, "Stejně jako je tomu podle zákona přírody, ţe obecně by mělo být určité časové období oddělené pro uctívání našeho Boha, tak i On ve svém Slově, jasným, morálním a trvalým přikázáním, které se váţe na všechny lidi všech věkových skupin, ustanovil jeden den ze sedmi - Sabat, abychom jej světili Jemu. Tento den byl od počátku světa aţ do vzkříšení Krista poslední den v týdnu; od vzkříšení Krista byl změněn na první den v týdnu, který se v Písmu nazývá Dnem Páně, a přetrvává tímto způsobem aţ do konce světa jako křesťanská sobota." Svobodná Presbyterní církev souhlasí s tímto stručným shrnutím Písma, pokud jde o povinnost člověka drţet jeden den ze sedmi jako den Boţí. Westminsterské vyznání správně představuje základní myšlenku čtvrtého přikázání, ţe je třeba drţet sedminu vymezené doby pro člověka jako "sabat" nebo "den pracovního klidu" (coţ je význam slova "sabat"). Je třeba si pozorně povšimnout, ţe čtvrté přikázání pouze nestanoví, ţe jeden den ze sedmi náleţí Pánu, ale je také napsáno takovým způsobem, aby umoţnilo změnu aktuálního dne v týdnu bez změny přikázání samotného. Toto přikázání neříká, "pomni na den sedmý, abys jej světil", ale "pomni na den sobotní, abys jej světil". Upozorňujeme na to z důvodu chyby mnohých, kteří trvají na tom, ţe slovo sobotní znamená "sedmý". Tak tomu není. Jak jiţ bylo řečeno, slovo "sabat" znamená odpočinek nebo zastavení. Pán nám jednoduše přikazuje, abychom světili den odpočinku. A čtvrté přikázání nestanoví, ţe "sedmý den v týdnu je den odpočinutí". Spíše uvádí, ţe "sedmý den je den odpočinutí". Jinými slovy, výrazem "sedmý den" Pán hovoří o dnu po šesti dnech práce, ať uţ jsou těmito dny práce jakékoli dny. Touto jednoduchou formulací je ve čtvrtém přikázání vytvořen prostor, aby mohlo dojít ke změně dne dodrţování sabatu bez toho, aby se nějak muselo upravit. Důvodem pro změnu dne dodrţování soboty je vzkříšení Krista. Mohli 21
bychom se jinak divit, proč první křesťané, kteří byli sami Ţidé, se najednou začali scházet k bohosluţbám první den v týdnu. Vysvětlením můţe být pouze to, ţe náš Pán vstal z mrtvých onoho prvního dne, aby manifestoval dokončené dílo vykoupení. Tak se zachoval princip - zachovávání jednoho dne ze sedmi Pánu - bez násilného zásahu do struktury přikázání, s tím, ţe jeho smysl nabyl ještě jasnějšího a plnějšího významu neţ ve Starém zákoně. Křesťanský sabat, nebo-li Den Páně, je tedy i nadále nejen památkou dokončení Boţího stvořitelského díla, ale také památkou dokončeného vykupitelského díla Kristova. "A protoţ zůstáváť dodrţování sabatu [doslovný překlad původního textu] lidu Boţímu" (Ţidům 4:9). Věříme, ţe proto, ţe zachovávání jednoho dne ze sedmi je pro lidstvo stále závazné. Pán nám milostivě dal šest dnů k práci a odpočinku - neměli bychom ho proto okrádat o ten zbývající, o den odpočinku. Svobodná Presbyterní církev proto učí, ţe jelikoţ věřící "nejsa bez Zákona Bohu, ale jsa v Zákoně Kristu..." (1. Kor. 9:21) by měl světit sabat "svatým odpočinkem po celý den, především se zdrţovat od takových světských zábav a rekreací, které jsou povoleny v ostatní dny. Měl by tento den strávit naopak po celý čas v soukromé a veřejné bohosluţbě Boţí. Výjimku tvoří pouze skutky nutnosti a milosrdenství." (Kratší katechismus, 60).
__________________________________
Křesťanský křest V Novém Zákoně mohou všichni jasně vidět důleţitost křesťanského křtu (Mt. 28:19, Mk. 16:16, Sk. 2:38, atd.). Všechny větve křesťanských církví se shodují, ţe křest je Boţské nařízení, jehoţ dodrţování je součást ustanovení Církev. V tomto se Svobodná presbyterní církev s ostatními církvemi shoduje. Rozdílné názory Historicky se nicméně i mezi muţi stejně vroucně oddanými Bibli jako Bohem danému, inspirovanému, neomylnému pravidlu víry a praxe, objevovaly velké názorové rozdíly (coţ platí v rámci protestantismu.) Evangelikální protestanté římskokatolické pojetí regenerace křtem odmítají, ale zároveň se mezi sebou v pohledu na způsob a objekt křtu liší. Reformované církve spolu s luteránskými, episkopálními, kongregačními a metodistickými historicky akceptovaly, ţe jak polití, tak pokropení i ponoření jsou právoplatné způsoby křtu. Věřili také, ţe křest je 22
znamením a pečeť Boţí smlouvy s jeho lidem, a ţe by měl být vykonán na všech, kteří jsou v této smlouvě. Argumentují, ţe děti věřících jsou součástí smlouvy, a proto by měl křest být podáván i jim. (vykonáván i na nich) V protikladu k tomuto pohledu baptisté a anabaptisté tvrdili, ţe křest musí následovat aţ po osobním vyznání víry, takţe nemůţe být legitimně vykonán na dětech, které ţádné takové osobní vyznání neučinily. Nový zákon nikde nepřikazuje křest dětí a ani se o něm nezmiňuje. Jediný křest, který Bible zná, je křest věřících. Co se týče způsobu křtu, baptisté trvají na tom, ţe přípustné je pouze ponoření, protoţe, jak říkají, sloveso baptizo znamená "ponořit" a ţe symbolika Římanům 6 (smrt, pohřeb a vzkříšení) vyţaduje ponoření. (Zajímavé je, ţe první anabaptisté z období reformace křtili věřící politím.) Čtyři století sporů Snadno lze vidět, jakou kontroverzi (polemiku, spor) předmět křtu zplodil. Kaţdé prohlášení a argument učiněný jednou stranou byl okamţitě druhou stranou zamítnut. Tento spor není ani po čtyřech stech letech polemiky vyřešen. Komplexnost této debaty by moţná mohlo naznačit upozornění, ţe jednu z nejlepších baptistických obran křtu napsal bývalý presbyterián a naopak jednu z nejlepších obran křtu dětí napsal baptistický kazatel, který se rozhodl sepsat obhajobu svých názorů a v průběhu svého studia přešel na presbyteriánské pojetí křtu! Odlišnost bez rozdělení (viz poznámka na str. 9) Svobodná presbyterní církev rozpoznává, ţe v této velmi citlivé otázce se vţdy velmi lišili i vzácní muţové. Měl by se však Boţí lid na otázce křtu dělit? Nemůţeme mít svůj názor a zároveň umoţnit velmi svědomitým bratřím drţet rozdílný názor? Jsme přesvědčeni, ţe můţeme mít svůj názor a ţe bychom měli umoţnit rozdílný názor. Zde tedy naše dodatečné prohlášení k Westminsterskému vyznání víry, kapitola 28,3-4, uvádí: Připouštíme do našeho společenství ty, kteří věří, ţe děti mohou přijmout křest, jako znamení Boţí smlouvy s Jeho lidem - pokud definujeme dítě jako osobu, která není natolik dospělá, aby mohla být schopná reagovat na Boţí volání ku pokání a víře. Stejně přijímáme do našeho společenství ty, kteří věří, ţe svátost křtu, stejně jako svátost večeře Páně, by měla být 23
vysluhována pouze těm, kteří učinili otevřené vyznání víry v Krista. …Při zacházení s tímto tématem, které jiţ dlouho způsobilo hořké rozpory mezi Boţím lidem, se zavazujeme drţet naše rozdílné názory s milující tolerancí a respektováním bratří, všichni však jsouce jednotní v popírání bludu regenerace křtem. Nechceme podceňovat křest, ale nechceme zároveň zbytečná rozdělení. Nechtěli bychom být tak výlučně presbyteriánští, ţe bychom mezi sebou nemohli najít místo pro C. H. Spurgeona jen proto, ţe pevně trval na křtu věřících, ani bychom si nepřáli být tak baptističtí, ţe bychom ze svého středu vyloučili Roberta Murrayho McCheynea jen proto, ţe stejně pevně zastával křest dětí věřících rodičů coby znamení Boţí smlouvy s Jeho lidem. Ve světové radě církví hledají baptisté i paedobaptisté (ti, kdo křtí děti) vzájemnou spolupráci, která by učinila zadost oběma tradicím. Dělají to však v duchu kompromisu ve všech důleţitých bodech evangelia. To je zrada. Není ovšem smutné, ţe baptisté a paedobaptisté, kteří se shodují v otázce kaţdé základní pravdy víry, obvykle nemohou najít lásku, pokoru nebo cokoli jiného k tomu stát společně v jednotě za evangeliem? Jiţ dlouho jsme ve Svobodné presbyterní církvi svědky plodného souţití a spolupráce kredo-baptistických a paedo-baptistických bratří, kteří stojí ve stejném pověření pro práci a svědectví Pána Jeţíše Krista.
__________________________________
Církevní separace Otázka obecenství je pro všechny Bibli-věřící křesťany velice důleţitá. Existují však svazky, které vyvolávají a přivolávají Boţí soud (Jakub 4:4, Sd. 2:2,3). Proto musíme být ve všech našich společenstvích velmi opatrní, abychom ochránili především naše obecenství s Kristem. Potěšení z takového společenství je jednoznačně svázané se Slovem Boţím a odloučením od duchovní zkaţenosti a omylů (2. Kor. 6:17-18). Potřeba separace (Nutnost oddělení) Po léta to byla praxe evangelikálních křesťanů zůstat v denominacích, které byly většinou nonevangelikální, liberalní či anglo-katolické. Takoví křesťané se pak pouze sdruţovali většinou v mezicírkevních 24
spolcích a hnutích, aby tak proklamovali svůj evangelikalismus. Měli pocit, ţe se mohou distancovat od racionalismu nebo romanismu, zůstávajíce v jejich denominacích, aniţ by se od nich oddělili. S vytvořením Světové rady církví, se pro takové křesťany stalo mnohem obtíţnější odůvodnit své stanovisko, protoţe na základě svého členství z hlavních denominací, se tak stali součástí hnutí za vytvoření jedné světové církve pod vedením papeţe. Světová rada církví s nemalou pomocí dr. Billyho Grahama brzy zahrnula většinu evangelikálů, s výsledným kompromisem v otázkách víry, kterou vyznávají, ţe drţí. Moderní evangelikálové v ekumenickém hnutí zní stále více a více jako liberálové, často zpochybňují nebo odmítají části biblické historie a učení a zapojují se do snahy vytvořit jednotu s Římem. Ekumenismus je proto hlavním důvodem pro oddělení. Není to ale jediný důvod. Ať uţ je nebo není ta či ona církev zapojená ve Světové (nebo národní) radě církví, neměla by mít podíl na obecenství Boţího lidu, pokud popírá základy víry. Povinnost oddělení (separace) "Zdaliţ půjdou dva spolu, leč by se snesli?" (Am. 3:3). Písmo nás varuje: "A neobcujte s skutky neuţitečnými tmy, ale raději je trescete" (Ef 5:11). Pro křesťana jsou liberalismus, modernismus, římský katolicismus a ekumenismus Světové rady církví bezpochyby "skutky tmy". Povinnost oddělení je jasná. Apoštol Pavel učí tuto povinnost v 2. Kor. 6:14-18. Jan o tom mluví v 2. J. 10-11. Kristus středem oddělení Oddělení není ve své podstatě negativní reakcí. Je naopak zcela pozitivní, protoţe se jedná o oddělení pro Krista. "Vyjděmeţ tedy k němu ven z stanů, pohanění jeho nesouce" (Ţd. 13:13). Členství v jakékoli organizaci, která popírá Pána Jeţíše, odmítá Jeho Slovo nebo se odchýlí od Jeho dokončeného díla smíření a od evangelia o ospravedlnění skrze víru bez skutků, je společenstvím, které vede od Krista. Naše společenství s Ním vyţaduje naše odloučení od odpadlictví a zásadních chyb. Oddělení, nikoli izolace Naše oddělení by nám však nemělo činit zaslepenými vůči povinnosti křesťanů vyjadřovat svou lásku jeden k druhému a svou duchovní jednotu v Kristu. 25
Svobodná presbyterní církev se proto snaţí stát s veškerým věrným lidem a církvemi po celém světě, i kdyţ nesdílíme všechny naše pozice ohledně záleţitostí, které - i kdyţ jsou pro nás důleţité - nejsou zásadní pro evangelium. Whitefield byl kalvinista, Wesley arminián. Přesto se Whitefield usilovně snaţil zdůrazňovat, ţe spolu pevně stojí v šíření evangelia. Spurgeon podporoval Moodyho a hlásil se k němu i přesto, ţe mu mnozí vyčítali, ţe - ač byl Moody vyznávající kalvinista - nebyl vţdy "dostatečně kalvinistický". Usilujeme o vyjádření jednoty Boţího lidu v kaţdé oblasti, která nevede ke kompromisům v oblasti zásadních pravd evangelia. Jsme bibličtí separatisté, ne izolacionisté.
__________________________________
Osobní separace Jako křesťané "chodíme v světle, jako on jest v světle" (1. J. 1:7). Svatost má být znakem našeho ţivota (Tit. 2:12, 1.Pt. 1:16). Jasná výzva Písma zní "...oblecte se v Pána Jezukrista, a nepečujte o tělo k [uspokojování] ţádostí jeho" (Ř. 13:14). Ohledně našeho jednání jsme instruováni: "Nezarmucujte Ducha Svatého Boţího" (Ef. 4:30). Oddělení pro Pána Boha je základem osobní svatosti. Bez opuštění hříchu není ţádná skutečná svatost. "Nemilujteţ světa, ani těch věcí, kteréţ na světě [jsou]. Miluje-liť kdo svět, není lásky Otcovy v něm" (1. J. 2:15). Křesťanská svatost tak sahá mnohem hlouběji, neţ jen prosté dělání některých věcí a vyhýbání se jiným. Svatost se dozajista týká i vnějších skutků (zahrnuje skutky), ale její samotná podstata se týká především lásky srdce. Hřích je to, o čem Bible říká, že je hřích Je zřejmé, ţe vše, co Bible identifikuje jako hřích, je hřích a jako takový musí být Boţím lidem nejen opuštěn, ale také odsouzen. Církevní kázeň vůči hříchu je základní povinností kaţdé pravé církve. I kdyţ se starší nesmějí stát duchovními tyrany, musí bdít nad dušemi v jejich péči "jako ti, kteříţ počet mají vydati" Pánu (Ţd. 13:17). Při výkonu kárání či disciplíny se budeme celým srdcem drţet biblické definice a popisu hříchu). Existují lidé, kteří se chtějí, jak sami tvrdí, osvobodit od "tyranie biblických textů". Podle těchto lidí - přestoţe biblické 26
texty otevřeně odsuzují například homosexualitu – není na této praxi v podstatě nic hříšného nebo nekřesťanského. Speciální komise jedné z nejpřednějších amerických denominací označila homosexuální lásku jako "spravedlivou lásku". Toto zahrnuje i spoustu dalších praktik, které Písmo označuje za "nemorálnosti". Jistí lidé odmítají tyto věci odsoudit, pokud jsou zaloţené na "upřímnosti, rovnosti a vzájemném respektu", protoţe podle nich to, co dělá křesťanství křesťanstvím, je hlavně spravedlnost a láska. Odmítáme taková do očí bijící zneuţití Písma. Odmítáme protikřesťanské názory moderní humanistické psychologie a naopak vyvyšujeme Slovo Boţí jako konečného soudce v případě souzení hříchu. Být jako Kristus Svatost je připodobňování se k Pánu Jeţíši Kristu. Apoštol Pavel ji popsal jako formování Krista v nás (Gal. 4:19). Kdyţ Bůh předurčil svůj lid, bylo to proto, aby byli "připodobněni obrazu Syna Jeho" (Řím. 8:29). Přikazuje nám mít mysl Kristovu (Fp. 2:5), a ţít podle Jeho příkladu (1. Pt. 2:21). Toto znamená, ţe co se tělesnému člověku zdá jako ztráta - "Ti křesťané se musí vzdát tolika věcí!" - je pro křesťany důvod k opravdové radosti. Pravý křesťan nemůţe být šťasten, pokud ví o nějakém svém hříchu. Věříme tomu, co říká staré puritánské přísloví, ţe člověk musí být nejprve svatý, neţ můţe být opravdu šťastný. Normy osobního života členů Jediné sepsané standardy, které jsou vyţadované od členů Svobodné presbyterní církve v záleţitostech, které nejsou v Písmu přímo přikázané nebo zakázané, jsou dobrovolné zdrţení se alkoholu, senzuálního tance, hazardních her, a "světských radovánek a moderních trendů." Tyto poţadavky samozřejmě nejsou vyčerpávajícím seznamem toho, co se smí a co nesmí. Například zde není ţádná zmínka o pouţívání tabáku nebo jiných návykových látek. Ve skutečnosti v dobách, kdy presbyterie projednávala záleţitosti osobních norem, drogový problém víceméně neexistoval. Také se tam nic neříká o pokrývkách hlavy ţen při veřejné bohosluţbě, protoţe jsou samozřejmou praxí kaţdé Svobodné presbyterní církve, a to ze zřejmého důvodu, neboť v době, kdy se tyto standardy formulovaly, neměl nikdo sebemenší pochyby o jejich nutnosti. Naše presbyterie se nesnaţila a nesnaţí neustále aktualizovat seznam příkazů a zákazů, protoţe naši členové povšechně spontánně usilují o osobní oddělení. Navíc starší kaţdé místní církve mají před Pánem Bohem hlavní 27
úkol hájit to, o čem vědí, ţe je historická pozice naší denominace. Odkaz na "světské radovánky a moderní trendy" je připomínkou starším, ţe mají být stále ve střehu, zda se do církve nedostává duch světáctví a neničí tak společenství Páně a naši uţitečnost sluţbě Jemu. Proč mít takové normy Některé církve nevidí důvod mít nějaké normy v oblastech, které nejsou předmětem konkrétního biblického příkazu nebo zákazu. Jeden církevní představitel nedávno napsal, ţe křesťané si mohou uţívat s mírou všeho, co Bible nezakazuje, včetně pití, tance a hraní karet (a tím neměl na mysli hry jako Uno). Dle stejné logiky tedy mohou i uţívat marihuanu, a to zejména v zemích, kde vláda povolila její legální uţívání. My tento názor nesdílíme. Jsme přesvědčeni, ţe v Boţím slově jsou vodítka, která nejenţe opravňují takový druh norem, které jsme přijali, ale dokonce je vyţadují. Za prvé, církev - stejně jako jednotliví křesťané - má povinnost udělat vše, co je třeba, k ochraně svého svědectví, aby mohla co nejúčinněji svědčit pro Krista v situacích, do kterých ji On postavil. "Nebudiţ tedy v porouhání dáno dobré vaše," (Řím. 14:16) znamená přesně toto. Dokonce i svou účastí na věcech, které nemusí být samy o sobě hříšné, máme soudit nikoliv podle měřítka našich osobních práv, ale podle toho, co nejlépe bezpečně zachová naše svědectví. Za druhé, kaţdá dobrá (zdravá) církev vţdy realizovala právo učinit kroky, které povaţovala za nezbytné, k ochraně svého svědectví a pro pokrok věci Kristovy, i kdyţ pro to nebyl ţádný výslovný biblický příkaz. Abychom uvedli příklad: presbyteriáni historicky povolovali účast na Večeři Páně jen těm, kteří předloţili staršími vydané osvědčení. Také poţadovali, aby se kaţdý starší a kazatel podepsal pod Westminsterské vyznání víry. Ačkoliv v Písmu ţádné takové nároky kladeny nejsou, byli ve stanovování takovýchto norem zcela bibličtí. Všeobecné zásady svatosti mezi věřícími a dohled starších nad sborem, kteří byli věrnými Boţímu Slovu, jsou zcela jasně biblické, a tyto zásady byly nejlépe realizovány skrze normy, které přijali. Věříme, ţe obsáhlé normy stanovené naší presbyterií jsou stejně správné a biblické. Hazardní hry a tanec Hazardní hry jsou vyjádřením ţádostivosti. Je to jasné porušení zásady 28
Písma, ţe finanční zisk by měl pocházet z poctivé práce, legitimní investice (2.Tes. 3:10, Mat. 25:27), nebo dědictví. Tanec je v moderním kontextu otevřeně senzuální. Uţ z podstaty závisí na vyzývání smyslů, a nám je výslovně přikázáno, nebýt podlé těla ţivi, ale zdrţovat se od tělesných ţádostí (Ř. 8:13; 1. Petr. 2:11).
__________________________________
Abstinence Někteří lidé, kteří by se s námi shodli na výše uvedených záleţitostech, nesouhlasí s naším pravidlem abstinence mimo případy pití alkoholu z lékařských důvodů. Argumentují, ţe Boţí lid uţíval víno v celých dějinách zaznamenaných v Bibli a uloţit pravidlo abstinence pro členy církve je proto špatné. "Uložit" není dobré slovo. Jsme společenstvím lidí, kteří se pití alkoholických nápojů dobrovolně zřekli. Ti, kteří chtějí být členy s právem přijímání a s právem hlasovacím, a v případě muţů být voleni do úřadu musí zjevně souhlasit s dobrovolnou abstinencí. Abstinujeme z důvodu svědectví. Pomineme-li nemalou výkladovou kontroverzi, zda Bible skutečně schvaluje uţívání alkoholických nápojů, je zde dobrý důvod pro postoj střídmosti. Je to případ, kdy je naše zdrţení se něčeho krokem k ochraně našeho svědectví a rozšíření naší uţitečnosti ve svědectví evangelia. Naše země se utápí v moři alkoholu. Je to hlavní forma drogové závislosti v zemi. Alkohol zabíjí miliony lidí. Snaţit se být účinným svědectvím této alkoholem nasáklé generaci, kdyţ si ho sami dopřáváme, je jako kázat narkomanům, kdyţ uţíváme marihuanu, samozřejmě "s mírou"! Koneckonců, v Písmu to nikde výslovně zakázáno není! Abstinujeme z lásky k bratřím. Mnoho lidí v našich sborech bylo vysvobozeno z alkoholismu. Bereme Pavlova slova velmi váţně: "Dobré jest nejísti masa a nepíti vína, ani na čem se koli uráţí bratr tvůj, neb horší, aneb zemdlívá" (Ř. 14:21). Jsme 29
přesvědčeni, ţe křesťanovo uţívání alkoholu je nepochybně zdrojem úrazu a pohoršením pro ty, které Pán z tohoto naprostého otroctví alkoholismu zachránil, stejně jako pro mnohé jiné, kteří alkoholu stále otročí. Pavel stanovuje stejné pravidlo. Jsou věci, které můţeme osobně a úzce posoudit jako pro nás dovolené, ale nejsou prospěšné a pro vzdělání (zbudování) druhých (1. Kor. 10:23). S tímto na mysli stanovuje Pavel pro Boţí lid toto pravidlo: "Ţádný nehledej svých věcí, ale jeden kaţdý toho, coţ jest bliţního", tzn. jeho blaho (verš 24). To je příkaz. Je to ustanovené pravidlo neboli norma. Věříme, ţe je pro nás tedy tváří v tvář nezměrné devastaci způsobené alkoholem nezbytné od tohoto sami sebe Pánu úplně oddělit. Jsme přesvědčeni, ţe To vše činíme pro Něj a Jemu. Není to zarputilé zákonictví, ale naopak, výraz naší lásky k Pánu, pro Jeho svědectví a pro blaho druhých. Bůh abstinenty chválí a doporučuje. Dnes se stalo populární - pro všechny od světských spisovatelů přes římské katolíky aţ k některým kalvinistům - znevaţovat a rázně odsuzovat ty, kteří jsou naší pozice. To nás ovšem ani v nejmenším neznepokojuje. Kdyţ Jonadab, syn Rechabův, vstoupil do smlouvy, která zahrnovala zdrţení vína, a přikázal to svým synům, nebyl Pánem Bohem odsouzen, ale pochválen a doporučen. Jeho synové nebyli terčem posměchu jako banda zotročených zákoníků, ale vypsáni Pánem jako dobrý příklad (Jr. 35:5-14). Věříme, ţe abstinence z důvodů, které uvádíme, je stále pod Jeho pochvalou (doporučením). Tímto zdržením vyjadřujeme naši svobodu, čistotu, svědectví a obecenství. Máme radost ze ţivota. Nebojíme se pohlíţet na svět, v němţ ţijeme, jako na svět Boţí, který se má uţívat, ale nezneuţívat. Radujeme se z toho, co se nazývá "všeobecná milost", a proto (vděčně – happily) šťastně přijímáme všechna souvztaţná (příbuzná) dobra, které k nám přichází skrze nespasené lidi, jako zaopatření naším milujícím Bohem. Naše normy nejsou normy otrocké, ale vyjadřují naši svobodu, čistotu, svědectví a obecenství, protoţe říkají, ţe nám velmi záleţí i na tom nejslabším svatém mezi námi, abychom vyloučili i jen moţnost toho, přivést ho ku klopýtnutí.
30
__________________________________
Místo žen v církvi Pro mnohé dnes je oţehavou otázkou, zda mohou být ţeny ordinovány na kazatelky církve. Často se argumentuje, ţe odmítnutí takového práva je pro ţeny poniţující a popírá jejich rovnosti s muţi v Kristu. Poţadavek, aby všechny úřady kazatelů a starších vykonávali jen muţi, je líčen jako sexismus v nejhorší podobě. Stále více církví odstranilo veškerá omezení týkající se ţen vykonávající nějakou část církevní sluţby, ať se to týká kazatelské nebo pastorační (včetně vládní) úlohy. Svobodná presbyterní církev zastává biblický postoj, jak je drţelo v této oblasti historické křesťanství, a je proto v rozporu s moderním trendem. Nový zákon ukazuje, ţe se ţeny účastnily veřejných modlitebních setkání církve (Sk. 1:14). Modlily se a také prorokovaly. Je nám výslovně řečeno, ţe Filipovy čtyři dcery prorokovaly (Sk. 21:9). Pavel říká Korinťanům, ţe "kaţdá pak ţena, modleci se aneb prorokujici s nepřikrytou hlavou, ohyţďuje hlavu svou" (1. Kor. 11:5). V tom samém listu Pavel pokračuje tímto důrazným prohlášením: "Ţeny vaše v shromáţděních ať mlčí, nebo nedopouští se jim mluviti, ale aby poddány byly, jakţ i zákon praví....Nebo mrzká věc jest ţenám mluviti v shromáţdění" (1. Kor. 14:34-35). Jsou někteří lidé, kteří bez váhání řeknou, ţe si zde Pavel protiřečí. Takoví popírají základ křesťanství. Pokud nemůţeme věřit inspirovanému Kristovu apoštolu v tomto bodě, jak můţeme věřit jakémukoli jinému tvrzení, které se týče doktríny nebo praxe? Pavel se ovšem v této otázce nezmýlil. Z toho, co říká, je zřejmé, ţe jsou jisté chvíle a místa, kdy ţena můţe mluvit a jiné, kdy nemůţe. V 1. Timoteovi 2:12 dává jasně najevo, čím se má řídit rozhodování o tom, kdy a kde je vhodné či nevhodné pro ţenu mluvit: "Nebo ţeně nedopouštím učiti, ani vládnouti nad muţem, ale aby byla v mlčení." Zde máme klíč. Ţeně není v novozákonní církvi povoleno zastávat pastorační nebo vládnoucí úřad nad muţi. Ţádná sluţba, která by ji postavila do takové pozice, jí není otevřena. Není pochyb, ţe ţena můţe být
31
naprosto stejně duchovní a duchovně obdarovaná jako kterýkoli muţ. O to vůbec nejde. Pozice veřejné sluţby a pastoračního vedení jí není otevřená, "není ji odkázána" Pánem, jak by zněl doslovný překlad 1. Kor. 14:34. Pán jí dá příleţitost uplatnit své dary. Má zvláštní úlohu při výuce jiných ţen a mladic (Titovi 2:4, 2. Tim. 1:5, 3:15). Můţe být jako Priscilla a vyuţívat svůj domov jako kazatelnu, kde bude vyučovat evangelium ty, kteří to potřebují (Sk. 18:26). Můţe být pro práci církve tak prospěšná, ţe jako Fébe obdrţí titul "sluţebnice (nebo diakonka) církve" (Ř. 16:1). Není zde ţádný náznak, ţe by slovo diakonka mělo nějakou souvislost s jakýmkoli voleným úřadem; jde zde o nezištnou sluţbu Fébe pro církev. Shrnuto: "Jestliţe ţeně není určena jiná pozice, je tak učiněno nikoli Pánem Bohem, ale člověkem, a v rozporu s Ním....Ať uţ dnes ţenu v naší církevní praxi přiřadíme do kterékoli oblasti, neodvaţme se tak učinit proti Boţímu ustanovení, aby byla podřízená a poslušná, protoţe by to bylo v rozporu s vlastním Boţím řádem" (R. C. H. Lenski). Svobodná presbyterní Církev proto radostně potvrzuje, ţe historie oplývá sluţbou zboţných ţen, nicméně zastává názor, ţe ţádná ţena nemůţe být pod Bible v církvi zvolena nebo ordinována ať uţ do úřadu kazatelského, pastoračního nebo, nebo vládnoucího.
__________________________________
Pokrývky hlavy při veřejné bohoslužbě Móda se mění a vkus liší. Mezi křesťany různých národností zůstávají kulturní rozdíly. Nový zákon tyto věci moudře dovoluje a co se týče oblasti oblékání a vzhledu, nestanovuje jiná pravidla neţ zásadu slušnosti (1. Tim. 2:9) a jednoty - to znamená, ţe bychom měli být opatrní a nepřevzít ţádný styl vzezření, který by nás spojil s odporně zvrácenými lidmi, jejichţ styl a móda jsou vlastně jejich znakem. Druhý princip se zdá být zahrnut v Pavlových slovech v 1. Korintským 11:6, kde pravděpodobně ostříhané hlavy odkazují na znamení nevěstky. Máme-li zde tyto dva principy a přijímáme-li, ţe věřící má být ve všech věcech ozdobou evangelia skrze pokoru a svatost, můţeme obvykle poměrně snadno zhodnotit, které způsoby oblékání a vizáţe jsou pro nás jako pro křesťany vhodné. Nicméně je zde však prvek křesťanského oblékání, které Bible neumoţňuje posuzovat tímto způsobem. Tím je pokrývání hlav při veřejné bohosluţbě. 32
Nový zákon trvá na tom, ţe ţenám je to přikázáno a muţům zakázáno. V našem věku tzv. genderové rovnosti - nesprávného označení pro filozofii radikálního feminismu a protikřesťanského humanismu - se to můţe zdát podivné. Není to podivné. Bible tyto normy stanovuje z velmi dobrých důvodů. Pokrývky hlavy u žen Pavel otázce pokrývek hlavy věnuje půl kapitoly (1. Kor. 11:1-16). Ničím nenaznačuje, ţe zde zavádí pravidlo pouze pro místní situaci v Korintu. Pouţívá slova jako mrzká věc a ohyţďování hlavy (v konečném důsledku Krista, verš 3). Tyto pojmy ukazují na mravní problém neutuchajícího významu, nikoli na pouhé místní otázky. Pavel se také jako na důvod toho, proč mají ţeny při veřejných bohosluţbách mít hlavu pokrytou, slovy odkazuje na Boţí anděly (verš 10). Říká, ţe příroda učí to samé (verš 14). To vše silně naznačuje, ţe zde Pavel stanovuje obecné pravidlo pro všechny křesťanské církve, bez ohledu na místo nebo lokální kulturu. Tento závěr posiluje vyjádření ve verši 4. Tam apoštol zakazuje při bohosluţbě pokrývání hlavy muţům. Jak Ţidé, tak Římané měli ve zvyku na muţích při náboţenských obřadech vyţadovat pokrývky hlavy. Je zřejmé, ţe Pavel zde neřeší pouhé kulturní otázky. Stanovoval, co je pro křesťany správné a vhodné bez ohledu na kulturu, ve které ţijí. Proto to, co vyučuje 11. kapitola 1. Korintským, bereme jako závaznou normu i pro nás dnes. Vskutku se zde ukládá, mají-li či nemají-li ţeny mít při společných shromáţděních pokrytou hlavu. Ţádný renomovaný komentátor či vykladač nemá nejmenších pochyb, ţe Pavel trval na tom, aby korintské ţeny nosily během veřejných bohosluţeb na hlavě pokrývku. Nevíme o ţádné Bibli věřící církvi, která by muţům umoţňovala během veřejných bohosluţeb nosit klobouky či čepice. Důvodem je, ţe to 1. Kor. 11:4 zakazuje. Nikdo nepochybuje, ţe tento zákaz stále platí. Jaké výkladové a logické překroucení můţe přičíst obdobný zákaz pro ţeny uctívat Pána Boha s odkrytou hlavou pouhé dočasné záleţitosti, týkající se Korintských, ale jiţ ne nás? Jak můţeme ve světle Pavlova jasného záměru stanovit všeobecné pravidlo chování ignorovat jasné učení, ţe křesťanské ţeny by měly během veřejných bohosluţeb nosit pokrývku hlavy? Ve Svobodné presbyterní církvi tak nečiníme. Ochotně to přijímáme. Souzení dle Božích standardů Jedním z důvodů pro pokrývání hlav u ţen se týká úlohy muţů a ţen při stvoření a v církvi (verše 7-8). Musíme si dávat pozor, abychom 33
neposuzovali lidskou hodnotu a důstojnost podle bezboţných měřítek moderního radikálního feminismu či humanismu. Pravá důstojnost ţeny spočívá v poznání a přijetí jejího místa, které ji přidělil její Stvořitel a Vykupitel. Totéţ platí pro muţe. Pokrývání hlavy ţenami je výmluvným svědectvím o přijetí norem Boţích, a ne lidských. Základní princip je stanoven ve verši 3: "Muţe hlava jest Kristus, a hlava ţeny muţ, hlava pak Kristova, Bůh." Apoštol zcela zřejmě nerozebírá otázku, kterou svět nazývá "rovností" nebo "důstojností". Projednává otázku správy a autority v křesťanské rodině a církvi. Navíc musí být všechny tři výroky ve verši 3 brány jako celek. Jinými slovy, Pavel nepředkládá důvody pro muţskou autoritu nad ţenou bez přihlédnutí k muţově podřízenosti autoritě Kristově. Spíše vede muţe a ţeny do podřízenosti u nohou Páně. Naše domovy a církve by byly mnohem šťastnějšími a zdravějšími místy, kdybychom všichni - muţi i ţeny - plně uznali moc a autoritu Kristovu a poslušně Mu slouţili v úloze, kterou nám dal. Symbol autority Kristovy Při rozvádění tohoto základního principiálního vyjádření (verš 3) dodává Pavel ve verších 4 a 5: Kaţdý muţ, modle se aneb prorokuje s přikrytou hlavou, ohyţďuje hlavu svou (coţ jest Kristus). Kaţdá pak ţena, modleci se aneb prorokujici s nepřikrytou hlavou, ohyţďuje hlavu svou (coţ jest autoritu, kterou nad ní postavil Pán Bůh). V tom spočívá význam pokrývání hlavy. Odmítnout to, je vzpourou proti Boţímu řádu vlády v Jeho církvi. Pro ţenu je to stejně špatné jako by před Pána Boha přicházela s ostříhanými vlasy, coţ bylo ostudným odznakem nevěstek (verše 5-6). "Pro anděly" Zde máme další důvod pro pokrývku hlavy. Má být nošena jako symbol podřízenosti vůči autoritě "pro anděly" (verš 10). Tento odkaz na anděly nám připomíná, ţe při bohosluţbě máme co do činění s neviditelným světem a ţe by naše chování nemělo být řízeno podle převaţujících názorů současného zlého světa, ale podle trvalých standardů pořádku, které Pán Bůh stanovil. Andělé jsou přítomni církevní bohosluţby, a ti nemohou pominout nevhodné ustrojení jako něco nedůleţitého. Odmítnutí Boţích řádů ohledně pokrývek hlavy je z pohledu andělů nevhodné, protoţe to vyjadřuj vzpouru vůči Pánem Bohem nařízené struktury autority. Andělé byli osobně svědky toho, jakou zkázu způsobila taková vzpoura jak v jejich řadách, tak v zahradě Eden. Nemohou proto povaţovat jakékoli odmítnutí čehokoliv, co Pán Bůh uloţil jako něco pro církevní bohosluţbu nezbytného, za nedůleţité. 34
Přítomnost andělů při naší bohosluţbě nás navíc učí některým velmi důleţitým věcem. Posoudíme dvě z nich. Za prvé nás to učí, ţe povinnost křesťanských ţen pokrývat při bohosluţbě hlavy není pro ţeny poniţující. Andělé jsou vyššího postavení neţ lidé (Ţ. 8:5) a sami se před Pánem zakrývají (Iz. 6:2). Jak pak můţe křesťanská ţena povaţovat Boţí ustanovení o pokrývání hlavy za břímě nebo něco, co sniţuje její důstojnost? Druhým poučením je, ţe bychom ohledně uctívání a sluţby měli rádi přijímat kaţdé nařízení Boţí. Ač vyššího postavení neţ lidé, andělé se ochotně podřizují sluţbě věřícím (Ţd. 1:14). Je tedy jasné, ţe by ţádná křesťanská ţena neměla odmítat Bohem ustanovený symbol poddání se Jeho autoritě, jako by tím byla porušena její svoboda nebo popřena důstojnost. Všechna sláva Kristu Skutečná krása Pavlova učení, ţe při veřejné bohosluţbě ţeny musí, a muţi nesmí, mít pokryty hlavy spočívá v tom, ţe staví všechnu lidskou slávu a autoritu tam, kam správně patří: k nohám Krista. Ţeně míti dlouhé vlasy poctivé jest, je to pro ni sláva (1. Kor. 11:15). Je správné, ţe by si je při bohosluţbě měla pokrývat, neboť všechna sláva musí náleţet Kristu. Muţi hlásají stejnou pravdu tím, ţe si hlavu nepokrývají. Dodnes si sundávají pokrývku hlavy v přítomnosti nadřízeného. Stejně je tomu tak zde. Různými úkony se muţi a ţeny spojují v osvědčování, ţe Pánu Jeţíš Kristu náleţí všechna sláva a čest. Námitka Někteří namítají, ţe se o ţeně píše, ţe "vlasové k zastírání dáni jsou jí" (verš 15) a ţádnou jinou pokrývku tedy nepotřebuje. To je zcela v protikladu všemu, co Pavel říká. Ti, kdo věří, ţe hovoří o pouhém pokrývání skrze vlasy, by si ve verších 5 a 6 měli nahradit slovo pokrytí (kral. zavíjení) slovem vlasy a uvidí, jak nesmyslný a vyloučený jejich argument je. Pavel dává jasně najevo, ţe mluví o pokrývce umístěné na hlavě. Ve verši 4 přikrytý znamená doslova "mající něco na hlavě." To je Pavlova hlavní myšlenka. Příroda ţeně dává ve vlasech závoj (kral. zastírání). "Je to pro ni sláva, protoţe je to závoj. "Závoj sám o sobě tedy musí být přiměřený a pro ţeny ozdobný." (Charles Hodge) Ve skutečnosti zde můţe být ve verši 15 další myšlenka, neboť doslova říká: "Její vlasy jsou jí dány místo pokrývky". V tomto verši je pokrývka (kral. zastírání) nové slovo. V Ţidům 1:12 (coţ je jediný další výskyt v Novém zákoně) je to přeloţeno jako "oděv" (nebo: háv, roucho). 35
Označuje to něco, co splývá okolo celého těla, a Pavel tím moţná chtěl říci, ţe křesťanské ţeny nemusí na hlavě nosit nedůstojné celkové pokrývky, jako to ţenám ukládají některá jiná náboţenství. Jediný křesťanský zvyk Jedinou patřičnou odpovědí na biblické učení je radostné přijetí a podřízení se. Jestliţe se s námi lidé chtějí přít přese všechno, co říká 1. Korintským 11 říká, pak musí být naše odpověď stejná jako odpověď apoštola Pavla: "Jestliţe pak komu se vidí neústupným býti, myť takového obyčeje nemáme, ani církev Boţí" (verš 16). Veškeré argumenty apoštol ukončuje prohlášením Boţí autority. Říká, ţe církve Boţí nemají ţádný takový zvyk, aby se ţeny, zapojovaly do veřejné bohosluţby bez pokrývky hlavy (a stejně tak muţi s pokrývkami), bez ohledu na to, co si o této naší praxi myslí jiné skupiny. Radostné svědectví evangelia Ve Svobodné presbyterní církvi věříme, ţe se více sluší poslouchati Boha neţ lidí. Z toho důvodu se řídíme jediným obyčejem v této věci, který Pán Bůh kdy ve své církvi ustanovil - ţe muţi by se neměli zapojovat do veřejné bohosluţby s hlavou pokrytou, a ţeny s hlavou nepokrytou. Není to pro nás ţádné zákonické otroctví, ale radostné svědectví evangelia k samotné slávě Pána Jeţíše Krista v Jeho církvi.
__________________________________
Manželství a rozvod Manţelství je Boţí institucí (Mt. 19:4-5), nikoliv pouhou společenskou vymoţeností. Původní Boţí ustanovení bylo sjednocení jednoho muţe a jedné ţeny v jedno tělo. Monogamie a manţelská věrnost proto představují biblickou normu (1. Tim. 3:2, Ex. 20:14). Posvátnost manţelského svazku vyplývá nejen z jeho Boţského zřízení, ale i z toho, ţe jej Písmo pouţívá, aby vylíčilo jednotu Krista s Jeho církví (Ef 5:25, Zj 19:7). Svobodná presbyterní církev se proto staví proti všem filozofiím a nátlakům tohoto věku, které směřují k oslabení či dokonce zničení posvátnosti a trvalosti manţelství. Pán Jeţíš řekl: "A tak jiţ nejsou dva, ale jedno tělo. A protoţ, coţ Bůh spojil, člověk nerozlučuj." (Mt 19:6)
36
Trvalost manželství Sňatky mezi všemi oprávněnými partnery jsou před Pánem Bohem právně závazné. To platí jak o manţelství věřících, tak nevěřících. Pokud se člověk stane křesťanem aţ po svatbě, měl by pohlíţet na svého nespaseného partnera jako na svého skutečného a právoplatného manţela, a nic méně. Jeho láska a věrnost by neměly být vyznáním víry sníţeny, ale naopak posíleny. Ačkoliv z odporu nebo lhostejnosti vůči evangeliu a jeho standardům svatosti u nespaseného manţela mohou vyplývat obtíţe, Slovo Boţí je jasné v tom, ţe věřící partner musí usilovat o zachování manţelství a být druhému svědectvím skrze zboţné ţivoucí úsilí (1. Kor. 7:12-14; 1. Petr. 3:1-2). Smíšená manželství Křesťané, kteří chtějí vstoupit do manţelství, jsou varováni, ţe tak musí učinit "v Pánu" (1. Kor. 7:39, 11:11). To je jediná podmínka, kterou Bible stanoví. Ačkoliv se mohou vyskytnout okolnosti, které nutí kazatele nebo staršovstvo radit oproti určitým manţelstvím z jiných důvodů, jedná se o jedinou normu, která zaujímá v církvi doktrinální pozici. I kdyţ je pro věřícího nesprávné, aby si vzal nevěřícího, takové manţelství, jakmile vstoupí v platnost, je právně závazné. Ve světle toho všeho Svobodná presbyterní církev provádí svatební obřady párům, kde jsou oba spasení nebo oba nespasení, přičemţ vyuţije příleţitosti, aby jim poukázala a nasměrovala ke Kristu. Co nebude dělat, je vědomě spojovat v manţelský svazek věřícího a nevěřícího. Hříchy, které zrazují manželský svazek Podle Mojţíšova zákona byl trest za rozvrácení manţelského svazku skrze cizoloţství, sodomii, zvěrstvo nebo jinou ohavnou nečistotu smrt (Lv. 20:10,13,15). V takových případech Pán umoţnil to nejzazší rozvodové vyrovnání: popravu. Zdá se však, ţe se Ţidé v případech takových zločinů proti manţelství nedovolávali této plné přísnosti zákona, ale raději chtěli uplatnit zákon o rozvodu, který ukončoval manţelství, aniţ by vyţadoval smrt prohřešivší se strany (Dt. 24:1; Mat. 19:8). Také se ovšem snaţili rozšířit důvody, na základě kterých by se mohli rozvést, a to nad rámec toho, co nařídil Mojţíš (Mt. 19:3). Norma Mojţíšova zákona stanovila, ţe rozvodu bylo moţno dosáhnout jen z důvodu "nečistoty" manţela (Dt. 24:1), coţ jest hrubá pohlavní nemravnost. Pán Jeţíš Kristus to potvrdil, kdyţ učil, ţe rozvod z jiného důvodu neţ pro "smilstvo" (z řeckého slova
37
pochází slovo pornografie) je neplatný (Mt. 05:32, 19:9). Nepokrytě nazval jakékoliv nové manţelství uzavřené za takových okolností "cizoloţstvím". Pavlovo učení Pavel přistupuje k problematice rozvratu v manţelství z poněkud jiného úhlu pohledu, kdyţ se zabývá problémem, se kterým se setkali křesťané, které jejich pohanští manţelé nebo manţelky opustili (1. Kor. 7:12-16). Rozpoznává, ţe pokud je ţena nespravedlivě opuštěna, je volná (verš 15). Zdá se zde, ţe zahrnuje opuštění do Kristova vymezení smilstva, čímţ dává oprávněný základ rozvodu a nového sňatku. Kde takový podklad není, důrazně prohlašuje, ţe pár by se neměl rozvést ani rozejít, a pokud se tak stane, nesmí si vzít někoho jiného (1. Kor. 7:10-11). Opětovný sňatek Ačkoliv je usmíření lepší neţ rozvod, sňatek spravedlivě rozvedených lidí je uznáván jak ve Starém, tak v Novém zákoně (Dt. 24, Mat. 5:32, 19:9, 1. Kor. 7:15). Zdá se však, ţe ačkoliv byli rozvedení lidé přijímáni do novozákonní církve, nemohli zastávat funkci staršího nebo jáhna (diakona). To můţe být odvozeno z 1. Tim. 3:2-5,12. S tímto vším vše na zřeteli, Svobodná presbyterní církev manţelství důrazně podporuje. Snaţí se porozumět bolesti těch, kteří utrpěli v důsledku jejich manţelského souţití zklamání. Usiluje také o sluţbu evangeliem milosti těm, jimţ hřích zničil ţivot vlastní i ţivoty druhých. Pán Jeţíš prohlásil, ţe "všeliký hřích i rouhání bude lidem odpuštěno" (Mt. 12:31). Kdyţ se potýkáme s tragickými případy a následky rozpadlých manţelství, nechceme to ztrácet ze zřetele. Rozvedení lidé v církvi Staršovstvo kaţdého sboru Svobodné presbyterní církve můţe přijímat jako člena rozvedené lidi, pokud jsou přesvědčeni, ţe jejich současný ţivotní styl není odsouzen Písmem. Jsou-li přijati za členy, jsou tito bratři a sestry vítáni, aby se zapojili plně do ţivota a obecenství církve a uţívali svá obdarování a schopnosti ku prospěchu sluţby. Nicméně ţádný rozvedený muţ nebo ten, kdo si rozvedenou ţenu vzal, nesmí být volen do funkce jáhna (diakona) nebo staršího. Kromě toho nesmí být ţádná modlitebna Svobodné presbyterní církve pouţita ke svatebnímu obřadu rozvedené osoby, ani nesmí kazatel Svobodné presbyterní církve takové manţelství uzavřít. Tím nechceme zpochybňovat oprávněnost či korektnost nového 38
sňatku spravedlivě rozvedených lidí. Je to prostě přiznání, ţe se starší mají často jen částečné nebo velmi nejasné důkazy týkající se příčiny rozvodu. Pokud špatně posoudíme nové manţelství a umoţníme takovým lidem stát se členy, můţeme to napravit. Pokud však kazatelé provedli obřad, napravit to uţ nelze. Víme, ţe v této věci se od nás liší i dobří lidé a církve, ale po zralé úvaze věříme, ţe je prospěšnější neprovádět svatební obřady týkající se osob, z nichţ je někdo rozvedený. Jak jiţ bylo uvedeno, snaţíme se však upřímně v lásce rozvedeným lidem slouţit. Tragédie rozvodu je příliš velká, abychom ji ignorovali. Naší zkušeností bylo, ţe pod vlivem kristocentrických kázání ve sborech Svobodné presbyterní církve a uprostřed vřelého křesťanského společenství poznalo mnoho rozvedených lidí moc evangelia ku přivodění míru a svobodu od pocitů viny, hanby a lítosti, které aţ příliš často pronásledují ty, kteří utrpěli rozvodem.
39
Slovo úvodem... Evangelium je největší příběh všech dob, a nejlepší na něm je, ţe je naprostou pravdou. I ve světě, který se utápí ve špatných zprávách, je zde stále ještě dobrá zpráva pro kaţdého a všechny, kteří ji přijmou. Přichází s plnou autoritou Všemohoucího Boha a dotýká se jádra nejhlubších potřeb ţivota. Apoštol Pavel v Římanům 1:1 říká, ţe je "oddělený pro evangelium". To je téma, které naleznete v celé této kníţečce. Věříme, ţe vám odpoví na mnoho otázek, které byste mohli o naší denominaci mít. A vyvstanou-li při jejím čtení otázky další, kazatel místního sboru Svobodné presbyterní církve si s vámi rád sedne a bude s vámi o nich diskutovat.
