oddílový časopis Maníků a Plejád skautského střediska Javor

JAVOR oddílový časopis

č. 1 12 / 2014

oddílový časopis Maníků a Plejád skautského střediska Javor

č. 1 – prosinec 2014

1

JAVOR oddílový časopis

č. 1 12 / 2014

Drazí rodiče, Maníci&Plejády a všichni ostatní, právě držíte v rukou první vydání našeho nového oddílového časopisu s názvem "Javor". Název jsme převzali ze střediskového časopisu, který ale v posledních třech letech jedinkrát nevyšel, což nás přivedlo k myšlence obnovit tento projekt v užším kruhu oddílu. V časopise v budoucnu naleznete různé rubriky. Od článků z výprav, které píšou samy děti nebo i my, přes nejrůznější fotky, vtipy až po recepty. V prvním čísle se dočtete vše o výpravách za poslední čtyři měsíce od nás - vedoucích, jednoho dítěte a jedné vedoucí mimo náš oddíl. Také naleznete jeden záznam o schůzce. Další díly se budeme snažit vydávat přibližně po měsíci až dvou, podle toho, jak nám to bude vycházet a kolik zajímavého se stane. První díl se nám trochu zbrzdil, neboť je s tím víc práce, než jsme čekali. Věříme ale, že to přinese svoje ovoce. Proto vám přeji příjemné čtení vašeho oblíbeného občasníku Javor, který pro vás sestavilo vedení Maníků&Plejád (Koumes, Helča, Manka a Delfín) ve spolupráci se "svými" dětmi a Luckou. Časopis je určen především pro rodiče dětí z našeho oddílu, a proto je prosím, aby nám poslali jakékoli poznámky, připomínky nebo přání, abychom časopis přizpůsobili přesně jejich představám. Vše nejlepší do nového roku přeje za vedení Maníků&Plejád, Anna Trnková, Delfín - vůdkyně oddílu (Úvodní foto je z tábora 2014.)

2

JAVOR

č. 1

oddílový časopis

12 / 2014

Schůzky:

Výpravy:

První družinovka Deoxyribonukleovců

Výprava na Hauenštejn

Autor článku: Liška

Tentokrát jsme se rozhodli, že se na naši letošní první společnou výpravu pojedeme podívat na původně středověký hrad na severu Čech, dnes již zámek, který se už několik let rekonstruuje. Vyrazili jsme tedy ve 14:50 od trafiky na Dejvické vlakem z Hlavního nádraží směrem za Ústí nad Labem. Už ve vlaku jsme si povídali o našich letních zážitcích, o novém začátku školního roku a tak dále. Přestoupili jsme v Ostrově nad Ohří a dále pokračovali vlakem do Vojkovic nad Ohří. Tam jsme vystoupili z vlaku, krátce jsme se zorientovali a vyrazili po žluté značce směrem do Stráže nad Ohří. Celý den nám počasí nepřálo. Bylo hodně deštivo, ale to nám nevadilo. Asi po hodině cesty po žluté značce jsme si začali hledat místo na přespání až jsme na druhý pokus našli krásný plácek v listnatém lese. Postavili jsme si přístřešky z celt a začali jsme sbírat dřevo na oheň kvůli uvaření večeře. Díky neustálému dešti rozdělat oheň nebylo jednoduché, ale Delfínovi se to nakonec podařilo a k večeři jsme měli skvělý kuskus se spoustou zeleniny a kořením. Měli jsme naplánovanou ještě večerní hru po lese, ale tu jsme nakonec kvůli dešti odložili na zítřek. Večeřeli jsme a dlouho jsme si ještě povídali u ohně, než jsme postupně začali odpadávat do svých brlohů.

První družinovka Deoxyrybonukleovců byla až 15. 10., protože o čtrnáct dní dříve byli tři členové družinky (z nichž každý měl připravit jednu část programu) nemocní. Hlavní částí programu bylo přiřazování dat a obrázků k názvům státních svátků. Poté se vymýšlel pokřik a na závěr jsme hráli medvěda. Venku jsme vůbec nebili, protože většinu času z naší schůzky pršelo.

12 – 14. Září

/Ze dvou úhlů pohledu – Helča (vedení)/

Probudili jsme se do sice ještě trochu deštivého rána, ale náladu nám zlepšila skvělá snídaně v podobě bábovky a buchet od Anežčiny maminky. S plnými břichy jsme si poté zabalili a vyrazili vstříc dnešnímu cíli, tedy hradu. Šli jsme kolem řeky kolem malých osad, kde jsme poprosili místní o pitnou vodu. Napili jsme se, co hrdlo ráčilo a pokračovali jsme dál skalnaté vrchy, ze kterých byl nádherný výhled na celou Stráž a přilehlé okolí. Krátce po poledni jsme dorazili na hrad, po přivítání se správcem hradu 3

JAVOR

č. 1

oddílový časopis

jsme se si dali sušit mokré celty, ubytovali jsme se a pustili se do vaření obědu, kterým byly naše oblíbené “těstoviny s červenou“. Ostatní si zatím s Delfínem zahráli na schovku ve hradě a hrad si přitom pečlivě prohlédli. Po obědě na nás čekal syn pana správce, který nás vzal na sběr špendlíků jako dobročinnou činnost pro hrad. Po návratu na hrad jsme povečeřeli buřt guláš a po setmění nás u hradní věže navštívil král Artuš. Ten nás požádal, abychom mu pomohli při hledání pokladu, který je na hradě skryt a dokázali tak, že se můžeme stát členy jeho družiny, o které panují rozsáhlé báje. Po půl hodině rozhodování jakou cestou se vydat a po mnoha setkání s příšery všeho druhu se prvnímu šťastlivci Oťkovi podařilo nalézt poklad a čekali jsme na další nálezce. U věže jsme si pak s králem Artušem rozdělili poklad v podobě nových rádcovských zápisníků pro rádce, nové stezky pro členy Maníků a holandských vaflí. Na půdě hradu, kde jsme byli ubytováni, jsme si ještě místo večerníčka zahráli maníky oblíbeného medvěda a vydali jsme se do světa snů o tom, co se tu v historii na hradě stalo. V neděli ráno jsme posnídali na hradním nádvoří, zabalili si, rozloučili se s hradem, který nám patřil celý jeden den a vydali se do Stráže nad Ohří a poté do našich sladkých domovů.

12 / 2014

I. výprava- na Hauenštejn /Ze dvou úhlů pohledu – Uzlík (Maník)/ Výprava zahajující školní rok byla opravdu velkolepá. S oddílem Jsme totiž vyrazili na hrad Hauenštejn poblíž Karlových Varů. V pátek večer jsme Delfín, Helča, Lilek, Oťka, Mikš, Uzlík, Koala, Anežka, Viki a Muffin dorazili do Ostrova. Po nalezení místa k táboření pod celtou začali všichni pomáhat s vařením rýže. A tak se povedlo, že se po desáté hodině začaly rozdávat první porce. Sobotního rána jsme vyrazili na další cestu. Nejprve podél Ohře a po přestávce na povídání, dojídání rýže a hry v Klášterci nad Ohří jsme vyrazili dál do kopce. Hrad nás velice ohromil svou krásou a velikostí. Večer jsme si zahráli velkou hru, ve které jsme objevovali hrad a šli svou životní cestou a čelili četným nástrahám. Na konci hry jsme našli rozpis družin, stezky a sušenky. Dalšího dne jsme dopoledne pomáhali panu kastelánovi sbírat špendlíky. Zároveň jsme si krátili čas povídáním si a blbnutím. Potom jsme se společně vyfotili v pravděpodobně nejlepší místnosti hradu, rytířském sálu s vchodem do zahrady. Poté už jsme nahazovali batohy a vyrazili znovu do Klášterce. Zde jsme měli dost času, protože jsme mysleli, že vlak jede dříve. Nikomu to ale po namáhavé cestě nevadilo, a tak jsme si zahráli nějaké hry a odpočívali jsme. Vlak RegioShark nás všechny ohromil svým luxusem a vybaveností, takže jsme jen neradi přesedali do normálního rychlíku. 4

JAVOR

č. 1

oddílový časopis

12 / 2014

Myslím, že jsme si všichni výpravu užili a věřím, že tolik lidí bude jezdit na výpravy často. Díky všem účastníkům za povedenou výpravu! Foto: Facebook (Hauenštejn- Horní hrad) (Uzlík, kronikář družiny PRAŽUM, pro časopis Javor)

Lužické hory

3. – 5. Října

Autor článku: Delfín 3. 10. bylo krásné podzimní odpoledne, meteorologové hlásili slunečný víkend a my jsme ho nechtěli promarnit v Praze. Na sraz jsem dorazila jako poslední, ale to jsem v tu chvíli ještě netušila. Tam už na mě čekali Manka, Elza, RZ a Adam a my jsme ještě asi 10 minut naivně čekali, že dorazí někdo další. Nedorazil… Dalším nemilým překvapením byl plně obsazený autobus, kterým jsme chtěli jet a dlouhá fronta lidí před námi. Díky našemu malému počtu nás ale vzal řidič hned druhého autobusu. Po příjezdu do Nového Boru jsme neotáleli a vyrazili jsme na cestu, a protože se brzy setmělo, povídali jsme si strašidelné historky. Kousek pod Klíčem jsme našli krásné místečko na spaní, kde jsme se strašně přejedli a s plnými žaludky jsme spokojeně usnuli s hvězdným nebem nad hlavou. Po vydatné snídani jsme vystoupali až na Klíč, kde se nám naskytl nádherný pohled do okolního kraje. Sluncem zalité pole a louky, vesničky i města, nádherné listnaté lesy,… Nemohli jsme se vynadívat! Cesta z Klíče dolů byla rozhodně rychlejší než ta nahoru, tak jsme seběhli několik desítek výškových metrů, vzali si batohy, které jsme předtím ukryli do křoví a vyrazili jsme dál. Kromě jiného nás ten den čekal ještě výstup na kopec Javor, který jsme prostě nemohli vynechat. Ne, že by z něj byl hezký výhled nebo se na něj lehce lezlo, ale… Javor! Noc jsme strávili opět bez přístřechů obklopeni fialovými houbami a různým jídlem,

kterého jsme měli asi pro osm osob. V neděli už jsme mířili do České Kamenice, ale cestou jsme chtěli ještě vylézt na Studenec a rozhlédnout se z rozhledny po okolí. Když jsme po úmorném stoupání po kamenné m poli vylezli na Studenec, po rozhledně nebylo ani vidu ani slechu. Usoudili jsme, že ji asi zbourali a dali jsme si oběd. Po něm jsme se zeptali a zjistili jsme, že rozhledna byla asi 50 metrů od nás. Z vrchu byl parádní výhled na… koruny stromů. S Klíčem se to zkrátka nedá srovnat! Když jsme ale slezli z rozhledny, zjistili jsme, že máme asi hodinu na šest kilometrů. Krom toho si RZtka stěžoval na bolavou kyčel, Adam upadl na koleno a já jsem špatně došlápla na kotník. Jsme prostě šikovní! Ale zvládli jsme to! Naštěstí stavěl vlak i o zastávku dřív, která od nás byla asi čtyři kilometry, a to jsme s rezervou došli :). Doufám, že nás příště pojede víc! Kde jinde si člověk užije tolik zábavy?!

Výprava za Listinami

17. – 18. Října

Autor článku: Manka Zatímco jsme seděly ve vlaku směrem do Řevnic a povídaly si o tom, co nás o víkendu čeká, zaujal nás článek v novinách. Psalo se v něm o nějaké záhadné Kytce, která měla snad vyhynout a také o tom, že jestli vyhyne, bude to znamenat velkou katastrofu. Hned jsme se rozhodly, že ji zachráníme. Ale jak? 5

JAVOR oddílový časopis

Záchranný tým, složený z Kukly, Elsy, Lišky a Židle (pod dohledem Manky a Delfína), se do toho okamžitě pustil. Díky souřadnicím jsme našly starý dům, kde přebýval profesor, který se snažil rozluštit záhadu mizení Kytek. Profesora jsme nenašly, ale vhodný dům na přespání ano. Byl velký starý a strašidelný, ale nakonec jsme se v něm docela zabydlely. Podle stop a zpráv jsme zjistily, že se profesor asi zbláznil. Nechal nám také záhadný dopis, který jsme mohly otevřít až večer. A tak jsme do té doby hrály hry, vařily večeři, dělaly těsto na Jidášky (ze kterých potom – dále v textu vznikl nápis Plejády) a hlavně jsme si smaltovaly svoje vlastní lžíce. Od teď už si je nikdy s nikým nespleteme!

Po velmi vydatné a chutné večeři se nám ven do tmy už moc nechtělo. Ale profesorův dopis nám přikazoval, že máme jít do skleníku. Byla chladno a šero a vůbec bylo dost strašidelně. A strašení na sebe nenechalo dlouho čekat, protože když jsme otevřely dveře skleníku, vyděsil nás šílený profesor, který nás chvíli vyháněl ven a chvíli zval dovnitř. Naštěstí se upokojil, když jsme mu ukázaly naší teorii o tom, co a proč se kytce stalo. Jinak opravdu nevím, co bychom s tím šílencem dělaly. Dál už se seběhlo všechno rychle. Profesor si vzpomněl, kde je poslední Kytka schovaná a poslal nás za ní. Po bílém vlákně jsme se propletly skrz velikou zahradu, až jsme došly k malému temnému křovisku, kde byla Kytka, vysílená a zničená. Podařilo se nám ji ale

č. 1 12 / 2014

vysvobodit. Tím Nejvyšším a nejkrásnějším, co vůbec na světě je. (Schválně jestli přijdeš na to, co to je?) Zachránili jsme tedy Kytku a tak i svět. Ale čekal nás ještě jeden úkol. Před tím, než jsme se všechny zachumlaly do spacáků ve velkém pokoji, udělaly jsme ještě z těsta nápis Plejády 30 (na oslavu 30 let našeho oddílu) a také naší snídani. A pak už honem spát. Kytka nás na další úkol nenechala dlouho čekat, a tak jsme hned ráno na jednom z jejích listů nalezly zadání, které ale znělo velmi záhadně a tak jsme se radši vydaly na cestu. Jen s malými batůžky se nám krásnou podzimní krajinou kráčelo jakoby nic. Vyběhly jsme na kopec, kde jsme se posilnily sušenkami a pokračovaly jsme směrem k Listinám, které byly cílem našeho výletu. Všechno kolem zářilo podzimem, barevným listím a sluníčkem. Ani jsme se nenadály a byl před námi další úkol. Vysvobodit Lvíčata z Omámení (které před tím hubilo Kytku). Potíž byla v tom, že o tom nevěděly a tak jsme je musely přemoct bojem. Nasadily jsme tedy odvážně na čelo své zbraně a vyrazily jsme do pole. Plížení, schovávání a vybíjení nebralo konce, dokud se situace konečně neobrátila a my jsme získaly Listiny a tak vysvobodily naše malé kamarádky. Vítězství jsme oslavily maršmelounovou hostinou. Nyní přišel na řadu hlavní cíl našeho výletu. Najít listiny a poté společně uložit další jednu za uplynulý rok. A protože bylo 30tileté výročí oddílu, každý oddíl (Lvíčata (budoucí Plejády), Plejády a Medvědi (odrostlé Plejády)) si připravily krátkou scénku ze svojí činnosti. Poté Kukla přečetla svou velmi krásnou letošní Listinu. Když dočetla, začalo se už sluníčko klonit k západu a nastal čas jít. Všichni jsme se na listinu podepsaly a vyrazily jsme do Mníšku na autobus. Doslova vyrazily, protože jsme měly málo času a dlouhou cestu před sebou. Statečně jsme ji 6

JAVOR

č. 1

oddílový časopis

12 / 2014

ale zvládly a autobus jsme těsně stihly. Uf! Cestou do Prahy už jsme jen snily o našich postelích a dojídaly všechny sušenky, které jsme v batůžkách objevily. Na rozloučenou jsme si ještě, jako vzpomínku, rozdaly náš nápis: „Plejády 30“ (nebo Plejódy? ;)).

Noční rozhovor

14. – 17. Listopadu

/Ze dvou úhlů pohledu – Manka (vedení Maníků&Plejád)/ „Fňuk, fňuk…“ Ozývalo se potichu ze stolu v pravém koutě. A znovu a zas o trochu hlasitěji. „Co to tam fňuká?“ zavolalo po chvíli stvoření ze stolu pod oknem. „Jsem po dnešku moc unavený a chtěl bych spát!“ dodalo o něco méně přívětivě. Věc na stole v koutě se polekala a honem se snažila fňukat o něco tišeji. Druhému stvoření ale nic neušlo a za chvíli se k němu přidali i ostatní. Jeden pod tím prvním na stole pod oknem a druhý hned pod nimi pod stolem. „Nech nás spát! Měli jsme dnes perný den!“ volali všichni nabručeně. Té věci v rohu ale nebylo pomoci. Naštěstí se z úplně opačného konce místnosti ozvalo tiché a konejšivé: „A copak se ti vlastně stalo, že jsi tak nešťastné?“ A ufňukánek hned odpověděl: „Mám polámané křídlo. Byl jsem krásný barevný drak, ale neuměl jsem létat a za jeden den svého života jsem se stihl poranit tak, že už asi nikdy nevzletím…. fňuk. Jsem největší nešika ze všech.“ „I to bych se na to podíval,“ snažil se ho utěšit tichý hlásek, „Nikomu z nás to přece nelétalo. Jsme draci spíš pro krásu než pro létání. Ale dobře vím, že jsme se všichni moc snažili.“

rádi slyšeli, protože byli také polámaní a smutní z toho, že se dnes neodlepili od země dál, než na pár metrů. „Ale že nám to spolu na tom poli slušelo!“ ozval se najednou drak na stole pod oknem a ostatní se hned přidali: „A jak nás děti krásně vymalovaly!“ řekl drak pod stolem. „A co o nás řekly všechno krásného!“ pochvaloval si další a hned všem bylo veseleji. Tma se už ve velkém Lokále nezdála tak temná a polámaná křídla už tolik nebolela. Najednou všichni vzpomínali na to, jak moc krásný den dnes prožili a všichni z toho také rázem usnuli. Tomu nejpolámanějšímu ze všech, dráčkovi na stole v koutě, se zdál moc zvláštní sen. Zaslechl přes den, co si děti povídají a teď se mu vše vracelo v živých obrazech. Jak prý přijely skoro až potmě a cestou si hráli na holoubky. Ó, proběhla mu hlavou myšlenka, to vám musí být skvělé, hrát si na holoubka… Jak spaly na půdě. A představoval si, jak to na takové půdě asi vypadá. Snil také o velkém výletě, který děti ušly včera. Prý došly až na Hrádek a dokonce i na nějakou velikou horu. Jak ona se jen jmenovala… Lipská? Ano tak! A dokonce se mu zdálo i o velké hře, která se udála toho odpoledne na zahradě. O pošťácích… hm… to musela být ale zajímavá hra. Pak se mu všechno, co děti ještě zažily, smotalo dohromady, protože toho bylo tolik a tolik. Nejdéle se mu zdálo o tom odpoledni na louce, jak poprvé na chvilku vzlétl. Bylo to tak krásné. Bylo to od nich hezké, že mě udělaly. A ještě než upadl do hlubokého spánku, posteskl si: To by bylo ale hezké být klukem nebo holkou a zažít to co oni. A pak už nebylo slyšet nic než jen pravidelné papírové oddechování. Všichni draci už tvrdě spali.

Ostatní stvoření v místnosti, teď už víme, že to byli draci, poslouchali tiše jako pěna, zatímco se tmou nesl tento utěšující rozhovor. I oni to 7

JAVOR

č. 1

oddílový časopis

12 / 2014

trpělivost a schopnost udeřit okamžiku, což se hodilo další den.

Granátka 2014 vol. 2 /Ze dvou úhlů pohledu – Lucka (vedení Lvíčat)/ V půlce listopadu se podruhé v tomto roce konala naše tradiční výprava do Českého Středohoří do zájezdního hostince Granátka. A kdo by si myslel, že podruhé za rok bude tato všemi milovaná destinace vyšťavená tak by se hluboce mýlil. Maníci i Lvíčata zakusili, jak náročné je býti poštovním panáčkem na území České Republiky. Již v pátek večer byli nemilosrdně rozděleni do různých firem zabývajících se doručováním zásilek, a takto rozřazeni zůstali až do konce výpravy. Po vyslechnutí pověsti o Libuši a Přemyslu Oráčovi z úst senilní babičky se konečně dostalo na večeři, při níž se diskutovalo, o kolik je lepší neposlouchat ústní lidovou slovesnost a raději vše zaznamenat na papír. To jim také potvrdil hlavní pošťák, který je celým procesem tvorby a řízení poštovní firmy provázel. V sobotu se pošťáčci rozdělili na Lvíčata a Maníky a obě skupinky se vydaly pořádně naposilovat své pošťácké nožky na celodenním výletu. Lvíčata šla tradičně lehkým tempem před Hrádek a okolí, Maníci jako tvrdí skauti zvolili náročnější trasu. Po vydatné večeři hodné šampionů se pocvičily mozky pošťáčků při hraní deskových her. Touto nenásilnou formou bylo procvičeno strategické uvažování,

v pravém

Maníci a Lvíčata v neděli konstruovali draky, které by v budoucnu mohly nahradit všemi nenáviděné drony při doručování zásilek na krátké vzdálenosti. Lvíčata vsadila na jistotu a zkonstruovala několik papírových draků klasického tvaru (kosočtverec s ocáskem), kterým dodali originality pomocí různorodé výzdoby. Maníci na to šli odvážněji a vyrobili několik prototypů větších draků s vyšší nosností. Bohužel při testovacích letech se ani jeden neosvědčil kromě draka zkonstruovaného firmou Mikeš s.r.o., který uletěl několik metrů, což stejně nebylo dost, aby drak prošel normami Evropské Unie. Po obědě následoval hlavní boj. Jelikož Česká pošta se po několika skandálech stáhla z České Republiky, byla najednou velká poptávka po náhradníkovi. Firmy v tomto uviděly šanci na upevnění pozic na českém trhu a po možnosti skočily jako lev po antilopím krčku. Boj byl litý, fyzicky i psychicky náročný. Obsadit velké území, vybudovat pošťáckou síť a vydobýt bodový zisk chtělo firmu plnou zkušených atletů, stratégů a vykuků. Z boje vyšli jako vítězové –„firma Hobit a spol.“. Všichni byli velice vyčerpání, a proto po večeři většina účastníků odešla rovnou spát, jen několik otrlých si zahrálo obíhačku. V pondělí si firmy vylepšovaly svůj image v očích veřejnosti. Pomohly s úklidem, pracovaly na zahradě, a aby bylo taky trochu legrace, zahrála se tradiční schovávaná. Poté již bylo nutno se s naší milovanou Granátkou rozloučit a odjet na ústředí do Prahy. Výprava to byla velmi povedená a člověk by si vůbec díky skvělému slunečnému počasí neuvědomil, že je půlka listopadu. Všichni se těšíme, co nám přinese další ročník .

8

JAVOR

č. 1

oddílový časopis

Vánoční výprava

12 / 2014

12. – 14. Prosince

Autor článku: Delfín „Nás tu ale je!“ Vydechla jsem nadšením, když jsem přišla s obří taškou plnou jídla na Dejvickou. A opravdu. Sešlo se nás tu 15! Po tvrdém boji jsme se všichni nacpali do autobusu a vyrazili jsme směr Litvínov! Nebo mám spíš říct směr Divoká Šárka? Po 15 minutách jízdy jsme totiž nabourali a přes hodinu jsme na Divoké Šárce čekali na policii a sepsání škod. V Litvínově nám samozřejmě ujel přípoj, takže jsme strávili dvě hodiny v místní, velmi příjemné, hospůdce (děti vám jistě vše barvitě vylíčily) a po příjezdu na chatu v Brandově jsme šli okamžitě spát – není divu, byla už půlnoc. Celý večer a vlastně celý zbytek výpravy nás provázel velmi typický hospodský zápach, takže jsme museli vypadat hodně podivně. V sobotu jsme absolvovali krátký výlet na blízký vrcholek, na kterém jsme viděli sníh! Jinde po něm totiž nebylo ani vidu ani slechu. Odpoledne jsme se věnovali divadlu – hráli jsme scénky, ve kterých jsme předváděli mezinárodní Vánoce -, výtvarnu – vyráběli jsme krásné Vánoční dárky – i vaření. Každá družinka upekla skvěle chutnající a někdy prapodivně vypadající cukroví, které jsme všichni s chutí ochutnali, a bylo nám líto, že je ho tak málo. Zjistili jsme ale zajímavou věc a to, že remoska je nepostradatelná součást každé kuchyně. Nechybělo ani povídání o vánočních tradicích spojené s pouštěním lodiček ze skořápek. V neděli jsme po snídani zkusili štěstí při loupání slupek z jablek, ze kterých jsme potom vyčítali první písmena našich nastávajících. U mnohých jsme si nebyli jistí, ale například Kukle vyšel její nastávající velmi jednoznačně. Samozřejmě to takhle veřejně neprozradíme, aby se nezalekli ;). Šťastné a veselé

9