ODAN. Fotografie. v archeologické památkové péči OBRAZOVÁ DOKUMENTACE ARCHEOLOGICKÝCH NALEZIŠŤ. Mgr. Pavel Stabrava Mgr. Petr Vachůt Mgr

ODAN OBRAZOVÁ DOKUMENTACE ARCHEOLOGICKÝCH NALEZIŠŤ

Fotografie v archeologické památkové péči

Mgr. Pavel Stabrava Mgr. Petr Vachůt Mgr. Pavel Vavřín

Brno – Opava 2003

Obsah 1. Úvod............................................................................. 3 2. Podmínky fotografování a kompozice ...................... 4 2.1. Kompozice ........................................................................................................... 4 2.2. Jak na různé typy lokalit...................................................................................... 9 2.2.1. Lokality bez terénních příznaků .................................................................. 9 2.2.2. Lokality s dochovanými terénními příznaky (povrchovými strukturami) .. 9 2.2.3. Architektura (kostely, hrady, tvrze apod.).................................................. 11 2.3. Kdy fotit ............................................................................................................. 12 2.3.1. Roční doba.................................................................................................. 12 2.3.2. Denní doba.................................................................................................. 12 2.3.3. Počasí.......................................................................................................... 13

3. Technika snímání ..................................................... 14 3.1. Fotografické přístroje – „Čím fotit?„ ............................................................... 14 3.1.1. Těla kinofilmových zrcadlovek.................................................................. 14 3.1.2. Objektivy .................................................................................................... 14 3.2. Fotografické příslušenství ................................................................................. 18 3.2.1. Stativ........................................................................................................... 18 3.2.2. Fotografické filtry....................................................................................... 18 3.2.3. Ostatní příslušenství ................................................................................... 21 3.3. Fotografické materiály – „Na co fotit?„........................................................... 23 3.3.1. Negativní barevné materiály....................................................................... 23 3.3.2. Negativní černobílé materiály .................................................................... 23 3.3.3. Inverzní barevné materiály ......................................................................... 24 3.4. Skladování a archivace fotografických materiálů............................................. 26 3.4.1. Skladování .................................................................................................. 26 3.4.2. Evidence materiálu ..................................................................................... 26 3.5. Digitální fotoaparáty ......................................................................................... 27

4. Letecká dokumentace archeologických lokalit...... 29 4.1. Pozemní fáze – přípravy na leteckou dokumentaci. .......................................... 29 4.2. Letová fáze – vlastní dokumentace. ................................................................... 32

5. Závěr.......................................................................... 35 Obrazové přílohy.......................................................... 36

2

1. Úvod Obrazová dokumentace archeologických nalezišť představuje jeden ze základních pilířů současné praxe archeologické památkové péče a procesu archeologického poznání. Obrazové záznamy zachycující aktuální vzhled lokality se jeví jako jedinečné a nenahraditelné prameny, které umožní zachovat informace o prostorovém kontextu zaniklých nebo silně pozměněných archeologických lokalit. Zatímco obrazové záznamy se staly běžnou součástí dokumentace destruktivních terénních výzkumů, není dodnes běžné systematické pořizování rozsáhlejších souborů obrazových záznamů doposud známých území s archeologickými nálezy. Předkládaná metodika se snaží sumarizovat zkušenosti z projektu ODAN (Obrazová dokumentace archeologických nalezišť), který řešil možnosti pořizování nových obrazových záznamů a shromažďování údajů o již vytvořených obrazových záznamech archeologických lokalit v návaznosti na komplexní informační systémy evidence území s archeologickými nálezy (zejména SAS ČR). V úvodu je nezbytné si ujasnit základní pojem obrazový záznam (dále OZ). Tímto výrazem rozumíme zejména fotografie a videozáznamy v celé šíři jejich formátů či nosných médií. Dalším úkolem je vymezit záběr metodického pokynu – jak už bylo naznačeno v předchozím odstavci, v projektu ODAN byl rozpracován způsob dokumentování archeologických lokalit jako celku a nebyl tedy řešen způsob pořizování OZ při terénních archeologických výzkumech, tzn. obrazová dokumentace jednotlivých prozkoumaných ploch, objektů atd. Celá metodika není (ani nemůže být) manuálem zachycujícím všechna úskalí fotografické praxe; soustředili jsme se zejména na základní přehled teorie kompozice OZ, popsání praktických zkušeností získaných při pořizování OZ v různých podmínkách a seznámení s nejběžněji používanou fotografickou technikou.

3

2. Podmínky fotografování a kompozice V této kapitole jsou shrnuty jednak obecné zásady (komponování různých typů snímků, roční a denní doba, počasí, fotografické stanoviště) a dále jsou popsána specifika fotografování různých typových lokalit (rovinné lokality, hradiska, tvrziště, kostely etc.).

2.1. Kompozice O fotografické kompozici existuje nepřeberné množství literatury. Jakkoliv nelze ani u dokumentační fotografie pro potřeby archeologie pominout estetické hledisko, hlavní principy budou poněkud odlišné. V první řadě půjde o přehledně podanou informaci o archeologickém nalezišti či objektu s ním souvisejícím. Důležité je přinést informaci o tom, jak toto naleziště vypadá, jak je velké, jaké je jeho umístění v terénu, jak je vnitřně členěno, jaké jsou jeho vazby na okolní prostředí – je potřeba mít vždy na paměti, že vazby archeologického naleziště na okolní prostředí (ať už je toto prostředí přírodním nebo urbanizovaným prostorem) jsou specifickým informačním zdrojem, který by neměl být úmyslně potlačován. Komponování dokumentační fotografie se pochopitelně odvíjí zejména od typu zobrazovaného naleziště (viz dále přehled). Je pochopitelné, že jiný přístup bude vyžadovat prostý krajinářský záběr prehistorického sídliště bez dochovaných povrchových stop, než snímek složitě strukturované hradní zříceniny, či v hustém lese ukrytých reliktů zaniklé středověké osady, tvrziště nebo mohylníku. Je možné stanovit několik základních typů záběrů: A. celkový pohled na archeologickou lokalitu, pokud možno z optimálního stanoviště – to je takové stanoviště, ze kterého jsou viditelné všechny důležité prvky jeho struktury a rovněž by měly být patrné vazby naleziště k okolí. Aby bylo možné zachytit lokalitu v kontextu okolní krajiny, popř. reliéf terénu, tak je v naprosté většině případů nutno vyhledat vyvýšené stanoviště, nejlépe několik set metrů od samotné lokality. Nejlepších výsledků zpravidla dosáhneme, pokud úhel, který svírá osa fotoaparátu s vodorovnou rovinou, je v rozmezí 5-10º.

Obr.1-2. Příklady snímků exponovaných z optimálního stanoviště. další příklady U některých lokalit (zejména ve více zvlněné krajině) postačí i menší nadhled (ostřejší úhel osy fotoaparátu k vodorovné rovině) a to zejména v případech, kdy fotografujeme z protisvahu.

4

Obr. 5-6 Příklady snímků exponovaných z optimálního stanoviště v protisvahu. Protože jen u relativně malého počtu archeologických lokalit lze dosáhnout optimálního stanoviště, je často vhodné pořídit více záběrů z různých stanovišť, dokud kombinace snímků neposkytne potřebný stupeň dokumentárnosti. Více různých úhlů pohledu je potřebné využívat zejména u složitě strukturovaných lokalit. Nejsnazší metodou pro nalezení optimálního stanoviště je s pomocí podrobné mapy1 vyhledat vhodný kopec poblíž dokumentované lokality, samozřejmě tak, aby na výsledném snímku nepřekážel jiný kopec nebo vysoká vegetace (např. alej stromů). Obtížně řešitelná je situace v rozsáhlých rovinatých oblastech. Krajním řešením je použití stožárů vedení vysokého napětí, stožárů osvětlení u železničních stanic, blízkých budov etc. Pro případ, že se v oblasti nenacházejí žádná vhodná vyvýšená stanoviště nebo stanoviště dostupná mají jen nepatrné převýšení nad fotografovanou lokalitou, platí pravidlo, že každý výškový metr, který získáme, zlepší dokumentační schopnost výsledného snímku2 – obr. 7a - 8b. Ovšem i přílišné převýšení může hodnotě OZ uškodit. Za optimální je nutno považovat převýšení 30-200 m nad lokalitou v závislosti na vzdálenosti od ní (viz výše o úhlu osy fotoaparátu) a profilaci terénu. Přílišný nadhled (příliš tupý úhel fotografování vzhledem k vodorovné rovině) může vést k horší čitelnosti terénu a obtížím při identifikaci lokality v nezvykle zobrazené krajině (zejména pro osobu, která nemá s podobnými snímky zkušenosti). Takových případů je ale v praxi poměrně málo – obr. 9-10. Důležitá je i vhodná vzdálenost od lokality. Za optimální považujeme vzdálenost 200600 m podle velikosti plochy lokality a celkových poměrů v krajině. Znovu opakujeme, že je vhodné (pokud to okolnosti jen trochu dovolují), pořídit více záběrů z různých světových stran. Zejména tam, kde nelze dosáhnout optimálního stanoviště (což je ve většině případů), kombinace více úhlů pohledu výrazně zvyšuje dokumentační možnosti. Také je nanejvýš vhodné do OZ zakomponovat i charakteristické krajinné prvky (zejména stavby – včetně komunikací), jinak může snadno vzniknout obtížně identifikovatelný OZ. Je vhodné se vyvarovat zejména následujících chyb: - příliš velká vzdálenost od lokality, která nutí k použití silných teleobjektivů a tím k naprostému "zploštění" perspektivy výsledného OZ. Za maximální ohniskovou vzdálenost, kterou lze pro daný účel ještě použít je 200 mm pro detail lokality a 120150 mm pro celkový záběr v kontextu krajiny. Optimum je 503 mm. 1

Nejlépe se pro daný účel jeví mapové listy základního mapování ČR v měřítku 1:10 000. Pomoci může i střecha automobilu – pozor na možné poškození! 3 Všechny hodnoty ohniskové vzdálenosti jsou uváděny pro kinofilm. 2

5

Obr. 11-12. Příklady zploštění perspektivy. - fotografování při velké oblačnosti, které vede k obtížné čitelnosti reliéfu terénu – obr. 13a-b - fotografování v pravé poledne za slunečného dne (v létě; na jaře a na podzim slunce v našich zeměpisných šířkách není nikdy příliš vysoko), protože světlo je v tuto dobu příliš „tvrdé“ a na snímcích se špatně prokreslují i jen mírně zastíněné partie. V osvětlených plochách pak je na maximum potlačena plasticita terénu, protože drobné terénní nerovnosti nevytvářejí stíny. - fotografování v protisvětle, které také vede k obtížné čitelnosti reliéfu terénu a navíc představuje riziko vzniku vnitřních odrazů v objektivu, které se projevují světlými skvrnami na snímku

Obr. 14-15. Příklady snímků pořízených v protisvětle. - fotografovat krajinu bez jakýchkoliv orientačních bodů. Pokud to terén dovolí, je potřeba zachytit současně k lokalitou i orientační bod (stačí alespoň pozemní komunikace), který umožní pozdější identifikaci a vztažení k podrobným mapám obr. 16 Vzhledem k rozlišovací schopnosti nejčastěji používaného kinofilmu je vhodné pořizovat vždy dva snímky ze stejného stanoviště: jeden, který zachycuje lokalitu v kontextu okolní krajiny a samotná plocha lokality v takovém případě zabírá třeba jen 20-30 % plochy snímku, případně (pokud jde o lokalitu o velmi malé ploše) vypadá na výsledném snímku jen jako bod a druhý, který zachycuje především lokalitu samotnou a ta pak představuje cca 6080 % plochy snímku. Pokud se na celkovém záběru vyskytuje více lokalit, můžeme pořídit detail každé z nich.

6

Obr. 18a-b. Příklad celkového záběru lokality s okolím a detailnější záběr na plochu lokality. další příklady Výše naznačené poznatky vedou logicky k úvahám o použití leteckého snímkování. Hlavní překážkou v této oblasti je obtížná dosažitelnost dostatečné nízké hladiny letu. To vede k tomu, že letecké snímky nemusejí být vždy lepší než snímky pořízené ze země, pokud bylo dosaženo optimálního stanoviště.

Obr. 19a-b. Táž lokalita na pozemní a letecké fotografii. další příklady (obr. 20a-b; 25a-d) V případech, kdy fotografování ze země nesplňuje ani základní požadavky, je letecká fotografie jediným prostředkem k dosažení uspokojivých výsledků (k letecké fotografii viz dále). B. dílčí celek – zachycuje pouze část z lokality (významné pouze u strukturovaných lokalit a architektury – např. akropole pravěkého hradiska) C. detail – významné pouze u lokalit s dochovanými terénními příznaky (povrchová stopa usedlosti v zaniklé středověké osadě, tvar hradebního příkopu, val hradiště, část městské fortifikace apod.) – obr. 21. Na kompozici je nutné myslet ještě před započetím vlastního pořizování OZ. Čas a dobu záběru je nutné plánovat. Není totiž vůbec jedno, zda je snímek pořizován za ranního oparu, poledního letního úpalu či za pozdního odpoledne v zasněžené krajině. Každý jednotlivý typ archeologické lokality vyžaduje specifický přístup. Důležitou roli hraje její umístění v terénu, vegetační kryt na ní samé či v jejím okolí nebo poloha vůči 7

světovým stranám – to je velmi důležité s ohledem na pozici slunce jakožto světelného zdroje v exteriéru a tím i orientaci stínů. Stín má v dokumentační fotografii jak kladný, tak i záporný účinek. Kladný zejména tehdy, když potřebujeme zdůraznit plasticitu objektu, záporný, když pohltí jeho detaily, čímž sníží informativní a někdy též estetickou hodnotu záběru. Přímé letní světlo je tvrdé, snímky pořízené v něm jsou kontrastní, s ostrými přechody mezi osvětlenými a zastíněnými plochami, které bývají málo prokreslené. Proto někdy potřebujeme světlo rozptýlené (tzv. "měkké" – např. při fotografování v lese), které sníží kontrast a tak "zprůhlední" stíny – v tom případě musíme vyčkat na oblačnost. Nemusí být zrovna úplně zataženo, stačí mrak, který na několik minut překryje sluneční kotouč.

8

2.2. Jak na různé typy lokalit Pro potřeby obrazové dokumentace jsou jednotlivé "klasické" typy archeologických lokalit rozděleny na několik skupin, pro které lze stanovit podobnou metodiku práce. Lze rozlišit tři hlavní skupiny lokalit: - lokality bez terénních příznaků – vzor "pole" – tedy různá nížinná sídliště, plochá pohřebiště, etc. - lokality s terénními příznaky – tvrziště, mohylníky, hradiště s valy etc. - architektura – kostely, tvrze, hrady etc.

2.2.1. Lokality bez terénních příznaků Tato skupina v sobě spojuje několik typů lokalit, které se z čistě archeologického hlediska dost odlišují. Jde o většinu sídlišť (nížinná i výšinná sídliště), plochých pohřebišť, dokladů osídlení (sběry) či místa ojedinělých nálezů, etc. Tomuto typu je nutno věnovat zvýšenou pozornost, protože jde o drtivou většinu dokumentovaných lokalit. Z metodického hlediska jde ve většině případů těchto lokalit o zdánlivě nejméně náročné obrazové záznamy. Ve skutečnosti bývá zpravidla poměrně náročné splnit výše uvedené požadavky a to z důvodu nedostatku vhodných stanovišť pro pořízení OZ. Tyto lokality nelze dokumentovat jinak než jako velké celky a proto je potřeba výběru stanoviště věnovat maximální pozornost. Vyhledávání vyvýšené polohy je obvykle klíčovým úkolem. Velmi důležité je také do kompozice snímku zahrnout vhodné orientační body. V opačném případě by pouhé záběry polních tratí či jiných omezených výseků krajiny postrádaly informační hodnotu a byly lehce vzájemně zaměnitelné. Nadhled je zapotřebí i v případě, kdy samotná lokalita tvoří krajinnou dominantu (hradiska, výšinná sídliště). Zde lze ovšem pořídit i snímek ze stanoviště níže položeného a tím dokumentovat převýšení lokality nad úroveň okolního terénu – obr. 22. Obtížným úkolem je dokumentace lokalit na místě vytěžených dobývacích prostorů hornin či nerostů. Jde zpravidla o jámy různých tvarů a rozměrů, které nelze často odpovídajícím způsobem dokumentovat ani při použití extrémně širokoúhlých objektivů – obr. 23. Pak je vhodné pořídit snímek tak, aby zachycoval alespoň část stěn odtěženého prostoru – obr. 24. Specifickým případem jsou pravěká sídliště vyskytující se v intravilánech sídel současných. V tomto případě je vhodné nasnímat část ulice či blok domů nebo jiné místo, na kterém byly zachyceny stopy pravěkého či časně historického osídlení.

2.2.2. Lokality s dochovanými terénními příznaky (povrchovými strukturami) U těchto lokalit můžeme zpravidla využít nejméně dvou základních druhů záběrů, tj. celek a detail. Někdy je účelné samostatně zdokumentovat i tzv. dílčí celek (viz výše). Pro celkové záběry platí totéž jako pro lokality bez terénních příznaků. Jako detaily snímáme takové struktury, které jsou pro daný typ lokality charakteristické a které blíže osvětlují její jednotlivé funkce. U multifunkčních lokalit pořizujeme detailů více. Vedle povrchových struktur výrazných a v terénu dobře viditelných se však vyskytují i takové, které jsou na samé hranici rozlišitelnosti. Typickým příkladem bývají denudované náspy mohyl, půdorysy staveb v ZSV, plužiny, sejpy aj. Právě u těchto lokalit je velmi důležitá plánovitá příprava k jejich obrazové dokumentaci a volba optimálních podmínek. 9

U málo v terénu zřetelných objektů můžeme s úspěchem využít světelných podmínek zdůrazňujících jejich plasticitu. Fotografujeme tedy co nejdříve po ranním východu slunce, kdy jsou vrhané stíny nejvýraznější nebo při západu slunce, kdy je situace analogická. Hradiska Některé charakteristiky těchto lokalit jsou podobné jako u tvrzišť – hradiska se často nacházejí v lese, kde je celkové zachycení terénních příznaků téměř vyloučeno. Jako příklad předkládáme několik pozemních fotografií v kontrastu se stejnou lokalitou dokumentovanou letecky. Je zde názorně demonstrováno, že běžné fotografie nevypovídají o celku ani zlomek toho, co jediná letecká fotografie.

Obr. 25a-d. Táž lokalita na pozemní a letecké fotografii Tvrziště Zde je zpravidla problémem, že nelze získat dostatečný odstup – tvrziště jsou většinou situována v zástavbě nebo v lese – obr. 26. Na snímku pak lze tak nanejvýš rozlišit val nebo plochu tvrziště. Pokud je navíc samotná plocha tvrziště porostlá vegetací, nemusí mít OZ žádnou dokumentační hodnotu – obr. 27. I zde je nutné uvažovat o zásadním významu letecké fotografie – v případě poměrně malého útvaru, jakým je tvrziště, je ale ještě znásoben problém s dostatečně nízkou výškou letu. Mohylníky Platí to, co bylo uvedeno o málo zřetelných objektech. Mohylové náspy je výhodné fotografovat co nejdříve po ranním východu slunce, kdy jsou jednotlivými náspy vržené stíny nejvýraznější. Analogická situace nastává při západu slunce. Protože nejčastěji nacházíme

10

dochované mohyly či celé mohylníky v lesních porostech, je vhodné (jedná-li se o porosty listnaté) vyčkat s jejich dokumentací na podzimní či zimní období, kdy je celá lokalita přehlednější a panují zde lepší světelné podmínky. Výhodné může být fotografování málo zřetelných náspů či prohlubní v počínajícím předjaří, kdy zbytky sněhu na severních stranách náspů či stěn prohlubní rovněž zdůrazňují plasticitu terénu.

2.2.3. Architektura (kostely, hrady, tvrze apod.) Fotografování architektury je zásadním způsobem ovlivněno skutečností, že sama většinou stojí v zástavbě, která znemožňuje dostatečný odstup od fotografovaného objektu. Je nutno používat širokoúhlých až ultraširokoúhlých objektivů, a to nezbytně vede ke značné deformaci perspektivy výsledného snímku, ve skutečnosti paralelní linie stavby se sbíhají a stavba „padá dozadu“ – obr. 28. Je proto nanejvýš vhodné používat speciálních objektivů, které umožňují vysunutí mimo běžnou optickou osu tak, aby nedocházelo ke zkreslení vertikálních linií. Tyto speciální objektivy umožňující tzv. „restituci linií“ ovšem rozhodně nejsou běžnou výbavou většiny archeologických pracovišť a práce s nimi vyžaduje zkušeného fotografa. Výhodná je tzv. nárožní perspektiva, tj. snímáme objekt tak, abychom zachytili nejen průčelí budovy, ale i její boční stěnu. Pokud je to možné, pořizujeme nejen snímky samotného objektu, ale i této architektury ve vazbě na okolní terén (možné jen, pokud je v okolí dostatečně vysoký kopec nebo rozhledna). Obtížná je dokumentace severní strany stavby, protože se nám v takovém případě negativně projevuje vliv protisvětla (viz dále) – nejjednodušší řešení je počkat na oblačné počasí. V případě pořizování OZ architektury je ideální nasnímat stavbu ze všech stran, samozřejmě pokud to dovolí okolní terén a umístění objektu v zástavbě. U fotografování architektury také nejvíce využijeme dokumentaci dílčích celků a detailů v exteriérech i interiérech objektů, které zachytí např. stavební prvky významné pro datování objektu či zaznamenají stav dokumentované památky.

Obr. 29. Příklad nárožní perspektivy.

11

2.3. Kdy fotit Které roční období, denní doba a počasí je nejvhodnější pro pořízení konkrétního OZ ? Samozřejmě, že zdaleka ne vždy lze vybrat optimální roční dobu pro fotografování té které lokality. Následující přehled, získaný z výsledků dosavadní činnosti v rámci projektu ODAN, může sloužit alespoň jako vodítko pro plánování dokumentační činnosti:

2.3.1. Roční doba Pro fotografování většiny lokalit je nejvhodnějším obdobím jaro, kdy krajina ještě není zakryta vzrostlou vegetací (nebo jen málo), takže nebrání vnímání terénu (např. vzrostlá kukuřice fotografování některých lokalit téměř znemožňuje), barvy jsou pěkně živé, ale neodvádějí pozornost od hlavního objektu – lokality. Jaro se také vyznačuje velmi vhodnými atmosférickými podmínkami (dobrá viditelnost). Nezanedbatelný je i fakt, že lokality, které se nepodaří zdokumentovat na jaře, lze vyfotit ještě na začátku léta, kdežto v případě podzimu je nutno čekat na další rok. Léto patří k méně vhodným obdobím pro většinu typů lokalit, protože zpravidla překáží vzrostlá vegetace.

Obr. 30a-b. Příklad stejné lokality se vzrostlou kukuřicí a bez vegetace. Také viditelnost bývá převážně horší než na jaře. Jedinou výhodou léta je delší doba slunečního svitu poskytující více času na práci v terénu. Na podzim sice nebývá větší problém se vzrostlou vegetací (výjimkou je někdy kukuřice), ale příliš nápadné barvy podzimu silně odvádějí pozornost od fotografovaných lokalit. Podzimní počasí navíc nebývá pro fotografování příznivé (značné zamlžení dálek). V zimě lze fotografovat jen v omezeném počtu případů. Jde především o lokality, které jsou jinak skryty pod příkrovem vegetace (zejména hradiska, mohylníky, drobná středověká opevnění, hradní zříceniny etc.).

2.3.2. Denní doba O denní době obecně platí, že vhodnější je dopoledne a odpoledne, kdy šikmé osvětlení zdůrazňuje reliéf terénu. Je lépe se vyhnout pozdnímu odpoledni – vznikají výrazně teplé barvy, které spíše ruší (ve spojení s obecně teplejším laděním nejčastěji používané značky KODAK může být výsledkem "zlatá" fotografie) Příliš dlouhé stíny také působí nežádoucím dojmem (opět s řídkými výjimkami omezenými na leteckou fotografii či při dokumentaci mohylníků a jiných málo zřetelných struktur) – obr. 31-32. Analogické problémy mohou nastat bezprostředně po východu slunce. Denní dobu je nutno volit zejména podle orientace lokality vůči světovým stranám – dopoledne je potřeba fotografovat spíše směrem na západ a odpoledne směrem na východ 12

abychom se vyhnuli fotografování proti slunci; při fotografování směrem na sever jsme denní dobou ovlivněni podstatně méně. Problémem je samozřejmě severní strana stojících staveb a často i rovinných lokalit – v takových případech totiž vždy musíme fotografovat ze severu, což v našich zeměpisných šířkách znamená vždy v protisvětle. Možností řešení je několik: například lze počkat na zataženou oblohu, kdy oblačnost rozptyluje přímé sluneční záření; nevýhodou této metody je ztráta plasticity snímku a nevhodné barevné ladění, i když trochu si lze pomoci vhodným filtrem (zázraky ale nečekejme). O něco vhodnější je při částečné oblačnosti vyčkat, až mrak vrhá stín právě na dokumentovanou stavbu (což je ovšem aplikovatelné pouze ve výjimečných případech).

2.3.3. Počasí Pro většinu lokalit v krajině je samozřejmě nejvhodnější slunečné počasí s mírnou oblačností (jednolitá modř působí fádně, navíc způsobuje přílišné kontrasty). Přímé sluneční světlo vytváří stíny, které zdůrazňují reliéf krajiny. Snímky pořízené při zatažené obloze působí celkově ploše a "ocelová" šeď způsobí malý kontrast snímku a tím jeho bezvýraznost. Naopak pro fotografování severních stran budov, některé snímky v zástavbě a pro veškerou práci v lese (typicky valy, tvrziště etc.) je daleko lepší oblačné počasí (nikoliv ale tma před bouřkou). Nežádoucí studené ladění snímku lze částečně kompenzovat vhodným filtrem nebo později při zpracování fotografie.

Obr. 33-34. Příklady nevhodných snímků pořízených v lese za silného slunečního svitu.

Obr. 35. Příklad správného snímku pořízeného v lese za oblačného počasí.

13

3. Technika snímání 3.1. Fotografické přístroje – „Čím fotit?„ V této kapitole je hodnoceno použití jednookých zrcadlových fotoaparátů na kinofilm, což jsou přístroje, které v praxi zatím zcela dominují. Nelze sice říci, že by šlo o přístroje ideální z hlediska kvality výsledných fotografií, ale použití jiných přístrojů (středoformátových jednookých zrcadlových fotoaparátů nebo dokonce technických přístrojů) je velmi řídkým jevem jak z důvodů finančních, tak i z důvodu podstatně vyšší obtížnosti jejich užívání. Zcela stranou necháváme velkoformátové přístroje, protože s takovými se v archeologické praxi již nesetkáme a složitost jejich užívání je znevýhodňuje i v případě zlepšení finanční situace. Stejně tak se tato studie nezabývá kompakty – i zde jsou sice přístroje, které umožňují pořídit snímky špičkové kvality, ale obecně je nelze pro archeologické potřeby doporučit.

3.1.1. Těla kinofilmových zrcadlovek Kinofilmové zrcadlovky v archeologické praxi jednoznačně dominují. Na modelu příliš nezáleží, protože snímky jsou v případě archeologické fotografie statické. Výsledek bude patrně stejný jestliže se použije Nikon F55 (aktuálně nejlevnější Nikon AF zrcadlovka – cca 10 000,- Kč tělo), mechanický Nikon FM 10 (cca 10 000,- Kč i s objektivem) nebo Nikon F5 (cca 80 000,- Kč tělo). V rámci kinofilmových zrcadlovek je vhodné rozlišovat mechanické typy (zpravidla starší, dnes již vesměs vyšlé z užívání; nové se vyrábějí jen v omezeném počtu typů) a přístroje automatické. Některé aktuálně vyráběné mechanické zrcadlovky (typicky Nikon FM3A – nástupce typu FM2) se vyznačují značnou mechanickou odolností a mohly by tedy být považovány za velmi vhodné pro archeologickou praxi; bohužel je znevýhodňuje vysoká cena (u jmenovaného modelu Nikon FM3A cca 23.000,- Kč pouze za tělo) a absence některých moderních funkcí (zejm. tzv. matricové měření, které je podstatně přesnější oproti starším technikám exponometrie a pro nepříliš zkušeného uživatele poskytuje vyšší jistotu, že bude OZ správně exponován). Pokud to finanční situace dovolí, je lépe se vyhnout nejlevnějším automatickým modelům, které se vyznačují o něco nižší spolehlivostí – zejména v náročném terénním používání. Jelikož profesionální přístroje konstruované pro velké zatížení jsou pro archeologickou praxi zpravidla finančně nedostupné, je vhodné sáhnout ke střední třídě přístrojů (např. Nikon F 80, Canon EOS 33). Na konec je nutno opětně zdůraznit, že i nejjednodušší dnes vyráběné aparáty vesměs vyhovují potřebám archeologické dokumentace a je proto výhodnější investovat spíše do kvalitních objektivů a dalšího příslušenství, které je schopno zlepšit kvalitu snímků více než nejdražší profesionální přístroj.

3.1.2. Objektivy Vzhledem k povaze archeologické fotografie jde jednoznačně o nejdůležitější součást fotoaparátu. Objektivů je na trhu nepřeberné množství typů, konstrukce, ohniskových vzdáleností, cen a značek. Z toho důvodu je nutno tuto kapitolu rozdělit na dvě části: A. Základní technické parametry – světelnost a ohnisková vzdálenost. Světelnost (vyjádřená základním clonovým číslem uvedeným na objektivu) vyznačuje schopnost objektivu propouštět určité množství světla. Objektiv je tím světelnější, čím je základní clonové číslo menší (tzn., že objektiv o světelnosti 1,8 je světelnější než objektiv

14

světelnosti 4.). Dnešní běžně používané zoomy k zrcadlovkám mají světelnost v průměru od 3,5 do 5,6. Objektivy s pevnou ohniskovou vzdáleností mají světelnost zpravidla v rozmezí 1,4 – 2,8 (existují se i objektivy světelnosti 1 či 1,2). U kompaktů je světelnost objektivů obecně nižší, málokdy je větší než 3,5; spíše se setkáme s případy (zejména u kompaktů se zoomem), kdy je světelnost 6,7 i více. Světelnost není pro naše potřeby tak důležitá, protože použití stativu by mělo být samozřejmostí (viz dále) a navíc zpravidla požadujeme vysokou hloubku ostrosti vyžadující větší zaclonění objektivu. Nutno pouze dodat, že objektivy s nižší světelností jsou zpravidla levnější, protože výrobní náklady stoupají přibližně s každou polovinou clonového čísla dvojnásobně, současně jsou tyto levnější objektivy určeny pro amatéry a mívají horší i ostatní parametry (což ale není pravidlem). Ohnisková vzdálenost – údaj dosti podstatný pro určení míry zkreslení perspektivy obrazového záznamu. Rozlišujeme v zásadě tři typy objektivů s různou ohniskovou vzdáleností: Základní objektiv – dojem z výsledné fotografie pořízené takovým objektivem nejvíce odpovídá přirozenému vjemu lidského oka. Proto se tyto objektivy také někdy nazývají „normální“. Úhel záběru je cca 46°, pro kinofilmový formát má základní objektiv ohniskovou vzdálenost v rozmezí 48-50 mm. Čím více se ohnisková vzdálenost liší od této hodnoty, tím více je zkreslena perspektiva. Širokoúhlý objektiv (do 35 mm) – Zabírá větší úhel než objektiv základní. Používá se k fotografování v omezeném prostoru, tam kde není možný dostatečný odstup od fotografovaného objektu nebo pokud potřebujeme zvýšit prostorový dojem. Jeho nevýhodou je, že při fotografování dochází ke zkreslování dokumentované reality. Dlouhoohniskový objektiv (též teleobjektiv – nad 70 mm) – umožňuje nám fotografovat objekty z větší vzdálenosti. Stejně jako u širokoúhlého objektivu výsledná fotografie neodpovídá zcela realitě – na rozdíl od širokoúhlého objektivu dochází k potlačení prostorového dojmu – výsledkem je „plochý snímek“. Objektivy existují ve variantě s pevnou nebo proměnnou ohniskovou vzdáleností – tzv. zoomy. Zoomový objektiv je mnohem flexibilnější než objektivy s pevným ohniskem, protože je možné plynule měnit výřez fotografie. Tyto objektivy mají ovšem menší světelnost (což je dáno jejich složitější konstrukcí). B. Kvalita fotografických objektivů. Zde sledujeme především tzv. kresebnost (též rozlišovací schopnost), která se měří uprostřed obrazového pole a v rozích (resp. poblíž rohů) obrazového pole. Pro hodnocení se užívá speciálních obrazců se soubory paralelních čar a hodnotí se, kolik čar objektiv dokáže vykreslit na 1 milimetr filmu. Výsledkem je hodnota "počet čar na milimetr". Není to metoda zcela přesná, ale pro svou jednoduchost a názornost se stále užívá. Slouží i pro posouzení kvality filmových materiálů a je navíc částečně použitelná pro srovnávání kvality klasické a digitální fotografie. Další údaj je deformace – zvláště u širokoúhlých objektivů se setkáváme s tím, že ve skutečnosti rovné linie jsou u krajů obrazového pole prohnuté. Jsou-li prohnuté od středu ven (běžnější) hovoříme o tzv. soudečkové deformaci (z obdélníku dostaneme „soudeček“). Jsouli prohnuté směrem ke středu (typicky u levnějších zoom teleobjektivů při nastavení na nejdelší ohniskovou vzdálenost), hovoříme o polštářkové deformaci (obdélník bude mít „cípy“ připomínající polštář).

15

Podstatná je i vinětace – každý objektiv má tendenci ke klesající světelnosti směrem od středu ke kraji obrazového pole. Výsledek je ten, že rohy OZ jsou tmavší, zatímco střed je světlejší (přeexponovaný). Jev je typický pro extrémně širokoúhlé objektivy, které mají tuto nežádoucí vlastnost i když byly vyrobeny těmi nejlepšími společnostmi. Proto se k některým kvalitním širokoúhlým objektivům dodává i tzv. centrfiltr – jde o filtr, který je uprostřed šedý a ke krajům čirý, čímž je potlačena ona nežádoucí vlastnost. Vinětací se také nazývá jev, kdy rohy OZ jsou úplně tmavé – to může být např. u širokoúhlých objektivů způsobeno příliš silnými obroučkami filtrů nebo nevhodnou sluneční clonou. Posledním parametrem, se kterým se lze v literatuře běžně setkat je chování objektivu v protisvětle – sleduje se zejména odolnost proti vzniku vnitřních reflexů (na snímku se pak projeví světlými skvrnami). Důležitá je zde kvalita antireflexních vrstev, které jsou naneseny na povrch jednotlivých čoček. Na okraj připomínáme, že pro hodnocení optických parametrů objektivů byla zavedena veličina „funkce přenosu kontrastu„ (OTF – Optical transfer function). Která jediná je skutečně exaktním vyjádřením optické kvality objektivu, ale metoda vyžaduje dosti specializované přístroje a lze se s ní jen málokdy setkat, navíc výsledkem měření je soubor křivek, které málokdo dokáže interpretovat. Jak už bylo zmiňováno v kapitole o fotografování architektury, je pro dokumentaci budov a některých objektů (typicky hrobových jam kostrových hrobů) dobré používat speciální objektivy, které umožňují vysunout objektiv mimo osu fotoaparátu (tzv. „shift„) – provést tzv. „restituci linií“ a tím se vyvarovat "kácející se architektury" (resp. lichoběžníkových hrobových jam, které jsou ve skutečnosti pravoúhlé) – obr. 36. Zde je ale značný problém s cenou takových objektivů (kolem 50-80 tisíc Kč.) a se složitostí jejich ovládání (nesprávným použitím lze snadno zcela zničit výsledný snímek). Podobného efektu lze dnes dosáhnout i mnohem levněji při počítačovém zpracování OZ4; musíme však s takovými zásahy počítat dopředu a pořídit snímek tak, aby fotografovaný objekt měl po obou stranách rezervu prostoru, protože část snímku je nutno během procesu odstranit – obr. 37a-b. Vzhledem k požadavkům, které jsou na archeologickou fotografii kladeny (zejména vysokou kresebnost a pokud možno minimální deformaci), je lépe se vyvarovat neznačkovým typům jako je Soligor, Cosina etc.5 a také některým levnějším modelům značkovým (které jsou zpravidla kompletovány na ostrově Thai-wan). Ty jsou totiž konstruovány s ohledem na co nejnižší cenu a tak u nich nejsou některé optické vady korigovány zrovna nejlépe. U levných objektivů dodávaných s nižšími typy zrcadlovek se totiž počítá s tím, že amatér stejně málokdy své fotografie zvětšuje na více než 10x15 cm a tak zejména hodnota kresebnosti nebývá příliš vysoká.6 Při výběru objektivů je zapotřebí zohlednit několik aspektů: Podstatným faktorem při výběru bude bezesporu objem finančních prostředků. Důležité je, že i s relativně levnými objektivy lze dosáhnout uspokojivých výsledků. V první 4

To je možné pouze u některých grafických editorů. Jde zejména o následující značky: Cosina, Voigtlander (německá společnost této značky zanikla před mnoha lety), Vivitar Series 1, Tokina AF EMZ (nikoliv ale Tokina AF), Soligor, Exakta, Phoenix - všechny takto označené objektivy jsou ve skutečnosti vyráběny japonskou společností Cosina a jsou až na výjimky dosti pochybné kvality. 6 Ovšem i v této třídě se občas vyskytne velmi kvalitní objektiv. 5

16

řadě je potřeba pokrýt používané ohniskové vzdálenosti. Základní zoomové objektivy dodávané k zrcadlovým aparátům nižší a střední třídy mívají rozsah 28-80mm. To dostačuje v největším počtu případů. Při nákupu dalšího objektivu je nutno důkladně rozvážit všechny potřeby archeologa. Při fotografování celků lokalit je přibližně stejně zapotřebí širokoúhlejšího objektivu než 28 mm (běžně kolem 20 mm), jako teleobjektivu (nejčastěji v rozmezí 100-200 mm); jeden snímek extrémně širokoúhlým objektivem lze ovšem v nouzi nahradit dvěma na sebe navazujícími snímky objektivem o ohniskové vzdálenosti cca 28 mm, které později spojíme v jeden (v podstatě bez ztráty kvality), naproti tomu snímek teleobjektivem lze nahradit výřezem (zde již ke ztrátě kvality dochází). Pro fotografování terénního výzkumu (zvláště středověké struktury v urbanizované zóně, kde nemůžeme získat dostatečný odstup od fotografovaného objektu) se více uplatní extrémně širokoúhlé objektivy, naopak teleobjektivy v takových případech jen stěží využijeme. Širokoúhlé zoomové objektivy (průměrné kvality) stojí cca 18 000 Kč a více, průměrný teleobjektiv (80-200 mm, 70-300 mm) lze pořídit od 9000. Z hlediska optické kvality jsou nejvýhodnější objektivy s pevnou ohniskovou vzdáleností, ovšem jejich použití v archeologické praxi naráží na jejich vysokou cenu znásobenou tím, že je potřeba jich používat větší množství (různé ohniskové vzdálenosti). Proto většinou sáhneme k dostupnějším zoomovým objektivům. Není ale vhodné sahat k velkorozsahovým zoomům, které se obecně vyznačují ještě nižší optickou kvalitou než běžné zoomy. Pokud není nutno (z finančních důvodů) pořizovat pouze jediný objektiv, je lépe používat dva nebo tři objektivy mezi které požadované ohniskové vzdálenosti rozdělíme; jeden objektiv pro nejpoužívanější rozsah (28-80 mm), jeden pro extrémně širokoúhlou oblast (18-28 mm, resp. 20-35 mm) a jeden pro teleobjektivový rozsah (70-200 mm , resp. 70-300 mm). V každém případě je před koupí libovolného objektivu vhodné získat o konkrétním typu co nejvíce informací – i renomovaní výrobci mají ve své produkci vyloženě nepovedené modely a naopak neznačkové firmy mohou vyrábět velmi kvalitní zboží.

17

3.2. Fotografické příslušenství Existuje nepřeberné množství různých doplňků, které mohou zlepšit výsledný snímek nebo které fotografování činí jednodušším. Zde jsou zmíněny pouze některé.

3.2.1. Stativ Použití kvalitního stativu by mělo být v archeologické praxi naprostou samozřejmostí7 – zabrání se tak pohybové neostrosti a zlepšuje se kompozice OZ. Bez stativu nelze fotografovat v lese nebo např. v interiérech. Při výběru stativu je vhodné dbát na jeho kvalitu – nevýhodou plastových výrobků v cenové relaci 1000-1800 Kč je náchylnost k vibracím. Nejlevnější kvalitní stativ použitelné výšky z hořčíkových slitin stojí cca 3200 Kč8. Ovšem i méně kvalitní stativ je lepší než žádný.

3.2.2. Fotografické filtry Používání filtrů je poněkud problematické. Při správném použití mohou OZ výrazně zlepšit, ale při chybném zase zcela znehodnotit. Pro barevnou fotografii přicházejí v úvahu zejména následující typy: Polarizační filtr – jde o filtr, který je naprostou samozřejmostí v krajinářské a architektonické fotografii (což jsou případy velmi podobné archeologické fotografii). Tento filtr má hned několik účinků, bohužel v určitém procentu případů může mít jeho aplikace spíše negativní dopad a to dosti ztěžuje jeho použití v amatérské praxi. Správné užívání polarizačního filtru totiž vyžaduje určité znalosti a značné zkušenosti. Nicméně výsledky mohou být natolik pozitivní, že je nelze v žádném případě pominout. Základní vlastností polarizačního filtru je, že zachycuje polarizované světlo. Co to vlastně polarizované světlo je? Světlo je v podstatě druh elektromagnetického vlnění v tzv. viditelné části spektra. Vlnění za běžných okolností probíhá v různých rovinách (vzájemné úhly rovin jsou různé), za jistých okolností (typicky po odrazu světla od nekovových povrchů) se vlny "sjednotí" a vlnění probíhá v rovinách, které jsou vzájemně paralelní. Polarizační filtr toto polarizované světlo dokáže odlišit od ostatního světla a zachytí je. Význam popsaného jevu je značný – polarizované je světlo, které se odrazí od vodní hladiny a jiných lesklých nekovových povrchů (např. i listů vegetace) může být odfiltrováno a tak se odstraní i škodlivé odlesky. Polarizované je také zčásti světlo, které se odráží od částic prachu a vodních par, které jsou rozptýlené ve vzduchu a způsobují závoj a mlžné dálky (jeden z největších problémů krajinářské fotografie) – odfiltrováním se dálky projasní, snímek je kontrastnější, není tak zamlžený a dojde zpravidla i k lepšímu podání barev. Velmi významný je vliv polarizačního filtru na barvu oblohy – vhodným použitím lze příliš světlou oblohu ztmavit –

7 8

Samozřejmě s výjimkou letecké fotografie Dobré jsou i starší (masivní) stativy dřevěné.

18

Obr. 38a-b. Příklad snímku s polarizačním filtrem a bez jeho použití . Jak ale bylo naznačeno, polarizační filtr může mít i negativní účinky. To je způsobeno tím, že jeho účinnost závisí na značném množství faktorů; zejména na úhlu dopadajícího světla – odlesk polarizační filtr nejlépe odstraní při úhlu k odrazné ploše cca 55 stupňů. K podobnému jevu dochází i když chceme polarizační filtr použít ke ztmavení oblohy – účinky filtru se projeví jen při určitém úhlu vůči slunci. Polarizační filtr má nejvyšší účinek, přichází-li sluneční světlo z boku. Je-li slunečno a fotíme-li bokem ke slunci je výsledný efekt jasný na první pohled. Je-li slunce před fotoaparátem nebo za ním, je účinek minimální (ačkoliv v protisvětle může být jeho použití pozitivní tím, že odstraní lesky na listech vegetace – typicky listnatý les v protisvětle). Problém nastává při užití širokoúhlých objektivů, kdy se může snadno stát, že část obrazového pole je situována kolmo na slunce a část více či méně šikmo – pak se účinek polarizačního filtru projeví jen na části snímku a výsledkem je modrá obloha pouze na jedné polovině fotografie – obr. 39. Ještě horší je situace u extrémně širokoúhlých objektivů, kdy k uvedenému jevu dojde naprosto nezbytně a může se dokonce stát (u objektivů s ohniskovou vzdáleností pod 20 mm), že modrá obloha je jen uprostřed a vytváří na snímku typický klín tmavé oblohy mezi světlejšími poli – obr. 40. Protože intenzita účinků polarizačního filtru závisí také na denní době, roční době a na oblačnosti, tak lze často jen těžko dopředu určit, jak výsledek dopadne. Jsou nutné značné zkušenosti a ani ty někdy nepomohou. Jediným řešením je pak zhotovit dva snímky – s polarizačním filtrem a bez něj. Navíc v některých případech nelze jednoznačně určit, který výsledek je lepší (použití polarizačního filtru přidává snímkům zpravidla na efektnosti, ale je otázka, zda je to ku prospěchu dokumentárnosti snímku). Jak je vidět, tak polarizační filtr je velmi silná zbraň v arzenálu krajinářského fotografa, ovšem jde o silnou zbraň, která se může obrátit i proti svému uživateli. UV filtr – význam tohoto filtru (který se lidskému oku jeví jako zcela čirý) spočívá v tom, že odstraňují tzv. ultrafialové záření – tedy záření o vlnové délce do cca 400 nanometrů. Lidské oko není schopno toto záření registrovat, ale citlivá emulze filmů ano. Následkem jsou barevné posuny snímků do modra a zamlžení dálek (to platí i pro černobílou fotografii). V dnešní době je jejich význam snížen skutečností, že většina objektivů sama o sobě UV záření z větší části nepropouští. Tento fakt je způsoben tím, že sklo, ze kterého jsou fotografické objektivy vyrobeny, nepropouští UV záření až od vlnové délky cca 380 nm. Navíc v některých amatérských objektivech jsou některé čočky vyrobeny z plastů (čiré polymery), které se chovají jako účinný UV filtr. Další část záření zachytí želatina, ze které je vyrobena citlivá vrstva filmů. Zbývá tedy záření o vlnové délce cca 380-400 nm, které je potřeba odstaranit UV filtrem. Nutno ovšem konstatovat, že použití tohoto filtru je v našich zeměpisných šířkách poměrně omezené, protože větší množství UV záření se vyskytuje ve vysokých horách a u velkých vodních ploch – což není případ našeho území. Použitím 19

kvalitního9 UV filtru nelze téměř nic pokazit, nutno ovšem dávat pozor pokud použijeme další filtr – aby nedošlo k vinětaci (zvláště u širokoúhlých objektivů – viz kap. 2.1.2.B). Tento filtr se někdy používá jako trvalá ochrana frontální čočky objektivu před mechanickým poškozením. Skylight filtr – tento filtr (lidskému oku se jeví jako slabě růžový) převádí azurové světlo oblohy na příjemnější odstíny modré, jiné barvy by měl ponechat v podstatě beze změny. Význam to má zejména v létě při pěkném počasí v době kolem poledne (cca od 11:00 do 15:00 hodin). I tento filtr se sice někdy používá jako trvalá ochrana frontální čočky objektivu, nelze to ale doporučit. Konverzní filtry – pomocí konverzních filtrů lze měnit barevné ladění fotografie – mění totiž světlo procházející objektivem tím, že odfiltruje některé jeho složky. Konverzní filtry se dělí na dvě základní skupiny: Konverzní filtry červenavé (resp. hnědavé) – odstraňují zčásti krátkovlnou část spektra a snímek tak barevně oteplují (snižují teplotu chromatičnosti). Význam to má hlavně za oblačného počasí, v létě ve stínu etc. Slabý konverzní filtr (KR 0,75) je např. filtr Pentax SMC Cloudy, kterým lze zlepšit fotografie pořízené při zatažené obloze (ovšem zázraky nečekejme – kde není slunce, tam je uměle "vyrobit" nelze). Konverzní filtry modravé – fungují přesně naopak než předchozí. Odstraňují část dlouhovlné části spektra a zabarvují snímek domodra (směrem ke studenějším tónům – zvyšují teplotu chromatičnosti). To má význam zejména v pozdním odpoledni, kdy světlo je dost žlutočervené a snímky (zejm. při použití značky Kodak) jsou příliš barevně teplé. Za běžných okolností (během dne) je použití krajně nevhodné, protože studenější ladění snímků nevnímá člověk pozitivně. Do této skupiny spadají i filtry pro konverzi umělého světla žárovek při použití filmů pro denní světlo. Běžné filmy pro denní světlo jsou barevně vyváženy na teplotu chromatičnosti 5500 K. Světlo speciálních fotografických žárovek (s přežhaveným vláknem) má teplotu chromatičnosti kolem 3500 K (běžné žárovky pak méně než 2900 K). Modrý konverzní filtr upraví spektrum světla na požadovanou hodnotu a filmy pro denní světlo lze použít i při umělém světle fotografických žárovek (nefunguje to ale úplně dokonale). Význam konverzních filtrů je dnes značně snížen možnostmi analogového i digitálního zpracování fotografií. Určitý význam si zachovávají při fotografování na inverzní materiál. Speciální filtry – mezi nejrůznějšími trikovými filtry nás mohou zajímat zejména filtry půlené. Např. modrý půlený filtr je v jedné části modrý s plynulým přechodem do čiré části. To umožňuje "dodat" modrou oblohu tam, kde v podstatě vůbec není. Tyto filtry se vyrábí jako plastikové destičky upevněné do speciální objímky, takže jimi lze posunovat a přechod mezi čirou a nebarevnou částí nastavit přesně tam, kde jej potřebujeme.

9

Kvalitu filtru nelze podceňovat - levné filtry s málo kvalitními antireflexními vrstvami mohou zhoršit kvalitu jinak dobrého objektivu!

20

Obr. 41a-b. Příklad „přidání“ modré oblohy pomocí půleného filtru. K značkám filtrů, které jsou u nás prodávány je nutno přičinit několik poznámek; Za nejkvalitnější jsou považovány filtry Pentax SMC, které jsou opatřeny mimořádně kvalitními antifeflexními vrstvami, které odrážejí jen cca 0,2 % světla. Jejich nevýhodou může být, že se vyrábějí jen v rozměrech, které najdeme na objektivech Pentax, chybí tak např. průměr 77 mm. Kvalitní jsou i filtry Hoya, popř. BW (u filtrů BW je ale nevýhodou větší tloušťka obrouček – u širokoúhlých objektivů je těžko lze kombinovat s dalšími filtry). Levné typy jako Hama, Soligor apod. nelze doporučit – nejsou zpravidla vyrobeny z příliš kvalitního optického skla a mají špatné antireflexní vrstvy, takže v některých případech mohou fotografii spíše zhoršit, než aby ji zlepšily. Co se týká půlených filtrů, tak prakticky jediné dostupné jsou značky Cokin – vyrábějí se ve třech různých rozměrech a pomocí speciálních adaptérů je lze používat na více objektivů s rozdílným průměrem závitu pro filtry.

3.2.3. Ostatní příslušenství Blesk – i když by se mohlo zdát, že blesk nemá při dokumentaci krajiny a staveb místo, existují situace, kdy může kvalitní blesk výrazně přispět ke kvalitě OZ. Typickým příkladem je projasňování tvrdých slunečních stínů na architektuře (např. okno kostela – obr. 42a-b). Tuto metodu je možno aplikovat i na fotografování běžných archeologických objektů (standardní situace nastává například při dokumentaci hrobu, kdy je asi 1/3 jámy zakryta stínem) – takový postup ale vyžaduje kvalitní silný systémový blesk a dobrou znalost jeho používání. Navíc nutno poznamenat, že jde o řešení nouzové, protože lepší je počkat na oblačnost, nebo použít stínítka potažená vhodnou jemnou látkou, rozptylující přímé sluneční světlo. Naopak je nutno poukázat na případy, kdy je použití blesku škodlivé, ba nepřípustné. Jde hlavně o fotografování terénních příznaků v lese, kdy automatické fotoaparáty často reagují na nedostatečné světelné podmínky automatickou aktivací vestavěného blesku. Takové použití blesku je však vysloveně škodlivé a je nutno se mu v každém případě vyhnout

21

Obr. 43-44. Příklady nevhodného použití blesku.. další příklady Většina fotografických přístrojů používaných v archeologické praxi (včetně těch nejjednodušších) je vybavena možností vypnutí automatické aktivace blesku. Pokud fotografujeme v lese, je nutno blesk v každém případě vypnout a použít stativ. Jelikož v lese je nutno více clonit (i při použití širokoúhlých objektivů alespoň na f=11 – pro dosažení potřebné hloubky ostrosti), tak se expoziční doby zpravidla pohybují kolem 1-2s.10 Vodováha (nasunuje se do sáněk pro blesk) – lze ji s výhodou použít pro fotografování architektury – zejména v kombinaci se speciálními objektivy umožňujícími vysunutí (shift – viz výše). Dálková spoušť – pro mechanické aparáty jde zpravidla o jednoduché drátěné zařízení, které umožňuje aktivovat závěrku fotoaparátu bez nebezpečí roztřesení snímku (za současného použití stativu). Pro automatické přístroje lze koupit dálkové spouště elektronické. Jde o pomůcku užitečnou, ale lze ji nahradit použitím samospouště. Pro některé značky aparátů jsou totiž dálkové spouště poměrně drahé. Sluneční clona – zpravidla jde o profilovaný válec upevňovaný (závitem nebo bajonetem) na přední část objektivu. Brání pronikání bočního světla do objektivu a tím vzniku nežádoucích reflexů. Použití je důležité zejména u teleobjektivů a při fotografování na inverzní materiál. Pokud byla sluneční clona s objektivem dodána, rozhodně ji používejme.

10

Pro film ISO 100

22

3.3. Fotografické materiály – „Na co fotit?„ Problematika fotografických materiálů – především filmů (ale nejen jich) – bývá v archeologické praxi často podceňována. Proto zde zařazujeme zhodnocení jednotlivých základních typů fotografických materiálů s vynecháním černobílých inverzních, protože jejich použití je dosti omezené a dlouhodobě na ústupu (ačkoliv v určitých případech nemusí být bez významu). Nejprve několik obecných poznatků k parametrům filmových materiálů. Nejdůležitější hodnoty jsou obrysová ostrost, která udává schopnost vykreslit ostře jemné detaily a zrno. Obecně platí, že vyšší obrysovou ostrost a nižší zrno mají materiály s nižší citlivostí. Jelikož v archeologické praxi (s výjimkou letecké archeologie) jde převážně o snímky statické, kdy nedostatek světla lze řešit použitím stativu, není třeba používat materiály o citlivosti vyšší než 100 ISO (21 DIN). Materiály s nižší citlivostí mají i lepší schopnosti v rozlišování množství polotónů a jemných barevných přechodů, což je také pro archeologii důležitá vlastnost. Dále platí, že diapozitivy mají vyšší obrysovou ostrost a nižší zrno než materiály negativní, které se ovšem vyznačují vyšší expoziční pružností (tolerují drobné chyby při stanovení expozice, diapozitiv je naproti tomu potřeba exponovat přesně).

3.3.1. Negativní barevné materiály Barevné negativní materiály jsou v současné době jednoznačně dominujícím fotografickým materiálem. Je to způsobeno hustou zpracovatelskou sítí, jednoduchostí zacházení a dosti značnou odolností proti expozičním chybám. Pominout ovšem nelze ani nedostatky. Je to především absence kontroly procesu při zpracování v minilabech. Barevné negativní filmy se vyrábějí v nesmírně širokém spektru a i když zanedbáme neznačkové výrobky (z důvodů archivační jistoty), tak nám zbude značné množství typů jejichž odlišení a určení vhodného použití není jednoduché. Pokud používáme aparát s velmi kvalitním objektivem s vysokou kresebností, tak je rozhodně namístě zvážit použití profesionálních materiálů s lepší ostrostí, jemnějším zrnem a lepší barevnou saturací.

3.3.2. Negativní černobílé materiály Tento druh materiálů zcela samozřejmě dominoval v době, kdy barevné materiály neexistovaly, pak ještě v době, kdy nebyly dostatečně kvalitní, popř. byly těžko dostupné. Dnes sice dochází k renesanci černobílé fotografie, ale archeologii se tento trend samozřejmě vyhnul. Význam černobílé fotografie v archeologické praxi může být omezen na případy, kdy barva působí spíše rušivě (např. gotické prvky architektury etc.). Při tisku publikací se černobílé fotografie užívají převážně pouze z ekonomických důvodů. Poukázat lze snad ještě na skutečnost, že černobílé materiály mají vyšší rozlišovací schopnost než barevné a jsou vhodnější pro dlouhodobou archivaci. Jejich význam v archeologické praxi však již patrně zůstane spíše okrajový.

23

3.3.3. Inverzní barevné materiály Význam těchto materiálů je v archeologii naprosto nedoceněn. Dříve se inverzní barevné materiály užívaly z důvodů vyšší kvality než měly soudobé barevné negativy a z důvodu snazšího zpracování. Dnes jsou sice v některých institucích diapozitivy stále užívány, ale obecně jsou na ústupu. Důvodů je několik; barevný negativní proces je všude snadno dostupný a v praxi je často nutno zhotovit pouze několik málo zvětšenin (pro potřeby trojího vyhotovení nálezových zpráv etc.) a více se již nafocených snímků nikdo nedotkne. Je to pochopitelné – zvětšenina z diapozitivu byla až donedávna dražší a objektivně vzato i méně kvalitní. Podstatná je i větší odolnost barevných negativů vůči amatérskému zacházení – dnešní barevné negativy mají takovou expoziční pružnost, že chybná expozice +/- jedno clonové číslo nezpůsobí žádnou katastrofu, naopak u diapozitivů již polovina clonového čísla poměrně podstatným způsobem ovlivňuje výslednou kvalitu. Pokud ovšem důkladně prozkoumáme vlastnosti barevných inverzních materiálů, zjistíme, že jsou pro archeologické použití vhodnější než barevný negativní proces. Jde především o tyto vlastnosti: diapozitivy umožňují daleko lepší kontrolu barevnosti než jakýkoliv negativní proces. Inverzní materiály jsou zpracovávány jednotným procesem E-6, který poskytuje téměř stejné11 výsledky při zpracování v různých laboratořích. Pokud fotograf pracuje stále se stejnou značkou filmu, tak zpravidla dobře ví, jaké výsledky může očekávat – může proces daleko lépe kontrolovat, což je vlastnost, které při barevném negativním procesu a zejména při zpracování v minilabech (což je v podstatě pravidlem) nelze téměř vůbec hovořit – totéž se týká "věrnosti barev" které lze u negativu jen obtížně dosáhnout.12 diapozitivy mají podstatně lepší schopnost zachytit scény s širokým rozsahem kontrastů. Zatímco schopnost kvalitního lesklého fotografického papíru zachytit rozsah kontrastů se udává cca 1:100-150, tak u diapozitivu je to cca 1:1000. V praxi to znamená, že fotografie může dostatečně kvalitně zachytit scény s rozdílem kontrastů v řádu 7 clonových čísel a u diapozitivu je to 10 clonových čísel. Typickým příkladem, kdy zjistíme význam této skutečnosti, je kostel na slunci – bílá fasáda kostela odráží téměř všechno přímo dopadající sluneční světlo a o něco dále je část scény (např. architektonický detail) ve stínu. Vzniká tak značný rozsah kontrastů, který negativní proces již jen těžko překonává. Následkem toho buď ve stínu nebo na fasádě kostela chybí jakákoliv kresba a plochy mají jednolitou (nepřirozenou) barvu. diapozitivy jsou z výše uvedených příčin (a několika dalších) daleko vhodnější jako tiskové předlohy výhody diapozitivů pro potřeby veřejné prezentace jsou obecně známé, promítání fotografií je spojeno se značnými obtížemi, protože potřebný přístroj (epidiaskop) nebývá ani zdaleka vždy k dispozici a kvalitu projekce nelze s diapozitivy vůbec srovnávat. Promítání naskenovaných fotografií naráží na značnou cenu potřebného digitálního projektoru a současná kvalita je také ještě výrazně nižší než u diapozitivů. nezanedbatelná je i snazší archivace – nemusíme jako u klasické fotografie skladovat a číslovat dvakrát – pozitivy i negativy.

11 12

Téměř stejné, nikoliv zcela totožné - rozdíly jsou ale tak malé, že je lze zanedbat. Nutno ale připustit, že nic takového jako "věrné barvy" ve fotografické praxi neexistuje.

24

Při posuzování vhodnosti jednotlivých materiálů je samozřejmě nutno přihlédnout i k reálnému stavu a potřebám archeologie. Je to především větší odolnost negativního procesu vůči expozičním chybám a nižší náklady při pořizování několika málo kopií pro potřeby nálezových zpráv.13 Z hlediska kvality (např. pro tisk) ovšem lze s diapozitivy dosáhnout lepších výsledků. Kapitolu o materiálech lze uzavřít s tím, že negativy jsou lepším řešením pro obecné použití, s diapozitivy může zkušený fotograf dosáhnout lepších výsledků.

13

V případě kvalitních digitálních minilabů však již toto neplatí - cena je stejná nebo minimálně rozdílná pro negativ i pozitiv.

25

3.4. Skladování a archivace fotografických materiálů Následnou péči o zhotovené materiály nelze podceňovat. Již nejednou došlo ke zbytečným ztrátám na cenném materiálu z důvodu zanedbání základních pravidel pro archivaci a skladování fotografického materiálu.

3.4.1. Skladování Existuje řada pouček, kterak se mají fotografické materiály uchovávat pro další použití. Bohužel většinu z nich nelze patrně v praxi realizovat. V podmínkách menších a středních institucí je totiž dost obtížné (zejména finančně) zajistit skladovací prostory s kontrolovanou teplotou a vlhkostí. Proto jen několik nejzákladnějších pravidel: A. filmy je potřeba co nejdříve po vyvolání nastříhat do průhledných acetátových folií (vyrábějí se zpravidla v úpravě pro pásky o 5-6 políčkách). Uchovávání jiným způsobem (např. "v roličce") je krajně nevhodné; mezi jednotlivé závity filmu se totiž dostávají drobné částice prachu, které při jakékoliv manipulaci s filmem způsobují škrábance. Také želatinová vrstva postupem času křehne a mohou v ní vznikat drobné trhliny. Folie s nastříhanými pásky filmu je možné uchovávat v běžných kancelářských pořadačích ("šanonech") nebo ve vhodných plochých krabicích, kde je zajištěno zachování rovinnosti filmů. Pokud jde o diapozitivní materiál, tak jsou vhodnější rámečky beze skel, které sice nechrání snímky před mechanickým poškozením, ale současně umožňují, aby se uvolňovaly zplodiny chemických procesů, ke kterým ve filmovém materiálu dochází. Fotografie je sice možné uchovávat v albech s kapsami z průhledné fólie, ale vhodnější jsou krabice vhodného rozměru, které umožňují lepší manipulaci s jednotlivými fotografiemi. B. zajištění vhodného prostředí je již obtížnější, vždy je ale nutno dbát, aby filmy a fotografie nebyly vystaveny náhlým a častým změnám teploty, vysokým teplotám (např. ve skříni, na kterou pravidelně dopadá přímé sluneční světlo) a zejména vyšší vlhkosti, protože to může vést ke vzniku plísní, které ničí želatinovou vrstvu. Samozřejmostí by mělo být vyvarování se prostředí s různými chemickými výpary (které se ovšem uvolňují i z běžného dřevotřískového kancelářského nábytku).

3.4.2. Evidence materiálu Upozorňovat na nutnost systematické a přehledné evidence veškerého fotografického materiálu by mělo být zbytečné, přesto se lze i v archeologických institucích setkat s poměrně závažnými nedostatky a chybami v tomto směru. Zejména je nutno zajistit, aby u negativních materiálů byla navzájem propojena evidence negativů s pozitivními kopiemi (fotografiemi). Lze se setkat se situací, kdy je vedena evidence fotografií označovaných průběžně číslicemi, ale neexistuje již vazba na původní negativy a tak je při nárůstu archivního materiálu jen velmi obtížné k fotografii dohledat originální negativ. Je sice možné vést zvláštní evidenci negativů, kde je uvedeno, které fotografie patří ke kterému filmu, ale takové řešení je zbytečně složité. Daleko vhodnější je označit každou fotografii kódem (nejlépe číselným), který v sobě již obsahuje označení negativu. Fotografie má tedy číslo negativu a jako poslední dvojčíslí je číslo políčka filmu.

26

např.: 0105102/12 kde jednotlivá čísla mají následující význam 01 rok

05 1 typ filmu číslo kontextu (např. určité fotografické akce (1-kinofilm, 2-6x6, 3-digitální OZ etc.) nebo kódové označení autora)

02

12 číslo políčka číslo filmu v rámci kontextu negativu (např. číslo filmu v rámci jednoho roku od jednoho autora)

Jde samozřejmě o jednu z možností, vytvořit lze řadu dalších se zakódováním dalších parametrů. Rozhodně je vhodné se vyhnout číslování, které vede k příliš vysokým hodnotám, protože je nutno důsledně dbát na psaní čísel ve tvaru 01, 002 etc. (počet dle nejvyššího předpokládaného čísla) jinak jsou problémy s řazením v tabulkách databází (počítač řadí 1, 10, 11, 12,… , 100, 2, 20, 21 …) a vznikají tak jen zmatky. U diapozitivů je situace samozřejmě jednodušší. Je ovšem nutno dbát, aby byl označen každý diapozitiv (jsou-li rámečkované) zvlášť a nejen např. číslo diapozitivu v rámci jedné krabičky etc.

3.5. Digitální fotoaparáty V případě využití digitální fotografické techniky pro dokumentaci archeologických lokalit je těžké komentovat současnou situaci v tomto oboru. Vývoj jde dopředu značným tempem, zejména co se týká dostupných přístrojů – proto je například zcela zbytečné hodnotit jednotlivé značky a typy digitálních fotoaparátů; zkušenosti nabyté s jedním typem digitálního fotoaparátu nelze někdy u dalšího přístroje z následné vývojové řady již aplikovat. Obecně lze ovšem říci, že situace se již do určité míry stabilizovala a pokrok v důležitých technických parametrech jde sice stále vpřed, ale nikoliv závratným tempem. Určité poznatky lze již tedy bez většího nebezpečí zobecnit. Problematické je srovnávání digitálního a klasického fotografování. Pokud v dnešní době budeme snášet argumenty ukazující na nedostatky digitální techniky vůči klasické (a těchto nedostatků je pořád ještě dost), za pár let může již být situace dost odlišná. Doporučení zda-li zvolit digitální nebo klasickou cestu pořizování obrazových záznamů je závislé na možnostech technického zabezpečení instituce pro kterou archeolog pracuje, konkrétních případech druhu a počtu dokumentovaných lokalit, následného využití fotodokumentace, či v neposlední řadě na znalostech a zkušenostech dokumentátora. Pokud se budeme věnovat základní charakteristice digitální fotografie, je nutné upozornit na dvě asi největší nevýhody digitálního fotografování. Jedná se o velkou finanční zátěž při pořizování kvalitní digitální techniky a dále technologickou náročnost, která znamená obětování značného množství času, nutného k zvládnutí nově pořízených zařízení. Pro přechod k digitální technice nestačí pouze nákup fotopřístroje, ale pokud chceme využít všech možností, které jsou nám v digitálním „světě“ nabízeny, je potřeba zakoupit další příslušenství – výkonný počítač s kvalitním monitorem a patřičným softwarovým vybavením, zálohovací zařízení, popř. moderní tiskárnu s fototiskem apod. Poté je nutné se s touto technikou naučit zacházet, což může být někdy problémem zejména pro samouky bez 27

předchozích zkušeností v oboru fotografie a výpočetní techniky. Obě tyto nevýhody se ovšem postupně vytrácejí – digitální technika i hardware v posledních letech výrazně cenově klesají a počítačová gramotnost archeologů se naopak zvyšuje. Nelze pominout ani technické nedostatky digitální fotografie. Důležitými parametry kvality jsou rozlišení (počet pixelů) a densita. Densita je hodnota, která udává, jak velký rozsah kontrastů lze na snímku zachytit. Srozumitelně řečeno, u digitálního přístroje s nízkou hodnotou density nebudou dobře (popř. vůbec) prokreslené tmavé a světlé partie snímku – ztratí se kresba ve stínech a ve světlech. Zatímco hodnoty rozlišení u většiny dnešních fotoaparátů (3 megapixely) dnes dostačují pro většinu aplikací, problém nízké density snímacích čipů stále není vyřešen (výrobci a prodejci o tomto nedostatku pochopitelně skromně mlčí). Nesporné výhody digitální fotografie jsou zejména tyto: - Možnost ovlivnění samotného vzniku fotografie a jistota její kvality. Díky LCD displejům je možné experimentovat s nastavením fotopřístroje a okamžitě v terénu zjistit alespoň přibližnou kvalitu fotografie. Díky schopnosti operativně odstraňovat pořízené OZ ze záznamových médií je možné pořídit fotografií jednoho objektu x-krát, dokud nedosáhneme uspokojivých výsledků. - Možnost ovlivnění výsledné fotografie po exponování. Zatímco u klasické barevné fotografie, která je zpracovávána již prakticky výhradně v minilabech, jsme většinou odkázáni ohledně kvality vyvolání negativů i papírových fotografií na tyto zpracovatele; u digitální fotografie můžeme proces úpravy, vylepšování, retušování i tisk snímků provádět sami (pomineme-li možnost, kterou dnes volí stále více profesionálních fotografů – používají klasickou technologii pro pořízení OZ a tyto pak následně digitalizují; to ovšem vyžaduje další – značně nákladnou – techniku). - Snímek může být okamžitě po exponování k dispozici. Dobře zvládnutá technika umožní získat snímek pro jeho další použití v digitální podobě za několik desítek sekund a není problémem za několik málo minut obdržet i jeho papírovou podobu. Nemusíme tedy čekat na exponování celého filmu a vyhneme se časově náročnému procesu vyvolávání negativů a pozitivů. - Minimální provozní náklady. Pokud se již rozhodneme pořídit digitální techniku, nemusíme již dále financovat spotřební materiál (filmy), neplatí se vyvolávání a pokud nám vyhovuje digitální forma snímků, nemusíme platit za rozmnožování papírových fotek. Náklady na pořízení 50 nebo 5000 snímků jsou tedy prakticky stejné. - Snadná archivace. Uspořádání a vedení digitálního fotoarchivu je sice náročná práce, ale následné vyhledávání fotografií podle různých kritérií je potom hračkou. Pokud dodržíme základní pravidla zálohování dat, je fotoarchiv i relativně bezpečný a hlavně ve 100 % kvalitě kdykoliv reprodukovatelný. Předložené argumenty naznačují, že výhody digitální cesty ji předurčují jako budoucnost fotografické praxe, ovšem v dnešní době zůstává klasická technika pořád pilířem v pořizování fotografické dokumentace a to nejen v památkové péči.

28

4. Letecká dokumentace archeologických lokalit Na tomto místě chceme souhrnně poukázat na některé specifické aspekty dokumentace archeologických lokalit ze vzduchu a upozornit potenciální dokumentátory na jistá úskalí, která jsou s touto dokumentační technikou spojena. Při jejich zvládnutí však můžeme obdržet OZ mimořádné kvality a informační hodnoty. To ovšem platí v plné míře pochopitelně i pro dokumentaci pozemní. Alfou a omegou úspěšné realizace letecké mise s pořízením co největšího počtu kvalitních OZ je bezesporu pečlivá a předvídavá příprava. Samotný proces přípravy a realizace tohoto typu dokumentace má dvě základní fáze: pozemní a letovou. Prvá je přípravná a druhá realizační. Proberme si teď postupně základní „pravidla“ tohoto procesu. Uvozovky na tomto místě používáme záměrně, neboť si uvědomujeme, že při koncipování tohoto textu vycházíme z vlastní subjektivní zkušenosti.

4.1. Pozemní dokumentaci.

fáze

–

přípravy

na

leteckou

Je na místě upozornit, že podcenění přípravy letecké mise vede téměř neodvratně k tomu, že dokumentační let nepřinese očekávané výsledky, nebo alespoň ne v tom rozsahu, jak bychom chtěli. Ve vzduchu bychom měli systematicky pracovat a nikoliv improvizovat! Tam platí stejně jako na zemi: čas jsou peníze. Pokud se rozhodneme pro pořízení OZ touto cestou, musíme především vytipovat ty lokality, které hodláme dokumentovat. Mějme na paměti, že je vždy výhodné dokumentačně zpracovávat lokality různých typů po jednotlivých územních celcích a minimalizovat tak „hluché“ přelety mezi vzdálenými lokalitami. Lokality je zapotřebí viditelně vyznačit v odpovídající mapě a stanovit letovou trasu mezi nimi. Námi používané mapy v měřítku 1 : 50 000 (vydané Klubem českých turistů) jsou výhodné ve dvou ohledech: jednak mají přijatelný územní rozsah, jednak jsou dostatečně podrobné pro identifikaci jednotlivých struktur ze vzduchu.14 Zákres je účelné provést dvakrát. Jednu mapu je vhodné předat pilotovi či navigátorovi, aby mohli efektivně navádět stroj k jednotlivým lokalitám, jednu si po ruce nechá dokumentátor, aby se ve vzduchu mohl snáze orientovat při volbě záběru. Při koncipování letecké trasy je třeba vzít v úvahu zejména následující skutečnosti: - čas, který máme pro leteckou misi k dispozici15 - stranu letadla, ze které budeme dokumentaci provádět - denní dobu a polohu slunce v době letu - možnosti průletu nad specifickými oblastmi Nyní k jednotlivým bodům podrobněji. Při plánování časového rozsahu dokumentace musíme především vycházet z možností stroje, který bude pro snímkování použit. Proto musíme být v dostatečném časovém předstihu v kontaktu s leteckou společností, kterou jsme si pro realizaci letecké mise zvolili a tuto skutečnost si ujasnit. Použitému typu letadla také odpovídá sazba, kterou si firma účtuje za letovou hodinu. Podle našich aktuálních zkušeností lze letovou hodinu pořídit v rozpětí cca 3.800,- až 5.400,- Kč. 14

Použijeme-li mapu vyššího měřítka, získáme podrobnější náhled, ale letadlo z mapového listu rychle „vyletí“. Ve vzduchu pak rozhodně není čas na probírání se stohem map a hledání navazujícího mapového listu. 15 Ten je dán jednak našimi finančními možnostmi, jednak typem letadla a kapacitou nádrží s pohonnými hmotami.

29

Fotografování z letadla může probíhat různými způsoby. U některých typů ultralehkých letadel je kabina zcela otevřená, jinde je možné otevřít celé dveře nebo okno kabiny (např. Cessna 172), případně lze fotografovat otvorem v podlaze (např. upravená verze letounu Antonov AN-2) nebo v okenním plexiskle (např. Zlín Z-43). V tom případě, musíme mít na paměti, že stroj může mít upravené okénko pro vysunutí fotoaparátu buď na levé nebo na pravé straně.16 Této skutečnosti musíme přizpůsobit směr letu a otáček nad lokalitami při jejich snímkování. Pokud máme možnost vybrat si typ letounu, se kterým budeme letecké snímkování provádět, volíme primárně hornoplošník (např. velmi osvědčená Cessna 172). Výhled z tohoto letadla je výrazně lepší než z letounu s křídlem umístěným na spodní straně trupu (např. Zlín Z-43).

Obr. 46-47. Zlín Z-43 s otvorem pro fotoaparát (ukazuje na něj Ing. M. Bálek šroubovákem) a výhled přes palubní desku tohoto stroje. Denní dobou průběhu dokumentace je výrazně podmíněn její výsledek. Musíme mít na paměti, že intenzita světla, za kterého dokumentaci provádíme je v letecké fotografii ještě důležitějším faktorem než ve fotografii pozemní. Protože snímkování provádíme „z ruky“ jsme pro eliminaci nevyhnutelných otřesů stroje nuceni při expozici používat obecně kratších expozičních časů, nižších clon, resp. citlivějšího fotomateriálu. Nespornou výhodou je možnost použití co možná nejsvětelnějších zoomových objektivů.17 Pokud nám vyloženě nejde o podchycení plasticity terénu využitím ranních či odpoledních stínů, je vhodné načasovat dokumentaci na dobu kolem poledne. V té době je slunce přibližně na jihu a také nejvýše. To je při letecké fotografii velmi důležité, neboť se nám o něco lépe pracuje při záběrech v protisvětle. Naopak, čím je úhel dopadu slunečních paprsků na zem a osy fotoaparátu tupější, tím hůře se nám při záběrech od severu pracuje a část obzoru, pokud se nám dostane do záběru, mívá nepříjemný závoj.

16

Vycházíme zde ze zkušeností s tzv. šikmým snímkováním lokalit. Kolmé snímkování provádějí specializované firmy, je podstatně dražší a pro účely ODAN je v podstatě zbytečné. Tyto snímky využijeme ovšem tehdy, pokud je hodláme využít pro fotogrammetrii, nebo je chceme použít např. pro digitální modelaci terénu apod. 17 Zkušenost ukazuje, že i zkušený fotograf v letadle „dokáže“ rozmazat snímek i při použití expozičního času 1/250 s – na vině jsou otřesy stroje a nevypočitatelné turbulence. Abychom mohli uspokojivě zaclonit za použití co nejkratšího času (1/500 – 1/1000 s) jsme zpravidla nuceni sáhnout po filmu citlivosti 200 ISO, pouze za zcela jasného dne kolem poledne lze použít filmy o citlivosti 100 ISO.

30

Obr. 48. Příklad vytvoření nevhodného závoje v protisvětle Na rozdíl od pozemní fotografie je v takovém případě využívání zákrytů slunce mraky při rozptýlené oblačnosti poněkud problematické, neboť ty pak na zem vrhají jasně ohraničené stíny, které zhoršují jednak světelné podmínky expozice, jednak čitelnost pořízeného OZ. Teoreticky by v takových případech šlo situaci řešit použitím polarizačního filtru, v praxi to však není možné, protože by bylo nutno neúnosně prodloužit expozici. Pokud lze některé lokality díky jejich terénní konfiguraci fotografovat efektivně jen z určitého směru, měli bychom na to při jejich výběru a stanovení doby dokumentace rozhodně pamatovat. Co máme na mysli průletem nad specifickými oblastmi? Letecký provoz může být nad určitým územím regulován. Problematickými v tomto směru mohou být lety v blízkosti velkých letišť a v příhraničních oblastech. Pohyb v těchto zónách je zpravidla možný, ale musí být v dostatečném časovém předstihu pilotem nahlášen řídícímu letového provozu na územně příslušném „velkém“ letišti. Proto je dobré trasu s pilotem předem konzultovat. Pokud je výběžek území ČR příliš těsně obklopen územím sousedního státu a stroj ve vzduchu nelze otočit, aniž by došlo k přeletu státní hranice, musíme počítat s tím, že pilot průlet nad tímto územím odmítne. V rámci „předletové přípravy“ věnujme rozhodně čas studiu map území nad kterými se budeme pohybovat – a to i v případě, že terén známe z autopsie. Ze vzduchu i důvěrně známé lokality totiž změnou perspektivy vypadají docela jinak než jsme zvyklí a více se podobají právě mapovému zobrazení. Na trase letu bychom si měli zapamatovat co nejvíce specifických terénních orientačních bodů a struktur. Výborně se v tomto směru osvědčují např. vodojemy (často s reklamními nápisy), rozhledny, výškové budovy, komíny, vodní toky, velké komunikace a jejich křižovatky, prostorově rozlehlé areály závodů, lomů, obchodních středisek apod., velké rybníky, kopce charakteristických tvarů (zejména ty, které jednotlivě vystupují z okolního terénu). Dobrá je jakákoli terénní dominanta. Je účelné si jednotlivé archeologické lokality – zvláště ty méně výrazné – spojit s nějakou blízkou dominantou. To nám umožní rychle se orientovat ve vzduchu. Mějme na paměti, že čím více času v letadle budeme věnovat zjišťování aktuální polohy a usměrňování pilota, tím méně času nám zbude na vlastní dokumentaci. Je dobré si předem vytipovat rovněž směry, ze kterých budou pořízeny hlavní záběry jednotlivých dokumentovaných lokalit. Při plánování dokumentačního letu je třeba si dále uvědomit, že efektivně lze za stanovenou dobu zdokumentovat jen určitý počet lokalit. Při plánování délky trasy a počtu lokalit je třeba počítat s tím, že stroj se ve vzduchu pohybuje rychlostí cca 150 – 180 km/h,18 že nad dokumentovanou lokalitou je třeba nějakou dobu kroužit (málokdy se nám povede pořídit uspokojivý OZ při pouhém průletu 18

Vycházíme zde ze zkušeností se strojem Zlín Z-43.

31

kolem lokality19, či během jediné otáčky) a nějaký čas musíme věnovat výměně filmů, komunikaci s pilotem, eventuálně zapsání důležitých poznámek, které nám pomohou později identifikovat „problematické“ záběry. Pokud je to možné, přizvěme k letecké dokumentaci kolegu, kterého zaškolíme jako navigátora. Pokud to stroj dovoluje, je tříčlenná posádka ideální. Pilot se věnuje pouze řízení letadla, komunikaci s příslušným řídícím letového provozu a navigátorem, navigátor sleduje trasu a koriguje pilota při navádění k dokumentovaným lokalitám, může rovněž zapisovat počty snímků jednotlivých lokalit, které mu hlásí dokumentátor. Ten se pak nerušeně může věnovat pořizování OZ.

4.2. Letová fáze – vlastní dokumentace. Jaké vybavení si vzít do letadla s sebou je samozřejmě individuální. Fotografickou techniku a vybavení je však účelné mít v prostorné a přehledné brašně, kam pro ně v případě potřeby můžeme ve vzduchu s jistotou sáhnout. Objektivy, filtry a další přístroje rozhodně nepokládáme volně vedle sebe na sedadlo – ve vzdušných turbulencích či po prvním ostřejším zákrutu bychom totiž riskovali jejich neplánované „rozptýlení“ po celé kabině stroje. Nepodceňujme dále pořízení dostatečné zásoby fotografického materiálu pro klasické fotoaparáty, resp. paměťových médií a baterií pro aparáty digitální. Materiál by nám během letu v žádném případě neměl dojít! Rozhodně jím nedoporučujeme ale nějak úzkostlivě šetřit. Každou lokalitu vyfotografujeme z různých úhlů alespoň 5-10 x. Musíme počítat s tím, že při nejlepší vůli se některé snímky prostě nepovedou – některé snímky prudký otřes stroje rozmaže, jiné může znehodnotit průnik nevhodného protisvětla. Specifické problémy přináší dokumentace pořizovaná z letadel – dolnoplošníků. Z nich totiž můžeme efektivně dokumentovat jen směrem „dolů a dozadu“. Souhra s pilotem je na těchto strojích ještě důležitější než v případě hornoplošníků. Pokud totiž začne pilot stáčet stroj nad lokalitou příliš brzy a v nevhodném poloměru zákrutu, zakryje ji v klíčovém okamžiku dokumentátorovi křídlem letadla. Překrytí výřezu snímku některou částí stroje se nevyhneme ani u hornoplošníku, ale jde spíše o výjimečné případy.

Obr. 49. Ukázka zakrytí značné plochy snímku křídlem letadla. Jak už bylo řečeno výše, neobejdeme se v letadle bez podrobných map, do kterých si předem zaznačíme lokality, které hodláme dokumentovat. Pro případ, že nám v letadle zbude 19

Úmyslně zde nehovoříme o průletu „nad“ lokalitou, neboť v takovém případě nám při šikmém snímkování lokalita v klíčové chvílí „mizí“ pod trupem letadla.

32

po splnění našich cílů ještě čas, je dobré mít předem promyšleno, které lokality zdokumentujeme „navíc“. Jak už bylo několikrát zdůrazněno, před vlastním letem je nutné být v těsném kontaktu s personálem vybrané letecké firmy či aeroklubu – nejlépe s vlastním pilotem. Na poslední chvíli může totiž naplánovaný let zhatit zákaz startu malých letadel v naší oblasti, v jiných dnech je na stroji prováděna údržba, popřípadě mohou nastat jiné komplikace. V takovém případě bychom vážili cestu na často vzdálené letiště zbytečně. Provádíme-li leteckou dokumentaci opakovaně, je samozřejmě výhodné spolupracovat s osvědčenou firmou a osvědčeným pilotem. Vytvoření žádoucí „souhry“ mezi pilotem a dokumentátorem totiž nějakou dobu trvá. Abychom mohli vytvořit OZ k naší plné spokojenosti, je zapotřebí pilotovi detailně vysvětlit naše dokumentační záměry. Musí vědět o co nám jde a co vlastně v terénu hledáme. Na kvalitu pořízených OZ má rozhodující vliv také počasí. V období, kdy hodláme dokumentační let realizovat, musíme pozorně sledovat vývoj a předpovědi počasí. Potřebujeme dostatek světla, který může zajistit jen stabilní slunečné počasí s jasnou oblohou. Fotografovat lze v každém ročním období – každé má ovšem své výhody i nevýhody. V zimě máme například kratší období, po které je během dne přijatelné světlo, na druhé straně můžeme však nejlépe fotografovat lokality, které jsou po zbytek roku ukryty v listnatých porostech. Sníh také přispívá ke zvýraznění modelace terénních nerovností, takže můžeme náhle na lokalitách spatřit příznaky, které jindy viditelné nejsou. „Nepřítelem“ letecké fotodokumentace je počasí proměnlivé, s nízkou oblačností, dále období přízemních mlh a inverze, ale také třeba i letní dlouhodobá tlaková výše se stabilním slunečným počasím, během něhož se ovšem v „nehnutém“ vzduchu nahromadí množství zplodin a prachových částic. Ty potom zhoršují viditelnost, či lépe dohlednost, a vytvářejí na pořízených OZ charakteristický závoj. V takovém případě je pak nejlepším řešením počkat na průchod studené fronty s deštěm, který prach a ostatní nečistoty ze vzduchu spláchne. Nástup následující tlakové výše s čistým vzduchem je pak pro fotodokumentaci ideální. Když se s úspěchem vyrovnáme se vším, co bylo probráno na předcházejících řádcích, a konečně nastoupíme do letadla, musíme být připraveni ještě na několik věcí. Předně respektujeme a dodržujeme všechny pokyny, které obdržíme od pilota stran bezpečnosti letu. Ještě než odstartujeme, naposledy překontrolujeme své vybavení a funkčnost dokumentační techniky. Trpíváme-li v dopravních prostředcích nevolností, uvědomme si, že v letadle to bude jen horší. Nic nezkazíme, vezmeme-li si před letem nějaký prostředek proti nevolnosti. Pamatujme však na to, že tyto prostředky mají tlumivý účinek a člověk by neměl po jejich požití nějakou dobu řídit vozidlo. Za nevolnost v letadle (pokud nepřekročí jisté meze) se nikdo stydět nemusí – více než hodina strávená v malém letadle „rozhýbá“ žaludek téměř každému. Před startem se pohodlně usadíme a přichystáme si vybavení tak, aby bylo rychle a pohodlně k dosažení. Mějme na paměti, že v letadle se o něco hůře vyměňují v klasickém fotoaparátu filmy. Proto jsou přístroje, kde je tato činnost složitější a náročnější na čas, pro leteckou dokumentaci nevhodné. Z téhož důvodu, pokud můžeme, vezmeme si do letadla fotoaparáty dva. Máme tak zálohu pro případ poruchy jednoho aparátu a navíc, máme-li sebou kolegu navigátora, můžeme výměnu exponovaných filmů svěřit jemu. Dále si před startem upravíme bezpečnostní pás u sedadla tak, aby nám nepřekážel při dokumentaci. Vyzkoušíme si „nasucho“, jak se nám bude držet fotoaparát v okně nebo ve výřezu v okně letadla – musíme zaujmout co nejstabilnější polohu, abychom co možno nejvíce eliminovali při fotografování vliv „házení“ stroje. Objektiv je dobré držet tak, abychom jej chránili před nárazy do rámu nebo okenního plexiskla. Čím je objektiv větší, tím hůře se nám to bude dařit. Při vlastním fotografování vždy pamatujme, že fotoaparát nesmíme vysunout mimo obrys letadla – proud vzduchu narážející do objektivu nebo celého fotoaparátu nám znemožní

33

pořídit nerozmazaný záběr. Neberme sebou také velké a extrémně drahé teleobjektivy – možnost jejich použití je dost omezená a navíc riskujeme jejich poškození. S rostoucí ohniskovou vzdáleností zpravidla klesá světelnost objektivu a roste obtížnost pořízení ostrého záběru – musíme používat kratší časy závěrky a to si vynucuje použití nevhodných vysoce citlivých filmů. Záběry s velkým přiblížením jsou tak obecně nejnáchylnější k rozmazání. Na méně citlivý film pak některé záběry nepořídíme vůbec. I pro leteckou fotografii tak plně dostačuje horní hranice ohniska teleobjektivu do 150 mm. Vynikající snímky však lze pořídit i se základním zoomovým objektivem 28 – 80 mm. Pro leteckou fotografii nejlépe vyhovují objektivy s ohniskovou vzdáleností 35-120 mm (takových je ale bohužel málo). Důležitá je komunikace mezi členy posádky. V kabině letadla je třeba počítat s poměrně velkým hlukem motoru. Pokud byla trasa s pilotem před vlastním letem probrána nedůsledně a ve vzduchu je stroj zapotřebí neustále korigovat, je překřikování rachotu stroje poměrně náročná záležitost. Většinou však tento problém řeší sluchátka s palubním interkomem. Chráníme tak navíc svůj sluch. Někdy však sluchátka trochu překážejí při fotografování. Po příletu do blízkosti dokumentované lokality musí navigátor nebo sám dokumentátor dát pilotovi takové pokyny, aby podle nich mohl navést stroj do kroužení o potřebném poloměru. Mějme na paměti, že nejlepší OZ se nám podaří z takového směru, kdy máme slunce za zády. Potřebujeme-li dokumentovat z jiného směru, snažme se o to, aby v zorném poli fotoaparátu bylo co nejméně oblohy. Jen tak můžeme efektivně eliminovat škodlivý vliv protisvětla. Je-li zapotřebí pořídit snímek „shora“, tedy takový, který se již blíží kolmému snímku20, musíme požádat pilota, aby stroj navedl téměř přímo nad lokalitu a pak provedl na náš signál prudký náklon ve směru fotografování. Musíme být připraveni a pohotově exponovat, neboť stroj může být v takové poloze jen omezenou dobu. Toto jsou základní zkušenosti s leteckým fotografováním autorů těchto řádek. Uvědomujeme si, že v některých případech mohou být zkušenosti potenciálního dokumentátora poněkud odlišné. Ten se pak pochopitelně bude muset přizpůsobit zejména odlišným technickým parametrům jiného stroje, letovému režimu vybrané firmy, či svému vlastnímu dokumentačnímu vybavení. Zkušeností pak může nabýt jen vlastní praxí. A na sám závěr této kapitoly ještě připomínka: dokumentátor má v letadle vedle možnosti pořídit kvalitní OZ ještě jednu šanci – podle charakteristických příznaků objevit archeologickou lokalitu dosud neznámou. Z téhož důvodu by měl dokumentátor po skončení letecké mise a vyvolání negativů (resp. po přenosu digitálních záznamů do PC) pečlivě jednotlivé OZ prostudovat. Možná si tak kromě dokumentovaných lokalit povšimne ještě něčeho, co mu během vlastní dokumentace ve vzduchu uniklo…

20

Nejčastěji takto pořizujeme snímky struktur, u kterých chceme co nejvíce zdůraznit jejich půdorys – například areálů rozsáhlých hradních komplexů, hradisek apod.

34

5. Závěr Na předchozích několika málo stranách jsme stručně a torzovitě popsali řadu fotografických postupů a technik, které je vhodné v archeologické památkové péči aplikovat. Musíme zdůraznit, že ačkoliv je fotografování především věcí praxe, tak odborné vedení může významným způsobem zkrátit dobu nutnou k dosažení uspokojivých výsledků. Takové odborné vedení ale je nutno aplikovat interaktivně – tzn. hodnotit konkrétní chyby školené osoby a teoreticky je zdůvodňovat. Pouze z příruček se nikdo fotit nenaučil a jen osoba s velkým talentem se naučí fotografování bez cizí pomoci (což sice platí ve většině oborů lidské činnosti, ale ve fotografii obzvláště).

35

Obrazové přílohy

36

Zpět

Obr. 1. Snímek exponovaný z optimálního stanoviště.

Zpět

Obr. 2. Snímek exponovaný z optimálního stanoviště.

Zpět

Obr. 3. Snímek exponovaný z optimálního stanoviště.

Zpět

Obr. 4. Snímek exponovaný z optimálního stanoviště.

Zpět

Obr. 5. Snímek exponovaný z optimálního stanoviště v protisvahu.

Zpět

Obr. 6. Snímek exponovaný z optimálního stanoviště v protisvahu.

Zpět

Obr. 7a. Snímek lokality ze střechy auta.

Zpět

Obr. 7b. Snímek téže lokality ze stožáru vedení vysokého napětí.

Zpět

Obr. 8a. Snímek lokality „ze země“.

Zpět

Obr. 8b. Snímek téže lokality ze střechy blízké budovy.

Zpět

Obr. 9. Snímek lokality z příliš velkého nadhledu.

Zpět

Obr. 10. Snímek lokality z příliš velkého nadhledu.

Zpět

Obr. 11. Příklad zploštění perspektivy.

Zpět

Obr. 12. Příklad zploštění perspektivy.

Zpět

Obr. 13a. Snímek pořízený za příliš velké oblačnosti.

Zpět

Obr. 13b. Tentýž snímek pořízený za vhodnějšího počasí.

Zpět

Obr. 14. Příklad snímku pořízeného v protisvětle.

Zpět

Obr. 15. Příklad snímku pořízeného v protisvětle (vlevo dole nežádoucí odlesk světla).

Zpět

Obr. 16. Příklad snímku bez výrazných orientačních bodů.

Zpět

Obr. 17a. Snímek exponovaný z optimálního stanoviště (detailnější záběry viz obr. 17b-c).

Zpět

Obr. 17b. Detailnější záběr na plochu lokality z obr. 17a.

Zpět

Obr. 17c. Detailnější záběr na plochu další lokality z obr. 17a.

Zpět

Obr. 18a. Snímek exponovaný z optimálního stanoviště.

Zpět

Obr. 18b. Detailnější záběr na plochu lokality z předchozího snímku.

Zpět

Obr. 19a. Lokalita na pozemní fotografii.

Zpět

Obr. 19b. Táž lokalita na letecké fotografii.

Zpět

Obr. 20a. Lokalita na pozemní fotografii.

Zpět

Obr. 20b. Táž lokalita na letecké fotografii.

Zpět

Obr. 21. Detail valu.

Zpět

Obr. 22. Snímek z nižšího stanoviště dokumentující převýšení lokality (srovnej obr. 19a-19b).

Zpět

Obr. 23. Příklad nevhodného snímku bývalé cihelny.

Zpět

Obr. 24. Příklad přijatelného snímku bývalé cihelny.

Zpět

Obr. 25a. Příklad leteckého snímku hradiska.

Zpět

Obr. 25b. Pozemní snímek téže lokality jako na obr. 24a.

Zpět

Obr. 25c. Pozemní snímek téže lokality jako na obr. 24a.

Zpět

Obr. 25d. Pozemní detail téže lokality jako na obr. 24a.

Zpět

Obr. 26. Příklad optimálního snímku tvrziště situovaného v lese.

Zpět

Obr. 27. Příklad nevhodného snímku plochy tvrziště.

Zpět

Obr. 28. Příklad deformace perspektivy extrémně širokoúhlým objektivem.

Zpět

Obr. 29. Příklad nárožní perspektivy.

Zpět

Obr. 30a. Příklad rušivého vlivu vegetace.

Zpět

Obr. 30b. Stejná lokalita bez vegetace.

Zpět

Obr. 31. Příklad nevhodné denní doby – příliš teplé ladění snímku a dlouhé stíny.

Zpět

Obr. 32. Příklad nevhodné denní doby – příliš teplé ladění snímku a dlouhé stíny.

Zpět

Obr. 33. Příklad nevhodného snímku pořízeného v lese za silného slunečního svitu.

Zpět

Obr. 34. Příklad nevhodného snímku pořízeného v lese za silného slunečního svitu.

Zpět

Obr. 35. Příklad správného snímku pořízeného v lese za oblačného počasí.

Zpět

Obr. 36. Snímek architektury s použitím speciálního výsuvného objektivu.

Zpět

Obr. 37a. Snímek architektury bez použití výsuvného objektivu.

Zpět

Obr. 37b. Stejný snímek po provedení počítačové restituce linií s vyznačením částí snímku, které je nutno při tomto procesu odstranit.

Zpět

Obr. 38a. Příklad vlivu polarizačního filtru.

Zpět

Obr. 38b. Stejný snímek bez použití filtru.

Zpět

Obr. 39. Příklad nežádoucího vlivu polarizačního filtru.

Zpět

Obr. 40. Příklad nežádoucího vlivu polarizačního filtru.

Zpět

Obr. 41a. Příklad „přidání“ modré oblohy pomocí půleného filtru.

Zpět

Obr. 41. Stejná lokalita bez vegetace (foto P. Vavřín). Obr. 41b. Stejný snímek bez použití filtru.

Zpět

Obr. 42a. Příklad použití blesku pro snímky detailů architektury.

Zpět

Obr. 42b. Stejný snímek bez použití blesku.

Zpět

Obr. 43. Příklad nevhodného použití blesku.

Zpět

Obr. 44. Příklad nevhodného použití blesku.

Zpět

Obr. 45. Příklad nevhodného použití blesku.

Zpět

Obr. 46. Zlín Z-43 s otvorem pro fotoaparát (ukazuje na něj Ing. M. Bálek šroubovákem).

Zpět

Obr. 47. Výhled přes palubní desku letounu Zlín Z-43.

Zpět

Obr. 48. Příklad vytvoření nevhodného závoje v protisvětle.

Zpět

Obr. 49. Ukázka zakrytí značné plochy snímku křídlem letadla.

Autoři fotografií: M. Bálek

Obr. 19b, 25a

T. Berkovec

Obr. 15, 16, 45

A. Drechsler

Obr. 31, 33, 43, 44

P. Stabrava

Obr. 46-49

T. Ott

Obr. 14, 32

P. Vavřín

Obr. 1-13, 17a-19a, 20-24, 25b-30b, 34-42b