Od KONCERT BOBBYHO MCFERRINA. Den se Stravinským. M. Bulgakov: Divadelní román

1/11 1/11

29. 3. KONCERT BOBBYHO MCFERRINA 6. 4. Den se Stravinským Od 11. 5. M. Bulgakov: Divadelní román

ČTVRTLETNÍK POSLUCHAČŮ A PŘÍZNIVCŮ STANICE ČESKÝ ROZHLAS 3—VLTAVA

JOLANA HAVELKOVÁ, Dopisy Kolín – Vancouver mezi Jolanou Havelkovou a Zuzanou Vaškovou od roku 1997 fotografie, kresby, koláže

OBSAH

STRANA

06

04

02

NÁDRAŽÍ VICTORIA

GUSTAV MAHLER

VÁŽENÍ POSLUCHAČI A ČLENOVÉ KLUBU VLTAVA,

PRAŽSKÉ JARO

05 BLÍZKÁBYTOST.COM

08

10

RADIODOKUMENT

GOETHE A URZIDIL

14

13 DEN S FIGAREM

12 ROK NĚMECKÉHO JAZYKA

16

15

HUDBA VELIKONOC

OSUD RADEGASTA PAROLKA

SVATÝ IVAN

18 HOUSLISTA POD ŠŤASTNOU HVĚZDOU

19 SVĚT KNIHY

ČAJOVNA

MALDOROR

22

24

IGOR STRAVINSKIJ

. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

PROGRAM STANICE ČRO 3–VLTAVA KLUB VLTAVA

. . . . . . . . . . . . . . . . . .

. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

PARTNEŘI KLUBU VLTAVA

. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

— LUBOŠ STEHLÍK —

26

AKADEMIE

strana strana strana strana

38 39 46 47

28

OTAKAR ŠTORCH-MARIEN

J. G. BALLARD

36

32 31

30

PRAŽSKÁ KONZERVATOŘ

VÁCLAV TALICH

25

NOVÉ ROZHLASOVÉ HRY

PRŮVODCE SVĚTEM KULTURY

příchod jara v přírodě je obestřen řadou neznámých (kdy, jak, jestli nebude provázen povodněmi). Stejně tak i v umění se otvírá řada otázek: jak to bude s operou v Praze, kolik peněz ze státní kasy zbyde na podporu živého umění, kolik dalších cenných historických staveb spolknou developeři, kdy zase uvidíme olbřímí Muchovu Slovanskou epopej etc. Stoprocentně se však můžete spolehnout, že 12. května začne festival Pražské jaro, letos s monumentální poctou Gustavu Mahlerovi světové úrovně, 1. května oslaví svět 225. výročí premiéry Mozartovy Figarovy svatby a že Rok německého jazyka na Vltavě rozkvete do krásy. Kromě festivalů, Mozarta, Mahlera a kulturní košatosti zemí, kde je hlavním komunikačním prostředkem němčina, se však setkáte na jaře ve vysílání Vltavy například s pokračováním projektu původních rozhlasových her Vinohradská 12, připomenutím 50. výročí úmrtí největšího českého dirigenta Václava Talicha nebo s celodenní poctou dalšímu geniálnímu jubilantovi, Igoru Stravinskému. Přeji Vám, milí přátelé, aby i Vás políbila jarní múza (nebo kdokoliv jiný) jako Igora Fjodoroviče v našem i Vašem magazínu.

21

20

1

ROZHOVOR S JANEM PÁLENÍČKEM

VIZITKA

35 PROFIL JOLANY HAVELKOVÉ

CD LASER

STRANA

GUSTAV

MAHLER a San Francisco v roce 2011 Co spojuje kalifornské město, proslulé svým mostem přes mořskou úžinu a strmými ulicemi s tramvajovými kolejemi, a šéfa Dvorní opery ve Vídni, rodáka z Kališť u Humpolce? Rok 2011. Gustav Mahler v květnu po návratu z New Yorku ve Vídni zemřel. V pouhých jedenapadesáti letech. A v San Francisku byl ve stejném roce založen symfonický orchestr.

Mahler a Sanfranciský symfonický orchestr, to je ovšem také spojení ryze hudební, umělecké a současné – spojení rozhodně podařené a skvělé. Jeho garantem a vykonavatelem je šéfdirigent tělesa Michael Tilson Thomas, který prokazuje pro Mahlerovu složitou hudbu mimořádné pochopení a vcítění. Jejich dokončený mahlerovský cyklus představuje od konce února po více než deset týdnů pořad CD Laser, vysílaný na stanici Vltava tradičně vždy v neděli večer. San Francisco Symphony Orchestra vytvořil vlastní label, na němž v uplynulých deseti letech vydal všech devět Mahlerových symfonií, jeho sólové písně, vokální symfonii Píseň o zemi a kantátu Žalobná píseň. Nahrávky vycházejí z koncertů v běžné abonentní sezoně. První z uvažovaného cyklu a zároveň první deskou s novou značkou SFS Media byla Mahlerova Šestá symfonie, kterou

M

2

začali točit shodou okolností den po teroristickém útoku na New York v září 2001. Snímek, logicky prezentovaný jako odraz této události, vyšel v únoru 2002 a byl pak nominován ve dvou kategoriích na cenu Grammy Award. Poté orchestr vydal živou nahrávku Mahlerovy První symfonie, která prodejem dosáhla v USA třetí příčky klasické hitparády… Několik symfonií získalo v uplynulých letech orchestru postupně prestižní ceny Grammy. Město zažilo po roce 1849 obrovský rozkvět díky zlaté horečce a o třicet let později jako cílová stanice právě dokončené transamerické železnice, ale ztratilo velkou část původního vzhledu při zemětřesení v roce 1906. Je jasné, že pak nastala obnova, jejímž plodem bylo i posílení kulturního života. Symfonikové byli ovšem až do roku 1980 operním orchestrem a všechny koncertní programy hráli v divadelní budově. Osamostatnili se až po postavení koncertní síně, moderního sálu pro 2740 lidí, jež nese jméno Davies Symphony Hall. Její výrazný exteriér využívá orchestr na svém logu. Sál stojící hned vedle divadla je pojmenován po paní Louise Daviesové, dámě ze staré sanfranciské rodiny, největší z donátorů stavby. Současný šéfdirigent, jedenáctý hudební ředitel San Francisco Symphony, obecně známý pod zkratkou MTT, je oblíben a milován. Přinesl za bezmála dvě desetiletí mnohou inovaci, má dar bezprostřednosti a je inspirativním umělcem s velkým obdarováním – je pozoruhodným dirigentem a výjimečným popularizátorem hudby, šarmantní osobností se širokým záběrem, mužem, který umí z koncertu učinit událost, který také sám komponuje a který má navíc dalekosáhlé vize pro hudební vzdělávání a zároveň i víc než dost schopností jedinečným způsobem je naplnit. Špičkové americké těleso a MTT se objeví letos v květnu již potřetí na festivalu Pražské jaro. V roce 2003 přijeli do české metropole poprvé ve své historii a zanechali mimořádný dojem. Opakovalo se to i při festivalu v roce 2007. Na Mahlerově hudbě vidí Tilson Thomas jako charakteristické dvě věci. Velký rozměr, velkou strukturu jeho symfonií. A zároveň velmi osobní charakteristiku, melodie, gesta... Prarodiče Boris

a Bessie Thomashefsky byli zakladateli a hvězdami newyorského souboru Yiddish Theatre a jejich předkové byli vesničtí muzikanti na Ukrajině. Sám proto cítí určitou spojitost s vesnickou hudebností, která je podle něj důležitá právě při interpretaci Mahlerovy hudby. „Vždyť mnoho z toho, co je u něj základním materiálem, pochází z těchto oblastí a hudebních žánrů: z vojenské hudby, z taneční a kabaretní hudby, z repertoáru klezmerů, z mnoha druhů duchovní hudby... Jde o všechny druhy hudby, které byly na různých úrovních společnosti v rakousko-uherské monarchii součástí tradice,“ vysvětluje Michael Tilson Thomas. Mahlera chápe jako pozorovatele, který se díval na všechny ty způsoby, jimiž lidé provozují a dělají hudbu uvnitř společnosti. „Abstrahoval z toho potom, samozřejmě, své velké koncepty, ale myslím, že je zcela nezbytné, že je v nich přítomen smysl pro původ hudby,“ říká a připodobňuje Mahlerův přístup k režijním postupům Felliniho, v jehož filmech třeba kamera náhle přejde z obrovské dramatické scény stranou k nějaké bezvýznamné bytůstce. „To je u Mahlera úplně stejné – to když třeba něco zazní jako houslistovy improvizace v restauraci, nebo to zní jako kdyby sbor zpíval zdálky gregoriánský chorál a podobně. Udělat tohle zřetelným v designu velké skladby patří k dirigentovým důležitým úkolům,“ přibližuje svou práci. Je v tom podle něj přítomno současně pozorování a zároveň mnoho osobního z toho, co sám cítí o svých hudebních tradicích. Sanfranciský mahlerovský cyklus pozoruhodným způsobem kombinuje přímočarost a průraznost amerických těles, patrnou ve zvuku, artikulaci i v komunikativnosti, s osobitou a mimořádnou muzikálností a citem dirigenta. Interpretačně nelehkému, mnohotvárnému světu Mahlerovy hudby společně rozumějí obdivuhodně. Symfonie jsou v záznamech dokonalé a ve výraze věcně přesné i jemně emotivní. Tilsona Thomase prý kdysi Leonard Bernstein přirovnal k sobě samému zamlada. „Mezi mnou a Bernsteinem bylo skutečně možná dost podobností. Objevil jsem se na hudební scéně velmi mladý, vyšel jsem z prostředí a zázemí showbyznysu, ale byl jsem intelektuál, měl jsem důkladné univerzitní

STRANA

FOTO — PETR WEBER

CD LASER

Vpředu San Francisco Opera, vzadu Davies Symphony Hall

vzdělání, hrál jsem jazz, miloval jsem Mahlera... a nečinilo mi potíže hovořit k lidem,“ připouští dirigent, který – stejně jako Bernstein – připravuje uznávané popularizační televizní programy. „V hudebních skladbách jsou důležité záznamy o pocitech lidí žijících dávno před námi,“ zamýšlí se dirigent. „Záznamy o všech těch jejich

3

drobných příbězích – smutných či milostných. Chtěli by se s námi o ně podělit. Znalostí těchto ‚starých písní‘ se stává každý z nás, my všichni jako lidé, bohatší. Nezjistíme jen emoce a pocity těch lidí, ale i to, jaká byla perspektiva jejich životů, jak na své životy hleděli. My všichni se také musíme rozhodnout, co pro náš život je důležité a jaký život vlastně je. Hudba takovému rozhodnutí pomáhá,“ vyznává se ze svého přístupu k umění. Mahlerovy symfonie jsou díla monumentálních konstrukcí a zřetelných – byť slovy nevyjádřitelných – programů. Operují obrovským, skvěle využívaným interpretačním aparátem. Občas se tvrdívá, že jejich oslnivá instrumentace a obrovitá forma nemají obsah, že jsou jen nádherným rouchem. Nahrávky ze San Franciska těmto názorům úspěšně čelí, paradoxně pomocí oslnivé instrumentace a monumentálního rámce. Naplňují je však oduševnělostí, která dává hudebním strukturám hluboký smysl. Na deskách MTT s Mahlerovými symfoniemi se hraje naplno a prožitě, výsledkem je neomylně promyšlená a procítěná, moderní přesvědčivá dynamická koncepce, úžasný zvuk, mnohovrstevnaté bohatství nálad. Tato velkolepá a myšlenkově závažná novátorská hudba směřuje již plně k 20. století. Na samém konci 20. století nicméně rakouský muzikolog Kurt Blaukopf napsal, že Gustav Mahler v roce 1911 definitivně nezemřel. Je mu prý totiž třeba rozumět jako současníku budoucnosti. Sanfranciský symfonický orchestr měl první koncert v roce 1911, jeho tradice jsou tedy dlouhé a silné a motivace evidentně záviděníhodná. Michael Tilson Thomas stojí v jeho čele od roku 1995. Je to symbióza, která nese nádherné ovoce, a mahlerovský cyklus je jeho výraznou, momentálně hlavní částí. Mahlerova hudba byla přítomna ve vysílání stanice Vltava už loni, kdy se slavilo sto let od jeho narození. Je jasné, že se na rozhlasových vlnách objevuje ve větší míře i letos – a zdaleka ne jen v pořadu CD Laser. € Petr Veber

ROZHLASOVÁ HRA

STRANA

NÁDRAŽÍ VICTORIA P Prostě inscenuji hru jako pinterovskou koláž groteskna plynoucího z absurdity každodennosti a všeobecnosti mluvy. Málokdy se v Pinterových dramatech opravdu něco velkého a jasně zřejmého stane. Příběh se odehrává mezi řádky pečlivě vymyšlených a vystavěných dialogů. Pod spodkem textu je členitě vrstvená hlubina pregnantně znělých významových poloh. Naléhavý požadavek! Herče, zapomeň na páchnoucí zavářku žlukle psychologizujících fines, drž se textu a necouvej k přibližnostem a náznakům. Řidič mluví jako když látá fusekli. Dispečer je velícím mnichem, ale promění se v poddajného anděla. Řidič zastaví automobil, vypne motor, tím zhasne i sebe. Svojí laxní netečností irituje dispečera, generuje v něm podrážděnost, zlost, vztek. Práce je poušť a dispečer se užírá. Řidič na jasné dispečerovy otázky nedokáže relevantně odpovídat. Dispečer

FOTO — PAVEL BOUDA

Z REŽISÉROVA GLOSÁŘE K ROZHLASOVÉ INSCENACI HRY HAROLDA PINTERA

4

blízkosti zastavil. Řidič netuší, kde je Nádraží Victoria, kam ho dispečer posílá vyzvednout zákazníka. Vlámán do změti chaosu a nenávisti je člověk. Systém světa kolabuje a vlivem dezorientace dochází ke zkratu v mezilidských vztazích. Rozumíme si jedině, nejsme-li spolu. Negace nesouznění, nesdílení, nesoucítění, nelásky. Opuštěnost! Pasažérka v autě, o níž řidič lakonicky se zmíní, se vůbec neprojevuje. Zřejmě je výmyslem, fikcí, pouhou chimérou. Nemilujeme se, obelháváme se. Láska neexistuje. Lidé si jen vymýšlejí důkazy o lásce. Obluzovat se krasohledem prázdných slov. Fráze všeobecnosti banalizují život. Odraz falešných citů a padělaných vztahů. Náhle dispečer tiše na jednom tónu vychrlí vše o čem sní. Mluví svým dechem a krví. Chce vztah a v něm řidiče za kamaráda. Zajíkle, staccatově svým hlasem k řidiči se hrne. Svět lidí je zanesený a zablokovaný muchláží prázdných, marných slov. Dispečer a řidič jen přes vysílačku komunikují. Neznají se. Dispečer zatouží po haptické člověčí blízkosti. Žene se za řidičem, ale může to být cesta nikam, k nikomu. Řidič na místě setkání u Krystalového paláce být nemusí. Třeba se rozhodl, že už čekat nebude. Harold Pinter v roce 1958 napsal: „Mezi tím, co je reálné a co je nereálné, ani mezi tím, co je pravdivé a co je chybné, není žádný výrazný rozdíl. Věc nemusí být nutně buď pravdivá nebo chybná; může být jak pravdivá, tak chybná.“

Režisér Miroslav Buriánek a zvukař Jiří E. Silovský při natáčení v činoherním studiu R-S-4

výrazně artikuluje, řidič setrvává ve stroze ustrnulé mechanice slov, zatavený v pouzdře apatie. Dispečerova zášť se projeví pohrůžkou sadistické

představy jezdeckého bičíku, s nímž by prohnal a vyplatil řidiče. Radostně hrdelní řidičův kvik nad označením Krystalového paláce, v jehož

Do rolí řidiče a dispečera obsazeni Pavel Kikinčuk a Igor Bareš. Inscenace natočena v plzeňském studiu Českého rozhlasu. € Miroslav Buriánek

ROZHLASOVÁ HRA

STRANA

5

INGER JOHANNE STRØM BLIZKABYTOST.COM sám, či dokonce osamělý. Přátelství na internetu se navazuje snáze než v reálném životě. Generace Facebooku prý trpí pocity osamělosti, vlastní nedostatečnosti nebo strachem z nezaměstnanosti. Příběh, který vypráví norská dramatička Inger Johanne Str m ve své hře Blizkabytost.com, mnohé z těchto vážných témat obsahuje. Autorka však lidskou i virtuální osamělost

neúspěšné herečky Astrid líčí v humorných tónech. S Astrid se setkáváme poprvé v obchodním centru, kde v dětském koutku hraje pro děti oslíka Ijáčka. Doma pak tráví čas u počítače a seznamuje se s muži na portále Blizkabytost.com. Prožijeme s ní pár nepovedených známostí, ale vše končí happyendem. Hru, která zaujala svým ironickým humorem porotce festivalu Prix

Europa, nastudovala v karlínském studiu jako svůj rozhlasový debut Apolena Vynohradniková, která do role Astrid obsadila Tatianu Vilhelmovou. Pro posluchače Vltavy bude jistě zajímavé sledovat, jak tato divadelní a filmová herečka obstojí před rozhlasovým mikrofonem. € Hynek Pekárek FOTO — HYNEK PEKÁREK

Dnešní mladá generace je zvyklá díky internetu a mobilním technologiím mít své přátele a známé neustále nablízku. Podle seriózních výzkumů je však tato výhoda, halasně vyzdvihovaná výrobci moderních komunikačních technologií, vlastně iluzí. Na sociálních sítích či v nejrůznějších diskusních fórech může sice člověk získat stovky přátel doslova po celém světě, doma u počítače však zůstává

FESTIVAL

STRANA

6

PRAŽSKÉ JARO Co z 66. ročníku Mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro uslyšíte ve vysílání Českého rozhlasu 3? Samozřejmě zahajovací koncert, na kterém zazní ve čtvrtek 12. května Má vlast Bedřicha Smetany. Cyklus symfonických básní nás tentokrát čeká v interpretaci, která vzbuzuje velká očekávání a také zvědavost. Dirigent Jiří Bělohlávek předstoupí před Symfonický orchestr Pražské konzervatoře, která letos slaví 200 let od svého založení. Projekt se připravuje už dlouho, v březnu 2011 čeká dirigenta i studentské členy orchestru týdenní soustředění v Poličce (i jeho atmosféru ve vysílání Vltavy zprostředkujeme) a pak závěrečný květnový finiš. Zahajovací koncert je už teď vyprodán, ale prostřednictvím Vltavy ho můžete slyšet! Totéž platí o koncertu závěrečném, rovněž beznadějně vyprodaném. V sobotu 4. června pozvedne taktovku sir Simon Rattle a Berlínští filharmonikové zahrají pod jeho vedením Symfonii č. 6 a moll Gustava Mahlera. Bude to mimochodem vůbec poprvé, co toto osmdesátiminutové dílo,

FOTO — ZDENĚK CHRAPEK

C

Jiří Bělohlávek

komponované v letech 1903–1904, na pražskojarním festivalu zazní. I tuto mimořádnou událost nabídneme v přímém přenosu. Rok 100. výročí Mahlerova úmrtí připomene festival ještě dalšími koncerty. Symfonický orchestr San Francisco a jeho šéf Michael Tilson Thomas přivezou do Obecního domu skladatelovu Symfonii č. 2 „Vzkříšení“ (20. 5.), Rückert-Lieder přednese 1. 6. skvělý barytonista Thomas Quasthoff (jeho recitál Vltava rovněž odvysílá) a k duchu celosvětových mahlerovských oslav se vhodně přidá megakoncert v O2 aréně, na němž ve středu 18. května – přesně v den skladatelova úmrtí – zazní Symfonie č. 8. Dílo, které v prvním díle zhudebňuje hymnus Veni creator spiritus a ve druhém závěrečnou partii Goethova Fausta, vyžaduje monstrózní provozovací aparát. Na Pražském jaru 2011 spojí v „Symfonii tisíců“ své síly Symfonický orchestr a sbor severoněmeckého rozhlasu, Česká filharmonie, Pražský filharmonický sbor, Kühnův smíšený sbor, sbor hudebního festivalu Schleswig-Holstein, chlapecké

FESTIVAL

STRANA

7

Thomas Quasthoff

FOTO — ANJA FRERS / DG

FOTO — HARALD HOFFMANN / DG

NA VLTAVĚ

Lisa Batiashvili

sbory z Hannoveru a Hradce Králové, dále osm sólistů a dirigent Christoph Eschenbach. Rozhlasové vysílání je v jednání. Podobně jako v případě Newyorské filharmonie, která vystoupí v Obecním domě v úterý 24. května. Legendární těleso se Pražanům představí potřetí ve svojí historii (poprvé to bylo v roce 1930 s Arturem Toscaninim, podruhé v roce 2000 s Kurtem Masurem) – tentokrát jej povede Američan Alan Gilbert, šéfdirigent orchestru od září 2009. Na programu je Bartókův Houslový koncert č. 2 s excelentní gruzínskou sólistkou Lisou Batiashvili a Beethovenova Eroica. Milovníci komornějšího zvuku se mohou těšit na odvysílání recitálu pozoruhodného litevského houslisty Juliana Rachlina (na Pražském jaru vystoupí 16. května), ale Vltava přinese také hudební večer s vítězkou Mezinárodní klavírní soutěže Fryderyka Chopina 2010 – tou je pětadvacetiletá ruská klavíristka Julianna Avdějeva. Její recitál se podařilo zajistit až krátce před uzávěrkou festivalového programu a vítězka říjnového varšavského klání (mimochodem poprvé po

pětačtyřiceti letech vyhrála soutěž žena, naposledy to byla v roce 1965 Martha Argerichová) přednese v úterý 17. 5. díla Franze Liszta a samozřejmě Fryderyka Chopina. Docela jiný hudební soudek otevře Amadinda Percussion Group, soubor, který se 17. 5. představí v Novém sále Pražské konzervatoře v dílech Johna Cage, György Ligetiho, Steva Reicha, ale také v etnické hudbě Ugandy a Tahiti. Ze série pražskojarních Matiné vybíráme vystoupení sopranistky Lucie Fišer Silkenové, houslisty Jana Fišera a klavíristy Miroslava Sekery v dílech Karla Bendla, Jaroslava Křičky či Václava Dobiáše (sobota 21. 5.). Rozhlasové mikrofony nebudou chybět ani v Evangelickém kostele U Salvátora, lépe řečeno u jeho nově zrekonstruovaných varhan. V sobotu 14. 5. na ně čtyřručně zahrají Martin Rost a Pavel Černý. A jako už tradičně nahraje Český rozhlas finále (a nově také semifinále) mezinárodní hudební soutěže Pražského jara – letos se koná v oborech trombon a klavír. € Petr Kadlec

SCHŮZKY S LITERATUROU

STRANA

KNIHKUPECKÝ PULT ZA PROTEKTORÁTU 15. březen 1939, těžké padající vločky, břečka na ulicích, zoufalé pohledy a projíždějící německé vojenské kolony: tak na fotografiích a filmových záběrech vypadal první den okupace. Vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava a jeho začlenění do Třetí říše se pochopitelně zásadně dotklo života všech obyvatel, jež byli beze zbytku podrobeni válečnému řízenému hospodářství. Pod svíravými krustami válečných dějů i domácí odbojové konspirace dýchal protektorát svým všedním, podivně plíživým životem. Změny přicházely rychle, s úřednicky systematickou důsledností – německé nápisy, změny názvů ulic, přechod z levostranného na pravostranný silniční provoz, zavedení vylepovaných vyhlášek a systému potravinových lístků atd. S pokračující válkou se postupně snižovala životní úroveň a prodlužovala pracovní doba. Z protektorátních pultů téměř okamžitě zmizela kosmetika, látky, boty a vzácností se staly kožené výrobky, deštníky či domácí elektrické spotřebiče. Co však za války nezmizelo, byly české knihy. Jistě, z pultů musely zmizet – citujme z úředního příkazu z března 1939 – „knížky obsahu komunistického, marxistického, Německu nepřátelského a zvl. pak literatura emigrantů.“ Objevily se německé seznamy závadné i nežádoucí literatury (Čapkové, Hora, Halas) a řada českých a židovských autorů se ocitla v německých koncentračních táborech, ale přes veškerá německá protivenství česká kulturní scéna neumlkla a po svém reagovala na soustavný germanizační útlak. Průhled do knihkupecké protektorátní praxe rozhlasovému posluchači umožní v hodinových Schůzkách s literaturou dva

intelektuálové, kteří se paradoxně nikdy osobně nesetkali, přestože vyrůstali ve stejné chvíli v jednom městě a společný je jim celoživotní zájem o německou literaturu: germanista a emeritní profesor Yaleovy univerzity Peter Demetz (ročník 1922) a divadelní dramaturg, překladatel a spoluzakladatel Divadla za branou Karel Kraus (ročník 1920). Oba dva totiž v čase druhé světové války, v době největšího národního ohrožení, prodávali nedaleko sebe v pražských knihkupectvích české i německé knihy. Karel Kraus v českém knihkupectví svého strýce ve Slezské ulici na Vinohradech, Peter Demetz v německém knihkupectví ve Vodičkově ulici. A jak ve svém vzpomínkovém textu prozrazuje, naučil se od pultu rozlišovat nejen literaturu, ale rozeznávat i zákazníky: „Brzy jsem v sobě objevil úžasnou schopnost odhalit jako nějaký ideologický rentgen politické názory přicházejícího zákazníka. Jakmile otevřel dveře, poznal jsem už podle účesu, pokrývky hlavy, bot či lodenového pláště, zda se zeptá na Rudolfa C. Bindinga, což značilo, že je konzervativního až nacionalistického smýšleni, anebo na naše antikvární svazky, z čehož pak vyplývalo značné riziko. Takový zákazník se totiž vždycky nespokojil jen s Adalbertem Stifterem, ale sháněl se například po Thomasovi nebo Heinrichu Mannovi či dokonce – a to bylo ještě nebezpečnější – Alfredu Döblinovi, takže nezbývalo než být neustále ve střehu, abych správnému člověku vždycky nabídl správnou literaturu.“ € Miloš Doležal

 Český rozhlas 3–Vltava: Schůzky s literaturou 13. 3. od 20.00 hod.

8

Nenapravitelný útěkář

Oťas

V nedožitých devadesáti letech zemřel 14. října 2009 v Cambridge plk. Otakar Černý, přáteli přezdívaný „Oťas“, válečný letec, příslušník RAF a legendární útěkář z nacistických a komunistických lágrů. Celý život hledal únikové cesty a jak rád říkal, pod nosem dokázal utéct Göringovi i Gottwaldovi – důmyslným krtčím tunelem i dírou ve střeše. Otakar Černý se narodil měsíc po vzniku nové republiky, 28. listopadu 1918 v Křenovicích v rodině přednosty stanice. Doma a na brněnském gymnáziu dostal základní formaci: člen Sokola, čtenář Karla Čapka a legionářské literatury, nadšený posluchač Voskovce a Wericha, zapálený pro matematiku a fyziku. Už tehdy se v něm probudilo cosi z dobrodružné povahy – se svým kamarádem Vaškem Haňkou (později se sešli v Anglii u RAF) se v roce 1937 vydali na kolech k moři, přes Rakousko, Švýcarsko a Francii. Když sjížděli alpské silnice, museli si močením chladit rozpálené brzdy. Muže, bytostně spjatého s demokratickými ideály prvorepublikového

Československa, však žádný idylický život na moravské záhumence nečekal. Evropu začala svírat nacistická obruč a tak sotva dvacetiletý Černý neváhal s volbou – nikoli akademická kariéra, ale prostějovská pilotní škola. Okupace jej zastihla v Praze na letišti ve Kbelích a jeho první velký útěk směřoval z obsazené vlasti přes Polsko do Francie a následně do Velké Británie.

LETY NAD MORDOR Rok 1941, nacisté vítězně táhnou Evropou a Černý, čerstvý ženáč s mladou anglickou dívkou z Cambridge, jako radiotelegrafista 311. čs. bombardovací perutě létá nad Třetí říši: cíl Berlín, Hannover, Hamburk, Brémy. Z patnácti náletů na důkladně střežený německý „Mordor“ se jeho posádka vždy vrátila – jednou dokonce sedali na anglické pobřeží bez podvozku. Osudným se jim stal šestnáctý bojový let 16. července 1941. Letěli „na Hamburk“, ale nad Holandskem došlo k výbuchu pod sedadlem pilota (sabotáž nebo náhodný zásah?) a posádka musela letoun na padácích nouzově opustit.

RADIODOKUMENT

STRANA

9

FOTO — ARCHIV

účastnil příprav „Velkého útěku“ internovaných letců – hloubil tunel, pomáhal vyrábět civilní klobouky, s německou ostrahou šmelil potřebné knoflíky. Celá rozběhlá akce však skončila předčasně a německým zvěrstvem – postřílením padesáti spojeneckých letců. A Černý jako protektorátní příslušník byl eskortován do Prahy k výslechům na gestapo a do vězení hradčanského „Domečku“. Jemu a dalším letcům tehdy hrozil trest smrti.

V „DOMEČKU“ ZA NACISTŮ I KOMUNISTŮ

Otakar Černý

Zadní střelec Jiří Mareš seskok nepřežil. Černý, ač ve tmě seskočil do kravského stáda, se rychle zorientoval a několik dní se mu dařilo unikat německým patrolám. Nakonec se dopustil banální chyby, když na hrázi potkal dva německé vojáky: „Zdravím je Heil Hitler a jdu jakoby nic dál. Vrátili se a zatkli mě. Jen proto, že jsem nápadně neměl bicykl a v Holandsku každý jezdí na kole.“ Následovalo vláčení po německých zajateckých táborech. Na oko spořádaný a málomluvný zajatec „Oťas“, který si ze zábavy konstruuje modely letadýlek ze špejlí, se s pasivním čekáním za ostnatým drátem nespokojil. Dvakrát se s Josefem Bryksem pokusili utéct, dvakrát byli dopadeni. Druhý pokus vypadal nadějně – Černý se jak krtek prosoukal vyhloubeným tunelem, Bryks byl vyvezen v lejtě s močůvkou a několik měsíců se skrývali ve Varšavě, pracovali jako kominíci a ilegálně pomáhali podzemnímu hnutí zásobovat obyvatele židovského ghetta. Byli však prozrazeni a oba skončili v nechvalně proslulém vězení Pawiak. Ani v dalším zajateckém táboře Sagan nepatřil Otakar Černý mezi zápecníky – společně s dalšími Čechy (Valentou, Dvořákem a Tondrem) se aktivně

Červnové odpoledne roku 2009. Otevírají se pancéřová vrata na pražských Hradčanech a do nich vstupuje vysoký hubený muž, modré oči, výrazné kostnaté líce, šedivé vlasy lehce hozené do patky, trvalé bydliště Cambridge. Říká mi, že už je tu naposledy. Špatně se mu dýchá. Pravidelně se v posledních letech do staré vlasti vracel, objížděli jsme spolu místa jeho života a příbuzné, sám jsem pátral v polských archivech po jeho stopách a osudech varšavských podporovatelů. Teď jsme stáli v samém sousedství Lorety, v areálu bývalého vojenského soudu a vězení z dob mocnářství, kde se nachází onen brutální „Domeček“. Patrový dům hrůzy, mučírna z dob, kdy nad Prahou vlál hákový kříž i rudá vlajka. Procházím s Otou Černým celým areálem. „Tudy mě vozili do Pečkárny na výslechy, tady byl velký plac, kde jsme mlčky chodili dokola“, ukazuje směrem k rohu a vysvětluje své anglické družce, jak byl tehdy s dalšími českými letci odsouzen k trestu smrti, ale nacisté se je nakonec neodvážili popravit. A tu od Lorety přiletí zvonkohra „Tisíckrát pozdravujeme Tebe“. Letec prohodí: „Ty zvony byly pro nás jako hlas jiného světa. I o devět let později...“ Otakar Černý byl hned po únoru 1948 (žil tehdy v Praze se svojí anglickou manželkou, pracoval v leteckém výzkumném ústavu a narodil se jim syn) zatčen a v jednom z prvních monstrprocesů odsouzen ke tři a půl letům vězení. A vyslýchán byl znovu v hradčanském „Domečku“, kde tehdy pro změnu řádilo OBZ – obranné zpravodajství Ministerstva národní obrany – vojenská obdoba civilní Státní bezpečnosti. Vcházíme do přízemní chodby – vysoké stropy, lednička, v bývalé úzké cele kuchyňka. Ota Černý prochází místnostmi a kontroluje

podlahy: „Někde tady by měla být ještě moje pilka, donesli mi ji sem v botě mí přátelé. Ale nepoužil jsem ji a zastrčil do škvíry v podlaze – čekal jsem, až anglická manželka se synem odjedou do Británie, což se jim nakonec podařilo. Kde ta pilka jen může být?“ Otakaru Černému, starému zkušenému útěkáři, se podařilo v roce 1950 zdrhnout z bolševického tábora v Dolním Jiřetíně střechou: z vlasti, za kterou nasazoval krk, utekl do Německa, které za války bombardoval. Jeden z mnohých paradoxů jeho životaběhu. Usadil se s rodinou v Cambridge, ze které už nemusel nikdy utíkat. Vycházeli jsme branou z areálu Domečku a stoupali po kočičích hlavách Kapucínské ulice. Ota Černý se otočil a udělal několik fotografií. „Do alba pro anglické vnuky...aby věděli, že jim v krvi také kolují pražské věznice a zvony.“ Pak jsme se rozloučili a vzpřímená postava noblesního letce pomalu mizela v hradčanských uličkách. K přátelství s Otakarem Černým se vracím v rozhlasovém radiodokumentu, připraveném k temnému výročí 15. března. € Miloš Doležal

VÍKENDOVÁ PŘÍLOHA

STRANA

V ČECHÁCH „Náznakem a jakoby v něžných rysech pronikají z tohoto léta rysy české krajiny do místního koloritu Spřízněných volbou. První kapitola druhé části a druhá kapitola části páté ozřejmí, kolik osobních karlovarských dojmů, kolik z toho, co vypozoroval a vyposlechl u lázeňské společnosti, přešlo do románu… Už úvodní románový pohled z ptačí perspektivy, a to tím spíš, že vznikl

v Karlových Varech, bychom mohli spojovat s Čechami.“ … dole ves, kousek dál napravo kostel; člověk skoro vidí přes špičku věže; naproti zámek a sady… otvírá se tu po pravé straně údolí a přes bohaté štěpnice je volný pohled do utěšené dálky. Johannes Urzidil

„Ty jsi do ní zamilován, Goethe, už dlouho jsem to tušila; ona Venuše se vynořila z hučícího se moře Tvých vášní, a poté, co rozhodila setbu slz a perel, mizí opět v nadpozemském lesku.“ Bettina Brentano v dopise básníkovi píše o jeho vztahu ke své literární postavě Otilii ze Spřízněných volbou. Johannes Urzidil patří k nejzajímavějším zjevům pražské německé

10

literatury. Jeho kniha Goethe v Čechách měla přitom pověst legendární, a kdo se o Goetha trochu zajímal, o její existenci věděl a toužil po ní. Na knize o Goethových pobytech a cestách po Čechách pracoval Urzidil třicet let. První verze knihy vyšla v roce 1932 u příležitosti stého výročí Goethovy smrti. Knihu Urzidil dokončil až v americkém exilu, definitivní znění vyšlo v roce 1965. Goethe navštívil Čechy celkem sedmnáctkrát, strávil v Čechách, především v západočeských lázních, bezmála tři roky. Urzidil neobyčejně plasticky zachycuje atmosféru Goethových pobytů u nás, zajímá se o kulturněhistorické a politické souvislosti. Putuje českou krajinou, hledá nerosty, doslova ji jako mineralog ohmatává, portrétuje ji na svých kresbách; zajímá se o češtinu, ale také o postavy české historie, Husa, Komenského, udržuje kontakty s představiteli probouzejícího českého národního života, prožívá zde letmé flirty, hlubší známosti, ale i nenaplněnou poslední lásku svého života k Ulrice von Lewetzow, mladší o více než padesát let. Holduje české kuchyni.

VÍKENDOVÁ PŘÍLOHA

Nikdy nenavštíví Prahu. Goethův „český příběh“ vypráví Urzidil s velkým vypravěčským nasazením. Obdivuhodným způsobem zvládá obrovské množství materiálu, od začátku do konce si udržuje vypravěčský přehled a nadhled. Okouzlující jsou Urzidilovy popisy lázeňského života, vypravěči nechybí humor a ironie. Na sobotu 5. března chystáme ve Víkendové příloze montáž ukázek z Urzidilovy goethovské knihy a po ní zařadíme rozhlasovou hru, kterou napsal autor těchto řádek na motivy Goethova románu. Urzidil ve své „goethovské“ knize upozorňuje i na zajímavé souvislosti české krajiny a přírodních popisů Goethova románu Spřízněni volbou, který Kníže básníků začal psát právě v Čechách v roce 1808. Spřízněni volbou aneb Zavřeme oko, nastražíme a zaostříme ucho, a od nejlehčího závanu až po nejdivočejší hluk, od nejúpěnlivějšího a nejvášnivějšího křiku… vždy slyšíme přírodu. Román Spřízněni volbou patří ke Goethovým literárním dílům obestřeným tajemstvím. Básník mluvil o záhadném textu. Zničil jeho rukopisné varianty. Kritici se dohadují nejen o výkladech textu, ale i o tom, zda se jedná o román, nebo novelu. „Strach před odpovědností je mezi úzkostmi, kterým Goethe podléhal, úzkostí duchovní,“ napsal Walter Benjamin. „Ona je základem konzervativního smýšlení, s nímž přistupoval k věcem politickým a společenským, a ve stáří ještě také k věcem literárním. Ona leží u kořene toho, co promeškal v erotickém životě. Právě Spřízněni volbou vrhají světlo i na ony spodní oblasti jeho života, které zůstaly, protože je ani

STRANA

ve vlastní zpovědi neprozradil, skryté pro další podání, operující životopisným materiálem.“ Od začátku si postavy hry podmaňuje kouzlo Spříznění volbou. Nejde o duchovní souznění bytostí, ale o zvláštní harmonie spodních přírodních vrstev. „Čtyři bytosti, dosud sloučené ve dvojice, opustí svá spojení a znova se slučují. Přitažlivost, spříznění, rozchod a sloučení. A zase prchání, vyhledávání, zmocňování. Podle vyššího řízení? Nebo možnost vůle a volby a tedy spříznění volbou?“

ruch. Osudovým se jim ale stane pozvání Eduardova přítele Oty a Charlottiny neteře Otilie. Goethe staví své dílo na principu metafory přejaté z dobové vědy, jmenovitě naturphilosophie. Pod tímto úhlem se dívá na rozpor mezi institutem manželství a živelnou láskou. Goethova slova můžeme považovat za scénickou poznámku ke hře. Spřízněni volbou jsou hrou o promeškané lásce, o jejím hledání, o odříkání, o manželství, o smrti, o dobrovolné smrti, o osudu, o mýtu, o přírodě, kterou si lidé neúspěšně pokoušejí přetvořit k svému obrazu. O kráse a její křehkosti. S románem

11

měl pocit,“ píše Urzidil, „že se má hájit proti nařčení z pohanství. Thomas Mann Spřízněné volbou právem označil za Goethovo „nejkřesťanštější“ dílo. A klidně ho můžeme nazvat dílem nejkatoličtějším.“

ČESKÁ KUCHYNĚ NAKONEC „Vezme-li v úvahu lázeňskou léčbu a potíže, které Goetha do lázní přivedly, pak nás povaha a bohatost jeho tabule dokonce i v takzvaných dietních obdobích udiví. Goethovy karlovarské jídelníčky obsahují vedle lehké zeleniny, ovoce, drůbeže a ryb i velmi hutná česká jídla typu roštěné v sardelové omáčce, hovězího jazyka s polskou omáčkou či zvěřiny na houbách. Český národní pokrm, houskové knedlíky, občas proložené knedlíky bramborovými či kynutými, tvořily běžnou přílohu takřka každého masitého chodu. „Vydatné“, nikoli jemné a lehké, byly i moučníky. Goethe měl jistou slabost pro koláče (kulaté kynuté, se zvýšeným okrajem a plněné většinou hutnými hnědavě černými povidly), zcela nedietního pečiva, jež figuruje v Goethově žertovné rozlučce s vévodou: „Co koláčů se zrána, navečer, Kdy „U Kurfiřta“ ještě napeče, Buď tolikerým požehnáním jist“

Ptá se v úvodu rozhlasové hry napsané na motivy Goethova románu Spřízněni volbou Setník, jeden ze čtyř protagonistů hry. Goethe jako by své romány předurčoval pro zvukovou realizaci, i čtenář má dojem, že Goethe své romány přednáší… Ve Spřízněných volbou se novomanželé, Eduard a Charlotta, odstěhují na svůj venkovský zámek s předsevzetím žít v klidu, mimo společenský

Spřízněni volbou můžeme putovat karlovarskou přírodou a pátrat po goethovských výjevech. Hledat v textu české stopy. Krásná Otilie, nejmladší z Goethových literárních postav, svým skrytým životem může působit jako vzpomínka na Giottova anděla. Rakev s dívkou nebude uzavřena, její krása nesmí zmizet ze světa. „Na toto dílo se Goethe odvolával, když

(citace z knihy Johannes Urzidil: Goethe v Čechách, kterou v překladu Veroniky Dudkové a Michaely Jacobsenové vydalo nakladatelství Pistorius a Olšanská)

€ Jiří Kamen

 Český rozhlas 3–Vltava: Goethe a Čechy, Víkendová příloha 5. 3. v 9.00 hod.

ROK NĚMECKÉHO JAZYKA

STRANA

NĚMECKÁ POEZIE NA VLTAVĚ — VERŠE Z OBDOBÍ MEZI 16. A 20. STOLETÍM Česká a německy psaná literatura se vyvíjely vedle sebe od středověku až do 20. století. Platí to nejen o literatuře z Německa, ale i o té, která vznikala na území habsburské monarchie, ale také v českých zemích, v Praze, v Brně, ve Slezsku. Pro Rok německého jazyka jsme připravili cyklus Každý den báseň, v němž představujeme německé básníky v originálním jazyce i českém překladu, s komentářem, který nejen osvětluje souvislosti básníkova života a tvorby, ale předkládá i překladatelské problémy a jejich možná řešení, různé možnosti interpretace básní, souvislosti s jinými uměleckými druhy a případnou inspiraci pro další tvůrce. Díky spolupráci s Goethe Institutem máme k dispozici i překvapivé množství zvukových nahrávek. Některé básně jsou zhudebněné vynikajícími skladateli (nejen romantičtí autoři romantickými skladateli, ale také například Georg Trakl Antonem Webernem či Paul Celan britským skladatelem Michaelem Nymanem), existuje množství interpretací významných i méně známých německých herců (jen schillerovské nahrávky jsou samy o sobě školou proměny herectví) a také nahrávky hlasů básníků od 20. století až do současnosti. Na cyklu spolupracují germanisté z Karlovy, Masarykovy a Jihočeské uni-

verzity, také z Olomouce a z Ústí nad Labem, ale též kolegové z německy mluvících zemí. Z přístupu překladatelů je zřetelné, jak se k sobě mají čeština s němčinou, v čem jsou vzájemně prostupné a co je v překladu třeba nahradit jiným obrazem, protože na ten originální čeština nestačí (a jistě by tomu bylo a je i naopak). Cyklus Každý den báseň během jednoho roku nedokáže postihnout vše, co stojí v německém básnictví za zprostředkování, ale můžeme slíbit, že posluchači nepřijdou ani o velké klasiky jako J. W. Goethe nebo F. Schiller, ani o významné romantiky od Novalise po Heinricha Heineho, autory „nové věcnosti“ i moderny, že se setkají s interpretacemi velkých zjevů 20. století (s nadsázkou řečeno „od Brechta po Benna“), dotkneme se ale i básnictví středověkého a barokního, i toho zcela současného. Každému básníku (nebo spřízněnému okruhu) je věnován nejméně pětidílný seriál, kdy v desetiminutových jednotlivých dílech zazní báseň česky i německy a k ní příslušný komentář. € Alena Zemančíková

 Český rozhlas 3–Vltava: od 4. 4. každý všední den ve 13.30 hod.

MILOSTNÝ HLAS Praha, psal se rok 1944, nakladatelství Václava Petra vydalo útlý svazeček s názvem Milostný souzvuk. Šlo o první knižně vydaný překlad Jana Vladislava. Básníkovi, esejistovi a překladateli, pozdějšímu signatáři Charty 77 bylo tehdy jedenadvacet let. Knížečku doprovázely kresby Jiřího Šindlera, pozdějšího celoživotního přítele Jana Vladislava. Doslov erudovaného germanisty a bohemisty Vojtěcha Jiráta naznačuje, že nešlo jen o nějaký nahodilý počin, nějaké narychlo shromážděné texty: zrodil se překladatel, který do češtiny převedl desítky skvostů světové literatury, knihy básnické i esejistické, rozsáhlé prózy, obtížné studie... Jan Vladislav se narodil v roce 1923 českým rodičům ve slovenském Hlohovci, v březnu 1939 se rodina přestěhovala zpět do Čech. Mladý muž maturoval roku 1942 v Poličce, téhož roku se přestěhoval do Prahy. V té době již uměl němčinu, učil se anglicky, italsky a francouzsky. V témže roce, kdy vyšly jeho parafráze německé lidové poezie, navázal Jan Vladislav spolupráci s divadelníky: překladatelsky se podílel na dvou inscenacích italské dramatiky na Kladně a v Praze – šlo o Carla Gozziho a Cesare Giardiniho. V té době se již rodily i Vladislavovy překlady Shakespearových Sonetů. V pořadu Souzvuk si poslechneme řadu prastarých a zajímavých básní, například píseň Posel, jednu z mnohých s motivem slavíka, který má mýtický význam v sou-

12

vislosti s láskou a manželstvím. Píseň vyšla tiskem roku 1570, je však ještě starší. Texty s názvy Až víno poprší, a Až růže posněží jsou typické písně, jaké literární historik J. L. Uhland nazývá „písněmi o nemožných věcech“. Oblíbená lidová píseň Studna mladosti je až z roku 1554. O Písni o žárlivém chlapci píše J. G. Herder: „Melodie má jas a čistotu večerní písně ve světle hvězd a alsaský dialekt se ladně přimyká k jejím záchvěvům. Svým obsahem je to malý lyrický obraz smělého, rychle postupujícího děje.“ V písni s názvem Tři družky hovoří dívky o lásce, což je ve staré poezii velmi oblíbený a často lyricky i epicky zpracovávaný motiv. Nejstarší varianta tohoto textu v němčině je z roku 1544, francouzské znění je dokonce už z roku 1538. Balada Krásná Hannale je blízká pozdějšímu Erbenovu Vodníku; smírným závěrem však nevyznívá tak tragicky. Píseň o mladém hraběti je z Herderových Stimmen der Volker in Liedern. J. G. Herder poznamenává: „Melodie je smutná a dojímavá, svou jednoduchostí skoro církevní. Je zajímavé, že ji poprvé hornoněmecky zaznamenal mladý Goethe roku 1771. Patřila k nejzpívanějším lidovým písním německým.“ Pověst o plavci patří mezi nejkrásnější lidové balady německé. Stará pověst, která vykonala velkou cestu věky a zeměmi, přešla do lidové poezie asi z poezie rytířské, jež čerpala mnoho z antického látkového okruhu. Nejstarší zachovalé znění je z norimberského tisku z roku 1563. € Petr Turek

 Český rozhlas 3–Vltava: Souzvuk, 17. 3. v 9.00 hod.

DEN S FIGAREM

STRANA

Dvě a čtvrt století

FIGAROVY SVATBY Které? Samozřejmě té Mozartovy. Premiéra jednoho z vrcholných děl světové hudby se odehrála 1. května 1786 ve Vídni. Bylo to pouhé dva roky poté, co Paříž poprvé viděla komedii o pěti dějstvích nazvanou „Bláznivý den neboli Figarova svatba“. Napsal ji Pierre-Augustine Caron de Beaumarchais (1732–1799), který byl během svého života třeba hodinářem, učitelem hry na harfu (jeho žákyněmi byly dcery Ludvíka XV.), tajným diplomatem, vydavatelem. Nesmrtelnost mu ale zajistilo divadlo, respektive tři hry, jejichž hlavním hrdinou je Figaro... „Jen proto, že jste šlechtic, myslíte si, že jste génius. Urozenost, bohatství, titul, vysoké posty – to vše činí člověka tak pyšným!“ Tato slova adresuje v Beaumarchaisově hře Figaro

K

svému pánovi, hraběti Almavivovi. Slova ve své době provokativní, ba revoluční. A právě satirický tón namířený proti aristokracii a jejím nezaslouženým výsadám způsobil, že hra na své veřejné uvedení čekala šest let. Vznikla v roce 1778, ale poprvé hrána byla až 27. dubna 1784. Nejprve ji zakázala cenzura, a když ji v roce 1781 povolila, neprošla přes jednoho z vlivných čtenářů – francouzského krále Ludvíka XVI. Až po třech letech král ustoupil a Beaumarchaisova Figarova svatba se okamžitě stala divadelní senzací. Hra také vyšla tiskem a takto se pravděpodobně dostala do rukou Mozartovi, který se pro předlohu nadchl a rozhodl se ji zhudebnit. Figarova svatba byla první spoluprací Wolfganga Amadea Mozarta a italského libretisty Lorenza da Ponte (v následujících čtyřech letech ještě společně vytvořili Dona Giovanniho a Cos fan tutte). Beaumarchaisova hra se ve Vídni nesměla hrát, takže bylo jasné, že má-li na jejím základě vzniknout opera, musí se některé provokativní akcenty zmírnit nebo odstranit.

Muzikologové zároveň poukazují na to, že Mozartův podíl na konečné podobě libreta byl značný – v tom smyslu, jak se rozehrávají situace mezi některými postavami nebo jak se určité motivy v rámci děje vracejí. Mozart samozřejmě napsal nádhernou hudbu, ale Figarova svatba je především dílem geniálního hudebního dramatika. Mozart měl mimořádnou schopnost hudebně charakterizovat jednotlivé postavy, ale i jemné proměny jejich chování. (Jistě se do toho promítl skvělý pozorovací talent, zděděný po otci Leopoldovi Mozartovi – znalci říkají, že Leopold neučil svého syna jenom hudbě, ale také „zraku“...) A především Mozart vytvořil skvělé ansámblové scény, v nichž se děj proměňuje a posouvá, několik postav naráz reaguje, přičemž skladatel tuto dynamiku

13

geniálně hudebně zachycuje. Ansámbly ve Figarově svatbě – závěr 2. dějství, soudní scéna ve 3. dějství a pak obrovská plocha finále opery – to jsou asi vůbec nejsilnější místa. Mozart začal na Figarově svatbě pracovat koncem roku 1785, premiéru měla ve vídeňském Burgtheater první květnový den roku 1786. I když se opera nesetkala s vyloženě nepříznivým přijetím, byla hrána jenom devětkrát. Druhým městem, které Figarovu svatbu slyšelo, byla Praha na sklonku roku 1786. O tom, jak nesrovnatelně jinak byla přijata, se dočteme i v dopise, který psal Leopold Mozart svojí dceři: „... byla tam provedena s takovým úspěchem, že orchestr a společnost velikých znalců a milovníků hudby ho pozvala a poslala mu báseň, na něho napsanou.“ Při příležitosti Wolfgangovy návštěvy Prahy v lednu 1787 měla také premiéru Symfonie D dur, později nazvaná „Pražská“, a úspěch Figarovy svatby vedl k objednávce další opery. Ještě v témže roce se jí stal Don Giovanni. Ale zpět k figarovské atmosféře Mozartovy pražské návštěvy. Jednatřicetiletý skladatel o ní v dopise příteli píše: „... zde mluví všichni jen – o Figarovi. Všichni hrají, troubí, zpívají, hvízdají jen – Figara. Nikdo nechodí na jinou operu než na Figara a věčně Figara – jistě velká čest pro mne.“ Vltava připomene 225 let Figarovy svatby v sobotu 30. dubna 2011. V odpoledním čase odvysílá nejprve rozhlasovou úpravu Beaumarchaisovy hry, jejímiž autory jsou Ivan Rajmont a Martin Velíšek. Následovat budou hudební díla Mozartovou operou inspirovaná – a nakonec zazní i ona sama. Stále živá, nádherná, strhující! € Petr Kadlec

PAŠIJE

STRANA

HUDBA PRO ČAS Vánoční doba má mnoho typické hudby, repertoár související s liturgií, početné písně a koledy i řadu větších skladeb reflektujících v souladu s křesťanskou tradicí narození Spasitele. Radostné svátky oslavující děťátko, k tomu se připojí skoro každý; zvyků bývalo a je hodně, dárky pod stromečkem, i na půlnoční do katolického kostela mnohý zajde a zlidovělou Rybovku – Rybovu Českou mši vánoční, hudební symbol našich Vánoc – si rád poslechne nebo zazpívá… S dobou velikonoční už to tak snadné není. Teologii těchto svátků – evangelium o smrti pro vykoupení druhých, o zmrtvýchvstání a věčném životě – už tolik civilně uchopit nejde, a tak je jistě snadnější plést pomlázky a o duchovních věcech neuvažovat. Ani té hudby se ke svátkům jara, jak se jim říká, tolik neváže. Rok německého jazyka na stanici Vltava bude proto letos v hudebním vysílání dobrou příležitostí připomenout, že Velikonoce jsou však ve skutečnosti z křesťanského hlediska dokonce důležitějšími svátky než Vánoce – osvětlují smysl hlavní biblické zvěsti a podstatu víry. Jejich symbolem je kříž a jejich poselstvím nejen bolest a smutek, ale také radost a naděje. A v umění a kultuře se jejich téma projevuje dostatečně.

FOTO — PETR VEBER

VELIKONOC

sborových davových scén a chorálů i vyprávěcích propojovacích pasáží z Bible, psychologicky výstižných a dramaticky působivých zpívaných recitativů Evangelisty. V českém prostředí z historických důvodů na běžném repertoáru tyto Bachovy kompozice vlastně vůbec nejsou. Bývá proto většinou nejlepší zajet si za těmito dvěma dochovanými geniálními zpracováními velikonočního

V

Typickým plodem německého protestantismu jsou v hudbě pašije. Zhudebnění novozákonního textu o posledních dnech Ježíšova života, spojené s rozjímáním nad významem jeho smrti. Ve velikonočním týdnu zazní na stanici Vltava oboje nejslavnější, z pera Johanna Sebastiana Bacha – ty podle evangelisty Jana na Zelený čtvrtek, pašije podle evangelisty Matouše pak na Velký pátek. Pašijový příběh končící ukřižováním Krista, to jsou u Bacha nejméně dvě hodiny hudby – árií,

novozákonního příběhu někam do Německa, kde jsou od Květné neděle do Velkého pátku, ve dnech předcházejících velikonoční slavnosti vzkříšení, běžnou součástí hudebního provozu – v evangelických kostelech i v koncertních síních. Lze tam prožít jejich obsah a poselství i si užít samozřejmou erudici a zakotvenost v tradici, s nimiž je tam Bachova duchovní hudba provozována. Chystáme se obě rozměrné duchovní kompozice uvést v zajímavých nahrávkách; jedna bude

14

ilustrovat současný hudební život v německém prostředí, druhá zazní ze staršího snímku zachycujícího dřívější pojetí interpretace Bachovy hudby a zpřítomňujícího charakteristický zvuk chlapeckých sborů, k prostředí luterské církve po staletí až dodnes neoddělitelně patřící. Ty nejslavnější jsou Thomannerchor z Lipska a Kreuzchor z Drážďan a existuje vzácná gramofonová deska, kde zpívají v pašijích spolu. Na Bílou sobotu bude znít naopak hudba katolického kulturního okruhu – stanice Vltava se chystá během dne postupně zařadit několikeré různé zpracování latinského textu Stabat mater, středověké básně o Matce Boží, o Marii, stojící v bolesti pod křížem. Během staletí sekvenci františkána Jacopona da Todiho, jeden z nejslavnějších hymnů minulosti, zhudebnili nesčetní skladatelé – bylo jich určitě už přes šest set. Vltavský výběr vyvrcholí zpracováním z pera Antonína Dvořáka, nejniternějším ze všech. Také velikonoční radost, hudební oslavu vzkříšení, najdeme zachycenu v řadě kompozic. Jednou z nich je oratorium Kristus od Franze Liszta, pianisty a komponisty, od jehož narození na podzim uplyne dvě stě let. Tím, že zachycuje celý život Spasitele, může jeho oratorium ze 60. let 19. století v koncepci připomínat Händelova Mesiáše. I tuto monumentální skladbu, blízkou anglikánské a anglické hudební tradici, by ostatně měli posluchači Vltavy letos na Velikonoce slyšet. Zazní z Ostravy v nahrávce českého specialisty na historicky poučenou interpretaci staré hudby Václava Lukse. € Petr Veber

SCHŮZKY S LITERATUROU

STRANA

SVATÝ IVAN – SVĚTEC VE SKALÁCH První poustevník v Čechách svatý Ivan žil v povodí Berounky patrně v druhé polovině 9. a první polovině 10. století, tedy v době, kdy většina místních obyvatel ještě uctívala posvátné stromy a přírodní božstva. Setkal se s knížetem Bořivojem a s jeho ženou sv. Ludmilou. Před smrtí posloužil Ivanovi svátostmi kněz Pavel. Dodnes se vlastně neví, odkud svatý Ivan přišel. Není dokonce ani jisté, zda opravdu existoval. „A přece byl celá staletí uctíván jako jeden z českých zemských patronů – vedle svatého Václava, Prokopa, Vojtěcha a dalších, a z hlediska posloupnosti byl dokonce první, nejstarší z nich. Své práce mu věnovali mnozí literární tvůrci: středověcí kronikáři, historici, spisovatelé a básníci – i ti z největších, jaké jsme kdy měli. A také ovšem sochaři, malíři a hudebníci“, píše Jaroslav Havel, autor Schůzek s literaturou věnovaných ohlasu svatého Ivana v české kultuře. Poustevník byl pochován ve své poustevně u Loděnického potoka ve svatém Janu pod Skalou. U jeho hrobu byla záhy postavena kaple, později zde bylo probošství a pak benediktinský klášter. Vrchol úcty ke sv. Janovi nastal v 16.–18. století, kdy byly k jeho hrobu konány z Prahy velké poutě. V 18. století pak vznikl poustevnický řád ivanité. Básník Jaroslav Vrchlický vylíčil Ivana jako „divného muže“ se

sekyrou, který kácí pohanské modly a zásadně ovlivní přemyslovského knížete Bořivoje a mladou Ludmilu... Vrchlického Svatou Ludmilu známe dnes hlavně díky hudbě, kterou na toto libreto složil Antonín Dvořák. Nejznámější vylíčení Ivanova životního příběhu čteme v Kronice české Václava Hájka z Libočan (1541). Podle Hájka se osudové setkání knížete Bořivoje s poustevníkem Ivanem odehrálo v roce 909: „Bořivoj Tetínský času jednoho chtě sobě kratochvíl učiniti, pojav některé služebníky své a psy, jel na lov přes řeku, jenž Míza slove, do jednoho velikého údolí...“ Autor pořadu Jaroslav Havel v komentáři píše: „Žádný jiný světec se v legendách nesetkává s jiným světcem téhož jména – jméno Ivan je totiž variantou jména Jan –, natož aby od něho převzal kříž. To je motiv zcela unikátní: ,Když pak kněz mši svatou dokonal, Ivan se tělem Božím a krví posilnil, Pánu Bohu se snažně modlil a třetí den na cestu života věčného odšel a tu jest na tom místě v té skále (jakž žádal) pohřben. A Bořivoj tu hned klášter k poctivosti svatému Janu Křtiteli založiti rozkázal a platy nadal a dva kněze světské toliko tu na ten čas posadil. Potom pak uvedeni tam byli bratří řádu svatého Benedikta.‘ “ Dalším autorem, který se svatým Ivanem ve své tvorbě zabýval, byl

velký básník českého baroka Bedřich Bridel. Bridel napsal Život svatého Ivana nejprve latinsky (v roce 1656). O trochu později vyšlo dílo v české podobě. Bridel vytvořil zvláštní útvar, v němž se střídá próza s lyrickými básněmi. Patrně nejznámějším českým autorem, který se o poustevníka zajímal, byl Karel Hynek Mácha. Jeho podivuhodně vyzrálá báseň o svatém Ivanovi se stala vůbec první Máchovou publikovanou prací: „A tam trvá na modlení, v rozjímání tráví den; očekává, v chladnou náruč až jej pojme dlouhý sen. – Blíž a blíže k svému cíli již se zlaté slunce chýlí. Ohnivé co moře plane obloha, a poslední papršlek sesílá slunce, na Ivana ještě zří, který od modlení vstává, zemi české požehnává. A pak sklesne, s sluncem zajde; jako názvuk poslední zvonku nad lesem umírá, uvečer kdy z vížky zní, jak kdy v bledém světle Lůny doznívají harfy strůny; sklesne mezi pestré kvítky, které z mechu hlavu svou vzhůru kolem hlavy jeho, vzhůru kolem nohy pnou; větřík hrá kadeří šedou, líbá jeho ruku bledou.“

V pořadu o nejstarším českém poutníkovi se nehovoří pouze o literatuře – dozvíme se i o smutných osudech, které poutní místo a klášter potkaly

15

v druhé polovině 20. století, kdy tu komunistický režim zřídil vězení. Jaroslav Havel svůj pořad uzavírá slovy: „Básník Ivan Slavík právě za nás, stojící na prahu dalšího tisíciletí, pro které je těžké ztotožnit se s vypjatou a exaltovanou zbožností dávných staletí, přesně vyjádřil to nejdůležitější, onen ztajený význam Ivanova pokorného a neokázalého přijetí obtížného poslání: „Aby nehmatatelné síly zla aby nečisté mlhy záporu řídly a slábly jen modlitbou jen strmou pokorou na vnitřním úhoru vymítá Ivan ďábly Sám neuměl by říci co už let jen s laní a s kapradím nespatřiv člověka dlí tu aniž kdo tuší A přece jen voják církve bojující byl tu živ v minutě každé zapojen v nezlomném obcování duší Nyní je mrtva laň Požehnal Ludmile na Tetíně Jiná hvězda už vychází Stráň svatosti překryta jest a v hlíně a v zemi je třeba zrno ukrýti Nyní poustevník může zemříti“ € Petr Turek

 Český rozhlas 3–Vltava: Schůzky s literaturou, 24. 4. ve 20.00 hod.

OSUDY

STRANA

VSADIL JSEM NA LITERATURU MALÝCH NÁRODŮ… „Náš rod byl chalupnický. Sídlil ve dvou vesničkách pod Pálavou. Když zbytky zdecimované Napoleonovy armády prchaly z Ruska, zapadlo sem pár francouzských vojáků. Zůstali na Slovácku, oženili se tu s místními děvčaty. O jejich původu svědčí jména některých z našich předků, jako Marcel, Klement, na Slovácku dost nezvyklá. I příjmení Parolek má pravděpodobně francouzský původ, la parole znamená slovo, ale jméno dědy Cyrila je už typicky moravské.“ Tak začínají vzpomínky profesora Radegasta Parolka, překladatele z litevštiny a lotyštiny, držitele četných vyznamenání za baltistickou vědeckou a překladatelskou činnost, který mimochodem oslavil na sklonku roku 2010 své 90. narozeniny. Jeho otec František se jako jeden z prvních přihlásil do České družiny, která se hned v prvním roce války formovala na území carského Ruska převážně z Čechů, žijících v Rusku. Během let 1914–1920 prodělal skoro šest let tvrdé vojenské služby jako průzkumník. V Irkutsku si štkpt. František Parolek našel nevěstu, Dagmaru Salmiňšovou z Rigy, kde byl její

N

otec sládkem. Rodina Salmiňšových se ve víru válečných událostí ocitla až v sibiřské metropoli. Oddal je v roce 1919 místní pravoslavný pop – za úplatek, protože nevěsta byla luteránského vyznání a ženich byl evangelík českobratrské orientace. Spolu se svým manželem odjela Dagmara do Čech, do země pro ni zcela neznámé. Svou vlast – Lotyšsko už nikdy neviděla. „Maminka nás měla tři, mne prvního (1. 12. 1920) v jednadvaceti letech, bratra Mojmíra v třiadvaceti a sestru Dagmar v pětadvaceti letech. Zemřela jako devětadvacetiletá při opožděné operaci slepého střeva, pouhé tři roky po předčasné smrti tatínka. Z nás dětí jsem asi jediný, kdo si matku trochu pamatoval. Osiřel jsem, když mi bylo šest let.“ Všech tří dětí se ujal otcův přítel z legií, Otokar Vaněk se svou ženou Emilií. Za okupace byl ovšem kpt. Vaněk jako účastník odboje zatčen gestapem a kdesi v Německu zahynul. Brzy po něm zemřela žalem po manželovi i paní Emilie, takže sourozenci osiřeli podruhé. Tehdy se Radegast Parolek na podzim 1940 přihlásil na inzerát firmy TEBAS a. s., továrny na laky v pražských Vysočanech, byl

16

přijat, pracoval tam do konce protektorátu a živil tak i své sourozence. Toužil ovšem po studiu, takže jakmile bylo po válce, zapsal se na FF UK Praha. Navštěvoval semináře a přednášky z bohemistiky, slavistiky, rusistiky a historie. Soustředil se zejména na práci v seminářích prof. Mukařovského, prof. Mathesia a prof. Krále. „Zájem o Mukařovského seminář byl obrovský, ale dostat se k němu nebylo snadné. Z jednoho sta uchazečů si vybral nakonec okolo necelých dvaceti. Podmínky byly tvrdé – mít talent a číst odbornou literaturu nejméně ve třech světových jazycích; kdo se neosvědčil, toho bez milosti vykázal. Atmosféra v semináři byla vysoce náročná, diskuse bez servítků, sám Mukařovský nikdy nikoho nešetřil a když shrnoval diskusi k některému referátu, byl zpravidla nemilosrdný ke všem jeho případným slabinám. Několik semestrů strávených prací v Mukařovského semináři ovšem považuji dodnes pro sebe a pro svůj další odborný vývoj za nesmírně cennou zkušenost, a i když jsem se později vydal poněkud jinou cestou bližší komparatistice, typologii a překládání, k racionálnímu jádru přísně vědecké Mukařovského metodologie jsem vždy přihlížel.“ Nejvíc ale Parolka přitahovaly přednášky a semináře Bohumila Mathesia. Na jeho doporučení a radu odjel roku 1947 ještě se dvěma kolegy na stipendijní pobyt do Sankt Petěrburku, kde tehdy působil výkvět ruské filologie. „Stránského ministerstvo nás na cestu dobře vybavilo. Dostali jsme těžké ovčí kožichy, bytelné kožené boty a galoše, beranice-ušanky, šály, tlusté palčáky i velké neforemné deštníky. Když jsme tam dorazili z Moskvy vlakem, ležel už na ulicích první sníh. Výstroj se nám náramně osvědčila, i když jsme nevypadali zrovna elegantně. Ale tehdy tam elegantně nevypadal nikdo. Město bylo rozbombardované, plno trosek. Všechno bylo na lístky, příděly potravin skromné. Vyhublí a podvyživení obyvatelé chodili stejně oblečeni v takových šedivých vaťácích, a přece všichni byli rádi, že válka skončila. Věřili, že je čekají lepší časy – v tom se ovšem krutě mýlili, stejně jako my.“ V návalu práce čeští studenti skoro ani nezpozorovali únorový převrat doma v roce 1948.

OSUDY

Velvyslanectví v Moskvě se o ně prakticky nestaralo, tisk nechodil a radiopřijímače nebyly. „Noviny vycházely jen v malých nákladech, nebyly k dostání, pouze v koleji a na dlouhé chodbě fakultní budovy v prvním patře byla vylepována místní leningradská Pravda, kolem níž se věčně tlačil shluk studentů, kteří si ji chtěli přečíst. Zprávy ze zahraničí byly až na poslední čtvrté straně a bývaly zpravidla velmi stručné, většinou bez komentářů. Tam jsme si také koncem února přečetli nevelký sloupek o tom, že v ČSR podali někteří ministři některých stran Národní fronty demisi a že předseda vlády Gottwald místo nich navrhl prezidentu Benešovi jiné ministry a že prezident Beneš demisi přijal a potvrdil nové ministry, navržené předsedou vlády, a že vše proběhlo v souladu s ústavou. Dokonce ani jejich jména nebyla uvedena. Z takové kusé zprávy se člověk nedozvěděl, že to byl vlastně převrat.“ Teprve na podzim 1948, se začátkem dalšího semestru, začali do SSSR přijíždět další studenti, poslaní už novou komunistickou vládou, většinou vybraní členové strany či Svazu mládeže, aby zde studovali podle sovětských norem a zkušeností. Tehdy se R. Parolek dozvěděl, jaký je pravý stav věcí doma, ale postupně poznával i rub a líc života v tehdejší sovětské společnosti. „Dopadl jsem jako Havlíček Borovský,“ říká. „Do Ruska jsem odjížděl s nadějí, nadšením, i obdivem, jenže během let jsem vystřízlivěl a domů jsem se v roce 1951 vrátil vyléčen, šokován, zklamán.“ Vypořádat se se situací a najít si v nových poměrech svou vlastní cestu byl zřejmě nejtěžší úkol, který tu čekal. Student Parolek rusistiku pozvolna „pověsil na hřebík“, i když se bývalá Mathesiova katedra (již rozmetaná) tajně po léta scházela v soukromých bytech a dokonce připravila osm sborníků rusistického „samizdatu“, a začal se zabývat literaturou baltských národů. V roce 1955 se oženil, se ženou Olgou vychovali dvě dcery. Po okupaci 1968 byla manželka propuštěna z Akademie věd, kde pracovala, dcery nesměly studovat a rodina, jako mnoho jiných, prožívala složité období. „Když už bylo po návratu Dubčeka, potkal jsem na ulici poblíž Vinohradské tržnice moskevského

STRANA

17

bohemistu Lva Kiškina. Nejdřív dělal, že mě nevidí. Pak mě zatáhl do nejtemnějšího kouta Čechových sadů na Vinohradech a tam se mi přiznal, že bohemisté z Institutu Slavjanovedenija i odjinud byli v době invaze zmobilizováni a pověřeni různými úkoly, zejména překládáním spousty článků v českém a slovenském tisku i jiných dokumentů. Upozornil mě též, že existují seznamy čs. kontrarevolucionářů a nepřátel socialismu – jde prý o tisíce jmen, s adresami a dalšími údaji, a že jsou mezi nimi kromě různých veřejných činitelů a novinářů také i někteří rusisté, mezi jinými též Drozda, Honzík, Franěk, já. Naznačil mi, že je to důvod, proč se nemůže se mnou stýkat, prý by to mohlo mít pro něj velmi neblahé následky, kdyby se o tom příslušné orgány dověděly. Ptal jsem se ho, co mám za této situace dělat já. Odpověděl lakonicky: ,Poctivě pracovat a získat si znovu důvěru!‘ To byl zřetelný náznak – kolaborovat. Těch dvacet let okupace a následující ,nenormalizace‘ bylo nesmírně deprimujících a ponižujících – pro národ i pro jednotlivce. Byla to také smrtelná rána pro tradiční české rusofilství, trvající bezmála od dob obrození. Byl to téměř beznadějný tunel bez světla na konci, trvající déle než celá první Československá republika. Přežít to a vydržet bylo takřka nad lidské síly. Byl to vlastně druhý protektorát, na pohled sice ne tak krutý a krvavý, jako ten šestiletý hitlerovský, ale pro svou dlouhodobost a systematickou devastaci mravních a kulturních hodnot a tradic našeho národa snad ještě ničivější.“ Profesor Parolek se plně soustředil na překladatelskou práci z baltických literatur. V rozhlasových vzpomínkách mluví mimo jiné o své lásce k první republice, o vysokoškolských prověrkách, o pašování literatury zakázaných a exilových autorů prostřednictvím přátel přes Švédsko, o tiché, soustředěné mnohaleté práci na literární pentalogii a také o tom, jak „po sametu“ zakládal katedru. „Bylo mi skoro sedmdesát, už jsem měl nárok odejít do penze, a já místo toho stál před úkolem založit moderní českou baltistiku jako nový vědní obor při Kabinetu baltistiky na FFUK. Víte, já myslím, že každý člověk má tady nějaký svůj úkol. A tohle byl ten můj...“ € Radegast Parolek

Vladimíra Bezdíčková

KONCERTNÍ SEZONA

STRANA

JOSEF ŠPAČEK O talentu mladého houslisty Josefa Špačka se mluví už delší dobu. A zrovna tak o slavných školách, které studuje. Zatím poslední skvělou zprávou je, že se stane koncertním mistrem České filharmonie. Tím pokračuje v rodinné tradici, protože i jeho otec je členem tohoto orchestru. Samotný konkurs do ČF líčil Špaček jako velmi zajímavou zkušenost. První kolo bylo anonymní a hrály se vybrané houslové koncerty. V druhém kole už byl přítomen celý orchestr a uchazeč měl přednést důležitá houslová sóla orchestrálních skladeb. A stal se jednoznačným vítězem – snad na tom postu setrvá dostatečně dlouhou dobu, aby mohl mít na zvukovou tvář skupiny prvních houslí České filharmonie opravdu vliv. Pětadvacetiletý Josef Špaček doslova vyrůstal na zajímavých hudebních pódiích a na řadě festivalů hrál už jako dítě. Na housle se začal učit hrát soustavně ve svých šesti letech pod vedením Hany Metelkové v základní umělecké škole Hlavního města Prahy. Jako devítiletý vystoupil společně s mistrem Josefem Sukem na koncertech „Josef Suk uvádí mladé talenty“ s Pražskou komorní filharmonií. V roce 1999 získal 1. cenu a laureátský titul absolutního vítěze na mezinárodní Kociánově houslové soutěži. A je vítězem mezinárodních hudebních soutěží v Carla Nielsena v Dánsku a Michaela Hilla na Novém Zélandě. Jako sólista Houslového koncertu e moll Felixe Mendelssohna Bartholdyho hrál v Rudolfimu už jako jedenáctiletý, v roce 2001 tu vystoupil s Vieuxtempsovým houslovým koncertem za doprovodu Pražské komorní filharmonie. Ale už jako čtrnáctiletý provedl Paganiniho Koncert D dur. Ale stejně jako hra

FOTO — ZDENĚK CHRAPEK

žák dobrých učitelů pod šťastnou hvězdou

O

sólová ho zajímá i komorní hudba, jeho bratr Petr je violoncellistou a společně s klavíristou Markem Šedivým se věnuje klavírnímu triu. Od roku 1997 studoval u Pavla Prantla na Hudebním gymnáziu Jana Nerudy v Praze a v roce 2002 přestoupil na Pražskou konzervatoř, kde studoval ve třídě Jaroslava Foltýna. Od roku 2004 studoval na pověstném Curtis Institute of Music ve

18

Philadelphii v USA, v roce 2009 získal bakalářský diplom a cenu Fritze Kreislera za mimořádné výsledky. Jinak na Curtis Institute studoval ve třídě Idy Kavafian (2004–2009) a Shmuela Askhenasiho (2007–2008). V letech 2004–2006 studoval ve třídě Jaimeho Lareda. Ovšem v září roku 2009 nastoupil do třídy Itzhaka Perlmana na snad ještě prestižnější Juilliard School v New Yorku. Čtyřikrát (v letech 2000–2003) získal stipendium k studiu houslové hry u Stephena Shippse v USA, v letní hudební škole v Meadowmountu. Dalších houslových kursů se zúčastnil v roce 2004 ve Francii v Mezinárodní hudební akademii v Montpellier u S. Shippse a u houslové legendy R. Ricciho. Zúčastnil se též Mezinárodních houslových kursů u Milana Vítka v Litomyšli. Zatím stihl nahrát CD s virtuózními skladbami Eugena Ysa e a dalších CD se snad dočkáme. Hraje na zapůjčený nástroj od společnosti Larsen Strings, který pochází z dílny Jeana Baptisty Viullauma (asi 1856, kopie Paganiniho houslí Canon od Guarneri del Ges ). Těžko si představit lepší vstup do profesionálního hudebního života. Houslistu budeme rádi a s napětím sledovat. Doma může být brzy velkou hvězdou a snad to jeho veleslibný umělecký růst nezastaví. Slyšet mladého houslistu živě zatím bylo spíš vzácné. V Čechách bývá jenom na skok, obvykle odehraje nějaký koncert a vrací se do Ameriky. Ojedinělý byl houslový recitál, který se v této sezoně konal v rámci cyklu poledních koncertů v Sukově síni Rudolfina. Romanticky laděný program vrcholil Sonátou A dur Césara Francka... Dirigent Manfred Honeck doprovázel Josefa Špačka na jednom z abonentních koncertů České filharmonie. Byl nadšen a teď si ho vyžádal znovu. 5. a 6. května bude sólistou v Houslovém koncertu Samuela Barbera. Na programu je dále dvojice předeher Richarda Wagnera a Dvořákova Novosvětská. Jde o poslední abonentní koncert letošní sezony Česká filharmonie. € Jindřich Bálek

 Český rozhlas 3–Vltava: Koncertní sezona, 5. 5. v 19.30 hod.

SVĚT KNIHY

STRANA

ARABSKÁ LITERATURA NA VLTAVĚ Letošní mezinárodní knižní veletrh Svět knihy (12.–15. 5.) se zaměřuje na literaturu arabského světa. Ve vysílání ČRo 3–Vltava si v těch dnech budete moci vybrat z několika pořadů, které s tématem veletrhu souvisejí. Mezi pozvanými hosty veletrhu je Maročan Tahar Ben Jelloun. V roce 1999 vyšel francouzsky jeho text Tati, co je to rasismus?, který psal autor pro svou dceru. Kniha vzbudila velký ohlas a reakce čtenářů (dětí i dospělých). Spisovatel následně navštívil mnoho škol, kde na téma nebezpečí

L

rasismu debatoval se žáky i učiteli.V cyklu Psáno kurzívou odvysíláme některé z těchto reakcí, vzbuzujících další otázky, které T. B. Jelloun zaznamenal v písemné podobě. V cyklu moderní povídka zařazujeme text marockého spisovatele Abdelfattaha Kilita Knihovna, v cyklu klasická povídka nabídneme povídku syrského prozaika Abdalssaláma al-Udžajlího Sítě. Al-Džáhiz (asi 776–869) je považován za prvního velkého arabského prozaika, a to hlavně díky svému

dílu Kniha lakomců. V ní tradiční poučně moralizující a hlavně zábavnou formou vypráví o lidech, kteří ačkoli většinou učení, zámožní, duchaplní, přece jen byli „skrbliví“. Je to kritický a ironický pohled na mravy určité vrstvy tehdejší společnosti. Metody, jak šetřit, a důvody šetrnosti, které lakomci sami k svému ospravedlnění uvádějí, jsou dovedeny až do absurdity a řetěz obdivuhodných argumentů je téměř nekonečný… Výběr z pitoreskních portrétů uvedeme ve Stránkách na dobrou noc.

19

Arabský středověký autor Abu l-Hasan ‘Alí al-Mas‘údí nasbíral z rozsáhlé četby a na svém skoro nepřetržitém putování po všech koncích tehdy jen paušálně zmapovaného světa svá Rýžoviště zlata a hory drahokamů. Těmi drahokamy a zlatem rozuměl nejrozmanitější vyprávění, úvahy, sdělení, od dvorských klepů po filosofické spekulace, zprávy a informace. Na jedné straně chce pochopit svět tím, že pátrá po informacích o cizích národech, na straně druhé jej lákají sopky, zemětřesení, astronomická měření, zákony přírody. Jeho dílo je obrazem obzoru vyspělé klasické arabské civilizace. Několik textů se objeví ve vysílání stanice Vltava. Letos v prosinci uplyne 100 let od narození jednoho z největších arabských spisovatelů Nadžíba Mahfúze. Arabista Jaroslav Oliverius připravuje do cyklu Schůzky s literaturou pásmo o životě a díle tohoto autora. Do češtiny jej prof. Oliverius uvedl již před lety románem Skandál v Káhiře, ale rozhlasový pořad představí i překlady z dalších, zde nevydaných děl. Vltavský Souzvuk pak nechá nahlédnout do knihy Josefa Heyduka Zpívající Arabie, která je výborem básní, parafrází staré arabské poezie. „Někteří badatelé praví,“ píše J. Heyduk v doslovu, „že Araba vedla k poezii zahálka. Zdá se ale, že to byla především podivuhodná arabská řeč, která přímo svádí k básnickým hrám. Či má snad některá řeč tři sta padesát synonym pro pojem lva, dvě stě padesát pro velblouda, sto sedmdesát pro vodu, sto pro víno, a to synonym, která se většinou rýmují, která jsou sama o sobě básnickým obrazem?“ € Vladimíra Bezdíčková

ČETBA NA POKRAČOVÁNÍ

STRANA

20

L AUTRÉAMONTŮV

MALDOROR ROZHLASOVĚ dvanáct částí „šílené samomluvy v šesti zpěvech“...

Motto:

„...jal mne soucit s Isidorem Ducassem, který pochopil podstatu světa“

(Ivan Diviš, Češi pod Huascaránem, 1998)

Básník Robert Desnos shrnul v roce 1931 několika slovy vše, co je nám známo o Isidoru Ducassovi, autoru Zpěvů Maldororových: víme, kdy se narodil a kdy zemřel, víme něco málo o jeho rodině a jeho středoškolských studiích, četli jsme Zpěvy Maldororovy, známe několik jeho dopisů, v nichž píše o svých finančních potížích a o svých literárních záměrech. Toť vše. Ani po více než osmdesáti letech toho dnes nevíme o mnoho více. Comte de Lautréamont, vl. jm. Isidore Ducasse, se narodil 4. dubna 1846 v Montevideu v Uruguayi, kde byl jeho otec úředníkem francouzského konzulátu. Do třinácti let žil s otcem v Montevideu (matka mu pravděpodobně záhy zemřela), roku 1859 přišel studovat do Francie, nejprve do Tarbes, potom do Pau. Do Paříže přichází v létě 1868, ve věku dvaadvaceti let. V Paříži již nestudoval, hned od počátku se tam usadil s otcovou finanční pomocí jako svobodný

B

literát. Ještě toho roku vydal anonymně první zpěv Zpěvů Maldororových, který zůstal bez ohlasu. Vlastním nákladem vydal pak celé Zpěvy Maldororovy (Les Chants de Maldoror) roku 1869 v Bruselu, na knižní trh se však nedostaly – nakladatelé se obávali nesnází. Kromě Zpěvů se z jeho díla dochovalo jen šest dopisů a soubor esejů s názvem Poesie. Svůj literární pseudonym Lautréamont si Ducasse zvolil podle mírně pozměněného jména z jednoho románu pařížského spisovatele Eug na Sue (Latréaumont). O jeho životě i smrti kolovaly nejrůznější pověsti a fámy, pozdějším výzkumem literárních historiků vyvrácené. Jisté je toto: Isidore Ducasse zemřel zcela opuštěn 24. listopadu 1870 za německého obléhání Paříže. Příčina jeho smrti je neznámá. V 19. století vyšlo sice ještě druhé vydání Zpěvů (pouhých deset výtisků, 1890), ale velikost tohoto díla uznali jen vzácní jedinci. Počátkem 20. stol. se k němu přihlásili příslušníci umělecké

avantgardy a přičiněním básníka Blaise Cendrarse vyšly Zpěvy potřetí (nakl. La Sir ne, 1918). Teprve toto vydání znamenalo první skutečný úspěch Isidora Ducasse – dlouho po smrti osamělého a neobyčejného tvůrce. Podivnost obrazů a styl knihy uchvátily surrealisty, kteří v Lautréamontovi spatřovali jednoho ze svých významných předchůdců (A. Breton jej uvádí v pověstném surrealistickém „rodokmenu“ Prvního manifestu surrealismu, v knize Ztracené kroky Breton píše: „Lautréamont největším dílem nese zodpovědnost za dnešní situaci básnictví“). V roce 1940 jej Breton zařadil do své Antologie černého humoru: „Zpěvy Maldororovy skvějí se nesrovnatelným leskem; jsou vyjádřením celkového zjevení, jež jako by přesahovalo lidské možnosti. Jedním rázem je tu sublimován celý moderní život v tom, co je v něm specifického... U Lautréamonta slovo, nikoli už jen styl, dostává se v samých svých základech do krize a označuje nový začátek. Ty tam jsou hranice, jež určovaly, v jaký vztah spolu mohou vstupovat slova se slovy a věci s věcmi. Princip ustavičné změny se zmocnil předmětů i myšlenek a směřuje k jejich

ČAJOVNA

STRANA

Dvanáctidílnou četbu na pokračování z překladu Prokopa Voskovce připravila Barbora Bukovinská. V režii Aleše Vrzáka účinkuje Igor Bareš. Hudební spolupráce – Michal Rataj. € Petr Turek

SAMOVAR VAŘÍ DÁL Programová řada ČAJOVNA, kterou vysíláme každý den od 19 do 20 hodin, pokračuje vesele dál, i když s drobnými personálními a koncepčními obměnami. Jakými? Tak třeba od dubna se vrací do pravidelného vysílání Kateřina Rathouská a Triáda, na kterou jste zvyklí každou první středu v měsíci, se nyní mění v Přestřelku. Jak tedy jdou čajovnické dny za sebou, po týdnech každý měsíc? PONDĚLKY: Hudba na pomezí Petra Dorůžky (world music). ÚTERKY: Jarka Haladová, první týden s Járou Rudišem (literatura), 3. týden s Ivou Jonášovou. STŘEDY: pravidelně se střídající 1. Přestřelka, 2. Tadeáš Haager, 3. Alternative Josefa Sedloně, občas s výtvarnou přílohou Evy Melo a 4. Jiří Moravčík (world music) s divadelním příspěvkem Kateřiny Leškové-Dolenské. ČTVRTKY: Kateřina Rathouská a její hosté. PÁTKY: pravidelně se střídající 1. Ambient Josefa Sedloně, 2. Radim Nejedlý z Brna, 3. Abstrakt Jiřího Hofreitera z Plzně a 4. Vladivojna La Chia z Ostravy. SOBOTY: Aleš Opekar, někdy též Michael Kyselka a další hudební publicisté. NEDĚLE: pravidelně se střídající 1. Honza Dědek, 2. Iva Jonášová, 3. Igor Malijevský a 4. hra či dokument nové generace. Rozlučte se s Triádou! Od března ji střídá Přestřelka, která na ni naváže a posílí její silné stránky. Triáda ve složení Ajva-Pedro-Stano zatím nabízela v první části profil kapel a interpretů z oblasti rocku nebo elektroniky a v druhé půlhodině zvala hosty do tzv. Horkého křesílka. Tato dnes již téměř kultovní rubrika pohostila za léta vysílání slušnou řadu českých muzikantů, kteří se – tak jak stojí v samotném názvu rubriky – v Horkém křesílku nejednou zahřáli, zapotili a někdy odcházeli dokonce celí prorudlí. To v případě, že na plné čáře prohráli match Horkého křesílka. Celá rubrika byla totiž založena na tom, zda host uhodne sklad-

FOTO — TOMÁŠ VODŇANSKÝ

úplnému osvobození, jež ovšem předem zahrnuje osvobození člověka... Kritika se tohoto díla nikdy nedotkla, aniž dříve či později nemusela přiznat svou porážku. To proto, že toto dílo, které je samým ohniskem všech myšlenkových střetnutí, uvádí cítění do tropického klimatu...“ První zmínka o Lautréamontovi v češtině je z pera Miloše Martena: „S jakou rozkoší uvažuji o mentalitě básníka, jenž neulpěv na bizarním vnějšku, na episodickém efektu příběhů démonického vyznavače zla, vnikl k bizarnější ještě květeně vnitřních zmatků, křečí, vzruchů a mdlob, vpil se do neurčitého a složitého jitření, z něhož se rodí vůle, a sledoval svůj typus do víru šílenství, aniž ztratil síly distance, formujícího vědomí, které staví umělce nad dílo? Pak šlo by o báseň, jedinou absolutností uměleckého klamu, o fikci strašlivé věrnosti a přesnosti skladby. (...) Nezapomínejte, že nikde nemluví autor sám, nýbrž jeho hrdina, malující mátožný obraz své minulosti, episod, ale také duše se všemi konvulsemi. Vzata o sobě, báseň hraběte z Lautréamontu má jednotu psychického složení, souměr účelu a prostředku, jiným slovem vnitřní zákon a tím estetickou individualitu. (...) Tak pozorován, nabývá zjev Lautreamontův zvláštního významu. Temná, vášnivá alchymie jeho pesimismu, divoká vzpoura, v níž rve jistoty věků, krutost jeho blasfemických snů, samo šílenství, připustíme-li je, se jeví rubem duchové povahy, která se probíjí úzkostí a tmou poznání a musí vsebepojmouti a přemoci v sobě jeho první mdlobu. Řekl jsem, že sensibilita básníka Zpěvů Maldororových obsahuje živel nového patosu, o němž dávají tolik mysliti všecky nové zjevy moderní lyriky. Vulkanické myšlenkové úsilí, ideová revolta, byť zlomená, má vztah k metafyzické žízni, k novému smyslu mystéria – ke druhé, skrytější ale stejně prudké evoluci dnešní poesie. A to je důvod, proč jsem se zastavil u Zpěvů Maldororových, neznámé, ze všech literárních souvislostí vytržené knihy dvojnásob obětovaného snivce.“ (1909) Na závěr shrnutí: Zpěvy Maldororovy jsou psány v próze a jako druh se vymykají definici. Jsou něčím mezi epopejí, černým románem, parodií romantických postupů, blasfemickým monologem.

21

T. Haager, J. Haladová, A. Opekar

by, které pro něj vybrala Triáda podle hudebního vkusu, zaměření hosta i momentální nálady. Triádí „jury“ ale nebyla vždy neoblomná: body či aspoň půlbody udělovala i za vtipné nebo zasvěcené komentování tracků a dávala rovněž četné nápovědy. Výsledkem tedy nebýval nelítostný battle Triáda versus host, ale leckdy zábavné úvahy nad hudebními ukázkami s nečekanými improvizacemi, které přináší živé vysílání. A nyní k Přestřelce. Uvádět ji bude i nadále stejná trojice Ajva-Pedro-Stano, opět si budou zvát hosty, změna však nastane v tom, že se vždy dva pozvaní hosté nebudou utkávat s autory pořadu, ale spolu. Budou si navzájem vybírat skladby k poznávání, ale „zkoušet“ se budou i v tom, jak dobře znají hudební vkus a tvorbu toho druhého. Ve studiu by se spolu měli setkat hosté převážně z hudební oblasti, kteří jsou od sebe žánrově nebo názorově vzdáleni. Dá se tedy předpokládat, že nepřijdete o skutečnou přestřelku, kterou bude usměrňovat trojice moderátorů. V premiérové přestřelce ve středu 2. března proti sobě usedají jeden z nejzkušenějších DJ české taneční scény Béla En a breakbeatový ostřílenec DJ Brada. Těšte se – občas možná někdo přestřelí! € Aleš Opekar a Iva Jonášová

MÍSTO NÁHROBKU

22

FOTO — Z KNIHY S. WALSHE: STRAVINSKY (LONDON 2000)

STRANA

KÁNON

DEN SE STRAVINSKÝM

„Narodil jsem se do doby kauzality a determinismu a přežil jsem až do času teorií pravděpodobností a náhod,“ napsal Igor Stravinskij v Úvahách osmdesátníka. „Narodil jsem se do světa, který se vyjadřoval hlavně dogmatickými termíny, a můj život mě několikrát změněným řízením světa přivedl až do doby, která se vyjadřuje téměř výhradně termíny psychoanalytickými.“ Igor Stravinskij spatřil světlo světa v roce 1882 poblíž Petrohradu jako syn basisty opery Mariinského divadla a zemřel v roce 1971 jako americký občan v New Yorku. Na jeho díle lze dobře vykládat dějiny hudby 20. století a na pozadí jeho životních osudů dokumentovat proměny, kterými v minulém století svět prošel. Krom Spojených států žil ve Švýcarsku, asi nejproslulejší období svého života strávil ve Francii (získal také francouzské občanství) a je pohřben v Benátkách. Byl žákem Nikolaje Rimského Korsakova, spřátelil se s Claudem Debussym a stýkal se i s mladým Pierrem Boulezem. Na výpravě představení s jeho hudbou se podíleli umělci jako Henri Matisse nebo Pablo Picasso. Druhý jmenovaný výtvarník v Římě nakreslil slavný skladatelův portrét. Když si jej chtěl Stravinskij odvézt, italští vojenští revizoři kresbu považovali za jakýsi tajný

N

Claude Debussy s Igorem Stravinským na fotografii Erika Satie v Debussyho bytě, kolem r. 1912

plán a neuspokojilo je ani Stravinského vysvětlení, že se jedná o plán jeho obličeje. Odmítli ho s portrétem nechat odcestovat, zmeškal tedy vlak a portrét si musel nechat poslat v diplomatickém zavazadle. Mezi literáty, se kterými Stravinkij spolupracoval, byli osobnosti typu André Gida, Jena Cocteaua, C. F. Ramuze nebo W. H. Audena. Stravinského tvorba bývá zpravidla dělena na tři období – ruské (sem patří nejznámější balety Pták Ohnivák, Petruška a Svěcení jara), neoklasické (Pucinella, Dumbarton Oaks Concerto nebo Oedipus rex) a pozdní dvanáctitónové (Threni, Movements nebo Requiem Canticles). To je obvyklý pohled. Ale existuje i jiný výklad. Stravinskij psal celý život hudbu o hudbě, trpěl „vzácnou formou

FOTO — Z KNIHY S. WALSHE: STRAVINSKY (LONDON 2000)

FOTO — Z KNIHY S. WALSHE: STRAVINSKY (LONDON 2000)

23

FOTO — Z KNIHY S. WALSHE: STRAVINSKY (LONDON 2000)

STRANA

DEN SE STRAVINSKÝM

S manželkou Věrou v Cincinnati, listopad 1940

Ve svém studiu na 1260 North Wetherly Drive, kolem r. 1963

kleptomanie“, jak sám říkal. Když slyšel nějakou hudbu, měl chuť se jí zmocnit a udělat ji svou vlastní. Tou hudbou se v průběhu jeho života stal ruský folklór (ruské období), díla barokních a klasicistních skladatelů (neoklasické období), stejně tak jako seriální hudba (pozdní období). Jenže těch „přivlastněných“ hudeb je mnohem víc: hudba renesančních autorů, ragtime, jazz, skladby Petra Iljiče Čajkovského, cirkusová hudba, známá narozeninová písnička Happy Birthday nebo dokonce americká hymna. „Nerozumím skladateli, který říká, že musíme analyzovat a určit vývojové tendence a v celé hudební problematice a odtud vycházet“, píše dále Stravinskij v Úvahách osmdesátníka. „Nikdy jsem vědomě žádnou problematiku neanalyzoval a mohu jít pouze tam, kam mne vedou moje hudební chutě.“ Když chtěli vzdát skladatelé v 17. a 18. století hold některému ze zemřelých kolegů, napsali skladbu s označením Tombeau – Náhrobek. Tento zvyk ve 20. století oživil Maurice Ravel svým klavírním Náhrobkem Couperinovým. V roce 1920 vyšla sbírka nazvaná Tombeau de Debussy, ve které drobnými skladbami uctili Debussyho památku autoři jako Manuel de Falla, Paul Dukas, Florent Schmitt nebo Eric Satie. Ve sbírce se také objevil kratičký chorál od Igora Stravinského. Tato zdánlivě nenápadná skladbička později posloužila jako základ pro jeho Symfonii dechových nástrojů a byla to jedna z prvních skladeb, které Stravinskij věnoval památce

svých přátel, kolegů a osobností, se kterými se setkal. Následovala Elegie na paměť J. F. K. (Johna Fizgerralda Kennedyho), Intoitus na paměť T. S. Eliota a Variace na paměť Aldouse Huxleyho. V několika skladbách Stravinskij užil prastarou techniku kánonu, která hrála v jeho pozdní tvorbě nesmírně důležitou roli. Napsal Dvojitý kánon na paměť Raoula Dufyho a kánony rámují i skladbu nazvanou In Memoriam Dylan Thomas věnovanou britskému básníkovi, se kterým Stravinkij plánoval operu. Když v roce 1971 zemřel sám Stravinskij, vniklo během krátké doby několik kánonů na jeho paměť. Luciano Berio složil Kánonickou ukolébavku Autre Fois, Elliott Carter napsal Kánon pro tři stejné nástroje a kánony na Stravinského paměť napsali i ruští skladatelé Edison Děnisov a Alfred Schnittke. Od Stravinského úmrtí uplyne ve středu 6. dubna 40 let. Třetí stanice Českého rozhlasu na toto datum chystá Den s Igorem Stravinským. Zvláštní náplň budou mít mimo jiné programové řady Partitury, Rondo, Psáno kurzivou, Matiné, Akademie a Hudební fórum. V cyklu Psáno kurzívou uslyšíte výběr z citovaných Úvah osmdesátníka; Akademie bude patřit duchovní hudbě, kterou psal skladatel zejména v druhé polovině života. Vynikne tak různorodost jeho hudby a budete si moci poslechnout skladby na ruské, anglické, latinské i hebrejské texty. €

FOTO — CD SYMPHONY OF PSALMS (DG)

S Vaclavem Nizinskim v jeho kostýmu Petruška z roku 1911

Igor Stravinskij a Pierre Boulez, 1957

Josef Třeštík

12

STRANA

24

FOTO — MARTIN VELÍŠEK

VINOHRADSKÁ

Rozhlas nutí hrát

se slovem Cyklus původních rozhlasových her pokračuje 29. března komedií Marka Epsteina Pro nepřekonatelný odpor a 26. dubna tragikomedií Petra Kolečka Učitel malby. Pro filmového scénáristu Marka Epsteina to je rozhlasový debut, pro především dramatika Petra Kolečka to je již několikátá realizace. Právě proto jsme jim oběma položili stejné otázky.

Marek Epstein a Petr Kolečko

Máte zkušenost se psaním pro jiné médium, co pro vás bylo na psaní pro rozhlas nejtěžší? Marek Epstein: Kde nic není, ani čert nebere. Kde není zklamání, není strach. Zkrátka, žádnou předešlou zkušenost s psaním pro rozhlas nemám, takže tenhle pokus mohl dopadnout jedině fiaskem. To dává autorovi jistou volnost až drzost. Od filmových a televizních formátů, jakými se obyčejně zabývám, se odlišuje prakticky absolutně. Ve filmu se prioritně řeší, co je vidět, v rozhlase pouze to, co je slyšet. Na jednu stranu velké omezení, na stranu druhou – výzva. Petr Kolečko: Občas je těžké vyjádřit se bez opory v nějaké akci či obraze, ale zároveň je právě tohle na psaní pro rozhlas zajímavé.

divadlo hodně využívám nadsázky a obrazové zkratky, tady to nejde. Rozhlas mě nutí víc psychologizovat postavy a víc si hrát se slovem. Literárně je rozhlasová hra podle mě „plnější“ než filmový scénář nebo divadlení hra.

V čem spatřujete výhodu žánru rozhlasové hry oproti třeba filmu, nebo divadlu? Marek Epstein: Výhodu nevidím žádnou. Tam, kde jako autor filmu upřete oko kamery do oblak nebo jarní přírody, kde si dovolíte krátký pohled do praskajícího ohně nebo na zaklesnuté milence, musíte v rozhlase vymyslet něco mnohem sofistikovanějšího. Musíte se snažit, zapotit a vytvořit atmosféru i příběh slovy a zvuky. Petr Kolečko: Právě to, že se všechno říká slovem, je podle mě vlastně výhodou. Já v práci pro

Máte nějaký silný zážitek z poslechu rozhlasové tvorby? Marek Epstein: Báječně se u ní usíná. Petr Kolečko: Mě hodně bavil seriál Jméno růže podle Umberta Eca, ten jsem slyšel celý. Také se mi líbily Srnky kolegy Tomáše Svobody v režii Dimitrije Dudíka, výborné bylo i Hřiště Magdaleny Frydrychové v režii Lukáše Trpišovského. €

Máte chuť se k tomuto žánru v budoucnu vrátit? Marek Epstein: Já ano, ale rozhodnout by měli asi posluchači. Petr Kolečko: Stoprocentně. Baví mě to, je to krásná práce se špičkovými herci, kteří rozhlas milují, a proto v něm rádi dělají. Navíc, pokud vím, se i v době nadvlády televize a internetu rozhlasové hry stále relativně hodně poslouchají, takže to má i nějaký smysl.

Martin Velíšek

AKADEMIE

STRANA

BÁSNÍK V DIPLOMATICKÝCH SLUŽBÁCH

Camill Hoffmann se dnes do širšího povědomí dostává zejména jako československý diplomat, který na berlínské legaci sloužil Masarykovu státu celých osmnáct let. Ale nebyl jen diplomatem, jím se stal vlastně náhodou. Camill Hoffmann byl především básníkem, překladatelem a novinářem. Jeho životní cesta se vine předními kulturními centry střední Evropy, Prahou, Vídní, Drážďanami a Berlínem, a bohužel také smutnými místy evropských dějin, Terezínem a Osvětimí. Ve Vídni se spřátelil se Stefanem Zweigem a celou vídeňskou básnickou elitou, v Drážďanech a především v zahradním městě Hellerau zase s německými naturalisty. Po první světové válce se Hoffmann vrátil do Prahy jako československý občan. Prezident Masaryk ho jmenoval

tiskovým atašé při československém vyslanectví v Berlíně. Tehdy dvaačtyřicetiletý Hoffmann byl zkušeným novinářem, který se vyznal v německém mediálním prostředí. V Berlíně měl Hoffmann, kromě běžných povinností tiskového atašé, propagovat československý stát, pomáhat českým umělcům na německá jeviště a do německých operních domů a spisovatelům do německých nakladatelství. To nebyl lehký úkol. Uvádět v Německu českou kulturu bylo kvůli napjatým vztahům mezi oběma zeměmi velké politikum. Seznam umělců, kteří tiskovému atašé Hoffmannovi vděčí za svou německou premiéru, je obdivuhodně dlouhý. Mezi nimi byli například Leoš Janáček nebo Rudolf Firkušný, který cvičil na klavír přímo v bytě u Hoffmannů. Masaryk si Hoffmannových služeb cenil skutečně vysoko. Nebylo zvykem, aby diplomat zůstal v úřadě na stejném místě déle než čtyři roky. Hoffmann zůstal v Berlíně až do konce roku 1938. Camill Hoffmann se nestal vůdčí osobností své doby. Byl to člověk spíše mlčenlivý, který ze všeho nejraději naslouchal a pozoroval. Nikdy se nestaral o svou dobrou pověst a nikdy se nesnažil být ve středu pozornosti. To ovšem neznamená, že nebyl osobností významnou. Skromnost se sice se slávou nevylučuje, ale málokdy k ní dopomáhá. Této výjimečné osobnosti bude věnován téměř dvouhodinový pořad. € Pavel Polák

 Český rozhlas 3–Vltava: Akademie, 25. 5. ve 20.00 hod.

25

ČTRNÁCT HLASŮ DVOŘÁKOVY RUSALKY 31. března 1901 na scéně Národního divadla v Praze poprvé zapadla opona za jednou z nejpopulárnějších a v současnosti na zahraničních operních scénách nejuváděnějších českých oper, lyrickou tříaktovou operou Antonína Dvořáka (1841–1904) Rusalka op. 114, B. 203 (1900). Den před 110. výročím Rusalčiny premiéry bude tradiční středeční pořad Akademie Českého rozhlasu 3–Vltava věnován připomenutí významného domácího operního jubilea, a to v podobě reprezentativního průřezu pohádkovou operou prostřednictvím čtrnácti z patnácti dosud existujících CD a DVD nahrávek domácí i zahraniční provenience. Poslední březnový středeční večer tak posluchači stráví ve společnosti audio a DVD záznamů Dvořákovy Rusalky, jak ji počínaje rokem 1948 nahráli dirigenti Joseph Keilberth, Jaroslav Krombholc (1952), Felix Prohaska (1954), Zdeněk Chalabala (1961), Bohumil Gregor (1976), Libor Pešek (1977), Václav Neumann (1984, 1987), Mark Elder (1984), Alexander Rahbari (1997), Charles Mackerras (1997), James Conlon (2002), Richard Hickox (2007) a prozatím naposledy v anglickém Glyndebourne Jiří Bělohlávek (2009). Během více než půldruhé hodiny trvajícího pořadu zazní ukázky z Dvořákovy předposlední opery na libreto Jaroslava Kvapila hned ve třech jazycích, němčině (Keilberth, Prohaska), angličtině (Elder) a samozřejmě v originálním českém jazyce, v němž Dvořákova němá víla promlouvá k domácímu a naštěstí i zahraničnímu publiku nejčastěji. Ke slovu se dostanou nahrávky studiové i živě zaznamenané. Chrono-

logický průřez téměř všemi dostupnými nahrávkami Rusalky bude jistě zajímavým exkurzem do posledních šesti desetiletí dějin operní interpretace, připomenutím řady významných interpretů titulních rolí, ale hlavně poklonou Dvořákovu géniu, který v Rusalce nalezl svrchované naplnění autorových celoživotních hudebně-dramatických ambicí. Průvodcem referenčními či zajímavými dokumentárními snímky bude posluchačům Martin Jemelka, který pořad připravil v ostravském studiu ČRo. € Martin Jemelka

 Český rozhlas 3–Vltava: Akademie, 30. 3. ve 20.00 hod.

VÝROČÍ

STRANA

26

MÁ VLAST

PROTEKTORÁTNÍ

Unikátní nahrávku Smetanovy Mé vlasti uvede stanice Vltava v pondělí 14. března 2011 od 20 hodin. Jde o záznam koncertu, který dirigoval 5. června 1939 v pražském Národním divadle Václav Talich. Koncert tehdy – necelé tři měsíce po vzniku Protektorátu Čechy a Morava – vysílal v přímém přenosu Český rozhlas, a to i do Francie a Norska. Právě v archivu Norského rozhlasu Oslo objevil tento záznam Mé vlasti začátkem 70. let 20. století švédský muzikolog Carl-Gunnar Åhlén, v roce 2009 jej vydala Česká filharmonie...

Osudové dílo. Tím byla bez nadsázky Smetanova Má vlast pro Václava Talicha (28. 5. 1883 – 16. 3. 1961). Zvláště v posledním dvacetiletí jeho života, kdy se do jeho interpretace krom čistě uměleckých hledisek promítaly i silné momenty politické a osobní. Vůbec poprvé dirigoval Talich mistrovský cyklus šesti symfonických básní 27. října 1919, symbolicky v předvečer prvního výročí vzniku Československé republiky. Tehdy byl prvním rokem šéfem České filharmonie. Mou vlast uváděl v každé následující sezóně několikrát, nejen při slavnostních příležitostech. Hledal zas a znovu, jak ji uchopit a jak ji nechat s moderním symfonickým orchestrem zaznít co nejblíž skladatelově intenci. V jubilejním smetanovském roce 1924 tak Talich například spojil orchestry České filharmonie a Pražské konzervatoře, aby Smetanovu hudbu očistil od obvyklých instrumentačních úprav a retuší. Na jaře toho roku dílo uvedl na třech desítkách koncertů po celém Československu. V roce 1929 Mou vlast s Českou filharmonií nahrál pro firmu His Master’s Voice.

VÝROČÍ

O 10 let později – v polovině března 1939 – byl vytvořen Protektorát Čechy a Morava. Talich mohl emigrovat, anebo propadnout zoufalství. Namísto toho přišel s myšlenkou Pražského hudebního máje, k níž mimo jiné řekl: „Dnes více než kdy jindy máme povinnost dokázat sobě i jiným, že nechceme o své kulturní vyspělosti prázdně deklamovat, nýbrž že jsme ochotni přinést oběť naší vzdělanostní pospolitosti a o tu pospolitost jde hlavně. (…) Soukromě jsem totiž přesvědčen, že 15. března t. r. přestaly býti kulturní záležitosti výsadou zasvěcenců a mají se státi nejdůležitější složkou projevu národní vůle a hrdosti.“ Talichem založený hudební festival přinesl sedm koncertů, tehdejší šéf České filharmonie a správce opery Národního divadla je také všechny dirigoval. Na zahajovacím koncertě 2. května 1939 zazněla právě Má vlast. A festival, který měl podle Talicha „narovnat naši páteř a naplnit nás pocitem důstojné svébytnosti“ uzavřela 25. května Beethovenova 9. symfonie. Pro mimořádný ohlas musely být hned v červnu dva programy opakovány: Má vlast a Slovanské tance. Byl to především Smetanův cyklus, jehož přijetí mělo podobu národní manifestace. Netrvalo dlouho a protektorátní cenzura zakázala Mou vlast jako celek, respektive nesměly se hrát dvě poslední, nejvíc burcující části – Tábor a Blaník.

MÁ VLAST PRO ŘÍŠI Na sklonku roku 1940 pozval říšský ministr propagandy Joseph Goebbels Talicha, aby přijel s Českou filharmonií koncertovat do Berlína a Drážďan. Repertoár mohl dirigent určit. Talich zariskoval a zvolil celou Mou vlast, kterou doplnil Beethovenovou hrdinskou

STRANA

předehrou Egmont. „Rozhodl jsem se (…) pro ni [Mou vlast], jednak v naději, že tím umožním, aby i náš člověk doma z ní opět čerpal důvěru a sílu, a jednak že ukážu Němcům, jaký jsme to vlastně národ. Ožíval tu ve mně nějak dojem z roku 1922, kdy po vídeňském provedení napsal jistý tamní časopis, že posluchači se zdálo, jako by se na něj valilo husitské vojsko.“ Koncerty měly úspěch faktický i taktický: když bylo možné hrát Smetanův cyklus přímo v lůně Říše, proč by se měl v Protektorátu hrát okleštěný? A tak hned po návratu Talich uvedl všech šest symfonických básní na mimořádném koncertě v Praze. Kvůli říšským koncertům začaly Talichovi chodit nenávistné anonymy. S ohledem na dirigentův poválečný osud je mrazivý zvláště jeden, který Talichovi píše jako „dirigentu s křivou nahrbenou páteří, který kupčí s naším národním uměním a který sám sebe zesměšňuje před celým civilizovaným světem. (…) Bojíte se, že upadnete v nemilost nových pánů, ale zapomínáte, jak hrozná je trestající ruka vlastního národa. A ta doba, kdy budeme trestat, ta přijde! A kdyby Vaše dirigentská sláva hvězd se dotýkala, nebude Vám to nic platné.“

„HROZNÁ JE TRESTAJÍCÍ RUKA NÁRODA...“ V květnu 1945 byl Václav Talich zatčen. Údajně na přímý pokyn ministra Zdeňka Nejedlého. Více než měsíc byl ve vězení jako kolaborant. I když se nikdy nic neprokázalo, obvinění leželo na Talichovi jako temný stín a těžká nespravedlnost. Poprvé dirigoval až koncem září 1946. Rozhodl se pro Mou vlast. Tento poválečný návrat považoval za klíčový okamžik svojí umělecké dráhy. Odřekl kvůli němu

i koncerty s Vídeňskou filharmonií... Po únoru 1948 se „kolaborantská“ obvinění znovu oživila a Talich začal být perzekuován ještě ve větší míře. V Čechách nesměl veřejně vystupovat celých šest let! – až do března 1954. Tento Talichův poslední návrat, pro který si znovu vybral Mou vlast, zachytil ve vzpomínce Ivan Medek: „Byl to druhý koncert cyklu české hudby. (…) Talich se bál. Snad se to zdá neuvěřitelné a přehnané, ale bál se. Veřejnosti, Mé vlasti, sám sebe. Nebyl si jist. Hledal soustředění při zkouškách. Byl neklidný, jeho nervová labilita byla jen velmi těžko zvládnutelná. Byl prostě unaven. Obecenstvo to ovšem nevědělo a zaplnilo Smetanovu síň do posledního místa. Jako za dávných dob. (…) Ještě v den prvního koncertu (5. 3. 1954) nikdo ve Filharmonii nevěděl, bude-li Talich večer vůbec dirigovat. Podařilo se mu sebrat alespoň trochu sil a k pultu přišel neklidný a dojatý do krajní míry. Řídil jen Vyšehrad. Na víc nestačily síly. Při repríze (8. 3.) se situace trochu zlepšila a provedl již i Vltavu. Ostatní části Mé vlasti řídil Karel Ančerl, který byl od počátku připraven na tuto těžkou situaci. Když Talich přišel, obecenstvo vstalo, když po prvních číslech opět odešel, vstalo znovu. Tentokrát to již nebyla manifestace, ale projev porozumění a úcty.“ V květnu 1954 Talich Mou vlastí zahajoval mezinárodní hudební festival Pražské jaro, v červnu ji naposledy nahrál a počátkem července také naposledy dirigoval. Na podzim se s koncertním pódiem rozloučil. Už neměl sílu pokračovat...

„NÁRODNÍ DIVADLO SE ZACHVĚLO...“ Díky unikátnímu záznamu Mé vlasti z června 1939, který zůstal zachován

27

v Norském rozhlasu v Oslo, se můžeme vrátit a vcítit do pohnutých chvil české historie. „Je to mluva nejjasnější a nejdražší, již nám s takovou láskou tlumočíte a jíž sílí naše naděje a víra. Pláčeme a jásáme nad radostným poselstvím chorálu husitského, žehnáme Mistru a děkujeme Vám a Vašemu orchestru,“ psala Talichovi studentka, která poslouchala v moravských Boskovicích. Jeden z mnoha hlasů, svědčících o tom, jak hluboce se tehdy Má vlast zapisovala do duší posluchačů. „Bouře hromového potlesku neustávala,“ psalo se v jedné z kritik. „Bylo potřeba činu, který by nás osvobodil a vyjádřil to, co všichni cítili, aniž by byli schopni to vyslovit. Václav Talich vykonal takový šťastný čin. Za neutuchajícího nadšení vztáhl ruku po partituře Mé vlasti, dosud rozevřené na dirigentském pultu na poslední straně Smetanovy básně, a v pokoře a hluboké vděčnosti ji políbil… Tím okamžikem zvedla se mocná vlna otřásajícího pohnutí a Národní divadlo v základech se zachvělo přívalem jásotu a souhlasu…“ Václavu Talichovi, od jehož smrti uplyne ve středu 16. března 2011 přesně půlstoletí, věnujeme všechna Matiné od 14. do 18. března. Osobnost legendy české hudební interpretace připomeneme také vzpomínkami Ivana Medka (pondělí 14. 3. od 21:45), dále Slovem o hudbě s autentickými záznamy Talichova hlasu a Akademií, zachycující Talichův osud v letech 1939–1945 (oba pořady ve středu 16. 3.). € Petr Kadlec

VÝROČÍ

STRANA

28

PRAŽSKÉ KONZERVATOŘI K 200. NAROZENINÁM

VIVAT, CRESCAT, FLOREAT! Když se ocitnete na Palachově náměstí v Praze, můžete si být jisti, že kromě turistů potkáte i řadu studentů spěchajících povětšinou na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, a také řadu hudebníků s jejich nástroji – ať už profesionálních, kteří vstupují do majestátní budovy Rudolfina, nebo těch, pro které je Rudolfinum jakousi pomyslnou metou, na kterou by třeba v budoucnu rádi dosáhli. Mám na mysli ty, kteří zatím Rudolfinum obcházejí a míří do ulice hned za ním – Na Rejdišti. Tady sídlí nejstarší konzervatoř ve střední Evropě. Letos je tomu právě 200 let, co tento hudební ústav zahájil výuku.

K

A slaví opravdu velkolepě: výstavy, publikace, samozřejmě koncerty, operní představení, školní symfonický orchestr letos Mou vlastí pod taktovkou Jiřího Bělohlávka otevře Pražské jaro; je toho hodně. I samotná budova školy prošla v posledních letech velkou rekonstrukcí: půdní prostory, které dříve zahálely, se proměnily v krásné učebny, v podzemí vzniklo zázemí pro zbrusu nový velký koncertní sál, jehož slavnostní otevření je naplánováno na 9. března. Pod sálem je zázemí pro šatny, bufet i nahrávací studio a střecha sálu bude poklidnou zelenou oázou s lavičkami k odpočinku.

Ale jak to začalo? Téměř jako pohádka: to se sešli šlechtici ze Společnosti pro zvelebení hudby v Čechách a 25. dubna 1808 sepsali prohlášení, v němž se mimo jiné říká: „Jelikož umění hudební v Čechách jindy kvetoucí nyní tak bylo pokleslo, že i v Praze jen s tíží lze jest sestaviti dobrý úplný orchestr a mimo to mnoho nástrojů buď jen nedostatečně anebo vůbec ani obsaditi se nedá: spojili se nížepsaní k tomuto účelu a s tím úmyslem, aby umění hudební v Čechách opět povznesli a zvelebili. Prvním a nejpřiměřenějším k tomu prostředkem jest dle mínění jejich, aby pro každý jednotlivý nástroj

Zakládací listina Pražské konzervatoře

nalezen a ustanoven byl výborný umělec, který by zvláštní smlouvou se zavázal k té povinnosti, že po několik roků bude nejenom na svůj nástroj v orchestru hráti, než i několik jemu přidělených žáků na nástroji tomto vyučovati a cvičiti. (…) Aby se výlohy k tomu potřebné uhradily, zavázali se níže podepsaní k určitým ročním příspěvkům na šest let po sobě jdoucích a zvou tímto i veškeré milovníky a přátele umění hudebního, aby se s nimi k témuž účelu spojili (…).“ Podepsáni František Josef hrabě z Vrtby, František hrabě ze Šternberka, Jan hrabě z Nostitzů, Kristian hrabě Clam-Gallas a další.

FOTO — ARCHIV PRAŽSKÉ KONZERVATOŘE

STRANA

FOTO — ARCHIV PRAŽSKÉ KONZERVATOŘE

VÝROČÍ

Pražská konzervatoč kdysi...

V dubnu 1811 ústav zahájil výuku. Pravda, poskrovnu, v bytech profesorů. Na podzim toho roku se škola přestěhovala do dominikánského kláštera svatého Jiljí. Jako o „zlaté éře“ se hovoří o době kolem roku 1884, kdy se konzervatoř usadila v nově postaveném Rudolfinu. O toto zázemí přišla po zestátnění v roce 1918, na čas se přemístila k benediktinům do Emauz, poté do budovy bývalého chemického ústavu v Trojanově ulici a dnes sídlí Na Rejdišti. V létě a teplých dnech ji poznáte zdálky, totiž „po sluchu“. Kdokoli Pražskou konzervatoř absolvoval, má na ni většinou dobré

vzpomínky. Je to pochopitelné, člověk je mladý a může se věnovat tomu, co má nejraději, hudbě. Cvičí a kouká přitom na Vltavu a na Pražský hrad. A pokud náhodou nemá jen dobré vzpomínky, třeba proto, že se mu nechtělo tolik cvičit, nebo proto, že trémistům studium konzervatoře příliš klidu nedopřeje (nebo že by někomu chyběla na škole matematika?), může se alespoň už navždy chlubit tím, že jeho jméno je v seznamu absolventů spolu s takovými jmény jako Otakar Ševčík, Jan Kubelík, Vítězslav Novák, Jaroslav Kocián, Bohuslav Martinů, Jaroslav Ježek, Václav Talich, Karel Ančerl, Rafael Kubelík nebo třeba Oldřich Nový. Kdysi se prý skupina studentů ohradila proti tomu, aby byla busta Antonína Dvořáka v nižším patře než busta Smetanova. A kdosi z pánů profesorů jim měl odpovědět cosi ve smyslu: „Ale pánové, vždyť ta kvarta B-S je stejně čistá jako ta A-D.“ Dvořáka dnes najdete v blízkosti ředitelny a na zdi postupně další slovutné ředitele, včetně Bedřicha Dionyse Webera, Antonína Benewitze, Josefa Suka, J. B. Foerstera či Václava Holzknechta. Mimochodem, Bedřich

... a nyní

Zakladatelé Pražské konzervatoře. Zleva nahoře: Jan hrabě Nostic-Rieneck, Kristian hrabě Clam-Gallas, zleva dole: Bedřich hrabě Nostic-Rieneck, Kníže Kinský

Smetana se o místo ředitele ucházel roku 1866 a neuspěl. Stěny konzervatoře jsou posázeny velikými tably s profesory toho či onoho školního roku. Vzpomínám si, že kdysi jsme mezi nimi lačně

29

hledali známé tváře, především herce, samozřejmě. Pak jsme objevovali, jak vlastně vypadali členové Českého kvarteta, Českého noneta, Otakar Šourek, Jaroslav Křička, Růžena Kurzová. Konzervatoř roste, vyvíjí se, proměňuje, ale naštěstí se nezměnilo úplně všechno: stále se sem dostávají ti nejlepší mladí hudebníci. Studuje zde na 500 českých a 50 zahraničních posluchačů pod vedením asi 230 pedagogů. Vyučuje se hře na všechny orchestrální nástroje, dále akordeonu a kytaře, klavíru, varhanám, klasickému a populárnímu zpěvu, skladbě, dirigování a herectví. Škola má vlastní symfonický a čtyři další orchestry, činoherní studio, operní soubor a celou řadu komorních těles různého obsazení. Každý rok uspořádá kolem 200 veřejných koncertů a divadelních představení. A tak je jen pochopitelné, že se nemění ani zdánlivý nedostatek: učeben je stále tak málo (a bylo by jich málo, i kdyby jich bylo mnohem víc), že ve vrátnici cvičení chtivé posluchače stále „straší“ cedulka UČEBNY OBSAZENY. Takže se hudba z různých nástrojů line doslova odevšud – i z toalet. Ano, to už je takové poznávací znamení (nejen) Pražské konzervatoře. A nezmění se ani to, že profesoři odnaproti z Jaderné fakulty se stále budou dělit na dvě skupiny: jedna v teplých dnech otevírá okna a nechává se oblažit tóny stupnic a etud, druhá raději trpí vedrem, a když už se téměř nedá dýchat, otevře na chvíli a pak zavře – s ostentativním bouchnutím. Vzkaz pro ty druhé: Pánové, opatrně! Co když jednou některým bouchnutím zavřete uši třeba před budoucím „druhým Dvořákem“? € Eva Hazdrová-Kopecká

ČETBA NA POKRAČOVÁNÍ

STRANA

MÝTY SOUČASNÉ BUDOUCNOSTI S britským prozaikem J. G. Ballardem (1930– 2009) to není tak snadné, od samého počátku jakoby se vzpíral snahám o zařazení a dokázal výtečně klamat tělem. Jeho romány a povídky působí na první pohled jako sice mistrně napsaná, s originálním nápadem i zápletkou, leckdy náležitě šokující, přesto však „pouhá“ kvalitní literatura. Naštěstí pouze na první pohled, Ballard ovšem klame i tím, že se jeho prózy, ač často řazené do žánru sci-fi, leckdy odehrávají v současnosti a lze je tak spíš označit jako psychologické thrillery, jako hluboké sondy do skrytých, a dodejme, že často pěkně temných koutů našeho podvědomí. James Graham Ballard přitom, a to je jeho velký klad, nikdy nemoralisuje, přestože by to bylo velice snadné. Lehkým cestám se ovšem tento autor řady bestsellerů vždy vyhýbal, až by se chtělo říct, že to snad má ve své genetické výbavě. Ostatně, není divu, dosti netypický byl i jeho život.

S

Narodil se v Šanghaji, kde jeho otec pracoval jako ředitel textilky. Po vypuknutí války a napadení Pearl Harboru byla celá rodina přesunuta do internačního tábora – zde byl Ballard, ještě dítě, konfrontován se všemi válečnými hrůzami, což zcela jistě ovlivnilo nejen jeho další pohled na svět, ale také jeho pozdější literární tvorbu. Po válce se zapsal na medicínu, chtěl studovat psychiatrii, zároveň psal experimentální, psychoanalýzou a surrealismem ovlivněné povídky. Medicína ho ovšem omrzela a nakonec skončil v Kanadě jako příslušník britského vojenského letectva. Po návratu do Anglie pracoval jako redaktor odborného chemického časopisu, zároveň se ale věnoval výtvarnému umění, především kolážím. A konečně, v roce 1960, se rozhodl věnovat cele spisovatelskému řemeslu – musel se ale ohánět, doma měl tři děti. Aby toho nebylo málo, v roce 1964 mu náhle zemřela žena a Ballard zůstal s dětmi sám. Není tedy divu, že povídky, které v té době vznikaly, byly neseny

30

spíše tragickým pocitem, Ballard do své tvorby zároveň vnášel vše, čím do té doby prošel. Typické tak pro něj je časté používání témat hraničících nějak s technikou, především s automobily, a vůbec moderními výdobytky. Ty ovšem Ballard vnímá jako objekty zvláštního, až fetišistického obdivu, jako je tomu například v kontroverzním románu Crash (česky Bouračka), který byl též zfilmován. Na stříbrná plátna se dostal i jeho obrovský bestseller Říše slunce, režírovaný Stevenem Spielbergem – v něm Ballard zužitkoval své zkušenosti z okupace Šanghaje japonskou armádou i následný pobyt v internačním táboře, to vše viděné očima dítěte. Bylo již řečeno, že Ballard často píše sice o budoucnosti, ovšem tak, jako by se odehrávala v současnosti. Jeho román Hello, Ameriko se sice odehrává někdy kolem roku 2110, má ovšem silné a překvapující vazby k dnešní době. Svět byl totiž postižen energetickou krizí, nafta došla a celá Amerika je pokryta neobydlenou pouští. Právě do té se ovšem vydává výprava, hledající zdroj tajemného radiokativního záření – vše se nakonec vyřeší, ale jak už je u Ballarda zvykem, velice překvapivě. Autor svůj velice čtivý a vzrušující román zároveň zaplnil provokujícími situacemi, úvahami i postavami, čerpajícími jak z pop kultury, tak z temných hlubin nevědomí. Všechny Ballardovy romány lze označit za sňatek rozumu s noční můrou, říká v doslovu ke knize filozof Miroslav Petříček. Platí to i pro Ballardovy razantnější klinické pohledy do našeho podvědomí, ať v již zmíněné Bouračce nebo v novele Věžák, popisující, co by se asi tak stalo, kdyby se obyvatelé londýnského vysokého domu rozdělili na několik skupin a vzájemně spolu začali bojovat. Zdá se vám to za vlasy přitažené? Ale kdepak, Ballard jen potměšile bere situace z všedního života, běžné naschvály, které si děláme, a trochu je rozvine... A náhle máme místo kultivovaných občanů tlupu krvelačných, rozvášněných bojovníků. Ballard si zkrátka vybírá situace, často mezní, do nichž staví své „všední“ hrdiny a nutí je tak reagovat na změněné podmínky. A když jde skutečně do tuhého, veškerá nadstavba jde stranou. € Josef Rauvolf

VÍKENDOVÁ PŘÍLOHA

STRANA

OTAKAR ŠTORCH-MARIEN

„Už tenkrát, když jsme se s Funkem sblížili, začínaly se plnit stěny jeho pokoje obrazy Mazuchovými a Rykrovými a skříně přetékat knihami, hlavně z oboru krásné a výtvarně umělecké literatury. To už Funke fotografoval s pokusnickým zaujetím: ovšem k tomu, aby se fotografie stala jeho životně tvůrčím posláním a učinila z něho v pravém smyslu klasika její modernosti, musil překonat mnoho rodinných a studijních trpkostí v oborech na něm vyžadovaných. V našem městě existoval tenkrát Kolínský klub mladých. Tento klub měl své bouřlivé doby, měl i své periody zahnívání. Rozhodně to však nelze říci o posledním roce první války a o letech následujících. Naopak, tehdy měl jedno ze svých vrcholných období. Pořádali jsme přednášky, akademie, koncerty, hrálo se divadlo a ovšem i tančilo. Takový Československý večer na počátku osmnáctého roku měl svým tematickým zaměřením úspěch zcela frenetický. Vlastně se dodnes divím, že nad ním okresní hejtmanství, na němž vlál černožlutý prapor, zamhouřilo oči… Překypujíce elánem, prosadili jsme s Funkem v klubu návrh na vydání sborníku, který měl obsahovat články historické, kulturní, umělecké, etnogra-

fické a národohospodářské, přirozeně ve vztahu ke Kolínu.“ K vydání sborníku nakonec nedošlo, nikdo z členů klubu neměl totiž s podobným podnikem zkušenosti. Upustilo se i od vydávání bibliofilské edice, kde měly vyjít například Macharovy Červené střevíčky s ilustracemi Adolfa Kašpara nebo Komenského Smutný hlas s kresbami Františka Bílka. „A tehdy, na sklonku osmnáctého roku, následovala pro mne ‚historická‘ cesta z Kolína do Prahy, kde stojíce s Funkem v nabité chodbičce pondělního ranního vlaku jsme se rozhodli, že nevydá-li knížku Macharovu a Komenského náš klub, vydáme je svým nákladem sami…“ Pasáže z pamětí nakladatele Otakara Štorcha-Mariena naznačují, jak důležitou roli v jeho cestě k Aventinu, jednomu z nejproslulejších nakladatelských domů první republiky, se kterým spolupracovali například výtvarníci Jan Zrzavý, Josef Šíma, Josef Čapek, Adolf Hoffmeister, sehrálo nejen přátelství s Jaromírem Funkem, taktéž spolupracovníkem Aventina, ale Kolínský klub mladých. V pořadu, který inspirovala výstava v Regionálním muzeu v Kolíně Otakar Štorch-Marien a Kolín – Tvůrčí duch a jeho město, se budeme s jejím kurátorem Ladislavem Jouzou věnovat především roli Kolínského klubu mladých v životě nakladatele, spisovatele a galeristy Otakara Štorcha-Mariena (1897–1974). € Jiří Kamen

 Český rozhlas 3–Vltava: Víkendová příloha stanice Vltava 19. 3.

31

SPECIALISTÉ NA ARS ACUSTICU V PRAZE 7.–8. 4. 2011, PRAHA Plenární setkání EBU Ars Acustica a veřejný doprovodný program ve Španělském kulturním institutu (Instituto Cervantes) v Praze. Ve dnech 7.–8.dubna 2011 se bude v Praze v Komunikačním prostoru Školská 28 konat mezinárodní plenární zasedání specialistů Ars Acustica Evropské vysílací unie (EBU). Tato skupina byla založena v roce 1989 a skládá se z redaktorů a producentů rádiových umění veřejnoprávních korporací v rámci Evropské vysílací unie. Hlavní misí této skupiny je přinášet v rámci médií veřejné služby nové, napínavé a vzrušující poslechové zkušenosti směřující k novým vizím. Skupina podporuje, iniciuje a koordinuje aktivity týkající se progresivního zvukového umění v rádiu, evropským posluchačům poskytuje možnosti setkání s nejaktuálnějším děním v oblasti současných akustických umění napříč globem a využívá přitom nejmodernější interaktivní technologie, bez nichž si dnes mediálně podmíněné umění lze jen stěží představit. Kromě programové výměny se EBU Ars Acustica podílí také na koordinaci speciálních mezinárodních projektů, mezi něž patří například každoroční interaktivní vysílání Art´s Birthday (www.rozhlas.cz/ arsbirthday, www.rozhlas.cz/radiocustica). Během setkání expertů se ve spolupráci se španělským kulturním institutem Instituto Cervantes uskuteční společný česko-španělský večer akustických umění, během něhož se potkají dvě dvojice španělských a českých umělců.

Ve svém zvukovém koncertě s názvem „Daily Soundscape“ se ve čtvrtek 7. dubna v 18. hodin představí duo španělských umělců José Iges a Concha Jerez. Tato jejich nová performance je tvořena dvěma vrstvami materiálu – první reprezentuje nahrávky pořízené autory během mnoha cest, druhou vrstvou je zvuk, který vzniká naživo různou manipulací s předměty každodenní potřeby. S těmi pracuje Concha Jerez, zatímco José Iges mixuje v reálném čase nahrávky. V napětí mezi skrytým a zjevným hledají oba umělci paralelu s dnešní společností, anebo prostě způsob, jak hýbat časem v prostoru. Ve druhé části večera zazní performance dvou umělců, kteří nejsou posluchačům Vltavy cizí. Uslyšíme Pavla Novotného, držitele loňské národní ceny Prix Bohemia, kterou získal za svou radiofonickou kompozici Vesmír, a básníka a performera Jaromíra Typlta. Oba umělci předvedou autorskou interpretaci jednoho slavného díla, bez nejž si lze dějiny akustických umění posledního století jenom těžko představit. O jaké dílo se bude jednat, to zůstane tajemstvím a jakýmsi zvukově historickým kvízem. € Michal Rataj Instituto Cervantes v Praze, čtvrtek 7. dubna 2011 v 18:00 Na Rybníčku 536/6, 120 00 Praha 2

VIZITKA

STRANA

32

VYSÍLÁME

M O H Od pondělí do pátku skládáme dvakrát denně 180 minut kulturního zpravodajství a publicistiky do živě vysílané Mozaiky. Pro Magazín Klubu Vltava jsem se ale rozhodl dát dohromady mozaiku z tváří a situací, které vy znáte jen z poslechu. Tedy vzhůru na průzkum – začneme pohledem do mé šéfovské kanceláře (č. 1). Nejrušnějším dnem je pátek, kdy musím zvládnout dvě programové porady, bilanci uplynulého týdne a hlavně domlouvání vysílacího plánu na týden následující. Někdy ani dva telefony a mail nestačí! Redaktory RZKP můžete vidět na tiskových konferencích, vernisážích, generálních zkouškách – prostě všude, kde se chystá nějaká zajímavá kulturní událost. V akci je zachycen Karel Oujezdský s fotografem A. Kratochvilem (č. 2) – a já

denně žasnu, co tenhle doyen redakce všechno stihne. Tomáš Pilát (č. 3) je muž mnoha dovedností – nejenže pilně sleduje dění ve filmu a televizi, ale zastane i práci editora, zprávaře, pravidelně připravuje Filmový týdeník a ještě stihne psát knihy – jako třeba s režisérkou Věrou Chytilovou. Jindřich Bálek (č. 4) kromě toho, že

Z

A o tom, kolik toho mají věda a umění společného a navzájem inspirujícího. Většina příspěvků sice vzniká mimo rozhlasová studia, přímo na místě děje, ale například glosy a recenze natáčíme ve vltavských studiích – tady čte text divadelní publicistka Jana Soprová (č. 7). Natočené materiály míří na stůl, či spíše do počítačů, k editorům.

svědomitě referuje o hudebním dění, stejně tak zvládá i čerstvou rodičovskou úlohu. K těm služebně nejmladším patří literární redaktorka Ivana Myšková (č. 5) – její optimismus a zaujetí jsou nakažlivé! Do Jany Olivové (č. 6) byste na první pohled neřekli, s jakou erudicí proniká do jinak zcela nesrozumitelných témat. A přesvědčí

VIZITKA

STRANA

I K Vše zkontrolovat, přeposlechnout a připravit k odvysílání – v zajetí tří monitorů je Lucie Malušková (č. 8). A pak ještě stihnout divadelní premiéru – Ivo Prokop (č. 9). Hudební redaktoři se musí postarat o to, aby ukázky v Mozaice byly žánrově pestré, v nejlepším provedení, korespondovaly s příspěvky a také s ranním

rytmem posluchačů – rukama jim denně projdou desítky CD – na snímku je Robert Škarda (č. 10). Produkce se musí postarat o to, aby se vše sešlo ve správný čas a na správném místě, včetně textů – Stanislava Lojková (č. 11). Pak už jen rychle o pár metrů dál z redakčního news-roomu na vysílací pracoviště. Společně s technikem

U a moderátorem pak dohlížet na počítače, CD přehrávače a další techniku, jejíž selhání může kdykoliv vytvořit nepředvídatelnou situaci (č. 12). A ještě s úsměvem odbavit třeba SMS soutěž s posluchači – někdy se během minuty sejde třeba 80 správných odpovědí jako Evě Čermákové (č. 13). Jinými dveřmi můžeme nahlédnout do vysílacího studia – na hosta čeká volná židle a hlavně moderátor Martin Luhan (č. 14). Jedním mikrofonem mluví k vám, druhým se dorozumívá s režií. Na jednom monitoru sleduje vysílaný příspěvek a na druhém třeba hledá na internetu doplňující informace (č. 15). A pak neopakovatelné chvíle s našimi hosty. Někdy se podaří získat vskutku exkluzivní návštěvu – například Petr Šrámek (č. 16) vedl hodinovou

33

VIZITKA

STRANA

debatu s americkým spisovatelem Michaelem Cunninghamem – společně s tlumočnicí Jindřiškou Dvořákovou (č. 17). Nebo rozhlasová herečka roku – Hana Maciuchová, která se hned na úvod rozhovoru přiznala, že by mohla dělat agentku Vltavy – všude o ní mluví a hlavně poslouchá, což pohotově dokládá výčtem různých zážitků. „Každý den poslouchám od rána stanici Českého

34

rozhlasu–Vltavu. Přehled o hudbě, výtvarném umění, literatuře. Skvělé. Nepřekonatelné.“ To už cituji fotografa Jindřicha Štreita z ankety LtN Co vás potěšilo v české kultuře v roce 2010. Nebo příspěvek literárního kritika Vladimíra Karlíka do ankety týdeníku Rozhlas – „Jak upadá novinová žurnalistika, nelze docenit ranní Mozaiku na Vltavě: celé dvě hodiny informací, reflexí, autentických svědectví o živé kultuře těchto dnů. Výkony vlastní rozhlasové tvorby léta bereme za samozřejmost, jenomže srovnání s tím, co v tak řečených kulturních programech produkuje televize, nás denně vyvádí z omylu“. Ovšem neméně nás potěšil vzkaz na Facebooku Mozaiky: „A mohli byste mi napsat omluvenku do školy, že opravdu naléhavě potřebuji mít při hodině sluchátka?“ Na fotografie, které pořídili redaktoři našich internetových stránek Helena Petáková a Tomáš Vodňanský (č. 18), se už nedostaly další desítky spolupracovníků nejen v Praze, ale také v regionech i v zahraničí, kteří se s námi starají o to, aby obraz o kultuře dnešních dnů byl co nejpestřejší. Takže se nezapomeňte ráno i odpoledne vždy dobře naladit s Mozaikou! € Antonín Pfeifer foto Helena Petáková a Tomáš Vodňanský

PROFIL

TICHO A PRÁZDNÝ PROSTOR Medailon fotografky Jolany Havelkové

MĚSTO FOTOGRAFŮ „Každá realita má svoji melodii. Umění fotografa znamená zaposlouchati se do melodie pro nás nejnaléhavější a darovati tuto melodii zakletou do ireálné dvojrozměrné plochy. Ve fotografii nejde tudíž jen o pouhou technickou zdatnost, nýbrž také a hlavně o básnickou předtuchu básnického efektu,“ napsal kolínský filozof Václav Navrátil. Genius loci města Kolína v Čechách vytváří především řeka Labe, Parléřův chrám svatého

STRANA

Bartoloměje, Frágnerova elektrárna a avantgardní fotografové: Josef Sudek, Jaromír Funke a Eugen Wiškovský – tři světově uznávaní tvůrci moderní české fotografie, kteří působili v tomto městě.

HLEDÁNÍ PERSPEKTIVY IDENTITY Asi není náhoda, že babička Jolany Havelkové, fotografky, filmařky, kurátorky a vysokoškolské pedagožky znala Jaromíra Funkeho. Míněno s ohledem na osud její vnučky. Jolana Havelková (1966) vystudovala Institut tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě; fotografuje, vytváří konceptuální a mailartové projekty a videoart. Jako filmařka spolupracovala na filmech o Františku Drtikolovi a Tomáši Špidlíkovi. Je autorkou publikace o Bedřichu Grünzweigovi a o Kolínu, ke které napsal předmluvu Josef Škvorecký. Od roku 1993 spoluorganizuje fotografický festival Funkeho Kolín, který se zaměřuje především na experimentální tvorbu. Experiment k tvorbě Jolany Havelkové neodmyslitelně patří. V projektu Hledání místa vznikaly ve spolupráci s česko-kanadskou výtvarnicí Zuzanou Vaškovou na principu mail-artu osobité deníky. Autorka pracuje s nejrůznějšími výrazovými možnostmi, které ji médium fotografie poskytuje: od fotogramů, koláží, asambláží, fotografování amatérskými aparáty, mobilním telefonem až po snímání na větší formát negativu. Pod zvětšovacím přístrojem rozpouští portréty do jakési magické měkké neostrosti (Dočasná setkání, 1999–2002, dvě fotografie z tohoto cyklu jsou reprodukovány v Birgusově a Mlčochově České fotografii 20. století). Zaznamenává stopy, které zanechaly na zamrzlém rybníce dětské brusle, spontánní otisky náhodně vzniklých grafických gest, načrtává snové obrysy krajin, snímá strukturu a otisky nalezených věcí. Portrétuje přátele, sebe nebo neznámé lidi, kteří se fotografují na výletech; jako by se k problému identity hodlala přiblížit z různých směrů a perspektiv. Někdy i s ironickým odstupem.

KOLÍNSKÉ FANTAZIE Vrací se ke kolínským motivům. Před časem začala pomocí počítače měnit některé Kmochovy skladby. Vznikly jiné „kresby“, záznamy nových, dosud neodehraných skladeb. Snad nejblíže mají partitury

35

k postupům užívaným v lettrismu, jen fascinace písmem je nahrazena fascinací notami, jejich tvary, rytmem, dynamikou. V Ateliéru Josefa Sudka na pražském Újezdě v projektu krajina 06 místo fotografií na stěnách se diváci setkali s projekcí minimalisticky komponovaných zasněžených polabských krajin s jedinou, stále se opakující linií obzoru narušovaného jen vzdálenými stromy, lesíky či solitérními stavbami. Krajina těchto projekcí evokuje zimní pláně ve Finsku. Jako by Havelková chtěla sdělit, že o „konečné“ podobě krajiny rozhoduje fantazie. Před Jolanou Havelkou Kolín fotili Funke, Wiškovský, Sudek. Když jsem si prohlížel její fotografie Kolína, připadlo mi, že i když jsou pozdějšího data než fotky města jejích slavných předchůdců, je v nich nostalgie „čitelnější“, že v jejím městě se zastavil čas. Před nějakou dobou jsem s Jolanou Havelkovou natočil pořad. Společně jsme ho nazvali Japonská zahrada nad železniční stanicí Kolín zastávka. V trojúhelníku mezi sokolovnou, starým židovským hřbitovem a železniční zastávkou se nalézá půvabná kuželkárna něčím připomínající asijské dřevěné stavby… Japonskou zahradu nad zastávkou jsem poznal až na fotografiích Jolany Havelkové.

TICHO A NÁHODA V rozhlase patří k mistrovství činoherního režiséra práce s tichem, s pauzou. Havelková ve svých dílech obdobně ovládá prázdný prostor. Diváku se před jejími fotografiemi zdá, že má akustický vjem: slyší ticho. Podle vlastních slov ve své tvorbě vzývá nečekané souvislosti, silný okamžik, náhodu. Důležitý je pro ni způsob, jakým prezentuje svá díla. Empaticky zachází s prostorem, kde vystavuje, a není pro ni důležité, jestli se jedná o galerii (s pamětí Josefa Sudka, například), nebo „negalerijní“ místa: prostory určené k demolici, polorozbořený kostel. „Vykolíkovat“ magický svět Jolany Havelkové není úplně jednoduché, ale divák může objevovat jeho zákonnosti a pravidla, a cesta k jejich odhalování nepostrádá dobrodružství. € Jiří Kamen

FOTO  Jolana Havelková z knihy Kolín (Praha: Kant, 2001)

STRANA

FOTO — ARCHIV J. PÁLENÍČKA

ROZHOVOR

BOJ O ČESKOU HUDEBNÍ KULTURU Rozhovor s Janem Páleníčkem, ředitelem Českých kulturních slavností

Jedním z bonmotů Michaela Marche, amerického básníka žijícího v Praze, je pravdivá teze, že „kultura vytváří civilizaci“. V zúženém slova smyslu můžeme toto zvolání vztáhnout i na hudbu.

V

V dnešní době, kdy se vše převádí na čísla, respektive na nuly a jedničky, kdy do kultury směřuje stále méně peněz a zvažuje se ekonomická rentabilita kulturních aktivit, jsou nadšenci, kteří se snaží lidi vtáhnout do světa klasické hudby, vzácným „zbožím“. Mezi ně už řadu let patří violoncellista Jan Páleníček. Svým nadšením, optimismem, až zavilou pracovitostí a umem navazuje na odkaz svého otce, legendárního pianisty a pedagoga Josefa Páleníčka. Umělecky se realizuje jako respektovaný sólista a především člen Smetanova tria. Jeho neposedný organizační duch se realizuje v rámci agentury Triart, kterou založil v 90. letech, pořádáním Českých kulturních slavností, jež mediálně podporuje i Český rozhlas 3–Vltava. Za deset let své existence zaštítily ČKS

již deset festivalů v různých koutech naší země: Tanvaldské hudební jaro (duben, květen), Jaro Josefa Suka v Benešově (duben), Bystřické zámecké slavnosti (červen), Dvořákova Olomouc (květen), Heroldův Rakovník (září), Trutnovský podzim (říjen), Malostranské komorní slavnosti (říjen), Mladé podium Ostrava (listopad), Vivat varhany Český Krumlov (prosinec). Na počátku byl ale Martinů Fest v Poličce (květen). Všechny festivaly jsou ozdobeny zajímavou výstavou většinou mladých výtvarníků. Dramaturgie festivalů jsou pak symbiózou vážné hudby, divadla, jazzu i world music; například 14. 4. zahraje v Benešově Zuzana Lapčíková Kvintet, 2. 10. v Rakovníku fenomenální slovinský akordeonista Marko Hatlak (www.ceskakultura-os.cz).

36

Když jsem před více než deseti lety hrál v Poličce, rodišti Bohuslava Martinů, pro tamější Kruh přátel hudby, zeptal jsem se ředitele Tylova domu, co chystají k výročí svého slavného rodáka. Odpověď zněla, nic, že je malý zájem o klasickou hudbu, nemají adekvátní podporu ani od kraje, ani od Prahy… Strašně mě to rozzlobilo a začal jsem fabulovat, co by se mělo, jak to udělat, jak nalákat obecenstvo atd… Za týden mi volá, že by se přece jen mělo něco pro výročí Martinů udělat, že ho leckteré mé náměty zaujaly, a chtěl pomoci. Maje na paměti tisíce hodin, které otec kdysi věnoval organizování ve prospěch druhých, a neadekvátní odezvu ze strany těch, kteří z toho profitovali, nic jsem v tu dobu neorganizoval ani neplánoval. Nicméně přání Poličky bylo tak silnou výzvou, že jsem se do toho pustil už také proto, abych nevypadal jako pražský chvástal. Musím ale také dodat, že jsem to cítil vzhledem k martinůovské tradici, na jejíž vzniku se můj otec významně podílel, jako povinnost. Koneckonců se s Martinů osobně znal a zasadil se i o převoz řady rukopisů do Čech a vydání mnoha skladeb. Vytvořil jsem tedy dramaturgii, sehnal hudebníky i peníze na ně a dal tomu určitý společenský kabát, kdy jsem trval na tom, aby byl festival vnímán jako prestižní (společenská) akce města. Protože byl už první ročník skvěle přijat, pokračujeme v této bohulibé spolupráci dodnes. Podobný byl pak scénář většiny festivalů, které jsou dnes sdruženy pod hlavičkou České kulturní slavnosti. Ocitl jsem se totiž jako interpret na řadě festivalů, které se dostaly na nebezpečné rozcestí a hrozil jim mnohdy zánik. Podlehl jsem tedy nabídkám, něco s tím udělat podobně jako v Poličce, a pokušení, že i v době

ROZHOVOR

STRANA

Co je smyslem jednotícího názvu? České kulturní slavnosti mají demonstrovat určitou obsahovou, ale i kvalitativní jednotu. Oním spřízněným prvkem je touha zachránit, respektive zachovat vysokou hudební kulturu, udržet kontinuitu s tradicí, která je dnes nesmírně ohrožená. Tajemství úspěchu celého cyklu a mimořádného zájmu lidí je v tom, že dramaturgie, kterou dělám, není objevná nebo novátorská, ale opírá se o tradiční hodnoty, o kvalitu, a to jak v oblasti výběru interpretů, tak repertoáru. Vracíme se k Beethovenům, Dvořákům, Brahmsům a Smetanům, které nabízíme v podání, dle mého soudu, nejlepších českých interpretů, které ještě doplňují renomovaní zahraniční umělci. Za těch deset let se mi jednoznačně potvrdilo, že můžete vrátit publikum do koncertního sálu, když jej přesvědčíte, že za svoje peníze se setkají na koncertech s vrcholným kompozičním a interpretačním uměním. To ale neumí každý, kdo na něco hraje. Jsou to ti, o kterých říkáváme – to je talent. Ale kolik takových u nás máme? Ve smyslu uplatnění však česká interpretační realita spíše vadne, než aby vzkvétala. Je to jednoduché. Přestaly fungovat mechanismy a kritéria, která

FOTO — RADEK JAHŮDKA

nastupujícího temna, kdy se běžně říkalo (a říká dodnes), že o tento typ kultury není zájem a že nejsou peníze, je možné přivést lidi do koncertních prostor a nabídnout jim kvalitní hudbu v kvalitním provedení. Počet festivalů vzrostl na tři, čtyři, pak jsme založili vlastní festivaly – Malostranské komorní slavnosti, varhanní v Českém Krumlově, přidalo se ještě pár dalších a dnes je z toho desítka.

Zuzana Lapčíková

oddělovala zrno od plev. V rámci takzvané demokracie si pořadatelé mohou pozvat kohokoliv a úředníkům nebo „odborníkům“ je často jedno, respektive mnohdy nepoznají, zda je to houslista první, nebo třetí třídy. Určující kriterium pro pozvání není často kvalita umělce a ohlas jeho hostování, ale zda jste v onom městě už hrál (v případě že ano, máte černý puntík na mnoho let dopředu), a pak také za kolik. Místo muzikantů, kteří umějí předávat vzrušující hudební poselství, což v dnešní technicistní, hektické době vrací posluchače do sálů, hrají jim často „no name“ laciní umělci s podivnými programy. Pak se nedivme, že publika ubývá… Bohužel, obecně vzato české země zlověstně nakládají s některými talenty mladé a střední generace, které jsou schopny interpretovat hudbu na vysoké mezinárodní úrovni. Pořadatelé rádi říkají – je vás moc. To je ale omyl! Je hodně těch, co hrají a jen málo těch, co jsou schopni dávat… Myslím, že by bylo užitečné,

kdyby v rámci nějaké seriózní instituce, typu ministerstvo kultury, Česká hudební rada, vznikla „komise“ uznávaných umělců, od respektovaných seniorů jako jsou Suk, Moravec, Bělohlávek, ředitelé významných orchestrů či festivalů, až po mladé interprety z řad vítězů významných mezinárodních soutěží, která by alespoň načrtla hodnoty, které jsou pro naši hudební současnost (veřejnost) důležité, definovala by kritéria kvality a třeba mohla doporučit určitý seznam hudebníků, jejichž kvalitu by sama garantovala. Tento orientační seznam by mohl být pomocí, „berličkou“ pro drobné i větší koncertní pořadatele. Možná že se dočkáme i doby, kdy by se tito umělci pak dočkali i státní finanční podpory, jako je to v řadě jiných zemí. Není vyloučeno, že se najde jiný model označení kvalit a hodnot, ale považuji za velmi důležité se tímto problémem zabývat. Dnes podporuje stát pouze orchestry a divadla. Měl by

37

výběrově podporovat i mladé sólisty a komorní soubory? Samozřejmě. Například Finsko ekonomicky podporuje a motivuje vývoz svých preferenčních umělců. Když zahraniční orchestr pozve konkrétního umělce, kterého Finsko nabízí, tak dostane na hostování grant a tím se zvací straně snižují náklady a současně se zvýší zájem o takového umělce. Na závěr se vrátím k Českým kulturním slavnostem. Erbovním projektem jsou určitě Malostranské komorní slavnosti… Je to dítko, na kterém mi velmi záleží. I když toho Praha nabízí ve vážné hudbě hodně, rozhodl jsem se pořádat komorní festival, abych pomohl, respektive podpořil špičkové české umělce při jejich domácí prezentaci, které se jim, dle mého, pořád nedostává ani v Praze dostatek. Rozšířil jsem paletu jejich možností a pro posluchače šanci častěji slyšet to nejlepší, co česká interpretační scéna nabízí. Prostě jeden rok hrají na Pražském jaru, druhý v Českém spolku pro komorní hudbu, třetí na Malostranských komorních slavnostech… Jaká je spolupráce s Vltavou? Obecně musím vzdát třetímu programu Českého rozhlasu hold za to, co dělá pro českou kulturu. Skutečně kvalitních kulturních kanálů je v českém mediálním prostoru stále méně. V tomto kontextu je Vltava malým zázrakem. Co se týká Českých kulturních slavností, počínaje loňským rokem došlo k pozitivnímu posunu a dostáváme větší prostor pro oslovení posluchačů. Vidím tady velké možnosti další spolupráce. Díky za to. € Luboš Stehlík

PRŮVODCE

PRŮ– VODCE SVĚTEM KULTURY Sledujte také aktuální nabídku na vltava.rozhlas.cz (Mozaika – kulturní zpravodajství).

STRANA

FESTIVAL HUDEBNÍHO DIVADLA OPERA 2011 26. 2. –15. 3. 2011, Praha Do 15. 3. 2011 se v Praze koná již desátý, jubilejní ročník prestižního festivalu OPERA. Každé dva roky v metropoli prezentují své nejlepší inscenace všechny profesionální operní soubory z celé České republiky. Letos se festival uskuteční na jevištích Národního divadla, Stavovského divadla, Státní opery Praha a Divadla Hybernia. Festival nabízí světové operní hity (Carmen, Hoffmannovy povídky, Werther, Samson a Dalila, Otello, La Traviata), českou klasiku (Hry o Marii, Jakobín), ale i dramaturgické lahůdky: Pucciniho Edgara a Haydnova Lékárníka. První celovečerní Pucciniho operu uvádí Divadlo F. X. Šaldy Liberec v české premiéře – a pražské publikum má možnost se 10. 3. ve Stavovském divadle přesvědčit, že mladý skladatel uměl napsat krásné melodie i vypjaté dramatické scény. Haydnův Lékárník je v brněnském podání vtipnou, ba přímo bláznivou komedií – moderním operním divadlem, při němž ale skladatel nepřichází nikterak zkrátka –14. 3. v Divadle Hybernie.

www.festival-opera.cz

VYSOKOŠKOLSKÝ UMĚLECKÝ SOUBOR – TANEČNÍ CENTRUM PRAHA 50. VÝROČÍ 6. 3. 2011 Umělecké akce u příležitosti oslav 50. výročí VUS–TCP budou zahájeny 6. 3. v 19.00 hod. slavnostním představením ve Stavovském divadle. Balet Národního divadla bude zastupovat jeho umělecký šéf Petr Zuska s ukázkou své komorní choreografické práce, Jihočeský balet vystoupí se světoznámým titulem Jiřího

Kyliána Un ballo a premiérovou choreografií Attily Egerháziho na hudbu Antonína Dvořáka. Vlastní uměleckou koncepci konzervatoře Taneční centrum Praha budou reprezentovat oba školní soubory Balet Praha Junior a Baby Balet Praha s nejnovějšími pracemi současné sezóny i několika historickými reflexemi z éry „VUSu“. Ze zahraničních hostů přijala pozvání Veronika Kornová (Nationaltheater Mannheim) a juniorský soubor ze San Sebastianu „Dantzaz Donosti“.

www.tanecnicentrum.cz

HUDBA PRAŽSKÉHO HRADU 13. 3., 21. 4., 26. 4., 23. 6. 2011 Koncertní cyklus Hudba Pražského hradu letos přivítá několik významných osobností současné opery. V neděli 13. 3. od 19.30 hod. vystoupí ve Španělském sále na Pražském hradě slovenský operní pěvec – tenorista Štefan Margita. Na programu budou slavné operní árie a duety, recitál s klavírním doprovodem (host Kateřina Šmídová Kalvachová – soprán, klavír Katarina Bachmanová). Na Zelený čtvrtek, 21. 4., bude uvedena Pergolesiho Stabat Mater se sólistkami Lianou Sass – soprán a Galiou Ibragimovou – mezzosoprán, doprovázet je bude orchestr Baroco sempre giovane, jako host vystoupí harfistka Jana Boušková. Po vídeňském hostování se českému publiku koncem dubna představí též Anda-Louise Bogza. Recitál sopranistky Olgy Romanko je pak naplánován na 23. 6.

www.kulturanahrade.cz

JANÁČKŮV MÁJ 23. 5.–12. 6. 2011 Letošní ročník Mezinárodního hudebního festivalu Janáčkův slibuje přehlídku předních symfonických a komorních orchestrů, souborů a sólistů stejně jako

38

platformu pro prezentaci mistrovských hudebních děl minulosti a přítomnosti. Z programu vybíráme první ostravské scénické provedení oratoria Artura Honeggera Jana z Arku na hranici v režii Stanislava Moši a uvedení operního ztvárnění dramatického osudu Dr. Milady Horákové Zítra se bude…, které vzniklo v tvůrčí dílně Aleše Březiny a Jiřího Nekvasila. K celosvětově připomínanému výročí úmrtí Gustava Mahlera (1911) se festival připojí uvedením Mistrovy 5. symfonie v nastudování Jiřího Bělohlávka a provedení České filharmonie.Svou festivalovou premiéru bude mít klavírista Fazil Say, jenž přednese skladby Janáčkovy, Prokofjevovy a slavné Obrázky z výstavy Modesta Petroviče Musorgského, německá houslistka Isabelle Faust, maďarský klavírista Gergely Bogányi a slovenská varhanice Bernadetta Šuňavská.Festival zažije rovněž některé slavné návraty. Na zahajovacím koncertu vystoupí Gerhard Oppitz, po deseti letech se vrací do Ostravy Lisztův komorní orchestr z Budapešti, chybět nebude ani Gidon Kremer, Ivan Ženatý či Guarneri trio Praha. Ke specifickým festivalovým projektům bude patřit koncert Festivalové dechové harmonie a koncert věnovaný dvěma generacím ostravských hudebních skladatelů. Novým prezidentem festivalu je dirigent Zdeňek Mácal.

www.janackuvmaj.cz

DÁLE DOPORUČUJEME: Mladí ladí Jazz www.mladiladijazz.cz Barbara Maria Willi uvádí... www.cema-music.com MHF 13 měst Concentus Moraviae www.concentus-moraviae.cz

PROGRAM

PRO– GRAM

STRANA

VÁŽNÁ HUDBA Vedoucí Redakce vážné hudby Petr Veber [email protected]

POŘADY SYMFONICKÉ, OPERNÍ, KOMORNÍ A DUCHOVNÍ HUDBY 84. KONCERTNÍ SEZONA SYMFONICKÉHO ORCHESTRU ČESKÉHO ROZHLASU Vysílání záznamů vystoupení v abonentním cyklu z Dvořákovy síně Rudolfina.

15. 3. 20.00 h (záznam ze 7. 3.) Prokofjev: Koncert pro housle a orchestr č. 1 Šostakovič: Symfonie č. 7 Leningradská Sólista: Jikmu Lee – housle Dirigent: Daniel Raiskin 5. 4. 20.00 h (záznam z 21. 3.) Stravinskij: Cirkusová polka Ohňostroj, op. 4 Gershwin: Koncert pro klavír a orchestr F dur Elgar: Enigma, variace pro orchestr Sólista: Ivan Klánský – klavír Dirigent: Jan Kučera 19. 4. 20.00 h (záznam z 11. 4.) Mahler: Symfonie č. 3 Sólistka: Annamaria Popescu – alt Zpívá Kühnův dětský sbor a Ženský sbor ČFS Brno Dirigent: Ondrej Lenárd 3. 5. 20.00 h (záznam z 20. 4.) Šostakovič: Suita na verše Michelangela Buonarrotiho pro bas a orchestr Beethoven: Symfonie č. 2 D dur Sólista: Gustáv Beláček – bas Dirigent: Tomáš Hanus 10. 5. 20.00 h (záznam z 2. 5.) Honegger: Pacific 231 Poulenc: Laně Jolivet : Koncert pro trubku a orchestr Dvořák: Symfonie č. 5 Sólista: Marek Zvolánek Dirigent: Vladimír Válek

SPECIÁLNÍ PROJEKTY 21. 3. Den s Bachem Celodenní program připomínající výročí narození J. S. Bacha 28. 3. 20.00 h Operetní večer Franz von Suppé: Piková dáma 6. 4. Den se Stravinským Celodenní program připomínající výročí narození Igora Stravinského 17. 4. Velikonoční den Eurorádia Přímé přenosy a záznamy programů evropských rozhlasových stanic 21. 4. 19.00 h Janovy pašije J. S. Bacha Záznam uvedení stěžejního díla německé protestantské duchovní hudby 22. 4. 20.00 h Matoušovy pašije J. S. Bacha Uvedení stěžejního díla německé protestantské duchovní hudby na Velký pátek za účasti dvou chlapeckých sborů – lipského Thomanerchoru a drážďanského Kreuzchoru 23. 4. Stabat mater Několikeré zhudebnění textu středověké básně na Bílou sobotu 1. 5. Den s Figarem Pořady k 225. výročí premiéry Mozartovy opery Figarova svatba

KONCERTNÍ SEZONA Nabídka z výměnné sítě Eurorádia, z abonmá českých orchestrů a z tuzemských festivalů.

7. 3. 20.00 h (záznam z 21. 8. 2010) Koncert Rotterdamské filharmonie na londýnském festivalu BBC Proms Sólista: Simon Keenlyside – baryton Dirigent: Yannick Nézet-Séguin Wagner: Tannhäuser. Předehra k opeře Mahler: Rückert-Lieder Beethoven: Symfonie č. 3

39

14. 3. 20.00 h Smetanova Má vlast v nahrávce Václava Talicha z roku 1939 21. 3. 20.00 h (záznam z 25. 6. 2010) Bachova Velká mše h moll na festivalu v Aldeburghu Monteverdi Choir, English Baroque Soloists Dirigent: John Eliot Gardiner 23. 3. 20.00 h (přímý přenos) Studio live Komorní koncert z děl studentů pražské konzervatoře, žáků skladatelského oddělení 2. 4. 16.30 h (záznam z 20. 1. 2011) Pěvecký recitál Bryna Terfela v Obecním domě v Praze Doprovází: SOČR Dirigent: Gareth Jones Donizetti | Verdi | Wagner | Weill | Gershwin | písně z muzikálů 4. 4. 20.00 h (záznam z 12. 11. 2010) Koncert laureátů 45. mezinárodní pěvecké soutěže Antonína Dvořáka v Karlových Varech 11. 4. 20.00 h (záznam ze 17. 2. 2011) Koncert Janáčkovy filharmonie Ostrava Sólista: Roman Patočka – housle Liszt | Prokofjev 18. 4. 20.00 h (záznam ze 14. 4. 2011) Koncert Filharmonie B. Martinů – Zlín Dirigent: J. Hrůša Weber | Pavlorek | Martinů 25. 4. 20.00 h (záznam z 17. 10. 2010) Händelovo oratorium Mesiáš na Svatováclavském festivalu v Opavě Collegium 1704 Dirigent: Václav Luks 27. 4. 20.00 h (přímý přenos) Studio live Komorní koncert studentů pražské konzervatoře

PROGRAM

2. 5. (záznam ze 4. 9. 2010) Koncert Berlínských filharmoniků na festivalu BBC Proms Zpívá: K. Mattila Dirigent: S. Rattle Wagner | Strauss | Schönberg | Webern | Berg 5. 5. 19.30 h (přímý přenos) Abonentní koncert České filharmonie Sólista: Josef Špaček Dirigent: Manfred Honeck Wagner: orchestrální hudba z oper Lohengrin a Soumrak bohů Barber: Houslový koncert Dvořák: Symfonie č. 9 9. 5. (záznam z 28. 4. z Rudolfina) Koncert České filharmonie k 200. výročí Pražské konzervatoře Dirigent Jiří Bělohlávek Dvořák: Zlatý kolovrat Novák: Slovácká svita Ančerl: Sinfonietta pro velký orchestr 12. 5. 20.00 h (přímý přenos z Obecního domu) Zahajovací koncert festivalu Pražské jaro Hraje: Symfonický orchestr Pražské konzervatoře Dirigent: J. Bělohlávek Smetana: Má vlast 17. 5. 20.00 h (přímý přenos z Rudolfina) Recitál Julianny Avdějevy, vítězky Chopinovy soutěže z roku 2010, na festivalu Pražské jaro Chopin | Liszt | Wagner 18. 5. 20.00 h (přímý přenos z Arény ve Vysočanech) Koncert festivalu Pražské jaro ke 100. výročí úmrtí Gustava Mahlera Symfonie č. 8 Českou filharmonii a Symfonický orchestr Severoněmeckého rozhlasu z Hamburku řídí Christoph Eschenbach

STRANA

19. 5. 20.00 h (přímý přenos z Obecního domu) Koncert Sanfranciského symfonického orchestru na festivalu Pražské jaro Dirigent: Michael Tilson Thomas Cowell | Berg | Beethoven 21. 5. 16.30 h (záznam ze 14. 5.) Varhanní koncert festivalu Pražské jaro Na zrekonstruovaném nástroji v evangelickém kostele U Salvátora na čtyři ruce hrají Pavel Černý a Martin Rost 22. 5. 14.15 h (záznam ze 16. 5.) Recitál houslisty a violisty Juliana Rachlina na festivalu Pražské jaro Doprovází: Itamar Golan – klavír Mozart, Brahms, Penderecki 23. 5. 20.00 h (záznam ze 14. 5.) Koncert laureátů mezinárodní klavírní soutěže Pražského jara 24. 5. 20.00 h (přímý přenos z Obecního domu) Koncert Newyorské filharmonie na festivalu Pražské jaro Sólistka: Lisa Batiashvili –housle Dirigent: Alan Gilbert Bartók: Houslový koncert č. 2 Beethoven: Symfonie č. 3 Eroica 28. 8. 16.31 h (záznam z 21. 5.) Koncert sopranistky Lucie Fišer Silkenové, houslisty Jana Fišera a klavíristy Miroslava Sekery na festivalu Pražské jaro Bendl | Křička | Mahler | Clarke | Dobiáš | a další 29. 5. 14.15 h (záznam z 22. 5.) Recitál sopranistky Dawn Upshaw na mezinárodním hudebním festivalu Pražské jaro Doprovází: Gilbert Kalish – klavír Debussy | Ullmann | Ortiz | Golijov | Bolcom | a další 30. 5. 20.00 h (záznam ze 17. 5.) Vystoupení souboru Amadinda Percussion Group na festivalu Pražské jaro Cage | Ligeti | Reich | etnická hudba

1. 6. 20.00 h (přímý přenos z Rudolfina) Pěvecký recitál Thomase Quasthoffa na festivalu Pražské jaro Doprovází: Charles Spenser – klavír Mahler | Strauss 4. 6. 20.00 h (přímý přenos z Obecního domu) Závěrečný koncert mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro Hrají: Berlínští filharmonikové Dirigent: Sir Simon Rattle Mahler: Symfonie č. 6

OPERNÍ VEČER sobota

5. 3. 20.00 h (záznam EBU z Madridu) Carl H. Graun: Montezuma 12. 3. 18.00 h (přímý přenos z Metropolitní opery) Modest P. Musorgskij: Boris Godunov 19. 3. 20.00 h (záznam EBU Covent Garden Londýn) Georges Bizet: Lovci perel 26. 3. 19.00 h (přímý přenos z Metropolitní opery) P. I. Čajkovskij: Piková dáma 2. 4. 19.00 h (přímý přenos z Metropolitní opery) Richard Wagner: Zlato Rýna 9. 4. 20.00 h (záznam představení ND) I. Stravinskij: Slavík B. Martinů: Ariadna 16. 4. 19.00 h (přímý přenos z Metropolitní opery) Alban Berg: Vojcek 23. 4. 19.30 h (záznam, Bavorská státní opera Mnichov) Johann Simon Mayr: Medea v Korinthu 30. 4. 20.00 h W. A. Mozart: Figarova svatba 7. 5. 19.30 h (historická nahrávka Českého rozhlasu) Alexandr Borodin: Kníže Igor 14. 5. 20.00 h (záznam EBU, Řím, auditorium Parco della Musica) Luigi Cherubini: Lodoiska

40

21. 5. 20.00 h Saverio Mercadante: Virginia 28. 5. 20.00 h (záznam EBU, Řím) G. Donizetti: Roberto Devereux

AKADEMIE — STUDIO LIVE středa 20.00–21.45

2. 3. Wilhelm Furtwängler 9. 3. Ivan Moravec o interpretaci 16. 3. Václav Talich a nacistická okupace 30. 3. Dvořákova Rusalka 110 let od premiéry 6. 4. Igor Stravinskij 13. 4. Ilja Hurník o Hectoru Berliozovi 20. 4. O švýcarském hudebním životě s Beatrix Jerie 4. 5. Oldřich František Korte o hudbě 11. 5. B. Smetana a R. Wagner 25. 5. Diplomat české hudby Camill Hoffmann

HUDEBNÍ FÓRUM S… pondělí až pátek 23.15–24.00 Sondy do tvorby 20. a 21. století připravuje redaktor a skladatel Josef Třeštík, skladatel Jiří Teml, publicistky Wanda Dobrovská a Renáta Spisarová a další autoři orientovaní v současné a moderní hudbě. Zvou si k mikrofonu tvůrce a interprety a uvádějí novinky.

28. 2.–4. 3. …s Wandou Dobrovskou Polévka pro podhradí aneb Brány vážné hudby dokořán 14.–18. 3. …s Robertem Škardou Koláž, polystylovost nebo postmoderna? Pohled na vybrané skladby českých autorů z 60.–80. let 20. století 28. 3.–1. 4. …s Matějem Kratochvílem Západní hudba z Orientu 18.–22. 4. …s Vítězslavem Mikešem Lotyšská hudba 25.–28. 4. …s Jiřím Temlem Dny soudobé hudby 2.–6. 5. …s Wandou Dobrovskou Snímky EBU z festivalu Varšavská jeseň

STRANA

PROGRAM

RONDO

MATINÉ

LITURGICKÝ ROK

pondělí až pátek 9.00–9.30 Kritické sondy do světa kompaktních disků. Pořad pro zájemce o stříbrné nosiče a nahrávky klasické hudby.

úterý až pátek 10.15–11.30 Dopolední hudební pořad naplněný známými a posluchačsky přístupnými skladbami, který se snaží být především příjemným společníkem při práci i relaxaci. Průvodci týdenními bloky pořadů budou hudební redaktoři Českého rozhlasu 3–Vltava i některé známé hudební osobnosti. Výběr z chystaných pořadů:

neděle 7.00–7.35 | repríza sobota 1.05–1.40 Česká duchovní píseň šesti století

1. 3. Dvořákova violoncellová tvorba kompletně s Tomášem Jamníkem 2. 3. Zahajovací koncert sezony orchestru FOK 3. 3. Filharmonie BBC hraje Mahlera 4. 3. Gidon Kremer: Hymns and Prayers 7. 3. Gabriela Demeterová uvádí dílo Josefa Antonína Plánického 8. 3. Rachmaninov pod taktovkou Marisse Jansonse 10. 3. Pocta Martě Argerich 11. 3. Goldbergovy variace Teodora Anzellottiho 14. 3. Talichova Vlast v dobách nejtěžších 16. 3. Tenorista Plácido Domingo a kontratenorista Bejun Mehta 17. 3. Miloš Bok – chrámová hudba 21. 3. Světské kantáty Johanna Sebastiana Bacha 23. 3. Hanzlíkovy Lacrimae Alexandri Magni 25. 3. In the Depths of Night Juliane Banse – soprán 29. 3. Sukův Asrael s Charlesem Mackerrasem 31. 3. Alice Sara Ottová Čajkovskij | Liszt První klavírní koncerty 7. 4. Ives, Copland – San Francisco Symphony Orchestra 12. 4. Kosmopolita Carlo Maria Giulini 26. 4. Písňový recitál Martiny Jankové Dvořák | Schoeck 3. 5. Richter v Praze – Beethoven 10. 5. Fabio Di Càsola hraje Webera 17. 5. Hallé Orchestra dnes 24. 5. Paul Kletzki hraje Beethovena Další programy a eventuální změny dle aktuálního výběru!

28. 2.–4. 3. s B. Vítkem 7.–11. 3. z Brna 14.–18. 3. s P. Kadlecem 21.–25. 3. s P. Veberem 4.–8. 4. s W. Dobrovskou 11.–15. 4. z Brna 18.–22. 4. s V. Babkou 9.–13. 5. s P. Veberem 16.–20. 5. s V. Babkou 23.–27. 5. z Ostravy

41

Wolfganga Amadea Mozarta, na který naváže cyklus Markéty Hallové věnovaný 200.výročí Pražské konzervatoře. Květen bude patřit Gustavu Mahlerovi, od jehož úmrtí uplyne 18. 5. rovných sto let.

TELEFONOTÉKA

MUSICA ANTIQUA čtvrtek 21.20–22.45 Komentované záznamy koncertů z EBU a z českých a moravských festivalů. Komponované pořady z hudby středověku, renesance, baroka a klasicismu.

3. 3. Svatováclavský hudební festival 2010 – Ensemble Tourbillon 10. a 17. 3. Hudební nástroje ze sbírky Českého muzea hudby 24. 3. Roland Marais: Pièces de viole 31. 3., 7. a 14. 4. Festival staré hudby v Innsbrucku

neděle 16.30–17.45 Živě vysílaný kulturně-publicistický pořad se soutěží o kompaktní desky či knihy a s možností telefonických dotazů posluchačů na hosty ve studiu. Pozvání přijali např. dirigent Jiří Bělohlávek, muzikolog Milan Kuna, filmové režisérky Olga Sommerová a Olga Špátová, skladatelka Sylvie Bodorová, spisovatel a botanik Václav Větvička, pěvkyně Dagmar Pecková a další osobnosti z hudební, literární a dramatické oblasti, ze světa filmu a výtvarného umění.

DALŠÍ HUDEBNÍ POŘADY TRYLEK pondělí až pátek 13.00–13.30 HUDEBNÍ GALERIE pondělí až pátek

CD LASER

HUDEBNÍ PUBLICISTIKA

13.40–15.00

SLOVO O HUDBĚ | POSLUCHÁRNA | DA CAPO

PASTICCIO pondělí až sobota 12.10–12.50 PAUZA pondělí až pátek 16.30–17.00 SOUDOBÁ HUDBA pondělí až pátek

neděle 21.00–23.00

20. 2.–15. 5. Mahler a San Francisco v roce 2011 Sanfranciský symfonický orchestr řídí Michael Tilson Thomas Symfonie 1–9 | Píseň o zemi | Žalobná píseň | písně s orchestrem od 22. 5. Na koncertech Wilhelma Furtwänglera Live nahrávky ze 40. a 50. let 20. století

DUCHOVNÍ HUDBA neděle 8.00–9.00

6. a 13. 3. Telemann – director Musicae v Hamburku 20. 3. J. S. Bach znovuobjevený a inspirující 27. 3. Postní chorály a jejich zpracování v díle J. S. Bacha 3. 4. Předvelikonoční hudba německých skladatelů 10. 4. Telemann: Markus Passion 17. 4. Setkání s kantorem Českobratrské církve evangelické 1. 5. Velikonoční hudba německých skladatelů

úterý 17.00–17.30 | repríza ve středu 00.35–01.05 V úterním Slovu o hudbě se budou posluchači setkávat jak s dosavadním pořadem Da capo, připravovaným Lukášem Hurníkem, tak s pořady z původně páteční programové řady Posluchárna Ivana Štrause.

SLOVO O HUDBĚ středa 17.00–17.30 Hudebně-publicistická půlhodinka, věnovaná aktuálním otázkám našeho i zahraničního hudebního života, přiblíží v těchto měsících výročí Václava Talicha, blížící se Pražské jaro a především Pražskou konzervatoř, která si připomíná 2OO let od zahájení výuky a kterou s mikrofonem navštěvuje Eva Hazdrová – Kopecká. Nezapomeneme ani na zájmovou uměleckou činnost našich amatérských orchestrů a sborů a další kulturní a hudební aktivity.

STUDIO M čtvrtek 17.00–17.30 | repríza v sobotu 0.35–1.05 Magazín mladých muzikantů

EUPHONIA sobota 13.00–14.00 V této programové řadě věnujeme pozornost výročím české a světové hudby. V repríze uvádíme výběr z rozsáhlého původního rozhlasového cyklu Tomislava Volka, věnovaný životu a dílu

01.05–2.00

PARTITURY pondělí až neděle 6.05–6.50 | repríza druhý den 4.00–4.45 DEPOZITÁŘ HUDEBNÍ GALERIE

pondělí

22.00–22.45

CONCERTINO PRAGA pátek 17.00–17.30 KOMORNÍ HUDBA pátek 22.00–22.45 HLASY A HLÁSKY sobota 6.55–7.15 SÓLO PRO sobota 7.15–8.00 PROMENÁDNÍ KONCERT sobota 11.00–11.30

ODPOLEDNÍ KONCERT

sobota

16.30–17.45

ZVONY neděle 12.00–12.05 | repríza v pondělí 0.00–0.05 KONCERT SYMFONICKÉHO ORCHESTRU ČESKÉHO ROZHLASU neděle 12.10–12.50 KRÁSNÉ HLASY neděle 13.05–14.00 VÝROČÍ TÝDNE neděle 15.15–15.30 | 15.45–16.00

VARHANY neděle 10.00–10.30 KOMORNÍ KONCERT neděle 14.15–15.45

PROGRAM

JAZZ, ALTERNATIVA, ETNO, WORLD MUSIC, FOLK, ROCK Vedoucí Redakce jazzové a populární hudby Aleš Opekar ([email protected])

JAZZOVÁ HUDBA JAZZOFON všední dny 9.30–10.00

PONDĚLÍ Projížďka v rytmu s Antonínem Matznerem ÚTERÝ střídavě Big Band Panorama Jana Hály a Napříč jazzovými žánry s Otakarem Svobodou STŘEDA střídavě Swing Session s Kamilem Hálou, Swing z Brna a Swing z Ostravy ČTVRTEK střídavě Ochutnávka z jazzových kompaktů s Lubomírem Dorůžkou a Popjazz s Petrem Zvoníčkem PÁTEK klasický jazz uvádí Luboš Zajíček

STRANA

PÁTEK střídavě Jazz live z Prahy, z Brna, z Ostravy a cyklus Mezinárodní festival jazzového piana, který připravuje Vladimír Truc SOBOTA Sladké je žít (jazz doprovází poezii, poezie doprovází jazz) NEDĚLE Jazzové lelkování s Alešem Bendou

EURORADIO JAZZ SEASON pátek 22.30–24.00

satelitní přenosy jazzových koncertů 25. 3. Přímý přenos jazzového koncertu z Německa 29. 4. Záznam jazzového koncertu z Německa 27. 5. Přímý přenos jazzového koncertu z Bulharska

JAZZOVÁ SNÍDANĚ víkend 4.45–5.55

střídavě z Brna, Ostravy a Prahy

ODPOLEDNÍ MOZAIKA pondělí–pátek 15.00–16.00 Kulturní servis doplňuje jazzová a etnická hudba i world music, kterou vybírá kolektiv externích spolupracovníků: Ivana Radechovská, Vladimír Kouřil, Petr Dorůžka, Kateřina Andršová a Eliška Svobodová.

LITERATURA A ROZHLASOVÁ HRA Vedoucí Literárně-dramatické redakce Hynek Pekárek ([email protected])

JAZZOVÝ KLUB noc ze soboty na neděli 0.05–1.30

ČETBA NA POKRAČOVÁNÍ

K půlnočnímu setkání s jazzem a blues zvou střídavě Jana Koubková, Jan Hála, Ondřej Konrád a Otakar Svoboda.

denně 18.30–19.00

JAZZOVÝ PODVEČER

NOČNÍ VLNA JAZZU

17.45–18.30

každou noc 2.00–3.00

PONDĚLÍ střídavě Blues z hospody i ze studia s Ondřejem Konrádem a Jazz Update s Davidem Bradou ÚTERÝ střídavě Jazzové mezníky s Antonínem Matznerem, Jazzová myš s Pavlem Dostálem, Hudba bez hranic s Petrem Zvoníčkem a Mezi proudy s Jiřím Hlaváčem STŘEDA střídavě Electric Jazz Václava Vraného, Na slunečné straně ulice s DJ Mobleym a soutěžní pořad Tour de Jazz s Alešem Bendou ČTVRTEK Jazz notes – týdeník aktualit a zajímavostí ze světa jazzu střídavě uvádějí Jiří Starý, Najponk, Otakar Svoboda a Rudolf Kulka

MEZI DRAKEM A HADEM 3.00–4.00 Magickou předjitřní hodinku s relaxační hudbou k meditaci připravují externí autoři: Ivana Radechovská, Elena Kubičková, Jiří Mazánek, Petr Dorůžka, Inka Jurková a Anežka Chvalová.

OSTATNÍ HUDEBNÍ ŽÁNRY ČAJOVNA

19.00–20.00 Hudba a styl nové generace.

HUDEBNÍ FÓRUM

víkend 23.15–24.00

sobota – střídavě

Svět jiné hudby. Alternativní hudební směry a mezižánrové fúze uvádí Petr Slabý Etnohrátky. Tématické pořady a záběry z koncertů world music, etnické a folkové hudby domácí i zahraniční scény uvádí Ivana Radechovská neděle Oáza. Hudbu pro relaxaci a meditaci, povzbuzení i uklidnění, střídavě uvádějí Vlastimil Marek a Jiří Mazánek.

27. 2.–10. 3. Josef Škvorecký: Lvíče (12 částí) 11. 3.–18. 3. Erica Pedretti: Nechte být, paní Smrti (8 částí) 19. 3.–30. 3. Comte de Lautréamont: Zpěvy Maldororovy (12 částí) 31. 3.–9. 4. Bohumil Vít Tajovský: Člověk musí hořeti (10 částí) 10. 4.–16 .4. Robert Musil: Zmatky chovance Törlesse (7 částí) 17. 4.–30. 4. Julius Zeyer: Jan Maria Plojhar (14 částí) 1. 5.–10. 5. Petr Rákos: Korvína aneb Kniha o havranech (10 částí) 11. 5.–15. 5. Michail Bulgakov: Divadelní román (5 částí) 16. 5.–22. 5. Jeremias Gotthelf: Černý pavouk (7 částí) 23. 5.–30. 5. J. G. Ballard: Hello, Ameriko! (8 částí) 31. 5.–7. 6. Arthur Schnitzler: Casanovův návrat do vlasti (8 částí)

42

OSUDY všední dny 11.30–12.00 | repríza následující všední den 0.05–0.35

Rozhlasové memoáry. 7. 3.–11. 3. Petr Vosáhlo (5 částí) 14. 3.–18. 3. Erika Bezdíčková (5 částí) 21. 3.–1. 4. Peter Demetz (10 částí) 4. 4.–15. 4. Radegast Parolek (10 částí) 18. 4.–22. 4. Petr Siostrzonek (5 částí) 25. 4.–29. 4. Václav Cílek (5 částí) 2. 5.–13. 5. Dagmar Šimková: Byly jsme tam taky (10 částí) 16. 5.–27. 5. Zdenek Slouka (10 částí) 30. 5.–3. 6. Ladislav Matějka (5 částí)

MODERNÍ POVÍDKA čtvrtek 16.00–16.30

3. 3. Stefan Zweig: Objevení El Dorada 10. 3. Petr Pazdera Payne: Mumifikace 17. 3. Thomas Bernhard: Ital 24. 3. Lenka Procházková: Její den 31. 3. Heinrich Böll: Když válka skončila 7. 4. Bohumil Hrabal: Legenda o Lamertzových jehlách 14. 4. Elie Wiesel: Prorokův slib 21. 4. Markéta Pilátová: Zlatá Kobra 28. 4. Jurij Koch: Modrá vrána 5. 5. Petr Pazdera Payne: Vetřelci 12. 5. Abdelfattah Kilito: Knihovna 19. 5. Petr Chudožilov: Podzámčí 26. 5. Oleg Jermakov: Šťastný návrat

POVÍDKA neděle 11.30–12.00

6. 3. Mogens Klitgaard: Hnědé uhlí 13. 3. Maxim Miller: Roboti 20. 3. Ludvík Aškenazy: Černobílá pohádka 27. 3. Jean Moréas: Graelent 3. 4. Alfred Polgar: Osamělost 10. 4. Gustav Roger Opočenský: Komtesa Talmi 17. 4. Marek Edelman: A byla láska v ghettu 24. 4. Vladimír Raffel: Psychotherapický příběh 1. 5. Thomas Mann: Zázračné dítě 8. 5. Josef Knap: Trojlístek 15 .5. Abdassalám Al-Udžajlí: Sítě

PROGRAM

22. 5. Edvard Valenta: Onehdy vám ke mně přijde… 29. 5. Fritz Mauthner: Večer v blázinci

NOČNÍ BIBLIOTÉKA neděle 1.30–2.00

6. 3. Jaromír John: Rady strýčka Romualda udílené snoubencům Evě a Juliovi 13. 3. Stefan Žeromski: Lesní ozvěny 20. 3. Ignát Herrmann: Tajný společník páně Kobrčův 27. 3. Mary Eleanor Wilkinsonová: Stíny na zdi 3. 4. Zdeněk Matěj Kuděj: Samotář 10. 4. Guy de Maupassant: Šperk 17. 4. Jiří Mahen: O princi Malíčkovi 24. 4. Adalbert Stifter: Lesní pěšina 1. 5. Jindřiška Smetanová: Suez 8. 5. Anton Pavlovič Čechov: Ženy umělců 15. 5. Ota Pavel: S ponorkou na ryby. Palamidy 22. 5. Théophile Gautier: Dva herci na jednu roli 29. 5. Věroslav Mertl: Dlouhý pohled do ulice

SCHŮZKY S LITERATUROU neděle 20.00–21.00

6. 3. Ivan Sergejevič Turgeněv: Trojí setkání 13. 3. V klotovém plášti aneb Knihkupecký pult za protektorátu 20. 3. Michael Chabon: Úžasná dobrodružství Kavaliera a Claye 27. 3. Rebel bez hranic (Jan Beneš) 3. 4 Abych se neztratil v abstrakcích či dokonce v absolutnu… (Goethe v Čechách) 10. 4. Mircea Eliade 17. 4. Pavel Z. 24. 4. Svatý Ivan – světec ve Skalách 1. 5. Profesor Ludvík Václavek osmdesátiletý 8. 5. Nagíb Mahfouz 15. 5. Thomas Mann v Praze 22. 5. Německy psaná literatura Severní Moravy a Slezska 29. 5. Robert Musil a Brno

STRANA

SOUZVUK neděle 9.00–10.00

6. 3. Josef Bartuška: Vitorazsko 13. 3. Stočím se do spirály jako galaxie 20. 3. Václav Cigler: Ze dna na světlo 27. 3. Milostný hlas (parafráze německé lidové poezie) 3. 4. Friedrich Schiller: Balady 10. 4. Konstantin Biebl: Až umřem, staneme se květinami 17. 4. Fryderyk Chopin – tvůrce nejblouznivějších melodií 24. 4. Ctihodná sestra Anežka (listy sv. Kláry) 1. 5. Milostné písně (Ivan a Klára Gollovi) 8. 5. Josef Heyduk: Zpívající Arábie 15. 5. Gustav Mahler v české poezii 22. 5. Hermann Hesse: Hodiny na zahradě 29. 5. Francis Jammes: Do ráje s osly

SVĚT POEZIE sobota 22.45–23.00

5. 3. Irena Šťastná: Všechny tvoje smrti 12. 3. Martin Reiner: Hubená stehna Twiggy 19. 3. Jiří Gold: Skvrny a dotyky 26. 3. Jan Čarek: Z jihočeských veršů 2. 4. Zbigniew Herbert: Klepátko 9. 4. Karel VI. Schwarzenberg: Co že bude z celé Evropy? 16. 4. Eva Oubramová: Co zbývá? 23. 4. Jan Polkowski: Cantus 30. 4. J. H. Krchovský: Dvojité dno 7. 5. Selma Meerbaumová-Eisingerová: Jsem noc 14. 5. Marie Šťastná: Interiéry 21. 5. Vít Erban: Hora a obzor 28. 5. Lukáš Marvan: Deník avatára

NEDĚLNÍ VERŠE 12.05–12.10

6. 3. Ladislav Dvořák: Strom 13. 3. Rubén Darío: Litanie k našemu pánu Donu Quijotovi 20. 3. Antonín Sova: Jarní 27. 3. Maria Konopnicka: Giottova Madona 3. 4. Josef Václav Sládek: Zvony nedělní 10. 4. Nikolaj Gumiljov: Stromy

17. 4. Francis Jammes: O květné neděli 24. 4. Jaromír Zelenka: Svaté věci v nejbližším okolí 1. 5. Karel Hynek Mácha: Jest pěvcův osud světem putovati 8. 5. František Halas: Padlým 15. 5. Viktor Dyk: Pršely květy v májový den 22. 5. Wislawa Szymborska: Srdci v neděli 29. 5. Jan Mareš: Píseň

21. 5. Nesmrtelná slova o lásce 28. 5. Jan Ámos Komenský: Listy chudých

SNY

POEZIE

neděle 0.00–0.05 Slova ze sna a do snů.

všední dny 13.30–13.40

6. 3. Sylvie Plathová 13. 3. Pierre Reverdy 20. 3. Text vesnického děvčete z 18. století 27. 3. Abulfaradž Barhebraeus 3. 4. Chlapcův kouzelný roh 10. 4. Jan Slavíček 17. 4. Vítězslav Nezval 24. 4. Starozákonní text z 1. knihy Mojžíšovy 1. 5. Michal Ajvaz 8. 5. Novalis 15. 5. Abdu Al Hafíz Al Háfiz 22. 5. Bohumil Hrabal 29. 5. Dino Campana

STRÁNKY NA DOBROU NOC

ETICKÁ KNIHOVNA sobota 1.40–2.00

5. 3. Buddha: O sebeovládání 12. 3. Petr Chelčický: O nespravedlivém uspořádání společnosti 19. 3. Henri Frédéric Amiel: O hledání životní pravdy 26. 3. Rabíndranáth Thákur: Naplnění života 2. 4. Martin Buber: Já a Ty 9. 4 Platón: O síle slova a mravnosti 16. 4. Cató: Morální naučení 23. 4. Xenofón: O nejlepší ústavě 30. 4. Marcus Fabius Quintilianus: O výchově 7. 5. Marcus Aurelius Antoninus: O správné cestě rozumu 14. 5. Marcus Tullius Cicero: O povinnostech

43

PSÁNO KURZÍVOU všední dny 10.00–10.15 Úvahy a fejetony.

SLADKÉ JE ŽÍT sobota 17.45–18.30 Jazz doprovází poezii, poezie doprovází jazz.

denně 23.00–23.15 Krátké prózy a výňatky z próz.

FONOGRAMY pátek 16.00–16.30 Návraty po stopách zvuku.

KLUB ROZHLASOVÉ HRY úterý 21.30

1. 3. Eugène Ionesco: Nosorožec 5. 3. Harold Pinter: Nádraží Victoria 15. 3. Werner Fritsch: Enigma Emmy Görring 22. 3. Ingmar Bergman: Malba na dřevě 29. 3. Marek Epstein: Pro nepřekonatelný odpor 5. 4. Alexandra Berková: Magorie 12. 4. Josef Kainar: Ubu se vrací 19. 4. David Grieg: Labutí píseň 26. 4. Petr Kolečko: Učitel malby 3. 5. Ivan Vyskočil: Příhoda 10. 5. Franz Hiesel: Návrat ze Sankt Pöltenu 17. 5. Markéta Fiedlerová: Zázrak a jeho reportér 24. 5. Max Brod: Nevěsta Karla Sabiny

HRA PRO TENTO VEČER čtvrtek 20.00

3. 3. Jaroslav Rudiš-Petr Pýcha: Salcburský guláš 10. 3. Gilbert Keith Chesterton: Anarchista Čtvrtek, zlý sen 17. 3. Zuzana Sílová: Interview

PROGRAM

24. 3. Woody Allen: Postava Kugelmaase 31. 3 Jana Knitlová: Fitzgeraldovi – Takový krásný pár 7. 4. Niger Johanne Strøm: Blizkabytost.com 14. 4. Robert Barr: Sdružení roztržitých 21. 4. Ervin Robert Howard: Dračí sémě 28. 4. Holger Siemann: Kdo nechce slyšet, musí zemřít 5. 5. Lucie Kolouchová – Tomáš Hrbek: Šoa 12. 5. Michail Bulgakov: Osudná vejce 19. 5. Marianne Zückerová: Krokodýlí nebe 26. 5. 2 × Květa Legátová: Vědma od Bílé skály | Ostrov slušných lidí

ROZHLASOVÉ JEVIŠTĚ sobota 14.00

5. 3. Friedrich Dürrenmatt: Osel a jeho stín 12. 3. Fabien Roy: Poslední templář 19. 3. Ferdinand Peroutka: Pozdější život Panny 26. 3. Felix Mitterer: Pardál 9. 4. Marcel Pagnol: Pekařova žena (1. část) 16. 4. Marcel Pagnol: Pekařova žena (2. část) 23. 4. Vladislav Vančura: Josefina 30. 4. Pierre-Augustin Caron Beaumarchais: Figarova svatba 7. 5. Johann Wolfgang Goethe: Hra pro milující 14. 5. Johann Wolfgang Goethe: Torquato Tasso 21. 5. Johann Wolfgang Goethe: Každý má svou vinu 28. 5. Johann Wolfgang Goethe: Egmont

ROZHLASOVÉ SERIÁLY neděle 10.30

6. 3.–13. 3. Dmitrij Sergejevič Merežkovskij: Leonardo da Vinci (9.–10. část) 20. 3.– 27. 3. Radclyffe Hallová: Studna osamění (1.–3. část) 10. 4.–8. 5. Ian McEwan: Nevinný (1.–5. část)

STRANA

15. 5.–29. 5. (1.–3. část)

Jan Vedral: Xaver

moderátoři: Pavel Janáček, Vladimír Hendrich, Bibiana Beňová, Tomáš Dimter, Václav Jamek, Eva Beránková a další.

25. 5.

44

Hana Železná: Úklid

RADIOATELIÉR

DIVADLO SVĚT

FILMOVÝ TÝDENÍK

sobota 00.05

sobota 16.00 | repríza pátek 00.35 Galerií shakespearovských postav provází Martin Hilský.

úterý 16.00–16.30 | repríza pondělí 0.35–1.05 Aktuality ze světa filmu připravují Tomáš Pilát a Josef Vomáčka.

ČAJOVNA

HISTORICKÝ KLUB

poslední neděle v měsíci Hry a dokumenty nové generace.

středa 16.00–16.30 Reflexe historických událostí, výročí, osobností, novinek historické literatury apod. Připravuje Eliška Závodná.

ZPRAVODAJSTVÍ A PUBLICISTIKA, DOKUMENTY

VLTAVSKÝ POLEDNÍK

Vedoucí Redakce zpravodajství a kulturní publicistiky Antonín Pfeifer ([email protected]) Vedoucí Redakce dokumentu a speciálních projektů Jiří Kamen ([email protected]).

ŘEČ VĚCÍ

ZPRAVODAJSTVÍ VLTAVY

DIVADLO SVĚT

5. 3. Ohlédnutí zvukem #1: Art’s Birthday 2011 v Galerii NTK v Praze 12. 3. Ohlédnutí zvukem #2: Art’s Birthday 2011 v Galerii NTK v Praze 19. 3. Art’s Birthday 2005–2010 26. 3. PremEdice – Andrea Dancer 2. 4. Robert Piotrowicz – VARP rezidentem v Praze #1 9. 4. Robert Piotrowicz – VARP rezidentem v Praze #2 16. 4. Agata Zubel & Cezary Duchnowski – ElettroVoce 23. 4. Alien Production – Dobře temperovaná kuchyně 30. 4. PremEdice – Jaroslav Kořán 7. 5. Islas Resonantes #1 – Christina Kubisch zvukem o Kanárských ostrovech 14. 5. Islas Resonantes #2 – Alessandro Bosetti zvukem o Kanárských ostrovech 21. 5. Islas Resonantes #3 – Michael Fahres zvukem o Kanárských ostrovech 28. 5. PremEdice – Jan Trojan

všední dny v 6.00, 7.00, 8.00, 12.00, 15.00 a 17.30 | přehled hlavních událostí také v 10.15, 13.30, 16.30 a v 19 hodin

každá druhá sobota v měsíci 16.00–16.30 Galerií shakespearovských postav provází Martin Hilský.

MOZAIKA

RADIODOKUMENT

pondělí až pátek 7.00–9.00, 15.00–16.00 Živě moderovaný pořad kulturního zpravodajství a publicistiky. Informace, rozhovory, reportáže, recenze a glosy, přehledy domácího i zahraničního tisku, hosté ve studiu, soutěže. Originální výběr hudby, s jakou se na jiných stanicích nesetkáte.

středa 21.45

VÍKENDOVÁ PŘÍLOHA STANICE VLTAVA sobota 8.00–11.00 Kulturně-publicistický týdeník. 180 minut reportáží, rozhovorů, glos, fejetonů, dokumentů, literárních ukázek a hudby jazzové i vážné připravují a uvádějí Blanka Stárková a Jiří Kamen.

KRITICKÝ KLUB pondělí 16.00–16.30 | repríza čtvrtek 0.35–1.05 Diskuse odborníků o současné literatuře, filmu, architektuře a výtvarném umění, které připravují

sobota 11.30–12.00 Magazín o životním stylu. Připravuje Eliška Závodná.

PROSTOR – ARCHITEKTURA – DESIGN

každá druhá sobota v měsíci 16.00–16.30 Zajímavosti ze světa architektury a designu. Připravuje Jan Tůma a Jaroslava Haladová.

2. 3. Milena Štráfeldová: Volyňští Češi 9. 3. Miloš Doležal: Bad boy aneb Nepolepšitelný útěkář „Ota Kar“ 16. 3. Miroslav Valeš: Z ústavu do domova 23. 3. Milan Hanuš: Norské kontrasty 30. 3. Miriam Škudlová: To byl Max Gerstl 6. 4. Marie Poláková: Luisa 13. 4. Miroslav Buriánek: Legenda značky Favorit Rokycany 20. 4. Jakub Šiška: Páter Bonfilius a klášter v Nových Hradech 27. 4. Jiří Kamen: Jsem samotářka 4. 5. Dan Moravec: Neměnila bych za nic 11. 5. Brit Pliestik Jensen: Perspektivy ulice 18. 5. Hana Soukupová: Akce Násilí

PROGRAM

STRANA

EURO JAZZ DENNÍ PROGRAM jazz.rozhlas.cz

2.00–3.00 Experimental 3.00–8.00 Modern Mainstream 8.00–9.00 Mostly Bop 9.00–13.00 Modern Mainstream 13.00–14.00 Mostly Bop 14.00–15.00 Modern Mainstream 15.00–16.00 Modern and Experimental 16.00–18.00 Modern Mainstream 18.00–19.00 Hodina free jazzu a experimentální hudby 19.00–22.00 Modern Mainstream 22.00–23.00 Mostly Bop 23.00–24.00 Modern Mainstream

ČTVRTEK PONDĚLÍ 0.00–1.00 Modern Mainstream 1.00–2.00 Modern and Experimental 2.00–3.00 Experimental 3.00–8.00 Modern Mainstream 8.00–9.00 Mostly Bop 9.00–13.00 Modern Mainstream 13.00–14.00 Mostly Bop 14.00–15.00 Modern Mainstream 15.00–17.00 Modern and Experimental 17.00–18.00 Modern Mainstream 18.00–19.00 Hodina evropského jazzu 19.00–22.00 Modern Mainstream 22.00–23.00 Mostly Bop 23.00–24.00 Modern Mainstream

0.00–1.00 Modern Mainstream 1.00–2.00 Modern and Experimental 2.00–3.00 Experimental 3.00–8.00 Modern Mainstream 8.00–9.00 Mostly Bop 9.00–13.00 Modern Mainstream 13.00–14.00 Mostly Bop 14.00–15.00 Modern Mainstream 15.00–17.00 Modern and Experimental 17.00–18.00 Modern Mainstream 18.00–19.00 Future Shock 19.00–22.00 Modern Mainstream 22.00–23.00 Mostly Bop 23:00 – 24:00 Modern Mainstream

PÁTEK ÚTERÝ 0.00–1.00 Modern Mainstream 1.00–2.00 Modern and Experimental 2.00–3.00 Experimental 3.00–8.00 Modern Mainstream 8.00–9.00 Mostly Bop 9.00–13.00 Modern Mainstream 13.00–14.00 Mostly Bop 14.00–15.00 Modern Mainstream 15.00–17.00 Modern and Experimental 17.00–18.00 Modern Mainstream 18.00–19.00 Hodina českého jazzu 19.00–22.00 Modern Mainstream 22.00–23.00 Mostly Bop 23.00–24.00 Modern Mainstream

STŘEDA 0.00–1.00 1.00–2.00

Modern Mainstream Modern and Experimental

0.00–1.00 Modern Mainstream 1.00–2.00 Modern and Experimental 2.00–3.00 Experimental 3.00–8.00 Modern Mainstream 8.00–9.00 Mostly Bop 9.00–13.00 Modern Mainstream 13.00–14.00 Mostly Bop 14.00–15.00 Modern Mainstream 15.00–17.00 Modern and Experimental 17.00–18.00 Modern Mainstream 18.00–19.00 ‚Round Bop 19.00–24.00 Modern Mainstream

SOBOTA 0.00–1.00 1.00–2.00 2.00–3.00 3.00–9.00 9.00–10.00

Modern Mainstream Modern and Experimental Experimental Modern Mainstream Mostly Bop

10.00–14.00 14.00–15.00 15.00–18.00 18.00–19.00 19.00–20.00 20.00–21.00 21.00–22.00 22.00–23.00 23.00–24.00

Modern Mainstream ‚Round Bop Modern Mainstream Hodina jazzrocku a funku Modern Mainstream Jazz Club Modern Mainstream Mostly Bop Modern Mainstream

NEDĚLE 0.00–1.00 Modern Mainstream 1.00–2.00 Modern and Experimental 2.00–3.00 Experimental 3.00–9.00 Modern Mainstream 9.00–10.00 Mostly Bop 10.00–14.00 Modern Mainstream 14.00–15.00 Odpolední swing 15.00–16.00 Modern Mainstream 16.00–17.00 Modern and Experimental 17.00–18.00 Experimental 18.00–19.00 Popjazz hour 19.00–22.00 Modern Mainstream 22.00–23.00 Mostly Bop 23.00–24.00 Modern Mainstream

POPIS BLOKŮ MODERN MAINSTREAM Napříč jazzovou současností i minulostí. Občasné výlety k jazzrocku, world music i aktuálním fúzím. MODERN AND EXPERIMENTAL Většinou současný jazz okořeněný špetkou free

45

jazzu a experimentální hudby. EXPERIMENTAL Třetí proud, free jazz a avantgardní výboje. Pro náročné a ještě náročnější posluchače. MOSTLY BOP Nejen bopovou klasikou je člověk živ. V tomto bloku ji doplňuje pop jazz, cool jazz, latina či straight ahead. HODINA EVROPSKÉHO JAZZU Žasněte nad rozmanitostí evropského jazzu. Každé pondělí z jiné země jen na Euro Jazzu. HODINA ČESKÉHO JAZZU Minulost i současnost v nahrávkách českých jazzmanů. HODINA FREE JAZZU A EXPERIMENTÁLNÍ HUDBY Pouze free jazz a související

žánry každou středu od šesti. FUTURE SHOCK Nu-jazz, e-jazz, acidjazz, či electro-swing? Říkejte tomu, jak chce, ale s tímto blokem nahlédnete do budoucnosti. ‚ROUND BOP Pouze bop a hard-bop. Pro ty, kteří stále nemají dost. HODINA JAZZROCKU A FUNKU Jazzrocková fúze, groove a funk. Tuhle výbušnou směs si nenechte ujít. JAZZ CLUB Jazzové koncerty z klubů i prestižních festivalů. ODPOLEDNÍ SWING Just swing! Ta pravá hudba pro nedělní odpoledne. POPJAZZ HOUR Nedělní podvečer (nejen) s jazzovými vokalisty.

CHYSTÁ SE NOVÝ WEB VĚNOVANÝ ROZHLASOVÉ SLOVESNÉ TVORBĚ Mezi tematické stránky webu Českého rozhlasu přibude začátkem března nová s pracovním názvem DRAMA LITERATURA DOKUMENT. Na své by si na ní měli přijít všichni, kdo se zajímají o původní slovesnou rozhlasovou tvorbu – to znamená o rozhlasové hry a inscenace, literární pořady, četby na pokračování a pásma poezie, nebo o autorský rozhlasový dokument. Návštěvníci webu získají bez dalšího pracného vyhledávání ucelený přehled o všech pořadech celoplošných i regionálních stanic, které v daném žánru v Českém rozhlase vznikají. -RV-

KLUB

STRANA

SETKÁNÍ KLUBU VLTAVA budou pokračovat každý první čtvrtek v měsíci (3. března, 7.dubna, 5. května, 2. června) v 19 hodin v karlínském studiu. Představovat budeme nejenom programové aktuality, ale také jejich tvůrce. A samozřejmě nezapomeneme ani na rok německého jazyka. Tak například: společně s historičkou každodennosti doc. Pavlou Vošahlíkovou se vypravíme za známými i zapomínanými Čechy do Vídně a připomeneme si jejich život uprostřed metropole, která prý „valčíkem přispěla k rozkladu starých pořádků“. Nezapomeneme ani na současníky: Čechy mezi Vídeňany a Vídeňany mezi Čechy. Oslavíme také sté narozeniny vídeňského kavárníka, jehož jméno se stalo legendou. Leopold Hawelka se v dubnu dožívá stovky a my si jeho kavárnu připomeneme tak, jak ji viděli, popisovali a popisují její návštěvníci – slavní a známí. Představíme si kavárnu jako „místo pro lidi, kteří chtějí být sami, ale potřebují společnost, aby této samoty mohli dosáhnout“. V Historických klubech se i v letošním roce vracíme

k Lucemburkům, českým i moravským. Pozoruhodnou postavou mezi nimi je Václav Český, vévoda lucemburský, milovník turnajů a tance, ale také básník. Jeho životní pouť zaznamenávaly nejenom čeští, ale i francouzští doboví historiografové (Jean Froissart). Také současní medievalisté, čeští i francouzští, věnují Václavovi Lucemburskému pozornost a my se společně s nimi dozvíme, co všechno o Václavově životě i díle nedávno vyzkoumali. No a protože si letos připomínáme sto padesát let od smrti slavného českého historika a jazykozpytce Pavla Josefa Šafaříka, zakladatele naší slavistiky, pozveme mezi nás i dnešní filology a budeme společně s nimi tak trochu po čapkovsku „kritizovat“ slova. A možná i zachraňovat... O hudební doprovod se na našich setkáních postará hudební režisér Igor Tausinger. I když – překvapení nejsou vyloučena. Eliška Závodná Studio A Hybešova 10, Praha 8

KLUB VLTAVA

klubová setkání, besedy, předpremiéry rozhlasových pořadů, návštěvy kulturních akcí.



Klub Vltava je pro všechny, kteří poslouchají stanici Česky rozhlas 3–Vltava a k jejichž životním potřebám patří kontakt s hudebním a slovesným uměním a kulturou v tom nejširším slova smyslu. Je určen těm, kteří chtějí víc než jen kvalitní rozhlasový program.

Klub Vltava vydává čtyřikrát ročně čtvrtletník posluchačů a příznivců stanice Český rozhlas 3–Vltava, který přináší inspiraci ze světa kultury a umění, exkluzivní rozhovory, podrobné informace o programu stanice, přehled partnerů Klubu, členských výhod a slev, aktuální nabídky, soutěže a další zajímavosti.







Klub Vltava nabízí možnost bližšího kontaktu mezi posluchači a tvůrci pořadů, účast na natáčení přímých přenosů, organizuje

Klub Vltava nabízí možnost využívat výhod sjednaných s partnerskými institucemi, které vybírá tak, aby umožnil svým členům

46

ČESKÝ ROZHLAS 3–VLTAVA NOVĚ TAKÉ NA FACEBOOKU PŘIPOJTE SE K NÁM!

www.facebook.com/vltava3 www.facebook.com/vltava.mozaika www.facebook.com/cajovnarozhlas

NALAĎTE SI… ČESKÝ ROZHLAS 3–VLTAVA V CELÉ REPUBLICE NA VKV (FM) BRNO — 102 | BRNO-MĚSTO — 90,4 | Č. BUDĚJOVICE — 96,1 | HODONÍN 100,4 CHEB — 106,2 | CHOMUTOV — 96,3 | JESENÍK — 98,2 | JIHLAVA — 95,4 | KAPLICE — 105,9 KARLOVY VARY — 105,7 | KAŠPERSKÉ HORY — 107,2 | KLATOVY — 88,6 | LIBEREC — 103,9 OSTRAVA — 104,8 | PARDUBICE — 102,7 | PÍSEK — 105,2 | PLZEŇ — 95,6 | PLZEŇ-RADEČ — 93,3 | PRAHA — 105 | PŘÍBRAM — 107 | TRUTNOV — 101,9 | ÚSTÍ N. LABEM — 104,5 VALAŠSKÉ MEZIŘÍČÍ — 96,8 | VARNSDORF — 88,4 | VSETÍN — 98,3 | ZLÍN — 94,8 ZNOJMO — 99,2 | NEBO NA — VLTAVA.ROZHLAS.CZ VYSÍLAČE V SYSTÉMU DVB-T (DIGITÁLNÍ SÍŤ 1 PO DOKONČENÍ DIGITALIZACE V ROCE 2010) PRAHA-MAHLEROVY SADY — KANÁL 53 | PRAHA-CUKRÁK — KANÁL 53 | VOTICE-MEZIVRATA — KANÁL 53 | ČESKÉ BUDĚJOVICE-KLEŤ — KANÁL 49 | SUŠICE-SVATOBOR — KANÁL 49 VIMPERK-MAŘSKÝ VRCH — KANÁL 49 | PLZEŇ-KRAŠOV — KANÁL 34 | DOMAŽLICE-VRANÍ VRCH — KANÁL 34 | CHEB-ZELENÁ HORA — KANÁL 36 | JÁCHYMOV- KLÍNOVEC — KANÁL 36 ÚSTÍ N. LABEM-BUKOVÁ HORA — KANÁL 33 | CHOMUTOV-JEDLOVÁ HORA — KANÁL 33 LIBEREC-JEŠTĚD — KANÁL 43 | TRUTNOV-ČERNÁ HORA — KANÁL 40 | PARDUBICE-KRÁSNÉ — KANÁL 32 | JIHLAVA-JAVOŘICE — KANÁL 33 | OSTRAVA-HOŠŤÁLKOVICE — KANÁL 54 OSTRAVA-SLEZSKÁ OSTRAVA — KANÁL 54 | BRNO-KOJÁL — KANÁL 29 | BRNO-MĚSTO — KANÁL 29 | BRNO-HÁDY — KANÁL 29 | MIKULOV-DĚVÍN — KANÁL 29 | FRÝDEK-LYSÁ HORA — KANÁL 54 | ZLÍN-TLUSTÁ HORA — KANÁL 33 | VALAŠSKÉ KLOBOUKY-PLOŠTINY — KANÁL 33 JESENÍK-PRADĚD — KANÁL 36

ještě intenzivnějši kontakt s aktualním děním ve světě kultury. Členské výhody poskytují přední kulturní organizace po celé České republice – hudební festivaly a symfonické orchestry, divadla a divadelní festivaly, galerie, muzea, nakladatelství a další. Jejich počet se stále rozšiřuje.



Aktuální nabídky, setkání, soutěže a akce, stejně jako statut Klubu naleznete na www strankách Klubu.



Osobní členství: roční členský příspěvek činí 150Kč. Rodinné členství: roční členský příspěvek činí 290Kč (obdržíte průkazy

člena Klubu Vltava i pro další dva rodinné příslušníky).



Pro zaslání členského příspěvku si vyžádejte individuální variabilní symbol.

Klub Vltava, Český rozhlas 3–Vltava Vinohradská 12, 120 99 Praha 2 informační linka Klubu Vltava tel.: +420 221 552 686 nebo +420 221 552 677 e-mail: [email protected] vltava.rozhlas.cz/klubvltava

PARTNEŘI KLUBU VLTAVA

PART– NEŘI KLUBU VLTAVA Na uvedené otázky odpovídejte výhradně na lince Klubu Vltava. Aktuální nabídku sledujte také na vltava.rozhlas.cz v sekci Klub Vltava.

STRANA

HUDBA

DIVADLA

ČESKÁ FILHARMONIE 15% sleva na abonentní koncerty České filharmonie Rudolfinum, Alšovo nábřeží 12 110 01 Praha 1 Tel.: 227 059 227 [email protected], www.ceskafilharmonie.cz

NÁRODNÍ DIVADLO Opera Národního divadla nabízí členům Klubu Vltava vstupenku s 30% slevou na pořad Pocta Marii Tauberové 4. května od 19.00 ve Stavovském divadle a na představení Così fan tutte 16. června od 19.00 ve Stavovském divadle. Denní pokladny jsou otevřeny každý den od 10.00 do 18.00 v Provozní budově Národního divadla (Ostrovní 1) a v Kolowratském paláci (Ovocný trh 6). Činohra Národního divadla nabízí členům Klubu Vltava vstupenky s 20 % slevou na následující tituly: — B. Brecht: ŽEBRÁCKÁ OPERA 8. 3.; 13. 4. a 23. 5. (derniéra) v 19 hod. Národní divadlo — E. Lubitsch – N. Whitby: BÝT ČI NEBÝT 31. 5. v 19 hod. Stavovské divadlo — E. Bond: SPASENI, 11. 3. a 12. 4. (derniéra) v 19 hod. Nová scéna — J. P. Sartre: ŠPINAVÉ RUCE 20. 3., 18. 4. a 21. 5. v 19 hod. Divadlo Kolowrat Na jeden členský průkaz lze se slevou zakoupit maximálně dvě vstupenky na jeden titul. Počet vstupenek je omezený. Ovocný trh 6, 112 30 Praha 1 tel.: 224 901 419 www.narodni-divadlo.cz [email protected]

PRAŽSKÝ KOMORNÍ ORCHESTR – AGENTURA s. r. o. 20 % sleva na nákup vstupenek na abonentní koncerty Černokostelecká 6, 100 00 Praha 10 tel.: 274 772 697 www.pko.cz, [email protected] SYMFONICKÝ ORCHESTR ČESKÉHO ROZHLASU 30 % sleva na dopolední veřejné generální zkoušky. Cena vstupenky po slevě 50 Kč. Vinohradská 12, 120 99 Praha 2 tel.: 221 551 412, fax: 221 551 413 socr.rozhlas.cz, [email protected] ČESKÁ KULTURA s. o. Pořadatel a spolupořadatel festivalů konaných v rámci Českých kulturních slavností Houskova 1876 413 01 Roudnice nad Labem tel: 606 269 016, 777 269 032 www.ceske-kulturni-slavnosti.cz [email protected] [email protected] COLLEGIUM MARIANUM Pořadatel cyklu koncertů Barokní podvečery 10% sleva z ceny vstupného. Melantrichova 971/19, 110 00 Praha 1 tel.: 224 229 462, 731 448 346 www.collegiummarianum.cz [email protected]

NÁRODNÍ DIVADLO BRNO 10 % sleva z ceny vstupného na vybraná představení pořádaná divadlem Dvořákova 11, 657 70 Brno, tel.: 542 158 111 www.ndbrno.cz, [email protected]. DIVADLO KOMEDIE 20 % sleva z ceny vstupného na představení pořádaná divadlem Jungmannova 1, 110 00 Praha 1 tel.: 224 222 734 www.prakomdiv.cz, [email protected]

47

DIVADLO ARCHA 10 % sleva ze vstupného na vybraná představení, více na infolince klubu nebo v Divadle Archa Na Poříčí 26, 110 00 Praha 1 tel.: 221 716 333 www.divadloarcha.cz [email protected] DIVADLO VIOLA Až 50% sleva z ceny vstupného na vybraná představení pořádaná divadlem včetně dramaturgické řady Rozhlasová hra na jevišti Národní třída 7, 110 00 Praha 1 tel./fax: 224 220 844 www.divadloviola.cz DIVADLO NABLÍZKO 20 % sleva z ceny vstupného V sezoně 2010/11 pravidelně v divadle Komedie. tel. rezervace: 777 929 099 www.nablizko.cz, [email protected] DIVADLO PONEC 30 % sleva z ceny vstupného Husitská 24A/899, 130 00 Praha 3 tel.: 224 817 886 (9–17h), 222 721 531 (17–20h) www.divadloponec.cz [email protected] MORAVSKÉ DIVADLO OLOMOUC 50 % sleva z ceny vstupného Třída Svobody 33, 771 11 Olomouc tel.: 585 223 533 (předprodej vstupenek) www.moravskedivadlo.cz [email protected]

VÝTVARNÉ UMĚNÍ GALERIE RUDOLFINUM Alšovo nábřeží 12, 110 01 Praha 1 tel.: 227 059 309 (pokladna) www.galerierudolfinum.cz [email protected] Aktuální výstava Mutující médium (do 1. 5. 2011).

PARTNEŘI KLUBU VLTAVA

GASK / GALERIE STŘEDOČESKÉHO KRAJE 50 % sleva z ceny vstupného na aktuální výstavy. Barborská 51–53, 284 01 Kutná Hora tel.: 725 607 388 (sekretariát), 725 377 433 (pokladna) www.gask.cz, [email protected] GALERIE HLAVNÍHO MĚSTA PRAHY 20 % sleva ze vstupného na aktuální výstavy. Výstavní místa: Městská knihovna, Dům U Kamenného zvonu, Staroměstská radnice, Dům U Zlatého prstenu, Trojský zámek, Bílkova vila, Bílkův dům v Chýnově. Mariánské nám.1, Praha 1 tel.: 222 310 489, 222 313 357 www.citygalleryprague.cz TOPIČŮV SALON 50% sleva z ceny vstupného. Národní 9, 110 00 Praha 1 tel.: 224 232 500 [email protected] ARS VIVA CESTY ZA UMĚNÍM Specializovaná cestovní kancelář. Muchova 9, č. p. 223 (1. patro) 160 00 Praha 6 tel.: 233 324 099, fax: 224 311 585 www.arsviva.cz, [email protected]

KNIHY, ČASOPISY, CD SPOLEČNOST FRANZE KAFKY 30 % sleva na veškerou knižní produkci z nakladatelství Široká 14, 110 00 Praha 1 tel.: 224 227 452 www.franzkafka-soc.cz [email protected]

STRANA

RADIOSERVIS, a. s. Hudební a knižní vydavatelství Českéhorozhlasu, vydavatel Týdeníku Rozhlas. 25 % sleva v zásilkovém obchodě na vlastní zboží, zájemcům zašleme zdarma katalog Objednávky: Jeseniova 36, 130 00 Praha 3 tel.: 222 713 037, 221 551 384 [email protected] 10 % sleva na celý sortiment ve firemní prodejně Vinohradská 13, Praha 2 tel.: 222 254 480

NAKLADATELSTVÍ LIKA KLU až 25 % sleva na všechny publikace Počernická 76, 108 00 Praha 10 tel.: 222 541 166 [email protected]

A2 KULTURNÍ TÝDENÍK Americká 2, 120 00, Praha 2 tel.: 222 510 227 www.tydenikA2.cz

LIBRI, SPOL. s. r. o. 15 % sleva z ceny knih Na Hutmance 7, 158 00 Praha 5 tel.: 251 613 113, fax: 251 611 013 www.libri.cz, [email protected]

SANQUIS Časopis o všech podobách umění a o zdravém životním stylu. 30% sleva na roční předplatné a hodnotný dárek pro každého předplatitele (cena zvýhodněného ročního předplatného činí 553 Kč, s předplatným získáte klubovou kartu nabízející slevy v knihkupectvích, galeriích, divadlech i třeba relaxačních centrech). Při objednávce udávejte kód Vltava. www.sanquis.cz

Který přední český sinolog je autorem knihy Malá encyklopedie taoismu? První tři výherci získají uvedenou knihu.

OPERA PLUS Internet magazine www.operaplus.cz [email protected] NAKLADATELSTVÍ ROMEO 30 % sleva z ceny knih Pod Bání 21, 180 00 Praha 8 tel.: 283 840 193, 605 960 211 www.jirijosek.com, [email protected]

NAKLADATELSTVÍ CARPE DIEM Edice klubové poezie, Edice knih doplněných o DVD 20 % sleva na veškeré tituly Carpe diem, 691 11 Brumovice 175 tel.: 519 423 378 www.carpe.cz, [email protected]

ŽAKET Kartografické vydavatelství 30 % sleva z ceny všech map při přímém odběru Slánská 381/10, 163 00 Praha 6 tel.: 210 083 570 www.zaket.cz, [email protected] NAKLADATELSTVÍ ATLANTIS, spol. s r. o. 20 % sleva na produkci nakladatelství, při objednávce dvou a více knih neplatíte poštovné PS 374, Česká 15, 602 00 Brno tel./fax: 542 213 221 www.atlantis-brno.cz [email protected]

MAGAZÍN KLUBU VLTAVA Čtvrtletník posluchačů a příznivců stanice Český rozhlas 3–Vltava – XVI. ročník, číslo 1, březen 2011–květen 2011 Vychází 4x ročně. Evidenční číslo MK ČR E 14038. – Šéfredaktor: Luboš Stehlík – Redakce: Marcela Hájková Grafická úprava a sazba: Colmo, www.colmo.cz – Tisk: Tiskárna Macík, s. r. o. – Distribuce: SEND, předplatné s. r. o. – Český rozhlas 3–Vltava, šéfredaktor stanice Lukáš Hurník – Vinohradská 12, 120 99 Praha 2, tel.: 221 552 677 – vltava.rozhlas.cz – e-mail: [email protected]

48

NAKLADATELSTVÍ BASET až 15 % procent sleva na vybrané publikace redakce: Sokolská 66, 120 00 Praha 2-Nové Město tel.:244 402 705 expedice – prodejní sklad: Plovdivská 3400, 143 00 Praha 4 tel./fax: 244 402 706 www.baset.cz, [email protected] MLADÁ FRONTA, a.s . 20 % sleva z ceny knih. Při objednávce nad 600 Kč balné a poštovné zdarma. Mezi Vodami 1952/9 143 00 Praha 4-Modřany Objednávky: [email protected] tel:: 225 347 313 www.kniha.cz, www.mf.cz Po úspěchu knihy Legendární filmy vydala Mladá fronta také exkluzivní publikaci z hudební oblasti s názvem Legendy rocku. Kdo je autorem předmluvy? Autor první správné odpovědi získá uvedenou knihu.

NAKLADATELSTVÍ LABYRINT 20 % sleva z ceny knih redakce: Dittrichova ulice č. 5, 120 00 Praha 2 tel. a fax: 224 922 422 http://labyrint.net, [email protected] NAKLADATELSTVÍ TITANIC 20% sleva na všechny knihy Plzeňská 222, 150 00 Praha 5 tel.: 257 211 257 www.titanic.n.cz, [email protected]

Členské výhody Veškeré soutěžní plnění je možné čerpat prostřednictvím informační linky Klubu Vltava. Odpovědi volejte na klubovou linku 221 552 686 nebo pište na e-mailovou adresu [email protected]. Chcete-li využít členských výhod u našich partnerů, uvádějte při písemných objednávkách členské číslo. Při osobním odběru se prokažte průkazkou Klubu Vltava. Změna výhod partnerů a konkrétních forem spolupráce vyhrazena.

EURO JAZZ INTERNETOVÉ JAZZOVÉ VYSÍLÁNÍ ČESKÉHO ROZHLASU. TEMATICKÉ SPECIÁLY REFLEKTUJÍ JAZZOVOU SCÉNU V RŮZNÝCH, PŘEVÁŽNĚ EVROPSKÝCH ZEMÍCH. VÍCE O PROGRAMU NA

29. 3.

PROGRAMOVÉ TIPY STANICE ČESKÝ ROZHLAS 3–VLTAVA

od 19. 3.

19.00 a 20.00 hodin ZELENÝ ČTVRTEK A VELKÝ PÁTEK

21. a 22. 4.

Premiéra z cyklu Vinohradská 12.

Událost operní sezony Premiéra: 19. března 2011 Dirigent: John Fiore | Režie: Jiří Heřman

Na Zelený čtvrtek a Velký pátek přinášíme Janovy a Matoušovy pašije Johanna Sebastiana Bacha.

26. 4. 21.30 hodin P. KOLEČKO: UČITEL MALBY

225 let Mozartovy Figarovy svatby.

DEN S FIGAREM

30. 4.

Premiéra z cyklu Vinohradská 12.

Vstupenky: 224 901 448, 224 901 319, 224 901 668 [email protected], Ticketportal, Bohemia Ticket, Ticketpro www.narodni-divadlo.cz

5. 3. 18.30 hodin LAUTRÉAMONT: ZPĚVY MALDOROROVY

21.30 hodin M. EPSTEIN: PRO NEPŘEKONATELNÝ ODPOR

Četba na pokračování z knihy předchůdce surrealistů.

9.00 hodin GOETHE A ČECHY Speciální Víkendová příloha.

Hudební oslava 326. výročí Bachova narození. Včetně Velké mše h moll nastudované Johnem Eliotem Gardinerem.

DEN S BACHEM

21. 3.

V pořadech Matiné, Hudební galerie, Slovo o hudbě, Rondo a Akademie připomínáme 50 let od úmrtí české dirigentské legendy.

DNY S VÁCLAVEM TALICHEM

14.–18. 3.

PARSIFAL

Richard Wagner