Ochrana před hlukem a vibracemi z pohledu práva

Univerzita Karlova v Praze Právnická fakulta

Barbora Dolejší

Ochrana před hlukem a vibracemi z pohledu práva Diplomová práce

Vedoucí diplomové práce:

JUDr. Michal Sobotka, Ph.D.

Katedra:

Katedra práva životního prostředí

Datum vypracování práce:

31.8.2009

Prohlášení Prohlašuji, že jsem tuto diplomovou práci zpracovala samostatně a že jsem v ní vyznačila všechny prameny, z nichž jsem čerpala, způsobem ve vědecké práci obvyklým.

V Českých Budějovicích dne 31.8. 2009

Barbora Dolejší

2

Poděkování Děkuji panu JUDr. Michalu Sobotkovi, Ph.D., vedoucímu mé diplomové práce za cenné připomínky a účinnou pomoc při zpracování.

V Českých Budějovicích dne 31.8.2009

Barbora Dolejší

3

OBSAH ÚVOD..................................................................................................................................................................... 5 1.

DEFINICE POJMŮ HLUK A VIBRACE A JEJICH POJETÍ V RÁMCI OCHRANY ŽIVOTNÍHO PROSTŘEDÍ................................................................................................................................................ 6 1.1. 1.2. 1.3.

2.

SOUČASNÁ PRÁVNÍ ÚPRAVA OCHRANY PŘED HLUKEM A VIBRACEMI A JEJÍ POČÁTKY ................................................................................................................................................. 10 2.1. 2.2. 2.3.

3.

HLUK .................................................................................................................................................... 6 VIBRACE ............................................................................................................................................... 7 HLUK A VIBRACE V ŽIVOTNÍM PROSTŘEDÍ ............................................................................................ 8

POČÁTKY PRÁVNÍ ÚPRAVY OCHRANY PŘED HLUKEM A VIBRACEMI .................................................... 10 POČÁTKY KOMUNITÁRNÍ ÚPRAVY OCHRANY PŘED HLUKEM A JEJÍ SOUČASNÝ STAV .......................... 11 POČÁTKY VNITROSTÁTNÍ PRÁVNÍ ÚPRAVY A JEJÍ SOUČASNÝ STAV ..................................................... 13

HLUKOVÉ IMISE, HLUKOVÉ EMISE A VIBRACE......................................................................... 16 3.1. HLUKOVÉ IMISE .................................................................................................................................. 16 3.1.1. Maximální přípustné hlukové limity .............................................................................................. 16 3.1.2. Chráněný vnitřní prostor............................................................................................................... 18 3.1.3. Chráněný venkovní prostor staveb a chráněný venkovní prostor.................................................. 19 3.2. HLUKOVÉ EMISE ................................................................................................................................. 20 3.3. VIBRACE ............................................................................................................................................. 20 3.3.1. Hygienické limity vibrací............................................................................................................... 21 3.4. ZPŮSOB MĚŘENÍ HLUKU A VIBRACÍ, SUBJEKTY OPRÁVNĚNÉ K MĚŘENÍ ............................................... 23 3.5. POVOLENÍ NADLIMITNÍHO ZDROJE HLUKU A VIBRACÍ ......................................................................... 25 3.6. SPRÁVNÍ ORGÁNY OCHRANY VEŘEJNÉHO ZDRAVÍ............................................................................... 26

4.

HLUK Z POZEMNÍCH KOMUNIKACÍ, LETECKÉ DOPRAVY, Z VEŘEJNÉ PRODUKCE HUDBY A Z PROVOZOVEN SLUŽEB ................................................................................................. 29 4.1. HLUK Z POZEMNÍCH KOMUNIKACÍ ...................................................................................................... 29 4.1.1. Podmínky pro stávající pozemní komunikace................................................................................ 29 4.1.2. Podmínky pro povolení výstavby nové pozemní komunikace ........................................................ 31 4.1.3. Odpovědnost za hluk z pozemních komunikací.............................................................................. 32 4.1.4. Stará hluková zátěž........................................................................................................................ 33 4.2. HLUK Z LETECKÉ DOPRAVY ................................................................................................................ 34 4.2.1. Podmínky stanovené pro výstavbu nového letiště.......................................................................... 35 4.2.2. Podmínky provozu letišť z hlediska hlukové zátěže ....................................................................... 36 4.3. HLUK Z VEŘEJNÝCH PRODUKCÍ HUDBY A Z PROVOZOVEN SLUŽEB...................................................... 38

5.

VÝZNAMNÉ VEŘEJNOPRÁVNÍ NÁSTROJE OCHRANY PŘED HLUKEM A VIBRACEMI ... 41 5.1. ÚZEMNÍ PLÁNOVÁNÍ JAKO NÁSTROJ PRÁVNÍ OCHRANY PŘED HLUKEM A VIBRACEMI ......................... 41 5.2. STAVEBNÍ POVOLENÍ A STAVEBNÍ OHLÁŠENÍ ...................................................................................... 45 5.3. OBECNĚ ZÁVAZNÉ VYHLÁŠKY ÚZEMNÍCH SAMOSPRÁVNÝCH CELKŮ .................................................. 46 5.4. STRATEGICKÉ HLUKOVÉ MAPY A AKČNÍ PLÁNY .................................................................................. 49 5.4.1. Strategické hlukové mapy.............................................................................................................. 50 5.4.2. Akční plány.................................................................................................................................... 53

6.

SOUKROMOPRÁVNÍ NÁSTROJE OCHRANY PŘED HLUKEM A VIBRACEMI ...................... 55 6.1. 6.2. 6.3. 6.4.

SOUSEDSKÁ ŽALOBA........................................................................................................................... 55 ŽALOBA NA OCHRANU OSOBNOSTI...................................................................................................... 61 ŽALOBA NA NÁHRADU ŠKODY ............................................................................................................ 63 PREVENČNÍ ŽALOBA ........................................................................................................................... 65

ZÁVĚR................................................................................................................................................................. 67 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY ............................................................................................................... 69 ABSTRACT......................................................................................................................................................... 71

4

Úvod Hluk a vibrace jsou škodliviny, se kterými se majorita současné lidské populace setkává téměř každý den a takřka kdekoliv. Lze je označit za fenomén především posledních desetiletí, přičemž je prokázáno, že se jejich množství v životním prostředí neustále zvyšuje, což mimo jiné souvisí s nárůstem nových technologií, nástrojů či přístrojů ve společnosti. V současnosti může už jen málokdo konstatovat, že nikdy nepociťoval vystavení nadměrné hlukové zátěži či vibracím. Vystavení osob nadměrné zátěži hluku nebo vibrací má mimo jiné za následek nárůst právních sporů mezi osobami obtěžovanými hlukem či vibracemi na jedné straně, a osobami produkujícími hluk nebo vibrace v důsledku své činnosti na straně druhé. V takovýchto sporech se pak střetávají práva na ochranu zdraví či životního prostředí s právem na podnikání či snahou o hospodářský pokrok a vývoj společnosti. Z výše uvedeného vyplývá, že z důvodu konkurence těchto chráněných zájmů je třeba nabídnout právním řádem takové právní nástroje, aby na jejich základě bylo dosaženo vyvážené ochrany všech dotčených a navzájem si konkurujících práv. I z toho důvodu představuje právní úprava ochrany před hlukem a vibracemi významnou část právního řádu České republiky. V této diplomové práci bych se ráda zabývala současným stavem právní úpravy ochrany před hlukem a vibracemi, a to včetně vývoje, který jí předcházel, tak aby bylo možno zhodnotit, zda současná právní úprava problematiky ochrany před hlukem a vibracemi umožňuje chránit všechna s touto oblastí spojená a dotčená práva.

5

1. Definice pojmů hluk a vibrace a jejich pojetí v rámci ochrany životního prostředí 1.1.

Hluk

Hluk je škodlivina negativně ovlivňující životní prostředí. Zákon č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, v ustanovení § 30 odst. 2 hluk definuje jako „zvuk, který může být škodlivý pro zdraví a jehož hygienický limit stanoví prováděcí právní předpis.“ Jiná definice hluku, než je výše zmíněná, by mohla znít tak, že hluk je nežádoucí, rušivý nebo pro člověka škodlivý akustický signál (zvuk), přičemž zvuk lze definovat jako „mechanické kmitání pružného prostředí ve frekvenčním rozsahu 20 až 20 000 kmitů za sekundu, které se šíří konečnou rychlostí určitým prostředím.“1 Zjednodušeně může být zvuk zobrazen jako vlna, postupující od zdroje do okolí. Tato akustická vlna se ve vzduchu pohybuje rychlostí cca 340 m/s, ve vodě je pak její rychlost vyšší, a to 1500 m/s. Akustické vlny, které je člověk schopen slyšet jako zvuk, se pohybují ve frekvenci v rozsahu přibližně 16 – 16000 Hz, přičemž neslyšitelný zvuk o frekvenci nižší než 16 Hz se označuje jako infrazvuk a neslyšitelný zvuk o frekvenci vyšší jak 16000 Hz jako ultrazvuk. Zvuk se může šířit jak v plynech, tak v kapalinách a v pevných látkách, a to ve formě již zmíněného akustického vlnění. Jediné prostředí, ve kterém se zvuk nešíří, je vakuum. Základem, který určuje účinek zvuku, resp. hluku na člověka je jeho intenzita, udávaná v decibelech (dB), která se dá vyjádřit také jako velikost kolísání tlaku vzduchu způsobeného šířením zvukové vlny.2 Pro představu, 0 dB lze považovat za práh slyšitelnosti, tikot hodin odpovídá asi 30dB, šepot z 10 centimetrů asi 50 dB. Při 130 dB se projevují bolestivé účinky hluku na sluchový orgán, přičemž k protržení bubínku dochází cca při 160 dB. Například hladina cca 190 dB odpovídá vzletu tryskového letadla. V současnosti se v technické literatuře uvádí, že hlučnost v našem životním prostředí se zvyšuje v průměru o cca 1 dB za rok, což je nárůst enormní.3 Zatímco fyzikálně lze zvuk, resp. hluk, definovat přesně, definice toho, jak jej vnímá člověk, je velmi obtížná. Snášenlivost k hluku je velmi individuální, každý jedinec má jinou toleranci k rušivému účinku hluku, přesto u zhruba 60 – 80% populace platí závislost míry

1

Nový, R., Hluk a chvění, Vydavatelství ČVUT, Praha 2000, str. 21 Viz cit. sub 1, str. 21 3 Viz cit. sub 1, str. 15 2

6

obtěžování na velikosti hlukové zátěže.4 Zbytek populace lze považovat za osoby jednak velice tolerantní k nadměrnému hluku (například osoby se sníženou schopností slyšet) nebo za osoby „přecitlivělé“ na hluk a jiné zvukové signály. V minulosti již bylo vypracováno mnoho studií dokazujících, že hluk je jedním z nejvýznamnějších zdrojů obtěžování lidského života a často také bezprostředním rizikem pro lidské zdraví. Je prokázáno, že nadměrný hluk negativně ovlivňuje kardiovaskulární a imunitní systém, poškozuje sluchové orgány, snižuje obecnou odolnost vůči zátěži, ale taktéž ovlivňuje pracovní výkon a způsobuje rozmrzelost či zhoršuje komunikaci mezi lidmi.5 Přesto však po dlouhou dobu zůstávala problematika hluku mimo hlavní zájmy ochrany životního prostředí, a to dle mého názoru především z toho důvodu, že na rozdíl od jiných škodlivin se působení hluku neprojevuje většinou žádnou bolestí ani jinou okamžitou poruchou sluchu. Nejčastější reakce na hlukovou zátěž bývá pocit obtěžování hlukem – tedy pocit psychologický. Hluk v tomto případě pak způsobuje mnoho negativních emočních stavů, mezi něž patří pocity rozmrzelosti, nespokojenosti a špatné nálady, deprese či pocity vyčerpání. Dalším faktorem ovlivňujícím nebezpečnost hluku pro člověka je také to, že lidský organismus nedisponuje žádnými obrannými funkcemi, které by účinky hluku mohly eliminovat. Při ostrém světle může člověk zavřít oči, uši bohužel zavřít žádným návratným způsobem nelze.

1.2.

Vibrace

Za vibrace se v technické literatuře považuje „pohyb pružného tělesa nebo prostředí, jehož jednotlivé body kmitají kolem své rovnovážné polohy.“6 Definice vibrací, kterou obsahuje zákon o ochraně veřejného zdraví v § 30 odst. 2, se zabývá především škodlivým účinkem vibrací na člověka, jelikož vibrace definuje následovně: „Vibracemi se rozumí vibrace přenášené pevnými tělesy na lidské tělo, které mohou být škodlivé pro zdraví a jejichž hygienický limit stanoví prováděcí právní předpis.“ Vibrace se nešíří, na rozdíl od hluku, vzduchem, ale především prostřednictvím pevných konstrukcí. Zdroje vibrací můžeme – dle typu signálu – rozdělit na stacionární a

4

Liberko, M. Hluk v prostředí. Praha : Ministerstvo životního prostředí, 2004, str. 7 Viz cit. sub 4, str. 7 6 Smetana, C. a kol. Hluk a vibrace. 1. vydání. Praha : Sdělovací technika, 1998, str. 45 5

7

nestacionární. Stacionární lze pak dále dělit na deterministické (periodické) a náhodné.7 Za stacionární deterministický signál můžeme považovat například vibrace pocházející z průmyslové výroby, ze strojů, které tyto vibrace produkují. Stacionární náhodný signál může být občasný průjezd vlaku kolem lidského obydlí, přičemž tento průjezd se v určitých časových intervalech opakuje. Právě tyto dva typy jsou významné pro ochranu člověka před nepříznivými účinky vibrací. Třetí typ – nestacionární signál – většinou z hlediska ochrany před vibracemi nezkoumáme, patří sem totiž náhodné signály způsobující vibrace, mezi něž můžeme řadit zemětřesení nebo vibrace způsobené sousedem zatloukajícím obrázek do zdi. Nárůst vibrací, stejně jako hluku, úzce souvisí s nárůstem průmyslové výroby, stále náročnějších strojů a zařízení. Vibrace však nejsou tak častou škodlivinou jako hluk a většinou se s nimi setkáváme právě v souvislosti s nadměrným hlukem. Ale i vibrace vyvolávají v lidském organismu negativní reakce a lze říci, že se podílejí na vzniku stejných onemocnění jako hluk. V kombinaci s hlukem se pak ještě zvýrazňuje jejich negativní působení.

1.3.

Hluk a vibrace v životním prostředí

Z výše uvedeného vyplývá, že právní předpisy České republiky hluk a vibrace upravují především v souvislosti s ochranou lidského zdraví, a naopak dopady hluku a vibrací na životní prostředí (vyjma ochrany člověka) nejsou z hlediska právní ochrany před hlukem a vibracemi legislativou posuzovány ve srovnatelně obsáhlé míře, jako je tomu u právní úpravy ochrany lidského zdraví ohroženého nadměrnou expozicí hluku či vibrací. Právní ochranu životního prostředí však dle mého názoru nelze zcela oddělit od právní úpravy ochrany lidského zdraví, jelikož lidské zdraví je odvislé od stavu životního prostředí. Lze konstatovat, že kvalita životního prostředí může výrazně ovlivňovat kvalitu lidského zdraví.8 Právo životního prostředí lze označit v této souvislosti za „soubor norem, které bezprostředně nebo zprostředkovaně slouží k ochraně zdraví člověka.“9 Z toho vyplývá, že ač je v současnosti v rámci ochrany před hlukem a vibracemi kladen právní úpravou důraz na ochranu lidského zdraví, nelze opominout jeho úzkou provázanost s životním prostředím jako celkem, jehož stav dle mého názoru lidské zdraví výrazně ovlivňuje. 7

Smetana, C. a kol. Hluk a vibrace. 1. vydání. Praha : Sdělovací technika, 1998, str. 45 Damohorský, M. a kol. Právo životního prostředí. 2. vydání. Praha : C.H. Beck, 2007, str. 500 9 Viz cit. sub 8, str. 502 8

8

Ač by se tedy na první pohled mohlo zdát, že právní úprava ochrany před hlukem a vibracemi se zabývá pouze ochranou lidského zdraví, není tomu dle mého názoru tak. Právní úprava pouze reflektuje úzkou provázanost právní úpravy lidského zdraví s právní úpravou ochrany životního prostředí jako celku, které spolu velmi úzce souvisí.

9

2. Současná právní úprava ochrany před hlukem a vibracemi a její počátky 2.1.

Počátky právní úpravy ochrany před hlukem a vibracemi

Problémy s hlukem znali lidé jistě již od počátku věků. Na velmi vyspělé úrovni začali mít lidé znalosti o zvucích (a s tím souvisejícím hlukem) již v době antické, což dodnes dokládají vynikající akustické vlastnosti řady dochovaných antických divadel. Avšak o rozsáhlejším obtěžování hlukem a vibracemi lze ve zvýšené míře hovořit až od 19. století, a to v souvislosti s nástupem průmyslové revoluce. Přibližně ve stejné době se začínala rozvíjet akustika, vědní obor, zabývající se komplexně zvukem od jeho vzniku, přenosu prostorem až po jeho vnímání lidskými smysly.10 Tehdy ještě tato věda nezkoumala hluk, ale spíše zvuky vydávané hudebními nástroji, které jsou většině lidí příjemné. Až později se vědci začali také zabývat nepříjemným zvukem – tedy hlukem. V souvislosti s tím, jak přibýval počet přístrojů, které člověku v mnohém usnadňovaly práci, jako byl vynález automobilu, lodě poháněné motorem, vlaku, ale taktéž s příchodem automatizovaných výrobních linek, tím přímo úměrně narůstalo množství hluku a vibrací v životním prostředí a potřeba nastalou situaci řešit. Brzy se také objevovaly první snahy o právní ochranu před vzrůstajícím hlukem a vibracemi, a to především na vnitrostátní úrovni. Na mezinárodní úrovni byla, a dodnes je, tato otázka řešena poněkud skromně, a to také z toho důvodu, že hluk a vibrace lze řadit spíše mezi lokální, než mezi globální problémy. Pro doložení skromných počátků právní úpravy ochrany před hlukem a vibracemi na počátku 20. století bych ráda zmínila ustanovení článku 1 obsažené v Mezinárodní smlouvě ze dne 11. října 1909 o jízdě automobily nazvané Podmínky pro připuštění automobilů k jízdě na veřejných cestách, které však, na rozdíl od pozdějších předpisů upravujících tuto problematiku, nezabývá ochranou člověka před nadměrným hlukem, nýbrž jeho cílem je ochrana zvířat, a to výslovně zvířat jízdních a tažných.11 Důvodem takovéto úpravy je dle 10 11

http://studentka.sms.cz/seminárka/ultrazvuk_infrazvuk Mezinárodní smlouva o jízdě automobily publikovaná pod č. 505/1921 Sb. V Článku 1 této smlouvy je mimo jiné stanoveno: „Aby automobil připuštěn byl v mezinárodním styku k jízdě na veřejných cestách, musí se podrobiti zkoušce u příslušného úřadu nebo u spolku ustanoveného tímto úřadem, který rozhodne o jeho způsobilosti k jízdě, nebo musí se úplně shodovat s typem již takto schváleným. Zkouška musí se týkati zejména těchto bodů: 1. Zařízení automobilu musí býti spolehlivé a musí býti provedeno tak, aby zamezilo, pokud jest možno, každé nebezpečí ohně nebo výbuchu, nesmí plašiti svým hlukem zvířata jízdná neb tažná, nesmí způsobovati žádné jiné nebezpečí pro silniční vozbu a obtěžovati dýmem nebo parou příliš mimojdoucí.“

10

mého názoru tehdy ještě převažující doprava nikoli automobilová, nýbrž taková, která byla odkázaná na zvířecí sílu. A právě z tohoto důvodu bylo třeba eliminovat dopad hluku na zvířata, jelikož hlukem vyplašené zvíře mohlo být pro provoz na pozemních komunikacích velmi nebezpečné.

2.2.

Počátky komunitární úpravy ochrany před hlukem a její současný stav

Pokud přihlédnu k počátkům právní úpravy ochrany před hlukem a vibracemi na komunitární úrovni, lze hovořit o široké škále sekundární legislativy týkající se této problematiky, přičemž důležitým mezníkem v komunitární ochraně před hlukem a vibracemi se stalo zařazení tohoto problému do Druhého a Čtvrtého akčního programu.12 Druhý akční program ochrany životního prostředí byl přijat roku 1977 na období let 1977 až 1981, Čtvrtý akční program ochrany životního prostředí vznikl v Evropském roce životního prostředí, kterým byl rok 1987, a to pro léta 1987 až 1992, avšak ani jeden z obou zmíněných programů neposkytl komplexní právní řešení problematiky před hlukem a vibracemi.13 Zásadním dokumentem z hlediska ochrany před negativními účinky hluku na lidské zdraví je tzv. „Zelená kniha“ o budoucí politice v ochraně proti hluku Evropské komise z roku 1996, která uvádí, že kolem 20% populace Evropské Unie (přibližně 80 milionů lidí) je obtěžováno nadměrným hlukem.14 V Zelené knize je stanoveno, že hluk je jedním ze základních lokálních problémů. Současně stanovila nutnost tento problém účinně řešit. Ze Zelené knihy a dále z doporučených hodnot Světové zdravotnické organizace vychází současná právní úprava hygienických limitů hluku a vibrací pro komunální prostředí. Na počátku právní úpravy ochrany před hlukem a vibracemi v rámci Evropských společenství byla snaha vytvořit jednotné hlukové limity v rámci Společenství, přičemž hlavní pozornost se v rámci legislativního procesu obrátila především na stanovení jednotných hlukových limitů pro výrobky či zařízení, které byly určené pro vnitřní trh Společenství, z těchto pak především na dopravní prostředky a zařízení používaná ve venkovním prostoru.15 Středem pozornosti legislativního procesu tedy byly hlukové emise. Na rozdíl od hlukových emisí byla problematika hlukových imisí v rámci komunitárního práva velmi dlouhou dobu poněkud opomíjena. Za průlom v oblasti právní

12

Damohorský, M. a kol. Právo životního prostředí. 2. vydání. Praha : C.H. Beck, 2007, str. 442-443 Viz cit. sub 12 14 http://ec.europa.eu/environment/noise/greenpap.htm 15 Viz cit. sub 12, str. 443 13

11

úpravy problematiky hlukových imisí v rámci evropských společenství lze označit až přijetí směrnice 2002/49/ES o hodnocení a řízení hluku ve venkovním prostředí. Co se týče pramenů právní úpravy ochrany před hlukem a vibracemi na úrovni Evropských společenství v současné době, jsou z hlediska předmětu této diplomové práce relevantní primární i sekundární prameny práva Evropských společenství. Z primárních pramenů komunitárního práva týkajících se problematiky ochrany před hlukem a vibracemi lze zmínit například Smlouvu o založení Evropského společenství, která určuje cíle politiky životního prostředí a taktéž základní zásady, na kterých je ochrana životního prostředí v ES založena, jako je zásada obezřetnosti, zásada, že škody na životním prostředí mají být přednostně napravovány u zdroje nebo princip znečišťovatel platí. V rámci sekundárních předpisů komunitárního práva po dlouhou dobu převažovala úprava hlukových emisí a stanovení jejich limitů. Především se jednalo o dopravní prostředky a zařízení používaná ve venkovním prostoru. Pro představu lze uvést směrnici 70/175/EHS o sbližování právních předpisů členských států týkajících se přípustné hladiny akustického tlaku a výfukového systému motorových vozidel a směrnici 2000/14/ES o sbližování právních předpisů členských států týkajících se emisí hluku zařízení, která jsou určena k použití ve venkovním prostoru do okolního prostředí.16 Druhá zmíněná směrnice zavedla jednotnou právní úpravu pro hlukové emise produkované určenými zařízeními. Transpozicí této směrnice je v českém právním řádu nařízení vlády č. 9/2002 Sb., kterým se stanoví technické požadavky na výrobky z hlediska emisí hluku, které bylo vydáno k provedení zákona č. 22/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobky. Oblast hlukových imisí, která po dlouhou dobu byla komunitární legislativou opomíjena, je upravena především ve výše zmíněné směrnici 2002/49/ES o hodnocení a řízení hluku ve venkovním prostředí. Tato směrnice byla přijata na základě usnesení Evropského Parlamentu ze dne 10. 6. 1997 k Zelené knize Evropské Komise.17 Mezi základní cíle této směrnice lze řadit především určení míry expozice hluku ve venkovním prostředí prostřednictvím hlukového mapování, zpřístupnění informací o hluku ve venkovním prostředí a jeho účincích veřejnosti a na základě hlukového mapování přijetí akčních plánů členskými státy s cílem prevence a snižování hluku ve venkovním prostředí.

16 17

Damohorský, M. a kol. Právo životního prostředí. 2. vydání. Praha : C.H. Beck, 2007, str. 442-443 Viz cit. sub 16, str. 446-447

12

2.3.

Počátky vnitrostátní právní úpravy a její současný stav

Skromné počátky vnitrostátní právní úpravy ochrany před hlukem a vibracemi sahají do počátku 20. století. V této době se objevují první soudní spory, týkající se hlukové problematiky na území dnešní České republiky. Zmínila bych například rozhodnutí tehdejšího Nejvyššího správního soudu, které se týkalo sporu, k němuž došlo dne 29. března 1926. Tohoto dne nejmenovaná dáma „křikem, hlukem a láním ve svém bytě, odděleném pouze prkennou stěnou od úřadovny veřejně přístupné, porušovala slušnost, a vzhledem k tomu, že toto její neslušné chování do prostoru veřejné místnosti zasahovalo a budilo tam pohoršení, dopustila se přestupku 1. věty § patentu z 20. dubna 1854 č. 96 říšského zákona.“18 Tímto skutkem byla dotyčná dáma odsouzena k pokutě 100,- Kč a pro případ nedobytnosti k 7 dennímu vězení. Ačkoliv tento případ nedokládá problematiku nadměrného hluku jako takovou, lze na jeho podkladě doložit skutečnost, že hluk, který někomu připadá jako obtěžování (v tomto případě hlučné nadávky), může být pro jiného jen obvyklým stavem, kdy vyjadřuje své názory (jedinec s výraznějším a pronikavějším hlasem), který mu vůbec jako hlučný nemusí připadat. Pak je třeba hledat optimální řešení takovéto problematiky, které pozdější legislativa nalezla mimo jiné například ve stanovení maximálních přípustných limitů hluku a vibrací. Počátkem 20. století se však ještě nedalo mluvit o komplexní právní úpravě před hlukem a vibracemi. Dlouhou dobu v České republice (resp. dřívější ČSR, ČSSR, ČSFR) neexistoval žádný právní předpis, který by se zabýval problematikou hluku a vibrací jako takovou a komplexně ji upravoval. O významnější právní úpravě ochrany před hlukem a vibracemi na území dnešní České republiky lze hovořit až v souvislosti se zákonem o péči o zdraví lidu (zákon č. 20/1966 Sb.), který dále konkretizovala vyhláška ministerstva zdravotnictví č. 45/1966 Sb., o vytváření a ochraně zdravých životních podmínek. Tato vyhláška ve svém Oddílu 4 nazvaném Vytváření a ochrana zdravého stavu území a sídlišť obsahuje ustanovení o ochraně sídlišť mimo jiné před „hlukem, otřesy a jinými škodlivými vlivy.“ Kusá ustanovení o ochraně před hlukem a vibracemi dále obsahoval zákon č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon) a zákon č. 83/1976 Sb., o obecných požadavcích na výstavbu, který obsahoval v § 8 odst. 2 toto ustanovení: „Negativní účinky a vlivy staveb a jejich zařízení, zejména škodlivé exhalace, hluk, teplo, otřesy, vibrace, prach, zápach, znečišťování vod, oslňování a zastínění nesmí zhoršovat životní prostředí ve 18

Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu Československé republiky, SJS 18829/30

13

stavbách a v okolí jejich dosahu nad přípustnou míru. Splnění těchto požadavků se prokazuje výsledky měření.“ Poměrně celistvou úpravu ochrany před hlukem pak obsahovala Vyhláška ministerstva zdravotnictví České socialistické republiky ze dne 31. ledna 1977 č. 13/1977 Sb., o ochraně zdraví před nepříznivými účinky hluku a vibrací, která při ochraně před hlukem a vibracemi stanovila povinnosti jak organizacím, občanům a státním orgánům, tak také stavebním a projektovým organizacím a výrobním, dodavatelským a dovozním organizacím. Upravovala jak ochranu občanů, tak také pracovníků. Na tuto vyhlášku dále navazovaly směrnice hlavního hygienika ČSR, a to HE43/77, jíž se stanoví způsob měření a hodnocení hluku ve stavbách pro bydlení, ve stavbách občanského vybavení a ve venkovním prostoru a dále směrnice HE 44/77, jíž se stanoví způsob měření a hodnocení hluku z leteckého provozu.

V současné době je ochrana před hlukem a vibracemi upravena ve velkém množství právních předpisů počínaje Listinou základních práv a svobod a prováděcími právními předpisy konče. Jako první z pramenů týkajících se ochrany před hlukem a vibracemi bych zmínila Listinu základních práv a svobod České republiky (zákon č. 23/1991 Sb.), která v článku 35 odst. 1 zakotvuje právo každého na příznivé životní prostředí. Subjektem, odpovědným za naplňování tohoto práva je zde míněn především stát (nikoli tedy přímo jednotlivec), který má přijmout taková opatření, jimiž by svým orgánům, ale i jiným subjektům práva stanovil povinnosti k ochraně životního prostředí, a současně vytyčil fyzickým a právnickým osobám omezení jejich hospodářské činnosti.19 Nelze však opomenout ani ustanovení článku 31 Listiny upravující právo každého na ochranu lidského zdraví, jelikož ochrana lidského zdraví je jedním ze základních cílů právní úpravy ochrany před hlukem a vibracemi. Jedním z nejdůležitějších právních předpisů v ochraně před hlukem a vibracemi je pak zákon č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, který ve svém § 30 stanovuje základní podmínky ochrany zdraví osob v komunálním prostředí před nepříznivými účinky hluku a vibrací, a to povinnosti osoby, která používá, resp. provozuje zdroj hluku a dále povinnosti provozovatelů letišť, vlastníků a správců pozemních komunikací, železnic a dalších objektů, jejichž provozem vzniká hluk. Dle Důvodové zprávy vydané k návrhu tohoto zákona vychází tato právní úprava ze Zelené knihy Evropské komise ze dne 4. 11. 1996.

19

Pavlíček, V. a kol. Ústavní právo a státověda. II. díl. Ústavní právo České republiky. Část 2. Praha : Linde, 2004, str. 228

14

K provedení zákona o ochraně veřejného zdraví bylo vydáno několik prováděcích právních předpisů týkajících se ochrany před hlukem a vibracemi, mezi něž patří nařízení vlády č. 148/2006 Sb., o ochraně zdraví před nepříznivými účinky hluku a vibrací, které nahradilo stávající nařízení vlády č. 502/2000 Sb., dále vyhláška Ministerstva zdravotnictví č. 523/2006 Sb., kterou se stanoví mezní hodnoty hlukových ukazatelů, jejich výpočet, základní požadavky na obsah strategických hlukových map a akčních plánů a podmínky účasti veřejnosti na jejich přípravě (vyhláška o hlukovém mapování) a vyhláška Ministerstva pro místní rozvoj č. 561/2006 Sb., o stanovení seznamu aglomerací pro účely hodnocení a snižování hluku. Z dalších právních předpisů týkajících se problematiky hluku a vibrací bych ráda uvedla Metodický návod ministerstva zdravotnictví, hlavního hygienika ČR HEM-30011.12.01-34065 pro měření a hodnocení hluku v mimopracovním prostředí ze dne 11. 12. 2001, který byl vydán ke sjednocení postupu orgánů a zařízení ochrany veřejného zdraví při měření a hodnocení hluku v mimopracovním prostředí. Tento Metodický návod stanovuje jaké přístrojové vybavení je třeba k měření hluku použít, kdy a jak dlouho je třeba měřit, náležitosti obsahu protokolu a mnohé další technické požadavky týkající se měření hluku a vibrací. Na závěr je třeba, jako jeden z důležitých předpisů využívaných v rámci ochrany před hlukem a vibracemi, zmínit občanský zákoník, a to především ustanovení § 127 odst. 1 občanského zákoníku, zabývající se tzv. sousedskou žalobou. Neopomenutelné je dále ustanovení v § 415 občanského zákoníku, týkající se prevence, která spočívá v povinnosti každého počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku, na přírodě a na životním prostředí.

15

3. Hlukové imise, hlukové emise a vibrace Hlukové emise a imise jsou velmi důležitými pojmy vztahující se k problematice hluku. Základem pro jejich rozlišení je otázka, zda má hluk vazbu ke zdroji, který ho vyvolává, či k místu jeho příjmu. Jinak řečeno, hlukové emise se vztahují na výrobky či činnosti, které jsou příčinou hluku, zatímco hlukové imise ukazují, jaký vliv má hluk z určitého zdroje na dané konkrétní prostředí. Zatímco emise jsou nezávislé na okolním prostředí, o imisích toto neplatí a jejich množství lze v životním prostředí snižovat, například s pomocí akustických oken, či akustických zástěn, kterými lze ve vnitřním prostoru budov dosáhnout nižších hodnot hluku. Z tohoto důvodu český právní řád obsahuje maximální přípustné hlukové limity, jakožto hodnoty nejvyšší přípustné hlukové expozice ve stanovených místech. V této kapitole bych se ráda zabývala problematikou hlukových emisí i imisí a taktéž problematikou právní úpravy vibrací.

3.1.

Hlukové imise

3.1.1. Maximální přípustné hlukové limity

Hygienické limity hluku stanovují hranici pro intenzitu a míru hlukového znečištění v konkrétním prostředí. Jsou upraveny v nařízení vlády č. 148/2006 Sb., o ochraně zdraví před nepříznivými účinky hluku a vibrací, které rozlišuje hygienické limity hluku pro chráněný vnitřní prostor staveb, chráněný venkovní prostor staveb a chráněný venkovní prostor. Co lze rozumět pod těmito pojmy definuje zákon o ochraně veřejného zdraví, a to ve svém § 30 odst. 3. Zde je stanoveno, že chráněným vnitřním prostorem staveb jsou „obytné a pobytové místnosti, s výjimkou místností ve stavbách pro individuální rekreaci a ve stavbách pro výrobu a skladování“. Jinak řečeno, předmětem ochrany před hlukem jsou dle tohoto ustanovení obytné místnosti, na rozdíl od například chodeb či sklepů, které obytný charakter postrádají. Jiný hlukový limit je tedy stanoven pro chodbu a jiný pro ložnici, ačkoliv oba tyto prostory jsou součástí jedné a téže bytové jednotky. Současně jsou stanoveny jiné limity pro budovy určené pro trvalé bydlení a jiné pro „víkendové chalupy“, kde zákonodárce nepovažuje stejně přísné hlukové limity za nutné. Chráněný venkovní prostor staveb je definován jako „prostor do 2 m okolo bytových domů, rodinných domů, staveb pro školní a předškolní výchovu a pro zdravotní a sociální 16

účely, jakož i funkčně obdobných staveb.“ Toto ustanovení dále rozšiřuje ochranu vnitřního prostoru staveb o ochranu venkovního prostoru, ale pouze do vzdálenosti 2 m od fasády. A konečně chráněným venkovním prostorem se rozumí „nezastavěné pozemky, které jsou užívány k rekreaci, sportu, léčení a výuce, s výjimkou lesnických a zemědělských pozemků a venkovních pracovišť“. Hodnoty hygienických limitů hluku v chráněném vnitřním prostoru staveb, v chráněném venkovním prostoru staveb a chráněném venkovním prostoru jsou pak stanoveny v nařízení vlády o ochraně zdraví před nepříznivými účinky hluku a vibrací, a to v jeho části třetí, přičemž za hygienický limit lze dle tohoto právního předpisu považovat nejvyšší přípustnou hodnotu hluku nebo vibrací stanovenou pro místa pobytu osob, a to z důvodu ochrany jejich zdraví před nepříznivými účinky hluku nebo vibrací.20 Obecně lze maximální přípustné limity, ať již ve venkovním či vnitřním prostoru, považovat taktéž za objektivní hodnoty, které se nemění v závislosti na konkrétním jedinci vystaveném nadměrnému hluku. Otázkou však zůstává, zda není potřeba přihlížet ke každému jednotlivci individuálně, jelikož každý se v citlivosti na nadměrnou hlukovou zátěž liší, někdo je na hluk více citlivý a život mu obtěžují i zvuky hluboko pod stanoveným limitem, někdo je na hluk a vibrace naopak citlivý méně. V této souvislosti bych ráda zmínila ustanovení občanského zákoníku § 127 odst. 1, kde je stanoveno, že vlastník věci se musí zdržet všeho, čím by nad míru přiměřenou poměrům obtěžoval jiného nebo čím by vážně ohrožoval výkon jeho práv (pod toto ustanovení lze podřadit problematiku ochrany před hlukem). Určení, zda jde o obtěžování „nad míru přiměřenou poměrům“, nechává občanský zákoník plně na soudcovském uvážení. Platí tedy, že ačkoliv obtěžování hlukem nepřekračuje stanovené hygienické limity, je na soudním zvážení, zda tato hluková expozice překračuje či nepřekračuje míru přiměřenou poměrům. Obecně lze tedy stanovit, že díky tomuto neurčitému právnímu pojmu lze zajistit ochranu před hlukem, ačkoli k překročení stanoveného limitu vůbec nedošlo, a to pokud by to okolnosti daného případu vyžadovaly. Na tomto místě této práce bych ráda uvedla právní názor Nejvyššího soudu České republiky vyslovený v rozsudku ze dne 26.4.2006, sp. zn. 22 Cdo 223/2005, kde je stanoveno, že „právně významným obtěžováním může být i takové obtěžování, které sice nepřekračuje

20

http://hluk.eps.cz/files/KomentarEPS.rtf

17

limity stanovené obecně závazným právním předpisem, ale překračuje míru obvyklou v daném místě, a to s přihlédnutím k míře dané v jiných obdobných místech.“21

3.1.2. Chráněný vnitřní prostor Hygienický limit hluku v chráněném vnitřním prostoru, tj. v obytných a občanských stavbách, je stanoven v § 10 nařízení vlády č. 148/2006 Sb., o ochraně zdraví před nepříznivými účinky hluku a vibrací. Toto nařízení vlády současně stanoví, že hodnoty hlukové zátěže se pro denní dobu stanoví pro osm souvislých a na sebe navazujících nejhlučnějších hodin. V noční době pak pro jednu nejhlučnější hodinu. Zmíněné nařízení současně rozlišuje hygienický limit hluku v chráněném vnitřním prostoru na hluk pronikající vzduchem zvenčí a hluk ze stavební činnosti uvnitř objektu, kterými se zabývá v § 10 odst. 2, a na hluk šířící se ze zdrojů uvnitř objektu stanovený v § 10 odst. 3. Základním hygienickým limitem pro hluk v chráněném vnitřním prostoru je hladina 40 dB ve dne, tj. mezi 6:00 a 22:00, a 30 dB v noci, tj. mezi 22:00 a 6:00. K těmto základním hodnotám pak lze přičíst stanovené hodnoty, tzv. korekce, které se používají například pro zdravotnická zařízení, veřejné budovy, či pro hluk z hudby, zpěvu a řeči. Tyto hodnoty mohou modifikovat výši hygienického limitu v konkrétním případě, a to z důvodu přísnějších či naopak mírnějších požadavků při ochraně před hlukem v určitých stanovených situacích. Lze zmínit například hluk mající původ v hudbě či zpěvu. Tyto původce hluku označuje nařízení vlády o ochraně zdraví před nepříznivými účinky hluku a vibrací jako hluk s tónovými složkami. Řeč je považována za hluk, který má výrazně informační charakter. V obou případech se připočte k základním hodnotám hygienického limitu hluku korekce – 5 dB. Z tohoto vyplývá, že za základní hygienický limit například pro hluk z hudby, zpěvu nebo řeči v chráněném vnitřním prostoru je třeba v době denní považovat 35 dB a v době noční pak 25 dB. Potřeba korekcí používaných v souvislosti s hlukem z lidské řeči či zpěvu vznikla dle mého názoru díky jejich specifickým akustickým vlastnostem, na jejichž základě jsou řeč i zpěv velmi výraznými zvuky (tj. taktéž hluky) a tudíž je třeba jejich množství v životním prostředí účinněji regulovat. 21

Uvedený rozsudek je dostupný v elektronické databázi Nejvyššího soudu České republiky nacházející se na internetové adrese www.nsoud.cz. Více k této otázce bude pojednáno v kapitole „Soukromoprávní nástroje ochrany před hlukem a vibracemi“ této diplomové práce

18

Za zmínku dále stojí limity pro hluk ze stavební činnosti v objektu. V těchto případech se k základnímu hygienickému limitu hluku přičte v pracovních dnech pro dobu mezi 7. a 21. hodinou korekce + 15 dB. Způsob vypočtení hygienického limitu v chráněném vnitřním prostoru pro hluk ze stavební činnosti v pracovních dnech pro dobu kratší než 14 hodin je pak uveden v příloze č. 2 ke zmíněnému nařízení. Další korekce jsou dále rozebrány v příloze č. 2 k výše uvedenému nařízení, která stanovuje, že pro hotelové pokoje je v době mezi 6:00 a 22:00 stanovena korekce + 10 dB, z čehož vyplývá, že pro tyto pokoje platí limit 50 dB, tedy je zde možná vyšší přípustná míra hluku než u lidského obydlí (jako je byt, rodinný dům, atd.), zatímco v době mezi 22:00 a 6:00 je korekce 0 dB, takže zde se hlukový limit oproti základnímu hlukovému limitu nemění.22

3.1.3. Chráněný venkovní prostor staveb a chráněný venkovní prostor

Hygienické limity hluku v chráněném venkovním prostoru staveb a v chráněném venkovním prostoru jsou upraveny v § 11 nařízení vlády o ochraně zdraví před nepříznivými účinky hluku a vibrací. Hodnoty hluku v chráněném venkovním prostoru se stanovují v době denní pro osm souvislých a na sebe navazujících nejhlučnějších hodin a v době noční pro nehlučnější hodinu. To ale neplatí pro hluk z dopravy na pozemních komunikacích (s výjimkou účelových komunikací), dráhách a pro hluk z leteckého provozu, kde se tato hodnota stanoví pro celou denní a pro celou noční dobu. Nejvyšší přípustný limit hluku pro vnější prostor a vnější venkovní prostor (s výjimkou hluku z leteckého provozu a vysokoenergetického impulsního hluku) je stanoven součtem základní hladiny hluku, která se rovná 50 dB a korekcí dle přílohy 3 ke zmíněnému nařízení, přičemž pro vysoce impulsní hluk se připočte další korekce – 12 dB a pokud hluk obsahuje tónové složky nebo má-li výrazně informační charakter, přičte se další korekce -5 dB. Za vysoce impulsní hluk lze považovat například impulsy vznikající při střelbě z lehkých zbraní.

22

Dále k maximálním hlukovým limitům viz http://hluk.eps.cz/files/KomentarEPS.rtf

19

3.2.

Hlukové emise

Úprava problematiky hlukových emisí se vztahuje na výrobky, které produkují hluk. Hlukové emise jsou upraveny především v zákoně č. 22/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobky, který je proveden nařízením vlády č. 9/2002 Sb., kterým se stanoví technické požadavky na výrobky z hlediska emisí hluku.23 Nařízení je transpozicí komunitární směrnice 2000/14/ES o sbližování právních předpisů členských států týkajících se emisí hluku zařízení, která jsou určena k použití ve venkovním prostoru, do okolního prostředí. Tato směrnice má v rámci Evropských společenství zajistit ochranu lidského zdraví před nepříznivými účinky hluku a současně zavést jednotnou právní regulaci týkající se hluku produkovaného předmětnými zařízeními.24 Právní úprava v České republice je reprezentována především zmíněným nařízením vlády, kterým se stanoví technické požadavky na výrobky z hlediska emisí hluku, které se vztahuje na zařízení používaná ve venkovním prostoru, vyjmenovaná v příloze č. 1 a příloze č. 2 k tomuto nařízení vlády, a spotřebiče pro domácnost. Mezi zařízení, na která se toto nařízení vlády vztahuje, lze demonstrativně řadit například travní sekačky, motorové pily či myčky na nádobí. U určených typů zařízení má výrobce, popřípadě jeho zplnomocněný zástupce, povinnost zajistit před uvedením konkrétního zařízení na trh posouzení shody v souladu s požadavky nařízení, kterým se stanoví technické požadavky na výrobky z hlediska emisí hluku. Pokud se prokáže, že dané zařízení splňuje nařízením stanovení technické požadavky, je třeba zařízení opatřit symbolem dokládajícím evropskou kvalitu výrobků CE.25

3.3.

Vibrace

Vibrace představují pohyb pružného tělesa nebo prostředí, jehož body mechanicky kmitají. Od hluku se z hlediska právní ochrany liší především tím, že hluk postihuje životní prostředí jako celek, čili šíří se jakýmkoliv prostředím, tedy vodou, vzduchem, pevnými konstrukcemi, atd. (kromě vakua), ale u vibrací toto neplatí. Vibrace se šíří pouze skrze pevné konstrukce, ať jsou to budovy, různé přístroje či automobily. Tomu taktéž odpovídá zákonná

23

Damohorský, M. a kol. Právo životního prostředí. 2. vydání. Praha : C.H. Beck, 2007, str. 449 Viz cit. sub 23, str. 444-445 25 Viz cit. sub 23, str. 450 24

20

definice vibrací stanovená v § 30 odst. 1 zákona o ochraně veřejného zdraví, kde je stanoveno, že je třeba zabránit nadlimitnímu přenosu vibrací na lidské osoby. Konkrétněji se pak vibracemi zabývá nařízení vlády o ochraně před nepříznivými účinky hluku a vibrací. Předmětem úpravy tohoto nařízení je ochrana před vibracemi na pracovištích a v chráněných vnitřních prostorech staveb. Nadlimitní vibrace se v těchto prostorech mohou projevit například díky projíždějícímu metru. Vzhledem k faktu, že se vibrace šíří prostřednictvím pevných konstrukcí (čili skrze konstrukce domu a konstrukce tunelu metra, ve kterém projíždějící soupravy metra, které vibrace způsobují), mohou se takto přenést až na člověka. Dalšími zdroji vibrací mohou nejčastěji být různé pracovní nástroje (sekačka na trávu, motorová pila, a mnohé další), či dopravní prostředky (automobily, vlaky, lodě, atd.). Nařízení vlády však, na rozdíl od úpravy ochrany před hlukem, nepoužívá v souvislosti s vibracemi pojmy chráněný vnější prostor staveb a chráněný vnější prostor, jimiž se nezabývá, neboť jsou, z hlediska fyzikálních vlastností vibrací (šíření pouze skrze pevné konstrukce), bezdůvodné.

3.3.1. Hygienické limity vibrací S vibracemi a jejich negativními vlivy na lidský organismus se většinou setkáváme v oblasti pracovního prostředí, čemuž taktéž odpovídá současná česká právní úprava, jež se zabývá téměř bezvýhradně hygienickými limity vibrací na pracovištích. Důvodem je především skutečnost, že vibrace se na člověka nejčastěji přenášejí z vibrujících částí nářadí, strojů, dopravních prostředků a mnohých dalších nástrojů, tedy z takových strojů a zařízení, se kterými se lidé setkávají především při výkonu pracovní činnosti (pracovník se sbíječkou, horník, traktorista, atd.). Vibrace v pracovním prostředí však přesahují tematický rozsah této práce, proto bych se dále ráda zabývala vibracemi a jejich negativními dopady na životní prostředí jako celek a dále dopady vibrací na zdraví jednotlivců. Lze konstatovat, že právní úprava ochrany životního prostředí před vibracemi je v českém právním řádu téměř nulová, avšak ani úprava ochrany lidského zdraví (vyjma pracovního prostředí), kterou lze považovat za součást práva životního prostředí, jelikož kvalita lidského zdraví je stavem životního prostředí výrazně ovlivněna, není upravena příliš výrazně. Chybějící právní úprava ochrany životního prostředí jako celku před negativními účinky vibrací je dle mého názoru způsobena především specifickými fyzikálními vlastnostmi 21

vibrací, jejichž negativní účinky ovlivňují nejvýrazněji lidské zdraví. O dopadu negativních účinků vibrací na životní prostředí jako celek se lze domnívat, že takové negativní následky existují, přesto v současné době nestojí v popředí odborného zájmu o vibrace a o ochranu před touto škodlivinou. Domnívám se, že tato skutečnost má za následek, že právní úprava ochrany životního prostředí před negativním dopadem vibrací téměř zcela chybí. Nyní bych se ráda zabývala právní úpravou problematiky ochrany před vibracemi obecně, tedy bez přihlédnutí k tomu, zda je dané ustanovení určeno k ochraně lidského zdraví či životního prostředí jako celku, a to s výjimkou ochrany před vibracemi v pracovním prostředí. Obecně je problematika hygienických limitů vibrací dle mého názoru upravena v českém právním řádu poněkud nesystematicky. Stručné ustanovení o hygienických limitech vibrací obsahuje zákon o ochraně veřejného zdraví, ve znění pozdějších předpisů, a to konkrétně ve svém § 33. Zde je stanoveno, že v chráněných vnitřních prostorech nesmí být instalovány stroje a zařízení o základním kmitočtu od 4 do 8 Hz. Zákon se dále zmiňuje o okolí bytových domů, rodinných domů, staveb pro školní a předškolní výchovu a staveb pro zdravotní a sociální účely, jakož i o funkčně obdobných stavbách, kde lze zmíněné stroje instalovat, ale jen pokud je na základě studie o přenosu vibrací příslušnému orgánu ochrany veřejného zdraví prokázáno, že nedojde k nadlimitnímu přenosu vibrací na fyzické osoby ve zmíněných stavbách. Dle Důvodové zprávy k návrhu zákona o ochraně veřejného zdraví vychází tato úprava ze skutečnosti, že provoz těchto strojů by mohl způsobit vážné poškození zdraví. Avšak zařazení zmíněného ustanovení do zákona, který v ostatních otázkách týkajících se problematiky vibrací odkazuje na prováděcí právní předpis, a nikoliv přímo do prováděcího právního předpisu, je dle mého názoru pro každého, kdo by se rád s touto problematikou seznámil, poněkud zavádějící. Domnívám se, že nesystematičnost úpravy limitů vibrací se dále projevuje přímo v samotném nařízení vlády o ochraně zdraví před nepříznivými účinky hluku a vibrací (tedy zmíněném prováděcímu předpisu k zákonu o ochraně veřejného zdraví), které se zabývá především hygienickými limity vibrací na pracovištích a jen velmi okrajově obsahuje úpravu hygienických limitů vibrací v chráněných vnitřních prostorech staveb (o ochraně životního prostředí jako celku zmíněné nařízení mlčí). Současně je však problematika hygienických limitů vibrací v chráněných vnitřních prostorech staveb dle mého názoru naprosto nelogicky a nepřehledně zařazena do části nazvané „Vibrace na pracovištích“.

22

Pokud přihlédnu k hygienickým limitům vibrací v chráněných vnitřních prostorech staveb dle nařízení vlády o ochraně zdraví před nepříznivými účinky hluku a vibrací, lze konstatovat, že se dané nařízení vztahuje jak na horizontální, tak vertikální vibrace (čili na všechny osy působení vibrací) v místě pobytu osob. Základní hygienický limit vibrací za dobu jejich působení v chráněných vnitřních prostorech staveb vyjádřený průměrnou váženou hladinou zrychlení vibrací se rovná 71 dB, nebo hodnotou zrychlení se rovná 0,0036m/s2. I zde jsou pak stanoveny korekce základního hygienického limitu, které jsou pak upraveny v Příloze č. 4 k tomuto nařízení.

3.4.

Způsob měření hluku a vibrací, subjekty oprávněné k měření

V rámci stanovení jednotného postupu k měření a vyhodnocení hygienických limitů hluku je do nařízení vlády č. 148/2006 Sb. zahrnuta část pátá, nazvaná „Způsob měření a hodnocení hluku a vibrací.“ Tuto problematiku však upravuje velmi stručně, a proto je třeba konkrétní požadavky kladené na měření a s ním související vyhodnocování hygienických limitů, vyhledat v ustanoveních Metodického návodu Ministerstva zdravotnictví HEM-3001.12.01-34065 pro měření a hodnocení hluku v mimopracovním prostředí (dále jen „Metodický návod“). Výjimkou je způsob měření a hodnocení hluku z leteckého provozu, který je obsažen v samostatném metodickém návodu. Metodický návod pod pojmem mimopracovní zahrnuje stavby pro bydlení, stavby občanského vybavení a venkovní prostor. Dále obsahuje mimo jiné úpravu požadovaného přístrojového vybavení pro měření hluku, pravidel stanovených pro měření hluku či povinné náležitosti obsahu protokolu o měření. Poněkud problematická je otázka, jaký subjekt je oprávněn normami stanovené hygienické limity měřit a hodnotit. Český právní řád nevylučuje, aby si jakákoliv osoba kdekoli umístila měřicí přístroj a vyhodnotila, zda hluk v jejím bytě je nadlimitní či nikoliv. Avšak z hlediska předmětu této diplomové práce jsou relevantní osoby, které jsou pověřené k měření a následnému vyhodnocení měřením získaných hodnot ze zákona. Domnívám se, že právě při určení těchto „pověřených“ osob je však česká právní úprava poněkud sporná, a to z důvodu toho, že se v pravomoci udělit oprávnění takovýmto subjektům střetávají kompetence dvou ministerstev, a to Ministerstva zdravotnictví a dále Ministerstva průmyslu a obchodu.

23

Pravomoc Ministerstva zdravotnictví je podložena zákonem o ochraně veřejného zdraví, a to v § 80 odst. 1 písm. m). V tomto ustanovení je upraveno oprávnění udělovat a zrušovat pověření k provádění autorizace, jež zahrnuje mimo jiné dle § 83a odst. 1 písm. g) tohoto zákona měření intenzit hluku, vibrací a neionizujícího záření v komunálním a pracovním prostředí. Na základě tohoto ustanovení mohou být udělena oprávnění k měření intenzit hluku tzv. autorizovaným osobám. Oproti tomu byla Českou republikou, zastoupenou Ministerstvem průmyslu a obchodu, založena obecně prospěšná společnost s názvem Český institut pro akreditaci, jež poskytuje veřejnosti akreditaci mimo jiné taktéž pro měření hluku. Otázkou pak zůstává vztah mezi subjekty s akreditací a mezi subjekty s autorizací (zda jsou oba subjekty oprávněny měřit a hodnotit hluk a vibrace ve všech právními normami předpokládaných situacích, zda je jejich oprávnění k měření omezeno na situace pouze některé či zda tyto subjekty mají mezi sebou postavení hierarchické či rovnoprávné). Zákon o ochraně veřejného zdraví na tyto otázky odpověď nedává, jelikož v § 32a pouze stanovuje, že měření hluku v životním prostředí člověka podle tohoto zákona může provádět pouze držitel osvědčení o akreditaci nebo držitel autorizace. Částečně lze odpověď na zmíněné otázky dohledat v Nařízení Evropského Parlamentu a Rady (ES) č. 756/2008 ze dne 9. července 2008, kterým se stanoví požadavky na akreditaci a dozor nad trhem týkající se uvádění výrobků na trh. Jedním z několika důvodů přijetí této novelizace byla nutnost „stanovit celkový rámec pro pravidla a zásady týkající se akreditace a dozoru nad trhem“26, jelikož dle zmíněného Nařízení Evropského Parlamentu a Rady (ES), kterým se stanoví požadavky na akreditaci a dozor nad trhem týkající se uvádění výrobků na trh, „akreditace, třebaže zatím není právně upravena na úrovni Společenství, se uskutečňuje ve všech členských státech. Neexistence společných pravidel pro uvedenou činnost vedla k různým přístupům a odlišným systémům ve Společenství, což mělo za následek, že stupeň přísnosti uplatňovaný při výkonu akreditace se v členských státech lišil. Je proto nezbytné vytvořit ucelený rámec pro akreditaci a stanovit na úrovni Společenství zásady jejího fungování a organizace.“27 V článku 4 nazvaného Obecného zásady tohoto Nařízení je dále stanoveno, že povinností každého členského státu je vytvořit jediný akreditační orgán.

26

Nařízení Evropského Parlamentu a Rady (ES) č. 765/2008 ze dne 9. července 2008, kterým se stanoví požadavky na akreditaci a dozor nad trhem týkající se uvádění výrobků na trh 27 Viz cit. sub 26

24

Ačkoliv se toto nařízení zabývá pouze hlukovými emisemi, tj. ochrany před hlukem působeným výrobky či zařízeními, lze dle mého názoru potřebu stanovení jednotného akreditačního orgánu vztáhnout na celou oblast ochrany před hlukem a vibracemi.

3.5.

Povolení nadlimitního zdroje hluku a vibrací

Současná právní úprava v České republice dává majiteli či provozovateli zdroje hluku či vibrací, jež překračuje stanovené maximální přípustné limity hluku či vibrací, možnost, jak i přes nedodržení stanovených limitů tento zdroj provozovat. Uvedená eventualita je zakotvena v § 31 odst. 1 zákona o ochraně veřejného zdraví. Důvodem pro odlišné nakládání s určitými zdroji hluku a vibrací je dle důvodové zprávy k návrhu zákona o ochraně veřejného zdraví potřeba u takových zdrojů hluku a vibrací, u kterých nelze technicky zajistit, aby tyto limity nebyly překračovány, stanovit podmínky jejich provozu. Pro provoz takovýchto zdrojů hluku a vibrací je třeba povolení, které vydává místně příslušná krajská hygienická stanice.28 Avšak aby povolení bylo provozovateli dotčeným správním orgánem ve správním řízení vydáno, je třeba splnit několik podmínek. První podmínkou je skutečnost, že stanovené hygienické limity nelze dodržet ze závažných důvodů. Zákon však ve svých ustanoveních dále nerozvádí, které důvody lze pod slovní spojení „závažné důvody“ zařadit, čímž je správním orgánům poskytnuta poměrně široká možnost tento neurčitý právní pojem vykládat s ohledem na konkrétní okolnosti případného nadlimitního zdroje hluku či vibrací. Druhou podmínkou je omezení hluku a vibrací na rozumně dosažitelnou míru. Předpokladem pro splnění tohoto předpokladu je srovnání nákladů na protihluková nebo antivibrační opatření, které by provozovatel dotčeného zdroje hluku či vibrací musel vynaložit, vzhledem k přínosu snížení hlukové nebo vibrační zátěže osob, jež budou nadlimitními hluku či vibracím tohoto zdroje vystaveny.29 Nezanedbatelným předpokladem a další podmínkou umožňující vydání povolení k provozu nadlimitního zdroje hluku či vibrací je stanovení doby, na kterou má být povolení vydáno, jelikož zákon stanoví, že povolení je možno vydat pouze na časově omezenou dobu, čili nelze ho vydat na dobu neurčitou.

28 29

Viz § 82 odst. 2 písm. a) zákona o ochraně veřejného zdraví Viz § 31 odst. 1 zákona o ochraně veřejného zdraví

25

Poněkud sporné se může zdát s touto otázkou související ustanovení § 94 odst. 2 zákona o ochraně veřejného zdraví. Zde je stanoveno, že účastníkem řízení směřujícího k vydání zmíněného povolení, je pouze navrhovatel, tedy provozovatel dotčeného zdroje, čili nepoužije se zde § 27 odst. 2 správního řádu, na základě kterého by byly účastníky tohoto řízení „též další dotčené osoby, pokud mohou být rozhodnutím přímo dotčeny ve svých právech nebo povinnostech“, což by zahrnovalo například souseda takovéto povolované stavby.30 Za zmínku v problematice povolování zdrojů hluku a vibrací, jež překračují stanovené nejvyšší přípustné limity, stojí ustanovení v § 31 odst. 1 (poslední věta) zákona o ochraně veřejného zdraví. Zde je zmíněno, že výše zmíněné povolení vydáno nebude, pokud bude jeho vydání nahrazeno postupem stanoveným v zákoně č. 76/2002 Sb., o integrované prevenci a omezování znečištění, o integrovaném registru znečišťování a o změně některých dalších zákonů.

3.6.

Správní orgány ochrany veřejného zdraví

Správní orgány ochrany veřejného zdraví jsou správními orgány, které mají zákonem o ochraně veřejného zdraví přiznanou působnost a pravomoc v rámci ochrany před hlukem a vibracemi, tedy obecně při ohrožení či poškození lidského zdraví. Jejich výčet je uveden v § 78 odst. 1 zákona o ochraně veřejného zdraví, přičemž mezi ně patří následující: -

Ministerstvo zdravotnictví

-

krajské hygienické stanice

-

Ministerstvo obrany a Ministerstvo vnitra

-

Ministerstvo dopravy

-

Ministerstvo pro místní rozvoj

-

Ministerstvo životního prostředí

-

Krajské úřady

Mezi subjekty, které mají dále zákonem o ochraně veřejného zdraví přiznanou pravomoc a působnost v rámci ochrany před hlukem a vibracemi lze dále řadit autorizované osoby31, které vykonávají delegovanou působnost v oblasti veřejné správy a dále zdravotní ústavy, upravené v ustanovení § 86 zákona o ochraně veřejného zdraví. Zdravotní ústavy 30 31

Bernard, M., Doucha, P. Právní ochrana před hlukem. Praha : Linde, 2008, str. 45 Více viz kapitola „Způsob měření hygienických limitů hluku a vibrací“ této diplomové práce

26

mimo jiné vyšetřují a měří složky životních a pracovních podmínek či sledují ukazatele zdravotního stavu obyvatelstva. Dle mého názoru nejvýznamnějším správním orgánem ochrany veřejného zdraví je Ministerstvo zdravotnictví, které dle § 80 zákona o ochraně veřejného zdraví řídí a kontroluje výkon státní správy v ochraně veřejného zdraví, dále má řídící a kontrolní pravomoc vůči krajským hygienickým stanicím a taktéž rozhoduje o opravných prostředcích proti rozhodnutím krajských hygienických stanic. Důležitou pravomocí ministerstva zdravotnictví je taktéž pořizování a aktualizace strategických hlukových map a jejich zpřístupňování veřejnosti a s tím související pořizování souhrnu akčních plánů na základě akčních plánů předložených krajskými úřady a Ministerstvem dopravy a dále spolupráce s příslušnými orgány sousedních členských států Evropské unie na strategickém hlukovém mapování v blízkosti hranic.32 Dalším významných správních orgánem z hlediska ochrany před hlukem a vibracemi lze zmínit Ministerstvo dopravy, které dle § 81 zákona o ochraně veřejného zdraví podle údajů ze strategických hlukových map zpracovaných Ministerstvem zdravotnictví pořizuje a aktualizuje akční plány pro hlavní pozemní komunikace, hlavní železniční tratě a hlavní letiště. Z dalších správních orgánů je třeba v souvislosti s ochranou před hlukem a vibracemi dále jmenovat Ministerstvo životního prostředí, které má zákonem o ochraně veřejného zdraví stanovenu povinnost vyhláškou upravit tzv. tiché oblasti ve volné krajině.33 Velmi důležitým subjektem z hlediska ochrany před hlukem a vibracemi jsou především krajské hygienické stanice, které jsou správními úřady. Jejich pravomoc spočívá ve zjišťování (na základě podnětu či ex offo), zda nedošlo k překročení maximálních hygienických limitů hluku a vibrací. Pokud k tomuto překročení došlo, vedou následné sankční řízení.34 Mezi právní prostředky, kterými mohou při výkonu své působnosti krajské hygienické stanice disponovat, lze jmenovat oprávnění krajských hygienických stanic zakázat činnost, kterou byly porušeny povinnosti v ochraně veřejného zdraví, dále mohou zakázat provoz nebo užívání zdroje hluku nebo vibrací, či udělit pokutu za nesplnění nebo porušení povinností stanovených zákonem o ochraně veřejného zdraví. Významným a neopominutelným správním orgánem ochrany před hlukem a vibracemi jsou krajské úřady, jakožto orgány územních samosprávných celků, které předávají

32

Blíže viz kapitola „Hlukové mapy a akční plány“ této diplomové práce Blíže viz cit. sub 32 34 Bernard, M., Doucha, P. Právní ochrana před hlukem. Praha : Linde, 2008, str. 34 - 35 33

27

Ministerstvu zdravotnictví údaje o zdrojích hluku, které získaly při výkonu své působnosti dle zákona o integrované prevenci a taktéž pořizují a aktualizují akční plány pro územní aglomerace.

28

4. Hluk z pozemních komunikací, letecké dopravy, z veřejné produkce hudby a z provozoven služeb Hluk z pozemních komunikací, letecké dopravy, z veřejné produkce hudby a z provozoven služeb se vyznačuje specifickými hygienickými limity. Z tohoto důvodu bych se těmto odlišným případům ráda věnovala samostatně, a to s přihlédnutím ke zvláštnostem charakterizujícím uvedené jednotlivé původce hluku.

4.1.

Hluk z pozemních komunikací

První problémy týkající se hlukové expozice z pozemních komunikací se začaly objevovat ve třicátých létech 20. století. Avšak teprve v souvislosti s masivním rozvojem automobilové dopravy v 70. letech 20. století se problematika hluku z dopravních komunikací stala závažným a diskutovaným problémem. V souvislosti s nadměrným rozvojem hlukového zatížení související s dopravou vydala Evropská komise Zelenou knihu o dopravě z roku 1996, kterou nazvala Dopravní infrastruktura a její úloha ve veřejné osobní dopravě v Evropě. V současné době je hluk z dopravy jedním z největších zdrojů znečištění hlukem vůbec, přičemž největší podíl na tomto znečištění lze přičítat dopravě automobilové. Hluk z automobilové dopravy lze rozdělit do tří samostatných složek, a to na aerodynamický hluk, který způsobuje samotné vozidlo svým pohybem způsobeným při rozrážení vzduchu, dále na hluk motoru a na hluk vznikající dotykem pneumatik s vozovkou.35

4.1.1. Podmínky pro stávající pozemní komunikace Hodnoty hygienických limitů hluku a vibrací pro pozemní komunikace vychází ze základních hodnot hygienických limitů stanovených v nařízení vlády o ochraně zdraví před nepříznivými účinky hluku a vibrací. Tyto hodnoty jsou však modifikovány pro potřeby pozemních komunikací korekcemi, specifikovanými v nařízení vlády o ochraně zdraví před nepříznivými účinky hluku a vibrací, a to konkrétně v Příloze č. 2 a Příloze č. 3 k tomuto nařízení.

35

Bernard, M., Doucha, P. Právní ochrana před hlukem. Praha : Linde, 2008, str. 16

29

Příloha č. 2 stanovuje odlišné hlukové limity pro chráněný vnitřní prostor staveb, avšak pouze u obytných místností, tj. například u nemocničních pokojů či koncertních síní zůstává základní hygienický limit v souvislosti s hlukem z pozemních komunikací nezměněn. Pro obytné místnosti platí, že „pro hluk z dopravy v okolí dálnic, silnic I. a II. třídy a místních komunikací I. a II. třídy, kde je hluk z dopravy na těchto komunikacích převažující, a v ochranném pásmu drah se přičítá další korekce +5 dB“36. Čili přes den je výsledným hygienickým limitem 45dB a v noci (od základního hygienického limitu je třeba před přihlédnutím ke korekci pro hluk z dopravy, přičíst -10dB) výsledným hygienickým limitem 35dB. Dle tohoto nařízení vlády se však korekce pro hluk z dopravy nepoužije ve vztahu k chráněnému vnitřnímu prostoru staveb navržených, dokončených a zkolaudovaných po dni 1. června 200637, tedy po dni účinnosti tohoto nařízení. V souvislosti s překračováním stanovených limitů pro chráněný vnitřní prostor staveb bych ráda zmínila spor týkající se nadměrného hluku z pražské magistrály, který zahájili občané bydlící v ulici 5. května v Praze 4 žalobou dle § 127 občanského zákonu (tzv. sousedská žaloba) proti Magistrátu hlavního města Prahy kvůli nadměrnému hluku. Žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 1 se dožadovali toho, aby se Magistrát hlavního města Prahy (majitel magistrály) zdržel omezování majitelů bytů nadměrnou expozicí hlukem. Podaná žaloba však byla soudem zamítnuta z důvodu nemožnosti splnění požadavků žalující strany. Soud mimo jiné v odůvodnění vyjádřil názor, že není možné omezit hlukovou expozici v takovém rozsahu, jak požadovala žalující strana.38 Na druhou stranu však soud uznal, že hlukové limity opravdu překračovány jsou. Proti tomuto rozhodnutí podala žalující strana odvolání k Městskému soudu v Praze, který žalobě vyhověl, a nařídil hlavnímu městu, aby nejpozději do 14. března 2009 snížilo hladinu hluku v bytech na 45dB ve dne a 35 dB v noci (nebylo totiž shledáno, že se v daném případě jedná o starou hlukovou zátěž), jelikož hluk z magistrály překračuje nejvyšší přípustné limity hluku a dosahuje až 70dB ve dne a 60dB v noci. K tomu však do dne odevzdání této diplomové práce nedošlo. Magistrátu hlavního města Prahy hrozí v současné době za nedodržení rozsudku opakované pokuty.

36

Příloha č. 2 nařízení vlády č. 148/2006 Sb., o ochraně zdraví před nepříznivými účinky hluku a vibrací Bernard, M., Doucha, P. Právní ochrana před hlukem. Praha : Linde, 2008, str. 16 38 http://www.ekolist.cz/zprava.shtml?x=1994802 37

30

Korekce pro chráněný venkovní prostor staveb a pro chráněný venkovní prostor jsou stanoveny v Příloze č. 3 k nařízení vlády o ochraně zdraví před nepříznivými účinky hluku a vibrací, a to následovně: -

0dB pro chráněný venkovní prostor staveb lůžkových zdravotnických zařízení včetně lázní

-

0dB pro chráněný venkovní prostor lůžkových zdravotnických zařízení včetně lázní

-

5dB pro chráněný venkovní prostor ostatních staveb a chráněný ostatní venkovní prostor.

Z tohoto např. vyplývá, že v chráněném venkovním prostoru rodinného domku určeného pro trvalé bydlení se připočte k základnímu hygienickému limitu, tj. k 50dB, korekce +5dB a výsledný hygienický limit tedy bude 55dB.

4.1.2. Podmínky pro povolení výstavby nové pozemní komunikace V souvislosti s problematikou hluku z dopravy jsou právním řádem České republiky stanoveny podmínky, které je třeba před výstavbou či výraznější změnou určených komunikací splnit. Právní řád České republiky specifikuje určené komunikace jako novostavby železničních tratí delší 1 km; novostavby, rozšiřování a přeložky dálnic a rychlostních silnic; novostavby, rozšiřování a přeložky silnic nebo místních komunikací o čtyřech a více jízdních pruzích, včetně rozšíření nebo přeložek stávajících silnic nebo místních komunikací o dvou nebo méně jízdních pruzích na silnice nebo místní komunikace o čtyřech a více jízdních pruzích, o délce 10 km a více.39 Všechny uvedené stavby jsou zařazeny do Přílohy č. 1 Kategorie I zákona o posuzování vlivů na životní prostředí, tedy patří mezi záměry vždy podléhající posouzení EIA. To znamená, že každá pozemní komunikace, na kterou se vztahuje Příloha č. 1 Kategorie I zákona o posuzování vlivů na životní prostředí, povinně podléhá posuzování vlivů na životní prostředí, kam lze zařadit i posuzování vlivů z hlediska ochrany před hlukem a vibracemi. Každá takováto komunikace by tudíž měla z hlediska hlučnosti být vybudována a navržena tak, aby stanovené hygienické limity splňovala. Zákon o posuzování vlivů na životní prostředí obsahuje dále v Příloze č. 1 Kategorii II, kde je stanoveno, jaké záměry podléhají fakultativnímu posuzování. Z hlediska pozemních 39

Bernard, M., Doucha, P. Právní ochrana před hlukem. Praha : Linde, 2008, str. 51

31

komunikací sem lze zařadit novostavby, rozšiřování a přeložky silnic všech tříd a místních komunikací I. a II. třídy (záměry neuvedené v kategorii I), a dále novostavby (záměry neuvedené v kategorii I), rekonstrukce, elektrizace nebo modernizace železničních drah; novostavby nebo rekonstrukce železničních a intermodálních zařízení a překladišť.40

4.1.3. Odpovědnost za hluk z pozemních komunikací S problematikou hluku z dopravy souvisí zásadní otázka týkající se toho, kdo je nositelem odpovědnosti za překročení hygienických limitů z dopravy. Dle zákona o ochraně veřejného zdraví, nese za případné překročení hygienických limitů hluku odpovědnost vlastník, popřípadě správce pozemní komunikace či vlastník dráhy (v případě železniční dopravy).41 Vlastníkem dráhy je dle zákona 266/1994 sb., o drahách v případě celostátní dráhy a většiny regionálních drah stát, přičemž funkci vlastníka dráhy v těchto případech vykonává Správa železniční dopravní cesty, státní organizace. Některé regionální dráhy však jsou vlastněny též jinými subjekty. Ustanovení o tom, kdo je vlastníkem pozemní komunikace obsahuje zákon č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů. Tento předpis dělí pozemní komunikace ve svém § 2 na dálnice, silnice (dle § 5 se dále dělí na silnice I. třídy, silnice II. třídy a silnice III. třídy), místní komunikace a účelové komunikace, přičemž dle § 3 o zařazení pozemní komunikace do těchto kategorií rozhoduje příslušný silniční správní úřad na základě jejího určení, dopravního významu a stavebně technického vybavení. Kdo je pak vlastníkem pozemních komunikací (a tedy subjektem odpovědným za případné překročení hygienických limitů hluku) určuje § 9 zákona o pozemních komunikacích na základě rozdělení pozemních komunikací dle § 2 tohoto zákona. Tento paragraf stanoví, že vlastníkem dálnic a silnic I. třídy je stát. Vlastníkem silnic II. a III. třídy je kraj, na jehož území se tyto silnice nacházejí, a vlastníkem místních komunikací je obec, na jejímž území se nacházejí místní komunikace. Vlastníkem účelových komunikací je dle zmíněného zákona právnická nebo fyzická osoba. Odpovědnými z hlediska hluku či vibrací z pozemních komunikací tedy nejsou původci těchto škodlivin, tedy například majitelé automobilů (jak by se možná mohlo zdát), 40 41

Bernard, M., Doucha, P. Právní ochrana před hlukem. Praha : Linde, 2008, str. 45 §30 odst. 1 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví

32

ale vlastník, popř. správce pozemní komunikace či vlastník dráhy. Situace, kdy by odpovědnost za hluk nenesli vlastníci (či správci) pozemních komunikací, ale například vlastníci automobilů, by dle mého názoru byla jen obtížně řešitelná. Lze upozornit na takřka neřešitelnou situaci při dokazování, které automobily (a řidiči) v době, kdy došlo k překročení hygienických limitů, daným úsekem pozemní komunikace projížděli, a tudíž tento hluk způsobili, či jakou měrou se tito „viníci“ budou podílet na případné realizaci protihlukových úprav. Osoba odpovědná dle výše zmíněných právních předpisů, je povinna technickými, organizačními a jinými opatřeními zajistit, aby hluk nepřekračoval hygienické limity. Těmito opatřeními ke snížení hlukové zátěže mohou být například omezení či vyloučení nákladní dopravy v blízkosti obytných domů, omezení nejvyšší povolené rychlosti, omezení počtu projíždějících automobilů nebo též výstavba protihlukových zdí, úprava povrchu vozovek a mnohé další.42 Některé případy, jako například již zmiňovaná pražská magistrála, jsou však velmi obtížně řešitelné, a to především z důvodu obrovského finančního zatížení, na jehož pokrytí často nejsou dostatečné finanční prostředky.

4.1.4. Stará hluková zátěž

Mimo povolení případného nadlimitního zdroje hluku či vibrací obsahuje platná právní úprava další výjimku z hygienických limitů hluku a vibrací, a to tzv. starou hlukovou zátěž, která je upravena v nařízení vlády č. 148/2006 Sb., o ochraně před nepříznivými účinky hluku a vibrací, a to konkrétně v Příloze č. 3 nazvané Korekce pro stanovení hygienických limitů hluku v chráněném venkovním prostoru staveb a v chráněném venkovním prostoru. Za starou hlukovou zátěž lze považovat míru hlučnosti, která je způsobena dopravou na pozemních komunikacích a drahách a která vznikla přede dnem 31. prosince 2000. Pro starou hlukovou zátěž je tímto nařízením stanovena korekce +20 dB. Pokud tuto korekci připočteme k základnímu hygienickému limitu hluku v chráněném venkovním prostoru staveb a chráněném venkovním prostoru, jež je 50dB přes den a 40dB přes noc, vyjde nám hodnota 70dB přes den a 60dB přes noc, jakožto nejvyšší přípustný limit hluku pro starou hlukovou zátěž.

42

Bernard, M., Doucha, P. Právní ochrana před hlukem. Praha : Linde, 2008, str. 25-26

33

Ustanovení upravující starou hlukovou zátěž lze považovat za poněkud sporné, a to především z toho důvodu, že hluková expozice dosahující 70dB může mít na lidský organismus již některé negativní účinky. Ustanovení o staré hlukové zátěži lze považovat za kompromis mezi potřebou eliminovat hlukovou zátěž na jedné straně a finanční náročností úpravy v takovém rozsahu, aby hluková expozice skutečně omezena byla, na straně druhé. Domnívám se však, že právní úprava staré hlukové zátěže v České republice, tak jak je upravena v nařízení vlády o ochraně před nepříznivými účinky hluku a vibrací, spíše inklinuje ke snaze oddálit nákladné rekonstrukce nevyhovujících komunikací, než k ochraně obyvatel před nadměrným hlukem či vibracemi. V souvislosti s touto problematikou lze dodat, že odpovědným subjektem za výstavbu protihlukových opatření je majitel komunikace, což je v případě dálnic, rychlostních silnic a silnic I. tříd stát (tedy Ředitelství silnic a dálnic ČR), u silnic II. a III. tříd kraj.

4.2.

Hluk z letecké dopravy

Problematika hluku z letadel je, co se týče intenzity hlukové expozice, jedna z nejzávažnějších a nejvýraznějších. Letadlo je mnohem větším producentem hluku než osobní automobil či továrna, a proto je třeba problematiku hluku z letecké dopravy upravit odlišně od ostatních „běžných“ zdrojů hluku. Speciální úpravu hluku z letecké dopravy obsahuje zákon č. 258/2000 Sb., a to ve svém § 30 odst. 1 a dále v § 31. V § 30 odst. 1 je upravena stejná povinnost, jaká postihuje vlastníky, popřípadě správce pozemních komunikací, tedy ta, že osoba, která je provozovatelem letiště je povinna „technickými, organizačními a dalšími opatřeními zajistit, aby hluk nepřekračoval hygienické limity upravené prováděcím právním předpisem pro chráněný venkovní prostor, chráněné vnitřní prostory staveb a chráněné venkovní prostory staveb a aby bylo zabráněno nadlimitnímu přenosu vibrací na fyzické osoby“. V souvislosti s problematikou hlukového zatížení leteckou dopravou se nabízejí dvě otázky. Za jakých podmínek je možné povolit stavbu letiště? Jaké podmínky a omezení jsou kladeny na provoz letiště již fungujícího?

34

4.2.1. Podmínky stanovené pro výstavbu nového letiště Záměr výstavby letiště tak, aby vyhovovalo všem požadavkům kladeným na hlučnost, znečištění prostředí, bezpečnost a mnohé další, podléhá posouzení EIA stanovené v zákoně č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí. Tento zákon obsahuje ve své Příloze č. 1 záměry vždy podléhající tomuto posouzení (obligatorní posouzení). Mezi tyto záměry patří bod 9.2, který zahrnuje letiště se vzletovou a přistávací dráhou v délce 2 100 m a více. Pokud dojde ke změnám schváleného záměru letiště, jako je zvýšení jeho kapacity či rozsahu, nebo pokud se významně změní jeho technologie, řízení provozu nebo užívání, tak zmíněné změny podléhají taktéž posouzení EIA, pokud je tato povinnost stanovena ve zjišťovacím řízení (fakultativní posuzování). Fakultativnímu posouzení taktéž podléhá letiště se vzletovou nebo přistávací dráhou pod 2 100 m. Posuzování změn záměru je dle mého názoru velmi důležitou součástí procesu EIA, jelikož takovéto změny původního záměru mohou způsobit velmi významný vzestup hlukového znečištění právě změnou okolností, faktorů či opatření způsobujících či omezujících hluk, jež původně byly v rovnováze. V této souvislosti lze upozornit na spor, který řešil v roce 2001 Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku.43 Ač se tento spor odehrával ve Velké Británii, jsou okolnosti daného případu a následný rozsudek Evropského soudu pro lidská práva zajímavým příkladem týkajícím se hlukové problematiky leteckého provozu i pro české právo, a proto bych se jím ráda stručně zabývala. Spor se týkal hluku pocházející z leteckého provozu na letišti Heathrow ve Velké Británii. Na tomto letišti bylo zavedeno omezení nočních letů v roce 1962, a poté bylo periodicky revidováno. V červenci roku 1993 došlo k zavedení tzv. systému kvót (Schéma 1993), jehož cílem bylo snížit hluk na třech hlavních londýnských letištích (jedno z nich bylo právě Heathrow). Postatou Schématu 1993 bylo přidělení čísla – kvótního počtu – pro každý typ letadla tak, aby nejhlučnější typy měly přiděleny kvótní počet nejvyšší a nejméně hlučné nejnižší. Každé letiště pak dostalo určitý povolený počet bodů, který smělo využít kombinací tichých a hlučných letadel, přičemž cílem Schématu 1993 bylo větší využití letadel tišších na úkor hlučnějších a tím docílení snížení hluku. Stěžovatelé však poukazovali na to, že se hluk nesnížil, ale naopak se stal nesnesitelným, a to především v nočních hodinách. Dále soud upozornili na skutečnost, že téměř všichni byli vystaveni hladinám hluku vyšším než 80dB. Vzhledem k okolnostem 43

Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Hattonová a další proti Spojenému Království č. 36022/97 ze dne 2. října 2001 dostupný v elektronické databázi rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva nacházející se na internetové adrese http://cmiskp.echr.coe.int/tkp197/search.asp?skin=hudoc-en

35

žalovali Velkou Británii pro zasahování do práv na respektování soukromého a rodinného života a obydlí, zaručených čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jelikož toto zasahování podle nich nebylo v demokratické společnosti nezbytné. Soud ve svém rozsudku poznamenal, že „letiště Heathrow a letadla, která ho využívají, nejsou vlastněny, spravovány či provozovány britskou vládou nebo jakoukoli vládní agenturou. Soud má tudíž za to, že o Spojeném království nelze říci, že by „zasahovalo“ do soukromého nebo rodinného života stěžovatelů“44. Soud však současně rozhodl, že v této otázce je podstatné posouzení otázky týkající se rovnováhy mezi konkurujícími si zájmy jednotlivce a společenství jako celku, dále mezi ochranou životního prostředí a hospodářským blahobytem země, což, dle názoru soudu, v této situaci dosaženo nebylo. Tento spor je (mimo jiné) dle mého názoru také velmi zajímavým příkladem obtěžování hlukem, jež produkuje letecká doprava, která je však současně velmi významným zdrojem blahobytu a hospodářského rozkvětu země, a tudíž se budou neustále objevovat tendence zvyšovat počet letů či kapacitu letiště, aby bylo dosaženo vyšších zisků z přepravovaných osob či produktů, avšak, jak judikoval Evropský soud pro lidská práva, je nutno hledat kompromisní řešení mezi zájmy jednotlivce či ochranou životního prostředí a zájmy společenství jako celku. Pro srovnání, letiště Praha - Ruzyně má zaveden podobný systém odstupňování kategorií letadel dle míry hlučnosti, jež produkují, zvolilo však jiné řešení týkající se hlukové problematiky. Zavedlo totiž speciální poplatkovou politiku Letiště Praha, která je založena na hlukových poplatcích, jejichž výše je plně závislá na hlukové kategorii, do které je letadlo zařazeno. Cílem hlukových poplatků je motivace leteckých společností, aby na své linky do Prahy nasazovaly moderní a méně hlučná letadla. Na letišti Praha – Ruzyně je navíc zavedeno, že některé letecké společnosti navíc platí zvláštní hlukový poplatek při překročení nejvyšších přípustných hodnot maximální hladiny hluku. Tyto finanční prostředky pak slouží pro financování protihlukových opatření.45

4.2.2. Podmínky provozu letišť z hlediska hlukové zátěže

44

Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Hattonová a další proti Spojenému Království č. 36022/97 ze dne 2. října 2001 dostupný v elektronické databázi rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva nacházející se na internetové adrese http://cmiskp.echr.coe.int/tkp197/search.asp?skin=hudoc-en 45 http://envis.praha-mesto.cz

36

Úprava podmínek provozu vojenských letišť a velkých mezinárodních letišť je stanovena v § 31 zákona o ochraně veřejného zdraví. Současná platná právní úprava je provedena v souladu s Úmluvou o mezinárodním civilním letectví a s doporučením vládní mezinárodní organizace ICAO (International Civil Aviation Organization) a ECAC (European Civil Aviation Conference). Dle současné právní úpravy platné v České republice pro letiště nelze, na rozdíl od ostatních zdrojů hluku, jež překračují stanovené hygienické limity, požádat o povolení pro nadlimitní zdroje hluku. Takovéto povolení tedy pro letiště nemůže být vydáno. Avšak z tohoto ustanovení existuje výjimka speciálně stanovená právě pro leteckou dopravu, a to v § 31 odst. 2 zákona o ochraně veřejného zdraví. Tato výjimka platí pouze pro veřejná mezinárodní letiště zajišťující ročně více než 50 000 startů nebo přistání (např. Ruzyně) a pro vojenská letiště, a obsahuje možnost překročení hygienických limitů hluku, ale pouze za předpokladu provozovatelem navrženého ochranného hlukového pásma.46 Toto ochranné hlukové pásmo pak svým rozhodnutím zřídí správní úřad příslušný podle zvláštního právního předpisu. Tímto správním úřadem je tzv. speciální stavební úřad dle § 15 odst. 1 písm. a) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon). Ochranná pásma dále rozvádí zákon č. 49/1997 Sb., o civilním letectví, a to ve své Hlavě IV, nazvané Ochranná pásma. Rozděluje je na ochranná pásma letišť a ochranná pásma leteckých pozemních zařízení.47 Ke zřízení ochranných pásem je nutný souhlas Úřadu pro civilní letectví. Význam ochranných pásem tkví především ve skutečnosti, že v prostoru, pro který byla vymezena lze zřizovat zařízení a provádět činnosti jen se souhlasem Úřadu pro civilní letectví. Souhlas udělí mimo jiné, pokud nepůjde o objekt vyžadující ochranu před hlukem, jako například rodinný dům či nemocnice.48 Vymezení ochranných pásem je tedy jakýmsi preventivním opatřením v rámci ochrany před hlukem, jelikož vymezuje území s nejvyšší expozicí hlukové zátěže, kde by i přes nejmodernější a nejkvalitnější protihluková opatření bylo velmi obtížné nepřekročit maximální přípustné limity hluku. Navíc povinnost zřídit ochranná pásma působí retroaktivně a vztahuje se tedy nejen na nově zřizovaná letiště, ale na všechna letiště či letecká pozemní zařízení splňující podmínky dané v § 31 odst. 2 zákona o ochraně veřejného zdraví.

46

Průchová, I. Aktuální otázky práva životního prostředí. Brno : Masarykova univerzita v Brně, 2005 „Letecké pozemní zařízení“ definuje zákon o civilním letectví v § 2 odst. 5 jako „technické zařízení, které je umístěné na zemi a slouží k zajištění leteckého provozu“ 48 Bernard, M., Doucha, P. Právní ochrana před hlukem. Praha : Linde, 2008, str. 48 47

37

Problém nastane, pokud ochranné pásmo zasahuje na území, kde se již nachází bytové domy, rodinné domy, stavby pro školní i předškolní výchovu, stavby pro zdravotní a sociální účely či funkčně obdobné stavby. Na tuto problematiku dává odpověď zákon o ochraně veřejného zdraví ve svém § 31 odst. 2. V takovémto případě je třeba postupně provést nebo zajistit provedení protihlukových opatření v takovém rozsahu, aby byly alespoň uvnitř staveb hygienické limity hluku dodrženy. Pro tento účel je provozovatel letiště povinen na svůj náklad nechat vydat odborný posudek, na jehož základě budou protihluková opatření provedena. Pokud by však provedená protihluková opatření nezajistila dodržování hygienických limitů, může příslušný správní úřad zahájit řízení o změně v užívání stavby nebo o jejím odstranění. Další ustanovení týkající se hlukové problematiky obsahuje zákon o civilním letectví ve své Hlavě V, nazvané Provozní opatření ke snížení hluku na letišti. Týkají se především opatření směřujících k omezení přístupu podzvukových proudových letadel se vzletovou hmotností 34 tun a vyšší nebo s celkovým počtem sedadel pro cestující více než 19 na letiště nebo omezení jejich provozu na letišti. Dále upravuje tzv. zprávu o hlukové situaci na letišti, kterou je povinen cca každé dva roky zpracovat provozovatel letiště a zaslat ji Ministerstvu dopravy. Tato zpráva je podkladem pro rozhodnutí o zavedení provozních omezení ke snížení hluku na letišti, jsou-li dlouhodobě překračovány jejich hygienické limity.

4.3.

Hluk z veřejných produkcí hudby a z provozoven služeb

Hluk z veřejných produkcí hudby se stal výrazným problémem především během posledních 20 let, kdy došlo k výraznému nárůstu počtu diskoték, tanečních zábav či venkovních koncertů postavených v blízkosti lidských obydlí. V současné době patří hluk z veřejných produkcí hudby mezi hlukovou problematiku, jež se nejčastěji stává předmětem stížností obyvatel. Základní ustanovení o tomto specifickém původci hluku obsahuje § 32 zákona o ochraně veřejného zdraví, kde je stanoveno, že hluk z provozoven služeb a hluk z veřejné produkce hudby nesmí překročit přípustné hygienické limity. Odpovědnost dodržet hygienické limity je uložena osobě provozující službu, a jde-li o veřejnou produkci hudby, pořadateli. Pokud provozovatele nelze zjistit, pak osobě, která k tomuto účelu stavbu, jiné zařízení nebo pozemek, poskytla.

38

Velmi důležitá, z hlediska určení přípustných hygienických limitů hluku z veřejných produkcí hudby, je skutečnost, že nařízení vlády o ochraně před nepříznivými účinky hluku a vibrací tento hluk označuje jako hluk s tzv. výraznými tónovými složkami, u kterého se přičítá k základním hodnotám hygienických limitů hluku korekce – 5dB. V souvislosti s hlukem z provozoven služeb je dle mého názoru velmi zajímavé srovnání právní úpravy v nařízení vlády č. 502/2000 Sb., které bylo později nahrazeno současným nařízením vlády o ochraně zdraví před nepříznivými účinky hluku a vibrací. Podle původního nařízení vlády nepodléhal měření a následnému posuzování hluk z osob (stejně tak mimo jiné i zvířat).49 Konkrétně měla úprava dle „původního“ nařízení vlády vliv například na tzv. předzahrádky, u kterých se posuzoval a měřil pouze hluk způsobený hudbou či hluk způsobený provozovatelem (klimatizace, hudba, atd.), tedy nikoliv hluk z hostů těchto předzahrádek50 (ač hluk z hostů na předzahrádce mohl být mnohem výraznější a rušivější než hluk ze samotného provozu této předzahrádky). Stížnosti na hluk hostů předzahrádek neřešily orgány ochrany veřejného zdraví, ale povětšinou místní úřady. Současné nařízení o ochraně zdraví před nepříznivými účinky hluku a vibrací původní právní úpravu týkající se této problematiky opustily, a to v tom směru, že současné nařízení vlády o ochraně zdraví před nepříznivými účinky hluku a vibrací se vztahuje jak na „hlukové“ projevy osob, tak mimo jiné i zvířat. V návaznosti na současnou právní úpravu této problematiky dochází v současné době k situaci, ve které je třeba za veřejnou provozovnu služeb, která musí splnit stanovené maximální přípustné hygienické limity hluku a vibrací považovat taktéž zoologické zahrady, chlívy, voliéry či psí útulky, jelikož se na ně vztahuje výše uvedená právní úprava nařízení vlády o ochraně zdraví před nepříznivými účinky hluku a vibrací. U těchto „veřejných provozoven služeb“ je však dle mého názoru obzvláště obtížné především měření hluku, který tato zařízení provozují, jelikož míra hluku, který zvířata „produkují“ se mění v závislosti na mnoha faktorech, a pokud v jednu chvíli zvířaty produkovaný hluk překročí stanovené hygienické limity (například z důvodu vniknutí vetřelce do areálu zoologické zahrady, který většinu zvířat vyplaší, takže se zvukovými projevy snaží odehnat vetřelce), nemusí k takovémuto překročení stanovených hygienických limitů po dlouhou dobu opět dojít. Otázkou tedy zůstává, jak změřit hluk ze zvířat, pokud od poslední hlukové expozice žádné ze zvířat zvukové projevy nevydává či je vydává, ale ne v míře relevantní z hlediska hygienických limitů hluku. 49 50

Viz § 1 odst. 2 nařízení vlády č. 502/2000Sb., o ochraně zdraví před nepříznivými účinky hluku a vibrací http://www.nrl.cz/vyklad/sjednoceni_reseni.php

39

Jak výše zmíněno, vztahuje se současné nařízení vlády o ochraně zdraví před nepříznivými účinky hluku a vibrací taktéž na hlasové projevy osob, čili v případě tzv. předzahrádek podléhá posuzování a hodnocení hluku nejen hluk z provozovny, ale taktéž například hlasitý hovor hostů v předzahrádkách.

40

5. Významné veřejnoprávní nástroje ochrany před hlukem a vibracemi Právní nástroje ochrany před hlukem a vibracemi obsažené v této kapitole lze souhrnně označit pojmem „veřejnoprávní“, tedy takové, které jsou obsažené v normách veřejného práva. Z hlediska předmětné problematiky – tedy ochrany před hlukem a vibracemi – jsou velmi významné, a to z hlediska jejich úzké provázanosti s právem životního prostředí, které lze řadit spíše do oblasti práva veřejného než práva soukromého. Právní nástroje ochrany před hlukem a vibracemi je tedy třeba dle mého názoru především hledat v normách veřejného práva, ačkoliv nelze opomenout ani právní nástroje práva soukromého, kterých lze účinně využít v rámci ochrany před hlukem a vibracemi.

5.1.

Územní plánování jako nástroj právní ochrany před hlukem a vibracemi

Územní plánování lze zařadit mezi nástroje veřejnoprávní ochrany před hlukem s preventivní funkcí, jelikož obsahuje opatření, která by měla předejít vzniku hlukového znečištění a zabránit následným problémům týkajícím se omezování hluku a otázkám s tím spojených. Dle stavebního zákona je cílem územního plánování vytvářet předpoklady pro výstavbu a udržitelný rozvoj území, spočívající ve vyváženém vztahu podmínek pro příznivé životní prostředí, pro hospodářský rozvoj a pro soudržnost obyvatel území, které současně uspokojují potřeby současné generace, aniž by ohrožovaly podmínky života generací budoucích. Mezi cíle územního plánování lze mimo jiné zařadit ochranu životního prostředí a s ním související ochranu před nadměrným hlukem a vibracemi, čemuž taktéž odpovídá jeden z úkolů územního plánování upravený v § 19 odst. 1 písm. m), na jehož základě je stanovena povinnost vytvářet podmínky pro ochranu území podle předpisů ochrany životního prostředí. V rámci územního plánování lze obecně rozlišovat dva druhy nástrojů, a to nástroje koncepční (kam lze řadit územně plánovací podklady, politiku územního rozvoje a územně plánovací dokumentaci) a nástroje realizační (regulační plány, územní rozhodnutí (popřípadě

41

územní souhlas) a územní opatření).51 Z hlediska ochrany před hlukem a vibracemi je z těchto nástrojů relevantní především územní plán a územní rozhodnutí (příp. územní souhlas). Územní plán je specifikován v § 43 odst. 1 stavebního zákona. Zde je stanoveno, že „územní plán stanoví základní koncepci rozvoje území obce, ochrany jeho hodnot, jeho plošného a prostorového uspořádání, uspořádání krajiny a koncepci veřejné infrastruktury; vymezí zastavěné území, plochy a koridory, zejména zastavitelné plochy a plochy vymezené ke změně stávající zástavby, k obnově nebo opětovnému využití znehodnoceného území, pro veřejně prospěšné stavby, pro veřejně prospěšná opatření a pro územní rezervy a stanoví podmínky pro využití těchto ploch a koridorů“. Územní plán lze tedy považovat za „základní koncepční dokument obce k usměrňování jejího územního rozvoje“52. Je však otázkou, zda může být územní plán relevantním nástrojem z hlediska ochrany občanů před hlukem či vibracemi. Dle mého názoru tomu tak vždy být nemusí. Ač je území obce rozděleno územním plánem na území určená pro obytnou výstavbu či například průmyslovou činnost, není vyřešeno, zda právě oblast určená pro obytnou výstavbu je pro takovouto výstavbu vhodná, zda v daném území nejsou překračovány hlukové limity či limity vibrací. Tuto situaci by mohla napravit například povinnost jednotlivých obcí vhodnost případné výstavby zjistit, například hlukovým mapováním, které by ukázalo rozvržení hlukové zátěže na jednotlivé části obce. Hlukové mapování bylo v České republice zavedeno na základě povinnosti převzít tuto úpravu ze směrnice Evropských společenství č. 2002/49/ES o hodnocení a řízení hluku ve vnějším prostředí. Povinnost zpracovat hlukové mapy však připadla pouze pro určité typy obcí a ne pro všechny (lze konstatovat, že povinnost zpracovat hlukové mapy nemá celá řada měst na území České republiky, u kterých by byla tato povinnost potřebná), tudíž nezbývá než si položit otázku, jak lze zajistit, aby se i zbylé obce nepodléhající povinnosti zpracovat hlukové mapy, ve svých územních plánech zaobíraly taktéž problematikou hluku a vibrací, pokud nemají povinnost údaje týkající se hluku a vibrací v rámci územního plánu zpracovávat. Navíc může dojít k situacím, kdy bude obytná výstavba v obci nezahrnuté do hlukového mapování povolena na místě k tomuto účelu naprosto nevhodném, na základě čehož pak může vzniknout poměrně četné množství sporů týkajících se ochrany před hlukem či vibracemi, ke kterým by na základě předchozího hlukového mapování nemuselo vůbec dojít.

51 52

Damohorský, M. a kol. Právo životního prostředí. 2. vydání. Praha : C.H. Beck, 2007, str. 198 Doležal, J., Mareček, J., Sedláčková, V., Sklenář, T., Tunka, M., Vobrátilová, Z. Nový stavební zákon v teorii a praxi a předpisy související s poznámkami. Praha : Linde, 2006, str. 108

42

Územní rozhodnutí je dle § 76 odst. 1 stavebního zákona nástroj územního plánování, na jehož základě lze umisťovat stavby nebo zařízení, stanovovat jejich změny, měnit jejich vliv na využití území, měnit využití území a chránit důležité zájmy v určitém území. Dle § 76 odst. 2 stavebního zákona každý, kdo navrhuje vydání územního rozhodnutí nebo územního souhlasu, je povinen být šetrný k zájmům vlastníků sousedních pozemků a staveb, což úzce souvisí s problematikou ochrany před hlukem a vibracemi. Územní rozhodnutí je konkrétnější než územní plán, může se týkat umístění konkrétní stavby nebo zařízení na konkrétním pozemku, změny využití území, změny určité stavby a změny vlivu této stavby na využití dotčeného území nebo například zřizování ochranného pásma (např. již zmiňované ochranné pásmo letišť). Vydání územního rozhodnutí předchází územní řízení, ve kterém stavební úřad zkoumá, zda záměr žadatele je v souladu s ochranou životního prostředí, s ochranou práv a právem chráněných zájmů účastníků řízení či mimo jiné se stanovisky dotčených správních orgánů, kterými jsou v rámci předmětné problematiky ochrany před hlukem a vibracemi správní orgány v ochraně veřejného zdraví53 dle zákona o ochraně veřejného zdraví.54 Dále mohou být v územním řízení z hlediska ochrany před hlukem a vibracemi významná stanoviska dotčených orgánů ochrany životního prostředí, stanovisko příslušného úřadu o posouzení vlivu záměru na životní prostředí, námitky účastníků územního řízení a v neposlední řadě taktéž připomínky veřejnosti k požadovanému záměru.55 V první řadě bych se ráda zabývala stanovisky dotčených orgánů ochrany veřejného zdraví, jejichž úkolem je chránit veřejné zdraví, které lze definovat jako „zdravotní stav obyvatelstva a jeho skupin“56. Veřejné zdraví může být nepochybně ohroženo nadměrným působením hluku či vibrací.57 Oprávnění vydávat stanoviska v těchto případech je zákonem o ochraně veřejného zdraví v § 82 odst. 2 písm. i) svěřeno krajským hygienickým stanicím, které mohou svůj souhlas vázat na splnění podmínek. Dále lze zmínit stanoviska dotčených orgánů ochrany životního prostředí. Pokud je stanovisko dotčeného orgánu ochrany přírody zamítavé, nelze na základě územního řízení územní rozhodnutí vůbec vydat, je tedy závaznou podmínkou pro vydání územního

53

Blíže viz kapitola „Správní orgány ochrany veřejného zdraví“ této diplomové práce Viz § 84 a násl. stavebního zákona 55 Damohorský, M. a kol. Právo životního prostředí. 2. vydání. Praha : C.H. Beck, 2007, str. 206-207 56 Viz § 2 odst. 1 zákona a ochraně veřejného zdraví 57 Ohrožení veřejného zdraví je definováno v § 2 odst. 2 zákona o ochraně veřejného zdraví, kde je stanoveno, že „ohrožením veřejného zdraví je stav, při kterém jsou obyvatelstvo nebo jeho skupiny vystaveny nebezpečí, z něhož míra zátěže rizikovými faktory přírodních, životních nebo pracovních podmínek překračuje obecně přijatelnou úroveň a představuje významné riziko poškození zdraví“ 54

43

rozhodnutí.58 Dotčené orgány ochrany životního prostředí jsou specifikovány v právních předpisech ochrany životního prostředí, jako je zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny nebo zákon 289/1995 Sb., o lesích. Vzhledem k tomu, že ochranu veřejného zdraví lze podřadit pod ochranu životního prostředí, jsou tyto orgány relevantní taktéž z hlediska ochrany před hlukem a vibracemi, ačkoliv lze konstatovat, že v rámci ochrany před hlukem a vibracemi nejsou stanoviska orgánů ochrany životního prostředí příliš významná. V neposlední řadě lze zmínit stanoviska příslušných úřadů o posouzení vlivu záměru na životní prostředí, kterých se využije především při výstavbě letiště či pozemních komunikací, a která jsou upravena v zákoně č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí (zákon o posuzování vlivů na životní prostředí). Z hlediska ochrany před hlukem a vibracemi jsou dle mého názoru velmi důležité námitky účastníků územního řízení a taktéž připomínky veřejnosti k požadovanému záměru. Podstatnou otázkou je, kdo může být účastníkem územního řízení a koho lze podřadit pod pojem „veřejnost.“ Na otázku, kdo je účastníkem územního řízení, dává odpověď stavební zákon, a to v § 85 odst. 1, ve kterém je stanoveno, že „účastníky územního řízení jsou žadatel a obec, na jejímž území má být požadovaný záměr uskutečněn.“ Okruh osob, které dále mohou být účastníky územního řízení, rozšiřuje § 85 odst. 2 tohoto zákona, a to například o osoby, jejichž vlastnické nebo jiné věcné právo k sousedním stavbám anebo sousedním pozemkům nebo stavbám na nich může být územním rozhodnutím přímo dotčeno. V § 58 odst. 3 stavebního zákona je dále stanovena skutečnost, že účastníky územního řízení nemohou být nájemci bytů, nebytových prostor nebo pozemků. Pojem veřejnost stavební zákon výslovně nedefinuje. Východisko pro tento pojem je dle mého názoru třeba hledat v Mezinárodní úmluvě o přístupu k informacím, účasti veřejnosti na rozhodování a přístupu k právní ochraně v otázkách životního prostředí (Aarhuská úmluva), přijaté na 4. konferenci Životní prostředí pro Evropu roku 1998. Druhý pilíř Aarhuské úmluvy garantuje účast veřejnosti při rozhodování o životním prostředí a ukládá orgánům veřejné správy poskytovat o své činnosti informace. Veřejností dle Aarhuské úmluvy mohou být všechny osoby, dotčené řešeným problémem.59 Námitkami účastníků řízení a připomínkami veřejnosti se pak oprávněné osoby mohou bránit proti územním rozhodnutím, která by mohla negativně ovlivnit hlučnost v předmětné

58 59

Damohorský, M. a kol. Právo životního prostředí. 2. vydání. Praha : C.H. Beck, 2007, str. 206 www.ucastverejnosti.cz/cz/zakladni-informace/#pravo-na-ucast-pri-rozhodovani

44

oblasti či zvýšit množství vibrací. Námitky a připomínky mohou oprávněné osoby podávat nejpozději při veřejném ústním jednání v územním řízení.

5.2.

Stavební povolení a stavební ohlášení

V rámci ustanovení stavebního zákona týkajících se ochrany před hlukem a vibracemi nelze kromě územního plánování opomenout ani realizaci případných staveb, která může následovat po přijetí územního rozhodnutí. Tato realizace povětšinou spočívá v povolení výstavby, terénních úprav, zařízení a udržovacích pracích na nich, pověřeným orgánem veřejné správy, které může mít podobu stavebního povolení, případně stavebního ohlášení. Stavební povolení je správním rozhodnutím, jehož právní mocí vzniká stavebníkovi právo zahájit a provést stavbu. Stavebnímu povolení předchází stavební řízení, které vede příslušný stavební úřad na základě podané žádosti o vydání stavebního povolení. Stavební úřad je povinen oznámit zahájení stavebního řízení dotčeným orgánům státní správy a všem známým účastníkům řízení nejméně 10 dnů před prvním ústním jednáním v této věci. Současně je taktéž povinen je upozornit, do jaké lhůty mohou podávat námitky a stanoviska. Kdo je účastníkem stavebního řízení, stanoví stavební zákon v § 109. Dotčeným orgánem státní správy je v případě ochrany před hlukem a vibracemi dotčená hygienická stanice, v jejímž obvodu působnosti se daná stavba nachází či kde se uvažuje, že bude taková stavba vystavěna. Hygienická stanice může například vydat nesouhlasné stanovisko, pokud by bylo prokázáno, že stavba bude překračovat stanovené hlukové limity hluku a vibrací. Oprávnění účastníků stavebního řízení spočívá v oprávnění podávat námitky například proti projektové dokumentaci či způsobu provádění stavby. Tedy pokud by měl být vydán souhlas s výstavbou například diskotéky v blízkosti obytné výstavby, mají účastníci řízení (například soused připravované stavby), právo podat námitku týkající se předpokládané nadměrné hlučnosti takovéto stavby. Ve stavebním povolení mohou být stanoveny podmínky, jež je stavebník povinen dodržet, jako jsou například podmínky pro provedení stavby či jejího dalšího užívání, zvlášť je zdůrazněna eliminace nežádoucích účinků působících na životní prostředí, kam lze zařadit též ochranu před hlukem a vibracemi. Procesní formou rozhodování o stavebním povolení je stavební řízení, které je zvláštním řízením správním. Příslušným správním úřadem je stavební úřad.

45

5.3.

Obecně závazné vyhlášky územních samosprávných celků

Obecně závazné vyhlášky jsou podzákonnými prameny správního práva, které jsou vydávány orgány územních samosprávných celků (dle českého právního řádu jsou územními samosprávnými celky obce, kraje a hlavní město Praha) v rámci jejich samostatné působnosti stanovené zákonem. Základním předpisem umožňujícím územně samosprávným celkům vydávat obecně závazné vyhlášky územních samosprávných celků je Ústava České republiky, a to konkrétně čl. 104 odst. 3 Ústavy. Základními

zákony,

které

vymezují

samosprávnou

působnost

územních

samosprávných celků, jakožto základ pro vydávání obecně závazných vyhlášek, jsou: -

zákon č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení),

-

zákon č. 129/2000 Sb., o krajích (krajské zřízení) a

-

zákon č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praha.

Z hlediska ochrany před hlukem a vibracemi jsou dle mého názoru relevantní především obecně závazné vyhlášky obcí a obecně závazné vyhlášky hlavního města Praha. Oprávnění vydávat obecně závazné vyhlášky obcí konkretizuje obecní zřízení v § 10. Zde je stanoveno, že obec může ukládat povinnosti obecně závaznou vyhláškou ve čtyřech okruzích záležitostí, a to k zabezpečení místních záležitostí veřejného pořádku; k zajištění veřejného pořádku při pořádání, průběhu a ukončení veřejnosti přístupných sportovních a kulturních podniků (včetně tanečních zábav a diskoték); k zajištění udržování čistoty ulic a jiných veřejných prostranství a k užívání zařízení obce sloužících potřebám veřejnosti; stanovíli tak zvláštní zákon60. V souvislosti s ochranou před hlukem a vibracemi je třeba vyzdvihnout především oprávnění obcí regulovat svými obecně závaznými vyhláškami pořádání a průběh veřejnosti 60

V § 10 obecního zřízení je stanoveno následující: „Povinnosti může obec ukládat v samostatné působnosti obecně závaznou vyhláškou a) k zabezpečení místních záležitostí veřejného pořádku; zejména může stanovit, které činnosti, jež by mohly narušit veřejný pořádek v obci nebo být v rozporu s dobrými mravy, ochranou bezpečnosti, zdraví a majetku, lze vykonávat pouze na místech a v čase obecně závaznou vyhláškou určených, nebo stanovit, že na některých veřejných prostranstvích v obci jsou takové činnosti zakázány, b) pro pořádání, průběh a ukončení veřejnosti přístupných sportovních a kulturních podniků, včetně tanečních zábav a diskoték, stanovením závazných podmínek v rozsahu nezbytném k zajištění veřejného pořádku, c) k zajištění udržování čistoty ulic a jiných veřejných prostranství, k ochraně životního prostředí, zeleně v zástavbě a ostatní veřejné zeleně a k užívání zařízení obce sloužících potřebám veřejnosti, d) stanoví-li tak zvláštní zákon

46

přístupných kulturních a sportovních podniků, které se mohou stát pro okolí významným producentem hluku. Tato problematika bývá častým tématem v obsahu obecně závazných vyhlášek jednotlivých obcí, a to především v souvislosti s veřejnými produkcemi hudby jako jsou diskotéky či taneční zábavy, které jsou problémem především v nočních hodinách. Obce mají na základě obecního zřízení oprávnění vymezit určitá omezení za účelem ochrany nočního klidu. Vydávání obecně závazných vyhlášek týkajících se zmíněných veřejných produkcí hudby je poměrně komplikovanou záležitostí, a to především z hlediska vznikajících konfliktů mezi základními právy (například v případě veřejných produkcí hudby mezi právem na samosprávu stanoveném v Ústavě a právem na podnikání, založeném Listinou základních práv a svobod). Po dlouhou dobu platila navíc dvě téměř identická ustanovení, na základě kterých bylo možné stanovit konec veřejných produkcí hudby (ale taktéž konec provozní doby hostinských provozoven či heren), a to za podmínky, že takovýmto provozem docházelo k neúměrnému obtěžování občanů hlukem či vibracemi.61 Těmito ustanoveními byl § 10 obecního zřízení a § 96 zákona o ochraně veřejného zdraví. Novelou zákona o ochraně veřejného zdraví došlo k vypuštění ustanovení, které konkretizovalo oprávnění obcí vydávat předmětné obecně závazné vyhlášky.62 Tímto však nebylo zrušeno právo obcí k tomu stanovovat konec veřejných produkcí hudby, jelikož toto právo lze i nadále subsumovat pod ustanovení § 10 obecního zřízení, které konkretizuje záležitosti, jež může obec obecně závaznými vyhláškami upravit. Zásadním z hlediska vydávání obecně závazných vyhlášek obcí se stal nález Ústavního soudu č. 51/2001 Sb., který se týká obecně závazné vyhlášky města Písek č. 8/1998. Jedno z ustanovení této vyhlášky spočívalo ve vymezení místa a času, kde a kdy je možné pořádat veřejné produkce hudby ve městě Písek, s cílem omezit nadměrnou hlučnost těchto produkcí v určitých hodinách a místech, čímž však současně došlo k zásahu do jednoho ze základních lidských práv, a to práva na podnikání. Ačkoliv tato vyhláška byla vydána za působnosti již zrušeného zákona č. 367/1990 Sb., o obcích, ústavní soud ve zmíněném judikátu konstatoval, že je třeba zohlednit tehdejší legislativní vývoj spočívající v přijetí současného zákona o obcích, který takovéto omezení podnikatelské činnosti ve svém § 10 umožňuje63.

61

Koudelka, Z. Noční klid a obecně závazné vyhlášky. Právní rádce. Ročník 12, číslo 1, str. 49-50 Viz cit. sub 61 63 Nález Ústavního soudu České republiky publikovaný ve sbírce zákonů pod č. 51/2001 Sb. dostupný v elektronické databázi rozhodnutí Ústavního soudu nacházející se na internetové adrese http://nalus.usoud.cz/Search/Search.aspx 62

47

Tento nález Ústavního soudu byl pro obce v České republice přelomovým především z hlediska možnosti chránit veřejný pořádek (dle předmětu této diplomové práce hluk a vibrace) v obci a na tuto ochranu využívat relevantní právní nástroje. Reflektuje současně ustanovení Evropské charty místní samosprávy, ale taktéž Ústavy České republiky. Lze ho tedy považovat za přelomový rozsudek v rámci práva na místní samosprávu, ve kterém Ústavní soud přiznal územním samosprávným celkům (v tomto případě obcím) možnost bránit veřejný pořádek v obci tím, že v zákonem stanovených limitech mohou omezit právo na podnikání. Tedy umožnil potlačení jednoho ze základních lidských práv na úkor práva jiného. Jinými slovy lze uvést, že tento rozsudek potvrdil skutečnost, že hluk a vibrace jsou v současné době významné škodliviny negativně ovlivňující kvalitu lidského života. V současnosti je tedy obcím umožněno preventivně stanovit dobu a místa veřejných produkcí hudby (a omezit právo na podnikání) tak, aby bylo zabráněno negativnímu vlivu hluku a vibrací na lidské zdraví, ke kterému by mohlo veřejnou produkcí hudby dojít. V současné době již existuje poměrně široké množství obecně závazných vyhlášek týkajících se ochrany před hlukem a vibracemi. Jako příklad lze uvést například obecně závaznou vyhlášku obce Pertoltice64 č. 1/2009 o ochraně nočního klidu a regulaci hlučných činností, která může sloužit jako příklad toho, jaké otázky související vibracemi a především hlukem obce v České republice v současné době obecně závaznými vyhláškami upravují. Mým cílem bylo vybrat obecně závaznou vyhlášku jedné z menších obcí na územní České republiky, jelikož tyto nebývají příliš často medializovány a tudíž známy veřejnosti, a současně ukazují pohled „malé“ obce na vývoj legislativy v České republice. Předmětem zmíněné obecně závazné vyhlášky obce Pertoltice jsou „opatření k ochraně před hlukem v rámci zabezpečení místních záležitostí veřejného pořádku jako stavu, který umožňuje pokojné soužití občanů i návštěvníků obce a vytváření příznivých podmínek pro život v obci.“65 Činnosti, které má předmětná vyhláška regulovat a které jsou původci nadměrného hluku, jsou vymezeny v čl. 1 vyhlášky jako činnosti, které by mohly narušit veřejný pořádek v obci. Mezi ně vyhláška řadí rušení nočního klidu, používání hlučných strojů a zařízení, provozování závodů, tréninkových jízd automobilů, motocyklů a podobnou činnost působící nadměrný hluk a znečištění ovzduší. Pro srovnání lze uvést například Obecně závaznou vyhlášku obce Lukavice č. 1/2003 o ochraně veřejného pořádku a čistoty obce Lukavice, která ve svém článku II. uvádí demonstrativním výčtem hlučné stroje, na které se vztahuje, a kterými jsou „takové druhy 64 65

http://www.obecpertoltice.cz/storage/vyhlasky/OZV_Obce_Pertoltice1_2009.doc Obecně závazná vyhláška obce Pertoltice č. 1/2009 o ochraně nočního klidu a regulaci hlučných činností

48

strojů, které svým provozem způsobují hluk a vibrace nad míru obvyklou, zejména motorové a elektrické sekačky, pily, vrtačky, sbíjecí kladiva a kompresory“66. Jak vidno, jednotlivé obce se mezi sebou mohou lišit mezi původci hluku, jejichž regulaci považují za důležitou v rámci obecně závazné vyhlášky, jelikož dle mého názoru například provozování závodů či tréninkových jízd automobilů (na které upozorňuje obecně závazná vyhláška obce Pertoltice) není jistě činnost, která by působila nadměrný hluk v každé obci, a bylo ji tedy nutno v obecně závazné vyhlášce výslovně regulovat. Obecně závazná vyhláška obce Lukavice, ač je dle data vypracování mnohem starší než první jmenovaná, dokládá jiné prioritně regulované původce hluku (sekačky, pily, vrtačky, atd.), ač nelze vyloučit možnost jejího vztažení taktéž na závodní automobily, které by bylo možno podřadit pod stroje, které svým provozem způsobují hluk a vibrace nad míru obvyklou. Z tohoto důvodu lze dle mého názoru konstatovat, že úprava ochrany před hlukem a vibracemi obecně závaznými vyhláškami obcí, ač v základních otázkách velmi podobná, může se lišit právě úpravou dominantních původců hluku, různými obec od obce. V čl. 2 obecně závazné vyhlášky obce Pertoltice je dále stanovena doba, po kterou je každý povinen „zachovat klid a omezit hlučné projevy, např. zamezit vzniku a šíření hluku, jehož původcem jsou stroje a obdobná zařízení, hluku z hudebních produkcí a hlasových projevů lidí tak, aby nebyly rušeny nezúčastněné osoby.“ Toto ustanovení velmi úzce souvisí se zmiňovaným nálezem Ústavního soudu č. 51/2001 Sb., týkajícím se obecně závazné vyhlášky města Písek č. 8/1998, které ve své době taktéž omezovalo dobu, po kterou bylo možné pořádat veřejné produkce hudby. Obecně závazná vyhláška obce Pertoltice dokládá možnost dříve sporné ustanovení v obecně závazných vyhláškách obcí využít bez toho, aby došlo k neoprávněnému zásahu do práva na podnikání.67 Závěrem lze podotknout, že obce v České republice v současné době mají poměrně rozsáhlou možnost regulovat obecně závaznými vyhláškami množství nadměrného hluku či vibrací na svém území, čímž mohou poměrně efektivně chránit své obyvatele před škodlivými expozicemi hluku a vibrací.

5.4.

66 67

Strategické hlukové mapy a akční plány

http://www.obeclukavice.cz/file.php?nid=601&oid=37939 Obecně závazná vyhláška obce Pertoltice možnost upravit dobu konání veřejných produkcí hudby dále rozšiřuje tím, že upravuje povinnost každého „zdržet se o nedělích, státních svátcích a ostatních svátcích v době od 20:30 do 07:30 hodin veškerých prací spojených s užíváním zařízení a přístrojů způsobujících hluk, např. sekaček na trávu, cirkulárek, motorových pil, křovinořezů, apod.“

49

Hlukovou mapou lze obecně charakterizovat jako grafický dokument identifikačního typu, kterým se „dohodnutým způsobem popisuje (znázorňuje) akustická situace v prostředí.“68 Strategická hluková mapa se od hlukové mapy liší způsobem, kterým popisuje akustickou situaci v prostředí, jelikož u strategické hlukové mapy nejde o jakýkoliv postup, ale musí jít o postup legislativně předepsaný.69 Za akční plány lze považovat soubor opatření navazujících na strategické hlukové mapy, které obsahují konkrétní opatření ke snižování hlukové zátěže. Prioritně mají obsahovat nástroje, na základě kterých se bude řešit situace v oblastech, kde došlo dle strategických hlukových map k překročení přípustné hlukové zátěže.70

5.4.1. Strategické hlukové mapy

Strategické hlukové mapy si lze zjednodušeně představit jako mapy, ve kterých jsou v barevných pásmech (tzv. izofonách) odstupňovaných po 5 dB zobrazena místa zatížená hlukem.71 Základním pramenem upravujícím strategické hlukové mapy a akční plány do českého právního řádu je směrnice Evropských společenství č. 2002/49/ES o hodnocení a řízení hluku ve vnějším prostředí. Tato směrnice v článku 2 vymezuje oblast působnosti, na kterou se vztahuje, kam je zařazen „hluk ve venkovním prostředí, kterému jsou vystaveni lidé zejména v zastavěných oblastech, ve veřejných parcích nebo v tichých oblastech aglomerací, v tichých oblastech ve volné krajině, blízkosti škol, nemocnic a jiných citlivých budov nebo oblastí.“ Dále tato směrnice stanoví povinnost členských států zajistit do 30. června 2007 vypracování strategických hlukových map pro všechny aglomerace na území členských států s více než 250000 obyvateli, dále taktéž pro všechny hlavní silnice, po kterých projede více než 6000000 vozidel za rok, hlavní železniční trati, po kterých projede více než 60000 vlaků za rok, a pro hlavní letiště. Druhá fáze hlukového mapování je ukončena datem 30. června 2012. Do tohoto data je třeba vypracovat strategické hlukové mapy, které budou

68

Liberko, M. Hluk v prostředí. Praha : Ministerstvo životního prostředí, 2004 Viz cit. sub 68 70 http://www.enviweb.cz/?env=hluk_archiv_gijcb/Akcni_plany_jsou_idealni_prilezitosti_pro_boj_proti_hluku.h tml 71 http://www.enviweb.cz/?env=hluk_archiv_gijcb/Akcni_plany_jsou_idealni_prilezitosti_pro_boj_proti_hluku.h tml 69

50

dokumentovat situaci pro všechny aglomerace72 a pro všechny hlavní silnice73 a hlavní železniční trati74. Z výše uvedeného vyplývá, že strategické hlukové mapy se nezpracovávají pro celé území členských států, ale pouze pro určená místa na území členských států. Strategické hlukové mapy se pak aktualizují každých pět let. Podrobnosti týkající se obsahu strategických hlukových map, způsobu informování veřejnosti o strategických hlukových mapách a další ustanovení týkající se hlukových map (a taktéž akčních plánů) stanovuje vyhláška Ministerstva zdravotnictví č. 523/2006 Sb., kterou se stanoví mezní hodnoty hlukových ukazatelů, jejich výpočet, základní požadavky na obsah strategických hlukových map a akčních plánů a podmínky účasti veřejnosti na jejich přípravě (vyhláška o hlukovém mapování). Tato vyhláška používá v souvislosti se strategickými hlukovými mapami pojem „hlukové mapování“, kterým se rozumí „prezentace údajů o stávající hlukové situaci s použitím hlukového ukazatele, které ukazují překročení příslušné mezní hodnoty, údaje o počtu osob a staveb pro bydlení“ a dalších budov „vystavených definovaných hodnotám hlukového ukazatele v oblasti, pro kterou se zpracovává hluková mapa.“75 Za zpracování strategických hlukových map odpovídá Ministerstvo zdravotnictví, které je taktéž odpovědné za jejich náležitý obsah odpovídající jak směrnici Evropských společenství o hodnocení a řízení hluku ve vnějším prostředí, tak vyhlášce o hlukovém mapování. S povinností zpracovat strategické hlukové mapy se taktéž pojí povinnost relevantně informovat veřejnost o výsledcích hlukového mapování.76 Informace jsou Ministerstvem zdravotnictví poskytovány ve dvou podobách, a to jednak v listinné podobě v sídle Ministerstva zdravotnictví, a dále v podobě elektronické na internetové adrese Ministerstva zdravotnictví.77 Součástí takto zveřejněných strategických hlukových map je taktéž textová část, která obsahuje některé další informace blíže upřesňující obsah těchto map, jako jsou například údaje o celkovém počtu hlukem zasažených osob v obci.

72

„Aglomerací“ se dle čl. 3 písm. k) směrnice Evropských společenství o hodnocení a řízení hluku ve venkovním prostředí rozumí „část území, vymezená členským státem, ve které žije více než 100000 obyvatel a která má takovou hustotu obyvatel, že je členským státem považována za městské území“ 73 „Hlavní silnicí“ se dle čl. 3 písm. n) směrnice Evropských společenství o hodnocení a řízení hluku ve venkovním prostředí rozumí „regionální, vnitrostátní nebo mezinárodní silnice určená členským státem, po které projede více než tři miliony vozidel za rok“ 74 „Hlavní železniční tratí“ se dle čl. 3 písm. o) směrnice Evropských společenství o hodnocení a řízení hluku ve venkovním prostředí rozumí „železniční trať určená členským státem, po které projede více než 30000 vlaků za rok“ 75 Upraveno v § 3 odst. 2 vyhlášky o hlukovém mapování 76 Bernard, M., Doucha, P. Právní ochrana před hlukem. Praha : Linde, 2008, str. 90 77 Viz § 4 vyhlášky o hlukovém mapování

51

Významnými pojmy týkajícími se hlukového mapování obsahuje vyhláška o hlukovém mapování ve svém § 2. Jsou jimi hlukové ukazatele a jejich mezní hodnoty. Mezní hodnotu hlukových ukazatelů lze považovat za obdobu maximálních hygienických limitů hluku (upravených v nařízení vlády o ochraně zdraví před nepříznivými účinky hluku a vibrací). Při překročení mezní hodnoty hlukových ukazatelů dle vyhlášky o hlukovém mapování však na rozdíl od maximálních přípustných hygienických limitů hluku nedojde k uplatnění sankcí stanovených v zákoně o ochraně veřejného zdraví.78 Hlukové ukazatele se dle § 2 vyhlášky o hlukovém mapování vypočítávají jednak pro celodenní obtěžování hlukem (hlukový ukazatel den-večer-noc), pro obtěžování hlukem během dne (hlukový ukazatel den), pro obtěžování hlukem večer (hlukový ukazatel večer) a pro rušení spánku (hlukový ukazatel noc). V § 2 vyhlášky o hlukovém mapování jsou taktéž upraveny mezní hodnoty hlukových ukazatelů pro celodenní obtěžování hlukem a pro rušení spánku, kterými jsou: -

pro silniční dopravu 70 dB při celodenním obtěžování a 60 dB při rušení spánku,

-

pro železniční dopravu 70 dB při celodenním obtěžování a 65 dB při rušení spánku,

-

pro leteckou dopravu 60 dB při celodenním obtěžování a 50 dB při rušení spánku,

-

pro integrovaná zařízení 50 dB při celodenním obtěžování a 40 dB při rušení spánku.

Strategické hlukové mapy lze na základě vyhlášky o hlukovém mapování dělit dle jejich obsahu na dvě významné skupiny, které jsou upraveny ve Zvláštní části Přílohy č. 2 předmětné vyhlášky. Těmito skupinami jsou strategické hlukové mapy pro aglomerace a strategické hlukové mapy pro hlavní pozemní komunikace, hlavní železniční tratě nebo hlavní letiště.79 Velmi důležitou a podstatnou otázkou z hlediska hlukového mapování je určení aglomerací na území České republiky, kterých se hlukové mapování týká. Které z aglomerací v České republice tomuto mapování podléhají, stanoví příloha k vyhlášce Ministerstva pro místní rozvoj80 č. 561/2006 Sb., o stanovení seznamu aglomerací pro účely hodnocení a snižování hluku. Dotčené aglomerace tato vyhláška rozděluje na dvě skupiny, a to na 78

Bernard, M., Doucha, P. Právní ochrana před hlukem. Praha : Linde, 2008, str. 87 Blíže vyhláška o hlukovém mapování, Příloha 2, 2. zvláštní část 80 Povinnost stanovit vyhláškou seznam aglomerací v oblasti hodnocení a snižování hluku vyplývá pro Ministerstvo pro místní rozvoj z § 81a zákona o ochraně veřejného zdraví 79

52

aglomerace nad 250000 obyvatel, kam řadí aglomeraci Praha, aglomeraci Ostrava a aglomeraci Brno, a na další aglomerace s více než 100000 obyvateli, mezi něž lze řadit aglomeraci Ústí nad Labem-Teplice, aglomeraci Plzeň, aglomeraci Liberec a aglomeraci Olomouc.

5.4.2. Akční plány

Akční plány navazují na strategické hlukové mapy. Jejich cílem je poskytnout nástroje v oblastech, kde dle strategických hlukových map došlo k překročení mezních hodnot hluku. Základními právními prameny jsou stejně jako u strategických hlukových map směrnice Evropských společenství o hodnocení a řízení hluku ve venkovním prostředí a dále vyhláška o hlukovém mapování, která obsahuje podrobnosti týkající se problematiky akčních plánů na území České republiky. Tato vyhláška mimo jiné ukládá povinnost zpracovávat akční plány na území České republiky dvěma subjektům, a to Ministerstvu dopravy81 a krajským úřadům82. Směrnice Evropských společenství o hodnocení a řízení hluku ve venkovním prostředí stanovuje v článku 8 povinnost členských států „nejpozději do 18. července 2008 vypracovat akční plány určené pro řešení problémů s hlukem a jeho účinky na svém území, případně včetně nezbytného snižování hluku, a to pro: a) okolí hlavních silnic, po kterých projede více než šest miliónů vozidel za rok, hlavních železničních tratí, po kterých projede více než 60000 vlaků za rok, a v blízkosti hlavních letišť; b) aglomerace s více než 250000 obyvateli“. Dále směrnice v článku 8 bod 2. stanoví příslušným orgánům členských států povinnost nejpozději do 18. července 2013 vypracovat některé další akční plány.83 Článek 8 bod 7. směrnice o hodnocení a řízení hluku ve venkovním prostředí stanoví členským státům další povinnost související s pořizováním akčních plánů, kterou je povinnost zajistit konzultaci návrhů akčních plánů s veřejností. Účelem této konzultace je poskytnout

81

Blíže viz § 81 odst. 1 zákona o ochraně veřejného zdraví Blíže viz § 81c zákona o ochraně veřejného zdraví 83 Článek 8 bod 2. směrnice Evropských společenství stanoví: „Členské státy zajistí, aby nejpozději do 18. července 2013 příslušné orgány vypracovaly akční plány, především pro řešení prioritních situací, které je možné zjistit podle překročení některé příslušné mezní hodnoty nebo podle dalších kritérií zvolených členskými státy, pro aglomerace a pro hlavní silnice i hlavní železniční trati na jejich území“ 82

53

veřejnosti možnost účastnit se přípravy těchto akčních plánů a mimo jiné informovat veřejnost o rozhodnutích přijatých v souvislosti s akčními plány. Informační povinnost transponuje § 6 vyhlášky o hlukovém mapování. Dle tohoto ustanovení návrhy akčních plánů zpřístupňuje Ministerstvo dopravy a krajské úřady, přičemž vyhláška upravuje dvě možnosti, jak akční plán zpřístupnit, a to v listinné podobě v místě sídla povinného subjektu či v elektronické podobě na své internetové adrese. Neopominutelným pojmem souvisejícím s pořizováním akčních plánů jsou tzv. tiché oblasti ve volné krajině, kterými se dle článku 3 písm. m) směrnice Evropských společenství o hodnocení a řízení hluku ve venkovním prostředí rozumí „oblast vymezená příslušným orgánem, která není rušena hlukem z dopravy, průmyslu nebo rekreačních aktivit.“ Orgánem příslušným k vymezení tiché oblasti ve volné krajině je Ministerstvo životního prostředí, které však dosud tiché oblasti ve volné krajině nevymezilo.

54

6. Soukromoprávní nástroje ochrany před hlukem a vibracemi Za základní pramen soukromoprávní úpravy ochrany před hlukem a vibracemi lze považovat občanský zákoník (zákon č. 40/1964 Sb.), který obsahuje velmi rozsáhlý soubor právních nástrojů, které lze využít v ochraně před nadměrným hlukem a vibracemi. Mezi právní nástroje, které soukromé právo v rámci ochrany před nadlimitním hlukem či vibracemi nabízí, lze v první řadě zmínit občanskoprávní instituty, díky kterým nejsou obyvatelé postižení případným nadměrným hlukem či vibracemi odkázáni pouze na soudní řešení sporů. Mezi tyto nástroje lze řadit svépomoc84 (například snaha uklidnit hlučícího člověka, který svým křikem ruší okolí; avšak prostředky svépomoci volené k eliminování nadměrného hluku či vibrací musí být přiměřené vzhledem k okolnostem zásahu do práv vzniklého svépomocí) a ochranu před zásahem do pokojného stavu (pokud k zásahu do pokojného stavu došlo, může se dotčená osoba domáhat ochrany u příslušného orgánu státní správy – obecního úřadu, který může zásah předběžně zakázat nebo uložit, aby byl obnoven předešlý stav85). Mezi nejvýznamnější občanskoprávní nástroje z hlediska ochrany obyvatel před hlukem a vibracemi, kterými bych se v této kapitole ráda zabývala především, lze však řadit především sousedskou žalobu, žalobu na ochranu osobnosti, žalobu na náhradu škody a prevenční žalobu.86

6.1.

Sousedská žaloba

Základem právní úpravy sousedské žaloby je § 127 občanského zákoníku, který v odstavci 1) stanoví, že „vlastník věci se musí zdržet všeho, čím by nad míru přiměřenou poměrům obtěžoval jiného nebo čím by vážně ohrožoval výkon jeho práv.“ Základem řešení sousedských sporů je odpověď na otázku, koho lze rozumět osobou, která je povinna zdržet se obtěžováním jiných osob. Z hlediska ochrany před hlukem je podstatná skutečnost, že pod tuto osobu lze podřadit jak vlastníka věci nemovité, tak vlastníky věcí movitých.87 Další osoby, které lze podřadit pod osoby povinné dle § 127 občanského zákoníku jsou subjekty, které sice nejsou 84

Svépomoc je upravena v § 6 občanského zákoníku, kde je stanoveno: „Jestliže hrozí neoprávněný zásah do práva bezprostředně, může ten, kdo je takto ohrožen, přiměřeným způsobem zásah sám odvrátit“ 85 Viz § 5 občanského zákoníku 86 Bernard, M., Doucha, P. Právní ochrana před hlukem. Praha : Linde, 2008 87 http://www.pilaw.cz/viaiuris/index.php?p=msg&id=157#01p

55

vlastníky, ale mají vlastnické právo odvozené od vlastníka, kam lze řadit například nájemce či osobu oprávněnou z věcného břemene.88 Tudíž pokud sám vlastník nemovitosti či movitosti sám okolí hlukem a či vibracemi neomezuje, nelze sousedům upřít právo se účinně bránit, pokud například nájemce tyto nadměrné škodliviny produkuje. (Tudíž pokud se někdo na pozemku, který není jeho vlastnictvím, umístí stroj způsobující nadměrný hluk a ruší občany, bydlící v okolních nemovitostech, lze se domáhat proti tomuto rušiteli ochrany svých práv sousedskou žalobou, ač vlastníkem pozemku, na kterém má zařízení umístěno, není.) Omezení, spočívající ve skutečnosti, že by se osoba postižená hlukem či vibracemi nemohla domáhat právní ochrany proti nájemci, by totiž, dle mého názoru, znamenalo nepřiměřené omezení možnosti obtěžovaných osob bránit se nadměrné expozici hlukem a vibracemi. Na druhou stranu však nelze odpovědnost za hlukovou zátěž na silnicích přičítat například řidičům, kteří projíždějí po pozemních komunikacích, ač jsou jejich uživatelé a tudíž by teoreticky nic nebránilo tomu, aby byli za produkovaný hluk a vibrace odpovědní. Takovouto odpovědnost však vylučuje zákon o ochraně veřejného zdraví, a to konkrétně v § 30 odst. 1, kde je stanoveno, že „osoba, která používá, popřípadě provozuje stroje a zařízení, které jsou zdrojem hluku nebo vibrací, provozovatel letiště, vlastník, popřípadě správce pozemní komunikace, vlastník dráhy a provozovatel dalších objektů, jejichž provozem vzniká hluk,“ jsou povinni zajistit, aby hluk nepřekračoval hygienické limity. Ukládá tedy „výslovně povinnost zabránit překračování hygienických limitů hluku vlastníku či správci pozemní komunikace, nikoli jejímu konkrétnímu uživateli, tj. vlastníku vozidla po ní jedoucího, i když zdrojem hluku je právě provoz na komunikaci, nikoli komunikace sama.89 S tím, jaké subjekty mohou být povinnými z hlediska obtěžování hlukem a vibracemi souvisí výše zmíněný případ magistrály v Praze, ve kterém se žalobci domáhali ochrany před nadlimitním hlukem sousedskou žalobou s tím, že žalovali Magistrát hlavního města Praha, jakožto vlastníka pozemní komunikace. Obvodní soud pro Prahu 1 původně tuto žalobu zamítl, a to (kromě dalších důvodů) mimo jiné kvůli tomu, že žalovaný, tj. Magistrát hlavního města Praha, nebyl z hlediska sousedského sporu osobou povinnou, jelikož je sice vlastníkem dotčené pozemní komunikace, ale nevykonává státní správu ve věcech provozu na pozemních komunikacích, a tudíž nemůže být odpovědným subjektem.90 Takovéto řešení však není přijatelné, jelikož by tím došlo k omezení práv dotčených subjektů z hlediska ochrany před

88

http://www.pilaw.cz/viaiuris/index.php?p=msg&id=157#01p Rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 54 Co 390/2007 – 203 90 Viz cit. sub 89 89

56

hlukem a vibracemi. Žalobci se proti tomuto rozhodnutí odvolali k Městskému soudu v Praze, který žalobě vyhověl.91 Významné, z hlediska sousedských sporů, je však také určení osoby, která je oprávněná svá práva v sousedských sporech bránit, tedy podat sousedskou žalobu. Ač z označení „sousedská práva“ může vyplývat, že oprávněnou osobou je pouze soused případného rušitele, není tomu dle mého názoru tak. Oprávnění bránit se nadměrnému hluku či vibracemi formou sousedské žaloby může dle mého názoru každá osoba, těmito škodlivinami postižená při výkonech svých práv. V této souvislosti lze uvést rozsudek dovolacího soudu, sp. zn. (Rc) 2 Cdon 330/97, z jehož odůvodnění vyplývá, že jednou z osob oprávněných domáhat se ochrany před hlukem a vibracemi sousedskou žalobou může být taktéž obec, a to především z toho důvodu, že základem obce, jakožto veřejnoprávní korporace, jsou občané, kteří mají schopnost vnímat imise hluku i vibrací, „a jsou-li jimi rušeni při oprávněném užívání nemovitostí ve vlastnictví obce, je jimi při výkonu svého vlastnického práva rušena i obec.“ Pokud tedy je obec žalobcem, a to z důvodu ochrany svých občanů před nadměrným hlukem či vibracemi při užívání nemovitostí, které jsou ve vlastnictví obce, tak je oprávněna „uplatnit u soudu právo na ochranu před obtěžováním hlukem (popř. i vibracemi) ve smyslu ustanovení § 127 odst. 1 občanského zákoníku.“ Na základě zmíněného rozsudku Nejvyššího soudu si lze položit otázku, zda je každá právnická osoba oprávněna domáhat se sousedskou žalobou ochrany před nadměrným hlukem či vibracemi nebo zda touto oprávněnou osobou může být pouze obec, jakožto veřejnoprávní korporace. Domnívám se, že odpověď na tuto otázku může být sporná. V souvislosti s touto otázkou je třeba zmínit především usnesení Ústavního soudu92, dle kterého se práva vztahující k životnímu prostředí vztahují pouze na fyzické osoby, které (na rozdíl od právnických osob) podléhají negativním vlivům životního prostředí. Hluk a vibrace lze označit za škodliviny, které s životním prostředím a jeho ochranou souvisí. Bylo by tedy možno konstatovat relativní rozpor mezi těmito zmíněnými judikáty. Domnívám se však, že správné je tvrzení, které poukazuje na skutečnost, že právnické osoby ze své podstaty nemají právo vyplývající z čl. 35 Listiny základních práv a svobod, a to: „Každý má právo na příznivé životní prostředí.“ Na druhou stranu však nelze nesouhlasit se skutečností, že obec má právo na ochranu svých občanů domáhat se ochrany před hlukem a vibracemi (pokud k obtěžování občanů těmito škodlivinami dochází při užívání nemovitostí 91 92

Viz kapitola 4.1. „Hluk z pozemních komunikací“ této diplomové práce Usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. I.ÚS 282/97 ze dne 6. ledna 1998 dostupný v elektronické databázi rozhodnutí Ústavního soudu nacházející se na internetové adrese http://nalus.usoud.cz/Search/Search.aspx

57

ve vlastnictví obce), toto odůvodnění lze však dle mého názoru vztáhnout na jakoukoliv právnickou osobu. Domnívám se, že nejen obec, ale každá právnická osoba by se teoreticky mohla domáhat toho, že její členové (zaměstnanci, členové statutárních orgánů, atd.) jsou „při oprávněném užívání nemovitostí“ v jejím vlastnictví rušeni nadměrným hlukem či vibracemi. (Například obchodní společnost vlastnící činžovní dům, který se nachází v blízkosti provozovatele hluku, může dle mého názoru namítat obtěžování svých zaměstnanců, kteří oprávněně užívají prostory této obchodní společnosti v jejím činžovním domě, a to z důvodu jejich pracovního vztahu k této společnosti). Stávající judikatura však tuto možnost v současné době nepřijala a obec, jakožto veřejnoprávní korporaci, řadí mezi několik málo výjimek z právnických osob, kterým přiznala oprávnění domáhat se sousedskou žalobou ochrany před hlukem a vibracemi. V návaznosti na ustanovení § 127 občanského zákoníku obsahuje tentýž právní předpis demonstrativní výčet nežádoucího chování případného rušitele, kam lze zařadit zákaz ohrozit sousedovu stavbu nebo pozemek, dále zákaz nad míru přiměřenou poměrům obtěžovat sousedy hlukem, prachem, popílkem, kouřem, plyny, parami, pachy, pevnými a tekutými odpady, světlem, stíněním a vibracemi a zákaz nechat chovaná zvířata vnikat na sousední pozemek a nešetrně, popřípadě v nevhodné roční době, odstraňovat ze své půdy kořeny stromu nebo odstraňovat větve stromu přesahující pozemek vlastníka. Obecně lze o sousedské žalobě konstatovat, že vychází z tzv. sousedských práv, která představují omezení vlastnického práva. Toto omezení vyplývá z obecné zásady „vlastnictví zavazuje“, upravené občanským zákoníkem. Ustanovení související s touto zásadou lze dále nalézt například v čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod České republiky, který se týká zákazu poškozování lidského zdraví, přírody a životního prostředí nad míru stanovenou zákonem. Obsah ustanovení § 127 občanského zákoníku rozlišuje mezi dvěma pojmy, a to mezi „obtěžováním“ a „ohrožováním“, jejichž posouzení je relevantní z hlediska aplikace tohoto ustanovení v praxi. Pojem „obtěžování“ spočívá ve znepříjemnění výkonu vlastnických práv, na rozdíl od pojmu „ohrožování“, které se týká přímo výkonu práv dotčeného vlastníka či znemožnění tohoto výkonu.93 Z hlediska ochrany před hlukem a vibracemi je relevantní definice a výklad pojmu „nad míru přiměřenou poměrům“94, který poskytuje soudům poměrně širokou možnost soudcovského uvážení. Z tohoto pojmu nelze dovodit, že by vlastník nemovitosti měl 93 94

http://www.sagit.cz/pages/lexikonheslatxt.asp?cd=151&typ=r&levelid=OC_441.HTM Stručně jsem se o tomto pojmu zmínila v kapitole „Maximální přípustné hlukové limity“ této diplomové práce

58

absolutní zákaz produkovat například hluk či vibrace, ale stanovuje této případné produkci imisí limity omezením produkce těchto imisí nad míru přiměřenou poměrům. Při určování, zda jde o míru přiměřenou poměrům, je třeba vždy přihlédnout ke konkrétním okolnostem daného případu (tj. kdy k expozici hlukem došlo – zda v denních či nočních hodinách, zda jde o jednorázový, opakovaný či nepřetržitý hluk, a mnohé další faktory ovlivňující konkrétní případ95). V neposlední řadě je třeba v souvislosti s pojmem „nad míru přiměřenou poměrům“ poznamenat, že soudcovské uvážení týkající se tohoto neurčitého právního pojmu není neomezené. Lze konstatovat, že pokud jde o hluk či vibrace, překračující hygienické limity stanovené veřejnoprávními hygienickými limity, jsou tyto vždy nepřiměřené poměrům. Z tohoto vyplývá, že ačkoliv při nižší expozici hlukem či vibracemi, než která je stanovena hygienickými limity, lze použít (s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem) ustanovení o „míře přiměřené poměrům“, při překročení těchto limitů nelze s termínem „nad míru přiměřenou poměrům“ vůbec operovat. Pokud dojde k vážnému ohrožení výkonu práv, soud se „přiměřeností poměrů“ taktéž nezabývá, jelikož vážné ohrožení práv je nezákonné ve všech případech.96 Pojem nad míru přiměřenou poměrům dle mého názoru velmi výstižně zhodnocuje rozsudek Nejvyššího soudu České republiky, sp. zn. 22 Cdo 223/2005. Tento uvádí: „Stanovení toho, zda jde o obtěžování nad míru přiměřenou poměrům, je věcí soudcovského uvážení. Soud však musí vždy zjistit, jaká míra obtěžování nepřekračuje přiměřené poměry jak v daném typu lokalit, tak i v konkrétním místě; bude-li však obvyklá míra obtěžování v daném místě vyšší, než je míra obvyklá v jiných obdobných lokalitách (např. obytných sídlištích), přičemž tato vyšší míra bude způsobena jednáním, pro které není území v takových lokalitách určeno (např. hlučné hudební produkce v obytné zástavbě či v její blízkosti), bude pro posouzení věci rozhodující nižší míra obtěžování obvyklá v obdobných místech; místní zvyklosti v tomto případě nejsou rozhodující. (...). Z toho vyplývá, že soud rozhodující o návrhu na ochranu podle ustanovení § 127 odst. 1 se nemůže omezit jen na konstatování, že namítaný zásah je v souladu se stavem v místě obvyklým, ale musí vždy zohlednit míru přiměřenou poměrům (které by měly být)“.97

95

Bernard, M., Doucha, P. Právní ochrana před hlukem. Praha : Linde, 2008, str. 64-65 Viz cit. sub 98, str. 66 97 Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 22 Cdo 223/2005 ze dne 26. dubna 2006 dostupný v elektronické databázi Nejvyššího soudu České republiky nacházející se na internetové adrese www.nsoud.cz 96

59

Sousedské spory jsou dle mého názoru nejrozšířenějším soukromoprávním prostředkem ochrany před hlukem a vibracemi. Nejsou jen záležitostí českého práva, ale v různých modifikacích jsou taktéž využívány i v jiných státech. Ráda bych se na tomto místě diplomové práce zmínila o sousedském sporu, který rozhodoval Zemský soud Schweinfurt rozsudkem ze dne 21.2.1997, sp.zn. 3 S 57/96.98 Tento sousedský spor je velmi zajímavým příkladem toho, jaká je diverzifikace původců hluku. Současně tento rozsudek dokládá, že nejen klasičtí původci hluku (doprava z pozemních komunikací, průmyslové objekty, atd.) mohou obtěžovat okolí nadměrným hlukem (či vibracemi). Zmíněný judikát se zabýval sousedským sporem týkajícím se psího štěkotu, jakožto rušivé škodliviny, který způsoboval sousedovi obtěžující hlukovou expozici. V tomto sporu šlo konkrétně o dva sousedy, bydlící naproti sobě, přičemž jeden z nich se na svém pozemku zabýval chovem psů. Žalobce následkem hlukové zátěže mající původ v psím štěkotu podal žalobu na svého souseda s tím, že k ní „vypracoval průběžný seznam jednotlivých dob štěkotu a podrobně je popsal.“99 Soud prvního stupně žalobě zčásti vyhověl, což vedlo k odvolání žalovaného k zemskému soudu ve Schweinfurtu, který napadené rozhodnutí zrušil, a to z důvodů následujících. Odvolací soud připustil, že štěkot a další hlasité projevy psů mohou být pro okolí velmi obtěžující hlukovou imisí, přičemž ve Spolkové republice platný BGB (Bügerliches Gesetzbuch) umožňuje žádat odstranění rušení, ke kterému štěkotem psů dochází, avšak, jak dále odvolací soud konstatoval, je možné žádat ochranu před nepřiměřeným hlukem pouze za předpokladu, že takovéto rušení je posouzeno s ohledem na průměrného člověka a je závažné. Závažným se stává až tehdy, pokud na sebe zvuky (tedy psí štěkot) výrazným způsobem upozorňují svou výjimečností. Pod výše uvedené lze zařadit psí štěkot, pokud například dlouho trvá či je slyšet během nočních hodin. (V této souvislosti bych ráda upozornila na ustanovení českého právního řádu, konkrétně občanského zákoníku, který obsahuje podobnou úpravu jako BGB ve Spolkové republice Německo, jelikož operuje s pojmem „nad míru přiměřenou poměrům“, pod který by se tento spor, pokud by probíhal v České republice, mohl podřadit.) Odvolací soud se ve svém rozhodnutí dále zabýval skutečností, že štěkot psů, tak jak byl popsán žalobcem, není závažný ve smyslu BGB, jelikož nedošlo k takovému rušení, které by bylo závažné. Navíc, jak soud dále dodal, není v moci žádného chovatele psa dostupnými prostředky štěkotu úplně zamezit (odstranění tohoto štěkotu by dle názoru odvolacího soudu 98 99

Právní rozhledy, ročník 1998, číslo 2, str. 99 Viz cit. sub 98

60

mělo za následek úplný zákaz chovu psů). Žalobce by proto mohl vyžadovat pouze odvrácení takových imisí hluku, které jeho pozemek ohrožují více než nezávažně, přičemž opatření nutná k dosažení tohoto účelu si může sám zvolit.100 Tento spor, jak byl nastíněn, je dle mého mínění velmi názornou ukázkou toho, jaké sousedské spory je soud v rámci ochrany před hlukem a vibracemi povinen řešit. Co se týče problematiky zvukových projevů zvířat, není dle mého soudu tento spor ojedinělým, jelikož k podobnému sporu (týkajícímu se kvákání žab), došlo v německém městě Ingolstadt na počátku devadesátých let.101

6.2.

Žaloba na ochranu osobnosti

Osobnost každého člověka je chráněna celým právním řádem. Osobnostní práva lze členit na všeobecná osobnostní práva, která náleží každému (tato jsou relevantní z hlediska ochrany obyvatel před hlukem a vibracemi) a zvláštní osobnostní práva, která každému nenáleží (tato práva náleží na základě tvůrčí duševní činnosti např. autorům, vynálezcům či hercům). Všeobecná osobnostní práva jsou demonstrativně vyjmenována v občanském zákoníku, a to v § 11. Patří mezi ně mimo jiné právo na ochranu života, zdraví, lidské důstojnosti a občanské cti, dále právo na soukromí, na jméno či na projevy osobní povahy. Tato práva jsou dále chráněna předpisy týkajícími se ochrany lidských práv, kam lze řadit například Listinu základních práv a svobod či Evropskou úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod. V souvislosti s ochranou před hlukem a vibracemi je dle mého názoru třeba vyzdvihnout především právo na ochranu zdraví a soukromí, které souvisí s právem každého na příznivé životní prostředí specifikované v čl. 35 Listiny základních práv a svobod. Právo na příznivé životní prostředí lze tedy považovat za jedno z dílčích osobnostních práv.102 Poměrně rozšířenými právními spory souvisejícími s hlukem a vibracemi jsou zásahy do osobnostního práva na respektování obydlí. U těchto sporů dotčené osoby často nenacházejí uspokojivé právní řešení v rámci vnitrostátních soudních pří, tudíž se tyto spory stávají často předmětem rozhodování Evropského soudu pro lidská práva. Lze zmínit 100

Právní rozhledy, ročník 1998, číslo 2, str. 99 Blíže viz Bučková, I., Svobodová, M. Právní rozhledy. Ročník 1994, číslo 5 102 Bernard, M., Doucha, P. Právní ochrana před hlukem. Praha : Linde, 2008, str. 68 101

61

například rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 16. listopadu 2004 ve věci Moreno Goméz proti Španělsku, kde se stěžovatelka, paní Moreno Goméz domáhala ochrany svého práva na respektování obydlí z důvodu nečinnosti správních orgánů, které nesplnily svou povinnost zakročit proti nadměrnému hluku v místě jejího bydliště, nepřijaly tedy žádná opatření, kterými by došlo k ukončení zásahů třetích osob do práva na respektování obydlí. Evropský soud pro lidská práva v rozsudku konstatoval: „Místní orgány města Valencie sice přijaly v rámci své pravomoci opatření, která byla v zásadě přiměřená a jejich účelem bylo respektování chráněných práv (např. vyhláška o hluku a vibracích); v předmětném období však úřady tolerovaly porušování této úpravy (…) Skutkový stav tohoto případu svědčí o tom, že stěžovatelka utrpěla závažný zásah do svého práva na respektování obydlí z důvodu nečinnosti správních orgánů, jež nezakročily proti rušení nočního klidu.“103 Předmětný rozsudek Evropského soudu pro lidská práva je zajímavým dokladem možnosti bránit se nadměrnému hluku a vibracím využitím žaloby na ochranu osobnosti. Podstatnou je však dle mého názoru také skutečnost, že osoby, dotčené nadměrným hlukem či vibracemi, mohou při bránění svých práv využít mimo soustavy obecných soudů taktéž ústavní soudnictví, reprezentované v České republice Ústavním soudem. Domáhat se právní ochrany před Ústavním soudem totiž není možné ve všech případech, ve kterých jsou spory z nadměrného hluku či vibrací řešeny soudní cestou, jelikož, jak Ústavní soud ve svých rozhodnutích zdůrazňuje, „není běžnou třetí instancí v systému obecného soudnictví ani jeho součástí. Jeho úkolem není se zabývat eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných občanským zákoníkem, trestním zákonem, občanským soudním řádem a dalšími předpisy (které může být předmětem řízení u soudů obecných), pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody těchto osob.“104 Z tohoto důvodu je dle mého názoru žaloba na ochranu osobnosti velmi důležitým právním institutem pro občany vystavené nadměrnému hluku či vibracím, kteří se svou žalobou u soustavy obecných soudů z jakéhokoli důvodu neuspěli. Dále lze konstatovat, že ochrana všeobecných osobnostních práv se týká pouze fyzických osob, přičemž k tomu, aby došlo ke vzniku odpovědnosti za zásah do osobnostních práv jiné osoby, není třeba zavinění, čili lze hovořit o tzv. objektivní odpovědnosti. Například

103

Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci ve věci Moreno Goméz proti Španělsku ze dne 16. listopadu 2004 dostupný v elektronické databázi rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva nacházející se na internetové adrese http://cmiskp.echr.coe.int/tkp197/search.asp?skin=hudoc-en 104 Pavlíček, V. a kol. Ústavní právo a státověda. II. díl. Ústavní právo České republiky. Část 2. Praha : Linde, 2004, str. 419

62

není nutné, aby osoba, která způsobuje hluk či vibrace, měla v úmyslu tyto škodliviny produkovat. Dokonce si skutečnost, že hluk či vibrace působí, nemusí vůbec uvědomovat. Ke vzniku odpovědnosti za zásah do práva na ochranu osobnosti je taktéž třeba, aby došlo k zásahu, který může některé z osobnostních práv alespoň ohrozit.105 Občanský zákoník nevyžaduje přímo porušení těchto práv, stačí, když porušení osobnostních práv dotčené osobě hrozí. Za ohrožení lze považovat například hluk z pozemní komunikace, který může při dlouhodobé expozici tímto hlukem způsobit zdravotní problémy. Dále je třeba, aby zásah, ke kterému takto došlo, byl neoprávněný, tedy v rozporu s objektivním právem. V rámci ochrany před hlukem a vibracemi lze konstatovat, že zásah těmito škodlivinami do osobnostních práv osob bude vždy neoprávněný, pokud bude překračovat stanovené nejvyšší přípustné hygienické limity. Pokud došlo k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv fyzické osoby, má tato práva demonstrativně vyjmenovaná v § 13 občanského zákoníku, mezi něž patří zejména právo domáhat se, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu osobnosti, dále aby byly odstraněny následky těchto zásahů či právo na přiměřené zadostiučinění. Jestliže je však neoprávněným zásahem do práva na ochranu osobnosti způsobena škoda, použijí se ustanovení občanského zákoníku o odpovědnosti za škodu.

6.3.

Žaloba na náhradu škody

Úprava odpovědnosti za škodu způsobenou nadlimitním hlukem či vibracemi vychází z občanskoprávní úpravy, a to konkrétně z § 420 a n. občanského zákoníku, který rozlišuje obecnou odpovědnost za škodu a dále zvláštní typy odpovědnosti za škodu. Občanský zákoník hovoří o odpovědnosti za škodu v souvislosti několika předpoklady, kterými jsou: porušení právní povinnosti nebo zákonem kvalifikovaná událost vyvolávající škodu, škoda, příčinná souvislost mezi prvními dvěma zmíněnými předpoklady a fakultativně též zavinění.106 Zavinění je fakultativním znakem odpovědnosti za škodu z toho důvodu, že lze rozlišovat mezi objektivní a subjektivní odpovědností za škodu, přičemž objektivní odpovědnost za škodu ke svému vzniku zavinění nevyžaduje. 105 106

Bernard, M., Doucha, P. Právní ochrana před hlukem. Praha : Linde, 2008, str. 69 Knappová, M., Švestka, J., Dvořák, J. a kol. Občanské právo hmotné. Závazkové právo. II. díl. 4. aktualizované a doplněné vydání. Praha : ASPI, 2005, str. 419

63

Z hlediska předmětu této diplomové práce je podstatná především definice pojmu „škoda“. Občanskoprávní teorie se za škodu považuje každou majetkovou újmu, kterou lze objektivně vyčíslit v penězích.107 V případě škody způsobené hlukem či vibracemi však lze o majetkové újmě hovořit jen obtížně. Přesto lze najít situace, kdy skutečně působením hluku či vibrací škoda (tj. majetková újma) vzniká, a to například narušení statiky domu nadlimitními vibracemi způsobenými blízkou provozovnou, zvlášť pokud tímto dojde až ke zřícení domu. Většinou však škoda způsobená hlukem a vibracemi, ač překračují hygienické limity, za majetkovou újmu ve smyslu občanského zákoníku považovat nelze. Pro škodu způsobenou hlukem či vibracemi jsou však především relevantní ustanovení § 444 až 449 občanského zákoníku, upravující škodu na zdraví, které může být nadměrným hlukem či vibracemi negativně ovlivněno či poškozeno. Tímto ustanovením je pod pojem „škoda“ podřazena též újma na zdraví, která se v souvislosti s hlukem a vibracemi, na rozdíl od klasické majetkové újmy, objevuje poměrně často. V souvislosti s pojmem „škoda“ lze zmínit názor Nejvyššího soudu ČSR, který v odůvodnění rozsudku konstatoval, že hluk „by mohl být nepochybně příčinou škody, avšak sám o sobě není škodou ve smyslu ustanovení občanského zákoníku. Teprve škoda na věci (např. snížení určité hodnoty bytu) anebo škoda na zdraví, kterou by hluk způsobil, by byly škodou, jejíž náhradu by bylo možno uložit.“108 Jinými slovy je možné v případě vystavení osob nadměrnému hluku a vibracím, pokud si tyto jako právní prostředek ochrany před těmito škodlivinami zvolí žalobu na náhradu škody, požadovat náhradu škody na věci (tj. škody majetkové) a škody na zdraví. Z hlediska odpovědnosti za škodu způsobenou nadměrným hlukem či vibracemi lze rozlišit dva možné typy odpovědnosti za škodu, a to obecnou odpovědnost za škodu dle § 420 občanského zákoníku a dále škodu způsobenou provozní činností dle § 420a občanského zákoníku. Odpovědnost za škodu dle ustanovení § 420a občanského zákoníku je zvláštním druhem odpovědnosti zabývající se škodou způsobenou jinému provozní činností. Uplatní se u provozovatelů, kteří svou činností způsobí hluk a tím způsobí jinému škodu.109 Podstatná z hlediska odpovědnosti za škodu způsobenou provozní činností je otázka, co lze považovat za „provozní činnost“, přičemž lze konstatovat, že obecně lze za provozní činnost považovat činnost, která má charakter podnikání, a to jak na základě živnostenského zákona či zvláštních 107

Knappová, M., Švestka, J., Dvořák, J. a kol. Občanské právo hmotné. Závazkové právo. II. díl. 4. aktualizované a doplněné vydání. Praha : ASPI, 2005, str. 437 108 Rozhodnutí Nejvyšší soudu ČSR sp. zn. (Rc) 2 Cz 7/73 109 Bernard, M., Doucha, P. Právní ochrana před hlukem. Praha : Linde, 2008, str. 71

64

předpisů.110 Typickým subjektem z hlediska odpovědnosti za škodu způsobenou provozní činností je tedy podnikatel dle obchodního zákoníku.111 Odpovědnost za škodu vzniklou provozní činností vzniká bez ohledu na zavinění, čili je odpovědností objektivní, provozovatel se však odpovědnosti za škodu může zprostit, pokud prokáže, že škoda byla způsobena neodvratitelnou událostí, jež neměla původ v provozu či jednáním poškozeného či pokud škodu způsobil sám poškozený. Obecná odpovědnost za škodu je dalším možným typem žalobního typu souvisejícího s nadměrnou zátěží hlukem či vibracemi, a to vedle odpovědnosti způsobenou provozní činností. Jak výše uvedeno, předpoklady stanovené pro obecnou odpovědnost za škodu jsou: porušení právní povinnosti nebo zákonem kvalifikovaná událost vyvolávající škodu, škoda, příčinná souvislost mezi prvními dvěma zmíněnými předpoklady a zavinění. Pod porušení právní povinnosti lze podřadit především překračování stanovených hygienických limitů hluku. Pokud však tyto překročeny nejsou, lze za porušení právní povinnosti považovat porušení obecné povinnosti předcházet škodám (§ 415 občanského zákoníku) porušení povinnosti neobtěžovat vlastníka sousední nemovitosti, nebo neohrožovat výkon jeho práv (§ 127 odst. 1 občanského zákoníku) a porušení povinnosti nezasahovat do práva na ochranu osobnosti (§ 11 a n. občanského zákoníku).112 Pokud žalobce v některém z uvedených typů žalob na náhradu škody uspěje, bude soudem uložena žalovanému povinnost způsobenou škodu uhradit.

6.4.

Prevenční žaloba

Prevenční žaloba, jako soukromoprávní nástroj ochrany před hlukem a vibracemi je rovněž upravena v občanském právu, a to v § 417 občanského zákoníku. Toto ustanovení je speciální vzhledem k § 415 občanského zákoníku.113 Institut právní ochrany vymezený v § 415 občanského zákoníku lze totiž charakterizovat jako obecně formulovanou povinnost každého chovat se preventivně tak, aby nedocházelo k vyjmenovaným škodám, na rozdíl od ustanovení § 417, které se týká povinnosti odvrácení již určité konkrétní hrozby vzniku škody. Základem prevenční žaloby je § 417 odst. 2, který zní: „Jde-li o vážné ohrožení, má ohrožený 110

http://www.sagit.cz/pages/lexikonheslatxt.asp?cd=151&typ=r&levelid=OC_238.HTM Bernard, M., Doucha, P. Právní ochrana před hlukem. Praha : Linde, 2008, str. 72 112 Viz cit. sub 111 113 V § 415 občanského zákoníku je stanoveno: „Každý je povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku, na přírodě a životním prostředí“ 111

65

právo se domáhat, aby soud uložil provést vhodné a přiměřené opatření k odvrácení hrozící škody.“ Prevenční žaloba, jako nástroj ochrany před hlukem a vibracemi, je charakteristická především tím, že není ochranným institutem proti již existujícímu hluku či vibracím, ale naopak je určena jako prevence sporů, které by v budoucnu mohly vzniknout. Aby však byla možnost domáhat se odvrácení hrozící škody u soudu, je třeba, aby šlo o ohrožení vážné. Soud následně může poskytnout ochranu, a to jednak ve formě předběžného opatření dle § 76 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, či ve formě rozhodnutí ve věci samé, pokud ohrožení představuje soustavnou dlouhotrvající činnost.114 Prevenční žaloba je soukromoprávní prostředek ochrany před nadlimitním hlukem či vibracemi, pokud k činnosti způsobující tyto škodliviny ještě nedošlo. Na druhou stranu je však prevenční žaloba možným prostředkem právní ochrany před hlukem a vibracemi, i pokud již k jejich expozici došlo, ale v jejich důsledku hrozí nadměrná škoda. 115

114

Fiala, J., Holub, M., Bičovský, J. Občanský zákoník - poznámkové vydání s judikaturou a literaturou (včetně věcného rejstříku). 11. aktualizované vydání. Praha : Linde, 2006, str. 301 115 Bernard, M., Doucha, P. Právní ochrana před hlukem. Praha : Linde, 2008, str. 75

66

Závěr V rámci této diplomové práce jsem se snažila zachytit a posoudit současnou právní úpravu ochrany před hlukem a vibracemi, jejímž cílem by dle mého názoru mělo být nabídnutí takových právních nástrojů, které na jedné straně budou chránit lidské zdraví a životní prostředí, ale na stranu druhou neznemožní výkon práva na podnikání či hospodářský rozvoj státu. V úvodní části diplomové práce jsem se snažila ve stručnosti zachytit nejvýznamnější fáze vývoje právní úpravy ochrany před hlukem a vibracemi, které ovlivnily současnou právní úpravu. Nutno podotknout, že zpracování kapitoly týkající se vývoje právní úpravy ochrany před hlukem a vibracemi bylo, co se týče dostupnosti a existence pramenů, jedno z nejnáročnějších. Předpokládala jsem, že před třicátými lety dvacátého století nebude možno hovořit o komplexnější právní úpravě ochrany před hlukem a vibracemi, avšak při bližším seznámení se s problematikou se ukázalo, že právní úprava ochrany před hlukem a vibracemi téměř chybí, a to jak na vnitrostátní, tak na mezinárodní úrovni. Neexistence obsáhlejších právních pramenů zabývajících se ochranou před hlukem a vibracemi nedokládá dle mého názoru nedostatečnou právní úpravu tehdejší doby, ale spíše prezentuje skutečnost, že ještě před 100 lety nebylo téměř žádných důvodů hluk a vibrace právně regulovat, tedy že až nutnost stále většího znečištění životního prostředí hlukem a vibracemi donutila společnost tuto problematiku do právního řádu začlenit. Současná právní úprava ochrany před hlukem a vibracemi tedy neměla, co se týče komplexnosti právní úpravy, příliš obsáhlá východiska, ze kterých by bylo možno vycházet. Nelze však konstatovat, že současná právní úprava je již komplexní právní úpravou, kterou již v budoucnu nebude nutno novelizovat či doplňovat. Domnívám se, že právní úprava prochází v současné době stále poměrně rozsáhlým vývojem, který souvisí s poměrně úzkou závislostí ochrany před hlukem a vibracemi, tedy především jejich fyzikálních vlastností, na poznatcích moderní vědy a techniky (možnost vyvíjet tišší automobily, stroje či letadla či nová zařízení, která budou produkovat hluk a která bude třeba právně regulovat). Skutečnost, že právní úprava týkající se ochrany před hlukem a vibracemi se neustále vyvíjí, dokazují například data přijetí a novelizací nejvýznamnějších právních předpisů zabývajících se problematikou hluku a vibrací. Pro přehlednost lze uvést například nařízení vlády č. 148/2006 Sb., o ochraně zdraví před nepříznivými účinky hluku a vibrací, nařízení vlády č. 9/2002 Sb., kterým se stanoví technické požadavky na výrobky z hlediska emisí

67

hluku, či vyhláška Ministerstva pro místní rozvoj č. 561/2006 Sb., o stanovení seznamu aglomerací pro účely hodnocení a snižování hluku. Příkladem může být taktéž úprava strategických hlukových map a akčních plánů, které lze na území Evropských společenství považovat za relativní „novinku“ v rámci ochrany před hlukem a vibracemi. V závěru této diplomové práce bych taktéž stručně ráda zhodnotila právní úpravu ochrany před hlukem a vibracemi, a to především z hlediska její komplexnosti a systematičnosti. Lze konstatovat, že právní úprava ochrany před hlukem a vibracemi je poměrně obsáhlá a relativně komplexní. Poněkud nepřehledná je však dle mého názoru systematičnost právních předpisů, jelikož právní úpravu ochrany před hlukem a vibracemi obsahují četné předpisy různé právní síly, aniž by mezi nimi byly výrazněji objasněny vztahy či souvislosti a mnohdy je třeba velkého úsilí, než se osoba, která má zájem se s problematikou hluku a vibrací seznámit, v těchto předpisech zorientuje, pokud vůbec. Řešením by dle mého názoru bylo upravit ochranu před hlukem a vibracemi do jediného právního předpisu, který však do dnešního dne přijat nebyl. Nutno však podotknout, že dle mého názoru relativně přehledně, jasně a srozumitelně je upravena například problematika hluku z pozemních komunikací a z letecké dopravy, které jsou jedny z největších producentů hluku a vibrací vůbec (hluk z letecké dopravy svou intenzitou a hluk z pozemních komunikací svým množstvím). Ač lze konstatovat, že ochrana před hlukem a vibracemi je především v současné době poměrně často medializována a v základních rysech známa širokým vrstvám obyvatel, a to především z důvodu toho, že značné množství obyvatel je hlukem a vibracemi obtěžováno, nezbývá mi než podotknout, že ani v současné době neexistuje dostatek odborných právních publikací a prací týkajících se předmětu této diplomové práce. Pokud však konstatuji, že je relativně malé množství odborných právních publikací týkajících se ochrany před hlukem, nelze o odborných publikacích týkajících se ochrany před vibracemi napsat nic jiného než to, že se jich takřka nedostává. Nezbývá než podotknout, že problematika právní ochrany před vibracemi je opomíjeným problémem, a to jak na českém, tak i na zahraničním odborném publikačním „trhu“. Povětšinou se publikace týkající se ochrany před vibracemi zabývají ochranou zaměstnanců, což je však dle mého názoru logické, jelikož právě zaměstnanci jsou osoby nejvíce škodlivým vibracím exponované. Na úplný závěr nezbývá než podotknout, že ochrana před hlukem a vibracemi je dle mého názoru velmi zajímavým a nesporně důležitým tématem z hlediska ochrany životního prostředí.

68

Seznam použité literatury Bibliografie

Bernard, M., Doucha, P. Právní ochrana před hlukem. Praha : Linde, 2008 Blažek, J. Stavební zákon s komentářem (a prováděcími vyhláškami). 2. Vydání, Olomouc : Anag, 2009 Bučková, I., Svobodová, M. Právní rozhledy. Ročník 1994, číslo 5 Damohorský, M. a kol. Právo životního prostředí. 2. vydání. Praha : C.H. Beck, 2007 Doležal, J., Mareček, J., Sedláčková, V., Sklenář, T., Tunka, M., Vobrátilová, Z. Nový stavební zákon v teorii a praxi a předpisy související s poznámkami. Praha : Linde, 2006 Fiala, J., Holub, M., Bičovský, J. Občanský zákoník - poznámkové vydání s judikaturou a literaturou (včetně věcného rejstříku). 11. aktualizované vydání. Praha : Linde, 2006 Hendrych, D. a kol. Právnický slovník. 2. rozšířené vydání. Praha : C.H.Beck, 2003 Knappová, M., Švestka, J., Dvořák, J. a kol. Občanské právo hmotné. Závazkové právo. II. díl. 4. aktualizované a doplněné vydání. Praha : ASPI, 2005 Koudelka, Z. Noční klid a obecně závazné vyhlášky. Právní rádce. Ročník 12, číslo 1 Liberko, M. Hluk v prostředí. Praha : Ministerstvo životního prostředí, 2004 Nový, R. Hluk a chvění. Praha : Vydavatelství ČVUT, 2000 Pavlíček, V. a kol. Ústavní právo a státověda. II. díl. Ústavní právo České republiky. Část 2. Praha : Linde, 2004 Právní rozhledy, ročník 1998, číslo 2 Průchová, I. Aktuální otázky práva životního prostředí. Brno : Masarykova univerzita v Brně, 2005 Smetana, C. a kol. Hluk a vibrace. 1. vydání. Praha : Sdělovací technika, 1998

Internetové prameny

http://hluk.eps.cz http://studentka.sms.cz http://www.euro.who.int http://www.eps.cz

69

http://www.mzp.cz http://www.cdv.cz http://www.sospraha.cz http://www.cai.cz http://eur-lex.europa.eu http://www.rsd.cz http://www.obeclukavice.cz http://www.ekolist.cz http://zpravy.idnes.cz http://www.enviweb.cz http://www.enviwiki.cz http://ec.europa.eu http://www.obecpertoltice.cz http://www.beck-online.cz http://envis.praha-mesto.cz http://www.nrl.cz http://www.sagit.cz

70

Abstract

Protection against noise and vibrations from the legal point of view Legal regulations of protection against noise and vibrations is very important part of the law. The main aim of legal regulations of noise and vibrations is protection of population health. The protection against noise and vibrations is also important because of protecting the enviroment (especially protecting health of animals). But I can say, that the quality of population health depends on quality of the environment, so there is close relation between protecting population health against noise and vibrations and protecting environment against noise and vibrations. I think this topic (protection against noise and vibrations from the legal point of view) is these days very important legal issue, because I suppose everybody was at least once exposed to annoying noise or vibrations and most people didn´t like it at all. So, I think, it is important to know, how can people defend themselves in legal way against noise and vibrations. I also think that the knowledge of legal ways of protection against noise and vibrations can be useful for a lot of people. This is one of main reasons, why I have chosen this topic. The other reason why I have chosen this topic is fact, that there is lack of legal publications including legal regulations of noise and vibrations and I think it is quite interesting work to study such a topic and find as much information as possible about it. In the beginning of this topic I tried to analyze the main words related with the topic of this thesis, which includes words “noise” and “vibrations”. The analysis of these words is very important for this topic, because of better understanding their meaning, which can be useful in next chapters of this thesis. Next chapters include the development of legal regulations about noise and vibrations and also present legal regulations of noise and vibrations. Consequent chapters include legal regulations of noise and vibrations related with traffic noise, air traffic noise, noise from public production of music and noise from public business services. Consequent chapters include legal ways which can people use in protection against noise and vibrations. I can say, I find legal regulations of protection against noise and vibration quite comprehensive. It includes many situations in which can people be exposed by noise or vibrations. I also found, during studying materials about legal regulations of noise and 71

vibrations, that there exist many legal ways how people can protect themselves against annoying noise and vibrations, but these ways are not sufficient

72

Klíčová slova diplomové práce v českém a anglickém jazyce Hluk

-

noise

Vibrace

-

vibrations

73