KRIZE SOUČASNÉ RODINY
1
OBSAH ÚVODNÍ SLOVO SITUACE RODIN V ČR A MOŽNOSTI JEJICH PODPORY ZE STRANY STÁTU PREVENCE UMĚLÝCH POTRATŮ K DOKUMENTU „POKOJ A DOBRO“ RODINA – VÝCHOVA K ODPOVĚDNOSTI HOMOSEXUÁLNÍ ŽIVOTNÍ STYL DOBRÁ SMRT
2
ÚVODNÍ SLOVO
ÚVODNÍ SLOVO 2 4 19 22 26 31 42
POŘADATELÉ Hnutí Pro život ČR Hnutí Pro život ČR je neziskovým občanským sdružením s cílem šířit a prosazovat úctu k lidskému životu od početí do přirozené smrti, především k životu nenarozených dětí, starých, postižených a nevyléčitelně nemocných lidí, podporovat rodinu a šířit vědecké poznatky o souvisejících tématech. Kontakt: e-mail:
[email protected], http://prolife.cz Asociace pro právní ochranu dětí a mládeže Asociace pro právní ochranu dětí a mládeže je neziskové občanské sdružení, které se zaměřuje na problematiku ochrany práv dětí a mládeže. Sdružuje odborníky z různých oborů. Kontakt: e-mail:
[email protected], http://www.karasj.cz Občanský institut Občanský institut je neziskovou, nestátní, nestranickou vzdělávací institucí orientací liberálně-konzervativní. Pořádá přednášky, semináře a konference na aktuální politická a ekonomická témata, publikuje překlady i vlastní práce domácích konzervativních autorů. Kontakt: e-mail:
[email protected], http://www.obcinst.cz
JUDr. Ing. Jiří Karas poslanec KDU-ČSL, Asociace pro právní ochranu dětí a mládeže Vážený pane arcibiskupe, vážené dámy, vážení pánové, dovolte mi, abych vás jménem organizátorů srdečně přivítal na setkání, které se bude zabývat nynější nelehkou situací rodiny. Seminář na téma Krize současné rodiny pořádají nevládní organizace Hnutí Pro život ČR, Občanský institut a Asociace pro právní ochranu dětí a mládeže. Seminář je zaměřen na etické i sociální problémy rodin a je dalším v řadě setkání, která volně navazují na myšlenky Deklarace práv počatého dítěte. Nedobrá situace rodiny pramení z obecně nízkého respektu k mnoha funkcím, které rodina tradičně plní. Rodina jako základ státu – a tato definice stála už u zrodu Československa v roce 1918 – fakticky přestává být jako základ státu vnímána. Život v rodině, celý ten koloběh rodinného života, počínaje svatbou, početím nového života, přes výchovu dětí a péči o všechny členy rodiny, až po důstojné stáří v lůně rodiny, který malíř a myslitel Josef Čapek označil za nejvyšší metu, jíž může člověk vůbec dosáhnout, se ve spotřební společnosti, založené na snadno dostupném požitku, stává něčím obtížným, nepohodlným a nepochopitelným. Samozřejmě s tím souvisí nedostatečná podpora rodiny jako instituce, a tedy nedocenění významu rodiny v rovině sociální politiky státu. Je snad v pořádku, že snoubenci ani mladé rodiny nemají dostupné byty? Nebo je v pořádku, že rodiče zvažují každý nový přírůstek, protože dětské dávky jsou takové, že narození dítěte znamená sociální újmu? Je normální, že dětské domovy jsou přeplněny? Je normální, že stále mladší děti páchají trestnou činnost, že šikanují a týrají spolužáky, že se ve škole setkávají s drogami? A že tak, jako rodiče odkládají děti do dětských domovů, tak potom děti odkládají staré rodiče do domovů důchodců? Odpověď na všechny tyto otázky je, že rodina je v prohlubující se krizi, na níž má lví podíl sociální lhostejnost státu. O krizovém trendu svědčí klesající počet uzavíraných sňatků a stoupající počet rozvodů. Svědčí o tom 40 tisíc dětí ročně, o něž přicházíme násilným potratem a roční pokles obyvatel ČR o 20 tisíc. Krize se projevuje i znecitlivěním společnosti a zpětným přenosem této devastace do rodiny. Je to uzavřený bludný kruh. Je to nekulturní trend pustošení tradičních hodnot a přirozeného myšlení. Je to projev importované kultury smrti. Je to selhání úlohy státu ve vztahu k rodině. Vláda se chová k rodině macešsky a dělá
KRIZE SOUČASNÉ RODINY
3
4
SITUACE RODIN V ČR A MOŽNOSTI . . .
SITUACE RODIN V ČR A MOŽNOSTI JEJICH PODPORY ZE STRANY STÁTU
to programově. Namísto pomoci české rodině vážně uvažuje o dovozu cizí pracovní síly a o zrovnoprávnění homosexuálního svazku s manželstvím. Přítomnost těchto negativních jevů zesiluje zejména v posledních letech. Je zřejmé, že samotná demokracie není všelék, pokud v ní převládají síly, které do demokratické soutěže nedorostly. A to je svým způsobem tragédie polistopadového vývoje. Před dnešním seminářem (ale i před celou společností) proto stojí otázka, jakou naději za těchto podmínek má dnes rodina. Zda je reálné zvrátit trend ponižování a poškozování rodiny. Jakými prostředky o to usilovat a jaké konkrétní kroky pro to udělat. K tomu ze srdce přeji našemu jednání zdar a Boží milost.
Mgr. Michaela Freiová ředitelka programu „Rodinné hodnoty“, Občanský institut Vážený pane arcibiskupe, vážení hosté, dámy a pánové, je mi velkou ctí, že mohu promluvit na semináři, který pořádá české Hnutí Pro život. Vážím si jeho práce a vážím si odvahy jeho členů, protože hájit nedotknutelnost lidského života od počátku až do přirozené smrti je program v dnešní Evropě mimořádně nepopulární. Jen postupně si totiž evropská společnost uvědomuje, jak rozsáhlá je eroze její kultury a jak hluboko zasahuje; ať hovoříme o ochraně života, o rodině, o vztahu náboženství a sekularizované společnosti. Vidíme, že základní otázky se dnes už nekladnou na rovině mravní, ale na rovině antropologické. Od zpochybňování tradičních životních forem a tradičních rolí jsme dospěli ke zpochybnění tradičního, konkrétně biblického pohledu na člověka. K tomuto problému se ve svém příspěvku ještě vrátím. Přestože ale ve vztahu k naší civilizaci, k naší kultuře, právem používáme výraz „krize“, mám pochybnosti o výrazu, který použilo Hnutí Pro život ČR v názvu tohoto semináře: „krize rodiny“. Co vlastně toto inflační slovní spojení znamená? Znamená krizi vztahu dnešní společnosti k rodině – vztahu společnosti jako celku, státu jako její instituce, i jednotlivých členů společnosti – anebo krizi samotné instituce rodiny? Na tuto otázku musíme hledat odpověď ještě předtím, než začneme hovořit o koncepci rodinné politiky nebo vůbec o tom, zda a co mají pro rodinu dělat ostatní společenské instituce, včetně např. institucí náboženských. Jestliže na jedné straně průzkumy z roku 1996 dokládají, že u nás 88% předškolních dětí, 86% mladších školních dětí a 85% starších školních dětí žije v manželské rodině, 1 nebude asi zcela přesné tvrdit, že se rodina jako instituce rozpadá. Jestliže se na druhé straně za prvních deset svobodných let u nás zdvojnásobil počet dětí narozených mimo manželství a začíná už překračovat 20% narozených dětí 2, svědčí to o tom, že přístup jednotlivců k manželství a rodině je opravdu v krizi.
JUDr. Ing. Jiří Karas Od roku 1990 je poslancem Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR za KDU-ČSL. Je členem Zahraničního výboru, místopředsedou Stálé delegace Parlamentu ČR do Parlamentního shromáždění OBSE a předsedou Podvýboru pro styk s krajany. V parlamentu se zabývá především restituční tématikou, kulturou a problematikou rozkrádaného majetku po bývalé KSČ a SSM. Působí jako předseda Asociace pro právní ochranu dětí a mládeže.
1 2
Kovařík, J. – Schneiberg, F.: Dítě a rodina. V: Děti v České republice, UNICEF 1996. Populační vývoj České republiky. Universita Karlova, Praha 2001.
KRIZE SOUČASNÉ RODINY
5
Vztah jednotlivců k rodině určuje obecně kulturní atmosféra, která je dnes rodině nepříznivá. 3 Formální regulací ji prakticky nelze ovlivnit: určují ji totiž např. negativní pořady o rodinných vztazích v televizi, zavádějící interpretace statistik v médiích, protirodinná rétorika některých nevládních organizací, ale i třeba obraz ženy, který prezentují společenské a ženské časopisy: tímto obrazem je nezávislá manažerka, která do lidských vztahů investuje málo nebo nic. Takovouto atmosféru je možné ovlivnit jenom pozitivně: ovlivní ji jednak inspirativní prorodinná hnutí typu americko-evangelikálních Promise Keepers, jednak vytvoření silnější prorodinné fronty sestávající z několika odvážných prorodinných organizací. Odvahou míním působení směrem navenek: dnes u nás máme řadu svépomocných rodinných iniciativ, které odvádějí velké množství práce a řeší celou řadu problémů, ale jejich hlasu nenaslouchají ani legislativci, nemluvě už o médiích. Prorazit mlčení veřejné sféry není snadné; navíc to není možné bez náboženských východisek, která představují i základ osobní motivace lidí. (Co dělají v tomto ohledu církve, je ovšem otázka, a já se k ní na konci svého příspěvku vrátím.) Vztah státu k rodině ovlivnit lze: ale chceme-li tento vztah ovlivnit, musíme mít stále na zřeteli, že stát je jenom jednou z institucí veřejné sféry a jeho politika je spoluurčována jejím klimatem. Tím chci říci, že i když v řadě otázek, jako je konkrétně nedostatek levných bytů, je stát institucí klíčovou, není jedno, jaké klima mu pro jeho práci vytvoří veřejná sféra jako celek. Zda to bude klima socialistické, kde se bude na rodinu pohlížet jako na instituci a priori podezřelou a vyžadující stálou kontrolu, nebo klima libertariánské, podle něhož představuje rodina a děti jakési soukromé hobby, které má význam pouze pro její členy, přičemž je stát oprávněn kriticky zkoumat jejich motivaci (podezření vůči náboženství je tedy společné oběma filosofiím), nebo potom klima konzervativní, které považuje rodinu za kolébku občanství, za klíčové řešení sociálních problémů společnosti, krátce řečeno za instituční základ společnosti, o němž se nediskutuje a který se chrání. V pohledu socialistů je člověk jako jednotlivec primárně partnerem státu, který má právo určovat jeho život i v osobní sféře; autonomie této sféry, ale především skutečnost, že se právě v ní – a nikoli v oblasti politické – rodí hodnoty nezbytné pro život společnosti, že právě tady člověk získává potřebné občanské ctnosti, bez nichž se společenský život může stát džunglí – dnešní socialista neuznává. Pro spravedlnost řekněme, že tomu tak 3
Freiová, M.: Východiska rodinné politiky. Studie OI č. 12, Praha 1998.
6
SITUACE RODIN V ČR A MOŽNOSTI . . .
nebylo vždycky, že souvislost obrany lidské důstojnosti dělníků s obranou jejich rodinného života bývala starým socialistům jasná, jak svědčil jejich požadavek rodinné mzdy, ale také např. jejich tradiční spolupráce s protialkoholním hnutím. Dnešní postoj sociálních demokratů v Evropě už s touto sociálně demokratickou tradicí nemá mnoho společného a navazuje spíše na praxi komunistických režimů, jak ji zčásti pamatujeme. Libertariánský pohled, prezentovaný občanskými demokraty, zdůrazňuje izolovaného jednotlivce, který se údajně stará jen sám o sebe, ve skutečnosti je ale závislý na státu ve všech těch životních situacích, kdy je zranitelný – a těch je v lidském života většina: dětství, mládí a stáří jsou nezbytnou, nemoci a postižení pravidelnou součástí lidského života. Libertariánský pohled navíc přehlíží skutečnost, že i izolovaný jednotlivec v produktivních fázích života musí být nějak reprodukován, a to reprodukován právě jako osoba vybavená občanskými ctnostmi, v prvé řadě odpovědností a odvahou. Právem poukazuje francouzský ekonom Lecaillon 4 na to, že osobní předpoklady nezbytné k založení početnější rodiny jsou stejné jako předpoklady k ekonomickému úspěchu společnosti: patří sem odvaha k riziku, schopnost přijímat nová řešení, reagovat na nečekané situace. Naše česká společnost už měla za posledních padesát let možnost vyzkoušet: 1. komunistický experiment s rodinou, 2. libertariánsky pojatou rodinnou politiku (lze-li ovšem ignorování rodiny za politiku považovat), 3. a nyní opět politiku socialistickou, která ovšem místy jeví nebezpečné náběhy k opakování komunistického experimentu. Tyto náběhy jeví – a to je podstatné novum, o němž se u nás dosud prakticky nemluví – především na rovině mezinárodní, tak jak ji pro nás dnes představuje Evropská unie a především Organizace spojených národů; tyto dva vlivy by nebylo správné pouze sčítat – je třeba je „vynásobit“ vzhledem k tomu, že právě delegace EU vystupuje na konferencích OSN věnovaných např. ženám, populačním otázkám a letos dětem nejútočněji proti rodině, proti ochraně života, proti náboženství 5. 4 5
Lecaillon, J.-D.: Příčiny a důsledky demografické imploze na konci 20. století. Světový kongres rodin 2, Občanský institut, Praha 1998. Glendon, M.A.: What happened in Beijing. First Things, January 1996; Women in the World. Prohlášení časopisu The Lancet k dokumentům pekingské konference, 22. července 1995; Freiová, M.: Konference o ženách: kvóty, nebo demokracie. MfDnes, 10.4.2000.
KRIZE SOUČASNÉ RODINY
7
8
Právě mezinárodní aspekt představuje bohužel zásadní limity tvorby národní rodinné politiky, protože souvisí s uplatňováním lidských práv v jejich momentální interpretaci. (Nakolik se tato interpretace oddělila od původní dikce Všeobecné deklarace lidských práv, by bylo námětem na samostatný vstup 6.) Nelze si tedy myslet, že můžeme v této zemi budovat solidní prorodinnou politiku, aniž bychom se současně vyrovnávali s politickou filosofií, kterou dnes prosazují především složky OSN a kterou bývá zvykem – pro její kombinaci socialistických a libertariánských představ – nazývat levicově liberální 7. Konzervativní rodinnou politiku jsme zatím vyzkoušet nemohli, protože ji z politických stran formulovala jen zesnulá KDS a je samozřejmě otázkou, co by z ní bývala dokázala prosadit. Definice rodiny Východiskem jakékoli rodinné politiky a jejích praktických opatření je definice rodiny, protože od ní se odvíjí racionální zdůvodnění politických návrhů. A už tady se dnes ocitáme ve sporu dvou různých koncepcí: Liberálové tvrdí, že rodinou je jakékoli společenství jakýchkoli dvou a více osob. Tato definice je východiskem jak libertariánské, tak socialistické politiky, protože podporuje představu člověka jako izolovaného jednotlivce, jehož hlavním a především celoživotním partnerem je stát. Lidské vztahy jsou záležitost přechodná, pomíjivá, a především naprosto nepostačující pro sociální jistotu. Konzervativci vycházejí z definice přirozené rodiny jako společenství rodičů a dětí, založeného na manželství muže a ženy, mezigeneračně propojeného a vybaveného autonomií rozhodovací, výchovnou, hospodářskou a sociální. Komplementarita mužského a ženského prvku v manželství a mezigenerační solidarita, která není pojata celospolečensky, ale vychází z konkrétních vztahů, je základem vzájemné odpovědnosti členů rodiny. Tato odpovědnost má opět komplementární povahu a předpokládá přijetí základních rodinných rolí. Takováto definice, tedy definice přirozené rodiny, v posledních letech naráží na několik pojmových nebo spíše ideologických překážek. Je to samozřejmě 6 7
The UDHR Fifty Years Later: A Statement of the Ramsey Colloquium. First Things, April 1998. Carlson, A.: Od přátelství k nepřátelství. Bulletin OI č. 115, březen 2001.
SITUACE RODIN V ČR A MOŽNOSTI . . .
zpochybnění manželství jako pevné formy, díky níž je údajně represivní institucí. Hlavní překážkou je ale zpochybnění životních rolí člověka daných jeho pohlavím. Radikálnímu feminismu se totiž daří prosazovat – nejen akademicky, ale i institučně právě např. na půdě Spojených národů – názor, že odlišnost muže a ženy není ničím přirozeným, co by pramenilo ze stvoření: že jde o naučené chování, o vštípené stereotypy, které je třeba vykořenit tak, aby oba mody lidské existence ztratily co nejvíce odlišností a byly co možná stejné – což ovšem v praxi znamená, že se žena má co nejvíce podobat muži 8. Tato ideologie odmítá ženskost jako zvýšenou schopnost a potřebu investovat se do lidských vztahů: přirozená tendence ženy k takové investici, která podporuje jak její mateřské úkoly, tak např. i profesní uplatnění v pečovatelských profesích (v nejširším smyslu slova), je v americko-feministické hantýrce označována jako „over-investment“ a odmítána jako cosi, co je třeba včas vymýtit výchovou. V neposlední řadě bych ráda upozornila na to, že právě tato ideologie stojí za požadavkem uznání tzv. reprodukčních práv jakožto práv lidských: neideologicky řečeno, za požadavkem, aby ukončení těhotenství bylo pro ženu právem, pro lékaře pak povinností, jejíž nesplnění by bylo možno stíhat soudně. 9 Je to naprosto logické, protože má-li se žena co nejvíce podobat muži, je mateřství nespravedlivou zátěží. Toto předcházející vysvětlení rozhodně není nějakým odbočením od tématu: pokud si přejeme, aby politika našeho státu byla skutečně pro-rodinná, nikoli proti-rodinná, pokud trváme na tom, aby společnost rodinu respektovala a podporovala, musíme především vyzdvihnout a obhajovat tradiční, biblický obraz člověka. Tam, kde je obraz ženy zkreslen, kde se ideálem stává bezpohlavní, pracovně výkonný tvor bez jakýchkoli lidských vztahů, tak jak ho známe z nedělních příloh českých deníků, jsou sebelepší ekonomická opatření ve prospěch rodiny marná, protože ženy – opět jako v padesátých letech – ztrácejí základní jistotu, že to, co jako matky činí a čím se zabývají, je dobré a správné. 10 Podpora obrazu ženy, uznání její ženskosti a mateřství jako hodnoty není jen věcí duchovní a morální. Měla by zde zapůsobit i některá opatření 8
Např. The International Criminal Court: The Beijing Platform in Action. The Women’s Caucus for Gender Justice, New York 2000; Platform for Action and Beijing Declaration. Peking 1995, čl. 219 aj. 9 Např. pracovní podklady pro přípravu dokumentu ke konferenci Peking+5, OSN, New York 2000; Reproductive Freedom News; materiály Centre of Reproductive Law and Policy; materiály Global Reproductive Health Forum Harvardovy university, atd. 10 Freiová, M.: Vzpomínky na emancipaci. Souvislosti 2, 1991.
KRIZE SOUČASNÉ RODINY
9
politická, konkrétně taková, která by matkám umožnila udržovat si nebo obnovit kvalifikaci v době, kdy se věnují výlučně péči o děti a další členy rodiny. Tuto povinnost by měly mít školy, zejména vysoké, a to ze zákona: matky totiž, zejména matky početnějších rodin, věnují ze své strany přípravě na případný návrat do placeného zaměstnání poměrně mnoho, především tím, že touto péčí, dnes organizačně velmi náročnou, získávají manažerské kvality. Bavorské rodinné organizace požadují, aby taková manažerská kvalifikace byla matkám při návratu do placeného zaměstnání uznána. 11 Právě na tomto místě je ale nutné vrátit se k tomu, co bylo před chvíli řečeno o vštípených stereotypech: politik, který se tohoto – finančně nepříliš náročného – návrhu už konečně ujme, musí počítat s tím, že první, kým bude napaden, budou feministické kruhy. To není otázka nějaké debaty v novinách: naše země totiž OSN pilně předkládá zprávy o stavu dodržování lidských práv; v tomto případě jde o CEDAW, tedy komisi pro rovnost žen, která nám už v roce 1997 vytkla: • v bodech 18 a 19 „nadměrnou tendenci vlády vidět ženu spíše jako matku a v kontextu rodiny než jako jednotlivce a nezávislého aktéra ve veřejné sféře“; • v bodu 27 (zakládání rodinných škol): „Výbor byl existencí takových škol velmi znepokojen . . . “; • v bodu 28: „Výbor se znepokojením konstatoval, že vláda zřejmě není příliš ochotna vést dívky k volbě vědeckotechnických oborů“; • podle bodu 30 „přibývají předimenzovaná opatření na ochranu těhotných žen a matek a pro ženy platí nižší věková hranice pro odchod do důchodu“. Podobných perel je v kádrovém posudku CEDAW více. Pokud se snad někdo domníval, že svůj důraz na zahraniční aspekt problematiky přeháním, budu ještě citovat in extenso bod 40: Výbor velmi zdůrazňuje potřebu propagovat image ženy jako jednotlivce a samostatného aktéra ve veřejné sféře a doporučuje, aby vláda zahájila komplexní, systematickou a cílenou činnost s cílem vyvážit dosavadní pozitivní důraz na roli ženy v soukromé sféře, který se projevuje v zákonech, politice a postojích vlády, stejně silně pozitivním důrazem na funkce ženy ve veřejné sféře. V tomto ohledu Výbor rovněž doporučuje, aby vláda pomocí informačních kampaní ve veřejných prostředcích,
10
SITUACE RODIN V ČR A MOŽNOSTI . . .
výchovy ve školách a zvláštních dočasných opatření podporovala rovný podíl muže na péči o rodinu. 12
Domnívám se, že formulace tohoto odstavce mj. dostatečně dokládají, že důraz na člověka jako na izolovaného jednotlivce ústí nakonec do požadavků o stále větší ingerenci státu do lidského života. Na jednu stranu se podobných tlaků lekáme pravděpodobně méně než demokratické státy, protože jsme je – i v této poloze – už zažili: tak počátkem šedesátých let přišli ekonomové jako Radovan Selucký s návrhem, aby ženám byla umožněna práce na zkrácený úvazek (fyzická a duševní vyčerpanost ženské populace se tehdy stala už i tématem pro tisk). Ing. Selucký si pak v debatě na VŠE stěžoval, že tito ekonomové byli tvrdě napadeni Československým svazem žen, podle něhož byl tento požadavek v rozporu s ženskou rovnoprávností. Takže nic nového. Na druhou stranu by se naši politici měli zamyslit nad krokem australského premiéra Howarda, který loni prohlásil, že jeho země už nebude předkládat raporty orgánům OSN, protože je natolik demokratická, že si ochranu lidských práv dokáže zajistit a kontrolovat sama. Tento krok premiéra Howarda byl ovšem výsledkem mnohaletého tlaku právě prorodinných organizací, zejména organizace Endavour. Rodinná politika Lze říci, že samotný pojem rodinné politiky je dnes ohrožen. Rodinnou politiku totiž můžeme koncipovat buď tak, že se zaměříme na podporu autonomie rodiny a jejích vnitřních vazeb, že budeme respektovat individuální uspořádání v jejím rámci, že jí umožníme co největší hospodářskou nezávislost, anebo tak, že se zaměříme na jednotlivé členy rodiny, konkrétně na ženy nebo na děti a budeme usilovat o prosazení jejich individuálních práv v konfrontaci právě s rodinnými vazbami. Jelikož podporu v dnešní Evropě má právě tato druhá cesta, není přehnané říci, že rodinná politika je de facto postupně nahrazována politikou dětskou a ženskou, jak na to kriticky poukazuje mj. německý odborník Max Wingen. 13 O úskalích ženské politiky už jsme něco málo řekli; teď přejděme k tzv. dětské politice. Jejím základem je dnes Úmluva o právech dítěte ve znění z roku 1989, která navazuje na mezinárodní úmluvy o ochraně dětí z let 12 CEDAW/CZ
11 Stimme
der Familie, 5/6, 40, 1998.
13 Wingen,
1998. Dokument z 18. zasedání 19.1. – 16.2.1998. M.: Familienpolitik. Lucius u. Lucius, Stuttgart 1997.
KRIZE SOUČASNÉ RODINY
11
1924 a 1959. U nás byla – na rozdíl od Polska a Německa – přijata bez jakýchkoli výhrad. I když byla původně – tak jako starší dokumenty – míněna jako nástroj na ochranu dětí, je část jejího poselství dána filosofií osvobození dítěte, která vznikla v Americe v šedesátých letech. Je to způsobeno tím, že kromě práv nárokových a ochranných obsahuje nejnovější znění Úmluvy tzv. participační práva obsažená zejména v článcích 12-16, které mluví o právu na vyjádření názoru, na získávání a předávání informací, na náboženskou svobodu, svobodu sdružování a nároku na soukromí. Všechny tyto články lze interpretovat i způsobem, který nepředstavuje konfrontaci k rodině, a bylo by to také v souladu s preambulí Úmluvy, ale existují i interpretace jiné. V každém případě jsme tu – už podruhé od padesátých let – v nebezpečí, že se opět obnoví pohled na dítě jako na veřejný majetek a na rodiče jako – a teď budu citovat profesora Haderku, odborníka na rodinné právo – na „jakési státní pověřence pro výchovu“. 14 Tohoto nebezpečí by si politici měli být vědomi při projednávání nového znění občanského zákoníku, kam snad už budou konečně včleněna ustanovení rodinného práva, aby se opět stala součástí soukromého práva a nebyla vytržena do zvláštního zákona: vede se totiž u nás zcela vážně debata, zda by neměly ze zákona zmizet takové formulace, jako je požadavek, že dítě je povinno ctít své rodiče. Žádná zákonná úprava ochrany práv dítěte by neměla mít charakter konfrontace s rodiči. 15 Nejen státní moc, ale i veřejná sféra obecně musí mít respekt k přirozeným vazbám, které – i tam, kde nemají zcela ideální podobu – jsou potřebné pro dušení rovnováhu jednotlivců i pro zdravé mravní klima ve společnosti. 16 Zaměření prorodinné politiky Podaří-li se nám vymanit z pasti ženské, resp. dětské politiky, dostáváme se k otázce, na koho by se měla prorodinná politika zaměřit. V tomto okamžiku se ocitáme pod dalším tlakem. Tím je představa, že rodinná politika státu je nástrojem politiky populační. Tento názor sdílí řada rozumných a vzdělaných lidí, přesto je ale zavádějící. Rodinná politika by měla být,
14 Např.
Farson, R.: Menschenrechte für Kinder – die letzte Minderheit. Vrlg. Kurt Desch, Mnichov 1975. 15 Haderka, J. F.: vystoupení na Kongresu rodinného práva, Praha 1998. 16 Deklarace konference „Rodinné hodnoty a česká společnost“, Praha 1995.
12
SITUACE RODIN V ČR A MOŽNOSTI . . .
jak říká Max Wingen, „populačně informovaná“ 17, ale demografickým imperativům se podřizovat nemůže a nemá: bylo by to lidsky nedůstojné, ale především nereálné. Pro naši dobu je totiž charakteristické stupňování kulturního napětí, kulturní diverzifikace, díky níž se ve společnosti profiluje několik výrazných, ale vzájemně protikladných životních stylů. Ve vztahu k rodině jsou v zásadě dva: na jedné straně stupňující se individualismus lidí, kteří v zájmu své vlastní seberealizace maximálně omezují dlouhodobě vztahy a vyhýbají se závazkům. Na druhé straně je tu skupina, která se vědomě orientuje na tradiční vzory, je zpravidla nějak nábožensky zařazena a rozvíjí své kontakty právě v církevním rámci: tyto skupiny lidí mívají zpravidla silnou vůli k rodinnému životu v jeho tradiční podobě, k rozšíření rodinné soběstačnosti: chtějí předávat svým dětem hodnoty, které považují za podstatné, a domnívají se – podle mého soudu správně – že takové předávání se lépe daří v početnější rodině. Zatímco první, individualistická skupina, má ke svému životnímu stylu silné sekulární motivy a instinktivně sleduje dobové trendy tak, jak se s nimi setkává především prostřednictvím médií, jsou motivy druhé skupiny spíše náboženské povahy. Státní úředníci, ba i mnozí poslanci se vzhledem k této skutečnosti ocitají v pasti: jsou přesvědčeni, že stát nemůže podporovat náboženské motivy druhé skupiny, a chtěli by proto ovlivnit spíše skupinu první. Bude se jim to dařit jen velmi těžko, pokud vůbec, protože pro založení jen trochu početnější rodiny je podstatný právě ten motiv: žádná finanční ani organizační opatření ze strany státu nemohou ani zdaleka vyvážit výkon, který rodiče podávají, mají-li své děti řádně vychovat. Zaměřit se tedy prostě jen na to, aby se zvýšila „porodnost“ na 1,6-1,7 dítěte na ženu, to jest, aby větší část matek malých rodin měla spíše dvě než jedno dítě, není v době masivních kulturních protirodinných tlaků reálné. Jedině náboženská víra může v dnešní situaci člověka přesvědčit, že žít je dobré, že přijmout život je dobré, že dávat život je dobré, že život ve společenství je dobrý, že hluboká, celoživotní lidská vzájemnost je dobrá. Zaměření k věčnosti učí člověka klást si spíše dlouhodobé cíle, kříž před očima ho učí počítat s momentálním neúspěchem, absolutní požadavky ho učí odvaze k riziku. Úředníci a poslanci se proto budou muset smířit s tím, že budou-li podporovat existující funkční rodiny, a to zejména existující funkční početné 17 Šturma,
J.: Obnova rodiny jako zdroje ochrany a péče. Světový kongres rodin 3, Občanský institut, Praha 2000.
KRIZE SOUČASNÉ RODINY
13
rodiny, budou tím také podporovat náboženství. Člověk si musí, jak říkávají Američané, seřadit priority. Otázkou samozřejmě je, jak zaměřit politiku tak, aby podporovala právě především funkční rodiny. Dělítko mezi rodinami funkčními a nefunkčními je totiž i dělítkem určujícím charakter rodinné politiky a její vztah k politice sociální. Funkční rodina totiž není sociální problém, je to řešení sociálních problémů či, jak se také někdy říká, soukromé řešení veřejných problémů. Funkční rodina vychová děti od kolébky až ke smysluplné práci v dospělosti, v běžném případě se dokáže postarat o své staré a nemocné, zpravidla je aktivní i ve svém bližším, ba i širším okolí. Dává společnosti mnohonásobně více než od ní dostává: jakákoli společenská podpora je zde proto pouhým vyrovnáváním dluhu: rodina je věřitelem, společnost a (zejména) stát dlužníkem. Jak jí může stát usnadnit život po hospodářské stránce? Viděla bych zde dvojí imperativ. Tím prvním je přesvědčení nás konzervativců, že nejvhodnější cestou finančního odbřemenění rodiny je cesta daňová. Říkám to v době, kdy se na veřejnosti v nejbližší době vynoří návrh opačný 18, tedy požadující, aby veškerá daňová opatření byla zrušena a byly naopak posíleny rodinné přídavky. Taková politika by samozřejmě velmi zviditelnila dar, který Náš Stát velkoryse „dává“ rodinám ze „svých“, státních peněz. Byla by důvodem k další státní ingerenci do rodiny. Naopak daňová cesta umožňuje rodinám ponechat si co nejvíce z toho, co si samy vydělají, a státu umožní vzdát se kontrol, jež provázejí jakýkoli dávkový systém. Daňový systém by bylo třeba nastavit tak, aby při větším daňovém odbřemenění nárok na – řekněme – daňový přeplatek existoval i v případě záporného základu daně, tedy jako jakási negativní daň. Považuji dále (a nejsem v tom sama) za potřebné, aby se ekonomická samostatnost rodiny podpořila tím, že by se rodina uznala jako svého druhu podnik: podnik, jehož zdárné fungování je obecně prospěšné, ale má také určitou režii, která by měla být daňově zohledněna – tak jako každé podnikání. Není to zase tak originální nápad: tak např. v Británii, kde je poměrně vysoká silniční daň, je rodinný vůz – pokud je psán na matku dětí – od této daně osvobozen. Uznává se prostě, že rodina dbalá řádného vzdělání dětí je musí tam či onam za tímto vzděláním transportovat.
14
Druhým imperativem je soustředění rodinné politiky na fáze rodinného cyklu, jak to požaduje opět Max Wingen 19. Kritickou fází finančního zajištění rodiny je období dospívání dětí, resp. jejich středoškolského studia. Výdaje na doplňkové vzdělání a na kulturu dosahují v této fázi svého vrcholu a na dětech v tomto věku dosud nelze požadovat, aby se na jejich financování podílely. Zde je prostor zejména pro politiku měst a obcí, které by měly být motivovány k odbřemeňování rodin v oblasti dopravy, vstupného, k podporám umělecké činnosti atd. Takováto politika jednak opět odliší rodiny, které poskytují svým dětem patřičně vzdělání, od rodin jiných, ale může fungovat také jako prevence kriminality mladistvých, jak se to osvědčilo v Británii na tzv. protichuligánském programu. Souhrnně řečeno, politika zaměřená na funkční rodiny, kterých je naprostá většina, by měla především zjednávat prostor pro rodinnou soběstačnost. Teprve nefunkční rodiny se stávají sociálním problémem, a v důsledku toho vhodným předmětem působení sociální politiky. Tradiční českou komplikací rodinného života je nedostatek bytů, dnes už jen – díky Bohu – nedostatek levných bytů. Ale i tento nedostatek podporuje časové odklady při zakládání rodiny a brzdí úvahy o jejím rozšíření. Tak jako rodinná politika, i bytová politika získala v první polovině devadesátých let rozhodující skluz, který dnes komplikuje řešení navrhovaná v prvních letech po revoluci 20. Zbrzděný přechod družstevních bytů do vlastnictví, protrahovaná regulace nájemného, která zvýhodňuje především spekulanty s byty, petrifikované zlozvyky ze socialistických časů („dědění nájmu“) – to vše vytvořilo džungli, kde se o rodinách sice často hovoří, ale kde se začínající rodiny prostě nemohou prosadit – zejména ty začínající rodiny, kde mladí rodiče pocházejí z početných rodin a nemají proto možnost legálně nebo i ilegálně dědit materiální dobra po svých rodičích. Dlouhodobě rodiny ohrožuje také charakter bytové výstavby, který s rodinou, natož s početnější rodinou, zpravidla nepočítá. Běžný třípokojový byt na sídlišti sice slouží dlouhodobě řadě rodin, ale za skutečně rodinné bydlení ho považovat nelze. Tím, že naše společnost s rodinou vlastně příliš nepočítá, vzniká řada takovýchto konkrétních deficitů: pro ilustraci zmíním český automobilový průmysl, který nevyrábí rodinné vozy: když se pak početnější rodiny ozvou proti povinnému zavádění sedaček v malých 19 Kučera,
18 Wingen,
1997.
M.: Směřuje Evropa ke společné rodinné politice? Bulletin OI č. 72, srpen
SITUACE RODIN V ČR A MOŽNOSTI . . .
M.: Populační politika České republiky – proč a jak. Příspěvek na veřejném slyšení „Demografický vývoj České republiky“, Senát PČR, 13.6.2001. 20 Wingen, M.: Familienpolitik. Lucius u. Lucius, Stuttgart 1997.
KRIZE SOUČASNÉ RODINY
15
vozech, jsou napadány pro „neodpovědný přístup k plození“, jako by valná část z nich nevznikla právě tak, že si rodiče přiberou ke svým vlastním dětem ještě další děti do adopce nebo do pěstounské péče. Právě tak v bytové výstavbě zanikla možnost výstavby skromných řadových domků – takových, v jakých bydlí např. velká část mých katolických přátel ve Skotsku. Koncepce, podle níž partnerem státu je izolovaný jednotlivec, nikoli rodina s dětmi, má prostě řadu zcela konkrétních a prozaických dopadů. Stav bydlení v České republice k nim patří. Placené mateřství? Ještě než se dostaneme k závěrečným úvahám o subjektech rodinné politiky, ráda bych se zastavila u jednoho koncepčního problému: jak dalece má být matka placena z veřejných prostředků? Tím nemám na mysli příspěvky, které mladé matce kompenzují ztrátu výdělku, ale koncept mateřství jako placeného zaměstnání. Zmínit se o tomto problému považuji za potřebné proto, že právě v těchto chvílích, kdy se Evropa budí ze spánku a uvědomuje si hloubku sociální propasti, do které padá v důsledku populační imploze, s návrhem placeného mateřství musíme počítat. A tyto hlasy nejsou slyšet jen ze socialistického křídla: 15. května zveřejnila podobný návrh paní Christa Meves 21, tedy dáma, kterou vzhledem k jejím zásluhám o záchranu prestiže rodiny v západní Evropě rozhodně nelze podezřívat ze sympatií ke státním zásahům do rodiny. Přesto v článku pro würzburskou Tagespost navrhuje: Práce matky pro děti musí získat znovu to místo, které de facto má pro každou společnost, která chce přežít. Toho je možné dosáhnout tak, že se mateřství stane zaměstnáním, pro něž se lze vyučit a které bude státem placeno, včetně důchodového nároku. Pro takovýto model mladé lidi rozehřejeme . . . Jako matka, která vychovala ke smysluplné práci tři syny, ale především jako člověk se zkušeností komunistického nároku na člověka musím nad takovým návrhem zvolat: Timeo Danaos et dona ferrentes!!! Návrhy tohoto druhu jsou skutečně trojským koněm totalitarismu v dnešní společnosti. Ano, životní úroveň matky, jejíž manžel je zaměstnán v nepříliš lukrativní oblasti, je nižší, než kdyby byla sama zaměstnána a neměla děti. Ano, daňový systém není nastaven tak, aby dostatečně kompenzoval rodinné výdaje. Ano, systém přídavků a podpor je složitý a ponižující. 21 Kudláček,
L.: Svobodný trh a bydlení. Studie OI č. 4, Praha 1993; Meves, Ch.: Wer zu spät kommt . . . , Tagespost, 15.5.2001.
16
SITUACE RODIN V ČR A MOŽNOSTI . . .
Ale nehledejme řešení v tom, aby stát, který matky patřičně vzdělá v duchu momentální ideologie, je také platil na základě výkonu, který hodnotí státní nebo prostě veřejné orgány. Návrh státem placeného mateřství by – pokud by ovšem byl společností široce akceptován – vytvořil z naší země jedinou monumentální SOS vesničku. Nemám nic proti vesničkám, jsou výborné, ale vzpomeňme si na jejich historii v naší zemi: začaly se zakládat teprve v roce 1968, když totalitní ideologie poněkud povolila ve svých nárocích. Souběžně s jejími obnovujícími se nároky stoupal i ideologický nátlak ve vesničkách: náboženská svoboda matek zde byla omezena nepoměrně více, než byla ochotna akceptovat běžná populace rodin. Už zde bychom mohli paní Meves – při vší úctě k jejím zásluhám – položit otázku: byl by stát ochoten platit i věřícím matkám? A věřícím kterých církví? Jak by kontroloval kvalitu výchovy? Podle jakých hledisek? A především: jakou úlohu by v tomto systému hrál otec, resp. otcové dětí? Vyjadřoval by se stát k počtu otců jako matčiných partnerů? Byl by tento počet nějak omezen? Jak by se v tomto systému projevil rozdíl mezi řádným otcem a otcem alkoholikem? A jak by stát postupoval v okamžiku, kdy by matka, jím placená, nesplňovala jím určená kritéria – alkoholismem počínaje a náboženskou vírou konče? A co by se stalo v okamžiku, kdy by stát – a my takový stát pamatujeme – usoudil, že celý tento systém je příliš náročný a málo efektivní a rozhodl by se soustředit placené matky a jejich děti do kolektivních institucí, eventuálně matkám děti odebrat? A především: kolik dětí by bylo státem placené matce povoleno? Jak by bylo postihováno překročení počtu? A bylo by vůbec povoleno? Odpor proti patriarchální rodině je výrazným prvkem dnešní protirodinné ideologie. Je ale třeba mít, po mém soudu, na paměti, že jedinou alternativou patriarchální rodiny je státní matriarchát, tedy matka tak či onak placená státem, de facto tedy za stát provdaná. Na druhé straně tam, kde skutečně lze hovořit o krizi rodiny, můžeme jedním dechem hovořit o krizi otcovství: obnova rodiny a její prestiže ve společnosti jde ruku v ruce s oživením otcovství. Rodina bez otce je deficitní a nefunkční, jak potvrdí každá matka, která si tuto situaci dobrovolně nezvolila, a každé dítě, které se v takové situaci octlo: jejich jménem tak činím – byl to i můj případ. Státní podpora deficitní rodiny už dnes vyvolává otazníky, ale daleko závažnější otázkou by se stala v okamžiku, kdy by se takto deficitní rodina stala normou: a rodina odkázaná výlučně na podporu státu je deficitní ex definitione.
KRIZE SOUČASNÉ RODINY
17
Vycházíme-li z toho, že funkční rodina má živitele, kterým je – v obvyklé situaci – otec, musíme samozřejmě řešit řadu mezních případů: matka, která ovdoví, kterou manžel nečekaně opustil, jejíž manžel podlehl v zápase s drogovou závislostí, alkoholovou nebo jinou, musí být samozřejmě zachycena sociální sítí. Ale všechny tyto sociální problémy by neměly zastřít skutečnost, že funkční rodina je v zásadě schopna soběstačnosti, pokud jí ovšem veřejná sféra včetně státu neklade překážky. Rodinná politika těchto let musí proto do značné míry vycházet z koncepce odstraňování překážek, které rodině staví do cesty aktuální ideologie. Nemůžeme si představovat, že rodinnou politiku budujeme ve volném prostoru, na zelené louce: naopak, musíme jí tento prostor zjednat jednoznačnými postoji v zásadních otázkách. Závěr Předložila jsem několik otázek, z nichž se skládá obsah rodinné politiky pro dnešní situaci. Zbývá tedy podívat se na rodinnou politiku z úhlu formálního, tedy položit si otázku, jak se má tato politika konstruovat. Vyšla bych z toho, že by politika státu, kterou tvoří např. poslanci tohoto parlamentu, ale také vládní úředníci, měla vycházet z toho, co činí rodiny, a orientovat se podle jejich názoru. To znamená, že by politici a úředníci měli kontaktovat ty svépomocné a charitativní organizace, které vycházejí z pro-rodinné filosofie. Uvážíme-li, jak je to snadné, musíme se podivit, proč se tak dosud neděje. S odvoláním na to, co jsem řekla o protirodinné ideologii, která dnes ovládá mezinárodní scénu, si lze vysvětlit to, že prorodinné iniciativy jsou podfinancovány, to jest, že jim nezbývají prostředky na oslovování politiků. Centra pro rodinu, Domy rodin, pro-rodinné organizace typu Živé rodiny nemají dost prostředků na to, aby platily lobbyisty v parlamentních kuloárech. Teprve internet poskytl např. prostor pro činnost naší Společnosti pro podporu rodiny, která oslovuje poslance, senátory a další odpovědné činitele a upozorňuje je na skutečnosti, které souvisejí s pozicí rodiny v dnešní společnosti. Ale to je málo; proto musejí politici, jimž leží zlepšení pozice rodiny na srdci, své spolupracovníky aktivně vyhledávat: oni na to mají prostředky, pro-rodinné iniciativy nikoli. Zásadní úlohu v obraně rodiny a lidského života mají církve, zejména katolická církev, která je u nás největší. Její hlas je, budiž Bohu žalováno, zatím velmi slabý. Zdá se mi, jako by řada těch, kdo měli dost odvahy k odporu proti komunistickému tlaku, neměla odvahu k obraně rodiny a lidského
18
SITUACE RODIN V ČR A MOŽNOSTI . . .
života v demokratických podmínkách. Upřímně řečeno, nechápu proč: situace je přece obdobná. Vyžaduje především odvahu opřít se mediálním tlakům a říci prostě něco jiného, než novináři očekávají, a vyrovnat se s tím, jak budou reagovat: stát se, jak se dnes říká, „samozvanými obhájci morálky“. Ve skutečnosti samozřejmě už nejde ani tak o morálku, jako o antropologii – o zcela konkrétní, biblicky ukotvený obraz člověka, na kterém stojí naše civilizace: o člověka, jehož jeho vlastní důstojnost vede ke svobodě a k odpovědnosti vůči druhým, především ve vlastní rodině. Mgr. Michaela Freiová Vystudovala religionistiku a aktivně se před listopadem 1989 účastnila protikomunistického odboje. Po listopadových událostech byla pověřena jako vládní zmocněnec otázkou uprchlíků. Stala se poslankyní Federálního shromáždění. V současné době působí v Občanském institutu (OI) jako ředitelka programu ”Rodinné hodnoty”. Z tohoto titulu publikuje v celonárodním tisku (Mladá fronta Dnes, Lidové noviny, Perspektivy) a v rámci OI pracuje také na vlastních studiích o aktuálních společenských i politických tématech, které bývají otištěny v pravidelných bulletinech OI.
KRIZE SOUČASNÉ RODINY
19
PREVENCE UMĚLÝCH POTRATŮ Ing. Mgr. Lenka Kuřátková Sdružení Za dětský život Dobrý den, děkuji za představení. Jsem zde jménem sdružení Za dětský život – je to občanské sdružení, které vzniklo v Brně na jaře 1994. Jeho hlavním cílem a posláním je záchrana nenarozeného života. Abychom mohli tento cíl uskutečňovat, vybudovali jsme Domov pro dětský život (dále jen Domov), kam přijímáme těhotné maminky v tísnivých podmínkách, které ohrožují život jejich ještě nenarozeného děťátka. Domov je v provozu od září 1996 a dosud poskytl ubytování asi 36 maminkám. Do Domova mohou přijít klientky z celého území naší republiky, délka pobytu v Domově je až do jednoho roku věku dítěte. A jaká je obvykle situace klientek, které se na nás obracejí s žádostí o pomoc? Když tato žena – budoucí klientka Domova – zjistí, že je těhotná a svěří se s tím svým rodičům nebo svému partnerovi, často uslyší odpověď: „S dítětem tě doma nikdo nechce. Buď půjdeš na potrat, nebo si běž, kam chceš.“ A taková maminka se potom často dostává do situace, kdy nemá kam jít, někdy je i finančně nezabezpečená a samozřejmě opuštěná a zklamaná. Hlavním posláním Domova je záchrana nenarozeného dítěte, ale nejen to. Tedy nejenom „aby se mohlo narodit“, i když to samozřejmě znamená velmi mnoho, ale je třeba pamatovat i na jeho další život. Proto v Domově poskytujeme klientkám vzdělávací kurzy. Jsou to například příprava k porodu, péče o dítě, šití, vaření, základy zdravovědy, orientace v sociální síti, aby si maminky dokázaly zajistit dávky, na které mají nárok. Maminkám, které mají zájem, nabízí vedoucí Domova videotrénink interakcí. Jak už jsem říkala, Domov nabízí ubytování, ale nejen to. V Domově je místo pro sedm maminek. Na první pohled to není příliš mnoho, ale je to proto, že nechceme, aby Domov byl jenom „ubytovnou“, měl by být i „domovem“, proto se oslavují příchody maminek z porodnice, narozeniny dětí i maminek atd. Po ukončení pobytu v Domově odchází klientky buď zpět ke svým rodičům, nebo do domovů pro matky s dětmi v místě trvalého pobytu, tři maminky měly velké štěstí, protože dostaly sociální byt, další maminky si hledají podnájem.
20
PREVENCE UMĚLÝCH POTRATŮ
Ale moje povídání bylo pouze teoretické, tak mi dovolte, abych nyní předala slovo bývalé klientce Domova slečně Libuši Novotné, která byla tak laskavá, že přijela i se svými dětmi. Mgr. Ing. Lenka Kuřátková V současnosti je již pátým rokem zaměstnána ve sdružení Za dětský život v Brně. Toto sdružení provozuje mj. azylové domy, které jsou především určeny pro matky, na které je vyvíjen nátlak směřující k ukončení gravidity. Do roku 2000 působila jako vedoucí v jednom takovém azylovém zařízení, kde se práci s matkami v nejasné a komplikované životní situaci přímo věnovala. Dnes se věnuje osvětové přednáškové činnosti pro mládež.
SVĚDECTVÍ Libuše Novotná Dobrý den, všechny vás srdečně zdravím. O Domově pro dětský život jsem se dozvěděla z jednoho časopisu v době, kdy jsem byla ve čtrnáctém týdnu těhotenství a hledala jsem zázemí, místo pro mě a dítě, které jsem čekala. Reakce mé matky, že jsem ve čtrnáctém týdnu těhotenství, byly takové, že si své dítě v žádném případě nemohu nechat, protože nejsem schopná se o něj postarat. Tedy možnost, že bych své dítě vychovávala u rodičů, byla vyloučená. Ovšem skutečností zůstává, že jsem si tehdy neuvědomovala a ani si nedokázala představit, co je to mít dítě. V Domově mi poskytli zázemí, podali mi pomocnou ruku ve chvíli, kdy jsem to nejvíc potřebovala. Na různých kurzech, např. šití a předporodní přípravy, jsem se naučila spoustu věcí, které jsem i po té využila. V Domově se mi narodil syn a díky tomu, že mě pracovnice učily v době těhotenství, jak se starat o dítě, zvládala jsem o něj veškerou péči snad dobře. Můj syn byl pro mě vším. Než mi skončil pobyt v Domově, sháněla jsem s pomocí jeho pracovnic bydlení; nakonec jsem dostala sociální byt od města Hradce Králové, kam jsem se potom se synem nastěhovala. Chvíli na to nás tam začal navštěvovat otec syna a obnovili jsme náš vztah, hlavně kvůli dítěti, a já jsem předpokládala, že našeho syna budeme vychovávat společně. Netrvalo to však dlouho a já jsem zjistila, že jsem znovu v jiném stavu. Byl to pro mne ohromný šok. Nebála jsem se toho, že bych se o dvě děti nedokázala postarat, ale největší hrůzu jsem měla z reakce mých nejbližších. Reakce mé
KRIZE SOUČASNÉ RODINY
21
rodiny nebyla bouřlivá, spíše všichni očekávali, že jsem „dostala rozum“, a považovali za samozřejmé, že podstoupím potrat. Ani já sama jsem se nedokázala s touto situací vypořádat. Objednala jsem se na interrupci. Pár dní před tím, než měl být proveden zákrok, jsem ale volala do Domova pro dětský život, že jsem objednaná, že mi nic jiného nezbývá a že nevím, co mám dělat. Druhý den přijela jedna z pracovnic, se kterou jsem odjela na pár týdnů do Domova, abych si celou situaci mohla promyslet. Když jsem se vracela zpět domů, byla jsem pevně rozhodnutá, že si své druhé dítě nechám. Narodila se mi dcera. I když dnes obě děti vychovávám sama, jsou pro mě tím nejdražším a ani trochu nelituji toho, že je mám. Část rodiny je s mou situací smířená a podporuje mě. Uvidíme, jak se situace bude vyvíjet dál. Držte nám palce.
22
K DOKUMENTU „POKOJ A DOBRO“
K DOKUMENTU „POKOJ A DOBRO“ Ing. Jiří Šenkýř předseda senátorského klubu KDU-ČSL Vážení přátelé, přeji pěkné poledne. Chci vás pozdravit nejen jménem svým, jménem klubu senátorů KDU-ČSL, ale i poslaneckého klubu KDU-ČSL, protože zasedáme v místnosti, kde také pravidelně zasedá poslanecký klub KDU. Předseda klubu Jan Kasal se omluvil a požádal mě, abych vám přečetl jeho pozdrav: Vážené dámy, vážení pánové, pozvání na vaše setkání a seminář o současném stavu rodiny mě velmi potěšilo. Velice si vážím vašeho zájmu o instituci rodiny a věřím, že společnými silami a vytrvalou osvětou se podaří dosáhnout přijatelnějšího stavu, jak ve vztahu společnosti k rodině, tak při vytváření lepších sociálních podmínek pro výchovu mladé generace. Je mi líto, že se dnešního semináře osobně nemohu zúčastnit, ale přeji vaši práci plný úspěch. Jan Kasal
Tolik oficiální část. Chtěl bych na začátku poděkovat organizátorům této akce, že jsme se mohli sejít, protože jde o mravenčí práci, než se propracujeme k nějakým závěrům, k nějakému postoji. Panuje přesvědčení, že rodina tak nějak funguje automaticky a postupně se zdá, že je spíš využívána ostatní částí společnosti pro svou stabilitu, zajištění potomků, čímž zajišťuje onu kontinuitu ve společnosti, která je nutná. Víme však, že dnešní doba zmíněný étos budoucnosti, nebo chcete-li étos naděje nějakým způsobem ztrácí (možná je již zcela nahrazen konzumismem poslední generace). Tato poslední generace však chce žít jaksi bohatě a spokojeně, nicméně nezajišťuje kontinuitu. Proto funkční rodiny musí pomoci nebo se angažovat ve prospěch poslední generace. Mám mluvit na téma listu „Pokoj a dobro“. Úvodem dovolte pár slov o historii listu. Vznikal během tří let, připravovala ho pracovní skupina pověřená Českou biskupskou konferencí a je to vlastně jeden z mála tak komplexních materiálů, které se dívají na naši společnost za posledních deset let a na její transformaci. Mluví se zde o tom, co to byl sedmnáctý listopad, mluví se o dědictví minulosti, o oněch letech komunismu, mluví se zde o koncepci transformace ve světle sociálního učení církve, diskutuje
KRIZE SOUČASNÉ RODINY
23
se, zda-li trh je všelék, anebo zda-li je potřeba trh nějakým způsobem korigovat. Jedna z kapitol se zabývá otázkou, zda má kapitalismus nějaký morální rozměr. Ale to, co nás zajímá, jsou články, které se zabývají rodinou. Je to jednak článek č. 47, pak č. 44, který je nadepsán „Evropa stárne a vymírá, ale přesto má stále vyšší nároky na spotřebu“. To je vážná otázka a je potřeba se jí zabývat. Myslím si, že by měli být zvýhodňováni ti, kteří dali společnosti děti a zajišťují onu kontinuitu a zajišťují také např. i příspěvky do sociálního systému. Když si jen tak spočítáte, kolik rodina, která dá společnosti tři děti, přinese daňovému systému za dobu života těchto tří dětí, pokud jsou dobře vychovány, pracují a platí daně, tak se dostaneme k docela zajímavým částkám v milionech korun. Bez toho se zase dostáváme k jakémusi narušení soutěže, protože rodina, která vychovává děti, stará se o ně, se těžko může zajišťovat na důchod třeba nějakým výraznějším důchodovým připojištěním. Na druhou stranu lidé, kteří nevychovávají děti a jsou jaksi běžně zdraví a běžně vzdělaní, mají možnost si podstatně více peněz ukládat na důchod, a toto by měl důchodový systém zohlednit. Proto já velice ostře vystupuji proti zákonu, který připravuje pan místopředseda vlády Rychetský o registrovaném partnerství. Ne v té věci, která – řekněme – je otázkou tolerance, ale ve věci právě ekonomické; jsou to vdovské a vdovecké důchody, které tento systém, který Rychetský navrhuje, má zavést. A já se ptám proč? Nebo zde bylo zmíněno např. téma rodinné mzdy. Já osobně si myslím, že je potřeba se výrazně podívat na daňový systém. Dle mého názoru je jedno z průchodných řešení (v naší době a v naší politické atmosféře) ve změně daňovém systému, ve zdaňování rodiny, právě v zohlednění rodiny. Stejně tak otázka kratších pracovních úvazků. Zkloubit totiž rodinný život a skutečně tržní, to tvrdě tržní prostředí, těžko jde. Z hlediska financování mne vždy při mém působení na radnici děsilo, když jsem si přepočítal, kolik radnice například dávají na jedno místo v mateřských školkách ročně. Schválně si to zjistěte ve vaší nejbližší mateřské školce. Kdyby tyto peníze dostala rodina, byla by to pro ni obrovská výpomoc. Jsme tady na půdě Poslanecké sněmovny a byl bych rád, kdyby z té diskuse vzešly některé konkrétní (a některé už tady byly) připomínky, které by se daly promítnout do zákonů. Politika nicméně může pro rodinu udělat jen málo z celkové práce, to ostatní musí udělat jednak rodina sama, jednak církve a jednak třeba neziskový sektor. Sama politika může udělat jen rámcové podmínky pro rodiny, a to ještě v – řekněme – úzkém smyslu.
24
K DOKUMENTU „POKOJ A DOBRO“
Co v této věci politici dělají nyní? Například KDU-ČSL na svém sjezdu v Jihlavě v jednom bodě usnesení zavazuje naše politiky věnovat se prorodinné politice a například senátoři v našem klubu se touto věcí intenzivně zabývají. Pořádáme ve spolupráci obou klubů takové etické večery, kde diskutujeme témata jako je lidský život, eutanázie, genetická problematika, ale také třeba ekonomika, zadlužování státu a podobně. Takže snažíme se v té věci něco dělat. Nicméně jsem odběhl od toho základního tématu, které mi bylo dáno, a tím je list „Pokoj a dobro“. Podívejme se na další kapitoly (50, 51, 52), které se zabývají rodinou. Jde o souhrnný oddíl nadepsaný „Rodina, vzdělávací systém a veřejná média“. Je tady popsán ten stav, který dnes známe. Rád bych ale řekl, co zde není. V průběhu tvorby se zjistilo, že nutně musí kapitolu o rodině obsahovat, proto byla de facto sepsána dodatečně. I když přišly podněty například z Centra pro rodinu z Brna (od PhDr. Zemana), nemohly být vzhledem k pokročilosti zpracovány komplexně. Proto bych vás rád všechny požádal, napište své připomínky a napište konkrétní body, které byste rádi doplnili či rozvinuli. Já si totiž myslím, že církev by se mohla vyslovit; vzpomeňme, že se v některých sociálních encyklikách kdysi papežové přimlouvali za onu rodinnou mzdu. Proto si myslím, že dnes by bylo potřeba podpořit například ideu, která podpoří postavení rodiny v dnešní společnosti. Církev nemá dávat konkrétní řešení, na to jsou tady odborníci a politici, ale může podnítit ideje. Takže i toto sezení by mohlo přispět ke zkvalitnění nebo k dopracování tohoto. V článku „Rodina je v situaci vážného ohrožení“ se říká, že současná situace souvisí s rozpadem mravních měřítek i hodnotového systému společnosti. Pracovní nároky znamenají mnoho komplikací a tato obtížná situace má za následek, že manželé mají menší počet dětí. Je otázkou, zda je nějaká přímá úměra mezi pracovním zatížením, protože v minulosti rodiny byly také pracovně vytíženy a dětí bylo více. Vemte si rodiny třeba zemědělské před padesáti, sedmdesáti lety, v jak těžkých podmínkách žili a přitom to nebránilo míti větší počet dětí. Já jsem byl před týdnem v Albánii. Albánská rodina má v průměru 715 dětí průměrného věku 26 roků, takže lze říci, že albánská populace skutečně prožívá obrovský boom. Jde přitom o zemi chudou, jde o převážně zemědělskou oblast. Zřejmě to může souviset s celkovou atmosférou ve společnosti, kdo ví. Pak se zde říká: „Také pravidla volné soutěže zvýhodňují ty, kteří do rodiny investují málo nebo nic a znevýhodňují ty, kteří do ní vkládají hodně,
KRIZE SOUČASNÉ RODINY
25
například tím, že mají více dětí“. A nad tím se musíme zamyslet, protože rovné podmínky pro všechny je určité důležité heslo, které bychom měli ctít. „Nejpalčivějším výrazem dnešní krize je neochota učinit rozhodnutí k výlučnému manželskému spojení muže a ženy a jeho věrnému celoživotnímu trvání a přitom jen v něm mohou muži a ženy prožít nejhlubší lidské štěstí.“ A i ta antropologie nebo chcete-li poslání člověka, je poslání v manželství. Život jako muž a žena je základem naší společnosti a musíme jej chránit. „Rodina je základní buňkou v níž se vytváří a pokračuje vědomí osobní, občanské a národní identity, je prostorem pro soužití generací a pro získávání zkušeností nutných pro zaujímání postojů ve společnosti“. Poslední věc, o které bych se zmínil, je zajímavá kapitola hovořící o chartě rodinných práv. Myslím si, že to stojí za prostudování a zamyšlení se nad tím, jaká práva by rodiny měly mít. Měli bychom se podívat na náš systém, na naše zákony a zvážit, co bychom mohli v této věci udělat. Ing. Jiří Šenkýř V roce 1996 byl zvolen senátorem za KDU-ČSL. V současné době působí jako předseda senátorského klubu zmíněné politické strany. Je členem Výboru pro vzdělávání, vědu, kulturu, lidská práva a petice a stálým delegátem PČR do Parlamentního shromáždění OBSE. Jeho speciální zájmovou orientací je sociální učení římsko-katolické církve. Své životní krédo charakterizuje větou: „Pro vítězství zla stačí, když slušní lidé nedělají nic.“
26
RODINA – VÝCHOVA K ODPOVĚDNOSTI
RODINA – VÝCHOVA K ODPOVĚDNOSTI Marek Benda poslanec ODS Vážené dámy, vážení pánové, zaprvé bych chtěl poděkovat pořadatelům, že mě pozvali a že mám možnost zde vystoupit. Za druhé děkuji velmi upřímně Michale Freiové za to, co řekla ve svém příspěvku, protože pak už není téměř co dodávat. Šlo myslím o kvalitní a detailní rozbor, který nikdo z nás, kteří se věnujeme praktické a denní politice, nemá šanci udělat a že ta nebezpečí, na která upozorňuje, zejména ta světová, jsou velmi důležitá. Já bych malinko podvedl toto shromáždění, abych to tak nazval, ale jestliže jsme na shromáždění rodinném, pak dobře víme, že všechno, co je v nás dobrého, jsme dostali od svých rodičů, proto začnu svůj příspěvek citací z textu svého otce z roku 1986 „Rodina v relacích totalitního státu“. Já se jím dodnes inspiruji a nahlížím do něj vždy, když si potřebuji něco najít. Pokládám ho za natolik nadčasový, že některé myšlenky stojí za to ocitovat i dnes; pak na ně ve svém příspěvku navážu. Jde jen o krátký výtah, ale zneužiji vaší trpělivosti a přečtu ho. Začnu vprostřed textu: Autor pokládá manželství i rodinu za cosi natolik podstatného, že není ochoten akceptovat běžná klišé o osvobození se z těchto závazků. Tak, jak ji známe v křesťanské verzi, která po tisíciletí dominovala západnímu světu (čímž se netvrdí, že rodiny a jim na roveň postavené modely některých jiných kultur nejsou stejně produktivní, ostatně jsou vesměs ještě rigoróznější). Rodina, kromě mnoha jiných dober, je viditelným ztělesněním tří nejzákladnějších darů či důstojenství, jichž se člověku dostalo. Prvním zde znázorněným darem je plodné společenství lásky, v němž jsme s bližními bez pardonu svázáni z titulu pouhého blíženectví; ne na základě nějakých zásluh, práv a nároků, ale z titulu vzájemné potřebnosti a jejího láskyplného opětování, mimochodem ač daleka představ o rovnosti a permanentním konfliktu mezi pohlavími pěstovala křesťanská kultura úctu k ženě způsobem, pro který hned tak nenajdeme obdobu. Druhým darem je svoboda daná nám natolik absolutně, že i jako konečné a v běhu okolností světa zdánlivě tkvící bytosti jsme schopni činit trvalá, věčná rozhodnutí. Každý dodržený manželský slib, každá věrnost navzdory nepřízni času je radikálním výmykem z naší konečnosti, čímsi, co nás a spolu s námi i veškerou stvořenou tělesnost povznáší i nad úroveň andělů.
KRIZE SOUČASNÉ RODINY
27
Konečně třetím darem demonstrovaným v rodinném společenství je důstojnost a jedinečná role individua. Prakticky ve všech ostatních společenských rolích jsme zastupitelní a můžeme jich být zbaveni ať už právem nebo neprávem. Mezi manžely, mezi dětmi a rodiči nepanuje však chladný kalkul spravedlnosti, nýbrž zákon lásky. I tam, kde láska selže se vším všudy (což je kupodivu v rodině těžší a vzácnější, než by se mohlo na první pohled a v souladu s romantickým básnictvím i velmi realistickými ideologiemi zdát), zůstává apel spoluzodpovědnosti za vzájemnou spásu, který nedovoluje vzdát se nehodných synů, zpronevěřivších se manželek a zestárnuvších otců. Jako každé viditelné ztělesnění s výjimkou Ježíše Krista předváděla ovšem rodina všechny lidské slabosti, nedostatečnosti a hříchy. Přesto či právě proto byla po tisíciletí protěžována mocnými tohoto světa. Byla spolehlivým základem jejich vlády, ač současně udávala její limity a hranice. Teprve vláda naprosto bezuzdná co do moci (co do sexuálního libertinismu předčila i nejeden režim včetně renesančních papežů), teprve vláda s totalitními aspiracemi se rozhodla vyhlásit válku samotné ideji rodiny a levicový intelektuální teror po nejméně dvě desetiletí panující i tam, kde ku své lítosti nemohl své odpůrce postavit ke zdi nebo odeslat do gulagu, nýbrž nanejvýše umlčet a zdiskreditovat, vykonal své. Manželství i rodina se staly krajně problematickými institucemi.
Tolik citát z textu mého otce z poloviny osmdesátých let a já se k tomu pokusím v podstatě jenom doplnit – s velkým souhlasem k tomu, co říkala Michaela Freiová –, že jsem velmi skeptický k existenci jednorázových kroků, které mohou politikové nebo jiní činit ke zlepšení postavení rodiny; ba naopak mnohdy se domnívám, že veškeré kroky, které činí politikové, mají mnohdy naprosto kontraproduktivní účinek. Pan senátor Šenkýř tady zmínil v dopoledních hodinách to, že matky s dětmi mají problém v zaměstnání. Ten důvod je přece jednoduchý: vytvořila se v zákoníku práce právní ochrana matek s dětmi takzvaně ke zvýšení jejich práv a ke zvýšení možnosti ty děti vychovávat. A díky této rigorózní úpravě, které se není možno svobodně vyhnout, to vede k tomu, že ženy s dětmi jsou nakonec na trhu práce diskriminovány, protože každý se zaměstnání takové ženy vyhýbá, neboť ví, že mají nad sebou řadu zákonných opatření. Obávám se, že tak to platí i u mnoha dalších kroků, které by politika mohla učinit a na ně bychom měli být opatrní. Ten boj se vede opravdu v ideologcké rovině a v rovině toho, zda budeme zatlačeni do toho, že rodina je přežitkem křesťanství nebo výmyslem křesťanství a jeho podstatou, či zda rodina, tak jak ji známe, má nějaký hlubší
28
RODINA – VÝCHOVA K ODPOVĚDNOSTI
smysl i pro dnešní současnou společnost. Pokusím se poukázat na dvě věci, které mi připadají, že zdánlivě nejsou odvozeny z křesťanské tradice nebo jsou jen zrcadlem křesťanské tradice, a které já pokládám za nezbytné pro funkci rodiny ve společnosti, a o kterých si myslím, že by měly být uznány i současným světem. První je právě ona odpovědnost, nebo to přijímání, apriorní přijímání závazků na sebe s nějakou trvalou platností, jak ho klasické manželství zná, dokonce řečeno slovy moderního právního jazyka „vzdání se budoucích práv“. Konečně tak to vždycky bývalo, že tím, že vstupuji do manželství, přijímám zodpovědnost před Bohem a před lidmi za celý svůj i manželův život, za dobré i zlé. Dokonce i ty dnešní občanské sliby v podstatě něco takového naznačují, i když se od toho pokouší upouštět. Stejně tak jde o to, že přijímám odpovědnost za děti, které se v takové rodině narodí, a které jsou mými dětmi právě z titulu, že se tam narodily. Tuto zodpovědnost za ně mám celý život, ač se mohu se sebevíce tvářit, že za ně žádnou zodpovědnost nechci, a že je pro mne možná snažší, když zůstanu žít s tou maminkou i přes nedorozumění atp. Prvek odpovědnosti v dnešní společnosti nesmírně nešťastně chybí. Už to tady bylo naznačeno, že jsme společnost, která žije stylem „po nás potopa“, jakoby už po nás nic nemělo následovat. Všechno můžeme spotřebovat a užít si už dnes. Myslím, že převzetí odpovědnosti je nesmírně důležitý prvek, který by měl být v rodině zdůrazňován; sui generis jenom tím, že do manželství vstupuji. Pak samozřejmě všechny kroky, které vedou proti tomu, včetně rozvodu například, včetně velmi liberálního rozvodového zákonodárství (když jsme projednávali zákon o rodině, hovořili jsme o tom, zda nemáme zavést dvojí typ sňatku – jeden pro ty, kteří připouštějí rozvod, ať se rozvádějí a ať to řeknou na začátku, že jsou připraveni „do toho jít jenom na zkoušku“, a druhý typ sňatku, nerozveditelný, pro ty ostatní, kteří jsou připraveni nést závazek celý život. Určitě by to vyvolalo samozřejmě válku celé militantní levice, ale myslím, že by to byla zajímavá myšlenka.) Věcí, které útočí na zmíněnou základní odpovědnost, je povícero. Např. aktuálně jde o návrh ministra Špidly na vyplácení příspěvků manžela nebo výživného na děti přes státní sociální systém, který pak bude na otci toto vymáhat. Těch bodů je samozřejmě mnoho a mnoho a myslím si, že musíme být v této politické situaci nesmírně citliví na to rozmělňování odpovědnosti a na všechny pokusy odpovědnost nějakým způsobem snímat.
KRIZE SOUČASNÉ RODINY
29
Mimochodem je zajímavé a příznačné, že první radikální, možná že ne první, ale jedním z nejdůležitějších radikálních hnutí, které prohlásilo potřebu zrušit institut manželství je právě komunismus v Komunistickém manifestu. Kromě všech těch jeho dalších zločinů je proces zrušení manželství a zrušení rodiny právě v představě přenesení odpovědnosti pouze na jednotlivce a společnost. Víme všichni dobře, jak se komunismus i přes své umírněné podoby rozrostl ve světě. Dovolte jednu zajímavost: jeden ze světových ekonomů byl tázán na řešení problému přelidnění Třetího světa a odpověděl: „Recept je přeci naprosto jednoduchý. Přinuťte Třetí svět, aby zavedl povinné důchodové systémy a dopadne jako Evropa, protože nebude mít žádný důvod vychovávat děti, když člověk je plně zabezpečen nějakým státním nebo státem řízeným molochem“. Myslím, že i o tom bychom měli přemýšlet, jestli i tyto prvky současného byrokratického všestarání se o všechny vlastně nesnímají odpovědnost z těch, na kterých má ležet, tedy v tomto případě z rodiny. Totiž pocit, že i o ty staré i o ty mladé bude vždy postaráno, místo toho, abychom si my byli vědomi naší morální povinnosti, určitě hraje také svou roli. Dalším prvkem, který vidím zase jako důležitý a bohužel zase útok na něj vychází z těch socialistických pozic, je rodina jako kontinuita v čase. Jako jisté společenství, které má nejenom pro společnost a nejenom svou reprodukční funkcí, ale právě i funkcí předávání ať už majetků (což bylo samozřejmě v minulosti to nejdůležitější) či idejí velký, nenahraditelný význam. Vzpomínám si např. na svého kamaráda, který měl nesmírně zajímavé, lukrativní zaměstnání. Když mu v devadesátém třetím roce vrátili dvůr někde na Vysočině opravdu ve špatném stavu, na kterém ale – říkal – „je náš rod od roku 1453 a já přece nemohu nechat dvůr ležet a někomu pronajmout“. A sebral se, nechal všeho, odjel na Vysočinu a začal tam provozovat zemědělství, které nikdy nedělal a nikdy by ho nenapadlo ho dělat. Jde o jistý prvek právě té kontinuity rodu, rodiny v čase. Člověk čerpá zkušenosti z minulosti a má k ní nějaký vztah. Také myslí na budoucnost. Ví, že jeho budoucnost nekončí osmnáctým rokem jeho dětí nebo nejmladšího z jeho dětí a pak už nastane období užívání života, ale že i způsob pokračování života má být směřován k předání budoucím generacím. To si myslím, že je druhý prvek, na který bychom ve vztahu k rodině neměli zapomínat, a který by měl být zásadním způsobem zdůrazňován. Myslím, že nevychází, jak jsem zmínil na začátku, z křesťanství. Samozřejmě vychází z křesťanské tradice, ale je zdůvodnitelný a obhajovatelný
30
RODINA – VÝCHOVA K ODPOVĚDNOSTI
i v současném světě, ve všech jeho problémech a měli bychom se právě o tu obhajobu pokoušet. Tolik snad moje poznámka, už vidím, že už jsem měl končit. Řeknu poslední větičku. Pro mě je z toho tátova textu vždycky nejdůležitější, zejména ve vztahu k malým dětem a i teď k výchově mé holčičky, citace o tom, jaký problém jsou zaměstnané matky a jejich nedostatek času na výchovu dětí. Táta tam v závorce říká: „Kuchařka rozklepne vejce za vteřinu, malému dítěti se to pod jejím vedením může a také nemusí podařit zhruba za pět minut. Těch pět minut má patrně pro dítě větší cenu, než následné snězení řečeného vajíčka. Zaměstnaná žena je však prostě nemůže zaplatit.“ Tolik citace na závěr, kterou se snažím vždy ve svém životě řídit. Marek Benda V lednu 1990 byl kooptován za Občanské fórum do České národní rady (ČNR). V červnu téhož roku byl pak do ČNR zvolen za Křesťanskou demokratickou stranu (KDS). Po sjednocení KDS s Občanskou demokratickou stranou (ODS) se stal členem ODS. V letech 1992 a 1996 byl opětovně zvolen do ČNR, resp. Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR. Svůj poslanecký mandát obhájil také v roce 2000, kdy kandidoval v Severomoravském kraji. Je členem Ústavně právního a Mandátového a imunitního výboru.
KRIZE SOUČASNÉ RODINY
31
HOMOSEXUÁLNÍ ŽIVOTNÍ STYL Dr. Gerard J.M. van den Aardweg holandský psychoterapeut Úvod Zabývám se homosexualitou asi od roku 1962, nejprve jako student a následně, v roce 1967, jako autor disertační práce na téma „Homosexualita jako forma neurózy“. Tehdy bylo na univerzitě v Amsterdamu možné se touto problematikou zabývat, i když se za to muselo trochu bojovat. Dnes je již těžší, možná dokonce nemožné, se tomuto tématu na naší univerzitě vědecky věnovat. Měli bychom si uvědomit, že to, co člověk o homosexualitě slyší, je naprosto jednostranné a neodpovídá realitě. Je to bohužel pro mnoho postižených lidí velice zpolitizované téma, část celé jedné ideologie. My, kteří žijeme v západní Evropě, jsme touto ideologií velice manipulováni. Osobně jsem jako student také měl homosexuální přátele. Jak je to ve studentských kruzích běžné, i o tomto tématu jsme bez zábran hovořili. Pochopil jsem, že nezávisle na tom, jak se k dané problematice stavěli, byla pro ně homosexualita veliký vnitřní problém. Vše to souvisí se zápasem vnitřní vyrovnanosti. Dva druhy pohledů na homosexualitu Je možné toto téma nahlížet ze dvou pohledů. Když se hovoří o homosexualitě, je potřeba dvou hlasů. Jeden hlas je kritický, útočný, hledající pravdu, revoluční – revoluční ve smyslu proti ideologii, která právě vládne, která nehledá sama o sobě pravdu, ale pouze se slepě snaží dosáhnout svých cílů a hodně lidí učiní nešťastnými. Druhý hlas se orientuje na postiženého, který se snaží být čestný, otevřený, hledá a chce hledat pravdu. Tito lidé by neměli být kriticky napadáni osobně, ale zaslouží si realistické porozumění, alternativní informace a možná v mnoha případech psychologickou a jinou pomoc. Této pomoci se jim téměř nikdy nedostane. Existuje tedy velká skupina postižených lidí, kterým se díky ideologickému přístupu pomoci nikdy nedostane. Jako terapeut jsem se věnoval stovkám postižených, mluvil jsem s nimi a doprovázel je. Publikoval jsem články a knihy. Mohu říci, že rozumím jak těmto lidem, tak i jejich problémům. Psychoterapeut musí k těmto problémům přistupovat pozitivně a přátelsky.
32
HOMOSEXUÁLNÍ ŽIVOTNÍ STYL
Přístup veřejnosti V Holandsku – konkrétně v Amsterdamu, kde je všechno možné – došlo k prvnímu uzavření homosexuálního manželství na úřadě. Před televizními kamerami oddával tento pár nový starosta Amsterdamu. Byl to veliký úspěch? Myslím, že to nebyl úspěch téměř pro nikoho. Reakce veřejnosti byla taková, že to byla „show“ a něco, co se nedalo brát vážně. Podobně tomu je s „Gay Games“ v Amsterdamu. Takové věci nejsou podporovány veřejností. Lidem spíše připadá, že dnes je možná každá bláznivost. Homosexuálům to také nezajistilo velkou prestiž. Lidé krčí rameny, a myslí si: „Ve světě je plno bláznů. My jsme tolerantní a když to jiným neškodí, ať se blázni vydovádí.“ Chceme-li pochopit tuto událost, je nutné se vžít do postojů běžného Holanďana. Zmatení pojmů Co je motivací takovéhoto „sňatku“? Samozřejmě je to snaha o rovnoprávnost. Každý ví, že rovnoprávnost platí pro všechny. Běžný člověk nebude tvrdit, že pod pojmem manželství chápe něco jiného než dlouhodobý sexuální vztah mezi mužem a ženou orientovaný na zplození a výchovu dětí v běžném sociálním prostředí (děti, vnuci, atd.). Proto tento vztah označujeme jako manželství. Samozřejmě můžeme říci, že to, co jsme vždy nazývali sklenicí, je ode dneška i papír. Je logické, že se holandští právníci vyjádřili v tom smyslu, že označili homosexuální „sňatek“ za zmatení pojmů. Velká většina homosexuálů říká v podstatě to samé a je si toho vědoma. Jedná se tedy jen o politicko-ideologickou demonstraci. Co se týče zákonů, po uzavření „sňatku“ se nic nezměnilo. Měli jsme již předtím registraci pro nejrůznější druhy partnerství, a nyní se nic nezměnilo. Byla to pouze „show“. Pojem manželství se dá používat i pro tento druh vztahů, ale to není to pravé. Dalo by se tedy říci, že i homosexuálové, kteří o něčem podobném sní, jsou vlastně nakrmeni jakousi prázdnou slupkou. Mnozí homosexuálové ovšem tuto situaci přesto brali jako vítězství. Jak je možné, že se něco takového stalo? Důvodem je propagace nerovnoprávnosti. Proč by lidé nemohli mít uzákoněny i jiné druhy soužití? Samotným pojmem diskriminace se dnes dá hodně lidí zmást. Kritické otázky a propaganda Otázka, co je to vlastně homosexualita, se systematicky zatlačuje do pozadí. Nediskutuje se o ní v parlamentu, nikdo neklade kritické otázky. Každý,
KRIZE SOUČASNÉ RODINY
33
zdá se, žije pod tlakem, že pokud se zeptá, bude usvědčen z diskriminace. Navíc to většinu lidí prostě nezajímá, což je logické. Již dlouho zažíváme degradaci manželství – soužití „na hromádce“, sexualita jako „rekreační sport“, smazávání rozdílů rolí muže a ženy. V takovémto klimatu jsou samozřejmě takovéto pokusy možné. Jsem si jistý, že tomu za padesát či sto let lidé nebudou rozumět o nic více, než my tomu, proč se např. v roce 1933 začalo v nacistickém Německu jednat rasisticky. Tohoto nekritického přístupu je ovšem možné docílit propagandou. Je dobré si uvědomit, že my máme rovněž mnoho let propagandy za sebou. To, co si člověk v duchu myslí a cítí – zejména pak veřejní činitelé, nehraje žádnou roli při jejich veřejných vystoupeních. Je psychologicky fascinující, jak daleko se podařilo dostat národ, který si myslel, že je vyvinutý, tím, že se mu pravidelně „promýval mozek“. Dostane se do situace, v jaké jej chtěl mít ten, který jej „zpracovával“. V Holandsku jsou velice kritizováni lidé, kteří ve 30. letech spolupracovali s nacisty. Stále jsou slyšet slova jako: „Již nikdy více,“ atd. Neuvědomujeme si ale, že obdobným způsobem dnes také „běžíme s někým“. Proto se otázka, co je to vlastně homosexualita, vůbec nepokládá. Je vytlačována do pozadí. Možná, že se v budoucnu ještě odsouhlasí jeden zákon, podle nějž každá osoba, která tuto otázku položí na veřejnosti, bude moci být zažalována nebo zavřena jako nebezpečná pro společnost. Zrovnoprávnění Ideologie zrovnoprávnění je tedy nelogická a nevědecká. Vznikla celá pseudověda, aby se na veřejnosti dalo říci, že „věda zjistila, potvrdila, říká, . . . “ – každý pak zmlkne a je zticha. Ale věda, která by potvrdila ideologii zrovnoprávnění, v podstatě neexistuje. Kdo studuje fakta, dojde k závěru, že homosexualita je psychická porucha. Kdo se skutečně těmito fakty zabývá, zjistí, že je sice pravda, že lidé takto trpí, ale že to není jiné, než u jiných sexuálních obsesí (chorobná nutkavost, posedlost), které jsou srovnatelné i s jinými v heterosexuální oblasti. Např. ženatý muž trpí obsesí pro ženy, nemůže se ovládnout a každou noc musí mít nějakou novou „oběť“. Zničí tím své manželství, přestože to nechce. Je třeba přemýšlet o vnitřním boji tohoto muže. Má dvě možnosti. Může se omlouvat a hledat výmluvy, že to je normální, že je prostě takový a vzdát to a celé to zracionalizovat pomocí spousty argumentů, kterými si sám sobě vyjasní, že mu nezbude nic jiného, než takto žít. Nebo může
34
HOMOSEXUÁLNÍ ŽIVOTNÍ STYL
dojít k závěru, kdy si řekne: „Co se dá dělat? Mohu se ovládat? Mohu se změnit?“ Homosexualita a pedofilie Toto platí i pro homosexuály a pedofily (přitažlivost k dětem, které ještě nedosáhly puberty; objekty mohou být chlapci, děvčata nebo v mnoha případech oboje pohlaví). V průběhu své praxe jsem hovořil s mnoha pedofily a nemají jednoduchý život. Tito lidé však také stojí před volbou, co mají dělat – povolit nutkání, obhajovat se, takto žít a mít pocit, že jsou šťastní. Je veliké štěstí, že jsme v Amsterdamu doposud nezažili svatbu pedofilů, přestože na západní polokouli existuje aktivní hnutí za legalizaci pedofilie (NAMBLA) a výsledky jejich snažení jsou dále, než si mnozí myslí. Ve skutečnosti nemáme žádné jiné logické argumenty proti sňatku pedofilů než to, že se jedná o děti. Ale ta druhá strana ihned odpoví, že když to dítě chce, proč by k tomu nemohlo dojít. Samozřejmě pak logicky scházejí argumenty, protože když je jednou legalizován sňatek homosexuálů, pak nejsou jiné argumenty proti legalizaci pedofilie. Pedofil trpí stejným způsobem. Existuje více způsobů soužití takového nestandardního druhu (např. polygamie, aj.), proti nimž jsme ztratili již všechny argumenty. Pedofilie a homosexualita jsou propojeny. Z různých průzkumů vyplývá, že 10-15% homosexuálů má i pedofilní kontakty a u mnohých homosexuálů, kteří se normálně orientují na dospělé partnery, hraje pedofilie roli v jejich fantaziích. V hnutí za emancipaci homosexuality hráli pedofilové vždy podstatnou roli. Demokracie a ideologie Zrovnoprávnění nebylo rovněž demokratické z dvou důležitých důvodů. Dlouho se vedla jednostranná propaganda a lidé, kteří si to nepřáli, nedostali téměř žádnou šanci. Průzkum veřejného mínění – nejen v Holandsku – jasně prokazuje, že 60-70% občanů si myslí, že homosexualita není normální, i když souhlasí s určitými právy a privilegii pro homosexuály. Nelze říci, že by si to celý národ přál. Je manipulován a nemá možnost se k tomu vyjádřit. Tolik k otázce naší demokracie. Tato ideologie končí nutně v tyranii, protože ten, kdo má jiný názor, je odsunut různými způsoby na okraj. Nemůže vykonávat určitá zaměstnání, není nikdy volen do jistých grémií a své názory může vyjádřit pouze
KRIZE SOUČASNÉ RODINY
35
tehdy, dokáže-li se velice dobře bránit. V opačném případě by porušil antidiskriminační zákon, který rovněž v Holandsku existuje. Zažil jsem to jednou s jedním spisovatelem. Kriticky se vyjádřil o „gay-parádě“ v jednom holandském městě, kde aktivisté provokovali jako obvykle velice dětinským způsobem – muži byli převlečení za řádové sestry, transvestité, atd. Jeden aktivní homosexuál se cítil tak uražen, že tohoto spisovatele zažaloval a je jasné, jak bylo rozhodnuto. Zákon nezakročil proti provokující skupině, která mnoha lidem ublížila, ale proti obyčejnému muži, který se upřímně vyjádřil ve smyslu: „Co to má znamenat?“ Toto vidíme v souvislosti s našimi zákony častěji. Vypadá to tak, že i v případě pedofilie bude vznášení žalob stále těžší. Moderní mýty Nyní několik slov o pseudovědě. Existuje řada moderních mýtů. „Ortodoxní“ učení o homosexualitě se dá shrnout do několika bodů: počty homosexuálů, přirozená varianta, neměnitelnost. Počty homosexuálů Tvrdí se, že 5-10% lidí – v každém případě 5% – jsou homosexuálové. U zbytku je přítomna homosexualita latentně. Podle jiné varianty je každý člověk bisexuál. Ale skrze západní kulturu, v níž se šířilo represivní křesťanství, se homosexuální komponentu v lidech podařilo zničit. Tzn. že ideologie se vyjadřuje tak, že národ bude od potlačování své nevědomé homosexuality osvobozen a otevřou se mu oči. Když budeme předpokládat, že 2% dospělé populace má v určitém stupni (slabém, středním, silném) homosexuální sklony, určitě to není ten nejnižší bod, který lze odhadovat. Vyplývá to ze všech korektních, statistiky spolehlivých studií. V USA a Anglii je udáváno okolo 1-1.5%. Velice se zde přehání a politicky je to velice příjemná situace, protože čím více homosexuálů je, tím větší nároky mají na peníze od státu a kvóty v určitých zaměstnání. Např. by mělo být 5% policistů-homosexuálů, jinak by se jednalo o diskriminaci. Přirozená varianta Dalším bodem „ortodoxního“ učení je, že homosexuálem se člověk narodí a jedná se o přirozenou variantu. O vrozenosti či genetické podmíněnosti homosexuality nelze zjistit vůbec nic nového, protože by ze závěrů studií
36
HOMOSEXUÁLNÍ ŽIVOTNÍ STYL
muselo vyplývat, že homosexualita je geneticky podmíněna. Já se domnívám, že muži a ženy s homosexuálními sklony jsou po biologické, tělesné, hormonální, chromosomální stránce docela normálními lidmi. Rovněž mají v sobě heterosexuální instinkt, který je blokován vývojem a vlivem prostředí. Neměnitelnost Další bod „ortodoxního“ učení o homosexualitě je neměnitelnost. Změna je nemožná a ten, kdo tvrdí, že svou homosexuální orientaci změnil, se přetvařuje. Je pravda, že není jednoduché měnit sexuální obsese, v některých případech to ale není tak těžké. Dokonce i velice silně zakořeněné případy transsexuality, kterou lze zařadit pod kategorii homosexuality, se podařilo radikálně změnit. Související neurotické problémy Existují velice jasná propojení mezi homosexualitou a jinými psychickými problémy neurotického rázu – pocity méněcennosti, strachu, nutkavá neuróza, problémy s kontakty a sexualitou, kdy u homosexuálů dochází k sexuálním poruchám. Pokud v této oblasti vyjde něco najevo, ihned se říká, že „to již známe“ a že „to je důsledkem diskriminace“. V článku Same-Sex Sexual Behavior And Psychiatric Disorders od jedné holandské výzkumné skupiny, který letos vydala Americká lékařská společnost v časopise The Archives of General Psychiatry, se potvrdilo to, co se potvrdilo již mnohokrát předtím: Homosexualita je spojena se všemi druhy psychiatrických problémů podstatně více než u kontrolních skupin. Na konci článku je velice opatrně napsáno, že existují hlubší spojení než pouze díky sociální pozici a bude to ještě dále předmětem pozorování. Opět byly výsledky vědeckého bádání odsunuty do pozadí. Často jsem slyšel od aktivně žijících homosexuálů, že osobně nikdy netrpěli diskriminací, nyní trpí mnoha drobnými neurotickými symptomy a tyto symptomy se projevovaly již v dětství předtím, než se projevila jejich homosexuální orientace. Tvrdím tedy, že toto všechno jde daleko hlouběji. Homosexuální pocity a přání v dětství a pubertě jsou většinou následkem hledání východiska z problémů, které jsou již přítomny. Samozřejmě že když člověk má takovéto pocity, cítí se jinak než ostatní. Je to logické. Pocity se dají potlačit, ale mnoho z těchto lidí trpí. Jsou terčem posměchu a mnoho z nich nachází ve svém okolí málo porozumění. Není však pravdou,
KRIZE SOUČASNÉ RODINY
37
že všechna tato vysvětlení lze použít pro vysvětlení hlubších neurotických problémů. Role oběti Cituji německého aktivního homosexuála: „Nikdo neodporuje spolkům sdružujícím homosexuály. Proto je jim umožněno, aby přeháněli bez omezení, a vždy se velice úspěšně prezentují v roli oběti.“ To je právě ono: „Já jsem ten ubohý diskriminovaný.“ Z pohledu psychologie se jedná o projekci člověka, který sám sebe pociťuje jako eliminovaného, který má pocit, že nepatří k žádné skupině a právě proto se cítí smutný. Tímto tlakem se v mládí formují homosexuální sklony. Jinak řečeno, homosexuál trpí komplexem, že nikam nepatří a že v první řadě nepatří ke skupině stejně starých vrstevníků – např. chlapci, kteří byli ve své skupině odsunuti na okraj nebo se takto cítili. Cítí se osamocení, přejí si náklonnost, srdečnost a mužské teplo. Homosexuálové dále „hrají“ roli odsunuté oběti v dospělosti. Přehání a neustále se cítí odsunováni. Z této emoce vyplývá jejich žaloba proti společnosti. V homosexuálním prostředí existuje tendence k „sebedramatizaci“ a je ji možno vidět v propagandě homosexuality. Např. člen homosexuálního spolku v Holandsku, který byl třináct let v radě tohoto spolku, byl během války v koncentračním táboře a napsal knihu o svých zážitcích v Německu. Říká: „Tzv. historická skutečnost, že za Třetí říše docházelo k systematickému pronásledování homosexuálů, je lží. Nacisté neměli pro takovéto věci čas.“ V Holandsku přišel o život jeden homosexuál. Byl to příslušník SS, kterého zastřelil důstojník, s nímž měl kontakty. Toto je zpráva z Institutu pro pronásledování během války v Amsterdamu a takovéto zprávy zcela určitě nejsou anti-homosexuální. Zmiňuji to právě z důvodu naznačené „sebedramatizace“. Autor zmíněné knížky byl žid, jehož celá rodina byla zavražděna. Proto se rozčiloval, že homosexuálové byli postaveni na stejnou úroveň jako židé. Fakta o homosexuálních partnerstvích a vztazích Na základě německého průzkumu z roku 1996 mezi aktivními homosexuály (což je v podstatě podskupina, jelikož není známo, kolik homosexuálů není aktivních) se ukázalo, že méně než jedna pětina žije v monogamním vztahu. 60% z této jedné pětiny nebydlelo spolu. Z toho je možno usoudit, že většina homosexuálních vztahů nejsou vztahy pevné. Z mnoha průzkumů je dobře známo, že aktivní homosexuál má průměrně stovky
38
HOMOSEXUÁLNÍ ŽIVOTNÍ STYL
partnerů, i když má stálého partnera. Podle dalšího německého průzkumu trval pevný vztah déle než pět let pouze u 7%. Podle amerických průzkumů gay-psychologů si pouze 4% byla navzájem věrná a tyto vztahy trvaly méně než pět let. Je možno říci, že jen velmi malá skupina homosexuálů něco jako manželství chce a je toho schopna. Podle sčítání lidu v USA v roce 1993 podstatně méně než 1% dospělých mělo stálý homosexuální vztah. V homosexuální literatuře je možno se dočíst, že mnoho homosexuálů chce „manželství“ jako uznání jejich vztahu, který je pro ně mezistupněm, ale to, co opravdu chtějí, je uznání jejich životního stylu. „Manželství“ je krokem k tomuto uznání. Jeden aktivní americký homosexuál nedávno napsal: „Bojujte za manželství osob stejného pohlaví a jeho výhody. Když se toho dosáhne, přeměňte celou definici manželství, abychom mohli požadovat právo na sňatek ne proto, že máme rádi morální hodnoty společnosti, ale proto, že chceme radikálně změnit pojem manželství. Manželství je mýtus a zastaralá záležitost.“ Toto říkají homosexuální ideologové. Ti, kteří propagují myšlenku rovnoprávnosti, neví, co na to odpovědět. Většina homosexuálů manželství nechce. Např. po onom homosexuálním sňatku v Amsterdamu řeklo mnoho známých holandských homosexuálů v různých rozhovorech, že to pro ně nepřichází v úvahu. Je to prý hezké a dají z toho vytěžit určité finanční výhody, ale „manželství“ nechtějí. Je to z toho důvodu, že homosexuální pud je nenasytitelný a jedná se o neurotický pud, obsesi. Ze začátku si člověk dělá iluze o tom, že s tímto konkrétním přítelem bude šťastný, ale po několika letech zjistí, jak to ve skutečnosti je. K tomu slova jedné cynické lesbičky: „To, co bychom chtěli, je nemožné.“ Homosexualita jako beranidlo Hnutí za emancipaci homosexuality by nikdy nedosáhla takového úspěchu a homosexuálové by nikdy nedosáhli tak privilegované pozice ve společnosti (jedná se s nimi jako v rukavičkách), kdyby jiné, mnohem důležitější skupiny neviděli v homosexuální ideologii možnost přiživit se. Jeden holandský profesor svého času prohlásil: „Musíme manželství a rodinu od základu změnit. A homosexualita nám k tomu bude sloužit jako beranidlo.“ Jedná se o skupiny mezinárodního hnutí sexuální reformy, Alfreda Kinseyho a jeho zprávy z roku 1952. Kinsey je označován za otce americké
KRIZE SOUČASNÉ RODINY
39
sexuální revoluce. Podle jeho programu změny společnosti měla být sexualita bez jakýchkoliv stabilních vztahů, homosexualita a pedofilie měly být legalizovány a uznány jako varianty. Kinsey sám byl homosexuál a pedofil, což v té době nikdo nevěděl. Byl totiž ženatý s dětmi a vždy byl fotografován jako šťastný otec normální rodiny. To mu dodávalo důvěryhodnost. Podle jeho programu měl být legalizován i incest (tzn. mezigenerační sex) a děti měly být ve škole v tomto směru vyučovány (učit se sexuálním hrátkám, sexu s dospělými, s osobami stejného pohlaví – tzn. celkový program osvobození sexuality). Celý tento program převzala Mezinárodní federace plánovaného rodičovství (IPPF) a financovala jej Rockefelerova nadace. Z hlediska pseudovědy je hnutí sexuální reformy spjato s feminismem. V tomto hnutí hráli homosexuálové vždy důležitou roli, protože v homosexualitě viděly feministky možnost propagace své vlastní ideologie. 30% přesvědčených feministek bylo homosexuální orientace. Některé feministické spisovatelky psaly a dělaly průzkumy o roli sexuality u primitivních národů a především o rozdílech mezi rolemi muže a ženy v porovnání s naší kulturou se závěrem, že ty role, které zde jsou (mateřství, atd.), jsou dány pouze kulturou. Jejich průzkumy se ukázaly zásadně nesprávné zrovna tak jako průzkumy Kinseyho, protože údaje, které používal, byly zfalšovány. Dalším hnutím je hnutí kontroly populace, které má za cíl snížit počet obyvatel na zemi a též akceptovalo „teorii beranidla“. Již začátkem šedesátých let říkali: „Jestliže chceme změnit rodinu, dobrým prostředkem je mimo jiné podporování homosexuality a její propagace ve školách.“ Toto je oficiální plán, který je možno si přečíst v literatuře IPPF. Zmínil jsem se o nacistech. Neříkal jsem, že nacisté byli homosexuálové, ale že naše společnost je nyní pod stejnou indoktrinací jako za nacistů. Je důležité vědět, že program propagace a šíření homosexuality byl obsažen i v různých nacistických plánech pro oblast východní Evropy. Existovaly dva oficiální plány na snížení populace východní Evropy (např. i v Čechách či Polsku) pomocí potratů, antikoncepce a legalizace a zavedení homosexuality. U těchto populačních plánů byla homosexualita vždy přítomna. Nyní agendu převzala OSN, která tento program prosazuje na celém světě. Toto jsou skupiny, které se dají označit jako proti-manželské a protirodinné. Návrh dokumentu konference o populaci a rozvoji v Káhiře předefinoval pojem rodiny tak, že zahrnuje i homosexuální rodiny, což chce OSN prosazovat po celém světě. Proto je pro těch málo lidí, kteří říkají, že homosexualita není dobrá a normální, velice složité dát najevo alespoň svou kritiku. S médii je to stejná situace.
40
HOMOSEXUÁLNÍ ŽIVOTNÍ STYL
Důsledky „sňatku“ Sňatek homosexuálů v Amsterdamu nebyl tak nevinný. Jaké bude mít následky? Do hlav dětí nové generace se vtlouká, že sexualita nemá nic společného s reprodukcí, ale jedná se jen o jakési vyjádření mezi lidmi – jako sklenička alkoholu. Toto bude mít dopad i na jejich možnosti uzavřít dobré manželství a založit rodinu. Image normální rodiny se tímto dále a dále ničí, proto je tento propagandistický efekt jedem. Naše společnost potřebuje dobrá manželství a stabilní rodiny. Bez toho je západ předurčen k zániku. Pouze v těch společnostech, které se v minulosti pohybovaly na pokraji zániku, se objevilo rozšíření a tolerance homosexuality a pedofilie. Tvrdím, že se pohybujeme stejným směrem. Adopce dětí homosexuálními páry Zde se znovu objevila pseudověda, podle níž prý nebylo nikdy prokázáno, že děti jsou homosexuálními páry vychovávány špatným způsobem. Pokud se přesně podíváme na průzkum, vše poukazuje na fakt, že je to pro děti katastrofální. Tvrdím, že děti jsou obětí této homosexuální ideologie. Jeden profesor, vedoucí adopčního centra v holandském Utrechtu, který nemá žádný vztah k náboženství, na základě své vlastní zkušenosti oponoval adopcím dětí homosexuálními páry a za svá kritická slova byl propuštěn. Tyranie této ideologie skutečně působí a ještě stále nejsme u konce. Je tedy vychovávána řada dětí s neurotickými problémy. Nárůst pohlavně přenosných nemocí Kampaně na boj proti AIDS ve smyslu používání kondomů, atd. nepomáhají, jsou lživé. Kondomy se nepoužívají, nejsou dobrými prostředky a pokud se používání u velkých skupin sleduje delší dobu, zjistíme, že rizika spíše stoupají, než klesají. Na to neexistuje žádná jiná odpověď, než normální manželství a normální rodiny. Sexuální výchova ve školách Do škol chodí mladí lidé – homosexuálové z místních sdružení – a hovoří o svém stavu jako o normalitě, atd. Tato indoktrinace nabývá každým dnem na drzosti. Z velké části se prakticky jedná o reklamu. Diskriminace Homosexuálové, kteří skutečně chtějí slyšet pravdu a mají zájem o pomoc, jsou diskriminováni ostatními homosexuály a z oficiálních míst. Vědecké
KRIZE SOUČASNÉ RODINY
41
a terapeutické průzkumy jsou tabuizovány stejným způsobem, jako byla ve středověku tabuizována anatomie. Závěr Toto všechno jsou známky dekadentní společnosti a je jasné, co je potřeba dělat: veškerou kritiku rozšiřovat na veřejnosti a kromě toho propagovat pravou lásku – pravou lásku v manželství – a pravé rodiny. Ne všechny heterosexuální vztahy jsou založeny na lásce. Láska je jádrem. Mnoho lidí se stalo homosexuálními z nedostatku lásky. Sexualita a láska se nedají oddělit. Tak tomu nebývá ani u mnoha heterosexuálních vztahů a ani u neurotických homosexuálních vztahů. O opravdové lásce je třeba více mluvit a uvádět ji ve známost, protože pokud se nenaučíme znovu opravdové lásce, je i politika bezmocná a v podstatě i terapeuti. Jedná se o hlubokou krizi lásky. Egoismus a láska tvoří dva protipóly naší doby. V rodině, kde skutečně panuje láska, kde otec skutečně miluje svého syna a dá mu to najevo, kde matka skutečně miluje svou dceru a dá jí to najevo, je pravděpodobnost rozvoje homosexuality a jiných sexuálních poruch a typů neuróz velice nízká. Dr. Gerard J.M. van den Aardweg Vystudoval psychologii na Leidenské univerzitě. Jako téma pro svou disertaci na univerzitě v Amsterdamu si zvolil problematiku homosexuality. Od roku 1965 se v soukromé praxi v nizozemském hlavním městě zabýval psychoterapií, současně působil mj. jako externí psycholog-psychoterapeut na holandském ministerstvu spravedlnosti v Haagu (1965-1976). V roce 1977 působil jako postgraduální profesor psychoterapie na univerzitě v Campinas, Sao Paulo. V odborné praxi se klinicky i statisticky věnuje výzkumům v oblasti neurózy, kriminality a homosexuality. Napsal řadu publikací, které se přímo týkají homosexuality a homosexuálního chování. Jeho knihy byly přeloženy do několika jazyků, zejména anglického, německého, španělského, italského a polského. Přednáší v Evropě a USA o terapii homosexuality. Výběr z literatury: Homosexuality and Hope (Ann Arbor, 1985), On the Origins and Treatment of Homosexuality (New York, 1986), Das Drama des gewöhnlichen Homosexuellen (Neuhausen/Stuttgart, 1996), SelfTherapy of Homosexuality (San Francisco, 1997).
42
DOBRÁ SMRT
DOBRÁ SMRT MUDr. Ondřej Sláma Interní hematoonkologická klinika FN Brno Několik myšlenek o terminálně nemocných a jejich rodinách Přes zvýšenou pozornost, která je otázkám umírání a smrti věnována, zůstává „dobrá smrt“ stále spíše pouze nadějí a přáním než standardním průběhem konečné fáze života dostupnou všem nemocným. Je tomu tak jistě částečně proto, že onen výše zmíněný nový zájem o terminální fázi života koexistuje ve společnosti s převažujícím postojem popření a vytěsnění tématu smrti. Ideálem je „nestárnoucí mládí“ a zároveň dlouhověkost. Stojíme zde před určitým paradoxem. Na jedné straně narůstající zájem o otázky závěrečné fáze života a smrti podpořený obrovskými technickými možnostmi v oblasti kontroly symptomů a zajištění péče, na druhé straně pokračující utrpení umírajících pacientů. To vše v kontextu převládajícího všeobecného společenského popírání a vytěsňování smrti. Vzhledem k radikální proměně způsobu a místa umírání (přes 75% úmrtí dnes nastává na nemocničních lůžkách) mají dnes prakticky pouze zdravotníci příležitost získat se smrtí a umíráním větší zkušenost. Právě oni jsou dnes proto skupinou, která může v otázce terminální péče přinést zásadní obrat. Před 100 lety by byla jejich role v celém procesu výrazně menší. I dnes je však nesmírně důležitá role pacientova blízkého okolí, především jeho rodiny. Jaké období máme na mysli, když hovoříme o terminální fázi a o umírání? Poslední hodiny a dny před smrtí jsou bezpochyby důležité. Za klíčové však považujeme období týdnů až měsíců před smrtí, kdy postupně narůstají tíživé symptomy a potřeby nemocných i jejich rodin. Právě v tomto období mohou vhodně volené intervence zásadním způsobem ovlivnit způsob, jakým je závěr života prožit. Usilování o „dobrou smrt“ tak znamená snahu, aby poslední týdny – nejen minuty – života mohly být pacientem zakoušeny jako hodnotné a smysluplné. Americký Institute of Medicine definuje „dobrou smrt“ jako „smrt, při které jsou odstraněny všechny odstranitelné podoby stresu a utrpení pacientů, jejich rodin i těch, kdo o pacienta pečují. V maximální míře musí být respektována přání pacienta a jeho rodiny. “ Jaké můžeme z takovéto obecné definice vyvodit závěry pro klinickou praxi? Je zřejmé, že terminální fázi a umírání musíme koncipovat jako multidimensionální zkušenost, jako určitou syntézu tří důležitých složek. Nejprve jsou to fixní, neměnné charakteristiky pacienta: jeho pohlaví, věk,
KRIZE SOUČASNÉ RODINY
43
diagnoza a s tím související prognoza, kuturní zakotvení. Druhou oblastí jsou složky pacientovy zkušenosti, které mohou být ovlivněny vnějšími zásahy a službami: kontrola tělesných a psychických symptomů, podpora pacienta v oblasti jeho rodinných a ostatních sociálních vztahů, duchovní podpora a někdy rovněž sociální podpora. Je pochopitelné, že uvedené ovlivnitelné oblasti mohou být ovlivněny pouze tehdy, jsou-li potřebné intervence pacientovi reálně dostupné. Právě toto je jedním z bolavých míst péče o terminálně nemocné v ČR. Účinné postupy kontroly symptomů ani vyzkoušené organizační modely podpory pacientů a jejich rodin nejsou náležitě rozvíjeny a využívány. Důvodů je jistě celá řada. Ve svém sdělení se jimi nebudu blíže zabývat. V souvislosti s péčí o umírající byl v posledních letech důraz kladen (a jistě právem) především na otázky kontroly symptomů. V léčbě bolesti, dušnosti, nespavosti, kachexie a dalších tíživých symptomů pokročilých fází onemocnění bylo dosaženo značného pokroku. Kontrola symptomů se však jistě zcela nekryje s ideálem „dobré smrti“ Průzkumy prováděné mezi pacienty v západní Evropě a USA ukazují, že pro terminálně nemocné jsou více než tělesné symptomy zdrojem utrpení obavy ze ztráty důstojnosti a kontroly nad situací. Tíží je vědomí, že jsou zcela závislí a že jsou pro své blízké břemenem. Tyto faktory představují nejčastěji zdroje „nesnesitelného utrpení“, které pacienti udávají jako důvody svých žádostí o euthanasii a lékařem asistovanou sebevraždu. Podle statistiky z roku 2000 pouze 20% žadatelů o asistovanou sebevraždu ve americkém státě Oregon uvedlo jako důvod bolest či jiné tělesné symptomy.Většina trpěla především ztrátou autonomie a pocitem, že jsou pro své blízké přítěží. Utrpení v terminální fázi nemoci tedy zdaleka není pouze medicínskou záležitostí. Pacientova rodina a přátelé mohou zásadním způsobem zkušenost umírání ovlivnit. Zdravotníci a zdravotnická zařízení mají jistě hlavní zodpovědnost za poskytování a zlepšování péče o medicínské aspekty. Role rodiny, přátel, různých pacientských sdružení nebo např. i církevních společenství zůstává nezastupitelná. Poskytování péče umírajícím má také navíc svůj institucionální a širší společenský kontext. Konkrétní způsob organizace poskytování zdravotnických služeb spolu se způsobem úhrady těchto služeb zdravotní pojišťovnou, systémy sociální podpory, to vše jsou faktory, které významně ovlivňují dostupnost některých služeb. Péče o terminálně nemocného pacienta představuje pro jeho rodinu a blízké velkou zátěž. Zátěž psychickou, ale nejednou také fyzickou a finanční. Pacientův pocit, že je pro svou rodinu zátěží, je tedy svým způsobem pochopitelný. Jedním z důsledků moderního individualismu je radikální
44
DOBRÁ SMRT
změna v prožívání nemoci. Hodnotová východiska individualismu lze lehce zjednodušeně charakterizovat následovně: • • •
v životě je žádoucí usilovat o příjemné vjemy a prožitky, neboť ty činí život hodnotným a krásným; každý člověk je jedinečný a autonomní; cílem je autonomie a nezávislost.
Z toho vyplývá pro mnoho lidí hluboké přesvědčení, že je nevhodné a nemístné „obtěžovat“ své okolí svou slabostí, svou bezmocností. Tento postoj je i mezi onkologickými pacienty u nás velmi významným zdrojem utrpení. Rodinné vztahy pacientů jsou zatíženy podobnými problémy jako u zdravých. Ochota postarat se, věnovat čas či riskovat určitou finanční ztrátu je velmi rozdílná v různých rodinách. Celkově se však jedná o postoje, které jsou stále méně samozřejmé a lékařem či společností „vymahatelné“. Terminální fáze onemocnění tak představuje pro rodinu určitou krizi. Krizi jako rozcestí, na kterém se rozhoduje o velmi důležitých hodnotách přímo civilizačního významu. Ve hře je význam sebeomezení v zájmu péče o druhého, ale také schopnost smysluplně přijmout vlastní omezení a bezmocnost, schopnost přijmout od druhých nezištnou pomoc. Zde se pak rodina ochotná o nemocného intenzivně pečovat nejednou rozhoduje zcela proti „duchu doby“. Péči o terminálně nemocného ovšem lze těžko na rodině vymáhat. Můžeme však usilovat o zlepšení rámcových podmínek péče tak, aby byla alespoň část břemene z rodin sejmuta. Způsobů je jistě řada. V cizině se osvědčuje poměrně velkorysý systém speciálních dovolených určených k péči o terminálně nemocného blízkého příbuzného, při kterých je pečujícímu nahrazována podstatná část mzdy. Dále je třeba vytvořit systém ambulantních a domácích služeb, které by pro pečující rodinu znamenaly podporu a pomoc. Péče o terminálně nemocného se pak pro rodinu stane úkolem nikoliv nadlidským, ale hluboce lidským. MUDr. Ondřej Sláma Vystudoval medicínu a specializoval se v oboru jako internista. V současné době působí jako klinický onkolog na Interní hematoonkologické klinice FN v Brně. Zabývá se především péčí o pacienty v pokročilých stádiích onkologických onemocnění v rámci kliniky. Aktivně se podílí na sestavování paliativního konziliárního týmu, který by komplexně organizoval péči o terminálně nemocné v rámci celé FN v Brně. Publikoval např. články na téma inkurabilních pacientů či sdělování onkologické diagnózy.