Obsah. Úvodní slovo. Dítě Boží!

formace

Upřímně řečeno, ne každému dítěti je takový svět dopřán.

Obsah 2

Ježíš ustanovil eucharistii

4

Papež neustálých překvapení

6

P. F. Kohn: Pastorace mládeže dnes

Boží slovo nám ukazuje cestu dítěte. „Jestliže znovu nebudete jako děti, jistě nevejdete do nebeského království. Rozumím dobře? Nevejdete! Vejít do nebeského království znamená hned od začátku porozumět věcem, uvědomit si řeč, kterou k tobě ‚Neviditelný Bůh‘ mluví skrze nekonečné množství znamení, v nichž jsi ponořen; jako kapka v oceánu, jako lístek v lese, jako mravenec na vysoké hoře. Abys tam však vešel, musíš mít srdce jako malé dítě. Jak bys to mohl pochopit jen za pomoci svého rozumu! Boží tajemství sídlí v srdci člověka, a i když se ozývá v mozku, odpověď nalezne pouze v lásce. Miluješ-li, pochopíš.“ /C. Carretto/

11 Svědectví na CSA v Třešti 15 Toronto reunion in Krakov 16 Noční bdění 18 Informace _______________________________ BUDOUCNOST CÍRKVE, časopis pro ty, kteří slouží a pracují pro mládež. Objednávky přijímá redakce časopisu. Rozšiřuje se bezplatně. Redakce: P. Jan Balík, Josef Macháček, Kateřina Polívková, Anna Pukowiecová, Marie Světničková. Adresa: Thákurova 3, Praha 6, 160 00, tel.: 220181753, 220181739

Člověk je tvor společenský. Většina lidí na světě žije v okruhu svých přátel. Setkání s člověkem je pro mě velikou událostí. Dětské rysy: úžas, prostota, nevinnost, láska, radost, otevřenost lidským vztahům napomáhají. Mít rád člověka takového, jaký je, znamená pro mě osobně přijímat ho s celým jeho životním příběhem, s celou osobou a osobností. Přiblížení cesty, člověka, s nímž se potkávám, mě vede k úžasu nad stvořením a tajemstvím každého z nás. Mnohdy si kladu otázku, zda dokážeme žasnout nad věcmi kolem nás, nad Bohem, který nás má opravdu rád.

Úvodní slovo Dítě Boží! Když slyším slovo „dítě“, představím si malého človíčka s usměvavou tváří, spokojenost u maminky, prostotu a čistý pohled, s kterým vnímá tento svět. Dětský svět ničím nezašpiněný, neovlivněný, žádná předpojatost či nedůstojnost. Stále touží být tam, kde je dobře – u své mámy, u svého táty. Když se obracím do svých dětských let, dětský život mě fascinuje.

Vždyť on sám nás nazval Božími dětmi a tento titul máme nést celý náš život. To přeji vám i sobě, abychom jako děti Boží s radostí a láskou tlumočili druhým lidem, jaký je náš nebeský Táta. jáhen Kamil Strak 2

formace

Ježíš ustanovil eucharistii páté tajemství Mons. Josef Hrdlička Svatý otec zařadil rozjímání o daru eucharistie mezi tajemství růžence

Ježíš zaskočí plány zla překvapivým způsobem: Předejde je a ještě dřív, než mu lidé jeho tělo zbičují, poplivají a násilím přibijí na kříž, on toto své tělo podá lidskému rodu jako dar lásky a jako pokrm a lék pro věčnost. Stejně můžeme vidět, že ještě dřív, než násilím byla prolita jeho krev, on sám podává lidem tuto svou krev v kalichu, a říká o ní, že se prolévá za všechny na odpuštění hříchů. Toto tajemství lásky je tak nepochopitelně hluboké, že žádná slova nestačí, je třeba v oněmění a úžasu pokleknout, klanět se, děkovat a prosit. Ano, neexistuje zlo tak veliké, aby Boží láska je nepřemohla ještě větší silou. Je to nejvyšší výzva lidskému srdci. Ten, kdo se setká s touto láskou a spokojí se s nezávazným průměrem své víry, jako by ani nebyl hoden tohoto vztahu.

světla pro závěrečný desátek. Vystihuje skutečnost, že eucharistie je vrcholem života církve. Ježíš, krátce předtím, než šel na smrt, sám stanovil způsob, jak se s námi chce až do konce časů setkávat. Jde tedy o jeho poslední vůli, závěť a odkaz, je to vyznání lásky až do krajnosti. Existuje jistě celá řada způsobů, jak můžeme komunikovat s Ježíšem. Slavení eucharistie je však vrcholem. Ježíš sám ukázal liturgická gesta i slova, když vzal chléb a pak kalich s vínem a pronesl slova proměnění. Pak dodal: „To konejte na mou památku.“ Slavit tuto památku je pro ty, kdo věří v Krista, nejen závazné, ale je to příležitost, jak na lásku Pána odpovědět láskou vlastního srdce.

My sami víme, jak snadno pod nápory zloby v různých podobách ztrácíme dech, jak nás zlo dovede deptat a vyvést z míry. Ježíš ukazuje lásku, která je nejsilnější, a tento pramen lásky a života nám nabízí v eucharistii. „Nebudete-li jísti tento chléb a pít z tohoto kalicha, nebude ve vás život.“ Opakem má být hlad a žízeň po Bohu, nevýslovná, stálá touha přijímat ho a žít z Něho.

V té době narůstala kolem Ježíše atmosféra zloby a nenávisti, brutální, kruté snahy ho zlikvidovat. Zlo proti němu chystá snad všechny zbraně špatnosti a podlosti, stupňuje jejich intenzitu a jde až do krajnosti. Ježíš odpovídá zcela opačně: stupňuje projev své lásky, a především On je to, kdo „jde až do krajnosti.“

Při oběti mše sv. je přítomna jeho kalvarská oběť v plné síle lásky, kterou obsahuje, i vzkříšeného života, který nám Pán otevřel ve své smrti. Kdo si toto uvědomí, měl by najít ve vlastním srdci touhu odpovědět 2

informace

času, kde i dávno mrtví lidé jsou s námi v jediném společenství živých.

Pánu tou nejplnější láskou, jakou je člověk schopen ve vlastním srdci najít. A je to Pán, který v jeho srdci tento plamen lásky sám rozžehne. Nic není tak silného, jako být ve večeřadle, být svědkem, účastníkem, vykonavatelem Kristovy závěti a jeho kalvarské oběti. Tam jsme přímo napojeni na Oběť, která neustále zachraňuje svět, na Lásku, která bere na sebe jeho viny, a po tom všem, co na světě bylo a je neustále pácháno, stále ho „drží nad vodou“.

Objevovat eucharistii v plné síle tajemství, které obsahuje, je a zůstane nevyčerpatelnou výzvou pro náš život a pro naši víru. Kdysi mi jedna prostá žena v pohraničí připomněla slova, která slyšela od P. Antonína Šuránka, kněze svatého života: „Když kněz proměňuje u oltáře, nastává větší zázrak, než když na počátku stvořil Bůh vesmír. Ve chvíli stvoření z ničeho vzniklo něco na úrovni žhavé hmoty (hélium, vodík), zatímco ve chvíli proměňování, mnohem ušlechtilejší stav hmoty (chléb a víno jako produkty živé přírody) se mění v nejvyšší Život, v samého Boha, který touží proniknout do nás svou láskou.“

Navíc, kdo z nás si uvědomuje, že společenství věřících při mši svaté (a mnohdy to bývá jen hlouček věrných) je mnohem větší, než si umíme představit. Je tam celé nebe. Kde je Kristus, je i jeho Matka a všichni, kdo k němu patří. Ano, jak se zpívá v prefaci – spolu se všemi nebeskými zástupy, anděly a svatými, i my smíme zpívat: „Svatý, svatý, svatý je Pán Bůh zástupů…“ Tuto sílu si neuvědomujeme, ba ani nejsme schopni ji plně zakoušet. Opravdoví křesťané nemají nikdy trpět „komplexem méněcen-

Jde o dar, před kterým se musíme stále učit žasnout. Ať už jsme zahleděni k eucharistii vystavené při adoraci a toužíme proniknout hlouběji do jejího tajemství, tak především ve svatém přijímání, kdy Ježíš ukřižovaný a vzkříšený v nejhlubší intimitě sjednocení Boha s člověkem z nás činí jedno Tělo a kvas jednoty. Máme si uvědomit, že zatímco normální potravu naše tělo rozloží, vstřebává a transformuje do energie, - Kristus, kterého přijímáme, právě naopak, transformuje nás všechny do jediného těla církve,

nosti“, početního oslabení, kdy svět proti nám „hraje přesilovku“. Právě při eucharistii zakoušíme sílu, kde se setkává nebe se zemí, Bůh se všemi, kdo k němu patří, kde věčnost proniká do 3

informace

tánní radosti. Je dobré, že tato chvíle ve mši svaté nastane, a my jasně cítíme, jak se nebeská vertikála Pánova života a lásky přelévá do horizontály našich vztahů.

jehož je Hlavou. „Je to jeden chléb, a my, ač je nás mnoho, tvoříme jedno tělo…“ Během slavení eucharistie jsou zraky věřících upřeny na oltář, kde je přítomen Ježíš v proměněných způsobách. Tváře všech jsou obvykle vážné, ponořené do tajemství, ale pak přijde chvíle, kdy se ozve výzva: „Pozdravte se navzájem pozdravením pokoje.“ V tu chvíli se nikdo na oltář nedívá. Lidé se obracejí k sobě navzájem, vpravo, vlevo, dopředu, dozadu, tiskneme si ruce, usmíváme se na sebe. Je to srdečná chvíle upřímné lásky, spon-

Tím, že v růženci světla rozjímáme o tomto tajemství, obracíme se s citlivější pozorností k tomuto tajemství, aby nám nikdy nezevšednělo, ale spíš otvíralo nové hlubiny svého bohatství. Kdo jiný než Maria, ta, která jako první ze všech lidí, biskupů i kněží uchopila tělo Kristovo a podala je světu, nám k tomu může pomoci?

________________________

Papež neustálých překvapení Letošní měsíc říjen byl v církvi věnován díkuvzdání Bohu za 25 let pontifikátu Jana Pavla II. Papež slavil a děkoval po svém, a tak se nemůžeme divit, že vrcholem jeho díků bylo 19. října blahořečení Matky Terezy. A tak jsou dnes papežova slova doplněna zvlášť viditelným svědectvím života – věrností a neutuchající nadějí. A opět přivádí za Kristem zástupy. Pro mnohé je jistě překvapivé, že i dnes ve své nemoci dokáže přitáhnout ke Kristu miliony mladých lidí.

25 let – to je dlouhá doba a dosáhlo ji jen několik papežů. Je to doba, ve které se dá hodně udělat pro svět a pro Boží království. Papež v prvních letech svého pontifikátu vystupoval jako atlet. Jako mladý, usměvavý muž zahájil etapu putujícího papeže po celém světě. Byl hodně činný. Ke Kristu přitahoval davy. Dnes je starý, skoro nepohyblivý. Viditelně nese na sobě kříž nemoci. Svědčí o Kristu jiným způsobem. Kardinál Miloslav Vlk po prvním veřejném vystoupení papeže s hůlkou řekl: „Papež je svědek kříže.“

I novináři, k papežství často kritičtí, jakmile se setkají s Janem Pavlem II. osobně, dokáží psát pozitivně. Tak se to vícekrát stalo i v naší republice a nedávno na Slovensku během jeho apoštolských cest. Setkání s ním je opravdu fascinující. V jeho očích je možné zahlédnout Boží pohled plný 4

informace

lásky. Není divu, že mladé lidi strhává a že i dnes jsou jím přitahováni, jak s překvapením poznamenala při své reportáži ze Slovenska redaktorka Radiožurnálu.

ještě více rozvinul a prohloubil. Přichází důležitá deklarace o jedinečnosti a spásonosné universalitě Ježíše Krista a církve, o níž kardinál Joachim Meisner říká, že je velkým darem církvi, který byl dlouho očekáván.

Jak charakterizovat našeho papeže? Jako muže hluboké a neotřesitelné víry, naděje a lásky. Je žijícím prorokem Ježíše Krista. Je to však také papež neustálých překvapení, pracující s neuvěřitelnou pedagogickou jemností. Tak dosahuje mnoha pozitivních výsledků.

Dalším krokem papeže je obrácení pozornosti k hloubce modlitby růžence coby konkrétní škole modlitby a vyhlášení Růžencového roku. No a toto obrodné dílo soustředění se na podstatné je korunováno encyklikou o eucharistii.

Zamysleme se nad jedním konkrétním překvapením posledních let. Rok 2000 byl přímo přeplněný nesmírně významnými událostmi a nabídl celému světu blízkost milosrdného Boha. Vzpomeňme jen na pouť po stopách praotců víry a omluvu za hříchy členů církve. Mýlil se však ten, kdo si myslel, že po skončení jubilea nastane v církvi doba odpočinku. V den uzavření svaté brány 6. ledna 2001 Jan Pavel II. vydal list Novo millenio ineunte, v němž s velkou naléhavostí volá: „To, co jsme vykonali v tomto roce, nás nemůže opravňovat k pocitu sebeuspokojení, a už vůbec ne k nečinnosti. Naopak: to, co jsme prožili, v nás má vyvolat novou dynamiku a pobádat nás k tomu, abychom prožité nadšení vtělili do konkrétních iniciativ.“ (NMI 15). Tedy ne odpočinek, ale jít na hloubku života podle evangelia a modlitby. Česky bychom řekli: neusnout na vavřínech.

Cesta církve v novém tisíciletí má tak před sebou nový provokující směr – upřít pozornost na Krista, na kvalitu a radikalitu života. A jaká je papežova pedagogika, která ho po celý život provází? Je to styl taktního a neúnavného opakování, připomínání a také vlastního příkladu. Tak například po vyhlášení Roku růžence se často ve svých promluvách k tomuto tématu vrací. Jeho nejrůznější poselství, včetně posledního poselství mládeži, hovoří o růženci a pak – všichni dobře víme, že se růženec také sám modlí. On je bezesporu velkým Božím darem pro svět naší doby. Je pastýřem a učitelem, který hlásá vhod či nevhod, napomíná, přesvědčuje. Je ve službě pravdy a hledá způsoby, jak ji co nejlépe podávat současnému člověku. Nedělá kompromisy mezi evangeliem a světem, ba naopak, často je jediným slyšitelným hlasem, který se pozvedá na obranu člověka a jeho důstojnosti. Možná to některé odradí, ale mnohé – a především mladé lidi - to dokáže nadchnout. Poselství evangelia v jeho podání není zkreslené, ale pravdivé, vyžadující oběť a duchovní boj. Často jsme svědky, že právě tehdy. když ho-

Tak byla zahájena nová etapa církve, která nepostrádá náboj a nové inspirace. Plán, který papež navrhl, směřuje především k návratu ke Kristu, ke svatosti, k modlitbě. Papež volá po ryzosti křesťanského života. Tím ale pojubilejní překvapení neskončilo. Své nové téma Jan Pavel II. 5

informace

voří o náročných důsledcích žitého evangelia, mu mladí lidé tleskají.

Jak by nás tedy v těchto dnech nemohla zaplavit vlna vděčnosti a chvály!

Za 25 let nám ukázal sám na sobě, že evangelium je stále okouzlující a že je možné podle něj žít. Stal se tak skutečným knězem, otcem lidstva, milující bílou postavou, která přes všechny těžkosti současného světa dokáže druhé strhávat za Kristem a dodávat jim odvahu.

„Všechny sbory nebešťanů, proste s námi za ochranu pro kněze, jenž k spáse lidí Petrův koráb moudře řídí: Svatého nám otce, Bože, v lásce chraň a zachovej.“ P. Jan Balík

___________________________

Pastorace mládeže dnes: jak odpovědět na očekávání církve a mladých Dokončení přednášky P. F. Kohna na setkání zodpovědných za SDM v Římě, duben 2003 III. Několik poznámek k úvaze o pastoraci mládeže spíše v jejich přípravě a v jejich pokračování. Budeme tedy hledat, odkud lze zjistit důsledky poznání, k němuž jsme dospěli již dříve, a zdůrazníme některé priority pro „všední“ pastoraci. Nejde o to, vyslechnout návrhy „receptů“, ale prozkoumat jisté poznámky, stopy, které se začleňují do kontextu současné společnosti. Je nutno především vzít v úvahu fakt, že mladí lidé jsou konfrontováni s nejrůznějšími nabídkami, rozuměno i v náboženské oblasti. Kromě toho bychom neměli podceňovat značnou mobilitu mladých, kteří mají sklon upřednostňovat „okamžitost“ a únik do světa fantazie: tyto fenomény přispívají k rozvoji kultury tzv.

Věřím, že budete souhlasit s tím, že pro rozpoznání důležitosti SDM a jejich dopadu na život církve zůstává „ve hře“ jedna otázka: jak přetvořit „pokus“ SDM a jak „zařídit“, aby nadšení vyzařující ze SDM rychle neshořelo jako slaměný vích poté, co se zase vrátíme do každodenního života - jak tedy zařídit, aby mladí lidé neztratili odvahu tváří v tvář pocitu jakéhosi odstupu a odtržení dnešní náročné doby a každodenní rutiny? Bylo by chybou podlehnout pokušení vnímat pouze výjimečný charakter SDM v ostrém kontrastu k všední realitě pastorace mládeže, praktikované způsobem „při zemi“, bez možnosti rozletu. Samozřejmě nejde o to „rozmnožovat“ SDM na celostátní nebo diecézní úrovni, ale o hledání integrace klíčových prvků pedagogiky SDM do místní pastorace. Ze zkušenosti víme, že to nejdůležitější na SDM nespočívá tolik v události samé, jako 6

informace

Tyto prvky nejsou dnešní generaci natolik přirozené, aby mohla čelit konkrétním závazkům doby. Odtud pramení důležitost toho, abychom mladým lidem porozuměli a doprovázeli je na jejich cestě duchovního života.

zappingu (zapping znamená střídavé přepínání televizních kanálů – pozn. překl.), která podporuje rozptýlení a povrchnost spíše než zakořenění v reálu a struktuře dnešní doby. Tyto základní pastorační priority dělím do čtyř velkých a vzájemně se doplňujících os, jež nepojímám jako předepsanou trať, na které mladí musí zdolat jednu etapu za druhou, ale spíše jako dům s mnoha otevřenými dveřmi. Vaše učitelské poslání sestává z pomoci mladým lidem, aby tito rostli v životě hluboce zakořeněném v Kristu, utvářeném kvalitní formací, žitém skrze lásku církve, angažovaném ve světě a orientovaném na své poslání.

Mladí lidé dneška jsou konečně jakýmisi žadateli o slova modlitby. A stejně jako jsou pohlcováni ohlušujícím vírem, žízní po tichu a jsou připraveni nechat se vést vnitřním hlasem, jenž je absolutně nezbytný jak pro lidskou, tak pro duchovní rovnováhu. Vzdělávání v liturgickém a svátostném životě je také základním kamenem pro vstup do hlubokosti života víry a krásy tajemství církve. Příklad a osobní svědectví jsou důležitými výchovnými prvky a musí být středem pastorace mládeže. Pro přiléhavou ilustraci poslouží příklad Jana Pavla II.; mladí potřebují vnímat spojitost mezi slovy a činy.

1) Život hluboce zakořeněný v Kristu Prioritou veškeré pastorace mládeže je posilovat mladé lidi v jejich vztahu k Ježíši Kristu. Vždyť SDM dovolují mnoha mladým zažít působení Ducha svatého, který se projevuje právě v osobním setkání s Kristem, jehož objevují jako živou bytost. Tato zkušenost obnovuje pokřtěného v celém jeho

V tomto pohledu je důležité přivést mladé k setkání se svědky víry, kteří se zapojují do života církve i světa. „Pastorace povolání“ je středem vší „pastorace mládeže“, neboť to, co je mladým lidem vlastní, jak papež často zdůrazňuje, je přemýšlet o své budoucnosti a hledat své povolání – míněno jako výzva od Boha, jež je jedinečná pro každou lidskou bytost. Přítomnost lidí různých „životních stavů“ mezi mladými lidmi v nich posiluje touhu po svatosti a pomáhá jim rozpoznávat, které povolání je pro ně specifické (manželství, kněžství, zasvěcený život). Mladí pak mohou radikálněji odpovědět na Pánovo volání. Tímto způsobem „pastorace povolání“ poroste, jsouc plně zapojena do pastoračních cílů.

křesťanském životě, dávajíc mu rovněž novou horlivost v evangelizaci. Tento vztah s Kristem se utváří den za dnem v osobní modlitbě, v následování Božího slova a v pravidelném přijímání svátostí. 7

informace

ve stejný čas utvářet svou osobnost a zodpovědně uplatňovat svou svobodu; je to jedna z priorit, neboť mladí mají dnes velké těžkosti v uplatňování se a v přijímání rozhodnutí, jež ovlivní celý jejich život;

2) Život utvářen kvalitní formací Mladí jsou připraveni nechat se vzdělávat a vyučovat ve víře, ačkoli si říkají nevěřící nebo externisté v církvi. Je to jeden z paradoxů naší doby! Jejich neznalost skutečností víry je činí otevřené k přijetí „základní výživy“, k první etapě před tím, než dosáhnou hlubší formace. Tak jsme zaznamenali vzrůst počtu katechumenů a „znovu se vracejících“ po SDM zvláště v zemích, které SDM zorganizovaly. Zájem vyvolaný katechezemi na SDM je také zřejmým

- formaci doktrinální, systematickou a koherentní, jež zdůrazňuje naše důvody, proč věřit, a otvírá pokladnici křesťanské víry, nám předanou tradicí; - formaci ekleziální, která pomáhá každému pokřtěnému objevit svou křesťanskou identitu a milovat církev jako matku, starající se o své děti a pečující o jejich výchovu během jejich života; - formaci etickou, jež poskytuje pevný bod pro orientaci v lidském bytí… Pokud přihlédneme k rozmanitosti situací, je nezbytné navrhnout mladým lidem jisté „cesty“, přizpůsobené jejich směřování.

dokladem této tendence. Proč se tedy nepodělit o tuto zkušenost a zároveň nenavrhnout svým biskupům, aby vyzvali mladé lidi k pravidelným setkáváním na katechezích s možností rozhovoru?

3) Život povzbuzovaný láskou církve SDM, jak jsme viděli, jsou jedinečnou příležitostí pro mladé lidi objevit církev v její univerzálnosti. Jak velkou část zaujímá tato oblast církve ve vaší „všední“ pastoraci?

Mladí dneška potřebují formaci strukturovanou a zároveň strukturující, která úzce spojuje základy víry a křesťanskou zkušenost. Aby tato forma byla atraktivní, musí být přístupná a různorodá. Mohli bychom ji charakterizovat jako:

Jednoduchým a zároveň výchovným prostředkem je nechat mladé lidi žít v rytmu univerzální církve, připomínat jim iniciativy papeže, zvát je k pravidelné modlitbě na jejich úmysly a umožnit jim seznámení s texty modliteb.

- formaci celistvou, tzv. globální, jež počítá s každou bytostí, na rovině lidské i duchovní, tak jako vztah přirozenosti a milosti;

Vaše pastorace by měla být obohacena tím, že se bude více inspirovat cestami danými Svatým otcem, jako je tomu v případě jeho poselství, která

- formaci biblickou a antropologickou, která lidem předkládá plán Boží spásy a pomáhá mladým lidem 8

informace

papež každým rokem adresuje mladým lidem celého světa. Četba těchto textů a rozjímání nad nimi v malých skupinách vytváří základní prvek pastoračního plánu SDM právě tak v jejich přípravě, jako v jejich pokračování.

stvími, kde bude možno nalézt vřelý život žitý v bratrství, neboť život přitahuje život! Jednou z priorit rozvoje je určitě kvalita přijetí, jež má být pozorné a osobní, zahrnující přítomnost „pohotových“ osob, jež nezištně věnují svůj čas k tomu, aby naslouchaly mladým lidem a kráčely s nimi v dnešní době bok po boku. A mladí posléze přijdou a začnou se svěřovat! V soudobé společnosti, kde mladí zakoušejí hluboké osamocení, často maskované jejich potřebou stádnosti a sdružování se do skupin, se jejich lidský i duchovní vývoj zakládá na uvedení do „sítě“ průvodců, formovaných ve smyslu křesťanských společenství.

Další z „trumfů“ SDM je možnost objevovat církev v její rozmanitosti. Na úrovni každé místní církve je dobré „prodloužit“ tuto zkušenost, nebát se poznávání různých církevních skutečností a vyvolat novou iniciativu a spolupráci např. farností a duchovní správy, „diecézních instancí“ a církevních hnutí nebo nových komunit. Je to plodná příležitost dovolit jedněm i druhým lépe se poznat a růst ve vzájemném respektu. Tito mladí, kteří hladoví po poznávání různých způsobů života víry a rozdílných iniciativ, mohou být vhodnými adepty pro výměnu zkušeností lidí přicházejících z odlišných prostředí a kulturních oblastí, pro sdružování mladých z různých krajů nebo zemí.

4) Život angažovaný ve světě a orientovaný na misii Jestliže modlitba a duchovní život jsou důležitými prvky celého křesťanského života, zkušenost ukazuje, že mnoho mladých lidí, zvláště chlapců, má potřebu jednat a sloužit. Pobízet je k tomu, aby se zapojili do humanitárních nebo sociálních iniciativ, může být

Přese všechno, co bylo řečeno, můžete namítnout, že „po SDM“ vyvstává jeden velký problém: jak povzbudit mládež k návratu do jejich diecézí nebo farností, k novému sjednocení s komunitami nepříliš početnými a často přestárlými? Právě jimi mladí nejsou přitahováni, protože zde nenacházejí stejný život, jaký zakusili na SDM za přítomnosti stovek tisíc mladých shromážděných kolem papeže. Není jistě možné uměle „rozmnožovat“ zkušenost společenství žitého v Manile, Denveru, Paříži, Římě nebo v Torontu; ale vaše pastorační horlivost musí usilovat o pomoc farnostem, duchovním správám apod. ve vašem městě nebo kraji, aby se stávaly čím dál více otevřenějšími společen-

vhodným prostředkem, napomáhajícím poznání, že křesťan je povolán k angažování se ve světě a aby mladí přebírali zodpovědnost ve společnosti, ve službě společenství a vytváření 9

informace

míru. Tím, že se dají do služby nejubožejším, se jejich srdce otevře soucitu a laskavosti, oni porozumí Boží touze zjevit svou lásku ve všech lidech a vzroste v nich touha po misii.

že jsou realizovány pro mladé a mladými. Dospělým pomohly porozumět tomu, že je třeba mladým lidem důvěřovat a umožnit jim, aby se chopili od povědnosti. To je hluboká intuice Jana Pavla II., kterou sám vyjádřil, a dílo celého jeho dlouhého pontifikátu. Papež dává důvěru mladým a oni cítí, že

Pastorace mládeže musí vzít v úvahu tuto misionářskou perspektivu, vzbuzenou touhou po spáse lidí. Podněcovat místně rozdílné misionářské iniciativy je nejlepší prostředek k tomu, aby mladí lidé pochopili, že misie je běžné a nejdůležitější povolání pro všechny pokřtěné. Málo záleží na podmínkách! „Přímé“ evangelizační aktivity, např. na ulici nebo na univerzitních setkáváních, jsou dobrým cvičením, neboť tato evangelizace zahrnuje „jasné oznámení“. Tyto iniciativy se nestaví proti svědectví života – také nezbytnému – ve smyslu každodenní nejvšednější existence ve světě studia, práce nebo volného času...

jsou milováni a že se s nimi počítá. Klíčovým bodem našeho poslání v blízkosti mladých, jak dobře víme, je

Kolik mladých lidí se necítí pohodlně ve „statické“ církvi, tolik jich je šťastných z účasti na církvi, která se nebojí vyjít ze svých „zdí“, aby se modlila a veřejně svědčila o své víře. To proto, že pastorace mládeže má především zájem na povzbuzení poutníků, přičemž oceňuje duchovně „vysoká místa“ ve vašich zemích a diecézích, někdy nedoceněná nebo vychladlá, a prožívá to, že mladí lidé také znovu objevují křesťanské kořeny své historie a kultury.

dát jim důvěru. Církev se nesmí vyhýbat svému poslání, ale musí akceptovat odevzdání své bohaté zkušenosti mladým lidem a být si vědoma toho, že jim musí naslouchat. Výstižně to vyjádřil Svatý otec ve své apoštolské exhortaci Christifideles laici (46): „Církev má mnoho co říci mladým a mladí mají mnoho co říci církvi.“

Závěrem chci zdůraznit fakt, že SDM přispěly k úvaze a návratu církve k pozornosti k otázkám a hlasu mladých lidí, upřednostňujíc dialog mezi generacemi. Jedním z klíčů SDM je to,

10

informace

Svědectví na CSA v Třešti Byla jsem docela dlouho zarytou ateistkou, protože Bůh mi byl ukázán jako nespravedlivý, v jehož jménu se vedou války a utlačují menšiny. V naší rodině sice jedna babička měla svaté obrázky – pěkně však zaprášené – ale rozhodně mi nebyla vzorem křesťanského života. Viděla jsem, že je zlá, závistivá, lakomá a pomlouvačná. Na rozdíl od té druhé, která o církvi a Bohu nemluvila, ale v mých dětských očích žila jako ideál dobrého člověka - a tím mě inspirovala. Odmalička jsem byla dítětem svobody, nic nemohlo spoutat můj fantazijní svět, moji touhu po Pravdě, Kráse a Spravedlnosti. Urovnávala jsem každý svár, snažila se vnášet dobro a pomáhat, kde se dalo. Vzorem mi byly májovky a zakazované foglarovky.

nebýt hadrem v rukách druhých, zachovat si i čest“. Tohle vědomí, že se nesmím úplně propadnout, to mě snad i zachránilo. Střední škola skončila a já, protože mi učarovalo divadlo, jsem odešla do Prahy na studia. Konečně svoboda! Ale se svobodou i pocit osamění a hledání nových přátel. A skrze lásku začala jsem poznávat Lásku.

Tedy semínko ve mně bylo. Ale nebyl nikdo, kdo by ho zalil. A když, tak to byla jen slova, slova… Když jsem začala dospívat, a tím myslím dobu studia na gymplu, tak se má touha po svobodě začala naplňovat zcela jinak. – Teď by mohl následovat celý román o mých vztazích, tazích, úpadcích, … a o přátelích, kteří se upili, udrogovali a nebo si život vzali sami. Ale je mi jasné, že tohle by bylo jako jedna z dalších tak černobíle jasných historek, že už ji napřed nikdo nevěří. Tedy shrnuto, toužila jsem někam patřit, být přijímána, být svá a opravdově a naplno žít!

O faktu, že Bůh existuje, mě přesvědčil chlapec, do něhož jsem byla zamilována. Jako chci znát vše o tom, koho miluji, abych mu byla ještě blíže a rozuměla mu, musela jsem proniknout i do této části jeho života. A tak jsem v knihovně nabrala knihy o buddhismu, neboť se jím zaobíral, ale také o předních osobnostech new age a pracovala jsem na zvýšení svého sebevědomí, ale také na stavech vyššího vědomí. Začala jsem vidět auru a v zrcadle svůj stín, studovala jsem techniky východních meditačních cvičení i kámasútry. Jeho přátelé se stali i mými přáteli. Nebavili jsme se o ničem jiném, než kde je jaký mistr a kdo se dokáže přemístit v prostoru a čase, kde se dají sehnat různé byliny a houby atd. Ale nějak mi to všechno nesedělo.

A přesto i v těchto letech zůstávalo ve mně vědomí, že je ještě něco víc. Cítila jsem se sice svobodná, ale vždy jen na chvíli, a tak jsem toužila po dalších a dalších dobrodružstvích, která mě však nikdy nemohla zcela naplnit. Opravdu díky Bohu jsem se při všem mém bláznění snažila držet „na úrovni, 11

informace

Jela jsem na pár akcí, ale ačkoliv mi energie vibrovala tělem a zázračně jsem se zbavovala mindráků z mládí, byla to všechno spíš jen hra. A krom toho jsem začala vidět i „zákulisí“ a když jsem se měla stát výměnným předmětem pro jisté praktiky, tak se mi ti lidé zhnusili ještě více.

diskuzí. Už to byl „kdosi“, kdo opravdu je. Po ránu jsem chodila meditovat do břevnovské zahrady, což je klášter benediktinů, duchovní pramen Prahy. A tak jsem si představovala, že Krista vidím a že s ním rozmlouvám. Bylo to stále ještě cvičení vizualizace, ale už i modlitba.

Já toužila přece po něčem jiném. Ne po předvádění svých schopností, ale po odevzdané lásce. A pak jsem narazila na jeden ze směrů hinduismu, který nebyl založen na cvicích a postech, ale na milování boha ve všech jeho aspektech (ne ale Boha v našem smyslu) a tady jsem se na čas zastavila. Zpívala jsem hindské písně, ale nejraději jsem měla jednu v angličtině, což byla modlitba Ježíše v Getsemanech: ne vůle má, ale tvá se staň… Dokázala jsem se zklidnit, koncentrovat se na své srdce, ale nejraději jsem meditovala obraz Krista. To bylo možné, ale později nás vedli k tomu, abychom meditovali obraz jejich mistra. A to se mi už nelíbilo. Zvláště když jsem pronikla mezi ty zasvěcenější a začala vidět realitu. A tak jsem měla se svým přítelem jakousi vlastní cestu. Nad naší postelí byl obraz Krista i Panny Marie, ale hned vedle tančící Krišna a mnoho dalšího. Vykládali jsme si sny, tarok, nechali si udělat od ruských tajně zasvěcených odborníků horoskop. Přitom všem jsem ale měla pocit, že jsem jen předmět hozený do soukolí dějin, že svým narozením a nebo volbou karty či hodem kostky neúplatně potvrzuji, že vše už je dáno, nic nemohu změnit, vše o mně vypovídá a já s tím nic nemohu dělat.

A pak se začalo hodně věcí měnit. Šťastný život zamilovaného párečku dostával trhliny. Byla jsem čím dál více ve škole a v divadle, mezi známými, a tak přítel začal být zase více mezi svými. On začal chodit na party s house music, začal kouřit marihuanu a pak i experimentovat s LSD, začal koketovat s jinými dívkami (ne že já bych byla úplně vzorná, ale snažila jsem se odolat a být věrná). A náš vztah se rozhoupal. V závěru jsme sice spolu stále bydleli, ale byla jsem zoufalá. A tehdy poprvé jsem si začala hledat místo, odkud by se dalo skočit. Naštěstí odjel na půlroku do Anglie a ačkoliv se příliš neozýval, měla jsem jistou naději. Dokonce jsem za ním přijela. Bylo to pár intenzivních dnů, kdy jsme oba věděli, že na jejich konci bude i náš konec. A opravdu: do autobusu na zpáteční cestu jsem nasedala v slzách, zatímco on se živě bavil s děvčaty venku. Ale blížilo se léto, a tak jsem i tohle přežila, i když moje procházky na Vyšehrad s obdivným pohledem na Nuselský most byly častější. Pak se v srpnu vrátil, a to padla poslední naděje. Kolem něj spousta holek, vždy nějakou obdivoval, za chvilku to už zase byla jiná. A já přitom „probíhala“ paralelně. Byla jsem schopna pro pár chvilek znovu se ponořit až na dno.

Přesto všechno se mi začala konkretizovat představa Boha. Už to nebyla smyšlenka hodná zasvěcených

Přišel podzim a sychravo a opět ty děsivé stavy. Tentokrát jsem si vymyslela jiný způsob likvidace, neboť 12

informace

děsně normální ☺), ať tedy přijdu, že jsem zvaná. A tak jsem opravdu dorazila. Nikdo se nepodivoval, že jsem cizí. Byl čtvrtek, a tak se odehrávala poslední večeře – tak podobně, jak se mohla odehrát tenkrát. Pak jsem odjela na kolej, ale bylo mi nabídnuto ať – jako ostatní - zůstanu i přes noc a na další dny. V pátek jsme ještě zkoušeli, ale to jsem už byla celá nesvá a těšila jsem se na konec. Pamatuji se na křížovou cestu, kterou hrála jakási skupinka na Petříně. V sobotu se celý den uklízelo a chystalo na velký svátek. Pro ty, co netušili o čem Velikonoce jsou, bylo mezi prací vždy povídání. No, brala jsem to, ale se svými vlastními poznámkami. A pak jsem dostala velký úkol. Když se profláklo, že jsem od divadla, dostala jsem za úkol divadelně pojmout všechna starozákonní čtení o vigilii. A to jsem se musela začít nořit do textů, ptát se… a hlavně byla jsem plně zapojena a tvorbou jsem se dotýkala těch tajemných věcí. O vigilii bylo několik mladých lidí pokřtěno. Fotila jsem to, a tak jsem byla jakoby poslední v jejich řadě. Jak já jsem zatoužila po křtu! Bylo to ale spíš takové: jak já bych letěla na Havaj, ale ještě i něco více. Zůstala jsem ještě na neděli a pondělí. Nemohla jsem odejít, bylo to jednoduché, ale nádherné. – Samozřejmě jsem si hned vytvářela vlastní systém spojením křesťanství a východních nauk.

jsem věděla, že se sama prostě zabít nemohu, že je přeci další život, inkarnace. A tak jsem se rozhodla, že se fyzicky naprosto zlikviduji. A začala jsem děsně flámovat, pila jsem jen tvrdý alkohol, platila kdekomu, jen aby se mnou někdo ještě seděl, protože jsem pořád neměla dost, taxíky jsem jezdila po Praze na další flámy, provokovala chlápky, hrála si s nimi tak, že se divím, že mě nepřizabili. A pak zase byly chvilky, kdy on se vrátil ke mně. A následovaly ještě hlubší pády. Nakonec jsem si uvědomila, že musím říci NE. Jemu i všemu kolem. Řvala jsem potichu do vzduchu, Bože pomož, tady jsem, chyť si mě, ukaž se, udělej něco, jen mi prosím, prosím, prosím pomož. Pak přišlo jaro. Blížil se čas Velikonoc. Měla jsem jet kamsi bubnovat s Kelty. Ale předtím jsem docela vážně onemocněla a do Prahy jsem se vrátila až těsně před svátky. A do toho zkoušení až do poslední chvíle. Rozhlížela jsem se a koukala, kde se co naskytne. Tušila jsem, že tohle jaro bude i mým jarem. A když nic nepřicházelo a všichni už byli pryč, šla jsem ve středu na koncert na pozvání mé profesorky a cestou se zastavila u Salvátora. V kostele ležely na stolku zelené pozvánky. Vzala jsem si a před koncertem přečetla. Samá líbivá slovíčka, málem z nich kapal med. Skoro bych už vyhodila ten nasládlý papír, kdyby na konci nebylo pozvání na společně strávené Velikonoce do domu, kde žije skupina mladých lidí s knězem podle vzoru svaté rodiny z Nazareta.

Následoval čas neidetifikovatelné zamilovanosti. V každé malilinkaté události byl dotek Boha. A skoro každý můj krok byl jím veden. Až mě přivedl před jeden kostel, do kterého mě omylem nahnal jeden kněz (teď můj dobrý známý, který ani netušil, že mi takto pomohl), probíhala tam adorace

Ozvala jsem se na mailovou adresu a druhý den mi zavolal jakýsi člověk (ukázalo se, že jsem po telefonu koketovala s knězem, který ten dům „vedl“, ale kdo to mohl poznat, když byl tak 13

informace

a všude vonělo kadidlo a já byla z toho tak všelijaká, že jsem ten večer požádala o přípravu na křest. Tentokrát ne z citových důvodů, ale chtěla jsem rozumem poznat, o čem to je. První lekci jsem dostala ještě týž den a pak jsem chodila až do prázdnin i dvakrát týdně. Ale moc se mi to nelíbilo. Byla jsem sama a jen takový starý přísný kněz a nakonec bylo všechno až moc rozumové a mně nějak chyběl život a také přímá účast na životě církve. V létě byla pauza a pak jsem si domluvila, že budu chodit na přípravu do onoho domu a s partou lidí, kteří už rok chodili.

dostatečně dobrá a připravená, abych mohla být pokřtěna. Vidím v tom lest ďábla, který využije jakoukoliv cestu, aby odvedl duši od Boha. Vracely se mi dluhy ze všech mých esoterických výletů. Naštěstí přišel anděl v podobě jedné Čechoameričanky, která se zastavila kostele a ačkoliv to tam neznala, oslovila mě a řekla mi přesně to, co jsem potřebovala slyšet, oč jsem prosila Ježíše při adoraci. Byla jsem pokřtěna. A dokonce vodou přivezenou z Jordánu. Bylo to nádherné. Ještě dnes cítím tu ledovou vodu, která mě probudila k novému životu. Tu noc jsem nešla spát a ani následující den. Naopak, cítila jsem se metr nad zemí.

Krůček po krůčku jsem přicházela blíže, a přitom jsem stále měla spoustu nejasností. Pořád jsem řešila karmu a inkarnaci atd., jenže mě to pomalu přestávalo zajímat. Vždyť je důležité především dobře žít – ať už se narodím znovu nebo ne, ať už jako ještěrka a nebo půjdu do pekla: má-li mít život smysl, je třeba žít podle Krista dobře už teď, snažit se o to s nejlepším úmyslem a nemyslet na ono potom.

Týden po křtu jsem nastoupila do divadla v Chebu. Nic lehkého. Do toho jsem začala zkoušet s jedním Rusem v Praze a když odjel, táhla jsem to pak sama. Musela jsem se vystěhovat a hrozilo, že i z nového bytu budu muset pryč. Doma o mé konverzi nic netušili, a když jsem se nakonec odvážila, počítala jsem s vyhazovem… a přišlo mnoho jiných, jakoby těžkých okamžiků. Ale také spousta nádherných, opravdu naplněných. A všude byl On se mnou. Dokonce o krok napřed. Opírala jsem se o Jeho kříž a On mě provedl.

Od adventu jsem začala pravidelně chodit na mši. Vstávat brzo ráno a do fujavice. Ted už to nedělám, tenkrát to však bylo mocnější než já. Dlouho jsem také měla „problém s eucharistií“. Začala jsem se za to modlit. Jen jsem vždy, když šli lidé k přijímání, říkala: „Pane, jestli to fakt jsi, dej se mi poznat.“ A On se dal. Začala jsem po Něm toužit a bylo mi velmi smutno, když ostatní chodili k přijímání a já ne.

Uvěřila jsem, protože jsem celým svým já zakusila, že je. A není vzdálen, je blízko – tak blízko jak mu dovolím přijít. Chtě nechtě musím použít frázi: Bůh je láska. Nelze Boha nemilovat. Ti, kdo mu jen slouží, nemohou mluvit o víře. To je jen otroctví. Ovšem nelze být pořád zamilován, člověk musí být vytrvalý a věrný. To je ta pravá láska z naší strany. Andrea

Během března jsem si už byla jista, že se opravdu chci dát pokřtít. Do té doby to byla jen jedna z variant: fajn, dozvím se o křesťanství, a pak se uvidí. O Velkém pátku jsem však propadla všem pochybám. Takovým, že nejsem 14

informace

Toronto reunion in Krakov aneb rok poté Přesně 12 měsíců uběhlo od doby, kdy jsem prožívala několik krásných dní na Světovém setkání mládeže v tzv. International liturgy group (ILG = mezinárodní liturgická skupina) v Torontu. Nezapomenutelné zážitky a nová přátelství vzniklá mezi mladými lidmi z celého světa trvají dodnes. Spolu s Jirkou Dubcem, také členem ILG Toronto 2002, a kamarádkou Hankou Veverkovou jsme 2. srpna vyrazili do Krakova. Radost, jásot, úsměv, přátelská objetí…, tak by se dalo popsat setkání s našimi přáteli z ILG v Krakově na hlavním nádraží. Sešlo se nás jako apoštolů. Prožili jsme mnoho krásných chvil a navštívili jsme zajímavá polská místa. Abychom si připomněli motto loňského SDM: „Vy jste sůl země…“, zamířili jsme do největších podzemních solných dolů ve Wieliczce. Více jak tři hodiny jsme byli v podzemí obklopeni samou solí, předměty a postavami z ní. Velice nás potěšilo, když jsme v podzemní kapli objevili nádhernou sochu Jana Pavla II. Vždyť to byl právě on, který nás vloni svolal do Toronta a díky němuž jsme se sešli také v Polsku.

Téměř hned po příjezdu z Toronta vznikla internetová stránka této specifické skupiny mladých www.liturgy group.org. Díky moderní technice jsme stále v kontaktu, prožíváme společně radosti i starosti, modlíme se za sebe navzájem… Jakmile je to možné a naskytne-li se nám příležitost setkat se s někým z ILG, neváháme, obětujeme několik desítek (stovek…) kilometrů a vyrážíme. Tímto způsobem se uskutečnilo několik mini-setkání ILG.

Naše další cesta směřovala do Wadowic, kde se nachází rodný dům Svatého otce a bazilika.

Již několik měsíců probíhala příprava letního setkání členů ILG spojená s poutí. Iniciátory a organizátory se stali naši sousedé – POLÁCI (Přemek a Pavel).

V neděli po mši svaté v kostele Božího milosrdenství následovala prohlídka kláštera, místa působení sestry Faustyny, a další radostné setkání s členkou naší ILG, která již nese nové jméno: Faustyna a připravuje se na vstup k sestrám Božího milosrdenství. To byl opravdu krásný začátek nového dne a projev velkého milosrdenství k nám.

Hlavní část tvořila pěší pouť z Waršavy do Čenstochové. Jako malý předprogram byl víkendový pobyt v Krakově. Účastnila jsem se pouze předprogramu, jelikož se nedalo skloubit putování co Čenstochové a CSA v Třešti. I tak to stálo zato!!!

Pak ještě Wawel – místo bohaté na historii, prohlídka Krakova a už tu bylo 15

informace

loučení. Krakovské hlavní nádraží spojené s děkováním, radostí, objímáním, vděčností v srdci a plánováním dalšího setkání.

Nezbývá než děkovat: Bohu, Svatému otci, Přemkovi, Pavlovi, celé ILG a těšit se na další réunion = opětné setkání ☺ !!! Zdíška Černochová

___________________________________________

Noční bdění Ve všech zemích, které se podílejí na projektu Středoevropských katolických dnů proběhlo ze soboty 18. října na neděli 19. října noční bdění mládeže. V naší republice se uskutečnilo na 24? místech. A jak probíhalo? (asi ve 20.30 h) jsme dostali požehnání. Těší nás, že jsme mohli „bdít“ aspoň symbolicky a že nás podpořili i dva kněží a jáhen, kteří byli po celou dobu s námi.

V ČESKOBUDĚJOVICKÉ DIECÉZI se bdělo v Růženeckém kostele v Českých Budějovicích, na Ktiši, v Písku, ve Volyni a v Jindřichově Hradci, většinou ale jen do půlnoci. V Jindřichově Hradci po mši svaté v kostele Nanebevzetí P. Marie pokračoval další program na faře. Jeho cílem bylo seznámit se nejen navzájem, ale i se zeměmi, které se zapojily do Středoevropských katolických dnů. Stalo se tak prostřednictvím videokazety s dokumenty o rakouské, slovenské a české církvi. Aby se každý aktivně účastnil, poznávali jsme další země pomocí soutěže. Odměnou pro vítěze byly čokolády vyrobené v těchto zemích.

LITOMĚŘICKÁ DIECÉZE Zde probíhalo noční bdění v Mělníku v rámci tzv. víkendovky pro mládež. Bylo zahájeno křížovou cestou přes město, kdy si mladí připravili jednotlivá zastavení. Nenesli jsme s sebou žádný lidskýma rukama vyrobený kříž; křížem nám byly naše konkrétní bolesti, hledání... Po křížové cestě a malém občerstvení jsme si něco málo řekli o významu Středoevropských katolických dnů a vůbec společného bdění mladých lidí středoevropských národů.

Duchovní program pak pokračoval večer v kostele. Naslouchali jsme veršům z Písma, zpívali písničky z Taizé, připomněli si některé myšlenky Matky Terezy, modlili se desátek růžence a v prosbách svěřili Pánu Svatého otce, našeho zesnulého biskupa, mladé věřící i nevěřící z evropských zemí. Na závěr

Poté jsme si rozdělili časy a započali celonoční adoraci. Ráno jsme se shodli na tom, že křížová cesta a osobní bdění u Pána Ježíše byly pro všechny silným zážitkem.

16

informace

Zvolili jsme si téma poslání. Po bohoslužbě slova následovala diskuse ve skupinách, no a pak jsme se znovu spojili, abychom se po přečtení několika krátkých úryvků z Rosarium Virginis Mariae společně pomodlili růženec světla za státy zapojené do Středoevropských katolických dnů. Během růžence byla možnost přistoupit ke svátosti smíření.

OLOMOUCKÁ ARCIDIECÉZE

Před obětním stolem jsme měli vyrobenou mapu střední Evropy z hedvábného papíru, která byla zezadu prozářená svíčkami.

V Rajnochovicích jsme pojali noční bdění formou celonoční adorace s modlitbami za jednotlivé země. Sešli jsme se v počtu asi sedmdesáti lidí ve farní kapli, kde byla vystavena Nejsvětější svátost a půlhodinová tichá soukromá adorace. Pak následovala adorace vedená otcem Ivanem Fišarem. Snažili jsme se vžít do přítomnosti Krista a uvědomit si, že Ježíš je přítomný mezi námi. Rozjímali jsme o tom, co nám dává modlitba, jak bychom ji mohli vylepšit a jak vylepšit svůj vztah nejen k Bohu, ale i k bližním. Cílem bylo, aby se každý z nás naladil na „Boží frekvenci“, aby modlitba za ostatní křesťany měla patřičnou hloubku a pevný základ.

Mše sv. byla vyvrcholením programu. Začínala něco po půlnoci. V brzkých ranních hodinách nám přijela zahrát skupina Hrozen. A nakonec už sice hodně zpožděná, ale taky moc důležitá a dobrá, tichá adorace. Skončili jsme skoro ve čtyři hodiny. Při odchodu všichni dostali malou památku – vonnou svíčku s citátkem: Bůh září a nevadne... a kdo kvůli němu bdí, je brzy bez starosti. (Mdr 6)

PRAŽSKÁ ARCIDIECÉZE V Praze 15 – Petrovicích začalo noční bdění v kostele sv. Jakuba staršího bohoslužbou slova v sobotu ve 21.00 za přítomnosti asi dvaceti účastníků.

Po tomto „naladění“ následovala vlastní modlitba za jednotlivé země. Přečetlo se několik informací o dané zemi a pak se za zvuku flétny přinesla na oltář svíčka a vlajka této země. Poté následovaly spontánní prosby a zpěv jedné sloky žalmu „Sešli svého Ducha, Hospodine, a obnovíš tvář země“. Na závěr bylo svátostné požehnání. Pak pokračovalo soukromé bdění, kdy se „děcka“ po půl hodinách střídala v modlitbách až do rána.

Kající část se čteními z Písma svatého následovaná přímluvami a díky s kytarovými písněmi byla zakončena telefonním mostem s podobnou skupinkou na Slovensku. Po pozdravech a stručném představení se jsme se spojili v modlitbě desátku růžence světla „který ustanovil eucharistii“. Pak se střídaly adorační skupinky až do 6 hodin do rána, kdy jsme slavili mši svatou.

Ve Vsetíně jsme bděli v počtu asi 25 lidí v kostele Nanebevzetí Panny Marie. 17

formace

PŘIPRAVUJEME Dobrovolná služba – neboli DIV___________________________ Nezištnost a velkorysost! To dnes skutečně nejsou běžné vlastnosti. Kdo by se jimi měl zvláště vyznačovat než křesťané? A Pán Bůh nezůstává pozadu! Odměnou dobrovolníkům není jen jejich vlastní nová životní zkušenost a snad mohu říci i spokojenost s vykonaným dílem. Je to sám Pán, který je jim odměnou podle svých slov: „Cokoli jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili“(Mt 25,40) a „Kdo podá třeba jen číši studené vody jednomu z těchto nepatrných, protože je to můj učedník, amen, pravím vám: nepřijde o svou odměnu.“ (Mt 10,42) Z dopisu Mons. Františka Lobkowicze

Roční příprava zájemců o dobrovolnou službu začala v říjnu 2003 a je vždy jeden víkend v měsíci. O prázdninách 2004 bude zakončena asi měsíčním soustředěním na jednom z diecézních center života mládeže a poté budou dobrovolníci vysláni do farností. Každý, kdo chce ještě nabídnout rok svého života službě v církvi, získá podrobné informace na www.signaly.cz a nebo se může informovat přímo na Sekci pro mládež ČBK, tel.: 220 181 657, 220 181 753 nebo 220 181 739, příp. e-mail: [email protected]. Přihlášky:

Sekce pro mládež ČBK, Thákurova 3, Praha 6, 160 00 nebo: [email protected]

Konference o mládeži___________________________________ se letos koná 28. – 29. listopadu 2003 na Vranově u Brna. Hostem bude Otto Neubauer, laik z komunity Emmanuel, který byl zodpovědný za vídeňskou městskou misii.

XXVIII. diecézní setkání mládeže__________________________ Setkání s otcem biskupem + 4. reprezentační PLES mladých v Mladé Boleslavi 7. – 8. 11. 2003 Program setkání bude zaměřen na hlubší pochopení a prožívání liturgie. Mše svatá bude zpestřena liturgickým tancem. Setkání bude doprovázet Schola od 3 Antonínů z Liberce a bude zakončeno plesem, kde vás čekají taneční vstupy, bohatá tombola a půlnoční překvapení. Další informace získáte na adrese Diecézního centra pro mládež Litoměřice. 2

informace

Pracovní víkend na Ktiši_- 7. – 9. 11. 2003__________________________ začátek: v pátek v 18.00 hod., konec v neděli po obědě s sebou: pracovní i sportovní oblečení, spacák, přezůvky - kromě práce i hry a zajímavá přednáška Radka Gálise „Z Kavkazu do Čech“ s promítáním dokumentu o uprchlících - bude platit, že dělník má právo na svou odměnu (v našem případě v podobě noclehu a stravy) - víkend proběhne i za deštivého počasí Přihlášky do 4. listopadu na adresu DCM v Č. Budějovicích. Diecézní centrum pro mládež při Biskupství českobudějovickém, Piaristické náměstí 1, 370 01 České Budějovice, tel., fax: 387 315 911, mobil: 777 632 818 e-mail: [email protected] , www.dcm.bcb.cz

Setkání mládeže modřického děkanátu____________________________

19

informace

PŘIPRAVUJÍ Dům Michael, Apolinářská 10, 128 00 Praha 2 Tel: 224921314, tel./fax: 224920598 e-mail: [email protected], http://www.chemin-neuf.cz listopad

15. - 16.

místo: Ostrava téma: Věřím v jednoho Boha ? Falešní bohové a pravý Bůh Náplní víkendu bude hledání pravdivého pohledu na svět, na věci a na svůj osobní život s otázkou, komu nebo čemu věřím. Budeme mluvit o modlách, falešných bozích, závislostech, ale také o živém, jediném Bohu a vztahu k němu. prosinec 27. 12. - 1.1 místo: Bartošovice v O.h. téma: Silvestrovské setkání Společně strávený čas na lyžích, při čaji, v modlitbě, při společenské zábavě, přípravě Silvestrovského večera. Celý týden bude směřovat k důstojnému a radostnému vkročení do nového roku. Vrcholem Silvestra nebude jen oslava, kterou si sami připravíme, ale také účast na půlnoční mši svaté v neratovském kostele, uchvacujícím svou přírodní střechou (klenbou nebeskou). _________________________________________

NABÍDKA Již brzy se budete moci setkat na pultech svých knihkupectví, ale i v diecézních centrech pro mládež, diecézních centrech života mládeže či přímo na Sekci pro mládež ČBK s KŘÍŽOVOU CESTOU MLADÝCH tak, jak se ji modlili mladí lidé na 3. celostátním setkání mládeže ve Žďáru nad Sázavou. Kniha vychází v nakladatelství Paulínky jako dárková publikace a pro mnohé bude jistě vhodným dárkem k Vánocům.

20