OBSAH: * úvaha * schůzka ODV * knihovnička * humor * Betlémské světlo * z předsněmové diskuse * Thinking Day * svatojiřská pouť * příběh

OBSAH: * úvaha * schůzka ODV * knihovnička * humor * Betlémské světlo * z předsněmové diskuse * Thinking Day * svatojiřská pouť * příběh _____________________________________________________________________________________ Nový rok – jaký bude? Vstoupili jsme do nového roku s novými plány, předsevzetími, s chutí a energií? Pro miliony lidí na této planetě to však jsou dny bolesti, beznaděje, smutku. Cíle a vize? Ty snad měli, ale odplavily je vlny tsunami nebo nějaká jiná katastrofa snad vojenský konflikt. Co bude dál? Proč právě já? Svět je bezesporu prosycený bezprávím, bídou, nestabilitou, celou řadou slepých uliček. Možná, že mi je dnes dobře, ale co zít­ ra, mohu si být jistý? Odpověď zní NE, alespoň ne zcela. Jsem-li křesťan, pak kupodivu také NE. Uplyne několik dní a opět nás reportéři na televizní obrazovce budou děsit ošklivými záběry z jiných částí světa. Snad znovu sáhneme do své peněženky, abychom alespoň trochu zmírnili utrpení postižených, usazeni při­ tom pohodlně v křesle, v bezpečí toho kdo sedí z té správné strany skla obrazovky. Ano, skutečně mohu žít s přesvědčením, že katastrofické zprávy jsou z jiné planety, než na které žiji, nebo mohu spolu s dalšími ška­ rohlídy propadat beznaději, ztrácet chuť do všeho pěkného a smysluplného. Žít bez cíle a bez víry. Mohu však také přiložit ruku k obnově poničeného, být brzdou tam kde dochází k destrukci vztahů nebo prostředí. A stanu-li se obětí, pak zanechat stopu, která bude odrazem mé víry a naděje. Jsem křesťan, ničím nezvýhodněný proti úmyslné nebo náhodné „zlomyslnosti“. Přesto jsem člověk, jehož hodnota a majetek se předně neodvíjí od počtu pokojů v mém domě, výše platu nebo byť pěkného po­ čtu dětí anebo krásy manželky. Moje hodnota je dána Stvořitelem a zároveň jeho investicí do mě. Smrtí Ježí­ še Krista na kříži. Odtud se odvíjí i moje budoucnost, kterou mi nemůže zhatit žádná nehoda, dokonce ani tsunami nebo vojenský konflikt. Tak jako každého, i mě potkávají desítky nepříjemností a mohu se setkat i velmi bolestivou událostí. Modlím se za to, abych v drobných šrámech nepopíral své vědomí hodnoty a svoji víru. Modlím se, abych tváří v tvář velké vlně, přijde-li snad do mého života, zanechal stopu, která by jiným pomohla popojít blíž k Bohu. Ne, nestál jsem nikdy proti vlně takové velikosti, která by znamenala destrukci všeho co mi je drahé. Záměrně proto připojuji prožitek, který nemůže být napaden jako laciné srovnání. Není o ztrátě, přesto v sobě nese stejné poselství. Byl sychravý den, venku drobně pršelo, foukal nepříjemný studený a vlezlý vítr. Měl jsem tu sobotu být coby hostující kazatel v Příbrami. Nikdy předtím jsem v tom sboru nebyl. Znám to město a tak jsem si pouze zjistil adresu bohoslužby a vyrazil jsem. Když jsem vystoupil z auta u ZŠ, ve které se místní společenství pravidelně schází, zbývalo několik minut do stanoveného termínu. Škola byla rozsáhlá, s celou řadou oddě­ lených křídel (objektů). Snad jsem byl trochu rozmrzelý z počasí, více jsem však byl napjatý, jak v tom bludišti za několik málo minut najdu ty správné dveře, tu pravou místnost. Šel jsem kolem plotu a vtom jsem si všimnul v jednom místě na chodníku, který byl za plotem, mokrých stop. Když jsem přišel blíž, zjistil jsem, že ve skutečnosti tudy procházelo více lidí a že stopy lze sledovat až k jedné z budov. Snadno a včas jsem po nich došel až k lidem, se kterými jsem chtěl prožít sobotu. Až ve dveřích jsem si uvědomil, že nevlídné poča­ sí, které jistě nepřidalo na náladě nikomu z přítomných, mi ve skutečnosti prokázalo velkou službu. Díky němu jsem mohl vidět stopy těch, kteří věděli kudy jít. Ta "nepříjemnost" umožňovala zanechat viditelné stopy. Uvědomil jsem si, že to tak to bývá i v životě. Někdy se dostáváme do situací, kterým nerozumíme a které si nepřejeme. Ptáme se Boha - proč? A stane se, že on mlčí. Nezbude nám, než se s touto situací nějak poprat, nějak se v ní projevit, zanechat stopu. A právě ta stopa může být něčím, co Bůh využije, aby ty, kdo bloudí, nasměroval. Děkuji Ti Bože za "nevlídné okamžiky" mého života, jestliže mohou posloužit jiným! Pomož mi, abych se v nich osvědčil a zanechal stopu správným směrem. Dawy _______________________________________________________________________________________________________________________________

1

Odbor duchovní výchovy mj. projednal v lednu: - návrh spolupráce katolických skautů ČR a - přípravy na Den vzpomínání (sesterství) a Sva­ SR v rámci ICCS tojiřskou pouť - členové ODV věnovali na podporu obětí pří­ - součinnost při semináři ELŠ v Salesiánském rodní katastrofy v Asii 1 000 Kč divadle v Praze

Br. Zemek posílá NDS dále na Slovensko – proto otiskujeme s díky také jeho slovenské pf. 2

–red.-

O S O B N Í

O K É N K O

Pozdrav a přání Mons. Karla FOŘTA Jak se mám? A co dělám? Věku přiměřeně - bylo mi nedávno 83 let-, stárnu, ale, díky Bohu, žiji.

Při tom se snažím zvláště připomenout kořeny křesťanství jižních Čech, a to jak z Řezna (r. 845), tak z Moravy (r. 863), jak jsou ztělesněny v postavě sv. Gorazda, a připomenout tak svým krajanům jejich náboženskou identitu.

Po 40 letech exilu a ciziny se již sko­ ro 15 let vracím domů, a to stále častěji. Setkal jsem se už s většinou svých příbuzných, Žel Bohu, mezitím ze­ mřeli můj strýc a má teta a o 3 roky starší sestra.

A našel jsem si konečně i "místo klidného stáři", abych mohl umřít doma: Kněžský domov Želivského 3 370 06 České Budějovice.

Bohu díky za každou chv1i života a za Vaše přátelství. Vyhledal jsem opět mnohé ze svých přátel a spolužáků, ale také žáků a skautů. Poskytl jsem řadu rozhovorů v rozhlase, tisku i v te­ levizi a vypomáhám rád všude, kde mě ještě mohou potřebovat - v Německu i doma ve vlasti.

Láskyplné prožití svátků Kristova naro­ zení a vše dobré do nového roku přeje a za přátelství děkuje

K N I H OV N I Č K A Bratr Jiří Čejka – Péguy napsal k 10. výročí založení Skautského oddílu Velena Fanderlika (SOVF) podnětné zamyšlení s názvem „Za vše, co je ve mně dobrého, vděčím skautům“ (což je citát ze slov nedávno zesnulého výtvarníka Jana Kristoforiho). Celý článek lze získat u něho na e-mailové adre­ se: [email protected] . Začetl jsem se do tohoto článku, který se ve velké míře opírá o informace, publi­ kované br. Karlem Lešanovským – Kayem. Souvislosti se současností, které br. Péguy uvádí, bych rád do­ poručil ke studiu všem, kdo se zajímají o historii Junáka a zvláště těm, kdo již jsou nositeli OČK „Myš­ lenkové základy skautingu a historie“. Autor v úvodu cituje A. B. Svojsíka – mne zaujala především uváděná zakladatelova slova: „Skautskému vůdci lze odpustit tu neb onu znalost neb dovednost, doplní je při dobré vůli brzo cestou empirickou, nemožno však mu odpustit ryzost charakteru. Vliv vůdce na povahu svěřence je ne­ smírný!“ (Výchova občana republiky skautováním, 1926), a dále také slova T. G. Masaryka: „Nepotřebujeme duchovní lhostejnosti, nýbrž víry, živé víry v něco vyššího než jsme my, v něco ve­ likého, vznešeného a věčného.“ Br. J. Čejka v úvodu píše: „Je zcela evidentní, i když to mnozí zpo­ ských principů, slibu, zákona, hesla, každodenní chybňují, že síla skautingu a skautství spočívá v povinností dobrého skutku pro mladou skautskou jeho základních ideových principech - povinnosti generaci, pro skautské činovníky pak navíc zá­ k Bohu neboli skautské spiritualitě, povinnosti k sady "povinnost - odpovědnost - kázeň", a pro ostatním - tedy bližním, a konečně povinnosti k všechny rovery a oldskauty "služba" nebo "slou­ sobě, od nich odvozených zákonu a slibu a žím" a využití skautské výchovné metody vý­ skautské metodě, a nikoliv na praktickém skau­ chovy jako systému progresivní sebevýchovy tingu, který působí pouze jako prostředek k na­ prostřednictvím slibu a zákona, učení činností, plňování poslání skautingu, může ho realizovat členství v malých skupinách a postupných a sti­ kdekdo i mimo skautské hnutí, a není ničím ji­ mulujících programů při výchově mladé skaut­ ným než vyplňováním volného času dětí a mlá­ ské generace jsou natolik inspirující, že skutečně deže. Poslání skautingu má mnohem hlubší du­ dokáží pozitivně ovlivnit mladého člověka tak, chovní smysl a proto jeho uskutečňování není že v sobě najde sílu je přijmout na celý život. snadné. Někteří hovoří o tom, že skauting je ře­ Proto ze skautů vždy vyrůstali čestní občané re­ hole. Je třeba říci, že přijetí základních skaut­ spektující svobodu a demokracii pro jednotlivce i 3

národy a státy a stojící zcela nekompromisně ligiózní náplň. Mnohá nedorozumění právě pra­ proti totalitním systémům všeho druhu. Světové mení z nepochopení nebo chybného výkladu zá­ skautské bratrství a služba lidské společnosti kladních principů skautingu. Je mi velmi líto, že jsou základním stavebním kamenem skautského se někteří oldskauti tímto pravdivým konsta­ hnutí. V těchto souvislostech byl vždy v minu­ továním cítí velmi dotčení. Skautské hnutí pře­ losti skauting respektován a uznáván. Mýlí se žilo všechny totalitární režimy a systémy jen ten, kdo považuje skautskou spiritualitu - tedy díky bohatství, které má ve svých duchovních duchovní rozměr skautingu - za součást religiozi­ hodnotách.“ ty. Skautská spiritualita může, ale nemusí, mít re­ Činnost Skautského oddílu Velena Fanderlika, který od svého založení v únoru 1994 programově navazuje na „muklovské oddíly“ z dob věznění skautů komunistickým režimem, je skutečně velice ne­ kompromisní vůči všem, kdo své komunistické minulosti zjevně nelitují. Jakkoli to může leckoho dráždit a připadat stanoviska SOVF tvrdě nekompromisní, patří informace těchto bratrů a sester ke zdroji, který jinde nenajdeme. Se svolením autora bych z článku rád ocitoval - kromě již uvedených částí z úvodu - i jeho dopo­ ručení pro další činnost SOVF, neboť je lze brát obecněji. Myslím, že doporučení br. Péguyho mohou být velmi dobrým důvodem k hlubšímu zamyšlení. Zde tedy jsou ona doporučení: „Pokusím se předložit k zamyšlení a pří­ nejvíce platný tam, kde je její politika nejvíce padnému využití několik podnětů, které vyplý­ ohrožována. To bylo v případě mládeže ve skau­ vají z mých rozhovorů se skauty a skautkami tingu. V jedné francouzské katolické skautské or­ všech generací: ganizaci je skautská výchova charakterizována 1) Rozhodně bychom měli zvýšit svou jako ´nejlepší obrana proti komunismu´. Až na aktivitu v odhalování zločinů komunismu i těch, vzácné výjimky se skauti-komunisté chovají ja­ kteří se k této zločinné činnosti propůjčili a do­ koby se nechumelilo. Mnohdy dokonce tvrdí, že dnes propůjčují. Intelektuální levice nejen u nás, mají čisté svědomí a nemají se za co stydět. ale především v západních zemích, kde nepo­ Nejsou ochotni připustit, že svými činy poškodili znali komunistickou totalitu na vlastní kůži, do­ nejen povést našeho skautského hnutí, ale že ne­ dnes glorifikuje socialismus a komunismus, které sou spoluvinu na morálním stavu několika po­ považuje za budoucnost lidstva, a o stalinismu sledních generací (opakuji záměrně tento třetí někteří hovoří jako o jejich zneužití. V tom vi­ bod, který jsem převzal z výše uvedeného textu dím velké nebezpečí pro lidstvo. Současný poli­ bratra Kaye-Lešanovského z roku 1998 a který tický vývoj v naší vlasti to potvrzuje. jsem již jednou přečetl). Jen dodám - Skauting 2) Svými přednáškami, besedami a založený na marxistických materialistických zá­ články bychom měli oslovit a výchovně působit kladech násilí, revoluce a třídního boje, jakkoliv na veřejnost, ale především na současnou skaut­ prováděný rafinovaně na vysoké odborné úrovni, skou i neskautskou mládež, aby pochopila, jaké je velkým nebezpečím nejen pro současné i příští nebezpečí jí hrozí nejen od komunistického, ale i generace skautů a skautek, ale pro celé lidstvo. od jiných totalitárních režimů a politických stran Ve skutečnosti nejde o skauting - o to je to ne­ s nimi souvisejících, od politického a nábožen­ bezpečí větší, protože tu podstatu a rozdíly mla­ ského terorismu, a jak je potřeba hledat zdravý dá generace rozlišuje velmi obtížně. způsob života v úctě k přírodě, která je naším 4) Všemi silami bychom měli podporovat chrámem a jistotou, a v souladu s přírodou, způ­ rozvoj skautského hnutí v rámci svého působení sob života odlišný od toho, který ve všech současných našich skautských propaguje a kterým žije současná organizacích. Neustále bychom měli konzumní společnost. Je to naše zdůrazňovat základní principy skau­ lidská i skautská povinnost. tingu, slib a zákon a především 3) Význačným rysem skau­ duchovní rozměr skautingu - tedy skaut­ tů-komunistů je jejich neochota skou spiritualitu, na které skautské hnutí uznat, že byli dvakrát účinnou pá­ v celém světě úspěšně rozvíjí svou kou, kterou pomáhali své straně k činnost, a která skauty a skauty celého tomu, co jí bylo mimo jiné také světa vzájemně spojuje. Aktivně vlastní: Potřeba znemožňovat a bychom měli působit v rámci Asociace zničit skauting. Jednou ze zásad skautských sdružení v naší vlasti s vě­ práce KSČ bylo, že člen strany je domím a současně i cílem, že našemu 4

skautingu musí být vráceno jeho čestné a po své skautské poslání naplnili. Jak jsem již nazna­ dlouhá léta respektované postavení ve čil, mnohým z nás už toho času moc nezbývá. společnosti. 6) Náš dnešní 8. sněm SOVF by měl ve 5) Dnešní sněm by měl také vyřešit pro­ svém usnesení nejen to, o čem jsem hovořil, ale i blém členské základny a tím zajistit do budoucna další náměty, které považujeme za významné a i kontinuitu SOVF. S tím také souvisí úsilí o vy­ důležité pro rozvoj našeho i světového skau­ tváření bratrských a sesterských vztahů, úcty a tingu, a pozitivní roli oldskautek a oldskautů vzájemného respektu nejen mezi členy SOVF, v tomto rozvoji. Odložme všechny spory a názo­ ale i k členům ostatních skautských organizacím rové střety, které nás mohou rozdělovat, a vy­ u nás a ke všem skautům a skautkám na celém tvořme jeden silný skautský tým, který bude světě. Světové bratrství skautů a skautek je zá­ schopen předestřít šťastnou budoucnost mladé kladem pro perspektivní a úspěšný rozvoj celé generaci v naší vlasti i na celém světě! Odvrhně­ naší planety Země. Je to také naše povinnost me vše, co nás rozděluje, a hledejme výhradně k budoucím generacím. A my staří máme teď to, co nás spojuje a sjednocuje v našem úsilí o jednu z posledních příležitostí, abychom i toto lepší skauting v lepším světě.“ Citovaný článek je z června 2004 a nekladl si za cíl přispět k předsněmové diskusi před valným sněmem Junáka, nicméně dle mého názoru i z tohoto úhlu pohledu poskytuje některé podněty. Prosinec 2004 Vladislav Jech – Kamzík _____________________________________________________________________________________

??? Místo také pro humor ??? (doplněk ke knihovničce) Zaujala mne velice knížka, kterou jsem dostal k vánocům pod stromeček. Sestavil ji David Heller a nazval: „Milý Pane Bože, v co věřili dinosauři? s podtitulkem „Děti píší Bohu.“ Vydalo ji Karmelitán­ ské nakladatelství v roce 2004. Jistě nikoho nepřekvapí, že když už po léta připravuji čísla NDS na počí­ tači, všiml jsem si především dětských dopisů, které s počítači nějak souvisí: Milý pane bože, Děkuju ti že si nám dal nebe a zvířata a moře. Děkuju ti i za tvoje nový stvoření jako sou počítače. Co dalšího chystáš? Přeju ti krásný vánoce Ludva (9 let) Milý Pane Bože, Buď tak hodný a zastav svět. Chtěl bych si vystoupit. A nastoupit pak o něco později. Vyznám se v počíta­ čích a tak by se to víc hodilo. Oldřich (12 let) Milý Pane Bože, Moc ti děkuji za všechny vzpomínky co mám. Máš určitě spoustu počítačů, abys měl přehled co každej člověk prožil. Měj se hezky, Láďa (9 let) Milý Pane Bože, 7 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000. Takhle starej musíš bejt! Použil sem sedmičku, protože vim že jí máš rád. Karel (8 let) Milý Pane Bože, Když mi byly čtyři, začala se naše rodina často stěhovat. Jsem moc ráda že je někdo jako ty, kdo je pořád všude s námi. Po celý ty léta. Tvoje přítelkyně: Míša (11 let) 5

Nás se to týká Před časem v „Hyde Parku MfDNES“ se častý přispěvatel této rubriky Michal Jelínek – místopředseda Mladých konzervativců - vyjádřil v návaznosti na debaty ohledně návrhu zpřísnit podmínky potratů minimálně dva názory, které výrazně přesahují právní stránku věci a - pokud bychom je opravdu přijali jako samozřejmé před­ poklady našeho společného života – by měly dalekosáhlé důsledky. Já jsem obratem na tento jeho článek reagoval tím, co následuje, ale re­ dakce MfDNES o moji reakci zájem neprojevila. Nejprve si vyžádali „zkrácenou verzi“ – a když jsem jim ji obratem dodal, sdělili mi, že příspěv­ ků k tomuto tématu už bylo dost, a že si tedy teď dají pauzu. Jelikož myslím, že ten můj příspěvek tak k zahození není, nabídl jsem ho internetové­ mu deníku ChristNet, kde byl skutečně uve­ řejněn – a teď ho nabízím i skautské veřejnosti. Tedy předně Michal Jelínek tvrdí: Otáz­ ka, zdali má žena právo na potrat, ve skutečnosti znamená, zdali má právo rozhodovat o svém těle. Načež vzápětí dodává svoje argumenty: Embryo je zcela závislé na těle matky, získává z něj po­ travu i kyslík, proto je součástí ženského těla. Bez základních životních funkcí matky by zá­ rodek nemohl přežít, a tudíž ho nemůžeme pova­ žovat za samostatnou bytost. Pouze matka má právo rozhodovat o svém těle, o tom, co je bez­ prostředně spjato s její nervovou soustavou. Embryo je jistě podstatně závislé na těle matky, v níž se vyvíjí. Nicméně i Michal Jelínek by mohl vědět, že tato závislost není tak absolut­ ní, aby se mohlo tvrdit, že je přímo součástí mat­ čina těla. Je jen věcí technického pokroku, v kte­ rých fázích lze zajistit vývoj plodu mimo matči­ no tělo. Dnes je to úplně na začátku a pak zhruba od 5. měsíce. I Michal Jelínek jistě ví, že plod je mnohem více, než nervovou soustavou matky, řízen nervovou soustavou vlastní – někdy pro matku velmi nepříjemně, když si vyvíjející dítě uspořádá vlastní „prostná“ ve chvíli, kdy by se potřebovala na něco soustředit nebo naopak v klidu vyspat. Konečně snad i Michal Jelínek ví o případech, kdy plod přežil smrt matky (na­ příklad při autohaváriích). Čili to je absolutní dů­ kaz nezávislosti života plodu na „těle matky“. Nebezpečná je ale i myšlenka, že závis­ lost na matce (či někom jiném) – a to závislost na pomoci, jejíž odepření znamená smrt, by měla znicotnit důstojnost toho, kdo je na takovou po­ moc odkázán. Vždyť přece dítě nejen v matčině lůně, ale i po porodu – a to dost dlouho – je zcela

závislé na matce (či jiném „mateřském“ člověku), jejíž péče je pro jeho přežití nezbytná. Stačí přece, aby matka – jak se bohužel tu a tam opravdu stává – „naplnila svou svobodnou vol­ bu, jestli chce či nechce být matkou“ tím, že dítě po porodu zabalí do novin a odloží do popelnice. Nic víc, nic méně. I v Blesku se pak budou roz­ hořčovat nad tím, jaká je to krkavčí matka, a do­ tyčná – pokud bude identifikována - si odsedí několik let natvrdo. Náhle nikdo nebude mít po­ chopení pro její „svobodnou volbu“. Zatímco první nápad Michala Jelínka byl skutečně spíš jen na takovou debatní rozcvičkou – protože málokdo soudný si opravdu myslí, že plod je součástí těla matky, ta jeho druhá myš­ lenka je přece jenom závažnější: Není otázkou ideologie nebo filozofie, zda potraty ano, či ne. Pouze ti lidé, kterých se to týká, mohou roz­ hodovat o tom, co je správné, a co nikoliv… V ideálním případě by to byly pouze ženy v plodném věku, které by rozhodovaly o tomto problému. Nejde mi teď o speciální případ potra­ tu. Jde o tu prostřední tezi, kdo má rozhodovat o tom, co je správné a co nikoliv. Ona v téhle podobě je skoro popřením konzervativního po­ hledu na svět, který vychází z toho, že o tom, co je a co není správné, lidé z principu nerozhodují, protože to je dané – Bohem či jinou transcen­ dentní autoritou. Ale připusťme, že mladý konzervativec chtěl říci, že o tom, co bude společnost považovat za správné (a případně promítne do svého práva), by měli v dané oblasti rozhodovat jen ti, kterých se to rozhodnutí bude týkat. Jenomže i v tomhle případě je nesmírně obtížné určit, kdy se co koho týká. Dobře to ukazuje posuzování, které právě Michal Jelínek předvedl v případě potratu. Jistěže se to v prvé řadě týká žen, zvláště těch, které musejí řešit svízelný problém svého nechtěného těhotenství. Jenomže současně – a ještě silněji – se to týká těch dětí, kterým buď bude „dovoleno“, či naopak „zakázáno“ se narodit. Jakpak by se to ale nemohlo týkat i otců takových dětí? Třebas i tím, že se v tom projeví jako zbabělí, nemilující

6

partneři – nebo naopak jako skuteční muži, kteří nechtějí řešit své problémy na úkor druhých – zvláště těch slabších (těhotné partnerky, poča­ tého dítěte). Ale zpravidla se to týká podstatně i širšího okolí dotyčné ženy – např. prarodičů, kte­ ří nezřídka ponesou po řadu let tíhu nečekaného těhotenství dcery nebo synovy partnerky. Ko­ likrát se to týká i stávajících dětí takové matky sourozenců potenciálního dítěte. Rozhodnutí se dotýká i těch bezdětných manželských párů, kte­ rých jsou u nás tisíce a které řadu let úpěnlivě če­ kají na dítě, které by si s láskou osvojili. Ze sku­ piny těch, kterých se to podstatně týká, samo­ zřejmě nemůžeme vynechat ani lékařský perso­ nál, který takové zákroky je nucen provádět. Ale pak jsme tu i my mnozí, kterých se sice ten konkrétní případ pro život zachráněného, nebo naopak ztraceného dítěte-člověka bezpro­ středně netýká, ale kterých se týká celková atmo­ sféra, běžným přijímáním potratů živená. Tak, jako v předlistopadovém totalitním režimu se všech týkala otrávená duchovní a společenská at­ mosféra vyrůstající ze znásilňování svobody, lži o „bratrské pomoci“ a zastrašování každého, kdo nerezignoval na svoji lidskou důstojnost, se nás i dneska týká, pokud se vyplatí podvádět, krást,

nedodržovat smlouvy i zákony – a také pokud je proti bezbranným uplatňováno násilí a nikdo se jich nezastane. A právě to je i případ naprosté většiny umělých potratů. Už v Talmudu je psáno: Běda člověku, který, trpí-li společnost, praví: „Setrvám klidně doma, budu se bavit a v klidu žít.“ Přestupek ta­ kového člověka nebude nikdy smířen. Nejde o to někoho hlavně odsuzovat. Ani o to někomu – třebas ze závisti – omezovat prostor svobody. Jde o to, abychom vůbec byli schopní spolu žít. Ne­ boť, jak praví Talmud: Na trém spočívá lidská společnost: na spravedlnosti, na pravdě a na mí­ ru. Tam, kde se za samozřejmé považuje ubli­ žovat těm nejbezbrannějším, se neprosadí ani spravedlnost, ani pravda a už vůbec ne mír. Proto jediná debata, která by měla smysl, by měla směřovat k nalezení přijatelného řešení pro ty, kteří potřebují skutečnou ochranu – ženy nechtěně těhotné a současně i děti v nich počaté. Jedině řešení, které bude v téhle svízelné situaci maximálně chránit oba, může vést k míru. Mimo diskusi samozřejmě je, že je třeba v prvé řadě dě­ lat vše pro to, aby k takovým situacím vůbec do­ cházelo co nejméně. Jiří Zajíc – Edy

Betlémské světlo 2004 Letos rozvoz Betlémského světla vyšel na pracovní den a navíc ještě den školní­ ho vyučování, takže nevěda jak budu mít volno, jsem nevyjednával žádné oficiální přijetí. Do toho vlezlo ještě nepojízdné auto. Tak tedy pěšky jako v roce 1998, kdy jsme začínali. Ráno jsem vyšel přesně v 7.00 (v mrazu –5°C) ještě za tmy, je přece nejdelší noc v roce, která jen nesměle začínala blednout. Ulice pokrytá zbytky sněhového po­ prašku, nikde ani živáčka, jen sousedů kohout právě vstává s hlasitým kokrháním, a z blízké silnice je občas slyšet zvuk projíždějícího auta. Na nádraží, kam jsem došel asi po pětatřiceti minutách, již za pokročilého sví­ tání, jsme se sešli celkem tři: pan vikář Hronek z arciděkanství, Radek Kolínský z Kutnohorského deníku a já za skauty. V 7.43 přijel rychlík Vysočina se světýlkem, od skautů jsme dostali nejen plamínek, ale i sladké perníčky ve tvaru betlémského světla. Ještě foto pro tisk a už musíme do práce, je přece pracovní den. Pan vikář jako vždy rozveze světlo po svých farnostech, a také oldskauti přislíbili světlo roznášet, ale to se dozvím až za několik dní. Kutná Hora, středa, 22. prosince 2004 Doplnění zprávy o den 27.12.04: Oldskauti si v dopoledních hodinách (22.12.04) vyzvedli Betlémské světlo na arciděkanství a roznášeli jej (cca 3 hodiny), byli i u pana starosty, pana profesora Junga… Na půlnoční mši hořelo BS u sv. Jakuba, pan vikář Hronek to oznámil při ohláškách, a také hořelo u sv. Bar­ bory při včerejší Rybově mši… Ladislav Marek krajský zpravodaj OS

7

Z předsněmové diskuse Nešťastná koedukace – (někdy a někde z nouze ctnost) ( prameny návaznosti vysychají a trhají se nám lana s minulostí) Jak krásný skautský život byl bez koedukace. Chlapecké oddíly skautů a dívčí oddíly skautek. Kluci skauti pohromadě se svým vůdcem a holky samostatně se svou vůdkyní. Chlapecký samostatný kmen a dívčí samostatný kmen. Dva skautské celky, které měly hrdé samostatné vedení. Vedení, které mělo svoje priority, své věci, které byly jenom jejich a které se nedaly suplovat druhou stranou. Kluci a holky se samozřejmě vídávali, měli však své vůdce, vůdkyně a svůj program. Byl čas na všechno, vznikaly i skautské lásky, ve skautingu byla i vzájemná skautská tolerance, kluci byli přece kluky a holky zase holkami, byli to bratři a sestry pod společnou lilií a ideály, o kterých se dalo mezi staršími hovořit hodiny při měsíčku i u táborového ohně. Krása skautského společenství obou pohlaví je právě v tom krás­ ná, že uznává vlastní prostředí, klukovské i holčičí. Až v pozdním roverském věku se dělají společné akce, společenské, kulturní, mezikmenové. Pevná pěstovaná skautská vůle a vůdcovská výchova dokázala chlapeckou a dívčí skautskou činnost a působení chránit. Dívky se vždy jeví starší a vyspělejší ve stejném věku chlapců. Je pravdou, že mnozí chlapci svou stydlivostí před dívkami nejsou ve své kůži a někteří naopak se vytahují a zase to nejsou oni jako při chování ve svém kolektivu chlapců. Naši zakladatelé dobře zvážili při stanovení výchovy tato dvě prostředí, dívčí a chlapecké. Nic na­ plat chlapci jsou budoucí (… byli vojáci – jak to bude v budoucnu ?) obránci vlasti a dívky, něžná stvo­ ření, bývají budoucí hospodyňky, manželky, vychovatelky potomstva a pečovatelkami rodin, to při svém vlastním zaměstnání.

Je k nepochopení tendence některých junáckých činovníků a Ústředních orgánů Junáka v dnešní době (vlastně od obnovy 1990) toto přehlížet, a vůbec nenavazovat na staré osvědčené metody stanovené našimi zakladateli. Na úrovni okresů bují, zejména pod vlivem mladých činovníků dnešní doby, činnosti k opačné jednoduchosti, kterou je právě koedukovaná činnost chlapců a dívek. Některé oddíly přijaly ten­ to způsob a vůbec se nezajímají o rozdělenou výchovu (někde je k tomu také však nutí nesourodý stav a malý stav členstva). Systém výchovné zpravodajky DK a výchovného zpravodaje CHK neplní svojí funk­ ci jak má, málokde na okrese a středisku a zdá se i ve vrcholných orgánech. Nedokáží si dělat vlastní program pro svůj kmen. Nedokáží si budovat svoje vlastní postavení. Často výchovná zpravodajka mluví a řídí akce pro chlapce a naopak. Jde o naprosté nepochopení a úlevy ze skautské práce, nerozmlouvá se o výchově - „není na to čas“. Z Ústředí není vůbec žádná podpora k rozdělené práci kmenů DK a CHK. Tento příklon k typicky pionýrské práci výchovy, koedukované a společné, je přímo zarážející a odstrašu­ jící pro náš současný skauting. 8

Svojí výchovou a přesvědčením jsem chlapecký vůdce, tzn. skautský vůdce pro kluky, pro klu­ kovský systém skautské výchovy. Je mě proti mysli proto tento systém učit dívky. I v čekatelských kurzech není záhodno spolčovat chlapeckou výchovu s výchovou dívčí. I v případě, že jde třeba o některé prvky stejné skautské praxe, pro dívky je musí vysvětlovat, o nich hovořit a prozkoušet je, jen vůdkyně instruktorka, dívka, která jedině může pochopit mentalitu svých svěřenkyň, protože je jedna z nich. Chlap toto nemůže nikdy dosáhnout a opačně to je to samé. Není přece možné ve skautingu připravovat jednotnou oboustrannou nauku, společnou pro budoucí vůdce chlapců a vůdkyně dívek (skauting není za­ městnání ani armáda), skauting je dívčí a chlapecký, to jsou prameny našich začátků. Utíkání ke koedukovaným kurzům má v dnešní době především důvod v nedostatku vyzrálých ochotných činovnic, které by se ujaly úkolu opět jít po stezkách a vyšlapaných pěšinách dívčího samo­ statného skautingu, toho krásného skautingu založeného Olave B.-P. Celá garnitura takovýchto činovnic nám odešla do ústraní, nebo byla vytlačena ze svých pozic, nebyla podpořena našim Ústředím. Reor­ ganizace na Ústředí, činění nových činovníků, (někdy i bývalých pionýrských vedoucích, členů tohoto systému), kteří se překabátili do skautského kroje, nemají mnohdy vůbec vypěstovaný vztah k jemnému skautskému činění výchovy, kde vůdce musí být duší i tělem skautem, pro kterého jsou prameny skau­ tingu přímo posvátnou věcí a nikoliv jen činností aparátníků pionýrského typu, bezcitného úředničení, prospěchářského formátu odtrženého od skutečnosti. Je štěstí pro náš skauting, že čistý skauting věrných vůdců myšlence, může jít i bez nich („překabátilů“) a kdykoliv a kdekoliv se věrný vůdce najde, který neuhne ze své stezky od pramene, jak dlouho však budou mezi námi tito věrní vůdci? Kolik jich nám již za těch 15 let po obnově odešlo do nenávratna. Každý kraj, okres, středisko, má svoje rovy. Kdo si však vezme toto veškeré dnešní činění na svědomí? Komu se to dá „přišít“, že za to může? Budoucnost našeho skautingu, však těžce odsoudí tuto dobu „nedovařených“ skautských vůdců, dobu od­ sunovaných starých praktiků, dobu kdy nezodpovědní a neznalci vytvářejí skautský program neskautskou agenturou tiskopisů a s garniturou necitlivých lidí apod. Máme za sebou 15 let od poslední obnovy. Kdy přijde už konečně rozhodnutí, že se věci mají dělat tak a tak, protože to je již vyzkoušeno na­ šimi zakladateli a generacemi skautských praktiků? Kdy už konečně vyjdou z našich kurzů a některých lesních škol vůdcové, kteří se nebudou uchylovat k jiným neskautským metodám bez zodpovědnosti k na­ šemu hnutí? Kdy už konečně bude v řadách nejvyšších pochopeno, že organizátor nemusí být dobrý vý­ chovný pracovník a že ti co nemají se skautskou výchovou nic společného, nemají do ni raději mluvit, přestože mohou být na druhé straně kupř. třeba dobrými hospodáři. Skautská demokracie přece není, že by si každý mohl dělat co chce. Až přijde zase skautská doba, že si každý skautský vůdce a činovník uvědomí, že má sám toho svého vůdce a že jeho osobním přáním má být to, aby byl sám veden, tak zase bude dobře v našich řa­ dách. Jak velkým darem je pro člověka, když se může jít kam poradit, když zná staré skautské vůdce a praktiky, kterým v nynější době bolestivě leží na srdci osud našeho hnutí. Jak může člověk věřit mladým skautským vůdcům bez jejich citu ke společné věci. Jak je v dnešní době možné, že jsou skautští vůdci, kteří si vůbec nerozumějí a to v otázkách organizačních, výchovných, ideových, hospodářských, funkčních? Co tedy daly některé kurzy a lesní školy nové generaci, některým novým vůdcům? Jak to kontrolovaly nejvyšší orgány, jak kontrolují, jak tito noví absolventi pracují v praxi, jaké mají výsledky, jestli se neuchylují od pramenů, jestli nekáží a nevyžadují ze svých funkcí bludy od těch, které mají učit nebo řídit, informovat, jim se zodpovídat za činovnickou práci? Nezájem, jiný zájem, koedukační organizační působení, nezájem studovat myšlenky základů a vě­ domosti praktiků, osobní touha vyniknout stůj co stůj s předkládáním ke schválení a odsouhlasení svých osobních záměrů, hraničících někdy až odklonem od původního stanoveného smyslu skautingu zaklada­ telů. To vše je na zvážení skautským věrným srdcím na všech úrovních a každého vůdcovského stáří. Odštěpné skautské organizace jsou zřejmě předzvěstí velkého třesku, který se bude jednou řešit v řadách našeho Junáka. Není přece možné, neudělat nic s tím, že Junák se řítí do rýsující se podoby spolku pro volný čas koedukovaných dětí, bez používaného družinového systému, bez používaných skautských řádů, znaků a zvyklostí, které nám zajistili naši předchůdci. Nechtějme, aby se nám z Junáka stal nezvládnutelný zmítající se útvar. Mladší vůdcové si musí uvědomit, že osnova je dána a je neměnná a že starší vůdcové a praktici za ni zodpovídají. Dalším problémem je, že my vlastně nemáme vůbec žádnou výchovnou osnovu k do­ držování kupř. družinového systému, jako základní věci (jen doporučení v příručkách). Jinak by se vůd­ cové koedukovaných oddílů snažili o jeho plné zavedení, využití, uplatnění a přeorientování svých oddílů 9

na tento vyzkoušený systém a tím se zřekli koedukace, přešli na jednoduchý a precizní skauting, k uleh­ čení svojí práce a ke prospěchu hnutí.

Je také nutné si uvědomit, že až po rok 1990 skauti slibovali jiným slibem než dnešním a to i v to­ talitní době zákazu Junáka u nás. Slibovali slibem jasným, průzračným a srozumitelným, tak jak je jasný, průzračný a srozumitelný náš český skauting ABS. Nic se nemusíme učit, jen můžeme doplňovat a vy­ lepšovat s citem. Armáda věrných je stále zde, poradci ochotní, kteří svůj život zasvětili českému skau­ tingu jsou stále zde (přestože jich stále k naší škodě ubývá). Není vůbec pravidlem, že mladí všechno vy­ lepší. Kdy vlastně končí to skautské mládí? Nekončí ani tehdy když vypadne sekera skautovi z ruky a lá­ mou se zápalky roztřesenou rukou. Mozek však slouží k předání myšlenek, praxe a poznámek, k předání lásky k věci skautského života, chlapeckého i dívčího, každého trochu jiného, přec společného člověčího se skautskou lilií, kterou nosil již náš český zakladatel a jeho spolupracovníci,následovníci i následovnice. Mladí a staří, prameny návaznosti vysychají, je čas s tím něco společného udělat. Petr Jeschke-Derviš Komentář: Když jsem zahlédl příspěvek br. Derviše na internetu, byl jsem rád, že došel jeden z mála delších textů. Nepřekvapilo mne, že v příspěvku uvedené myšlenky jaksi nejsou „v linii doby“, ale také jsem si musel položit otázku, zda můžeme na stránkách NDS znovu otvírat problematiku, která před časem nevy­ volal žádnou viditelnou odezvu. Koncem roku se však v mém vlastním středisku odehrálo něco, co mne zarazilo: nové, mladé vedení jak našeho dětského oddílu tak oddílu roverského nechce koedukaci! Výsle­ dek? Vytratily se nám téměř všechny dívky (asi ne jen proto…). Br. Dervišovi musím – ač se za to do určité míry „stydím“ - dát zapravdu v tom, že když jsme před několika roky zavedli koedukaci, bylo to spíše proto, že byla nouze o ženy do vedení oddílů, a také že se nám chlapcům a mužům „bez problémů“ dařilo zorganizovat koedukované tábory. Jenže pokračovaly další následky: když se vedení „ujali“ jen chlapci (muži), naše dívky (ženy) se už do vedení nevracely – s jedinou výjimkou. I u nás přestala fungovat výchovná zpravodajka. Ve „službě“ nám zůstávají vlastně jen oldskautky – v administrativním zázemí a při nárazových akcích. Čím tedy uzavřu „redakční komentář“? 10

Poděkováním, že si br. Derviš „nedá pokoj“ a i když nesdílím jeho závěrečnou radu „Nic se nemu­ síme učit, jen můžeme doplňovat a vylepšovat s citem“, myslím si však, že to podstatné vystihl v tom, co to by se dalo vyjádřit asi tak, že dobré programy pro chlapce a dívky nelze nahradit „univerzální směsi­ cí“ všeho, co třeba jinak v jednotlivých případech fungovalo. Mám na mysli třeba skutečnost, že leccos z „dívčích“ ručních prací, které byly doménou děvčat, nezaujme žádné děti, které mají tuto činnost na škole (v řadě případů dokonce za to rodiče učitelům platí). Anebo že náročnější sportovní disciplíny, které bývaly doménou chlapců, nezaujmou náročné dívky, protože pokud na to jejich rodiče mají, ony pojednou s nějakou agenturou na „orvávačku“, kde se jim bude věnovat (byť na chvíli) profesionál. ŠKODA, že jak br. Derviš tak ani já sám nevidíme konkrétní, jasný a srozumitelný program, který by byl lékem na všechno. Nicméně přinejmenším ty dvě zásadní otázky, které si br. Derviš klade – co nahradí „archaický“ ideál muže-vojáka a ochránce? a dále také „zastaralý“ vzor: ženy – strážkyně domácího ohně? – to jsou bezesporu „legitimní“ otázky a zdá se mi, že vyžadují, abychom na ně co nejdříve nalezli odpověď! Nebo už to někdo v našich řadách s jistotou ví, ale váhá poradit ostatním? Či vkládáme naději do toho, že nám tu správnou radu přinese teprve rozhodnutí valného sněmu Junáka? Myslím si také – abych připomenul ještě jeden rozdíl od br. Derviše – že věrnost novému slibu v jeho prvním bodě by mohla motivovat k nalezení pravdivé a pozitivní odpovědi. Už také proto, že dří­ vější jasný apel na to „milovat svou vlast a sloužit jí věrně v každé době“ má dnes tak nejasné kontury, že je věru lepší – třeba s potížemi – hledat Nejvyšší Pravdu a Lásku – aspoň pro mne osobně. Kamzík Poznámka: obrázky jsou z výběru redakce a nikoliv br. Derviše.

Kdy už konečně …?! Pročítal jsem si předsněmovní diskusi na internetu i ty příspěvky, které jsou ve Skautingu. Celkově je příspěvků tam i onde málo – ani ne tři desítky – a to ještě možná třetinu z nich obstaral bratr Derviš. Je­ likož se chystám k některým příspěvkům reagovat tam, kde byly publikovány, tak se tu zastavím pouze u jedné myšlenky, která se v diskusi opakuje častěji a určitým způsobem ji charakterizuje. Ukázkově ji zastupují v jednom z příspěvků otázky bratra Derviše, z nichž ta první je vskutku typická: Kdy přijde už konečně rozhodnutí, že se věci mají dělat tak a tak, protože to je již vyzkoušeno našimi za­ kladateli a generacemi skautských praktiků? Na těchto otázkách je zajímavé jednak to, komu jsou vlastně adresovány (tedy od koho se vlastně očekává náprava), a pak to, že se při nich předpokládá, že hlavní je, aby „už konečně někdo“ řekl, rozhodl, prohlásil – zkrátka učinil nějaký jednorázový počin – a tím se celá záležitost zásadně vyřešila. Tím, kdo by se měl zaskvět takovým počinem, je buď „ústředí“, nebo „stát“, společnost“, „média“, někdy všichni dohromady. Pokud jde o „ústředí“, tam si žadatelé takových rozhodnutí nejspíš neuvědo­ mují, jak malé jsou ve skutečnosti možnosti „ústředí“ takové organizace, jakou je Junák – tedy organizace o několika desítkách tisíc členů a snažící se o demokratickou kulturu vnitřního života – něco takovýmhle způsobem opravdu prosadit. Až do minulého sněmu jsem byl jako člen ústřední rady velmi zblízka svědkem toho, že prakticky žádné rozhodnutí „ústředí“ nezajistilo samo o sobě, že by se něco v rámci ce­ lého Junáka jako na mávnutí kouzleným proutkem uskutečnilo. Ani tak zásadní záležitosti, jako třeba zně­ ní slibu (přijaté na V. sněmu v roce 1992 více než 90% většinou), nebylo dlouhou dobu řadou oddílů (a někde i středisek a okresů) přijato – a někde je tomu tak dosud. A což teprve takové záležitosti, jako zá­ chranné rozhodnutí o odběru časopisů z 9. sněmu, které celá 1/5 středisek ignorovala. Jestliže je očekávání takového „zásadního“ počinu spojováno se státem, společností, médii, - pak jde o návrh ještě bláhovější. Právě jako skauti bychom měli velmi přesně chápat, jak funguje otevřená kapita­ listická společnost západního typu – a zvláště pak jak funguje ta naše, postkomunistická, která si z té zá­ padní přebrala formálně institucionální rámec a pak spoustu balastu, zatímco demokratickou tradici ob­ čanského i komerčního sektoru jsme z pochopitelných důvodů převzít nemohli, protože taková tradice musí být vždy důsledkem dlouhodobého vývoje (T.G. Masaryk to odhadoval po vzniku Československa na padesát let). Takže by nám mělo být jasné, že stát, který není schopen zajistit vymahatelnost práva, ne­ daří se mu vybírat účinně daně, musí splácet nemalé dluhy za zásadní chyby transformace v první polovi­ ně 90. let a současně mu zůstal balvan nedořešených reforem zdravotního a sociálního systému, má úplně 11

jiné starosti, než cokoliv řešit za nás nebo i pro nás. A česká společnost? Ta záhy po nabytí politické svo­ body začala většinově křepčit kolem „konzumního zlatého telete“ – a tak se sama zbavila energetických zdrojů, aby podporovala právě ty oblasti života, které jsou strategicky důležité – jako výchovu, vzdělání, kulturu a péči o životní prostředí. Tohle nepíšu proto, abych podpořil náš častý nářek, že nás všichni málo podporují, nechápou, ubližují nám a podobně. Nejsme zdaleka sami v téhle situaci (ukázkově si totéž od roku 1990 prožívají církve a jiné neziskové organizace). Tady by nám především pomohlo konečně střízlivě přijmout, že to tak je a že nám to nikdo „shora“ nezmění. Klidně můžeme pro sebe parafrázovat prognózu, kterou po vzniku Česko­ slovenska sdělil katolíkům Masaryk: Budete mít v nové republice tolik, kolik si sami získáte. Tehdy katolí­ ci prvních zhruba deset let fňukali a snažili se prokázat svou skvělost na úkor ostatních. Pak těm nej­ lepším z nich došlo, že tohle je cesta úplně špatná. Že je třeba zatnout zuby, najít vhodné spojence a přesvědčit ostatní společnost, že jí mohou být užiteční. Pamětníků připomínám takové osobnosti, jako Jan Evangelista Urban OFM, Alfréd Fuchs, František Nosek, Reginald Dacík OP, Silvestr Braito OP. Recept pro nás dnes, jak se konečně vymanit ze „šoku“, který pro drtivou většinu křesťanů (a tak­ též skautů) znamenala svoboda na kapitalistický způsob „v českém provedení“ po roce 1989, je prakticky stejný: Přestat očekávat, že „někdo“ ocení naše skutečné či domnělé zásluhy a útrapy z období komunis­ tického režimu, vzít vážně, že „neviditelná ruka trhu“ může být stejně bezohledným diktátorem, jako poli­ tičtí mocipáni, spojovat se se všemi, kteří - byť svým způsobem - rovněž přispívají k podpoře výchovy, vzdělání, kultury, ochrany přírody – zkrátka k rozvoji občanské společnosti (proto je tak důležitá silná role Junáka v ČRDM), a s důvěrou v pomoc Lásky, která nepřestává, naplňovat skautské poslání. Edy

Nápad vyrábět pohlednice UNICEF vyvolala v roce 1947 kresba osmile­ té Jitky Samkové z Českých Budě­ jovic, která na čtvrtku papíru na­

malovala jednoduchou kresbu, kterou vidíme na obrázku. Jejímu učiteli se naivní kresba zalíbila natolik, že ji poslal do

12

sídla Dětského fondu OSN - UNICEF v New Yorku. Jeho nápad použít kresbu pro tisk pohlednice se ujal a brzy poté přišla na svět první pohledni­ ce s modrobílým logem UNICEF. V prvním roce se jich prodalo 500 kusů a výtěžek z jejího prodeje se použil na financování programů pomoci dětem v poválečné Evropě. Dnes se pohlednic a přání UNICEF prodá každý rok několik milionů po celém světě. Spolu s krásnými hrnečky, plyšovými hračkami, do­ pisními papíry a dalším dárkovým zbožím zajišťují finanční zdroje na vzdělání, výživu, nezávadnou vodu a zdravotní péči v hodnotě více než 50 milionů dolarů ročně vždy tam, kde to je zapotřebí nejvíce v oblastech přírodních katastrof, ozbrojených konfliktů a v chudých rozvojových zemích. Dětskému fondu OSN - UNICEF může pomoci k ochraně dětí a zlepšování

jejich životních podmínek i na pod­ porou jejich všestranného rozvoje, i poměrně malá částka: 150 Kč stojí směs UNIMIX (směs kukuřice, cukru a oleje pro děti postižené těžkou podvýživou) pro jedno dítě na měsíc, 600 Kč stojí proočkování jednoho dítěte proti šesti smrtelným nemo­ cem (spalničkám, záškrtu, černému kašli, tetanu, tuberkulóze a dětské obrně). Za sumu 7480 Kč lze zajistit ná­ vrat jedné pracující dívky do ško­ ly. Částku 68000 Kč stojí výroba, doprava, instalace a údržba 1 ručního čerpadla na pitnou vodu pro skupinu dětí třeba ve škole. Konto Českého výboru UNICEF má číslo účtu: 11771177/0300 a varia­ bilní symbol 800.

_____________________________________________________________________________________ EKUMENICKÁ SLAVNOST NA POČÁTKU R. 2005 Možná ne všichni čtenáři Na dobré stopě měli možnost sledovat tuto pečlivě připravenou novoroční slavnost, kterou přenášela Česká televize. Jistě nebude na škodu uvést alespoň základní informace. „Oratorium smíru“, nové dílo skladatele duchovní hudby a primá­ še souboru Hradišťan Jiřího Pavlici pod taktovkou Tomáše Hanuse proběhlo v evangelickém kostele U Salvátora. Účinkovala Pražská komorní filharmonie, Kühnův smíšený sbor a čtveřice pěveckých sólistů. Jiří Pavlica podle dirigenta Hanuse svojí hudbou vychází z bohoslužebných textů, ale nezamýšlí tím výhradně využití jako liturgické hudby. Vložil však do ní hlavní proudy křesťanství. V textu se dílo opírá mimo jiné o „Proglas“, tedy o veršovanou předmluvu k evangeliu, památku staro­ slověnského písemnictví, o „Krédo“ i o biblická novozákonní slova „Ze všeho největší je láska“. Jako divák jsem ovšem pozorně sledoval promluvy zástupců církví i přímluvy dětí i dospělých a s užitkem jsme osobně přijal na prahu nového roku 2005 požehnání, kterým tato vskutku ekumenická slavnost skončila. Oratorium figuruje také v programu červnového mezinárodního operního festivalu Smetanova Lito­ myšl, a to v jednom koncertním večeru vedle „Rekviem“, které před lety napsal „muzikálový král“ Andrew Lloyd Webber. Bude-li celá nahrávka anebo alespoň samotná hudba časem k dispozici, třeba se jí budeme moci těšit i my spolu se všemi milovníky tohoto žánru. Připomeňme si ještě, že soubor Hradišťan se svým primášem Jiřím Pavlicou, nejen dle mého soudu, doprovodil hudbou výborně pásmo, které Junák presentoval Evropským konferencím skautů a skautek v Obecním domě v Praze v roce 2001. Kamzík

13

Setkání křesťanů, které v Praze proběhne v červnu roku 2005, navazuje na tradici mezinárodních setkání, která se konala po pádu komunismu již pětkrát v Českém Těšíně, v německém městě Niesky, v polském městě Wisla a dvakrát ve Zhořelci (na pomezí Německa a Polska).

seniorátu a Margit Szirmai, tajemnice oddělení pro ekumé­ nu a zahraniční vztahy z Evangelické luterské církve v Maďarsku. Za hostitelskou církev tiskovou konferenci ved­ li synodní senior Joel Ruml, dále farář a tajemník pro ekumenické vztahy ČCE Gerhard Frey-Reininghaus a emeritní pražský senior ČCE Blahoslav Hájek. Ve dnech 17. - 19. června si v zejména v cent­ rum Prahy několik tisíc křesťanů vyposlechne koncerty, uvidí divadelní vystoupení, zúčastní se výtvarných dílen. V programu se počítá také s pódiovými diskusemi, přednáškami, "tržiště možností" představí různé křesťanské organiza­ ce a aktivity. Součástí různorodého programu bude také "noc otevřených kostelů" - rozezní se pražské chrámy - např. Týnský chrám na Sta­ roměstském náměstí, kde rovněž se uskuteční "Oáza ekumenického fóra křesťanských žen". K významným částem bude dále patřit eku­ menická pouť z evangelického Salvátora do ka­ tolického, společnou bohoslužbu z ní bude přenášet televize. "Setkávání je podle mého jediná možnost, aby poměry lidské existence byly snesitelnější, se­ tkávání jde proti izolaci, která je dnes častá", řekl na této tiskové besedě Joel Ruml. Ústřední téma celé akce - Naději – je dobré chápat mimo jiné jako pohnutku k rozhlédnutí a vidění cíle a smyslu ve společenství národů. Podle Joele Rumla má "setkání ukázat, že není třeba se otevřených hranic bát". "Moc se těším na setkání v Praze. Pro mne je každé takové setkání výzvou proti individualis­ mu. Srdce Evropy dává naději Evropě", jsou slova faráře ze spolupořádající Reformované církve v Polsku Miroslawa Jelinka. V přípravném výboru nechybí ani římsko-kato­ lická církev. Martin Vaňáč, pověřený katolickým biskupem Václavem Malým koordinací, konsta­ toval, že "na výzvu ke spolupráci již kladně od­ pověděla řada farností". Radoslav Kvapil, hudební virtuos, se vyjádřil tak, že "jako bychom v dnešní době procházeli dlouhým, temným údolím beznaděje. Naděje, že éra komunismu skončí, se sice naplnila, ale to paradoxně prohlubuje pocit bezvýchodnosti. Naše očekávání nebylo opřeno o skutečnou na­ ději. Ta je dána Ježíšem. Máme před sebou otevřený, krásný, nekonečný prostor, můžeme vytvořit v soukromém životě i ve společenstvích náš svět opřený o Naději. Přijměme jeho po­ zvání." -red.-

Dne 26.11. 2004 se v ústředí Českobratrské církve evangelické konala tisková konference, které se ze zahraničních představitelů partner­ ských církví zúčastnili: Dr. Hans-Wilhelm Pietz,

regionální biskup Evangelické církve BerlínBrandenburk-Slezská Horní Lužice, farář Mi­ roslaw Jelinek z Reformované církve v Polsku, Vladimír Ferenčík, senior Liptovsko-oravského

14

O moudrém rozhodnutí Poslyšte prastarý příběh, který jsem vyslechl od své báby. A ta ho zase slyšela od svého děda. A ten ho zase vyslechl od svého strýce. Nevíme už ani co je pravdivé a co ne, ale podstata příběhu určitě, určitě ano.

Stalo se kdysi dávno, kdy zima byla taková, jak už ji ani už neznáme. Sněhu plno, mrzlo až praštělo, zvířátka měla v lese mnohdy hlad. Příběh, který vám chci vyprávět se stal v době, která předchází zimě. Bylo to na podzim, v čase, kdy je nevlídno, často prší, voda leze za krk. Všude je plno bláta, marastu. Lidé v ten čas měli k sobě blíž než my dnes.U měli si pomáhat. V ten čas krajem putovali tři starci. V otrhaných šatech, dlouhé bílé vlasy a vousy. Bylo na nich vidět, že už jsou utrmáceni zlou podzimní cestou. Blížil se večer a oni už chtěli někde něco pojíst, složit své utrmácené kosti, aby odpočati a sytí mohli druhý den ve svou pouti pokračovat. Konečně došli k samotě u lesa, k upravené chaloupce, kde bydleli mladí manželé. Paní jak je spatřila, hned vyšla na zápraží a zvala je dál. Starci na sebe smutně pohlédli a pravili: může vstoupit. Jen jeden z nás může zaplnit pří­ “My všichni nemůžeme naráz vstoupit, může bytek tím, co přináší jeho jméno. vždy jen jeden z nás. Dovol, abychom se Ti A tak mladá paní odešla do domu, aby se pora­ představili. dila se svým mužem. Dlouho se radili, přemýšle­ Já jsem Láska, pravil první kmet. Tam kam já li, koho ze starců pozvat. Zvažovali pro a proti, vstoupím, vše prostoupí láskou úctou jedněch ke co jim který může přinést do jejich příbytku, do druhým. jejich dalšího života. Druhý děd se představil-já se jmenuji Zdraví. Nakonec paní opět vyšla na zápraží a pokynula Tam kam já vstoupím, ustoupí veškeré nemoci, starci Láska. „Pojď pane ty, buď vítán v našem choroby. domě.“ Mé jméno je Štěstí, pravil ten třetí dědula a ši­ Ale co to? Do domu vstupují všichni tři starci. balsky se usmál. Tam, kam já vstoupím, tam lidé A žena se tomu podivuje: “Vždyť jste mi říkali, budou mít bohatství a již nikdy nebudou trpět že jen jeden z vás může vstoupit do domu.?“ nouzí. To máš pravdu, ale tam kde sídlí v domě láska, Běž paní a poraď se svým mužem, kterého z tam je i zdraví a i to štěstí.“ nás pozvete do svého obydlí, protože jen jeden To dořekli a zmizeli. A od té doby v domě je báječná pohoda, všichni se mají rádi a netrpí nemocemi… Vy kteří jste vyposlechli můj příběh, nechte do svých příbytků (duší) vstoupit lásku, to ostatní přijde s ní. A vzpomeňte si na ty tři starce, kteří tady někde putují krajem a hledají někoho, kdo by jim pomohl.

Frič J.- Norek 15

_____________________________________________________________________________________ DEN VZPOMÍNÁNÍ 2005 se v Praze bude konat v sobotu dne 26. února na Spořilově, v su­ terénu katolického kostela sv. Anežky na Roztylském náměstí (stanice autobusu č. 118 od stanice Metra C – Budějovická nebo 10 min pěšky od stanice Metra C – Roztyly). Program je připraven jak pro děti tak dospělé a bude společně zahájen ve 13 hodin písničkou a duchovním zamyšlením. Poté se oddělí dětský program, zatímco dospělí budou pokra­ čovat v seriálu pamětí Olave B.P. a besedovat. Celý půlden bude ukončen opět společně zhruba v 17 hodin. Den vzpomínání organizuje Odbor duchovní výchovy se středis­ ky „Ječná“ a „Lux“ z okresu Praha 2. Případné podrobnosti lze získat také v redakci Na dobré stopě. __________ SVATOJIŘSKÁ POUŤ 2005 se letos pro pražské světlušky, skautky, skauty, skautky i další poutníky koná pří­ mo do poutního místa Hájek u Hostivic v sobotu dne 23. dubna. Doprava bude organizována autobusem, který odjede v 9 hodin ze zastávky měst­ ské dopravy u stanice Metra Hradčanská ve směru na Bílou Horu. Přihlášky bude soustřeďovat Krajská rada Praha, br. Tomáš Szennai, tel. 220 802 340, e-mail: [email protected] . Zde bude také možno se dozvědět přesnou výši poplatku na tuto celodenní akci (předpokládá se cca 150 Kč na osobu a den). V 10 hod bude v klášteře Hájek sloužit mši sv. P. Tomáš Biňovec pro všechny poutníky. Poté budou předána vyznamenání sv. Jiří. Následně se oddělí dětský program a dospělí budou besedovat. Obě skupiny budou mít také přestávku na po­ hoštění. Pro ty, kdo se nebudou moci zdržet ještě na večerní táborák, bude zajištěna doprava k vlaku do Prahy, ostatní se vrátí opět na zastávku u stanice Metra Hradčanská zhruba v 20,30 hod. Případné podrobnosti lze také získat v redakci Na dobré stopě.

NA DOBRÉ STOPĚ – duchovní rádce skautských oddílů * Vydává: Odbor duchovní výchovy Junáka v počtu 200 výtisků * * Redakce: Vladislav Jech ([email protected]), Zelenečská 34, 198 00 Praha 9, tel. 281 865 223, Jiří Zajíc ([email protected]) a Petr Krampl ([email protected]). * * Technické zázemí: Zuzana Vankeová, Adéla Čapková a David Čančík. * * Předplatné pro rok 2005 zasílejte redakci podle těchto pravidel: pro dodání poštou 110,- Kč, příspěvek čtenářů webových stránek 50,- Kč; sponzorské předplatné je neomezeno. * * Prosíme o přesné údaje pro rozesílání poštou. * Bez jazykové korekce. * 16