Únor 2009 • Ročník 16
Obsah Unitářských listů
ÚNOR 2009 Rubriky Slovo na cestu Meditace Letem unitářským světem Příběh k zamyšlení Rozhovor Dětská stránka Právník informuje Události, komentáře Čtení na pokračování
Různé i netradiční svátky Humor solí života
3 10 17 18-19 22-25 26-27 28 29 30-33
34 35
Texty Povídejme si o strachu Z čeho je třeba mít strach Hrou strašidla překonáš Tváří v tvář teroru Dvě dodatečné omluvy
4-5 6-9 11-12 13-16 20-21
UNITÁŘSKÉ LISTY vydává měsíčně Pražská obec unitářů pro členy, příznivce a přátele v Pražské obci unitářů, Místní skupině unitářů v Liberci, Obci širšího společenství. Názory v příspěvcích našich členů nemusí vyjadřovat názor redakce. Uzávěrka příspěvků vždy do 7. dne každého měsíce. Příspěvky do Unitářských listů posílejte e-mailem na adresu
[email protected] nebo do kanceláře POU, Karlova 8, 110 00 Praha 1. Redakce: OŠS: Mirek Katzl, Petr Samojský; POU: Kateřina Samojská, Romana Radová; MS Liberec: Jasoň Havlín. Odpovědný redaktor: Petr Samojský. Technická redakce: Mirka Kmentová a Marie Pichrtová. Výtvarný doprovod a ilustrace: Jana Hrevušová a archivní zdroje. Grafický návrh a sazba: Jiří Kloboučník. Pomoc s jazykovou korekturou: Miloš Hlávka a Iva Fišerová. Registrace: MK ČR E 13407. Finanční příspěvek za Unitářské listy můžete uhradit v kanceláři Pražské obce unitářů, Karlova 8, 110 00 Praha 1, nebo jej poslat na číslo účtu: 1938 1483 69/0800, Česká spořitelna.
Únor 2009
2
Unitářské listy
SLOVO NA CESTU
V
ystoupil jsem z vlaku metra na stanici Národní a přede mnou chodbou klátivě kráčel hololebec, tedy skinhead. To jsem si uvědomil až v okamžiku, kdy jsem ho viděl, jak napadl pěstí slepce žebrajícího o drobné. Šel jsem k té dvojici, tak nevyvážené mocí a silou, a volám na skina: „Haló, nechte toho!“ Ale skin neslyšel nebo dělal, že neslyší. Vtom se objevil hromotluk, který ke skinovi přistoupil a strčil do něj tak, že skin upadl na zem. Povstal, rozhlédl se a zamířil pryč svým klátivým krokem. Hromotluk šel dál také, slepec si posbíral své drobné a žebral dál. I já jsem pokračoval v cestě k východu z metra, a teprve na eskalátoru ve mně zatrnulo: Co kdyby se ten hromotluk neobjevil? Co kdyby na mě ten skinhead vytáhl nůž? A najednou se mě zmocnil strach. O sebe, o svou rodinu, ale i o všechny slepé, slabé, bezmocné, které je tak snadné napadnout brutální silou. A pak jsem si uvědomil, že bych vlastně měl mít strach svým způsobem i o ty násilníky, protože nejedno přísloví říká, že kdo se zlou jedná, se zlou se potáže. Petr Samojský
Únor 2009
3
Unitářské listy
POVÍDEJME SI
O STRACHU Romana Radová Motto: „Díky své otevřenosti žijí lidé oddaní pravdě ve volném, nechráněném prostoru, což vyžaduje odvahu; tím, že se v ní cvičí, osvobozují se od strachu.“ M. Scott Peck Pojďme si chvíli povídat o našem vlastním strachu, o našich nočních můrách. Které to jsou? Strach o blízké, strach o sebe, o zdraví, o život, strach, že selžeme, strach, že něco důležitého nestihneme… Kolik jich jen může být? Hovořím za sebe, ale známe je všichni. Tím, že jsme konečné bytosti v nedo-konalém světě, číhá na nás řada nebezpečí. Skutečných i těch pouze hypotetických. A proč hovořit o něčem tak nepříjemném? O něčem natolik sžíravém, že jsou noci, kdy nám obavy nedovolí spát? Protože sdílený strach, podobně jako bolest, se poněkud umenší. Možná se stane malý zázrak, a strach ztratí své obludné rozměry. Strach, byť nám to milé není, k životu patří. Vyhnout se mu nelze. Lze si ho nepřipouštět, a to nebývá užitečné ani blahodárné, anebo se Únor 2009
mu postavit. Znát svůj strach, mít třeba i rozklepaná kolena, a přesto se mu postavit, to je odvaha. Odvaha není neexistence strachu. Odvaha je přemáhání a zápas, především sama se sebou. Po Novém roce se roztrhl pytel s katastrofickými vizemi krize. Noviny byly a jsou zaplavené rozbory toho, jaké pravděpodobně bude mít dopady krize finanční. Jak a co nakupovat, kde šetřit, články o krizi ve třicátých letech dvacátého století apod. A hlavně, nepropadejte panice! To právě panika roztáčí kola krize ještě mohutněji. Ovšem od novinářů, kteří svými články s krizovými palcovými titulky zaplavují tisk, a paniku šíří nejusilovněji, se taková rada nedá brát vážně. Pochopitelně máme strach, jaký bude náš život, jaká budoucnost, kdo z rodiny ztratí zaměstnání. Změní 4
Unitářské listy
duchovní cestě, bychom mohli vidět strach ještě z jiné perspektivy. Jako příležitost. Jako velmi důležitý aspekt duchovního života. Vzpomeňme na starověká mystéria, kde zasvěcovaný musel projít zkouškou v níž vše bylo připraveno tak, aby měl pocit, že mu jde o život. Aby se mohl znovu narodit, musel nejprve zemřít. A tak je tomu i dnes, kdo se chce probudit ke skutečnému, vroucímu duchovnímu životu, musí prožít onu smrtelnou úzkost a pře-konat ji. Najít ta malá vrátka, která vedou dál. Strach má mnoho podob a někdy bývá vhodné nerozviřovat ho a neze-silovat nepřiměřené obavy. Jindy bývá dobré sice ho nepodceňovat, ale postavit se mu zpříma, čelem. K tomu je potřeba nejen být statečný, statečnou, ale také znát své meze, své možnosti. Co zvládnu, na co si troufám. V čem se zkusím překonat. Přeji vám, abyste vždy věděli jakou strategii zvolit na svůj strach. Přeji vám, abyste ze střetu s ním vycházeli vítězně. A přeji vám, abyste v případě, že prohrajete, nikdy neprohráli poučení. A přeji vám, abyste vždy měli své blízké s nimiž můžete strachy sdílet.
se naše životy? A co rok 2012? Existují předpovědi, údajně podložené mayským kalendářem, které říkají, že v roce 2012 nastane obrovská proměna naší reality. Že by konec světa? Nikdo neví… Ale kolikátý předpovídaný konec světa by to byl? Bůh-
ví kolikátý. Takové nápady je nutné brát s nadhledem. Velmi se mi líbila reakce čtenářky na internetovém serveru Jitřní země, která navrhuje neposilovat strach a „nepřidávat svoji špetku strachu a rozprašovat do okolí zklidnění a pohodu, co to jen jde“. A to je dle mého dobrý recept proti stoupající úzkosti v našich útrobách. Jako lidé, kteří se snaží kráčet po Únor 2009
5
Unitářské listy
Z ČEHO JE TŘEBA MÍT STRACH Petr Samojský
O prázdninách jsem navštívil hrad Švihov, kde byla výstava skřítků, draků vůbec pohádkových bytostí. Výstava se šířila tmavými prostorami hradní věže, na člověka tam zrovna přicházela nálada skutečně pohád-ková, tajuplná, záhadná. V našem životě jako dospělí nevěříme, že by takové bytosti doslovně existovaly. Ale stačí jen zavřít oči a nechat se vést svou fantazií, aby se bytosti nejrůznějšího druhu a nejrůz-
ohrožení nebo nebezpečí – a to jakéhokoliv druhu. Strach, to je velmi důležitý psychický mecha-nismus. Když se ohrožení objeví, strach nás vede k tomu, abychom se tomu ohrožení vyhnuli anebo se před ním schovali, ukryli, anebo od něj utekli. Pokud to není možné, strach zmobilizuje naše síly a vede nás k útoku na to, co nás ohrožuje. Strach se projevuje již v koje-neckém věku. Nejdříve v podobě jednoduchého úleku nebo pláče ze změny prostředí, absence rodiče atp. Už u kojence reflex strachu vede k reakci rozšíření zřítelnic, stažení koutků úst, zvýšení krevního tlaku, napětí ve svalech. Projev a forma strachu se mění s přibývajícím věkem člověka, s rozvíjející se představivostí, prožitými zkušenostmi, získanou moudrostí. Mechanismus strachu je u člověka velmi důležitý, ostatně stejně jako u všech dalších živých tvorů. Umož-ňuje totiž reagovat na podněty, tedy umožňuje přežít. Doklad toho je např. dronte mauricijský, zvaný příhodně blboun nejapný. U toho mechanismus strachu nefungoval v patřičné míře, a i když viděl, jak ostatní zvířata v jeho hejnu jsou vybíjena, strach nenastoupil a ne-
Můžete onemocnět ze strachu z nemoci. Stejně jako můžete zestárnout ze strachu ze stáří. Vy myslíte, že život trápí vás, a my máme dojem, že to vy trápíte, otravujete a ponižujete život. Dušan Radovič nější podstaty zjevily kolem nás. Ale i v našich nejfantastičtějších představách bychom se těchto bytostí nebáli doopravdy. Hlavně proto, že víme, že v přírodním řádu takové bytosti prostě nejsou. Ale i proto, že náš současný životní styl nenutí naši mysl, aby takový strach vyvolala. Co je to vlastně strach? Je to emoce vznikající, když vnímáme Únor 2009
6
Unitářské listy
donutil ptáka k útěku. A tak dronte mauricijský vyhynul. Strach vzniká jako výsledek poznání. Psychologie ukazuje, že u živých tvorů existuje mecha-nismus, který tvoru umožňuje spojit si traumatizující zážitek s prostředím, předměty apod. Již ve dvacátých letech minulého století John B. Watson v rámci laboratorního pokusu pozoroval u jedenáctiletého chlapce
nebojíme čertů, skřítků a draků. To ale ne-znamená, že bychom se báli míň, než člověk dávných věků, který věřil v existenci pohádkových bytostí. My se bojíme stejně, mechanismus strachu v nás pracuje stejně jako u generací lidí před námi. Cítíme strach pouze z jiných věcí! Někteří badatelé se domnívají, že strach je geneticky podmíněn a je jedním z faktorů, které mají vliv na přirozený výběr, schopnost přežití a reprodukce u živočišných druhů a samostatných jednotlivců, a to i v případě člověka. Jak se ve mně projevuje strach, jak jej zvládám a jak na něj reaguji má vliv nejen na můj život jako celek, ale i na mé štěstí a spokojenost. Každý z nás se bojíme, tedy cítíme strach. Strach jako takový je zcela přirozený a dá se říci nevyhnutelný, protože je to zkrátka reakce v naší mysli, která reaguje na podněty, které pro nás představují fyzické nebo psychické ohrožení. Pokud bychom strach necítili, bylo by to podezřelé! Není proto otázkou zda strach cítíme, ale spíš z čeho, a co s pocitem strachu dále děláme. Zamysleme se nad tím, až budeme v klidu doma, až si třeba uděláme tichou chvíli jen sami pro sebe: Čeho všeho se bojíme? Koho se bojíme – je nějaká taková osoba, v jejíž blízkosti se cítíme nejistě, nepohodlně, nepříjemně? Jakých situací se bojíme – stísněný prostor ve výtahu, výška na rozhledně, cesta autem nebo letadlem, velké zvíře, chůze po
Nikdy neměj strach ze stínů. Prostě znamenají, že někde nablízku svítí světlo. Ruth Rendellová vznik strachu z bílé krysy. Watson doložil, jak se chlapcův strach později rozvinul do strachu z jakýchkoliv bílých strstnatých předmětů. Ne-dobrý a traumatizující prožitek člověka se může rozvinout do strachu vyšší formy, tedy do různých fóbií. Podstatné ale je, že i mírnější druhy strachu mají své kořeny v dřívějších zkušenostech, které jsme prožili – jen si ty kořeny často vůbec neuvědomujeme. Proto se dnešní člověk bojí jiných věcí, než se bály generace lidí před námi. Dnes již jen děti věří na čerty a strašidla. Skřítkové, drakové a další podobné bytosti jsou dnes už jen v pohádkách, mysl moderního člověka vyvolává strach z jiných věcí, protože naše celkové poznání a celková situace jsou jiné. Dnes se Únor 2009
7
Unitářské listy
v netušených souvislostech! Pokud si je naopak připustíme, porozumíme jim, pojme-nujeme je, pak strach ustoupí, protože jeho hlavní účel, totiž varovat nás a přimět k akci, byl naplněn. Na druhé straně si ale zkusme uvědomit z našeho vlastního života i situace, kdy strach necítíme a při -tom bychom jej cítit nejspíš měli! Je to znamení buď toho, že v našem duševním organismu není něco v pořádku, totiž že signalizace špatně funguje, anebo že funguje dobře, ale my ji nevidíme, neslyšíme, nevnímáme. Pokud nerušeně přecházíme na přechodu pro chodce, i když se směrem k nám řídí nákladní Tatra, a pokud přitom necítíme strach, pak to znamená, že buď jsme příliš pohrouženi do svých myšlenek, nebo až příliš důvěřivě bereme zákon, že auta mají bezpodmínečně dát přednost chodci na přechodu, anebo selhal náš pud sebezáchovy. Jako lidstvo také někdy jednáme překvapivě v nesouladu s mecha-nismem strachu. Minulý týden nás média informovala o optimistickém výhledu Grónska, které zjistilo, že díky tajícím ledovcům při globálním oteplování byly nalezeny obrovské zásoby ropy a dalšího nerostného bohatství. No je to úžasná zpráva pro ty, co touží po nezávislosti Grónska! Grónsko bude moci uspořádat velkolepou oslavu a zlepšit svůj životní standard! Když jsem tyto zprávy četl, při-
osamělé ulici? Z čeho máme strach? Z nemoci, ze slabosti, z bezmoci, z opuštěnosti, ze samoty, z toho, že selžeme v okamžiku, kdy nás bude zapotřebí, z konfliktu s druhým člověkem, ze smrti a boles-ti, z vlastní sobeckosti, že se o nás druzí dozví nějakou skrytou pravdu, atd. Takových věcí může být skutečně mnoho! Je pro nás důležité, abychom si připustili, že strach v různých formách je v našem životě přítomný, a abychom tuto pravdu prostě přijali jako realitu. A pak abychom byli schopni si naše strachy uvědomit, abychom je dokázali pojmenovat, nazvat pravým slovem. Věděli to již lidé v dávných dobách, že nejhorší strach je z věcí, na které si nemohu sáhnout, které neznám nebo nedokáži nějak uchopit. Řekl to spisovatel Daniel Defoe: „Strach z nebezpečí je tisíckrát horší než nebezpečí samo.“ To je právě to – strach je přirozený proces, který nám dává na vědomí nějaké nebezpečí, a my máme jednat: zjistit zda to skutečně nebezpečné je, zda je třeba chovat se tak či onak. To nejhorší, co Strach z nebezpečí je tisíckrát větší, než nebezpečí samo. Daniel Defoe můžeme udělat, je nevěnovat svým pocitům strachu pozornost, zamést je pod koberec. Pak se tam uhnízdí a projevují se nejrůznějšími způsoby a nezřídka nás velmi překvapí Únor 2009
8
Unitářské listy
padlo mi, jako bych četl zprávu o opici, která si podřezává větev, na které sedí, a raduje se z vrzání pily. Čím to, že se neděsíme dalšího projevu globálního oteplování? Proč se strachem nebudíme ze spaní a proč se zornice zraku lidstva nerozšiřují
mat si jaké podněty v něm strach vzbuzují a k jaké reakci má sklony, a tento mechanismus kultivovat, zušlechťovat. Jde nám o to, abychom se báli věcí, které jsou toho hodny. Není třeba nechat se ovládat pověrami a pohád-kovými báchorkami, není třeba třást se strachem z věcí, kterým ne-rozumíme nebo které třeba ani neexistují. Není ale ani třeba třást se strachem z věcí, které můžeme zvládnout, u kterých stačí své pocity strachu kultivovat do konkrétní činnosti, která nám pomůže strach zvládnout a odstranit. Naším ideálem není člověk, který by se nebál, který by necítil strach, to by bylo bláhové a nemožné. Naším ideálem je člověk, který se svým strachem dokáže pracovat! Nechť se nám daří spolupracovat s naším nitrem, které uchovává jak naše dobré a radostné zkušenosti, tak
Ach, velkým neštěstím je ve stálém strachu zestárnout. Publilius Syrus hrůzou, naše svaly nenapínají a proč nevydáme maximální úsilí, abychom předešli globální ekologické katastrofě? Kde je zkrat v našem orga-nismu, že necítíme strach a to nám umožňuje radovat se z „darů“, které nám globální oteplování přináší? Jednou z možných odpovědí je klasický experiment s žábou. Když žábu hodíte do horké vody, vyskočí zděšením. Když ji ale hodíte do vody s normální teplotou, je v klidu, i když tu vodu pomalu zahříváte – až se žába nakonec uvaří. Systém strachu nezachytil měnící se situaci a ne-spustil alarm. Čidlo strachu prostě nebylo dosti citlivé. A to se možná děje s námi jako lidstvem. Moudrý člověk, člověk který jde duchovní cestou, by ale si měl být toho nebezpečí vědom a dbát na svůj vnitřní život. Měl by provádět duševní očistu, všímat si svých tendencí, náklonností, měl by se snažit a učit ovládat své nitro, tedy pracovat na sobě. A proto by měl pracovat i se svým strachem! Tedy všíÚnor 2009
Největší chyba, kterou v životě můžete udělat, je mít pořád strach, že nějakou uděláte. Elbert Hubbard i zkušenosti trpké, bolestné a nešťastné. Nechť se nám daří žít v sou -ladu a harmonii, posilovat se navzájem v kruhu přátel na duchovní cestě, a společně zvládat i společně vnímané obavy a strachy.
9
Unitářské listy
MEDITACE
NECHŤ STRACH A ÚZKOST PŘEKONÁM Ať již tě nazývám jakkoli, Ty, který jsi přesahem tohoto světa, stůj při mně v mých úzkostech, aby mé srdce nezatvrdlo, aby zůstávalo přítomno v mém soucitu a bylo vodítkem mým myšlenkám a činům. Svět mě potřebuje a vědomí, že jsi mi oporou, když s tebou souzním, dodává mé vůli ten nezbytný impuls, abych se odhodlala, abych vykročila tam, kde srdce, mysl i činy mých předchůdců se ochromily. Země i lidé mne potřebují, vím, že jsi více než tímto životem, že můžeš, když tě přizvu ke svému konání, mé srdce láskyplně podržet, abych odložila obavy, strach, abych konala pro život, který je mi tak drahý.
Iva Fišerová
Únor 2009
10
Unitářské listy
HROU STRAŠIDLA
PŘEKONÁŠ! Mína Hosenseidlová Strach bylo jedno z témat Nedělního programu pro děti v POU. Vedení se ujala Mína, a protože program zaujal nejen děti, ale i mnohé dospělé, požádali jsme Mínu, aby o programu napsala víc. Hlavní pomůckou programu byla malovaná hra, z níž výřez je uveden na poslední straně tohoto čísla Unitářských listů. Hra celá je uvedena na našich internetových stránkách, odkud si ji můžete stáhnout:
http://www.unitaria.cz/praha/programy.htm Je zvláštní, jak na sebe věci navazují. Když jsem vyrozuměla, že bych měla vymyslet do Nedělního programu pro děti něco k tématu strachu, začala se najednou z ničeho nic naše Pavlínka budit v noci strachem. Bála se najednou být sama v pokojíku nebo ve tmě, což jsme do té doby v podstatě neznali. Ona mi takhle ta moje dívčina pomáhá. Při koncipování programu jsem vycházela z toho, že děti jsou různě vyspělé, s různými zájmy a jediné, co mě napadlo, že by je mohlo spojovat, byla hra. Řekla jsem si, že by to mělo být formou hry, protože do ní by se mohly děti ponořit. Nakonec jsem zvolila deskovou hru. Musím přiznat, že jsem požádala mého muže, aby mi s technickými detaily přípravy pomohl, a tak jsme strávili večer nad čtverečkovaným papírem a snažili se, aby tam bylo vše, co jsem tam chtěla, zahrnuté a k tomu i propojené. Chtěla jsem jednak do hry zařadit různé podněty, ze kterých mívají lidé strach, jednak jsem se snažila ukázat směry, jakými se dá se strachem pracovat. Objevila se tam tedy jak „archetypová strašidla“ jakým byl například pes (symbol animy) či živly jako např. voda – hlubina, země – skála, výška, tak i „situační bubáci“, např. nemoc, samota, temnota. Děti se na začátku dozvěděly, že některé bubáky mohou obejít, některým se nevyhnou, ale neznamená to konec, je jen třeba překonat nesnáz, což je ještě nakonec může posílit. Také se dozvěděly, že mohou cestou pomáhat ostatním „trpícím“ na cestě, za což dostanou světélko. Dokonce se mohou Únor 2009
11
Unitářské listy
i vrátit, aby někomu pomohly, a to se jim později i vyplatí. S pomocí druhého překonají samotu, s pomocí vlastní se rozhodnou, zda podstoupí riziko pádu z výšky nebo projdou úskalími bažiny, a to jim dá sílu vzdorovat těmto živlům na jejich pozdější cestě asi tak, jako lidem v životě dá sílu překonání jejich vlastních strachů.
Jak děti procházely tuto pouť, dostaly se na křižovatku, kde je víla rozsoudila, zda mohou spět krátkou cestou rovnou k cíli (mají-li světélko), nebo se musí vydat delší trasou plnou nebezpečných situací, protože se hnaly jen za svým. Pobavila mě mj. Pavlínka, která samaritánsky pomáhala, kde se dalo, ještě než věděla, že z toho plynou nějaké výhody. Děti se do hry tak zabraly, že ani nechtěly o strachu a jednotlivých situacích příliš mluvit, ale myslím, že hrou samotnou alespoň podvědomě chápaly, jak je možné si s ním poradit. Únor 2009
12
Unitářské listy
TVÁŘÍ V TVÁŘ
TERORU Christopher Hudson, duchovní v Belfastu
přeložila Iva Fišerová z přednášky 20. 5. 2008 v POU všichni bojovali v IRA proti britské nadvládě v Irsku. Jeden z mých strýců byl počátkem 20.století v té válce zabit. Takže když v Severním Irsku ten konflikt vypukl, instinktivně jsme podporovali spřátelené katolické nacionalisty v Severním Irsku proti jejich spoluobyvatelům, protestantům v Severním Irsku. Ten krvavý konflikt trval od roku 1969 do roku 1994, tedy 25 let, stál tisíce životů a desítky tisíc zraněných. Mělo to na mne velký vliv a byla to pro mne velká výzva, abych myslel jinak než má vlastní rodina. Slovy Roberta Greacena, básníka z Belfastu:
Byl teplý jarní den a v centru Belfastu pro mne přijeli před známý hotel. Auto rychle přijelo ke kraji chodníku a hlas zevnitř auta se zeptal: „Jste Chris Hudson?“ „Ano,“ odpověděl jsem. Byl jsem vyzván, abych nasedl. Nastupoval jsem do auta s nadějí, že to nebude to poslední, co udělám na této planetě. Schůzka byla sjednána po telefonu a já teď jedu na setkání s UVF. UVF je hlavní protestantská polovojenská skupina či teroristická organizace v Severním Irsku. Do mého města Dublinu přinesla největší bombový útok a největší ztrátu na životech během irského konfliktu. Vedla nemilosrdné tažení proti katolické komunitě a IRA (katolické polovojenské organizaci) v Severním Irsku. Už brzy se setkám s vůdci UVF a ocitnu se tváří v tvář teroru. Vyrostl jsem v Dublinu v Irské republice v irské katolické nacionalistické rodině. V mém mládí byli protestanti v Severním Irsku považováni za naše historické nepřátele. V celé rodině mého otce Únor 2009
Nevěř vůli žádného národa Nechť přerosteš svůj klan Naslouchej tlukotu svého srdce Pěj svou vlastní píseň Jak nejlépe umíš. Začal jsem zpívat svou vlastní píseň. Naslouchat tlukotu mého vlastního srdce, což nebyl tlukot válečného bubnu. Od roku 1989 do roku 1996 jsem vedl organizaci na13
Unitářské listy
zývanou Vlak míru. Vlak míru pobízel lidi k tomu, aby čelili násilí, které pocházelo z jejich vlastních společenství. Pomáhal jsem organizovat Vlak míru v říjnu 1989 mezi Dublinem a Belfastem. IRA pokračovala v ničení železnice výbuchy, aby Severní Irsko izolovala. Byla to součást hospodářské války IRA proti Severnímu Irsku, které zůstávalo ekonomicky živou součástí Velké Británie. Organizovali jsme vlaky míru, mírové večerní pobožnosti a mírová shromáždění. Největší setkání bylo v Dublinu v roce 1996, kde se sešlo 60 000 lidí, a mnohá další setkání v Belfastu a dalších městech. Prostřednictvím Vlaku míru jsem navázal styky s protestantským polovojenskými jednotkami, UVF, hlavní protestantskou teroristickou organizací. Zabíjela lidi, které jsem znal, včetně mých nejbližších přátel. Z ní pocházel i mladý zpěvák Fran O‘Toole, který se stal věhlasnou popovou hvězdou. A teď nadcházela ta chvíle, kdy jsem se měl setkat tváří v tvář s teroristy UVF, kteří byli mými zapřisáhlými nepřáteli. Byl jsem dovezen na tajné místo v Shankill, neprodyšně oddělené části Belfastu. Měl jsem se setkat s vysokým velitelem UVF. Byl jsem nervózní a trochu jsem se bál, poněvadž jsem byl v úplném středu nepřátelského území. Nebylo to přátelské setkání a byly vzneseny hrozby dalšího ničení včetně Únor 2009
výbuchů v Dublinu a jiných irských městech. Nicméně tam byla jiskřička naděje. UVF věděla, že pokračují tajná jednání mezi IRA a jak britskou, tak irskou vládou. Tato jednání mohla případně vést k vyhlášení příměří IRA a k trvalému míru. Protestantské polovojenské jednotky, UVF, potřebovaly být součástí tohoto procesu a navázat kontakt s irskou vládou. Od toho dne jsem pracoval jako spojka mezi nimi, tedy UVF, a irskou vládou. Učinil jsem sebe kanálem mezi protestantskou UVF a irskou vládou. Občas jsem také informoval představitele britské vlády, když jsem věřil, že potřebovali znát určité věci týkající se UVF. Tento dialog skrze mne pokračoval v hrozném čase. Muži, se kterými jsem jednal, pokračovali v zabíjení, ale já jsem pokračoval ve své práci s nimi pro mír. V září 1994 IRA (katolické polovojenské jednotky) vyhlásila příměří, které později porušila a znovu nastolila v roce 1997. Práce, do které jsem se zapojil já, napomohla přinést příměří protestantských polovojenských jednotek v roce 1994, které trvá téměř bez přerušení dodnes. Stále s nimi pracuji na upevňování tohoto míru. Nyní pracujeme na možnostech zbavování moci, které by UVF vedlo ke zničení jejich zbraní či jejich odložení. Nemá žádný smysl stavět se proti konfliktům, pokud nemůžete navrhnout jiné řešení, než konflikt. 14
Unitářské listy
To byl přístup, který jsem zvolil v konfliktu v Severním Irsku a v mém zapojení s protestantskými polovojenskými jednotkami. Vyhlašování dobrých záměrů pro mír bez toho, že byste nabízeli východisko z násilí, nepřidávají na váze ničemu. Mám názor, že existuje řešení všech konfliktů, ale my si nepředstavujeme, co tím řešením, či těmi řešeními, může být. Ať už jsou to konflikty v Afghánistánu, Kosovu nebo na Blízkém východě. Musíte s představiteli protivníka navázat dialog, abyste pro mír vytvořili prostor. Také to závisí na tom, že vaši protivníci zjistí, že nemohou vyhrát, a že mohou se svým
Únor 2009
oponentem pouze bojovat tak, aby se nemohl hnout. Je dobré mít morální názory, které se přiklání na tu či onu stranu. Je to naše volba či povinnost, když jsme v určitých situacích konfrontováni. Když se podíváme na apartheid v Jižní Africe, porozumíme naprosté potřebě režim apartheidu svrhnout. Ale pak si musíme představit, že řešení v Jižní Africe zahrnovalo dohodu mezi stranou apartheidu, vedenou de Clerkem, a Africkým národním kongresem, vedeným Nelsonem Mandelou. Není nezbytné vyhnout se nenávisti, nejdříve musíte rozvinout metodiku, abyste se z konfliktu vymanili. Zbavit se nenávisti, doufáme, přijde později. Ti, kteří vstupují do mírového procesu, tak činí tím, že se zaváží k příměří. To je klíčem a vstupenkou k politickému procesu. Je to požádat lidi, aby povýšili život nad smrt, jak učí Židé v tóře. „Volám nebesa a zemi, aby byly dnes svědky, že jsem před tebe předestřel život i smrt, požehnání i prokletí. Vyber si život, abys ty i tví potomci mohli žít.“ Či ta opravdová slova velkého islámského kazatele Mohammeda Iqbala: „Cesta lásky je velmi dlouhá cesta. Znovu a znovu hledej bez toho, že bys ztrácel naději.“ Zjistil jsem, že mírová shromáždění, večerní bohoslužby, vypouštění balónů jsou samy o sobě pěkné, ale mír nedělají. Nezamítám tyto 15
Unitářské listy
aktivity, poněvadž jsou jasným projevem touhy lidí po míru. Ale opravdové nastolení míru je v zapojení s hlavními představiteli. Buď silou anebo dialogem. Silou, abyste svého oponenta porazili, nebo, když zjistíte, že to není možné, abyste vstoupili do dialogu se svým protivníkem, abyste došli ke kompromisnímu řešení. Není to vždy možné a dobrým příkladem je Druhá světová válka. Poražení nacistů bylo příkazem, nebyl prostor pro kompromisy. Severní Irsko je jiné. Máme tam dvě společenství, která žijí ve stejném prostoru, ale nedělí se o něj. Je to populace 1,7 milionu protestantů, asi 54%, a katolíků je 44%, a zbývající procento se neprohlašuje ani za jedny. Katolíci měli názor, že byli vyloučeni z vlády v Severním Irsku a diskriminováni ve věcech zaměstnání a státních bytů. Protestanté měli názor, že katolíci jsou nedůvěryhodní a jsou vázáni svou věrností katolickému státu na jih od hranic, Irské republice. Jedním z mužů, se kterými jsem se setkal toho dne, kdy jsem se poprvé sešel s UVF, protestantskou organizací, byl muž jménem David Ervine. David strávil léta ve vězení za pokládání náloží. Když jsem ho toho konkrétního dne potkal, byl mým historickým nepřítelem. Bohužel loni zemřel na infarkt. Byl jsem pozván, abych o něm promluvil v rádiu. David Ervina jsem potkal jako historického nepřítele Únor 2009
uuuza došel jsem k tomu, že jsem ho miloval jako bratra. Byl to známý Čech, který nás varoval před utopistickými snílky. Těmi, kteří obětují tisíce, miliony lidí pro svůj ideologicky perfektní svět. Přicházejí fašisté, nacionalisté, náboženští fundamentalisté, komunisté a nyní muslimové, kteří by neměli být zaměňováni s islámem, který je respektovanou náboženskou vírou. Přicházejí mnozí, aby učinili svět dokonalý, a zanechávají za sebou stopy utrpení a ničení. Dobrou věcí o nás samotných je, že nejsme dokonalí a že bychom měli oponovat těm, kteří chtějí vytvořit dokonalého člověka. Nicméně Havel nebyl proti tomu, abychom svět učinili lepším místem, poslechněme si jeho slova: „Kdokoli, kdo tvrdí, že jsem snílek, který očekává, že změní peklo v nebe, nemá pravdu. Chovám málo iluzí. Ale cítím odpovědnost pracovat pro věci, které považuji za dobré a správné. Nevím, jestli budu schopen změnit určité věci k lepšímu či vůbec ne. Obojí je možné. Je jen jedna věc, ve které bych nepovolil: že by mohlo být nesmyslné usilovat v dobré záležitosti.“ Shoduji se s Havlem, že i v tomto morálně relativistickém pomateném světě není nesmyslné usilovat o dobré věci.
16
Unitářské listy
LETEM UNITÁŘSKÝM SVĚTEM
Organizační změny v Austrálii a Novém Zélandu
Radikálním změnám dali prostor unitáři v Austrálii a Novém Zélandu, když hledali cesty, jak uspořit finanční zdroje. Jejich nejvyšší orgán se rozšířil tak, aby každá obec a společenství byly zastoupeny svým představitelem, ale schůze se konají pravidelně každý měsíc, namísto dvakrát nebo třikrát do roka. Teď se ale konají prostřednictvím Skypu (internetová verze telefonu), takže náklady na organizační jednání zcela odpadly. Protože jejich asociace přesahuje čtyři světová časová pásma, úspory na cestování, čase a penězích jsou skutečně veliké.
Dánský spor s ministerstvem
Dánští unitáři se v současnosti opět snaží domluvit s dánským ministerstvem pro věci církevní, aby byli registrováni státem – obdobně jako je tomu v našem případě. Nečiní tak podle jejich slov proto, že by cítili potřebu veřejného povolení činnosti, ale protože uznané církve a náboženské společnosti mohou umožnit svým členům odepisovat si příspěvky z daní. Ministerstvo opakovaně namítá, že dánští unitáři jsou pouze filozofickým diskusním klubem, s čímž oni samozřejmě nesouhlasí. Spor s ministerstvem trvá už mnoho let, ale unitáři doufají, že mu už bude konec a podaří se jim ministerstvo přesvědčit.
Únor 2009
17
Unitářské listy
PŘÍBĚH K ZAMYŠLENÍ
Cizinec František Polažný
Pár let poté, co jsem se narodila, můj otec potkal cizince, který byl v našem kraji zcela nový. Od počátku si ho můj otec zamiloval a brzy ho pozval, aby u nás doma bydlel. Cizinec se u nás rychle zabydlel a od té doby už nikdy neodešel. Jak jsem vyrůstala, nikdy jsem nepochybovala o tom, že cizinec s námi sdílí domácnost, právě naopak! Měl zvláštní místo v mém srdci. Moji rodiče mě dobře vychovávali, mohu dnes říct, ale jejich autorita nebyla na prvním místě. Mamka mi ukazovala rozdíl mezi dobrem a zlem, taťka mě učil poslušnosti a pořádku. Ale cizinec... to byl vypravěč! Ať to bylo dobrodružství, tajemství, legrace, jeho příběhy byly skvělé v každé podobě. Když jsem se chtěla dozvědět něco o politice, historii nebo vědě, vždycky znal odpověď. Vykládal s přehledem o minulosti, vyznal se dokonale v přítomnosti, a dokonce i předvídal budoucnost! Někdy vzal celou naši rodinu na hokej, jindy do divadla, někdy mě rozesmál, až mi tekly slzy, jindy mě rozplakal soucitem nad neštěstím světa. A mluvil skoro pořád, a otci to nikdy nevadilo. Někdy, vzpomínám si, mamka vstala tiše a odešla z kruhu naší společnosti, sesednuté kolem cizince, zatímco my ostatní jsme na sebe dělali ššššš, aby nám ani jedno jeho slůvko neuniklo. Mamka pak seděla sama potichu v kuchyni a dnes si říkám, jestli třeba ve skrytu duše netoužila po tom, aby cizinec od nás odešel. Taťka měl jasno v různých morálních a filozofických otázkách a snažil se nás svědomitě vést jasnou a srozumitelnou cestou životem. Ale cizinec na něj a jeho názory nebral ohledy. Například nikdo v naší rodině nesměl mluvit sprostě a nevhodně, měli jsme brát vždy ohledy na druhé. Náš zdomácnělý cizinec si ale servítky nebral a rodiče se někdy jen červenali, když slyšeli některé jeho výrazy. Taťka často kritizoval užívání drog, cigaret a alkoholu, ale cizinec nás k tomu bezostyšně vedl, třeba tím, že je stavěl do světla jako něco zvláštního a žádoucího. Sex také nebyl žádné tabu. Ještě v době, kdy jsem byla malá, jeho slova ve mě působila podivný zmatek a stud. Dnes už vím, že můj vývoj v dětství, co se týče vztahů, ať běžných mezilidských nebo intimních, byl silně ovliv Únor 2009
18
Unitářské listy
něn cizincem, a marná byla často snaha rodičů. Cizinec měl prostě silnější slovo a pevnější autoritu. Ale třebaže jeho působení bylo nezřídka velmi rozporuplné a jeho hodnoty často v protikladu k tomu, co mě učili rodiče, nikdy nebyl odmítnut a nikdy nebyl donucen opustit náš domov. Více než čtyřicet let uplynulo od doby, kdy se cizinec k nám přistěhoval. Stal se součástí našich rodinných tradic, a své slovo má i dnes, třebaže už pro nás není zdaleka tak fascinující. Když dnes navštívím své rodiče, pravda, už ho tak vážně neberou, ale stále byste ho spatřili na stěžejním místě v obýváku jak čeká, až si někdo přisedne, aby naslouchal a sledoval, jak vykresluje realitu světa. Jak se jmenuje? Televizor.
Únor 2009
19
Unitářské listy
DVĚ DODATEČNÉ OMLUVY Jiří Blucha Dovolte prosím, abych začal městem Betlémem. Rodina mého syna trávila loňskou dovolenou putováním po zemích východního Středomoří. Na betlémském tržišti jim nabídl nějaký arabský obchodník pasteveckou píšťalku. „It is very true“, zdůrazňoval synovi, který toto tvrzení pochopil ve smyslu, že jde o věrnou repliku lidového nástroje. A tak se neznámý „šestidírkový inštrument“ z olivového dřeva proměnil v dárek a doputoval do kulturně vzdáleného prostředí. Podle některých znaků jsem původně pokládal tento suvenýr za sériový turistický produkt a jen s ohledem na jeho hodnotu jako darovacího aktu jsem se mu začal trochu věnovat. První povrchní „ohledání“ se však postupně proměňovalo na mnohahodinová setkávání: výběr různých kombinačních možností při určování schématu prstokladů se postupně zúžil do uspokojivě omezeného počtu. Tyto série průzkumných kontaktů, které vyžadovaly nemalé soustředění, dost brzy vyčerpaly mou trpělivost. Zásluhou elektronické ladičky se mi píšťalka navíc představila s vybavením nezvyklé řady tónů (z toho některé znějí nepřehlédnutelně falešně): b, cis, dis, e, f, fis, g, gis, h (i s tzv. „přefuky“). V naší kulturní tradici patří toto uspořádání mezi „ostatní stupnice“, které jsou postrachem většiny amatérů a proto jim raději ani nevěnují hlubší pozornost. Úvodní seznamování tedy vedla k málo uspokojivým výsledkům. Výrazovému obrazu nástroje jsem nerozuměl, nechápal jsem, jaké jsou v něm uloženy předpoklady ke smysluplné sdělitelnosti. Zůstal komunikačně nepřístupným cizincem. A ke všemu mi tyto mlhavé poznatky nemilosrdně nastavily zrcadlo vlastní neschopnosti a odborné nedostatečnosti – a to natolik výrazně, že jsem píšťalku s pevným rozhodnutím odložil. Pochopil jsem po celoživotních zkušenostech s téměř dvěma desítkami hudebních nástrojů, že jsme se tentokrát vzájemně „minuli v čase i prostoru“. Až nastupující loňský advent se v mém vědomí personifikoval do sice usměvavé, ale k nevydržení dotěrné a ironicky vyzývavě hartusící kmotry: V citově exponovaném předvánočním čase prý budu obdarováván a co sám nabídnu jiným? A nemusím snad ani moc přemýšlet nad dárkem – což nemám ve skříni uloženo něco předvánočně aktuálního v podobě nástroje judského původu? Vždyť přece bude přínosné, když se mi podaří zásluhou Únor 2009
20
Unitářské listy
zvukových efektů obohatit u některých posluchačů již od dětství zakódovanou představu o přítomnosti pastýřů při Kristově narození. – A tak, když mi posléze zněl v hlavě silně rezonující ozvěnou nářek „opuštěné a zavržené bytosti“, která nesmírně touží po tom, aby byla slyšena, zazněl gong – a kmotra mne vítězně „zlomila“... Poradil jsem se se známým, který absolvoval konzervatoř a zůstal přitom skřivanem. Lekce začala následujícím poučením: K synovu dárku jsem zatím přistupoval se zlozvykem, projevujícím se moderní individuální nadutostí. Ta má ve štítu pojetí, podle kterého já jsem „pan hráč“ a píšťalka pouhým nástrojem v mých rukou. Nepochopil jsem, že ve skutečnosti nehrají já, ale flétnička, která mi pouze dovoluje, abych ji rozezvučel v tónech vložených do ní tradicí starou několik tisíc let. Můj přístup, podle kterého se domnívám, že vyvolávám tóny především podle vnitřních osobních pocitů, povede jen ke lživé deformaci hudebního projevu. Při dalších lekcích jsem se nástroje postupně začal dotýkat s větší úctou. Proto také původně nepříjemné – zvukově „nečisté“ – tóny jsem se naučil chápat jinak: pro toho, kdo je s přírodou hluboce spjatou bytostí, existuje jediná a zcela přirozená akustika, jíž je sám ve svém prostředí životním projevem. Zvuky i jejich uspořádání vnímá pak rozvětveněji než posluchač současných medií, který převážně „poslouchá“ pouze ušima. Člověku vrostlému mnoha generacemi do přírodního prostředí souznívá vše s celým jeho duševním nitrem a vibruje celou jeho osobností. Rovněž kompozice je již „naprogramovanou“ složkou vtělenou do podstaty píšťalky: Na první tón navazují zcela spontánně další a formují výsledné melodie v souladu s „pravidly“ znějícími všemi prvky tradičního života. Snad jen frázování a rytmus dokáži sám kazit svou necitlivostí – vždyť jsem z hlediska píšťalky pouhým „moderním barbarem“. Přes všechny rozdíly jsme si nakonec přátelsky porozuměli. V „diktátu“ píšťalky jsem si v povánočních dnech zatím zapsal do not dvě několikataktové „ukolébavky“ a tři, možná již čtyři kratičké melodie s radostným poselstvím. Doufám, že budu-li dosti pokorný, pak se snad repertoár postupně rozroste. – I když k vystoupení nakonec nedošlo pro mé chřipkové onemocnění, přesto věřím v ubezpečování „adventní kmotry“ – vnímal jsem ji v horečnatých hodinách –, že prý budu mít ještě šanci v předvánoční době následujícího roku. (Takového příslibu si velmi váží každý senior, který šlape pěšinou již devátého desetiletí svého života.) V závěru tohoto sdělení se pochopitelně omlouvám nejen těm, které jsem v loňském roce nemohl předpokládaným způsobem obdarovat, ale také mé drahocenné replice flétničky judských pastýřů. Únor 2009
21
Unitářské listy
ROZHOVOR
SETKÁVÁNÍ S HUDBOU Rozhovor s PhDr. Jiřím Pilkou
Osobnost Jiřího Pilky se zapsala do světa hudby významným způsobem. Stalo se tak díky jeho široké působnosti na poli muzikologie, publicistiky, uvádění koncertů i popularizace hudby. V poválečné hudební sféře byl vždy u toho nejlepšího, co se u nás v oblasti hudby dělo. Mezi řadou svých osobních vzpomínek na Jiřího se zmíním o zaníceném a vlasteneckém uvádění cyklu B. Smetany Má vlast v televizním přenosu festivalu Pražské jaro v roce 1968. V Pražské obci NSČU jsme měli příležitost si vyslechnout poutavé přednášky Dr. Pilky provázené hudebními ukázkami z děl J. S. Bacha a G. Mahlera. Dnes víme, že to nejsou přednášky poslední. Pro velký zájem bychom rádi v tomto rozhovoru přiblížili osobnost Jiřího Pilky širší veřejnosti čtenářů Unitářských listů. Jaké podněty a okolnosti způsobily, že za své celoživotní povolání sis vybral právě muzikologii? Jsem nesmírně rád, že jsem si za svůj obor vybral právě hudbu. Přesněji řečeno muzikologii. Na klavír a housle (na oboje jsem se učil v hudební škole) jsem hrál průměrně, na profesionální dráhu to nebylo, sluch jsem neměl zázračný, na skladbu jsem si netroufal, takže hudební věda byl kompromisní průsečík: zabývat se hudbou, ale teoreticky. Protože mne ovšem nebavila čistá věda, orientoval jsem se k popularizaci, dramaturgii, psal jsem rozhlasové pořady, spolupracoval s Divadlem hudby, později s te Únor 2009
levizí – bylo to pestré a zajímavé. Navíc tuto profesi lze vykonávat do konce života, tedy i v penzijním věku. Dovedeš se po tolika letech jako profesionál oprostit od analytického hodnocení hudby a dovolíš jí na sebe působit jejím mnohočetným účinkem s poselstvím krásy? Pro mne byla hudba od dětství tajemným světem, jakýmsi dalekohledem, nahlížejícím do vesmírů duše, do dálek historie, nebyla hmotná, ale souvisela přitom s mnoha řemesly (nástroje, interpretace), někdy byla zničující a protivná (není nic horšího než vnucovaná hudba, je to dnes běž22
Unitářské listy
né v televizi, v obchodech, v restauracích), jindy hladila snad i víc než blízcí lidé. Právě ten pocit tajemna mne uchránil od profesionální deformace, od čistě analytického poslechu, který odsunuje citový prožitek. Pochopitelně profesionalita pomáhá poznat škvár, průměr, podvod, vnější líbivost, snadněji se odhalí nešvary a díky tomu se mnohé zbytečné hudbě vyhnout. Ale to jedinečné vytržení, okouzlení, dojetí z krásné hudby nebo interpretace, to mne ne-
duché, prožitek představuje komplex mnoha procesů. Jsem rád, že jsem si tento svět „za zdí“ nepoškodil. Často se hovoří o léčebných účincích hudby. Může být ale hudba také zdraví škodlivá, zejména v duševní oblasti? Jsou lidé, kteří se domnívají, že hudba léčí. Dokonce se vyvinul obor nazývaný muzikoterapie. Klene se to až do absurdit, když někdo dokazuje, že krávy lépe dojí, když se jim hraje Mozart. Jistě komplexní zásah do duševního života jedince může pomoci léčit. Žádá to však výběr hudby pomáhající jedince harmonizovat. Vítězí v tomto směru tvorba baroka a klasicismu a část romantických děl. Romantismus však nabízí také problémy a citové zlomy, moderní hudba pak i deprese a hysterii. Poněkud zjednodušuji, nejsem v tomto směru odborník. Jistě však hudba dovede i ničit. Vyprávěl mi jeden skautský činovník, který byl za totality nadlouho ve vězení, že součástí mučení byl celodenní poslech Čajkovského Italského capricia. Po návratu ho hudba Čajkovského vždycky ničila a intenzivně se jí vyhýbal. Proti špatným vizuálním dojmům máme obranu: zavřeme oči. Akustický smog však zůstává všemoc-
opustilo. Dokonce se například na koncertech obávám lidí, kteří rádi prezentují svoje analytické postřehy a komentují, co bylo pomalu nebo rychle, a předvádějí své postřehy. Ruší to můj spontánní prožitek. Jsou chvíle, kdy se zážitkem potřebuji být sám, potichu, a ochutnávat ho jak čistý vzduch. Kdo ztratí tento přístup k hudbě a zasuje svoje city racionální analýzou, vlastně hudbě neporozumí. Odbornost je tedy jakási zeď chránící před škvárem, ale za touto zdí je pak citové ponoření. I když slovo cit je trochu jednoÚnor 2009
23
Unitářské listy
ný, sluch neumíme vypnout. Mám proto jistotu, že hysteričnost a agresivita části současné populární hudby je obrazem duševního života a názorové struktury generace, která podobnou hudbu vyhledává. Současně je i druhý směr tohoto problému, klidného člověka agresivní hudba negativně formuje. Mnozí se domnívají, že hudba je vizitka přepychu a pestrosti, a proto ji vnucují ke zprávám, reklamám, do kaváren, kde za chvíli nerozumíte mluvenému slovu, protože hudba ho překrývá. Několikrát jsem požádal v kavárně, aby hudbu ztišili nebo vypnuli. Setkal jsem se s odsuzujícím a opovržlivým pohledem, chvíli hráli tišeji, ale zanedlouho se všechno vrátilo k nesmyslné síle zvuku. Jako vše na světě, hudba je andělský dar i pekelné prokletí. Je na lidech, jak ji používají. Jaký je vztah hudby k ostatním druhům umění a v čem je její působení ojedinělé? Kdysi jsem někde napsal, že hudba má schopnost telefonovat hluboko do minulosti. Když pozoruji renesanční obraz nebo čtu poezii 18. století, obdivuji kubistickou architekturu z 20. století, jsou to vzácné chvíle, ale pro mne nemají tutéž sílu jako hudba. Hudba minulosti mne doslova pohltí, jako bych prožíval zážitky toho, Únor 2009
kdo ji napsal. Mám pocit atmosféry tehdejšího prostředí, je mi bližší uvažování myslitelů tehdejších časů anebo city jednotlivců. Dovedu více pochopit radosti i problémy dávných časů. To je jedna ze složek toho, co jsem nazval „tajemno“, v souvislosti s hudbou. Jsou další roviny tajemna. Hudba rozeznívá v člověku nebývalé citové vlny. Viděli jste někdy někoho plakat při pohledu na pěknou architekturu budovy nebo před gotickým obrazem? Těžko. Ale s hudbou se lidé usmívají, mračí, pláčou, znásobují sebe sama. Tóny mají totiž v našem organismu jiné
24
Unitářské listy
cesty, než ostatní vjemy. Například člověk postižený tzv. tancem sv. Víta, tedy nekontrolovaným třasem končetin nebo i celého těla, dokáže docela dobře a v klidu tancovat při poslechu hudby. Sotva však hudba přestane znít, jeho zdravotní problém se navrací. K tajemnu bych připočetl i zvláštní jev: při poslechu duchovně hlubokých děl se posluchač vypraví sám k sobě, potkává zapomenuté končiny duše. Tyto výpravy nemusí být vždycky optimistické, nejednou nás hudba rozteskní, vyvolá vzpomínky neblahé nebo katastrofické. Jindy uklidní a dá radost i rozkoš. Domnívám se dokonce, že část vážné hudby je nepochopena anebo odsuzována i proto, že přinutí jedince potkat sama sebe a nejednou není co potkat anebo jsou to černé výpravy. Populární hudba nabízí jen výklady citů druhých, nenutí nás přemýšlet nebo se zamýšlet nad sebou. Výjimkou jsou snad některé šansony, občas blues, někdy píseň s dobrým textem. Hudba má často silný kolektivní dopad. Pomineme-li davové působení nabubřelých písní diktátorských režimů, jaký může být vliv hudby na společenství hledající pozitivní energii? Hudba má dar spojovat. Váže se ráda s literaturou (písně, opery), Únor 2009
s rituály církví (duchovní hudba, mše), s dramaty (opera, film), ráda pobývá v zajímavé architektuře (koncertní síně, kostely, zahrady), v jejím rejstříku nechybí spolupráce s tancem. V jiné rovině spojuje lidi, vždyť tisícovka návštěvníků koncertní síně bez pohybu a v tichu sledující hudební produkci, to je jakési zvláštní společenství. Podobně tomu bývá v operách a také v kostelech. Hudba je proto i mostem jednoho ke druhému. Bájím tady o výjimečných situacích spojených s hudbou a mnozí právem namítnete, že vás podobné pocity nepotkaly. To je přirozené, protože ne vždy máme náladu pro poslech, občas chybí dobré prostředí, mnohé skladby neinspirují. I v poslechu jsou „svaté“ chvíle řidší a přicházejí nepozorovaně a logicky nezdůvodnitelně. Je to vlastně druh jakési „milosti“, která je nám občas dopřána. I dny jsou všední a sváteční, proto není žádnou pohromou, když nejsme při poslechu „zasaženi“. Snad vám tyto řádky posílí chuť k setkávání se s hudbou. Kdyby tomu tak bylo, byl bych šťasten, že jsem je nepsal marně. S PhDr. Jiřím Pilkou rozmlouval Ladislav Pivec
25
Unitářské listy
Abeceda etiky pro děti
I - integrita Zdánlivě složitě znějícímu cizímu slovu bychom v češtině mohli přiřadit hned několik výrazů, které jsou sice obrazné, ale které každý z vás dobře zná. Je to například schopnost„dodržet daný slib a předsevzetí“, „zaujímat pevné stanovisko“, „zachovat si tvář“, neměnit názory ze dne na den a podle situace, ale stát si pevně na svém, tzn. vyvarovat se příslovečného „převlékání kabátu“. Následující příběh je o schopnosti dodržet jednou daný slib. Žily byly v jednom kurníku na statku pana Švejdy ve vsi zvané Nedabilice dvě slípky. Byly to dobré a spolehlivé nosnice, vysloveně pracantky a pan Švejda jim dal jména Pepča a Tonča. Tedy Pepča i Tonča hřadovaly v kurníku na bidle vedle sebe a také vejce snášely do hnízda na půdě vedle sebe. Dalo by se říci, že to byly kolegyně a kamarádky. Každé ráno snášely vejce či dokonce dvě a hospodyně paní Švejdová je chodila s košíkem sbírat. Toho dne brzy ráno se však v okolí statku potulovala liška, hlídací pes Švejdových bez ustání štěkal a štěkáním tak vylekal slípku Tonču, že nebyla schopná snést své ranní vajíčko. Obrátila se proto s prosbou o pomoc na Pepču, která toho dne snesla vajíčka dvě a mohla jí proto jedno přenechat. Tonča moc pěkně své kolegyni poděkovala a slíbila, že jakmile to bude možné, zapůjčené vajíčko jí vrátí. A to příštího dne udělala, ačkoli byla chvíli v pokušení si obě svá snesená vajíčka ponechat. Abyste tomu totiž dobře rozuměli, hospodyně Švejdová odměňovala slípky za každé vajíčko snesené „navíc“ hrstí dobrého zrní. Únor 2009
26
Unitářské listy
Kdo udělá, co slíbí, kdo nemluví jen naprázdno, o tom říkáme, že „má integritu“, je na něj spolehnutí a je to vůbec dobrý parťák pro život!
Co sis půjčil, koukej vrátit, Mohl by jsi více ztratit Víc než vajíčko, Víc než zrní. Kdo daný slib dodrží, důvěru si udrží.
Kateřina Samojská Únor 2009
27
Unitářské listy
PRÁVNÍK INFORMUJE
Správní sbor NSČU na své schůzi dne 5. ledna 2009 využil své pravomoci dané mu čl. 32 odst, 7 Ústavy NSČU a zvolil pětičlenný výkonný výbor, který bude plnit běžné úkoly. Ve výboru mají zastoupení všechny čtyři náboženské obce, které s výjimkou Obce unitářů v Plzni, kterou zastupuje tamní duchovní, jsou reprezentovány předsedy správních sborů. Členem výkonného výboru je pochopitelně i předseda SS NSČU. Do výkonného vý-
boru tedy byli zvoleni Eva Pivcová, Jiří Gabriel, Luděk Pivońka, Jiří Čada a Ivan A. Vávra. Výkonný výbor bude působit pravděpodobně do konce května, kdy by se měl konat Sněm NSČU. Stále probíhají práce na novelizaci Ústavy NSČU, příslušná komise se v následujících čtyřech měsících bude scházet dvakrát měsíčně. Během dubna 2009 by náboženské obce měly dostat k připomínkování verzi změn, která bude předložena Sněmu NSČU, s tím, že podněty z obcí mohou pak ještě být zapracovány do finálního návrhu. Stále probíhá výběrové řízení na obsazení místa vedoucího tajemníka, konečné rozhodnutí by měl učinit Správní sbor NSČU dne 2. února 2009. Ivan An. Vávra místopředseda NSČU
Z tvorby Jany Hrevušové Únor 2009
28
Unitářské listy
UDÁLOSTI, KOMENTÁŘE
Ateismus na cestě Evropou
Podobně jako v Londýně, kde jezdí autobusy s nápisy o tom, že bůh pravdepodobně neexistuje, teď se organizovaný ateismus šíří do Španělska. Tamní městské autobusy se stanou bitevním polem nejnovějšího sporu mezi katolickou církví a ateisty. Svaz ateistů a volnomyšlenkářů si zaplatil kampaň, ve které vyzývá Španěly k vystoupení z církve a větší radosti ze života. „Bůh pravděpodobně neexistuje, užívejte si života,“ říká ústřední slogan kampaně. Tato kampaň na autobusech ve Španělsku a Velké Británii má upozornit na skutečnost, že stále více lidí se hlásí k ateismu.
Nedělní parkování jen pro křesťany
V anglickém městě Tewkesbury místní občané – řidiči mají smůlu, pokud nejsou křesťany, protože v neděli musí své automobily přeparkovat na bezpečné místo, pokud nechtějí být násilím pokřtěni. Podle nové vyhlášky totiž v neděli na vyhrazených místech mohou parkovat jen křesťané navštěvující kostel. A kdo tohle nařízení poruší, bude pokřtěn, vyhrožuje cedule. O nové vyhlášce rozhodla rada města, jejíž úsilí podpořila řada obyvatel. Žádný křesťan nemá mít potíže s hledáním místa pro zaparkování, a to jim bude poskytnuto zdarma. „Jsme křesťanskou zemí. Já nejsem schopen vidět nic diskriminačního na tom, že se snažíme poskytnout zázemí osobám praktikujícím základní náboženství této země. Připadá mi to jako nerozumný postoj. Je naprosto nesmyslné, aby se tím lidé trápili v křesťanském městě, kde nemáme žádné mešity ani synagogy,“ uvedl Coun Brian Calway, autor vyhlášky.
Únor 2009
29
Unitářské listy
UDÁLČTENÍ NA POKRAČOVÁNÍ
NÁRYS DĚJIN UNITÁŘSTVÍ V ČESKÝCH ZEMÍCH Drahoň Špale 14. část
Tomáš Garrique Masaryk I konec 19. a počátek 20. století byl ve znamení tzv. kulturního boje, který probíhal snad ještě živelněji a ostřeji než dříve, hlavně zásluhou velké postavy v něm – T. G.Masaryka, jehož význam pro řešení náboženské otázky nutno v celé souvislosti uznat a zhodnotit. Masaryk napsal: “Celý náš národ se obrodil na svobodě myšlení; prvý Dobrovský, kněz, ale svobodomyslný zednář, vede hnutí obrodné, pak svobodomyslný Jungmann, po něm vedle Palackého Havlíček;” což plně platí i pro jejich následovníky, a nejvíce pro Masaryka samého, v němž jakoby se ztělesnil duch 19. století a všech jeho snah, aby svedl rozhodný boj o podstatu skutečně mravního a moderního náboženství. Masarykův význam v řešení náboženské otázky byl ohromný, což je tím zajímavější, že nebyl teolog, nýbrž laik – filosof a vědec. Snad právě proto měl větší odstup a objektivnější poměr k náboženské problematice, než často apriorně zaujatí teologové. Masaryk prožíval dobu krize 19. století o to bolestněji, že sám jako věřící pozoroval ne vyrovnávání s náboženstvím, ale náboženskou chladnost a indiferenci. Masaryk, který Únor 2009
gruntovně promyslil podstatu celé náboženské krize, spor vědy s vírou, především ukázal, co náboženství je a co není. Filosofie ani teologie nejsou náboženstvím, ba ani víra, ani mravnost, ani kult ani umění: Co do obsahu je náboženství řešení problému věčnosti, nikoliv jen řešení teoretické, nýbrž zároveň praktické, neboť problém věčnosti musí být člověkem žit. Člověk nemůže o smyslu svého života jen přemýšlet, ten život musí být žit. Náboženství je životem sub specie aeternitatis – je uvědoměním našeho poměru k světu, je uvědoměním smyslu života, je opravdovostí. Náboženství je centrální a vůdčí duchovní silou životní, je úsilím o život nový, o nové a vyšší životní hodnoty. Náboženství nesmí být v rozporu s vědou, není dvojí pravdy, jedna vědecká a nějaká teologická nad ní: “Pravda jest jen jedna. Pravda je jen pravda vědecká, kritikou ověřená a zdůvodněná, proto také náboženství moderního člověka spočívat musí na pravdě vědecké, jeho náboženství bude spočívat na přesvědčení, nikoli na víře.” 30
Unitářské listy
Teologii, jak se dosud jeví, nutno odmítnout, katolickou i protestantskou, první ovšem zvláště, protože v ní jsou rozpory s moderním myšlením nejvíce patrny. Teologie je jen zdokonalená mytologie a proto se ocitá v rozporu s filosofií, což se jasně jeví v jejích názorech na vznik světa, člověka atd. Zejména její východisko – zjevení – které stojí nad rozumem, je nepřijatelné. Ze zjevení plynou zázraky, o které všichni stojí potud, pokud nepochopili, že zázraků a přímého zjevení vůbec není. Na základě zjevení, jako absolutní víry, pak vzniká úřad, kněžstvo a autoritativnost, stavící se proti vývoji. V politickém ohledu pak znamená klerokracie naprostou konzervativnost stupňující se až k reakci. Paradoxní je, že na zjevení poukazují současně židé, křesťané, muslimové a mnozí jiní, při čemž zas jen rozum určuje, které zjevení přijmout. Ergo: “Věda a filosofie nemůže uznat zjevení a proto nechceme žádnou víru, chceme přesvědčení.”36 “Kdo pochopil vědeckost, vědu a filosofii, ten nikdy nemůže být pro náboženství zjevené. Ale přechod od náboženství zjeveného k nezjevenému, ten přechod v myslích lidí je největší revolucí, která se kdy udála.”
dělat, jeví jako organizace nedemokratická, protipokroková, a protináboženská. Zabetonovala náboženství do strnulých církevních dogmat a přitakání k nim vydávala za náboženství, čímž způsobila jen zatemnění a zmatení podstaty křesťanství. Ježíšovo evangelium neuchovala ani neuskutečnila. Není od ní co čekat, jak v katolicismu, tak v protestantismu. Při tom ovšem Masaryk, jako sociolog, samozřejmě uznával nutnost náboženské organizace, ne však v její tradiční formě. Církev nebo náboženská společnost budoucnosti bude svobodná, duchovní a mravní organizace, která spojuje svobodné lidi stejného náboženského smýšlení ku spolupráci na díle Božím. Právě tak teologie, jako určitá náboženská teorie, je samozřejmě nutná. Nesmí být však protivědecká. Přes všechnu kritiku, podobně jako Havlíček, stál Masaryk na stanovisku člověka věřícího a jako důsledný evolucionista zdůrazňoval, že jestliže se vše vyvíjí, tedy i v náboženství se uplatňuje pokrok a spěje se k novým formám a může se tedy k němu přiznávat jak prostý neškolený občan, tak inteligent. Masaryk nechtěl náboženství zcela nové, úplně odtržené od dosavadního vývoje křesťanství. Chtěl na křesťanství navazovat a zůstat jeho příslušníkem, ač odmítnutím zjevení, trojice a božství Kristova se z něho v očích teologa v dogmatickém smyslu vyloučil. Šlo mu o du-
Masaryk byl ze zásadních důvodů proti církvi. Z hlediska historického vývoje se mu církev hlavně katolická, s níž jsme měli nejvíce co Únor 2009
31
Unitářské listy
cha křesťanství, o naplňování života Ježíšstvím, což znamená lásku jako principiální vztah ke všemu: “Moje víra: Ježíšství, láska k bližnímu, reverence před Bohem”. I tu, ve vztahu k Novému zákonu, nestojí Masaryk nekriticky:
své živé a poctivě věřené náboženství, buď ono třeba katolické, Masaryk jej vždy jako osobní přesvědčení plně respektoval. Vůči liberalismu byl nedůvěřivý, věděl co se za ním někdy skrývá a proto ho přísně sledoval:
Jak byl Starý zákon překonán Novým, tak překonáváme Zákon nový; jenže krok od zjeveného Boha k nezjevenému, je mnohem těžší. . . Nutno Nový zákon domýšlet, nestačí nám již Ježíšovo učení o rodinném životě a jeho asketické náběhy, nevěříme, že budeme mít vždy chudé s sebou, nestačí nám jen filantropie, a nesouhlasíme s Ježíšovým žádáním víry. . . Ježíš žádal po zbožném víru, my již nevěříme a věřit nemůžeme a nechceme, neboť jsme pochopili, že věřit v Boha a Bohu znamená vždy věřit člověku jinému nebo sobě.
Do jisté míry některé svobodné církve došly tam, že by mohly s výhradou být pokládány za církve filosofické, svobodomyslné. Máme v Německu některé, zde v Americe zejména unitáře. Je ovšem otázka, dovedou-li tyto svobodné církve zaručit člověku život náboženský, nepěstují-li příliš vzdělání jednostranně rozumové. Klade se v nich příliš velký důraz na filosofickou práci. Jinde vyjádřil klasickým způsobem závazným i pro dnešní svobodně orientované církve a náboženské společnosti v čem spočívá svobodné myšlení:
Proti kolektivní autoritě církve stavěl Masaryk svobodu svědomí a přesvědčení; osobní náboženství, vnitřně prožívané, nikoli určované zevním dogmatickým diktátem. Byl pro náboženství osobní, individualistické, jak je on sám pro sebe vybudoval na víře v boha a osobní nesmrtelnost, při čemž Masarykův pojem víry znamená rozumově zdůvodnitelné vnitřní přesvědčení. Byl však při tom naprosto snášenlivý a dalek vnucování svého filosofického i náboženského názoru. Pokud má kdo Únor 2009
“Svobodné myšlení nemá být indifirentismem a negací, má být kritikou a kriticismem, kritickým úsilím o pravdu, přesvědčení. Svobodné myšlení, které by se zakládalo na autoritě, které by se vnucovalo, by bylo chybné. Svobodný myslitel musí znát důvody toho, do hlásá. Musí mít přesvědčení, ne víru. Moderní svobodný myslitel musí mít úctu k přesvědčení lidí jiných, musí vše dobré uznávat. To 32
Unitářské listy
je víc než pouhá tolerance. Otázka svobodného myšlení je dnes především otázkou poctivosti, aby lidé nepředstírali něco, čemu už nevěří, aby lidé nejen v církvi, ale také v svobodomyslné organizaci byli poctiví, nebáli se zjevit své pravé přesvědčení.”
byl podstatný. To možno zcela určitě konstatovati. Pomohl překonávat náboženskou krizi, do které se církve dostaly svou vlastní vinou a pomohl mnohým nalézt kladný poměr k náboženství. Měl bezprostřední vliv na vznik církve československé a náboženské společnosti unitářské a v tomto smyslu ho proto hodnotíme, a se jím zabýváme.
Význam Masarykův pro náboženskou otázku a tzv. kulturní boj,
Charlotta Masaryková
V souvislosti s T. G. M. vystupuje do popředí jeho choť, jejíž zásluhou se Masaryk s unitářstvím seznámil a mohl tak později upozornit na něj N. F. Čapka, zakladatele československého unitářství. Pocházela z rodu francouzských Refugiés (hugenotští uprchlíci) a snad proto jí bylo náboženství neodmyslitelnou částí života, ba jeho centrem. Vyrostla v unitářství a v něm zůstala. Jejím oblíbeným autorem a vzorem byl unitářský myslitel R.W.Emerson. Naši náboženskou historii a přítomnou situaci dobře znala, ale jak píše Herben “naše české protestantství bylo jí chudé v myšlení bohosloveckém i mravní praxi. Na té mravní přísnosti paní Masarykové nejvíce záleželo . . . Když TGM rozvinul své náboženské krédo r.1904, těžce nesla, že zůstal členem církve reformované a Machara zdržela od přístupu k ní, když už byl na cestě z Vídně do Karlína k faráři Duškovi. Štítila se i jen zdání nepravdy.” Setrvala v příslušnosti k Americké unitářské společnosti i po odjezdu z Ameriky a ta jí posmrtně v kondolenci prezidentu Masarykovi vyjádřila uznání, že zůstala věrna unitářskému přesvědčení po celý život. /Kráceno/ Únor 2009
33
Unitářské listy
Únor
RŮZNÉ I NETRADIČNÍ SVÁTKY
• Hned 1. února se v USA slaví Národní den svobody. Irsko si téhož dne připomíná svátek svaté Brigity, jedné z hlavních patronek tohoto ostrova. • 4. únor (přesněji noc ze 3. na 4. února je podle tradičního japonského kalendáře svátkem Secubun, začátkem jara a zároveň nového roku. • 5. únor je Dnem ústavy v Mexiku. • 7. února si stoupenci víry Bahá‘í připomínají začátek nového měsíce Mulk podle bahá‘ístického kalendáře. V roce 2009 na tento den připadá rovněž začátek karnevalu v Brazílii. • 15. února slaví Kanada svátek své státní vlajky. Srbsko (a Republika srbská v Bosně a Hercegovině) si připomíná Den srbské státnosti. Jde jednak o výročí prvního srbského povstání proti turecké nadvládě z roku 1804, jednak o výročí první srbské demokratické ústavy z roku 1835 (později pod nátlakem velmocí odvolané). Rovněž se jedná o pravoslavnou obdobu Hromnic. • 19. únor je mimo jiné Dnem darování knih v Arménii. Svátek vyhlásil předseda Arménského svazu spisovatelů Levon Anaňan v roce 2008. Datum nebylo vybráno náhodně: jedná se o výroční den narození arménského pohádkáře, básníka a společenského činitele Ovanese Tumaňana (19.02.1869 – 23.03.1923). V letošním roce jde rovněž o začátek karnevalu v Mexiku. • 22. únor je mimo jiné Dnem pomoci obětem trestných činů. • 24. února, tj. v Den nezávislosti Estonska slaví Mexiko svátek své státní vlajky. Rovněž jde o výročí začátku druhé války za nezávislost Kuby. Ta vypukla 24. února 1895 proti dosavadní španělské nadvládě. V důsledku vměšování USA Španělé sice odešli, avšak na Kubě se ujal moci loutkový režim a úplná nezávislost Kuby byla odložena o další řadu let. • 28. února Finové oslavují den svého národního eposu Kalevala a pravoslavní křesťané den Vilenské (Vilno = Vilnius, hlavní město Litvy) ikony Matky Boží. (vybráno z www.calend.ru) Miloš Hlávka
Únor 2009
34
Unitářské listy
HUMOR SOLÍ ŽIVOTA
UNITÁŘ
SI ZACHOVÁVÁ CHLADNOU HLAVU
VŽDY A VŠUDE
„Dobrá, uvážím tu nabídku. Nejdřív mi ale řekněte: používáte plynové nebo elektrické topení?“
Jsou různé cesty životem a na mnohých nás čekají netušená překvapení. STRACH je nezřídka našim průvodcem. Někdo se bojí zlého psa, strašidla, mravenců, jiný zase smrti nebo pavoučích sítí, doslovných či obrazných. Co je však vždy cílem? Když si můžeme říct: „Překonán je strach!“ A pamatuj, že ve dvou či více to jde rychleji a lépe! (k 4lánku na str. 11)
