Pracovní list Odborné texty 1. Kulturní krajina Vzniká přetvořením původní přírodní krajiny činností člověka. Rozeznáváme čtyři hlavní typy kulturní krajiny: lesohospodářskou, zemědělskou, těžební a sídelní krajinu. Lesohospodářská krajina – převládá v ní les, který člověk využívá, vysazuje a ošetřuje. Zemědělská krajina – patří sem pole, louky, pastviny, sady a vinice. Lidé se snaží zvyšovat úrodnost půdy oráním, hnojením, zavodňováním nebo odvodňováním. Musí ji chránit před škodlivým působením přepásání, působením srážkové vody a větru. Škodlivé může být i nadměrné používání průmyslových hnojiv nebo ochranných prostředků proti škůdcům. Těžební krajina – krajina bývá velmi narušena povrchovou i podpovrchovou těžbou nerostných surovin. Lidé zarovnávají vytěžené prostory, pokrývají je vrstvou půdy a vracejí jim zeleň (rekultivace). Sídelní krajina – přírodní složky krajiny jsou člověkem značně změněné. Platí to především pro městské krajiny. Na území města jsou domy, průmyslové závody a sklady, sítě ulic a náměstí, parkoviště i sportovní zařízení. Ve velkoměstech se vytváří městské podnebí, které je teplejší a více znečištěné než v lesohospodářské nebo zemědělské krajině. Velké plochy zaujímají města spojená v rozsáhlé sídelní oblasti. Kulturní krajiny jsou dnes navzájem propojené a tvoří složitou síť. Soubor všech kulturních krajin na Zemi geografové nazývají krajinná sféra. Zdroj: Kulturní krajina, publikováno na Wikipedia.org [online].[cit. 2013-02-05]. Dostupné z WWW:
2. Péče o krajinu Definice krajiny Dle zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů zní definice krajiny takto: „Krajina je část zemského povrchu s charakteristickým reliéfem, tvořená souborem funkčně propojených ekosystémů a civilizačními prvky“. Funkce krajiny Funkce krajiny je možno definovat z různých úhlů pohledů vědních, technických a uměleckých disciplin. Z hlediska územního rozvoje se jedná o takové funkce krajiny, které korespondují s funkcemi území – funkcemi ekologickými, sociálně-ekonomickými a provozními, kulturně-sociálními a funkcí estetickou a prostorového uspořádání. Ekologická funkce krajiny spočívá v tom, že krajina je prostředím pro faunu a floru a prostředím pro člověka. Vlastnosti krajiny ovlivňují funkčnost ekosystémů a kvalitu prostředí pro bydlení, práci a rekreaci. Ekonomická funkce krajiny spočívá v možnosti využívání přírodních zdrojů, zemědělské produkce, lesního hospodářství a v možnosti realizace funkcí související s rozvojem osídlení, Pracovní list 7/učební blok, sociálně ekologický modul: Krajina
1
výroby a technické infrastruktury. Kulturně-sociální funkce krajiny spočívá v tom, že krajina vytváří harmonické a esteticky působivé prostředí pro obývání, pro regeneraci fyzických a duševních sil, že má funkci kulturní, naučnou a vzdělávací, spočívající v přítomnosti stop historického vývoje a míst s duchovním významem, přírodovědných a památkových hodnot. Péče o krajinu Péče o krajinu a životní prostředí zahrnuje: ochranu přírodních, kulturních a estetických hodnot krajiny rozvíjení ekologicky, hygienicky a psychicky příznivého prostředí sídel Všechny tyto aspekty by měly být vnímány komplexně a ve vzájemném souladu. Je nutno, aby lidé krajině porozuměli, aby je problémy krajiny zaujaly, aby jim připadaly významné a důležité, aby si uvědomovali mnohostranné souvislosti. Pouze lidé, kteří jsou poučeni, kteří mají porozumění a osobní vztah ke krajině, mohou chápat, že hodnoty přírodní, kulturně-historické a estetické mohou být užitečné pro sociální a ekonomický rozvoj oblasti nebo mohou být dokonce důležitým zdrojem tohoto rozvoje. Vedle výrobních činností a služeb bude ekonomickým zdrojem také rekreace, turistika, poznávání, dotace do ochrany přírody a památkové péče. 3. Územní a regulační plány Obce vytvářejí v rámci péče o krajinu a životní prostředí „územní plány“ a „regulační plány“. Územní plán obsahuje úkoly, které se významně týkají hodnot a uspořádání krajiny, zejména koncepci rozvoje území obce a ochrany jeho hodnot, urbanistickou koncepci včetně vymezení zastavitelných ploch, ploch přestavby a systému sídelní zeleně, koncepci uspořádání krajiny, včetně vymezení ploch a stanovení podmínek pro změny v jejich využití, územní systém ekologické stability, prostupnost krajiny, protierozní opatření, ochranu před povodněmi, rekreaci, dobývání nerostů a podobně. Regulační plán obsahuje mj. podmínky pro ochranu hodnot a charakteru území, podmínky ochrany navrženého charakteru území, zejména ochrany krajinného rázu a podmínky pro vymezení a využití pozemků územního systému ekologické stability, Cílem péče o krajinu je
Ochrana přírody, krajiny, rostlinných a živočišných druhů − zapojení cenných ploch zvláště chráněných území a cenných biotopů do systému zeleně, vytvoření specifických podmínek a vazeb pro jejich zachování.
Péče o vodní režim urbanizovaného území - zachování přirozených forem vodotečí a jejich doprovodných vegetačních pásů jako významného liniového prvku krajinné struktury, ochrana cenných vodních a mokřadních ekosystémů, zlepšení vodního režimu území i širší oblasti rozšiřování ploch zeleně a budování technických opatření pro zadržování vody.
Pozornost způsobům řešení dopravy, vytváření urbanistických koncepcí minimalizujících nároky na individuální motorovou dopravu a na dopravní obsluhu, preference hromadné dopravy, pěší a cyklistické dopravy.
Pozornost formám výstavby, podpora výstavby nízkoenergetických objektů, využití netradičních zdrojů energie, využití zeleně a vody na stavebních konstrukcích.
Kvalita prostředí − hygiena − ochrana proti imisím, prašnému spadu a hluku systémovými opatřeními, usměrnění dopravních zátěží, minimalizace emisí technickým řešením komunikační sítě a kvalitou vozidel, prašnému spadu a hluku,
Pracovní list 7/učební blok, sociálně ekologický modul: Krajina
2
zlepšování mikro a mezoklimatických podmínek řešením zeleně a vody, zvyšování prostorové a estetické účinnosti přírodních prvků, ochrana jedinečných hodnot a rysů spoluvytvářejících ráz krajiny, ochrana stop kulturně-historického vývoje krajiny. 4. Ochrana funkcí a hodnot krajiny Vztah sídel a krajiny se projevuje nejenom v rázu krajiny, ale také v tendencích a možnostech rozvoje sídel, osídlení a technické a dopravní infrastruktury. Jsou to vedle podmínek územně technických zejména podmínky ochrany životního prostředí (ochrana půdy, vody, lesa, požadavky na hygienu prostředí), které usměrňují a limitují územní rozvoj a podmínky ochrany přírody a krajiny (VKP, ÚSES, krajinný ráz, zvláště chráněná území, NATURA, památné stromy, druhová ochrana) a kulturních hodnot (kulturní památky, památkové zóny a rezervace). Na konferenci ministrů Rady Evropy byla v roce 2000 přijata Evropská úmluva o krajině. Česká republika přistoupila k této úmluvě v lednu 2005. Cílem této úmluvy je podpořit ochranu krajiny, péči o ni a krajinné plánování a organizovat evropskou spolupráci v otázkách týkajících se těchto záležitostí. Ochrana krajinného rázu je zakotvena v § 12 zákona č. 114/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů: (1) Krajinný ráz, kterým je zejména přírodní, kulturní a historická charakteristika určitého místa či oblasti, je chráněn před činností snižující jeho estetickou a přírodní hodnotu. Zásahy do krajinného rázu, zejména umisťování a povolování staveb, mohou být prováděny pouze s ohledem na zachování významných krajinných prvků, zvláště chráněných území, kulturních dominant krajiny, harmonické měřítko a vztahy v krajině. (2) K umisťování a povolování staveb, jakož i jiných činnostem, které by mohly snížit nebo změnit krajinný ráz, je nezbytný souhlas orgánu ochrany přírody. Podrobnosti ochrany krajinného rázu může stanovit ministerstvo životního prostředí obecně závazným právním předpisem. (3) K ochraně krajinného rázu s významnými soustředěnými estetickými a přírodními hodnotami, který není zvláště chráněn podle části třetí tohoto zákona, může orgán ochrany přírody zřídit obecně závazným právním předpisem přírodní park a stanovit omezení takového využití území, které by znamenalo zničení, poškození nebo rušení stavu tohoto území. 5. Důsledky nevhodných zásahů do přírody Nepříznivými důsledky zásahů člověka do přírodního prostředí a krajiny bývá snížení biologické rozmanitosti a početnosti populací původních druhů, snížení ekologické stability, stability vodního režimu, rekreační atraktivnosti krajiny a v důsledcích i ekonomických efektů vyplývajících z užívání krajiny. Jedná se zejména o následující problémy:
Zmenšování podílu ekologicky cenných prvků krajinné struktury, které mají stabilizační funkci a vyznačují se vyšší biodiverzitou (břehové porosty vodotečí a vodních ploch, remízky, meze, vlhké louky atd.).
Erozní ohrožení zemědělské půdy (ztráty ornice, ohrožení osídlení a ztráty na majetku), nedostatečná údržba a obhospodařování zemědělských produkčních ploch, lesní a nelesní zeleně.
Snížení průchodnosti krajiny zvětšováním honů a odstraňování tradičních členících prvků a cest – negativní vliv na ekologii krajiny a na její rekreační využití.
Pracovní list 7/učební blok, sociálně ekologický modul: Krajina
3
Změny krajinného rázu – snížení estetických hodnot výstavbou zemědělských závodů, nevyužitými opuštěnými areály zemědělské výroby, trasami technické infrastruktury, výstavbou telekomunikačních stožárů a větrných elektráren na pohledově exponovaných místech krajiny.
Rozptýlená výstavba ve volné krajině (výstavba mimo bezprostřední vazbu na existující sídla, bez vazeb na technickou infrastrukturu) – narušení tradičních ekologických a provozních vazeb a hodnot krajinného rázu, vnášení rušivých prvků do krajiny (doprava, inženýrské sítě). Stabilizace individuální zástavby rekreačních chat v krajinářsky cenných územích.
Urbanizace a suburbanizace zasahující do krajiny a vyznačující se nadměrnými dimenzemi a měřítkem staveb (obchodní a skladové zóny a areály), nadměrné dimenze a nevhodné formy ploch nízkopodlažní zástavby degradující ekologické a estetické hodnoty krajiny. Změna charakteru sídelní struktury v suburbiích. Nekoncepční výstavba a extenzivní rozvoj venkovské zástavby, změna vztahu venkovských sídel k okolní krajině, ohrožení zástavby povodněmi.
Ztráta identity venkovských sídel (změna struktury osídlení, změna struktury sídel, cizorodé formy architektonického výrazu novostaveb, vnášení cizorodých kulturních vzorů, nerespektování tradičních kulturních hodnot krajiny), nedostatečná péče o zeleň ve venkovských sídlech.
Negativní vlivy nevhodných forem rekreačního využití (umisťování a rozvoj rekreačních zařízení bez zajištění dopravní přístupnosti, možností parkování a technické infrastruktury, naddimenzování kapacity rekreačních lokalit, absence cyklotras a nedostatečné usměrnění pěší turistiky v cenných územích).
Rozvoj dopravní infrastruktury (zahuštění dálniční a silniční sítě, dimenze staveb, segmentace území, zásahy do přírodních a estetických hodnot, ovlivnění obytného prostředí, hluk z dopravy).
Velkoplošná těžba nerostných surovin, zvláště hnědého uhlí (Severočeská hnědouhelná pánev), kameniva (především České středohoří, Blanský les), vysoce kvalitních vápenců (Český kras) a štěrkopísků (např. Třeboňsko, Pomoraví, Polabí).
Znečištění ovzduší (pachové imise z chovů živočišné výroby, lokální topeniště, znečištění z automobilové dopravy, ze středisek zemědělské výroby).
Znečištění povrchových a podzemních vod (absence kanalizace, absence ČOV).
Poškození lesních porostů v horských polohách imisemi z průmyslových, energetických a mobilních zdrojů.
6. Současné problémy kulturní krajiny Pro většinu lidí ochrana kulturní krajiny donedávna představovala zachování stávajících mezí, remízů, solitérních stromů a starých alejí, popřípadě správnou trvalou péči o travní porosty a podobně. V současnosti se ale v zemích EU hovoří o tzv. venkovské pustině, která souvisí s celkovým rozbitím a úpadkem kulturní krajiny. Obecně nelze říci, že vývoj krajiny jde k lepšímu nebo horšímu – jsou to pouze naše citové dojmy. Současné změny nám ale mohou připadat velmi významné, a to nejen proto, že se jedná právě o naši současnost, ale především proto, že dnešní změna kulturní krajiny je skutečně velká. Kulturní krajina České republiky navíc trpí pozůstatky z minulosti, z doby totalitního režimu. V krajině jako přírodním a kulturním fenoménu potřebujeme udržet nejenom kostru ekologické stability, ale také paměťovou strukturu. Ta je dána přírodními podmínkami a využíváním krajiny člověkem. Každý totalitní systém však mění vazby s minulostí, snaží se Pracovní list 7/učební blok, sociálně ekologický modul: Krajina
4
vymazat paměť. V praxi to znamená celkově změnit kvantitativní podobu krajinné mozaiky. V ČR tak bylo rozoráno 450 000 ha luk, 240 000 ha mezí, 50 000 ha remízků, více jak dvě třetiny polních cest a zlikvidováno kolem 45 000 km liniové zeleně. Navíc se průměrná velikost pozemku zvětšila téměř stokrát - z 23 arů v roce 1948 na 20 ha k roku 1990 (Kolektiv, 2000). Díky těmto “úpravám” dnes hovoříme o nevhodné blokaci pozemků či neprůchodnosti krajiny - tedy o problémech, které v době tradičního obhospodařování neexistovaly. Mezi největší problémy současné kulturní krajiny v našich podmínkách patří: 1. Nadměrné zatížení půdy a vody dusíkem a fosforem a s tím související dopady do ekosystému. 2. Ústup fyzické přítomnosti člověka z krajiny. Přítomnost člověka v krajině je dnes spíš jen virtuální - všude sice vidíme důsledky lidské činnosti, lidí tu však potkáme jen velmi málo. 3. Pohledové neboli estetické znehodnocení krajiny. Horizonty jsou narušovány zejména telekomunikačními věžemi mobilních sítí, okraje větších měst jsou znehodnocena nevhodnými vilkovými koloniemi, sklady a obchodními komplexy, vesnice jsou zase rušeny zbytečně okázalými stavbami, jako jsou velmi oblíbené domy typu mexických rančů či amerických vil. Zdroj:(upraveno dle): Malá L., Současné problémy kulturní krajiny. Ústav krajinné ekologie, MZLU v Brně, Agronomická fakulta, Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně. [online].[cit. 2013-0205]. Dostupné z WWW:
Pracovní list 7/učební blok, sociálně ekologický modul: Krajina
5
