4/2014
OBSAH -
Projekt LiteraTúra Můžete si přečíst Doporučujeme Pro zasmání.. Tvorba dětí ZŠ a MŠ Krestova Tvorba dětí ZŠ Dvorského
Milé děti, v říjnu skončil knihovnický projekt LiteraTúra, v rámci kterého jste mohli soutěžit, tvořit a také se zúčastnit různých výletů… Celkem se projektu zúčastnilo přes 80 dětí z našeho obvodu. 28. října jsme vybrali ty z vás, kteří byli nejaktivnější a podnikli toho s knihovnou nejvíce. Protože se projektu zúčastnily také předškolní děti, vybrali jsme dvě z této kategorie a čtyři v kategorii 7-15 let.
Daniel Pavliska, Petra Šulcová, Barbora Mihoková, Nela Švůgrová, Kristýna Černá, Nela Bindáčová
Můžete si přečíst… Malý, Radek: Příhody matky Přírody Příběhy dětem i dospělým odpoví na sedm všetečných otázek. A tak jestli vás zajímá, proč vrabec vypadá, jako by spadl do louže, proč stromy nemluví nebo proč mouchy nemají královnu, určitě se to dozvíte v Příhodách matky Přírody. A nakonec se dozvíte i to, proč matka Příroda neměla zaspat.
Green, John: Papírová města V Paper Towns se vám dostane příběhu o dospívání. Margo už se dávno s Quentinem nebaví a přátelí se s jinými, a na škole je považována za legendu. Může za to zejména její nespoutanost a časté dobrodružné několikadenní výpravy, kdy její rodiče šílí strachy i vzteky. Jednoho dne však Margo nečekaně zaklepe na Quentinovo okno a uprostřed noci ho vtáhne do jednoho z margovského dobrodružství. Druhý den se Margo neukáže ve škole, pak ani další. A Quentin zjistí, že pro něj zanechala vodítko, jak ji najít… Quentin začne pátrat a čím víc se noří do záhadného zmizení, tím méně si je jistý, kým vlastně Margo byla a jestli ji vůbec znal. Co vlastně chce on sám? A co jsou papírová města, na která Quentin ve spojitosti s Margo neustále naráží?
Hale, Shannon: Pohádková kniha legend Na Den odkazu se všichni studenti Ever After High podepisují do Pohádkové knihy legend a zavazují se tak k tomu, že naplní své osudy a stanou se další generací Sněhurek, princů Charmingů a Zlých královen. Všichni věří, že odmítnutí podpisu znamená, že nejen student, ale i celá jeho pohádka navždy zmizí. Puf! Avšak Raven Queen začíná pochybovat. Jako dcera Zlé královny musí naplnit svůj osud tím, že otráví další Sněhurku. Raven začíná tušit, že po takové budoucnosti přece jen netouží, a jistě ví jen jednu věc – být zlé prostě není její styl. Dcera Sněkurky, Apple White, se ale nemůže Dne odkazu dočkat! Konečně totiž získá své pohádkové Šťastně až na věky. Její osud je ovšem propojen s Raveniným, a jestli Raven nepodepíše Pohádkovou knihu legend, může to znamenat Nešťastně až na věky pro obě.
Stroud, Jonathan: Kvílející schodiště Už více než padesát let sužuje Británii děsivá epidemie duchů. Vznikla řada parapsychických vyšetřovacích agentur, které se snaží zneškodňovat nebezpečné přízraky. Lucy Carlyleová přijíždí do Londýna v naději, že si vybuduje úspěšnou kariéru u významné firmy. Místo toho skončí u nejmenší agentury ve městě, kterou vede okouzlující Anthony Lockwood. A když se jeden případ ošklivě zvrtne, Lockwood & spol. mají jedinou naději všechno napravit. To naneštěstí zahrnuje nutnost strávit noc v jednom z nejnebezpečnějších strašidelných domů v celé Anglii a vyváznout z toho živí. Příběh z velkoměsta sužovaného přízraky je plný napětí, humoru a skutečně děsivých duchů. Rozlučte se s klidným spánkem...
Sodomka, Martin: Jak si postavit motorku Je začátek jara a z dalekého jihu se vlastnoručně vyrobeným letadlem vracejí tři odvážní cestovatelé – krysák Arny, vrabčák Zíla a žabák Kristián. Cesta jim dala zabrat a nové zkušenosti možná změnily jejich názor na svět. Doma však už na ně čekají jejich kamarádi Prcek s Fredem, ale hlavně další výzva. Arnymu se do ničeho nového moc nechce, raději by trávil čas se svou přítelkyní Luci, ale události naberou takový směr, že musí změnit názor. Nečekané zvraty pak pokračují a všechno bude nakonec jinak, než si kdo mohl myslet. Jediná věc, která se v této knize dá bezpečně očekávat je, že čtenář dostane možnost pochopit, jak je sestrojena a jak funguje motorka.
Goldflam, Arnošt: O nepotřebných věcech a lidech Oblíbený autor originálních pohádkových příběhů přichází se 14 novými pohádkami, plnými svérázné poetiky a neotřelých nápadů. „Můj otec schovával všechno možné. Měl doma cenné věci, ale taky úplné šunty. Někdy mi ukazoval, kde co je. Našel jsem po něm ve sklepě mimo jiné krabici a na ní bylo jeho písmem napsáno Staré nepotřebné hadry. Říkal jsem si, že to tam napsal, aby možná oklamal zloděje. A s tím jsem krabici otevřel, že na mě odtamtud zazáří třeba zlaté hodinky po dědečkovi. Jenže nic! Uvnitř byly opravdu ústřižky látek, děravé kapesníky a ponožky. Uplynula léta, já jsem na to málem zapomněl, a pak se to náhle vynořilo. Vždyť to může být pohádka! A v mé hlavě se objevovaly další nepotřebné věci a taky tak či onak nepotřební lidé, zlí i dobří. Takže jsem ty pohádky napsal, myslím, že jsou pro děti, ale i pro dospělé. Jak se komu zlíbí.
Doporučujeme… Prázdniny blbce číslo 13 Miloš Kratochvíl Znáte ten pocit, když nesete domů vysvědčení a víte, že pochvalu prostě nedostanete? Tak přesně tohle zažívá každý rok Tadeáš. Prima kluk, kterému učení prostě do hlavy neleze. Prázdniny prožívá Tadeáš u babičky a dědy, ale vypadá to zpočátku hrozivě, poněvadž Tadeáš má nejmenší chuť trávit prázdniny se sousedovic Nádvorníkem, kterému kvůli samým jedničkám rodiče vystavují ohňostroj. Je tohle nějaká spravedlnost? Situaci zachraňuje strýček Olda, který svým osobitým přístupem k životu dokáže Tadeášův smutek rozptýlit tím, že ho učí lézt na stromy, objevovat jejich sílu, kouzlit a naslouchat Sedmihláskovi. Objímání stromů, sádrování zdravé nohy, soutěž ve smíchu zvaná Žižkovský chechták a spousta dalších vtipných zážitků na vás čekají v této knize s tak trochu zvláštním názvem. Tak pokud chcete mít, vážení, hezky na srdci a veselo v duši, hurá do čtení!
Kokrhací hodiny Ivan Klíma Zkuste si představit svět, kde se do školy nechodí, pokud svítí sluníčko. Nebo kde děti nosí oblečení, které je barevné podle toho, jak se učí. Že to není možné? Je. V mírumilovném světě Ivana Klímy takový svět existuje a jmenuje se Pohádsko. Jezdit se v něm může pouze na kolech a koloběžkách a autem v lese jezdit nemůžete vůbec. Tam je musíte jen postrkávat, aby neplašila zvířátka. V Pohádsku neradi spěchají. Říkají, že život je příliš krátký na to, aby se prospěchal, Proto velmi pomalu vstávají a pak dlouho a také velice zdravě snídají. Po snídani se zvláště ženy dlouho šlechtí a pak všichni velmi pomalu odcházejí do práce, kam dorazí právě včas, aby si zašli na oběd. Ti, co pracují anebo chodí do školy daleko, používají dopravní prostředky – třeba rychlíky. Rychlíky v Pohádsku jsou velice pohodlné, každé sedadlo se dá upravit na lůžko, které se velmi často hodí, pokud cestujete daleko, kromě toho na každém sedadle je připraven návod, co má cestující dělat, pokud rychlík vůbec nepřijede. Stojí za zmínku, že před každým rychlíkem běží přímo po kolejích posel, který přináší zprávu o jeho příjezdu. Posel třímá v ruce b krevný prapor. Zelená oznamuje, že rychlík jede na čas, červená znamená, že rychlík má zpoždění. Černý prapor přináší neblahou zprávu, že rychlík vůbec nepřijede. V takovém případě všichni cestující, kteří čekali na nádraží, se buď vydají rychlíkem, který jede opačným směrem, anebo se vracejí domů, kde v klidu povečeří a doufají, že příštího dne přiběhne posel s lepší zprávou. Panečku jo, představte si, že by to všechno bylo možné. No nebyla by to paráda?
Pro zasmání… „Tatínek letos vyhrožoval, že pod stromeček nic nedostaneme,” vypráví František. „A dostali jste?” zajímají se kluci. „Jo, nakonec asi změnil názor, protože jsme pod stromečkem měli plno jehličí.” O Vánocích říká maminka Pepíčkovi: „Pepíčku, zapal vánoční stromeček.” Za chvíli přijde Pepíček a povídá: „A svíčky taky?” Prskavka prská, protože nemá ráda Silvestra. „U nás doma je pod stromečkem jedna a tatáž věc, ale každý, fakt každý Vánoce,” říká spolužákům Vašek. „Co, prosím tě?” „Stojan.” „Tatínek mi na Vánoce nasliboval hory, doly.” „A splnil ti přání?” „Ano, koupil mi atlas hor…”
Tvorba dětí ZŠ Dvorského Ema a Fousek, její nejlepší přítel Marie Krišová, 7.B Emě byly dva roky, když jí zemřela ta nejbližší. Umřela jí máma. Emě to ve dvou letech ještě tak nedocházelo, ale stejně nebyla tak hloupá a věděla, že tam někdo přece jen chybí. Když jí bylo pět, zemřel její otec. Ema nakonec skončila v dětském domově. Jak tak roky plynuly, Ema dospívala a přesně na den jejích třináctých narozenin přišla do jejího pokoje, kde byla tehdy sama, protože všichni byli venku, její oblíbená vychovatelka. Ema si myslela, že jí jde popřát, ale za ní šli dva cizí lidé. Ema po čase přišla na to, že to zanedlouho budou její noví rodiče. Emě připadali milý a hodní, ale představa, že bude zase u cizích, ji děsila. Ale co s tím může dělat, bylo by zbytečné utíkat, stejně by ji našli a měla by z toho ještě větší problémy. Ema začala být unavená, už se začalo stmívat a řekla si, že by mohla jít spát. Ale celou noc nemohla usnout, celou noc jí vrtalo hlavou, jak to u pana a paní Sinkarových bude vypadat. Den předtím než měla odjet se začala balit. Když už měla sbaleno, vytáhla si ze šuplíku fotku, kde byla ona a její rodina a byl k tomu nalepený obrázek pejska, spíš štěňátka. Ema měla přání mít pejska, ale u nových rodičů ho mít nemohla, protože pan Sinkar měl alergii na psí srst. Ema si šla před obědem provětrat hlavu na své nejoblíbenější místo do lesíka. Když tam ale přišla, uslyšela takové divné kvíkání, podívala se tam. A co tam neviděla? Malého psíka, jak tam leží a kňučí, protože je celý od bodláčí. Ema si ho rychle vzala pod kabát a šla na oběd. Chtěla ho dát nahoru do pokoje, ale už to nestihla, tak šla na oběd i s pejskem. Ale musela ho hlídat, ať ho nikdo nevidí, tam totiž nesměli mít jakékoliv zvíře. Jak šli po obědě do pokoje vytáhla ho a očistila. Všechny holky se na něho vrhly. „Ale nikomu to nesmíte říct!“ řekla Ema. Holky jenom přikývly a dál si hrály s pejskem. „A jak se bude jmenovat?“ zeptala se Lucka. Ema chvíli přemýšlela a řekla: „Fousek.“ Holkám se to jméno moc líbilo. Další den si pro Emu přijeli její noví rodiče. Ema rychle schovala Fouska a šla dolů. Sinkarovi už tam byli. Ema se rozloučila a nastoupila do auta i s taškou. Fousek zrovna kvíknul. Naštěstí to nikdo neslyšel. Když přijeli k nim domů, Ema položila svůj kufr na zem, ale tašku s Fouskem pořád držela. Paní Sinkarová ukázala Emě byt a její vlastní pokoj, který měla jenom pro sebe. Když se zavřely dveře za paní Sinkarovou Ema vytáhla Fouska z tašky. Fousek vyběhl a začal poskakovat po celém pokoji. Ema měla dokonce vlastní balkón, a proto Fouskovi udělala pelíšek tam. Měl tam prostor, jídlo i pití. Jak čas plynul, Fousek rostl, ovšem víc než Ema čekala, měřil 65cm. A vážil skoro 73kg. Ema nakonec zjistila, že to byla doga. Když to byl přesně rok, co byla Ema u Sinkarovích, bylo jí čtrnáct. Zrovna to ráno vstala Ema levou nohou. Celý den měla smůlu, a když přišla domů, pan a paní Sinkarovi jí připravili překvapení. Koupili jí kočku, když nemůže mít toho psa. Ema byla zaskočená a nevěděla, co má říct. Vzala si tehdy ještě kotě do pokoje a položila ho na zem. Šla na balkón za Fouskem, v duchu se jí promítaly nápady, co
udělá, ale nakonec přišla jen na to, že jediné řešení bude utéct i s Fouskem pryč. Ema si v noci sbalila věci a až Sinkarovi usnuli, tak vyšla. Šla přes park a nad ránem zašla pod most i s Fouskem. Ráno když se pan Sinkar vzbudil, šel do Eminého pokoje a zjistil, že Ema je pryč. Nahlásili to a dopoledne už hledali všichni, Sinkarovi i policie. Ema nakonec pod mostem usnula. Když slyšela, že ji hledají, říkala si, že bude asi lepší tady počkat do večera a pak pokračovat. Jenže než se nadála, tak ji už našli. Fouska poslali pryč a policie ji vzala domů. Doma všechno vysvětlila, ale kde byl Fousek, nikdo nevěděl. Ale jednou po několika týdnech kdosi viděl plakát Hledá se pes Fousek. Zavolal na uvedené číslo, a když Ema přišla ze školy, rodiče byli nadšení. Zavázali Emě oči, nasedli do auta a jeli do útulku. Když Emu vytáhli z auta, Ema slyšela štěkání. „Proč tu jsme?“ zeptala se, když jí pan Sinkar sundával šátek z očí. Bylo vidět, že Ema si vzpomněla na Fouska. Už jí málem tekla slza, ale sotva vešli do útulku, uviděla Ema Fouska. Rozveselila se a bylo vidět, že Fousek ji taky poznal. Když už jeli domů, Ema se s Fouskem mazlila, ale viděla, že ho budou muset trošku vykrmit. Když přijeli domů a otevřeli, před dveřmi seděla a čekala na páníčky kočka. Fousek ji viděl, očuchal si ji a byl v pohodě. Kočka ho taky vzala hodně dobře. Ema čekala jinou reakci, ale byla ráda, že to všechno takhle dobře dopadlo.
Školní předměty hovoří Představte si, že věci, třeba ty, které se nacházejí u nás ve škole, můžou mluvit. Hádejte, který předmět v následujících textech mluví. Co zas čučí?! Všichni tady na mně s nechápavým výrazem ve tváři zírají a já to nemůžu ovlivnit. V tom se jedno z těch děcek zvedlo a přikráčelo ke mně. Mokrou nechutnou věcí do mě plácalo a neomaleně třískalo. Smylo mé tetování, co mě zdobilo sotva pár minut a za malou chvíli do mě rylo zase. Bledou hranatou věcí mě opět tetovalo a broukalo si přitom nějaké nesmysly. Tahle nechutná práce mi snad nikdy neskončí. (tabule) Nikola Nyklová a Martina Škopková, obě 8.B Tolik je lituju. Všem těm malým podivínům musím ukončit vše, co je na té nudné škole nejlepší. Vždy je slyším nadávat a pokřikovat: „To nemůžeme mít volno chvíli déle?! Furt se jenom učit!“ Ano, je sice pravda, že jim i onu radost přináším, ale za malou chvilku ji musím zase ukončit. Tahle práce mi trhá srdce. Je mi jedno, že mě za to nikdo nepochválí. Cítím se jen vinen tím, že mají špatnou náladu. Ale pokaždé mě potěší, jak na konci dne všechny ve škole pošlu domů a oni se divoce rozutíkají a vesele jásají. (zvonek) Nikola Nyklová a Martina Škopková, obě 8.B
