F anzinem nazýváme periodikum zabývající se jednotícím tématem. TTématem, prosím, tématem. OBSAH POVÍDKA Z POZNÁMEK Ludvík TToman 2 - 9 TAJEMSTVÍ SKRYTÉHO BOHA Jiří Hoblík 9 - 11 POZNÁMKY K VIDĚNÍÍ ASPEKTŮ Ondřej Beran 12 - 11 ESEJ O WITTGENSTEINOVI Jan Stěnička 14 - 15 UKÁ K ZKY Z PROTOTEXTU Ladislav Čumba 15 - 17 NARYCHLO Radim Šíp 18 - 19 POSLEDNÍÍ SLOVO Ludvík TToman Představme si na úvod muže, jenž se křestním jménem anebo příjmením jmenuje Mystos. Mystos. Nikoli snad Mythos, například, třebaže shoda mezi těmito dvěma starořeckými k slovy se jeví velmi příbuzná. Na rozdíl od studentů zdejších vysokých škol uměleckých a jiných směrů, na nichž se nic takového neučí, jsem já měl štěstí, že mne, připraveného k zaslechnutí, onehdy nenadále potkala zmínka jednoho studenta amerického, jež se týkala etymologie slova, popřípadě slov, v jako mystika, mystičnost, mysteriózní, nebo mystérium, tedy na jedné straně jistého stavu tajemnosti, tajemství samého o sobě, jakož současně i zasvěcení k němu. Co tedy původně dávno znamenalo ono řečené již mystos?Jaké bylo původní tohoto slova tajemství?Stručně vyjádřeno, znamenalo cosi jako zavřenou pusu. Aniž snad mohu připustit, že se jednalo jenom toliko o pouhé mlčení. Zavřená ústa v mém případě, tedy v okolnosti chystané prázdninové nedakonické výstavy, y znamená totiž stejné jako zavřená krabička, rozvíjím její téma v analo gii málem wittgensteinovské. Obyčejné dosud jen cosi nezávazného se náhlou etymologií posunuje do závažnosti mysteriózní, jak jsem již i tohoto slova použil. Jak už bylo rovněž řečeno, takové etymologie se na zdejších vysokých školách uměleckých směrů neučí, třebaže několik z nich nese v názvech i ono obdobně původně starořecké akademie. Z tohoto postřehu lze však už 2 měsíce před termínem vyvodit, že nedakonické výstavy se jejich individuální krabičkou, doplněnou zásadní dokumentací, nezúčastní jediný zdejší umělec či umělkyně, jichž školy neučí. A oni, i mimo školy, y sebe. V souvislosti s touto degenerující okolností, spojíme-li ji v rozvíjející úvaze se slovem mystérium a jeho variantami, z nichž některé bývajíí používány v charakterizujících invektivách vůči, či ve prospěch, znění poslední věty Wittgensteinova Tractatu, neunikne nám, jak zrovna rozvíjení poznámek Ludwiga Wittgensteina, třeba i krabičkami, do dnešních zdejších časů bez jakéhokoli vzdělávání velmi náleží. POVÍDKA Z POZNÁMEK NA WITTGENSTEINOVO TÉMALudvík TToman 2 - 9 3. KAPITOLAV A olám vás na nohy, y všechny vy cvičenky z hodin kondičních aerobiků, jakož i vás, bývalé mažoretky, y baletky a diskotékové tanečnice, jak na parketech, tak od tyčí i celostěnových zrcadel, zaplňte svými těly plochy dávných spartakiádních stadionů a zacvičte rozkomíhanými bílými kužely, y či předveďte jen pouze holými vypnutými pažemi nebo i s praporky drženými prsty na koncích paží vašich horních končetin, stejně jako olámanými větvemi listnatých stromů nebo za temnot rozžehnutými dvěmi pochodněmi či párem baterek na každou jednu z případných dam!Každá jediná, anebo i ve skupinách, namísto bezesmyslných diet hubněte poesii radostného psaní písmen několika druhů praporkových abeced, vynuťte jimi ze sebe alespoň pár pohybových názvů dávných C. K. nádraží!V bezprostředních místech staničních perónů a nástupišť na trase od Břeclavi, stejně jako na pláži, v jakékoli tělocvičně nebo jiné kterékoli císařsky dávné železniční stanici! Na Wittgensteinovu počest, konec hlášení. I v následujících dnech jsem brzy ráno vstával a večer na začátcích nocí přijíždíval zpraporkovaný na těšínské nádraží v obojích směrech od Ostravy. Celé dny se pro sílu vůle úmyslů živil ke snídaním bohatě cukrovanou kukuřičnou kaší s názvem Mišutka, rozmíchávanou na talíři ve studeném mléce do konzistence rybářského knedlíkového těsta. Poněvadž v tomto stavu i zcela obyčejná strojově vymletá kukuřice chutná nejen rybám například po fících. Zatímco dotyčný talíř jsem za těch čtrnáct dnů ani jednou neumyl, aby v průběhu mého půstu neztratil svoji zázračnost, průhledných půlkilových pytlíků oné namleté žluté kaše jsem si nakoupil den před mými čtrnáctidenními vlakovými výpravami v číselném vyjádření 20, celé dva hnědé papírové pytle nahoře zalepené průhlednými pásky izolepy, y jak každému nedůvěřivci jistě rád dosvědčí sám obrýlený majitel prodejny zdravé výživy v rámci reklamy jeho vegetariánského koloniálu jménem V Vega. Jeho případným reklamním snahám připojuji i já dodatek, že dotyčná oficína s nabídkou zejména zrní, kaší, krupic, zrn, semen, bobulí a ženských mouk působí pod podélným vývěsním štítem v barvách korouhve svatého Paradiktýna na českotěšínské Havlíčkově ulici nedaleko C. K. nádraží, ž abych i takto dotvrdil, jak je v každé zde uvedené maličkosti realisticky věrohodné moje líčení. K večeřím jsem si v dnech mých prázdninových cest ve stále tomtéž jednom třílitrovém černém kastrolu vařil nebo ohřívával porce krmě jiným zcela neznámé mimořádné gravitační intelektuální síly a pro někoho sytého i naprosto nepředstavitelné nutričně výživové bohatosti: chlebový guláš podle mého opravdu vynikajícího m m m m m lžíce kdesi buchy bucharu ještě soudruhy dělníky vykované z plátu ničím nerezavějícího ocelového kovu tankového železa se mi mýt ani po večeřích nechtělo, k vegetativnímu životu nutné vitamíny jsem si v průběhu dne urval nad ploty. Aspoň že pokaždé před usnutím jsem stačil narychlo vykoupat absolvovanými stovkami kilometrů unavené tělo a na kláves m m m rie videokamery i nikona. Po čtrnáct za sebou jdoucích dnů každé zítřejší ráno po časném již dnešním svítání opět nahodil půlhodinu před čtvrtou ranní včera o desáté večerní přivláčený černý baťoh na dnešní k budoucím trýzním již nachystaná ze včerejška otlačená záda, a na dvou černých nepohodlných popruzích zatížil jím hřbet i těmi dvěma cihlami tahaným m m m m W ěže alespoň jedné vláčené cihly bych se ušetřil. Podivná místní postava mých klukovských časů Foto Gavenda Oto s takovou výbavou dokonce pěti cihel ve vyšisovaném červeném brodsaku na zádech prochodil za mých dětských let v červenohnědých lesklých pohorkách po ulicích zdejšího města celý jeho život trénujícího vysokohorského turisty živícího se pouze m m m Hm O m obhlídnout si alespoň zdálky tamty už jen ty pláně jsoucí namísto původní budovy již neexistujícího Severního nádraží. Byť svou řeholi popisuji střídmě, čtrnáctidenní život kohosi jako následovníka Wittgensteinova krokosledu po sto letech není žádná ona tuzemsky obvyklá myšlenkově nenáročná dovolenková rekreace, vždyť v údělu pouze samé obrazy, y kon m m m m m m m m á obezřetnost vůči těsně před tělem projíždějícím vlakům, jakož i kromě soustředěné bdělosti i neustále vyhlížená dneska už jen řídce navazující původní bezchybná císařská cestovní spojení. A umanutost. Zejména ta moje umanutost v dění, jejíž základní příčinu či popud jsem dlouho nechápal. Ale co by jiný zatracoval, nepodstupoval, dokonce odvrhnul jako r m m m m m m m m é tradice praxe wittgensteinovských badatelských aktivit totiž plyne, že v ději nebo souvislostech každého řádného příběhu tohoto druhu se musí alespoň za scénou mihnout nějaký Číňan, kteréžto pravidlo souvisí ihned s prvním odstavcem tenké knížky, y od jejíhož přečtení by každý zájemce o psané myšlenky Ludwiga Wittgensteina měl začínat svůj přivlastňo m m m m m m m m m M m m l jsem m vpřed se záměrem vyšít svým vlastním tělem opět nějaký jiný kousek tamté dávné tratě. Jistě byla neděle. Po obvykle krátké hodinové inspekci tamních nástupišť mířil jsem tedy z Přerova činit se do Nedakonic nebo jim ob zastávku níže sousedního Moravského Písku s plánem, že se večer do TTěšína vrátím rychlíkem buď z Hodonína anebo Otrokovic. N O m m m m m rý na m madlu za sebou táhnul okolečkovaný hrkající kufřík aerodynamicky vytvarovaný do výsledné horní obliny. Situace to byla naprosto neskutečná, dějící se jakoby mimo pravidla reality zdejších nedělí, neboť exteritoriální Číňané ranními nedělními osobními vlaky po Slovácku až tak často nejezdí. Navíc tento bludný jedinec, jedno zrnko rýže z vizuálně týchž m m m m m m m m m m uté korely v ceně stovek tisíc korun, občasní domorodci zasedlí na sedadlech a mířící směrem na mši ve velehradské bazilice se v hluboké vnitřní bázni cítili odvěce ohroženi případným žlutým uřknutím, a proto se ještě o mžik před tápajícím pohledem vetřelce instinktivně odvraceli k oknům na venek, za nimiž se zrovna ještě pořád žlutily do m m se k jejich utrpení dožlutava zlátla pole ke sklizni dozrávajícího obilí. Ze všech stran obklopující vražedně schizofrenně útočná žlutá slunečnost jihofrancouzského Arles, obdobně jako zdejšího stejně bezestinně vítajícího plochého Slovácka. V psychopatické naléhavosti dojmu tamtoho prvního místa přišel Vincent van Gogh o ucho. Pokud te m m m m m m m m m m m ími m náhradami, jež byli navyklí si nasazovat pouze o víkendech. Je-li ovšem kdosi zvyklý cestovat s Wittgensteinem, jakýkoli vnější úkaz ihned pojímá jako svého druhu řeč. Proto dokonce i taková zlořečená nesedící hubní protéza milionkrát prokletá jejím občasným nositelem, je například pro mne důvodem k rozvíjejícímu úsudku. Její horn m m m m m m m m veřejňují či vyslovují i jimi puzená slova, většina lidských mluvně řečových jazyků je stanovena povětšinou 32 znaky, y pro samohláskyy, souhlásky, diakritická znaménka též. A právě na této okolnosti stejného počtu toho i tamtoho v kusech, tedy na analogii, by nějací alespoň dva ke vzájemné komunikaci elementární nutní dentisté, v soukrom m w m m D m m m N m gických daností vzniklo civilizační dohodou na dotyčné zubařské dvojici nezávisející ustanovení, že zpráva poslaná esemeskou nemůže obsahovat více nežli 160 znaků. Žádná ani o znak víc. TTak to míváme denně v křesle zhruba tolik klientů, usoudil jednoho dne jasnozřivě kterýsi z těch dvou dentistických mudrů, a poněvadž 2 máme dohrom m m N m m m m kem 2. Nejdříve se proto nad obrázkem zubního diagramu sjednotili na podobě abecedy jejich příštích zpráv, v tedy postupně si písmeny označovali 2 obrázky rozmístění zubů v obou čelistech, potažmo dvě dvojice dvou týchž obrázků, neboť byli dva. Při tomto označování vycházeli z jejich vlastních zkušeností statistického počtu četnosti výs m m m m m m skytující v českých slovech nejčastěji, bude v jejich esemeskové zubořeči nahrazovat levá dolní sedmička. Posléze si každý svůj vzájemně souhlasný obrázek alfabetu dentoverbálního diagramu vyvěsil na dobře viditelné místo v ordinaci, s ohledem na zejména co nejlepší čitelnost od křesla. Příštího dne si jeden prostřednictvím instrumentářky p m m m m m m m genuje. M Má tam m čtečku. A potom se posaďte v čekárně, dokud vás nebudu ještě dneska potřebovat. “„Ale, pane doktore, vy jste mi vyvrtal trojku vlevo nahoře, a mě zatím bolí semhle osmička. “„Jen si klidně sedněte do čekárny, y viděl jsem tam takový drobný kaz, který by nám mohl v příštím období způsobovat docela závažnou neplechu. Jen v čekárně klidně p m m m m ve svých plánech počítat. … A hlavně nezapomeňte ještě ihned dojít za kolegou. Sestři, kdybyste tady pána mohla doprovodit… TTablety proti bolení té osmičky vám samozřejmě milerád napíšu. “ Zatímco kolega z vedlejší ordinace zhruba ve stejné chvíli poslal na výměnu s podobným poučením nějakou pětku zkalibrovanou vrtačkou, dejme tomu, do stavu pí m m m m m m m m nepotřebuje, sedněte si do čekárny, y pokud bude potřeba, kolega si vás zavolá. “Když první dnešní pacient za sebou opět zavřel dveře, zapsal si jím přinesené písmeno na lísteček na začátek řádku budoucího dnešního kolegova bonmotu. Nebo dokonce i případného aforismu, když se kolegovi včera večer při víně a doutníku autorsky obzvláště vedlo, a pustil m m m O m m m ntických mašíblů se o onu filozofem Wittgensteinem rozvažovanou soukromou řeč či unikátní soukromost jazyka pouhých dvou účastníků řečového prostoru zřejmě nejednalo, když filozof měl při jeho složitých rozvažováních na zřeteli zcela cosi jiného nežli pouhá zachovávání slov téhož slovníku jen pouze při pouhé změně písmenných podob abeced. Přesto, ad nějaká bolestivá čtverka vlevo dole?“Pokud náhodou takové potenciální písmeno přítomno zrovna nebylo, ihned se v patřičné ordinaci jako takové vyvrtalo nebo vytrhlo kterési operativní pacientské náhradě a po zákroku poslalo vedle na rentgen. Pacienti již od rána běhali z ordinace do ordinace a měli dojem představy naprosto nadstandardní stomatologick m m m m m m e stejné míře zájmu svižněji. Když v ústech některých státních pojištěnců nebylo už ani co trhat, potřebné živé místo vprostřed textu zatřeli fixem, pacientovi, aby neslintal a označenou pozici tak k nečitelnosti nerozmazoval, alveolární dutinu vycpali vatou jako matraci a rovněž poslali kolegovi na rentgen. Pro mne samotného bylo nejzajímavější, jak měli vyře m m m m m yž se jako odesílaný, ý popřípadě sám sebou se doručovaný, ý namísto třeba doposud postupného zástupu jednotných žen objevil první bolestivostí rozfňukaný muž. Nositelem spojky například a, i, obdobně jako stejně jednohláskových předložek, proto mohli být případ od případu pán i dáma, jak dalyy okolnosti daným zubákem předtím vytvořeného slovosledu. Po m m sestřičky instrumentářky jako osoby i potenciální písmenné sady se z důvodu další komunikační nepoužitelnosti vzhledu i chrupu dost často měnily. Následně se ocitaly mezi chrupově obdobně opotřebovanými klienty místně příslušných poboček pracovních úřadů vlastně jejich vlastní vinou, neboť z neomluvitelného intelektového nezájmu a líné letargie nedo m m m m m m m m tí konkrétní chvíli každého konkrétního dne. Občas zase sestra vrtala dentistu, třebaže on sám, jak i kolega odvedle, se označovali kvůli standardizaci abecedního zubního kódu za souhláskově v češtině málem nedotýkatelné iniciály Q. Ale znáte latiníky s těmi jejich povýtce věčnými trefně poučujícími citáty…Nebo hymnus God save the Queen. Qaká. Qáká, qáká, sqěle taky, y qaky, y qak. Pouhých jen šest do takovéto stručňounké zprávy potřebných esemeskových znaků q – ale kolik to znamenalo pro ně podstupovat i vydávat toho onoho čehosi jako doktorské sebekastrační snahy a vrtačkou namísto téhož co Vincent břitvou si způsobovat obdobné sebepoškozující autorské bolesti. Substituční uspokojování bezrozměrných apetencí verbálně sexuálního pudu vedoucí k následné důchodové qbezzubosti mnohých zubních primářů, k samému posledku jejich odborného působení navenek přes obojí plné ostře bílé protézy už jen pouze seschlých papyrusů, popřípadě toliko papyrů, prostých schopnosti být nositeli jakýchkoli zpráv. Na výplatách zdravotních pojišťoven zcela závislé chodící živé dentální pomníky zcela vyznělých autorských potencí. Viděné v interiéru vagonu prázdninového nedělního ranního vlaku projíždějícího žlutě žírným Slováckem sice místně naprosto nesouviselo s mým předchozím ilustrujícím příkladem – ale já přesto tamtoho rána viděl zabořené do sedadel jen samé protičínsky krajově lhostejně zmrtvělé vyjímatelné protetické grimasy.y Pokud tedy potkáte příště kohosi například třeba se začerněnými předními zuby, y ihned se ho ptejte, snažte se dozvědět, popřípadě sami dešifrovat, jakou zprávu jinému, nebo dokonce vám, kromě té zcela běžně verbální vyslovované ústy, y dotyčný posel i uvnitř zubní dutiny alveolou či zevně na titulní straně chrupu nese. V případě seznámení s kýmkoli se proto ihned vyptávejte na stav, v počet a rozmístění plomb, transplantátů a jiných zubních náhrad, neboť zrovna tyto informace mohou mít pro vás do příštích období důsledky osudově vážných nápovědí. Dávní cikánští koňští handlíři nečinili jinak. Neboť sobě i zboží dbali o chrupy. Sebe kradenými vápennými vejci, selkám obdobně potajmu upíjeným mlékem, pro větší pohledovou živost stavu koňských dásní krmili zvíře arzénem. Přivádějíce takovými móresy hospodářství důvěřivých dentoalveolárně negramotných venkovských sedláků ke krachům. Z takovéhoto písmenně korespondenčního ohledu chápáno, vagonovou uličkou se ke mně přibližující Číňan měl zuby netknuté, zatím tedy naprosto beze zpráv. Prázdný blanket telegramu s rukama na madle astronautického kufříku za zády. Když tedy tento čínsky cizokrajný exemplář dojel s hrkáním modlitebního mlýnku okolečkované kosmicky šedostříbrné bagáže uličkou vagonu přede mne, na rozdíl od okolních, kostelních, já, vezoucí mé wittgensteinské evangelium krajem svatého Paradiktýna božími cestami po kolejích císařské slávy, y jeho prosebnému žlutě čínskému pohledu neuhnul. Ačkoli, například, hned třeba k současné míře všemoci tamté od dávna kdysi zaručeně účinné velehradské svěcenky mám jisté výhrady. „Zřejmě už to není, strýcu, ta samá značka. A pokud snáď zůstal stejný dodavatel, potem plyne, že je čímsi někde cestou prančnutá. “„Divu snáď, synku, ani néní, pije se tu včíl dokola aj v iných sortimentoch namísto bárs Jelínka enem samý ten metanový čert Březina. “ Oproti ostatnímu svému okolí já se tedy případných účinků neblahého vlivu Číňanova pohledu nezalekl a navíc jsem se ho svou notně zpřetrhanou angličtinou zeptal, jestli mu mohu nějak pomoci. V odpovědi jsem se dozvěděl, že míří do Vídně a neví, jestli jede správným vlakem. Poučil jsem ho, znalý až osobně zdejší trať, ať vydrží v tichu jeho mysli na konec do Břeclavi. Zeptal se, jestli i já tam jedu, já mu odpověděl, že ne. I do not. Neboť já ve Vídni sotva před pár dny už byl. Pak jsme se dali do dalšího obdobně složitého rozhovoru. Pojmenoval mi, ze kterého dvoumilionového města na jihu Číny pochází, prozradil, že tady ve Zlíně má stavební firmu v kanceláři s počítači, zřejmě projekci. A do té Vídně, že se jede podívat, jaká náhoda!, na Wittgensteinovu vilu, tedy na dům, který začínající filozof vyprojektoval po první válce jako svatební dar své sestře. Původní profesí byl přece letecký konstruktér.r Náhody či koincidence tohoto druhu v intelektuálních tvarech nejčastěji dramaturgických oblouků jsou pro mne zcela běžné, neboť se zřetelnými zevními projevy, y dokonce, nazváno spiritisticky, y manifestacemi, existence živého Wittgensteinova ducha se setkávám v posledních letech nejméně dvakrát do roka. Tento T náhodný Číňan mohl jet do Vídně kamkoli, za jakýmkoli cílem, mne ovšem upoutala mnohem intenzivněji jiná okolnost, která s teď již zklidněným cizozemcem souvisela. Po nevnucující se společenské úkloně, když si přede mne našikmo přidřeplým zadkem sedal na kus řeči, ještě před výsledným usednutím na celkovou plochu skvrnovitě šedomodřerudě nabarvené látky vnějšího skupenství ve tvaru umělohmotné masy čalouněného sedáku nejdříve prsty a posléze plochou dlaně se soustředěnou pečlivostí rozprostřel vyžehlený látkový kapesník. Ze zdejších domorodců by žádný cosi takového neudělal, Číňan byl přitom oblečen s onou běžnou zdejší nedělně nenucenou výletnickou ležérní nonšalancí, bermudy po kolena, značkové triko, adidasky na šest dírek za půldruhé tisícovky s ven vyhřezlým polstrovaným jazykem, a tak. Zeptal jsem se ho tedy, zdali se obává, že se při sezení zašpiní. Odpověděl mi, že tak činí proti zlým duchům, které dokonce pojmenoval nějak jako čvej-ši. Na otázku, kolik takových připravených ochranných kapesníků veze s sebou, odpověděl, že celkem šest. Do tramvají, metra, and so on. Rázem mi bylo všechno jasné, neboť se mi vybavily i ony dávné zdejší zvyky jako způsoby bezeslovné konverzace svého druhu, kdy každý člen domácnosti měl určenu u jídelního stolu jen a jen svoji o židli, své místo na lavici ve školní třídě rezervováno už od jezuitských časů, pro svoje blízké zakoupenu od jiných oddělenou divadelní lóži, na rozdíl od dnešních lidově vstřícných abonamentek, které jsou již pouhý odstředěný jazykový i marketingový kšeft původního slova; jako že i třeba na pánovo místo v kočáru se nesměl ani v neoficiálním zákulisí žádný jiný posadit. Než se dostavili ohlášení hosté, čalounění domácích židlí se zcela přirozeně povlékalo návleky se všitými stahujícími gumičkami. Za mých mladších časů se taková původně úzkostná preventivní opatření stala již pouze užitkově praktickým protiprachovými pokrývkami, popřípadě jen pouhými neuvědoměle nápodobnými ozvuky honosnosti reprezentačně měšťanské ozdobnosti prvorepublikánských obývacích pokojů. Způsobujícími ovšem nutností jejich neustálého převlékání a navlékání a především častým praním nad mísami lavorů a umyvadel mnutím okolo kostek jádrových mýdel hysterické záchvaty masám tehdejších našich pracujících žen. Jejichž psychiky neosvobodilo ani pozdější nahrazení kostek osvědčených domácích pracích mýdel analogicky kubickými krabicemi pracích prášků z dovozu a s nimi související již naprosté odstranění zdánlivě jen zdobných čabrak těchto věkovitě osvědčených spiritistických preventivních ochranných opatření. Jejichž zapomenutí mateřemi rodů však spustilo leda tak vlnu těžkých všeobecně obyvatelských depresí. Z nichž se zdejší domorodci bezděčně léčí i oněmi falusovitými tvary individuálních mobilních telefonů. Pokud oprávněné věcnosti mých postřehů nevěříte, dojeďte si vlakem do toho již zmíněného Příbora sami prohlédnout, do jak vyštafírované židle se jim tam v muzeu bezmocně zhroutil, z výzev doby i následků těch všech dnešních substitutů původnosti odpadlý, ý ten jejich slavný rodák Sigmund Freud…Prostě mě uhranula!Tak T je to!Když totiž tenkrát slečna Adéla na přerovském nádraží vystoupila, poněvadž jsem ve stavu náhlého nostalgického roztoužení doposud pouze jen mně oddaných endorfinů už nemínil pokračovat v psaní do notesu noutbuku, ihned jsem si přece přesedl na doposud její sedadlo, tentokrát mou tváří pohlížející do směru jízdy. Možná jsem na sebe sejmul nějaké její teplo, energii, metempsychotický otisk, případný kouštěk prachu nadaného otěrem magnetismu její energetické existence, popřípadě přímo ektoplasmou, nebo mi v kterési mezeře klávesnice uvízl dokonce nějaký celý její vlas. Když se potom u nás dvou s Číňanem zastavil na obchůzce průvodčí, poprosil jsem ho, ať mému náhodnému společníkovi pomůže na břeclavské konečné z vlaku a tuto další oběť nádražních pokladních českých drah nějak nasměruje na perón, k němuž po několika hodinách přijede expres od Brna do Vídně. Byť by měl třeba vesmírný kufr plný čínských knížek, nevyšívá, e nepraporkuje, nezpívá podle podivných not, bude se v tamtom vyerasovaném prázdnu bez démonů tak leda půltřetí hodiny šeredně nudit, ze stavu téhleté beztvaré reality rozesílat zcela zbytné esemesky, y tao s ním. Pokud se tedy kdokoli domníval, že v průběhu této tak laskavé historky není možné poučení o sviních, obdobnému bláhovci ihned bez slitování rozfouknu takovouto domněnku či dokonce dobrodějné pojetí světa následně vyplývající praktickou instrukcí. Pojede-li totiž vlakem do Vídně inteligentní tuzemec, a já jsem měl nedávno úspěšně vyzkoušeno, užije následujícího elegantního intelektuálního postupu. Před sklem kterékoli nádražní pokladny si nejdříve řekne o vnitrostátní lístek do Břeclavi, aby bezprostředně vzápětí požádal i mezinárodní jízdenku platnou na ten další čtyřiaosmdesátikilometrový zbytek cesty do Vídně. Dokonce, míní-li se tentýž den vracet z metropole monarchie nazpátek, vyžádá si obojí ve verzích zpátečních. Připomínaného Číňana ovšem v otrokovické nádražní kase vybavili jako nějakou zombie pouze jízdenkou jedinou, do Vídně na stejnou trasu však o padesát korun dražší než podle mého rozpisu, navíc ještě s jakýmsi příplatkem za místenku a expres a přinutili ho vsednout na jeho zvykům cizím území zcela vyjeveného do osobního vlaku v zevní podobě fantomu, jenž má vzhledově naprosto stejné lokomotivy napojeny vepředu i vzadu hned již nazpátek. Navíc ho, neznalého, odsoudit cestovat kolem věkovitého Velehradu směrem ke stejně tak pohansky staroslovanským Mikulčicím, návazně k již pouhým názvem tajuplně zastřeně záhadnému samému Pohansku, tlícímu v lužních močáliscích kousek opodál Wittgensteinovy tratě. Naštěstí však opancéřovaného proti zlým vlivům magickým půltuctem vyžehlených kapesníků. Chránících zcela samozřejmě proti tady těm zrovna míjeným z démonické tajuplnosti dávno již vyvanulým staroslovanským prdlákům, ale především v okamžitých parametrech osvědčeně účinnýchh vůči o mnohokrát těch zdejších výduchů ještě nesčíslně mocnějším a potměšile čínsky zavilejším tamtěm jejich zlým duchům čvej-ši, nebo tak nějak. Proti nimž dešťovkou prančovaná krop r enka opravdu naprosto nic nemůže. Byť obojí tyto jmenované svátostné ingredience či složky pocházejí původně z téhož jednoho vysokého božího nebe. Uhranut tedy, puzen zřejmě po dny příští za prchavým odleskem Adéliny duše zlovolným kouzlem druhu woodoo, vúdú, pod vlivem angličtiny psáno také voodoo, francouzskou transkripcí vodou, tedy již písmenně spirituální vodní lymfou vnitřní tekutiny esoteriků a duchařů, jakož i možnou úhlavností napolo již ve zdejším současném tuzemsku zdomácnělých internacionálních čínských vlakových démonů. ČÍNŠTÍ VLAKOVÍ DÉMONI. Zásadní pro porozumění meritu, napsal by Roland Barthes, této napohled nesrozumitelné zprávy se jeví podoba posledního znaku, čili druhé poloviny zápisu vlastního čínského slova démon, které je tedy tvořeno dvěma vnitřním obrazy. Zleva tento druhý znak čten, případnému zájemci nabízí zření na stylizovaný sloup vedení elektrické vlakové trakce, pod jehož kolmým ráhnem schematický náčrt zachycuje zdroj vší pohybové síly lokomobilismu, démonickou podstatou elektrickou moc. Zpodobenu prostřednictvím piktogramu jako dvojici identických stykačů trolejové nástavby pohonné jednotky lokomotivy s několika náznaky běžně provozních elektrických zkratů. Pod nimi, ve víceméně přibližně stejných proporcích jako za skutečných podmínek, jízdou lokomotivy se k divákovi přibližujícíí čelní prosklené okno kabiny strojvedoucího vlaku, přijíždějícího od vzdáleného pozadí biografu po perspektivně se rozšiřující dvojici kolejí. Jehož strojvedoucí sám se v těchto chvílích před panoramatickým čelním sklem cítí být v kině. Opodál proto již leží jinou předchozí soupravou rozhmožděný sebevrah v typicky čínsky slaměném klobouku. Výjev V z tratě doplňuje k l již řijíždějí í itk (P d h í dél ý ráhnem čtu poprvé nápis českým slovem štěstí, ve snu dnešní noci jsem rukama počítal koně, celé stádo – doplňuji dopoledne v pondělí dne 2. února poznámkou předchozí celek intepretace elektrických HP hipomobilních kolejových sil. ) Dotyčný bez klobouku boss však tentokrát převoz vozidlem úrazové ambulance zřejmě nepřežil, jak svědčí silueta čínské lodi mrtvých na dolní polovině levého obrázku. Ale, kdoví, stejně tak se může tato lodice nebožtíků vracet ze své plavby bezúspěšně prázdná nazpět, neboť převážená nev évolně samovolně vrátila z přikázané lodní paluby kamsi místně jinde nazpátek do svého prvotního těla ležícího předtím původně na mezi kteréhosi rýžoviště kdesi pod náspem kolejiště kterési čínské vlakové trati. Jestliže bychom snad chtěli vidět celý původní výjev obrazu celistvě, a nejenom ve zde jen pouze čárově vydestilované dílčí symbolizující znakové stylizaci piktogramatického druhu, pak doporučuji použít v těchto domácích časech vlády masy pasažérů vlakové třídy 4. zaručeně, účinně a spolehlivě je ohlupující všeobecně rozšířenou n zdánlivě původních podob jejich vlastních sebou samými zaplněných realit. Proto se zatím jen na zkoušku můžeme pokusit v pouhých vizuálních představách přidávat na původní čínskou znakovou kostru vrstvu po vrstvě záplaty dílčích významových masových ploch obrazových tkání, dokud nedosáhneme onoho vzhledu celku mystického těla nejpůvodnějšího počátečního výjevu elektrické rychlíkové lokomotivy projíždějící líbezně domáckým krajem – známého například z jinak zase photoshopově realistických vyobrazení fotografií fií umísťovanýc V následujících dnech, do tohoto stavu setrvalého zážitku onoho až přízračného prožívání odjinud vnuknuté vlastní jsoucnosti, jsem souběžně ještě pociťoval dojem stále se zvyšujícího zpřítomňování opotřebenosti mé vůle, jenž lze nazvat zlenivující únavou. A obojí tuto konzistenci ryze fyziologickou ve mně doprovázel plošně víc a více se rozlévající smutek a jemu přidružená sebelítostivá tesknota do daleka cest samotné duše, shrnuto suše. Démonové vlakových tras a tratí: Proč žádná vůkol nikde dívčí lodice. Na žádných mořích, peřejích. Avšak ještě před důsledky předchozí bilance fyzické opotřebovanosti se u mne po sotva oněch čtyřech vyřknutých dnech již začala projevovat všemi končetinami se rozlézající lítostivá předtucha, že se slečnou Adélou, s těmi jejími na první pohled tak nějak divně lívancovitě rozpláclými rty zakrývajícími zejména komunikačně zubařskou vrtačkou dosud netknuté panensky bělostné zuby zatím beze všech zpráv, v se na žádné kolejové trati světa už nikdy v životě nepotkám. Přitom ve smutícím páru s touto zamlklou lítostí mě v těchto předtuchách naprosto stejně ničily ony neustále prožívané chvilkově vzpružující obnovované naděje, že teď, právě zrovna teď, tahle holka zrovna teď vystoupí ze zrovna právě tamtoho teď právě dojíždějícího vlaku. Postižen takovýmito představami na celý můj příští nedlouhý život, když od oněch posledních prázdninových dnů loňského léta nastupuji do kteréhokoli vlaku, tak vždycky na konci shluku všech ostatních předtím stejně jako já vyčkávajících na peróně, a pokaždé se ještě hlavou s nadějí ohlédnu, jestli ona snad odněkud nedobíhá na tentýž přípoj taky. Je proto víceméně jistě vyloučeno, aby taková jedinečná zkušenost a touha mohly mít někdy příště lidskou následnici, ale co se dá dělat, když zážitků spjatých s Wittgensteinovou dávnou existencí mi po tamtěch loňských prázdninách jako návodů a plánů konceptuálně věcných i na ty letošní vakace stále košatěji přibývá. Nepřipadám si, a snad ani nejsem prospěchářský zrádce, pokud se svým již časně předjarním letošním úsilím hledání příští figurantky obdařené především všestrannými múzickými dovednosti jevím nezaslouženě nevděčný jedné, oné původní osudové loňské slečně Adéle, která se mi třeba zrovna ona v důsledku mé bezprostředně příští výzvy do mého života jako řečová hra svého druhu ještě navrátí. Nemohu se v ovšem v mých předsevzetích ba i plánech na blížící se již letošní prázdniny spoléhat jen na osobu jednu, byť osudově nenahraditelně jedinečnou a inspiračním vlivem nezaměnitelnou – prot o vyzývám i jiné potenciálně vhodné adély prostřednictvím konvolutu tohoto zde poznámkového sešitu autorsky vedeného v žánru knížek či příběhů ženského čtení k soustředěným aktivitám ve Wittgensteinově živoucím duchu. Volám vás na nohy, y všechny vy cvičen ky z hodin kondičních aerobiků, jakož i vás, bývalé mažoretky, baletky a diskotékové tanečnice, jak na parketech, tak od tyčí i celostěnových zrcadel, zaplňte svými těly plochy dávných spartakiádních stadionů a zacvičte rozkomíhanými bílými kužely, y či předveďte jen pouze holými vypnutými pažemi nebo i s praporky drženými prsty na koncích paží vašich horních končetin, stejně jako olámanými větvemi listnatých stromů nebo za temnot rozžehnutými dvěmi pochodněmi či párem baterek na každou jednu z případných dam!Každá jediná, anebo i ve skupinách, namísto bezesmyslných diet hubněte poesii radostného psaní písmen několika druhů praporkových abeced, vynuťte jimi ze sebe alespoň pár pohybových názvů dávných C. K. nádraží!V bezprostředních místech staničních perónů a nástupišť na trase od Břeclavi, stejně jako na pláži, v jakékoli tělocvičně nebo jiné kterékoli císařsky dávné železniční stanici! TAJEMSTVÍ SKRYTÉHO BOHA: 9 - 11 FILOSOFIE NÁBOŽENSTVÍ D. Z. PHILLIPSE V NÁVAZNOS V TI NA L. WITTGENSTEINA Jiří Hoblík 9 - 11 III. Dewi Z. Phillips sám teorii fundacionalismu odmítá. Jeho kniha „Víra po fundacionalismu“ je motivována sice „skandálem“, vedena je však konfrontací otázky, y co vůbec opravňuje mluvit o Bohu, a jejího zásadního ohrožení filosofickým pojednáváním „epistemologických tajemství“ (přímo tento pojem si vysvětlíme záhy). Naproti tomu prohlašuje: „Mým argumentem je, že tajemství je v zásadě něčím, co víra zahrnuje. “ A s tím se ptá na vztah tajemství k výpovědím o Bohu: „Ale co když se pojem tajemství, jemuž je tak vzdáleno způsobovat komplikace těmto náboženským vírám, k nim vnitřně vztahuje?“ Phillips usiloval o filosofický přístup, který by byl náboženství přiměřený – a sice zkoumáním vytváření náboženských pojmů („concept-formation“) v náboženské praxi. Stěžejní úlohu přitom sehrává pojem tajemství: „Naším filosofickým úkolem je připustit, aby koncept mystéria zaujal své správné místo; ukázat, jak je koncept prostředkován v lidském životě. Pokouším se ukázat vnitřní vztahy, y které spojují víru („belief“) v tajemství a pojem milosti, způsob, jímž reagujeme na kontingentní události v životě, a způsoby, y jimiž uvažujeme a usuzujeme o jiných lidech. TToto pochopení náboženského místa pro tajemství se velmi liší od pochopení a místa, které filosofifie často tajemství poskytuje. “ Řekněme, že idea tajemství je výzvou k uvědomění určité meze filosofické reflexe, jež se po něčem napřahuje a nevšímá si, čemu se vystavuje. A tomu může posloužit i náboženská řeč, která tajemství identifikuje s božstvím. Náboženská tajemství ve filosofickém a teologickém fundacionalismu považuje Phillips za epistemologická tajemství, jejichž postulování žije z domněnky, y že lidská schopnost poznání je omezená a řeč je skutečnosti Boha nepřiměřená. Sledujeme-li však, jak se vytvářejí náboženské pojmy, y musíme konstatovat, že u křesťanského pojmu Boha je důležité, že Bůh se sám skrývá. A to je výraz pojmového určení Boha, tudíž nelze jen formulovat domněnky, y že Bůh je skrytý, ý na základě mezí lidského poznání a lidské řeči. I stalo se dne třetího, když bylo ráno, že bylo hřímání s blýskáním a oblak hustý na té hoře, zvuk t aké trouby b velmi tuhý, h až se zhrozil všecken k lid, kt erýž byl v ležení. Tedy Mojžíš o vyvedl lid z ležení vstříc Bohu; a lid stál dole pod horou. Hora pak Sinai všecka k se kouřila, proto že sstoupil na ni Hospodin v ohni, a vystupoval o dým její jak ko dým z vápenice, a třásla se všeck ka hora velmi hrubě. Druhá Kniha Mojžíšova – Exodus, kapitola 19. , verš 16. Pochopení náboženských tajemství jako tajemství epistemologických odvádí náboženský jazyk do skepticismu. Tady se Phillips odvolává zejména na studii Johna Whittakera „Literární a figurativní boží řeč“ (Literal and Figurative Language of God, 1981), v níž se tvrdí, že je-li Bůh zcela nevyjádřitelný, ý není možné žádné porozumění. TTím se ale řeč o božím tajemství proměňuje v řeč o boží nepochopitelnosti, a náboženská oblast se proměňuje v oblast teorie poznání. V epistemologické perspektivě se Bůh stává tajemnou bytostí, o níž lze vypovídat jen pomocí několika atributů podle principu analogie. A zde shledává Phillips podivné rozpory. Nemůžeme totiž nikdy vědět, zda to jsou jediné atributy tajemného Boha. Kdyby to byly jediné atributy, y nebyl by Bůh tajemný. A kdybychom se domnívali, že mohou být ještě jiné atributy, y museli bychom vědět, že tajemný Bůh nemá jen známé atributy. TTakže ani poté by Bůh už nebyl pro naše poznání tajemný. A tak podle Phillipse všechny náboženskofilosofické pokusy Boha pochopit, které začínají u lidského poznání, sklouzávají do téže nesnáze, protože ruší boží tajemství a vedou k domněnce, že dokonalé pochopení Boha troskotá jen na nedostatečnosti lidské poznávací schopnosti. Douška: O čem lze v otázce tajemství mluvit? Epistemologická tajemství jakoby se touto otázkou nabízela, ale jak by se mohl pojem tajemství epistemologií vyčerpat? TTajemství jsou přeci i k zakoušení, k takovému, při němž se nedostává slov. v Takže na tajemství je rovněž něco, o čem je třeba mlčet. Jak ale něco takového vymezit a zároveň o tom mlčet? Přinejmenším relativizací epistemologické o kompetence. Anselm Kyongsuk Min z claremontské univerzity kromě toho z Phillipsových úvah vyvozuje: „Božská esence není redukovatelná na lingvistický kontext, o který může přinejmenším odhalit Boha právě jako transcendující tento kontext, který vůbec nepřináší pochopení a vyjádření Boha v plnosti jeho esence. “ TTato dílčí otázka je příkladem odkazujícím k tomu, že Phillips začal kontemplativní filosofii fi ztotožňovat přímo s filosofií fií svého učitele Ludwiga Wittgensteina, a to proto, že se nezajímá o význam náboženství, nýbrž o možnost diskursu o tom, co může být o náboženství řečeno. Wittgenstein se podivuje skutečnosti, jak lidé ve svých nejrůznějších modech jednají a myslí tak, jak jednají a myslí. Kromě toho, jak připomíná Stephen Mulhall z Oxfordu, kontemplativní filosofifie je způsobem, jak po Wittgensteinovi pokračovat a filosofii fi navracet k jejím vlastním zájmům. IV. V Řečí o božím tajemství se jistě vyjadřuje jakési transcendentno, a to i v pohledu na jazyk. Ale smysl tohoto transcendentna lze odhalit až v jazyce: „Smysl, v němž se říká, že je něco za plotem, je dán tím, jak mluvíme na oploceném pozemku. “ Když tedy rekonstruujeme „gramatiku“ řeči o Bohu, otvírá se nám smysl božího tajemství. A to není dáno metafysickými koncepty, y protože náboženskofilosofický přístup vychází od praktického vztahu náboženského člověka k Bohu. TTaké proto Phillips říká, že tajemství je zásadně něčím, jak již řečeno výše, co víra zahrnuje, a tak že jeho pochopení je třeba rozvíjet od žité víry. Pro člověka není Bůh jakožto tajemství jen záhadou, nýbrž je i skrytý. Záhada může být vyřešena, a pak už není záhadná, zatímco tajemství zůstane tajemstvím, i když je známo: „. . . co se vyjevilo, to se vyjevilo jako skryté. Skrytost je součástí toho, co rozumíme Bohem. “ ----------------------------------------------------------------------------------- V pohledu na toto pojednání můžeme uvažovat o paradoxii pojmu tajemství, který je jako pojem něčím racionálním, a přitom je pojmem pro to, co lidské racionalitě uniká, a tak se stáv rožitek. Ale samo ve své hloubce to ambivalenci přesahuje. Anebo lidské myšlení hledá únik z nejistoty nad možností s unikajícím spojovat nepohlcující racionalitu v jednoduché kategorii iracionality. y Nemyslíme to epistemologicky, protože míníme nezmocnitelnost, jíž člověk může být uchvácen, jako když po namáhavém výstupu na horu se náhle ocitne na samém okraji propasti a poté přemítá o tom, co zakouší. Náboženství nepotřebuje nutně definice tajemství, daleko více je v něm třeba zakoušení, jehož scházením samo schází. TTajemstvíí totiž čeří všednost. Nej m vede za hranice Phillipsovy úvahy,y idea svatosti, která implikuje tajemství spolu s mocí, ale to právě z hlediska zakoušení, jež rozumění a popřípadě i Minervina sova teprve dostihují. Idea božství implikuje moc spojující se s tajemstvím a zmocňující se člověka, a tak se pro něho stávající svatostí. Božská moc navíc, jak jsme viděli, asociuje skrytost, ne ovšem skrytost utajeného, jež by mohlo být odtajněno. Spíše zahledění do nedohledna, při němž se tají dech. ----------------------------------------------------------------------------------- Vraťme se ale ještě k Phillipsovu koncep í ideou boží vůle. A zároveň Phillips vychází vstříc člověku (ač to neformuluje přímo takto), který se chce ptát, zda může Bohu rozumět. Protože (v návaznosti na Sørena Kierkegaarda a Simone Weilovou) představuje tajemství jako něco, nač není rozumění adekvátní odpovědí a u čeho nemá smysl zpochybňovat adekvátnost lidské řeči. Jób, žalmy nebo Pavel z Tarsu T jednoduše vyjadřují boží tajemství v jazyce a nepřemítají o tom, že kvůli neadekvátnosti lidského jazyka nemohou Boha chválit, nýbrž prostě Boha chválí. Bůh není skryt vzhledem k tomu, že lid hují představu skrytého Boha, jak ji vyjadřuje Izajáš 45,15: Jistě ty jsi Bůh silný, ý skrýv k ající se, Bůh Izraelský, ý spasitel. Phillips k tomu říká: „. . . pojem boží vůle se zrodil z toho, co je v lidském životě nutně neproniknutelné. “ Tajemné T události lidského života se někdy označují jako boží čin. Když přitom přezkoušíme všechna vysvětlení událostí, vidíme, že když se lidé ptají na význam všeho, tak nechtějí nakonec žádná další vysvětlení, nýbrž hledají způsoby, jak se s určitými událostmi a s určitým průb ěhem života vypořádat. Dodejme, že často hledají nadechnutí a naději, tedy nejen cestu k provedení určitých činností. A dále, že nemusejí ani jen očekávat odpověď na otázku, nýbrž dělají krok právě svou otázkou: „Proč právě mně se to neštěstí přihodilo?“ Nechávají prostě rozum blízce provázet svou zkušenost (popř. zkušenost v tom, jak se stává vzpomínkou), podobně jako Ježíš svými posledními slovy: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil?“ (Evangelium podle Marka 15,34, srv. paralely), na něž odpověď rovněž nepřišla. A k této úvaze nacházíme také výklad z Phillipsovy strany. Za situace, kdy se člověk ocitá ve velkém ohrožení, jako například za bo chází v božích rukou: „Pojem boží vůle dostává svůj smysl v takových reakcích. “ Tento T Phillipsův postoj bychom mohli využít i jako opory ke kritice posedlosti vysvětlováním, které by zahánělo zneklidnění vlastní nedostatečnosti, strach a neurózu. A v každém případě se v jeho světle ukazuje naivita snah určit funkci náboženství jako prostředku vysvětlování. Podle Phillipse pojem boží vůle přitom neslouží k vysvětlení toho, co se stalo: „Pojem boží vůle nebyl vytvořen při hledání vysvětlení, ale ve zřeknutí vysvětlení. . . Oso ba dospívá ke zjištění, že její vlastní ží milost vede ke smyslu pro zázrak, zázrak jako životní kontingenci, zázrak existence. “ A to je typ p ostoje ke kontingentním momentům života, nesrovnávající se s motivací, která vede k otázce teodiceje. Koncepce teodiceje totiž „chtějí učinit naše cesty božími cestami a naše myšlenky jeho myšlenkami. Nechtějí uznat, že tím, co se potřebuje dostat na správné místo v tomto kontextu, není vysvětlení, nýbrž úžas, zázrak a tajemství. “ Připod p otknutí na závěr: Snášet nebe na zem – to znamená do v bo absolutizovat moc lidskou – je povážlivé z křesťanského i nenáboženského hlediska, protože křesťan nemůže usilovat o místo, které zároveň vyhrazuje Bohu, zatímco nenáboženský člověk „nevěří v nebe“, takže ho nemůže opravdu chtít na zemi. Transf T ormace otázky tajemství v epistemologický problém je zase ignorancí významu, který lze pochopit nikoli popisem tajemství, nýbrž na základě vylíčení vztahu k němu. Snadná hádanka nádavkem: Kam v našem textu zasadit obsah anglického citátu? POZNÁMKY K VIDĚNÍ ASPEKTŮOndřej Beran 12 - 13 Fenomén „jako“ má podstatný význam i u pozdního Wittgensteina – v jeho úvahách o vidění aspektů. (Na to, že tu jde o dvě stránky ilustrace téhož systematického fenoménu („původního“ ukazování-se něčeho (jako něco) v řeči), upozorňuje Rentsch, T. , Heidegger und Wittgenstein, c. d. , s. 391 nn. ) Také T Wittgenstein polemizuje s představou, že by se ve vidění něčeho jako něčeho děla jakási následná interpretace. Změní-li se aspekt – když najednou něco uvidíme jako něco jiného než předtím, jako bychom viděli různé předměty. y Vidím-li v mlze cosi, co považuji za člověka a co se při bližším pohledu ukáže být stromem, není tomu tak, že bych podvakráte – pokaždé jinak – interpretoval nějaké neurčené něco. Děje se tu v podstatě totéž, jako kdybych po řadě pozoroval dva různé předměty – nejprve člověka, poté strom. (Filozofická zkoumání 2. díl, XI, s. 258 č. překladu: Podstatná otázka je, co se mění při změně aspektu: „„Změna aspektu. ‚Řekl bys přece, že se nyní obraz zcela změnil!‘ Ale co je jinak: můj vjem? Můj postoj? – Dokážu to říci? Popisuji tu změnu jako určitý vjem; docela jako by se před mýma očima proměnil ten předmět. […] ‚Vidění jako. . . ‘ nepatří k vnímání. A proto jakoby je viděním, a zároveň jakoby viděním není. “ Filozofi cká zkoumání/Zkoumání 2. díl, XI, s. 248, 250 č. překladu. Ale srov. také Traktát 5. 423. ) > Datum: 07. 05. 2015 15: 08 > Předmět: Re: Dnes ještě jednou, tentokrát s pozdravem Dobrý večer!, pane doktore Berane: > Zdravím, proti Chronu nemám námitek; dotyčný citát z TLP není paragraf 5. 423 (máte pravdu, takový neexistuje), nýbrž 5. 5423 (můj omyl). To místo zní takto: „Vnímat nějaký komplex znamená vnímat, že jeho součásti se k sobě mají tak a tak. A tím je také vysvětleno to, že obrazec [[zde má Wittgenstein má schéma krychle, jejíž všechny hrany jsou nakresleny jedno duchou linkou, tj. není poznat, kde má „přední“ a kde „zadní“ stranu - to si tam budete muset nějak sám dokreslit]] lze jako krychli vidět dvojím způsobem; i všechny podobné jevy. Ve skutečnosti zde totiž prostě vidíme dva různé fakty. y “ (mnou mírně upravený překlad J. Fialyy, tj. vydání z r. 1993). Mějte se, OB (© Překlad Petr Glombíček, 2007 – poznámka redakce. ) Vidění je „původní fakt“ v tom smyslu, že se nepokouším nejprve něco nějak vidět a „až poté“ se mi to zdaří – prostě to tak vidím/rozumím tomu/jednám v souladu s tím. (Zkoumání 2. díl, XI, s. 195 [s. 247 č. překladu]: „To, T co na stole rozeznáváme jako vidličku, také za vidličku ‚nep ovažujeme‘; a stejně tak málo se při jídle pokoušíme nebo snažíme pohybovat ústy. “) Jak ale poznáme, co právě kdo vidí (popř. , chceme-li, jako co něco vidí)? Jak říká sá m Wittgenstein, „‚vnitřní ‚ děj‘ potřebuje vnější kritéria“ – jak někdo něco vidí, můžeme poznat např.ř podle toho, jakými slovy to popíše nebo jak to nakreslí (jde-li o nějaký sporný objekt, jako např.ř proslulá hlava „kachnozajíce“, můžeme pomocí těchto kritérií s aspoň nějakou dávnou pravděpodobnosti určit, co spíše dotyčnému připomíná). (Zkoumání 2. díl, XI, s. 251 n. č. překladu. ) Co ale může ovlivnit vidění k tomu, aby vidělo věc spíše tak než onak? Wittgenstein sám nepodává určitou odpověď (patrně si sám ani nebyl jist) – ale zdá se, že se kloní k tomu, že tu opět hraje důležitou roli kontext: situace, prostředí, okolíí vnímané věci – uvidíme-li hlavu „kachnozajíce“ obklopenu samými kachnami, nejspíše uvidíme i „kachnozajíce“ jako další kachnu (a vice versa v případě společenství zajíců). (Zkoumání 2. díl, XI, s. 248 č. překladu. ) Kontext tu ale musíme chápat dostatečně široce – vidění něčeho jako zajíce/kachny je svého druhu prakticko-hermeneutickým rozuměním. Kontext, z něhož vychází naše vidění (můžeme říci: interpretace), zahrnuje také rozličné zvyky, y vše, co jsme se naučili a osvojili vv dětství (a mnohé z těchto podprahových vlivů bychom ani nebyli s to explicitně vyjádřit/pojmenovat) – včetně kanonických/běžných způsobů znázornění. (Jistou odrůdou schopnosti vidět aspekty je také smysl pro humor (jehož specififické podoby jsou velmi silně ovlivněny konkrétními kulturními kontexty) – Rozličné poznámky, y s. 118. Na tuto souvislost aspektového vidění a světonázorů upozorňuje Monk, Wittgenstein, s. 528 nn. „Dokázal bych říci, jaký musí nějaký obraz být, aby takto působil? Ne. Existují např.ř způsoby malby, y které mi tímto bezprostředním způsobem nic nesdělují, ale jiným lidem ano. Jsem přesvědčen, že do toho mají co mluvit i zvyk a výchova. “ Zkoumání 2. díl, XI, s. 256 č. překladu. ) Tak T by mne nenapadlo např.ř vidět v obrazu „kachnozajíce“ kachnu, kdybych se nikdy životě (ani na obrázku) s kachnou nesetkal, nebo i kdyby pro mne byla kachna o mnoho neobvyklejším/méně známým živočichem než zajíc (to by nemuselo nutně „kachní interpretaci“ vylučovat, ale jistě by to přinejmenším výrazně snížilo její šance). Nějaký „výklad“ „ či nějaké vidění jsou tedy vždy již na místě a vycházejí z kontextu – v širokém i v úzkém smyslu slova – a jsou vázány na určité praktické projevy (které jsou také jejich kritériem). Ale jak je tomu se spornými případy, jako je právě hlava „kachnozajíce“? Není tomu snad tak, že tu opravdu máme co do činění s „neutrálním“ fenoménem, který můžeme následně interpretovat buď tak, nebo onak? Vždyť obraz sám (který Wittgenstein přejal z kteréhosi dobového pojednání o psychologii) nebyl na počátku již kachnou nebo zajícem, nýbrž právě: „kachnozajícem“, který může být tím i oním. Na tento problém lze odpovědět (přinejmenším) dvojím způsobem: za prvé, že „kachnozajíci“ a jim podobní jsou jakési deviantní fenomény, které přece jen nemusí do důsledku splňovat to, co platí pro většinu věcí, s nimiž se setkáváme ve světě, jemuž rozumíme (koneckonců, prvním dojmem při setkání s „kachnozajícem“ nebo něčím podobným může být pocit ne-smyslnosti). A za druhé, i ne-rozumění je jistý typ rozumění. Kdybych byl astronaut a setkal se na cizí planetě s projevem tamní civilizace, dozajista bych nerozuměl téměř ničemu, co bych viděl (nevěděl bych, co to „znamená“), ale i tak bych mohl alespoň nějak popsat – „vidím „ takové a takové tvary, y barvy, y děje“. Ale mezi porozuměním tohoto typu a porozuměním „významu“ „ není ostrá hranice, nýbrž do sebe neznatelně přecházejí (srv. problém orientace v jiné „pozemské“ kultuře). Podobně lze snad přistupovat i k problému hlavy „kachnozajíce“ – tak jako v určitém kontextu je zajícem, a v jiném naopak kachnou, je ještě v jiném konkrétním kontextu „kachnozajícem“: totiž v kontextu psychologického nebo filosofického zkoumání zabývajícího se Gestaltteorií nebo problémy vidění aspektu – učitel filosofifie nakreslí na tabuli hlavu kachnozajíce (ne zajíce nebo kachny) a jako o takové o ní mluví a demonstruje na ní (třeba) Wittgensteinovy úvahy a jeho studenti mu také v tomto smyslu rozumějí. A tuto specifickou jazykovou hru můžeme považovat za kritérium vidění dotyčné věci jako „kachnozajíce“. TTakže i on má nakonec svůj praktický kontext a svá kritéria – byť nelze popřít, že jde o kontext bytostně marginální a v něčem defektní. (Celá naznačená interpretace problému „aspektového vidění“ je velmi zkratkovitá a snad až povrchní. Jde o jedno z nejsložitějších wittgensteinovských témat (které sám Wittgenstein nechal velmi otevřené) a není to hlavním námětem této práce. ) Podobně lze chápat i triviální poučku, že věta má smysl jen v rámci nějakého určitého jazyka. Napíši-li větu „čaj je horký“, bude v češtině znamenat, že „čaj je horký“, zatímco ve slovenštině, že „čaj je hořký“. A lze říci, že na filosofickém semináři, kde se tato otázka bude probírat, nevidíme rozlišení této věty samotné o sobě a jejích možných překladů či čtení, nýbrž tu bude znamenat ještě jinou, třetí věc – tj. bude ppoužívána ještě jiným, třetím způsobem (třeba jako příklad „„víceznačného řetězce znaků“ – i taková věta má své specifické použití, kontext atd. ). Jazyk filosofifický tu představuje jinou rámcovou jazykovou hru, odlišnou od jazykových her (obecné) češtiny a (obecné) slovenštiny, y pojednávajících o otázkách čaje v běžném gastronomickém kontextu. (Tarski T svoji strategii toho, co platí pro jazyk L1 (L 2, L 3, …), uplatňuje hlavně ve své sémantické koncepci pravdivosti (viz např.ř „ e Semantic Conception of Truth and the Foundations of Semantics“) – jde ovšem prvořadě o jazyky formální, pro něž jedině lze „pravdu“ takto definovat. ) ESEJ O WITTGENSTEINOVIJan Stěnička 14 - 15 Kdo by si dnes vzpomněl na analytického filosofa Ludwiga Wittgesteina ( 1889-1951), když neexistuje ani huť na Kladně, ani synagoga v Olomouci. Ale existuje geniální Wittgesteinova fenomenologie. Nežil dlouho, napsal jediné dílo, přesto stačil uspořádat rozmanité filosofifie 20. století, navíc brilantním pevným jazykem. Narozený ve Vídni jako nejmladší z osmi dětí, jeho otec, majitel Kladenských železáren, krásná maminka Leopoldina, která propůjčila své jméno i tvář dnes neexistujícím světově proslulým železárnám. Ludwig Wittgenstein zajímal se o architekturu. Rodina se židovským původem se distancovala od židovské víry a života, konvertovala k protestantismu. Protože v judaismu se k židovskému původu přihlíží po ženské linii, tak se to jen odrazilo na emblému „Poldi“. Ještě pár reálií z Ludwigova života, než půjdeme k jeho filosofii fi přes architekturu, dokonce až do Olomouce: Do školy chodil v Linzi. Ve stejnou dobu navštěvoval stejnou školu i Adolf Hitler,r který, ý přestože byl o 6 dnů starší, chodil o 2 třídy níž. I to, že se s mladým Hitlerem denně potkával, mělo na jeho filosofii fi vliv. Později studoval strojnictví v Berlíně a přesto, že jeho zájem byl o matematiku a architekturu, dostal se rychle přes logiku o k filosofickým otázkám základů 20. století. Po sarajevském atentátu se dobrovolně přihlásil do rakouské armády, d v níž získal na východní frontě několik medailí za statečnost. První traktáty o logické filosofii fi napsal dokonce přímo na frontě. Během vojenskéé přípravy poprvé navštívil Olomouc, kde navštěvoval školu pro dělostřelecké důstojníky.y Z té doby se datuje jeho celoživotní vzztah k estetice a to prostřednictvím olomouckého přítele Paula Engelmanna, který byl o dva roky mladší a byl žákem A. Looseho ve Vídni, ( 1912-1914). Po válce Wittgenstein léta učil na venkovsých základních školách v Rakousku a teprve když jej propustili z vězení, po tom, co zmlátil 11ti letého žáka m m H m m mm m m D m m m m m H m m N w N w m m O m m m m m m m N O m m m N m M N m m M m m m m m m m m m m m m W m m m M O m m m m m m m m m m O W m m m O m W M W m m m m m m m m m m W H m m m O m m m m m m m m m m W m m m m m m m m m m m m m W m m m M H N m m m N m m m m mm m m m W m m m W m m m m m m m m m H M H m W m N m m m m m m m m m M N m M O m m N w mW m m m m O m W m … m m m m w W m H m m m D m D m M m m m m m N m m m m m m m H m m m m m m m D m m m m N W m m m m m m m m m m m m m m m w w m w m m m m m m N m m m m m m m m m m m m m m m m m m m w m m W M m m m m m m m mm m m M m m m m m m m m m w U m m m m m m m m m m m m N m m w m m N w H m m m m m O m O m m m m m m m m m m m W O m m m m N m m m m m m m m m m m m W m m m w m m m m W m N m m W m m m m m m W m N m M m m m m m M M m W m W m m w m W m m m m m m m m m m m m m m w w m m N m O m W m m m m m m m m m m w m m m m m m m m …M m m m m m m m m m m m m m m W M m m m m m m m m O m D m M N m … D D N m m m m m m m m W m m m m H D w m m m m m N m O m m H mm m m m m m m m m m m m m m m m M O M m M m m m m m m m M m m m m m m W m D m m m m M m W m m m m m U m m M O m m D m m m m m O m w M m m m m m m m m W m m m w m m m m m m m m m W m D m m D m m m W m D m m m m W m m m m m m m m m m m m m m m W m m m m m m m m m W m m m m m m m m m m m m m m m m m m N m m m W m m m O m m M m m m N m m m m m m m m m m m m D N m m m m W D M m D m W O m m m m m m D m mm m m m m m m w mW m m m m N m m m m m m m m m m m m m m W m m O m m D m m m m MU D m W m m DO UW N N N m W m m m N W www w OM N m H ON@ O m m m m m m H m N M m U HO N
CHRON www chron cz • červen 2015
vyda y Spo ené h avy z s
Vý Výstava
W TTGENSTE NOVO TÉMA - PRACOVN SEŠ T
3.
anzinem nazýváme periodikum zabývající se jednotícím tématem. Tématem, prosím, tématem. Představme si na úvod muže, jenž se křestním jménem anebo příjmením jmenuje Mystos. Mystos. Nikoli snad Mythos, například, třebaže shoda mezi těmito dvěma starořeckými slovy se jeví velmi příbuzná. Na rozdíl od studentů zdejších vysokých škol uměleckých a jiných směrů, na nichž se nic takového neučí, jsem já měl štěstí, že mne, připraveného k zaslechnutí, onehdy nenadále potkala zmínka jednoho studenta amerického, jež se týkala etymologie slova, popřípadě slov, jako mystika, mystičnost, mysteriózní, nebo mystérium, tedy na jedné straně jistého stavu tajemnosti, tajemství samého o sobě, jakož současně i zasvěcení k němu. Co tedy původně dávno znamenalo ono řečené již mystos?
OBSAH POVÍDKA Z POZNÁMEK TAJEMSTVÍ SKRYTÉHO BOHA POZNÁMKY K VIDĚNÍ ASPEKTŮ ESEJ O WITTGENSTEINOVI UKÁZKY Z PROTOTEXTU NARYCHLO POSLEDNÍ SLOVO
Jaké bylo původní tohoto slova tajemství? Stručně vyjádřeno, znamenalo cosi jako zavřenou pusu. Aniž snad mohu připustit, že se jednalo jenom toliko o pouhé mlčení. Zavřená ústa v mém případě, tedy v okolnosti chystané prázdninové nedakonické výstavy, znamená totiž stejné jako zavřená krabička, rozvíjím její téma v analogii málem wittgensteinovské. Obyčejné dosud jen cosi nezávazného se náhlou etymologií posunuje do závažnosti mysteriózní, jak jsem již i tohoto slova použil. Jak už bylo rovněž řečeno, takové etymologie se na zdejších vysokých školách uměleckých směrů neučí, třebaže několik z nich nese v názvech
Ludvík Toman Jiří Hoblík Ondřej Beran Jan Stěnička Ladislav Čumba Radim Šíp Ludvík Toman
2-9 9 - 11 12 - 13 14 - 15 15 - 17 18 - 19 19
i ono obdobně původně starořecké akademie. Z tohoto postřehu lze však už 2 měsíce před termínem vyvodit, že nedakonické výstavy se jejich individuální krabičkou, doplněnou zásadní dokumentací, nezúčastní jediný zdejší umělec či umělkyně, jichž školy neučí. A oni, i mimo školy, sebe. V souvislosti s touto degenerující okolností, spojíme-li ji v rozvíjející úvaze se slovem mystérium a jeho variantami, z nichž některé bývají používány v charakterizujících invektivách vůči, či ve prospěch, znění poslední věty Wittgensteinova Tractatu, neunikne nám, jak zrovna rozvíjení poznámek Ludwiga Wittgensteina, třeba i krabičkami, do dnešních zdejších časů bez jakéhokoli vzdělávání velmi náleží.
POVÍDKA Z POZNÁMEK
2-9
NA WITTGENSTEINOVO TÉMA Ludvík Toman 3. KAPITOLA Volám vás na nohy, všechny vy cvičenky z hodin kondičních aerobiků, jakož i vás, bývalé mažoretky, baletky a diskotékové tanečnice, jak na parketech, tak od tyčí i celostěnových zrcadel, zaplňte svými těly plochy dávných spartakiádních stadionů a zacvičte rozkomíhanými bílými kužely, či předveďte jen pouze holými vypnutými pažemi nebo i s praporky drženými prsty na koncích paží vašich horních končetin, stejně jako olámanými větvemi listnatých stromů nebo za temnot rozžehnutými dvěmi pochodněmi či párem baterek na každou jednu z případných dam! Každá jediná, anebo i ve skupinách, namísto bezesmyslných diet hubněte poesii radostného psaní písmen několika druhů praporko2
vých abeced, vynuťte jimi ze sebe alespoň pár pohybových názvů dávných C. K. nádraží! V bezprostředních místech staničních perónů a nástupišť na trase od Břeclavi, stejně jako na pláži, v jakékoli tělocvičně nebo jiné kterékoli císařsky dávné železniční stanici! Na Wittgensteinovu počest, konec hlášení. I v následujících dnech jsem brzy ráno vstával a večer na začátcích nocí přijíždíval zpraporkovaný na těšínské nádraží v obojích směrech od Ostravy. Celé dny se pro sílu vůle úmyslů živil ke snídaním bohatě cukrovanou kukuřičnou kaší s názvem Mišutka, rozmíchávanou na Povídka z poznámek na Wittgensteinovo téma
schopnost komunikovat prostřednictvím jazyka, ale i gest). Wittgenstein vnímal jedince jako zcela odděleného od ostatních. Stále ještě v intencích modernity a důrazu na subjektivitu, která nemůže být sdílená.
Ovšem životní forma není libovolná. Může se lišit sice výrazně společenství od společenství, přesto má své hranice dané naším tělem.
co u toho vidíme, aktivizuje naše nejhlubší zkušenosti obdařené zárodky významu slov. Žádná krabička není úplně zavřená.
Naše tělo je součást komplexity kosmu. V kvičení prasete zavěšovaného na hák za zadní nohu slyšíme hrůzu. V kňučivém vytí psa se zlomenou páteří slyšíme bolest. To,
Tělo je klíč. S pozdravem, Radim Šíp.
POSLEDNÍ SLOVO
19
Ludvík Toman
Před pár dny jsem potkal na českotěšínské ulici kustoda Davida Vávru vystajlovaného tentokrát do podoby nízkohorského turisty. Neviděli jsme se dobrých 20 let. Přesto jsme se ihned pustili do řeči, z níž ve chvilce vyplynulo, že já se zajímám o Wittgensteina, který je Davidův nejoblíbenější filozof, jak se svěřil doslova. V Těšíně, tedy Malé či Slezské Vídni, jak se říkávalo, na ulici před hotelem Central bylo poté dodáno, že David jedno pokračování jeho televizního pořadu natáčel přímo ve vídeňské Wittgensteinově vile. O to by nebylo, tam z důvodů zištně slavomanských natáčí dneska každý. Podstatnější pro příští vývoj mých zájmů i tendence případné nedakonické krabičkové výstavy byla však doplňující informace, kterou mi David V. zaslal poté doplňujícím večerním mailem: my jsme z Trince pres Cantoryji dosli s prvnima kapkama na Velky Sosov nyni si hovim v posteli a protoze je zde polska spratelena wifi odpovidam Wittgenstein je mi blizky ,ba rekl bych, z filosofu nejblizsi,nataceli jsme v jeho vile ve Vidni o ktere spolupracovnik meho otce architekt Turnovsky napsal knihu Poetika zedniho vystupku,kde od jednoho rohu ,tedy zedniho vystupku stoupa do kosmu Nakonec pan Turnovsky skoncil bohuzel sebevrazdou Tak to jen na okraj ,bylo to ovsem osudove setkani,Pan Buh ne zaplatil,ale namichal
Takže ne před českotěšínským hotelem Slezský dům v nížině pouze zhruba nadmořsky čtyřsetmetrové, nýbrž kdesi na hoře; nikoli v rozhovoru, nýbrž mailem. Ihned jsem se začal shánět po dotyčné knize, byť pro účel nedakonické krabičkové výstavy sice asi bezprostředně nutná není. Třebaže i ta krabička je svého druhu výstupkem. (A vídeňský výstupek zřejmě entoptickým jevem skrze Wittgensteina známého mi druhu.) Objevil jsem na internetu obsažnou recenzi knihy, autora této eseje bych jistě přemluvil k příspěvku pro Chron, stejně jako třeba toho Davida. Před více nežli 20 roky jsme si dnes zapomenutě památně škrtli do dějin katedry scenáristiky a dramaturgie pražské FAMU. Dneska se oba setkáváme s Wittgensteinem, navedeni, jistě bychom si zase něco škrtnout svedli taky. Pro koho ale, pro koho?
DOBYTKU WITTGENSTEINA NETŘEBA. Pouze připomenu, nebo připodotknu, že nedlouho po § 293 o krabičce zařadil Wittgenstein do textu Filozofických zkoumání jiný jeho zásadní termín životní forma. Popřípadě životní způsob, způsob života, chcete-li. Na počátku jehož úvahy stojí ona krabička, kterou zdejší jedinou nesvedou udělat.
WEB www.chron.cz • ZLOM LPF • (CC) BY - NC • E-mail redakce:
[email protected] • FB: fb.com/casopischron Redakčně tištěnou verzi časopisu Chron obdrží jen ti, kteří odevzdají tisknutelný příspěvek do budoucího čísla, nebo odměnou za příspěvek vyšlý v čísle minulém. • Po dotazu na redakční e-mail bude sdělen den, kdy bude vyšlý Chron umístěn do nástěnky vedle GC3HC0Z na budově Konzumu Jaro (Nesvadbova 2, Praha - Modřany) k osobnímu vyzvednutí. - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - UZÁVĚRKA PŘÍŠTÍHO ČÍSLA 30. ČERVNA. - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - Narychlo o Wittgensteinově krabičce / Poslední slovo
19
Výstava
talíři ve studeném mléce do konzistence rybářského knedlíkového těsta. Poněvadž v tomto stavu i zcela obyčejná strojově vymletá kukuřice chutná nejen rybám například po fících.
V krabičce je Wittgenstein.
- Dejme tomu, že by každý měl krabičjako „brouka“. Nikdo nemůže mikdy a každý říká, že ví jedině z poje. - Tu by se pak mohlo zasvé krabičce něco jiného. Ba se nějaká taková věc ustavičnyní u těchto lidí slovo „brouk“ použití? - Pak by tedy toto pověci. Tamta věc v krabičce k řečoani ne jako jakési něco: neboť kra-
nádražní čekárna Nedakonice
ku, v které bybylo něco,co označujeme nahlédnout do krabičky druhého; hledu na svého brouka, co brouk jisté stát, že by každý měl ve bylo by možno si představit, že ně proměňuje. - Ale co kdyby mělo přece jen nějaký způsob užití nespočívalo v označení vé hře vůbec nepatří; dokonce bička by mohla být také prázdná.
28. červenec - 8. srpen 2015
NARYCHLO
18 - 19
O WITTGENSTEINOVĚ KRABIČCE Radim Šíp
> Datum: 02.06.2015 07:48
Bolest máme, ale nikdo jiný ji sdílet nemůže.
> Předmět: Re: Dobrý den pane doktore Šípe, možná, že jsem vám již v souvislosti s L. Wittgensteinem psal:
Říkám bolest, ale nikdo není schopen prožívat moji bolest způsobem, jak ji prožívám já, v kvalitě a s intenzitou, v jaké a s jakou ji prožívám.
Dobrý den,
Když užíváme slovo bolest, mluvíme o tom samém? Jak to víme?
nevím přesně, jak to myslíte s tou přípravou. Snad Vám těch několik strohých řádků trochu pomůže.
Wittgenstein: V podstatě nevíme. Je to jako s broukem v krabičce, jejíž obsah nikomu neukážeme. Jedná se o jazykovou hru, která v dané životní formě (situace, kdy se o bolesti většinou mluvívá) vede k nějakému jednání, jež je komunitou bráno, jako jednání, které je přiměřené situaci bolesti určité intenzity. (Tento vztah mezi jednáním a významem je v neustálé restrukturaci - význam slova je měněn ve vztahu k jazykovému společenství a jeho zvyklostem, přesto si zachovává jako většina důležitých slov jistou velkou míru stálosti. Na této proměnlivé stálosti je založena
Wittgenstein o brouku v krabičce píše v rámci problému, jak slova získávají svůj význam, který je poté možné sdílet s druhými prostřednictvím jazyka. Využívá zde fenomenálního děje (děje, který není sdílen, odehrává se pouze v mozku/mysli jedince) - pocitu bolesti. 18
Pozvánka / Narychlo o Wittgensteinově krabičce
Zatímco dotyčný talíř jsem za těch čtrnáct dnů ani jednou neumyl, aby v průběhu mého půstu neztratil svoji zázračnost, průhledných půlkilových pytlíků oné namleté žluté kaše jsem si nakoupil den před mými čtrnáctidenními vlakovými výpravami v číselném vyjádření 20, celé dva hnědé papírové pytle nahoře zalepené průhlednými pásky izolepy, jak každému nedůvěřivci jistě rád dosvědčí sám obrýlený majitel prodejny zdravé výživy v rámci reklamy jeho vegetariánského koloniálu jménem Vega. Jeho případným reklamním snahám připojuji i já dodatek, že dotyčná oficína s nabídkou zejména zrní, kaší, krupic, zrn, semen, bobulí a ženských mouk působí pod podélným vývěsním štítem v barvách korouhve svatého Paradiktýna na českotěšínské Havlíčkově ulici nedaleko C. K. nádraží, abych i takto dotvrdil, jak je v každé zde uvedené maličkosti realisticky věrohodné moje líčení. K večeřím jsem si v dnech mých prázdninových cest ve stále tomtéž jednom třílitrovém černém kastrolu vařil nebo ohřívával porce krmě jiným zcela neznámé mimořádné gravitační intelektuální síly a pro někoho sytého i naprosto nepředstavitelné nutričně výživové bohatosti: chlebový guláš podle mého opravdu vynikajícího receptu, servírovaný večer do talíře po vylízané ranní kaši, jedinečný úspěch mezi strávníky pokaždé zaručen. Bylo léto, prázdniny, všechno mé nádobí jednoho talíře, jednoho sazemi plynových plamenů zvenčí roky černě vysmaltovávaného kastrolu a jedné lžíce kdesi buchy bucharu ještě soudruhy dělníky vykované z plátu ničím nerezavějícího ocelového kovu tankového železa se mi mýt ani po večeřích nechtělo, k vegetativnímu životu nutné vitamíny jsem si v průběhu dne urval nad ploty. Aspoň že pokaždé před usnutím jsem stačil narychlo vykoupat absolvovanými stovkami kilometrů unavené tělo a na klávesnici noutbuku vyřídit alespoň tu nejakutnější fejsbukovou korespondenci, stejně mi poté v budoucích důsledcích povětšinou k ničemu nejsoucí. V čase krátkých letních nocí, opodál na gauči spánkem vleže nabíjeného sebe, občas nechal ze sítě dobíjet baterie videokamery i nikona. Po čtrnáct za sebou jdoucích dnů každé zítřejší ráno po časném již dnešním svítání opět nahodil půlhodinu před čtvrtou ranní včera o desáté večerní přivláčený černý baťoh na dnešní k budoucím trýzním již nachystaná ze včerejška otlačená záda, a na dvou černých nepohodlných popruzích zatížil jím hřbet i těmi dvěma cihlami tahanými po všechny zbývající dny mých výprav jako příruční filmařská závaží dole na dně vietnamsky černého zádového paku. Kdybych tedy s sebou míval jakoukoli pro účel i zdar Wittgensteinovy věci oddanou i spolehlivou vlakovou spolucestující partnerku, zátěže alespoň jedné vláčené cihly bych se ušetřil. Podivná místní postava mých klukovských časů Foto Gavenda Oto s takovou výbavou dokonce pěti cihel ve vyšisovaném červeném brodsaku na zádech prochodil za mých dětských let v červePovídka z poznámek na Wittgensteinovo téma
nohnědých lesklých pohorkách po ulicích zdejšího města celý jeho život trénujícího vysokohorského turisty živícího se pouze ulamovanou čokoládou – kvůli obklopujícím ho sviním ve funkcionářských polobotkách se však do vysněných Himalájí nikdy nedostal. Obdobně jako já bych kvůli jejich dnešní podobně tvarované manažérské obuvi nikdy nevycestoval Ferdinandkou do Vídně obhlídnout si alespoň zdálky tamty už jen ty pláně jsoucí namísto původní budovy již neexistujícího Severního nádraží. Byť svou řeholi popisuji střídmě, čtrnáctidenní život kohosi jako následovníka Wittgensteinova krokosledu po sto letech není žádná ona tuzemsky obvyklá myšlenkově nenáročná dovolenková rekreace, vždyť v údělu pouze samé obrazy, konotace, znakové řeči, žízeň, řečové hry s nimi, tahání na zádech jiným zcela zbytečných cihel, analogie, potajmé močení do vedrem též vyprahlých trav, aluze, beznaděj osamocení uprostřed žvanícího okolí a v celodenním slunečném vedru nepřetržitá bdělá obezřetnost vůči těsně před tělem projíždějícím vlakům, jakož i kromě soustředěné bdělosti i neustále vyhlížená dneska už jen řídce navazující původní bezchybná císařská cestovní spojení. A umanutost. Zejména ta moje umanutost v dění, jejíž základní příčinu či popud jsem dlouho nechápal. Ale co by jiný zatracoval, nepodstupoval, dokonce odvrhnul jako rozumný důvod či pohnutku nebo dokonce přikázání k onomu celodennímu bdělému soustředění v mých činnostech, mi se vyplatilo drobnou několikaminutovou vlakovou příhodou, z ní vztažně plynoucí poučující zkušeností, ba dokonce objevem. Z ozkoušené tradice praxe wittgensteinovských badatelských aktivit totiž plyne, že v ději nebo souvislostech každého řádného příběhu tohoto druhu se musí alespoň za scénou mihnout nějaký Číňan, kteréžto pravidlo souvisí ihned s prvním odstavcem tenké knížky, od jejíhož přečtení by každý zájemce o psané myšlenky Ludwiga Wittgensteina měl začínat svůj přivlastňovací interes. Střih! Jednota místa, času, děje! Záběr: Vztažný exteriér. Čas, čas, čas, biorytmicky zažívaný v nás, kodrcal jsem zas jednou tím ranním prázdninovým vlakem osobákem, s příjezdem do Starého Města před Velehradem čtvrthodinu po osmé. Spěl jsem vpřed se záměrem vyšít svým vlastním tělem opět nějaký jiný kousek tamté dávné tratě. Jistě byla neděle. Po obvykle krátké hodinové inspekci tamních nástupišť mířil jsem tedy z Přerova činit se do Nedakonic nebo jim ob zastávku níže sousedního Moravského Písku s plánem, že se večer do Těšína vrátím rychlíkem buď z Hodonína anebo Otrokovic. No a v těch Otrokovicích, tedy již po nich, na ranní cestě k mému příštímu vyšívačskému revíru nastala zcela neuvěřitelná situace. Zpoza mých zad se zcela nečekaně objevil v táhlé středové chodbičce vagonu osobního vlaku asi tak pětatřicetiletý Číňan, který na madlu za sebou táhnul okolečkovaný hrkající kufřík aerodyna3
micky vytvarovaný do výsledné horní obliny. Situace to byla naprosto neskutečná, dějící se jakoby mimo pravidla reality zdejších nedělí, neboť exteritoriální Číňané ranními nedělními osobními vlaky po Slovácku až tak často nejezdí. Navíc tento bludný jedinec, jedno zrnko rýže z vizuálně týchž nerozlišitelně stejných asi dvou miliard, byl už na pohled zcela dezorientován jeho zjevně naprosto zmuchlaným smyslem pro určení či určování směru jízdy sem či tam. Přestože ve vzniklé situaci se jednalo o exota ve způsobu například sto sedmdesát centimetrů vysoké žluté korely v ceně stovek tisíc korun, občasní domorodci zasedlí na sedadlech a mířící směrem na mši ve velehradské bazilice se v hluboké vnitřní bázni cítili odvěce ohroženi případným žlutým uřknutím, a proto se ještě o mžik před tápajícím pohledem vetřelce instinktivně odvraceli k oknům na venek, za nimiž se zrovna ještě pořád žlutily do nekonečnosti dlouhé lány žluté řepky, anebo již čerstvě žlutě rozkvétajících slunečnic. Jestli snad v jejich panikářských obavách z čínského uhranutí odvrátili pohledy od této přirozené agrotechnické žluti zachvacující psychiku na kteroukoli jinou možnou druhou stranu, tam zase k jejich utrpení dožlutava zlátla pole ke sklizni dozrávajícího obilí. Ze všech stran obklopující vražedně schizofrenně útočná žlutá slunečnost jihofrancouzského Arles, obdobně jako zdejšího stejně bezestinně vítajícího plochého Slovácka. V psychopatické naléhavosti dojmu tamtoho prvního místa přišel Vincent van Gogh o ucho. Pokud tedy zdejší pasažéři zhroucení v sedadlech zůstali hledět přímo, jako ztuhlé trupy se zavřenýma očima však netazatelní, teprve poté byl pohled na ně nejúděsnější kvůli jejich zmrtvěle statickým grimasám fyziognomicky způsobovaným vtěsnanými horně dolně oboustrannými zubními náhradami, jež byli navyklí si nasazovat pouze o víkendech. Je-li ovšem kdosi zvyklý cestovat s Wittgensteinem, jakýkoli vnější úkaz ihned pojímá jako svého druhu řeč. Proto dokonce i taková zlořečená nesedící hubní protéza milionkrát prokletá jejím občasným nositelem, je například pro mne důvodem k rozvíjejícímu úsudku. Její horní díl nahrazuje 16 bývalých zubů. Spodní takových zaniklých 16 zubů rovněž. V součtu tedy povětšinou 32 nábělných ploch objevujících se tu a tam při setkáních domorodců grimasami prostřednictvím úst. Poněvadž obdobně jako zuby samy se tímtéž prostřednictvím navenek zveřejňují či vyslovují i jimi puzená slova, většina lidských mluvně řečových jazyků je stanovena povětšinou 32 znaky, pro samohlásky, souhlásky, diakritická znaménka též. A právě na této okolnosti stejného počtu toho i tamtoho v kusech, tedy na analogii, by nějací alespoň dva ke vzájemné komunikaci elementární nutní dentisté, v soukromí nadto vášniví amatérští wittgensteinovci, mohli založit jejich intelektuálně opravdu velmi vypulírovaný plán. Dokonce jedni dva zubní lékaři mou představu uskutečnili, a já se vám pokusím jejich související dentisticko alveolární praxi popsat. 4
Na základě omezujících technologických daností vzniklo civilizační dohodou na dotyčné zubařské dvojici nezávisející ustanovení, že zpráva poslaná esemeskou nemůže obsahovat více nežli 160 znaků. Žádná ani o znak víc. Tak to míváme denně v křesle zhruba tolik klientů, usoudil jednoho dne jasnozřivě kterýsi z těch dvou dentistických mudrů, a poněvadž 2 máme dohromady 2 ordinace s jednou společnou čekárnou, násobeno, potřebujeme pro náš příští účel těch pacientů denně nejméně 320. Nebo alespoň nějaký jejich alikvot. Abychom si vzájemně mohli každý den poslat 1 intelektuálně výživnou peprně žertovně vtipnou esemesku – čili celkem 2.
Nejdříve se proto nad obrázkem zubního diagramu sjednotili na podobě abecedy jejich příštích zpráv, tedy postupně si písmeny označovali 2 obrázky rozmístění zubů v obou čelistech, potažmo dvě dvojice dvou týchž obrázků, neboť byli dva. Při tomto označování vycházeli z jejich vlastních zkušeností statistického počtu četnosti výskytu kazů na kterých konkrétních zubech v čelistech, aby posléze k jednotlivým zubům na obrázcích diagramu rozmístili, tedy přiřadili, písmenné znaky celé abecedy. Z této porovnávací rekognoskace jim vyplynulo, že například souhlásku hlásku p, popřípadě P, statisticky se vyskytující v českých slovech nejčastěji, bude v jejich esemeskové zubořeči nahrazovat levá dolní sedmička. Posléze si každý svůj vzájemně souhlasný obrázek alfabetu dentoverbálního diagramu vyvěsil na dobře viditelné místo v ordinaci, s ohledem na zejména co nejlepší čitelnost od křesla. Příštího dne si jeden prostřednictvím instrumentářky pozval z čekárny pacienta, na nic se ho neptal, podle konceptu dnešní esemesky psaně připraveného doma vyvrtal a zaplomboval patřičné písmeno, načež klientovi laskavým hlasem vštípil zhruba tento pokyn: „Teď si dojděte za kolegou vedle, ať vám to zrentgenuje. Má tam čtečku. A potom se posaďte v čekárně, dokud vás nebudu ještě dneska potřebovat.“ „Ale, pane doktore, vy jste mi vyvrtal trojku vlevo nahoře, a mě zatím bolí semhle osmička.“ „Jen si klidně sedněte do čekárny, viděl jsem tam takový drobný kaz, který by nám mohl v příštím období způsobovat docela závažnou neplechu. Jen v čekárně klidně posečkejte, poněvadž je docela možně, že třeba i nějaká ta osmička bude dneska ještě potřeba. Ale abych vás zbytečně nezdržoval, radši se podívám do svého rozpisu, ne, ne, ne.“ „Sestři, objednejte pacienta na zítra, tak na devátou, budu s ním dnes večer ve svých plánech počítat. … A hlavně nezapomeňte ještě ihned dojít za kolegou. Sestři, kdybyste tady pána mohla doprovodit… Tablety proti bolení té osmičky vám samozřejmě milerád napíšu.“ Zatímco kolega z vedlejší ordinace zhruba ve stejné chvíli poslal na výměnu s podobným poučením nějakou pětku zkalibrovanou vrtačkou, dejme tomu, do stavu písmene B. V prostoru čekárny před ordinacemi si tedy kvalifikovaně instruované instrumentářky jejich zásilky vzájemně vyměnily. Povídka z poznámek na Wittgensteinovo téma
Nejdříve ji poznala Karlova matka a sestry. Ona hrála na piano, on hrál strunný doprovod. Láska je mocnější než všechny zbraně světa. Karlovu otci se sňatek příliš nepozdával. Poldiny rodiče konvertovali ke katolické víře a Christian Wittgenstein svým synům a dcerám zřetelně sdělil, že žádné z jeho dětí se do rodiny konvertovaných židů ženit ani vdávat nebude. Všichni toto přání respektovali, až na Karla. Jaké to mělo důsledky? Karl se musel na začátku své kariéry protloukat sám. Svatba Karla a Poldi se tedy konala i přes odpor Karlova otce a autor této knihy neříká, že to byl amerikánský důvod zavádění nových tradic na starý kontinent, případně jestli se konala z čisté lásky nebo spíše proto, aby se Karl mohl usadit. Přesto bych rád čtenáře informoval, že se svatba konala 14. února, tedy na svátek sv. Valentýna. Karlovi bratři se jmenovali Paul a Ludwig. Po kom se jmenoval budoucí filozof? Po strýčkovi.
1.5.1 Je známo, že nejvíce vtipů o orchestrálních hráčích se týká violistů. Jaký je rozdíl mezi violistou a violou? Viola má duši. Jaký je rozdíl mezi violou a rakví? Rakev má tu mrtvolu zevnitř… Méně se ví, že v rodině Karlovy Poldi vyrůstal první sólový hráč na violu – Joseph Joachim. To byl Poldin bratranec a rodiče ho dali na výchovu k rodičům Poldi, protože mu mohli jako majetnější poskytnout lepší vzdělání a podmínky pro rozvoj jeho hudebního talentu. Joachim byl oblíbený virtuóz tehdejšího německého skladatele č. 1 – Johannese Brahmse. A ten se pak stal rodinným přítelem i Poldi a Karla a jeden jeho koncert se dokonce premiéroval v provedení rodinného ansámblu. Takže umění č. 1 v rodině W. byla hudba. Jak píše největší ze srbských prozaiků Milorad Pavić: Všichni velcí houslisté za posledních dvě stě let s výjimkou Paganiniho byli židovského původu. Joseph Joachim premiéroval Brahmsův První koncert pro housle a orchestr, o třicet let později stejnému velkému Brahmsovi premiéroval vrcholný houslový koncert. Odehrál též londýnskou premiéru koncertu Antonína Dvořáka. Karl financoval Brahmse, Mahlera, Schoenberga, R. Strausse. Než se tedy i v této knize jedno z dětí Karla a Poldi zapíše do dějin hudby, tak si povězme příběh…
1.5.2 V knihách typu Dějiny hraní na violu, Dějiny hraní na strunné nástroje apod. se pravidelně objevuje bez ohledu na autora stále stejné slovní spojení: „Největší houslista moderní éry se jmenoval Joseph Joachim.“ První sólový hráč na violu se jmenuje Joseph Joachim. Jednalo se o bratrance krásné Poldi. Jeho rodiče byli chudí a tak vyrůstal u příbuzných a dostalo se mu stejného vychování, jako jeho sestřenici. Také se ví o nadání některých hudebníků s poškozeným zrakem. Ray Charles nebo Stevie Wonder prorazili i do světa globální popmusic. Slepý klavírista a varhaník Joseph Labor byl nejlepším přítelem Josefa Joachima. Působil jako varhaník v hradní kapli na Hofburgu. Do rodiny svých přátel často docházel a Poldiny děti ho oslovovaly: „Strýčku!“ Po zranění Ludwigova bratra Paula to byl právě on, kdo pro něj složil první sólové skladby pouze pro levou ruku. Zanechme tedy vtipů o violistech a rozlučme se s tématem tím z nejzprofanovanějších: Na zkoušce symfonického orchestUkázky z prototextu připravované knihy
ru se na sebe velice zlobí hobojista a koncertní violista, pořád po sobě ošklivě pokukují a spílají si. O pauze si je k sobě pozve dirigent a říká jim: „Pánové, to mi řekněte, co jste si udělali?“ Hobojista žaluje: „Když začínala zkouška, tak on šel kolem mého stojanu a rozšlápl mi všechny plátky!“ A violista: „To nic není, on mi potom rozladil jednu strunu a nechce mi říct kterou!!!“
1.6.1 Kdo má peníze, nechává si stavět. Kdo má peníze a vkus, nechává si stavět od solidních architektů. A kdo chce podnikat, musí podnikat v centru obchodu, například ve městě, kde sídlí burza nebo úřady rozhodující o zakázkách. Abyste i svým obchodním partnerům ukázali, stavíte svůj dům tam. Je známo, že do Vídně jezdí spousta turistů prohlížet si památky. Jednou z nich je pavilon Secese od opavského rodáka, architekta J. M. Olbricha. Stalo se to takto. Malíř Gustav Klimt byl tak trochu rebel. Měl namalovat pro vídeňskou univerzitu nástropní malbu. Konzervativní malířské kruhy však výsledek práce mistra nového secesního stylu odmítly. Ten si s tím však hlavu příliš nelámal. Mezi vídeňskými podnikateli se procesem, kterému se dnes říká “brainstorming”, přišlo s přijatelným řešením. Podnikatel Karel Wittgenstein tuto alegorii filozofie a dalších krásných umění za 2000 korun zaplatil. Dodejme, že například nejlépe podporovaný básník německého jazyka dané doby jménem R. M. Rilke s takovou částkou zvládl živit svou rodinu a udržovat svůj vysoký životní standard v kruzích evropské šlechty po dobu jednoho roku. Tímto Wittgensteinovým nákupem však jeho podpora okruhu malířů nového stylu kolem Gustava Klimta neskončila. Ujal se také předsednictví v přípravném výboru výstavy Secese a bylo to z jeho podnětu, že se nakonec místo provizorního dřevěného pavilonu postavila dle projektu J. M. Olbricha dodnes obdivovaná, stejnojmenná kamenná secesní budova. Dále se ví, že Klimtovy portréty paniček z lepší společnosti byly velmi drahé. Skandály však působila nikoliv vysoká cena od nejdražšího portrétisty v celé Vídni, ale šuškanda týkající se poměru portrétisty s některou z portrétovaných. Laskavému čtenáři je asi jasné, že o takových věcech hodlá autor této knihy mlčet. Obzvláště když ví, že právě u Gustava Klimta si rodina objednala svatební portrét Ludwigovy sestry Margarethe. Že je to portrét víc než zdařilý, že je to přímo mistrovská Klimtova portrétní práce, se může přesvědčit každý z návštěvníků mnichovské Pinakotéky.
1.8.1.2 Ví se celkem dobře, že průmyslový magnát kníže Karl Wittgenstein zemřel 20. ledna 1913 na rakovinu hrtanu. Co se už ví méně, jaké byly na toto úmrtí reakce. Ludwig se urychleně vrátil na pohřeb do Vídně. Britské Timesy otiskly nekrolog oznamující smrt rakouského Carnegieho. A v radikálních novinách „Svoboda“ vycházejících na Kladně, řízených budoucím československým prezidentem Antonínem Zápotockým, se objevil redakční nepodepsaný nekrolog končící slovy: „Konečně zhynul ten, jenž z krve kladenských dělníků vydřel 60 milionů.“ 17
Autor předkládané knihy je jen nehodný zapisovatel krásného příběhu, proto kompetentní informace o filozofovi, nedejbože filozofické interpretace jeho filozofie, hledejte jinde. Přesto si dovolí poukázat na jednu krásnou vlastnost filozofie. Pokud pracuje poctivě, může se filozof, na rozdíl třeba od konstruktéra letadel nebo stavitele mostů, mýlit. Jeho následovníci „chybu“ vidí a mohou na jeho činnost navázat.
0 Předehra Ten, kdo mým větám opravdu rozumí, je rozpozná jako nesmyslné. 0.0 Představte si, že váš žák v rozporu s tím, co mu na hodinách říkáte, zkonstruuje vůbec první počítač. Představte si, že někdo musel být první, kdo řekl, že počítač je hardware a software. Představte si, že někdo musel být první, kdo řekl, že software budou nuly a jedničky, zapnuto, vypnuto. Představte si, že ten samý žák je nejlepším dešifrátorem všech dob a rozhodující mírou pomůže k britskému vítězství nad Německem. Představte si, že se studenti homosexuálního/bisexuálního kroužku z vaší školy stanou nejúspěšnějšími špiony všech dob, když úspěšně seženou plány atomové bomby a doručí je Stalinovi. Představte si, že těsně před koncem studené války řídící důstojník jejich buňky se stihne objevit na sovětské poštovní známce. Představte si, že tito špioni pracovali se samotným autorem knih o Jamesi Bondovi. Představte si, že jste za celý život stihli vydat jen malou šedesátistránkovou brožurku, ve které jste napsali, že jste v ní vyřešili všechny problémy filozofie. Představte si, že tu knížečku za zásadní práci považují dokonce i ostatní. A představte si, že úvodní slova této knihy znějí: „Svět je všechno, co je faktem.“
0.1 Je známo, že na počátku bylo slovo. Tím slovem se zabýval filozof a ten se jmenoval Ludwig. Rodiče, jejichž jméno nosil, se jmenovali Karl a Leopoldine Wittgensteinovi. Mamince se doma říkalo Poldi. Také je známo, že poblíž pražského letiště leží průmyslové město jménem Kladno a že v tom městě byly a možná ještě jsou výrobny ušlechtilé oceli, které se jmenují Poldi. Méně už se ví, že tato Poldi, jejíž tvář znají minimálně všichni fanoušci českého hokeje z hrudi božského Jaromíra Jágra, je tou samou Poldi, jejíž syn se stal nejslavnějším profesorem filozofie na cambridgeské univerzitě ve 20. století. Ještě méně se ví, že její manžel a Ludwigův otec byl nejúspěšnější kapitalista Rakouska-Uherska, protože jako první pochopil rozdíl mezi monopolem a konkurenčním prostředím a na tomto rozdílu ve správný čas a ve správném oboru neuvěřitelně zbohatl. Co se však prakticky neví, co se s tímto kapitálem stalo a jaký byl vztah mezi těmito penězi a dějinami filozofie 20. století. Na počátku tedy bylo slovo a náš příběh začne tím, že si řekneme, že syn Ludwig se Karlovi a Poldi narodil v jejich domě na předměstí Vídně s adresou Neuwaldegg, Hauptstrasse 40, dne 26. dubna 1889 v 8 hodin 30 minut večer. 16
0.2 Je známo, že v tramvaji člověk vyslechne ledacos. Zpravidla se jedná o věci, které slyšet nikdy nechtěl. Představte si, že v tramvaji potkáte dva mladé lidi, kteří se spolu dohadují o kvalitě televizního zpravodajství na různých stanicích. Ona říká, že: Veřejnoprávní televize je tak nudná! A on jí na to odsekne: Ale dostaneš tam opravdová fakta! Ona mu odvětí, že fakta jsou všude stejná, a s tímto konstatováním oba svorně opouštějí tramvaj. Vše by v takovém světě bylo mnohem jednodušší. Tato kniha se pokusí ukázat, že jsou fakta, fakty a zobrazovaná skutečnost i spousta dalších věcí, a jen tím, že je poskládáme vedle sebe, z nich lze uspořádat různé verze světa. V této knize nás nebudou zajímat světy různých lidí, ani svět laskavého čtenáře, ani svět vševědoucího autora. Autor se jenom na příkladu faktů ze života jednoho filozofa pokusí poskládat jednu z verzí Wittgensteinova světa a touto verzí pobavit sebe a v případě úspěchu také svého čtenáře.
Takže tomu zaslanému a doručenému například P se druhý dentista podíval do pusy, a shrnul stručně: „Tohleto snad ani rentgen nepotřebuje, sedněte si do čekárny, pokud bude potřeba, kolega si vás zavolá.“ Když první dnešní pacient za sebou opět zavřel dveře, zapsal si jím přinesené písmeno na lísteček na začátek řádku budoucího dnešního kolegova bonmotu. Nebo dokonce i případného aforismu, když se kolegovi včera večer při víně a doutníku autorsky obzvláště vedlo, a pustil se podle doma připraveného rozpisu do tisku své druhé vlastní litery v ústech pacienta mezitím vtlačeného do vikslajvantu bílého polohovacího křesla.
Pro mne samotného bylo nejzajímavější, jak měli vyřešeno psaní mezer, aby i takovýmito maličkostmi nedocházelo ke znečitelňování postupně mezi ordinacemi zasílaného textu. Celé slovo tvořili vždy jedinci jednoho pohlaví, takže zcela čitelná mezera nastala, když se jako odesílaný, popřípadě sám sebou se doručovaný, namísto třeba doposud postupného zástupu jednotných žen objevil první bolestivostí rozfňukaný muž. Nositelem spojky například a, i, obdobně jako stejně jednohláskových předložek, proto mohli být případ od případu pán i dáma, jak daly okolnosti daným zubákem předtím vytvořeného slovosledu.
1 Rodina O čem nelze hovořit, o tom se musí mlčet. 1.0.0 Na světě jsou věci mezi nebem a zemí, které by měly zůstat skryté. Jiné věci jsou zase každému na očích, ale trocha cudnosti, neřkuli tajemství, by jim rozhodně neuškodila. Také je známo, že na kladenském náměstí měl být roku 2013 vztyčen pomník Karlu Wittgensteinovi od architekta J. Červeného. Pomník měl být zhotoven ze čtyřmetrové traverzy, do které by byly vygravírovány wittgensteinovské informace a samozřejmě i jméno začínající na „W“. Také je známo, že souhvězdí Kasiopea tvoří pět jasných hvězd. Na rakouské, německé či anglické obloze je vidět po celou noc a celý rok a prodloužení spojnice zadní nožičky písmene „W“ směřuje na hvězdu jménem Polárka a tím pádem je možné se podle tohoto souhvězdí orientovat. Wittgensteinův první životopisec, americký profesor Norman Malcolm během vycházky svému cambridgeskému učiteli řekl, že je to „M“ jako Malcolm. Wittgenstein mu na to odpověděl, že je to W, protože už za jeho dědečka v Lipsku před polovinou 19. století tomu tak bylo. Pomník ve tvaru traverzy vztyčen nebyl. Kladenští občané ale wittgensteinovskou připomínku na otce zakladatele ve tvaru dvojitého W naleznou za jasného počasí po celém Kladensku nad svými hlavami každou noc.
jejich vrtačková práce ve stejné míře zájmu svižněji. Když v ústech některých státních pojištěnců nebylo už ani co trhat, potřebné živé místo vprostřed textu zatřeli fixem, pacientovi, aby neslintal a označenou pozici tak k nečitelnosti nerozmazoval, alveolární dutinu vycpali vatou jako matraci a rovněž poslali kolegovi na rentgen.
Pokud se snad v čekárně nedostávalo pacientek, v ordinaci se na nutném místě ihned rozvrtal chrup sestře. Ovšem v případě tamtěch dvou dentoalveolárních sémantických mašíblů se o onu filozofem Wittgensteinem rozvažovanou soukromou řeč či unikátní soukromost jazyka pouhých dvou účastníků řečového prostoru zřejmě nejednalo, když filozof měl při jeho složitých rozvažováních na zřeteli zcela cosi jiného nežli pouhá zachovávání slov téhož slovníku jen pouze při pouhé změně písmenných podob abeced. Přesto, jak se dopoledne sunulo dál dopředu, sestra, nebo její kolegyně, občas vykoukla ze dveří kterési z oněch dvou ordinací, aby se zřetelně do prostoru percipienty obležené čekárny zeptala, například: „Je tady snad nějaká bolestivá čtverka vlevo dole?“ Pokud náhodou takové potenciální písmeno přítomno zrovna nebylo, ihned se v patřičné ordinaci jako takové vyvrtalo nebo vytrhlo kterési operativní pacientské náhradě a po zákroku poslalo vedle na rentgen. Pacienti již od rána běhali z ordinace do ordinace a měli dojem představy naprosto nadstandardní stomatologické péče, zatímco dvě stránky dvou zubařských notesů se postupně plnily písmeny dvou vět vzájemně různých dvou zpráv. Čím byli oba dentisté zvědavější na dnešní pointy, tím jim šla
Z pochopitelných důvodů zde proto docházelo k poměrně značné fluktuaci zaměstnankyň, neboť obě sestřičky instrumentářky jako osoby i potenciální písmenné sady se z důvodu další komunikační nepoužitelnosti vzhledu i chrupu dost často měnily. Následně se ocitaly mezi chrupově obdobně opotřebovanými klienty místně příslušných poboček pracovních úřadů vlastně jejich vlastní vinou, neboť z neomluvitelného intelektového nezájmu a líné letargie nedokázaly předvídavě rozšifrovávat vizuálně naprosto zřetelné předpovědi dentistických záměrů zcela evidentně zveřejňovaných oněmi málem celostěnovými zubopísmennými obrázky naplánovanými na každou příští konkrétní chvíli každého konkrétního dne. Občas zase sestra vrtala dentistu, třebaže on sám, jak i kolega odvedle, se označovali kvůli standardizaci abecedního zubního kódu za souhláskově v češtině málem nedotýkatelné iniciály Q. Ale znáte latiníky s těmi jejich povýtce věčnými trefně poučujícími citáty… Nebo hymnus God save the Queen. Qaká. Qáká, qáká, sqěle taky, qaky, qak.
1.4.5 Je známo, že krásná Poldi pocházela z muzikální rodiny. Tato rodina se do Vídně přestěhovala z lázeňského města jménem Teplice. Rodina Kalmusových se do centra mocnářství přestěhovala ze severočeského lázeňského města jménem Teplice. Jak se seznámili? Poprvé se viděli na svatbě příbuzných. Karlova sestřenice si brala bratrance pozdějšího ředitele vítkovických železáren Paula Kupelweisera. Poldi byla švagrovou důstojníka ubytovaného ve wittgensteinovském rodinném sídle v Laxenburgu. Ukázky z prototextu připravované knihy
Povídka z poznámek na Wittgensteinovo téma
5
Pouhých jen šest do takovéto stručňounké zprávy potřebných esemeskových znaků q – ale kolik to znamenalo pro ně podstupovat i vydávat toho onoho čehosi jako doktorské sebekastrační snahy a vrtačkou namísto téhož co Vincent břitvou si způsobovat obdobné sebepoškozující autorské bolesti. Substituční uspokojování bezrozměrných apetencí verbálně sexuálního pudu vedoucí k následné důchodové qbezzubosti mnohých zubních primářů, k samému posledku jejich odborného působení navenek přes obojí plné ostře bílé protézy už jen pouze seschlých papyrusů, popřípadě toliko papyrů, prostých schopnosti být nositeli jakýchkoli zpráv. Na výplatách zdravotních pojišťoven zcela závislé chodící živé dentální pomníky zcela vyznělých autorských potencí. Viděné v interiéru vagonu prázdninového nedělního ranního vlaku projíždějícího žlutě žírným Slováckem sice místně naprosto nesouviselo s mým předchozím ilustrujícím příkladem – ale já přesto tamtoho rána viděl zabořené do sedadel jen samé protičínsky krajově lhostejně zmrtvělé vyjímatelné protetické grimasy. Pokud tedy potkáte příště kohosi například třeba se začerněnými předními zuby, ihned se ho ptejte, snažte se dozvědět, popřípadě sami dešifrovat, jakou zprávu jinému, nebo dokonce vám, kromě té zcela běžně verbální vyslovované ústy, dotyčný posel i uvnitř zubní dutiny alveolou či zevně na titulní straně chrupu nese. V případě seznámení s kýmkoli se proto ihned vyptávejte na stav, počet a rozmístění plomb, transplantátů a jiných zubních náhrad, neboť zrovna tyto informace mohou mít pro vás do příštích období důsledky osudově vážných nápovědí. Dávní cikánští koňští handlíři nečinili jinak. Neboť sobě i zboží dbali o chrupy. Sebe kradenými vápennými vejci, selkám obdobně potajmu upíjeným mlékem, pro větší pohledovou živost stavu koňských dásní krmili zvíře arzénem. Přivádějíce takovými móresy hospodářství důvěřivých dentoalveolárně negramotných venkovských sedláků ke krachům. Z takovéhoto písmenně korespondenčního ohledu chápáno, vagonovou uličkou se ke mně přibližující Číňan měl zuby netknuté, zatím tedy naprosto beze zpráv. Prázdný blanket telegramu s rukama na madle astronautického kufříku za zády. Když tedy tento čínsky cizokrajný exemplář dojel s hrkáním modlitebního mlýnku okolečkované kosmicky šedostříbrné bagáže uličkou vagonu přede mne, na rozdíl od okolních, kostelních, já, vezoucí mé wittgensteinské evangelium krajem svatého Paradiktýna božími cestami po kolejích císařské slávy, jeho prosebnému žlutě čínskému pohledu neuhnul. Ačkoli, například, hned třeba k současné míře všemoci tamté od dávna kdysi zaručeně účinné velehradské svěcenky mám jisté výhrady. „Zřejmě už to není, strýcu, ta samá značka. A pokud snáď zůstal stejný dodavatel, potem plyne, že je čímsi někde cestou 6
prančnutá.“ „Divu snáď, synku, ani néní, pije se tu včíl dokola aj v iných sortimentoch namísto bárs Jelínka enem samý ten metanový čert Březina.“ Oproti ostatnímu svému okolí já se tedy případných účinků neblahého vlivu Číňanova pohledu nezalekl a navíc jsem se ho svou notně zpřetrhanou angličtinou zeptal, jestli mu mohu nějak pomoci. V odpovědi jsem se dozvěděl, že míří do Vídně a neví, jestli jede správným vlakem. Poučil jsem ho, znalý až osobně zdejší trať, ať vydrží v tichu jeho mysli na konec do Břeclavi. Zeptal se, jestli i já tam jedu, já mu odpověděl, že ne. I do not. Neboť já ve Vídni sotva před pár dny už byl. Pak jsme se dali do dalšího obdobně složitého rozhovoru. Pojmenoval mi, ze kterého dvoumilionového města na jihu Číny pochází, prozradil, že tady ve Zlíně má stavební firmu v kanceláři s počítači, zřejmě projekci. A do té Vídně, že se jede podívat, jaká náhoda!, na Wittgensteinovu vilu, tedy na dům, který začínající filozof vyprojektoval po první válce jako svatební dar své sestře. Původní profesí byl přece letecký konstruktér. Náhody či koincidence tohoto druhu v intelektuálních tvarech nejčastěji dramaturgických oblouků jsou pro mne zcela běžné, neboť se zřetelnými zevními projevy, dokonce, nazváno spiritisticky, manifestacemi, existence živého Wittgensteinova ducha se setkávám v posledních letech nejméně dvakrát do roka. Tento náhodný Číňan mohl jet do Vídně kamkoli, za jakýmkoli cílem, mne ovšem upoutala mnohem intenzivněji jiná okolnost, která s teď již zklidněným cizozemcem souvisela. Po nevnucující se společenské úkloně, když si přede mne našikmo přidřeplým zadkem sedal na kus řeči, ještě před výsledným usednutím na celkovou plochu skvrnovitě šedomodřerudě nabarvené látky vnějšího skupenství ve tvaru umělohmotné masy čalouněného sedáku nejdříve prsty a posléze plochou dlaně se soustředěnou pečlivostí rozprostřel vyžehlený látkový kapesník. Ze zdejších domorodců by žádný cosi takového neudělal, Číňan byl přitom oblečen s onou běžnou zdejší nedělně nenucenou výletnickou ležérní nonšalancí, bermudy po kolena, značkové triko, adidasky na šest dírek za půldruhé tisícovky s ven vyhřezlým polstrovaným jazykem, a tak. Zeptal jsem se ho tedy, zdali se obává, že se při sezení zašpiní. Odpověděl mi, že tak činí proti zlým duchům, které dokonce pojmenoval nějak jako čvej-ši. Na otázku, kolik takových připravených ochranných kapesníků veze s sebou, odpověděl, že celkem šest. Do tramvají, metra, and so on. Rázem mi bylo všechno jasné, neboť se mi vybavily i ony dávné zdejší zvyky jako způsoby bezeslovné konverzace svého druhu, kdy každý člen domácnosti měl určenu u jídelního stolu jen a jen svoji židli, své místo na lavici ve školní třídě rezervováno už od Povídka z poznámek na Wittgensteinovo téma
ným hostem ať už v Olomouci nebo ve Vídni, kde dokonce společně projektovali vilu pro Wittgensteinovu sestru Margarethe Stonboroughovou. Při této příležitosti daroval Wittgenstein Engelmannovi originální strojopis svého traktátu, opatřený svými rukopisnými poznámkami a věnováním: architektu Paulu Engelmannovi. Tento spis, jehož obrysy i některé jeho části se rodily právě v hanácké metropoli, přinesl nové podněty filosofickému zkoumání jazyka. Celý intektuální svět zná dnes Wittgensteinovy teze z traktátu: „Hranice mého jazyka znamenají hranice mého světa“ nebo „O čem nelze mluvit, o tom se musí mlčet“. Sám Engelmann se po smrti své matky v r. 1934 vystěhoval do tehdejší Palestiny, usadil se v Tel Avivu, kde se živil jako geniální designer nábytku. Ve volném času se intensivně věnoval přednáškové činnosti, pořádal literární večery a jako první přeložil Wittgensteinův traktát do hebrejštiny. Fragmentální a kryptické texty se vzpírají jednoduchému a jednoznačnému výkladu, i proto ve světě vychází řada interpretačních prací o úloze „fenoménu“, které vedou a určují logickou formu jazyka vypovídajícího o světě, umožňují rozbor forem, barev, prostoru a času, které jsou nezbytným předpokladem smysluplné zkušenosti. tj. zkušenosti artikulované smysluplným jazykem dobře situovaného aktéra. Wittgenstein naprosto odmítá složité koncepce a myšlenky jednoduše označuje barvami: Modré a Hnědé knihy, atd. Nelze se divit, že poukázal na nesmyslnost dosavadního filosofického jazyka svými slovy: Většina vět a otázek, které byly napsány o filosofických věcech není nepravdivá, nýbrž nesmyslná. Nemůžeme proto vůbec ta-
kové otázky zodpovědět nýbrž jen prokázat jejich nesmyslnost. Většina otázek a vět filosofů spočívá na tom, že nerozumíme jazykové logice. Je to takový druh otázek jako zda je dobro více či méně krásno. A nelze se divit, že nejhlubší problémy vlastně žádné problémy nejsou a celá filosofie je kritikou jazyka. Wittgensteinova filosofická zkoumání zavádí pojem řečové hry a rozvíjí myšlenky filosofie jako objasňování jazyka. Řečové hry je Wittgensteinovým základním fenoménem, zdůrazňujícím aktuální stránku řeči, jež se řídí různými pravidly, například v rodině, ve vědeckém užití apod. Každá promluva sleduje nějaký cíl, nestačí tedy zkoumat jen její logickou stavbu. Tak jako kniha A. Looseho Hovory k sobě, respektive „do prázdna“ tak Modrá a Hnědá kniha jako výběr přednášek z Cambridge je asi nejpřístupnější a nejkoncentrovanější vyjádření Wittgensteinových myšlenek. Na závěr jen několik citátů, které jako u A. Looseho by se daly tesat zlatým písmem do carrarského mramoru: K čemu jsou definice, když stejně vedou jen k další nedefinovaným pojmům, Modrá kniha, str. 26. Náboženské názory lidstva nejsou uspokojivé, představují je totiž jen omyly, Modrá kniha, str. 119. Poznání je nakonec založena na uznání, On certainity, str. 378. Člověk se musí probudit k údivu a národy možná také. Věda je způsob jak je zase poslat spát. Nesouhlasil bych s Ludwigem Wittgesteinem, že co si nelze myslet, to se nemůže stát, Culture and value, str. 5. Každý realista ví, že stát se může cokoliv. O Kladně, Čermákovi, Jágrovi a jiných souvislostech s Wittgensteinem zase někdy příště…
UKÁZKY Z PROTOTEXTU
14 - 16
PŘIPRAVOVANÉ KNIHY Ladislav Čumba Filozof se tváří, že celý život zkoumá pravdu a pak hned přijde někdo jiný, který řekne, že ten či onen velikán pravdu neměl, ale že ji už našel on sám nebo se k ní na rozdíl od všech ostatních filozofů alespoň přiblížil nejblíž. Ludwig Wittgenstein ve své knize vydané pod názvem Tractatus logico-philosophicus napsal: „Hranice mého jazyka jsou hranicemi mého poznání.“ Dále často připomíná, že „Filozofie je činnost naprosto zbytečná“. Dokonce to dovede do extrému: „Mé věty se ozřejmují tím, že ten, kdo jim opravdu rozumí, je rozpozná jako nesmyslné.“ Nutno k tomu dodat, že tato šedesátistránková publikace je navíc jedinou knihou, kterou publikoval za svého života. Tedy pokud nepočítáme nepříliš používanou, ale ve své době velmi praktickou, slovníkovou příručku pro žáky a učitele dolnorakouských základních škol, obdobu našich Pravidel českého pravopisu.
Ke konci života ještě připravil druhou publikaci, kterou už ale nestihl vydat. Při její přípravě napsal nakladatelství cambridgeské univerzity, že by bylo dobré vydat v jednom svazku jeho první knihu společně s tou druhou, která tu první vyvrací. Proč se ale po zadání jeho jména do internetového vyhledávače objeví i sto let od sepsání těchto publikací více než 7 120 000 různých odkazů? Pro srovnání, po zadání jména Václav Havel se jich objeví zhruba 1 950 000 a komerčně nejúspěšnější český sportovec Jaromír Jágr má 4 960 000 odkazů. Řádný profesor filozofie na Vysokém učení Karlově a vědecký pracovník Filozofického ústavu Akademie věd jménem Pavel Kouba říká: „Dějiny filosofie se posouvají vpřed dezinterpretacemi předchozích myslitelů.“ To připomíná cambridgeského profesora A. N. Whiteheada: “Veškerá filosofie jsou jen komentáře k Platónovi.“
Esej o Wittgensteinovi / Ukázky z prototextu připravované knihy
15
ESEJ O WITTGENSTEINOVI
14 - 15
jezuitských časů, pro svoje blízké zakoupenu od jiných oddělenou divadelní lóži, na rozdíl od dnešních lidově vstřícných abonamentek, které jsou již pouhý odstředěný jazykový i marketingový kšeft původního slova; jako že i třeba na pánovo místo v kočáru se nesměl ani v neoficiálním zákulisí žádný jiný posadit.
mání“ vrcholila, aby v posledních dvou letech po válce všechno sepsal a v Oxfordu zemřel v r. 1951 na rakovinu.
Než se dostavili ohlášení hosté, čalounění domácích židlí se zcela přirozeně povlékalo návleky se všitými stahujícími gumičkami. Za mých mladších časů se taková původně úzkostná preventivní opatření stala již pouze užitkově praktickým protiprachovými pokrývkami, popřípadě jen pouhými neuvědoměle nápodobnými ozvuky honosnosti reprezentačně měšťanské ozdobnosti prvorepublikánských obývacích pokojů. Způsobujícími ovšem nutností jejich neustálého převlékání a navlékání a především častým praním nad mísami lavorů a umyvadel mnutím okolo kostek jádrových mýdel hysterické záchvaty masám tehdejších našich pracujících žen. Jejichž psychiky neosvobodilo ani pozdější nahrazení kostek osvědčených domácích pracích mýdel analogicky kubickými krabicemi pracích prášků z dovozu a s nimi související již naprosté odstranění zdánlivě jen zdobných čabrak těchto věkovitě osvědčených spiritistických preventivních ochranných opatření. Jejichž zapomenutí mateřemi rodů však spustilo leda tak vlnu těžkých všeobecně obyvatelských depresí. Z nichž se zdejší domorodci bezděčně léčí i oněmi falusovitými tvary individuálních mobilních telefonů.
Jan Stěnička Kdo by si dnes vzpomněl na analytického filosofa Ludwiga Wittgesteina ( 1889-1951), když neexistuje ani huť na Kladně, ani synagoga v Olomouci. Ale existuje geniální Wittgesteinova fenomenologie. Nežil dlouho, napsal jediné dílo, přesto stačil uspořádat rozmanité filosofie 20. století, navíc brilantním pevným jazykem. Narozený ve Vídni jako nejmladší z osmi dětí, jeho otec, majitel Kladenských železáren, krásná maminka Leopoldina, která propůjčila své jméno i tvář dnes neexistujícím světově proslulým železárnám. Ludwig Wittgenstein zajímal se o architekturu. Rodina se židovským původem se distancovala od židovské víry a života, konvertovala k protestantismu. Protože v judaismu se k židovskému původu přihlíží po ženské linii, tak se to jen odrazilo na emblému „Poldi“. Ještě pár reálií z Ludwigova života, než půjdeme k jeho filosofii přes architekturu, dokonce až do Olomouce: Do školy chodil v Linzi. Ve stejnou dobu navštěvoval stejnou školu i Adolf Hitler, který, přestože byl o 6 dnů starší, chodil o 2 třídy níž. I to, že se s mladým Hitlerem denně potkával, mělo na jeho filosofii vliv. Později studoval strojnictví v Berlíně a přesto, že jeho zájem byl o matematiku a architekturu, dostal se rychle přes logiku k filosofickým otázkám základů 20. století.
Právě Filosofická zkoumání je jeho druhé dílo, teprve posmrtně vydané v r. 1955, přesto, že jej všichni filosofové znají, tak dnes upozorníme jen na fenomén krásy v krátkém lidském životě. Nebylo to ani ve Vídni, ani v Linzi, ale v Olomouci, kde se jeho vztah k výtvarnému umění započal. Ne v galerii nebo v kostele, ale přímo v Muellerově vile. Nebyl to Adolf Loos, ale jeho přítel Paul Engelmann, který ho zavedl do vily Vladimíra Muellera, ředitele moravského Pozemkového úřadu. Jeho vila byla postavena nedaleko historické centra v puristickém stylu, dokonce dva roky před světoznámou střešovickou vilou v Praze. S Engelmannem si dobře rozuměli, vždyť také on pocházel ze židovské asimilované rodiny. Sám Engelmann vzpomíná ve svých pamětech údiv, že Wittgensteina vůbec nezajímala rozlehlá synagoga (vypálená místními nacisty 15.3.1939 – 1. den okupace) ani nádherné barokní kašny, ale právě „jeho“ vila.
Pokud oprávněné věcnosti mých postřehů nevěříte, dojeďte si vlakem do toho již zmíněného Příbora sami prohlédnout, do jak vyštafírované židle se jim tam v muzeu bezmocně zhroutil, z výzev doby i následků těch všech dnešních substitutů původnosti odpadlý, ten jejich slavný rodák Sigmund Freud… Prostě mě uhranula! Tak je to!
Po sarajevském atentátu se dobrovolně přihlásil do rakouské armády, v níž získal na východní frontě několik medailí za statečnost. První traktáty o logické filosofii napsal dokonce přímo na frontě. Během vojenské přípravy poprvé navštívil Olomouc, kde navštěvoval školu pro dělostřelecké důstojníky. Z té doby se datuje jeho celoživotní vztah k estetice a to prostřednictvím olomouckého přítele Paula Engelmanna, který byl o dva roky mladší a byl žákem A. Looseho ve Vídni, ( 1912-1914). Po válce Wittgenstein léta učil na venkovsých základních školách v Rakousku a teprve když jej propustili z vězení, po tom, co zmlátil 11ti letého žáka do bezvědomí, si uvědomil, že selhal jako učitel. Ještě po jedné zkušenosti v klášteře v Huettelsdorf u Vídně, kde pracoval jako pomocný zahradník a spal v kůlně na nářadí, pochopil, že klášterní život také není, to co hledal. Peněz měl dost, vždyť byl synem multi milionáře. Svůj život otočil naruby a v Cambridge učil na Trinity College. Do Russelovy filosofie se tak zamiloval, že mu sám Russel, pomohl vydat jediné dílo Tractatus logico philosoficus ( vyšel tiskem v r. 1921). To už jeho spolužák Hitler převracel také Evropu naruby. Za 2. sv. války se opět přihlásil do armády, tentokrát do vojenské nemocnice v New Castle (Newcastle). Tam jeho „filosofická zkou14
Když totiž tenkrát slečna Adéla na přerovském nádraží vystoupila, poněvadž jsem ve stavu náhlého nostalgického roztoužení doposud pouze jen mně oddaných endorfinů už nemínil pokračovat v psaní do notesu noutbuku, ihned jsem si přece přesedl na doposud její sedadlo, tentokrát mou tváří pohlížející do směru jízdy. Možná jsem na sebe sejmul nějaké její teplo, energii, metempsychotický otisk, případný kouštěk prachu nadaného otěrem magnetismu její energetické existence, popřípadě přímo ektoplasmou, nebo mi v kterési mezeře klávesnice uvízl dokonce nějaký celý její vlas.
Při návštěvě Muellerově vily v Olomouci okamžitě reagoval na zvláštní umění Adolfa Looseho. Přebíhal z rohu do rohu Loosova Raumplanu se slovy: teď mám teprve jasno, takhle vypadá pravda. Skupinky několika schodů, úzkých a vysokých oken, nehmatatelné světlo v kontrastu s ostrými stíny zapadajícího slunce na vzácných mramorových plochách. Od tohoto setkání býval Wittgenstein u Engelmannů pravidelEsej o Wittgensteinovi
Když se potom u nás dvou s Číňanem zastavil na obchůzce průvodčí, poprosil jsem ho, ať mému náhodnému společníkovi pomůže na břeclavské konečné z vlaku a tuto další oběť nádražních pokladních českých drah nějak nasměruje na perón, k němuž po několika hodinách přijede expres od Brna do Vídně. Byť by měl třeba vesmírný kufr plný čínských knížek, nevyšívá, nepraporkuje, nezpívá podle podivných not, bude se v tamtom vyerasovaném prázdnu bez démonů tak leda půltřetí hodiny šeredně nudit, ze stavu téhleté beztvaré reality rozesílat zcela zbytné esemesky, tao s ním. Povídka z poznámek na Wittgensteinovo téma
Pokud se tedy kdokoli domníval, že v průběhu této tak laskavé historky není možné poučení o sviních, obdobnému bláhovci ihned bez slitování rozfouknu takovouto domněnku či dokonce dobrodějné pojetí světa následně vyplývající praktickou instrukcí. Pojede-li totiž vlakem do Vídně inteligentní tuzemec, a já jsem měl nedávno úspěšně vyzkoušeno, užije následujícího elegantního intelektuálního postupu. Před sklem kterékoli nádražní pokladny si nejdříve řekne o vnitrostátní lístek do Břeclavi, aby bezprostředně vzápětí požádal i mezinárodní jízdenku platnou na ten další čtyřiaosmdesátikilometrový zbytek cesty do Vídně. Dokonce, míní-li se tentýž den vracet z metropole monarchie nazpátek, vyžádá si obojí ve verzích zpátečních. Připomínaného Číňana ovšem v otrokovické nádražní kase vybavili jako nějakou zombie pouze jízdenkou jedinou, do Vídně na stejnou trasu však o padesát korun dražší než podle mého rozpisu, navíc ještě s jakýmsi příplatkem za místenku a expres a přinutili ho vsednout na jeho zvykům cizím území zcela vyjeveného do osobního vlaku v zevní podobě fantomu, jenž má vzhledově naprosto stejné lokomotivy napojeny vepředu i vzadu hned již nazpátek. Navíc ho, neznalého, odsoudit cestovat kolem věkovitého Velehradu směrem ke stejně tak pohansky staroslovanským Mikulčicím, návazně k již pouhým názvem tajuplně zastřeně záhadnému samému Pohansku, tlícímu v lužních močáliscích kousek opodál Wittgensteinovy tratě. Naštěstí však opancéřovaného proti zlým vlivům magickým půltuctem vyžehlených kapesníků. Chránících zcela samozřejmě proti tady těm zrovna míjeným z démonické tajuplnosti dávno již vyvanulým staroslovanským prdlákům, ale především v okamžitých parametrech osvědčeně účinných vůči o mnohokrát těch zdejších výduchů ještě nesčíslně mocnějším a potměšile čínsky zavilejším tamtěm jejich zlým duchům čvej-ši, nebo tak nějak. Proti nimž dešťovkou prančovaná kropenka opravdu naprosto nic nemůže. Byť obojí tyto jmenované svátostné ingredience či složky pocházejí původně z téhož jednoho vysokého božího nebe. Uhranut tedy, puzen zřejmě po dny příští za prchavým odleskem Adéliny duše zlovolným kouzlem druhu woodoo, vúdú, pod vlivem angličtiny psáno také voodoo, francouzskou transkripcí vodou, tedy již písmenně spirituální vodní lymfou vnitřní tekutiny esoteriků a duchařů, jakož i možnou úhlavností napolo již ve zdejším současném tuzemsku zdomácnělých internacionálních čínských vlakových démonů. ČÍNŠTÍ VLAKOVÍ DÉMONI.
Zásadní pro porozumění meritu, napsal by Roland Barthes, této napohled nesrozumitelné zprávy se jeví podoba posledního znaku, čili druhé poloviny zápisu vlastního čínského slova démon, které je tedy tvořeno dvěma vnitřním obrazy. 7
celistvě, a nejenom ve zde jen pouze čárově vydestilované dílčí symbolizující znakové stylizaci piktogramatického druhu, pak doporučuji použít v těchto domácích časech vlády masy pasažérů vlakové třídy 4. zaručeně, účinně a spolehlivě je ohlupující všeobecně rozšířenou photoshopovou praxi. Neboť zvládá zhotovování zdánlivých simulaker jen zdánlivě původních podob jejich vlastních sebou samými zaplněných realit.
Jak říká sám Wittgenstein, „‚vnitřní děj‘ potřebuje vnější kritéria“ – jak někdo něco vidí, můžeme poznat např. podle toho, jakými slovy to popíše nebo jak to nakreslí (jde-li o nějaký sporný objekt, jako např. proslulá hlava „kachnozajíce“, můžeme pomocí těchto kritérií s aspoň nějakou dávnou pravděpodobnosti určit, co spíše dotyčnému připomíná). (Zkoumání 2. díl, XI, s. 251 n. č. překladu.)
Zleva tento druhý znak čten, případnému zájemci nabízí zření na stylizovaný sloup vedení elektrické vlakové trakce, pod jehož kolmým ráhnem schematický náčrt zachycuje zdroj vší pohybové síly lokomobilismu, démonickou podstatou elektrickou moc. Zpodobenu prostřednictvím piktogramu jako dvojici identických stykačů trolejové nástavby pohonné jednotky lokomotivy s několika náznaky běžně provozních elektrických zkratů. Pod nimi, ve víceméně přibližně stejných proporcích jako za skutečných podmínek, jízdou lokomotivy se k divákovi přibližující čelní prosklené okno kabiny strojvedoucího vlaku, přijíždějícího od vzdáleného pozadí biografu po perspektivně se rozšiřující dvojici kolejí. Jehož strojvedoucí sám se v těchto chvílích před panoramatickým čelním sklem cítí být v kině. Opodál proto již leží jinou předchozí soupravou rozhmožděný sebevrah v typicky čínsky slaměném klobouku.
Výjev z tratě doplňuje na znaku vlevo již přijíždějící sanitka. (Pod horním podélným ráhnem čtu poprvé nápis českým slovem štěstí, ve snu dnešní noci jsem rukama počítal koně, celé stádo – doplňuji dopoledne v pondělí dne 2. února poznámkou předchozí celek intepretace elektrických HP hipomobilních kolejových sil.) Dotyčný bez klobouku boss však tentokrát převoz vozidlem úrazové ambulance zřejmě nepřežil, jak svědčí silueta čínské lodi mrtvých na dolní polovině levého obrázku. Ale, kdoví, stejně tak se může tato lodice nebožtíků vracet ze své plavby bezúspěšně prázdná nazpět, neboť převážená neviditelná duše ve váze zhruba dvacet osm gramů se již mezitím zcela svévolně samovolně vrátila z přikázané lodní paluby kamsi místně jinde nazpátek do svého prvotního těla ležícího předtím původně na mezi kteréhosi rýžoviště kdesi pod náspem kolejiště kterési čínské vlakové trati. Jestliže bychom snad chtěli vidět celý původní výjev obrazu 8
Proto se zatím jen na zkoušku můžeme pokusit v pouhých vizuálních představách přidávat na původní čínskou znakovou kostru vrstvu po vrstvě záplaty dílčích významových masových ploch obrazových tkání, dokud nedosáhneme onoho vzhledu celku mystického těla nejpůvodnějšího počátečního výjevu elektrické rychlíkové lokomotivy projíždějící líbezně domáckým krajem – známého například z jinak zase photoshopově realistických vyobrazení fotografií umísťovaných na prvních stranách novoročních dárkových železničářských kalendářů. V následujících dnech, do tohoto stavu setrvalého zážitku onoho až přízračného prožívání odjinud vnuknuté vlastní jsoucnosti, jsem souběžně ještě pociťoval dojem stále se zvyšujícího zpřítomňování opotřebenosti mé vůle, jenž lze nazvat zlenivující únavou. A obojí tuto konzistenci ryze fyziologickou ve mně doprovázel plošně víc a více se rozlévající smutek a jemu přidružená sebelítostivá tesknota do daleka cest samotné duše, shrnuto suše. Démonové vlakových tras a tratí: Proč žádná vůkol nikde dívčí lodice. Na žádných mořích, peřejích.
Avšak ještě před důsledky předchozí bilance fyzické opotřebovanosti se u mne po sotva oněch čtyřech vyřknutých dnech již začala projevovat všemi končetinami se rozlézající lítostivá předtucha, že se slečnou Adélou, s těmi jejími na první pohled tak nějak divně lívancovitě rozpláclými rty zakrývajícími zejména komunikačně zubařskou vrtačkou dosud netknuté panensky bělostné zuby zatím beze všech zpráv, se na žádné kolejové trati světa už nikdy v životě nepotkám. Přitom ve smutícím páru s touto zamlklou lítostí mě v těchto předtuchách naprosto stejně ničily ony neustále prožívané chvilkově vzpružující obnovované naděje, že teď, právě zrovna teď, tahle holka zrovna teď vystoupí ze zrovna právě tamtoho teď právě dojíždějícího vlaku. Postižen takovýmito představami na celý můj příští nedlouhý život, když od oněch posledních prázdninových dnů loňského léta nastupuji do kteréhokoli vlaku, tak vždycky na konci shluku všech ostatních předtím stejně jako já vyčkávajících na peróně, a pokaždé se ještě hlavou s nadějí ohlédnu, jestli ona snad odněkud nedobíhá na tentýž přípoj taky. Povídka z poznámek na Wittgensteinovo téma
Co ale může ovlivnit vidění k tomu, aby vidělo věc spíše tak než onak? Wittgenstein sám nepodává určitou odpověď (patrně si sám ani nebyl jist) – ale zdá se, že se kloní k tomu, že tu opět hraje důležitou roli kontext: situace, prostředí, okolí vnímané věci – uvidíme-li hlavu „kachnozajíce“ obklopenu samými kachnami, nejspíše uvidíme i „kachnozajíce“ jako další kachnu (a vice versa v případě společenství zajíců). (Zkoumání 2. díl, XI, s. 248 č. překladu.) Kontext tu ale musíme chápat dostatečně široce – vidění něčeho jako zajíce/kachny je svého druhu prakticko-hermeneutickým rozuměním. Kontext, z něhož vychází naše vidění (můžeme říci: interpretace), zahrnuje také rozličné zvyky, vše, co jsme se naučili a osvojili v dětství (a mnohé z těchto podprahových vlivů bychom ani nebyli s to explicitně vyjádřit/pojmenovat) – včetně kanonických/běžných způsobů znázornění. (Jistou odrůdou schopnosti vidět aspekty je také smysl pro humor (jehož specifické podoby jsou velmi silně ovlivněny konkrétními kulturními kontexty) – Rozličné poznámky, s. 118. Na tuto souvislost aspektového vidění a světonázorů upozorňuje Monk, Wittgenstein, s. 528 nn. „Dokázal bych říci, jaký musí nějaký obraz být, aby takto působil? Ne. Existují např. způsoby malby, které mi tímto bezprostředním způsobem nic nesdělují, ale jiným lidem ano. Jsem přesvědčen, že do toho mají co mluvit i zvyk a výchova.“ Zkoumání 2. díl, XI, s. 256 č. překladu.) Tak by mne nenapadlo např. vidět v obrazu „kachnozajíce“ kachnu, kdybych se nikdy životě (ani na obrázku) s kachnou nesetkal, nebo i kdyby pro mne byla kachna o mnoho neobvyklejším/méně známým živočichem než zajíc (to by nemuselo nutně „kachní interpretaci“ vylučovat, ale jistě by to přinejmenším výrazně snížilo její šance). Nějaký „výklad“ či nějaké vidění jsou tedy vždy již na místě a vycházejí z kontextu – v širokém i v úzkém smyslu slova – a jsou vázány na určité praktické projevy (které jsou také jejich kritériem). Ale jak je tomu se spornými případy, jako je právě hlava „kachnozajíce“? Není tomu snad tak, že tu opravdu máme co do činění s „neutrálním“ fenoménem, který můžeme následně interpretovat buď tak, nebo onak? Vždyť obraz sám (který Wittgenstein přejal z kteréhosi dobového pojednání o psychologii) nebyl na počátku již kachnou nebo zajícem, nýbrž právě: „kachnozajícem“, který může být tím i oním. Na tento problém lze odpovědět (přinejmenším) dvojím způsobem: za prvé, že „kachnozajíci“ a jim podobní jsou jakési deviantní fenomény, které přece jen nemusí do důsledku splňovat to, co platí pro většinu věcí, s nimiž se setkáváme ve světě, jemuž rozumíme (koneckonců, prvním dojmem při setkání s „kachnozajícem“ nebo něčím podobným může být pocit ne-smyslnosti). Poznámky k vidění aspektů
A za druhé, i ne-rozumění je jistý typ rozumění. Kdybych byl astronaut a setkal se na cizí planetě s projevem tamní civilizace, dozajista bych nerozuměl téměř ničemu, co bych viděl (nevěděl bych, co to „znamená“), ale i tak bych mohl alespoň nějak popsat – „vidím takové a takové tvary, barvy, děje“. Ale mezi porozuměním tohoto typu a porozuměním „významu“ není ostrá hranice, nýbrž do sebe neznatelně přecházejí (srv. problém orientace v jiné „pozemské“ kultuře). Podobně lze snad přistupovat i k problému hlavy „kachnozajíce“ – tak jako v určitém kontextu je zajícem, a v jiném naopak kachnou, je ještě v jiném konkrétním kontextu „kachnozajícem“: totiž v kontextu psychologického nebo filosofického zkoumání zabývajícího se Gestaltteorií nebo problémy vidění aspektu – učitel filosofie nakreslí na tabuli hlavu kachnozajíce (ne zajíce nebo kachny) a jako o takové o ní mluví a demonstruje na ní (třeba) Wittgensteinovy úvahy a jeho studenti mu také v tomto smyslu rozumějí. A tuto specifickou jazykovou hru můžeme považovat za kritérium vidění dotyčné věci jako „kachnozajíce“. Takže i on má nakonec svůj praktický kontext a svá kritéria – byť nelze popřít, že jde o kontext bytostně marginální a v něčem defektní. (Celá naznačená interpretace problému „aspektového vidění“ je velmi zkratkovitá a snad až povrchní. Jde o jedno z nejsložitějších wittgensteinovských témat (které sám Wittgenstein nechal velmi otevřené) a není to hlavním námětem této práce.) Podobně lze chápat i triviální poučku, že věta má smysl jen v rámci nějakého určitého jazyka. Napíši-li větu „čaj je horký“, bude v češtině znamenat, že „čaj je horký“, zatímco ve slovenštině, že „čaj je hořký“. A lze říci, že na filosofickém semináři, kde se tato otázka bude probírat, nevidíme rozlišení této věty samotné o sobě a jejích možných překladů či čtení, nýbrž tu bude znamenat ještě jinou, třetí věc – tj. bude používána ještě jiným, třetím způsobem (třeba jako příklad „víceznačného řetězce znaků“ – i taková věta má své specifické použití, kontext atd.). Jazyk filosofický tu představuje jinou rámcovou jazykovou hru, odlišnou od jazykových her (obecné) češtiny a (obecné) slovenštiny, pojednávajících o otázkách čaje v běžném gastronomickém kontextu. (Tarski svoji strategii toho, co platí pro jazyk L1 (L 2, L 3, …), uplatňuje hlavně ve své sémantické koncepci pravdivosti (viz např. „e Semantic Conception of Truth and the Foundations of Semantics“) – jde ovšem prvořadě o jazyky formální, pro něž jedině lze „pravdu“ takto definovat.)
13
POZNÁMKY K VIDĚNÍ ASPEKTŮ
12 - 13
Ondřej Beran Fenomén „jako“ má podstatný význam i u pozdního Wittgensteina – v jeho úvahách o vidění aspektů.
Nepřipadám si, a snad ani nejsem prospěchářský zrádce, pokud se svým již časně předjarním letošním úsilím hledání příští figurantky obdařené především všestrannými múzickými dovednosti jevím nezaslouženě nevděčný jedné, oné původní osudové loňské slečně Adéle, která se mi třeba zrovna ona v důsledku mé bezprostředně příští výzvy do mého života jako řečová hra svého druhu ještě navrátí.
(Na to, že tu jde o dvě stránky ilustrace téhož systematického fenoménu („původního“ ukazování-se něčeho (jako něco) v řeči), upozorňuje Rentsch, T., Heidegger und Wittgenstein, c. d., s. 391 nn.) Také Wittgenstein polemizuje s představou, že by se ve vidění něčeho jako něčeho děla jakási následná interpretace. Změní-li se aspekt – když najednou něco uvidíme jako něco jiného než předtím, jako bychom viděli různé předměty. Vidím-li v mlze cosi, co považuji za člověka a co se při bližším pohledu ukáže být stromem, není tomu tak, že bych podvakráte – pokaždé jinak – interpretoval nějaké neurčené něco. Děje se tu v podstatě totéž, jako kdybych po řadě pozoroval dva různé předměty – nejprve člověka, poté strom.
Nemohu se v ovšem v mých předsevzetích ba i plánech na blížící se již letošní prázdniny spoléhat jen na osobu jednu, byť osudově nenahraditelně jedinečnou a inspiračním vlivem nezaměnitelnou – proto vyzývám i jiné potenciálně vhodné adély
Volám vás na nohy, všechny vy cvičenky z hodin kondičních aerobiků, jakož i vás, bývalé mažoretky, baletky a diskotékové tanečnice, jak na parketech, tak od tyčí i celostěnových zrcadel, zaplňte svými těly plochy dávných spartakiádních stadionů a zacvičte rozkomíhanými bílými kužely, či předveďte jen pouze holými vypnutými pažemi nebo i s praporky drženými prsty na koncích paží vašich horních končetin, stejně jako olámanými větvemi listnatých stromů nebo za temnot rozžehnutými dvěmi pochodněmi či párem baterek na každou jednu z případných dam! Každá jediná, anebo i ve skupinách, namísto bezesmyslných diet hubněte poesii radostného psaní písmen několika druhů praporkových abeced, vynuťte jimi ze sebe alespoň pár pohybových názvů dávných C. K. nádraží! V bezprostředních místech staničních perónů a nástupišť na trase od Břeclavi, stejně jako na pláži, v jakékoli tělocvičně nebo jiné kterékoli císařsky dávné železniční stanici!
TAJEMSTVÍ SKRYTÉHO BOHA:
9 - 11
FILOSOFIE NÁBOŽENSTVÍ D. Z. PHILLIPSE V NÁVAZNOSTI NA L. WITTGENSTEINA Jiří Hoblík III. Dewi Z. Phillips sám teorii fundacionalismu odmítá. Jeho kniha „Víra po fundacionalismu“ je motivována sice „skandálem“, vedena je však konfrontací otázky, co vůbec opravňuje mluvit o Bohu, a jejího zásadního ohrožení filosofickým pojednáváním „epistemologických tajemství“ (přímo tento pojem si vysvětlíme záhy). Naproti tomu prohlašuje: „Mým argumentem je, že tajemství je v zásadě něčím, co víra zahrnuje.“ A s tím se ptá na vztah tajemství k výpovědím o Bohu: „Ale co když se pojem tajemství, jemuž je tak vzdáleno způsobovat komplikace těmto náboženským vírám, k nim vnitřně vztahuje?“ Vidění je „původní fakt“ v tom smyslu, že se nepokouším nejprve něco nějak vidět a „až poté“ se mi to zdaří – prostě to tak vidím/rozumím tomu/jednám v souladu s tím. (Zkoumání 2. díl, XI, s. 195 [s. 247 č. překladu]: „To, co na stole rozeznáváme jako vidličku, také za vidličku ‚nepovažujeme‘; a stejně tak málo se při jídle pokoušíme nebo snažíme pohybovat ústy.“) Jak ale poznáme, co právě kdo vidí (popř., chceme-li, jako co něco vidí)?
12
prostřednictvím konvolutu tohoto zde poznámkového sešitu autorsky vedeného v žánru knížek či příběhů ženského čtení k soustředěným aktivitám ve Wittgensteinově živoucím duchu.
(© Překlad Petr Glombíček, 2007 – poznámka redakce.)
(Filozofická zkoumání 2. díl, XI, s. 258 č. překladu: Podstatná otázka je, co se mění při změně aspektu: „Změna aspektu. ‚Řekl bys přece, že se nyní obraz zcela změnil!‘ Ale co je jinak: můj vjem? Můj postoj? – Dokážu to říci? Popisuji tu změnu jako určitý vjem; docela jako by se před mýma očima proměnil ten předmět. […] ‚Vidění jako... ‘ nepatří k vnímání. A proto jakoby je viděním, a zároveň jakoby viděním není.“ Filozofická zkoumání/Zkoumání 2. díl, XI, s. 248, 250 č. překladu. Ale srov. také Traktát 5.423.) > Datum: 07.05.2015 15:08 > Předmět: Re: Dnes ještě jednou, tentokrát s pozdravem Dobrý večer!, pane doktore Berane: > Zdravím, proti Chronu nemám námitek; dotyčný citát z TLP není paragraf 5.423 (máte pravdu, takový neexistuje), nýbrž 5.5423 (můj omyl). To místo zní takto: „Vnímat nějaký komplex znamená vnímat, že jeho součásti se k sobě mají tak a tak. A tím je také vysvětleno to, že obrazec [[zde má Wittgenstein má schéma krychle, jejíž všechny hrany jsou nakresleny jednoduchou linkou, tj. není poznat, kde má „přední“ a kde „zadní“ stranu - to si tam budete muset nějak sám dokreslit]] lze jako krychli vidět dvojím způsobem; i všechny podobné jevy. Ve skutečnosti zde totiž prostě vidíme dva různé fakty.“ (mnou mírně upravený překlad J. Fialy, tj. vydání z r. 1993). Mějte se, OB
Je proto víceméně jistě vyloučeno, aby taková jedinečná zkušenost a touha mohly mít někdy příště lidskou následnici, ale co se dá dělat, když zážitků spjatých s Wittgensteinovou dávnou existencí mi po tamtěch loňských prázdninách jako návodů a plánů konceptuálně věcných i na ty letošní vakace stále košatěji přibývá.
Poznámky k vidění aspektů
Phillips usiloval o filosofický přístup, který by byl náboženství přiměřený – a sice zkoumáním vytváření náboženských pojmů („concept-formation“) v náboženské praxi. Stěžejní úlohu přitom sehrává pojem tajemství: „Naším filosofickým úkolem je připustit, aby koncept mystéria zaujal své správné místo; ukázat, jak je koncept prostředkován v lidském životě.Pokouším se ukázat vnitřní vztahy, které spojují víru („belief“) v tajemství a pojem milosti, způsob, jímž reagujeme na kontingentní události v životě, a způsoby, jimiž uvažujeme a usuzujeme o jiných lidech. Toto pochopení náboženského
místa pro tajemství se velmi liší od pochopení a místa, které filosofie často tajemství poskytuje.“ Řekněme, že idea tajemství je výzvou k uvědomění určité meze filosofické reflexe, jež se po něčem napřahuje a nevšímá si, čemu se vystavuje. A tomu může posloužit i náboženská řeč, která tajemství identifikuje s božstvím. Náboženská tajemství ve filosofickém a teologickém fundacionalismu považuje Phillips za epistemologická tajemství, jejichž postulování žije z domněnky, že lidská schopnost poznání je omezená a řeč je skutečnosti Boha nepřiměřená. Sledujeme-li však, jak se vytvářejí náboženské pojmy, musíme konstatovat, že u křesťanského pojmu Boha je důležité, že Bůh se sám skrývá. A to je výraz pojmového určení Boha, tudíž nelze jen formulovat domněnky, že Bůh je skrytý, na základě mezí lidského poznání a lidské řeči. I stalo se dne třetího, když bylo ráno, že bylo hřímání s blýskáním a oblak hustý na té hoře, zvuk také trouby velmi tuhý, až se zhrozil všecken lid, kterýž byl v ležení. Tedy Mojžíš vyvedl lid z ležení vstříc Bohu; a lid stál dole pod horou. Hora pak Sinai všecka se kouřila, proto že sstoupil
Povídka z poznámek na Wittgensteinovo téma / Tajemství skrytého Boha
9
na ni Hospodin v ohni, a vystupoval dým její jako dým z vápenice, a třásla se všecka hora velmi hrubě. Druhá Kniha Mojžíšova – Exodus, kapitola 19., verš 16. Pochopení náboženských tajemství jako tajemství epistemologických odvádí náboženský jazyk do skepticismu. Tady se Phillips odvolává zejména na studii Johna Whittakera „Literární a figurativní boží řeč“ (Literal and Figurative Language of God, 1981), v níž se tvrdí, že je-li Bůh zcela nevyjádřitelný, není možné žádné porozumění. Tím se ale řeč o božím tajemství proměňuje v řeč o boží nepochopitelnosti, a náboženská oblast se proměňuje v oblast teorie poznání. V epistemologické perspektivě se Bůh stává tajemnou bytostí, o níž lze vypovídat jen pomocí několika atributů podle principu analogie. A zde shledává Phillips podivné rozpory. Nemůžeme totiž nikdy vědět, zda to jsou jediné atributy tajemného Boha. Kdyby to byly jediné atributy, nebyl by Bůh tajemný. A kdybychom se domnívali, že mohou být ještě jiné atributy, museli bychom vědět, že tajemný Bůh nemá jen známé atributy. Takže ani poté by Bůh už nebyl pro naše poznání tajemný. A tak podle Phillipse všechny náboženskofilosofické pokusy Boha pochopit, které začínají u lidského poznání, sklouzávají do téže nesnáze, protože ruší boží tajemství a vedou k domněnce, že dokonalé pochopení Boha troskotá jen na nedostatečnosti lidské poznávací schopnosti. Douška: O čem lze v otázce tajemství mluvit? Epistemologická tajemství jakoby se touto otázkou nabízela, ale jak by se mohl pojem tajemství epistemologií vyčerpat? Tajemství jsou přeci i k zakoušení, k takovému, při němž se nedostává slov. Takže na tajemství je rovněž něco, o čem je třeba mlčet. Jak ale něco takového vymezit a zároveň o tom mlčet? Přinejmenším relativizací epistemologické kompetence. Anselm Kyongsuk Min z claremontské univerzity kromě toho z Phillipsových úvah vyvozuje: „Božská esence není redukovatelná na lingvistický kontext, který může přinejmenším odhalit Boha právě jako transcendující tento kontext, který vůbec nepřináší pochopení a vyjádření Boha v plnosti jeho esence.“ Tato dílčí otázka je příkladem odkazujícím k tomu, že Phillips začal kontemplativní filosofii ztotožňovat přímo s filosofií svého učitele Ludwiga Wittgensteina, a to proto, že se nezajímá o význam náboženství, nýbrž o možnost diskursu o tom, co může být o náboženství řečeno. Wittgenstein se podivuje skutečnosti, jak lidé ve svých nejrůznějších modech jednají a myslí tak, jak jednají a myslí. Kromě toho, jak připomíná Stephen Mulhall z Oxfordu, kontemplativní filosofie je způsobem, jak po Wittgensteinovi pokračovat a filosofii navracet k jejím vlastním zájmům.
nám smysl božího tajemství. A to není dáno metafysickými koncepty, protože náboženskofilosofický přístup vychází od praktického vztahu náboženského člověka k Bohu. Také proto Phillips říká, že tajemství je zásadně něčím, jak již řečeno výše, co víra zahrnuje, a tak že jeho pochopení je třeba rozvíjet od žité víry. Pro člověka není Bůh jakožto tajemství jen záhadou, nýbrž je i skrytý. Záhada může být vyřešena, a pak už není záhadná, zatímco tajemství zůstane tajemstvím, i když je známo: „... co se vyjevilo, to se vyjevilo jako skryté. Skrytost je součástí toho, co rozumíme Bohem.“ ----------------------------------------------------------------------------------V pohledu na toto pojednání můžeme uvažovat o paradoxii pojmu tajemství, který je jako pojem něčím racionálním, a přitom je pojmem pro to, co lidské racionalitě uniká, a tak se stává hodnotově dalece ambivalentním lákadlem pro prožitek. Ale samo ve své hloubce to ambivalenci přesahuje. Anebo lidské myšlení hledá únik z nejistoty nad možností s unikajícím spojovat nepohlcující racionalitu v jednoduché kategorii iracionality. Nemyslíme to epistemologicky, protože míníme nezmocnitelnost, jíž člověk může být uchvácen, jako když po namáhavém výstupu na horu se náhle ocitne na samém okraji propasti a poté přemítá o tom, co zakouší. Náboženství nepotřebuje nutně definice tajemství, daleko více je v něm třeba zakoušení, jehož scházením samo schází. Tajemství totiž čeří všednost. Nejbližší asociací tajemství je pak idea, která nás ovšem vede za hranice Phillipsovy úvahy, idea svatosti, která implikuje tajemství spolu s mocí, ale to právě z hlediska zakoušení, jež rozumění a popřípadě i Minervina sova teprve dostihují. Idea božství implikuje moc spojující se s tajemstvím a zmocňující se člověka, a tak se pro něho stávající svatostí. Božská moc navíc, jak jsme viděli, asociuje skrytost, ne ovšem skrytost utajeného, jež by mohlo být odtajněno. Spíše zahledění do nedohledna, při němž se tají dech. -----------------------------------------------------------------------------------
na boží milost vede ke smyslu pro zázrak, zázrak jako životní kontingenci, zázrak existence.“
Dodejme, že často hledají nadechnutí a naději, tedy nejen cestu k provedení určitých činností. A dále, že nemusejí ani jen očekávat odpověď na otázku, nýbrž dělají krok právě svou otázkou: „Proč právě mně se to neštěstí přihodilo?“ Nechávají prostě rozum blízce provázet svou zkušenost (popř. zkušenost v tom, jak se stává vzpomínkou), podobně jako Ježíš svými posledními slovy: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil?“ (Evangelium podle Marka 15,34, srv. paralely), na něž odpověď rovněž nepřišla. A k této úvaze nacházíme také výklad z Phillipsovy strany.
A to je typ postoje ke kontingentním momentům života, nesrovnávající se s motivací, která vede k otázce teodiceje. Koncepce teodiceje totiž „chtějí učinit naše cesty božími cestami a naše myšlenky jeho myšlenkami. Nechtějí uznat, že tím, co se potřebuje dostat na správné místo v tomto kontextu, není vysvětlení, nýbrž úžas, zázrak a tajemství.“
Za situace, kdy se člověk ocitá ve velkém ohrožení, jako například za bouře na moři, si totiž může říci, že se jeho život nachází v božích rukou: „Pojem boží vůle dostává svůj smysl v takových reakcích.“ Tento Phillipsův postoj bychom mohli využít i jako opory ke kritice posedlosti vysvětlováním, které by zahánělo zneklidnění vlastní nedostatečnosti, strach a neurózu. A v každém případě se v jeho světle ukazuje naivita snah určit funkci náboženství jako prostředku vysvětlování. Podle Phillipse pojem boží vůle přitom neslouží k vysvětlení toho, co se stalo: „Pojem boží vůle nebyl vytvořen při hledání vysvětlení, ale ve zřeknutí vysvětlení... Osoba dospívá ke zjištění, že její vlastní osud není tím primárním zřetelem. Vydanost
Připodotknutí na závěr: Snášet nebe na zem – to znamená do vlastních mezí iluzorně nahánět nadlidskou moc anebo absolutizovat moc lidskou – je povážlivé z křesťanského i nenáboženského hlediska, protože křesťan nemůže usilovat o místo, které zároveň vyhrazuje Bohu, zatímco nenáboženský člověk „nevěří v nebe“, takže ho nemůže opravdu chtít na zemi. Transformace otázky tajemství v epistemologický problém je zase ignorancí významu, který lze pochopit nikoli popisem tajemství, nýbrž na základě vylíčení vztahu k němu. Snadná hádanka nádavkem: Kam v našem textu zasadit obsah anglického citátu?
Vraťme se ale ještě k Phillipsovu konceptu, v němž nacházíme přibližování k ideji tajemství ideou boží vůle. A zároveň Phillips vychází vstříc člověku (ač to neformuluje přímo takto), který se chce ptát, zda může Bohu rozumět. Protože (v návaznosti na Sørena Kierkegaarda a Simone Weilovou) představuje tajemství jako něco, nač není rozumění adekvátní odpovědí a u čeho nemá smysl zpochybňovat adekvátnost lidské řeči. Jób, žalmy nebo Pavel z Tarsu jednoduše vyjadřují boží tajemství v jazyce a nepřemítají o tom, že kvůli neadekvátnosti lidského jazyka nemohou Boha chválit, nýbrž prostě Boha chválí. Bůh není skryt vzhledem k tomu, že lidská řeč je neadekvátností, nýbrž biblické spisy obsahují představu skrytého Boha, jak ji vyjadřuje Izajáš 45,15:
IV.
Jistě ty jsi Bůh silný, skrývající se, Bůh Izraelský, spasitel.
Řečí o božím tajemství se jistě vyjadřuje jakési transcendentno, a to i v pohledu na jazyk. Ale smysl tohoto transcendentna lze odhalit až v jazyce: „Smysl, v němž se říká, že je něco za plotem, je dán tím, jak mluvíme na oploceném pozemku.“ Když tedy rekonstruujeme „gramatiku“ řeči o Bohu, otvírá se
Phillips k tomu říká: „... pojem boží vůle se zrodil z toho, co je v lidském životě nutně neproniknutelné.“ Tajemné události lidského života se někdy označují jako boží čin. Když přitom přezkoušíme všechna vysvětlení událostí, vidíme, že když se lidé ptají na význam všeho, tak nechtějí nakonec žádná další
10
vysvětlení, nýbrž hledají způsoby, jak se s určitými událostmi a s určitým průběhem života vypořádat.
Tajemství skrytého Boha
Tajemství skrytého Boha
11
na ni Hospodin v ohni, a vystupoval dým její jako dým z vápenice, a třásla se všecka hora velmi hrubě. Druhá Kniha Mojžíšova – Exodus, kapitola 19., verš 16. Pochopení náboženských tajemství jako tajemství epistemologických odvádí náboženský jazyk do skepticismu. Tady se Phillips odvolává zejména na studii Johna Whittakera „Literární a figurativní boží řeč“ (Literal and Figurative Language of God, 1981), v níž se tvrdí, že je-li Bůh zcela nevyjádřitelný, není možné žádné porozumění. Tím se ale řeč o božím tajemství proměňuje v řeč o boží nepochopitelnosti, a náboženská oblast se proměňuje v oblast teorie poznání. V epistemologické perspektivě se Bůh stává tajemnou bytostí, o níž lze vypovídat jen pomocí několika atributů podle principu analogie. A zde shledává Phillips podivné rozpory. Nemůžeme totiž nikdy vědět, zda to jsou jediné atributy tajemného Boha. Kdyby to byly jediné atributy, nebyl by Bůh tajemný. A kdybychom se domnívali, že mohou být ještě jiné atributy, museli bychom vědět, že tajemný Bůh nemá jen známé atributy. Takže ani poté by Bůh už nebyl pro naše poznání tajemný. A tak podle Phillipse všechny náboženskofilosofické pokusy Boha pochopit, které začínají u lidského poznání, sklouzávají do téže nesnáze, protože ruší boží tajemství a vedou k domněnce, že dokonalé pochopení Boha troskotá jen na nedostatečnosti lidské poznávací schopnosti. Douška: O čem lze v otázce tajemství mluvit? Epistemologická tajemství jakoby se touto otázkou nabízela, ale jak by se mohl pojem tajemství epistemologií vyčerpat? Tajemství jsou přeci i k zakoušení, k takovému, při němž se nedostává slov. Takže na tajemství je rovněž něco, o čem je třeba mlčet. Jak ale něco takového vymezit a zároveň o tom mlčet? Přinejmenším relativizací epistemologické kompetence. Anselm Kyongsuk Min z claremontské univerzity kromě toho z Phillipsových úvah vyvozuje: „Božská esence není redukovatelná na lingvistický kontext, který může přinejmenším odhalit Boha právě jako transcendující tento kontext, který vůbec nepřináší pochopení a vyjádření Boha v plnosti jeho esence.“ Tato dílčí otázka je příkladem odkazujícím k tomu, že Phillips začal kontemplativní filosofii ztotožňovat přímo s filosofií svého učitele Ludwiga Wittgensteina, a to proto, že se nezajímá o význam náboženství, nýbrž o možnost diskursu o tom, co může být o náboženství řečeno. Wittgenstein se podivuje skutečnosti, jak lidé ve svých nejrůznějších modech jednají a myslí tak, jak jednají a myslí. Kromě toho, jak připomíná Stephen Mulhall z Oxfordu, kontemplativní filosofie je způsobem, jak po Wittgensteinovi pokračovat a filosofii navracet k jejím vlastním zájmům.
nám smysl božího tajemství. A to není dáno metafysickými koncepty, protože náboženskofilosofický přístup vychází od praktického vztahu náboženského člověka k Bohu. Také proto Phillips říká, že tajemství je zásadně něčím, jak již řečeno výše, co víra zahrnuje, a tak že jeho pochopení je třeba rozvíjet od žité víry. Pro člověka není Bůh jakožto tajemství jen záhadou, nýbrž je i skrytý. Záhada může být vyřešena, a pak už není záhadná, zatímco tajemství zůstane tajemstvím, i když je známo: „... co se vyjevilo, to se vyjevilo jako skryté. Skrytost je součástí toho, co rozumíme Bohem.“ ----------------------------------------------------------------------------------V pohledu na toto pojednání můžeme uvažovat o paradoxii pojmu tajemství, který je jako pojem něčím racionálním, a přitom je pojmem pro to, co lidské racionalitě uniká, a tak se stává hodnotově dalece ambivalentním lákadlem pro prožitek. Ale samo ve své hloubce to ambivalenci přesahuje. Anebo lidské myšlení hledá únik z nejistoty nad možností s unikajícím spojovat nepohlcující racionalitu v jednoduché kategorii iracionality. Nemyslíme to epistemologicky, protože míníme nezmocnitelnost, jíž člověk může být uchvácen, jako když po namáhavém výstupu na horu se náhle ocitne na samém okraji propasti a poté přemítá o tom, co zakouší. Náboženství nepotřebuje nutně definice tajemství, daleko více je v něm třeba zakoušení, jehož scházením samo schází. Tajemství totiž čeří všednost. Nejbližší asociací tajemství je pak idea, která nás ovšem vede za hranice Phillipsovy úvahy, idea svatosti, která implikuje tajemství spolu s mocí, ale to právě z hlediska zakoušení, jež rozumění a popřípadě i Minervina sova teprve dostihují. Idea božství implikuje moc spojující se s tajemstvím a zmocňující se člověka, a tak se pro něho stávající svatostí. Božská moc navíc, jak jsme viděli, asociuje skrytost, ne ovšem skrytost utajeného, jež by mohlo být odtajněno. Spíše zahledění do nedohledna, při němž se tají dech. -----------------------------------------------------------------------------------
na boží milost vede ke smyslu pro zázrak, zázrak jako životní kontingenci, zázrak existence.“
Dodejme, že často hledají nadechnutí a naději, tedy nejen cestu k provedení určitých činností. A dále, že nemusejí ani jen očekávat odpověď na otázku, nýbrž dělají krok právě svou otázkou: „Proč právě mně se to neštěstí přihodilo?“ Nechávají prostě rozum blízce provázet svou zkušenost (popř. zkušenost v tom, jak se stává vzpomínkou), podobně jako Ježíš svými posledními slovy: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil?“ (Evangelium podle Marka 15,34, srv. paralely), na něž odpověď rovněž nepřišla. A k této úvaze nacházíme také výklad z Phillipsovy strany.
A to je typ postoje ke kontingentním momentům života, nesrovnávající se s motivací, která vede k otázce teodiceje. Koncepce teodiceje totiž „chtějí učinit naše cesty božími cestami a naše myšlenky jeho myšlenkami. Nechtějí uznat, že tím, co se potřebuje dostat na správné místo v tomto kontextu, není vysvětlení, nýbrž úžas, zázrak a tajemství.“
Za situace, kdy se člověk ocitá ve velkém ohrožení, jako například za bouře na moři, si totiž může říci, že se jeho život nachází v božích rukou: „Pojem boží vůle dostává svůj smysl v takových reakcích.“ Tento Phillipsův postoj bychom mohli využít i jako opory ke kritice posedlosti vysvětlováním, které by zahánělo zneklidnění vlastní nedostatečnosti, strach a neurózu. A v každém případě se v jeho světle ukazuje naivita snah určit funkci náboženství jako prostředku vysvětlování. Podle Phillipse pojem boží vůle přitom neslouží k vysvětlení toho, co se stalo: „Pojem boží vůle nebyl vytvořen při hledání vysvětlení, ale ve zřeknutí vysvětlení... Osoba dospívá ke zjištění, že její vlastní osud není tím primárním zřetelem. Vydanost
Připodotknutí na závěr: Snášet nebe na zem – to znamená do vlastních mezí iluzorně nahánět nadlidskou moc anebo absolutizovat moc lidskou – je povážlivé z křesťanského i nenáboženského hlediska, protože křesťan nemůže usilovat o místo, které zároveň vyhrazuje Bohu, zatímco nenáboženský člověk „nevěří v nebe“, takže ho nemůže opravdu chtít na zemi. Transformace otázky tajemství v epistemologický problém je zase ignorancí významu, který lze pochopit nikoli popisem tajemství, nýbrž na základě vylíčení vztahu k němu. Snadná hádanka nádavkem: Kam v našem textu zasadit obsah anglického citátu?
Vraťme se ale ještě k Phillipsovu konceptu, v němž nacházíme přibližování k ideji tajemství ideou boží vůle. A zároveň Phillips vychází vstříc člověku (ač to neformuluje přímo takto), který se chce ptát, zda může Bohu rozumět. Protože (v návaznosti na Sørena Kierkegaarda a Simone Weilovou) představuje tajemství jako něco, nač není rozumění adekvátní odpovědí a u čeho nemá smysl zpochybňovat adekvátnost lidské řeči. Jób, žalmy nebo Pavel z Tarsu jednoduše vyjadřují boží tajemství v jazyce a nepřemítají o tom, že kvůli neadekvátnosti lidského jazyka nemohou Boha chválit, nýbrž prostě Boha chválí. Bůh není skryt vzhledem k tomu, že lidská řeč je neadekvátností, nýbrž biblické spisy obsahují představu skrytého Boha, jak ji vyjadřuje Izajáš 45,15:
IV.
Jistě ty jsi Bůh silný, skrývající se, Bůh Izraelský, spasitel.
Řečí o božím tajemství se jistě vyjadřuje jakési transcendentno, a to i v pohledu na jazyk. Ale smysl tohoto transcendentna lze odhalit až v jazyce: „Smysl, v němž se říká, že je něco za plotem, je dán tím, jak mluvíme na oploceném pozemku.“ Když tedy rekonstruujeme „gramatiku“ řeči o Bohu, otvírá se
Phillips k tomu říká: „... pojem boží vůle se zrodil z toho, co je v lidském životě nutně neproniknutelné.“ Tajemné události lidského života se někdy označují jako boží čin. Když přitom přezkoušíme všechna vysvětlení událostí, vidíme, že když se lidé ptají na význam všeho, tak nechtějí nakonec žádná další
10
vysvětlení, nýbrž hledají způsoby, jak se s určitými událostmi a s určitým průběhem života vypořádat.
Tajemství skrytého Boha
Tajemství skrytého Boha
11
POZNÁMKY K VIDĚNÍ ASPEKTŮ
12 - 13
Ondřej Beran Fenomén „jako“ má podstatný význam i u pozdního Wittgensteina – v jeho úvahách o vidění aspektů.
Nepřipadám si, a snad ani nejsem prospěchářský zrádce, pokud se svým již časně předjarním letošním úsilím hledání příští figurantky obdařené především všestrannými múzickými dovednosti jevím nezaslouženě nevděčný jedné, oné původní osudové loňské slečně Adéle, která se mi třeba zrovna ona v důsledku mé bezprostředně příští výzvy do mého života jako řečová hra svého druhu ještě navrátí.
(Na to, že tu jde o dvě stránky ilustrace téhož systematického fenoménu („původního“ ukazování-se něčeho (jako něco) v řeči), upozorňuje Rentsch, T., Heidegger und Wittgenstein, c. d., s. 391 nn.) Také Wittgenstein polemizuje s představou, že by se ve vidění něčeho jako něčeho děla jakási následná interpretace. Změní-li se aspekt – když najednou něco uvidíme jako něco jiného než předtím, jako bychom viděli různé předměty. Vidím-li v mlze cosi, co považuji za člověka a co se při bližším pohledu ukáže být stromem, není tomu tak, že bych podvakráte – pokaždé jinak – interpretoval nějaké neurčené něco. Děje se tu v podstatě totéž, jako kdybych po řadě pozoroval dva různé předměty – nejprve člověka, poté strom.
Nemohu se v ovšem v mých předsevzetích ba i plánech na blížící se již letošní prázdniny spoléhat jen na osobu jednu, byť osudově nenahraditelně jedinečnou a inspiračním vlivem nezaměnitelnou – proto vyzývám i jiné potenciálně vhodné adély
Volám vás na nohy, všechny vy cvičenky z hodin kondičních aerobiků, jakož i vás, bývalé mažoretky, baletky a diskotékové tanečnice, jak na parketech, tak od tyčí i celostěnových zrcadel, zaplňte svými těly plochy dávných spartakiádních stadionů a zacvičte rozkomíhanými bílými kužely, či předveďte jen pouze holými vypnutými pažemi nebo i s praporky drženými prsty na koncích paží vašich horních končetin, stejně jako olámanými větvemi listnatých stromů nebo za temnot rozžehnutými dvěmi pochodněmi či párem baterek na každou jednu z případných dam! Každá jediná, anebo i ve skupinách, namísto bezesmyslných diet hubněte poesii radostného psaní písmen několika druhů praporkových abeced, vynuťte jimi ze sebe alespoň pár pohybových názvů dávných C. K. nádraží! V bezprostředních místech staničních perónů a nástupišť na trase od Břeclavi, stejně jako na pláži, v jakékoli tělocvičně nebo jiné kterékoli císařsky dávné železniční stanici!
TAJEMSTVÍ SKRYTÉHO BOHA:
9 - 11
FILOSOFIE NÁBOŽENSTVÍ D. Z. PHILLIPSE V NÁVAZNOSTI NA L. WITTGENSTEINA Jiří Hoblík III. Dewi Z. Phillips sám teorii fundacionalismu odmítá. Jeho kniha „Víra po fundacionalismu“ je motivována sice „skandálem“, vedena je však konfrontací otázky, co vůbec opravňuje mluvit o Bohu, a jejího zásadního ohrožení filosofickým pojednáváním „epistemologických tajemství“ (přímo tento pojem si vysvětlíme záhy). Naproti tomu prohlašuje: „Mým argumentem je, že tajemství je v zásadě něčím, co víra zahrnuje.“ A s tím se ptá na vztah tajemství k výpovědím o Bohu: „Ale co když se pojem tajemství, jemuž je tak vzdáleno způsobovat komplikace těmto náboženským vírám, k nim vnitřně vztahuje?“ Vidění je „původní fakt“ v tom smyslu, že se nepokouším nejprve něco nějak vidět a „až poté“ se mi to zdaří – prostě to tak vidím/rozumím tomu/jednám v souladu s tím. (Zkoumání 2. díl, XI, s. 195 [s. 247 č. překladu]: „To, co na stole rozeznáváme jako vidličku, také za vidličku ‚nepovažujeme‘; a stejně tak málo se při jídle pokoušíme nebo snažíme pohybovat ústy.“) Jak ale poznáme, co právě kdo vidí (popř., chceme-li, jako co něco vidí)?
12
prostřednictvím konvolutu tohoto zde poznámkového sešitu autorsky vedeného v žánru knížek či příběhů ženského čtení k soustředěným aktivitám ve Wittgensteinově živoucím duchu.
(© Překlad Petr Glombíček, 2007 – poznámka redakce.)
(Filozofická zkoumání 2. díl, XI, s. 258 č. překladu: Podstatná otázka je, co se mění při změně aspektu: „Změna aspektu. ‚Řekl bys přece, že se nyní obraz zcela změnil!‘ Ale co je jinak: můj vjem? Můj postoj? – Dokážu to říci? Popisuji tu změnu jako určitý vjem; docela jako by se před mýma očima proměnil ten předmět. […] ‚Vidění jako... ‘ nepatří k vnímání. A proto jakoby je viděním, a zároveň jakoby viděním není.“ Filozofická zkoumání/Zkoumání 2. díl, XI, s. 248, 250 č. překladu. Ale srov. také Traktát 5.423.) > Datum: 07.05.2015 15:08 > Předmět: Re: Dnes ještě jednou, tentokrát s pozdravem Dobrý večer!, pane doktore Berane: > Zdravím, proti Chronu nemám námitek; dotyčný citát z TLP není paragraf 5.423 (máte pravdu, takový neexistuje), nýbrž 5.5423 (můj omyl). To místo zní takto: „Vnímat nějaký komplex znamená vnímat, že jeho součásti se k sobě mají tak a tak. A tím je také vysvětleno to, že obrazec [[zde má Wittgenstein má schéma krychle, jejíž všechny hrany jsou nakresleny jednoduchou linkou, tj. není poznat, kde má „přední“ a kde „zadní“ stranu - to si tam budete muset nějak sám dokreslit]] lze jako krychli vidět dvojím způsobem; i všechny podobné jevy. Ve skutečnosti zde totiž prostě vidíme dva různé fakty.“ (mnou mírně upravený překlad J. Fialy, tj. vydání z r. 1993). Mějte se, OB
Je proto víceméně jistě vyloučeno, aby taková jedinečná zkušenost a touha mohly mít někdy příště lidskou následnici, ale co se dá dělat, když zážitků spjatých s Wittgensteinovou dávnou existencí mi po tamtěch loňských prázdninách jako návodů a plánů konceptuálně věcných i na ty letošní vakace stále košatěji přibývá.
Poznámky k vidění aspektů
Phillips usiloval o filosofický přístup, který by byl náboženství přiměřený – a sice zkoumáním vytváření náboženských pojmů („concept-formation“) v náboženské praxi. Stěžejní úlohu přitom sehrává pojem tajemství: „Naším filosofickým úkolem je připustit, aby koncept mystéria zaujal své správné místo; ukázat, jak je koncept prostředkován v lidském životě.Pokouším se ukázat vnitřní vztahy, které spojují víru („belief“) v tajemství a pojem milosti, způsob, jímž reagujeme na kontingentní události v životě, a způsoby, jimiž uvažujeme a usuzujeme o jiných lidech. Toto pochopení náboženského
místa pro tajemství se velmi liší od pochopení a místa, které filosofie často tajemství poskytuje.“ Řekněme, že idea tajemství je výzvou k uvědomění určité meze filosofické reflexe, jež se po něčem napřahuje a nevšímá si, čemu se vystavuje. A tomu může posloužit i náboženská řeč, která tajemství identifikuje s božstvím. Náboženská tajemství ve filosofickém a teologickém fundacionalismu považuje Phillips za epistemologická tajemství, jejichž postulování žije z domněnky, že lidská schopnost poznání je omezená a řeč je skutečnosti Boha nepřiměřená. Sledujeme-li však, jak se vytvářejí náboženské pojmy, musíme konstatovat, že u křesťanského pojmu Boha je důležité, že Bůh se sám skrývá. A to je výraz pojmového určení Boha, tudíž nelze jen formulovat domněnky, že Bůh je skrytý, na základě mezí lidského poznání a lidské řeči. I stalo se dne třetího, když bylo ráno, že bylo hřímání s blýskáním a oblak hustý na té hoře, zvuk také trouby velmi tuhý, až se zhrozil všecken lid, kterýž byl v ležení. Tedy Mojžíš vyvedl lid z ležení vstříc Bohu; a lid stál dole pod horou. Hora pak Sinai všecka se kouřila, proto že sstoupil
Povídka z poznámek na Wittgensteinovo téma / Tajemství skrytého Boha
9
celistvě, a nejenom ve zde jen pouze čárově vydestilované dílčí symbolizující znakové stylizaci piktogramatického druhu, pak doporučuji použít v těchto domácích časech vlády masy pasažérů vlakové třídy 4. zaručeně, účinně a spolehlivě je ohlupující všeobecně rozšířenou photoshopovou praxi. Neboť zvládá zhotovování zdánlivých simulaker jen zdánlivě původních podob jejich vlastních sebou samými zaplněných realit.
Jak říká sám Wittgenstein, „‚vnitřní děj‘ potřebuje vnější kritéria“ – jak někdo něco vidí, můžeme poznat např. podle toho, jakými slovy to popíše nebo jak to nakreslí (jde-li o nějaký sporný objekt, jako např. proslulá hlava „kachnozajíce“, můžeme pomocí těchto kritérií s aspoň nějakou dávnou pravděpodobnosti určit, co spíše dotyčnému připomíná). (Zkoumání 2. díl, XI, s. 251 n. č. překladu.)
Zleva tento druhý znak čten, případnému zájemci nabízí zření na stylizovaný sloup vedení elektrické vlakové trakce, pod jehož kolmým ráhnem schematický náčrt zachycuje zdroj vší pohybové síly lokomobilismu, démonickou podstatou elektrickou moc. Zpodobenu prostřednictvím piktogramu jako dvojici identických stykačů trolejové nástavby pohonné jednotky lokomotivy s několika náznaky běžně provozních elektrických zkratů. Pod nimi, ve víceméně přibližně stejných proporcích jako za skutečných podmínek, jízdou lokomotivy se k divákovi přibližující čelní prosklené okno kabiny strojvedoucího vlaku, přijíždějícího od vzdáleného pozadí biografu po perspektivně se rozšiřující dvojici kolejí. Jehož strojvedoucí sám se v těchto chvílích před panoramatickým čelním sklem cítí být v kině. Opodál proto již leží jinou předchozí soupravou rozhmožděný sebevrah v typicky čínsky slaměném klobouku.
Výjev z tratě doplňuje na znaku vlevo již přijíždějící sanitka. (Pod horním podélným ráhnem čtu poprvé nápis českým slovem štěstí, ve snu dnešní noci jsem rukama počítal koně, celé stádo – doplňuji dopoledne v pondělí dne 2. února poznámkou předchozí celek intepretace elektrických HP hipomobilních kolejových sil.) Dotyčný bez klobouku boss však tentokrát převoz vozidlem úrazové ambulance zřejmě nepřežil, jak svědčí silueta čínské lodi mrtvých na dolní polovině levého obrázku. Ale, kdoví, stejně tak se může tato lodice nebožtíků vracet ze své plavby bezúspěšně prázdná nazpět, neboť převážená neviditelná duše ve váze zhruba dvacet osm gramů se již mezitím zcela svévolně samovolně vrátila z přikázané lodní paluby kamsi místně jinde nazpátek do svého prvotního těla ležícího předtím původně na mezi kteréhosi rýžoviště kdesi pod náspem kolejiště kterési čínské vlakové trati. Jestliže bychom snad chtěli vidět celý původní výjev obrazu 8
Proto se zatím jen na zkoušku můžeme pokusit v pouhých vizuálních představách přidávat na původní čínskou znakovou kostru vrstvu po vrstvě záplaty dílčích významových masových ploch obrazových tkání, dokud nedosáhneme onoho vzhledu celku mystického těla nejpůvodnějšího počátečního výjevu elektrické rychlíkové lokomotivy projíždějící líbezně domáckým krajem – známého například z jinak zase photoshopově realistických vyobrazení fotografií umísťovaných na prvních stranách novoročních dárkových železničářských kalendářů. V následujících dnech, do tohoto stavu setrvalého zážitku onoho až přízračného prožívání odjinud vnuknuté vlastní jsoucnosti, jsem souběžně ještě pociťoval dojem stále se zvyšujícího zpřítomňování opotřebenosti mé vůle, jenž lze nazvat zlenivující únavou. A obojí tuto konzistenci ryze fyziologickou ve mně doprovázel plošně víc a více se rozlévající smutek a jemu přidružená sebelítostivá tesknota do daleka cest samotné duše, shrnuto suše. Démonové vlakových tras a tratí: Proč žádná vůkol nikde dívčí lodice. Na žádných mořích, peřejích.
Avšak ještě před důsledky předchozí bilance fyzické opotřebovanosti se u mne po sotva oněch čtyřech vyřknutých dnech již začala projevovat všemi končetinami se rozlézající lítostivá předtucha, že se slečnou Adélou, s těmi jejími na první pohled tak nějak divně lívancovitě rozpláclými rty zakrývajícími zejména komunikačně zubařskou vrtačkou dosud netknuté panensky bělostné zuby zatím beze všech zpráv, se na žádné kolejové trati světa už nikdy v životě nepotkám. Přitom ve smutícím páru s touto zamlklou lítostí mě v těchto předtuchách naprosto stejně ničily ony neustále prožívané chvilkově vzpružující obnovované naděje, že teď, právě zrovna teď, tahle holka zrovna teď vystoupí ze zrovna právě tamtoho teď právě dojíždějícího vlaku. Postižen takovýmito představami na celý můj příští nedlouhý život, když od oněch posledních prázdninových dnů loňského léta nastupuji do kteréhokoli vlaku, tak vždycky na konci shluku všech ostatních předtím stejně jako já vyčkávajících na peróně, a pokaždé se ještě hlavou s nadějí ohlédnu, jestli ona snad odněkud nedobíhá na tentýž přípoj taky. Povídka z poznámek na Wittgensteinovo téma
Co ale může ovlivnit vidění k tomu, aby vidělo věc spíše tak než onak? Wittgenstein sám nepodává určitou odpověď (patrně si sám ani nebyl jist) – ale zdá se, že se kloní k tomu, že tu opět hraje důležitou roli kontext: situace, prostředí, okolí vnímané věci – uvidíme-li hlavu „kachnozajíce“ obklopenu samými kachnami, nejspíše uvidíme i „kachnozajíce“ jako další kachnu (a vice versa v případě společenství zajíců). (Zkoumání 2. díl, XI, s. 248 č. překladu.) Kontext tu ale musíme chápat dostatečně široce – vidění něčeho jako zajíce/kachny je svého druhu prakticko-hermeneutickým rozuměním. Kontext, z něhož vychází naše vidění (můžeme říci: interpretace), zahrnuje také rozličné zvyky, vše, co jsme se naučili a osvojili v dětství (a mnohé z těchto podprahových vlivů bychom ani nebyli s to explicitně vyjádřit/pojmenovat) – včetně kanonických/běžných způsobů znázornění. (Jistou odrůdou schopnosti vidět aspekty je také smysl pro humor (jehož specifické podoby jsou velmi silně ovlivněny konkrétními kulturními kontexty) – Rozličné poznámky, s. 118. Na tuto souvislost aspektového vidění a světonázorů upozorňuje Monk, Wittgenstein, s. 528 nn. „Dokázal bych říci, jaký musí nějaký obraz být, aby takto působil? Ne. Existují např. způsoby malby, které mi tímto bezprostředním způsobem nic nesdělují, ale jiným lidem ano. Jsem přesvědčen, že do toho mají co mluvit i zvyk a výchova.“ Zkoumání 2. díl, XI, s. 256 č. překladu.) Tak by mne nenapadlo např. vidět v obrazu „kachnozajíce“ kachnu, kdybych se nikdy životě (ani na obrázku) s kachnou nesetkal, nebo i kdyby pro mne byla kachna o mnoho neobvyklejším/méně známým živočichem než zajíc (to by nemuselo nutně „kachní interpretaci“ vylučovat, ale jistě by to přinejmenším výrazně snížilo její šance). Nějaký „výklad“ či nějaké vidění jsou tedy vždy již na místě a vycházejí z kontextu – v širokém i v úzkém smyslu slova – a jsou vázány na určité praktické projevy (které jsou také jejich kritériem). Ale jak je tomu se spornými případy, jako je právě hlava „kachnozajíce“? Není tomu snad tak, že tu opravdu máme co do činění s „neutrálním“ fenoménem, který můžeme následně interpretovat buď tak, nebo onak? Vždyť obraz sám (který Wittgenstein přejal z kteréhosi dobového pojednání o psychologii) nebyl na počátku již kachnou nebo zajícem, nýbrž právě: „kachnozajícem“, který může být tím i oním. Na tento problém lze odpovědět (přinejmenším) dvojím způsobem: za prvé, že „kachnozajíci“ a jim podobní jsou jakési deviantní fenomény, které přece jen nemusí do důsledku splňovat to, co platí pro většinu věcí, s nimiž se setkáváme ve světě, jemuž rozumíme (koneckonců, prvním dojmem při setkání s „kachnozajícem“ nebo něčím podobným může být pocit ne-smyslnosti). Poznámky k vidění aspektů
A za druhé, i ne-rozumění je jistý typ rozumění. Kdybych byl astronaut a setkal se na cizí planetě s projevem tamní civilizace, dozajista bych nerozuměl téměř ničemu, co bych viděl (nevěděl bych, co to „znamená“), ale i tak bych mohl alespoň nějak popsat – „vidím takové a takové tvary, barvy, děje“. Ale mezi porozuměním tohoto typu a porozuměním „významu“ není ostrá hranice, nýbrž do sebe neznatelně přecházejí (srv. problém orientace v jiné „pozemské“ kultuře). Podobně lze snad přistupovat i k problému hlavy „kachnozajíce“ – tak jako v určitém kontextu je zajícem, a v jiném naopak kachnou, je ještě v jiném konkrétním kontextu „kachnozajícem“: totiž v kontextu psychologického nebo filosofického zkoumání zabývajícího se Gestaltteorií nebo problémy vidění aspektu – učitel filosofie nakreslí na tabuli hlavu kachnozajíce (ne zajíce nebo kachny) a jako o takové o ní mluví a demonstruje na ní (třeba) Wittgensteinovy úvahy a jeho studenti mu také v tomto smyslu rozumějí. A tuto specifickou jazykovou hru můžeme považovat za kritérium vidění dotyčné věci jako „kachnozajíce“. Takže i on má nakonec svůj praktický kontext a svá kritéria – byť nelze popřít, že jde o kontext bytostně marginální a v něčem defektní. (Celá naznačená interpretace problému „aspektového vidění“ je velmi zkratkovitá a snad až povrchní. Jde o jedno z nejsložitějších wittgensteinovských témat (které sám Wittgenstein nechal velmi otevřené) a není to hlavním námětem této práce.) Podobně lze chápat i triviální poučku, že věta má smysl jen v rámci nějakého určitého jazyka. Napíši-li větu „čaj je horký“, bude v češtině znamenat, že „čaj je horký“, zatímco ve slovenštině, že „čaj je hořký“. A lze říci, že na filosofickém semináři, kde se tato otázka bude probírat, nevidíme rozlišení této věty samotné o sobě a jejích možných překladů či čtení, nýbrž tu bude znamenat ještě jinou, třetí věc – tj. bude používána ještě jiným, třetím způsobem (třeba jako příklad „víceznačného řetězce znaků“ – i taková věta má své specifické použití, kontext atd.). Jazyk filosofický tu představuje jinou rámcovou jazykovou hru, odlišnou od jazykových her (obecné) češtiny a (obecné) slovenštiny, pojednávajících o otázkách čaje v běžném gastronomickém kontextu. (Tarski svoji strategii toho, co platí pro jazyk L1 (L 2, L 3, …), uplatňuje hlavně ve své sémantické koncepci pravdivosti (viz např. „e Semantic Conception of Truth and the Foundations of Semantics“) – jde ovšem prvořadě o jazyky formální, pro něž jedině lze „pravdu“ takto definovat.)
13
ESEJ O WITTGENSTEINOVI
14 - 15
jezuitských časů, pro svoje blízké zakoupenu od jiných oddělenou divadelní lóži, na rozdíl od dnešních lidově vstřícných abonamentek, které jsou již pouhý odstředěný jazykový i marketingový kšeft původního slova; jako že i třeba na pánovo místo v kočáru se nesměl ani v neoficiálním zákulisí žádný jiný posadit.
mání“ vrcholila, aby v posledních dvou letech po válce všechno sepsal a v Oxfordu zemřel v r. 1951 na rakovinu.
Než se dostavili ohlášení hosté, čalounění domácích židlí se zcela přirozeně povlékalo návleky se všitými stahujícími gumičkami. Za mých mladších časů se taková původně úzkostná preventivní opatření stala již pouze užitkově praktickým protiprachovými pokrývkami, popřípadě jen pouhými neuvědoměle nápodobnými ozvuky honosnosti reprezentačně měšťanské ozdobnosti prvorepublikánských obývacích pokojů. Způsobujícími ovšem nutností jejich neustálého převlékání a navlékání a především častým praním nad mísami lavorů a umyvadel mnutím okolo kostek jádrových mýdel hysterické záchvaty masám tehdejších našich pracujících žen. Jejichž psychiky neosvobodilo ani pozdější nahrazení kostek osvědčených domácích pracích mýdel analogicky kubickými krabicemi pracích prášků z dovozu a s nimi související již naprosté odstranění zdánlivě jen zdobných čabrak těchto věkovitě osvědčených spiritistických preventivních ochranných opatření. Jejichž zapomenutí mateřemi rodů však spustilo leda tak vlnu těžkých všeobecně obyvatelských depresí. Z nichž se zdejší domorodci bezděčně léčí i oněmi falusovitými tvary individuálních mobilních telefonů.
Jan Stěnička Kdo by si dnes vzpomněl na analytického filosofa Ludwiga Wittgesteina ( 1889-1951), když neexistuje ani huť na Kladně, ani synagoga v Olomouci. Ale existuje geniální Wittgesteinova fenomenologie. Nežil dlouho, napsal jediné dílo, přesto stačil uspořádat rozmanité filosofie 20. století, navíc brilantním pevným jazykem. Narozený ve Vídni jako nejmladší z osmi dětí, jeho otec, majitel Kladenských železáren, krásná maminka Leopoldina, která propůjčila své jméno i tvář dnes neexistujícím světově proslulým železárnám. Ludwig Wittgenstein zajímal se o architekturu. Rodina se židovským původem se distancovala od židovské víry a života, konvertovala k protestantismu. Protože v judaismu se k židovskému původu přihlíží po ženské linii, tak se to jen odrazilo na emblému „Poldi“. Ještě pár reálií z Ludwigova života, než půjdeme k jeho filosofii přes architekturu, dokonce až do Olomouce: Do školy chodil v Linzi. Ve stejnou dobu navštěvoval stejnou školu i Adolf Hitler, který, přestože byl o 6 dnů starší, chodil o 2 třídy níž. I to, že se s mladým Hitlerem denně potkával, mělo na jeho filosofii vliv. Později studoval strojnictví v Berlíně a přesto, že jeho zájem byl o matematiku a architekturu, dostal se rychle přes logiku k filosofickým otázkám základů 20. století.
Právě Filosofická zkoumání je jeho druhé dílo, teprve posmrtně vydané v r. 1955, přesto, že jej všichni filosofové znají, tak dnes upozorníme jen na fenomén krásy v krátkém lidském životě. Nebylo to ani ve Vídni, ani v Linzi, ale v Olomouci, kde se jeho vztah k výtvarnému umění započal. Ne v galerii nebo v kostele, ale přímo v Muellerově vile. Nebyl to Adolf Loos, ale jeho přítel Paul Engelmann, který ho zavedl do vily Vladimíra Muellera, ředitele moravského Pozemkového úřadu. Jeho vila byla postavena nedaleko historické centra v puristickém stylu, dokonce dva roky před světoznámou střešovickou vilou v Praze. S Engelmannem si dobře rozuměli, vždyť také on pocházel ze židovské asimilované rodiny. Sám Engelmann vzpomíná ve svých pamětech údiv, že Wittgensteina vůbec nezajímala rozlehlá synagoga (vypálená místními nacisty 15.3.1939 – 1. den okupace) ani nádherné barokní kašny, ale právě „jeho“ vila.
Pokud oprávněné věcnosti mých postřehů nevěříte, dojeďte si vlakem do toho již zmíněného Příbora sami prohlédnout, do jak vyštafírované židle se jim tam v muzeu bezmocně zhroutil, z výzev doby i následků těch všech dnešních substitutů původnosti odpadlý, ten jejich slavný rodák Sigmund Freud… Prostě mě uhranula! Tak je to!
Po sarajevském atentátu se dobrovolně přihlásil do rakouské armády, v níž získal na východní frontě několik medailí za statečnost. První traktáty o logické filosofii napsal dokonce přímo na frontě. Během vojenské přípravy poprvé navštívil Olomouc, kde navštěvoval školu pro dělostřelecké důstojníky. Z té doby se datuje jeho celoživotní vztah k estetice a to prostřednictvím olomouckého přítele Paula Engelmanna, který byl o dva roky mladší a byl žákem A. Looseho ve Vídni, ( 1912-1914). Po válce Wittgenstein léta učil na venkovsých základních školách v Rakousku a teprve když jej propustili z vězení, po tom, co zmlátil 11ti letého žáka do bezvědomí, si uvědomil, že selhal jako učitel. Ještě po jedné zkušenosti v klášteře v Huettelsdorf u Vídně, kde pracoval jako pomocný zahradník a spal v kůlně na nářadí, pochopil, že klášterní život také není, to co hledal. Peněz měl dost, vždyť byl synem multi milionáře. Svůj život otočil naruby a v Cambridge učil na Trinity College. Do Russelovy filosofie se tak zamiloval, že mu sám Russel, pomohl vydat jediné dílo Tractatus logico philosoficus ( vyšel tiskem v r. 1921). To už jeho spolužák Hitler převracel také Evropu naruby. Za 2. sv. války se opět přihlásil do armády, tentokrát do vojenské nemocnice v New Castle (Newcastle). Tam jeho „filosofická zkou14
Když totiž tenkrát slečna Adéla na přerovském nádraží vystoupila, poněvadž jsem ve stavu náhlého nostalgického roztoužení doposud pouze jen mně oddaných endorfinů už nemínil pokračovat v psaní do notesu noutbuku, ihned jsem si přece přesedl na doposud její sedadlo, tentokrát mou tváří pohlížející do směru jízdy. Možná jsem na sebe sejmul nějaké její teplo, energii, metempsychotický otisk, případný kouštěk prachu nadaného otěrem magnetismu její energetické existence, popřípadě přímo ektoplasmou, nebo mi v kterési mezeře klávesnice uvízl dokonce nějaký celý její vlas.
Při návštěvě Muellerově vily v Olomouci okamžitě reagoval na zvláštní umění Adolfa Looseho. Přebíhal z rohu do rohu Loosova Raumplanu se slovy: teď mám teprve jasno, takhle vypadá pravda. Skupinky několika schodů, úzkých a vysokých oken, nehmatatelné světlo v kontrastu s ostrými stíny zapadajícího slunce na vzácných mramorových plochách. Od tohoto setkání býval Wittgenstein u Engelmannů pravidelEsej o Wittgensteinovi
Když se potom u nás dvou s Číňanem zastavil na obchůzce průvodčí, poprosil jsem ho, ať mému náhodnému společníkovi pomůže na břeclavské konečné z vlaku a tuto další oběť nádražních pokladních českých drah nějak nasměruje na perón, k němuž po několika hodinách přijede expres od Brna do Vídně. Byť by měl třeba vesmírný kufr plný čínských knížek, nevyšívá, nepraporkuje, nezpívá podle podivných not, bude se v tamtom vyerasovaném prázdnu bez démonů tak leda půltřetí hodiny šeredně nudit, ze stavu téhleté beztvaré reality rozesílat zcela zbytné esemesky, tao s ním. Povídka z poznámek na Wittgensteinovo téma
Pokud se tedy kdokoli domníval, že v průběhu této tak laskavé historky není možné poučení o sviních, obdobnému bláhovci ihned bez slitování rozfouknu takovouto domněnku či dokonce dobrodějné pojetí světa následně vyplývající praktickou instrukcí. Pojede-li totiž vlakem do Vídně inteligentní tuzemec, a já jsem měl nedávno úspěšně vyzkoušeno, užije následujícího elegantního intelektuálního postupu. Před sklem kterékoli nádražní pokladny si nejdříve řekne o vnitrostátní lístek do Břeclavi, aby bezprostředně vzápětí požádal i mezinárodní jízdenku platnou na ten další čtyřiaosmdesátikilometrový zbytek cesty do Vídně. Dokonce, míní-li se tentýž den vracet z metropole monarchie nazpátek, vyžádá si obojí ve verzích zpátečních. Připomínaného Číňana ovšem v otrokovické nádražní kase vybavili jako nějakou zombie pouze jízdenkou jedinou, do Vídně na stejnou trasu však o padesát korun dražší než podle mého rozpisu, navíc ještě s jakýmsi příplatkem za místenku a expres a přinutili ho vsednout na jeho zvykům cizím území zcela vyjeveného do osobního vlaku v zevní podobě fantomu, jenž má vzhledově naprosto stejné lokomotivy napojeny vepředu i vzadu hned již nazpátek. Navíc ho, neznalého, odsoudit cestovat kolem věkovitého Velehradu směrem ke stejně tak pohansky staroslovanským Mikulčicím, návazně k již pouhým názvem tajuplně zastřeně záhadnému samému Pohansku, tlícímu v lužních močáliscích kousek opodál Wittgensteinovy tratě. Naštěstí však opancéřovaného proti zlým vlivům magickým půltuctem vyžehlených kapesníků. Chránících zcela samozřejmě proti tady těm zrovna míjeným z démonické tajuplnosti dávno již vyvanulým staroslovanským prdlákům, ale především v okamžitých parametrech osvědčeně účinných vůči o mnohokrát těch zdejších výduchů ještě nesčíslně mocnějším a potměšile čínsky zavilejším tamtěm jejich zlým duchům čvej-ši, nebo tak nějak. Proti nimž dešťovkou prančovaná kropenka opravdu naprosto nic nemůže. Byť obojí tyto jmenované svátostné ingredience či složky pocházejí původně z téhož jednoho vysokého božího nebe. Uhranut tedy, puzen zřejmě po dny příští za prchavým odleskem Adéliny duše zlovolným kouzlem druhu woodoo, vúdú, pod vlivem angličtiny psáno také voodoo, francouzskou transkripcí vodou, tedy již písmenně spirituální vodní lymfou vnitřní tekutiny esoteriků a duchařů, jakož i možnou úhlavností napolo již ve zdejším současném tuzemsku zdomácnělých internacionálních čínských vlakových démonů. ČÍNŠTÍ VLAKOVÍ DÉMONI.
Zásadní pro porozumění meritu, napsal by Roland Barthes, této napohled nesrozumitelné zprávy se jeví podoba posledního znaku, čili druhé poloviny zápisu vlastního čínského slova démon, které je tedy tvořeno dvěma vnitřním obrazy. 7
Pouhých jen šest do takovéto stručňounké zprávy potřebných esemeskových znaků q – ale kolik to znamenalo pro ně podstupovat i vydávat toho onoho čehosi jako doktorské sebekastrační snahy a vrtačkou namísto téhož co Vincent břitvou si způsobovat obdobné sebepoškozující autorské bolesti. Substituční uspokojování bezrozměrných apetencí verbálně sexuálního pudu vedoucí k následné důchodové qbezzubosti mnohých zubních primářů, k samému posledku jejich odborného působení navenek přes obojí plné ostře bílé protézy už jen pouze seschlých papyrusů, popřípadě toliko papyrů, prostých schopnosti být nositeli jakýchkoli zpráv. Na výplatách zdravotních pojišťoven zcela závislé chodící živé dentální pomníky zcela vyznělých autorských potencí. Viděné v interiéru vagonu prázdninového nedělního ranního vlaku projíždějícího žlutě žírným Slováckem sice místně naprosto nesouviselo s mým předchozím ilustrujícím příkladem – ale já přesto tamtoho rána viděl zabořené do sedadel jen samé protičínsky krajově lhostejně zmrtvělé vyjímatelné protetické grimasy. Pokud tedy potkáte příště kohosi například třeba se začerněnými předními zuby, ihned se ho ptejte, snažte se dozvědět, popřípadě sami dešifrovat, jakou zprávu jinému, nebo dokonce vám, kromě té zcela běžně verbální vyslovované ústy, dotyčný posel i uvnitř zubní dutiny alveolou či zevně na titulní straně chrupu nese. V případě seznámení s kýmkoli se proto ihned vyptávejte na stav, počet a rozmístění plomb, transplantátů a jiných zubních náhrad, neboť zrovna tyto informace mohou mít pro vás do příštích období důsledky osudově vážných nápovědí. Dávní cikánští koňští handlíři nečinili jinak. Neboť sobě i zboží dbali o chrupy. Sebe kradenými vápennými vejci, selkám obdobně potajmu upíjeným mlékem, pro větší pohledovou živost stavu koňských dásní krmili zvíře arzénem. Přivádějíce takovými móresy hospodářství důvěřivých dentoalveolárně negramotných venkovských sedláků ke krachům. Z takovéhoto písmenně korespondenčního ohledu chápáno, vagonovou uličkou se ke mně přibližující Číňan měl zuby netknuté, zatím tedy naprosto beze zpráv. Prázdný blanket telegramu s rukama na madle astronautického kufříku za zády. Když tedy tento čínsky cizokrajný exemplář dojel s hrkáním modlitebního mlýnku okolečkované kosmicky šedostříbrné bagáže uličkou vagonu přede mne, na rozdíl od okolních, kostelních, já, vezoucí mé wittgensteinské evangelium krajem svatého Paradiktýna božími cestami po kolejích císařské slávy, jeho prosebnému žlutě čínskému pohledu neuhnul. Ačkoli, například, hned třeba k současné míře všemoci tamté od dávna kdysi zaručeně účinné velehradské svěcenky mám jisté výhrady. „Zřejmě už to není, strýcu, ta samá značka. A pokud snáď zůstal stejný dodavatel, potem plyne, že je čímsi někde cestou 6
prančnutá.“ „Divu snáď, synku, ani néní, pije se tu včíl dokola aj v iných sortimentoch namísto bárs Jelínka enem samý ten metanový čert Březina.“ Oproti ostatnímu svému okolí já se tedy případných účinků neblahého vlivu Číňanova pohledu nezalekl a navíc jsem se ho svou notně zpřetrhanou angličtinou zeptal, jestli mu mohu nějak pomoci. V odpovědi jsem se dozvěděl, že míří do Vídně a neví, jestli jede správným vlakem. Poučil jsem ho, znalý až osobně zdejší trať, ať vydrží v tichu jeho mysli na konec do Břeclavi. Zeptal se, jestli i já tam jedu, já mu odpověděl, že ne. I do not. Neboť já ve Vídni sotva před pár dny už byl. Pak jsme se dali do dalšího obdobně složitého rozhovoru. Pojmenoval mi, ze kterého dvoumilionového města na jihu Číny pochází, prozradil, že tady ve Zlíně má stavební firmu v kanceláři s počítači, zřejmě projekci. A do té Vídně, že se jede podívat, jaká náhoda!, na Wittgensteinovu vilu, tedy na dům, který začínající filozof vyprojektoval po první válce jako svatební dar své sestře. Původní profesí byl přece letecký konstruktér. Náhody či koincidence tohoto druhu v intelektuálních tvarech nejčastěji dramaturgických oblouků jsou pro mne zcela běžné, neboť se zřetelnými zevními projevy, dokonce, nazváno spiritisticky, manifestacemi, existence živého Wittgensteinova ducha se setkávám v posledních letech nejméně dvakrát do roka. Tento náhodný Číňan mohl jet do Vídně kamkoli, za jakýmkoli cílem, mne ovšem upoutala mnohem intenzivněji jiná okolnost, která s teď již zklidněným cizozemcem souvisela. Po nevnucující se společenské úkloně, když si přede mne našikmo přidřeplým zadkem sedal na kus řeči, ještě před výsledným usednutím na celkovou plochu skvrnovitě šedomodřerudě nabarvené látky vnějšího skupenství ve tvaru umělohmotné masy čalouněného sedáku nejdříve prsty a posléze plochou dlaně se soustředěnou pečlivostí rozprostřel vyžehlený látkový kapesník. Ze zdejších domorodců by žádný cosi takového neudělal, Číňan byl přitom oblečen s onou běžnou zdejší nedělně nenucenou výletnickou ležérní nonšalancí, bermudy po kolena, značkové triko, adidasky na šest dírek za půldruhé tisícovky s ven vyhřezlým polstrovaným jazykem, a tak. Zeptal jsem se ho tedy, zdali se obává, že se při sezení zašpiní. Odpověděl mi, že tak činí proti zlým duchům, které dokonce pojmenoval nějak jako čvej-ši. Na otázku, kolik takových připravených ochranných kapesníků veze s sebou, odpověděl, že celkem šest. Do tramvají, metra, and so on. Rázem mi bylo všechno jasné, neboť se mi vybavily i ony dávné zdejší zvyky jako způsoby bezeslovné konverzace svého druhu, kdy každý člen domácnosti měl určenu u jídelního stolu jen a jen svoji židli, své místo na lavici ve školní třídě rezervováno už od Povídka z poznámek na Wittgensteinovo téma
ným hostem ať už v Olomouci nebo ve Vídni, kde dokonce společně projektovali vilu pro Wittgensteinovu sestru Margarethe Stonboroughovou. Při této příležitosti daroval Wittgenstein Engelmannovi originální strojopis svého traktátu, opatřený svými rukopisnými poznámkami a věnováním: architektu Paulu Engelmannovi. Tento spis, jehož obrysy i některé jeho části se rodily právě v hanácké metropoli, přinesl nové podněty filosofickému zkoumání jazyka. Celý intektuální svět zná dnes Wittgensteinovy teze z traktátu: „Hranice mého jazyka znamenají hranice mého světa“ nebo „O čem nelze mluvit, o tom se musí mlčet“. Sám Engelmann se po smrti své matky v r. 1934 vystěhoval do tehdejší Palestiny, usadil se v Tel Avivu, kde se živil jako geniální designer nábytku. Ve volném času se intensivně věnoval přednáškové činnosti, pořádal literární večery a jako první přeložil Wittgensteinův traktát do hebrejštiny. Fragmentální a kryptické texty se vzpírají jednoduchému a jednoznačnému výkladu, i proto ve světě vychází řada interpretačních prací o úloze „fenoménu“, které vedou a určují logickou formu jazyka vypovídajícího o světě, umožňují rozbor forem, barev, prostoru a času, které jsou nezbytným předpokladem smysluplné zkušenosti. tj. zkušenosti artikulované smysluplným jazykem dobře situovaného aktéra. Wittgenstein naprosto odmítá složité koncepce a myšlenky jednoduše označuje barvami: Modré a Hnědé knihy, atd. Nelze se divit, že poukázal na nesmyslnost dosavadního filosofického jazyka svými slovy: Většina vět a otázek, které byly napsány o filosofických věcech není nepravdivá, nýbrž nesmyslná. Nemůžeme proto vůbec ta-
kové otázky zodpovědět nýbrž jen prokázat jejich nesmyslnost. Většina otázek a vět filosofů spočívá na tom, že nerozumíme jazykové logice. Je to takový druh otázek jako zda je dobro více či méně krásno. A nelze se divit, že nejhlubší problémy vlastně žádné problémy nejsou a celá filosofie je kritikou jazyka. Wittgensteinova filosofická zkoumání zavádí pojem řečové hry a rozvíjí myšlenky filosofie jako objasňování jazyka. Řečové hry je Wittgensteinovým základním fenoménem, zdůrazňujícím aktuální stránku řeči, jež se řídí různými pravidly, například v rodině, ve vědeckém užití apod. Každá promluva sleduje nějaký cíl, nestačí tedy zkoumat jen její logickou stavbu. Tak jako kniha A. Looseho Hovory k sobě, respektive „do prázdna“ tak Modrá a Hnědá kniha jako výběr přednášek z Cambridge je asi nejpřístupnější a nejkoncentrovanější vyjádření Wittgensteinových myšlenek. Na závěr jen několik citátů, které jako u A. Looseho by se daly tesat zlatým písmem do carrarského mramoru: K čemu jsou definice, když stejně vedou jen k další nedefinovaným pojmům, Modrá kniha, str. 26. Náboženské názory lidstva nejsou uspokojivé, představují je totiž jen omyly, Modrá kniha, str. 119. Poznání je nakonec založena na uznání, On certainity, str. 378. Člověk se musí probudit k údivu a národy možná také. Věda je způsob jak je zase poslat spát. Nesouhlasil bych s Ludwigem Wittgesteinem, že co si nelze myslet, to se nemůže stát, Culture and value, str. 5. Každý realista ví, že stát se může cokoliv. O Kladně, Čermákovi, Jágrovi a jiných souvislostech s Wittgensteinem zase někdy příště…
UKÁZKY Z PROTOTEXTU
15 - 17
PŘIPRAVOVANÉ KNIHY Ladislav Čumba Filozof se tváří, že celý život zkoumá pravdu a pak hned přijde někdo jiný, který řekne, že ten či onen velikán pravdu neměl, ale že ji už našel on sám nebo se k ní na rozdíl od všech ostatních filozofů alespoň přiblížil nejblíž. Ludwig Wittgenstein ve své knize vydané pod názvem Tractatus logico-philosophicus napsal: „Hranice mého jazyka jsou hranicemi mého poznání.“ Dále často připomíná, že „Filozofie je činnost naprosto zbytečná“. Dokonce to dovede do extrému: „Mé věty se ozřejmují tím, že ten, kdo jim opravdu rozumí, je rozpozná jako nesmyslné.“ Nutno k tomu dodat, že tato šedesátistránková publikace je navíc jedinou knihou, kterou publikoval za svého života. Tedy pokud nepočítáme nepříliš používanou, ale ve své době velmi praktickou, slovníkovou příručku pro žáky a učitele dolnorakouských základních škol, obdobu našich Pravidel českého pravopisu.
Ke konci života ještě připravil druhou publikaci, kterou už ale nestihl vydat. Při její přípravě napsal nakladatelství cambridgeské univerzity, že by bylo dobré vydat v jednom svazku jeho první knihu společně s tou druhou, která tu první vyvrací. Proč se ale po zadání jeho jména do internetového vyhledávače objeví i sto let od sepsání těchto publikací více než 7 120 000 různých odkazů? Pro srovnání, po zadání jména Václav Havel se jich objeví zhruba 1 950 000 a komerčně nejúspěšnější český sportovec Jaromír Jágr má 4 960 000 odkazů. Řádný profesor filozofie na Vysokém učení Karlově a vědecký pracovník Filozofického ústavu Akademie věd jménem Pavel Kouba říká: „Dějiny filosofie se posouvají vpřed dezinterpretacemi předchozích myslitelů.“ To připomíná cambridgeského profesora A. N. Whiteheada: “Veškerá filosofie jsou jen komentáře k Platónovi.“
Esej o Wittgensteinovi / Ukázky z prototextu připravované knihy
15
Autor předkládané knihy je jen nehodný zapisovatel krásného příběhu, proto kompetentní informace o filozofovi, nedejbože filozofické interpretace jeho filozofie, hledejte jinde. Přesto si dovolí poukázat na jednu krásnou vlastnost filozofie. Pokud pracuje poctivě, může se filozof, na rozdíl třeba od konstruktéra letadel nebo stavitele mostů, mýlit. Jeho následovníci „chybu“ vidí a mohou na jeho činnost navázat.
0 Předehra Ten, kdo mým větám opravdu rozumí, je rozpozná jako nesmyslné. 0.0 Představte si, že váš žák v rozporu s tím, co mu na hodinách říkáte, zkonstruuje vůbec první počítač. Představte si, že někdo musel být první, kdo řekl, že počítač je hardware a software. Představte si, že někdo musel být první, kdo řekl, že software budou nuly a jedničky, zapnuto, vypnuto. Představte si, že ten samý žák je nejlepším dešifrátorem všech dob a rozhodující mírou pomůže k britskému vítězství nad Německem. Představte si, že se studenti homosexuálního/bisexuálního kroužku z vaší školy stanou nejúspěšnějšími špiony všech dob, když úspěšně seženou plány atomové bomby a doručí je Stalinovi. Představte si, že těsně před koncem studené války řídící důstojník jejich buňky se stihne objevit na sovětské poštovní známce. Představte si, že tito špioni pracovali se samotným autorem knih o Jamesi Bondovi. Představte si, že jste za celý život stihli vydat jen malou šedesátistránkovou brožurku, ve které jste napsali, že jste v ní vyřešili všechny problémy filozofie. Představte si, že tu knížečku za zásadní práci považují dokonce i ostatní. A představte si, že úvodní slova této knihy znějí: „Svět je všechno, co je faktem.“
0.1 Je známo, že na počátku bylo slovo. Tím slovem se zabýval filozof a ten se jmenoval Ludwig. Rodiče, jejichž jméno nosil, se jmenovali Karl a Leopoldine Wittgensteinovi. Mamince se doma říkalo Poldi. Také je známo, že poblíž pražského letiště leží průmyslové město jménem Kladno a že v tom městě byly a možná ještě jsou výrobny ušlechtilé oceli, které se jmenují Poldi. Méně už se ví, že tato Poldi, jejíž tvář znají minimálně všichni fanoušci českého hokeje z hrudi božského Jaromíra Jágra, je tou samou Poldi, jejíž syn se stal nejslavnějším profesorem filozofie na cambridgeské univerzitě ve 20. století. Ještě méně se ví, že její manžel a Ludwigův otec byl nejúspěšnější kapitalista Rakouska-Uherska, protože jako první pochopil rozdíl mezi monopolem a konkurenčním prostředím a na tomto rozdílu ve správný čas a ve správném oboru neuvěřitelně zbohatl. Co se však prakticky neví, co se s tímto kapitálem stalo a jaký byl vztah mezi těmito penězi a dějinami filozofie 20. století. Na počátku tedy bylo slovo a náš příběh začne tím, že si řekneme, že syn Ludwig se Karlovi a Poldi narodil v jejich domě na předměstí Vídně s adresou Neuwaldegg, Hauptstrasse 40, dne 26. dubna 1889 v 8 hodin 30 minut večer. 16
0.2 Je známo, že v tramvaji člověk vyslechne ledacos. Zpravidla se jedná o věci, které slyšet nikdy nechtěl. Představte si, že v tramvaji potkáte dva mladé lidi, kteří se spolu dohadují o kvalitě televizního zpravodajství na různých stanicích. Ona říká, že: Veřejnoprávní televize je tak nudná! A on jí na to odsekne: Ale dostaneš tam opravdová fakta! Ona mu odvětí, že fakta jsou všude stejná, a s tímto konstatováním oba svorně opouštějí tramvaj. Vše by v takovém světě bylo mnohem jednodušší. Tato kniha se pokusí ukázat, že jsou fakta, fakty a zobrazovaná skutečnost i spousta dalších věcí, a jen tím, že je poskládáme vedle sebe, z nich lze uspořádat různé verze světa. V této knize nás nebudou zajímat světy různých lidí, ani svět laskavého čtenáře, ani svět vševědoucího autora. Autor se jenom na příkladu faktů ze života jednoho filozofa pokusí poskládat jednu z verzí Wittgensteinova světa a touto verzí pobavit sebe a v případě úspěchu také svého čtenáře.
Takže tomu zaslanému a doručenému například P se druhý dentista podíval do pusy, a shrnul stručně: „Tohleto snad ani rentgen nepotřebuje, sedněte si do čekárny, pokud bude potřeba, kolega si vás zavolá.“ Když první dnešní pacient za sebou opět zavřel dveře, zapsal si jím přinesené písmeno na lísteček na začátek řádku budoucího dnešního kolegova bonmotu. Nebo dokonce i případného aforismu, když se kolegovi včera večer při víně a doutníku autorsky obzvláště vedlo, a pustil se podle doma připraveného rozpisu do tisku své druhé vlastní litery v ústech pacienta mezitím vtlačeného do vikslajvantu bílého polohovacího křesla.
Pro mne samotného bylo nejzajímavější, jak měli vyřešeno psaní mezer, aby i takovýmito maličkostmi nedocházelo ke znečitelňování postupně mezi ordinacemi zasílaného textu. Celé slovo tvořili vždy jedinci jednoho pohlaví, takže zcela čitelná mezera nastala, když se jako odesílaný, popřípadě sám sebou se doručovaný, namísto třeba doposud postupného zástupu jednotných žen objevil první bolestivostí rozfňukaný muž. Nositelem spojky například a, i, obdobně jako stejně jednohláskových předložek, proto mohli být případ od případu pán i dáma, jak daly okolnosti daným zubákem předtím vytvořeného slovosledu.
1 Rodina O čem nelze hovořit, o tom se musí mlčet. 1.0.0 Na světě jsou věci mezi nebem a zemí, které by měly zůstat skryté. Jiné věci jsou zase každému na očích, ale trocha cudnosti, neřkuli tajemství, by jim rozhodně neuškodila. Také je známo, že na kladenském náměstí měl být roku 2013 vztyčen pomník Karlu Wittgensteinovi od architekta J. Červeného. Pomník měl být zhotoven ze čtyřmetrové traverzy, do které by byly vygravírovány wittgensteinovské informace a samozřejmě i jméno začínající na „W“. Také je známo, že souhvězdí Kasiopea tvoří pět jasných hvězd. Na rakouské, německé či anglické obloze je vidět po celou noc a celý rok a prodloužení spojnice zadní nožičky písmene „W“ směřuje na hvězdu jménem Polárka a tím pádem je možné se podle tohoto souhvězdí orientovat. Wittgensteinův první životopisec, americký profesor Norman Malcolm během vycházky svému cambridgeskému učiteli řekl, že je to „M“ jako Malcolm. Wittgenstein mu na to odpověděl, že je to W, protože už za jeho dědečka v Lipsku před polovinou 19. století tomu tak bylo. Pomník ve tvaru traverzy vztyčen nebyl. Kladenští občané ale wittgensteinovskou připomínku na otce zakladatele ve tvaru dvojitého W naleznou za jasného počasí po celém Kladensku nad svými hlavami každou noc.
jejich vrtačková práce ve stejné míře zájmu svižněji. Když v ústech některých státních pojištěnců nebylo už ani co trhat, potřebné živé místo vprostřed textu zatřeli fixem, pacientovi, aby neslintal a označenou pozici tak k nečitelnosti nerozmazoval, alveolární dutinu vycpali vatou jako matraci a rovněž poslali kolegovi na rentgen.
Pokud se snad v čekárně nedostávalo pacientek, v ordinaci se na nutném místě ihned rozvrtal chrup sestře. Ovšem v případě tamtěch dvou dentoalveolárních sémantických mašíblů se o onu filozofem Wittgensteinem rozvažovanou soukromou řeč či unikátní soukromost jazyka pouhých dvou účastníků řečového prostoru zřejmě nejednalo, když filozof měl při jeho složitých rozvažováních na zřeteli zcela cosi jiného nežli pouhá zachovávání slov téhož slovníku jen pouze při pouhé změně písmenných podob abeced. Přesto, jak se dopoledne sunulo dál dopředu, sestra, nebo její kolegyně, občas vykoukla ze dveří kterési z oněch dvou ordinací, aby se zřetelně do prostoru percipienty obležené čekárny zeptala, například: „Je tady snad nějaká bolestivá čtverka vlevo dole?“ Pokud náhodou takové potenciální písmeno přítomno zrovna nebylo, ihned se v patřičné ordinaci jako takové vyvrtalo nebo vytrhlo kterési operativní pacientské náhradě a po zákroku poslalo vedle na rentgen. Pacienti již od rána běhali z ordinace do ordinace a měli dojem představy naprosto nadstandardní stomatologické péče, zatímco dvě stránky dvou zubařských notesů se postupně plnily písmeny dvou vět vzájemně různých dvou zpráv. Čím byli oba dentisté zvědavější na dnešní pointy, tím jim šla
Z pochopitelných důvodů zde proto docházelo k poměrně značné fluktuaci zaměstnankyň, neboť obě sestřičky instrumentářky jako osoby i potenciální písmenné sady se z důvodu další komunikační nepoužitelnosti vzhledu i chrupu dost často měnily. Následně se ocitaly mezi chrupově obdobně opotřebovanými klienty místně příslušných poboček pracovních úřadů vlastně jejich vlastní vinou, neboť z neomluvitelného intelektového nezájmu a líné letargie nedokázaly předvídavě rozšifrovávat vizuálně naprosto zřetelné předpovědi dentistických záměrů zcela evidentně zveřejňovaných oněmi málem celostěnovými zubopísmennými obrázky naplánovanými na každou příští konkrétní chvíli každého konkrétního dne. Občas zase sestra vrtala dentistu, třebaže on sám, jak i kolega odvedle, se označovali kvůli standardizaci abecedního zubního kódu za souhláskově v češtině málem nedotýkatelné iniciály Q. Ale znáte latiníky s těmi jejich povýtce věčnými trefně poučujícími citáty… Nebo hymnus God save the Queen. Qaká. Qáká, qáká, sqěle taky, qaky, qak.
1.4.5 Je známo, že krásná Poldi pocházela z muzikální rodiny. Tato rodina se do Vídně přestěhovala z lázeňského města jménem Teplice. Rodina Kalmusových se do centra mocnářství přestěhovala ze severočeského lázeňského města jménem Teplice. Jak se seznámili? Poprvé se viděli na svatbě příbuzných. Karlova sestřenice si brala bratrance pozdějšího ředitele vítkovických železáren Paula Kupelweisera. Poldi byla švagrovou důstojníka ubytovaného ve wittgensteinovském rodinném sídle v Laxenburgu. Ukázky z prototextu připravované knihy
Povídka z poznámek na Wittgensteinovo téma
5
micky vytvarovaný do výsledné horní obliny. Situace to byla naprosto neskutečná, dějící se jakoby mimo pravidla reality zdejších nedělí, neboť exteritoriální Číňané ranními nedělními osobními vlaky po Slovácku až tak často nejezdí. Navíc tento bludný jedinec, jedno zrnko rýže z vizuálně týchž nerozlišitelně stejných asi dvou miliard, byl už na pohled zcela dezorientován jeho zjevně naprosto zmuchlaným smyslem pro určení či určování směru jízdy sem či tam. Přestože ve vzniklé situaci se jednalo o exota ve způsobu například sto sedmdesát centimetrů vysoké žluté korely v ceně stovek tisíc korun, občasní domorodci zasedlí na sedadlech a mířící směrem na mši ve velehradské bazilice se v hluboké vnitřní bázni cítili odvěce ohroženi případným žlutým uřknutím, a proto se ještě o mžik před tápajícím pohledem vetřelce instinktivně odvraceli k oknům na venek, za nimiž se zrovna ještě pořád žlutily do nekonečnosti dlouhé lány žluté řepky, anebo již čerstvě žlutě rozkvétajících slunečnic. Jestli snad v jejich panikářských obavách z čínského uhranutí odvrátili pohledy od této přirozené agrotechnické žluti zachvacující psychiku na kteroukoli jinou možnou druhou stranu, tam zase k jejich utrpení dožlutava zlátla pole ke sklizni dozrávajícího obilí. Ze všech stran obklopující vražedně schizofrenně útočná žlutá slunečnost jihofrancouzského Arles, obdobně jako zdejšího stejně bezestinně vítajícího plochého Slovácka. V psychopatické naléhavosti dojmu tamtoho prvního místa přišel Vincent van Gogh o ucho. Pokud tedy zdejší pasažéři zhroucení v sedadlech zůstali hledět přímo, jako ztuhlé trupy se zavřenýma očima však netazatelní, teprve poté byl pohled na ně nejúděsnější kvůli jejich zmrtvěle statickým grimasám fyziognomicky způsobovaným vtěsnanými horně dolně oboustrannými zubními náhradami, jež byli navyklí si nasazovat pouze o víkendech. Je-li ovšem kdosi zvyklý cestovat s Wittgensteinem, jakýkoli vnější úkaz ihned pojímá jako svého druhu řeč. Proto dokonce i taková zlořečená nesedící hubní protéza milionkrát prokletá jejím občasným nositelem, je například pro mne důvodem k rozvíjejícímu úsudku. Její horní díl nahrazuje 16 bývalých zubů. Spodní takových zaniklých 16 zubů rovněž. V součtu tedy povětšinou 32 nábělných ploch objevujících se tu a tam při setkáních domorodců grimasami prostřednictvím úst. Poněvadž obdobně jako zuby samy se tímtéž prostřednictvím navenek zveřejňují či vyslovují i jimi puzená slova, většina lidských mluvně řečových jazyků je stanovena povětšinou 32 znaky, pro samohlásky, souhlásky, diakritická znaménka též. A právě na této okolnosti stejného počtu toho i tamtoho v kusech, tedy na analogii, by nějací alespoň dva ke vzájemné komunikaci elementární nutní dentisté, v soukromí nadto vášniví amatérští wittgensteinovci, mohli založit jejich intelektuálně opravdu velmi vypulírovaný plán. Dokonce jedni dva zubní lékaři mou představu uskutečnili, a já se vám pokusím jejich související dentisticko alveolární praxi popsat. 4
Na základě omezujících technologických daností vzniklo civilizační dohodou na dotyčné zubařské dvojici nezávisející ustanovení, že zpráva poslaná esemeskou nemůže obsahovat více nežli 160 znaků. Žádná ani o znak víc. Tak to míváme denně v křesle zhruba tolik klientů, usoudil jednoho dne jasnozřivě kterýsi z těch dvou dentistických mudrů, a poněvadž 2 máme dohromady 2 ordinace s jednou společnou čekárnou, násobeno, potřebujeme pro náš příští účel těch pacientů denně nejméně 320. Nebo alespoň nějaký jejich alikvot. Abychom si vzájemně mohli každý den poslat 1 intelektuálně výživnou peprně žertovně vtipnou esemesku – čili celkem 2.
Nejdříve se proto nad obrázkem zubního diagramu sjednotili na podobě abecedy jejich příštích zpráv, tedy postupně si písmeny označovali 2 obrázky rozmístění zubů v obou čelistech, potažmo dvě dvojice dvou týchž obrázků, neboť byli dva. Při tomto označování vycházeli z jejich vlastních zkušeností statistického počtu četnosti výskytu kazů na kterých konkrétních zubech v čelistech, aby posléze k jednotlivým zubům na obrázcích diagramu rozmístili, tedy přiřadili, písmenné znaky celé abecedy. Z této porovnávací rekognoskace jim vyplynulo, že například souhlásku hlásku p, popřípadě P, statisticky se vyskytující v českých slovech nejčastěji, bude v jejich esemeskové zubořeči nahrazovat levá dolní sedmička. Posléze si každý svůj vzájemně souhlasný obrázek alfabetu dentoverbálního diagramu vyvěsil na dobře viditelné místo v ordinaci, s ohledem na zejména co nejlepší čitelnost od křesla. Příštího dne si jeden prostřednictvím instrumentářky pozval z čekárny pacienta, na nic se ho neptal, podle konceptu dnešní esemesky psaně připraveného doma vyvrtal a zaplomboval patřičné písmeno, načež klientovi laskavým hlasem vštípil zhruba tento pokyn: „Teď si dojděte za kolegou vedle, ať vám to zrentgenuje. Má tam čtečku. A potom se posaďte v čekárně, dokud vás nebudu ještě dneska potřebovat.“ „Ale, pane doktore, vy jste mi vyvrtal trojku vlevo nahoře, a mě zatím bolí semhle osmička.“ „Jen si klidně sedněte do čekárny, viděl jsem tam takový drobný kaz, který by nám mohl v příštím období způsobovat docela závažnou neplechu. Jen v čekárně klidně posečkejte, poněvadž je docela možně, že třeba i nějaká ta osmička bude dneska ještě potřeba. Ale abych vás zbytečně nezdržoval, radši se podívám do svého rozpisu, ne, ne, ne.“ „Sestři, objednejte pacienta na zítra, tak na devátou, budu s ním dnes večer ve svých plánech počítat. … A hlavně nezapomeňte ještě ihned dojít za kolegou. Sestři, kdybyste tady pána mohla doprovodit… Tablety proti bolení té osmičky vám samozřejmě milerád napíšu.“ Zatímco kolega z vedlejší ordinace zhruba ve stejné chvíli poslal na výměnu s podobným poučením nějakou pětku zkalibrovanou vrtačkou, dejme tomu, do stavu písmene B. V prostoru čekárny před ordinacemi si tedy kvalifikovaně instruované instrumentářky jejich zásilky vzájemně vyměnily. Povídka z poznámek na Wittgensteinovo téma
Nejdříve ji poznala Karlova matka a sestry. Ona hrála na piano, on hrál strunný doprovod. Láska je mocnější než všechny zbraně světa. Karlovu otci se sňatek příliš nepozdával. Poldiny rodiče konvertovali ke katolické víře a Christian Wittgenstein svým synům a dcerám zřetelně sdělil, že žádné z jeho dětí se do rodiny konvertovaných židů ženit ani vdávat nebude. Všichni toto přání respektovali, až na Karla. Jaké to mělo důsledky? Karl se musel na začátku své kariéry protloukat sám. Svatba Karla a Poldi se tedy konala i přes odpor Karlova otce a autor této knihy neříká, že to byl amerikánský důvod zavádění nových tradic na starý kontinent, případně jestli se konala z čisté lásky nebo spíše proto, aby se Karl mohl usadit. Přesto bych rád čtenáře informoval, že se svatba konala 14. února, tedy na svátek sv. Valentýna. Karlovi bratři se jmenovali Paul a Ludwig. Po kom se jmenoval budoucí filozof? Po strýčkovi.
1.5.1 Je známo, že nejvíce vtipů o orchestrálních hráčích se týká violistů. Jaký je rozdíl mezi violistou a violou? Viola má duši. Jaký je rozdíl mezi violou a rakví? Rakev má tu mrtvolu zevnitř… Méně se ví, že v rodině Karlovy Poldi vyrůstal první sólový hráč na violu – Joseph Joachim. To byl Poldin bratranec a rodiče ho dali na výchovu k rodičům Poldi, protože mu mohli jako majetnější poskytnout lepší vzdělání a podmínky pro rozvoj jeho hudebního talentu. Joachim byl oblíbený virtuóz tehdejšího německého skladatele č. 1 – Johannese Brahmse. A ten se pak stal rodinným přítelem i Poldi a Karla a jeden jeho koncert se dokonce premiéroval v provedení rodinného ansámblu. Takže umění č. 1 v rodině W. byla hudba. Jak píše největší ze srbských prozaiků Milorad Pavić: Všichni velcí houslisté za posledních dvě stě let s výjimkou Paganiniho byli židovského původu. Joseph Joachim premiéroval Brahmsův První koncert pro housle a orchestr, o třicet let později stejnému velkému Brahmsovi premiéroval vrcholný houslový koncert. Odehrál též londýnskou premiéru koncertu Antonína Dvořáka. Karl financoval Brahmse, Mahlera, Schoenberga, R. Strausse. Než se tedy i v této knize jedno z dětí Karla a Poldi zapíše do dějin hudby, tak si povězme příběh…
1.5.2 V knihách typu Dějiny hraní na violu, Dějiny hraní na strunné nástroje apod. se pravidelně objevuje bez ohledu na autora stále stejné slovní spojení: „Největší houslista moderní éry se jmenoval Joseph Joachim.“ První sólový hráč na violu se jmenuje Joseph Joachim. Jednalo se o bratrance krásné Poldi. Jeho rodiče byli chudí a tak vyrůstal u příbuzných a dostalo se mu stejného vychování, jako jeho sestřenici. Také se ví o nadání některých hudebníků s poškozeným zrakem. Ray Charles nebo Stevie Wonder prorazili i do světa globální popmusic. Slepý klavírista a varhaník Joseph Labor byl nejlepším přítelem Josefa Joachima. Působil jako varhaník v hradní kapli na Hofburgu. Do rodiny svých přátel často docházel a Poldiny děti ho oslovovaly: „Strýčku!“ Po zranění Ludwigova bratra Paula to byl právě on, kdo pro něj složil první sólové skladby pouze pro levou ruku. Zanechme tedy vtipů o violistech a rozlučme se s tématem tím z nejzprofanovanějších: Na zkoušce symfonického orchestUkázky z prototextu připravované knihy
ru se na sebe velice zlobí hobojista a koncertní violista, pořád po sobě ošklivě pokukují a spílají si. O pauze si je k sobě pozve dirigent a říká jim: „Pánové, to mi řekněte, co jste si udělali?“ Hobojista žaluje: „Když začínala zkouška, tak on šel kolem mého stojanu a rozšlápl mi všechny plátky!“ A violista: „To nic není, on mi potom rozladil jednu strunu a nechce mi říct kterou!!!“
1.6.1 Kdo má peníze, nechává si stavět. Kdo má peníze a vkus, nechává si stavět od solidních architektů. A kdo chce podnikat, musí podnikat v centru obchodu, například ve městě, kde sídlí burza nebo úřady rozhodující o zakázkách. Abyste i svým obchodním partnerům ukázali, stavíte svůj dům tam. Je známo, že do Vídně jezdí spousta turistů prohlížet si památky. Jednou z nich je pavilon Secese od opavského rodáka, architekta J. M. Olbricha. Stalo se to takto. Malíř Gustav Klimt byl tak trochu rebel. Měl namalovat pro vídeňskou univerzitu nástropní malbu. Konzervativní malířské kruhy však výsledek práce mistra nového secesního stylu odmítly. Ten si s tím však hlavu příliš nelámal. Mezi vídeňskými podnikateli se procesem, kterému se dnes říká “brainstorming”, přišlo s přijatelným řešením. Podnikatel Karel Wittgenstein tuto alegorii filozofie a dalších krásných umění za 2000 korun zaplatil. Dodejme, že například nejlépe podporovaný básník německého jazyka dané doby jménem R. M. Rilke s takovou částkou zvládl živit svou rodinu a udržovat svůj vysoký životní standard v kruzích evropské šlechty po dobu jednoho roku. Tímto Wittgensteinovým nákupem však jeho podpora okruhu malířů nového stylu kolem Gustava Klimta neskončila. Ujal se také předsednictví v přípravném výboru výstavy Secese a bylo to z jeho podnětu, že se nakonec místo provizorního dřevěného pavilonu postavila dle projektu J. M. Olbricha dodnes obdivovaná, stejnojmenná kamenná secesní budova. Dále se ví, že Klimtovy portréty paniček z lepší společnosti byly velmi drahé. Skandály však působila nikoliv vysoká cena od nejdražšího portrétisty v celé Vídni, ale šuškanda týkající se poměru portrétisty s některou z portrétovaných. Laskavému čtenáři je asi jasné, že o takových věcech hodlá autor této knihy mlčet. Obzvláště když ví, že právě u Gustava Klimta si rodina objednala svatební portrét Ludwigovy sestry Margarethe. Že je to portrét víc než zdařilý, že je to přímo mistrovská Klimtova portrétní práce, se může přesvědčit každý z návštěvníků mnichovské Pinakotéky.
1.8.1.2 Ví se celkem dobře, že průmyslový magnát kníže Karl Wittgenstein zemřel 20. ledna 1913 na rakovinu hrtanu. Co se už ví méně, jaké byly na toto úmrtí reakce. Ludwig se urychleně vrátil na pohřeb do Vídně. Britské Timesy otiskly nekrolog oznamující smrt rakouského Carnegieho. A v radikálních novinách „Svoboda“ vycházejících na Kladně, řízených budoucím československým prezidentem Antonínem Zápotockým, se objevil redakční nepodepsaný nekrolog končící slovy: „Konečně zhynul ten, jenž z krve kladenských dělníků vydřel 60 milionů.“ 17
Výstava
talíři ve studeném mléce do konzistence rybářského knedlíkového těsta. Poněvadž v tomto stavu i zcela obyčejná strojově vymletá kukuřice chutná nejen rybám například po fících.
V krabičce je Wittgenstein.
- Dejme tomu, že by každý měl krabičjako „brouka“. Nikdo nemůže mikdy a každý říká, že ví jedině z poje. - Tu by se pak mohlo zasvé krabičce něco jiného. Ba se nějaká taková věc ustavičnyní u těchto lidí slovo „brouk“ použití? - Pak by tedy toto pověci. Tamta věc v krabičce k řečoani ne jako jakési něco: neboť kra-
nádražní čekárna Nedakonice
ku, v které bybylo něco,co označujeme nahlédnout do krabičky druhého; hledu na svého brouka, co brouk jisté stát, že by každý měl ve bylo by možno si představit, že ně proměňuje. - Ale co kdyby mělo přece jen nějaký způsob užití nespočívalo v označení vé hře vůbec nepatří; dokonce bička by mohla být také prázdná.
28. červenec - 8. srpen 2015
NARYCHLO
18 - 19
O WITTGENSTEINOVĚ KRABIČCE Radim Šíp
> Datum: 02.06.2015 07:48
Bolest máme, ale nikdo jiný ji sdílet nemůže.
> Předmět: Re: Dobrý den pane doktore Šípe, možná, že jsem vám již v souvislosti s L. Wittgensteinem psal:
Říkám bolest, ale nikdo není schopen prožívat moji bolest způsobem, jak ji prožívám já, v kvalitě a s intenzitou, v jaké a s jakou ji prožívám.
Dobrý den,
Když užíváme slovo bolest, mluvíme o tom samém? Jak to víme?
nevím přesně, jak to myslíte s tou přípravou. Snad Vám těch několik strohých řádků trochu pomůže.
Wittgenstein: V podstatě nevíme. Je to jako s broukem v krabičce, jejíž obsah nikomu neukážeme. Jedná se o jazykovou hru, která v dané životní formě (situace, kdy se o bolesti většinou mluvívá) vede k nějakému jednání, jež je komunitou bráno, jako jednání, které je přiměřené situaci bolesti určité intenzity. (Tento vztah mezi jednáním a významem je v neustálé restrukturaci - význam slova je měněn ve vztahu k jazykovému společenství a jeho zvyklostem, přesto si zachovává jako většina důležitých slov jistou velkou míru stálosti. Na této proměnlivé stálosti je založena
Wittgenstein o brouku v krabičce píše v rámci problému, jak slova získávají svůj význam, který je poté možné sdílet s druhými prostřednictvím jazyka. Využívá zde fenomenálního děje (děje, který není sdílen, odehrává se pouze v mozku/mysli jedince) - pocitu bolesti. 18
Pozvánka / Narychlo o Wittgensteinově krabičce
Zatímco dotyčný talíř jsem za těch čtrnáct dnů ani jednou neumyl, aby v průběhu mého půstu neztratil svoji zázračnost, průhledných půlkilových pytlíků oné namleté žluté kaše jsem si nakoupil den před mými čtrnáctidenními vlakovými výpravami v číselném vyjádření 20, celé dva hnědé papírové pytle nahoře zalepené průhlednými pásky izolepy, jak každému nedůvěřivci jistě rád dosvědčí sám obrýlený majitel prodejny zdravé výživy v rámci reklamy jeho vegetariánského koloniálu jménem Vega. Jeho případným reklamním snahám připojuji i já dodatek, že dotyčná oficína s nabídkou zejména zrní, kaší, krupic, zrn, semen, bobulí a ženských mouk působí pod podélným vývěsním štítem v barvách korouhve svatého Paradiktýna na českotěšínské Havlíčkově ulici nedaleko C. K. nádraží, abych i takto dotvrdil, jak je v každé zde uvedené maličkosti realisticky věrohodné moje líčení. K večeřím jsem si v dnech mých prázdninových cest ve stále tomtéž jednom třílitrovém černém kastrolu vařil nebo ohřívával porce krmě jiným zcela neznámé mimořádné gravitační intelektuální síly a pro někoho sytého i naprosto nepředstavitelné nutričně výživové bohatosti: chlebový guláš podle mého opravdu vynikajícího receptu, servírovaný večer do talíře po vylízané ranní kaši, jedinečný úspěch mezi strávníky pokaždé zaručen. Bylo léto, prázdniny, všechno mé nádobí jednoho talíře, jednoho sazemi plynových plamenů zvenčí roky černě vysmaltovávaného kastrolu a jedné lžíce kdesi buchy bucharu ještě soudruhy dělníky vykované z plátu ničím nerezavějícího ocelového kovu tankového železa se mi mýt ani po večeřích nechtělo, k vegetativnímu životu nutné vitamíny jsem si v průběhu dne urval nad ploty. Aspoň že pokaždé před usnutím jsem stačil narychlo vykoupat absolvovanými stovkami kilometrů unavené tělo a na klávesnici noutbuku vyřídit alespoň tu nejakutnější fejsbukovou korespondenci, stejně mi poté v budoucích důsledcích povětšinou k ničemu nejsoucí. V čase krátkých letních nocí, opodál na gauči spánkem vleže nabíjeného sebe, občas nechal ze sítě dobíjet baterie videokamery i nikona. Po čtrnáct za sebou jdoucích dnů každé zítřejší ráno po časném již dnešním svítání opět nahodil půlhodinu před čtvrtou ranní včera o desáté večerní přivláčený černý baťoh na dnešní k budoucím trýzním již nachystaná ze včerejška otlačená záda, a na dvou černých nepohodlných popruzích zatížil jím hřbet i těmi dvěma cihlami tahanými po všechny zbývající dny mých výprav jako příruční filmařská závaží dole na dně vietnamsky černého zádového paku. Kdybych tedy s sebou míval jakoukoli pro účel i zdar Wittgensteinovy věci oddanou i spolehlivou vlakovou spolucestující partnerku, zátěže alespoň jedné vláčené cihly bych se ušetřil. Podivná místní postava mých klukovských časů Foto Gavenda Oto s takovou výbavou dokonce pěti cihel ve vyšisovaném červeném brodsaku na zádech prochodil za mých dětských let v červePovídka z poznámek na Wittgensteinovo téma
nohnědých lesklých pohorkách po ulicích zdejšího města celý jeho život trénujícího vysokohorského turisty živícího se pouze ulamovanou čokoládou – kvůli obklopujícím ho sviním ve funkcionářských polobotkách se však do vysněných Himalájí nikdy nedostal. Obdobně jako já bych kvůli jejich dnešní podobně tvarované manažérské obuvi nikdy nevycestoval Ferdinandkou do Vídně obhlídnout si alespoň zdálky tamty už jen ty pláně jsoucí namísto původní budovy již neexistujícího Severního nádraží. Byť svou řeholi popisuji střídmě, čtrnáctidenní život kohosi jako následovníka Wittgensteinova krokosledu po sto letech není žádná ona tuzemsky obvyklá myšlenkově nenáročná dovolenková rekreace, vždyť v údělu pouze samé obrazy, konotace, znakové řeči, žízeň, řečové hry s nimi, tahání na zádech jiným zcela zbytečných cihel, analogie, potajmé močení do vedrem též vyprahlých trav, aluze, beznaděj osamocení uprostřed žvanícího okolí a v celodenním slunečném vedru nepřetržitá bdělá obezřetnost vůči těsně před tělem projíždějícím vlakům, jakož i kromě soustředěné bdělosti i neustále vyhlížená dneska už jen řídce navazující původní bezchybná císařská cestovní spojení. A umanutost. Zejména ta moje umanutost v dění, jejíž základní příčinu či popud jsem dlouho nechápal. Ale co by jiný zatracoval, nepodstupoval, dokonce odvrhnul jako rozumný důvod či pohnutku nebo dokonce přikázání k onomu celodennímu bdělému soustředění v mých činnostech, mi se vyplatilo drobnou několikaminutovou vlakovou příhodou, z ní vztažně plynoucí poučující zkušeností, ba dokonce objevem. Z ozkoušené tradice praxe wittgensteinovských badatelských aktivit totiž plyne, že v ději nebo souvislostech každého řádného příběhu tohoto druhu se musí alespoň za scénou mihnout nějaký Číňan, kteréžto pravidlo souvisí ihned s prvním odstavcem tenké knížky, od jejíhož přečtení by každý zájemce o psané myšlenky Ludwiga Wittgensteina měl začínat svůj přivlastňovací interes. Střih! Jednota místa, času, děje! Záběr: Vztažný exteriér. Čas, čas, čas, biorytmicky zažívaný v nás, kodrcal jsem zas jednou tím ranním prázdninovým vlakem osobákem, s příjezdem do Starého Města před Velehradem čtvrthodinu po osmé. Spěl jsem vpřed se záměrem vyšít svým vlastním tělem opět nějaký jiný kousek tamté dávné tratě. Jistě byla neděle. Po obvykle krátké hodinové inspekci tamních nástupišť mířil jsem tedy z Přerova činit se do Nedakonic nebo jim ob zastávku níže sousedního Moravského Písku s plánem, že se večer do Těšína vrátím rychlíkem buď z Hodonína anebo Otrokovic. No a v těch Otrokovicích, tedy již po nich, na ranní cestě k mému příštímu vyšívačskému revíru nastala zcela neuvěřitelná situace. Zpoza mých zad se zcela nečekaně objevil v táhlé středové chodbičce vagonu osobního vlaku asi tak pětatřicetiletý Číňan, který na madlu za sebou táhnul okolečkovaný hrkající kufřík aerodyna3
anzinem nazýváme periodikum zabývající se jednotícím tématem. Tématem, prosím, tématem. Představme si na úvod muže, jenž se křestním jménem anebo příjmením jmenuje Mystos. Mystos. Nikoli snad Mythos, například, třebaže shoda mezi těmito dvěma starořeckými slovy se jeví velmi příbuzná. Na rozdíl od studentů zdejších vysokých škol uměleckých a jiných směrů, na nichž se nic takového neučí, jsem já měl štěstí, že mne, připraveného k zaslechnutí, onehdy nenadále potkala zmínka jednoho studenta amerického, jež se týkala etymologie slova, popřípadě slov, jako mystika, mystičnost, mysteriózní, nebo mystérium, tedy na jedné straně jistého stavu tajemnosti, tajemství samého o sobě, jakož současně i zasvěcení k němu. Co tedy původně dávno znamenalo ono řečené již mystos?
OBSAH POVÍDKA Z POZNÁMEK TAJEMSTVÍ SKRYTÉHO BOHA POZNÁMKY K VIDĚNÍ ASPEKTŮ ESEJ O WITTGENSTEINOVI UKÁZKY Z PROTOTEXTU NARYCHLO POSLEDNÍ SLOVO
Jaké bylo původní tohoto slova tajemství? Stručně vyjádřeno, znamenalo cosi jako zavřenou pusu. Aniž snad mohu připustit, že se jednalo jenom toliko o pouhé mlčení. Zavřená ústa v mém případě, tedy v okolnosti chystané prázdninové nedakonické výstavy, znamená totiž stejné jako zavřená krabička, rozvíjím její téma v analogii málem wittgensteinovské. Obyčejné dosud jen cosi nezávazného se náhlou etymologií posunuje do závažnosti mysteriózní, jak jsem již i tohoto slova použil. Jak už bylo rovněž řečeno, takové etymologie se na zdejších vysokých školách uměleckých směrů neučí, třebaže několik z nich nese v názvech
Ludvík Toman Jiří Hoblík Ondřej Beran Jan Stěnička Ladislav Čumba Radim Šíp Ludvík Toman
2-9 9 - 11 12 - 11 14 - 15 15 - 17 18 - 19 19
i ono obdobně původně starořecké akademie. Z tohoto postřehu lze však už 2 měsíce před termínem vyvodit, že nedakonické výstavy se jejich individuální krabičkou, doplněnou zásadní dokumentací, nezúčastní jediný zdejší umělec či umělkyně, jichž školy neučí. A oni, i mimo školy, sebe. V souvislosti s touto degenerující okolností, spojíme-li ji v rozvíjející úvaze se slovem mystérium a jeho variantami, z nichž některé bývají používány v charakterizujících invektivách vůči, či ve prospěch, znění poslední věty Wittgensteinova Tractatu, neunikne nám, jak zrovna rozvíjení poznámek Ludwiga Wittgensteina, třeba i krabičkami, do dnešních zdejších časů bez jakéhokoli vzdělávání velmi náleží.
POVÍDKA Z POZNÁMEK
2-9
NA WITTGENSTEINOVO TÉMA Ludvík Toman 3. KAPITOLA Volám vás na nohy, všechny vy cvičenky z hodin kondičních aerobiků, jakož i vás, bývalé mažoretky, baletky a diskotékové tanečnice, jak na parketech, tak od tyčí i celostěnových zrcadel, zaplňte svými těly plochy dávných spartakiádních stadionů a zacvičte rozkomíhanými bílými kužely, či předveďte jen pouze holými vypnutými pažemi nebo i s praporky drženými prsty na koncích paží vašich horních končetin, stejně jako olámanými větvemi listnatých stromů nebo za temnot rozžehnutými dvěmi pochodněmi či párem baterek na každou jednu z případných dam! Každá jediná, anebo i ve skupinách, namísto bezesmyslných diet hubněte poesii radostného psaní písmen několika druhů praporko2
vých abeced, vynuťte jimi ze sebe alespoň pár pohybových názvů dávných C. K. nádraží! V bezprostředních místech staničních perónů a nástupišť na trase od Břeclavi, stejně jako na pláži, v jakékoli tělocvičně nebo jiné kterékoli císařsky dávné železniční stanici! Na Wittgensteinovu počest, konec hlášení. I v následujících dnech jsem brzy ráno vstával a večer na začátcích nocí přijíždíval zpraporkovaný na těšínské nádraží v obojích směrech od Ostravy. Celé dny se pro sílu vůle úmyslů živil ke snídaním bohatě cukrovanou kukuřičnou kaší s názvem Mišutka, rozmíchávanou na Povídka z poznámek na Wittgensteinovo téma
schopnost komunikovat prostřednictvím jazyka, ale i gest). Wittgenstein vnímal jedince jako zcela odděleného od ostatních. Stále ještě v intencích modernity a důrazu na subjektivitu, která nemůže být sdílená.
Ovšem životní forma není libovolná. Může se lišit sice výrazně společenství od společenství, přesto má své hranice dané naším tělem.
co u toho vidíme, aktivizuje naše nejhlubší zkušenosti obdařené zárodky významu slov. Žádná krabička není úplně zavřená.
Naše tělo je součást komplexity kosmu. V kvičení prasete zavěšovaného na hák za zadní nohu slyšíme hrůzu. V kňučivém vytí psa se zlomenou páteří slyšíme bolest. To,
Tělo je klíč. S pozdravem, Radim Šíp.
POSLEDNÍ SLOVO
19
Ludvík Toman
Před pár dny jsem potkal na českotěšínské ulici kustoda Davida Vávru vystajlovaného tentokrát do podoby nízkohorského turisty. Neviděli jsme se dobrých 20 let. Přesto jsme se ihned pustili do řeči, z níž ve chvilce vyplynulo, že já se zajímám o Wittgensteina, který je Davidův nejoblíbenější filozof, jak se svěřil doslova. V Těšíně, tedy Malé či Slezské Vídni, jak se říkávalo, na ulici před hotelem Central bylo poté dodáno, že David jedno pokračování jeho televizního pořadu natáčel přímo ve vídeňské Wittgensteinově vile. O to by nebylo, tam z důvodů zištně slavomanských natáčí dneska každý. Podstatnější pro příští vývoj mých zájmů i tendence případné nedakonické krabičkové výstavy byla však doplňující informace, kterou mi David V. zaslal poté doplňujícím večerním mailem: my jsme z Trince pres Cantoryji dosli s prvnima kapkama na Velky Sosov nyni si hovim v posteli a protoze je zde polska spratelena wifi odpovidam Wittgenstein je mi blizky ,ba rekl bych, z filosofu nejblizsi,nataceli jsme v jeho vile ve Vidni o ktere spolupracovnik meho otce architekt Turnovsky napsal knihu Poetika zedniho vystupku,kde od jednoho rohu ,tedy zedniho vystupku stoupa do kosmu Nakonec pan Turnovsky skoncil bohuzel sebevrazdou Tak to jen na okraj ,bylo to ovsem osudove setkani,Pan Buh ne zaplatil,ale namichal
Takže ne před českotěšínským hotelem Slezský dům v nížině pouze zhruba nadmořsky čtyřsetmetrové, nýbrž kdesi na hoře; nikoli v rozhovoru, nýbrž mailem. Ihned jsem se začal shánět po dotyčné knize, byť pro účel nedakonické krabičkové výstavy sice asi bezprostředně nutná není. Třebaže i ta krabička je svého druhu výstupkem. (A vídeňský výstupek zřejmě entoptickým jevem skrze Wittgensteina známého mi druhu.) Objevil jsem na internetu obsažnou recenzi knihy, autora této eseje bych jistě přemluvil k příspěvku pro Chron, stejně jako třeba toho Davida. Před více nežli 20 roky jsme si dnes zapomenutě památně škrtli do dějin katedry scenáristiky a dramaturgie pražské FAMU. Dneska se oba setkáváme s Wittgensteinem, navedeni, jistě bychom si zase něco škrtnout svedli taky. Pro koho ale, pro koho?
DOBYTKU WITTGENSTEINA NETŘEBA. Pouze připomenu, nebo připodotknu, že nedlouho po § 293 o krabičce zařadil Wittgenstein do textu Filozofických zkoumání jiný jeho zásadní termín životní forma. Popřípadě životní způsob, způsob života, chcete-li. Na počátku jehož úvahy stojí ona krabička, kterou zdejší jedinou nesvedou udělat.
WEB www.chron.cz • ZLOM LPF • (CC) BY - NC • E-mail redakce:
[email protected] • FB: fb.com/casopischron Redakčně tištěnou verzi časopisu Chron obdrží jen ti, kteří odevzdají tisknutelný příspěvek do budoucího čísla, nebo odměnou za příspěvek vyšlý v čísle minulém. • Po dotazu na redakční e-mail bude sdělen den, kdy bude vyšlý Chron umístěn do nástěnky vedle GC3HC0Z na budově Konzumu Jaro (Nesvadbova 2, Praha - Modřany) k osobnímu vyzvednutí. - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - UZÁVĚRKA PŘÍŠTÍHO ČÍSLA 30. ČERVNA. - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - Narychlo o Wittgensteinově krabičce / Poslední slovo
19
F anzinem nazýváme periodikum zabývající se jednotícím tématem. TTématem, prosím, tématem. OBSAH POVÍDKA Z POZNÁMEK Ludvík TToman 2 - 9 TAJEMSTVÍ SKRYTÉHO BOHA Jiří Hoblík 9 - 11 POZNÁMKY K VIDĚNÍÍ ASPEKTŮ Ondřej Beran 12 - 11 ESEJ O WITTGENSTEINOVI Jan Stěnička 14 - 15 UKÁ K ZKY Z PROTOTEXTU Ladislav Čumba 15 - 17 NARYCHLO Radim Šíp 18 - 19 POSLEDNÍÍ SLOVO Ludvík TToman Představme si na úvod muže, jenž se křestním jménem anebo příjmením jmenuje Mystos. Mystos. Nikoli snad Mythos, například, třebaže shoda mezi těmito dvěma starořeckými k slovy se jeví velmi příbuzná. Na rozdíl od studentů zdejších vysokých škol uměleckých a jiných směrů, na nichž se nic takového neučí, jsem já měl štěstí, že mne, připraveného k zaslechnutí, onehdy nenadále potkala zmínka jednoho studenta amerického, jež se týkala etymologie slova, popřípadě slov, v jako mystika, mystičnost, mysteriózní, nebo mystérium, tedy na jedné straně jistého stavu tajemnosti, tajemství samého o sobě, jakož současně i zasvěcení k němu. Co tedy původně dávno znamenalo ono řečené již mystos?Jaké bylo původní tohoto slova tajemství?Stručně vyjádřeno, znamenalo cosi jako zavřenou pusu. Aniž snad mohu připustit, že se jednalo jenom toliko o pouhé mlčení. Zavřená ústa v mém případě, tedy v okolnosti chystané prázdninové nedakonické výstavy, y znamená totiž stejné jako zavřená krabička, rozvíjím její téma v analo gii málem wittgensteinovské. Obyčejné dosud jen cosi nezávazného se náhlou etymologií posunuje do závažnosti mysteriózní, jak jsem již i tohoto slova použil. Jak už bylo rovněž řečeno, takové etymologie se na zdejších vysokých školách uměleckých směrů neučí, třebaže několik z nich nese v názvech i ono obdobně původně starořecké akademie. Z tohoto postřehu lze však už 2 měsíce před termínem vyvodit, že nedakonické výstavy se jejich individuální krabičkou, doplněnou zásadní dokumentací, nezúčastní jediný zdejší umělec či umělkyně, jichž školy neučí. A oni, i mimo školy, y sebe. V souvislosti s touto degenerující okolností, spojíme-li ji v rozvíjející úvaze se slovem mystérium a jeho variantami, z nichž některé bývajíí používány v charakterizujících invektivách vůči, či ve prospěch, znění poslední věty Wittgensteinova Tractatu, neunikne nám, jak zrovna rozvíjení poznámek Ludwiga Wittgensteina, třeba i krabičkami, do dnešních zdejších časů bez jakéhokoli vzdělávání velmi náleží. POVÍDKA Z POZNÁMEK NA WITTGENSTEINOVO TÉMALudvík TToman 2 - 9 3. KAPITOLAV A olám vás na nohy, y všechny vy cvičenky z hodin kondičních aerobiků, jakož i vás, bývalé mažoretky, y baletky a diskotékové tanečnice, jak na parketech, tak od tyčí i celostěnových zrcadel, zaplňte svými těly plochy dávných spartakiádních stadionů a zacvičte rozkomíhanými bílými kužely, y či předveďte jen pouze holými vypnutými pažemi nebo i s praporky drženými prsty na koncích paží vašich horních končetin, stejně jako olámanými větvemi listnatých stromů nebo za temnot rozžehnutými dvěmi pochodněmi či párem baterek na každou jednu z případných dam!Každá jediná, anebo i ve skupinách, namísto bezesmyslných diet hubněte poesii radostného psaní písmen několika druhů praporkových abeced, vynuťte jimi ze sebe alespoň pár pohybových názvů dávných C. K. nádraží!V bezprostředních místech staničních perónů a nástupišť na trase od Břeclavi, stejně jako na pláži, v jakékoli tělocvičně nebo jiné kterékoli císařsky dávné železniční stanici! Na Wittgensteinovu počest, konec hlášení. I v následujících dnech jsem brzy ráno vstával a večer na začátcích nocí přijíždíval zpraporkovaný na těšínské nádraží v obojích směrech od Ostravy. Celé dny se pro sílu vůle úmyslů živil ke snídaním bohatě cukrovanou kukuřičnou kaší s názvem Mišutka, rozmíchávanou na talíři ve studeném mléce do konzistence rybářského knedlíkového těsta. Poněvadž v tomto stavu i zcela obyčejná strojově vymletá kukuřice chutná nejen rybám například po fících. Zatímco dotyčný talíř jsem za těch čtrnáct dnů ani jednou neumyl, aby v průběhu mého půstu neztratil svoji zázračnost, průhledných půlkilových pytlíků oné namleté žluté kaše jsem si nakoupil den před mými čtrnáctidenními vlakovými výpravami v číselném vyjádření 20, celé dva hnědé papírové pytle nahoře zalepené průhlednými pásky izolepy, y jak každému nedůvěřivci jistě rád dosvědčí sám obrýlený majitel prodejny zdravé výživy v rámci reklamy jeho vegetariánského koloniálu jménem V Vega. Jeho případným reklamním snahám připojuji i já dodatek, že dotyčná oficína s nabídkou zejména zrní, kaší, krupic, zrn, semen, bobulí a ženských mouk působí pod podélným vývěsním štítem v barvách korouhve svatého Paradiktýna na českotěšínské Havlíčkově ulici nedaleko C. K. nádraží, ž abych i takto dotvrdil, jak je v každé zde uvedené maličkosti realisticky věrohodné moje líčení. K večeřím jsem si v dnech mých prázdninových cest ve stále tomtéž jednom třílitrovém černém kastrolu vařil nebo ohřívával porce krmě jiným zcela neznámé mimořádné gravitační intelektuální síly a pro někoho sytého i naprosto nepředstavitelné nutričně výživové bohatosti: chlebový guláš podle mého opravdu vynikajícího m m m m m lžíce kdesi buchy bucharu ještě soudruhy dělníky vykované z plátu ničím nerezavějícího ocelového kovu tankového železa se mi mýt ani po večeřích nechtělo, k vegetativnímu životu nutné vitamíny jsem si v průběhu dne urval nad ploty. Aspoň že pokaždé před usnutím jsem stačil narychlo vykoupat absolvovanými stovkami kilometrů unavené tělo a na kláves m m m rie videokamery i nikona. Po čtrnáct za sebou jdoucích dnů každé zítřejší ráno po časném již dnešním svítání opět nahodil půlhodinu před čtvrtou ranní včera o desáté večerní přivláčený černý baťoh na dnešní k budoucím trýzním již nachystaná ze včerejška otlačená záda, a na dvou černých nepohodlných popruzích zatížil jím hřbet i těmi dvěma cihlami tahaným m m m m W ěže alespoň jedné vláčené cihly bych se ušetřil. Podivná místní postava mých klukovských časů Foto Gavenda Oto s takovou výbavou dokonce pěti cihel ve vyšisovaném červeném brodsaku na zádech prochodil za mých dětských let v červenohnědých lesklých pohorkách po ulicích zdejšího města celý jeho život trénujícího vysokohorského turisty živícího se pouze m m m Hm O m obhlídnout si alespoň zdálky tamty už jen ty pláně jsoucí namísto původní budovy již neexistujícího Severního nádraží. Byť svou řeholi popisuji střídmě, čtrnáctidenní život kohosi jako následovníka Wittgensteinova krokosledu po sto letech není žádná ona tuzemsky obvyklá myšlenkově nenáročná dovolenková rekreace, vždyť v údělu pouze samé obrazy, y kon m m m m m m m m á obezřetnost vůči těsně před tělem projíždějícím vlakům, jakož i kromě soustředěné bdělosti i neustále vyhlížená dneska už jen řídce navazující původní bezchybná císařská cestovní spojení. A umanutost. Zejména ta moje umanutost v dění, jejíž základní příčinu či popud jsem dlouho nechápal. Ale co by jiný zatracoval, nepodstupoval, dokonce odvrhnul jako r m m m m m m m m é tradice praxe wittgensteinovských badatelských aktivit totiž plyne, že v ději nebo souvislostech každého řádného příběhu tohoto druhu se musí alespoň za scénou mihnout nějaký Číňan, kteréžto pravidlo souvisí ihned s prvním odstavcem tenké knížky, y od jejíhož přečtení by každý zájemce o psané myšlenky Ludwiga Wittgensteina měl začínat svůj přivlastňo m m m m m m m m m M m m l jsem m vpřed se záměrem vyšít svým vlastním tělem opět nějaký jiný kousek tamté dávné tratě. Jistě byla neděle. Po obvykle krátké hodinové inspekci tamních nástupišť mířil jsem tedy z Přerova činit se do Nedakonic nebo jim ob zastávku níže sousedního Moravského Písku s plánem, že se večer do TTěšína vrátím rychlíkem buď z Hodonína anebo Otrokovic. N O m m m m m rý na m madlu za sebou táhnul okolečkovaný hrkající kufřík aerodynamicky vytvarovaný do výsledné horní obliny. Situace to byla naprosto neskutečná, dějící se jakoby mimo pravidla reality zdejších nedělí, neboť exteritoriální Číňané ranními nedělními osobními vlaky po Slovácku až tak často nejezdí. Navíc tento bludný jedinec, jedno zrnko rýže z vizuálně týchž m m m m m m m m m m uté korely v ceně stovek tisíc korun, občasní domorodci zasedlí na sedadlech a mířící směrem na mši ve velehradské bazilice se v hluboké vnitřní bázni cítili odvěce ohroženi případným žlutým uřknutím, a proto se ještě o mžik před tápajícím pohledem vetřelce instinktivně odvraceli k oknům na venek, za nimiž se zrovna ještě pořád žlutily do m m se k jejich utrpení dožlutava zlátla pole ke sklizni dozrávajícího obilí. Ze všech stran obklopující vražedně schizofrenně útočná žlutá slunečnost jihofrancouzského Arles, obdobně jako zdejšího stejně bezestinně vítajícího plochého Slovácka. V psychopatické naléhavosti dojmu tamtoho prvního místa přišel Vincent van Gogh o ucho. Pokud te m m m m m m m m m m m ími m náhradami, jež byli navyklí si nasazovat pouze o víkendech. Je-li ovšem kdosi zvyklý cestovat s Wittgensteinem, jakýkoli vnější úkaz ihned pojímá jako svého druhu řeč. Proto dokonce i taková zlořečená nesedící hubní protéza milionkrát prokletá jejím občasným nositelem, je například pro mne důvodem k rozvíjejícímu úsudku. Její horn m m m m m m m m veřejňují či vyslovují i jimi puzená slova, většina lidských mluvně řečových jazyků je stanovena povětšinou 32 znaky, y pro samohláskyy, souhlásky, diakritická znaménka též. A právě na této okolnosti stejného počtu toho i tamtoho v kusech, tedy na analogii, by nějací alespoň dva ke vzájemné komunikaci elementární nutní dentisté, v soukrom m w m m D m m m N m gických daností vzniklo civilizační dohodou na dotyčné zubařské dvojici nezávisející ustanovení, že zpráva poslaná esemeskou nemůže obsahovat více nežli 160 znaků. Žádná ani o znak víc. TTak to míváme denně v křesle zhruba tolik klientů, usoudil jednoho dne jasnozřivě kterýsi z těch dvou dentistických mudrů, a poněvadž 2 máme dohrom m m N m m m m kem 2. Nejdříve se proto nad obrázkem zubního diagramu sjednotili na podobě abecedy jejich příštích zpráv, v tedy postupně si písmeny označovali 2 obrázky rozmístění zubů v obou čelistech, potažmo dvě dvojice dvou týchž obrázků, neboť byli dva. Při tomto označování vycházeli z jejich vlastních zkušeností statistického počtu četnosti výs m m m m m m skytující v českých slovech nejčastěji, bude v jejich esemeskové zubořeči nahrazovat levá dolní sedmička. Posléze si každý svůj vzájemně souhlasný obrázek alfabetu dentoverbálního diagramu vyvěsil na dobře viditelné místo v ordinaci, s ohledem na zejména co nejlepší čitelnost od křesla. Příštího dne si jeden prostřednictvím instrumentářky p m m m m m m m genuje. M Má tam m čtečku. A potom se posaďte v čekárně, dokud vás nebudu ještě dneska potřebovat. “„Ale, pane doktore, vy jste mi vyvrtal trojku vlevo nahoře, a mě zatím bolí semhle osmička. “„Jen si klidně sedněte do čekárny, y viděl jsem tam takový drobný kaz, který by nám mohl v příštím období způsobovat docela závažnou neplechu. Jen v čekárně klidně p m m m m ve svých plánech počítat. … A hlavně nezapomeňte ještě ihned dojít za kolegou. Sestři, kdybyste tady pána mohla doprovodit… TTablety proti bolení té osmičky vám samozřejmě milerád napíšu. “ Zatímco kolega z vedlejší ordinace zhruba ve stejné chvíli poslal na výměnu s podobným poučením nějakou pětku zkalibrovanou vrtačkou, dejme tomu, do stavu pí m m m m m m m m nepotřebuje, sedněte si do čekárny, y pokud bude potřeba, kolega si vás zavolá. “Když první dnešní pacient za sebou opět zavřel dveře, zapsal si jím přinesené písmeno na lísteček na začátek řádku budoucího dnešního kolegova bonmotu. Nebo dokonce i případného aforismu, když se kolegovi včera večer při víně a doutníku autorsky obzvláště vedlo, a pustil m m m O m m m ntických mašíblů se o onu filozofem Wittgensteinem rozvažovanou soukromou řeč či unikátní soukromost jazyka pouhých dvou účastníků řečového prostoru zřejmě nejednalo, když filozof měl při jeho složitých rozvažováních na zřeteli zcela cosi jiného nežli pouhá zachovávání slov téhož slovníku jen pouze při pouhé změně písmenných podob abeced. Přesto, ad nějaká bolestivá čtverka vlevo dole?“Pokud náhodou takové potenciální písmeno přítomno zrovna nebylo, ihned se v patřičné ordinaci jako takové vyvrtalo nebo vytrhlo kterési operativní pacientské náhradě a po zákroku poslalo vedle na rentgen. Pacienti již od rána běhali z ordinace do ordinace a měli dojem představy naprosto nadstandardní stomatologick m m m m m m e stejné míře zájmu svižněji. Když v ústech některých státních pojištěnců nebylo už ani co trhat, potřebné živé místo vprostřed textu zatřeli fixem, pacientovi, aby neslintal a označenou pozici tak k nečitelnosti nerozmazoval, alveolární dutinu vycpali vatou jako matraci a rovněž poslali kolegovi na rentgen. Pro mne samotného bylo nejzajímavější, jak měli vyře m m m m m yž se jako odesílaný, ý popřípadě sám sebou se doručovaný, ý namísto třeba doposud postupného zástupu jednotných žen objevil první bolestivostí rozfňukaný muž. Nositelem spojky například a, i, obdobně jako stejně jednohláskových předložek, proto mohli být případ od případu pán i dáma, jak dalyy okolnosti daným zubákem předtím vytvořeného slovosledu. Po m m sestřičky instrumentářky jako osoby i potenciální písmenné sady se z důvodu další komunikační nepoužitelnosti vzhledu i chrupu dost často měnily. Následně se ocitaly mezi chrupově obdobně opotřebovanými klienty místně příslušných poboček pracovních úřadů vlastně jejich vlastní vinou, neboť z neomluvitelného intelektového nezájmu a líné letargie nedo m m m m m m m m tí konkrétní chvíli každého konkrétního dne. Občas zase sestra vrtala dentistu, třebaže on sám, jak i kolega odvedle, se označovali kvůli standardizaci abecedního zubního kódu za souhláskově v češtině málem nedotýkatelné iniciály Q. Ale znáte latiníky s těmi jejich povýtce věčnými trefně poučujícími citáty…Nebo hymnus God save the Queen. Qaká. Qáká, qáká, sqěle taky, y qaky, y qak. Pouhých jen šest do takovéto stručňounké zprávy potřebných esemeskových znaků q – ale kolik to znamenalo pro ně podstupovat i vydávat toho onoho čehosi jako doktorské sebekastrační snahy a vrtačkou namísto téhož co Vincent břitvou si způsobovat obdobné sebepoškozující autorské bolesti. Substituční uspokojování bezrozměrných apetencí verbálně sexuálního pudu vedoucí k následné důchodové qbezzubosti mnohých zubních primářů, k samému posledku jejich odborného působení navenek přes obojí plné ostře bílé protézy už jen pouze seschlých papyrusů, popřípadě toliko papyrů, prostých schopnosti být nositeli jakýchkoli zpráv. Na výplatách zdravotních pojišťoven zcela závislé chodící živé dentální pomníky zcela vyznělých autorských potencí. Viděné v interiéru vagonu prázdninového nedělního ranního vlaku projíždějícího žlutě žírným Slováckem sice místně naprosto nesouviselo s mým předchozím ilustrujícím příkladem – ale já přesto tamtoho rána viděl zabořené do sedadel jen samé protičínsky krajově lhostejně zmrtvělé vyjímatelné protetické grimasy.y Pokud tedy potkáte příště kohosi například třeba se začerněnými předními zuby, y ihned se ho ptejte, snažte se dozvědět, popřípadě sami dešifrovat, jakou zprávu jinému, nebo dokonce vám, kromě té zcela běžně verbální vyslovované ústy, y dotyčný posel i uvnitř zubní dutiny alveolou či zevně na titulní straně chrupu nese. V případě seznámení s kýmkoli se proto ihned vyptávejte na stav, v počet a rozmístění plomb, transplantátů a jiných zubních náhrad, neboť zrovna tyto informace mohou mít pro vás do příštích období důsledky osudově vážných nápovědí. Dávní cikánští koňští handlíři nečinili jinak. Neboť sobě i zboží dbali o chrupy. Sebe kradenými vápennými vejci, selkám obdobně potajmu upíjeným mlékem, pro větší pohledovou živost stavu koňských dásní krmili zvíře arzénem. Přivádějíce takovými móresy hospodářství důvěřivých dentoalveolárně negramotných venkovských sedláků ke krachům. Z takovéhoto písmenně korespondenčního ohledu chápáno, vagonovou uličkou se ke mně přibližující Číňan měl zuby netknuté, zatím tedy naprosto beze zpráv. Prázdný blanket telegramu s rukama na madle astronautického kufříku za zády. Když tedy tento čínsky cizokrajný exemplář dojel s hrkáním modlitebního mlýnku okolečkované kosmicky šedostříbrné bagáže uličkou vagonu přede mne, na rozdíl od okolních, kostelních, já, vezoucí mé wittgensteinské evangelium krajem svatého Paradiktýna božími cestami po kolejích císařské slávy, y jeho prosebnému žlutě čínskému pohledu neuhnul. Ačkoli, například, hned třeba k současné míře všemoci tamté od dávna kdysi zaručeně účinné velehradské svěcenky mám jisté výhrady. „Zřejmě už to není, strýcu, ta samá značka. A pokud snáď zůstal stejný dodavatel, potem plyne, že je čímsi někde cestou prančnutá. “„Divu snáď, synku, ani néní, pije se tu včíl dokola aj v iných sortimentoch namísto bárs Jelínka enem samý ten metanový čert Březina. “ Oproti ostatnímu svému okolí já se tedy případných účinků neblahého vlivu Číňanova pohledu nezalekl a navíc jsem se ho svou notně zpřetrhanou angličtinou zeptal, jestli mu mohu nějak pomoci. V odpovědi jsem se dozvěděl, že míří do Vídně a neví, jestli jede správným vlakem. Poučil jsem ho, znalý až osobně zdejší trať, ať vydrží v tichu jeho mysli na konec do Břeclavi. Zeptal se, jestli i já tam jedu, já mu odpověděl, že ne. I do not. Neboť já ve Vídni sotva před pár dny už byl. Pak jsme se dali do dalšího obdobně složitého rozhovoru. Pojmenoval mi, ze kterého dvoumilionového města na jihu Číny pochází, prozradil, že tady ve Zlíně má stavební firmu v kanceláři s počítači, zřejmě projekci. A do té Vídně, že se jede podívat, jaká náhoda!, na Wittgensteinovu vilu, tedy na dům, který začínající filozof vyprojektoval po první válce jako svatební dar své sestře. Původní profesí byl přece letecký konstruktér.r Náhody či koincidence tohoto druhu v intelektuálních tvarech nejčastěji dramaturgických oblouků jsou pro mne zcela běžné, neboť se zřetelnými zevními projevy, y dokonce, nazváno spiritisticky, y manifestacemi, existence živého Wittgensteinova ducha se setkávám v posledních letech nejméně dvakrát do roka. Tento T náhodný Číňan mohl jet do Vídně kamkoli, za jakýmkoli cílem, mne ovšem upoutala mnohem intenzivněji jiná okolnost, která s teď již zklidněným cizozemcem souvisela. Po nevnucující se společenské úkloně, když si přede mne našikmo přidřeplým zadkem sedal na kus řeči, ještě před výsledným usednutím na celkovou plochu skvrnovitě šedomodřerudě nabarvené látky vnějšího skupenství ve tvaru umělohmotné masy čalouněného sedáku nejdříve prsty a posléze plochou dlaně se soustředěnou pečlivostí rozprostřel vyžehlený látkový kapesník. Ze zdejších domorodců by žádný cosi takového neudělal, Číňan byl přitom oblečen s onou běžnou zdejší nedělně nenucenou výletnickou ležérní nonšalancí, bermudy po kolena, značkové triko, adidasky na šest dírek za půldruhé tisícovky s ven vyhřezlým polstrovaným jazykem, a tak. Zeptal jsem se ho tedy, zdali se obává, že se při sezení zašpiní. Odpověděl mi, že tak činí proti zlým duchům, které dokonce pojmenoval nějak jako čvej-ši. Na otázku, kolik takových připravených ochranných kapesníků veze s sebou, odpověděl, že celkem šest. Do tramvají, metra, and so on. Rázem mi bylo všechno jasné, neboť se mi vybavily i ony dávné zdejší zvyky jako způsoby bezeslovné konverzace svého druhu, kdy každý člen domácnosti měl určenu u jídelního stolu jen a jen svoji o židli, své místo na lavici ve školní třídě rezervováno už od jezuitských časů, pro svoje blízké zakoupenu od jiných oddělenou divadelní lóži, na rozdíl od dnešních lidově vstřícných abonamentek, které jsou již pouhý odstředěný jazykový i marketingový kšeft původního slova; jako že i třeba na pánovo místo v kočáru se nesměl ani v neoficiálním zákulisí žádný jiný posadit. Než se dostavili ohlášení hosté, čalounění domácích židlí se zcela přirozeně povlékalo návleky se všitými stahujícími gumičkami. Za mých mladších časů se taková původně úzkostná preventivní opatření stala již pouze užitkově praktickým protiprachovými pokrývkami, popřípadě jen pouhými neuvědoměle nápodobnými ozvuky honosnosti reprezentačně měšťanské ozdobnosti prvorepublikánských obývacích pokojů. Způsobujícími ovšem nutností jejich neustálého převlékání a navlékání a především častým praním nad mísami lavorů a umyvadel mnutím okolo kostek jádrových mýdel hysterické záchvaty masám tehdejších našich pracujících žen. Jejichž psychiky neosvobodilo ani pozdější nahrazení kostek osvědčených domácích pracích mýdel analogicky kubickými krabicemi pracích prášků z dovozu a s nimi související již naprosté odstranění zdánlivě jen zdobných čabrak těchto věkovitě osvědčených spiritistických preventivních ochranných opatření. Jejichž zapomenutí mateřemi rodů však spustilo leda tak vlnu těžkých všeobecně obyvatelských depresí. Z nichž se zdejší domorodci bezděčně léčí i oněmi falusovitými tvary individuálních mobilních telefonů. Pokud oprávněné věcnosti mých postřehů nevěříte, dojeďte si vlakem do toho již zmíněného Příbora sami prohlédnout, do jak vyštafírované židle se jim tam v muzeu bezmocně zhroutil, z výzev doby i následků těch všech dnešních substitutů původnosti odpadlý, ý ten jejich slavný rodák Sigmund Freud…Prostě mě uhranula!Tak T je to!Když totiž tenkrát slečna Adéla na přerovském nádraží vystoupila, poněvadž jsem ve stavu náhlého nostalgického roztoužení doposud pouze jen mně oddaných endorfinů už nemínil pokračovat v psaní do notesu noutbuku, ihned jsem si přece přesedl na doposud její sedadlo, tentokrát mou tváří pohlížející do směru jízdy. Možná jsem na sebe sejmul nějaké její teplo, energii, metempsychotický otisk, případný kouštěk prachu nadaného otěrem magnetismu její energetické existence, popřípadě přímo ektoplasmou, nebo mi v kterési mezeře klávesnice uvízl dokonce nějaký celý její vlas. Když se potom u nás dvou s Číňanem zastavil na obchůzce průvodčí, poprosil jsem ho, ať mému náhodnému společníkovi pomůže na břeclavské konečné z vlaku a tuto další oběť nádražních pokladních českých drah nějak nasměruje na perón, k němuž po několika hodinách přijede expres od Brna do Vídně. Byť by měl třeba vesmírný kufr plný čínských knížek, nevyšívá, e nepraporkuje, nezpívá podle podivných not, bude se v tamtom vyerasovaném prázdnu bez démonů tak leda půltřetí hodiny šeredně nudit, ze stavu téhleté beztvaré reality rozesílat zcela zbytné esemesky, y tao s ním. Pokud se tedy kdokoli domníval, že v průběhu této tak laskavé historky není možné poučení o sviních, obdobnému bláhovci ihned bez slitování rozfouknu takovouto domněnku či dokonce dobrodějné pojetí světa následně vyplývající praktickou instrukcí. Pojede-li totiž vlakem do Vídně inteligentní tuzemec, a já jsem měl nedávno úspěšně vyzkoušeno, užije následujícího elegantního intelektuálního postupu. Před sklem kterékoli nádražní pokladny si nejdříve řekne o vnitrostátní lístek do Břeclavi, aby bezprostředně vzápětí požádal i mezinárodní jízdenku platnou na ten další čtyřiaosmdesátikilometrový zbytek cesty do Vídně. Dokonce, míní-li se tentýž den vracet z metropole monarchie nazpátek, vyžádá si obojí ve verzích zpátečních. Připomínaného Číňana ovšem v otrokovické nádražní kase vybavili jako nějakou zombie pouze jízdenkou jedinou, do Vídně na stejnou trasu však o padesát korun dražší než podle mého rozpisu, navíc ještě s jakýmsi příplatkem za místenku a expres a přinutili ho vsednout na jeho zvykům cizím území zcela vyjeveného do osobního vlaku v zevní podobě fantomu, jenž má vzhledově naprosto stejné lokomotivy napojeny vepředu i vzadu hned již nazpátek. Navíc ho, neznalého, odsoudit cestovat kolem věkovitého Velehradu směrem ke stejně tak pohansky staroslovanským Mikulčicím, návazně k již pouhým názvem tajuplně zastřeně záhadnému samému Pohansku, tlícímu v lužních močáliscích kousek opodál Wittgensteinovy tratě. Naštěstí však opancéřovaného proti zlým vlivům magickým půltuctem vyžehlených kapesníků. Chránících zcela samozřejmě proti tady těm zrovna míjeným z démonické tajuplnosti dávno již vyvanulým staroslovanským prdlákům, ale především v okamžitých parametrech osvědčeně účinnýchh vůči o mnohokrát těch zdejších výduchů ještě nesčíslně mocnějším a potměšile čínsky zavilejším tamtěm jejich zlým duchům čvej-ši, nebo tak nějak. Proti nimž dešťovkou prančovaná krop r enka opravdu naprosto nic nemůže. Byť obojí tyto jmenované svátostné ingredience či složky pocházejí původně z téhož jednoho vysokého božího nebe. Uhranut tedy, puzen zřejmě po dny příští za prchavým odleskem Adéliny duše zlovolným kouzlem druhu woodoo, vúdú, pod vlivem angličtiny psáno také voodoo, francouzskou transkripcí vodou, tedy již písmenně spirituální vodní lymfou vnitřní tekutiny esoteriků a duchařů, jakož i možnou úhlavností napolo již ve zdejším současném tuzemsku zdomácnělých internacionálních čínských vlakových démonů. ČÍNŠTÍ VLAKOVÍ DÉMONI. Zásadní pro porozumění meritu, napsal by Roland Barthes, této napohled nesrozumitelné zprávy se jeví podoba posledního znaku, čili druhé poloviny zápisu vlastního čínského slova démon, které je tedy tvořeno dvěma vnitřním obrazy. Zleva tento druhý znak čten, případnému zájemci nabízí zření na stylizovaný sloup vedení elektrické vlakové trakce, pod jehož kolmým ráhnem schematický náčrt zachycuje zdroj vší pohybové síly lokomobilismu, démonickou podstatou elektrickou moc. Zpodobenu prostřednictvím piktogramu jako dvojici identických stykačů trolejové nástavby pohonné jednotky lokomotivy s několika náznaky běžně provozních elektrických zkratů. Pod nimi, ve víceméně přibližně stejných proporcích jako za skutečných podmínek, jízdou lokomotivy se k divákovi přibližujícíí čelní prosklené okno kabiny strojvedoucího vlaku, přijíždějícího od vzdáleného pozadí biografu po perspektivně se rozšiřující dvojici kolejí. Jehož strojvedoucí sám se v těchto chvílích před panoramatickým čelním sklem cítí být v kině. Opodál proto již leží jinou předchozí soupravou rozhmožděný sebevrah v typicky čínsky slaměném klobouku. Výjev V z tratě doplňuje k l již řijíždějí í itk (P d h í dél ý ráhnem čtu poprvé nápis českým slovem štěstí, ve snu dnešní noci jsem rukama počítal koně, celé stádo – doplňuji dopoledne v pondělí dne 2. února poznámkou předchozí celek intepretace elektrických HP hipomobilních kolejových sil. ) Dotyčný bez klobouku boss však tentokrát převoz vozidlem úrazové ambulance zřejmě nepřežil, jak svědčí silueta čínské lodi mrtvých na dolní polovině levého obrázku. Ale, kdoví, stejně tak se může tato lodice nebožtíků vracet ze své plavby bezúspěšně prázdná nazpět, neboť převážená nev évolně samovolně vrátila z přikázané lodní paluby kamsi místně jinde nazpátek do svého prvotního těla ležícího předtím původně na mezi kteréhosi rýžoviště kdesi pod náspem kolejiště kterési čínské vlakové trati. Jestliže bychom snad chtěli vidět celý původní výjev obrazu celistvě, a nejenom ve zde jen pouze čárově vydestilované dílčí symbolizující znakové stylizaci piktogramatického druhu, pak doporučuji použít v těchto domácích časech vlády masy pasažérů vlakové třídy 4. zaručeně, účinně a spolehlivě je ohlupující všeobecně rozšířenou n zdánlivě původních podob jejich vlastních sebou samými zaplněných realit. Proto se zatím jen na zkoušku můžeme pokusit v pouhých vizuálních představách přidávat na původní čínskou znakovou kostru vrstvu po vrstvě záplaty dílčích významových masových ploch obrazových tkání, dokud nedosáhneme onoho vzhledu celku mystického těla nejpůvodnějšího počátečního výjevu elektrické rychlíkové lokomotivy projíždějící líbezně domáckým krajem – známého například z jinak zase photoshopově realistických vyobrazení fotografií fií umísťovanýc V následujících dnech, do tohoto stavu setrvalého zážitku onoho až přízračného prožívání odjinud vnuknuté vlastní jsoucnosti, jsem souběžně ještě pociťoval dojem stále se zvyšujícího zpřítomňování opotřebenosti mé vůle, jenž lze nazvat zlenivující únavou. A obojí tuto konzistenci ryze fyziologickou ve mně doprovázel plošně víc a více se rozlévající smutek a jemu přidružená sebelítostivá tesknota do daleka cest samotné duše, shrnuto suše. Démonové vlakových tras a tratí: Proč žádná vůkol nikde dívčí lodice. Na žádných mořích, peřejích. Avšak ještě před důsledky předchozí bilance fyzické opotřebovanosti se u mne po sotva oněch čtyřech vyřknutých dnech již začala projevovat všemi končetinami se rozlézající lítostivá předtucha, že se slečnou Adélou, s těmi jejími na první pohled tak nějak divně lívancovitě rozpláclými rty zakrývajícími zejména komunikačně zubařskou vrtačkou dosud netknuté panensky bělostné zuby zatím beze všech zpráv, v se na žádné kolejové trati světa už nikdy v životě nepotkám. Přitom ve smutícím páru s touto zamlklou lítostí mě v těchto předtuchách naprosto stejně ničily ony neustále prožívané chvilkově vzpružující obnovované naděje, že teď, právě zrovna teď, tahle holka zrovna teď vystoupí ze zrovna právě tamtoho teď právě dojíždějícího vlaku. Postižen takovýmito představami na celý můj příští nedlouhý život, když od oněch posledních prázdninových dnů loňského léta nastupuji do kteréhokoli vlaku, tak vždycky na konci shluku všech ostatních předtím stejně jako já vyčkávajících na peróně, a pokaždé se ještě hlavou s nadějí ohlédnu, jestli ona snad odněkud nedobíhá na tentýž přípoj taky. Je proto víceméně jistě vyloučeno, aby taková jedinečná zkušenost a touha mohly mít někdy příště lidskou následnici, ale co se dá dělat, když zážitků spjatých s Wittgensteinovou dávnou existencí mi po tamtěch loňských prázdninách jako návodů a plánů konceptuálně věcných i na ty letošní vakace stále košatěji přibývá. Nepřipadám si, a snad ani nejsem prospěchářský zrádce, pokud se svým již časně předjarním letošním úsilím hledání příští figurantky obdařené především všestrannými múzickými dovednosti jevím nezaslouženě nevděčný jedné, oné původní osudové loňské slečně Adéle, která se mi třeba zrovna ona v důsledku mé bezprostředně příští výzvy do mého života jako řečová hra svého druhu ještě navrátí. Nemohu se v ovšem v mých předsevzetích ba i plánech na blížící se již letošní prázdniny spoléhat jen na osobu jednu, byť osudově nenahraditelně jedinečnou a inspiračním vlivem nezaměnitelnou – prot o vyzývám i jiné potenciálně vhodné adély prostřednictvím konvolutu tohoto zde poznámkového sešitu autorsky vedeného v žánru knížek či příběhů ženského čtení k soustředěným aktivitám ve Wittgensteinově živoucím duchu. Volám vás na nohy, y všechny vy cvičen ky z hodin kondičních aerobiků, jakož i vás, bývalé mažoretky, baletky a diskotékové tanečnice, jak na parketech, tak od tyčí i celostěnových zrcadel, zaplňte svými těly plochy dávných spartakiádních stadionů a zacvičte rozkomíhanými bílými kužely, y či předveďte jen pouze holými vypnutými pažemi nebo i s praporky drženými prsty na koncích paží vašich horních končetin, stejně jako olámanými větvemi listnatých stromů nebo za temnot rozžehnutými dvěmi pochodněmi či párem baterek na každou jednu z případných dam!Každá jediná, anebo i ve skupinách, namísto bezesmyslných diet hubněte poesii radostného psaní písmen několika druhů praporkových abeced, vynuťte jimi ze sebe alespoň pár pohybových názvů dávných C. K. nádraží!V bezprostředních místech staničních perónů a nástupišť na trase od Břeclavi, stejně jako na pláži, v jakékoli tělocvičně nebo jiné kterékoli císařsky dávné železniční stanici! TAJEMSTVÍ SKRYTÉHO BOHA: 9 - 11 FILOSOFIE NÁBOŽENSTVÍ D. Z. PHILLIPSE V NÁVAZNOS V TI NA L. WITTGENSTEINA Jiří Hoblík 9 - 11 III. Dewi Z. Phillips sám teorii fundacionalismu odmítá. Jeho kniha „Víra po fundacionalismu“ je motivována sice „skandálem“, vedena je však konfrontací otázky, y co vůbec opravňuje mluvit o Bohu, a jejího zásadního ohrožení filosofickým pojednáváním „epistemologických tajemství“ (přímo tento pojem si vysvětlíme záhy). Naproti tomu prohlašuje: „Mým argumentem je, že tajemství je v zásadě něčím, co víra zahrnuje. “ A s tím se ptá na vztah tajemství k výpovědím o Bohu: „Ale co když se pojem tajemství, jemuž je tak vzdáleno způsobovat komplikace těmto náboženským vírám, k nim vnitřně vztahuje?“ Phillips usiloval o filosofický přístup, který by byl náboženství přiměřený – a sice zkoumáním vytváření náboženských pojmů („concept-formation“) v náboženské praxi. Stěžejní úlohu přitom sehrává pojem tajemství: „Naším filosofickým úkolem je připustit, aby koncept mystéria zaujal své správné místo; ukázat, jak je koncept prostředkován v lidském životě. Pokouším se ukázat vnitřní vztahy, y které spojují víru („belief“) v tajemství a pojem milosti, způsob, jímž reagujeme na kontingentní události v životě, a způsoby, y jimiž uvažujeme a usuzujeme o jiných lidech. TToto pochopení náboženského místa pro tajemství se velmi liší od pochopení a místa, které filosofifie často tajemství poskytuje. “ Řekněme, že idea tajemství je výzvou k uvědomění určité meze filosofické reflexe, jež se po něčem napřahuje a nevšímá si, čemu se vystavuje. A tomu může posloužit i náboženská řeč, která tajemství identifikuje s božstvím. Náboženská tajemství ve filosofickém a teologickém fundacionalismu považuje Phillips za epistemologická tajemství, jejichž postulování žije z domněnky, y že lidská schopnost poznání je omezená a řeč je skutečnosti Boha nepřiměřená. Sledujeme-li však, jak se vytvářejí náboženské pojmy, y musíme konstatovat, že u křesťanského pojmu Boha je důležité, že Bůh se sám skrývá. A to je výraz pojmového určení Boha, tudíž nelze jen formulovat domněnky, y že Bůh je skrytý, ý na základě mezí lidského poznání a lidské řeči. I stalo se dne třetího, když bylo ráno, že bylo hřímání s blýskáním a oblak hustý na té hoře, zvuk t aké trouby b velmi tuhý, h až se zhrozil všecken k lid, kt erýž byl v ležení. Tedy Mojžíš o vyvedl lid z ležení vstříc Bohu; a lid stál dole pod horou. Hora pak Sinai všecka k se kouřila, proto že sstoupil na ni Hospodin v ohni, a vystupoval o dým její jak ko dým z vápenice, a třásla se všeck ka hora velmi hrubě. Druhá Kniha Mojžíšova – Exodus, kapitola 19. , verš 16. Pochopení náboženských tajemství jako tajemství epistemologických odvádí náboženský jazyk do skepticismu. Tady se Phillips odvolává zejména na studii Johna Whittakera „Literární a figurativní boží řeč“ (Literal and Figurative Language of God, 1981), v níž se tvrdí, že je-li Bůh zcela nevyjádřitelný, ý není možné žádné porozumění. TTím se ale řeč o božím tajemství proměňuje v řeč o boží nepochopitelnosti, a náboženská oblast se proměňuje v oblast teorie poznání. V epistemologické perspektivě se Bůh stává tajemnou bytostí, o níž lze vypovídat jen pomocí několika atributů podle principu analogie. A zde shledává Phillips podivné rozpory. Nemůžeme totiž nikdy vědět, zda to jsou jediné atributy tajemného Boha. Kdyby to byly jediné atributy, y nebyl by Bůh tajemný. A kdybychom se domnívali, že mohou být ještě jiné atributy, y museli bychom vědět, že tajemný Bůh nemá jen známé atributy. TTakže ani poté by Bůh už nebyl pro naše poznání tajemný. A tak podle Phillipse všechny náboženskofilosofické pokusy Boha pochopit, které začínají u lidského poznání, sklouzávají do téže nesnáze, protože ruší boží tajemství a vedou k domněnce, že dokonalé pochopení Boha troskotá jen na nedostatečnosti lidské poznávací schopnosti. Douška: O čem lze v otázce tajemství mluvit? Epistemologická tajemství jakoby se touto otázkou nabízela, ale jak by se mohl pojem tajemství epistemologií vyčerpat? TTajemství jsou přeci i k zakoušení, k takovému, při němž se nedostává slov. v Takže na tajemství je rovněž něco, o čem je třeba mlčet. Jak ale něco takového vymezit a zároveň o tom mlčet? Přinejmenším relativizací epistemologické o kompetence. Anselm Kyongsuk Min z claremontské univerzity kromě toho z Phillipsových úvah vyvozuje: „Božská esence není redukovatelná na lingvistický kontext, o který může přinejmenším odhalit Boha právě jako transcendující tento kontext, který vůbec nepřináší pochopení a vyjádření Boha v plnosti jeho esence. “ TTato dílčí otázka je příkladem odkazujícím k tomu, že Phillips začal kontemplativní filosofii fi ztotožňovat přímo s filosofií fií svého učitele Ludwiga Wittgensteina, a to proto, že se nezajímá o význam náboženství, nýbrž o možnost diskursu o tom, co může být o náboženství řečeno. Wittgenstein se podivuje skutečnosti, jak lidé ve svých nejrůznějších modech jednají a myslí tak, jak jednají a myslí. Kromě toho, jak připomíná Stephen Mulhall z Oxfordu, kontemplativní filosofifie je způsobem, jak po Wittgensteinovi pokračovat a filosofii fi navracet k jejím vlastním zájmům. IV. V Řečí o božím tajemství se jistě vyjadřuje jakési transcendentno, a to i v pohledu na jazyk. Ale smysl tohoto transcendentna lze odhalit až v jazyce: „Smysl, v němž se říká, že je něco za plotem, je dán tím, jak mluvíme na oploceném pozemku. “ Když tedy rekonstruujeme „gramatiku“ řeči o Bohu, otvírá se nám smysl božího tajemství. A to není dáno metafysickými koncepty, y protože náboženskofilosofický přístup vychází od praktického vztahu náboženského člověka k Bohu. TTaké proto Phillips říká, že tajemství je zásadně něčím, jak již řečeno výše, co víra zahrnuje, a tak že jeho pochopení je třeba rozvíjet od žité víry. Pro člověka není Bůh jakožto tajemství jen záhadou, nýbrž je i skrytý. Záhada může být vyřešena, a pak už není záhadná, zatímco tajemství zůstane tajemstvím, i když je známo: „. . . co se vyjevilo, to se vyjevilo jako skryté. Skrytost je součástí toho, co rozumíme Bohem. “ ----------------------------------------------------------------------------------- V pohledu na toto pojednání můžeme uvažovat o paradoxii pojmu tajemství, který je jako pojem něčím racionálním, a přitom je pojmem pro to, co lidské racionalitě uniká, a tak se stáv rožitek. Ale samo ve své hloubce to ambivalenci přesahuje. Anebo lidské myšlení hledá únik z nejistoty nad možností s unikajícím spojovat nepohlcující racionalitu v jednoduché kategorii iracionality. y Nemyslíme to epistemologicky, protože míníme nezmocnitelnost, jíž člověk může být uchvácen, jako když po namáhavém výstupu na horu se náhle ocitne na samém okraji propasti a poté přemítá o tom, co zakouší. Náboženství nepotřebuje nutně definice tajemství, daleko více je v něm třeba zakoušení, jehož scházením samo schází. TTajemstvíí totiž čeří všednost. Nej m vede za hranice Phillipsovy úvahy,y idea svatosti, která implikuje tajemství spolu s mocí, ale to právě z hlediska zakoušení, jež rozumění a popřípadě i Minervina sova teprve dostihují. Idea božství implikuje moc spojující se s tajemstvím a zmocňující se člověka, a tak se pro něho stávající svatostí. Božská moc navíc, jak jsme viděli, asociuje skrytost, ne ovšem skrytost utajeného, jež by mohlo být odtajněno. Spíše zahledění do nedohledna, při němž se tají dech. ----------------------------------------------------------------------------------- Vraťme se ale ještě k Phillipsovu koncep í ideou boží vůle. A zároveň Phillips vychází vstříc člověku (ač to neformuluje přímo takto), který se chce ptát, zda může Bohu rozumět. Protože (v návaznosti na Sørena Kierkegaarda a Simone Weilovou) představuje tajemství jako něco, nač není rozumění adekvátní odpovědí a u čeho nemá smysl zpochybňovat adekvátnost lidské řeči. Jób, žalmy nebo Pavel z Tarsu T jednoduše vyjadřují boží tajemství v jazyce a nepřemítají o tom, že kvůli neadekvátnosti lidského jazyka nemohou Boha chválit, nýbrž prostě Boha chválí. Bůh není skryt vzhledem k tomu, že lid hují představu skrytého Boha, jak ji vyjadřuje Izajáš 45,15: Jistě ty jsi Bůh silný, ý skrýv k ající se, Bůh Izraelský, ý spasitel. Phillips k tomu říká: „. . . pojem boží vůle se zrodil z toho, co je v lidském životě nutně neproniknutelné. “ Tajemné T události lidského života se někdy označují jako boží čin. Když přitom přezkoušíme všechna vysvětlení událostí, vidíme, že když se lidé ptají na význam všeho, tak nechtějí nakonec žádná další vysvětlení, nýbrž hledají způsoby, jak se s určitými událostmi a s určitým průb ěhem života vypořádat. Dodejme, že často hledají nadechnutí a naději, tedy nejen cestu k provedení určitých činností. A dále, že nemusejí ani jen očekávat odpověď na otázku, nýbrž dělají krok právě svou otázkou: „Proč právě mně se to neštěstí přihodilo?“ Nechávají prostě rozum blízce provázet svou zkušenost (popř. zkušenost v tom, jak se stává vzpomínkou), podobně jako Ježíš svými posledními slovy: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil?“ (Evangelium podle Marka 15,34, srv. paralely), na něž odpověď rovněž nepřišla. A k této úvaze nacházíme také výklad z Phillipsovy strany. Za situace, kdy se člověk ocitá ve velkém ohrožení, jako například za bo chází v božích rukou: „Pojem boží vůle dostává svůj smysl v takových reakcích. “ Tento T Phillipsův postoj bychom mohli využít i jako opory ke kritice posedlosti vysvětlováním, které by zahánělo zneklidnění vlastní nedostatečnosti, strach a neurózu. A v každém případě se v jeho světle ukazuje naivita snah určit funkci náboženství jako prostředku vysvětlování. Podle Phillipse pojem boží vůle přitom neslouží k vysvětlení toho, co se stalo: „Pojem boží vůle nebyl vytvořen při hledání vysvětlení, ale ve zřeknutí vysvětlení. . . Oso ba dospívá ke zjištění, že její vlastní ží milost vede ke smyslu pro zázrak, zázrak jako životní kontingenci, zázrak existence. “ A to je typ p ostoje ke kontingentním momentům života, nesrovnávající se s motivací, která vede k otázce teodiceje. Koncepce teodiceje totiž „chtějí učinit naše cesty božími cestami a naše myšlenky jeho myšlenkami. Nechtějí uznat, že tím, co se potřebuje dostat na správné místo v tomto kontextu, není vysvětlení, nýbrž úžas, zázrak a tajemství. “ Připod p otknutí na závěr: Snášet nebe na zem – to znamená do v bo absolutizovat moc lidskou – je povážlivé z křesťanského i nenáboženského hlediska, protože křesťan nemůže usilovat o místo, které zároveň vyhrazuje Bohu, zatímco nenáboženský člověk „nevěří v nebe“, takže ho nemůže opravdu chtít na zemi. Transf T ormace otázky tajemství v epistemologický problém je zase ignorancí významu, který lze pochopit nikoli popisem tajemství, nýbrž na základě vylíčení vztahu k němu. Snadná hádanka nádavkem: Kam v našem textu zasadit obsah anglického citátu? POZNÁMKY K VIDĚNÍ ASPEKTŮOndřej Beran 12 - 13 Fenomén „jako“ má podstatný význam i u pozdního Wittgensteina – v jeho úvahách o vidění aspektů. (Na to, že tu jde o dvě stránky ilustrace téhož systematického fenoménu („původního“ ukazování-se něčeho (jako něco) v řeči), upozorňuje Rentsch, T. , Heidegger und Wittgenstein, c. d. , s. 391 nn. ) Také T Wittgenstein polemizuje s představou, že by se ve vidění něčeho jako něčeho děla jakási následná interpretace. Změní-li se aspekt – když najednou něco uvidíme jako něco jiného než předtím, jako bychom viděli různé předměty. y Vidím-li v mlze cosi, co považuji za člověka a co se při bližším pohledu ukáže být stromem, není tomu tak, že bych podvakráte – pokaždé jinak – interpretoval nějaké neurčené něco. Děje se tu v podstatě totéž, jako kdybych po řadě pozoroval dva různé předměty – nejprve člověka, poté strom. (Filozofická zkoumání 2. díl, XI, s. 258 č. překladu: Podstatná otázka je, co se mění při změně aspektu: „„Změna aspektu. ‚Řekl bys přece, že se nyní obraz zcela změnil!‘ Ale co je jinak: můj vjem? Můj postoj? – Dokážu to říci? Popisuji tu změnu jako určitý vjem; docela jako by se před mýma očima proměnil ten předmět. […] ‚Vidění jako. . . ‘ nepatří k vnímání. A proto jakoby je viděním, a zároveň jakoby viděním není. “ Filozofi cká zkoumání/Zkoumání 2. díl, XI, s. 248, 250 č. překladu. Ale srov. také Traktát 5. 423. ) > Datum: 07. 05. 2015 15: 08 > Předmět: Re: Dnes ještě jednou, tentokrát s pozdravem Dobrý večer!, pane doktore Berane: > Zdravím, proti Chronu nemám námitek; dotyčný citát z TLP není paragraf 5. 423 (máte pravdu, takový neexistuje), nýbrž 5. 5423 (můj omyl). To místo zní takto: „Vnímat nějaký komplex znamená vnímat, že jeho součásti se k sobě mají tak a tak. A tím je také vysvětleno to, že obrazec [[zde má Wittgenstein má schéma krychle, jejíž všechny hrany jsou nakresleny jedno duchou linkou, tj. není poznat, kde má „přední“ a kde „zadní“ stranu - to si tam budete muset nějak sám dokreslit]] lze jako krychli vidět dvojím způsobem; i všechny podobné jevy. Ve skutečnosti zde totiž prostě vidíme dva různé fakty. y “ (mnou mírně upravený překlad J. Fialyy, tj. vydání z r. 1993). Mějte se, OB (© Překlad Petr Glombíček, 2007 – poznámka redakce. ) Vidění je „původní fakt“ v tom smyslu, že se nepokouším nejprve něco nějak vidět a „až poté“ se mi to zdaří – prostě to tak vidím/rozumím tomu/jednám v souladu s tím. (Zkoumání 2. díl, XI, s. 195 [s. 247 č. překladu]: „To, T co na stole rozeznáváme jako vidličku, také za vidličku ‚nep ovažujeme‘; a stejně tak málo se při jídle pokoušíme nebo snažíme pohybovat ústy. “) Jak ale poznáme, co právě kdo vidí (popř. , chceme-li, jako co něco vidí)? Jak říká sá m Wittgenstein, „‚vnitřní ‚ děj‘ potřebuje vnější kritéria“ – jak někdo něco vidí, můžeme poznat např.ř podle toho, jakými slovy to popíše nebo jak to nakreslí (jde-li o nějaký sporný objekt, jako např.ř proslulá hlava „kachnozajíce“, můžeme pomocí těchto kritérií s aspoň nějakou dávnou pravděpodobnosti určit, co spíše dotyčnému připomíná). (Zkoumání 2. díl, XI, s. 251 n. č. překladu. ) Co ale může ovlivnit vidění k tomu, aby vidělo věc spíše tak než onak? Wittgenstein sám nepodává určitou odpověď (patrně si sám ani nebyl jist) – ale zdá se, že se kloní k tomu, že tu opět hraje důležitou roli kontext: situace, prostředí, okolíí vnímané věci – uvidíme-li hlavu „kachnozajíce“ obklopenu samými kachnami, nejspíše uvidíme i „kachnozajíce“ jako další kachnu (a vice versa v případě společenství zajíců). (Zkoumání 2. díl, XI, s. 248 č. překladu. ) Kontext tu ale musíme chápat dostatečně široce – vidění něčeho jako zajíce/kachny je svého druhu prakticko-hermeneutickým rozuměním. Kontext, z něhož vychází naše vidění (můžeme říci: interpretace), zahrnuje také rozličné zvyky, y vše, co jsme se naučili a osvojili vv dětství (a mnohé z těchto podprahových vlivů bychom ani nebyli s to explicitně vyjádřit/pojmenovat) – včetně kanonických/běžných způsobů znázornění. (Jistou odrůdou schopnosti vidět aspekty je také smysl pro humor (jehož specififické podoby jsou velmi silně ovlivněny konkrétními kulturními kontexty) – Rozličné poznámky, y s. 118. Na tuto souvislost aspektového vidění a světonázorů upozorňuje Monk, Wittgenstein, s. 528 nn. „Dokázal bych říci, jaký musí nějaký obraz být, aby takto působil? Ne. Existují např.ř způsoby malby, y které mi tímto bezprostředním způsobem nic nesdělují, ale jiným lidem ano. Jsem přesvědčen, že do toho mají co mluvit i zvyk a výchova. “ Zkoumání 2. díl, XI, s. 256 č. překladu. ) Tak T by mne nenapadlo např.ř vidět v obrazu „kachnozajíce“ kachnu, kdybych se nikdy životě (ani na obrázku) s kachnou nesetkal, nebo i kdyby pro mne byla kachna o mnoho neobvyklejším/méně známým živočichem než zajíc (to by nemuselo nutně „kachní interpretaci“ vylučovat, ale jistě by to přinejmenším výrazně snížilo její šance). Nějaký „výklad“ „ či nějaké vidění jsou tedy vždy již na místě a vycházejí z kontextu – v širokém i v úzkém smyslu slova – a jsou vázány na určité praktické projevy (které jsou také jejich kritériem). Ale jak je tomu se spornými případy, jako je právě hlava „kachnozajíce“? Není tomu snad tak, že tu opravdu máme co do činění s „neutrálním“ fenoménem, který můžeme následně interpretovat buď tak, nebo onak? Vždyť obraz sám (který Wittgenstein přejal z kteréhosi dobového pojednání o psychologii) nebyl na počátku již kachnou nebo zajícem, nýbrž právě: „kachnozajícem“, který může být tím i oním. Na tento problém lze odpovědět (přinejmenším) dvojím způsobem: za prvé, že „kachnozajíci“ a jim podobní jsou jakési deviantní fenomény, které přece jen nemusí do důsledku splňovat to, co platí pro většinu věcí, s nimiž se setkáváme ve světě, jemuž rozumíme (koneckonců, prvním dojmem při setkání s „kachnozajícem“ nebo něčím podobným může být pocit ne-smyslnosti). A za druhé, i ne-rozumění je jistý typ rozumění. Kdybych byl astronaut a setkal se na cizí planetě s projevem tamní civilizace, dozajista bych nerozuměl téměř ničemu, co bych viděl (nevěděl bych, co to „znamená“), ale i tak bych mohl alespoň nějak popsat – „vidím „ takové a takové tvary, y barvy, y děje“. Ale mezi porozuměním tohoto typu a porozuměním „významu“ „ není ostrá hranice, nýbrž do sebe neznatelně přecházejí (srv. problém orientace v jiné „pozemské“ kultuře). Podobně lze snad přistupovat i k problému hlavy „kachnozajíce“ – tak jako v určitém kontextu je zajícem, a v jiném naopak kachnou, je ještě v jiném konkrétním kontextu „kachnozajícem“: totiž v kontextu psychologického nebo filosofického zkoumání zabývajícího se Gestaltteorií nebo problémy vidění aspektu – učitel filosofifie nakreslí na tabuli hlavu kachnozajíce (ne zajíce nebo kachny) a jako o takové o ní mluví a demonstruje na ní (třeba) Wittgensteinovy úvahy a jeho studenti mu také v tomto smyslu rozumějí. A tuto specifickou jazykovou hru můžeme považovat za kritérium vidění dotyčné věci jako „kachnozajíce“. TTakže i on má nakonec svůj praktický kontext a svá kritéria – byť nelze popřít, že jde o kontext bytostně marginální a v něčem defektní. (Celá naznačená interpretace problému „aspektového vidění“ je velmi zkratkovitá a snad až povrchní. Jde o jedno z nejsložitějších wittgensteinovských témat (které sám Wittgenstein nechal velmi otevřené) a není to hlavním námětem této práce. ) Podobně lze chápat i triviální poučku, že věta má smysl jen v rámci nějakého určitého jazyka. Napíši-li větu „čaj je horký“, bude v češtině znamenat, že „čaj je horký“, zatímco ve slovenštině, že „čaj je hořký“. A lze říci, že na filosofickém semináři, kde se tato otázka bude probírat, nevidíme rozlišení této věty samotné o sobě a jejích možných překladů či čtení, nýbrž tu bude znamenat ještě jinou, třetí věc – tj. bude ppoužívána ještě jiným, třetím způsobem (třeba jako příklad „„víceznačného řetězce znaků“ – i taková věta má své specifické použití, kontext atd. ). Jazyk filosofifický tu představuje jinou rámcovou jazykovou hru, odlišnou od jazykových her (obecné) češtiny a (obecné) slovenštiny, y pojednávajících o otázkách čaje v běžném gastronomickém kontextu. (Tarski T svoji strategii toho, co platí pro jazyk L1 (L 2, L 3, …), uplatňuje hlavně ve své sémantické koncepci pravdivosti (viz např.ř „ e Semantic Conception of Truth and the Foundations of Semantics“) – jde ovšem prvořadě o jazyky formální, pro něž jedině lze „pravdu“ takto definovat. ) ESEJ O WITTGENSTEINOVIJan Stěnička 14 - 15 Kdo by si dnes vzpomněl na analytického filosofa Ludwiga Wittgesteina ( 1889-1951), když neexistuje ani huť na Kladně, ani synagoga v Olomouci. Ale existuje geniální Wittgesteinova fenomenologie. Nežil dlouho, napsal jediné dílo, přesto stačil uspořádat rozmanité filosofifie 20. století, navíc brilantním pevným jazykem. Narozený ve Vídni jako nejmladší z osmi dětí, jeho otec, majitel Kladenských železáren, krásná maminka Leopoldina, která propůjčila své jméno i tvář dnes neexistujícím světově proslulým železárnám. Ludwig Wittgenstein zajímal se o architekturu. Rodina se židovským původem se distancovala od židovské víry a života, konvertovala k protestantismu. Protože v judaismu se k židovskému původu přihlíží po ženské linii, tak se to jen odrazilo na emblému „Poldi“. Ještě pár reálií z Ludwigova života, než půjdeme k jeho filosofii fi přes architekturu, dokonce až do Olomouce: Do školy chodil v Linzi. Ve stejnou dobu navštěvoval stejnou školu i Adolf Hitler,r který, ý přestože byl o 6 dnů starší, chodil o 2 třídy níž. I to, že se s mladým Hitlerem denně potkával, mělo na jeho filosofii fi vliv. Později studoval strojnictví v Berlíně a přesto, že jeho zájem byl o matematiku a architekturu, dostal se rychle přes logiku o k filosofickým otázkám základů 20. století. Po sarajevském atentátu se dobrovolně přihlásil do rakouské armády, d v níž získal na východní frontě několik medailí za statečnost. První traktáty o logické filosofii fi napsal dokonce přímo na frontě. Během vojenskéé přípravy poprvé navštívil Olomouc, kde navštěvoval školu pro dělostřelecké důstojníky.y Z té doby se datuje jeho celoživotní vzztah k estetice a to prostřednictvím olomouckého přítele Paula Engelmanna, který byl o dva roky mladší a byl žákem A. Looseho ve Vídni, ( 1912-1914). Po válce Wittgenstein léta učil na venkovsých základních školách v Rakousku a teprve když jej propustili z vězení, po tom, co zmlátil 11ti letého žáka m m H m m mm m m D m m m m m H m m N w N w m m O m m m m m m m N O m m m N m M N m m M m m m m m m m m m m m m W m m m M O m m m m m m m m m m O W m m m O m W M W m m m m m m m m m m W H m m m O m m m m m m m m m m W m m m m m m m m m m m m m W m m m M H N m m m N m m m m mm m m m W m m m W m m m m m m m m m H M H m W m N m m m m m m m m m M N m M O m m N w mW m m m m O m W m … m m m m w W m H m m m D m D m M m m m m m N m m m m m m m H m m m m m m m D m m m m N W m m m m m m m m m m m m m m m w w m w m m m m m m N m m m m m m m m m m m m m m m m m m m w m m W M m m m m m m m mm m m M m m m m m m m m m w U m m m m m m m m m m m m N m m w m m N w H m m m m m O m O m m m m m m m m m m m W O m m m m N m m m m m m m m m m m m W m m m w m m m m W m N m m W m m m m m m W m N m M m m m m m M M m W m W m m w m W m m m m m m m m m m m m m m w w m m N m O m W m m m m m m m m m m w m m m m m m m m …M m m m m m m m m m m m m m m W M m m m m m m m m O m D m M N m … D D N m m m m m m m m W m m m m H D w m m m m m N m O m m H mm m m m m m m m m m m m m m m m M O M m M m m m m m m m M m m m m m m W m D m m m m M m W m m m m m U m m M O m m D m m m m m O m w M m m m m m m m m W m m m w m m m m m m m m m W m D m m D m m m W m D m m m m W m m m m m m m m m m m m m m m W m m m m m m m m m W m m m m m m m m m m m m m m m m m m N m m m W m m m O m m M m m m N m m m m m m m m m m m m D N m m m m W D M m D m W O m m m m m m D m mm m m m m m m w mW m m m m N m m m m m m m m m m m m m m W m m O m m D m m m m MU D m W m m DO UW N N N m W m m m N W www w OM N m H ON@ O m m m m m m H m N M m U HO N
CHRON www chron cz • červen 2015
vyda y Spo ené h avy z s
Vý Výstava
W TTGENSTE NOVO TÉMA - PRACOVN SEŠ T
3.
