OBSAH Bertrice Small PROBUZENÍ... 9 Susan Johnson ÚKRYT PŘED BOUŘÍ Nikki Donovan OKOUZLENÍ Liz Madison SLIB

Probuzení Název: Probuzení Autor: Bertrice Small, Susan Johnson, Nikki Donovan, Liz Madison Nakladatelství: Baronet, 2003 Stav: od nakladatele Tato kniha pochází z Knihovny digitálních dokumentů. Slouží pouze pro potřeby těžce zrakově postižených. Doplňující informace naleznete v přiloženém souboru. * * * OBSAH Bertrice Small PROBUZENÍ ......................................................... 9 Susan Johnson ÚKRYT PŘED BOUŘÍ .............................................. 127 Nikki Donovan OKOUZLENÍ ......................................................... 251 Liz Madison SLIB ................................................................... 317 Prolog Paříž, říjen 1793 Sotva správce věznice le de Cité ucítil, že má průnik do jejího lůna ztížený, udýchaným hlasem poznamenal: "Neřeklas mi, že jsi panna, občanko Thierryová." Vzápětí se mu ve tváři usadil samolibý úsměv. "Měla jsem strach, že byste nezkušenou ženu odmítl," zašeptala. Byla ohnutá přes okraj stolu, obličej přitisknutý na hrubě opracovanou dřevěnou desku. "Chci vás uspokojit, monsieur, a vy jste mi za to slíbil jistou protislužbu. Měl byste z toho snad větší potěšení, kdybyste zjistil, že před vámi byli jiní muži?" Sacrebleu! zaklela v duchu. Netušila, že si bude připadat jako kus masa napíchnutého na žhavou jehlu, kterou jí připomínal jeho penis. "Je to pro mě čest, občanko Thierryová." ujistil ji správce. Netušila, že se od něho dočká takové lichotky. "Ujišťuji tě, že mé potěšení není o nic menší. Jestli budeš takhle vstřícná i nadále, tvé prosbě vyhovím." Trochu se stáhl a pak do ní prudce vnikl. Renée de Thierry proti své vůli vykřikla. Vysloužilá děvka, s níž sdílela celu, ji varovala, že je deflorace bolestivá, ale že bolest rychle přejde. "Až budeš správci poskytovat rozkoš, občanko," poučovala ji, "vrť se v bocích a dychtivě sténej. I když tě muž neuspokojí, musíš předstírat, že se ti to líbí." Renée vydechla, tiše zasténala a vyrazila boky proti správcovu tlustému břichu. "Ach!" vykřikla. "Ano! Ááách!" Správce se netajil nadšením. "Málem bych uvěřil, že jsi rozená děvka. Ale to je prý většina aristokratek. Slibuji, že jeden druhému můžeme poskytnout velkou rozkoš." Opět do ní rázně vnikl, pak znovu a ještě jednou. 11 11 Těch několik pohybů stačilo, aby začal krátce a přerývaně dýchat. "Nebudu… s tebou… zacházet… špatně," vyrážel ze sebe, přemožen sílící rozkoší, zatímco jeho mužná zbraň neustále útočila na její horkou, úzkou jeskyňku. Teď už na ní téměř ležel a váha jeho těla jí drtila ňadra o stůl. Stará kurtizána měla pravdu: bolest zmizela bezmála okamžitě. Není to tak hrozné, jak jsem očekávala, pomyslela si Renée. Když nemůže zachránit život Julesovi a Marii-Agnes, aspoň vykoupí před gilotinou jejich dítě. "Ano!" vydechla. "Ach, ano!" V každém jeho pohybu cítila vzrušení, přestože se snažila odpoutat mysl i tělo od toho, co s ní prováděl. "Tobě se to líbí, občanko Thierryová, je to tak?" konstatoval správce, nadmíru spokojený s její vstřícnou reakcí. Stránka 1

Probuzení "Líbí se ti, když do tebe vrážím svůj nástroj touhy, viď? A já ti s radostí vyhovím, moje líbezná šlechtická kurvičko. Kdybych tě před chvílí nepřipravil o panenství, nevěřil bych, že panna může při prvním spojení projevovat takové nadšení. Panny by měly být zdrženlivé." Naposledy do ní vnikl a pak se na ni s tlumeným stenem vyčerpaně zhroutil. "Panebože!" vyjekla, upřímně překvapená, když ucítila, jak jí pramen jeho touhy zkrápí lůno a stéká po vnitřní straně bělostných, chvějících se stehen. "Přesně tak, občanko," souhlasil dychtivě správce, namáhavě se napřímil a vytáhl z ní teď již ochablý, scvrklý penis. Když ji zvedl a obrátil čelem k sobě, uvědomil si, že nebýt špinavého obličeje a neupravených vlasů, byla by docela hezká. Bezmála něžně přejel prstem po mokré cestičce, kterou jí na tvářích zanechaly slzy. "Dobrá, občanko. Byla jsi ke mně upřímná. Co za to chceš? Ale nežádej život svého bratra ani jeho ženy, protože ti nemohu vyhovět." "Chci jejich dítě," pronesla Renée tiše. "Jsou mu teprve tři měsíce, monsieur, a rozhodně nemůže revoluci nijak ohrozit. Mimoto je to děvčátko a narodilo se čtrnáctého července, pane! Není to šťastná náhoda? Právě v den zahájení revoluce. Vyslyšte mě, monsieur! Prosím vás!" Náhle byly její jako chrpy modré oči plné slz, kte12 BERTRICE SMALL 12 ré se statečně snažila zadržet. "Prosím! Udělám všechno, co budete chtít, monsieur." "Když ušetřím dítě, občanko, musím uchránit před revoluční spravedlností i vás?" zeptal se správce a přemítal, jestli ta dívka opravdu stojí za všechny potíže, které mu nastanou, vyjde-li jeho čin najevo. "Mou neteř pošlete do kláštera v sousedství Notre Dame, monsieur," odpověděla Renée nevzrušeně. "Ráda půjdu na smrt, jen když budu vědět, že je Marguerite v bezpečí." Aby zachránila dítě, obětovala mu svou panenskou nevinnost, což je vskutku velmi cenný dar. A kromě toho je ochotna pro ně zemřít. François de la Pont byl upřímně dojatý. V tomto krutém světě je jen málokdo ochotný obětovat život pro druhého. Ale tato dívka, nenáviděná příslušnice aristokracie, chce vyměnit vše, co jí zbylo, za nevinné dítě. Které nikdo nebude shánět, dodal v duchu. Rodina de Thierry nepatří k těm nejvýznamnějším šlechtickým rodům. Hrubě k sobě dívku přitiskl. "Dobrá, ma petite," přikývl. Ke svému zděšení a hanbě propukla Renée v hysterický pláč, při němž skrznaskrz zmáčela správci košili slzami. "Ach, děkuji, monsieur. Děkuji!" vzlykala. Pohladil ji po vlasech. "Ani ty tu nikomu nebudeš chybět," řekl. "Zařídím, aby tvoje jméno zmizelo ze seznamu odsouzených na smrt. Přísahám, že ti svůj dluh splatím v plném rozsahu." Přese všechnu bídu a nepřízeň doby si François de la Pont, syn obchodníka s rybami, voják, jemuž se kdovíjakým zázrakem dostalo vzdělání, uvědomil, že je v hloubi duše čestný člověk. Renée se na něj nechápavě zadívala. "Dluh?" opakovala zmateně. "Nic mi nedlužíte, monsieur. Naopak já vám." "Dalas mi svou poctivost, občanko. Já ti oplátkou věnuji život. Pokud jde o to dítě, stejně by byla poprava obtížná." Nemínil jí vysvětlovat, že tak malým dětem se před samotnou popravou roztříští lebka o podstavec gilotiny před zraky rodičů, které posléze čeká stejný konec. "Běž do cely a vrať se sem s dítětem. Pošlu je do kláštera Svaté Anny. Pokud mi máš i nadále poskytovat Stránka 2

Probuzení 13 PROBUZENÍ 13 potěšení, nebudeš mít čas starat se o svou neteř." Usmál se na ni a Renée de Thierry mu úsměv oplatila, protože se to od ní očekávalo. "Merci, monsieur," poděkovala ještě jednou. "Merci, občane," opravil ji vlídně a pustil z náručí. Renée si skousla horní ret v roztomilém kajícném gestu. "Merci, občane," hlesla tiše a udělala pukrle. "Nemohu se dočkat, až tě uvidím nahou," řekl troufale, když mu padl pohled na její ňadra. "Dnes večer, maličká, tě začnu učit, jak poskytnout muži maximální rozkoš." Obrátil ji, plácl po zadečku, a když překvapeně vyjekla, rozesmál se. Renée di Thierry odcházela ze správcova bytu v doprovodu strážného, který ji vedl tmavými, vlhkými chodbami věznice do špatně osvětlené cely, v níž byl uvězněn její bratr s manželkou a asi tucet dalších lidí. Cestou se zastavil, přitiskl ji na studenou zeď, rozepnul si kalhoty a chystal se jí zvednout sukni. Renée mu ale vyťala políček. "Zbláznil ses? Jak se mě opovažuješ dotknout?" okřikla ho. "Teď patřím správci de la Pont." "Věčně mu patřit nebudeš, děvče," zahučel zklamaně strážný, vsunul jí ruku do živůtku a sevřel ňadro. "To je pravda," přisvědčila Renée a odtáhla mu nenechavou, hrubou ruku. "Až se mé postavení změní, můžeme si o tom znovu promluvit. Tentokrát mu neřeknu, že ses mě snažil dostat." V tu chvíli rozhodla, že bude-li muset prodávat své tělo, aby přežila, tak jen mocným a bohatým tohoto nového společenského řádu. Ale za nic na světě takovým ničemům, jako je tenhle! "Tak dobře," zavrčel muž. "Ale nevíš, o co přicházíš. Jsem mnohem výkonnější než tvůj seschlý milenec." Vytáhl ji z výklenku, kam ji předtím dotlačil, a odvedl do cely. "Za pět minut se pro tebe vrátím, občanko." "Dejte mi Marguerite," oslovila bez váhání svou švagrovou. "Cos udělala, Renée?" zahřímal na ni bratr. "Zachránila jsem vaší dceři život," odsekla. Jules se někdy choval hrozně zpupně, i když byl její bratr. "Bude poslána do bezpečí, k jeptiškám do kláštera Svaté Anny. 14 BERTRICE SMALL 14 Vykoupila bych i vaše životy, ale on mi řekl, že to nepřipadá v úvahu. Ptáš se, co jsem udělala? To, co jsme musela, Julesi!" "Kdo je on?" chtěl vědět. "Správce de la Pont," odpověděla. "Ten zrádce!" "Je mi jedno, co provedl, Julesi. Záleží mi jen na Marguerite. Je nevinná." "Zato ty už ne," odfrkl si její bratr a pak ji udeřil přes vzdorovitý obličej. "Děvko! Pošpinila jsi svou čest. Žádný slušný muž tě nebude chtít!" Renée se rozesmála. Její neveselý smích se přízračně odrážel od stěn zatuchlé cele. "Všichni muži, které považuješ za slušné, bratříčku, byli během revoluce zavražděni nebo uprchli z Francie. Náš svět je vzhůru nohama a ty se s tím nedokážeš smířit! Udělala jsem to, co bylo nutné, abych zachránila život tvému dítěti. Nestojím o tvůj dík. Dřív nebo později taky skončím pod gilotinou, ale zatím budu bavit občana de la Pont a moje neteř bude žít." "Otec vždycky říkal, že máš svou hlavu, Renée," zněla chladná odpověď. "Moje dcera zůstane se svými rodiči. Čest jsi obětovala zbytečně." Stránka 3

Probuzení "Julesi!" Prosebný hlas Marie-Agnes podbarvila nervozita. Na rozdíl od manžela chápala, co její mladá švagrová udělala pro Margueritinu záchranu. "Moje sestra se chovala jako kurva, ženo. Od této chvíle pro nás neexistuje. Rod de Thierry nepřijímá služby od cizích lidí," prohlásil vikomt odměřeně, pohlednou tvář napjatou, modré oči jako led. "Ty dopustíš, aby tvoje dcera zemřela zbytečně?" dotírala na něj Renée popuzeně. Nechtělo se jí věřit, že je Jules tak bezcitný. "Náš rod má galské a římské předky," dostala povýšenou odpověď. "Bude lepší, když sejdeme ze světa tady a teď, než abychom přijali nedůstojné podmínky a porážku." Dveře cely se znovu otevřely. Na prahu stanul strážný s lucernou. "Tvůj čas vypršel, občanko," oznámil. "Dejte mi Marguerite," řekla tiše Renée. 15 PROBUZENÍ 15 "Ne," odmítl neoblomně její prosbu Jules. Ale vtom k ní přiskočila Marie-Agnes, hraběnka de Thierry, a vložila jí svou dceru do náručí. "Bůh ti žehnej, Renée, za to, cos pro nás udělala," řekla a usedavě se rozplakala. Renée si přitiskla dítě na prsa a honem se otočila, aby jí bratr nestačil holčičku vytrhnout, ani se neotočila a vyběhla z cely. Dveře se za ní s kovovým třesknutím neúprosně zavřely. "Děvko!" ječel za ní bratr. "Bůh tě zatratí za to, žes pošpinila jméno našeho rodu! Kurvo!" Renée se dala do běhu, aby unikla před jeho zlostným hlasem, a po tvářích se jí koulely hořké slzy. Na tento okamžik nikdy nezapomene, i kdyby se dožila vysokého věku, což je značně nepravděpodobné. "Jdeme," přikázal strážný. "Správce říkal, že máme to dítě odvézt do kláštera. Tebe pak zase přivezu zpátky. Ten starej chlípník se nemůže dočkat, až se ti zase dostane pod sukni, občanko," provokoval a hlasitě se rozesmál. Renée se bratrova kletba nesmazatelně vryla do paměti. Měla sevřené srdce i navzdory tomu, že se jí podařilo zachránit neteř. Poprvé za šest týdnů vyšla do ulic Paříže a pozvedla přimhouřené oči ke slunci. Vzduch byl průzračný a čistý. Marguerite se jí zavrtěla v náručí a tiše zakňourala. Renée se na děvčátko zadívala. "Tvůj táta je hlupák, mignonne," sdělila jí. "Ale já ne. Já a ty přežijeme. To ti přísahám." 16 BERTRICE SMALL 16 Kapitola 1 Paříž, 1821 Tento dům okamžitě opustíte, madame, a vezmete si s sebou jen šaty, které máte na sobě," oznámil lord William Abbott své nevlastní matce. "Ostatně jste mému otci nepřinesla nic s výjimkou neukojitelné chamtivosti po jeho majetku. Jste jen obyčejná francouzská kurva!" Lady Marguerite Abbottová si mladíka chvíli jen ohromeně měřila. Nakonec řekla: "Mýlíte se, Williame, a dobře to víte. Váš otec a já jsme jeden druhého hluboce milovali. Usilovali jsme o to, abyste byl součástí rodiny, ale vy jste o to nestál." "Přinutila jste otce, aby mě opustil. Aby odjel z Anglie," obvinil ji. "Váš otec mě vzal do Francie, protože věřil, že když se odstěhujeme z Abbottsfordu, přestanete žárlit na své nevlastní sourozence. Charles byl přesvědčený, že když vám sídlo přenechá dřív, než vám právem připadne, budete Stránka 4

Probuzení mít jako jeho dědic větší jistotu. Naše děti na tom nemohly nic změnit. A už vůbec ne po tom, co se stalo Henrymu…" Hlas jí selhal. "Škoda, že nemůžete dokázat, že jsem toho spratka vlastnoručně zabil," posmíval se William Abbott. "Nikdo mi to nedokáže." Zlovolně se zasmál. "Vás ani nezajímá, jak jsem to udělal?" Lady Abbottová zbledla. Kdyby měla po ruce nějakou zbraň – jakoukoli –, pozvedla by ji proti němu. Ten netvor zabil jejího syna… Tušila to. Věděl to i Charles, ale nemohli ten strašlivý zločin nijak dokázat. Od té doby se bála zůstat v Abbottsfordu, především proto, že čekala Emilii. "Tohle je můj dům," řekla, aby změnila téma. 17 17 "Ne, není," zavrtěl hlavou lord Abbott. "Po otcově smrti jsem podle práva zdědil všechno, co mu patřilo, madame." "Váš otec sepsal poslední vůli," namítla Marguerite. Lord Abbott sáhl do vnitřní kapsy redingotu a vyndal složený list papíru. "Máte na mysli tohle, madame?" S poťouchlým úsměvem listinu rozložil. "Tak se podíváme, co se tady píše. Ano, jistě. Tenhle úsek vás bude zajímat. Dům ve vesnici Vertterre odkazuji své milované manželce, Marguerite Abbottové, rozené de Thierry. Dále nařizuji, aby jí byla každoročně vyplacena částka ve výši dvou tisíc liber jako doživotní renta na obživu její a naší dcery Emilie, jíž odkazuji tisíc liber." Když dočetl, lord Abbott roztrhal dokument na několik kousků a jeden po druhém pomalu házel do ohně v krbu. "Jsem přesvědčený, že to byl jediný exemplář," poznamenal. "A teď, v souladu se zákony Anglie i Francie to bude vypadat, že otcův jediný legitimní dědic jsem já, madame." Marguerita ale nebyla hloupá. "Zákon zaručuje vdově aspoň minimální důchod, Williame," ujistila ho. "Do té doby, než se vám podaří získat peníze a najmout si právníka, budu dávno zpátky v Anglii. Cokoli mému drahému otci patřilo tady ve Francii, připadne jiným, anebo to odvezu s sebou. Ujišťuji vás, že vám dá pořádnou práci dát do pořádku zmatek, který jsem záměrně nadělal. Jak uživíte sebe a toho spratka?" Rozesmál se. "Ale kdybyste si to přála, Emilie vás snadno zbavím. Znám v Londýně jistého arabského prince, který má slabost pro holčičky. Za modrookou plavovlásku mi královsky zaplatí. Možná se mi tak vrátí všechny peníze, které otec vydal za vás. Kolik je mé sestřičce let? Šest? Rozkošný věk, nemám pravdu? Princ se postará o to, aby Emilii nic nechybělo, pochopitelně oplátkou za jisté důvěrnosti." "Jste ničema!" zvolala lady Abbottová. "Fakt, že něco takového vůbec navrhujete, vypovídá o vaší zvrácené povaze, Williame! Copak nemáte žádné výčitky svědomí, že jste mě a svou sestru tak hanebným způsobem připravil o právoplatné dědictví? Charlesovou manžel18 BERTRICE SMALL 18 kou jsem byla deset let. Vaše matka, Bůh ji opatruj, za něho tak dlouho provdaná nebyla." "Proč bych se měl cítit provinile?" chtěl vědět. "Když jste mému otci popletla hlavu, byl příliš starý na to, aby se oženil podruhé. To vy jste ho vlákala do manželství! Bylo mu čtyřiačtyřicet let a vám teprve sedmnáct! Byl jsem jen o rok starší než vy! Uvědomujete si, jakého šaška jste z něho udělala? Starý člověk a nechá se pobláznit holkou, která nedávno odrostla školním škamnám!" Stránka 5

Probuzení Marguerite smutně zavrtěla hlavou. "Vy jste to nikdy nepochopil, viďte, Williame? Otec a já jsme se milovali. Věkový rozdíl pro nás nic neznamenal. Ale o jedno vás prosím. Pokud nehodláte dodržet otcovu poslední vůli, peníze si nechte, ale neberte nám střechu nad hlavou. Emilie musí mít nějaký domov. S tímhle místem jsou spojené veškeré naše vzpomínky. Na vesnickém hřbitově je pohřbený váš otec, Williame. Vezměte si, co chcete, ale dům nám nechte," smlouvala s ním. "Už jsem ho prodal," oznámil jí lhostejně. "Noví majitelé přijedou zítra." "Ale co moje věci?" vykřikla. "Nic vám nezbylo, madame. Prodal jsem dům včetně nábytku. Služebnictvo dostalo výpověď. Nový majitel možná někoho z nich zaměstná, ale já je rozhodně nehodlám dál platit." "Váš otec –" spustila. William Abbott prudce udeřil pěstí do stolu. "Můj otec! Už mám po krk vašeho kňourání a velebení mého otce, madame. Povězte mi: Měl snad něco, co já nemám? Celý život mi všichni říkají, že jsem mu k nerozeznání podobný, ale vy jste si mě tenkrát ani nevšimla! Měla jste oči jen pro Charlese Abbotta, ne pro Williama. Proč? Tak já vám řeknu, proč. Nebylo žádným tajemstvím, že on má peníze, kdežto já ne. Nezáleželo vám ani na jednom z nás. Prahla jste jen po tom, co vám otec mohl dát. Neuvědomovala jste si, že po vás toužím. Otcův majetek vám omámil smysly!" Lord William byl v obličeji rudý vztekem a pocitem křivdy. Marguerite připadaly jeho chladné úvahy naprosto absurdní. "To není pravda! Jak můžete něco tak příšerného 19 PROBUZENÍ 19 vypustit z úst? Vašeho otce jsem milovala bez ohledu na majetek nebo peníze, Williame. Byl to velmi laskavý, vlídný, zábavný a milý džentlmen. To vy ale nemůžete pochopit. Celý svůj život jste podřídil sobectví a prospěchářství!" "Byl taky dobrý milenec, madame? Křičela jste někdy rozkoší? A ukázala jste mu ty triky, které jste pochytila od své tety?" "Jste nechutný," odtušila s odporem. "Musel si to s vámi rozdat aspoň dvakrát, protože jste mu porodila dva smrady. Nebo jste měla milence? Anebo dokonce několik, aby vás jak se patří uspokojili?" "Takové hanebnosti nehodlám poslouchat," prohlásila Marguerite Abbottová očima plýma slz. "Vašeho otce jsem milovala a byla mu věrná, Williame. Jestli někdo tvrdí opak, tak lže!" Obrátila se k odchodu. "Děvko!" zavrčel, popadl ji za paži a strhl k sobě. "Než se rozejdeme, madame, a vyhodím vás na ulici, kam patříte, poskytnete mi to, co jste dávala otci. Vezmu si vás tolikrát, že budete prosit o slitování. Ať konečně víte, jak se to dělá pořádně!" Po těch slovech jí roztrhl živůtek šatů. Marguerite se snažila osvobodit. Zmocnil se jí vztek, jaký dosud nezažila. Tenhle ničema! Ne, tenhle ubožák, který je tolik podobný jejímu milovanému Charlesovi, ji nikdy nedostane. Pojednou cítila, jak se jí tělem rozlévá nadlidská síla. S hněvivým výkřikem mu zaryla nehty do tváře. Pak mu vší silou vrazila koleno do rozkroku. William zavyl bolestí, pustil ji a zlomil se v pase. "Jsi prachsprostý darebák, Williame. Mě nikdy mít nebudeš!" Ústa jí zkřivil trpký úsměšek. "Divíš se, že se umím bránit? Naučily mě to jeptišky v klášteře, ty zrůdo. Dokonce i ve škole v Anglii se dívky učí sebeobraně." Pro svého mučitele, který se kroutil bolestí, neměla jediné soucitné slůvko. "Vzal jsi mi všechno, cos mohl, Stránka 6

Probuzení Williame. Ale o čest, dceru nebo vzpomínky mě nepřipravíš. Patří mně a mají mnohem větší hodnotu než peníze a majetek, který jsi ukradl." Otočila se a odešla z nádherného salonu, který nechala zařídit a vyzdobit podle svého vkusu hned po příjezdu do Vertterre. 20 BERTRICE SMALL 20 V hale na ni čekala její komorná Clarice s manželem, který sloužil u Abbottových jako štolba. Clarice jí mlčky položila na ramena plášť a přitom jí padl pohled na roztržené šaty. Vyvedla Marguerite ze dveří a pomohla jí nasednout do malého kočáru. "Ten postrádat nebude," oznámila nenuceně. "Byl vzadu ve stodole a pravděpodobně o něm vůbec neví." Posadila se vedle své paní a zabouchla dvířka. "A co koně?" zeptala se lady Abbottová. "Jestli je chce, ať si pro ně přijede. Ale to neudělá. Určitě se nechce ztrapňovat na veřejnosti. Nadělal už dost škody. Teď se zase vrátí do Anglie," mínila Clarice střízlivě, když se dal kočár do pohybu. Marguerite se smutně dívala na sídlo, které bylo šest let jejím domovem, a po tváří jí skanula slza. Nebylo v jejích silách cokoli změnit. Teď musí přijít na to, jak přežije, a zaplatí své dcerce Emilii školu v Paříži. "Kam jedeme?" optala se komorné. "Přece k madame Renée. Kam jinam?" odvětila rázně Clarice. Jistě, kam jinam? pomyslela si Marguerite. Kam jinam by za této situace měla jet než do tetiččina pařížského podniku? Zabořila se do sedadla a zavřela oči. Renée říká, že když se jedny dveře zavřou, jiné se otvírají. Teta je totiž pragmatická žena. A vždycky byla. A právě tato vlastnost jim oběma zachránila život v období hrůzovlády. Marguerite si na revoluci samozřejmě nepamatovala, protože byla malá, ale Renée jí všechno vyprávěla. Zcela upřímně se jí svěřila, že jejich životy vykoupila ztrátou své nevinnosti, když se stala milenkou správce věznice. Margueritiny rodiče ale zachránit nemohla. Když ji z věznice Ile de Cité konečně propustili, živila se jako prostitutka, aby mohla své neteři zaplatit vzdělání a výchovu v klášteře Svaté Anny. Své zákazníky ale nikdy nesháněla na ulici. Správce de la Pont byl ke své milence velmi štědrý a Renée jeho dary úzkostlivě shromažďovala. Podařilo se jí vyprosit svobodu pro starou prostitutku, s níž sdílela celu, a naučila se od ní všechno, co k svému řemeslu potřebovala. Céline jí věrně sloužila až do své smrti. 21 PROBUZENÍ 21 Po odchodu z věznice měla Renée dost peněz na to, aby mohla koupit v nedaleké čtvrti malý domek, který měl v přízemí a prvním patře po dvou místnostech. Společně s Céline ho dala do pořádku a pak se vrhla do práce. Nejdřív poskytovala služby svému bývalému milenci a jeho příteli, kterého k ní přivedl. Byla elegantní a kultivovaná hostitelka, chytrá a velkorysá. Netrvalo dlouho a Renée de Thierry si získala slušnou pověst. Co nevidět měla ložnice v prvním patře první obyvatelku, mladou inteligentní venkovskou ženu, jíž Renée vštípila základy společenské etikety, naučila ji hrát na spinet, vést rozhovor a samozřejmě potěšit muže. Dům u Renée začali vyhledávat vážení a slavní urození pánové. Později Renée koupila větší dům, tentokrát s výhledem na Seinu. Šuškalo se, že její podnik pravidelně navštěvuje dokonce samotný císař Napoleon. Stránka 7

Probuzení Dům u Renée nepřijímal hosty v srpnu a během vánočních a velikonočních svátků. V srpnu madame odjížděla z Paříže a kromě Marguerite, která byla tou dobou s ní, nikdo nevěděl, kam jezdí. Rok co rok spolu trávily léto v přímořské vesničce v Bretani, chodily na pláž, kde Renée odpočívala a dívala se, jak si její neteř hraje v písku, a v podvečer se procházely po pěšinách mezi poli a lukami zaplavenými měkkou září zapadajícího slunce. Ten rok, kdy Marguerite oslavila šesté narozeniny, se na sklonku léta do Paříže už nevrátila. Místo toho ji Renée odvezla na jachtu jednoho ze svých dávných přátel, jistého anglického vévody. Děvčátko se s ní rozloučilo a odjelo do internátní školy v Anglii. Tam trávila veškeré prázdniny s vévodou a jeho mnoha příbuznými. Vysvětlil jí, že dokud bude žít v Anglii, je jejím zákonným pěstounem on. Napřesrok v srpnu za ní přijela teta a odvezla ji do Cornwallu, kde od té doby trávili každé léto až do dne, kdy se Marguerite vdala v nevelké přímořské vesnici podobné té v Bretani. A protože si Renée přála, aby její neteř získala společenské postavení, o niž její rodinu připravila francouzská revoluce, nesvolila k sňatku s lordem Abbottem, dokud ho nezasvětila do jejich situace. 22 BERTRICE SMALL 22 Sotva Renée de Thierry domluvila, lord Abbott vážně přikývl a řekl: "Tvrdíte, že Marguerite pochází z urozeného rodu a je dcera Julese a Marie-Agnes, vikomta a komtesy de Thierry. Ve třech měsících, poté, co byli její rodiče popraveni, se jí ujaly jeptišky z kláštera Svaté Anny v Paříži. Do svých šesti let navštěvovala každý rok pouze dva dny v roce váš pařížský dům. Pak jste ji poslala do Anglie. Chodila tady do školy a jejími poručníky byli vévoda a vévodkyně ze Sedgwicku, kteří ji také uvedli do společnosti. Přestože ví o vašem… hm, podniku, nemá s ním nic společného. Je to tak, madame?" "Přesně tak, mylorde," odpověděla Renée. "Za svého pobytu ve Francii byla moje neteř příliš malá, než aby pochopila jeho účel. Jezdila za mnou jen o Vánocích a Velikonocích. Po ty dny jsem nepřijímala návštěvy a muži neměli do domu přístup. Kdysi patřily rodu de Thierry význačná francouzská sídla. To, v němž jsem s bratrem vyrůstala, bylo plné výzbroje, s níž naši předkové vybojovali nejednu vítěznou bitvu. Velkou síň zdobily desítky praporů přivezených z křížových výprav a válek za krále a Francii. Revoluce to všechno změnila. Bratr se rozhodl obětovat pro dávno ztracenou vlast, která se stala anachronismem. Já zvolila život. Jules a jeho žena zemřeli jako mučedníci, ale nepřipustila jsem, aby stejně skončila Marguerite. Byly jí teprve tři měsíce, když přišla o rodiče. A tak," odmlčela se s úsměvem, "jsem svedla správce věznice Ile de Cité." "Kolik vám bylo let?" zajímal se lord Abbott z upřímné zvědavosti. Renée de Thierry byla sice kurtizána, ale nicméně každým coulem šlechtična. "Šestnáct. Byla jsem panna a vyděšená k smrti," svěřila se mu Renée. "Ale François byl na mě moc laskavý, protože ho dojalo, že jsem se obětovala. Navíc byl praktický. Vyškrtl mě ze seznamu odsouzených k smrti. Hned první den mi dovolil předat Marguerite do péče jeptišek v klášteře za zdmi věznice. Potom jsem bydlela u něho ve služebním bytě a stala se jeho milenkou. Když hrůzovláda skončila, vyhověl mi a nechal mě odejít, protože jsem nestála o sňatek s mužem v jeho postavení. 23 PROBUZENÍ 23 Stránka 8

Probuzení Obávám se, že jsem v hloubi duše zůstala snob, vzdor tomu, že se můj svět zhroutil. Musela jsem se postarat o svou neteř. Ale rozhodně jsem nechtěla, aby se živila stejně jako já. Přála jsem si, aby se vrátila do světa, kam jsme obě patřily, ale muž, který si ji bude chtít vzít, musí znát a chápat jak její, tak mou minulost. Pokud i přesto, co jste se dozvěděl, pořád trváte na sňatku s Marguerite, slibuji, že jakmile se za vás provdá, zmizím z jejího života, abych vaší rodině nepůsobila potíže. Ale pochopila bych, kdybyste si to rozmyslel." "Vy byste to možná pochopila," přisvědčil lord Abbott, "ale obávám se, že Marguerite ne. Jste statečná žena, madame, a upřímně vás obdivuji." S mírnou úklonou jí uctivě políbil ruku. Marguerite de Thierry Abbottová se neubránila úsměvu při vzpomínce na to, jak jí tetička několikrát opakovala, že ačkoli lord Abbott znal jejich minulost, trval na tom, aby se Marguerite stala jeho ženou. Život s Charlesem plynul v nebeské blaženosti, s výjimkou smrti jejich syna. Co si teď počne? Stejně jako všechny ženy v její rodině byla vychovávaná tak, aby se stala dobrou manželkou a matkou. Nic jiného neumí. Je vdova bez prostředků a bez domova a má dceru, o kterou se musí postarat. Jaká budoucnost ji čeká? "A jsme tady," přerušila Clarice její myšlenky, když kočár zastavil před úpravným, a přesto nenápadným domem v Rue de la Victoire. Ke kočáru se okamžitě přihnal komorník, ale když otevřel dvířka kočáru a vystoupila dáma v černém oděvu vdovy, udiveně řekl: "Madame, zřejmě jste se zmýlila. Tady jste na nesprávné adrese. Dovolte, abych vám pomohl zpět do kočáru." "Jsem lady Abbottová," představila se Marguerite. Madame Renée je moje teta." Prošla kolem komorníka a vstoupila do haly laděné do černobílé barvy, již střežil majordomus. "Jste v pořádku, madame? Neprodleně vás uvedu k vaší tetě." François de la Pont už dávno nebyl mladík a napoleonské války mu vtiskly do tváře a do duše nejednu vrásku. Po odchodu z armády vykonával funkci 24 BERTRICE SMALL 24 vrchního komorníka v domě madam Renée. Vzal Marguerite plášť z ramen a prohodil ke Clarice: "Jistě víte, kam uložit její věci." Jakmile Marguerite odběhla za tetou, ztišil hlas: "Zůstane tady?" "Samozřejmě," přisvědčila Clarice. "Její nevlastní syn jí prodal střechu nad hlavou a vyhodil ji na ulici bez peněz. Kam jinam by měla jít?" Bývalý správce přikývl. "Řekni Louisovi, aby odvedl koně do stáje, a ty jí odnes zavazadla. Hned zjistím, kde ji madame ubytuje." Potřásl hlavou. "Nemá tady co dělat, ale máte pravdu, Clarice. Kam jinam má jít?" Marguerite našla tetu v hlavním salonku, nádherné místnosti, jejíž stěny pokrývaly lesklé, bledě zlaté hedvábné tapety a zdobily obrazy nahých bohů, bohyň a rozmanitých bájných tvorů. "Tetičko!" "Holčičko moje! Co tady, proboha, děláš?" Madame Renée vstala, objala neteř a políbila ji na tváře. "William Abbott prodal můj dům a vyhodil mě na ulici. Dokonce vyhrožoval, že prodá Emilii svému příteli, jistému arabskému princi, který dočasně žije v Londýně. Díkybohu, že neví, kde má dcera je. Ach, tetičko!" vzlykla Marguerite a propukla v pláč. "To jsou věci," potřásla Renée hlavou. "A co Charlesova závěť, ma petite? Jsem si jistá, že ji sepsal. Na něco máš určitě nárok stejně jako malá Emilie. Protože věděl, Stránka 9

Probuzení co je William zač, nechce se mi věřit, že by svou manželku a dceru po své smrti nezajistil." Odvedla vzlykající mladou ženu k pohovce a posadila se vedle ní. "Charlesovu poslední vůli měl u sebe William. Nevím, jak ji získal, tante. Pravděpodobně od toho starého vesnického advokáta, jemuž Charles dokument svěřil. Po pohřbu, než dorazil William, přišel za mnou a předal mi obálku, která je prý určena mému nevlastnímu synovi. Byla jsem tak hloupá, tetičko! Vůbec mě nenapadlo, že by v ní mohla být závěť. Charles mi odkázal dům a důchod a Emilii věno. William mi to přečetl. Ale pak dokument roztrhal a spálil. Vím, že jiná kopie neexistuje. Je jediný Charlesův syn a dědic a většina nemovitostí mého manžela je v Anglii. Charles nebyl žádný boháč, ale dva tisíce liber ročně a tisíc jako Emiliino věno 25 PROBUZENÍ 25 by z Williama žebráka rozhodně neudělalo. Jak mohl být tak krutý?" "Vzpomínám si, že se mi vévoda Sedgwick jednou svěřil, že ten mladík je velmi nesympatický," poznamenala Renée. "Ničeho se neboj, ma petite. Najmu ti advokáta. Jak jistě víš, mám hodně vlivných přítel, Marguerite." "Tetičko, zítra už bude William v Anglii. A když nemám žádný důkaz, který by dosvědčil, co manžel odkázal mně a Emilii, nemá smysl najímat právníka. A mimoto tady ve Francii nemůžeme moji vdovskou almužnu vymáhat. Musely bychom jet do Anglie. Nemohu riskovat, že soudní proces pošpiní Emiliino jméno, tante. Musím se smířit s tím, že William vyhrál." Renée de Thierry se zvedla z pohovky, zamířila k perletí vykládanému stolku a z láhve na stříbrném podnosu nalila do dvou křišťálových číší šampaňské. Jednu podala své neteři a znovu se posadila. "Je třeba to promyslet, drahoušku, ale máš pravdu. Malou Emilii musíme za každou cenu ochránit. Doufám, že najdeme nějaký způsob, jak se tomu darebákovi pomstít." "Musím zůstat tady, tante, a navíc požádat o azyl pro Clarice a Louise. Nemáme kam jít, a i kdyby se nám podařilo najít nějaké bydlení, jsem bez peněz. William mě vyhodil z domu s prázdnýma rukama. Zůstaly mi jen šaty, které mám na sobě." "Clarice se o tvůj osobní majetek jistě postarala, ma petite," řekla Renée. "Je to prozíravé děvče a určitě si včas všimla, že William něco chystá. Služebnictvo ví vždycky víc než panstvo." "William dal všem výpověď," dodala Marguerite. "Však daleko neodejdou. Ať nazítří zajede Louis do Vertterre a vyřídí jim, že mohou zajet sem, a ty jim napíšeš doporučení pro dalšího zaměstnavatele," navrhla Renée. "Škoda, že se nemohu dostat na kobylku tomu ničemovi, který tobě a Emilii obrátil život vzhůru nohama. Když si uvědomím, že zavraždil tvého syna, uškrtila bych ho vlastníma rukama!" "Nemohu to dokázat, tetičko," povzdechla si Marguerite a do očí jí vstoupily slzy. Z ničeho nic pocítila nezměrnou únavu. 26 BERTRICE SMALL 26 "Vždyť ho udusil!" rozhořčila se Renée. "Svedl mladou chůvu, a když spala, tak nevlastního bratra zabil. Ta dívka se probudila právě včas, aby zahlédla, jak zvedá polštář z chlapcova obličeje." "To všechno vím," přikývla Marguerite. "Já i Charles jsme Maryině výpovědi uvěřili, jenže on Williama miloval. Svědectví té dívky by před soudem bohužel neobstálo, Stránka 10

Probuzení tetičko. Nakonec by se obrátilo proti ní a závěr by zněl, že naopak ona svedla syna svého pána a zanedbala péči o svěřené dítě. Oba jsme pochopili, že se nedá nic dělat. Charles doufal, že mu porodím druhého syna, ale narodila se Emilie. A pak onemocněl a oba jsme se museli smířit s tím, že další děti mít nebudeme." Smutně potřásla hlavou. "Chudák Charles." "Jedla jsi něco?" zeptala se tetička. "Non? Tak se naobědváš s námi, chérie. Návštěvy přijímáme až kolem desáté večer. Ale to už budeš ve svém pokoji, stranou zákazníků a okolností, které jsou součástí mého povolání. Tvou přítomnost musíme utajit, Marguerite. Celý život jsem usilovala o tvou dobrou pověst, ačkoli tu svoji jsem už nemohla zachránit. Když ti máme najít nového manžela, nesmím ti pokazit reputaci." "Tetičko, vzpamatuj se. Nezbylo mi nic. Nemám kde bydlet, nemám peníze ani šperky, které bych mohla prodat. Jsem chudá vdova s dítětem. Copak by mě mohl chtít někdo, kdo má všech pět pohromadě?" Zasmála se jakoby sama pro sebe. "Budu se muset vyučit nějakému řemeslu, tante. Myslíš, že by ze mne byla dobrá švadlena nebo modistka? Vychovatelka nepřipadá v úvahu, protože bych nemohla být s Emilií, a to bych nesnesla." "Zítra to znovu promyslíme," slíbila jí Renée. "Teď se odebereme do mé salle a manger a najíme se. Představím tě dvěma mladým dámám, které u mě bydlí." Madame Renée uvedla svou neteř do soukromé jídelny, kde už čekaly dvě mimořádně půvabné mladé ženy. Obě měly na sobě volné domácí šaty stejné barvy. "To je má neteř, lady Abbottová," oznámila jim Renée. "Marguerite, to je Josephine, ale všichni jí říkáme Josie, a Leonie. Posaďte se, dámy." Po těch slovech oslovila služebnou. "Můžete nosit na stůl, Lisbet." 27 PROBUZENÍ 27 Záhy se v křišťálových číších zaperlilo šampaňské a misky naplnila hustá krémová polévka. Jako předkrm se podávaly ústřice a krevety zdobené čerstvou řeřichou a plátky citronu. Následovalo pečené jehněčí s pečenými bramborami, nakládanými cibulkami a mrkví a nadívaná křepelka s hroznovým vínem. Josie a Leonie ohromeně – Renée pobaveně – sledovaly, jak Marguerite labužnicky hoduje. "Madame, vždyť ztloustne!" pošeptala plavovlasá Leonie své zaměstnavatelce. "Nikoli. Marguerite vždycky jedla s obrovskou chutí, ale nikdy nepřibrala ani gram." "Je to opravdu vaše neteř?" ujišťovala se Josie. "Ano," přisvědčila Renée. "Připojí se k nám?" otázala se Josie. "Ne!" odpověděla bezmála příkře Renée. "A proč ne?" podivila se Leonie. Marguerite si otřela ústa ubrouskem. "Ovšem, tante, proč ne?" prohlásila, čímž všem přítomným vyrazila dech. "Marguerite! To je nemyslitelné!" zvolala madame Renée. "Všechno jsem dělala jen proto, abys získala zpět svoje postavení, s nímž ses narodila." "Kdysi to období skončilo pro tebe, tetičko, teď skončilo i pro mě. Tys rozhodovala o mém osudu, já teď rozhoduji o Emiliině. Prodejem květin, šitím šatů nebo klobouků ji neuživím. Mám na prodej jen jedinou věc, a to svoje tělo. Nejsem sice tak mladá jako tyhle dámy, ale nejsem ani příliš stará." Konejšivě poplácala tetičku po ruce. "Nejsem panna a nemám pověst, kterou bych musela střežit. Co je platné, že jsem jediný potomek vikomta a komtesy de Thierry a vážená vdova po lordu Charlesu Stránka 11

Probuzení Abbottovi, když nemohu zaplatit dceři školné?" "Koupím domeček na pobřeží, kde můžeš klidně a poctivě žít. A Emiliino školné samozřejmě zaplatím," nabízela se zoufale Renée. "Tante, je mi osmadvacet let. Byla jsem manželka a jsem matka," odpověděla Marguerite. "Nepřipustím, abys mě podporovala. Přišel čas, abych si na sebe vydělala sama. A ty mi v tom můžeš pomoct." 28 BERTRICE SMALL 28 "Jaké to je být manželka?" zeptala se Josie. "Nepřipadalo vám nudné milovat se pořád s tím samým mužem? Mně se líbí, když mohu milence střídat." "Samozřejmě!" přizvukovala Leonie. "Plně souhlasím s tvrzením, že změna je kořením života. A já mám koření nade vše ráda!" usmála se uličnicky. "Poslední dva roky našeho manželství Charles prostonal," vysvětlovala Marguerite. "Po tu dobu jsem jiného muže neměla." "Chudinko malá!" vyjekla Leonie. "Chcete říct, že vás nikdo dennodenně neobšťastňoval? To muselo být hrozné!" "Navštěvuje nás spousta džentlmenů, viďte, madame? My dvě kvůli další dívce nezchudneme. Rozšíření služeb naopak prospěje pověsti podniku," mínila Josie. "Oui!" Souhlasila nadšeně Leonie. "Vaše neteř je moc hezká, má světlou pleť a tmavé vlasy. Budeme úchvatná trojice! Prosím, dovolte jí, aby se k nám přidala!" "Když nebudeš souhlasit, tetičko," pohrozila Marguerite, "budu muset jít do jiného podniku. Jsem si jistá, že se najde někdo, kdo s radostí zaměstná neteř slavné madame Renée." Nachýlila hlavu ke straně a zadívala se tetě zpříma do očí. "Bavit zákazníka je něco docela jiného než poskytovat potěšení svému muži," upozornila ji Renée. "Jsi sice moje neteř, ale to neznamená, že budeš stejně šikovná jako já." "To se nedozvíme, dokud to nezkusím," řekla Marguerite. Renée de Thierry zavrtěla půvabnou hlavou. "Nečekala jsem, že po všem, co jsem obětovala, nastane taková situace. Ale ať je po tvém, Marguerite. Během příštích několika dní se přesvědčíme, jestli se dokážeš změnit ze solidní vdané ženy v dobrou kurtizánu, ale chci, abys věděla, že ti sice pomohu, ale netěší mě, že ses rozhodla jít v mých stopách." "Ano, tante," zněla pokorná odpověď, kterou obě mladé ženy ocenily smíchem. "A jestli usoudím, že se pro to povolání nehodíš, dovo29 PROBUZENÍ 29 líš mi, abych ti koupila domek v Bretani a hradila Emiliino školné." "Já to zvládnu," prohlásila Marguerite umíněně. "Toho se právě obávám," opáčila její teta. "Copak ty ses kvůli mně všeho nevzdala?" zeptala se její neteř tiše. "Ale jen proto, abys to nemusela udělat ty, ma petite," povzdechla si Renée. "Výborně!" zvolala Josie. "Může začít už dneska?" zajímala se Leonie. "Ovšemže ne!" Madame Renée rezolutně zavrtěla hlavou. "Dneska si Marguerite půjde lehnout, aby si odpočinula po tom příšerném zážitku." Když služebná sklidila špinavé nádobí, podávalo se dezertní víno a na závěr večeře hruškový kompot a pěnové pusinky. Pak Josie a Leonie objaly a políbily Marguerite Stránka 12

Probuzení na tvář a odešly z jídelny, aby se převlékly na večer. Upřímně je těšilo, že se k nim Marguerite brzy přidá, a slíbily, že ji zasvětí do všech tajů svého řemesla, aby uměla muže náležitě potěšit. Po jejich odchodu se Renée se svou neteří uchýlily do soukromého salonku. "Proč se mají před přijetím hostů převlékat, když se pak zase svléknou?" zeptala se Marguerite tetičky. "Co muž nevidí, je mnohem lákavější, než co se hned nabízí," odpověděla Renée. "Kromě toho ti pánové, co sem chodí, nejsou hladoví netvoři, které nezajímá nic jiného než uspokojení jejich tužeb, ma petite. Vášeň by se měla rozvíjet co nejvytříbenějším způsobem. Josie i Leonie dokáží mluvit o politice a jsou velmi sečtělé. Kdyby měly na vybranou, byly by z nich dokonalé dámy. Jenomže je tahle práce baví a nadevše vychutnávají svádění. Pomalé a smyslné. A k tomu přispívá svlékání jak dámského, tak pánského oděvu. K milenci se chováme úplně jinak než k manželovi, chérie. Věřím, že Charles se k tobě choval velmi slušně. Potom, co jsem ti vysvětlila základní fakta, jsem ti kladla na srdce, abys mu vyšla vstříc. Ale poznala jsi s ním opravdovou vášeň?" "Svého manžela jsem milovala," prohlásila Marguerite. 30 BERTRICE SMALL 30 "Já vím, drahoušku, ale zažila jsi v jeho objetí vášeň? To je něco jiného než láska." "Nechápu, co tím myslíš, tante." "Obávám se, že ne, Marguerite. Pokusím se to vyjádřit jinak. Stávalo se, že ti manželova touha způsobila takové potěšení, že jsi téměř omdlévala? Vyvolal v tobě jeho pouhý pohled takové vzrušení, že jsi chtěla, aby se tě ihned zmocnil? Vzlétla jsi při vrcholu vašeho milování do oblak?" Marguerite se rozesmála. "Ale tetičko, to jsou přece pouhé dívčí fantazie. Myslím, že jsem nikdy neomdlévala ani nevzlétla do oblak. Poskytovala jsem Charlesovi vše, co bylo v mezích slušnosti. A naopak. Manželství se uzavírá proto, aby se vychovaly děti. To mě učily jeptišky v klášteře Svaté Anny. Copak se dá létat bez křídel?" zasmála se. "Tys nikdy neprožila rozkoš?" Renée de Thierry neteřino doznání hluboce otřáslo. Tolik se podobá svému otci, pomyslela si. Jules byl chladný jako led, ale já už se postarám o to, aby moje milovaná holčička vášeň poznala. "Ma chérie," řekla tiše. "Musíš se ještě hodně naučit, než se z tebe stane zkušená kurtizána. Mít manžela prostě nestačí. Teď si ale musíš odpočinout. Díky svému nevlastnímu synovi máš za sebou příšerný den. Pošlu Françoise do kláštera se zprávou pro matku Othalii, aby lordu Williamu Abbottovi zakázala přístup k jeho nevlastní sestřičce, pokud se mu podaří zjistit, kde je." Renée vstala z pohovky a vyzvala svou neteř: "Pojď, ma petite, odvedu tě do tvé ložnice. Je v nejvyšším patře, kde tě nikdo nebude rušit. Moji zákazníci nikdy nechodí výš než do druhého patra, a naopak ty Marguerite, jakmile se dnes uložíš ke spánku, už z ložnice nevyjdeš." "Budu tam bydlet pořád, tetičko?" "Non. Jakmile usoudím, že jsi připravená a můžeš se k nám připojit, přidělím ti ložnici ve druhém patře vedle Josie a Leonie. Ještě něco, Marguerite. Kvůli Emilii bude lepší, když tě budu představovat jako svou neteř, mademoiselle de Thierry, a ne jako lady Abbottovou. N’est-ce pas?" 31 PROBUZENÍ 31 Stránka 13

Probuzení Marguerite přikývla. "Souhlasím." Renée ji odvedla po schodech do horního patra svého pařížského domu. "Celé poschodí patří tobě a tvému služebnictvu. Zdejší personál spí pod schodištěm nebo nad stájemi. Uklízečky bydlí jinde a chodí sem jen přes den. Tady budeš mít veškeré soukromí a bezpečí, ma chérie." Otevřela dveře a uvedla Marguerite do útulného, ale prostě zařízeného pokoje v podkroví, kde na svou paní už čekala Clarice. "Bonsoir, Clarice," pozdravila ji madame, když se komorná uklonila. Pak oslovila neteř. "Budeš v dobrých rukou, ma petite. Já obvykle vstávám až kolem poledne, ale kuchařka je v kuchyni už od šesti." Políbila Marguerite na tvář. "Dobře se vyspi, chérie." Po těch slovech se otočila a vzápětí už sbíhala po úzkém schodišti do přízemí. "Vaše teta říkala, že tu můžeme s Louisem také bydlet," oznámila Clarice své paní. "Já myslela, že to je bordel, mylady." "A taky je," odpověděla Marguerite se smíchem, "ale je to vznešený bordel. Tetička poskytuje džentlmenům služby velmi vybraným způsobem. Zaměstnává jen dvě mladé dámy, ale prý sem chodí výhradně urození a vážení pánové. Popíjejí, hrají karty a baví se s Josií a Leonií. A když se tetičce některý z nich zalíbí, poctí ho svou společností. Pochopila jsem, že právě to je přání mnoha mužů, kteří sem chodí. A já budu co nevidět jednou z nich." "Madame!" Clarice zděšeně vykulila oči. "Co jiného mi zbývá, Clarice?" "Nemohla by vaše teta…," nadhodila komorná. "V žádném případě," prohlásila pevně Marguerite. Clarice jí sloužila ode dne, kdy se provdala za Charlese. Její otec byl Francouz a matka Angličanka, takže ovládá oba jazyky. Kromě toho ji vyškolila osobní komorná vévodkyně ze Sedgwicku. Když se manželé Abbotovi odstěhovali do Francie, jela s nimi a seznámila se tady s Louisem, kterého zaměstnali jako štolbu. Vzali se a oba zůstali Marguerite hluboce oddaní. "A co slečna Emilie?" zeptala se Clarice. "Takhle jí aspoň budu moct zaplatit školné. A budu 32 BERTRICE SMALL 32 používat své rodné příjmení, aby mým povoláním netrpěla její pověst." "Dokud někdo nezjistí, že lady Abbottová je mademoiselle de Thierry," namítla ostře Clarice. "Dobře víte, že bych neudělala nic, co by mé dcerce uškodilo, Nejraději bych ji poslala do Anglie k Sedgwickovým, ale bojím se Williama Abbotta," svěřila se komorné. "Zatím je Emilie bezpečnější v klášteře." "Snad máte pravdu, mylady. Ale když si pomyslím, že dáma jako vy klesla tak hluboko…" Clarice se dojatě vysmrkala. "Vždyť dámou zůstanu," ujistila ji její paní. "Budu mít milence jen proto, abych si vydělala na živobytí. Nemám manžela, který by se o mě postaral, a vzhledem k zoufalému postavení, v kterém se nacházím, už asi žádného mít nebudu." "Zůstaly vám šperky, mylady. Nezapomněla jsem na ně. Věděli jsme, co pan William chystá, protože se neudržel a vytroubil do celého světa, že se vám chce pomstít, protože jste se provdala za jeho otce," vysvětlovala Clarice. "Vy jste s sebou vzala rodinné šperky Abbottových? Právem patří novopečenému lordu Abbottovi. Bude je úředně vymáhat, a tohle je první místo, kde je začne hledat." Během pyšného projevu komorné Marguerite Stránka 14

Probuzení zbledla jako stěna. "Rodinné šperky Abbottových? Tak to ne, mylady. Ty jsem nevzala. Mám s sebou jen ty nejlepší, které pro vás nechal vyrobit lord Abbott. Ten prohnaný ničema, který vás vydědil, o nich nemá ani ponětí, ani na ně nemá nárok. Napadlo mě, že je jednou budete chtít dát mademoiselle Emilii." Marguerite si s úlevou oddechla. "Máte pravdu, Clarice. Jste velmi prozíravá a chovala jste se mnohem rozumněji, než jsem to v té situaci dokázala já." "Máte slušné vychování, mylady, a na podobné špatnosti nejste zvyklá. Syn vašeho pána vám provedl pěknou špinavost, když vás vyhodil na ulici bez jediného sou, ačkoli si váš manžel přál, abyste zůstala v domě a vychovávala Emilii ve veškerém pohodlí. Pro takovou 33 PROBUZENÍ 33 lumpárnu neznám vhodný výraz v angličtině ani ve francouzštině," prohlásila Clarice dopáleně. "Ach Clarice, nevím, co bych si bez vás a Louise počala. Přísahám, že se mnou nebudete strádat." "Jsme s vámi, madame, v teple a suchu netrpíme hladem. Výplatu jsme dostali na konci listopadu. Nic nám nedlužíte. A i kdyby, stejně bychom vás neopustili." "Oba jste na mě moc laskaví," řekla jí Marguerite. "A teď byste si měla jít lehnout, mylady. Máte za sebou těžký den." "Ano," souhlasila její paní. "A vy také." Clarice jí nalila do umyvadla teplou vodu a Marguerite si umyla obličej, ruce a krk a vyčistila zuby kartáčkem se stříbrnou rukojetí, který dostala od Renée. Komorná jí pomohla obléknout teplou noční košili a pod bradou zavázala saténové stuhy nočního čepce. Marguerite se uložila do postele, a když se zabořila do nadýchaných podušek a přikryla saténovou přikrývkou, spokojeně vzdychla. "Ach," zamumlala, sotva si uvědomila, jak má těžká víčka. "Až do téhle chvíle jsem nevěděla, že jsem tak unavená." Clarice se usmála a uhasila svíčky. "Bonsoir, madame," popřála jí, vyklouzla z pokoje a tiše za sebou zavřela dveře. "Dobrou noc…" A Marguerite okamžitě usnula. 34 BERTRICE SMALL 34 Kapitola 2 Renée de Thierry se spokojeně rozhlédla po salonu zařízeném ve zlaté a bílé. S příchodem jara měli víc zákazníků. Představa, že se k nim připojí Marguerite, se jí ani trochu nezamlouvala, ale musela připustit, že potřebují ještě jednu dívku. Na rozdíl od jiných majitelek bordelů si madame Renée nedělala reklamu polonahými ženštinami, které sedí v otevřených oknech, pokřikují na kolemjdoucí pány a odvážně nabízejí své služby. Byla diskrétní a mladé ženy, které zaměstnávala, nebyly pouhé děvky, jak dříve objasnila své neteři. Muži sem často chodili jako do pánského klubu jen na kus řeči nebo poslouchali hudební produkci. Dovolila, aby si zahráli karty s podmínkou, že sázky nebudou příliš vysoké, aby nedošlo ke zbytečným roztržkám. Pochutnávali si na nejvybranějším víně a šampaňském, a když měli chuť a náladu, odebrali se do prvního patra s Josií nebo Leonií, aby utišili jeden z naléhavých základních pudů. Čas od času se některému z džentlmenů dostalo té cti, že mohl zůstat přes noc, ale této výsady požívali jen Renéeini nejoblíbenější klienti. Stránka 15

Probuzení Jednání k dívkám se řídilo přísnými pravidly, která se musela bezpodmínečně dodržovat. Madame upozornila nově příchozí a neustále opakovala stálým zákazníkům, že nepřipouští jakoukoli hrubost, natož sadismus. Avšak nenamítala nic proti rozmanitým pomůckám, které byly v ložnicích k dispozici a podněcovaly nebo stupňovaly vzrušení a rozkoš. Po pravdě řečeno, obě dívky k podobným hrám samy podněcovaly a prodlužovaly je, a tím podstatně přispívaly k potěšení pánů, kteří návštěvu ochotně zopakovali. 35 35 "Madame!" César d’Aubert, vévoda de Caraville, se uklonil a políbil Renée ruku. "Césare! Moc ráda vás zase vidím," ujistila ho. "Trávil jste čas na venkově, monseigneur?" Byl to mimořádně pohledný muž s tmavými vlasy a pronikavýma modrýma očima. "Bylo to mnohem horší," odpověděl vévoda jízlivě. "Téměř celou zimu jsem musel být k službám a na povel našemu králi, chérie. Uvědomil jsem si, že jako příslušník šlechty bych se měl zapojit do restaurace, ale upřímně řečeno jsem byl docela spokojený za republiky. Král Ludvík vás pozdravuje, Renée. Prý doufá, že se mu v dohledné době podaří navštívit váš dům." "Je to milý člověk," poznamenala s úsměvem. "A velmi inteligentní." "To se ovšem nevztahuje na správu státu," odpověděl vévoda tlumeným hlasem. Pak se s úsměvem obrátil k svému společníkovi. "Dovolte, abych vám představil svého amerického bratrance, Beauforta d’Aubert. Ale přeje si, aby ho všichni oslovovali Beau." Madame Renée podala ruku muži o něco mladšímu než vévoda. "Vítejte v Domě u Renée, pane. Vysvětlil vám bratranec zdejší pravidla?" "Ano, madame, a slibuji, že je budu dodržovat," odvětil Beau. Renée se zasmála. "To vám vřele doporučuji, mon brave." "Prý máte novou dívku," nadhodil vévoda. "Ještě ne, monseigneur," řekla tiše Renée. "Víte, že bych ji rád vyzkoušel jako první, Renée," naléhal stejně tiše vévoda. "Jak jste ji objevila?" "Je to moje neteř, Césare, a do dnešního dne byla slušná dáma jako kdysi já. Myslím, že minulost naší rodiny vám nemusím připomínat." "No ovšem! To dítě, které jste zachránila v období hrůzovlády, je to tak?" "Ano. Nedávno ovdověla a její nevlastní anglický syn ji podvodem o všechno připravil. Ale nechci vás unavovat líčením smutných podrobností. Musí se starat o šestiletou dcerku a jiné prostředky na její podporu nemá. 36 BERTRICE SMALL 36 Tak výrazná změna jejího postavení mě netěší, ale bohužel nevidím jinou možnost. S radostí bych ji i to děvčátko živila, ale je hrdá jako všichni Thierryovi, a až dnes jsem si uvědomila, do jaké míry se podobá svému otci. Ode mne si nic nevezme. Tuhle cestu si zvolila sama." "Proč tu dnes večer není?" zajímal se vévoda. "Protože nemá vůbec žádné sexuální zkušenosti kromě manželských," vysvětlila Renée. "Než ji budu moct zapojit do podniku, musí se ještě hodně učit. Je velmi krásná a ujišťuji vás, že o ni bude obrovský zájem." "Už se na ni těším," usmál se. Po chvíli dodal: "Neodkládejte to, Renée. Její nezkušenost může být pro některé Stránka 16

Probuzení z nás tím pravým afrodiziakem." "Vy se snad nikdy nenabažíte nových zkušeností," poškádlila ho madame a poklepala mu složeným vějířem na paži. "Nezapomínejte, drahý Césare, že vášeň je nejprudší, když se rozněcuje postupně a pomalu. A teď proveďte svého pohledného bratrance po domě. Všimla jsem si, jak po něm Josie pokukuje. Možná dá přednost jeho společnosti před vaší." "Anebo nás zaměstná oba," podotkl vévoda s lišáckým úsměvem. Renée se rozesmála a šla se věnovat dalším hostům. Ten večer jich přišel plný tucet. Mezi prvními se dostavil hrabě Marco Cirello z Říma, ženatý otec sedmi dětí, dobře známý ve Vatikánu. Do Paříže jezdil za soukromím a potěšením. Perští princové, dvojčata Kansbar a Kurush, si byli podobní jako vejce vejci a právě zahájili karetní partii s irským chovatelem koní Kieranem Darbym a význačným majitelem pozemků v Bavorsku baronem Ernstem Amalhardtem. Leonie se posadila ke klavíru a záhy se salonem rozezněly líbezné tóny komorní hudby. Téměř okamžitě k ní přistoupil bývalý napoleonský generál Vachel Egide a Michael Georges, bohatý obchodník z Nantes. Renée si všimla, že se světoznámý bankéř Fabian de Eustache, jenž za všech okolností vyhledával obchodní kontakty, dal do řeči s mladým Američanem. Vévoda se usadil na pohovku s proužkovaným čalounem po boku Josie a knížete Dmitrije Romanova. 37 PROBUZENÍ 37 Renée usoudila, že mají před sebou klidný večer. Usmála se na Josii, která vzala knížete Dmitrije za ruku a odvedla ho z místnosti. Vtom se zamračila. Tolik pánů a jen jedna volná dáma! Jak to, že si už dávno neuvědomila, že potřebují ještě další dívku? Přinejmenším jednu… "Kde je vaše neteř?" vyzvídal César d’Aubert. "Touhle dobou už určitě spí," odpověděla. "Chci ji vidět," prohlásil vévoda. "Césare! Přece jsem vám řekla, že není připravená přijímat hosty. Nepřeháním, věřte mi, prosím. Poslední dva roky oddaně pečovala o nemocného manžela a po jeho smrti jí připravil o domov a vdovskou penzi její nevlastní syn. Ten darebák dokonce vyhrožoval, že prodá její malou dcerku jakémusi arabskému princi a pokusil se Marguerite znásilnit," vysvětlovala madame Renée. "Chci se na ni jen podívat," naléhal vévoda. "Pojďte se mnou, Renée, a ukažte mi ji. Když bude vzhůru, nevejdu do ložnice. Není to spravedlivá dohoda?" Podmanivě se usmál. "Ach Césare, vám nedokážu nic odmítnout," souhlasila nakonec. "Tak pojďte, ale jenom vy. Váš americký příbuzný zůstane tady." "Beau je zabraný do zaníceného rozhovoru s monsieur Eustachem," podotkl. "Dva podnikatelé v bordelu diskutují o financích, otrocích a cenách kukuřice?" zasmál se. "Někdy mám chuť nad bratrancem zlomit hůl. Tihle Američané jsou stejně nemožní jako Angličané." Tiše se zasmála, vzala jednoduchý svícen a odvedla ho po schodech do třetího patra a chodbou k Margueritinu pokoji. Přiložila si prst ke rtům a pomalu otevřela dveře. Po špičkách vešli dovnitř a vzápětí uslyšeli pravidelný dech, jenž svědčil o tom, že mladá žena tvrdě spí. "Zvedněte svíčku," zašeptal vévoda. Renée ho poslechla a na Margueritinu bledou tvář dopadlo měkké světlo. Ležela na zádech, jednu ruku přes břicho, druhou nad hlavou. Zpod prostého nočního čepce se draly husté Stránka 17

Probuzení tmavé kadeře. Ve světle svíčky se zdála její světlá pleť téměř průsvitná. Husté černé řasy spočívaly na tvářích 38 BERTRICE SMALL 38 jako roztažená křídla nočního motýla. Ňadra pod tenkou látkou košile se pravidelně zvedala a klesala. César d’Aubert se sklonil, odhrnul přikrývku a přeopatrně rozvázal růžovou saténovou stuhu pod krkem. Rozevřel oba cípy košile a odhalil plná, oblá ňadra podobná zralým broskvím. "Je nádherná," zašeptal. Pak se náhle otočil a vyšel z ložnice. Renée honem upravila přikrývku, stuhy u výstřihu však nezavázala. Pospíšila si z ložnice a seběhla po schodech. Na odpočívadle mezi druhým a třetím patrem na ni čekal vévoda. "Kdy?" chtěl vědět. "Potřebuju čas," odpověděla, ale on její výmluvu odbyl mávnutím ruky. "Dávám vám týden, madame. Týden na to, abyste ji pro mě připravila. Déle čekat nebudu." Vzal Renée za ruku a odvedl ji zpět do salonu. Když se posadili, César d’Aubert ji vybídl: "Povězte mi o ní něco." "Když jí bylo šest let, poslala jsem ji do Anglie do školy," začala. "Jejími poručníky byli vévoda a vévodkyně ze Sedgwicku." "Odkud jste znala anglické šlechtice?" zeptal se zvědavě. "Vévoda s přáteli se během revoluce bavili tím, že zachraňovali před gilotinou aristokraty a další nespravedlivě odsouzené. A já jim pomáhala. Nezapomínejte, Césare, že ne všichni urození pánové byli tak prozíraví jako váš otec, který včas prchl z Francie před hrůzovládou. Když jsem tedy potřebovala Marguerite dostat do Anglie, zařídil to. Starali se o ni jako o své vlastní děti. Po dovršení jejích sedmnácti let ji uvedli do londýnské společnosti. Týž rok se seznámila s Charlesem Abbottem. Byl to vdovec a o hodně starší než ona. Zamiloval se do ní a požádal mě o souhlas k sňatku. Zcela otevřeně jsem mu vylíčila rodinou minulost, ale on trval na svém. Byl to spokojený svazek, ale syn z jeho prvního manželství Marguerite nenáviděl. Proto se Abbottovi odstěhovali do Francie. Možná vám to bude vyprávět, jestli se stanete přáteli. 39 PROBUZENÍ 39 Ale byla jen manželka, Césare. Sám víte, co to znamená. Poslušně plnila manželova přání, ale nikdy si nedovolila cítit touhu, protože ji ve škole učili, že to pro dámu není vhodné. Pro ni je jediným smyslem spojení početí dětí. Přestože je má neteř mimořádně půvabná a žádoucí, nikdy nezažila nejvyšší rozkoš. Sama to přiznala. Ještě ji v ní nikdo neprobudil, Césare. Teď se domnívá, že bude schopná jít v mých šlépějích, přitom ale neví, co všechno to znamená. Než dovolím, aby ji kterýkoli ze zákazníků včetně vás měl, musí projít aspoň základní instruktáží. Nejspíš bude ohromená, až zjistí, jak může být touha silná." "Nezatěžujte ji fakty, Renée," nabádal ji vévoda. "Neznám úžasnější úkol než probudit a vystupňovat v překrásné Marguerite vášeň. Slibte mi, že nedovolíte, aby ji přede mnou měl někdo jiný. Chci s ní utišit svou touhu jako první." "Jak si přejete, Césare. Nevím o nikom lepším, kdo by ji mohl zasvětit, ale prosím vás, buďte k ní laskavý. V životě neměla milence. Poznala jen lorda Abbotta. Zbožňoval ji, ale podle toho, s čím se mi neteř svěřila, nebyl Stránka 18

Probuzení v posteli zvlášť vášnivý a vynalézavý. Co nejrychleji uspokojil své potřeby a byl na ni hodný, ale to je zhruba všechno." "Nemohu se dočkat, až uvidím její oči v okamžiku la petite morte," prohlásil vzrušeně. "Césare, Césare," pokárala ho naoko Renée. "Neznám jiného muže, který by tak dychtivě vyhledával nové zážitky. Ale připouštím, že jste nejzkušenější z těch, které jsem poznala." "Od vás je to velká lichotka, ma chérie," odpověděl. "Prokážete mi čest, madame?" zeptal se jí. "A co váš pohledný americký příbuzný?" zamrkala na něj. Vévoda se rozhlédl po salonu a zasmál se. "Beau si pořád zaníceně povídá s monsieurem de Eustachem. Le bon Dieu, je to opravdu beznadějný případ." "Nejdřív se musím postarat o hosty," oznámila mu. Perští princové stále hráli karty s baronem a lordem Darbym. Leonie a hrabě Cirello se ještě nevrátili. Josie po40 BERTRICE SMALL 40 zorně poslouchala vyprávění generála Egida; kníže Romanov se posadil ke klavíru a zpíval jakousi nestydatou píseň za hudebního doprovodu hraběte St. Denise. Monsieur Georges popíjel víno a tvářil se navýsost spokojeně, když k němu Renée přistoupila. "Máte nějaké přání, monsieur?" otázala se ho. "Je milé vidět vás tu po tak dlouhé době. Jak jdou obchody?" "Výborně, madame, nemůže to být lepší," odpověděl monsieur Georges. "Vaše pohostinnost je jako obvykle nadstandardní. Se mnou si hlavu nelámejte. Mademoiselle Josie slíbila, že se mě ujme, až generálovi dojdou vzpomínky. Je to moc milá mladá dáma, n’est-ce pas, madame Renée?" Renée se sklonila a políbila ho na tvář. "Ano, je moc milá. A teď mi prozraďte, jak dlouho se zdržíte v Paříži." "Jenom dva dny, ale za dva měsíce přijedu znovu, protože jaro je v Paříži přímo pohádkové," rozplýval se. "To už budu mít tři, možná čtyři mladé dámy, monsieur. Zanedlouho se k nám připojí moje neteř, a když se mi podaří najít další vhodnou dívku, zaměstnám ji také. Řekněte, nebude to příjemné?" usmála se. "Možná bych pro vás jednu mladou dámu měl," oznámil k jejímu údivu monsieur Georges. "Je krásná, ale poněkud nezvedená. Nicméně by byla škoda, kdyby skončila na ulici, což by jí hrozilo, kdybych pro ni nenašel práci. Je to dcera jednoho z mých tkalců hedvábí, který stůně a patrně brzy zemře. Choval jsem se k ní štědře." "Je panna?" chtěla vědět Renée. "Ne. O to jsem se už postaral," pousmál se. "A je naprosto zdravá. I na to jsem dohlédl, madame. Vím, jaký typ děvčat si vybíráte, protože vás navštěvuji už přes deset let. Michelle potřebuje řádnou výchovu a vzdělání, ale je velmi dychtivá." "Jestli chce přijet, po smrti jejího otce mi ji přivezte. Ale ne dřív. A zařiďte, aby se naučila číst a psát. Když se mi bude líbit, uhradím veškeré výdaje, které s ní budete mít." 41 PROBUZENÍ 41 "Výborně, madame," pochvaloval si monsieur Georges. "S vámi se spolupracuje jedna radost." Vstal, uklonil se a políbil jí ruku. Usoudila, že hosté se bez ní nějakou chvíli obejdou. Stránka 19

Probuzení Zamířila k vévodovi, zavěsila se do něho a společně odešli ze salonu. Její ložnice byla stranou ostatních, v zadní části domu a ve stejném patře jako salony. Vévoda cestu znal, protože ji už mnohokrát navštívil. Jakmile vešli, přitiskl ji zády na zavřené dveře a vášnivě políbil. Když odtrhl žhavá ústa z jejích, zasypal polibky její štíhlé hrdlo a obnažená ramena. "Svlékněte se, Renée," vybídl ji netrpělivě. Jeho nedočkavost ji pobavila. "Jste příliš dychtivý, mon brave. Doufám, že se k mé neteři budete chovat zdrženlivěji, abyste ji nevyděsil." "Teď se chci pomilovat s vámi," řekl bez rozpaků a začal se kvapně svlékat. "Pohled na překrásnou Marguerite ve mně roznítil nevdaný žár, chérie." "Jelikož Dům u Renée vychází svým hostům ochotně vstříc, monseigneur, jak bych mohla nevyhovět tak jednoduchému přání? Mileráda svou neteř pro dnešek zastoupím." Zručnými pohyby si svlékla živůtek, sukni a spodničku, spodní prádlo a střevíce. "Madame, na ženu ve vašich letech jste ve skvělé formě," poznamenal vévoda a zálibně si ji prohlížel. "Domnívám se, že vaše neteř zdědila ta oblá a plná ňadra po vás." Obdivným pohledem putoval po její svůdné postavě s líbezně úzkým pasem, ale kyprými boky a bujným poprsím. Přitáhl ji k sobě a naběhlým penisem jí narážel do tmavé houštinky v klíně. "Na záda, ma chérie!" pošeptal jí do ucha, když dopadli na postel. Objala mu nohama boky, a když do ní vnikl, spokojeně zavzdychala. "Potřebujete mladou manželku, Césare," řekla. "Věčně s vámi nedokážu držet tempo." "Já vím," souhlasil. "Ale představa, že oplodním nějakou bledou pannu, jen abych si obstaral dědice, mi je odporná. Nejraději bych všechno odkázal mladšímu bratrovi a jeho dětem. Pak si budu moct dělat, co se mi zlíbí. Ach, děvče, pověz, že ses na mě taky těšila, n’est-ce 42 BERTRICE SMALL 42 pas?" Vnikal do ní hluboko, pak znovu a ještě, dokud oba nevyčerpala a neukojila rozkoš, již si jejich těla navzájem poskytla. Později spolu ještě nazí v posteli popíjeli šampaňské, než konečně madam Renée vstala, odešla se umýt do koupelny a oblékla se. "Jestli chcete, můžete tu zůstat přes noc, Césare," nabídla mu s úsměvem, přichystaná k odchodu. Lenivě se protáhl. "Non, merci. Časně ráno mám schůzku s králem. Nevypadalo by dobře, kdybych se na ni dostavil ve stejném oděvu, jaký jsem měl včera. Chudák Ludvík," zasmál se, ale hned se omluvil: "Promiňte, zapomněl jsem, že pro něj máte slabost." "Je to slušný, i když konzervativní člověk," odpověděla. "Chodí za mnou na kus řeči, nic víc, protože ničeho jiného není schopný, nebožák. Ale bez ohledu na jeho nedostatečnost, kdoví, jestli by to vůbec nějaký muž dokázal s tak šerednou princeznou, s jakou se oženil. Neustále žasne, jak si revolucionáři odvážili popravit mu bratra i s celou jeho rodinou." "O čem si s ním povídáte?" zajímal se vévoda de Caraville. Král Ludvík XVIII. je opravdu inteligentní. Přesto nemá dost zdravého rozumu a zároveň si plně uvědomuje vlastní důležitost. Renée se tiše zasmála. "O literatuře a poezii," pokrčila rameny. "A rád si poslechne drby, i když ode mne se jich moc nedozví, protože nesmím prozradit nic důvěrného. Je okouzlující, ale není žádným tajemstvím, že manželství s tou savojskou princeznou není šťastné. Stránka 20

Probuzení Sužuje ho jisté velmi vzácné tělesné znetvoření. Sňatek ještě nebyl konzumován. Kdyby byl, třeba by byli oba spokojenější." "Jsou i jiné způsoby…," podotkl vévoda. "Jeho vada nedovoluje, aby okusil třeba sebenepatrnější světskou rozkoš," vysvětlila Renée a varovně mu pohrozila. "Ale nic jste ode mě neslyšel, vévodo." Uličnicky se na ni zazubil. "Co jste říkala?" otázal se a přiložil si ruku k uchu, jako by špatně slyšel. "Bonsoir, Césare," popřála mu. "Brzy na shledanou." "Zítra večer, Renée. A ať na mě v salonu čeká líbezná 43 PROBUZENÍ 43 Marguerite. Slíbil jsem vám týden, ale domnívám se, že by se ta dívka měla seznámit s mužem, který v ní má probudit vášeň." "Jste nenapravitelný," rozesmála se a znovu mu pohrozila. Zavřela za sebou dveře a spěchala do salonu, aby zjistila, jak si užívají večera ostatní hosté. Nazítří v poledne přišla Marguerite za tetičkou do ložnice a přinesla s sebou tác s rozličnými pochoutkami. Postavila ho na stolek u postele, nalila tetě šálek silné turecké kávy a ještě horký loupák namazala máslem a jahodovou zavařeninou. Renée se labužnicky pustila do rohlíku a požádala o další. "Vášeň dodává chuť k jídlu," řekla. "A centimetry v pase," podotkla s úsměvem Marguerite. "Od dospívání jsem se vůbec nezměnila," ohradila se Renée, ale pak naoko zdráhavě připustila: "Možná jsem plnější v jistých oblastech." "Například v prsou?" zeptala se její neteř nevinně. "Nebuď škodolibá, drahoušku," pokárala ji se smíchem. "Mais oui. V prsou, v bocích a snad i v pase, ale jen nepatrně. Lapidárně řečeno, mužům se líbí, když si mají na co sáhnout." "Jsem zvědavá, jestli se jim budu líbit," přemítala nahlas Marguerite. "Ale ovšem, chérie. Budeš se líbit všem. Víš jistě, že to opravdu chceš, ma petite? Dovol, abych tě zaopatřila. Pošlu tě i s Emilií do Bretaně. Tenhle život se pro tebe nehodí." Marguerite se rozesmála. "Non, tante. Musím se naučit být samostatná jako ty. Tak už nikdy nebudu muset být na nikom závislá. Kdybych byla silnější a moudřejší, požádala bych Charlese, aby pořídil kopii závěti a nechala zveřejnit její obsah dřív, než by můj nevlastní syn přijel z Anglie. Bylo na to dost času, ale já jsem byla hloupá. A proto mě mohl William Abbott podvést. Kdyby nevyhrožoval, že ublíží mé dceři, tahle situace by rozhodně nenastala. A tak, tetičko, půjdu v tvých stopách. Když se osvědčím, možná mi jednou svůj podnik předáš. Věřím, že ti budu něco platná." 44 BERTRICE SMALL 44 "A Emilie?" "Prozatím zůstane v klášteře Svaté Anny. Dokud se neujistím, že bude v Anglii v bezpečí, nepošlu ji tam. Je ještě malá. Nepochopila by, co dělám. Dokud jsi mi to neřekla, netušila jsem, co je náplní tvé práce." Renée přikývla. "Máš pravdu, ma petite. Ale teď se tě na něco musím zeptat. Budeš s námi dnes večer bavit hosty v salonu? Pro začátek úplně postačí, když si s nimi budeš jen povídat. Všichni jsou urození a zdvořilí." "Nevěděla jsem, že mě budeš chtít zapojit do práce tak brzy," zaváhala Marguerite. "Myslím, že je lepší, když co nejdřív zjistíš, co všechno Stránka 21

Probuzení k našemu povolání patří. Kromě toho se podíváš, jak se jedna z dívek věnuje svému milenci. Dost možná to bude okamžik, kdy usoudíš, že to není nic pro tebe," povzdechla si Renée. "Komorná ti přinese nové šaty, chérie, protože ty tvoje se do salonu nehodí." "Ale já držím smutek, tante," namítla Marguerite. "Tady ne, chérie. Pro Charlese můžeš truchlit v srdci, ale v mém salonu musíš být okouzlující a svůdná," upozornila ji tiše. "Štěstí, že máš tak světlou pleť. Bude ti slušet téměř každá barva. A teď běž, ma petite. Musím se ještě trochu prospat." "Ale tetičko, vždyť jste se před hodinou probudila," podivila se Marguerite. "Takhle odpočíváte každý den?" "Samozřejmě, chérie. Když spím, nesměji se ani nemračím, takže se mi nedělají předčasné vrásky. Od jistého věku musí dáma pečlivě dbát o svůj vzhled." "A ty už jsi toho jistého věku dosáhla, tante?" Margueritiny modré oči vesele zajiskřily. "Ještě ne," připustila Renée, "ale obávám se, že se mu nebezpečně blížím." Mávla rukou směrem ke dveřím. "Utíkej za Josií a Leonií. Poví ti všechno o pánech, kteří nás navštěvují. Když budeš o každém z nich něco vědět, jejich společnost tě tolik nevyděsí. Naopak oni se o tobě dozví jen to, že jsi moje ovdovělá neteř." Renée zavřela oči a nasadila si na oči černou hedvábnou masku na spaní. "Večer na shledanou, dítě." 45 PROBUZENÍ 45 Marguerite vyšla po špičkách z tetiny ložnice a spěchala chodbou do malého modro-bílého salonku, kde odpočívaly obě mladé ženy v pohodlných volných šatech, popíjely zelený čaj a pochutnávaly si na malinkých masových paštičkách. "Madame říkala, že se k nám dnes večer přidáte, ale jen jako společnice, ne milenka. To je velká škoda. Nemohu se dočkat, až budete připravená. Včera večer tady bylo dvanáct hostů a jen my dvě, i když madame si vzala na starost aspoň vévodu. Já a Leonie jsme se skoro celou noc věnovaly ostatním." "Máte víc než jednoho pána za večer?" žasla Marguerite. "Obvykle ano," přikývla Josie a pohodila rusými kadeřemi. "A každý je úplně jiný. Kdysi jsem si myslela, že když dojde na sex, jsou všichni muži stejní, ale u madam Renée jsem zjistila, že to tak není." "Jsem si jistá, že se s vámi moc rádi pomilují," poznamenala Leonie a olízla si drobky z koutku úst. "Samozřejmě jste krásná, ale protože jste několik let neměla muže, budete hrozně sevřená a těsná. Téměř jako panna," zahihňala se. "Bože, doufám, že nebudu trpět jako o svatební noci," zděsila se Marguerite. "Non, v žádném případě!" ujistila ji Leonie. "Panenská blána se neobnovuje, chérie. Vaše pochva bude pravděpodobně jen velmi úzká. A to mají pánové moc rádi. Aby nám taková zůstala, vyplachujeme se Josie a já kamencem rozpuštěným v teplé vodě, jak nás to naučila madame. Ukážeme vám, jak na to." Marguerite přikývla. "Povězte mi, kdo všechno sem chodí a co dělá…" "S námi se udělá úplně každý," chichotala se rozpustile Josie. "Non, non! Myslela jsem…," Marguerite zrudla. "Ona dobře ví, co jste myslela," smála se Leonie. "Vidím, že aspoň já musím být vážná. Takže, chérie, začnu s vévodou de Caraville. Je vysoký, tmavovlasý, nebezpečný a – velmi nenasytný milenec. Potom generál Egide. Ten je starší a stačí mu základní obsluha. Byl Stránka 22

Probuzení jedním z Napoleonových přímých podřízených. Občas 46 BERTRICE SMALL 46 přijede z Nantes monsieur Georges, bohatý obchodník s hedvábím. Někdy nám přiveze nádherné látky. Je totiž mimořádně štědrý. Hrabě Cirello je z Říma, ale protože jeho bratr je kardinál, doma si to nedovolí a jezdí si užívat sem. V Paříži je několikrát do roka a je strašně nemravný." "Nemravný?" zeptala se Marguerite. "Nejraději ze všeho to dělá do konečníku," vysvětlila Josie. "Už se s vámi někdo tak miloval? Vyzkoušejte to, ale jestli se vám to nebude líbit, držte si hraběte od těla. Pověz jí o Peršanech, Leonie." "To jsou princové, jednovaječná dvojčata a vyslanci svého krále u francouzského dvora. Mívají dohromady jednu ženu a pokaždé oba vyvrcholí současně. Je to úžasné! Pak sem chodí lord Darby. Ten chová závodní koně pro dostihy v Ascotu. Kníže Dmitrij Romanov, příbuzný ruského cara, přijíždí dvakrát ročně z Petrohradu. Je známý hazardní hráč a kupodivu mu přeje štěstí." "Ti ostatní nejsou tak zajímaví. Hrabě St. Denis, bankéř monsieur de Eustach a baron Amalhardt. Baron nám před milováním uštědří výprask," dodala Josie. "Myslela jsem, že teta zákazníkům nepovoluje hrubé zacházení," namítla nervózně Marguerite. "On ti neublíží. Jen ti trochu rozpálí zadeček a jeho nejvěrnější přítel mu přitom ztvrdne jako žula. Dokáže ho mít v pohotovosti třeba i půl hodiny, než dospěje k vrcholu, zatímco ty jsi hotová dvakrát třikrát. Je absolutně nedostižný," povzdechla si Josie. "Oui!" souhlasila Leonie. "Pokud jde o sex, je velký umělec. V Bavorsku má manželku a jsou spolu už dvanáct let. Mají dvanáct dětí, a proto jezdí do Paříže tak často. Chudák baronka pokaždé otěhotní." "A nemůžeme také otěhotnět?" starala se Marguerite. "Už se vám to stalo?" "Madame nám dává nějaký přípravek, který takové nešťastné příhodě zabrání. Přidává ho do jídla nebo pití, ale každopádně nás chrání. Vždycky svá děvčata chránila." "Aha," hlesla Marguerite. "A to jsou všichni pánové?" 47 PROBUZENÍ 47 "Ti stálí ano. Včera večer přivedl vévoda svého bratrance z Ameriky," řekla Leonie. "Je pohledný jako vévoda, ale" – zasmála se – " má legrační přízvuk, ačkoli je rozený Francouz. Ale jinak je stejně náruživý a okouzlující milenec jako jeho příbuzný." "Mais oui!" přizvukovala Josie. "On vás měl obě?" zděsila se Marguerite. "Obě nás měl dvakrát, drahoušku," upřesnila Josie se smíchem. "Ach Bože," špitla Marguerite znepokojeně. Plavovláska Leonie vzala půvabnou vdovu kolem pasu. "My vám nechceme nahnat strach, chérie. Jakmile párkrát obsloužíte několik džentlmenů, nebude vám to připadat nijak výjimečné. Ve skutečnosti se budete muset snažit, aby vás to časem neznudilo. Proto zná každá z nás nějaké triky, díky kterým neztrácíme my ani naši hosté zájem o věc. Muži, kteří navštěvují Dům u Renée, jsou tady pouze na doporučení a pozvání. Madame si je předem řádně prověří, aby vyloučila potíže nebo dokonce souboje." "Co tomu říkají úřady?" zeptala se Marguerite. "Madame má vysoce postavené vlivné známé. Někdy Stránka 23

Probuzení sem chodí i samotný král Ludvík," svěřila se jí Josie. "Má madame moc rád. Povídají si spolu o starých dobrých časech, o ancien régime před revolucí. Chová se k ní nenuceně a ona mu rozumí." "To by mě ani ve snu nenapadlo," přiznala Marguerite. "Proč taky, chérie? Byla jste slušná vdaná žena s vlastními problémy a zájmy. Jak je vaše holčička stará? A je vám podobná?" "Za pár měsíců bude Emilii sedm let," odpověděla Marguerite. "Charles tvrdil, že vypadá jako moje menší kopie. Chtěla bych ji poslat do školy v Anglii, ale její nevlastní bratr je proradný a zlý člověk. Vyhrožoval mi, že ji prodá." "V Paříži, kde máte přátele, bude v bezpečí," prohlásila pevně Josie. "Co si dnes večer vezmete na sebe?" "Ještě nevím," přiznala Marguerite. "Tetička Renée slíbila, že mi něco obstará. Neměla jsem velký šatník, 48 BERTRICE SMALL 48 a protože Charles byl posledních několik let nemocný, moc jsme do společnosti nechodili." "Na vdanou ženu s dítětem vypadáte pořád hrozně nevinně," poznamenala Leonie téměř závistivě. "Muži vás budou obletovat jako vosy hrnek medu. Hrozně rádi totiž svádějí počestné dívky." "A vaše krása skvěle doplňuje naši," dodala Josie. "Rusovláska, blondýnka a brunetka. Budeme báječná trojice!" Všechny tři se rozesmály. Leonie nalila Marguerite šálek voňavého zeleného čaje a na talířek naložila plátky křepelčí pečeně. V tu chvíli si připadala jako kdysi ve škole v Anglii. Pak se otevřely dveře a vešla Clarice. "Madame, vaše teta vám nechala přinést do pokoje šaty. Pojďte si je vyzkoušet, ať víme, jestli vám padnou. Když ne, budu je muset upravit. Její komorná mi prozradila, že dnes večer budete v salonu." Její hlas prozrazoval nesouhlas. "To je moje věrná služebná Clarice," představila ji Marguerite. "Clarice, to jsou slečny Leonie a Josie." "Ten temperamentní muž, který vás sem přivezl, je také váš sluha?" zeptala se Josie. "Opovažte se sáhnout na mého Louise, slečno Troufalá!" obořila se na ni zlostně Clarice. "Jsme spořádaní manželé!" "Božínku…," uklouzlo Leonii a měla co dělat, aby nevybuchla smíchy. "Já za to nemohu, chérie," ohradila se odměřeně Josie. "Upřeně se na mě díval a zamrkal." "Odporná flundro!" zabouřila Clarice. "Vyškrábu ti oči, jestli si s ním budeš hrát." "Nemám čas laškovat se služebnictvem, chérie," upozornila ji Josie. "Zvlášť když sem dennodenně chodí bohatí pánové a zahrnují mě dary." "Pojďte, Clarice," vybídla komornou Marguerite a zvedla se ze židle. "Chci se podívat na ty šaty, co mi poslala tetička. Jakou mají barvu? Jsou hezké?" snažila se zamluvit roztržku a honem tlačila komornou ze salonu. 49 PROBUZENÍ 49 "Neměly bychom tady být, mylady," prohlásila Clarice. "A kam půjdeme?" zeptala se Marguerite tiše. Clarice neodpověděla. "Povězte mi, jaké jsou ty šaty," požádala ji znovu její paní. Stránka 24

Probuzení "Hedvábné a v barvě levandule. Na můj vkus mají příliš hluboký výstřih, madame, ale to nejspíš vyhovuje jejich účelu," odpověděla s nechutí. "Máte pravdu," souhlasila Marguerite, když konečně stanuly přede dveřmi do jejího pokoje. "Ty šaty byly ušité tak, abych mohla předvádět zákazníkům, co jim mohu nabídnout. A když chce někdo něco prodat, musí to jak se patří ukázat, Clarice." "Ach mylady!" zaúpěla komorná. "Nechápu, jak to můžete dělat!" "To nechápu ani já," přiznala se Marguerite, "ale vím, že to dělat musím." Otevřela dveře do ložnice a vešla. "Podívejme se na to z jiné stránky, Clarice. Když vyškrtneme z rovnice morálku, co zbývá? Znala jsem jednoho muže. Teď jich poznám víc." "Jenomže jeho lordstvo jste milovala a byla jste jeho manželka," namítla Clarice. "Tyhle muže milovat nebudete." "Určitě ne," odpověděla Marguerite. "A není to tak lepší? Dělník má své pracovní nástroje. Mým nástrojem je tělo a doufám, že ho dokážu používat co nejzručněji, abych si vydělala na živobytí. Jednou si teta Renée možná bude chtít odpočinout od rušné Paříže. A až odjede a já se osvědčím, převezmu její malý podnik a už nikdy nebudu vydaná na milost a nemilost mužům, Clarice. Vím, že si Charles nepřál, abychom já a Emilie zůstaly bez prostředků, ale stalo se. A to už se nesmí opakovat. Nemám rodiče ani jiné příbuzné, jen tetičku, která mi chce pomoct. Bez ní bych zemřela na ulici hladem, nebo by mě potkalo ještě něco horšího. Kvůli mně se všeho vzdala. A já teď udělám totéž pro svoji milovanou holčičku. Uvědomuji si, že s mým rozhodnutím nesouhlasíte. Ráda bych, abyste zůstala se mnou, ale jestli vám to z jakéhokoli důvodu připadá nepřijatelné, napíšu 50 BERTRICE SMALL 50 vám doporučení, abyste s Louisem mohli hledat místo jinde. Třeba vás zaměstnají noví majitelé mého bývalého domu." "Snad si nemyslíte, že bychom vás opustili, mylady?" ohradila se dotčeně Clarice. "Co kdybychom se teď podívaly na ty šaty?" navrhla Marguerite vlídně. Nastalá situace byla dost obtížná i bez hudrování a námitek komorné. Copak je Clarice opravdu přesvědčená, že by zvolila tuto cestu, kdyby měla jinou možnost? Dnes večer si ji budou otevřeně prohlížet úplně cizí muži a ona by v nich měla probudit tělesnou touhu. Muži, kteří zaplatí její tetě za to, že se mohou s jejím tělem dočasně potěšit. Zdusila v hrdle zoufalý vzlyk. Pravda, tetička ji k tomu nenutí. Naopak je ochotná ji podporovat i bez této oběti, ale to nepřipadá v úvahu. Renée, dcera šlechtice z váženého rodu, vyměnila ve svých šestnácti letech čest za život své neteře. Od té doby, tedy do Margueritiných osmadvaceti let, se živila jako kurtizána, aby jí zajistila přepych, do něhož se narodila. A Marguerite dospěla k závěru, že pro svou dceru musí udělat totéž. Clarice jí pomohla obléknout šaty, které vybrala Renée. Byly velmi krásné, ale jak komorná poznamenala, měly nestydatě hluboký výstřih, jako by nestačilo, že úzký korzet zvedl ňadra tak vysoko, že z živůtku v podstatě přetékala. "Ach Bože," povzdechla si Marguerite. Clarice moudře držela jazyk za zuby a jen zavrtěla hlavou na znamení nesouhlasu. Marguerite se podívala do vysokého zrcadla v rohu ložnice. Hedvábné šaty světlé levandulové barvy měly širokou sukni zdobenou černými krajkovými růžemi, Stránka 25

Probuzení náprsní šátek z téže černé krajky spadal přes vsazený živůtek. Krátké nabírané rukávy odhalovaly téměř celé paže a vzdor naoko cudnému splývavému šátku se z výstřihu drala téměř celá horní polovina poprsí. Vyzývavou róbu doplňovaly po lokty dlouhé kozinkové rukavice obarvené do odstínu šatů a zapnuté na množství droboučkých perleťových knoflíčků, černý krajkový vějíř a černé saténové střevíčky. Margue51 PROBUZENÍ 51 rite sice nebyla na takovou eleganci zvyklá, ale věděla, že střih šatů odpovídá poslední módě a není na nich nic vulgárního. A jestli je výstřih poněkud odvážný, v tomto případě splní svůj účel. "Jsou nádherné," prohlásila. "V pase potřebují kapánek zabrat," podotkla suše Clarice. "Vaše tetička už není tak štíhlá jako kdysi." Marguerite se zahihňala. "Hlavně jí to neříkejte," prosila služebnou. "Copak bych mohla kritizovat ženu, která mně a Louisovi bez jediného slova poskytla střechu nad hlavou? Nemá početné služebnictvo. V kuchyni kuchařku s pomocnicí, pokojskou, dva komorníky, děvče, které je k ruce těm dvěma slečnám, svou Bertilde a majordoma pana Françoise. Mimoto každý den chodí uklízet dům matka s dcerou. Všichni mají slušný plat, stravu a bydlení, aby nikde neroztrubovali, co se v domě po večerech provozuje. Ty dvě ženy na úklid netuší vůbec nic, a i kdyby to věděly, vsadím se, že by si na to nestěžovaly." "Vidím, že jste si za jediný den obstarala spoustu informací," podotkla Marguerite. Rozepnula si a svlékla rukavice a Clarice jí uvolnila háčky na šatech. "Je lepší, když se člověk v nové situaci zorientuje co nejdřív," mínila odměřeně. "Všichni jsou velmi milí a přívětiví. Jestli tady máme zůstat až do konce života, chci být s každým zadobře." "Máte pravdu," přisvědčila Marguerite. "I když jsou Leonie a Josie jiné než ženy, které jsem až dosud poznala, musím přiznat, že jsou moc laskavé. Slíbily, že mě naučí drobné triky, jak se vyjádřily, jak poskytnout muži větší potěšení. Ostatně, když už musím být kurva, měla bych být co nejlepší, je to tak?" "Kurtizána, ma petite," opravila ji tetička, která v tu chvíli vešla do ložnice. "Kurvy jsou ta ubohá stvoření, co se potloukají po ulicích a obslouží muže třeba v tmavém průchodu, ale nevědí nic o eleganci, šarmu a důvtipu svádění. A teď se mi ukaž v těch šatech, než ti je Clarice svlékne." Při výkladu madame Renée protočila komorná panenky, ale poslušně zapnula živůtek. 52 BERTRICE SMALL 52 "Jsou překrásné, tante," řekla Marguerite. "Mais oui, chérie, a moc ti sluší," souhlasila Renée. "Barva je úžasná a s ohledem na tvůj smutek jsem zvolila nenápadnou barvu a černou krajku. Vypadáš v nich křehká a nevinná." Přemítavě přimhouřila oči. "Vsadím se, že muži tě budou chtít chránit, chérie. Chce to trochu cviku a budeš senzací mého salonu." Pak věcně pokračovala: "Dnes večer těsně před desátou přijdeš do zlatobílého salonu. Posadíš se ke klavíru a začneš hrát. Když se rozhodnu, že tě představím některému z džentlmenů, udělám to. Před vstupem do salonu každého jednotlivě upozorním, že tu dnes nejsi proto, aby ses jim věnovala v soukromí. Budeš jen ozdobou večera, nic víc. Osloví tě pouze jeden z nich, vévoda de Caraville, César d’Aubert. Bude tvým učitelem, Marguerite. Do ničeho tě nebude Stránka 26

Probuzení nutit, tak se ho nemusíš bát. A neměj strach ani z ostatních. Surovci mají do domu vstup zakázán." "To je tvůj milenec, tetičko?" zeptala se zvědavě Marguerite. "Příležitostně ano," odpověděla po pravdě Renée. "A věř mi, ma petite, je báječný a zkušený. Probudí k životu tvé smysly a poskytne ti spoustu rozkoše. Navíc je to velmi okouzlující a zábavný člověk." "Takže ho máš ráda," konstatovala Marguerite. "Ano, mám," přikývla teta. "Má manželku?" "Non. César je příliš velký požitkář, než aby se oženil. A zřejmě se už nezmění. Ale titul jen tak nezahodí, protože jeho bratr má dva syny." "Jeho rodina tedy přežila hrůzovládu?" zajímala se Marguerite. "Césarův otec měl zlé tušení. Sebral rodinu, služebnictvo a majetek a před nastolením hrůzovlády utekl z Francie," vysvětlovala Renée. "Měl mladšího bratra, který odjel do Louisiany, někam k New Orleans." Obrátila se na Clarice. "Upravte je v pase. A ty si odpočiň, Marguerite. Dnešní večer pro tebe bude mimořádně vzrušující." Její neteř si krátce skousla ret a zeptala se: "A musím…, myslím večer…, když mi řekne…, jít s ním?" 53 PROBUZENÍ 53 "Jen když budeš chtít, chérie," usmála se Renée. "Ale stačí, když budeš milá. César není žádný násilník. Ale když ne dnes, tak už velmi brzy tě přesvědčí, abys ho vzala do své ložnice. Věř mi, Marguerite, po prvních dvou třech mužích je to neuvěřitelně snadné." "Doufám, že máš pravdu," podotkla Marguerite nejistě, ale to už byla Renée pryč a krátce nato odeznělo i klapání jejích podpatků na schodech. 54 BERTRICE SMALL 54 Kapitola 3 Marguerite seděla na nízké, zdobně vyřezávané stoličce u klavíru z ořešáku ve zlato-bílém salonu. Štíhlé prsty v kozinkových rukavicích jí lehce běhaly po černých a bílých klávesách. Hrála tlumeně a co chvíli zvedla chrpově modré oči a přelétla pohledem po místnosti. Přítomní pánové měli na sobě formální večerní černý oblek, který před několika lety zpopularizoval anglický princ regent. Někteří na ni sotva znatelně kývli a jeden či dva k ní vyslali úsměv. Marguerite nevěděla, jestli má dát najevo, že si jich všimla, anebo jim gesta dokonce opětovat. Seď a hraj, nařídila jí tetička, a tak poslechla. Nasadila neproniknutelný výraz, který jí dodával na tajemnosti a o to častěji přilákal zvědavé pohledy džentlmenů. Bylo to úplně jiné, než si představovala. Docela dobře mohla sedět ve kterémkoli šlechtickém salonu v Paříži či Londýně. Tlumené hlasy hostů tvořily příjemnou, klidnou kulisu. Několik pánů hrálo whist u malého mahagonového karetního stolku, jejž přinesl komorník. Jiní dělali společnost třem dámám, smáli se a rozprávěli s nimi. Marguerite nepřestávala hrát. Josie nebo Leonie příležitostně odešly ze salonu s některým z džentlmenů, a když se zase vrátily, jejich příchod proběhl zcela nenápadně, bez sebemenšího rozruchu. Kdyby nevěděla, za jakým účelem odcházejí, řekla by, že je to docela normální společenský večírek. Jenže ona věděla, proč odcházejí. Tetička jí naprosto otevřeně vyvrátila iluze o manželském životě s Charlesem. Naznačila, že Marguerite nemá ani ponětí, co milování Stránka 27

Probuzení obnáší. Co jiného, než že žena leží na zádech se zavřenýma očima, nechá si ohmatávat ňadra, čeká, až do 55 55 ní vnikne mužův penis a bude po všem? Při pohledu na všechen ten vybraný přepych se neubránila dojmu, že tetička se pokouší svým zákazníkům vytvořit obrázek něčeho, co vlastně vůbec neexistuje. "Bonsoir, slečno Marguerite." Z úvah ji vytrhl hluboký hlas. "Já jsem César d’Aubert," představil se dotyčný, lenivě se opřel o klavír a bezostyšně upřel tmavé oči do jejího výstřihu. Marguerite vzhlédla. S hrůzou ucítila, že jí tváře hoří studem, ale hlas se jí ani trochu nezachvěl. "Bonsoir, monsieur le Duc," odpověděla. "Mohu si k vám přisednout, mademoiselle?" zeptal se zdvořile. "Co když odmítnu, monsieur le Duc?" odvětila odměřeně, přestože v ní byla malá dušička. "V tom případě se neposadím," ujistil ji přívětivě, bez náznaku nevole. "Chcete-li mít sedátko jen pro sebe, mademoiselle, spokojím se s tím, že mohu obdivovat vaše úchvatná ňadra. Viděl jsem je včera, když jste spala. Jsou nesrovnatelně svůdnější než ňadra vaší tety." "Monsieur le Duc!" Marguerite nevěděla, jestli se má cítit dotčeně nebo ne. První dojem klame. Tohle rozhodně není slušná společnost. "Nakonec vás stejně budu mít," upozornil ji bez rozpaků. "Dnes večer, zítra a možná i pozítří, až se navzájem lépe poznáme. Jste mimořádně půvabná, mademoiselle. Rozhlédněte se kolem. Všichni ti pánové se nemohou dočkat, až si je odvedete do postele, ale vaše teta mi slíbila, že já budu první." Podmanivě se na ni usmál. "A teď, mademoiselle, přestaňte hrát. Najdeme si trochu soukromí, abych zjistil, jak umíte líbat." "Monsieur le Duc," zaprotestovala chabě, "teta říkala, že…" "Vím, co vám Renée slíbila, drahá. Já se naopak zavázal, že vás nebudu do ničeho nutit, a svému slovu dostojím. Zvolila jste život kurtizány, a radím vám, abyste raději dřív než později poznala skutečnou podstatu svého nového povolání. Čím déle to budete odkládat, tím úporněji bude vaše svědomí zpochybňovat vaše rozhodnutí," mínil vévoda. 56 BERTRICE SMALL 56 "Já nevím…," zajíkla se. "Já vím, že nevíte," ujistil ji se smíchem. "Ale slibuji vám, že až vás začnu zasvěcovat do umění milování, mademoiselle, budete příjemně překvapená, co všechno se můžete v oblasti tělesných rozkoší naučit. Nebo jste zbabělá a necháte se Renée dál podporovat?" "Já nejsem zbabělá!" ohradila se dotčeně. Vstala a vyzvala ho: "Tak do toho, monsieur le Duc! Podvolím se vám a uvidíte, že líbat umím!" "Uvidíme," odvětil se smíchem a odvedl ji do ústraní k pohodlné milenecké pohovce s růžovým čalouněním. Když se posadili, vzal ji kolem pasu a přitáhl si ji blíž. Marguerite se rozbušilo srdce. Když se sklonil a políbil ji na obnaženou pokožku ňader, zděšeně vyjekla: "Ach!" "Neříkejte mi, že vám ještě nikdo nelíbal ňadra?" zeptal se ohromeně vévoda. "Někdy to dělával můj manžel. Ale rozhodně ne, když jsem byla oblečená, nebo ve veřejném salonu." "Překrásná, nevinná Marguerite, vy mě šokujete," poznamenal vévoda. "Jste výjimečně úchvatná žena a žasnu, Stránka 28

Probuzení že dosud nikdo plně nedocenil vaše půvaby. Až nastane ten správný okamžik, poctím pozorností každičkou píď vašeho nádherného těla." "Monsieur le Duc, nevím, co mám na takové lichotky odpovědět," přiznala se a tváře jí znovu zbarvil ruměnec. "Takhle mluvíte s každou ženou?" "Ne," přiznal se. "Vy ve mně probouzíte duši básníka, mademoiselle." Pak ji políbil. Nečekala to, ačkoli si uvědomila, že to musí přijít. Copak ji neupozornil, že ji chce políbit? Měl příjemně teplé a pevné rty. V první chvíli nevěděla, co má dělat, protože ji kromě Charlese žádný jiný muž nepolíbil. Zaplavil ji pocit viny. "Vy se tomu bráníte," zašeptal proti jejím ústům. "Připadá vám to hříšné, ma petite courtisane? Není proč. Podvolte se mi, Marguerite." Znovu ji políbil, a tentokrát s úžasem zjistila, že jí zády projel zvláštní záchvěv. Charles je mrtev. Bez výčitek může přijmout pozornost tohoto nebo kteréhokoli 57 PROBUZENÍ 57 jiného muže, který po ní zatouží. Uvolnila se a povolila křečovitě sevřené rty, i když cítila, jak jí jeho prsty něžně přejely po bradě a sklouzly po štíhlém hrdle. "To už je mnohem lepší," pochválil ji a zvedl jí obličej, aby jí pohlédl přímo do očí. "A teď, ma petite, mi půjčíte svůj jazyk." "Cože?" Co chce, pro všechno na světě, provádět s jejím jazykem? César d’Aubert se s upřímným pobavením zasmál. Jako by zasvěcoval pannu, což dělal jednou či dvakrát v životě. "Chci, abyste mi vsunula jazyk do úst, a já udělám to samé," vysvětloval. "Uvidíte, že to bude vzrušující. Později vám předvedu ještě spoustu jiných věcí, při kterých milenci používají jazyk." Znovu si ji přitáhl, políbil a jazykem jí rychle proklouzl mezi zuby do vlahých zákoutí úst, kde se setkal s jejím. Při jeho doteku se jí zmocnila slabost a nezvyklé vzrušení. Její milovaný Charles něco takového nikdy nedělal, pomyslela si omámeně. Po pravdě řečeno byly jeho polibky ve srovnání s vévodovými neuvěřitelně zdrženlivé. Vzápětí ohromeně zjistila, že se jí ty odvážné výpady úplně cizího muže vlastně líbí. Troufale ho napodobila a s dráždivým ostychem se dotkla jeho jazyka. Netrvalo dlouho a jejich jazyky zahájily divokou, vzrušující hru, jejíž intenzita se neustále stupňovala. Vévoda cítil, jak mu tvrdne pohlaví a kalhoty začínají být těsné v klíně. Nemálo ho udivilo, že vzhledem k okolnostem reaguje tak pohotově. Mírně se odtáhl, okouzlený zmateným výrazem v jejích modrých očích. Uchopil její ruku v rukavici, položil si ji na vybouleninu v rozkroku a přitom poznamenal: "Za veškeré své rozkošné nemravnosti musíte nést zodpovědnost, ma petite." Po těch slovech ji začal znovu líbat, tentokrát pomalu a důkladně, až se Marguerite zmocnila sladká slabost a bezmoc. Teď už se vůbec nebránila, jen tlumeně vykřikla, když zajel rukou do krajkového živůtku a pohladil vrcholek ňadra. "Ach," vydechla, když palcem a ukazovákem něžně stiskl bradavku a začal ji rytmicky laskat. Pojednou jako by jí zduřelo břicho a šaty byly z ničeho nic těs58 BERTRICE SMALL 58 né. Vtom ucítila mezi nohama jakési vlhko. Tváře měla zarudlé a horké. Napadlo ji, že jestli se zhluboka nenadechne, omdlí mu v náručí. Odtáhla od něho hlavu. Stránka 29

Probuzení "Monsieur le Duc!" zašeptala prosebně. "Musíte přestat!" Upřeně se jí zadíval do očí. "Nechci čekat, slečno Marguerite. Chci vás vzít nahoru. Hned teď!" zasténal. "Non, non! To nemohu. Teď ještě ne. Vždyť bezmála omdlévám. Žádný muž se ke mně nikdy nechoval tak troufale. Vím, co se ze mně má stát, ale známe se teprve několik minut. Nejsem připravená na intimnější seznámení. Nezapomeňte, co jste slíbil tetičce Renée, mon-sieur le Duc. Vím, že jste čestný muž." Jemně, ale rozhodně mu vytáhla ruku z živůtku. "Zůstaňte se mnou, dokud se nevzpamatuju," nařídil jí. "Zatraceně, děvče! ještě nikdy mě žádná žena nevzrušila tak rychle jako vy." "Lichotíte mi, monsieur," začervenala se Marguerite. Že ho žádná žena tolik nevzrušila? Jsou všichni muži stejní jako César d’Aubert? Podle toho, co jí prozradily Josie a Leonie, mezi nimi jsou jisté rozdíly. Náhle si uvědomila, že to bude docela zajímavé objevování. Letmo se rozhlédla po salonu. Oba princové si ji zkoumavě prohlíželi. Jaké asi je být se dvěma muži zároveň? A je to vůbec proveditelné? Svých dvou kolegyň se bude muset zeptat ještě na spoustu věcí. Tetičce důvěřovala a měla ji moc ráda, ale kdyby jí měla klást podobné otázky, cítila by se nesvá, protože Renée byla téměř jako její matka. Vtom k nim dotyčná dáma přistoupila a posadila se napravo od vévody. "Vidím," poznamenala a pohled jí padl na dosud mírně vyboulené místo v jeho rozkroku, "že vás moje neteř zaujala, Césare." Uličnicky na něj zamrkala. "Nebýt toho slibu, hned bych s ní šel nahoru," ujistil ji vévoda. "Ještě jsem jí nezařídila ložnici," sdělila mu nevzrušeně Renée. "Vzácný klenot musí být zasazený jen do toho nejvybranějšího lůžka, nemyslíte?" "Klidně bych si ji vzal i tady, na té pohovce," zavrčel. 59 PROBUZENÍ 59 "Dobře víte, Césare, že salon slouží rozkoším jen v den svatého Valentýna, tedy příští měsíc." "Vy to děláte i tady?" zděsila se Marguerite. "V tomhle domě je zvykem, že na svatého Valentýna si přítomní pánové vyberou jednu dívku a postupně se s ní tady v salonu všichni potěší. Tak vzdáváme hold Erotovi, ma petite. Myslím, že ty a vévoda jste na nejlepší cestě, protože mám podezření, že vzhledem k tomu, že jsi náš čerstvý přírůstek, budeš právě ty letos vybraná jako oběť božstvu lásky." Marguerite nasucho polkla. "A budu to dělat se všemi džentlmeny?" "Pouze s těmi, kteří jsou dnes tady," odpověděla teta. "Obávám se, že ne-" spustila Marguerite. "Samozřejmě že ano," odbyla její protesty Renée. "Než skončí večer, poznáš milování na všechny možné způsoby, drahoušku. Už proto bys měla začít brát lekce od Césara co nejdřív, chérie." Vévoda, který už byl s to se postavit, políbil ruku nejprve Marguerite, pak Renée. "Na shledanou zítra, mademoiselle," pozdravil mladší z žen, a přitom mu zahořely v očích plamínky touhy. Zamířil k Josii, chvíli si s ní nezávazně povídal a pak ji odvedl nahoru. "Chudinka Josie bude za tvé odmítnutí pykat," zasmála se Renée. "To je báječné, že na něj máš takový účinek, ma petite. A teď utíkej do svého pokoje. Zítra rozhodnu, kterou ti přidělím ložnici. Zdá se, že César už déle čekat nebude." "Charles mě nikdy nelíbal jako vévoda," přiznala se Marguerite. Stránka 30

Probuzení "Manžel líbá manželku úplně jinak než ostatní ženy," ujistila ji Renée. "Nechápu, proč si muži myslí, že žena, která se za něho provdá a porodí mu děti, nemá zájem podělit se s ním o manželské rozkoše. Ale kdyby tomu tak nebylo, obchod by mi poněkud vázl. Ženy se milují se stejným požitkem jako muži, ale manželkám se zřejmě vštěpuje, aby svým tělesným potřebám nepodlehly. Když se muž předvádí, touží po dychtivé reakci, ale nepřipustí, aby manželka dala najevo jakékoli city, jinak začne zpochybňovat její slušnost anebo ji začne pode60 BERTRICE SMALL 60 zírat, že byla s jiným, zatímco on se bavil v klubu. Dej na mě, muži jsou v podstatě hrozně hloupí a přízemní tvorové." "Charles mi byl věrný," řekla Marguerite tiše. "To jsem ráda," přikývla Renée. Měla na to sice jiný názor, ale mlčela. Nemělo smysl pošpinit neteřiny vzpomínky, protože lord Abbott svou mladou manželku opravdu hluboce miloval. "Doufám, že se nebudeš cítit provinile, že ses vydala v mých stopách, ma petite. Byla jsi Charlesovi dobrou manželkou, ale on už je po smrti. Neexistuje žádný zákon, který by vdovám přikazoval, aby se až do konce svého života vzdaly všech světských potěšení. A pro ty mladé a krásné to vůbec neplatí." "Líbilo se mi, jak mě vévoda líbal," připustila Marguerite. "Jsem si jistá, že mě nebude trápit pocit viny za to, co dělám." "Výborně," přikývla teta a zvedla se z pohovky. "Teď jdi nahoru, chérie. Vedla sis dobře. Na všechny pány jsi udělala obrovský dojem. Už se těší, až si je odvedeš nahoru, ale předtím se musíš ještě lecčemus naučit." Renée políbila neteř na tvář, podala jí ruku a vytáhla ji na nohy. "Bonsoir, ma petite." "Bonsoir, tante," odpověděla Marguerite, vyběhla ze salonu a začala stoupat po schodech. Když však dospěla na odpočívadlo v prvním patře, vykoukla Josie ze svého pokoje a zavolala na ni. "Marguerite, pojď sem, prosím tě." Pak zmizela uvnitř. Interiér Josiiny ložnice měl barvu mořské lastury. Malba a látkové tapety byly v broskvově růžovém odstínu, nábytek a doplňky v bílé a zlaté. U vzdálenější stěny stála obrovská postel, na přední pelesti výjev s dovádějícími nymfami a satyry, sametové závěsy upevněné zlatou kroucenou šňůrou. Na posteli ležel nahý vévoda. Josie měla na sobě průhlednou hedvábnou košilku. Vzduch byl prosycený vůní lilií. V krbu hořel oheň a mihotavé světlo svíček ozařovalo místnost měkkým světlem. Marguerite stála jako vrostlá do země a připadala si jako laň, již lovci zahnali do úzkých. "Chci, abyste se k nám přidala," řekl vévoda tiše. "Já… to nejde!" zašeptala. 61 PROBUZENÍ 61 "Ovšemže to jde," prohlásila Josie, vzala Marguerite kolem pasu a pohladila ji po tváři. "Bude se ti to moc líbit. Přísahám." "Myslím, že mám strach," přiznala se a cítila, jak jí hoří tváře. Vévoda měl pohlaví… mnohem větší než Charles. Je to snad nějaká deformace? Anebo byl úd jejího manžela naopak malý? "Nemusíš se ničeho bát, chérie," ujistila ji Josie. "César se s tebou chce milovat. Napadlo mě, že když u toho bude někdo, koho znáš, bude to snazší. Ostatně jsi ještě nikdy nebyla s mužem takhle a poprvé je to nejtěžší. Jestli nechceš, nemusíš to dělat, ale čekat na ten pravý Stránka 31

Probuzení okamžik není zrovna nejlepší taktika." Konejšivě jí promnula strnulou šíji. "Nebude se tetička zlobit? Copak si nepřeje, abych počkala?" hlesla, přestože ji vévodův penis fascinoval do té míry, že od něho nedokázala odtrhnout oči. "Madame je na tebe laskavá, protože ví, že to pro tebe nebylo lehké rozhodnutí, ale určitě se nebude zlobit, když se vrhneš po hlavě do neznáma. A už vůbec ne, pokud s tebou budeme my dva. Vidím, že jsi zvědavá," vrněla a začala jí rozepínat perleťové knoflíčky na zádech živůtku. Rychle ho stáhla a nechala spadnout na koberec; rozvázala stužku na dvojité sukni a ta lehce sklouzla Marguerite k nohám. Pak se Josie usmála a zlehka políbila kamarádku na ústa. Vzala ji za ruku a vybídla, aby vystoupila z hromádky šatstva, ale ještě předtím uvolnila tkanice, jimiž byla připevněná spodnička ke korzetu. "Kristepane," zvolala Marguerite tlumeně, protože si uvědomila, že má na sobě jen brokátový korzet, punčochy, podvazky a střevíce. Vévoda vstal z postele, přistoupil k ní a něžně ji políbil. "Můžete odejít, jestli chcete," zašeptal jí do ucha. "Násilí mě nevzrušuje, vážená slečno." Lehce jí položil ruku na zadeček a jemně stiskl. Měl horkou a velkou dlaň. Marguerite těžce polkla. "Svádění je ale něco docela jiného, že, monseigneur?" odvětila. Tiše se zasmál. "Mais oui," souhlasil a jejich pohledy se střetly. 62 BERTRICE SMALL 62 "Ty nechceš, aby se s tebou miloval?" zeptala se Josie. "Máš mé slovo, že César je moc dobrý milenec. Já tady zůstanu, abych tě uklidnila a pomohla ti, chérie." A protože se nesetkala s odporem, rozvázala Marguerite korzet a stáhla jí ho. "Božínku!" vyjekla. "Ty máš ale nádherná prsa! Viděl jste někdy hezčí, Césare? Jsou dokonale oblá a přesně vám padnou do dlaní." Vzala Margueritiny ruce do svých. "Tak pojď," vyzvala ji. "Postel je dost velká i pro tři." Margueritiny oči padly na postel. Znovu nasucho polkla. Věděla, že když se teď rozhodne odejít z Josiiny ložnice, vévoda ji nebude zdržovat. On ještě den dva počká a Renée s ní bude mít trpělivost. Ale co čekáním získá ona? Buď se vydá v tetiných stopách, nebo dovolí Renée, aby koupila ten zatracený domek v Bretani. Ale co ji tam čeká? Řádné manželství? A s kým? S místním majitelem půdy, kterému se bude hodit neplacená vychovatelka dětí? Nebo s důstojníkem ve výslužbě, jemuž důchod stěží stačí pro vlastní potřeby, natož pro manželku? Nebo má zůstat tady v Paříži a stát se kurtizánou? "Víte, že jen ve střevíčcích a černých punčochách jste hrozně vzrušující?" zeptal se jí vévoda. Klekl si, rozepnul jí podvazky a sroloval punčochy a pomalu je stáhl z nohou. Pak ji znovu uchopil za zadeček a zabořil obličej do tmavých chloupků v klíně. Marguerite ohromeně vytřeštila oči a z hrdla jí unikl tichý zvuk, který ale nepřipomínal vyjeknutí, ani výkřik. "Řekla bych mu, aby se choval slušně," smála se Josie, "ale to bohužel neumí, Marguerite. Pojď do postele, nebo bude klečet celou noc s hlavou ponořenou do tvého klína." Odtáhla svou kolegyni k posteli, vyhoupla se na ni a strhla Marguerite s sebou. Zůstat, nebo odejít? zaútočil na ni vnitřní hlas. Nakonec rozhodla, že na odchod je pozdě. Josie si podložila záda několika velkými polštáři. Přitáhla si Marguerite mezi buclatá stehna a začala jí laskat ňadra. "Že se tě nikdy nedotýkala žena, chérie? Ale je to moc příjemné, Stránka 32

Probuzení viď? Ženy jsou k sobě velmi něžné. Ach, drahoušku, 63 PROBUZENÍ 63 máš tak jemnou pleť!" Vzápětí se k nim přidal vévoda a bezmála se připlazil z nohou postele, okouzlený výjevem, který mu nabízely. "Roztáhni nohy, chérie," pošeptala jí Josie do ucha. "Když poslechneš, udělá ti něco moc hezkého. To ti slibuju." Políbila přítelkyni na ucho a jemně ho poškádlila jazykem. Zmámená Marguerite její prosbě vyhověla. Všechno to bylo hrozně zvláštní, ale Josiin vemlouvavý hlas a něžné doteky rukou měly hypnotizující účinek. Margueritino tělo jako by zvláčnělo. Proč mě to nepřivádí do rozpaků? podivila se v duchu. Proč se ani trochu nestydím? Josie jí dráždila bradavky a do ucha jí šeptala konejšivá slůvka. Marguerite se zadívala na vévodu, který seděl na patách a velmi dlouze a upřeně zíral do prostoru mezi jejíma nohama. Pak konečně promluvil. "Předveďte mi ten svůj poklad, chérie," vyzval ji. "Prsty si rozevřete vnější pysky. Ano. To je ono. A takhle je podržte. Nehýbejte se, dokud vám neřeknu. Nemáte ponětí, jak ji máte krásnou. Nikdy jsem neviděl nic tak dokonalého." Posunul se dopředu a ona najednou cítila, jak jí v klíně něčím hladí. "Panebože!" vyjekla, když si uvědomila, že je to jeho jazyk. "Co to děláte?" Pokusila se před ním uhnout, ale on ji pevně popadl za boky. "Nehýbejte se!" zavrčel netrpělivě. "To je v pořádku, chérie," ujistila ji Josie. "Neboj se. Zavři oči a vnímej jen to krásné. Muž s obratným jazykem je hotové požehnání a César v tomhle umění vyniká." Marguerite ignorovala veškeré své instinkty, pevně zavřela oči a snažila se uvolnit. Tolik nových vjemů najednou! Josie jí nepřestávala dráždit bradavky a vévodův jazyk jí vysílal do těla drobné záchvěvy. Všechno to bylo hrozně nestydaté. Přesto si nemohla pomoct. Tyhle tělesné pozornosti se jí z ničehonic začaly líbit. Vtom jeho jazyk nalezl její poupátko rozkoše. Jednou se ho dotkl i Charles. Bylo to nádherné, ale potom jí řekl, že slušná žena by neměla reagovat tak dychtivě jako ona. Od té doby se jí v těch místech nedotýkal. Ale ona 64 BERTRICE SMALL 64 už věděla, že když před svými dvěma partnery projeví nevázané vzrušení, nesmírně je tím potěší. "Panebože!" vykřikla znovu. Jeho jazyk nemilosrdně kmital sem a tam po citlivé sliznici. Bylo to překrásné! Uvědomila si, že právě po tomhle pocitu vždycky podvědomě toužila. Vzápětí jí tělem projela vlna rozkoše, od prstů u nohou až po hlavu. "Mais oui, mais oui!" vyjekla vzrušením. "Ach, drahoušku, to je nádhera, viď? Vidím, že jsi skoro připravená. Pověz mu, že chceš, aby tě pomiloval, Marguerite. Pověz mu to!" "On to ví!" Slyšela sama sebe, jak křičí. Otevřela oči a směle se na Césara d’Auberta usmála. Vévoda se okamžitě vztyčil a prudce do ní vnikl, zatímco Josie ji pořád držela na svém plném poprsí. Jeho velký penis ji celou naplnil a ochromil smysly. Bylo to báječné a nemohla se ho nabažit. Za několik vteřin dospěla k vrcholu a tělem jí putovala jedna slastná vlna za druhou. Ale vévodovi to nestačilo. Jemně ji odstrčil, vnikl do Josie a energicky se v ní začal pohybovat, až rusovlasá dívka křičela rozkoší. Když konečně ukojil i svou touhu, zůstali všichni tři ležet, prudce oddychovali, ruce Stránka 33

Probuzení a nohy navzájem propletené. A najednou zavládlo ticho. Po chvíli Josie vyskočila z postele a vydala se přes místnost ke stolku, na němž stála láhev. "Víno nám přijde k chuti," poznamenala. Naplnila dvě číše, z jedné usrkla a odnesla je k posteli, kde dosud leželi vévoda a Marguerite. "Musím se honem umýt a vrátit se do salonu. Dnes večer máme plno. Přece nemohu nechat Leonii samotnou se všemi džentlmeny." Přistoupila k umyvadlu, nalila do něho teplou vodu a pustila se do intimní očisty. "Po každém milování se musíš pořádně umýt, chérie," nabádala Marguerite. "Nezapomeň, že budeš bavit víc než jednoho muže za večer a všichni mají rádi pěknou čistou jeskyňku. Dbej, aby na tobě nezůstaly stopy předešlého spojení, ma petite." Marguerite na ni vytřeštěně civěla, zatímco Josie se bezostyšně myla. Pak vévoda nenuceně vstal a pomohl jí zavázat tkanice a stuhy a zapnout šaty. Než odešla z ložnice, zamrkala na kolegyni. 65 PROBUZENÍ 65 "Odveďte ji nahoru, Césare. Co nevidět budu postel zase potřebovat." Po těch slovech vesele vyběhla ze dveří. Sotva Marguerite dopila víno, sklouzla z postele. "Komorná tady ustele." "Ovšem. Požádám ji, aby vám odnesla nahoru oblečení." Stáhl ji k sobě. "Byla jste rozkošná, ma petite. Téměř bez zábran. Myslím, že vás mohu leccos naučit, a udělám to s upřímným potěšením. A teď si jděte odpočinout. Povím madam, že napoprvé to bylo vynikající. Příště s vámi chci strávit celou noc a nehodlám se o vás s nikým dělit. Je to jasné, chérie?" "Dejte mi spodničku, monsieur le Duc. Nemohu jít po chodbě nahá," namítla. "Proč ne?" podivil se s poťouchlým úsměškem. "Protože moje komorná a její manžel bydlí v patře se mnou a nechci Louisovi způsobit rozpaky, kdyby mě uviděl jen takhle." "Vy jste přece jen dáma, Marguerite. Nevím, nevím, jestli z vás někdy uděláme dobrou prostitutku," podotkl a podal jí oblečení. "Tvrdíte o sobě, že jste skvělý učitel, monsieur. Uvidíme, co se mnou provedete. Ale jsem zvědavá i na ostatní pány, takže si budete muset s výukou pospíšit." Spokojeně se zazubil. "Možná to přece jen není tak beznadějné, mademoiselle." "Bonsoir, monsieur," rozloučila se s ním a vyběhla po schodech do své ložnice. Tam objevila Clarice, která na ni zřejmě čekala a usnula na židli. Probudila ji a nařídila: "Dojděte pro Louise a poproste ho, ať mi přinese horkou vodu na mytí." Clarice přikývla, ale neřekla nic. Její nesouhlasné mlčení a pohled byly dostatečně výmluvné. Přece se s ní nebudu hádat, pomyslela si Marguerite. Dobře ví, v jaké jsem situaci. Snad se nedomnívá, že si to rozmyslím a budu dál žít z tetiny podpory? Už dávno nejsem dítě. Vlezla do postele, zatímco Clarice připravila velké porcelánové umyvadlo. Sotva uslyšela na chodbě hlasy svého manžela a dalších dvou komorníků, obořila se Clarice na svou paní: 66 BERTRICE SMALL 66 "Přikryjte se, mylady. Nemusíte se předvádět jako před těmi chlapy v salonu. Ostatně tohle nejsou platící zákazníci." Marguerite se málem hlasitě rozesmála, ale ovládla se a poslušně vytáhla přikrývku až k bradě. Stránka 34

Probuzení Do ložnice vešli tři sluhové s vědry plnými vody a nalili ji do umyvadla. "Dojdeme ještě pro jednu várku," oznámil Louise manželce. "Není třeba," odsekla Clarice. "Tohle mé paní na umytí bohatě stačí. A teď všichni tři zmizte!" Vytlačila je ze dveří, zabouchla je za nimi a zamkla na západku. "Těm dvěma chlapíkům nedůvěřuju," poznamenala popuzeně. "Pojďte, mylady, ať vás zbavím pachu po tom vévodovi." "Jak víte, že to byl vévoda?" zeptala se Marguerite, vstala z postele a postavila se do nevelké koupací nádoby. "Vyjádřil se zcela jasně, že bude váš první," řekla Clarice. "Taková hanba! Dcera hraběte a hraběnky de Thierry a klesla tak hluboko! Bývaly časy, kdy vás dokonce mohl požádat o ruku!" "To nepřipadalo v úvahu," zavrtěla hlavou Marguerite. "De Thierry byli urozený rod, ale vévoda má královské předky. Mimo to se mi vlastně ani nelíbí. Podejte mi mýdlo, Clarice, a nahřejte noční košili." Když se konečně uložila do postele, čistá, navoněná a rozehřátá koupelí, uvědomila si, že je pravdě mnohem blíž, než předpokládala. Césara d’Aubert ve skutečnosti vůbec neznala, ale zjistila, že i když je jeho chování bezchybné a sám je bezesporu velmi pohledný, v hloubi duše je povýšený a arogantní. Šlo mu jen o to, aby byl první, kdo se zmocní těla vážené vdovy, která byla nucená klesnout takhle hluboko. Nic víc po ní nechtěl. Na okamžik podlehla hněvu, ale pak se sama sobě zasmála. Žena v jejím postavení se nemiluje z lásky. Dělá to pro peníze. A někdy možná i pro vlastní potěšení. A v tu chvíli plně docenila oběť, již pro ni Renée podstoupila. Ona se stejně obětuje pro svou dcerku a bude se modlit, aby se Emilie nikdy neocitla v podobné situaci. Ne67 PROBUZENÍ 67 mohla usnout a hlavou se jí honily desítky myšlenek. Konečně pochopila, jak to všechno bude moct přetrpět. Muži, kteří zneužijí její tělo, jí budou naprosto lhostejní. Ani na jednom z nich jí nebude záležet. Děvky – v duchu se nad tím výrazem oklepala nechutí a nahradila ho elegantnějším – kurtizány nemají žádné city. Odevzdat se mnoha mužům je jejich profesionální povinností. A dřív, než ji to jednoho dne začne nudit, bude si své řemeslo užívat, pokud to jen půjde, jako Josie a Leonie a dokonce i její milovaná tetička Renée. A její vznešený původ a výchova dodají jejímu jednání jistou pikantnost. Nazítří ke svému úžasu vstávala hodně pozdě a byla to teta, kdo ji nakonec probudil. "Bonjour, ma petite," pozdravila ji Renée, když se její neteř posadila na kraj postele. "Vévoda mi prozradil, jak jste se s Josie chovaly nestydatě. Co tě k tomu přimělo?" "Josie naznačila, že to napoprvé bude snazší, když budu s někým, koho znám. A měla pravdu, tetičko. Protože jsem si tenhle život zvolila sama, připadalo mi nerozumné to odkládat." Renée přikývla. "Rozhodla ses moudře, chérie. Vévoda tvrdí, že to vypadá slibně. Přijde znovu dnes večer a požádal mě, abych mu zajistila tvoji společnost na celý večer. Co ty na to?" "Dnes večer ano, tante," přisvědčila Marguerite. "Ale pak se chci připojit k ostatním v salonu. Nechci se stát výhradním majetkem vévody de Caraville. Možná mi chybí zkušenosti, ale selský rozum mi říká, že mě může poučit jen do jisté míry. Jsem zvědavá také na ostatní muže." Stránka 35

Probuzení "Ale kdyby César chtěl, abys byla jeho milenka, copak by to pro tebe nebylo lepší, chérie? Tak by sis aspoň zachovala důstojnost." "Raději bych byla jako ty, tetičko, než být vydaná na milost a nemilost jednomu muži. Vím, že mě Charles miloval a domníval se, že nás dostatečně zajistil, ale není to pravda. Navíc jsem hloupě uvěřila tomu vesnickému advokátovi a svému nevlastnímu synovi. Teď už se budu spoléhat jen sama na sebe. Včera v noci jsem leže68 BERTRICE SMALL 68 la v náručí kurtizány a dovolila muži, který není mým manželem, aby se se mnou miloval. Pro mě už neexistuje cesta zpátky. Zvolila jsem směr a musím se ho držet." "Tak dobře," pokrčila Renée rameny. "A teď pojď se mnou, ma petite. Vybrala jsem ti ložnici o patro níž. Když už jsem tě probudila, ukážu ti ji. Honem! Pospěš si." Vzala neteř za ruku a stáhla ji z postele. Marguerite se smíchem vklouzla do pantoflí a sešla za Renée ze schodů. Její nová ložnice byla až v rohu domu a nabízela výhled do zahrady. Dřevěnou podlahu pokrýval aubussonský koberec v odstínech smetanově bílé a zlaté. Na dřevěném ostění byly vymalované milostné scény ze života bohů a bohyň a satyrů a nymf, doplněné obrázky exotického ptactva a zvěře. Štukovaná omítka nad obložením nesla zlatý nátěr. Přívětivý nábytek z ořešáku zdobily ornamenty z plátkového zlata. Místnosti vévodila obrovská postel s pelestí vyloženou béžovým a zlatým čalounem; stejný vzorek měly i závěsy kolem postele. "Lehni si na chviličku," vyzvala teta svou neteř. Marguerite poslechla, a když vzhlédla, zjistila, že dřevěná nebesa krášlí nestydatě smyslný výjev. Na tyrkysových zčeřených vlnách, jejichž hřbety zvýrazňovala zlatá a smetanově bílá barva, plul velký stříbrný delfín, jemuž seděl na hřbetě bůh moře Neptun s pozemskou zlatovlasou dívkou v náručí. Jejich klíny byly spojené a on měl ústa odvážně přisátá k jejímu ňadru. Doprovázely je mořské víly se svými druhy a všichni povzbuzovali svého pána k milostným hrátkám. "To je nádherné," řekla Marguerite, "a velmi sugestivní, tetičko. Ale tak to bezpochyby má být." Posadila se. "Myslím, že přehoz by měl být z černého saténu, aby kontrastoval s mou světlou pletí. Co ty na to?" Renée pomalu přikývla a zeptala se: "Copak se stalo, ma petite? Jak to, že jsi najednou tak otrlá?" "A jaká bych měla být, tante! Měla jsi ráda všechny ty muže, které jsi po ty roky měla?" "Ovšemže ne," odpověděla Renée. "Ale ujišťuji tě, že si každý z nich myslel, že je ten nejlepší milenec, jakého jsem kdy poznala. V salonu si můžeš hrát na chladnou 69 PROBUZENÍ 69 dámu, ale v tomhle pokoji musíš být jako oheň, abys v každém džentlmenovi vyvolala dojem, že jedině on je schopen proniknout ti až k srdci," radila jí. "Čas od času tě některý muž opravdu pobaví nebo ti poskytne skutečnou rozkoš. A za ty nečetné okamžiky budeš vděčná. Ale za žádných okolností tě nesmí svazovat pocit viny, chérie. A teď mi pověz, jak se ti líbil vévoda?" "Ve srovnání s Charlesem je mnohem energičtější a upřímně mě překvapily city, které ve mně dokázal vyvolat. Nebo to možná způsobilo Josiino nenucené svádění. Těžko říct. Ale jestli se mi líbí nebo nelíbí to nedokážu říct." "Nemusíš k němu cítit jedno ani druhé, ma petite," Stránka 36

Probuzení řekla Renée. "Věř mi, když ti říkám, že je to zkušený milenec a nikdy k tobě nebude hrubý. Časem zjistíš, že některým mužům jde jen o vlastní rozkoš, ale César čerpá stejné vzrušení z toho, když dokáže ženu uspokojit. Nenašla bys lepšího učitele než je on. Mimochodem, já už umírám hladem. Ty zůstaň tady. Požádám Clarice a Louise, aby ti sem přestěhovali věci. Oni mohou dál bydlet v podkroví. Vzápětí ti sem pošlu něco na zub, drahoušku. Jsi příliš hubená a pánové mají rádi, když si mají na co sáhnout." "Kdy uvidím Emilii?" chtěla vědět Marguerite. "V neděli, holčičko. Vypravím se za ní s tebou. Jak si jistě vzpomínáš, v neděli hosty nepřijímáme," odpověděla Renée. Usmála se a spěšně vyšla z ložnice. Marguerite zahájila důkladnou prohlídku svého nového útočiště. Na oknech visely skvostné závěsy ze zlatého sametu. Postel doplňovaly stejně zdobená skříň a prádelník. Pohovka pro dva byla potažená světlým saténem se vzorkem zlatých květin a u ní stálo pár čalouněných židlí a nízký stůl. Křišťálové lustry a další osvětlení nejspíš pocházelo z Irska. Zvědavě nakoukla do skříně a s úžasem v ní objevila několikery zbrusu nové šaty včetně těch, které měla na sobě předcházející večer. Pod každou róbou stály odpovídající střevíčky. Když zotvírala zásuvky prádelníku, objevila hedvábné korzety, spodní kalhoty z nejjemnějšího hedvábí a plátna, domácí šaty, nádherné punčochy a široký výběr podvazků. 70 BERTRICE SMALL 70 Vtom vešla Clarice s podnosem a za ní Louis s Margueritiným kufrem. Položil ho na elegantní stolek, uklonil se a vycouval z místnosti. "Nasnídejte se, mylady, i když tahle pozdní hodina je pro snídani poněkud nezvyklá," mínila Clarice. "Já a Louis jsme se najedli už za svítání." "Obávám se, že teď budu snídat hodně pozdě. Kde mám ostatní věci?" "Madam nám nařídila, abychom přinesli jen osobní předměty, mylady. Veškeré oblečení, které budete potřebovat, je prý tady. Ale všechno jsem sbalila pro případ, že by se vám to někdy zase hodilo. Přinesla jsem vám šperky, miniaturu vaší Emilie, hřebeny, kartáče a podobně." Komorná se uklonila. "Děkuji, Clarice." Marguerite se usadila k malému stolku, a když vzala z podnosu ubrousek, uvědomila si, že má hrozný hlad. K snídani se podávala vejce natvrdo s koprovou omáčkou, celozrnné rohlíčky, koflík sladkého másla a druhý s malinovou zavařeninou. A samozřejmě tetina oblíbená turecká káva. Usmála se. Stejně si nikdy nezvykla na indický čaj, který její manžel naopak zbožňoval. Nedočkavě se pustila do jídla. "Jsem ráda, že se vám vrátila chuť," pochvalovala si Clarice. "Po smrti jeho lordstva jste jedla jako ptáčátko nehledě na to, že v posledních měsících jeho života jste se hodně odbývala. Nesouhlasím s tím, co děláte, mylady, ale je dobře, že jste zase se svou tetou." "Renée tvrdí, že muži mají rádi baculatější ženy," zahihňala se Marguerite. "Jestli někdo ví, co se mužům líbí, je to rozhodně madame Renée," souhlasila komorná. "Vždyť si na tom vybudovala živnost." Marguerite dojedla a rozhodla se, že si ještě na chvíli zdřímne. V domě vládlo ticho. Všechny se sejdou až v podvečer a o desáté přijedou první hosté. Vévoda počítá s tím, že na něj jeho nová hračka bude dychtivě čekat. Teta jí ale slíbila, že už nazítří se připojí k ostatním v salonu. Doufala jen, že bude na takové dobrodružství přichystaná. Stránka 37

Probuzení A už z toho důvodu se dnes v noci musí naučit od Césara d’Aubert co nejvíc. 71 PROBUZENÍ 71 Kapitola 4 Vévoda de Caraville otevřel dveře ložnice a v očekávání zhodnotil hodovní tabuli, jež se nabídla jeho tmavým očím. Budoucí nadějná kurtizána ležela nahá na posteli; mléčně bílá pleť ostře kontrastovala s černým saténovým přehozem. Tmavé kadeře se jí svůdně vlnily po ramenou. Porost tmavých hustých chloupků zdobil pahorek mezi hezky tvarovanými stehny. Kolem štíhlého krku měla uvázanou krvavě rudou sametku. Místnost tonula ve zlaté záři bezpočtu svící; tolik jich pohromadě ještě neviděl. Vzduch byl ztěžklý vůní letních lilií. César d’Aubert za sebou zavřel dveře. Pohledný obličej mu rozjasnil lenivý úsměv. Pochvalně přikývl a poprvé si Marguerite důkladně prohlédl. Byla neobyčejně půvabná. Napadlo ho, že je velká škoda, když urozená žena musí pod tlakem okolností vykonávat tohle řemeslo. Nebyla příliš vysoká a měla křehkou postavu, ale také nádherná ňadra, jak si všiml už dřív; široké, i když ne zvlášť plné boky, štíhlý pas a útlé kotníky. Sám sobě musel přiznat, že tak dokonalou krásu snad v životě neviděl. "Tak proto jste nepřišla do salonu," poznamenal, přistoupil k posteli a posadil se vedle Marguerite. "Nepřipadalo mi nutné tam dnes večer být," odpověděla stejně nevzrušeným hlasem. "Ostatně všichni vědí, na čem jste se s madame Renée domluvil, monseigneur. Kromě toho jsem vám chtěla připravit malé překvapení, protože budete můj první milenec. Jste spokojený?" "Účinek je zcela postačující," ujistil ji. "A teď, chérie, roztáhněte nohy a rozevřete si vnější pysky prostředníkem a prsteníkem obou rukou. A zatímco se budu svlékat, ukazovákem jedné si budete dráždit svůj malý knof72 72 líček rozkoše. Máme před sebou dlouhou noc." Vstal a začal se svlékat. Nejprve odložil dlouhý černý frak a dal ho na židli, uvolnil nákrčník a položil ho na kabát. "Vy si se sebou nehrajete, chérie," napomenul ji mírně nesouhlasným tónem. Rozepnul si černo-bílou brokátovou vestu. "Nikdy jsem to nedělala," odpověděla mu váhavě Marguerite. "Všechno se vždycky dělá poprvé, jak záhy sama zjistíte, ma petite. A teď mě poslechněte!" "Co když neposlechnu?" opáčila a upřela na něj pohled, v němž se mísila zvědavost a vzdor. Vévoda hodil vestu na židli na ostatní oblečení. "Marguerite, tohle není souboj vůlí. Chcete se stát kurtizánou, a proto je vaší povinností vyhovět mi způsobem, o jaký vás požádám. A teď už začněte. Jinak nebudete připravená na další krok." Zdráhavě se dotkla oblasti, kterou určil. Nikdy se jí ani nesnilo o tom, že by mohla něco takového dělat. "Nepozorujte se," poučoval ji vévoda. "Dívejte se na mě a nepřestávejte se hladit a dráždit." Rozepnul si bílou košili a opatrně ji přehodil přes opěradlo židle. Pak se posadil na postel, aby si zul boty a stáhl punčochy. Pozorovala ho se směsicí okouzlení a nechuti. Vtom ucítila první sotva patrné záchvěvy vzrušení. Vévoda vstal a svlékl si kalhoty. Měl širokou hladkou hruď a štíhlý pas. Pod černými kalhotami bílé hedvábné spodky, jež si vzápětí také svlékl. Měl pevné hýždě, a když se obrátil, padl jí zrak na jeho penis, i v klidu velký a dlouhý. Ne. Charles ho neměl tak dlouhý ani velký. Stránka 38

Probuzení Opřel se pažemi vedle jejího těla, sklonil se a přisál ústa na Margueritiny rty. Líbal ji neuspěchaně a něžně. Když si začal jazykem hrát s jejím, cítila, jak jeho mohutné tělo sálá žárem. Najednou si uvědomila, že má prsty vlhké vlastním vzrušením. V tu chvíli jí vsunul do pochvy dva prsty a pošeptal jí proti ústům: "Nepřestávej se dráždit zvenku. Já tě připravím uvnitř, chérie." Marguerite cítila, jak se v ní pohybují jeho prsty a přitom si sama laskala citlivý klín. Z hrdla jí unikl tlumený sten. Posunula boky, aby vyšla vstříc pohybům jeho ru73 PROBUZENÍ 73 ky. Přiblížil jí rty k uchu a zašeptal: "Tak tobě se to líbí, viď ty kurvičko?" "Ano!" vykřikla a hned nato zklamaně vyjekla, když z ní jeho ruka vyklouzla, odstrčil i tu její a palcem a ukazovákem seštípl klitoris. "Nevyvrcholíš dřív, chérie, dokud ti to nedovolím," upozornil ji odměřeně. Překulil se na záda a pokračoval: "Musíš se mě naučit uspokojit podobným způsobem, Marguerite. Klekni si mi mezi nohy. Naučím tě dráždit jazykem varlata a sát penis. Tvoje teta to ovládá neuvěřitelně zručně. Doufám, že to časem zvládneš také. Do toho, ma petite. Když budeš šikovná, rozdám si to s tebou dnes večer jako první, i když nebudu zdaleka poslední." Poslechla ho. Sklouzla mezi jeho nohy a čekala na další pokyny. "Předkloň se," vybídl ji. "Jednou rukou mě uchop za penis a použij jazyk. Ach, ano, chérie! To je krása. Děláš to dobře. Máš nadherně horký jazyk." V těch místech byl jen nepatrně ochlupený a Marguerite usoudila, že ten úkol není zdaleka tak nepříjemný, jak by očekávala. Vlastně bylo docela vzrušující dotýkat se jazykem tak intimních částí mužského těla. Odvážně otevřela ústa a vzala jedno varle mezi rty. Poté je začala rytmicky laskat jazykem a přitom cítila, jak se jeho penis v ruce prodlužuje, sílí a pulzuje vzrušením. Vévoda tlumeně zamručel, ale byl to projev čirého potěšení. "Mon Dieu, ty kurvičko! Kdo tě to tak dobře naučil? Ale teď už mě pusť," nařídil jí a několikrát se zhluboka nadechl, aby ovládl rychle narůstající vzrušení. "Myslel jsem, žes to nikdy nedělala." "Nedělala," potvrdila mu Marguerite a neodpustila si, aby nepřejela jazykem jeho teď už ztvrdlý nástroj rozkoše. César d’Aubert se zachvěl, ale podařilo se mu znovu ovládnout. "Zdá se, že pro tenhle druh zábavy máš velké nadání, chérie," procedil skrze zaťaté zuby. "Musím to povědět tvé tetě. Mon Dieu! Okamžitě přestaň! Už to déle nevydržím." Převrátil Marguerite na záda, vmžiku se nad ní vztyčil a jediným plynulým pohybem do ní vnikl. "Ách!" zasténal a začal se v ní energicky pohybovat. 74 BERTRICE SMALL 74 Marguerite ho objala pažemi i nohama a zavřela oči. Panebože, pomyslela si, vždyť je to s ním hrozně nudné. Bude to tak se všemi muži? Nejspíš ano, protože už necítím ani náznak jakéhokoli hlubšího citu a patrně už nikdy nepocítím, ale mám-li být úspěšná kurtizána, musím ho uspokojit na nejvyšší míru. Přesvědčivě zasténala a vykřikla jeho jméno: "Césare!" Podaří se jí vyvrcholit? Určitě ano. Tím získá to představení na věrohodnosti. Naštěstí ji předtím silně vzrušil, a když se jeho mohutné tělo začalo chvět v křeči nejvyšší rozkoše, Marguerite také dospěla k vrcholu. Vévoda se z ní skulil, zavřel oči a během příští minuty usnul vysílením. Milenec se od manžela příliš neliší, Stránka 39

Probuzení napadlo ji. Jistě, vévoda se trochu prospí a bude po ní chtít víc. Josie a Leonie měly pravdu: tohle povolání nevyžaduje žádné zvláštní schopnosti. Ale ani tetička se nemýlila. Marguerite bude od ostatních odlišovat urozený původ a chování a nepochybovala, že vévoda na to upozorní i ostatní džentlmeny. Zavřela oči, ale nenechala se ukolébat spánkem. Vzpomněla si na Josiinu radu z předešlého večera, vstala, zamířila ke stojanu s umyvadlem a džbánem s vlažnou vodou a umyla se, aby byla svěží a připravená, až se vévoda probudí. Vtom zaslechla tlumené klepání na dveře. Když otevřela, spatřila své dvě kolegyně. Přiložily si prst na rty a naznačily jí, aby šla s nimi. Aniž se zdržovala s oblékáním, vydala se chodbou k Josiině ložnici. Uvnitř na ně čekal hrabě s baronem. "Marco a Ernst zítra odjíždějí z Paříže," vysvětlila Leonie. "A předtím chtějí okusit něco nového," pokračovala Josie. "Vrátí se až za několik měsíců." "Ale vévoda se dohodl s madame…," namítla Marguerite. "Ten po každém čísle usíná a neprobudí se dřív než za dvě hodiny," zasmála se rozpustile Leonie. "Máš dost času a on se nic nedozví. Ani madame Renée, pokud jí to zítra neprozradíš sama." "Nebudeme mít s tetičkou problémy?" starala se Marguerite. "Kdepak," vrtěla hlavou Josie. "Baron i hrabě jí platí 75 PROBUZENÍ 75 na rok dopředu stejně jako všichni ostatní pánové, kteří k nám chodí pravidelně. Je to jako klub, a protože nedochází k dennímu pohybu peněz, nemůže madame nikdo nařknout, že provozuje bordel. Navíc tak může okamžitě podplácet úředníky, aby ji nechali na pokoji." "A co takoví zákazníci jako vévodův americký bratranec?" zajímala se Marguerite. "Takoví pánové nás mohou navštěvovat jen výjimečně a se souhlasem madame Renée. Nicméně s nimi předtím poobědvá v Bois a po příjezdu sem se jich znovu zeptá, jestli jasně porozuměli pravidlům a jestli jsou ochotni je dodržovat," upřesnila Leonie. "Řádný člen domu U Renée sem může přijít, kdykoli se mu zachce," dodala Josie. "Vyhovíš tedy Marcovi a Ernstovi? Ach, Marguerite, neodmítni je, prosím!" žadonila roztomile. "Jsem vlastně ještě novicka, messieurs," upozornila muže a oba si pátravě prohlížela. Podle Leonie a Josie má každý drobnou úchylku, ale jestli tu obě dívky budou s ní, nemusí se ničeho bát. "Zůstanete tady?" zeptala se dívek. "Samozřejmě," přikývla Josie. "Přece nechceme, aby se madame předem dozvěděla, jak jsme všechny byly nestydaté." "Byla jste nestydatá i s vévodou de Caraville, mademoiselle?" otázal se baron. Byl to přitažlivý, středně urostlý muž, světlovlasý, modrooký a mírně podsaditý. "Jemu připadá, že ano," odpověděla Marguerite a sklopila zrak. "Povídejte," vyzval ji baron, objal ji a přitáhl k sobě. "Pošeptejte mi to." Smyslně jí přejel dlaní po vrcholku ňadra. Marguerite se naklonila a tiše mu vylíčila, jak vévodu obsloužila. Když skončila, vyzývavě mu zajela špičkou jazyka do ucha. Baron se pomalu usmál. "Ach, du liebes Fräulein, vskutku jste se chovala hrozně nestydatě. Bohužel vám za to budu muset naplácat." Svlékl si kabát. "Ach, barone, opravdu to musíte udělat?" ujišťovala se naoko vyděšeně. Stránka 40

Probuzení 76 BERTRICE SMALL 76 Josie a Leonie si vyměnily nadšené pohledy. Marguerite se chovala přesně tak, jak to měl baron rád. Ostatně jí to odpoledne pečlivě vysvětlily. Baron se posadil na Josiinu postel a přitáhl si zdánlivě se zdráhající Marguerite. "Ohněte se mi přes koleno, Fräulein!" poručil rázně a pleskl ji dlaní přes zadeček. "Gott im Himmel!" vykřikl vzrušením. "Tahle zadnice je pro mě jako dělaná!" Znovu ji plácl a pak ještě jednou. Marguerite se kroutila v bocích a přesvědčivě pištěla. Její společnice nelhaly, když tvrdily, že to nebolí. Baronova velká dlaň jí jen jak se patří rozpálila pokožku. Zatímco ji vyplácel, koutkem oka postřehla, že mu Leonie stáhla kalhoty. Klekla si, uchopila do rudých rtů jeho penis a začala ho sát. Co nevidět se baron postavil a odvlekl Marguerite přes místnost ke kulatému mramorovému stolku. "Roztáhni nohy, slečinko," zavrčel jí do ucha, a když poslechla, vnikl do ní zezadu. Okamžitě se v ní začal rychle pohybovat a současně jí dráždil rukama bradavky. Vyvrcholila dvakrát za sebou, než měl náruživý německý baron dost. Poté ho vystřídal hrabě. V tu chvíli si Marguerite vzpomněla, že dává přednost konečníku před pochvou. Otočila k němu hlavu a zajíkavě zaprosila: "Jste první, kdo mě bude milovat tímhle způsobem, monsieur. Buďte jemný, prosím vás!" Chápavě přikývl a vzápětí cítila, jak jí promazává ústí konečníku růžovým olejem. Roztáhl jí půlky, zatímco ho Josie připravila. Pak mírně zatlačil. "Ach," vyjekla Marguerite. Pronikl na píď dovnitř. Jeho penis jí v těch místech připadal nesmírně velký a ani v nejdivočejších fantaziích by ji nenapadlo, že je něco takového vůbec možné. "Ách!" vykřikla poslušně, když se opatrně posunul hlouběji a uchopil ji za boky. "Prohni se v zádech," řekl jí. Marguerite poslechla a zalapala po dechu, když hrabě vnikl celou délkou penisu do úzkého vstupu. Měla pocit, že se nedokáže nadechnout, ale to už se začal pohybovat pomalými, vláčnými výpady, téměř vyklouzl ven a pak se protlačil zase dovnitř. Byl velmi pozorný, ale i přesto 77 PROBUZENÍ 77 to bylo nepříjemné. Přesněji řečeno se jí to ani trochu nelíbilo. Konečně zasténal a znehybněl a ona cítila, jak jí po vnitřní straně stehen stéká jeho sperma. Pak ji se spokojeným povzdechnutím pustil. "Jste kouzelná, mademoiselle," polichotil jí. "Za několik měsíců přijedu zase. Už teď se na vás těším." Napřímila se a obrátila se k němu. "S radostí vám vyhovím, hrabě," řekla a vzpomněla si na tetinu radu, že má v každém muži vyvolat dojem, že pouze on jí dokáže poskytnout tu nejvyšší rozkoš. Políbila hraběte Cirella na masité rty, a když ji poplácal po zadečku, svůdně se na něj usmála. "Ale teď už se raději vrátím k vévodovi, messieurs," oznámila. "Doufám, že jsem vás oba potěšila. Přeji vám šťastnou cestu." Rychle vyšla z Josiiny ložnice a spěchala do své. Honem se umyla a ulehla vedle vévody, šťastná, že má chvilku pro sebe. Vtom jí blesklo hlavou, že už uspokojila tři lačné muže a pouze v průběhu dvou hodin. A noc teprve začíná! Ještě neodbila ani půlnoc. Teď už pro ni skutečně není návratu. A tak se z ní stala kurtizána stejně jako z její tetičky. Když se vévoda probudil, pomiloval se s ní ještě dvakrát, než opustil ložnici. Marguerite se probudila až po Stránka 41

Probuzení poledni následujícího dne. Všechno ji bolelo a třeštila jí hlava po nadměrném množství vína, které předešlý večer vypila. A vskutku, karafa na nočním stoku byla prázdná. Měla podezření, že teta do něho přidala něco na povzbuzení a udržení touhy. Určitě si na to zvykne tak, jako si člověk zvykne na cokoli jiného. Ten večer sešla spolu s ostatními do salonu. Měla na sobě šaty z růžového brokátu se stříbrnými mašlemi, jež zdůrazňovaly její světlou pleť. Byla ještě unavená, zato Josie a Leonie jen kypěly energií. Rusovláska si oblékla jasně zelené šaty, Leonie usedlejší světlé a blankytně modré, které se k plavým vlasům hodily líp. Renée byla jako obvykle v černém. "Vidím, že jsi ještě malátná," zděsila se Renée. "Zdá se, že vévoda měl svůj den." Josie se zahihňala a musela si skousnout ret, aby zadržela výbuch smíchu. 78 BERTRICE SMALL 78 "Copak?" udeřila na ni Renée. "Co jste provedly, vy nestydy? Koukejte to vyklopit!" "Když vévoda spal – víte, madam, že po milování pokaždé usne –, zkrátka když usnul, odvedly jsme Marguerite na chvíli k nám." "A koho jste měly? Mon Dieu, nic mi neříkejte! Barona a hraběte!" Renée byla upřímně rozzlobená. "Ma petite," obrátila se k neteři. "Jsi v pořádku?" "Bylo to zajímavé, tetičko," připustila Marguerite. "Záliba hraběte se mi nelíbí a už to neudělám, nebudeli to nutné. Baron je docela zábavný a jeho výprask vůbec nebolel. Vlastně byl docela vzrušující. Ale za necelou hodinu poté se probudil vévoda plný síly a touhy, a než odešel, ještě několikrát se se mnou pomiloval. Pevně věřím, že za nějaký čas budu vůči podobným aktivitám odolná a lépe je budu snášet." Obě mladé kurtizány vybuchly smíchy, ale Renée se tvářila vážně a naopak je vyplísnila. "Vy dvě se styďte! Napoprvé to pro mou neteř bylo opravdu příliš náročné! Jestli ještě někdy provedete něco podobného, vyhodím vás na ulici!" "Tante, tante," mírnila ji Marguerite. "Do ničeho mě nenutily. Požádaly mě a já souhlasila, protože se chci co nejdřív naučit všemu, co bych mohla potřebovat. A navíc to určitě přispěje k jedinečné pověsti tvého podniku. Nezlob se na ně, prosím. Jsem sice unavená, ale to je všechno. Vím jistě, že únava časem přejde a každý večer budu o něco silnější." Políbila Renée na tvář. "Řekni, že jim odpouštíš, tetičko. Obě mi hrozně pomohly." Ale Renée se nenechala jen tak uchlácholit. Zabodla modré oči do nezvedených dívek a prohlásila: "Varovala jsem vás." Vzápětí se dostavili první hosté. Marguerite se posadila ke klavíru a začala hrát. Hrabě ani baron nepřišli, stejně tak monsieur Georges, který se vrátil do Nantes. Několik džentlmenů hrálo jako obvykle karty; vévoda a jeho bratranec se prý objeví později. Netrvalo dlouho a k Marguerite přistoupili oba princové a každý se k ní posadil z jedné strany. S úsměvem se k ní přitiskli. Oba byli velmi pohlední a k jejímu úžasu měli šedé oči. Před79 PROBUZENÍ 79 pokládala, že vzhledem k jejich exotickému původu je budou mít tmavé. "Jak vás lidi rozeznají?" zeptala se. "Většinou se jim to nepodaří," odpověděl princ Kansbar. "Až dohrajete tu kouzelnou melodii," řekl princ Kurush, Stránka 42

Probuzení "půjdete s námi nahoru, mademoiselle?" "Samozřejmě, pánové," přisvědčila. "Doufám, že budete spokojeni, ale nazapomeňte, že je to teprve moje druhá noc." "V tom případě vám rozšíříme vzdělání, mademoiselle," podotkl s úsměvem princ po její levici. Její ložnice se znovu utápěla v záři svící a vůni lilií. Rychle se navzájem svlékli a ulehli na postel, kde oba muži začali Marguerite líbat a laskat. Jejich něžnosti byly nesmírně vzrušující. Zatímco odpoutala mysl od toho, co mělo následovat, její tělo reagovalo vstřícně a dychtivě, což v obou princích podnítilo divokou vášeň. Nakonec se málem pohádali, který z nich ji bude mít první, ale Marguerite je rozsoudila. "Prý se vám líbí mít ženu společně. Jeden z vás mi naplní komůrku lásky a druhý ústa. A pak, chéris, se vyměníte. Je to spravedlivé?" Roztáhla nohy a princ, který ji líbal stehna, se okamžitě překulil na její bílé tělo a jeho bratr se přesunul výš, aby jí mohl vsunout svůj ztopořený penis do úst. Marguerite zhodnotila situaci jako zajímavou, zatímco přizpůsobila rytmus úst a jazyka pohybům milence mezi svýma nohama. A jak ji její kolegyně předem upozornily, dvojčata dospěla k vrcholu současně, každý na jednom konci jejího těla. Oba byli nadšením bez sebe a nemohli si vynachválit její umění. Přinesla karafu s vínem a umyla sobě i jim intimní oblasti. Po krátkém odpočinku zahájili druhé kolo vášně, a tentokrát se vyměnili pozici. Po návratu do salonu si vzali madame Renée stranou, oba jí něco vzrušeně vysvětlovali a přitom zuřivě gestikulovali, jakoby chtěli dodat své výpovědi větší důraz. Renée však vrtěla hlavou, zprvu mírně, pak důrazněji. Ve tváři princů se obrazilo hluboké zklamání, ale Mar80 BERTRICE SMALL 80 guerite si všimla, že se je tetičce podařilo uklidnit. Políbili jí ruku a zasedli ke karetnímu stolku k hraběti St. Denisovi a monsieuru Eustachovi. Madame Renée vykročila přes salon a přistoupila k neteři. Zavěsila se do ní a řekla: "Chtěli tě ode mne koupit a hrozně je zklamalo, když jsem odmítla. Musela jsem jim vysvětlit, že jsem tvému manželovi slíbila, že se o tebe postarám a odpřisáhla jsem mu to na smrtelném loži. To byl jediný způsob, jak jim zabránit, aby si tě nevynucovali. Vévoda tě chválí, kudy chodí, a baron s hrabětem nešetřili před odjezdem komplimenty. Není to život, jaký bych si pro tebe představovala, Marguerite, ale rozhodně se rychle učíš. Nejspíš jsem Charlese podcenila." "Ne, tante. Charles byl ve srovnání s těmi muži suchopárný milenec, ale pravděpodobně mám pro tohle povolání talent," mínila Marguerite. "Zatím se mi to většinou líbilo, a teď už ani nemusím moc myslet na to, co dělám." "Bohudíky, chérie," povzdychla si teta s úlevou. "Pro pocit viny není v našem životě místo. Musíme předstírat radost, abychom potěšili naše zákazníky. A tady je konečně César a jeho americký příbuzný!" Oba pánové pozdravili madame Renée, a ta hned představila Marguerite vévodovu bratranci, který její neteři zdvořile políbil ruku. "Jak dlouho se zdržíte v Paříži, monsieur?" zeptala se ho Marguerite. "Až do jara," odpověděl. "Doufám, že si v bratrancově společnosti návštěvu Francie jak se patří užíváte." Stránka 43

Probuzení "César a já jsme každý úplně jiný," odvětil Beaufort d’Aubert. "On vyznává život plný přepychu a potěšení. Z revoluce si žádné ponaučení nevzal, kdežto já jsem podnikatel. Patří mi rozlehlé plantáže v povodí Mississippi, přibližně dvacet mil na sever od New Orleans." "Jsou tam indiáni?" zajímala se. "Ano, ale většinu z nich zatlačila civilizace dál na západ," vysvětloval. 81 PROBUZENÍ 81 "Co pěstujete?" "Především cukrovou třtinu, pak indigovník a cokoli, co potřebujeme k přežití. Jsme totiž maximálně soběstační, mademoiselle." "Jste ženatý?" "Manželka mi zemřela, ale zanechala mi syna." "Já jsem také ovdověla," sdělila mu. "Tady v Paříži, v klášteře Sv. Anny, mám malou dcerku." "Proč se živíte tímhle, mademoiselle?" otázal se. "Nejste stejná jako ostatní. Jste vybranější." "Děkuji, monsieur d’Aubert. Jste laskavý. Dělám to proto, že nevím o jiném způsobu, jak zajistit své dítě. Manžel byl anglický šlechtic, vdovec jako vy. Provdala jsem se za něho v sedmnácti. Seznámili jsme se v Londýně, při mém společenském debutu. Mými rodiči jsou hrabě a hraběnka de Thierry, kteří byli popraveni za hrůzovlády. Madame Renée je moje teta. Obětovala se pro mě a zachránila mi život, ale to mi byly teprve tři měsíce a nic si nepamatuju. V šesti letech mě poslala do školy v Anglii, kde byl mým poručníkem vévoda Sedgwick. Manžel byl o hodně let starší než já. Jeho syn jen o pár let a nesmírně ho hnětlo, že se otec znovu oženil. Proto jsme se odstěhovali do Francie. Po Charlesově smrti zničil můj nevlastní syn manželovu poslední vůli, v níž mně a Emilii odkázal dům a zaručil stálý důchod. Jenže on náš dům prodal a mne vyhodil na ulici bez jediného sou. Prosím, monsieur, neposuzujte mě přísně." "Vaše teta se o vás postarat nemohla?" zeptal se. "Zachránila mi život a dohlédla na to, abych byla vychovaná tak, jak by si to přáli moji rodiče, ale víc po ní nemohu žádat. Tenhle život jsem si zvolila dobrovolně, monsieur," dodala trochu popuzeně. "Půjdete se mnou nahoru?" požádal ji. "Ovšem, monsieur. Doufám, že váš bratranec vévoda o mně mluvil hezky," poznamenala, vzala ho za ruku a odvedla ho ze salonu do své ložnice. Když se za nimi zavřely dveře, otočila se k němu, ovinula mu paže kolem krku a políbila ho. Beaufort d’Aubert se jí jemně vyprostil. "Pojďte se někam posadit. Budeme si chvíli povídat, mademoiselle." 82 BERTRICE SMALL 82 "Vy se se mnou nechcete vyspat?" Jeho zdrženlivost ji ohromila. Josie i Leonie tvrdily, že je vášnivý milenec. "Možná později, ale teď si chci s vámi jen povídat. Nalijete mi trochu vína?" Usmál se na ni a Marguerite napadlo, že není vévodovi ani trochu podobný. César d’Aubert byl mimořádně pohledný, kdežto jeho bratranec ne. Měl nevýrazný obličej, ale oči, zelené, jak si všimla, na ni hleděly vlídně. Nalila víno do broušené číše a podala mu ji. Posadil se na pohovku pro dva a poplácal místo vedle sebe. "Moje křestní jméno je Beaufort, ale přátelé mi říkají Beau, mademoiselle. Budeme přátelé?" "Když vám to udělá radost. Já jsem Marguerite," představila se. "Povězte mi, Beau, vždycky se chodíte do bordelu jen spřátelit?" Upřela na něj tázavý pohled. Ne, nebyl Stránka 44

Probuzení nevýrazný, i když ve srovnání s vévodou… Nesmím ho s ním srovnávat, napomenula se v duchu. "Narodil jste se v Americe?" "Ne, tady ve Francii. Do Louisiany jsme odjeli, když mi bylo šest let. Zrovna mi zemřel dědeček. On, můj otec, strýc a Césarův otec předvídali, i když ne příliš přesně, co se bude dít. Otec a strýc se v květnu 1789 zúčastnili velkého shromáždění. Všimli si, že navzdory velkolepému proslovu se král zdráhá spolupracovat s reformátory. Trápilo ho, že je korunní princ nemocný. Šlechta si nepřála cokoli změnit. Ani církev nestála o reformu, ačkoli sympatizovala s třetím stavem. Třetí stav ale králi, šlechtě ani církvi nedůvěřoval. Moji rodinní příslušníci tušili, že bude následovat teror. Césarův otec odjel s celou rodinou a služebnictvem do Říma, aby tam přečkali to nejhorší. Kmotr mé matky po sobě zanechal pozemky v Louisianě, a tak se otec rozhodl, že se tam vydáme. Měsíc po našem odjezdu – vlastně jsme byli ještě na moři, když to vypuklo – obsadili povstalci Bastilu, zavraždili správce a pár dalších. Než jsme dopluli do Ameriky, shromáždění odhlasovalo, že šlechtu zbaví veškerých výsad a feudálních práv. Dozvěděli jsme se to až o několik měsíců později, protože podobné události Američany nezajímaly." "V období hrůzovlády skončili moji rodiče a teta Renée ve vězení jen proto, že byli aristokraté. Tetička mi 83 PROBUZENÍ 83 řekla, že jakmile se ocitli za mřížemi, neměli naději, že odtamtud vyváznou živí. Pod gilotinou skončil každý, kdo měl tu smůlu, že se narodil jako šlechtic. Jí bylo šestnáct a nechtěla zemřít. Moje rodina sdílela celu se spoustou dalších lidí různého společenského postavení. Byla mezi nimi vysloužilá děvka. Když tetiččin bratr nedával pozor, Renée si s ní povídala. Pak troufale požádala o jednodenní slyšení u správce věznice. Když se doslechl, že ho šestnáctiletá šlechtična prosí o audienci, zmocnila se ho zvědavost. Svedla ho a on jí na oplátku daroval můj život. Vyrůstala jsem v témže klášteře, kde je teď moje dcera. Teta se stala správcovou milenkou." "Ale vaši rodiče byli zavraždění," podotkl Beau. "Nebylo možné je zachránit. François by vám to vysvětlil. To je tetin majordomus. Zaměstnala ho po Napoleonově pádu. Je to už hrozně dávno, co byli milenci. On ji zachránil před nejhorším a pak jí umožnil, aby šla svou vlastní cestou. A ona mu teď ve stáří poskytla domov. Myslím, že by se s ní i oženil, ale usoudil, že je společensky výš než on, což je pravda. Chcete ještě víno, Beau?" "Milovala jste svého manžela?" zeptal se. "Ano, moc. A vy jste svou ženu miloval?" "Ano. Ale Elisa byla pro manželství příliš mladá. Když se nad tím teď zamyslím, nejsem si jistý, jestli by vůbec kdy byla pro tak zodpovědný svazek zralá. Byla krásná a chtěla si užívat, ale když otěhotněla, neměla z toho ani trochu radost. Znamenalo to, že už nemůže jezdit na koni, chodit na plesy, ani se tolik objevovat na veřejnosti v New Orleans. Trápila se tím celé měsíce." "Možná tušila, že porod nedopadne dobře," nadhodila Marguerite. "Elisa myslela jen na své pohodlí, Marguerite. Předtucha by pro ni byla neobvykle hluboké hnutí mysli. Miloval jsem ji, ale záhy si uvědomil, že jsem udělal obrovskou chybu, když jsem se s ní oženil." "A co váš syn? Pauvre petit sans sa maman," pronesla účastně. "Vůbec svou matku neznal. Moje Emilie si svého anglického otce bude navždy pamatovat." Stránka 45

Probuzení "Teď je můj syn v bezpečí v domě na plantáži a hlídá 84 BERTRICE SMALL 84 ho má sestra, která přijela z kláštera v New Orleans." Zadíval se jí hluboko do očí. "Máte laskavé srdce," řekl. Pak ji letmo políbil na rty. "Tady nemáte co dělat," dodal tiše. "Jsem tu teprve necelý týden," přiznala. "Za tu dobu mě měl několikrát váš bratranec a pár dalších mužů, kteří nazývají dům U Renée svým klubem. Už dávno nejsem nevinná, Beau." "Rozpusťte si vlasy," vybídl ji místo odpovědi. Marguerite si vyndala sponky z vlasů a odložila je na stolek. Tmavé husté kadeře se jí rozlily po ramenou a spadaly až do půli zad. "Líbí se vám to, Beau?" Tmavě zelené oči se ponořily hluboko do jejích, chrpově modrých. Něžně jí pohladil po tváři. "Jste velmi krásná," řekl. Omotal si na prst pramínek vlasů a téměř zbožně ho políbil. K svému zděšení a úžasu zjistila, že na pozornosti Beau d’Aubert reaguje úplně jinak, než na kteréhokoli z pánů, s nimiž se dosud v tetině domě setkala. Zrudla a najednou nevěděla, jak by tomuto muži měla odpovědět. "Zítra je neděle," pokračoval. "Vím, že vaše tetička v neděli nepřijímá návštěvy. Smím za vámi přijít, Marguerite?" "Přijít?" Panebože! Jako by se jí svými galantnostmi dvořil. "Napadlo mě, že bychom mohli vyrazit na piknik," vysvětloval. "Na piknik?" opakovala a začínala si připadat jako hloupá husa. Vzápětí se rychle vzpamatovala. "Je mi líto, Beau, ale v neděli navštěvuji svou dceru v klášteře." "Doprovodím vás tam, někde počkám a pak vás zase odvedu zpátky," odpověděl. "To nepůjde," zavrtěla hlavou. "Chci vzít Emilii na oběd do Bois. Divila by se, kdyby nás tak brzy po tatínkově smrti doprovázel neznámý muž." "Neuvidí mě," nedal se odbýt. "Půjdu s vámi ke klášteru, a až se budete vracet, zase se k vám připojím." "Jestli se nechcete milovat, půjdu dolů do salonu," oznámila Marguerite a honem vstala. Tenhle muž se k ní choval uctivě, a to ji mátlo. 85 PROBUZENÍ 85 "Chci se s vámi milovat, Marguerite, ale ne dnes. Ale nemusíte se vracet do salonu. Je skoro půlnoc a navíc sobota, a můj bratranec mi řekl, že v sobotu musí zákazníci opustit dům dřív a mohou přijít až v pondělí večer. Vaše tetička to prý přísně dodržuje. Je to jedno ze zdejších pravidel." Stáhl ji zpět na pohovku. "Chci vás políbit," řekl prostě a tentokrát byl polibek vášnivější. Marguerite se rozbušilo srdce. Co je to s ní? Odevzdala mu rty bezmála dychtivě a polibek mu opětovala zcela upřímně. Ale to přece není možné! Řádná kurtizána nemíchá do svého řemesla city. Polibek byl žhavý, náruživý, a přesto něžný. Neuvěřitelně vzrušující. Pak ji políbil na víčka a tváře. Zasypal jí polibky hrdlo, obnažený dekolt, kde se několik vteřin opájel vůní růží, a nakonec sklouzl ústy k vrcholkům ňader, zahalených jemným brokátem. Marguerite téměř omdlévala slastí. To je nádhera! blesklo jí hlavou. Nebesky báječný pocit! A vtom porcelánové hodiny na krbové římse začaly odbíjet půlnoc. Beau d’Aubert ji naposledy políbil na rty, vstal a uklonil se. "V kolik hodin mám zítra přijít?" zeptal se. "V poledne," odvětila rozechvělým hlasem. "Bonsoir, Marguerite." Stránka 46

Probuzení "Bonsoir, Beau." Znovu se mírně uklonil, obrátil se, vyšel ze dveří a tiše je za sebou zavřel. Marguerite zůstala ochromeně sedět. Hluboké ticho v místnosti rušil jen přívětivě praskající oheň v krbu a tikání hodin. Pak k ní z ulice pod oknem dolehly hlasy loučících se džentlmenů, nasedajících do kočárů. Slyšela, jak François zamyká vchod do chodby vedoucí na ulici. A znovu zavládlo ticho. Co po ní Beau d’Aubert chce? Není jako ostatní muži. Jednal s ní jako s ovdovělou lady Abbottovou, ne s Marguerite, novopečenou kurtizánou z bordelu U Renée. Celkem vzato to byl nanejvýš znepokojivý zážitek. Rozhodla, že musí promluvit s tetou. Zvedla se z pohovky a seběhla o patro níž k tetině ložnici. Pro jistotu zaklepala, protože Renée nemusela být sama, ale když vešla, 86 BERTRICE SMALL 86 spatřila jen postarší komornou Bertilde, která ukládala tetiny šperky. "Ach, to jsi ty, ma petite," usmála se na ni tetička. "Jak se ti ten mladý Američan líbil?" "Nechoval se ke mně jako ostatní," odpověděla Marguerite a usedla na stoličku se sametovým čalouněním. "Co ti provedl?" zpozorněla Renée. "Snad nebyl hrubý nebo dokonce sadistický? Jestli ano, už sem nikdy nevkročí!" Pozorně se na neteř zadívala, ale nezdálo se, že by jí Césarův bratranec ublížil. Marguerite se tvářila spíš poněkud zmateně. "Copak, chérie? Bertilde!" Oslovila komornou. "Přineste nám něco k jídlu. Chléb, sýr a ovoce. A opovažte se poslouchat za dveřmi, vy nenapravitelná drbno," zabručela láskyplně, když se za služebnou konečně zavřely dveře. "My jsme…," spustila Marguerite, ale pak se zarazila. "On totiž…" Na chvíli se zamyslela. "Tetičko, choval se ke mně, jako bych byla urozená dáma, ne kurtizána. Jenom jsme se líbali. Nic víc. A zítra mě chce doprovodit do kláštera Svaté Anny. Nedal si to vymluvit." "Vážně?" podivila se Renée. "César mi prozradil, že je vdovec. Řekla jsi mu zcela jasně, že od té doby, co jsi u mě, jsi měla i jiné muže? Pochopil to?" "Ano, tante. Vyjádřila jsem se jasně. Chce mě, ale prý se nejdřív musíme navzájem líp poznat." "To je zajímavé," podotkla tetička. "Víš, jak jeho žena zemřela?" "Při porodu," odpověděla Marguerite. "Nezdá se, že by dával přednost mužům před ženami…," uvažovala nahlas Renée. "Chérie, nevím, co ti na to mám říct. Muži, kteří sem chodí, mají většinou zcela jasný cíl, ale někteří se chtějí mým dívkám dvořit. Je to součást jakési hry, která u nich vystupňuje touhu. Monsieur d’Aubert zůstane v Paříži přes zimu. Možná usiluje právě o to. Jestli o tebe projeví upřímný zájem, poctím ho tvou výlučnou společností, a to tak dlouho, dokud si to bude přát. Zeptám se ho na to hned zítra, než se spolu vypravíte do kláštera." "Ty se mnou nepůjdeš?" zeptala se udiveně Marguerite. 87 PROBUZENÍ 87 "Chceš, abych šla také, chérie?" "Samozřejmě, tetičko. Emilie tě zbožňuje. Jsi jako její babička. Byla by moc zklamaná, kdybys za ní zítra nepřišla. Mimo to nás pan d’Aubert jen doprovodí k bráně kláštera. Vzhledem k mému současnému postavení nedovolím, aby se s Emilií setkal." "Máš pravdu," přisvědčila tetička. "Tres bien! Půjdu Stránka 47

Probuzení s tebou, chérie. A teď mi pověz, co jiného tě trápí." "Jeho polibek ve mně probudil cit. U ostatních tomu tak nebylo. S nimi jsem dokázala odpoutat tělesnou rozkoš od myšlenek. Ale když mě políbil on, nepodařilo se mi to." "Někdy se to stává," mínila Renée. "Koneckonců nejsi z kamene. Čas od času tě bude některý muž přitahovat víc, než by ti vyhovovalo. Ale není to žádná tragédie a nesmíš se tím trápit." "Všechny ty prožitky jsou pro mě úplně nové. Nejspíš si na to nikdy nezvyknu, tetičko." "Na muže a jejich pozornosti? Jsou ti příjemné?" zajímala se Renée. "Netušila jsem, že muži mohou být tak odlišní, a přesto úplně stejní," zasmála se Marguerite. "Zatím jsi potěšila každého muže, který tě měl, ma petite. Jsem přesvědčená, že vzdor mým výhradám máš před sebou slibnou budoucnost. Jak vévoda, tak oba princové si nemohli vynachválit, jak máš šikovné rty. Kde ses to, proboha naučila? Od Charlese určitě ne!" "Nejspíš na to mám talent, tante," zarděla se Marguerite. "Když mi vévoda řekl, co mám dělat, vyhověla jsem mu, a zdá se, že byl spokojený. Pak mě chtěli současně princové, a protože se mi nelíbí soulož do konečníku, nabídla jsem jim svá ústa. A tvářili se nadšeně." "Opravdu byli nadšení, ma petite. Musím dávat pozor, aby tě neunesli, holčičko," zasmála se. "Á, Bertilde už nám nese něco na zub. Chérie, nalij nám trochu vína. První týden sis vedla velmi dobře a jsem s tebou nadmíru spokojená." Marguerite zamířila ke stolku, kde stála karafa s červeným vínem, naplnila dvě broušené číše a jednu podala 88 BERTRICE SMALL 88 tetě. "Rozhodně je to úplně jiný život, než na jaký jsem až dosud byla zvyklá." "Ale nejsi nešťastná?" nadhodila Renée. "Non, tante. Nejsem nešťastná." "Ale nejsi ani šťastná," podotkla tetička. "Člověk nemůže mít všechno," mínila Marguerite. "A proč ne?" odvětila Renée. "Já šťastná jsem a chci, abys byla šťastná i ty, ma petite." "Kdepak, tetičko. Nevěřím, že bych po Charlesově smrti mohla být někdy zase šťastná. Leží mi na srdci jen Emiliino štěstí. Nechci, aby z ní bylo to, co se stalo z tebe a ze mne. Ale jak jí mohu zaručit, že zůstane úctyhodná, a přitom se jednoho dne nestane obětí svého manžela? Emelie musí být slušná i nezávislá současně. A to nebude snadné." 89 PROBUZENÍ 89 Kapitola 5 Ze svých osmatřiceti let strávil Beau d’Aubert dvaatřicet v Novém světě. Narodil se sice ve Francii a mluvil francouzsky, ale považoval se za Američana. Když mu bylo dvacet, odkoupily Spojené státy od francouzské vlády území v Louisianě. Jak se svěřil Marguerite, lišil se od svého bratrance Césara jako den od noci. Starý režim, do něhož se on i César narodili, byl dávno mrtvý, pohřbený válečnými lety a znamenal zlom historických epoch. Po nástupu Bourbonů na francouzský trůn se César s těmito změnami odmítl smířit, kdežto Beau se jim díky americkému pohledu na věci snadno přizpůsobil. Teď byl ve Francii poprvé od svého dětství. Mnohé se změnilo, a přesto jako by všechno zůstalo při starém. Stránka 48

Probuzení Šlechta, která přežila, naplnila královský dvůr spolu s novodobou aristokracií, vytvořenou za Napoleonovy vlády. Bylo to velmi lákavé, ale Beau věděl, že mezi ně už dávno nepatří, že jakmile se vrátí na své plantáže, už se ve Francii nikdy neobjeví. Po manželčině smrti se chopil příležitosti k návštěvě své rodné země, kde, jak doufal najde ženu, která s ním bude ochotná odjet za Atlantik. Jako nejbližší bratranec vévody de Caraville měl přístup do nejvznešenějších salonů. Setkal se se spoustou svobodných žen, ale všechny se podobaly Elise. Byly rozmazlené, vznešené a příliš jemnocitné pro život vzdálený tři tisíce mil od Paříže a dvacet mil proti proudu řeky od New Orleans. Osmnáctileté a devatenáctileté dívky, přemoudřelé a znuděné světem. Ani v Louisianě nenašel vhodnou ženu. Ale pak spatřil v salonu U Renée Marguerite. César mu vylíčil její minulost a chvástal se, že ji bude mít jako první. 90 90 Mimo jiné podotkl, že je smutné, když mladá žena s tak urozenými předky byla nucena klesnout tak hluboko, ale prý ta chudinka neměla jinou možnost. Proč by toho tedy nevyužil? A poté, co od ní odešel, se César chlubil, že přivedl krásnou Marguerite k vrcholu ne jednou, ale hned několikrát. A prý má šikovnější rty a jazyk než kterákoli z žen, s nimiž se kdy miloval. "Měl by sis s ní taky užít, milý bratranče," nabádal ho vévoda. A tak Beau odvedl Marguerite do její ložnice, ale i když se s ní chtěl milovat, musel ji nejdřív poznat. Na rozdíl od Césara, který navštěvoval několik bordelů současně a užíval si se ženami bez zábran, aniž by mu na nich záleželo, Beau se nikdy nemiloval se ženou, k níž by necítil něco hlubšího. Marguerite v sobě měla něco, co ho nutilo, aby ji chránil. Když se mu nabídla, postřehl v jejích nádherných modrých očích prázdnotu. Dělala, co dělat musela, a to mu málem zlomilo srdce, zvlášť když teď věděl, proč vyhledala pomoc své tety. Do domu U Renée dorazil o poledni. Marguerite a její teta na něj už čekaly, ale nesměl vstoupit ani do spojovací chodby. Musel počkat venku, a když vyšly ven, společně se vydali ke klášteru Svaté Anny. V duchu konstatoval, že to Marguerite v karmínovém plášti s bobřím límcem a kloboučkem moc sluší. Renée měla na sobě tmavě modrý sametový zimník a modrý saténový bourbonský klobouk lemovaný perličkovou květinovou výšivkou. Marguerite mlčela, zato Renée si s Beauem nenuceně povídala. "Jste velmi elegantní, mon brave. Neříkejte mi, že šijete u amerických krejčích, protože bych tomu nevěřila," škádlila ho. "Ne madame Renée, stejně jako César mám francouzského krejčího," přiznal se. "Ale patří mu salon v New Orleans, ne v Paříži." "Je to vaše New Orleans tak hezké jako Paříž?" zajímala se Renée. "Není krásnější město než Paříž, ale v New Orleans je také moc hezky," ujistil ji. "Já tu trávím celý rok s výjimkou srpna, kdy odjíždím do Bretaně," řekla Renée. "Když byla Marguerite malá, 91 PROBUZENÍ 91 byly jsme tam každé léto. V letech, která prožila v Anglii, jsme na prázdniny jezdily do Cornwallu. Tyhle přímořské oblasti si jsou hodně podobné." "Vy umíte anglicky?" podivil se. "Ovšem," přikývla. "Bylo mi šestnáct, když mi do života zasáhla revoluce, ale jako většina aristokratů Stránka 49

Probuzení jsem měla všestranné vzdělání. Margueritin anglický poručník vévoda a jeho přátelé se zasloužili o záchranu nevinných francouzských šlechticů. A já jsem jim pomáhala. Nepromrhala jsem veškerý čas jako milenka správce věznice, ani jsem svou společenskou třídu úplně nezradila. Ale ani jsem se zbytečně neobětovala vyčpělé minulosti jako můj pyšný a hloupý bratr, Margueritin otec. A teď mi povězte, co vlastně chcete od mé neteře." Její přímá a nečekaná otázka ho zaskočila, ale když se vzpamatoval z počátečního šoku, rozesmál se. "Její výlučnou společnost po celou dobu svého pobytu v Paříži, madame Renée. Nepřeji si, aby ji měl jiný muž. Vím, že jsem do vašeho salonu přišel jen jako příbuzný svého bratrance, ale zdržím se tu několik měsíců. Za vzácnou společnost vaší neteře vám zaplatím roční částku. Doufám, že jsem se nevyjádřil nevhodně. Nemám v úmyslu vás urazit." "S radostí přijmu vaše peníze, monsieur d’Aubert. A ujišťuji vás, že jste mě vůbec neurazil. Pokud jde o Marguerite, musíte se jí zeptat, jestli je ochotná přijímat pouze vás. Vyhovím vám jen v případě, že si to bude sama přát," upozornila ho madame Renée. "Ale zeptejte se jí na to až poté, co nás zase doprovodíte domů." "A když bude souhlasit?" "Tak můžete přijít už v pondělí večer a stanovíme výši vaší platby. Co vy na to?" Přívětivě se na něj usmála. "Merci, madame," poděkoval jí. "A jsme tady," prohlásila tetička. "To je klášter Svaté Anny. "Vraťte se pro nás za čtyři hodiny, monsieur." Poplácala ho po paži a spolu s neteří zamířila k bráně. Beau se oběma ženám zdvořile uklonil a pokračoval ulicí, dokud si nebyl jistý, že se může obrátit, aniž by si toho všimly. Sotva zmizely uvnitř kláštera, zaujal vý92 BERTRICE SMALL 92 hodnou pozici a čekal. Po několika dlouhých minutách byla jeho trpělivost konečně odměněna, když Marguerite, její teta a malá holčička vyšly bránou v klášterní zdi a vykročily ulicí směrem k parku na břehu Seiny. Beau d’Aubert se vydal v bezpečné vzdálenosti za nimi. Byl jasný zimní den. Vládlo bezvětří a únorové slunce prohřívalo štěrkem sypané cestičky vroubené holými stromy. Nedaleko odtud nabízel starý prodavač pečené kaštany. Ženy se zastavily a koupily plný kornout horké pochoutky. Po zhruba dvaceti krocích dospěly k mramorové lavičce, posadily se na ni a podělily se o kaštany s děvčátkem. Když dojedly, Marguerite vstala a začala si s dcerkou házet pestrobarevným míčem. Emilie je kouzelná, pomyslel si Beau. Tmavé vlásky, svázané jasně žlutou stuhou, jí spadaly po ramenou v bohatých zvlněných kadeřích. Pleť měla stejně světlou jako její matka, na sobě poněkud přísný zimní plášť neurčité barvy, ale když se rozběhla a kolem kolínek se jí rozvířila šedohnědá sukně, objevily se sněhově bílé, dlouhé krajkové kalhotky. Byla jako zvířátko, vypuštěné z klece, pobíhala sem a tam, honila se za míčem a co nevidět jí zdravě zčervenaly tváře pohybem a mírným mrazíkem. Beau nejasně tušil, že za zdmi kláštera se dívky věnují především učení a tělesná aktivita jim chybí. Na první pohled bylo zřejmé, že dívenka svou matku a pratetičku zbožňuje. Radostné odpoledne však skončilo ve chvíli, kdy dítě upadlo a pronikavě vykřiklo. Renée a Marguerite byly vmžiku u ní. A stejně tak Beau. Marguerite si ho ohromeně změřila, ale téměř okamžitě se věnovala své dceři. "Co se stalo, Emilie?" zjišťovala Stránka 50

Probuzení starostlivě. "Podvrtla jsem si kotník, mami," vzlykala. "Podej mi ruku, pomůžu ti vstát," vybídla ji Renée, ale jakmile Emilie přenesla váhu na nohu, znovu vykřikla a s pláčem se zhroutila na trávník. "Já ji zvednu," nabídl se Beau tiše. "Ani jedna z vás, dámy, není tak silná, aby ji odnesla až do školy, kde malá mademoiselle přebývá." Sklonil se a oslovil děvčátko. "Vezmi mě kolem krku, Emilie." 93 PROBUZENÍ 93 "Jak víte, jak se jmenuju?" zeptala se holčička a bez váhání ho poslechla. "Slyšel jsem, jak na tebe maminka volá. Jmenuješ se přece Emilie, je to tak? Nebo snad Popelka?" Bez námahy ji zvedl do náručí. Emilie se zahihňala. "Jsem Emilie," řekla. "Jste legrační jako můj táta. Jenže ten už umřel." "To mě moc mrzí, slečno Emilie," ujistil ji, "ale určitě je v nebi s anděly a zrovna teď se na tebe dívá." "Přesně to říká sestra Marie Regina, když chce, abych byla hodná," svěřila se Emilie. "Někdy hodná nejsem, ale snažím se." "O tom nepochybuji," odpověděl Beau vážně a odnášel ji z parčíku a dále ulicí, vedoucí ke klášteru Sv. Anny. Když viděla, jak nenuceně si s děvčátkem povídá, bleskla Renée hlavou šílená myšlenka. Američan je vdovec. Její neteř vdova. Pravda, Margueritino chování v posledních dnech by příslušníci vyšší vrstvy jednoznačně odsoudili. Ale pouze tehdy, kdyby o něm věděli. A monsieur d’Aubert v Paříži ani ve Francii nezůstane. Přijel sem hledat manželku, ale v přepychových pařížských salonech ho zřejmě žádná nezaujala. A projevil zájem o Marguerite. Ale co vévoda? Bude mlčet, když jeho bratranec požádá Marguerite o ruku? S ostatními si hlavu nelámala. Nezáleželo na nich. Ale vévoda by mohl dělat potíže. Božínku, pomyslela si. Nesmí předbíhat událostem, ale snad přece jen existuje nepatrná naděje, že Marguerite unikne životu, k němuž nebyla předurčená. Rozhodla se, že až za ní Američan v pondělí přijde, peníze od něho nepřijme. Odmítne je jako nepodstatné a řekne mu, že Marguerite bude jeho, jak dlouho bude chtít. A jestli se do její neteře zamiluje, osobně zažehne tisíc svící v kostele Svatého Judy. A pokud se do ní zamiluje, určitě se s ní bude chtít oženit. Mám se odvážit doufat? ptala se madame Renée v duchu sama sebe. Marguerite kráčela po boku Beaua d’Aubert a všemožně Emilii povzbuzovala. Zřejmě je sledoval až do parku. Ale proč? Díkybohu, že byl nablízku. Byl na Emilii moc 94 BERTRICE SMALL 94 hodný. A Emilii se líbil. Nemusel se bavit s dítětem, aby si mě získal, uvažovala Marguerite. Udělala bych cokoli, kdykoli a jakkoli by si přál, protože jsem kurtizána a on si mé služby zaplatí. Věděla, že jeho bratranec vévoda by se k ní tak hezky nechoval. Césaru d’Aubert šlo jen o to, aby nad ní měl moc a předvedl jí svou sexuální zdatnost. Došli ke škole a Marguerite zatahala za zvonec u dveří, které se téměř vzápětí otevřely. "Sacrebleu!" zvolala jeptiška neurčitého věku, která je přijala. "Co se stalo?" "Upadla jsem a vymkla si kotník, sestro Anne Marie," oznámila jí Emilie. "Tenhle džentlmen je Američan, Stránka 51

Probuzení sestro, a nesl mě celou cestu až z parku." "Já ji vezmu, monsieur," řekla jeptiška a natáhla se pro Emilii. Beau jí děvčátko předal, pak se uklonil a poodešel stranou. "Bude v pořádku, lady Abbottová," ujistila sestra Anne Marie Marguerite. "Přijedete zase za týden?" "Mais oui," přisvědčila. Odhrnula dcerce neposlušnou kadeř z tváře. "Příště neběhej tak rychle," nabádala ji tiše a rty jí zvlnil sotva patrný úsměv. "Non, maman, nebudu," odpověděla Emilie. "Popřej dobrou noc mamince a tetičce, drahoušku," vybídla jeptiška děvčátko. "Bonsoir, maman, bonsoir, grand-tante Renée. Kaštany mi moc chutnaly. Merci," poděkovala roztomile Emilie. "Bonsoir, chérie," rozloučila se s dítětem tetička Renée a políbila je na čelo. "Příští neděli zase přijdu s maminkou." "Bonsoir, ma petite," řekla Marguerite a vtiskla jí polibek na tvář. Pak se z hlubokým povzdechem otočila a obě ženy se vydaly na zpáteční cestu do domu U Renée. Když došly na roh a odbočily do vedlejší ulice, připojil se k nim Beau d’Aubert. "Bude ta malá v pořádku?" "Ano," pospíšila si Renée, než mohla odpovědět její neteř. "Není to nic vážného. Neměl jste za námi chodit, 95 PROBUZENÍ 95 monsieur," plísnila ho mírně. "Ale bohudíky, že jste to udělal." "Ano," přitakala Marguerite. "Jednou bude stejně půvabná jako vy, mademoiselle," řekl jí Beau. "Nedej Bůh, aby byla jako já," zděsila se Marguerite se slzami na krajíčku. "Tetička ví, že ji nechci urazit, ale nepřeji si, aby moje dítě skončilo jako kurtizána." Přidala do kroku a chvátala ulicí notný kus před nimi. Renée položila Beauovi ruku na paži. "Ona nebyla stvořená pro tenhle život, monsiuer. Chápete?" "Ano," přikývl. "Přijďte v pondělí, monsieur, ale peníze od vás nepřijmu. Neteř se vám bude věnovat v mém zájmu a já ji v jejím vlastním zájmu uchráním před ostatními džentlmeny, kteří navštěvují můj dům. Rozumíte mi? A neublížíte jí? Není tak odhodlaná ani silná, jak se sama domnívá." "Kolik mužů ji mělo kromě mého bratrance?" zeptal se. "Ti dva princové," odpověděla Renée; o baronovi a hraběti se raději nezmínila. "A pouze jednou. Marguerite je u mě teprve několik dní." Po těch slovech pohlédla Američanovi zpříma do očí. "Jak bude o naší dohodě smýšlet váš bratranec, monsieur?" "To je mi lhostejné," odpověděl Beau. "Nebyl jsem ve Francii přes třicet let, madame. S bratrancem jsme obnovil vztah jen kvůli pohodlí během své návštěvy. My Američané jsme jiní." "Ujišťuji vás, monsieur, že dobrá pověst má stejnou váhu na celém světě," upozornila ho Renée. "O Marguerite de Thierry ještě Paříž neví, proto tu nemá žádnou pověst. Ale bude-li bydlet u mě, brzy ji získá. Kdežto lady Marguerite Abbottová je známá jako příkladná manželka a matka. Vím, že mi rozumíte, ale nechme událostem volný průběh." Dospěli ke dveřím domu U Renée, Marguerite už byla zřejmě uvnitř. Beau d’Aubert se sklonil k Renéeině ruce. "V tom jsem s vámi zajedno, madame," ujistil ji přívětivě, otočil se a odcházel ulicí. 96 Stránka 52

Probuzení BERTRICE SMALL 96 Provázela ho bezvýrazným pohledem. Nezmýlila se, když vytušila, že má o Marguerite zájem, ale ne jako o kurtizánu. Je inteligentní. Určitě si její obavy o neteř vyložil správně. Sotva Renée vešla do dveří, majordomovi oznámila: "Sežeňte děvčata, Françoisi. Ať ihned přijdou do salonu. Musím s nimi mluvit." "Máte v očích zase ten odhodlaný pohled, Renée…," poznamenal s úsměvem. "Vy tam buďte také." To bude něco důležitého, pomyslel si a jal se shánět Josii, Leonii a Marguerite. Co se asi stalo? Však se to brzy dozví. "Madame si přeje, abychom se všichni sešli v salonu," oznámil každé z dívek, jakmile je našel. Několik minut nato se shromáždili v soukromém salonu madame Renée a jejich velitelka šla bez okolků rovnou k věci. "Existuje možnost, i když velmi nepatrná, že ten Američan má o Marguerite zájem jako o svoji budoucí ženu." "Tante!" Marguerite zrudla a znervózněla. "Jak tě to mohlo napadnout? Už nemohu být pro nikoho vhodná manželka." "Ovšemže můžeš!" prohlásila tetička. "A kdo bude tvrdit opak, toho vlastnoručně spráskám! Rozuměli jste?" "Ach Marguerite," vyjekla Leonie. "Nebylo by to úžasné?" "Ano," přizvukovala Josie. "Pokud jde o muže a milování, získala jsi poměrně široké zkušenosti. Jestli se ti naskytne příležitost vrátit se k životu, do jakého ses narodila, musíš se jí chopit, chérie!" "Jsem ráda, že sdílíte můj názor," přikývla spokojeně Renée. "Na to drobné nedopatření s baronem a hrabětem zapomeneme." "Jistě, madame Renée," zatrylkovaly jednohlasně Josie a Leonie. "Má neteř se milovala jen s vévodou a perskými princi. S nikým jiným," zdůraznila Renée. "Není o nic horší než kterákoli jiná vážená mladá vdova, zproštěná manželských povinností, která se před navázáním dalšího vztahu chce dozvědět o mužích co nejvíc." 97 PROBUZENÍ 97 "Samozřejmě, madame Renée," souhlasily obě dívky. "Marguerite už do zlatého salonu nepřijde. Zatím se bude věnovat výhradně panu d’Aubert," pokračovala Renée. "Je to jasné? A nechci o neteři slyšet žádné pomluvy. Vím, že potřebujeme ještě jednu dívku. Pan Georges mi nabídl jistou adeptku z Nantes. Chtěla jsem počkat až do jeho příští návštěvy, ale vzhledem k situaci mu ještě dnes večer napíšu a požádám ho, aby ji poslal do Paříže." "Tetičko, to je šílenství!" ohradila se Marguerite. "Chérie, signály z jeho strany jsou zcela jednoznačné. Jsem všímavá a troufám si říct, že i poměrně protřelá, abych se v podobných věcech vyznala. Máš příležitost tenhle způsob života ukončit. Musíš toho využít! Do smrti bych si neodpustila, kdybych ti to neumožnila, Marguerite. Okusila jsi mé povolání a já vím, že se ti nezamlouvá. Rozhodla ses tak v Emiliině zájmu, ale ta práce se ti nelíbí. Američan hledá manželku. Ty jsi první žena, která ho zaujala. Když to nevyjde, nedá se nic dělat. Ale musíš to zkusit!" "Ale jak?" zeptala se tetičky. "Chovej se úplně přirozeně, a ne jako kurtizána. On s tebou jedná jako s pravou dámou, kterou jsi, Marguerite. Stránka 53

Probuzení Jako pravá dáma se ho pokus svést, a když se ti to podaří, připoutej ho k sobě, ma petite. Už nejsi nezkušená panna, která se provdala za Charlese Abbotta. Jsi zralá žena. Chceš vést stejný život, jaký jsem po celé ty roky vedla já, nebo být tím, čím jsi ještě nedávno byla? Záleží na tobě, holčičko. Rozmysli si to a zvol moudře." "A co vévoda? Vždyť je hlavou rodiny. Svolí, aby se jeho bratranec oženil s ženou, s níž se on sám miloval? S ženou, kterou jeho příbuzný objevil v přepychovém pařížském bordelu?" útočila na Renée otázkami. "Copak moje čest není pošpiněná? Stalo se tak ve chvíli, kdy jsem překročila práh tvého domu, tetičko!" "V Paříži a ve Francii snad," odvětila Renée. "Ale ten americký džentlmen hodlá svou manželku odvézt do té své Louisiany a je nepravděpodobné, že se do Francie někdy vrátí. Zatím tu žádnou pověst nemáš, chérie. Na98 BERTRICE SMALL 98 opak lady Abbottová je ve společenských kruzích vzorem dokonalosti. Pan d’Aubert se ožení s vdovou po Charlesi Abbottovi, ne s dívkou z bordelu. A který z mužů, s nimiž ses u mě setkala, navštíví Ameriku? Ani vévoda nemíní opustit pohodlný život, který mu nabízí Paříž. Tuhle šanci nesmíš promarnit, Marguerite!" Usmála se na neteř. "A pokud jde o Césara d’Aubert, přenech ho mně. Snad si nemyslíš, že připustím, aby ti pokazil takovou příležitost? Za nic na světě!" "A my vám pomůžeme," řekla Josie a Leonie dychtivě přikyvovala. "Opovažte se!" pohrozila jim madame Renée. "Jen si vzpomeňte, jak to dopadlo, když jste naposledy pomáhaly Marguerite! Chraň Bůh, aby se to vévoda dozvěděl! Ať ji ten Američan sám zasvětí do rozkoší, o které stojí. Moje neteř je pořád do jisté míry nezkušená a to muže přitahuje. Kdyby se chovala příliš odvážně, nechtěl by ji za manželku, ale spíš za milenku. A to si nepřeju. Kdyby měla být pouhou milenkou, může zůstat ve Francii. Nedovolím, aby moje milovaná Marguerite odjela za moře bez ochrany, kterou jí skýtá manželovo jméno. A teď, když jsme si to všechno vyjasnili, vraťte se do svých pokojů a užívejte si zbytek volného dne." Tři mladé ženy odešly a Renée osaměla s majordomem. "Myslíte, že se to podaří?" zeptal se jí. Potřásla hlavou. "Nevím, Françoisi, ale budu se modlit, aby to dopadlo dobře a moji neteř potkal osud, který si zaslouží." "A jak si poradíte s Césarem d’Aubert?" zajímal se. Renée se usmála. "Řekněme, že znám jeho tajemství, Françoisi. Tajemství, která chce před světem skrýt. Jestli se ten Američan zamiluje do Marguerite a ona do něho, skončí to svatbou. A vévoda jim požehná, jinak všem prozradím, co už dlouhé roky úzkostlivě tají. César je prvotřídní snob, Françoisi. Děsí se jakýchkoli drbů." Ano, Renée znala vévodovo temné tajemství. V mládí, kdy žil v Římě, se vzepřel otci a oženil se se starší ženou s poněkud pochybnou pověstí, kterou zajímal jen jeho majetek a titul. Otec ho přesvědčil, že je manželství 99 PROBUZENÍ 99 neplatné, a trval na tom, aby se César oženil se ženou, již mu sám vybral, a sice s mladičkou dcerou zámožného kupce z Florencie. Svazku bylo požehnáno, ale poté vyšlo najevo, že Césarovo první manželství je zcela zákonné. Kupcova dcera, která mezitím už čekala jeho Stránka 54

Probuzení dítě, přišla o rozum. Zavřeli ji do kláštera, kde později porodila syna. Césarova první manželka zůstala v Římě, ale dostávala zaplaceno, aby se držela v ústraní. Šílená kupcova dcera dosud žije za zdmi florentského kláštera a vévodova nemanželského syna vychovávají rodiče jeho matky, kteří mu vštěpují nenávist nejen vůči Francouzům, ale především vůči rodině d’Aubert. Renée se to nedozvěděla od Césara, ale od jistého bohatého Florenťana, který ji před lety několikrát navštívil. Když se U Renée setkal s vévodou, vylíčil jí ten příběh do všech podrobností a divil se, že v Paříži se nic neví. A tak, zatímco vévoda okázale dával přednost zábavě před manželstvím a legitimním dědicem, Renée znala pravdu. Nepředpokládala, že by toho mohla zneužít, ale rozhodně by nepřipustila, aby vévoda zmařil Marguerite příležitost. A stejně ještě není ruka v rukávu… V pondělí večer byl salon nezvykle prázdný. Přišlo jen několik džentlmenů, ale Josie a Leonie se jich ujaly s ještě větším nadšením než jindy. Předešlý večer napsala Renée panu Georgesovi do Nantes a dopoledne vyslala s dopisem svého soukromého posla. Jakmile se ve dveřích objevili vévoda a jeho bratranec, Renée si vzala Césara stranou a Beau spěchal nahoru za Marguerite. Po příchodu do její ložnice shledal, že už na něj čeká. Měla na sobě jednoduché domácí šaty v barvě pomněnek a přivítala ho rozechvělým úsměvem. "Nevěděla jsem, co si mám obléknout," vysvětlovala. "Teta říkala, že jste požádal o moji výhradní společnost a ona souhlasila. Připadalo mi hloupé oblékat se do těch přepychových šatů, jako bych se chystala do salonu. Mohu vám nabídnout víno?" "Merci, mademoiselle," přikývl. Nalila temně rudou tekutinu do benátské číše a podala mu ji, pak nalila i sobě. 100 BERTRICE SMALL 100 "Smím připít na nejkrásnější ženu v Paříži?" zeptal se. Marguerite roztomile zčervenala. "Lichotíte mi, monsieur," hlesla. "Mohl bych vám lichotit celý život, Marguerite," ujistil ji. Odložil číši a vzal ji kolem pasu. "Líbí se mi, když se červenáte," řekl a zadíval se na ni. "Zrudnete pokaždé, když vám někdo skládá komplimenty?" "Charles tvrdil, že ano," přiznala tiše. "Všímavý člověk," usoudil Beau d’Aubert a zlehka ji políbil na rty. Vzal jí číši z ruky a postavil na stolek vedle své. "Chci se s vámi milovat, Marguerite." Hlas měl zastřený touhou. "Ale jen když budete souhlasit. Jste tady čirou náhodou, chérie, a já toho nebudu zneužívat." Ostýchavě k němu vzhlédla. Ve tváři měl tázavý výraz. Choval se k ní, jako by se jí přišel dvořit. Je to vůbec možné? Že by se Renée nemýlila? "Jste laskavý, monsieur," pronesla a rozbušilo se jí srdce. Pohladil jí po tváři a klouby ruky přejel po bradě. "Copak bych s vámi mohl jednat jinak? Vzrušujete mě, vyvoláváte ve mně zmatek a rozněcujete touhu. Dovolte, abych se s vámi miloval, Marguerite." "Nejsem jako ty ostatní," upozornila ho. "Prý jste skvělý a neúnavný milenec, ale Josie i Leonie vědí, jak v muži podnítit rozkoš. Já to neumím, i když váš bratranec možná tvrdí opak." Znovu se zarděla. "Na Césarova slova příliš nedám, protože se většinou jen chvástá a přehání. Těžko říct, kde končí skutečnost a nastupuje fantazie. Ale zkusme na něj a na oba prince zapomenout. To, co se od téhle chvíle odehraje v tomhle nádherném pokoji, se týká jen vás a mě. Nejste panna. Jste vdova po váženém šlechtici. Je to jasné?" Stránka 55

Probuzení Tiše se rozplakala. "Jste na mě tak hodný," opakovala. Jemně ji pohladil po tmavých kadeřích a zašeptal: "Nemohu se k vám chovat jinak, Marguerite. Copak to nechápete?" Zvedl jí obličej a zmocnil se jejích úst v něžném, a přesto žhavém polibku. Objímal ji jen jednou rukou. Jeho rty chutnaly báječně. Zdálo se, že jeho touhu nepohánějí žádné postranní úmysly. Uvolnila se a váhavě pootevřela ústa. Když se jejich jazyky spojily, zachvěla se. Líbali se dlouze a ne101 PROBUZENÍ 101 nasytně, až se pod Marguerite podlomily nohy. S tlumeným smíchem ji zvedl do náručí a posadil se s ní na pohovku s proužkovaným čalounem pod jedním z oken. Když otevřela oči a podívala se na něj, znovu zrudla, protože ji doslova spaloval pohledem. "Shořím na prach, jestli se na mě budete takhle dívat," zašeptala. "Jak takhle?" dobíral si ji. "Jako byste mě chtěl spolknout jako sněhovou pusinku, monsieur." "Už mě neoslovujte monsieur, Marguerite," požádal ji. "Chci z vašich kouzelných úst slyšet své jméno." "Beau," vydechla. "Beau…" "Marguerite. Má překrásná Marguerite," zasténal. "Je t’adore!" Zasypal jí obličej drobnými polibky, zvolna jí putoval ústy po tvářích, po čele, zavřených víčkách. "Je t’adore!" opakoval a zlehka jí přejel dlaní přes prsa. Srdce jí divoce tlouklo. Tiše a s rozkoší zopakovala jeho jméno. Bylo to s ním úplně jiné než s ostatními muži, než s jejím milovaným Charlesem. Byl nesmírně něžný, a i když si uvědomovala, že po ní silně touží, nespěchal na ni a k ničemu ji nenutil. Spíš jako by ji vedl a ona ho ochotně následovala. Takové to tedy je, když žena není lhostejná vášnivému muži? Věděla, že manžel ji miloval, ale lásku jí dával najevo velmi zdrženlivě, a teprve tady, u své tetičky poznala, že muž může být při milování vášnivý a nespoutaný. Opatrně jí vpředu rozhrnul šaty a dotkl se obnažené pokožky. Něžně uchopil do dlaně jedno z ňader a vychutnával jeho teplo, smyslnou tíhu. Zvedl hlavu a zadíval se na její zavřená, chvějící se víčka. Sotva patrně se usmál a v úžasu zavrtěl hlavou. To není kurtizána. A ať jeho bratranci nebo těm dvěma princům dala cokoli, tohle to rozhodně nebylo. Držel ji v náručí a ona se mu odevzdala s ostychem. Sklonil se a vtiskl jí polibek na ňadro. Chřípí mu podráždila slabá vůně lilií. "Mon Dieu, Marguerite, jste neuvěřitelně krásná," zašeptal téměř bolestně. "Já se bojím," splynulo jí tiše ze rtů. "To je zbytečné!" "Ale i přesto…" 102 BERTRICE SMALL 102 "Ne! Ach, bože, má drahá, copak nechápete, že jsem se do vás zamiloval?" prohlásil anglicky. "Jak mě můžete milovat?" otázala se v témže jazyce. "Po tom, co se ze mě stalo? Vždyť nejsem o nic lepší než Josie nebo Leonie." "To není pravda!" zavrtěl hlavou. "Jste ctnostná vdova po Charlesi Abbottovi, Marguerite. Je mi jedno, co jste dělala uplynulý týden. Není to o nic horší než chování kterékoli jiné vdovy. Přísahám, že se očekává, že ovdovělá žena chce okusit zakázané ovoce, než se znovu provdá. Podnítí to v ní zvědavost a zaručí věrnost příštímu manželovi. Mimoto nebudeme žít ve Francii, ani v Anglii, ale na mé plantáži v Louisianě. Vy a Emilie, můj syn Stránka 56

Probuzení a děti, které budeme mít spolu, má hříšná lásko." "Vy mi nabízíte, abych se za vás provdala?" ujišťovala se nevěřícně. Tetička Renée tušila, že to má v úmyslu, ale že vysloví svou nabídku tak brzy, Marguerite ohromilo. Domnívala se, že Renée ani neví, o čem vlastně mluví, a že je to spíš její upřímné přání. "Ano, přesně tak," přisvědčil vážně. "A co když se k sobě nebudeme hodit?" otázala se Marguerite. Beau se rozesmál, nechal ji sklouznout z klína, vstal, rozepnul si kalhoty a uvolnil penis. "Myslím," prohlásil záměrně zdrženlivě, "že ano." Chvíli na něj fascinovaně zírala. Ani vévoda nemá tak mocný nástroj rozkoše. Rychle si svlékla šaty, klesla na kolena a vzala jeho penis do úst. Byl tak nádherný, že se tomu nedokázala ubránit. Začala ho něžně sát, pak ho uchopila do ruky a přejela jazykem po celé jeho délce, pomalu a dráždivě. Neviděla, že ji Beau pozoruje s úsměvem a zřejmým potěšením. Beau d’Aubert se začal honem zbavovat oblečení. Nejprve černého fraku, pak brokátové vesty a hedvábného nákrčníku. Bleskurychle rozepnul perleťové knoflíčky u košile a vykroutil se z rukávů. Její horký jazyk ho svým provokativním hlazením doháněl k šílenství. Když mu zvedla penis a vzala do rtů varle, zasténal, přemožen návalem vzrušení, a ani se nedokázal soustředit na svlékání kalhot. 103 PROBUZENÍ 103 Marguerite k němu vzhlédla, ústa vlhká, oči zastřené touhou. Stáhla mu kalhoty i se spodky a napřímila se. "Já… nedokázala jsem si to odepřít," přiznala a zrak jí znovu padl na jeho vztyčené pohlaví. "Nechci, abyste si něco odpírala," ujistil ji a tiše se zasmál. "Oproti vám jsem v nevýhodě," kývl na kalhoty a spodky, omotané kolem kotníků. "Pojďte," vyzvala ho a pomalu ho odvedla přes místnost k posteli. Posadil se, ona si klekla a zula mu černé střevíce a svlékla hedvábné punčochy. Nečekal, až mu stáhne kalhoty, a skopl je z nohou. Potom ji strhl na sebe. "A teď, lady Abbottová, budete pykat za své nestydaté způsoby, kterých se, jak pevně doufám, nikdy nezbavíte. Ale abych vám odpověděl na otázku: ano, nabízím vám manželství. Jak mi odpovíte?" Překulil ji na záda. "Jestli o mě opravdu stojíte, Beau, odpověď zní ano, provdám se za vás," řekla Marguerite a prudce se zajíkla, když jeho penis vnikl do ústí pochvy. Je tak velký… A ona ho tolik chce! Pomalu postupoval dál a její rozpálená, úzká komůrka ho dychtivě přijímala. Zhluboka vzdychla a zavřela oči, ochromená vzrušením. Instinktivně mu ovinula nohy kolem boků, aby se dostal hlouběji. Spokojeně zasténal. Vnikl co možná nejhlouběji a pak na kratičký okamžik strnul. Když už nemohl déle snést ten blažený vjem, začal se v ní energicky pohybovat. Marguerite se začaly šířit tělem vlny slasti a brzy ji přiměly k výkřiku. Zaryla mu nehty do pevných zad a zabořila zuby do ramene, aby zdusila steny. Ale neúspěšně. "Ach! Ach!" Zvedla pánev a přizpůsobila se jeho rytmu. "Ach, Beau! nepřestávej!" žadonila. "Nepřestávej!" Omdlévala! Vznášela se v oblacích! A nakonec se propadla do horké, vířící a pulzující tmy, která ji vlídně obestřela. Když se konečně probrala ze stavu ne nepodobného lehké mdlobě, ohromeně zjistila, že je dosud v ní, vzrušený a ztopořený, připravený pokračovat. Škádlivě Stránka 57

Probuzení se zavrtěl, a když rozšířila oči, usmál se. "V životě jsem nepoznala muže, jako jsi ty," zašeptala. 104 BERTRICE SMALL 104 "Nikoli, miláčku, nepoznala," souhlasil. "Tvůj anglický manžel – dej mu Pánbůh lehké spočinutí –, nebyl moc vášnivý, je to tak?" "Ne, ale miloval mě," hájila loajálně Charlese. "A já jsem milovala jeho." "Mě budeš milovat víc," prorokoval s uličnickým úsměvem. "A teď pár slov k tvým ne příliš hlubokým zkušenostem," řekl a začal se pohupovat v bocích. "Vím, že César se chlubí svými milostnými schopnostmi. Ale mám podezření, že je nevynalézavý milenec, n’est-ce pas?" "Je to tak," přikývla. Ale vévoda ji rozhodně zasvětil do báječného dobrodružství erotických hrátek, přiznala si v duchu. "Pověz mi o těch dvou princích," vybídl ji. Podsunul jí ruce pod zadeček, aby upravil sklon její pánve. "Vyvrcholili současně," špitla. "Ach, Beau, to je hrozně krásné! Prosím, prosím, nepřestávej. Ach, ano!" Prsty jí dráždivě hnětl hýždě. "Současně? Tys je měla oba najednou?" To je zajímavé, pomyslel si. "Dva muži a jedna žena – to může být vzrušující." Přikývla. "Jednoho jsem měla v pochvě, druhého v ústech," svěřila se. "Ne v konečníku?" Marguerite se zachvěla. "Proboha, to ne! To je nemyslitelné!" Vzpomněla si na hraběte. Ale tetička, má pravdu. Beau se o něm nikdy nedozví. "Tuhle úchylku nevyznávám. Zvlášť když má moje milenka tak těsnou jeskyňku." Vášnivě ji políbil a zahájil zběsilé tempo, jemuž se Marguerite bez výhrad poddala. Tentokrát dospěli k vrcholu současně a jejich vzrušené steny splývaly v jeden, tak jako jejich těla a duše. Později se mu Marguerite spokojeně schoulila v náručí, hlavou položenou na jeho široké, hladké hrudi. Slyšela, jak mu tiše tepe srdce. Myslel nabídku k sňatku vážně? A ona souhlasila. Ale co o něm vlastně ví? Očividně je bohatý a patří mu pozemky na druhém břehu Atlantiku. Je vdovec se synem stejně jako byl Charles, 105 PROBUZENÍ 105 ale tento chlapec jinou matku než Marguerite nepozná. Nebude jako Charlesův děsivý syn. Podstatnější ale bylo, že nevěděla, jestli se má provdat za muže, kterého nemiluje. Jenže podobná příležitost se jí zřejmě už nikdy nenabídne, zvlášť v její obtížné situaci. Beau je hodný. Upřímně ji chce. A je úžasný milenec, což je nepřehlédnutelná vlastnost. Byla by hloupá, kdyby ho odmítla. Naučí se ho milovat. Nebude to těžké. Ale co tvé rozhodnutí, že už nikdy nechceš být závislá na muži? dotíral hlas v jejím podvědomí. A co tvé přání stát se nezávislou ženou jako tvá teta? Nebudeš znovu vydaná na milost a nemilost manželovi, když přijmeš nabídku Beaua d’Aubert? Chce se s tebou opravdu oženit, nebo je to jen součást hry? Konec konců, je to Césarův bratranec. Z úvah ji vyrušil Beau. "O čem přemýšlíš? Přímo slyším, jak se ti v hlavě otáčejí a skřípají kolečka. Neměla bys myslet na mě a na to, jak je úžasné, že jsme našli jeden druhého?" "Myslel jsi tu nabídku k sňatku vážně?" zeptala se ho Stránka 58

Probuzení Marguerite nejistě. "Nebo to byla jen součást svádění?" Zvedla se a zadívala se mu zpříma do očí. "Když jsem přišel do domu U Renée tu první noc, pohled mi zabloudil přes salon ke klavíru. A tam jsi seděla ty. V těch šeříkových šatech jsi vypadala křehká a bezbranná a úplně jiná než ostatní ženy. V tu chvíli jsem se do tebe zamiloval, Marguerite. Nevěřil jsem, že něco jako láska na první pohled vůbec existuje. Domníval jsme se, že je to jen sen malých školaček. Ale když si na tebe César od tvé tety vyžádal přednostní právo, měl jsem chuť ho zabít. A když se potom chlubil svými úspěchy, mít u sebe pistoli, obrátil bych ji proti němu. Ty jsi dáma, miláčku. V žilách ti koluje modrá krev. Jenomže mému bratranci šlo jen o to, aby s tebou uspokojil svůj chtíč." "Ach Beau, jak mě můžeš milovat, když víš, že jsem byla po vůli vévodovi a oběma princům?" zvolala s úžasem. "Proč bych tě nemohl milovat, drahoušku? Jsi statečná a čestná. Vím, že nebýt Emilie, raději bys zahynula 106 BERTRICE SMALL 106 hladem někde na ulici, než aby ses uchýlila k téhle oběti, Marguerite. Miluju tě a ochráním tě přede všemi. Budu chránit i Emilii." "Jestli se tě nenaučím milovat, Beau," prohlásila zaníceně, "tak budu větší hlupák, než je vůbec myslitelné." Sklonila se a políbila ho, a když ji objal, spokojeně vzdychla. Přesto ji trápila ještě jedna věc. Kdyby, nedej Bože došlo k nejhoršímu a ona znovu ovdověla, nesmí zůstat bez prostředků. Ale Renée už bude vědět, jak se má pojistit. Tetička si vždycky ví rady. "Kdy se vezmeme, chérie?" zeptal se, tentokrát francouzsky. "Raději co nejdřív, Beau. Moje pověst ti nesmí poskvrnit jméno, a to se může stát, kdybych se U Renée zdržovala příliš dlouho." "Souhlasím," přisvědčil. "Ráno promluvíme s tetou a pak s mým bratrancem. Ale teď bych rád znovu důkladně prozkoumal tvé půvaby." "Souhlasím, pane," přikývla a v očích jí zajiskřilo. Vzápětí jejich ústa splynula v dlouhém polibku. 107 PROBUZENÍ 107 Kapitola 6 Myslel jsem, že jsi chytřejší, bratranče," prohlásil chladným tónem vévoda de Caraville. "Urozený muž se neožení s kurvou." "Lady Marguerite Abbottová je vdova po anglickém džentlmenovi a jediné dítě hraběte de Thierry, Césare, a já se s ní ožením," prohlásil Beau d’Aubert neochvějně. "Je to kurva. Sice vznešená, ale přesto kurva. Měl jsem ji. Měli ji ti dva perští princové a kdo ví, kolik dalších mužů," odsekl vévoda. "Během týdne?" opáčil Beau jízlivě. "Jen ty a princové." "Přesto jí hodláš dát své jméno?" dotíral vévoda nevěřícně. "A co půvabná ovdovělá madam de Cannes?" nadhodil Beau. "Představil jsi mi ji u dvora a netajil se tím, že je vhodnou kandidátkou na moji manželku." "To pořád platí," odvětil vévoda. "Fleur de Cannes je báječná ženská a dělala by čest našemu jménu." "Je tvojí milenkou už přes dva roky, bratranče, a byla jí ještě před smrtí svého manžela. Vysvětli mi, pěkně prosím, rozdíl mezi madame de Cannes a lady Abbottovou. Obě jsou vdovy z vážené rodiny, které okusily tělesné rozkoše. Ovšem ta tvoje madame de Cannes je nesrovnatelně méně žádoucí, protože manžela podváděla, kdežto Marguerite se o toho svého Stránka 59

Probuzení s láskou starala až do jeho smrti. Zatraceně, Césare, ty víš, jak to bylo, a když přišla tetu požádat o pomoc, využil jsi toho!" "To ti ta kurvička napovídala?" Vévodova pohledná tvář potemněla hněvem. 108 108 "Neříkala mi nic, Césare. Ohromilo ji, že jsem jí nabídl manželství navzdory životu, který uplynulý týden vedla." "V tom případě je rozumnější než ty, bratranče," ucedil vévoda uštěpačně. "Ale nemám jí za zlé, že tu nabídku přijala, i když se měla zachovat jinak. Zajdu za madame Renée a povím jí, žes byl opilý vínem a touhou. A tvůj šílený návrh zruším. Ona to jistě pochopí a stejně tak Marguerite. Renée je nanejvýš praktická žena." "Nic takového neuděláš, a jestli se o to třeba jen pokusíš, Césare, s obrovskou radostí tě zabiju," ujistil vévodu Beau. "Kristepane, neříkej, že ji miluješ! Vždyť ji vůbec neznáš. Pravda, dokáže chlapa obsloužit jazykem líp, než kterákoli jiná ženská, co jsem poznal, ale ujišťuju tě, že jinak je k smrti nudná. Au!" César d’Aubert dopadl na židli a rukou si držel pohmožděnou čelist. "Tys mě udeřil!" vykřikl užasle. "Jestli ti připadá nudná, tak především proto, žes o ni měl zájem z ryze sobeckého důvodu. O ni ti vůbec nešlo," řekl Beau. "Přivedl jsem ji do stavu la petite morte," odpověděl vévoda povýšeně. "A já do stavu la grande morte," kontroval s úsměvem Beau. "A miluju ji, i když ti to připadá neuvěřitelné. Není určena k životu, který vede její teta. To víš stejně dobře jako já. Marguerite je křehká a citlivá žena. Bude z ní skvělá manželka. Má vznešené předky stejně jako její zesnulý manžel. Nežije u své tety tak dlouho, aby vyšla najevo její skutečná totožnost. A protože nebudeme žít ve Francii, ale v Louisianě, existuje pouze mizivá možnost, že na plantážích v Arbor pověst madame d’Aubert pošpiní nějaké klepy. Má kouzelnou holčičku, které je příkladnou matkou, a stejně dobrou matkou bude i mému malému synovi. Dej mi požehnání, Césare, a přestaň se chovat jako arogantní idiot." "Jak vysvětlíte, kde jste se seznámili? A kde v té době bydlela?" chtěl vědět vévoda. "Řekneme, že jsme se potkali v parku poblíž školy při klášteře Svaté Anny, kterou její dcerka navštěvuje. 109 PROBUZENÍ 109 Renée už pro Marguerite a její dva sluhy pronajala byt nedaleko kláštera. Majitel domu je dávný přítel madame Renée. Marguerite se tam přestěhovala dnes ráno. Po zbytek zimy se spolu budeme scházet na veřejnosti a v dubnu, před odjezdem do Louisiany, se vezmeme. Už jsem rezervoval kajutu na lodi. Oženil bych se s ní klidně už zítra, ale madame Renée se domnívá, že to takhle bude lepší." "Ovšem," přikývl vévoda. "Renée byla odjakživa velmi diskrétní. Je sice nejlepší kurtizána v celé Paříži, ale ani na okamžik nezapomíná, že je dámou z dob ancien régime. Oblíbil si ji samotný král." "Takže nám dáš požehnání," konstatoval tiše Beau. "Uvidíme," odpověděl vévoda úsečně. Nemělo smysl dohadovat se s tímhle americkým příbuzným, který zapomněl, kým je a z jakého rodu pochází. Potřebuji čas, abych ten neblahý svazek překazil, pomyslel si César d’Aubert. A přísahám, že se mi to podaří. Stránka 60

Probuzení Ten večer, během návštěvy v jejím domě, si všiml, že Renée je vývojem situace přímo nadšená. "A já tvrdím, že je to šílenství," řekl nazlobeně, když spolu později leželi v posteli. "Non," zavrtěla rozhodně hlavou. "Jak pro Marguerite, tak pro Beaua je to nejlepší řešení. Moje neteř by nebyla šťastná, kdyby musela vést stejný život jako já, monseigneur. Byla vychovaná tak, jak by si to přáli její rodiče, kdyby přežili hrůzovládu. Sám jistě víte, že je to pravda. Marguerite je pro vašeho bratrance skvělá partie. Věřím, že spolu budou velmi šťastní." "On nikdy nezapomene, že já ji měl první," odpověděl zlomyslně vévoda, ale Renée se zasmála. "Zpočátku, a zvlášť při drobné hádce, si na to možná tu a tam vzpomene, ale nakonec svou láskou a vášní překoná veškeré vzpomínky na Margueritin kratičký život v hříchu. V mysli mu uvíznou jen společně strávené chvíle, Césare. A fakt, že Paříž dělí od Louisiany oceán, tomu jen dopomůže. Vy z Francie nikdy neodjedete, Césare. Vždyť sotva opouštíte Paříž, s výjimkou dostihové sezony v Deauville." S úsměvným pohledem spočinula na jeho hezké tváři. "Ať se stane, co se stát má, 110 BERTRICE SMALL 110 mon brave, a dejte jim požehnání. Sám dobře víte, jak je v tomhle světě těžké a vzácné najít opravdovou lásku. Buďte rád, že jim se to podařilo. Kromě týdne stráveném v mém domě vedla Marguerite vzorný život. Kvůli těm několika mužům, které poznala, není o nic horší než kterákoli jiná veselá vdova." "Možná máte pravdu, chérie," souhlasil vévoda přesvědčivě, ale v duchu už přemítal, jak bratranci zabrání ve sňatku s Marguerite. Na něco už určitě přijde, ale nejprve musí zjistit, kde teď bydlí. "Beau říkal, že jste své neteři pronajala byt v sousedství kláštera, kam její dcera chodí do školy," nadhodil nenuceně. "Jednala jste moudře, Renée, že jste ji odtud tak rychle vystěhovala. Vaši pravidelní hosté budou jistě mlčet. Říkáte, že kromě mě a princů jiní muži Marguerite neměli?" "Ne, jiní ne," zalhala Renée. Než se hrabě a baron vrátí, bude Marguerite dávno pryč, a jejich mlčenlivost zajistí snadno. "Má nějaké osobní služebnictvo?" zjišťoval opatrně. "Samozřejmě. Clarice a Louise. Jsou to manželé a slouží u ní už spoustu let." Renée se pobaveně rozesmála. "Clarice s Margueritiným rozhodnutím ostře nesouhlasila a dávala to jak se patří najevo. A chudák Louis nevěděl, kam se má dívat, aby ho manželka nevyplísnila. Oběma se nesmírně ulevilo, že se odstěhovali, a jsou nadšením bez sebe, že se jejich paní provdá za tak slušného člověka. Beau je požádal, aby s nimi odjeli do Louisiany, a oni souhlasili." "Je ten dům dostatečně slušný?" vyzvídal vévoda. "Ale ovšem," přitakala Renée dotčeně, popuzená tak hloupým dotazem. "Je to moc hezký byt a má okna obrácená k řece. Jeho majitel je švagr pana Georgese, monsieur Dupuis. Bydlí v domě s manželkou spolu s dalšími šesti nájemníky. Měla jsem štěstí, že se uvolnil byt," vysvětlovala. "Vidím, že jste myslela na všechno, chérie," polichotil jí vévoda. V hlavě se mu však už líhl plán. Jeho americký příbuzný je příliš tvrdohlavý, než aby se nechal kýmkoli zviklat. Je totiž přesvědčený, že se zamiloval. A tak si to bude muset rozmyslet Marguerite. A k tomu 111 PROBUZENÍ 111 ji může přimět jedině tak, že ji zkazí do té míry, že jí čest Stránka 61

Probuzení nedovolí, aby se za Beaua provdala – a že je čestná, o tom neměl sebemenší pochyby. V duchu se usmál. Je to dokonalý plán a navíc se díky němu ještě jednou oblaží jejími půvaby. K těm smyslným hodům přizve i perské prince. Věděl, že byli z Marguerite tak nadšení, že ji chtěli od Renée koupit. Aby té tragédii zabránil, musí jednat rychle, dokud je čas. Nejprve ale potřebuje zjistit přesnou polohu Margueritina nového útulku. Měl podezření, že Josie i Leonie o něm vědí. A pak stačí vypozorovat její denní režim. Samozřejmě se bude muset dočasně zbavit jejího služebnictva a svého bratrance, aby měl volný přístup ke své sladké a nic netušící oběti. César d’Aubert cítil, jak jím projel záchvěv vzrušení. Aspoň pro jednou se nebude nudit. Rozhodně má před sebou lákavé dobrodružství. Jednou odpoledne opatrně sledoval Beaua a zjistil, že Margueritin byteček se nalézá v prvním patře. Okna ložnice a salonku byla obrácená na zahradní terasu, nabízející výhled na Seinu. Usoudil, že tudy vnikne dovnitř snadno. Renée však nebyla tak důvěřivá, jak se César domníval. Uvědomovala si, že vévoda milencům ještě nepožehnal. Projevoval o Margueritino bydliště nebývalý zájem. Mimoto se perští princové zmínili před Josií, že jim vévoda nabídl jakési vzrušující milostné dobrodružství. Oba sice byli bezbožní hříšníci, nicméně jim nechyběla inteligence. Podezírali vévodu z nekalých úmyslů. Hořce litovali, že přišli o Margueritinu společnost, ale nechtěli ztratit nabyté výsady. Věděli, že král je přítel madame Renée. Kdyby se jí jakkoli znelíbili, nalezla by způsob, jak je poslat domů, a Paříži dávali přednost před kterýmkoli jiným místem na zeměkouli, zvlášť před šáhovým dusným dvorem. A tak na radu madame Renée dychtivě předstírali, že s vévodovým plánem souhlasí, aby ho uspokojili. Marguerite a Beau neměli ani tušení o intrikách, které se kolem nich spřádaly. Měli oči jen jeden pro druhého. Američan se každé dopoledne dostavil, aby svou 112 BERTRICE SMALL 112 milovanou doprovodil na procházku. Byl oblečený a upravený jako ze škatulky. Kdo ho spatřil vykračovat si po ulici by neuvěřil, že strávil celou noc s Marguerite, ráno co ráno se před rozbřeskem vyplížil zahradou a spěchal zpět do vévodova paláce, kde se převlékl. Beauův komorník Pierre, mladík černé pleti, střežil jeho tajemství jako oko v hlavě, potěšený, že je pán zase šťastný. Jednou odpoledne se milenci procházeli s madame Renée v parku u řeky a ona se jim svěřila s vévodovým věrolomným plánem. Marguerite to ohromilo, Beau byl bez sebe vztekem. Renée mu konejšivě položila ruku na paži. "Násilí pusťte z hlavy, mon brave," upozornila ho. "Váš příbuzný bohužel nepostřehl, že se Francie změnila. Navíc je snob až do morku kostí. Mluvila jsem s otcem Josefem, knězem, který je pastorem v klášteře Svaté Anny. Tuto neděli vás oddá v klášterním kostele. Obřadu se zúčastní jen ti, kdo vás milují a nepřejí vám nic zlého. Pak vás v Margueritině bytě bude čekat soukromá svatební hostina. A v pondělí postavíme vévodu před hotovou věc." "A když nebude souhlasit a pohrozí, že Margueritino jméno pošpiní na veřejnosti?" namítl Beau. "Váš bratranec skrývá jisté poměrně děsivé tajemství, o které by se velmi nerad dělil s ostatními. Dokumenty, svědčící o jeho hříšných skutcích jsou uloženy u pana Paula Kira v peněžním ústavu v Rue de la Paix. Jsi moje Stránka 62

Probuzení jediná dědička, Marguerite, a v případě, že by se mi něco stalo, listiny převezmeš ty. Nicméně tě ujišťuji, že mě nic zlého nepotká," dodala s úsměvem. "Postačí pár slov a César bude jako beránek." "Tetičko, Charles zemřel teprve před čtyřmi měsíci," poznamenala Marguerite. "Cítím se provinile, když se mám znovu provdat tak brzy." "Vzhledem k okolnostem by ti to Charles schválil," mínila Renée. "A kdo tvrdí, že byste se s Beauem nepotkali, i kdybys nepřijela do Paříže? A kdyby tomu tak bylo, miloval by tě stejně a ty bys musela jeho nabídku přijmout, chérie, protože je neochvějně rozhodnutý k návratu do Louisiany." 113 PROBUZENÍ 113 Oba se zasmáli a Marguerite poznamenala: "I navzdory neortodoxnímu životu jsi v hloubi duše romantická, viď, tetičko?" "Obávám se, že máš pravdu, ma petite," připustila Renée. "Co si oblékneš?" "Měli bychom to nejprve oznámit Emilii," navrhla Marguerite. "Doufám, že nebude zklamaná. Měla Charlese moc ráda." "A bude mít moc ráda Beaua," poznamenala Renée. "Copak sis toho nevšimla, holčičko? Emilie bude ráda už kvůli tobě a ještě víc ji potěší, že vymění studené zdi kláštera za prosluněnou krajinu Louisiany." "Najdeme jí vychovatelku, která ji bude učit doma," slíbil Beau. "Nedovolím, abyste se s dcerou zase rozdělily, Marguerite." Po jeho slovech jí srdce doslova přetékalo láskou. V průběhu uplynulých týdnů se do něho hluboce zamilovala. Nevzpomínala si, že by kdy prožívala tak závratné štěstí, dokonce ani se svým zbožňovaným Charlesem. "Povíme to Emilii už dnes odpoledne. A všichni tři!" Jak Renée předpověděla, Emilii nevýslovně potěšila představa, že bude Beau d’Aubert jejím nevlastním otcem. "A svatba bude tady? Už tuhle neděli, maman? A já vám půjdu za družičku?" "Mais oui," přisvědčila její matka. "A co si vezmu na sebe? Nemohu se dočkat, až povím kamarádkám, že odjíždím ze Svaté Anny!" jásala nadšeně Emilie. "Tobě se tady nelíbilo?" ptala se stísněně Marguerite. "Ale líbilo, maman. A moc, ale raději budu s tebou. Budu muset v Louisianě chodit do školy?" "Budeš mít domácí učitelku, ma petite," ujistil ji Beau. "Z prvního manželství mám ani ne ročního chlapečka. To bude tvůj bratříček. A potřebujeme tě, abys nám s ním pomáhala." "A budu mít ještě nějaké sourozence, tatínku Beau?" zjišťovala holčička nevinně. "Doufám, že ano," přikývl Beau a vrhl spalující pohled na Marguerite. "Chci, abyste s Michelem měli dokonce několik sourozenců, Emilie." 114 BERTRICE SMALL 114 "Tres bien!" zavýsklo nadšeně děvčátko. Svatební obřad se konal v neděli na sklonku odpoledne. Hostů byla jen hrstka: Renée, François, Josie, Leonie, Clarice, Louis a Beauův komorník Pierre. Malá Emilie šla mamince za družičku v růžově a bíle proužkovaných šatičkách, spodní kalhotky měla lemované růžovým hedvábím s vyšívanými růžičkami a v tmavých vlasech věnec z hedvábných květin. Ženich si oblékl tmavě šedý kabát, bílou košili vpředu s plisováním, narcisově Stránka 63

Probuzení žlutou brokátovou vestu a smetanově bílé kalhoty. Nevěstiny šaty byly světle modré s nařaseným živůtkem, lem zdobený širokou krajkou a dlouhé, od ramene po loket nabírané rukávy ukončovaly dvojité krajkové manžety. U pasu měla připnutou růžovou kamej, v uších perlové pecičky a kolem štíhlého hrdla zlatý náhrdelník s perlami. Kůr zaplnily jeptišky z kláštera. Mnohé si pamatovaly den, kdy Renée přinesla z věznice Ile de Cité tříměsíční Marguerite de Thierry a svěřila jim ji do péče. Matka představená Othalie se nechala slyšet, že sestry z kláštera Svaté Anny se za novomanželku pomodlí, i když bude daleko za oceánem. Jeptišky v černobílém rouchu zazpívaly mši a otec Josef odsloužil svatební obřad. Poté se všichni odebrali do velké klášterní síně, kde na ně čekal městský úředník, aby provedl civilní obřad, po revoluci nezbytný. Novomanželé podepsali příslušné dokumenty a hosté jim připili vínem. "Kdy odjedeme do Louisiany?" zeptala se Emilie rodičů. "Desátého dubna vyplouváme z Calais, ma petite," odpověděl jí nevlastní otec. "Ale to je až za dva týdny," vyhrkla zklamaně Emilie. "Musíš tady dokončit školní rok," vysvětloval Beau, "a maminka a já bychom si rádi užili líbánky." "Thalie du Pont tvrdí, že líbánky jsou nestydaté," prohlásila upjatě Emilie. "Thalie se mýlí," začervenala se Marguerite. "Je ještě malá, aby mohla něco takového posuzovat." "Máte pravdu, madame d’Aubert," souhlasila matka Othalie. "A teď nás zřejmě opustíte. Slečna Emilie se 115 PROBUZENÍ 115 musí vrátit na kolej, že?" Usmála se na dospělé a k Margueritině údivu na ni zamrkala. Poděkovali jeptiškám za laskavost, rozloučili s hosty a ruku v ruce zamířili ulicí k bytu, kde Clarice, Louis a Pierre připravili pro novomanžele nevelkou svatební hostinu. Pan Claude byl vyrozuměn, že jeho nájemnice, lady Abbottová se to odpoledne provdala za svého snoubence, monsieura d’Aubert, a po návratu ženicha a nevěsty z kostela je spolu s manželkou uvítal ve dveřích a popřál jim hodně štěstí. V malém salonu bylo prostřeno a připravená svatební večeře, ale všichni tři sloužící se nenápadně odebrali do svých pokojů v podkroví. V krbu praskal oheň a na bílém ubrusu stály dva stříbrné šestiramenné svícny, jejichž světlo zalévalo místnost měkkou zlatavou září. Beau usadil svou ženu, a ta začala brát poklice z podnosů a nakládat manželovi na talíř. Jako předkrm se podávaly ústřice v koprové smetaně s bílým vínem; následoval kapoun plněný sušeným ovocem, ořechy a vekou s bramborovými kroketami, chřest s holandskou omáčkou, pečené jehněčí kotletky, pikantní zelené fazolky, loupáky, sladké máslo, jemný plísňový sýr a láhev šampaňského. Na servírovacím stolku čekal ženevský dort, čerstvé ovoce a další láhev šampaňského. "Kde tohle všechno Clarice s Louisem sehnali?" divil se Beau a s blaženým úsměvem polkl sousto ústřice. "Jsem si jistá, že to zařídila tetička," mínila Marguerite. "Víš, jaká je to romantická duše." Poskládala si na talíř několik plátků kapouna a dvě kotletky. "Umírám hladem!" prohlásila. Díval se, jak jí, a obdivoval její apetit, ale když shledal, že ji první chod zdaleka neuspokojil, neubránil se otázce: "To jíš vždycky s takovou chutí?" Vyklopila si na talíř zbylé bramborové krokety a přidala výhonky chřestu. Stránka 64

Probuzení "Máte strach, že ztloustnu, pane d’Aubert?" zaútočila na něj a olízla omáčku ze lžíce. "Takhle jím odjakživa. Charles říkal, že ho na mně zaujala právě ta obrovská a zcela nepříhodná chuť k jídlu. Všechny ostatní dívky jen tu a tam něco ochutnaly, kdežto já se krmila s nadše116 BERTRICE SMALL 116 ním. Dámy z diplomatického sboru, který slavnost pořádal, ze mě údajně byly šokované." Vzala poslední bramborovou kroketu a vložila mu ji do úst. Chytil ji za ruku a smyslně jí olízl prsty. "Je to báječné," zamručel tlumeně. Marguerite se na něj lenivě usmála. "Dáme si nějaký zákusek, pane?" "Co mi nabídnete, madame d’Aubert?" zajímal se. "Mám tu ovoce a ženevský dort," odpověděla nevinně. "Možná později," řekl a vstal. "Teď mě napadla sladší pochoutka, Marguerite." Obešel stůl a objal ji. "Je to vůbec pravda?" vydechla Marguerite. "Jsem opravdu tvoje manželka, Beau? A skutečně za pár týdnů odjíždíme z Francie?" "Ano, ano a do třetice ano," odpověděl a políbil ji. "Miluju tě," řekla prostě. "Já vím," přikývl. "A já miluju tebe." Z ničeho nic jí začaly po tvářích stékat slzy. "Ach, Beau, jak mě můžeš milovat po tom, čím jsem byla," zašeptala. "A oženit se se mnou… Nikdy nebudu schopná milovat tě tolik, abych ti to oplatila." Ovinula mu paže kolem krku a zabořila hlavu do ramene, jako by se před ním chtěla schovat. Jemně jí zvedl obličej a začal ji líbat. Pomalu a váhavě ochutnával její rty, jako by to bylo poprvé. Po zádech jí přebíhaly drobné, chvějivé vlny a sotva je Beau ucítil, znásobilo se i jeho vzrušení. Přitiskl ústa na její a přiměl je, aby je otevřela. Vklouzl do nich jazykem a jal se propátrávat žhavou dutinu, kde mu záhy vyšel vstříc její jazyk. Jejich vzrušení pozvolna sílilo. Odtrhl ústa a zasypal jí polibky zavřená víčka, tváře, vzdornou bradu, špičku nosu. A celou tu dobu se ho Marguerite pokoušela zbavit oblečení. Uvolnila mu nákrčník a z širokých ramen stáhla kabát. Potýkala se s knoflíčky u košile, a když jich několik rozepnula, vklouzla dovnitř a dotkla se přímo jeho horké, obnažené pokožky, protože neměl spodní prádlo. Hlavou jí bleskla vzrušující myšlenka. Když nemá spodní prádlo pod košilí, nevzal si je ani pod kalhoty? Přejela 117 PROBUZENÍ 117 mu dlaněmi po hladké hrudi, ale přemohla ji zvědavost a honem sklouzla k zapínání u kalhot. "Ne, miláčku, nemám ani spodky," zašeptal jí do ucha a Marguerite zrudla až po kořínky vlasů, sotva si uvědomila, že uhodl její myšlenky. "Já taky ne, chérie," svěřila se mu vzápětí. Beau se tiše zasmál, obrátil ji zády k sobě a zručně začal rozepínat droboučké perlové knoflíky na živůtku. Svlékl jí ho spolu s ramínky hedvábné spodničky, tu stáhl až do pasu a odhalil její ňadra. Uchopil je do dlaní a opájel se jejich hebkostí. Políbil ji na rameno a vydechl: "Jste mimořádně svůdná žena, madame d’Aubert. Bezmála umírám touhou." Něžně ji kousl do hrdla. "Řekni, že mě chceš." "Ach, mais oui, monsieur d’Aubert. Chci vás. A moc," odpověděla. Prohnula se v zádech a natlačila mu zadeček do klína. "Hrozně, hrozně, moc," opakovala. Nesmírně ho vzrušovala, ale bylo ještě brzy. Byla to Stránka 65

Probuzení jejich svatební noc, a i když už se navzájem dobře znali, chtěl, aby dnešní večer byl pro oba výjimečný a nezapomenutelný. Pustil její ňadra a rozepnul sukně, spodní i vrchní. Látka jí vytvořila u nohou bledě modrou hedvábnou kaluž. Zvedl Marguerite, aby ji vyprostil, ale ta už si zatím přetáhla přes hlavu spodničku a hodila na podlahu k ostatnímu oblečení. Teď měla na sobě jen modrobíle pruhované hedvábné punčochy s růžovými krajkovými podvazky a smetanově bílé nízké střevíce s hedvábnými svršky a kulatou špičkou. Odstoupil od ní a obdivně si ji prohlížel. "Mon Dieu, ma petite Marguerite, jsi naprosto dokonalá. Vypadáš jako Venuše z bílého mramoru, chérie." Místo odpovědi se zahihňala. "Já tu stojím, jak mě Bůh stvořil, zato váš zevnějšek, pane, je značně neupravený." Usmál se a začal se zbavovat zbývajících kusů oděvu. "Nechce se mi věřit, že vás Pánbůh stvořil rovnou v hedvábných punčochách s podvazky. Ale ještě si je nesvlékejte. Jsou velmi smyslné a vzrušující." Posadil se, zul si hnědé kožené boty a punčochy. Vzhlédl a pokynul jí: "Přistupte blíž, madame d’Aubert, a posaďte se mi na 118 BERTRICE SMALL 118 klín. Je čas, abyste se začala chovat hříšně a nevázaně. Co vy na to?" Uličnicky pozvedl tmavé obočí. Stála před ním s ukazováčkem v ústech; po chvíli ho pomalu vyndala. "Jak moc hříšně a nevázaně, pane d’Aubert?" zeptala se a olízla si plné rty. "Co nejhříšněji, chérie," prohlásil a natáhl ruku. "Strašlivě, úděsně hříšně a nevázaně." Upřela chrpově modré oči do jeho klína, kde se začal dychtivě zvedat jeho horce pulzující penis. "Nevím, jestli jste připravený být tolik hříšný, mon mari." "Pokoušíte mou trpělivost, madame," zavrčel, naklonil se a rychle si ji stáhl na klín, bříškem dolů. Plácl ji přes zadeček a Marguerite vyjekla, spíš překvapením než bolestí. Po čtyřech dalších škádlivých úderech na ni začal naoko vážně dotírat: "Začnete se už konečně chovat hříšně, madame?" "Non, non!" pištěla a kroutila zrůžovělým zadečkem. "Jak se mě odvažujete bít, mon mari?" "Cože?" předstíral pobouření, ale ve skutečnosti tu hru vychutnával se stejným nadšením jako ona. "Tak vy se vzpíráte svému muži, madame?" Pak ji ještě šestkrát zlehka pleskl, vzrušený jejími kroutivými a svíjivými pohyby. "Ach, ach! Přestaňte, monsieur d’Aubert. Slibuji, že už budu hrozně nestydatá. Slibuji! Přísahám!" Vsunul pod ní ruku, prsty rozevřel vnější stydké pysky a ucítil, že je zvlhlá a silně vzrušená. "Jste báječně hříšná, madame," řekl tiše. "A buďte taková pořád, protože až do smrti budete sténat rozkoší jen a jen pro mě." Otočil ji, uchopil kolem štíhlého pasu, nadzvedl a posadil si ji na svůj ztopořený nástroj lásky. "Ách!" vzdychla Marguerite, když ho objala rozpáleným tělem. Vzápětí ho pevně sevřela svalstvem pochvy, až se neudržel a vykřikl. Zlehka ho objala kolem krku, naklonila se a hroty ňader se dráždivě třela o jeho hladkou hruď a zároveň mu ovinula štíhlé nohy kolem pasu. "Miláčku," vydechl, "vidím, že jsi opravdu připravená k rozmanitým nestydatostem," pochvaloval si. "A uděláš, co ti řeknu, nebo ti musím zase naplácat?" 119 PROBUZENÍ 119 "Udělám, co mi řekneš," slíbila. Stránka 66

Probuzení "Nezavírej oči, Marguerite. Chci je vidět, až tě přivedu k vrcholu vášně, což nebude trvat dlouho, jelikož jsi výjimečně nenasytná mladá dáma." Políbil ji na čelo. "Jsem zvědavý, co s tebou provedou žhavé louisianské noci. A teď se na mně projeď, lásko, jako jsi jezdívala na hřebcích v Bois." "Teď jsi mým hřebcem ty," usmála se a vyhověla mu. Netrvalo dlouho a oba vzdychali zadržovanou slastí a jeden druhému se zhroutil do náručí. Nakonec Beau vstal a odnesl manželku do ložnice. Položil ji na postel a ona k němu natáhla ruce, aby ho strhla na sebe. Sklonil se k ní, rukama něžně přejížděl po ňadrech a bocích. Zlíbal jí prsty u nohou, pomalu a jeden po druhém, zuby uchopil růžové podvazky a stáhl jí je z nohou. Následovaly punčochy, které odhodil kamsi do podušek. "Je t’aime, mon coeur," pronesl tiše. "Je t’adore!" Přemístil se, aby mohl sklonit hlavu k jejím nádherným oblým ňadrům a horkým jazykem začal smyslně kroužit kolem jedné bradavky. Neuspěchaně, pomaličku a promyšleně, až Marguerite začala tichounce sténat. Tehdy vzal bradavku do rtů, vtáhl ji do úst a chvíli lačně sál; stejnou péči věnoval i druhému ztvrdlému vrcholku. Marguerite se prudce nadechla a přimkla se k němu v návalu silného vzrušení. Přestal ji dráždit, teprve když se pod ním začala nedočkavě chvět. Poté zahájil podrobný průzkum jejího těla jazykem. Putoval po rozžhavené pokožce pomalu a opatrně, vychutnával její povrch a rozněcoval žár v citlivých oblastech. Neodbytný jazyk nevynechal ani píď. Obrátil ji na břicho a stejným způsobem postupoval i na zádech, počínaje rameny, přes zadeček dosud zrudlý od výprasku, až po chodidla a prsty u nohou, jež obdařil zvlášť důkladnou pozorností. "Kristepane, Beau, přestaň! Ty mě zabiješ!" vykřikla Marguerite. Otočil ji zase na záda, v očích žár a neovladatelný chtíč. "V tom případě, moje milá, zemřeme společně," řekl, posunul se níž a dotkl se jí na nejcitlivějším místečku těla. 120 BERTRICE SMALL 120 "Ach ano!" zavzlykala, když ji začal něžně dráždit jazykem. Beau měl pocit, že každou chvíli vybuchne touhou. Do nosu mu pronikla opojná vůně pižma smíšeného s liliemi. Třeštila mu hlava a už se nedokázal déle ovládat. Vztyčil se a vnikl do ní. Marguerite vykřikla, ovinula mu nohy i paže kolem těla a vyšla vstříc jeho zběsilému rytmu. Podle pravidelného sténání poznal, že se blíží k vrcholu. Přestal se pohybovat a napůl se nadzvedl. "Ne!" vyjekla. "Tohle mi nedělej! Jsem skoro hotová a je to tak nádherné!" "Moc spěcháš," napomenul ji a políbil na čelo. "Potěšení mezi manželem a manželkou se musí vychutnávat, ma chere Marguerite." "Nesnáším tě!" vzlykla. "To není pravda. Toužíš po mně stejně jako já po tobě, ale nedopustím, aby to skončilo tak brzy. Trpělivost není špatná věc a tohle je naše svatební noc. Chci, abys na ni nikdy nezapomněla." Po těch slovech do ní znovu pronikl, prudce a hluboko, a při každém výpadu se jí svůdně zhoupla ňadra. Křečovitě se ho držela za ramena, ale jak se vzrušení stupňovalo, zaryla mu nehty do masa a tlumeně křičela. "Miluju tě," zasténal, vášnivě ji políbil, vtáhl její jazyk do úst a sevřel ho mezi zuby. Já umírám, pomyslela si, ale bylo jí to jedno. Vzápětí dospěla k bouřlivému vrcholu a ani on se už neudržel Stránka 67

Probuzení a zkropil jí lůno žhavým spermatem. Odpadli od sebe, zpola v bezvědomí uvolněním, vyčerpaní sdílenou slastí. Po chvíli ji k sobě přitiskl a hladil po rozcuchaných vlasech. "Možná," pošeptal jí, "jsme počali dítě." "To bych byla moc ráda," odpověděla vyčerpaně. "Myslela jsem si, že už nikdy nebudu milovat, Beau. Uchýlila jsem se k životu v hanbě. I když tetičku obdivuju, jsem úplně jiná než ona. Ale tys přišel a zachránil mě. Jako v pohádce." "A proč ne, Marguerite? Miloval jsem tě od první chvíle." 121 PROBUZENÍ 121 "Tvůj bratranec bude mít vztek," odvážila se nakousnout ožehavé téma. "Bude ti nadávat, Beau. Nechci, abys litoval toho, co jsi udělal. Zlomilo by mi to srdce." "César mi nemůže říct nic, co už by neřekl, chérie. Ušetřili jsme si spoustu potíží, když jsme se vzali tak rychle a hlavně bez dlouhých řečí. Za pár týdnů odjedeme do Louisiany a mého bratrance už v životě neuvidíme. Na plantáži se ti bude určitě líbit a New Orleans, i když to není Paříž, má také svůj půvab. Společně zestárneme, obklopení dětmi a vnoučaty. Copak to tak nemá být, madame d’Aubert?" Jejich rty se setkaly a Marguerite mu zvláčněla v objetí. Hrůza z Charlesovy smrti a toho, co s ní souviselo, ji už dávno opustila. Bohudíky se probudila nejen do šťastného konce, ale našla lásku, o jaké se jí v životě nesnilo. Kolik žen může říct totéž? ptala se v duchu sama sebe. Položila manželovi hlavu na širokou hruď a přisvědčila: "Přesně tak to má být, Beau." 122 BERTRICE SMALL 122 Epilog Král Ludvík XVIII. se pohodlně rozvaloval na židli v soukromém salonu Renée de Thierry, nohy v punčochách nastavené k sálajícímu krbu. "Tohle je jediné místo na světě, kde jsem spokojený," prohlásil a usmál se na hostitelku, která mu vložila do ruky benátskou číši se znamenitým vínem. "To mě těší, Vaše Veličenstvo," odpověděla Renée. "Je pro mě čest, když poctíte návštěvou můj skromný dům." "Sedněte si vedle mě, než s Césarem odehrajeme naši obvyklou partii šachů," vybídl ji a obrátil se k hracímu stolku. "Děkuji za pozvání, ale nejprve mám pro vás malé překvapení, Vaše veličenstvo." Vydala se ke dveřím, otevřela je a řekla: "Můžete vejít, mes enfants." Otočila se ke králi a pokračovala: "Vaše Veličenstvo, ráda bych vám představila svou neteř, vdovu po lordu Charlesi Abbottovi, novomanželku pana Beaua d’Aubert z Louisiany." Marguerite udělala pukrle, při němž se jí žlutá sukně načechrala jako hlavička pampelišky. "Je mi ctí, Vaše veličenstvo," řekla tiše. Král ji políbil ruku a zvedl, aby spolu mohli pohovořit. "Vašimi rodiči byli hrabě a hraběnka de Thierry, je to tak? Jste matce velmi podobná, ma chérie. Pamatujete si na ně? Hrůzovláda byla velmi neblahé období." "Když je popravili, byly mi teprve tři měsíce, vaše veličenstvo," odpověděla Marguerite. "Tetička Renée mi zachránila život." "To byl chrabrý skutek," souhlasil král. "A takové činy si zaslouží odměnu." Pootočil se k Renée. "Převádím na vás titul vaší rodiny, chérie. Od dnešního dne budete Stránka 68

Probuzení 123 123 známá jako Renée, hraběnka de Thierry. Nepochybuji, že to u leckoho vyvolá údiv," zasmál se a znovu oslovil Marguerite. "Tak váš první manžel byl Angličan?" "Do svých šesti let jsem žila v klášteře Svaté Anny," vysvětlovala. "Pak jsem odjela do školy v Anglii, kde byli mými poručníky vévoda a vévodkyně ze Sedgwicku. S manželem jsem se seznámila při společenském debutu." "Sedgwickovi? No ovšem? On a jeho přátelé zachránili několik šlechticů před Madame de Guillotine," vzpomněl si král. "A teď mi povězte, kde jste se setkala se tímhle pohledným mladým Američanem?" "Představil nás vévoda," odvětila uličnicky Marguerite. "Kdy se konala svatba?" zajímal se král. "V neděli v kostele Svaté Anny, včetně civilního obřadu." "Takže vy jste jim požehnal, Césare," přikyvoval král. "Ano, Vaše Veličenstvo," procedil vévoda skrz zaťaté zuby a s křečovitým úsměvem. "Hrajete šachy, madame d’Aubert?" zeptal se král. "Ano, Vaše Veličenstvo," usmála se na něj Marguerite. "Césare, usaďte manželku svého bratrance. Zahraje si se mnou a vy se budete pro změnu chvíli dívat," poroučel král. Vévoda de Caraville vstal a zdvořile přisunul Marguerite židli. "Připojte se k manželce," vyzval bratrance. "Já ochutnám zdejší vybrané víno." Zamířil přes místnost k servírovacímu stolu, kde stály karafy a číše. "Já vás obsloužím," nabídla se Renée. "Bestie! Nechápu, jak se vám to podařilo," obořil se na ni tlumeným hlasem. "Udělala jste si ze mě nepřítele, Renée." "Nebuďte hlupák, Césare. Dobře víte, že jsou jeden pro druhého jako stvořeni. Váš hněv přejdu mávnutím ruky, příteli, obzvlášť když pro vás mám malé překvapení." "Jenomže já ji měl. A ti dva zpropadení princové taky!" "Budou mlčet. Vědí, že mám tu moc poslat je zpátky do Persie, a udělají cokoli, aby se nemuseli vracet k šá124 BERTRICE SMALL 124 hovu dvoru. Marguerite se v mém domě zdržela příliš krátce, než aby na ni kdokoli z mých zákazníků vzpomínal. Buďte sám k sobě upřímný, mon ami." "A proč?" ohradil se nedůtklivě. "Protože znám vaše tajemství a vím, že si nepřejete, aby o něm věděla také Paříž," oznámila mu Renée. "Jaké tajemství?" udeřil na ni. "Řím a samozřejmě ty problémy ve Florencii," odpověděla. Povzdechl si. "Předpokládám, že to máte písemně a právně potvrzené," zavrčel. "Proklatě, Renée, jste mnohem chytřejší, než bych si myslel." "To proto, že vnímáte ženy jen v souvislosti s rozkoší, Césare. Revoluci jsem nepřežila díky hlouposti." Zasmál se a pozvedl číši. "Příměří, Renée, hraběnko de Thierry," řekl. "Odpouštím vám a jim taky. Kdy odplouvají do Louisiany?" "Za týden," řekla. Pokrčil rameny. "Nejspíš to tak má být. A teď mi prozraďte to překvapení." "Mám novou dívku. Z Nantes. Jmenuje se Michelle. Je jí šestnáct a vy budete po jejím zaměstnavateli první muž, který se s ní bude moct potěšit. Je to plavovláska s bujným poprsím." "Je přítulná?" zajímal se. "Mimořádně přítulná," ujistila ho Renée. "Tak doufejme, že se tu Jeho Veličenstvo dlouho nezdrží, Renée. Ale nehledě na to, kdy se vrací do paláce, Stránka 69

Probuzení chci svou cenu útěchy." "Však ji dostanete, mon brave," slíbila. "Copak jste se někdy U Renée nudil?" Vévoda de Caraville se krátce zamyslel a posléze musel přiznat, že si pokaždé skvěle užil. "Jste mazaná, chérie." Renée, hraběnka de Thierry se na něj líbezně usmála. "Přesně tak," přikývla. "Jako liška." 125 EPILOG 125 126 SUSAN JOHNSON


Úkryt před bouří 127 128 Kapitola 1 Buckinghamshire, duben 1894 Bouře se přihnala nečekaně a s nebývalou intenzitou a citelně se ochladilo. Temnou oblohu křižovaly blesky, ozařovaly linii rychle se valících mračen a co chvíli zaburácel hrom. A pak, jako by to bylo dostatečné varování, se strhl prudký liják. Lulu vmžiku promokla až na kůži. Výborně, pomyslela si. Jako by ty dnešní nepříjemnosti nestačily. Zrakem se pokoušela proniknout hustou oponou deště a najít nějaký orientační bod. Po přečtení tetiččina příšerného vzkazu, jehož obsah ji nesmírně rozrušil, se procházela už několik hodin… ale nepřipadalo jí, že zabloudila. Přimhouřila oči a znovu se zadívala do dešťové clony. Obrátila se ve snaze konečně nalézt něco, co zná, a mezi poryvy větru zaslechla vysoké pípání mladého tetřívka. Nedaleko musí být jedna z chatrčí jejího hajného. Odhodlaně vykročila směrem, odkud znělo slabé ptačí volání, a doufala, že vychází z domku s líhní kuřat poblíž jejího domu. Jakmile se však z deště vynořily obrysy stavení s verandou, poznala, že se octla jinde, konkrétně na hranici svého panství. V téhle chatrči příležitostně přespával hajný, když se zdržel v práci do večera, a na návrat už bylo pozdě. A to znamenalo, že je v nejzazším cípu svých pozemků. Zamračila se. Jaká patálie ji ještě dnes potká? Odpověděla jí příroda: vítr zesílil, zešeřilo se a rozpoutala se zběsilá průtrž mračen. 129 129 Když konečně dospěla k verandě a zastavila se až pod střechou, několikrát lačně nabrala do plic suchý vzduch. Pohled na mladé tetřívky, uhnízděné v přístavku u postranní stěny, ji nepochopitelně uklidnil: jako by jí zajišťovali za bouřky společnost. Vzápětí se ve vzpomínkách vrátila do dětství, kdy trávila spoustu času se starým hajným, zasypávala ho zvědavými otázkami, pomáhala mu s kuřaty a nasávala jeho vlídnost a přátelství všemi póry těla. Jako by od té doby uplynula celá věčnost. Potřásla hlavou, aby zahnala zádumčivost, a připomněla si, že má pravděpodobně víc výsad než drtivá většina populace na zeměkouli. Měla by za to být vděčná, nepropadat trudnomyslnosti. Vděčná za dary života, jak říkávala babička. A na letmý okamžik vděk skutečně ucítila. Dokud si znovu nevzpomněla na dopis, který roztrhala na kousky. Najednou ji rozrazila zima. Uvolnila jednoduchou petlici, Stránka 70

Probuzení opřela se do dveří a vstoupila do malé místnosti. Jediným oknem proudilo dovnitř jen nepatrné množství světla. Na jedné stěně viselo nářadí, pod ním byly narovnané pytle se zrním. Na policích u dveří stálo několik džberů a misek na krmení. V rohu se krčila malá kamna s rourou vyvedenou střechou ven a na zemi hranička naštípaného dříví. Má-li ji tu bouře uvěznit, aspoň nezmrzne zimou. Teď už jí chlad pronikal téměř až do morku kostí. Když bude jednat rychle, co nevidět se v kamnech rozhoří přívětivý oheň. Po prohlídce kredence objevila plechovku s čajem a cukr. Obrnila se proti zimě, podržela na dešti menší hrnec, a protože liják neustával, měla ho brzy plný dešťové vody. Zatímco se voda vařila, svlékla nasáklý plášť a pověsila ho na kolík u dveří, aby se usušil. Po chvilce nerozhodnosti, při níž zvažovala slušnost proti nepříjemnému pocitu z mokrého spodního prádla, zvítězilo pohodlí. Zbavila se kombiné, spodních kalhot, spodničky a punčoch a všechno pověsila vedle pláště. Protože hajný přebýval v chatrči, pouze když samice tetřívků seděly na vejcích, objevila při bedlivějším prů130 SUSAN JOHNSON 130 zkumu slamník a srolovanou přikrývku převázanou provazem. Provizorní lůžko rozložila u kamen, spařila čaj, nasypala cukr do hrnku a zalila ho vroucí tekutinou. Usedla na matraci do tureckého sedu, zahřívala si ruce o hrnek, vdechovala líbeznou vůni čaje a usmívala se. Byl to první úsměv od okamžiku, kdy otevřela dopis od tety. Popíjela čaj, blaženě vychutnávala, jak se jí horko rozlévá hrdlem a putuje do žaludku a dospěla k závěru, že jí v tuto chvíli stačí ke štěstí ty nejzákladnější potřeby: strava a teplo. Úsměv na rtech se jí rozšířil. Možná odhalila tajemství spokojenosti. Anebo přinejmenším jeho dočasnou náhradu. Když dopila čaj, dala se do hledání něčeho k večeři. Zrovna brala z kredence plechovku se sušenkami, když zaslechla kroky. Zmocnil se jí neblahý pocit. Zaposlouchala se pozorněji. Tentokrát zazněl zvuk zřetelněji… a pak ještě zřetelněji: rychlé, těžké kroky, jako by někdo běžel, praskání slabších větví bylo slyšet i v běsnící bouři. Vzpomněla si na zvěsti o tulácích; vybavily se jí rozmanité příběhy z dětství o lupičích a kočujících cikánech. Natáhla ruku pro spodničku, když vtom uslyšela, jak dupot dospěl až na verandu, a než mohla strhnout z kolíku oděv, rozlétly se dveře. Vchod zaplnila mohutná nejasná postava. Vykřikla. "Promiňte." Dveře se s bouchnutím zavřely. "Počkám, až se obléknete." Hluboký mužský hlas za dveřmi zněl kultivovaně, jeho vyjadřování bylo spisovné a zdvořilé, ale neptal se, jestli smí vejít. Lulu krátce zvážila, zda ho má pustit dovnitř. Nakonec jí zbývalo rozhodnout, který kus mokrého oblečení se dá obléknout nejsnáze. Jarní plášť byl z lehkého květovaného mušelínu – když odpoledne odcházela, bylo teplo; spodní prádlo bylo stejně lehké. Jednotlivé kusy samy o sobě nepostačí. A ani nestála o to, aby se jí na tělo lepila studená látka. Nic naplat, bude muset stačit vlněná přikrývka. S mírným odporem si ji ovinula kolem těla, jeden cíp zastrčila dovnitř a tak vytvořila poměrně obstojný sarong. 131 ÚKRYT PŘED BOUŘÍ 131 Pro jistotu vzala z kredence nůž a odtáhla matraci do Stránka 71

Probuzení kouta. Posadila se na ni, schovala nůž pod nohu a teprve tehdy zavolala: "Vstupte!" Dveře se pomalu otevřely. Třeba je neznámý stejně ostražitý, pomyslela si a strach z ní částečně spadl. "Ještě jednou se omlouvám, že vyrušuji," řekl muž a sklonil hlavu, aby prošel nízkým vstupem. "Ale venku je hrozně mokro." Napřímil se, zavřel za sebou dveře a usmál se. "Ucítil jsem kouř." Byl to cikán, snědý, černovlasý a s tmavýma očima. Ale co ten nákladný oděv? Možná je to zámožný cikán, napadlo Lulu s nemírným veselím, jež jí dodal horký a sladký čaj. Že by ta chatrč hluboko v lesích byla zakletá a čaj čarovný? blesklo jí myslí. "Vy jste cikán?" zeptala se s dětskou, neskrývanou upřímností. "Moje matka byla cikánka," odpověděl neznámý. Těžko říct, jestli to bylo zimou, ale po zádech jí přeběhlo neurčité chvění. Usoudila, že se jí to určitě všechno jen zdá. Ale je to překrásný sen. Tenhle cikán je pohledný jako princ, má na sobě tvídový oblek a kožené boty a ani trochu jí nenahání hrůzu. "Chcete hrnek čaje?" "Rád." Začal si svlékat deštěm nasáklý kabát. Zdálo se, že si ani nevšiml, že vstala z matrace a nalévá mu čaj, a jeho nenucené chování jen přispívalo k neuvěřitelnosti situace: jako by oba byli postavami z pohádky bratří Grimmů a co nevidět se objeví čarodějnice nebo hodná víla. Pověsil kabát vedle pláště, vzal si od ní hrnek, usrkával vroucí čaj a usmíval se na ni přes okraj nádoby. "Kde jste se tu vzala v té bouřce?" "Procházela jsem se." Teď už bylo lhostejné proč, a pro tu chvíli v tom nalézala útěchu. "A vy?" "Můj automobil měl poruchu." Tolik, pokud jde o cikánské prince a pohádky. "Váš automobil?" Vozidel tohoto typu bylo dosud v provozu jen velmi málo. Měl ho princ z Walesu, car, císař a sir Ernst Kassels, který si může koupit třeba celý stát, když bude chtít. A tenhle očividně velmi bohatý člověk. 132 SUSAN JOHNSON 132 "Udělal jsem chybu, že jsem si vyjel bez mechanika." "Tady na venkově to je chyba zcela určitě. Budete ho muset nechat odvézt na opravu do Londýna." "Až přestane pršet." Pozvedla obočí. "Pokud proti tomu něco nemáte," dodal ohleduplně. "Slečno…" "Ne, samozřejmě, že ne," pospíšila si s odpovědí a po chvíli dodala: "Sarah… Reynoldsová." Povšiml si nepatrného zaváhání nebo cuknutí víčky. Obřadně se uklonil. "William Fielding, váš služebník… nebo spíš dlužník za to, že jste mi poskytla úkryt před bouří. Nebude vám vadit, když si zuju boty? Jsou totiž plné vody." "Vůbec ne. Postavte je ke kamnům." Byl promoklý skrz naskrz jako předtím ona a kalhoty z jelenice se mu lepily na tělo jako další vrstva kůže, ale přece mu nemohla navrhnout, aby si je svlékl. Po rozvodu byla v jednání s muži opatrnější. Ne že by nebyla vděčná, že se zbavila manžela, ale díky změnám v životě si osvojila nový pohled na svět, anebo to tak bylo aspoň do dnešního dne. Ten dopis ji vychýlil z pracně nabyté rovnováhy a vnutil nerozhodnost. "Jste tu zřejmě na návštěvě," poznamenala, aby přerušila znepokojivý tok myšlenek, vyprovokovaný tetiným dopisem. "Uvažoval jsem o tom." Vzhlédl od zouvání bot. Měl pozoruhodné oči, tmavé, duchaplné a lemované Stránka 72

Probuzení nádhernými řasami. Oči básníka. "A teď vás navíc zdrží… oprava." Do hlasu se jí vloudilo podivné rozechvění. A on to okamžitě postřehl. Ona také a nemálo šokovaně. "Chtěla jsem říct… totiž… Tady v okolí není žádná dílna… a je bouřka a tak dále…" "Já jsem vám rozuměl." Hovořil tlumeným hlasem a s pokojným výrazem ve tváři. Její rozrušení bylo jasně patrné. Věděl, že je nemínila dát najevo, i když její bezděčná svůdnost ho okouzlovala. A stejně tak její svěží půvab. Tyto vjemy mu vytvořily v mysli smyslnou, nahou postavu. Málem se podíval na hodinky, aby zjistil, 133 ÚKRYT PŘED BOUŘÍ 133 kolik času mají do rána. Ale neudělal to, protože ona byla očividně v rozpacích a on neměl ve zvyku na ženy naléhat. A nikdy nemusel. "Mám dát vařit víc vody?" zeptal se ve snaze navodit nenucenou atmosféru. Postavil boty ke kamnům. "Buďte tak hodný." Pomalu se nadechla, prohrábla si vlasy a v duchu se vyplísnila, že se chová jako nezkušená dívka. Tou nikdy nebyla a rozhodně jí není ani teď. "Měla bych se vám omluvit," prohlásila rozhodně a podívala se mu zpříma do očí. "Obvykle se nechovám tak trapně." "Vždyť jsem vpadl dovnitř bez varování. Je to moje vina. Zůstaňte sedět a já uvařím čaj. Zatím mi můžete vyprávět o Buckinghamshiru." Čaj připravoval zručně a stejně dovedně ji uklidnil. Ve stísněném prostoru se pohyboval s nenucenou důvěrností, vyptával se na hrabství a se zájmem vyslechl její odpovědi. Když byl čaj hotový, přinesl vědro, obrátil je dnem nahoru a postavil na ně hrnky s čajem a plechovku sušenek. "Vadilo by vám, kdybych si svlékl kabát a košili, aby se usušily? Když řeknete ne, neurazím se." "Co budete dělat, když se urazím já?" Hlas jí podbarvil hravý tón; jeho šarm byl nakažlivý. Ve snědé tváři mu zazářil úsměv. "Zůstanu oblečený." "Jste vždycky takový kavalír?" "Za všech okolností." Vypadalo to, že se neurazí, a tak si začal rozepínat vestu. "Moje cikánská matka mě vychovala dobře." "Byla opravdu cikánka?" Přikývl, svlékl si vestu, přetáhl přes hlavu košili, a když obojí pověsil, posadil se na podlahu do tureckého sedu a sáhl pro hrnek. "Rodinu mého otce to pohoršilo." "Jak romantické." Jen s obtížemi zachovávala nezúčastněný tón. Byl svalnatý jako gladiátor nebo bojovník z rozlehlých ruských stepí, s jako uhel černými vlasy, snědou pletí a mírně sešikmenýma očima. "Bylo to romantické," řekl tiše a pak mu hlas náhle zpřísněl. "Chutná vám ten čaj? Udělal jsem ho hodně silný a sladký." 134 SUSAN JOHNSON 134 Zřejmě si to téma nepřál dál rozebírat a ona narážku pochopila. Zároveň vypudila z mysli představy o gladiátorech a válečnících. "Moji rodiče měli docela obyčejné manželství. Předem dohodnuté a srdečné, ačkoli výstižnější je výraz ‚neosobní‘. A čaj mi chutná," dodala. Ani ona nechtěla mluvit o manželství svých rodičů. Dopadlo stejně tragicky jako to její. "Vezměte si sušenku." Vzal si a s jejím svolením jich většinu snědl. Pozvedl Stránka 73

Probuzení pohled ke střeše bičované provazci deště, pak jím zabloudil ke kredenci. "Doufám, že to nejsou poslední zásoby. Obávám se, že dnes večer už slušnou večeři nestihneme." "V tom případě doufám, že umíte vařit." "Pokud je něco ve spíži." Vyprázdnil hrnek, zvedl se a zahájil inventuru kredence. Každý objev jí ukázal včetně malé láhve jablečného vína, které ihned otevřel a okusil. "Je dobré," přikývl spokojeně. "Dáte si aperitiv?" Hrnky posloužily dalšímu účelu. Lulu upíjela Thomasovo jablečné víno, zatímco její společník otvíral konzervované zásoby rozmanitého jídla. Našel se dokonce švestkový pudink jako zákusek a svíčka. Na dno vědra se všechno nevešlo, a tak prostřeli na utěrce, rozložené mezi nimi. Když byla hostina připravena, znovu naplnil hrnky vínem. "Na náš úkryt před bouří," navrhl s úsměvem, "na dobrou společnost a díky bezedné kredenci také za dobré jídlo. Poslužte si, prosím." Možná za to mohlo silné víno, možná by si toho všiml stejně, ale když se naklonila, aby si vybrala, čím začne, její poprsí nad okrajem vlněné přikrývky vytvořilo lákavé oblinky. Poprvé odvrátil pohled, ale později už nedokázal ignorovat její bujná, smyslná ňadra, hluboké údolí mezi nimi ani kaštanové kadeře, které jí splývaly po nahých ramenou. S velkým úsilím se soustředil na rozhovor a zdvořile se jí díval do očí. Nutná ohleduplnost a zdrženlivost zle dotírala na jeho kavalírské instinkty a navzdory dokonalému chování se na něm pomalu začaly srážet jelenicové kalhoty, nebo mu spíše díky erekci začínaly být poněkud těsné v rozkroku. "Myslím, že se půjdu nadechnout čerstvého vzduchu," 135 ÚKRYT PŘED BOUŘÍ 135 oznámil nakonec a vstal. A pravděpodobně si dá i studenou sprchu, má-li se chovat dál jako džentlmen. Dívala se, jak jde ke dveřím. Kalné světlo a malá místnost jako by jeho postavě dodávaly na mohutnosti. Ucítila záchvěv vzrušení. Žila v celibátu už příliš dlouho, i když dobrovolně. Ale po celou tu dobu jí něco takového ani nepřišlo na mysl. Natož aby v ní vyvolal touhu naprosto neznámý muž, který jí ani nestal za to, aby mu udala své skutečné jméno. To je nemožné, opakovala si. Nemyslitelné. Je mimořádně pohledný, ozval se hlásek v jejím podvědomí, a výjimečně okouzlující. A navíc umí vařit. Jako by to bylo důležité. Jako by cokoli z toho bylo důležité, přesvědčoval ji jiný, střízlivější hlas. Nervózně se rozhlédla po těsné místnosti, protože se nemilovala už téměř rok a z ničeho nic po tom zatoužila. A za těch nejabsurdnějších podmínek a okolností. Kdo se o tom dozví, popichoval ji ďábel v jejím nitru. Hluboko v lesích a za prudké bouřky? Dveře se otevřely a neznámý znovu vešel, do pasu obnažené tělo se lesklo deštěm, bosé nohy zanechávaly na dřevěné podlaze mokré otisky. "Čeká na vás doma někdo?" Hovořil tiše, bezmála šeptem a v očích mu doutnal žár. Místo aby dostala strach, zaplavila ji úleva. "Jste mokrý." Tu nesmyslnou poznámku vyslovila místo jiné, mnohem nesmyslnější. Tvářil se, že ji ani nezaznamenal. "Snažím se ochladit. Odpovězte mi. Čeká na vás dnes večer někdo?" "A co když odpovím, že ano?" "Tak se zeptám, co děláte zítra?" "A co když řeknu, že už mám nějaký program?" Její vyhýbavost byla záměrně dvojsmyslná. "Zeptám se na pozítří." Usmála se. "Jste neodbytný." Stránka 74

Probuzení Zavrtěl hlavou. "Právě naopak. Pokoušel jsem se sám sobě to šílenství rozmluvit." "Proč?" "Protože tudy jen projíždím a vy jste mě zaujala. Raději bych tudy jen projel." 136 SUSAN JOHNSON 136 Pokrčila rameny jako vždycky, když hrála milostné hříčky a nonšalantní póza patřila k její přirozenosti a když muži, kteří o ni projevili zájem, byli samozřejmou součástí jejího života. Zjistila však, že nedokáže tak snadno vyslovit to, co chce, o přednostech pomíjivých lásek. "Máte pravdu," odpověděla místo toho. "Tím si nejsem právě jistý." Znovu se usmála. "Co kdybych se za oba zaručila?" "Kéž by to bylo možné." Zvědavě pozvedla obočí. "To má být výhrůžka?" Udržoval si odstup. Aspoň se o to snažil. "Ovšemže ne. Chci jen říct, že za mě se zaručit nemůžete." Pokrčil rameny. "Není to prostě možné." "Jsme dva úplně neznámí lidé." Chtěla, aby to vyznělo neohroženě, jako zátaras proti tomu, co by možná oba cítili. "Už se nikdy neuvidíme." "Takhle to neříkejte." Jeho hluboký, melodický hlas ji odzbrojoval. "Myslel jsem, že mi dáváte povolení." "Chtěla jsem říct, že se neznáme." "Aha…" Tlumený šepot jí pohladil duši, rozechvěl touhou až v samém nitru a podráždil už tak dost přetížené smysly. "Jeden o druhém nic nevíme," řekla mírněji, než zamýšlela. Přistoupil blíž a posadil se před ní do dřepu. "Co chcete vědět?" "Děláte tohle často?" Neskrýval údiv. Očekával desítky jiných otázek ohledně jeho předků a společenského zázemí. "Ještě nikdy jsem to neudělal," odpověděl tiše. "Když se rozhodnu… chci říct," – ani ve světle svíčky nemohl přehlédnou zrudlé tváře – "… ach Bože. Já vlastně nevím, co chci říct." Na okamžik odvrátila pohled, a když se na něj zase podívala, vyhrkla: "Slíbíte mi, že se už nikdy neuvidíme?" "Pokud si to nebudete přát vy sama, tak ne." "Nepřeju si to." Přikývl. 137 ÚKRYT PŘED BOUŘÍ 137 Nastalo hluboké ticho, rušené jen jejich dechem a praskáním ohně. Pod pronikavým pohledem jeho tmavých zřítelnic sklopila oči. "Neměla bych to dělat," zašeptala. "Vůbec vás neznám." "To můžeme změnit." Zachvěla se příslibem v jeho hlase, vlastní neovladatelnou touhou, jejíž příčinou byl rok dlouhý celibát. A byl úplně nadosah… nádherný… tak mohutný. Zrak jí padl na vyboulení v jeho rozkroku a zadržela dech. "Ještě něco," vydechla se staženým hrdlem, protože věděla, co chce udělat. "Nemůžete… do mě…" "Ani se o to nepokusím." Nadechla se a zaťala ruce v pěst. Všiml si toho. "Jestli nechcete…" "Ne… jde jen o to, že.," hlasitě vydechla, "jsem se už hrozně dlouho nemilovala a nejsem si jistá, jestli…" "Budeme postupovat tak pomalu, jak si budete přát. Stránka 75

Probuzení Pravidla stanovíte vy," navrhl a skryl úlevu. Vzhledem k tomu, do jaké míry byl vzrušený, musel vynaložit veškerou vůli, aby jí to nabídl. Naštěstí se neurazila, byla jen nejistá. "Vy mi řeknete, co chcete, co se vám líbí. Nechám to na vás." Třeba to přece jen je pohádka. Nabídl jí všechno, po čem prahla. Zářivě se usmála. "Jste vůbec skutečný?" Zazubil se. "Jsem cokoli, co si budete přát." Opřela se rukama za zády a zkoumavě si ho prohlížela. "Protože toužíte po sexu." "Vy snad ne?" "To se pokouším rozhodnout." "Už jste se rozhodla." Naklonil se a ukazovákem jí přejel po prstech u nohou. " "Ten žár je cítit až sem." "To ta kamna." "Kromě jiného," klukovsky se zasmál. "Jak dlouho jste se nemilovala?" Zaváhala. "Dost dlouho, abych si připadala jako nezkušená holka." Najednou svraštil obočí. "Ale nejste panna, nebo snad ano?" 138 SUSAN JOHNSON 138 "A to by byl problém?" "To by byl problém." "Jak velký?" "Přestaňte si hrát, moje milá." Měl vlídný hlas, ale oči mu ztvrdly. "Na to nemám náladu. Odpovězte mi." "A co když nechci?" Posadil se na paty, ve tváři nerozhodný výraz. "Jak moc toužíte po sexu?" Její dotaz byl téměř lhostejný, koketní, jeho nejistota nepochopitelně uspokojující. "Na to mi slova nestačí," řekl, zdaleka ne lhostejně. "Tak to asi budete muset zjistit sám." "Už vám někdo řekl, že nemáte lidi dráždit?" Slova podbarvil přídech hrozby. Buď byla tak odvážná nebo nevšímavá, ale každopádně ji ignorovala. "Jestli nezneužíváte panny, tak tím drážděním nic neriskuju." "Pokud nejste panna," zašeptal. "Pomyslela jste na to?" "Ne…," zasmála se. Přimhouřil oči. "Kolik jste toho vína vypila?" "Zřejmě dost na to, abych ztratila soudnost. Takže," pokračovala a oči jí dovádivě zajiskřily, "chcete mě prohlédnout, abyste zjistil, jestli projdu zkouškou panenství?" "Ne, nechci," odmítl vážně. "Strávíme tu celou noc a už se nikdy neuvidíme." pozvedla obočí. "Ale jestli trváte na etice…" Netoužil po ničem jiném, než ji povalit na záda na matraci a pomilovat se s ní. Kdežto ona si chce hrát. A je na ni moc příjemný pohled. "Chováte se jako děvka," zamumlal. "Je na vás, abyste to zjistil," opáčila. "I když nevím, jestli obstojím. Nemilovala jsem se téměř rok." Jeho penis zareagoval na vidinu možných rozkoší, ale přesto se neubránil jízlivému dotazu: "Proč ne?" "Vy jste ale podezíravý." "Jen opatrný." Usmála se. "Řekněme, že jsem objevila Boha." "Jak neotřelé. A teď ho hodláte zavrhnout?" 139 ÚKRYT PŘED BOUŘÍ 139 "Je na dovolené." "To je štěstí," podotkl ironicky, ale jeho výhrady byly Stránka 76

Probuzení zřetelné. "Nejsem nemocná, jestli vás zajímá tohle." "To se mi ulevilo." "Navíc jste ten nejzdvořilejší chlap, jakého jsem kdy poznala, anebo se vám nelíbím," dodala laškovně. "Jsme tady úplně sami. Mám snad omdlít, abyste mě mohl křísit a zachraňovat?" "To nebude nutné." Odhodil ostražitost, ulehl vedle ní a složil ruce pod hlavou. "S ohledem na to, že jsem si užíval sexu docela nedávno, konkrétně včera, možná bychom neměli tolik pospíchat, dokud se lépe nepoznáme." Zavřel oči. "Co to děláte?" Do hlasu se jí vloudila směsice úžasu a popuzení. Pootevřel oči. "Jen vám to oplácím." "Omlouvám se." "Pozdě. A co když jste panna? K tomu jste se ještě nevyjádřila." "Nejsem!" "To nemohu riskovat." Znovu zavřel oči. "Mám vám to ukázat?" Lenivě zvedl víčka. "Žádné ukázky, prosím." "Jste hrozně protivný." "Vy jste s tím začala." "A vůbec. Nejste ani trochu galantní." "Stojíte o galantnost? Myslel jsem, že usilujete o něco jiného." "Velmi vtipné. Jdi se vycpat." "Williame," doplnil. "Jdi se vycpat, Williame. Po roce čekání na tenhle pocit, kdy se zoufale chci zase milovat, musím v téhle ztracené chatrči narazit zrovna na vás." "Nebo na šťastný osud," podotkl klidně. "Ale než to zjistíte, musíte mě pěkně poprosit." "To neudělám!" "Dobrá. Tak půjdeme spát. Předpokládám, že o tu přikrývku se nehodláte dělit." Lulu vyskočila z matrace a rázně odkráčela, ale její 140 SUSAN JOHNSON 140 dramatický odchod předčasně ukončil omezený prostor a po třech krocích byla přinucena k návratu. "Možná byste se uplatnila na jevišti," poznamenal s úsměvem. "A vám chybí slušné vychování," odsekla. "Protože se s vámi nechci pomilovat?" "Ano, proto." Nevěřila tomu, co jí vypadlo z úst, o nic víc než tomu, že se chce milovat s tímhle vysokým, nádherným, ukrutně neochotným mužem. Má přičítat svou zoufalou touhu setkání v bizarním prostředí? Anebo má celibát své hranice a ona k ní dospěla? Nebo ji možná očarovaly jeho kouzelné cikánské oči. "Povězte, co chcete, abych řekla," vybídla ho, rozrušená, neklidná, dopálená jak na sebe tak na něj, "a já vám vyhovím." "Že nejste panna, že chcete, abych se s vámi miloval. Že vás mrzí, že jste si pohrávala s mými city." Každé slovo bylo nestoudnost sama. "Jste hrubý, drzý, neomalený." "Ještě nevíte, jaký jsem," protahoval lenivě. Každá píď jeho nádherného těla dodávala odpovědi na opojnosti. "A netvrďte, že jsem se vás dotkla," pokračovala popuzeně. Uličnicky se na ni zašklebil. "Trošičku ano." "Hm… To jsem si mohla myslet." Pojednou zvážněl. "Přesto potřebuji vědět, jestli jste panna." "Nejsem panna už od svých čtrnácti let. Jste spokojený?" Jeho spokojenost byla téměř hmatatelná. Stránka 77

Probuzení "Kristepane, tak vám to opravdu dělalo starosti!" "Proč ne?" "Protože většině mužů je to jedno. Ale ne že byste se něčím podobal těm ostatním," dodala na vysvětlenou a naopak si pomyslela, jak je báječně jiný a jak moc by chtěla to jeho báječně jiné tělo podrobit zkoušce. "Předpokládám, že vzhledem k tomu, že já jsem se milovala naposledy před rokem, kdežto vy včera, kdybych chtěla sex… co nejdřív," zdůraznila a vrhla po něm nazlo141 ÚKRYT PŘED BOUŘÍ 141 bený pohled, "budu vás muset poprosit nějakým hodně podlézavým, ponižujícím způsobem." Povzdechla si. "Tak dobrá. Omlouvám se. Moc a moc se vám omlouvám. A teď se se mnou budete milovat?" Zvedl se jediným plynulým, lehkým pohybem. "O podlézavost nestojím." Vzhledem k míře doutnající vášně měl nezvykle shovívavý výraz. "Bude mi ctí, když vám dnes večer budu moct vyhovět." Rozzářila se jako sluníčko. "Přece jen umíte být docela okouzlující." Usmál se. "Jsem rád, že to dokážete ocenit." "Co dokážu ocenit, vám dám vědět později." Provokativně na něj zamrkala. "Jen tak dál, moje milá, a možná to nikdy nezjistíte." Pohled jí padl na vzrušené pohlaví, nadouvající jelenicové kalhoty od rozkroku až skoro po opasek. "To se podívejme." Špičkami prstů přejela po celé délce jeho skrytého nástroje rozkoše. "Vy to dokážete udržet pod kontrolou?" "Vás k uspokojení nepotřebuji." "Záleží na tom, jaké uspokojení vyhledáváte." "Anebo jaké vyhledáváte vy." "Mám velkou chuť vás praštit," zavrčela. "Možná je něco ve vzduchu, protože já mám chuť udělat totéž." Vykulila oči. "To byste neudělal!" "A co když ano?" "Pak nejste džentlmen." "Ale vy dnes v noci vlastně o džentlmena moc nestojíte, nemám pravdu?" Vsunul jí ukazováček pod okraj přikrývky na poprsí. Jeho dotek se jí propaloval až do masa. Nezmohla se na slovo a tak jen přikývla. "Přesně to jsem si myslel," zašeptal a uvolnil deku. Jemně ji vzal za rameno, pomalu ji otočil a odvinoval z ní temně rudou vlněnou látku, dokud před ním nestála nahá. Zkušeným zrakem putoval po její dokonalé postavě. Byla přesně taková, jak si ji představoval: drobná, s velkými ňadry, smyslná, se štíhlým pasem a ladnými boky, jež mu vtíravě připomněly funkci ženy jako pra142 SUSAN JOHNSON 142 mene plodnosti. Pohledem zakotvil na tmavě hnědých kudrlinkách v klíně a zhluboka se nadechl. "Za chvíli jsem u vás," řekl přiškrceným hlasem a rozložil přikrývku na matraci. Je krásný jako hřích, pomyslela si. Snědá pleť a černé vlasy mu dodávaly exotické vzezření a byl až nehorázně pohledný, jako by byl mistrovským výsledkem přirozeného výběru. Vysoké, urostlé a svalnaté tělo svědčilo o nesmírné skryté síle stejně jako ztopořený penis. Vyzařoval přímo magnetické kouzlo. A vynořil se z bouře jako štědrý dar bohů. Najednou se otočil a usmál se a vřelost v jeho očích byla nepochybně pozemská. Stránka 78

Probuzení "Vaše lože je připravené, princezno." Je to jenom sen? přemítala a vykročila k prosté posteli. Pokud ano, doufala, že se z něj neprobudí příliš brzy. Začal si rozepínat kalhoty. Stál jen několik kroků od ní, připravoval se na ni a chtěl totéž, co chtěla ona. Měl velké ruce a obratné pohyby; dva knoflíky už byly rozepnuté. Zachvěla se. Touha se jí šířila tělem ve vlnách, tepání mezi nohama se zrychlovalo s blízkostí ráje, jenž byl na dosah. Přistoupila k němu a smetla mu ruce z kalhot. "Udělám to sama," řekla bez dechu a zcela bezostyšně přitiskla dlaň na jeho vzpřímený penis. Cítila, jak se její tělo vstřícně otevírá v souladu s velkými, ztvrdlými obrysy, jež jí naplnily dlaně, se žhavou, pulzující touhou, jíž se dotýkala. Je to tak dávno… Dokáže ho přijmout celého? Najednou dostala strach, který vlastně s obavami vůbec nesouvisel. Tělem jí projel záchvěv slastného očekávání. On naopak žádné pochybnosti neměl, s výjimkou načasování, a jeho úmysl byl jasný. Přiměje ji, aby roztáhla nohy a pustila ho dovnitř, a to co nejdřív. Zakryl jí ruce svými a posunul je na vrchol penisu deroucího se z částečně rozepnutých kalhot. Ovinula jej prsty. "Jsi na tohle připravená?" zašeptal. Ano, ano! chtěla vykřiknout, ale byl tak velký, přímo děsivě velký, že zvítězil rozum. "Vlastně nevím…" "Zjistíme to?" Rozepnul si zbývající knoflíky, protože ona, zdá se, byla ochromena. 143 ÚKRYT PŘED BOUŘÍ 143 Jakmile se kalhoty rozevřely a jeho penis se zcela osvobodil, vzpřímený a mocný, zůstala na něj civět s mírně rozšířenýma očima. Pokusila se ho obejmout, ale prsty se jí nesetkaly. Uklouzl jí bezděčný sten. "Panebože…" Bázlivě, ale s hladovým potěšením ho pohladila po celé délce, od vrcholu až po kořen. "Nebude to bolet?" vydechla. "Neublížím ti," slíbil a svlékl kalhoty. Fascinovaná se dotkla špičky, a ačkoli to byl dotek jemný jako dech, to gesto jí zavibrovalo až v hloubi lůna. Sklonila se, aby ho ochutnala. "To ne," zarazil ji hrdelním šepotem a honem jí zvedl hlavu. "Na to jsem už příliš vzrušený." Stáli těsně u sebe ve světle svíčky, obklopeni žárem svých těl, smysly zastřené naléhavou potřebou. Nevzpomínal si, že by kdy měl pocit, jako by se ocitl nad propastí. Dýchal těžce a pohlaví měl bolestivě ztvrdlé. Žena stojící před ním mu sahala sotva po ramena, tak byla drobná. Co když jí navzdory svému slibu přece jen ublíží? Stěží se kontroloval, jako by neměl sex nejmíň deset let. Dokáže se ovládnout, bude-li muset? Chvěla se a už dávno ztratila pojem o místě a čase a pramálo jí záleželo na tom, kdo převezme iniciativu. Znovu se ho dotkla, tentokrát mu lehce přejela prstem po hrudi. Prudce vtáhl dech a snažil se zkrotit nutkavou agresivitu. "Myslím, že už to dlouho nevydržím," řekla a vzhlédla k jeho obličeji, který jako by byl nesmírně vzdálený. "Nedokážu to…," splynulo jí ze rtů. A pak, bez ohledu na zásady slušnosti – pokud za těchto bizarních okolností vůbec nějaká slušnost platí – se k němu přitiskla tělem, zvedla ruce, nabrala si plné dlaně jeho vlasů a stáhla mu hlavu níž, aby viděl její naléhavý pohled. "Pospěš si!" "Jak si přejete, madame," zašeptal, strhl ji na přikrývku a vsunul jí koleno mezi stehna. Okamžitě roztáhla nohy a popadla ho za ramena tak prudce, až mu zaryla nehty do masa. Tlumeně zamručel. Stránka 79

Probuzení 144 SUSAN JOHNSON 144 "Je mi líto," zašeptala a honem ho pustila, zahanbená svou dychtivostí. "Dneska v noci nebude nikdo ničeho litovat," prohlásil zastřeným hlubokým hlasem a vrcholem penisu se dotkl ústí pochvy. Zvedla boky a prohnula se v zádech, aby ho do sebe pojala rychleji. K opatrnosti nebyl důvod. Byla vlhká a poddajná a pronikl do ní snadno. Její horké tělo mu nekladlo sebemenší odpor. Přesto mu v mysli ještě fungovaly zbytky ohleduplnosti, a když se v ní ztratil až po kořen penisu, téměř bez dechu se zeptal: "Nebolí to?" "Ne, ne, ne…" Po této odpovědi se mu nesmírně ulevilo. Políbil ji na čelo a pak jí poskytl to, po čem toužila víc než po polibcích. Posunul se o malinko hlouběji, na rtech ucítil její rychlé vydechnutí, vychutnával sladký dotek jejího jazyka spolu s ještě sladším kontaktem s báječně těsnými stěnami její pochvy. Byl tak velký, tak děsivě, nádherně velký; roztahoval ji do té míry, že dráždil každičké nervové zakončení její tepající, zduřelé tkáně, jež ho těsně objímala. Mozek jí otupila žhavá touha a zachvátila smysly. Slastné delirium bylo na dosah. A pak se stáhl. "Ne!" vykřikla a popadla ho za ramena. Sotva znatelně pozvedl obočí nad jejím panovačným příkazem, ale vzápětí si představil míru rozkoše, již cítí žena, která se tak dlouho nemilovala, a usmál se. "Chceš ho zpátky?" Nepatrně se v ní pohnul a ona zavrněla, vzdychla a zašeptala: "Díky," tak procítěně, až se málem otočil, aby zjistil, jestli v místnosti není jeho anděl strážný, protože někdo nad ním rozhodně bděl. Jakási vlídná bohyně či bůh mu seslala tuhle bouři a zavedla ho sem, přímo sem, do tohoto ráje na zemi. Vztyčil se nad ní a zajel hlouběji, vstříc nejvyšší blaženosti. Stačilo to, anebo to bylo příliš – záleží na úhlu pohledu –, protože hlasitě vyjekla a z ničeho nic vyvrcholila, bouřlivě a divoce, a její rozkoš trvala tak dlou145 ÚKRYT PŘED BOUŘÍ 145 ho, že ji postřehl dokonce i on, muž s bohatými zkušenostmi. Když se uklidnila, když její tiché sténání umlklo a dozněla poslední křeč, uvolnila sevření jeho ramen, lenivě otevřela víčka a prohlásila zmámeným, nezřetelným hlasem: "Za ten rok čekání to rozhodně stálo…" Křečovitě se pousmál. "A to máme před sebou ještě celou noc." "To nepřežiju…" "Ale přežiješ." "Hmm… báječná představa." Jemně se v ní pohnul, ze strany na stranu a malinko dopředu, jako by mapoval terén. "A bude to ještě lepší…" "Jsi úžasný," zašeptala a podbřiškem jí projel záchvěv nově nastupujícího vzrušení. Jen málokterý muž je tak pozorný a něžný, tak obratný… "A ty jsi pro mě nevýslovným pokušením. Mám pádný důvod věnovat ti náležitou pozornost." "Pro své potěšení." "Pro naše potěšení." Její oči se setkaly s jeho přívětivým pohledem. "Jsi zdvořilý." "Dala bys přednost něčemu jinému?" Intonace jeho otázky ji vytrhla z okouzlení a na okamžik Stránka 80

Probuzení zvažovala, jestli neudělala chybu. "Ne," zavrtěla hlavou, položila mu dlaně na hruď a náhle znejistěla. Zůstal bez hnutí. S výjimkou jeho penisu, který v ní pozvolna narůstal. Vykřikla, rozdrážděná nádherným tlakem, i když si vteřinu nato nebyla jistá, jestli vyjekla strachem nebo extází. On to však věděl. Mimoto věděl, že by měl rozptýlit její pochybnosti, a tak přiměl svůj hlas ke klidu, který necítil. "Neboj se mě. Jsem neškodný." "To sotva." Její odpověď byla spíš blaženým stenem, její tělo hladové a horce pulzující. Protože dokázal číst v ženských sexuálních reakcích, bylo mu jasné, že tahle překrásná žena touží po uspokojení navzdory svým obavám. "Po několika dalších or146 SUSAN JOHNSON 146 gasmech se ti uleví," zašeptal a znovu se v ní zlehka pohnul. "Rok bez sexu." Usmál se. "To je dlouhá doba." Jeho chlapecký úsměv přispěl k rozptýlení jejího neklidu stejně jako utěšený rytmus jeho teď již úplně ztvrdlého penisu, který do ní pronikal a zase vystupoval pomalými, neuspěchanými, vzrušujícími pohyby. "Předpokládám, že obvykle nejsi tak zdrženlivý." "Obvykle ne." "Smím být tedy nenasytnější?" "Posluž si." Kroužil boky v plynulých křivkách, a přitom jemně klouzal po každé prohlubni v její pochvě. Když se jí zase vrátila řeč, udýchaně se zeptala: "Co když budu chtít všechno?" "Tak to dostaneš." "To je neodolatelné pokušení," zavrněla. "Mám před tebou náskok. Byl jsem v pokušení ve chvíli, kdy jsem vešel do dveří." "To bude nejspíš osud." Tiše se zasmál. "Anebo přinejmenším příslib pěkného milování." "Ano…" V tom bodě se bezvýhradně shodli. Rytmické pohyby spodní části jeho těla neustaly ani během rozhovoru a jí působilo stále větší potíže soustředit se na řeč. Zaměřila smysly na strhující příliv a odliv narůstajícího vzrušení a náhle mu vyšla vstříc. "Zůstaň tam," vydechla, zavřela oči a zadržela dech. "Tady?" "Ano, ano – přímo tam. Potom ti to oplatím…" Dráždivě proti němu vyrazila boky. Tvář jí pohladil jeho tlumený vzdech. "Pro začátek to není špatné," zašeptal, zlehka ji uchopil za boky, aby jí zabránil v dalším výpadu. Bože, jak je těsná. Upravil polohu její pánve, o něco se stáhl a zvažoval, z jakého úhlu do ní má znovu vniknout. Nesouhlasně zamručela, sevřela mu ramena, aby ho stáhla na sebe. Vyhověl jí, rozhodnutý ji uspokojit. Postupoval ale opatrně, protože věděl, že se musí ovládat. Jako by pochopila jeho obtížnou volbu, objala mu nohama boky, aby mu umožnila snazší přístup a hlubší proniknutí. Mě147 ÚKRYT PŘED BOUŘÍ 147 la nečekaně silné vaginální svalstvo, jež mu intenzivně masírovalo penis po celé délce. Vtom je stáhla, a on zadržel dech. Je zkušená nebo úplně nevinná? I když na tom ve skutečnosti nezáleželo, při druhém sevření, jež ho jemně obemklo, se mu vybavily tělesné rozkoše, jímž se oddával v Hong Kongu. Ať to dělala podvědomě, nebo úmyslně, Stránka 81

Probuzení bylo to nesmírně příjemné. Tenhle její cikán je neuvěřitelně šikovný, nemluvě o slušné výbavě, pomyslela si Lulu blaženě. Má zkrátka obrovské štěstí. Doplňovali se horečnatým ztřeštěný způsobem: ona nevázaně netrpělivá, on schválně zdrženlivý, ale oba maximálně vzrušení, citlivě reagující na sebenepatrnější podnět a vjem. Vzduch už nebyl studený, ale horký, jejich rozpálená, vášní spojená těla si neuvědomovala prudkou průtrž mračen, neboť tahle chatrč byla rájem v zuřící bouři. On měl čelo orosené potem, ona byla rozžhavená uvnitř i vně a jejich divoké, k zbláznění nádherné pohyby se blížily stavu tělesné hysterie. "Víc," zvolala. Byla tak blízko… blizoučko tomu jedinečnému pocitu. "Prosím, prosím… ještě!" Jen svatý by odolal a on měl do svatého hodně daleko. Po pravdě už málem třeštil touhou, byl silně vydrážděný a vzrušený a tak blízko vyvrcholení, že si nebyl jistý, jestli je dokáže déle oddalovat. Jenomže musel, aspoň několik dalších okamžiků, a tak začal počítat pozpátku od stovky, aby zadržel naléhavý orgasmus. Při devadesáti čtyřech mu zaryla nehty do zad, vyrazila proti němu, strnula mu v náručí a se sténáním a vzlykáním dospěla k vrcholu. Dokonce i tak ukázněný muž jako on musel uznat, že ani o vteřinu dřív, než potřeboval. S trhnutím z ní vyklouzl a vzápětí ho obestřela rozkoš z první chvějivé křeči. A najednou se na ně snesla ledová sprška. Lulu zaječela. William, který jí bezvládně ležel na břiše, potopu nevnímal, neboť praktické instinkty zcela potlačila orgas148 SUSAN JOHNSON 148 tická extáze. Když se konečně o několik vteřin později vzpamatoval natolik, že uslyšel Luluiny výkřiky a na zádech ucítil ledový déšť, je oba odtáhl stranou. "Promiň," zašeptal, zvedl se a vytáhl Lulu na nohy. "Měl jsem si toho všimnout dřív. Omlouvám se. Musí ti být hrozná zima." Světlo svíčky dopadalo na její svůdnou postavu, pokožku lesknoucí se deštěm, mokré prstýnky vlasů, věnčící tvář. "Spíš jsem jako v jednom ohni," odpověděla rozechvělým hlasem. Usmál se. "Počkej chvíli," zašeptal, zvedl z podlahy dva prázdné pytle od zrní, natáhl se a ucpal jimi otvor ve střeše. Postavil pod něj vědro, odsunul matraci s přikrývkou a obrátil se k Lulu. "Myslím," řekl a zadíval se na její semenem potřísněné břicho a stehna, "že potřebuješ trochu očistit." "To není zdaleka všechno, co potřebuju," zašeptala. "Ani nevíš, jak rád to slyším." "Doufám, že ti nepřipadám příliš nenasytná." Střelil pohledem po svém ztopořeném údu. "V žádném případě." Jeho vzrušení bylo zřetelně patrné, penis rostl a mohutněl před jejíma očima. "Dneska večer mám velké štěstí," vydechla. Sklopil hlavu. "Já taky." "Jsi vždycky tak přizpůsobivý?" Do hlasu se jí vkradl smyslný tón. Dlouze se na ni zadíval. "Řekněme, že mám silnou motivaci." "Jsem rozpálená. Jako on." Ukázala na jeho vzpřímený penis. Stránka 82

Probuzení "To se mi hodí," podotkl s úsměvem a sáhl pro utěrku, již použili jako ubrus. "Tahle naše… vzájemná slučitelnost." Začal ji otírat do sucha, s obezřetnou netečností, protože měli pouze jednu utěrku, pokud si byl vědom, a po stehnech jí stékalo jeho sperma a on nesměl připustit, aby ho rozptýlilo její tlumené vzdychání. Měl větší zájem o samotný sex než o předehru. A ona naštěstí také, blesklo mu myslí, když poklekl, aby jí otřel břicho. 149 ÚKRYT PŘED BOUŘÍ 149 Přejela mu dlaněmi po širokých ramenou a jeho pevné, horké mužské tělo znovu podráždilo její už tak dost zjitřené smysly. "To je příjemné," hlesla, ani se nesnažila zkrotit svou dravou potřebu. S úsměvem k ní vzhlédl. "Už zase…?" "Je to neuvěřitelné," přiznala se. "V životě jsme nebyla tak… tak rozvášněná." "Je to ráj na zemi." Rozuměl jí, poněvadž i jemu připadaly okolnosti přinejmenším výjimečné. Byl poháněný chtíčem a netrpělivostí málem bez sebe, ačkoli normálně si s ženami jen pohrával. A může za to její upřímná vášeň, pomyslel si, anebo její horký klín, který je nadosah a on se ho může kdykoli dotknout. A možná zdejší jablečné víno obsahuje nějaké mocné afrodiziakum. Ať je na vině cokoli, nepřeje se, aby to skončilo. Když ji důkladně očistil, otřel i sám sebe, odhodil utěrku a dotkl se prstem vlhké prohlubně v jejím klíně, jako by byla jeho osobním majetkem a mohl si s ní dělat, co se mu zachce. Jemně prozkoumával její zduřelé ohanbí, hladil okraje stydkých pysků, a jen letmo pozvedl zrak, aby zhodnotil naléhavost tichých neurčitých zvuků, jež se jí draly z úst. Usoudil, že má ještě dost času, vsunul do ní prst a začal ji pomalu laskat, až její vzdechy zesílily. "Ty už jsi zase připravená?" zašeptal. Jeho přímá otázka v ní zažehla plamen a Lulu se neubránila úvaze, jestli příčinou její neukojitelné touhy je právě roční celibát. Jako by ten nádherný, božský muž klečící u jejích nohou nebyl sám o sobě dostatečným důvodem. A prahl po tomtéž, nemluvě o jeho milostném umění. "Měla bych tě někde držet pod zámkem…" "Nebo já tebe." Vsunul do ní druhý prst. "Abych tě dennodenně mohl dráždit jazykem," zašeptal, sklonil se a přejel jazykem po nejcitlivější oblasti jejího klína. "Snědl bych tě k snídani…" Podlomila se jí kolena. Pojednou se opravdu potřebovala opřít o jeho silná ramena, když pronikl prsty o něco hlouběji a zároveň jemně sevřel rty její klitoris. Tlak jeho úst a jazyka byl přímo mistrný: něžný, ale ne příliš, zprvu lehký, pak o něco naléhavější, zatímco se jeho prs150 SUSAN JOHNSON 150 ty propracovávaly výš a výš, až se o několik minut později neudržela a zaprosila, že ho chce cítit uvnitř, a pokoušela se ho vytáhnout na nohy. Nevyhověl jí, ale zvedl hlavu a zadíval se na ni zpod hustých řas. "Udělám ti to takhle." "Já nechci," sykla netrpělivě. "Vstaň! Chci tě!" Vysunul z ní prsty a klidně prohlásil: "Já na rozkazy nereaguju." Protože byla mocná a zámožná, jeho svrchované prohlášení ignorovala. "Nedělej potíže. Nemám chuť čekat." Popadla ho za tmavé vlasy a zatáhla. Odhodil jí ruce a posadil se na paty. "To bolelo." Tvářila se zarputile. "Omlouvám se," řekla úsečně. "To bych ti radil." Odfrkla si. "Omlouvám se, že jsem tě rozcuchala. Tak Stránka 83

Probuzení budeme se milovat, nebo ne?" Chvíli neodpovídal. "To záleží na jistých věcech," odpověděl nevzrušeně. "Na jakých? Na mé servilnosti?" "Tenhle výraz bych nepoužil." Jeho nenucená výřečnost v ní probudila vzpomínky na veškeré manželovy ohavnosti a zneužívání autority, a připomněla si důvody, proč jí Charles ani trochu nechybí. "Zapomeň na to. Vlastně tě vůbec nepotřebuju," prohlásila náhle, natáhla se, popuzeně strhla z hřebíku na stěně malou sázecí lopatku, bez zaváhání se předklonila a vsunula si hladkou dřevěnou rukojeť mezi nohy. William jí nástroj vykroutil z ruky a vytáhl se na nohy. "Přestaň si hrát." "To ty si hraješ!" odsekla. "Protože okamžitě nevyhovím tvým příkazům?" "A já tě mám poslechnout?" Otráveně vydechl. "Pokud si vzpomínám, tys prosila mě." "A zbytečně, pokud si já vzpomínám. Podívej," řekla odměřeně, "vydržela jsem bez chlapa rok. Jednu noc navíc klidně přežiju." "Jsi děvka." "Ale ne tvoje děvka." Chtěla od něho odejít. Pustil lopatku na zem a popadl ji za zápěstí. 151 ÚKRYT PŘED BOUŘÍ 151 Obrátila se k němu s pozvednutým obočím. "Chceš po mně ještě něco?" "Dá se to tak říct." Vzal ji i za druhou ruku, zatlačil ji pozpátku ke stěně a přitiskl se na ni. "Napadlo mě, že využiju tvé nenasytnosti." "Jak galantní." Bylo však obtížné předstírat jízlivost, když jí na břicho tlačil jeho ztvrdlý penis a její zrádné tělo na to ochotně reagovalo. "Kdybych se choval galantně, nejspíš by ses neudělala. Je to tak?" zašeptal. Vzal ji kolem pasu a zvedl, aby ji přizpůsobil své výšce. "Pust mě," zazmítala se mu v objetí. "Až potom." Krátce se setkal s jejím pohledem. "Až si tě vezmu." Ohnul se v kolenou, jemně do ní vklouzl, a protože byl silnější než ona, přiměl ji, aby se vytáhla na špičky a bezmála ji zvedl z podlahy. "Ne!" Ale ještě než vykřikla, rozkoš jí zaplavila smysly. "Nepřetvařuj se," sykl. "Jsi na mě připravená a tak vlhká, že bych ti projel útrobami až do krku. Tobě se to totiž líbí," dodal tiše. Zavrtěla hlavou, ale ten pohyb byl sotva postřehnutelný, protože každý nerv v těle měla ochromený oslepující extází. Nevšiml si toho. Ovinul si její nohy kolem pasu, aby se dostal hlouběji. "Pověz mi, jak moc se ti to líbí," naléhal šeptem, roztáhl jí nohy a vklouzl rukama pod zadeček. "Jsi příšernej!" Ale to už ucítila první, slabý orgastický záchvěv. "Pověz mi to." Přitiskl ji na stěnu a začal se pohybovat v přesném rytmu, při němž jí slastně tlačil kořenem penisu na klitoris, takže se rozplynuly tvrdé obrysy soupeření a nebylo možné nepodlehnout nepotlačitelné blaženosti, jež ji prostoupila. "Ano, ano," vzdala se, křečovitě zavřela oči a nechala se omývat vlnami rozkoše. "Líbí se mi to. Líbí… líbí." "Myslel jsem si to," protahoval a pevně ji popadl. "Uvidíme, co vydržíš…" Pak už jí bylo všechno jedno. Povznesla se nad vzdor, hrdost a morální zásady. Vnímala jen divoké, úchvatné Stránka 84

Probuzení 152 SUSAN JOHNSON 152 pocity. Přimkla se k němu, obklopila ho tělem poddajným jako vosk a vítala každý rázný, mocný vpád s horečnou vášní, téměř zbavena smyslů a lapající po dechu. Vyvrcholila jednou, dvakrát, poměrně rychle za sebou, než muž, jenž ji věznil v objetí, prohlásil staženým, hlubokým hlasem: "To zatím stačí. Teď je řada na mně." Bleskurychle ji nadzvedl a postavil na zem, zlomek vteřiny počkal, jestli se udrží na nohou, pak s tichým zaklením, protože plně neuspokojený a neklidný, vyvrcholil místo do jejího lůna, kde toužil v tu chvíli zůstat, na dřevěná prkna. Krátce na to, se hlavou opíral o stěnu, snažil se popadnout dech, vzpomenout si, kde je, a přemítal, jestli nevešel do nějaké začarované chýše, protože po ní pořád toužil – neustále, znovu, i v tomto okamžiku. Odlepil se od stěny a pohlédl na Lulu. Stejně dobře mohla mít vlasy upředené ze zlata nebo se mohla rozplynout v obláček mlhy, protože tohle všechno nemůže být skutečné. "Vítej na zemi…" Šeptem pronesené slovo naplnilo pyšné uspokojení, po nesváru nebylo ani stopy. "Ahoj." Jeho pousmání mělo v sobě smyslné kouzlo, stejně jako každičký centimetr jeho těla. "Už je to lepší?" Opírala se o stěnu, vláčná, spokojená, opojená. "Zbavil ses diktátorské nálady?" Oči mu vesele zajiskřily. "Jestli nechceš, už to nemusíme dělat." V hlase jí ještě doznívaly zbytky rozkoše. "Musím připustit, že vůči autoritám nemám zase tak velký odpor." Zatvářil se pobaveně. "Protože jsi ještě neuhasila svůj chtíč?" "Je to tvoje vina. Jsi až hříšně krásný." "Odpusť mi mou prostořekost, miláčku, ale o krásu ti přece nejde." "S tím nesouhlasím. Máš krásný penis." Na kratičký okamžik rozšířil oči. "Většina žen není tak upřímná. A ne že by mi to vadilo. V tuhle chvíli jsem ochotný umilovat se k smrti. Neptej se proč." Sklonil se pro vlhkou utěrku. "Nemám tušení." 153 ÚKRYT PŘED BOUŘÍ 153 "To ta bouřka." Střelil po ní pohledem. "Tak je to jenom v románech, moje milá. Moje tělesné touhy jsou vůči romantice imunní." "Moje třeba ne." Svraštil obočí, jak se snažil najít nepotřísněný kousek utěrky. "To bude tím. Ale ať je příčinou cokoli, jsem tak blízko ráje, jako dosud nikdy. Až na to, že tu není postel," poznamenal a zadíval se na promáčenou matraci, "ani komorná," dodal s úšklebkem a konečně objevil suchý cíp látky. "Nepohrdl bych skleničkou koňaku, ale ani ten tu nejspíš není." Odhodil utěrku na zem. "Spokojíš se s jablečným vínem?" Váhal jen setinu vteřiny. Nevěděl, jestli si má ještě podněcovat své už tak dost nenasytné rozpoložení. "Proč ne?" "Můžeme si chvíli povídat." Další zaváhání. Tentokrát je postřehla. "Ta představa tě děsí?" "Někdy. Ale momentálně ne," dodal zdvořile. Zatímco Lulu nalévala víno, stáhl William z matrace přikrývku, vyždímal ji a rozložil na podlahu u kamen. "Je mi takové horko, že mi ta přikrývka bude docela příjemná." Stránka 85

Probuzení Lehl si na záda a natáhl k ní ruce. "Sedni si na mě." Takovou nabídku by neodmítla žádná temperamentnější žena, pomyslela si Lulu při pohledu na jeho nádherné tělo. Měl široká ramena, dlouhé končetiny, všude samý sval – jistě ho stvořil samotný Bůh. "Co když to neudělám?" škádlila ho. "Tak budu muset vstát," prohlásil lenivě. "Vstát, říkáš? Nemá to nějaký sexuální význam?" "Na tomhle setkání má všechno nějaký sexuální význam, miláčku." "Já vím. Jsi hrozně zvláštní." Chopila se hrnků s vínem a vykročila k němu. "Pověz mi něco o sobě." "A ty mi pověz o sobě," kontroval vlídně, jednou rukou od ní vzal hrnek, druhou jí podal, aby se o ni opřela a usadila se. Ani jeden neměl vážný zájem hovořit o svém životě, ale na nezbytnost přestávky se zapomnělo v okamžiku, 154 SUSAN JOHNSON 154 kdy mu dosedla na stehna. Měla nanejvýš svůdně roztažené nohy, jeho neúnavné pohlaví se nalézalo nebezpečně blízko a sexuální touha vytlačila jakýkoli sklon k rozhovoru. Lulu postavila hrnek na podlahu a prstem přejela po modravé vystupující žíle na spodní straně penisu. "Smím?" Trvalo mu chvíli, než odpověděl; ochromil ho výbuch slasti v mozku. "Bude mi potěšením," odpověděl konečně, sklouzl dlaněmi po vnitřku jejích stehen a zabořil palce do vlhké škvíry v náhlé potřebě se jí dotknout. "Budu se těžko soustřeďovat," zašeptala, mírně se mu pohupovala na stehnech a vychutnávala kouzelné pocity, jež navozovaly jeho prsty. "Tím se netrap. Řeknu ti, co máš dělat." Přimhouřila oči. "Naznačila jsi, že nemáš tak velký odpor proti… hm, návrhům. A zatím jsi na ně pokaždé přistoupila," dodal konejšivým tónem. Něžně jí hnětl klitoris mezi palci, masíroval zduřelou tkáň, potěšený, když pomalu zavřela víčka. "Teď mi prsty obejmi penis. To snad není tak těžké?" Otevřela oči a usmála se. "Ano i ne." Zazubil se na ni. "Soustřeďme se na ‚ne‘." Byla zduřelá a zvlhlá, téměř připravená. "Ty víš, že to chceš, miláčku. Podívej, jak jsi vlhká." Ukázal jí palec pokrytý matnou tekutinou." Vklouznu dovnitř snadno," dodal tiše. "Teď se ale musíš postarat o to, abych byl dostatečně velký." "Už takhle jsi velký až až." "Ale když budu ještě větší, bude se ti to víc líbit." Penis se mu zvětšoval před jejíma očima. A ona, okouzlená a zmámená, ho objala prsty. Když ucítila jeho tepající žár a nepoddajnou tvrdost, bezděčně se jí stáhla pochva. Sevřela ho pevněji, pomalu sunula prsty nahoru a kopírovala jimi skvostnou šířku a délku. Měl zavřené oči a na okamžik se dokázal soustředit jen na slastný tlak. Když dospěla až k vrcholu, jemně ho stiskla. "Teď už mohu zemřít…" vzdychl. "Ještě ne, prosím." Obkroužila dlaní krví nalitý žalud. "Protože jsem hrozně rozpálená…" 155 ÚKRYT PŘED BOUŘÍ 155 Otevřel oči, pomalu, jako by ho to stálo nezměrné úsilí, zahnal ten pocit vrcholného vzrušení, který právě prožíval, a mírně jí poručil: "Zvedni se." Usmála se a vztyčila se na kolenou. "Za všech okolností jsi hrozně milý. Chci jen, abys věděl, jak moc si cením Stránka 86

Probuzení tvé… zdvořilosti." Sledovala, jak okamžitě zpozorněl. "Nepůsobí mi to sebemenší potíže, věř mi." Usmál se. "Jestli jsi rozpálená, jsem tu od toho, abych tě uhasil." Jednu ruku podsunul pod ní a začal ji pomalu spouštět dolů. Ona mu však rychle uhnula, navedla si jeho penis mezi rozevřené stydké pysky a prudce a nečekaně na něj dosedla. "To mají být závody?" dobíral si ji, ale začínal v ní narůstat. A ona to cítila; on taky, až po konečky prstů u nohou. "Příště zkusím něco míň uspěchaného," zašeptala a pomalu se začala zvedat. "Příště. Ta představa se mi zamlouvá." "A mně zase tohle…" Znovu klesla dolů. Na okamžik se oběma nedostával dech. Když zase svět kolem nich nabyl ostřejší rysy, když se zase mohli nadechnout, zlehka ji uchopil za boky a roztáhl dlouhé prsty. "Pro případ, že bys potřebovala pomoct." Pozvedla obočí. "Nebo tys chtěl kontrolovat mé pohyby." Zavrtěl hlavou. "Tobě nevadí, když je žena nahoře?" Způsob, jakým to řekla, vyžadoval chvíli ke strávení, ale vzhledem k okolnostem by byl hlupák, kdyby se upejpal. "Vůbec ne." Ukázalo se, že je to pravda, protože převzala iniciativu s divokou, bezuzdnou vášní a on vychutnával každý její pohyb s potěšením a chutí. Nedbala o nic jiného než o svou nutkavou potřebu vyvrcholení, a byl na ni vskutku vábný pohled: jak se zvedala, klesala a dosedala na něj, zrůžověly jí tváře, bujné poprsí se jí pohupovalo a poskakovalo, kaštanové kadeře natřásaly a vlhké ochlupení v klíně splývalo s jeho. 156 SUSAN JOHNSON 156 Byla dravá, nenasytná, nespoutaná a dospěla k orgasmu s divokým, bezdechým chvatem. Když se dočasně uspokojila, vyčerpaně se na něj zhroutila. "Já věděl, proč si mám udržovat dobrou kondici." Uličnicky se na ni usmál a odhrnul jí z obličeje zatoulané pramínky vlasů. "Panebože…," zajíkala se. "Díky…" "Bylo mi potěšením." Což nebyl zrovna výstižný výraz pro jeho vlastní zbrklý chtíč. "Je ti teplo?" Tázavě se na něj zadívala. "Ptám se proto, že ta přikrývka je mokrá a doufám, že uvítáš ochlazení. "Je to zvláštní," uvažoval, "ale chci být zase nahoře. Nazvěme to potřeba změny, anebo ještě výstižněji," dodal s náhle vážnou tváří, "nezkrotná potřeba ti vládnout a zmocnit se tě. Předem se omlouvám." Měla báječnou náladu, a tak se jen usmála. "Nemusíš se omlouvat. Vážně ne. Klidně se mě zmocni." Přesto se znovu omluvil, protože jestli ji nevyděsily jeho abnormální sklony, tak jeho samého rozhodně ano. Ale i kdyby porozuměl rozmarům svého citu, stejně by se je nesnažil potlačit. Rychle ji překulil pod sebe a zaujal ryze dominantní sexuální polohu, jejíž výhody a nedostatky až doposud nepodrobil úvahám. Nic podobného ještě nikdy nezažil. Řekl jí to, bez dechu a v mírném zmatku, když do ní hladce vklouzl. "Nic si z toho nedělej," zašeptala. "Oba jsme nejspíš zešíleli." A vyrazila proti jeho bokům s živočišnou chtivostí. A jestli opravdu přišli o rozum, bylo to nejvýsostnější, nejnádhernější, s ničím nesrovnatelné třeštění, jaké lidstvo zná. Tu bizarní a exotickou nirvánu prozkoumávali celou noc s bezstarostnou nevázaností, vynalézavostí a mnohdy až s nečekanou citovou náklonností. Až Stránka 87

Probuzení konečně vysílení rozkoší usnuli jeden druhému v náručí. Lulu ještě stačila zašeptat: "Jsi nejlepší na světě, můj snědý cikáne." Něžně ji pohladil po tváři, prstem přejel po hezky tvarovaném obočí a spokojeně se usmál. "A ty jsi to nejsladší pokušení na světě, Sarah…" 157 ÚKRYT PŘED BOUŘÍ 157 Kapitola 2 Probudil se už za svítání, držel ji spící v objetí a co chvíli mu rty zvlnil úsměv, to když si vybavil včerejší nezapomenutelnou noc. Protože se mu milostné dobrodružství s krásnou a vášnivou Sarah mimořádně líbilo, napadlo ho, že se v Buckinghamshire zdrží déle, než původně zamýšlel. Na rodinné povinnosti mu zbude ještě dost času, až se téhle půvabné lesní víly dosyta nabaží. Byla neukojitelná, chamtivá, nápaditá a jako stvořená pro sex. A jelikož měl možnost potěšit se s bezpočtem žen doslova po celém světě, dokázal ocenit její výjimečné schopnosti a talent. Když zaslechl blížící se kroky, krátce zvažoval, že ji nechá spát a poradí si s vetřelcem sám. Ale nakonec usoudil, že ji zdejší lidé znají a na venkově se drby šíří rychlostí požáru a vládne tu mnohem přísnější morálka než ve městě. Nemělo smysl ohrozit její pověst. Nicméně ji budil jen nerad. "Máme návštěvu," pošeptal jí do ucha. Lulu se s trhnutím probrala, chviličku na něj zírala a při vzpomínce na uplynulou noc zrudla. Avšak podstatnější než její rozpaky teď byl příchod neznámého, a ať je to kdokoli, nesmí vejít dovnitř. Když se jakžtakž vzpamatovala, vztyčila se na lokti. "Kolik je hodin?" "Bude jedenáct." "Jedenáct!" vykřikla a nemotorně se zvedla z matrace. "Myslela jsem, že mě vzbudíš dřív." "Neměl jsem to srdce. Přenech toho člověka mně. Bleskurychle se ho zbavím." V jeho hlase nepostřehla ani stopu obav, i když by byly opodstatněné. "Raději to udělám sama, ale každopádně děkuju." Začala si natahovat spodní kalhoty. "Je to pravděpodobně Thomas." 158 158 "On tě zná?" Měla svůdný zadeček, pěkně tvarované štíhlé nohy, a když se sklonila, plná ňadra se jí smyslně zhoupla. Jen silou vůle se ovládl, aby ji nestáhl zpátky na matraci. K čertu s Thomasem! "To je místní hajný a ano, zná mě, tak se mu, prosím tě, neukazuj." Zvedla paže a přetáhla přes hlavu hedvábnou košilku. S trochou štěstí to s ním vyřídí během několika minut, pomyslel si a díval se, jak s jistými obtížemi stahuje průsvitnou látku přes bujné poprsí. Penis mu zareagoval na výjev podle jeho očekávání. Vmžiku byla oblečená, upravená, zavřela za sebou dveře a snažila se vypořádat se svým nepochopitelným chováním z předešlé noci. Hlas jí však zněl klidně, když několik vteřin nato z verandy pozdravila hajného. Vysvětlila mu, jak se octla tak daleko od domova a že se tu skryla před bouří. "Byl to pořádnej liják," souhlasil zdvořile Thomas a přátelsky si ji měřil modrýma očima. "Zahřála jste se aspoň trochu?" Snažila se nezrudnout. "Ano, Thomasi. Dřeva jsem měla dostatek." "Poklidím tam, jestli chcete, ale nejdřív nakrmím kuřata." "Nechte to na zítřek," navrhla honem. "Ještě se tady Stránka 88

Probuzení chvilku zdržím." "Mám vám obstarat nějaký dříví? Nebo nanosit čerstvou vodu?" "Ne, to nebude nutné. Nic nepotřebuji." Až se vrátí domů, zmíní se mu o děravé střeše. "Jak si přejete, madame. Povím Angii, že dorazíte pozdějc." "To budete hodný." Thomas a její osobní komorná Angie se chtějí v červnu vzít. "Po dešti je příroda tak svěží a plná života. Ráda se projdu," řekla, jako by to byl docela obyčejný den a ona byla docela obyčejná žena, na kterou uvnitř nečeká neznámý muž – ne, milenec. "Je moc hezky, madame, máte pravdu. A kuřátka rostou jako z vody." 159 ÚKRYT PŘED BOUŘÍ 159 "Díky vaší příkladné péči." "Děkuju, madame." Prstem se dotkl krempy klobouku. S úsměvem mu zamávala a vklouzla do chaty, opřela se o hrubě opracovaná prkna dveří a zhluboka se nadechla. Její host dosud ležel na provizorní posteli a očividně si nelámal hlavu zásadami slušnosti ani možností prozrazení. "Pojď sem," vybídl ji tiše a poodhrnul přikrývku, která přes noc vyschla. "A pověz mi, proč tě ten člověk oslovoval madame." "Nepůjdu. Musím zpátky domů." Neodvažovala se k němu přiblížit, protože by odtud neodešla. Neodvažovala se ani pomyslet na to, že by se k němu přiblížila, protože v tom případě by si nepříjemně zkomplikovala život. "To zní, jako bys měla nějaké povinnosti." Byl zvědavý, jestli tak sexuálně náruživá žena není náhodou milenka místního šlechtice – anebo, s ohledem na její dlouhý půst – odvržená milenka. "Jsem vychovatelka," zalhala. "Víš jistě, že tam nezahříváš pánovi postel, a on se tě už nemůže dočkat? Proto už ke mně nepůjdeš?" "V obou případech zní odpověď ne. Buď klidný, nezahřívám pánovi postel," zdůraznila. S výjimkou prvních několika měsíců manželství dával její bývalý manžel přednost střídání partnerek. "Vážně ne?" Zaslechl, jak tomu udělanému hajnému říká, že se v chatě ještě zdrží. "Zpochybňuješ snad moji pravdomluvnost?" V chladném denním světle na ní z ničeho nic začal zpochybňovat úplně všechno. "Jen mi vrtá hlavou, jak žena s tvými sexuálními nároky může vydržet rok bez sexu." "Do toho ti nic není." Nervózně si uhladila pomačkanou sukni. Postřehl to, posadil se a úkosem si ji změřil. "Kolik dětí máš na starost?" "Dvě," odpověděla. "Jak staré?" Zvedla bradu a založila si ruce v bok. "Na to ti nemu160 SUSAN JOHNSON 160 sím odpovědět. Nemusím ti říct už vůbec nic, kromě rozloučení. Oba jsem se shodli na krátkém trvání toho…" "Maratónu sexu?" "Říkej tomu, jak chceš," odsekla podrážděně, vyplašená silnými vjemy, jež v ní vyvolal, teď když si v životě konečně nastolila nějaký řád. "A nedívej se na mě tak." "Jak?" "Jako bys mě vyslýchal. Raději by sis měl hledět svého automobilu," dodala, aby změnila téma. Stránka 89

Probuzení "Ten nikam neujede." On o změnu tématu nestál. V zajetí bouřlivých vášní minulé noci opomenula, jak nesnáší, když jí muži říkají, co má dělat, nebo si třeba jen myslí, že na to mají právo. "Jen co Thomas odejde, půjdu taky. Měl by ses obléknout." "Spíš s Thomasem?" "Jestli to má být projev žárlivosti, odmítám ho brát na vědomí," odvětila odměřeně a napřímila se. "Je to nejen nemístné, ale především urážlivé. Jen proto, že jsme se spolu pomilovali, jsi na mě nezískal vlastnický nárok." Měl v sobě tolik slušnosti, aby nasadil rozpačitý výraz. "Máš pravdu. Přijmi omluvu, prosím. Choval jsem se neomluvitelně." "Možná jsi vypil moc jablečného vína," poznamenala a usmála se, protože se tvářil nejen schlíple, ale dokonce zaraženě. Znepokojeným gestem si prohrábl vlasy a usmál se. "Za to určitě může víno. Anebo dočasná posedlost." "Jde o jiný druh posedlosti, než té z předešlé noci?" "Rozhodně ano." Široce se na ni zazubil. "To byl úplně jiný druh posedlosti. Hodný zápisu do knihy rekordů. Mimochodem ti děkuju." "Rádo se stalo. Jsi úžasný, ale předpokládám, že to už dávno víš." "Nevím. Jste velkorysá, madame," zašeptal s mírnou úklonou. Zasmála se. "Na projevy uctivosti je pozdě, můj milý. Vím, jak špatně snášíš rozkazy." "Třeba bych se dokázal polepšit," navrhl. "Kdyby mi to mé postavení dovolilo, možná bych tě podrobila zkoušce," odvětila s nepředstíranou upřímností. 161 ÚKRYT PŘED BOUŘÍ 161 Napadlo ho, že je schopný vyplatit jakoukoli smlouvu o povinnostech vychovatelky, pokud jí skutečně je, ale vzápětí si uvědomil, že by nevěděl, co dál. Celý život přísně dodržoval pravidlo číslo jedna, jež zní: Nenavazovat trvalé vztahy. "Škoda," utrousil úsečně. Jeho odtažitost, i když chvilková, jí neunikla, a třebaže mu mohla být vděčná za střízlivé posouzení situace, pocítila letmý záchvěv zklamání. Naštěstí opravdu jen letmý, protože v tomhle případě nebyla lítost na místě. Kdo jiný znal pomíjivost sexuální touhy lépe než ona? "Ano, je to škoda," přitakala. "Tvoje společnost mi byla nadmíru příjemná, Williame." Mluví se mnou stroze jako se sluhou, pomyslel si. Stejně od ní už nic nečeká. Nebo snad ano? Ta znepokojivá představa ho na okamžik vyvedla z konceptu, ba co hůř, ohrozila jeho pocit bezpečí. "Mně byla tvoje společnost taky příjemná," odpověděl uhlazeně a v nápadně sebeobranném gestu sáhl pro kalhoty. Čekání na Thomasův odchod plynulo v rozpačité atmosféře. Oba zcela nepochopitelně cítili úlevu a rozmrzelost, jejich rozmarný jemnocit byl na závěr krátkého, bouřlivého vztahu uspokojený a zároveň podivně uražený. Ani jeden však nehodlal změnit nebo navrátit dlouho zažité zvyklosti podobných jepičích setkání, ani dát prostor něčemu tak úžasnému, jako je láska. Dotyčná dáma byla proti lásce imunní z mnoha důvodů. On už dávno nevěděl, co to slovo znamená, a ten cit by nerozpoznal, i kdyby se před ním zhmotnil v luznou žínku jedoucí na růžovém jednorožci. Jejich rozhovor byl úsečný a jadrný, prokládaný dusnými odmlkami a chvílemi, kdy oba promluvili naráz jako neotesaní adolescenti. Když Thomas konečně zmizel mezi stromy, téma počasí bylo zcela vyčerpáno a oba měli nervy napjaté k prasknutí. Stránka 90

Probuzení "Jestli chceš odejít jako první," navrhla Lulu, "já chatu zavřu. Hodně štěstí při opravě automobilu." Hovořila naprosto lhostejným tónem, jako by jednala s cizím člověkem. "Děkuju." Zaváhal. "I za potěšení z tvé společnosti." Nedokázal předstírat, že uplynulá noc neexistuje. 162 SUSAN JOHNSON 162 Přikývla a její chladné, povýšené gesto v něm rozdmýchalo hněv. Prudce se otočil a vyšel z místnosti. Ze svého úkrytu Thomas sledoval, jak muž sešel po schůdcích z verandy a zamířil do lesa, jako by měl jasný cíl. Zdržel se tu, protože měl o svou paní starost. Když se včera večer nevrátila, v domě nastalo hotové pozdvižení a před rozbřeskem začal Thomas s několika členy služebnictva pročesávat panství. Objevil mužovy stopy, přesněji řečeno to, co z nich zbylo po dešti, dlouho před tím, než došel k chatě. Zdráhal se však vyrušovat, neboť věděl, že život aristokracie se řídí jinými pravidly. Netrvalo dlouho a na verandě se objevila jeho paní, lady Darlingtonová. Sledoval ji zpovzdálí, aby se ujistil, že se dostala bezpečně domů. 163 ÚKRYT PŘED BOUŘÍ 163 Kapitola 3 Následujících čtrnáct dní se pro Lulu vleklo šnečím tempem, každá hodina se zdála nekonečná a její samota těžší, zvlášť po noci strávené vášnivým milováním s Williamem. Už zapomněla, jaké je být v náručí muže. Zapomněla jak je nádherné po někom zoufale toužit. A pokud jde o Williamovy zkušenosti a výdrž, pochybovala, že kdy najde jiného, stejně obdařeného milence. Jako by jí k navození mizerné nálady nestačil pocit nevýslovné ztráty, se navíc dozvěděla, že její syn Andrew nepřijede na jarní prázdniny domů. Charles a jeho novomanželka ho vezmou s sebou na plavbu po Středozemním moři. Mladá partnerka jejího bývalého muže ji už stála nejednu bezesnou noc. Arabellino těhotenství, o němž jí onoho bouřlivého dne zpravil tetin dopis, byl sám o sobě pořádně hořkou pilulkou, kterou musela strávit. Ne že by neočekávala, že Charles bude mít další potomky. Věděla, že je to víc než pravděpodobné. Zaskočila ji však její vlastní reakce. Po celou tu řadu let, kdy toužila po dětech, po všech těch rocích, kdy Charles prohlašoval, že už další mít nechce, se dovídá, že jeho mladá manželka čeká děťátko. Samotnou ji ohromilo, jak se pojednou cítila zrazená a zklamaná. A teď se navíc musela vzdát Andrewovy společnosti o velikonočních svátcích. S dvojnásobným úsilím se snažila být stále něčím zaměstnaná, protože teď potřebovala rozptýlení mnohem víc než předtím. Nechala si poslat každou nově vyšlou knihu a četla tak neúnavně, až ji pálily oči. Dennodenně až do soumraku pracovala na zahradě se zahradníky na nových terasových záhonech. Přestavěla nábytek ve 164 164 všech salonech a přitom se rozhodla, že je načase vyměnit závěsy a čalounění. Včera uvítala řemeslníky z Londýna a objednala látky. Dům byl plný dělníků, a jestli uplynulé dva týdny špatně spala, zmatek jí narušil noci ještě víc. Vstávala za svítání a podnikala dlouhé osamělé projížďky na koni probouzející se krajinou, z níž čerpala klid a rovnováhu. Na úpravy interiéru dohlížela s nebývalým pedantstvím Stránka 91

Probuzení a dokonce prohledala staré záznamy, aby se ujistila, že místnosti vybaví původním vzorkem tkanin. Ale na sklonku dne, kdy nutkavou činnost ukončila, kdy dům ztichl a služebnictvo se uchýlilo do svých pokojů, se před ní prostírala vleklá noc. Kdyby se jí někdo zeptal na důvod jejího neklidu a nespavosti, uvedla by zprávu o Charlesově nadcházejícím otcovství. Služebnictvo však mělo pro nervozitu své velitelky jiné vysvětlení, k němuž dospělo po Thomasově líčení událostí v lesní chatě. Možná byli vnímavější než Lulu anebo spíš objektivnější. A i kdyby chtěli zmírnit její znepokojení, nedokázali by to. Neznámý z chaty odjel z vesnice už následujícího rána a jeho automobil dopravili do Londýna tým opravářů Lloyda Danverse. Totožnost muže neznal ani londýnský mechanik, který dostal vůz na starost. Aspoň to tvrdil; Lloyd se ho ptal osobně. A tak projevovali své paní veškerou laskavost a lásku dávných pachtýřů, kteří ji znali do dětství a snažili se jí maximálně ulehčit rány osudu. Přesto o ni měli starost. Lulu po celých čtrnáct dní téměř nezamhouřila oči. 165 ÚKRYT PŘED BOUŘÍ 165 Kapitola 4 Nablýskaný černý kočár s cizozemským erbem se přihnal po příjezdové cestě a dramaticky zastavil u paty dvojitého schodiště. Vystoupil z něho vysoký, elegantně oděný muž, zlehka se opřel o vycházkovou hůl s perletí vykládanou hlavou a lhostejně se zadíval na rozlehlé alžbětinské sídlo. Obrátil se, stručně zodpověděl dotaz svého řidiče v přepychové, temně karmínové uniformě, a zase se věnoval prohlídce řady oken, členitých okenních výklenků a loubincem porostlé budovy obrácené do svěže zeleného údolí. Podkoní Jem později v kuchyni líčil, že se stal svědkem toho, jak neznámý pokrčil nos a zahučel: "Zatraceně," než se zhluboka nadechl a vykročil ke schodům. To už ale majordomus Magnus sbíhal po jednom z křídel schodiště. V jeho půli poznal Thomasova neznámého. A protože mu některý z podřízených zpravidla vždy okamžitě podal popis každého návštěvníka, který se chystal vkročit do domu, Magnus si byl stoprocentně jistý. "To je on," prohodil vzrušeně ke komorníkovi, který chvátal po jeho boku. Ten zprávu předal dál a co nevidět se novinka o mužově příjezdu šířila domem s rychlostí a intenzitou vichřice. Magnus stanul před cizincem a uklonil se mu s úctou vyhrazenou příslušníkům společenské smetánky. "Vítejte na Biskupské hůrce, mylorde," zahlaholil s nadšením inspirovaným čtrnáct dnů trvající zádumčivostí své paní. "Jsem nesmírně potěšený, že jste nás poctil návštěvou!" Když majordomus viděl, že muže uvedl do rozpaků, uvědomil si, že jeho pozdrav překročil meze bodrosti, určené pro služebnictvo. "Jinými slovy, mylorde, v Bis166 166 kupské hůrce jsou návštěvy vždycky vřele přijímány," dodal umírněněji a vrhl letmý pohled k zavazadlovému prostoru kočáru, aby zjistil, jestli má muž nějaké kufry. Jakmile zpozoroval několik vaků a tašek, stálo ho nadlidské úsilí zachovat klid. Na rozdíl od jejího bývalého manžela služebnictvo Lulu milovalo a všechny hluboce trápila její nedávná sklíčenost. Protrpěli s ní jak nevydařené manželství, tak nedávný rozvod a chtěli, aby byla šťastná, teď když Stránka 92

Probuzení se konečně zbavila nenáviděného barona. "Je přítomna lady Darlingtonová?" zeptal se návštěvník. Lulu se po rozvodu vrátila k svému rodnému příjmení a zabydlela se na svém zamilovaném sídle. "Ano, pane. Je v salonu. Koho mám ohlásit?" "Knížete Radovskeho." "Jistě, pane. Tudy, prosím." Když Magnus vešel do salonu a oznámil: "Přijel vás navštívit kníže Radovski," Lulu si pomyslela, že jde o příbuzného druhého matčina manžela. I když ji to šokovalo a považovala to za osmý div světa. Vloni se totiž její vzorná, utrápená maminka bláznivě zamilovala do ruského šlechtice, bleskově se rozvedla s Luluiným otcem a provdala za svou novou lásku. Nyní žijí novomanželé v Petrohradu. Což dokazuje, blesklo Lulu myslí, že nic není nemožné. Při té představě se usmála a vybídla majordoma, aby uvedl hosta. "A přineste nám čaj," dodala. Magnus se otočil ke dveřím, rozmáchlým gestem je otevřel a ustoupil stranou, aby mohl vejít muž stojící na prahu. "Vy!?" zvolala Lulu. "Lady Darlingtonová. Těší mě, že jsem se s vámi konečně setkal," prohlásil muž z lesní chaty sarkasticky a s hlubokou úklonou. "To je všechno, Magnusi." Žasla, že se jí ani trochu nezachvěl hlas. Oba počkali, až se dveře zavřou. "V době svatby jste byl v Japonsku," obvinila ho káravě a nesouhlasně, jako by za to mohl. "Smůla." Navzdory jejímu ledovému pohledu se posadil na židli naproti ní. "Mohl jsem se s tebou pomi167 ÚKRYT PŘED BOUŘÍ 167 lovat už tenkrát." Pousmál se. "Zřejmě se vyspíš s každým, kdo se ti líbí." "Kdyby ses mi představil svým skutečným jménem, nedotkla bych se tě." "I ty ses mi mohla představit, sestřičko," protahoval. "Neboli… Sarah." "Takovým tónem se mnou nemluv. Williame," oplatila mu ostře. "Ty jsi s tím začala. Nemysli si, že jsem si nevšiml, jak jsi při představování zaváhala. Kdybys byla upřímná, aspoň bych věděl, s kým si užívám." Hovořil bryskně, odměřeně. "Podle toho, co jsem se o tobě dozvěděla, pochybuju, že by ti na jménech záleželo." "Ani ty nejsi příliš vybíravá." "Kdybych věděl, kdo jsi, byla bych! Panebože, vždyť jsi můj bratr!" "Nevlastní a teprve pár měsíců. To se nepočítá." "Ovšemže ano! Tady zůstat nemůžeš," prohlásila pevně. "Musíš odjet!" "Právě naopak, sestřičko. Nikdo nemůže nic namítat proti návštěvě bratra." Pohodlně se opřel v židli, natáhl dlouhé nohy a na rtech se mu usadil prohnaný úsměv. "Tohle nedělej," zašeptala a bezděčně se zabořila hlouběji do čalounění, jako by ji nepatrně zvětšená vzdálenost mohla ochránit před pokušením. "Jsem přesvědčený, že právě v tuhle chvíli mi odnášejí zavazadla do pokoje," podotkl nevzrušeně. "Musím přiznat, že mi chyběla tvoje… hm, distingovaná forma přátelství." "Tys věděl, kdo jsem," zasyčela. "Božínku, to ne! Na otcovo přání jsem přijel na návštěvu, a až do této chvíle jsem to nesl se značnou nechutí. Musím se otci v dopise zmínit, jakou jsem tady objevil půvabnou nevlastní sestru." Zamrkal na ni. "A poděkovat Stránka 93

Probuzení mu, že mi připomněl zdvořilosti, dodržované mezi rodinnými příslušníky." "To není k smíchu…" Zarazila se, protože se jí ne a ne vybavit jeho jméno. "Jmenuji se Michail," řekl, neboť uhodl, proč se od168 SUSAN JOHNSON 168 mlčela. "Přátelé mi říkají Míša," dodal s bezostyšnou drzostí. "Kníže Michaile," odrecitovala chladně v naději, že dala jasně najevo nelibost. "To je naprosto absurdní situace, což jistě pozná i muž s tvými poněkud neobvyklými návyky. Tady zůstat nemůžeš. Nemůžeme být v jednom domě." "Sami? Tos chtěla říct? Jenomže já si moc přeju, abych tady s tebou byl sám." Měl vemlouvavý, sametový, důvěrný hlas. "Z celého srdce si to přeju. A po pravdě, moje milá, nebýt mého jména, ty po tom toužíš taky. Tak buď rozumná, má rozkošná Sarah," zašeptal. "Nikdo netuší a nikdo se nedozví, co mezi námi bylo, ani co se stane během našeho…" ztišil hlas do zastřeného šepotu, "…přátelství." "To nejde," odporovala zamračeně. "Někdo to zjistí. Tady se nic neutají." "Jak by to mohl někdo zjistit? Kristepane, přece tě nebudu svlékat před tvým služebnictvem." Intonace slova ‚svlékat’ ji zasáhla zvlášť silně. Popadla opěrky židle, aby zahnala nádherné vzpomínky, jež jí zaplavily mozek. "Je mi líto," řekla a klouby prstů jí zbělely křečovitým úsilím. "Ale opravdu tu nemůžeš zůstat. Prostě to není možné." Vrhl krátký pohled na její ruce, poposedl na židli, a když konečně promluvil, měl ve tváři vážný výraz. "Jestli to něco změní, uplynulých čtrnáct dní jsem se cítil bídně," řekl tiše, "a na takový pocit nejsem zvyklý. Nevěděl jsem, co mám dělat. Nemohl jsem spát. Dokonce jsem uvažoval o tom, že najmu detektiva, aby tě vypátral. A teď znáš míru mého zájmu. Udělej mi to k vůli a chovej se jako dospělá, rozumná žena, drahoušku. Dovol mi zůstat. Nezpůsobím ti nesnáze. Slibuju, že se před služebnictvem budu chovat vzorně." "A až budeme sami?" "Udělám, co budeš chtít." Hlas mu zjihl a zhutněl. Tmavé oči měl podmanivé. "Tak často, jak budeš chtít. Kdykoli budeš chtít." Nebylo pochyb o tom, co jí nabízí, ani o bezprostřední reakci jejího těla. Ale nebylo by to správné, i kdyby do169 ÚKRYT PŘED BOUŘÍ 169 kázala ignorovat společenská pravidla. Nehledě na jeho výmluvnost je její nevlastní bratr. A tím zůstane i před zraky celého světa. "Co když budu trvat na tom, abys odjel?" Na okamžik se zamyslel. "Kdybys to chtěla opravdu upřímně, vyhověl bych ti." Jeho okouzlující tmavé oči jako by jí nahlížely až do nitra duše a ona se nedokázala přetvařovat. Jak se ale má vypořádat s nedovolenou povahou jejich vztahu? Čím se ospravedlní, když podlehne muži, jehož vnímá jako svého bratra? Pokusila se povolat na pomoc svědomí, ale on byl tak blízko a doslova se jí nabízel. A zároveň s ním dokonalý ráj. Má ho odmítnout kvůli falešné morálce? Má být rozumná a slušná? "Jestli tu zůstaneš," slyšela svůj hlas jako by z obrovské dálky, jako by svědomí a slušnost byly bezbranné proti síle touhy. Naklonil se k ní, napjatý a ve střehu. Stránka 94

Probuzení Zvedla ruku. "Jestli tu zůstaneš, vyžaduji, aby ses choval obezřetně. Mám v domě obchodníky, nemluvě o vlastním personálu." Věděl, že zvítězil ve chvíli, když vypustila z úst slovo ‚zůstaneš‘. Jeho úsměv byl ztělesněním vábivého kouzla, plného příslibu. "Budu nanejvýš opatrný, miláčku. Slibuju." "Nemůžeš mě oslovovat miláčku." "Ovšemže ne, lady Darlingtonová." Přimhouřil oči. "Už se to nestane." "Musíš se ke mně chovat jako k své sestře." Zadíval se na ni přes spojené prsty a tiše vydechl. "To bude nepoměrně obtížnější, ale vyhovím vám, lady Darlingtonová. Aspoň mimo zdi ložnice," dodal uličnicky. "To je další věc," řekla chvatně. Na okamžik se zatvářil mrzutě. Vzdychla. "Nevím, jestli to vůbec půjde." Znovu se k ní naklonil a vzal ji za ruku. "Miláčku – chci říct lady Darlingtonová, uvidíte, že se mnou nebudete mít vůbec žádné problémy," slíbil a něžně propletl své dlouhé prsty s jejími. "Nežádám nic jiného než potěšení z vaší společnosti. Tahle návštěva proběhne napros170 SUSAN JOHNSON 170 to hladce." Pustil ji, poslal jí vzdušný polibek a opřel se v židli. "Dokonce ti uvařím, když budeš chtít," nabídl se s úsměvem. "Můžeš propustit služebnictvo. Obejdeme se bez něho." Neubránila se úsměvu. Problémy hodil za hlavu a vnesl do domu pohodu. "Kdo bude umývat nádobí?" "To vyhodíme. Koupím ti jiné." Spokojeně se zašklebil. "Jsem poměrně zámožný, pokud to nevíš." To věděl každý. Rodina Radovských vlastnila zlaté doly. "Ty máš odpověď na všechno, viď?" "Na cokoli, mylady," rozhodil paže do vzduchu. "Počkejte a uvidíte." Magnus zaklepal a vešel, v patách za ním lokaj s čajovým servisem, a rozhovor se rázem stočil k obecnějším tématům, zatímco se prostíral stůl a podávala svačina. Když komorník odešel, Magnus oslovil Lulu. "Zavazadla knížete se právě vybalují, mylady. Nechal jsem je odnést do západních komnat." Lulu vypadly z ruky kleštičky na cukr a zarachotily o talířek. Pohlédla na majordoma, ale spatřila jen masku dobře vyškoleného sluhy. Ona ale takovou nenucenost předstírat nedokázala a hlas se jí mírně chvěl. "Děkuji, Magnusi. Můžete odejít." "Jak si přejete, mylady." Uklonil se, ukázkově se otočil na patě a vypochodoval z místnosti. Princ na ni upřel zvědavý pohled. "Co to mělo znamenat?" "Magnus tě ubytoval v komnatách mého bývalého manžela. hned vedle mých." Zrudla až po kořínky vlasů. "Služebnictvo ví vždycky všechno." Lhostejně pokrčil rameny. "Máš něco k pití?" Podívala se na něj, na prostřený stůl, pak zpátky na něj a pozvedla obočí. "Čaj mi docela postačí," pospíšil si s odpovědí, když rozluštil její výraz. "A jestli si to přeješ, klidně se přestěhuju do komůrky v podkroví. Můžeš mě tam navštěvovat, až budou všichni spát." "To není ani trochu směšné." Měla sevřený hlas, ruce pevně spojené v klíně a v mozku obrovský zmatek. Co všechno služebnictvo ví? Nebo přesněji, jak to ví? 171 ÚKRYT PŘED BOUŘÍ 171 "Teď se zeptám s vědomím, že tě mohu urazit: záleží Stránka 95

Probuzení ti na tom, co si služebnictvo myslí?" "Tobě možná ne," odpověděla úsečně. Její otevřené pohrdání ho zřejmě nerozladilo a shovívavým tónem pokračoval: "Já zjistil, že moje služebnictvo má na srdci jen moje dobro. Hrozně jim na mně záleží. Tomu tvému snad ne?" Pomalu vydechla, rozpojila ruce a nevesele se usmála. "Máš pravdu. Záleží jim na mně. Ale jak se dozvěděli o tobě?" "Nejspíš od toho tvého Thomase. Služebnictvo vždycky poslouchá za dveřmi, čte poštu, ví všechno z první ruky a funguje jako spolehlivé tamtamy. Asi nás špehoval v chatě." Její rozpaky byly zřejmé. "Panebože…" "Miláčku, oni vědí, co je to milování. Dělají to taky, a možná častěji než my." Pohoršeně si ho změřila. "Změnil jsem se. Přísahám, že jsem od té doby s žádnou ženou nespal. Prostě jsem nějak nebyl ve své kůži." "Ušetři mě, prosím tě. Nejsem úplně pitomá. A ty máš proslulou pověst." "Proč bych lhal?" "Ze zcela zřejmých důvodů." "Jak jsi cynická, miláčku. Jistě, po Charlesově boku ses nemohla obrnit líp. Předpokládám, že o té novině víš." "O novině?" Její výraz ve tváři byl nečitelný, ale protože byla citlivá, nezabránila tomu, aby jí do očí nevstoupily slzy. "Vidím, žes o tom dítěti slyšela," řekl mírně. "A slyšelas taky, jak Charles běsnil, když se o něm dozvěděl?" Trhla sebou a mírně se zčervenala. "Jak to víš?" "V hernách se nemluví o ničem jiném. Jeho mladá ženuška ho očividně zaskočila. Zdá se, že není tak úplně naivní." "Arabella Monmouthová neví, co je naivita. A je velmi krásná a mladá, což byla pro Charlese dostatečná návnada, aby se s ní oženil." 172 SUSAN JOHNSON 172 "Byla to pro tebe velká rána?" "Ta svatba? Ne." "Ale dítě ano," konstatoval prorocky a vlídně. Pokrčila rameny a prudce vydechla. "Překvapilo mě to… spíš šokovalo. Žili jsme s Charlesem nějakou dobu v odloučení. On měl svůj život, já zase svůj. Nemyslím, že ve mně zůstal jakýkoli cit." "A co žárlivost?" "Myslíš, že žárlím na Charlese?" Zavrtěla hlavou. "Možná na to dítě. Charles už další mít nechtěl. Andrew byl jeho dědic a jeden je prý až dost, jak pořád opakoval. Není divu, že mě ta zpráva vyvedla z konceptu." Princ se usmál. "Jeho taky." Zasmála se. Znělo to upřímně a bezstarostně. "Nedokážu tomu uvěřit. Chudák Charles musel mít pořád navrch." Lišácky na ni zamrkal. "Už je ti líp?" "Kupodivu ano. Pro tu závist nemám žádné vysvětlení." "Ty chceš mít další děti." Znělo to mírně, vřele, svádivě. Kouzlo jeho hlasu a nepřímo naznačená možnost v ní vyvolaly záchvěv vzrušení. "Samozřejmě že ne," odpověděla, ale nedokázala se mu podívat do očí. "Ani trošičku?" dotíral žertem. "My Angličané nejsme tak shovívaví vůči levobočkům. Slyšela jsem, že ruská aristokracie projevuje nelegitimním dětem větší toleranci." "Jestli to měla být osobní narážka, tak moje děti jsou Stránka 96

Probuzení finančně zajištěné, je o ně dobře postaráno a jsou obklopené láskou," poznamenal suše. "Promiň," omlouvala se rozpačitě. "To bylo neomalené." "Odpouštím ti. Způsobil jsem ti rozpaky." Nalil si do čaje mléko. "Mýlíš se. Nebyla jsem v rozpacích," zalhala. "Jistě, madame." Měl odzbrojující chlapecký úsměv a vřelost v očích. "Už o tom nebudeme mluvit. Co budeme dělat po svačině?" zeptal se lenivě a vmíchal si do čaje mléko. 173 ÚKRYT PŘED BOUŘÍ 173 "Co bys chtěl dělat?" ještě než zdvořilou frázi vypustila z úst, uvědomila si, že udělala chybu. Odložil lžičku, odsunul šálek a sklouzl o něco níž v židli. "Na to by ses mě neměla ptát," řekl tiše a zadíval se na ni zpod tmavých řas. "Snažím se být slušný." Jeho neotesanost by měla odsoudit. Měla by se chovat zdrženlivě, když on toho není schopen. Měla by se lépe ovládat. "Ale kdybych se měla zeptat," řekla místo toho a cítila totéž, co ten večer, kdy se setkali, a on se na ni díval tak jako teď. Zatoužila po něm. Nezměnil pohodlnou polohu, ale do pohledu se mu vkradl chvilkový neklid. "Požádal bych tě, abys mi ukázala můj pokoj. A jak moc jsem ti chyběl." "Třeba jsi mi vůbec nechyběl," odtušila, ale na smysly jí zaútočily neodbytné vzpomínky. "Mně se po tobě stýskalo tolik, že jsem ani nemohl spát." Náhle vstal a natáhl k ní ruku. "Tak kdybych náhodou usnul, určitě mě probuď." Nepohnula se. "Jsi drzý." Zazubil se. "Jen trochu." "Co řekne služebnictvo?" Ve vlastním domě nemůže tak snadno hodit opatrnost za hlavu. "Nic. Jako každý dobře vychovaný personál." Spustil paži k tělu. "Ale tobě na tom ve skutečnosti tolik nezáleží. Nemám pravdu?" "Libují si v klepech." Do jaké míry je mohou roznést? Až do Petrohradu? Až k uším její matky, která pro to nebude mít sebemenší pochopení? "Zařídím, aby nikdo ani necekl." Svraštila obočí znepokojením. "Nedovolím, abys mému služebnictvu vyhrožoval." "K něčemu takovému bych se neuchýlil. Chtěl jsem je štědře podplatit." Neubránila se úsměvu. "Tebe snad nic nerozhází." "Omyl. Čekání na tebe." Překonal nevelkou vzdálenost, jež je od sebe dělila, bez velkého úsilí ji zvedl ze židle a postavil na podlahu. "Mám tě při výstupu do schodů držet za ruku, nebo se budeme tvářit jako cizí lidé?" "Neřekla jsem, že s tebou půjdu." "Tak tě tam budu muset odnést." 174 SUSAN JOHNSON 174 "To neuděláš." Rozšířila oči. "Udělám. Čekal jsem na to čtrnáct dní." "Kdybys mě hledal, našel bys mě." "Nechci se hádat. Měl jsem to udělat; mrzí mě to. Ale kdovíjakým šťastným řízením osudu jsem tě zase objevil a oba chceme to samé. Já jsem aspoň upřímný." "To muži obvykle bývají, jde-li o sex. Ale když je po všem, jsou mnohem uzavřenější." Zamračil se. "Vždyť jsi mě to ráno prakticky vyhodila. Nesnaž se svalovat vinu na mě." "S odchodem jsi příliš neváhal. Jednoduše jsi zmizel." "Promiň. Neumím ti číst myšlenky." Stránka 97

Probuzení "Co se týče sexu ano." Otevřel ústa k odpovědi, ale zase je zavřel, otočil se a zamířil k oknům obráceným do údolí. Opřel se o mramorový parapet a upřel nevidoucí pohled do krajiny. V mozku měl zmatek a pocit prohry, v hrudi mu kypěl vztek. To ráno mu řekla, aby odešel – bez výhrad a zcela otevřeně. Jak se opovažuje ho z čehokoli obviňovat? Je nesnesitelně náladová. Měl by se sebrat a zase odjet. Ale to neudělá. Nedokáže to. A touha není zdaleka jediný důvod, proč tady zůstane. Neměla náladu dohadovat se s hněvivým chlapem. Měla by odejít z místnosti, nechat mu sbalit zavazadla a naložit je na kočár. Měla by ho okamžitě vykázat z domu. A kdyby v ní zůstala aspoň špetku zdravého rozumu, udělala by to. Ale oba stáli bez hnutí a ticho bylo tak hluboké, že vzdálené bouchnutí dveří znělo v salonu s vysokým stropem jako úder hromu. Měl na sobě kostkované kalhoty z nemačkavé látky, takže i po mnohahodinové jízdě kočárem vypadaly jako čerstvě vytažené z mandlu, a tmavě šedý kabát mu dokonale padl. U tak bohatého člověka nemohla čekat nic jiného než maximálně vytříbený vkus pro oblékání. Vestu neviděla, protože stál zády k ní, ale vzpomněla si, že je z černého sametu. Černé vlasy se mu na slunci leskly a těžké zvlněné prameny mu spadaly přes bělostný límec košile. Při vzpomínce na pocit, jaký v ní vyvolaly, když se jich dotkla, se jí bezděčně sevřely ruce v pěst. 175 ÚKRYT PŘED BOUŘÍ 175 Z ničeho nic ji zaplavilo zoufalé osamění, jako by uplynulých čtrnáct dní strávila v klášteře. A teď bylo vysvobození na dosah. Tiše vzdychla. Prudce se k ní otočil. "Omlouvám se," řekla. "Doufám, že se to nestane zvykem – myslím mé omluvy." Smířlivě se usmál. "Byla to moje vina. Reagoval jsem nepřiměřeně." Očima přelétl místnost, jako by se snažil rozpomenout na prostředí. "Je to tvůj dům, ne můj. Ty víš nejlíp, jak jednat se svým služebnictvem." Neklidně rozhodila paže, přešlápla na místě a uhladila neexistující záhyb na sukni. "Takže?" "To nechám na vás, lady Darlingtonová." Jeho chování ani přátelskému výrazu ve tváři se nedalo nic vytknout. Představa možných překážek, potíží a stinných stránek jí vryla vrásku do čela. "Potřebuju se něčeho napít," znovu si povzdychla. "Obsloužím tě," nabídl se s konejšivou zdvořilostí. "A jestli ti to nevadí," dodal a vybavila se mu její reakce, když naposledy požádal o něco k pití, "já si dám taky." Chabě se usmála. "Tvářím se tak, že bych tě mohla pokousat?" V snědém obličeji mu zazářil bělostný úsměv. Doufejme, že si to necháš na později." "Jsi domýšlivý chlap." Zavrtěl hlavou. "Jen nesmírně vděčný, miláčku. Věř mi." Klesla na židli. "Opravdu jsi kontaktoval detektiva?" Přikývl od stolu s nápoji. "Ano. Byl neochotný a hloupý. Tvrdil, že to není možné. Dáš si sherry nebo koňak?" Ukázal jí dvě láhve. "Koňak. Ten mě milosrdně zbaví svědomí." "Jak si přeješ," odvětil krátce a štědře naplnil dvě skleničky. Přistoupil k ní a podal jí jednu s úklonou a důvěrným úsměvem, jejž, jak si uvědomila, tolik postrádala. Stránka 98

Probuzení "Jak blízko si smím sednout?" ptal se a v očích mu pobaveně zajiskřilo. 176 SUSAN JOHNSON 176 Ukázala na jeho původní místo. "Zůstaň tam. Dokud si nepřestanu dělat hlavu z mínění okolí." Chtěl poznamenat: Ty mě udivuješ. A nejen proto, že při jejich prvním setkání jí na mínění druhých nezáleželo, ale také s ohledem na způsob jejího minulého života. Rozhodně nebyla žádné neviňátko. "K vašim službám, madame," řekl místo toho a posadil se naproti ní. Obstaral převážnou část rozhovoru snad proto, že teď už si byl jistý, že ji svede. Třeba jí rozvod způsobil větší trauma, než byla ochotná přiznat, její celibát je toho typickým důkazem. A možná byla tak zdrženlivá a vyhýbala se Amorovi pro to, že bylo denní světlo. Jejich příbuzenský vztah už dávno pustil z hlavy. Navzdory jejím obavám jej považoval za ten nejméně podstatný vztah. Poté, co jí sdělil poslední zprávy o její matce, s níž se viděl bezprostředně před odjezdem z Petrohradu, jí popsal své venkovské sídlo, kde choval berberské koně proslulé svou rychlostí. Když se hovor stočil na závodní koně, kladla mu zasvěcené dotazy, protože sama byla poměrně zkušená chovatelka. Než dopili první skleničku, zdála se méně nervózní, a při druhém koňaku byla konverzace relativně nenucená. Zanedlouho se slunce sklonilo k obzoru a místnost naplnily dlouhé stíny. "Nemáš hlad?" zeptala se Lulu, jíž byla role hostitelky druhou přirozeností. "Mohu nechat změnit jídelníček, pokud máš nějaké zvláštní přání." "Nemám chuť na jídlo." "Aha…," hlesla tiše. "Třeba se najíme… později," pronesl tlumeně. Její spontánní odpověď ho vzrušila. Podívala se na hodinky. "Čekáš někoho?" "Ne." Pohlédla na něj, pak uhnula očima. "Ne… chci říct, že se brzy setmí," dořekla nejistým hlasem, a sotva si uvědomila nesmyslnost té poznámky, zarděla se. "Jestli ti to nebude vadit," řekl záměrně mírným hlasem a zvedl se ze židle, "půjdu se do pokoje upravit po té dlouhé cestě." Věděl jistě, co chce, a přestože ona si 177 ÚKRYT PŘED BOUŘÍ 177 jistá nebyla, nejraději by ji vzal do náručí a odnesl nahoru. Nicméně její pochybnosti chápal a zkrotil svou naléhavou potřebu. "Kudy se mám dát, až budu nahoře?" zeptal se s přemrštěnou zdvořilostí. "Nebo se mám zeptat Magnuse?" Pokušení měla před sebou jako na dlani; touha jí otupila smysly. Co mu má odpovědět? Nevědomky si přiložila dlaň na tvář. Co teď? Má považovat jeho náhlý odchod za narážku? "Nejspíš se přece jen budu muset obrátit na něj," pravil do ticha. "Nalevo," vyhrkla a ruka jí zase klesla do klína. "Zaboč doleva… tedy až vyjdeš po schodišti nahoru… a jdi… až na konec chodby. Z pokojů je výhled na jezero, řecký pavilonek a lipovou alej. Architekt odvedl skvělou práci…" Hlas se jí vytratil a ona si nervózně skousla spodní ret. "Výhled mi můžeš ukázat později." Naopak jemu zněl hlas vlídně, chlácholivě. "Počkám na tebe." Věděla, co tím myslí, a věděla, co bude následovat, Stránka 99

Probuzení vyjde-li mu vstříc. Koňak otupil hrany výčitkám, sobecký chtíč zastínil mnohem chvályhodnější ctnosti… a on je tak obratný milenec, pomyslela si, nemluvě o tom, jak je… velký. Neovládla se a několikrát vrhla pohled na mírnou vybouleninu v jeho klíně. Rozšířila chřípí a bylo třeba značného úsilí, aby jí hlas zněl klidně. "Přijdu nahoru až… o něco později." "Možná bys měla odložit večeři." Nastala dlouhá odmlka, než sebrala dech k odpovědi. "O jak dlouho?" S potěšením shledal, že se z toho nesnaží vykroutit. "Třeba bychom dnes mohli povečeřet v pokojích," navrhl. "Ale to rozhodni ty." "Kéž bych dokázala o něčem rozhodnout," povzdechla si. Smysly ji otupila touha a získala pocit, že by ji mohl přivést k vyvrcholení už pouhý pohled na něj. "Pospěš si." Zaslechl v jejím hlase naléhavý podtón a od další rozpravy o večeři okamžitě upustil. "Jsem hrozně rád, že jsem tě našel." Měl tlumený, zastřený hlas a zářivý úsměv. 178 SUSAN JOHNSON 178 "Zato já se z toho pořád nemohu vzpamatovat," hlesla sotva slyšitelně, v každém slově jasně patrné váhání. Jelikož nehodlal diskutovat s rozmarnou ženou o jemných odstínech touhy, vysekl jí úklonu. "Nespěchej, miláčku. Nikam ti neuteču." Jeho úsměv byl ztělesněnou shovívavosti a svou blažeností jí připomínal světce z ruských ikon. Jeho kouzlo na ni působilo podivně konejšivě, takže byla s to odpovědět stejně nevzrušeným tónem. "Díky za pochopení." Když se za ním zavřely dveře, znovu ji zaplavily pochybnosti, protože teď se musela rozhodnout sama, jestli za ním má jít a přistoupit na to, co po ní zřejmě chce a k čemu by podle ní nemělo dojít. Snad aby mohla své svědomí zprostit viny anebo je zcela otupila, si nalila další dávku koňaku. Pod tlakem obrovského neklidu skleničku však zase odložila, vstala a začala přecházet po místnosti. Koutkem oka sledovala stojací hodiny v rohu a v duchu zvažovala, zda se má pomilovat s mužem, který je zaprvé pro navázání jakéhokoli vztahu naprosto nevhodný, a zadruhé o něm ví služebnictvo. Výhody, jež jí nabízel, jsou naneštěstí dostatečně pádným argumentem, který vyváží všechna proti, a přistihla se, že přemítá, jaký časový interval lze považovat za spolehlivý. A pokud to udělá, do jaké míry se začnou jazyky služebnictva hýbat? A záleží jí vůbec na tom? dumala, nebo přesněji, jak moc jí na tom záleží? Nastalá situace pro ni byla trýznivě neznámá. Jestli se někdy v minulosti dopustila nějakého poklesku, pak vždycky v přijatelných mezích své společenské vrstvy, která se flirtu věnuje na večírcích nebo v diskrétních hnízdečcích lásky. Jejímu okolí víc záleží na veřejném mínění než na pravdě a milostné románky se zásadně nepřetřásají. Mít milence ve vlastním domě bylo zcela nepřijatelné, nemluvě o skutečnosti, že jde o jejího nevlastního bratra. Při té skandální připomínce se jí úzkostí sevřely útroby. Její úvahy ukončilo zaklepání na dveře, a když vzhlédla, uviděla Magnuse. Majorodmus stanul na prahu a důstojným tónem jí oznámil: "Ptal se po vás kníže Radovski, mylady. Prý 179 ÚKRYT PŘED BOUŘÍ 179 jste slíbila, že mu ukážete ze západního balkonu jezero." Jako by hlásil, že kuchařce došla vejce. Stránka 100

Probuzení "Děkuji, Magnusi." Doufala, že ona se nechová o nic méně důstojně. S úklonou odešel a Lulu se zhluboka nadechla, aby zklidnila prudce bušící srdce. Magnus v podstatě řekl, že ji princ čeká ve svých komnatách. Služebnictvu nic neunikne. Nemělo smysl rozpitvávat míru veřejného odhalení ani prohřešku. Přestože by bylo nepoměrně méně nebezpečné, kdyby za nevlastním bratrem vůbec nešla. Nebýt toho, měla by v duši mír. Na rtech se jí usadil úsměv. Opomene-li morálku, je nepopiratelným faktem, že princ dokáže nesmírně potěšit kteroukoli ženu. Výraz "nesmírně" v ní vyvolal další smyslné myšlenky, obraz jeho vzrušeného penisu a nevyčerpatelnou sexuální nápaditost. Po zádech jí přeběhlo slastné chvění. On na ni čeká. A ona za ním musí jít. Kdyby to neudělala, přišel by si pro ni. Když vyšla ze salonu do chodby, všimla si, že všude vládne nezvyklé ticho. V domě bylo obvykle rušno, a zvlášť teď, když uvnitř pracovali dělníci, ale po řemeslnících nebo jejich pomocnících jako by se slehla zem. To samozřejmě zařídil Magnus, taktní a navýsost loajální služebník. S ohledem na to, jak hluboce byla rozrušena, mu za to byla vděčná. Vyběhla po schodech, vklouzla do svého pokoje, dopadla zády na dveře a čekala, až se jí zpomalí tep. Připadala si jako dítě, které uniklo odhalení, byla nervózní a rozpolcená. Ve srovnání s jejími minulými poklesky byl tenhle bezpochyby nejnestoudnější. Vtom se spojovací dveře mezi sousedními komnatami otevřely a stanul v nich její host, jeho vysoká postava rámovaná podvečerním světlem proudícím dovnitř širokými okny balkonu. Je nezvykle vysoký, blesklo jí myslí. Charles je mno180 SUSAN JOHNSON 180 hem menší. Pak promluvil a její úvahy okamžitě nabraly jiný směr. "Doufám, že ti nevadí, že jsem za tebou poslal Magnuse." "A změnilo by se něco, kdyby mi to vadilo?" nadhodila mírně popuzeně. Její nevlastní bratr – William, Míša – její myšlenky byly stejně proměnlivé jako jeho jméno – si svlékl kabát, vestu a nákrčník. Košili měl u krku rozepnutou a k loktům vyhrnuté rukávy odhalovaly silná předloktí s jemným ochlupením, příliš mužným, než aby dokázala ignorovat pocity, které se v ní probouzely. Byl bosý, což jí připomnělo okamžik, kdy vyšel z chaty, aby se ochladil v dešti, a všechno to, co se odehrálo po jeho návratu. Ta nádherná vzpomínka možná vysvětlovala, proč se ocitla o samotě ve své ložnici s mužem, kterého téměř neznala. Kouzlo jeho snědé pleti jí bralo dech. Měl dokonalou, souměrnou postavu, prozrazující ušlechtilé předky. Letmo zauvažovala, kolikrát už takhle stál, nezávazně si povídal se ženou v jejích komnatách a věděl, že je neodolatelný. "Ovšemže by se něco změnilo." "Nejspíš bys ses mi zase omluvil." S pobaveným výrazem pozvedl tmavé obočí. "To zní zajímavě." "Já nežertuju. Jsem hrozně nervózní. Služebnictvo o tom ví." "Ví to už dávno." "Teď to ví jistě." Stránka 101

Probuzení "No a?" "Je mi to trapné." "Tak odjedeme jinam," odpověděl. "Nemusíme být zrovna tady." "Ty máš opravdu odpověď na všechno." Měla by říct: Měl bys odjet. "Kam bychom jeli?" Nechtělo se jí věřit, že něco takového vůbec vypustila z úst. Opřel se rukama o zárubeň vysoko nad hlavou a se shovívavým úsměvem se naklonil dopředu. "Někam do světa, kamkoli budeš chtít." Nabízel jí svět s nevýslovnou samozřejmostí. Snad se jí líbila především jeho štědrost – nefalšovaná ruská po181 ÚKRYT PŘED BOUŘÍ 181 vaha, která vnímá výstřednost jako všednost a sebeuspokojení jako právo. Ona má bohužel závazky, jež jí nedovolují ničím neomezovaný život. "Mám v Anglii syna." "Tak zůstaneme v Anglii," prohlásil vlídně, bezmála dobrácky. "Miláčku, stačí říct, co chceš, a já to zařídím. Cokoli, kdykoli. Nic pro mě není dost velká překážka." "Tobě připadá všechno hrozně jednoduché." Paže mu klesly podél těla. "Co je na tom složitého? Jsem si jistý, že tě služebnictvo zbožňuje. Dělníci budou mlčet, aby nepřišli o výnosnou práci, a já ti splním každé přání i rozmar." Vešel dovnitř a zamířil k ní. Věděl lépe než ona, že milování je nevýslovně jednoduchá věc, na níž není nic složitého. A milování s ní je nejkrásnější ze všech pozemských radostí, jichž se nehodlal vzdát, ať se jeho půvabná nevlastní sestra vykrucuje sebevíc. "Co kdybychom zkusili, jestli se mi podaří vyhnat ti z hlavy všechno, co tě trápí?" "Kdyby mi bylo patnáct, možná by se ti to podařilo." Stanul jen několik stop před ní. "A teď, když jsi trošku starší, si tvé problémy žádají k vyřešení něco jiného než sex?" Zhluboka se nadechla a přikývla. "Tak to budu muset být zvlášť vynalézavý." Jeho lenivý úsměv mu zahřál oči a jí duši, jež se stala předmětem smlouvání. "Moc se mi po tobě stýskalo." Má mu uvěřit? Má se toho odvážit? Uplynulých čtrnáct dní myslela jen na něj, a i když by si přála, aby její city opětoval, pověst knížete Radovskeho svědčila o něčem jiném. Byl totiž všeobecně proslulý svými lehkovážnými milostnými románky. "Nezlob se na mě, že tvoje tvrzení beru s nadhledem." "Protože jsme oba moc přesycení?" Tiše si povzdychla. "Nevím. Možná jsem díky dlouhé samotě víc kritická." "V tom případě se budu muset chovat v souladu s tvými náročnými normami." Náhle se usmála. "V chování problém nevidím, ledaže jsi od našeho posledního setkání utrpěl citelnou ztrátu paměti." 182 SUSAN JOHNSON 182 "Paměť mám skvělou, jestli tě to uklidní." Pozvedl obočí. "Jsme tedy dohodnuti? Že by konečně? A ptám se ve vší úctě." Pohledem putovala po jeho urostlé postavě, až se mu nakonec zadívala do očí. "Myslím, že ano. Jsi příšerně samolibý chlap." Zasmál se. "K čemu ta zdrženlivost, miláčku? Člověk by měl bezmála dojem, že nemáš ráda orgasmus." Pokrčila nos. "Díky tobě ho mám ráda až příliš. Nebýt toho, poslala bych tě pryč." Stránka 102

Probuzení "Jsem rád, žes to neudělala." Překonal vzdálenost mezi nimi a jemně uchopil její ruce do svých. "Jestli chceš, můžeme se jít místo toho projít, nebo se něčeho napijeme, můžeš mi ukázat knihovnu, zahradu nebo stáje. Nemusíme být tady." "To mi dáváš na vybranou až teď?" Pokrčil rameny. "Snažím se." "Ale ty bys raději.…" "Raději bych se s tebou miloval. Já nejsem ten, kdo váhá." "Ani já bych neváhala, nebýt našeho příbuzenského vztahu." "Chápu," přisvědčil zdvořilým tónem. Ne že by netoužila po sexu. Na ostatním nezáleží. Sklonil se a zadíval se jí do očí. "Vzpomínám si," zašeptal, "že se ti líbí, když vyvrcholíš víckrát za sebou." Po jeho slovech jí tělo zaplavila horká vlna. Vzpomínka na to, co s ním prožila, byla zcela jasná a odmítnutí oslabila jeho narážka na to, že ji dokáže dovést k orgasmu i několikrát za večer. "A já si vzpomínám," hlesla, "že se ti líbí být vzhůru celou noc." Její úsměv poznamenala smyslnost a tváře jí zčervenaly dychtivým očekáváním. "A obzvlášť rád se přitom pohybuju tady," zašeptal, vsunul jí ruku mezi nohy a rozevřel stehna. "O něco výš a hlouběji…," dodal a lehce jí sevřel klín přes tenkou látku šatů. Upřeně se na ni díval. Až příliš významně a sebejistě. "Začínám být zvědavá," vydechla. 183 ÚKRYT PŘED BOUŘÍ 183 "To jsem poznal. Otázka zní: kdy?" "Když mě rozzlobíš, řeknu ne." Mírně zavrtěl hlavou. "To neuděláš." "Tím si nebuď tak jistý. Bez muže se docela dobře obejdu." "Ale beze mne ne. To je rozdíl. My dva jsme jiní než ostatní. Já a ty se k sobě skvěle hodíme." A oběma se vybavilo, jak skvěle, jak báječně, jak zázračně… Míša už nedokázal déle flirtovat. Čekal dva nekonečné týdny a kultivované prostředí salonu činilo jeho galantnost prkennou, nemluvě o tom, že když za ním Lulu konečně přišla, musel čelit její vrtošivé náladě. Puzený živými vzpomínkami a dlouho potlačovanou touhou poznamenal: "Doufám, že ti to nevadí," zvedl jí sukni a odhalil nohy v hedvábných punčochách a krajkových podvazcích. "A jestli ano, tak se omlouvám," dodal, přiměl ji, aby ustoupila k posteli, a přitom si rozepínal kalhoty. "Myslím, že na odpověď nečekáš, mám pravdu?" Střelil po ní pohledem. Její jízlivý tón podbarvovala nezaměnitelná vřelost. "Chyběls mi… každý den.. každou minutu," šeptala. Upustila od divadla a bezdůvodného rýpání a chtěla jen to, co chtěl on. Tolik… zoufale… "Myslela jsem na to, jak se mě dotýkáš, jak…" "Dobrá," přerušil ji polohlasně, protože si už nechtěl povídat; nevěděl, jestli by to v daném stavu vůbec dokázal. Položil jí dlaň na ústa a povolil tkanici jejích spodních kalhot. Jeho strohost se jí mohla dotknout. Jeho ruka na ústech a chvatné svlékání ji mohlo popudit. Ale byla rozpálená a vzrušená touhou, rozpálenější a vzrušenější než by měla být s mužem, který nepovažuje ne za odpověď, nebere v úvahu její výhrady a má v úmyslu se s ní milovat, ať chce nebo nechce. "Zvedni nohu," nařídil. Poslechla. Stránka 103

Probuzení "Druhou." Spodní kalhoty se jí svezly k nohám. 184 SUSAN JOHNSON 184 Neměl by ji tolik vzrušovat muž, který ji ještě ani jednou nepolíbil. Nemělo by jí tak divoce tlouct srdce. Neměla by přemítat, jaké to bude, až do ní poprvé vsune svůj nádherně velký penis – nebesky krásné… Bože, ano, právě takhle nadpozemsky omamné… jako čtrnáctidenní čekání na vstup do samotných rajských zahrad. Pronikl do ní o kousek dál a pak se zarazil, aby se nadechl a poskytl její těsné komůrce čas k přizpůsobení… aby dokázal strávit tu šokující rozkoš. Postel byla vysoká a z obou stran opatřená schůdky a matrace tlačila Lulu do kříže, i když teď stála na špičkách. Držel ji kolem pasu a podpíral váhu jejího těla, sám měl pokrčené nohy v kolenou, jako by ji balancoval na svém ztopořeném pohlaví. Jak by bylo lákavé narovnat nohy, prudce do ní vniknout a nadzvednout ji ze země. Na zlomek okamžiku se to chystal opravdu udělat, ale jakýmsi řízením rozumu si připamatoval, že se čtrnáct dní nemiloval a je nadmíru vzrušený. Potlačil živočišný pud, vsunul jí ruce pod zadeček, zvedl ji výš a ovinul si její nohy v punčochách kolem pasu. "Drž se mě," přikázal jí. Zadržel dech, narovnal se a pomaličku si ji spustil na tvrdý, vzpřímený penis. Držela ho křečovitě kolem krku a tiše vzlykala rozkoší, zatímco do ní postupně vnikal. Na tvářích ucítil její slzy, ale nepřestal, protože ho o to nepožádala, a ani by to nedokázal, kdyby to udělala. "Na tohle jsem myslel snad každou minutu," vydechl jí do ucha a propracovával se hlouběji. "Představoval jsem si, jak se s tebou miluju snad na tisíc způsobů…" "Já vím…" zašeptala roztouženě. Slyšel to, a přece neslyšel, protože už byl téměř celý v ní. Nadechl se a pokrčil kolena. Zasténala, prudce vtáhla dech do úst a sevřela ho ještě pevněji. Pousmál se – vítězně, šťastně, blaženě. Byl neuvěřitelný. Božský. Nesrovnatelný a mnohem, mnohem lepší než jakkoli smyslná vzpomínka. Snažila se nedospět k vrcholu, aspoň ne hned. Chtěla, aby to tr185 ÚKRYT PŘED BOUŘÍ 185 valo věčně, aby si dostatečně vychutnala tu slast po čtrnácti dnech neklidu a pocitu ztráty. V tu chvíli ji mírně nadzvedl a zase spustil a podržel na místě, z ničeho nic, přemožený výjimečností tohoto tělesného požehnání, hodil za hlavu nutnost jakéhokoli sebeovládání. "Co když se udělám do tebe?" zašeptal. Z jeho hlasu zaznívaly dva týdny půstu. Dva neslýchané týdny půstu, volající po uvolnění. Nebyla schopna promluvit, jak byla blízko vrcholu. Nebyla schopná ani myslet, když měla v sobě jeho obrovský penis tak hluboko, až málem omdlévala rozkoší. Nevěděl, jak se nehledě na její odpověď zachová; nevěděl, jestli vydrží třeba jen o vteřinku déle. Ale ona náhle dospěla k vrcholu s pronikavým výkřikem, který by přivolal služebnictvo, kdyby nic netušilo a mělo prokázat svou spolehlivost. Neomluvitelně, s veškerou neprozřetelností mládí, bez pomyšlení na možné následky jí vyšel vstříc a zaplavil její lůno mocným pramenem svého semene. "Promiň," vydechl přerývaně, jakmile mu začal pracovat Stránka 104

Probuzení mozek, a o chviličku později sám sebe proklel za to, že byl tak lehkomyslný. "To nevadí," zašeptala s obličejem dosud zabořeným do jeho krku. Už příliš dlouho byl předmětem ženských tužeb, a proto při její lhostejné odpovědi strnul. Teď s jistotou věděl, že jednal nerozumně; její předcházející ostýchavost byla jen dobře sehranou divadelní etudou. Málem se zeptal "Kolik za to chceš?", ale ještě od ní nechtěl odejít, a tak to pokušení potlačil. Jeho rozkošná nevlastní sestra v něm roznítila silný tělesný chtíč, který nelze tak snadno uspokojit. Až se jí nasytí, bude dost času smlouvat nad výší odstupného za její možné těhotenství. V tu chvíli měl pocit, že se s ní musí milovat ještě nejmíň měsíc, ne-li dva. "Jsi pořád vzrušený…," poznamenala Lulu. Zvedla hlavu a zasypala mu obličej a hrdlo polibky. "To mě určitě nenecháš dlouho čekat." Měla přimhouřené oči a zmámený úsměv, když se setkala s jeho pohledem. 186 SUSAN JOHNSON 186 "Proč bych to dělal?" zeptal se se stopou pohrdání v hlase. Zaklonila se. "Copak tě štve?" "Nic." "Aspoň že se mnou má slitování tvůj věrný přítel," prohodila ledabyle, nedbajíc příkrosti jeho tónu. Nepatrně se zamračil. "Proč tě nevyděsilo." "Že ses udělal do mě? A k čemu by to bylo? Teď už je pozdě plakat nad rozlitým mlékem, nemyslíš?" "Tobě je to jedno?" "Nemrač se na mě. To já bych měla mít vztek, ne ty. Odhadls mě dost špatně." "Tak proč ti na tom nezáleželo?" "Protože jsi boháč." Rozesmála se. "Kristepane, tváříš se, jako bys mě chtěl sníst zaživa. Dělala jsem si legraci. Copak všechny ženy po tobě chtějí jen peníze?" "Chtějí mnohem víc," odvětil tiše. "Manželství." "To se mě netýká. Po Charlesovi jsem přísahala, že se už nikdy neprovdám. A tebe si nemohu vzít v žádném případě" – krátce sklopila řasy – "vzhledem k příbuzenskému vztahu. Kromě toho mi včera skončila menstruace, miláčku," vysvětlila s úsměvem. "Proto mi to dneska nevadí. Zítra se budeš muset chovat přímo ukázkově." "Aha." Rozjasnila se mu tvář. "Ulevilo se ti, že tě nechci ulovit?" "Odpusť mi. Byla to nejspíš síla zvyku." Podíval se na hodinky. "Znamená to, že mám čas do půlnoci nebo plných čtyřiadvacet hodin?" vyzvídal se spokojenou grimasou. "Záleží na tom, jak moc na mě budeš milý." Přimhouřil oči a ztišil hlas. "Umím být přímo nepopsatelně milý." "Jako bych to netušila," zavrněla. "Co kdybychom pro změnu vyzkoušeli tvou postel?" "Měla jsem spíš na mysli vyzkoušet tvou výdrž… během příštích čtyřiadvaceti hodin." "Nebo během příštích deseti let, aspoň podle toho, jak se teď cítím." "To by bylo nepopsatelně milé." Zlehka ho políbila na 187 ÚKRYT PŘED BOUŘÍ 187 nos. "Mimochodem, tentokrát je tady velká zásoba ručníků," zamrkala na něj. "Nebudu muset prohledávat kredenc?" "Tu noc jsi našel ještě dva. To na mě udělalo obrovský Stránka 105

Probuzení dojem." "Pro svou milovanou udělám cokoli." "Že by mi muž s tvými schopnostmi nabízel neomezenou plnou moc? Byla jsem bez tebe dva týdny. Déle už čekat nechci." "A ani nemusíš," zašeptal. Nepustil ji, obešel s ní nohy postele, vyšel po dvou nízkých schůdcích a pomalu ji položil do podušek. "Jsi kultivovaný člověk," řekla, skopla střevíce a zavrtěla boky. "Posedlý," opravil ji. "Připadá mi to víc než dva týdny. A teď když do tebe mohu vyvrcholit po třiadvacet hodin padesát pět minut, hodlám ten čas využít ve svůj prospěch." Zasmála se. "Vidím, že jsou mi bohové příznivě naklonění." Zavrtěl hlavou. "Nám. Ukaž mi, kde jsou ručníky." Po necelé hodině ze stanoveného času, poté co použili výhod její měkké postele a odložili poslední kus oděvu, ležela Lulu tváří na prohnutém opěradle pohovky. Princ klečel za ní, držel ji kolem pasu a nenasytný penis měl vnořený hluboko v ní. Vzápětí se odtáhl. "Ne, ne," šeptala jako smyslů zbavená a tlačila se dozadu, jak jen jí to jeho pevné sevření dovolilo. "Míšo, prosím… prosím…" Poslední slovo přešlo ve sten, když do ní znovu vnikl. Pohyboval se v ní v prudkém, nelítostném rytmu a poskytoval jí, co chtěla – co chtěli oba –, jednou rukou ji držel za rameno, druhou za bok. Vzduch v ložnici jen jiskřil, byl prosycený pachem sexu a jedinými zvuky byly její tiché výkřiky a jeho namáhavý dech. Chvíli trvalo, než jim do vědomí proniklo rázné zaklepání na dveře. Nejraději by na dotyčného křikl, ať jde pryč, ale nemohl tak bezostyšně upozorňovat na svou přítomnost v Luluině ložnici. 188 SUSAN JOHNSON 188 Druhé zaklepání bylo naléhavější. Zdráhavě se zarazil. "Musíš odpovědět," zašeptal jí do ucha. Nemohla; sotva se dokázala nadechnout. Obestírala ji omamná rozkoš, soustředění do jediného místa jejího rozžhaveného těla. Potřetí to znělo spíš jako zabubnování. Ať byl za dveřmi kdokoli, jen tak neodejde. "Řekni, ať přijde později," vybídl ji netrpělivě. Pomalu nabyla plného vědomí, otevřela oči, nadechla se a s nemalým úsilím poslechla. Opakovala jeho slova ne sice nahlas, ale dostatečně silně, aby byla slyšet. "Přijela lady Harcourtová!" Odpověděl jí Magnusův hlas, zřetelný a děsivý. V první chvíli měla pocit, že se jí zastavilo srdce. Hlavu jí pročistila čirá panika. "Přijdu za pár minut!" zavolala a chtěla vstát. Ale Míša ji jemně zatlačil zpátky a znovu zahájil vzrušující rytmus. "Nedělej to," zasténala a snažila se odolat sílícím vlnám rozkoše. "To je moje teta." Něžně ji políbil na šíji. "Však ona počká." Horký otisk jeho rtů zaregistroval každičký zjitřený nerv jejího těla a stálo ji nadlidské úsilí zdusit vášnivou reakci. "Míšo, prosím, musím jít." "Vydrž, miláčku – takhle, přesně takhle. A pověz mi, jaké to je." Vzdala se. Jako pokaždé, když ho byla plná, on se v ní pohyboval a rozněcoval v ní vášeň. Už se nedokázala bránit ochromující potřebě uvolnění tak jako nemohla zabránit tomu, aby dýchala. Stránka 106

Probuzení A on to věděl. Věděl, co se ženám líbí. Obratně, s vytříbeností a zručností, s neutuchající výdrží, díky níž byl vítán ve všech budoárech po celém světě, společně znovu dosáhli úžasného vyvrcholení. Chvílí nato ho zpanikařená Lulu od sebe odstrčila. "Nemohu nechat Lydii čekat." Ležel rozvalený na jednom konci pohovky, po tváři rozlitý samolibý úsměv vyvolaný několikahodinovou orgastickou nevázaností. "Promiň," usmála se smutně. "Mrzí mě to možná víc 189 ÚKRYT PŘED BOUŘÍ 189 než tebe. Uvážím-li tvůj zhýralý styl a svůj ještě nedávný život jeptišky. Ale opravdu už musím jít. Potřebuju se obléknout a nechci, abys byl při tom." "Mohl bych ti pomoct." Ďábelsky pozvedl obočí. "Například ti otřu vnitřní stranu stehen…" "To nepřipadá v úvahu," prohlásila pevně. "Neznáš Lydii. Jestli se neobjevím, bude tu co nevidět, a já si rozhodně nepřeju, aby nás tady načapala." Tlumeně zaklel. "Nicméně jí budu muset říct, že jsi tady, protože služebnictvo se o tobě možná zmínilo. Chvilku počkej, a až se ti bude chtít, přijď za námi." "Doufám, že nemáš na mysli, až se mi bude zase chtít." Zavrtěla hlavou a ukázala na dveře sousedních komnat. "Rychle." "Ano, madame." "A neškareď se." "Ano, madame." "Říkala jsem, že Lydia chodí brzy spát?" Tváří mu bleskl úsměv a rozladěnost byla rázem ta tam. "Jak brzy?" "Dost brzy na to, abych tě do rána úplně utahala." "Jak si přeješ," řekl tiše. 190 SUSAN JOHNSON 190 Kapitola 5 Jakmile se kvapně oblékla bez pomoci komorné, která by roznesla zprávu o jejím milenci po širokém okolí, sešla po schodech a stanula před salonem. "Počkejte chviličku," řekla Magnusovi, který čekal přede dveřmi. V duchu si zopakovala uvítací proslov a nervózně uhladila sukni. Narovnala ramena a kývla na majordoma. Když se otevřely dveře, tetička vzhlédla a ruka s konvicí jí strnula ve vzduchu. Lulu doufala, že její úsměv neprozrazuje míru neklidu. Teta si ji změřila pronikavým pohledem. "Předevčírem jsem dostala dopis od tvé matky a usoudila jsem, že potřebuješ společnost," prohlásila bez úvodu. "A podle tvé bledosti bych řekla, že potřebuješ také někoho, kdo dohlédne na to, abys pořádně jedla a dostala se na čerstvý vzduch." "Jsem v pořádku, tetičko Lydie. Opravdu. Nestává se často, že bys byla tak daleko od Bathu." "To říkal i Magnus. Mimochodem, připadá mi, že od mého sňatku nezestárl ani o den. Máš štěstí, že je v tvých službách." "Souhlasím. Je nenahraditelný. Jsem ráda, že zůstal, přestože už dávno mohl odejít na penzi." "Přesto potřebuješ jinou společnost než jenom služebnictvo, i když to jsou v podstatě tvoji dávní přátelé. A proto jsem tady. Navštívíme spolu pár známých." Ani nečekala na odpověď, čímž dala jasně najevo, že nestrpí sebemenší odpor. "Chtějí tě vidět Puginsovi i Holcombovi. Stránka 107

Probuzení Slyšela jsem, že jsi všechny odmítala." "Na nějaký čas jsem se uchýlila do ústraní. Ale jestli si to přeješ, pozveme je." Lulu věděla, že když Lydii po191 191 padne všespasitelská nálada, nemá smysl jí odporovat. "Třeba by rádi poznali i matčina nevlastního syna. Kníže Radovski dorazil dnes odpoledne." Obdařila tetu zdvořilým úsměvem a modlila se, aby nepostřehla, jak je rozrušená. "Kníže Michail?" Teta pozvedla obočí téměř až do poloviny čela. "Podle toho, co se říká, je to nezvedený darebák s hromadou nemanželských dětí," dodala šeptem. "Tvoje matka mi prozradila, že v Rusku je to zcela běžné. Tamější mládenci zkrátka zajišťují populační explozi." "Až se k nám připojí, můžeš se ho na to zeptat," navrhla sladce Lulu. "Velmi vtipné, drahoušku," odfrkla Lydie. "Prý je také velmi okouzlující. Což je nepochybně jeden z důvodů jeho bohatého milostného života. Je už v Anglii dlouho?" "Ještě jsem neměla čas se ho zeptat," zalhala Lulu. "Před chvílí přijel. Navštívil mě na žádost svého otce." Tetička se odměřeně usmála. "Ještě že jsem dorazila tak brzy. Za žádných okolností bych nedopustila, abys tady s ním byla sama." "Je to člen rodiny, tetičko. Proti jeho pobytu nemůže nikdo nic namítat, zvlášť když přijel na otcův příkaz. Nebýt toho, určitě by se tady neukázal." Špetka pravdy obalená klamem. "Ať je to, jak chce, moje přítomnost zabrání klepům." "Není to zbytečné opatření? Můj a matčin rozvod byl tučné sousto pro všechny místní drbny." "Tvá matka se měla rozvést už dávno. A co se týče Charlese. Pchá," odfrkla. "Nechápu, jak jsi mu mohla to záletnictví trpět tak dlouho." Soucitný postřeh, jenž nestál za úvahu, ledaže by Lulu chtěla velkoryse škrtnout patnáct let svého života. Lydia postřehla neteřin ztrápený výraz a pospíšila si s pokáním. "Byla jsi hotový anděl, drahoušku, žes Charlesovi všechno tolerovala kvůli vašemu synovi. Vím, že to nebylo lehké, a všichni stáli na tvé straně. Úplně všichni. Ale já už dohlédnu na to, aby ses dostala do společnosti a na to nevydařené manželství dočista 192 SUSAN JOHNSON 192 zapomněla. A tvým tvářičkám dodáme zdravou barvu, holčičko." Odsunula talíř. "A ihned napíšu Puginsovým a Holcombovým." Tetiny dobré úmysly ji pobavily, ale zároveň si uvědomila, že plný dům by mohl být jejímu druhému návštěvníkovi nepříjemný. Ani ona si nebyla jistá, jestli by hosty uvítala nebo zavrhla. Jako na zavolanou stanul kníže na prahu salonu, vlasy na krku a spáncích ještě zvlhlé potem z nedávného vypětí, ale jeho dokonalému oblečení se nedalo nic vytknout. "Á, tady je kníže Radovski." Lulu se bedlivě vyhýbala jeho očím v obavách z toho, co by v nich mohla spatřit. "Kníže Radovski, ráda bych vám představila lady Harcourtovou, moji tetu Lydii. Je to sestra mé matky. Lydie, to je kníže Michail Radovski." Lydia si ho bezostyšně prohlížela přes lorňon. "Vy jste nebyl na svatbě." "Mrzí mě, že jsem ji propásl," odpověděl princ, kterého zřejmě nevyvedla z míry kritická inspekce ani vynechaný pozdrav. "Tatínkův spěch mi neumožnil včasný návrat z Japonska. Marguerite udělala mého otce velmi šťastným, a za to jsem jí nesmírně vděčný. Už byl příliš Stránka 108

Probuzení dlouho sám." "Kdy vlastně vaše matka…" "Téměř před deseti lety." Hlas mu znatelně zchladl. "To mě mrzí." Dokonce i Lydia, známá svou neschopností vnímat jemné odstíny nálad, zaznamenala jeho zdrženlivost. "Musí vám strašně chybět." "Ano. Moc mi chybí." Přimhouřil oči a usadil se na židli poblíž obou žen. "Neunavila vás ta dlouhá cesta?" zeptal se, aby změnil téma, protože si nepřál hovořit o matčině smrti. "Tetička přijela z Bathu," odpověděla honem Lulu, a než se obrátila k Lydii, vyslala k Míšovi smířlivý pohled. "Vyjížděla jsi před rozedněním, mám pravdu?" "Douglas mě odvezl na nádraží v půl šesté. Cestování vlakem je vždycky úmorné, ale je to nutné zlo. Před večeří si chvilku zdřímnu, ale až rozešlu pozvánky." Mávla rukou na Lulu. "A nechci slyšet žádné námitky. 193 ÚKRYT PŘED BOUŘÍ 193 Jen jí povězte, kníže Michaile, jak jí společnost sousedů prospěje." "Slyšel jsem, že lady Darlingtonová byla dlouho osamělá. Otec mě sem vlastně vyslal na dobročinný výlet." Měkce protahované slabiky podbarvilo pobavení. "Vidíš?" Lydia se na knížete usmála a pak se zase věnovala neteři. "Nejsem sama, kdo si myslí, že potřebuješ sympatie a především společnost." "V tomto směru se o vás já i vaše teta skvěle postaráme, lady Darlingtonová." "To bych řekla," přikývla Lydia, která nemohla postřehnout skrytý význam jeho slov. "Puginovi a Holcombovi se s vámi rádi seznámí, kníže Michaile. Každý už tady slyšel o carově novopečeném ministrovi financí, který zajistil Rusku příliv zahraničního kapitálu. Můj bankéř investoval do vašich železničních akcií. U večeře mě do toho musíte zasvětit." Z ničeho nic rázně vstala, obestřená záplavou zeleného hedvábí. "Což znamená, že mé pozvánky musí být odeslané okamžitě. Winifred i Bess jsou naštěstí moje dobré přítelkyně a zamhouří oko nad tím, že je o našem úmyslu zpravuji na poslední chvíli. Jsem ubytovaná v Rubensových komnatách jako obvykle?" "Ano, tetičko." "Jsi drahoušek." Lydia poplácala Lulu po rameni. "Taková ztráta času. mám na mysli ty roky s Charlesem." Povzdychla si. "Ale žádný strach. Však já už se postarám, abys byla zase šťastná." Kývla na knížete. "Na shledanou u večeře, kníže Radovski." Když se za ní zavřely dveře, Míša sklouzl v židli a s uličnickým úsměvem se zadíval na Lulu. "Myslíš, že tě dokážeme udělat šťastnou?" "Tím skandálem, který můžeš vyvolat? Mimochodem, tetička se domnívá, že bych měla být chráněná před tvojí pověstí." Zazubil se. "Pozdě." "Rozhodla jsem se, že se jí o tom nezmíním. A ještě něco, můj milý. Hovořila o tvých dětech. Mohla by se na ně začít vyptávat." 194 SUSAN JOHNSON 194 Nedal najevo sebenepatrnější náznak popuzení. "Tak ať se zeptá." "Lydia bohužel nikdy nebyla příliš diskrétní." Pokrčil rameny. "Když se chce šťourat v mém životě, nemám v úmyslu jí to zakazovat. Jen tak pro pořádek: nemám mraky nemanželských dětí, jak se šušká. Mám Stránka 109

Probuzení jen dvě; Natálii je čtrnáct a Virgilovi šestnáct. Jejich matka zemřela, když byly ještě hodně malé, a já se ujal jejich výchovy." Teprve po letech byl s to mluvit o Maie beze stopy rozrušení. Ale vždycky tomu tak nebylo. "A pro případ, že by to tetičku – nebo tebe – zajímalo, mám báječné děti a žádná otázka mě nevyvede z konceptu." Musel je mít ještě velmi mladý, napadlo Lulu, ale nahlas řekla: "Zdá se, že jsi na Lydii udělal dobrý dojem. Vůbec jí nevadilo, když jsi řekl ‚my se o lady Darlingtonovou postaráme.‘" Usmál se. "Patrně vytušila, jak upřímně to s tebou myslím." Vřelý výraz v jeho očích působil zcela rozkladně na její dřímající smysl pro společenskou etiketu stejně, jako čerstvé zážitky z jejich milování. "Neměla bych to říkat… ani na to pomyslet, ale," – přimhouřila oči – "zatím nechci ani uvažovat o tom, že bys odjel." "Tak to mám štěstí. Protože to nemám v úmyslu." "Ale musím tě varovat. Jakmile dorazí Holcombovi a Puginovi, máme po soukromí. Jsou to matčini a Lydiini dávní známí a ke mně se chovají jako k vlastní dceři." "Protože už je tady tvoje teta, dalších pár hostů navíc nevadí. Aspoň jí budou dělat společnost." Lulu se rozjasnily oči. "To mě nenapadlo. Její pokusy o rozptýlení nebudou zaměřeny výhradně na nás dva." "Na nás?" poškádlil ji. "Já ti to vynahradím." "Už jsem ti řekl, že mě tvoje tetička fascinuje?" "Aby se ti to nevymklo z rukou. Po pravdě řečeno tě má za darebáka." "Nebude těžké jí to vyvrátit." "Jak nehorázně naduté…" 195 ÚKRYT PŘED BOUŘÍ 195 Znovu pokrčil rameny, s vědomím, že jakákoli odpověď by ji jen provokovala. "Pověz mi něco o svých sousedech." "Jsou poněkud škrobení. Muži jezdí na hony a otevřeně kritizují rozmach střední vrstvy. Dámy jsou drbny a otevřeně kritizují rozmach střední vrstvy. Mimoto," dodala a sklíčeně si povzdechla, "se budeš muset přestěhovat jinam. Nemůžeš bydlet v těsném sousedství s mé ložnice." "Nikam se nestěhuju." "Musíš," trvala na svém. "Jak by to vypadalo?" "Já tu byl první. A tys mi přidělila nejlepší pokoje. Přesně tak to bude vypadat, a pokud se to kdokoli pokusí zpochybnit, zdvořile mu jeho domněnky vyvrátím." "Lydia na tom možná bude trvat." "Tohle je tvůj dům, miláčku. A pokud vím, jsi plnoletá." Jeho poznámka byla sice ironizující, ale hluboce pravdivá. Navíc strávila spoustu měsíců po rozvodu reorganizací svého života a upevňováním nezávislosti. "Ano. Jsem dost stará na to, abych své hosty ubytovala, kam se mi zlíbí," prohlásila pevně. "Díky, žes mi to připomněl." "Nesmíš připustit, aby tvůj život řídily klepny," poznamenal lenivě. V očích jí šelmovsky zajiskřilo. "Většina lidí by řekla, že je pozdě na to, abych začala sekat dobrotu." "Jsem téhož názoru, ale jestli tě trápí, co tomu řeknou tvoji další hosté, slibuji, že na veřejnosti budu vzorem diskrétnosti. Jen počkej, jak skvěle budu vycházet s tetou Lydií. Jsem přesvědčený, že máme oba na srdci jen tvoje dobro." Zlomyslně se usmál. "I když některé své úmysly nehodlám s tetičkou probírat." "Sliby – chyby," utrousila naoko dotčeně. "To mi připomíná," zašeptal, "že když teta Lydia spí, Stránka 110

Probuzení měli bychom se zachovat stejně. Bavit hosty bývá někdy velmi vyčerpávající. Odpočinek ti jen prospěje," mínil, ale jeho náhle potemnělé oči vypovídaly o zcela jiných plánech. Zarazila se, dosud rozpolcená mezi touhou a hrozbou skandálu. 196 SUSAN JOHNSON 196 "Nejdřív tě svléknu," pokračoval tiše. "Pomalu, pomaličku…" "Pochybuji, že si při tom odpočinu." "Přijde na to. V jistém smyslu určitě. A když nic jiného," řekl s úsměvem. "bezesporu při tom budeš ležet." Pokušení nebylo možné ignorovat. "A kde budeš ty?" "Tam, kam patřím. Hluboko v tobě." Zachvěla se a křečovitě sevřela opěrky židle, jako by potřebovala ochranu proti jeho mocnému kouzlu. Napřímil se v židli, naklonil se do nevelkého prostoru mezi nimi a jemně jí rozevřel prsty. "Bude se ti to líbit," zašeptal. "Slibuju." "Teď?" vydechla Lulu. "Teta třeba ještě nespí. Dozví se to." "Půjdeme nahoru po schodišti pro služebnictvo." Lulu vytřeštila oči. "To by bylo ještě horší. Vypadali bychom, jako že máme něco nekalého v úmyslu." Vstal, vytáhl ji s sebou a přitiskl k sobě, aby pocítila jeho vzrušení, když se jí ztvrdlým penisem namáčkl na břicho. Aby věděla, jak moc po ní touží. "Jestli teta náhodou vyjde z pokoje a uvidí nás spolu, odejdu." Sklonil se a něžně ji políbil. "A když ne a my dojdeme do tvé ložnice nepřistiženi, slibuju, že ti to do večeře udělám nejmíň šestkrát." Krátce se nadechla. Tetina přítomnost ji děsila. Ovšem na druhé straně… v tu chvíli pohnul boky a ona ucítila každičký čtvereční centimetr jeho vzrušeného pohlaví. "Nesmíš se mě dotýkat," vyhrkla. A když si ji udiveně změřil, dodala: "Dokud nebudeme u mě v ložnici." Okamžitě od ní ustoupil a ukázal na dveře. V polovině schodiště do prvního patra zaslechli blížící se kroky. "Nevěděl jsem, že máte dva Rubensy," podotkl Míša a zastavil se před portrétem jakési ženy. "Mám tu čtyři," odpověděla Lulu, ale hlas jí nezněl zdaleka tak klidně jako jemu. "Opravdu? Čtyři? Musíte mi je ukázat," prohodil konverzačním tónem a vrhl pohled na blížící se komornou. "Spolu s vaším rozkošným, pomilováníhodným klínem," dodal tiše. 197 ÚKRYT PŘED BOUŘÍ 197 Lulu zalétla zrakem k přicházející komorné. "Můj oblíbený Rubens jsou Tři Grácie," pokračoval, jako by nemyslel na nic jiného. "Odstíny tělové barvy jsou mistrně zvládnuté." Míša vrhl krátký pohled na služebnou, která je teď míjela. "Ovšem portréty z raného období, jako je tenhle, se vyznačují svěžími barvami a jistým kouzlem – už je dost daleko," zašeptal a ohlédl se přes rameno. "Mohl bych tě i políbit," dobíral si ji, "a nikdo by se to nedozvěděl." Lulu, zděšená tím, že by něco tak troufalého mohl opravdu udělat, se kolem něho protáhla a honem odcházela. Vykročil za ní se samolibým úsměvem na rtech. Líbezná lady Darlingtonová tedy není exhibicionistka. Naštěstí v soukromí nemá žádné zábrany. Nicméně vešel nejprve do svých komnat a vzápětí spojovacími dveřmi do Luluiny ložnice, aby zmírnil její obavy. "Musíš se chovat diskrétněji," napomenula ho, když Stránka 111

Probuzení vkročil do jejího pokoje. "Mohla to být teta!" "Ale nebyla. Příště si budu dávat pozor," slíbil, když uviděl, jak se mračí. Skousla si spodní ret a pomalu vydechla. "Nevím, jestli dokážu takhle kličkovat." "Ty mě udivuješ. Ani pro jednoho z nás to není nic nového." "Ale já tady bydlím, obklopená služebnictvem. Kromě toho je Lydia na opačném konci chodby, a to je dost blízko." "Já ti zakryju pusu, až budeš křičet rozkoší," nabídl se s úsměvem. "Vyhovuje ti to"? "To není k smíchu." "Promiň. Ale přece sem nevtrhne bez ohlášení a já slibuju, že se budu chovat vzorně. A navíc" – přitáhl si malou pozlacenou židličku a posadil se na ni – "ochotně vyslechnu všechny tvé obavy." "Tak za prvé rozsedneš to sedátko." Rychle vstal a postavil židli na místo. "S radostí postojím," prohlásil přívětivě. "Vezmu v úvahu veškeré tvé výhrady." "Chceš říct pokud skončíme v posteli." 198 SUSAN JOHNSON 198 "Nemusíme skončit zrovna v posteli," odpověděl nevinně. "Jestli nepřestaneš s těmi poznámkami, praštím tě." Zkřivil rty. "To je sotva dostatečná pohnutka, abych přestal." Snažila se potlačit úsměv. "Jsi příšerný. To jistě víš." "A kromě toho vím, jak tě uklidnit." "O tom nepochybuju." "Přeješ si ukázku?" "Mám se svléknout?" "To nechám na tobě," usmál se. "Oblečení pro mě neznamená žádnou překážku. Ale je pravda," dodal a vykročil k ní, potěšený, že se do jisté míry upokojila, "že si rád hraju na osobní komornou. Nemusíš hnout ani prstem. Přesto bych ti doporučil, abys nekřičela moc nahlas, až dospěješ k orgasmu. V zájmu opatrnosti." "Odkdy dbáš na opatrnost?" "Od chvíle, kdy na ni dbáš ty." Natáhl ruku, ale pomalu, aby ho mohla zadržet, kdyby chtěla, a rozvázal jí stuhu u krku. Jeho ruka na hrdle v ní vyvolal známou vstřícnou reakci, jako by stačilo, aby se jí dotkl a její tělo se naladilo na vlnu rozkoše a smysly rozpoznaly příslib tělesného potěšení. "Jak to, že ve mně okamžitě dokážeš probudit touhu?" zeptala se zmateně. "Stejnou otázku bych mohl položit já tobě. Nalézám se ve stavu neustálého vzrušení; ani mi nevadí přijímat od tebe příkazy." Uvolnil hyacintově růžovou stuhu a opatrně ji přehodil přes opěradlo židle, jako by to udělala komorná. "Chcete si nechat náušnice, nebo ne, mylady?" prstem rozhoupal jeden kroužek osázený perlami. "Tohle jsem ještě nikdy nedělal." "Lháři." "Mám na mysli práci komorné. V tom ostatním se vyznám." "Díky dlouholetým zkušenostem." "Nápodobně." "Jak to víš?" "A jak to víš ty?" pousmál se. "Učinili jsme zadost vzájemnému obviňování?" 199 ÚKRYT PŘED BOUŘÍ 199 Úsměv mu oplatila. "Ano. Máš pravdu jako vždycky. To muži rádi slyší, je to tak?" Stránka 112

Probuzení Ať už to bylo míněno žertem nebo ne, nehodlal na její ironickou poznámku reagovat. "Skončili jsme u náušnic," pokračoval. "Mám je odepnout?" "Jak chceš." "Jak chceš ty." Vyčkával a v duchu se ujišťoval, že nezáleží na tom, jestli má nějakou minulost nebo jestli měla i jiné muže, protože on je ten poslední, kdo může kritizovat něčí prostopášné chování. "Nechám si je," odpověděla a zaplavila ji netrpělivost jako pokaždé, když se ocitl blízko ní. Anebo jí stačí vidět, jak je vzrušený, a je ztracená, pomyslela si a zrak jí padl na vyboulení v jeho klíně. "Ano, madam," odpověděl zdrženlivým tónem. "Mám vám svléknout blůzu?" Přikývla. Jak je báječně velký, pomyslela si. Jak se mu jemná vlněná látka nadouvá v rozkroku. Cítila, jak se jí sevřely útroby slastným očekáváním. Na setkání s Lydií si chvatně oblékla jednoduchou hedvábnou blůzu a levandulovou taftovou sukni a kníže jí začal rozepínat droboučké perleťové knoflíčky. Když jí rozevřel blůzu, ucítila na rozpálené obnažené pokožce pohlazení chladného vzduchu. Špičkou prstu jí přejel po ňadrech vytvarovaných nad korzetem do svůdných oblinek a přistihl se, jak přemítá, kolik mužů ji vidělo takhle, zarudlou a nedočkavou. "Je to hrozně sešněrované," zabručel tlumeně, sužovaný znepokojujícími představami jejích milenců. "Jak si dokážeš obléknout korzet bez pomoci?" "Chce to praxi," zašeptala. Poslouchala ho jen na půl ucha, protože se soustředila na žhavou trasu, již jí do kůže vpaloval jeho prst. "Praxe získaná při tajných milostných schůzkách?" Zamrkala v údivu nad jeho nespokojeným tónem. Opravdu ho zajímají korzety? "To už nikdy nesmíš," prohlásil kategoricky. "Myslím spát s jinými muži." "Vážně?" Usoudila, že korzety ho zřejmě nezajímají. "Smrtelně vážně," zavrčel. 200 SUSAN JOHNSON 200 "Co kdybych žádala to samé od tebe?" Do hlasu se jí vloudil hádavý přídech. "Dobrá. Neudělám to. A teď zvedni paže. Svléknu ti kombiné." Počkej, chtěla říct – počkej chviličku. Anebo raději týden či měsíc s tímhle rozhovorem, který souvisí s věrností a ctí. Jenže to už jí stahoval kombiné a ona poslušně zvedla paže nad hlavu, protože v tu chvíli o hádky nestála. Měla tělo v jednom plameni a sobecky toužila po uvolnění. Když ji zručně zbavil sukně a spodniček, vystoupila ze záplavy látky, jak jí přikázal. "Najednou jsi poslušná," poznamenal a upřel na ni zkoumavý pohled. "To jsi snad chtěl, nebo ne?" "Jen poslušnější lady Darlingtonovou," protahoval. "Udělal jsem něco špatně?" Sklopila oči. "Spíš pro mě můžeš udělat ještě něco." Usmál se. "Jsi nenasytná." "Ano, prosím." Její neukojitelná touha mu nesmírně imponovala. "Když si pomyslím, že jsem se zdráhal přijet na návštěvu… Nepoznal bych tahle nádherná velká ňadra. Kromě jiného…," dodal a začal jí rozepínat háčky korzetu. "Líbí se ti, když se laskají jazykem?" Cítila, jak jí ztvrdly bradavky a tělem projel záchvěv vzrušení. "Jen od tebe," odpověděla. Už věděla, jak mu tuhle milostnou předehru zpříjemnit. "To je milé," zašeptal, osvobodil ji z korzetu a pustil Stránka 113

Probuzení jej na zem. O krok ustoupil a zadíval se jí na ňadra, která se dosud sotva patrně chvěla poté, co se uvolnila z nepřirozeného sevření pevných kostic. Byla smyslná, zralá a bujná – a jen a jen jeho, pomyslel si panovačně. Zlehka se dotkl jednoho růžového vrcholku. "Chceš, abych tě laskal jazykem právě na tomhle místě?" Přikývla. Prudce pulzující rytmus krve jí rozpaloval tělo a touha po něm byla jako obvykle nesnesitelná a strašlivá. Svlékl si kabát a nákrčník a odvedl ji k židli. Posadil se, opřel a roztáhl nohy. Křesílko, očividně určené pro křehčí pohlaví, mu bylo těsné, černá vesta a kalhoty ostře kontrastovaly s růžovým čincovým čalouněním. Za201 ÚKRYT PŘED BOUŘÍ 201 vrtěl se, aby si udělal co největší pohodlí, vzhlédl a luskl prsty. "Pojď blíž." Přimhouřila oči. "Nejsem cvičený domácí mazlíček." Nicméně rozkošný mazlíček. "Omlouvám se." "Do jaké míry?" provokativní autorita byla jedna věc; rozkazy od muže něco úplně jiného. "Jak budeš chtít," odtušil lenivě. "Jen kdybys přišla o něco blíž." "Řekni to," naléhala a ani se nepohnula. Pozvedl obočí. "Řekni ‚promiň‘." "Řekni ‚promiň‘," papouškoval drze. "Bylo mi potěšením tě poznat," odsekla a otočila se. Popadl ji za zápěstí. "Promiň. Opravdu. Neodcházej." Usmál se. "Koneckonců jsi ve své ložnici." Setřásla mu ruku. "Jsi otravný. Nevím, jestli mi za to stojíš." "A ty jsi příliš přitažlivá, abych tě mohl ignorovat, a bohužel mi za to stojíš." Zašklebil se. "Máš v sobě totiž neodolatelné kouzlo," zašeptal a přitáhl si ji. Nebránila se. Nedokázala to. Se spokojeným úsměvem jí přejel dlaněmi po pažích, propletl prsty s jejími a drsně ji strhl mezi svá stehna. "Kdyby ses ohnula, měl bych tvoje bradavky na dosah. Mohl bych ti to udělat tady, ve stoje…" "To není spravedlivé," vydechla, ochromená návalem chtivosti. V tu chvíli nebyla spravedlnost na seznamu jeho prvořadých zájmů. A po pravdě, takové slovo jeho rozbouřená mysl momentálně ani neznala. "Jen trochu," vybídl ji. "Už na ně téměř dosáhnu…" Pomalu se naklonila. Její povolnost mu z jakéhosi zvráceného důvodu nestačila. Puzený nevysvětlitelným nutkáním jí chňapl po ňadrech a stáhl je dolů. Plácla ho přes ruce, prudce se napřímila a zabodla do něho rozhněvaný pohled. "O co ti jde?" "A tobě?" "Mám stejný problém jako ty. Nenechám si rozkazovat." 202 SUSAN JOHNSON 202 "Někdy ti to nevadí," řekl mírně. "A někdy ano," odsekla. "Mám ti snad číst myšlenky?" Byla nahá od pasu nahoru, svůdná ňadra přímo proti jeho očím a ústům, žádoucí a horká a bradavky tvrdé jako korálky. To vše jen stupňovalo jeho erekci, naléhavou žádostivost a nepokoj v mysli. "Možná budeš muset, jestli chceš sex. Já umím být taky náladová." "A netoužíš jen po mém penisu." "To má být přezíravá poznámka?" otázala se s líbezným Stránka 114

Probuzení sarkasmem. Pokrčil rameny, chtěl odpovědět, ale rozmyslel si to a s povzdechem se zabořil do židle. Na okamžik k ní pozvedl tmavé oči a tvář s nečitelným výrazem. "Doslova po tobě šílím, a tohle vytáčení se mi nelíbí." Pousmála se. "Takže ti nevadí nic, co jsem řekla." "Jak zábavné." "Zlepšila by se situace, kdybys mi mohl vzít bradavky do úst?" Náhle měl oči jako kus ledu. "Nechci se vyspat s vlastní matkou." "Na to si s tebou hrát nechci. Považuj to za ryze sobeckou žádost." "To se mi ulevilo," popíchl ji. "Kdybych si mohla sednout k tobě na klín, bylo by to docela pohodlné," nadhodila rozmarně. Pojednou si poposedl. "To myslíš vážně?" ujišťoval se zastřeným, tichým hlasem. "Naprosto vážně." "Jak moc vážně?" "O nic se tě neprosím, Míšo." V jeho očích spatřila tak dobře známou drzost. "Kdyby ses mi posadila na klín, měl bych tvoje ňadra docela blízko u úst. To si jistě uvědomuješ." "Ano. Ale takové hosty jako ty nemívám denně. Myslím, že bych toho měla využít." "Tak ty mě využíváš." "To rozhodni sám." Neodpověděl hned a začal si rozepínat kalhoty. "Pře203 ÚKRYT PŘED BOUŘÍ 203 ce nemohu odmítnout tak vznešenou a půvabnou dámu…" "A to, kdo po kom víc touží, si probereme později," podotkla Lulu, položila mu ruce na ramena, zvedla nejprve jednu nohu a položila mu ji na stehna, pak druhou a posadila se. "Patrně jsme posedlí oba." Usmál se. "Teď je mi rozhodně líp." Oplatila mu úsměv. "Kdyby ses posunul trochu víc dopředu, bylo by mi taky líp." Dokonale se shodnou na všem, co je pro ně důležité, pomyslel si, trochu ji nadzvedl a zavedl penis do jejího dychtivého, zvlhlého klína. A oba mají obrovskou chuť na sex. Sotva vnikl do její sametové, horké pochvy, blaženě vzdychl. Rozladění z předešlé rozmíšky přemohla slast a téma autority bylo pojednou nevýznamné. Okamžik nato, když se zvedla na jeho ztopořeném pohlaví, ocitla se mu její ňadra přímo u úst. Zuby jemně uchopil jednu bradavku a začal ji sát a dráždit, zpočátku něžně a postupně silněji, až nevěděla, jestli vzlyká z pocitu marnosti nad nedokonalým uspokojením nebo téměř orgastickou náruživostí. A když konečně pustil její nyní protáhlou bradavku a dovolil ji, aby mu dosedla na penis, oběma jim projela tělem vlna divoké rozkoše. Zatímco se na něm pohybovala, laskal, dráždil a vzrušoval ji rukama, ústy a prsty s nevšední dovedností, zkušeností a mimořádným zalíbením, a ona dospěla k orgasmu ne jednou, ale několikrát, v bouřlivé rozkoši se zalykala štěstím, omámená závratí, jako by byla nezkušená dívka. Poháněný vlastní neovladatelnou touhou a dráždivou možností nepřerušovaného vyvrcholení přijímal každý její nespoutaný orgasmus s výbušnou, nestřídmou rozmařilostí, která je po čase zcela vyčerpala. Když mu vysíleně a s těžkým oddechováním padla do náručí, pohladil jí rozbolavělá ňadra. "Promiň." Sklonil hlavu a oba vrcholky něžně políbil. "Bolí to?" Stránka 115

Probuzení "Hmmm," – byl to napůl vzdech a napůl sten – "ale jen trochu." 204 SUSAN JOHNSON 204 "Necháme je odpočinout." Podíval se na hodiny na krbové římse. "Stejně se musíme co nevidět obléknout k večeři." Tentokrát vydala zcela zřetelný sten. "Bude to příšerně nudný večer." "Stačí, když se několik hodin budeme chovat slušně." "K tomu budu potřebovat pár skleniček šampaňského." Vrhla pohled na hodiny a povzdechla si. "Za chvíli sejdou všichni dolů. A to mi něco připomíná: budu potřebovat pomoct s korzetem a večerní róbou. Tentokrát je to podstatně složitější a sama se neobléknu." "Bude mi potěšením." Četné orgasmy dodaly světu i tématu korzetů zářivě růžový odstín. "Musíme se do toho dát hned," upozornila ho. "Nemáme moc času, i když to varování je určené spíš mně než tobě." "V tom s tebou nesouhlasím. Ale když se budu hodně snažit, přežiju pár hodin bez milování." Jak se ukázalo, byla veškerá snaha marná a oblékání se poprvé odložilo při Míšově očistě. Když se svlékl, Lulu nemohla odolat při pohledu na jeho úchvatné nahé tělo a neúnavně vzrušený penis a nabídla se, že mu bude při mytí asistovat. Poté, co se Míša oblékl do večerního a dokonce i během Luluiny koupele, se oba jakžtakž ovládali. Ale nakonec, sotva stanul za ní a začal jí zapínat malé, hedvábím potažené knoflíčky na zádech, pohled na její obnažená ramena a bujná ňadra deroucí se z hlubokého výstřihu spolu s vůní jejího parfému a pleti postavily jeho neposlušný penis do pozoru. Nemohla si toho nevšimnout a s lítostivým výrazem se mu zadívala na vyboulené kalhoty. "Máme čas?" zeptala se. "Máme," přisvědčil, aniž se podíval na hodiny. Natáhla k němu ruku. "Hlavně mi nepotřísni šaty." Odvedl ji ke stolu, smetl předměty k jedné straně desky a přepečlivě jí poskládal smetanově bílé hedvábnou sukni nad pas. "Jsi podezřele šikovný," poznamenala v obdivu nad jeho soustředěním. 205 ÚKRYT PŘED BOUŘÍ 205 "Nehodlám dnes večer znovu zapínat dalších dvě stě nemožných knoflíčků," vysvětlil. "Ty šaty budou nedotčené." "Jako já." Zasmál se. "Přesně tak, má panenská krasavice. Právě tvoje roztomilá nevinnost se mi na tobě líbí nejvíc." "A mně se nejvíc líbí…" "Vím, co se ti nejvíc líbí, miláčku," přerušil ji, uhladil korálky pošitý lem sukně a vklouzl rukou do rozparku v jejích spodních kalhotách. "Líbí se ti, když jsi mě plná," řekl tiše, rozepnul si kalhoty a osvobodil ztopořený penis. "Takže ještě jednou, drahoušku," vydechl a jemně jej vsunul mezi její rozevřené stydké pysky, mírně oteklé po předešlém milování. "Ale pak budeš muset počkat až po večeři," dodal a vzápětí do ní vnikl. Zavřela oči a tiše zasténala, jak jí extáze a téměř bolestné potěšení zastřely smysly. Stala se závislá na jeho dotecích, a její žádostivost byla neukojitelná; toužila jen po tom, aby ho cítila v sobě. Takhle… Bože, přesně takhle, a ten dráždivý rytmus, jeho velikost a fantasticky dokonalý pocit – tam, uvnitř, v samém jádru její bytosti. Při vyvrcholení vykřikla, ale oběma to bylo jedno. Tělesné Stránka 116

Probuzení třeštění jim podrývalo rozum a její orgasmus byl tak mocný, až měl dojem, jako by mu vysával z těla veškerou sílu. Už ani nežasl nad svou nenasytnou touhou po ní. Stačilo, aby se na ni jen podíval, a věděl, že se s ní později zase pomiluje. Bohužel bylo načase, aby se vrátili do reality. Upravil jí šaty a o několik minut později zdráhavě stanuli u dveří. "Za chvíli přijdu dolů," zašeptal a něžně ji políbil. "Doufám, že to do té doby vydržím." Pohladila ho po tváři. Láskyplně se na ni zadíval. "Nezapomeň, že jsi jen moje." "To se mi docela zamlouvá," významně se na něj usmála. "Výborně. Protože nemáš jinou možnost." 206 SUSAN JOHNSON 206 Kapitola 6 Lydia, lord a lady Puginovi, Holcombovi, bratr paní Holcombové, děkan Stanley, který přijel na návštěvu ze své fary v Kentu, už se shromáždili v salonu, když se k nim Lulu připojila. Jen co přivítala hosty, děkan Stanley jí připomněl, že se s ní naposledy viděl na honu v Ainsley. A protože hon byl zamilovanou kratochvílí všech přítomných, rozhovor se záhy živě rozproudil. Komorník přinesl podnos se šampaňským a netrvalo dlouho a lord Pugin se ujal svého zamilovaného námětu, a sice přílivu buržoazie do místních loveckých klubů. "Ještě před necelými deseti lety byste obchodníka v červeném loveckém kabátku nepotkali! Teď na ně narazíte v každém trochu významném klubu. A stěží se udrží v sedle," hudroval, "a co se týče skoků přes překážky," – zvýšený hlas mu podbarvilo opovržení – "každé urozené škvrně by je strčilo do kapsy! Můžeme se jich zbavit jenom tak, že je budeme ignorovat," zvolal. "Ostrakizujme je! Všechny do jednoho!" "Ráda bych ti připomněla, Harolde," vmísila se do řeči jeho manželka, "že pokud to uděláme, církev bude chudší. Ten bankéř z Londýna, který koupil pozemky lorda Crewese, věnoval farnímu kostelu pět tisíc na opravy." Zamračila se a po chvíli pokračovala. "Bohužel, jeho žena se domnívala, že se letos ujme každoroční výstavy květin v kostele. Musela jsem ji upozornit," lady Puginová použila káravý tón, "že rod Puginových má kostel na starosti už řadu století. Doufám, že jsem se vyjádřila jasně," skončila s vychytralým úsměvem. Názor Winifred Holcombové na vzmáhající se střední vrstvu byl neméně opovržlivý. "Plně s vámi souhlasím," připojila se na stranu přítelkyně. "Minulý týden při semináři mladých dam jsem musela deklasovanou manželku 207 207 toho kakaového magnáta usměrnit. Měla totiž tu drzost usilovat o přednostní pořadí při udělování cen naší výroční recitační soutěže. Jako by celé hrabství nevědělo, že ceny zásadně předávám já a že to bylo odjakživa výsadou Holcombových," prohlásila nekompromisně. Zadívala se na svého bratra. "Milesi, pověz jim, jak ses s tím skandálním obchodníkem s koberci přel o názoru na svaté přijímání." Vtom vyšel z jídelny Magnus a oznámil, že se podává večeře. "Ale ještě tu není kníže Radovski," namítla Lydia. "Magnusi, počkejte minutku, prosím." Jakmile domluvila, otevřely se dveře z chodby a vstoupil Míša. A protože Magnus a několik dalších komorníků už stálo v pozoru v jídelně, na příběh o obchodníkovi s koberci Stránka 117

Probuzení se zapomnělo. Při vzájemném představování se kníže každému z Lydiiných přátel uklonil a po poslední zdvořilé úkloně se obrátil k Lulu a nabídl jí rámě, jako by měl právo ji doprovodit k večeři. S mírným úsměvem čekal, až mu vyhoví. Nemohla odmítnout, aniž by upoutala pozornost na jeho troufalost, a tak položila ruku na jeho. S ohledem na to, že nedávno ukojili svou vášeň, ani jeden netušil, jaký šok jim to nepatrné gesto způsobí. Kníže úspěšně skryl úžas, zato Lulu zrudla jako pivoňka. Rychle ji nasměroval pryč od zvědavých pohledů a odvedl ke dveřím do jídelny. Po straně se na ni zadíval a polohlasně utrousil: "Jsi kouzelná, když se červenáš." "Chovej se slušně," sykla a střelila po něm popuzeným pohledem. "Dostanu za to nějakou odměnu?" "Míšo!" Její tlumený výkřik podbarvila směsice strachu a roztoužení. "Neměj obavy," uklidnil ji, když vešli do jídelny. Zvedl ruku a odhrnul jí z obličeje uvolněný pramínek vlasů. "Budu hodný." Jeho letmý dotek jí otřásl smysly. "Nedotýkej se mě," zaprosila, "nebo nás oba hrozně ztrapním." Jeho úsměv byl nebezpečně blízko. "Později… až se zbavíme všech těch lidí, se tě budu dotýkat… všude…" 208 SUSAN JOHNSON 208 "Míšo, prosím…" Zalétla pohledem ke sluhovi stojícímu za její židlí. Kníže si vůbec nelámal hlavu tím, co tomu komorník řekne, ale věděl, že Lulu na tom záleží. "K vašim službám, madame," řekl s vlídným výrazem a konverzačním tónem naznačil sluhovi, aby odešel, a sám jí odsunul židli. Kdyby byla ona o něco nenucenější a společnost méně usedlá, kdyby se tolik nečervenala, pomyslel si a zálibně se zadíval na její obnažené rameno, tak blízké a vyzývavé, posadil by se vedle ní. A za jiných, méně škrobených okolností, by ji jednoduše osvobodil od nadcházejícího nudného večera. "Kníže Radovski, posaďte se vedle mě," zavolala Lydia, čímž rozptýlila jeho další chtivé myšlenky. "Mazej!" sykla na něj Lulu a honem se usmála na přicházející manžele Holcombovi. "Jak si přejete." Míša se jí poslušně uklonil a odebral se pryč, očividně nedotčen rozechvělým rozpoložením své hostitelky. Děkan Stanley zaujal místo po Lydiině pravici, Holcombovi každý po jednom Luluině boku, vedle nich Puginovi a společnost byla kompletní. "To je báječné," zvolala Lydia a se shovívavým výrazem přehlédla hosty. "Není to skvělá příležitost k vzájemnému setkání?" Zakotvila pohledem na své neteři a vychytrale se pousmála. "Lulu, drahoušku, musíš uznat, že je to mnohem příjemnější, než dělat společnost sama sobě." Na to existovala jediná přijatelná odpověď a Lulu ji vyslovila. "Ano, tetičko. Samozřejmě máš pravdu." "Já to věděla," poznamenala Lydia směle. "Tvá matka a já víme své, drahoušku. Dlouhá izolace nestojí za nic. Všichni potřebujeme v životě nějakou činnost a trochu vzrušení. Nemám pravdu, kníže Radovski?" "Plně s vámi souhlasím. Měla byste svou tetičku poslechnout, lady Darlingtonová. Zná ten pravý klíč ke spokojenosti. Trochu vzrušení," – naklonil hlavu směrem k Lydii – "to je chytré." "Například hon je vzrušující," vložil se do hovoru lord George Pugin. "Příště musíte jet s námi, Lulu, a trochu toho svého hřebečka prohnat." Stránka 118

Probuzení 209 ÚKRYT PŘED BOUŘÍ 209 "Jezdím na něm docela často, Georgi." Dvojsmyslnost své odpovědi si uvědomila ještě dřív, než domluvila, a musela si zarýt nehty do dlaní, aby nezrudla až po kořínky vlasů. "Beru ho na vyjížďku každé ráno," dodala, a jak doufala, vyznělo to klidně. Pokušení prohodit nějakou poznámku bylo téměř nesnesitelné, ale slušnost to zakazovala a Míša dbal, aby ani nezabloudil zrakem k Lulu. "Doufám, že se taky projedete, kníže Radovski," nadhodil Harold Holcomb. Další skvělá příležitost. "Čas od času se účastním amatérských dostihů," odpověděl místo toho princ. "V Rusku také pořádáme hony, ale nejsou zdaleka tak formální jako v Anglii." "Ach, ti divocí kozáci," poznamenala dramaticky lady Puginová. "V okolí mého sídla byste sice kozáky nenašli, ale skvělé jezdce určitě." Sluhové přinesli první chod a rozhovor dočasně ustal. Poté, co se děkan Stanley pomodlil, vybírali hosté z několika druhů polévek. Následovaly předkrmy a po nich rozmanité ryby a zvěřina. Při přídavku se rozproudila debata na téma místních a zahraničních kuchařů. Lord Pugin a Harold Holcomb dávali přednost domácím, jejich manželky zahraničním, ale honem dodaly, že mají raději ty, kteří jsou vyškoleni v Anglii. Děkan nasadil upřímně zdrženlivý tón. "Moje venkovská kuchařka připravuje skromné pokrmy. Ale jednoduchost už jaksi patří k životu duchovního," odrecitoval poslušně a naložil si na talíř druhou porci pečeného bažanta na šampaňském se sevillskou pomerančovou omáčkou. "Vy jste se nám svým názorem na kuchaře ještě nepochlubil, kníže Radovski," řekla Lydia s úsměvem. "Mně chutná cokoli, co mi služebnictvo připraví." Sotva znatelně pokrčil rameny, protože se nechtěl zmiňovat o tom, že na svých sídlech zaměstnává obrovský počet kuchařů z různých koutů světa. "Vědí, co mám nejraději." "A co máte nejraději, kníže Radovski?" zajímala se zvědavě Winifred Holcombová. 210 SUSAN JOHNSON 210 "Především to, co mi vařívala matka." Lady Puginová nedokázala potlačit úžas. "Vaše matka vařila?!" "Byla výborná kuchařka. Nejlepší byly snídaně v přírodě. Houbová omeleta s pažitkou připravená na ohni mi vždycky připomene dětství." "Můj Bože!" vyjekla lady Puginová. "Matka knížete Michaila měla rumunské předky," vysvětlovala Lulu, kterou Míšova jasná provokace pobavila. "Nepřipadá vám, že po ní zdědil i barvu pleti?" "Musím přiznat, že Rusové jsou exotičtí," mínila Lydia. "A není divu, když je to národ s tak bohatým kulturním dědictvím. Marguerite připadá život v Petrohradu nesmírně fascinující." Poněvadž všichni přítomní věděli, jaké bohatství získala Luluina matka sňatkem, zdrželi se dalšího komentáře k Míšovu neobvyklému původu. "Odpoledne jsem se knížete Radovského ptala na carova nového ministra financí," poznamenala Lydia, aby odvedla rozhovor na pevnou půdu. "Vy jste také investoval do ruské železnice, že, Harolde?" "Ano, to je pravda," odpověděl rychle s těžkopádnou zdvořilostí. "A několikanásobně se mi to vrátilo. Na Stránka 119

Probuzení Wittovu prozíravost si nemohu stěžovat." Po zbývající část večeře se hovor stočil na Wittův finanční ostrovtip a Lydiina narážka na majetek Radovských stačila, aby si přítomní uvědomili, že cizokrajný host má významný titul a postavení. Anglická šlechta neprojevuje o zahraniční politiku valný zájem a přátelství navazuje velmi opatrně, ale majetek vždycky boří hranice a toleruje zředěnou modrou krev. A tak rozhovor plynul v přátelském ovzduší a všichni se shodli na tom, že nikde se železnice nestaví tak rychle jako v Rusku. Transsibiřská železnice byla z poloviny vybudovaná, což svědčilo o rychlé modernizaci rozlehlé ruské říše, již každý vítal. Během diskuse princ vyjadřoval své názory nadmíru obezřetně a k hostitelce se choval velmi rezervovaně. Když ji oslovoval, hovořil uctivým tónem, ani stopa po důvěrnosti. Podle jeho chování by nikdo nepoznal, že se s ní zhruba před hodinou miloval. 211 ÚKRYT PŘED BOUŘÍ 211 Lulu se záhy uvolnila. Byla zábavná hostitelka, tedy taková, jakou ji její známí znali, bavila je vtipnými historkami, připomínala události, jež byly všem drahé, vzpomínala na společně sdílené okamžiky štěstí. Kdyby to princ nevěděl, nevěřil by, že Lulu strávila uplynulý rok v ústraní. Lady Darlingtonová byla zkrátka úchvatná. Při pestrém výběru moučníků a sladkostí si Winifred Holcombová naneštěstí vzpomněla na bratrovu příhodu s obchodníkem s koberci. Křehké sušenky z lineckého těsta na tácu jí nejspíš připomněly oplatky používané při přijímání, anebo jí nesčetné skleničky vína rozvázaly jazyk. "Milesi, musíš nám povědět o tom…" ztišila hlas do vzrušeného, spikleneckého šepotu "…obchodníkovi z Manchestru, který tě přivedl do té úděsné situace." Protože děkan Stanley už vypil také dost, ochotně vyhověl sestřině pobídce. Napřímil se na židli, přehlédl obecenstvo povýšeným pohledem a odkašlal si. "Na jedné věci se shodnou všichni duchovní," začal hlasem kypícím autoritou a tenké rty mu ztvrdly, "a to že manželství je záležitost, v níž má poslední slovo církev. Navzdory" – do tónu se mu vkradlo podráždění – "neustálým pokusům jistých osob legalizovat svazek – představte si," pronesl káravě, "se sestrou zesnulé manželky! Jak jistě víte, ten ohavný návrh byl parlamentu předložen už šestadvacetkrát od roku 1850. Příbuzenský vztah v manželství je nejen absolutně nezákonný, ale…" postupně spočinul pohledem na každém z hostů, aby zdůraznil závažnost toho, co chce říct "…zapovězený Písmem svatým." Děkan sice nepoužil přímo Oidipovo jméno, ale narážka byla zřejmá. "Osobně jsem se s tímto nechutným případem setkal, když mě oslovil jistý bohatý muž, který spáchal neodpustitelné a oženil se se sestrou své zemřelé ženy. Ten muž si nejspíš ani neuvědomil obludnost svého incestu, ačkoli," kněz přimhouřil oči, "pochybuji, že jeho právník by nelegálnost toho spojení přehlédl. Zkrátka ten podlý pár za mnou přišel a žádal mě, abych je vzal pod svaté přijímání." Odmlčel se jako herec, který se chystá přednést klíčovou větu celého dramatu. "Řekl jsem jim, že bude-li tr212 SUSAN JOHNSON 212 vat jejich zákonem zakázaný svazek, nemohu s nimi jednat jako se zbožnými křesťany. Citoval jsem úryvek z třetí knihy Mojžíšovy: ‚Žádný nenaváže styk s krví své krve, aby odhalil svou nahotu. Tak praví Pán.‘ A odmítl Stránka 120

Probuzení jsem je, jako by to udělal každý slušný, rozumný člověk," zakončil svůj kritický proslov. "Tomu obchodníkovi patří jedna z největších továren v Manchesteru," zašeptala Winifred. "Odstěhoval se do Kentu se svou novomanželkou, daleko od místa, kde tu ohavnost spáchal, ale všechno jednou vyjde najevo," dodala a významně pozvedla obočí. Během děkanova moralizování vrhl princ nenápadný pohled na Lulu. Věděl, že ji ta historka znepokojí, a jak málo stačí, aby se polekala, protože už předtím mu několikrát dala najevo obavy z jejich vztahu. Než kněz domluvil, byla bílá jako stěna. "Jestli mám správné informace," podotkl nevzrušeně, odhodlaný utišit Luluin strach, "tak návrh, schvalující manželství se sestrou zemřelé nesčetněkrát prošel sněmovnou poslanců, ale zamítli je duchovní ve sněmovně lordů. V Anglii je zřejmě hodně těch, kdo takový návrh podporují." Děkan Stanley propíchl Míšu pohledem. "Naznačujete, že by se taková ohavnost měla uzákonit?" Kníže pokrčil rameny, a když promluvil, zněl jeho hlas mírně a klidně. "V mnoha zemích tomu tak je." "V pohanských zemích." Duchovní si málem odplivl. "Obyvatelé těchto zemí by mohli mít vůči tomu výrazu výhrady. Protože mezi oběma partnery neexistují žádné, ani vzdálené příbuzenské vztahy, není co řešit." "V tom smyslu se Bible vyjadřuje zcela jednoznačně." Protože mu díky matčinu dědictví byla pohanská víra velmi blízká, vadilo knížeti jakékoli náboženské hnidopišství, anebo přesněji ti, kteří ho znali, by řekli, že v tomto směru nesnese opozici. Ale kvůli Lulu se snažil nevyvolávat nepřátelství. "Ten návrh nakonec stejně projde," řekl a jen s obtížemi ovládal zlost. "Se souhlasem nebo bez souhlasu církve." "Marguerite mi říkala, že v Rusku jsou velmi rozmanité náboženské proudy." Lydia se usmála na Lulu a pak na knížete. "Domnívám se, že kníže Radovski má s nábožen213 ÚKRYT PŘED BOUŘÍ 213 stvím větší zkušenosti než my tady v Anglii. No tak, Milesi, změníme téma. Souhlasíte, kníže Radovski?" "Ovšem, lady Harcourtová. Omlouvám se za své poznámky. Mého otce by to pohoršilo," mínil lítostivým tónem. "Zvlášť když mi kladl na srdce, abych se před lady Darlingtonovou choval mimořádně zdvořile. Omlouvám se, lady Darlingtonová, a vám samozřejmě také, děkane Stanleyi, prosím, odpusťte mi." "Ehm… tedy… já se také omlouvám, kníže Radovski," svolil mrzutě duchovní. "Takže se shodneme, že jsme se neshodli," dodal nemilosrdně. "Jak si přejete, pane," Míša se mu mírně uklonil. "Slyšte, slyšte!" zaburácel Harold Holcomb. "Můj otec říkával, že náboženství se nemá přetřásat ve společnosti. A tak se zařídíme podle jeho rady." Usmál se na Míšu, kterému v duchu držel palce, že odkázal jeho nadutého švagra do patřičných mezí. "Je hon na vlky opravdu tak vzrušující, jak se říká? Slyšel jsem to jen z doslechu." "V tom případě byste mě měl v zimě navštívit na mém sídle v Livonsku," navrhl princ velkoryse. "Abyste lov na vlky zažil na vlastní kůži." "To nemyslíte vážně!" Srdečný venkovský šlechtic se rozzářil jako sluníčko. "Naprosto vážně. Jestli chcete přijet, jste všichni zváni. Marguerite nás navštívila vloni. Měla byste přijet také, lady Harcourtová, a pochopitelně i vy, lady Darlingtonová. Jízda na saních za svitu měsíce je nezapomenutelný zážitek." Pohlédl na Lulu a s úlevou shledal, že se jí vrací barva do tváří. "Jela jste někdy v cválající trojce, lady Stránka 121

Probuzení Darlingtonová, za cinkání rolniček v řízném mrazivém vzduchu a s měsícem tak nízko nad hlavou, až se zdá, jako by vám každou chvíli měl spadnout do klína?" "To zní báječně," odpověděla Lulu s napjatým, ale upřímným úsměvem. "Tak přijeďte navštívit svoji matku." A tebe, pomyslela si. A mne, pomyslel si. 214 SUSAN JOHNSON 214 Kapitola 7 Po poslední nabídce zákusků večeře konečně skončila a dámy se odebraly do salonu na šálek čaje. Pánové zůstali u stolu se sklenkou portského, i když Míša sledoval hodiny a protrpěl rozhovor se zdvořilým zájmem, ne-li přímo s nechutí, dokud jim Magnus konečně a bohudíky nepřišel oznámit, že si je žádají dámy. Lord Pugin a Harold Holcomb mírně hudrovali a nechtěli se vzdát portského, ale děkan Stanley, úslužný a znatelně namazaný, rychle vstal. "Jdeme," zavelel, tvář zbrunátnělou od alkoholu. "Lady Darlingtonovou nesmíme nechat čekat. Ta milá dáma potřebuje nějakou společnost po tom bolestném a neveselém… ehm… svazku a dlouhém osamění. Musíme na ni brát ohled." Kníže, jehož zaplavil zcela neznámý pocit územního nároku, s ním nesouhlasil, ale také se zvedl. "Podle všeho je bez Charlese spokojená," poznamenal, protože na rozdíl od děkana byl zvyklý nazývat věci pravým jménem. "Nicméně je to křehká žena bez ochrany před světem a zoufale jí chybí přátelství a vedení." Míša sevřel v ruce v pěst, aby nepodlehl nutkavé potřebě popadnout šlachovitého duchovního pod krkem a ujistit ho, že Lulu nepotřebuje jeho přátelství ani jeho rady. "Vždyť má přátel habaděj, Milesi," prohlásil Harold Holcomb a zamračil se na švagra. "A Lulu vždycky dělala to, co jí nejvíc vyhovuje." "Já vidím v jejích očích bolest, Harolde, ale ty možná ne. Díky svému povolání jsem vnímavější vůči potřebným a jsem s to jim pohotově poskytnout útěchu a úlevu," dodal děkan Stanley s přemrštěnou zbožností. 215 215 Knížeti prolétlo myslí rčení "jen přes mou mrtvolu", ale potlačil touhu je vyslovit. Místo toho se oběma mužům uklonil a břitce oznámil: "A já mám pocit, že by mi neuškodil šálek kávy." Při tom nenápadném popíchnutí Holcomb a Pugin zdráhavě vstali ze židle a po dvou štědrých dávkách portského poněkud nejistě stanuli na nohou. Naopak na knížeti nebyl vliv alkoholu znát, snad kromě posíleného sklonu k urážlivosti. Jestli má Lulu někdo poskytnout útěchu, tak to budu já, pomyslel si Míša zarputile. Děkan ať projevuje milosrdné skutky především svým ovečkám. Když muži vešli do salonu a Lulu zachytila Míšův pohled, zmocnila se jí blaženost zcela odlišná od podobných pocitů, jež až dosud prožila. Nejspíš jsem vypila moc šampaňského, napadlo ji, ale když se na ni usmál, uvědomila si, že šampaňské má s její radostí pramálo společného. Míša v ní vyvolával dojem, že jsou sami v místnosti, ve vesmíru, v celé galaxii, a jeho důvěrný úsměv byl naprosto jedinečný. Když se na ni takhle usmál, jako by život prozářil příslib naděje a bouřlivá poezie lásky získala novou hloubku, přesněji řečeno úplně poprvé se naplnil její smysl. Její procitnutí jí nahánělo hrůzu. Stránka 122

Probuzení Ale zároveň ji vzrušovalo. A dodávalo energii. Bylo takřka nemožné předstírat před ostatními obezřetné uspokojení, když jí tělem pulzovalo radostné očekávání a pocit nezměrného štěstí. Lydia byla naštěstí obratná společnice stejně jako Harold, který byl proslulý svou hovorností. Luluino sebepozorování nikdo ani nezaznamenal. Osobní postřehy děkana Stanleyho zůstaly bez komentáře, s výjimkou Luluina příležitostného roztržitého přitakání. V myšlenkách se vznášela nad zemí a s hlavou v oblacích. Ale to neměla. Měla raději sledovat konverzaci. Teta se jí musela na všechno ptát nejméně dvakrát, včetně toho, zda chce zítra jet na piknik do rozvalin středověkého kláštera. 216 SUSAN JOHNSON 216 Lulu se omluvila; ani si nevzpomínala, co jí odpověděla. Kníže jí však přispěchal na pomoc a zdůvodnil její roztěkanost tím, že se odpoledne musela věnovat jemu, a navrhl, aby společnost podnikla výlet bez nich. On prý musí napsat pár dopisů svému správci. Zdálo se jako věčnost, než se hosté rozešli, lord Pugin a Harold vydrželi nejdéle ze všech a rozkošnicky vychutnávali whisky. Nakonec však Lulu a Míša osaměli. "To je všechno, Magnusi," řekl kníže. Majordomus pohledem požádal Lulu o souhlas. Přikývla a vzápětí se za ním tiše zavřely dveře. "Doufám, že ti nevadí, že jsem Magnuse poslal pryč. Tvoje služebnictvo toho dnes v noci stejně moc nenaspí." "Není snadné zahnat Harolda a George do postele, dokud zbývá aspoň hlt tvrdého alkoholu." "Zato já tě chtěl uložit do postele už kolem osmé," usmál se. "Obávám se, že Lydia by se proti tak časnému odchodu vzbouřila." Tvář mu projasnil chlapecký úsměv. "To mě taky napadlo, a proto jsem se ovládl." Lulu se na něj zadívala zpod hustých řas. "S výjimkou příležitostných hrubých poznámek na Milesovu adresu." "Je to hňup a mazavka. Upřímně nesnáším duchovní, kteří hlásají vlastní morální neomylnost, nemluvě o tom, jak bylo protivné, když se o tebe tak nepřirozeně zajímal. Kdyby řekl ještě jednou, že potřebuješ jeho vlídnou ruku, která by tě vedla, vlastnoručně bych ho uškrtil." "Myslíš, že bys na to měl právo?" poškádlila ho, potěšená, že na ni žárlí. "Ano, měl." "A proč, pěkně prosím?" Do jejího hlasu se vkradl koketní tón. Neodpověděl a díval se na ni, jako by ji viděl poprvé. "Nevím," řekl konečně a neurčitě mávl rukou. Časový interval, jenž ho dělil od prožité vášně v její ložnici, mu zchladil mozek. 217 ÚKRYT PŘED BOUŘÍ 217 "Prostě to víš." "Tak nějak." Náhle nastalo ticho. Kníže si poposedl. "Znepokojuje tě rozhovor o vlastních citech?" zeptala se Lulu a uličnicky zamrkala. Pokrčil rameny. "Očividně ano." "Moc přesvědčivě to nevyznělo." Sklouzl níž v židli, natáhl před sebou dlouhé nohy Stránka 123

Probuzení a upřel na ni pátravý pohled. "Raději bych mluvil o něčem jiném." "Nebo nemluvil vůbec." Zasmál se a napětí ho opustilo. "Jste vnímavá, lady Darlingtonová." "Vaše pověst vás předchází, kníže Radovski, a samozřejmě podle našeho předešlého seznamování soudím, že dáváte přednost činům před slovy." "Ty mi snad čteš myšlenky, moje milá." "Jsem opravdu tvoje milá?" Zkřivil rty. "Ve srovnání s ‚milou paní Darlingtonovou’ děkana Stanleye?" "Já věděla, že bys s tím přátelstvím nesouhlasil," opáčila medově. "Ale možná se mýlím. Povíš mi, jestli jsem tvoje milá, nebo se odpovědi vyhneš?" Navzdory tomu, že po Lulu toužil celou svou bytostí, bylo hrozně dávno, co nějakou ženu vnímal jako svou, ať milou nebo jakkoli jinak. Mimoto svým citům příliš nevěřil. "Promiň, že na tebe naléhám," prohodila Lulu do ticha. Poznala, že před sebou má jiného muže, než s jakým se navečer milovala, totiž méně vášnivého. "Vždyť je to jedno." "Nechtěl jsem být nevděčný." "Neměla jsem se ptát." Sotva znatelně trhla obnaženým ramenem. "To je základní pravidlo flirtování, že? Nevyzvídej. Zapomněla jsem." Nadechl se, podepřel si bradu spojenými prsty a sklouzl ještě o kousek níž. "Kristepane, Míšo," potřásla hlavou. "Nechtěla jsem tě vyvést z konceptu. Byla to jen řečnická otázka, nic víc." Nesmí zapomínat, že jde pouze o sex. 218 SUSAN JOHNSON 218 "Vědělas, že jsem byl ženatý?" pronesl sotva slyšitelně. "Ne." Měla co dělat, aby nedala najevo šok. "Manželka mi zemřela." "To mě mrzí." Proč o tom nic neslyšela? "Zemřela už dávno." "Chápu." Měl nesoustředěný pohled a hlas poznamenaný bolestí. Nevěděla, co má říkat. Náhle k ní vzhlédl. "Proto jsem ti neodpověděl." "Rozumím," hlesla, i když tomu nerozuměla vůbec, jen si jasně uvědomovala jeho neklid. "Nemusíš mi nic vysvětlovat." "Třeba musím." Zhluboka se nadechl. "Vzpomínáš si, jak jsem ti po příjezdu řekl, že jsem na tebe myslel celých čtrnáct dní od oné noci, co jsme se setkali?" Nečekal na odpověď a pokračoval, jako by to nedokázal, kdyby třeba jen na chvíli zaváhal. "Okouzlilas mě. Nedokázal jsem tě vypudit z mysli. Od Mainy smrti mě žádná žena tak nezaujala. A pokud jde o společně strávený čas…" Narovnal se, naklonil dopředu, opřel lokty o kolena a zpříma se na ni zadíval. "Zabředl jsem do toho hlouběji, než jsem zamýšlel. Proto jsi mi způsobila rozpaky. A nevím, co s tím mám dělat." "Nemůžeš s tím nic dělat." "To se pleteš." Umíněná, neochvějná reakce. "Copak jsi neslyšel Milesův proslov" zvolala tiše. "Dostal málem mrtvici." "Ty nejsi sestra mé manželky. Nechápu, jak s tím souvisí jeho mrtvičný stav. Copak vy Angličané neuzavíráte sňatek s přímým bratrancem nebo sestřenicí? Tak proč je tak skandální vztah se sestrou zesnulé manželky?" "Snad mi nenabízíš manželství?" Trvalo dlouho, než odpověděl. "Nevím, co nabízím." "To se mi ulevilo," poznamenala úsečně. "Nejspíš bych ti za tu nerozhodnost měla být vděčná." Stránka 124

Probuzení Přimhouřil oči. "Jsi mrcha." "Možná. Ale ty jsi zřejmě přišel o rozum." "Z touhy po tobě," řekl tiše a stručně. Zvedla ruku, jako by chtěla jeho slova zarazit, ale srdce jí divoce tlouklo. "Jistě si uvědomuješ rozdíl me219 ÚKRYT PŘED BOUŘÍ 219 zi chtíčem a…" Neodvážila se vyslovit něco tak odvážného. "Láskou? Jen to řekni. Ten výraz je úplně neškodný." "Není neškodný, Míšo, v tomhle případě je nesmyslný. Zdaleka nejsme neviňátka. Ten rozdíl bychom měli chápat víc než kdokoli jiný. Nechci o tom mluvit." "A co když já ano?" "Ještě před několika minutami jsi nechtěl. Nechme to takhle." "Rozmyslel jsem si to." "To nemůžeš." "Můžu dělat, co chci." Pohled mu ztvrdl. "A dělám to už pěknou řadu let." "To má být výhrůžka?" "Jak je libo." "Nemůžeš mě do ničeho nutit." "Pochybuju, že tě musím nutit," odpověděl sladce. "Pokud si dobře vzpomínám, nemůžeš se toho nabažit." Naježila se. "Nesnáším povýšené chlapy." "A já nesnáším tvrdohlavé ženské." Vstal a vykročil k ní. Instinktivně se přikrčila v židli, jako by jeho vysoká a mohutná postava hrozila, že ji rozdrtí. Dívala se na něj a připadal jí nesmírně daleko. "Co chceš dělat?" "Napadlo mě, že ti napíchám trochu rozumu do hlavy," protahoval. "To ti nedovolím." Vzdor potlačil prchavé pochybnosti. "Já tě nežádám o povolení." Sklonil se, trhnutím ji vytáhl ze židle a zvedl do náruče. "Budu křičet," varovala ho. Pobouřená jeho nátlakem ho udeřila rukama do prsou. "To sotva." Nedbal jejího odporu a nesl ji ke dveřím. "Co by tomu řekli tvoji návštěvníci?" "Okamžitě mě postav zem!" vykřikla. "Něco ti doporučím, miláčku," poznamenal klidně, jako by vůbec nic neřekla. "Měla by ses ovládat, jinak tě uslyší tetička a tví další hosté." Pousmál se. "Nemyslím, že bys chtěla, aby byl tvůj kavalír děkan Miles svědkem toho, jak tě odnáším do ložnice." 220 SUSAN JOHNSON 220 "To není žádný můj kavalír." "To si piš, že není." Hlas mu náhle ztvrdl. "A nikdy nebude," dodal hrozivě, nohou otevřel dveře a vyšel na chodbu. Jakmile se octla na veřejném místě, zmlkla; možnost odhalení ji děsila. V duchu viděla přísně sevřené rty děkana Stanleyho a jeho šokovaný výraz. Míša vyběhl po schodech a rázně vykročil chodbou k její ložnici s neochvějným odhodláním, které by Lulu vzrušovalo, kdyby ji tolik neurážela jeho drzost. Vešel s ní do ložnice, bez dlouhých cavyků ji hodil na postel a začal si rozepínat vestu. Bleskurychle se vymotala z podušek a pokusila se utéct. On jí však zastoupil cestu, popadl ji za zápěstí a pevně sevřel. "Nemám náladu tě honit," prohlásil. V jeho zmatené mysli mu činy připadaly jako vhodné řešení problému. "Ty to chceš. Já to chci. Děkan Stanley ať se jde vycpat i s tou svojí pokřivenou morálkou." "Já to nechci! Rozhodně ne takhle!" Stránka 125

Probuzení "Řekněme, že mám dojem, že si to co nevidět rozmyslíš." Strhl si vázanku. "Jsi vášnivá a nenasytná, moje milá. Ne že bych si stěžoval," dodal hrubě, stáhl si vázanku a hodil ji na zem. "Nesmírně mě těší, že tě mohu obsloužit." "Já o to nestojím. Zatraceně, Míšo!" Snažila se mu vykroutit. "Proč se tak chováš? Nesnáším, když jsi povýšený!" "Dej mi minutku, miláčku." Jeho úsměv postrádal vlídnost, prsty svírající její zápěstí cit. "Nemělo by to trvat déle, než si to rozmyslíš." "Takže jen muži smějí svobodně projevovat své sexuální touhy? To tím naznačuješ?" Zabodl do ní lhostejný pohled a skopl z nohou černé střevíce. "Ne. I když musím připustit, že jsi krapet – řekněme – netrpělivější než většina žen." "Vypadni z mého pokoje!" "S radostí. Ale nejdřív si to s tebou rozdám." "Přestože nechci?" Usmál se, ale oči zůstaly chladné. "Přestože nechceš." "Často k tomu ženy nutíš násilím?" 221 ÚKRYT PŘED BOUŘÍ 221 "Zásadně ne." Volnou rukou si rozepnul kalhoty. "Jsem tedy výjimka?" "Pochybuju." "Protože ti zemřela manželka, nemusíš si na mně vylévat vztek!" vyhrkla, zlostí rozžhavená doběla a schopná urazit stejně jako on. Znehybněl, obličeje mu zpopelavěl, každý sval a šlacha napjaté sebeovládáním. Jeho prsty se jí zarývaly do zápěstí. V dusném tichu uplynulo několik vteřin a zdálo se, že ho strnulost opustila. Nadechl se a rozepnul poslední dva knoflíky u kalhot. "Radím ti, aby ses nehýbala," řekl tak mrazivým tónem, až jí dech uvízl v hrdle. "Tak se mi to líbí," zašeptal, když náhle znehybněla. Pustil její zápěstí, aby si svlékl kabát a vestu. "Poslouchej mě na slovo," dodal hlasem prostým jakéhokoli výrazu a stáhl si šle přes ramena, "a nic se ti nestane." Vymrštila se z postele a vrhla se na něj. Zasypala ho urážkami, poškrábala na tváři a zasadila prudkou ránu do brady, než se mu podařilo uvolnit paže ze šlí. Srazil ji zpátky na postel, dopadl na ni a vyrazil jí dech, čímž umlčel její výbuch vzteku. Po krátké potyčce ji popadl za paže a podržel jí je nad hlavou. "Nenávidím tě," zasyčela. Nadzvedl se, aby ji nedrtil tíhou svého těla. "Nejsem si jistý, jestli ten pocit není vzájemný," vyštěkl. "Ničíš mi život." "Tys s tím začal." "Ne, ty – ten večer za bouřky." "Nedokázal jsi odolat?" Odfrkl. "Žádný muž by neodolal. Bylas nahá a víc než ochotná." "Že tys nikdy žádnou ženu neodmítl, mám pravdu?" prohlásila hořce. Prudce se z ní skulil na záda a rozhodil paže nad hlavou. "Máš pravdu," zahučel, oči upřené do zřasených nebes. "Je to moje vina." Ale spíš než rozhněvaný vypadal ztrápený a ublížený – snad dokonce opuštěný – a Lulu si vzpomněla, jak se jí svěřil se smrtí své ženy. Jak asi Maia vypadala? uvažovala v duchu. Jak moc ji miloval? Jak moc mu pořád 222 SUSAN JOHNSON 222 chybí? "Všechno není tvoje vina," připustila, hlas a pohled prodchnutý soucitem a smířením. "Tu noc jsem Stránka 126

Probuzení mohla říct ne." Povzdychla si. "Dnešní večer byl příliš dlouhý a náročný. Poslouchat všechny ty pomýlené lidi… napětí a obavy nás oba podráždily." "Nás," opakoval tiše, jako by chtěl zjistit, jestli ten pojem zní důvěryhodně. Zadívala se na zarudlý škrábanec na tváři. "Promiň." Otočil k ní hlavu. "Nic mi není. Aspoň doufám," pravil s mírným úsměvem. "Mám pocit, jako bych stál na nějaké zpropadené křižovatce." Zase se odvrátil. "A nevím, kterým směrem se mám vydat." Dotkla se jeho ramene, a když se k ní otočil, spatřila v jeho očích utrápený výraz. "Co budeme dělat?" zašeptala. "Jsem moc zamilovaný." Pokusil se o úsměv. "V tuhle chvíli jsem schopný myslet jen na to, že tě chci." "A já nechci myslet vůbec na nic," řekla Lulu a po tvářích jí skanuly slzy. Tolik po něm toužila, a věděla, že nemají žádnou budoucnost. "Jsme skvělý pár." Překulil se nad ní, a rukávem ji otřel slzy. "Za každou cenu se vyhýbáme hádce." "Opravdu se nechci hádat, jestli ti to nevadí." Každé slovo bylo plné znepokojení. Přikývl, rozhodně a jednoznačně. "Už ani jedno křivé slovo. Slibuju." "Mysli si o mně, že jsem slabá a váhavá… nezralá," usmála se, "ale nemám náladu řešit jakékoli problémy." Odhrnul jí vlasy ze spánku něžným, ochranným gestem. "Žádné neexistují." "Děkuju." Jeho prostá odpověď a spolehlivá síla byly jako vlnolam proti vzbouřeným proudům života. "Řekni, co mám udělat, a já to udělám. Je to hrozně jednoduché." Podíval se na hodinky u postele. Usmála se. "Ještě máš čas." "To jsem tak snadno čitelný?" "Nemusíš se mi omlouvat. Pokud jde o posedlost, jsme na tom oba stejně." "A nejspíš máme na své straně všechny šamany a duchy, protože mě k tobě přivedli." 223 ÚKRYT PŘED BOUŘÍ 223 Je nádherný jako bůh, pomyslela si, silný a dokonalý mladý bůh. "Díky tobě se ze mě málem stala věřící." "Jak jsi cynická, miláčku." Zavrtěla hlavou. "Už nejsem." Poslal mu vzdušný polibek. Zachytil jej a pak ji popadl, překulil se na záda strhl ji s sebou. Když na něm ležela a na zádech cítila lehký dotek jeho dlaní, zmocnilo se jí vzácné, průzračné, bezvýhradné štěstí, podobné čistým dětským radostem. Vzala jeho obličej do dlaní a políbila ho na usmívající se ústa. "Přinesl jsi s sebou radost a spokojenost." Sotva znatelně zavrtěl hlavou. "Nepřinesl jsem je. Našel jsem je tady." "Jak dlouho?" Pochopil, co myslí a co potřebuje slyšet. "Jak dlouho budeš chtít," odpověděl mírně. "Víc," řekla mírně naléhavým tónem, jako dítě. "Chci víc." "Tak navždy," odpověděl. "Budu tě milovat navždy." "Děkuju," zašeptala, v očích náhle zranitelný výraz. Ta úchvatná kráska v jeho náručí, oblečená v zářivých šatech pošitých flitry a s drahokamy na hrdle a v uších, by se na něj neměla takhle dívat. Charles by za to měl pykat. A také jejich privilegovaný svět, který dává přednost hře a přetvářce před upřímností, by měl pykat za to, že Lulu, která má tolik co nabídnout, se bojí lásky. "Mohu ti dát mnohem víc," dodal s úsměvem. Opětovala jeho úsměv. "Já vím. Ty můžeš cokoli." Stránka 127

Probuzení 224 SUSAN JOHNSON 224 Kapitola 8 Probudili se do naděje a optimismu. Uplynulou noc, v průběhu smiřování, se jejich spory sice nevyřešily, ale zastínila je vzájemná spokojenost. "Na světě je hezky," zašeptal princ. "Držím tě v náručí a probouzí se nový den." Usmál se: "Držím tě v náručí." Pootočila se, natáhla a políbila ho na tvář. "Nevěděla jsem, že mohu být tak šťastná," řekla s povzdechem. "Tisíckrát, milionkrát ti děkuju." S úsměvem mu přejela po tmavém strništi na bradě. "Chceš, abych vám pomohla s holením, vaše výsosti?" "Napadá mě něco jiného, co bys pro mě mohla udělat," zašeptal. "Něco, pro co můj osobní komorník není vybavený." "Takže ty mě jen využíváš?" poškádlila ho, ovinula mu paže kolem krku a ochabla v jeho náručí. "Ne jen, miláčku. Nabízíš mi četná potěšení." "A ty beze mě nemůžeš žít." Vznášela se v ráji; realita v tu chvíli neexistovala. "Přesně tak. Nemohu bez tebe žít." Naopak princ si realitu uvědomoval a myslel vážně každé slovo. "To je milé," zavrněla, zmámená láskou. "Ujišťuju tě, že to bude pořád lepší," zašeptal. V noci, když mu Lulu usnula v náručí, toužící po tomtéž co on, začal spřádat plány. "Teď stačí, abychom se u snídaně chovali jako dva úplně cizí lidé a čekali, dokud naši hosté neodjedou na piknik." Přitáhl ji k sobě. Výraz "naši hosté" se mu líbil těšil se, že ji celé odpoledne bude mít jen pro sebe. "U snídaně si vás ani nevšimnu, lady Darlingtonová," pravil s úsměvem. "Uvidíte, jak umím být povznesený." 225 225 "Do jistého okamžiku," vydechla, smyslně zavrtěla boky a jazykem mu přejela po krku. Tlumeně zasténal. "Zdá se, že přece jen nebude snadné tě ignorovat." Z ničeho nic se otevřely dveře a na prahu váhavě stanula Luluina komorná. "Odpusťte, že ruším, mylady, přinesla jsem vám ranní čokoládu." Nezvyklá zdrženlivost v Angiině hlasu způsobila, že se Lulu zježily chloupky na zátylku. Služčin vpád do soukromí byl ještě nezvyklejší. Míša zakryl Luluina nahá ramena přikrývkou. "Ujistila jsem komornou, že ti časné vstávání nevadí, drahoušku." Z chodby zazněl Lydiin ostře intonovaný hlas. "Ráda bych s tebou před snídaní probrala jistou korespondenci." Lulu zdusila výkřik, který jí stoupal hrdlem, vyprostila se z Míšova objetí a s přikrývkou až u krku se posadila. Kníže tlumeně zaklel, ale nezměnil pohodlnou polohu, při níž měl téměř z poloviny odkrytou hruď. Angie zašeptala: "Omlouvám se. Nesnesla námitky," postavila podnos na stolek a honem se odvrátila. Lydia strnula ve dveřích. "Copak to tu máme?" prohlásila protivným tónem. "A vy budete držet jazyk za zuby," poručila a zabodla hněvivý pohled do služebné, které se kolem ní protáhla. V nastalém napjatém tichu Lydia zavřela dveře. "O vašem vulgárním chování uvědomím vašeho otce, kníže Radovski," prohlásila rozezleně, oči planoucí pohoršením. "A pokud jde o tebe, Lulu, matku tvé chování jistě bude šokovat," dodala odměřeně. Sevřela rty do úzké linie a znovu oslovila knížete. "Jste nemorální, nečestné individuum, kníže Radovski, když dokážete Stránka 128

Probuzení zkompromitovat mou neteř v jejím vlastním domě. Okamžitě odtud odjedete!" zavelela a ukázala na něj prstem jako přízrak pomsty. "Rád bych vás upozornil, lady Harcourtová," podotkl kníže, "že jsem dávno dosáhl věku, kdy mi nikdo nemůže poroučet. Stejně tak vaše neteř." Hovořil zdvořile, ale nelibost byla zřejmá. 226 SUSAN JOHNSON 226 Lydia zbrunátněla. "Jak se opovažujete se mnou takhle mluvit! Lulu, trvám na tom, abys toho darebáka poslala pryč! Tvůj vztah s ním je nejen ostudný, ale především zakázaný!" Míša se zadíval na Lulu, která byla očividně v šoku. "Mýlí se. Není zakázaný. Jsme zpříznění pouze sňatkem našich rodičů." "Nesnažte se oklamat mou neteř svými ohavnými záměry!" bouřila Lydia. "Jste její nevlastní bratr a na tom faktu nic nezměníte! Řekni mu, ať vypadne z tvé postele, Lulu!" poručila navztekaně. "Pověz tomu chlípníkovi, ať okamžitě odejde!" "Miláčku, vyřešíme to jako dospělí lidé," – zadíval se na Lydii – "bez zbytečných scén a křiku." "Já nevím, Míšo… prosím…" Lulu se v očích leskly slzy, v hlubinách duše dřímal strach. "Nedokážu… je to nesmyslné, chci říct… co řeknou…" "Promluvím s Lydií a pak to probereme spolu." Zabodl pohled do její tety. "Potřebujeme čas, abychom si o tom popovídali," oznámil klidně. "Bude lepší, když nás tu necháte o samotě." Lydia narovnala ramena a zpražila ho pohledem. "Já rozhodně neodejdu." "Tak vás budu muset vyhodit." "Míšo, prosím tě!" Lulu ho popadla za paži. "Miláčku, ona nemá právo do toho zasahovat." Jemně jí ruku uvolnil, protože věděl, že v Lydiině přítomnosti, která se vžila do role anděla pomsty, nemá rozhovor smysl. "Pokud vám připadám prohnilý a zvrhlý, lady Harcourtová," podotkl Míša a začal se zvedat z postele, "s radostí vás v tom dojmu utvrdím." Dokonce i tak odhodlaná žena, jakou Lydia byla, prchla z ložnice před šokujícím pohledem na úplně nahého muže. Vteřinu poté se dveře zabouchly a ovzduší věstilo katastrofu. Lulu zasténala a dopadla do podušek. "Tos neměl dělat." Skandál byl nevyhnutelný. Lydia je do hloubi duše dotčená a dům plný počestných a velmi nebezpečných hostů. A i když v minulosti by takovou cenzuru odbyla 227 ÚKRYT PŘED BOUŘÍ 227 lhostejným pokrčením ramen, po rozvodu objevila výhody jisté míry klidu a míru. "Teta ti nemůže nařizovat, co máš nebo nemáš udělat," ohradil se Míša mírně poté, co zamkl dveře. "Už nejsi malá." posadil se na kraj postele a dbal, aby se Lulu nedotkl. "Ani mně nemůže poroučet. Miláčku," dodal vlídně, "já tě nechci opustit. Nevím, jestli bych to vůbec dokázal." Lulu pomalu vydechla. "Já věděla, že nastanou příšerné potíže." "Nemusejí." "Kristepane," zašeptala, jakmile si uvědomila další nevyhnutelné důsledky. "Teď se o tom dozví moje matka." "Napíšu otci a všechno mu vysvětlím. Určitě to oba pochopí." "Tím si nejsem jistá." Stránka 129

Probuzení "Zbytečně to zveličuješ. Na různých venkovských oslavách je úplně běžné, že se spolu lidé vyspí. A vůbec, podle zásad slušnosti máš zaklepat, než vejdeš do ložnice jiné osoby." "Bohužel, Lydia zásady slušnosti někdy nedodržuje." "Všiml jsme si. Ale to není náš problém." "Jestli se to rozkřikne…," zaváhala. "Co když se to dozví Charles?" "No a?" "Namítne, že jsem do toho skandálu namočila Andrewa." Míša se krátce zasmál. "Za prvé, Andrew tady není. A za druhé, Charles nikdy nevedl řádný život – a nevede ho ani teď. Je sice ženatý, ale pořád pravidelně navštěvuje madame Rivierovou. Jeho argumenty na veřejnosti neobstojí." "Opravdu tam pořád chodí?" Madame Rivierové patřil nejlepší londýnský bordel. "Miláčku, Charles zůstane Charlesem." Kníže pokrčil rameny. Svět aristokratů je malý a všichni se mezi sebou znají. "V tom směru se potíží neobávej. Máš na to mé slovo." "Jenomže je tu ještě Lydia nemluvě o ostatních, kteří náš vztah nemusejí vnímat tak nekonvenčně jako ty." 228 SUSAN JOHNSON 228 Polohlasně zaklel. "Jen proto, že sis odjakživa dělal, co jsi chtěl," poznamenala, mírně podrážděná jeho neochotou porozumět, "neznamená, že se budu chovat stejně." "Odkdy?" Zmocnila se ho netrpělivost. "Musíš mít vždycky poslední slovo?" Jako každý chlap, pomyslela si. "Ty snad ne?" Jako rozmazlená kráska, která nesnese odpor, pomyslel si. Jejich dočasný smír skončil v troskách a četné spory znovu získaly převahu. "Možná má Lydia pravdu." Umíněně zvedla bradu, protože Míšovo sobectví jí až příliš jasně připomnělo manžela, kvůli kterému byla nešťastná. "Možná bude lepší, když odjedeš." "Vážně?" zavrčel. "A v čem to bude lepší?" "Zřejmě se nedokážeme dohodnout na vážných následcích našeho vztahu," prohlásila s přemrštěným opovržením. Probodl ji popuzeným pohledem. "Dokázali bychom to, kdybys měla hrdost." "Odpusť, že neumím pohrdat konvencemi jako ty," odsekla a zrudla hněvem. "Odpusť, že z těch žvástů nevěřím ani slovo. Ztratilas nervy. Zlomilo tě Charlesovo manželství?" "Řekla bych, že o nic míň než tebe smrt manželky." "Aspoň pořád koušeš," poznamenal nevrle. "Kdežto tvůj bezohledný, přezíravý postoj nemá obdoby." Změřila si ho zničujícím pohledem. "Myslím, že bude opravdu lepší, když odjedeš. Nechci se hádat a nechci se trápit. Toužím především po klidu, a s tebou ho mít nebudu." "Po klidu?" Posměšně zkřivil rty. "Jeptiška z tebe nikdy nebude, miláčku. Pochybuju, že by tě tak nudný život mohl bavit. Chceš se vzdát i milování?" "Tebe se nikdo na nic takového ptát nemusí. Ty bez toho nemůžeš být ani den." "To, jestli člověk může nebo nemůže, není měřítkem jeho hodnoty." "Pohodlné zdůvodnění," podotkla upjatě. 229 ÚKRYT PŘED BOUŘÍ 229 Stránka 130

Probuzení "Myslíš teď, když se z tebe najednou stala světice." "Máš snad něco proti mé minulosti?" "Jen poukazuju na to, že ty a morální pohoršení nejde jaksi k sobě." "Ten rozhovor nemá smysl," řekla a chystala se vstát z postele. Zvedl ruku, aby ji zadržel. "Odpočiň si, miláčku. Máš za sebou vysilující noc, a na rozdíl ode mne nejsi zvyklá ji celou prošoustat," procedil skrz zuby urážlivě, popuzený, že tak nečekaně podlehla Lydiině moralizování. Navíc neměl ve zvyku naléhat na ženu. Nikdy totiž nemusel. Měl vztek a nehodlal se o cokoli doprošovat. "Až se vzpamatuješ," řekl příkře a vstal, "dej mi vědět. Zhruba týden se zdržím v Londýně." Dívala se na něj, nahého a nádherného, jak odchází z jejího života, zaplavená směsicí zloby a zoufalství, nejistá, jestli na něj chce zavolat, aby zůstal, protože v podstatě zoufale toužila po tom, o čem věděla, že mít nemůže. Když vzal za kliku, pootočil se, šrám na tváři byl pojednou jasně viditelný jako jeho hněv. Otevřel ústa, aby něco řekl, ale zase je zavřel a jen podrážděně ucedil: "Mrzí mě to." Otevřel dveře, vešel do bývalé Charlesovy ložnice a zavřel za sebou s takovou neodvolatelností, že tiché cvaknutí zástrčky znělo jako hlas božího soudce. Co ho mrzí? uvažovala. Že nebylo po jeho? Že sem vůbec přijel? Zatímco k ní ze sousední ložnice doléhaly zvuky svědčící o tom, že si balí věci, zdrceně ležela a znovu si v duchu opakovala průběh jejich hádky, každé jeho slovo, vyslovené náznaky a případné city, jako by v nadcházejícím období temna záleželo na jejich správné interpretaci. Jako by vůbec na něčem záleželo, když ode mě odešel, pomyslela si zasmušile. Lulu nesešla dolů na snídani a po Angii se omluvila. Krátce nato stála u okna, dívala se, jak Míša míří ke kočáru a nastupuje do něho. Ani se neotočil. Černý lakovaný povrch zářil v ranním slunci, jak se lehký, rychlý kočár rychle vzdaloval po příjezdové cestě, a pak i poslední ebenový záblesk nakonec zmizel za rozjásaně kvetoucími rododendrony. 230 SUSAN JOHNSON 230 Nepřipadalo jí spravedlivé, že něco může rozjásaně kvést, když jí puká srdce. Bylo naprosto bezohledné, že svítí slunce, když její štěstí je v troskách. Bylo truchlivě žalostné, že ji potkalo to neštěstí a zamilovala se, nebo se pravděpodobně zamilovala, nebo se bezpochyby zamilovala do muže, který je pro ni společensky naprosto nepřijatelná partie. A neztratila nervy – rozhodně ne ve všech ohledech –, protože během příští hodiny poslala hosty pryč se zcela průhlednou omluvou a bez výčitek svědomí. Dokonce s neotřesitelnou rozhodností sdělila tetě, že na Biskupské hůrce zůstane raději sama. Když Lydia v neteřině hlase uslyšela ostrý, nekompromisní tón, usoudila, že hádka nemá smysl. A mimoto své nejdůležitější poslání splnila. Nanejvýš obtížný kníže odjel a s ním zmizela i jakákoli možnost skandálu. Takový vývoj situace lady Harcourtovou uspokojil. A pokud jde o Luluino štěstí, ona sama nepřikládala letmým známostem žádný význam. Lulu na knížete Michaila brzy zapomene. Je ještě mladá a jedna z nejkrásnějších žen v širokém okolí. Zanedlouho její okouzlení padoušským Radovskim pomine a ona si najde jiného, mnohem vhodnějšího partnera, kterého bude milovat. 231 ÚKRYT PŘED BOUŘÍ 231 Stránka 131

Probuzení Kapitola 9 Protože se jí Míšova kritická slova ohledně ztracených nervů nemile dotkla, rozhodla se Lulu ukončit poustevnický život na Biskupské hůrce a zúčastnit se nadcházející londýnské sezony. Svůj život teď sice hodnotila z jiného úhlu a už netoužila po ztřeštěném tempu společenského života, ale rozhodně nebyla samotářský typ, ani jeptiška, jak se jí Míša posmíval. Stručně řečeno, těšila se na setkání se všemi svými dávnými příteli a známými. Cestou do Londýna se přesto obrnila proti možnosti, že na některém z večírků či v divadle na Míšu narazí, a trénovala lhostejnost, s níž se k němu bude chovat, pokud k setkání dojde. Když ale dorazila do města, doslechla se, že ukvapeně zavřel svůj dům a odjel z Londýna. Žádná trapná situace jí tedy nehrozí. Sama sebe neustále ujišťovala, že je vlastně ráda, že odjel. Bylo to pro oba lepší. Do víru společenského života se vrhla doslova po hlavě, celé dny trávila na slavnostních zábavách a svou roli hrála s nápadnou radostí a nadšením, které by snesly i nejpřísnější divadelní kritiku. V nejbližším a uzavřeném okruhu přátel, kde se všichni navzájem znali od kolébky, nepovažovali její rozvod za tragédii. Skvrnou na pověsti dotyčného by byl pouze u královského dvora, ale ke dvoru už nikdo z nich nechodil. V průběhu sezony spojovaly klevety Luluino jméno s mnohými urozenými džentlmeny, ale byly to jen drby, šlo jen o povrchní společenské styky a jen ona věděla, jak se musela přemáhat, aby zachovala bezstarostnou masku. Jiné drby přišly z "pevniny"… Kníže se prý uzavřel do sebe na jednom ze svých venkovských sídel. Nepřijel 232 232 ani na závody v Cowesu, kde jeho jachty v posledních deseti letech bezkonkurenčně vítězily. Pak se rozšířila zpráva, že se oženil. Lulu to poprvé zaslechla v červenci, na jisté venkovské zahradní slavnosti. Přijala to s okázalou lhostejností ráno při snídani, ale nedlouho nato se vymluvila na bolesti hlavy. Ještě týž den odpoledne podala hostitelce vysvětlení v podobném duchu a vrátila se na Biskupskou hůrku. Zbývající prázdninové týdny strávila se svým synem Andrewem. Jezdili na koni, chodili rybařit, plavat, společně vyřizovali záležitosti týkající se jejího sídla, pro změnu se příležitostně vypravili do vesnice a byli si navzájem příjemnými společníky, jak tomu nevyhnutelně bývá v rodině bez manžela a otce. Na sklonku léta se ale vypravili na pevninu. Lulu slíbila Andrewovi před návratem do školy výlet do zahraničí. V srpnu byla Paříž prázdná a opuštěná, mnohé obchody zavřené, ale Andrew se živě zajímal o napoleonské války a pařížská vojenská muzea a archivy ho upřímně nadchly. A tak mezi okružními jízdami po pamětihodnostech prolézali vojenské sbírky, obdivovali uniformy a šavle, vojenská hlášení, ukořistěné prapory oddílů, bitevní mapy a portréty důstojníků. Navštívili hřbitov v Pere Lachaise, kde jsou pohřbení všichni nejlepší Napoleonovi generálové, a nakoupili hromadu knih s vojenskou tematikou, které poslali domů do Anglie. Touto bohulibou činností strávili celých čtrnáct dní. Po rušné prohlídce pařížských památek byl BadenBaden oázou klidu. Lázeňské městečko bylo klidné a vládla tu vlídná atmosféra, jako stvořená k odpočinku. Každý den před snídaní se projeli na koni, podrobovali se lázeňským procedurám, po večerech hráli v kasinu a celkem vzato nedělali téměř nic. Neustálá aktivita po Míšově odjezdu otupila Luluin Stránka 132

Probuzení smutek, ale teď, když jí chybělo rozptýlení, na něj často myslela. Hloubku její ztráty nezmírnily žádné seberozumnější důvody. Někdy přemítala, jestli nemá podlehnout citům a milovat ho navzdory celému světu. Ale pak si vzpomněla na syna a rázem věděla, že se rozhodla správně. 233 ÚKRYT PŘED BOUŘÍ 233 Jednou dopoledne, když s Andrewem procházeli bujnými zahradami mezi vesnicí a hotelem, upoutala ji postava v dálce. Po chodníku před nimi kráčel vysoký muž s dívkou a chlapcem. Všichni měli na sobě bílé tenisové obleky a jeho držení ramen, černé lesklé vlasy a styl chůze byly Lulu vzdáleně povědomé. Rozbušilo se jí srdce, ale skupinka brzy zmizela za tvarovaným živým plotem a Andrew jí začal nadšeně líčit včerejší večer v kasinu, a tak se Lulu věnovala synovi. "Mami, slib mi, že dnes večer půjdeme do kasina brzy. Cítím, že budu mít štěstí!" "Především máš štěstí, že je bankéř tak shovívavý. Ví, že jsi na hazard ještě mladý." "Vždyť hazarduju jen trošičku, mami. A budu tam s tebou." "To je určitě důvod, proč přivírají oči." "Řekni, že půjdeme hned po večeři." "Samozřejmě, drahoušku. Ale nechci se tam zdržet dlouho." "Tak vyhraju rychle," prohlásil Andrew se sebevědomím, jež je vlastní mládí. Když zašli za ohyb cesty, hradba tisů ustoupila výhledu na prostorný trávník a říčku vroubenou smutečními vrbami. A Lulu na místě strnula. Vysoký muž, který jí někoho připomínal, stál u říčky, jen pár metrů od ní a díval se, jak děti házejí labutím kůrky chleba. Andrew se zastavil a upřel pátravý pohled na matku. Jako by ucítil ve vzduchu napětí, Míša se obrátil. První Luluinou reakcí bylo vzít nohy na ramena, ale to nutkání potlačila, protože je dospělá, jak si řekla v duchu s rozhodností, již ale necítila, a jistě dokáže jednat tváří v tvář svému bývalému milenci důstojně a zdvořile. Copak to předtím nezvládla už tolikrát? "Lady Darlingtonová, nevěděl jsem, že jste v BadenBadenu." Jeho tón vypovídal, že kdyby to věděl, byl by jinde. Když promluvil, obě jeho děti se otočily. Jak mu jsou podobné, pomyslela si Lulu. O otcovství 234 SUSAN JOHNSON 234 nemohlo být pochyb. "Kníže Radovski," odpověděla s obdivuhodným klidem, přestože jí srdce prudce tlouklo, "tohle je můj syn Andrew. Andrewe, to je babiččin nevlastní syn, kníže Radovski." "A to jsou mé děti." Míša se obřadně uklonil. "Lady Darlingtonová a Andrewe, to je můj syn Virgil a má dcera Natalie. Jste tady už dlouho?" Z kdovíjakého zvrhlého důvodu to potřeboval vědět, jako by mu ta informace umožňovala přiměřenou obranu. "Přijeli jsme…" Měla v hlavě zmatek a nedokázala se orientovat v čase. "V pondělí," přispěchal jí na pomoc Andrew. "Nevzpomínáš si, žes říkala, že musíme odjet z Paříže, protože potřebuješ jiný druh zábavy?" "Máš pravdu, drahoušku," usmála se na syna. "Přijeli jsme v pondělí. A vy?" Slyšela sama sebe, i když by jí to mělo být jedno, neměla by se na nic ptát a odejít, dokud Stránka 133

Probuzení je ještě čas. "Jak jste tady dlouho?" Při slově "zábava" princ sevřel rty, protože dobře věděl, čím se nejraději baví, ale nedal nic najevo. "Už téměř měsíc. Děti chodí na hodiny tenisu." "Já jsem začal teprve včera," prohlásil Andrew a vrhl pohled na Míšovy děti. "Kdo je váš instruktor? Pan Kompf?" "Ten učí Virgila, já mám nějakou Angličanku," odpověděla s okouzlujícím úsměvem Natalie. "Paní Somersetová vloni zvítězila ve dvou turnajích v Anglii." "Pojďte si s námi zahrát," navrhl Virgil. "Máme namířeno na kurty." "Nejsem na to oblečený," namítl Andrew lítostivě. "V klubu půjčují boty. Stačí, když si svléknete kravatu a sako." "Snad někdy jindy," vložila se do hovoru Lulu a varovně si syna změřila. "Jsme na cestě do vesnice." "Mami, k nákupům mě přece nepotřebuješ. Virgil a Natalie jsou prakticky příbuzní a s dětmi v mém věku jsem nemluvil už –" Jakmile uviděl výraz z matčině tváři, odmlčel se. "Třeba si s vámi zahraju jindy," dodal honem. "Lady Darlingtonová má vlastní program," podotkl Míša mrazivě. "Nebudeme jí do něho zasahovat." Mírně se uklonil. "Jdeme, děti." 235 ÚKRYT PŘED BOUŘÍ 235 Kapitola 10 Kdyby to nevypadalo, že je zbabělá, okamžitě by z Baden-Badenu odjela. To zadostiučinění ale Míšovi neposkytne. A tak strávila den s Andrewem, ačkoli si jen stěží uvědomovala, kde je a co dělá. Před večeří ale podlehla zmatku a vlahý večer použila jako výmluvu, aby jí prostřeli stůl na balkoně hotelového pokoje. Nedokázala sejít do jídelny, kde by hosté mohli postřehnout, jak je nervózní, kdyby se znovu setkala s Míšou. Ke stejné lsti se však už nebude moct uchýlit nazítří při snídani, nemluvě o obědě a večeři, kdy je pravděpodobnost střetu s Míšou poměrně velká. A Lulu se jí děsila. Dopolední setkání s Míšou hluboce otřáslo její pečlivě vybudovanou citovou stabilitou. Věděla, že od jejího neodolatelného nevlastního bratra se jí podaří zachovat odstup pouze tehdy, bude-li je od sebe dělit půl kontinentu. Jak se mu octne nablízku, ztrácí odhodlání. Zkrátka ho nedokáže ignorovat a musí se s tím vypořádat jako dospělý, rozumný člověk. Do kasina se jí ten večer nechtělo, ale slíbila to Andrewovi. Sotva vešli dovnitř, neklidně se kolem sebe rozhlédla. Uvědomila si, že při předešlých návštěvách tu na Míšu nenarazila, a vrhla pohled na hodiny. Je snad na seriózní hráče příliš brzy? Ale možná se princ nevěnuje hazardu, když ho na cestách doprovázejí jeho děti. Ta představa byla šokující: oddaný otec, a tedy úplně jiný muž, než jakého znala, totiž bezstarostného a vášnivého. 236 236 Ovšem na druhou stranu, protože je velmi náruživý hráč, se mohl objevit každou chvíli, a to ji nemálo znepokojovalo. Rozhodla se, že sama hrát nebude, jelikož je velmi nesoustředěná, ale bude dělat Andrewovi společnost. Doufejme, že se tu nebude chtít zdržet dlouho. Andrew si matčinu úzkost pochopitelně neuvědomoval. Pokoušel štěstěnu s bezstarostným nadšením, umisťoval sázky bez váhání, někdy velmi štědře, a často riskoval sázkou na stejnou sérii čísel, jako by to pořadí bylo kouzelné. Jindy se spoléhal jen na jediné číslo. A když mu nic nevyšlo, prohrával stejně vesele, jako vyhrával. Stránka 134

Probuzení Co chvíli se s úsměvem podíval na Lulu. Připomínal jí jejího dědečka, který měl stejně zářivý úsměv a životní náboj. Její syn zdědil po dědovi Durrovi i tmavě kaštanové vlasy a vysokou postavu, energickou linii brady a jiskru v očích. Milovaný dědoušek žil v severní Cumbrii a po pravdě řečeno, svým bezostyšným způsobem řeči a netolerancí vůči hlupákům byl v hloubi duše spíš Skot než Angličan. Byl však skvělým společníkem pro osamělou dívenku, která s ním trávila léto, a Lulu těšilo, že Andrew má podobnou povahu a vzezření jako on. Synův hráčský neúspěch si ale uvědomovala a jeho důkazem byla ztenčující se zásoba žetonů. Když bude mít dnes večer štěstí naopak ona, odejdou dřív, než je postihne nějaká katastrofa. Kníže Radovski měl v úmyslu vyhnout se ten večer kasinu velkým obloukem. Lulu se věnovala hazardu jako většina příslušníků její společenské vrstvy a dnešní setkání s ní ho vyvedlo z konceptu do té míry, že nechtěl riskovat další. Léto měl úplně zkažené, jak se snažil na ni zapomenout. Až do dnešního rána si myslel, že se mu to podařilo a nakonec se s její ztrátou vypořádal. Po večeři prozíravě vyměnil černý smoking za méně okázalý oděv. Když nebude oblečený do společnosti, nebude v pokušení odejít, natož podlehnout touze, jež ho hluboce zasáhla v okamžiku, kdy Lulu uviděl v parku. 237 ÚKRYT PŘED BOUŘÍ 237 "To už je podruhé, co ses zbavil dobré karty, tati," káral ho Virgil. "Nedáváš pozor." Přinutil se soustředit na hru a usmál se na syna. "Třeba už jsi lepší než já." "Nebo příliš velkorysý," nadhodila Natalie. "Nemusíš nás bavit každý večer, tati. Nejsme malé děti." Přívětivě se na otce usmála. "Můžeš jít do kasina, jestli chceš." "Já nevěděl, že potřebuju váš souhlas," odpověděl nevzrušeně a zamíchal karty před další partií. Za okny visel měsíc v úplňku a on zjistil, že ho pohled na něj přitahuje, jako by ho jasně oranžová záře lákala do noci. "Třeba tam dneska večer bude lady Darlingtonová," poznamenala lhostejně Natalie. Karty vyklouzly Míšovi z ruky a rozlétly se po stole. "Měl bys tam jít, tati," naléhala. Neuniklo jí, že je celý nesvůj. Natalie byla miláčkem domácího služebnictva, které ji zasvětilo do všech drbů o Lulu, a proto znala důvod otcovy špatné nálady. "Virgile, řekni tátovi, ať jde do kasina. S námi může strávit večer kdykoli. A jestli uvidíš lady Darlingtonovou, zeptej se jí, jestli si její syn může s námi zítra zahrát tenis." Rozmarně se usmála. "Když ji mile požádáš, třeba mu to dovolí." "Myslíš, že by to mohlo vyjít?" Míša se pousmál a posbíral rozházené karty. "Když budu hodně milý?" "Určitě umíš být milejší než dneska ráno." "Choval jsem se hrubě?" "Jasně že ne, Natalie. Už se zase pleteš do něčeho, do čeho ti nic není," vyplísnil ji bratr, který se chtěl otce zastat. Celý den – přesněji celé léto – vzdoroval neovladatelné touze Lulu vidět. Teď když mu dcera navrhla, aby šel tam, kde si toužebně přál být, jako by mu někdo položil na dlaň jablko z rajského stromu hříchu. Nadechl se a snažil se o lhostejný tón. "Vám by nevadilo, kdybych odešel?" "Ani předtím jsi neseděl doma, tati. Jen letos v létě se nám pořád pleteš pod nohama. Stěžuje si na to dokonce i Vasilij," upozornila ho Natalie. "Ani neměl čas dvořit se té služebné z přízemí, protože jsi večer co večer seděl Stránka 135

Probuzení doma." 238 SUSAN JOHNSON 238 "Vidím, že jsem vám všem byl na obtíž, svého komorníka nevyjímaje," poznamenal kníže ironicky. Virgil se na sestru zaškaredil. "Nemusíš nikam chodit, tati. Natalie nic neví." "Možná se na chvíli zajdu podívat do kasina." Míša měl klidný hlas, ale rozbouřený adrenalin, přestože neměl žádnou záruku, že Lulu uvidí. "Správce mi prozradil, že syn lady Darlingtonové vyhrál včera večer dva tisíce." Natalie se spřátelila s personálem, kamkoli přijeli. "Louis tvrdí, že chodí do kasina každý den." Že by mu dcera četla myšlenky? Zadíval se na ni a uviděl sedmnáctiletou Maiu, když se s ní poprvé setkal a bláznivě se do ní zamiloval. Zaplavil ho smutek. "Možná přece jen zůstanu raději doma," zahučel. Cítil se neloajální a zrádný, protože Lulu pro něj byla víc než jen náhodná milenka. "Tati, vždyť jsi doma každý večer! Jen běž!" Nataliina umíněná povaha mu znovu připomněla její matku. Maia žila život naplno. V hloubi duše byl pohan a náhle ucítil, jako by dostal poselství ze záhrobí. "Myslíš to vážně?" "Máš mé svolení, tati," ujistila ho dcera s úsměvem. "Kristepane, tati, začínáš mi jít na nervy!" "A ty zase mně, Natalie," obořil se na ni Virgil. "Dej tátovi pokoj. Když bude chtít jít, tak půjde!" "Nejspíš půjdu." Míša kvapně položil balíček karet na stůl a vstal. "Nezdržím se dlouho." Když otec odešel, Virgil obdařil sestru nesouhlasným pohledem. "Jsi příšerná," zamumlal nakvašeně. "Věčně někomu říkáš, co má dělat." "Ty nikdy neuděláš, co ti říkám, tak nechápu, proč ti to vadí," odvětila vesele. "Myslím, že se půjdu zeptat, jestli ošetřovatel drobných zvířat nepotřebuje pomoct. Ta rodina tureckého velvyslance s sebou přivezla kozy. Jeho paní má ráda čerstvé kozí mléko." "Výborně. Aspoň budu mít chvilku klid." "Dcera komtesy Gallemontové bude možná na verandě, pokud tě to zajímá," poznamenala uličnicky. "Prozradila mi, že tam přijde, pokud se jí podaří proklouznout za matčinými zády." 239 ÚKRYT PŘED BOUŘÍ 239 Virgilův zasmušilý obličej se rozjasnil. "Proč myslíš, že mě to zajímá?" "Třeba proto…," podepřela si bradu ukazováčkem, "že jsem si všimla, jak se před ní předvádíš při tenise. Nebo mi napověděly tvoje pohledy, které po ní vrháš při večeři. Ale jestli si nepřeješ, abych se do toho pletla," dodala a opřela se v židli, "tak nebudu." Virgil přimhouřil oči. "Která je to veranda?" Natalie se spokojeně zašklebila. "Ta obrácená k jihu, vážený bratříčku. Přeju dobrou zábavu." Ústa mu zkřivil lenivý úsměv. "Díky, sestřičko. Máš to u mě." Krátce nato vešel Míša do kasina. Toť vše, co se týče mé snahy ignorovat Lulu, pomyslel si. Věděl, že ji možná nahání zbytečně – pokud vůbec někdy někoho naháněl, protože tato činnost mu byla až dosud cizí. Jak procházel vstupními místnostmi, opětoval pozdravy personálu a známých. Po celém světě ho provázela pověst hazardního hráče, který se nezdráhá sázet hodně vysoko, a jakmile se ocitl ve známém prostředí, do jisté míry se uklidnil a zvedla se mu nálada. Stránka 136

Probuzení Spatřil ji vzápěti poté, co vešel do hlavního hracího sálu. Povídala si se synem a netušila, že přišel. Záměrně si od ní udržoval odstup a uchýlil se do výklenku, protože nevěděl, jak má postupovat. Andrew hrál ruletu; Lulu se vedle něho zdála drobná, ale půvabná jako vždy a její krása stonásobně předčila rozmařilý přepych kasina. Ale možná, že je v tomto ohledu nekritický. Měla na sobě černé krajkové šaty, jež ostře kontrastovaly s jejími nádhernými rusými vlasy a svůdnou bledou pletí. Zkrátka byla mocným lákadlem pro všechny přítomné muže a Míša, přemožen vlastnickými pudy, si okamžitě umínil, že k ní nikoho nepustí. Ramena a štíhlý krk měla odhalené, nahoru vyčesaný účes zdobila korunka kadeří, nadloktí bělostně zářilo nad černými polodlouhými saténovými rukavicemi. Na lalůčcích, kolem hrdla a v hedvábných loknách jí jiskřily diamanty. V duchu si představoval, jak jí rozepíná a odjímá šperky, vyndává sponky z vlasů, svléká šaty… slyší 240 SUSAN JOHNSON 240 její smyslný vzdech naprostého odevzdání, když do ní vnikne. Jestli byl předtím nerozhodný, teď přesně věděl, co udělá. Poháněný neodbytnou touhou se odlepil od stěny. Když Míša vykročil k hracímu stolu, Luluin syn mu posloužil jako odrazující prostředek jeho dravčích pudů. Zarazil se a zvažoval možnosti. Všiml si, že chlapec hazarduje s nerozvážností mládí, jedná impulzivně a rozhoduje se rychle, a přestože včera večer stálo štěstí na jeho straně, dnes prohraje, bude-li umíněně sázet pokaždé na stejné číslo. Rozhodl se, že zasáhne, a přistoupil ke stolu, naklonil se a přesunul Andrewovy žetony na červenou devítku. "Zkus tohle," pošeptal chlapci, napřímil se a usmál se na něj. Vyndal z kapsy několik dalších žetonů, přidal je k jeho sázce, vrhl letmý pohled na bankéře, sotva znatelně na něj kývl a pak zamrkal na Andrewa. "Tady bývá devítka šťastné číslo." Lulu poskočilo srdce, když se Míša objevil tak nečekaně – aspoň jí to nečekané připadalo. Blesklo jí hlavou, jestli je možné zemřít šokem. Okamžik nato zjistila, že pořád ještě dýchá a ani její zrak neutrpěl, protože Míša byl stejně pohledný jako kdysi – snědý, smyslný, mužný… jen měl o něco delší vlasy. A ani jednou se na ni nepodíval. Krupier roztočil kolo, kulička začala rychle kroužit po obvodu, postupně zpomalovala, až se nakonec zastavila na červené devítce. Andrew nadšeně zajásal, obrátil se k Míšovi a popadl ho za ruku. "Děkuji, pane! Mockrát vám děkuji!" zvolal a energicky zacloumal Míšovi paží. "To byly moje poslední žetony," Zadíval se na Lulu. "Podívej, mami. Díky knížeti Radovskému jsem vyhrál hotové jmění. Není to báječné?" "Děkuji, kníže Radovski." Lulu se musela hodně snažit, aby se jí netřásl hlas. "Jsme vašimi dlužníky. Vrať knížeti jeho výhru, Andrewe." "Musím s tebou mluvit," prohlásil Míša tiše a pronikavě si ji změřil. Lulu se rychle rozhlédla, jako by potřebovala něčí 241 ÚKRYT PŘED BOUŘÍ 241 svolení, ale cizí lidé u stolu, bankéř ani Andrew, který inkasoval výhru, jí nevěnovali pozornost. "Já nevím." Najednou ji nenapadala žádná přívětivá nebo zdvořilá fráze, protože ten, po kom zoufale toužila, stál nádherný a přitažlivý jen na krok od ní. Stránka 137

Probuzení "Dej mi minutu," pokračoval Míša polohlasně a tím jedním krokem překonal vzdálenost mezi nimi. "Minuta ti neublíží." "Možná ano." V koutku raněné duše si nebyla jistá, jestli je to dostatečně dlouhá doba na to, aby po ní ještě něco mohl chtít. Míša prudkým pohybem vylovil z kapsy hrst žetonů a podal je Andrewovi. "Tumáš. Sázej na červené. Musím mluvit s tvou matkou." "Páni!" Andrewův obličej se rozzářil, protože žetony měly velmi vysokou hodnotu. Vzápětí zvítězil pocit povinnosti a podíval se na matku. "Mami, smím?" "Řekni, že smí… prosím." Míšův hlas byl hluboký a vzrušený. Když postřehla vážný tón, poprvé se setkala s jeho pohledem a spatřila v jeho očích touhu. "Tak dobře," zašeptala, i když věděla, že by neměla důvěřovat muži, který dokáže okouzlit ženu silou vůle. Ale nezáleželo jí na tom, nebo jí na tom nezáleželo dostatečně, anebo bez něho byla tak dlouho, že se nenechala přesvědčit logikou. "Za chvíli jsem zpátky," ujistila syna. Andrew roztržitě vzhlédl k matce, utrousil: "Nepospíchej," a obrátil se zase ke stolu. Míša jí vzal zlehka za paži. Zadíval se na krupiera – ten na jeho významný pohled odpověděl sotva patrným kývnutím – a odváděl Lulu pryč. "Nemohu tu nechat Andrewa dlouho. Bankéřovi se to nebude líbit." "Johan na něj dohlédne. Věř mi. Půjdeme jen za dveře, kde nebudeme mít obecenstvo." Pozvedla obočí. "Proč?" "Protože se hodlám ponížit a chci to udělat v soukromí." Zvedla ruku, aby ho zarazila. "Jsi ženatý?" Potřebovala to vědět, jinak by se ponížila ona. "A ty?" 242 SUSAN JOHNSON 242 Před jeho pohledem neuhnula. "Já se ptala první." "Ne. A ty?" S úlevou vydechla. "Ne." Jemu se ale ještě neulevilo; bránil mu v tom majetnický pocit. "V létě jsme zaslechl zvěsti o tvých četných milostných aférkách," poznamenal úsečněji, než zamýšlel. "Slyšel jsi špatně. Já zase slyšela, že ses oženil." "Což potvrzuje, že se na drby nedá spolehnout." Protože ji dobře znal, pochyboval, že od jeho odjezdu žila v celibátu. Přitáhl ji blíž a zavrčel: "Pojď na zahradu." "Nemám chuť, když se mnou mluvíš tímhle tónem." "Promiň. Žárlím. Cos dělala celé léto?" Upřela na něj pronikavý pohled. "Chceš vědět, jestli jsem byla sama…" Ve tváři mu zacukalo. "Ano." "A co ty? Taky bych mohla žárlit." "Odpověz mi." Provedl ji kolem klubka lidí. "Nebo?" Zadíval se na ni. "Nebo se přestanu ovládat úplně." "Chceš mi nahnat strach?" "Chci, abys mi odpověděla. A když jsem tě viděl naposledy, měla jsi strach, ale ne ze mě, ale z toho, co řeknou lidi." "Jestli se mě snažíš okouzlit," ohradila se ostře, "neuspěl jsi." "Jestli si mě snažíš znepřátelit," oplatil jí se špatně potlačovanou zlostí, "jsi na nejlepší cestě k úspěchu." Prudce se zastavila a vytrhla se mu. Stáhl ji k sobě a pevně držel. "Neměl bych to říkat, ale myslel jsme na tebe od chvíle, co jsem odjel z Biskupské Stránka 138

Probuzení hůrky." Zkřivil ústa do mírného úšklebku. "A ne vždy v dobrém." "Já jsem na tebe taky pořád myslela. Mé pocity jsou stejně rozporuplné. A tohle bolí," kývla směrem k paži uvězněné v jeho ruce. Povolil sevření. "Měli bychom se chovat jako dospělí lidé." "Je to vůbec možné?" její hlas zněl sladce a provokativně. "Za tebe mluvit nemohu," odsekl podrážděně. 243 ÚKRYT PŘED BOUŘÍ 243 Udeřila ho do prsou pěstí – naneštěstí příliš prudce. Sykla bolestí a přitiskla si pohmožděné prsty k ústům. Z ničeho nic se usmál. "Miluju, když se přestaneš ovládat." Téměř ji pustil. "Po pravdě tě miluju, ať jsi jakákoli." "To myslíš vážně?" Rozšířila oči, slova tlumila rozevřenými prsty. Míša vrhl pohled na vrátného, který poslouchal s neskrývaným zájmem. "Nemohli bychom jít ven?" Ruka, již držela na ústech, jí klesla. "Dokážeš mi vyznat lásku jen v soukromí?" "Miluju tě." Obrátil se k vrátnému, který se neúspěšně snažil potlačit úsměv. "Miluju ji. Slyšel jste to? On to slyšel, miláčku. Mám to zařvat z plných plic, aby to slyšeli i ostatní?" "To by bylo moc milé." Chvíli si ji měřil, pak se obrátil k zrcadly obložené galérii, zhluboka se nadechl, otevřel ústa, ale než jí mohl vyhovět, pohled jí zjihl. "Já ti věřím." Pronikavě se na ni zadíval. "Víš to jistě?" "Vím to jistě." "A teď už můžeme jít ven?" "Proč?" Pochybovala, že se dokáže chovat jako dáma, a jeho sebevědomí bylo přímo nesnesitelné. "Protože potřebuji probrat jisté podrobnosti našeho spletitého vztahu a nechci, aby je slyšel vrátný. Doufám, že proti tomu nic nemáš." "Jak spletité?" zeptala se ostražitě. "Po právní stránce." "To zní zlověstně." "Ale není. Vidíš, pan vrátný si přeje, abys mě poslechla." Dotyčný jim s úsměvem držel otevřené dveře. Když už naléhal i vrátný, nehodlala se dohadovat, aby zbytečně nevyvolala scénu. Nechala se tedy odvést ven. Večer byl chladný, ale ona si to ani neuvědomovala. Přetažené smysly jí zahřívala horká krev, zatímco ji Míša odhodlaně vedl lodžií. Ve spáncích jí tepalo, jako by byla nezkušená dívka. Byla posedlá láskou. Řadu měsíců v osamění, bolest 244 SUSAN JOHNSON 244 a hněv, to všechno pustila z hlavy. Chovám se jako nemyslící naivka, pomyslela si. Ale naivka nebo ne, nemyslící nebo rozvážná, nejraději by se mu vrhla kolem krku, políbila ho a ujistila, že pokud ji opravdu upřímně miluje, nezáleží jí na neshodách a překážkách ani dalších potížích. Ale neudělala to, protože byla provdaná za Charlese tak dlouho, že v sobě vypěstovala hlubokou nedůvěru vůči okouzlujícím mužům a jejich lichotkám. Míša se zastavil před zdobnou železnou lavičkou a naznačil, aby se posadila. Usedl vedle ní a s mírnými rozpaky, u něho zcela nevídanými, uchopil její ruce do svých. Pátravě se na něj zadívala. "Jsi v pořádku?" Nadechl se a přikývl. "Já se nezlobím," řekla, jako by jednala s dítětem plným Stránka 139

Probuzení obav. "Lituju, že neovládám květnaté fráze," odpověděl, jako by ji neslyšel, jako by byl myšlenkami jinde. "Na tom nic nezměním." Dlouze vydechl. "Tak to jednoduše řeknu: chci si tě vzít. Myslím, že to chci od okamžiku, kdy jsem tě uviděl. Nech mě domluvit," zvedl ruku, aby ji umlčel. "Vyslechni mě, než se zase začneme hádat." Znovu se zhluboka nadechl. "Mluvil jsem s několika právníky a advokáty. Vím, že tě náš vztah trápí, protože naši rodiče jsou manželé, a tak jsem si nechal prověřit veškeré právní souvislosti. Bylo mi řečeno, že našemu manželství nestojí v cestě žádný zákon. Snad tisíckrát jsem ti to chtěl napsat, ale," pokrčil rameny, "v životě jsem nikoho neprosil. A tys v době mého odjezdu nebyla příliš vstřícná." "A já chtěla snad tisíckrát napsat tobě, ale nevěděla jsem co, kromě toho, že tě miluju a je mi bez tebe smutno." Lítostivě se usmála. "Ale pokaždé zvítězil rozum." "Rozumem se neřídím. V tvém případě jsem ho nikdy nepoužil a ani na chvíli jsem nezaváhal, jestli mám podlehnout svým citům nebo ne. Provdej se za mě, Lulu, prosím! Zbav mě trápení." "Kdybych to udělala, kdybychom to udělali," začala nejistě, zmámená vidinou blaha a štěstí, jež se jí nabí245 ÚKRYT PŘED BOUŘÍ 245 zely, "vyvoláme skandál a pár měsíců budeme tématem číslo jedna ve všech významných salonech. Nemluvě o šoku, který způsobíme našim dětem." "Doufám, že ti nevadí, když to řeknu, ale ty ani já nebudeme nikoho šokovat, když vyvoláme skandál. A pokud jde o naše děti, mám nejasné tušení, že Andrew pro mě má slabost a moje dcera mě dneska večer prakticky vystrčila ze dveří, takže ji to určitě nepřekvapí." Lulu se pousmála. "Mám tedy hodit opatrnost za hlavu?" Povytáhl obočí. "Pokud si dobře vzpomínám, nebylo by to pro tebe nic nového." "Obecně nebo konkrétně?" zjišťovala se svůdným úsměvem. Její provokativní otázky v něm vyvolaly řadu krásných vzpomínek. "V obou případech," odpověděl spokojeně, "i když přiznávám, že v jistých konkrétních situacích mi obzvlášť vyhovovalo, když jsi hodila opatrnost za hlavu. Vím, že ještě nejsi rozhodnutá, ale ujišťuju tě, že se tě nehodlám vzdát." "Nemám tedy na vybranou?" zeptala se vesele. On ale zůstal vážný. "Ne." Rozhostilo se ticho. Vyprostila ruce z jeho – nebo je sám pustil –, snad pod vlivem atmosféry nabité nezávislostí a autoritou. Skousla si spodní ret, svraštila čelo, změřila si Míšu výmluvným pohledem a pak se sotva znatelně usmála. "Odjakživa jsem měla slabost pro velké, vytrvalé… muže," řekla polohlasně, "ale samozřejmě nechám na tobě, abys mě zabavil," dodala významně, "jinak ti uteču." "Stačí, když řekneš, jak mám být velký a… vytrvalý… a jak často se ti mám věnovat," protahoval s očima upřenýma do jejích. "Uvidíme, jak tě dokážu zabavit." Úsměv se jí nepatrně rozšířil a v očích uličnicky zajiskřilo. "Zdá se, že se ke mně vrátilo… štěstí," poznamenala s dráždivým podtónem. "K nám," přisvědčil tiše. "A hned ráno, za předpokladu, že tě mezitím dostatečně zabavím, se poohlédnu po knězi, aby nás oddal." 246 SUSAN JOHNSON 246 Stránka 140

Probuzení "Po knězi?" opakovala vyzývavě. "Tak po duchovním," opravil se zdvořile. "Bude ti to vyhovovat?" "Ty jsi učiněné zlatíčko," pochvalovala si spokojeně. "A i když vím, že riskuju trhlinu v našem požehnaném vztahu, musím tě varovat." Zaklonila se, aby mu dobře viděla do obličeje. "Jestli se odvážíš třeba jen podívat na jinou ženu, přivedu si domů prvního chlapa, kterého potkám, a před tvýma očima se s ním pomiluju. Nechci mít stejného manžela, jako byl Charles." "V zájmu klidu a míru a s ohledem na odpor vůči představě, že by ses v mém salonu vyspala s jiným, slibuji, že se na žádnou jinou ženu ani nepodívám." "Takže je mezi námi jasno," prohlásila pevně a udivilo ji, jak rychle a ochotně souhlasil. "Totéž očekávám od tebe. Ale když budeš podvádět, budu se věnovat jiným ženám méně nápadně, ale se stejným odhodláním." Ani na okamžik neuhnul pohledem. "Nechci mít nevěrnou manželku." "Platí." "Jsme tedy domluveni?" V krátkém nastalém tichu si oba upřeně hleděli do očí. "Ano," přikývla. Tiše vypustil vzduch z úst, něžně uchopil její obličej do dlaní a zadíval se na ni láskyplným pohledem. "Nehledě na tvou nekompromisní potřebu suverenity, miláčku," pokračoval s úsměvem, "slibuju, že udělám všechno proto, abys byla šťastná." Lulu vstoupily do očí slzy. "Štěstí mi ještě nikdo neslíbil, a kdybych neměla takovou radost, ohradila bych se proti výrazu nekompromisní, protože víš stejně dobře jako já, že…" "Já nejsem Charles," přerušil ji mírně. "Nejsem jako on. A nebudu jako on." "Děkuju," zašeptala, popotáhla a pokusila se o úsměv. Věděl, jak se v předcházejícím svazku trápila, a zároveň věděl, že manželství může být naprosto dokonalé. "Jsi to nejlepší, co mě za posledních deset let potkalo," pravil tiše, vyndal z kapsy kapesník a otřel jí tváře a nos. "Budeme spolu šťastní. Přísahám." 247 ÚKRYT PŘED BOUŘÍ 247 Jeho prostá slova a něha ji zahřály u srdce a duši naplnil pocit vrcholné blaženosti. Uvědomila si, že chybělo málo, a ztratila by ho. "Ani nevíš, jak jsem ráda, že jsi sem dneska večer přišel." "Nemohl jsem nepřijít." Znovu jí vzal za ruce, přemožený nepotlačitelnou touhou dotýkat se jí, protože byl hrozně dlouho bez ní. "Bránil jsem se tomu." Usmál se. "Opravdu… a sama vidíš, jak to dopadlo. Miluju tě. Šíleně, nepopsatelně tě miluju, takže jakmile zaženeme děti do postele, a pokud ti to nepřipadá příliš zbrklé, chci najít nějaký klidný koutek pro nás dva, kde tě budu moct objímat a líbat a možná se pokusím vzpomenout si na všechno, co máš ráda." "Možná?" zeptala se šibalsky. "Zcela jistě. Jen jsem chtěl být slušný." V očích jí zahořely plamínky. "Nemusíš být bezvýhradně slušný." Podíval se na své náramkové hodinky. "Jakmile odtrhneme Andrewa od rulety a uložíme děti, předvedu ti, jak umím být neslušný," řekl a zlehka jí přejel rty po ústech. Jemně ji odstrčil a vstal. "Víc si netroufnu… vzhledem k tomu, že se musím nadlidsky ovládat. A abych zabránil jakékoli rozpačité podívané tady v lodžii, navrhuji, abychom odtud co nejdřív odešli." Nedlouho nato, jelikož princ nešetřil úplatky, se mu podařilo Stránka 141

Probuzení děti přesvědčit, aby si šly lehnout. K jejich spolupráci významně přispěla nabídka, že je vezmou s sebou na svatební cestu – kamkoli budou chtít. V tu chvíli by jim slíbil cokoli. Krátce potom doprovázel Lulu do novomanželského apartmá, které pro ně hotelový personál narychlo připravil. "Děti to upřímně potěšilo, nemyslíš?" Stiskla mu ruku. "Jsem moc ráda." "Já taky." Usmál se na ni. Poradil by si s nimi, i kdyby je to nepotěšilo. Nehodlal se Lulu jen tak vzdát. "Doufám, že ti nevadí, že jsem je pozval na svatební cestu, ale dnes v noci tě chci mít jenom pro sebe. Neměl jsem v úmyslu o tom dlouze diskutovat a připadalo mi to jako nejrychlejší způsob, jak zabránit přívalu otázek. Teď bu248 SUSAN JOHNSON 248 dou studovat mapy, ředitel hotelu slíbil, že jim je přinese. A na cestách budeme mít všichni dost času, abychom se navzájem dobře poznali." "To byl skvělý nápad…" Koketně sklopila oči. "Tvoje vynalézavost mě fascinuje." "Vynalézavost ti předvedu.," zadíval se do chodby, "zhruba za minutu a půl," upřesnil s ďábelským úšklebkem a přitáhl ji k sobě. "Za tak dlouho? Nevím, jestli…" Zvedl ji do náručí, umlčel její žertem míněné poznámky drsným polibkem a několik vteřin nato ji přenesl přes práh novomanželského apartmá a prošel s ní obývacím pokojem do ložnice, kde ji položil na postel. "A teď, má nastávající kněžno," zašeptal, skopl z nohou černé večerní střevíce, svlékl kabát a začal si rozepínat kalhoty, "dovol, abych ti ukázal Radovského vynalézavost. A pokud budeš mít nějaké zvláštní přání," dodal, rychle se propracoval vrstvami zmuchlané krajky a vklouzl jí rukou do spodních kalhot, "stačí říct…" 249 ÚKRYT PŘED BOUŘÍ 249 250 NIKKI DONOVAN


Okouzlení 251 252 253 Kapitola 1 Měla jsem poslechnout matku. Proč, proboha, proč jen jsem ji neposlechla? Esmay polkla vzlyk, a vzápětí sebou trhla, když kůň pod ní přešel v trysk a jeho kostnatý kohoutek, přes který bezmocně ležela, se jí zaryl do břicha. Ale na lítost už bylo pozdě. Pozdě vzpomínat na matčino varování, aby nechodila do lesa sama. Teď je z ní bezmocný vězeň rytíře v brnění, který ji zničehonic uchvátil a unáší ji vstříc strašlivému osudu. Vybavilo se jí hned několik děsivých představ. V dávných dobách prý lord Blackhurst projížděl lesem a pátral po obětech svých zvrhlých choutek. Někdy ženu jen znásilnil a nechal ji zemřít v houštině. Jindy, poté, co si užil, na ni poštval psy, kteří ji rozsápali. Hrdlem jí stoupal zděšený výkřik. Ale Blackhurst je už dávno po smrti. A jeho syn, lord Netvor, podle popisu očitých svědků ohavná zrůda, ze zámku zásadně nevychází. To pomyšlení ji ale neuklidnilo a zaplavila ji nová vlna zoufalství. Rytíř na ni už musel čekat. Určitě věděl, že často zajde na skrytou paseku pro zvonky a mák do vázy a tavolník Stránka 142

Probuzení s vřesovcem, jež jí provoní podušky. Neslyšela ho přicházet, přestože to byl hřmotný muž oděný do těžkopádného brnění. Určitě to pečlivě naplánoval a číhal na ni jako šelma. Zachvátil ji děs. Co s ní udělá? Kdyby ji chtěl znásilnit, proč ji přehodil přes koně a ujíždí s ní pryč? Kam ji veze? Ještě jedou se pokusila zvednout hlavu, aby aspoň na okamžik zahlédla okolí. V zorném poli se neobjevila zeleň stromů, ale temná kamenná zeď. Blackhurstský zámek. 253 Její hrůza se vystupňovala. Zámek byl prokleté, strašlivé místo. Vyhýbali se mu i lidé z vesničky pod hradbami. Podíl z úrody vozili senešalovi na trh vně zámeckých zdí, protože se neodvažovali přejít padací most, natož vstoupit bránou. Nevěděla o nikom, kdo by byl uvnitř, znala jen kruté příběhy o zámeckých pánech. Tvrdí se, že strážní z hladomorny se kdysi bavili tak, že vyhodili do vzduchu kojence a pak ho zachytili na hroty mečů. Vypráví se o služebných, které přivázali ke stolu a postupně je všichni muži znásilnili, zatímco ostatní se dívali. O dětech, zavřených v ohradě s hladovými psy, kteří je před zraky lorda Blackhursta a jeho rytířů roztrhali a hodovali na jejich tělech. V Blackhurstském zámku sídlilo zlo. Nejdřív starý Blackhurst, proslulý kruťas a zvrhlík, a teď lord Netvor. A ona míří právě tam. Tehdy Esmay poprvé blesklo hlavou, že se osvobodí a uteče, ale protože hřebec se hnal závratným tempem, pravděpodobně by se při pádu vážně zranila a možná smrtelně. Ale nebylo by to lepší než osud, který ji čeká? Raději rychlý konec než mučení a prodlužovaná bolest. Jenomže by se při pádu nejspíš nezabila, jen by si zlámala kosti, a byla by ještě bezmocnější. Mimo to by se pro ni rytíř určitě vrátil. Nebylo kam utect, nezbývala žádná naděje. Byla stejně bezmocná jako králík přivázaný k lovcově opasku a odsouzený k jisté smrti. Vtom kůň zvolnil tempo. Možná kdyby teď… Zvedla hlavu, ale to už vběhl na most. Před ní zela masivní železná brána, jejíž padací mříž připomínala chřtán nějakého obrovského zvířete, jež se ji chystá spolknout. V příštím okamžiku se ocitli na nádvoří a ona byla neodvratně uvězněná. Ochromil ji strach. Zavřela oči ve snaze izolovat se od strašlivé hrůzy. Hrubé ruce ji stáhly z koňského hřbetu. Rytíř si ji hodil přes rameno jako pytel zrní a vykročil. Tato poloha byla jen o něco méně nepohodlná než na zádech mohutného ryzáka. Ale jen nepatrně. Bolela ji hlava a měla závrať. Otevřela oči, ale viděla jen rychle se míhající zem pod sebou. Nejdřív blátivou břečku, pak 254 NIKKI DONOVAN 254 kamenné schody a nato se ocitli v místnosti s podlahou pokrytou koberci. Následovaly další schody. Stoupali nahoru. Zavřela oči, protože v ní výstup ve spirále vyvolal nevolnost. Vtom ve změti chaotických myšlenek převážila jediná, která vyhnala z hlavy starostí o tělesné nepohodlí a naplnila Esmay takovou hrůzou, až jí uvízl dech v hrdle. Říká se, že na vrcholu věže má Blackhurst místnost, kde své oběti mučí a pak je nechá připoutané v řetězech ke zdi pomalu umírat a jejich mrtvoly zetlít. Zajíkavě se nadechla a měla dojem, že ucítila hnilobný pach rozkládajícího se masa a nasládlou vůni krve. Když se odvážila otevřít oči, spatřila na schodech jakousi tmavou skvrnu. Stránka 143

Probuzení Projel jí záchvěv děsu. Maminko! Nebo kdokoli! Prosím, pomozte mi! Teď už se chvěla téměř neovladatelně, jako list ve větru. Její únosce toho ale nedbal a pokračoval ve výstupu. Slyšela, jak prudce, přerývaně oddychuje. Stoupat po schodech v těžkém brnění musí být hrozně namáhavé, pomyslela si. Ale on ani na chvíli nezvolnil tempo. Jako by si to netroufl udělat. Ani tenhle statný, nelítostný rytíř se nechce znelíbit tomu, kdo čeká na vrcholu schodiště. Není to však starý lord Blackhurst, ale jeho syn, lord Netvor. Lidé ho tak nazývali, protože jako netvor vypadal, měl zdeformovaný a odpudivý obličej. Prý ho těsně před svou smrtí proklela jedna z obětí lorda Blackhursta a předpověděla, že se mu narodí syn, a sice tak ohavný, že před ním budou odvracet zrak i ti nejotrlejší rytíři. Lord Netvor. Nepochybovala, že se každou vteřinou blíží do doupěte odporného stvoření. Doslechla se, že je napůl zvíře a napůl člověk a živí se lidským masem. Má snad ona být jeho příštím chodem? Nebo s ní má jiné, mnohem děsivější a zvrhlejší úmysly? Chce ji znásilnit, spojit své groteskní tělo s jejím? Její únosce se konečně zastavil. Uslyšela cvaknutí petlice a otvírání dveří. Toužebně si přála, aby omdlela a v bezvědomí přečkala hrůzu, která ji čeká. Ale i když 255 OKOUZLENÍ 255 byla zcela ochromená strachem, zůstala při smyslech. Naopak je měla nezvykle zjitřené, jako by byla náhle obdařená zvýšenou vnímavostí. Zaslechla kroky a vytušila přítomnost další osoby. "Je to ona?" zeptal se rytíř, který ji přinesl. V jeho hlase bylo slyšet strach. Zřejmě se bál nevyhovět té děsivé bytosti, jíž se zodpovídal. "Ano." Hlas toho druhého. Hluboký, dunivý. Křečovitě stiskla víčka. Když bude předstírat, že omdlela, třeba ji nechá na pokoji… aspoň prozatím. "Vypadá polomrtvá." Lord Netvor znovu promluvil. "Co jsi s ní udělal?" "Nic! Přísahám!" dušoval se rytíř. "Nejspíš ji přemohla hrůza. Cestou vzlykala a plakala. Nedivte se. Vzhledem k tomu, co o zdejším zámku slyšela." "Mlč!" Při hněvivém Netvorově tónu sebou trhla. To ne! nabádala se v duchu. Nehýbej se! "Polož ji na postel a odejdi!" zahřímal lord Netvor. Zaťala zuby, protože čekala, že dopadne na desku nějakého mučícího nástroje. Ale rytíř ji jemně složil na něco měkkého jako obláček. To ji ale ani trochu nepovzbudilo. Znásilnění se bála víc než mučení a smrti. A k čemu jinému by v mučírně sloužila postel? Přesto v sobě posílila odhodlání. Zůstane bez hnutí a naoko v bezvědomí, i kdyby s ní dělal cokoli. Jestli je jako jeho otec, bude mu působit potěšení pozorovat svou oběť ochromenou strachem. Ona mu tu radost ale neudělá. Bude předstírat hluboké mdloby, a tak ho připraví o zábavu. Snažila se dýchat hluboce a pravidelně, jako by byla v bezvědomí, ale vtom ucítila, že se nad ní sklání. Slyšela jeho dech. Drsný a zrychlený. Něco ho rozrušilo. Možná představa, jak ji znásilní. Při tom pomyšlení se v duchu otřásla. Cítila jeho pach. A nebyl nepříjemný. Kupodivu naopak libý. Vůně bylin a… ještě něčeho silnějšího. Poutavého. Vlastní myšlenky ji ohromily. Stačí, aby otevřela oči a uviděla jeho odpudivý vzhled, a rázem se jí zmocní nevýslovný děs. Jak by ji mohla okouzlit jeho vůně? 256 Stránka 144

Probuzení NIKKI DONOVAN 256 Byla to jen lest. Snažil se ji probrat, aby mohl zahájit mučení. O to mu jde. Měkká postel, příjemné, omamné vůně… chce navodit klamné zdání bezpečí. A pak se na ni vrhne! Je mazaný. A jeho hrátky s oběťmi rafinované. Jako kočka, které si pohrává s kořistí sametovými tlapkami, a pak ji zahubí ostrými zuby a drápy. V blízkosti obličeje ucítila nepatrný závan vzduchu. Jedna jeho ruka – představila si ji, znetvořenou, plnou bradavic a s paznehty – byla jen několik palců od její tváře. Představila si, jak se dotýká její pokožky sukovitými prsty pokrytými mokvajícími boláky… I když ji znovu zachvátil děs, snažila se nepohnout, ale její mysl se vzepřela. Nesmí podlehnout představám o tom, co přijde, jinak ji strach oslabí a ona se prozradí. V tu chvíli toužila vyskočit a pokusit se utéct. Ale nebylo kam. Musí pokračovat v přetvářce. Když bude myslet na jiné, příjemné věci, možná se jí to podaří. Bude si představovat, že je v lese, leží na louce ve vysoké trávě, obklopená líbeznou vůni divokých květů, zalévaná hřejivou záři slunce… Je tak krásná. Jako luční kvítí. Pleť má hladkou a dokonalou jako ty nejjemnější okvětní lístky, zalitou průsvitnou, měkkou září, zázračně svěží a skvostnou. Okouzlující bytost, zrozená ze slunečních paprsků, rosy a jarní zeleně… Alexander se zhluboka, rozechvěle nadechl. Nejúchvatnější žena, jakou kdy viděl spočívala na temně rudém saténovém přehozu na jeho posteli. Přiblížil ruku až k její dokonalé pleti a toužil se jí dotknout. Pohladit prsty sametovou, jemně řezanou tvář, probírat se hustými vlasy, rozlitými v těžkých kadeřích po polštáři jako tmavý med lesních včel. Až dosud ji vídal jen z dálky, když se krčil v podrostu víc než třicet kroků od louky, kam chodila trhat květiny. I na tu vzdálenost mu její krása brala dech. Štíhlá postava vznášející se mezi pestrými květy. Bohaté lesklé vlasy, které na slunci připomínaly roztavené zlato, jí spadaly po zádech jako vodopád. Její obličej byl drobný, smetanově bílý ovál s růžovými rty, rovným nosem a ži257 OKOUZLENÍ 257 výma uhrančivýma očima. Nebyly zelené, ani hnědé, spíš něco napůl. Snad oříškové, ale ten výraz jen stěží dokázal vystihnout jejich proměnlivé kouzlo, jako by se v nich odrážel sluncem prozářený les. Jednou ho zřejmě zaslechla, protože prudce zvedla hlavu a zadívala se přímo na něj. Zatajil dech, v obavách, jednak aby se neprozradil a jednak v úžasu nad její krásou, jež ztělesňovala nespoutaný půvab lesů; nevinnost a prchavost plachého lesního stvoření. Dojímavě nádhernou krásu, jako drobná kapka rosy jiskřící v tmavém mechu skryté mýtiny. Kéž ji dokázal obdivovat pouze na dálku. Jenže on chtěl víc. Dotýkat se její hebké pokožky. Líbat sladká, líbezná ústa. A především – Bůh mu buď milostiv – spojit své prokleté, zhyzděné tělo s jejím, čistým a neposkvrněným. Pohledem putoval po její postavě a představil si její ňadra. Jistě jsou oblá a pevná, bradavky stejně růžové jako její kypré rty. Představil si její klín, hedvábné, jemné záhyby schované pod temně jantarovými chloupky. Vnikl by do ní prudce a hluboko a cítil její zvlhlou, rozpálenou… Odvrátil se od lůžka, přemožený odporem k sobě samému. Jak může myslet na to, že této nepozemsky Stránka 145

Probuzení krásné bytosti provede něco tak hrubého? Není o nic lepší než odporný, zkažený ničema, který ho zplodil. Nemá právo zmocnit se téhle ženy a bezohledně ji zneuctít. Přesto věděl, že nakonec svůj plán dovede do konce. Zase se otočil k posteli, přitahovaný její krásou jako můra plamenem svíčky. Zrakem přejel po štíhlé postavě ležící na krvavě rudém přehozu. Toužil roztrhnout ty prosté, hrubě tkané šaty a spatřit její nahotu. Ale vzápětí to nutkání potlačil. Nemá právo tak zacházet s bezmocnou dívkou v bezvědomí. Sobecká povaha takového činu mu až příliš jasně připomněla otcovy kruté zábavy. Ostře se nadechl. Co když už se neprobere? Anebo hůř, až procitne, začne křičet hrůzou a nebude k utišení. Co udělá pak? Propustí ji? Nebo se bude držet svého plánu? 258 NIKKI DONOVAN 258 Utvrdil se v přesvědčení, že nemá jinou možnost. Pokud existuje sebemenší možnost, že by v ní mohl probudit cit… a jestli její láska dokáže zrušit kletbu, nebo ji jen zmírnit… Navzdory nepřízni osudu musí využít i nepatrné naděje, která mu umožní vést normální život. Možná by bylo lepší, kdyby ten den nevyslechl rozhovor služebnictva, které přetřásalo lék proti jeho prokletí. Tvrdili, že když se mu podaří omámit ženu do té míry, že ji vláká do postele a ona se do něho zamiluje, kouzlo, jež má na svědomí jeho ohavné vzezření, bude zlomeno. Pochopitelně se netajili tím, že něco takového je velmi nepravděpodobné. Která žena by se zamilovala do tak odpudivého muže? Vskutku, která žena? přemýšlel Alexander. Dlouze to zvažoval a umínil si, že najde tu nejprostší, nejchudší, nejzuboženější ženu na svém panství a nechá si ji přivést do zámku. Zahrne ji dary, bude se k ní chovat jako ke královně a doufat, že mu za to bude vděčná a jeho štědrost a přízeň mu oplatí upřímnou láskou. Potíž je v tom, že takovou ženu nechtěl. Chtěl jen a jen tuhle. Chtěl ji jako nic jiného na světě. Chtěl ji tolik, až se zalykal touhou. Sklonil se nad ní. Byla dokonalá. Neměla jedinou chybu. Zadíval se na její ruku. Ve srovnání s jeho byla téměř poloviční, dojemně malá. Nehty měla krátce zastřižené, pokožku lehce opálenou. Její křehké nehty, podobné narůžovělému vnitřku mořských lastur, v něm probudily něhu. Chtěl uchopit tu ruku do své. Držet ji, vlastnit a chránit až na věky. Znovu ustoupil od postele. Touha po ní byla příliš silná. Neovladatelná. Neměl v úmyslu ji znásilnit, ale svést ji a zmámit, až bude vzdychat touhou. Věděl, že je to možné. Slyšel rytíře, jak se chvástají svými úspěchy u žen a líčí, čím si získali jejich lásku. Jen několik z nich bylo tak bohatých, že je mohlo zahrnovat nákladnými dary, ale existovaly i jiné způsoby. Umění milovat. Tajemství, jak přimět ženu sténat rozkoší, vyvolat v ní tak slastné pocity, že se bude k muži neustále vracet. 259 OKOUZLENÍ 259 A když žena po muži touží, určitě se do něho nakonec zamiluje. I když je bizarní, zrůdný netvor. Mělo to ale háček. Znovu vrhl pohled na postel, posedlý chtíčem a touhou. Jak ji má přesvědčit, aby se ho třeba jen dotkla, když je ochromená hrůzou z pouhé Stránka 146

Probuzení představy, že se s ním octla v jedné místnosti? Zavřel oči, zaplavený bolestným zoufalstvím. Nemá právo hledat spásu na úkor klidu té ženy. Je opravdu tak odporný, prohnilý, nelítostný a sobecký jako jeho otec? Co dělá? Proč se jí prostě nezmocní, aby to měla za sebou? Esmay potlačila podrážděné povzdechnutí. Nevěděla, jak dlouho dokáže předstírat mdloby. Šimralo ji v nose a měla ztuhlý krk, jak ležela v jedné poloze. Neodvážila se však ani pohnout. Protože on na to čekal. Chtěl, aby byla při vědomí, až ji začne mučit. Poodešel od postele. Bylo zvláštní, že vytuší, když je jí nablízku. Poznala to jednak podle jeho vůně, která ji mátla a rozptylovala. A jednak se v ní probudil jakýsi pud, který ji varoval, když přiblížil ruku k její tváři. Jako by ji pohladil, aniž se jí dotkl. Poznala, kdy se na ni dívá, protože jeho pohled byl téměř hmatatelný. Prozatím se stáhl. Slyšela jeho kroky poměrně daleko od postele. Usoudila, že je to jediná možnost, kdy může změnit polohu. Přeopatrně pohnula hlavou, aby ulevila bolesti v zátylku, a zaposlouchala se. Když nenasvědčovalo nic tomu, že pohyb postřehl, odvážila se otevřít oči. Spatřila jeho temnou postavu na pozadí světla proudícího vysokým klenutým oknem. Stál zády k ní. S úlevou vydechla, zvedla hlavu, poškrábala se na nose a znovu zaujala původní pozici. Když se neotočil, opatrně se rozhlédla kolem. Byla v oválné věžní místnosti, která ničím nepřipomínala mučírnu, spíš přepychově zařízenou komnatu. Kromě obrovské postele, na níž ležela, tu byla židle s vysokým opěradlem, velký stůl s množstvím knih, několik prostorných skříněk, dvě stoličky s čalouněným sedátkem a stolek s karafami a rozmanitými číšemi. Na podlaze ležela jakási silná, jasně červená plyšová tkanina se 260 NIKKI DONOVAN 260 zlatým vzorkem révových listů. Na stěnách visely drapérie s podobným, ale barevně opačným vzorem. Tak nádhernou místnost ještě neviděla. Všude syté barvy a vkusné zařízení – leštěné dřevo, neopotřebované tkaniny, jiskřící sklo. Vzalo jí to dech a na chvíli zapomněla na strach. Vtom někdo zaklepal na dveře a postava u okna se pomalu obrátila. Ve zlomku vteřiny, než zavřela oči, ho uviděla: byl stejně mohutný jako rytíř, který ji unesl, ale místo brnění měl na sobě černý oděv. Obličej zakrývala černá kožená maska. Ten pohled Esmay vyděsil a zalila ji nová vlna strachu. Byl to netvor, zlověstný, číhající stín z jejích neděsivějších snů. Znovu znehybněla a čekala na svůj konec. Alexander zúžil oči, když vešla shrbená, bělovlasá stařena s podnosem. "Mabelle, co tady chceš?" "Přinesla jsem vám večeři." "Řekl jsem Drogorovi, aby mě nikdo nerušil." "Jíst musíte," opáčila Mabelle chlácholivě. Jediná ze služebnictva s ním jednala, jako by se nelišil od ostatních. Navzdory tomu, že ho viděla bez masky a znala jeho zdeformovaný obličej, neměla z něho strach. Někdy ho popouzelo, že se ho nebojí, přestože to bylo svým způsobem uklidňující. Před ní si nemusel dávat pozor na jazyk, ani ovládat hněv. Neutíkala před jeho příkrými slovy. Naopak, když zuřil a běsnil, zadívala se na něj svým jedním zdravým okem, překvapivě jasným v té vrásčité, seschlé tváři. Pod jejím přímým a zřetelně nesouhlasným pohledem si připadal poněkud hloupě. Kromě toho mu často připomínala, že i přes své postižení vede pohodlný a klidný život. A za to by měl být Stránka 147

Probuzení vděčný. Její slova ho přinutila k zamyšlení. Uvědomil si, že přece jen není tak nešťastný. Ale pak se rukama dotkl masky na obličeji a připomněl si zděšený výraz lidí, s nimiž se setkal při mimořádných vyjížďkách ze zámku, a znovu propadl zoufalství ze svého prokletí. Mabelle něco kutila u podnosu s jídlem a dávala si s prostíráním načas. Věděl, že si uvědomuje ženu ležící v bezvědomí na posteli. Přestože ho zlobilo, že by měl vysvětlovat situaci služebné, usoudil, že něco říct musí. 261 OKOUZLENÍ 261 "Omdlela." Trhl hlavou směrem k posteli. "Nedotkl jsem se jí. Ani jsem to neměl v úmyslu." "Ovšem. A co jste měl v úmyslu?" Podrážděně mu zacukalo v koutku úst. Nebyl důvod jí cokoli vysvětlovat. S tím rozdílem, že neměl ponětí, co taková mladá žena potřebuje. Aby se jeho půvabná zajatkyně cítila dobře, bude muset požádat Mabelle o pomoc. "Jistě jsi slyšela tu povídačku o tom, jak se moje kletba dá zlomit," poznamenal. "Myslím, že to zkusím." Mabelle pozvedla obočí nad zdravým okem. Vrhla pohled k posteli a pak zase zpátky. I když to nevyslovila, věděl, co si myslí. Ty, odpudivý, zvířecký netvor, si myslíš, že se do tebe tahle krásná dívka zamiluje? Bylo to absurdní. Šílené. Míra beznaděje ho téměř přiměla k pláči. Obrátil se, sevřel ruce v pěst a zaťal zuby. "Myslím," řekla Mabelle vlídně, "že teď uděláte nejlíp, když tu chudinku necháte, aby se vzpamatovala. Já se o ni postarám." Otočil se. Nechtěl odejít. Nikdy. Jenže Mabelle má pravdu. Ta dívka potřebuje čas, aby se přizpůsobila novému prostředí, aby si zvykla na blackhurstský zámek a později i na něj. Přistoupil k posteli, aby se na ni naposledy podíval a nasytil smysly. Jako by mu její přítomnost dodávala sílu a naději. Mimoto v něm probouzela hluboké, primitivní pudy. Při pouhém pohledu na ni mu ztvrdl penis. Představil si, jak se ho dotýká svýma drobnýma, jemnýma rukama, hebkými prsty svírá jeho rozpálené mužství. Při té představě mu málem unikl z hrdla sten. Zpropadená Mabelle. Nebýt jí, zkusil by to, i kdyby tím porušil svou přísahu, že se té dívky nedotkne, dokud si na něj nezvykne. V bezvědomí by si ani neuvědomila, co drží v ruce, a jemu by to přineslo velkou úlevu a uspokojení. Pravděpodobně by dospěl k vrcholu během několika vteřin. Vrhl pohled přes rameno. Mabelle čekala, až odejde. Mohl by ji poslat pryč, ale kdyby to udělal, myslela by si, že je přece jen krutý a přízemní. Vzpomněla by si na 262 NIKKI DONOVAN 262 jeho otce a domnívala by se, že je vlastně stejný jako on. Bezohledně a jen pro své vlastní cíle zneužil nevinnou dívku. To je sotva ušlechtilá vidina, když jí ve skutečnosti chce poskytnout nevýslovnou rozkoš. Rozkoš. Ta je klíčem k úspěchu. Pokud mu tahle žena nebude sténat v náručí touhou, nezíská si její lásku. A zůstane navždy uvězněný v tomhle ďábelském žaláři, v němž se octl kvůli svému znetvoření. 263 OKOUZLENÍ 263 Kapitola 2 Uslyšela, jak se Netvorovy těžké kroky vzdalují a postupně slábnou. Ale skláněl se nad ní někdo jiný. Stránka 148

Probuzení Znovu se Esmay soustředila, aby nepohnula ani špičkou prstu. Au! Něco ostrého ji dloublo do paže a ona sebou bezděčně trhla. "Takže jsi přece jen živá." Dopálená drobnou lstí Esmay otevřela oči. A vykřikla. Stařena, která se na ni dívala, vypadala bezmála stejně děsivě jako lord Netvor. Místo jednoho oka měla vyhřezlou bulku masa a obličej zkroucený a znetvořený. Byla bělovlasá, vrásčitá a shrbená a naháněla jí hrůzu. Nejvíc ji ale vyděsilo její zdravé, jasně zelené oko, jež si ji prohlíželo s jasnou nelibostí. "Jsi lekavá jako králík, jako by ses bála i vlastního stínu." Stařena potřásla hlavou. "A ani nemáš rovnou páteř. Ale to se mu na tobě asi líbí a myslí si, že v posteli si s tebou bude moct dělat, co bude chtít." Esmay si olízla okoralé rty. Slyšela, co si povídají, a tahle žena je nepochybně služebná. Nemusí se jí bát. Ale pro její poznámku o "rovné páteři" na chvíli zapomněla na strach a zmocnil se jí vztek. Narovnala se. Žena znovu potřásla hlavou. "Budeme tě muset trochu vykrmit." Esmay ztuhla. Vykrmit? Co tím myslí? "Netvař se tak zoufale. Chci jen říct, že chlapi nemají rádi ženský, který jsou kost a kůže." Esmay nasucho polkla. Pochopila to tak, že lord Netvor má opravdu v úmyslu ji zneuctít. Znovu narovnala ramena a popuzeně si služebnou změřila. "To už je lepší. Nesmíš mu to příliš usnadňovat." Žena se usmála a položila vedle ní na postel talíř s jídlem. 264 264 Esmay k němu stočila pohled; kus sýra, meruňky a velký krajíc bílého chleba se silnou propečenou kůrkou. Vypadalo to moc lákavě. "Víno postavím sem." Stařena ukázala na stůl. Pronikavě si Esmay změřila a odšourala se ke dveřím. "Co nevidět se vrátím, pro případ, že by ses chtěla umýt nebo upravit." Esmay se za ní dlouze dívala. Bylo zřejmé, že ji připravuje pro lorda Netvora. Chce, aby byla čistá, sytá a čilá. Při té představě se zachvěla, ale chuť k jídlu neztratila. Má-li se mu ubránit, musí být silná. Alexander vešel do velké síně a snažil se nedbat náhlého napětí, jež jeho přítomnost vyvolala. V příštích vteřinách si všichni včetně děvečky myjící stoly, prostého muže prohrabujícího krb a majordomovy manželky, která předla u okna, našli nějakou výmluvu, proč musí odejít. Zhluboka si povzdychl a přemýšlel, jaké by asi bylo vejít do místnosti a nepřipadat si jako vlk číhající na stádo ovcí. Spatřil Drogora a přistoupil k němu. Rytíř popíjel u stolu poblíž krbu. Alexander se posadil vedle něho a nalil si pivo. Věděl, že Drogor se před ním cítí trochu nesvůj, ale hrdost mu nedovoluje, aby dal znepokojení najevo. Drogor se na něj zadíval. "Ještě se neprobrala?" Alexander zavrtěl hlavou. "Možná…," Drogor přejel zjizveným prstem po okraji hrnku, "možná byste se s ní měl vyspat hned, dokud je v bezvědomí. Aspoň se nebude bránit." Alexander vzdychl. Drogor netuší, oč mu jde. Neměl v úmyslu ji znásilnit. "Protože… totiž…" Rytíř po něm vrhl letmý pohled. "Poprvé z toho ženská skoro nic nemá. A zvlášť když je drobná jako tahle." Upřel na Drogora zrak: "Myslíš, že bych jí mohl ublížit?" Rytíř pozvedl obočí. "Jste mohutný muž, pane." Alexander se rozechvěle nadechl. "Dá se tomu nějak předejít? Chci říct, kdybych ji na to nějak připravil… Stránka 149

Probuzení vzrušil ji…" 265 OKOUZLENÍ 265 "Nic na tom nezměníte. Poprvé je to bolestivé pro spoustu dívek. Proto jsem navrhoval, abyste jí to udělal, dokud není při smyslech, aby bolest nespojovala s vámi." Jinými slovy chtěl říct, že i tak bude mít Alexander velké problémy. Především proto, že je odpudivá zrůda. "Napadá tě něco jiného?" Neubránil se ostrému tónu. Bolest v jeho nitru byla příliš silná a začínal vítězit dobře známý pocit beznaděje. "Inu… Vlastně ne. Asi bude nejlepší udělat to co nejrychleji." Kristepane, on přece nechce, aby to bylo rychlé! V jeho snech o jejich prvním milování neprobíhalo nic rychle. Představoval si, že se budou hodiny líbat, hladit a vzájemně vzrušovat, zatímco bude hluboko v ní a ona mu ochotně odevzdá své hebké ženství. Drogor odsunul židli a vstal. "Měl byste požádat o radu nějakou ženu. Třeba vám poradí líp než já." Chvíli vyčkával a pak odešel. Alexandra bolestně bodlo u srdce. Drogor mu nepomůže. Nikdo mu nepomůže. Zasmušile dopil pivo. Nebyl si jistý, jestli se vůbec chce vrátit nahoru do věže. Ale vrátí se. Jeho zajatkyně byla příliš velkým lákadlem. A jeho tělesné potřeby naléhavé. I kdyby jí měl ublížit, věděl, že jednou to bude muset udělat. Anebo Drogorovi přikáže, aby ji odvezl zpátky do lesa. On na všechno zapomene a prožije zbytek život jako lord Netvor. "Přemýšlela jsem." Otočil se a spatřil vedle sebe Mabelle. Navzdory stáří a shrbené postavě se pohybovala neuvěřitelně tiše. Nebylo to poprvé, kdy se k němu nepozorovaně přiblížila. "O čem?" obořil se na ni. Neměl náladu na její kyselé, urážlivé poznámky. "Přes noc z ní kyprou, macatou ženskou neuděláte. Urostlej chlap jako vy…" Pohled jí krátce padl na jeho rozkrok. "Nejspíš jí ublížíte." "Už jsem o tom mluvil s Drogorem," sykl skrz zaťaté zuby. 266 NIKKI DONOVAN 266 "Dobrá. Napadlo mě, že si to budete chtít rozmyslet. Jestli jí způsobíte bolest, těžko se do vás…" "Mlč!" zavrčel. "Běž jí pomoct s mytím. Dělej cokoli… Ale hlavně mi zmiz z očí." "Jak si přejete, pane." Měla pokorný hlas, ale on věděl svoje. Těšilo ji, když ho mohla potrápit. Sáhl pro kožené rukavice a prudce jimi pleskl o stůl. Pak se zarazil a zadíval se na ně pozorněji. Jednu si navlékl a zkoumal kůží pokryté prsty, od malíku po palec. To by mohlo vyjít. Jistě. Ale koho má požádat, aby mu to vyrobil? Místnost zalévalo světlo bezpočtu svící z včelího vosku. Ozařovaly nevelkou ložnici měkkou, vlídnou září. Esmay ještě nikdy nic takového neviděla. S jídlem to bylo podobné. Stěží si dokázala představit, že lidé denně večeří tak výtečný chléb. Měkký, kyprý, jemnozrnný, lahodný a bílý jako padlý sníh. A co teprve její šaty. Byly z lehounké, průsvitné látky v barvě šípkové růže, na dotek jako prachové peří a díky nim si uvědomovala své tělo jako nikdy předtím. Jak jí hebká látka lne k bradavkám a splývá přes boky a zadeček jako teplá tekutina. Vyzývavě. Smyslně. Stránka 150

Probuzení Přecházela po těsné místnosti, rozmrzelá vlastní slabostí. I když se rozhodla svému vězniteli vzdorovat, dovolila, aby ji stařena vykoupala, umyla vlasy a vyčesala je do vonných kadeří, které jí splývaly po ramenou. Dokonce podlehla jejímu naléhání, aby si nabrala na dlaň líbezně parfémovanou mast a vetřela si ji do pokožky, až její bradavky vypadaly jako lesklé, zralé maliny. Služebná ji také nutila, aby si jí potřela intimní části těla, ale to odmítla. Připadalo jí děsivé, že by tím jen lorda Netvora upozornila na nejzranitelnější oblast svého panenského těla. Přestože v těch místech mast nepoužila, zřetelně si je uvědomovala. Byla pod šaty nahá, nezvykle bezbranná a zoufale dostupná. 267 OKOUZLENÍ 267 Při té myšlence se obrátila a vykročila opačným směrem, ztuhlá hrůzou a nervozitou. Stařena jí poradila, aby nebyla povolná, poslušná oběť. Věděla ale, že jakmile Netvor vejde do ložnice, zeslábnou jí kolena i odhodlání. Je tak mohutný a mocný… je to lord Netvor. Přemýšlela, jak asi vypadá pod maskou. Jaké znetvoření, jaká ohavnost se skrývá pod černou kůží? Zachvěla se a vykročila k opačné stěně místnosti. Chůze po vysokém koberci působila konejšivě. Zastavila se a zabořila prsty u nohou do měkkého plyše. Vtom se otevřely dveře; prudce se otočila. Dobrotivé nebe, co to s ní Mabelle provedla? Pohled na ni Alexandrovi vyrazil dech. Přelud v růžovém hedvábí, se smetanově bílou pokožkou a medově zlatými vlasy. Odcházel od cudné, nevinné dívky a vrátil se ke ztělesnění svých nejtajnějších snů. Šaty jí těsně obepínaly tělo a zdůrazňovaly každou linii a obrys. Jejich sytý růžový odstín mu připomínal barvu ženského klína, zrudlého divokou vášní, hladkého jako nejjemnější hedvábí. Tím mu to však Mabelle ani trochu neulehčila. Tváří v tvář této nesmírně erotické bytosti se jen stěží ovládal. Prosím, pomozte mi někdo! Němá prosba jí uvízla v hrdle, protože nemělo smysl ji vyslovit nahlas. Byla uvězněná a vydaná na milost tomuto člověku. Pokud to vůbec je člověk. Tyčila se před ní obrovská postava, jíž z každého rysu vyzařovala moc a hrozba. Přísná černá maska, černý oděv zakrývající štíhlé, svalnaté tělo, dlouhé končetiny… A vtom spatřila jeho ruce. Byly velké, s dlouhými prsty, ale nepochybně lidské. Prohlížela si je se zájmem. Zřejmě nemá zdeformované všechno. Pozvedla pohled k jeho zahalenému obličeji. Třeba má znetvořenou jen tvář. Možná právě proto nosí masku. Postoupil k ní o dva kroky a zastavil se. Konečně uviděla jeho oči. Byly šedé, přesněji světle šedé a… určitě patřily člověku. Vyčetla z nich cit a vnímavost. Zároveň ale zranitelnost a jistou podmanivost. 268 NIKKI DONOVAN 268 Maska mu nezakrývala ani ústa. Ta se zdála také úplně normální a Esmay si pomyslela, že má lord Netvor poměrně hezky tvarované rty. Ta myšlenka ji udivila a připomněla si, že by měla mít strach. Protože tenhle člověk si ji nechal přivézt za nějakým děsivým účelem. Je to přece lord Netvor, prokletý potomek muže známého svou zvrhlostí a krutostí! Při tom pomyšlení strnula a zrychlil se jí dech. Chtěla Stránka 151

Probuzení utéct, i když nebylo kam. Všiml si, že změnila výraz v obličeji a oči se jí rozšířily hrůzou. Neuniklo mu, jak jí celé tělo strnulo a dýchala povrchově a krátce. Co provedl? Zpočátku si ho prohlížela s ostražitým zájmem, jako by ho hodnotila. Co v ní náhle vyvolalo strach? Pomalu vydechl. Bude to mnohem těžší, než očekával. Neměl ani ponětí, jak má zahájit svádění. Měl by k ní přistoupit, svléknout ji a začít se jí dotýkat? Tělo se mu chvělo touhou a pokožka ho brněla jako zelektrizovaná. Nesmí ho odmítnout. Přistoupil k ní. Ňadra se jí prudce zdvíhala a klesala. I při sebemenší pohybu se zachvěla pod tenkou látkou šatů, čímž se zdůraznila jejich plnost a oblost. Zaplavil ho divoký chtíč. Jeho touha po téhle ženě se vymykala lidskému chápání. Nějak začít musí. Natáhl ruku a dotkl se okraje hlubokého výstřihu. Zatáhl za tenkou látku a osvobodil jedno ňadro. Dokonalé ňadro. Kypré, smyslné, s narůžovělou bradavkou a pokožkou svěží a jemnou jako plátky růže. Zhluboka, trhaně se nadechl. Chtěl víc, mnohem víc. Chvějícími se prsty jí přejel po bradavce. Neucukla, jen rozšířila oči. Přiložil jí na ňadro dlaň, roztáhl prsty a jemně uchopil hebkou, pevnou polokouli. Sklonil hlavu a rty se dotkl bradavky. Ztuhla hrůzou, ale postupně se uvolnila. Dotýkal se jí ústy, ale neubližoval jí. Naopak to bylo příjemné. Měl vlhké a teplé rty a jejich tlak byl dráždivější než dotek jeho ruky. Zavřela oči. Cítila, jak se jí z bradavky šíří do těla zvláštní vjem. Tělo měla dosud strnulé, ale už ne stra269 OKOUZLENÍ 269 chem, ale jakousi bolestnou touhou, při níž se bezděčně prohnula v zádech. Olizoval jí bradavku. Přejížděl po ní jazykem a zlehka přes ni kmital. Ten pocit ji doháněl k šílenství, chtěla se svíjet, kroutit, chtěla… zkrátka… něco. Přemohla ji bouřlivá naléhavost. Cítila se velmi nesvá, ale ne kvůli tomu, co dělal. Chtěla, potřebovala… něco. Možná aby zahrnul stejnou pozorností i druhé ňadro. Nebo aby se jí tak dotýkal všude. Měla rozpálené tělo a pokožka ji příjemně brněla. Zmocnil se jí horečný pocit, jenž vyžadoval uvolnění. Otevřela oči a sklopila je. Maska mu nezakrývala zadní část hlavy, byla jen upevněná koženými tkanicemi pod vlasy. Byly černé. Dlouhé, hedvábné a mírně vlnité. Chtěla se jich dotknout, prsty okusit jejich hebkost, cítit mírné pohyby jeho hlavy, zatímco jí sál ňadra. Vzpomněla si na masku a to, co skrývá. Podlamovaly se jí nohy. Neznámé nutkání jí bránilo zachovat klid. Znovu zavřela oči. Zaplavil ji neuvěřitelně příjemný, vzrušující pocit, jenž v ní probouzel hlubokou touhu, kterou jen těžko snášela. Reagovala vstřícně. Cítil to. Její bradavka byla tvrdá a zvětšená a připadalo mu, jako by se ústy dotýkal šťavnatého lesního plodu. Chvěla se, ale ne strachem. Cítil, jak se sotva patrně pohybuje, slyšel její ostrý, rychlý dech. Podařilo se mu, aby zapomněla, kdo a čím je její únosce. Ale to byl teprve začátek. Odtrhl se od ní. Bradavka byla vlhká, zduřelá a získala sytou růžovou barvu, jež mu připomněla jinou citlivou část jejího těla. Líbeznou štěrbinku v jejím klíně, rozpálený květ mezi jejími stehny, jenž ho přitahoval jako včelu poupě s nektarem. Při té představě mu začal horce pulzovat penis, jenž mu už dávno ztvrdl a bolestně ho tlačil v kalhotách. Stránka 152

Probuzení Když si uvědomil, jak dlouho ještě nenalezne úlevu, měl dojem, že zešílí. Celý se roztřásl a o krok ustoupil. Ovládal se jen silou vůle. Soustředil se, dýchal pomalu a zhluboka, a pokoušel se zahnat bezhlavou, spalující touhu, jíž byl posedlý. Nechtěl, aby ho považovala za krutého netvora. Musí 270 NIKKI DONOVAN 270 si udržet odstup, zapomenout na zběsilý, živočišný chtíč a snažit se ji vzrušit. Jen kdyby nebyla tak krásná. Její tělo s půvabnými tvary, jež částečně odhalovaly dráždivě průsvitné šaty. Její obličej, zrudlý a projasněný zvláštní září. Obnažené ňadro, které ho vybízelo, aby se ho znovu dotýkal jazykem a rty. Touha ho téměř ochromovala. Uchopil tenké hedvábí oběma rukama a roztrhl je. Sneslo se na zem jako lehký růžový obláček a odkrylo její nádhernou postavu. O takové kráse se mu ani nesnilo. Okouzlující ladné křivky… a nepopsatelně smyslné. V duchu často obdivoval její půvab, ale jeho tělo na něj reagovalo mnohem iracionálněji a zcela impulzivně. Útlý pas zdůrazňoval oblé boky. Štíhlá, bělostná stehna se sbíhala do skrytého ráje vrcholné blaženosti, mechové, světlehnědé ochlupení střežilo hlubinu jeho smyslných snů. S velkým úsilím pozvedl pohled k jejímu obličeji. Zpozoroval v něm rozpaky a strach. Žádný muž ji ještě neviděl nahou. Napůl ji litoval, protože si uměl představit, jak se cítí zranitelná a bezmocná. Déle už to nedokázal vydržet. Příliš dlouho se ovládal. Mimoto jí nechtěl ublížit, ale nabídnout nejvyšší rozkoš. Postoupil o krok k ní. Nepohnula se, ale vytřeštila oči. Rychlým, plynulým pohybem ji zvedl do náručí. Třemi kroky se octl u postele, položil ji na ni a ustoupil, aby si ji prohlédl. Ležela bez hnutí, upřeně na něj zírala, nohy tiskla k sobě, v očích obavy a hrůzu. Strach lze překonat jen pomocí rozvahy. Nepospíchej, nabádal ho vnitřní hlas. Ale jeho tělo se na ni chtělo vrhnout bez něžností a svádění. Kalhoty ho svíraly v klíně jako železný pás a musel zapojit veškerou vůli, aby ovládl primitivní pud. Teď. Teď mě znásilní! Esmay ztuhla a horečně přemýšlela, jestli odtud přece jen neexistuje nějaká úniková cesta. Představila si bolest, útok na své panenství, bezohledné a hrubé zneuctění své čistoty. Byl hrozně mohutný. Mocný. Zvedl ji bez znatelného úsilí, jako by byla pouhé pírko. 271 OKOUZLENÍ 271 Jistě. Vždyť je to lord Netvor. Napůl zvíře, napůl člověk. Nebo snad napůl zrůda a napůl člověk? Dívala se na něj a černá maska jí vyplnila zorné pole i myšlenky. Jak vypadá pod ní? Jak děsivé je jeho znetvoření? Šedé oči si ji prohlížely. Oči lovce, oči šelmy. A přesto to nebyly zvířecí oči, ale kupodivu lidské. Pohnula se a litovala, že nemá odvahu se přikrýt. Připadala si hrozně bezbranná a odhalená. Nechtěla ho ale rozzlobit. A v hloubi duše věděla, že ji chce nahou, aby se na ni mohl dívat. Proto v ložnici svítilo tolik svíček. Proto z ní strhal ty krásné šaty. A podle toho, jak se na ni díval, bylo jasné, že chce něco víc. Proč se také nesvlékl, pomyslela si zmateně. Jak ji chce znásilnit, když si neobnaží penis? Pohled jí padl do jeho rozkroku a vzápětí si s hrůzou uvědomila, co provedla. Nervózně se mu zadívala do tváře a zjistila, Stránka 153

Probuzení že výraz v očích se mu změnil. Ten letmý, bezděčný pohled, instinktivní povědomí o tom, čeho se nejvíc děsila, ho silně zasáhl. To, že si uvědomila jeho sexualitu, zbraň jeho chtíče, v něm něco zlomilo. Jistě vytušila, že se na ni teď dívá jinak. Ustoupil od postele. Esmay se zatajených dechem vyčkávala, co bude dál. Alexander se zhluboka nadechl a zadíval se na tapisérii na zdi. Právě před tím ho Drogor i Mabelle varovali. Je na ni moc velký. Ona to ví také, a proto po něm střelila panickým pohledem a zabloudila jím k jeho rozkroku. Místo aby ho ten pohled vzrušil, potlačil v něm veškerou žádost. Chtěl, aby po něm toužila, chtěla v sobě cítit jeho penis, ne aby ho vnímala jako mučící nástroj. Pomalu vydechl. Pannu ještě neměl. Po pravdě, ty dvě vysloužilé děvky, které byly tak zoufalé, že mu dovolily, aby se s nimi vyspal, měly do nevinných dívek hodně daleko. Za dostatečný finanční obnos by roztáhly nohy pro každého muže, dokonce i pro zrůdu, jako je on. Jejich těla byla tak opotřebovaná, že si připadal, jako by ukájel svou potřebu na splasklém měchu. Zažil sice rozkoš, ale jen velmi povrchní, krátkou a neuspokojující. I jeho zoufalé tělo poznalo, že takové to rozhodně být 272 NIKKI DONOVAN 272 nemá. Že pochva ženy má být úzká, má ho těsně objímat a třít, aby dospěl k vyvrcholení za několik okamžiků. Věděl, že s překrásnou Esmay to tak bude. Kromě toho ale věděl, že i kdyby mu její lůno mělo poskytnout sebevětší rozkoš, netouží po tom za každou cenu. Nechtěl jí způsobit bolest. Má-li se zrušit prokletí, Esmay ho musí milovat, a žena může těžko milovat muže, který jí ublížil. A navíc, pokud z něho bude mít strach i po milování, nepřežije to. Vyhnal tu děsivou představu z mysli. Ještě není všechno ztraceno. Však on už najde způsob, jak se jí zalíbí, aby prožívala milování s potěšením. Jen kdyby ji přesvědčil, aby přistoupila na jeho plán. Z kapsy vyndal první malý kožený falus. Přiměl Elen, majordomovu ženu, aby mu jej ušila z malíku jeho rukavice. Uvažoval, jestli poznala, co po ní chce, ale nejspíš nic netušila. Považovala ho za příliš primitivního, než aby vymyslel tak chytrý plán. Věděl, že to musí vyjít. Dnes jí vloží do pochvy nejmenší falus a nařídí jí, aby ho nechala uvnitř. Zítra ho nahradí větším. A za týden bude dostatečně roztažená a připravená na něj. Trápila ho jediná věc, a sice jak vysvětlí Elen velikost větších falů. Penis má totiž mnohem větší než prst. Tím si ale bude lámat hlavu, až přijde čas. Teď musí Esmay nějak přinutit, aby si nechala vložit do pochvy první z pomůcek. Ta představa ho silně vzrušila. I když se s ní nebude moct milovat, bude se jí dotýkat, laskat ji, dráždit jí líbeznou štěrbinu v klíně… Zhluboka se nadechl. Penis měl tak naběhlý a tvrdý, až měl dojem, že mu praskne. Silou vůle se uklidnil, aby se připravil na velmi citlivou věc, již bude muset provést. Pak vykročil k posteli. 273 OKOUZLENÍ 273 Kapitola 3 Vypadala jako pohanská oběť: bělostné, dokonalé tělo ležící na jasně rudém přehozu. Fakt, že je tak bezbranná, ho znepokojoval. Přesto poručil Drogorovi, aby ji unesl a přivezl proti její vůli, aniž měla možnost podílet se na jeho plánu. Stránka 154

Probuzení Stejně neměl odvahu jí do něho zasvětit. Dobrovolně by s ním nešla do postele žádná žena, natož tahle překrásná panna. Má snad milence, nějakého přihlouplého vesnického mládence, jemuž jednoho dne obětuje svou nevinnost? To pomyšlení ho dohánělo k zuřivosti. Je ještě mladá a naivní a neví, co chce, ani co je pro ni nejlepší. Žádný sedlák jí nemůže nabídnout to, co on, přepych a pohodlí až do konce života. A žádný hrubý venkovan ji nedokáže milovat s takovou něhou a ohleduplností jako on. Představil si, jak nad ní funí a heká upocený, zarudlý hulvát a necitlivě ohmatává její nádherné tělo. Něco takového nikdy nedopustí! On s ní má ty nejlepší úmysly. Bude ji hýčkat jako královnu, splní jí každé přání, jen kdyby… jen kdyby k němu dokázala něco cítit. Potlačil vzdech. Znovu ho prostoupil pocit zmaru. Jeho plán mu připadal tak jednoduchý… ale nebyl vůbec snadný. Jak ji má přinutit roztáhnout nohy, aby ji mohl laskat a vzrušovat a pak do ní vložit falus? Co je to s ním? Proč to neskoncuje? Esmay se dívala na muže nad sebou se směsicí hrůzy a popuzení. Už měla dost pozice vyděšené oběti. Bylo by lepší, kdyby se jí zmocnil, aby to měla za sebou. Jednoduše zatne zuby a nějak to přetrpí. Nepochybovala, že ji chce znásilnit. Strhl z ní šaty 274 274 a odnesl ji na postel. Jeho chování postrádalo jiný logický smysl. Pokud ji nechce nejdřív mučit. Projel jí varovný záchvěv. Sotva jí tělo ztuhlo napětím, uslyšela, jak vzdychl. Setkala se s jeho pohledem. Jeho vnímavé, lidské oči ji pozorovaly, byly naplněné emocí, již nedokázala určit. Co po ní chce? Posadil se na postel a zvedl velkou ruku. Strnulá hrůzou sledovala, jak ji natáhl a dotkl se jejího hrdla. A pak ji začal hladit. Jemně přejížděl prsty nahoru a dolů po krku, sledoval linii čelistí a brady, pak znovu sklouzl k hrdlu. Měl teplou ruku. Nepatrné mozoly na špičkách prstů byly při dotecích dráždivé, trochu drsné, ale vzrušující. Při jeho dotecích měla zvláštní pocit. Jako by hladil kočku, aby ji uklidnil. Pomalu ji opouštělo napětí. Ruka jí klouzala po rameni a dolů po paži, jako by ji prozkoumával a objevoval, jaké jsou na dotek jednotlivé části jejího těla. Jeho pohyby byly mírné, něžné. Zdálo se, že přesně ví jaký tlak použít, aby jí probudil a stimuloval pokožku. Rozhodně to bylo velmi příjemné. Zakryl její ruku svou, postupně prozkoumal každý prst, vyzkoušel jejich nehty na své dlani. Odtrhla zrak od jeho ruky a vzhlédla k němu. V očích měl zaujatý výraz, jenž v ní vyvolal podivný pocit. Fascinovala ho každičká část jejího těla. Měla neuvěřitelně drobnou, téměř zázračně rozkošnou ruku. Mírně snědý odstín pokožky a krátké nehty na něj nepochopitelně zapůsobily. Tohle není zhýčkaná dáma s nezdravě bledou pletí, ale lesní víla, která tráví dny v rozptýleném slunci pod korunami stromů. Je opravdová a plná síly, smyslná a svobodná, spojená jen se zemí. Pustil její ruku a všiml si, že se jí na rameno svezl pramen vlasů. Dotkl se ho prsty, ohromený temně medovou barvou, v níž ve světle svíček pableskovalo zlato. Tak jemné nebylo ani nejdražší hedvábí. Ty vlasy chtěl jednou cítit na svém nahém těle, zabořit do nich obličej. To mu připomnělo jeho poslání a začal Esmay znovu hladit. Chtěl, aby si na jeho doteky zvykla. Aby nebyla znepokojená a nebránila se, až do ní vsune falus. Pohladil ji po ňadrech a vnímal jejích půvab jinak než 275 OKOUZLENÍ Stránka 155

Probuzení 275 předtím. Jejich ladné linie, štědré, a přece křehké, bradavky jako drahokamy vsazené do smetanově bílých podušek. Posunul ruku níž. Jemně naznačený tvar hrudníku, štíhlý pas, dráždivá jamka pupíku. Polaskal její okolí a znovu pohladil spodní křivky ňader. Pomalými krouživými pohyby prozkoumával hebkou pokožku spodní části jejího trupu, plyšovou měkkost bříška a postupoval ještě níž, téměř až k chloupkům v klíně. Opatrně přes ně přejel prstem a pak se stáhl. Ne, na to ještě není připravená. Dohání ji k šílenství! Kdo by řekl, že když jí muž bude hladit po břiše, vyvolá v ní takový zvláštní, rozechvělý pocit? Jako by měla uvnitř uvězněné ptáče a to se snažilo osvobodit. To ale nebylo zdaleka všechno. Mezi stehny cítila neodbytnou, skoro bolestnou touhu. Tak to přece být nemělo! Zaťala zuby a zmocnilo se jí slastné očekávání, když se dotkl jejího ochlupení a pak ruku odtáhl. To není znásilnění, ale nějaký druh mučení! Dýchala nepravidelně a přerývaně. Celá se chvěla. Chtěla vykřiknout, zasténat. Pevně sevřela rty, aby potlačila sten. Něco takového by neměla cítit, ne s tímhle mužem… s touhle lidskou zrůdou. Vrhla pohled na masku, aby si připomněla, co se skrývá pod ní. Netvor. Příšera. Jenže jeho ruka byla lidská a neuvěřitelně zkušená. Zavřela oči. Přemístil se a začal jí hladit a jemně třít nárty a chodidla. I to bylo hrozně příjemné… nádherné. Zatajila dech a soustředila se na horký pulz v klíně. Laskající, škádlící prsty se k němu pomalu přibližovaly. Pohladil ji po stehnech; uvědomila si, že má velmi citlivou pokožku. Horečnatý pocit zesílil. Bradavky jí nezvykle trnuly a mezi stehny ucítila vlahou vlhkost. Prsty jí jemně pronikl mezi nohy. I když se bránila ze všech sil, stehna se jí bezděčně rozevřela. Z úst jí unikl tlumený sten. Panebože, jak je krásná! A vstřícná. Navzdory všemu pro něj roztáhla stehna. Dobrovolně. Téměř dychtivě. Alexander se zhluboka nadechl a žasl nad dobytým 276 NIKKI DONOVAN 276 vítězstvím. Měla zavřené oči a dlouhé, tmavé řasy se jí mírně chvěly. Smetanová pokožka získala narůžovělý odstín. Bradavky se vzpřímily a připomínaly zralé bobule. A mezi nohama… Znovu se hluboce nadechl, jemně jí roztáhl nohy o něco víc a vzápětí se zadíval do ráje. Rozkvetlé, tajemné záhyby obklopené kudrnatými, mechovými chloupky. Zvlhlé, hebké ústí, do něhož toužil vnořit penis. Jedním prstem začal laskat a zkoumat její delikátní ohanbí. On se jí dotýká! Laská vnější pysky jejího klína! Esmay sebou trhla, protože očekávala bolest. Bylo to téměř stejně silné jako bolest, ale s úplně jinou podstatou. Zaťala zuby, aby se nezačala svíjet a kroutit. A přesto si nepřála, aby přestal. Při jeho něžných, citlivých dotecích chtěla ještě víc. Zaznamenala, že jí nadzvedl boky, o něco víc rozevřel stehna, chtěla, aby zvýšil tlak, zkoumal ji hlouběji a dráždil i vnitřní pysky. Tělo ho nezávisle na její vůli prosilo, aby nějak ztišil, svíravou, mučivou touhu v jejím nitru. S hrůzou si uvědomila, že chce, aby se svlékl a obkročmo na ni usedl a… vnikl do ní penisem. Neboť se zdálo, že jí nic jiného nedokáže ulevit. V duchu se plísnila za to, že ji napadají takové myšlenky. Vždyť je to lord Netvor, ztělesnění nejděsivějších zlých snů. Ale tělo ji neposlouchalo. Slyšela sama sebe, Stránka 156

Probuzení jak slastně vzdychla. Přinutila se otevřít oči a doufala, že si při pohledu na hrůznou masku uvědomí, kdo se jí dotýká. Skláněla se nad ní zlověstná, černá postava. Ať to byl kdokoli, její tělo se seznámilo s jeho doteky a reagovalo na ně vstřícně. Vtom spatřila, že v druhé ruce drží nějaký předmět. Vytřeštila oči. Co jí chce udělat? S trhnutím k němu pozvedla pohled. "Musím… musím tě roztáhnout," zašeptal. Byla to vůbec první slova určená jí. Vzpomněla si na jeho hluboký, zastřený hlas, jímž mluvil se služkou a rytířem. Ale tehdy zněl úsečně a pánovitě. Teď ji spíš prosil. Zadívala se na předmět v jeho levé ruce. Byl z černé kůže jako maska. Co je to? 277 OKOUZLENÍ 277 Znovu promluvil: "Jsem mohutný. Kdybych do tebe vnikl, ublížil bych ti. Tak tě musím nejdřív roztáhnout." Ukázal jí černý předmět. "Tohle do tebe vsunu, aby sis na ten pocit zvykla. Možná tě zabolí, až ti poruším panenskou blánu." Touha z ní náhle vyprchala a nahradil ji rozum. Nechtěla, by to udělal. Řekl, že to bude bolet, a toho se děsila. Už si nepřála, aby na ni obkročmo usedl a vnikl do ní. To přece nikdy nechtěla. V žádném případě. Něco s ní provedl, omámil jí smysly. Pokusila se přitisknout nohy k sobě, ale měl mezi nimi ruku. Zírala na černý předmět. Připomínal jí jeho masku. Měkká, černá kůže. "Ne," prohlásila. "Ne." Slyšela, jak si povzdechl a uvolnil ruku. Opravdu je to tak snadné? Kdyby řekla "ne" už dávno, nechal by ji na pokoji? Ani by jí neroztrhl šaty? Vůbec by se jí nedotkl? Zvedl se a odešel od postele. Vycítila, že je sklíčený, a to ji překvapilo. Stejně jako zjištění, že ona má také určitou moc. Právo vyjádřit se k tomu, co s ní její únosce chce udělat. Zvedla hlavu a přes místnost se zadívala na jeho tmavou postavu. Co udělá teď? Odveze ji ten jeho rytíř zpátky do lesa? Je možné, že stačí říct "ne" a on o ni už nebude stát? Představila si návrat do lesa, domů k matce a sourozencům. Teď jí ten život připadal prázdný a nudný. Rozhlédla se po komnatě, po nádherném zařízení. Vše zalévalo měkké, opojné světlo desítek svící. Pod sebou měla měkké, hedvábné podušky. Pak upřela pohled na muže stojícího u okna. Vzpomněla si, jak se jí dotýkal, na jeho něžné a dovedné ruce. Ve skutečnosti chtěla, aby se jí dotýkal dál. Na zlomek okamžiku po něm zatoužila. Kdyby si nechal masku, nemusela by myslet na jeho obličej. A ruce má normální, možná stejně jako ostatní části těla. Zkoumavě si ho prohlížela a přemítala, co všechno se skrývá pod černým oděvem. Jsem hlupák a zbabělec, pomyslel si hořce Alexander. Stačí jediné slovo odporu a je poražený. Ale teď se ne278 NIKKI DONOVAN 278 smí vzdát. Když už se dostal tak daleko, nemůže ustoupit. V sázce je příliš mnoho. Spolu s jeho zdravým rozumem. Ne že by se mu bránila. V jedné chvíli se zdála svolná, téměř ochotná. Ale vyděsil ji kožený falus. Otevřel dlaň a zadíval se na něj. Měl velikost jeho malíčku. Napoprvé by to určitě snesla. Pochva žen je velmi pružná, protože jak jinak by rodily? Stránka 157

Probuzení S odhodláním se obrátil k posteli. Možná ji to trochu zabolí, ale on jí to bohatě vynahradí. Vrací se. Esmay změnila polohu. Přiměje ji k tomu násilím? Stanul nad ní. Byl tak blízko, blizoučko… Projel jí záchvěv vzrušení. Nebo strachu? Nebo to bylo něco jiného? "Roztáhni nohy," poručil. Jeho hlas se jí líbil. Byl hluboký a sytý. Při jeho zvuku se jí rozbušilo srdce. Rozevřela stehna. Zmocnila se jí podivná touha, již v ní probudil svými doteky. Vsunul jí ruku mezi nohy. Polaskal ji. Její tělo se slastně zachvělo. Zavřela oči a roztáhla stehna ještě víc. Její tělo se mu vzdalo. Důvěřovalo jeho ruce, protože při jejích dotecích poznalo jen potěšení. Cítila, jak jí rozevírá vnitřní stydké pysky. Byl to mučivý pocit, silná rozkoš doprovázená hrůzou z bolesti. Z ničeho nic ruku stáhl. Otevřela oči a ohromeně zjistila, že si sliní prsty. Sledovala pohyb jeho úst a jazyka. Přiložil vlhký prst k ústí její již zvlhlé štěrbinky. Znovu zavřela oči. Tělo měla napjaté očekáváním. Cítila, jak do ni něco vniká. Jeho prst. Jeho ruka se jí tiskla do klína. Zajíkla se a bezděčně se prohnula v bocích, aby mu usnadnila průnik. Pocítila neodbytný tlak. Zachvěla se, ale vzápětí se uvolnila. Bylo to příjemné. Konejšivé a zároveň vzrušující. Chtěla, aby se o ni otíral rukou a zbývajícími prsty ji dráždil jako předtím, aniž by polevil příjemný tlak uvnitř. On to ale neudělal. Znehybněl, téměř strnul, prst vnořený do ní. Bál se pohnout. Bál se, že jí ublíží. Netušil, že je tak úzká. Vsunul do ní malíček a jen z poloviny. Jak dlouho bude trvat, než ji roztáhne? A vydrží to vůbec? Čekal 279 OKOUZLENÍ 279 dlouhé roky, aby se s touhle ženou mohl milovat. Až vnikne hluboko do jejího lůna. O kolik dní to ještě bude muset odložit? Zmocnila se ho netrpělivost. Penis mu bolestivě tepal naléhavou potřebou, zoufalou touhou po uvolnění. Pohled na její nahé, dokonalé tělo byl téměř k nesnesení. Nutnost do ní vniknout – ne však prstem – byla zdrcující. Nadechl se a prst vytáhl. Zasuň do ní falus a pak odejdi! poroučela mu mysl. Odejdi dřív, než se z tebe stane běsnící zvíře, ďábel nejen vzhledem, ale i skutky. Uchopil falus, přiložil klůcky vycpanou koženou pomůcku ke zvlhlému, růžovému ústí její pochvy a opatrně ji zastrčil co nejhlouběji. "Chci, aby sis to nechala uvnitř," zašeptal a ve hlase zaslechl přídech zoufalství. "Dokud se nevrátím." Vrhl poslední pohled na její kouzelné tělo, vykročil ke dveřím a vyšel na chodbu. Esmay si povzdychla. Byla neklidná a vyvedená z konceptu. Předmět, jejž do ní vložil, její zmatek jen znásobil. Byla pořád vzrušená, a kdovíproč jí to už nebylo příjemné. Ten předmět ji nejasně uklidňoval stejně jako jeho prst a současně v ní rozněcoval jakousi potřebu. Dotkla se klína, ucítila okraj předmětu, jenž ji mírně roztahoval. Kolem něho nahmatala vlhkost. Svou vlastní a jeho sliny. Chvilku si pohrávala s vnějším ohanbím. Kožený předmět jako by pronikl hlouběji, ale pořád to nestačilo. Napětí v těle nepolevilo. Znovu si povzdychla. Kdy se vrátí? Za chvíli, nebo za několik hodin? Chtěla, aby se vrátil. Chtěla, aby se jí ještě dotýkal. Pokožku měla pořád rozpálenou a citlivou. Sáhla si na ňadra a napodobila jeho hlazení. Když se dotýkala sama sebe, bylo to jiné. Úplně jiné. Chyběly jí jeho velké, horké, nepatrně mozolnaté ruce. Při té vzpomínce se zachvěla slastí. Chtěla ty ruce cítit Stránka 158

Probuzení na těle. Přála si, aby ji uchopily za zadeček a dráždily ji v klíně. A kromě toho zatoužila, aby… Netušila, po čem přesně touží. Nevěděla, proč je tak neklidná a rozechvělá. Co chce, aby udělal? Aby ji znásilnil? Vstala a objala si tělo pažemi. Kožený předmět se jí otíral o vnitřní stydké pysky a zřetelně jí připomínal je280 NIKKI DONOVAN 280 ho přítomnost. Nejraději by ho vyndala, ale měla strach z toho, co by se stalo, kdyby ho neposlechla. Potrestal by ji? Jistě. Vždyť je to lord Netvor. Soustředila úvahy na jeho znetvoření. Ruce má normální. Je zvláštní, že má ruce jako kterýkoli jiný člověk, ale zdeformované tělo. Uvidí někdy jeho tělo, jeho penis? Viděla páření zvířat, věděla, že lidé to dělají stejně a že když je muž vzrušený a připravený ke spojení, jeho pohlaví se zvětší a ztvrdne a ani trochu se nepodobá těm malým svěšeným stopkám, jaké mají její mladší bratři. Jak velké ho asi má lord Netvor? Vybavilo se jí, jak do ní vsunul prst. Určitě je větší. Proto do ní nejprve vložil ten kožený předmět, aby ji roztáhl, připravil na něj. Chce se s ní spojit. Její matka Alyce jí řekla, že muži to chtějí pořád. Mluvila s ní zcela otevřeně a svěřila se jí, že kopulace není moc příjemná, nehledě na to, co muži tvrdí. Je to prý chaotická záležitost a ženě nepřináší velké uspokojení. Ale je to jediný způsob, jak otěhotnět, a ona své děti hluboce milovala. Esmay se zatoulala myšlenkami o několik let zpátky, než byl její otec zabit při lovu. Nejasně si vzpomněla na zvuky vycházející z postele rodičů. Otec hekal a těžce dýchal. Pochopila, že se spolu milují, jako to dělají zvířata. Přijala to jako naprostou přirozenou, i když nepříliš významnou věc. Mimoto ji matka varovala před znásilněním a v podstatě jí vštěpovala strach z mužů. Jestli prý někdy bude sama a uvidí muže, kterého nezná, má co nejrychleji utéct. Zvlášť pokud to bude rytíř. Ti se na ni bez dlouhých okolků vrhnou a znásilní ji tak hrubě, že ji zraní nebo dokonce způsobí smrt. Právě to očekávala, když ji ten rytíř chytil. A po příjezdu do zámku se její hrůza vystupňovala. Jenže to, co zažila s lordem Netvorem, se zásadně lišilo od nočních aktivit jejích rodičů a zřejmě i od barbarského chování násilníků, před nimiž ji matka varovala. Znovu se rozhlédla po přepychové komnatě. Octla se na nádherném, bezmála pohádkovém místě, a to, co s ní 281 OKOUZLENÍ 281 dělal zámecký pán, bylo stejně neskutečné a zázračné jako sen. Neurčité a nepochopitelné, ale vzrušující. Stála a jasně si uvědomovala kožený předmět uvnitř. Vtom zaslechla vrznutí dveří. Do ložnice se všourala stařena a střelila po Esmay jasným zeleným okem. Pak je stočila k růžovým šatům na podlaze. "To jsou celí muži," ucedila znechuceně a sklonila se pro roztržené šaty. "Jako zvířata." Esmay její poznámka připadala divná. Jenže na téhle staré služce bylo všechno divné. Jakmile zvedla šaty, obrátila se k Esmay. "Zdá se, že si s tebou ještě neužil," potřásla hlavou. "Budu ti muset najít něco na spaní." Stařena – jmenovala se Mabelle – zamířila k prádelníku, vyndala z něj bílou košili a přistoupila k Esmay. "Tohle by ti mělo stačit. Zvedni ruce." Esmay poslechla a žena jí přetáhla oděv přes hlavu. "Hm," utrousila a zadívala se na ni. Stránka 159

Probuzení Esmay kdovíproč zčervenala. Látka košile byla hrozně tenká, téměř průsvitná, a doslova přitahovala pohled k bradavkám a stínu ochlupení v klíně. Byla však překrásná, výstřih lemovala jemná krajka se složitým vzorem drobných kvítků anděliky. Mabelle začala zhasínat svíčky. Přistoupila k posteli a odhrnula přehoz. "Potřebuješ něco?" zeptala se. "Víno?" Kývla ke karafě a číším na stolku. "Co kdybych ti zapletla vlasy, aby se v noci zbytečně nezcuchaly?" Esmay chtěla přikývnout, ale Mabelle dodala: "Ne, to by se mu asi nelíbilo. Chce, abys vypadala stejně, jako když tě objevil a viděl poprvé. Popsal tě jako krásnou lesní vílu." Ušklíbla se, takže se jí groteskní obličej ještě víc zkřivil. Objevil ji? Co tím chtěla říct? Esmay zdráhavě vyslovila otázku, která ji tížila. "Co… co se mnou lord Netvor chce udělat?" Mabelle protočila zdravé oko. "Jestli jsi to ještě neuhodla, jsi mnohem hloupější, než jsem myslela." Esmay se naježila. "Jsi snad jeho služka. Copak ti neříkal, abys mi vyhověla?" "Ano. Řekl, že mám udělat, cokoli budeš chtít." "Tak mě přestaň urážet!" 282 NIKKI DONOVAN 282 Mabelle se kdákavě zasmála. "Jak je libo." Vydala se ke dveřím. Esmay ji chtěla zadržet a přemluvit, aby jí prozradila něco o jejím vězniteli. Ale pak usoudila, že dotěrné otázky by mohly vyvolat ve stařeně pohrdání. Dveře se hlasitě zabouchly. Esmay si těžce povzdychla. Cestou k posteli cítila kožený předmět při každém kroku. Jak stála, pravděpodobně se posunul, z poloviny vyklouzl ven a teď jí bolestivě odíral citlivé ústí pochvy. Ulehla na postel, vyhrnula si košili a snažila se pomůcku zasunout dovnitř. Polaskala se, aby se zbavila nezvyklého napětí. Jak se jí podaří usnout? Má se odvážit ten předmět vyndat? Co když za ní přijde v noci? Co když zjistí, že ho neposlechla? Pokrčila rameny. Nehledě na něhu, s níž se jí dotýkal, je to pořád lord Netvor. A jeho úmysly s ní nejsou zrovna mírumilovné. V mysli jí zazněla Mabelleina posměšná slova. Zřejmě se s ní chce spojit. Ale proč je tak opatrný a váhá? Protože ví, že jí ublíží? Znovu ji zaplavily úvahy o jeho penisu. Řekl, že je mohutný, a ona o tom nepochybovala. Měl urostlou postavu, tak proč by měl mít malé pohlaví? Ale co když ho má stejně znetvořené… jako obličej? V mysli jí vytanul obraz silného, odpudivého pohlavního údu pokrytého boláky a šupinami a na konci s drápem. Rozbušilo se jí srdce. Připravuje ji na něco strašlivého? Něco tak hrůzného, že i jemu, zvířecké, znetvořené zrůdě je jí líto. Vstala z postele a zamířila ke dveřím. Podle očekávání byly zamčené. Vykročila k oknům. Byly vyplněné čirým, oslnivým, drahým sklem. Jedno se jí podařilo otevřít, ale byl to příliš malý otvor, než aby se jím mohla protáhnout. A i kdyby se jí to podařilo, při pádu by se zabila. Vybavilo se jí množství schodů, po nichž ji rytíř vynášel nahoru. Ochromila ji panika. Chvěly se jí nohy. Třásly ruce. Nebylo odtud úniku. Přistoupila ke stolu a zadívala se na karafu s temně rudým nápojem. Co kdyby vypila tolik, aby ztratila vě283 OKOUZLENÍ 283 Stránka 160

Probuzení domí jako muži v hospodě na křižovatce? Tak si nebude tolik uvědomovat, až jí ublíží. Při té představě se otřásla. Naplnila jednu z číší až po okraj, pořádně si lokla a zkřivila obličej. Víno nebylo zdaleka tak sladké jako jablečný mošt. Kyselejší a plnější něž pivo. Honem polkla a pak se znovu napila. Cítila, jak se jí tělem rozlévá teplo a těžknou jí nohy. Najednou si vzpomněla na koženou věc v pochvě. Odložila číši a lehla si na postel. Zvedla tenkou košili, sáhla si mezi nohy a předmět vyjmula. Byl vlhký. Hodila ho na postel. Vstala a vrátila se k číši s vínem. Po druhé skleničce zjistila, že ji nápoj uvolňuje. Držela se nejistě na nohou a měla zarudlou pokožku. Uchopila číši, vrátila se s ní k posteli a znovu si lehla. Napila se. Jako by se pod ní postel zhoupla. A začínalo jí být horko. Posadila se, přetáhla si košili přes hlavu a pak se zase položila. Vybavilo se jí, jak se jí dotýkal a vyvolal v ní nádherné pocity. Strach ji pomalu opouštěl. Možná jí chce ublížit, ale než to udělá, snad se jí takhle bude dotýkat aspoň ještě jednou. Prohnula se v bocích a začala se laskat. Měla zavřené oči. Soustředila se a snažila se pohybovat rukou stejně jako on. Postupně se v ní probouzelo mírné vzrušení a cítila, že jí zvlhl klín. Předtím si tuhle část svého těla sotva uvědomovala. Teď se jí zdálo, že je jeho středem. Zklamaně se zamračila. Čím déle se dráždila, tím byla nepokojnější a nespokojenější. Rozhodla se, že vloží kožený předmět zase dovnitř. Vklouzl do ní docela snadno. Jeho plán pokračoval úspěšně. Už byla mírně roztažená. Do jaké míry to bude potřeba, než… Ne. Nebude na to myslet. Přišla by o rozum, kdyby se zabývala tím, co má přijít. Přemohla ji ospalost. Možná to způsobilo víno. Nebo všechen ten zmatek. Plamen svíčky u postele se zatřepetal, jak docházel vosk. Sfoukla ji a krátce nato už pravidelně oddychovala. 284 NIKKI DONOVAN 284 V jiné části zámku a v jiné věži přecházel Alexander po místnosti, nervózní očekáváním. Jak dlouho má čekat, než se k ní bude moct vrátit? Kolik času uplyne, než zase spatří její půvab a bude se jí dotýkat? Noc se nekonečně vlekla. Svíčka odměřující hodiny plála s mučivou leností. Přistoupil k oknu a zadíval se do tmy. Když v protější věži nespatřil světlo, usoudil, že Esmay usnula. Z ničeho nic vykročil ke dveřím. Pokud spí, nebude vědět, že za ní přišel. Co na tom, když se jen bude dívat, jak spí? 285 OKOUZLENÍ 285 Kapitola 4 Alexander pomalu zavřel dveře. Zástrčka dopadla na místo se sotva patrným cvaknutím. Obrátil se, zvedl svíčku a vydal se k posteli. Několik kroků před ní se zastavil. Vlasy rozprostřené na polštáři jí vytvářely kolem obličeje tmavý, nadýchaný obláček; jemné, ženské rysy byly prodchnuté čistou nevinností. Zatajil dech. Nechtělo se mu věřit, že je opravdu tady, že má objekt své touhy na dosah. Poprvé ji spatřil v lese přibližně před rokem. Tiše si prozpěvovala a v ruce se jí pohupoval košík. Bylo to počátkem podzimu a listy se začínaly zbarvovat. Snil o ní celou zimu a vzpomínka na ni ho zahřívala v chladných Stránka 161

Probuzení večerech a měnila ponuré studené dny v jasné letní fantazie. Jakmile nastala obleva, vyjel v Drogorově brnění a snažil se ji najít. Objevil místa, kam chodila, a pokaždé svou milovanou několik hodin pozoroval z úkrytu v podrostu. A teď byla jeho. Konečně ji získal. Na okamžik pocítil výčitky svědomí, ale honem je zahnal. Vždyť podnikl veškerá opatření, aby jí neublížil. Postoupil o krok k posteli. I když byla přikrytá, měla obnažené paže a ramena. Při představě, že je pod hedvábnou přikrývkou nahá, těžce polkl. Zmocnila se ho silná touha a tělo mu prostoupil žár. Neměl sem chodit. Jen chviličku, umiňoval si v duchu. Chci se na ni jen dívat. Esmay se náhle probudila. Zaplavil ji mrazivý pocit. Někdo stál u lůžka. Světlo svíčky jí oslepilo mžourající oči a trvalo několik vteřin, než si uvědomila, že to je on. Ztuhla. Nehýbal se. Jen stál a držel dlouhou voskovou svíčku. Připomínal černý, beztvarý přízrak, vsazený do stínů. 286 286 Hrdlem jí stoupal výkřik, ale ústa zůstala němá. Kdo jí přispěchá na pomoc, kdyby křičela? "Mrzí mě, že jsem tě vyrušil," řekl. Znělo to upřímně. "Nemohl jsem usnout. Ale tebe jsem nechtěl probudit." Viděla, jak se otočil ke dveřím. "Počkej!" zavolala. Zpočátku se nepohnul. Pak se pomalu otočil k ní a čekal. Esmay pátrala v mysli, aby zjistila, proč mu vlastně brání v odchodu. Nejvíc ji znepokojoval strach z neznámého. Kdyby se octla tváří v tvář tomu, co jí chce udělat, tomu, kým je, možná by ochromující hrůzu překonala. Přitáhla si přikrývku k tělu a posadila se. "Chci vidět tvůj…" Jak tomu má říkat? Zvážila všechny výrazy pro mužské pohlaví, které znala. Ani jeden jí ale nepřipadal vhodný. "Co?" Měl chraplavější hlas, než předtím. Hluboký, zastřený a syrový. Olízla si rty. "Tvůj… penis." Lepší výraz neznala. Tenhle muž je urozený, ne nějaký vesnický usmrkanec. Ticho bylo téměř hmatatelné. Slyšela, jak vydechl. "Můj pohlavní úd?" Hlas měl drsný, jakoby přiškrcený. Ale způsob, jakým to slovo vyslovil, ho pozměnilo. Náhle zněl důvěrně a… smyslně. Ne hrubě, ale tajemně… poutavě. Tak, jak ji naučil vnímat její vlastní tělo, prozkoumávat je jako něco zázračného, schopného zakusit nevýslovné potěšení. Jeho příští slovo ji probralo z okouzlení a uvědomila si, co po něm chtěla. "Proč?" zašeptal. Cítila, jak zčervenala. Jak s ním má mluvit o jeho… Ale už začala a nemohla se vrátit. Musí to vědět. "Řekl jsi, že je velký. Chci vědět, jak velký." Byla to lež. Ale lepší než pravda. Sykavě vydechl. Zmocnila se jí ostražitost. Zřejmě její žádosti nehodlá vyhovět. Ale proč? Bojí se toho, co udělá, až ho uvidí? Doufal, že po hlazení a laskání jí nebude záležet na tom, že má penis znetvořený? Čím déle váhal, tím byly její představy děsivější. Vybavila se jí kůže ropuchy, hrbolatá a drsná, zarudlé, zející jizvy, Mabellina zhyzděná tvář, mokvající boláky… 287 OKOUZLENÍ 287 Zasunul svíčku do stojanu u postele a začal si rozepínat opasek. Nutila se ke klidu. Stál těsně u postele. Světlo svíčky mu dopadalo na trup. Rozvázal si tkanici u košile a tu přetáhl přes hlavu. Objevila se jeho hruď. Lidská, ne zvířecí zarostlá srstí. Uviděla černé chloupky, ale ne víc než je běžné u dospělého muže. Pod do bronzova opálenou pokožkou se rýsovaly Stránka 162

Probuzení pevné svaly. Úlevně vydechla. Pak si začal rozepínat kalhoty. Esmay polkla. Penis se mu uvolnil jako pružina, jako by o své vlastní vůli. Byl dlouhý a silný, s tupým vybouleným vrcholkem. Ten pohled na ni měl zvláštní účinek. Při pomyšlení, že by tu velkou věc měla mít v sobě, ji zaplavily obavy. Ale zděšení se mísilo s jakýmsi rozechvělým očekáváním. Nebyl zdeformovaný. Ani trochu. Byl souměrný, pěkně tvarovaný, i když poměrně velký. Pokožka hladká, jemná. Žalud oblý a lesklý jako zralá bluma. Kristepane, jak si mě prohlíží! Alexander zaťal zuby a strnul s napůl staženými kalhotami, zmítaný trýznivým vzrušením. Prohlížela si ho, jako by ji fascinovalo, co vidí. Zrychlil se jí dech a rozšířilo chřípí. V tu chvíli nevypadala nevinná. Musel si připomenout, že je panna, že netuší, jak na něj její jednání působí. Neví nic o primitivním mužském sexuálním pudu, nedokáže si představit, co se mu honí hlavou. Představoval si, jak jí vsune penis do úst a obemknou ho její měkké, kypré rty. Nejraději by z ní strhl přikrývku, již si tiskla na prsa, zvedl jí nohy vysoko do vzduchu a prudce do ní vnikl a rázně a rychle by se v ní pohyboval. Při té představě se mu penis zachvěl. Blesklo mu myslí, že nemá daleko k tomu, aby dospěl k vyvrcholení. Musel se ovládat. Ve svých snech rozhodně nepodlehl vzrušení rychle jako nezkušený, nemotorný mladíček, který poprvé spatří nahou dívku. Náhle k němu natáhla ruku. Zavřel oči, protože neměl odvahu se dívat. Prsty mu přejela po celé délce údu a dotkla se naběhlé, mírně prohnuté horní části. Musel zapojit veškerou vůli, aby nepodlehl, zaťal ruce v pěst a zaryl nehty do dlaní tak silně, že cítil, jak pronikly po288 NIKKI DONOVAN 288 kožkou. Soustředil se na bolest a téměř se mu podařilo nevnímat extatické vjemy, jež mu vířily v mozku, když ho pohladily ruce jeho anděla, jeho vrcholného ideálu ženy. Byla nezkušená, nejistá a dotýkala se penisu, jako by to byl nějaký křehký předmět. Toužil, aby ho pořádně sevřela prsty a uchopila do obou rukou. Jednou ji to naučí. Jednou… S trhnutím od ní ustoupil a otevřel oči. Udělal chybu, že sem přišel. Pokoušela jeho odhodlání a otřásla veškerými ušlechtilými úmysly. Nevěděla, co s ním provádí. A to byla součást jejího nadpozemského kouzla. Její naivita, naprostá nevědomost o slastech, jež si muž a žena mohou navzájem poskytnout. Měl v úmyslu ji do všeho zasvětit. Všechno s ní vyzkoušet. Ukázat jí každičkou dráždivou věc, kterou si představoval, že bude s ženou dělat. Podělit se s ní o všechna tajemství. Ale ne dnes v noci. Vložil do ní teprve první falus. Usoudil, že bude trvat dny, než se s ní bude moct milovat. Ta představa mu brala odvahu. Ale copak už nečekal téměř rok? Co je proti tomu pár dní? Celá věčnost, namítlo jeho zmučené tělo. Celý lidský život. Začal si upravovat oděv a násilím zastrčil vzpřímený penis do těsných kalhot. Zapnul opasek, oblékl si košili. Pokožku mu pokrýval pot. Chvěly se mu ruce. Ale jakmile se oblékl, znovu na něj zaútočily nutkavé myšlenky. Jen jeden pohled, zaprosil vnitřní hlas. Ať odhrne přikrývku, roztáhne nohy a ukáže, jestli má kožený falus ještě v sobě . Projela jím vlna živočišné touhy, tak silná, že cítil, jak mu tělo ztuhlo v křeči. "Teď je řada na tobě," prohlásil. Stránka 163

Probuzení "Ukaž mi svoje pohlaví." Věděl, že to zní hrubě, neúprosně. Ale nemohl si pomoct. Výraz ve tváři se jí změnil, náhle byl ostražitý a bezmála zděšený. Byl zvědavý, jestli ho poslechla, nebo si falus vyndala. Mísilo se v něm vzrušením s hněvem. Mučí ho, ať si to uvědomuje nebo ne. Jestli si falus vyjmula, bude ho to stát další den čekání. Další den třeštění a nadlidského sebeovládání! 289 OKOUZLENÍ 289 "Ukaž!" poručil jí. Co teď? Panická myšlenka jí uvízla v hrdle jako němý výkřik. Než se uložila ke spánku, ten předmět si vyndala. Znepokojoval ji a nedokázala se uvolnit. Měla smysly otupené vínem a nedomyslela možné následky. Předpokládala, že se vrátí až ráno a ona bude mít dost času předmět zasunout zpět. Ale on ji zaskočil. Byla tak posedlá jeho tělem, že ji nenapadlo, že by chtěl vidět její. Pomalu spustila přikrývku. Třeba odvede jeho pozornost ňadry. Zaváhala a zadívala se na něj. V příšeří a s maskou na obličeji se dala jeho nálada těžko odhadnout. Přesto cítila, že je netrpělivý a nenechá se snadno rozptýlit. Usoudila, že nemá na vybranou. Raději mu vyhoví, než aby ho rozzuřila. Odhrnula přikrývku a chtěla si lehnout. "Ne," zarazil ji. "Sedni si na kraj postele." Zhluboka se nadechla a poslechla. Přistoupil k posteli a klesl na kolena mezi její pokrčené nohy. Sáhl pro svíčku a postavil ji před sebe na podlahu. Cítila na pokožce její teplo. Nesežehlo ji ale tolik jako jeho pohled. Měla pocit, že taje, jako by se jí spodní část těla měnila ve vosk. "Roztáhni si klín." Zavřela oči a dotkla se ohanbí. Ústí štěrbinky bylo vlhké. Chtěla mu říct, že už je roztažená dost, že všechny překážky uvnitř jsou odstraněné, že ten kožený předmět už nepotřebuje. "Kde je?" Měl klidný, vlídný hlas, ale přesto se bála odpovědět. "Vyndala jsem to," zašeptala. "Nemohla jsem usnout." Uplynulo několik dlouhých okamžiků. Zmocnilo se jí napětí. "V tomhle mě musíš poslechnout. Snažím se tě ušetřit. Přísahám, že nebudu čekat věčně. Zavedu do tebe další falus, tentokrát větší. Mnohem větší." Jeho slova ji vzrušila. Děsila se toho, ale zároveň toužila být něčím naplněná a roztažená. Obraz jeho penisu ji dráždil. Byl tak pevný, tvrdý, horký. Ocel potažená hebkou, poddajnou pokožkou. Chtěla mu to říct, navrhnout, aby ji roztáhl vlastním penisem a protrhl panen290 NIKKI DONOVAN 290 skou blánu hrdým nástrojem mezi svýma nohama. Ale pořád z něho měla strach. Slyšela, jak se zvedl. Otevřela oči. Zamířil ke dveřím a vyšel ven. Čekala, dýchala rychle a neodvážila se pohnout. Kdyby to udělala, měl by ještě větší zlost. Stehna měla doširoka roztažená, citlivé zvlhlé ústí pochvy vystavené. Doufala, že se vrátí brzy. Celé tělo ji brnělo napětím. Za chvíli vešel do místnosti. Vrátil se k posteli, zvedl ze země držák se svíčkou a začal zapalovat ostatní svíce rozmístěné po komnatě. Když místnost zaplavilo syté světlo, přistoupil k posteli. Poklekl mezi její stehna. Esmay se zachvěla strachem, ale i podivnou touhou. Stránka 164

Probuzení Vsunul jí ruku mezi stehna. Cítila v klíně jeho teplé doteky. Pak ji prsty začal hladit, dráždil a laskal vnitřní stydké pysky. Zavřela oči a vysunula k němu boky. "Ano," zašeptal, "pusť mě k sobě, lásko." Její mysl zaznamenala něžné oslovení, zatímco tělo reagovalo na jeho přání. Podbřiškem jí putovaly žhavé vlny a třásly se ji nohy. Zavrtěla se. Rozkoš se mísila s mukami. S každým pohlazením a dotekem narůstal její neklid. Něco chtěla… potřebovala. Cítila, jak ji rozevřel a vsunul do ní prst. Tvrdý, pevný, ale nebyl tím, po čem toužila. Přesto ztišil nejnaléhavější žádost. A pak byl prst najednou venku. Otevřela oči a potlačila nesouhlasný sten. V ruce držel další kožený předmět. Byl téměř dvakrát tak velký jako první. Vzpomněla si, jak to bylo nepříjemné, a strnula. Přiložil jej k ústí pochvy. Podráždil ji s ním. Předmět byl jemný, ale zdaleka ne tolik jako pokožka jeho údu. Jednou rukou ji rozevřel, druhou vsunul předmět mezi vnitřní stydké pysky. Její tělo se vzepřelo. Tohle nechtěla. Toužila po něčem úplně jiném. Tlak v klíně ustal. Ztuhla ještě víc a přemítala, jak ji potrestá, že odmítla roztahující předmět. Ale ona ho neodmítla. To její tělo se tolik bránilo. Alexander zklamaně vydechl. Nechtěl jí ublížit, ale určitě by to udělal, kdyby do ní vsunul falus, aniž by na 291 OKOUZLENÍ 291 něj byla připravená. Co dělá špatně? Laskal ji, dráždil a vzrušoval. A jakmile spatřila falus, vzrušení opadlo. Posadil se na paty a zamyslel se. Nějakým způsobem ji bude muset víc vzrušit, aby byla bezmocná žádostivostí a nevzdorovala mu. Jak je krásná! Jeho popuzení ustoupilo, jakmile se na ni podíval, na velkolepý obraz, jejž skýtala nahá, nohy roztažené, vystavený klín. Vyschlo mu v ústech a penis zapulzoval touhou. Soustředil pohled na růžové plátky jejího pohlaví. Zatoužil je zlíbat, ochutnat jejich nektar. Puzený neodolatelným nutkáním se k ní sklonil. Přiblížil obličej k jejímu klínu. Kristepane, snad nechce… Nedokončená myšlenku zapudil jemný tlak na nejcitlivějším místě jejího těla. Dotýkal se jí ústy, líbal ji. V první chvíli ji zaplavil ostych, ale vzápětí veškeré pochybnosti odnesla vlna rozkoše. Rozum, strach – to vše ustoupilo něčemu silnějšímu. Změnila se v rozechvělou hmotu báječných pocitů. Nejasně si uvědomovala rozdílné povrchy, jež se dotýkaly jejího obnaženého, roztaženého pohlaví. Hebké rty, tvrdé zuby, okraje masky, drsné, ale provokativní. A jeho jazyk. Něžný, vzrušující, dráždivý. Měla dojem, jako by se jí tělo obrátilo naruby, tak byla vzrušená a dychtivá. Každý dotek úst a jazyka ji unášel blíž k okraji propasti. Bránila se do ní spadnout a být pohlcena stravující vášní. Ale vábení bylo neodolatelné, a když do ní vsunul jazyk, její vůle povolila. Propadla se do temného, hlubokého zapomnění, zalitého blažeností a obklopeného myriádami hvězd. Probrala se zesláblá a udýchaná. Když otevřela oči, viděla, že drží v ruce kožený předmět. Jak ho přiložil k jejímu chvějícímu se, zvlhlému otvoru, poslušně si lehla na záda. Náhlý tlak uvnitř v ní cosi probudil. Užasle zjistila, že v ní znovu narůstá vzrušení. Narovnal se a upravil si oděv. Dýchal rychle a těžce. Posadila se, protože věděla, že odchází. Při té představě ji naplnila prázdnota a pocit jakési ztráty. Chtěla na něj zavolat něco, co by ho přimělo zůstat. Ale v dosud omámené mysli nedokázala zformulovat žádná slova. Stránka 165

Probuzení 292 NIKKI DONOVAN 292 Jak cvakla západka, trhla sebou. Dlouze, zklamaně vydechla, když zjistila, že skutečně osaměla. Ve vzduchu se vznášel těžký, pižmový pach. Chvíli trvalo, než pochopila, že je to syrová vůně jejího vlastního uvolnění. Pojednou jí rozrazil chlad, i když místnost zahřívaly desítky svíček. Alexander se opřel zády o zeď schodiště pod úrovní věžní místnosti a chvěl se po celém těle. Musel zapojit veškerou vůli, aby od ní odešel. Aby opustil ztělesnění svých erotických snů. Tolik si přál dokončit, co začal. Vniknout do její dychtivé, zvlhlé komůrky. Ponořit se do ní prudce a jedním rychlým pohybem a vyvrcholit hluboko, hluboko v jejím lůně… Trhaně se nadechl. Chabé zbytky rozumu ho ujistily o tom, že udělal správnou věc. Jeho sny měly blízko ke znásilnění, jež však bylo sotva klíčem k její lásce. Kletba, nabádal se. Vzpomeň si na kletbu. Neztrať důvěru, kterou sis u ní získal, už kvůli naplnění svého strašlivého chtíče. Ovládal se ale ještě z jiného důvodu. Byla tak mladá krásná a čistá. Pomyšlení, že by jí ublížil nebo vystrašil, ho děsilo. Nechtěl, aby ho považovala za netvora… i když byl lord Netvor. Chtěl, aby jí na něm záleželo, a nejen kvůli prokletí, ale protože zoufale toužil po tom, aby ho milovala. Toužil po její lásce duší, tělem i srdcem. Vydechl, vzchopil se a klopýtavě scházel po schodech. Musel od ní pryč. Daleko, co možná nejdál. Esmay vstala z postele, objala se pažemi a začala zhasínat svíčky. Při každém kroku ucítila drobný záchvěv, ale netřásla se zimou. Cítila v sobě kožený předmět. Byl mnohem, mnohem větší než první, tak velký, že to téměř bolelo a přivádělo její citlivé tělo na pokraj vzrušení, ale dál už ne. Chtěla si ho vyndat, aby mohla usnout. Nebo aby se vrátil on a dotýkal se jí a líbal jí klín. Proč odešel? Chce ji snad mučit? Aby zešílela touhou? Řekl, že ji musí roztáhnout, aby jí neublížil, ale věděla, že jeho plán se liší od toho, jak to obvykle probíhá. 293 OKOUZLENÍ 293 Když si muž bere ženu za manželku, při svatbě se žertuje o velikosti jeho pohlavního údu, ale když si jdou manželé večer lehnout, muž se ani chvíli nerozpakuje, vnikne do ženy a zbaví ji panenské blány. Možná to trochu bolí a krvácí se, ale pak je po všem a do druhého den se to zahojí. Esmay přestala zhasínat svíčky. Protrhl jí ten předmět panenskou blánu? Krvácela? Vzala jednu ze svíček a vrátila se k posteli. Posadila se na kraj, vyndala kožený předmět a podívala se na něj. Zdálo se, že na něm trochu krve ulpělo. Postavila svíčku na zem a sáhla si do rozkroku. Na prstech měla krev. Zaplavila ji lítost, když si uvědomila, že už není panna. Kromě toho, že si jako panna pořád připadala. Nevěděla, jaké je spojit své tělo s mužem. Lítost vystřídalo podráždění. Když už přišla o panenství, chtěla poznat všechno, co k tomu patří. Upřela pohled na předmět. Má ho zasunout zpátky? Co když se vrátí a zjistí, že ho zase neposlechla? Vloží do ní jiný, ještě větší? Bude ji líbat v klíně, aby mu byla po vůli? Projel jí záchvěv vzrušení. "Trest" za to, že si vyndala první předmět, se jí moc líbil. Pokud jde o ni, může jí to dělat, kdykoli se mu zlíbí! Ohromeně si uvědomila, že se lorda Netvora nebojí. Stránka 166

Probuzení Fakt, že ví, že má normální tělo, možná zmírnil její strach. Nebo to, že jí zatím neublížil, ani jí neprovedl nic nepříjemného. Ať byl důvod jakýkoli, hrůza z něho ji opustila. Naopak jí chyběl. Chtěla, aby se vrátil. Chtěla se dotýkat jeho penisu. Chtěla, aby jí líbal v klíně a vsunul do ní jazyk. Znovu se zachvěla. Svědily jí bradavky a svíral podbřišek. Sfoukla zbývající svíčky a uložila se k spánku. Ráno jí stařena přinesla jídlo. Esmay se posadila ke stolu a posnídala chléb s medem, zatímco Mabelle uklidila komnatu. Vyměnila povlečení za čisté, ohořelé svíčky za nové. Když se Esmay najedla, služka jí přinesla vodu na umytí a odešla. Umyla si obličej a ruce a nakonec rozkrok. Cítila v něm podivnou tupou bolest, ale záro294 NIKKI DONOVAN 294 veň byl velmi citlivý, téměř na hranici vzrušení. Pospíšila si, protože nechtěla, aby Mabelle přišla dřív, než bude hotová. Když se služka vrátila, učesala Esmay vlasy. Otevřela skříň a vyndala z ní smetanově bílé šaty. Stejně jako ty růžové byly nádherné a z čistého, jemného hedvábí. Potom jí ukázala šperky – náušnice a náhrdelník z lesklých bílých korálků. "To jsou perly," prozradila jí. "Jsou z moře." Pomohla jí ho zapnout a nasadit náušnice a ustoupila. Tlumeně se zasmála. "Jsem zvědavá, jestli mu vyjde i zbývající část plánu." "Jakého plánu?" zeptala se Esmay udiveně. Mabelle se znovu zasmála. "Tvoje panenství není všechno, po čem touží. Jeho skutečnému záměru jsi zdaleka neposloužila." Po těch slovech se obrátila a vyšla ze dveří. Esmay za ní ještě dlouho zírala. Jestli cílem lorda Netvora nebylo znásilnění, tak co od ní vlastně chce? Rozhlédla se po přepychové komnatě. Její únosce si dal velkou práci, aby ji sem dopravil, předem obstaral šaty a kožené předměty. a vymyslel způsob, jak ji přimět, aby si na něj zvykla a přijala jeho doteky a nakonec i tělo. Proč to všechno dělal? Proč měl všechno tak dokonale promyšlené? Jeho skutečnému záměru jsi zdaleka neposloužila. V mysli jí zazněla stařenina slova, která ji znepokojovala. Esmay začala přecházet po místnosti. Co od ní chce? Dotkla se skvostných šatů, jež měla na sobě. Měly barvu čistoty… obětní barvu. Přistoupila k oknu a zadívala se ven. Snažila se uklidnit pohledem do tichého údolí pod zámeckými hradbami. V dálce se na obzoru se ztrácel les ponořený do ranní mlhy. Přitom jí ruka bezděčně zabloudila k ňadrům a dotkla se jich. Bradavky jí okamžitě ztvrdly. Jako by její tělo naučil, aby reagovalo i na sebejemnější dotek. Vzpomněla si na pocity, jež v ní probouzely jeho ruce, a trochu se uvolnila. Vtom ji něco napadlo: Co když ji bude milovat něžně a ohleduplně, dokud se jí nenasytí, a pak ji stejnýma silnýma a mohutnýma rukama zlomí vaz? 295 OKOUZLENÍ 295 Alexander stál u sudu s dešťovou vodou na okraji cvičiště a poléval si hlavu a tělo z dřevěné sběračky. Chladná voda z něho smyla prach a pot, ale neulevila mu od bolestivé žádostivosti v klíně. Od té mu nemohlo ulevit nic. Nic. Držel se v sedle, dokud nebyl úplně vyčerpaný. Štval svého válečného oře zvlněnou krajinou, přeskakoval s ním živé ploty mezi poli a prověřoval hranice jeho možností. Pak, když byl kůň zpěněný a zchvácený, se vrátil Stránka 167

Probuzení o zámku, zamířil na cvičiště a utkal se s Drogorem v tréninkovém souboji na meče. Cvičení mu unavilo svaly, ale nezbavilo ho bolestivého napětí ve varlatech. Jak se otočil a zadíval na zámek, pohled mu okamžitě zalétl k věži a k oknům jediné místnosti. Nebylo mu pomoci. Musel jít za ní a zase ji vidět. Nechal si připravit lázeň, a když se důkladně namydlil a opláchl, oblékl si čisté šaty. Svěží a plný energie zamířil do opačného konce zámku a vystoupal po schodišti do věže. 296 NIKKI DONOVAN 296 Kapitola 5 Esmay seděla u stolu a zírala na číši vína v ruce. Když uslyšela, jak se otevřely dveře, pustila nožku číše, ta se převrhla a vylila. Obrátila se ke dveřím. Zapomněla, jak je mohutný a děsivý. S maskou a černým oděvem jako by do místnosti vstoupil přízrak smrti. Pomalu se zvedla ze židle. Nejraději by utekla. Jenže neměla kam. Dlouho se na ni jen díval. Zřetelně si uvědomovala tenkou látku šatů, ale vtom si vzpomněla, že už ji viděl nahou. A víc než to. Viděl a prozkoumával nejintimnější a nejhlubší tajemství jejího těla. Mezi nohama jí slastně zatrnulo, ale nedbala toho. Během dlouhých hodin čekání dospěla k neochvějnému rozhodnutí. Přinutí ho, aby jí prozradil pravý důvod, proč ji sem nechal přivézt. Postoupil o krok k ní. "Ne," řekla. Okamžitě znehybněl. V místnosti vládlo ticho. Jediný zvuk, jejž slyšela, bylo prudké bušení ve spáncích. Znělo jí jako hromobití. "Chci vědět…," začala, "chci vědět, co ode mě chceš." Po chvíli promluvil hrubým, příkrým tónem. "Myslel jsem, že je to jasné. Až přijde čas, spojím se s tebou… svým údem." Jeho penis – žhavý, mocný nástroj mezi jeho nohama. Projel jí záchvěv žádosti, ale snažila se jej potlačit. "Ale potom, potom co…. co se mnou uděláš potom?" Neodpověděl a její strach vzrostl. "Chceš ode mne ještě něco jiného?" chtěla vědět. "Existuje nějaký jiný důvod, proč jsem tady?" "Ten ti nemohu prozradit." "Proč ne?" 297 297 "Protože… to je zapovězené." Zapovězené. Zamrazilo ji v zádech a o krok ustoupila. Zneužil ji, uvěznil ve věži a ani jí neřekne, jaké s ní má úmysly. Bylo to záhadné a děsivé. Rozbušilo se jí srdce. Touha utéct se vystupňovala. Natáhl k ní ruku. "Neboj se mě," řekl. "Nechci ti ublížit. Přísahám." Ráda by mu uvěřila. Při pohledu na ruku, která se jí dotýkala s nevýslovnou něhou, zatoužila přijmout jeho slova bez výhrad. Přistoupil o krok blíž. "Dovol mi, abych se tě dotýkal," zašeptal. "Dovol mi, abych tě hladil a miloval jako předtím." Jeho prosbě nedokázala odolat. Zvuk jeho hlasu, vlídného a melodického, přesto tak mužného, naplněného touhou, zaútočil na její vůli a omámil smysly. Udělal další krok k ní. Cítila, jak ji opouští odhodlání a její tělo se vzdává. Její tělo toho muže dobře znalo a toužilo po něm. Teď už stál těsně u ní. Kéž by si sundal masku, pomyslela si. Chtěla, aby ji líbal, aby cítila na ústech jeho zkušené, dráždivé rty. Natáhl ruku a zlehka jí přejel po Stránka 168

Probuzení hrdle. Na zlomek vteřiny si představila, jak ji ty ruce rdousí, ale na ten výjev okamžitě zapomněla, jakmile mu ruka sklouzla níž. Laskal jí ňadra přes tenkou látku šatů, dokud jí neztvrdly bradavky. Pak se sklonil, jednu po druhé vzal do úst a vtáhl dovnitř. Vystřelovaly z nich žhavé záchvěvy až do podbřišku, kde probouzely dřímající slast. Prohnula se v zádech a zcela se mu odevzdala. Tlumeně zasténal, pomalu jí vyhrnul šaty a uchopil do dlaní její obnažený zadeček. Smyslně ho hnětl, až se jí podlamovaly nohy a klín tepal touhou. Konečně vsunul dlouhé prsty do rýhy mezi hýžděmi a začal jí dráždit citlivou, rozpálenou a zvlhlou štěrbinku. Otevřela se mu jako květ, dychtivá očekáváním. Vzdychla a přimkla se k němu. Cítila, že je na něj připravená. "Kde je to?" zašeptal. "Kde je falus, který jsem do tebe zasunul?" 298 NIKKI DONOVAN 298 Zprvu ztuhla, pak pomalu vydechla. Už jí nezáleželo na tom, jak přijme její neposlušnost. "Vyndala jsem ho. Nelíbilo se mi to. Chci cítit tebe. Prosím. Jsem na to připravená… prosím…" Poslední dvě slova zněla spíš jako vzlyk. "Nechci ti ublížit." "Neublížíš mi," ujistila ho. "Už jsem krvácela. Ten druhý předmět mi protrhl panenskou blánu." Nepřestával ji hladit. "Prosím… Zemřu, jestli tě nebudu mít v sobě." Zasténal. "Nedokážu být ohleduplný ani něžný…" "Chci tě! Miluj se se mnou!" její vlastní slova ji ohromila. Ale její žádost byla příliš silná, než aby se řídila rozumem. Jeho doteky byly mučivě nádherné a doháněly ji k šílenství. Měla silně zvlhlý klín, rozžhavený a roztažený, a její tělo naléhavě toužilo po uvolnění. Odtrhla se od něho a přetáhla si šaty přes hlavu. Zamířila k posteli, lehla si na ni a roztáhla nohy. Oběma rukama si rozevřela klín a beze slova vyčkávala. Rozvázal si a svlékl košili, rozepnul kalhoty. S uspokojením sledovala, jak mu z nich doslova vyskočil penis. Obrátil se k ní, ale zavrtěla hlavou. "Ne. Svlékni si všechno." A sundej masku, dodala v duchu, protože nevěděla, jestli je i na tohle dostatečně připravená. Posadil se na stoličku, aby si stáhl kalhoty a zul boty. Zatímco se svlékal, dívala se na jeho penis, který mu trčel mezi stehny, lačně hodnotila jeho délku a šířku, mohutný, hladký vrcholek. Konečně vstal a přistoupil k posteli. Jak je nádherný, pomyslela si. Pod vzpřímeným údem spatřila varlata. Velká, těžká a jakoby naběhlá, plná semene. Letmo zauvažovala, jestli spolu zplodí dítě, a pokud ano, jestli to bude také zrůda. Jakmile se nad ní vztyčil, vyhnala veškeré myšlenky z hlavy. Opíral se o jednu ruku, do druhé uchopil penis. Zavřela oči, aby nic nerušilo její blažené vjemy. V citlivém klíně ucítila tlak jeho údu, a když vnikl do ústí její pochvy, prostoupil ji úžasný pocit. Vyšla mu vstříc tak, že ještě víc roztáhla nohy a zvedla boky. Její tělo jej dychtivě pohltilo, otevřelo se pro něj a vtahovalo ho hlouběji a hlouběji. Zajíkla se, když si náhle uvědo299 OKOUZLENÍ 299 mila omezené možnosti svého těla. Ale to už se jí začal dotýkat rukou, vzrušoval a dráždil ji, aby se ještě víc uvolnila. Cítila, jak se špičkou penisu dotýká hrdla dělohy. Otevřela oči, aby zjistila, kolik ho ještě zbývá pojmout. Odhadla, že dobré tři palce. Znovu zavřela oči Stránka 169

Probuzení a prohnula se v zádech, aby mu usnadnila průnik. Alexander zaťal zuby. Byla to muka, ale muka rozkoše. Cítil, jak ho těsně objímá její hedvábně jemné, rozpálené, zvlhlé tělo. Toužil se v ní pohybovat, ale ještě nenastal správný okamžik. Musí ji ještě víc vzrušit, aby ho pohltila celého. Pořád ji hladil, ale teď se zcela jasným záměrem. Dráždil ji na těch nejcitlivějších místech, kde u ní i nepatrný dotek vyvolal sten. Takový bod objevil u vrcholu její štěrbiny. Stačil mírný tlak a tělem jí projel prudký záchvěv. Začal to místo rytmicky dráždit a postupně se do ní nořil hlouběji. Laskal ji, dokud pod ním neztuhla. Když vykřikla rozkoší, pronikl do ní celý a ona pod ním jakoby roztála. Tehdy se přestal ovládat, dal průchod svému chtíči a začal se v ní pohybovat, rychle a důrazně. Zaplavila ho divoká extáze, jeho sny se konečně splnily. Byla poddajná a tvárná, ztělesnění ideálu ženskosti. Její pochva byla nádherně těsná, jednoduše dokonalá. Každý jeho pohyb naléhavě opětovala. Nechtěl tomu uvěřit, ale opravdu ho chtěla! Chtěla ho mít hluboko v sobě, chtěla se s ním milovat! Jeho mozek ovládalo šílenství. Ochromující žár neskutečného uspokojení a rozkoše. Jeho orgasmus ho téměř oslepil, Cítil, jak horké semeno vystříklo hluboko do jejího lůna… Probudil se v ráji, spočíval na jejím měkkém, překrásném těle. Zaplavil ho pocit něčeho vrcholného, výsostného. Chvíli jej vychutnával, pak opatrně sklouzl vedle ní a pohladil ji po tváři. V tomto okamžiku byla snad krásnější než kdykoli předtím. Pokožku jako by projasňovala nějaká vnitřní záře. Oči se podobaly hlubokým zlatozeleným tůním. Dívala se na něj, ale nebyl s to uhodnout, na co myslí. "Jsi spokojená?" zeptal se. "Splnilo to tvoje očekávání?" 300 NIKKI DONOVAN 300 Co mu mám odpovědět? přemýšlela Esmay. Bylo to neuvěřitelné. Nádherné. Její tělo se dosud chvělo rozkoší. Nejprve ji přivedl k vrcholu rukou a pak, v dozvucích slasti prudkými, zkušenými pohyby znovu. Díky němu prožila něco, co ani nepovažovala za možné. Potvrdil jí její tušení, že jeho penis je tajemstvím k její nejhlubší rozkoši. Po nepopsatelně důvěrném spojení jejich těl ho vnímala úplně jinak. Proto nebylo snadné zodpovědět jeho otázku. Kdyby mu řekla, že je spokojená, co by udělal? Odvezl by ji zpátky do lesa? Pokračoval ve svém plánu, ať je jakýkoli? Nechtěla, aby se mezi nimi cokoli změnilo. A tak mlčela a jen se na něj dívala. Po chvíli zastřeným hlasem zašeptal: "Mohu ti ukázat víc." Cítila v klíně jeho pohled. "Teď když jsi pořádně roztažená, byla by škoda toho nevyužít." Při jeho slovech jí projelo vzrušení. Toužil po ní znovu. Bezděčně roztáhla nohy, jako by se vymkly její kontrole. Cítila mezi nimi vlhkost, jeho semeno smíšené s jejími šťávami. Jemně ji pohladil, zabořil prsty do vlhké štěrbinky a rychlými pohyby ji přivedl na práh vzrušení. Vzlykavě se nadechla. Pak vstal z postele. Dívala se, jak se pohybuje po místnosti, a obdivovala jeho tělo pro změnu zezadu. Široká, svalnatá ramena, úzké boky, dráždivé linie hýždí. Z tohoto úhlu, když nebyla vidět maska, vypadal jako obyčejný muž. Ne obyčejný. Netušila, že mužské tělo může být tak ladné, silné a nádherné. Obrátil se a přistoupil k posteli. Upírala pohled na masku a uvědomila si, že chce, aby si ji sundal. Potom, Stránka 170

Probuzení co jí předvedl, co s ní udělal, už nezáleželo na tom, jak vypadá, jak odpudivou má tvář. Oči i ústa už viděla, byla hezky tvarovaná a poutavá. I kdyby měl zjizvený a znetvořený obličej, věděla, že by si na něj zvykla. Jak se blížil k lůžku, spatřila, že drží v ruce lněný ubrousek. Sklonil se a otřel jí vlhký klín. Vzhlédla k němu. "Sundej si masku." Znehybněl, strnulý pohled upřený mezi její stehna. Pak mlčky dokončil očistu. 301 OKOUZLENÍ 301 Odnesl ubrousek ke stojanu s umyvadlem v rohu místnosti a vrátil se k posteli. Viděla, že už není vzrušený. Udivilo ji, že jeho úd je v klidu tak malý. Jako by se změnilo jeho chování, vypadal nesvůj, téměř zoufalý. "Prosím," naléhala. "Odlož masku." "Ne." "Proč ne?" "Protože…," odmlčel se, "to nechci pokazit." "Nic nepokazíš," ujistila ho. "Máš nádherné tělo. A i kdybys neměl obličej… v pořádku, nebude mi to vadit." Těžce dosedl na postel. "Ty to nechápeš. Když se kletba poprvé projevila a otec spatřil můj obličej, s křikem přede mnou utekl. Služebnictvo reagovalo stejně." "Kdy se to stalo?" "Bylo mi třináct." Mluvil příkrým tónem, podbarveným záští. "Jaká to byla kletba?" "Otec moji matku znásilnil, byla prý čarodějnice. Potom na něj uvalila kletbu. Až jeho syn, tedy já, dospěju, změním se ve zrůdu." "To je hrozně nespravedlivé! Proč tě trestala za otcovy skutky?" Zavrtěl hlavou. "To nevím. Matka zemřela při porodu, a tak jsem se jí na to nemohl zeptat. Vím, že jsem v dětství vypadal normálně. Ale jakmile jsem začal tělesně dospívat, moje tvář na sebe vzala děsivou podobu." "To je kruté." Dotkla se jeho paže a vzpomněla si, jak se ve třinácti letech styděla. Sám o sobě to byl rozpačitý věk a on navíc trpěl tou strašlivou proměnou. Do jaké míry je odpudivý? přemýšlela. Kromě obličeje vidí celé jeho tělo. Maska mu zakrývá jen nos, čelo, bradu a tváře. Copak na těch několika místech tolik záleží? Sklouzla pohledem níž a neubránila se úžasu. Svým skvostným tělem jí připomínal šelmu, elegantní a hrozivou – a přesto byl provokativně mužný. Pohladila ho po hrudi, vychutnávala kontakt s hrubými chloupky na sametově hladké pokožce. Okouzlily ji i jeho drobné bradavky. Dráždila je, dokud jí neztvrdly pod prsty. Prudce, přerývaně vydechl. 302 NIKKI DONOVAN 302 Sklouzla mu rukou pod břicho. Čekala, že nahmatá měkký, povadlý úd, ale on už zvolna začínal růst. Jakmile ho pohladila, zmohutněl, napřímil se a byl bezmála stejně pevný, jako když se ho dotkla poprvé. Slyšela, jak ostře nasál dech do úst, když ho začala laskat na vrcholku, přejížděla prstem přes otvor podobný drobnému přivřenému oku, cítila, jak se chvěje a škubá sebou. Dotkla se varlat. Podle očekávání byla pevná a napjatá. Pohladila mu penis po celé délce, zarazila se u špičky, neskutečně hladké a stejně jemné jako její klín. Vzpomněla si, jak ji tam líbal a dráždil jazykem. Cítila potřebu mu to oplatit. Aniž ho pustila, klekla si mezi jeho nohy. "Co to děláš?" vydechl chraplavě. Stránka 171

Probuzení "Chci tě… políbit… dotknout se tě jazykem." Jeho napjaté tělo se rázem uvolnilo. Rukama se přitáhl za čelo postele a opřel se o podušky. Penis měl ztvrdlý a silně vzrušený. Olízla otvor na vrcholu, ochutnala ho a pak vzala jemně do rtů jeho hladkou hlavu. Zalykavě se nadechl. Snažila se ho vtáhnout hlouběji, zvědavá, jak velkou část dokáže pojmout do úst. Necelou polovinu. Chvíli ho sála, pak se věnovala jeho vrcholku, vzrušovala ho rty, jazykem i jemnými dotyky zubů, tedy stejně, jak jí to předtím dělal on. Zasténal a z hrdla mu unikly nerozlišitelné zvuky. Uvědomila si, že teď nad ním získala moc. Penis měl horký a pulzující. Když mu zároveň chtěla pohladit varlata, zvedl jí hlavu a odtáhl ji. "Přestaň!" vykřikl. "Proč?" "Protože… to… nevydržím," zalapal po dechu. "Co bys chtěl?" zeptala se smyslně. Dobře věděla, co řekne, protože ona chtěla totéž. Ale nejdřív se s ním pokusí smlouvat. "Chci se s tebou milovat," odpověděl chraplavě. "Chci vyvrcholit hluboko v tobě…" Tělo ji zaplavila touha. Přesto řekla: "Nejdřív si musíš sundat masku." "Proč?" vyrazil ze sebe téměř bez dechu. "Abych tě viděla. Celého." 303 OKOUZLENÍ 303 "Řekl jsem ti…" "Mezi námi to nemůže nic změnit," naléhala. Rozhostilo se ticho. Viděla, jak svádí vnitřní boj, jak vzrušení a chtíč vítězí nad trýznivou sebenenávistí, již nepochybně cítil. Jestli její prosbu odmítne, nedá se nic dělat. A jestli se s ní bude chtít milovat, neodmítne ho. "Prosím… Poskytli jsme si navzájem rozkoš. Ale chci, abys pro mě udělal ještě tuhle jedinou věc. Slibuju, že před tebou neuteču." Pod maskou nemůže být nic tak strašlivého, aby se s tím nedokázala vypořádat. Možná jí to bude chvilku trvat, ale byla přesvědčená, že se jí podaří potlačit nechuť, již v tom okamžiku snad pocítí. "Tak dobře," souhlasil. "Ale nesundám ji dřív, dokud nebudu v tobě." Spokojeně přikývla. Tak to bude snesitelnější i pro ni. Extatická rozkoš, kterou cítila, když byl v ní, zastíní jakýkoli jiný vjem. Vstal, vzal ji za ruce a vytáhl s sebou. Objal ji, sklonil se a uchopil do dlaní její zadeček. Během několika vteřin jí tělo slastně ochablo a bezvládně mu ležela v náručí. Pozpátku ji pomalu vedl místností, až narazila hýžděmi o stůl. Naklonil se přes ní, veškeré předměty odsunul stranou a pak ji nečekaně obrátil, takže se octla tváří ke stolu. Vsunul jí ruku mezi nohy a začal ji hladit. Chytila okraje stolu, přitiskla se k desce pokryté ubrusem a nechala se unášet příbojem slasti. Když ji na chvíli nechal být, snažila se popadnout dech. Myšlenky jí chaoticky vířily hlavou, tělo tepalo vzrušením. Než zjistila, co se děje, byl zpátky u ní. Podložil jí pod břicho polštář, mírně ji nadzvedl a znovu začal dráždit její již zvlhlé ústí pochvy. Roztáhla nohy, aby k ní měl snazší přístup. Dotek jeho naběhlého penisu v rozšířeném, dychtivém klíně, ji málem připravil o rozum, ale teprve když do ní vklouzl, si uvědomila, co udělal. Teď si sundá masku, ale ona ho neuvidí. Jeho úskok ji dopálil, ale nedokázala se soustředit do té míry, aby dala najevo protest. Zvolna pronikal hlouběji a postupně ji roztahoval. Tlak jeho mohutného údu byl Stránka 172

Probuzení téměř nesnesitelný. Vtom jí znovu vsunul ruku mezi no304 NIKKI DONOVAN 304 hy a začal ji dráždit drobné, citlivé místečko při vrcholu klína. Intenzivní tlak slábl a tísnivý pocit ustoupil narůstající rozkoši. Vykřikla a ztuhla jako by v křeči. Smysly jí oslnil ohňostroj slasti. Jakmile se trochu vzpamatovala, zjistila, že je dosud v ní a neustále se pohybuje. "Teď jsi ve mně," vydechla. "Musíš si sundat masku." "Už jsem ji sundal." Chtěla se otočit a podívat se na něj, ale v tu chvíli ji pevně chytil za boky a začal do ní prudce pronikat. S každým výpadem jí slábla vůle. Ještě jednou ji uchvátil mocný vír rozkoše a netrvalo dlouho a znovu dospěla k vrcholu. Tělo se jí neovladatelně třáslo, byla zpocená a lapala po dechu. Nepřestával se v ní pohybovat. Tentokrát se ale nastupujícímu vyvrcholení ubránila a nezavřela oči. Jak jeho pohyby zintezivněly a jejich rytmus se zrychlil, otočila se, aby ho aspoň na zlomek vteřiny zahlédla… a strnula v úžasu. Nejasně si uvědomoval, že pohledem zachytil ohromený výrazu v jejích zlatozelených očích, ale byl už na pokraji vlastního orgasmu a nebyl s to reagovat. V tu chvíli mu nezáleželo na ničem, jen na divoké, ztřeštěné žádosti, jež mu ovládla tělo. Otvírala se pod ním propast, čiré bezmyšlenkovité blaženosti. Bezhlavě se do ní vrhl. Jakmile pominuly nejprudší orgastické křeče, nalezl v sobě tolik duchapřítomnosti, aby z ní vyklouzl a otočil se zády. Masku svíral v prstech a chtěl si ji honem nasadit. Ale ona ho z ničeho nic popadla za ruku, aby mu v tom zabránila. "Ne. Nedělej to. Už jsem tě viděla." S povzdechem se rozpomněl na její ohromený výraz, jejž spatřil krátce předtím, než vyvrcholil. Bylo pozdě. Znovu si povzdychl. Dotkla se jeho paže. "Je to v pořádku. Vlastně je to víc než jen v pořádku. Není na tobě nic odpudivého. Jsi úplně normální." Je to andělská bytost, tak nevinná a vlídná, že mu chce ušetřit bolest a namlouvá mu, že už není zrůda. Jenomže viděl šok v její tváři. Ať říká cokoli, on jí neuvěří. Sám nejlíp ví, jak na tom je. Kletba pořád působí. A to 305 OKOUZLENÍ 305 znamená, že ho nemiluje. A teď když ho viděla, ho ani milovat nemůže. V očích ho pálily slzy. "Prosím. Věř mi. Všechno, co ti lidé namluvili o tvém vzhledu, byla lež. Ať ti někdo přinese zrcadlo, aby ses na sebe mohl podívat." "Zrcadlo?" Alexander strnul. Ještě měl v živé paměti, jaké to bylo, když se naposledy podíval do zrcadla. Obličej, jenž spatřil, vyděsil i jeho. Byl ohavný, hnusný, zrůdný. Obličej lorda Netvora. A zůstane takový až do smrti. A pokud se do něho nezamilovala Esmay, nedokáže to žádná žena. Podělili se o mnohou rozkoš. Doufal, že to bude stačit. Fakt, že to bylo málo, ho zbavil veškeré naděje. "Potřebujeme zrcadlo," naléhala. "V zámku žádná nejsou. Nechal jsem je rozbít." "Tak ať Mabelle požádá ženy z podhradí. Jsem si jistá, že některá z nich si zrcadlo schovala." "Ne," zavrtěl hlavou. "Já ten pohled nesnesu." "Nebuď pošetilý. Tak zazvoním na Mabelle sama." Přistoupila k provazu se zvonkem a zatahala za něj. "Poprosíme ji, aby přinesla zrcadlo. Nebo se jí ukážeš a zeptáš Stránka 173

Probuzení se, jestli je na tobě něco nezvyklého." "Ne." Nasadil si masku a začal ji zavazovat na tkanice. "Nikdo jiný mě nesmí vidět." Zasmála se a potřásla hlavou. Jakmile Mabelle přišla, Esmay jí oznámila, co potřebují. Služka vrhla na svého pána tázavý pohled. Alexander se odvrátil. Zatímco čekali, až se Mabelle vrátí, Alexander přemýšlel. Věděl, co v zrcadle uvidí, ale třeba na tom opravdu nezáleží. Jestli ho Esmay přijala takového, jaký je, jeho život už nebude tak strašný jako dřív. Trápil se, že ho nemiluje, ale možná za nějaký čas… Vykročil k ní. Seděla na posteli a než Mabelle vešla, oblékla si šaty. Dotkl se jejího ňadra a čekal, že ucukne. Usmála se a škádlivě poznamenala: "Tobě to nestačilo? Jsi hrozně nenasytný…" Slyšel, jak se otevřely dveře. Vešla Mabelle se zrcadlem v dřevěném rámu. Alexandra dopálilo, že někdo v zámku neuposlechl jeho rozkaz. "Dej mi zrcadlo 306 NIKKI DONOVAN 306 a nech nás o samotě," řekl stařeně. Ta se ušklíbla a odešla. Esmay vstala. "Já ho podržím. Sundej si masku a podívej se na sebe." Podal jí zrcadlo a zhluboka se nadechl. Uvolnil masku a stáhl si ji z obličeje, ale z ruky ji nepouštěl, aby si ji mohl okamžitě nasadit, jakmile zahlédne třeba jen náznak znetvoření. Esmay zvedla zrcadlo a podržela mu je před obličejem. Zadíval se na ni a pomyslel si, že někomu takovému, jako je on, nepřísluší, aby se vůbec octl v blízkosti takové krásy. Pak s pokleslým srdcem stočil zrak na svůj obraz. A prostoupil ho šok. Ne, to nemůže být pravda! To je nějaký úskok! Dotkl se obličeje rukama. Ucítil hladkou pokožku, nahmatal rovný, pravidelný nos. Vypadal normálně… úplně normálně. Vzrušením se mu zatočila hlava. Rozesmál se a podíval se na Esmay. Radost v její tváři byla upřímná. Pochopitelně. Měla strach, že se vyspala se zrůdou, ale zjistila, že vypadá stejně jako ostatní muži. "Kletba…," vyhrkl, "kletba je zrušená." Chtěl se dát do tance, dovádět jako rozradostněné dítě. Vzpomněl si na své poddané, služebnictvo, rytíře a námezdní rolníky. Chtěl, aby všichni věděli, že kletba je zlomená a že je zase sám sebou. Objal Esmay a vyběhl z místnosti. Na vrcholu schodiště málem klopýtl. V poslední chvíli se zachytil o zeď a hlavou mu blesklo, jak by bylo hrozné, kdyby přišel o nově nalezenou pohlednou tvář při pádu ze schodů. Znovu se šťastně rozesmál a vrhl se dolů. Vpadl do velké síně a rozrušeně si ukazoval na obličej. "Podívejte se na mě! Jen se všichni podívejte! Kletba byla zrušená! Jsem to zase já!" Služebnictvo přerušilo práci a zraky všech vzlétly k jeho obličeji. Rytíři hodující u stolu přestali jíst. Drogorova manželka, která u okna šila, vstala a ruční práce jí vyklouzla z rukou. Všichni na okamžik znehybněli a Alexander zauvažoval, jestli se nezmýlil. Třeba bylo to zrcadlo očarované. Už už si chtěl sáhnout na tvář, aby se ujistil, že to nebyl jen sen, ale vtom všichni přítomní začali radostně výskat a křičet. Drogor vstal a s rozzářeným úsměvem při307 OKOUZLENÍ 307 stoupil k Alexandrovi. "Můj pane, to je úžasné! Neuvěřitelné! Nejenže už nejste odpudivý, ale jste výjimečně pohledný!" Připojila se k nim i Elen, rytířova žena. "Je to tak, pane. Stránka 174

Probuzení Jste hezký, opravdu moc hezký muž." Alexander se rozesmál. "Musím se všem ukázat. Kde je Mabelle? Neustále mi opakovala, ať nedovolím, aby to znetvoření ovládlo můj život. Neměla pravdu. Podívejte se na mě. Usmíváte se, místo abyste se odvraceli. Přicházíte ke mně, místo abyste utíkali." Znovu se rozesmál. "Viděl jsem Mabelle odcházet ze zámku," odpověděl Drogor. "Nejspíš měla namířeno k záhonu s léčivými bylinami, kde pořád něco kutí." Alexander přikývl a vydal se stařenu hledat. Netušil, proč mu tolik záleží na tom, aby věděla, že kletba už nad ním nemá moc. Byla nedílnou součástí jeho života, kam až mu sahala paměť. Byla jediná – kromě Drogora, který ho holil –, komu dovolil, aby ho viděl bez masky. I když ho často popouzela svými poznámkami, měl Mabelle rád a chtěl, aby věděla, jaké ho potkalo štěstí. Esmay vstala z postele a začala přecházet po místnosti. připadalo jí, že od odchodu jejího milence uplynula spousta času. Vrátí se ještě? Vzápětí ji napadlo, že teď když lord Netvor – lépe řečeno muž, který býval lordem Netvorem – už není zohyzděný a odpudivý, najde si jakoukoli ženu, která se mu zalíbí. Neunese ji, ani neuvězní ve věži jako ji, ale okouzlí svou pohlednou tváří. Má všechno, co si žena může přát – majetek, moc a je mimořádně hezký. Proč by se měl spokojit s chudým vesnickým děvčetem, když může mít urozenou paní? Srdce se jí sevřelo bolestí a trhla sebou, když uslyšela, že se otevřely dveře. Že by se konečně vrátil? Vzdala se naděje, když spatřila na prahu Mabelle. Stařena se usmívala, nebyl to ale zdaleka spokojený výraz. "Prý jsi zlomila kletbu," poznamenala. "Náš pán je zase normální." "Kletbu?" zvolala Esmay. "Jak jsem ji zlomila?" "Tys o tom neslyšela? Když se mylordovi podaří najít 308 NIKKI DONOVAN 308 ženu, která se do něho zamiluje, kletba bude zlomená a on bude zase vypadat jako dřív. Nevíš, že právě proto tě sem nechal přivézt?" Esmay se odvrátila. Tak proto se k ní choval tak vlídně a něžně a nechtěl jí ublížit. Netoužil po jejím panenství, ale po jejím srdci. Do očí jí vstoupily slzy. Myslela si, že mu na ní záleží, že si ji vybral, protože k ní něco cítí. Ale pravděpodobně ji považoval za tak mladou, naivní a nevýznamnou, že se mu ji podaří snadno svést a manipulovat s ní. Zdusila vzlyk. Uvědomila si, že reagovala tak, jak si představoval. Zpočátku jí ho bylo líto a chtěla pomoct tomu nešťastnému, bezmocnému muži, který, jak jí připadalo, ji moc potřebuje. Postupně se však lítost změnila v lásku. Oklamala ji jeho něha i to, že se k ní choval, jako by byla nejpůvabnější žena na světě. Jeho doteky ji maximálně vzrušovaly a v jeho objetí prožívala vrcholné blaho. Zatímco sváděl její tělo, získal i její srdce. Manipulace s jejími city byl chytrý plán. Ale i když věděla, co jí provedl, nic se nezměnilo. Pořád ho milovala. Cit, jenž se jí usídlil hluboko v srdci, nemohlo změnit vůbec nic. S povzdechem se zeptala: "Co bude se mnou?" "Jak to myslíš?" "Už mě nepotřebuje. Může mít kteroukoli jinou ženu." "Na to se ho budeš muset zeptat, až se vrátí. Teď předvádí celému světu, že je mimořádně pohledný muž. Jako dítě, které dostalo novou hračku." Mabelle si pohrdavě odfrkla. "Mám obavy, že se vůbec nepoučil. Jsem zvědavá, jestli skončí jako jeho ničemný otec." Její slova Esmay zmátla, ale byla příliš ponořená do vlastních úvah, než aby se nad nimi zamyslela. Rozhlédla Stránka 175

Probuzení se po místnosti. Chvíli potrvá, než se vrátí. Teď má na práci něco důležitějšího. Připravil ji sice téměř o všechno, ale hrdost jí zůstala. Ukázala na skříň. "Najdu tam něco, v čem mohu jít ven? Nějaké prosté, praktické šaty? A taky budu potřebovat pevné boty," Mabelle pozvedla obočí. "Odcházíš?" Esmay přikývla, ale srdce jí pukalo bolestí. 309 OKOUZLENÍ 309 Kapitola 6 Tady jsi!" Alexander vtrhl do věžní místnosti. "Všude jsem tě hledal, Mabelle." Když se nepřestala přehrabovat ve skříni, netrpělivě dodal: "No tak, podívej se na mě. Jsi jediná, kdo mě ještě neviděl. Kletba nade mnou ztratila moc! Věřila bys tomu?" Mabelle se pomalu narovnala a obrátila se ke němu. Její zdeformovaná tvář zůstala bez výrazu. "Ano. Kletba byla zlomena." "Ty nejsi ráda?" Mabelle pokrčila rameny. "Uvidíme, jestli ti pohledná tvář prospěje." Alexander si ji nechápavě změřil a pak se rozhlédl. "Kde je Esmay?" Mabelle znovu pokrčila rameny. "Pryč." "Pryč? Kam šla?" Jeho nadšení poněkud ochladlo a zmocnil se ho pocit viny. Na Esmay úplně zapomněl. "Nejspíš zpátky domů." "Ale proč?" Proč odešla, když je kletba zrušená a on má možnost vést normální, spokojený život? "Myslím, že se domnívá, že už ji nepotřebuješ." Přistoupil ke stařeně. "Jak tomu mám rozumět? Cos jí řekla?" "Pověděla jsem jí o kletbě a žes ji sem nechal přivézt, aby ji zrušila." "Ale mně šlo přece o víc!" namítl. "Miluju ji. A ona miluje mě. Musí mě milovat, jinak by kletbu nezlomila!" Mabelle na něj vrhl zvláštní pohled. "Víš to jistě?" "Samozřejmě! Kletba se dala zlomit jen tak, že se do mě nějaká žena zamiluje." "Aha," hlesla Mabelle. "A co když ti prozradím, že to já jsem rozšířila historku o tom, že na tvé prokletí exis310 310 tuje lék? Že je může zrušit jen čarodějnice, která tě očarovala?" Teď už nechápal vůbec nic. Proč Mabelle mluví o něčem, co už není důležité? Kletba je zlomena. Copak záleží na tom, jak vznikly všechny povídačky kolem ní? "Čarodějnice, která mě proklela, byla moje matka," odpověděl úsečně. "A ta je mrtvá, takže mě jí nemohla zbavit." "Víš jistě, že je mrtvá?" "Ovšem. Zemřela při mém porodu. To vědí všichni." "A kdo tě vychovával? "Kdo tě krmil a staral se o tebe?" "Přece ty. Ale co to s tím má společného?" "Třeba jsem tvoje matka." Alexander na ni užasle zíral. Přišla snad o rozum? "Nemůžeš jí být. Moje matka byla krásná. Každý to tvrdí." "A já jsem… groteskní? Odpudivá? Ohyzdná? Jako ještě před chvílí ty." Mabellino zdravé oko se na něj dívalo s mrazivým chladem, jenž mu pronikal až do morku kostí. Co to říká? Co po něm chce? "To jsem neřekl," ohradil se. "Nikdy jsem ti nic takového neřekl." "Ale myslel sis to navzdory vlastnímu znetvoření," Těžce si povzdychla. "Copak ses za celé ty roky vůbec nepoučil? Jsi pořád stejně sobecký a namyšlený chlapec, jakého z tebe otec vychoval?" "Ne! Já nejsem jako on!" Stránka 176

Probuzení "Pokud ne, tak možná proto, že jsem ti dala možnost stát se dobrým, citlivým a milujícím člověkem." V zeleném oku jí zajiskřilo. "To já na tebe uvalila kletbu. A já tě jí zbavila, když jsem usoudila, že ti záleží víc na jiných lidech než na tvých vlastních potřebách." "Ty? To je nesmysl!" "Co kdybych ti to dokázala? Ujišťuju tě, že je to v mých silách." Mabelle si přiložila ruce na obličej. Před Alexandrovýma očima jako by se jí rysy ve tváři hýbaly a měnily. Zároveň se jí proměnilo i tělo; vyrostlo a napřímilo se. Z ničeho nic se díval na starou ženu s Mabellinými bělostnými vlasy, ale s jemně tvarovanou, oduševnělou tváří a dvěma pronikavýma zelenýma očima. Působila vznešeným dojmem a stála před ním hrdě a s elegancí. 311 OKOUZLENÍ 311 Zalapal po dechu: "Co… jak jsi…?" "Všichni věděli, že jsem čarodějnice. Kromě tvého otce. Chtěl mě ponížit a ztýrat, aby mi dokázal, že ze mě nemá strach. Znásilnil mě a já na něj uvalila kletbu, která mu navždy změnila život." "Jenže ta kletba se projevila na mně!" zvolal zlostně Alexander. "To já trpěl, ne on!" "Trpěl taky. A změnil se. Poté, co jsem s ním skončila, už nikdy nebyl tak krutý a bezohledný jako dřív. Přestal znásilňovat bezbranné ženy a zneužívat služebnictvo a vesničany. Zůstal sice pořád sobecký a zlý, ale v mnohem mírnější formě." "Jak jsi mohla?" procedil skrz zaťaté zuby. "Jak jsi mi to mohla udělat? Tolik let života v zoufalství!" přistoupil k ní a nejraději by ji uškrtil. Vzdorně si ho změřila. "Nenapadlo tě, že já musela prožívat stejné utrpení jako ty? Že jsem byla uvězněná v podobě ohyzdné stařeny mnohem déle – už od prvního dne po tvém narození? Také jsem musela snášet znechucené pohledy a šeptem pronášené poznámky o svém vzhledu a chodit po světě jako zrůda. Jenže já se nikdy neschovávala za maskou. Žila jsem nejen jako vyvrženec, ale také jako služka. Dělala jsem to proto, abych mohla být s tebou, synu, abych ti pomáhala a vedla tě a snažila se z tebe vychovat pokorného, laskavého a milujícího člověka. Myslím, že to za to stálo, ale teď když se na tebe dívám a čtu ti ve tváři nenávist a zlobu, nejsem si jistá, jestli jsem se své krásy nevzdala zbytečně. Nevím, jestli přece jen nejsi stejný jako tvůj otec." Jakmile si uvědomil, co říká, zastyděl se. Trpěla stejně jako on a možná ještě víc. Obětovala svou krásu a mládí, aby se mu pokusila pomoct. "Odpusť," řekl. "Nepřemýšlel jsem. Ale přísahám ti, že nejsem jako otec. Já dokážu milovat." "To je dobře." Mabelle ho obdařila okouzlujícím úsměvem. Nebyla mu o nic bližší teď, když byla půvabná, ale protože věděl, co kvůli němu podstoupila a obětovala. Milovala ho, a proto mu byla tak drahá. Roztáhl paže a pevně ji objal. Její štíhlé tělo mu připomnělo Esmay. Pustil ji a znovu se ho zmocnil pocit osamě312 NIKKI DONOVAN 312 ní a strach. "Esmay…," vydechl. "Myslíš, že mě nemá ráda?" Mabelle pokrčila rameny. "Kdoví? Možná by ses na to měl zeptat jí." "Vždyť odešla." Mabelle si ho prohlédla od hlavy k patě. "Zdá se mi, že máš dvě zdravé nohy. Můžeš jít za ní. Ovšem tím dáš najevo, že ti na ní záleží a že nejsi tak pyšný, abys o ni Stránka 177

Probuzení nebojoval." Její vzhled se sice změnil, ale ostrý jazyk jí zůstal. Alexander se upřímně rozesmál. Když bude mít matku nablízku, nehrozí mu, že skončí jako jeho nadutý, bezcitný otec. Esmay se usadila na obvyklé místo na louce. Většina lučních květin už odkvetla a tráva zhnědla. Les prozářily první barvy podzimu – rudé a fialové dozrávající bobule a mezi zelenými listy se tu a tam objevil žlutý nebo nahnědlý odstín. Srdce jí však netížila nadcházející zima, ale vzpomínky. Stačilo, aby zavřela oči, a cítila jeho doteky i společně sdílené chvíle nebeské blaženosti. Připadalo jí to jako sen, a možná si to měla tak pamatovat – jako nádherný, okouzlující sen. Přepychové zařízení a šaty. Svého báječného milence, ztělesnění skrytých obav i nejhlubší touhy. Na okamžik se stala součástí kouzelného příběhu, o jakém zpívá trubadúr, zatímco mu shromáždění lidé bez dechu naslouchají. Tenhle příběh ale nemá šťastný konec. Aspoň pro ni ne. Sehrála svou roli. Kletba byla zlomena. Obětovala své panenství a srdce, aby zachránila lorda Netvora a poskytla mu možnost vést normální život. Když už není zrůda, ožení se s nějakou elegantní šlechtičnou. Při tom pomyšlení se jí bolestně sevřelo srdce. Nechtěla myslet na to, jak se dotýká jiné ženy a ona pod ním sténá rozkoší. Na jeho tělo spojené s jiným. Jistě, je ráda, že je kletba zlomená. Nepřeje mu, aby byl nešťastný. Ale kdyby mu jeho plán nevyšel a on zůstal dál lordem Netvorem, možná by ho i přesto dokázala udělat šťastným. Je jí jedno, jestli má pohledný obličej. To jeho 313 OKOUZLENÍ 313 tělo ji uchvátilo a omámilo. A jeho pronikavé šedé oči, plné touhy a žádosti. A ústa – zkušená, smyslná, zázračná. Bylo by jí jedno, kdyby měl ostatní části tváře znetvořené. Milovala by ho stejně. Hrdlem jí stoupal vzlyk. Vtom zaslechla za zády jakýsi zvuk a ztuhla. Jakmile si uvědomila, že ji někdo pozoruje, zježily se jí chloupky na zátylku. Pohledem pročesávala les. Uviděla ho a zmocnilo se jí zděšení. Byl to ten samý rytíř, jenž ji unesl. Poznala jeho drátěnou košili a helmu. Co s ní chce udělat tentokrát? Chce jí předat vzkaz ze zámku? Nebo je jeho záměr úplně jiný? Tělo jí prostoupila hrůza. Co když se jí její milenec chce zbavit? Možná nechce, aby se o té příhodě dozvěděli vesničané. Posloužila svému účelu; teď už ji nepotřebuje. Pomalu se zvedla, připravená prudce vyrazit. Tentokrát ji nic nezaskočí. Má naději, že se jí podaří utéct. Rytíř udělal krok směrem k ní. Otočila se a vrhla se do podrostu. Slyšela ho za sebou. Kupodivu byl rychlý i v nemotorné válečné výstroji. Ale ona zná les mnohem líp… a běží o život! Náhle se jí připletla do cesty spadlá větev. Pokusila se ji přeskočit, ale zachytila o ni nohou a upadla. Zavřela oči. Je konec. "Esmay." Ten hlas v ní probudil vzpomínky. Otevřela oči a upřela je na rytíře, jenž se nad ní skláněl. Otvory v helmě ji pozorovaly šedé oči. Zděšeně vyjekla. Chce ji zabít sám, aby měl jistotu? Dokáže ji zabít i po tom, co spolu prožili? "Esmay," opakoval. Natáhl k ní ruku. Zaváhala. Co kdyby ho požádala, poprosila, aby se s ní ještě jednou miloval… než udělá to, co má v úmyslu? Kéž by ho dokázala přinutit, aby si vzpomněl, co spolu prožili, přimět ho, aby ji miloval tak jako ona miluje jeho…. Uchopila ho za ruku a nechala se vytáhnout na nohy. Zdál se jí mnohem mohutnější, než jak si ho pamatovala. Stránka 178

Probuzení Hrozivý, mocný. Připomněla si, že předtím po ní toužil, potřeboval ji. Vzala mu ruku v železné rukavici a přiložila si ji na ňadro. Ostře se nadechl. "Miluj se se mnou," zašeptala. "Miluj se se mnou tady a teď." 314 NIKKI DONOVAN 314 Pustila mu ruku a on si chtěl sundat helmu. "Ne," zarazila ho. "Nech si ji. Připomíná mi masku. Připomíná mi, kdy jsme se milovali poprvé." Začal se svlékat – odložil drátěnou košili a ochranný kabátec. Pod ním byl nahý. Nádherný… Přistoupila k němu a pomohla mu rozepnout spony na kalhotách. Penis se mu z nich uvolnil jako pružina a ona jej uchopila do obou rukou. Díval se na ni očima plnýma touhy a neovladatelné žádostivosti. "Nemáme si na co lehnout," řekl. S obdivem pozorovala, jak se mu pohybují hezky tvarovaná ústa. "Nic nepotřebujeme," zašeptala. Jasně si uvědomovala rozpálený předmět plný života, jejž svírala prsty, cítila, jak tepe a chvěje se, když ho polaskala. "Lehneme si do trávy na louce." Zhluboka se nadechl, aby se ovládl. "Ne. Mám jiný nápad." Vzal ji za ruce, pozpátku odvedl ke kmeni štíhlé břízy, zvedl jí sukně a začal ji hladit v klíně. Měla ho už vlhký a otevřený a při jeho dotecích se jí podlomila kolena. Podsunul jí ruce pod zadeček a nadzvedl ji. Jednou rukou jí odhrnul sukni a druhou ji posadil na svůj vzpřímený tvrdý úd. Vyjekla. Díky váze jejího těla pronikl hluboko do ní. Jednou rukou ji podržel, druhou se opřel o strom a boky vyrazil proti ní. Vykřikla rozkoší a pak znovu a znovu, zatímco ji každým mocným pohybem penisu unášel k slastným výšinám. Dospěla k vrcholu v několika neúprosných, silných vlnách. Nakonec vyvrcholil i on a těžce na ni dopadl. Pevně ho objímala a cítila, jak se mu zvedá a klesá hruď. Duši jí zaplavil klid a mír. Vydržela by v jeho náručí navěky a vychutnávala dozvuky jejich úžasného milování, obličej zabořený do jeho krku, chřípí naplněné jeho sytou, mužnou vůní. Ale vtom si uvědomila, že to bylo naposledy. Nedomnívala se, že by jí teď dokázal ublížit, ale přesto se jí chtěl zbavit. Teď když kletba pominula, má před sebou život normálního člověka, život urozeného pána. Odtrhla se od něho a jemně se mu vyprostila z objetí. 315 OKOUZLENÍ 315 Alexandra se zmocnilo zoufalství. Ona odchází. Nestojí o něj ani po tom, co spolu prožili. Rozhlédl se kolem sebe. Je možné, že kouzlo lesa ji vábí tak silně, že se ho nedokáže vzdát ani kvůli němu? Díval se, jak si upravuje šaty. Neuniklo mu, že se tváří smutně, i když se jeho pohledu vyhýbala. Přece musí jejich rozchodu aspoň trochu litovat. Sevřelo se mu srdce. Copak ji dokáže nechat odejít? Jak by žil bez ní? Puzený hlubokým zoufalstvím ji popadl za paži. "Ne! Podruhé už tě odejít nenechám! I kdybych tě měl odvléct, vezmu si tě za manželku!" Zírala na něj rozšířenýma očima, v nichž se zračil zmatek. "Copak to nechápeš?" zašeptal divoce. "Mít tě, být s tebou pro mě bylo vždycky mnohem důležitější než zbavit se kletby. Miluju tě. Potřebuju tě. Vím, že na to nemám právo, ale jsem tvůj pán a poroučím ti, abys šla se mnou!" Vytřeštila oči. Připomínaly hluboké tůně, na jejichž hladině se zrcadlily zlaté, hnědé a jantarové listy podzimních Stránka 179

Probuzení stromů. A pak se šťastně rozesmála. "Ano. Půjdu s tebou." Oči se jí zamlžily. "Půjdu s tebou kamkoli, můj milovaný lorde Netvore." Vášnivě ji objal a sklonil hlavu, aby ji políbil. Vtom si uvědomil že má helmu. Strhl ji, odhodil na zem a znovu ji uchvátil do náručí. Jejich ústa se poprvé setkala ve sladkém polibku, opojném jako medovina. 316 NIKKI DONOVAN 316 LIZ MADISON


Slib 317 318 319 Kapitola 1 Anglie, 1250 Mohutná kamenná výplňová zeď se otřásla, ale nárazu padesátilibrového balvanu vystřeleného z katapultu odolala. "Ke zteči na útočnou věž na východě! Založte do kuší zápalné šípy!" Victoria Woodvillová vydávala povely svým rytířům z výhodné pozice na vrcholu hlásky, odkud měla útočící vojsko pod hradbami jako na dlani. Tmavý příkrov nadcházejícího soumraku náhle prozářil ohňostroj žhavě planoucích paprsků, jak desítky zápalných šípů skropily řady útočníků. Zdola zazněly pronikavé výkřiky oznamující, že některé ze střel zasáhly cíl. Victoriini rytíři se neúspěšně pokoušeli zneškodnit vysokou dřevěnou útočnou věž, která se zlověstně blížila k vnějším zdím zámku. Přední a boční stěny pohyblivé stavby byly pobity vodou nasáklými zvířecími kůžemi, jež účinně uhasily hořící šípy. Navzdory usilovné snaze rytířů si měsíc obléhání vybral svou daň a pustošící vojsko se probilo do nebezpečné blízkosti starobylé pevnosti. Spolu s míjejícími hodinami narůstala beznaděj obránců. "Držte si pozice!" rozkázala Victoria, proběhla klenutou chodbou a vrhla se dolů po úzkém točitém schodišti vedoucím na vnitřní nádvoří, jež kypělo horečnou činností. Veškeré hradní služebnictvo spolu se stovkami nevolníků a sedláků, kterým se podařilo uprchnout dřív, než nájezdné vojsko Hamlina Porta odřízlo vesnici, pobíhalo po nádvoří a v rámci svých schopností se snažilo pomoct. Zbrojíři opravovali meče s širokou čepelí, štíty a kovové hroty kopí, šípaři vyráběli šípy opatřené peřím. Podél severní zdi nádvoří a v kuchyni se v kotlích 319 vařil olej, jejž co nevidět vylijí otvory ve zdech zámku na hlavy nájezdníků. Victoria pátrala pronikavýma zelenýma očima po Jonasi Auberovi, novopečeném rytíři z řad elitního oddílu mistburského hradu. Přibližně před hodinou opustil pozici za jižní zdí, aby zkontroloval, kolik se vyrobilo šípů, neboť stávající zásoby pomalu docházely. Ale ať hledala sebepozorněji, sira Jonase u vnější zdi opevnění neviděla. Podrážděně svraštila obočí. Kde je její rytíř? Přihodilo se mu něco? Vzápětí ale pustila podobné úvahy z hlavy. V nejzazším rohu jižního opevnění se zachvěla zem. "Invaze v jižním cípu!" vykřikla a ukázala ve směru, kde zahlédla pohyb, a jako blesk prolétla nádvořím. Přitom šířila poplach, jenž vyústil v hektický spěch, jak pážata, vladykové a rytíři obklíčili jižní roh a s tasenými meči číhali na vetřelce. Byla to jediná a jen nepatrná část pevného skalnatého Stránka 180

Probuzení podkladu, na němž byl vystavěný mistburský hrad, kde půda přecházela v měkčí podloží, a tedy také jediné místo, kudy se obléhající vojska mohla podkopat pod hradbami. Ale jak se to Portovi vojáci dozvěděli? Náhodou? To bylo nepravděpodobné, protože jižní křídlo zámku chránily strmé, holé skály svažující se do ledové řeky zhruba sto metrů pod nimi. Právě tohle byla jedna z mnoha výhod, díky nimž byl mistburský hrad téměř nedobytný. Ne že by to teď bylo něco platné, protože ať to nepřátelé zjistili jakkoli, Victoriini rytíři se museli rozdělit na dvě skupiny, první, která odrážela pozemní útok, a druhou, jež měla za úkol zajmout vojáky hloubící chodbu pod zámkem. Srdce jí pokleslo, když si uvědomila, že její muži mají velmi mizivou naději na úspěch. Nečekaně jí vyhrkly slzy, jež hrozily, že podlehne zoufalství, ale Victoria je potlačila a spíš než na pláč a stesky se srdnatě zaměřila na neodvratnou krutou bitvu. Vyběhla po schodišti do hlásky a v duchu odhadovala, jak dlouho dokážou její lidé odolávat obléhání. Zásoby jídla vydrží na několik měsíců, takže nehrozilo, že obránci vyhladoví. Totéž platilo o čerstvé vodě ze studní 320 LIZMADISON 320 vyhloubených za vnitřními hradbami. Skladiště zbraní bylo plné válečné výstroje a zbrojíři měli k dispozici dostatečné množství surovin k výrobě a opravě zbraní všech jejích rytířů. Horší to bude s duševním vypětím, jež si tahle bitva vyžádala. Mistburský hrad se jen výjimečně stal terčem dobyvatelů a podobný nápor už Victoria jednou zažila. Její muži už byli vyčerpaní a každý, třeba i nepatrný postup žoldnéřů Hamlina Porta, v nich podrýval víru ve vítězství. Útok na vnitřní opevnění podzemním tunelem byl zatím posledním úspěchem nájezdníků a Victoriini rytíři jej vnímali jako citelnou hrozbu. Je opravdu možné, že by přišla o milovaný domov svých dávných předků? Budu se o něj bít do posledního dechu, umínila si, když stanula na strážní věži. Je jedinou velitelkou hradních vojsk, a dokud bude naživu, za žádnou cenu se nevzdá. Je tady doma stejně jako předtím její otec a ještě dřív její dědeček. Byl vykoupený krví mnoha generací rodu Woodvillů a Victoria ho nehodlala odevzdat takovému ničemovi, jakým byl Hamlin Port. Poháněná odhodláním svolala své rytíře, a odhodlání a vzdor v jejím hlase v nich posílil vůli vytrvat. I když ještě zdaleka nepadl soumrak, nepřátelé pod hradbami zažehli pochodně a díky jejich světlu se stali snadnými terči pro samostříly Victoriiných vojáků, jejichž šípy je nacházely s neomylnou přesností. Další střely vylétaly z mnoha střílen v silných zámeckých zdech. Uplynula hodina, pak druhá. Boj pokračoval, přitom ani jedna ze stran neustupovala ani nevítězila. Victoria zaujala postavení na strážní věži, ostřelovala z kuše nepolevující řady obléhajícího vojska, nepřestávala dodávat odvahu svým rytířům a neustálými povely a povzbuzováním udržovala jejich morálku. Největší starost jí dělala pohyblivá útočná věž, již Portovi vojáci tlačili stále blíž k vnější výplňové zdi, i když v tu chvíli se její postup zastavil. V obléhaném hradu zavládlo ticho před bouří a Victoria přemýšlela, jestli Port přeruší bitvu kvůli houstnoucí tmě. Opřela kuši o kamennou předprseň a přemístila se ze strážní věže na východní hradby, před nimiž stá321 SLIB 321 Stránka 181

Probuzení la útočná věž. Rytíři, kteří tuto stranu střežili, byli přichystáni zahájit boj v okamžiku, kdy Portovi vojáci znovu zaútočí. "Už hodinu je klid, paní," hlásil Victorii šeptem jeden ze strážců. "Ale jsme neustále připraveni." "Uhasili pochodně v blízkosti zámku," poznamenala. "Jediné světlo vidím v jejich ležení, a to je odtud daleko. Doufejme, že se nějakou dobu budou věnovat svým prázdným žaludkům." Rytíř souhlasně přikývl. Jeho muži jedli naposledy před deseti hodinami a Victoria si to uvědomovala. "Rozdělte vojáky na skupiny a jednu po druhé posílejte dolů pro jídlo," nařídila. "Každá skupina na to má půl hodiny. Pak rozhodneme, kdo si vezme první noční hlídku." Rytíř vděčně přijal rozkazy. "Provedu, mylady. Nejprve půjdou…" Večerní ticho proťaly zděšené výkřiky. Victoria ucítila ve tváři horký poryv, a jakmile se obrátila nalevo, viděla, že se útočná věž octla v plamenech. Oheň zachvátil její silné stěny a s praskáním stravoval tvrdé dřevo. Mokré zvířecí kůže nedokázaly zdusit plameny, jež zažehlo velké množství pochodní. Během několika minut vyšplhaly až na vrchol věže a mohutná stavba se změnila v jednu obrovskou pochodeň, jež ozářila popelavě šedou oblohu jako záblesk vycházejícího slunce. Vzápětí poté se zlověstná věž zhroutila a za chvíli z ní zbyla jen hromada doutnajících trosek. Útok nepolevil a vojsko neznámých nájezdníků zuřivě zaútočilo na Portovy muže. Zachránci přijížděli v houfech, zaplavovali okolí mistburského hradu a v boji muže proti muži zneškodňovali vojsko, které přes měsíc terorizovalo Victoriiny poddané a obléhalo hrad. Aniž znala totožnost těchto mužů nebo důvod, proč jí přišli na pomoc, ujala se role velitelky a sešikovala své rytíře před výjezdem do bitvy. "Spusťte padací most," rozkázala. "A ihned přejděte do útoku! Do hradu se nedostane ani jeden Portův voják. V okamžiku, kdy se most dotkne druhého břehu, zaútočte. Připravte koně!" 322 LIZMADISON 322 Rozkaz byl bez váhání splněn. Nejlepší střelci zůstali na hradbách a na nádvoří se shromáždili Victoriini nejstatečnější rytíři, aby vystrojili válečné oře a přichystali výzbroj. Jakmile se spustí padací most, překonají vodní příkop kolem zámku a připojí se k novým útočníkům, aby rozdrtili vojsko Hamlina Porta. Victoria spěchala dolů, kde už na ni čekal její kůň i zbroj. Ani vteřinu neuvažovala o tom, že by se vyhnula nebezpečí, protože tohle je její hrad a ona ho bude bránit bok po boku se svými muži. Zaslechla skřípání silných řetězů, jež se odvíjely z obrovských kol a spouštěly padací most. Frkání a ržání koní ohlašovalo, že rytíři jsou už v sedlech a připraveni k útoku. Vladykové přichystali Victoriina oře, a sotva si navlékla brnění, nasedla a zaujala pozici v čele pluku. Sotva byl most dole, dala povel a ozbrojení jezdci následováni pěšáky vyrazili přes most a vrhli se do zuřící bitvy. Doutnající útočná věž poskytovala dost světla na to, aby Victoria určila, kde se odehrává hlavní boj. Podle předem dohodnutého plánu vytvořilo její vojsko po výjezdu z bran kolem útočníků půlkruh, pak se obrátilo a zamířilo k hradu, čímž donutilo Hamlinovy muže zaujmout obranné postavení. Victoria se srdnatě probíjela skupinami Portových nájezdníků a poté zaujala strategické Stránka 182

Probuzení postavení vně kruhu, v němž se odehrávala bitva. Znovu a znovu se srážely široké čepele mečů. Vzduch naplnilo pronikavé ržání válečných ořů mísící se s dupotem jejich kopyt o udusanou zem. Co chvíli se ke všeobecné vřavě připojil děsivý sten raněných nebo umírajících. I když nesčetněkrát přelétla pohledem bojiště, její zrak téměř zázračně přitahovala pozoruhodná obratnost snad nejmohutnějšího rytíře, jakého kdy viděla. Přestože mu postavu halily tma a brnění, bylo zřejmé, že muž je neobvykle urostlý. Mečem i štítem vládl s ohromnou silou a každý jeho pohyb a švih byl vedený s mimořádnou lehkostí a půvabem. Jeho mocný hlas plný autority se nesl nad bitevním polem a vydával povely vítězícím jednotkám. 323 SLIB 323 Bitva skončila téměř stejně rychle, jako se rozpoutala. Victoria zavelela k poslednímu útoku, ale jak její rytíři vyrazili kupředu, bylo jasné, že se nemají s kým střetnout. Obléhání skončilo. Na krajinu se sneslo přízračné ticho. V první chvíli nikdo nepromluvil. Všichni zůstali na svých místech, ať na zemi nebo v sedle. Těly vojáků se šířila ochromující únava odplavující veškeré emoce, které vystřídal pocit podivné prázdnoty. Vzduch rozhýbal mírný vánek, jenž se nad hlavami rytířů zavlnil jako obrovský prapor vítězství. Victoria se rozhlédla po zpustošeném okolí mistburského hradu. Ranění a padlí pokrývali zem jako bezcenné smetí. Srdce se jí sevřelo žalem, protože věděla, že někteří z padlých jsou její vojáci. Náhle tichem otřásl dusot kopyt a vynutil si Victoriinu pozornost. Natočila se v sedle doleva a obrátila hlavu po zvuku. Blížil se k ní mohutný rytíř. Seděl vzpřímeně na frkajícím hřebci, ale jeho pohyby byly prosty napětí. Měl zdvižené hledí, pod nímž jiskřily v mimořádně pohledné tváři pronikavé, tmavě modré oči. Zastavil koně po jejím boku, hlavou k hýždím Victoriina oře, takže se ona i rytíř navzájem octli tváří v tvář. Mohutný muž se jí mírně uklonil, jako by vzdával hold královně, a představil se: "Stephen de Burgh, paní, k vaším službám." Jeho jméno jí bylo nejasně povědomé. I když se s ním nikdy nesetkala, Blenleigh, hrad rodu Burghů, stál v sousedství Mistbury už v době, kdy byla pevnost vybudována. Victoriin otec se s Burghem starším znal a mluvil o jeho rodině s velkou úctou. Blenleigh byl vzdálený pouhé tři dny jízdy, ale až do této chvíle se Victoria s jeho působivým vládcem nesetkala. "Victoria Woodvillová, mylorde," řekla a natáhla k němu ruku v odpověď na jeho pozdrav. "Je požehnáním, že jste se tu objevili. Vy a vaši muži zachránili můj hrad, a za to vám budu navždy vděčná." Při jejích slovech se Stephenovi usadil v koutcích rtů sotva znatelný úsměv. Než odpověděl, sundal si helmu a stáhl drátěnou kápi připojenou ke kroužkovému brně324 LIZMADISON 324 ní. I když měl na rukou silné kožené rukavice, Victoria cítila, jako by se jí žár jeho pokožky přelil do dlaně, když jí jemně sevřel prsty a zvedl je ke rtům. Světlo z doutnající útočné věže stačilo, aby si prohlédla jeho vznešené, výrazné rysy. Mužnost vyzařující z jeho urostlé postavy se zračila i v liniích obličeje. Silné, vysedlé lícní kosti vypadaly jako vyřezané z žuly. Vyvažovaly je hluboko vsazené oči lemované řasami tak hustými, že by mu je záviděla leckterá žena. Dlouhé vlasy mu Stránka 183

Probuzení sahaly těsně pod ramena, a navzdory hře nočních stínů, jež mátly Victoriin zrak, se jí zdálo, že jsou světlé. Svým celkovým vzezřením vyvolával dojem dávného norského válečníka a Victorii se vybavilo, jak kdysi zaslechla, že rod de Burghů má vikingské předky. Ať to byla pravda nebo ne, Stephen de Burgh rozhodně vypadal jako neohrožený dobyvatel. V očích se mu zaleskla slábnoucí záře ohně. "Odpusťte si podobné pošetilosti, lady Woodvillová. Když pohostíte mé rytíře silným pivem a teplým jídlem, považujte svůj dluh za vyrovnaný," odpověděl hlubokým, sytým hlasem. Victorii zrůžověly tváře rozpaky, protože tenhle působivý muž narušil její normálně bezchybné společenské chování. "Prosím o odpuštění, pane. Vy a vaši muži jste čestnými hosty v mém domě. Vejděte a zůstaňte přes noc. Poručím kuchařům, aby připravili slavnostní hostinu." Než mohl de Burgh zareagovat, otočila se a dala znamení vojákům, aby odnesli padlé vojáky, jak její, tak Hamlina Porta, a připravili pohřební hranici. Když se zase otočila k de Burghovi, zjistila, že vedle něho stanul další rytíř na koni, o něco menší než Stephen, ale svým vzhledem neméně působivý. "Dovolte, abych vám představil svého bratra, Hendricka de Burgha," prohlásil Stephen. "Hendricku, lady Victoria Woodvillová." Hendrick de Burgh si položil paži na hruď a uklonil se. "Vaši rodinu známe už spoustu let, mylady," řekl. "O to víc mě těší, že vás konečně poznávám osobně." 325 SLIB 325 Obratný řečník, pomyslela si a natáhla ruku k Burghovi mladšímu. Měl dokonalé chování, ale přesto pod uhlazeným zevnějškem vycítila zmužilost. Naopak jeho bratr se nenamáhal zakrýt svou skutečnou podstatu. Stephen de Burgh byl ztělesněním ryzí mužné síly v mocném těle protřelého válečníka. Nicméně ji udivilo, že při tom konstatování se jí zrychlil tep. Tři šlechtici stočili koně směrem k mistburskému hradu a vyrazili k padacímu mostu. "Jak už jsem sdělila vašemu bratrovi," oslovila Victoria Hendricka, "já a moji lidé vám jsme hluboce zavázáni. U slavnostní hostiny mi musíte prozradit, jak jste se dozvěděli o obléhání a proč jste nám přijeli na pomoc." "Jak si přejete, mylady," odvětil Hendrick. Stephen mlčel, ale Victoria na sobě cítila jeho pozorný pohled, jako by byl jestřáb a ona jeho kořist. Sotva vjeli na padací most a pod silnými kopyty zaduněla dubová prkna, přerušili rozhovor. Projeli pod padací mříží a octli se za vnitřními hradbami, kde podvečerní horečnou činnost vystřídaly radostné oslavy a přípravy na bohatou hostinu. Komínem stoupal štiplavý kouř z kuchyně, kde se pomalu opékalo maso na rožních. Vůně jídla podráždila Victoriino chřípí a zakručelo jí přitom v žaludku. Od rána neměla v ústech ani sousto. Děvečky nosily vody od studní, nalévaly ji do polévkových kotlů a vzduchem se neslo bušení sekáčků, jak kuchaři porcovali maso. Přejeli nádvoří a před vstupem do hradní věže všichni tři sesedli z koní. "Vítejte v Mistbury na mém hradu," řekla Victoria a odvedla hosty do velké síně. "Vejděte a uhaste žízeň." "Díky, paní," odpověděl Stephen, a když se k němu obrátila, v záři lojových svící zjistila, že její předcházející dojem byl nepřesný. V ostře řezaných rysech se mu jasně zračila severská krev, ale předtím viděla jen zlomek Stránka 184

Probuzení jeho půvabu, jejž odhalilo až plné světlo. Stephen de Burgh byl jako oživlý Adonis. Služebnictvo již rozmístilo po obvodu velké síně stoly a prostřelo ubrusy. Na každou stranu stolu položili pr326 LIZMADISON 326 kénko na maso, vedle něho nůž a lžíce. Na každém místě stál stříbrný pohár, holba a nádobka se solí. Služebnictvo pobíhalo sem a tam jako přičinliví mravenci. Přípravy řídil drobný tmavovlasý muž, jehož nedostatečný vzrůst vyvážila ráznost a autorita. Sotva zpozoroval Victorii, přistoupil k ní. "Vítejte zpátky, mylady, vítejte!" pozdravil ji. Jeho projasněné oči vypovídaly o úctě, již chová ke své paní. "Esmonde!" Victoria ho popadla za ruce v důvěrném gestu dávných přátel. "Tito urození pánové zachránili mistburský hrad, a za to jsme jim všichni velmi vděční. Seznamte se s lordem Stephenem de Burgh a jeho bratrem lordem Hendrickem. Pánové, to je můj majordomus, Esmond Bele." Esmond se oběma bratrům hluboce uklonil. "Jsme tu k vašim službám," prohlásil a široce mávl paží na znamení, že hovoří za všechny své podřízené. Když se narovnal, vykročil ke zvýšenému stolu a vysunul dřevěné křeslo uprostřed. "Mylady," vybídl ji a naznačil Stephenovi a Hendrickovi, aby se posadili po boku jeho velitelky, každý z jedné strany. Když zaujali svá místa a Victoria požádala Esmonda, aby čestným hostům přinesl nápoje, konečně se Stephenovi naskytla příležitost, aby si prohlédl obličej ženy, jež zdánlivě bez námahy řídila chod obrovského, prosperujícího zámku, a o které už hodně slyšel. Tvrdilo se, že Victoria Woodvillová se za své válečné umění nemusí stydět ani před tím nejschopnějším rytířem. Stephen přirozeně věděl, že skutečnost poněkud pozměnilo nesčetněkrát převyprávěné líčení její statečnosti, přesto musel připustit, že odvaha, již projevila ten večer na bitevním poli, potvrzuje její pověst. I když jí chyběla síla, aby vládla těžkým mečem s širokou čepelí, co se týče strategie byla prvotřídní velitelka. Zachovala si chladnou hlavu i při té nejkrutější řeži a v pravou chvíli vysílala muže do útoku. Není divu, že si jí hluboce vážil každý člen služebnictva. Když vzhlédla k Esmondu Belovi, na štíhlé, ladné hrdlo jí dopadla záře louče upevněné ve stojanu na zdi za její hlavou. Nečekaná touha zlíbat tu dokonale hlad327 SLIB 327 kou pokožku přiměla Stephena, aby změnil polohu na židli, a raději se soustředil na její obličej. Měla dokonalou, smetanově bílou pleť s lehkým odstínem bronzu. Nebylo pochyb, že tráví spoustu času pod širým nebem, což postavení paní domu koneckonců vyžaduje. Velké oči byly jako hluboké, temně zelené tůně; ústa malá, ale kyprá, plné rty se zdály měkké jako načechrané polštářky. Její největší chloubou ale byly husté kaštanové vlasy, které jí spadaly po zádech v neposlušných kadeřích oživených rusými prameny, jež zářily v plamenech loučí. Její krása nebyla klasická jako u dívek z trubadúrských písní, ale vypovídala o Victoriině silné, nezávislé a nezkrotné povaze. Stephen cítil, jak se mu zrychlil tep. V tu chvíli domluvila s Esmondem a otočila se. Stephen se nesnažil zakrýt fakt, že si ji prohlížel. Do tváří se jí nahrnula krev. Neuniklo jí, že host má nezvykle pronikavé oči a na zlomek okamžiku se jejich pohledy setkaly. Stránka 185

Probuzení Kontakt přerušila Victoria a obrátila pozornost na Hendricka. "Mylorde," záměrně oslovila Stephenova bratra," musíte mi prozradit, odkud jste se dozvěděli o obléhání našeho hradu." Hendrick nebyl slepý ani hloupý; všiml si, jak si Stephen Victorii prohlíží, když mluvila s Esmondem, a uvědomoval si, že bratra zaujala. Zároveň bylo zřejmé, že dotyčná dáma jeho zájem bůhvíproč ignoruje. Hendrick věděl, že mu nedokáže odolávat dlouho. Kolem Stephena kroužily dívky jako včely kolem plástve medu. Ale než jejich hostitelka podlehne bratrově dřímající smyslnosti, dosyta si vychutná její pozornost. "Naše panství jsou spřízněné sňatkem," odpověděl. "Dcera vašeho sládka se provdala za syna jednoho z našich vesničanů a nedávno porodila syna. Doslechli jsme se, že se chystají sem, aby dědečkovi ukázali vnuka, ale když posel, který měl ohlásit jejich návštěvu, spatřil nepřátelská vojska, vrátil se zpátky." Odmlčel se, když se dostavil šenkýř a postavil na stůl velké konvice s pivem. To už se místnost zaplnila členy Victoriina dvora a rytíři z družiny de Burghů a všichni 328 LIZMADISON 328 ostatní hlaholili a vesele pokřikovali. V obrovském krbu ve středu síně přívětivě praskal oheň a kouř stoupal vzhůru ke klenutému, deset stop vysokému stropu. Vladykové, vojáci, strážní, dveřníci, dvorní dámy, všichni se shromáždili ve velké síni, aby se najedli, napili a pozvedli číše na vítězství. Holby narážely jedna do druhé, jak si navzájem připíjeli a u některých stolů se zpívaly oslavné písně. Hendrick musel zvýšit hlas, aby překřičel všeobecný rámus. "Hamlin Port ale pohrozil útokem i nám," pokračoval. "Zkrátka, jakmile posel uviděl mezi obléhajícími vojáky jeho prapor, nerozhodovali jsme se dlouho a vyrazili vám na pomoc." Hendrick se naklonil nad stůl, aby viděl na bratra. "Co říkáš, Stephene? Zachovali jsme se správně, je to tak?" Stephenovi se po tváři rozlil lenivý úsměv a krátkým kývnutím potvrdil Hendrickova slova. "Nemohli jsme se rozhodnout líp," odpověděl nespouštěje přitom oči z Victorie. Cítila žár jeho pohledu, ale neopětovala ho, protože nechtěla znovu podlehnout kouzlu jeho tmavých modrých očí. Jak je možné, uvažovala, že znám toho muže jen pár hodin a už cítím, jak se mezi námi přelévají vlny touhy. Pravda, je výjimečně pohledný a šíří kolem sebe dráždivou vůní kůže a divočiny. Ale pod vnější přitažlivostí přece musí být něco víc, co rozproudí Victoriinu krev pokaždé, když na ní spočine magnetický pohled jeho očí. Možná jeho nedávné hrdinské skutky. On a jeho muži jí zachránili hrad a nepochybně i život. Ale kdyby to tak bylo, vyvolal by v ní stejnou reakci i jeho mladší bratr. Potřásla hlavou a obrátila se k Hendrickovi. Oba sourozenci si byli velmi podobní. Také rysy mladšího prozrazovaly severské předky, od po ramena dlouhých světlých vlasů po výrazné lícní kosti. Jeho tvář byla snad o něco jemnější než Stephenova a oči o několik odstínů světlejší, ale přitahoval pozornost přítomných dam stejně jako jeho bratr. Ale když se na něj Victoria zadívala, cítila jen obdiv, s jakým by si prohlížela vzácný goblén nebo čistokrevného hřebce. Ocenila jeho krásu, ale nevzrušila ji. 329 SLIB 329 Stránka 186

Probuzení Do síně napochodovali šenkýři s plnými konvicemi piva a sluhové začali nosit vrchovaté talíře s horkým jídlem. Velkou síň naplnila vůně hojně kořeněných pokrmů, jež podráždila hladové žaludky a chuťové buňky těch, kteří se nemohli dočkat, až se dosyta najedí. U stolů určených společensky méně významným osobám se o talíř dělili vždy dva, ale Victoria a její dva hosté měli každý svou porci. V příštích několika minutách hovor utichl a nahradilo jej slavnostní hodování. Sotva však byl nejhorší hlad a žízeň uhašeny, požádala Victoria bratry, aby rozvedli Hendrickovu poznámku. "Zmínil jste se, že Port se snažil zmocnit Blenleighu," podotkla Victoria. "Museli jste v minulých letech odolávat mnoha nájezdům?" Než odpověděl, Stephen si lokl piva, postavil pohár na ubrus, přitom nepustil kovovou nádobu z ruky. "Jemu podobní na nás neútočili," vysvětlil. "Ale Port nám vyhrožoval a naši muži vědí, že nám může kdykoli způsobit potíže." Victoria z ničeho nic dostala na Hamlina Porta vztek a zároveň se jí sevřelo srdce bolestí. Nebýt baronovy zvrhlé touhy po moci, stateční muži, kteří padli při obraně mistburského hradu, by teď prožívali slavnostní večer se svými manželkami a dětmi. Místo toho jsou vesnice v jejím panství plné truchlících vdov a dětí bez otce. "Zajímalo by mě, co toho muže žene k tomu, aby neustále podnikal nájezdy na mírumilovné vesnice a plenil naši zem," pronesla a hlas se jí chvěl hněvem. "Chamtivost," odpověděl Stephen. To slovo bylo stejně chladné a nelítostné jako samotný Port. "Vaše panství vám leckdo závidí a Port je chce získat pro sebe." "Zvlášť rozsáhlé lesy pod vaší správou," dodal Hendrick. "Není pochyb, že Port po večerech přemýšlí, jak se jich zmocnit." Victoria věděla, že bratři mají pravdu. Pro tak hrabivého lotra, jaký je Port, musí být její majetek pořádně hořkou pilulkou. Po skončení hostiny služebnictvo rychle odneslo prkénka a příbory a nahradilo je mísami s ovocem, fíky a datlemi a talíři medových zákusků a cukrovinek. Step330 LIZMADISON 330 hen sice neměl sladká jídla ve velké oblibě a dával přednost vínu a pivu, ale když viděl, jak se Victoria zakousla do zralé švestky a přejela si jazykem po plných rtech, aby zachytila šťávu, jež z plodu vytryskla, rozbušilo se mu srdce. Prosté gesto, stejně bezděčné jako dýchání, bylo ztělesněním čistoty, při níž se mu zrychlil tep a cítil tlak v rozkroku. Opřel se v židli, natáhl dlouhé nohy a prohlížel si svou hostitelku z profilu. Usoudil, že se v ní poutavým způsobem střetávají mnohé protiklady. Na bojišti byla příkladem statečnosti a bez zaváhání a s odhodláním vedla své muže k vítězství proti vojsku Hamlina Porta. Zároveň ale měla svůdnou, ryze ženskou postavu, jejíž chloubou byly dlouhé husté kaštanové vlasy. Stephen proti své vůli popustil uzdu fantazii a představil si, jaké by bylo, kdyby se mu její hebká pokožka a zralá ňadra tiskla k hrudi, její štíhlé paže ho objímaly kolem krku, zatímco by ji vzal do náručí a zmocnil se jejích rtů. V duchu si ten výjev přehrál, slyšel, jak její spokojené vzdechy přejdou v toužebné steny, když jí prsty pohladí tmavě růžové bradavky a laskáním je změní v tvrdé, vzpřímené hroty. Pak ji odvede k posteli, jemně složí na podušky a ona pro něj roztáhne stehna… Uvědomil si náhlé ticho a podle Victoriina a Hendrickova výrazu bylo zřejmé, že očekávají odpověď na otázku, již neslyšel. Stránka 187

Probuzení "Omlouvám se," řekl. "Zaujaly mě výkony vašich herců." Zradil ho ale žár v očích, jež na ni upřel, a Victoria poznala, že nemluví pravdu. Přesto jeho prohlášení nekomentovala. Namočila si prsty v misce s vlažnou vodou, utřela je do lněného ubrousku a chystala se k odchodu. "Pánové," oslovila bratry, "mám za sebou velmi dlouhý a těžký den, a kdybych se tu měla zdržet déle, usnula bych u stolu. Proto vám popřeji dobrou noc a na shledanou zítra. Pážata vás odvedou do pokojů, jakmile si to budete přát." Zvedla se a obrátila a vzápětí zaslechla vrzání židlí, jak všichni přítomní ve velké síni vstali, aby zdvořilým gestem reagovali na odchod své paní. Odcházela od sto331 SLIB 331 lu a s úžasem si uvědomila, že Stephen ji následuje. Zastavila se, otočila se k němu a musela zaklonit hlavu, aby mu viděla do očí. "Mylorde?" prohlásila, protože nechápala, proč stojí vedle ní. "Není nutné, abyste mě doprovázel do mých komnat. Znám cestu poměrně dobře." Úsměv, jejž vyvolala její poznámka, mu projasnil rysy ve tváři jako ranní slunce. "Právě naopak, mylady," odvětil. "Doufal jsem, že mi vy prokážete čest a doprovodíte mě." Hovořil tlumeným hlasem, jako by jí svěřoval tajemství, a Victorii se zrychlil tep, když si uvědomila, jak je jeho žádost nepatřičná. Stephen de Burgh byl mohutný muž nabitý energíí a z jeho dominance vyzařovala smyslnost. Bylo jasné, že po ní touží, a Victoria nemohla zapřít, že ji také přitahuje. Ale jestli se domnívá, že ji dostane do postele tak snadno, utrpí jeho hrdost těžkou porážku. "Dobrá," přisvědčila. "Lorde Hendricku, půjdete s námi?" Obdařila Stephenova bratra zářivým úsměvem, a i když Hendricka zaujala stejně jako Stephena, věděl, že starší sourozenec už na ni očividně uplatnil právo. "Děkuji, mylady, ale nejsem unavený a rád bych se tu ještě chvíli zdržel se svými muži. Díky za výtečnou hostinu." Victoria přijala jeho chválu kývnutím hlavy. "A já děkuji vám za pomoc při záchraně zámku. Dobrou noc, lorde de Burghu." Sestoupila z vyvýšeného pódia, na němž stál jejich stůl. Stephen šel v jejích stopách jako stín. Kráčeli mlčky velkou síní směrem ke schodišti vedoucímu k pokojům pro hosty a Victoriiným komnatám. Začala stoupat po levotočivých stupních jako první, v ruce držela pochodeň, která jim svítila na cestu. Její plamen prskal a syčel a vrhal tančící stíny na studené kamenné zdi. Stephena za sebou neviděla, ale jeho přítomnost zřetelně vnímala, jako by na sobě cítila jeho planoucí pohled. Sotva došli k řadě soukromých místností vyhrazených pro významné hosty, Victoria se zastavila a obrátila se ke Stephenovi. 332 LIZMADISON 332 "Dejte se chodbou, pane," pokynula mu a pozvedla k němu obličej. "Vaše ložnice je třetí vpravo." "Jsem vám zavázán," odpověděl a vděčně se uklonil, ale nepohnul se z místa. Ve světle pochodně se mu oči živě leskly. Jeho pohled ji přitahoval jako magnet a bezděčně před ním ustoupila. Vydal se za ní ladnými krokem šelmy, až neměla kam ustoupit a zády narazila na chladnou stěnu. Levou rukou od ní vzal pochodeň, zasunul ji do držáku Stránka 188

Probuzení nad její hlavou a pak se dlaní opřel o zeď vedle její pravé tváře. Připadala si jako uvězněné zvíře, ale srdce jí tlouklo neovladatelným vzrušením. Věděla, že by měla odejít a pokračovat do svých komnat, ale nebyla s to poručit nohám, aby ji vynesly po schodech do vyššího patra. Když se k ní sklonil, uzardělou tvář jí pohladil jeho horký dech. Teď jasně viděla doutnající touhu v hlubinách jeho očí. Jeho plné vláčné rty se octly nebezpečně blízko a musela odolat naléhavému nutkání položit mu ruku na šíji a překlenout prostor mezi nimi. Chtěla ty rty cítit na svých; žhavé, smyslné rty rytíře, jenž vzbuzuje v mužích bázeň pouhou svou přítomností. Koutkem oka viděla, jak zvedl pravou ruku k jejímu obličeji a vzápětí se jeho silné, zjizvené prsty válečníka zlehka dotkly bělostné pokožky jejího hrdla. Jejich dotek měl účinek ohně, jak postupovaly vzhůru k obličeji. Palcem jí přejel po jemné linii brady, zatímco ostatní prsty putovaly po tvářích, víčkách, nosu a nakonec po rtech. Jejich pohledy se setkaly. Victoria prozkoumávala rysy v jeho obličeji a jen stěží dokázala ignorovat horečné tepání krve ve spáncích a roztřesené nohy. Každý jeho dotek v ní vyvolal opojné, erotické vjemy, které až dosud nezakusila a teď rozechvívaly její tělo touhou. Sotva znatelně zaklonila hlavu ve snaze vynutit si polibek, byla si jistá, že jí to chce dát. Ale když už se domnívala, že se zmocní jejích rtů, spustil ruku k tělu a o krok ustoupil. "Váš půvab mi bere dech," zašeptal a znovu se jí uklonil. "Dobrou noc, lady Woodvillová." Beze slova se oto333 SLIB 333 čil, zamířil směrem, který mu udala, a za okamžik zmizel ve dveřích svého pokoje. Cvaknutí zámku znělo ve ztemnělé, tiché chodbě jako osamělá ozvěna. Victoria počkala, až se jí zklidní dech a zvolní srdeční rytmus, než dokázala pohnout nohama a vyjít po schodech ke svým komnatám. Tam už na ni čekala komorná, která svou paní během několika minut svlékla a uložila do postele. Trvalo však několik hodin, než Victorii přemohl milosrdný spánek, protože se pokoušela rozluštit desítky nezvyklých dojmů a pocitů vířících jí hlavou jako spadané listí v poryvech podzimního větru. "Tvoje mlčení všechno komplikuje." Zajatec, jemuž byla určena Stephenova poznámka, jen zavrtěl hlavou a odmítal promluvit. Tak to probíhalo už déle něž dvě hodiny a Stephen začal ztrácet trpělivost. Mučení se mu příčilo, ale nehodlal propustit ani jednoho ze zajatců dřív, dokud mu neposkytnou informace, které po nich žádal. Po jeho boku stáli Victoria a Hendrick, kteří s ním po snídani sešli do zámecké kobky, v níž byly řetězy připoutané zhruba dvě desítky zajatců, Portových vojáků, kteří se zúčastnili obléhání mistburského hradu. "Mohli bychom tě k tomu donutit," varoval ho Hendrick. "Možná by se ti vrátila paměť." Voják se před mohutnými muži přikrčil a přitiskl se k vlhké zdi věznice, ale mlčel. Victoria v duchu obdivovala jeho věrnost, jakkoli byla pomýlená. Teď stanula před zajatcem sama a s účastným výrazem ho oslovila: "Není rozumné zemřít pro Hamlina Porta," prohlásila klidně. "Jistě víš, že on by pro tebe nehnul ani prstem. Místo toho mysli na svoji rodinu. Na manželku a děti. Když budeš mlčet, budou pro tebe hluboce truchlit a oplakávat zbytečnou smrt statečného vojáka, který bojoval na straně nenáviděného, nenasytného a zlovolného pána." Stránka 189

Probuzení Zajatec mlčel, ale Victoria věděla, že na něj její slova zapůsobila. Nevěřila, že by někdo dal přednost loajalitě Hamlinu Portovi před láskou vlastní rodiny. "Pověz nám, co potřebujeme vědět, a záhy se shledáš se svou ženou a s dětmi. Ale budeš-li nám vzdorovat, 334 LIZMADISON 334 modli se, aby na tebe měli hluboké vzpomínky, protože nic jiného jim po tobě nezůstane." Zpozorovala v očích rytíře slzy a věděla, že se rozhodl. "On nás zabije," vyhrkl ochraptělým, ztrápeným hlasem. "Přísahal, že nás všechny pobije, jestli promluvíme jen jediné slovo." Jak Stephen a Hendrick uslyšeli, že vězeň promluvil, přistoupili k němu, ale mužova slova byla určená Victorii. "Mylady, prosím, pochopte to. Když nepromluvíme, zabijete nás vy. Když promluvíme, udělá to Hamlin Port. Copak máme na vybranou? Můžeme jen doufat, že vy se nad námi slitujete a nenecháte nás trpět." Při prosbě ubohého, zoufalého muže jí usedalo srdce. "Poslouchej," poručila, neboť chtěla aby jí zajatec uvěřil. "Jestli nám povíte všechno, co chceme vědět, ty, tvoji muži i celé vaše rodiny mohou zůstat na mém panství jako pachtýři. Už nemusíte sloužit Hamlinu Portovi. Výměnou za informace získáte život. Ale jen když nám povíte všechno." Mocná slova visela ve vzduchu jako hrozba, ale zároveň slibovala naději a nový život. Rytíř si uvědomil, že jeho volba je jednoduchá, a rty mu zvlnil sotva znatelný úsměv. "Co chcete vědět?" Studený vítr cloumal větvemi jabloní obtěžkaných zralými plody, připravenými ke sklizni. Victorii letěla nad hlavou potrhaná oblaka poháněná prudkými proudy pozdního léta, věštícími nadcházející zimu. Navzdory chladu a houstnoucímu soumraku ji procházka ztichlým zámeckým sadem těšila. Tady si mohla utřídit myšlenky a nalézt klid a po téměř celém dni stráveném v zámeckých kobkách, kde vyslechla z úst Portových rytířů skličující historky, to bylo jediné místo, kam se toužila uchýlit. Procházela se bezmála tři čtvrti hodiny a pak se usadila na jednu z masivních dřevěných lavic, na nichž v přestávkách mezi sklizní ovoce odpočívali a jedli sedláci. Přitáhla si k tělu kožešinou lemovaný plášť, na chvíli zavřela oči, zaklonila hlavu a plnými doušky nabírala do plic čistý, kouřem provoněný vzduch. 335 SLIB 335 "Smím si k vám sednout?" Victoria otevřela oči. Tyčila se před ní vysoká postava Stephena de Burgha, která jí zastínila slunce. Měl na sobě kožený plášť s teplou podšívkou, světlé vlasy mu čechral vítr. "Ano. Samozřejmě," odpověděla a snažila se zakrýt nečekaný nával touhy, která jí sevřela žaludek. Vzpomněla si na včerejší večer, jak před ní Stephen stál, uvěznil ji mezi silnými pažemi a sklonil hlavu, jako by ji chtěl políbit… Od té doby se s ním pochopitelně setkala; společně s jeho bratrem Hendrickem zpovídala v kobkách rytíře Hamlina Porta. Ale to bylo za úplně jiných okolností a na místě, které jen těžko vyvolalo potřebu důvěrnosti. Teď se s ním octla v tichém ovocném sadu a široko daleko nebyla živá duše. Posadil se vedle ní. Nejdřív mlčel, jako by se spokojil s tím, že s ní může sdílet pohled na nádherný západ slunce, na zšeřelou oblohu Stránka 190

Probuzení v odstínech růžové a rudé. Po chvíli se k ní otočil a posunul se, takže se kolenem dotkl jejího. Předpokládala, že si v zájmu slušnosti odsedne, ale on to neudělal. "Věříte jim?" zeptal se a modrýma očima pozorně zkoumal její profil, jako by si chtěl zapamatovat každý jeho detail. "Těm zajatcům?" "Ano." "Věřím," přikývla a zadívala se na něj. "Většina rytířů Hamlina Porta jsou žoldnéři, zběhové z křížových tažení, a nemám sebemenší úctu vůči těm, kteří prodají svou věrnost tomu, kdo nabídne víc. Ale ať je to jakkoli, nemyslím, že ti rytíři lhali o vražedných nájezdech, za které jim Port bohatě platí." "Já jim taky věřím," souhlasil Stephen. "Port má jediný zájem, a sice rozšířit rozlehlé državy, které už vlastní, a udělá cokoli, aby dosáhl svého cíle." Vítr zesílil, ohýbal větve jabloní a srážel přezrálé plody do hnědnoucí trávy. Stephen si přitáhl plášť k tělu a posunul se blíž k Victorii, aby ji mohutným tělem chránil před silnými poryvy větru. 336 LIZMADISON 336 "Nechcete jít dovnitř?" zeptal se jí. "Ještě ne." Vedle tohoto obrovitého rytíře si připadala nezvykle drobná a ženská, ale zároveň v bezpečí. S údivem zjistila, že jí to dělá dobře. "Věděl jste, že je Hamlin spřízněný s králem?" zeptala se a tělem se jí rozlil hřejivý pocit, když si všimla, jak mu v posledních paprscích zapadajícího slunce jiskří oči. "Ne," přiznal se. "Nebyl jsem si jistý. Jednou si o tom povídali rytíři v Blenleighu, ale jen přetřásali vesnické klepy." Victoria přikývla. "To příbuzenství je velmi volné." "Přesto existuje. Nepochybuji, že proto Jindřich zavírá oči před Hamlinovým pleněním a nájezdy." "A proto nemá Hamlin důvod, aby přestal." Victorii zamrazilo v zádech a zježily se jí chloupky na pažích. Měla ale silný hlas, jenž vypovídal o odhodlání se Portovi bránit, dokud toho bude schopná. Stephen přelétl pohledem po zvlněné krajině, teď už zahalené tmou, protože slunce se sklonilo za obzor. Vybavilo se mu okolí Blenleighu, v mnoha ohledech podobné pozemkům pod správou mistburského hradu. Jeho hrad měl mimořádně strategickou polohu na vysoké skále obklopené přírodními hradbami. Ale stejně jako Mistbury padl Blenleigh do oka Hamlinu Portovi, jenž prahl po tom, aby mohl připojit pevnost ke svému panství. Jak se svěřil Victorii, jeden Portův nájezd už museli odrazit, ale Stephen věděl, že je jen otázka času, kdy dojde k dalšímu. Znovu se zadíval na krásnou cílevědomou ženu po svém boku. Nelhal, když jí řekl, že mu svým půvabem bere dech, a i teď, když si ji prohlížel, ucítil v rozkroku tlak. Oči měla ostýchavě sklopené na ruce složené do klína a chvěla se zimou. Věděl, že po zdánlivě jemným zevnějškem se skrývá síla a odhodlání. Victoria byla jako gladiátor v ženském šatě a vzrušovala ho víc než dosud kterákoli jiná žena. V tu chvíli dospěl k pevnému rozhodnutí. "Port nemá důvod přestat s drancováním našich držav, jelikož ani jeden z nás nemá prostředky, aby mu 337 SLIB 337 Stránka 191

Probuzení v tom zabránil. Má větší jurisdikci než já nebo vy, a dokud dokáže sestavit vojsko, jeho nelítostné nájezdy budou pokračovat. Je jen otázka času, než uspěje, a pak jeden z nás nebo oba přijdeme o všechno. Nedokážeme mu odolávat věčně. Rozhodně ne každý zvlášť." Viděl, jak rozšířila oči. Možná uhodla, co jí chce navrhnout. Stephen se zhluboka nadechl, jako by nabíral odvahu k tomu, co se chystal říct, a do plic mu pronikl svěží, studený večerní vzduch. Ani na chvíli neuhnul pohledem a hleděl na ni hlubokýma očima, stejně vážnýma jako jeho nabídka. "Ožením se s vámi," prohlásil. "Manželstvím sjednotíme své síly, pozemky, vojska a vesnice a spojíme se, abychom dokázali odrazit dvojnásobně velkou armádu, než s jakou Port obléhal uplynulý měsíc váš zámek. Společně zvítězíme a zachováme dědictví našemu potomstvu." Odmlčel se, aby jí poskytl čas na rozmyšlenou. Ve tváři měla klidný výraz, který mu neumožnil spekulovat o její reakci. Po chvíli se zvedla z lavice a poodešla několik kroků od místa, kde seděli. Vítr nepolevil, odhrnul jí vlasy z obličeje, teď za ní vlály jako hustý závoj. Vzduch prosytila slabá vůně kouře stoupajícího z krbů v kuchyni a z dálky k nim zalétaly tlumené hlasy služebnictva, které připravovalo večeři. Konečně se Victoria vrátila k Stephenovi, ramena vzpřímená, jako by se chystala svést bitvu. "Máte pravdu, že proti Portovi budeme mít větší šanci, když spojíme síly," souhlasila. "Sjednocené panství bude větší než to, kterému vládne on, a pozemky zůstanou zachovány, ale pouze vaší rodině." Stephen vstal a dvěma dlouhými kroky stál přímo před ní. "To jsem neměl na mysli," ohradil se a tvář mu zkřivila zlostná grimasa. "Odvažujete se mě přirovnávat k takovému vypočítavci, jakým je Port?" Pronikavé tmavě modré oči získaly barvu půlnoční oblohy a tyčil se nejmíň půl druhé stopy nad ní. Jenže Victoria nehodlala podlehnout strachu, byla-li ohrožena budoucnost jejího rodinného dědictví. Každá žena věděla, že po sňatku automaticky připadne veškerý její 338 LIZMADISON 338 majetek a pozemky manželovi. Už by nevládla mistburskému hradu, ani nerozhodovala o osudu zámku a své rodiny. A to byl fakt, který si Stephen de Burgh byl bezpochyby uvědomoval. "K nikomu vás nepřirovnávám, mylorde," odpověděla. "Jestli se vezmeme, mistburský hrad bude váš. Nechápu, jak by pak byla zabezpečená moje rodina." Stála zpříma, její hlas byl mírný, ale neústupný, a navzdory hněvu, jenž v něm vřel, musel obdivovat její odvahu. Muži se před ním často krčili, zastrašení jeho mohutnou, urostlou postavou. Ale tahle drobná, křehká žena se před ním odmítala třeba jen sklonit. Rozpálila ho touha. "I přes nízké mínění, jaké máte o mé povaze," pronesl, "vás ujišťuji, že nemám zájem vládnout na Mistbury, stejně jako vy nechcete o práva svého rodu přijít. Ale pokud se nesjednotíme, ani jeden z nás nebude mít čemu vládnout." Uchopil ji za ruce a její prsty se octly v jeho mocném, hřejivém sevření. "Nechám sestavit a podepíšu listiny, které vám zaručí nezměněné vlastnictví vašeho majetku. Uklidní vás to?" Zaváhala a pak přikývla na souhlas. Vyprostila ruce z jeho a zamířila zpátky k lavici, ale už se neposadila. Stephen vycítil její neklid a byl zvědavý, co ho způsobilo. "S něčím jste se mi nesvěřila," poznamenal naléhavým hlasem. "S něčím, co vám brání přijmout moji nabídku." Stránka 192

Probuzení Tmavé stíny mu znemožňovaly, aby jí viděl do obličeje, ale měl dojem, že hádal správně. "Co vás trápí?" naléhal. "Víte, že je to rozumný nápad, a mimoto jsem souhlasil, aby vám zůstaly vaše pozemky. Proč na tu dohodu nechcete přistoupit?" Victoria byla vděčná, že je tma, která jí před Stephenem skryla rozpálené tváře. Jak se mu může svěřit s tím, kvůli čemu se zdráhá vstoupit do manželství, i když jí zaručil, že jí zámek zůstane? Uhnula před jeho zkoumavým pohledem, protože se styděla za pošetilost. I když Stephenova nabídka k sňatku neměla s romantickými dívčími sny nic společného, věděla, že jeho důvody jsou ze strategického hlediska nezpochybnitelné. V duchu ale 339 SLIB 339 slyšela kradmý šepot vdaných žen v zámku, jenž jí zněl v uších jako poplašný zvon. Mluvily o bolesti, již musely přetrpět, páchnoucím dechu, upocených tělech a hrubém spojení, které se údajně nelišilo od páření zvířat. To všechno, tvrdily zlověstným, tlumeným tónem, musí žena snášet, když na ni muž uplatňuje manželské právo. Podobné poznámky slýchala už jako dítě a ještě nikdy je nikdo nepopřel. Je to příšerná záležitost, říkávaly ženy a potřásaly hlavami. A přestože někdy některá budoucí nevěsta o pravdivosti jejich tvrzení zapochybovala, po svatbě se už o svých původních představách nezmínila. Ale Victoria byla silná, a pokud to vydrží ostatní ženy, tak ona taky. Tak jako tak to bylo nevyhnutelné, protože jestli bude chtít někomu předat mistburský hrad, musí porodit děti. Je však Stephen de Burgh muž, jehož by si vybrala jako jejich otce? Vzhlédla k němu. Stál přímo před ní, neochvějný a pevný jako skála. Měl postavu králů, vznešenou a působivou a byl schopný velet početnému vojsku. Silný plášť nedokázal skrýt široká ramena ani svalnatou hruď a sílu šelmy nemohly zamaskovat ladné pohyby pantera. Nebylo pochyb, že ji tělesně přitahuje, a byla zvědavá, jestli spojení s tímto mužem může být tak děsivé, jak slyšela. Přesto se nedokázala zbavit pochybností, jež jí bránily, aby jeho nabídku přijala. "Muži, který se má stát mým manželem, musím bezpodmínečně důvěřovat," odpověděla konečně. "A vůbec vás neznám. Jak si mám být jistá vašimi skutečnými úmysly?" Jak promluvila, Stephen přimhouřil oči, popuzený její skepsí. Sevřel čelisti a Victoria zpozorovala, jak mu v navenek klidné tváři zacukal sval. Naklonil se k ní, až se nosem téměř dotýkal jejího. "Moje úmysly, lady Woodvillová, jsou následující: chci zabránit dalšímu drancování mého i vašeho panství úplatným, vypočítavým primitivem, který se nezastaví před ničím. Je tak složité, abyste tomu uvěřila?" "Na tu otázku vám zatím neumím odpovědět, mylorde," odvětila beze stopy strachu. "Zdá se, že jsou i jiné způsoby, jak byste mohl posílit své vojsko a nemusel se přitom se mnou oženit." 340 LIZMADISON 340 Prudce vydechl. "Zajisté, lady Woodvillová. Například mohu přestat přijímat od nevolníků rytířskou daň a místo ní po nich vyžadovat vojenskou službu. Ale tím syny nezískám, mám pravdu? K tomu potřebuju manželku!" Po upozornění, že po ní bude vyžadovat své manželské právo, Victorii znovu vytanulo na mysli varování vdaných žen, a nedokázala potlačit ruměnec, jenž jí stoupal do tváří, ani rozpaky, které se jí zračily v očích. Stephen si toho okamžitě všiml a hněv ho opustil. Stránka 193

Probuzení Nahradil jej úžas a náhlé porozumění. Nebyla to tedy jen nedůvěra, pramenící z neznalosti jeho osoby, jež lady Woodvilleové bránila přijmout jeho návrh. Tato silná, nezávislá vládkyně, která schopně a statečně velí svému vojsku, má strach z intimního sblížení mezi mužem a ženou. "Vy máte strach." "Nemám." "Nezapírejte," naléhal tiše. "Byl vám vidět na očích. Když jsem naznačil, že se s vámi budu chtít důvěrně sblížit, abyste mi porodila potomky, vyčetl jsem vám z očí obavy." "To nejsou obavy," namítla, "jen…" "Co?" Přejela si jazykem po rtech, aby je navlhčila, jako by jí to mělo usnadnit vysvětlení. "Slyšela jsem, jak si o tom povídají vdané ženy na hradě. Říkaly, jak je spojení mezi manželi děsivé. Mluvily o bolesti, hrubosti a nevýslovném pocitu osamění, když je po všem. Vyvolalo to ve mně dojem, že ženy jsou pouhé předměty mužova chtíče. Nejspíš jsou to jen hloupé řeči, ale… zatím jsem neslyšela mluvit o opaku. Ani jednou." Upřímnost její zpovědi v něm vyvolala účast a musel Victoriinu opatrnost obdivovat. Byla by naivní, kdyby slepě důvěřovala neznámému člověku, navzdory přátelství jejich dvou rodů. Vtom ho napadlo, jak ji zbavit obav a pochybností. Odvedl ji zpět k lavičce a oba se posadili. "Vy máte strach, že přes den vás budu okrádat o pozemky a v noci na vás ukájet své choutky." 341 SLIB 341 Tváře jí zbrunátněly studem. "Mylorde…" zaprotestovala, ale Stephen jí gestem ruky umlčel. Vzal jednu její ruku do své, palcem jí začal hladit po hřbetě a druhou ruku jí položil na stehno. Victoria se snažila soustředit na to, co říká, a nejasně jí blesklo hlavou, jestli se ji třeba nepokouší svést, aby získal, oč usiluje. "Dokážu vám, že mi můžete důvěřovat, lady Woodvillová, a že nejsem chamtivý hrubián." Už se chtěla ohradit vůči jeho posměšnému obvinění, ale vtom zahlédla v jeho očích uličnická světélka a na smyslných rtech mírný úsměv. "Jak to dokážete?" zeptala se zastřeným hlasem. Zadíval se jí do velkých zelených zřítelnic a v jejich fascinujících hlubinách spatřil touhu. Jak by bylo snadné obejmout její měkké, svůdné tělo, přitisknout ji k sobě a uchvátit její rty ve vzrušujícím polibku. Představil si její horká, líbezná ústa a intenzivní slast, s níž by laskal jazykem její bradavku. Jeho jako kámen tvrdý penis toužil po uvolnění z těsných kalhot. Ale zatím nesmí podlehnout tělesným potřebám, ne tady a ne teď. Místo toho se ovládl a soustředil na to, co musel říct, aby získal její souhlas k tomu, co chtěl. "Mistburský hrad stojí na pevné skále. Tak to aspoň vypadá a většina lidí to tvrdí při pohledu na vaše sídlo. Fakt, že existuje nevelká oblast s měkkým podložím, je přísně střeženým tajemstvím. Nevěděl jsem o tom ani já, dokud jsme nevyzpovídali zajatce." "Je to tak," přisvědčila. "Je to rodinné tajemství už po mnoho generací." "Ale Hamlin Port je znal a přesně věděl, kde mají jeho muži kopat, aby pronikli pod vnějším opevněním." Věděla, co řekne, a dokonce ji to samotnou napadlo. Přesto nebylo snadné se s tím smířit. "Někdo z vašich poddaných neumí držet jazyk za zuby, lady Woodvillová. Máte v hradu zrádce." Stránka 194

Probuzení Victorii se sevřelo srdce. Ale i přesto, že umíněně vrtěla hlavou, popření jeho slov jí připadala neupřímné a prázdné a uvědomila si, že má stejné podezření. Jak jinak bylo možné, že vojáci Hamlina Porta věděli, kde mají kopat na tak rozlehlém území v okolí jejího hradu 342 LIZMADISON 342 a kde skončí, jakmile se dostanou na druhou stranu? Představa, že je mezi jejími milovanými rytíři a dalšími poddanými zrádce, se jí příčila stejně jako zpráva o smrti dítěte, ale v hloubi duše věděla, že to musí být pravda. "Možná je pravda, co tvrdíte, lorde de Burghu, ale jak mi moji proradní poddaní potvrdí vaši důvěryhodnost? Mám předpokládat, že právě skutečnost, že mě na to upozorňujete, mě má ujistit o tom, že sám jste bez chybičky? To má být ten ‚důkaz‘?" Něco v tónu jejího hlasu, zaujatého a zároveň zranitelného, ho přimělo k úsměvu. Tahle dáma, jíž nedokáže odolat, v sobě má jiskru ryzího ženství. "Právě naopak, lady Woodvillová," odpověděl. "Důkaz dostanete, až odhalím zrádce." Přesvědčení v jeho hlase Victorii ohromilo. "Jak si můžete být jistý, že ho najdete?" "Protože až ho najdu, stanete se mojí ženou." Jeho náhle potemnělé oči dodaly prosté, úsečné odpovědi svůdný podtón. Zvedl ruku a pohladil ji po tváři. Prsty přejel po lícních kostech a jejich dotek byl lehounký jako dech letního vánku. I když váhala, jestli má přijmout jeho nabídku k sňatku, nemohla ignorovat vzrušení, jež v ní vyvolávalo jeho pohlazení. Cítila, jak ji zaplavuje vlna touhy a barví jí tváře do červena. Zrychlil se jí tep a pokoušela se o ni závrať. Jeho prsty pomalu postupovaly k ústům a letmo se dotkly nejprve horního, pak spodního rtu. Netušila, že je má tak citlivé, jako by s nimi měla spojený každý nerv v těle. Teď ji hladil jen ukazovákem, na okamžik jím spočinul na spodním rtu a pak jí ho jemně vsunul do úst. Proti své vůli zavřela oči a soustředila se na chuť a pocity, které jí působil Stephenův důvěrný dotek. Bříškem sledoval linii horních zubů a potom sklouzl ke špičce jazyka. Na prstě mu ulpěla horká vlhkost, a když prst vyndal, znovu jím obkroužil rty, jako by na ně nanášel růž. Victoria otevřela oči právě ve chvíli, kdy odtáhl prst od jejích rtů, a viděla, jak promnul ukazovák o palec, jako by okoušel šťávu nějakého exotického druhu ovoce. 343 SLIB 343 "Zbavím vás i dalších starostí," prohlásil. Posunul se ještě blíž k ní a žár jeho těla jí prostoupil jako sluneční záře. "Dalších starostí?" opakovala, přestože věděla, na co naráží. "Těch, které souvisejí s povídačkami vdaných žen v hradě. S bolestí a hrubostí. S hrůzou, jakou je intimní spojení mezi mužem a ženou." "Mylorde, pochybuji." "Dokážu vám, jak je pošetilé poslouchat klepy. Dokážu vám, že se nezakládají na pravdě. Až skončím, budete znát neuvěřitelné zázraky, které se dějí při milování." Mluvil příkrým a ostrým tónem a Victoria si všimla, že mu tváří přelétl hněvivý záchvěv, jako by se ho osobně dotklo, co mu říkala. "Budu na to mít jeden měsíc," pokračoval. "Měsíc zůstanu v mistburském hradu a zjistím, kdo vás zradil Stránka 195

Probuzení Hamlinu Portovi. Měsíc vás budu navštěvovat ve vašich komnatách a zasvěcovat vás do umění lásky. Prožijete potěšení, jaké jste ještě nepoznala, Victorie, a zjistíte o sobě věci, o kterých jste neměla ponětí, že existují. To všechno vám chci dát a chci, abyste mi to na oplátku věnovala vy." "Já nevím, mylorde." "Ale já vím." Hlas mu ani na okamžik nezakolísal. "Pokud na konci měsíce budete mít pocit, že byste raději chodila bosa po žhavých uhlících, než se mnou sdílela lože, zruším nabídku k sňatku a odjedu." "A co Hamlin Port?" "Postavíme se mu každý sám a budeme doufat, že nás neporazí." Stephenova závěrečná věta zněla jako vyzvánění na poplach a připomněla Victorii, co všechno by bylo v sázce, kdyby se Port zmocnil jejího panství. Byla ochotná tolik riskovat? Když se před pěti lety stala vládkyní, přísahala, že bude bránit důstojnost a čest rodu Woodvillů. Mimoto si umínila, že bude tyto rysy vštěpovat svým potomkům. Aby slib dodržela, věděla, že se musí dříve ne344 LIZMADISON 344 bo později provdat, a manželství se Stephenem de Burghem posílí její moc a bezpochyby zajistí dědice. Zároveň ale ztratí nezávislost a přenechá vládu nad svými državami muži, s nímž se seznámila teprve přede dvěma dny. Je k ní upřímný? Může mu důvěřovat? Zhluboka se nadechla chladného vzduchu, aby si pročistila hlavu. Pak si položila tutéž otázku podruhé: Může důvěřovat Stephenu de Burghovi? Pohledem přejela po jeho štíhlém, mohutném těle, z něhož vyzařovala síla, po energické bradě a odhodlané tváři. Nezbývá než mu důvěřovat. "Tak dobře," řekla a vstala. "Přijmu vaši nabídku, pane." Třepla záhyby pláště, jako by střásala drobky, a přitáhla si teplou látku k tělu. "Přiveďte mi zrádce. Stanovená lhůta začíná zítra za svítání." Stephen se pousmál, když postřehl, že se záměrně vyhýbá druhé části jeho nabídky. "A zítra za soumraku vás navštívím ve vašich komnatách." Jeho otevřené prohlášení vehnalo Victorii krev do tváří, ale nemohla nedbat jiskřiček touhy, jež se v ní rozněcovaly. Stephen de Burgh byl nejúchvatnější muž, jakého kdy viděla, a jeho troufalá smyslnost byla náznakem toho, že příslib potěšení nejsou jen planá slova. Z ničeho nic si připadala jako cestovatel, který se chystá vejít do divokého, neprobádaného pralesa. 345 SLIB 345 Kapitola 2 Oheň byl všude. Praskal v krbu, na stěnách byly připevněné rákosové louče namočené v loji a na jídelním stole stál důmyslný svícen s dvanácti voskovými svícemi. Místnost byla zalitá světlem, jež vytvářelo tisíce mihotavých stínů na stěnách a stropě. Její komnaty nevypadaly ještě nikdy tak působivě. Victoria vešla do své soukromé jídelny přesně v půl šesté, jak si Stephen přál. Oblékla se jako k formální příležitosti, i když věděla, že se setkání zúčastní pouze oni dva. Dlouhé rukávy světlemodré tuniky tvořila od lokte po zápěstí krajka, přes ni si přehodila tmavě modrý plášť bez rukávů, v pase stažený lněným páskem a u krku sepnutý safírovou broží, na níž jiskřily plameny svíček. Husté kaštanové vlasy měla zapletené a upravené do uzlu potaženého zlatou síťkou. Stránka 196

Probuzení Stephen už byl uvnitř a dohlížel na služebnictvo, když vešla. Její proměna z neohrožené válečnice, s níž se přede dvěma dny seznámil, v nadpozemskou bohyni, která teď stála před ním, byla ohromující. Vyzařoval z ní křehký půvab andělské bytosti, ale se svatozáří energického sebevědomí. "Nechte nás o samotě," přikázal Stephen služebnictvu, jež ho neprodleně poslechlo. Victorii to na okamžik zarazilo, neboť to byl neklamný důkaz toho, že pokud se stane jeho ženou, Stephen se snadno ujme vlády v zámku. Ale rychle tu myšlenku pustila z hlavy, protože se odmítala zabývat něčím, co nemůže ovlivnit. Stephen vstal ze židle a několika dlouhými kroky se octl u ní. Zvedla k němu tvář a neubránila se úsměvu, jakmile z ní vyčetla, jaký na něj udělala dojem. "Jste nádherná," prohlásil prostě, aniž se snažil zakrýt 346 346 touhu. Uchopil její ruku a zvedl ji ke rtům. Letmo ji políbil, a když se k ní sklonil, Victoria zatajila dech. Na zlomek okamžiku jí divoce blesklo hlavou, že ji políbí, a když jí tvář ovanul jeho horký dech a ona si představila, jaké by bylo cítit jeho rty na svých, poskočilo jí srdce. Ale Stephen ji vzal za ruku a odvedl ke stolu. "Nechal jsem připravit zvláštní hostinu," oznámil a odsunul jí židli, aby si mohla sednout. "K několika slavnostním příležitostem." Usedl na své místo a oběma nalil víno ze džbánu před sebou. Když skončil, pozvedl číši a zadíval se na Victorii. "Připíjím," prohlásil a v tmavě modrých očích mu zajiskřilo, "na počátek našeho vztahu. A na naše společné roky štěstí." "Lorde de Burghu," oslovila ho ostře a odmítla mu gesto opětovat. "To mi nepřipadá vhodné. Pokud si dobře vzpomínám, na čem jsme se dohodli, mám měsíc na to, abych rozhodla, jestli vám mohu důvěřovat a přijmu vás za partnera. A to má daleko do stvrzení smlouvy." Stephen několika doušky vyprázdnil číši a znovu si ji naplnil. "Stejně jako vy, lady Woodvillová," začal, "se mohu pochlubit nemalou dávkou sebevědomí. Nepochybuji, že naše dohoda povede k výsledku, jaký si přeji." Své prohlášení doprovázel zářivým úsměvem, jímž ale nezískal od Victorie – na rozdíl do ostatních žen – odpověď, v jakou doufal. "O tom, mylorde," prohlásila a pozvedla číši, "rozhodnu já." Upřela pohled do jeho tváře, aby zjistila, jakou na něj má její reakce účinky. Nebylo pochyb, že Stephenu de Burghovi padají ženy k nohám, ale Victoria odmítla na podobnou hru přistoupit. K tomu, aby ji získal za manželku, ze sebe bude muset vydat víc než jen blazeovanou aroganci. Dlouze mlčel, její poslední poznámku nekomentoval, ale odpověděl na ni jednoznačným výrazem v očích. Díval se na Victorii s pronikavou intenzitou, na niž si začínala zvykat. Znamenala pro něj výzvu, a on ji více než ochotně přijal. Cítila, jak jí zamrazilo v zádech vzrušeným očekáváním. 347 SLIB 347 Zvedl se a vykročil k servírovacímu stolu, na němž stály zakryté podnosy s jídlem. Uchopil za ucha měděnou polévkovou mísu a odnesl ji k Victoriinu místu. Stál u ní tak blízko, že se halenou z jemné vlny dotkl Victoriiny paže. Ucítila slabé aroma mýdla smíšeného s jeho vlastní nezaměnitelnou vůní. Dráždivě jí pošimrala chřípí a obestřela smysly. Stránka 197

Probuzení Vzápětí ji vystřídala jiná vůně, a sice lahodného jehněčího ragú, které jí naložil na talíř. Základem pokrmu bylo dušené kořeněné maso, dále cibule, česnek, hrášek, fazole a dýně. Jako přílohu jí Stephen nabídl chléb a sýr spolu se sušeným ovocem a směsí ořechů. Jakmile oba obsloužil, usedl na své místo a pustili se do jídla. Bylo mimořádně výtečné, ale Stephena spíš zajímalo Victoriino zázemí. "Můj otec se znal s vaším," prohlásil. "Povězte mi o něm něco." "Byl to obdivuhodný člověk," odpověděla a při vzpomínce na milovaného rodiče jí projasnila obličej radost. "Neochvějný ve svém přesvědčení, ale ochotný naslouchat druhým. Velmi si vážil lidí, kteří přebývali na zámku, a stejně tak svých vazalů a vesničanů." Odmlčela se, aby ukrojila kousek masa a nabrala lžíci omáčky. "Naučil mě všemu, co potřebuje pán k tomu, aby získal úspěch a úctu svých poddaných." Plamínky svíček jí rozzářily oči jako vzácné drahokamy. "To nejdůležitější, co mi vštěpoval, bylo, že úctu lze získat, ne si ji vynutit. Můžete svým rytířům a služebnictvu přikázat, aby vám ji projevovali, ale budou to dělat neochotně a neupřímně. Ale jakmile si ji získáte, zůstane vám navždy." Poté zmlkla a Stephen jen doufal, že není tím povídáním příliš sklíčená. Věděl, že její rodiče téměř současně zemřeli na neštovice. Náhle ztratila chuť k jídlu. Odložila lžíci a rozhostilo se mezi nimi napjaté ticho. Ale když se Stephen pozorně zadíval na ženu, sedící naproti němu, která se možná stane jeho manželkou, znovu si všiml, jaká z ní vyzařuje vnitřní síla. Neotřásla jí ani tragická smrt rodičů. Jako by čerpala duševní energii ze společně sdílených vzpomínek. 348 LIZMADISON 348 "A co vaše rodina?" zeptala se ho, aby prolomila mlčení. "Máte nějaké sourozence?" "Spoustu," usmál se. "Jsem nejstarší z osmi. Otec je ještě naživu. Přesněji řečeno, pořád žije v Blenleighu." "Ale vy tam vládnete." Přikývl, pootočil se v židli a natáhl před sebe dlouhé nohy. "Otec býval velmi silný muž, ale už se na něm podepsalo stáří." Předloktí měl položené na stole, rukáv lněné haleny mu obepínal pevnou, svalnatou paži. Zaujal uvolněnou, nenucenou polohu svědčící o jeho sebevědomí. "Domnívám se," prohodila a změřila si ho, jako by se pokoušela rozluštit hádanku, "že jako nejstarší ze sourozenců jste hrál od malička vedoucí úlohu." "Nejspíš ano," přisvědčil. "Zvykl jste si rozkazovat." "To je součást té role." "A ještě nikdy vám nikdo neodepřel, co jste po něm žádal." Vstal, tělo strnulé napětím jako šelma připravená ke skoku. Než se Victoria nadála, stál vedle ní a shlížel na ni hněvivě jiskřícíma očima. "Už mám dost těch dvojsmyslných poznámek," zavrčel. "Vysvětlete mi, na co narážíte." Vzduch mezi nimi byl nabitý zlobou. Victoria se také zvedla ze židle, aby to nevypadalo, že se před ním ustrašeně krčí. "Každý pán, zvyklý na to, že je pokaždé po jeho, přirozeně chce rozšiřovat své území, aby získal ještě větší moc. Vaše nabídka možná skrývá pravou motivaci, a sice uplatnění nároku na mistburské panství." Stála tak blízko, že cítil na tvářích její horký dech, Stránka 198

Probuzení s nímž vyslovila obvinění. Viděl, jak jí na spáncích prudce tepe krev, důkaz jejího podráždění. Ale pod vzdorovitým zevnějškem vycítil náznak nejistoty, jako by ve skutečnosti nevěřila tomu, co řekla. A jakou motivaci skrývají její slova? Čím zakrývá strach? Jak proti sobě stáli před sálajícím krbem, Stephena nečekaně zaplavila čirá žádostivost. Uchopil její drobnou ruku do své, přiložil si ji ke rtům a políbil. "To si nemys349 SLIB 349 líte, Victorie," pronesl tichým zastřeným hlasem. "A oba to víme. Port neobléhal váš zámek na můj příkaz." Neodpověděla a nebránila se, když ji vedl za ruku směrem k úzkému klenutému průchodu oddělujícímu jídelnu od její ložnice. Služebnictvo už dávno odešlo, ale v místnosti zůstaly stopy po jeho přítomnosti. V krbu praskal oheň a v držácích na stěnách planuly louče. Na dubovém stolku u její postele hořela tlustá lojová svíčka. Prostornou postel se sametovými závěsy, uvázanými ke sloupkům hedvábnými provazci, zakrývaly pestrobarevné přikrývky. A právě tam ji Stephen vedl. Jakmile si to Victoria uvědomila, okamžitě vystřízlivěla. Zastavila se a znehybněla, jako by vrostla do země. Stephenovi její nesouhlas neunikl, ale za žádnou cenu nehodlal ustoupit od svého úmyslu. "Já vás nekousnu," ujistil ji, přitáhl ji k sobě a ovinul jí paži kolem zad. "Ale ani mě nepřesvědčíte, abych si to rozmyslel." Mlčela, ale on cítil, jak se chvěje, a uvědomil si, že vyslovené obavy z mužů mínila vážně. Když se jí však zadíval do tváře, všiml si, že jí zelené oči potemněly, a v duchu se spokojeně usmál, jelikož nebylo pochyb, že po něm silně touží. Ten pocit byl vzájemný. Společně usedli na postel a zády se opřeli o hradbu polštářů narovnaných u čelní pelesti. Stephen se natáhl ke stolku pro dvě plné skleničky a jednu podal Victorii. "Na naši první společnou noc," řekl tiše a okrajem sklenky se dotkl Victoriiny číše. "Na naši první společnou noc," opakovala. Notně si lokla vína a doufala, že jí zklidní nervy. Bylo teplé a kořeněné; ten nápoj ještě nikdy neochutnala. "To je glogg," zodpověděl Stephen její němý dotaz. "Pochází od mých severských předků. Uvolníte se po něm." A skutečně, po třetí skleničce Victoria zjistila, že nápoj splnil svůj účel. Stephen odložil číše na stolek a pootočil se k Victorii. Pomalu zvedl ruku a pohladil ji po hedvábné pleti krku, pak sklouzl rukou k delikátním křivkám hrdla a klíční kosti. Dotýkal se jí jemně, zlehka, málem nábožně, jako by zkoumal křehké okvětní lístky růže. 350 LIZMADISON 350 "To je nádhera," zašeptal a posunul ruku ještě níž, až k výstřihu její tuniky. Vklouzl pod vyšívaný okraj a prsty se dotkl oblinky ňader. Vzal Victorii kolem ramen, mírně ji natočil tváří k sobě a pak oba stáhl na vlněné potahy, takže napůl seděli a hlavou se opírali o polštáře. Zaslechl, jak se ostře nadechla, neboť ji to důvěrné gesto zřejmě zaskočilo. "Základem jakéhokoli vztahu je důvěra, Victorie. Musíte v hloubi své duše věřit, že vám nechci ublížit, i když vás rozpálím vášní." Byla to výhrůžka? Nebo slib? "Dala jsem vám měsíc, pane," odvětila. "Je na vás, abyste mě přesvědčil, jestli jsem se rozhodla moudře." Její ostýchavý souhlas mu vehnal krev do spánků Stránka 199

Probuzení a do rozkroku. Ztuhl a zároveň se chvěl nenaplněným chtíčem. Jen silou vůle se ovládl, aby z ní nestrhal šaty a spodničku, neroztáhl jí nohy a nevnikl do ní. Věděl, že tím by všechno pokazil a jen potvrdil její nejděsivější obavy. Kdyby dovolil, aby jeho smysly ovládl nezadržitelný primitivní pud, bolest a ponížení, které by prožila, by byly neodpustitelné. A tak zkrotil divokou, třeštící šelmu, jíž byla touha, ale zároveň si umínil, že ji vypustí z klece, jakmile to bude možné. "A přesně to mám v úmyslu," ujistil ji. Stáhl paži, jíž ji objímal, aby měl obě ruce volné a mohl jí rozvázat lněný pásek pláště. Jakmile jej uvolnil, uchopil plášť za spodní lem a vytáhl jí ho přes stehna. Dál se ale bez její pomoci nedostane. "Nadzvedněte boky," nařídil jí a byl zvědavý, jestli se mu vzepře. Poslechla. Přetáhl jí vlněnou tkaninu přes hlavu a hodil ji na zem, kde už ležel pásek. Ucítila závan chladu, ale věděla, že husí kůže na pažích nevyvolala zima. Vzrušila ji Stephenova pozornost. Když ji pohladil rukama po pokožce, každý prst jí připomínal žhnoucí louči, jež jí ohřívala krev a rozněcovala vášeň. Cítila, jak se mu otevírá a spolu s částmi oděvu, které jí Stephen svléká, se postupně zbavuje také neklidu. Uchopil její ruku tak, aby prsty mířily k němu, a pak pomalu vtáhl ukazováček do úst. Obkroužil ho horkým jazykem a přejížděl po něm, jako by zkoumal nějaký exotický plod. Totéž provedl s prostředníkem a stejnou 351 SLIB 351 pozorností obdařil také ostatní prsty. Celou tu dobu se jí upřeně díval do očí a hodnotil její reakci. Zpočátku sklopila zrak a nakonec zavřela oči před návalem zvláštních pocitů, jež v ní vyvolával. On ale musel vidět, co prožívá, a jediný způsob, jak to mohl zjistit, byl pohled do hlubin její duše. "Dívejte se na mě, Victorie," nařídil jí, i když jeho povel zněl jen jako závan dechu. Otevřela oči a jakoby zhypnotizovaná je na něj upřela. Spatřil v nich neklamnou známku vzrušení; rty měla pootevřené a dech mělký, zrychlený sílící touhou. Špičkou jazyka se dotýkala horního rtu. Jakmile uviděl to prosté gesto, pocítil v rozkroku tlak tvrdnoucího penisu, který se mu bolestivě tlačil na kalhoty. Toužil se osvobodit od posledního vlákna látky, svléknout si kalhoty, halenu a vestu, ji zbavit tuniky a spodního prádla, aby mezi nimi nezůstala žádná překážka. Toužil cítit její tělo na svém, aby je mohl hladit, laskat, dráždit, vzrušovat a rozpalovat. "Jste nádherná," vydechl. Pustil její ruku, vsunul jí paži za záda a přitáhl ji k sobě, až se navzájem téměř dotýkali obličeji. Nepřestával jí hledět do očí, ale neuniklo mu, jak se mu její tělo bez odporu poddává a začíná mu důvěřovat tak, jak ji o to požádal. Volnou rukou jí stáhl z ramene lněnou tuniku a spodní košili a obnažil opálenou, hebkou pokožku. Jemně jí zaklonil hlavu, aby měl přístup i k elegantní křivce jejího hrdla. Přitiskl ji k sobě a dotkl se rty jejího ramene. Zkoumal a líbal hladkou pokožku a všiml si, že jí při jeho něžnostech naskočila na pažích husí kůže. Oblasti, kterou zlíbal, se začal dotýkat jazykem a poté zvolna postupoval nahoru k hrdlu. Stáhl jí zlatou síťku a uvolnil spony, jimiž měla upevněné zapletené vlasy. Zabořil prsty do kaštanové záplavy a začal rozplétat husté kadeře, rozlily se po polštáři jako lesklý, tmavý vodopád. Vnořil prsty do jeho hedvábných hlubin a jemně jí jimi začal hníst šíji. Jeho rty a jazyk pokračovaly v putování po hrdle a stoupaly výš, směrem k uchu. Obkroužil je letmými doteky jazyka a nakonec jím vnikl do křehkého Stránka 200

Probuzení otvoru. 352 LIZMADISON 352 Victoria na jeho vpád zareagovala slastným zachvěním. Jeho doteky byly tak žhavé, tak sladce důvěrné… Už necítila chlad. Naopak, měla tělo jako v ohni. Z ničeho nic zatoužila, aby si ji prudce přitiskl na širokou, pevnou hruď. Váhavě mu položila ruku ze strany nad úroveň pasu. I přes několik vrstev oblečení cítila syrovou sílu jeho svalstva, které se jí vlnilo a vzdouvalo pod prsty. Rukou putovala až k bokům, pak se vrátila zase nahoru a sklouzla jí na záda, kam až byla schopna dosáhnout. Nepřestával jí smyslně laskat jazykem ucho a probírat se jejími vlasy. Začala se mu třást v náručí, přemožena narůstající potřebou. Zaklonila hlavu a prohnula krk a v nepotlačitelné touze po jeho polibcích nabídla citlivou pokožku jeho ústům. Vyhověl jí s hladovou nedočkavostí a zasypal jí hrdlo polibky. Chraplavě zasténala, na znamení, že jeho dráždivé pozornosti ochotně přijímá, a současně si uvědomila sílící, neodbytné pulzování a horkou vlhkost mezi stehny. Uchopila ho rukama za předloktí, fascinovaná pevnou, silou nabitou hmotou pod svými prsty. Stephen vyprostil ruku z jejích vlasů, sklouzl jimi na hrdlo a pak níž a níž, až vnikly pod látku, k úpatí oblinek ňader. Letmo po nich přejel špičkami prstů a zabloudil až k jejich vrcholkům. Zadíval se jí do tváře, ale Victoria měla zavřené oči, zmámená pocity, jež vyvolávaly jeho prsty laskající bradavky. Sevřela mu předloktí pevněji a prohnula se v zádech v zoufalé touze, aby se dotýkal ňader celou rukou. On ji ale jednou paží objal v pase a druhou, kterou vytáhl zpod spodničky, jí ovinul kolem zad. Pak ji k sobě zvedl a přiblížil obličej až téměř k jejímu. Na okamžik znehybněl, očima se jí vpíjel do tváře a opájel se každičkým detailem jejích rysů. Ucítila jeho dech na tvářích. Byl sladce kořeněný po víně a mísil se se silnou, zemitou vůní jeho těla. Jakoby z dálky k ní doléhalo praskání ohně, ale v příští chvíli už neslyšela nic, jen hučení a šum své krve ve spáncích, když se ústy zmocnil jejích rtů. Jeho polibek byl lačný a dravý jako on sám a promítl se do něj Stephenův křečovitě ovládaný chtíč. Victoria se mu zcela odevzdala, rozevřela rty a vpustila mezi ně 353 SLIB 353 jeho jazyk. Prozkoumával každý záhyb a zákoutí, klouzal po zubech a nanasytně vstřebával medovou chuť jejích úst. Odtrhl se od nich jen na zlomek vteřiny, špičkou jazyka přejel po vnějších obrysech rtů… a pak se jejich ústa zase spojila. Jeho ruce byly všude, jakoby na několika místech jejího těla najednou, hladily, hledaly a objevovaly. Přes lněnou látku jí pohladil ňadra, lehce seštípl a podráždil tvrdé, zvětšené bradavky. Dlaní jí smyslně kroužil po prsou a pak je jemně hnětl, až měla Victoria dojem, že omdlí z náhlého návalu slasti, kterou v ní probouzel. Klín měla zvlhlý a naléhavé tepání v něm začínalo být nesnesitelné. Pažemi ho objímala kolem krku a přitahovala si ho blíž v nepochopitelné touze nechat se rozdrtit jeho mohutným tělem. Důkaz jeho vzrušení se jí tiskl na stehna a ona je instinktivně roztáhla. Polibek ukončil stejně nečekaně, jako jej zahájil. Když se od ní odtáhl, Victoria zmateně vytřeštila oči. Co se stalo? Provedla snad něco? "Teď vám svléknu zbývající oblečení," prohlásil. Při zvuku jeho hlasu, majetnického a nesmlouvavého, se bezděčně Stránka 201

Probuzení zachvěla. Když to zpozoroval, přitáhl ji zase k sobě a pošeptal jí do vlasů: "Nebojte se mě. Vychutnejte moc, kterou nade mnou máte. Jste mimořádně vášnivá žena, Victorie, a já po vás velmi toužím. Ale než budete moje, chci si být jistý, že mi důvěřujete. Musíte se přede mnou cítit uvolněná i bez oblečení, protože vás budu svlékat ještě mnohokrát." Dlouze, přerývaně vydechla. Věděla, že má pravdu. Jeho doteky ji vzrušily a částečně zbavily obav. Ale při spojení těl jsou muž i žena nazí, a než se tak stane, musí se mu naučit důvěřovat. Dala mu na to jeden měsíc. "Postavte se vedle postele." "Nezapomínejte na slušné chování." Její výhrada ho pobavila, nicméně byla oprávněná. Zvykl si velet vojsku v Blenleighu a někdy se choval hruběji, než zamýšlel. "Postavte se vedle postele, prosím." Přehodila nohy přes matraci a stoupla si před Stephena. Paže měla volně svěšené podél těla a vyčkávala… dů354 LIZMADISON 354 věřovala. Posadil se na kraj postele, oběma rukama uchopil lem tuniky a spodní košile a vstal. Tyčil se nad ní jako obr a ona si najednou připadala jako malá holčička. Její tělo mu ale uvěřilo dřív než její mysl, jakmile jí svlékl zbývající oblečení. Konečně se mohl pokochat pohledem na její plná ňadra s potemnělými, vzrušením ztvrdlými bradavkami a na okamžik se téměř bez dechu utopil v její kráse. Vzápětí ho prudce zasáhl nával touhy. Zřetelně cítil, jak mu žilami proudí horká krev a penis, uvězněný v těsných kalhotách, mu znovu bolestivě ztvrdl. Očima přelétl po její postavě a postupně jimi spočinul na tmavých bradavkách, hladkém plochém břichu a trojúhelníku chloupků u vrcholu stehen. Srdce mu prudce tlouklo a tělo se chvělo nezkrotnou vášní. Stáhl ji na postel, pak se sklonil a zul jí kožené střevíce. Když se narovnal, všiml si, že má vzdorně zvednutou bradu, jakoby v němé výzvě, jak se opovažuje uvést ji do rozpaků její vlastní nahotou. Usedl vedle ní a začal ji něžně hladit po ramenou a pažích. Sklonil hlavu, políbil ji na hrdlo a potěšilo ho, že okamžitě zaklonila hlavu, aby se mu přizpůsobila. "Položte se na břicho, Victorie," řekl a rychle dodal "prosím", když si všiml, jak zúžila oči. Udělala, oč ji požádal, a položila si hlavu na ruce. Díval se, jak ladná křivka zad přechází ve vyvýšené pahorky zadečku. "Už vás někdy někdo masíroval?" zeptal se a vzal ze stolku malou skleněnou nádobu. "Služka mě někdy…" "Nemám na mysli služku." Victoria sebou trhla, když ucítila na zádech pramínek teplé tekutiny a vzápětí Stephenovy dlaně, jimiž jí smyslně přejížděl po páteři. "Ne," odpověděla a zavřela oči, zatímco jí hladil a hnětl svalstvo. Jeho ruce klouzaly po zádech, roztíraly a zahřívaly masážní olej a zbavovaly Victorii napětí. Špičkami prstů chvíli kroužil po šíji, pak pokračoval níž. Masíroval ji po stranách hrudníku a přitom se letmo dotýkal ňader, spočívajících na přikrývce. Ihned zaznamenal změnu: klidný, pravidelný dech se změnil ve zrych355 SLIB 355 lený, povrchní a vzrušený. Pokračoval v dráždění pokožky přecitlivělé masáží a zlehka ji proklepával prsty. Aniž si to uvědomila, začala se Victoria kroutit v bocích, jako Stránka 202

Probuzení by vybízela jeho ruce, aby ji nepřestávaly laskat a hladit. Přemístil se níž, podél páteře a po klenutých polokoulích pevných a oblých hýždí. V těchto místech už nebyl tak jemný. Proštípával a mačkal jí svíjející se zadeček a instinktivně věděl, jak mohou být jeho doteky silné, aby byly vzrušující, a ne bolestivé. Vnořil prsty do mezery mezi půlkami, aby vyzkoušel, jestli při tak důvěrném vpádu ztuhne. Ale ona se naopak mírně nadzvedla a vyzvala ho, aby pokračoval. Vklouzl mezi nohy a dotkl se jako samet hebkých plátků jejích stydkých pysků. Byly silně zvlhlé a horké. "Roztáhněte nohy, Victorie," zašeptal a přitom nepřestával laskat ústí její štěrbiny. Okamžitě mu vyhověla, rozevřela stehna a umožnila mu volný přístup k nejintimnějším částem svého těla. Hlavu měla položenou na předloktí a zavřené oči, snad v rozpacích z jeho požadavku. I když chtěl, aby se na něj dívala, respektoval její pocity a mlčel. Prozatím… Dychtivě ponořil prsty do poddajného žáru jejího pohlaví. Pronikl mezi kluzké plátky a hladil je a laskal, ohromený jejich vlhkostí. Posunul prst o něco výš a podráždil naběhlý klitoris. Po chvíli začala hlasitě oddychovat a sténat do polštáře, svíjet se a kroutit zadečkem. Nepřestával ji laskat na nejvzrušivějším místě ženského těla, neúnavně po něm přejížděl sem a tam a probouzel ve Victorii intenzivní rozkoš. Podvědomě roztáhla nohy ještě víc, čímž ho mlčky prosila, aby v hlazení pokračoval. Neměl však v úmyslu poskytnout jí uvolnění, aspoň ne teď, a na okamžik přestal. Přesunul ruku k ústí pochvy, obkroužil je po obvodu, aby byla připravená, až do ní vnikne. Když mu odpověděla s maximální vášní a touhou, vsunul dovnitř prst. "Stephene!" vyjekla vyděšená a zároveň vzrušená tím, co udělal. "Uvolni se," zašeptal konejšivým hlasem. "Poznávej své tělo, Victorie. Zjisti, co je ti příjemné. Soustřeď se 356 LIZMADISON 356 na pocity, které v tobě vyvolávám. Líbí se ti to? Líbí se ti, co ti právě dělám?" Mlčela, přemožená bouřlivými erotickými pocity, jež v ní probouzely jeho rytmické pohyby. Vtom do ní vsunul druhý prst, o něco víc ji rozšířil a zopakoval otázku: "Líbí se ti to, Victorie?" "Ano!" vykřikla a dychtivě přijímala každý jeho vpád do své vlhké, rozpálené komůrky. Oči měla pořád zavřené, přestože míru jejího vzrušení prozrazovaly zarudlé tváře. Nemohl se dočkat, až se na něj podívá. "Otoč se," vybídl ji a přerušil hlazení. Otevřela oči. nechápala, proč ji mučí, když má tělo jako v ohni a touží to nádherné potěšení vystupňovat. Doufala však, že bude pokračovat, a rychle ho poslechla. Jediným plynulým pohybem se otočila na záda a nabídla jeho očím pohled na své hladké, svůdné tělo. Stephen cítil, jak mu po hrudi stéká pot, vysílený nadlidskou snahou potlačit živočišnou touhu. Je překrásná, dokonalá a musí si to uvědomit. "Pokrč nohy v kolenou a roztáhni je, Victorie," zašeptal. Jakmile to udělala, znovu do ní vsunul prsty, ale jakmile chtěla zavřít oči, zarazil ji. "Dívej se na mě," nařídil jí, "ať vidíš, co dělám. Ať pochopíš, jak jsi nádherná. Nic přede mnou neskrývej. Všechno mi ukaž." Jeho tmavé oči na ni působily jako magnety, jeho slova jako zaklínadlo. Upřeně se mu dívala do očí, zatímco jí roztahoval nohy. "Jsi krásná," opakoval chraplavým hlasem a znovu Stránka 203

Probuzení zahájil pravidelné, rytmické laskání. Podržel si její pohled, potěšený, když jí obličej zrudl, oči potemněly vášní a získaly skelný výraz. Poznal, že ji počáteční rozpaky opustily, sotva pochopila intimní, sexuální pouto, jež se vytváří při milování. Pozvedla k němu boky ve snaze dosáhnout uvolnění, a jak se blížila k vyvrcholení, sklonil hlavu a špičkou jazyka jí podráždil naběhlý klitoris. Vykřikla, prudce mu vyrazila proti ruce a pojala jeho prsty hlouběji. Jak vlny slasti postupně slábly a Victoria se vzpamatovala, zadívala se na Stephena. Pomalu z ní 357 SLIB 357 vytáhl prsty, pak se naklonil a políbil ji na vlhké, pootevřené rty, mírně oteklé od předešlého polibku. Tentokrát mu Victoria jako první vsunula jazyk do úst a neobratně se pustila do průzkumu. Stephen se začal chvět po celém těle a hrozilo, že každou chvíli podlehne náporu silného chtíče. Jeho vnitřní hlas křičel, aby se jí zmocnil, vnikl do ní celou délkou penisu a pomiloval se s ní tak, jak po tom toužil. Věděl, že by to mohl udělat, a ona by mu v tom nebránila. Ale ještě nenastal pravý čas. V životě neprahl po jiné ženě tolik jako po Victorii. Ležela před ním nahá, ještě vzrušená doznívající rozkoší. Proč se tedy tolik brání přirozenému pudu? Proč si nesvlékne kalhoty, neutopí se v jejím pohostinném klíně a neodá živočišné vášni? Odtáhl se od ní, neboť znal odpověď dřív, než si v duchu položil první otázku. Teď už se ovládal jen obrovskou silou vůle. Obával se, že by nebyl jiný než ti bezohlední hrubci, o nichž slyšela vyprávět, kteří jen ukojí svou touhu na ženě a nehledí na to, jestli ona cítí potěšení nebo bolest. Právě z toho měla Victoria strach a on přísahal, že to neudělá. Jeho prsty jsou jedna věc, ale jeho pohlaví je něco docela jiného. Musí v ní vyvolat touhu po něčem silnějším, aby mu dovolila další návštěvu ve svých komnatách. Dlouze vydechl a odsunul se na kraj postele. Victoria okamžitě poznala, že se něco změnilo, něco, čemu nerozuměla. Zakryla se přikrývkou a posadila se. "Stalo se něco?" Zprvu mlčel a jen se na ni upřeně díval, jako by si chtěl její podobu otisknout do paměti. "Jste nadaná žákyně, lady Woodvillová," pronesl konečně. "Ale to je všechno, čemu vás dneska večer naučím." Na kratičký okamžik spatřil v jejích očích výraz zmatku a ublížení, jako by ji odmítal, a bolestně se mu se vřelo srdce. Pak se zamračila, protože se jí zřejmě nelíbilo, jakým způsobem ji odvrhl. "Já z vás nemám strach, Stephene," prohlásila. "Ale to si určitě uvědomujete." Neodpověděl a vstal z postele. Vykročil ke dveřím a odsunul masivní západku. "Na shledanou zítra večer," 358 LIZMADISON 358 rozloučil se a jen tak tak uhnul před polštářem, jejž mu Victoria hodila na hlavu. Nedívala se, jak odchází, ale vytušila, jakmile v místnosti osaměla. Dech se jí postupně zklidnil a srdce zase tlouklo silně a pravidelně, místo aby poplašeně bušilo jako ve chvíli, kdy ji Stephen dovedl k vrcholu. Znovu si promítla hodiny, jež právě uplynuly, a vybavila si, jak její tělo bez ohledu na rozum reagovalo na jeho hlazení a svíjelo se pod jeho doteky. Její chování ji ale nezahanbilo, neměla tváře zrudlé studem nebo ponížením. Dovolila, aby ji Stephen poučil v umění lásky a rozkoše, a navzdory příběhům, které v minulosti vyslechla, se už Stránka 204

Probuzení těšila, co přinese zítřejší den. Křik a smích z hrdel desítek lidí, kteří hodovali ve velké síni, vytvářel hlučnou kulisu, ale Stephen a Hendrick nevěnovali zvukům o nic větší pozornost než dotěrné mouše a hodnotili, jak pokročili v pátrání po člověku, jenž zradil Victorii. "Zatím jsem mluvil s hlavním kuchařem, řezníkem, mnoha pážaty a zbrojnoši, fortnýřem a vrchním komorníkem," hlásil Hendrick a pořádným douškem teplého piva spláchl poslední sousto chleba. "Ani jeden z nich mi neposkytl informaci, která by nás přivedla na stopu, a všichni vypovídají téměř to samé. Lady Woodvillová je odvážná jako gladiátor a soucitná jako vesnický farář. Své lidi vede, zajišťuje jim živobytí a nedokážu si představit, že by jí někdo mohl přát něco zlého." Potřásl hlavou, protože nechápal, že ještě neobjevili sebemenší vodítko. "Já nevím, Stephene. Třeba jsme se zmýlili a žádný zrádce neexistuje." "A Port měl zkrátka z pekla štěstí?" Stephen se poprvé chopil korbele s pivem a pevně jej sevřel, jako by držel Hamlina Porta pod hrdlem. "Tomu nevěřím, Hendricku. Ten úzký pruh rozměklé půdy není vidět a je k němu těžší přístup než k samotnému králi. Není možné, aby ho Port objevil čirou náhodou. Někdo mu to musel prozradit." Hendrick jen mlčky přikývl. Věděl, že ať řekne cokoli, Stephena nepřesvědčí. Bratr je mimořádně tvrdohlavý a cílevědomý a je pravda, že se jen málokdy mýlí. 359 SLIB 359 "Co navrhuješ?" zeptal se ho Hendrick a sáhl pro fík na míse před nimi. Stephen dopil a lněnýn ubrouskem si otřel rty. "Promluvíme si s Esmondem Belem." "K čertu s tím!" zaburácel Hamlin Port a udeřil o stůl poloprázdným korbelem, až z něj vyšplíchlo pivo. Jeho nejvýznamnější rytíř, Jonas Auber, byl zvyklý na vznětlivou povahu svého pána a mlčel, dokud se Hamlin neuklidnil, i když jen dočasně a především proto, aby se napil piva. "De Burghovo vojsko nás zaskočilo," připustil. "Ale promluvím s Melinou a zjistím, na kdy naplánujeme další útok." Hamlin rázně tleskl na pážata postávající opodál. "Nalijte nám!" křikl, "a přineste chléb a pořádný kus sýra. Hněte sebou!" Pážata, která se ještě třásla hrůzou po Portově předešlém výbuchu vzteku, se rozběhla do kuchyně, jako by jim hořelo za patami. Port se obrátil k Jonasovi a namířil na něj prst v obviňujícím gestu. "Chci, aby mezi námi bylo jasno, Aubere," prohlásil a jizva na levé tváři mu zrudla pod návalem krve rozbouřené hněvem. "Ať ta děvka, která ti zahřívá postel, kouká získat důvěryhodné informace, jinak se bude zodpovídat mně. Je mi jedno, do jaké míry nenávidí Victorii Woodvillovou, ale nebude se jí moct pomstít dřív, dokud se nezmocníme mistburského hradu." Jonase se dotklo, jak se Hamlin vyjádřil o jeho milence. "Melina není děvka," ohradil se, "a její informace byla správná. Našli jsme měkké podloží a podkopali se do vnitřního opevnění. O de Burghovi pochopitelně vědět nemohla." Pážata přinesla objednané jídlo a další pivo. Obsloužila Hamlina, pak Jonase a dbala, aby neukápla ani kapička. Hněv a pádnou ruku zámeckého pána už okusil každý člen služebnictva na vlastní kůži. Hamlin si ulomil štědrou porci chleba z jednoho z pecnů, jež přinesla pážata, a nacpal si ho do pusy. Stránka 205

Probuzení 360 LIZMADISON 360 "Šetři si výmluvy pro někoho, koho budou zajímat, Aubere," prohlásil s plnými ústy, "a sežeň mi tu informaci, kterou potřebuju. Vyřiď té své pradlence, ať udělá cokoli a promluví s kýmkoli, ale hlavně ať zjistí, co se příští měsíc chystá na Mistbury, abychom mohli naplánovat svůj příští krok." Dopil pivo a luskl na jednoho z chlapců, aby mu dolil. "A jestli se jí to nepodaří, možná ji můj macek přinutí, aby se víc snažila." Byl to záštiplný, odporný a nechutný chlap, prohnilejší než samotný ďábel, ale Jonas byl proti svému pánovi bezmocný. Tak držel jazyk za zuby, rozhodnutý, že bude Hamlinovu zvrhlou poznámku ignorovat, a odvedl jeho pozornost jinam. "Jestli je de Burgh pořád v mistburském hradu, mohli bychom zaútočit na Blenleigh," navrhl. Domníval se totiž, že pomsta muži, jenž mu zmařil plány, se bude Hamlinovi zamlouvat. Ale Port zavrtěl hlavou, ani o návrhu svého rytíře nechtěl uvažovat. "Ten mi nestojí za námahu ani za čas," odpověděl, zahleděný do dálky, jako by se myšlenkami toulal jinde. "De Burghové mají velké a věrné vojsko a to bude Blenleigh bránit i v jeho nepřítomnosti. Mimoto," zavrčel, jako by před ním stál jeho úhlavní nepřítel, "chci dobýt především mistburský hrad." 361 SLIB 361 Kapitola 3 UVictorie nebyl už dva večery. Zdůvodnil to tím, že nechce nic uspěchat, i když věděl, že v její přítomnosti spíš vystavuje zkoušce své sebeovládání. Doufal, že přestávka mezi návštěvami v jejích komnatách zchladí jeho touhu, ale jen v něm vystupňovala horečný chtíč. Ani Victoriina žádost neopadla, ale naopak zesílila, a Stephen nepochyboval, že její počáteční obavy slábnou každým dnem, jejž stráví spolu. Už ale nedokázal čekat déle. Dnes večer bude jeho. Sestoupil po točitých schodech a vydal se dlouhou úzkou chodbou směrem k jižnímu křídlu zámku, odkud je přístup ke druhému schodišti do sklepa. Chladný vzduch věstil blížící se zimu a Stephen se rozhodl, že objedná na dnešní večer džbánek gloggu. Trasa, jíž se ubíral, byla delší a vedla oklikou, ale kdyby zvolil tu kratší, musel by vyjít ven a dát se napříč vnitřním opevněním. Mimoto se hustě rozpršelo, a tak mu procházka nevadila. Nehledě na denní dobu tonula chodba ve tmě, a protože byla zatuchlá, služebnictvo ji používalo jen výjimečně. Proto Stephena překvapilo, když asi třicet kroků před sebou za úzkým ohybem zaslechl hlasy. Zvolnil krok a kradl se podél zdi, až konečně zřetelně rozeznal slova. "Jsi hrozně nenasytná. Obejmi mě těma svýma silnýma nohama, ať se do tebe dostanu. Ano… tak, miláčku… Chci do tebe celej." Hlas zhrubl a měnil intonaci, dech se zrychlil a ztěžkl. Pak Stephen uslyšel tlumený ženský sten, který postupně sílil, jak se zrychloval nezaměnitelný rytmus, s nímž o sebe narážejí dvě těla při milování. "Udělej mi to, Jonasi!" naléhala žena přerývaným hlasem. "Chci to! Chci!" 362 362 Vzápětí se tempo ještě zrychlilo a steny a hekání nabyly na intenzitě. Oba milenci byli tak soustředění, že si ani jeden nevšiml, když se Stephen vynořil za rohem. Okamžitě poznal, že muž je jedním z Victoriiných rytířů, Stránka 206

Probuzení protože o zeď bylo opřené jeho kopí. Dívka, přitisknutá zády na vlhké kameny, ho stehny objímala v pase. Muž proti ní prudce vyrážel boky a rukama jí podpíral zadek. Jak se blížil k vyvrcholení, neustále zvyšoval tempo. Konečně chraplavě vykřikl a vzápětí si s hlasitým oddychováním padli do náručí, vysílení námahou. Když dívka spustila nohy z boků svého milence, Stephen si odkašlal, aby je upozornil na svou přítomnost. Okamžitě stočili hlavu po zvuku a jakmile ho uviděli, uskočili od sebe. Žena si přetáhla spodní košili přes obnažená ňadra, rychle se odvrátila a sklonila se pro tuniku pohozenou na zemi. Muž si naopak upravoval oblečení s povýšenou bezstarostností, odhodlaný nenechat se vyvést z konceptu. Když si dívka přetáhla tuniku přes hlavu, Stephen dvojici oslovil: "Jak se jmenujete?" "Já jsem Melina. Melina Vesliová," odpověděla dívka, v hlase zřetelně patrný vzdor. "Pomocná pradlena. A tohle je…," ukázala na muže, jenž si Stephena zamračeně měřil, ale neměl odvahu se mu vzepřít. "Jsem Jonas Auber, rytíř lady Woodvillové." "To je pozoruhodný způsob, jak střežit zámek," poznamenal jízlivě Stephen. "Hrozí snad v této chodbě zvýšené nebezpečí nepřátelského útoku?" Rytíř měl v sobě tolik slušnosti, že zrudl, ale neodpověděl. Stephen se několika kroky octl u něho. Byl zhruba o jednu stopu vyšší než vzpurný rytíř, jehož teď probodával hněvivým pohledem, a v tu chvíli opravdu připomínal hrozivého vikingského válečníka. "Na něco jsem se tě ptal, Jonasi Aubere, a chci slyšet odpověď." V návalu hněvu Stephen zásadně nezvyšoval hlas; jeho zlověstně klidný tón účinkoval mnohem důrazněji. "Nejspíš ne, mylorde," odvětil rytíř nejistě. 363 SLIB 363 "Tak odtud zmizte. Oba. Jste ostudou služebnictva vaší paní." Stephenova výtka na ně zjevně nezapůsobila, neboť se neomluvili. K odchodu je ale pobízet nemusel. Melina a Jonas si posbírali věci a vydali se opačným směrem, než odkud přišel Stephen. Díval se za nimi, udivený tím, co se právě událo. Většinu lidí by zahanbilo, kdyby je někdo přistihl v takové situaci, zvlášť pokud by se jejich chlebodárkyně těšila takové oblibě jako Victoria Woodvillová. Ale tyhle dva spíš rozzlobilo, když Stephen vyslovil její jméno. Je možné, že spolupracují se zrádcem v mistburském hradu? Stephen si umínil, že si na oba dá velký pozor. "Padesát bušlů sladu, sedmadvacet obilí, čtyři sta vajec a dvanáct galonů piva od vesničana Portera," odříkával Esmond a zapisoval údaje. "Ocet, hořčice a čtyři bušle ovsa od vesničana Cottera." Pokračoval v hlášení, i když věděl, že zájem jeho paní postupně slábne. A protože nesnesl přetvářku, odložil psací brk a zadíval se na Victorii. "Jste zamlklejší než obvykle, mylady," poznamenal, čímž ji nepřímo vyzval, aby se mu svěřila. Zavřela záznamy a odsunula je stranou. Před Esmondem nedokázala nic skrýt. "Jde o lorda de Burgha," odpověděla. "Nelíbí se vám, co dělá?" Rty jí zvlnil sotva patrný úsměv. "Právě to mě trápí, Esmonde. Líbí se mi to. A moc." Esmond se naklonil nad stůl a uchopil Victoriinu ruku do dlaní. Zlehka ji pohladil po hřbetě v konejšivém gestu, jež znala už od dětství. "Smím k vám být zcela upřímný, paní?" Stránka 207

Probuzení "Jste jediný, na koho se mohu spolehnout, Esmonde. Samozřejmě." Správce se na ni upřeně zadíval. Věděl, že Victoria nebere jeho slova na lehkou váhu. "Už jste se s ním důvěrně sblížila?" Sklopila oči. Při takovém rozhovoru se nedokázala dívat Esmondovi do očí. 364 LIZMADISON 364 "Ne. On… já…" "Já vím, mylady. Nejprve mu musíte důvěřovat a to bude chvíli trvat. Vládnete v zámku pevnou rukou především proto, že nejste naivní a každému tak snadno nevěříte. Ale vůči tomuto muži ztrácíte ostražitost mnohem rychleji, než byste si přála, a to vám dělá starost." Jako by jí správce četl myšlenky. "Pořád nevím, jestli mě nepřipraví o pozemky, až se stane mým manželem. Ani si nejsem jistá, jestli není domluvený s Portem… Nevím, Esmonde. Ale když jsem s ním a on… mě… zkrátka když se mnou dělá jisté věci…, jako by mé tělo zrazovalo rozum. Nedokážu myslet a v tu chvíli mám pocit, že záleží jen na tom, že jsem s ním. Veškeré rady a poučení, které mi vštěpovali rodiče a díky nimž jsem se stala tím, kým jsem, se vypaří jako kapky rosy v ranním slunci. Ale jen odejde a já zůstanu sama se svými myšlenkami, zaplaví mě pochybnosti a nedokážu se rozhodnout, jestli se za něho mám provdat nebo ne." Dopadla zády na opěradlo židle a zhroutila se jako poražený válečník. Esmond ale věděl, že ke zmatku nemá důvod. "Jste nezávislá a odhodlaná, mylady. Pokud do svého života vpustíte nějakého muže, svou nezávislost budete muset do jisté míry obětovat, což pro vás nebude snadné. Ale místo abyste se mučila úvahami, jestli máte nebo nemáte de Burghovi věřit, si uvědomte, že důvěřovat můžete sama sobě. Nezapomínejte, mylady, že nikdy neuděláte nic, co byste udělat nechtěla. Až přijde čas a vy se budete muset rozhodnout, poznáte, co je správné." Jídelní stoly byly narovnané podél zdí, střed velké síně vyklizený. Prostor zaplnily pestře oblečené dámy s rytíři a dalšími hosty a všichni tančili do rytmu středověkých písní. Potulní pěvci hráli jásavé melodie na loutny, píšťaly a harfy a ze všech stran zněl radostný smích a hlasitý hovor. Victoria a Stephen seděli v čele místnosti u vyvýšeného stolu, odkud sledovali všeobecné veselí. Stephen svolil k tomu, že s ní povečeří ve velké síni, místo aby si objednali jídlo v soukromí, ale během večera jí už dvakrát navrhl, aby se odebrali do jejích komnat. 365 SLIB 365 Victoria jeho nabídku pokaždé odmítla a s uličnickým úsměvem mu připomněla, že jeho návštěva v zámku je mimo jiné podmíněná odhalením případného zrádce. "Už jste něco zjistil?" zeptala se. "Možná," odpověděl a vylíčil jí setkání s Melinou a Jonasem. Souhlasila s ním, že reagovali podivně, ale to neznamenalo, že by ji museli zradit. "Moc dobře je neznám," připustila, "ale neumím si představit, že by některý z nich měl něco společného s Hamlinem. A kdyby ano, proč by mne nebo mistburský hrad zrazovali? Je to i jejich domov." "Nedává to smysl," souhlasil Stephen, "ale přesto je budu sledovat." "Jak chcete, mylorde," přikývla vesele. "Koneckonců jste to vy, kdo má najít zvěda." Stránka 208

Probuzení Stephenovi se hravá stránka její povahy líbila. U žádné ženy nikdy nic podobného nezažil. "A vy, mylady," pošeptal jí do ucha, "potřebujete další lekci lásky. Jdeme nahoru, Hned teď." Jeho tlumený hlas jí vibroval až v nitru a jeho nevyslovená touha v ní rozechvívala každičký nerv. Zvedla se od stolu, popřála všem u stolu dobrou noc, vyšla klenutým průchodem a dala se po schodech nahoru k svým komnatám. Stephen ji následoval. Podlamovaly se jí nohy slabostí, jako by za sebou měla několikahodinový pochod, ale věděla, že její nejistý krok způsobilo zvědavé očekávání, vzrušení a touha. Klíčem zavěšeným na šůře u pasu odemkla dveře svého pokoje. Louč vložila do kovového držáku na zdi a rozhlédla se po místnosti. Podlaha byla zametená a na ní nové rákosové rohože provoněné levandulí a růžovými plátky. V krbu hořel oheň a na stolku u postele stál džbán s gloggem a dvě číše. "Vidím, že jste zase všechno připravil předem," prohodila ke Stephenovi, který už plnil sklenky. "Nejsem takový nelida, abych svou paní trápil hladem a žízní," odpověděl a jednu jí podal. Neupozornila ho, že ještě nesvolila k tomu, že bude "jeho paní", ale ta lichotka ji potěšila. 366 LIZMADISON 366 Stáli před krbem a popíjeli teplé víno, aby se zahřáli. Zpočátku mlčeli, ale pak Stephen přistoupil k posteli a postavil svou číši na stolek. "Pojďte sem, Victorie," vyzval ji, aniž z ní spustil oči. Najednou se jí zmocnil ostych a cítila se jako králík vlákaný do lvího doupěte. Jistě, toužila po něm, a bylo zřejmé, že on po ní touží také, ale jakmile se mu jednou odevzdá, nebude návratu. V hlavě jí zazněl Esmondův rozvážný hlas: Nikdy neuděláte nic, co byste udělat nechtěla. Až přijde čas a vy se budete muset rozhodnout, poznáte, co je správné. Opravdu to pozná? Zhluboka se nadechla, aby se uklidnila, a dlouze vydechla. Je načase to zjistit. Vykročila k němu. Jediným zvukem ve ztichlé ložnici byl šustot jejích kožených bot na rákosových rohožích. Když stanula před ním, vzal jí číši z ruky a postavil ji na stolek. Otočil se k ní, položil jí ruce na ramena a lehounce je pohladil, jako by je větší tlak mohl pohmoždit. Victoria cítila, jako jí do těla proudí žár z jeho prstů a spolu s ním blahodárné uvolnění. Jednou rukou jí uchopil za bradu, druhou položil na záda a přitáhl ji k sobě. Zpočátku se ústy jen letmo dotýkal jejích rtů v rytmickém polibku, jenž ji vzrušil svou něhou. Ale v příštích vteřinách jej prohloubil, klouzal jí rty po ústech a vsunoval do nich jazyk. Přitiskl ji k sobě, rukama sklouzl po zádech až dospěl k vábným oblinkám jejího zadečku. Pohladil jej dlaněmi a pak stiskl. Victoria se vytáhla na špičky a objala ho kolem krku, přitom se jí zvedla ňadra a smyslně se mu natlačila na pevnou hruď. Odtrhl se od jejích úst, rty putoval dolů po hrdle, zanechávaje na pokožce cestičku vystlanou rozžhavenými polibky. Zavřela oči, zaklonila hlavu, a když jí zabořil jazyk do jamky pod hrdlem, tiše zasténala. Jeho polibky v ní rozdmýchávaly plamen a rozpalovaly tělo. Svíjela se proti němu ve snaze dostat víc, v nutkavé touze být mu co nejblíž. Uchopil ji za zadní stranu stehen a zvedl do vzduchu. Ovinula mu nohy kolem pasu a přimkla se k němu. Znovu ji políbil, jako by jí ústa označil značkovacím železem. Jejich jazyky spolu sváděly opojnou milostnou bitvu, jež neměla vítěze ani poraženého. Tepání mezi nohama zesílilo a bylo Stránka 209

Probuzení 367 SLIB 367 naléhavější a její vzrušení silnější, protože se jejího klína dotýkal Stephenovo ztvrdlé pohlaví. Obrátil se, odnesl ji k posteli a položil na podušky, jako by byla z nejkřehčího porcelánu. Zakryl ji svým mohutným, tělem, rty jí smyslně přejížděl po hrdle, pak se soustředil na tváře, čelo, víčka. Vztyčil se na jedné ruce, druhou jí polaskal přes látku nedočkavá ňadra a rozevřenou dlaní kroužil po naběhlých bradavkách. To už byla Victoria téměř šílená touhou, v žilách místo krve čirou vášeň. Aniž si to uvědomila, pozvedla boky a otírala se pulzujícím klínem o jeho ztopořený penis ve snaze nalézt úlevu, kterou, jak věděla, jí dokáže poskytnout. Slyšela, jak zasténal a přerušil líbání. Jedním rychlým pohybem jí přetáhl přes hlavu spodní košili, tuniku a plášť a hodil je na podlahu. Zručně rozvázal tkanice jejích kožených střevíců a stáhl vlněné punčochy. Během několika vteřin byla nahá a pohled na její mladé, smyslné tělo ho málem připravil o rozum, vášeň jej téměř oslepila. Díval se na ni, hltal ji očima a opájel se oblými, svůdnými křivkami. "Jste krásná," zašeptal a vstal, aby se svlékl. Za necelou minutu se zbavil vrchního pláště, haleny, spodní košile a kalhot – a Victoria poprvé spatřila nahého muže. Než ulehl na postel k ní, chvíli počkal, aby se mohla seznámit s jeho tělem. Očima zkoumala každičkou píď, od širokých ramen, paží a hrudi, po pevné ploché břicho. Silná stehna připomínala kmeny mladých stromků a svalnatá lýtka jako by byla vytesaná ze žuly. Její zrak ale přitahoval jeho silný vztyčený pohlavní úd, neboť věděla, že to je zbraň lásky, jíž do ní brzy vnikne. "Nebojte se mě," řekl Stephen v obavách, že před ním uteče. Ale když se jí zadíval do tváře, nenalezl v ní strach, jen zvědavost a smyslné vzrušení. "Jste větší, než jsem si představovala, mylorde," prohlásila a věděla, že pochopí, co měla na mysli. Stephen přistoupil k posteli. "A strávila jste představami hodně času?" usmál se a pomalu ulehl vedle ní. Jeho ruce si okamžitě našly její ňadra a začaly v ní probouzet žár. 368 LIZMADISON 368 Victoria se prohnula v zádech, nabídla mu obě kypré oblinky a s blaženým vzdycháním přijímala jeho laskání. "Přiznávám se, že jsem strávila nějaký čas představami," vydechla a upřela na něj touhou zastřené oči. Pohladil jí rukou po plochém bříšku a pak prsty zajel do hustých chloupků v klíně. "Doufám, že jsem vás nezklamal," řekl a vnořil prst do záhybů v jejím rozkroku. Byla vlhká a dychtivá, připravená pro jeho objetí. Ale nejdřív ji uspokojí jiným způsobem. "Roztáhni nohy," zašeptal. Okamžitě mu vyhověla. Ohnula kolena, takže se chodidly opírala o matraci, a pak rozevřela stehna. Srdce jí tlouklo jako na poplach a ve spáncích cítila tep rozbouřené krve. Tělo se jí chvělo žárem vášně a mezi nohama jí horce, neodbytně tepalo. Když Stephen polaskal zduřelý uzlíček rozkoše, projela jí tělem vlna intenzivní slasti. "Dnes v noci budeš moje," slíbil jí chraplavým, téměř hrdelním hlasem. "Ale nejdřív tě na to musím připravit. Tak se uvolni a vychutnávej mé doteky." "To dělám vždycky," odpověděla svádivě. Zabořila se do podušek, když jí zkušeně začal rytmicky dráždit klitoris. Zpočátku byly jeho doteky jemné jako dech, ale Stránka 210

Probuzení jak v ní narůstalo vzrušení, sílil i tlak jeho prstu, jenž kroužil a přejížděl po tepajícím jádru její bytosti. Vtom odněkud z dálky zaslechla rozechvělý, vzlyku podobný sten, a s úžasem si uvědomila, že jej vydala ona. V klíně se jí soustředil veškerý žár, vystřeloval jí do těla ve vlnách, trýznil a poháněl blíž k výsostnému vrcholu. Roztáhla nohy ještě víc a nabídla jeho očím vše, co toužil prozkoumávat nejen zrakem. V tu chvíli jí však záleželo pouze na tom, aby nalezla úlevu od požáru rozkoše, jenž jí rozpaloval klín. Vyrážela proti jeho ruce a beze studu vyžadovala víc, a když jí vsunul prst do rozpálené pochvy, octla se na pokraji propasti. "Prosím… Stephene, prosím…," zavzlykala, bezmocná vůči opojné, smyslné závrati, která jí stravovala smysly. Vsunul do ní druhý prst a mírně roztáhl, aby ji připravil na svůj silný a dlouhý penis. Vklouzl do ní i třetím 369 SLIB 369 prstem a nakonec v ní pohyboval všemi čtyřmi, zatímco jí palcem neustále dráždil bod nejvyšší rozkoše. Zmítala hlavou na polštáři ze strany na stranu a její steny sílily, až nakonec dospěla k bouřlivému vyvrcholení, jež ji málem zbavilo vědomí. Stephen počkal, až milostné křeče odezní a sklonil se k Victorii. "Teď jsi na mě připravená," prohlásil, vztyčil se nad ní a přitlačil ztvrdlý penis k jejímu zvlhlému klínu. "A já umírám touhou být v tobě." Zlíbal jí ústa, hrdlo, jemnou křivku klíční kosti, až dospěl k tmavě růžovým hrotům jejích ňader. Obkroužil je jazykem a poté jemně stiskl zuby. "Ach!" vykřikla, zabořila mu ruce do světlých hedvábných vlasů a přitiskla si jeho obličej k ňadrům. Nepřestával jí dráždit bradavky, rty, jazykem a zuby. Zasténala a cítila, jak se v ní znovu začíná probouzet touha. Už to nedokázal déle odkládat. Měl pohlaví bolestivě ztvrdlé a věděl, že Victoria je připravená ho přijmout. Nadzvedl se a jednou rukou jí zavedl penis do ústí pochvy. "Trochu to zabolí," varoval ji, "ale jen krátce. Musíš mi věřit." "Já ti věřím." Pomalu od ní vnikl, nejprve jen vrcholkem penisu. Vklouzl do ní lehce, přesto si uvědomoval, že zbývající části se její lůno nepřizpůsobí tak snadno. Vzápětí do ní jedním mocným pohybem vnikl. Ohromeně vytřeštila oči a opřela mu ruce o hruď v zoufalé snaze zbavit se ostré bolesti. Neodvažoval se ani pohnout a věděl, že se jeho mohutnému nástroji rozkoše přizpůsobí – že ze mu musí přizpůsobit. Když se přestala bránit, částečně z ní vyklouzl a pak pomalinku zase pronikal dovnitř. Začal se v ní zvolna, rytmicky pohybovat, dokud neucítil, že mu stehny objala boky a zvedla proti němu pánev. Vzal ji do náručí a přitáhl k sobě. Toužil s ní zcela splynout a utopit se v ní. Jakmile začala sténat vzrušením, zrychlil tempo a pronikal do ní tak hluboko, až se 370 LIZMADISON 370 navzájem dotýkali pánevními kostmi. Pomalu v něm narůstal orgasmus, ale neměl v úmyslu dospět k vyvrcholení dřív, než ji uspokojí. Jeho pohyby se ještě zrychlily. Zaryla mu nehty do zad, sklouzla rukama níž a pevně mu sevřela hýždě, aby dostala jeho penis co nejhlouběji. Těla se jim leskla potem a Stephen slyšel ostré pleskání, jak o sebe narážela jejich těla. Konečně ji zaplavily Stránka 211

Probuzení orgastické vlny a vzápětí dospěl k vrcholu i on. Jeho horké semeno jí skropilo lůno jako láva vybuchující z hrdla sopky. Zhroutil se na ni, lapal po dechu, dosud v zajetí třeštícího požáru smyslů. Pevně ji objal a společně se z hvězdných výšin pomalu snesli zpátky na zem. V ložnici už byla skoro tma. V krbu zbyly jen doutnající oharky a louče na stěnách dohořely. Victoria, schoulená ve Stephenově náručí, se spokojeně usmála. Ať si vdané ženy v zámku povídají o hrůzách milování, co chtějí. Ona právě vstoupila do bran ráje. Naposledy se napila piva a chystala se vstát od snídaně, když vtom zpozorovala, jak vstupem z nádvoří vešel do velké síně mladík v propocené lněné haleně. "Lukko!" zavolala na páže. "Cos dělal, že jsi tak zpocený? Ve vzduchu už je cítit zimu, Jak to, že ses tolik uhřál?" Mladík stanul před zvýšeným stolem a uklonil se své paní. "Ano, paní, na kraj už dýchá zima. Ale dneska je poměrně teplo a při cvičení s kuší jsem se nezvykle zpotil." "Třeba jsou bohové v dobrém rozpoložení a zimu o něco pozdrží," odpověděla s úsměvem. "Ty ale pilně cvič, Lukko. Jednou z tebe bude skvělý rytíř." "Ano, mylady." Mladík zčervenal rozpaky z chvály své paní a s úklonou odešel. "Zbožňují vás," podotkl Stephen, který chlapce sledoval od nižšího jídelního stolu, kde hodoval s Hendrickem a několika dalšími rytíři ze své družiny. Jindy by se připojil k Victorii, ale i přesto, co spolu uplynulou noc prožili, cítil, že v ostrém denním světle je ze svého vášnivého chování poněkud nesvá. Naštěstí věděl, jak ji ostychu zbavit. 371 SLIB 371 "Lucca má pravdu," mínil, přistoupil ke stolu a posadil se na židli vedle Victorie. "Časně ráno jsme vyšli s Hendrickem na nádvoří a vane nezvykle teplý vítr." "To jsou poslední rozmary podzimu." "Přesně tak. Ale proč toho nevyužít? Bylo by mi ctí, kdybyste mě doprovodila při projížďce vašimi lesy. Zatím jsem neměl čas se tu porozhlédnout a vaše panství je velmi rozsáhlé." Proč ne? Srdce jí poskočilo při představě, že s ním stráví den, a mimoto věděla, že se z jeho společnosti bude těšit i v noci. "Jak si přejete, mylorde. Nechám osedlat koně." "Už se stalo." Když udiveně pozvedla obočí, rychle dodal: "Doufal jsem, že neodmítnete." Už rozkazuje mému služebnictvu, pomyslela si, ale vzápětí pochybnosti zahnala. Přece si nepokazí nádherný den! Projížděli hustým lesem zabraní do živého rozhovoru, při němž se dozvídali víc jeden o druhém. Stephen hovořil o své rodině a ošemetných situací, do kterých se v dětství dostal se svými sourozenci. Při líčení zážitků se Victoria náramně bavila a hlasitě smála. Zamířili na sever, do nejméně navštěvované části lesa. Větve letitých dubů byly tak rozložité, že jim tvořily nad hlavou neprostupnou klenbu a podrost halily stíny. Vládl tu klid a mír tak jako už po staletí. "Na chvíli zastavíme," navrhl Stephen. "Ať si koně odpočinou." Stephen a Victoria navedli zvířata vedle sebe tak, aby seděli naproti sobě. Dlouho mlčeli, okouzleni krásou lesa a neobvyklým tichem kolem. Klid nerušilo pobíhání drobných živočichů ani šelestění listů. Jako by ten kousek hlubokého hvozdu zůstal skrytý zrakům, než sem Stránka 212

Probuzení vstoupili Stephen s Victorií. Zadíval se na ni, na její vznešené a přesto energické držení těla, jež prozrazovalo přirozenou sebedůvěru. Vlasy měla rozpuštěné a splývaly jí po zádech v hustých vlnitých kadeřích. Přemýšlel, jestli to udělala schválně, protože věděla, že se mu takhle líbí. Všiml si, že má rty plnější než dřív, ještě opuchlé od hladových polibků 372 LIZMADISON 372 z uplynulé noci. Ta vzpomínka v něm roznítila touhu. V duchu viděl, jak se pod ním svíjí a sténá rozkoší z divokého milování. Když se mu vybavily její přerývané výkřiky doprovázející vyvrcholení, pohlaví mu ztvrdlo jako žula. Musel ji mít. Teď hned. "Už jsi někdy jela na válečném oři?" zeptal se, aby prolomil mlčení. Jeho hřebec byl mnohem mohutnější než Victoriin a musela zvednout hlavu, aby viděla Stephenovi do očí. Zavrtěla hlavou. "Ještě ne," odpověděla. "Otec nechtěl, abych se na nich učila jezdit a ani jsem se k nim nesměla přiblížit. Tvrdil, že jsou příliš velcí, než abych je dokázala ovládat, a měl strach, abych se nezranila." "Byl to prozíravý muž," souhlasil Stephen. "Ale tohle zvíře mám pod kontrolou, takže ti nehrozí nebezpečí. Je tu dost místa pro oba. Posaď se ke mně." "Mám svého koně," namítla, i když jí vzrušením zamrazilo v zádech. "Pomohu ti do sedla," nabídl se, jako by její chabý protest neslyšel. Sklouzla z koně do těsného prostoru mezi těly obou zvířat a stanula vedle Stephena. "Vlož nohu do třmene a natáhni ruce. Zvednu tě nahoru." Udělala, co jí poradil, a v příštím okamžiku ji vytáhl k sobě s takovou lehkostí, jako by byla pouhé pírko. Usadil ji před sebe, objal kolem pasu a přitiskl si ji na hruď. "Sedí se ti pohodlně?" "Ano." Slastně vzdychla, když jí začal rty něžně přejíždět po spánku a citlivé pokožce v okolí ucha. "Proto jsi chtěl, abych si k tobě sedla?" Zachvěla se, když jí jazykem vnikl do jemných zákoutí boltce. "Vy mi snad čtete myšlenky, lady Woodvillová." Uchopil do dlaní její plná ňadra, lehce je sevřel a hnětl, prsty seštípl tvrdnoucí bradavky. "A já si původně myslela, že chceš, abychom se kochali přírodou společně." Opřela si hlavu o Stephenovu hruď, položila mu ruce na stehna a pohladila pevné svalstvo. On zatím vklouzl rukama do pláště bez rukávů a polaskal bradavky jen přes tenkou látku spodní košile a haleny. Prohnula se 373 SLIB 373 v zádech a nabídla mu ňadra, ale oděv jí odpíral plné potěšení z jeho důvěrných doteků. Podrážděně vzdychla a na šílený zlomek okamžiku zatoužila odhodit oblečení a ulehnout s ním do hebké trávy v tomto zapomenutém lesním ráji. Nastavila mu krk, aby si vynutila polibek, a on k ní ihned přisál žhavé rty. Jejich hladová ústa se spojila ve vášnivém polibku, zatímco jazykem navzájem prozkoumávali dráždivě vlhké, hebké dutiny. Jedna ze Stephenových rukou pustila ňadro a sklouzla jí do klína. Nabral vrstvy oděvu, které se jí vykasaly do půli stehen, když jí pomohl do sedla, odhrnul je stranou a odhalil tmavý trojúhelník z jemných chloupků na jejím ohanbí. Vsunul prst mezi zvlhlé plátky v jejím klíně a začal třít zduřelý klitoris. Zasténala a přitiskla se k jeho prstu, aby mu dala najevo, co si přeje. Laskal jí jadérko rozkoše Stránka 213

Probuzení a zvyšoval její touhu, ale jak ucítil, že se blíží k vrcholu, prst stáhl. "Proč… Proč jsi přestal?" zeptala se, oči zastřené žádostí. Stephen neodpověděl, popadl oděv, jejž měla vykasaný až do pasu, a jedním rychlým pohybem jí ho přetáhl přes hlavu a přehodil přes sedlo jejího hřebce. Kromě bot teď byla úplně nahá. Zděšeně se kolem sebe rozhlédla. "Co když nás někdo uvidí?" ztišila hlas, jako by už zahlédla nějaké vetřelce. "No a?" opáčil a svlékl se. Do zad ji tlačil jeho silný, tepající úd, osvobozený od oděvu. "Otoč se," nařídil jí. "Chci, abys seděla tváří proti mně." Nadzvedla se a pootočila, ale to už ji Stephen uchopil za pravé stehno, zvedl je nad hlavu a položil si její nohu na rameno. "Co to děláš?" zděsila se a zrudla, neboť se její doširoka rozevřený rozkrok octl před Stephenovým obličejem, a sice přesně tam, kde jej chtěl mít. Zvedl jí i levou nohu a položil si ji na druhé rameno. Victoria teď spočívala zády na šíji obrovského hřebce, nohy na Stephenových ramenou. Svěsila paže podél boků koně, aby měla oporu, zatímco Stephen zabořil obličej do klína. 374 LIZMADISON 374 Nikdy by netušila, jakou slast jí způsobí polibky a laskání jazykem na nejintimnějších místech jejího těla. V tu chvíli si neuvědomovala nic kromě zběsilé rozkoše šířící se jejím tělem. Bylo jí jedno, že je uprostřed lesa nahá s mužem a stehny mu objímá ramena jako neukojená děvka. Nezáleželo jí ani na tom, jestli je někdo uvidí. Jediné, co vnímala, byla euforická extáze, jež jí způsoboval Stephenův jazyk, který jí pronikal do pochvy a dráždil klitoris. Za několik vteřin dospěla k orgasmu, při němž vykřikla jeho jméno. Když se vzpamatovala, Stephen spustil její nohy dolů a vytáhl ji do sedu. Viděla, jak mu z ostrůvku tmavého ochlupení v klíně trčí naběhlý penis. Objal ji kolem pasu, s nenasytnou touhou ji políbil a přitáhl k sobě. "Stephene?" vydechla a zaklonila hlavu, když vzal do rtů jednu z bradavek. "Co po mně chceš?" "Osedlej si mě," nařídil, přitiskl její ňadra k sobě a zabořil jazyk do štěrbiny mezi nimi. "Nerozumím ti," zajíkla se, neboť cítila, jak v ní znovu narůstá neovladatelná touha. Upřel na ní chtíčem potemnělé oči. "Osedlej si mě," opakoval. "Posaď se mi do klína a dej stehna přes moje. Chodidla mi opři o nárty, a vysedej jako v koňském sedle." Už se nečervenala kvůli tomu, oč jí požádal nebo co sama dělala. Jeho pokyny ji naopak nesmírně vzrušovaly. Zaujala popsanou polohu a nasedla na jeho mocný pulzující penis. Pochvu měla silně zvlhlou a snadno ho pojala. Vsunul jí ruce pod zadeček, aby ji zvedal a spouštěl, a ona konečně pochopila, jak to myslel, když ji vyzval, aby si ho osedlala. "Chci víc," lapala po dechu, zmámená touhou. "Víc!" Aby jí vyhověl, vložil jí prst do zadního otvoru. Vyjekla údivem a rozkoší zároveň. Zvedal ji a spouštěl, postupně zrychloval pohyby a současně ji dráždil zezadu. Válečný oř pod nimi rozčileně zaržál, a poodešel o několik kroků, jako by bezděčně napodoboval činnost dvojice, jež se milovala na jeho hřbetě. Když Victoria dospěla podruhé k orgasmu, křečovitě zavřela oči a nechala své tělo omývat vlnami rozkoše. 375 SLIB Stránka 214

Probuzení 375 Stephen vyvrcholil vzápětí a naplnil její komůrku svým horkým semenem. Padli si do náručí, vysílení a blažení, a odtrhli se od sebe, až když nabyli plného vědomí. Stephen se na ni zadíval a uličnicky zamrkal. Věděl, že ji uspokojil. "To nebylo tak strašné, že ne?" poškádlil ji narážkou na ženské klevetění. Victoria se usmála a položila mu hlavu na prsa. "Vůbec to nebylo strašné," odpověděla. "Všechno nejlepší k narozeninám, mylady," přivítal ji Esmond u zvýšeného stolu následující den při snídani a podal jí zabalený dárek. "Ach, Esmonde, jste moc hodný," poděkovala, dojatá jeho pozorností. Když odstranila tenké hedvábí, držela v ruce zdobně vyřezávanou dubovou kazetu. "Je nádherná," prohlásila a prohlížela si složitou dřevořezbu neznámého umělce. "Uschovám si ji navěky." "Je to vlastně dárek od vašich rodičů." Otevřela ústa údivem a vytřeštila oči. "Od rodičů?" opakovala a čelo jí zbrázdily vrásky zmatku. "Tomu nerozumím." "V té krabičce je něco, co vám chtěli předat, mylady," vysvětloval Esmond, "ale nevím, co to je. Před pěti lety, když oba onemocněli, mi skříňku předali a nařídili, abych vám ji dal jen v případě, že se s nimi něco stane, ale ne dřív, než oslavíte dvacáté narozeniny. Ten okamžik nastal dnes." Při vzpomínce na milované rodiče, které ztratila tak brzy, se Victorii zalily oči slzami. Obsah kazety si prohlédne později, až bude sama a až opadne šok, který jí dar způsobil. Požádala Esmonda, aby drahocenný předmět odnesl do jejích komnat, a odešla z velké síně, aby se zúčastnila schůzky se svými dvořany. Stephen odjel, ale slíbil, že se vrátí večer a přiveze jí překvapení. Rozbušilo se jí srdce a v koutcích úst se usadil šťastný úsměv. "To nemohu přijmout, Stephene." Byli ve známém prostředí, opření o pelest její postele. V podvečer jí služebnictvo uspořádalo přepychovou hos376 LIZMADISON 376 tinu a Stephen pozval skupinu potulných herců a trubadúrů, aby je bavili při jídle. Prozradil jí, že je to jen první část překvapení, které pro ni připravil. Druhá část, kterou teď držela v ruce, se pableskovala a třpytila v záři svíček a loučí. "Nemůžeš to nepřijmout, lásko," zašeptal a jazykem jí podráždil bradavku. "Je to dárek ode mne. A tohle taky." Sklouzl do nohou lůžka, políbil ji na břicho a usadil se jí mezi roztažené nohy. Vsunul do ní dva prsty a jazykem laskal klitoris, dokud nevykřikla jeho jméno a její tělo nerozechvěly slastné křeče. Když se jí zklidnil tep i dech, Victoria znovu vznesla námitky vůči Stephenově štědrosti a nákladnému daru. "Ta brož patřila tvé matce," připomněla mu. "Měla ji zdědit jedna z tvých sester." "Matka ji dala mně," prohlásil, "abych s ní naložil podle svého přání. A já si přál, abys ji měla ty." V první chvíli měla dojem, že se rozpláče. Od té doby, co se stala paní na mistburském hradu, plakala jen výjimečně. Ale Stephen ji přiměl udělat spoustu věcí, které by jí předtím připadaly nemyslitelné. "Moc se mi líbí, Stephene," prohlásila a odkašlala si, když si od něho vzala dárek. "A protože to jsou moje narozeniny, myslím, že bych si mohla dělat, co chci. A já chci –" přejela si jazykem rty, protože věděla, že ho to vzrušuje – "udělat totéž, cos ty udělal mně." "Co máš na mysli?" Nechápavě svraštil čelo, ale to už Stránka 215

Probuzení odhrnula přikrývku a přemístila se do nohou postele jako předtím on. "Domnívám se, že ženy mohou udělat mužům totéž, co muži dělají ženám," vysvětlila, zasypala mu polibky pevné, svalnaté břicho a postupovala níž, dokud nedospěla k chomáči tmavých chloupků mezi jeho nohama. Jeho pohlaví, ochablé po předešlém milování, se napřímilo a zesílilo, jakmile si uvědomil, co Victoria zamýšlí. Jednou rukou uchopila jeho penis, druhou křehká varlata pod ním. Začala je něžně laskat a jemně převalovat v dlani a sklonila se, aby vzala do úst jeho pohlaví. Stephen se sykavě nadechl, sotva ucítil, jak mu úd obklopila spalující vlhkost jejích rtů a jazyka. Slízla ze 377 SLIB 377 špičky lesklou kapičku semenné tekutiny a zkušeně klouzala ústy po celé jeho délce. Co nevidět měl penis tvrdý jako kámen a rozžhavený jako značkovací železo a z hrdla mu unikaly tlumené, chraplavé steny. Při prvních záchvěvech rozkoše se jí snažil odtáhnout ústa, protože nevěděl, jestli je připravena ochutnat jeho semeno, Ale ona zavrtěla hlavou. Chtěla mu dát všechno, co on dal jí, toužila ucítit v ústech jeho vyvrcholení. Když už se nedokázal déle ovládat, s hlasitým výkřikem dospěl k orgasmu. Později leželi v objetí, prozatím uspokojení a tak vysílení, že ani nezaznamenali tiché kroky vzdalujícího se špeha, který poté, co chvíli poslouchal za dveřmi, nepozorovaně zmizel ve ztemnělých zámeckých chodbách. 378 LIZMADISON 378 Kapitola 4 Nemáme jinou možnost než ho zabít," zavrčel Hamlin skrz zuby zaťaté vzteky. "Mylorde?" zděsil se Jonas, který ještě nikdy nepoznal skutečné hlubiny zášti svého pána. "Slyšels dobře, Aubere," odpověděl Hamlin. "Naplánuj smrt Stephena de Burgha." Když rytíř mlčel, Hamlin udeřil pěstí do stolu. "Kristepane, copak jsi hluchý? Neslyšels, co říkám? Chci, abys mi přinesl mrtvolu Stephena de Burgha. Ten parchant si bere, co právem patří mně! Jestli se ožení s Victorií Woodvillovou, připadne mu její panství do posledního trsu trávy, ale především získá ji! Ta dívka mi byla kdysi zaslíbená, Aubere, i když pochybuju, že o tom ví, a kdyby její nerozhodní rodiče tu smlouvu nezrušili, byla by Victoria moje i s mistburským hradem!" Vybuchl vztekem, překotil židli na zem a zběsilými kroky rázoval po místnosti jako posedlý zlými duchy. Jonas zůstal zticha a třásl se jako osika. "Pokud jsou milenci – a pravděpodobně jsou podle toho, cos slyšel za dveřmi jejich ložnice –, neexistuje způsob, jak získat zpátky to, co mi patří. Jediná možnost je zbavit se de Burgha." Zabít v bitvě byla jedna věc, ale pouhý zvuk slova "vražda" zanechával Jonasovi na jazyku ošklivou příchuť. Přesto nehodlal odporovat běsnícímu šílenci. "Řekněte, co je třeba udělat, mylorde, a já to zařídím." Rytířova podlézavost zřejmě Hamlina uchlácholila, a poté, co si dolil pivo, postavil židli a usedl na ni. Chvíli mlčky přemýšlel, a když mu tvář zkřivil zlověstný úšklebek, Jonas věděl, že zosnoval plán. 379 379 "Ta tvoje pěkná pradlenka se mi bude hodit," prohlásil. "A zvlášť její bujný kozičky." Stránka 216

Probuzení Jonasovi se vzteky zatmělo před očima, ale neřekl nic. "Navlíkneme to takhle, Aubere. Přesvědčíš Melinu, aby svedla de Burgha, anebo se o to aspoň pokusila. Na tom mi nezáleží. Ale musí to zařídit tak, že až je lady Woodvillová spolu přistihne, na místě se rozpláče a okamžitě vykáže de Burgha ze zámku." "Předpokládám, že já se mám postarat o to, aby je spolu přistihla." "Těší mě, že máš něco v hlavě, Aubere." Hamlin si dlouze lokl piva. "De Burgh bude muset neprodleně odjet, ani nebude mít čas sehnat svou ozbrojenou družinu, aby ho cestou chránila. Moji muži počkají v záloze před hradbami a toho nic netušícího ničemu přepadnou při návratu na Blenleigh. Jeho mrtvolu mi přivezte sem. Jakmile s ním budete hotovi, připravím svá vojska k pochodu na mistburský hrad. Když mi de Burgh nebude stát v cestě, zvítězím." Chamtivě si zamnul ruce a v očích mu vzplanuly ďábelské plamínky. Když se druhý den ráno zavřely za Stephenem dveře, Victoria ještě zůstala ležet v posteli, ospalá, ale spokojená. Rozhodla se, že tentokrát nezavolá komornou a provede ranní hygienu bez její pomoci. Potřebovala být sama a přemýšlet o vztahu se Stephenem. Umyla si ruce a obličej, a přes bílou spodní košili oblékla tmavě modrou tuniku a plášť bez rukávů. Posadila se na kraj postele, zapletla si vlasy a stočila je do uzlu na šíji. Při vzpomínce na uplynulou noc, kdy ji Stephen něžně zlíbal právě to místečko, na němž jí spočíval těžký drdol, jí projel záchvěv vzrušení. Uspokojoval ji v mnoha směrech jako dosud žádný muž a uvědomovala si, že k němu cítí něco hlubšího. Jistě, je mimořádně zkušený milenec, ale Victoria v hloubi srdce věděla, že fyzické potěšení jen doplňuje silnější a hlubší emoce. Během společně strávených hodin – o samotě v její ložnici, při jídle ve velké síni nebo projížďce hlubokými lesy – si povídali a poznávali se navzájem. Dozvěděla se o jeho rodině, výchově a jeho životní cestě, po níž se vydal, aby 380 LIZMADISON 380 se z něho stal muž, kterým je dnes. Přesto nevěděla, jaký ten muž ve skutečnosti je. Vstala a pomalu zamířila ke krbu. Ráno bylo chladné, a tak prohrábla uhlíky a podržela ruce nad ohněm, aby se zahřála. Hlavou jí vířily zmatené myšlenky, úvahy a otázky, na něž neznala odpověď. Podrážděně si povzdychla. Nejvíc se trápila tím, že poznala, že je do Stephena zamilovaná, ale zároveň nevěděla, jestli mu může nebo nemůže věřit. Dohodu uzavírali s tím, že on si její důvěru získá. Každopádně zavrhla pomýlené historky o násilném dobývání manželských práv, které si šeptaly vdané ženy na zámku. Pokaždé, když se s ním milovala, jako by se jí otevřela brána do ráje a ona vstoupila do světa erotické blaženosti. Jenomže druhou podmínkou dohody bylo to, že Stephen odhalí, kdo z jejích lidí ji zradil Hamlinu Portovi. Ale po třech týdnech zjistil jen velmi málo a ve Victoriiných myšlenkách se usadila nejistota jako zrnko písku v lastuře perlorodky. Ale místo aby se zrodila perla, cítila, jak jí v mysli klíčí pochybnosti. Proč ještě nic nevypátral? Je to obtížnější, než očekával? Díky věčnému klevetění služebnictva snad může něco zjistit. Ledaže… Victoria se zachvěla a tentokrát to nezpůsobil chlad v místnosti. Nechtěla na to myslet, a když ji podobné úvahy zaplavily, pokaždé je zahnala, i když věděla, že přijde čas, kdy bude muset zvážit i tu nejhorší možnost. Možná že Stephen zrádce neodhalil proto, že žádný neexistuje, Stránka 217

Probuzení a jeho "dohoda" měla posloužit k tomu, aby se seznámil se všedním životem v mistburském hradu a tu informaci osobně předal Hamlinu Portovi. Je možné, že je Stephen celou tu dobu ve spojení s Hamlinem Portem? Oklamal ji nejlepší podvodník v celé Anglii? To byla děsivá představa. Victoria zavřela oči, jako by tu myšlenku dokázala zahnat tma. Nechtěla uvěřit, že Stephen má cokoli společného s Portem, a byla si téměř jistá, že tomu tak není. Ale to droboučké semínko pochybností, ta osudová černá perla, jí vnutila otázku: Proč se jí Stephen nesvěřil s tím, co dosud zjistil? 381 SLIB 381 Hendrick už z dálky pokynul bratrovi na pozdrav a zamířil přes velkou síň, aby se připojil ke Stephenovi, který snídal u jednoho z nízkých stolů u zdi. "V Blenleighu je všechno v pořádku," hlásil a naložil si na talíř krajíc tmavého chleba a kus sýra. "Posel, kterého jsme tam vypravili, se vrátil dnes ráno." "To rád slyším," přikývl Stephen, "zvlášť když je zima za dveřmi." "Právě proto by otec rád věděl, kdy se se svými muži vrátíme." Stephen dal šenkýři znamení, aby přinesl pivo. "Nejdřív musíme najít Victorii zrádce." "A ty ji musíš přesvědčit, aby se za tebe provdala." Stephen se usmál a obličej se mu rozzářil jako sluníčko. "To nebude tak těžké," svěřil se. Hendrick ještě nikdy neviděl bratra tak šťastného. Bylo zřejmé, že je zamilovaný. "Na tvoje nadcházející zásnuby," prohlásil a pozvedl sklenici. "Blahopřeji." Mlčky si připili, potěšeni šťastnou chvilkou, která ale netrvala dlouho a Stephen stočil rozhovor k palčivé záležitosti. "Chci zjistit všechno o Melině a Jonasovi. Čím víc o tom přemýšlím, tím víc jsem přesvědčený, že jsou v kontaktu s Portem." "Nikdo jiný mě nenapadá," připustil Hendrick. "Už jsme mluvili se všemi obyvateli zámku." "Ještě připadají v úvahu sedláci a jiní vesničané, zkrátka někdo, kdo mistburský hrad dobře zná." "Ale kdo by se o tu informaci podělil s Portem? A co by tím získal? Aby mu tahle bezohledná sebranka vydrancovala domov?" Stephen přikývl. "Uvažoval jsem podobně. Neexistuje důvod, proč by Victorii chtěl někdo zradit. Ke svým poddaným je víc než velkorysá. Možná se těm dvěma stalo v minulosti nějaké příkoří, kterého si Victoria není vědoma. Ale třeba se nestalo nic a Melina a Jonas jsou jednoduše Portovi špehové. Ať je to jakkoli, já se pravdu dozvím. A ještě dnes." Dojedl a vstal z lavice. "Zjistil jsem si, že Melina má 382 LIZMADISON 382 dnes volno. Promluvím s pradlenou a zjistím o té dívce všechno, co se dá. Přeptám se na Jonase. Něco se přece musím dozvědět." Stephen opustil bratra a s odhodláním se vydal do spodní části zámku. Byl si jistý, že Melina Vesliová má něco společného s Hamlinem Portem. Když ji překvapil s Jonasem, v jejím chování bylo něco divného, co Stephena přesvědčilo, že zradila ženu, která se záhy stane jeho manželkou. Zbývá to jen dokázat. Odbočil za roh směrem ke skladu zásob a k východu na vnitřní nádvoří, kde byla prádelna, když vtom spatřil předmět svých úvah, jak se opírá o kamennou zeď. Tentokrát Stránka 218

Probuzení ji nepřekvapilo, že ho vidí, spíš to vypadalo, jako by na něj čekala. "Dobrý den, lorde de Burghu," pozdravila a koketně na něj zamrkala. Stephen nachýlil hlavu ke straně. "Dneska nejste v práci, Vesliová?" zeptal se, přestože odpověď znal. "Mám volno. A… čekala jsem na vás." Přistoupila k němu na vzdálenost několika palců a záměrně se zlehka dotkla bujným poprsím jeho hrudi. Jakou hru se mnou ta holka hraje? přemítal Stephen. A především proč? "Opravdu? A o čem by se mnou tak hezká mladá dívka jako vy chtěla mluvit?" Byli v chodbě sami a Melina si to zřejmě uvědomovala. Položila Stephenovi ruce na ramena a pak ho pohladila po pažích. "Chtěla jsem se vám omluvit, pane," zavrněla. Její do očí bijící svádění by Stephena pobavilo nebýt toho, že ji podezíral ze zrady ženy, kterou miloval. Opřel se rukou o zeď vedle její hlavy. "Za co se chcete omluvit?" Zaklonila hlavu a zadívala se mu do očí. "Stydím se za to, že jste mě přistihl s tím rytířem," svěřila se mu. "Zvlášť když… když…" Hlas se jí vytratil a odvrátila oči. Stephen podrážděně vydechl, ale ovládl se, protože věděl, že by všechno pokazil a ztratil příležitost zjistit, co má dívka za lubem. "Když co?" vybídl ji, vsunul jí prst pod bradu a natočil její obličej tak, aby se mu musela dívat do očí. 383 SLIB 383 Jeho dotek jí rozvázal jazyk. "Protože vy jste muž, se kterým chci být," odpověděla, troufale ho objala kolem krku a přitáhla k sobě. Nebylo by těžké ji setřást, ale Stephen se rozhodl předstírat, že ho okouzlila. Její chování ho jednoznačně přesvědčilo, že je na straně Hamlina Porta. Vášnivě ji políbil a zabořil jí ruce do vlasů, jako by v něm roznítila prudkou touhu. Na zlomek okamžiku zaváhala, ale pak mu polibek bez zábran opětovala, vsunula mu jazyk do úst a chtivě se mu třela pánví o rozkrok. Spustila ruku, aby ho polaskala v klíně, ale Stephen jí záměr překazil a popadl ji za zápěstí. "Tady ne," sykl a rozhlédl se, jako by se chtěl ujistit, že jsou pořád sami. "Ty se možná s oblibou stýkáš s muži v tmavých chodbách, ale já dávám přednost soukromí, abych nemusel mít strach, že mě někdo uvidí." "Prosím, mylorde," žadonila Melina. "Jsem rozpálená touhou, Musím vás mít…" "Budeš mě mít. Ale ne tady a ne teď." Odtrhl ji od sebe a v duchu rychle zosnoval plán. "Ode dneška za dva dny se sejdeme před vnějšími hradbami v severním křídle zámku. Je tam vzrostlý dub a jeho větve sahají přes zeď. Tam na mě počkej. Je to mimo dosah obchůzkové trasy stráží. Ale nesmí tě nikdo vidět." "Ale kam pak půjdeme?" "To nech na mně, nenasytná dračice," poškádlil ji. "Nedaleko odtud je přístřešek sokolníků vybudovaný na místě, které bylo kdysi součástí bývalého opevnění. Je to prý poctivá stavba a dravcům v ní bylo teplo, i když venku mrzlo. Myslím, že nám skvěle poslouží." "Budu tam, pane." Než odešla, popadl ji Stephen za paži a přinutil ji, aby se mu podívala do očí. "Nezapomeň. Dej si pozor, aby tě nikdo neviděl. Budeme sami a beze svědků. Nechci, aby se ti něco přihodilo, dokud se nebudeme moct setkat znovu." Upíral na ni tmavé pronikavé oči a podle jejího výrazu poznal, že z něho má strach. Tím líp. Díval se, jak Stránka 219

Probuzení odchází, a vzápětí na něj dolehla plná míra nebezpečí, jemuž se dobrovolně vystavil. Pokud to byla ona, kdo Victorii zradil, dva dny je dost času na to, aby poslala 384 LIZMADISON 384 Hamlinovi zprávu, že Stephen de Burgh vyjde za hradby mistburského hradu bez doprovodu a bude snadnou kořistí pro Portovy muže. A jestli se Port se svými poskoky ukáže, bude to nepochybný důkaz, že Melina je zapletená do zrady, protože od koho jiného by se dozvěděl o plánovaném dostaveníčku, když ne od ní? Stephen se vydal zpět do velké síně. Pradleninu výpověď už nepotřeboval. Musí se připravit a vydat příkazy svým mužům, kteří budou už podruhé čekat na příjezd Hamlina Porta. 385 SLIB 385 Kapitola 5 Jak vás to mohlo napadnout, mylady? Vždyť se s vámi chce oženit." Victoria zavrtěla hlavou, aby vyvrátila Esmondovo tvrzení. "Slíbil, že najde toho, kdo nás zradil. Zatím v té záležitosti nepodnikl nic. Nic mi neřekl. A mimoto…" Zarazila se, protože se jí náhle nedostával dech. "Co, mylady? Mimoto?" Procházeli mezi soudky s pivem ve skladu a počítali zásoby. Victoria se zastavila a opřela se o obrovský dubový sud. V jejím tichém hlase se obrážel smutek. "Mimoto za mnou už dvě noci nepřišel, a to byla taky součást naší dohody." Znovu vykročila, hlavu hrdě zvednutou. "Ráno jsem se ho zeptala, jestli dnes večer přijde. Zpočátku se choval, jako by to měl v úmyslu, ale pak se omluvil, že musí něco zařídit." Esmond se zamračil. "Co může mít tak naléhavého na práci?" "Právě na to jsem se ho zeptala," odvětila Victoria, "ale neodpověděl mi. Řekl jen, že plní slib, který mi dal." Odmlčela se a obrátila se k Esmondovi. "Chci mu věřit." "Protože ho milujete." Nezaváhala ani na okamžik. "Ano." "Ale důvěřovat mu nemůžete." Zavrtěla hlavou. "Srdcem mu věřím, ale rozum se vzpírá. Nevím, jestli je Stephen opravdu takový, jak tvrdí, a jestli mu mohu důvěřovat nebo ne." "A proto máte pocit, že má nějaké nekalé úmysly?" Správce se netajil pochybnostmi. "Nevím, čemu mám věřit, Esmonde, ale zjistím to." "Jak to chcete zjistit?" "Stephen tvrdí, že se mnou dnes večer být nemůže, a já 386 386 chci vědět proč. Budu ho sledovat a zjistím, kam jde. Nebo s kým se sejde." Bylo to riskantní, impulzivní a možná i pošetilé. Ale Victoria se už rozhodla a Esmond věděl, že jí v tom nedokáže zabránit. "Buďte opatrná, mylady. Vyhněte se nebezpečí," nabádal ji, neboť byl přesvědčený, že největší nebezpečí hrozí jejímu srdci. Kradla se podél zdi a zachovávala si od Stephena dostatečný odstup, ale zároveň dbala, aby ho neztratila z očí. V měkkých kožených střevících se pohybovala po chladné kamenné zemi téměř neslyšně. Vyšli předmostní věží a dali se přes padací most, a i když Victorii udivilo, že je spuštěný, neměla čas o tom uvažovat, protože Stephen udržoval svižné tempo, očividně odhodlaný Stránka 220

Probuzení dospět tam, kam měl namířeno. Domluvil si schůzku s Hamlinem Portem? Proto tak pospíchá? Octli se za hradbami, kde pro Victorii nebylo snadné zůstat nepozorovaná. Skryla se za nízkými keři a dívala se, jak Stephen míří k rozložitému dubu. Tma a vzdálenost ztěžovaly vidění, ale když došel ke stromu, rozhlédl se, jako by tam někoho očekával. Victoria z něho nespouštěla oči. Srdce jí tlouklo jako na poplach a křečovitě svírala větve keře, až jí zbělely klouby na rukou. Uplynulo několik napjatých minut, když vtom se jí zježily chloupky na zátylku. Spatřila totiž Hamlina Porta. Podle Stephenových pohybů – rozmáchlých, sebevědomých a rozvážných – bylo zřejmé, že Hamlina čekal. Oba muži se dali do řeči, a přestože nevěděla, o čem spolu mluví, útroby jí sevřel mrazivý spár, jako by na ni sáhla smrt. V uších jí prudce tepalo a na zádech naskočila husí kůže. Tím zrádcem je samotný Stephen! Při té představě se jí udělalo zle, nicméně důkaz měla přímo před očima. Stephen se zná s Portem; domluvil si s ním tajnou schůzku, aby se dozvěděl, co zjistil o mistburském hradu. Nepochybně plánují příští útok, ale tentokrát Victoria ví, na čí straně bude Stephen stát. Uvědomila si, že se okamžitě musí vrátit do zámku a vzburcovat rytíře. Bude se bít za svůj domov a své lidi 387 SLIB 387 až do posledního dechu a za žádnou cenu se nevzdá toho, co jí svěřila její rodina. V podřepu proběhla podél keřů do stínu, přešla padací most a vstoupila do hradu. Vyběhla po schodech na vnější hradby, kde byly rozestavené hlídky. "Desmonde! Thomasi!" volala a čekala, že vrchní zbrojnoš ji bude čekat na vrcholu schodiště. Ale nahoře zjistila, že hradby jsou prázdné. Nikde nebyl jediný lučištník. V naprostém zmatku se vydala podél zdi. Hrad byl jako vylidněný. Zmocnil se jí vztek. Kde jsou její muži? Podařilo se je Stephenovi naverbovat do svého vojska? Je tak umanutý připravit ji o všechno, pro co žila, že dokonce podryl věrnost jejího služebnictva? Obrátila se a vracela se ve svých stopách, rozhodnutá vrátit se na místo tajného setkání Stephena s Hamlinem. Třeba se jí podaří dostat tak blízko, aby slyšela, co plánují. Dospěla k východu, soustředěná na své poslání do té míry, že v klenutém průchodu přehlédla skrčenou postavu Jonase Aubera. Všimla si ho jen zlomek vteřiny předtím, než ji do spánku udeřil kovový pohrabáč, ale než ztratila vědomí, myslí jí ještě stačila prolétnou letmá myšlenka: Dozvím se někdy pravdu? Uplynuly minuty. Nebo snad hodiny? Dny? Victoria se probrala na kamenné podlaze hladomorny. V bolestně třeštící hlavě jí vytanula jediná otázka. Kde to jsem? Nebyla s to rozlišit, jestli je doma na Mistbury nebo jinde, protože do vlastní hladomorny se v životě nepodívala. Pokusila se pohnout, ale hlavou jí projela ostrá bolest. Otevřela oči a rozhlédla se. Kolem byla jen tma a vlhko. Zem, na níž ležela, silně zatuchle páchla, jako by k ní nikdy nepronikl čerstvý vzduch. Nedbala pulzující bolesti ve spánku, namáhavě se posadila a po čtyřech se dovlekla ke kamenné zdi, aby se s její oporou vytáhla na nohy. Plášť a tuniku měla nasáklé hnilobnou vodou. "Konečně vás mám tam, kde jsem chtěla mít," promluvila jí nad hlavou jakási žena. Victoria vzhlédla. Ženinu tvář ozařovala pochodeň, ale podle hlasu poznala, že je to jedna z jejích pomocných pradlen, Melina Vesliová. Vedle ní stál Jonas. 388 LIZMADISON Stránka 221

Probuzení 388 "O čem to mluvíš?" chtěla vědět Victoria. "Nic jsem ti neudělala. Naopak jsem ti poskytla domov a práci." Melina si odfrkla. "Domov? Spíš vězení." Nejspíš díky úderu do hlavy teď Victoria viděla Melinu třikrát místo jednou. "Nevím, na co narážíš." "Myslím že to víte, paní. Zabránila jste mi ve sňatku s Geofrreyem Valonem, mužem, jediným mužem, kterého jsem kdy milovala. Myslíte, že bych vám za tenhle domov měla být vděčná?" Měla ostrý hlas a slova ze sebe vyrážela ve zlostných poryvech. Victoria věděla, že musí být opatrná. "Chtěla jsem tě chránit, Melino. Geoffrey měl výbušnou povahu. Prý ženy bil a vztáhl ruku dokonce na vlastní matku a sestry. Nemohla jsem připustit, aby ses za takového muže provdala." "To je lež!" vykřikla Melina. "Geoffrey nikoho nebil. A kromě toho, jestli vám na mně tolik záleželo, proč jste mi to neřekla tenkrát?" Její pronikavý hlas se Victorii zarýval do mozku jako ocelový šíp. "Nevěříš mi ani teď. Tehdy bys mi snad uvěřila?" "Jste pošetilá, paní. Chováte se jako zbožná světice, ale dobře vím, že v noci se pelešíte s tím svým vikingským obrem." Zasmála se, ale byl to neveselý smích. "Ale už si ho neužijete. Vašeho hřebečka zajal Hamlin Port. To já jsem mu ho předhodila, abyste věděla, jaké je ztratit milovaného muže." Její slova Victorii ohromila, ale v hloubi duše přemítala, jestli v nich není aspoň zrnko pravdy. Podle toho, co sama zjistila, Stephen si s Portem domluvil schůzku. Rozhodně ho nepřekvapilo, že ho vidí. A jestli to byla léčka, co Stephena přimělo opustit zámek bez ozbrojeného doprovodu? Jako by jí četla myšlenky, Melina pokračovala: "Přede dvěma dny jsem vašeho milence svedla. Bylo to neuvěřitelně snadné. Vyjel po mně jako samec v říji. Stačilo mu sáhnout do rozkroku. Měl ho tvrdý jako kámen." Olízla si rty, jako by do nich chtěla vzít Stephenův penis. Victorii se zvedl žaludek. "Slíbil mi, že dnes večer dokončíme, co jsme začali, 389 SLIB 389 a domluvil si se mnou schůzku pod starým dubem za hradbami v severní části zámku. Určitě ho překvapilo, že tam na něj místo mě čekal Hamlin Port." Zahihňala se, opojená mocí, kterou získala nad Victorií. Ach Stephene, zašeptala Victoria a v očích ji pálily slzy. Je tahle děsivá noční můra skutečnost, nebo sen? Navzdory vnějšímu zdání pravdy jí pořád v koutku duše hlodala nejistota. Možná neznala Stephena tolik, jako ho milovala, ale znala sama sebe, a připadalo jí absurdní uvěřit, že někomu dokázala tak snadno naletět. Melinin monolog přerušily vzdálené, ale postupně sílící hlasy. Victoria se otočila směrem, odkud přicházely, a všimla si, že Jonas a Melina udělali totéž. Vtom jeden z hlasů, silný a hluboký, poznala. Poskočilo jí srdce, když si uvědomila, že patří Stephenovi. Melina a Jonas jej poznali také, ale reagovali na něj jinak. Pokud se Stephen pohybuje po zámku, místo aby ležel mrtvý před hradbami, plán, jejž ukuli s Hamlinem, očividně selhal. "Rychle pryč!" sykl Jonas a strkal Melinu před sebou, jak se snažili utéct opačným směrem, než se blížily hlasy. Na Victorii mělo jejich jednání stejně osvěžující účinek jako závan chladného větru v parném letním dni. Stephena tady zřejmě nečekali, a to znamenalo, že Melina Stránka 222

Probuzení nelhala, když jí prozradila, že ho chtěla vydat Hamlinu Portovi. Ale jestli ho chtěl Port chytit nebo zabít, proč se mu to nepodařilo? Pořád jí nebylo jasné, proč Stephena nepřekvapilo, že na něj pod starým dubem čekal Port. Nicméně věděla, že se všechno vyjasní, jen co se dostane z téhle zatuchlé kobky. Ze všech sil začala křičet Stephenovo jméno. Zpočátku bylo ticho, pak se ozval křik a dupot utíkajících nohou a nakonec Stephenův silný hlas, jenž volal Victorii. Našel ji za několik vteřin. Zděšení v jeho obličeji a horečná snaha ji vytáhnout pro ni byly dostatečným důkazem jeho lásky. Pochybnosti o tom, co k ní cítí, se rozplynuly jako sen po probuzení. Stephen spustil dolů provazový žebřík, aby po něm mohla vyšplhat, ale než to udělal, upozornila ho, že Melina a Jonas utekli, jak390 LIZMADISON 390 mile uslyšeli jeho hlas. Stephen nařídil Hendrickovi, aby zrádce vypátrali a zajali, a sám zůstal, aby Victorii pomohl z hladomorny. Boule na spánku se jí zvětšila do velikosti husího vejce, měla rozostřené vidění a místnost se s ní točila. Šplhala pomalu, ale čekal na ni Stephen a navzdory šoku, bolesti a ztuhlým končetinám věděla, že to dokáže, a stoupala vstříc jeho lásce, jež zářila ve tmě hladomorny jako pochodeň. Když byla téměř nahoře, zavolal, aby se ho chytila za natažené ruce. Vytáhl ji lehce, jako by nevážila víc než malé dítě. Postavil ji na zem a ona mu vysílená a s úlevou klesla do náruče. Objal ji a Victoria se ocitla v hřejivém bezpečí jeho mohutného těla. Odvedl ji od hladomorny, snad aby jí už nepřipomínala prožitou hrůzu, ale než skryla tvář na jeho hrudi, zahlédla skupinku zbrojnošů střežících spoutaného muže. Když se na zajatce pozorně zadívala, uvědomila si, že zírá do obličeje netvora, jenž jí chtěl připravit o domov, Hamlina Porta. Zaplavil ji tak mocný nával vzteku, až se jí zatmělo před očima. Vyprostila se ze Stephenova ochranného objetí a rázně vykročila k nenáviděnému nepříteli. "Ty odporný, záštiplný červe!" vychrlila na něj. "Doufám, že se budeš škvařit v pekle za to, cos provedl mým lidem!" Z očí jí sršely jiskry a její zloba byla tak výbušná a neovladatelná, že jí do očí vyhrkly slzy. "Zavřete Porta do vězení," nařídil Stephen a jemně vzal Victorii za ramena, aby ji odvedl. "Pojď, statečná bojovnice," pošeptal jí do ucha, "přenech zajatce svým rytířům. Ti už se postarají o to, aby skončil tam, kam patří." Ustoupila Hamlinovi z cesty, do jisté míry uklidněná tím, že člověk, jenž způsobil tolik utrpení jí a jejím vesničanům, stráví podstatnou část svého života v zámecké hladomorně. Naštěstí pro něj tam nebude sám. Jonas a Melina, které bez problémů dopadl Hendrick a několik mužů z jeho družiny, už sestupovali po provazovém žebříku do temných, studených hlubin vězení. Stephen ji beze slova odvedl po schodech, velkou síní a po dalším schodišti k jejím komnatám. Cestou požádal několik členů služebnictva, aby připravili koupel, a krát391 SLIB 391 ce nato byla válcovitá dubová vana plná horké vody s přísadou vonných olejů. Victoria trvala na tom, že má větší zájem o rozhovor než o koupel, ale Stephen ji ujistil, že později na něj budou mít spoustu času. Zavřel za sebou dveře a nechal Victorii o samotě se zmatenými myšlenkami. V mysli se jí odvíjely události Stránka 223

Probuzení uplynulého večera tolikrát a s tak živými podrobnostmi, až měla strach, že nebude mít do smrti klid. Ale jakmile se utřela měkkou lněnou osuškou a usadila se na postel před planoucí krb, aby si vysušila vlasy, netrvalo dlouho a přemohl ji hluboký, posilující spánek. Když se probudila, chřípí jí podráždila vůně pečeného masa a zaslechla Stephenovy tiché kroky, jimiž se pohyboval po místnosti a chystal jídlo. Zpočátku ležela bez hnutí a nerušeně ho pozorovala, zatímco se domníval, že ještě spí. Jeho pohyby byly neuspěchané, ale promyšlené, a silnýma rukama válečníka pozorně prostíral stůl a kladl na něj talíře a příbory. Zaplavil ji mocný nával lásky a konejšivě obklopil její smysly. Zároveň ale mezi nimi zůstala nepatrná trhlinka, díky níž zůstala Victoria ve střehu, protože nevěděla, co se přesně stalo, a nebyla přesvědčená, jestli mu může plně důvěřovat. Vrhl pohled k posteli a zjistil, že už je vzhůru. "Je tu jídlo," oznámil jí prostě, neboť vycítil její neklid. Chtěla odhrnout přikrývku a na okamžik zapomněla, že je nahá. Vzápětí se zarazila, vrhala kradmé pohledy po místnosti a doufala, že nechala spodní košili u postele. Žádný oděv však nebyl dost blízko, aby na něj dosáhla, ale vtom postřehla, že má ztvrdlé bradavky a silně zvlhlý klín. Její nahotu si uvědomil i Stephen a ovzduší v ložnici náhle prostoupila horká smyslnost, hmatatelná jako dusno žhavého letního dne. Vykročil k posteli, ladnými, plynulými pohyby pantera na lovu. Cestou ze sebe strhal oblečení a vmžiku byl nahý jako ona. Jednou rukou uchopil hedvábné přikrývky a odhrnul je stranou. Nabídl se mu pohled na její dokonalé, svůdné tělo a v příštím okamžiku se tyčil nad ní. Victorii jeho náhlá touha vzrušila. Otevřela se mu jako květ v ranním slunci a objala jeho pevná, svalnatá záda. 392 LIZMADISON 392 Sklonil se k jejím plným ňadrům a zlíbal citlivé bradavky, nejprve jednu, pak druhou, obkroužil je jazykem a jemně podráždil zuby. Zasténala, tiše, ale naléhavě, zabořila mu ruce do hedvábných světlých vlasů a přitiskla si jeho hlavu na prsa, aby měla Stephenova nenasytná ústa co nejblíž. Vyhověl jejímu němému přání a obdařil obě ztvrdlé bradavky stejným dílem něžností. Ruka mu sklouzla přes hebkou pokožku jejího břicha do nedočkavého klína. Vsunul do ní nejprve jeden prst, pak dva a nakonec tři a začal jimi rytmicky pohybovat. Její vzdechy zesílily a boky začala vyrážet proti jeho laskající ruce. V tu chvíli ji ale stáhl, přemožený horečnou touhou, přemístil se tak, aby byl přímo nad ní a jedním prudkým pohybem do ní vnikl. Milovali se s nezkrotnou, živočišnou bezuzdností, soustředění jen na uspokojení divokého chtíče. Jejich vášnivé spojení je zbavilo veškeré nejistoty a nedůvěry a sjednotilo je tak, jak to dokáže jen nepotlačovaná podstata milování. Jeho výpady do jejího klína se zrychlily, jak se postupně utápěl ve Victoriině nevázané smyslnosti. Objal ji a překulil se na záda, takže se octla nahoře. Její kyprá, svůdná ňadra mu spočívala na hrudi, zatímco se na něm pohybovala a stehny mu svírala boky. Popadl ji za zadeček a řídil její pohyby, jež postupně nabývaly na síle a divokosti. Stephen cítil, že se Victoriina rozkoš blíží k vrcholu. Vsunul jí prst do rozpáleného zadního otvoru a napodobil pohyby penisu. Po tomto erotickém stimulu dospěla s výkřikem k bouřlivému orgasmu. On vyvrcholil vzápětí a jeho horké semeno jí skropil lůno s intenzitou vybuchující sopky. Dopadl na ni bez dechu a zcela Stránka 224

Probuzení vysílený. Několik minut mlčeli, lapali po dechu a zvolna se snášeli zpátky na zem. Stephen si lehl vedle Victorie, aby ji nedrtil svou váhou, ale z náručí ji nepustil. Nakonec se mu jemně vykroutila, vstala, oblékla si spodní košili a usadila se k prostřenému stolu. Nastal čas otázek a odpovědí. "Sledovala jsem tě," začala bez úvodu. "Viděla jsem, jak mluvíš s Hamlinem Portem." 393 SLIB 393 "To tě bezpochyby překvapilo," podotkl, protože si dokázal představit, co jí v tu chvíli běželo hlavou. Načechral polštáře a opřel se o pelest. "Ale k čemu ty tajnosti? Co tě přimělo, abys mě sledovala?" Victoria si ulomila sousto chleba. "Už dvě noci jsi mě nenavštívil, i když to byla součást naší dohody. Mimoto jsi mi vůbec neřekl, jak pokračuje pátrání po zrádci, kterého jsi měl odhalit. Chtěla jsem vědět proč." "A to ses mě nemohla zeptat rovnou?" "Ne, pokud bys byl ve spojení s Portem," odsekla podrážděně. "Vzhledem k tvému chování jsem tě začala podezírat." Její nedostatek důvěry ho ranil citelněji, než byl ochoten připustit, i když jí to nemohl mít za zlé. Kdyby každému slepě věřila, nestala by se paní na Mistbury. "A když jsi mě s ním viděla mluvit, byla sis jistá, že ten, kdo tě zradil, jsem já." Zadívala se mu zpříma do očí a hrdě zvedla hlavu. "Musím své lidi chránit, Stephene. Co jiného jsem si měla myslet, když jsem tě s ním uviděla?" Otočil se, sklouzl z postele a přetáhl si přes hlavu halenu, aniž se obtěžoval obléknout kalhoty. Posadil se naproti ní a začal vysvětlovat. "Potom, co jsem přistihl Melinu a Jonase v té chodbě, začali jsme je s Hendrickem podezírat. V jejich chování chyběl sebemenší náznak pýchy na tenhle hrad, kterou všichni ostatní členové tvého služebnictva dávají zřetelně najevo. Ale podezření bez důkazů nic neznamená. Potřebovali jsme to vědět naprosto jistě. Sledovali jsme je dny, týdny, ale nic jsme nezjistili. Hendrick si už začínal myslet, že jsme na nesprávné stopě, ale já věděl, že jsem se nezmýlil." "Instinkt zkušeného válečníka." Přikývl, pohled upřený do jejích očí. "Věděl jsem, že to musí být ti dva, ale zbývalo mi málo času a pořád jsem neměl žádný důkaz. Rozhodl jsem se, že promluvím s Hildou, abych zjistil, jestli neví něco o Melině, čeho jsem si nebyl vědom. Cestou do prádelny jsem ale Melinu potkal. Pokoušela se mě svést." "A tys jí to dovolil." 394 LIZMADISON 394 Podtón v jejím hlase prozradil žárlivost, již se Victoria snažila skrýt. A přestože věděl, že žárlivost často provází bolest, potěšilo ho, že jí na něm tolik záleží. Naklonil se a vzal ji za ruku. "Potřeboval jsem důkaz, Victorie. Věděl jsem, že když budu předstírat, že mě okouzlila, ten důkaz získám. Domluvili jsme si čas a místo schůzky, tedy za dva dny, aby měla možnost podat zprávu Portovi, že vyjdu bez ozbrojeného doprovodu za hradby zámku. Kdyby se Port a jeho vojáci objevili, měl bych nezvratný důkaz, že tím zrádcem je Melina, protože mu nikdo jiný nemohl prozradit, kdy a kde ten večer budu." Victorii se sevřel žaludek. "Byl jsi ve smrtelném nebezpečí," zašeptala a sevřela mu ruku. Stránka 225

Probuzení Usmál se a jeho klidný úsměv rozptýlil její zlou předtuchu. "Měl jsem v záloze tvoje cvičené rytíře," prozradil jí. Okamžitě pochopila, proč na hradbách nestály hlídky. "Už je mi to jasné," přikývla. "Rozestavil jsi je kolem hradu?" "Přesně tak," přisvědčil. "Bylo neuvěřitelně snadné Porta chytit, protože si myslel, že budu sám a neozbrojený. Vzal s sebou jen několik mužů. Nejspíš se domníval, že jich víc nebude potřebovat. Když na mě místo Meliny čekal Port, jak jsem předpokládal, tvoji rytíři byli připraveni a zajali ho." Něco jí ale pořád nebylo jasné. "Na základě čeho jste Porta zajali? Viděla jsem, že spolu jen mluvíte, a to rozhodně není důvod, proč zavřít člověka do vězení." Stephen zaváhal, ale pak pokračoval. "Počkali jsme, až udělá první krok. Ale jak tasil meč a chtěl na mě zaútočit, tvoji muži se na něj vrhli." Hovořil klidně, jako by jí líčil projížďku na koni, ale Victoria věděla, že nesmírně riskoval a vystavil se nebezpečí jen kvůli ní. Srdce jí přetékalo láskou, jejíž intenzita ji téměř dusila. Vstala a přistoupila k němu. Síla jejího citu ji přemohla, takže se nezmohla na jediné slovo. Nabídla mu ruce a on ji k sobě přitáhl. Posadila se mu na klín, hlavu opřela o hruď, jež pro ni byla jako pevná, žulová skála. Neovládla se a z očí jí vytryskly sl395 SLIB 395 zy, stékaly jí po tvářích a bradě a dopadaly mu na obnažená stehna. Mlčela, ale on přesto věděl, proč pláče. Netušila, že i on má v očích slzy. Konejšivě ji choval v náručí, dokud se nevzpamatovala natolik, že mohla zase mluvit. Zvedla hlavu z jeho ramene a mírně se odtáhla, aby mu viděla do očí. "Mohli tě zabít, ale tys kvůli mě riskoval život." "Udělal bych to znovu." Uličnicky se usmála. "To tak nutně potřebuješ manželku?" "Ne kteroukoli. Potřebuju tebe, Victorie. Potřebuju ženu, do které jsem se zamiloval." Do očí jí zase vstoupily slzy. "A já potřebuju tebe, můj statečný vikingský rytíři." Pohladil ji po tváři, pak ji k sobě přitiskl a políbil s takovou něhou, až měla dojem, že jí dojetím pukne srdce. Když se odtrhl od jejích úst, znovu ji objal. Toužila tak zůstat věčně, když vtom jí padl pohled na vyřezávanou dubovou skříňku. Stála na nočním stolku, kam ji položil Esmond bezprostředně poté, co ji své paní předal. Dostala ji vlastně od rodičů, ale ještě ji neotevřela. I přes Stephenovy protesty mu sklouzla z klína a vydala se pro skříňku. Přinesla ji ke stolu, postavila před něj, přitáhla si k němu židli a vysvětlila, co kazeta obsahuje. "Ale ty ses do ní ještě nepodívala." "Vzpomněla jsem si na ni až teď." Vytušil, že ji neotevřela z jiného důvodu. "Netrap se, že ti vzpomínka na rodiče způsobí bolest, lásko. Jsem tady s tebou." Jako by jí četl myšlenky. Milovala rodiče tak hluboce, že na ně často raději ani nevzpomínala, protože se dosud nedokázala vypořádat s jejich ztrátou. Ale síla Stephenovy lásky, mocné a nezlomné jako on sám, jí dodávala potřebnou odvahu. Uvolnila kovovou sponu a otevřela skříňku. Uvnitř našla tři svitky pergamenu. Když rozložila první, chvěly se jí ruce. Byl datovaný rokem 1232, krátce před jejími druhými narozeninami. Vypadalo, že jde o nějakou smlouvu. Zrakem přelétla otcův úhledný rukopis, a jakmile dočetla, rychle list svinula, jako by držela v ruce hada. Stránka 226

Probuzení 396 LIZMADISON 396 Byla to formální smlouva mezi jejími rodiči a manželi Portovými, kteří se dohodli, že zasnoubí lady Victorii Woodvillovou se svým nejstarším synem, lordem Hamlinem Portem. Svatba se měla konat v srpnu 1250, kdy Victoria oslaví dvacet let. Zaplavila ji prudká nevolnost. "Tak letos," zašeptala. "Letos jsem se měla stát jeho ženou." "Přečti si ty zbývající listiny," vybídl ji Stephen, jehož klidný hlas podbarvila prudká žárlivost, kterou nedokázal potlačit. Victoria sáhla pro druhý svitek, jenž byl sepsaný v roce 1244, tedy rok před smrtí rodičů. Byla to další smlouva mezi jejími a Hamlinovými rodiči a anulovala tu původní. Zasnoubení jejich potomků bylo zrušeno v okamžiku, kdy lord Harold Woodville zaplatil Dominiku Portovi závratnou částku 10 000 liber. Dokument neobsahoval žádné vysvětlení, jen oboustranný souhlas se zrušením potvrzený podpisy obou mužů. Poslední listina byl dopis pro Victorii, jejž jí rodiče napsali pouhé dva měsíce před svou smrtí. To období měla v živé paměti. Otce i matku už trápily neštovice, kterým nakonec podlehli, ale před dcerou, jež osiřela tak mladá, se tvářili statečně. V hloubi duše zřejmě tušili, že jim na tomto světě zbývá jen málo času, a tak napsali dceři dopis. A ten teď měla před sebou. Nejdražší Victorie, až budeš číst tento dopis, dojde ke dvěma událostem. Zaprvé dovršíš dvacátý rok života, a k tomu ti srdečně blahopřejeme. Stala ses ženou a bezpochyby jsi taková, že bychom na tebe byli velmi hrdí. Nesmírně nás trápí, že nebudeme oslavovat s tebou, protože druhá událost, k níž došlo, pokud čteš tento dopis, bylo naše úmrtí. Netruchli pro nás, drahoušku, neboť jsme v nebi společně se všemi našimi milovanými předky. Teď už sis také přečetla smlouvu o zásnubách mezi tebou a Hamlinem Portem a druhý dokument, který ji anuluje. Kdybychom zůstali naživu, podali bychom ti vysvětlení osobně, ale vzhledem k okolnostem se musíš spokojit s tímto dopisem. 397 SLIB 397 Vždycky jsme pro tebe chtěli to nejlepší, a když jsi byla malá, domnívali jsme se, že sňatek s lordem Hamlinem Portem naše přání splní. Ale během následujících let jsme se o mladém lordovi dozvěděli smutnou pravdu. Dospěl v násilnického, krutého člověka, jenž nakládal bezohledně s každým, kdo s ním měl něco do činění. Jelikož jsme nemohli provdat naši milovanou dceru za tak zavrženíhodného muže, zrušili jsme původní smlouvu. Lord Dominik Port samozřejmě zuřil, ale dostatečně vysoká peněžní částka jeho hněv zchladila. Rozhodli jsme se, že počkáme, než ti řekneme pravdu, abychom tě v žádném směru neovlivňovali. Doufáme jen, že najdeš muže svých snů, muže, s nímž se budeš smát, kterého budeš milovat a sdílet s ním svůj život. Ať to bude kdokoli, ujisti se, že ho miluješ celým srdcem, protože jen tak hluboká láska dokáže spojit tělo i duši dvou lidí na celý život. Nezapomeň, že i my tě budeme navždy milovat, drahá dcero, a trpělivě čekat na okamžik, až se s tebou znovu setkáme. Victoria uložila dopis do dubové kazety. Prostoupil jí klid a mír, jelikož věděla, že hlasy jejích milovaných rodičů jsou uchované na průsvitném pergamenu. V místnosti zavládlo ticho rušené jen praskáním ohně v krbu. Stránka 227

Probuzení "To vysvětluje, proč se Port tak zoufale toužil zmocnit mistburského hradu," promluvil konečně Stephen. "Chtěl získat to, co mu kdysi mělo patřit." "A co nedostal." Victoria ztichla a Stephen také mlčel, respektoval Victoriin žal z čerstvě otevřených dávných ran. Viděl, jak se jí po tvářích znovu koulí slzy, a chtěl navrhnout, že odejde, aby měla soukromí, a rozhovor dokončí zítra, když ticho prolomil Victoriin tichý, melodický hlas. "Splnila jsem přání svých rodičů," pronesla, oči lesklé prolitými slzami. "Jak to?" zeptal se Stephen, a když se k němu pomalu otočila, rozevřel náruč. "Našla jsem muže, kterého miluju z celého srdce," zašeptala, zmámená láskou, jež ji v jeho objetí obklopila. Přeložila: JIŘINA STÁRKOVÁ Bertrice Small, Susan Johnson, Nikki Donovan, Liz Madison Vydání první. Copyright © 2002 by Kensington Publishing Corp. The Awakening copyright © 2002 by Bertrice Small Out of the Storm copyright © 2002 by Susan Johnson Enchanted copyright © 2002 by Mary Gillgannon With His Promise copyright © 2002 Elizabeth Mattila Published by arrangement with Kensington Publishing Corp. All rights reserved. Vydalo nakladatelství Baronet a. s., Široká 22, Praha 1 v roce 2003 jako svou 802. publikaci. Přeloženo z anglického originálu Delighted vydaného nakladatelstvím Kensington Publishing Corp., New York, v roce 2002. Český překlad © 2003 Jiřina Stárková. Přebal a vazba © 2003 Ricardo a Baronet. Ilustrace na přebalu © 2003 Richard Carrasco. Odpovědná redaktorka Barbora Janečková. Sazba a grafická úprava Ricardo, Sudoměřská 32, Praha 3. Vytiskla Těšínská tiskárna, a. s., Štefánikova 2, Český Těšín. Veškerá práva vyhrazena. Tato kniha ani jakákoli její část nesmí být přetiskována, kopírována či jiným způsobem rozšiřována bez výslovného povolení. Název a logo BARONET® jsou ochranné známky zapsané Úřadem průmyslového vlastnictví pod čísly zápisu 216133 a 216134. ISBN 80-7214-579-7 BARONET Praha 2003

Stránka 228