OBRATNÍK OSLA
Věnováno Leně Eule, jež má ještě mnoho, co může světu říci.
1. Vědět, jaký den nás čeká, možná bychom se raději neprobudili Ostrý zvuk, který náhle přeťal ticho v místnosti ponořené do ranního šera, ji vytrhl ze snu hned s prvními tóny. Přestože spala hluboce, její léty trénované instinkty dokázaly v podobné situaci reagovat stejně rychle jako za bdělého stavu. Eva stiskla víčka pevně k sobě, než se mozek přinutil vyhodnotit situaci. Podle melodie poznala, že za jejím probuzením stojí budík a nikoli telefon. Alespoň něco pozitivního – telefon ohlašoval v jakoukoli hodinu jen další případ, další nevinné oběti a nikdy nekončící boj s tím, co tenhle svět dělá prohnilým. Budík znamenal jen ráno, které přicházelo dříve, než by si bývala přála. Měla dojem, že musela usnout teprve před malou chvílí, přestože to tak zjevně nebylo. Dlouhodobou únavu se jí nedařilo setřást a cítila se, jako by každým svalem včera vzpírala přinejmenším metrák. Než se stihla přinutit mobilizovat tělo, aby konečně umlčela zdroj nepříjemného zvuku, ucítila na zádech teplo těla, které se k ní přitisklo, když se přes ni natahovalo učinit ten akt co nejrychleji za ni. Teplý dech ji polechtal na uchu, když k ní Dominik sklonil hlavu. „Ještě lež, “ zašeptal a dlaní levé ruky, kterou předtím vypnul zvonění, jí přejel něžně od ramene k lokti, než vstal a zavřel za sebou dveře od koupelny. Eva se musela sama pro sebe lehce pousmát, když si uvědomila, jak málo někdy stačí, aby ten negativismus, jenž se jí poslední dobou permanentně držel, o něco málo ustoupil. A Dominik to zjevně moc dobře věděl, vždy dokázal správně odhadnout, jak na ni. Po chvíli zaslechla, jak si ve sprše píská oblíbenou melodii a byla ráda za ty rutinní maličkosti jako jeho ranní návyky, které jí do jinak hektického života přinášely nevysvětlitelný pocit jistoty. Bylo jí jasné, že už neusne, přesto pomalu vstala a odšourala se k umyvadlu, teprve když Dominik dokončil svoji ranní hygienu a postavil v kuchyni vodu na kávu. Zkušenost jí velela, že rychlé pohyby po ránu jí nepříjemně rozhoupou žaludek a nechtěla si hned zkazit čerstvě vylepšenou náladu, proto si dávala na čas. Než ze sebe před zrcadlem stačila udělat osobu připomínající jí alespoň vzdáleně sebe samu, měl už Born hotovou snídani a podával jí hrnek s horkou tekutinou. „Dobré ráno,“ usmál se na ni, zatímco Eva jen zvedla koutky úst v odpověď a podezřívavě se zadívala na nabízený nápoj. Na rozdíl od Dominika zkrátka nebyla ranní ptáče a do první ranní kávy se veškerá její činnost i verbální projevy omezovaly na nezbytné minimum. Born ji znal a nevykládal si její počínání nijak osobně, přišla mu tím svým způsobem roztomilá – jinak duchapřítomná a energická paní komisařka působila po probuzení zranitelně a Dominikovu egu ty krátké chvíle tradičního rozdělení mužské a ženské role lahodily. „Čaj?“ pozvedla na něj Eva obočí, když identifikovala nabízený obsah hrnku a ani trochu se jí nezamlouval. Dva měsíce se ji Dominik otcovsky snažil udržet dál od všeho potenciálně škodlivého a i když jí to přišlo nadmíru pozorné, ranní kávy se vzdávala jen s velkou nevolí. Téměř každé ráno se tak opakoval jejich rituál hraného vzdoru. „Není to jedno? Neurotik se sklonem k závislostem to bude tak jak tak,“ obhajovala svůj požadavek kofeinu Eva. „Jen když bude po tobě,“ usmál se znovu Dominik a sledoval, jak ho naoko nevraživě proklála pohledem, než se teplého nápoje napila. „Dáte si něco k jídlu vy dva?“ zeptal se, hladíce hřbetem
ruky Evin podbřišek. Napadlo ho, že teprve nyní tou šťastnou náhodou rostoucí v Evě zjistil, co snad je jeho skutečným životním údělem. Zatímco se léta marně snaží vytvořit svět lepším, měl by se na něj podívat důvěřivýma dětskýma očima plných očekávání toho, co přijde zítra. „Jen toast, pro jistotu,“ vzala si od něj podávaný talíř a sedla si ke stolu, dívaje se na Dominika, který si labužnicky naservíroval vajíčka se šunkou a teď naproti ní upíjel svou kávu. *** Ranní idylku přerušilo zazvonění Bornova telefonu. Už podle navolené melodie Eva poznala, že tento hovor nebude krátký ani příjemný, stejně jako všechny rozhovory Dominika s jeho exmanželkou, a skládajíc nádobí do dřezu, snažila se ignorovat sdílený obsah. „Ano Helen?“ – „Uklidni se, prosím, řekni mi přesně, co se děje.“ – „A víš jistě, že jen neutekl? Nepohádal se s Heinerem?“ – „Cože jsi našla? Jaký dopis?“ Gradace Bornova hlasu donutila Evu vzhlédnout od oplachovaného talířku a bledost v jeho tváři při těch posledních slovech ji utvrdila v tom, že klidný den je nadobro ztracen. Utřela si ruce do utěrky a přešla blíž Dominikovi, který právě začal nervózně přecházet mezi obývacím pokojem a chodbou. Zastavil se těšně u ní, když mu Helen sdělovala poslední informaci, a Eva v jeho očích poznala tu hrůzu, kterou může vyvolat jen strach o někoho blízkého, a nevědomky si pohladila své mírně se vzdouvající břicho. „Dobře, hned tam někoho pošlu, zatím na nic nesahej. Postarám se o to.“ „Co se stalo?“ zeptala se Dominika, když zavěsil a otočil se k ní zády, aby se trochu uklidnil. „Philip není ve svém pokoji a Helen na jeho posteli našla vzkaz pro mě,“ řekl Born a hraným klidem v hlase a bylo patrné, že se silou vůle snaží donutit přemýšlet. „Jaký vzkaz?“ žádala Eva o více informací, byť se jí hrdlo svíralo stejně jako Dominikovi. Než spolu začali žít, často Philipa hlídala, když měl Bornův neexistující organizační talent na svědomí hluchý časový úsek a jeho syn byl ještě příliš malý na to být doma sám. Před třemi lety se z hluchých míst staly rodinné chvilky o Philipových prázdninách a víkendech, které trávil se svým otce a nyní i s ní. Ráda si všímala drobných detailů, jež dávaly jasně tušit, že Philip po svém otci zdědil mnohem více, než bylo Helen patrně milé. Okamžiky, které ji pokaždé utvrzovaly v tom, jak starostlivý a milující otec Dominik je i přes tu velkou vzdálenost mezi jím a synem, v ní vypěstovaly pocit rodinného zázemí, o jehož potřebě ani netušila. Alespoň do doby, než ji dnes ráno Dominikův výraz přivedl na myšlenku, že jej ztrácí. „Nachtigal,“ vyslovil Born jediné však plně postačující slovo a otočil se konečně k ní s výrazem, který vystihoval vážnost situace. Eva už na nic dalšího nečekala a okamžitě začala alarmovat policejní složky v Mnichově a BKA. Po třech rychlých telefonátech se vrátila zpět k Dominikovi, který stále zamyšleně hleděl z okna. „Mnichovská kriminálka už jede k Helen zajistit stopy, míří k nim i technici od nás. Než dorazíme na oddělení, bude pro nás připravená zasedačka, šéf mi na to přidělil deset lidí. Máš s sebou vzít všechny podklady o Nachtigalovi, do obrazu je můžu uvést sama, jestli chceš.“
Eva se odmlčela. Byla si jistá, že k němu její slova doputovala, ale potřebovala vědět, zda je natolik schopný se soustředit, aby jej nemusela stáhnout, nebo ho má raději rovnou připravit na postavení mimo hru. Dominikova sevřená čelist na okamžik vyvinula ještě větší tlak, než se Eva konečně dočkala kýžené reakce. „On se na tohle připravoval celé ty roky, Evo, “ shrnul překvapivě věcně situaci Born. „Nebude to snadné, nenechá se jen tak chytit. Když se mu minule podařilo nás najít a naplánovat celou tu věc s lodí během čtyřiadvaceti hodin poté co uprchl z Eichelbornu, tak …“ „Ale to ty taky, Dominiku,“ přerušila ho Eva. „Roky o něm sbíráš informace, znáš ho lépe než kdokoli jiný a oba víme, že Philipovi se zatím nic nestalo. Musím vědět, jestli se cítíš dost silný, abys na tom pracoval. Můžu si vyžádat jiného psychologa a nezapojovat tě přímo, ale budeme tak jen ztrácet čas. Zvládneme to?“ Ta jistota v Evině hlase, byť Born poznal, že se o Philipa bojí stejně jako on, a plurál, který použila na konci svého proslovu spolu se stisknutím jeho paže, Dominika utvrdily v tom, že tenhle boj nikdy neskončí, ale vzdát se pro něj není přijatelnou alternativou. Psycholog kývnul a Eva se na něj za to pokusila povzbudivě usmát. „Fajn, tak se převlečeme a jedeme, Ebert už na nás bude čekat s prvními informacemi,“ rozhodla rázně, aniž by si uvědomila, jak rychle se dokázala převtělit z vyděšené nevlastní matky do komisařky Glaser, řešící další případ psychopatického sériového vraha. *** Když Eva s Bornem procházeli dlouhou chodbou ve druhém patře budovy BKA, z jindy rušných prostor s prosklenými kancelářemi se ozýval jen tlumený šepot a jako uličkou hanby je vyprovázely desítky párů zvědavých očí jejich kolegů. Oba instinktivně přidali do kroku, aby se v zasedací místnosti ocitli co nejdříve. U dveří už na oba čekal Ebert, galantně oběma příchozím otevíraje dveře. Eva s Dominikem si s komisařem vyměnili jen zdvořilostní kývnutí místo pozdravu a počkali, až za sebou zavře dveře a zatáhne žaluzie, aby nepovolaným zvědavcům zkazil podívanou na nepochybně případ roku. „Dobré ráno,“ ujala se pak automaticky slova Eva a rozhlédla se po osazenstvu zasedací místnosti. Desetičlenný tým byl vedle ní sestaven ze dvou členů zásahovky, pyrotechnika, dvou techniků, tří inspektorů a komisaře Eberta. Jedenáctým přísedícím a jediným, kdo v místnosti neměl žádné oficiální pověření k případu, byla profesorka Kontanze Korda. Zatímco za normálních okolností by přítomnost patoložky u případu pohřešovaného byla nemístná, současná situace byla nestandardní v mnoha ohledech a Eva si uvědomila, že ji pohled do profesorčiny tváře zvláštně uklidňuje. Její štíhlá, v černém kostýmku oděná postava stojící stranou u okna, která přesto okamžitě upoutala pohled každého příchozího, se tyčila jako spásný maják v moři. „Komisařka Eva Glaser, pokud jsme ještě nebyli představeni, a můj kolega, doktor Born,“ pokračovala Eva bez dalšího zdržování, „jistě už vás komisař Ebert informoval, že jsme tu kvůli únosu Philipa Borna Felixem Nachitaglem, který je nebezpečným psychopatem a má v plánu Philipa zabít před očima jeho otce,“ shrnula situaci v krátkosti Eva.
„Nachtigala se nám podařilo již jednou dopadnout, dva roky na to však uprchl z forenzní kliniky v Eichelbornu a napadl doktora Borna s jeho synem. Plánované vraždě se nám podařilo zabránit, nicméně od té doby je Nachtigal na útěku a s největší pravděpodobností se do dnešního dne připravoval na odvetný útok,“ pokračovala dál Eva, aby se co nejrychleji dostala k tomu podstatnému. „Dnes ráno jsme se dozvěděli o Philipově zmizení a ihned alarmovali naše kolegy v Mnichově, kde Bornův syn spolu s matkou žije. Ráda bych si teď vyslechla dosavadní výsledky vyšetřování a poté vás doktor Born obeznámí s vypracovaným profilem,“ dokončila svou úvodní řeč a obrátila se k Ebertovi, na kterého byla poslední slova směřována. „V bytě paní Stüssy, exmanželky doktora Borna, byl zajištěn tento vzkaz adresovaný vám, doktore,“ zareagoval na výzvu Ebert, podávaje jednu fotografii pořízenou mnichovskými kolegy Evě, která dopis přelétla očima, než jej podala Dominikovi. Další dvě nechal komisař kolovat zbývajícím členům týmu, než dál pokračoval. „Pokud budeme předpokládat, že je ten vzkaz autentický, pak – “ „Tím jsem si jist,“ přerušil Eberta Dominik, dřív než ho Eva stihla zastavit a tak po něm střelila aspoň varovným pohledem. Ani ona neměla radost z Ebertova přístupu, který odrážel Philipovu pověst dítěte utíkajícího s železnou pravidelností alespoň jednou do roka z domu, a obávala se, že by komisařovo zlehčování situace mohlo zasít semínko pochybností i u zbytku osazenstva. Nicméně roztržku mezi oběma muži, kteří si již roky nemohli přijít na jméno a od doby, co spolu ona s Dominikem žili, navíc každá jejich komunikace vyústila v poměřování si, kdo má na písečku větší bábovičku, dnes rozhodně soudcovat nehodlala. „Pokračujte, prosím,“ vyzvala Eberta s povzbudivým úsměvem, který spíše připomínal matku omlouvající nevhodné chování svého dítěte, než komisařku řídící celou akci. Tak jako téměř vždy, když hájila stanovisko svého partnera proti nechápavému postoji řadových policistů. „Tak tedy, vycházíme-li z toho, že ten vzkaz opravdu zanechal Felix Nachtigal, pak má v plánu Philipa Borna zabít – jak, kdy nebo kde nevíme. Technici se snaží v Mnichově zajistit další stopy, doposud bez úspěchu. Do bytu se dostal oknem, na místě nejsou patrné žádné stopy zápasu, z čehož usuzuji, že Philipa něčím omráčil. Výslechy sousedů zatím nic nepřinesly, čin se musel odehrát v pozdních nočních nebo brzkých ranních hodinách,“ dokončil konečně Ebert započatou myšlenku. „Děkuji vám. Doktore Borne, prosím,“ předala bryskně Eva slovo Dominikovi, který se na její apel přestal opírat o prosklenou zeď místnosti, přešel k magnetické tabuli, na kterou umístil snímek Nachtigalova dopisu a teprve pak se otočil směrem k ostatním. „S Felixem Nachtigalem jsme měli prvně tu čest před sedmi lety, když se spolu se svým spoluvězněm z Bielefeldu rozhodl upozornit na podle jeho soudu špatné zacházení psychiatrů s pacienty,“ začal poněkud obšírně Born. Měl jasný záměr vystihnout co nejlépe charakter situace a přesto si udržet zdání profesionality, aby nevzbudil negativní reakce kvůli své nesporné zainteresovanosti. Bylo mu jasné, že život jeho syna nyní závisí i na profesionální pomoci všech jedenácti zúčastněných. „Máme co dočinění s velmi nebezpečným psychopatem, který ve snaze prokázat svou teorii, vraždí odborníky z řad psychologů a psychiatrů podle postupů, jimiž se zabývají ve svých odborných tezích,“ pokračoval Dominik. „Zda během jeho jednání přijde o život někdo další, pro něj není podstatné. Měl roky na to připravit se na dnešek a předpokládám, že si celou akci pečlivě připravil a nebude snadné jej dopadnout.“
„Jaký postup tedy navrhujete?“ ozval se jeden z mužů sedících na vzdálenějším konci stolu. „Dobrá otázka, pane – “ „Strauss, vrchní inspektor Strauss,“ doplnil psychologa pohotově policista. „Pane inspektore Straussi,“ usmál se na něj Dominik v reakci na dobrý a věcný dotaz. „Myslím, že za daných okolností bude nejlepší držet se standardního postupu při únosu, a sice počkat, až se únosce ozve sám. Vzhledem k jeho záměru usmrtit Phillipa bezpodmínečně před mýma očima máme jistotu, že naváže spojení a do té doby své oběti nijak neublíží. Jakmile budeme znát jeho požadavky, respektive konkrétní obrysy jeho plánu, najdeme slepé místo, ve kterém budeme moci narušit jeho předem připravený scénář a převzít kontrolu nad situací.“ „Takže co máme zatím dělat my?“ zeptal se muž sedící napravo od inspektora Strausse. „Kolegové z Mnichova nám budou průběžně zasílat fotografie z místa činu a zajištěné stopy,“ vzala si zpět slovo Eva. „Chtěla bych, aby se pánové Kellner a Wenzel z technického zaměřili na každý detail. Komisař Reisner, náš pyrotechnik, už má na stole připraveny všechny zajištěné bomby z minulých útoků, doufám, že to bude pro seznámení se s Nachtigalovým rukopisem stačit. „Od vás čekám,“ obrátila se Glaser přímo k inspektorům, kteří se zatím jevili celým povykem nejméně nadšení, „ že vynaložíte veškeré síly a prostředky k tomu, abyste zaměřili Nachtigala s Philipem dříve, než se sám ozve. Předpokládáme, že míří do Hamburku, tudíž dejte posílit všechny hlídky na dálnicích. Jakmile dostanete podklady od komisaře Reisnera, začněte pátrat po zboží, které mohl shánět. Rovněž nevíme, kde se celé roky zdržoval. Obujte se do toho, improvizujte, nic víc vám prozatím sdělit nemohu,“ rozdělila Eva rázně úkoly. Opravdu toho nebylo mnoho, čeho by se nyní mohli chytit, ale sedět a čekat nebyl její styl. „Tak do práce,“ dala Glaser jasně najevo, že porada je u konce a nechávajíc policisty kolem sebe rozcházet se do okolních kanceláří, přikročila blíže k Dominikovi. Ten stál čelem k tabuli a očima těkal mezi připevněnými fotografiemi z předchozích míst činu, podobizně Nachtigala i svého syna a dopisem z dnešního rána. Když ho Eva viděla se svraštělým čelem, rukama založenýma v podpaží a neklidně brnkajícími prsty, vzpomněla si ještě na jeden podstatný bod. „Pane Straussi, vy tu prosím zůstaňte, až do odvolání nezpustíte ani na vteřinu oči z doktora Borna. Felix Nachtigal se pokusí jen získat, čemuž musíme zabránit,“ rozhodla. „Bez diskuse,“ dodala směrem k Dominikovi dříve, než se stačil ohradit, s pevně rozhodnutým výrazem v očích nepřipouštějícím žádný odpor. „A doktore,“ otočil se Ebert vycházející mezi posledními ve dveřích, jednu nohu už nakročenou do chodby, „vaše exmanželka trvala na tom, že chce být u celé věci přítomna. Už vám ji sem vezou,“ dodal se škodolibým tónem v hlase, než opustil zasedačku. „Samé lepší zprávy,“ neodpustil si Dominik s úšklebkem adresovaným zavírajícím se dveřím. Cítil, jak se mu v hlavě začíná pomalu vařit krev a udržet si čistou mysl, aby dokázal vydedukovat, co přesně má Nachtigal v plánu a jak mu v tom zabránit, ho teď stálo více sil než kdy co jiného.Pokud tedy nepočítal předchozí setkání s ním nebo Adinou Kornhagen.
Za jiných okolností by se nad nabízející se paralelou mezi nimi musel zasmát. Fakt, že za jeho dvěma největšími nočními můrami stáli psycholožka přetvářející své pacienty v bezcitná vraždící monstra a muž, který usiloval o vyhlazení psychiatrů s přesně opačným cílem, byl důkazem toho, že Bůh má perverzní smysl pro humor. Born cítil, jak se k němu Eva ve vyprázdněné místnosti o další dva kroky přiblížila, položila mu ruku na rameno a povzbudivě stiskla. Bylo to chabé gesto, nicméně Dominikovi stačilo, aby poznal, že kromě útěchy je v něm i ničím nezpochybňovaná důvěra v jeho schopnosti v tom boji opět zvítězit. Sám tu víru, která především nikdy nebyla tak silná jako její, pomalu ztrácel. Nemohl se zbavit pocitu, že mu minimálně jedna neznámá v rovnici stále uniká. „O Helen se postarám já, až vám ji sem doručí, vy toho máte už tak dost,“ prolomil ticho hlas na druhém konci zasedačky a Glaser s Bornem si uvědomili, že na přítomnost patoložky málem zapomněli. To se nikdy předtím nestalo, Korda na sebe vždy uměla upozornit, pokud nabyla dojmu, že jí není věnována patřičná pozornost. „Díky, velectěná,“ reagoval na její sdělení Dominik a opět se přinutil zvednout koutky úst, aby svá slova podpořil upřímně míněným gestem. „Budu v kanceláři, kdybys mě potřebovala, musím přemýšlet a chci si znovu projít všechny materiály,“ dodal směrem k Evě, než opustil spolu se svým novým nohsledem místnost a zanechal tam obě ženy samotné. *** „Zatím nic nemáme, Reisner stále rozebírá bomby, technické nemá nic použitelného a zbytek střílí naslepo,“ vytrhla Dominika z přemýšlení Eva a postavila před něj hrnek s kávou, opírajíc se nyní zády o desku stolu, na kterém měl rozložená kompletní akta Nachtigal. „Když nevíme, kde celé ty roky byl nebo co dělal, je to jako hledat jehlu v kupce sena. Jedinou stopou je jen tmavý minivan, který měl dle jednoho svědka opouštět nad ránem Brehmstrasse v Mnichově. Ale těch jsou taky tisíce, bez SPZ nebo aspoň značky vozidla se dál nedostaneme.“ „Ne že by mě to překvapovalo,“ přiznal Born, vzal si nabízený hrnek do ruky a podíval se na hodinky, aby s překvapením zjistil, že se Nachtigalovým spisem probírá už bez mála dvě a půl hodiny. Eva si jeho údivu všimla a chápavě se na něj pousmála. Věděla, že když se ztratí ve svých myšlenkách, nevšiml by si ani začátku války, dokud by mu nějaká raketa nepřerovnala papíry na stole. „Už je tu Helen?“ „Jsem přesvědčená, že by ti její příchod neunikl,“ neodpustila si Glaser narážku na obvyklé entrée bývalé Bornovy menželky. „Řekla jsem jejímu doprovodu, že není důvod ke zneužívání služebních pravomocí a porušování povolené rychlosti. Do dvou hodin jsou ale tady,“ upřesnila Eva své počínání stran Helen a Dominik se neubránil potěšenému výrazu ve tváři nad jejími instrukcemi. „Díky,“ řekl Dominik, aniž by musel dodávat, že jeho hysterická manželka je to poslední, co v danou chvíli potřebuje, přestože její aktuální rozpoložení chápal. Poznali se ještě v době, kdy Dominik studoval v Münsteru. Brali se o dva roky později, když zjistila, že čeká Philipa. Dodnes rád vzpomínal na doby, kdy po nocích psal diplomovou práci a druhou rukou houpal syna, kterému právě rostly první zoubky.
I když založení rodiny neplánoval, Dominik právě tehdy pochopil, že každodenní kolorit a jistota domova, do kterého by se každý večer mohl rád vracet, byl tím, co mu celý život scházelo. Snad proto se tolik vinil za rozpad jejich manželství, který započal v den jeho promoce spolu s prvním pacientem. Jakmile se Dominik místo do knih začal nořit do skutečných myslí, dar, který zatím jen dřímal v jeho hlavě, se probudil naplno k životu. Nemohl si pomoci, trávil denně více a více hodin dalším studiem a procházením si svých poznámek ve snaze pochopit a předpovědět lidské chování, najít cesty zpět tam, kde se ještě morem nakažené duši dalo ulevit a zabránit nestvůrám, aby si braly to, co jim nepatří. K plnění nelehké úlohy, kterou mu ten dar, o který se nikoho neprosil, přiřkl, se však musel pokaždé na chvíli stát těmi, které zkoumal. Dnes už věděl, co Helen myslela tím, že si za manžela brala jen jeho a nikoli všechny jeho pacienty. Teď chápal, proč se právem obávala o bezpečí jejich dítěte. Tehdy se mu však nepodařilo udržet si to nejcennější, co měl, a byla to jeho chyba. Čím intenzivněji se potom věnoval práci, aby zahnal pocit prázdnoty z osamění a stejného selhání, které se nevyhnulo ani jeho rodičům, byť za zcela jiných podmínek, tím více se vzdaloval tomu torzu, které z jeho rodiny zůstalo. Nikdo mu nemohl vyčítat, že by se o syna nezajímal. Jenomže posedlost prací, kterou se snažil zaplnit prázdná místa mezi jednotlivými soudem určenými schůzkami se synem, nebo spíše charakter jeho práce, nakonec vyústily v oprávněnou domněnku Helen, že si Dominik nejen neumí řídit svůj časový rozvrh nezávisle na chorých mozcích, ale jejich blízký vztah k nim může stát Philipa život. Právě proto tu přeci dnes byli. „Přišel jsi už na něco?“ zeptala se Eva a Born si uvědomil, že se opět ztratil ve svých myšlenkách. „Zatím ne,“ musel přiznat smutnou bilanci své několikahodinové činnosti, „prošel jsem to za ty roky už nejmíň stokrát. Něco mi tu pořád nesedí, ale bez ničeho dalšího – “ „Volala jsem do Eichelbornu i Fuhlsbüttelu,“ skočila mu Glaser do řeči s jediným dosavadním pokrokem ve vyšetřování. „Sice ti doposud odmítali vydat Nachtigalovi záznamy, ale dnes jsem jim pohrozila spoluzodpovědností za Nachtigalovo jednání a zjevně nestojí o žádné popotahování stejně jako negativní publicitu. Myslím, že se mi podaří je zlomit, právě tam jedu.“ „To je skvělé, Evo,“ nezastíral svou radost z posunu kupředu Born. „Ani se raději neptám, co jsi jim řekla, že změnili názor.“ „Byla jsem vlastně docela milá,“ odvětila Eva vědouc, že naráží na její ne zrovna konvenční vyjednávací techniky v naléhavých případech. „Vrátím se co nejdříve, zvládneš to tu zatím?“ „Určitě, Strauss kontroluje, zda v mé kávě netiká bomba, a Korda přijímá mé audience,“ neodpustil si poznámku o Evině podle něj přehnaném opatření Dominik. „A tak to taky zůstane,“ nedala se oblomit Eva. „Kdyby něco, jsem na mobilu.“ „Dobře, dávej na sebe pozor,“ chytil ji Born za ruku, než se stihla zvednout a opustit jeho kancelář. „Buď bez obav,“ stiskla mu Eva ruku v odpověď a svým rozhodným krokem vyšla ven z kanceláře, aby si podala oba vedoucí forenzních klinik, které měly Nachtigala před lety v péči, pro jejich umanuté zadržování jeho dokumentace. ***
„Podle dosavadních výsledků vyšetřování jsme zjistili, že Philip Born byl unesen mezi třetí a čtvrtou ranní,“ zahájil jím svolanou poradu Ebert. „ Kde je vlastně Glaser?“ zaznamenal komisař teprve teď její absenci. „Jela do Eichelbornu a Fuhlsbüttelu, měla by se co nevidět vrátit. Zatím pokračujte, prosím,“ vysvětlil její nepřítomnost Dominik. „Dobře,“ spokojil se s psychologovým vysvětlením Ebert, „vzorky půdy ze stop podrážek, které jsme našli v Philipově pokoji, podle rozboru obsahovaly jen běžnou směs zeminy. Nic co by poukazovalo na místo, kde může zatím Philipa držet nebo kde se celé roky ukrýval. Nechali jsme zřídit kontroly na dálnici na všech vjezdech do Hamburku, zatím však bezvýsledně,“ shrnul dosavadní výsledky komisař. „Můžete nám snad něco nabídnout vy, doktore?“ dal si Ebert záležet na poslední větě, aby z ní bylo patrné, že kladnou odpověď ani nečeká. „Bohužel, nezklamu vás, jak správně tušíte,“ neodpustil si Dominik uštěpačnou formulaci, aby trošku srazil nadřazené vystupování komisaře, „prošel jsem si stará akta a nedošel k žádnému novému závěru.“ Profesorka Korda, která od skončení předchozí porady pravděpodobně vůbec neopustila původní stanoviště a teď ty dva kohoutky z jednoho hnojiště pozorovala, si pomyslela něco o zjevné chybě ve svých vysokoškolských skriptech, kde bylo uvedeno, že muži sice mentálně dospívají o něco později, nicméně jejich vývoj má být kolem jednadvacátého roku života dokončen. Nicméně případ se nevyvíjel o nic rychleji s jejich špičkováním jako bez něj. Nebyl důvod vstupovat jim do zápasu, který měl vždy předem jasného vítěze, když jej to alespoň prozatím udržovalo od přisuzování si větší viny, než bylo nezbytně nutné, a hledání útěchy na dně lahve. „Takže má tu někdo něco, o co by mělo smysl se podělit nebo nějakou otázku?“ pokusil se Ebert znovu získat svoji autoritu podrývanou Bornem. „Já bych se chtěl zeptat doktora Borna,“ ujal se nabízeného slova policista, který vznášel dotaz na další doporučený postup již při minulé schůzce. Dominikovi neuniklo, že jej Ebert sleduje úkosem a přisuzoval to policistově horlivosti. „Podle protokolů o minulých případech vraždí Felix Nachtigal kopírováním odborných článků. Nestálo by za to připravit se na nějakou možnou variantu v tomto ohledu? Co jste v poslední době publikoval?“ „Nemyslím, že by se Nachtigal potřeboval inspirovat, ale cením si vaší snahy, pane –“ „Brandt, inspektor Brandt,“ představil se policista Dominikovi, aby mohl dokončit svoji myšlenku. „Pane inspektore Brandte. Tím, že jsem se Nachtigala snažil dopadnout, jsem v něm vzbudil zájem vysvětlit mi své dílo,“ pokusil se Dominik přiblížit osazenstvu zasedačky blíže vnitřní pohnutky jejich protivníka. „Nachtigal je přesvědčený o tom, že tím, že dává svým obětem z řad psychiatrů okusit to, co se profesně snažili u svých pacientů vyléčit jako cosi nežádoucího, dojde u nich k jistému poznání. Jakoby se snažil své oběti donutit uznat svoji profesionální chybu a přimět je akceptovat různé diagnózy jako něco normálního.
Pro něj jako pro psychopata to má svoji logiku. Oběti jako takové pro něj nic neznamenají, jsou tak jen prostředkem pochopení, o kterém píše svoji knihu. Profesoru Stegmeierovi, úplně první oběti, Nachtigal znásilnil a zabil ženu, mému příteli zabil ženu i s dcerou, jen aby –“ „Ten chlap má zjevně něco proti rodinám jako takovým,“ ozval se s pochybovačným tónem v hlase poslední a dosud nepředstavený inspektor. Borna by za normálních okolností iritovalo, že neví, na koho se obrací, nyní mu však během vteřiny ztuhnul obličej, Dominik zbělel do odstínu nehašeného vápna a bylo poznat, že mu hlavou proběhla děsivá myšlenka. „Co jste to říkal?“ hlesl a aniž by čekal, až mu kolega svůj postřeh zopakuje, začal zuřivě hledat telefon. „Kde je Eva? Volal jste jí někdo?“ začal Dominik o překot drmolit, než konečně našel svůj mobil a začal vytáčet její číslo. „Říkal jste přece, že –“ pokusil se v pro něj zcela nepochopitelné situaci dostat z Borna nějakou souvislou informaci Ebert. „Vím, co jsem říkal, ale –“ odbyl jej Born aniž by si všiml, že v celé zasedačce zavládlo nechápavé, přesto zlověstné ticho. Všichni se na Dominika dívali, jak začal nervózně v čele místnosti přecházet dva kroky sem a zase nazpátek, zatímco vytáčel číslo Glaser. Jediná Korda okamžitě pochopila, co stojí za tou nečekanou změnou v chování. Pravá ruka, kterou doposud držela cigaretu u svých úst, jí bezmocně klesla podél těla a v duchu se modlila, aby ještě nebylo pozdě a Eva telefon vzala. „Sakra, hlasová schránka, jak jsem to mohl nepochopit?!“ zeptal se sám sebe Dominik zuřivě. Měl to přeci celou dobu přímo před očima. Eva se sice snažila na své těhotenství zbytečně neupozorňovat, volné halenky a sako spolu s její stále štíhlou postavou dokázaly, že její stav zůstával pro většinu oddělení nanejvýš terčem dohadů o polední pauze. Ani doma si příliš nepotrpěla na mateřské něžnosti, přes všechny hormonální výkyvy zůstávala tou rozumovou půlkou domácnosti, byť věděl, že se na jejich dítě těší stejně jako on. Nicméně tohle byla všechno pouze alibistická fakta, on to měl vědět. Tohle bylo to, co mu celý den vrtalo hlavou a on se hrabal ve složkách, místo aby zvedl oči a udělal to jediné, co bylo potřeba – věnoval jí chvilku pozornosti. „Můžete nějak lokalizovat její mobil nebo něco?“ donutil se Born k logickému uvažování. „Ale proč? Jste si jistý, že –“ stále se nemohl dovtípit Ebert. Jeho pozorovací schopnosti pravděpodobně nebyly to, co mu pomohlo uspět při zkouškách na policejní akademii. Za jiných okolností by si z něj Dominik možná utahoval, teď na to však neměl čas a nehodlal ztrácet ani minutu, když už jich promrhal nespočet. „Jistě že jsem, jde mu o Evu, no tak můžete to nějak zařídit? Běží nám čas,“ přerušil Born komisaře. „Ani nevíte, jakou máte pravdu, doktore, tak – ťak, tik – ťak “ ozvalo se ode dveří, ve kterých stál Felix Nachtigal.
2. Není špatné volby, jen alternativních konců Dominik seděl za stolem otočený zády ke dveřím a zpola nepřítomně sledoval oknem dění ve druhém křídle budovy BKA, zatímco se mu v hlavě míhaly obrazy z několika právě uplynulých minut. Dnes už dvakrát chyboval. Dvakrát nedokázal odhadnout soupeře a s každou jeho chybou se jeho život víc a víc rozpadal. Jeho život. Jak směšné a sobecké. Tady přeci vůbec nešlo o něj. Učinil dvě špatná rozhodnutí, kterými možná podepsal trojí rozsudek smrti se zítřejším datem. Právě teď měl stejný pocit bezmoci, jako když se ON rozhodl být tam, kde být neměl, a JI to málem stálo život. Teď se on špatně rozhodl a v sázku dal ještě o něco více. Ne, on se vlastně nerozhodl. On dnes neudělal vůbec nic a o to to bylo horší. Zatímco fixoval hemžení na protějších chodbách, zatoužil být každým, kdo prošel, kýmkoli jen ne sám sebou se svým svědomím. Neznal nikoho z těch, které pozoroval, ale byl si jistý, že kdyby mu bylo dovoleno být jedním z nich se všemi jeho všedními problémy, dostalo by se mu rozhřešení, které si nezasloužil. Opět se mu na mysl vkradl Nachtigalův prázdný obličej, než se kolem Borna prodrali tři policisté, aby jej zadrželi. Jejich vehementní zásah, díky kterému budou moci doma vyprávět, jak dnes zadrželi masového vraha, působil v dané situaci groteskně. Nachtigal za nimi přišel sám, vzdal se, chtěl být zadržen, chtěl být vyslýchán, toužil po tom sledovat, jak se pod Bornem pomalu propadá zem. Zatímco zásah v zasedačce připomínal stylem spíše razii protiteroristického komanda než zadržení zdánlivě neškodného pachatele s maskou řádného občana. Ať tak či tak, Felix Nachtigal i teď na kolenou a s rukama za hlavou vypadal spokojeně. Dominik v něm v tu chvíli vůbec nedokázal číst. Soustředili se celou dobu na to, aby jej chytili, aby našli místo, kde drží své oběti, než nadejde jím vyvolený čas velkého finále a pokusí se je zabít. Tohle byl zcela nečekaný tah. Born byl přesvědčený, že až se s ním opět setká, uvidí znovu Nachtigalův triumfální výraz, který vždy předcházel jeho víře, že tentokrát Dominika srazí na kolena on. Ale Nachtigal ho sledoval v prostém očekávání toho, jak zareaguje. Byl potěšen tím zaskočením, které psychologovi způsobil, nicméně to nebylo to, pro co si přišel. Dominik si uvědomil, že se na ně upírají zraky všech zúčastněných. Nemělo smysl lámat si hlavu nad tím, jak je možné, že osoba na prvním místě v seznamu nebezpečných zločinců prošla bez povšimnutí až do druhého patra budovy BKA. Otázkou bylo proč. Co měl Nachtigal v plánu. „Myslím, že byste rád viděl svoji rodinu, doktore,“ přišel s nečekanou nabídkou a stále nic neříkajícím výrazem Nachtigal, když ten prvotní mumraj kolem jeho zatčení upadl a všichni čekali na další pokyny. „Prosím,“ rozevřel Felix dlaň, ve které se objevilo malé paměťové zařízení. Než se Dominik stihl vzpamatovat, stále zíraje do Felixovy tváře a pokoušeje se spojit si všechny indicie do jedné souvislé diagnózy, vzal si Ebert disk od jednoho z kolegů, kteří nad Nachtigalem drželi stráž, a vsunul jej do počítače na stole.
Born zatím dál mlčky sledoval prázdný výraz v Nachtigalových očích a náhle mu problesklo něco hlavou. Dříve než však psycholog stačil komisaře zadržet, objevil se na obrazovce přenos dvou kamer s časomírou, která právě spustila dvanáctihodinový odpočet. „Ťik, ťak, ťik, ťak, doktore, neříkal jsem to?“ ozval se v ten okamžik Nachtigal a jeho obličejem se rozlil ten blažený výraz, na který se Dominik připravoval. Dominik na své židli zavřel oči, aby vyhnal z hlavy všechny tyhle myšlenky. Co se stalo, nedalo se odestát. Udělal druhou chybu, opět poskytl Nachtigalovi vše, co chtěl. Teď musel rychle vymyslet, co dělat dál, než Evě s Philipem v zaminované místnosti vyprší stanovené ultimátum. *** „Ještě jsme z něj nedostali ani slovo, doktore,“ vpravil Ebert Borna do situace, když se psycholog objevil ve výslechové místnosti, kam Nachtigala odvedli hned poté, co si přišel na své v zasedačce, zatímco se Dominik šel na pár minut uklidnit do své kanceláře. Věděl, že kdyby se pokusil s Nachtigalem mluvit ihned, vybuchl by, což si nesměl dovolit, aby pro Nachtigala zůstal sobě rovným. Dominik kývl na srozuměnou a sedl si na židli, kterou mu komisař uvolnil. „Nechte nás, prosím, o samotě,“ požádal pak Eberta. Z poloviny měl obavy, že by mu vztekem poháněný komisař kazil výslech, za druhé si potřeboval ověřit, že se mu daří vyvarovat roztřesenosti v hlase. Když Ebert neochotně opustil místnost a oba muži osaměli, pokusil se Dominik, těžko skrývaje známky nervozity, navázat hovor. „Máte, co jste chtěl?“ „Skoro. Ale já umím čekat, když vím na co,“ pronesl Nachtigal se zřetelným pozvednutím koutku, aby dal Dominikovi jasně najevo, že svá slova volí takto záměrně. Bornovi projel mráz kolem páteře, když mu došlo, že ten člověk naproti němu toho skutečně ví více, než sám čekal, a krutě si s ním zahrává. „Myslíte si, že vám to vyjde, Nachtigale?“ pokusil se zachovat si profesionalitu Dominik. „Já v to věřím, doktore. A vy se toho zjevně bojíte,“ pokračoval ve své zvrácené hře Nachtigal. „Ale můžu vám přiblížit aspoň svá pravidla, pokud chcete.“ „Prosím,“ pokynul Nachtigalovi Dominik a na chvíli získal pocit, že se muž sedící naproti němu dostává do své předpřipravené role, která jemu pomáhala držet si alespoň nějaký profesionální odstup. „Je to velmi prosté, jak už jistě tušíte. V obou místnostech, kde je váš syn a vaše partnerka, jsou umístěny nálože s časovým spínačem, které jsou vzájemně propojeny. Jestliže odpálíte jednu z nich, automaticky se vyřadí druhá. Pokud ne, vybuchnou po vypršení časového limitu obě. Nemáte šanci je najít před půlnocí a já vám v tom nehodlám pomáhat. Být vámi, rozhodnu se, kdo z těch dvou je cennější. Vlastně tří,“ vychutnal si Nachtigal každé slovo a jeho samolibý přednes by mu mohl závidět nejeden zkušený herec. „Nevyjde vám to, tak jako pokaždé,“ pokusil se Born zachytit jediného stébla, i když už jasně viděl, jak se nad ním hladina uzavírá. Jestliže si Nachtigal chystal svoji odvetu tak dlouho a měl informace nejen o Evině stavu, ale znal i jejich konverzační fráze, pak dozajista nebylo mnoho slabých míst, skrz která by se dal jeho plán narušit. Pokud vůbec nějaká byla.
„Uvidíme, doktore,“ usmál se na něj Nachtigal a založil si ruce na prsou otáčeje se směrem k prosklené stěně místnosti, za kterou tušil několik nadšených přihlížejících, na znamení toho, že je jejich konverzace prozatím u konce. Born se tiše zvedl a vyšel ze dveří. Potřeboval mít něco v ruce, než se za Nachtigalem bude moci vrátit a pokračovat ve výslechu. Dokud mu sám neměl co nabídnout, bylo jasné, že Felix nemá důvod mu čímkoli oplácet. *** „Měl u sebe Nachtigal něco použitelné nebo podařilo se vám dostat cokoli z těch kamerových záznamů?“ zeptal se Dominik Eberta se Straussem, kteří sledovali výslech zpoza proskleného výklenku. „Nic nového zatím nemáme, doufal jsem, že z něj něco dostane,“ přiznal poněkud posmutněle Ebert. Jakmile bylo jasné, že ta podle jeho předchozího soudu nafouknutá bublina kolem Borna a jeho syna měla nejen své opodstatnění, ale i mnohem širší a nebezpečnější rozsah, než kdokoli čekal, pocítil náhle část viny. Vedení případu bylo od zmizení Glaser na něm a on se nehodlal smířit s tím, že bude zodpovědný za smrt dítěte a své kolegyně kvůli předchozímu banálně vyhlížejícímu handrkování s psychologem. „Nemá důvod nám nijak pomáhat, bude se jen těšit z našeho narůstajícího zoufalství. Musíme najít nějakou trhlinu a donutit ho myslet si, že to neběží podle jeho plánu. Potřebujeme mít něco v ruce, cokoliv,“ vysvětlil Born stručně svoji strategii a s povzdechem vyslovil to, nač se připravoval od chvíle, kdy se k Nachtigalovi posadil. „Nicméně bude se jako had hřát z naší bezmoci, a jakmile nabude jistoty, že nad ním nemáme šanci zvítězit, pokusí se si přisadit. Hodíme mu návnadu a snad se chytne.“ „Co myslíte tou návnadou?“ zeptal se se zájmem inspektor Strauss. „Sebe, pane Straussi,“ objasnil policistovi Dominik svůj záměr. „Nachtigal chce vidět mé utrpení, takže dokud s ním budu hrát jeho hru a nepoddám se emocím, bude se mě pokoušet nějak zlomit. Tohle je duel, a jestliže pro Nachtigala zůstanu partnerem, je tu jistá pravděpodobnost, že sám zajde dál, než si plánoval.“ Born se naposledy zadíval na svého soupeře skrz okno a nevědomky se mu stáhla čelist do úšklebku plného bolesti, obav a nenávisti. Nachtigal, jakoby to tušil, otočil se směrem k nim a zamával svému odrazu v zrcadle na znamení výsměchu. Dominik už nedokázal dál držet své nervy na uzdě s pohledem upřeným na něj a tak se rozhodl podívat konečně na ten digitální přenos, který jim Nachtigal poskytl. *** V zasedačce se Dominik setkal jen s komisařem Wenzlem, který se stále horečně pokoušel video analyzovat. „Máte něco?“ nezdržoval se ničím kolem Born a přisedl vedle technika. Když Ebert prvně spustil záznam i s časomírou a Dominik si uvědomil, co se stalo, potřeboval chvíli na posbírání svých myšlenek a utišení toho nesnesitelného dunění v hlavě. Teprve nyní mohl věnovat odpovídající pozornost představení, které jim Nachtigal naservíroval.
„Nic moc použitelného,“ musel neochotně přiznat Wenzel svou dosavadní porážku nad Nachtigalem, „přenos zajišťují dvě kamery, každá v jedné místnosti. Drží je v nějaké betonové kobce bez oken, tudíž ani nedokážu odhadnout podle světla, zda jsou drženi ve stejné budově. Osvětlení zajišťuje LED svítilna a kamera bude napájena z externího zdroje, čímž odpadá možnost lokalizace pomocí systematického odpojování proudu v různých částech Hamburku. Zatímco u Philipa máme i zvuk, u komisařky Glaser zjevně není součástí cíleně, všechna nastavení jsem dvakrát kontroloval.“ „Pravděpodobně by nám Eva mohla něco prozradit,“ domyslel si Born a zadíval se na monitor, aby zkusil vidět to, co viděl Nachtigal, aby pochopil jeho aranžmá, vžil se do toho, co vidět měl a nikoli toho, co skutečně viděl. Obě části obrazovky, levá s Philipem a pravá s Evou, mu však poskytovaly jiné poselství. Zatímco se Philip v malé místnosti krčil v sedě ke zdi na provizorním lůžku s přikrývkou skrčenou pod sebou, Eva byla pevně připoutaná k židli uprostřed místnosti. Přitom obě cely Nachtigalových vězňů byly zabírány ze stejného úhlu a odhadem byly i stejně velké. Dominika napadlo, že zde patrně něco nehraje, ale nedokázal zatím přesně určit co a proč. „Dá se ten obraz přiblížit?“ zeptal se psycholog Wenzela a ten přikývl. „Tak mi zaberte Evu, prosím,“ poručil si Dominik. Tušil, že jestli je něco špatně, pak je to u ní. Byl si jistý, že Philip je jen vyděšený, ale právě teď měl nevysvětlitelně mrazivý pocit ohledně Evy, jejíž kuráž dnes rozhodně nemohla vést k ničemu dobrému. Technik splnil Dominikovy pokyny a Born tak mohl poměrně dobře vyčíst v Evině tváři směs vzteku, nahromaděné agrese a neidentifikovatelné pokoření současně. Byl si jistý, že kdyby mohla, pokusila by se mu něco sdělit. Jako vždy by mu řekla, co chce, aby udělal. Právě teď se toho sice nechtěl domýšlet, přesto v něm už dávno panovala jistota, která za sebou zanechávala svíravý pocit na hrudi a zvolna mu stahovala hrdlo. Pokud by došlo na nejhorší, nemůže z toho nikdy vyjít se zdravým rozumem. „Díky, zatím mi to stačí,“ probral se ze zamyšlení po chvilce Dominik, vstal a teprve když se otočil k odchodu, zaznamenal přítomnost Eberta se Straussem, kteří patrně vyšli z výslechové místnosti ihned po něm. „Eberte, během toho výslechu mi Nachtigal něco řekl,“ vzpomněl si Dominik na okamžik, kdy se mu hrdlo stáhlo přesně jako teď. „Pravděpodobně nám odposlouchával byt, možná nás i Philipa delší dobu sledoval. Byl bych rád, kdybyste tím někoho pověřil. Pro vyšetřování to nebude mít větší význam, ale měl bych to rád vyřešené, až se tam vrátíme.“ Poslední slova volil Dominik záměrně a měla spíše dát naději v dobrý konec jemu samotnému než komisaři, kterému byla adresována. „Postarám se o to,“ ujistil Ebert Borna. Ještě než se Dominik stihl na chvíli ztratit do své kanceláře, aby si v klidu srovnal všechny myšlenky a připravil se na další rozhovor s Nachtigalem, ozval se z chodby velmi pronikavý hlas doplněný rázným dusotem podpatků. Born na vteřinku pevně semkl víčka v neblahém očekávání a s vědomím, že je někdy lepší být vhozen do vody než si z bezpečí břehu osvojovat teoretické poznatky, vyšel do chodby přesně v okamžiku, kdy se Helen v doprovodu dvou uniformovaných policistů dostala na vzdálenost slabých pěti metrů od zasedačky.
Ebert se Straussem, které z místnosti vylákal nečekaně energický příchod rozohněné blondýnky, se jen tak tak vyhnuli přesně mířené facce, kterou Dominik od Helen slízl namísto pozdravu, a rychle uskočili zpět do dveří, které za sebou Born nechal duchapřítomně otevřené. Born se chytil za rozpálenou tvář s pohledem upřeným na Konstanze Kordu, která k němu přicházela chodbou s výmluvným výrazem ve tváři, jež prozrazoval, že nemělo smysl snažit se tomuhle zabránit. Psycholog kývl na srozuměnou a pokynul Kordě dovnitř, neboť její nelehká úloha měla teprve začít a on od ní potřeboval jednu laskavost navíc. „Zásilka doručena, děkuji vám,“ adresoval Born s pousmáním Heleninu uniformovanému doprovodu, předtím než sám zaplul za Helen do zasedačky, aby čelil líté sani osobně. Napadlo ho, co si asi dva policisté za těch pár hodin museli vyslechnout, a podivil se, že ani jeden z nich nestočil v marné snaze o únik auto do škarpy. Policisté by možná před jistými úkoly měli odevzdat své služební zbraně, blesklo mu hlavou. Třeba by tak klesly roční statistiky sebevražd. „Uvědomuješ si doufám, že opět ohrožuješ našeho syna,“ spustila Helen sotva odhodila svou kabelku na stůl, aniž by se obtěžovala vzít na vědomí přítomnost třech dalších mužů v místnosti. „Jistě, že uvědomuji, Helen. Uklidni se, prosím,“ pokusil se nasadit co nejvyrovnanější tón Dominik a zvolna postoupil od dveří směrem ke stolu uprostřed místnosti, který se strategicky snažil udržet mezi nimi jako psychickou bariéru. „Philip je v pořádku, jak se můžeš ihned sama přesvědčit, je to přímý přenos,“ otočil Born bez zaváhání počítač obrazovkou zády Wenzelovi, který se ještě ze vpádu paní Stüssy nestačil vzpamatovat, aby záběr ukázal Helen. Ta se neochotně sklonila nad monitor, zatímco Dominik pokračoval. „Víme, kdo jej unesl, a buď bez obav, všichni tu pracují na tom, aby byl Philip co nejdřív v bezpečí. Jen nás prosím nech dělat naši práci.“ „Jestli se mu něco stane, – “ procedila mezi zuby zuřivě Helen, které se při pohledu na Philipa vedraly slzy do očí. „Neboj, slibuji ti, že bude v pořádku,“ ujistil ji Dominik a přistoupil k ní, aby jí mohl stisknout obě paže a donutit ji odtrhnout na okamžik pohled od videa. „Postarám se o to, je mi to líto,“ zadíval se Helen do tváře, sám se snaže o co nejvěrohodnější výraz, aby podpořil své tvrzení. „Fajn,“ zmohla se jen pohnutá Helen a nechala Dominika, aby jí jednou rukou sjel na záda a přitiskl ji na okamžik k sobě. Jakkoli mu vyčítala, že jí rozbil sen o šťastné a milující rodině, jakkoli mu dávala vinu za všechno, čím stabilně ohrožoval její dítě, v tuto chvíli byla jen vystrašenou matkou, která nutně potřebovala mít své dítě zase v bezpečí svého náručí a byla ochotná věřit komukoli, kdo jí byl ochoten právě to zaručit, i když se jednalo jen o chabé a ničím nepodložené sliby. „Helen, profesorka Korda a komisař Ebert se teď o tebe postarají, ano? Jakmile budeme něco vědět, ihned se to dozvíš,“ kývl Born přes Helenino rameno na Eberta a ten mu stejným gestem odpověděl na srozuměnou. Ani v nejmenším se Helen nesměla dozvědět o vážnosti situace, časovém limitu nebo přítomnosti únosce ve výslechové místnosti. Nyní bylo ovšem podstatné udržet ji v rámci možností nervově stabilní a vytvořit kolem ní funkční iluzi, že vše běží tak, jak Dominik předeslal.
Helen se nechala odvést do Ebertovy kanceláře, kde dostala kávu a nějaké úvodní dosti mlhavé, přesto přesvědčivé informace od vedoucího vyšetřování, a Dominik se obrátil na Konstanze, která od chvíle, kdy vešla do místnosti, stála v rohu a očima fixovala video. „Byl bych rád, kdybyste dohlédla na Helenin stav. Nedokážu odhadnout, jak bude reagovat, až se to protáhne,“ požádal Born profesorku a ta se na něj téměř potěšeně usmála. Zjevně ji v dané situaci hřálo, že i přes dlouholeté nesváry, které Dominik se svou bývalou ženou vedl, k ní jako k matce svého syna a ženě obecně zůstával pozorný. „Vedle toho bych byl rád, kdybyste mohla ve vhodných chvílích zkontrolovat i Evu s Philipem,“ dodal Dominik to, o co ji chtěl požádat, než byl konfrontován s Helen. „Mám strach, jak to budou zvládat. Zatím nevím, kolik jim toho Nachtigal řekl a v Evině stavu jsem – “ „Jistě, s tím si nedělejte hlavu, budu je hlídat, jako by byli moji vlastní,“ zastavila profesorka Borna v půli věty, jejíž neblahý konec si dokázala domyslet. Pravda byla, že sama měla obavy, jak bude zvládat patnáctiletý chlapec a těhotná žena ten tlak. Něco v ní jí však napovídalo, že je Philip v mnohém po svém otci a o Evině vnitřní síle měla několikrát možnost se přesvědčit. Doufala, že se nemýlí. Oni byli její rodinou. *** „Takže jste se rozhodl zase si ke mně přisednout, doktore. Předpokládám, že jste zatím na nic nového nepřišli,“ pronesl stroze a suše Nachtigal, když se dveře od výslechové místnosti tiše otevřely a Born za jeho zády vstoupil. Pro Nachtigala nebylo těžké odhadnout, o koho se jedná, i když mu zatím nepohlédl do tváře. Věděl, že Dominik chápe situaci moc dobře na to, aby se zdržoval přenecháním výslechu někomu jinému. Dominik zvolna přešel na druhou stranu stolu a nepatrně pokynul hlavou dvěma policistům, kteří měli za úkol Nachtigala hlídat. Vlastně to bylo směšné, jako by se snad mohl pokusit o útěk před svým dlouho chystaným finále, napadlo mimoděk Borna. Sedl si za stůl a zadíval se do očí muže, který si tak perverzně hrál s jeho životem. Nepřímo s jeho životem, o to horší to bylo. Co před sebou viděl ho nepřekvapovalo a děsilo současně. Pohled člověka, který je posedlý. Posedlý myšlenkou, že všechny jeho zvrácené činy, byť se vymykají všem společenským normám a obyčejům co jich na světě je, jsou oprávněné. Co víc – že to, co činí, je správné. Dominik toužil toho člověka, kterému se mírně zvedaly koutky úst do samolibého úsměvu, chytit za límec a prorazit s ním skleněnou zeď místnosti. Ale věděl, že přesně na tohle on čeká. Že jestli chce Evu a Philipa dostat z pekla, musí mobilizovat všechny síly a potlačit všechny emoce deroucí se na povrch a trhající mu vnitřnosti. Teď nesmí cítit sám za sebe, jen za jiné. Přesný opak toho, co ho Eva v jejich společných chvílích celé roky odnaučovala. Jedinou možností, jak Nachtigala zlomit, bylo nedát mu to, co chtěl. Bolest. Utrpení. Strach. Bezmoc. Ale stejně jako se Dominik za ta léta změnil, byl i Felix jiný - nadutější, odhodlanější a ještě víc prahnoucí po pomstě. S tím by se dalo dobře pracovat, stačilo zasadit malé semínko pochybnosti o tom, jak mu plán běží lépe než švýcarské hodinky, a pak jen prohlubovat ránu, dokud by struna jeho nervů nepraskla a Nachtigal by se zmínil o detailu, na kterém by mohli stavět.
Ale bylo tu ještě něco nového. Ty roky odmlčení v Nachtigalovi vypěstovaly trpělivost. Nikdy nebyl fanatik, nikdy nejednal bez rozmyslu, ale právě v tomto bodě měl nad ním v každém jiném případu vždy psycholog navrch – až dodnes. Bornovi v hlavě tikala vteřinová ručička a nedala se ničím umlčet. Musel vyhrát, ale věděl, že tento boj ho bude stát mnoho, ať už dopadne jakkoli, a to si ještě tu nejhorší variantu nepřipustil. Musel ho rozmluvit, i když ve skrytu duše věděl, že nechce slyšet to, co mu řekne, až se tak stane. Ale jiná cesta k té jediné informaci, kterou potřeboval, nebyla. Byl si jistý, že bude muset svést boj nejen s Nachtigalem, ale i s vlastním svědomím, které muž proti němu dokázal umě zneužívat. Kdyby to nebyl tak choromyslný člověk, musel by tuhle jeho schopnost obdivovat. „Už dvakrát vám to nevyšlo, Nachtigale, a nevyjde to ani tentokrát,“ prolomil ticho Born. „Snažíte se roky dokázat nesmyslnou teorii o tom, jak se lidé sami rozhodují konat dobro či zlo, přitom vás žene jen pomsta. To už není rozhodnutí, to už je jen chtíč. A pokud ho nedokážete ovládat, nejste tak svobodný, jak si myslíte.“ „Ale no tak, milý Borne,“ zahlaholil pobaveně Nachtigal, „snad si nemyslíte, že mě vyprovokujete podobnými řečičkami, na to jsme už oba někde jinde, nebo se pletu?“ „Nepletete,“ musel uznat Dominik. „Jsme skoro rovnocenní partneři, doktore, jinak bych vám taky nedal tu příležitost.“ „Příležitost?“ zopakoval Born skoro nechápavě. Nachtigal se trochu předklonil, aby byl Dominikovi o něco blíž, opřel lokty o stůl a propletl své prsty, než se rozhodl vyložit psychologovi svoji myšlenku. „Ano, můžete si přeci vybrat. Už to není o tom, zda jen uděláte to, co chci já. Můžete být stejně svobodný, jako jsem já. Stačí jen rozhodnout se, kdo pro vás víc znamená.“ Jeho hlas byl klidný, jako kdyby vůbec nemluvil o životě a smrti. „Váš syn na vás spoléhá, bezmezně vás obdivuje a nikdy o vás ani na vteřinku nezapochyboval. Rodičovská láska je přeci podle všech těch vašich psychologických plátků ta nejsilnější, ta jediná opravdová, která nepomíjí, ať se stane cokoli. Vaše krev zůstává vaší krví. Tohle znáte a tohle máte. Ale v jaké podobě? Jak často syna vídáte? Vedle toho se nabízí možnost napravit všechny své předešlé chyby. Je tu nová šance. Možnost mít to všechno, co jste nikdy neměl – úplnou rodinu. Příležitost začít znovu s milující ženou. Vidět své dítě dělat první krůčky, učit ho jezdit na kole, vést ho první den do školy.“ Nachtigal se zvolna opřel zpět do židle, než svoji perverzní myšlenku s uspokojením dokončil. „Je krásné osvobodit se vlastní volbou. Já to udělal. I vy to nakonec uděláte, Borne. Jste přeci dobrý člověk. Je jen na vás, jak dlouho budou oni trpět v nejistotě. Žít v nejistotě. Žít.“ Tohle bylo na Borna příliš. Nesměl ukázat svoji nevoli a přesto cítil, jak mu stále více stoupá adrenalin a téměř slyšitelně skřípe zuby o sebe. Ten člověk sedící proti němu v sobě neměl ani zbytek něčeho, s čím by mohl pracovat. Vždy se snažil v každém probudit ten malý poslední pozůstatek lidskosti v jejich nitru, ale tady nebylo co probouzet. Dominik se zvedl k odchodu, jelikož tušil, že jestli to neudělá, dá Nachtigalovi najevo svoji bezmoc a tím mu poskytne poslední potřebný trumf a vynese tak nade všemi ten nejvyšší ortel. Toho si byl
ovšem vědom i Nachtigal. Když ho Dominik míjel cestou na chodbu, natočil k němu hlavu a skoro jakoby mu sdělovat opomenutou maličkost, dodal: „Víte, proč je ta vaše paní komisařka svázaná? Původně jsem to neplánoval, ale okolnosti mi nedaly na vybranou.“ Born se prudce otočil. Teď nesměl odejít. Tušil, že to má něco společného s průběhem únosu nebo událostmi krátce po něm. Ale každá sebemenší zmínka o tom, co kvůli spojitosti s ním a tím, čím pro Nachtigala byl, museli Philip s Evou prožít, byla jako bolestivá rána do slabin. Srdce mu bušilo jako o závod a ta krátká vzdálenost mezi ním a sériovým vrahem nebyla dostatečná. Touha fyzicky ho napadnout se stupňovala a možnosti dalšího sebeovládání se tenčily. „Je docela odvážná,“ pronesl s ledovým klidem Nachtigal a točil hlavu zpátky směrem k čelu místnosti a začal si pohrávat se špičkami prstů. „Dal jsem jí toho sedativa jen nezbytně nutnou dávku pro přemístění. Ani jeden z nás přeci nechce, aby tomu maličkému něco uškodilo,“ dodal s takovou samozřejmostí, jako by byl málem diplomovaný gynekolog, který si předem nastudoval účinky anestetik na vývoj plodu. „Probrala se a vcelku rychle pochopila, o co se jedná. A nebyla moc milá.“ „Jestli jste jí něco provedl,tak – “ Born větu nedokončil, když se v Nachtigalově tváři objevilo to uspokojení, na které čekal, pramenící z faktu, že Dominik na okamžik dal volný průchod svým emocím. „Ale, ale, doktore, držte se předepsané role, docela vám sedne,“ pousmál se Nachtigal. „Ani jsem se jí nedotkl. Nebyla pro mě zajímavá, dokud v sobě nenosila vaše dítě, to vy víte. Jenže právě tohle chtěla změnit. Docela jí to myslí,“ dokončil svoji myšlenku Nachtigal a čekal, jak si nové poznatky psycholog přebere. „Co že chtěla?“ zeptal se Dominik dřív, než mu v tom jeho vědomí stihlo zabránit. Tušil, čeho byla Eva v tu chvíli schopná, byť ještě po dávce chloroformu nemohla zcela jasně uvažovat. Nikdy by nedovolila, aby se jemu nebo Philipovi cokoli stalo, a kdyby měla možnost tomu zamezit, udělala by to za každou cenu. I za tu nejvyšší. Nachtigal se jen pousmál a kývl na souhlas, víc dodávat ani nebylo třeba. *** Born vyšel z výslechové místnosti a vypadal jako v transu. Poslední Nachtigalovy věty se mu stále přehrávaly v uších jako nikdy nekončící páska a Dominik to neuměl zastavit. Měl pocit, že být tu vlak, vrhne se mu pod kola, jen aby utišil tu bolest, která ho tak drtivě svírala. Ale když už měl pocit, že se musí snad roztrhnout zevnitř, začala se muka měnit v přesně cílenou agresi. Prahnul po tom, aby mohl z Nachtigala vymlátit duši. Aby on fyzicky prožil to, co jej nutí zažívat vnitřně. Cítil, jak se mu krev opět valí z hrudi do hlavy, ve které mu tepe snad rychlostí světla. Dominik zcela prostý jakékoli sebekontroly popadl za nohy konferenční stolek, na kterém byly dosud roztříděny barevně odlišené formuláře pro záznamy výslechů, a se silou, kterou nikdy dříve nedokázal vyvinout, uhodil hranou desky do protějšího rámu dveří. Chabá spodní kovová konstrukce stolu se oddělila od horní desky, která s hlasitým žuchnutím dopadla na podlahu, zatímco se kolem psychologa pomalu snášel barevný déšť papírových tiskopisů. Hrobové ticho, které v chodbě zavládlo v reakci na Bornův výbuch, přerušovalo jen Dominikovo hlasité
oddechování. Z okolních kanceláří vyšla většina osazenstva a všichni v napětí očekávali, jak bude neobvyklá scéna jindy stoického doktora pokračovat. Dominik pustil nohy torza nábytku, které doposud pevně svíral v dlaních, až jeho klouby zbělely, a energicky se vydal směrem k pánským toaletám. Než si stihl obličej několikrát opláchnout ledovou vodou, vpadla do dveří Konstanze Korda, které stejně jako ostatním neunikl jeho výstup před výslechovou místností. Jako jediná však měla odvahu za ním jít, i když porušila jednu ze svých zásad o místech, na která nikdy její luxusní lodičky nevstoupí. Zjevně na ni měla Glaser dlouhodobě špatný vliv. Dominik stál dál skloněný nad umyvadlem a pozoroval vodu, která v pravidelných kruhových pohybech stékala do odpadu. Cítil Kordiny oči na svých zádech a ocenil, že na něj nenaléhá, dokud sám plně nezpracuje Nachtigalovo sdělení natolik, aby je mohl tlumočit. „Pokusila se o potrat,“ zašeptal, když naznal, že už je dostatečně silný na to, aby mohl mučivý fakt vyslovit nahlas. „Proč?“ nechápala Korda Evin záměr ublížit sobě a svému dítěti. „Chtěla převzít kontrolu, jak prosté. Jak zatraceně prosté,“ vypravil ze sebe Dominik o půl oktávy vyšším hlasem než obvykle, když se snažil najít rovnováhu mezi chutí tu skutečnost nekontrolovaně zakřičet a rozplakat se současně. Jeho obličej se při tom zkřivil do směsice uchechtnutí se nad tak jednoduchým vysvětlením a snahy zadržet slzy, které se mu hnaly do očí, když si uvědomil, že Eva byla ochotná obětovat tolik, aby zamezila Nachtigalovi pokračovat v jeho konání. „Protože ví, že to má Nachtigal celé do detailu připravené,“ řekl už s o poznání větší jistotou v hlase Born a otočil se na Kordu, pod jejímž svraštělým obočím viděl tutéž bolest nad možnou ztrátou toho, co vlastně ještě ani neměli. „Kdyby se jí podařilo nabourat mu nějak jeho plán, musel by improvizovat, což by nám dalo čas je najít. A Eva samotná pro něj nemá žádný význam, jak sám řekl,“ dokončil Dominik svoji myšlenku. „Podle toho, co lze z toho videa vyčíst, jsou oba v pořádku,“ pokusila se dát Korda Bornovi jedinou nabízející se útěchu. „Ale kdybych se musel rozhodnout,“ začal Dominik s myšlenkou, která ho už nějakou chvíli tížila, „Eva by mi nikdy neodpustila, kdybych – “ Bornovi se opět podlomil hlas, ale musel se přinutit vyslovit to nahlas, „kdybych neudělal to, co chtěla udělat sama. Kdybych nebyl dobrý otec. Pak bych přeci nebyl dobrý otec ani pro naše dítě a ztratil bych je tak jako tak. Jenže já bych přece nemohl ji – “ Dominikovi se teď už skutečně začaly kutálet po tvářích slzy, když si přiznal, že všechno, co dnes bylo v jeho moci rozhodnout, už dávno rozhodl špatně.
3. Hořká vítězství a nepravé konce „Přinesly něco alespoň ty bomby?“ ptal se Ebert právě zbytku týmu, když Dominik vešel do dveří zasedačky. Porada začala před dobrou čtvrt hodinou, soudě podle výrazu všech zúčastněných však psycholog o nic podstatného nepřišel. Born kývl hlavou směrem ke komisaři Ebertovi, jenž ho periferním viděním zaznamenal, aby mu naznačil, že má dál pokračovat, a sám si sedl na jedinou zbývající volnou židli u stolu, ignoruje pohledy zbytku osazenstva. Tušil, že jej všichni fixují očima pro jeho předcházející ztrátu sebekontroly, ale neměl v úmyslu se před nikým ospravedlňovat. „Vůbec nic,“ odpověděl komisař Reisner na otázku, která stále visela ve vzduchu. „Rozebral jsem všechny, ale je to jednotná domácí výroba z běžně dostupných součástek. Nic co bychom mohli použít k určení míst, kde se Nachtigal dosud pohyboval. Vše mohl dostat prakticky kdekoli, klidně přes internet,“ shrnul své několikahodinové snažení. „Takže za skoro šest hodin nemáme zkrátka vůbec nic?“ neadresoval podrážděně Ebert dotaz nikomu přímo, ale doufal, že ho někdo vyvede z omylu. Všichni přítomní policisté sklonili hlavy, někteří si začali nervózně pohrávat s tužkou, jiní koutkem oka pozorovali reakce těch ostatních. Ticho v místnosti by se dalo krájet, jen od posledního příchozího se ozval tlumený posměšek. Born tak na sebe nechtěně znovu upoutal pozornost. „To se vlastně dalo čekat,“ pokusil se omluvit své neomalené chování psycholog dívaje se mrzutému Ebertovi přímo do tváře. „Hraje si s námi a vychází mu to. V jeho precizně připraveném plánu nebudou žádné školácké chyby,“ pokračoval Dominik co možná nejlaskavěji a přesto tak, aby nezněl příliš konejšivě, což by komisaře mohlo jen více rozlítit. „Ale vy jste toho z něj taky moc nedostal,“ přisadil si Ebert, kterému se pořád nelíbilo, jak psycholog shazuje policejní práci. „Bohužel,“ přiznal Dominik. „Ale to chce čas. Říkal jsem vám, že nám nedá nic zadarmo a my zjevně nemáme nic, čím bychom mohli podkopat jeho pevné základy. Což z něj činí jistějšího hráče, bude chtít zajít dál a snad se časem prořekne.“ „Jenže čas nemáme, doktore. A vaše metody už stály život jeden nevinný stolek,“ připomněl Ebert Bornovi dosavadní smutnou bilanci, než vztekle odešel z místnosti. „To mě mrzí,“ omluvil se Dominik zavírajícím se dveřím a otočil se směrem ke zbytku osazenstva. „Nepodceňuji vás a vaší práce si vážím, jen jsem chtěl vyjádřit, že mě dosavadní neúspěch příliš nepřekvapuje. Nachtigal si to promyslel do detailu a tak nás obvyklé metody příliš neposunou,“ pokusil se naklonit si zbytek týmu tuše, že je pro ně nejspíš dávno v kolonce ‘arogantní externí spolupracovník s podivnými metodami‘. „Neříkala nic profesorka o tom, jak jsou na tom Eva s Philipem?“ otočil Dominik téma hovoru k tomu, co pro něj bylo v tuhle chvíli podstatnější. „Viditelně se u nich stupňuje nervozita, ale říkala, že jsou v pořádku,“ ozval se Wenzel z druhého konce místnosti, který od poledne nespustil oči z videa a který tak byl přítomen i konzultaci Konstanze Kordy. Dominik mu s kývnutím poděkoval a ponořil se do svých myšlenek s očima upřenýma na tabuli proti němu.
Jestliže Nachtigal vysvětlil Philipovi a Evě svůj plán a oni vědí o časovém limitu, nebude to s přibývajícími minutami hezký pohled a Wenzela to jistě nezanechá chladným. A jeho samotného dění na druhém konci přenosového zařízení bezpochyby vydráždí k nepříčetnosti, jejíž projevy by si měl začít víc hlídat. Znovu se mu v hlavě při pohledu na Nachtigalův snímek na tabuli ozvala jeho poslední věta a byl rád, že svou agresi udržel na uzdě až na chodbu. Kdyby ostatní tušili, co v tu chvíli cítil, nedívali by se teď na něj jako na blázna. *** Dominik zaznamenal při svém příchodu patrné vzrušení v Nachtigalových očích, které se sice snažil rychle maskovat, ovšem zkušenému psychologovi neušlo. Borna potěšil jeho správný odhad, že pár hodin strávených jen v přítomnosti ostrahy, kterými ho svou ignorací takříkajíc správně urazí, v Nachtigalovi vyvolá tuto kýženou reakci. Dominik zaujal místo na protější straně stolu a vědom si svého předchozího výbuchu, zvolil tentokrát taktiku radikálnějšího odboje. „Telefonoval jsem do Eichelbornu, aby Vám připravili celu. Něco malého, skromného, žádný komfort a ideálně bez oken, jak to máte sám rád,“ zadíval se na Nachtigala. „A jaký pokoj jste si tam zamluvil sám, doktore? Myslím, že výhledy na moře se musí rezervovat měsíc předem. Ten ovšem nemáte,“ vysmíval se Felix Dominikovi narážeje na fakt, že psycholog sám právě teď stojí na samé hranici zdravého rozumu a s jeho pomocí ji co nevidět překročí. „Dobře, připusťme na chvíli, že vám ten plán vyjde,“ ignoroval Born Nachtigalovu řečnickou otázku, „a že skutečně rozhodnu o tom, kdo si zaslouží žít. Co z toho budete mít?“ „Zaslouží žít?“ opakoval posměšně Nachtigal, „vážně si myslíte, že tady jde o nějaké zásluhy? Nikdo si přeci život nezasluhuje, stejně tak smrt.“ „Pak by ale vám nepříslušelo životy brát,“ reagoval pohotově Born a poprvé za celý den měl pocit, že se mu zvolna daří vystoupit z psychopatem předepsané role a nebýt jen marionetou v rukou šíleného loutkovodiče. „Mně nic takového nepřísluší, to je vaše práce,“ vysmíval se Nachtigal dál svému soupeři. „Jen pokud ten úkol přijmu,“ nevzdával se Born. „Až přijde čas, doktore, uděláte to. Je pravda, že není rozdíl v tom, jestli zabijete tři nebo čtyři lidi. Vrahem jste a vrahem už zůstanete. Rozdíl ale dělá to, koho necháte žít,“ nasadil Nachtigal trpělivý tón a sledoval, jak psychologovi naproti němu zvolna docházejí argumenty. „A právě to je ten malý rozdíl, který z nás dělá lidi a žádná vraždící monstra. Když nevraždíte bez rozmyslu, ale protože chcete, protože je to vaše racionální rozhodnutí. Jedině pak zůstáváte svobodný. Pak žijete dál bez výčitek svědomí, které vám jinak nedají spát a připraví vás o rozum, čímž se těmi monstry stanete. Jelikož pro vrahy není cesty zpět, doktore. Budete mít na výběr – smířit se sám se sebou, s vlastním rozhodnutím a stát se jedním z nás, nebo zůstat jen tou nestvůrou, která zabila.“ „Tohle má být ten váš důkaz?“ zeptal se Born Nachtigala, jako by ho právě sem chtěl celou dobu dostat. Ačkoli měl Dominik původně tento záměr, právě vyřčená slova ho bytostně zasáhla. V té zvrácené Nachtigalově mysli se zrodila teorie, kterou nedokázal vyvrátit.
Ve své profesi se setkal se stovkami případů, ale jeho úkolem bylo vžít se do nich, pochopit proč se rozhodují tak, jak se rozhodují a předpovědět další krok. Dokázal vydedukovat všechny zlomové okamžiky, které z člověka udělají to, čím je. Ale Dominik se už nikdy nezabýval tím, zda lze takto zlomeným duším skutečně pomoci. Jestli terapie doopravdy dokáže pomoci v těch případech, kdy je vrahem samotná oběť řady emocionálně vypjatých situací, na které křehká duše neumí zareagovat jinak než ztrátou části sebe sama. Vzpomněl si na oblíbenou frázi, kterou říkal svým studentům na univerzitě: „Vrahem se člověk nerodí, vrahem se stává v návaznosti na vliv společnosti, jíž je součástí.“ Až teď mu došlo, jak jednosměrná tahle cesta do pekel je. „Tohle je má diagnóza, doktore. Vy budete můj důkaz,“ usmál se na Dominika Nachtigal. *** „Řekl vám něco?“ oslovil Borna Ebert, když Dominik pohroužen do svých myšlenek mířil od výslechu zpět do své kanceláře. „Nic co by se dalo použít,“ přiznal Born a donutil se k polovičatému pozvednutí koutků na srozuměnou, že je poslední roztržka mezi ním a komisařem přičtena na vrub všude panující nervozitě a oběma dávno zapomenuta. „Ve vašem bytě stejně jako u paní Stüssy jsme zajistili štěnice. Poslal jsem je na technické, jestli se z nich nepodaří něco vyčíst. Třeba by nás druh přijímače a jejich dosah někam navedl,“ zkusil nadhodit další z policejního hlediska použitelnou stopu Ebert. „To si nemyslím, řekl mi o nich sám,“ zapochyboval Dominik, „ale za pokus nic nedáme.“ „Dám vám vědět, když bude něco nového,“ uzavřel krátký rozhovor Ebert, když se spolu s Bornem pomalým krokem přesunul až k jeho kanceláři, u které se psycholog zastavil a mimoděk zabrousil očima k jedněm z protějších dveřím, za kterými sedávala Eva. „Dobře, díky,“ rozloučil se s komisařem Dominik a zavíraje za sebou dveře, aby nebyl rušen šumem z chodby, zaplul za svůj stůl. Oči mu ulpěly na malém dřevěném kapesním soudku, který mu Eva dala k prvním narozeninám po jeho návratu z kláštera. Malý hlavolam, který u sebe od té doby Dominik nosil a který mu zaměstnával ruce, když potřeboval přemýšlet, v sobě schovával malou červenou kuličku, jež při správném nastavení vypadla dnem soudku a která se dala rozšroubovat. Pokaždé, když Born hlavolam složil, našel v kuličce nějaký krátký vzkaz od Evy – nic významného, jen drobné připomenutí toho, co pro ni znamená. Dominik vzal do ruky malou upomínku na své alkoholem poznamenané období a začal v rukou soudek otáčet, aniž by nad prováděnou činností skutečně přemýšlel. Po chvilce mechanická práce uvedla jeho vědomí do kýženého stavu, kdy dokázal svět kolem zcela vytěsnit a soustředil se jen na své myšlenky. Snažil se poskládat si to málo informací v souvislou časovou osu. Nachtigal unesl Philipa mezi třetí a čtvrtou ráno a potřeboval minimálně pět hodin na přesun do Hamburku. S Evou mluvil naposledy kolem půl jedenácté a podle dvanáctihodinové limitu, který měl vypršet osm minut před jednou ranní, přišel Nachtigal do budovy BKA zhruba tři čtvrtě hodiny po poledni. Bylo tedy logické, že jsou
rukojmí držena někde v Hamburku nebo okolí. Únos Evy musel být improvizací, neboť její cestu do Fuhlsbüttelu nemohl Nachtigal předvídat a pokud chtěl mít jistotu, že Dominikovi nedojde jeho plán dostatečně brzy, musel tak učinit co nejdříve. Z myšlenek ho vytrhla Korda, která po krátkém alibistickém zaklepání bez vyzvání vešla do jeho kanceláře. Born sebou při jejím příchodu překvapením ucukl a jediný pohled na patoložčin výraz ve tváři mu dal jasně tušit, že nenese žádné dobré zprávy. „Co je s nimi?“ zeptal se, protože mu bylo jasné, ohledně čeho mu Konstanze přišla referovat. „Glaser na tom není dobře,“ pokusila si Korda neosobním oslovením udržet profesionalitu, aby mohla být Dominikovi oporou, až mu sdělí vše, s čím za ním přišla. „Ten záběr není moc jasný, nemůžu vám říci nic určitého, ale začala krvácet.“ „Co to znamená?“ chytal se stébla Born, i když věděl, kam Korda míří. Jednoduše nechtěl sám dělat žádné závěry, chtěl to slyšet od ní. Dokázal si představit to nejhorší i to nejlepší a pro dnešek měl neurčitých náznaků dost. „Potřebuje do nemocnice, jinak – “ Ani Korda své tušení nechtěla vyslovit nahlas, ale pohled do Dominikových očí, ve kterých se zračila stejná úzkost jakou v nich měl nad tím umyvadlem na pánských toaletách, ji donutila pokračovat. „Asi přijde o dítě a sama potřebuje lékařské ošetření.“ Born sledoval Kordu pohledem, který jasně říkal, že mu teď jen potvrdil nejčernější obavy a on nemůže vůbec nic dělat. Po chvilce se vrátil pohledem ke pomyslnému bodu na zdi, který nepřítomně fixoval, když patoložka vešla. Korda by lhala, kdyby tvrdila, že se jí nová situace nedotkla stejně jako Borna, ale pohled na něj jí to dělal ještě stokrát těžší. Jestli měl její lékařský obor jednu nespornou výhodu, byl to právě fakt, že veškerý kontakt s příbuznými plnými obav nebo falešných nadějí za ni obstarávali jiní. Teď jen sledovala Dominika, jak se pomalu vyrovnává s fakty, které není schopen nijak ovlivnit, a opět si začíná vyčítat něco, na čem má jen pramalý podíl viny. Konstanze si zapálila cigaretu a pomalu obešla stůl, aby mu mohla alespoň povzbudivě stisknout rameno. Dominik Kordě za gesto poděkoval jen pokývnutím hlavy, aby dal najevo, že je vůbec zaznamenal. Chvíli se dál bez hnutí probíral myšlenkami, zatímco Korda dokouřila svoji cigaretu a mlčky sledovala oknem dění v protějším křídle. „Drží je někde blízko, neměl dost času na to, aby je uklidil daleko,“ ozval se náhle Dominik hlasem pevnějším, než patoložka čekala. „A musí to být místo, ke kterému má nějaký vztah. Jdu za Ebertem,“ zvedl se Born a vydal se ke dveřím. Když už držel kliku v ruce, otočil hlavu zpět ke Konstanze, jako by zapomněl něco dodat. „Musíme je najít, Nachtigal nám nic neřekne a kdybych chtěl Evě pomoci hned, musel bych Philipa … A to nemůžu,“ vysvětlil své na oko nepohnuté, racionální jednání Dominik, byť to vůbec nebylo třeba. Korda věděla, že právě tento odhodlaný Born, který se nevzdá naděje do poslední chvíle, je přesně to, co všichni potřebují. ***
„Eberte, daly by se v katastru nemovitostí najít všechny sklepy, sklady, kryty a jiné místnosti v Hamburku, ve kterých by mohl Nachtigal držet Evu s Philipem?“ vtrhl do zasedačky Born obraceje se na vedoucího vyšetřování bez ohledu na to, že právě mluvil ke dvěma dalším přítomným. „Určitě, ale takových míst budou stovky, jak z nich chcete najít ten správný?“ chytil se hozené rukavice Ebert, který byl zjevně připraven přijmout od Borna jakýkoli racionální návrh, protože čas nebezpečně rychle ubíhal. „Musí to být nějaké místo, které je pro Nachtigala významné a kde si mohl být jist, že jeho přípravy ani samotnou akci nic nenaruší,“ vysvětlil komisaři svůj záměr Dominik a přisedl k inspektoru Brandtovi, který se na Ebertův pokyn připojil k vyhledávacímu portálu BKA. „Navíc,“ pokračoval Dominik, „podle časové osy to nemůže být místo odsud příliš vzdálené, jestli měl mít Nachtigal dost času převézt Philipa z Mnichova, unést Evu, připravit scénu a za nějakých devět hodin přijít až sem k nám.“ „Takže co přesně hledáme?“ zeptal se Brandt, když mu systém načetl odpovídající stránku. „Místa jako nepoužívané sklepy, nevyužívaná skladiště, přístavní haly, letecké kryty,“ začal diktovat Ebert, kterému se tato Bornova přízemní teorie docela zamlouvala. „Ta budova je betonová, takže můžeme vyloučit všechny staré zástavby,“ přidal další parametr komisař Kellner, který od začátku studoval technické aspekty poskytnutého videa. „A můžeme vyloučit frekventované obytné oblasti, tam by si ho musel někdo všimnout,“ dodal Dominik než Brandt nechal počítač vyhledat místa připadající v úvahu. „Jedenáct set čtyřicet sedm možností, doktore,“ zahlásil inspektor, když mu systém vyjel všechny vhodné prostory jen v Hamburku. „Dobře, tak to zkusíme zúžit ještě jinak,“ napadlo Borna. „Eva odsud odjížděla krátce po půl jedenácté. Jako první chtěla jet do Fuhlsbüttelu, ale tam se už nedostala.“ „S tím by se dalo pracovat, doktore,“ pochopil Dominikovu úvahu Ebert a přešel k mapě města visící na zdi zasedačky. „Na sever jela určitě po hlavní a vzhledem k jejím řidičských zvyklostem by se nám mělo podařit ji přes radary vysledovat,“ neodpustil si Ebert trefnou narážku na Glaseřin pověstný styl jízdy, který byl dlouholetým oblíbeným důvodem drobných potyček mezi vrchní komisařkou a jejím partnerem, jež neunikl nikomu z oddělení. „Pokusím se zmapovat celou její trasu od garáží dál,“ nabídl se Brandt a sklonil se opět k přístroji, zatímco tiskárna v rohu místnosti neúnavně plivala jednu adresu s možným Nachtigalovým hnízdem za druhou. *** „Tady, ta je pro tebe,“ usmál se Dominik na Helen podávaje jí černou kávu, kterou pro ni ukořistil v jedné z vedlejších kanceláří . „Díky,“ oplatila mu stejným gestem Helen, když si k ní přisedl, a napila se z doneseného hrnku. „Už něco víš? Máte ho?“ zeptala se pak s očima znova upřenýma na video před sebou.
„Ano, jde to kupředu, i když pomalu,“ odpověděl jí Dominik a věděl, že dobře udělal, když za svojí bývalou ženou nepřišel dříve, než mohl tohle pravdivě říci. Poprvé po několika hodinách se také zadíval na video před sebou a všiml si, že bylo upraveno – kromě toho, že byla Helen prezentována jen ta polovina záběru, na které byl Philip, chyběla i hrozivá časomíra. Born zvedl hlavu a očima vyhledal Wenzela, který seděl v rohu místnosti se svým laptopem, aby mu pokynul směrem ven. „Kdybys něco potřebovala, tak – “ „Určitě, v pořádku,řekla bych si,“ ubezpečila Helen Borna, než ten vyšel na chodbu následován komisařem Wenzlem. „Myslel jsem si, že bude lepší, když poskytneme paní Stüssy upravenou verzi,“ začal vysvětlovat Wenzel ihned poté, co se za ním a Bornem zavřely dveře kanceláře. „Je to záznam s třicetiminutovým zpožděním, sleduji originál a kdyby se něco stalo, tak ať můžu – “ „To byl skvělý nápad, pane komisaři, děkuji vám,“ vysvobodil poněkud nejistého informatika Dominik, který byl příjemně překvapen technikovou vynalézavostí. „Na kompletní přímý přenos se můžete podívat tady,“ pokynul Wenzel trochu nejistě Bornovi do vedlejších dveří, „jen nevím, jestli – “ „Profesorka Korda mi o tom už řekla,“ ujistil Dominik komisaře věda, co ho trápí, než vešel do dveří, na které ho technik odkázal. *** Dominik s nepřítomným výrazem sledoval, jak se protější křídlo budovy, na které viděl z okna své kanceláře, pomalu noří do tmy. Jen v několika málo kancelářích se rozsvítila světla, aby pro něj bezejmenní kolegové mohli dál pokračovat ve své práci. Přicházející červnová noc hrozila, že si sebou vezme to málo, co ještě jeho životu dávalo lidský rozměr a co ho chránilo před tím, aby se jednou do nějaké psychopatické mysli ponořil natolik, až by se nad ním hlubina navěky zavřela. Hodiny v jeho hlavě tikaly stále hlasitěji s pomalu se blížícím naplněním Nachtigalovy předpovědi. Z videa, které před hodinou a půl viděl, bylo jasné, že má Eva silné bolesti. Dominik toužil jí jakkoli pomoci, jen nevěděl jak, aniž by přitom konal psychopatovi po vůli. Nachtigal si na ni musel počkat dopoledne už v garáži. Jiné logické vysvětlení skutečnosti, proč byla kamera zachycující její parkovací místo vyřazena z provozu a Evino auto opustilo budovu BKA až čtyři minuty po jejím příchodu do garáže, nebylo. Evino auto našli později strážníci na parkovišti u školy pár bloků odsud. Celou trasu si Nachtigal naplánoval tak, že neexistoval jediný záznam, který by Bornovi prozradil, co se dělo po odjezdu Evina vozu z budovy v jedenáct třicet devět. Dominika se začala zmocňovat panika. Pomalu mu docházelo, jak malá je šance, že ve zbývajících třech hodinách zjistí něco, co by mu mohlo skutečně pomoci Philipa s Evou nalézt včas. Odpovědí na hádanku byl sám Felix Nachtigal, jak ale měl proniknout blíž k člověku, který poslední roky svého života zasvětil přípravě na tento den a stačí mu jen čekat, aby dostal vše, co chtěl, a mohl žít šťastně až do smrti? Born vešel do tmavého zázemí, ze kterého bylo možné prosklenou stěnou pozorovat Nachtigala ve výslechové místnosti, a ke svému překvapení tam vedle Eberta a Strausse našel i Konstanze Kordu.
Nikdo z nich se pod rostoucí tíhou blížícího se ultimata neobtěžoval zdravením. Dominik se tak jako všichni ostatní zadíval na Nachtigala – klidného čekatele na cizí konec pod vlastní taktovkou. „Máte někdo něco?“ položil Born tu obligátní otázku, která zvolna ztrácela svůj smysl a přesto byla dnes jediným přípustným zahájením konverzace, zatímco z Nachitigala dál nespouštěl oči. „Nikdo nic,“ shrnul za všechny Strauss. „Zkusili jsme už všechno, ale – “ nevěděl jak větu dokončit inspektor. „Sám jste říkal, že je to duel,“ povzdechl si Ebert, když byl nucen tváří v tvář soupeři zvolna přiznat porážku. „To sice je, ale zjevně nehrajeme se stejnými kartami,“ nezazlíval Born komisaři tu narážku na jeho přední úlohu v celé situaci, kterou se snaží ospravedlnit si vlastní fiasko. „Jak chcete vyhrát proti někomu, kdo má od začátku vše a stačí mu vytrvat?“ „No přece tak, že mu to vezmete,“ chytila se nabízené metafory Korda a odklepávajíc přebytečný popel ze své cigarety zadívala se na Borna. „Jestli to má být duel, tak tu nejde jen o něj, ale stejně tak i o vás. Zkuste to otočit,“ pokračovala Konstanze nevšímajíc si dvou zmatených policistů, protože viděla, jak k Bornovi její slova doputovala a rozběhla jeho mozek na plné obrátky. „To nějak nechápu,“ přiznal Strauss, který ještě nebyl podobnými situacemi řádně vycvičen na to, aby věděl, že se za svou reakci dočká jen pichlavého patoložčina pohledu, který jasně naznačoval, co si právě teď o jeho intelektu myslí, a od psychologa vůbec ničeho. „Nemá hodinky,“ téměř vykřikl Dominik, když si uvědomil, že má své řešení prakticky celý den přímo pod nosem. Tentokrát byly jeho dedukcí vyvedeni z míry všichni, ale Bornovi nemohla být absence jejich odezvy více ukradená. Náhle do sebe všechno začalo zapadat, jakoby to byla nejtriviálnější úloha, s jakou se kdy setkal. „Čeká na své velké finále a nemusí vědět, kdy přijde, protože to pozná,“ pokusil se přiblížit svoje řešení i ostatním. „A Nachtigal určitě zná plány budovy, musel vědět, že bude tady – v místnosti bez oken. Počítal s tím, že ho nikam nepřemístíme, protože ho potřebujeme k tomu, abychom je našli. Oni jsou tady,“ pokračoval jako o překot Born. „Kde tady?“ udržovala Korda Dominika vzájemnou interakcí na správné vlně adrenalinu, jak stihla za roky spolupráce odpozorovat od Glaser. Když se Dominik Born ponořil příliš hluboko do svých myšlenek, začínal své okolí mučit složitým spletencem úvah, který nikdo nedokázal rozmotat. Naopak když začal v podobném rauši fanaticky jednat, aniž by ostatním sdělil, co má v plánu, nedal se zastavit. „Někde v této budově, musí tady být. Chce slyšet ten výbuch nebo cítit otřes. To bude jeho grandiózní závěr,“ dokončil svoji myšlenku Born a vyřítil se z místnosti směrem k zasedačce. „Plány budovy, najděte mi plány téhle budovy,“ vyhrknul už ve dveřích Dominik na Brandta. „Cože to chcete?“ nechápal Brandt ten náhlý zvrat, nehledě na to, že psycholog následovaný dvěma stejně rozrušenými kolegy a patoložkou jej poněkud vyvedl z míry.
„Plány téhle budovy, lépe řečeno všechny nevyužívané sklepy, chodby, tunely, kryty, vždyť víte,“ zopakoval Ebert svému kolegovi požadavek a naklonil se nad počítač stejně, jako to udělal Dominik. Během chvilky začala tiskárna opět chrčet a nabízet odpovídající výsledky. „Tak, tady, všechno to prohledáme, uvědomte zásahovku,“ zavelel Ebert, když se mu do rukou dostala poslední část stavebního plánu. „Počkejte, to nebude nutné,“ zarazil ho Dominik a sebral mu papíry z ruky. „Jak jste to říkala, profesorko? Je to duel a tak nejde jen o něj, ale i o mě. Správně?“ otočil se na Kordu, která jen přikývla ve vzrušeném očekávání. Born se zamyslel a nevědomky očima zalétl ke své kanceláři. „Ano. Samozřejmě! Já jsem takový idiot.“ Dominik zavřel oči ve snaze vymazat si z hlavy bolestné poznání, že dnes opravdu celý den nedělal nic jiného, než zíral na správnou odpověď, kterou pro oči neviděl. Všechny zraky v zasedačce, do které se v očekávání zlomu nahrnul i zbytek týmu, se teď upíraly na psychologa. „Bude to v té části budovy, kterou vidím z okna kanceláře,“ objasnil Ebertovi důvod svého sebemrskačství Dominik. „A jste si jistý? Můžeme klidně – “ nechtěl Ebert uvěřit tomu, jak přesně Born právě takříkajíc z ničeho určil místo, kde mají být rukojmí držena. „Ano, jsem si jist, prosím,“ naznačil Dominik komisaři, aby urgentně zahájil akci. „Dobře, tak rychle, jdeme,“ vzal si Ebert od Borna zpět plán budovy a zahájil zásah. Jakmile všichni vyběhli ze zasedačky a Korda s Dominikem osaměli, postavila se Konstanze Bornovi po boku a uznale mu stiskla rameno. Byť ještě neměli tak docela vyhráno, to nejhorší bylo za nimi. „Zvládl jste to,“ usmála se Korda na Dominika, který vyčerpaně hleděl za mobilizujícími se policisty. „Myslíte?“ otočil se na Born Kordu a jeho tvář, přestože odrážela značnou úlevu, byla plná nepopsatelného smutku a bolesti. Konstanze nepatrně přikývla nespouštěje z Dominika oči. „Ale za jakou cenu?“ uchechtnul se sám pro sebe Born a chtěl následovat ozbrojené komando, aby byl co nejdříve se svými blízkými. S jednou nohou už nakročenou ven ze dveří se ještě otočil zpět k patoložce a dodal: „Tohle ještě není konec, velectěná.“
4. Rána bývají chladná „Evo, – Evo, slyšíš mě?“ Eva vnímala známý hlas z velké dálky a začínala si zvolna uvědomovat své tělo. Přišla si unavená, těžká, jen zvednout víčka bylo nad její síly a přitom ji k tomu podvědomí nutilo. „Evo,“ ozval se znova hlas už o poznání blíže a Eva si uvědomila jednu cizí ruku pevně svírající její dlaň a druhou odhrnující jí vlasy z čela. Mozek konečně začal poslouchat její příkazy a ona mohla otevřít oči. „Všechno je v pořádku, bude to dobré, ano?“ Uviděla vedle sebe Dominika, jak se nad ní sklání a stále intenzivněji drtí její ruku ve své. Měla dojem, že jí neříká úplnou pravdu, protože z jeho pohledu dokázala vyčíst nejen úlevu, kterou v nich měl pokaždé, když se společně přenesli přes nějakou velmi nebezpečnou akci, ale i nepopsatelnou bolest. Hlava jí ale stále odmítala přiřadit vzpomínky k situaci, ve které se nacházela a Eva netušila, co se děje. Viděla kolem sebe bílé stěny malé místnosti osvětlené zářivkami a uvědomila si, že leží na posteli. Myšlenky se jí automaticky pokusily nasměrovat k vybavení si nějaké poslední události, potřebovala si uvědomit který je den nebo jak se vůbec ocitla pravděpodobně v nemocnici. Zpola zmatená se automaticky pokusila pohnout na posteli a bolest, která jí projela tělem od pasu dolů, jí v okamžiku nasměrovala na tobogán obrazů z posledních pár hodin, které se jí začaly míhat před očima. Philip – garáž a bezvědomí – Nachtigal – ta malá místnost, kde byla spoutaná a netušila jak dlouho vlastně – a pak … Evě došlo, proč se na ni asi Dominik dívá takto. „Co ... Co se ... ?“ „Klid, Evo, uklidni se prosím,“ naléhal na ni Dominik a přesedl si rychle ze židle na kraj nemocničního lůžka, aby mohl zadržet její nekoordinované pohyby, které u ní vyvolávaly vzpomínky na právě prožitou stresovou situaci. „Ššš, ššš, je to dobré, už je to dobré, ano?“ „Nachtigal. Máte ho? Philip, je v pořádku a co … Dominiku – “ nenechávala se Eva nijak utišit. „Evo, musíš se uklidnit, slyšíš mě? Podívej se na mě,“ nevzdával se Born. Nechtěl volat lékaře, který by jí jen podal sedativa a odložil to, co Evu čekalo. A jestli se to měla dozvědět, pak od něj. „No tak, podívej se na mě,“ opakoval klidně ale rozhodně Dominik, až se Eva se slzami v očích a k smrti vyděšeným výrazem podvolila a přestala se mu bránit. Dominik si vložil obě její ruce, které dosud pevně držel za zápěstí, do dlaně a druhou rukou Evě otřel slzu z koutku oka, než konečně sebral odvahu a co nejklidněji ji začal uvádět do obrazu posledních několika hodin, které se jí ztratily. „Už je to pryč, jsi v bezpečí. Nachtigal tebe a Philipa unesl a držel v podzemních místnostech BKA, kde kdysi byla patologie a roky je to tam uzavřené. Podařilo se nám vás najít. Philip je v pořádku, nic mu neudělal, z nemocnice ho hned pustili domů. Nachtigala už převezli do Fuhlsbüttelu, tentokrát už nám neuteče,“ začal Dominik silně, ale teď se mu zvolna lámal hlas. „A co je, co se stalo s – “ poznala Eva na Bornovi, že to zlé teprve přijde a ať to bylo jak chtělo, musela to slyšet. Potřebovala to vědět, ta nejistota ji zabíjela, i když už si byla jistá tím, co se dozví.
„Tebe operovali, proto jsi tak zmatená, to ta narkóza,“ musel si Dominik dodat odvahu shrnutím pár nepodstatných faktů, aby svým pohnutím nejitřil Evinu oprávněnou hysterii. „Nepodařilo se jim zastavit krvácení, prý tam byly i nějaké další komplikace. Evo, je mi to líto,“ nezadržel už Dominik slzy, které mu teď stékaly po tvářích a dopadaly na Eviny ruce. „Přišli jsme o naše dítě, nedalo se nic dělat.“ Eva už sama dál nedokázala ovládnout své emoce a odvrátila od Dominika oči, které si skryla v rukou, když je vysmekla z Bornova sevření. Cítila prudký nával žalu, hněvu a beznaděje, který byl snad v její situaci pochopitelný, ale ona na podobné niterné projevy nebyla zvyklá a zasáhly ji s takovou silou, že měla na chvíli pocit, že se pro tu tíhu na prsou už nikdy znovu ani nenadechne. Uvědomila si Dominikovu dlaň opět ve svých vlasech, když jí mateřský instinkt, který se začal projevovat ve chvíli, kdy už ho vlastně nebylo potřeba, donutil pevně sevřít přikrývku v místech, která namísto klenoucí se naděje nyní poskytovala jen prázdnotu. „Evo, musíš teď odpočívat,“ pokusil se Dominik nasadit co nejkonejšivější starostlivý tón, aby ji donutil o tom alespoň přemýšlet. Věděl, že je tohle školácké doporučení v jejich situaci zcela bezvýznamné, že právě prožili nejhorší den jejich společného života. Nepřestávaje ji hladit ve vlasech tak jako rodiče utěšují své děti, když mají velké trápení, položil druhou ruku na dlaň pevně svírající nemocniční deku na jejím břiše a čekal, až se Eviny zoufalé vzlyky pomalu promění v občasné bolestné škytnutí a nakonec spolu s přicházejícím spánkem vymizí úplně. Teprve potom pomalu vstal a vyšel tiše z pokoje, aby ji nevzbudil. Před dveřmi už na něj čekal August König, dlouholetý přítel a porodník, který měl na starosti Evin případ. „Jak je na tom?“ zeptal se August a objal Borna, na kterém byl vlastní pláč stále snadno odhalitelný, kolem ramen kráčeje s ním chodbou směrem k výtahům. „Ne moc dobře, jak se dalo čekat,“ připustil Dominik. „Ještě si to ani pořádně neuspořádala a už si to klade za vinu, aspoň myslím. Nebo mně, ani nevím.“ „Je ještě v šoku, všichni jste prožili otřesný den,“ pokusil se Dominika povzbudit lékař. „Bude potřebovat čas a klid, aby se s tím srovnala. Každá žena považuje potrat za vlastní selhání. Čas zhojí všechny rány.“ „Snad máš pravdu,“ zapochyboval Dominik. „Dej na ni pozor, prosím. Zatím nedokážu odhadnout, jak to bude zvládat a nerad bych, aby po tom všem – “ nedokončil Born větu a otočil se raději k výtahu, který právě přijel do patra. „Neboj, do vizity z ní nespustím oči a upozorním na ni kolegu, který má denní směnu. Navíc poprosím sestry, aby ji co chvíli zkontrolovaly,“ ubezpečil Dominika doktor König. „Ale jak znám Evu, ta je silná, tu jen tak něco nezlomí.“ „A právě toho se nejvíc bojím,“ přiznal Dominik, než se za ním dveře výtahu zavřely. *** Bornovu kancelář zvolna protínaly první paprsky vycházejícího slunce a Korda, která Dominika pozorovala z protější zasedačky skrz dvoje prosklené dveře, si nebyla jistá, zda to psycholog vůbec zaznamenal. Včerejšek končil a bylo jisté, že nebude jedním z těch, které s ubíhajícím časem splynou s
těmi ostatními v prosté označení minulost. Ten den si budou všichni pamatovat, Dominik Born možná ještě o něco více než ostatní. Nevěděla, jestli by stál o její fyzickou přítomnost. Byla si jistá, že o tom všem nechce právě teď s nikým mluvit. A když, tak rozhodně ne s někým, kdo by se mu snažil zprostředkovat jakýkoli pohled na to, co mu říkal. Jemu nejmilejším publikem byli vždy její zákazníci na pitevně. Ale toužila dát mu nějak najevo, že je s ním, že nezůstal sám, ať už uplynulý den přinesl jakékoli oběti. Přistihla se, že z něj nespouští oči mimo jiné i proto, aby se ujistila o jeho přetrvávající abstinenci. Ti, kteří tu i přes veškeré dopady noci zůstali, ho budou potřebovat. A on by tu měl zůstat – s nimi a pro ně, ve své nejryzejší podobě, která umí být tak zraňující. Když se Dominik po nekonečných minutách, které zvolna přecházely v hodiny, konečně pohnul, aby si promnul oči, Konstanze věděla, že právě v tento moment je na malou chvíli přístupný okolnímu světu, než se opět ztratí v choré mysli – zda té své či někoho jiného, nad tím raději nedumala. Musela toho okamžiku využít a klidným, tichým krokem, jakoby se snažila nikoho neprobudit, byť v tuhle hodinu a po takovém dni se už v prostorách BKA nepohybovaly ani uklízečky, přešla z jedné místnosti do druhé. Byla si jistá, že ji Born, stále sedící zády k ní a zírající skrze okno do prázdna, zaznamenal. Snažila se budit dojem silného a smířeného jedince, který by mu teď mohl být oporou, ale věděla, že z ní vyzařuje stejný pocit zdrcení, který naplňoval celou místnost. „Víte, čím se od sebe případy nikdy neliší?“ prolomil ticho nečekaně Born a Korda sebou v ten okamžik úlekem mírně škubla. „Ať trvají jakkoli dlouho, jsou různě náročné a nehledě na jejich konce, vždy po nich nastane úplné ticho,“ odpověděl si Dominik sám. Zůstával otočený zády, ale Korda věděla, že má výraz plný bolesti, pokoření a rezignace. „Většina těch, se kterými pracuji, za mnou tiše už přichází,“ snažila se rychle a alespoň trochu smysluplně navázat patoložka, „nemůžu říci, že by mi to nevyhovovalo.“ „To chápu. Někdy bych si přál nemuset už nikdy s nikým mluvit,“ zamyslel se Dominik a Korda měla pocit malého vítězství, když seznala, že pravděpodobně nehodlá právě navázanou konverzaci ihned ukončit. Přesto se raději ani nepohnula a i dýchat se snažila neslyšně, aby ta slabá konverzační nitka nebyla necitelně přetržena. Přitom by si tak ráda hlasitě oddechla, že ten celodenní zdánlivě nekonečný boj jedné mysli s druhou dopadl alespoň tak, jak dopadl. „Máte dar, který umí životy dávat i brát, ale nelze ho využít bez navázání nějakého spojení. Asi tomu neuniknete, můj milý,“ shrnula Korda ten patetický existenciální rozhovor o tom, kdo je na tom hůř, prostými fakty. „Sám jste říkal, že jste se Nachtigalovými spisy pročítal celé roky, hledal další informace a snažil se zabránit …“ Na chvíli se odmlčela, nějak stále nenacházela pojmenování pro věci právě minulé. „A přitom vás těch pár hodin s ním přivedlo dál, než všechno to tancování kolem.“ „A za jakou cenu?“ zeptal se Born a konečně pootočil hlavu směrem k ní. Chtěl koutkem oka vidět její mimickou reakci, vědět, že není sám, kdo se domnívá, že se to všechno prostě nemělo stát, mělo stát jinak nebo to aspoň mělo jinak skončit pro hlavní aktéry celého dění. „Za cenu několika životů nebo aspoň zdravých myslí, můj milý, a přestaňte se zatraceně konečně litovat. Ať je to jakkoli dobré či zlé, oba víme, že se to nemohlo stát jinak. Na minulosti nic nezměníte, teď musíte hrát dál s tím, co vám zůstalo v ruce,“ odvětila patoložka poté, co jí po tváři přejel přesně
ten výraz, který Dominik očekával. Ale jejím úkolem nebylo držet ho na depresivní vlně, musel vstát a jít dál, tak jako vždy. I když to bylo pokaždé těžší. Bornovou tváří projel lehký záchvěv úsměvu. Nevěděl, jak to Konstanze Korda pokaždé zvládla, ale měla nedoceněný dar proniknout do jeho nitra a najít a zapálit ten skomírající plamínek naděje, o jehož zbytcích sám neměl ani tušení. Možná se oba minuli povoláním. On by dozajista rád přešel na stranu, kde zlo už bylo napácháno a práce s jeho pozůstatky může zabránit zlu dalšímu, byť ne z přední linie. A Kordě by se každý pachatel vzdal hned při jejím příchodu z prostého pudu sebezáchovy. Ta představa Konstanze Kamikadze ho poněkud pobavila a musel se sám pro sebe opět pousmát. Kordě jeho nové rozpoložení neuniklo a konečně se odlepila ode dveří, zvolna přešla k Bornovu stolu a sedla si na židli na jeho protější straně, přisouvajíc k sobě jednou rukou popelník, druhou už se shánějíc po cigaretě. Když se z jejích úst konečně s blaženým výdechem vydral našedivělý dým, rozhodla se trochu oživit nedávné vzpomínky a pokusit se konečně pochopit, o čem to dnes celé bylo. „Víte, myslím, že jsem tak úplně nepochopila, o co mu na začátku šlo,“ pokusila se Korda analyzovat vlastní dosavadní závěry a formulovat otázku, která jí celý den neodbytně přicházela na mysl. „Kde přišel k té myšlence vraždit psychiatry pro jejich pracovní postupy? Říkal jste, že sám nikdy žádnou terapií silnými psychofarmaky neprošel. Odkud se tedy ta jeho nenávist k vašemu oboru vzala?“ „Za vším hledej ženu,“ parafrázoval s šibalským pohledem Born trochu nemístně vzhledem k situaci. Korda by asi zauvažovala, kdy k té změně v jeho rozpoložení došlo, ale rozhodla se raději využít hozené rukavice, než aby Dominikovi zbytečně připomínala, proč tu spolu po tmě sedí a lavírují nad vlastními existencemi. „To jako matku?“ pozvedla Korda obočí, když zkusila použít staré klišé brakových filmů a románů, jelikož nic lepšího ji takhle narychlo nenapadlo. „Ne všechny ženy v životě muže jsou matkami, velectěná,“ odpověděl jí Born a náhle si uvědomil, jak ta za jiných okolností trefná narážka byla dnes citlivým místem. Skoro se až zastyděl, že se rozhovorem s Kordou nechal na chvíli pohltit a přinutil mysl zapomenout. Ne, zapomenout nešlo, jen se donutil si na chvíli od toho všeho odpočinout. Pak se bude muset opět ke všemu vrátit a odpovídat na stovky otázek, na které když jen pomyslel, obracel se mu žaludek. Jednou budou muset být zodpovězeny a pravda se nyní zdála být ještě bolestnější, než ta nevědomost a strach v době, kdy ještě nic nebylo rozhodnuto. Kordiny otázky tak vlastně poskytovaly Dominikovi příjemnou příležitost k dočasnému úniku. Rychle si vzpomněl, kde skončil, a rozhodl se pokračovat. „Felixe Nachtigala ovlivnila jedna z jeho vážnějších známostí. V šestadvaceti letech se seznámil s nadanou novinářkou, která se v nakladatelství, kde jako editor pracoval, snažila publikovat nějakou svoji novelu. Jednalo se o její prvotinu, kterou nakonec smetli ze stolu, ale Nachtigal se s ní začal vídat,“ rozpovídal se Dominik o výsledcích svého dlouholetého pátrání po tom, co z Nachtigala udělalo zjevně právem jeho nejhorší noční můru. „A tahle slečna, Lena Eule, měla poněkud kontroverzní smysl pro romantiku. Asi jako vy, nejdražší.“ „Narážíte snad na mé doposud neobjevené schopnosti udělat z nějakého může monstrum?“ zeptala se Korda a musela skrýt své pobavení nad tím, jak páry snadno přejímají myšlenky svého protějšku za
své. Někdy Evě jednoduše záviděla. Born byl všechno jen ne to, co by si jakákoli žena mohla představit pod prototypem ideálního muže. A přestože o tom nikdy nepřesvědčil ani sám sebe, jednoduše jím tím nejnenormálnějším způsobem Dominik Born byl. „Zatím se mi to daří jen s vámi, doktore,“ dodala rychle Konstanze, aby zaplašila jakoukoli rodinnou představu obsahující Dominika s Glaser. „Tak dobře jsem bohužel neměl čest vás poznat, profesorko,“ oplatil jí Dominik a pokračoval dál v původním tématu. „Lena Eule s potěšením vytvářela ve svých povídkách myslí nebo alespoň milostným chováním poněkud zvrácené postavy. Osobně jsem četl několik jejích kratších prací a byl jsem překvapen jejich precizním propracováním. Dávala si velmi záležet na věrohodnosti a kladla důraz na téměř každý detail. Nachtigal se stal jejím vděčným čtenářem, byl fascinován její sexualitou v tehdy stále ještě prudérním světě a několik jejích prací dokonce vydal na vlastní náklady.“ „Nějak mi uniká souvislost mezi Nachtigalovou knihovnou a jeho psychózou,“ přiznala nepokrytě Korda, když konečně po letech pochopila skutečnou spletitost Bornova uvažování, na kterou si Glaser tolikrát stěžovala a které se večer dokázala podvědomě bravurně vyhnout. Jí osobně přišlo někdy nemístné, jak ostatní nedokázali dostatečně ocenit Bornovy kombinační schopnosti. Seznala však, že když se chtěla k něčemu dostat, musela jej trochu popohnat, aby nějakou oklikou neskončili u lorda Byrona. „Kouzlo tvorby Leny Eule spočívalo v její schopnosti proniknout do nitra postavy. Každá figura byla z psychologického hlediska velmi věrohodná, měla své skladné i stinné stránky. Nikdy nevytvářela ploché hrdiny, se kterými by bylo snadné sympatizovat či je od počátku odsuzovat. I v poměrně krátkých pracích měla většina postav velmi složitou minulost a jednala na základě logických pohnutek. Navíc každé své dílo okořenila špetkou společensky tabuizovaného tématu. Její práce byly fascinující a Nachtigalovi právem učarovaly. Jsem přesvědčený, že by se jednou stala velmi uznávanou, ne-li světově známou autorkou.“ „A co jejímu úspěchu zabránilo?“ zeptala se s neskrývaným zaujetím Korda, připalujíc si už třetí cigaretu od chvíle, co naproti psychologovi usedla. „Nemoc,“ shrnul stroze a jasně Dominik. „Po necelých dvou letech se u slečny Eule začala projevovat dědičná hebefrenní schizofrenie. Byla jí zahájena léčba psychofarmaky, která sice dokázala utlumit hlavní příznaky rychle postupující nemoci, rovněž však do velké míry ovlivnila její osobnost. Těžko říci, zda původní nadání Leny Eule nebylo z části genetickou predispozicí dokonce podpořeno, ale po plném propuknutí nemoci již nikdy nic tak kvalitního nevytvořila. Nachtigal se zjevně domníval, že se její talent vytratil spolu s nasazenou léčbou, a donutil Lenu předepsané léky vysadit. Naneštěstí neměl o rázu nemoci své snoubenky dostatečné vědomosti a ta brzy stejně jako mnoho schizofreniků spáchala sebevraždu. Za její smrt Nachtigal viní právě psychiatry, kteří jí podle něj indikovanou léčbou vzali smysl života, ačkoli je to zcela absurdní.“ „Možná by nám ho mělo být svým způsobem líto, ztratil životní lásku a snažil se najít viníka svého utrpení, to je přeci lidské,“ shrnula celé vyprávění po delší odmlce obou Konstanze Korda. „Ale to provedení bylo čistým zlem,“ oponoval jí Born a cítil vzmáhající se odpor k profesorčině soucitné představě. „Brát lidem kolem sebe to nejdražší, co mají, jen aby dokázal, že to dělá ne proto, že musí, ale proto, že chce, jen aby upozornil na něco, co je výplodem jeho chorého mozku, takhle přece svět nefunguje. Nebo by alespoň neměl.“
„Já se s vámi nehádám a nechci ho za nic omlouvat, ono ani není čím. Jen mě udivilo, že i člověk, který si s námi bezcitně celý den hrál na kočku a na myš, měl kdysi svou lidskou stránku a přišel o ni zase jen lidským způsobem – bolestí nad ztrátou blízkého,“ doplnila svou předchozí myšlenku Korda. Dominik na to nic neřekl. Věděl, že měla svým způsobem pravdu. Že to, kým se Nachtigal stal a jak, mělo až příliš mnoho společných znaků s jeho vlastním aktuálním rozpoložením. Tohle černobílé vidění nikdy neměl rád, on se snažil lidi pochopit, ne soudit. To byla práce jiných, v neposlední řadě i její. Očima zalétl ke kanceláři přes chodbu šikmo vpravo od té jeho. Věděl, že tam není, přitom to bylo jen pár hodin od chvíle, co ji opouštěla s obavami o Philipa v očích. Kdyby ho tehdy napadlo, jak celý den skončí …Kdyby. O tom už přeci Korda mluvila, nezáleží na tom, co se stalo a jak se to stalo, podstatné je hrát s tím, co zbylo. Podíval se na Konstanze, jejíž oči na sobě cítil. Bylo mu jasné, že ví, nač myslí, a neměla k tomu už co říci. Za to jí byl nejvíce vděčný. „Měli bychom jít, nemyslíte?“ rozhodl se nakonec Dominik udělat ten první nejtěžší krok a vstal ze židle, stahuje z opěradla tmavé sako. „Myslím,“ odpověděla Korda, zadusila čtvrtou cigaretu a jako první vykročila ze dveří kanceláře. *** „Helen, to jsem já, už jste v Mnichově?“ – „Já vím, jen jsem se chtěl ujistit, že jste v pořádku dorazili.“ – „Ano, říkala jsi mi to už několikrát, ale je přeci normální, že se o vás zajímám.“ – „Dobře, dej mi prosím Philipa.“ – „Ale no tak, už je přeci dost starý na to, aby – “ – „Ano, vím, co jsi mi řekla, ale snad mi nezakážeš ho aspoň pozdravit, když – halo? Helen?“ Dominik si hlasitě povzdechnul, když ho tón na druhém konci telefonu ujistil, že mu jeho exmanželka právě v návalu zuřivosti položila telefon. Chvíli zvažoval, jestli by přeci jen neměl zavolat ještě na Philipův mobil, ale nakonec to vzdal. Po tom nočním výstupu, který mu Helen v nemocnici ztropila, jakmile ji lékaři ujistili, že se Philipovi vlastně vůbec nic nestalo a je jen trochu v šoku a dehydrovaný, načež na její přání provedli tucet dalších zjevně zbytečných vyšetření, aby svoji diagnózu mohli o hodinu později potvrdit, ho její agresivní hlas ze sluchátka vůbec nepřekvapil. Když bylo po všem a Helen měla své dítě pevně v náručí, nebyla nitka, kterou by na něm nechala suchou. Když Dominikovi připomněla, že se v dané situaci nacházejí jen kvůli němu, že je nezodpovědný, egocentrický a stabilně ohrožuje život jejího dítěte, rozhodla se okamžitě opustit Hamburk. Na rozloučenou jej ještě stihla ujistit, že ten dnešek bude mít dohru a postará se o to, aby byl Dominikovi soudně zakázán styk s Philipem. To už bylo i na Borna trochu moc. Pokusil se chabě namítnout něco ve smyslu, že by k únosu došlo tak jako tak čistě pro jeho status Philipova otce a Helen nemá právo rozhodovat za jejich syna, který už je dost starý na to, aby se k tomu vyjádřil. Helen, která byla zjevně po celém dni plném obav ve větší ráži, než Dominik odhadoval, brilantně využila první části Bornovy obhajoby a podotkla, že některým by snad mělo být preventivně zakázáno stát se rodiči.
Dominik, který se v tu chvíli nevzmohl ani na nejmenší slůvko odporu, jen bezmocně pozoroval, jak si Helen odvádí Philipa chodbou pryč z nemocnice, zatímco jeho partnerka, která ležela na operačním sále o pár pater výše, právě naplnila Heleniny tužby. Born přestal fixoval telefon ve svých rukou a rozhlédl se po prázdném a ztichlém bytě. Vedle saka, které upustil na stůl těsně poté, co z něj vytáhl svůj telefon aby zavolal do Mnichova, stály dva hrnky od včerejší snídaně. Dominik se neubránil pomyšlení na to, jak se před necelými čtyřiadvaceti hodinami popichoval s Evou ohledně vlivu kofeinu na jejich nenarozené miminko. A stačil jeden den, aby bylo všechno jinak. Zvedl se a vylil zbytek kávy a čaje do dřezu. Mohl se litoval, mohl si to vyčítat, mohl se nenávidět a kdyby mohl vrátit čas, udělal by všechno proto, aby tu teď tak nestál. Ale jak řekla Korda, teď musel hrát s tím, co mu v rukou zbylo, a poloprázdné hrnky tím profesorka zřejmě nemyslela. *** „Dobré poledne,“ usmál se na Evu Dominik, když seznal, že se začíná probouzet. „Donesl jsem ti pár věcí a mluvil jsem s Augustem,“ pokračoval, jakmile k němu otočila hlavu a lehkým pozvednutím koutků úst mu dala na srozuměnou, že jej vnímá. „Prý to vypadá dobře, ještě si tě tu chtějí pár dní nechat na pozorování kvůli možné infekci, ale pak tě pustí domů. Jak ti je?“ „Už je to lepší,“ reagovala Eva na Bornův povzbudivý proslov, kterým se snažil přesvědčit z poloviny ji a z poloviny sám sebe o tom, že na nich včerejšek nezanechá o mnoho větší následky, než každý případ, který nedopadl úplně dle očekávání. „Měla bys zkusit něco sníst, před chvíli tu byla sestra a donesla ti oběd,“ pustil Dominik její ruku, aby mohl ze vedlejšího stolku přisunout blíž tác s neurčitým nemocničním pokrmem. „Nemám hlad,“ přiznala Eva a pořád zněla sklesle a vyčerpaně, jakoby ji Dominik držel vzhůru proti její vůli. „Já vím, ale aspoň trochu,“ nedal se Born odbýt a vzápětí zalitoval, že ho Eva poslechla, protože pokus posunout se na posteli o něco výš jí zjevně způsobil prudkou bolest. Omluvně se na ni pousmál, než nadzvedl čelo postele tak, aby se dostala téměř do sedu bez nějakého dalšího vlastního přičinění, a zarazilo ho, že si teprve teď uvědomil, že v její tváři nedokáže číst. Ne že by mu Eviny emoce zůstávaly skryty, roky v ní dokázal číst jako v otevřené knize, což z nich dělalo skvělé partnery, kteří se dokázali domluvit i beze slov. Od doby, co byli spolu, se mu navíc dařilo i méně tápat v situacích, kdy si Eva vytvářela nepropustnou stěnu mezi jejím nitrem a vnějším světem. Ale dnes to bylo jiné. Nedokázal v ní číst ne proto, že by se schovala za svou čistě racionální hradbu oproštěnou od všech citů, Eva působila tak prázdně, jako tehdy, když ji postřelenou a téměř v bezvědomí odváželi na sál po útoku Franka Reitera. Tehdy si Dominik ani nebyl jistý, zda ho vůbec vnímá. Teď ho vnímala, ale přesto byla jedna její část na míle vzdálena od toho nemocničního lůžka, na kterém teď před ním ležela jen komisařka Glaser. Eva se nechala přemluvit k pár soustům, které snědla, zatímco se na ni Dominik zmateně díval a prvně v životě netušil, co má říci psychicky těžce raněnému člověku před sebou. „Co se vlastně stalo?“ zeptala se, když ji i těch pár mechanicky snědených soust spíše připravilo o poslední zbytky sil než aby
jí nějakou energii dodalo, a opřela se zpátky do polštáře s očima upřenýma do těch Bornových. V jejím pohledu nebyl ani tak zájem jako spíš potřeba analytického mozku doplnit poslední kousky skládačky do již z poloviny sestaveného obrázku. „Neměla bys na to teď myslet, Evo,“ pokusil se o chabý únik Born, i když věděl, že jí v dané situaci nemá smysl vzdorovat. Glaser si jen počkala s pohledem neuhýbajícím tomu starostlivému Dominikovu, než mu chatrnost toho prázdného argumentu dojde. „Počkal si na tebe v garáži a omráčil tě,“ začal Dominik Evě vyprávět události posledních hodin a snažil se mít to co nejrychleji za sebou. „Pak tě odvedl do předem připraveného úkrytu, ze kterého nám poskytl kamerový přenos, který po spuštění začal odpočítávat dvanáctihodinový časový limit do exploze, která by tebe i Philipa zabila. Kód k němu nám donesl sám a pak si z výslechové místnosti vychutnával tu moc nade mnou, když jsme všichni jen bezmocně sledovali, jak čas ubíhá. Tvůj přenos byl od začátku bez zvuku, asi chtěl zamezit jakémukoli sdělení. A rovněž se zmínil, že sis chtěla ublížit, než tě spoutal,“ dostal Dominik k bolestivému místu celé historie a zaznamenal, jak se od něj Eva odvrátila a ve tváři se jí mihnul stín bolesti, kterou nezpůsobil žádný fyzický podnět. „Nevyčítám ti to, Evo,“ pokusil se ji rychle nějak utěšit, i když doufal, že mu tuhle část příběhu sama dopoví. „Nechtěla jsem, aby mu to vyšlo,“ zašeptala Eva s hlavou stále odvrácenou od Borna, který jí v ten okamžik pevně stiskl ruku, kterou doposud jen držel v dlaních a palcem rytmicky přejížděl po jejím hřbetu ve snaze udržet v ní pocit jistoty a opory. „Když jsem se probrala, byly ty dveře do chodby stále otevřené a Nachtigal se zrovna někde za mnou pokoušel připojit bombu k dálkovému zařízení. Nebyla jsem spoutaná a vyběhla ven, kde bylo kovové zábradlí. Věděla jsem, že nemám šanci mu utéct, ale napadlo mě, že když – “ „Já vím, August mi říkal, že máš pohmožděninu jako po tupé ráně nějakým tupým předmětem do podbřišku,“ zkusil jí to Dominik ulehčit v momentě kdy mu došlo, kam Eva míří. „Narazila jsem do něj, ale Nachtigal mě pak chytil a svázal,“ dokončila skoro omluvně Eva a zadívala se na Dominika, kterému po tváři stékala slza při představě, jaké úsilí a jakou odvahu Eva vynaložila, aby tohle všechno zvládla a on se celý den jen plácal v kupě nesmyslů, místo aby dokázal jen polovinu toho co ona. Pak by mohlo být všechno jinak. „Myslela jsem, že kdyby… že kdyby se mi to povedlo, že by zpanikařil a třeba – “ „Vyšlo by to, ale on to nevěděl. Jakmile měl připravenou scénu, udal se na stanici a až do konce jen čekal na své finále,“ uzavřel okénko do minulosti Born. „Našli jsme vás jen pár hodin před výbuchem, ale to už bylo pozdě. Philipovi se nic nestalo, Helen už ho odvezla do Hamburku. A ty se z toho taky dostaneš, uvidíš,“ konejšil ji Dominik, když se opět ponořila do zpola nepřítomného stavu. „Já vím,“ pousmála se na něj Eva a přes veškerou snahu v tom gestu nebyl ani kousek upřímné víry v to, co tím potvrzovala. „Není to tvoje vina, Evo,“ vrátil se Born k bodu, který se mu jevil jako nepravděpodobnější příčina jejího rozpoložení, ale než se dočkal nějaké reakce, ozvalo se tiché zaklepání a do místnosti vešla Konstanze Korda.
„Nesu vám nějaké kytky a taky něco slušného k jídlu. Kdyby všechny krmili touhle jejich stravou, nestačily by lékařské fakulty chrlit patology,“ přivítala je oba profesorka svým rázným entrée a položila před Glaser kytici žlutých tulipánů a ještě teplé koláče z blízké pekárny. „Jak se cítíte, drahoušku?“ optala se Korda sedajíc si na židli, kterou pro ni Dominik s úsměvem uvolnil. Právě teď byl za příchod Kordy víc než vděčný, potřeboval si na chvíli utřídit myšlenky a tak využil toho, že má Eva společnost, a vyšel na chodbu. Konstanze Korda se k němu přidala za necelých deset minut. „Právě usnula, je ještě slabá, hodně toho zkusila,“ shrnula v krátkosti svůj rozhovor s Evou a přisedla k Dominikovi, který očima fixoval své o sebe opřené prsty a špičky bot pod nimi. „Já vím, jen je – “ Born sám nevěděl jak vyjádřit, že ho žena za dveřmi nemocničního pokoje, žena kterou zná lépe než kohokoli jiného a před kterou nemá snad jediné tajemství, osoba pro kterou by udělal první poslední, právě málem přesvědčila o tom, že o ní vlastně vůbec nic neví. Že se jí nedokáže přiblížit, utěšit ji, být s ní tak, aby ona věděla, že při ní bezmezně stojí. „To chce čas, věřte mi,“ položila mu Korda a ruku na rameno a pevně stiskla, stejně jako včera, když je zaplavila první a poněkud předčasná vlna úlevy. Dominik jen kývl hlavou na srozuměnou a přál si, aby se zkušená a moudrá žena po jeho pravém boku nemýlila.
5. Dva vítězové a cizí prohra „Snad mi nechcete tvrdit, že už se vám vyhýbá i obvyklá klientela, nejdražší. Vždycky jsem si myslel, že na váš stůl je někde vypsaný prominentní pořadník,“ pokusil se Dominik vcházeje na patologii šarmantně odlehčit tu všudypřítomnou pachuť nezvratitelného konce. Překvapilo ho, když viděl, že profesorka Korda není jako jindy ponořená do něčího hrudního koše, ale stojí opřená zády o jeden z chladných, kovových stolů a s cigaretou v ruce hledí oknem kamsi do prázdna. Konstanze se na něj překvapeně ohlédla. Zjevně byl tím posledním, koho by tu dnes čekala. „Skončit pod vašima rukama a vydán vám na milost a nemilost, to je přeci posledním přáním každého skonávajícího po celém Německu, nebo ne?“ pokračoval v hraně nenuceném duchu Born. „Jak vidíte, můj milý Borne, někdy si dá i smrtka odpolední pauzu,“ rozhodila Korda rukama. Dominik se chtě nechtě musel pousmát, když ho napadlo, jak by této nahrávky na smeč Eva využila. Ale ona tu s ním nebyla, což vlastně stálo za jeho přítomnosti zde. Mlčky se posadil na malou, otáčivou židličku naproti Kordy a sklopil hlavu ke svým dlaním. „Jak je jí?“ zeptala se Konstanze, když jí došlo, co k ní Dominika nejspíš přivádí. „Z lékařského hlediska?“ uchechtnul se Dominik zvedaje k profesorce oči. „Tím můžete začít, můj milý,“ zadusila Korda cigaretu a dál upřeně sledovala psychologa. „Sama jste to několikrát řekla. Eva je silná, dostane se z toho. I když si nejsem zcela jistý, zda ji právě ta její síla nestáhne ke dnu,“ rozpovídal se Dominik a byť odpověděl na patoložčinu otázku, stočil rozhovor přesně tím směrem, o který mu od začátku šlo. „Musíte být vždycky takový optimista?“ pokusila se konverzaci odlehčit Korda zapalujíc si další cigaretu, když vytušila, že se jí další průběh hovoru nebude příliš zamlouvat. „Nechce si nechat pomoci. Tváří se, jako by tu věc chtěla hodit za hlavu, jako by to byl jen další uzavřený případ, když už je pachatel dopaden a všechna hlášení zaprotokolována,“ rozpovídal se Dominik. „Jako by se nestalo nic významného. Pouhé komplikace, o kterých věděla od doby, co podepsala spolu s pracovní smlouvou doložku o nebezpečnosti výkonu služby. Nechce o tom se mnou mluvit, tváří se, jako kdyby měl jít život jen tak dál.“ „A není to teď zase trochu víc o vás než o ní?“ neodpustila si Konstanze, která i když měla o psychický stav Evy rovněž obavy, nemohla se zbavit dojmu, že před ní právě teď sedí spíše zhrzený psycholog, kterému se nedaří proniknout přes něčí hradbu, než citovou ztrátou zasažený partner. „Není a tak to přeci nikdy nebylo,“ namítl Dominik, když si uvědomil, z čeho ho Korda viní. „Když Evu postřelil Reiter, tak … Dal bych tehdy všechno pro to, aby se to nestalo.“
„Protože jste měl strach o ni, ale také o to, co by z vás bylo, kdybyste ji ztratil,“ nedala se Korda tak snadno odbýt. „Musel jste ji málem ztratit, aby vám došlo, jak moc pro vás znamená. A teď jste ji sice fyzicky neztratil, ale bojíte se, že už to nikdy nebude jako dřív.“ „Ale ne kvůli sobě,“ zarazil Dominik profesorku, když už dál nedokázal pasivně přijímat všechna ta obvinění, jakkoli byla či nebyla pravdivá. Born rozčilením vstal a udělal pár kroků směrem k oknu, než mohl o něco málo klidnější dál pokračovat. Nicméně dál zůstával otočený zády ke Konstanze, protože měl dojem, že přímou konfrontaci s jejím pohledem by nemusel snést. „Nechci, aby se trápila. Aby to v sobě zbytečně dusila. Potřebuje si o tom s někým promluvit.“ „To chce čas, je to teprve týden,“ pokusila se Korda Dominika trochu povzbudit, když viděla, že ťala do příliš živého a možná neprávem. „Já vím. Ale – “ Dominik náhle nevěděl jak dál, nedařilo se mu vyjádřit to, co ho skutečně trápí. „Tohle není Eva. Znám její racionální stránku, vím, že dokáže být neuvěřitelně silná. Ale stejně tak vím, že za tím vším je nesmírně citlivá žena, která právě teď potřebuje cítit, že se o někoho může opřít, že tohle všechno bude zase jednou dobré. Jenže když si přes sebe přetáhne tuhle masku nezlomné komisařky Glaser, budou v ní ty hluboko pohřbené negativní emoce růst jako nádor, až ji celou stráví zaživa.“ „Nepřeháníte to teď trochu?“ odmítala profesorka vidět vše hned tak černě. „Možná ano,“ uznal Dominik. „Vlastně v to pevně doufám.“ „Dejte jí chvilku, aby si to všechno mohla v hlavě klidně uspořádat. Oba dva jste si prošli malým peklem na zemi. Dívejte se raději dopředu a nezkoušejte hned v každém vidět rodící se psychickou trosku, která jednou skončí jako váš svěřenec. Je to nemoc z povolání, která se nevyhýbá nikomu. Já mám alespoň tu výhodu, že u mě opravdu skončí nakonec nevyhnutelně každý,“ pokusila se psychologa povzbudit Korda. „To máte pravdu, nejdražší,“ neubránil se úsměvu Dominik, jelikož skutečně nebylo co by téhle logice mohl vytknout. *** „A rozmyslela sis to dobře?“ zeptal se naposledy pln pochybností doktor König. „Ano, Auguste,“ odpověděla podrážděně Eva a dál si balila svoji tašku. „Nevidím důvod, proč bych tu měla dál ležet. Sám jsi říkal, že jsou všechny další komplikace nepravděpodobné a kdyby něco, můžu se přeci kdykoli vrátit.“ „Přesto bych si tě tu chtěl ještě přes víkend nechat na pozorování,“ nevzdával se König. Od chvíle, kdy mu Eva po vizitě řekla, že trvá na svém dnešním propuštění, a on bohužel neměl v rukou žádný medicínský podložený důvod jí v tom bránit, se mu její nápad nelíbil. Možná už nehrozilo při dodržení všech pooperačních pokynů další silné krvácení nebo infekce, ale ani jemu neuniklo, že Eva jednoduše není ve své kůži. „Ještě by tě měl vyšetřit někdo z psychiatrie, podobné případy s sebou nesou řadu – “
„Nezapomínej, že s jedním psychologem žiju,“ přestala se Eva na chvíli zabývat srovnáváním věcí do zavazadla a otočila se k němu s výrazem, který dával tušit, že se jen tak snadno přesvědčit nenechá, i kdyby měla podepsat revers. „Fajn, ale kdyby se cokoliv změnilo, přijeď,“ kapituloval nakonec August a podal jí propouštěcí papíry a lékařskou zprávu. Mrzelo ho, že se mu nepodařilo splnit slib Dominikovi, že si tu Evu nechá co nejdéle to bude možné. Psycholog totiž tušil, že ve známém prostředí bude pro Evu ještě o něco snazší uzavřít se, nasadit obranné mimikry a nikoho k sobě nepustit. *** Byt byl ztichlý a byť ho letní slunce prosvětlovalo skrz okna orientovaná na severozápad, působil studeně. Ne jako kdyby odjela na dlouhou služební cestu a vrátila se domů, na stejné místo, které před časem opustila. Spíš jako kdyby jí někdo v její nepřítomnosti vyměnil byt za stejný jen o patro výše. Místnosti se nezměnily, nábytek stál na stejném místě a výhled z oken odpovídal tomu, který vídala den co den po řadu let. Přesto bylo něco jinak. Něco tu chybělo, přestože se Dominik postaral o to, aby tu nepřebývala jediná vzpomínka na to, co právě ztratili. Chyběl tu ten pocit domova. Sotva si Eva stihla zout boty a dát tašku do ložnice, zarachotily v zámku klíče a Born se vřítil do bytu, hledaje ji očima, jako by snad ani nevěřil tomu, že by tu mohla být. „Tady jsi,“ vydechl s úlevou, když si jí všiml, jak tiše a bez hnutí stála vedle postele a nechápavě sledovala jeho nervózní počínání. „Jel jsem sem hned jak mi August zavolal, že jsi odešla z nemocnice. Proč jsi mi neřekla, že chceš odejít? Mohl jsem pro tebe přijet a aspoň ti pomoci s taškou nebo – “ Dominik sám neznal pravý původ toho stísněného pocitu, který se ho zmocnil, když mu doktor König sdělil, že si Eva právě vynutila propuštění a opustila nemocnici. Přistoupil k ní blíž, aby ji mohl vtisknout lehký polibek na uvítanou a pohladit ji po tváři, ale nechápavý výraz v Evině tváři ho zarazil v půli cesty. „S těmi pár věcmi, které jsem tam měla? Nebyl důvod. A stejně nemáš auto, zavolat taxi snad ještě zvládnu,“ vyjmenovala mu Eva všechny racionální důvody a přešla do koupelny, aby si vybalila kufřík s kosmetikou, nechávajíc Borna dál zkoprněle stát uprostřed pokoje. *** Dny zvolna míjely a Dominika začala opět trápit nespavost. V posledních letech už skoro zapomněl, jaké to je převalovat se v noci několik hodin a nemoci usnout nebo se co půl hodiny probouzet s naléhavým pocitem, který neměl žádné opodstatnění. Asi bylo něco na tom moudru, které mu říkávala Isabel Becker v době, kdy po čas Eviny rekonvalescence zaujala její místo. Když někdo nemůže spát, je buď zamilovaný nebo vede špatný život. Bornovi se pár let dařilo vést dobrý život po mnoha stránkách – měl práci, která ho bavila a od které se časem naučil odpoutat. Měl ženu, ke které se každý večer rád vracel a která mu připomínala, co je skutečně podstatné. Dokonce se s Helen dokázali po letech dohodnout jako rozumní lidé a tak mohl častěji vídat Philipa. A tohle všechno ho drželo dál od jakékoli lahve, které by se zatoužil podívat pod
víčko, protože tu byli lidé a věci mnohem důležitější, než jen to dočasné otupění smyslů, které by mu alkohol přinesl. Jenže teď mu ten dobrý, spořádaný život zvolna protékal mezi prsty. Helen se pod tíhou událostí rozhodla držet jejich syna z Bornova dosahu a tak naplánovala šestitýdenní dovolenou na Novém Zélandu. Dominik se Philipovi nedivil, že se pro dozajista nezapomenutelný výlet nadchnul, i když to znamenalo další dva měsíce bez návštěvy otce. Prací se Dominik nechtěl a vlastně ani nemohl zaměstnávat. Eva byla stále postavená mimo službu a její návrat závisel na doporučení policejní psycholožky, která se zatím dle očekávání zdráhala Evu uschopnit. Bez ní byl jen bezprizorním externím poradcem, kterého by volali jen v urgentních případech. A sám si zažádal o přidělování výhradně případů z Hamburku a okolí, aby se mohl každý večer vracet domů. Jeho vztah s Evou se zvolna hroutil jako domeček z karet. Dominik se každé ráno ujišťoval, že stále leží vedle něj v posteli. Stejně tak každý večer usnul teprve, když jeho spánkový deficit přehlušil věčné pochyby o tom, zda se vedle ní ráno probudí. Ale ona tam fyzicky byla, den za dnem, minutu za minutou, dál mu každý večer připravila večeři, dál mu neúnavně dělala korekturu ke všem článkům a všechny Dominikovy košile visely vyprané a vyžehlené ve skříni. Jen ho neopouštěl dojem, že žije pouze s chladným stínem té, k níž byl zvyklý se tisknout, když potřeboval cítit trochu lidského tepla. Born si ani neuvědomil, že sedíce ve své kancelářské židli a bezmyšlenkovitě zíraje z okna, začal si hrát s tím malým dřeveným soudkem, dokud mu při náhodně správném postavení všech dílků nevypadla do klína malá červená kulička. Dominik se na ni zadíval a zauvažoval, jak je to dlouho, co hlavolam naposledy složil. Nedokázal si vzpomenout. A byť mu to rozum zakazoval, podlehl svým sebedestruktivním sklonům a kuličku rozšrouboval, aby si přečetl vzkaz od Evy. Od té Evy, kterou tak dobře znal, kterou miloval a nyní tak postrádal. Daniel, Barbara, Elena, David, Anna, Christian, Michael, Martin, Claudia … K příjmení Born se hodí všechno. Seznam jmen. Jmen pro jejich dítě. Jmen pro dítě, které chtěla, aby neslo jeho příjmení. Dominikovi se vedraly slzy do očí. Eva, která se po celou dobu těhotenství držela na své stoické vlně, mu právě otevřela sebe samu tím nejbolestnějším způsobem, jaký byl v tuto chvíli možný. Už to nedokázal dál snést. Vzal si sako a vydal se tam, kam mu psycholog v něm už třetí týden zakazoval jít, protože jen tak byl on tím vítězem, i když falešným. Jen tak mu nedal nic z toho, co chtěl. Ale teď tam musel. Šel za mužem, který mu během pár hodin zničil jeho do té doby šťastný život. *** „Nakonec vám to stejně nedalo, doktore.“ Nachtigal ani v bíle vykachlíkované cele ve Fuhlsbüttelu neztrácel nic ze své nadřazenosti. „Neříkal jsem vám to snad? Měl jste možnost stát se svobodným, jednat už jen ze své vlastní vůle a ne z nějakých nízkých pohnutek, ať je nazvěte zlostí, závistí, láskou nebo soucitem. Dal jsem vám tu možnost a vy jste jí nevyužil. Proč? Aby jste se po zbytek života užíral tím, co nemáte. A nikdy mít nebudete.“
„Je zvláštní vidět vás a tady a takhle,“ poukázal Born na svěrací kazajku, která nedávala jeho společníkovi téměř žádnou volnost pohybu a činila ho z vnějšího pohledu loutkou v rukách každého, kterému by se zachtělo si s ním pohrát. „A slyšet vás mluvit o svobodě.“ „Ale já jsem svobodný. Ve své mysli. Můžete mě zkoumat, můžete mě podrobit terapii, elektrošokům, medikaci nebo mě nechat týdny na samotce. Ale co si myslím a co dělám, to nezměníte. Tak činím jen z vlastního přesvědčení. A kdybyste to pochopil a podvolil se tomu, nikdy byste tady neseděl, to víme my oba.“ Nachtigal, doposud klidně se opírající do židle, naklonil trup znehybněný koženými popruhy směrem k Dominikovi, aby se dostal co nejblíže k němu. „Tím, že jste tady, že jste se mi přišel naposledy podívat do tváře, jen abyste si potvrdil, že je konec. Tím jste učinil své doznání. Nedokážete mě zabít, i když bych si to zasloužil.“ Dominikovi rychle došlo, že Nachtigal má dlouhé prsty a je moc dobře informován o všem, co se děje za těmito zdmi. „Dokázal jsem to, co jsem dokázat chtěl, přestože poněkud jinak, než jsem plánoval,“ uzavřel svou řeč Nachtigal. „Vyřiďte té své komisařce, že už o mně nikdy neuslyší. Tak jako vy, doktore. Skončil jsem s vámi. Bylo mi ctí.“ Born se dál bez sebemenší reakce mimického svalstva díval na muže proti sobě a vzpomněl si na to, co mu řekla Konstanze Korda to ráno, které následovalo po nejdelší noci jeho života. Že za zrodem této prázdné schránky, která bývala lidskou bytostí, stála bolest ze ztráty milované osoby, se kterou se dokázal vyrovnat jen tak, že přestal cítit. A náhle ho znovu zabolelo to Kordino obvinění ze sobeckosti, když se jí přišel svěřit se svými obavami ohledně Evy. Uvědomil si, že dokud on cítí, dokud má chuť se mstít, dokud touží po tom napravit vše, co se nějak napravit dá, místo aby šel a začal se znovu utápět v sebelítosti, kterou zaháněl alkoholem, až by pak znovu ztratil schopnost milovat i nenávidět, do té doby tu bitvu neprohrál. A jestliže už jednou stál tak blízko tomu bodu, kdy stačilo málo on se propadl na dno, ze kterého by se už neodrazil, a Eva mu pomohla tím, že s ním byla, že ho milovala a trpělivě čekala, byť ji to stálo mnoho a málem více, než mohla obětovat, pak přišel čas udělat totéž pro ni. Dominik se díval na Felixe Nachtigala, jak se nad ním ve svých představách tyčí a rozhodl se ho při tom nechat. Učinil lidské gesto vůči člověku, který si jej ani v nejmenším nezasloužil, ale právě to z něj udělalo přesný opak toho, co z něj Nachtigal chtěl vytvořit. Vzal si své sako a zvolna vycházeje z místnosti, uvědomil si, že se právě ze dvou soupeřů stali v jejich vlastních myslích vítězové.
6. Nové konce a staré začátky „Jak se dnes cítíte?“ zahájila psycholožka Schubert sezení obligátní otázkou, která už Evě začínala pomalu lézt dvakrát týdně krkem. „Dobře.“ Eva sice nechápala tuhle pravidelnou ztrátu úvodních minut, ale nehodlala se tím dál nijak zabývat. Malá kancelář v předposledním patře budovy BKA, které bylo vyhrazeno pomocnému personálu, ani zdaleka nepřipomínala tu její. Místo prosklených kójí zde byly klasické zděné přepážky, koberce i potahy dvou kožených křesel spolu ladily v teplých tlumených tónech vínové a šedé. Napůl stažené rolety bránily dopolednímu slunci vyhřát místnost k nepříjemným teplotám a pootevřeným oknem dovnitř sem tam zavál větřík. Zprvu se zde cítila poměrně příjemně, což bylo pravděpodobně účelem designéra navrhujícího celý interiér, nicméně po dlouhých více než dvou měsících, kdy ji psycholožka stále odmítala uznat práceschopnou, ztrácela zvolna svůj vnitřní klid sotva vešla do dveří. „Změnilo se u vás něco od minula?“ pokračovala dál Schubert. „Nic zásadního.“ Co by se také mohlo změnit, když tu byla naposledy v pondělí a dnes měli čtvrtek. „A chcete si dnes promluvit o něčem konkrétním?“ nabídla jí Schubert. „Ani ne,“ přiznala po pravdě Eva. Debatu o tom, kdy se bude moci vrátit do služby, případně proč tu plýtvá časem a penězi daňových poplatníků – jak směšné, tímhle argumentem jí přeci vždy bránili byrokraté v oprávněném vyšetřování – by doktorka nejspíš odmítla. Začínala chápat, čím Born přiváděl všechny kolem k šílenství. Ostatně poslední době si jako v ordinaci připadala nejen tady. „Tak co třeba váš milostný život?“ vytrhla Schubert Evu z pasivně-agresivního dumání. „Co prosím?“ zarazila se Eva nad tím absurdním tématem. „Co má tohle společného s důvodem toho, proč jsem tu? Pokud vím, máte zjistit, zda jsem schopná výkonu povolání a ne zkoumat co dělám či nedělám doma za zavřenými dveřmi.“ „Zjevně spíše neděláte, soudě dle vaší reakce,“ nenechala se Schubert ani na okamžik vyvést z konceptu. „Účelem našich sezení je posoudit vaši duševní rovnováhu, jež se pojí s mnoha dílčími faktory lidského chování a jednání.“ „A to máte nějaké tabulky na to, jaká četnost pohlavních styků je po traumatické události v normě a jaká mimo ni? V tom případě bych ráda věděla, jakých hodnot se mám pokusit dosáhnout,“ odsekla Eva směrem k doktorce a podrážděně otočila hlavu k oknu. „Skoro se mi chce věřit, že byste ty normy do příštího sezení splnila,“ neodpustila si doktorka Schubert. Z toho mála, co si o Evě zjistila, a z toho, co stihla sama za krátký čas strávený s ní vypozorovat, pochopila, že když se do něčeho zakousne, nepustí. V profesním životě tato vlastnost stála za jejím strmým kariérním růstem, v tom osobním ji to právě táhlo ke dnu jako balvan uvázaný kolem krku.
„Podobné normy samozřejmě neexistují,“ pokračovala dál vážným, klidným tónem. „Ale zajímá mne, do jaké míry se váš život blíží k tomu, který jste vedla před tím útokem.“ „Útokem,“ uchechtla se Eva ignorujíc předcházející otázku. „Chcete to snad nazývat jinak? Prosím, řekněte mi jak to vnímáte,“ vyzvala ji Schubert, zaznamenávajíc si průběh konverzace do notýsku položeném na kolenou. Ani se nemusela příliš snažit o nenápadnost, Eva se dál nepřítomně dívala z okna a podle výrazu ve tváři, ve kterém se zračila jen bolest vyvolaná nedávnými vzpomínkami, nebylo těžké soudit, že je jí vlastně jedno, co si o ní doktorka myslí. „Útok jsem vždy vnímala jako situaci, ve které se můžete nějak bránit. Ne něco, co lze jen pasivně přijímat,“ otočila se Eva na Schubert a čekala, jak zareaguje. „Takže tu situaci vnímáte jako bezmoc? Paralýzu? Podrobení si vás?“ nabídla doktorka několik termínů, kterými by Eva mohla pojmenovat události nedávno minulé. „Tak něco,“ uzavřela se opět Glaser, protože nabyla dojmu, že víc už nemá smysl se o celé té věci dál bavit. „A jaké pocity to ve vás vyvolává?“ nevázala Schubert. „Nevím, asi … Nejsem zvyklá na to být bezbranná. Cítila jsem se zranitelná, ohrožená. A nedokázala jsem to snést. Nemohla jsem. Možná kdybych –“ Eva se odmlčela. K tomuto bodu se vracela pořád dokola. Zvládla si racionálně odůvodnit to, co udělala, přesto se v ní stále vzmáhal pocit, že něco bylo špatně. V její hlavě ta myšlenka připomínala lva v kleci, který jí svou nervozitou nedopřál klidu. „Nikdy nad ničím neztrácíte kontrolu?“ vytrhla ji Schubert znova z úvah a tentokrát jí za to Eva byla z části vděčná, protože tak zastavila tu nekonečnou spirálu otázek a výčitek. „Jak to myslíte?“ nechápala otázku. „Začaly jsme u vašeho milostného života,“ připomněla jí doktorka původní téma dnešního sezení. „Možná teď máte problém někomu důvěřovat. Třeba máte strach, že kdyby jste se někomu odhalila – a to ať duševně nebo fyzicky – ztratíte znovu vládu nad situací. To je to, co vás nyní může děsit. Straníte se všem kolem, jen aby vám nemohli znovu ublížit. Musíte se znovu naučit věřit tomu, že vám vaši nejbližší chtějí pomoci a ne vás něčím ohrozit.“ Eva cítila, jak se jí doktorčina slova zarývají hluboko pod kůži. „Zkuste o tom do příště přemýšlet, ano? Uvidíme se zase v pondělí,“ zakončila doktorka Schubert sezení. Když se za Glaser zavřely dveře, poprvé od začátku jejich společných sezení měla dojem, že nastal nějaký pokrok. Otevřela spodní šuplík psacího stolu, kde měla schovanou bonboniéru, a labužnicky si vychutnala mořského koníka plněného mandlovým krémem. Dnes si odměnu zasloužila. ***
Eva po sezení u doktorky Schubert nezamířila rovnou domů jako obvykle, ale rozhodla se projít parkem a kolem přístavu. Slunce už bylo vysoko a příjemně ji hřálo na tvářích, které šlehal chladný zářijový větřík. Listy stromů v parku se zvolna začínaly barvit do žluta a vypadalo to, že přichází hezký podzim. Eva si náhle uvědomila, že ani nezaznamenala léto. Po všech těch událostech jakoby se jí zmrazilo smyslové vnímání a mozek se přepnul na nouzový program, kterému až teď začínala docházet baterka. Nedokázala si vybavit, o čem spolu včera večer s Dominikem mluvili. Nepamatovala si, co vařila k večeři, i když si byla jistá, že jídlo chystala, a věděla, že to snědli, tudíž nejspíš bylo i poživatelné. Měla dojem, že se dívali na nějaký film. Matně si uvědomila, že jí před dvěma dny volala kamarádka žijící v Berlíně, aby se optala, jak se jí daří, ale rovněž si nevybavovala nic z rozhovoru, který spolu vedly. Celý svět se náhle smrsknul na řadu bezmyšlenkovitě prováděných úkonů a Eva se ocitla v kruhu, ze kterého nevedla cesta ven. *** Born tohle cestování tramvají každé ráno a každý večer proklínal. Dokud jezdil jen do kanceláře a zpátky, dalo se to vydržet, protože zásadně volil spoje mimo špičku. Minulý týden k tomu však přibyly další dvě cesty na univerzitu, kde jako hostující docent přednášel základy forenzní psychologie, a už se přesunům v odpoledních hodinách nevyhnul. Navíc se na této lince spolu s ním přepravovaly i davy studentů. Nezbývalo než doufat, že s postupujícími týdny semestru jejich nadšení pro vzdělání opadne a v dopravním prostředku tak bude opět k hnutí. Na zastávce před filosofickou fakultou se celý chumel cestujících dal do pohybu vlekouce Dominika spolu s ním ke dveřím vozu, přičemž se o něj jedna slečna nechtěně otřela. Ne natolik, aby z toho mohl vyvodit jakoukoli nepřístojnost, ale dost na to, aby si uvědomil dlouhou nedobrovolnou abstinenci tohoto směru. Než si Born stihl zřejmě studentku lépe prohlédnout, vybavila se mu Eva. Sám si nedokázal dost dobře vysvětlit proč, když za prvotním vzrušením stála sotva dvacetiletá dlouhovlasá brunetka, ale zřetelně před očima viděl Evinu dlouhou šíji, světlé pihy na nose a tvářích, její drobná ňadra mezi kterými se táhla vlasovitá jizva, která mu připomínala blízkost té pomyslné propasti, před kterou varoval své žáky. A přitom pokaždé, když přes ni přejížděl prsty, Eva se usmívala a šeptala mu do ucha, že má alespoň něco, co bude navždy patřit jen jemu a žádnému jinému muži. Dominik dorazil do své kanceláře a chvíli jen se zavřenýma očima dýchal čerstvý vzduch z otevřeného okna, aby se uklidnil a mohl jít v klidu odpřednášet, co měl dnes na programu. *** Když Dominik o čtyři hodiny později dorazil domů, Eva seděla v obývacím pokoji a potýkala se s přišíváním nových knoflíků na jeho podzimní plášť za ty, které se mu záhadně opět podařilo někde ztratit. „Ahoj,“ pozdravil ji a vtiskl jí lehký polibek na tvář, když si na křeslo vedle ní odkládal sako. „Něco nového?“
„Nic moc,“ oplatila mu Eva úsměv a dál se věnovala nepoddajné látce kabátu. „Volala Korda, prý jsi se ptal na nějaká lehká hypnotika, támhle na stole máš, co mi nadiktovala.“ „Ach, děkuji,“ natáhl se Dominik pro papírek a studoval názvy tří doporučených preparátů. „Pořád nemůžeš spát?“ odložila Eva hotový plášť vedle sebe na pohovku a zadívala se na Borna. „To nic, nedělej si s tím starosti,“ usmál se na ni konejšivě Dominik a ta nepředstíraná starost v Evině hlase ho potěšila. Snad měla Korda pravdu a chtělo to všechno jen čas. „Jaká byla vlastně dnešní terapie?“ „Nic zajímavého,“ uhnula Glaser rychle od tématu, protože neměla chuť toto téma dál rozebírat. „Mám ti ohřát večeři?“ vyhnula se Dominikově dlani, která mířila ke hřbetu její ruky na sedačce, a vydala se do kuchyně, nečekajíc na odpověď. Bornova ruka klesla přes opěradlo židle a Dominik si uvědomil, že je oba čeká další večer ve stejném duchu jako všechny předešlé. *** Uplynuly další dva týdny od incidentu se studentkou v tramvaji a Dominikovi se stále nedařilo uspat v sobě znova tu posedlost. Posedlost, která se dala ukojit jediným způsobem. Dokud mu neznámá dívka nepřipomněla, co mu schází, ani si na to nevzpomněl. Ale lehat si večer co večer vedle Evy, aniž by se jí dotknul, cítit její vůni a slyšet ji ve spánku mělce oddechovat, začínalo být nad jeho síly. Netoužil čistě po sexu, nechtěl jen ukojit základní biologické pudy. Potřeboval ji, chtěl ji cítit kolem sebe a mít ji jen a jen pro sebe a totéž chtěl nabídnout i jí. Dokázat jí, že je s ní a nikdy neodešel. Born zastavil proud ledové vody dopadající na jeho obličej ze sprchy, protože stejně neúčinkovala tak, jak by potřeboval. Chvíli se pokoušel analyzovat situaci, najít všechna kritéria a možné psychologické dopady, o kterých snad kdysi četl v nějakých skriptech. Ale přesto už tušil, že i kdyby si vzpomněl na každičké slovo, nezabrání mu to v tom, co se chystá udělat. Jen s ručníkem omotaným kolem pasu vyšel z koupelny a zadíval se na Evu, která si v posteli četla nějakou knížku. Psycholog v něm provedl poslední chabý pokus zabránit mu v dalším jednání tím, že mu vyjmenoval všechna možná rizika, jestliže Eva nezareaguje tak, jak by chtěl, ale byl to předem prohraný boj mezi psychologem a mužem, pozorujícím milovanou ženu. Born si sedl na svoji stranu postele, než se nad Evu pomalu naklonil, a zatímco jí něžně přejížděl rty a špičkou jazyka přes rty, vzal jí z rukou knihu a položil ji na noční stolek. Když se nebránila, byť dál zůstávala zcela pasivní, zajel jí rukou do vlasů a naklonil si její hlavu tak, aby mohl polibek prohloubit. Nepřestávaje Evu něžně a pomalu líbat, zapřel se předloktím volné ruky do matrace a otočil se tak, aby ležel na boku vedle ní jak blízko to jen bylo možné, a přitom se ona necítila nikam tlačena. A přesto tak, aby on mohl vnímat její blízkost po celém těle. Sjel rukou z jejích vlasů přes ucho a krk až ke klíční kosti, na které se na chvíli zastavil, než se začal potýkat s knoflíky jejího pyžama. V tu chvíli ucítil jednu Evinu ruku volně položenou na svém břiše, druhou ve svých vlasech, jakoby mu chtěla zabránit ustat v polibku. Dominik si její reakci vyložil jako tichý souhlas a zapíraje se jedním kolenem mezi Evinýma nohama, přesunul se nad ni.
Dál ji něžně líbal a beze spěchu svlékal, i když se v něm vzmáhala silná vlna vzrušení a měl pocit, že už se dlouho neudrží. Teprve když se mu podařilo rozepnout i poslední knoflík vršku pyžama, sjel z jejích úst přes krk a pokračoval dál směrem dolů, nevynechávaje jediné místo na její hrudi a břiše. Jedna Evina ruka zůstávala dál sevřená v jeho vlasech, druhou ucítil na svém rameni a čím níž se dostával, tím silněji ji na své lopatce vnímal. Evina hruď se začala zvedat rychleji a rychleji a jakmile se Dominik rty dostal až k okraji kalhotek, uslyšel i první vzrušený sten. Poslední kus oděvu, který Bornovi v jeho snažení překážel, skončil na zemi téměř současně s jeho ručníkem. Dominik dál laskal Evino tělo, dokud neměl absolutní jistotu, že je připravená. Pak se pomalu přesunul zpět nahoru tak, aby ji mohl líbat a cítit její dech na své tváři, zatímco do ní velmi něžně pronikal. Eva zavřela oči, omotala své ruce kolem jeho krku a natočila hlavu tak, aby všechny Dominikovy polibky dopadly na její šíji a ucho, jak měla ráda. Born se jí dotýkal na všech místech, o kterých věděl, že ji dokážou snadno přivést k vrcholu. Opatrně přejížděl zuby přes kůži na jejím krku, aby mohl vzápětí mírně podrážděné místo zahrnout horkými polibky. Vdechoval vůni jejího heřmánkového šamponu a cítil, že se k němu pomalu blíží ta poslední vlna vzrušení, po které přichází slastné uvolnění. Pravou rukou vjel Evě do vlasů, aby si natočil se její hlavu k polibku, ale překvapila ho vlhkost na jeho dlani. Když se podíval Evě do tváře, všiml si, že pláče. Dominik netušil, co se stalo. Ustal v pohybech a jen pozoroval slzu, která právě stékala po Evině tváři, zatímco se ona dívala opačným směrem. Náhle mu došlo, jak pasivně ho po celou dobu přijímala. Tolerovala všechny jeho doteky, ale její ruce jen volně kopírovaly tvar jeho těla. Její tělo mimoděk reagovalo tak, jak očekával, ale nebylo v tom nic než biologická odpověď na mechanické dráždění těch správných receptorů. Jakmile si Dominik pod tíhnout nečekaných zjištění odsedl na kraj postele, Eva se natahujíc přes sebe přikrývku stulila do klubíčka a dál beze slova plakala. Nebylo nic, co by teď mohli říci. Nebylo nic, co by mohl jeden pro druhého udělat. Dominik se vrátil do koupelny, kde našel hromádku oblečení z toho dne a o chvíli později vyšel do světel nočního Hamburku. *** „A jak to chcete řešit?“ pokračovala nevzrušeným tónem doktorka Schubert, když jí Eva vylíčila události posledních dní a zmínila Dominikův odchod. „Jak bych to měla řešit?“ nechápala Eva, co od ní doktorka očekává. „Vrátil se pro pár svých věcí a odstěhoval se. S tím přeci nemůžu nic dělat. Rozhodl se tak.“ „Ale něco ho k tomu muselo přimět. Soudě dle toho, co jste mi o vašem vztahu již řekla,nic nenaznačovalo tomu, že by doktor Born směřoval k rozchodu. Pravděpodobně jen čeká, jak se k tomuto razantnímu kroku postavíte. Možná jen chce vědět, zda si vy sama přejete s ním dál být nebo ne,“ nabídla Schubert Evě nový úhel pohledu.
„Samozřejmě, že ano,“ nerozuměla Glaser tomu, proč by nějaká psycholožka měla vědět víc o jejích citech a o Dominikovi, než ona sama. „A řekla jste mu to? Nebo udělala jste v poslední době něco, z čeho by tak mohl usuzovat? Případně obráceně – neučinila jste něco, z čeho by mohl doktor Born vyvodit pravý opak?“ Eva na to nedokázala odpovědět, přestože moc dobře věděla, co by řekla. Kdyby mohla. Kdyby se jí hrdlo nesvíralo při pomyšlení na to, kolik toho v poslední době chtěla říci a neudělala to, jen aby nemusela přiznat svoji vinu, svoji slabost, své selhání. Přiznat to všem kolem a především sobě samé. *** „Pojď dál,“ pokynul Glaser Dominik, když zaklepala na dveře jeho hotelového pokoje, který se stal před týdnem jeho útočištěm. Eva s děkovným úsměvem vešla dovnitř, zastavila se uprostřed malého pokoje a rozhlédla se s nehraným zájmem kolem. Ačkoliv se situace příliš nelišila od té, ve které byl Born před pár lety, než skončil na jejím gauči – bezcílný poutník po volných Hamburských bytech a hotelových pokojích třetí třídy – něco bylo jinak. Pokoj byl uklizený, košile visely ve skříni, boty stály srovnané za dveřmi a knihy spolu s papíry vedle počítače na malém pracovním stole tvořily sice nepřehlednou hromadu,nicméně byla zde patrná systematičnost a řád. Dominik Born, muž, který byl protipólem jejího praktického já, měl mnohem větší jasno v tom jak žil a co dělal, než ona sama. Když tam tak stála, majíc v sobě větší zmatek než kdykoli předtím, vprostřed toho všeho, o co celý život usilovala a k čemu si myslela, že musí Dominika nutit, a o čem se domnívala, že to on dělá jen proto, aby jí byl po vůli… Nevěděla, co by vlastně měla říct. Otočila se k němu a jen se zadívala do jeho nehybné tváře. Čekal na to, až začne. Nehodlal jí to ani trochu usnadnit. „Já už dál nemůžu,“ vypadlo z ní nakonec a ta vlna emocí, která stála za těmi čtyřmi slovy, jí podlomila kolena a byla ráda, že je za ní postel, na kterou si mohla sednout. „Vždyť ani nemusíš,“ klekl si před ni Dominik a vzal její ruce do dlaní. „Proč mě zatraceně nikdy nenecháš, abych ti pomohl? Ty mi nevěříš?“ „Ale tak to přece není, já jen –“ Eva se zarazila, protože odpověď na jeho otázku neznala. „Je to tak, Evo. A proto jsi udělala to, co jsi udělala. Nevěřila jsi, že to dobře dopadne. Že Nachtigala bez tebe zvládnu, že z toho tebe i Philipa dostanu,“ rozpovídal se Dominik a každé jeho slovo bylo jako rána zasazená přímo do její hrudi. Nechápala proč jí to dělá, proč pokračuje, proč ji tak mučí, když se chtěla usmířit. „Někdy mě napadá, jestli sis vlastně nemyslela, že bych byl špatným otcem a tak –“ „To není pravda. Zatraceně Borne, tak to přeci nebylo!“ neudržela se dál Eva a vztekle mu vysmekla ruce z dlaní a začala přecházet po pokoji. „Ale no tak, neplánovali jsme to. Nikdy jsi se mnou o dětech nemluvila a když jsi otěhotněla, prostě už to tak bylo. A já přece vím, že jsi chtěla mít rodinu. Ale ne se mnou, s Konradem. Co když sis uvědomila, že nejsem dobrým otcem. Že bych nebyl dost dobrým otcem pro tvé dítě,“ nepřestával na ni Born útočit.
„Přestaň, prosím tě, přestaň,“ zakřičela na něj zuřivě Eva. Ale byla v tom víc prosba, aby ji dál tak netrápil, než skutečný afekt. „A tak jsi se zachovala stejně jako vždycky,“ nevyslyšel její přání Born a pokračoval. „Jako neohrožená komisařka Glaser, které nikdo-nikdy-ničím nezlomí vaz. Která za každých okolností všechno zvládne. Tak a teď jsme tady,“ rozhodil rukama. „Jsi šťastná?“ „Ne – ne – nejsem – ne – Dominiku,“ při těch několika slovech se její hlas začal pomalu lámat a tělo ji přestávalo poslouchat. Ze zprvu zuřivého křiku přešla na hysterický pláč a na posledním slovu se jí podlomila kolena a zhroutila se na zem do Bornovy náruče, který už tuhle reakci čekal a pohotově ji zachytil těsně před bolestivým pádem. Nevěděla, jak dlouho to trvalo, než se hysterický pláčem unavila do pouhých tlumených vzlyků, zatímco ji Dominik nepřestával pevně držet u sebe. Když už jen tiše štkala, vzal ji do náruče a přenesl na postel, kam si za ní přilehl a pevně ji objímaje počkal, až usne. *** Probudila se, když už paprsky zapadajícího slunce olizovaly sotva třetinu pokoje. Dominik seděl na židli naproti ní a pozoroval, jak se pomalu snaží zorientovat v tom, kde je a co se stalo. „Myslel jsi to vážně?“ zeptala se ochraptělým hlasem. Při tom nervovém zhroucení si zřejmě vykřičela hlasivky více, než by čekala. „Ano,“ nezastíral Dominik sedaje si k ní na kraj postele, podávaje jí skleničku vody. Eva chvíli nevěděla, co na to říci. Zřejmě si už stejně řekli všechno, co šlo. „Mrzí mě to,“ dodala nakonec a bylo to to nejupřímnější doznání, které kdy učinila. „Já vím,“ usmál se na ni Dominik. Chvíli se na sebe mlčky dívali. Jinak než kdy jindy. Evin pocit prázdnoty, který cítila od okamžiku, kdy se probrala v nemocnici, se mísil se strachem o to, že by mohla přijít ještě o mnohem víc. „A teď?“ dodala si nakonec odvahy. „To už je na tobě,“ usmál se na ni znovu Born, a když viděl ten pocit úlevy v Evině tváři, poddal se té touze ji k sobě přitisknout a chvíli ji něžně laskat ve vlasech. Řekli si toho příliš na to, aby to mohli teď hned vyřešit, tak to mohlo ještě pár minut počkat.
