Metabolismus sacharidů II Syntéza a odbourání glykogenu Je-li do buněk přiváděno dostatečné množství glukosy, může být její část, která není bezprostředně oxidována, ukládána ve formě glykogenu. Značnou kapacitu syntetizovat glykogen mají u savců především jaterní a svalové buňky. Syntéza je podporována účinky inzulinu. Při syntéze glykogenu dochází k postupnému vytváření polysacharidového řetězce z aktivovaných molekul glukosy (UDPglukosa). Glykogen se shromažďuje ve formě granul v cytozolu buněk. V období nedostatečného přívodu glukosy je zásobní glykogen opět štěpen. Štěpení probíhá za přítomnosti anorganického fosfátu (fosforolytické štěpení), produktem je glukosa-1-fosfát. Glykogenolýza je stimulována účinky adrenalinu, noradrenalinu a v játrech též glukagonu. Glukoneogeneze Glukosa není esenciální složkou potravy. Pomocí glukoneogeneze může být v organismu syntetizována i z necukerných zdrojů. Jsou to pyruvát, laktát, glycerol a tzv. glukogenní aminokyseliny. Většina pochodů glukoneogeneze je katalyzována stejnými enzymy jako glykolýza, pouze tři reakce jsou energeticky příliš náročné a probíhají jiným mechanismem. Pro syntézu 1 molu glukosy je potřeba 12 molů ATP. Hlavním místem glukoneogeneze u savců jsou jaterní buňky. Pentosový cyklus Další metabolickou cestou, kterou se glukosa může přeměňovat je pentosový cyklus. Nezískává se při něm energie, avšak slouží k produkci NADPH potřebného pro syntetické pochody v buňkách a je rovněž zdrojem ribosafosfátu pro syntézu nukleových kyselin a nukleotidů. Enzymy pentosového cyklu jsou u savců lokalizovány především v jaterních buňkách. Hormonální regulace metabolismu glukosy U člověka je hladina glukosy v krvi udržována ve velmi úzkém rozmezí (3-6 mmol/l), bez ohledu na to, zda je glukosa bezprostředně dostupná v potravě či není. To je potřeba především pro zajištění činnosti mozkových buněk, pro něž je glukosa prakticky jediným zdrojem energie. Na regulaci hladiny glukosy v krvi se podílí řada hormonů, z nichž největší význam mají pankreatické hormony inzulin a glukagon. Inzulin je polypeptid obsahující 51 aminokyselin. Je produkován
-buňkami Langerhansových
ostrůvků při zvýšení hladiny glukosy v krvi. Má řadu metabolických účinků, všechny z nich mají anabolický charakter. Hlavním efektem je snižování hladiny glukosy v krvi, které je výsledkem ovlivnění několika různých metabolických dějů. Inzulin např. usnadňuje transport glukosy do některých typů buněk, stimuluje glykolýzu, inhibuje glukoneogenesi a zvyšuje produkci glykogenu v játrech a ve svalech. Kromě toho působí i na metabolismus lipidů a proteinů. Nedostatek inzulinu, jak absolutní tak i relativní, vyvolává diabetes mellitus (cukrovku). Antagonistou inzulinu je glukagon produkovaný
-buňkami Langerhansových ostrůvků. Sekrece
obou protichůdných hormonů je ve vzájemné vazbě: snížení hladiny glukosy v krvi, byť velmi
1
nepatrné, je účinným stimulem pro sekreci glukagonu, zvýšení hladiny glukagonu je současně provázeno snížením sekrece inzulinu a naopak. Glukagon zvyšuje odbourávání glykogenu v játrech a podporuje glukoneogenezi - oba tyto účinky se projevují zvýšením hladiny glukosy v krvi. Působí i na metabolismus lipidů. Z další hormonů, které se podílejí na regulaci hladiny glukosy v krvi, je třeba jmenovat tzv. stresové hormony kortisol, adrenalin a noradrenalin (
Schéma katabolické dráhy glukosy
Hormony).
glukosa
pouze v játrech (a ledvinách)
NADPH
syntéza glykogenu
glukosa-6-P
pentosy
glykogen glykogenolýza
pentosový cyklus
(DNA, RNA ...)
fruktosa
glykolýza ýza
(játra, svaly)
glukoneogeneze
pyruvát
anaerobní glykolýza
laktát
oxidační dekarboxylace (nevratná !)
mastné kyseliny lipidy
acetyl-CoA citrátový cyklus + dýchací řetězec
CO2 + H2O + energie
2
Zdroje glukosy v krvi v různých fázích metabolismu I
II
III
IV
V
40
Využití glukosy
30
Exogenní
(g/h) 20
Glykogen (jaterní)
10
Glukoneogeneze
0 4
8
12 16
20 24 28
Hodiny
2 8
16 24
32
40
Dny
Po jídle obsahujícím sacharidy hladina glukosy v krvi stoupá. Po 0,5–1 hodině dosahuje hladina glukosy v krvi zdravých osob 8–10 mmol/l. Glukosa v této fázi slouží jako hlavní zdroj energie pro většinu tkání a je ukládána ve formě glykogenu v játrech. Po cca 1 hodině po jídle začne hladina glukosy klesat, poněvadž glukosa je spotřebovávána katabolismem a ukládáním. Normoglykemie je opět ustavena po cca 2–4 hodinách. Po této době je v játrech zahájen proces glykogenolýzy a glukosa je uvolňována z jater do krve. Jakmile zásoba glykogenu klesá, začínají být odbourávány také lipidy v tukové tkáni hormon-senzitivní lipasou a do krve jsou dodávány mastné kyseliny a glycerol. Mastné kyseliny slouží jako alternativní palivo pro některé tkáně a glycerol je využíván pro glukoneogenezi. Během nočního lačnění je glukosemie udržována oběma procesy – glykogenolýzou a glukoneogenezí. Po přibližně 30 hodinách lačnění jsou zásoby glykogenu v játrech prakticky vyčerpány. Glukoneogeneze se stává jediným zdrojem glukosy v krvi. Změny metabolismu glukosy probíhající při přechodu od fáze nasycení do fáze hladovění jsou regulovány především hormony inzulinem a glukagonem. Inzulin je zvýšen po jídle, glukagon se zvyšuje v průběhu hladovění.
Metabolismus fruktosy V běžné stravě přijímáme denně kolem 7 g fruktosy, většinou ve formě disacharidu sacharosy. Fruktosa se ve střevě velmi rychle vstřebává a metabolizuje se v játrech. Zde se přeměňuje se na fruktosa-1-fosfát, který se svým metabolismem napojuje převážně na proces glykolýzy. První fáze přeměny fruktosy není závislá na inzulinu a proto je velmi rychlá. Fruktosa je proto rychlým zdrojem energie. Zvýšený příjem fruktosy však může přivodit některé nežádoucí děje. Zvratem metabolismu
3
fruktosy může docházet ke glukoneogenezi, to vyvolá zvýšení hladiny glukosy. Rychlé odbourávání fruktosy vede k vysokému poměru NADH>>NAD+, jako důsledek vzniká laktát. Rychlý metabolismus fruktosy odčerpává Pi
klesá tvorba ATP.
Vysoký příjem fruktosy vede ke zvýšené tvorbě mastných kyselin a následně ke zvýšení produkce triacylglycerols. Metabolismus galaktosy Galaktosu přijímáme hlavně ve formě mléčného cukru - disacharidu laktosy. Galaktosa z něj uvolněná se rychle vstřebává do portální žíly a metabolizuje se v játrech převážně na aktivovanou formu glukosy (UDP-glukosa). Tato látka se zapojuje do metabolismu glukosy. Galaktosa může být rovněž zabudovaná do struktury glykoproteinů, glykosaminoglykanů a glykolipidů. U kojících matek slouží k syntéze laktosy.
Poruchy metabolismu při diabetu Absence inzulinu snižuje vychytání a metabolismus glukosy ve tkáních. Současně nedostatek inzulinu vyvolává glukoneogenezi v játrech a lipolýzu v tukové tkáni. Je uvolňováno více mastných kyselin, než stačí být spotřebováno ve tkáních. Jsou odbourávány β-oxidací v játrech. Z nadbytečného acetylCoA jsou syntetizovány ketonové látky. To je potencováno tím, že oxalacetát potřebný pro zpracování acetyl-CoA v citrátovém cyklu je využíván pro glukoneogenezi. Část mastných kyselin může být také zabudována ve formě triacylglycerolů do VLDL a způsobovat hypertriacylglycerolemii. V důsledku acidosy dochází k přesunu draselných iontů z buněk do krve a objevuje se hyperkalemie. Dochází však ke značným ztrátám draslíku močí, jako důsledek osmotické diurézy. Při léčbě acidosy se ionty K+ vrací do buňky a objevuje se hypokalemie. Osmotická diuréza vyvolává zpravidla také hyponatremii. Je-li plazmatická koncentrace sodíku vysoká při současně vysoké hladině glukosy, značí to již značné ztráty vody.
Akutní komplikace DM Ketoacidóza pH krve < 7,36 v důsledku zvýšené tvorby ketonových látek (glukosemie zvýšena 2,5–6krát nad fyziologické rozmezí)
V dechu pacienta je cítit aceton, pacient vykazuje Kussmaulovo dýchání v důsledku metabolické acidózy. Hyperosmolarita Osmolarita nad 310 mmol/l, častější u DM 2. typu (glukosemie zvýšena 5–45krát nad fyziologické rozmezí)
4
U pacienta nastává osmotická diuresa, jejímž důsledkem je snížení objemu krve. Ztráty tekutiny mohou být ještě vystupňovány zvracením. Typická je suchá kůže, nízký krevní tlak, zrychlený tep. Důsledkem hyperosmolality je také zmatenost. Kombinace obou výše popsaných poruch může vyvolat hyperglykemické ketoacidotické koma. Neketotické hyperosmolární koma Je způsobeno hyperosmolaritou bez ketoacidózy. Objevuje se u pacientů s diabetem typu II. Hlavním projevem je silná dehydratace. Hypoglykemie u léčeného DM Hypoglykémie je definována jako pokles koncentrace glukosy v plazmě pod 2,5 mmol/l. U léčených diabetiků je nejčastěji vyvolána předávkováním inzulinem nebo sníženým příjmem potravy při nezměněné dávce inzulinu. Typickými projevy jsou hlad, bledost, třes rukou, pocení, nervozita, celková slabost, bušení srdce, tuhnutí kolem úst, opilecké chování, neostré vidění. Ve velmi závažných případech dochází ke ztrátě vědomí a křečím. Protože snížení hladiny cukru v krvi je u různých lidí provázeno různými stavy, nemusí se při hypoglykemii nutně objevit všechny vyjmenované příznaky. V průběhu trvání diabetu a častým opakováním hypoglykemie dochází k útlumu projevů odpovědi organismu na hypoglykemii (glukagon a adrenalin se vyplavují pomalu), což má za následek tzv. syndrom porušeného vnímání hypoglykemie. Nerozpoznaná hypoglykemie nebo hypoglykemie ve spánku může vést ke kolapsu organismu v důsledku absolutního nedostatku glukosy v krvi, tzn. k hypoglykemickému kómatu. Kóma je charakteristické bezvědomím diabetika, a tím i neschopností přijímat potraviny obsahující sacharidy. První pomocí je injekční aplikace glukagonu. Dále vložíme kostku cukru do úst postiženého, kde se ve slinách rozpuštěná sacharosa rychle vstřebává do krve již z dutiny ústní. Je vhodné kostku cukru vložit mezi tvář a zuby, kvůli nebezpečí vdechnutí. Pokud léčba není účinná, lékař dále nitrožilně aplikuje 40% roztok glukosy. Velmi častou chybnou úvahou nepoučeného laika je "píchnout cukrovkáři inzulín". Inzulín však (na rozdíl od kostky cukru) může člověka zabít, proto jej podává pouze lékař, nebo diabetik sám sobě při plném vědomí)
Dlouhodobé komplikace nekompenzovaných DM Neenzymová glykace proteinů (Maillardova reakce) Dlouhodobě zvýšená hladina glukosy vede ve zvýšené míře ke glykaci proteinů. Glykovaný hemoglobin nebo glykovaný albumin jsou využívány pro zjištění informace o průběhu glykace za určité časové období (viz praktické cvičení). Tvorba dalších glykovaných proteinů, zejména s delším poločasem má však závažné důsledky. Ty vyplývají z pozměněné struktury proteinů a tím změny jejich vlastností (inaktivace enzymů, inhibice tvorby regulačních molekul, snížená citlivost k proteolýze, abnormality ve funkci, zvýšená imunogenita, zesíťování glykoproteinů, apod).
Protein
Protein
Protein
Protein
Lys
Lys
Lys
Lys
NH3+ H
+ C
hodiny
N
H
dny
C O
Amadoriho přesmyk
NH
týdny, měsíce
CH2 O
N +
N dehydratace, kondenzace, oxidace,
Lys
5
6
