Obecné shrnutí problematiky dokazování trestných činů spojených s úmrtím osob pod vlivem omamných a psychotropních látek
Jaroslav Šejvl
Centrum adiktologie Psychiatrické kliniky 1. LF a VFN Universita Karlova v Praze
1
SOUHRN ........................................................................................................................................................ 3
2
OBECNÝ ÚVOD............................................................................................................................................ 4
3
ČINNOST POLICIE ČR VE SPOLUPRÁCI S ÚSTAVY SOUDNÍHO LÉKAŘSTVÍ .......................... 6
4
ODBORNÁ TERMINOLOGIE.................................................................................................................... 8 4.1
5
AKTUÁLNĚ POUŽÍVANÁ TERMINOLOGIE ....................................................................................................... 8
PRÁVNÍ KVALIFIKACE........................................................................................................................... 11 5.1 TEORETICKÝ ROZBOR................................................................................................................................. 12 5.1.1 Objektivní stránka: příčinný vztah jednání a následku.................................................................... 12 5.1.2 Přitěžující okolnosti a okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby ......................................... 19 5.1.3 Okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby ............................................................................ 21 5.2 KASUISTIKA ............................................................................................................................................... 24
6
ZÁVĚR: ........................................................................................................................................................ 28
1 Souhrn Úmrtí osob pod vlivem omamných a psychotropních látek je rozsáhlým multidisciplinárním problémem, jehož kvalitní identifikace, registrace, zpracování a případné využití pro prevenci vyžaduje úzkou spolupráci odborníků z řady oborů. Mezi ty základní patří soudní lékařství a toxikologie, trestní právo v extenzivním výkladu (včetně kriminalistiky a kriminologie) a epidemiologie. Tato specifická problematika prošla od počátku svého zájmu rozsáhlým vývojem. První snahy o systematické zpracování této problematiky lze v České republice datoval do druhé poloviny 90. let minulého století. Vzhledem ke zmiňované mezioborovosti může na poli posuzování předávkování nelegálními drogami docházet k vzájemným střetům jednotlivých oborů. Z hlediska trestně právního je to právě problematika zavinění a dokazování, kde zejména zavinění je velmi složité na prokazování. Základní terminologie, která se u drogové mortality v České republice používá, vznikla z velké části přizpůsobením standardů Evropské unie, jak je kodifikovalo Evropské monitorovací centrum pro drogy a drogové závislosti (European Monitoring Centre for Drugs and Drug Abuse, dále jen „EMCDDA“). Tato kapitola je jen velmi stručným souhrnem naznačené problematiky. Naším cílem není postihnout všechny aspekty drogové problematiky. Neklademe si ani ambice předkládat jedině možné a jednoznačně správné názory. Účelem je spíše rozšířit zájem o tuto problematiku, podnítit diskusi nad možnými způsoby jejího řešení a dalšími souvisejícími aspekty. Klíčová slova: omamné a psychotropní látky – mortalita – smrtelné předávkování – zavinění – nedbalost
Tento učební text byl zpracován v rámci nového učebního textu zpracovávaného na Policejní akademii ČR. VZNIK UČEBNÍHO MATERÍÁLU BYL SPOLUFINANCOVÁN EVROPSKÝM SOCIÁLNÍM FONDEM, STÁTNÍM ROZPOČTEM ČESKÉ REPUBLIKY A ROZPOČTEM HLAVNÍHO MĚSTA PRAHY
2 Obecný úvod Užívání nelegálních omamných a psychotropních látek (dále jen „drog“) s sebou přináší celou řadu aspektů, které jejich uživatelé zpravidla nejsou schopni předem odhadnout; především si jen velmi nejasně uvědomují bezprostřední rizika, které užívání těchto látek přináší. Užívání drog provází lidskou společnost od pradávna. Ve všech doposud známých kulturách a ve všech časových obdobích existovaly a byly užívány látky, které umožňovaly svým uživatelům odhlédnout od jejich každodenních starostí, frustrací, nepříjemných zážitků a prožitků z minulosti - anebo se prostě bavit či „uvolnit“. Samozřejmě zde byla i snaha umocnit příjemné zážitky a podle typu společnosti i snaha o odbourávání mezilidských bariér. Nelze jednoznačně a kategoricky konstatovat, že užívání drog přináší pouze a výhradně negativní dopady. Bez jejich užívání by nevznikla mnohá literární, malířská či hudební díla, která naše současná společnost považuje za vrchol Foto č. 1: Úmrtí po aplikaci heroinu na WC v Městské lidského umění a dovednosti. Drogy knihovně užívali rovněž lékaři, psychiatři, psychologové a další vědci. I tak je nutné individuálně posuzovat, kdo takovou látku užívá, jeho případnou informovanost v užívání drog, v jejich následcích a i případné dřívější praktické zkušenosti; dále znalost látky kterou užívá, jakým způsobem a v jakých intervalech si je aplikuje a obecně i to, o jak sociálně adaptovaného jedince se jedná. Bohužel však ve většině případů se i případná pozitiva, která s sebou zpravidla krátkodobé užívání může přinést, se později mění v negativní působení, a pokud jedinec nemá silnou vůli k velmi střídmému užívání drog či k následné dlouhodobé/trvalé abstinenci, může se stát na nich závislým bez možnosti své kontroly a dalšího svobodného projevu vůle. Samostatnou kapitolou k zamyšlení a vědeckému zájmu jsou poté negativní následky užívání drog. Ty nelze jednouchým stereotypním způsobem paušalizovat.
Vpravení jakékoliv cizorodé látky do organismu s sebou totiž přináší určitou míru rizika vždy. Za příklad mohou sloužit obecně známá fakta o škodlivosti tabáku a alkoholu – anebo fakt, že zabít se lze rovněž vypitím velkého objemu čisté vody. Následky užívání drog (legálních i nelegálních) bývají zřejmé tedy nejen z hlediska negativních zdravotních a sociálních dopadů, ale i z hlediska ekonomického (např. ušlý výdělek, náklady na léčbu aj.). Účelem této kapitoly je čtenáře ve velmi omezeném prostoru seznámit s fatálními následky (viz. foto č. 1) užívání nelegálních drog a trestně právní/kriminalistickou oblastí, do které, kromě jiných oborů, patří.
3 Činnost Policie ČR ve spolupráci s Ústavy soudního lékařství Úmrtím uživatelů v příčinné souvislosti s užíváním drog se v roce 1998 začalo jako první v porevoluční historii systematicky zabývat tehdejší 1. oddělení I. odboru Úřadu vyšetřování hl. m. Prahy Policie ČR. Stalo se tak díky pozitivnímu přístupu a otevřenosti tehdejších vedoucích k novým problémům spojeným s trestním právem a kriminalistikou; zmínit je třeba zejména vedoucího I. odboru plk. Jiřího Markoviče a vedoucího 1. oddělení pplk. JUDr. Ivana Smékala1. Všechna data týkající se těchto úmrtí se začala shromažďovat na základě dotazníků, rozeslaných pražským ústavům soudního lékařství vždy počátkem ledna každého kalendářního roku. S ohledem na teritoriální působnost Úřadu vyšetřování hl. m. Prahy bylo omezení na hlavní město nezbytné. Osloveny byly: 1) Ústav soudního lékařství a toxikologie 1. LF a VFN UK v Praze 2 ve Studničkově 4 (přednosta prof. MUDr. Přemysl Strejc, DrSc.), 2) Ústav soudního lékařství 2. LF UK se sídlem v Praze 8, Budínova 2 (přednosta prof. MUDr. Ivan Bouška, CSc.), 3) Ústav soudního lékařství 3. LF UK se sídlem Praha 10, Šrobárova 50 (tehdejší přednosta prof. MUDr. Jiří Štefan, DrSc.; nyní prim. MUDr. Jiří Hladík), 4) Ústav soudního lékařství Záchranné služby hl. m. Prahy, (tehdejší přednosta prim. MUDr. Michal Beran) a 5) Vojenský ústav soudního lékařství v Ústřední vojenské nemocnice v Praze (tehdejší přednosta plk. MUDr. Michal Dogoši; nyní pplk. MUDr. Miloš Sokol). V dotazníku bylo položeno celkem 5 otázek:
1) Provádělo vaše pracoviště v období od 1. 1. 1998 do 31. 12. 19982 pitvu osoby, v jejíž tělesných tekutinách byly nalezeny stopy látek, uvedených v příloze čís. 1 – 7 zákona čís. 167/1998 Sb., o návykových látkách, ve znění pozdějších předpisů? 2) V případě že ano, uveďte, zda byla nařízena pracovníky Policie ČR pitva ve smyslu § 115 odstavec 1 trestního řádu? 3) Dále sdělte, jaké látky byly zjištěny v tělních tekutinách, zda zemřelá osoba byla mužského nebo ženského pohlaví a její věk. 4) Sdělte, zda užití této látky bylo v příčinné souvislosti s následkem smrti. 5) Sdělte, zda se o úmrtí zajímala Policie ČR .
1 2
Hodnosti i funkce jsou uvedeny k roku 1998 Časový interval se uváděl podle roku, ve kterém byla data shromažďována
Na základě obdržených odpovědí byl vypracován celkový sumář, ze kterého se dovozoval počet těchto úmrtí na území hl. m. Prahy. Nutno dodat, že z dnešního pohledu se jednalo o „pionýrskou“ dobu a hodnota dat je dnes velmi lehce zpochybnitelná. Důležitější však bylo tehdejší nadšení pro problematiku, pro kterou jsme nevnímali nepřesnost, nejednotnost a nedokonalost práce. Na naši obhajobu musím uvést, že tehdy neexistoval téměř žádný přístup k odborné literatuře, o internetu (a mnohahodinovém přístupu k němu) na pracovišti ani nemluvě. Na základě ústní dohody s přednosty anebo primáři jednotlivých ústavů soudního lékařství jsme se v relativně krátkém čase dozvídali o podezřelých úmrtích a měli možnost se účastnit pitvy. Tu jsme zpravidla absolvovali s pracovníky pražského Odboru pro boj s organizovaným zločinem služby kriminální policie Správy hl. m. Prahy3 (dále jen „OBOZ“). V té době se mnohokrát stávalo, že byl přítomen pracovník OBOZ a Úřadu vyšetřování hl. m. Prahy. Absolutně žádný zájem ale neprojevovalo místní oddělení policie, které tento případ někdy ani neevidovalo jako podezření ze spáchání trestného činu. Postupem času se o danou problematiku začalo zabývat stále více subjektů, tak jak tomu byly povinny ze zákona4. V roce 2002 zodpovědnost za tuto problematiku přešla na Národní protidrogovou centrálu služby kriminální policie a vyšetřování Policie ČR (dále jen „NPC“), kde je zpracovávána doposud. Základní výhodou tohoto řešení je působnost NPC na celém území ČR. Tak mohou pracovníci NPC v rámci své činnosti oslovovat všech 13 ústavů soudního lékařství na území České republiky. V letech 1999 – 2000 jsme bývali jako pracovníci Policie ČR přizváni k jednání tehdejší Meziresortní protidrogové komise resp. její pracovní skupiny pro zjišťování drogové mortality, která byla vytvořena v roce 1999 v rámci studie PAD (viz Zábranský a Vorel, 2001) a později převedena do působnosti nově vznikajícího Národního monitorovacího střediska pro drogy a drogové závislosti ČR; tam získala status pracovní skupiny „Úmrtí spojená s užíváním ilegálních drog“ a zástupce Policie ČR se stal jejím řádným členem. V tomto období se činnost skupiny mimo jiné soustředila na sjednocení terminologie s cílem, aby sběr dat z různých oborů (policejní činnost, soudní lékařství, instituce v působnosti Ministerstva zdravotnictví apod.) byl kompatibilní a zlepšila se jeho vypovídací hodnota. V současné době jsou v pracovní skupině „Úmrtí spojená s užíváním drog“ zastoupeni představitelé všech zájmových oborů – drogové epidemiologie, soudního lékařství a soudní toxikologie, policie a ministerstva zdravotnictví.
3
Služba kriminální policie podle tehdejšího organizačního řádu Policie ČR Zák. č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky ve znění pozdějších předpisů, zák. č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád) ve znění pozdějších předpisů 4
4 Odborná terminologie Definice byly sjednoceny podle EMCDDA. „Drogová" mortalita se za ideálních podmínek člení na čtyři podskupiny (Püschel, 1998): 1) úmrtí v důsledku úmyslného nebo náhodného předávkování • neúmyslné předávkování (neznalost koncentrace užívané látky, „došlehávání“ atd.), • sebevražda předávkováním („zlatá rána“). 2) úmrtí v důsledku dlouhodobého zneužívání drog • v důsledku infekce HIV/AIDS získané infikovanou injekcí, • v důsledku cirrhotického jaterního selhání po obdobně získané virové hepatitidě typu B nebo C, • selhání organismu v důsledku malnutrice (např. imunitní selhání), • úmrtí ze sepse, endokarditid, atd. 3) sebevraždy, spojené se závislostí na drogách • sebevraždy pod vlivem drog, • sebevraždy v abstinenčním stavu 4) smrtelné nehody ovlivněné drogami • dopravní nehody pod vlivem drog, • pády z výšek pod vlivem drog, atd. Skupiny (2), (3) a (4) jsou extrémně heterogenní co do morfologických a toxikologických nálezů; také rozlišení mezi náhodným a sebevražedným předávkováním může být velmi obtížné. Běžně přijímaná definice úmrtí se vztahem k drogám zahrnuje nehody a sebevraždy pod vlivem drog. Pokud jde o vnější sílu coby příčinu úmrtí, morfologické známky mohou též zahrnovat zranění po dopravních nehodách, strangulaci, utopení, uhoření atd. (Püschel, 1998).
4.1 Aktuálně používaná terminologie Z praktických důvodů je v ČR i jinde v EU používáno jednodušší členění (Zábranský, 2004): a) přímá drogová úmrtí (předávkování): všechna úmrtí, u nichž byl prokázán farmakodynamický mechanismus smrti – tedy selhání životních funkcí v důsledku (bio)chemických vlastností zjištěné drogy. Zjednodušeně řečeno lze říci, že k přímým drogovým úmrtím dochází bezprostředně resp. ve velmi
krátkém časovém intervalu po užití drog(y). Zahrnují pouze první podskupinu z výše uvedených skupin, navržených Püschelem (1998). b) nepřímá drogová úmrtí (jiná úmrtí za přítomnosti drogy): všechny případy, kdy byly v tělních tekutinách nebo tkáních zemřelé/ho identifikovány metabolity drog(y), nelze ale bez pochyb určit, že úmrtí spadá do kategorie přímých úmrtí. Zahrnují třetí a čtvrtou Püschelovu podskupinu. Kategorie b) je extrémně heterogenní (zahrnuje jak případy, kdy mělo užití drogy příčinnou souvislost s úmrtím, tak případy, kdy žádná příčinná souvislost neexistovala) a je tedy spíše obrazem rozšíření užívání drog v populaci než výrazem skutečných veřejnozdravotních rizik té které drogy (Zábranský et al, 2004). Objasňování úmrtí osob pod vlivem drog je poměrně složitou právní a kriminalistickou záležitostí (foto č. 2). Velmi zde záleží na osobní znalosti, pečlivosti, schopnostech a vybavení policistů a kriminalistických techniků, kteří se danou konkrétní trestní kauzou Foto č. 2: přímé drogové úmrtí (smrt nastala během několika vteřin po i. v. aplikaci heroinu zabývají. Rovněž tak je zde velmi nutná trpělivost a značná časová tolerance Tak jako u obdobných trestných činů, kde dochází ke smrti osob, i zde se potvrzuje staré pravidlo, že základem úspěchu je kvalitní ohledání místa činu, resp. místa nálezu mrtvoly. Bez kvalitního a velmi pečlivého ohledání, bez zvážení všech možností k provedení různých kriminalistických expertiz (zde zejména biologických, chemických a daktyloskopických) je navazující postup včetně dokazování v trestním řízení ohroženo. Dále je nutné si uvědomit, že je velice důležité, aby spolu s tělem, které je odesláno k provedení pitvy na ústav soudního lékařství, byly zaslány i nalezené stopy, a to zejména chemické a biologické. Bez vzájemné komparace biologických a chemických stop nalezených na místě nálezu mrtvoly se stopami, které pocházejí přímo z ní totiž je další dokazování velmi komplikované, a to zejména v oblasti znaků charakterizujících objektivní stránku a zavinění. Resp., nelze rozhodnout o tom, že uživatel drogy se nestal obětí trestného činu bez toho, aniž by byla provedena pitva lékařem oddělení soudního lékařství. V případech pochybností musí být vždy nařízena
pitva podle § 115 odst. 1 tr. řádu. Pro tento argument hovoří nejen citované ustanovení, ale rovněž vyhláška Ministerstva zdravotnictví ČSR č. 19/1988 Sb., o postupu při úmrtí a pohřebnictví.
5 Právní kvalifikace Trestní odpovědnost dealera za smrt osoby, která vznikla v důsledku přímé souvislosti s užitím drogy, kterou jí dealer poskytnul, lze dovozovat z ustanovení § 187 odst. 4 písm. a) tr. zákona, jako kvalifikovaného důvodu spáchání níže uvedeného trestného činu. Nedovolená výroba a držení omamných a psychotropních látek a jedů § 187 (1) Kdo neoprávněně vyrobí, doveze, vyveze, proveze, nabízí, zprostředkuje, prodá nebo jinak jinému opatří nebo pro jiného přechovává omamnou nebo psychotropní látku, přípravek obsahující omamnou nebo psychotropní látku, prekursor nebo jed, bude potrestán odnětím svobody na jeden rok až pět let. (2) Odnětím svobody na dvě léta až deset let bude pachatel potrestán, a) spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 jako člen organizované skupiny, nebo ve větším rozsahu, nebo b) spáchá-li takový čin vůči osobě mladší než osmnáct let. (3) Odnětím svobody na osm až dvanáct let bude pachatel potrestán, a) získá-li činem uvedeným v odstavci 1 značný prospěch, b) spáchá-li takový čin vůči osobě mladší patnácti let, nebo c) způsobí-li takovým činem těžkou újmu na zdraví. (4) Odnětím svobody na deset až patnáct let bude pachatel potrestán, a) způsobí-li činem uvedeným v odstavci 1 těžkou újmu na zdraví více osob nebo smrt, b) získá-li takovým činem prospěch velkého rozsahu, nebo c) spáchá-li takový čin ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech.
Tato ustanovení byla zařazena do trestního zákona na základě mezinárodních závazků, vyplývajících z Jednotné úmluvy o omamných látkách5, Úmluvy o psychotropních látkách6 a Úmluvy proti nedovolenému obchodu s omamnými a psychotropními látkami7.
5
Vyhláška č. 47/1965 Sb., ve znění sděl. č. 458/1991 Sb. Vyhláška č. 62/1989 Sb. 7 Sdělení č. 462/1991 Sb. 6
Objektem tohoto trestného činu je zájem na ochraně společnosti a lidí proti možnému ohrožení, které vyplývá z nekontrolovatelného nakládání s jedy, omamnými a psychotropními látkami, přípravky obsahujícími omamnou nebo psychotropní látku a prekurzory.
Z judikatury: SR 93/1998: Smrt ve smyslu § 187 odst. 3 písm. a) TrZ může být zaviněna z nedbalosti, pokud obžalovaný, vzhledem ke kvalitě a množství omamné látky a fyzické konstituci a stavu toho, jemuž je určena, neupozorní poškozeného na tyto skutečnosti, i se zřetelem na míru nebezpečnosti různých způsobů aplikace (Šámal et al., 2003). Ze shora uvedeného ustanovení § 187 tr. zákona a z jeho kvalifikovaných znaků (odstavec 4 písmeno a)) vyplývá (velmi zjednodušeně), že kdo jinému neoprávněně zprostředkuje, prodá nebo jinak neoprávněně opatří omamnou nebo psychotropní látku a tímto svým jednáním mu způsobí smrt, může být potrestán trestem odnětí svobody na deset až patnáct let. Je zde tedy dovozována odpovědnost dealera drogy za způsobení následku smrti na uživateli drog. K přesnému právnímu dovození odpovědnosti je třeba podrobného rozboru objektivní stránky a subjektivní stránky (zavinění).
5.1 Teoretický rozbor 5.1.1 Objektivní stránka: příčinný vztah jednání a následku Trestný čin je charakterizován tzv. obligatorními znaky trestného činu, kterými jsou objekt, objektivní stránka, subjekt a subjektivní stránka. Zkoumáme-li trestné činy spojené s úmrtím pod vlivem drog z hlediska zavinění a dokazování, pak nás bude primárně zajímat subjektivní stránka trestného činu (zavinění) a objektivní stránka trestného činu (charakterizovaná linií jednání –> následek, tedy příčinnou souvislostí mezi jednáním a vyvolaným následkem). Objektivní stránku trestného činu můžeme pro snazší aplikaci rozdělit na tři samostatné složky: (i) jednání, (ii) příčinný vztah (kauzální nexus/průběh) směřující k následku a (iii) následek (nebo účinek) jako takový. Objektivní stránka je charakterizována způsobem spáchání trestného činu a jeho následky. Jednání ve smyslu trestního práva je složkou objektivní stránky trestného činu. Jestliže ve skutku není obsaženo jednání ve smyslu trestního práva, tj. konání nebo opomenutí, odpadají další úvahy, zda mezi trestně irelevantním jednáním pachatele a následkem je příčinná souvislost a zda je dáno zavinění (srov. R 7/1988). Ve smyslu trestního práva jednáním chápeme projev vůle pachatele ve vnějším světě jako
vědomé činnosti člověka, zaměřené na dosažení určitého cíle, záměru. V jednání se spojuje vnitřní složka (vůle) se složkou vnější (projev vůle), jde tedy o jednotu psychické a fyzické stránky jednání. Schází-li kterákoli z uvedených složek, nejde o jednání ve smyslu trestního práva a nelze uvažovat o trestní odpovědnosti (srov. R 32/55). Jednat může i osoba nepříčetná (příčetnost tu není podmínkou jako u zavinění) nebo osoba, která nedovršila patnáctý rok svého života. Pak ovšem nejde o trestný čin (v důsledku nedostatku příčetnosti nebo věku). Projevem vůle je i jednání, které vytváří či naplňuje znaky skutkové postaty trestného činu spáchaného z nedbalosti. Není zde však shoda zaměření vůle k pohybu (z hlediska trestního práva nezávadnému) a zároveň relevantnímu trestněprávnímu následku. Vůle jako vnitřní, psychická složka jednání určuje pohyb nebo zdržení se pohybu, a proto jednáním je jak konání (vůlí řízený pohyb), tak i opomenutí (vůlí řízené zdržení se pohybu). Podle § 89 odst. 2 tr. zákona se jednáním rozumí i opomenutí takového konání, k němuž byl pachatel podle okolností a svých poměrů povinen. I když toto ustanovení klade konání a opomenutí na roveň, je třeba zdůraznit, že každé opomenutí nemá zcela stejnou závažnost jako konání; musí se jednat o opomenutí zvláštní povinnosti vyplývající z konkrétního postavení pachatele v systému společenských vztahů, tedy o opomenutí povinnosti vyplývající z konkrétních okolností případu (Šámal et al., 2003) . V případech drogové mortality lze za naplnění znaku jednání chápat prodej, předání anebo jiné opatření drogy pro druhého a její faktické uchopení do moci svého vlivu uživatelem drog. Další specifické okolnosti jsou kladeny na druh drogy (kategorie zařazení), její množství, může být významnou okolností i její původ. To jsou však přísně individuální kriteria, která musí posuzovat orgán činný v trestním řízení v každém konkrétním případě. Následek je druhým obligatorním znakem objektivní stránky trestného činu. Rozumíme jím porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem (porušení individuálního objektu trestného činu). Toto porušení nebo ohrožení je způsobeno jednáním, které charakterizuje trestný čin. U některých trestných činů je následkem porucha, u jiných je následkem ohrožení, tj. reálné bezprostřední nebezpečí vzniku poruchy. Trestní zákon rozlišuje tyto druhy následku: následek jako znak základní skutkové podstaty, těžší následek, jiný zvlášť závažný následek, škodlivý následek a zvlášť těžký a těžko napravitelný následek
Při aplikaci § 187 odst. 4 písm. a) tr. zákona, se jedná jednoznačně o jiný zvlášť závažný následek, který zákon uvádí jako okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby. Jde vlastně o další případ těžšího následku (kterým je závažnější porucha či ohrožení primárního objektu nebo porucha či ohrožení dalšího objektu (sekundárního), za předpokladu, že v něm zákon shledává okolnost přitěžující nebo okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby. Příčinný vztah spojuje jednání s následkem. V tomto vztahu je třeba izolovat jednání v trestněprávním smyslu, trestněprávní příčinu a trestněprávní následek (zásada umělé izolace jevů). Požadavek příčinného vztahu znamená, že určitá osoba může být odpovědná za trestný čin jen tehdy, jestliže svým jednáním následek skutečně způsobila (Šámal et al., 2003). V případě následku je pro splnění znaku uvedeného v odstavci 4 písmeno a) citovaného ustanovení nutnost způsobit smrt (nezabýváme se v tomto bodě způsobením těžké újmy na zdraví). Základním předpokladem trestní odpovědnosti je bezpečné zjištění příčinného působení jednání obviněného na společenské vztahy chráněné trestním zákonem a toho, zda toto jednání nese znaky zavinění ve smyslu § 4 a § 5 (srov. R 46/1963). Zavinění totiž musí zahrnovat všechny znaky charakterizující objektivní stránku trestného činu; tedy i příčinný vztah mezi jednáním pachatele a následkem trestného činu (R 20/1981). Vývoj příčinné souvislosti musí být zahrnut zaviněním alespoň v hrubých rysech (srov. R 69/1953, R 20/1981 a R 21/1981). Příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí další skutečnost, jež spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by následku nebylo došlo (srov. R 37/1975). Příčinou je totiž každý jev, bez něhož by jiný jev nenastal, resp. nenastal by způsobem, jakým nastal (co do poruchy, či ohrožení, místa, času apod.). V trestním právu do příčinnosti v širším smyslu zahrnujeme i tzv. podmínky. Je tomu tak proto, že někdy je třeba postihnout i jednání, která jsou pouhou podmínkou následku. Jakákoli podmínka, bez níž by následek nenastal, nebo sice nastal, ale jinak, se pokládá za příčinu v trestněprávním smyslu. Přitom není rozhodné, zdali taková podmínka byla objektivně nutnou nebo nahodilou příčinou následku. Není také rozhodující, jestli k následku došlo působením více okolností, nejenom tedy jednáním pachatele. Určité jednání nebo okolnost má povahu příčiny i tehdy, když kromě ní k následku vedla další jednání, okolnosti apod. Příčinná souvislost je dána i tehdy, když vedle příčiny, která způsobila následek (např. smrt jiného), působila i další příčina, přičemž je nerozhodné, jestli každá z těchto příčin byla jinak způsobilá přivodit smrt sama o sobě nebo mohla tento následek přivodit jen ve vzájemném spolupůsobení s druhou příčinou (srov. R 47/1970 – II.) (Šámal et al., 2003). V tomto aspektu se lze zabývat i právním názorem určité skupiny odborníků, kteří se domnívají, že pokud dealer upozorní uživatele na nebezpečí z předávkování anebo na
neobvyklou kvalitu/čistotu prodávané drogy, může se za určitých okolností zbavit trestní odpovědnosti za následek smrti. Nezpochybnitelná dále zůstává trestnost za neoprávněné nakládání s drogou. Trestní odpovědnost pachatele za tento následek závisí i na tom, zda následek i příčinný průběh k němu vedoucí jsou kryty pachatelovým zaviněním či nikoliv (srov. R 21/1981). Při nedbalosti je třeba, že si pachatel mohl anebo měl představit, že se takto příčinný vztah může rozvinout. Pro pachatele nepředvídatelný příčinný průběh není tedy v zavinění obsažen a pachatel neodpovídá za následek, který takto vzejde (srov. R 20/1981). Důležité je, aby jednání pachatele bylo z hlediska způsobení následku příčinou dostatečně významnou. Stupeň způsobení následku je jednou z okolností, které určují stupeň nebezpečnosti činu pro společnost. Zásada, že jednotlivé příčiny a podmínky nemají pro způsobení následku stejný význam, se označuje jako zásada gradace příčinné souvislosti. Tato zásada má podstatný význam pro posuzování příčinného vztahu. Stupeň způsobení přitom může poklesnout až na nepatrný stupeň, kdy příčinná souvislost je prakticky bez významu. Za této situace se nejedná o trestný čin pro nepatrný stupeň nebezpečnosti činu pro společnost. Příčinný vztah musí zde být nejen mezi jednáním a následkem, ale i mezi jednáním a účinkem. Příčinný vztah musí pak být i mezi jednáním a těžším následkem, který je okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby nebo přitěžující okolností (Šámal et al., 2003). Pouze za podmínek uvedený ve znacích objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu nelze dostatečným způsobem dovozovat shora zmiňovanou trestní odpovědnost. Dalším, neméně důležitým krokem, je analýza znaků, které charakterizují subjektivní stránku trestného činu (zavinění). Nedbalost – nedbalost vědomá a nedbalost nevědomá § 5 trestního zákona Trestný čin je spáchán z nedbalosti, jestliže pachatel a) věděl, že může způsobem v tomto zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí, nebo b) nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl.
„Trestní zákon vymezuje nedbalostní zavinění jako neexistenci volní složky pomocí složky vědění (intelektuální, vědomostní, rozumové), která tu buď je, nebo není. Kvalitativní rozdíl oproti úmyslu tu je ve volní složce, která u nedbalosti chybí, neboť tu není vůle spáchat trestný čin (jednání samo je však i zde aktem vůle pachatele).
Vědomá nedbalost neznamená nutně vyšší míru zavinění než nedbalost nevědomá. Míra nedbalosti, zda se v konkrétním případě jedná o nedbalost hrubou, méně závažnou nebo lehkou, je jedním z hledisek (míra zavinění) pro stanovení konkrétního stupně nebezpečnosti činu pro společnost. Trestné činy, u nichž postačí nedbalost, lze s výjimkou trestných činů porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255a tr. zákona a předlužení podle § 256c tr. zákona, kterých se je možno dopustit jen z vědomé nedbalosti, spáchat jak s nedbalostí vědomou, tak i s nedbalostí nevědomou. Jestliže se pachatelovo chtění nebo srozumění (úmysl) vztahuje jen na některé skutečnosti podřazené pod znaky uvedené ve skutkové podstatě trestného činu, kdežto na ostatní se vztahuje jen nedbalost, bude se jednat o trestný čin spáchaný z nedbalosti. Podobně skutečnosti podřazené pod znaky uvedené v zákoně mohou být ze strany pachatele zahrnuty zčásti vědomou nedbalostí a zčásti nedbalostí nevědomou, kdy pak trestný čin bude spáchán z nevědomé nedbalosti. Nedbalost nelze ztotožňovat s opomenutím, neboť jednání z nedbalosti lze uskutečnit jak konáním, tak i opomenutím. (Šámal et al., 2003). V individuálním případě při vyšetřování úmrtí pod vlivem drog je nedbalost predikována konáním – předáním drogy uživateli a je bez významu, o jakou formu předání se jednalo (odměna, prodej, dar, etc.).
Spoluzavinění poškozeného nevylučuje nedbalost. Skutečnost, že pachatel zakázal poškozenému určité jednání, které mohlo vést k jeho poškození, samo o sobě nestačí k závěru o nevině pachatele. Při vědomé nedbalosti pachatel věděl, že může způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takový následek nezpůsobí. Z toho vyplývá, že vědomá nedbalost je budována na vědomí vzniku následku, což je schopnost pachatele rozpoznat a zhodnotit okolnosti, které vytvářejí možné nebezpečí pro zájem chráněný trestním zákonem. Nepřiměřené důvody, které vedly pachatele k tomu, že spoléhal na to, že k následku nedojde, není možno zaměňovat s omylem, při kterém pachatel jedná pod vlivem nesprávné znalosti skutečnosti. Nedostatečné zhodnocení nebezpečí nespočívá v neznalosti tohoto stavu, ale v tom, že pachatel nedocenil možné následky svého jednání. (Šámal et al., 2003). Opět v konkrétním případě se lze domnívat, že vědomá nedbalost je naplněna předáním drogy; tedy předáním látky o které pachatel ví, že její vpravení do živého organismu může závažným způsobem ovlivnit zdraví a je za určitých okolností způsobilé zavinit smrt. Jedinou možnou formou vyvinění by bylo jednání, při kterém by pachatel odmítl tuto drogu předat, neboť by si byl vědom možného nebezpečí. Tímto odmítnutím předání drogy by zachoval potřebnou míru opatrnosti (objektivní). Domníváme se, že při vědomé nedbalosti nelze vycházet pouze z obecného předpokladu, že osoby které jsou uživateli anebo dealery drog velmi dobře znají možná rizika jejich užívání (často je
dealer drog souběžně jejich uživatelem). Je třeba ale brát v úvahu, že informovanost o drogách a jejich nebezpečí má v naší současné společnosti poměrně velmi dobrou úroveň. Z tohoto objektivního důvodu se domnívám, že zavinění u těchto úmrtích přichází vždy v úvahu z nedbalosti vědomé. Při nevědomé nedbalosti se vychází
z možnosti znalosti, která se zkoumá na základě objektivních okolností spojených se skutkem a subjektivních dispozic konkrétního pachatele, neboť trestní zákon zakládá odpovědnost za trestné činy spáchané z nevědomé nedbalosti na povinnosti, ale současně i možnosti předvídat způsobení poruchy nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem. Kritériem nedbalosti v obou jejích formách je zachování určité míry opatrnosti pachatelem. Míra opatrnosti je dána spojením objektivního a subjektivního hlediska při předvídání způsobení poruchy nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, neboť jedině spojení obou těchto hledisek při odpovědnosti za trestný čin z nedbalosti odpovídá zásadě odpovědnosti za zavinění v trestním právu. Objektivní hledisko doplněné subjektivním hlediskem platí i pro vymezení nedbalosti vědomé, poněvadž přiměřenost důvodů , na něž pachatel spoléhal, že nezpůsobí porušení nebo ohrožení zájmu, je třeba posuzovat podle toho, jak se situace jevila pachateli, i vzhledem k vnějším okolnostem konkrétního případu. K závěru o vědomé nedbalosti by tedy nestačilo, pokud by pachatel věděl, že pracovní či jiný postup, při němž došlo k těžké ujmě na zdraví, odporoval příslušným předpisům (objektivní hledisko), protože i vědomá nedbalost musí být dána též se zřetelem na osobu pachatele a na konkrétní okolnosti případu jím vnímané nebo které měl alespoň možnost vnímat (subjektivní hledisko). Při zkoumání zavinění pachatele ve smyslu § 5 písm. a) tr. zákona nestačí pouhé zjištění, že pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, ale je nutno zjišťovat všechny okolnosti, z nichž by bylo spolehlivě dovodit, že bez přiměřených důvodů spoléhal, že porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem nezpůsobí. K posouzení přiměřenosti jeho důvodů nutno přistoupit z hlediska zkušenosti pachatele a ostatních okolností případu. Požadovaná míra opatrnosti je podle judikatury zachována i tehdy, jestliže odpovědná osoba sice nedodržela příslušný bezpečnostní předpis, avšak zajistila bezpečnost jiným vhodným způsobem, který odpovídal novým poznatkům vědeckým, technologickým, apod. Objektivní vymezení míry opatrnosti žádá od každého zpravidla stejnou míru opatrnosti. Jen výjimečně žádá od některých skupin osob, vykonávajících určité povolání nebo zaměstnání určitou vyšší míru opatrnosti, která je však potom zase stejná u každého, kdo takové povolání nebo zaměstnání vykonává. Rozsah náležité odpovědnosti je třeba zpravidla zkoumat na podkladě zvláštních právních předpisů. Povinnost předvídat možnost způsobení poruchy nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem (§ 5 písm. b) tr. zákona při výkonu některých povolání vyplývá nejen z bezpečnostních předpisů publikovaných ve Sbírce zákonů, ale i z technických
norem nebo zvláštních uznávaných pravidel, která vyplývají z daného stavu vývoje odborných znalostí v určitém oboru zachycených zvláště ve specializované literatuře. Vyšší míru opatrnosti, než jaká plyne z bezpečnostních předpisů a z dalších uznávaných pravidel, nelze po pachateli v žádném případě žádat. I když tedy pachatel vzhledem ke svým znalostem a zkušenostem pokládá ochranu poskytovanou, např. konkrétními bezpečnostními předpisy za nedostatečnou a událost, která nastane mu dá za pravdu, může být postižen jen v rozsahu míry opatrnosti, kterou právní řád pokládá za přiměřenou. Pokud by pak odpovědná osoba dodržela tuto přiměřenou míru stanovenou právními předpisy, nebyla by dána nedbalost ve vztahu k porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem. Obdobně je tomu i se shora uvedenými zvláštními uznávanými pravidly (tzv. lex artis v medicíně). Jestliže jde o případ, u kterého není objektivní kritérium upraveno zvláštními předpisy nebo uznávanými pravidly, bude se vyžadovat taková míra opatrnosti, jaká je přiměřená okolnostem a situaci, kterou pachatel svým jednáním na konkrétním místě sám vyvolal, přitom je třeba vycházet z ustanovení trestního zákona o zavinění. Jsou totiž životní situace, které vůbec nejsou upraveny právními předpisy nebo sice jsou upraveny, ale jen ve zcela obecné poloze. V těchto situacích se zpravidla vychází jen z obecně uznávaných zásad rozumného člověka. Zpravidla tu postačí dodržet stanovenou nebo ve společnosti uznávanou míru opatrnosti. Víc se nežádá. Kdo dodržel toto tzv. objektivní kriterium nedbalosti, je bez viny, i když k události přesto dojde. K trestní odpovědnosti musí být splněno i subjektivní kriterium nedbalosti. Subjektivní vymezení míry opatrnosti vyžaduje, aby mimo míry povinné opatrnosti (objektivní kriterium) bylo vzato v úvahu i subjektivní vymezení, které spočívá v míře opatrnosti, kterou je schopen vynaložit pachatel v konkrétním případě. Je to tedy individuální hledisko. Proto o zavinění z nevědomé nedbalosti podle § 5 písm. b) tr. zákona jde jen tehdy, jestliže povinnost a možnost předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem jsou dány současně. Při posuzování subjektivní míry opatrnosti je třeba zvažovat jednak vlastnosti , zkušenosti, znalosti a okamžitý stav pachatele (vzdělání, kvalifikace, obecné i speciální zkušenosti, inteligence, postavení v zaměstnání, apod.) a jednak okolnosti konkrétního případu, ať už existují nezávisle na pachateli, nebo jsou jím vyvolané (prostředí a okolnosti spáchaného činu – zejména místo a čas činu, viditelnost, průběh události, apod.). (Šámal et al, 2003). Subjektivní míru opatrnosti v konkrétním případě vyjádřit kasuisticky takto. Uživatel drogy menší postavy se po návratu z odvykací léčby rozhodl opět pokračovat v užívání drog. Dojel za dealerem, o kterém věděl, že v tu dobu disponuje určitým množstvím heroinu k prodeji. Požádal jej o něj a současně mu sdělil, že je „úplně na dně a že si potřebuje rychle hodně šlehnou, že je mu zle“. Dealer si byl vědom čistoty prodávaného heroinu (cca. 45%) i skutečnosti, že kupující prožívá abstinenční syndrom, že je ve špatném zdravotním stavu a že je velmi pravděpodobné, že si látku nekontrolovatelně na její čistotu aplikuje, Uživatel si heroin
skutečně aplikoval ještě v prostorách domu, kde si jej zakoupil. Zde byl také nalezen v hlubokém bezvědomí a po několik dnech v nemocnici zemřel. Nalézací soud kladl za vinu prodejci drogy právě nezachování této subjektivní míry opatrnosti. Tento argument podpořil i následný soud odvolací.
Mezi porušením povinné opatrnosti a následkem musí být příčinná souvislost. Základním předpokladem trestní odpovědnosti je bezpečné zjištění příčinného působení jednání obviněného na trestním zákonem chráněném společenském vztahu a toho, zda toto jednání nese všechny znaky zavinění podle § 4 a § 5 tr. zákona. Zavinění musí obsahovat všechny znaky charakterizující objektivní stránku trestného činu, tedy i příčinný vztah mezi jednáním pachatele a následkem trestného činu. Při nedbalosti je třeba, aby si pachatel alespoň měl a mohl představit, že se takto příčinný vztah může rozvinout. Pro pachatele nepředvídatelný příčinný průběh není tedy v zavinění obsažen a pachatel neodpovídá za následek, který takto vzejde. Vědomá nedbalost se shoduje s eventuálním úmyslem v intelektuální složce, ale oproti eventuálnímu úmyslu zde chybí volní složka vyjádřená srozuměním. Při vědomé nedbalosti pachatel ví, že může způsobit následek trestného činu, avšak nechce ho způsobit, ani s ním není srozuměn. Naopak spoléhá, že ho nezpůsobí. Při posuzování rozhraničení vědomé nedbalosti od eventuálního úmyslu je třeba hodnotit, zda důvody, pro které pachatel spoléhá, že následek nezpůsobí, mají charakter dostatečných důvodů, za které je možno považovat jen takové důvody, které sice v posuzovaném případě nebyly způsobilé zabránit relevantnímu následku z hlediska trestního práva, ale v jiné situaci a za jiných podmínek by k tomu mohly být reálně způsobilé. Nejde tedy o spoléhání se na náhodu. Tam kde pachatel spoléhá jen na šťastnou náhodu, nejedná z vědomé nedbalosti, neboť jde o eventuální úmysl“ (Šámal et. al, 2003).
5.1.2 Přitěžující okolnosti a okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby § 6 trestního zákona K okolnosti přitěžující nebo k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, se přihlédne, a) jde-li o těžší následek, i tehdy, zavinil-li jej pachatel z nedbalosti, vyjímaje případy, že tento zákon vyžaduje i zde zavinění úmyslné, b) jde-li o jinou skutečnost, i tehdy, jestliže o ní pachatel nevěděl, ač o ní vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl, vyjímaje případy, kdy tento zákon vyžaduje, aby o ní pachatel věděl.
Zatímco o základních skutkových podstatách platí zásada, že pravidlem je úmyslné zavinění a že v zákoně musí být vždy doslovně vyznačeno, pokud k trestnosti stačí zavinění z nedbalosti (§ 3 odst. 3 tr. zákona), platí o okolnostech přitěžujících (§ 34 tr. zákona) a o okolnostech podmiňujících použití vyšší trestní sazby (§ 88 odst. 1 tr. zákona) zásada opačná, z které vyplývá, že nestanoví – li trestní zákon něco jiného, postačí zde zavinění z nedbalosti. Okolnosti přitěžující jsou příkladmo uvedeny v § 34 tr. zákona. Pokud nejsou zákonným znakem trestného činu (§ 31 odst. 3 tr. zákona), uplatní se podobně jako polehčující okolnosti (§ 33 tr. zákona) při stanovení druhu a výměry trestu v rámci stanovené trestní sankce. Okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby vyjadřují vyšší typový stupeň nebezpečnosti činu pro společnost, který je vyjádřen tzv. kvalifikovanými skutkovými podstatami, a jsou uvedeny u jednotlivých ustanovení zvláštní části trestního zákona v odstavci druhém nebo v dalších odstavcích, a to v obecnější (např. § 92 odst. 2 písm. c) tr. zákona „jiný zvlášť závažný následek) nebo konkrétnější podobě (např. § 242 odst. 4 tr. zákona – „způsobení smrti“). Těžší následek je druhem následku a představuje závažnější poruchu nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, než jaký stanoví základní SPTČ, za splnění podmínky, že s tím zákon spojuje použití vyšší trestní sazby anebo to posuzuje jako přitěžující okolnost (např. těžká újma na zdraví v § 235 odst. 2 písm. d) tr. zákona, smrt v § 235 odst. 3 tr. zákona, způsobení vyšší škody v § 34 písm. f) tr. zákona, atd.) Jinou skutečností je okolnost blíže charakterizující jednotlivé znaky SPTČ, objekt, objektivní stránku, subjekt, subjektivní stránku – např. spáchání trestného činu na jiném pro jeho politické přesvědčení, národnost, příslušnost k etnické skupině, rasu, vyznání, nebo proto, že je bez vyznání, v § 222 odst. 2 písm. b) tr. zákona, spáchání trestného činu se zbraní v § 235 odst. 2 písm. c) tr. zákona, jako osoba, která má zvlášť uloženou povinnost hájit zájmy poškozeného podle § 255 odst. 2 písm. a) tr. zákona, spáchání trestného činu surovým způsobem, zákeřně, se zvláštní lstí nebo jiným obdobným způsobem v § 34 písm. b) tr. zákona. Princip odpovědnosti za zavinění vyžaduje, aby se i okolnostem podmiňujícím použití vyšší trestní sazby a k okolnostem přitěžujícím, přičítaným pachateli, také vyžadovalo zavinění. Ve vztahu k těžšímu následku postačí zásadně nedbalost, a to ve formě nevědomé nedbalosti, leda že by i zde zákon vyžadoval zavinění úmyslné. Ve vztahu k jiné skutečnosti platí, že postačí, jestliže o ní pachatel vzhledem k okolnostem a k svým poměrům vědět měl a mohl, pokud by ovšem zákon nevyžadoval, aby o ní pachatel věděl (zavinění je zde vyjádřeno tímto způsobem proto, že jde o skutečnosti, které už zde existují v době činu a nejsou způsobeny až jednáním pachatele). Formu zavinění u těchto okolností, které podmiňují použití vyšší trestní sazby, uvádí zákon jen tam, kde je třeba úmyslného zavinění. V dalších případech lze dospět výkladem k závěru, že musí jít o zavinění úmyslné. Zcela výjimečně trestní zákon po
subjektivní stránce vyžaduje, aby pachatel o určitých skutečnostech věděl (§ 89 odst. 5 tr. zákona, § 155 odst. 2 písm. a) tr. zákona). Zavinění z nedbalosti se tu neuvádí v žádném případě (Šámal et al., 2003).
5.1.3 Okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby § 88 trestního zákona (1) K okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, se přihlédne jen tehdy, jestliže pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost.
Okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby (zvláště přitěžující okolnost) je znak SPTČ uvedený zpravidla v druhém a dalších odstavcích jednotlivých trestných činů zvláštní části trestního zákona, který kvalifikuje základní skutkovou podstatu a typizuje vyšší stupeň nebezpečnosti trestného činu jimi charakterizovaného. Ustanovení § 88 odst. 1 tr. zákona zvyšuje požadavek zákona, aby byly okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby materiálně posuzovány, tj. aby se k takové okolnosti přihlédlo jen tehdy, když podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. K vyšší trestnosti proto nestačí pouhé naplnění formálních znaků okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, poněvadž zároveň musí být splněn materiální předpoklad – podstatně zvýšený stupeň nebezpečnosti pro společnost.
Okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby naplněná v posuzovaném případě konkrétní skutečností však může mít v různých případech různou závažnost oproti jiným trestným činům. Stupeň nebezpečnosti konkrétního trestného činu není totiž nikdy určován materiálním znakem jen jedné , byť i závažné okolnosti, nýbrž je určován komplexem všech okolností případu, včetně těch, které leží mimo SPTČ. Z těchto důvodů musí soud přihlížet vždy ke všem okolnostem konkrétního případu a při zkoumání, zda v konkrétním případě je reálně splněna podmínka uvedená v § 88 odst. 1 tr. zákona, musí vycházet z komplexního hodnocení stupně nebezpečnosti činu pro společnost, tedy z hledisek uvedených v § 3 odst. 4 tr. zákona. Proto např. skutečnost, že na nezpůsobení následků trestné činnosti se podílejí i jiné osoby, sama o sobě nemůže podstatně snížit stupeň nebezpečnosti činu pro společnost, pokud zaviněné jednání obviněných bylo podstatnou a hlavní příčinou vzniku mimořádně těžkých následků trestného činu. Zásada materiálního posuzování uvedená v § 88 odst. 1 tr. zákona platí bez výjimky pro všechny okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby (nikoli tedy jen pro ty, které jsou vymezeny neurčitě, např. „jiný zvlášť závažný následek“). Při kumulaci více okolností podmiňujících použití více vyšších trestních sazeb stupňovitě uspořádaných není vyloučeno určit, že jsou splněny materiální podmínky okolnosti podmiňující použití prvé zvýšené trestní sazby, ale že vzhledem ke všem okolnostem případu není podle § 88 odst. 1 tr. zákona dán potřebný vyšší stupeň nebezpečnosti činu pro společnost, odůvodňující použití i dalších zvýšených trestních sazeb, podmíněných dalšími těžšími následky, případně jinými okolnostmi. Konstrukce skutkových podstat trestných činů uvedených v zákoně míří na typické, běžně se vyskytující činy určitého druhu. Již stanovením určité okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby zákon předpokládá, že při jejím naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla podstatně zvýšen. K okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby se proto nepřihlédne jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti činu pro společnost v konkrétním případě (§ 3 odst. 4 tr. zákona) ani při formálním naplnění této okolnosti nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici zvýšené trestní sazby, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím, běžně se vyskytujícím případům trestného činu dané kvalifikované skutkové podstaty (Šámal et al, 2003). Tak je shora popsána právní teorie týkající se zejména otázky jednání a následku (včetně příčinné souvislosti) a otázka zavinění (kterou nelze oddělit od okolností přitěžujících a okolností, které podmiňují použití vyšší trestní sazby), vyplývá zcela zřejmě odpovědnost dealera za případný fatální následek – způsobení smrti z nedbalosti. V průběhu let se vyskytl i jiný názor, který považujeme za vhodný k uvedení. V případě aplikace shora popsaného postupu by: „poté by musel být každý dealer trestně stíhán za trestný čin nedovolená výroba a držení omamných a
psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 4 písm. a) tr. zákona a to ve stádiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zákona.“ Tento názor považuje s ohledem na teorii práva za nesprávný, neboť zavinění a trestní odpovědnost se zde pachateli ukládají za nedbalostní způsobení smrti; a tedy nelze se dopouštět nedbalostního trestního jednání ve stádiu pokusu. Dalším problémem je samozřejmě individuální identifikace látky, která je nalezena v kadaveru, při případné komparaci s dávkou zajištěnou u osoby podezřelé. Je to však problematika kriminalistické chemie a soudní toxikologie a je tedy na jiných, aby se k této záležitosti odborně vyjádřili. Lze se tedy s ohledem na shora uvedenou teorii domnívat, že u každému úmrtí pod vlivem návykové látky by policie měla, v rámci spolupráce s lékařem z oddělení soudního lékařství, jednoznačně vyloučit, že následek nebyl způsoben jednáním druhé osoby; resp. že se nejedná o trestný čin. Jednoznačné potvrzení anebo vyloučení predikce spáchání trestného činu může být provedeno nejen pečlivým a odpovědným šetřením v místě spáchání trestného činu a důsledným ohledáním místa trestného činu anebo místa nálezu mrtvoly, ale zejména provedením pitvy. V jakýchkoli případných pochybnostech (na základě oznámení lékaře provádějícího pitvu o podezření ze spáchání trestného činu) provedením pitvy podle § 115 odst. 1 tr. řádu. Tento argument je podpořen i § 4 odst. 3 písm. a) a c) vyhlášky Ministerstva zdravotnictví ČSR č. 19/1988 Sb., o postupu při úmrtí a pohřebnictví. V citované právní normě je v § 4 odst. 3 návětí: „Ke zjištění příčin úmrtí a objasnění dalších ze zdravotního hlediska závažných okolností a mechanismu úmrtí u osob zemřelých náhlých, neočekávaným nebo násilným úmrtím včetně sebevraždy provádí pitvu lékař oddělení soudního lékařství, a to povinně“: písm. a) „při náhlých úmrtích, jestliže při prohlídce mrtvého nebylo možno zjistit příčinu smrti“. V témže odstavci pod písmenem b) nalezne opět povinnost provedení pitvy lékařem oddělení soudního lékařství za podmínky: „u osoby zemřelé násilným úmrtím, včetně sebevraždy.“ Je tedy nepochybné, že pokud lékař, který se dostavil na místo nálezu mrtvoly nemůže jednoznačně určit příčinu smrti, musí pitvu provést lékař oddělení soudního lékařství. Domnívám se, že bez provedení pitvy a soudní toxikologie nelze jednoznačně a s plnou odpovědností určit na místě jako příčinu smrti předávkování drogami, resp. nelze na místě vyloučit i jiný mechanismus způsobení smrti. V návaznosti na tato ustanovení je v § 6 odst. 4 cit. vyhlášky uvedeno: „Jestliže při provádění pitvy vznikne podezření, že úmrtí bylo způsobeno trestným činem, pitva se přeruší. Tuto skutečnost lékař oznámí neprodleně příslušnému orgánu SNB (dnes Policie ČR) s návrhem na nařízení pitvy orgánem činným v trestním řízení tam, kde byla pitva započata, a vyznačí ji i na listu o prohlídce mrtvého.“ Proto, pokud během pitvy vznikne podezření, že smrt byla způsobena trestným činem, který lze například kvalifikovat podle § 187 dost. 4 písm. a) tr. zákona, musí být nařízena soudní pitva a zahájeny úkony trestního řízení pro podezření ze spáchání trestného činu. Správný
postup lze spatřovat tedy v provádění pitev lékaři oddělení soudního lékařství – a to obligatorně u podezření úmrtí pod vlivem drog.
5.2 Kasuistika „Krajský soud v Ústí nad Labem v roce 1997 rozhodoval pod sp. zn. 2 T 28 / 97 ve věci obž. M. B. (nar. 1969), obžalovaného ze spáchání tr. činu nedovolená výroba a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákona (účinného do r. 1998), kterého se měl dopustit tím, že dne 6. 2. 1997 v Mostě předal jedno balení omamné látky heroin o průměrném obsahu 88,8 mg J. CH., který si okamžitě poté na chodbě domu heroin vstříkl injekční stříkačkou do žíly (ilustrační foto č. 4), což vedlo ve velmi krátké době k srdeční zástavě. Dne 8. 2. 1997 jmenovaný v nemocnici zemřel na otok odumírajícího mozku poškozeného nedostatkem kyslíku při srdeční zástavě v důsledku uvedeného užití heroinu. M. B. tedy bez povolení jinému opatřil a pro jiného přechovával omamnou látku a způsobil tímto činem smrt. Během hlavního líčení byli vyslechnuti, kromě obžalovaného, všichni svědci, kteří s ním (s obžalovaným – pozn. J.Š.) přišli v daný den do styku anebo byli schopni k této jeho činnosti uvést relevantní informace. Obžalovaný byl prvoinstančním soudem uznán vinným ze shora popsaného trestného činu, odsouzen k trestu odnětí svobody na osm a půl roku se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou. Nalézací soud všechny shromážděné důkazy ve svém odůvodnění popsal následujícím způsobem: „ (…) Obžalovaný M. B. prodal látku heroin poškozenému J. CH. dvakrát po jedné dávce – naposledy to bylo 6. 2. 1997 po poledni. Ten – stejně jako ostatní – dávku převzal na chodbě domu před dveřmi obžalovaného ve 14. patře a bezprostředně poté, na chodbě před bytem nebo ve výtahu si za pomoci injekční stříkačky heroin vstříkl do pravé loketní žíly. V důsledku této rychlé nitrožilní aplikace došlo krátce poté, nejspíše po několika desítkách vteřin, účinkem heroinu k zástavě srdce. Poškozený byl pak kolem 13.00 hodiny nalezen ve výtahu, stojícím v přízemí domu svědkyní P. a dalšími svědky zhroucený na podlaze. Ve výtahu byla i injekční stříkačka se stlačeným pístem, dále plastikový obal ve tvaru citronu na citrónový extrakt, cigareta a lžička. Byla přivolána záchranná služba, poškozený byl ošetřen na místě, byla obnovena činnost srdce, nicméně 8. 2. 1997 v nemocnici zemřel. Příčinou smrti byl otok již odumírajícího mozku nezvratně poškozeného nedostatkem kyslíku při srdeční zástavě. Dne 7. 2. 1997 pak obžalovaný vydal 20 balení heroinu, která měl v osobním autě, zaparkovaném před domem (…) To, že předával svědkům vskutku heroin, je vedle shodných údajů obžalovaného a svědků patrno i z odborného vyjádření, pokud byly zkoumány dávky obžalovaným vydané. Z těchto důkazů je patrno, že šlo celkem o 1,77 g heroinu (tedy diacetylmorfinu). Stopy této látky byly zjištěny i v injekční stříkačce a na lžičce, které
měl u sebe poškozený. Poukázat možno i na znalecké posudky, ve věci opatřené. Podle posudku znalce toxikologa byly při analýze vzorků, odebraných při pitvě, zjištěny zvláštní metodou nízké koncentrace normorfinu, kodeinu a hydrocodonu. Ve vzorcích odebraných již 6. 2. 1997 před 15.00 hodinou, byly zjištěny v moči opiáty; další metoda prokázala v krvi a moči diacetylmorfin, kodein, normorfin – tedy heroin nebo jeho rozkladné produkty. Poukázat je třeba dále na doplněk toxikologického posudku, podle něhož výsledky rozboru krve a moče, odebrané již 6. 2. 1997 pokud jde o nezjištění obvykle užívaných příměsí, plně odpovídají závěrům Kriminalistického ústavu Praha o čistotě zkoumaného heroinu. Heroin aplikovaný poškozeným byl tedy kvality, jako heroin u obžalovaného zajištěný. Pokud jde o znalce soudní Foto č. 4: masivní krevní výron po i.v. aplikaci lékaře, soud z posudku zjistil jako bezprostřední příčinu smrti již zmíněný otok odumírajícího mozku, poškozeného nedostatkem kyslíku při srdeční zástavě. Tato zástava srdce byla přitom způsobena rychlou nitrožilní aplikací heroinu poškozeným – k ní podle znalců došlo krátce, nejspíše jen desítky vteřin po rychlé aplikaci heroinu do žíly, jak to odpovídá i zjištěnému poranění - stopě vpichu. Toxikolog a soudní lékaři také shodně, s odkazem i na zahraniční literaturu uvedli, že vzhledem k množství heroinu v dávce – i při určité toleranci dané nepřesným dávkováním – je smrt poškozeného aplikací heroinu plně vysvětlitelná. Střední smrtelná dávka je uváděna obvykle kolem 100 mg, u osob na heroin nenavyklých 60 – 80 mg; jsou ale i případy smrti po pouhých 10 mg. K smrti poškozeného tedy postačovala již i samotná velikost dávky, přičemž u osoby nenavyklé heroinu by tato dávka mohla způsobit smrt i při pouhém kouření. Pokud jiní po aplikaci této dávky, a to i do žíly, přežili a neměli ani zdravotní obtíže (a to ani obžalovaný, který u soudu nově uvedl, že jednou či dvakrát si též rozpuštěný heroin vstříkl do žíly), i to bylo znalci vysvětleno v dodatku posudku vyžádaného soudem a pak výslechem znalce
v hlavním líčení, když odhadli znalci dobu aplikace asi na 1 vteřinu. Rozhodující byla tedy v daném případě vedle velikosti dávky i rychlost její aplikace. Obžalovaný sám, podle svého vyjádření jako začátečník, při vstříknutí postupoval postupně a podstatně pomaleji. Pominout nelze ani to, že poškozený před kritickou aplikací mohl až 2 týdny abstinovat (podle obžalovaného se sám vyjádřil tak, že je v krizi, že potřebuje drogu), což z hlediska rychlosti vstřebávání a účinku též mohlo hrát negativní roli. Pominout nelze ani to, že poškozený byl menší postavy a hmotnosti se slabší výživou. O příčinné souvislosti mezi aplikací od obžalovaného získané dávky heroinu a smrtí poškozeného není tedy žádný pochyb, a to ani pokud by již předtím heroin jinak než do žíly aplikoval, jak tomu nasvědčuje údaj svědka M. Obžalovaný tedy od konce od konce prosince 1996 až do 7. 2. 1997 získával heroin, který měl ve svém bytě, popř. ve svém osobním automobilu, přičemž tento heroin – podle možné vlastní potřeby – z trestního hlediska nevýznamné – předával, zpravidla (…), kdy toto počínání vykazuje znaky skutkové podstaty trestného činu „nedovolená výroba a držení omamných a psychotropních látek a jedů“ podle § 187 odst. 1 tr. zákona. Pokud jde o přísnější kvalifikaci, podle obžaloby se dopustil tr. činu i podle odst. 3 písm. a) citovaného ustanovení, když činem způsobil i smrt. Dodat lze ještě, že vzhledem k celkovému příjmu obžalovaného, který navíc podle jeho nevyvrácené obhajoby nepříliš přesahoval náklady, za něž obžalovaný drogu získával, je vyloučen závěr, že by činem získal značný prospěch – na každé dávce vydělal zřejmě jen několik korun. Obdobně, i vzhledem k sotva měsíční době, když také počet odběratelů nebyl zvlášť vysoký, nejde ani o spáchání činu ve větším rozsahu. Provedené důkazy neumožňují ani závěr o důvodnosti užití jiné okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby – s výjimkou již uvedeného způsobení smrti. O přímé souvislosti žádné pochybnosti nejsou, jak již uvedeno. Nutno se ještě zabývat otázkou zavinění ve smyslu § 6 tr. zákona. Obžalovaný podle svého nevyvráceného tvrzení si jednou či dvakrát také heroin aplikoval nitrožilně a bez obtíží to přežil, obdobně i další, což mu bylo známo. Byť se tím ani v přípravném řízení sám nehájil, u soudu svědkové H. a S. uvedli, že obžalovaný sám říkal, aby si dávali pozor, že je (heroin) „silnej“. Obžalovaný dále uvedl, že poškozenému dal i cigaretu – ta byla pak ve výtahu nalezena – a mohl mít tedy za to, že poškozený bude heroin pouze kouřit. Přesto došel soud k závěru, že potřebné zavinění je dáno. Obžalovaný, jak sám, byť jen spíše v obecné rovině doznal, že věděl o možnosti úmrtí po užívání drogy. Jde ostatně o věc známou obecně, a to i pokud jde o nebezpečnost právě heroinu. Obžalovaný tedy věděl, že po aplikaci heroinu může k smrti poškozeného, stejně jako jiné osoby, dojít – to je ostatně jeden z důvodů trestnosti takovéhoto nakládání s touto látkou. Pokud jde o to, zda spoléhal, že k tomuto nedojde z přiměřených důvodů, má soud za to, že nikoli. Zmíněné skutečnosti – jiní včetně něho aplikaci bez potíží přežili, upozorňoval jiné – možná tedy i poškozeného na „sílu“ heroinu, úvahy o kouření – tento závěr nevylučují.
Bylo již uvedeno, že dokonce i pouhé kouření heroinu v uvedeném množství by mohlo smrt způsobit. Obžalovaný přitom jen z toho, že byl požádán o cigaretu, nemohl s rozumnou jistotou usuzovat, že poškozený bude heroin jen kouřit. Ani poškozený mu v tomto směru nic neřekl a zrovna tak mohl chtít cigaretu proto, aby ji vykouřil bez heroinu s tím, že heroin bude aplikovat nitrožilně. Ostatně ani obžalovaný sám poškozeného v tomto směru nijak neupozornil. Pominout nelze ani další konkrétní okolnosti případu. Obžalovaný poškozeného viděl, dokonce ne poprvé a registroval tedy, že poškozený je menší a drobnější postavy, takže dávka určité hmotnosti působí na něho více než na osobu větší, vyšší hmotnosti. Obžalovanému bylo také známo, že poškozený byl na léčení a byl jím informován, že „je v krizi a potřebuje drogu“. I z toho mohl usuzovat, že vzhledem k tomuto vyjádření poškozeného ten může zvolit co nejrychlejší způsob aplikace drogy, tedy do žíly a hned, najednou, ne pomalu a postupně. Za přiměřené důvody, pro které by mohl spoléhat, že poškozený nezemře, by u tak nebezpečné látky, jako je heroin vůbec a uvedeného množství a čistoty zvlášť, bylo možno považovat, se zřetelem i k tomu, co bylo obžalovanému o poškozeném známo, např. přímou výzvu poškozenému, aby vzhledem k svému stavu a kvalitě a množství heroinu byl zvlášť opatrný, neužil celou dávku a pouze heroin kouřil nebo jen vdechoval jeho výpary a předání dávky až poté, co poškozený slíbí, že tyto pokyny bude respektovat, K ničemu takovému ovšem ze strany obžalovaného nedošlo, obžalovaný si počínal lehkomyslně, žádosti poškozeného o heroin vyhověl, hned za ním zavřel dveře a více se o něj nestaral. Pokud pak po nitrožilní aplikaci poškozený zemřel, je k tomuto těžšímu následku (účinku) dáno zavinění podle § 6 písm. a) tr. zákona, a to ve formě vědomé nedbalosti podle § 5 písm. a) tr. zákona. Obžalovaný byl tedy uznán vinným trestným činem podle § 187 tr. zákona, a to nejen podle základní skutkové podstaty, ale i podle písm. a) odst. 3 tohoto ustanovení. O důvodnosti použití této trestní sazby nejsou žádné pochybnosti ani vzhledem k § 88 tr. zákona, když není dáno nic, co by odůvodňovalo závěr, že smrt poškozeného v daném případě nebezpečnost činu pro společnost nezvyšuje podstatně, takže ta je nižší než u nejlehčích běžně se vyskytujících případů úmrtí po podání omamných látek.
6 Závěr: Na závěr zbývá velmi stručně a jasně shrnout ústřední myšlenku tohoto článku. Rozhodně nebylo účelem pošpinit práci policie a kritizovat ji za určité konání, či naopak nekonání. Snahou bylo nastínit tuto problematiku v celkovém pohledu, zejména pak se zaměřením na právní oblast. Bylo by kontraproduktivní, pokud by se u každého podezření na úmrtí pod vlivem návykových látek ihned zahajovaly úkony trestního řízení ihned nařizovala soudní pitva. Správný postup je ten, že pitvu u těchto úmrtí musí provést lékař oddělení soudního lékařství. A ten během pitvy posoudí, zda je zde podezření ze spáchání trestného činu, pitvu přeruší a oznámí to orgánům činným v trestním řízení (a ten na základě svého zvážení nařídí či nenařídí soudní pitvu) anebo zda smrt nenastala v důsledku spáchání trestného činu. Ne každé úmrtí pod vlivem drog je totiž trestným činem. Pro zájemce z řad odborné, ale i laické veřejnosti lze doporučit k dalšímu studiu Publikaci č. 3 z publikační řady „Monografie“ Národního monitorovacího střediska pro drogy a drogové závislosti: Smrtelná předávkování nelegálními drogami a těkavými látkami v ČR – stručný souhrn a manuál pro monitorování. Rovněž lze odkázat na některé internetové stránky, kde je dostupná další literatura. Primárně je to v České republice na internetových stránkách Centra adiktologie Psychiatrické kliniky 1. LF a VFN UK (www.adiktologie.cz). Centrum adiktologie na podzim roku 2006 připravuje k této problematice odbornou mezioborovou publikaci. Dále na adrese www.drogy-info.cz na portál sekretariátu Rady vlády pro koordinaci protidrogové politiky. V evropském měřítku lze následně doporučit internetové stránky Evropského monitorovacího centra pro drogy a drogové závislosti (http://www.emcdda.europa.eu/).
Poděkování: Autor chce na tomto místě poděkovat bývalým kolegům plk. JUDr. Ivanu Smékalovi a mjr. Mgr. Jaromíru Badinovi za poskytnutí potřebných materiálů z archivu Policie České republiky. Dík patří rovněž zástupci ředitele Úřadu služby kriminální policie a vyšetřování plk. doc. JUDr. Janu Chmelíkovi, Ph. D., za velmi erudované a kritické připomínky k této kapitole.
Literatura: • •
• •
Šámal P., Púry F., Rizman S.: Trestní zákon – komentář, 5. přepracované vydání, C. H. Beck 2003, pp. 15 a násl. Zábranský T., Vorel F., Balíková M. a Šejvl J.: Smrtelná předávkování nelegálními drogami a těkavými látkami v ČR – stručný souhrn a manuál pro monitorování; Národní monitorovací středisko pro drogy a drogové závislosti, Praha 2004, ISBN 80 – 86734 – 37 – 4 Püschel, K. (1998). Determining the Number of Drug – Related Deaths. In EMCDDA: Estimating the Prevalence of Problem Drug Use (pp. 127 – 135). Luxemburg: Office for Official Publications of the European Communities. Zábranský, T., & Vorel, F. (2001). Odhad počtu zemřelých v přímém důsledku zneužívání omamných a psychotropních látek a v souvislosti s ním – pilotní fáze (odhad pro rok 1998) (Estimate of drug-related deaths in Czech Republic – Pilot phase (1998)). Adiktologie, 1(2), 8-27.
