Obecné a specifické příčiny hospodářských krizí

Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra ekonomických a sociálních věd

Obecné a specifické příčiny hospodářských krizí

Bakalářská práce

Autor:

Petr Červenka Bankovnictví, Bankovní management

Vedoucí práce:

doc. Ing. Hana Pačesová Csc.

Jablonec nad Nisou

Duben 2011

1

Prohlášení: Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci zpracoval samostatně a s pouţitím uvedené literatury.

V Jablonci nad Nisou dne 14. 4. 2011

Petr Červenka

2

Děkuji za vynikající odbornou pomoc, spolupráci a věnovaný čas při vytváření mé bakalářské práce paní docentce Ing. Hana Pačesové Csc.

student Petr Červenka

3

Anotace

V bakalářské práci jsem vytvořil přehled obecných a specifických příčin krizí, které stály v pozadí hospodářských krizí. Zaměřil jsem se na poučení z historie i současnosti krizí a to jak z ekonomického, tak politického hlediska. Pokusil jsem se vytvořit návrhy opatření k jejich eliminace a eliminaci jejich následků. Annotation The work I created a list of general and specific causes of the crisis, which stood in the background of economic crisis. I focused on the lessons of history to the present crisis, both economically and politically. I tried to make proposals for measures to eliminate them and eliminate their consequences.

4

Obsah: Úvod …………………………………………………………………………………….7 I.

Stručná historie krizí, jejich průběh a důsledky…………………………………….8

1.1. Světová hospodářská krize(1929-1933)…………….……………………………………..8 1.1. Důsledky světové hospodářské krize pro rozvoj ekonomické teorie………………....9 1.2. Hlavní znaky…………………………………………………………………………11 1.2. Latinskoamerická vnější dluhová krize(1982)……...………………………………..12 2.1. Předkrizový vývoj v letech 1973-1978……………………………………………..12 2.2. Bezprostřední příčiny Mexické krize……………………………………………….14 2.3. Důsledky Mexické dluhové krize…………………………………………………..15 1.3. Druhá mexická finanční krize(1994)………………………………………………….19 3.1. Průběh druhé mexické krize……………………………………………...………..19 3.2. Teoretická diskuze o příčinách mexického případu…………………………...…...21 1.4. Asijská finanční krize (1997)…………………………………23 4.1. Předkrizová situace………………………………………………………………...23 4.2. Stručná chronologie základních událostí asijské krize……………………………25 4.3. Důsledky pro zasaţené země………………………………………………………26 1.5. Novodobá hospodářská krize (2007)………………………………….27 5.1. Ekonomická krize v USA krok za krokem………………………………………..29 5.2. Náklady krize v USA……………………………………………………………...31 5.3. V bankovním světě se nic nezměnilo……………………………………………..34 5.4. Důvody proč se současná krize nedá srovnávat s Velkou hospodářskou krizí roku 1930………………………………………………………………………………..39 5.5. Krize v České republice…………………………………………………………...40 5.6. Na dno si sáhla i Česká ekonomika……………………………………………….41 5.7. První velká oběť krize: Island……………………………………………………..43 5.8. Zadluţené Řecko……………………….…………………………………………47 II. Obecné a specifické příčiny hospodářských krizi…………………………………..52 III. Řešení krizí dle dvou hlavních ekonomických teori………………………………..55 3.1. Základní charakteristika teorie J. M. Keynese………………………………………….55 3.2. Základní charakteristika klasického směru……………………………………………..57 3.3. Porovnání obou přístupů………………………………………………………………...60 IV. Poučení z krize………………………………………………………………………...64 4.1. Poučení z krizového vývoje……………………………………………………………..64 4.2. Co dobrého přináší krize ?................................................................................................64 4.3. Stručná bilance krize…………………………………………………………………….65 4.4. Jak dál po krizi …………………………………………………………………………65 4.5. Dědictví krize: Obrovské státní dluhy hrozí, ţe státům nikdo nepůjčí………………….68 4.6. Státy musí šetřit………………………………………………………………………...68

5

V.

Závěry a vlastní doporučení 5.1. Severský model vítězí nad krizí……………………………………………………….72 1.1.Demokratický kapitalismus………………………………………………………….72 1.2.Rovnoprávnost ve vzdělání………………………………………………………….72 1.3. Firmy nelpí na hierarchii…………………………………………………………….73 1.4. Anglosaské vzory……………………………………………………………………74 5.2. Jak proměnit hamižnost v sociální odpovědnost…………………………………….75 2.1. Dotčeni zlým………………………………………………………………………..76 2.2. Mladý a krásný, šťastný svět………………………………………………………..76 2.3. Dar………………………………………………………………………………….76 5.3. Nad troskami jistot…….………………………………………………………………78 3.1. Synonymum všeho zlého…………………………………………………………...78 3.2. Příliš propojený, aby padl…………………………………………………………..79 5.4. Závěr a vlastní doporučení..…………………………………………………………..81 4.1. Cesta vede středem…………………………………………………………………81 4.2. Návrhy proti krizových opatření všeobecné………………………………………..82 4.3. Návrhy proti krizových opatření pro ČR…………………………………………...83

VI. VII.

Seznam pouţité literatury………………………………………………………………84 Seznam tabulek a grafů………………………………………………………………...85

6

Úvod Hospodářská krize je velice aktuální a zajímavé téma. K menším či větším cyklickým výkyvům dochází prakticky stále. V současné době jsme opět svědky dalšího období recese. Tato krize či recese je poněkud hlubší a závaţnější neţ se očekávalo a odhalila mnohé vady a nedostatky jak v soukromém sektoru, především pak v oblasti bankovní, tak i slabiny, či šlendrián státních financí. Vybral jsem si toto téma, z důvodů jeho rozsahu, významu, aktuálnosti a velkému vlivu na ţivoty lidí celého světa. Zdá se, ţe větší či menší krize jsou nevyhnutelnou součástí trţní ekonomiky a jsou důkazem křehkosti a nedokonalosti globální trţní ekonomiky. Ale nejen to, jsou především důkazem nedokonalosti, zlotřilosti a hamiţnosti některých lidí, kteří tento systém vytváří a ovlivňují tak ţivoty většiny obyvatel této planety, mnohdy velice negativním způsobem. Cílem mé práce je odhalit hlavní příčiny a důsledky krize, porovnat jejich řešení z pohledu neoklasického a keynesiánského. Dále pak tyto výsledky zhodnotit a navrhnout moţná opatření k zamezení, či spíše k minimalizaci krizí a jejich důsledků, jak v oblasti ekonomické tak i sociální, jejich vlivů a moţností jejich ovlivnění v rámci rozpočtové politiky. Z tohoto výtahu jsem si vytvořil svůj náhled na tento závaţný problém a navrhl jsem v závěru práce několik opatření a pokusil jsem se nad celým problémem zamyslet i z pohledu filozofického a politického. Vţdyť všechno naše smýšlení, konání, je tím hlavním faktorem, který způsobuje naše úspěchy nebo problémy a to na všech úrovních našeho ţivota.

7

I.

Stručná historie hospodářských ______jejich důsledky, průběh

krizí,

1.1. Světová hospodářská krize 1929 – 1933 Ekonomický vývoj ve světě, především ve Spojených státech, koncem 20. let minulého století byl obdivuhodný. Americká ekonomika rostla velmi dynamicky osm let. Američané sami označovali toto období jako „Roaring Twenties“ (…….). Byly to roky, ve kterých si typická americká rodina pořídila své první auto, koupila své první radio – nezaměstnanost byla velmi nízká a ţádné příznaky neukazovaly, ţe by toto období hospodářského vzestupu a blahobytu mělo končit. Za této situace byla všeobecná očekávání velmi optimistická. V listopadu 1928 nově zvolený prezident Herbert C. Hoover řekl: „ My v Americe jsme dnes blíže konečnému triumfu v boji s chudobou než kdykoliv v historii, brzy ji s pomocí boží zcela odstraníme.“ Mezi roky 1921 a 1927 se hodnota cenných papírů amerického akciového trhu více neţ zdvojnásobila, coţ se znovu opakovalo během jediného roku 1927. Efekt bohatství s tím spojený vedl k obrovskému spotřebnímu a investičnímu boomu. Optimistická očekávání podpořila explozi úvěrem financovaných spekulativních investic. K náhlému a naprosto neočekávanému konci došlo 24. října 1929. Bez jakékoliv zjevné příčiny se tento den, označovaný později jako černý čtvrtek, během několika hodin zhroutily ceny akcií, coţ vedlo k jejich nejpaničtějšímu výprodeji v historii USA. Přes okamţitou reakci neexistuje ţádný reálný důvod k panice, pokles dále pokračoval. Do konce roku přišli američtí investoři o více neţ 40 mld. USD. Do konce června 1932, kdy ceny akcií dosáhly dna, ztratily více neţ 85 % své hodnoty. Důsledky byly katastrofální. Bankroty mnoha tisíc firem a bank, ztráty celoţivotních úspor, obrovský pokles průmyslové produkce, nárůst nezaměstnanosti. V letech 1930-1935 miliony farmářů ztratily své na úvěr pořízené farmy. Produkce automobilového průmyslu, který byl jedním z rozhodujících tahounů amerického průmyslu, klesla na čtvrtinu ze 4,5 mil. Kusů v roce 1929 na 1,1 mil. v roce 1932. Hrubý národní produkt USA v období 19291933 klesl o 30 %. Bankovní trh se prakticky zhroutil. V roce 1933 dosáhla míra nezaměstnanosti, která v roce 1929 činila pouze 3 %, výše 25 %. prezident Franklin D. Roosevelt v roce 1933 konstatovat: „One third of the nation is ill-housed and ill-fed.“ Jaké byly hlavní specifické rysy popsaného makroekonomického šoku, který postihl USA a následně celý tehdejší svět: -

Neočekávanost: Panika byla tak nezvládnutelná a důsledky tak ničivé především, proto, ţe tento vývoj naprosto nebyl očekáván, natoţ predikován. Rozsah: Problémy americké ekonomiky zasáhly v dalších letech prakticky všechny země na světě, proto byla následující hospodářská krize označována jako světová

8

-

-

Délka: Naprosto v rozporu s do té doby převládající klasickou doktrínou nebyl trh schopen v krátkém čase tento problém vyřešit a krize trvala téměř deset let – prakticky aţ do počátku druhé světové války. Nepřipravenost vlády na nepříznivý vývoj reagovat odpovídající hospodářskou politikou. Podle Miltona Friedmana byla restriktivní měnová politika dokonce rozhodující příčinou krize.

Uvedené rysy vedly k závaţným politickým důsledkům. Zvolení prezidenta Roosvelta bylo spojeno s nadšeným přijetím jeho programu New Deal, který je moţno označit za první moderní státní aktivizační program v rámci trţní ekonomiky, v němţ stát nejen přiznává odpovědnost za uvedený vývoj, ale klade si za úkol napříště podobným problémům zabránit. Jiţ v roce 1946 byl vládě USA zákonem (Unemployment Act) uloţen cíl udrţovat nízkou nezaměstnanost. V roce 1978 byla tato povinnost dalším zákonem dále rozšířena - tzv. Humprey-Hawkins Act ukládal vládě udrţovat maximálně 4% nezaměstnanost a 3% inflaci. Příčina Velké hospodářské krize – nadvýroba realizovaná především v USA v odvětvích: 1) Automobilový průmysl 2) Bytová výstavba 3) Textilní průmysl 1.1.Důsledky světové hospodářské krize pro rozvoj ekonomické teorie Závaţné důsledky měla hospodářská krize i pro ekonomickou teorii. Znamenala odmítnutí závěrů do té doby respektované neoklasické doktríny a byla základním motivem dalšího rozvoje ekonomického myšlení. Právě tato událost vedla Johna M. Keynese k napsání jeho zásadní práce „Obecná teorie zaměstnanosti, úroku a peněz“, publikované v roce 1936. Tato práce byla základem pro koncipování intervencionistické hypotézy a k prosazení myšlenky aktivizační hospodářské politiky – tehdy především politiky fiskální. Popsaný reálný problém postavil před ekonomickou teorii tři zásadní otázky: 1. Je trţní ekonomika skutečně stabilní a je této stability dosaţeno v optimu ? 2. Jaké jsou hlavní příčiny její nestability ? 3. Jak můţe při zmírnění důsledků nestability pomoci stát ? Vnější šoky, mohly působit pouze krátkodobě a trh se s nimi měl rychle vyrovnat pomocí pruţné reakce cenového mechanismu. Realita však představu, podle níţ se ekonomika nachází dlouhodobě blízko potenciálu, vyvrátila. Ukázalo se, ţe ekonomika se můţe pod potenciálem nacházet i velmi dlouho. To vedlo ke vzniku řady nových hypotéz, které jiţ připouštěly dlouhodobou nestabilitu trţní ekonomiky – přesněji řečeno situaci, kdy rovnováţného stavu je dosaţeno pod úrovní potenciálního produktu. Z nich byla aţ do poloviny 70. let jasně nejúspěšnější hypotéza Keynesova. Keynes označil jako základní příčinu krize podspotřebu. Omezení soukromé spotřeby vede 9

k poklesu agregátní poptávky a k recesi. Schopnost trhu nabídkově reagovat je podvázána nepruţností mezd. V této situaci musí tedy zasáhnout stát a pomocí nástrojů, které má (především státního rozpočtu), zvýšit agregátní poptávku. Nízká spotřeba domácností musí být kompenzována zvýšenými vládními výdaji, a to i za cenu zvýšeného rozpočtového deficitu. Základním řešením recesního šoku je tedy fiskální expanze. Tato hypotéza nebyla přijata okamţitě. K jejímu prosazení vedlo především to, ţe zvýšené veřejné výdaje, spojené s druhou světovou válkou, skutečně vedly ke světovému hospodářskému oţivení. Její masové rozšíření a glorifikace v poválečném období byly tedy způsobeny nikoli dokonalostí Keynesových teoretických konstrukcí, ale dočasnou praktickou úspěšností jeho hypotézy. Většina učebnic makroekonomie vydaných mezi lety 1950-1970 obsahovala proto velkou část textu věnovaného modelům fiskální politiky, multiplikační analýze a souvisejícím otázkám, které dominovaly i tehdejším učebnicím veřejných financí. Pod Keynesovým vlivem řada ekonomů uvěřila tomu, ţe byla nalezena definitivní odpověď na nečekaně se objevující externí šoky. Ţe tímto řešením je státní ekonomický intervencionismus, tj. zásahy státu do ekonomiky. V této vlně teoretického optimismu se dočasně prosadila představa o řiditelnosti ekonomiky. V tomto pojetí je vláda schopna zajistit dosaţení předem stanovených makroekonomických cílů bez ohledu na vývoj vnějšího prostředí. Základním nástrojem je právě stabilizační hospodářská politika. Tento makroekonomický optimismus, víra v to, ţe makroekonomickou realitu lze úspěšně řídit a ţe způsoby jejího ovlivnění lze nalézt v makroekonomických modelech, se plně projevil i v myšlení prvního nositele Nobelovy ceny za ekonomii Jana Tinbergena. Tento nizozemský matematik a ekonom, který ţil v letech 1904-1993, ji obdrţel za rozvoj a aplikaci dynamických modelů při analýze ekonomických procesů v roce 1969 (spolu s Ragnarem A. K. Frischem). Byl autorem prvních národních makroekonomických modelů Nizozemí a USA. 1.2. Hlavní znaky: 1. Prvotně extrémní dynamický růst americké ekonomiky Současně neúměrný růst hodnoty cen cenných papírů amerického akciového trhu 2. Následovalo náhlé zhroucení cen akcií bez zjevné příčiny a nejpaničtější výprodej v dějinách 3. Během několika měsíců ztráta hodnoty akcií o 85% 4. Katastrofální důsledky na celou ekonomiku USA, jako: - bankroty mnoha tisíc firem a bank - ztráty celoţivotních úspor - obrovský pokles průmyslové produkce - návazně nárůst nezaměstnanosti z 3% na 25% během tří let - miliony farmářů ztratily své na úvěr pořízené farmy - produkce automobilového průmyslu klesla na čtvrtinu

10

5. Krize trvala téměř deset let, rozšířila se téměř do celého světa a stala se příčinou nejhorší světové války, která svým začátkem znamenala konec krize díky zvýšení poptávky 6. Jednou z hlavních chyb byla nepřipravenost vlády na nepříznivý vývoj reagovat odpovídající hospodářskou politikou Zdroj: C. H. Beck, přeloţil Pavel Dvořák - Veřejné finance, fiskální nerovnováha a finanční krize (I.vydání 2008 – Praha, 343 stran / ISBN-978-80-7400-075-1/) Vlastní závěr:__________________________________________________________ Z dnešního pohledu je jasné, ţe U.S.A. se dostaly z krize především díky druhé světové válce a zvýšení státních výdajů, základním řešením recesního šoku je tedy fiskální expanze. Zvýšené veřejné výdaje, spojené s druhou světovou válkou, skutečně vedly ke světovému hospodářskému oţivení. V tomto bodě se tedy ztotoţnuji s teorií pana Johna M. Keynese, ,jehoţ teorie vznikla především díky této krizi. Ekonomiku je tedy třeba nastartovat pomocí státních výdajů, a to i za cenu rozpočtového deficitu, který by ovšem neměl vznikat v době ekonomického růstu, právě naopak v této době by mělo docházet k vytváření finančních rezerv státních rozpočtů.

11

1.2. Latinskoamerická vnější dluhová krize Tato finanční krize vypukla v Mexiku v roce 1982. Za oficiální datum jejího vzniku je povaţován 12. srpen 1982, kdy mexický ministr financí J. Silva-Herzog informoval soukromé americké věřitele a IMF, ţe Mexiko nebude 16. srpna schopno dostát svým závazkům při platnosti svého převáţně dolarového dluhu o objemu 80 mld. USD. Krize se velmi rychle šířila nejprve v Jiţní Americe a následně i v dalších rozvojových zemích a během jediného roku, do října 1983, postihla 27 zemí s celkovým objemem zahraničního dluhu ve výši 239 mld. USD, vyvolala prudkou recesi a následné bankovní a měnové krize. Protoţe šestnáct z celkového počtu postiţených zemí bylo z Jiţní Ameriky, bývá tato finanční krize označována jako latinskoamerická. K tomu přispěl fakt, ţe čtyři nejvíce postiţené země, které dluţili komerčním bankám více neţ 70 % celkové částky (176 mld. USD), byly velké jihoamerické ekonomiky Mexiko, Brazílie, Venezuela a Argentina. Kdyby krize proběhla pouze v Jiţní Americe, nevyvolala by tolik pozornosti. Na tomto kontinentě byly v minulosti finanční krize častým jevem. Globální charakter této krize se projevil v tom, ţe dluhové a měnové problémy zasáhly následně další rozvojové země mimo jihoamerický kontinent. Bankovní problémy postihly i země rozvinuté. Přibliţně 37 mld. USD nesplaceného dluhu patřilo osmi největším bankám. Tato částka představovala 147 % objemu jejich kapitálu a rezerv, coţ znamenalo, ţe několik největších světových bank bylo bezprostředně ohroţeno bankrotem. Analýze příčin a důsledků této finanční bylo věnováno mnoho pozornosti. Ukázalo se, ţe ke vzniku krizové situace přispěla řada okolností, jejichţ vznik lze sledovat jiţ dlouho před vznikem krize. 2.1. Předkrizový vývoj v letech 1973-1978 Jiţ v tomto období působila řada faktorů, které zvýšily zranitelnost Mexika finanční krizí. Uveďme alespoň ty hlavní: 1. Mimořádné zvýšení nabídky zahraničního kapitálu. Čistý kapitálový příliv, převáţně ve formě soukromých krátkodobých úvěrů, rostl aţ do roku 1982 o 1720 % ročně. Tato situace byla vyvolána vývojem jak na straně poptávky po kapitálu, tak na straně jeho nabídky. Vysoká tempa růstu v regionu v první polovině 70. let (reálný růst v letech 1973-1974 dosahoval v průměru 6 % ročně) přinášel nové atraktivní investiční příleţitosti. Mimořádné zvýšení soukromé i veřejné poptávky po zahraničních soukromých úvěrech bylo způsobeno jeho nízkou cenou (při nízkých světových nominálních úrokových sazbách a relativně vysoké inflaci byly reálné úrokové sazby záporné), odlivem dlouhodobých výhodných oficiálních půjček (především Světové banky), zvýšenými výdaji jihoamerických států importujících ropu (Argentina, Brazílie, Chile) a nutností financovat rostoucí deficit běţného účtu. Příliv kapitálu byl podpořen také vysokým kladným úrokovým diferenciálem a odstraněním překáţek pro pohyb mezinárodního kapitálu. Ve většině jihoamerických států došlo v této době k liberalizaci zahraničních finančních operací. Například Chile zrušilo importní licence a redukovalo dovozní tarify z průměrných 100 % na jednotnou sazbu 10 12

2.

3.

4.

5.

%. Zároveň byla uvolněna regulace bankovního sektoru. Argentina v roce 1976 plošně sníţila povinné rezervy o 45 % a finanční instituce mohly volně určovat úrokovou míru. Uruguay a Chile v 70. Letech také uvolnily úrokové míry na půjčky a depozita. Na straně nabídky kapitálu působila stimulačně nová aktivní mezinárodní finanční orientace amerických komerčních bank a přebytek kapitálu na eurodolarových trzích v souvislosti s růstem cen ropy v 70. letech. Mezi lety 1972 a 1974 vzrostly roční příjmy zemí OPEC z prodeje ropy pětinásobně (ze 14 mld. USD na téměř 70 mld. USD). V roce 1977 dosáhly příjmy OPEC jiţ 128 mld. USD. Do konce roku 1978 měly země OPEC přibliţně 84 mld. v bankovních depozitech převáţně na eurodolarovém trhu. Nadhodnocení reálného směnného kurzu a rostoucí deficit běžného účtu způsobený pevným směnným kurzem domácí měny k dolaru v období prudkého posilování jeho kurzu. Zvýšení objemu latinskoamerického zahraničního dluhu. V letech 19751982 rostl jihoamerický zahraniční dluh v průměru o 20,4 % ročně. Jeho objem se v tomto období zvýšil více neţ čtyřikrát ( ze 75 mld. USD v roce 1975 na 314 mld. USD, tzn. 50 % regionálního HDP v roce 1983). S tím samozřejmě rostla i zátěţ dluhové sluţby (z 12 mld. USD v roce 1975 na 66 mld. USD v roce 1982). Zásadní změna struktury jihoamerického zahraničního dluhu. Aţ do konce 60. let vystupovaly ve věřitelské pozici vlády jiných států nebo mezinárodní instituce, zejména světová banka. Jejich podíl se však postupně sniţoval. V roce 1970 jiţ pocházelo z těchto zdrojů pouze 36 % jihoamerických zahraničních úvěrů. Těsně před vypuknutím dluhové krize bylo jiţ 88 % celkových úvěrů poskytnuto soukromými komerčními bankami. Tato změna znamenala přechod od dlouhodobých, nízko úročených oficiálních půjček ke krátkodobým komerčním úvěrům, které byly poskytovány při proměnlivých a daleko vyšších úrokových mírách. Většina latinskoamerického zahraničního dluhu neměla produktivní charakter a slouţila k financování dvojího deficitu: - deficitu běţného účtu, který vznikal v důsledku prudkého zhoršení reálných směnných relací (pokles cen surovin, jeţ tvořily hlavní sloţku jihoamerického vývozu a zdraţení importů z USA) a vlivem zmíněného nadhodnocení reálného kurzu. - fiskálního deficitu, způsobeného vzrůstem veřejných výdajů v souvislosti s ropným šokem nejprve v importérských zemích a po poklesu cen ropy v roce 1981 i v zemích exportujících ropu (Mexiko, Venezuela).

13

2.2. Bezprostřední příčiny Mexické krize Jako spouštěcí moment (trigger) mexické dluhové krize způsobil souběh tří exogenních událostí : 1. Prudké zvýšení světových úrokových měr po druhém ropném šoku v roce 1979. V letech 1977-1981 se světové úrokové míry ztrojnásobily. Nejvyšší nominální úrovně dosáhly americké úrokové míry v roce 1980, a to o 19 % a zůstávaly vysoké i v dalších letech. Rostla i reálná úroková míra (v USA vzrostla z 0,4 % v letech 1975-1979 na průměrných 6,5 % v letech 19801986). S růstem zahraničního zadluţení a poklesem tempa exportu se zhoršoval poměr mezi úroky ze zahraničního dluhu (rostly v průměru o 24 % ročně) a příjmy z exportu (které rostly pouze o 12 % ročně). Protoţe většinu soukromých zahraničních půjček tvořily půjčky krátkodobé, bylo více neţ 50 % ohromného mexického zahraničního dluhu v roce 1981 zasaţeno prudkým růstem světových úrokových měr a posilování dolaru vůči ostatním světovým měnám. Růst světových úrokových sazeb vedl k růstu úrokové zátěţe a nákladů dluhové sluţby pro dluhy v dolarech. Země G 15, které zaplatily na úrocích ze zahraničního dluhu v roce 1978 celkem 6,5 mld. USD, zaplatily v roce 1982 jiţ 20,5 mld. USD. Úroky, které platilo Mexiko z čistého dluhu, dosáhly v roce 1982 jiţ 38 % exportu. 2. Zlom ve vývoji cen ropy v roce 1982 se závaţnými fiskálními účinky pro země exportující ropu. I pro Mexiko tak skončilo období mimořádných rozpočtových příjmů, které během první ropné krize vedlo k nadměrné vládní spotřebě, populistickým veřejným programům a růstu importu. Prudký pokles cen ropy v této situaci vyvolal vysoký primární rozpočtový deficit, který dosáhl v roce 1981 výše 8 % HDP. 3. Posilování dolaru v letech 1981 a 1982. Dolar posílil vůči ostatním světovým měnám v roce 1981 o 11 % a v roce 1982 o 17 %. To znamenalo růst reálného kurzu měn pevně vázaných na dolar. Navíc jednostranná exportní orientace Mexika na export ropy (z 600 mil. USD v roce 1976 na 14 mld. USD v roce 1981) vedla k omezení ostatního exportu. Vzhledem k tomu, ţe import, po zrušení importních omezení a revalvaci pesa, v letech 1978-1981 rostl o 30 % ročně, mělo Mexiko koncem roku 1981, kdy cena ropy začala klesat, deficit běţného účtu ve výši 12,5 mld. USD. Vliv uvedených faktorů se vzájemně posiloval. Pokles úrokového diferenciálu spolu s posilováním dolaru vedl k úniku domácího soukromého kapitálu z Argentiny, Mexika a Venezuely v letech 1979-1982 téměř 70 mld. USD, tj. 67 % hrubého přílivu kapitálu ve stejné době. Vláda reagovala relativně pozdě. Teprve v roce 1982 omezila veřejné výdaje a zavedla kontrolu importu. Tato opatření však měla stagflační účinky a zvýšila celkovou nejistotu. Vynucená devalvace pesa zvýšila reálnou hodnotu závazků v cizích měnách, působila negativně na bilance soukromých dluţníků i bank a odstartovala další

14

mohutnou vlnu kapitálového odlivu v situaci, kdy více neţ polovina Mexického zahraničního dluhu byla splatná během jednoho roku. Zdroj:C. H. Beck, přeloţil: Pavel Dvořák. Veřejné finance, fiskální nerovnováha a finanční krize. Praha, 2008. 343 s. ISBN 978-80-7400-075-1 Vlastní závěr:__________________________________________________________ Kapitálový odliv, který zasáhl i další rozvojové země, spolu s pokračujícím poklesem cen ropy vedly Mexiko k finanční krizi. Většinu mexického zahraničního dluhu tvořil dluh soukromých firem a bank. Krátkodobý charakter dluhu vyţadoval refinancování, které však soukromé zahraniční banky v důsledku vzniklé situace odmítly poskytnout. Tím daný stav dále zhoršily, neboť miliardy USD v krátkodobých půjčkách, které by za normální situace byly bez problémů refinancovány, byly náhle splatné. Mexické devizové rezervy byly v srpnu téměř vyčerpány. Za této situace nebylo Mexiko schopno dostát svým závazkům. Přestoţe USA, OECD a IMF poskytly Mexiku překlenovací úvěr ve výši 190 mld. USD na nutnou restrukturalizaci dluhu, defaultu jiţ nebylo moţné zabránit. 1.3. Důsledky mexické dluhové krize Nepříznivý ekonomický vývoj vyvolal řadu negativních důsledků. Uveďme ty nejdůleţitější: 1. Nákaza ostatních zemí regionu. Nabídka zahraničních úvěrů v Jiţní Americe po roce 1982 prudce poklesla a zahraniční věřitelé poţadovali enormní rizikovou prémii. V roce 1984 překročil objem úrokových splátek v regionu 5 % HDP. V situaci prudkého omezení a zdraţení nabídky zahraničních úvěrů, nedostatku domácího kapitálu a rostoucí úrokové zátěţe vysokých starých dluhů nebyla ţádná jihoamerická země schopná dostát svým závazkům ani v objemu splatných úroků. 2. Odliv kapitálu a měnové krize. Mexická dluhová krize vedla k zesílení odlivu zahraničního, ale i domácího kapitálu z celé Jiţní Ameriky, který začal jiţ před krizí. V letech 1977-1987 směřovala polovina zahraničních půjček poskytnutých Mexiku zpět do USA a Švýcarska – celkový kapitálový odliv v těchto letech dosáhl 80 mld. USD. Do roku 1984 činila hodnota soukromých jihoamerických aktiv v USA 160 mld. USD. To způsobilo měnové krize v Mexiku, Brazílii, Chile a Argentině. Odliv kapitálu postihl i další rozvojové země, jak ukazuje následující tabulka. Odliv kapitálu z rozvojových zemí po jihoamerické dlužnické krizi (mld.USD) Ukazatele Celkový čistý příliv kapitálu Celková dluhová sluţba Celkový odliv kapitálu

1982 117,8 131,6 13,8

1983 97,7 131,5 33,8 15

1984 86,1 131,7 45,6

1985 82,3 140,7 58,4

1986 84,7 152,8 68,1

Celkem 468,6 688,3 219,7

Tabulka číslo 1 / Pramen: OECD. 3. Vynucená aktivizace obchodní bilance. Splácení vysokých zahraničních půjček bylo drahé a bolestivé. Jiţní Amerika se stala v letech 1982-1985 největším světovým exportérem kapitálu a zaplatila pouze na úrocích přes 106 mld. USD. Vynucený přebytek obchodní bilance byl pohlcen splátkami úroků ze zahraničního dluhu. Obchodní deficit jihoamerických zemí ve výši 2 mld. USD v roce 1981 se změnil v přebytek 31 mld. USD v roce 1983. V roce 1978 výše schodku obchodní bilance zemí G 15 činila 9 mld. USD. V roce 1983 jiţ měly tyto země 27,5 mld. přebytek, který vzrostl o rok později aţ na 40,7 mld. USD. V letech 1981-1984 klesl import zemí G 15 o 40 %. 4. Vyvolaná recese a inflace. Pomoc IMF byla podmíněna omezením nezávislosti fiskální a monetární politiky jihoamerických států, kterým byla ordinována přísná fiskální a monetární restrikce, coţ vedlo k hluboké recesi. Hrubý domácí produkt na hlavu v regionu se v letech 1980-1985 sníţil téměř o 9 %. Rovněţ nárůst inflace z minimálních předkrizových hodnot byl enormní. V Mexiku dosáhla v roce 1983 míra inflace 59 %, v roce 1987 jiţ 132 %. 5. Fiskalizace nákladů finanční krize. Důsledky pro mexické veřejné finance byly rovněţ velmi negativní. Insolvence bank vedla k tomu, ţe mexická vláda zpětně znárodnila 58 z 60 soukromých bank ohroţených bankrotem. Po restrukturalizaci jich po deseti letech zbylo 18. Náklady byly kryty z veřejných financí. Váţná byla i situace postiţených zahraničních bank. V USA šlo o nejváţnější bankovní problémy od konce 30. let. Zátěţ špatných půjček byla značná a jejich likvidace trvala téměř deset let. Tomu, ţe nedošlo ke zjevné bankovní krizi, zabránila pouze mimořádná vládní opatření. Bylo nutno přijmout značné výjimky v americké bankovním právu, umoţňující tvorbu mimořádných rezerv, neboť hrozil úpadek deseti nejvýznamnějších amerických bank s nedozírnými důsledky. Jejich jihoamerické portfolio v době vypuknutí krize téměř dvakrát překračovalo objem jejich kapitálu a rezerv. Ačkoliv se v letech 1982-1986 rezervy vynucené špatnými úvěry zdvojnásobily, kryly na konci roku 1986 pouze 13 % špatných úvěrů poskytnutých rozvojovým zemím. Protoţe bylo zřejmé, ţe většina těchto dluhů je nesplatitelných, začaly být počínaje rokem 1987 tyto pohledávky postupně převáděny do ztrát. V květnu 1987 první velká banka (Citicorp) přiznala ztrátu poté, co vytvořila rezervy v objemu 3,3 mld. USD, coţ bylo více neţ 30 % její úvěrové expozice v rozvojových zemích. Brzy jí následovaly další banky. Problémy se koncem roku projevily mohutným burzovním poklesem, kdy během jediného dne (19. října 1987) klesl index Dow Jones o 23 %. Váţnost situace si vynutila mimořádné americké vládní iniciativy – Bakerův (1986-1988) a Bradyho plán (1989-1994). Bakerův plán koordinoval poskytnutí nových soukromých a oficiálních půjček pro sedmnáct nejvíce zadluţených rozvojových zemí. Plán byl podmíněn přijetím strukturálních opatření, směřujících k liberalizaci importu, podporou přímých zahraničních investic, a privatizací státních firem. Bradyho plán vycházel z logického závěru, ţe věřitelské země nemohou současně splácet dluh a obnovit ekonomický růst. 16

Proto za podmínky uskutečnění prorůstových ekonomických reforem nabídl, za finanční pomoci IMF a Světové banky, odpuštění části dluhu a úroků. Plán byl kritizován hlavně pro vyvolaný morální hazard. Alternativní řešení však v dané situaci asi neexistovalo. Bradyho plán byl zřejmě jedinou moţností jak řešit dluhovou krizi třetího světa. Jak poznamenal jistý centrální bankéř. Na tento plán přistoupilo 18 rozvojových zemí, kterým bylo v letech 1989-1994 prominuto 32 % ze 191 mld. USD jejich zahraničního dluhu. Ztráty šly většinou na vrub akcionářů věřitelských bank. Hlavní znaky: Předkrizový vývoj 1. Mimořádné zvýšení soukromé i veřejné poptávky po zahraničních soukromých úvěrech, způsobené nízkou cenou a odlivem dlouhodobých výhodných oficiálních půjček (Světová banka), zvýšené výdaje jihoamerických států importujících ropu (Argentina, Brazílie, Chile) a nutnost financovat rostoucí deficit běţného účtu. 2. Nadhonocení reálného směnného kurzu a rostoucí deficit běţného účtu způsobený pevným směnným kurzem domácí měny k dolaru 3. Zvýšení objemu latinskoamerického zahraničního dluhu. 4. Těsně před vypuknutím dluhové krize bylo jiţ 88 % celkových úvěrů poskytnuto soukromými komerčními bankami. 5. Většina latinskoamerického zahraničního dluhu neměla produktivní charakter a slouţila k financování dvojího deficitu: - deficitu běžného účtu, způsobeného poklesem cen surovin, hlavního vývozního jihoamerického artiklu – fiskálního deficitu , způsobeného vzrůstem veřejných výdajů v souvislosti s ropným šokem nejprve v importérských zemích a po poklesu cen ropy v roce 1981 i v zemích exportujících ropu (Mexiko, Venezuela). Příčiny: 1. Prudké zvýšení světových úrokových měr po druhém ropném šoku v roce 1979. 2. Zlom ve vývoji cen ropy v roce 1982, skončilo období mimořádných rozpočtových příjmů, které během první ropné krize vedlo k nadměrné vládní spotřebě. 3. Posilování dolaru v letech 1981-1982, navíc jednostranná exportní orientace Mexika na export ropy.

17

Důsledky: 1. Nákaza ostatních zemí regionu. Nabídka zahraničních úvěrů v Jiţní Americe po roce 1982 prudce poklesla a zahraniční věřitelé poţadovali enormní rizikovou prémii. 2. Odliv kapitálu a měnové krize. Mexická dluhová krize vedla k zesílení odlivu zahraničního, ale i domácího kapitálu z celé Jiţní Ameriky, který začal jiţ před krizí. 3. Vynucená aktivizace obchodní bilance. Splácení vysokých zahraničních půjček bylo drahé a bolestivé. Jiţní Amerika se stala v letech 1982-1985 největším světovým exportérem kapitálu a zaplatila pouze na úrocích přes 106 mld. USD. Vynucený přebytek obchodní bilance byl pohlcen splátkami úroků ze zahraničního dluhu. 4. Vyvolaná recese a inflace. Pomoc IMF byla podmíněna omezením nezávislosti fiskální a monetární politiky jihoamerických států, kterým byla ordinována přísná fiskální a monetární restrikce, coţ vedlo k hluboké recesi. 5. Insolvence bank vedla k tomu, ţe mexická vláda zpětně znárodnila 58 z 60 soukromých bank ohroţených bankrotem. Po restrukturalizaci jich po deseti letech zbylo 18. Náklady byly kryty z veřejných financí. 6. Postižení zahraničních bank. V USA nejváţnější bankovní problém od 30.let. Likvidace špatných půjček trvala deset let, bylo nutno přijmout značné výjimky v americkém bankovním právu, umoţňující tvorbu mimořádných rezerv, neboť hrozil úpadek deseti nejvýznamnějších amerických b). 7. Bakerův plán koordinoval poskytnutí nových soukromých a oficiálních půjček pro sedmnáct nejvíce zadluţených rozvojových zemí. Plán byl podmíněn přijetím strukturálních opatření, směřujících k liberalizaci importu, podporou přímých zahraničních investic a privatizací státních firem. Bradyho plán vycházel z logického závěru, ţe věřitelské země nemohou současně splácet dluh a obnovit ekonomický růst. Proto za podmínky uskutečnění prorůstových ekonomických reforem nabídl, za finanční pomoci IMF a Světové banky, odpuštění části dluhu a úroků. V letech 1989-1994 prominuto 32 % ze 191 mld. USD jejich zahraničního dluhu. Ztráty šly většinou na vrub akcionářů věřitelských bank. Zdroj:C. H. Beck, přeloţil: Pavel Dvořák. Veřejné finance, fiskální nerovnováha a finanční krize. Praha, 2008. 343 s. ISBN 978-80-7400075-1

18

Vlastní závěr:

____________________________________________

Dle zde podchycených informací, byla Mexická krize způsobena prvotně především neuváţenou fiskální politikou, rostoucím deficitem běţného účtu a jednostranným zaměřením na příjmové straně, tedy na export ropy, dále pak nadhodnocením reálného směnného kurzu, který vedl k poskytování nereálně levných úvěrů, téměř s nulovým úrokem. Další chybou bylo neúměrné mnoţství úvěrů a odklon od relativně levných a dlouhodobých půjček od IMF k úvěrům krátkodobým a daleko draţším, od soukromých komerčních bank. Druhotnou chybou bylo, ţe komerční banky zpanikařily a nebyly ochotny přistoupit na restrukturalizaci, refinancování dluhů. Toto daný stav ještě zhoršilo a Mexiko nebylo schopno dostát svým závazkům. Poté došlo k nákaze dalších zemí regionu, kterou způsobil odliv kapitálu zahraničního i domácího a enormně vysoké rizikové prémie zahraničních věřitelů, tedy zdraţení půjček. Po zavedení přísné monetární a fiskální politiky, došlo k hluboké recesi, inflaci a nezaměstnanosti. Bakerův a Bradyho plán americké vlády na pomoc sedmnácti nejvíce zadluţeným zemím , která byla do věci zainteresována díky problémům několika největších amerických bank, strukturální opatření, tak nutnost nastartování ekonomického růstu za cenu částečného odpuštění dluhu.

2.3. Druhá mexická finanční krize Makroekonomický vývoj Mexika po Salinasově léčbě první mexické krize podle receptu IMF byl velmi úspěšný a byl označován jako mexický zázrak. Došlo k rozsáhlé privatizaci a restrukturalizaci firemního a bankovního sektoru a k rozvoji malého a středního podnikání. Vláda uplaťňovala rozumnou rozpočtovou politiku, bylo dokonce dosahováno rozpočtových přebytků. Stabilní kurz měny a relativně vysoké devizové rezervy (25 mld. USD v roce 1993) podporovaly investorský optimismus. Ekonomický růst v letech 1989-1992 byl uspokojivý (3,5 %), došlo k výraznému poklesu inflace ze 160 % v roce 1987 na pouhých 7 % v roce 1994. Následoval pokles úrokových měr, který podporoval investiční aktivitu. Přes tento pozitivní makroekonomický vývoj zde existovaly i faktory zvyšující zranitelnost Mexika vnějším šokem. Hlavní z nich byl paradoxně důsledkem dalšího mexického úspěchu, kdyţ se v lednu 1994 Mexiko stalo členem OECD a NAFTA. Došlo totiţ k rozsáhlé liberalizaci operací na finančním účtu. Uvolnění podmínek pro vstup zahraničního kapitálu způsobilo rozsáhlý příliv zahraničních investic. V letech 1990-1993 došlo přílivu kapitálu v objemu 90 mld. USD. To by samo o sobě nemělo být problémem. Struktura zahraničního kapitálu však nebyla příznivá, pouze 21 % tvořily přímé investice, zbytek tvořily krátkodobé úvěry. To vedlo k nárůstu zahraničního dluhu, jehoţ objem dosáhl 47 mld. USD. Rozhodujícím způsobem se na něm podílely domácí soukromé banky. Podíl veřejného zahraničního dluhu tvořil méně neţ třetinu. Šlo o vládní dolarové obligace, tzv. tesobonos, v celkovém objemu 14 mld. USD. Nadměrná úvěrová expanze vedla k prudkému růstu cen akcií. V letech 1992-1994 vlastnili zahraniční investoři 25 % mexických akcií v hodnotě 50 mld. USD. Příliv kapitálu dočasně zakrýval vliv 19

dalšího rizikového faktoru, a to prohlubujícího se deficitu běţného účtu, který dosáhl 7,6 % HDP. Vnější šoky byly podobné jako v případě první mexické krize. Prudký pád cen ropy, jeţ nebývale vzrostly v důsledku krize v zálivu v roce 1992 a silný růst úrokových sazeb v USA, ke kterému došlo počátkem roku 1994. Vlastním spouštěcím momentem bylo oslabení investorské důvěry po dlouhé krizi státu Chiappas v lednu 1995 a následující politická nestabilita. 3.1. Průběh druhé mexické krize Měnovou krizi způsobily tři vlny odlivu kapitálu: První vlna, ke které došlo koncem roku 1994, byla vyvolaná sníţením úrokového diferenciálu v důsledku růstu světových úrokových měr. Způsobila pokles mexických devizových rezerv (z 29 mld. USD v únoru 1994 na 17 mld. USD v červnu a 6 mld. USD v prosinci). Druhá vlna, vyvolaná zmíněnými událostmi ohroţujícími investorskou důvěru počátkem roku 1995, vedla k neschopnosti vlády udrţet pozvolnou devalvaci v systému crawling peg. Mexická měna oslabila na 3,5 pesa za dolar, proti 2,81 pesa za dolar v roce 1990. V prosinci 1994 vláda ve snaze předejít měnové krizi provedla další 15 % devalvaci. Třetí vlna kapitálového odlivu, reagující panicky na tuto devalvaci, vyvolala další tlak na devizové rezervy, které klesly během dvou dnů o 3,5 mld. USD, a vynutila přechod na floating. Následoval pokles hodnoty pesa o 40 %. V březnu 1995 jiţ byl kurz 6,78 pesa za dolar. Nečekané oslabení domácí měny způsobilo zahraničním investorům značné ztráty. V důsledku naznačené měnové krize došlo v lednu 1995 k externí dluhové krizi, která se projevila neschopností vlády umístit nové dluhopisy v domácí měně (cetes), později ani v dolarech (tesobonos). K 24. lednu bylo umístěno pouze 20 % nové emise, nepomohlo ani zvýšení úrokové sazby z 21 na 27 %. Úrokové sazby cetes rostly v únoru na 40 %, později aţ na 59 %. Pokles důvěry v měnu vyvolal burzovní krizi. Burza v lednu ztratila v dolarovém vyjádření téměř 60 % hodnoty. Burzovní zrtáty v regionu činily 150 mld. USD. Úrokové míry vzrostly v letních měsících 1995 aţ 80 %, coţ posílilo recesní situaci a rapidně zhoršilo situaci domácích firem. Následovala interní dluhová krize, prudce se zvýšil podíl špatných úvěrů, coţ vyvolalo bankovní krizi. Pokles hodnoty bondů a dalších aktiv sníţil kapitalizaci domácích bank k 8 %. Za tohoto stavu měly platební problémy firem zničující účinky. Zvrat situace přinesla aţ americká půjčka ve výši 50 mld. USD, jištěná budoucími příjmy Mexika z exportu ropy. Následující vládní ozdravný program (rozpočtové škrty a zvýšení daní) vedl k postupnému návratu kapitálu v roce 1995 a k opětnému posílení pesa. Majetkové ztráty i negativní vliv na ţivotní úroveň obyvatelstva však byly značné.

20

3.2.Teoretická diskuze o příčinách mexického případu K vývoji v Mexiku se rozvinula rozsáhlá teoretická diskuze. Šlo hlavně o to, jaká je kauzalita mezi základními projevy mexické finanční krize. Byly formulovány dvě základní hypotézy, které je moţno ilustrovat na názorech hlavního ekonoma InterAmerica Development Bank Ricarda Hausmanna a bývalého amerického ministra financí Lawrence Summerse, jeţ byly prezentovány rok po vzniku krize. Podle první hypotézy, kterou formuloval Hausman, byla druhá mexická krize přes zjevné chyby hospodářské politiky svou podstatou krizí bankovní. Měnová krize byla aţ jejím důsledkem. Jako chybnou viděl vládní reakci na zvýšení amerických úrokových sazeb, která byla nedostatečná a přišla pozdě. Kritizoval také nedisciplinovanost mexické fiskální politiky. Mexická vláda se spokojila s vyrovnaným rozpočtem, zatímco probíhající ropný boom měl vést jednoznačně k rozpočtovým přebytkům, z nichţ by bylo moţné částečně krýt pozdější výpadky rozpočtových příjmů při poklesu cen ropy. Základní problém však viděl v oblasti neregulované úvěrové politiky soukromých bank. Přetlak nabídky úvěrů, způsobený mohutným přílivem levného zahraničního kapitálu, vedl k nadměrné úvěrové expanzi a z ní financované nadspotřebě, neefektivním veřejným i soukromým investicím a burzovním spekulacím. V letech 1989-1994 vzrostly úvěry bankovního sektoru poskytnuté soukromému sektoru z 10 na 40 % HDP. Nárůst objemu krátkodobých nezdravých zahraničních úvěrů způsobil po oslabení domácí měny hlubokou recesi a váţné bankovní problémy. Naproti tomu závěry analýzy Summerse odpovídají logice Krugmanova modelu a označují druhou mexickou finanční krizi za krizi měnovou. Měnová krize vyvolala nejprve krizi dluhovou a následně bankovní. Příčiny viděl v chybné vládní hospodářské politice. Základním problémem bylo nadhodnocení reálného kurzu, způsobené rostoucím inflačním diferenciálem. To způsobilo rostoucí deficit běţného účtu, který byl při nízké míře domácích úspor postupně stále více financován krátkodobými půjčkami v cizích měnách. Růst importu byl navíc vyvolán spíše spotřebou neţ investicemi. Pokles hodnoty pesa se za této situace dal očekávat. Podle Hausmannovy analýzy jsou však měnové interpretace mexického případu chybné z následujících důvodů: -

-

-

Kritizovaný peg nadhodnoceného pesa nevysvětluje situaci, protoţe aţ do února 1994 bylo peso vlivem přílivu kapitálu na horní hranici oscilačního pásma. Jeho případné uvolnění by tedy vedlo k jeho dalšímu zhodnocení. Kurzová politika tedy reálné nadhodnocení nezpůsobila – naopak korigovala. Ani nízká míra domácích úspor nevysvětluje situaci. Nízký podíl krytí domácích investic domácími úsporami vynucuje volbu mezi nízkým růstem a volatilním zahraničním kapitálem. Podstatnější je to, ţe domácí úspory byly pohlceny explozí soukromých spotřebních půjček. Vláda se snaţila korigovat vládní výdaje, problémem však byl růst nezdravého zadluţení soukromého sektoru. Ke kritizované transformaci krátkodobých obligací denominovaných v domácí měně (cetes) na krátkodobé dolarové tesobonos nevedla snaha po krytí deficitu běţného účtu, ale sterilizace měnových důsledků masivních kapitálových přílivů

21

-

(nadměrné peněţní nabídky). Banky (jakoby bez rizika) kupovaly za připlývající dolary sterilizační vládní krátkodobé papíry. Emise zahraničních dluhopisů skutečně vedla k růstu nákladů dluhové sluţby, jinak by však bylo nutno platit daleko vyšší úrokové sazby. Problémem tedy nebyla denominace, ale krátkodobý charakter dluhu, jenţ byl vynucen neschopností sehnat další zahraniční zdroje pro umístění nových obligací. Zdroj:C. H. Beck, přeloţil: Pavel Dvořák. Veřejné finance, fiskální nerovnováha a finanční krize. Praha, 2008. 343 s. ISBN 978-80-7400-075-1

Vlastní závěr:__________________________________________________________ Podle první hypotézy, kterou formuloval Hausman, byla druhá mexická krize přes zjevné chyby hospodářské politiky svou podstatou krizí bankovní. Měnová krize byla aţ jejím důsledkem. Jako chybnou viděl vládní reakci na zvýšení amerických úrokových sazeb, která byla nedostatečná a přišla pozdě. Kritizoval také nedisciplinovanost mexické fiskální politiky. Mexická vláda se spokojila s vyrovnaným rozpočtem, zatímco probíhající ropný boom měl vést jednoznačně k rozpočtovým přebytkům, z nichţ by bylo moţné částečně krýt pozdější výpadky rozpočtových příjmů při poklesu cen ropy. Základní problém však viděl v oblasti neregulované úvěrové politiky soukromých bank. Přetlak nabídky úvěrů způsobený mohutným přílivem levného zahraničního kapitálu, vedl k nadměrné úvěrové expanzi a z ní financované nadspotřebě, neefektivním veřejným i soukromým investicím a burzovním spekulacím. Nárůst objemu krátkodobých nezdravých zahraničních úvěrů způsobil po oslabení domácí měny hlubokou recesi a váţné bankovní problémy. Naproti tomu závěry analýzy Summerse odpovídají logice Krugmanova modelu a označují druhou mexickou finanční krizi za krizi měnovou. Měnová krize vyvolala nejprve krizi dluhovou a následně bankovní. Příčiny viděl v chybné vládní hospodářské politice. Základním problémem bylo nadhodnocení reálného kurzu, způsobené rostoucím inflačním diferenciálem. Podle Hausmannovy analýzy jsou však měnové interpretace mexického případu chybné z následujících důvodů: Kritizovaný peg nadhodnoceného pesa nevysvětluje situaci, protoţe aţ do února 1994 bylo peso vlivem přílivu kapitálu na horní hranici oscilačního pásma. Jeho případné uvolnění by tedy vedlo k jeho dalšímu zhodnocení. Podstatnější je to, ţe domácí úspory byly pohlceny explozí soukromých spotřebních půjček. Vláda se snaţila korigovat vládní výdaje, problémem však byl růst nezdravého zadluţení soukromého sektoru.

22

Ke kritizované transformaci krátkodobých obligací denominovaných v domácí měně (cetes) na krátkodobé dolarové tesobonos nevedla snaha po krytí deficitu běţného účtu. -

Emise zahraničních dluhopisů skutečně vedla k růstu nákladů dluhové sluţby, jinak by však bylo nutno platit daleko vyšší úrokové sazby. Problémem tedy nebyla denominace, ale krátkodobý charakter dluhu, jenţ byl vynucen neschopností sehnat další zahraniční zdroje pro umístění nových obligací.

1.4. Asijská finanční krize Asijská finanční krize je jedním z nejváţnějších případů finančního kolapsu moderní historie. Koncem 90. let zasáhla řadu zemí jihovýchodní Asie, jeţ byly pro svůj nebývalý ekonomický rozvoj označovány jako „asijští tygři“. Velmi váţně bylo postiţeno zejména Thajsko, Malajsie, Jiţní Korea a Indonésie. Částečně také Filipíny, Čína, Hongkong a Tchaj-wan. Singapur a Japonsko byly zasaţeny nepřímo. 4.1. Předkrizová situace Z hlediska fundamentálního zdraví bylo moţno v regionu odlišit tři oblasti: 1. Severovýchodní Asie – Japonsko a Jiţní Korea se jiţ několik let před krizí potýkaly s váţnými strukturálními problémy, speciálně ve finančním sektoru. Japonský ekonomický růst byl po roce 1990 slabý. 2. Silný střed – Čína, Hongkong, Tchaj-wan a Singapur, jejichţ ekonomický růst byl velmi dobrý, navíc byl provázen silnou vnější pozicí (značné přebytky obchodní bilance s vysokými devizovými rezervami). Tyto země nemohly být donuceny k oslabení měn spekulací ani ji nepotřebovaly z kompetitivních důvodů. 3. Jihovýchodní Asie – Thajsko, Indonésie, Filipíny a Malajsie s několikaletým prudkým ekonomickým růstem, spojeným s investičním optimismem, prudkým přílivem kapitálu a růstem cen aktiv. V této části Asie, kde krize propukla, existovalo několik rizikových faktorů: -

Nadměrný investiční optimismus, způsobený dlouhodobým předkrizovým ekonomickým růstem, který se projevil v rekordní úrovni přílivu krátkodobého kapitálu. V letech 1975 – 1993 vzrostly zahraniční investice v Asii téměř desetinásobně (z 282 na 2 125 mld. USD). Výrazně vzrostlo zahraniční zadluţení firem a bank. Podíl krátkodobých zahraničních úvěrů převyšoval devizové rezervy řady asijských zemí. Nadměrná koncentrace úvěrů do investic v některých oblastech (především trh nemovitostí) vyvolala cenové bubliny a prodlouţila dobu jejich návratnosti.

23

-

-

Nadhodnocení reálného kurzu, způsobené pegem domácích měn k posilujícímu dolaru, které oslabilo konkurenceschopnost jihoasijských ekonomik vůči Japonsku a Číně na třetích trzích. Tento negativní vliv byl umocněn oslabením dvou rozhodujících regionálních měn. Na počátku roku 1994 došlo ke 40% devalvaci v Číně a v období 1995-1996 k oslabení jenu vůči dolaru o 25 %. To prohloubilo vnější nerovnováhu zvláště v Jiţní Koreji. Křehkost bankovního systému. Vysoká vzájemná propojenost asijských bank a jejich provázanost s mezinárodními finančními trhy zvýšila jejich citlivost na problémy mezinárodní likvidity. Sílící dolar se projevil zdraţením původně levných dolarových půjček domácích firem a bank s nadměrnou expozicí v rizikových projektech spekulačního charakteru. Rizikovým faktorem externího charakteru byla kromě posilování dolaru také zvýšená volatilita mezinárodního kapitálu v důsledku předchozí překvapivé mexické krize, která zvýšila investorskou averzi k riziku. 4.2. Stručná chronologie základních událostí asijské krize

Leden 1997 - Bankrot významné korejské firmy Hanbo Steel v důsledku neschopnosti splácet půjčky o objemu 6 mld. USD. Květen 1997 První vlna kapitálového ústupu z Thajska (spojená s rostoucím deficitem běţného účtu a problémy bankovního sektoru) vyvolala spekulační tlak na místní měnu, kterému se Thajsko za podpory Singapuru snaţilo čelit intervencemi na podporu bathu. Podobné problémy se objevují rovněţ na Filipínách, kde centrální banka zvýšila overnight úrokovou sazbu na 13 %. Červen 1997 Bankrot nejvýznamnější thajské finanční instituce Finance One, spolu s patnácti dalšími finančními společnostmi, vyvolal další prudký odliv kapitálu a byl spouštěcím faktorem měnové krize v Thajsku. Červenec 1997 Thajsko je donuceno k opuštění pevného kurzu (peg na dolar), přechází na plovoucí kurz a baht oslabuje o 20 %. Tento okamţik je označován jako počátek asijské krize. Pod vlivem negativních zkušeností z předchozí mexické krize působí oslabení thajské měny paniku a vede k hromadnému útěku investorů z celého regionu. To vyvolává tlak na měny dalších států. Filipíny za podpory IMF (nabídla Filipínám finanční pomoc k obraně měny ve výši 1,1 mld. USD) rozšiřují fluktuační pásmo pesa vůči dolarové paritě. Rovněţ v Malajsii dochází k měnové krizi – centrální banka vzdává 14. července intervence na podporu ringitu.

24

Srpen 1997 - Indonésie opouští 14. srpna systém řízeného kurzu, rupie prudce oslabuje. Finanční pomoc IMF Thajsku ve výši 17,2 mld. USD vyvolává vlnu dalších měnových spekulací. Září 1997 Malajsie přijímá administrativní opatření proti měnovým spekulacím, která však nemohou být dostatečně účinná a pouze zvyšují investorskou nervozitu. Říjen 1997 Spekulativní útok na hongkongský dolar byl úspěšně odraţen prudkým zvýšením úrokových měr. Poklesy burz v Hongkongu a v Číně se šíří na další světové burzovní trhy. IMF oznamuje poskytnutí finanční pomoci Indonésii ve výši 23 mld. USD s moţností rozšíření na 40 mld. USD. Listopad 1997 Měnová krize vyvolává v zasaţených zemích bankovní krizi, která dále posiluje měnové problémy. Je uzavřeno šestnáct postiţených bank v Indonésii. Thajsko uzavírá 56 postiţených finančních institucí. Jiţní Korea vzdává obranu wonu, který prudce oslabuje z hodnoty 890 wonů za dolar (červenec 1997) aţ na úroveň 2000 wonů za dolar koncem roku. Pád indonéské měny aţ na 12 000 rupií za dolar (leden 1998). V Thajsku měna oslabuje z 26 na 56 bahtů za dolar. Prosinec 1997 Podpis dohody Jiţní Koreje a IMF o moţné finanční pomoci ve výši 57 mld. USD. Leden 1998 Měnová a bankovní krize vyúsťují v krizi dluhovou. Bankrot největší hongkongské investiční banky Peregrine (v důsledku masivních špatných půjček indonéským dluţníkům). Indonésie dočasně zmrazuje splácení zahraničního firemního dluhu. Další pokles burz v Hongkongu, Číně a Singapuru. Březen 1998 Řešení dluhové krize vede k ukončení krize měnové (dohody o řešení dluhové krize vedou ke zvratu ve vývoji kurzů postiţených měn). Věřitelé schvalují plán konverze špatných dluhů v Jiţní Koreji ve výši 22 mld. USD. Vyjednávání věřitelů a dluţníků v Indonésii ústí v restrukturalizaci špatných úvěrů za 70 mld. USD. Thajský bath i thajská burza posiluje. Prudké zvýšení úrokových měr v Indonésii vede k posílení rupie. 4.3. Důsledky pro zasažené země Výrazná a nečekaná depreciace asijských měn způsobila rozsáhlé burzovní ztráty. Ve srovnání s počátkem července 1997 činil v polovině února 1998 25

burzovní pokles v Thajsku 48 %, na Filipínách 49 %, v Jiţní Koreji a v Malajsii 63 %, v Indonésii dokonce 82 %. Růst úrokových měr ve stejném období měl za následek recesi. Tempo růstu HDP v regionu pokleslo o 5 %. Dopady asijské krize na kurz postižených zemí Země Kurz Kurz Roční k dolaru k dolaru devalvace 22. 7. 1998 22. 7. 1997 (%) Indonésie 14,15 2,58 447 Malajsie 4,14 2,64 57 Jiţní Korea 1290 894 44 Filipíny 42,0 28,7 46 Tchaj-wan 34,4 28,0 23 Thajsko 41,0 31,6 30 Singapur 1,71 1,47 16 Tabulka číslo 2.

Roční inflace (%) 59,5 6,2 7,5 10,7 1,4 10,7 0,5

Zdroj:C. H. Beck, přeloţil: Pavel Dvořák. Veřejné finance, fiskální nerovnováha a finanční krize. Praha, 2008. 343 s. ISBN 978-80-7400-075-1 Vlastní závěr:__________________________________________________________ Asijská krize byla důsledkem nadměrného investičního optimismu, který byl způsoben dlouhodobým hospodářským růstem. Způsobil velký příliv krátkodobého kapitálu, úvěrovou expanzi, také díky nadhodnocenému reálnému kurzu, a tím i levným úvěrům, které vedly k velkému počtu spotřebitelských úvěrů, hypoték a tím i k realitní bublině, tedy k přehnaným cenám nemovitostí a přehnanému investování do nich. Další příčinou bylo nadhodnocení kurzu, které oslabilo konkurenceschopnost jihoasijských ekonomik vůči Japonsku a Číně na třetích trzích. Tento negativní vliv byl umocněn oslabením dvou rozhodujících regionálních měn v Číně a Japonsku. Také propojenost asijských bank se ukázala jako slabina a jejich provázanost s mezinárodními finančními trhy zvýšila jejich citlivost na problémy mezinárodní likvidity. Sílící dolar se projevil zdraţením původně levných dolarových půjček domácích firem a bank s nadměrnou expozicí v rizikových projektech spekulačního charakteru. Rizikovým faktorem externího charakteru byla kromě posilování dolaru také zvýšená volatilita mezinárodního kapitálu v důsledku předchozí překvapivé mexické krize, která zvýšila investorskou averzi k riziku. Celkově velká zadluţenost, jenţ vzrostla u zahraničních firem a bank. Podíl krátkodobých zahraničních úvěrů převyšoval devizové rezervy řady asijských zemí. Nadměrná koncentrace úvěrů do investic v některých oblastech (především trh nemovitostí) vyvolala cenové bubliny a prodlouţila dobu jejich návratnosti a způsobila tuto krizi.

26

1.5. Novodobá hospodářská krize 5.1. Ekonomická krize V USA. Krok za krokem Množství nesplácených hypoték dosáhlo v USA nového vrcholu. Do největších problémů se dostaly hypotéky na nemovitosti, jejichţ ceny se v posledních letech prudce zvýšily a pak začaly klesat. O dva dny později však ještě přichází zpráva, ţe se index amerického akciového trhu v USA Nasdaq dostal na šestileté maximum. Koncem června se jiţ ale potvrdil nejpomalejší růst amerického hrubého domácího produktu za poslední čtyři roky.

Červenec 2007 V první polovině července se česká koruna dostala pod 21 CZK/USD. Podle analytiků za posílením koruny tehdy stálo posílení eura vůči dolaru. V druhé půlce měsíce se vyostřila situace kolem hypoték, které později odstartovaly váţnou ekonomickou krizi. Ztráty hypotečního trhu v USA hrozily dosáhnout 100 miliard dolarů, šéf americké centrální banky Fed, Ben Bernanke, však tvrdil, ţe nejspolehlivější indikátory ukazují, ţe ceny domů ve Spojených státech neklesají celoplošně. Navíc o den později se americkému akciovému indexu Dow Jones podařilo poprvé v historii uzavřít den nad hranicí 14 000 bodů. V téţe době překonávala maxima cena ropy. Obavy o vliv na ekonomický růst vlivem drahé ropy vyjádřil dokonce i ropný kartel OPEC. Na konci měsíce uţ se problémy s hypotékami promítly na burzy, které prudce klesaly v USA i v Asii a Evropě. Ekonomové navíc varovali před přicházející inflací, na kterou budou muset centrální banky zareagovat zvýšením sazeb. Ve stejné době prohlásil ministr financí Spojených států, ţe globální ekonomika nemá problémy a investoři přeceňují riziko. Srpen 2007 Warren Spector, jeden ze dvou prezidentů a provozních ředitelů přední americké investiční banky Bear Stearns, rezignoval na své funkce. Důvodem byl kolaps dvou fondů banky zapříčiněný problémy na americkém trhu s hypotékami. Americký prezident George Bush pár dní na to prohlásil, ţe ekonomika USA stojí na silných základech a má dobré předpoklady pro to, aby se vypořádala s negativními důsledky pokračujících výkyvů na finančních trzích. Dne 9.8. zmrazila největší francouzská banka BNP Paribas výběry hotovosti ze tří svých investičních fondů. Zdůvodnila to krizí v sektoru rizikových hypoték v USA. O den později poskytl Fed bankám hotovost ve snaze finanční trhy zklidnit. Dopady krize odstartované americkými rizikovými hypotékami nechce nikdo odhadovat. V polovině srpna potkal praţskou burzu největší propad za posledních 15 měsíců. Burza následovala světové akciové trhy, které oslabovaly v důsledku hypoteční krize nejvíce během uplynulých čtyř let. Burzovní poklesy rozlítilo francouzského prezidenta Sarkozyho, který prohlásil, ţe na finančních trzích vládne zákon dţungle. Ve stejné době sníţil Fed svoji klíčovou úrokovou sazbu o 0,5 procentního bodu, aby zlevnil peníze. Uţ tehdy někteří ekonomové varovali, ţe situace povede k růstu inflace. Přesto si ještě na konci srpna čtyři největší americké banky, Citigroup, Bank of America, Wachovia a JPMorgan Chase & Co, půjčily peníze od Fedu. Jednalo se o poměrně neobvyklý krok, ke kterému však Fed sám vyzval sníţením diskontní sazby v předešlém týdnu. Kvůli posílení likvidity dodávala centrální banka hotovost do bankovního systému uţ několik dnů, a to i přes hrozbu zrychlení inflace. Podle čerstvě zveřejněného indexu zaţily Spojené státy ve druhém čtvrtletí 27

největší pokles cen domů v USA od roku 1987. V samém závěru srpna prohlásil šéf Fedu Ben Bernanke, ţe centrální banka je připravená zasáhnout a v případě potřeby změní měnovou politiku. Září 2007 Dvě významné mezinárodní instituce, OECD a Mezinárodní měnový fond, vyjádřily začátkem září obavy o světový hospodářský růst. Podle nich dojde ke zpomalení ekonomiky zejména v USA, nevyhne se však ani eurozóně. Obavy ve Spojených státech navíc zvýšila srpnová čísla o počtu pracovních míst. V den zveřejnění těchto údajů se česká koruna poprvé podívala pod magickou hranici 20 CZK/USD, a to především díky pádu dolaru na světových trzích, zejména proti euru. Den na to oznámila největší americká hypoteční banka Countrywide, ţe propustí aţ 12 tisíc lidí kvůli situaci v hypotečním odvětví a ekonomové začínají mluvit o recesi amerického hospodářství. Také ministr financí Spojených států Henry Paulson se přidal s varováním, ţe krize můţe být nejdelší za posledních 20 let. Podle něj tomu pomáhá globalizace světa. Naopak podle Mezinárodního měnového fondu to zas tak strašné nebude, recese Americe nehrozí. Ve své nové knize píše bývalý šéf Fedu Alan Greenspan, ţe by americká centrální banka musela zvýšit úrokové sazby na dvouciferná procenta, aby udrţela inflaci do dvou procent. Greenspan předpokládá, ţe USA čeká dlouhé období zvýšené inflace. Fed ale krátce na to udělal přesný opak a trhy překvapil sníţením základní úrokové sazby o 0,5 procentního bodu na 4,75 procenta, čímţ se snaţil povzbudit úvěrový trh. Sníţení úrokových sazeb dále oslabilo dolar a ten při svém pádu katapultoval ceny zlata na 28leté maximum. Provázanost světového trhu se ukázala na případu britské hypoteční banky Northern Rock, která zaţila run. Kvůli akutnímu nedostatku financí se za vklady v této bance zaručila vláda. Před pobočkami se tvořily fronty stovek lidí, kteří si vybírali své vklady. Ačkoliv takový zásah státu někteří ekonomové kritizovali, ještě zásadnější krok měl teprve přijít. Říjen 2007 Hned první říjnový den sdělila největší švýcarská bankovní skupina UBS, ţe propustí část svých zaměstnanců a obmění management. UBS totiţ kvůli špatným investicím v souvislosti s americkými rizikovými hypotékami musela odepsat čtyři miliardy švýcarských franků z hodnoty svých cenných papírů. Před dalším vývojem varuje ministr financí Spojených států Henry Paulson. Ten řekl, ţe krize ještě zdaleka není překonaná, jak si mnozí myslí. Krize na trhu bydlení podle něj silně ovlivní ekonomiku. Ačkoliv krize sníţila cenu nemovitostí, jejich zářijový prodej se v Kalifornii meziročně sníţil na polovinu. 19. října se dolar propadl pod hranici 19 CZK/USD. Pád americké měny pomohl k růstu ceny ropy v dolarovém vyjádření, která tak poprvé překonala 90 dolarů za barel. Ačkoliv se dolar pohybuje na nejniţší historické úrovni, den po překonání 19korunové hranice přispěchal Mezinárodní měnový fond s tvrzením, ţe dolar je stále nadhodnocený. Padající měna přiměla ropný kartel OPEC přemýšlet o tom, zda nehodnotit cenu ropy podle koše měn namísto dolaru. Ten podle OPECu kvůli svému poklesu, cenu ropy zkresluje. Americké problémy zatím na vývoj české burzy nemají vliv. 29. října překonal index PX praţské burzy 1940 a posunul své historické maximum. O den později však odstartoval pád burzy, který s menšími přestávkami pokračoval aţ do závěru ledna. Předposlední říjnový den oznámil svůj konec ve funkci generálního ředitele gigantické americké investiční banky Stanley O'Neal. Stalo se tak

28

poté, co banka ve třetím čtvrtletí vykázala obrovskou ztrátu. Ztrátu utrpěla ve třetím čtvrtletí také investiční část Deutsche Bank. Listopad 2007 Druhá polovina listopadu přinesla zprávu OECD, která odhadla moţné ztráty z hypoteční krize aţ na 300 miliard dolarů. Navíc podle OECD trh bydlení to nejhorší teprve čeká. Dolar během měsíce pokračoval v poklesu a 21. listopadu se dokonce dostal pod hranici 18 CZK/USD. Kromě dolaru padaly i ceny amerických akcií. Dow Jonesův index se dostal na úroveň, kde byl naposledy v dubnu. Za poklesem stojí především finanční instituce. Prosinec 2007 Přes zářijovou pomoc vlády a Bank of England se britská hypoteční banka Northern Rock dostala na pokraj bankrotu. Tamní vláda připravila zákon, podle kterého by banka mohla být zestátněna, pokud by se pro krachující ústav nenašel soukromý kupec. Podle údajů zveřejněných dne 6. prosince se počet zabavených domů v USA dostal na rekord. Podíl nově zahájených exekucí na celkovém počtu hypoték se v období červenec aţ září vyšplhal na rekordních 0,78 procenta a ve srovnání se stejným obdobím o rok dříve vzrostl o 0,32 procentního bodu. Ve stejný den představil americký prezident George Bush svůj plán na pomoc lidem, kteří se do problémů dostali. Plán mimo jiné zahrnoval i pětileté zmrazení hypotečních sazeb. Ekonomové ho však kritizovali za odklon od volného trhu a vynucování vládního řešení. Největší švýcarská bankovní skupina UBS oznámila, ţe kvůli hypoteční krizi musí odepsat dalších deset miliard dolarů. Centrální banka Spojených států Fed pokračovala ve snaze zjednodušit přístup k další likviditě a 11. prosince sníţila základní sazbu o dalších 0,25 procentního bodu. V polovině měsíce pak Ameriku vystrašil bývalý šéf Fedu Alan Greenspan, který prohlásil, ţe v USA se objevují příznaky stagflace. Padající dolar zaznamenal první "úspěch". Ve třetím čtvrtletí byl deficit amerického běţného účtu díky levnějšímu vývozu nejniţší od roku 2004. V uplynulých letech přitom schodek rostl stále na nová a nová maxima. Slabá americká měna však neprospěla ceně zlata, ta se v závěru roku dostala na další rekordní hodnoty. Obavy o stagnaci ekonomiky spojenou s vysokou inflací poslal dolů ceny amerických akcií. Ředitel Mezinárodního měnového fondu Dominique Strausse-Kahn uvedl 21. prosince, ţe krize amerického trhu s hypotékami narušila hospodářský růst i v Evropě. Leden 2008 Hned na začátku roku se cena ropy přehoupla přes magickou hranici 100 dolarů za barel. Dobré náladě nepřidala ani zpráva o americké nezaměstnanosti. Ta se na konci roku 2007 překvapivě vyšplhala aţ na pět procent. Analytici Merril Lynch pak i přes nesouhlas dalších ekonomů oznámili, ţe ekonomika USA je jiţ v recesi. Prezident George Bush se moţné recese zalekl natolik, ţe začal připravovat rozsáhlé daňové úlevy, jen aby podpořil domácnosti v utrácení. Pozadu nezůstal ani šéf Fedu Ben Bernanke, podle kterého je další sníţení úrokových sazeb nezbytné. Praţská burza ztratila v prvních třech dnech nového roku tři procenta, coţ byl nejhorší začátek roku v její historii a ve svém propadu vytrvale pokračovala. Burza klesala spolu s celým světem, kdyţ akciové trhy tlačily dolů zprávy z USA. Akcie v Japonsku dokonce klesly 29

aţ na 17měsíční minimum. Rekordně silná koruna, které k historickým maximům pomohl padající dolar, byla podle analytiků uţ v polovině ledna překoupená. Další vývoj ale ukázal, ţe oslabování ani po třech měsících nepřišlo. Do hry opět vstoupil bývalý šéf Fedu Alan Greenspan, kdyţ prohlásil, ţe Amerika uţ moţná v recesi je. Špatné zprávy pak ještě zostřily výsledky amerických finančních institucí Citigroup a Merrill Lynch, které v posledním čtvrtletí uplynulého roku vykázaly shodně ztrátu téměř 10 miliard dolarů. 18. ledna přišel americký prezident Bush s konkrétnější představou oţivení ekonomiky. Tu by podle něj mělo zachránit 145 miliard dolarů, které půjdou na daňové úlevy a další opatření. Další vlnu propadů na akciových trzích proţila Praha 21. ledna, kdy index PX klesl o 4,62 procenta. Do pádu trhů vstoupil neočekávaných krokem Fed, který na svém mimořádném zasedání sníţil klíčovou o 0,75 procentního bodu na 3,5 procenta. Zásah Fedu ale nepomohl na dlouho a burzy se opět vydaly směrem dolů. Další negativní zprávou byly údaje o prodaných rodinných domech v USA. Prodej se za rok 2007 propadl o více neţ čtvrtinu. Další data hovořila o tom, ţe meziroční růst HDP ve Spojených státech poklesl ve čtvrtém čtvrtletí na pohých 0,6 procenta. Fed následně přikročil k dalšímu sníţení klíčové sazby aţ na tři procenta. Únor 2008 Poprvé za posledních 4,5 roku se počet pracovních míst v USA sníţil. Největší pokles zaznamenalo stavebnictví. Sníţení tempa americké ekonomiky se odrazilo i ve výhledu federálního rozpočtu Spojených států. Prezident George Bush přiznal, ţe jeho schodek bude téměř dvakrát vyšší neţ původně plánoval. Krize a obavy z ní nepřestávaly ovlivňovat dění na burzách nejen v USA. Ve snaze zabránit dalším propadům ekonomických čísel schválil americký Kongres 152miliardový balíček na podporu ekonomiky. Akciím to však příliš nepomohlo a index Dow Jones zaţil počátkem února nejhorší týden v posledních pěti letech. Podle Bushe má ale zámořská ekonomika silné základy. Krize se nevyhnula ani švýcarským bankám. Credit Suisse, která je ve Švýcarsku druhá největší, prodělala splasknutí zisku na čtvrtinu. Na rozdíl od mnohých dalších se však nepropadla do ztráty. Největší banka země helvétského kříţe, UBS, zaznamenala v posledním čtvrtletí předešlého roku ztrátu ve výši 11,3 miliardy dolarů. Dolar sráţený krizí přinesl jednu pozitivní zprávu. V roce 2007 se poprvé za šest let sníţil obří deficit amerického obchodního deficitu. Šéf americké centrální banky Ben Bernanke prohlásil v polovině měsíce před americkými senátory, ţe ekonomika by se mohla zvednout do půl roku. Čeští centrální bankéři se naproti tomu o vývoj tuzemské ekonomiky neobávají. Naopak spotřebitelská důvěra v USA se v únoru dostala na nejniţší bod za posledních 16 let. Největší hypoteční ústav v USA Countrywide Financial zaznamenal na začátku roku rekordní podíl zabavených nemovititostí kvůli nesplácným hypotékám. Britská vláda se v polovině měsíce rozhodla, ţe krachující banku Northern Rock "dočasně" znárodní, a to i přes protesty akcionářů. Další ranou pro bankovní sektor přinesla zpráva o odpisu investic švýcarské banky Credit Suisse za téměř 3 miliardy dolarů. Banka navíc oznámila, ţe ve svých účetních knihách našla chyby. Americká centrální banka Fed se rozhodla sníţit odhad růstu ekonomiky USA. Se sníţením odhadu růstu přispěchala také Evropská komise. Stejně jako Fed také zvýšila odhad inflace. Vlastník Komerční banky francouzská Société Générale oznámila, ţe v posledním čtvrtletí roku 2007 se její ztráta vyšplhala na téměř 3,5 miliardy eur. Legendární bývalý šéf Fedu ke konci února prohlásil, ţe se americká ekonomika z krize bude vzpamatovávat delší dobu, neţ je obvyklé. Zdroj : Miroslav Cvrček. Hospodářská krize v U.S.A. krok za krokem. Hospodářské noviny 19.3. 2008 30

5.2.

Náklady krize v USA

Psalo se 15. září 2008 a celý finanční svět se otřásl v základech. Americká vláda nechala padnout jednu z největších investičních bank Lehman Brothers. Co bylo předtím nemyslitelné, se najednou stalo skutečností. Finančníci začali panikařit, propadly se burzy, banky si přestaly důvěřovat a nechtěly si půjčovat. Cenné papíry, ve kterých byly zabaleny rizikové hypotéky a jeţ otrávily celý finanční systém, ztratily hodnotu. Banky hlásily obrovské ztráty, státy zahájily masivní záchranné operace. V roce 2009 se mnohé změnilo. Velké investiční banky, jak jsme je znali před krizí, jiţ neexistují. I giganti jako Goldman Sachs nebo Morgan Stanley museli začít dělat i komerční bankovnictví. Světové vlády napumpovaly do ekonomiky obrovské mnoţství peněz. Kdyţ se sečte veškerá pomoc, kterou vyspělé státy poskytly bankám a dalším firmám včetně bankovních záruk, dostaneme se podle zpravodajského serveru BBC k neuvěřitelné sumě 9,2 bilionů dolarů - to je 180 rozpočtů Česka. Na jednoho člověka ve vyspělých zemích tak připadá deset tisíc dolarů. Tedy necelých dvě stě tisíc korun. Stát tak v nebývalé míře zvýšil svůj podíl v soukromých firmách, a to hlavně v zemích, jako jsou USA nebo Británie, kde je soukromé vlastnictví bráno jako priorita číslo jedna. Jinak se chovají i samotné banky. Jsou opatrnější, nechtějí tolik riskovat a půjčovat kaţdému. Jejich chování je logické. Celou krizi vyvolalo právě to, ţe s vidinou velkých zisků se půjčovalo levně a i těm, kdo neměli potenciálně na splácení. Kdyţ úroky začaly růst a ceny nemovitostí padat, proměnil se tento hon za snadným ziskem v katastrofu. Dá se tak čekat, ţe banky úvěry jen tak nezlevní a aţ půjdou se sazbami z hypoték a dalších půjček dolů, jiţ to nebude nikdy na hodnoty, za které půjčovaly v době před krizí. 31

Ale po tom temném roce, kdy světový HDP propadl nejvíce od Velké deprese ve třicátých letech, se i mnohé začíná zlepšovat. Akciový trh se vzpamatoval. Burzy jiţ od března nepřetrţitě rostou a ceny akcií se blíţí k hodnotám před pádem Lehmanů. Podle OECD recese ve vyspělých zemích skončí jiţ toto čtvrtletí. ČNB čeká jiţ v příštím roce ekonomický růst i v Česku. Je samozřejmě otázkou, jak bude oţivení probíhat. Ekonomové stále častěji mluví o tvaru W, tedy ţe nás čeká ještě jeden propad, který rozpoutá rostoucí nezaměstnanost. "To se stát můţe, ale ten druhý oblouk W jiţ nebude tak hluboký a další recese by nám hrozit neměla," říká třeba člen bankovní rady ČNB Vladimír Tomšík. Podle všeho tak to nejhorší končí. Svět zřejmě čeká čas stagnace bohuţel pravděpodobně spojený s růstem nezaměstnanosti, neţ se ekonomika konečně vzpamatuje, nastartuje se poptávka po zboţí a sluţbách a celý mechanismus se rozjede znovu naplno. Jenţe zdaleka všechno v pořádku není. Krize v mnoha zemích zavinila obrovský nárůst zadluţení. Americký dluh nezadrţitelně roste k 70 procentům HDP. Letos spojené státy skončí s rekordním schodkem 1,6 bilionů dolarů. Nejde jen o problém USA. Zadluţení roste i v Evropě. Pokud se nepodaří růst zadluţení zastavit, můţe tu brzy být další krize způsobená tím, ţe nikdo státům nepůjčí. S tím souvisí i problém, kdy a jak ukončit státní pomoc a peníze, které vlády a centrální banky nalily do ekonomiky, z ní zase stáhnout. Zatímco Američané se na to jiţ podle ministra financí Timothyho Geithnera připravují, Evropa zatím nechce takové věci slyšet. "Mohlo by to zastavit ekonomické oţivení," prohlásil šéf Evropské centrální banky Jean-Claude Trichet minulý týden. Proto je správné načasování této akce nesmírně důleţité. Kdyţ přijde brzy, zastaví znovunalezený ekonomický růst. Kdyţ přijde pozdě, mohou miliardy v oběhu způsobit vysokou inflaci. A za třetí - ve vzduchu stále visí otázka: nemůţe to všechno přijít znova? I kdyţ na první pohled by se zdálo, ţe všechno je jinak, samotný Wall Street, kde to všechno začalo, se zase tak moc nezměnil. Americká vláda se zaměřila spíše na pomoc bankám neţ na změny systému. Země G20 se sice shodly na obecné regulaci bank, ale zatím nikdo neví, jak bude vypadat. A zatím tak rozhodně není vyloučeno nebezpečí, ţe banky začnou riskovat znovu jako předtím. "Jiţ teď se banky opět pouštějí do riskantnějších operací. Tím, ţe stát po pádu Lehmanů všem bankám pomohl obnovit nejen důvěru ve finanční systém, ale i chuť pouštět se do rizika," varuje Nassim Taleb, jeden z investorů, kteří patří k prorokům, jeţ krizi předvídali.Podle deníku New York Times tak například jiţ teď banky hledají nové finanční produkty, jeţ by nahradily cenné papíry navázané na rizikové hypotéky. A do jejich hledáčků se dostaly ţivotní pojistky, které by odkupovali od lidí a prodávali je dál zabalené do balíčků. Pokud se bankéři z krize sami nepoučí, můţe nás tak brzy čekat další. "Tím, ţe stát po pádu Lehmanů všem bankám pomohl, obnovil nejen důvěru ve finanční systém, ale i chuť pouštět se do rizika." Nassim Taleb, finanční investor

32

Od pádu Lehman Brothers k náznaku oživení 15. září 2008: panika začíná Americká investiční banka Lehman Brothers kvůli problematickým hypotékám padla. Vláda jí odmítla poskytnout pomoc. Další banku Merrill Lynch zachránilo před bankrotem jen převzetí ústavem Bank of America. 3. října 2008: miliardy bankám - Kongres se shodl na záchranném balíčku pro banky, které infikovala toxická aktiva, ve výši 700 miliard dolarů. Byla to dosud nejrozsáhlejší finanční pomoc v americké historii. 16. prosince: sazby na nule - Dva týdny poté, co ekonomové oficiálně ohlásili, ţe USA jsou v recesi, sniţuje americká centrální banka Fed sazby na nevídanou úroveň nula aţ 0,25 procenta. Slibuje si od toho, ţe alespoň trochu rozmrazí důvěru na trhu. 14. února: další injekce - Nový americký prezident Barack Obama si připisuje první velký úspěch, kdyţ Kongres schválí jeho balíček na podporu ekonomiky ve výši 787 miliard dolarů. 3. září: přichází oţivení? OECD naznačuje, ţe recese, alespoň z pohledu růstu ekonomiky, je u konce. Nejvyspělejší ekonomiky světa G7 mají ve třetím čtvrtletí růst o 1,2 procenta. V předchozím kvartálu oslabily o 0,1 procenta.

33

Tabulka číslo 3. Zdroj: Jan Sochor. Rok krize aneb Jak utratit sto osmdesát rozpočtů Česka. Hospodářské noviny 14.9. 2009

5.3. V bankovním světě se prakticky nic nezměnilo ! Dva roky od krachu bank vydělává Wall Street dál. Bankéři uţ jsou zase v balíku, jen to lépe skrývají.

Pravidla děláme my, kamaráde. Taháme králíky z klobouku, zatímco ostatní jen dřepí a diví se, jak jsme to sakra dokázali. Těmito slovy zasvěcoval v roce 1987 do burziánského byznysu nezkušeného mladíka Gordon Gekko. Jedna z nejarogantnějších postav v dějinách kinematografie na celé roky zafixovala obraz obchodníka z Wall Street. Podlý, lstivý, dravý a hlavně bohatý. Dva roky poté, co krach banky Lehman Brothers odstartoval celosvětovou hospodářskou krizi, se řemeslo, které bylo symbolem dravého kapitalismu, alespoň navenek změnilo. Dnešní finanční srdce Ameriky tepe stejně rychle jako předtím. Ale éra zlatých hochů a děvčat, co dokáţou za noc roztočit desetitisíce dolarů, o nichţ ani nevědí, za co je vlastně dostali, uţ definitivně skončila.

34

Mravnost nečekejte Finančníci na Wall Street ztratili aroganci. Skvělé peníze dál vydělávají, jen je nedávají na odiv. Chovají se nenápadně a čím dál častěji myslí na to, co budou dělat, aţ dostanou padáka nebo přijdou o prémie. S jedním z nich se setkal i týdeník Ekonom. Tak jako jeho kolegové nechtěl být citován, i kdyţ má svou práci jistou. Pracuje totiţ na newyorské burze, kde se spíše dívá ostatním pod prsty, neţ aby dobře radil klientům. »Nějaké morální ponaučení od lidí z Wall Street nečekejte. Kdo chce veřejně říkat, ţe je jeho plat nemravný, ten uţ tu dávno nepracuje,« říká v malé newyorské kavárně u poledního sendviče muţ, který prozradil jen své křestní jméno - John. Finančníci podle něho začali přísně oddělovat soukromí a práci, coţ třeba ještě před dvěma lety někdy splývalo. Ţádné bujaré večírky nefrčí. Naopak - hodně vydělávají podniky, které nabízejí burziánům diskrétní soukromí. Jako například Setai Club & Spa na Broad Street, jen pár desítek metrů od sídel největších bank. Kdo klub nezná, jen těţko ho najde - na první pohled nejde o nic okázalého, z ulice je vidět jen malá mosazná cedulka. Za roční poplatek pět tisíc dolarů si tu bankéři a obchodníci mohou denně dopřávat koupele a masáţe. I tady je nejnabitěji v polední pauze. A i kdyţ jde oficiálně o soukromý klub, víc neţ klasickou zdravotní relaxaci podnik nenabízí. A i kdyţ nechtějí být finančníci příliš okázalí, některé věci - jako například luxusní módu - si neodpustí. Na Manhattanu letos v únoru otevřel svoji prodejnu Hermes výhradně pro muţskou klientelu. A další obchod přidala i firma Tourbillon, která prodává drahé švýcarské hodinky. Zákazníků má dost. Federální ministerstvo práce spočítalo, ţe průměrný zaměstnanec na Wall Street si loni vydělal 331 tisíc dolarů. Utajení milionáři To, ţe bankéři po předloňském zemětřesení tiše utrácejí dál, potvrzuje i další spolehlivý barometr - prodej luxusních bytů na Manhattanu. V letošním druhém čtvrtletí se jich podle makléřů z Prudential Douglas Elliman prodalo 276 a jejich průměrná cena přesáhla pět milionů dolarů. Kupců se našlo o 80 procent víc neţ ve stejném období v roce 2009. A to byly srovnatelné byty tehdy v průměru o půl milionu dolarů levnější. Jméno majitele se ale na zvonku jen tak neobjeví. Potvrzuje to i Čechoameričan Josef Baláţ, který se na rekonstrukce luxusních rezidencí na Manhattanu specializuje.

35

Právě dokončuje sídlo ředitele jednoho z hedgeových fondů. Baláţův klient loni vykázal příjem deset milionů dolarů. »O detailech stavby ani investorovi ale oficiálně mluvit nesmím,« řekl Ekonomu. Hlavně diskrétně Diskrétní chování je dnes na Wall Street normou. »Kaţdá firma si platí školitele, kteří vás naučí, jak vystupovat dostatečně sebevědomě, ale přitom docela skromně. Všichni si úzkostlivě hlídají, aby je někdo neobvinil, ţe si uţívají za peníze daňových poplatníků,« vysvětluje burzián John. Byly to totiţ právě peníze z eráru, které umoţnily finančním institucím přeţít. Minulý čas je na místě - z celkem 245 miliard dolarů, které Washington vydal na záchranu amerických bank, jich více neţ 170 krachující instituce vrátily zpět do státní kasy. »Kdyţ si teď prezident Barack Obama pozve finančníky na kobereček, mohou mu s klidem říci: "My uţ peníze od daňových poplatníků nepotřebujeme, mluvte o jiných",« vysvětluje Vahan Janjigian, šéfanalytik časopisu Forbes. Na bonusy nesahat! I kdyţ by logika napovídala, ţe bankéři by po zkušenostech z posledních dvou let měli brát méně, není tomu tak. Jejich platy a bonusy se neodvíjejí od toho, kolik banka vydělá. Spíše se honoruje loajalita k firmě. Jednoduše řečeno to, ţe špičkové mozky neutíkají jinam. Za loňský rok získali zaměstnanci finančních sluţeb v New Yorku na prémiích 20 miliard dolarů. To je sice o třetinu méně neţ před krizí, ale pořád je to čtvrté nejvyšší číslo od roku 1985, kdy se bonusy vůbec sledují. Významně se ale obměnil ţebříček těch, kteří na prémiích vydělávají nejvíc. Zatímco staří pardálové si pohoršili, na jejich místo nastoupili prakticky neznámí finančníci. Loňskému ţebříčku nejlépe placených lidí na Wall Street tak vévodí John G. Stumpf. Výkonný ředitel kalifornské banky Wells Fargo je přitom znám jako konzervativní šéf, který se mezi špičku propracovával víc neţ 20 let. Třináct milionů dolarů pak vydělal Richard B. Handler, šéf finančního domu Jefferies Group, kterého znají jen opravdoví experti na americké bankovnictví. Leckteří staří mazáci - jako například šéf Goldman Sachs Lloyd Blankfein - se museli spokojit »jen« s deseti miliony dolarů. »Výkonní ředitelé dnes domů přinesou zhruba stejně jako jejich manaţeři, kteří pro ně pracují - a někdy i méně,« glosoval přerozdělování odměn na Wall Street deník The New York Times.

36

Ticho před bouří Je ale docela moţné, ţe letošní bonusy, které se vyplácejí na jaře 2011, uţ budou mnohem chudší a propadnou se na úroveň z doby vrcholící krize. Tak to alespoň vidí Meredith Whitneyová, jedna z nejrespektovanějších analytiček Ameriky. »Očekávám, ţe prémie dramaticky klesnou,« říká prominentní hybatelka dění na finančních trzích, která mimochodem předpověděla kolaps amerického bankovnictví jiţ v roce 2007. Ve vzduchu podle ní visí i výrazné propouštění. Napřesrok přijde o práci desetina lidí na Wall Street, věští Meredith Whitneyová. »Produkt, který po léta udrţoval Wall Street v chodu, jsou cenné papíry. Jenţe ti, kdo s nimi obchodují, tratí uţ třetím rokem. „Budou muset projít velkou strukturální změnou“, varuje analytička, která sama dala vale jednomu z největších dravců na Wall Street - investiční bance Oppenheimer. Dosud ţádná armáda nezaměstnaných finančníků po krizi nevznikla. Od podzimu 2008 na Wall Street ubylo jen 20 tisíc pracovních míst ze zhruba dvou set tisíc pozic, které bankovní centrum Spojených států nabízí. Finanční sluţby byly dosud ţádané i v krizi. Potvrzují to také celkové statistiky zatímco ve stavebnictví v USA za poslední tři roky zmizelo kaţdé třetí pracovní místo, ve finančním sektoru to bylo v rámci celých Spojených států jen sedm procent. Také většina z těch, co Wall Street nedobrovolně opustila, si práci našla tam, odkud musela odejít - ve finančním sektoru. Záleţelo ale na tom, kam se v kariérním ţebříčku stačili vyšplhat. Zatímco manaţeři na niţších postech museli jít s platem často aţ o polovinu dolů, velké ryby většinou na krizi vydělaly. Pokud si pohoršily, pak na bonusech. O svůj základní plat se ale bát nemusely. Další bankéři vydělali na tom, ţe prodali svůj (či kolegův) příběh. Například Lawrence G. McDonald, někdejší viceprezident zkrachovalých Lehman Brothers, vydal loni autobiografickou knihu Kolosální úpadek zdravého rozumu, v níţ se „opřel“ do svého někdejšího šéfa Richarda Fulda, a stal se autorem bestselleru. Ostatně podobně jako Geraint Anderson, který ještě před krizí vystoupil z rozjetého rychlíku v londýnské čtvrti a popsal v knize Cityboy bezskrupulózní prostředí obchodníků s notnou dávkou peprných detailů. I ti, kdo na prestiţní Wall Street stále zůstávají, se ale často pojišťují pro případ, ţe by je někdo vyhodil z kola ven. Třeba Tara Brysonová, manaţerka hedgeového fondu New Stream Capital, má zvláštní »bokovku« - se svým bratrem provozuje v Connecticutu kozí ekofarmu. Také Claire DiLorenzo Paquinová, která ještě počátkem roku 2008 povýšila na ředitelku dnes jiţ 37

neexistující banky Bear Stearns, si jako novou práci zvolila svůj koníček. »Vţdy měl bavilo fotografovat a malovat, takţe neţ abych přijala nejisté nabídky ve finanční branţi, raději jsem si zaloţila vlastní designérské studio,« svěřila se novinářům listu Wall Street Journal. Není náhodou, ţe její studio Clean Design dostalo první zakázky od bývalých kolegů z finanční branţe. Značka, která prodává Pořekadlo o tom, ţe kdyţ se dva perou, třetí se směje, v případě newyorského Wall Street ani londýnské City nefunguje. Ţádný třetí dravec, který by krizi vyuţil ke zlanaření špičkových bankéřů, se nenašel. Kdyţ personální agentura Vault letos v létě mezi lidmi z finanční branţe zjišťovala, který zaměstnavatel je nejprestiţnější, v první desítce se neobjevila ţádná společnost, která by nesídlila na Wall Street. Potvrzuje to i Vahan Janjigian z Forbesu, který dění ve finančním centru Ameriky sleduje uţ tři desetiletí. »Často se mě lidé ptají, jestli Wall Street nešlape na paty třeba Singapur nebo Hongkong,« vypráví ve své newyorské kanceláři. Američané se přece stěhují za prací třeba tisíce kilometrů od domova a finanční sluţby jsou byznys, který beztak nezná hranice. Amerika je nicméně stále pro finančníky jednička. Dokládají to i čísla - celková hodnota akcií, které jsou obchodovány na newyorské burze je 12,25 bilionu dolarů. To je pětkrát více neţ v Londýně nebo Hongkongu. Wall Street podle Vahana Janjigiana ţádnou konkurenci zkrátka nemá. »Kdo ten šílený cirkus okusil, uţ nechce nikdy jinak, dodává spiklenecky.

Tabulka číslo 4. Zdroj: Blahoslav Hruška. Chamtivost je dobrá. Ekonom č. 38. 23.9. 2010 38

Vlastní závěr:__________________________________________________________ Hlavní příčinou hospodářské krize v USA, byla hypotéční expanze podporovaná státem, která vedla k poskytování hypoték téměř komukoliv. Ani komerční bankéři kvalitně nediverzifikovaly rizika s velkým objemem hypoték spojená. Z kvalitních i nekvalitních hypoték, dokonce vytvořily deriváty (balíčky) tzv. CDO ( s úmyslně nadhodnoceným raitingem, povaţovány za bezpečnou investici a nalákaly tak do této rizikové investice další banky, penzijní fondy, dokonce i státní instituce. Po zhroucení hypotéčního trhu, vzhledem k velkému objemu nesplácených hypoték, došlo k znehodnocení CDO, k splasknutí bubliny na trhu s realitami, tedy prudkému poklesu cen nemovitostí, ke krachům několika bank a finančních investičních společností. Dále byl ochromen celý finanční sektor v důsledku zastavení peněţních toků. Do problémů se dostaly další banky, automobilky a ostatní firmy, dokonce i ty největší banky, které díky státnímu záchrannému balíčku nezkrachovaly, měly obrovské problémy. Zastavení peněţních toků v důsledku obrovských ztrát, krachů a nedůvěry v bankovním sektoru! A co hůř, ti co krizi způsobili, tedy bankéři, nebyli prakticky postiţeni a dokonce se vrátili k původnímu způsobu práce i ţivotního stylu. Avizované zásadní změny, omezení, v bankovním sektoru se změnily po mnoha úpravách v prakticky bezcenný materiál.

5.4. Krize v České republice Pokles HDP 2008/2009 -45 miliard Kč Ekonomika přišla za rok o 45 miliard korun (Zatímco na konci června 2008 dosahoval HDP v Česku 784 miliard korun, letos v červnu to bylo jen 739 miliard +182 tisíc nezaměstnaných. Od srpna 2008 do srpna 2009 přibylo 182 tisíc lidí bez práce. Na konci letošních prázdnin jich bylo 494 tisíc. -18 % pokles vývozu. V červenci roku2008 dosahovala hodnota vyvezeného zboţí více neţ 206 miliard korun, o rok později to bylo jen necelých 170 miliard. +622 korun na výplatní pásce. Průměrná mzda stoupla mezi loňským a letošním druhým čtvrtletím o 622 korun na 22 992 korun. Nárůst je ale podle analytiků způsoben propouštěním lidí z niţších příjmových skupin, coţ průměrnou mzdu posunulo výše. 558 miliard ztratila praţská burza. Trţní kapitalizace firem na praţské burze se mezi srpnem 2008 a srpnem 2009 sníţila o 558 miliard korun na 1,299 bilionu korun, tedy o 30 procent. Zdroj: Bohuslav Hruška. Chamtivost je dobrá. Ekonom, 23.9.2010

5.5. Důvody, proč se současná krize nedá srovnávat s Velkou hospodářskou krizí roku 1929 V současné nervózní době je těţké vyhnout se jakémukoliv srovnání se Světovou hospodářskou krizí roku 1929. „Letošní krize uţ se nepodobá těm z let 1987, 1998 nebo 2001," prohlásil 11. listopadu John Thain, generální ředitel banky Merrill Lynch. A dodává: „Nyní se ohlíţíme zpět do roku 1929, abychom viděli podobné zpomalení, jaké se odehrává dnes." S tím rozdílem, ţe tehdy „zdobil“ přední stránku časopisu Time Franklin Delano Roosevelt, teď je tváří Barack Obama. Většina ekonomů se ale přiklání k názoru, ţe rovnítko mezi rokem 1929 a současností je přehnané.

39

Jak se zdá, úvěrový debakl (2008) a Velká deprese (1929) mají podobný původ. Obě uvedla do chodu skutečnost, ţe finanční krize vedla k nadměrné redukci spotřebitelské poptávky. Oba fenomény se ale zásadně liší. Namísto pracovníků unavených po šichtě s mírně zarostlými tvářemi (tzv. five o'clock shadow), kteří ţádají kolegy o poslední šesták ("Brother, can you spare a dime?"), máme nyní hladce oholené finančníky, kteří ţádají po státnících stovky milionů. Ještě podstatnější je, ţe v porovnání s ekonomickým traumatem třicátých let minulého století vypadá současné utrpení spíše jako povrchové rány.

V roce 1933 neunesly nápor tři tisíce bank „Třetího března po poledni nebyla schopna obchodovat skoro ani jedna banka," uvedl Franklin Delano Roosevelt 12. března 1933 v jednom neformálním rozhovoru. V roce 1933 totiţ zbankrotovaly zhruba tři tisícovky komerčních bank v USA, coţ způsobilo obrovské ztráty vkladatelům. Recese začala v srpnu roku 1929 a trvala dlouhých 43 měsíců, během této doby stoupla nezaměstnanost k hodnotě 25 procent a národní důchod se smrštil na polovinu. V porovnání s polovinou listopadu 2008 ale vychází současná krize lépe, jelikoţ do té chvíle zkrachovalo „jen" 19 bank. Americká centrální banka Fed před dvěma týdny oznámila, ţe v roce 2009 očekává nezaměstnanost do 7,6 procent. Ekonomové z filadelfské regionální pobočky Fedu věří, ţe recese, započatá v dubnu 2008, do příštího léta odezní. Ovšem jejich slova někteří zpochybňují uţ jen kvůli tomu, ţe ještě v lednu ti samí ekonomové předpovídali zajímavý hospodářský růst v letech 2008 a 2009. Letošní laureát Nobelovy ceny za ekonomiku Paul Krugman v dotisku své knihy s názvem The Return of Depression Economics píše: „Světová ekonomika není v depresi. Do deprese pravděpodobně ani neupadne, a to navzdory závaţnosti současné krize." Dále je moţné, ţe zodpovědní finančníci se pouze dovolávají vzdálené historie i proto, aby zakryli své chyby a nesprávná rozhodnutí. Někteří ekonomové zde shledávají například paralelu se slovy šéfa banky Merrill Lynch.

Vzdálené události máme tendenci generalizovat Je zcela pochopitelné, ţe mnoho z nás porovnává současný stav s Velkou hospodářskou krizí. Právě analogie pomáhají dávat věci do určitého kontextu. Ale pouze malá hrstka lidí, kteří ve třicátých letech dřeli nouzi s bídou, se doţila dneška. Například Studs Terkel, známý kronikář sepisující názory na Velkou depresi, zemřel v říjnu 1996. Časová vzdálenost od roku 1929 se jeví jako obrovská propast. Čím dále se v čase upínáme na určitou událost, tím vyšší máme tendenci ji generalizovat a stává se tak méně přesnou. Toto porovnání s Velkou depresí nám často problikne hlavou jako kraul (zpráva, která neustále obíhá na spodní části obrazovky). Jak uvádí behaviorální ekonom Dan Ariely: „Vše je o touze, aby se kaţdá událost vešla do jednoho záběru." 40

Nakonec je třeba uvést několik dalších rozdílů mezi těmito dvěma érami. Světu v letech 1929-33 chyběly tlumiče šoku, jakými jsou dnes systém sociálního zabezpečení a pojištění vkladu, které chrání občany před osobními bankroty. Některé z velkých světových ekonomik typu Německo, Sovětský svaz, Japonsko a Itálie byly ve třicátých letech nepřátelské při pouhém pomyšlení na trţní kapitalismus. Zatímco dnes se kapitalismus a la Spojené státy nachází pod palbou svých vlastních sebepoškozovacích mechanismů a země jako Německo, Itálie a Japonsko spolupracují s USA, aby se s tímto problémem vypořádaly. Poslední rozdíl lze najít na americké politické scéně. Zatímco po krizi roku 1929 musel národ čekat přes tři roky, aby prezident, který nebyl schopen zvládnout situaci, odešel, nyní Američané doufají, ţe za dva měsíce se dočkají svého zachránce. Zdroj: Ivana Šalomonová. Důvody, proč se současná krize nedá srovnávat s Velkou hospodářskou krizí roku 1929. Hospodářské noviny 1.12. 2008

5.6. Krize rok poté: Na dno si sáhla i Česká ekonomika Datum 7. září je povaţováno za historický milník světové ekonomiky, který se svým způsobem odrazil i v Česku. Přesně před rokem oznámila americká vláda, ţe v souvislosti s krizí převezme kontrolu nad polostátními hypotečními agenturami Fannie Mae a Freddie Mac, coţ je povaţováno za první váţnější důsledek krize. Světová hospodářská krize, která plně vypukla zhruba před rokem, dopadla i na českou ekonomiku. Během jediného roku se HDP propadl aţ o 4,9 procenta, průmyslová výroba klesla o více neţ pětinu a nezaměstnanost se pomalu ale jistě blíţí k deseti procentům. Finanční krize, které bylo Česko díky stabilnímu finančnímu systému z valné míry ušetřeno, se postupně přelila do reálné ekonomiky. Banky omezily půjčování peněz, podnikům ubyly zakázky, omezily výrobu a začaly propouštět. Tomu se následně jiţ nevyhnula ani česká ekonomika. Rekordní propad HDP Zatímco ještě ve třetím čtvrtletí loni rostl hrubý domácí produkt o 3,1 procenta, v následujícím čtvrtletí jiţ poklesl o 0,1 procenta. Dna zřejmě dosáhla ekonomika ve druhém čtvrtletí letos, kdy HDP klesl o 4,9 procenta.

41

Meziroční vývoj HDP v České republice Vývoj HDP 1. čtvrtletí 2008 2. čtvrtletí 2008 3. čtvrtletí 2008 4. čtvrtletí 2008 1. čtvrtletí 2009 2. čtvrtletí 2009 - 4,9 %*

-

3,8 4,6 3,1 0,1 3,4

* Předběţný odhad

Tabulka číslo 5.

"Asi nejvíce překvapivá byla rychlost, s jakou recese dorazila do Evropy a do ČR. Zatímco ještě třetí čtvrtletí loňského roku nevypadalo tak zle, hned další měsíce přinesly neuvěřitelně rychlý propad zakázek a výroby," uvedl analytik ČSOB Petr Dufek. Průmysl a trh práce - dvě spojené nádoby Právě průmysl byl jedním z nejviditelnějších příkladů, jak rychle se krize dostala do ČR. Průmyslová výroba trvale klesá v meziročním srovnání od října loňského roku. Nejhorší situace byla přitom v únoru, kdy klesla o 23 procent. V červenci pak klesla o více neţ 18 procent. Kvůli tomu změnou prošly podle analytika Citco-finanční trhy Jiřího Šimka mnohé firmy, které se více zaměřily na hlídání nákladů. Pro mnohé s počátkem krize přišel dokonce boj o přeţití. Kvůli tomu se velmi rychle firmy začaly zbavovat svých zaměstnanců.

Tabulka číslo 6.

42

% % % % %

"Zatímco dříve se na trhu práce měnily poměry se zpoţděním zhruba tří čtvrtletí, tentokrát to bylo téměř okamţitě. Ukazuje se tak, ţe český trh práce je mnohem flexibilnější neţ na první pohled vypadá," řekl Dufek. Nezaměstnanost se v září loňského roku pohybovala kolem pěti procent, nyní je přes osm procent a postupně podle odhadů poroste k deseti procentům. Největší nárůst nezaměstnanosti přitom přinesl únor, kdy počet nezaměstnaných stoupl z lednových 6,8 na 7,4 procenta. Ceny: jedno z mála pozitiv krize Jedním z mála pozitivních jevů při prohlubující se krizi byl pokles cen, kdyţ inflace spotřebitelských cen v červenci výrazně zpomalila a výhledově podle ekonomů nelze očekávat ţádné zlepšení. V červenci 2009 inflace oproti stejnému období v loňském roce klesla na 0,3 procenta, coţ je nejniţší hodnota od září 2003. Enormní pokles byl zapříčiněn především vývojem cen potravin, svůj vliv na cenovou hladinu má i cena ropy, která před rokem začínala pomalu ustupovat ze svých rekordních výšin. Růst cen však odborníci roku neočekávají, protoţe s negativními dopady krize především růstem nezaměstnanosti, klesá kupní síla zákazníků a tím pádem i poptávka. Pro spotřebitele je výhled nízkých cen dobrou zprávou, neboť pro zbytek roku mohou počítat s nízkými cenami. Naopak firmy si zoufají, protoţe musejí sniţovat kvůli oţivování poptávky svoje ceny, a tím pádem pak mají méně prostředků na investice a rozvoj.

Tabulka číslo 7. Achillova pata: státní finance a deficit rozpočtu S tím, jak se během roku zhoršila v Česku ekonomická situace, došlo i na státní finance a v důsledku toho na nejistotu při sestavování státního rozpočtu pro rok 2010. Zároveň i státní rozpočet pro letošní rok doznal výrazné změny, kdyţ plánovaný deficit 38,2

43

miliardy korun byl překročen jiţ v dubnu, v červenci jiţ tuto částku převyšoval téměř dvojnásobně. Stát doplácí především na výpadek příjmů, kdyţ krize se například projevuje třetinovým propadem ve výběru daně z příjmu právnických osob. Naopak ve státních výdajích rostou mandatorní poloţky na důchody a sociální dávky. "Očekávaný schodek se pohybuje na hranici akceptovatelnosti. Výhled na příští rok ukazuje, ţe nejde jen o cyklickou záleţitost ale o hluboký strukturální problém zanedbávaný více neţ desetiletí všemi vládami, které tuto zemi vedly," uvedl David Marek z Patrie.

Tabulka číslo 8. Zatímco schválený rozpočet pro letošek počítá s deficitem 38,3 miliardy korun, reálně se očekává schodek někde kolem 160 aţ 170 miliard korun. Navíc kvůli rekordnímu propadu HDP jiţ ministr financí Eduard Janota varoval, ţe schodek rozpočtu by mohl příští rok poprvé v historii začínat dvojkou. Kdyţ reálné varování z jeho strany hovoří aţ o schodku 230 miliard, pokud nebudou přijata patřičná opatření, aby deficit nespadl tak hluboko. Zdroj: Autor/ři: red eko, Grafy: Next Finance. Hospodářské noviny 7. 9. 2009

5.7. První velká oběť krize: Island byl před bankrotem Za rozhodující příčinu současné krize země analytici povaţují agresivní zahraniční expanze tří největších islandských bank. Ekonomika Islandu v říjnu v roce 2008, byla krok před státním bankrotem. Tamní vláda reagovala narychlo schváleným a okamţitě platným nouzovým zákonem na převzetí absolutní kontroly nad domácími bankami a zároveň přichystala prodej jejich zahraničních dcer. Do země narychlo přicestovala mise Mezinárodního měnového fondu (MMF).

44

Premiér Islandu Haarde v parlamentu prohlásil, ţe Island stojí před reálným nebezpečím, ţe bude do globální krize zataţen tak, ţe skončí státním bankrotem. Informovala o tom agentura Reuters. Za rozhodující příčinu současné krize země je povaţována agresivní zahraniční expanze tří největších islandských bank. Vláda nyní mohla banky okamţitě zestátnit, přinutit k fúzi, vyměnit jejich management a stanovit hranice pro jejich odměny. Bilanční suma tří hlavních islandských bank byla desetkrát větší, neţ je roční hrubý domácí produkt celé země. Jako moţné východisko se vládě jevily prostředky penzijních fondů, které byly, podle mezinárodních měřítek poměrně vysoké. Islandská koruna za týden ztratila k euru přes čtvrtinu své hodnoty. Za posledních 12 měsíců islandská koruna oslabila o více neţ 70 procent. Podpora přišla i ze zahraničí. Rusko podle sdělení islandské centrální banky poskytlo Islandu úvěr přes 4 miliardy eur (zhruba 99 miliard korun) s více neţ 4letou splatností. To by mělo stabilizovat islandský finanční systém. V krizi je několik islandských bank a kvůli silnému kolísání kurzu tamní měny se centrální banka rozhodla kurz zafixovat. Po několika vlnách chaotického kolísání kurzu zmítaného krizí různými zprávami se centrální banka rozhodla zakročit a oznámila, ţe s okamţitou platností islandskou korunu vůči koši měn zafixuje na kurzu 131 korun za euro. Island - moderní země Podle většiny makroukazatelů je Island moderní a dynamická země. Průměrný růst HDP za deset let je 4,3 procenta ročně, obdobně jako v České republice. Island je bez problémů se zaměstnaností, rozpočtem nebo penzemi. "Velká a dlouhodobá nerovnováha peněžních toků vůči zahraničí. Celkové zadlužení země, jehož největší podíl nese na bedrech soukromý sektor, je na úrovni 210 procent HDP. Problém bankovního sektoru rovná se finanční krize celé země," uvedl analytik Raiffeisenbank Aleš Michl.. Islandská republika má 300 000 obyvatel, člení se do osmi regionů. Jeho rozloha je 103 000 kilometrů čtverečních. Hrubý domácí produkt na osobu tam podle posledních údajů činí 53 472 amerických dolarů. Zdroj: Tomáš Králíček. Hospodářské noviny. 7. 10. 2008

5.7.1. Pohled Gyfli Magnussona na problémy Islandu Gyfli Magnusson, docent ekonomie Islandské univerzity v Reykjavíku Docent Gyfli Magnusson má z kanceláře uklidňující výhled na panorama Reykjavíku a na zasněţené hory. Na nástěnce má fotografie svých pěti dětí. V dramatické době, jaká teď jeho zemi zasáhla, je podle něho velká rodina výhodou - člověk se prý má o koho opřít a můţe myslet i na jiné věci, neţ jsou peníze.

45

Magnusson nemá na rozdíl od mnoha jiných Islanďanů existenční starosti. Vyvrací rčení o tom, ţe kovářova kobyla chodí bosa - nepouštěl se do divokých investic, a tak nepřišel o ţádné peníze v padlých bankách ani v investičních fondech, nemá ani úvěr na auto. Splácí jen hypotéku (která teď, pravda, zdraţuje). Řada Islanďanů, kteří do minulého týdne ţili v osmé nejbohatší zemi světa, takové štěstí nemá. "Spousta lidí přišla o úspory, mnoho z nich čeká osobní bankrot, zbankrotuje i řada společností. Ale pokud se podaří nějak vyřešit kolaps bank, země by se měla vzpamatovat," věří Magnusson. Odhaduje, ţe ekonomika nyní spadne nejméně o deset procent, coţ je sice velká změna, na druhou stranu to stále není špatné. "Nevracíme se do doby kamenné. V horším případě tak o osm let zpátky, a to stále není ţádná katastrofa," uklidňuje Magnusson. Co se vlastně na Islandu stalo? Zkolaboval bankovní systém, který po privatizaci a deregulaci v posledních deseti letech narostl do obřích, neúnosných rozměrů, daleko převyšujících velikost islandské ekonomiky. Banky se pouštěly do stále většího počtu riskantních operací, investovaly do akcií podniků doma i v zahraničí, půjčovaly firmám na koupi jiných firem, skupovaly akcie, dluhopisy a půjčovaly spoustě místních lidí na věci, které si nemohli dovolit. Proč to všechno tak najednou zkrachovalo? Ta hrozba uţ tu byla delší dobu, jen se nevědělo, kdy kolaps přijde a jak bude velký. V okamţiku, kdy se v USA zhroutily ceny nemovitostí a peníze přestaly proudit tak volně jako dřív, ocitly se islandské banky v pasti. Nedokázaly obnovit půjčky, jimiţ své projekty financovaly, a vzápětí se naplno projevilo, jak přehnaný byl jejich optimismus. Řešení situace Závazky bank dosahovaly aţ sta miliard dolarů, asi osmkrát víc, neţ je islandský hrubý domácí produkt. Vláda se po znárodnění bank v první řadě musela postarat o vklady obyvatel, které jsou ze zákona garantovány, ale nemusí a ani nemůţe zodpovídat za všechny dluhy, jeţ banky jako privátní instituce vytvořily. Plán byl takový, ţe kaţdá ze tří padlých bank se rozdělí na dvě části. Ta menší si ponechala vklady, stát ji očistil a nechal dál fungovat pro zabezpečení normálních sluţeb. Druhá část šla do konkursu, kde se stát pokusil zpeněţit všechna aktiva nahromaděná bankami v minulých letech a z výtěţku pokryje tolik dluhů, kolik bude moţno. Je to ten hlavní úkol, který teď před sebou máme. Pokud se podaří rychle rozhýbat bankovní sektor v této nové podobě, pokud se vyřeší vztahy s Británií a jejich vklady a pokud se obnoví obchodování s naší korunou, pak podniky, které vyváţejí, něco vyrábějí nebo poskytují sluţby, budou schopné dál fungovat a ekonomika se můţe vzchopit. Výrobní sféra je v podstatě zdravá, problém je v bankách a v tom, aby opět začaly volně proudit peníze přes hranice. Podle všeho vláda se uţ předtím snaţila získat půjčky z Ameriky a ze Skandinávie, ale nikam to nevedlo kvůli eskalaci krize v celém světě, a tak si půjčila v Rusku. Čtyři miliardy eur si u Ruska půjčila. Jedná se asi o 40 procent HDP, to je ale stále únosné 46

oproti stavu, kdy stát měl hradit veškeré závazky bank. Navíc jsem naštěstí v situaci, kdy dosavadní státní dluh Islandu byl minimální. Scénář dalšího vývoje? Příznivý scénář je takový, ţe po těţké zimě se můţe začít situace obracet k lepšímu pokud vláda vyřeší potíţe s volným pohybem peněz a pokud výrobní podniky budou moci dál fungovat. Asi se nevyhneme růstu nezaměstnanosti a propadu ekonomiky, ale nebude to tak dramatické. Špatný scénář vypadá tak, ţe na stát spadne více dluhů, pohyb peněz uvnitř i ven se dál povleče a krize se rozšíří i do výrobní sféry. Zdroj: Jiří Nádoba. Hospodářské noviny. 15. 10. 2008 Vlastní závěr:__________________________________________________________ Za rozhodující příčinu současné krize země analytici povaţují agresivní zahraniční expanze tří největších islandských bank. Bilanční suma tří hlavních islandských bank byla desetkrát větší, neţ je roční hrubý domácí produkt celé země. Tamní vláda reagovala narychlo schváleným a okamţitě platným nouzovým zákonem na převzetí absolutní kontroly nad domácími bankami a zároveň přichystala prodej jejich zahraničních dcer. Do země narychlo přicestovala mise Mezinárodního měnového fondu (MMF). Velká a dlouhodobá nerovnováha peněţních toků vůči zahraničí. Celkové zadluţení země, jehoţ největší podíl nese na bedrech soukromý sektor, je na úrovni 210 procent HDP. Problém bankovního sektoru rovná se finanční krize celé země. Islanďané ţili v osmé nejbohatší zemi světa. Přišli o úspory, mnoho z nich čeká osobní bankrot, zbankrotuje i řada společností. Ale pokud se podaří nějak vyřešit kolaps bank, země by se měla vzpamatovat. Z tohoto případů vyplývá, ţe opět došlo k nepředloţenému, trestuhodnému chování komerčních bank. Absolutně podcenily diverzifikaci úvěrového rizika a selhaly zde i kontrolní mechanismy státu. Na tomto příkladu je opět jasně vidět nebezpečí spočívající ve velikosti bank a selhání kontrolních mechanismů, ať jiţ jmenovaného státu, či mezinárodních organizací.

5.8. Zadlužené Řecko Hospodářství Řecka je na pokraji finančního kolapsu. Země, která se mohla na začátku roku 2001 připojit k eurozóně jenom díky značně „kreativnímu" nakládání s oficiálními údaji, se dlouhodobě potýká s rostoucím zadluţením státních financí. Místo, aby se dluhy po přijetí eura zmenšovaly, neustále rostly a nebýt součástí jednotné měny, ztratilo by Řecko uţ dávno důvěru investorů. Díky euru přišla změna ratingu na BBB+ od agentury Fitch Ratings aţ včera. Fitch tak potvrdila něco, co většina investorů tušila - Řecko je pro investory nejrizikovější zemí eurozóny. Navíc, s negativním výhledem. Jinak řečeno, přísná ratingová agentura nevylučuje, ţe svoji známku v následujících měsících ještě sníţí. Řecko tak poprvé po deseti letech přišlo o známku začínající písmenem A. Pro srovnání - země, kde lze bez obav investovat kapitál, se honosí trojím A. Například Německo, Finsko či Nizozemsko. Solidní hodnocení má také Česko. Jeho závazky v zahraniční měně mají známku A+.

47

Řecko nemělo potíže jenom s veřejnými financemi. Na snímku z Athén z 6. prosince 2009 pořádkové jednotky policie po zásahu molotovovým koktejlem při výtržnostech, které se strhly během 1. výročí smrti patnáctiletého mladíka zahynuvšího při policejní střelbě. Foto ČTK Řecku se dál přitíží Udělení horšího ratingu především znamená, ţe Řecko, které si muselo půjčit nejméně 65 miliard eur, bude hůř získávat zdroje na kapitálových trzích. A hlavně za vyšší úrok, coţ dále zatíţí jeho veřejné finance. Ty se octly ve schodku odpovídajícím 12,7 procenta hrubého domácího produktu (HDP). V eurozóně je na tom stejně špatně jenom jedna země - Irsko. Evropské komisi uţ dochází s Řeckem trpělivost. Jak uvádí agentura Reuters, především ji popuzuje fakt, ţe vládní statistikové v Aténách často a výrazně „revidují" oficiální údaje. „Řecký rozpočtový schodek nám dělá značné starosti. A stejně tak způsob, jímţ se vyčísluje," cituje agentura Bloomberg bruselského komisaře Joaquína Almuniu, který odpovídá za hospodářské a měnové otázky. Brusel dal Aténám několik týdnů na to, aby připravily další kroky k ozdravení veřejných financí. Jinak budou Řekové čelit citelným finančním sankcím. „Řecko se nachází ve velice svízelné situaci. To znamená, ţe musí přijít velice obtíţná, velice odváţná, ale naprosto nezbytná opatření," poznamenal v hospodářském výboru Evropského parlamentu Jean-Claude Trichet, prezident Evropské centrální banky, který se jen velice zřídka vyjadřuje k záleţitostem jednotlivých zemí eurozóny. Socialista Jorgos Papandreou, který po říjnových parlamentních volbách usedl do premiérského křesla, si je vědom, ţe převzal veřejné finance v naprosto dezolátním stavu. „Naší zemi hrozí, ţe finančně vykolejí," prohlásil premiér. Jeho zemi přitom globální recese nezasáhla tak prudce jako jiné evropské ekonomiky (Irsko, Maďarsko, 48

Španělsko, baltské země). Ale Řecko se dlouhodobě se potýká s klesající konkurenceschopností, chabým výběrem daní, coţ souvisí s obrovským rozsahem „stínové ekonomiky". Nový kabinet slibuje, ţe odvrátí hrozbu státního bankrotu. Chce zamezit plýtvání penězi ve veřejném sektoru a lépe vyuţívat fondů Evropské unie pro financování investic. Vláda chce příští rok srazit rozpočtový schodek o více neţ tři procentní body. Hodlá toho dosáhnout dalšími výdajovými škrty, vyšším zdaněním alkoholu, tabáku a také příjmů plynoucích z nemovitostí. Ale zároveň bude potřebovat více peněz na štědřejší pomoc chudším domácnostem. Řekové slíbili, ţe zvedne podpory v nezaměstnanosti. Její průměrná míra stoupne z letos očekávaných 9,3 procenta na 10,4 procenta v období 2010 - 2011, uvádí poslední prognóza OECD. Nejhorší v eurozóně Řecko, výrazně závislé na cestovním ruchu a námořní dopravě, si po vstupu do eurozóny v roce 2001 nevedlo špatně. Spotřebitelský „boom" přispěl k průměrnému více neţ čtyřprocentnímu hospodářskému růstu. Ale země během tohoto poměrně příznivého období nevyuţila k dalšímu ozdravení veřejných financí. Zatímco Belgičanům se podařilo omezit celkový veřejný dluh ze 133 procent HDP v roce 1993 na loňských 89 procent, Řekům pořád bobtná a podle poslední předpovědi Evropské banky bude letos odpovídat 108 procentům HDP a v příštím roce dokonce přesáhne 120 procent HDP. Řecko se tak stane nejzadluţenější zemí eurozóny, kterou dosud je Itálie. Řecko se ponořilo do recese v posledním čtvrtletí minulého roku a dosud se z ní nevymanilo. Jeho HDP během července - září ve srovnání s předchozím čtvrtletím klesl o 0,3 procenta. Za celý letošní rok se čeká pokles o půl druhého procenta. Rekordní deficit - Řecký rozpočet spadl letos do schodku 12,7 % HDP, coţ je nejvíc v celé EU. Oproti Británii a Irsku má Řecko navíc obrovské zadluţení 112,6 procenta HDP. Řecko Británie Irsko EMU Česko

12,7 12,6 12,2 6,1 5,7

% % % % %

Tabulka číslo 9. Horší rating - Agentura Fitch srazila rating Řecka na BBB+. Země se tak zařadila mezi nejhorší v EU. Rating je vodítkem, jak riskantní je půjčit místní vládě. Problémy Řecka prudce srazily dočasně kurz eura, které se dostalo na měsíční minimum k dolaru. Řecká burza propadla o šest procent. Po schválení pomoci EU Řecku se situace stabilizovala a euro opět posílilo. Nicméně problém Řecka se jen na několik let oddálil a i přes tvrdá úsporná opatření, bude dluh jen těţko splácet. Zdroj: Václav Lavička. Hospodářské noviny, 9.12. 2009

49

Vývoj HDP v EU (zdrojem dat je EUROSTAT)

HDP - meziroční růst 2Q 08 EU 1,8% EMU 1,7% Belgie 2,1% Bulharsko 7,1% ČR 3,8% Dánsko 1,2% Německo 3,0% Estonsko -2,6% Irsko -2,1% Řecko 2,7% Španělsko 1,7% Francie 1,2% Itálie -0,6% Kypr 4,2% Lotyšsko -1,5% Litva 5,7% Lucembursko 1,9% Maďarsko 2,2% Malta 3,4% Nizozemí 3,1% Rakousko 3,0% Polsko 6,0% Portugalsko 0,9% Rumunsko 9,6% Slovinsko 5,9% Slovensko 7,3% Finsko 2,5% Švédsko 2,4% Velká Británie 0,8%

3Q 08 0,6% 0,5% 1,5% 7,1% 3,4% -0,7% 1,0% -4,5% -1,3% 2,0% 0,8% 0,2% -1,4% 3,3% -4,7% 1,9% -1,1% 1,4% 3,3% 1,9% 2,4% 5,6% 0,5% 9,4% 3,8% 6,8% 1,0% 0,6% -0,6%

4Q 08 -1,9% -2,1% -1,4% 3,8% -0,1% -3,6% -1,9% -10,7% -9,3% 0,7% -1,1% -2,0% -3,4% 2,2% -10,1% -2,3% -3,9% -2,5% 1,0% -0,8% 0,0% 2,8% -1,9% 3,1% -0,8% 1,6% -2,9% -5,0% -2,0%

1Q 09 -5,4% -5,3% -4,3% -5,3% -3,6% -3,8% -6,3% -14,6% -9,2% -1,0% -3,8% -3,6% -6,9% 0,6% -17,8% -14,0% -6,5% -6,7% -2,5% -4,5% -5,4% 0,8% -4,1% -6,2% -8,4% -5,7% -9,1% -6,6% -6,1%

Tabulka číslo 10.

50

2Q 09 -5,6% -5,5% -4,0% -3,8% -5,0% -7,0% -6,8% -16,6% -7,8% -1,9% -4,5% -3,8% -6,5% -1,8% -18,1% -15,9% -8,4% -7,5% -3,9% -5,3% -5,7% 1,2% -3,0% -8,7% -9,4% -5,5% -9,7% -6,9% -6,6%

3Q 09 -4,0% -3,8% -2,5% -4,9% -5,0% -5,1% -4,4% -15,4% -7,4% -2,4% -4,0% -2,5% -4,0% -2,7% -19,1% -14,5% -2,1% -7,1% -2,5% -3,7% -3,6% 1,2% -2,4% -7,1% -8,8% -4,9% -8,1% -5,9% -4,5%

4Q 09 -1,9% -1,7% -0,2% -5,8% -2,9% -3,1% -1,3% -8,8% -5,8% -2,5% -2,6% -0,6% -2,7% -2,9% -16,8% -14,5% 1,1% -4,0% 0,3% -2,2% -0,9% 3,5% -0,9% -6,5% -5,7% -2,6% -5,2% -1,2% -2,8%

1Q 10 0,8% 1,1% 1,6% -4,0% 1,0% -0,2% 2,1% -2,6% -0,9% -2,3% -0,9% 1,2% 1,0% -1,3% -6,0% -2,4% 2,9% 0,1% 4,2% 0,6% 0,0% 2,9% 1,7% -2,6% -1,1% 4,8% 0,0% 2,7% -0,2%

2Q 10 2,5% 2,4% 2,5% 0,5% 3,0% 3,7% 4,1% 3,1% -1,8% -3,8% 0,2% 2,1% 1,8% 0,5% -2,1% -3,5% na 1,0% 3,9% 2,2% 2,4% 4,0% 1,6% -0,5% 2,2% 4,7% 3,7% 5,2% 2,7%

Tabulka číslo 11. Vlastní závěr:__________________________________________________________ Je nutné zdůraznit, ţe rozpočtové problémy nejen Řecka, ale i většiny ostatních ekonomik jsou důsledkem dlouhodobé rozpočtové nedisciplinovanosti a to i v době hospodářského růstu, kdy by mělo docházet k vytváření rezerv nebo alespoň vyrovnaných rozpočtů. Tyto dluhy tedy nejsou způsobeny prvotně hospodářskou krizí, ale větší či menší rozpočtovou neodpovědností jednotlivých států. Druhotným problémem je neuváţené, neodpovědné chování komerčních bank, které v případech zvláště Islandu, Irska, ale i U.S.A., svými megalomanskými investicemi, které překračovaly mnohonásobně jejich finanční moţnosti, neuváţenému podstoupenému riziku a díky své velikosti a významu pro celé hospodářství, finanční toky v něm, hospodářství jednotlivých ekonomik, v podstatě svým významem a velikostí donutily příslušné ekonomiky k vlastní záchraně na úkor všech daňových poplatníků a za cenu ještě více prohloubených schodků státních rozpočtů.

51

II. Obecné a specifické příčiny hospodářských krizí 2.1. Příčiny každé krize jednotlivě 1. Velká hospodářská krize 1929 a) nadvýroba realizovaná především v USA v odvětvích: automobilový průmysl, bytová výstavba, textilní průmysl b) začala prudkým poklesem cen akcií c) pokračovala obrovskou redukcí poptávky, která vyvolala řetězovou reakci, krachy mnoha bank, firem, farmářů, osobní bankroty. Přesná příčina podle mích informací není známa, ale zdá se, ţe tou byla hlavně: d) vypuklá panika e) úvěrová expanze f) spekulativní investice 2. Latinskoamerická 1982 ( První mexická) a) odklon od levných, dlouhodobých úvěrů mezinárodních institucí, např. Světové banky a přechod k drahým, krátkodobým úvěrům od soukromých zahraničních bank b) pevný kurz k dolaru – nadhodnocení domácí měny c) velký objem latinskoamerického zahraničního dluhu d) dluh nebyl produktivní, financoval deficit běţného účtu s fiskálním deficitem e) spoléhání se vlády na vývoz ropy, na růst její ceny f) vypuklá panika mezi investory, velký odliv kapitálu g)Prudké zvýšení světových úrokových měr, po druhém ropném šoku v roce 1979 3. Druhá mexická krize 1994 – krize bankovní a měnová, jsou zde však rozpory jak vznikla a zda k ní byl nějaký důvod a) Pokles Mexických devizových rezerv v důsledku růstu světových úrokových měr b) Ohroţení investorské důvěry – 15 % devalvace c) Kapitálový odliv – donucení k floatingu d) Neschopnost umístit na trhu dluhopisy v domácí měně e) Růst úrokové sazby dluhopisů na 40 % f) Neúměrná úvěrová nadspotřeba soukromého sektoru g) Krátkodobý charakter dluhu státu

52

4. a) b) c)

Asijská krize – koncem devadesátých let Příliv velkého mnoţství krátkodobého kapitálu Nadhodnocení reálného kurzu – oslabení konkurence schopnosti Vysoká propojenost asijských bank a propojenost s mezinárodní finanční trhy d) Posilování dolaru – zdraţování půjček e) Realitní bublina 5. Velká americká hypotéční krize Hlavní příčinou této krize bylo poskytování hypoték v USA téměř komukoliv, včetně nezaměstnaných a nízko příjmových skupin lidí, u kterých bylo od začátku jasné, ţe je nikdy nebudou schopni zaplatit. To ovšem nikomu z bankovního sektoru nevadilo, neboť za tyto poskytnuté hypotéky brali obrovské provize. Velké objemy hypoték, samozřejmě vedly k zvýšení poptávky po nemovitostech a tedy i k realitní bublině. Následně byly z těchto rizikových a normálních hypoték (rizikové přitom tvořili 30 %) Vytvořeny hedgeovými fondy tzv. CDO (colaterized debt obligations), které byly prodávány jak bankám, soukromým osobám, státům, penzijním fondům atd., které je povaţovali za velmi bezpečné a to díky ratingovým agenturám Moody´s, Standard and Poor´s nebo Fitch. Tyto agentury radily tvůrcům CDO, jak namíchat co nejlépe toxické cenné papíry s normálními a získat tak jejich co nejlepší hodnocení, tedy raiting. Tyto sluţby samozřejmě tyto instituce poskytly za nemalé finanční prostředky, které byly nezanedbatelnou součástí příjmů např. u Moody´s aţ 44% veškerých příjmů. CDO byly tedy pro raitingové agentury významným zdrojem příjmů a proto také většina těchto toxických cenných papírů měla nejlepší hodnocení AAA. a) Hypotéční expanze podporovaná státem b) Deriváty CDO s úmyslně nadhodnoceným raitingem, povaţovány za bezpečnou investici c) Znehodnocení CDO, velké finanční ztráty bank d) Zastavení peněţních toků v důsledku obrovských ztrát, krachů a nedůvěry v bankovním sektoru

2.2. Obecné příčiny krizí Trţní mechanismus v sobě obsahuje implicitně zabudovanou tendenci k výkyvům ve smyslu střídání rozmachu a poklesu. Časové rozpětí těchto výkyvů je velmi odlišné a pohybuje se v rozmezí let aţ desetiletí. Střídání těchto fází našlo odborný výraz v pojmu hospodářský cyklus. Je vhodné upozornit na to, ţe nevyhnutelnost hospodářského cyklu a jeho sepjetí se samotným trţním systémem, je řadu desetiletí diskutováno dvěma odlišujícími se směry v makroekonomické teorii, tj. směrem klasickým a keynesiánským. Obecná příčina vţdy spočívá v nadměrné reakci výroby na poptávku, případně nadměrné nabídky úvěrů. Existence multiplikátoru v nejrůznějších oblastech hospodářského ţivota např.: investic, daní, vládních výdajů, monetární politiky, dovozu, vývozu, fiskální politiky. Jedná se o 53

skutečnost, ţe jakýkoliv podnět (směrem k růstu i poklesu, je ekonomikou uchopen a vnitřními mechanizmy multiplikován (znásoben). 2.1. Obecné příčiny: a) Úvěrová expanze b) Zastavení peněţních toků (krachy bank, ztráta důvěry, nedůvěra k poskytování peněţních prostředků komukoliv, nedostatek peněţních prostředků) c) Nadhodnocení cen akcií, nemovitostí – realitní, kapitálová bublina 2.2.Specifické příčiny jednotlivých krizí: a) -

Latinskoamerická krize (1982) odklon od levných, dlouhodobých úvěrů ke krátkodobým závislost Mexika na příjmech z ropy nadhodnocení domácí měny prudké zvýšení úrokových měr po ropném šoku 1979

b) -

Asijská krize krátkodobý kapitál nadhodnocení reálného kurzu vysoká propojenost asijských bank

c) Novodobá hospodářská krize - Hypotéční expanze podporovaná státem - Deriváty CDO s úmyslně nadhodnoceným raitingem, povaţovány za bezpečnou investici - Znehodnocení CDO, velké finanční ztráty bank - Zastavení peněţních toků v důsledku obrovských ztrát, krachů a nedůvěry v bankovním sektoru

54

III. Řešení krizí dle dvou hlavních ekonomických __________________teorií 3.1. Základní charakteristika teorie J. M. Keynese, neokeyneziánství Obecnou teoretickou základnu Keynesovy práce tvoří mezní teorie hodnoty, ceny, mzdy, zisku a dalších kategorií. V tomto smyslu zůstal Keynes věrný základům klasické ekonomie. Odmítl však tzv. Sayův zákon, o který se v podstatě klasický ekonomický směr opírá. Sayův zákon předpokládá, ţe kaţdé zvýšení výroby a tím i nabídky statků vyvolá zároveň odpovídající zvýšení poptávky po statcích. Nabídka si tedy podle Sayova zákona vytváří svou vlastní poptávku (tím, ţe lidé zaměstnaní v rozšiřující se nabídce jsou příjemci mezd a zisků a tedy příštími spotřebiteli). Důsledné teoretické uplatnění Sayova zákona znamená popření moţnosti vzniku nadvýroby a tím i recese. Naplněním Sayova zákona by trţní mechanismus sám o sobě směřoval k rovnováţnému stavu. Avšak premisa, ţe trţní mechanismus je nejlepší zárukou optimálního vyuţití výrobních zdrojů, se dostala do rozporu s realitou hospodářského ţivota (zejména ve 30. letech 20. století). Keynesovo dílo, které je reakcí na tento rozpor, doznalo tedy postupného uznání i praktické hospodářské aplikace, která v trţních ekonomikách vyvrcholila a slavila jisté úspěchy zejména v 60. letech 20. století. Keynesovu analýzu je moţno interpretovat takto: 1. V rozvíjejících se bohatých ekonomikách se sklon k spotřebě sniţuje a sklon k úsporám vzrůstá. 2. Pokud jsou všechny nahromaděné úspory investovány, nejsou pociťovány ţádné váţnější nedostatky v průběhu hospodářských procesů. Avšak rovnosti úspor a investic se dosahuje pouze náhodně, protoţe obě veličiny nejsou řízeny týmiţ silami. Výše úspor je určována sklonem k úsporám na dané příjmové úrovni. Rozsah investic je naproti tomu závislý na sklonu k investování, který je zásadně ovlivněn rozdílem mezi mezní efektivností kapitálu a úrokovou mírou (mezní efektivnost kapitálu je předpokládaný zisk z kapitálové jednotky případných investic). Jestliţe roste celkový důchod společnosti růstem zaměstnanosti, není třeba celé dodatečné spotřeby, to znamená, ţe zaměstnanost se můţe zvyšovat pouze se současným růstem investic, které se musí rovnat úsporám. 3. S tím souvisí i Keynesem formulovaný a v jeho teorii důleţité místo zaujímající multiplikátor (násobitel), který působí zhruba takto: přírůstek zaměstnanosti, bezprostředně spjatý s dodatečnými investicemi, nutně povzbudí i výrobu spotřebních statků a povede k určitému celkovému nárůstu GDP a tím i k přírůstku zaměstnanosti. Multiplikátor se mění s mezním sklonem ke spotřebě a bude tím vyšší, čím vyšší je mezní sklon ke spotřebě. Uvedená závislost multiplikátoru na mezním sklonu ke spotřebě znamená, ţe při vysokém sklonu ke spotřebě povedou i malé změny v rozsahu investic k velkým změnám zaměstnanosti. K dosaţení plné zaměstnanosti by bylo třeba značných investic. Rovnost mezi agregátní nabídkou a agregátní poptávkou, úsporami a investicemi nevzniká automaticky a předem, nýbrţ teprve ex post, dodatečně, a to často na úrovni, která vyvolává nedobrovolnou nezaměstnanost a nevyuţití výrobních kapacit. 4. Investice v Keynesově teorii hrají tedy prvořadou úlohu v určení rozsahu zaměstnanosti a výroby. Poptávka po investičních statcích a rozsah celkových 55

investic poroste pak jen potud, pokud neklesne mezní efektivnost kapitálu na úroveň úrokové míry. 5. Sklon ke spotřebě, mezní efektivnost kapitálu a úroková míra jsou tři nezávislé proměnné veličiny, z nichţ ţádná nemůţe být odvozena z druhé. Určují rozsah zaměstnanosti, výroby a důchodu. Jejich správná koordinace nemůţe být zajištěna trţním mechanismem. Ale na druhé straně je jejich správná koordinace podle Keynese východiskem k překonání nezaměstnanosti a recese. Vznikla tak vlastně v Keynesově teorii nutnost vytvořit určitou regulaci v oblastech, které byly ponechány soukromé iniciativě. Protoţe investiční činnost je základním faktorem, který ovlivňuje vývoj trţní ekonomiky, má se regulační funkce státu soustředit hlavně na ovlivňování investic. V prvé řadě má ovlivňovat soukromé investice, a to především ovlivňováním úrokové míry, neboť „velký rozmach investic je podněcován nízkou úrokovou mírou“ (Keynes). Investiční multiplikátor – je jednou z nosných částí Keynesovy teorie. Přírůstek GDP získáme jednoduše tak, ţe přírůstek investic vynásobíme číselným koeficientem, který je převrácenou hodnotou mezního sklonu k úsporám, tj. multiplikátorem. Multiplikátor je tedy definován jako číslo, kterým je nutné vynásobit přírůstek, případně úbytek investic, abychom získali přírůstek případně úbytek GDP. Přírůstek investic ve výši 100 mld. Kč vyvolal přírůstek GDP ve výši 300 mld. Kč. Multiplikátor je tím vyšší, čím vyšší je mezní sklon ke spotřebě a tím niţší, čím vyšší je mezní sklon k úsporám. Dosavadní výklad nás seznámil s jednoduchým modelem investičního multiplikátoru. Podobné účinky jako ty, jeţ byly vyvolány změnami investic, lze vyvolat i změnou vládních výdajů či změnou ve výši daní. Hovoříme pak o výdajovém či daňovém multiplikátoru. Multiplikátor ovšem není pouze nástrojem ekonomické analýzy. Jeho vlastní smysl spočívá především v moţnosti aktivního ovlivňování výše GDP a aktivního ovlivňování rozsahu zaměstnanosti prostřednictvím vyvolaných změn ve velikosti investic či vládních výdajů. Použití multiplikátoru se doporučuje ovšem spíše pro období nevyužitých výrobních zdrojů, tj. pro období recese, kdy jsou nevyužité výrobní kapacity, vysoká nezaměstnanost a firmy mají výrobní potíže. Neokeynesiánství Pokračovatelé Keynese akcentovali navíc skutečnost v té době jiţ převaţující nedokonalé konkurence v podobě oligopolu, případně i monopolních struktur některých odvětví. Důsledkem toho je, ţe ceny a mzdy nejsou flexibilní směrem dolů, tj. neklesají, mají pouze tendenci k růstu. Avšak mnozí Keynesovi pokračovatelé, např. mluvčí neokeynesiánství Alvin Hansen, povaţují soukromé kapitálové investice za zdroj ekonomické vratkosti a recesí. Na rozdíl od Keynese akcentuje Hansen podněcování spotřeby spíše neţ investic. Neokeynesiánské směry kladou skutečně spíš důraz na „socializaci poptávky“, neţ na původní keynesovskou „socializaciinvestic“. Hansen nastínil tři hlavní opatření, která jsou podmínkou dosaţení stability a plné zaměstnanosti. Jsou to: a) Pruţný program veřejných prací a rozvojové projekty b) Souhrnný systém sociálního zabezpečení 56

c) Změny v základní konstrukci důchodové daně ve smyslu zdůraznění její progresivity s rostoucím příjmem (za účelem znovurozdělení hrubého domácího produktu ve prospěch niţších příjmových kategorií). Podle Hansena tato opatření zahrnují: veřejnou sociální a zdravotní péči, cenové intervence, veřejnou výstavbu levných domů, moţnosti veřejné rekreace, stanovení minimálního povinného vzdělání pro všechny, rodinné přídavky, doplňkový příspěvek k důchodu farmářů, zákon o minimální mzdě a pokud moţno i opatření, zaručující roční mzdu. To je vcelku standartní typ programů neokeynesiánských směrů, snaţících se o dosaţení plné zaměstnanosti a vývoje bez recesí. Stojí za pozornost, ţe tyto programy zahrnují převáţně obrovské neproduktivní státní výdaje, které financováním spotřeby mají zajistit poptávku. Stát má tak bezprostředně zaručit značně široký trh pro výrobu spotřebních předmětů a tato subvencovaná poptávka by měla vyvolat také poptávku po investicích. Bez ohledu na to, jakým směrem se neokeynesovské deficitní financování vyvíjelo, předpokládalo v podstatě zadluţení, aby mohly být výdaje ze státního rozpočtu financovány. Rozpory vzniklé státním deficitním financováním zaplétají hospodářství do začarované spirály. Kaţdé nové zadluţení nutně vytváří opět další dluh a zvyšuje úrokovou sluţbu státu (tj. výdaje ze státního rozpočtu na umořování dluhu). Kromě toho vytváří kaţdé nové zadluţení tlak na růst daní. Pro keynesiánské teoretiky, počínaje Keynesem, je nedobrovolná nezaměstnanost větším ekonomickým zlem ve srovnání s inflací. 3.2. Základní charakteristika klasického směru Odezva klasického ekonomického myšlení na Keynesovu teorii odpovídala základním východiskům klasického směru (po 2. světové válce téţ označovaný jako neoklasický). Za nejvýznamnější součást klasické teoretické koncepce lze bezesporu povaţovat její nejdůleţitější větev, označovanou jako monetarismus. Z tohoto důvodu budeme vysvětlovat hlavní principy této koncepce právě na monetarismu jako ekonomické doktríně. Monetarismus, který má relativně největší význam uvnitř klasického směru, a to nejen v teoretické oblasti, ale má i největší vliv na praktickou hospodářskou politiku, je nerozlučně spjat se jménem amerického ekonoma Miltona Friedmana, který se stal v roce 1976 nositelem Nobelovy ceny za ekonomii. Význam jeho teorie vzrostl zejména v 70. letech 20. stol., kdy byly vyčerpány pozitivní přínosy státní ekonomické intervence keynesiánského charakteru. Mnoho trţních ekonomik se dostalo do problémů, které souhrnně označujeme jako stagflace. Znamená to, ţe inflační růst cen byl současně doprovázen poklesem produktu při růstu nezaměstnanosti. Keynesiánský model fungování trţních ekonomik byl podroben ostré kritice, která vynesla do popředí právě představitele monetární teorie. Ve světle monetárních hledisek jsou i trţní ekonomiky Evropy posuzovány jako země, v nichţ se neúměrně rozšířila moc státu a státní regulované ekonomiky (etatismus). Z teoretického hlediska vychází monetarismus ze staré ekonomické školy, známé jako kvantitativní teorie peněz. Kvantitativní teorie peněz vychází z předpokladu, ţe existují čtyři určující makroekonomické veličiny, kterými jsou: -

Mnoţství peněz v oběhu M Rychlost oběhu peněz V 57

-

Cenová hladina P Fyzický objem produktu Q

Tyto makroekonomické veličiny uvádí do následující rovnice: VxM=PxQ Na základě empirické analýzy, provedené představiteli monetarismu (M. Friedman a další) došel tento směr k přesvědčení, ţe: Rychlost oběhu peněz V se v zásadě nemění a lze ji povaţovat za konstantní a dlouhodobě předvídatelnou. Z tohoto důvodu je veličina P x Q (coţ je vlastně kvantitativní vyjádření nominálního produktu) ovlivňována zbývající veličinou na levé straně rovnice, tj. mnoţstvím peněz v oběhu M. Tyto změny ovlivňují produkt Q pouze krátkodobě, zatímco dlouhodobě mají uvedené změny v mnoţství peněz v oběhu (M) vliv výlučně na ceny (P). Protoţe kvantitativní teorie peněz se krátkým obdobím vůbec nezabývá, zůstává u vztahu M a P. Tyto teoretické závěry se promítají do návrhů pro hospodářskou politiku tímto způsobem: 1. Pokud dochází k ekonomické nestabilitě, jsou jejím základním zdrojem výkyvy ve velikosti mnoţství peněz v oběhu. Z tohoto důvodu monetaristé doporučují, aby míra růstu mnoţství peněz v oběhu byla stabilní. To povaţují za hlavní podmínku, podporující ekonomickou stabilitu. Pro preferování této formy peněţní politiky mají monetaristé dva důvody. První z nich je víceméně ekonomický a je zaloţen na předpokladu, ţe centrální banka nezná a ani nemůţe znát délku časových zpoţdění mezi změnou hospodářské politiky a jejími důsledky na ekonomiku, neboť časová zpoţdění jsou dlouhá a proměnlivá v čase. Druhý důvod je víceméně ideologický a souvisí s předpokladem vysoké míry stability soukromého sektoru, coţ vlastně vylučuje potřebnost aktivní stabilizační politiky státu. 2. Změny v mnoţství peněz jsou tedy stěţejním podnětem, který svým dopadem zcela zastiňuje všechny další impulsy, kterým je ekonomika vystavována. 3. V trţní ekonomice je hospodářství stabilní v tom smyslu, ţe soukromý sektor má tendenci být stabilní. 4. Naproti tomu se ekonomika můţe snadno vychýlit z rovnováhy vlivem státní intervence, která můţe mít podobu šoků, a tudíţ můţe ekonomiku snadno rozkolísat. 5. Pokud nicméně dojde k vychýlení ekonomiky z rovnováhy, jedná se o krátkodobý proces, během něhoţ je trţní mechanismus schopen vlastními silami, tj. spontánně, bez zásahu vnějšího lidského činitele, vrátit ekonomiku do rovnováţného stavu (nejedná-li se ovšem o výkyv, který byl způsoben státní intervencí, tj. silami, které stojí vně trţního systému. Takový zásah můţe mít i dlouhodobé nepříznivé důsledky, podobající se důsledkům ţivelné pohromy). 6. Monetární (peněţní) politika je zaloţena na regulaci mnoţství peněz v oběhu, které se tak stává současně indikátorem, tak i cílem samotné monetární politiky. Jestliţe poptávka po penězích má povahu stabilní funkce vzhledem k pohybům úrokové míry, pak nabídka peněz – podle názoru monetaristů – je krajně nestabilní a závisí na peněţní politice centrálních bank v jednotlivých 58

ekonomikách a na úvěrově finančních institucích. V nestabilitě peněţní nabídky, tj. v rozporu mezi poptávkou po penězích a jejich nabídkou shledávají monetaristé výchozí moment příčiny ekonomické nestability. Řada nepříznivých aspektů fungování trţních ekonomik, jako je inflace, recese, nezaměstnanost, chronicky pasivní platební bilance není způsobena vlastnostmi trţního systému, nýbrţ vyplývá z nesprávné peněţní politiky centrálních bank. Velké hospodářské otřesy, které trţní systémy zaznamenaly, souvisely především se změnami v přírůstcích peněz v oběhu. 7. V námitkách proti státním zásahům do ekonomiky je třeba zvláště zdůraznit nevhodnost těchto zásahů, které by byly zaloţeny na fiskální politice (jedná se zejména o zásahy prostřednictvím příjmů a výdajů státního rozpočtu). Zásahy tohoto druhu mohou mít pouze realokační (přerozdělovací), nikoli stimulační charakter. 8. Monetaristická východiska nepřipouštějí dělení ekonomiky na jednotlivé sektory (průmysl, doprava, zemědělství, bankovnictví, obchod). Z toho vyplývá i monetaristické odmítání případně sektorově orientované stabilizační hospodářské politiky státu. 9. Pro monetaristy je největším hospodářským zlem inflace, kterou povaţují za mnohem nebezpečnější ekonomický jev ve srovnání s nezaměstnaností. Z toho důvodu jsou velmi skeptičtí k praktickému vyuţití tzv. Philipsovy křivky, která je hypotézou o substituci mezi inflací a nezaměstnaností. Na tomto místě stručně podotýkáme, ţe tato hypotéza je zaloţena na nutnosti volby hospodářské politiky mezi dvěma zly – totiţ mezi nezaměstnaností a inflací. Předpokládá, ţe pokles inflace jako výsledek protiinflačních opatření hospodářské politiky je vykoupen růstem nezaměstnanosti. 10. Monetarismus povaţuje trh za jediný efektivní komunikační a koordinační systém a trţní hospodářství za systém vlády konečného spotřebitele. V této souvislosti odmítá např. státní záruku minimálních mezd, coţ umoţňuje zaměstnávat pracovní síly, nezaměstnanosti. 11. Monetarismus dále odmítá regulaci cen ze strany státu. Uvádí, ţe cenová regulace vede k zabrzdění rozsahu výroby těch výrobků, jichţ se týká a zakládá tak podmínky bytů). K nejradikálnějším větvím monetarismu patří tzv. teorie racionálních očekávání, která je zaloţena na následujících klíčových předpokladech: 1. Ekonomické subjekty maximalizují uţitek. Domácnosti a firmy činí optimální rozhodnutí. To znamená, ţe pro svá rozhodnutí pouţívají všechny dostupné informace a ţe tato rozhodnutí jsou nejlepší moţné v podmínkách, ve kterých se domácnosti a firmy nacházejí. 2. Očekávání jsou racionální, coţ znamená, ţe jsou statisticky nejlepší předpovědi, které mohou být utvořeny při vyuţití dostupných informací. 3. Trhy se vyčišťují. Neexistuje důvod, proč by firmy nebo pracovníci nepřizpůsobili mzdy nebo ceny, kdyţ by si tím mohli polepšit. V důsledku toho se přizpůsobují ceny a mzdy, aby vyrovnaly nabídku s poptávkou, jinými slovy trhy se vyčišťují. Vyčišťování trhů je tedy silným předpokladem této varianty monetarismu. Zdroj: Doc. Ing. Hana Pačesová, Csc. Kapitoly z mikroekonomie a z dějin ekonomických teorií. Praha, 2010. 171 s. ISBN 978-80-7439-005-0 59

Vlastní závěr:__________________________________________________________ Klasický směr povaţuji za nepříliš dokonalý, jelikoţ sice zásahy státu, tedy špatná hospodářská politika, mohou mít negativní vliv na celou ekonomiku, v kontextu poslední krize a problémů s ní spojenými, se troufám konstatovat, ţe role státu jako koordinátora, kontrolora a“ stimulátora“ hospodářství je velice důleţitá, ne-li nezbytná. Pokud by došlo k tomu, ţe státy celého světa by ponechaly krizi svému osudu, došlo by dle mého názoru k zhroucení měn, rozpadu států, sociálním nepokojům a následně by mohlo dojít i k občanským nebo dokonce světovým válkám. Dále lze konstatovat, ţe při poslední kriz nestabilitu kromě jiného vyvolal sám soukromý sektor svými toxickými produkty, především hypotéčního charakteru. Lze souhlasit s myšlenkou, odpovědné stání rozpočtové, fiskální politiky, neboť díky ní lze opravdu negativně ovlivnit celé hospodářství, na druhou stranu fiskální odpovědnost zastává i Keynesiánský a Neokeynesiánský směr. Dělení ekonomiky na jednotlivé sektory povaţuji za důleţité, tedy opět nesouhlasím s klasickými ekonomy, jelikoţ v případě krizí větších či menších dochází alespoň v prvopočátku k zasaţení určité oblasti hospodářství, tedy sektoru a k řešení této situace je rozdělení výhodné. V bodě číslo devět si dovolí opět nesouhlasit, tedy alespoň částečně, neboť inflace, pokud se nejedná o hyperinflaci, nepovaţuji za takové zlo, jako nezaměstnanost, neboť klasičtí ekonomové pravděpodobně nepočítají se svobodnými volbami, sociálními nepokoji a dalšími průvodními jevy nezaměstnanosti. Teze vlády konečného spotřebitele a všemocné ruky trhu povaţuji za naprostou utopii, obzvláště v dnešním světě nadnárodních společností, kdy jsme kaţdodenními svědky zneuţívání postavení na trhu a to všemi směry, včetně přístupu k zaměstnancům. Bez minimální mzdy, by se trh práce, alespoň v ČR stal pro zaměstnance peklem. Toto se týká i cenové regulace, kterou povaţuji v určitých klíčových oblastech za nezbytnou a v ČR v současnosti za nedostatečnou (maximální marţe – lékárny, základní potraviny) Závěrem bych si dovolil upozornit na největší nedostatek klasické teorie a to, ţe nepřipouští jakékoliv pokřivení trhu, monopoly, kartely, podvody, kriminalitu, důsledku hamiţnosti a nenasytnosti akcionářů a majitelů firem. 3.3.Porovnání obou přístupů Monetaristy zajímá především dlouhé období, coţ je zásadně odlišné od keynesiánců, pro něţ je důleţité období krátké. Právě na krátké období jsou aplikovány keynesiánské modely agregátní nabídky a poptávky, model multiplikátoru, model rovnováţné úrovně důchodu a další. Monetaristická víra ve stabilitu soukromého sektoru v trţních ekonomikách je v zásadním rozporu s Keynesovým východiskem, podle něhoţ je soukromý sektor inherentně nestabilní. Zatímco monetaristická teorie předpokládá, ţe jakékoliv vychýlení ekonomiky z jejího rovnováţného stavu je pouze krátkodobé a návrat k rovnováze je spontánní a automatický, je Keynesova teorie zaloţena na předpokladu, ţe návrat k rovnováţnému stavu ekonomiky probíhá ve velmi dlouhém období – tak 60

dlouhém, ţe ho kapitalismus jako ekonomický systém nemusí přeţít (vzhledem k sociálnímu napjetí, které můţe vyústit do neţádoucích radikálních změn systému). Monetaristé vycházejí z názoru, ţe výrazné vychýlení ekonomiky z rovnováţného stavu není příliš pravděpodobné. Pokud však k němu přesto dojde, je tato výchylka způsobena silami, které stojí vně trţního mechanismu. Nejčastěji se jedná podle monetaristů o chyby v rozhodování centrálních ekonomických autorit, jimiţ jsou vláda, centrální banka a další. Dalšími vnějšími silami, vychylujícími ekonomiku mohou být ţivelné pohromy, války a další katastrofy. Naproti tomu jsou keynesiovci přesvědčeni, ţe výkyvy ekonomiky z rovnováţného stavu jsou implicitně zabudovány do logiky trţního mechanismu a tedy s jeho existencí trvale spjaty. Poruchy jsou tedy způsobeny nikoli vnějšími, ale vnitřními, trţnímu mechanismu vlastními silami. Z toho důvodu mají opakující se, tj. cyklický charakter. Zatímco postoj monetarismu ke státnímu regulování ekonomiky je příkře odmítavý, podmiňují keynesiovci stabilitu trţní ekonomiky právě nezbytnou státní ekonomickou regulací. Pozornost keynesismu je věnována stimulující funkci fiskální politiky, kterou monetarismus zcela odmítá. Zatímco keynesiánská politika plné zaměstnanosti snaţí sníţit úroveň nezaměstnanosti na základě stimulace poptávky, vystupují monetaristé s názorem, ţe úroveň nezaměstnanosti nelze měnit, aniţ by došlo ke změnám (poklesu) úrovně reálných mezd. Cesta ke sníţení nezaměstnanosti stimulací poptávky vede podle monetaristů opět k inflaci. Rozdílnost přístupů vede u obou ekonomických směrů k rozdílným doporučením pro hospodářskou politiku: Pokud jde o státní podnikání, zastávají oba směry shodný názor v tom, ţe státní podnikání je ve srovnání se soukromým podnikáním méně efektivní. Keynesiánský směr však zdůrazňuje, ţe státní podniky mají nezastupitelný význam pro zajištění těch sluţeb, kde ziskový motiv není schopen zajistit jejich potřebnou šíři (např. dopravní obsluţnost mimo spádové oblasti). Odtud pramení snaha keynesiánských ekonomů o jejich zachování. Existuje i další rozsáhlá oblast hospodářské politiky, kde zásadní postoj obou směrů se příliš neliší. Je to oblast vnějších ekonomických vztahů. V souvislosti s případnými zásahy protekcionistického rázu zaujímají oba směry odmítavé stanovisko, neboť protekcionistickou hospodářskou politiku povaţují za neperspektivní proto, ţe má snahu konzervovat stávající stav ekonomiky a nadměrně tlumit zahraniční konkurenci. V praxi však pod tlakem různých potíţí a v zájmu některých sociálních skupin je ochranářská politika v různé míře pouţívána oběma hospodářskými koncepcemi. V podstatě stejný vztah mají obě koncepce i ke strukturální politice (jedná se o vztahy mezi jednotlivými odvětvími ekonomiky). Obě koncepce vycházejí z předpokladu, ţe nejefektivněji můţe být strukturální přestavba prosazena působením trţního mechanismu. Protoţe je však tento proces spojen s řadou váţných sociálních problémů, jsou to především keynesiovsky orientované kruhy, které jsou ochotny ve větší míře podporovat různá sociální opatření či pomocí státních zásahů stabilizovat určitá odvětví. Týká se to zvláště zemědělství, dopravy, spojů, zdravotnictví, školství, případně dalších odvětví.

61

Hlavní rozdíl mezi oběma koncepcemi v hospodářské politice se týká těch regulačních zásahů, které mají překonat hospodářskou recesi. Jedná se o představy, jakou úlohu má hrát fiskální a monetární politika v anticyklických opatřeních. Monetární doporučení pro hospodářskou politiku jsou zásadně odmítavá k pouţití fiskální politiky pro stimulaci agregátní poptávky. Také deficit státního rozpočtu podle keynesiánského návodu zřejmě napomáhá tomu, aby část úspor, která nemohla najít efektivní uplatnění, byla vyuţita prostřednictvím půjček pro financování státních výdajů. Faktický dopad tohoto deficitu má však bezesporu určité inflační důsledky. Proto se k rozpočtovým deficitům uchylují monetaristicky orientované vlády jen nerady, i kdyţ poměrně často. Anticyklická hospodářská politika keynesiánského typu je motivována zejména snahou překonat vysokou nezaměstnanost. Naproti tomu monetaristé se opírají o předpoklad, ţe cyklicky se vyvíjející ekonomiky je efektivnější. Recese totiţ vytváří daleko tvrdší podmínky pro hospodaření podniků. Nedovolí jim pohodlné přeţívání, likviduje zaostávající firmy. Urychluje tak proces strukturální přestavby ekonomiky i tempo aplikace nové techniky v ekonomice. Nelze ovšem nevidět, ţe keynesiánská opatření proti recesi zpravidla mají v sobě zabudovánu určitou tendenci k inflaci. Tato skutečnost se prakticky projevila v trţních ekonomikách jiţ před rokem 1970. Teprve stagflace 70. Let v minulém století však toto nebezpečí ukázala v plném rozsahu. Poptávkotvorná stimulace ekonomiky se v této době ukázala jako neúčinná a jen napomáhala urychlení inflačních procesů. Naproti tomu monetární hospodářská politika měla úspěch při likvidaci nebo alespoň podstatném zmírnění inflace. Prováděla totiţ ostře restriktivní monetární politiku, která byla pro keynesiánské ekonomy jako terapie nepřijatelná. Je ovšem zapotřebí dodat, ţe tato radikální monetární restrikce se sice vyrovnala s inflací, přerostla však mnohdy v ekonomickou stagnaci, jejíţ překonání je rovněţ obtíţné. Shrnutí výchozích postojů obou směrů Závěry klasického ekonomického směru: a) b) c) d)

nikdy neexistují ztráty z nevyuţitých zdrojů produkt se vţdy nachází na úrovni svého potenciálu pracovníci, kteří chtějí pracovat při běţných mzdách, mohou zaměstnání nalézt monetární a fiskální politikou lze ovlivňovat spíše cenovou hladinu (nebo míru inflace) neţ výši GDP e) čistý efekt makroekonomického ovlivňování produktu a zaměstnanosti je nulový, protoţe celková hladina se sníţí (při poklesu agregátní poptávky) natolik, ţe se znovu obnoví výchozí rovnováha při plné zaměstnanosti a takové velikosti GDP, který je roven potenciálnímu produktu Závěry keynesiánského ekonomického směru: a) ekonomika se můţe snadno ocitnout v nerovnováze při nevyuţitých zdrojích b) produkt pak klesá pod úroveň svého potenciálu c) nezaměstnanost můţe nabýt masových rozměrů

62

d) tento stav můţe být dlouhodobě fixován, neboť v důsledku nepruţných cen a mezd nevzniká ţádný ekonomický tlak, který by vrátil ekonomiku k plnému vyuţití zdrojů e) v tom případě je na místě vládní stimulace návratu ekonomiky k plnému vyuţití zdrojů Zdroj: Doc. Ing. Hana Pačesová, Csc. Kapitoly z mikroekonomie a z dějin ekonomických teorií. Praha, 2010. 171 s. ISBN 978-80-7439-005-0 Vlastní závěr:__________________________________________________________ Monetaristická víru ve stabilitu soukromého sektoru, povaţuji za pouhé zboţné přání. Návrat k normálu jistě není vţdy krátkodobý, ale na druhou stranu při menších výkyvech návrat k normálu nemusí trvat dlouho. Názor monetaristů, ţe není vychýlení ekonomiky z rovnováţného stavu příliš pravděpodobné a je způsobeno silami, které stojí vně trţního mechanismu, není vţdy pravdivá, neboť se na něm mohou podílet jak vnitřní, tak vnější síly současně nebo pouze jednotlivě. Souhlasím s názorem keynesiánců, ţe větší či menší výkyvy jsou s trţním mechanizmem pevně spjaty. Ohledně rozporuplných názorů na regulaci ekonomiky, je třeba najít kompromis mezi přílišnou regulací a ţádnou. Opět se tedy přikláním k názoru, ţe regulace je v kaţdém případě důleţitá, ba dokonce nezbytná a to především z politických důvodů, neboť sociální nesoulad, tedy velké sociální rozdíly, neexistující pravidla pro zaměstnance i zaměstnavatele a tak dále, nevedou k ničemu dobrému, většinou k uchopení moci extrémní pravicí nebo levicí a volná ruka trhu neoklasiků to nijak neřeší. Politiku plné zaměstnanosti keynesiánců, povaţuji za správný směr, tedy opět v přiměřené a rozumné míře, která nesmí vést z dlouhodobého hlediska k trvalému zadluţování státních financí a k pokřivení pracovního trhu. Pokud jde o státní podnikání, zastávají oba směry shodný názor a to, ţe je stát proti soukromému sektoru méně efektivní. Souhlasím však opět s názorem keynesiánců, ţe stát je v některých oblastech nezastupitelný, protoţe některé oblasti, či obory jsou z hlediska soukromého sektoru vzhledem k zisku nezajímavé, ale z hlediska státu a jeho občanů velice důleţité ne-li nezbytné (zdravotní péče, doprava atd.). Protekcionismus povaţují oba směry za škodlivý, s čímţ se dá bez pochyby souhlasit a to i s tím, ţe k němu mnoho států pod tlakem politický a někdy bych řekl politickotaktickým přesto přistupuje. Vliv voličů na celkovou politiku států a na jejich hospodářskou politiku, jde evidentně napříč oběma směry. Ohledně překonání hospodářské recese souhlasím s keynesiánci, ţe je třeba fiskální politiky a zásahů státu, na druhou stranu by tato opatření neměla být přehnaná a tedy kontraproduktivní. Kaţdý zásah by měl být velice pečlivě zváţen a vyhodnocen. Souhlasím částečně s monetaristy, ţe recese pročišťuje trh na druhou stranu, jsou zde opět politické zájmy, které to či ono opatření víceméně ovlivňují. Myslím si, ţe je vţdy zapotřebí hledat kompromis a nepodléhat plně ani jednomu z obou směrů, i kdyţ se kloním na stranu keynesiánců, jejichţ myšlenky povaţuji za mnohem rozumnější.

63

IV. Poučení z krize 4.1. Poučení z krizového vývoje Ještě v létě roku 2008 mnozí manaţeři a podnikatelé našich firem říkali: "Boom je neuvěřitelný, nestačíme vyrábět, nemůţeme se dočkat dodání objednaných strojů." Situace se náhle změnila a mnohé firmy se s trţbami vrátily o 3 aţ 4 roky zpět. Na tom by ještě nebylo nic zlého. Za poslední léta však většina firem masivně investovala do nových kapacit. Do moderních strojů a linek, které teď stojí. Vysoké fixní náklady jsou dnes noční můrou mnoha podnikových ředitelů. Politici bojují s krizí, připravují balíčky, „šrotovné“ a jiné akce. Ve skutečnosti jenom prodlužují přirozený očistný proces, který krize přináší. Kromě finančních ztrát způsobují i další morální škody, protože peníze, které vybrali od úspěšných podniků a podnikatelů, věnují těm, kteří úspěšní nejsou. 4.2. Co dobrého přináší krize ? První poučení zní, ţe bychom měli investovat obezřetněji, v osobním ţivotě i ve firmách. Ne vţdycky jsou nejnovější komplexní zařízení tím nejlepším řešením. Japonci uţ dávno přišli s konceptem nízkonákladové automatizace a začali budovat pruţné výrobní buňky z menších, jednoduchých a modulárních strojů. Strojaři mají často sklony předimenzovat svoje konstrukce a projekty, vytvářet řešení, která jsou technicky dokonalá, ale jsou často zbytečně komplexní, přetechnizovaná a hlavně drahá. Jaká jsou další pozitiva krize? To, co je pro někoho ohroţením, je pro jiného příleţitostí. Svět se v časech krize obyčejně očistí - od neužitečného, parazitujícího a nadbytečného. Lidé si konečně začínají váţit práce a na trhu se objevují profese, které byly léta nedostupné. Dobré odborníky dnes mohou získat i malé domácí podniky. V mnohých firmách, se dějí pozoruhodné věci - lidé aktivně zlepšují, sniţují náklady, učí se, obchodníci opustili své kanceláře a aktivně vyhledávají zákazníky, kurzy a semináře o inovacích se začínají plnit. V mnoha organizacích je vidět nevídanou míru spolupráce, soudrţnosti a solidarity. Krize prověřuje také naše charaktery. Je šance, ţe se vrátíme k základním principům, jejichţ dlouhodobé porušování způsobilo mnoho současných problémů. Samé dobré zprávy. Je čas, aby firmy začaly kromě provozní pruţnosti budovat i svoji strategickou pruţnost. Podniky budou stále více potřebovat citlivý a funkční "AVAX systém", který jim umoţní monitorování trhů, zákazníků, potřeb, problémů, finančních trhů, technologií, jiných oborů, ne zákazníků, příleţitostí, ohroţení - a hlavně rychlou reakci na ně. Inovační proces se musí stát klíčovým procesem podniku a lidé hlavním aktivem. Toto jsou témata, která je třeba řešit, kdyţ výroba neběţí sedm dnů v týdnu. Jsou firmy, které čekají, jak to všechno dopadne. A jsou firmy, jeţ vyuţívají krizi ke svému posílení. Tipněte si, které přeţijí rok 2010? Krize není soupeř. Krize je součást ekonomického vývoje a má očistný účinek. Zbavuje ekonomiku a společnost všeho nepotřebného a škodlivého a vytváří prostor - pro nové nápady, byznysy, podniky a lidi. Komunisté se pokoušeli postavit krize a nezaměstnanost mimo zákon a tím zastavili vývoj a podřezali si větev sami pod sebou. I 64

dnes by mnozí rádi zakázali krizi. Lidé jsou nepoučitelní. Poslední velká krize vedla k válce a výsledkem současné krize bude pravděpodobně obrovská celosvětová nezaměstnanost. Otázkou je, jak vykonávat v podnicích a v ekonomice očistnou funkci krize bez krize. Jak zajistit proces odstranění starého, zbyrokratizovaného, nefunkčního a nepotřebného, aniţ by tento proces probíhal pod tlakem krize a s globálními negativními důsledky na lidi. Řešení tohoto problému bude hodno Nobelovy ceny a určitě bude souviset s inovacemi, nepřetrţitými a totálními inovacemi - produktů, sluţeb, podnikových procesů, podnikatelských systémů a managementu podniku. 4.3. Stručná bilance krize Krize přinesla poučení, ţe je dobré diverzifikovat byznys. Podniky, které měly postavené podnikání jenom na jednom pilíři, mají mnohem větší problémy neţ podniky s diverzifikovaným podnikáním. Platí to i pro národní ekonomiky, včetně české a slovenské, postavené na výrobě automobilů a součástek do nich. Krize odhalila nerozumné investování do nadbytečných kapacit. Bylo například dobře známo, ţe v roce 2000 převyšovala nadbytečná výrobní kapacita automobilů celosvětově 20 milionů aut. Kolik dalších továren se mezitím postavilo? A kolik jich dnes bude třeba zavřít? Také mnohé domácí firmy s pomocí stimulů z EU investovaly do předimenzovaných stro-jů a kapacit a budou za to platit svou daň. Posledních 20 let naše podniky rozvíjely hlavně pruţné výrobní kapacity. Ukazuje se, ţe nám dnes chybí strategická pruţnost a inovační schopnosti, které se rozvíjely v posledních letech minimálně. Problém je o to větší, ţe o strategii většiny podniků, které u nás vyrábějí, se určitě nebude rozhodovat v ČR ani na Slovensku. Chybí nám silná vrstva schopných domácích kapitalistů a podniků. Vlády mnoha zemí se snaţí bojovat s krizí. Výsledek je často tragikomický - za peníze schopných se podporují neschopní, úspěch se trestá a neúspěch odměňuje. Tyto kroky nejen vedou k prodluţování problémů, vyhazování peněz, ale navíc zasévají ve společnosti nebezpečný virus - neúspěch a chyby za nás zaplatí druzí, poctivost se trestá. Státní podpora zahraničních investorů je další mýtus. Je třeba podporovat domácí podnikatele a jejich expanzi do zahraničí. Potřebujeme vlastní "Nokii,Toyotu nebo Baťu". Je třeba urychleně a radikálně změnit systém vzdělávání, výzkumu a inovací, vytvořit propojení (triádu spolupráce - region, podniky, školy a výzkum) na špičková výzkumná a vývojová centra v zahraničí a průmyslové podniky. Přestat sypat peníze do černé díry, ze které zatím ţádné převratné inovace nevyšly. Je třeba vytvořit nový typ podnikatelských univerzit a inovačních škol. Kdyţ je krize, management by neměl pracovat ve zkráceném reţimu 4 dny v týdnu, ale v krizovém reţimu 7 dní v týdnu. Co má dělat? Je čas vybudovat tři klíčové procesy ve firmě - rozvoj talentů, inovační proces, strategickou pruţnost. Toto jsou hlavní úlohy

65

manaţerů v čase krize, kdy by měli hledat odpovědi na 6 hlavních otázek (viz box vpravo). Ekonomové a analytici jsou pod velkým tlakem, očekává se od nich, ţe konečně odtroubí konec krize (budou přece volby). Vzbuďme se! To nejhorší nás teprve čeká lidé utrácejí své úspory (také s přispěním nesmyslných vládních stimulů typu "šrotovné"), přestávají se splácet úvěry a leasing, státu budou postupně vysychat zdroje příjmů, vyprázdní se státní pokladnice, mnohé podniky půjdou do konkursu a lidé na úřady práce. Po skončení světové krize si kaţdá země střední a východní Evropy proţije ještě svou vlastní, národní krizi, ve které se zaplatí účty za politické chyby posledních dvou desetiletí. Po skončení hospodářské krize čeká celý svět krize, o které se zatím mluví jenom okrajově - globální krize nezaměstnanosti. Lidé, kteří v posledních desetiletích přecházeli ze zemědělství do průmyslu a z průmyslu do sluţeb (v USA je tento poměr 0,5 % : 15 % : 80 %), jiţ nebudou mít kam jít. Dnes se obsluhujeme sami v bankách nebo na letištích, ale i sféra sluţeb vytlačí nadbytečné pracovníky. Zvyšování produktivity nikdy nemělo soucit s pracovními místy. Kam půjdou všichni ti lidé? Musíme se připravit na novou strukturu průmyslu. Zdá se, ţe znovu svítá na dobré časy pro malé a flexibilní firmy, které ještě nestihly vybudovat byrokratická rozhodovací pravidla a rychle se učí novým věcem. Malí budou první a velcí poslední. Svět podnikání po krizi bude jiný, neţ ho známe dnes. Výrobní systémy budoucnosti budou pracovat v uzavřeném cyklu (EKO podnikání je dobrý byznys jiţ dnes) a ti, co se nedokáţou zapojovat do pruţných a výkonných sítí, zahynou. Krize ukazuje, ţe i v hospodářství fungují principy, jejichţ porušování vede k destrukci. Porušení rovnováhy mezi podnikem, zákazníky, akcionáři, zaměstnanci, společností a přírodou způsobuje velké krize. Jestli se nevrátíme k podnikání, kde platí principy a hodnoty, budeme proţívat permanentní krize, proti kterým je ta současná jenom procházka růţovou zahradou. 4.4. Jak dál po krizi Několik tipů pro management a podnikatele na čas po krizi: - Zapomeňme na metody prognózování a předpovídání (forecasting). Předpovídat budoucnost z minulosti je nebezpečná hra. Místo předpovídání a plánování budoucnosti je třeba rozvíjet flexibilitu - strategickou (skenování příleţitostí a ohroţení, totální inovace)a operativní (rychlé reakce na individuální poţadavky zákazníků). Ekonomičtí analytici to pochopili jiţ dávno - umějí dobře vysvětlit, co bylo, ale nemají ani potuchy, co bude. - Nastane revoluce na trhu práce a ve vzdělávání. Ze systému zaměřeného na odevzdávání informací (popisy akce) musíme přejít na systém orientovaný na rozvoj znalostí (praktické zvládnutí akce). Manaţeři musí být učiteli, trenéry, kouči, podniky si budou budovat vlastní školy, vzniknou nové formy vzdělávání na podnikatelských univerzitách a inovačních akademiích.

66

- Čas silných vůdců, obdivovaných celebrit a supermanů skončil. Nastává čas pokornějších osobností, které mají široké znalosti a nechají kolem sebe vyrůst talenty. Čas manaţerů, kteří jsou tvrdší k sobě neţ k druhým, více slouţí, neţ vedou, více podporují, neţ řídí, neustále učí sebe i druhé. - Musíme se neustále učit nové věci. Jiţ nestačí být jenom dobrý specialista, musíme studovat i další obory, z nichţ čerpají mnohé inspirace pro inovace a netradiční řešení. Manaţeři a podnikatelé budou muset být více universalisté neţ specialisté. Kromě učení se novému je třeba se také naučit zapomínat staré a nepotřebné, překonat staré způsoby myšlení a práce, zlikvidovat úspěšné výrobky a procesy v pravý čas. - Kromě schopnosti měnit věci kolem sebe je snad ještě důleţitější schopnost identifikovat věci, které mají zůstat bez změny. Jedná se hlavně o kořeny vlastní, specifické soustavy řízení a podnikové kultury, neměnné principy fungování podniku. - Je třeba skončit s rozšiřováním "sbírek motýlů", které v mnoha firmách obsahují rozsáhlé seznamy "zázračných metod na úspěch". Čtení růţové knihovny managementu, ve které se popisují nejlepší praktiky, "desatera zaručující úspěch a tajné zbraně konkurenceschopnosti", je škodlivé. Místo kopírování jiných je třeba věnovat se budování vlastní soustavy řízení podniku tak, jak to dokázaly například firmy Baťa, Kyocera nebo Toyota. - Měli bychom přestat zbytečně popisovat podnikové procesy lineárními šipkami se vstupy a výstupy a konečně pochopit, ţe řízení podniku není řízení stroje, kde přesně definovaný vstup způsobí očekávaný výstup. Podnik je ţivý organismus, který má v sobě prvky adaptace a změny, podnikové procesy probíhají v cyklu a ne lineárně. - Zapomeňme na to, co nás učili o strategiích a managementu na univerzitě. Učili nás to většinou lidé, kteří sami nikdy ţádnou strategii ani management nedělali a studovali často z knih, které byly napsané před dvaceti lety. Svět se od této doby dost změnil. - Strategie není definování vizí, poslání a popisování akcí. Strategie je soubor akcí, je to to,co děláme, ne to, co říkáme, píšeme, prezentujeme a plánujeme. Podniková strategie by se měla realizovat podobně jako v přírodě, kde při reprodukování DNA vzniká mnoho chyb, ale příroda je dokáţe rychle odstranit.Profesor Milan Zelený mi před časem řekl: "Zasadil jsem si v zahradě strom a koukal jsem se, co se bude dít. Rostl. Vysadil jsem k němu další strom a sledoval jsem je. Takto jsem budoval celou svou zahradu. Některé rostliny se nechytily, některé uschly. Byl to soubor akcí, které vedly k tomu, ţe dnes mám krásnou zahradu. Byla to strategie." Strategie bez dokonalého master plánu, strategie flexibilně reagující na změny, strategie učení, rozvoje znalostí a zdokonalování se. Přesně jako v přírodě. - Nekopírujme druhé a nedělejme kompromisy. Jestli nám někdo říká, ţe to určitě není moţné, tak to je třeba vyzkoušet. Jsme-li přesvědčeni, ţe jsme našli rozpor, který ještě nikdo nevyřešil, tak to je to nejlepší zadání pro náš inovační projekt. Najděme si hodnotu, která je pro určitou skupinu zákazníků důleţitá, a dosáhněme v ní řádového zlepšení, o jakém se dnes nikomu ani nezdá. Vzpomeňme si na Japonce: v době, kdy se nekvalita měřila v procentech, zavedli parametr (PPM - počet zmetků z milionu) - a stanovili si cíl 0!

67

- Nehledejme zbytečně optimální organizační strukturu. Organizace je vnitřní fungování systému, jsou to vazby a interakce mezi základními prvky soustavy řízení podniku (zákazník - finance - inovace - procesy). Struktura je vnější projev organizace. Organizace je to, jak fungují vnitřní orgány v našem těle, struktura je to, jak vypadáme navenek. Podobně je to i s podnikem. Pojem organizační struktura je nesmysl. - Podnik je ţivý organismus a pracují v něm ţiví lidé. Rozvíjení potenciálu pracovníků je ten nejlepší způsob rozvoje podniku. Motivace není manipulace s lidmi, ani hra o peníze a cíle. Stejně jako jabloň neroste podle vyváţených cílů, ukazatelů a bonusů, tak se ani podnikový organismus nedá rozvíjet jenom řízením podle cílů a odměn. Ţivé organismy se rozvíjejí tak, ţe se pro ně vytvářejí vhodné podmínky a respektují se všeobecně platné principy jako rovnováha, dělení, ţivotní cykly, efektivnost, evoluce, učení se, koloběh a poctivost. - Podniky budoucnosti nebudou mít zaměstnance ani odboráře. Budou v nich pracovat spolupodnikatelé, kteří mají odvahu přebírat zodpovědnost, udělat rozhodnutí, kteří se dokáţou rychle učit a adaptovat. Podniků bude mnoho, ale opravdových talentů málo. Bude se o ně bojovat podobně jako v NHL nebo v Lize mistrů. Ten, kdo dokáţe získat, udrţet a rozvíjet talenty, bude mít velkou výhodu. Potkávám dvě skupiny podnikatelů a manaţerů. Ta jedna naříká a chodí za politiky ţebrat o dotace a záchranné balíčky. Ta druhá říká - nechceme nic, jen nás proboha nechte v klidu pracovat. Fandím těm druhým. Ţijeme krásnou dobu krize, ve které se tento svět změní k nepoznání. Já věřím, ţe k lepšímu. Zdroj: Košturiak Ján. Hospodářské noviny. 20.11. 2009 4.5. Dědictví krize: obrovské státní dluhy. Hrozí, že státům nikdo nepůjčí Světová ekonomika se pomalu vynořuje z hospodářské krize. Její důsledky však většina vyspělých zemí bude cítit ještě dlouho. Jako památka na krizi jim zbude obrovská hora dluhů. A pokud vlády bobtnající zadluţení rychle nedostanou pod kontrolu, můţe se svět v příštím roce dočkat dalších nepříjemných překvapení, jako byly letos problémy Dubaje, které jí přivedly na pokraj bankrotu. Nebo nedávné sníţení ratingu Řecka. To ještě více prodraţilo Řecku splácení dluhů a zahýbalo i eurem. Jen pro představu. Dle údajů Mezinárodního měnového fondu činil v roce 2007 schodek veřejných financí hlavních vyspělých ekonomik v průměru 2.2 procenta HDP, letos ale bude činit 10,1 procenta a za pět let, v roce 2014, bude stále ještě na úrovni 5,7 procenta HDP. Svět náhle stojí před novou hrozbou. "Rostoucí dluh spolyká větší část peněz na splácení úroků a bude tedy faktorem, který v budoucnu bude brzdit hospodářský růst," říká analytik Generali PPF Asset management Radomír Jáč. Třeba Česko letos jen na splácení úroků vydá 63 miliard korun. 4.6.Státy musí šetřit Především ale není dlouhodobě udrţitelné, aby růst dluhu pokračoval. Jinými slovy, vlády by měly začít šetřit místo toho, aby se snaţily podpořit růst ekonomiky tím, ţe si prostě více půjčí. "To je nebezpečný nástroj, jehoţ pouţití lze ospravedlnit opravdu jen přechodně a v krizi nejvyšší," dodává Jáč. 68

Při srovnání rozpočtových schodků, které světové země vytvořily, na tom Česko sice není zdaleka nejhůř. Jenţe to vůbec neznamená, ţe by nakonec nemohlo dopadnout jako rekordně zadluţené Řecko. Tedy se sníţeným ratingem. Česko schválilo nejhorší rozpočet v historii s deficitem přes 160 miliard korun. Do roku 2012 se přitom podle současných odhadů ministerstva částka, kterou musí stát ročně splácet, vyšplhá aţ na 84,5 miliardy korun, coţ je téměř dvakrát více neţ loni. Vláda chce sice deficity sniţovat, jenţe levici se v parlamentu jiţ teď podařilo prosadit navýšení rozpočtových výdajů o miliardy korun a není vůbec jasné, jak se budou chovat příští vlády. Z toho mají obavu i světoví ekonomové, kteří se znepokojením sledují dění ve střední a východní Evropě. "Existuje váţné nebezpečí, ţe v zemích střední a východní Evropy, jako je Česko, kde je před volbami, politici sáhnou k populistickým opatřením a budou i v současné situaci zadluţení dál zvyšovat. Jenţe pokud neproběhnou potřebné reformy, mohou se některé z těchto zemí jiţ brzy vydat řeckou cestou," říká ekonom KBC Zsolt Papp. Problémy s dluhy však mají i největší světové velmoci. S obrovskými deficity se potýkají USA a Velká Británie. Právě Britové přitom nedávno vystrašili trhy, kdyţ zveřejnili odhad rozpočtu na příští rok. Ten počítal s daleko vyššími výdaji, neţ trhy čekaly. Úroky z britských dluhopisů vzápětí nato prudce vyrostly. "Předtím si investoři mysleli, ţe vláda se bude snaţit deficity sniţovat, po tom, co Britové zveřejnili svůj výhled, jiţ si nikdo na trhu není ničím jistý," komentoval situaci Tim Bond z britské Barclay Capitals. Jenţe tato nedůvěra investorů nejen v britské, ale i další dluhopisy můţe způsobit další celosvětový problém. Úrokové sazby centrálních bank jsou teď na minimech, ale v příštím roce by měly začít růst. S tím se zvýší i úroky z dluhopisů a k tomu se ještě přidá nedůvěra investorů. Financování dluhu tak rázem můţe být pro řadu zemí ještě několikrát draţší neţ letos. Zdroj: Jan Sochor. Hospodářské noviny 21.12. 2009 Vlastní závěr:__________________________________________________________ Je zvláštní, moţná aţ absurdní, ţe se v průběhu historie opakuje stále stejný nebo alespoň podobný předkrizový scénář. Výroky typu „ Boom je neuvěřitelný, nestačíme vyrábět“ apod. Opravdu jsou v dnešní moderní době lidé natolik naivní, ne-li hloupí, ţe se tak snadno nechají unést úspěchem, prosperitou, tak snadno podlehnou pocitu věčnosti, nezničitelnosti a nekonečnosti hospodářské expanze?! Jak je moţné, ţe v dnešním moderním světě, zahlceném informacemi, ke kterým je navíc velice snadný přístup, ještě někdo tomuto sebeklamu podlehne? Těţko říct, jde pravděpodobně o nějaký druh davového šílenství. Jak jinak nazvat tuto bezstarostnost, rovnající se hazardu. Vţdyť o cyklických výkyvech se učí, jiţ na kaţdé ekonomické střední škole, neleze přeci připustit, ţe by všichni ti ekonomové nedávali zrovna pozor.

69

Tabulka č.12

70

Tabulka číslo 13. Zdroj: Jan Sochor. Hospodářské noviny 21.12. 2009

71

V. Závěry a vlastní doporučení 5.1. Severský model vítězí nad krizí Skandinávský kapitalismus nechává mluvit dělníky do řízení. Výhody vyplývající z tradic však prý nelze uplatnit jinde ve světě. Idar Kreutzer, hlava největší severské ţivotní pojišťovny Norway's Storebrand, nedávno zavítal do New Yorku. Na krátkou řeč jej tam pozval vysoký manaţer významné americké banky. Setkání však nakonec vyústilo v dvouhodinový rozhovor o severském obchodním modelu a korporátní rozdílnosti. "Překvapilo mě, jaký zájem a zvědavost severský model vzbudil," říká Kreutzer. Kapitalistický model uplatňovaný ve Švédsku, Norsku, Dánsku a Finsku leckdo povaţuje za vítěze současné ekonomické a finanční krize. Ať uţ jde o jeho odpověď na předchozí krizi finančního sektoru, nebo o jím uplatňované prosazování ţen do řídících pozic, severský model si získává pozornost celého světa, podobně jako se to v osmdesátých letech dařilo japonskému kapitalistickému stylu nebo v šedesátých letech Němcům. Stejně jako tyto systémy, také severský model poté, co se ocitl ve středu veřejného zájmu, čelí mnoha výzvám. Objevily se pochyby o tom, zda by bylo moţné a snadné uplatnit jej i v jiných částech světa. Ale nedávné jmenování Carla-Henrika Svanberga ze společnosti Ericsson šéfem britské ropné společnosti BP, který se tak připojil ke dvěma dalším severským šéfům velkých britských koncernů, potvrdilo, ţe respekt k severskému systému a jeho představitelům narůstá. Další z těchto šéfů, Jorma Ollila, který je díky svým pozicím ve firmách Royal Dutch Shell a Nokia povaţován za jednoho z nejprominentnějších byznysmenů v Británii, říká, ţe tento model nabízí světovému systému, který nyní hledá způsoby reformy, moţnost posunout se vpřed. "V čem spočívá budoucnost kapitalismu? Ať se na to podíváte z jakékoliv strany, odpovědí na tuto otázku je, ţe bychom měli řešit záleţitosti tak, jak je s úspěchem řeší severský model," říká Ollila. "Severský model nabízí dost na to, aby se stal nejlepším systémem," dodává. Vzniká řada debat o tom, v čem přesně severský model spočívá. Ollila poukazuje na analýzu skupiny akademiků z celé země, kteří napsali knihu nazvanou Severský model. V ní dokazují, ţe kapitalismus v tomto regionu se vyznačuje otevřeností globalizaci stejně jako na druhou stranu silnou sociální ochranou a rovnostářstvím. 1.1. Demokratický kapitalismus Francis Sejersted, norský historik a bývalý předseda tamějšího Výboru pro Nobelovu cenu, mluví o "demokratickém kapitalismu", coţ znamená vysoký stupeň rovnoprávnosti a spoluúčasti na politických a korporátních rozhodnutích. Mati Alahuhta, generální ředitel jiné velké společnosti, finského výrobce výtahů Kone, říká, ţe kvůli nedostatku velkých domácích trhů je severská otevřenost globalizaci 72

naprosto nezbytná. "Finsko je příliš malá země. Rozsah trhu je nevelký, takţe není těţké si domyslet, ţe expandovat do zahraničí prostě musíme." Sama Kone nyní expanduje na trzích v Asii či Spojených státech podobným způsobem, jako to Nokia dělá na trhu s mobilními telefony v posledních 15 letech. Jiné společnosti z tohoto regionu se staly světovými lídry - od SKF v oblasti loţisek po Husqvarnu v motorových pilách. Ale severské země jsou si zároveň dobře vědomy záporných stránek globalizace a přistupují k opatřením, která by je zmírnila. Kreutzer odkazuje na "síť osobního bezpečí". "Je nutné zaměřit se na jednotlivce, kteří jsou poškozeni událostmi, jeţ jsou dobré pro podniky nebo společnost," vysvětluje Kreutzer. Upozorňuje na dělníky v odvětví papírenství a zpracování buničiny, kteří sice našli své továrny zavřené, ale byli schopni přizpůsobit se novým technologiím. 1.2. Rovnoprávnost ve vzdělání V pozadí toho všeho je hluboký smysl pro rovnoprávnost, především ve vzdělávacím systému. Ollila zdůrazňuje také to, ţe ve Skandinávii chybí společenské třídy jako faktor, na rozdíl od Velké Británie a jiných zemí. "Kaţdý můţe získat dobré vzdělání, bez ohledu na to, jaká je jeho minulost. Nejde o to, kým jste, ale čím můţete přispět." To zahrnuje i zasedací síně správních rad, kde Norsko - díky zákonům, které zaručují kvóty pro ţeny - má nejvyšší počet ţen v řídících pozicích na světě. Švédsko, Finsko a Dánsko si v tomto ohledu vedou také dobře. Ale toto hluboce zakořeněné rovnostářství také způsobuje, ţe se severský systém velmi obtíţně uplatňuje v jiných zemích. Alahuhta vysvětluje, jak sloţité bylo v zemích, jako je Británie, kam jeho společnost Kone expandovala v 90. letech, přesvědčit zaměstnance, aby přijali nehierarchický způsob uspořádání severských společností. "Rovnoprávnost je pro nás velmi důleţitá. Tahle kultura je pojítkem, které drţí Kone pohromadě," říká Alahuhta. A platy manaţerů vycházejí ze stejného principu. Hodně severských společností platí starší vedoucí pracovníky hluboko pod mezinárodním průměrem. Výše platů navíc nijak významně neroste kromě podniků s nejniţšími mzdami. Anne Breiby, nevýkonná ředitelka několika severských společností, říká: "Ve většině severských zemí jsou jen malé rozdíly v platech. Lidé chodí do stejných škol. Nejsou tam ţádné skutečné třídní rozdíly." Nejlépe placení švédští manaţeři vydělávají jen třetinu toho, co jejich němečtí kolegové, zatímco norští manaţeři, kteří dostávají nejniţší platy, vydělávají většinou jen tři aţ čtyři miliony norských korun (zhruba 340 tisíc eur) za rok. 1.3.Firmy nelpí na hierarchii Nepřílišné dodrţování hierarchie v podnicích se rozšiřuje aţ k samému vrcholu ţebříčku. Kreutzer popisuje, jak se jeho pracovníci "prostě objeví a zaklepou mu na dveře". "Cítí se za společnost odpovědní. A já se chci dostávat do situací, kdy ke mně přichází nezkreslená pravda," pokračuje Kreutzer.

73

To, ţe se dělníci podílejí na strategii společnosti, je důleţitý faktor. Zaměstnanci sedí ve výborech mnoha severských společností díky tomu, ţe zde existuje Svaz těţkého průmyslu. Ale jednatelé tvrdí, ţe vztahy mezi nimi v posledních letech dozrávají a umoţňují tak společnostem realizovat významné restrukturalizace a více spolupracovat s dělníky. Jorgen Buhl Rasmussen, výkonný ředitel dánského pivovaru Carlsberg, říká: "Myslím, ţe dnes na obou stranách dochází k většímu porozumění. Není tam uţ tolik konfliktů. Je jednoduché nabírat lidi v dobrých časech, ale také je nutné přesvědčit je k utahování opasků v časech těţších." Někteří kritici se ptají, zda je severský kapitalismus skutečně tak jedinečný, jak hlásají jeho propagátoři. Poukazují přitom na to, ţe v tomto regionu nyní pomíjejí některé zákonitosti, které platily v minulosti. "Severský byznys není zas tak odlišný od byznysu ve zbytku Evropy," říká Frederick Erixon, ředitel Evropského centra pro mezinárodní politickou ekonomii, základny volného obchodu se sídlem ve Stockholmu a Bruselu. "Severský obchod ovládají stejné síly jako kterýkoliv jiný." 1.4.Anglosaské vzory A skutečně - některé severské země místo aby rozšiřovaly svůj model do zbytku světa, snaţí se spíše renovovat svou ekonomiku a převzít některé prvky z anglosaského systému. Například ve Švédsku je od roku 2006 u moci středopravicová vláda a má mandát k tomu, sníţit v zemi daňovou zátěţ, která je nejvyšší v Evropě, a nastolit větší pruţnost trhu práce. Ekonomická data ukazují, ţe severským zemím se v době současného ekonomického poklesu prozatím daří o něco lépe, a v některých případech zase o něco hůře neţ Spojeným státům a Velké Británii. Severské továrny se loučily s pracovníky stejně vehementně jako jejich rivalové v jiných částech Evropy, přičemţ způsobily, ţe nezaměstnanost dosáhla ve Švédsku a Finsku více neţ devíti procent. Ekonomové předpovídají, ţe švédská ekonomika poklesne letos meziročně o šest procent. Vycházejí přitom z ekonomických údajů země za druhé čtvrtletí, uveřejněných minulý týden. Podobně i Velká Británie předminulý týden oznámila pokles o 5,6 procenta. Ale i kdyţ byla zatím Skandinávie izolována kvůli ekonomické krizi, severské země jsou známé tím, ţe se dokáţou z ekonomických bouří rychle vzpamatovat. Švédsko se uvádí jako vzorový příklad úspěšné odpovědi na regionální finanční problémy na počátku 90. let, kdy vláda uplatnila směsici posílené rekapitalizace a znárodňování. Otevřený přístup severského modelu by mohl být doporučován jako lék na současnou krizi. Ale i kdyţ se cizincům či americkým bankéřům můţe jevit jako zajímavý, zdá se, ţe je velmi těţké jej napodobit. Kreutzer říká, ţe je nemoţné tento regionální kapitalismus přemístit, protoţe je zakořeněn v tradicích. Zdroj: Autoři: Richard Milne, Andrew Ward, Hospodářské noviny - Financial Times, 7.8. 2009,

74

5.2.

Jak proměnit hamižnost v sociální odpovědnost

Nekonečná touha po zisku je povaţována za příčinu současné ekonomické krize. A tak se opět hledá uzda, která by lidskou přirozenost udrţela v rozumných mezích. Pomůţe návrat do historie? A kdy se na obzoru dějin zjeví tolik vzývaný „homo oeconomicus“? Za krizi můţe chamtivost (greed) bankéřů, shodují se interpreti počátku ekonomického poklesu. Od Baracka Obamy, přes levicové intelektuály aţ po marketingové stratégy ČSSD. Ve veřejném prostoru se také znovuzrodilo zapomenuté české slovo hamiţnost. A právě hamiţnost odkazuje na přirozenou lidskou vlastnost, kontrují neoliberální ekonomové. Lidi nezměníte, vţdy budou chtít víc, víc a víc... Obě tvrzení jsou pravdivá, přinejmenším z určitého pohledu. Obě si spolu také pozoruhodně rozumí a jdou jen zdánlivě proti sobě. Kritici kapitalismu virtuálních peněz nechtějí terapeuticky odnaučovat touze po zisku. Chtějí jen připomenout starou linii ekonomického myšlení, kdy tato touha – z definice bezbřehá a bezuzdná – nebyla povaţována za chvályhodnou, a byla tudíţ hodna morální regulace. A tak se všemoţnými prostředky omezovala, třeba různými způsoby společenské ostrakizace.

75

2.1. Dotčeni zlým Finančníci byli odsouváni do odlehlých částí města – takto vznikalo londýnské City, dnešní centrum evropských financí – protoţe mnoţení peněz pro peníze bylo povaţováno za činnost niţšího řádu, jakkoliv se k němu kaţdý rád přidal. I Shakespeare v Kupci benátském zachycuje ţidovského lichváře Shylocka, půjčujícího peníze na „nekřesťanský“ úrok, v odlehlé části města, zatímco jeho sok Antonio, který kazí Shylockovi obchody tím, ţe půjčuje bezúročně, obývá „srdce města“. Pokus o nasazování uzdy hamiţnosti nenavazoval jen na aristotelskou nauku rozumné míry, která i v otázce peněz a majetku musí vycházet z pochopení, ţe nepřiměřený nadbytek není slučitelný s pojetím dobra coby kategorie společenské, ale hlavně takové jednání nevede ke šťastnému ţivotu neboli k blaţenosti. Aristoteles pouţíval krásné spojení „hanebný zisk“, aby tím řekl, ţe některé obchodní postupy jsou zapovězené a ţe ţít jen pro zvětšování zisku si nezaslouţí obdiv. Vydělávat, ale neloupit – řečeno mnohoznačnou metaforou. Za pozornost stojí, ţe o dvě tisíciletí později dochází ke stejnému závěru měšťanský myslitel Jean-Baptiste Poquelin, známý pod přezdívkou Molière: „Kdo zdravý rozum má, vyhne se krajnosti / a ţádá od lidí míru,“ radí francouzský dramatik ve hře Misantrop. Molière nalézá zbraň proti neřestem včetně chamtivosti, říká jí podle Descarta „bon sens“. Zdravý rozum, zní český překlad, kde uniká důleţité francouzské slovo „bon“, dobrý. Ještě větší vliv při svazování hamiţnosti měla velká světová náboţenství, která tento „ţivotní úkol“ zahrnula přímo do vlastního věroučného systému, ať uţ v podobě almuţny či sebeomezování. V islámu dodnes například platí, ţe úrok je něco, co se z hlediska mravního zamítá. „Kdoţ pohlcují zisk z lichvy, vstanou z mrtvých jako ten, koho Satan potřísnil svým dotekem. A to proto, ţe říkali: ‚Vţdyť prodávání je podobné lichvě!‘ Bůh však dovolil prodávání a zakázal lichvu,“ píše se v koránu. Půjčovat s nadějí na úrok se můţe jenom Bohu: „Dáte-li Bohu výhodnou půjčku, On vám ji navrátí dvojnásobně a odpustí vám; vţdyť za vděčnost uznalý a laskavý.“ Stejné striktní, církevně podloţený zákaz úroku panoval i v křesťanství. Důslední interpreti bible měli z čeho čerpat. „Na lichvu by dával, a úrok bral: zdaţ bude ţiv? Nebude ţiv. Poněvadţ všecky ohavnosti tyto činil, jistotně umře, krev jeho přijde na něj,“ varuje Starý zákon. Reformátor Jan Kalvín aţ v 16. století vysvětlí, ţe tyto přísné příkazy Deuteronomia se vztahují pouze na ţidy a křesťané se tímto ekonomicky svazujícím příkazem nemusí řídit. Rigidně vykládané omezující maximy svatých knih měly jediný cíl: zahrnout hospodářskou činnost do širší ţivotní souvislosti, ponechat v ekonomice místo pro etiku a smysluplný celek ţivota, jehoţ cílem není zisk o sobě, jak si ve své knize Ekonomie dobra a zla všímá popularizátor „jiné“ ekonomie Tomáš Sedláček. 2.2. Mladý, krásný a šťastný svět V dějinách to bylo spíše naopak. Šlo o to, udrţet ekonomické vztahy v rámci širšího etického základu, který by mohl být povaţován za ţivotní východisko a také za ţivotní cíl. pojovníkem společnosti měla být etika, pravidla vzájemného obcování, nikoli ryzí obstarávání

76

a mnoţení majetku a ţivotního luxusu. Obchodní duch, který tuto utopii narušoval, se stal něčím, čeho se ještě v 17. století bála nejen církev, ale i významní myslitelé. Obchodu chybělo něco, za co by se mohl uchopit. Byl příliš kluzký… A tak nejznámější autorita hnutí fyziokratů, ekonomické školy, která viděla jediný zdroj bohatství v půdě, François Quesnay, varuje před „děsivým abstraktním duchem komerce“. Obchodu chyběla podstata – pevné místo, domov, tradiční východisko a rámec všech ekonomických úvah (strach z lidí, kteří nemají domov, „své místo“, je něčím, co od té doby zůstává, ať uţ v podobě pogromů, strachu z imigrantů, obav z levného zboţí z ciziny či varování filozofů nomády bez kořenů). „Domov je tam, kde jsem já“, tedy všude, tak začíná individualismus, učení osobního zájmu, umoţňující povolit a přetrhnout etickou uzdu abstraktní ekonomie. „Laissez faire, telle devrait être la devise… Volnost konání, to bude heslo kaţdé veřejné moci v civilizovaném světě.“ Je to chvíle, kdy se kapitál jako tvořivá síla poprvé zcela uvolňuje ze svazků s etikou a se souhlasem osvícenských myslitelů nasedá na koně lidské přirozenosti, k níţ patří i nenasytnost a hamiţnost“. Kapitál se zbavuje vazby s místem a časem (do té doby měl zisk přicházet a rozkvétat „tady a teď“) a v běhu let ztrácí i spojení s uţitnou hodnotou. Dokonale to v televizní podnikatelské hře Den D vyjádřila jedna z investorek. „Jestli vám můţu poradit, nesoustřeďte se na uţitnou hodnotu věcí, co prodáváte. Na tom v byznysu nezáleţí. Svět“ laissez faire“ je krásný, mladý a šťastný. Nespoutaná individuální touha po zisku nakonec přináší bohatství všem (skoro), ale kaţdá vášeň, i touha po bohatství, v sobě skrývá odvrácenou tvář. Je jako lék a jed: v malém mnoţství se neprobudí, správná míra léčí, při překročení míry ničí a zabíjí. A to je krize. Kolaps, který k systému patří, ale málokdy ho dokáţeme přijmout jako nutnost. O tom, proč a jak se krize rytmicky vrací, byly napsány stovky knih. Jsou to intenzivní pokusy racionalizovat něco, co se běţné matematické racionalitě vymyká, je totiţ podřízeno obecnější ekonomii nadbytku. George Bataille tento „iracionální zákon“ popsal v souvislosti s erotickou energií, jejíţ obdobou je i kapitál, coţ zní zkratkovitě, ale jen do chvíle, neţ si uvědomíme, ţe ekonomice i erotice vládne maximalizace slasti – nenasytnost má společný slastný kořen. Maximalizace slasti můţe probíhat rozumově nebo ţivelně, ale výsledkem je vţdy přebytek energie (zboţí, peněz, vzrušení, významů), kterou uţ nelze jen tak rozprostřít, jak říkají ekonomové, lokalizovat. Přebytek lze chvíli přivádět k ještě většímu přebytku, aţ na předem neurčitelném prahu dochází k výbuchu. Vlády se ujímá orgiastická orgie či ničení nadbytku bohatství. Krize není neţ orgie nadbytku. 2.3. Dar Podobá se to dávným rituálům nebo systémům záměrného plýtvání při směně, které ve známém Eseji o daru uţ před pětaosmdesáti lety popsal sociální antropolog a sociolog Marcel Mauss. Ale zatímco furiantské „dávání s přebytkem“, jeţ zavazuje, protoţe má u druhého vyvolat potřebu ještě většího daru (říká se tomu „totální závazek soutěţivého typu“), je pro Mausse základem skryté racionality archaických společností, orgie nadbytku v naší eticky bezuzdné ekonomice vytváří iracionální podklad navenek vţdy přísně rozumové společnosti. Vzájemné soutěţivé obdarovávání nemá z našeho

77

pohledu racionalitu, je to bohapusté plýtvání. A to jen proto, ţe přináší úplně jiný druh slasti, neţ na jakou jsme při spotřebě zvyklí. Je to slast sociální, nikoli slast individuální či pouze osobní. Smysl plýtvání při směně u indiánů spočívá v propojování společenství, ve vytváření vazeb či postavení v hierarchii. Orgie nadbytku v současných postindustriálních společnostech má naopak efekt dezintegrační, a to na osobní i sociální rovině. Hromadění majetku či hamiţnost, která se celou dobu pohybovala na okrajích tohoto textu, se na konci vrací v nečekaně pozitivním odlesku. Zapuštěna do sociálního, a nikoli ryze individuálního kontextu, se proměňuje ve sdílení bohatství a získává onu chybějící etickou uzdu, o niţ v západních společnostech přišla nejpozději v 17. století. Pozoruhodné na tom je, ţe tento poznatek získáváme od lidí, které jsme si zvykli označovat za primitivní. „Homo economicus,“ píše Marcel Mauss, „není za námi, je před námi.“ Ekonomického člověka je třeba vytvořit. S chlapíky v oblecích a s kalkulačkou v ruce ale nemá tento tvor budoucnosti nic společného.

5.3.

Nad troskami jistot

Ţijeme v křehkém světě. Je aţ s podivem, ţe krize není permanentním stavem globální společnosti. Ve stejném měsíci padly dvě věţe jistot naší společnosti. V září 2001 se k zemi zřítilo Světové obchodní centrum, na měsíc přesně se sedmiletým odstupem se zhroutila banka Lehman Brothers. Tyto události povaţuji za nejdůleţitější milníky v posunu k tomu, co americký novinář a politolog indického původu Fareed Zakaria nazývá postamerickou společností. V úvahu je však třeba vzít ještě jeden moment - Enronový skandál, který se udál v roce 2002 jen pár měsíců po útocích na newyorská Dvojčata. Tyto tři události otřásly základní vírou, k níţ jsme se celkem rádi upínali. Září 2001 byl úder oštěpem přímo do srdce amerického bezpečí. Připomnělo nám, ţe ţijeme ve velice křehkém světě a ţe ani Amerika se všemi svými výdaji na bezpečnost neumí rizikům zabránit. Druhý úder, útok účetních, měl několikanásobně horší dopady na americkou ekonomiku neţ akce teroristů. Byl to útok zevnitř, vedený samotnými Američany, v kravatách a s vybranými chuťovými buňkami a stylem. Útok na Dvojčata byl činěn lidmi z jiného etnika, s politickými cíli, řekněme jako protest proti americkému kapitalismu. Ale útok účetních? Ti byli konformním výplodem amerického snu, bez jakékoli vyšší, politické či náboţenské agendy, tichými mravenečky korporátního soukolí - kaţdý dolar, který vydělali, získali díky systému, na kterém parazitovali. Nicméně teprve "dluhová" krize, jejímţ vrcholem (nebo podlahou) byl právě pád banky Lehman Brothers, otevřela diskusi nad samotnými základními stavebními prvky trţního kapitalismu. Kdyţ společně s Enronem padla i významná auditorská firma Arthur Andersen, jeţ měla krýt machinace v účetnictví energetického gigantu, tak se taková 78

diskuse vůbec nevedla. Tenkrát se totiţ zdálo zřejmé, ţe za vším stáli jasní konkrétní viníci - firma se prostě zavřela a basta - kdeţto pád Lehman Brothers byl palčivější. Tady uţ byly ve hře samotné úhelné kameny kapitalismu. Vţdyť šlo o jednu z mnoha bank, která se "jakoby" neprovinila ničím více neţ ostatní hříšníci. Takţe pokud bychom si to shrnuli, v září 2001 přišla Amerika o své vojenské jistoty, o několik měsíců později o svou morální nadvládu (do té doby byl americký styl podnikatelské etiky dáván za vzor) a v září 2008 se začalo váţně - a veřejně pochybovat o samotném systému fungování trţního kapitalismu. 3.1. Synonymum všeho zlého Základní pravidlo trţní (i jakékoli jiné) soutěţe je, ţe někdo vyhraje a někdo, je mi to líto, prohraje. Bez toho to nejde; pokud chcete soutěţit, musíte počítat s moţností prohry. Nemůţeme, jak se praví ve známé české písničce, zajistit "pro kaţdého první třídu". Takţe otázka zní: měl se nechat Lehman zkrachovat, nebo nikoli? To je téma, které stále rozděluje ekonomy. Někteří mají za to, ţe pád Lehman Brothers byl největší chybou celého krizového řešení a ţe se banka měla, stejně jako jiné finanční instituce, nechat zachránit. K čemu je nám platné "výstraţné potrestání", kdyţ se všem po něm dají odpustky? K čemu je nám taková odplata, pokud strhne lavinu dalšího finančního vraţdění a umírání? Jiní zase říkají, ţe to bylo to jediné správné a ţe jsme se podobně měli zachovat i k jiným "kráskám v nesnázích", které si vyškemraly záchrannou ruku státních zásahů. Oněch státních zásahů, jeţ stály v ohnisku pohrdání a byly skoro sprostým slovem. Šlo o pomoc od stejného státu, kterým podnikatelé a ekonomové pohrdali; vţdyť jejich mantrou bylo hands-off policy, tedy "státe, ruce pryč", trhy se regulují samovolně. "Státní zásah" byl hanlivým slovním spojením, synonymem všeho zlého. Aţ do podzimu 2008, kdy si o něj podniky, ekonomové, komentátoři a další sami říkali a prosili o něj. 3.2. Příliš propojený, aby padl Předchozí otázka je těţký oříšek. Nejde totiţ ani tak o to, ţe je někdo "příliš velký na bankrot", ale problém tkví v tom, ţe je "příliš propojený na bankrot". Řecko není velká ekonomika, přesto by její bankrot vyvolal dominový efekt a přivedl na buben mnoho dalších bank, výrobních podniků a zemí. Stejně tak třeba Maďarsko. Problém není ve velikosti, ale v propojenosti, tedy jiným slovem v tom, v čem Adam Smith viděl zdroj "bohatství národů" - ve specializaci. Tedy v myšlence, ţe kaţdý dělá něco jiného, ţe si nemusíme dělat všechno sami a ţe se můţeme spolehnout na druhého (tedy na zbytek specializované společnosti), ţe nám dodá vše, co chceme, ale neumíme si vyrobit. Tento seznam je téměř nekonečně dlouhý, jen se rozhlédněme kolem sebe, co vše potřebujeme a jak malé promile z toho jsme schopni si sami obstarat. Takţe bychom se mohli dostat k následujícímu: státní zásahy - a "nespravedlivá" solidarita (Řecko, pomoc skoro všem ostatním bankám kromě Lehman Brothers) - jako vyvaţující princip "spravedlivé" trţní soutěţe (Arthur Andersen). Za bohatství ze specializace a trţní soutěţe prostě platíme tím, ţe se občas musíme zcela nespecializovaně navzájem podrţet a nespravedlivě smazat výsledky hry.

79

A ještě jedna úvaha. To, ţe je demokracie křehká, jsme se naučili před druhou světovou válkou a hlavně v jejím průběhu. Kdyţ si vybavím nedávnou aféru s pálením koránu, kdy jeden vůdce malého sdruţení mohl skoro vyvolat světový střet, tak ta křehkost opět vyplouvá na povrch. Ale mě vlastně překvapuje následující věc: ţe se to nestalo a neděje častěji. Uvědomme si, ţe to mohlo napadnout tisíce fanatických vůdců malých sborečků... Teď tedy víme, ţe podobně křehká je i globální ekonomika. Je proto spíše s podivem, ţe krize není permanentním stavem světa. Buďme za to vděční.

80

5.4.

Závěr a vlastní doporučení

4.1.Cesta vede středem Z výše uvedených materiálů je zřejmé, ţe hospodářské cykly jsou nevyhnutelné. Úspěšná hospodářská politika v jednotlivé ekonomice můţe nanejvýš sníţit rozsah amplitud výkyvů skutečně dosahovaného hrubého domácího produktu vzhledem k produktu potencionálnímu. Jsou zde ovšem stále moţnosti, jak udělat svět, alespoň pro většinu jeho obyvatel lepším. Cestou je dle mého názoru sociální kapitalismus, zaloţený na přerozdělení nadbytků jedněch, tedy těch šťastnějších, těm druhým, tedy méně šťastným. Samozřejmě to neznamená absolutní rovnost pro všechny, neboť je třeba zachovat touhu a motivaci, tedy základní kameny, tahouny růstu, prosperující trţní ekonomiky. Pocit sounáleţitosti s ostatními, sociální cítění a morální hodnoty, by měly být součástí společnosti, která aspiruje na dlouhodobou prosperitu. Samozřejmě je nutné toto řešit i z hlediska politického, kulturního a náboţenského. Velice důleţitá je zde také otázka přistěhovalectví a jeho vlivu na některé země, demografický vývoj, porodnost a to především v Evropě. Je třeba se tedy odpoutat od hesla trţní ekonomie „Maximalizovat výnosy, minimalizovat náklady“, pokud je jednostranně a výlučně uplatňováno. Tento přístup je třeba uplatnit v oblasti nejen výnosů, ale i přínosů, a to jednotlivcům ohledně přidané hodnoty zboţí, jeho kvality, tak pro celou společnost v podobě přínosů pro všechny. Monetaristická víru ve stabilitu soukromého sektoru, povaţuji za pouhé zboţné přání. Návrat k normálu jistě není vţdy krátkodobý, ale na druhou stranu při menších výkyvech, to je při niţším rozsahům amplitud těchto výkyvů, návrat k normálu nemusí trvat dlouho. Názor monetaristů, ţe není vychýlení ekonomiky z rovnováţného stavu příliš pravděpodobné a je způsobeno silami, které stojí vně trţního mechanismu, není moţné uplatňovat výlučně, neboť se na něm mohou podílet jak vnitřní, tak vnější síly současně nebo pouze jednotlivě. Souhlasím s názorem keynesiánců, ţe větší či menší výkyvy jsou s trţním mechanizmem pevně spjaty. Ohledně rozporuplných názorů na regulaci ekonomiky, je třeba najít kompromis mezi přílišnou regulací a ţádnou. Opět se tedy přikláním k názoru, ţe regulace je v kaţdém případě důleţitá, ba dokonce nezbytná a to především z politických důvodů, neboť sociální nesoulad, tedy velké sociální rozdíly, neexistující pravidla pro zaměstnance i zaměstnavatele a tak dále, nevedou k ničemu dobrému, většinou k uchopení moci extrémní pravicí nebo levicí a volná ruka trhu neoklasiků, to nijak neřeší. Politiku plné zaměstnanosti keynesiánců, povaţuji za správný směr, tedy opět v přiměřené a rozumné míře, která nesmí vést z dlouhodobého hlediska k trvalému zadluţování státních financí a k deformací pracovního trhu. Pokud jde o státní podnikání, zastávají oba směry shodný názor na to, ţe je stát proti soukromému sektoru méně efektivní. Souhlasím však opět s názorem keynesiánců, ţe stát je v některých oblastech nezastupitelný, protoţe některé oblasti, či obory jsou z hlediska soukromého sektoru vzhledem k zisku nezajímavé, ale z hlediska státu a jeho občanů velice důleţité ne-li nezbytné (zdravotní péče, doprava atd.). Protekcionismus povaţují oba směry za škodlivý, s čímţ se dá bez pochyby souhlasit a to i s tím, ţe k němu mnoho států pod tlakem politický a někdy bych řekl politickotaktickým přesto přistupuje. Vliv voličů na celkovou politiku států a na jejich hospodářskou politiku, jde evidentně napříč oběma směry. Ohledně překonání hospodářské recese souhlasím s keynesiánci, ţe je třeba fiskální politiky a zásahů státu, na druhou stranu by tato opatření neměla být přehnaná a tedy kontraproduktivní. Kaţdý zásah by měl být velice 81

pečlivě zváţen a vyhodnocen. Souhlasím částečně s monetaristy, ţe recese pročišťuje trh, na druhou stranu, jsou zde opět politické zájmy, které to či ono opatření víceméně ovlivňují. Myslím si, ţe je vţdy zapotřebí hledat kompromis a nepodléhat plně ani jednomu z obou směrů, i kdyţ se kloním na stranu keynesiánců, jejichţ myšlenky povaţuji za mnohem rozumnější. Souhlasím s názorem, ţe krize by měla být v ekonomice očistným procesem, kdy lepší a schopnější subjekty, nahradí ty slabší, méně výkonné. Souhlasím také s názorem, ţe politici svými rozhodnutími, která vycházejí z dogmatických postojů, jeţ neberou v úvahu realitu, mnohdy ekonomiku deformují. Na druhou stranu, jsou tlačeni určitými lobystickými skupinami a voliči k určitým krokům. Je otázkou nakolik jsou schopni odolat těmto tlakům a zda jim vůbec v demokratické společnosti lze odolat. Dalším problémem je, a v tomto případě souhlasím s převládajícím názorem, ţe existuje nezvratný a všudy přítomný proces globalizace, tedy lépe řečeno nadnárodní vliv některých firem, jejichţ finanční prostředky, tedy vliv a moc, mnohdy překračují moţnosti samotných států a jejich působení ovlivňuje dění v globální ekonomice, tedy i jejich případné problémy ohroţují ekonomickou, politickou a sociální stabilitu ve světě. Zde bych chtěl především upozornit na banky, kde se toto nebezpečí nedávno ukázalo. Je ovšem otázkou, jak těmto nebezpečím čelit, neboť proces globalizace je nezvratný, jedinou cestou jsou silné státní i globální kontrolní mechanismy s posílenými pravomocemi i tvrdými sankcemi. Za další závaţný problém povaţuji všeobecný trend zadluţování. Vţdyť to přece také nejde do nekonečna. Dalším problémem jsou podle mne spekulace na komoditních trzích, které vedou k neúměrnému zdraţování a to především potravin a tím i k sociálním a ekonomickým problémům. Jedinou rozumnou cestou je v současnosti, dle mého názoru model ekonomiky skandinávských zemí, které z krize vyšly nejlépe, a to přesto nebo právě proto, ţe mají silné sociální programy, silné odbory, práva pracujících, vysoké daně atd. Doporučuji velmi vyuţít jejich ekonomických přístupů a dlouhodobých zkušeností a především obojí analyzovat z hlediska moţného uplatnění v našich podmínkách. Dále je nutné z hlediska globálního světa harmonizovat celosvětově legislativu a právo a společně postupovat proti daňovým únikům a v oblasti regulace a kontroly bank především. 4.2. Návrhy protikrizových opatření a opatření zaručující dostatečné naplnění ________________státního rozpočtu platné všeobecně: 1. Vyrovnané rozpočty a vytváření rezerv v období ekonomického růstu 2. Vytvoření státní politiky zaměstnanosti z dlouhodobého hlediska, ale především vytvoření krizového plánu na období ekonomické recese, tvorba pracovních míst a podpora jejich vzniku (např. zvýšení výstavby silnic, dálnic atd. v době recese) 3. Podpora vzdělávání, vědy, výzkumu a vývoje 4. Podpora pro investice a export 5. Podpora malých a středně velkých podniků 6. Postavení daňových rájů mimo zákon, 100% zdanění při prokázání daňových úniků 7. Vyšší minimální odvody pro podnikatele na zdravotní a sociální pojištění, nyní jsou na polovině odvodů zaměstnanců 8. Spotřební daně na alkohol, tabák, pohonné hmoty (zde uţ je ovšem malý manévrovací prostor) 82

9. Většinový podíl, tedy rozhodovací vliv státu v strategických oblastech, jako je energetika, nerostné bohatství, ţelezniční doprava, vodohospodářství atd. 10. Omezení moţností spekulativních obchodů na kapitálových trzích 11. Dohled a kontroly nad činností bank 12. Povinné minimální rezervy 13. Vyváţené rozloţení kapitálu bank dle rizika (investiční portfolio) 14. Oddělení bank od hedgeových fondů, zákaz investování do nich bankám 15. Přiměřené odměny managementu vázané na dlouhodobé výsledky banky, nikoliv krátkodobé 4.3. Návrhy protikrizových opatření a opatření ______________dostatečné naplnění státního rozpočtu v ČR:

zaručující

1. Progresivní zdanění běţné ve vyspělých zemích (cca 6 mld. Kč) 2. Zdanění hazardu min. 30 %, především výherních automatů (toto opatření by přineslo zároveň i sníţení mnoţství heren, jeho přínos by byl cca 40 mld. korun) 3. Funkční finanční a daňová policie s dostatečnými pravomocemi, její podpora, opora v zákonech 4. Sjednocení státních zdravotních pojišťoven do jedné 5. Návrat daní v ČR na úroveň roku 2008 (jenom tento krok by přinesl do st. rozpočtu cca 60 mld. korun) 6. Průhledné, veřejné státní zakázky, nákupy přímo od výrobců, ne přes zprostředkovatele 7. Zákon o Prokazování nabytí majetku, v případě neprokázání, či nabytí trestnou činností , jeho exekuce 8. Zvýšení daně z příjmů právnických osob 9. Opětovné zavedení stropu pro odpisy osobních aut pro podnikatele a to do 2 miliónů korun 10. Zvýšení minimální mzdy na 10.000 Kč hrubého 11. Zvýšení minimálních odvodů na zdravotní a sociální pojištění pro podnikatele 12. Legalizace a zdanění prostituce 13. V krajním případě sjednocení HDP na 19 %, výjimky pouze u základních potravin, knih, léků a potřeb pro děti 14. Rozhodující, strategický podíl a kontrola v oblastech energetiky

83

Seznam použité literatury: 1. C. H. Beck, přeloţil: Pavel Dvořák. Veřejné finance, fiskální nerovnováha a finanční krize. Praha, 2008. 343 s. ISBN 978-80-7400-075-1 2. Doc. Ing. Hana Pačesová, Csc. Kapitoly z mikroekonomie a z dějin ekonomických teorií. Praha, 2010. 171 s. ISBN 978-80-7439-005-0 Nakladatelství Ekonomia: 3.

Miroslav Cvrček. Hospodářská krize v U.S.A. krok za krokem. Hospodářské noviny. 19. 3. 2008 4. Bohuslav Hruška. Chamtivost je dobrá. Ekonom 23. 9. 2010 5. Košturiak Ján. Poučení z krizového vývoje. Hospodářské noviny. 20. 11. 2009 6. Tomáš Králíček. První velká oběť krize: Island byl před bankrotem. Hospodářské noviny. 7. 10. 2008 7. Václav Lavička. Zadluţené Řecko, nemocný muţ Evropy. Hospodářské noviny. 9. 12. 2009 8. Jiří Nádoba. Gyfli Magnusson: Nevracíme se do doby kamenné, ale tak o osm let. Hospodářské noviny. 15. 10. 2008 9. Autor/ři: redeko, Grafy: Next Finance. Krize rok poté: Na dno si sáhla i česká ekonomika. .Hospodářské noviny 7. 9. 2009 10. Jan Sochor. Dědictví krize: obrovské státní dluhy. Hrozí, ţe státům nikdo nepůjčí Hospodářské noviny 21. 12. 2009 11. Ivana Šalomonová. Důvody, proč se současná krize nedá srovnávat s Velkou hospodářskou krizí roku 1929. Hospodářské noviny 1. 12. 2008

84

Seznam tabulek a grafů: Tabulka, graf číslo: 1. Odliv kapitálu z rozvojových zemí po Jihoamerické dluhové krizi, str. 12 2. Dopady Asijské krize na kurzy k dolaru, devalvace, inflace str. 24 3. Vývoj HDP v USA, inflace a nezaměstnanosti v letech 2007 – 2010 str. 31-32 4. Prémie na Wall street, str. 36 5. Meziroční vývoj HDP v ČR v letech 1995 – 2009, str. 40 6. Index průmyslové produkce, míra nezaměstnanosti v letech 2004 – 2008, str. 41 7. Cenová hladina 2004 – 2008, str. 41 8. Strana 41 9. Schodek HDP vybraných zemí, str. 46 10. Vývoj HDP v EU str. 47 11. HDP meziroční růst v EU str. 48 12. – 13. Svět´se během krize těţce zadluţil str. 67/68

85