Obecenství, chvalořečení, služba

Ročník II.

Ze slov pravdy a lásky 1913

Obecenství, chvalořečení, služba.

nejvydatnějším pramenem nesváru a roztržky v církvi Boží. Jak prospěšné a potřebné je tedy, uvoditi si vždy znovu v paměť ona vážná a mocně působící slova apoštola Pavla v listě k Filipenským: „Protož jestli jaké potěšení v Kristu, jestli které utěšení lásky… naplňte radost mou, abyste jednostejného smyslu byli, jednostejnou lásku majíce, jednodušní jsouce, jednostejně smýšlejíce, nic nečiníce skrze svár aneb marnou chválu, ale v pokoře jedni druhé za důstojnější, nežli sebe majíce. Nehledejte jeden každý jen svých věcí, ale každý také toho, což jest jiných. To tedy ciťte při sobě, co i při Kristu Ježíši. Kterýž jsa v způsobu Božím, nepoložil sobě toho za loupež rovný býti Bohu, ale samého sebe zmařil, způsob služebníka přijav…“ (2, 1–7). Tu jest vhodný lék pro strašlivou nemoc sobectví ve všech jejích stupních vývinu. Totiž: Měj Krista před svýma očima i srdcem a nech Duchem Svatým tvořiti v sobě pokorné smýšlení! Jest nemožné, býti v úzkém spojení s Ním, dýchati ovzduší Jeho přítomnosti a hledati zároveň svoji vlastní čest. V té míře, jak Kristus srdce naplňuje, jest vlastní „Já“ a všecko, co mu náleží, vyloučeno; a my můžeme býti jisti, že všude tam, kde závist, různíce a řevnivost panují, „Já“ první místo v srdci zaujímá. Avšak vraťme se k rodině v Betanii. Nalézáme tu, jak praveno, všecko a všecky v nejkrásnější shodě. U Luk. 10, 38–42 bylo tomu jinak. Tam vidíme Martu zaměstnánu samu sebou a svým konáním. To odjímalo její službě líbeznou vůni a přivodilo jí káravá slova se strany jejího láskyplného, ale věrného Pána – slova, která by byla nikdy nezaslechla, kdyby nebyla činila své sestře Marii výčitky pro její domnělou nečinnost. Ježíš miloval Martu a její sestru; ale když si chtěla Marta na Marii stěžovati, musela se naučiti, že jsou i jiné věci, na které třeba mysleti, než připravovati večeři. Kdyby byla Marta svoji práci tiše konala, a při tom Pána se zřetele nespustila, nebylo by se jí dostalo onoho napomenutí; ale ona byla opačného smýšlení. Nebyla v obecenství, s myšlenkami Kristovými, neboť by nebyla mohla říci: „Pane, nemášli o to péče?“ V pravdě, On pečuje o nás každého času a zajímá se o všecko naše konání. I ta nejmenší služba jest Jeho srdci vzácná, a nebude nikdy zapomenuta. Avšak nesmíme se chtíti vměšovati do služby druhého. Náš Pán to nikdy nedovolí. Všichni smíme zakoušeti vroucího obecenství s Kristem, všichni smíme chvalořečiti a sloužiti a Jemu radost působiti. Jakmile ale počneme závistivě porovnávati službu svou se službou druhých, a svou nad službu druhých vynášeti, tak vstupujeme do rozporu se smýšlením našeho Pána a Mistra. Marta považovala konání své sestry za převrácené; ale mýlila se. Nejlepší přípravou k činné službě jest, seděti u noh Pána a naslouchati Jeho slovům. Marta musela se naučiti, že slyšící ucho a chvalořečící srdce jsou mnohem vzácnější, než zaměstnané ruce. Ne snad, že by Marta nebyla Pána milovala.

„Tehdy Ježíš šestý den před velikonoci přišel do Betany, kdež byl Lazar ten, kterýž byl umřel, jehož vzkřísil z mrtvých. I připravili jemu tu večeři, a Marta posluhovala; Lazar pak byl jeden ze stolících s ním. Maria pak vzavši libru masti drahé z nardu výborného, pomazala noh Ježíšových, a vytřela vlasy svými nohy jeho. I naplněn jest dům vůní té masti.“ (Jan 12, 1–3) Tu jest nám ve velmi důrazném a jasném způsobu poukázáno na tři charakteristické známky, které by se měly nacházeti u každého křesťana a v každém křesťanském sboru, totiž obecenství (Lazar u stolu), chvalořečení (Maria u noh Ježíšových) a služba lásky (Marta ve své domácí činnosti). My všichni měli bychom věděti, co to znamená, seděti s našim slavným Pánem u stolu v milém obecenství. Takové obecenství samo sebou vzbuzuje děkování a chvalořečení, a kde jest obecenství a chvalořečení, tam nechybí ani služba lásky. Čtenář zpozoruje, že Marta a Maria nepřišly při této příležitosti spolu do rozporu. Jeden každý je na svém místě. Lazar jest u stolu, Maria u noh Mistrových a Marta zaměstnána v domě. Vše je v nejlepším pořádku a souladu, poněvadž Kristus je předmětem všech srdcí. Marta nestěžuje si na Marii; spíše můžeme býti ujištěni, že se spolu s Lazarem těšila příjemné vůni masti, kterou Maria vylila na nohy Ježíšovy. Neboť všichni tři byli za jedno v tužbě, předmětu náklonnosti svých srdcí dokázati svoji lásku a vděčnost a potěšiti Jeho srdce. „Připravili Jemu večeři,“ čteme. Všichni tři byli asi stejně na tom zúčastněni, a bylo-li jen srdce Ježíšovo občerstveno, málo záleželo na tom, kdo toto neb ono konal. Kristus byl středem, ku kterému vše směřovalo. Tak by tomu mělo býti vždy ve shromážděních věřících, a tak by tomu i bylo, kdyby to opovržení hodné „Já“ bylo drženo v smrti, a každé srdce bylo zaměstnáno Kristem. Ale ach! Tu je právě bod, ve kterém my tak často a tak zarmucujícím způsobem chybujeme. My jsme zaměstnáni sami sebou, svým ubohým konáním, mluvením a myšlením, místo Kristem. My přikládáme svému konání důležitosti ne v tom poměru, jak ono přispívá k oslavení Kristovu, nýbrž jak ono slouží našemu povýšení. Kdyby byl Kristus naším jediným předmětem, tak bychom nekladli největší důraz na to, který bratr, svatě obcující, koná dílo, nebo Slovem slouží, ale na to, aby Jeho jméno bylo oslaveno a Jeho srdce potěšeno. Ale jak řečeno, my jsme tak sobečtí a sebe milující, že naše čest má pro nás často větší cenu, než čest Kristova. A tak musíme všichni vyznati, že vlastní „Já“ není potupy a opovržení hodnější, jako tehdy, když se chce míchati do služby Boží. Sobectví a samoláska jsou přímo smrtelnou ranou pro každé pravé obecenství a pro každou pravou službu; ony byly vždy 1

Ročník II.

Ze slov pravdy a lásky 1913 Naopak! Ale bylo u ní, jako u nás všech, něco, co potřebovalo býti opraveno. Byla příliš mnoho zaměstnána svým sloužením. „Nemáš-liž o to péče, že sestra má nechala mne samé sloužiti? Protož rci jí, ať mi pomůže.“ To bylo převrácené. Ona měla věděti, že služba se neomezuje na vaření a pečení, a že jest ještě něco vyššího, než jídlo a nápoj. Desetitisíce lidí připravilo by i dnes večeři pro Pána, mezitím co by se snad jen jeden našel, který by nádobu masti alabastrové na Něho vylil. Ne že by Pán byl večeři podceňoval; ale co by bývala byla večeře bez pomazání? Nic. Naopak ale jest Mu i nejmenší služba vzácnou, je-li při tom srdce. „Nebo jestliť prvé vůle hotová, podle toho, což kdo má, vzácná jest,“ a byť by to bylo i sebe méně (II. Kor. 8, 12). Buďme toho pamětliví, milý křesťanský čtenáři! Jest možné, že se věnujeme se vší horlivostí službě Páně, chodíme od místa k místu, od domu k domu a všade Krista kážeme a o Něm mluvíme, a při tom naposledy přece hledáme jen samých Sebe a jdeme dáli s nezlomnou vůlí a srdcem prázdným lásky. Sedejme proto mnoho u noh našeho Pána, a potom budeme schopni ku každé službě, ku které nás On chce použíti. Učiníme-li službu svým předmětem, stane se nám právě služba osidlem. Je-li ale Kristus naším předmětem, budeme vždy to pravé činiti, a On bude vždy a za každých okolností naším vysvoboditelem a naší silou a radostí. Tak tomu bylo s Marií. Ona byla zaměstnána svým Pánem, ne sama sebou nebo se svou alabastrovou nádobou. „Znamenitější nežli deset tisíců“ naplňoval celou její duši, a tak si nestěžovala na Lazara nebo na Martu, nýbrž byla vedena pravou, upřímnou láskou, činiti to, co bylo pro ten okamžik vhodné, a co srdce jejího Pána tak mile potěšilo. A Pán uznal její skutek lásky a uzná jej i na věčnosti; ano, „kdežkoli kázáno bude evangelium toto po všem světě, takéť i to bude praveno, co učinila tato, na památku její.“

neobřezaných a po Izraeli bude veta.“ „Snad abychom se již Filistinským poddali, a byli jejich otroky, po případě jim odváděli daň, jen abychom životy aspoň zachovali,“ vzdychali asi mnozí. – Do takovéto tísně uvedl Saul svůj lid. Vzdor tomu zbývalo ještě jedno východisko, jedna cesta, ta jedině správná, a ta byla: „K Davidovi!“ Jako jasné světlo za tmavé noci, jako záchranný člun pro třesoucí se a smrti zasvěcené cestující na vraku lodi, tak i tato myšlenka byla s radostí pozdravena v celém národě. Ztracená naděje opět oživla, a jako útěchy plná zvěst nesla se od úst k ústům; a kdyby i někteří jí byli opovrhovali, tož přece jenom mnohým svítila. „Ano, to učiňme, proč jsme na Davida dříve nemysleli? Vždyť vysvobození z našeho zoufalého stavu je tak jednoduché: K Božímu Pomazanému! Dost dlouho jsme jej opouštěli, musel se skrývati v pustinách a v jeskyních, a jako dravá zvěř na vyprahlých horách byl pronásledován – protož jděme nyní k němu a hledejme u něho pomoci.“ Navrhnuto, vykonáno! To byla spása Izraele a začátek nečekané slávy, jež zastínila vše předcházející. Jak dobře hříšníkovi, přijde-li k poznání svého ztraceného stavu a ví-li, co má činiti. Bude-li tyto řádky čísti některá, po spasení toužící duše, tak jí přivoláváme: jdi přece k Ježíši, k tomu pravému Božímu Pomazanému, a On tě na věky spasí. Národ Izraelský, jenž nyní neví co má činiti, a nezná a nerozumí časům, a jemuž veškeré naděje se zhroutí, konečně v budoucnosti zvolá: „Aj, Bůh náš!“ (Izaiáš 25, 9), a jeho řeč nebude více: „Nechceme, aby tento kraloval nad námi“ (Luk. 19, 14). Nuže: dochází-li po spasení toužící hříšník pokoje jen tehdy, přijde-li ke Kristu, a když v onom blížícím se velkém soužení, Izrael bude nucen se obrátiti a utéci k svému zavrženému Mesiáši, tak také i nám, věřícím tohoto věku, musí Kristus býti jediným východiskem ze zmatku, jenž nás obklopuje a jediným cílem, k němuž je radno vždy spěchati. Kolkolem nás Veliká pokušení, v církvi Boží samá nesjednocenost, a náš nepřítel nasazuje vše, jen aby k malomyslnosti přivedl ovce toho Dobrého Pastýře. Bratři a sestry, zda-li také známe a rozumíme časům a víme-li, co bychom měli činiti, anebo stojíme často bez rady a bez cíle? Mnohý si již asi povzdechl: Je tolik stran a tolik názorů, že člověk neví, co má dělat. Která strana má pravdu? Ke kterému pojmenování se máme hlásiti, do kterého spolku vstoupiti? Jedni mluví tak, druzí onak – kdo se může v tom zmatku vyznati? – Nejsou nyní žádní muži, jako tenkráte v Izraeli, kteří by znali a rozuměli časům a věděli, co bychom měli činiti? Co učinili oni muži? Shromáždili se ku svému pomazanému pánu „Všickni ti muži bojovní, umělí v šiku, úmyslem upřímným přišli do Hebronu (= obecenství, spojení), aby ustanovili Davida za krále nade vším lidem Izraelským. Nýbrž i všickni ostatní Izraelští srdce jednoho byli, aby za krále ustanovili Davida“ (I. Par. 12, 38).

Vědomi svého cíle. Muži… „znající a rozumějící časům, tak že věděli, co by měl činiti lid Izraelský“ (I. Par. 12, 32) V době, kdy synové Izacharovi znali a rozuměli časům, bylo mezi lidem Izraelským veliké vzrušení, a většina si nevěděla rady. Saul, jenž zvolen byl za krále z „vůle těla“, jemuž se důvěřovalo, a jenž v několika bitvách slavně zvítězil, byl najednou úplně s celým svým rytířstvem na horách Gelboe bojovnými Filistinskými poražen. Saul i se svými třemi syny zabit, a běda – k pokoření a hanbě celého národa Izraelského byla jeho lebka přibita na dům Dágonův!! Již opustili Izraelští svá města a utíkali před pronásledujícími je Filistinskými do hor; zmatek a bázeň zmocnily se všech. „Co nyní?“ „Kam?“ „Celá zem padne do rukou 2

Ročník II.

Ze slov pravdy a lásky 1913 Bratři a sestry, následujme tohoto příkladu! Nechť naše srdce tlučou jedině pro Ježíše! Shromážděme se k Němu a v úmyslu upřímném, skloňme se před Ním, jako našim Pánem, a hleďme, aby ve všem našem jednání a práci jenom On byl prvním a posledním. Vždyť přitahuje nás k sobě provázky milování. „Táhniž mne, a poběhnem za, tebou“ (Píseň 1. 4). Časy, v nichž žijeme, jsou těžší a nebezpečnější všem dítkám Božím. Pod zdáním pravdy rozšiřují se mnohá bludná učení. Láska mnohých vychladla. Nepřítel rozličnými léčkami chce věřící ku pádu přivésti více, jak kdy jindy, a tajemství bezbožnosti horečně pracuje na svém díle v synech vzpoury. Rozumíme již těmto časům a víme, co máme činiti? Vznáší se ten pravý cíl před našima očima? Tam v Hebronu (obecenství, spojení) je náš David, Davidův Syn, nuže k Němu! Ne k nějakému lidskému vůdci (ačkoliv Boží vůdcové jsou nepostradatelní, ale ti přivádějí blíže k Němu), ne k nějaké nové lidské nauce neb ideálu, ne do nové církve, nýbrž jedině a cele ke Kristu. Buďme kolem Něho jako jeden muž, v upřímnosti učiňme Jej svým Pánem a ejhle! – my budeme pospolu v Hebronu velice blízcí. Ta rozličná pokolení Izraelská, jež daleko od sebe bydlela a společně málo obecenství pěstovala, byla konečně pohromadě a šťastna kolem Davida: „Nebo radost byla v lidu Izraelském (I. Par. 12, 40). Ano, On uprostřed nás a my zaujmeme místa kolem Něho, zrak víry k Němu obracejíce. „Uprostřed shromáždění chváliti Tě budu“ (žalm 22, 23). F. B.

duše ale pravil, že nebude ponechána v hádes. Ačkoliv sestoupil a prošel vším, co smrt a soud pro člověka znamenají, nebylo však možné, „jemu držáno býti od ní“ (Skutk. 2, 24). D. překládá ve francouzské bibli v žalmu 16. „Tu n'abandanneras mon âme au shéol.“ „Nenecháš duše mé v scheol.“ Všimněme si dobře, že v obou řečech (hebrejské i francouzské) stojí „scheol“. Vyrozumívám ze slov Páně, že hades byl pro duši právě tak málo žádostivým místem, jakým jest hrob pro tělo. Obé bylo zavedeno příčinou hříchu. A také mi není nic z bible známo o svatých v hádes, znám však ze Slova Božího mnohé o svatých, kteří jsou u Krista. Ano, Kristus, jediný ve svém způsobu stojící a jedině dokonalý člověk-Kristus, kterého nemohl držeti ani hrob ani hades, dle „těla, duše a ducha“, vstal z mrtvých, když obloupil knížetství i moci, vedl je na odivu zjevně, triumf slaviv nad nimi skrze něj (nebo v sobě). A „vstoupiv na výsost, jaté vedl vězně“, a nyní sedí na trůně v nebesích, a my, věřící, půjdeme buďto k Němu, aneb přijde On s nebe, aby nás tam uvedl, „Odkudž s nebe i Spasitele očekáváme Pána Jezukrista“ (Filip. 3, 20–21). Dle Slova Božího není žádného hades pro věřícího. On jde ke Kristu, a, jak prvé praveno, Kristus není hádes, a sám také není v hádes. Tělo zemřelého věřícího (to, po čem mohl býti jako člověk na zemi poznán) bude vloženo asi do hrobu (nepřijde-li do jeho smrti Pán), nikoliv ale člověk sám. Tělo jest jen schránkou, ne obyvatelem, a přece jest i schránka Pánu drahou, neboť bude vzkříšena jako „duchovní tělo“. Tak čteme též, že Štěpán byl pohřben, to jest, tělo bylo bohabojnými muži položeno do hrobu. Beze vší pochyby odešel ale Štěpán ku Kristu. Odešel k Tomu, Jemuž vysílal ona pamětihodná slova, která nás na samého Krista upomínají: „Pane Ježíši, přijmi ducha mého!“ V onom okamžiku opustil Štěpán slabý, kamenováním zničený „stánek zemského přebývání“. (Tak označuje apoštol tělo v 2. Kor. 5, 1.) Jeho tělo položili do hrobu, kde byl ale Štěpán? V tom samém okamžiku přijal jej Pán Ježíš. Kdo by mohl o tom pochybovati? Jdou-li věřící, kteří nyní umírají, ke Kristu, kam odcházeli tedy věřící, kteří žili před Kristem? Odešli do lůna Abrahamova. At již to znamenalo cokoliv, je jisté, že to byla lepší místo než hádes. Neobrácení lidé, naproti tomu, když zemřou, jdou beze vší pochyby v hádes. O bohatci, jenž zemřel a pohřben byl, čteme, že v hádes (v pekle) pozdvihl očí svých, v mukách jsa, uzřel Abrahama zdaleka, a Lazara v lůnu jeho (Luk. 15). Zde je řeč o hádes jako o místě trápení. Někteří neprávem učí, že člověk s tělem, duší i duchem odpočívá v hrobě až do příští Pána Ježíše, kdy bude vzkříšení. Aby toto učení mohli dokázati písmem, znásilňují některá jim nepohodlná rčení bible, jako u Luk. 23, 43; Zj. 6, 9–10 a jiné. Rovněž o „očistci“ nic nečteme ve Slově Božím.

Ne v hades, nýbrž s Kristem. Říká se, že člověk po smrti přijde v hades (ať je to již v dobrém nebo ve zlém smyslu) nebo (jako ve Starém Zákoně) v scheol. Ve slovnících jej nazývají „místem zemřelých duchů“ nebo „neviditelným světem“. Zdá se mi, že žádný z těchto výrazů nepředstavuje duši něco potěšitelného a žádostivého. Podívejme se na tento předmět ve světle Písma Svatého. Jakýkoliv i může býti význam, který učenci hádes přikládají, nemohu přece nikde nalézti, že umírající věřící odchází v hádes. Co nalézám, jest toto: On jde ke Kristu. „Vyjíti z těla a přijíti ku Pánu“ (2. Kor. 5, 8). „Umříti a býti s Kristem, což by mnohem lépe bylo“ (Filip. 1, 23). A zajisté, že musíme činiti rozdíl mezi Kristem a hádes. Kristus není hádes, a sám také není v hádes. Co se tohoto týče, praví Písmo (ohledně Krista): „Nebo nenecháš duše mé v hádes (v pekle), aniž dáš viděti svatému svému porušení“ (Skut. 2, 27). Kristus Tedy není v hádes. „Umříti a býti s Kristem“ nemůže proto poukazovati na odchod do hádes. Jeho svaté tělo bylo vloženo do hrobu, a Svého svatého ducha poručil v ruce Otce Svého (Luk. 23, 45); ohledně Své svaté 3

Ročník II.

Ze slov pravdy a lásky 1913 Je-li člověk spasen, jde po smrti ihned ke Kristu, neníli spasen, jde do hádes, pekla. Nějaké „příjemné oddělení“ v hádes pro duše obrácených lidí, dle písma nestává. Ve světle bible vidíme, že „smrt“ a „hádes“ spolu stojí, neb padají. Ony byly přemoženy Kristem, jenž má klíče smrti i hádes (pekla). Když triumfovali, triumfovali společně. Čteme: „Toho, kterýž seděl na něm, jméno bylo smrt, a hádes šel za ním“ (Zjev. 6, 8), Ve Zjev. 20, 14–15 čteme, že smrt i hádes (peklo), „uvrženi budou do jezera ohnivého, což jest smrt druhá“. Zde vidíme, že konečné odsouzení nevěřících není v hádes (pekle), nýbrž v ohnivém jezeře. Zdá se mi na druhé straně, že zhroucení a rozdělení člověka (t. j. když tělo bývá vloženo do hrobu a když duše odchází v hádes) bylo zapříčiněno hříchem člověka. Není-li ale možné přivésti Krista do spojení ani s hříchem, ani se smrtí, ani s hádes, tak není také, dle myšlenek Božích možné, přivésti některé z toho dvojího do spojení s věřícím. Samozřejmé, že vím, že věřící může zemříti. Ale i tehdy musíme, jak řečeno, rozlišovati stánek od obyvatele. Věřící není spojen se smrtí, nýbrž se životem. Toto spojení jest uskutečněno již nyní. Ale Bohu díky, kterýž dal nám vítězství skrze Pána našeho Jezu Krista (I. Kor. 15, 57). Nyní, jako věřící, jsme také úplně ve spojení s Kristem a se životem, že i slovo „smrt“ mění se všade pro věřícího ve „spánek“ (Jan 11, 11; I. Tess. 4, 14; 5, 10; I. Kor. 15, 51 atd.). Ještě několik slov musím podotknouti. Celé nynější požehnání věřícího ohledně jeho těla, jeho duše, a jeho ducha má původ z jeho spojení s Kristem, druhým Člověkem; právě tak má zhroucení člověka (jak jej Bůh stvořil) svůj původ v hříchu, a ve spojení s Adamem, prvým člověkem. Ve svém vzkříšení Kristus zvítězil nad smrtí a tak odstranil všecky s ní spojené následky, jak pro Něho samého, tak i pro nás. Skrze Toho, který mohl říci: „Otče, v ruce tvé poroučím ducha svého“, jest věřícímu umožněno říci: „Pane Ježíši, přijmi ducha mého.“ On to řekl v oné hluboké, plné radosti svého triumfu, a umírající věřící zná aspoň částečně ono vítězství. Nic nemůže ty, kteří jsou Kristovi, odloučiti od Něho. Dítky Boží, zemřete-li, nepůjdou vaši duše ani do hrobu, ani do hádés. Já nevím o žádném dobrém hádes. Nezapomínejte, že příchod Páně (I. Kor. 15, 23) jest vaší nadějí. Kdybyste ale měly zemříti, půjdete přímo ke Kristu. Nenechte se nikým o tuto pravdu oloupiti. „Kteréhož neviděvše, milujete; kteréhož nyní nevidouce, avšak v něho věříce, veselíte se radostí nevýmluvnou a oslavenou“ (I. Petr. 1, 8). H. C. A.

„V domě pak velikém netoliko jsou nádoby zlaté a stříbrné, ale také dřevěné i hliněné, a některé zajisté ke cti, některé pak ku potupě.“ (II. Tim. 2, 20.) Není dobře, když se těm lidem, kteří o sobě tvrdí, že jsou věřící, stále jenom poukazuje na to pěkné a krásné, jež se mezi nimi tu a tam objevuje. Je dobře jim také i na to nepěkné, na to špatné a nízké poukázati. Nebo v pravdě žijeme dnes ve „velikém domě“, kde člověk často stěží rozezná věřícího od nevěřícího. Jaké hrozné věci se dějí mezi těmi, kteří tvrdí, že jsou věřícími, o tom má částečně ponětí jenom ten, kdo pohlédl za oponu toho „velikého domu“. A dům tento se stává větším a větším, poněvadž se příliš rychle lidé uznávají za věřící. Jak často se zde chybuje! Následek takovéhoto rozšiřování domu, již tak dost velkého, je ten, že se mezi „věřícími“, které raději „vyznavači“ jmenujeme, nacházejí a objevují lidé, kteří se mezi dítkami Božími nikdy objeviti nemají. Jsou to nádoby ku potupě. My nebudeme jmenovati věci, jež se mezi vyznavači vyskytují – žal je o tom mluviti, a potom každý ví, co se na dítko Boží sluší a co nesluší. Kdo obcuje se skutky temnosti, ten je nádobou ku potupě. „Kdo by se pak od nich očistil, ten bude nádobou ke cti, posvěcenou, a užitečnou Pánu, ke všelikému skutku dobrému hotovou (v. 21.). Ať si každý v tom domě velikém uvědomí, že lidi sice lze, ale Boha nikoli oklamati nelze. Jeho pevný základ stojí, maje znamení toto: „Zná Pán ty, kteříž jsou Jeho, a: Odstup od nepravosti každý, kdož vzývá jméno Kristovo“ (v. 19.). Nepravost je všecko, co není pravé. To platí nejen ohledně jednání, obcování a života, ale i ohledně učení a stanoviska, jež zaujímám vůči některým pravdám a přikázáním Páně. Poznám-li, že některý můj dosavadní názor na to či ono přikázání Páně není správný, a že nesnese světla Slova Božího, tak jej mám opustiti. Je ne-pravostí. A držet se, proti lepšímu přesvědčení, nepravosti, je hřích. Milý bratře a sestro, odděluješ a očišťuješ se od všeho nepravého, co ve světle Slova nepravým vidíš, a toužíš po tom, abys vždy byl nádobou ke cti?

Mnohé ovoce. „Kdo zůstává ve mně, a já v něm, ten nese ovoce mnohé; nebo beze mne nic nemůžete učiniti.“ (Jan 15, 5.) Naše obcování zde na zemi mají zdobiti pokora, tichost, snášenlivost, láska a jiné ovoce Ducha (Gal. 5, 22.). My musíme dbáti toho, abychom žili v úzkém obecenství s Kristem, anebo dle Jeho slov, abychom v Něm zůstávali. Kdo zůstává v Něm, ten nese ovoce mnohé. A kdo nese ovoce, toho ten nebeský Vinař čistí,

V domě velikém… 4

Ročník II.

Ze slov pravdy a lásky 1913 aby ještě hojnější ovoce nesl. To nejprvnější a nejdůležitější pro nás všecky, kteří jsme v Pána Ježíše uvěřili, jest tedy to, abychom v Něm zůstávali. Když přijde čas, ratolest pučí, zelená se, kvete a pak přináší ovoce. Ona nijak zimničně a upachtěně nepracuje k tomu, aby ovoce nesla, ne, ona tiše a klidně zůstává ve spojení s kmenem, a ovoce se dostaví. I my, kteří jsme Páně, nepotřebujeme se pachtit po tom, abychom ovoce nesli, ne, my máme pouze tiše v Něm. zůstávati, a ovoce se musí dostaviti. Jak mnoho ovoce přinášíme, to nejlépe ví onen Vinař. Čím více nás, jako ratolesti očišťuje, tím více ovoce přinášíme. Přicházel k nám často, aby očišťoval? Bude to naší radostí, bude-li opět přicházeti? Ach, jak všichni potřebujeme tohoto očišťování, nebo bez něho neponeseme mnohé ovoce. A přejeme-li si, aby On byl v našem životě oslaven, tak musíme „hojné“ ovoce nésti.

způsobem jako dítko Boží v tomto světě obcovati a jednati, tak bych to nebyl konal v Pravém duchu, kdybych byl nebyl šťasten v Pánu a byl nesytil a neposiloval svého vnitřního člověka den za dnem. Asi před 24 roky měl jsem ten zvyk, že každý den ráno hned po obléknutí jsem se začal modliti. Po deseti letech jsem ale poznal, že to nejdůležitější pro mne bylo čtení a rozjímání Slova Božího, aby mé srdce mohlo býti potěšeno, povzbuzeno, varováno, káráno, poučeno, a tak aby skrze Slovo bylo přivedeno do obecenství s Pánem. Proto jsem začínal hned časně z rána rozjímati Nový Zákon. Několika slovy požádal jsem Pána o požehnání, potom hned jsem začal rozjímati Slovo Boží, zkoušeje každý verš a chtěje z každého verše míti požehnání; rozjímal a uvažoval jsem ne pro svou veřejnou službu v Slově, ani proto, abych na ten oddíl, o kterém jsem rozjímal, mohl kázat, ale abych obdržel pokrm pro svoji duši. Výsledek, který se skoro vždy dostavil, byl tento: Po několika minutách byla má duše naplněna vyznáváním neb děkováním, přímluvou neb úpěnlivou prosbou; a tak, ačkoliv jsem se vlastně neoddal modlitbě, nýbrž rozjímání Slova, tak se toto, skoro okamžitě, více nebo méně měnilo v modlitbu. Když jsem se chvíli Pánu z něčeho vyznával, za někoho přimlouval, snažně prosil neb děkoval a velebil, tak jsem přešel k následujícím slovům neb verši, obraceje vše v modlitbu pro sebe neb jiné, podle toho, jak mne Slovo vedlo, avšak stále se drže toho, že pokrm pro moji duši je předmět mého rozjímání. A tak, jak jsem již řekl, mnohé vyznávání, děkování, přímluva, vroucí prosba a velebení byly spojeny s mým rozjímáním, při kterém můj vnitřní člověk byl sycen a posilován tak, že při snídani, až na malé výjimky, jsem byl vždy v pokojném a radostném stavu srdce… To, co mi Pán v takovýchto hodinách zjevil a svěřil, stalo se, dříve neb později, pokrmem pro jiné věřící, ačkoliv mé rozjímání nebylo k účelu veřejné služby (t. j. zvěstování evangelia neb vyučování věřících), nýbrž k prospěchu mého vnitřního člověka… Při svém dřívějším způsobu jsem často trpěl roztržitostí mysle při modlitbách, kdežto nyní netrpím, neb mé srdce je živeno pravdou a přiváděno do skutečného obecenství s Bohem. Tu mluvím k svému Otci a svému Příteli o věcech, které mi předložil ve svém drahém Slově… Co je pokrmem pro vnitřního člověka? Ne modlitba, ale Slovo Boží; a zde opět ne pouhé čtení Slova Božího, které jen tak přejde přes mysle naše, asi jako voda skrze rouru, ale uvažování a rozjímání toho, co čteme, oddání se tomu ve svém srdci a upotřebení toho pro náš stav… Jsme-li duchovně slabí, jsme roztržití při modlitbách; nebo modlitba vyžaduje všeobecně řečeno, určit množství síly a svaté žádosti, a čas, kdy toho obého se nám dostává, je doba, kdy náš vnitřní člověk byl nasycen. Rozjímati Slovo Boží s úspěchem, naproti tomu, můžeme s Božím

Zrnka. Mnozí věřící lidé, najmě ale služebníci Páně, vědí, čím jsou se svými souženími, ale nevědí, čím by mohli býti bez nich (II. Kor. 12, 7). * Člověk má svobodnou vůli; on může, ale nemusí přijati Krista jako svého Vykupitele a Pána. Nepřijmeli Jej takto, pak Jej musí přijati jako svého soudce. Na soudu nebude míti svobodné vůle (Jan 5, 22.). Redakční. Děkuji všem bratřím a sestrám v Kristu za tak mnohé důkazy lásky, jichž se mi dostalo ve Slezsku a v Uhrách. Byla to radostná cesta pro mě. Jsem Pánu vděčen za to, že jsem na tak mnohých místech mohl sloužiti. Jen se všichni snažme Jemu se líbiti a pracovati pro Něho, dokudž „den“ jest. Přílohu: „Zprávy z misie“ vydáme, dá-li Pán s únorovým neb březnovým číslem. Prosíme o laskavé sdělení adres, kam bychom mohli časopis poslati na ukázku.

To první. Od Jiřího Müllera.

Mému Spasiteli se zalíbilo vyučovati mne jedné pravdě, jejíž požehnání stále zakouším. Viděl jsem jasněji než kdy jindy, že první, největší a nejdůležitější úlohou, které se mám každý den věnovati, je to, abych byl šťasten v Pánu. To první, čeho jsem měl dbáti, nebylo tedy to, jak mnoho bych mohl Pánu sloužiti, ani jak bych Jej mohl oslaviti, ale jak bych mohl svoji duši v šťastném stavu udržeti, a svého vnitřního člověka sytiti. Kdybych byl chtěl neobráceným lidem pravdu zvěstovati, anebo věřící vyučovati a zarmoucené těšiti, aneb jakýmkoli jiným 5

Ročník II.

Ze slov pravdy a lásky 1913 požehnáním i když jsme duchovně slabí; ano čím slabší, tím více potřebujeme rozjímati Slovo k posilnění. Pak se nepotřebujeme báti, že budeme zápoliti s roztržitostí mysle při modlitbách …

trpěti, jedná-li se mi o věrnost vůči Němu a Jeho přikázání. 4. Lid tě nazve baptistou, a ty budeš pokládán za člena této strany, ač nemůžeš všechno schvalovati, co se mezi nimi děje. Odpověď: I když se nechám pokřtíti, tak to ještě neznamená, že musím ve všech věcech souhlasiti s lidmi (totiž baptisty), kteří na křest věřících jako na pravdu poukazují. 5. Ty jsi již několik roků kázal a tak, ukáže-li se, že jedině křest věřících je pravý, budeš muset veřejně vyznati, že jsi se klamal. Odpověď: Je zajisté lépe vyznati, že jsem měl klamný názor o tomto předmětu, nežli v tom klamu setrvávati. 6. Konečně i kdyby křest věřících byl jedině pravým, teď už je pozdě, abys se nechal pokřtíti, poněvadž jsi měl býti pokřtěn hned po svém uvěření, Odpověď: Je zajisté lépe i sebe později vyplniti přikázání Pána Ježíše, nežli pokračovati v zanedbávání tohoto přikázání. A tak se Bohu v Jeho nekonečném milosrdenství zalíbilo mé srdce do takového stavu přivésti, že jsem byl ochoten přijati to, co bych ohledně tohoto úkonu v Písmě shledal, ať již by to byl křest dítek, aneb křest věřících. Na základě toho, jak věřím, že jsem mohl upřímně říci, že „chci činiti vůli Jeho“, jsem brzy poznal, „které učení je z Boha“ – zda křest dítek či křest věřících (Jan 7, 17). Ve světle tohoto místa, budiž mimochodem řečeno, jsem, snadno poznal mnohá učení a příkazy naší nejsvětější víry. Jakmile jsem byl přiveden do tohoto stavu srdce, poznal jsem z Písma, že jedině věřící lidé mají býti křtěni, a že pohroužení (ponoření) je ten jedině pravý biblický způsob, jenž se má zachovávati. Místo, jež obzvláště mě o tom prvém přesvědčilo, je ve Skut. ap. 8, 36. až 38. a o tom druhém v ep. k Řím. 6, 3–5. Krátce na to jsem se nechal pokřtíti. Zakusil jsem při tom mnoho pokoje a nikdy jsem toho ani na jediný okamžik nelitoval, že jsem uposlechl tohoto přikázání Páně. Ohledně námitek, jež povstaly v mé mysli, když jsem začal v bibli hledati objasnění této pravdy, musím sděliti následující: Vůči první námitce, mohu nyní, jako o svém přesvědčení říci, že ze všech zjevených pravd, na žádnou není tak jasně poukázáno, jako právě na křest, a že tato pravda jenom lidmi byla zahalena, lidmi, kteří nebyli ochotni nechat Písmo samo v této otázce rozhodovati. 2. Ani jeden z mých pravých přátel v Pánu se ode mne neodvrátil, jak jsem se domníval, ale skoro všichni z nich se od té doby sami nechali pokřtíti. 3. Ačkoliv jsem na jedné straně tím, že jsem se nechal pokřtíti, na svých příjmech ztratil, přece jenom Pán nedopustil, abych i v těch vezdejších věcech škodu utrpěl; nebo co jsem na jedné straně ztratil, Pán mi na druhé bohatě vynahradil. Konečně, mým příkladem pohnuti, začli mnozí otázku křtu ve světle Božího Slova zkoumati, a dosáhše přesvědčení, že je křest

Postavení Jiřího Müllera ke křtu. O těchto přikázáních Páně píše Jiří Müller ve svém životopise následovně: Na začátku měsíce dubna r. 1830 jel jsem do Sidmouthu, abych tam kázal. Mezitím, co jsem tam meškal, tři sestry v Pánu rozmlouvaly v mé přítomnosti o křtu; jedna z nich byla pokřtěna po svém uvěření v Pána Ježíše. Když už chvíli o tomto předmětu hovořily, tázaly se také po mém mínění. Odpověděl jsem: „Myslím, že se nepotřebuji nechat ještě jednou pokřtíti.“ Ona sestra, jež byla pokřtěna, tázala se mě na to: „Zda-li pak jste byl ale pokřtěn?“ Odpověděl jsem: „Ano, jako dítě.“ Načež ona odvětila: „Četl-li pak jste kdy Písmo vzhledem k tomuto předmětu, a se modlil za objasnění?“ „Ne,“ odpověděl jsem. Na to ona: „Tak Vás prosím, abyste o křtu nikdy více nemluvil, dokud jste tak neučinil.“ – Pánu se pak zalíbilo ukázati mi důležitost této poznámky; neboť právě v tom samém čase, kdy jsem každého napomínal, aby nepřijímal nic, co by nemohlo býti dokázáno Slovem Božím, já sám opět a opět hovořil o křtu věřících, ačkoliv jsem nikdy vážně nerozjímal Písmo o tomto předmětu, aniž jsem prosil za objasnění. – A tak jsem se rozhodl s Boží pomocí dle dané rady učiniti, a bude-li Písmo poukazovati na křest dítek, tedy jej budu s veškerou rozhodností obhajovati; pak-li ale bude poukazovati na křest věřících, jako na jedině pravý, tedy jej právě tak statečně budu obhajovati, a sám se nechám pokřtíti. V nejbližší volné chvíli začal jsem s uvažováním. Stále jsem prosil Boha, aby mě v této důležité věci vyučoval, počna čísti Nový Zákon od začátku se zvláštním zřetelem na toto přikázání Páně. Však ejhle! – jakmile jsem se začal vážně zabývati tímto předmětem, vznikla celá řada námitek v mé mysli: 1. Jelikož mnozí svatí a osvícení muži byli a jsou dosud rozličných názorů o tomto článku, není to důkazem toho, že v tomto přítomném, nedokonalém stavu církve nemůžeme dojíti k uspokojivému rozřešení této otázky? Tato námitka byla následovně odstraněna: Je-li v bibli zjeveno, který křest je v pravdě podle Písma, proč bych nemohl přijíti k poznání této pravdy, když Duch Svatý je i nyní, právě tak jako dříve, učitelem v církvi? 2. Jen něco málo z mých přátel je pokřtěno a většina ostatních vystupuje proti křtu věřících, a tito všichni se ode mne odvrátí, nechám-li se pokřtíti. Odpověď: I kdyby mne všichni opustili, jen když Pán Ježíš zůstane se mnou v obecenství, budu šťasten. 3. Ty jistě ztratíš polovinu svých příjmů, necháš-li se pokřtíti. Odpověď: Pán mne jistě nenechá nouzi 6

Ročník II.

Ze slov pravdy a lásky 1913 věřících jedině pravý, nechali se pokřtíti. A jelikož jsem tuto pravdu poznal, tak jsem cítil také povinnost, o ní, jakož i o jiných pravdách, hovořiti, tak že od té doby, co jsem zde v Bristolu, asi 12. roků, se již mezi námi více jak 700 věřících nechalo pokřtíti. Také toho samého roku (kdy jsem se nechal pokřtíti), jsem začal lámati chléb každou neděli, poněvadž jsem tento způsob shledal biblickým a dle příkladu apoštolů (Skut. ap. 20, 7.), ačkoliv nemáme žádného přímého rozkazu ani od Pána ani od Ducha Svatého skrze apoštoly, jak často bychom se měli k lámání chleba scházeti. V témže čase, podle ep. k Efez. kap. 4. a k Řím. kap. 12., jsem též poznal, že se má dáti ve shromáždění volnost Duchu Svatému, aby mohl působiti skrze kteréhokoliv bratra, jehož se Mu zalíbí použiti, tak aby skrze jednoho úda druzí mohli býti požehnáni tím darem, jehož Pán mu dal. Podle toho v určitých shromážděních mají kteříkoli bratři míti příležitosti, aby mohli napomínati neb vyučovati ostatní, mají-li slovo, jež by bylo užitečné ostatním posluchačům. Podotýkám, že podle milosti Páně snažil jsem se ihned věrně prováděti tyto zásady, ale jelikož tato pravda byla jenom částečně pochopena, bylo mnoho nedokonalosti spojeno s jejím prováděním. Teprve po několika létech mne milostivý Pán dokonaleji seznámil s touto pravdou. Že učedníci Páně se mají scházeti prvního dne v týdnu k lámání chleba, že toto shromáždění má býti jejich hlavním shromážděním, a že ti, ať již jeden nebo mnozí, kteří obdrželi dary Ducha Svatého k službě, ať již k napomínání, k vyučování neb k správě atd., jsou Pánu zodpovědní za šafářování s těmito dary – všecko toto jsou pro mne věci jistoty, při nichž má duše je milostí a skrze zjevenou vůli Boží utvrzena. Upozornění. Jiří Müller narodil se 27. záři 1805 v Kroppenstadtu u Halberstadtu, studoval teologii v Halle a. S. Roku 1819 přišel do Anglie a pracoval nejdříve v misii mezi Židy. Později se usadil v Bristolu. Roku 1834 založil ústav pro šířeni evangelia doma i v cizině. Roku 1836 založil pověstné sirotčince v Bristolu, kde jest nyní asi 2000 sirotků. Do své smrti pečoval Müller asi o 10.000 sirotků. V posledních letech svého života dělal velké evangelizační cesty. Zemřel dne 10. března 1898 u věku 93 tet.

svýma rukama, dokud nepřišli Silas a Timoteus z Macedonie, a teprve potom mohl všechen svůj čas věnovati evangeliu. Uzavíráme z toho, že ti dva spolupracovníci přinesli opět něco k potřebě apoštolově, snad zase z Filipis (Skut. ap. 18, 5). Když pak byl apoštol vězněn v Římě, opět chtěli míti Filipenští účast na evangeliu. Jak by se byli těšili, kdyby byli mohli u poštovního úřadu odeslati svůj dar poštovní poukázkou! Tenkráte to ovšem nebylo možno. Avšak tužba srdce jejich byla tak hluboká a mocná a jejich láska tak vynalézavá, že si nedali Pokoje, dokud apoštolovi svůj dar lásky nezaslali. K tomu ovšem bylo potřebí jednoho bratra, jenž musel na několik měsíců zanechati svého obchodu neb řemesla, aby mohl dalekou cestu do Říma podniknouti. A pro Epafrodita takováto daleká a nebezpečná cesta nebyla jistě žádnou maličkostí, ale on se na ni vydal ve jménu Páně, provázen jsa jistě upřímnými modlitbami dárců. Nezahanbuje nás toto šlechetné smýšlení dárců ve Filipis? Vraťme se také i v tomto ohledu zpět k apoštolské praxi – k jejich vroucí a obětavé lásce. Když Pavel přijal, co mu Epafrodit přinesl, nemohl jinak, než zvolati: „Hojněť mám, naplněn jsem“ (kap. 4, 18.). Avšak jeho největší radost nebyla z daru, nýbrž z dárců. Jest nápadné, že mnohem více myslel na dárce a na jejich duchovní stav, ano na užitek k jejich hojnému prospěchu, než na pomoc, kterou obdržel. O kéž by tak bylo při všech pracujících bratřích na vinici Páně! Kéž by všichni více mysleli na dárce a na jejich duchovní stav, nežli na dar samotný. Smýšlí-li tak který pracovník, to neznamená ovšem, že bude darem pohrdati, ne, ale on se bude dívati na ten dar jako na svědka těch, kteří uznávají jeho práci, kteří chtějí míti na ní s ním účastenství, kteří ho tím darem chtějí povzbuditi a potěšiti a mu dokázati, že práce jeho je prací jejich. A tak místo u daru jeho myšlenky budou u dárců, neboť „dar bez dárce“, jak praví jeden básník „je prázdný“. On jim nenapíše pouze několik řádků díků, a vše, aby bylo odbyto a zapomenuto, ale on bude míti zájem o jejich duchovní vzrůst a jej, nemůže-li jinak, tedy aspoň modlitbou zalévati. Tak to aspoň činil apoštol. On mohl pouze po Epafroditovi poděkovati – ale, jelikož miloval své dárce a znal jejich zájem o práci, tak se cítil puzeným k tomu, aby jim napsal onu překrásnou epištolu, která je plná potěšení v Kristu, utěšení lásky, společnosti Ducha a vroucích citů a slitování. Ne! on nehledal daru pro sebe, nýbrž užitku k jejich prospěchu před Pánem (V. 17). Těší-li se také naši pracující bratři z daru pro ten užitek, jenž vzešel tímto darem dárcům, více, nežli pro dar samotný? Věříme, že většina ano. A zdali dárci ve sborech, kteří chtějí míti účast na evangeliu v těch neb oněch zemích, jsou si vědomi, že jejich dary jsou vůní sladkostí, obětí vzácnou a libou Bohu? (4, 18). Pavel použil toho samého slova, aby vylíčil cenu libého daru před Bohem, kterého užil při poukázání na dokonalou oběť Kristovu (Efez. 5, 2). Ano, on vyvyšuje podporování služebníků Páně

Dávání a přijímání. (Filip. 4, 15.) Obdivuhodný a srdečný poměr panoval mezi věřícími ve Filipis – dárci a mezi apoštolem Pavlem – příjemcem. Od prvého dne měl tento sbor účast na evangeliu (kap. 1, 5); ano v počátcích evangelia byli to pouze Filipenští, kteří podporovali apoštola a svým statkem se s ním sdíleli. Pokládali to za přednost a vážili si ji tak, že mu do Tesaloniky dvakráte darů poslali (4, 16). V Korintě musel apoštol pracovati 7

Ročník II.

Ze slov pravdy a lásky 1913 na nesmírně vysoký stupeň. Nedali-li by mnozí častěji a s větší radostí, kdyby to mohli srdcem pochopiti? Poměr mezi dárci a příjemci stal by se zajisté vroucnějším a sloužil by ku dalšímu hlubšímu a vzájemnému požehnání.

zdědili opovržení Pána Ježíše – protože jsou Jeho – na nebi pak Jeho slávu. Však jak zde odpočívají, tak i tam odpočívati budou v lásce Boží. I jejich ponížené tělo bude připodobněno k tělu slávy Jeho; následkem toho celá jejich osoba – duch, duše a tělo, bude připodobněno Pánu Ježíši. Jistě že aspoň částečně rozumíme tomu předivnému slovu, že Bůh některé předzřídil, aby byli „připodobněni k obrazu Syna Jeho“ (Řím. 8, 29). Dnes ještě při všech těch, již vyznávají, že jsou dítkami Božími, tento „obraz Kristův“ nestkví se v plné slávě; pouze obrysy jsou znáti; ale až se „ukáže Kristus, život jejich, tehdy i oni ukáží se s Ním v slávě“ (Kol. 3, 4). To bude začátek věčné slávy. Apoštol Petr když psal o utrpeních Kristových a je následující slávě, pravil, že i andělé jsou žádostivi patřiti na tyto věci (I. Petr 1, 11–12). Nemáme i my si toho srdečně žádati, abychom víc a více patřili na ty věci, jež Bůh připravil těm, kteříž Ho milují? Čím více budeme na tyto věci patřiti a zaměstnávati srdce naše láskou Boží a slávou, která nás z milosti očekává, tím více budeme odloučeni od věcí pomíjejících.

Volně dle F. B.

Na novo uvázl ve světě. Nejsou snad mezi našimi čtenáři někteří, na které se hodí tento nadpis? Oni se svého času obrátili a byli po nějakou dobu šťastni v „poznání Pána a Vykupitele Ježíše Krista“. Oni „utekli před poskvrnami světa“. Avšak potom začali pozvolna opět se světem koketovati a konečně zamilovali si opět to, před čím dříve ze světa utekli. Konečně docela ve světě uvízli. A žádný ať neříká, že může člověk jíti se světem a nebýti v tom neb onom způsobu od něho poskvrněn. Nejen těžké hříchy poskvrňují křesťana, nýbrž každé obcování a jití se světem, jakož i všechna myšlení světská poskvrňují chování a srdce křesťana před Bohem a rovněž i před světem. Ach, velmi často ví ten svět lépe, co sluší se na křesťana než tento sám. Jeden, patrně americký kazatel, šel do divadla poslechnouti jednoho proslaveného tenoristu, za tím snad účelem, aby se od něj něčemu naučil, čeho by mohl „upotřebiti ve svých kázáních“. (Takový strašný názor skutečně panuje mezi některými americkými „pastýři“.) V přestávce jej spatřil jedem muž, jenž navštěvoval jeho shromáždění – šibalsky se obrátil ke kazateli, aby na sebe mnohé upozornil, sepjal ruce a hlasitě zvolal: „Modleme se.“ Dobře věděl, že chceli kdo býti Kristův, nemůže si zahrávati se světem. Nejdříve se začíná s malými věcmi a od malých poklesků a hříchů přichází se k těžkým rychleji, než se dá mysleti. Jaká to strašlivá cesta – neboť „učiněn jest poslední způsob jejich horší, nežli první“. (II. Petr. 2, 20.) O kéž by každé, takto rozdělené srdce probudilo se ku pravému hlubokému pokání, a Ty, o Bože, rač uděliti milosti k důkladnému sebepoznání a upřímnému putování za Kristem. * „Abyste vydávali těla svá v oběť živou, svatou, Bohu libou, rozumnou službu svou“ (Řím. 12, 1.). To jsou ty nejlepší „Služby Boží“, na které nemá žádná církev patent.

Chvilkoví křesťané. Jak veliký rozdíl je mezi věřícími! Někteří stojí pevně a samostatně – ani soužení, ani pokušení, ani různá bludná učení nevyklají a neotřásají jejich postavením, které zaujímají vůči Kristu a evangeliu. Kristus je stále jejich Pánem – nebo oni vědí, komu uvěřili. Jiní ale nemohou samostatně státi – stále potřebují býti napomínáni, povzbuzováni, ano neseni. Mění se každou chvíli. Jsou jako hodiny, které jdou tak dlouho, dokud jsou nataženy. Potřebují konference, potřebují neustálého volání: pojď, pojď – neotálej. Mnozí z nich si zvykli na dopisy jiných bratří a sester, bez nichž by snad ani nemohli žíti. Nepřijde-li dopis jednoho, již je to k poznání na jejich duchovním životě následujícího měsíce. Nejsmutnějším pak zjevem v křesťanských sborech je to, potřebuje-li některá duše k svému duchovnímu životu dárků a peněz. Nedostaneli dárek, nebo nějaký groš, myslí si, že na ni všichni zapomněli, ano že i Pán na ni zapomíná. Nemá nedostatku, ale potřebuje nějaký „dárek“, aby se cítila šťastnou v Pánu. A dostane-li jej, hned je celou křesťankou. Kdy konečně všem věřícím postačí jedině Kristus a to sladké obecenství s Ním? Kdy konečně všichni řeknou: Miluji a následuji Tě a sloužím Ti jedině proto, poněvadž jsi mne vykoupil, poněvadž jsi mne dříve miloval a život svůj za mne dal? Zda bychom mohli s Jobem říci: „By mne i zabil, což bych v Něho nedoufal?“ (Job. 13, 15.). Kéž bychom všichni měli takové rozhodnutí, jako jedna sestra v Pánu, která psala: „Od nemoci mé mi nikdo nemůže pomoci; staniž se Jeho vůle. Já vzdor tomu chci v tichosti, se svou radostí v Něm, kterou mi nikdo nemůže odjati, běh života prožívati, v němž, ať

Jemu podobni. „Vímeť pak, že když se okáže, podobni jemu budeme; neboť viděti Jej budeme tak, jakž jest.“ (I. Jan. 3, 2.) Znovuzrození lidé mají býti nejen zde na zemi, ale i na nebesích Kristu Ježíši podobni. Zde na zemi 8

Ročník II.

Ze slov pravdy a lásky 1913

spolu, nežli lze na první pohled seznati. Kde se zdržují dítky Boží, tam by neměli býti nikdy přespolní bratří odkázáni na pobyt v hostincích, nýbrž na pohostinnost bratří. Jistě dá Pán zvláštní požehnání tam, kde je pohostinně otevřen příbytek všechněm dítkám Božím, neboť každý upřímný věřící přináší sebou pod střechu žehnající modlitby a přivádí anděli, kteří mu cestou slouží. Verš 2. připomíná nám Lota, jenž přijal strážné anděli (viz I. Mojž. 19, 1–17) neb Abrahama (I. Mojž. 18). Každopádně toto místo písma sv. praví věřícím, že mohou i za dnešních dnů, aniž by o tom věděli, anděli Boží hostiti, když budou k hostem přívětiví. Zde je psáno: „Láska bratrská ať zůstává.“ Ať zůstává i tenkráte, když jsme bratřími tu a tam byli zklamáni. v. Viebahn.

v slasti, ať v bolu, bude vždy můj Spasitel mým Bohem a Pánem.“ Dodáváme: A Jeho Slovo jediným, směrodatným ukazovatelem a svící nohám našim v běhu tohoto života.

Tento jest můj milý syn! Svaté a bez poskvrny bylo putování Pána slávy po celý čas na tomto světě. Úplně čistý a neposkvrněný obcoval uprostřed převráceného pokolení. A Jej, Syna Božího, také nemohlo nic z toho, co se Jej dotýkalo, poskvrniti. On se mohl dotknouti malomocného, aniž by se znečistit a při tom toho nečistého úplně očistiti. Ustavičně a kolkolem obklopen hříchem a jeho nečistotou, a přece zůstal úplně neposkvrněný. Byl jako silně se řinoucí křišťálový proud, jenž si razí cestu skrze kalné louže, aniž by se s bahnem smísil. Ano, Pán Ježíš zůstal úplně oddělen od hříšníků, ačkoliv denně je přijímal a jídal s nimi a všecky z jejich hříchů vytrhl, kteří Jej vírou poznali a spasitelně se uchopili. Uprostřed tmy byl On to pravé jasně zářící světlo. On činil uprostřed hříšníků vždycky to, což se „dobře líbilo Otci“ (Jan 8, 29). Ó, by uchvátil celou naší bytost, pak bychom i my byli Bohu k slávě a nám k většímu užitku, a také víc a více v Jeho obraz proměňováni (II. Kor. 3, 18). Neboť jako kdysi čistý a svatý na nebe vstoupli, tak takový se opět zjeví těm, kteří Ho čekají k spasení. Tito jej budou viděti takového, jakýž jest a podobní mu budou.

Zrnka. Co je evangelium? Evangelium nejsou zvěsti o tom, co má člověk činiti pro Boha, nýbrž o tom, co Bůh učinil pro člověka. * Pavel pravil: „Nebo této noci ukázal se mi anděl Boha toho, jehož já jsem a kterémuž sloužím“ (Sk. ap. 27, 23). Čí jsi Ty a komu sloužíš? * Všichni praví křesťané jsou bibličtí křesťané.

Pravá bratrská láska.

Redakční. K dnešnímu číslu přikládáme přílohu „Zprávy z misie“. Články: „To první“ a „Postavení Jiřího Müllera ke křtu a večeři Páně“ jsme též vydali jako traktát; 10 výtisků stojí 20 haléřů.

Láska bratrská ať zůstává. Na přívětivost k hostem nezapomínejte; skrze ni zajisté někteří, nevěděvše, anděly za hostě přijímali. K Žid. 13, 1–2.

Blahoslavené oči.

Bratrská láska jest známkou dítek Božích (I. Jan 3, 14). Žel, že i v ní je možno vychladnouti. Úkaz tento ovšem vždycky předchází ochabnutí v lásce vůči Pánu. Rozdíly ve stavu a vzdělání nemohou býti na překážku tam, kde pravá bratrská láska zůstává. Křesťanské styky pouze mezi stejně. urozenými nejsou biblické. Tam, kde se pěstují, rozhoduje lidské postavení více, nežli synovství Boží (viz Jak. 2, 1–6). Bratrská láska nemá býti omezována různými lidskými pojmenováními mezi věřícími, neboť Duch sv. je neuznává, poněvadž jsou lidské, nikoliv Boží a ďábel jich používá co prostředek k roztříštěnosti v Jeho lidu. Kdo svou bratrskou lásku má pouze pro věřící stejného jména, nezaujímá bohulibé postavení v jednotě všech dítek Božích. Pravá bratrská láska projeví se ve dnech útisku a pronásledování, ve kterých pak bratří v Kristu spojení se vzájemně povzbuzují a potěšují. Bratrská láska a přívětivost k hostem souvisí těsněji

„Blahoslavené oči, kteréž vidí, co vy vidíte“. (Luk. 10, 23.) Vidět! Kdo by si nepřál vidět. „Co chceš ať učiním?“ ptal se Pán slepce u Jericha. „Pane, ať vidím!“ řekl tento. A Ježíš jej uzdravil. Onen slepý od narození (Jan 9.) také prohlédl, když u víře uposlechl on jednoduché přikázání Páně: „Jdi a umyj se v rybníku Siloe.“ I šel, a prohlédl, a s radostí vyznal: „To vím, že byv slepý, nyní vidím.“ Nic si nenechal namluviti od Farizeů a zákonníků, kteří ho chtěli přiměti k vyznání, jež mu diktovali. Ta zkušenost, kterou prodělal, učinila ho smělým a otevřeným i naproti svým ,;duchovním správcům“, kteří milovali více slávu lidskou, nežli slávu Boží. Tak i každý věřící, v pohledu na svou minulost, v níž jeho oči mrákotou obestřeny byly, může říci: „Toto vím, že byv slepý, nyní vidím.“ Kdo prodělal skutečné obrácení, kdo přijal Ducha Syna Božího, ve kterémž v upřímnosti a v pravdě volá „Abba, Otče,“ ten se nedá svésti všelijakým falešným vůdcům, kteří 9

Ročník II.

Ze slov pravdy a lásky 1913 i dnes jej mají k tomu, aby zapřel Krista a spasení v Něm a přiznal se k tomu, co oni diktují. Často jsme slyšeli, a četli v dopisech, že příslušníci jedné sekty v Uhrách přichází k neutvrzeným bratřím a sestrám v Kristu a dokazují jim, že jedině u nich je spasení. A mnozí to vyznají, ovšem že ku své vlastní škodě. Proč se věřící nechají takto klamat? Proč jejich oči jako by drženy byly, aby neviděly? Vždyť každý věřící, jenž spasen byl skrze evangelium, tím radostným poselstvím o hříchu odpuštění, má věděti, že život věčný není ani ve křtu, ani ve večeři Páně, ani u některé sekty, nýbrž v Kristu. „Kdo má Syna (ne křest, ani večeři Páně, ačkoliv obé jsou přikázání Páně), má život“ (1. Jan. 5, 12.). Bůh si přeje, abychom Jej poznali jako milostivého, laskavého Otce, jenž nás nevýslovně miluje. Apoštol Jan píše dítkám (nově na víru obráceným lidem), že poznali Otce (I. Jan. 2, 73.). Bůh jako Otec bývá poznán v Pánu Ježíši, jenž přišel a „vypravilť“, t. j. zjevil nám Jej jako takového. V Pánu Ježíši vidíme lásku Boží, jež se na Golgatě zjevila a jež nás učí znáti, co Bůh jest a jak hříšníky miluje. Do této lásky se pohroužiti, z onoho velikého díla na Golgatě a z Jeho Slova srdce Boží poznati, a pochopiti ten div, že On, všemohoucí, svatý Bůh mě, vzdor všem mým nedostatkům, na své milující otcovské srdce přivíjí – toto je život věčný. „Totoť jest pak věčný život, aby poznali Tebe samého, pravého Boha, a kteréhož jsi poslal Ježíše Krista“ (Jan 17, 3.). Tužbou pak každého upřímného věřícího bude, aby v tomto poznání vždy víc a více se Bohu blížil, aby více zřel z Jeho milosti a slávy. Blíž k Tobě, Bože můj, jen k Tobě blíž. Všichni věřící mají Slovo Boží. Všichni věřící mají Ducha Svatého. Ale ne všichni věřící milují Slovo Boží, a také ne všichni se bojí zarmucovati Ducha Svatého. Také všichni věřící nejsou poslušni Slova Božího, a ne všichni poslouchají Ducha Svatého. Jak s mnohými, jako na počátku, se „nesnadní“ Duch Svatý. A zde ty rozdíly. Jedni vidí více, mají blahoslavené oči, druzí vidí málo. Mnozí ve svatém zanícení a v duchu velebícím pohlížejí do šířky a délky, hlubokosti a vysokosti oné přenesmírné lásky Boží a Páně, jiní si ani nevezmou čas, aby na tyto věci mysleli. A jak všude málo žádosti po poznání slávy Boží, a Jeho samého. Apoštol Pavel prosil za Efezské, aby Bůh Pána našeho Jezukrista, Otec slávy, dal jim Ducha moudrosti a zjevení ku poznání Jeho a osvícené oči myslí jejich, tak aby věděli: I. která by byla naděje povolání jeho II. a jaké bohatství slávy dědictví jeho v svatých III. a kterak jest nesmírná velikost moci jeho k nám věřícím … (Efez. 1, 17–19.). Sám pak, skoro na konci svého života, ještě je pln touhy po poznání: „Abych poznal jej, a moc vzkříšení jeho …“ (Fil. 3, 10.). Jsme i my plni této tužby? Anebo si myslíme, jako církev Laodicenská: „Bohatý jsem a zbohatl jsem a žádného nepotřebuji“? O této církvi mezi jiným bylo praveno, že je slepá, a byla ji dána rada, aby pomazala očí svých kollyrium, aby viděla. V těchto posledních časech, zdá se, že mnozí vyznavači

křesťanství podobají se oné Laodicenské církvi; a co nejsmutnějšího je, že i někteří věřící si nepřejí, aby jasně viděli. Jako hustým závojem je mnohým zastřen rozdíl mezi Izraelem a církví Boží, mezi zákonem a milostí, mezi pokojem s Bohem a pokojem Božím, mezi dílem Božím pro nás a dílem Božím v nás, mezi tímto přítomným časem milosti a budoucím královstvím Pána Ježíše Krista na zemi, mezi těmi, kteří jsou Kristovi a těmi, kteří jsou světa atd. Ve všem je zmatek, a jedno se za druhé zaměňuje. To je následek onoho nešťastného spolčení a záměny dítek Božích s dítkami světa pomocí učení a spisů neobrácených, nevěřících vůdců a učitelů. Bratři a sestry, milujme světlo! Choďme v světle! Obcujme se světlem! Zůstávejme ve světle, v onom předivném světle Páně, do něhož ze tmy jsme přeneseni. Toto světlo bude osvěcovati naše oči a jaký div, že potom stále budeme; jako žalmista, v světle Jeho opět světlo viděti (Žalm 36, 10.).

Co má věděti každý křesťan. 1. Máš věděti, že tato doba, v níž žijeme, je Bohem určena ku zvěstování evangelia „všemu stvoření“, a že ne nějaké soustavné a pozvolné polepšování nevěřícího a Jím opovrhujícího světa, nýbrž znovuzrození jednotlivých duší, má Bůh na zřeteli. 2. Máš věděti, že na tuto dobu také poukazoval Pán Ježíš, když pravil: „Když pak přijde ten utěšitel, kteréhož já pošlu vám od Otce, Duch pravdy, kterýž od Otce pochází, tenť svědectví vydávati bude o mně“ (Jan 15, 26). Duch Svatý přišel a jest až podnes mezi vykoupenými lidmi, mezi nimiž: I. vydává svědectví o Pánu Ježíši a Jej oslavuje, II. vyučuje věřící, tak dalece, pokud se Jím do „všeliké pravdy“ vésti nechají; ale i vůči světu má Duch Svatý poselství, jehož III. obviňuje ze hříchu, ze spravedlnosti a ze soudu (Jan 16, 8 až 14). 3. Máš věděti, že o této době je též řeč ve Skutcích ap. 15, 14, jako o době, v níž Bůh popatřil na pohany, aby z nich „přijal lid jménu svému“. A také, že ono veliké tajemství, jež bylo od časů věčných skryto v Bohu, je nyní zjeveno skrze písma prorocká (t. j. epištoly), „podle poručení věčného Boha, ku poslušenství víry všechněm národům oznámeného“ (Řím. 16, 25 až 26; Efez. 3, 3 až 6). 4. Máš věděti, že Písmo nikdy nezaměňuje toto přítomné období (dobu) se „dnem Páně“ ani se „dnem Krista“; nikdy nenazývá církev Izraelem (ani ne „duchovním Izraelem“); nikdy nepraví, že jest věřící znovu uveden do stavu, jejž Adam ztratil, ale poukazuje na to, že člověk „v Kristu“ zaujímá daleko vyšší a lepší postavení. 5. Máš věděti, že jak Starý, tak Nový Zákon obsahuje ještě mnohá, dosud nevyplněná proroctví o osobním příchodu Pána Ježíše Krista na tuto zem, a že žádný pravdivý výklad těchto Písem není možný, nepřipustí-li se, že tento příchod je ještě věcí 10

Ročník II.

Ze slov pravdy a lásky 1913 budoucnosti. Ku příkladu, nemůže se říci, že by Pán Ježíš byl již přišel na tuto zem v takovém způsobu, o jakém je psáno ve Zjevení v první kapitole: „Aj béře se s oblaky, a uzříť jej všeliké oko i ti, kteříž ho bodli …“ (v. 7). 6. Má věděti, že první událostí druhého příchodu Krista je vtržení církve k Pánu do oblak (I. Tess. 4, 14– 16), a že tento příchod Krista, jejího Pána, je tou pravou nadějí církve po všecky časy Jeho nepřítomnosti. Všichni věřící mají Jej očekávati, a bdíti, neboť „blahoslaven služebník ten, kteréhož, když by přišel Pán jeho, nalezne an tak činí“ (Luk. 12, 35-48). 7. Máš věděti, že až po této události se Pán zjeví ve slávě se všemi svými svatými a anděli; a že o tomto zjevení Páně prorokoval Enoch, řka: „Aj Pán se béře se svatými tisíci svými, aby učinil soud …“ (Juda 14), a že o něm píše apoštol Pavel v II. Tess. 1, 7–12 jako o „zjevení Pána Ježíše s nebe s anděli moci jeho, v plameni ohně, kterýž pomstu uvede no ty, ježto neznají Boha a neposlouchají evangelium Pána našeho Jezukrista, kteříž pomstu ponesou, věčné zahynutí od tváři Páně a od slávy moci Jeho…“ 8. Máš věděti, že Pán může kterékoli chvíle přijíti pro své svaté, t. j. pro svou církev. Ale dříve, nežli se s nimi ukáže v slávě, přihodí se mnohé události, jako: úplné odpadnutí vyznavačů křesťanství, návrat Židů do Palestiny atd. Známky těchto událostí vidíme částečně již nyní. 9. Máš věděti, že všichni věřící v Pána Ježíše Krista jsou „narozeni z Boha“ (Jan 1, 12–13), že v nich přebývá Duch Svatý (Řím. 8, 9), že jsou údové těla Kristova (I. Kor. 12, 27) a údové vespolek (Efez. 4, 25). Prosím, vyhledejte si ona místa v bibli. 10. Máš věděti, že k správnému porozumění Slova Božího jest nutné, abychom „slovo pravdy právě rozdělovali“ (II. Tim. 2, 15.); k tomu potřebujeme Ducha Svatého, kteréhož jsme obdrželi (všichni, kteříž jsme uvěřili), abychom věděli, které věci od Boha darovány jsou nám (I. Kor. 2, 9–12.). 11. Máš věděti, že každý, skutečně k Bohu obrácený člověk, je údem církve Páně, a že Slovo Boží vůbec nečiní ani ten nejmenší rozdíl mezi věřícími vzhledem k jejich přijetí u Boha. Všichni, kteříž přijali Krista skrze víru v Jeho jméno (Jan 1, 12.), obdrželi moc: syny Božími býti; a ačkoliv může býti veliký rozdíl v cestě, jíž Bůh vede své dítky a rozdíl v jejich obcování a životě, poznání, obdarování i věrnosti,

přece jenom není rozdílu v jejich příbuznosti vůči Kristu a Bohu. Oni jsou všichni stejně „synové Boží v Kristu Ježíši skrze víru“ (Gal. 3, 26.). 12. Máš věděti ze své bible, že není ani té nejmenší pochyby o tom, kam přijde věřící, zemře-li. On „vyjdeli z těla, přijde ku Pánu“ (II. Kor. 5, 8.), a „jest s Kristem, což jest mnohem lepší“ (Filip. 1, 23.). Jak by to bylo „lepším“, kdyby věřící, jak učí adventisté, „zůstal v zemi“ a „byl bez vědomí“ až do skonání světa? 13. Máš věděti, že stav a místo těm, kteříž umírají v hříších svých, jest rovněž určeno, neboť Pán Ježíš pravil o onom bohatci: „Potom v pekle (v hades) pozdvihl očí svých, v mukách jsa“ (Luk. 16.). Popisoval Pán těmito slovy blažený stav, anebo stav úplného bezživotí? Podváděl by nás? 14. Máš věděti, že, dle slov našeho Pána (Jan 5, 29.), jest dvoje vzkříšení, a že ti, kteříž z mrtvých vstanou, půjdou buďto na vzkříšení života, anebo na vzkříšení soudu; jinými slovy buďto k životu anebo k soudu, nikoliv ale do „očistce“, kde by se člověk ještě mohl očišťovati pro nebesa. O „očistci“ nic nečteme ve Slovu Božím. 15. Máš věděti, že mezi těmito dvěma vzkříšeními uplyne doba nejméně tisíci let, jelikož ve Zjevení v kap. 20. je napsáno: „Jiní pak mrtví neožili, dokudž by se nevyplnilo těch tisíc let. Toť jest první vzkříšení. Blahoslavený a svatý, kdož má díl v prvním vzkříšení.*) Nad těmiť ta druhá smrt nemá moci …“ (Zjev. 20, 5– 6.). (Pokračování.)

(První vzkříšení pozůstává z několika časově nepravidelně za sebou jdoucích vzkříšeních. Pán Ježíš jest jeho vůdcem neboť stojí na jeho začátku: „Kristus, prvotiny těch, kteříž zesnuli.“ „Prvotiny Kristus, potom ti, kteříž jsou Kristovi, v příští jeho.“ (I. Kor. 15, 20 a 23). Do prvního vzkříšení, do vzkříšení života nutno počítati vzkříšení zesnulých údů církve Páně, jež nastane v Jeho příchodu pro církev, tedy před oním velikým soužením, jež přijde na tento svět; též vzkříšení oněch dvou svědků, kteříž budou usmrceni v době velikého soužení (Zjev. 11, 3–12); dále také vzkříšení oněch „duší stínaných pro svědectví Ježíšovo

a pro Slovo Boží, a kteříž se neklaněli šelmě ani obrazu jejímu, a aniž přijali znamení jejího na čela svá, aneb na ruce své,“ a kteříž rovněž přijdou z toho velikého soužení (Zjev. 20, 4; viz též kap. 6, 9–11; 7, 9–17). Vykoupení lidé z doby Staré smlouvy patří také do prvního vzkříšení, neboť oni jsou též „Kristovi“. „Uzříte Abrahama a Izáka a Jákoba a všecky proroky v království Božím …“ (Luk 13, 28–30). Oním vzkříšením duší stínaných pro svědectví Kristovo (Zjev. 20, 4–6) končí tedy „první vzkříšení“ čili „vzkříšení života.“)

Všech věřících. Vykoupení. „Ale když přišla plnost času, poslal Bůh Syna svého, učiněného z ženy, učiněného pod zákonem, aby ty, kteříž pod zákonem byli, vykoupil, abychom právo synů přijati“ (Gal. 4, 4–5.). „Ale vykoupilť nás Kristus ze zlořečenství zákona, učiněn byv pro nás zlořečenstvím, nebo psáno jest: Zlořečený každý, kdož visí na dřevě“ (Gal. 3, 13.). „Vědouce, že ne Porušitelnými věcmi, stříbrem neb zlatem vykoupeni jste z marného svého obcování … ale drahou krví jakožto Beránka nevinného a neposkvrněného, Krista,

*)

11

Ročník II.

Ze slov pravdy a lásky 1913 předzvěděného zajisté před ustanovením světa, zjeveného pak v časích poledních pro vás“ (I. Petr. 1, 18–20.). Viz též Mat. 20, 28.; Skut. ap. 20, 28.; I. Kor. 6, 20.; Žid. 9, 11. 12.; Zjev. 5, 9.

hledají (II. Korint. 12, 14.). To je ten starý, veliký zápas – zápas světla s tmou. A v tomto boji stojí ti upřímní často sami. Však Pán je s nimi. A On znovu a opět přivádí dohromady to, co k sobě patří. On spojuje – ne pomocí „plotů“ a „uniforem“, ani nějakou „liturgií“, ale Duchem Svatým, Slovem svým, láskou svou a pravdou svou. Tam, kde se sjednocení a spojení dociluje násilným umlčením a potlačením pravdy, nikdy nebude panovati láska. Láska si vzala za svou družku pravdu, a odkud se pravda vyhání, odtamtud i láska odchází. A kde není lásky, tam všecka práce a svaté nadšení pro Pána umlká. Hleďme tedy, aby veškeré sjednocování a spojení bylo stavěno na pravdě a s pravdou a jenom mezi těmi, kteří „z pravdy jsou“. Ti patří k sobě. Ti patří dohromady. Ty Bůh spojil – a co On spojil, člověk nerozlučuj. Jak je blaze dlíti mezi takovýmito křesťany, nebo oni všichni jsou hotovi „slyšeti hlasu Páně“ a sice proto, poněvadž jsou „z pravdy“. ,;Každý, kdož jest z pravdy, slyší hlas můj“ (Jan 18, 37). Když pak se vyskytnou rozdíly v názorech mezi nimi, jistotně že si řeknou: Jsme hotovi názory své změnit podle Slova Božího. Až dosud vidíme tu neb onu věc v takovém světle, ale ukáže-li nám ji Slovo Boží v jiném, milerádi to přijmeme. Takto se všecko v pravdě a v lásce urovná, a pokoj Boží bude s těmi, které Bůh dohromady spojil. Kde je ale zatvrzení vůči pravdě, kde lidé nejsou ochotni slyšeti hlasu Páně, a změniti své názory podle Slova Božího, kde není snášenlivosti, kde je dán přímý zákaz o některých pravdách nemluviti, tam nastává rozdělení. A tato jsou často v plánu Božím. Dějiny církve vypravují, jaké slavné plány měl Bůh, když rozděloval. Proto, drazí bratři a sestry, nesuďme ukvapeně, když slyšíme o oddělení. Nehledejme také příčiny každého oddělení v neústupnosti a tvrdošíjnosti. Jdeť často pouze o oddělení od vnějšího nebiblického útvaru, nikoliv ale od bratří v Kristu. Jdeť často o odsouzení falešných, Slovu Božímu se příčících metod a zásad, a navrácení se k Boží jednoduchosti a pravidlům. Jedná se často o poukázání na pravdy, které všichni nevidí a jimiž mnozí opovrhují. Jedná se často o prohlášení, že má panovati Pán a ne páni. Posečkejme v takových případech maličko, mějme maličké strpení a časem se nám mnohé vyjasní. Pak bude náš úsudek, budeme-li prosti vsugerovaných předsudků a planého podezřívání, jiný. Odděluje-li se kdo ale od upřímných dítek Božích anebo nechce-li s nimi v obecenství býti, jen za tím účelem, aby na sebe nevzal zodpovědnost s obecenstvím tím spojenou, ten ovšem jedná nesprávně a proti Slovu i vůli Boží. To samé také platí o shromáždění, jež vylučuje bratra v Kristu jedině proto, poukazuje-li tento na některé pravdy Slova Božího u nich neoblíbené, a tak „kormoutí sbor“. Pán si přeje, aby věřící lidé v jednom místě, nepřekáží-li v tom vzdálenost od místa shromažďovacího a velikost sboru, byli údové jednoho shromáždění. Všichni mají cítit zodpovědnost vůči sboru, jako rodině v Pánu,

Smíření. „Poněvadž byvše nepřátelé, smířeni jsme s Bohem skrze smrt Syna jeho, nadtoť smířeni jsouce, spaseni budeme skrze život jeho“ (Řím. 5, 10.). „Ano i vás, někdy odcizené a nepřátely v mysli, skrze skutky zlé, nyní již smířil, tělem svým skrze smrt, aby vás postavil svaté a neposkvrněné před obličejem svým“ (Kol. 1, 21. 22.). Viz též II. Kor. 5, 19.; Efez. 2, 16. Odpuštění. „… skrze toho (Krista) zvěstuje se vám odpuštění hříchů“ (Skut. ap. 13, 38. 39.). „Jemuť všickni proroci svědectví vydávají, že odpuštění hříchů vezme skrze jméno jeho všeliký; kdožkoli uvěřil by v něho“ (Skut. ap. 10, 43.). „Ale buďte k sobě vespolek dobrotiví, milosrdní, odpouštějíce sobě vespolek, jakož i Bůh v Kristu odpustil vám“ (Efez. 4, 32.). Viz též Mat. 26, 28.; Jan. 1, 29.; Skut. ap, 5, 31.; 26, 18.; Efez. 1, 7.). Ospravedlnění. „Nebo jakož skrze neposlušenství jednoho člověka učiněno je mnoho hříšných, tak i skrze poslušenství Jednoho spravedliví učiněni budou mnozí“ (Řím. 5, 19.). „Nebo toho, kterýž hříchu nepoznal, za nás učinil hříchem, abychom my učiněni byli spravedlností Boží v Něm“ (II. Kor. 5, 21.). „Konec zajisté zákona jest Kristus k ospravedlnění všelikému (t. j. každému) věřícímu“ (Řím. 10, 4.). Viz též verš 3. téže kapitoly; Fil. 3, 9.; Efez. 6, l4.). Život věčný. „A jakož Mojžíš povýšil hada na poušti, takť musí povýšen býti Syn člověka, aby každý, kdož věří v Něho, nezahynul, ale měl život věčný. Nebo tak Bůh miloval svět, že Syna svého jednorozeného dal, aby každý, kdož věří v Něho, nezahynul, ale měl život věčný“ (Jan. 3, 14–16.). Viz též Jan. 5, 24.; 6, 51.; 17, 2. 3.; Řím. 6, 23.; I. Jan. 5, 11–13. „Vy pak jste z Něho v Kristu Ježíši, kterýž učiněn jest nám moudrost od Boha, i spravedlnost, i posvěcení, i vykoupení“ (I. Kor. 1, 30.).

Spojení v pravdě a lásce. Ne všecka spojení jsou Bohu libá. Bůh také někdy rozděluje a odděluje. On oddělil světlo ode tmy, Noea od ostatního lidu, Abrahama od jeho příbuzných, Izraele od egyptských, církev od světa. A tak až podnes a všude vidíme odehrávati se tu samou tragédii. Odštěpují a oddělují se křesťané Ducha od „křesťanů“, kteří mají pouze jméno, ti, kteří Pánu, od těch, kteří pánům slouží, ti, kteří ovce, od těch, kteří ovcí vlnu 12

Ročník II.

Ze slov pravdy a lásky 1913 a nemají opouštět „společného svého shromáždění“ (Žid. 10, 25).

- to jsou ty čtyři věci, které se nacházejí v církvi Boží. Kde nejsou, tak tam může býti jakákoliv církev, jenom ale ne sbor církve Páně. Krví Kristovou vykoupena, ze spasení svého v přítomnosti Boží se radujíc, bývá Svatým Duchem uváděna do svatého a šťastného obecenství a tak, oddělena pro Ježíše od světa a jeho stanů, přináší Bohu Otci našemu ovoce rtů, oslavujících jméno Jeho (Žid. 13, 15).

Spasení, oddělení, obecenství, chvalořečení. „Zachovej nás, Bože spasení našeho, a shromažď nás, a vytrhni nás z pohanů, abychom slavili svaté jméno tvé a chlubili se v chvále tvé.“ (I. Paral. 16, 35.) Ačkoliv se vztahuje tento verš výhradně na Izraele, přece i věřící této doby mohou z něj čerpati ponaučení, a ve světle jeho světlo stezce své viděti. Církev Boží spasená společnost. Spasení v Kristu (zachování) jest základem všech ostatních úkazů a darů v církvi se nacházejících. My si nemůžeme dříve vlastniti kterýkoli z těchto ostatních tří věcí, dokud si nejsme vědomi našeho spasení z milosti, smrtí a vzkříšením Kristovým. V moci tohoto spasení je církev „shromažďována“ svatým působením Ducha Svatého. Všichni ti, kteří se Jeho vedení podrobí, bývají uváděni do obecenství se svými spoluvěřícími. Způsob Ducha Svatého není ojedinění, nýbrž spojení – a sice spojení v pravdě a lásce. Lidé uskutečňují spojení přiznáním se a souhlasením s určitými nábožensko-církevními ustanoveními, aniž by základní podmínkou učinili skutečné spasení každého jednotlivce krví Ježíšovou. To není způsob Ducha Svatého; On shromažďuje k Pánu Ježíši na základě Kristova díla. Vyznání Krista Synem živého Boha jest skálou, na které je církev vzdělávána. Ne tedy souhlas s církevními názory, uvádí do pravého obecenství, nýbrž podíl na společném životě ve spojení s oslavenou Hlavou v nebesích. Nuže, čím více toto Boží spojení poznáno a uskutečněno bývá, tím více budeme rozuměti tomu „vytržení z pohanů“, totiž oddělení. Církev je vyvolána ze světa; ona mu nenáleží více, ačkoliv je povolána, aby v něm svědčila. Církvi je dán Duch Svatý, aby vedl a vládl bezpodmínečně každým údem; naproti tomu svět nachází se pod vládou satanovou, knížete světa tohoto. To je učení Písma o církvi. Proto mohl apoštol, ve spojení s vyloučením onoho „zlého“ z církve Korintské, mluviti o vydání takového satanu k zahubení těla (I. Kor. 5). Mimo hranice církve Boží nachází se další, tmavý okruh, nad kterým satan panuje, a jenž se podobá oné pusté krajině, do které byl malomocný člověk z ležení Izraelského vyobcován (3. Mojž. 13, 46). Jako čtvrtý příznak konečně nacházíme velebení, chvalořečení: „abychom slavili svaté jméno tvé, a chlubili se ve chvále tvé“. Toto pochází a jest důsledkem oněch tří zjevů, na něž jsme si právě poukázali. Spasení, spojení, oddělení a chvalořečení –

Otázal’ s se předem Pána? Cesta zdá se přímá člověku, avšak dokonání její jest cesta k smrti. Přísloví 14, 12. Často stojíme v životě před rozhodným okamžikem a nevíme, jak bychom se měli rozhodnouti! Hned jsou to veliké, hned malé a někdy malicherné záležitosti. Ale často na nepatrném, zdánlivě malicherném rozhodnutí závisí mnohem více, nežli my v tom okamžiku můžeme tušiti. Lot stál na vrchu a jeho zrak spočíval na krajině, která se u jeho nohou rozprostírala. Byla bohatá na vodu a úrodná. Obyvatelé její byli sice bezbožní, ale ostatní se jemu všechno zamlouvalo; volil tuto krajinu. Jako by se to samo sebou rozumělo: „Tu Pozdvihl Lot očí svých a viděl …“ Ach, měl upříti tyto oči k Bohu a žádati: „Pane, ukaž mi Tvoji cestu!“ Ale ne, on šel cestou, která se jemu samému zdála nejlepší! A on šel do svého neštěstí. O jak nebezpečné jest, když věřící sám si svoji cestu volí! Jak mnohé mladé děvče, a jak mnohý mladý muž vešel tak v manželství neb nějaké povolání, aniž by se předem opravdově po vůli Boží tázal. „I Pozdvihl očí svých a viděl …“ krásnou tvář, peníze a jiné, na první pohled pěkné věci. A jednal o své újmě. Ale jaký byl konec? Bída a bolest srdce! Jak se klame věřící, dáváli přednost kráse místo novému rodu, věnu pozemskému před nebeským, krásnému vystupování místo ovoci Ducha (Gal. 5, 22). Jak smutna byla celá doba Lotova, jak strašlivý jeho konec, ačkoliv byl spravedlivým (II. Petr. 2, 7–8). Kdo se nebojí hned první krok dělati bez Boha, ten neví, jak a kde jeho cesta skončí.

Zrnka. Svatost církve pochází z jejího vzniku – ona je z Boha (I. Kor. 1, 30; I. Jan. 4, 4. 6. 7.), z její příslušnosti – ona náleží Kristu a s Ním Bohu (I. Kor. 3, 23.), z jejího určení – ona má věčně co nejúžeji býti spojena s Bohem a Synem Jeho Ježíšem Kristem (Řím. 8, 17; I. Jan. 3, 2.). Pán Ježíš praví: „Pojďte ke mně všickni …“ člověk může, ale nemusí jíti. Nepřijde-li se svými hříchy a se svou ztraceností k Pánu Ježíši, bude jednou 13

Ročník II.

Ze slov pravdy a lásky 1913 ode Pána slyšet: „Odejdi ode mne, činiteli nepravosti“ (Mat. 7, 23.). Pak ale bude muset jíti. Nyní má člověk na vybranou, potom nebude míti.

soudit. To je věcí Páně. Zdůrazňujeme pouze to, že rodiči mají znovuzrození svých dětí očekávati. Celé shromáždění může míti u srdce led. Kde není touhy po obrácení a spasení hříšníků, anebo kde panuje lhostejnost ať se duše obrátí nebo neobrátí, tam je led. Ve shromážděních, kde se činí rozdíl mezi znovuzrozenými a neznovuzrozenými, a kde se v upřímnosti a v pravdě evangelium zvěstuje a po obrácení lidí touží, tam se Bůh jistě skloní milostí svou a duše přijdou k novému rodu. Je nesmírně důležité, aby ti, kteří otvírají bibli, aby Slovo Boží vykládali, ať již v tom či onom shromáždění, sami nejdříve prožili skutečné obrácení a pak ve vší vážnosti a opravdovosti přivolali svým posluchačům: buďto – anebo! „Kdož uvěří a pokřtí se, spasen bude; Kdož pak neuvěří, budeť zatracen“ (Mar. 16, 16), praví náš Pán, a tímto slovem rozděluje lidstvo na dvě třídy: věřící a nevěřící. Protož i všichni praví svědkové Páně následují Jeho příkladu a praví k lidem: Buďto věřící – anebo nevěřící, buďto obrácen – anebo neobrácen, buďto znovuzrozený – anebo neznovuzrozený člověk, buďto z Jeho ovcí – anebo ne z Jeho ovcí, buďto na pravici – anebo na levici, buďto na úzké cestě a skrze úzkou bránu – anebo na široké cestě a skrze širokou bránu, buďto v těle – anebo v Duchu, buďto Bohu – anebo mamonu, buďto s Kristem – anebo s Belialem, buďto život – anebo smrt, buďto spasení – anebo zatracení, buďto nebe – anebo peklo. Nic třetího! Kdo v upřímnosti tak káže, ten miluje duše lidské. Nebo láska nezakrývá pravdu, aniž ji olupuje o její svatou ostrost. Zvěstovatelé evangelia byli vždy lidé vroucího ducha a svaté lásky. Svět nesprávně soudí, nazývá-li věřící „studenými“. O opravdových dítkách Božích to jistě nikdy nemůže býti pravdou. Jejich soud je také zcela jiný, nežli světa tohoto. Začne-li věřící býti lhostejným, nestará-li se o obrácení druhých lidí, tak dítky Boží praví, že „vychladl“. A takto vychladnouti může jak jednotlivec, tak celé shromáždění. Vychladlé sbory mohou sice míti i touhu po tom, aby se číselně zmáhaly, ale není tam již té touhy po skutečném obrácení, po svatém a čistém životě, po lásce. Neočekává se na Pána, a nehledí se k Němu. Nedopouští se, aby On panoval, ale rozhoduje často libovůle jednotlivých lidí. Zima a chlad jde z ledu, který je mezi nimi. Bratři a sestry, bojme se, aby se tak s námi nestalo. K vychladlým sborům dítek Božích přichází Pán s poselstvím, aby činily pokání. „Pakliť toho nebude,“ praví Pán, „přijdu na tebe rychle, a pohnuť svícnem tvým z místa jeho, nebudeš-li pokání činiti“ (Zjev. 2, 5).

Redakční. – Naše čtenáře z Ameriky prosíme, aby neposílali předplatné v obyčejném dopise, ale v zapsaném aneb poštovní poukázkou. Jeden bratr nám zaslal 2 dolary v obyčejném dopise, a tento se ztratil i s dolary. Již několikráte se nám tak stalo. Jest také nutné psáti správnou a úplnou adresu. První ročník našeho časopisu nabízíme, aby se co možná nejvíce rozšířil, za poloviční cenu, vázaný za 1 korunu, nevázaný za 60 hal. Půjčte aneb dejte jej druhým věřícím. Budou Vám vděčni za pěknou četbu. Jeden bratr pravil, že během minulého roku, co čte náš časopis, poznal více, než za několik dřívějších let po svém obrácení. Jedna sestra z Ameriky píše: „Mně se ten časopis tak líbí, již dávno jsme takový potřebovaly. Časopisů máme dost, ale málo je těch, které by nás vzdělávaly. Díky Pánu za to, že jste se pro takovou práci rozhodl. Pán jistě požehná Vaši práci atd.“ Jsme vděčni této milé sestře, onomu bratrovi a jiným za takováto povzbuzení. My jich potřebujeme, neboť proti našemu časopisu je veden soustavný vyhlazovací boj na mnohých místech. Oprava. Nadpis druhého článku v předešlém čísle má býti: „Postavení Jiřího Müllera ke křtu a večeři Páně.“.

U srdce led. Je to možné? Ano, je. Jest u srdcí mnohých věřících rodičů, kteří lhostejně pohlížejí na své neobrácené děti a po jejichž obrácení ani netouží. Ať nemyslí, že jejich děti prožijí znovuzrození, když jim na ně nepoukazují a když tuto vnitřní obměnu svých dětí nečekají. Jeden můj anglický přítel měl věřící rodiče. Tito s ním hned v jeho útlém mládí hovořili o obrácení. Poukazovali mu i na příchod Páně – „přijde-li Pán, my půjdeme k Němu, ale ty zde budeš muset zůstati na zemi. Nebudeš míti podílu na věčné slávě se svými rodiči.“ To hocha znepokojovalo. Přestal býti lhostejným, nebo pomyšlení, že by na věčnost neměl býti spojen se svými rodiči, vypuzovalo veškeru lhostejnost z jeho srdce. On pravil: „Vyučováním mých rodičů tři veliké skutečnosti byty nesmazatelně vepsány do mého srdce: že jsem byl vinným a odsouzeným hříšníkem; věděl jsem, že se musím znovuzroditi, jinak že nemám přístupu do království Božího že Pán Ježíš Kristus může kterékoliv chvíle přijíti a já, nebudu-li znovuzrozen, budu navždy oddělen od svých rodičů.“ – Tyto tři pravdy mu byly známy již ve 12 letech. Asi v 16 roku se tento hoch obrátil – a dnes, jsa 35 let stár, zvěstuje evangelium o hříchu odpuštění v Kristu Ježíši. Jsou ovšem výjimky a leckdy rodičové nemohou za to, že se jejich děti neobrátí. Zde nesmíme

Církev a církve. Jedině ze Slova Božího můžeme nabýti správného pojmu o té jediné církvi Boží, jež je shromažďována 14

Ročník II.

Ze slov pravdy a lásky 1913 Duchem Svatým. Pán sám, jako oprávněná hlava této církve (Efez. 1, 22; Kol. 1, 18), učinil první, v bibli se vyskytující zmínku o ní oněmi významnými slovy: „Na téť skále vzdělám církev svou“ (Mat. 16, 18). Ve Starém Zákoně nenalézáme žádné zmínky ani proroctví o církvi, ačkoliv jsou v něm krásné symboly o Kristu a Jeho církvi, ku příkladu: v Adamovi a jeho ženě, z jeho žebra učiněné, v Izákovi a jeho z daleka přivedené Rebece atd. Ve starozákonném období církev byla tajemstvím „skrytým od věků v Bohu, kteréž za jiných věků nebylo známo synům lidským, tak jako nyní zjeveno jest svatým apoštolům jeho a prorokům skrze Ducha“ (Efez. 3, 5). Můžeme s určitostí říci, že církev vzala svůj pravý počátek o letnicích, když vylitím Ducha Svatého věřící v jedno tělo pokřtěni byli (I. Kor. 12, 13), a že toto veliké dílo pokračuje, dokud Pán nepřijde. Dnes smíme pozdvihovati očí svých vzhůru, neboť není již daleko den, kdy On sám „postaví sobě církev slavnou, nemající poskvrny ani vrásky neb cokoli takového, ale aby byla svatá a bez úhony“ (Efez. 5, 27). Blíží se již večer, kdy náš Izák vyjde, aby přijal svoji nevěstu a uvedl ji v místo pro ní připravené, tak aby kdež On jest i ona byla (Jan 14, 3). Ona pak jistě zapomene na obtíže své pouti pouští světa tohoto. Ale slovo „církev“ vyskytuje se nejen v jednotném čísle jako celek, nýbrž také v množném čísle. Čteme ku příkladu: „A tak sborové (církve) po všem Judstvu měli pokoj“ (Skut. 9, 31); „všecky církve pohanské“,*) „pozdravujíť vás církve Kristovy“ (Řím. 16, 4 a 16); „Bůh není původ neřádu, ale pokoje, jako i ve všech shromážděních (církvích) svatých.“ (I. Kor. 14, 33). A docela i poslední zmínka o církvi v bibli je v množném čísle: „Já Ježíš poslal jsem anděla svého, aby vám svědčil o těchto věcech v církvích“ (oněch sedmi v Asii) Zjev. 22, 16. Slovo „církev“ má zajisté stejný význam, ať stojí v jednotném neb množném čísle; jest nutno ovšem rozlišovati mezi celkem a částí tohoto celku. Když slovo církev je uvedeno v množném čísle, víme ihned, že jsou míněny lokální neb místní církve, t. j. kroužky věřících lidí, v některých městech neb vesnicích, kteří se shromažďovali k vzájemnému potěšování, poučování, zvěstování evangelia atd. A skoro v každém případu, kde slovo „církev“ nalézáme, můžeme snadno ze souvisu souditi, máme-li před sebou církev jako celek, aneb jen jednu část téhož, totiž: jednu místní církev. Ku příkladu: Čteme-li, že Kristus miloval církev (Efez 5, 24), tu ihned rozumíme, že apoštol má na mysli onen celý zástup vykoupených lidí od vylití Ducha Svatého až do příchodu Pána Ježíše. Jeden příklad o použití toho slova jako místní církev máme ve Skut. ap. 14, 27: „Shromáždili církev.“ Každý ihned sezná, že je zde míněna církev v Antiochii.

Tak se učíme rozeznávati místní církev od církve jako celku, ale nikdy ne děliti; neboť to, co charakterisuje celou církev Boží, má také charakterisovati každý sboreček dítek Božích. Každá místní církev, ať velká či malá, má býti zobrazením celé církve. Proto psal apoštol církvi Boží v Korintu: „Vy jste tělo Kristovo“ (I. Kor. 12, 27); dle toho měla církev v Korintu nésti na sobě všecka znamení celého těla Kristova. Miluje-li Kristus celou církev, tak miluje také každé i sebe slabší stádečko svých ovcí; je-li On hlavou celé církve, tak je také hlavou každého sborečku dítek Božích, kde má právo vládnouti; má-li Duch Svatý úlohu vésti církev vstříc jejímu Pánu, tak chce též každé shromáždění věřících přivésti Jemu blíže a připraviti je na Jeho příchod. Není-li celá církev žádnou od lidí učiněnou organisací, není jí tedy ani místní církev; z té příčiny jmenoval apoštol věřící v Korintu: „Církví Boží.“ V každé místní církvi přichází lidská zodpovědnost silně v úvahu. Ačkoliv celou církev Páně „brány pekelné nepřemohou“, může jednotlivý sbor snadno býti od nepřátele obelstěn. Dějiny církví učí, že se tak často stává. „Pomni, odkud jsi vypadl, a čiň pokání a první skutky,“ praví Pán. „Pakliť toho nebude, přijdu na tebe rychle a pohnut svícnem tvým z místa jeho, nebudeš-li pokání činiti“ (Zjev. 2, 5). Naší snahou má tudíž býti, aby každá místní církev byla tak blízko, jak jen možno, ideálu církve podle Písma. I zde můžeme upotřebiti slova: „Hlediž pak,“ praví On, „abys udělal podle podobenství toho, kteréž tobě ukázáno jest na hoře“ (II. Mojž. 25, 40; Žid. 8, 5). Dále jest nutné, aby každý kroužek věřících zůstával pokorným, aby nízce o sobě smýšlel a nic vypínavého o sobě netvrdil, neboť jsme v dobách ostatků a ve dnech malých věcí. Říká-li některý sbor věřících v některém městě o sobě, že oni jsou tou církví Boží v onom místě, nebo že jen oni se shromažďují dle Písma (ve jménu Páně), aneb že jen oni mají stůl Páně atd., tak jest to zjevný duch Laodicejský. Takovou církev musí Pán brzy vyvrhnouti z úst svých. Jen tehdy, zůstáváme-li poníženými a pokornými, zůstává nám Jeho přítomnost a požehnání, a býváme ochráněni před lstivými útoky nepřítele. Ach! Jak mnohé církve zanikly, poněvadž duch pýchy mezi ně vniknul; jak mnohé nadějné počátky utrpěly úpadek z téže samé příčiny! Místní církev má si býti vědoma své vlastní nicoty a přivinouti se těsně k Pánu, aby Jeho požehnaná přítomnost ji udržovala oddělenu ode všeho toho, což světa jest (II. Mojž. 33, 16). Těžkosti se vždy vyskytnou, ale když všichni pokorně setrvají na modlitbách před Pánem, očekávajíce od Něho vysvobození, tak On odstraní překážky, a když i ti, kteří zlý kvas do církve přinášejí, nebudou odstraněni podobným způsobem jako Ananiáš a Zafira, tak přece jenom máme toho samého

Kde se v naší české bibli (N. Z.) vyskytují slova „shromáždění“, „sbor“ neb „církev“, je v řeckém

originále slovo „ekklesia“ buďto v jednotném neb množném čísle.

*)

15

Ročník II.

Ze slov pravdy a lásky 1913 Pána, který jest vždy hotov pomáhati svému v tísni se nalézajícímu stádečku. Každý místní sbor (neb církev) má dáti pozor, koho přijímá mezi své údy (nebo pokládá za svého úda); věřící v Jeruzalémě nechtěli hned Saula přijati, dokud se nepřesvědčili, že je pravým učedníkem. Přijímání nově obrácených duší nepůsobí obtíže; je potřebí jen míti jistotu, že skutečně Pánu náleží (Řím. 14, 1). Ale větší opatrnosti jest potřebí, jedná-li se o přijmutí takových věřících, kteří prošli různými církevními systémy, jinak se může snadno mezi ně dostati starý kvas, a celá církev může jím býti proniknuta. V každém případě potřebují starší církve vyprositi si od Pána radu a pokyny, aby se uchránili nepravých a nepředložených kroků. Také jest doporučitelné oznámiti jméno bratra neb sestry, který má býti přijat, všem, aspoň týden napřed, aby celá církev dotyčného s radostí uvítati mohla, přesvědčena jsouc, že jej Bůh přijal (Řím. 14, 3). Každá místní církev má také zodpovědnost prováděti Boží kázeň dle Písma; v této vážné věci nemohou se činiti žádná určitá pravidla. Církev musí od případu k případu jednati v odvislosti od Pána a zkoumati Písmo, aby poznala cestu Páně. Přijde-li to ale tak daleko, že některý domnělý bratr musí býti vyloučen, nechť se tak stane se zarmouceným srdcem, dle slov Písma: „Vyvrztež tedy toho zlého sami z sebe“ (I. Kor. 5, 13.). Vědouce pak, jak hřích se snadno rozmáhá, „prohlédejme, aby někdo neodpadl od milosti Boží, a aby nějaký kořen hořkosti nepodrostl, a neučinil překážky, skrze něž by poskvrněni byli mnozí“ (Žid. 12, 15.). Opakujme: Nechť každá místní církev (třeba sebemenší) zůstává v nízkém o sobě smýšlení a pokoře, a ať se ve všech případech nechá vésti Pánem. Jak ledabyle se často velice důležité věci projednávají pouze dle pokynu některých lidí, bez přímého a zkroušeného tázání se Pána, o tom je smutných případů dosti. A chybí-li která místní církev, má býti vždy hotova pokání činiti; proto káral apoštol Korintské, že jsou nadutí, místo toho, aby se raději rmoutili (I. Kor. 5, 2.). Ten, který s očima jako plamen ohně prochází uprostřed sedmi zlatých svícnů, vidí všecko, a volá vždy ku pokání. On vidí, zda-li se někde opouští první láska, nenávidí-li se skutků Mikulášenců aneb trpí-li se jejich učení, zda-li jsou trpěni tací, kteří se drží učení Balámova, aneb smí-li žena Jezábel zaujímati místo v církvi. Ano, On vidí vše. Zůstávejmež tedy a buďme vždy pokornými, vědouce, že náš Pán rád dlí uprostřed shromážděných pokorných dítek Božích. Nechť je také každý kroužek věřících církví, kde On má první místo; kde Duch Svatý může vésti a říditi dle psaného Slova; kde dítky v Kristu jsou účastny dobré péče a zdravého pokrmu; kde všichni pokorou vnitř ozdobeni jsou (I. Petr. 5, 5.); odkud se Slovo Páně rozhlašuje na všelikém místě (I. Tess. 1, 8.); kde všichni mají bedra přepásaná

a svíce hořící a toužebně očekávají příchod Pána (Luk. 12, 36.). Podali jsme jen několik nedokonalých myšlenek o církvi, která jest tělem Jeho, a o místní církvi. Písmo praví o tomto předmětu mnohem více. Fr. B.

Co má věděti každý křesťan. (Dokončení.) 16. Máš věděti, že budou dva soudy: soud nad žijícími národy a soud před „Velkým bílým trůnem“. Věřící z této přítomné doby nepřijdou ani před ten, ani před onen soud. Oni ale budou státi před „soudnou stolicí Kristovou“, kde budou zjeveni. Před soudnou stolicí Kristovou se nebude jednati o spasení neb zatracení, nýbrž o to, zda věřící obdrží odměnu, neb utrpí škodu. Prosím, pozorně si přečtěte Řím 14, 10–13; II. Kor. 5, 10; I. Kor. 3, 11–15. 17. Máš věděti, že soud nad žijícími národy, jenž je popsán v 25. kapitole v ev. Matouše, bude na této zemi, a že odsouzení anebo požehnání těch, kteří budou souzeni, závisí na zavržení, neb přijetí „evangelia království“, jež Pán nechá zvěstovati národům v době, kdy církev Páně nebude již více na zemi. Před „Velkým bílým trůnem“ budou státi neobrácení lidé zemřelí, jež vydá moře i smrt i peklo a souzeni budou podle skutků svých. Slovo Boží nepraví, že by tam byli nějací spasení lidé (Viz Zjev. 20, 11–15.). 18. Máš věděti, že království Krista, oněch tisíc let, o němž Písmo často mluví jako o „budoucím věku“, začne soudem: „Pošle Syn člověka anděly své i vyberouť z království jeho všecka pohoršení, i ty, kteříž činí nepravost, a uvrhnouť je do peci ohnivé. Tamť bude pláč a skřípění zubů“ (Mat. 13, 41–43.). (Ve verši 40. má se čísti: „takť bude při skonání tohoto věku“, místo ,;světa".) , 19. Máš věděti, že dříve, nežli začne tisícileté království, církev bude vtržena, na nebesa (I. Tes. 4, 15–17.), a že „den hněvu“ vyčistí zem, příprava to pro království Páně, časy požehnání a pokoje, jak na ně poukazuje Izaiáš v kap. 11. „Neuškodí, aniž zahubí na vší mé hoře svaté; nebo země naplněna bude známostí Hospodina, tak jako vodami moře naplněno jest.“ Čteme-li pozorně tuto kapitolu, tak shledáme, že ono prohlášení se nemůže vztahovati na tento přítomný věk, a aniž to může býti výsledkem nynějšího zvěstování evangelia. 20. Máš věděti, že Písmo, mluví-li o kralování Krista na Sionu (Žalm 2, 6.), míní tím to, co praví, t. j. že Kristus bude panovati i nad zemským Jeruzalémem. Dle proroctví anděla (Luk. 1, 32–33.) „dát' jemu Pán Bůh stolici Davida otce jeho. A kralovati bude v domě Jákobově na věky, a království jeho nebude konce.“ Jeho kralování, když skončí na této staré zemi, bude pokračovati na novém nebi a nové zemi. 16

Ročník II.

Ze slov pravdy a lásky 1913 21. Máš věděti, že bible nikdy nezaměňuje „den soudný“ se „dnem hněvu“. O tom prvním hovoří Pán Ježíš (Mat. 10, 15; 12, 36 atd.) a apoštolé, když poukazují na to, že každý neobrácený člověk, jeho dílo a život přijde na soud; o tom druhém je zmínka jak ve Starém, tak v Novém Zákoně jako o dni, ve kterém bude vylit hněv Boží na hříšný svět. 22. Máš věděti, že Pán Ježíš vysvobodil věřící z obého. „Amen, amen pravím vám: Že kdož slovo mé slyší, a věří tomu, kterýž mne poslal, máť život věčný, a na soud nepřijde, ale přešelť jest z smrti do života“ (Jan 5, 24.). „Kterýž vysvobodil nás od hněvu budoucího“ (I. Tes. 1, 10.). 23. Máš věděti, že v bibli není ani nejmenší zmínky o tom, že by lidem, kteří zavrhují Krista jako svého vykupitele, se dostalo ještě příležitosti k obrácení po smrti: Neboť „uloženo jest lidem jednou zemříti, a potom bude soud“ (Žid. 9, 27.). 24. Máš věděti, že doba, označená Pánem Ježíšem jako „Veliké soužení, jakéhož nebylo od počátku světa až do té chvíle, aniž kdy potom bude“ (Mat. 24, 21.), jest také nazývána „časem soužení Jákobova“ (Jerem. 30, 7.). Izrael bude v ní tříben ve „spravedlnosti a v soudu“, a ostatkové jeho obrátí se k Hospodinu a tak zachováni budou (Izaiáš 10, 21–23.). Doba tato, jež bude dobou zvláštního soužení pro Izraele, jest také nazvána „hodinou pokušení, kteráž má přijíti na všecken svět, aby zkušeni byli obyvatelé země“ (Zjev. 3, 10.). Dobu tuto nesmíme zaměňovati se „dnem soudu“. 25. Máš věděti, že spasení, se svým přítomným a věčným požehnáním, je úplně z milosti, a nikoliv odměnou. „Tomu pak, kdož nečiní skutků, ale věří v toho, kterýž spravedlivého činí bezbožníka, bývá počtena víra za spravedlnost“ (Řím. 4, 5.). 26. Máš věděti, že ani na jednom místě ve Starém Zákoně se přímo nemluví o církvi Páně. O ní je výslovně řečeno v ep. k Efezským kap. 3., že byla tajemstvím, „kteréž nebylo za jiných věků známo synům lidským“, poněvadž bylo „skryto od věků v Bohu“ (v. 5. a 8.). Zjevení tohoto tajemství naplnilo Slovo Boží (Kol. 1, 25.). Proto jest velice důležité, abychom věděli, co církev jest – její povolání, nadějí a určení – a sice z Písma, jako jediného správného pramene. 27. Máš věděti, že církev Pána Ježíše Krista není nějaký lidský systém nebo nějaké dílo lidské, že není nějakým národním spolkem ani libovolnou společností. O církvi praveno, že jest „Kristovo tělo a (Jeho) plnost všecko ve všech naplňujícího“ (Efez. 1, 23.). On pak jest její hlavou. Údové její jako živé kamení se mají vzdělávati v dům duchovní, kněžstvo svaté, k obětování duchovních obětí (I. Petr. 2, 5.). Každý sbor věřících lidí má tudíž také nésti na sobě všecky známky toho, co charakterisuje celek. 28. Máš věděti, že všecka zaslíbení vítězům (Zjev. kap. 2. a 3.) i odměna věrným služebníkům (Luk. 13, Mat. 25.), i koruny života spravedlnosti a slávy (II.

Tim. 4, 3.) a jiná podobná zaslíbení jsou vesměs povzbuzením všem upřímným dítkám Božím v těchto dnech plných zla, aby chodily hodně povolání toho, kterýmž povolány jsou, a aby byly odděleny od světa a vzrůstající světskosti. 29. Máš věděti, že Pán Ježíš činil rozdíl mezi služebníkem, kterýž znal vůli pána svého, a nebyl hotov, a nečinil podle vůle jeho a tím, „kterýž neznal a činil hodné věci trestání“. Ten první bude bit velmi, ten druhý málo. Poněvadž „komuž jest mnoho dáno, mnoho bude od něho požádáno; a komuť mnoho poručili, víceť požádají od něho" (Luk. 12, 47–48). 30. Máš věděti, a snad jistě víš, že tvůj duchovní život jest podmíněn rozjímání Slova Božího a obecenství s Pánem. Nezanedbávej ani jedno ani druhé. Slovo Boží mluví pravdu o tobě i o Bohu. Ujišťuje tě, že tvé spasení spočívá na Kristu, jenž jest středem plánů a předsevzetí Božích; neboť „všecko skrze Něho a pro Něho stvořeno jest. A On jest přede vším, a všecko Jím stojí“ (Kol. 1, 16–17). Protož i ty buď pro Něho. Nikdo si tě nekoupil svou drahou krví, jedině On, jemuž buď čest, sláva i síla na věky věků. Volně z angl.

Já jsem. „Řekl jim Ježíš: Amen, amen pravím vám: Prve nežli Abraham byl, já jsem“. (Jan 8, 58). Tím byla vyslovena veliká pravda, ta podstatná, živoucí, věčná pravda, na které všecko záviselo, bez které nic nemohlo býti, ani sestoupení k člověku, ani přivedení člověka k vykoupení a k Bohu. Jak by mohl člověk býti přiveden zpět k Bohu tím, kdo nebyl a tím, co nebylo? A toto bylo pravdou o všem a o každém, vyjma toho Jednoho. On byl vždy: „Jsem, kterýž jsem“ (II. Mojž. 3, 14) a „Já jsem“. Mohl prach býti vykupitelem? Ne, ale z prachu musel býti vykoupen člověk. Kdo poznal toto? Kdo pochopil, co to znamenalo, znamená a znamenati bude ono slavné „Já jsem“? Víra to pochopila – víra Jej přijala. On, Syn Boží, přišel na svět, aby nás, lidi do hříchu zaprodané, vykoupil. Přišel, a prohlásil se jako Syn Boží. Člověk pak měl zodpovědnost Jej, jako takového přijati. Lidé nechtěli, pochybovali, otázky kladli. Tu On promluvil: „Prvé nežli Abraham byl: já jsem.“ Toto mocné prohlášení, toto vše objímající slovo, muselo konec učiniti všelikému sporu. Buďto musíme býti odpůrci, anebo se skloniti před prohlášením Pravdy. Mnozí se stali odpůrci a nikdy nezakusili slast toho „Já jsem“. Zavrhli Jej, a ten „Já jsem“ pro ně neexistuje. Jak často slyšíme to rouhavé: „Kdyby Bůh byl, tak by mě nenechal v bídě,“ anebo „nenechal by mě trápit“. Však někteří se sklonili před ním, touto věčnou Pravdou. Ze své vlastní zkušenosti vědí, že „On jest“. 17

Ročník II.

Ze slov pravdy a lásky 1913 „Já jsem“ je místo, kde odpočívají, kde dlí, kam se vždy a ve všech těžkostech a strádáních utíkají. Ó, milá věřící duše, nech toto „Já jsem“ jako hojivý balsám na sebe účinkovati. Ten, kterýž ví všecko o tobě a zná tvé slasti i strasti, tvé úzkosti, Ten se nemění. Na Něj nemá vlivu minulost a budoucnost. On jest a byl a bude vždy: „Já jsem“. „Ježíš Kristus včera i dnes, tentýž jest i na věky“ (Žid. 13, 8). K tomuto, kterýž věčně trvá a se nemění, můžeš jíti s každou bolestí a s každým zápasem ve svém srdci. Jemu můžeš přinášeti každou ránu i každý bol, jenž ti způsobil člověk. Pro všecky slzy máš u Něj dost místa. On slyší a rozumí všem vzdechům tvým – a proto buď klidná. Když neodpoví hned, odpoví později, abys tím větší radost měla a tím více Jej mohla velebiti. Jen na něj očekávej. Jeho „Já jsem“ buď ti ve všech bouřích, zápasech a těžkostech života skálou útočištnou. Té se drž a zklamána nebudeš. Hallelujah!

dítka Božího vzbudit musí tato veliká láska Otce nebeského k nám. Kdo radil Jemu? A tak uvažuji-li o tomto mocném díle Páně, tím větší snažnost mám líbiti se Jemu …“

* „Ovce mé hlas můj slyší, a já je znám, a následujíť mne“ praví Pán Ježíš. Jsou to šlépěje Pána Ježíše, po kterých kráčíme? Pravda a láska jsou Jeho šlépějí okrasou.

Pokora a pýcha. „Bůh se pyšným protiví, ale pokorným dává milost.“ (Jak. 4, 6.) Odpověď Augustinova na otázku „Co jest nejprvnější věcí křesťanství?“, byla: „Pokora.“ „A druhou?“, „Pokora.“ „A třetí?“ „Pokora.“ Ona jest jednou z prvních věcí, které se učedník, vstupující do školy Kristovy, musí učiti, a jest úlohou, ano, jednou z nejtěžších úloh, ve které se i ti staří v této škole musí cvičiti. Dobře pravil Augustin, když mluvil o pýše: „To, co nejdříve přemohlo člověka, jest to, co člověk nejpozději přemáhá.“ A Pán Ježíš, znaje srdce ať mladých ať starých svých učedníků, volá ke všem: „Učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorný srdcem, a naleznete odpočinutí dušem svým.“ Jeden Boží muž pravil: „Skrytá Boží rosa a deštíček Jeho milosti sveze se po úbočí hory pýchy, a řine se do nízkých údolí pokorných myslí, a činí je příjemnými a úrodnými. Nadutá mysl, v pyšném domnění své plnosti, nemá místa pro milost. Je povýšena, není posvěcena a schopna přijati a podržeti milosti s hůry stupující. Vzrůst v pokoře je nejlepším důkazem vzrůstu v milosti.“ Stojíme-li na pokraji rybníku, vidíme naše obličeje odražené skoro na povrchu vody; kdybychom se ale mohli vznésti do výše, tak čím výše bychom stoupali, tím hlouběji bychom viděli klesati sebe pod povrch vody. A tak čím blíže jsme nebes, kde On dlí, tím více klesáme v oceňování sebe samých. Job pravil: „Toliko jsem slýchal o Tobě, nyní pak i mé oko Tě vidí. Pročež mrzí mne to (většina novějších překladů: „Pročež v ošklivosti mám sama sebe“) a želím toho (dřívějšího smýšlení v prachu a v popeli“ (Job. 42, 5–6). On chtěl asi říci: Dříve, když jsem toliko slýchal o Tobě, byl jsem spokojen sám sebou, ale nyní, když i mé oko Tě vidí, zošklivuji se sobě samému a vidím, že při mně není žádné slávy, která by mohla ostáti před Tebou. „To jsou věřící s tou nejšpatnější minulostí,“ pravil s jakousi povýšeností jeden bratr, jehož minulost byla dle soudu lidského „vzornou“. „Díky Bohu,“ odvětil druhý bratr, „že Bůh právě takovéto spasil. My nesmíme míti stále jejich minulost na mysli, ale jejich

Býti s Kristem. „A tak vždycky s Pánem budeme“ (I. Tess. 4, 17.) Proč nepřemýšlí mnohé dítky Boží rády o tom, že pozemský běh jejich života může každou chvíli býti ukončen, anebo že kteroukoli chvíli může přijíti Pán, neřku-li, aby se těšily a toužily po Jeho příchodu? Poněvadž ony zde více sobě a tomu hmotnému, než Pánu žijí. Pro Pavla, toho věrného služebníka, byl život opět a zase jen Kristus, t. j. on neznal nic jiného než s Kristem a pro Krista jíti tímto světem. Jeho srdce bylo v nejužším spojení s Pánem Ježíšem. Možno se tedy diviti, že toužil býti u tohoto Pána (Filip 1, 23), kterého již tady tak dobře znal a který celé jeho srdce naplňoval? „Býti na věky s Kristem.“ To znamená pro srdce; které Jej v pravdě zná a miluje, plnost blaženosti. Neboť budeme viděti Jej, Jeho slávu a Jeho dědictví, poznáme zcela to, co zde z „částky“, a budeme mimo utrpení. Zde tak mnoho neporozumění, tam vysvětlení, zde otázka, u Něho odpověď. Pak se již více nebudeme ptáti: „proč to neb ono jsi dopustil, Pane,“ nebo budeme viděti, že vše, co nás potkávalo, sloužilo k našemu dobrému. Jeho myšlenky byly o pokoji a ne o trápení. A nemá tato výměna býti přežádostivou? Přijdiž tedy, Pane Ježíši.

Zrnka. Z dopisu. – „… doposud nezakusila moc Ducha Svatého na svém srdci. On obviňuje člověka tak, že poznává svou úplnou ztracenost a Pak zjevuje mu v plné záři kříž – drahého Spasitele – kterýž z pouhé milosti a lásky k nám dal sama sebe jako oběť smíření za hříchy naše. Úžas a největší vděk v srdci každého 18

Ročník II.

Ze slov pravdy a lásky 1913 přítomnost. On mnohé z těch za nic položených přivádí k spasení: aby se před Ním nechlubilo žádné tělo“ (I. Kor. 1, 26–29). Jakou pokoru lze zříti při Pavlovi! „Nejsem hoden slouti apoštol“ (I. Kor. 15, 9). „Mně nejmenšímu ze všech svatých“ (Efez. 3, 8). „Aby hříšné spasil, z nichž já první jsem“ (I. Tim. 1, 15). Vidíme zde nějakou pýchu ve službě, v postavení, a pýchu ohledně své minulosti? Jistě že ne. Čím více budeme pokornými, tím více nás Bůh obdaří milostí. Čím více milosti, tím více budeme jeden druhému ku požehnání, a bude to naší radostí ve všem a za každé okolnosti, ne nás, ale Pána oslavovati.

„dobrořečení“ se tak stane kalichem „pečování“. Pán nás pozval k hodům, a proto vzdor naším mnohým nedostatkům a slabostem nemá mezi Bohem a naší duší nic jiného tak vyniknouti, jako plnost Jeho lásky a očisťující moc Jeho krve. Zůstane-li náš zrak upřen na Ježíše, pak On svou velikostí zastíní všecko ostatní. Zabývám-li se ale hříchy, od nichž mne krev Kristova očistila, a nechám-li se ještě znepokojovati tím, na co mi Bůh káže zapomenout, tu se budu cítit bídným a nešťastným a v takovém stavu zapomenu pak na to, co jedině má býti předmětem mých myšlenek, totiž na svého Vykupitele. Večeře Páně mi potom nebude hodem radosti a blaženosti, nýbrž dobou trudu a sklíčenosti a tak ztratí pro mne svůj pravý význam. A pak se hodím spíše do řad strachujících se lidí pod Sinai, nežli mezi údy blažené rodiny u stolu Páně. Při ustanovení večeře Páně mohly všecky okolnosti býti příčinou zármutku a stísněnosti ducha; Pán Ježíš ale přece mohl děkovati. Proud oné svaté radosti, jenž řinul Jeho duší, byl příliš mocný, než aby mohl býti obkličujícími okolnostmi utlumen. A když On se mohl tenkráte při lámání chleba radovati a děkovati, což my bychom se neměli radovati, užívajíce všeho toho požehnání, plynoucího z Jeho utrpení a smrti? Nelze jinak. Spaseným hříšníkům, kteří vzácnými učiněni jsou v tom Nejmilejším, není třeba nésti hoře a bědování v blízkosti Boží. Před Ním je sytost hojného veselí. Jestliže nejsme šťastni a blaženi, pak nejsme v blízkosti Boží; naopak, stojíme před svými hříchy a starostmi, neb něčím, co je mimo Boha. Snad by se někdo mohl tázati: „Což netřeba žádné přípravy? Máme zasednouti ke stolu Páně s lhostejností?“ Jistě že ne. „Zkusíš tedy sám sebe člověk,“ je napsáno, a budeme-li se zkušovati, nebudeme lhostejní. Zkušujíce se, nebudeme spoléhati na nic, co by pocházelo z našeho úsilí, nebudeme mysleti, že by vzdechy a hoře nás učinily hodnými pro stůl Páně, a také nebudeme Bohu našemu nic jiného připomínati, než drahou krev Páně. Ona, to dílo Pána Ježíše na Golgotě pro nás, nás učinila hodnými k těmto hodům. Na tu Bohu poukazujeme – a „smrt Páně zvěstujeme, dokudž nepřijde“. Pozorujme okolnosti, za kterých byla večeře Páně ustanovena. Pán Ježíš stál před velikým utrpením. Blížilo se pro Něj hrůzné jitro, hroznější, nežli kdy jaké člověk neb anděl zřel, a přece „v tu noc v kterouž zrazen jest, vzal chléb“ Jak velikou lásku, která nehledá svých věcí, spatřujeme zde! – „V tu noc“ – v tu noc sklíčenosti a bolu, v tu noc svého smrtelného zápasu a krvavého potu, v tu noc, v které Jej jeden učedník zradil a druhý zapřel – v tuto noc, kdy dokázal, že až „do konce dovede milovati“ (Jan 13, 1), v tuto noc ustanovil svou večeři. Tak jako ona noc, tak i večeře Páně nám připomíná hloubku té čisté, svaté lásky Pána Ježíše, který šel za naše hříchy na smrt. Kdo může při stolu Páně, rozpomínaje se na onu noc, býti zaměstnán pouze s sebou samým? Můžeme

Myšlenky o večeři páně. I. Kor. 11, 23-26. Veliká nejasnost a dokonce i podceňování jest rozšířeno mezi mnohými věřícími o tomto tak drahocenném předmětu. V tomto zmatkuplném času mnohé dítky Boží nedovedou oceňovati své vzácné výsady. Vědomí vděčnosti je proto tak slabé, poněvadž mnozí nerozumí té láskyplné péči a všestrannému žehnání svého dobrého Pána. Náš Pán ustanovil ve večeři památku své lásky; rozestřel stůl před námi, kolem něhož ne pouze některé, nýbrž všecky dítky Boží se mají shromažďovati. Při tomto stole má se každé srdce zaměstnávati s Jeho za nás vydaným tělem a Jeho prolitou krví, a naplněno býti vděčností za Jeho nevypravitelnou lásku pro nás. Zde mají ti, kteří jsou smířeni s Bohem, smrt Páně zvěstovati a očekávati Jeho příchodu a veseliti se v naději Jeho i své budoucí slávy. Čtouce pozorně Slovo Boží, dojdeme k té uzávěrce, že večeře Páně je hodem díkůčinění za přijatou již milost a místem velebení a chvalořečení. Pán ustanoviv večeři, sám označil její pravý význam díkůčiněním. „Vzal chléb a díky činil …“ Chvála a díky, nikoliv prosby, jsou těmi vhodnými výrazy pro srdce těch, kteří jsou kolem stolu Páně. Ovšem, nelze upříti, že máme mnoho příčin k prosbám, naříkání a vyznávání; ale stůl Páně není místo pro naříkání; pro něj máme místo doma ve své komůrce. „Kalich dobrořečení" je pro nás kalichem díků a chval a Bohem ustanovený symbol (význak) oné drahocenné krve, jež nám vydobyla spasení. „A chléb, kterýž lámeme, zdaliž není společnost těla Kristova?“ Kterak bychom jej mohli bez díků lámati? – Jsouce tedy rodinou Boží, máme se u stolu Páně sejití, a bez přetvářky radovati z té Lásky, jež nás k němu shromáždila. Bezpochyby že jedenkaždý z nás bude míti své zvláštní zkušenosti a skryté starosti, zkoušky a slabosti; avšak tyto záležitosti nemají býti projednávány u stolu Páně. Pakli se tak děje, tak odnímáme radost jeden druhému, a kalich 19

Ročník II.

Ze slov pravdy a lásky 1913 v přítomnosti Toho, jenž se za nás obětoval a jenž pravil: „To čiňte na mou památku,“ mysliti na své zájmy? Můžeme v přítomnosti toho „Dobrého pastýře“, jenž za všecky své ovce život položil, se říditi názory a leckde i ustanoveními, dle nichž věřící jen s těmi mají míti obecenství, kteří jsou určitých názorů, jen s těmi, kteří jimi aneb s nimi ve spojení jsoucími pracovníky byli „přivedeni“ ke Kristu, a na ty druhé ani nepohlédnout? Což pak není stůl Páně pro všecky v upřímnosti a v pravdě chodící dítky Boží místem, kde mají býti s otevřenou náručí přijaty, ať už je přivedl ke Kristu ten či onen? Což pak je to stůl „náš“? Není to stůl „Páně“? Pro koho je ustanovena večeře Páně? Jedině pro církev Boží, pro všecky vykoupené, znovuzrozené lidi. Pouze věřící lidé mohou smrt Páně zvěstovati a jeho příchod radostně očekávati. Oni mají plný podíl na bohatém požehnání, jež je spojeno s Kristovou obětí, kdežto nevěřící člověk tohoto požehnání účasten není. Proto nikdo nepatří ku stolu Páně, kdož není skutečným údem církve Kristovy. Ti cizí, neobřezaní lidé nesměli se súčastniti hodu beránka s Israelem. Kristus je náš Beránek, za nás obětovaný, a ten, kdo není Jeho krví vykoupen a očištěn, nemá místo při Jeho stolu. A kde nevěřící s věřícími vědomě se připouští ke stolu, aby jedli chléb a pili z kalicha, tam není stůl Páně; nýbrž stůl některé církve; takovéhoto stolu nemají býti věřící účastni. Každé upřímné dítko Boží má zalíbení v přikázáních Páně. Ona jsou duch a život. Je jich několik, jako: Jdouce učte; křtěte; milujte se, jako já miloval jsem vás a jiné. Jedno z nich je též: „To čiňte na mou památku.“ Se zachováváním tohoto posledního je spojeno posilnění pro všecka ostatní přikázání. Tak jako Melchisedech, král Sálem, vyšel Abrahamovi po vítězství vstříc s chlebem a vínem, aby jej posilnil před přicházejícím naň pokušením v setkání s králem Sodomským (aby nepřijal od něho dary a s ním se nespojil, ale aby spolehl na Hospodina „silného, nejvyššího, kterýž vládne nebem a zemí“), tak i náš Melchisedech, zvítěziv v boji a vstana z mrtvých, přináší nám chléb a víno, aby sílil a potěšoval srdce lidu svého mocí s výsosti a svou přítomností. Nemyslíme tudíž, že by tato památka mohla býti příliš často slavena. Čím častěji, tím lépe pro nás; a den, kdy On vstal z mrtvých, jest zajisté pro nás ten nejpříhodnější Je to první den v týdnu, a Ten, kterýž má ve všem prvotnost, má sám a ta Jeho památka v něm míti též první místo. Někteří křesťané myslí, že dosti na tom, když každé dva, tři nebo šest měsíců aneb i jednou za rok slaví večeři Páně. Což můžeme býti přes příliš často

požehnáni a Jeho smrt příliš mnoho zvěstovati? Ó, vraťme se i v tomto k praxi prvokřesťanské! Pro nás pak, kteří již příležitost máme se ke stolu Páně shromažďovati, stůjž zde napomenutí: „Neopouštějte společného shromáždění svého, jako někteří obyčej mají“ (Žid. 10, 25), neboť v něm „smrt Páně zvěstujete, dokudž nepřijde“ (I. Kor. 11, 26). Volně upraveno.

Dle II. Mojž. 29, 5–8 a III. Mojž. 8, 10–12 byl toliko Aron pomazán, t. j. jen na něho, byl vylit olej pomazání; jeho synové byli později ve spojení s Aronem pokropeni (II. Mojž. 29, 21 ; III. Mojž. 8,

30.) V tomto článku je zmínka o tom prvním, symbolickém pomazání bez krve, nikoliv o druhém, krví.

Pomazání, znamenání a závdavek Ducha. „Ten pak, kterýž potvrzuje nás s vámi v Kristu, a kterýž pomazal nás, Bůh jest. Kterýž i znamenal nás a dal závdavek Ducha v srdce naše". (II. Kor. 1, 21-22.) Pomazání a znamenání Duchem a závdavek Ducha nevyjadřuje různost Ducha, a také jedno od druhého není časově odděleno. V oné chvíli, kdy jsme uvěřili v Pána, jsme obdrželi, jako odpověď Boží na naší víru, Ducha Svatého, a tímto obdržením Ducha Svatého byli jsme pomazáni, znamenáni a dostalo se nám Jej též co závdavku (Skut. ap. 19, 2; Efez. 1, 13). V těchto třech výrazech je popsána plnost požehnání, spojená s přijetím Ducha Svatého. Každý, kdo má Ducha Svatého, má tato různá požehnání, ačkoliv mnohý si jich není vědom, a neraduje se z nich. S přijetím Ducha Svatého je tedy spojeno: Pomazání. Aron, znázorňující Krista, byl jedině pomazán bez krve. Synové Aronovi (my) mohli až po skropení krví a ve spojení s Aronem býti pomazáni.*) Duch Svatý může přebývati jen ve svatých nádobách. Jedině Kristus byl sám v sobě svatým, aby v Něm mohl přebývati Duch Svatý. Ve spojení s Ním, jež nastalo jednou pro vždy při obrácení, jsme my, věřící, posvěceni v Kristu Ježíši (I. Kor. 1, 2). – Kristus sám mohl býti pomazán Duchem Svatým na základě své vlastní dokonalosti a svatosti (Mat. 3, 16–17; Skut. 10, 38). My toliko po dokonání vykoupení a očistění Jeho krví. S Něj, s Hlavy stéká ona výborná mast až na podolek roucha Jeho (Žalm 133, 2), a tak ve spojení s Ním, bývají pomazáni spoluúčastníci Jeho (Žid. 1, 9). Požehnání, spojené s pomazáním, je moc (Skut. 10, 38) a poznání věcí Božích, abychom Mu mohli sloužiti (I. Kor. 2, 12; I. Jan. 2, 20. 27). Pomazání (Duch Svatý) ukazuje nám pravou podstatu (povahu) všech věcí a vyučuje nás všemu. My známe a posuzujeme všecko, ne dle myšlenek světa, nýbrž podle toho, jak tyto věci vyhlížejí ve spojení s Kristem a čím jsou ve světle Božím. Toto pomazání má nás všecky označovati

*)

20

Ročník II.

Ze slov pravdy a lásky 1913 (charakterisovati). Jest to vážnou otázkou, zda jsme známí jako Pomazaní, jako tací, které Duch Kristův označuje. To drahocenné jméno „Křesťan“, které Bůh věřícím dovoluje míti (Mat. 24, 9), znamená „Pomazaný“. Křesťané jsou Duchem Svatým pomazaní lidé. Znamenání - označení (neb zapečetění). Bůh znamená věřícího, jenž obdržel odpuštění svých hříchů. On obdržel pečeť, znamení, že náleží Kristu (Řím. 8, 9). Duch Svatý jest pečetí či znamením vlastnictví Božího až do onoho dne vykoupení (Efez. 4, 30). Mezi velikým stádem ovcí vídáme někdy jednotlivé ovce se zvláštním znamením, vypáleném na jejich hřbetech; toto znamení ukazuje na vlastnické právo někoho jiného na tyto ovce, ačkoliv se nalézají mezi oním velikým stádem. Tak jsou i ovce Kristovy mezi ostatními lidmi na světě znamenány či označeny Duchem Svatým jako Boží vlastnictví. Označí-li soudní úředník pečetí některý předmět, tak to znamená, že je pro druhé nedotknutelným. Duch Svatý jako pečeť označuje na nás vlastnické právo Boží, že jsme Jeho nedotknutelným a nezrušitelným vlastnictvím – až do dne vykoupení, kdy nás k sobě vezme do domu Otcovského. „Ovceť mé … nezahynou na věky, aniž jich kdo vytrhne z ruky mé. Otec můj, kterýž mi je dal, většíť jest nade všecky, a žádnýť jich nemůže vytrhnouti z ruky Otce mého“ (Jan 10, 28–29). Závdavek. Co „znamení neb označení“ na Boží straně, to je „závdavek“ na naší straně. Duch Svatý je pro nás závdavkem a zárukou našeho dědictví, majetku a jistoty a poukázkou na všechna Boží zaslíbení, ku př. na vykoupení těla našeho atd. (II. Kor. 5, 5). Z nového německého časopisu: „Gegenseitige Handreichung aus dem Worte Gottes“; k objednání za M. 1.56 (K 1.90) ročně od Alb. v. d. Kammer, Klotzsche bei Dresden.

Pán Ježíš nikoho nechce přivést k zoufalství. Jeho Duch je: povznésti, potěšiti, „opuštěných rukou a zemdlených kolen posilniti“ (Žid. 12, 12). Satan naproti tomu chce zničiti a zmařiti. Škoda, že jeho myšlení nejsou známa všem věřícím. Je k tomu potřebí jakéhosi stupně duchovního rozhledu a „smyslů způsobných k rozeznávání“ (Žid. 5, 14). Apoštol Pavel znal dobře jeho myšlení. Byl mu dán do těla anděl satanův, aby ho zašijkoval (II. Kor. 12, 7). Jednou i podruhé mu satan překážel v díle Páně (I. Tess. 2. 18), a také nebojoval „s tělem a krví, ale s mocnostmi a duchovními zlostmi vysoko“ (Efez. 6, 12). On věděl, že tento pokušitel by dovedl i zármutek a výčitky svědomí pokleslého bratra, když by nebyl potěšen, využíti k provedení nového svého vítězství – k zoufalství dotyčného. Neznáme takovéto pokleslé bratry a sestry, kteří lkají a strádají v duchovním životě, poněvadž jsou ode všech zavrženi? Kteří vyronili slz nad svým pokleskem? Kteří nejsou žádnými hrdopýšky, ale dušemi sklíčenými a potřenými? Pakli ano, jděme za nimi a potěšme jich a přiveďme je opět do styku s požehnáním, plynoucím z obecenství dítek Božích. „Bratři, by pak byl zachvácen člověk v nějakém pádu, vy duchovní napravte takového v duchu tichosti, prohlédaje sám k sobě, abys i ty nebyl pakoušín“ (Gal. 6, 1 ).

Zasáhni svědomí! „To slyševše, zkormouceni jsou v srdci, a řekli Petrovi a jiným apoštolům: Což máme činiti, muži bratří?“ (Skut. ap. 2, 37.) K pravému obrácení je potřebí, aby svědomí člověka bylo probuzeno Boží pravdou. Člověk musí poznati svou ztracenost a bezmocnost a musí dojíti k poznání: „Bídný já člověk! Kdo mne vysvobodí z toho těla smrti?“, má-li se celou silou své duše uchopiti spasení, dokonaného Kristem na Golgatě. Většina nábožensky cítících lidí hledá základ svého spasení ve snahách a v úsilí po čistém a mravném životě. Dokud svědomí takovýchto lidí nebývá dotknuto Duchem Svatým, do té doby je dobře. Jsou spokojeni sami sebou, ano někdy i v hloubi srdce povýšeni nad druhé. Začne-li ale Duch Svatý působiti Slovem Božím na jejich srdcích, ukáže se, že základ jejich naděje stojí na vratkém a špatném podkladu. To, čeho se pevně drželi a na co hrdi byli, vidí potom ve světle Božím jako „roucho pokálené“. Jaký čas to ale někdy vyžaduje, než duše přijde k poznání své hříšnosti, a než se vrhne jako bezmocná v náruč Spasitelovu! Jest to jen pýcha a neupřímnost člověka, jež ho zdržuje od přiznání úplného úpadku. A jaké výmluvy mají lidé! Jeden nekradl, proto je

Buďme na stráži ! „Abychom nebyli oklamáni od satana. Neboť nejsou nám myšlení jeho neznámá“. (II. Kor. 2, 10–11.) Jeden úd církve Korintské těžce klesl. Byl mnohými za to potrestán – trestem, který jej vedl ku pokání, jež bylo spojeno s velikým zármutkem. Apoštol Korintské napomíná, aby se jej zase ujali a jej potěšili, aby přílišným zármutkem nebyl sehlcem (v. 7), neboť věděl, že to byl úmysl satanův. Snad si asi někteří mysleli: „Jen ať trpí duševní muka a ať se rmoutí, neměl to dělat a nás do takové hanby přivést – nevšímejme si jej.“ Tak by je byl mohl satan snadno oklamati, a onoho člověka přivésti k zoufalství. Ale Korinští a Pavel mu odpustili. Jak my bychom jednali v takovémto případě, bratři a sestry? Kdyby nám někdo ublížil a se prohřešil proti nám, uškodil práci a pod.? 21

Ročník II.

Ze slov pravdy a lásky 1913 spravedlivý. Druhý neseděl v žaláři, proto je svatý. Třetí mravně neklesl jako jeho soused, proto je čistý. Jiný nikoho nezpolíčkoval, a proto není zlostný a hněvivý. Samá pýcha a „smýšlení těla, které jest nepřítelkyní Boží“. Jak mnozí lidé, nábožensky cítící, se podobají fariseovi s jeho sebechválou: „Bože, děkuji tobě, že nejsem jako jiní lidé, dráči, nespravedliví …“ Dva služebníci Páně šli navštíviti jednoho muže, jenž si pro vraždu odpykal trest patnáctiletého žaláře. Jeden z nich píše: „Mysleli jsme si: Zde bude člověk, jenž bude přesvědčen o tom, že je hříšník, a že hřích je ohavnou věcí; a jemuž jistě budeme moci bez obtíží zvěstovati onu zvěst o svaté milosti a na smrt vydané lásce. Byli jsme ale zklamáni, neboť uzavřel svou duši vůči evangeliu svou domnělou dobrotou a dokazoval, že jest-li i zle učinil, že si za to odpykal trest, a že přijde do nebe jako ostatní lidé. On nepotřebuje Krista, jeho vlastní spravedlnost že jej spasí. Po této návštěvě jsme měli shromáždění pro děti, při jehož ukončení jsme byli občerstveni následujícím případem: Jeden asi dvanáctiletý hošík chtěl s námi mluviti. Slzy mu kanuly po lících. Ptali jsme se jej po příčině jeho bolu, a on odpověděl: „Vzal jsem tužku jednomu spolužáku.“ „Skutečně?“, odpověděli jsme, „a kdy pak to bylo?“ „Přede dvěma léty,“ odpověděl. Pak se vyznal z mnohých jiných špatných věcí, jež tížily jeho svědomí, a znepokojovaly jej při každém shromáždění. Byla to radost slyšeti jej, jak volal k Bohu, aby pro krev Krista Ježíše sejmul tíži hříchů s jeho svědomí; a On to učinil, takže onen hoch nepotřeboval dlouho čekat na toto požehnání.“ Hřích onoho muže byl hrozný, naproti tomu hřích tohoto chlapce maličkostí, jak bychom řekli. Ano, avšak vše závisí na stanovisku, s kterého posuzujeme přestoupení. V přítomnosti Boží jsou všecky hříchy „nesmírně hříšné“. A služebníci Páně, jimiž máme býti všichni, a kteří chtějí míti pravý úspěch, musí se snažiti, aby všichni ti, jimž svědectví vydávají, byli přivedeni do přítomnosti Boží, kde jedině lze svědomí svatě zraniti. Dejž Pán nám k tomu dosti milosti a moudrosti.

ospravedlněn“ (Skut. ap. 13, 38–39). „Kdož věří v Syna, má život věčný“ (Jan. 3, 36). „Věříš-liž ty v Syna Božího?“ (Jan 9, 35). Oslavený Kristus, Hlava církve, sedí na pravici Boží na nebesích: „Vzkřísiv Jej z mrtvých, a posadiv na Pravici své na nebesích … a Jej dal hlavu nade všecko církvi“ (Efez. 1, 20–23). Pán Ježíš není více na zemi, nýbrž na nebesích u Otce, jako náš přímluvce. Věřící jsou napomenuti, aby nehřešili. „Pakliť by kdo zhřešil, přímluvce máme …“ (I. Jan. 2, 1). Pán ježíš jest též naším nejvyšším knězem, jenž oroduje za nás a zastupuje nás před Otcem (Žid. 7, 25). Přítomnost Ducha Svatého, jenž přebývá v každém věřícím a v celé církvi: „Aby s vámi zůstal na věky“ (Jan. 14, 16). Věřící jsou „znamenáni Duchem zaslíbení svatým, kterýž jest závdavek dědictví jejich“ (Efez. 1, 13–14). Též jsou všickni „skrze jednoho Ducha pokřtěni v jedno tělo“ (I. Kor. 12, 13). To jsou velice drahocenné skutečnosti, přehlížené a zapomenuté celými zástupy věřících lidí. Nepřehlížejme je, bratři a sestry, a ani takto „nezarmucujme Ducha svatého Božího, kterýmž znamenáni (zapečetěni) jsme ke dni vykoupení“ (Efez.4, 30). Příchod Pána Ježíše, aby k sobě na nebesa vzal vykoupené své, a sice dříve nežli hněv Boží bude vylit na tuto zem, a před tisíciletým královstvím. „Ale naše obcování je na nebesích, odkudž i spasitele očekáváme Pána Jezukrista“ (Filip. 3, 20) „Vímeť pak, že když se okáže, podobni Jemu budeme“. Jest tato „blahoslavená naděje“ nadějí všech nás? (I. Jan. 3, 2– 3).

Zrnka. Je hříchem na druhých věřících odkrývati to, co krev Kristova přikryla. Když Bůh nám odpustil, i my máme jeden druhému odpouštěti. Býti málo s Bohem, znamená býti málo pro Boha. Ne všecka veliká čísla jsou úspěchem; veliká, znamenají často úpadek. Kdo nemluví s Bohem o lidech, nebude moci úspěšně mluviti k lidem ve jménu Božím. Slova bez modliteb, jsou slova mrtvá. Žijeme ve světě plném hledajících lidí. Lidé hledají čest a slávu, bohatství a štěstí, vyražení a radost, vysoké i nízké, tajné i skryté věci. To hledají Lidé „pod sluncem“. Mezi miliony hledajících lidí jest jen malý houfeček těch, jimž je zjeveno ono tajemství: hledati a pečovati o věci „nad sluncem“, kde Kristus na pravici Boží sedí (Kol. 3, 1–2). V hledání a pečování, jež vyplňuje podstatnou část našeho života a času, liší se dítky světa od dítek Božích. Kéž by to pečování o nebeské věci zaujímalo celou bytost jednoho každého z nás, kteří se nazýváme dítkami Božími.

Pravdy křesťanství. Provinění a úplné porušení všech lidí: „Všichniť zajisté zhřešili, a nemají slávy Boží“ (Řím. 3, 23). Toto prohlášení Slova Božího platí o všech lidech, bez výjimky a svědomí jednoho každého to potvrzuje. Oběť za hříchy byla obětována: „Ale tento, jednu oběť obětovav za hříchy“ (Žid. 10, 12). „A onť jest oběť slitování za hříchy naše, a netoliko za naše, ale i za všeho světa“ (I. Jan. 2, 2). Dílo spasení je dokonáno a nic k němu nemůže býti přidáno. Přítomné a věčné spasení jedině skrze víru v Krista: „Skrze tohoto zvěstuje se vám odpuštění hříchů …“ a „skrze tohoto každý, kdo věří, bývá 22

Ročník II.

Ze slov pravdy a lásky 1913

Zvěstováním radostného poselství o vykoupení v Kristu, prací to, na níž má Duch Svatý účastnost, jsou jednotlivé duše vyvolávány ze světa k Pánu Ježíši. On, ten náš milovaný Pán, je střediskem, ku kterému Bůh shromažďuje a volá. Kdo se k Němu obrátí, kdo se k Němu připojí, jeden duch je s Ním (I. Kor. 6, 17) a jest také účastníkem „nebeského“ a „svrchovaného“ povolání, jehož hodně má choditi. Ve všem, jak v životě, tak v službě pro Pána má se jevit upřímnost a snaha uvést vše do souhlasu s vůlí Boží. Kdo nám dal právo, abychom mysleli, že jen když budeme podle vůle Boží žít, že už na tom nesejde, budeme-li či nebudeme-li podle vůle Boží pracovat? Jak na náš život, bratři a sestry, tak na naši službu pro Něho, v níž máme věrně státi, činí Bůh požadavek, aby vše bylo podle Jeho vůle a tak k Jeho líbeznosti. Chodíme hodně Pánu a k Jeho líbeznosti, zaměňujeme-li prapor evangelia, jímž Bůh rozděluje lidstvo na věřící a nevěřící za prapor „filantropie“ (lidumilství) a „všehobratrství“? Byli by Kolosenští, na něž v Božím plánu a úmyslu je pohlíženo jako na ty, kteříž jsou posazeni v Kristu Ježíši v nebeských místech, vysoko nade všecky mocnosti, trůny a panstva, chodili hodně Pánu a hodně Jeho povolání, kdyby se byli „nedrželi Hlavy“ (2, 19.), a jeden každý dělal „co se mu za dobré vidělo?“ (Prosím, přečtěte oddíl Kol. 2, 16–23.) Chodí ten hodně Pánu a hodně onoho povolání, kdo se neoddělil od světa? Kdo jde aspoň jednou za čas se „pomodlit“ do kostela, aby plně nenesl pohanění Kristovo? Chodí ten hodně Pánu a hodně onoho povolání, kdo platí církevní daně církvi, která pronásleduje dítky Boží, když jednoduchým vystoupením z této církve se může zbaviti oné povinnosti? Slouží to k ozdobě evangelia, když věřící penězi podporuje zvěstování „morálky“ místo evangelia? Chodí ten hodně Pánu a k Jeho líbeznosti a hodně onoho povolání, jímž povolán je, kdo brání a ničí šíření známosti vůle a rady Boží, a kdo ukazuje na vůli a rady Boží jako na nepodstatné věci? Apoštol Pavel pravil k Efezským starším: „Nebo jsem neobmeškal zvěstovati vám všeliké rady Boží“ (Skut. 20, 27). Můžeme tak říci i my? Co nám Bůh svěřil, nesvěřil toliko pro nás, nýbrž pro druhé. Z každé hřivny, jež nám svěřena, budeme vydávati počet, zdali jsme s ní kupčili. Všichni věřící, bez výjimky, se mají snažit, aby sami sebe i druhé přivedli do souhlasu (harmonie) s vůlí a uložením Božím, neboť On nedělá nic nepromyšleně, ale „všecko působí podle rady vůle své“ (Efez. 1, 11). Jaké závislé na Slovu Božím musí býti chození, ve vší pokoře, tichosti i snášenlivosti, aby se o něm mohlo říci, že je hodné onoho povolání, kterýmž povoláni jsme! Jaký milostný způsob obcování v službě Páně, v jednomyslnosti a jednom duchu musí to býti, aby si zasloužil označení, že je ozdobou a že sluší evangeliu!

Choďme hodně „Abyste chodili tak, jakž hodné jest na to povolání, kterýmž povoláni jste“ (Efez, 4, 1). „Toliko, jakž sluší evangelium Kristovu, obcujte“ (Filip. 1, 27). „Abyste chodili hodně Pánu ke vší jeho líbeznosti“ (Kol. 1, 10). Obětí Pána Ježíše Krista je každý věřící učiněn milým a příjemným před obličejem Božím; touto obětí je též hodným učiněn pro účastnost losu svatých v světle (Kol. 1, 12–22). Apoštol, maje na zřeteli toto dokonalé postavení věřícího člověka v Kristu, horlivě usiluje, aby uvedl jeho obcování do souhlasu s tímto slavným postavením: „Napomínajíce všelikého člověka a učíce všelikého člověka ve vší moudrosti, abychom postavili každého člověka dokonalého v Kristu Ježíši“ (Kol. 1, 28). Uvésti naše obcování do souhlasu s naším slavným postavením v Kristu, můžeme toliko uskutečňováním vůle Boží – poněvadž i kdybychom byli sebe více horlivými, nebude to k žádnému užitku, nebudeme-li se pohybovati v liniích svaté vůle Boží. Proto Epafras, onen věrný Kristův služebník, „úsilně pracoval na modlitbách za Kolosenské, aby stáli dokonalí a plní ve vší vůli Boží“ .(4, 12). Co je vůlí Boží pro toto přítomné období? To, aby doplněna byla církev Páně, kteráž jest Jeho tělem a jejíž údové jsou dědicové slávy a spoludědicové Kristovi. Bůh nyní neposílá věřící, aby své síly roztřišťovali a svůj čas marnili v agitaci proti kouři, alkoholu a nečistotě a zakládali proti každé neřesti nějaký spolek, ale aby zvěstovali evangelium. Lidé se vůbec dnes neptají po vůli Boží a mezi vyznavači křesťanství to dnes vypadá tak, jako kdysi v Izraeli, že „jeden každý dělá to, co se mu za dobré vidí“ (Soudců 17, 6). Tak prý byl kdesi v Německu založen nový spolek „Hnědý kříž“ ku potírání zlozvyku: „braní jména Božího nadarmo“… Je takováto práce v plánu Božím? Jest to vůlí Boží, aby věřící lidé proti každému hříchu založili nějaký spolek – bílého, červeného, modrého, černého, hnědého a kdož ví ještě jakého kříže? Mají se věřící takto tříštit? Což pak jim Bůh nedal společnou práci, že si každý musí volit svou vlastní? Chce Bůh pouze polepšovat neobrácené lidi? A když nechce, když Jeho úmyslem je dát život tam, kde je smrt ve vinách a hříších, proč se nezvěstuje evangelium, které jedině jest mocí Boží k spasení? Potírání všelijakých neřestí a zlozvyků a vyučování neobrácených lidí, že mají žíti pravý křesťanský život – dříve nežli jej obdrželi – přece není evangelium! Kéž bychom si všichni vzali příklad ze zvěstování prvních svědků Páně, kteří neměli na zřeteli pouze polepšení hříšníka pro časnost, nýbrž jeho spasení pro věčnost. 23

Ročník II.

Ze slov pravdy a lásky 1913 Jaké známosti a poznání Jeho vůle, jaké moudrosti a jakého duchovního rozeznávání máme býti žádostivi, abychom vždy a ve všem mohli choditi hodně Pánu ku vší Jeho líbeznosti! Bratři, jaké svědectví dá nám Pán před svou soudnou stolicí? Zda nám řekne: „Nad málem byl jsi věrný, nad mnohem tebe ustanovím?“

Uveřejňuji zde úryvek z jednoho dopisu i část mé odpovědi na něj, v naději, že mnohým bude ku požehnání: „V posledním dopise jste psal, že tou nejhlavnější věcí je, abych věděla: „čí jsem“, a poznamenal jste, že Pána Ježíše je ten, kdo se k Němu cele obrátil a počítá s Jeho obětí, jako základem svého spasení. Na oba tyto požadavky mohu již odpověděti upřímně, že na tento způsob jsem Pána Ježíše. Jsem cele k Němu obrácená, a od Něho samého čekám ten pokoj, který převyšuje všeliký rozum lidský – ale úplně se těšit přece jen vždy nemohu. Předně, nemám tu jistotu, že jsem Bohem vyvolená, a pak nemám ani Ducha Svatého. Již jsem několikráte četla, že ti, kteří Ducha svatého přijali, to jistě věděli, ale já to nevím – proto Ho nemám. A dokud Ho nebudu mít, do té doby nebudu klidná …“ Odpověděl jsem: Dovolte mi, abych začal s tím posledním. V epištole k Římanům 8, 9, čteme: „Jestližeť pak kdo Ducha Kristova nemá, tenť není jeho.“ Buďto jste tedy Kristova, a pak Ducha Svatého máte, anebo nejste Kristova a Ducha Svatého nemáte. Nemáte-li Jeho Ducha, tak na žádný způsob nejste Kristova. Znám jenom jeden způsob „býti Kristův“, a ten jest, že mě Kristus musí míti, že Mu náležím, jinými slovy, že jsem Jeho vlastnictvím. Jsou ale dva důkazy, že jsme Kristovi: 1. On si nás koupil svou drahou krví. (Vizte, prosím, I. Kor. 6, 19 až 20; 7, 22; I. Petr. 1, 18–19.) A jsme koupeni Jím a pro Něho. Nejsme tudíž „sami svoji“, abychom mohli dělat, co by se nám zlíbilo, ale abychom dělali to, co si přeje náš Pán. Jsme-li jednou koupeni, jsme-li jednou Jeho vlastnictvím – ó, budiž toto k naší útěše – zůstaneme jím na věky: „nebo buď že jsme živi, Pánu živi jsme; buď že mřeme, Pánu mřeme. A tak buď že jsme živi, buď že umíráme, Páně jsme“ (Řím 14, 8). „Žádný jich nemůže vytrhnouti z ruky Otce mého.“ 2. Byli jsme Mu dáni Otcem. (Čtěte, prosím, v evang. Jana kap. 17.: „Ty, kteréž jsi mi dal“; Jan 10, 29; 6, 37.) Důkaz, že nás Bůh dal Pánu Ježíši, je vyjádřen v onom posledním verši (Jan 6, 37), totiž, že jsme k Němu ve své ztracenosti přišli. Důkaz, že nás Pán Ježíš přijal, je Jeho ujištění: „Kdo ke mne přijde, toho nevyvrhu ven.“ Přišla jste tedy ve své ztracenosti k Pánu Ježíši? Pakli ano, tak Vás Bůh dal Pánu Ježíši!! Věříte tomu? Přišla jste se svými hříchy k Pánu Ježíši ? Pakli ano, tak Vás Pán Ježíš nezavrhl. On přece lhát nemůže. Věříte tomu? Pak byste byla ovšem Kristova! Jste Kristova? Pak musíte míti Ducha Svatého!! Věříte tomu? „Nebo kdo Ducha Kristova nemá, ten není Jeho.“ Vy chcete důkazy. Hledejte je ve svém životě, jelikož ty lze najít. „Nebo kteřížkoli vedeni bývají Duchem Božím, ti jsou synové Boží“ (Řím 8, 14). Duch

Psáno jest! Je mnoho upřímných duší, které neví, čí jsou. Ony prodělaly jakési duchovní zkušenosti, na něž hleděly jako na důkaz, že je Bůh přijal, ale jak to obyčejně bývá, slast i těch nejkrásnějších zkušeností pominula, a jim, protože se nedržely toho, co Bůh pravil, nezbylo nic – jenom strach, úzkost, pochybování a doufání v marné naděje, že se to neb ono časem změní. Takovéto duše bývají často pomníky chybného zvěstování evangelia, při němž oči hříšníkovy místo na Krista a Jeho oběť bývají obráceny k tomu, co musí a nesmí dělat, čeho se musí vzdát a co zažít. To, co se mu zvěstuje, není evangelium, nýbrž směs zákona a evangelia. Jak často bývají takovýmto „evangeliem“ ošáleny duše lidské! Někdo třeba i slyší jasné, nefalšované evangelium, pak ale přijdou jiní učitelé a poukazují, vědomky i nevědomky, na zákon. A duše, jíž se cesta evangelia zdá příliš snadnou, se k němu utíká, jako Galadští. Jaký div, že za krátko nastane zklamání, neboť zákon smrt působí a ne život (Řím. 7, 10). Věřícímu člověku je dáno Slovo Boží, aby s ním počítal, a ne se svými zkušenostmi. Před několika léty jeden upřímný služebník Páně vyprávěl o. obrácení jedné ženy. Nemohla a nemohla nabýti jistoty o spasení. Jednoho dne konečně celá šťastna přiběhla k němu a vyprávěla, jak „to na ní přišlo“ a jaká radost ji pojala, a že ví, že Bůh ji odpustil. (Rozuměj: pro tu radost a proto, „že to na ní přišlo“.) Onen bratr ve svém upřímném, dobráckém způsobu ji v tom ještě utvrdil: „Nu vidíte, když to tak na Vás přišlo, tak co je to? Inu, dar je to.“ Samozřejmě, že tato žena, kdyby se ji byl někdo ptal, jak to ví, že jsou ji hříchy odpuštěny, by byla mluvila ihned o tom, jak „to na ni přišlo“. A to věčně platné: Psáno jest, ať už při tom city mám anebo nemám, pro ní neexistovalo. Její zkušenost byla nad Slovo Boží. Jedna žena dokazovala jistému muži, že je spasena. Důkazem, na nějž se odvolávala, opět nebylo Slovo Boží, nýbrž sen. „Zdálo se mi,“ pravila, „že byli ďábel a bezbožníci uvrženi do jezera ohnivého. Já jsem se bála, když jsem viděla tolik andělů, jak vykonávají soud. Tu přistoupil ke mně Pán Ježíš, vzal mě za ruku a pravil mi: Neboj se, ty jsi má. A tak ať se děje co chce, já vím, že jsem Jeho, poněvadž On mi to sám u vidění pravil.“ V tomto případě byl opět sen a vidění postaveno nad Slovo Boží. 24

Ročník II.

Ze slov pravdy a lásky 1913 Svatý nás přivádí do obecenství s Otcem i se Synem jeho Jezukristem, řídí naše modlitby (Řím 8, 26), vodí nás do Slova a vyučuje nás z něj. On nás nevodí do zábav a radovánek světa a do společností, kde On je opovrhován a urážen. On dává nový směr našemu. životu. Kdo má Ducha Svatého, ten se cítí šťasten v obecenství s věřícími a má zájem I účast na jejich duchovních rozmluvách a práci pro Pána. On i ti ostatní věřící vědí, že patří dohromady, neboť srdce věřících jsou řízena Duchem Páně. Kdo Ducha Svatého nemá, ten se cítí šťasten u lidí světských a v hovorech, jež vedou; má také záliby v jejich vyraženích a podnicích. Kdo Ducha Svatého přijal, ten poznává též změny ve svém životě, ve snahách a tužbách. Věci světa tohoto, které kdysi miloval, nyní nemiluje; tužby a žádosti, v nichž se dříve kochal, nyní neživí. Můžete takovouto změnu pozorovat ve svém životě? Jakou si dáte odpověď? Kdo je vyvolen? Ten, kdo se obrátil k Pánu Ježíši. Vyvolení je Boží, a ne naší věcí a starostí. Věcí člověka je: uvěřit evangelium. A pak Bůh nevyvoloval „libovolně – namátkou!“ „Ty, kteréž předzvěděl, ty i předzřídil“ (Řím 8, 29). Bůh věděl, jak se ten či onen člověk bude vyvíjeti, jakým směrem se ponesou tužby srdce jeho a podle tohoto poznání „předzvědění“ vyvolil některé, aby byli připodobněni k obrazu Syna Jeho. Nikde nečteme, že by Bůh některé vyvolil k odsouzení. Odsouzením je člověk vinen sám, protože zavrhuje Krista. Člověk stojí před branou. Vidí na ni napsána slova: Vejdi sem, bude to tvá spása, uvěř, obrať se, přijmi odpuštění atd. člověk stojí a váhá. Strážní onoho hradu mu znovu přivolávají, aby utekl ze světa, nebo že zahyne. Konečně po dlouhém váhání člověk onen vchází. Vejda dovnitř, udiveně se ohlíží kolem. Nikde již nevidí podobné nápisy, jako venku. Nikde není napsáno: obrať se, uvěř, uteč ze světa – ne, a proč? Poněvadž on to vše již učinil! Ale co tam vidí? „Vyvolen, předzřízen, vzácným (příjemným) učiněn, přijal Ducha synovství“ atd. „Ach, to je něco vzácného,“ zvolá onen, člověk. „Já jsem se domníval, že jsem všecko sám dělal, ale nyní vidím, že mě Bůh vedl, a všecky okolnosti tak řídil, abych přišel do styku s těmito strážnými na cimbuřích Sionských.“ Bůh nenechává vyvolení zvěstovati neobráceným lidem, ale evangelium. Když se člověk obrátí, pak teprve slyší o tom, že je předzřízen a vyvolen, prostě jako hotové faktum. Když děcko dorůstá a matka mu řekne, že je jejím dítkem, zdali pochybuje? Zda si řekne: Jen kdybych toho mělo jistotu? Myslím, že nikoli, ale z její péče a lásky o ně a z té zvláštní harmonie srdcí nabývá přesvědčení: Ano, to je moje matka. Z Otcovské péče, lásky, vedení, trestáni (Žid. 12, 6) a z těch bezpočetných milosrdenství víme, že jsme „vyvoleni“. Nade všecko pak: On to praví, a to o všech, kteří uvěřili. „A že jsme synové, poslal Bůh Ducha Syna svého v srdce naše, volajícího: Abba,

Otče“ (Gal. 4, 6). Bez Ducha Svatého bychom se nemohli jako dítky vinouti k Otci a aniž bychom Jej mohli poznati. Souhrn všeho: Kdo uvěřil v Pána Ježíše Krista, jest Jeho vlastnictvím, jest vyvolen a má Ducha Svatého. Slovo Boží tak praví a my, klanějíc se pod toto Slovo, máme klid, pokoj a radost. Kdo pochybuje o Slovu Božím, ten nevchází v ono sladké odpočinutí, jež zůstává lidu Božímu, ale jest samý neklid a nepokoj. A protož: skloňme a poddejme se Slovu, syťme se Slovem, braňme se Slovem a svědčme o Slovu. Vezměme si příklad z Pána Ježíše Krista, který se vždy odvolával i bránil tím, co „psáno jest“ (Luk. 4, 4. 8. l2. atd.).

Jeho svatí soudové. „Soudové Hospodinovi praví, a k tomu i spravedliví. Mnohem žádostivější jsou než zlato a než mnoho ryzího zlata, sladší než med a střed z plástů. Služebník Tvůj zajisté jimi osvěcován bývá a kdož jich ostříhá, užitek hojný má." (Žalm 19, 10–12) Nikdo nedovede tak svatě a spravedlivě souditi, trestati a milovati zároveň, jako Hospodin. Každý soud, jejž Bůh pronesl nad člověkem, měl zaslíbení o milosti. Každý trest, jímž Bůh člověka trestal, doprovázela milost, láska a sladkost. Soud, totiž nepřátelství, položené mezi semenem „hada“ a semenem ženy, nese to krásné zaslíbení: „Ono potře tobě hlavu, a ty potřeš jemu patu.“ To znamená, že símě ženy, ač po mnohých utrpeních – potřená pata – konečně zvítězí. Trest: „V potu tváři své chléb jísti budeš“, jest zároveň doprovázen milostí. Co bychom si počali bez práce? Jak nešťastni bychom byli! Trest: „Velice rozmnožím bolesti tvé a počínání tvá, s bolestí roditi budeš děti“, se sám obrací v radost: „Žena když rodí, zármutek má, nebo přišla hodina její; ale když porodí děťátko, již nepamatuje na soužení, pro radost, protože se narodil člověk na svět“ (Jan 16, 21). Trest a milost jdou pospolu. Pozorujme národ Izraelský. Hospodin si jej oddělil za tím účelem, aby skrze něj požehnáni byli všichni národové. Lid tento byl ale tvrdé šíje. Na Hospodina se zapomínali, sloužili cizím Bohům a chodili za myšlenkami zlého srdce svého. Proroky a učitele, které jim Bůh posílal, ukamenovali. Syna Jeho, svého mesiáše a vykupitele, ukřižovali. Bůh je rozptýlil mezi všecky národy a strach uvedl na srdce jejich. Volajíce trest za Jeho odsouzení na sebe a své děti, dostali jej. Veliký jest tento trest – ale není bez milosti, není bez zaslíbení: „Aj ten, kterýž rozptýlil Izraele, shromáždí jej a ostříhati ho bude jako pastýř stáda“ (Jer. 31, 10). „V ten čas přivedu vás, v ten čas, pravím, shromáždím vás; nebo dám vám jméno a 25

Ročník II.

Ze slov pravdy a lásky 1913 chválu mezi národy země, když zase přivedu zajaté vaše před očima vašima, dí Hospodin“ (Sofoniáš 3, 20). Je toto Boží prohlášení spravedlivé? Mnozí, i věřící často, těmto a podobným výrokům Božím nechtějí rozumět. Stále je „zduchovňují“. Zdá se jim, jakoby Hospodin neměl práva se opět smilovati nad Izraelem. Mnozí rádi Izraelovi přisuzují ty hrozby, tresty a soudy – ty jim patří, ale zaslíbení a potěšení ta patří „nám“. Jaká nedůslednost! Jaká nevěra vůči Slovu Božímu, a to nevěra – věřících. Hospodin bude žehnati zbytkům neboli ostatkům Izraele, a skrze ně ostatním národům. Až církev Pána Ježíše Krista (kterou tvoří toliko znovuzrození lidé) bude vtržena na nebesa, tu: Hospodin „jako oheň“ vyleje na zem hněv svůj, skrze který nejen národové, ale i Izrael jíti musí. Hospodin jej nezničí, ale bude ho trestati v „spravedlnosti a v soudu“. V té době, nevědouce si rady a ani pomoci, budou ostatkové Izraelští „hledati Hospodina Boha svého i Davida krále svého; a předěšeni jsouce poběhnou k Hospodinu a k dobrotě jeho v posledních časích“ (Ozeáš 3, 5). I obrátí se synové a dcery Izraelští k Hospodinu – k Tomu, jehož jsou bodli a stanou se Jeho služebníky. Jaká to proměna! Ten, který je nyní zavržen, bude potom kralovati. Pod Jeho žezlem bude radost, pokoj a mír. Země si oddychne od své poroby – a člověk i všecko stvoření v svobodě zaplesá. Tresty, soudy a pokutování Izraelovo minulo a tento národ, pohlížeje na svou minulost, řekne v onen den: „Oslavovati tě budu, Hospodine, proto že byv hněviv na mne, odvrátil jsi prchlivost svou, a utěšil si mne. Aj, Bůh silný spasení mé, doufati budu, a nebudu se strašiti; nebo síla má a píseň má a spasení mé jest Bůh Hospodin. I budete vážiti vody s radostí ze studnic toho spasení a řekněte v ten den: Oslavujte Hospodina, vzývejte jméno jeho, známé čiňte mezi lidem skutky jeho, připomínejte, že vyvýšené jest jméno jeho. Žalmy zpívejte Hospodinu, nebo veliké věci učinil; a to známé buď po vší zemi. Prokřikni a zpívej, obyvatelkyně Sionská, nebo veliký je uprostřed tebe Svatý Izraelský“. (Izaiáš 12.) Celá tato kapitola mluví o ostatcích národa Izraelského – nikoliv o církvi Pána Ježíše. Nepoukazuje také na tento přítomný čas, nýbrž na onen den, na tisícileté kralování Krista na této zemi. „Nebo takto praví Hospodin zástupů: Po malém čase, aj, já ještě jednou pohnu nebem i zemí a mořem i suchostí. Pohnu, pravím, všemi národy a přijdou k Žádostivému všechněm národům, i naplním dům tento slávou, praví Hospodin zástupů.“ (Ageus 2, 8-10). „Síla má a písnička má jest Hospodin; On byl můj vysvoboditel … Kámen, kterýž zavrhli stavitelé, učiněn jest v hlavu úhelní. Od Hospodina stalo se to, a jest divné před očima našima. Tentoť jest den, kterýž učinil Hospodin, a protož radujme se a veselme se v něm. Prosím, Hopodine, zachovávejž již; prosím Hospodine, dávej již šťastný prospěch. Požehnaný, jenž se béře ve jménu Hospodinovu; dobrořečíme vám

z domu Hospodinova. Bůh silný Hospodin onť se zasvítil nám, važte beránky až k rohům oltáŕe.“ (Žalm 118, 14–29.) Ještě nikdy se neobrátili celí národové, a celým národům ještě nikdy nebyl Pán Ježíš „Žádostivým“. Nyní se obracejí k Pánu Ježíši Kristu jednotlivci z národa Izraelského. Potom, při příchodu Páně v slávě, se k Němu obrátí celý národ Izraelský. Nyní se obracejí ke Kristu jednotlivci ze všech národů. Potom, v tisíciletém království, se k Němu budou obraceti celí národové a s dary svými „obětmi“ budou přicházeti do Jeruzaléma. Palestina bude hlavní zemí a Jeruzalém hlavním a nejdůležitějším městem celého světa. Národ Izraelský bude nejpřednější ze všech národů a jejich král, Ježíš Kristus, v Němž přebývá plnost Božství tělesně, bude Králem kralujících a Pánem panujících. Stane se skutečně tak, jak žalm 118. praví? Ano, stane. Sám Pán Ježíš, když byl od „svých vlastních“ zavržen, a když pronesl, opouštěje chrám, ona památná slova: „Aj, zanecháváť se vám dům váš pustý“, se na tento žalm odvolává: „Neboť pravím vám, že mne již více nikoli neuzříte od této chvíle až i dítě: Požehnaný, kterýž se béře ve jménu Páně“ (Mat. 23, 39). Raduješ se, bratře, sestro, že Bůh to způsobí? „Tentoť jest den, kterýž učinil Hospodin“. Divné! Ano, divné – ale „od Hospodina stalo se to.“

Náš nebeský přítel. Pán Ježíš jest netoliko naším vykupitelem a pánem, ale i naším přítelem. On je přítelem všech nás, kteříž jsme v Něho uvěřili. Naši pozemští přátelé nás opouštějí, vede-li se nám zle a zapomínají na nás, když bychom jich třeba nejvíce potřebovali. Jinak ale Pán Ježíš. On jest a zůstane přítelem, jenž „všelikého času miluje“ (Přísloví 17, 17.); Jeho blízkost můžeme zakoušeti v každém soužení a v každém zármutku. On je blízek, aby slzy naše stíral a skleslou mysl oživil. On ze své vlastní zkušenosti zná všecko strádání i utrpení a ta různá protivenství, jež jsou nám údělem v putování v Jeho šlépějích; vždyť i On, ačkoliv do svého vlastního přišel, byl zde také jenom „hostem a příchozím“. Jiří Müller hovořil o svém nebeském příteli na jedné konferenci v roce 1896 takto: „Jak vzácné jest to, že již zde na zemi máme tohoto nebeského přítele, neboť On přináší nebeskou radost do našich srdcí. A to jest právě to, co si náš nebeský Otec přeje, totiž, aby Jeho dítky byly již zde šťastnými. Jsme si všichni vědomi toho, že tento „Pře-žádostivý“ chce hodinu za hodinou, ve dne i v noci dokázati, že jest naším přítelem? Když v noci nemůžeme usnouti, řekněme: „Můj drahý nebeský příteli, dej mi spánek.“ Máme-li bolesti, řekněme: „Můj drahý nebeský příteli, líbí-li se Ti, vezmi ode mne tyto bolesti; vidíš-li ale, že to jest lépe pro mě, aby neodcházely, tedy mne podpírej, posiluj a 26

Ročník II.

Ze slov pravdy a lásky 1913 pomáhej“. Cítíme-li se opuštěni a unaveni, obraťme se k drahému Pánu Ježíši: On chce býti přítelem v naší opuštěnosti. Já jsem shledal, že tomu tak jest. Po mnohá a mnohá léta byl jsem se svou milovanou ženou a nyní, když je mi již dvaadevadesát let, jsem tu sám. Avšak já se vinu k mému drahému Pánu Ježíši a přecházeje pokojem, mluvím s Ním: „Můj Pane Ježíši, já jsem sám, avšak přece jenom nejsem sám, vždyť Ty jsi se mnou; Ty jsi mým přítelem, a tak Pane podpírej, podpírej a posiluj mne a dej svému chudému služebníku všeho, co vidíš, že potřebuje.“ Ach, to je skutečnost, ne smyšlenka, že Pán Ježíš Kristus je naším přítelem. My nesmíme býti dříve spokojeni, dokud z vlastní zkušenosti nevíme, že Pán Ježíš je naším přítelem. Právě uvažujte, že to má býti naší vlastní zkušeností: že On nás neopouští, na nás nezapomíná a že chce za každých okolností toho dokázati, že jest našim přítelem. A On nám slast té své přítomnosti chce nechat zakoušeti netoliko po dobu několika měsíců neb dvou, tří let, ale stále, až do konce našeho putování: David praví v žalmu 23.: „Byť mi se dostalo jíti přes údolí stínu smrti, nebuduť se báti zlého, nebo Ty se mnou jsi.“ Jak vzácná je takováto zkušenost! Tento „Přežádostivý“ zase přijde, ano brzo, brzo zase přijde, aby nás vzal domů a abychom s Ním navždy byli. Vzácná a slavná jest tato vy-hlídka: On přijde, aby vzal mne, chudého hříšného a peklo zasluhujícího – On přijde, aby vzal mne k Sobě samému.“

(I. Kor. 2, 16.) Jak často pozorujeme, že učedníci Páně nesdíleli smýšlení svého Mistra, když s ním na zemi putovali. Ony hladové zástupy chtěli propustiti lačné, Pán však nikoliv (Mat. 14, 15–20); když přinášeli k Němu dítky, odmítali je (přimlouvali jim), Pán ale volal je k sobě (Luk. 18, 15–17). Jakub a Jan chtěli svolati oheň na jedno městečko Samaritánské. On ale káral je řka: „Nevíte čího jste vy ducha?“ (Luk. 9, 51–56). Ó ano, příliš často bylo jejich smýšlení docela jiné, nežli smýšlení jejich Mistra. Člověk neobrácený – neznovuzrozený – podléhá tělesné mysli; on je ve stavu smrti, „nebo opatrnost (správně: smýšlení) těla jest smrt“, protože smýšlení těla jest nepřátelské Bohu (Řím. 8, 5–7); opatrnost (smýšlení) pak Ducha jest život a pokoj. Apoštol Pavel napomíná věřící ve Filipis k takové opravdové prostomyslnosti, jaká i při Kristu Ježíši byla (Filip. 2, 5). Jejich mysl měla být pravým opakem té tělesné mysli. Zajisté že v praktickém životě musí býti zjevný ten veliký rozdíl mezi dítkami světla a dítkami tohoto světa, a to právě ve smýšlení. Dítky světla mají tedy svatou povinnost opravdově usilovati o to, by si co nejvíce osvojily té Kristovy mysli a tak dokázaly, že jsou skutečné dítkami dne. Jestliže někdo má se za obrácena a neusiluje, aby prospíval ve vzrůstu v podobu Krista, jestliže nenásleduje svatosti a po ní ani netouží, tak je to pozoruhodnou známkou, která vede k pochybnosti o pravosti takového obrácení (Žid. 12, 14). Známe bratry a sestry, o nichž musíme vydati svědectví, že mají Kristovu mysl, že duchovně smýšlí, avšak takoví sami nejlépe vědí, jak jsou ještě nesmírně vzdáleni toho, aby se ve všem podobali svému Pánu. Korintští byli obohaceni každým slovem i všelikým uměním (I. Kor. 1, 5), a vzdor tomu musel je apoštol kárati, protože byli tělesní a podle člověka chodili (I. Kor. 3, 3). Ach! kéž by přece všichni věřící přišli k takovému poznání, že nejlepším svědectvím pro Pána bude to, když bude táž mysl při nich, co i při Kristu Ježíši byla. Apoštol ji tak krásně popisuje v epištole k Filipenským (2, 6–8), a my budeme míti jistě vždy veliký užitek z toho, když se na ten obraz mysli Páně zadíváme a nad ním zamyslíme. Pakliže zrak víry naší toliko na Něj zůstane upřen, tak také utkví něco z té Jeho mysli v nás. My pozorujeme, že nemožno nám nikdy úplně porozuměti tomu, že On, jsa v způsobu Božím a rovný Bohu, sebe samého zmařil a způsob služebníka přijal. To vlastně není ani účelem ducha – odhalit toto tajemství – nýbrž tu mysl, která Jej k tomu vedla, si osvojit. Jsme opravdu ochotni sami sebe zmařit – nic nebýt a nic více neznamenat v tomto světě? Lidé tohoto světa chtějí v moci a důležitosti předčit jeden druhého a mají z toho radost, zdají-li se býti něčím více nežli skutečně jsou; ovšem že to je smýšlení těla a smrti. Žel však, že právě i my příliš často tak smýšlíme; aspoň při nejmenším něco bychom rádi znamenali, a jestliže již ne ve světských společnostech, tož aspoň mezi věřícími! Ó, jak musíme srdce své přede Pánem hluboce zkušovati, neboť než

Zrnka. Ne pouhé „bojování“, ale „řádné bojování“ bude korunováno (II, Tim. 2, 4). * „Mojžíš, služebník můj, umřel,“ pravil Hospodin. Co řekne o nás, o Tobě a o mně, bratře a sestro? Redakční. Vydali jsme dva traktáty: „Nebyl zadržen“ a „Hledáš pokoje?“, jež odporučujeme k hojnému rozšíření: 50 kusů 60 h, 100 kusů 1 K 20 h. Ještě veliká většina věřících kupuje knížečky a traktáty toliko pro sebe. Zvykněme si ale kupovati i pro druhé – a rozsívejme. Rozšiřování evangelia musí stát jednoho každého něco. Příspěvky, jež byly zaslány na pohanskou misii, uveřejníme v „Misijních zprávách“, jež vydáme, dá-li Pán, až v září.

Kristova mysl. „To tedy ciťte při sobě, co i při Kristu Ježíši.“ (Filip. 2, 5.) „My pak mysl Kristovu máme.“ 27

Ročník II.

Ze slov pravdy a lásky 1913 se nadějeme, jsme přepadeni tělesnou myslí a uvedeme pohanění na jméno našeho drahého Pána. Pán Ježíš Kristus netoliko že způsob služebníka přijal, nýbrž hlouběji a hlouběji šel ve svém ponížení až do smrti, a to smrti kříže! Kéž bychom srozuměli tomuto pokornému a odhodlanému obětovati sebe sama – smýšlení. Jak nesmírně daleko jde ta cesta od trůnu slávy až na pranýř – popraviště! A ani slovo reptání; ani slůvko naříkání! Když my se někdy trochu pokoříme, ihned býváme na to hrdi, a vypravujeme kde komu se zalíbením, jak jsme se ponížili a tak jenom dokazujeme, jak převelice malounko je té Kristovy mysli při nás. Jak tiše a pokojně vzdálil se Pán náš, když poznal, že slyšeli Farizeové, že by Ježíš více učedníků činil a křtil než Jan (Jan 4, 1–3); někdo jiný by řekl: „Jan musí ustoupiti, já nikoliv.“ On ale tak nejednal. Jeho smýšlení neslo se vždy opačně od smýšlení tohoto světa, a takováto mysl jest ovšem napořád světu úplně nepochopitelná. Též i ten tak zvaný křesťanský svět chce něco zde znamenat a Kristova mysl jest mu úplně cizí. Čím více již zde na zemi budeme ozdobeni myslí Kristovou, tím většího podílu budeme míti s Ním ve slávě na nebesích. Což nebudou ti, kteří jsou nyní Jemu nejpodobnější, potom v Jeho slávě Jemu nejbližší? My pak jsme Mu jen tehdy podobni, mámeli Jeho mysl. – Bůh vždy povyšuje své dítky, jsou-li pokorné mysli; příklad dal nám na svém Synu, „kteréhož povýšil nade vše, a dal mu jméno nad každé jméno,“ poněvadž zmařil sebe samého… a poslušný byl až do smrti kříže (Fil. 2, 9.). Kdyby všichni věřící smýšleli jako Kristus, a bez reptání a rozumování se podrobovali zjevené vůli Boží jako On, tak by všude byla samá shoda a harmonie, láska a pokoj a nikde by se nevyskytl žádný Diotrefes (III. Jan. 9). Bratři a sestry! I my jsme napomenuti, abychom složili všecko to, co se nesrovnává s myslí Kristovou – hněv, prchlivost, zlobivost, zlořečení i mrzkomluvnost z úst svých, a abychom nelhali jedni na druhé, „když jsme svlékli ssebe starého člověka a oblékli toho nového, obnovujícího se k známosti, podle obrazu toho, kterýž jej stvořil“ (Kol. 3, 8–10). A jak toho docílíme? Jen tak, budeme-li patřiti na svého vůdce a dokonavatele víry Ježíše (Žid. 12, 2), neboť: „spatřujíce s odkrytou tváří slávu Páně, v týž obraz proměněni býváme od slávy v slávu, jakožto od Ducha Páně“ (II. Kor. 3, 18). F. B.

že ti, kdo chtějí zachovávati „mravního zákona“, jsou dědici života věčného. „Život věčný“ jest dar „milost“ a nemůže tudíž býti získán zachováváním zákona (Řím 6, 23). „Nebo jestližeť jest ze zákona spravedlnost, tedy Kristus nadarmo umřel“ (Gal. 2, 2). Jestliže slovem „zákon“ jest míněn výraz a vyjádření vůle Stvořitelovy; pak by jej Bůh jistě byl dal k plnění ve všech dobách. Tomu ale tak nebylo, neboť vůle Boží byla zjevena v různých dobách různými přikázáními. Zjevení vůle Boží Adamovi bylo rozdílné od té, jež zjevena byla Noeovi, a vyjádření Boží vůle Abrahamovi různí se zase od té, jež byla zjevena lzraelovi. V případě Adamově stačila jednoduchá zápověď. „Nikoli nejez“ (I. Mojž. 2, 17) mělo býti pravidlem jeho života. To bylo jeho „zákonem“. On však toto přikázání přestoupil a tak padl. Zákon obdržel toliko národ Izraelský. Bůh jej a své soudy nikdy nenechal zvěstovati jiným národům (Žalm 147, 19–20). Židé měli, zachovávajíce zákon, živi býti v něm. Ale shledalo se, že to, co mělo býti k životu, bylo k smrti – pro porušenost lidskou (Řím. 7, 10). Ze zákona nemůže tedy býti ospravedlněn žádný člověk; ale co nemožné bylo člověku, to učinil Bůh, neboť „nyní – bez zákona – spravedlnost Boží zjevena jest, osvědčená zákonem i proroky. Spravedlnost totiž Boží, skrze víru Ježíše Krista, ke všem a na všecky věřící (Řím. 3, 20–22). „Nebo zákon skrze Mojžíše dán jest, milost a pravda skrze Ježíše Krista stala se“ (Ev. Jana 1, 17). Věřící lidé v Pána Ježíše z vyvoleného národa Izraelského, jimž zákon byl pěstounem ke Kristu, byli vykoupeni Synem Božím ze zákona, aby právo synů přijali. Věřící lidé z ostatních národů (i těch „křesťanských“), kteří nikdy, aspoň v plánu Božím, nebyli pod tímto pěstounem, stali se přímo skrze víru syny Božími. Ale ani jedni ani druzí nejsou více pod pěstounem (Gal. 3, 25) a nenáleží více onomu muži (zákonu), který je zatratil, když byli mrtví ve vinách a hříších, nýbrž tomu muži (Kristu), skrze Něhož a pro Něhož byli obživeni, vzkříšeni (Řím. 7, 4; Efez. 2, 5). Věřící člověk, jenž začíná světit sobotu, přestává jísti vepřové maso a stále se strachuje, aby neodvedl více nebo méně jak „desátky“, odvrací se od „muže“ Krista, v Němž je život, k „muži“ zákonu, jenž zatracuje. Žádná z mravních zásad, vštípená zákonem, nebude věřícím zneuznávána. On se nechá vésti Duchem Svatým, a v té svobodě, do které povolán je, nebude povolovati tělu. Jaká to milost pro duši, která samým: „Musíš a nesmíš“ byla bez pokoje a radosti, když pozná, že: „spravedlivému není uložen zákon, ale nepravým a nepoddaným…“ a všem těm, kteříž odporují „zdravému učení podle slavného evangelium blahoslaveného Boha“ (I. Tim. 1, 9–11), aby odsouzeni byli.

Zákon a milost. Všichni, kdož jsou pod zákonem, přestoupili jej; jestliže však poslušné naplnění zákona jest nutnou podmínkou k dosažení věčného života, kdo pak může tedy spasen býti? „Protož ze skutků zákona nebude ospravedlněn žádný před obličejem Jeho“ (Řím. 3, 20). Slovo Boží ujišťuje nás, že „Kdož věří v Syna, má život věčný“ (Jan 3, 36; 5, 24). Písmo nikde nepraví,

Boží předzvědění. „I řekl mu Hospodin: Zajisté kdo by koli zabil Kaina, nad tím sedmnásobně mstěno bude. Pročež 28

Ročník II.

Ze slov pravdy a lásky 1913 vložil Hospodin znamení na Kaina, aby ho žádný nezabil, kdo by jej koli nalezl“. (I. Mojž. 4, 15)

k přiodění Adama a Evy, poukazuje na vydání života někoho jiného za hříšníka. – Pán Ježíš pravil: „Ptejte se na písma… tať svědectví vydávají o mně“ (Jan 5, 39). Zde jest klíč k srozumění Písmům: Jej v nich nalézti. Všude vidíme plno okrasy světla ve spojení s Ním. Abel, spravedlivý, nechává nám zříti Krista, toho Spravedlivého, jenž se sám na oltář klade; Enoch – Krista jako člověka s Bohem chodícího, v Němž Jeho zalíbení; Noe – Krista jako kazatele spravedlnosti; Abraham – Krista jako člověka mimo svět „těla“, v Němž všecka předsevzetí Boží docházejí splnění; Izák – Krista z mrtvých vstalého; Jákob – Krista v Jeho poměru k Izraeli; Josef Krista od Izraele zavrženého ale oslaveného mezi národy atd. A Kain? On byl vražedníkem „spravedlivého“ (Žid. 11, 4). člověk v „těle“ (Řím. 8, 8). V jeho příběhu života vidíme zrcadliti se národ Izraelský. Štěpán, ve Skut. ap. 7, 52, jmenuje lid Izraelský vražedníky „Spravedlivého tohoto“. Není Izrael jako Kain poběhlíkem semo tamo bloudícím až do dnešního dne, bez klidu a bez pokoje? Nevložil Bůh také na celý tento národ znamení nevyhladitelnosti? – A zdaž nebude sedminásobně trestán ten člověk či národ, jenž napadá Izraele, aby jej vyhladil? Odpověď na otázku proč sedminásobně mělo býti mstěno nad tím, kdo by Kaina zabil, jest tato: Bůh viděl v Kainovi již vražedníky toho „Spravedlivého“, a jednal s Kainem dle svého předzvědění a k našemu ponaučení. Písmo opravňuje nás, abychom se začátkem spojovali pozdější události. Když Bůh skrze Izaiáše (46, 9–11) vybízí, aby se Izrael rozpomínal na první věci, tak dodává, že při počátku oznamuje dokonání. Jakou s ničím nesrovnatelnou velebnost Boží vidíme v tomto prohlášení! On se zde všem těm, kteří přemýšlejí o věcech prvopočátečních a o tom, co bylo „odedávna“, zjevuje jako Ten, jenž ve všech oněch věcech hned při počátku oznamuje skončení a to, co se ještě nestalo. Tím se nám zároveň dostává klíče k porozumění dob dávno minulých. Vše toto jsou jen malá naznačení. Mnohé jiné linie můžeme nalézti v pravěku, jež jsou ve spojení s církví a jak s přítomným, tak s budoucím věkem či světem.

Bůh nechtěl, aby krev Abelova byla pomstěna smrtí Kainovou. On si nepřál, aby člověk soudil Kaina, jelikož jej soudil sám, přímo, bez zprostředkování člověka (kap. 4, 11–12). Zcela opačné nařízení dal Bůh pro svět po potopě. Tehdy přikázal: „Kdo by koli vylil krev člověka, skrze člověka vylita bude krev jeho…“ (I. Mojž. 9, 6), chtěje souditi a vládnouti nepřímo skrze ruku člověka. Jinak ale ve světě před potopou. – Zde vidíme, jak důležité jest, abychom rozlišovali ona rozličná období1 správy a řízení Božího. Petr ve svém druhém dopise poukazuje na „první svět“ (II. Petr 3, 6), na zemi a nebesa, kteráž nyní jsou (v. 7.) a na nové nebe a novou zemi (v. 13). On činí přísný rozdíl. mezi dobami. V onom prvním světě konal Bůh soudy svou vlastní rukou, a konečně odsoudil násilí a převrácenost člověka potopou. Také Kaina přímo soudil, a kdo by byl své ruky proti Kainovi pozdvihl, byl by se protivil Jeho právu, jejž si vyhradil. A jak soudil – On, kterýž jest dlouho čekající a hojný v milosrdenství? Řekli bychom, že mírný, pozvolný soud stihl Kaina – ale sedminásobný (t. j. dokonalý) soud měl stihnouti toho, kdo by se protivil jednání Božímu s Kainem. V těchto událostech lze zříti hluboké a vážné pravdy pro nás. Celý starý svět vrhá světelné paprsky Božího jednání na tuto „nynější zemi“, jakož i doba „Staré“ na dobu „Nové“ smlouvy. V osobách oněch prvních dvou věků a jejich dějin se nachází více, nežli pouhá zpráva. „Nebo kteréžkoli věci napsány jsou, k našemu naučení napsány jsou…“ (Řím. 15, 4). Jak v dějinách, tak v osobách oněch věků dává nám Bůh ponaučení a zákmity osvětlení jak pro nynější, tak pro budoucí věk či svět. Neučíme se od Pavla, že Adam byl „figurou“ Krista (Řím. 5, 14)? A nemluví tento apoštol o Agar jako o „figuře“ (alegorie jinotajitelka) onoho zákona s hory Sinai, k manství (porobě) zplozujícího (Gal. 4, 24)? Eva, Kain, Abel, Enoch, Noah, Abraham atd. – jsou řečí obraznou a stíny plánů Božích pro tento věk. V Evě vidíme jak světlo života ve spojení s jejím „semenem“, tak církev. Oděv kožený, jejž Bůh zdělal Bible mluví o různých obdobích (dispensacích) a nazývá je věky (aion). Ony, jakož všecko ostatní, jsou učiněny skrze Krista: „Skrze Něhož i věky učinil“ (Žid. 1, 2). Každý věk má své zvláštnosti, a v každém věku Bůh měl zvláštní poselství pro lidi. V tomto přítomném věku (neboli období, době, dispensaci) Bůh vládne v milosti. Všechněm všudy nechává zvěstovati milost, t. j. odpuštění hříchů ve jménu Pána Ježíše Krista. Ve věku předcházejícím nenechával zvěstovati odpuštění hříchů ve jménu Páně, ale zákon – ovšem že toliko Židům. Ostatní národy, jak v minulém, tak v předešlých věkách, nechával, odkázav je na zjevení své věčné moci a svého Božství ve stvoření na zemi i na nebesích (Řím. 1, 20); oněch věcí na nebesích zvuk rozešel se po vší zemi a do končin okršlku země slova jejich (Řím. 10,18; Žalm 19, 2–5.), takže mnozí z nich

slyšavše ona výmluvná slova všeho stvoření nebeského, uvěřili a „trvali v dobrých skutcích, slávy a cti. (oné nebeské) a nesmrtelnosti hledali“ (Řím. 2, 7.). Ve věku budoucím – v tisíciletém království – Bůh bude opět sníti jiné poselství k lidem než nyní. O Židech, kteří opouštěli Krista, tu jednu „oběť“ a navracovali se zase k obětování zvířat v chrámu Jeruzalémském, Božího, a tak „odpadnuvše“, sobě znovu křižovali Syna Božího, je řečeno že zakusili „moci věku budoucího“ (Žid. 6, 5). Tento přítomný věk je nazván „zlým“ věkem (Gal. 1, 4) a věřící jsou z něj vytrženi. „Bohu buď sláva v církvi skrze Krista Ježíše po všecky věky věků“ (Efez. 3, 21) – t. z. neustále, věčně. Nebo i na věčnosti budou mnohá období neboli věky.

1

29

Ročník II.

Ze slov pravdy a lásky 1913 Jenom s obdivem a velebením můžeme přemýšleti o jednání Božím. Toto činiti bylo již radostí vykoupených lidí Staré Smlouvy: „Rozpomínaje se na dny předešlé, a rozvažuje všecky skutky tvé, a dílo rukou tvých rozjímaje“ (Žalm 143, 5). Čím více měli bychom o všem tom přemýšleti my, kteří máme světlo zjevení Božího v Synu a jehož Ducha Svatého jsme přijali! „O hlubokosti bohatství i moudrosti i umění Božího! Jak jsou nevyzpytatelní soudové jeho, a nevystižitelné cesty jeho…“ (Řím. 11, 33-36). Volně dle v. d. k.

se, potrestal jich řka: Nevíte, čího jste vy duchu? Syn zajisté člověka nepřišel zatracovati duší lidských, ale aby spasil“ (Luk. 9, 54–56). Řídíce se takovýmto jednáním Božím a Páně, mají věřící vykonávati kázeň v církvi za účelem nápravy, a ne zničení (II. Tim. 2, 25–26; Zjev. 3, 19; Žid. 12, 10–13). Soudy dítek Božích nemají býti ukvapené. Jak mnoho bolesti se způsobilo rychlým, nepředloženým jednáním! Jak mnoho slz prolito, že jsme drželi „vojenský soud“! Vezměme si příklad z našeho nebeského Otce, jenž nespěchá, a dříve dává zvěstovati pokání, než začíná soudit. Pamatujme si, že máme souditi svět, ano docela i padlé anděly, a jak by nám mohli tito důležití soudové svěřeni býti, kdybychom nedovedli těchto časných věcí rozsuzovati? Suďme, zkoušejme nejdříve a vždy sami sebe. Když se budeme sami soudit, nebudeme souzeni (I. Kor. 11, 31). Běda věřícímu člověku, který nikdy nikoho neodprosil! Běda dítku Božímu, které nikdy nic nedávalo do pořádku! Běda těm, kteří přes lepší své vnitřní přesvědčení a usvědčení Duchem Svatým, že chybili, přejdou, jak říkáme „k dennímu pořádku“ a věc nenapraví! Pán souditi bude lid svůj. V jistém kraji několik bratří pracuje společně v díle Páně. Jeden z nich, jenž chce jedno a totéž, že snad nebyl ke všemu volán a jemu první místo nedáváno (ach, ta panovačnost), zanevřel na ty druhé a na všech stranách proti nim útočí. Dva z těchto bratří byli tázáni, co tomu říkají. Jeden si povzdychl a pravil: „Mlčíme – Pán o všem ví.“ V tomto případě, jenž je pisateli velice dobře znám, je to ten nejlepší soud – počkat, mlčet. Naši nesvatí soudové rozlévají se jako zhoubný příval i na práci jednotlivých bratří. Některé skupiny dítek Božích nejraději milují učitele a o evangelisty se nestarají. Jiné jsou nadšeny pouze evangelisty – a učiteli opovrhují. Napomínání proroků (I. Kor. 14, 24–23) namnoze též není oblíbeno; co se sluší a patří, má prý každé dítko Boží vědět a netřeba prý na to poukazovati. Žádné dary, Pánu drazí, nemáme podceňovati. Činíme-li tak, špatně soudíme, neboť všech darů je potřebí ku vzdělání těla Kristova. Proto je Pán dal (Efez. 4, 11). Je to ke škodě celé církve, že se uzavírá proti určitým duchovním darům, jež mají sloužit ku vzdělání. Že prý vyučování působí nepokoj! Nepokoj, jejž působí poukazování na pravdy a zásady Boží, je vždycky užitečný a známkou života, a tisíckráte lepší, než nepokoj, jejž působí hřích a než pokoj, jejž působí lhostejnost. Kde není nikdo tou neb onou Boží pravdou znepokojen, tam je pokoj – ale shnilý – pokoj církve římsko-katolické. I zde nutno rozumně a střízlivě souditi mezi pokojem a pokojem a mezi nepokojem a nepokojem. Budeme vždy vystrojeni moudrostí, kteráž s hůry jest a myslí Pána Ježíše! Hledejme Jeho slávy! Služme Mu dle Jeho zásad a pravidel! Vězme, že ze všeho, i z našich soudů, budeme vydávati počet Pánu svému. Protož ve všem se snažme tak choditi, jako On chodil a Bůh pokoje bude s námi i v dobách nepokojných.

Naši nesvatí soudové. „Nevíte-liž, že svatí svět souditi budou?… Zdaliž nevíte, že anděly souditi budeme? Co pak tyto časné věci?“ (I. Kor. 6, 2–3) Že člověk je náchylný souditi nemilosrdně, toho důkazem jsou četná napomenutí Boží, aby milosrdně a spravedlivě soudil. Již David, když se dopustil věci hodné trestání, nechtěl býti souzen soudem lidským: „Nechať, prosím, upadneme v ruku Hospodinovu, neboť jsou mnohá slitování jeho, jedině ať v ruce lidské neupadám“ (II. Sam. 24, 14). Jak ukvapeně, krutě a bez lítosti člověk někdy pronáší svůj úsudek! Jak často podobá se jeho soud jedu a moru, jenž ničí vše, i to, co by snad ještě mohlo býti napraveno! Takovéto soudy jsou vlastní srdci lidskému, jež je zlé od své mladosti. Jinak ale má souditi člověk, jemuž odpuštěno bylo a jenž se má říditi Duchem Svatým, nikoli ale myšlenkami svého srdce zlého a panovačného. Ve všech činech, zájmech a rozsudkách věřícího člověka, buďto více nebo méně, dle přirozené náchylnosti dotyčného: „tělo žádá proti Duchu a Duch proti tělu“ (Gal. 4, 17). Běda, nechá-li se Strhnouti „svou přirozenou myslí“; pak jeho rozsudek se v ničem neliší od rozsudku neobráceného člověka. Jinak ale, nechá-li se vésti Duchem Svatým. Tu jeho rozsudek – bude-li se jednati též o jeho osobu a je-li vinen – dopadne v jeho neprospěch, ale bude to rozsudek, jenž sluší věřícímu člověku. „Jakžť slyším, takť soudím, a soud můj spravedlivý jest. Nebo nehledám vůle své, ale vůle Toho, kterýž mne poslal, Otcovy“ (Jan. 5, 30). To mohl vždy a za každé okolnosti říci jenom ten Jeden, jemuž se koříme. Náš soud může býti správný jen tehdy, nehledáme-li svých věcí – své vůle. A i tehdy se můžeme klamati, nenecháme-li se vésti Duchem Svatým. Bůh soudí, aby napravil, spasil, ponaučil a zachránil, co se ještě napraviti a spasiti nechá. Pán soudil Korintské proto, aby byli ponaučeni, a tak aby se světem nebyli odsouzeni (I. Kor. 11, 32). Člověk bez Ducha Svatého často soudí jen za tím účelem, aby zničil a v pohanu druhého uvrhl. A i lidé, jichž srdcí se dotekl Bůh, ale nenechali-li se vésti Jeho radou (Žalm 32, 8) a Duchem, nesoudili jinak: „Pane, chceš-li, ať díme, aby oheň sstoupil s nebe a spálil je, jako i Eliáš učinil? Ale (Ježíš) obrátiv 30

Ročník II.

Ze slov pravdy a lásky 1913

První kněz.

Z dopisu. – … nechtějí se mnou mít co činit. Ale já jsem spokojen v obecenství s Pánem. On sám může plně uspokojiti, a On je všecko pro mne. Já budu Jeho učedníky vždy milovati, i kdyby tu a tam jinak smýšleli. Jednou přijde den, kdy všecko to „z částky“ přestane. Všemu přibližuje se konec, tedy i všemu nedokonalému poznání. Pak poznáme, jak i my poznáni jsme. Pak budeme Toho viděti, kterého již nyní milujeme, a jenž nás již nyní šťastnými činí. My Jej budeme viděti tak, jakž jest a budeme Mu podobni, a na věky s Ním, budeme Mu sloužiti a na jeho slávě podíl míti. Jaká to milost! Jaká přenesmírná sláva Jeho milosti! Hříšníci – dítky – synové – oslaveni. To je věru dost. Kdo toto ví, ten dovede stát i sám. Avšak já nestojím sám. Je nás více. Jsou ovšem vždy někteří, již se pravdě protiví. Já byl též takový, ale Pán mě osvobodil. I je přišel Syn osvobodili. On to učiní. –

„Melchisedech také král Sálem, vynesl chléb a víno; a ten byl kněz Boha silného nejvyššího“. (I. Mojž. 14, 18–24) Dva králové vyšli vstříc Abramovi, když se navracoval z vítězné bitvy nad Chedorlaomerem a jeho spojenci. Byli to Béra, král Sodomský a Melchisedech, král Sálem. Bůh ve své moudrosti to tak zařídil, aby Melchisedech mohl dříve jednati s Abramem, jenž měl býti posilněn v nastávajícím pokušení, jež naň čekalo v nabídce krále Sodomského. Jako Abram tenkráte, tak i dnes dítko Boží po velikém vítězství obyčejně stojí před velikým pokušením. Hodina vítězství je hodinou pokušení. Jak je dobře, že v této hodině věřícímu přichází pomoc s hůry; kdež máme také „Kněze Boha nejvyššího“ a Jenž jest také „Králem spravedlnosti a pokoje“. On též přichází a své vyvolené posiluje „chlebem a vínem“ – a dříve nežli svět začne mluvit a poukazovat na svá „zboží“, mluví k srdci našemu Pán, jehož smrtí odděleni jsme od světa. Chléb a víno nám poukazují na smrt Páně, jíž vykoupeni a odděleni jsme. „Požehnaný Abram Bohu silnému, nejvyššímu.“ Slyš tohoto kněze – a vřaď své jméno, milé dítko Boží, na místo Abramovo. „Požehnaný ………..“ Můžeš? Kdo a co jest ten Bůh, od Něhož všecko požehnání přichází? On jest ten „silný, nejvyšší, kterýž vládne nebem a zemí“. A tento vše ovládající Bůh jest mým Otcem nebeským. Nejsi spokojen, posilněn a šťasten při této myšlence, jejíž podklad je skutečnost? Potom Melchisedech děkuje Bohu za příčinou Abramova vítězství, že mu je dal: „A požehnaný Bůh silný nejvyšší, kterýž dal nepřátely v ruce tvé.“ Přemýšlejme chvíli – a zeptejme se sami sebe: Může náš Nejvyšší Kněz děkovati za naše vítězství? Co charakterizuje náš život: vítězství anebo porážky? Jsme jako Abram, vítězi nad světem, anebo jako Lot, přemoženi od světa? Lot se jistě nedopouštěl oněch ohavných hříchů sodomských, které nemají ani jmenovány býti mezi dítkami Božími, jsa stále zván spravedlivým, ale on nebyl oddělen od cest světa. Byl jeho přemoženým. Pozorujme vliv onoho požehnání na Abrama. On je úplně v duchu Melchisedechově a za jedno s ním. Jakmile král Sodomský nabízel zboží Abramovi, odmítl je tento slovy: „Pozdvihl jsem ruky své k Bohu silnému nejvyššímu, kterýž vládne nebem i zemí, že nevezmu od niti až do řeménka obuvi ze všech věcí, kteréž jsou tvé, abys neřekl: Já jsem obohatil Abrama.“ Byla to pouze naučená slova? Asi taková, jaká často slyšíme od vyznavačů křesťanství, kteří ve styku s věřícími naučili se té řeči Kanaánské? Jistě že nikoli. To byl výrok jeho srdečného postavení vůči Bohu, jemuž důvěřoval. Abraham je zván otcem všech věřících, a protož následujme jeho víry.

Redakční. Menši obnosy za traktáty možno zaslati v poštovních známkách kterýchkoli zemi. Traktátů ovšem možno objednati i méně, nežli 50. Dá-li Pán vydáme tento týden nový traktát „Smrt jedné dívky“, s obrázkem.

Milost a pravda. „Nebo byl řekl Hospodin Abramovi: Vyjdi z země své a z příbuznosti své i z domu otce svého do země, kterouž ukáži tobě. A učiním tě v národ veliký, a požehnám tobě a zvelebím jméno tvé …“ (I. Mojž. 12, 1–3). Milost a pravda jdou vždy pospolu. Také toto Boží povolání obsahuje obé, milost i pravdu. Milost vidíme v zaslíbení: „Ukáži tobě zemi, a učiním tě v národ veliký, a požehnám tobě, a zvelebím jméno tvé“; pravdu v přikázání o oddělení: „Vyjdi“. Poslušnost Abramova vůči tomuto rozkazu “Vyjdi" ukázala jeho víru v ono zaslíbení: „Ukáži … zvelebím“. S Božím povoláním, jehož silou jest zaslíbení, je spojeno slovo oddělení: „Vyjdi“, a tato požaduje bezpodmínečnou poslušnost. Křesťan bere obé; raduje se ze zaslíbení a podrobuje se rozkazu Božímu o oddělení. On ví, že má odpuštění hříchů podle bohatství milosti Jeho; že milostí dospělo jeho srdce k pokoji a šťastnému důvěřování v Boha a že z milosti byl povolán k účastenství Syna Božího. Ale jeho víra, která spočívá na Boží milosti a Slovu zaslíbení, přijímá též Boží prohlášení o oddělení. Ona nemyslí na to, jak by zachovala „pokoj se všemi, třeba i na úkor pravdy“, ale chce se líbiti Bohu. Touží po posvěcení a následuje svatosti, bez níž žádný neuzří Pána. Člověk často odděloval pravdu od milosti, a kázal Boží „Učiním a požehnám“ bez Božího „Vyjdi“, aneb často se pokoušel lidi odděliti poukázáním na příkaz

On postačí. 31

Ročník II.

Ze slov pravdy a lásky 1913 „Vyjdi“, aniž by pochopil a poznal Boží „Učiním a požehnám“. Následek toho byl dříve nebo později zmatek a zklamání.

„opustil, zamilovav tento svět (běh světa tohoto), a šel do Tessaloniky“ (II. Tim. 4, 10). Náchor, druhý syn Táre, vůbec nevyšel, neboť jaké jméno, takový asi i sám byl. Náchor, dle některých učenců znamená „hněvivý“, dle jiných „probodavač“. Obé poukazuje na zlostnou povahu. Hněviví lidé zůstávají v Ur Kaldejských – v které „víře“ se narodí, v té umírají – neboť toliko „tiší obdrží dědictví na zemi“, jak Pán Ježíš pravil. Byl by tento hněvivý příbuzný Abramovi prospěl na cestě? – Dnes je mnoho věřících, kteří své příbuzné, aniž by tito zažili znovuzrození, stůj co stůj přivádějí na „cestu za Pánem“. Z počátku to ještě jakž takž jde, ale za krátko se ukáže, čího kdo je ducha, neboť přirozená mysl, byť by se i v náboženský háv oblékla, nevydrží dlouho v přestrojení. Ač zevně oddělena, ač tělem mimo Sodomu, jako žena Lotova, srdcem je ve světě a Sodomě. Na začátku své pouti čte v Slově o Božích zaslíbeních a sytí se jimi, ale po nějakém čase se jí tato Boží manna znechutí a zoškliví, jako lidu Izraelskému: „Duše naše chléb tento ničemný sobě již zošklivila“ (IV. Mojž. 21, 5). Takovéto „věřící“ duše (některé se staly „věřícími“, protože se chtěly vdáti neb oženiti), dávají přednost románům místo Slovu Božímu, a světským klevetám místo rozmluvám o Božích věcech. O slovech jejich nelze říci, že by byla „slova propověděná případně“, podobna „jablkům zlatým s řezbami stříbrnými“ (Přísloví 25, 11). Žel, že je mnoho Náchorů, lidí neznovuzrozených; v mnohých skupinách dítek Božích. Do mnohých sborů „podešli“, t. j. „kradmo se vloudili“, ale do některých sborů, kde „Táreové“ mají hlavní slovo, i vědomě připuštěni byli, ačkoli jsou poznamenáni ku potupení, t. j. k soudu (Juda 4). Jsou věřícím jenom na překážku, k zdržování a k pádu, neboť: „Tělesný člověk nechápe těch věcí, kteréž jsou Ducha Božího, nebo jsou jemu bláznovství …“ (I. Kor. 2, 14).

Štěpán pravil, že „Bůh slávy ukázal se otci našemu Abrahamovi, když byl v Mezopotanii, prve než bydlil v Cháran“ (Skut. ap. 7, 2). Ale Abram, ačkoli měl, se neujal vůdcovství na této cestě do Kanánu, nýbrž Táre, otec jeho. Tento „vzal Abrama, syna svého a Lota, vnuka svého a vyšli spolu z Ur Kaldejských, aby se brali do země Kananejské a přišli až do Cháran a bydlili tam“ (I. Mojž. 11, 31). Táre znamená opoždění, bloudění; Cháran, dle Dr. Jounga, silný, osvícený. Cháran nebylo na cestě do Kanánu; naši poutníci zašli na své cestě příliš k severu. Jaký div, když je vedlo „bloudění“. Patrně se Táreovi v této romantické krajině líbilo, tak že asi k vůli němu zůstali tam všichni až do jeho smrti. Táre je obrazem „vůdců“, s nimiž dítky Boží dělají žalostné zkušenosti. Máme celé řady dítek Božích, jež vůdci svými byly zavedeny do spiritismu, hypnotismu a pohanského okultismu vůbec, do učení o „všebratrství“, do práce a propagandy k odstranění válek mocí a kulturou člověka. „Krásné“ to sféry, plné „síly a osvícenosti“, jsou ale příliš na severu od plánů Božích s církví Páně. Jaká to škoda, že mnozí věřící lidé se svými nepravými vůdci se usadí a bydlí v těchto krajích Cháranských, opožďujíce se na cestě a opouštějíce zaslíbení. „Bojmež se tedy, aby snad opustě zaslíbení o vjití do odpočinutí jeho, neopozdil se někdo z vás“ (Žid. 4, 1). Když takový „vůdce“ plány Boží s církví Páně zřejmě zavrhne, jinými slovy: když zemře v Cháran, tu se teprve dítky Boží vzpamatují, a uvědomíce si, že Cháran se svými „osvícenými a mocnými zjevy úsilí lidského“ není jejich cílem, ujmou se sami vůdcovství a nesou se k dokonalosti podle vůle Boží. Tak i Abram. „Vzal Abram Sarai manželku svou a Lota … a vyšedše, brali se do země Kananejské, až i přišli do ní“ (12, 5). O Lotovi, jehož jméno znamená „utajení neb zastření“, čteme, že chodil s Abramem (13, 5). Ale ne dlouho. Vyskytly se nesnáze mezi pastýři Abramovými a Lotovými. Následek toho bylo rozdělení. Slovo Boží mluví o Lotovi jako o spravedlivém, a jistotně že jím byl, ale srdce jeho se přece jenom nespokojilo Božím určením, aby byl hostem a příchozím na zemi. Proto také není vyjmenován mezi reky víry v 11. kap. k Židům. To, co bylo „utajeno a zastřeno“ v srdci Lotově, se najednou ukázalo: „Pozdvihl tedy Lot očí svých a viděl“ – jenom to veliké a bohaté a rozhodl se proto. Lotovi se podobají tací lidé, kteří uvěří a po nějakou dobu putují na úzké cestě zavržení s dítkami Božími, ale pak se chtějí „usadit“. Zborečky křesťanů, které nesou charakter poutníků a hostí, přestávají jim býti přitažlivými, jako Lotovi stany Abrahamovy, a tu pomýšlejí na „připojení“ k některým větším a slavnějším církvím. Lotovi se také podobají lidé charakteru Démasova, který Pavla a s ním i zaslíbení

Náchor nestrhl Abrama zpět. Kéž by se věřící lidé nedali strhnouti příbuznými svými, kteří jsou ve světě. Kéž bychom všichni jednali vždy dle pravdy a nehleděli na následky. I kdyby nás všichni opustili, bratři a sestry, máme jednati dle zjevené vůle Boží. Kdo se nechá strhnouti příbuznými svými, kdo k vůli příbuzným opouští poznané pravdy a slevuje s ní, kdo chce míti milost bez pravdy, zaslíbení bez oddělení ode všeho nepravého a nebiblického, toho jméno nepřijde mezi reky víry, jako jméno Lotovo. On může býti spasen, a také bude, je-li dítkem Božím, avšak tak jako Lot – skrze oheň (I. Kor. 3, 15). V Božím povolání jsou vždy milost a pravda, zaslíbení a oddělení. Když Pán Ježíš chodil podle moře Galilejského (Galilea pohanská, lid, který bydlil v temnostech), uzřel dva bratry, Šimona a Ondřeje, ani pouštějí síť do moře. I dí jim: „Pojďte za mnou“ – to je oddělení. „A učiním vás rybáři lidí“ – to je zaslíbení (Mat. 4, 18–20). „Pojďtež ke mně všickni, 32

Ročník II.

Ze slov pravdy a lásky 1913 kteříž pracujete a obtíženi jste“ – to je oddělení, neboť On byl oddělen (Žid. 7, 26), a pak následuje to, co On učiní, zaslíbení: „A já vám odpočinutí dám“ (Mat. 11, 28). To samé nacházíme i v oněch známých slovech: „Přebývati budu v nich a procházeti se, a budu jejich Bohem, a oni budou mým lidem“. A protož –: „Vyjdětež z prostředku jejich a oddělte se, praví Pán a nečistého se nedotýkejte a já přijmu vás“ (II. Kor. 6, 16. 17).

ztišiti nad Slovem; v přítomnosti Boží, a říci: „Mluv Hospodine, nebo slyší služebník Tvůj“.

Dobrovolně hřešiti. „Nebo jestliže bychom dobrovolně hřešili po přijetí známosti pravdy, nezůstávalo by již oběti za hříchy“. (Žid. 10, 26).

Jsi poslušen? Mnozí chtějí napraviti a polepšiti to, co mají opustiti. Zůstávají ve spojení s mnohými „nepravostmi“, aby je napravili, zatím co Slovo Boží praví: „Vyjdětež!“ Jaký div, že tací nepřicházejí k pokoji duší svých – k odpočinutí, neboť kde není pravdy, tam se člověk ani v milosti nemůže uklidniti. Navštěvuje-li nás tedy Bůh Slovem svým, a ukazuje-li nám na něco nesprávného v našem životě nebo postavení, tak zajisté chce, abychom se toho vzdali. Jinak by nám na to nepoukazoval. A zda může také o tobě a mně vydati svědectví: „Nalezl jsem … muže podle srdce svého, kterýž bude činiti všecku vůli mou?“ (Skut. ap. 13, 22.).

Dítko Boží může se dopustiti hříchu. Proto je ve Slově Božím často varováno a napomínáno, aby nehřešilo. Jelikož není pod zákonem, ale pod milostí, hřích nebude panovati nad ním (Řím. 6, 14). „Pakli by kdo (z dítek Božích) zhřešil, přímluvce máme u Otce, Ježíše Krista spravedlivého“ (I. Jan 2, 1). Jaká to milostivá péče našeho Otce na nebesích. – V jistém slova smyslu může i dítko Boží „dobrovolně hřešiti“, a sice v tomto: Pokušení za pokušením přichází, a ono, nepěstujíc úzkého obecenství s Pánem a Slovem Jeho milosti, stává se bezmocným a slabým proti novému útoku – a učiní něco, ačkoli dobře ví, že se to Bohu nebude líbiti. Zajisté že není žádného dítka Božího, které by mohlo říci, že takto nikdy nezhřešilo. Kdyby ono místo v epištole k Židům, nahoře uvedené, mělo tento smysl, pak by z dítek Božích dle všeho nikdo nemohl spasen býti.

Měděné umyvadlo. „Umývati budou z něho Aron i synové jeho ruce své i nohy své. Když vcházeti budou do stánku úmluvy, umývati se budou vodou, aby nezemřel“. (II. Mojž. 30, 18–20). „Bože svatá jest cesta tvá.“

Abychom rozuměli co „dobrovolně hřešiti“ na onom místě znamená, musíme uvážiti, že ona epištola je psána věřícím ze Židů, kteří, byvše pronásledováni, ocitli se v nebezpečí zpět k židovství se navrátiti. Ale návrat k židovství znamenal zavržení Syna Božího. (Viz celou kapitolu.) Kdo toto učinil, nesl charakter „protivníka“.

(Žalm 77, 14.) Často se stává, že překročíme svatyni, aniž bychom dříve upotřebili vody v měděném umyvadle. Jinými slovy: chceme se blížiti Bohu bez patřičného uvědomění, že svatý jest, a tudíž bez potřebného očištění srdcí i svědomí svých od prachu všech denních starostí a třeba i vážného zarmucování Ducha Svatého.

Takovíto lidé museli věřícím Židům býti známi. Ne že by byli spaseni bývali, ale oni měli styk s věřícími, v jejich shromážděních dosáhli poznání pravdy (V. 26), byli skrze krev smlouvy posvěceni v tom smyslu, že stáli odděleně od zaslepené většiny Židů a zároveň stali se účastníky požehnání, tak jako o nevěřícím muži jest řečeno, že je posvěcen*) pro ženu svou (I. Kor. 7, 14), ale nikoli spasen. Vzdor všemu tomu a proti lepšímu přesvědčení zavrhli Syna Božího a tím i tu jednu oběť za hříchy přinesenou. Následkem toho jim nezbývalo nic jiného než očekávání soudu, poněvadž nezůstávalo pro ně již více oběti za hříchy. Ve smyslu tohoto místa dítko Boží nemůže takto „dobrovolně hřešiti“, t. j. pro ně není jíž nebezpečí, že by Oběť Kristovu opustilo a navrátilo- se k obětem zvířat v chrámu Jeruzalémském.

Kněží Staré Smlouvy nesměli překročiti svatyni dříve, dokud ruce a nohy neočistili v měděném umyvadle. Voda – obraz Slova Božího, které má nás každodenně očišťovati a napravovati – byla v umyvadle, jež bylo z mědi, jako oltář, na kterém přinášeny byly oběti za hříchy. Měď je obrazem soudu Božího nad hříchy; onen had na poušti, jenž byl dán k spáse lidu Izraelskému, byl též z mědi udělán. Tak také i my, kterým soud Boží za hříchy na kříži znám jest, máme Slovem Božím naše jednání a obcování souditi, očišťovati a napravovati. I kdyby byli kněží ono denní očišťování nepovažovali za nutné, Boží svatost je přece jen požadovala. Proto ani my, kteří jsme nazváni „kněžstvem svatým“, nemáme zanedbávati tohoto praktického očišťování. Máme se sami, odděleně, *)

Neutvrzené dítky Boží bývají tímto místem často přivedeny do velikých úzkosti. Shledaly, že nebyly opatrnými a věrnými, vzdor tomu, že obnovenou myslí srdce nenáviděly hřích. Neboť v nestřeženém

Posvěcen, v oné kapitole, znamená „oddělen“ 33

Ročník II.

Ze slov pravdy a lásky 1913 okamžiku přišlo mocné pokušení. Místo aby hledaly pomoci u trůnu milosti, propůjčily, třeba že jen na okamžik, svou vůli nepříteli, a tak podlehly – padly. Hrůzou a zoufáním, ale také lítostí jaty jsouce, domnívaly se, že toto místo se na ně vztahuje. Ale chce snad takováto úzkostí naplněná duše zavrhnouti milost Boží? Ne, neboť milost právě je to, po které volá. Chce snad Syna Božího pošlapávati a Jeho krví pohrdati? Ne, naprosto ne! Na takovouto duši se tedy toto místo nevztahuje. O ní nadějeme se lepších věcí (Žid, 6, 9). v. d. K.

necháme naše srdce říditi Duchem Svatým, tím šťastnější budeme. Čím více se budeme zaměstnávati Slovem, tím k většímu užitku budeme. A když skončí pouť církve Jeho zde na zemi, tak jako Enoch za starodávna, i my k Němu vzati budeme. Neboť tajemství je nám zjeveno: „Ne všickni zajisté zesneme, ale všickni proměněni budeme“ (I. Kor. 15, 51). Ohledně těch, kteříž žijí a věří, Kristus pravil, že neumřou na věky; těmto bude Kristus ve svém dni Životem. Těm, kteří v Něho věřili a zesnuli, těm bude Vzkříšením ve svém dni (Jan 11, 25. 26). Ale nepředejdou jedni druhých, neboť „mrtví v Kristu vstanou nejprve. Potom my živí pozůstavení spolu s nimi zachváceni budeme do oblaků, vstříc Pánu v povětří, a tak vždycky s Pánem budeme“. (I. Tess. 4, 14 až 17).

Nyní s Pánem a na věky s Pánem. Slovo Boží mluví o církvi jako o zvláštní společnosti, lišící se od „Židů“ i „pohanů“ (Řeků) (I. Korint. 10, 32). Ona má nebeské povolání a postavení, nebeskou příslušnost i naději. Ona pozůstává ze spasených hříšníků ať ze Židů, ať z pohanů. Ona jest „lidem přijatým jménu Jeho“ (Skut. 15, 14), aby vydávala svědectví o nanebevstouplém Spasiteli (Skut. 1, 8), aby sloužila Bohu živému a pravému .(I. Tess. 1, 9), a očekávala Syna Jeho z nebe (I. Tess. 1, 10; II. Tess. 5, 4–9, a v. 23 a 21; Řím. 13, 11. 12; Titus 2, 12. 13; I. Jan 3, 1–3; I. Kor. 1, 7. 8; Fil. 3, 21).

S Pánem – na věky s Ním. Když s Ním zde v utrpení, tak také s Ním ve slávě a v panování. Máš soužení? Jsi pronásledován pro Jeho jméno? Shledáváš mnohou nedokonalost při sobě a vidíš bídu a nouzi svou? Teskníš po těch, kteří byli tvými spolupoutníky, a nyní se od pravdy odvrátili? Pláčeš a ptáš se, kdo bude hoden? Neplač, ale hleď na vůdce a dokonavatele víry své. On přijde a všichni srdce potřeného potěšeni budou! Všichni lačnící a žíznící po spravedlnosti nasyceni budou! Všichni, kteří Krista čekají k spasení, viděti Jej budou, nebo On se jim ukáže (Žid. 9, 28), a podobni Mu budou (I. Jan 3, 2). Dílo dobré v nich Bohem konané, dokonáno! Bůh zveleben! Ó svatý, svatý, svatý, Bože všemohoucí, kdo jest Ti podoben? Tobě, kterýž na výsosti přebýváš, „kterýž snižuješ se, abys všecko spatřoval, což jest na nebi i na zemi. Kterýž vyzdvihuješ z prachu nuzného a z hnoje vyvyšuješ chudého, abys jej posadil s knížaty, s knížaty lidu svého“ (Žalm 113). V ten den, „v den boje Tvého, lid Tvůj dobrovolný, v ozdobě svatosti, z života hned v svítání jako rosa plod Tvůj bude“ (Žalm 110). Halelujah.

Naděje církve je nebeská. Ona nečeká na žádné události, jako zemětřesení, zatmění slunce a padání hvězd, na žádné vylití hněvu Božího na tuto zem před příchodem Páně pro ní; všecky tyto věci se stanou až po jejím vzetí na nebesa. Nebo všichni, kteříž zemřeli s Kristem, jsou v Kristu, a „nepřijdou na soud“ (Jan 5, 24; Řím 8, 1) a nic je neodloučí od Krista a Jeho lásky (Řím. 8, 35–39). V době onoho velikého soužení, o němž je řeč v ev. Mat. v kap. 24., a jež se jmenuje „časem soužení Jákobova“ (Jer. 30, 7), ona bude u Krista a jako „rytířstvo nebeské vyjede s Ním na soud“ (Zjev. 19, 11–14), a zjeví se s Ním v slávě (Kol. 3, 2). Na její údy je poukázáno, že jsou to ti, kteříž jsou s Ním, povolaní a vyvolení a věrní (Zjev. 17, 15).

Ruka Boží – ruka milosrdná.

Údové církve Páně nejsou napomínáni, aby se připravili „na smrt“, ale aby byli „hotovi vyjíti vstříc Pánu svému“.

„Jestližeť najdu milost před očima Hospodinovýma, přivedeť mne zase … Pakliť řekne takto: Nelíbíš mi se, aj, teď jsem, nechť mi učiní, což se mu dobrého vidí.“ (II. Samuel. 15, 25–26.)

Oni neví dne ani hodiny, kdy přijde jejich Pán. Jeho slova jsou: „Nebo nevíte u večer-li, čili o půlnoci, čili když kohouti zpívají, čili ráno, přijde Pán váš“ (Mar. 13, 35). Proto mají „býti hotovi“, „bdíti“ a „očekávati“ Toho, kterýž „rychle přijde“.

Tato slova pronesl David, když na něho těžce dolehla ruka Hospodinova. Absolon, jeho vlastní syn, povstal proti němu, chtěje sám kralovati. Většina lidu přidržela se Absolona, a David musil se svými věrnými prchnouti z Jeruzaléma. Také Sádoch a Abiatar následovali jej s truhlou Boží. David brání tomu; má se za nehodna této přednosti. Ví, že jej kárá ruka Hospodinova; proto brání tomu, by truhla Boží, která v odpočinutí vešla, zase s ním měla z místa na místo v nehostinných krajích putovati. Koří se pod mocnou

Čím živější a vroucnější bude naše obecenství s Kristem, tím více budeme Kristu podobni. Čím více se budeme zaměstnávati nebeskými věcmi, kde Kristus na pravici sedí, tím více bude naše obcování a náš život nebeský. Čím více budou naše mysle naplněny oním „Požehnaným“, tím více budeme požehnáni. Čím více 34

Ročník II.

Ze slov pravdy a lásky 1913

kázati a pracovati tam, kde společnost za dobré uznala.

ruku Boží v bolesti a v pokoře, ačkoli neví, zda jej Hospodin uvede opět do Jeruzaléma a v království. On chce ale vše vzíti z Jeho ruky. A kdyby i zcela měl býti pohrdnut, je připraven pokořiti se „Skále té, jejíž skutkové jsou dokonalí, nebo všecky cesty jeho jsou spravedlivé“ (V. Mojž. 32, 4.), věda, že vše, co Bůh činí, dobré jest. Nám je ovšem známo, že Bůh přivedl Davida zpět do Jeruzaléma a že znovu obživena byla duše jeho. Ale důležité je, aby každé kárání Hospodinova docílilo i při nás to, co při Davidovi, totiž: úplnou oddanost do Jeho svaté vůle.

Jiří Müller z této společnosti vystoupil, aby mohl pracovati a kázati tak, jak Slovo Boží učí, a ne jak ona i jiné společnosti nařizují. Jeden z důvodů, proč vystoupil, zní takto: „Mé svědomí se vzpouzelo proti tomu, abych se ve své misijní práci nechal vésti a říditi lidmi. Shledal jsem, že jako služebník Kristův mám se nechat vésti Duchem Svatým, a to ve všem, i co se týče místa a času, a ne lidmi; a na toto poukazuji ve vší šetrnosti všem i těm, kteří mohou býti i více učení a duchovněji smýšlející, nežli já: Služebník Kristův má míti pouze jediného Mistra.“ (Autobiography strana 36.)

Nezoufej!

Po padesáti létech Müller píše, že onoho kroku nikdy nelitoval.

Za každým mrakem svítí slunce, neb měsíc, neb hvězdy; po každé sebe temnější a tmavší noci následuje zlaté jitro. Všecko má svůj čas. Snad máš dnes čas pláče, čas zármutku – nezoufej – jistě že ještě budeš míti čas zpěvu a radosti. Snad ti dnes údělem soužení, slzy a kříž – nezoufej – jistě ještě přijde uklidnění, plesání i koruna. Nezoufej, musíš-li rozsévati s pláčem a v neuznání. Přijde doba žně, a ti, kteří s pláčem rozsévali, s prozpěvováním žíti budou. Když na všech stranách se vzmáhá hřích a klam, Když tvá duše nyje po mužných svědcích Sionských, když se ti zdá, že kde kdo sklání kolenou svých před duchem tohoto věku, a když všude zříš tupou lhostejnost a led na srdcích i těch, jež jsi pokládal za nejprvnější – tak přece nezoufej! Vzmuž se sám! Pluj proti proudu! Samozřejmé, že loďka na tiché vodě a za příznivého větru může klidně plouti; ale jen ten se ukáže schopným a smělým plavcem, kdo proti proudu pluje a kdo s odpornými větry zápolí i když mu odnikud povzbuzující hlas úspěchu a vítězství nepřeje. Drž hlavu nad vlnami chladu a lhostejnosti náboženské! Nedopusť, aby slovo: „Musím se vzdát,“ uhostilo se v srdci tvém! Když slabé, lidské berly, na které jsi se chtěl podepříti, jedna za druhou se lámaly – tak se spusť na skálu věků, která se nemění. Pamatuj, že Ježíš Kristus tentýž včera, dnes i na věky. A tento Ježíš jest tvým spasitelem a tvým pastýřem – a On pravil: „Nikoli nenechám tebe, aniž tě opustím“ (Žid. 13, 5).

Bible. Tato kniha zjevuje vůli Boží, popisuje stav člověka, poukazuje na cestu k spasení hříšníka, mluví o odsouzení hříšníků a o štěstí věřících. Varuje, napomíná, kárá, trestá. Její učení je svaté, její soudy určité, její dějiny pravdivé, její proroctví nezměnitelná. je samé světlo, aby Tě vedla, plna pokrmu, aby Tě sytila, plna povzbuzení, aby Tě potěšovala. Je mapou pro Tebe na cestě životem, berlou pro Tebe na pouti, mečem v boji, těšitelkou v zármutku. Kristus je jejím vznešeným předmětem, v Němž je nám ráj vrácen, nebe otevřeno a brány pekla zavřeny. Ona je knihou knih a je určena pro naše dobro a pro Boží oslavu. Ona má plniti naše srdce i paměť a říditi náš běh. Čti ji pozorně, často a v duchu modlitebném. Pamatuj si, že je Ti dána pro život a že Tě může moudrým učiniti. Věnuj jí více času, než doposud. Nech ji na sebe působiti, dovol jí, aby Tě napomínala, cesty Tvé soudila a názory Tvé opravovala. Podle její rady, nech se vést a v slávu přivést (Žalm. 73, 24).

Zrnka. My jsme se neobrátili k Bohu od model, abychom se „dobře měli“, ale abychom „sloužili a Syna Jeho očekávali“ (I. Tess. l, 9–10). Že při tom budeme šťastni, je samozřejmé.

Jeden jest Pán. (Efez. 4, 5.) Když Jiří Müller přišel do Anglie, pracoval nejdříve ve spojení s misií mezi Židy. Od této společnosti dostával pravidelný měsíční plat. Po nějakém čase shledal, že postavení; jež zaujímá, se nedá ospravedlniti Slovem Božím, jelikož musel poslouchati společnost, která jej platila. Ona by mu nebyla dovolila, aby byl kázal všude tam, kde by mu Pán byl dveře otevřel, a kde by on, nechaje se vésti Duchem Svatým, byl toho potřebu shledal, ale on měl

* Když Mojžíš se usadil podle studnice, tak se nacházel v místě, kde mohl dávati vody i druhým (II. Mojž. 2, 14–18). Chceme-li podávati vody druhým, musíme se také usaditi u studnice „Živého vidoucího mne“ (I. Mojž. 24, 62) – u Jeho Slova – a z Něho čerpati a dávati; bližním svým. 35

Ročník II.

Ze slov pravdy a lásky 1913

udusil, ne-li aspoň zeslabil a překážel vzrůstu jejímu. Proto jsou zcela na místě ona mnohá napomenutí v Písmě, upozorňující nás na tento předmět. Všimněme si na př. jen několika napomenutí v I. ep. k Tess.: „Vás pak ten Pán račiž rozmnožiti a rozhojniti v lásce k sobě vespolek i ke všechněm“ (kap. 3, 12); „Nebo jste vy od Boha naučeni, abyste milovali jedni druhé. A jistě činíte to všechněm bratřím ve vší Macedonii. Napomínámeť pak vás, bratří, abyste se v tom více rozhojnili“ (kap. 4, 9. 10). Mnohé z dítek Božích zapomínají v lásce se rozhojňovati a také se nenamáhají, aby v ní rostly. Jistě že to není těžké milovati ty bratry, kteří nám ve všem vychází vstříc a nám lichotí; ale my máme milovati i ty, kteří nám dovedou říci pravdu do očí a pokárati nás; ano tyto obzvláště, poněvadž to s námi dobře myslí. Jak všichni jsme nakloněni k tomu – služebníky Kristovi nevyjímaje – hledati lichocení a uznání, a za to se teprve odměňovati láskou.

* Tam, kde bývají otevřeny „veliké a mocné dveře“, je také protivníků mnoho (I. Kor. 16, 9). Největší škody způsobují protivníci pravdy, kteří jsou uvnitř, s nimiž církev hned od počátku měla co činiti (Gal. 2, 4–5). * Priscila s Akvilou dali Pánu vše – čas, schopnosti i majetek. I oni častokráte byli „jmíni jako ovce, vedené k zabití“ (Řím. 16, 3–4). Není divu, že tací lidé byli ku požehnání všem církvím pohanským, ano i samotnému Apolovi, kterému dokonaleji vyprávěli o cestě Boží (Skut. ap. 18, 26).

Redakční. Osmistránkový traktát „Smrt jedné dívky“ s obrázkem prodáváme 25 kusů za 45 haléřů, 50 za 90 haléřů, a prosíme o hojné rozšíření tohoto, jakož i traktátů „Hledáš pokoje“ a „Nebyl zavržen“. V traktátech zvěstujeme čisté evangelium Nevidíme-li ihned výsledek rozsívání – bratří a sestry – nepozbývejme naději. Slovo Boží se nevrátí prázdné a věčnost jistě zjeví užitky této vděčné práce. Ku každé sebe menší objednávce přidáme vícero traktátů zdarma.

Tak jako víra naše, tak i láska bývá zkoušena. Jak mnoho byla láska Páně zkoušena a přece: „milovav své až do konce je miloval“ (Jan 13, 1), ač všichni jej opustili a Petr i zapřel! Přijde-li zkouška, trhá se velmi často ona jemná páska lásky mezi bratřími; s povzdechem přisvědčí mi každý bratr a každá sestra, že tomu tak jest, neboť zřídka kdy miluje jeden druhého až do konce! Jak často se nepodobáme v lásce Jemu, jinak bychom milovali tak, jako On miloval, vzdor všem útokům. Snažme se tedy více milovati láskou Boží, která „rozlita je v srdcích našich skrze Ducha Svatého“ (Řím. 5, 5), nebo „každý, kdož miluje Toho; kterýž zplodil, milujeť i toho, kterýž zplozen jest z Něho“ (I. Jan. 5, 1).

Přikrývající láska. „Přede vším pak lásku jedni k druhým opravdovou mějte; nebo láska přikryje množství hříchů.“ (I. Petr. 4, 8.) Lásce je dána ta nejdůležitější úloha ve věcech Božích. Shledáváme se s ní v ráji a nepostrádáme ji na novém nebi a na nové zemi. Všichni svatí a Boží lidé na ni poukazovali. Pavel, když žádal Korintské, aby se snažili dosíci všech lepších darů, nezapomíná upoutati jejich mysl na to nejvyšší, totiž na lásku (I. Kor. 12, 31), která jest větší než víra a naděje (I. Kor. 13, 13). Petr napomíná věřící, by přede vším měli opravdovou lásku mezi sebou. Jan pak jde ještě dále a řekne jednoduše: „Bůh láska jest“ (I. Jan 4, 8). Mezi ovocem Ducha zaujímá láska první místo (Gal. 5, 22). Plný význam té Boží lásky k nám, její věčnou cenu a její věčnost naplňující výsledky, nemůžeme my lidé pochopiti. Koříc se, stojíme před Bohem a u vděčném srdci šeptáme: „Tak Bůh miloval svět, že syna svého jednorozeného dal“ (Jan 3, 16). Touto Boží láskou začne člověk milovati teprve od té doby, kdy se znovuzrodil, neboť kdož miluje; z Boha se narodil, a zná Boha (I. Jan 4, 7). Neobrácený nemůže touto Boží láskou milovati, poněvadž mu není dána. Jeho láska jsou nejvýše zříceniny té, která byla před pádem.

Pavel ve své známé chvále svaté lásky (I. Kor. 13), obšírně vypravuje, co láska jest, co zmůže a jak dlouho trvá. Petr, v onom citovaném verši, praví, že láska, která má mezi námi býti, přikrývá množství hříchů. Jistě, že uvedl zde jednu z nejhlavnějších vlastností lásky, protože právě láska může toto činit, může přikrývat, když to přirozené srdce tak rádo odkrývá. Bude tedy dobře, když i my obrátíme svůj zřetel na tuto důležitou vlastnost lásky. Je ta zahanbující, bolest působící skutečnost, že jsou bratři a sestry, kteří jakoby rozkoš měli v odkrývání hříchů a často domnělých chyb jiných spolubratří, o nichž pak druhým se zálibou vypravují. Nesmírné jsou to škody, které takovýmto jednáním byly způsobeny mezi dítkami Božími. Jak se má nazvati takovéto jednání? Je to vroucí láska, která přikrývá množství hříchů? – Někdy to jde tak daleko, že bratří a sestry po léta vždy jen ty samé zlé a utrhačné příběhy vyprávějí a nově přišlým chyby věřících ukazují. Takovéto jednání je ošklivosti hodné. Taž se sebe bratře – sestro – zdali nevypravuješ jiným chyby těch věřících, kteří tobě nejsou dosti sympatickými? Když ano, jak může v tobě býti ona „hříchů přikrývající láska“? Láska Boží, která takovým podivuhodným způsobem přikryla množství i tvých hříchů, praví o nás

Tato nová láska v srdci každého znovuzrozeného člověka, která má růsti, musí býti ošetřována, a to velice pečlivě na kolenou v přítomnosti Páně; neboť ďábel nasadí vše, by tuto v srdci vzcházející lásku 36

Ročník II.

Ze slov pravdy a lásky 1913 všech, tedy i o tom tobě nesympatickém bratru: „Na hříchy jejich i na nepravosti jejich nikoli nevzpomenu více“ (Žid. 10, 17; Žalm 32, 1). Jak to přijde, že ukazuješ na poklesky těch, kteří již dávno činili pokání, a v hříchu více nežijí, a jejichž hříchů Bůh nevzpomíná, když pravíš, že láska Boží v tobě přebývá? A možná, že jejich dávno minulé poklesky ještě zveličuješ a stavíš je v to nejhorší světlo? Pomni na zlořečení, které padlo na Chama, syna Noe, poněvadž pověděl bratřím svým o hanbě otce Sema a Jafeta, kteří, odvrátivše tváře své, přikryli hanby otce svého (I. Mojž. 9, 18–27). Můžeš očekávati požehnání v duchovních věcech, když klesajícího bratra neb sestru osobně v lásce nikdy nenapomeneš, jemu nikdy neřekneš, že to, co činí, Pánu se nelíbí – a přímo jdeš k druhým a vypravuješ vše tak, jak se tobě asi věci zdají?

prahli po síňcích Hospodinových – zda nemáme my, lid přijatý jménu Jeho, tím více toužiti po příbytcích Jeho svatosti? Jest to pravou radostí našich srdcí, býti tam, kde se dva neb tři shromáždí ve (ke) jménu Jeho? Avšak kdo byli tito synové Chóre? Což nepozřela země celé jejich pokolení? Dle IV. knihy Mojžíšovy, kapitoly 16. zdálo by se, že tomu tak bylo. Ale v kapitole 26. téže knihy je ve verši 11. výslovně řečeno, že synové Chóre nezemřeli, když oheň spálil oněch dvě stě a padesáte mužů. Byli zachráněni na pokraji zkázy a jako hlaveň z ohně vychváceni, aby byli pomníky slitování a dobrotivosti Boží. To ale nebylo ještě vše. Oni nejen že byli ochráněni před soudem, nýbrž také, jsouce částí pokolení Kahat, obdrželi město útočištné (I. Paral. 6, 54–70). – Náš Bůh se raduje, může-li prokazovati milost. Dobrotivost a slitování Boží šetří viníky, a dává jim místo bezpečnosti. Kdysi synové hněvu, tak jako všichni ostatní, jsme nyní neomezenou milostí Boží až tam přivedeni, že v Kristu Ježíši nalézáme své místo na nebesích. Ano, to požehnané město, to věčné útočiště, ten nebeský Jerusalém je naším příbytkem. Toť převelmi veliké vítězství milosti Boží!

Jaká to požehnaná, radost i čest Pánu působící skutečnost, že mezi věřícími jsou také bratři a sestry, kteří následují příkladu Sema a Jafeta, kteří jednají jako nebeský Otec v Pánu Ježíši vůči nim jednal; kteří rádi množství hříchů přikrývají; kteří raději škody trpí, než by něco špatného o svých bratřích v Kristu vyprávěli. Ano, toto může činiti jen ta pravá láska Boží; jen ona dovede rozhlašovati to nejlepší o údech Kristových. Snažme se tedy této lásky co nejvíce míti ve svých srdcích. Nemůžeš-li snad ale mnoho krásného vyprávěti o některých spolubratřích, tedy raději mlč, a ta vroucí láska přijde k svému právu a přikryje množství nedostatku, neboť oči lásky vidí v milujícím předmětu vždy něco chvály hodného. To samé viděl náš Pán ve svých chybujících učednících (Luk. 22, 28).

Milost Boží jde ale ještě dále. Synům Chóre, kteří byli vytrženi z jícnu smrti, byla přidělena služba v domě Hospodinově. Oni byli strážnými prahů při stánku a měli dohled „nad komorami a nad poklady domu Božího“. Všecky posvátné nádoby, bělí (jemná mouka), víno, olej, kadidlo, vonné věci atd. byly jim svěřeny (I. Paral. 9, 19 až 32). Jaká to vzácná služba! I my, byvše vykoupeni z věčného zahynutí krví našeho Pána a Spasitele, jsme přeneseni do přítomnosti Boží, a jsme, jedni více druzí méně podle obdarování, jež nám svěřena, strážnými a šafáři nad poklady domu Božího. „Jeden každý jakž vzal dar, tak vespolek tím sobě přisluhujte, jako dobří šafáři rozličné milosti Boží“ (I. Petr. 4, 10). Jak vznešené to právo, ale jak veliká také zodpovědnost!

Ještě bych rád dal jednu radu mým spoluvěřícím; začne-li někdo slabosti, chyby, neb hříchy jiných odkrývati, tedy zašeptej mu tiše do ucha: „Láska přikrývá množství hříchů“, a zeptej se jej: Zdali pak jsi již v lásce o těchto věcech hovořil přímo s oním bratrem neb sestrou? Nebude-li tvůj spoluvěřící ani tímto umlčen, nevěnuj mu více sluchu, jinak se sám nakazíš tímto lásky prázdným duchem, a neprodlévej déle v přítomnosti takového bratra neb sestry (II. Tess. 3, 14). Povzbuzuj pak takové, kteří to nejlepší o údech Kristových zjevují.

Takováto služba vyžadovala rozhodnost, věrnost a sílu. Všemi těmito vlastnostmi vyznamenávali se synové Chóre. Byli udatnými, silnými a způsobilými muži (I. Paral. 26, 6–8). Tak i k té službě, k níž my jsme povoláni, udatných a způsobných mužů je zapotřebí (II. Tim. 2, 1–15), mužů, kteří jsou především věrni Pánu a kteří bdí nad tím, aby jméno Páně nebylo zneuctěno, a aby „mouka, kadidla, vonné věci“ atd. – vše obrazy na osobu Pána Ježíše Krista v Jeho chvályhodné dokonalosti – nebyly pomíchány s cizími věcmi. „Ten příklad zdravých řečí,“ který nám zanechali apoštolé, máme jako „výborný poklad ostříhati skrze Ducha Svatého, přebývajícího v nás“ (II. Tim. 1, 13. 14). My musíme býti stále na stráži, vystrojeni moudrostí s hůry, abychom k tomuto „výbornému pokladu“ nepřidávali věcí světských, v domnění, že jsou to věci Boží. Učení theosofické, nauka o všebratrství, evangelium pokroku a

F. B.

Synové Chóre. Písně a zpěvy pro syny a od synů Chóre jsou zvláště líbezné a krásné. Vytryskují z nich hluboké pocity, plné něhy a důvěry i svaté chvály. (Viz na př. žalmy 42; 45; 46. a j.). Jeden z nejkrásnějších je zajisté žalm 84.: „Jak jsou milí příbytkové tvoji, Hospodine zástupů!“ Když pouhé odstíny nebeských věcí byly tak žádostivé, když tito Levitové tak upřímně toužili, ano 37

Ročník II.

Ze slov pravdy a lásky 1913 polepšování atd. mají sice tvárnost původu Božího, ale zatím jsou to marnivá rozumování padlého člověka, vysněné přeludy duší zavrhujících evangelium, svody a léčky satanovy – vše úhrnem nic nového, toliko nová vydání starých, záludných myšlenek, vytryskujících v srdcích, které opovrhují Boží cestou k spasení. Proto pozor – k evangeliu je nepřidávejme! Evangelium je radostnou zvěstí blahoslaveného Boha k padlému člověku, aby přijal hotové spasení v Kristu – naproti tomu ona učení, o nichž se zmiňujeme, jsou klamným poselstvím: člověče spas se sám. Hleďme tedy, aby nás „někdo neobloupil moudrostí světa, a marným zklamáním, uče podle ustanovení lidských, podle živlů světa, a ne podle Krista“ (Kol. 2, 8).

15–24; viz též Dan. 12, 1–3). Chrám v Jerusalémě bude v tomto čase již vystaven a Židé, kteří budou v Palestině, budou obětovati; antikrist učiní smlouvu s mnohými z nich v „téhodni posledním“ a „zruší oběti skrze vojsko ohavné“ (Daniel 27) a posadí se v chrámu Božím (II. Tess. 2, 4). Mnozí Židé (ne všichni) již v této době uvěří Krista; mimo oněch 144 tisíc ze dvanácti pokolení synů Izraelských veliký počet ze všech národů, pokolení a jazyků (Zjev. kap. 7; viz též 6, 9–11).

Synům Chóre dostávalo se milosti za milostí – a oni, neberouce je nadarmo, užili jich k oslavě Boží. Věrně vykonávali jim svěřenou službu a příbytky, Boží nade vše cenili. „Žádostiva jest a velice touží duše má po síňcích Hospodinových.“ – Jest to i naší zkušeností? Toužíme tak po „společném shromáždění svém“, kdež On jest uprostřed, a zůstáváme v obecenství s Ním, který dal nám „plnou svobodu ku vjití do svatyně skrze krev Ježíšovu“? (Žid. 10, 19). „Blahoslavení, kteří přebývají v domě Tvém, tiť Tebe na věky chváliti budou“ (Žalm 84, 5). Bydlení v domě Božím, stálé oslavování od síly k síle byly známky Božích milostí, které synové Chóre nebrali nadarmo. Neberme je i my. Jsme tak napomenuti (II. Kor. 6, 1). Pak i my půjdeme od síly k síle, roznášejíce požehnání na všechny strany a oslavujíce Boha, Otce našeho, kterýž hodné nás učinil účastnosti losu svatých v světle.

Způsob: Zjevně; uzří Jej všeliké oko i ti, kteří Ho bodli (Zjev. 1, 7; Mat. 24, 30)

II. Se svatými svými. Účel: Aby soudil svět (Zjev. 19, 14. 15; Juda 13. a 15, verš) a uvedl království nebeské na zemi.

Místo: Země (Zach. 14, 4). Doba: Po (na konci) „Velikém soužení“ (Mat. 24; verše 21. 29. a 30.). Co bude následovati: Zůstatkové národa lzraelského uvěří v Krista, v „kteréhož bodli“ a přijmou Jej jako svého mesiáše, který jim po tak hrozné době způsobí odpočinutí. Země, soudem vyčištěna od zlých a bezbožných lidí, bude naplněna známostí Hospodinovou, a ti, .kteří v soudě nebyli odsouzeni, vejdou do tisíciletého království. Satan bude svázán a uvržen na tisíc let do propasti. Všecko stvoření, které se dočkalo zjevení synů Božích (Řím. 8, 19–23); zaplesá v svobodě (Izaiáš 11, 6–9). Lidé se budou ženiti a vdávati, lidstvo rozmáhati – a Židé budou ku požehnání všechněm národům (Izaiáš 12; Zachariáš 8, 13. 23 a j.). Údové církve Páně i jiní svatí a vykoupení všech věků, kteří doprovázeli Krista s anděly k soudu, budou s Ním kralovati. Bude ovšem rozdíl v kralování jednotlivých skupin svátých.

Dvojí posloupnost (postup) příchodu Páně.

Brzy Pán slávy povstane, opustí Otce svého říš a ku zemi se přiblíží, kde Jeho tělo nese kříž.

I. Pro své svaté. Účel: Aby nás vzal k sobě samému (Jan 14, 2. 3).

Buď požehnaná chvíle ta, v níž On nás změní v okamžik. Ó veleben buď Kristus Pán, jenž sebou nás vezme v oblacích.

Způsob: Skrytě – soukromě; zjeví se jen těm, kteří Ho čekají k spasení (Skut. 1, 11b; I. Tess. 4, 17; Žid. 9, 28). Místo: Oblaka – povětří – sféry nadzemské (I. Tess. 4, 17).

Pak zazní Jásot prostorem, neb zvítězil Pán nad hrobem, s Ním půjde ten, kdo vykoupen. Hotovi buďte, Pán přichází!

Doba: Před „Velikým soužením“, t. j. přede „dnem hněvu“ (I. Tess. 1, 10; 5, 9; ev. 3, 10).

Již se blíží čas ten blahý, po němž lkali otcové, o němž vyprávěli z dávna svatí Boží sluhové.

Co bude následovati: Údové církve Páně budou v nebeských místech postaveni před soudnou stolici Kristovu (II. Kor. 5, 10; Řím. 1, 10). Na zemi bude doba odpadnutí, a hřích se bude vzmáhati u veliké míře, poněvadž „sůl a světlo“ vzato se země. Dále nastane doba soužení, doba antikrista, v níž mnozí věrní Židé budou usmrceni (Zjev. 12, 13–17; Mat. 24,

Nad národy v stínu smrti vzejde světlo života, milostivé léto Páně 38

Ročník II.

Ze slov pravdy a lásky 1913 všemu světu zavítá.

Slova Božího kazatelem, toho se dočtete v knížečce „Přímé stezky pro dítky Boží“. Křtili opět jenom učedníci. Ve Skutcích apoštolských (2, 41) čteme, že ti, kteří přijali Slovo, pokřtěni jsou, takže se v ten den připojilo duší okolo tří tisíců. V kapitole čtvrté (v. 4.) je psáno, že učiněn by1 počet mužů okolo pěti tisíců – ženy v to nepočítaje, o nichž můžeme říci, že jestli muže v počtu nepředčily, daleko za nimi jistě nezůstaly. A nyní se nepředpojatě ptejme: kdo křtil tyto tisíce věřících duší? Samotní apoštolé? Asi sotva – jak dlouho by je museli křtíti? Kdo je tedy křtil? Máme za to, že mnozí z oněch sto a dvaceti učedníků, kteří čekali s apoštoly na seslání Ducha Svatého (viz Skut. 1, 15; 2, 4). (Mezi oněmi sto a dvaceti možná že bylo oněch sedmdesáte učedníků [Luk. 10, 1] a někteří z oněch „pěti set“, kteří viděli vzkříšeného Pána [I. Kor. 15, 6].) Dále ve Skut. ap. (10, 48) se nám oznamuje, že Petr „rozkáza1 je pokřtíti ve jménu Páně“. Komu to poručil? Těm bratřím, kteří šli s ním z Joppen (10, 23). Pavel praví: „Děkuji Bohu, že jsem žádného z vás nekřtil, než Krispa a Gaia … a čeleď Štěpánovu“ (I. Kor. 1, 14), a přece nejenom těchto několik, nýbrž mnozí, kteří uvěřili, pokřtěni byli (Skut. 18, 8). Kdo tyto mnohé pokřtil? Dle všeho Sílas a mladý Timoteus, kteří přišli za Pavlem z Macedonie (v. 5. téže kapitoly).

Země zplesá, pouště zkvetou, ráj se všude vypučí, také moře veselíc se, zvukem hromu zazvučí. Halelujah.

Kdo může „vysluhovati Večeři Páně“ a křtíti. Odpověď na dopis. Nikde nečteme ve Slovu Božím, že by byl Pán ustanovil některého apoštola a apoštolé zas, některé starší, aby „vysluhovali Večeři Páně“. O nějakém „vysluhování“ církev Páně v prvních dobách ničeho nevěděla – a máme za to, že až do dnes ničeho věděti nemá. Tohoto rčení užívají i mnohé, s různými denominacemi spojené dítky Boží – ovšem že plným právem. Proč? Poněvadž jim skutečně bývá Večeře Páně „vysluhována“ a sice buďto „kazatelem“ nebo „ordinovaným starším“. Obyčejný bratr se nesmí odvážit za chléb a víno poděkovati, a je druhým věřícím podati. Patrně v očích „kazatelů“ by to bylo znehodnocením tohoto úkonu, jenž je většinou věřících pokládán za „svátost“; a žádný „laik“ nemá práva konati něco, co dle jejich názoru toliko „duchovní“ smí konati. Ač v teorii se rozdíl mezi „laikem“ a „duchovním“ namnoze popírá, v praxi se všude v denominacích pěstuje, čímž se, ve skutečnosti, zavrhuje kněžství všech věřících (viz I. Petr. 2, 5. 9; Zjev. 1, 6). Je to, jak sám jste poznamenal, hotový katolicismus. – O prvních křesťanech čteme, že „zůstávali v učení apoštolském, a v společnosti, a v lámání chleba, a na modlitbách … a že lámali chléb po domích“ (Skut. 2, 42. 46); je to samozřejmé, že to činili s radostí, v upřímnosti a v té největší jednoduchosti a že o nějakém zlatém kalichu, zvláštním okrasném stolku a předsednickém „úřadu“ nic nevěděli. Učedníci v Troadě se sešli první den po sobotě k lámání chleba (Skut. 20, 7) i když dostali tak vzácnou návštěvu několika bratří s Pavlem v čele. Tento láma1 chléb a jedl, ale „nevysluhoval“, vzdor tomu, že kázání jim učinil dlouho až do svítání (v. 11). To samé ovšem činili i druzí učedníci totiž: „lámali chléb a jedli“. Proto i dnes všichni učedníci Páně mají to samé kněžské právo jako na počátku – prostě a jednoduše se sejíti ve a ke jménu Páně a společně lámati chléb na Jeho památku.

Z těchto několika příkladů je zřejmé, že apoštolé nepovažovali křest za takový úkon, který by snad jen sami aneb ti, na které byly ruce vzkládány, mohli vykonávati. Křtili učedníci. Vždyť i za života Pána Ježíše křtili Jeho učedníci (Jan 4, 2), kteří tenkráte mimo upřímnosti a věrnosti asi mnoho neměli. Proto i dnes mohou křtíti někteří starší, vážní, upřímní bratři, aby jméno Páně nebylo v porouhání dáno. Starší míníme věkem; není radno, aby křtili dvacetiletí mladíci, a také ne nově na víru obrácení, kteří by se tím všude chlubili. V našich shromážděních má vládnouti Duch Svatý. Sejde-li se církev, ať již k biblickým hodinám, aby se vzdělávala, aneb ke stolu Páně, nemá si zvoliti bratra, který by toliko sám směl hovořiti, ale má ponechati řízení Duchu Svatému, který by si zvolil buďto toho neb onoho bratra k vyřízení třeba sebe kratšího poselství. Kde to stojí psáno, že jenom jediný bratr, toliko „kazatel“ neb ordinovaný starší smí hovořiti, písně určovati a hlasitě se modliti? Proč by si Duch Svatý nemohl zvoliti bratra třeba z té nejposlednější lavice k určení písně, neb přečtení oddílu z Písma, který by určil směr pro všecku další službu v Slově? Sbor, kde není takovéto svobody, se prohřešuje proti Pánu i proti bratřím, kteří, obdrževše dary od Ducha Svatého nemohou je rozněcovati (II. Tim. 1, 6), poněvadž jim k tomu není dána příležitost. Pak má náš Pán sbory, kde je třeba 20-30 bratří, a žádný z nich nemá odvahy promluviti slovo ve shromáždění. Proč? Poněvadž stále jenom poslouchali krásná kázání, a samo sebou se rozumí, že duchovní dary se nemohou v poslouchání kázání ani upotřebiti ani rozněcovati.

To samé platí i o křtu. Nikde není přikázáno, aby křtili toliko „kazatelé“ – poněvadž „moderní kazatelé“, když byl psán Nový Zákon, ještě nebyli. Kdo jest dle 39

Ročník II.

Ze slov pravdy a lásky 1913 Následek toho je, že zakrní. Mají-li tedy někteří upřímní, opravdoví bratři poselství ode Pána, tak je mají vyříditi, i kdyby bylo sebe kratší. Budou-li věrní, svěří jim Pán časem svým delší poselství. Myslíme, že když hovoří šest prostých, ale věrných bratří po pěti minutách, mívá shromáždění většího užitku, než když hovoří neopravdový brilantní řečník třeba celou hodinu.

Zrnka. Jedno z nejdelších slov v jedné Americko-indiánské bibli je: ,wutappesituqussunnoowehtunkquoh` a znamená: „klaněti se jemu“. Zajisté že to není nic lehkého pro misionáře, má-li se této řeči dobře naučiti.

My máme ve všem a vždy vzhlížeti ku Pánu. Vystrojí-li si nás Pán dary svými, dá nám je proto, abychom jich v Jeho službě upotřebili. Neupotřebímeli jich, jsme Jemu za to zodpovědní. Před Ním se pak nebudeme moci vymluviti: „Nám to ordinovaní kazatelé, komité aneb církevní svaz nedovolili, a proto jsme nemohli.“ Pán by nám řekl: „Více sluší poslouchati Boha než lidí.“

* Jeden misionář pravil: „Byl čas, kdy jsem se vůbec nestaral o pohany; bylo to tehdy, kdy jsem se také nestaral o svou vlastní duši. Když jsem se ale skrze milost Boží začal starati o svou duši, tak jsem se také začal starati o pohany. Jednou v mé komůrce pravil jsem svému Pánu na kolenou: „Ó, můj Pane, kterýž jsi za mne nehodného zemřel, Ty víš, že nemám ani stříbra ani zlata, abych je dal k tomuto účelu. Co Ti mám dát? Dám Ti sama sebe; přijmeš tento dar? Pošli mě mezi pohany.“ A Pán Ježíš jej přijal za misionáře. Byl ta jeden lékař, který mnoho v misii vykonal.

Každý sbor má býti úplně samostatný a nemá se připojovati k nějakému církevnímu svazu. Mnohý by ale namítl: „Když se náš chudý zboreček nikam nepřipojí, tak si nebudeme moci najmouti žádného služebníka, který by nám kázal a my jsme všichni velice zaměstnaní, a také si nikdy nebudeme moci postaviti modlitebnu.“ Na to si odpovězme: „Pán od nás vůbec nežádá, abychom si zvolili a najali kazatele za určitý měsíční neb roční plat, asi tak, jako si Micha najal kněze (Soudců 17, 10; viz též verš 6.), ale co žádá, je to, abychom „jakž jsme vzali dary, tak vespolek sobě jimi přisluhovali, jako dobří šafáři rozličné milosti Boží“ (I. Petr. 4, 10. 11). Toto chceme dělat, tak dalece jak jen nám bude možno, a modlitebnu nějakou zvláštní také nepotřebujeme. Budeme se scházet „po domích“ tak dlouho, dokud nám Pán nedá prostředky, abychom si mohli najmouti neb vystavěti větší místnost.“ Věřme bratři, že Pán od nás nežádá nemožnosti. A bude-li míti některý bratr povolání ode Pána, aby se cele věnoval Jeho práci, tak se Pán jistě o něj postará, aby se nemusel nechat najímati a míti vedle Něho ještě jiného pána nad sebou – ať již sbor anebo komité. Že si k tomu upotřebí místních neb i vzdálených věřících, to zajisté každý rozumí.

Redakční. – Vydali jsme knížečku: „Přímé stezky pro dítky Boží“, kterou vřele odporučujeme. Na dva a šedesáte stránkách pojednává se v ní o znovuzrození, jistotě spasení, věčném bezpečí věřícího, zákona a milosti, o díle Ducha Svatého, o křtu, Večeři Páně., o připojení k církvi, o „úřadech“, kazatelích, starších čili biskupech, o ordinaci, o denominacích atd. V předmluvě se praví: „Knížečku tuto připisujeme dítkám Božím jazyka českoslovanského, a prosíme, aby ji s takovou láskou přijaly, s jakou se jim předkládá. Ona není a nemá býti výzvou k nějakému nemístnému boji, ale prosbou k společnému, upřímnému následování příkladu Berienských: „tak-li by ty věci byly“ (Skut. 17, 11), a vážným upozorněním na různé pravdy Písma, které mnohdy bývají přehlíženy aneb mylně vykládány a chápány.“ Knížečku prodáváme za 30 hal. a prosíme o hojné rozšíření. – Kdo nám nezaslal ještě předplatného, nechť tak učiní. Máme veliké výdaje s našimi tiskopisy a proto nám usnadněte práci. Někteří naši čtenáři nám ještě ani za první ročník nezaplatili – mnozí dle všeho zapomněli. K dnešnímu číslu přikládáme „Zprávy z Misie“.

Oněch sedm mužů (Skut. 6, 5. 6) nebylo „vzkládáním rukou apoštolských odděleno k přisluhování stolu Páně“, ale k přisluhování stolům, to jest, měli se starati o správné a patřičné rozdělení peněz a pokrmů mezi vdovy (v. l. a 2.) tedy o čistě časné, nikoli o duchovní věci. Ohledně ordinace, vzkládání rukou, úřadů atd. najdete rovněž vysvětlení ve spisku „Přímé stezky“. Náš milostivý Pán chce nás vésti všechny, kteří jsme Jeho, hlouběji do Jeho Slova, hlouběji do Božích svatých plánů, k hlubšímu porozumění naší odvislosti na Duchu Svatém, jenž má říditi naše shromáždění, k hlubšímu porozumění našich práv a povinností. Žalm 119, 14 až 16).

Boží pořádek ve shromážděních. „Všecko slušně a podle řádu ať se děje“ (I. Kor. 14, 40). Pozorný čtenář první epištoly ke Korintským ihned pozoruje, že v oněch jednoduchých, nenucených 40

Ročník II.

Ze slov pravdy a lásky 1913 shromážděních prvních křesťanů nebylo žádných určitých lidských ustanovení a pravidel. (viz kap. 11, 17 až 14, 40). Nikde nečteme, že by apoštol neb starší (dohlížitelé) ustanovili určitý program, dle něhož by se měla všecka shromáždění říditi. Že tato svoboda byla potlačena, toho důkazem jsou ona nesčíslná nařízení, jež se při „službách Božích“ musejí zachovávati, počínaje ceremoniemi římské církve až k tomu jednoduchému „chodu“, jenž se dodržuje při shromážděních v různých denominacích. Určitý, pravidelný „chod“ ve shromáždění věřících je prý nutný, aby, jak někteří praví, se udržel pořádek.

tedy to, „co já chci, ani co ty chceš,“ ale to, „co a jak On chce“, abychom v našem společném shromáždění činili, buď mlčeli neb hovořili. Máme-li takováto shromáždění na začátku každého týdne, kde si na Pána v lámání chleba vzpomínáme, Jemu díky vzdáváme a se vzděláváme, nesmíme uhašovati působení Ducha Svatého, ale Jím nechat říditi srdce naše, aby byl Boží pořádek zachován. Jak důležité je tedy to, abychom po celé shromáždění vzhlíželi k Němu, a v tom nejužším spojení s Ním zůstávali. Jsme-li v takovémto stavu srdce, může Duch Svatý toho neb onoho bratra upotřebiti k určení hodící se písně, k přečtení patřičného oddílu z Písma, k vzdání chvály neb k promluvení povzbuzujícího a vzdělavatelného slova. – „Když se scházíte, jeden každý z vás píseň má, učení má, jazyk má, zjevení má, vykládání má, všecko to budiž k vzdělání“ (I. Kor. 14, 26). Ale jak často se v této věci mezi námi chybuje! Jeden myslí, že se musí modliti, poněvadž se druzí modlí, a má to za svou povinnost, zapomínaje, že tímto způsobem překáží vedení Ducha Svatého. Jiný se domnívá, že má tu první nastalou pomlčku využíti, aby něco řekl, by neostal ani jediný okamžik mlčení neb klidného očekávání na Pána. My nemůžeme našim bratřím dost na srdce klásti, aby tiše na Pána čekali a promluvili až tehdy, když jsou si plně jisti, že si Duch Svatý tak přeje. Nebylo by to vždy lepší, kdybychom se nejprve Pána ptali, zda je to Jeho vůlí onu píseň navrhnouti, onen oddíl Písma přečísti, onu myšlenku vyjádřiti aneb Jemu hlasitě děkovati? Snad chce i někdy Duch Svatý, aby se na chvíli mlčelo v našich shromážděních a mluvilo se pouze sobě a Bohu (I. Kor. 14, 28). Přiznejme se, že se u nás v tomto ohledu často chybuje. Mluví se, když by se mlčeti mělo, a mlčí se,. když Duch Svatý k mluvení ponouká! Je tedy vedení Ducha Svatého čili Boží pořádek ve shromáždění velice něžnou věcí, která velmi snadno může býti porušena, a jenom srdce, která si dobře stojí, mohou udati ten pravý nebeský tón, tak aby takováto shromáždění byla jako dobře naladěná harfa, na jejíchž strunách hraje sám Duch Svatý, a jejíž krásné melodické zvuky zaznívají Pánu vstříc. Kde ale nějaký lidmi ustanovený pořádek čili program je zaveden, je takovýto soulad nemožným, právě tak, jako tam, kde lidský nepořádek panuje, a kde každý činí, co se mu zlíbí. Napomenutí Šalamounovo je zde na místě: „Ostříhej nohy své, když jdeš do domu Božího a buď hotovější k slyšení nežli k dávání obětí bláznů; nebo oni neznají toho, že zle činí. Nebývej rychlý k mluvení, ani srdce tvé kvapné k vynášení slova před obličejem Božím, poněvadž Bůh jest na nebi, a ty na zemi; Protož nechť jsou slova tvá nemnohá“ (Kaz. 5, l. 2).

„Kazatel“ jistého sboru odcestoval. Na nedělní dopolední kázání byl pozván bratr, jenž studoval v jistém ústavu. Vstoupiv na podium, nalezl na kazatelně lístek, jejž napsala patrně manželka kazatelova: „Pořádek v našich shromážděních je následující: Zpěv, modlitba, přečtení oddílu z bible, zpěv, kázání, zpěv, modlitba jednoho z bratří, udělení požehnání.“ Zda takovéto lidské ustanovení, na něž si lidé zvyknou, nezatlačuje Boží pořádek neb vedení Ducha Svatého do pozadí? Vzdor tomu jest však lidmi zřízený pořádek ve shromážděních lepší, než lidský nepořádek, takže není divu, že tam, kde není porozumění pro Boží pořádek, se ze strachu před nepořádkem dává přednost ustanovenému programu lidskému. Nejdříve musíme zavrhnouti onen dětinný názor, že to by byl Boží pořádek, kdyby jedenkaždý ve shromáždění činil, co by chtěl; to by byl zcela určitě lidský nepořádek. Proto, drazí bratři, pozor! Opouštíme-li ustanovený a lidsky strojený chod a program, chraňme se, abychom nevběhli v náruč ještě horšímu zlu – lidskému nepořádku! Je ale Boží pořádek, který je vyšší a lepší než vše lidské, neboť „Bůh není původ neřádu, ale pokoje, jako i ve všech shromážděních svatých“ (I. Kor. 14, 33). Shromáždění věřících (jejich vlastní ne evangelizační shromáždění) nemá charakterizovat dle programu a určitého chodu ustanovený lidský pořádek, ani lidská libovolnost, kde každý smí činiti, co za správné uzná, ale vedení Ducha Svatého; jemuž mají býti všichni poddáni. O věřících v Korintě čteme, že se scházeli ne k lepšímu, ale k horšímu (v. 17.), neboť byl mezi nimi mnohý nepořádek, roztržky, večeře Páně snížena na večeři vlastní a mezi nimi bylo plno nezdravé touhy po mluvení cizími jazyky jenom za účelem obdivu. Vzdor tomu však apoštola Pavla ani zdaleka nenapadlo, aby jim ustanovil nějakého „kazatele“, jenž by toliko sám směl hovořiti, aby tak z jejich chaosu (zmatku) učinil lidský pořádek, ale on je vede k tomu, aby uznali vedení Ducha Svatého, kterýž rozděluje dary jednomu každému obzvláštně, jakž ráčí (I. Kor. 12, 11). Každý měl sdělovati toliko Boží poselství. Směrodatným není

Zdůrazňujeme tedy znovu, že srdečné spojení s Pánem je nutnou podmínkou k rozeznání vedení Ducha Svatého. Víme ovšem, že sotva kdy bude úplného souladu, bez nejmenšího rušivého tónu, dosaženo ve shromáždění věřících. Avšak vzdor tomu Boží pořádek, jako výsledek vedení Jeho Ducha při 41

Ročník II.

Ze slov pravdy a lásky 1913 shromážděních, má býti naším cílem a žádostí. Jak duchovně máme smýšleti, abychom toho dosáhli. Pavel píše ke Kolosenským: „Však duchem s vámi jsem, raduji se a vida řád váš …“ (2, 5).

jsou napomenuti, aby vyšli k Pánu Ježíši ven ze stanů, pohanění Jeho nesouce. Kde jest On, tam mají býti i věřící lidé, Jeho učedníci. On zavržen, my zavrženi. On pohaněn, my pohaněni. On vyloučen ze všeho snažení a ze všech cílů světa my též vyloučeni. Jakýž On, takoví i my jsme na tomto světě.

Máš-li tedy, milý bratře, slovo ode Pána, tedy s pokorným srdcem mluv. Nikdy nemluv jen proto, aby „tvůj hlas byl slyšen“ a že by se řeklo: Ani nemluvil. Naše drahé sestry se pak zajisté budou říditi nařízením Páně, zapsaném v I. Kor. 14, 34. 35. Psali jsme o shromážděních věřících, když se sejdou jako církev, nikoli o evangelizačních shromážděních, v nichž mají bratři darem evangelizačním obdaření zvěstovati neobráceným radostné poselství.

V této době upřímní a věrní věřící lidé trpí s Pánem Ježíšem. „Však jestliže spolu trpíme, abychom spolu i oslaveni byli.“ Dejme důraz na to slovíčko spolu. Jiná utrpení nemají významu pro naše oslavení. Pouze utrpení pro a spolu s Pánem Ježíšem. Mnozí věřící trpí pro svůj jazyk – tímto malým údem učinili si mnoho nepřátel. Jiní trpí, poněvadž si nadělali dluhů, které, jsouce pohodlní a nerozšafní, nemohou rychle zaplatiti. Někteří, jsouce vrtošivé, těkavé a nestálé povahy, nevydrží nikde v práci a tak přivádějí sebe a své rodiny do žalostné bídy. Jak mnoho věřících lká a úpí ve „jhách“, s kterými se sami dobrovolně spojili, následujíce myšlení srdce svého a neřídíce se přikázáním Páně: „Netáhněte jha s nevěřícími.“ Mnohý věřící jest celý utrápen a vnitřně nespokojen, poněvadž je ve sporu se Slovem Božím; jiný zase trpí, poněvadž se mu jeho „vlastní“ plány a tužby nadobro zhatily. Žel Bohu, že také někteří věřící „trpí“, poněvadž svým bratřím a sestrám v Kristu nechtějí odpustiti provinění jejich. Neodpouštějí-li lidé, rádi a ze srdce, tak nemohou míti pokoje Božího. Kdo rozšiřuje bludy, třeba nevědomě, bývá od starších bratří v Kristu – pastýřů – napomínán a kárán, a neuposlechne-li i vyloučen z obecenství (k Titovi 3, 10); tento má také utrpení. Avšak veškerá tato a jim podobná utrpení nejsou utrpení pro a spolu s Kristem. Jedině utrpení, která v Jeho službě a pro Něho máme, jsou tím křížem, jejž máme na sebe bráti, následujíce Jej: „A když nebéře kříže svého a nenásleduje mne, neníť mne hoden“ (Mat. 10, 38).

F. B.

Mezi vykoupením – utrpení. „… však jestliže spolu trpíme, abychom spolu i oslaveni byli“ (Řím. 8, 17). Čteme-li pozorně epištolu k Efezským, shledáme, že apoštol mluví o dvojím vykoupení.

tu

V kap. 1, 7 čteme o vykoupení skrze krev Jeho: totiž o odpuštění hříchů. Tohoto vykoupení se zdarma a z milosti dostalo každému věřícímu. Kdo uvěřil v Pána Ježíše Krista, jest vykoupen, to znamená, že má odpuštěny hříchy. Potom čteme v kap. 4, 30 (viz též 1, 13. 14) o jiném vykoupení: „A nezarmucujte Ducha svatého Božího, kterýmž znamenáni jste ke dni vykoupení.“ O tomto vykoupení píše ap. Pavel. v ep. k Řím. 8, 23: „A netoliko ono (stvoření), ale i my, prvotiny Ducha mající, i my sami v sobě lkáme, zvolení synů očekávajíce, a tak vykoupení těla svého.“ V ep. k Filipenským (3, 20. 21) jest na toto vykoupení poukázáno těmito krásnými slovy: „Ale naše obcování (měšťanství) jest v nebesích, odkudž i spasitele očekáváme Pána Jezukrista, kterýž promění tělo naše ponížené, aby bylo podobné k tělu slávy jeho …“

Kristus cítí s věřícím, trpí-li tento pro Něho. Saul pronásledoval dítky Boží. Pán Ježíš se mu zjevil na cestě, a pravil mu: „Sauli, Sauli, proč se mi protivíš?“ – vlastně: „Proč mne pronásleduješ?“, jak i mnohé bible překládají. Pronásledoval Pavel Pána Ježíše? Vždyť nebyl na světě? Pronásledoval ale Jeho církev, kterážto jest tělo Jeho. Pronásledoval údy těla Kristova těla, jehož hlavou je Kristus Ježíš. Proto Pán zvolal: „Proč mne pronásleduješ?“ Ó, nechť si uvědomí jedenkaždý věřící, že trpí-li pouze pro to, poněvadž je Páně, že Pán Ježíš o všem ví a že s ním cítí.

Rozeznáváme tedy mezi vykoupením skrze krev Pána Ježíše: totiž odpuštěním hříchů a vykoupením těla našeho ve dni vykoupení. S oním vykoupením, učiněným na Golgatě, je spojeno i vykoupení ze zákona a ustanovení od otců vydaných atd.

Spolu s Kristem! V Novém Zákonu máme několik slavných a drahocenných „spolu s Ním“, anebo „s Ním“. Spolu s Ním ukřižováni, s Ním zemřeli, s Ním pohřbeni – pročež „spolu s Ním také živi budeme“ (Řím. 6). Spolu s Ním obživeni, spolu s Ním vzkříšeni a posazeni na nebesích (Efez. 2). Spolu (s Kristem) trpíme-li, abychom spolu (s Ním) i oslaveni byli.

Mezi toto dvojí vykoupení je vřazena zvláštní doba, vážná, svatá, „čas putování našeho“. Je to doba, již můžeme nazvati „dobou utrpení a rytěřování církve Páně“, dobou zavrženého Pána Ježíše. Všichni věřící 42

Ročník II.

Ze slov pravdy a lásky 1913

Trojice zla. Patř k „horám“! Každý člověk je přepadán od trojího zla a pokoušen ze tří stran.

Tichounce spočívá duše Kristu oddaná.

Okolo něho je svět.

Věřící člověk má stále příčinu k dokonalé radosti v Bohu, poněvadž je dokonale vykoupen. Správný duchovní stav křesťana je stavem důvěry v Boha a radosti v Něm. Ale on může přijíti i do takového stavu, v němž se mu bude nedostávati důvěry a počne kolísati v nejistotě ohledně svého spasení.

V něm je „zákon hřícha“ (tělo). Mimo něho je ďábel. Nad veškerými pokušeními, přicházejícími z těchto tří stran, věřící člověk může vítěziti v moci a síle Ducha Svatého, kterého při uvěření obdržel.

Proč to? Poněvadž hledí tam, odkudž žádná pomoc nikdy nepřichází – do srdce svého. „Ze srdce zajisté vychází zlá myšlení, vraždy, cizoložstva, smilstva, krádeže, křivá svědectví, rouhání,“ tak pravil náš Pán, ale nikdy ne pomoc a síla.

Co svět a ďábel je a jaká pokušení nám připravují, má každému věřícímu býti známo. Svět je plný zla – vždyť ve „Zlém“ leží, praví Pán. Není tedy divu, že ten, kdo miluje svět, že nemá v sobě lásky Otcovy zůstávající. A kdo chce býti přítelem světa; nepřítelem Božím učiněn bývá (Jak. 4, 4; I. Jan. 2, 15). Proč? Poněvadž celý svět je ve spojení se satanem, a kdo se spojuje se světem; spojuje se tak s tím nejúhlavnějším nepřítelem Božím. Veškeré zábavní podniky, počínaje krásným koncertem v nejnádhernějších salonech až po kinematograf jsou radovánkami světa; jež svět miluje, udržuje a podporuje – svět, v němž není lásky Otcovy. A jest dovoleno věřícímu člověku, v němž je láska Otcova, sama sebe a tuto lásku v něm přebývající, s něčím takovým třeba jen jednou spojiti?

Žalmista pravil: „Pozdvihuji očí svých k horám, odkudž by mi přišla pomoc. Pomoc má je od Hospodina, kterýž učinil nebe a zemi.“ A v pohledu na svou opuštěnost potěšuje sebe i vykoupeného Izraele slovy: „Nedopustíť, aby se pohnouti měla noha tvá, nedřímeť strážný tvůj“ (Žalm 121, 1–3). Objeví-li věřící, že jeho srdce je zlé a převrácené, shledá-li v sobě náklonnost k hříchu – ó, tu ať nehledá útěchy, pokoje, utvrzení a pomoci v sobě samém. Tam je nenajde. Ať hledí k „horám“; odkudž vždy hotová pomoc přichází.

Ačkoli zákon hřícha a smrti, dokud budeme na této zemi, bude stále v nás, přece jsme jenom od něho jiným zákonem – zákonem Ducha života – vysvobozeni (Řím. 8, 2).

Potupuje-li ho srdce jeho, najde útěchy na srdci Božím – neboť Bůh větší jest (I. Jan 3, 20). Pokoje nenajde ve svém srdci – poněvadž Bůh s námi v našich srdcích pokoje neučinil, ale na Golgatě, skrze smrt Syna svého. Dokonalé dílo na Golgatě je základem našeho pokoje.

Co je zákon hřícha a smrti? Vládnoucí moc, která strhuje ke zlému. Co je zákon Ducha života? Vládnoucí moc, která vede k dobrému a zmocňuje nás toto dobré konati.

Utvrzení, že Jeho jest a Jeho na věky zůstane, rovněž nenajde ve svém srdci, nýbrž ve Slovu Jeho milosti, kamž ho vede Duch Svatý.

Zákon hřícha a smrti je ve spojení s Adamem, s nímž jsme spojeni skrze tělo.

Pomoci dosáhne u Pána. Proto je napomenut, aby patřil na „vůdce a dokonavatele víry Ježíše, kterýž místo předložené sobě radosti strpěl kříž, opováživ se hanby, i posadil se na pravici Boží“ (Žid. 12, 2).

Zákon Ducha života je ve spojení – ne s Mojžíšem – ale s Kristem, tím druhým Adamem, s nímž spojeni jsme Duchem. „Kdož se připojuje k Pánu, jeden duch je s ním“ (I. Kor. 6, 17). V Kristu je život. „Já živ jsem, i vy živi budete“ (Jan 14, 19), pravil Pán.

Kdosi napsal: Moudrost lidskou můžeme shrnouti v slova: Poznej sebe a vše vůkol sebe. Žel, že učení spaseného člověka má často to samé také za svůj předmět. Nemožno se tudíž diviti, když mnozí věřící, místo Jej, usilují poznávati čím dále tím více sami sebe. Následek tohoto poznání je, že v duchovních věcech podpírají se na sebe, místo na Vůdce svého a zakrňují v duchovním vzrůstu. Jejich okna jsou zavřena, dveře uzamčeny, a oni, na místo aby dýchali svěží vzduch nebeský, k posilnění svého vnitřního života nutný, znovu a znovu dýchají svůj vlastní dech,

Oba tyto zákony jsou v ustavičné rozepři spolu. Je o nich napsáno: „Tělo žádá proti Duchu a Duch proti tělu“ (Gal. 5, 17). Zákon Ducha života je silnější, a věřící člověk, bdílí, vítězí nad tělem svým. Nebdí-li, zarmucuje Ducha Svatého, nepočítá-li s Ním a nechodí-li v Něm, podléhá tělu – zákonu hřícha a smrti. Proto jsme napomenuti: „Duchem choďte, a žádosti těla nevykonáte“ a „jsmeli Duchem živi, Duchem i choďme“ (Gal. 5, 16 a 25). 43

Ročník II.

Ze slov pravdy a lásky 1913 v němž není žádné životní síly. Jaký div, že stále omdlévají!

Pavlovi. Svědectví svědomí jeho – vzdor všem pomluvám a zákeřným útokům falešných bratří – bylo čisté. On šel vítězně skrze slávu i pohanění, skrze zlou i dobrou pověst (II. Kor. 6, 8). Všech darů a zaslíbení byl si plně jist – v ničem žádná pochybnost. Jist si byl odpuštěním hříchů a životem věčným; věděl, že byl služebníkem a apoštolem; jist si byl také korunou spravedlnosti.

Otec nebeský si nepřeje, aby se Jeho dítky stále strachovaly, zda je na konec ještě do pekla nezavrhne. Takovýto strach není bázní a třesením dítka, aby Otce nezarmoutilo, ale je to bázeň zlého svědomí. V bázni, již má míti dítko Boží, aby Jej, svého dobrého Otce nezarmoutilo, není výčitek svědomí. V této bázni je skryta radost a vědomí, že jsme Jím milováni a že jej milujeme.

Čím jsme si my jisti? A jaké je svědectví svědomí našeho, bratři a sestry? Praví nám svědomí naše – a dosvědčuje nám to Duch Svatý – že pracujeme u víře a že milujeme slavné příští Jeho? Že bojujeme „boj výborný“? Že nejsme toliko radujícími dítkami, ale pracujícími služebníky? Že i nám je odložena koruna spravedlnosti?

Jaký je náš duchovní stav? Neuspokojuje nás? Není k oslavě Boží? Není-li, tedy běžme jako dítky k Otci. Na Jeho srdci najdeme toho, po čem toužíme. V Kristu Ježíši jsme vždy vítáni. Zde je to místo, kde všichni lačnící a žíznící po spravedlnosti nasyceni budou. A pro každou upřímnou duši je na srdci Božím místa dosti.

Vizme život náš, jak rychle ubíhá, a proto zavrhněme snění i hříšné pohodlí a prohlédejme k odplatě (Žid. 11, 25. 26). „Nebo ještě velmi, velmi maličko, a aj ten, kterýž přijíti má, přijde, a nebudeť meškati.“

Koruna spravedlnosti. „Již za tím odložena je mi koruna spravedlnosti, kterouž dá mi v onen den Pán, ten spravedlivý soudce, a netoliko mně, ale i všechněm těm, kteříž milují to slavné příští Jeho“

Kristus, život náš. Odpověď na dopis.

(II. Tim. 4, 8). Pavel měl tak úzké obecenství s Pánem, že věděl i kdy „čas rozdělení jeho nastával“. Na konci této své pozemské pouti mohl říci: „Boj výborný bojoval jsem, běh jsem dokonal, víru jsem zachoval.“

Milerád si budu s Vámi dopisovati. Mojí největší snahou je duše přivésti k tomu jedinému zdroji pokoje a blaha – ke Kristu. Dokud, milý pane, duše Vaše nespočine v Něm, do té doby budete nespokojen, a nejen nespokojen, ale i, což asi nevíte, pro věčný život s Kristem ztracen. Vy můžete konati mnohou osvětovou práci, můžete se snažit pomoci duším lidským k vyšším ideálům, můžete ponaučovati, napomínati a potěšovati – ale duše lidské nedovedete dále, nežli jste sám. Jste-li sám zmítán různým učením neustavičnosti lidské – dnes nadšen pro ten, zítra pro onen ideál – tak nespočíváte v Bohu svém.

Dávno, velice dávno před tímto prohlášením psal Tessalonicenským: „My, kteříž živi pozůstaneme do příchodu Páně.“ Nikdo nemůže změniti tato slova, která vkládala a vkládají slastnou touhu do srdcí dítek Božích a mají vliv na jejich život. Nikde více nečteme v Písmě o koruně spravedlnosti nežli na tomto místě. Pavel věděl, že je mu „odložena“. On ji obdrží až v „onen den“, ne ihned po smrti, a netoliko on, ale i všichni ti, kteří milují to slavné příští Jeho. Je vidět, že očekávání Pána je úzce spojeno s výborným a řádným bojováním a věrností. Tomu, kdo nečeká, řádně nebojuje a není věrným, není odložena koruna spravedlnosti – neboť ona je odměnou – kdežto život věčný je darem z milosti. Všichni věřící mají život věčný, ale ne všichni budou míti koruny spravedlnosti.

Svět nechce o Bohu a Kristu, tak jak se nám Bůh i Kristus sám podává, ani slyšet. Lidé si ve své fantasii vybájili „svého“ Boha, který není vyšší než oni, a od Krista přijali jen to, „co se nepříčilo jejich ,zdravému` rozumu“ a ostatní zavrhli. Svědectví Božímu rovněž nevěří. Jaké svědectví vydává Pán Ježíš o světě? Krásné? Nikoli. On mluví o „knížeti světa tohoto“, mluví o srdci lidském, že je zlé od mladosti své. A Duch Svatý skrze Jana prohlašuje, že „celý svět ve zlém leží“. O tomto světě, jímž mínění jsou ovšem lidé, ne stromy a skály, je řečeno, „že hyne i žádost jeho“. A přece Bůh nemá libosti v tomto světa hynutí! Chce mu dáti život.

Kéž bychom byli všichni pracujícími a čekajícími křesťany! Kéž by takovými byly všecky sbory dítek Božích! Takovým byl Pavel. Jeho charakteristická, známka byla: práce a čekání. Práce je spojena s bojem a vírou, čekání s trpělivostí a nadějí. Vše nalézáme při 44

Ročník II.

Ze slov pravdy a lásky 1913 Jakým způsobem a jak to učinil? Takto: „Nebo tak Bůh miloval svět, že Syna svého jednorozeného dal, aby každý, kdo věří v Něho, nezahynul, ale měl život věčný“ (Jan 3, 16). Život je jedině v Kristu – život věčný není ve snažení a v ideálech. Proto není praveno, že ten, kdo má ideály a snahu sobě i druhým k nim pomoci, má život, ale je napsáno: „Kdo má Syna, má život; kdo nemá Syna Božího, života nemá“ (I. Jan. 5, 12).

„A odpustiv vám všecky hříchy“ (Kol. 2, 13). Ne některé; ne mnohé; ne toliko nejmenší; ale „všecky“: * Církev, která přestává býti evangelizační, brzy přestane se držeti evangelia vůbec.

Doporučujeme naše spisy a traktáty. Evangelizační: Boží cesta k spasení hříšníka za Mé obrácení za zavržen (10 kusů) za Hledáš pokoje (10 kusů) za jedné dívky (10 kusů) za

Bůh nám ukazuje ve svém svatém Slově na Pána Ježíše Krista. On jest obětí za hříchy naše. Hřích to jest, jenž jest příčinou smrti. O všech- lidech, zde na světě žijících je napsáno písmem nesmazatelným, že jsou „mrtví ve vinách a hříších“ (Efez. 2, 5). Jeden jako druhý – není rozdílu – praví opět žalmista. Víte to o sobě? – I já jsem byl mrtev ve vinách a hříších, třeba že jsem měl jako i Vy mnohé ideály a dobré svědectví od lidí. Tu se mi ale pojednou zasvítilo světlo evangelia slávy Kristovy a já poznal, že Pán Ježíš za mne bídného a ztraceného hříšníka zemřel: „Kterýž zamiloval mne, a vydal samého sebe za mne“ (Gal. 2, 20). On zemřel, abych já život měl – abyste Vy život měl. Od té doby věřím v Pána Ježíše Krista a věřím Jemu a Jeho Slovu. Písmo pak praví, že kdo věří v Něho, má odpuštění hříchů a má život věčný. Tedy i já, když jsem se k Němu obrátil a v Něho uvěřil, mám život věčný a hříchů odpuštění.

8 hal. 4 hal. Nebyl 12 hal. 12 hal. Smrt 18 hal.

Pro věřící:

„To první“ a „Postavení Jiřího Müllera ke křtu a Večeři Páně

4

hal.

Přímé stezky pro dítky Boží (6,2 stran) 30 hal. I. Ročník: Ze slov Pravdy a Lásky, neváz. 50 vázaný

hal.

1 kor.

Každý z našich čtenářů by si měl objednati naší novou knížku: „Přímé stezky pro dítky Boží“ a pomáhat nám ji rozšířiti. Mnohé pravdy Vám budou objasněny. Jako dítky Boží jsme povinni všecko zkusit a dobrého se držet. Menší obnosy zašlete v pošt. známkách.

To samé přeji i Vám – obraťte se k Pánu Ježíši Kristu a uvěřte v Něho a věřte Jeho Slovu.

Křest Duchem Svatým.

Traktát – kazatelem. Bylo často poukázáno na cenu evangelisačního traktátu a jeho mnohonásobný vliv. Snad nejlépe poznáme jeho význam ze skutečných událostí: Jan Hambleton dal kdysi ve vlaku traktát jednomu velkoobchodníku s bavlnou. Tento muž, poukázán traktátem na vykoupení v Kristu Ježíši, pozval si onoho služebníka Kristova do svého bytu. Hambleton přišel a obchodník se obrátil. Za nedlouho po svém obrácení začal usilovně podporovati práci Páně, hlavně Richarda Weavra, jenž se od té doby mohl cele věnovati zvěstování evangelia. - Kázáním Richard:a Weavra přišel k obrácení Jiří Moorhouse, jehož působením se služebnost D. L. Moodyho úplně změnila a užitky její stonásobně zvýšily. Kdo by z věřících neslyšel o Moodym, který zástupům zvěstoval Krista. Není spojení mezi těmi tisíci obrácených lidí skrze kázání těchto tří služebníků Páně a oním traktátem, jenž byl dán onomu obchodníku ve vlaku?

Toliko na sedmi místech v Písmě se činí zmínka o křtu Duchem Svatým (Mat. 3, 11; Mar. 1, 8; Luk. 3, 16; Jan 1, 33; Skut. 1, 5; 11, 16; I. Kor. 12, 13). Proto jsme také na tato místa odkázáni, chceme-li obdržeti světlo o tomto předmětu. V prvních šesti místech se nám poukazuje na událost o letnicích. V posledním místě se nám Pak dostává ponaučení, že křest Duchem Svatým je společný všem věřícím v Pána Ježíše Krista, neboť: „Skrze jednoho zajisté Ducha my všickni v jedno tělo pokřtěni jsme“ (I. Kor. 12, 13). Toto se stalo o letnicích. Zde začlo – bylo založeno – tvoření těla Páně. O věřícím je napsáno, že jeho starý člověk byl s Kristem ukřižován (Řím. 6, 6); toto se stalo na Golgatě. Je o něm prohlášeno, že byl spolu s Kristem obživen, vzkříšen a posazen na nebesích (Efez. 2, 5. 6); toto se stalo již tehdy, když Kristus z mrtvých vstal a kdy vstoupil na nebesa, neboť je vše spolu s Ním. Bůh pohlíží na věřícího stále ve spojení s Kristem. Tak se to má také i se křtem Duchem Svatým. Hned tenkráte o letnicích „jsme všickni my (věřící) skrze jednoho Ducha v jedno tělo pokřtěni byli“.

Zrnka. 45

Ročník II.

Ze slov pravdy a lásky 1913 Ať těmto Božím prohlášením Jeho Slova milý bratře a milá sestro rozumíš nebo nerozumíš, tvé porozumění nebo neporozumění ani nepotvrdí, ani nevyvrátí Boží prohlášení. Bůh stojí za svým Slovem, a co řekne o nás, je skutečností – ať to „cítíme“ nebo necítíme, tomu rozumíme nebo nerozumíme.

se neopakuje, který se ale týká všech a uzavírá v sobě všecky, kteří v tomto přítomném období přijali Ducha Svatého. Když někdo uvěří v Krista, přijal Ducha Svatého, a je tímto přijmutím Ducha spojen s oním křtem Duchem Svatým o letnicích, poněvadž všichni my jsme v jednom Duchu v jedno tělo pokřtěni. Jedno tělo je zde a my jsme „spoluvtělení“ – jednotělní (Efez. 3, 6). Nyní není žádné samo pro sebe „oddělení“ a samo pro sebe „osamocení“ a „uzavření“. Všecky dítky Boží patří do tohoto celku. Před letnicemi stáli věřící jednotlivě na světě (Israel byl jedním národem, nikdy ale ne jedním tělem). Po letnicích jsou všichni věřící v jednom Duchu v jedno tělo spojeni, jsou jedním organismem, jehož hlavou je Kristus. Každé sebe uzavření vůči druhým, každé stranické postavení, každé utvoření uzavřené organisace, každé spojení se světem je zapření tohoto organismu, zapření jednoty těla, zapření křtu Duchem Svatým.

Jan Křtitel předpověděl křest Duchem Svatým, Pán Ježíš po svém zmrtvýchvstání jej přislíbil a apoštol Pavel na něj poukazuje jako na skutečnost, která je všechněm věřícím společná (I. Kor. 12, 13). Nikde není v Písmě ani té nejmenší zmínky o tom, aby každý z nás měl „své letnice“ aneb abychom se „roztoužili po křtu Duchem Svatým“. Měl-li by býval kdy kdo zapotřebí roztoužiti se po „křtu Duchem Svatým“, jak se dnes leckde učí (bylo-li kdy věřícím po letnicích toho vůbec zapotřebí po křtu Duchem toužiti), pak by toho jistě byli bývali nejvíce Korintští měli zapotřebí, a sice pro jejich mravní úroveň. Ale právě této církvi píše apoštol: „Zdaliž nevíte, že chrám Boží jste, a Duch Boží ve vás přebývá?“ (I. Kor. 3, 16) a „Všickni my zajisté skrze jednoho Ducha v jedno tělo pokřtěni jsme“. Samo sebou se rozumí, že Duch Svatý byl hluboce zarmoucen jejich roztržkami, jejich mravním úpadkem, jejich nesprávným učením a všedností tak, že potřebovali býti napomenuti, aby se „očistovali od všeliké poskvrny těla i ducha“ (II. Kor. 7, 1), aby Duch Svatý je bez překážky mohl naplniti – ale vzdor tomu, oni byli „do něho pokřtěni“.

O letnicích naplnila se obě zaslíbení „křest“ i „přijmutí“ Ducha Svatého v jedné hodině. Ačkoli obé se najednou stalo, musíme je přece rozlišovati, právě tak jako mezi „pomazáním“, „znamenáním“ a „závdavkem Ducha“, ačkoli toto vše se stalo v jedné chvíli našim podílem (víz náš časopis str. 36–38 t. r.). Nikdy nesmíme při rčení „křtu Duchem Svatým“ mysliti na nějaké dílo Ducha Svatého v nás neb při nás. Duch Svatý nekřtil – nýbrž Pán. Při „přijmutí“ Pán je dárcem, při „křtu“ byl křtitelem. Jako dárce jmenuje Písmo jak Otce tak Syna (Jan 14, 16; 15, 26; atd), ale jako křtitel je jenom Pán sám označen. „Nad kýmž uzříš Ducha sstupujícího a zůstávajícího na něm, tenť jest, kterýž křtí Duchem Svatým“ (Jan, 1, 33). Křest Duchem je Jeho čin, kterým otevřel novou dobu spásy, dobu církve, (viz knížku „Přímé stezky“ str. 14–16). On je křtitelem dvou křtů: křtu Duchem Svatým a křtu ohněm. Křtem Duchem Svatým otevřel jednu dobu (věk – období), později otevře křtem ohně jinou, novou dobu. Žel, že tyto dva křty jsou namnoze za jedno a totéž pokládány.

Křest D. S. bývá často přirovnáván založení rodiny. Uzavřením manželství se zakládá nová rodina. Ona roste, počet členů se zvětšuje – ale ona nebývá při narození každého nového děcka znovu zakládána. Narozením je děcko s oním jedním založením rodiny spojeno a do rodiny přidáno. Tak také utvoření těla Kristova vzalo svůj počátek o letnicích křtem Duchem Svatým, a každé dítko Boží (znovuzrozený člověk) je přijmutím Ducha Svatého spojen s onou událostí o letnicích a se všemi těmi, kteří do tohoto těla jsou pokřtěni. Toto je hotová skutečnost, na níž měli Podílu tenkráte i ti tělesně chodící Korintští, a která nebyla a není podílem toliko některých obzvláště vyspělých křesťanů.

Mnozí se domnívají; že se tím Bohu nějak obzvláště zalíbí, když budou toužiti po „svých letnicích“. Tito nevidí, že jejich žádost je proti Písmu, čímž Bůh nikdy nemůže býti ctěn, a v čem nemůže míti zalíbení. Všichni věřící jsou pokřtěni v jednom Duchu v jedno tělo; a proto nemusí křest Duchem hledat, právě tak, jako nemusí hledati znovuzrození neb obrácení, poněvadž znovuzrozeni i obráceni již jsou. Co nám ale všem má býti svatou žádostí, je to, abychom Ducha Svatého, kterého jsme při uvěření obdrželi, nezarmucovali, abychom se jím nechali vésti, abychom jím naplněni byli.

Jak mnoho zmatku bylo způsobeno výstředním učením o tomto předmětu! Mnoho k tomu také přičinilo to, že není činěn rozdíl mezi „přijmutím“ a „křtem“ Ducha Svatého. To není jedno a totéž! Písmo mluví často o „přijmutí“, ale málo o „pokřtění“ Duchem. A když Písmo, které je tak přesné ve svých rčeních, užívá dvou tak rozličných slov, nemáme my je také za jedno a totéž posuzovati, třeba že by úzce spolu souvisely.

Znamením naplnění Duchem nejsou divy a zázraky a jazyky, ale „láska, radost, pokoj, tichost, dobrotivost, dobrota, věrnost, krotkost, středmost“ – a poddání se Pánu a Jeho Slovu a oslavování Jej. Neboť Duch Svatý Jej oslavuje (Jan 16, 14). Bůh prvotní církvi dal mnohé věci, kterých nám nedal. Věřící o tyto věci nepotřebovali „křičet“ a si je „vydupat“. Bůh jim je

„Přijmutí“ vztahuje se na Ducha, jako na dar, který jsme obdrželi, když jsme uvěřili (Skut. 19, 2; Efez. 1, 13; I. Jan 5, 10). Je to něco osobního (individuálního), něco, co se týká jednotlivce. Jednotlivci obdrží dar Ducha Svatého. „Křest“ Duchem Svatým vztahuje se na onen čin Pána o letnicích (který ve své platnosti, účinku a rozšíření až do dnes je trvalý). Je to čin, který 46

Ročník II.

Ze slov pravdy a lásky 1913 prostě dal, poněvadž jich bylo potřebí ku potvrzení nového poselství Božího, jelikož nebylo ještě Písem prorockých Nového Zákona. My máme Písma prorocká, a proto ani jazyky ani proroctví (předpovídání) nepotřebujeme. Z té příčiny je asi Bůh odňal. A podle těchto prorockých Písem a přikázání Páně kdo v upřímnosti a svatosti jde, je veden Duchem Svatým.

oslavovati Tě budou všichni lidé. Veseliti se a prozpěvovati budou národové; nebo Ty souditi budeš lidi v pravosti, a národy spravovati budeš na zemi. Sélah“ (Žalm 67).

Pokušeni.

Divy i zázraky, jazyky i proroctví může člověk míti i z ducha z propasti (viz II. Mojž. 7, 11. 22 atd.; I. Sam. 28, 8; Skut. 16, 16; 19, 13; Zjev. 16, 14 a j.).

Člověk byl stvořen a postaven do ráje. Mohl se svobodně vyvíjeti a růsti vždy výš a výše k Tomu, k jehož obrazu a podobenství byl stvořen. Na toto vysoké určení člověka byl onen padlý anděl – satan – asi velice žárlivý a ve své nenávisti vůči Bohu hned jal se křižovati Jeho plány s člověkem. Ne, člověk nesmí dosáhnouti Bohem mu určeného cíle! I šel k člověku. Nepřišel sám – dle všeho by mu člověk nebyl asi tak snadno důvěřoval – ale užil si za nástroj hada, bytost to tenkráte asi neobyčejně krásnou, poněvadž jeho dnešní podoba jest trestem za jeho svedení (I. Mojž. 3, 14). Nepřišel jako nepřítel – ale jako nejlepší přítel. Nepřišel k silnějšímu – Adamovi – ale k slabšímu – Evě. Nepřišel hned se lží, ale pouze s otázkou. Otázkou si vzbudil u ženy důvěru a svou lží vzbudil v ženě nedůvěru vůči Bohu, neboť začla pochybovati o Slovu Božím.

Volně upraveno.

Světlo po temnotě. Všecky věky Božího plánu spasitelného končí mrákotou – pádem. Jak veliký byl pád člověčenstva v době předpotopní, v době, kdy nebylo zákona, a kdy se člověk měl říditi „poznáním dobrého a zlého“, jehož „dosáhl“ pádem. Poznal „dobré a zlé“, ale nezískal síly ke konání dobrého a moci k zavržení zlého. „Všeliké tělo opustilo cestu svou“ – jest temným zakončením onoho věku.

Apoštol Jan píše, že na světě je žádost těla,

A jak strašný pád vykazuje lid starozákonní. Bůh mu dal přikázání a zákony, obsypával ho milosrdenstvím a dobrotou, skláněl se k němu a konec: ukřižování Syna Božího. Bůh nezavrhl lidu svého docela, ale pouze na čas jej odložil. Lid tento čeká znovuzrození, jež bude jejich bránou do království Božího. Nebo „nenarodí-li se kdo znovu, nemůž viděti království Božího“.

žádost očí, a pýcha života, a poznamenává, že toto není z Otce, ale ze světa (I. Jan. 2, 16). Je velice pozoruhodné, že tato trojice tvořila třínásobné pokušení našim prvním rodičům v ráji (tomu prvnímu Adamu), kteří padli, a tím přešel hřích na všecko jejich pokolení. Eva v ráji viděla:

Také i náš věk, v němž žijeme, dochází k žalostnému skončení. Na všech stranách lze viděti mračna, nepokoje se stupňují, noc stává se tmavší. Již nyní pozorujeme něco ze soužení národů, již nyní částečně cítíme tíhu onoho zmrtvění lidí, ačkoli tu konec ještě není a to nejhorší se ještě ani neobjevilo. Dítky Boží ale vědí, že všecky tyto strašné věci, o nichž Pán Ježíš hovořil, musí přijíti. Jeho proroctví se naplní. My nezoufáme, nýbrž hledíme dále za tuto noc k jasnému dni, který má přijíti. Hledíme vzhůru a patříme k Synu Božímu, jehož jako Spasitele s nebe očekáváme. On slavnostně prohlásil: „Já přijdu zase a poberu vás k sobě samému.“ Toto se může státi kterékoli chvíle. A pak po soužení velikém, po vylití hněvu Božího na zem, vidíme Jej jako Syna člověka přicházejícího v moci a v slávě na tuto zem. On přijde se svatými svými sice ještě k soudu, jemuž ale ihned bude následovati milostivé panování. Bude to den – den, jenž učiní Hospodin, den radosti a pokoje, den radosti a soudu, neboť ó Bože, Ty způsobíš: „aby poznali na zemi cestu Tvou, mezi všemi národy spasení Tvé. I budou Tě oslavovati národové, ó Bože,

strom „dobrý k jídlu“ = žádost těla; „příjemný očima“ = žádost očí, „k nabytí rozumnosti strom žádostivý“ = pýcha života. Eva padla, poněvadž pochybovala o Slovu Božím. Nedržela se toho, co Bůh řekl, neboť propůjčila svou mysl slovům ďáblovým, uvažujíc je. Její první krok v pádu nebyla tedy neposlušnost, ale nevěra vůči Slovu Božímu a touha po tom, co Bůh jim touto cestou nenabízel. Druhému Adamu – Kristu – ďábel připravil to samé pokušení. Pán Ježíš ovšem nikdy nemohl padnouti, ale vzdor tomu byl pokoušen (Žid. 2, 18; Mat. 4, 1). Ďábel usiloval tím prvním pokušením:

47

Ročník II.

Ze slov pravdy a lásky 1913 „Rci kamenu tomuto, ať jest chléb,“ uložiti do srdce Pána:“

Křest ohněm.

Žádost těla; tím druhým: „I ukázal mu všecka království pojednou okršlku země pojednou:“

Bible poukazuje na několik křtů. Nejdůležitější jsou tyto:

Žádost očí;

Křest vodou. Tímto křtem křtil Jan, učedníci Pána Ježíše, apoštolé a starší v církvích Páně. Jan byl poslán křtíti národ Izraelský. On připravoval cestu tomu „Přicházejícímu“, křtě křtem pokání, pravě lidu, aby věřiti v Krista, kterýž měl po něm přijíti. Učedníci, když byli s Pánem Ježíšem, křtili výhradně příslušníky svého národa, poněvadž nebyli posláni než k zahynulým ovcím z domu Izraelského. Po svém zmrtvýchvstání poručil Pán křtíti ve jméno Boha Otce i Syna i Ducha Svatého všecky, kteří uvěřili, ať již z toho či onoho národa. Tento křest náleží věřícím přítomného období.

tím třetím: „Jsi-li Syn Boží, pusť se odtud dolů, nebo psáno jest, že andělům svým přikáže o tobě, aby tě ostříhali …“ Pýchu života Pán Ježíš, jakž jsme již prve poznamenali, nikdy nemohl padnouti. Proto v Něm ďábel také žádnou žádost nemohl vyvolati. On byl slepým vůči všemu tomu, co bylo na světě. On byl hluchým vůči všem zaslíbením satanovým. Jeho vítězství bylo založeno v podepření se na Slovo Boží: „Psáno jest“ (Luk. 4, 1– 12). On zvítězil, aby nám v pokušeních mohl pomáhati. Pomáhati dovede jen vítěz – a On jest tím nepřemoženým a nepřemožitelným vítězem.

Křest utrpení a smrti. O tomto křtu hovořil Pán Ježíš v očekávání svého utrpení (Mat. 20, 23; Mark. 10, 38; Luk. 12, 50). Křest Duchem Svatým. Jím křtil Pán Ježíš o letnicích. Tohoto křtu se stali účastni všichni věřící v tomto věku.

Takováto pokušení ďábel i nám způsobuje. A nestojíme-li na tom, co „psáno jest“ a nespokojujemeli se tím, co „Bůh nám dal“; pak klesáme.

Křest ohněm. Kdo o něm hovoří? A kdo jím bude křtíti? Koho a kdy?

Žel, že někteří věřící rodičové, jichž domácnosti by měly býti Betániemi, kde On by rád dlel, v těchto věcech velice chybují. Chtějí míti ze Svých dětí jen samé veliké pány, aby ve světě něco znamenaly, ale nemohou toho dosáhnouti na cestě Boží. Ona je příliš úzká. Bůh jim to na ní nedává. Za to ďábel nabízí všem, hlavně ale věřícím, velikých věcí, jichž možno dosáhnouti na jeho cestách. A tu takový, o své dítky nekřesťansky pečující otec neb matka, povoluje. Syn a dcera musejí studovat, kdyby jim na studie i římský kaplanek měl půjčiti, a kdyby se měli sebe více zadlužiti. Strhávají tak na sebe něco, co jim Bůh nenabízí, jako Eva – a dejme si dobrý pozor, že ve všem je smrt, co nám není Bohem nabízeno. Pozdě bude takovýmto rodičům bycha honiti, t. j. „ó kéž bych to nebyl učinil“, volati.

Jan křtitel pravil: „Jáť křtím vás vodou ku pokání, ten pak, kterýž po mně přichází, jestiť mocnější nežli já, jehožto nejsem hoden obuvi nositi. Onť vás křtíti bude Duchem svatým a ohněm“ (Mat. 3. 11). Chceme-li ale tomuto prohlášení rozuměti, musíme čísti i to, co se k němu vztahuje. Vytržením jednoho verše z celého oddílu bývají lidé často oklamáni a svedeni. Začneme čísti od verše 5. do 12.: „Tedy vycházel k němu Jeruzalém a všecko Judstvo, i všecka okolní krajina Jordánská, a křtěni byli od něho, vyznávajíce hříchy své. Uzřev pak mnohé z farizeů a z saduceů, že jdou k jeho křtu, řekl jim: Pokolení ještěrčí, i kdo vám ukázal, kterak byste utéci měli budoucího hněvu? Protož neste ovoce hodné pokání. A nemyslete, že můžete říkati sami u sebe: Otce máme Abrahama. Nebo pravím vám, že může Bůh z kamení tohoto vzbuditi syny Abrahamovi. A již jest i sekera ke kořenu stromů přiložena. Každý teda strom, kterýž nenese ovoce dobrého, vyťat a na oheň uvržen bývá. Jáť křtím vás vodou ku pokání, ten pak, kterýž po mne přichází, jestiť mocnější nežli já, jehožto nejsem hoden obuvi nositi. Onť vás křtíti bude Duchem svatým a ohněm. Jehožto věječka v ruce jeho, a vyčistí humno své, a shromáždí pšenici svou do obilnice, ale plevy páliti bude ohněm neuhasitelným.“

Jak snadno dovede svět a jeho věci věřícího oslepiti – oslepiti vůči věcem a plánům Božím. Ty jakoby více pro něho neexistovaly. Ano i to světlo, které bylo v něm, tmou je učiněno – nebo oko jeho, jímž měl upřímně hleděti, nebylo sprostné, nebylo bez falše (Mat. 6, 22 až 34; přečtěte, prosím, celý tento oddíl). Ó, kéž bychom vždy, vůči všem pokušením, tužbám a žádostem po tom, co nám On nepřipravil, měli jedinou odpověď: „Hospodin jest částka dílu mého a kalicha mého; Ty zdržuješ los můj. Provazcové padli mi na místech veselých, a dědictví rozkošné dostalo se mi“ (Žalm 16, 5. 6).

V tomto oddílu je řeč o trojím křtu. První vodou, druhý Duchem Svatým, třetí ohněm. Jan křtil vodou; Pán Ježíš, který po něm přišel, křtil věřící (pšenici) 48

Ročník II.

Ze slov pravdy a lásky 1913 Duchem Svatým a bezbožníky (plevy) teprve bude křtíti ohněm.

Nové stvoření.

Je mnoho, jinak upřímných dítek Božích, které ve své neznalosti Písem se modlí a volají za křest ohněm. Domnívají se, že apoštolé byli tímto křtem pokřtěni, když se jim „ukázali rozdělení jazykové jako oheň, kterýž posadil se na každém z nich“ (Skut. 2, 3). Ale tento způsob seslání Ducha Svatého znázorňoval to, co přišel konati, totiž vystrojiti je ke kázání evangelia, takže počali jazyky mluviti. U věže babylonské Bůh zmátl jazyky – zde je rozvázal, a tak všichni rozuměli.

II. Kor. 5, 11. 18. Ptáme-li se, kdo je novým stvořením, obdržíme ty nejrůznější odpovědi. Jedni by říkali: „Ten, kdo se chrání hříchu a druhému neubližuje, jest novým stvořením.“ Toto ale usilují činiti i mnozí popírači božství Pána Ježíše. Jiní by odpověděli: „Ten, kdo činí dobré skutky, je novým stvořením.“ Po „dobrých“ skutcích však prahnou mnozí lidé, a přece života z Boha nemají, jsouce lhostejní vůči všem Božím věcem. A básník by v nadšení řekl: „Novým stvořením je ten, kdo sebe i druhé povznáší ze všeho toho nízkého na tomto světě.“ Takovýchto lidí je statisíce – ale jsou-li prozíraví a upřímní, musejí dojíti k uzávěrku: „Bídný já člověk! Kdo mne vysvobodí z toho těla smrti?“

Na Pána Ježíše sestoupil Duch jako holubice, jež je symbolem pokoje, čistoty, tichosti a bytosti, v níž není lsti – ale skutečná holubice to nebyla. Apoštolům se ukázali rozdělení jazykové jako oheň, ale oheň to také nebyl. Je velice pozoruhodné, že Pán po svém zmrtvýchvstání, kdy shromáždil učedníky a jim přikázal, aby z Jeruzaléma neodcházeli, ale čekali zaslíbení Otcovo, ve svém upozornění vynechává slovo „ohněm“: „Nebo Jan zajisté křtil vodou, ale vy pokřtěni budete Duchem svatým po nemnohých těchto dnech“ (Skut. 1, 5). Proč? Poněvadž tímto křtem neměli býti pokřtěni apoštolé, nýbrž bezbožníci, a to ještě v době daleké.

Jak jinak mluví Slovo Boží! Ono praví jednoduše: „Protož jestli kdo v Kristu, nové stvoření jest.“ A kdo jest v Kristu? Ten, kdo uvěřil v Pána Ježíše Krista. „Staré věci pominuly, aj, nové všecko učiněno jest“ – a dál mnozí věřící nečtou, takže se domnívají, že to „nové“ se vztahuje na jejich „starou přirozenost“, a jelikož neshledávají při ní nic nového, tak se domnívají, že nejsou znovuzrozeni. Nové stvoření není opravením a polepšením „staré přirozenosti“. Tu Bůh prostě a jednoduše odsoudil a zavrhl. On ale učinil všecko nové. Dal nám „novou přirozenost“ s novými tužbami a přáními, s novým úsudkem a novou nadějí. Dal nám nové postavení – postavení synů a dcer. Proto je napsáno, že to všecko, to nové, je z Boha – ne z nás (v. 18.).

To samé učinil Pán Ježíš s proroctvím Izaiáše, jež četl v synagoze v Nazarétě: „Duch Páně nade mnou, proto že pomazal mne, kázati evangelium chudým poslal mne, a uzdravovati zkroušené srdcem, zvěstovati jatým propuštění a slepým vidění, a propustiti ssoužené v svobodu, a zvěstovati léto Páně vzácné. – A zavřel knihu …“ (Luk. 4, 18–20). Proč ji zavřel? Proč nečetl dále? Proč ukončil v půli větě a nečetl ještě: „A den pomsty Boha našeho“, jak Izaiáš píše (61, 1. 2)? Protože den pomsty Hospodinovy tenkráte ještě neměl nastati, a dodnes ještě nenastal.

Ti, kteří jsou novým stvořením, nečekají nic z toho; co Písmo nazývá „tělem“: Oni vědí, že „tělo nic neprospívá“ (Jan 6, 63). Z té příčiny také „nedoufají v těle“ (Fil. 3, 3), a nemají žádosti upotřebiti nové způsoby a moderní methody v práci pro Pána. Oni vědí, že pobožnost a služba, jejichž podkladem není Duch Svatý a Slovo Boží, mohou sice mnohé pohnutí způsobiti, nikoli ale „nový rod“. Poněvadž „nedoufají v těle“, nezávisejí také na citech, povstalých jedině osobním vlivem, hudbou a zástupy. Jim je známo, že hudba má velikou moc, a že může jak rozčiliti, tak utišiti; vášně vznítiti právě tak, jako srdce ukonějšiti; vzbuditi tělesné pocity, jako náboženskou vážnost; vykouzliti smích právě tak, jako pláč na tváři člověka a jej nadchnouti právě tak, jako skleslým na mysli učiniti. Kdo je v Kristu, ten se nepotřebuje cítit nešťastným v malých shromážděních; on ví, že zástupy mají tajemný vliv, jenž může býti více cítěn, než vysvětlen, a jenž může vlastní vliv Ducha Svatého i dusiti. Úchvatná hudba, srdcervoucí vyprávění anekdot a událostí, spojené s osobním vlivem zástupů mohou lidi přivésti k slzám, mohou je přiměti k velikým činům, ale nikoli k novému rodu. Ještě se nikdo nestal novým stvořením těmi věcmi, jež pocházejí z člověka.

A tak je to i se křtem Duchem Svatým a ohněm. Jsou to dva rozdílné křty. Jeden se již stal, druhý teprve nastane. Věřící mají podílu jenom na křtu Duchem, nikdy ale ne na křtu ohněm. Nerozlišují-li věřící tyto dva křty, způsobují tím žalostný zmatek v církvi Páně, neboť dítky Boží, které mají býti zasvěceny do plánů Božích, volají potom na sebe soud – křest ohněm. Jest proto také nesprávným, tvrdí-li kdo, že byl pokřtěn ohněm. Zřejmě dokazuje takový bratr neb sestra, že není založen na Písmu, že se Slovem nesytí, před Slovem se nesklání a Slovem se nebrání. Dnešní věřící lidé stále jenom volají po síle a moci. A nestojí v liniích Slova. Co by bylo platné mnoho páry parnímu stroji, kdyby nestál na kolejích? Nic! – Dojel by sice někam, ale jistě ne k cíli. Moudrý strojvůdce, viděl-li by, že stroj není na kolejích, jistě by nenechal ani zatopiti. Nejdříve by jej ale usiloval postaviti na koleje. To samé činí Bůh se svými dítkami: Nejdříve do linií Slova – a síla, moc a radost je zde!

49

Ročník II.

Ze slov pravdy a lásky 1913 Nový rod je dílo Ducha Svatého a ničeho jiného. On působí, aby se člověk stal novým stvořením skrze živé Slovo Boží. Chceme-li, aby lidé přišli k novému rodu, musíme jim zvěstovati Slovo – ne naše, ale Boží. „On proto, že chtěl, zplodil nás slovem pravdy, abychom byli prvotiny nějaké stvoření jeho“ (Jak. l, 18).

cesty vaše, a myšleni mé myšlení vaše“ (Isaiáš 55, 8. 9), Toto boží prohlášeni je všeobecně pravdivé a týká se všeho, co je „člověka“ – jeho myšlení, žádostí, úsudků, kroků, cest a činů. Máme-li se proto dáti vždy tou pravou cestou, musíme o ní znáti Boží úsudek, že všichni děláme chyby, a učiníme něco, o čem, v pozdějších dobách musíme říci; klamali jsme se, nebyl to krok podle vůle Boží, který jsme učinili, je samozřejmé. Ne vždycky to, co se nám líbí, líbí se též Jemu, a ne vždy to, co pokládáme za vůli Páně, jest jí ve skutečnosti. Dějiny mnohých Božích lidí to potvrzují.

Naším slovem můžeme rozsívati zášť, vhoditi jiskru nedůvěry v srdce druhých lidí, kde se pak vznítí v plamen nenávisti často pro nic a za nic, jím můžeme zraniti i usmrtiti, ale nikoho novým stvořením učiniti. To činí Bůh. „Budiž“, řekl On, a „stalo se“ (I. Mojž. 1), Kdo není novým stvořením, ten nemá té pravé lásky Kristovy. Veškeré pak skutky, podporování misionářů a služebníků Páně bez lásky k Němu, je bezcenné.

Abraham, když nastal hlad v zemi Kananejské, rozhodl se jíti do Egypta: „Byl pak hlad v té zemi; protož sstoupil Abram do Egypta“ (I. Mojž. 12, 10). Nikde nestojí psáno, že by tak Bůh byl chtěl Byl to jeho krok – spojený s pádem. Nebo ještě nežli došel Egypta, musel činiti plány o přetvářce. Zapřel ženu, a nebýti zakročení Hospodinova, divně by to bylo s ním dopadlo.

Lidé mohou mnoho slyšet, mnoho vědět, mnoho dělat, ale nemilují-li Pána Ježíše Krista, nic jim to neprospívá. Herodes „rád poslouchal“ vypravování o Kristu, a „mnoho i činil“ (Mar. 6, 20). Ale jedné věci nečinil: nemiloval Krista. Ne to nečinil, poněvadž tato láska je „rozlita v srdcích našich skrze Ducha Svatého“. A toho Herodes neměl: Nebyl „novým stvořením“.

Jak často se Boží lidé ptali: Ach, proč, Pane? Tázali se tak proto, poněvadž viděli pouze na krok před sebe, a ten jim ukazoval jenom vše zlé a převráceně. Bůh ale viděl dál – co oni neviděli.

Z přirození jsme narozeni toliko z těla. Znovuzrozeni jsme toliko Duchem Svatým. A jeden z hlavních, základních důkazů a známek nového rodu je láska ku Pánu. „Jestliže kdo nemiluje Pána Jezukrista, budiž proklatý: Maran atha“ (I. Kor, 16, 22; viz též Efez. 6, 24).

Každé naše proč, má za odpověď Boží proto. „Pane, proč jsi tylo zlé věci uvedl na lid tento? Proč jsi mne sem poslal?“ ptal se Mojžíš (II. Mojž. 5, 22). V následujících kapitolách čteme o Božím proto. „Ach, Panovníče Hospodine, proč jsi kdy převedl lid tento přes Jordán?“ řekl Jozue (Jozue 7, 7). Dějiny lidu Izraelského ukazují nám na Boží proto.

Redakční. – Před ukončením tohoto ročníku prosíme naše bratry a sestry v Pánu, aby již nyní se snažili získati nám nových odběratelů pro příští ročník. My se radujeme, že tento rok se počet odběratelů zvětšil, a tak doufáme, že i příštím rokem nám mnohé získáte. Jsou místa a sbory, kde věřící stojí úplně neodvisle, a kam posíláme pouze několik čísel. Doporučíte-li, bratři, časopis ve shromáždění, jistě že se mnozí předplatí. Někteří bratři a sestry z Ameriky předplatili v loni i letos své známé v Čechách neb v Uhrách náš časopis – prosíme, učiňte tak i příštím rokem, můžete-li. Tím šíříte známost našeho časopisu. Podotýkáme opět, že časopis náš se hodí toliko pro věřící. Kdo nám ještě nezaplatil, prosíme, aby tak učinil. Není to věru radostného, máme-li někoho na jeho povinnosti upamatovávati. Misijní přílohu vydáme, dá-li Pán ještě s prosincovým číslem.

„Proč jim v podobenství mluvíš?“ řekli učedníci Pánu. „Proto, že vám dáno je znáti tajemství království Božího, ale jim není dáno… nebo ztučnělo srdce lidu tohoto…“ byla Jeho odpověď (Mat. 13, 10–15). V jedné německé knížce jsme četli o jednom starém poustevníku, který dlouho ve světě žil, a nemohl věřiti, že by cesty Boží s lidmi každého času byly moudré a správné. Tu zdálo se mu jedné noci, jak nějaký muž k němu přistoupil a pravil: „Pojď se mnou, chci ti ukázat cesty Boží,“ I šli spolu do lesa a přišli u večer k jednomu domu, jehož majitel je velmi přívětivě pohostil, „poněvadž“, pravil, „slavím dnes velmi radostný den. Můj nepřítel se se mnou usmířit a jako důkaz svého přátelství daroval mi tento zlatý koflík.“ Když příštího jitra šli dále, uviděl poustevník, jak jeho průvodce tajně onen zlatý koflík do svého vaku vstrčil. Chtěl se zlobit, ale průvodce mu pravil: „Mlč, to jsou cesty Boží!“ Příštího večera přišli opět k jednomu domu, ale majitel jeho byl lakomcem a reptal proti nepozvaným hostům. „Zde nemůžeme zůstat,“ pravil průvodce. Avšak ještě než odešli, daroval tomuto lakomci onen zlatý koflík. Poustevník táže se udiveně: „Co to děláš?“ Ale opět obdrží odpověď: „Mlč, tu jsou cesty Boží.“ – Přišli opět k jednomu muži, který je

Mlč, to jsou cesty Boží. ,,Nejsouť zajisté myšlení má jako myšlení vaše ani cesty vaše, jako cesty mé, praví Hospodin. Ale jakož vyšší jsou nebesa než země, tak převyšují cesty mé 50

Ročník II.

Ze slov pravdy a lásky 1913 přívětivě přijal, Stěžoval si, jak neštěstí ho pronásledovalo, že všechen svůj majetek a zboží ztratil a jen tato sešlá chata že mu zůstala. „Bůh pomůže,“ pravil průvodce, Ale při odcházení k údivu poustevníkově zapálil chatu. Tento mu chtěl zabrániti, ale on zvolal opět: „Mlč, to jsou cesty Boží!“ Následujícího večera přišli k jinému muži, který je sice jakž takž přijal, ale byl velmi zasmušilý a do sebe uzavřený. Jen k svému malému synkovi byl vlídný; bylo to jeho jediné dítě a on je miloval. Když naši poutníci se druhého dne ubírali dále, pravil ten muž: „Nemohu vás doprovodil, ale můj synáček vám ukáže cestu až k oné lávce; dejte mi ale pozor na dítě, aby se mu nic zlého nestalo.“ „Bůh bude je opatrovat,“ pravil průvodce, a vzali chlapce sebou. Když přišli až k oné lávce, pod níž byl mocný proud, žádal průvodce, aby chlapec šel napřed. Uprostřed pak lávky uchopil dítě a hodil je do proudu. Strnulý od leknutí zůstal poustevník stát, a pak zvolal: „Ty proklatý ďáble – to že jsou cesty Boži, které mi chceš ukázat? Lžeš! a půjdeš do pekla, které je ti připraveno!“ Tu proměnil se průvodce v anděla, jehož ozářil nebeský, bělostkvoucí lesk, a poustevník byl jím na chvíli oslepen. „Krátkozraký, omezený muži,“ pravil anděl, vzdaluje se, „který nechceš věřit, že Bůh je láska, a že Jeho cesty jsou svaté cesty: Pojď, chci ti ukázali cesty Boží! Onen koflík, který jsem onomu milému muži vzal, byl otráven, ten lakomec ale vypije si z něj smrt jako část odplaty za své hříchy. Onen muž, jemuž jsem dům zapálil, najde pod troskami poklad, dům si opět vystaví a tak bude mu pomoženo. Ten muž, jehož dítě jsem hodil do proudu, byl zločinec, a dítě, které špatně vychovával, bylo by se stalo vrahem. Nyní smrt dítěte přivede otce ku pokání, a dítě je dobře schováno u Toho, který mne poslal, abych tobě ukázal malý úlomek moudrosti, dobroty a svatosti jeho prozřetelnosti. Pamatuj si: Co Bůh činí, to dobré je!“

„Já jsem milého svého, a ke mně jest žádost jeho“ (Píseň 7, 10) Onu novou přirozenost, kterou každý věřící obdržel, potkává zde na světě jen nebezpečí, odpor, pokušení, boj a utrpení. A proto slyšíme onen svatý, milý hlas, který nám přivolává: „Vstaniž, přítelkyně má, krásná má, a pojď“ (Píseň 2,10). Nalézáme se v zemi nepřítele, v zemi bojů, On vše nastrojil, aby nás na cestě k onomu věčnému domovu, kde dlí Ten, jehož nevidíme a přece milujeme, zdržoval, a to nejen mocí, ale i lstí. Staví před nás všecky své dary, příjemnosti a požitky světa, aby nás jimi na sebe upoutal. Duše věrného dítka Božího po nich netouží – vzdor tomu ale bývá stálým jich nabízením někdy unavena, ach, tak unavena! Tu obrací zrak svůj k Tomu, kterého miluje a volá: „Kde dáváš odpočinuti o poledni“ – v době mého vezdejšího putování? „Nebo proč mám býti jako poběhlá při stádích tovaryšů tvých“ (Píseň 1, 7), kteří mi a mé touze nerozumí a duši mé neposkytuji toho, po čem touží, po sedání u nohou Tvých a slyšeni hlasu Tvého, a kteří místo o Tobě jenom o sobě a o svém „úřadu“ vypravují? Světa jsem dávno syta – a po falešné pobožnosti, křiklavém tělesném nadšení některých tovaryšů Tvých také již netoužím. Chci se již líbit jen Tobě, ach, jenom Tobě! Je dobře věřící duši, dokud je tak uspokojena, dokud se všude necítí příliš šťastnou, dokud má jenom Jej na zřeteli. Neboť „než ještě má na jazyku slovo“ (Žalm 139, 4), On to již všecko ví, a asi tak a podobně jí odpovídá: „jestliže nevíš, ó nejkrásnější mezi ženami, vyjdi po šlépějích ovcí a pas kozlátka svá podle obydlí pastýřů“ (Píseň 1, 8), jdi v místa ona nejpohrdanější, jimiž každý pohrdá a se jim vyhýbá, tam jsem já, tam dávám odpočinutí. Tam není viděn světa shon, a slyšán jeho hluk; tam jsou pastvy zelené a vody tiché. Jisté jest, že tam, kde jedna duše jako druhá je naplněna touhou se Jemu líbiti, kde je upřímnost, kde se nehledá svého – že tam Pán žehná, a že do obecenství s upřímnými dítkami Božími Pán uvádí své vyvolené.

Toto je dle všeho smyšlénkou, ale velice poučnou. Měla by nás vždy vzpamatovati, když zamyšleně stojíme před některými záhadami, před něčím, co Bůh dopustil, aby nás stihlo, a čemu nerozumíme. A pohledíme-li zpět na tento uplynulý rok, zdaž se nyní na jeho konci nesetkáváme s mnohými „proto“, jako odpověď na naše proč? Nevidíme smilování, milosrdenství, péči, dobrotu a trpělivost Boží s námi v celém tomto roce? Nebude tento rok pro mnohého z nás zvláště významným pomníkem pro celý další život? A nemáme-li ještě dnes na vše jeho odpověď, stišme se. Snad také i nám Pán praví: „Co já činím, ty nevíš nyní, ale potom zvíš“ (Jan 13, 1). Poručme tedy vše našemu milostivému Pánu. Jeho jsme a Jeho zůstaneme i v nastávajícím roce – a na věky. On mocen jest toho, co jsme u Něho složili, ostřihati až do onoho dne. Halelujah.

Ve věcech světa věřící člověk nemůže míti zalíbení. A běda, má-li! To jej přivede k strašnému pádu a on se mine s účelem, pro který měl žíti na světě. K ničemu se potom nehodí. Je podoben soli, která pozbyla svou slanost a kterou na smetiště vyhazují. Kéž by nikdo z nás do takovéhoto stavu srdce nepřišel.

Bůh promluvil. Aby mohl věřící člověk bez bázně jednati, potřebuje toliko věděti, že Bůh mluvil. Pak jeho víra kotví na něčem pevném, nezměnitelném – na Božím Slovu. Toto musí předcházeti jeho víru. Pak mohou přijíti těžkosti a různá vichrování, která nečekal a o nichž nevěděl, a která jej mohou i vrtkati a na chvíli i skleslým na mysli učiniti – ale je-li si vědom toho, že

V Jeho blízkosti.

51

Ročník II.

Ze slov pravdy a lásky 1913 Bůh tak chce, že Bůh mluvil, ó, tak on se jistě nedá docela zvrtkati a vítězně projde veškerým soužením.

Pánem církví – dítkám Božím – jsou také, jako celé Jeho Slovo, duch a život, jak sám kdysi řekl. A kdo se nad ně povyšuje, ten se povyšuje nad jeho Slovo, které má s tichostí přijímati.

„Učiň sobě koráb,“ řekl Bůh k Noé. Jistě že nebyla nouze o posmívače, kteří se vysmívali „pošetilosti“ Noé, a snad i o takové, kteří zlomyslnými činy svými chtěli překaziti jeho dílo. Svět byl tenkráte právě takový, jako je nyní, a my víme, jak věřící jsou nyní terčem posměchů a jaké překážky se kladou v cestu práci Páně, kterou konají. Proto to, co je údělem nám, bylo, třeba ještě ve větší míře, údělem i Noéovi. Ale on se nedal zviklati a „učinil podle všeho, jakž mu rozkázal Bůh, tak učinil“ (I. Mojž. 6, 22).

Slovo Boží je těž nazváno „Věrnou řečí k vyučování dostatečnou“. Této věrné řeči je učedník Páně napomenut, aby se „přidržel“ a to s pilností. „Pilně se přidržící věrné řeči k vyučování dostatečné, aby mohl i napomínati učením zdravým, i ty, kteříž odpírají, přemáhati“ (Titus 1, 9). Kdo se z věřících pilně nepřidržuje Slova, ten nemůže přemáhati ty, kteří se protiví; takový také nedochází ke klidu a k pokoji, který převyšuje všeliký rozum lidský.

Ze zajetí Babylonského vracel se malý zástup lidu Izraelského, aby znovu vystavěl Jerusalém a chrám. Co tu překážek, co těžkostí, co úskoků a lstí nepřátelských a jak mnoho příčin k malomyslnosti, jež byly vně i uvnitř! Ale několik mužů vědělo a bylo si jisto toho, že Bůh promluvil: „Přiložte srdce své k cestám svým… a stavějte dům tento“ (Ageus 1, 7. 8) – a proto povzbuzovali druhé a stavěli a dílo dokonali.

Dáte čteme o Slovu Božím, že je „Slovem víry a pravým učením“. Tohoto je učedník Páně napomenut, aby „následoval a obliboval“ (I. Tim. 4, 6. 9). Ne „lidského učení“ a různých věroučných knih a ani románů. Žel, že mnozí věřící více oblibují romány, nežli Boží věrnou řeč. Dále je Slovo Boží nazváno „Slovem života“. Jako takové je učedník Páně napomenul, aby „zachovával“. „Mezi kterýmižto svěťte jako světla na světě, Slovo života zachovávajíce“ (Fil. 2, 15. 16). Kdo Slovo života nezachovává, ten nesvíti jako světlo a není bez obvinění uprostřed národu zlého a převráceného. Ono slovo „epecho“, které v naší bibli je přeloženo slovem „zachovávati“, překládá Miniaturní bible „podávati“ (neobráceným lidem), jiná bible slovem „držeti naproti nim“, t. j. učedník Kristův má naproti lidem mrtvým ve vinách a hříších držeti Slovo života, aby k životu přišli. Neboť ono dává život nový, Boží, věčný.

Na lodi, jež se u ostrova Klaudy ztroskotala, napomínal apoštol Pavel své spolucestující, aby dobré mysli byli, neboť anděl Boha toho, jehož byl a jemuž sloužil, mu řekl, že nezahyne žádný z nich (Skut 27, 21–23). Jeho jistota, že bude zachráněn a ostatní s ním, nespočívala v okolnostech, ale v prohlášení Božím. Slovo Boží! Milionové svatých Božích lidí se jej drželi, před ním se skláněli, jím se nechali vésti, napomínati a opravovati. Věděli, že bez něho je tma a nejistota, s ním a v něm světlo a pokoj. Ono svítilo na jejich stezku a učinilo je požehnáním. Tam, kde nesvítilo, nechodili, a co neosvětlovalo, to si nepřivlastňovali. Jeden z nich napsal: „Svíce nohám mým jest Slovo Tvé, a světlo stezce mé“ (Žalm 119, 103).

O Slovu Božím je také řečeno, že je „Slovem milosti Jeho“. Jako takovému se mají učedníci Kristovi navzájem poroučeti a jím se vzdělávati (Skut. 23, 32). Je také pojmenováno „Slovem pravdy“. Zodpovědnost učedníka Páně je, aby „slovo pravdy správně rozděloval“ (II. Tim. 2, 15). Ne celá bible mluví o Tobě a o mně, bratře a sestro, ale ona mluví k nám o Kristu, o plánech Božích a mnohých služebnících Páně, Ne celá bible mluví o církvi, a ne celá o Izraeli. Ne všecka místa, kde je řeč o přikázáních a zákonu, vztahují se na zákon Mojžíšův, o požehnání, slávě a radosti Jerusaléma, není jím míněn vždy nový Jeruzalém s nebe stupující. Mluví-li o příchodu Páně, není jím vždy míněn Jeho příchod v ponížení, ani vždy Jeho zjevení v moci a slávě, nýbrž často první fáse tohoto: „aby nás vzal k sobě samému“ atd. Zde nutno správně rozdělovati. Všechna bludná učení jsou založena na nesprávném rozdělování Slova. Kdo je správně nerozděluje, za toho nutno se styděli, aneb „by se měl styděti“. Každý blud je pravým opakem „Slova pravdy“, t. j. slovem lži.

Chceme-li býti věrnými učedníky Pána Ježíše, musíme zaujímali zvláštní postavení vůči Božímu Slovu. To nestačí jenom je čísti, ale v něm zůstávati. „Jestliže vy zůstanete v řeči mé, právě učedníci moji budete,“ pravil Pán. Zůstáváme v Jeho řeči, t. j. v Slovu? Slovo Boží je nazváno „Vsátým slovem“ – jako takové je učedník Páně napomenul, aby je „s tichostí přijímal“, jinými slovy, aby se před ním skláněl (Jak. 1, 21). Kdysi mi pravil jeden bratr: Jak často se skláníme před lidským slovem, a nad Slovo Boží se povyšujeme. Brousíme si o něj svůj rozum. „Já nevěřím, že bych byl Pánu Ježíši milejším kdybych vše učinil tak – podle litery – jak Pán věřícím nařídil, nebo „litera zabíjí, ale Duch obživuje“ (II. Kor. 3, 6) – řekl jiný. Jak mylně se vykládá toto místo! Zde nejsou „literou“ myšleny rozkazy a přikázání našeho Pána pro nás věřící tohoto období, nýbrž „přisluhování smrti, literami vyryté na deskách kamenných“. Desatero – zákon, bylo literou, které, ačkoli mělo býti k životu, ukázalo se býti k smrti pro porušenost lidskou. Ale přání i požadavky lásky a ona některá nařízení, daná

Na Slovo boží je těž poukázáno jako na „Výborný, poklad“, Tohoto má učedník Kristův v sobě ostříhati. „Výborného toho pokladu ostříhej, skrze Ducha svatého přebývajícího v nás“ (II. Tim. 1, 14). Žel, že je mnozí neostříhají – a ďábel mnohou perlu z onoho 52

Ročník II.

Ze slov pravdy a lásky 1913 „výborného pokladu jejž v srdci svém chováme, mnohým uzmul a vhodil tam místo ní nějaký bezcenný, lidský brak. Vězme, bratři a sestry, že to není prázdné napomenutí, abychom jej ostříhali. Kdo jej neostříhá, bývá Mu mnohé z oné „zdravé řeči“, jíž jsme „slyšeli“ u víře a v lásce, vzato, a nahraženo lidskými naukami – a dotyčný, když začne z pokladu srdce svého vynášeti staré a nové věci, které mají býti Boží, vynáší něco lidského. K tomuto „výbornému pokladu“, jímž jest Slovo Boží a jež máme v srdci svém ostříhati, nemůže býti nic přidáváno! Slovo Boží je ukončeno! Všecko, co lidé za pozdější zjevení označují, nejsou zjevení Boží, ale zjevení duchů temnosti, kteří se přestrojují za anděli světlosti, aby podváděli. Těmto spisům a zjevením nemám věnovati nižádného místa ve svém srdci – ať jsou to zjevení Smithova, Swedenborgova čí Whitové (adventistka). Nad veškerými jejich spisy, které jsou prošpikovány částečkami pravdy, by jistě apoštol Pavel pronesl to své svaté „anathema“ – buďte proklety (Gal. 1, 8). Těchto spisů je nejlépe se chrániti, aby něco z nich, mimoděk, neuvízlo v našem srdci. Právě tak, jako ten, kdo čte oplzlý román, poskvrní své myšlenky, aniž by chtěl, tak také přijme mnohý bludy, čte-li bludařské spisy, aniž by si toho byl povědom. V tom je právě ten ďáblův úskok, že vyjímá ze srdce mnohého člověka poklady a vkládá tam padělky, aniž by to ten dotyčný pozoroval. A proto „ostříhejme“ onen výborný poklad.

Ty můžeš míti „lampu“ vyznání, jako bláznivé panny (Mat. 25, 8–12); Ty můžeš býti pokřtěn, jako Simeon čarodějník (Skut. 8, 13–21); Ty můžeš žiti s Božím lidem, jako Gézi (II. Král 5, 20); Ty můžeš obětovati, jako Kain (I. Mojž. 4, 3); Ty můžeš dáti část majetku svého na království Boží, jako Ananiáš (Skut. 5, 2); Ty se můžeš „mnoho modliti“, jako Fariseové (Mat. 23,11); Ty můžeš prorokovali a kázati, jako Saul (I. Sam. 10 10); Ty můžeš „horliti pro Boha“, jako Izrael (Řím. 10, 2). A přece, nepřijal-li jsi co ztracený hříšník Krista, jako svého Vykupitele, tedy jsi na věky ztracen.

Duch církve Laodicenské. ,,Bohatý jsem a zbohatl jsem, a žádného nepotřebuji“

Budeme-li se říditi těmito různými napomenutími ohledně Slova, za nímž Bůh stojí, tak srdce naše budou utvrzena a klidná, i když vše bude proti nám. On promluvil – my slyšeli – a proto se jím řídíme. Pán nám to dej.

(Zjev. 3, 17). Kazatel jisté církve si nedávno stěžoval kdesi na konferenci, že tento samolibý a sobě postačující duch se uhostil v mnohých církvích. Důkazem toho jest ona všeobecní vlažnost mezi věřícími, a pak to, že se shovívá zlu, dělají se ústupky a brány mnohých sborů nejsou více onou úzkou branou, kterou je těžko projíti.

Nemylte se…

Mnohé sbory zbohatly a žádného nepotřebují. Co jim schází? Vždyť mají vše, co na první pohled může člověka uspokojiti. Káže se, zpívá se, modlí se, traktáty se rozdávají, dítky se vyučuji – a tak přece je vše v pořádku. Vzdor tomu, některým spokojeným sborům, které všecko toto mají, by asi onen Svědek věrný a pravý musel říci: „Nevíš, že jsi bídný, a mizerný, i chudý, i slepý, i nahý“ (Zjev. 3, 11).

Milý příteli, Ty můžeš „rád poslouchati“ o království Božím, jako Herodes (Mar. 6, 20); Ty se můžeš „uleknouti“ při kázání Slova, jako Felix (Skut. 21, 25); Ty si můžeš přáti, abys „umřel smrtí spravedlivých“, jako Balám (IV. Mojž. 23, 10);

Ne vždycky, ale jistě často mnohá velkolepá zařízení drží Krista stát venku – tlukoucího a volajícího o vpuštění: „Aj, stojímť u dveří a tluku“ (v. 20).

Ty můžeš opustiti „Sodomu světa tohoto“, jako Lotova žena (I. Mojž. 19, 26);

Je samozřejmé, že každá takováto církev, nechávající Krista vně státi, musí býti lhostejnou, vůči jeho velikým plánům a hluchá vůči Jeho zaslíbení o jeho příchodu. Pak se Kristus obrací pouze k jednotlivcům se svým: „Aj, stojímť u dveří a tluku…“

Ty se můžeš přiznali ke hříchu a žádati za přímluvu a modlitby, jako Farao (II. Mojž. 10, 16. 17); Ty můžeš býti „téměř nakloněn“ státi se křesťanem, jako Agrippa (Skut. 26, 28);

Býti „horkým“! Co je to? Zajisté že je to více, nežli pouhé nadšení pro získávání duší – ačkoli ono je velice důležité a nepostradatelné. Tam, kde není touhy po získání duší, tam je jistě vlažnost. Ale býti „horkým“ uzavírá v sobě více než pouze takovouto touhu. Ono uzavírá v sobě srdečné zaměstnání s Kristem,

Ty můžeš říci o Kristu, že „na Něm žádné viny nenalézáš“, jako Pilát (Jan 18, 38); Ty můžeš vyznávati, že jsi učedníkem, jako Jidáš (Skut. 1, 25); 53

Ročník II.

Ze slov pravdy a lásky 1913 zaměstnání Jej milujícího srdce a mysle s Jeho dílem vykoupení (minulost), s jeho přímluvou (přítomnost), a s Jeho příchodem (budoucnost).

„neviditelnou církví“. Svět nás nebude vidět. Ale dokud jsme a budeme na zemi, tak budeme vidět, a nemůžeme tvrdit, že patříme k „neviditelné“ církvi, nýbrž prostě k „církvi Páně“.

Chraniž nás Pán svou milostí – jak jednotlivce, tak sbory – ducha Laodicenskěho.

Co Ti způsobí více radosti: jedna koruna, kterou dnes dáš na dílo Páně, anebo: sto korun, které míníš na smrtelném loži odkázat k té muž účelu?

Viditelná a neviditelná.

Redakční – jsme, mimo Pánu, vděčni i našim čtenářům za vše, co pro náš časopis učinili, a máme naději, že od mnohých se nám ještě větší pomoci dostane v příštím roce. Jsme na ni odkázáni. Každý, kdo se snaží rozšířiti náš časopis, pomáhá nám velice, čím více budeme míti předplatitelů, tím méně budeme doplácet na časopis Radujeme se, že i někteří z těch, kteří varovali před našim časopisem, změnili svá smýšlení a stali se jeho fedrovateli. Jeden z nich píše: „Předpojatost je velikou chybou a zvláště u věřících lidí. I já dal jsem se strhnouti touto chybou, když jsem před rokem bojoval proti časopisu „Ze slov Pravdy a Lásky“. Ale tohoto roku, co časopis odbírám, jsem se přesvědčil, že si zaslouží toho pojmenování, nebo je to list skutečně pro vzdělaní dítek Božích. Takový list měl už dávno vycházeti. Mám z něho veliké požehnání. Mimo několik maličkostí, souhlasím s ním. Doufáme, že dosavadní čtenářově nám zůstanou věrnými a že nám brzy pošlou předplatné. Přejeme jim mnohého požehnání ode Pána v nastávajícím roce. Ke konci pak opakujeme, co jsme napsali v úvodním článku prvního ročníku:

Mezi věřícími se často debatuje o viditelné a neviditelné církvi. – Každý ovšem musí připustiti, že taková rčení, jako „viditelná neb neviditelná církev“, nenacházíme ve Slovu Božím, právě tak, jako tam nenajdeme oprávněnosti pro mnohé učení některých křesťanských církví. Tvoření církve Páně začlo vylitím Ducha Svatého a bude ukončeno příchodem Páně pro ni. Kdo uvěřil v Pána po letnicích a kdo v Něho uvěří do jeho příchodu, ten jest aneb bude lidem jeho církve. Ona tvoří jednu společnost vykoupených Božích. Mimo ni budou na věčnosti ještě jiné skupiny svatých, ale ony nebudou tvořit část církve Páně. Mnozí údové této církve již zesnuli a jsou nyní u Pána. Ti tvoří jednu část církve Páně, kterou bohoslovci nazývají „církví triumphující“. Tato část církve je pro nás „neviditelnou“. My ji nevidíme, poněvadž je u Pána. Mnozí údové této jedné církve žijí doposud na zemi. Jsou sice rozptýleni snad ve všech denominacích a církvích, ale v očích Božích jsou jednou rodinou, jedním stádečkem, jedním organismem. Bohoslovci ji nazývají „církví rytěřující“. Tato část církve je „viditelnou“. Věřící se navzájem vidí.

„V pokoře chceme Pána prositi, aby věřící zde našli slova ponaučení, posilnění, potěšení i napomenutí. Prosíme též všechny naše čtenáře, aby se přimlouvali za nás u Pána, aby svým svatým požehnáním provázel tento list… Všecko nedostatečné, chybné a chabé je z nás, vše dokonalé od Něho. Najdete-li někdy v některém článku něco podobného, zastavte se a proste Pána, aby se tak více nestalo. Pak budeme všichni spokojeni – nebo Vy budete přijímati pravý výklad Slova, jako odpověď na Vaše modlitby, a my Vaši přímluvu.“ K dnešnímu číslu přikládáme „Zprávy z Misie“ a obsah.

Obě tyto části – totiž ti věřící, kteří jsou a budou na nebi u Pána, a ti věřící, kteří jsou a budou na zemi do příchodu Páně, tvoří tu jednu církev, kteráž jest Jeho tělem. Není tedy správné říkati: „Já patřím do neviditelné církve!“ Obyčejně tak říká ten, jenž postačí sám sobě a nechce míti obecenství s dítkami Božími, a je-li v místě, kde bydlí, sbor dítek Božích, ani zodpovědnosti vůči nim.

OBSAH:

Když se svět pokřtěním (pokropením) proměnil v „křesťanské církve“, jejichž údové se nemohli těšiti z hříchů odpuštěni, ze života věčného, a zaslíbení Božích a ze všeho toho, co bible připisuje všem údům církve Páně – tak se vzalo útočiště k učení o neviditelné církvi zde na zemi, jejíž údové se navzájem neznají a které zná jenom Pán, jen aby si ony světské církve nemuseli přiznat: My nejsme církví Páně! Pán zná své svaté, to je pravda, ale věřící se též znají navzájem. Když ne všichni, tedy aspoň někteří – ti, kteří zůstávají v svatém obecenství. A až Pán si pro nás, kteří jsme doposud na zemi, přijde a pobere nás k sobě samému, tak budeme

Obecenství, chvalořečení, služba Vědomi svého cíle Ne v hádes, nýbrž s Kristem V domě velikém… Mnohé ovoce To první Postavení Jiřího Müllera ke křtu a večeři Páně Dávání a přijímání Na novo uvázl ve světě Jemu podobní 54

Strana 1 2 3 4 4 5 6 7 8 8

Ročník II.

Ze slov pravdy a lásky 1913

Chvilkoví křesťané 8 Dobrovolně hřešiti 33 Tento jest můj milý syn 9 Nyní s Pánem a na věky s Pánem 34 Pravá bratrská láska 9 Ruka Boží — ruka milosrdná 34 Blahoslavené oči 9 Nezoufej 35 Co má věděti každý křesťan 10, 16 Jeden jest Pán 35 Všech věřících 11 Bible 35 Spojení v pravdě a v lásce 12 Přikrývající láska 36 Spaseni, obecenství, oddělení, chvalořečení 13 Synové Chóre 37 Otázal’s se předem Pána 13 Dvojí posloupnost (postup) příchodu Páně 38 U srdce led 14 Kdo může „vysluhovati“ večeři Páně a křtíti 39 Církev a církve 14 Boží pořádek ve shromážděních 40 Já jsem 17 Mezi vykoupením – utrpení 42 Býti s Kristem 18 Trojice zla 43 Pokora a pýcha 18 Patř k horám 43 Myšlenky o večeři Páně 19 Koruna spravedlnosti 44 Pomazání, znamenání a závdavek Ducha 20 Kristus život náš 44 Buďme na stráži 21 Traktát kazatelem 45 Zasáhni svědomí! 21 Křest Duchem Svatým 45 Pravdy křesťanství 22 Světlo po temnotě 47 Choďme hodně 23 Pokušení 47 Psáno jest! 24 Křest ohněm 48 Jeho svatí soudové 25 Nové stvoření 49 Náš nebeský přítel 26 Mlč, to jsou cesty Boží 50 Kristova mysl 27 V Jeho blízkosti 51 Zákon a milost 28 Bůh promluvil 51 Boží předzvědění 28 Nemylte se 53 Naši nesvatí soudové 30 Duch církve Laodicenské 53 První kněz 31 Viditelná a neviditelná 54 On postačí 31 Zrnka: 5, 9, 13, 18, 22, 27, 35, 40, 45 Milost a pravda 31 Redakční 5, 9, 14, 27, 31, 36, 40, 45, 50, 54 Měděné umývadlo 33 Zodpovědný redaktor FR. J. KŘESINA, Praha-Žižkov, Harantova ulice čís. 27. Tiskli Štorkán a Jaroš v Žižkově.

55

Ročník II.

Ze slov pravdy a lásky 1913

než by poslední osoba tohoto nesmírného procesí od něho obdržela traktát!! A tak církev Páně má před sebou, podle rozkazu Páně (Mar. 16, 15), aby zvěstovala evangelium všemu stvoření, velikou úlohu v této jedné zemi, k níž je mnoho set tisíc Božích služebníků potřebí. Dále, Indie je zemí mnoha různých národů, mnoha řečí, mnoha náboženství. V Indii se mluví 150 různými řečmi, a je tam 10 rozličných náboženství. Vlastní náboženství Indů, brahmanské, má přes 180 milionů přívrženců; Mohamedánů je v Indii přes 60 milionů. Obyvatelstva křesťanského počítá se asi na 4 miliony, a jelikož v tomto počtu jsou zahrnuti i římští katolíci, tak bude evangelického obyvatelstva okrouhle asi půl druhého milionu, z nichž většina ovšem jsou křesťané jen podle jména! Evangelická misie započala práci v Indii roku 1706 německými misionáři, kteří se těšili přízni krále Dánského. Z těchto nejčinnější byli Ziegenbalg a Schwarz, kteří šli do Indie po studiích na universitě v Halle a. S. Skoro 90 let uplynulo, nežli první anglický misionář, slavný Dr. William Carey, přišel do Indie. V posledním století se dílo misijní stále rozšiřovalo tak, že dnes je v Indii asi 3000 misionářů, a mnoho tisíc domorodých pracovníků. Z těchto misionářů asi 150 pracuje v oněch jednoduchých liniích, ukázaných ve Slově Božím, a i prostředky k živobytí, nemajíce zajištěný nikde stálý plat, očekávají od Pána. Jak veliká příležitost k spolupůsobení na evangeliu pro všecka malá svobodná shromáždění a jednotlivé věřící duše, jež raději podporují malé dílo Boží, než veliké dílo lidské! Těchto 150 misionářů je rozděleno na šest skupin, každá jsouc zaměstnána v jedné krajině jinou řečí. Z těchto šesti polí působnosti nejstarší je v krajině okolo veliké řeky Godavari (větší nežli Labe). Toto dílo bylo započato roku 1836. Dnes je v této krajině 30 misionářů v 7 stanicích; věřící nacházejí se skoro ve 150 vesnicích, s celkovým počtem asi 1600 obrácených duší. Také musíme podotknouti, že asi týž počet věřících již v uplynulých létech zesnul v Kristu, tak že Bůh si v tomto kraji shromáždil již několik tisíc duší od té doby, kdy se v tomto kraji první duše, před 70 roky, obrátila.*) E. B. Bromley.

ZPRÁVY Z MISIE PŘÍLOHA ČASOPISU

„ZE SLOV PRAVDY A LÁSKY.“ Únor 1913.

Dílo Páně v Indii. Misionář br. Bromley, který je již opěti v Indii, píše pro naši misijní přílohu následující: „Pole jest tento svět“ (Mat. 13, 38). Z tohoto velikého pole krásná zem česká je jenom jako květinka ve veliké kytici. Indie, naproti tomu, tvoří značnou část z tohoto nesmírného pole. Ona je tak veliká, že chtěli-li bychom ji obejeti v nejrychlejším expresním vlaku, jenž by za hodinu ujel 100 kilometrů, nikde ve dne ani v noci nestavěl, tak bychom museli jeti 8 dní a nocí. Počet jejího obyvatelstva je právě tak úžasný jako její rozsáhlost. V Indii je 316,000.000 obyvatel. Toto číslo je tak veliké, že bez obrazného vysvětlení bychom si o něm nedovedli učiniti správný pojem. Jeho velikost znázorníme následovně: Představme si, že by některý sbor věřících lidí chtěl kázati evangelium těmto 316 milionům lidí. K tomu účelu by měli dvoranu, do níž by se vešlo 100 osob. I přivedli by 100 Indů, a jednu hodinu by jim kázali evangelium. Na konci této hodiny by je propustili a znovu do té místnosti přivedli jiných 100 Indů, jimž by opět jednu hodinu zvěstovali evangelium. A tak by pokračovali, kážíce evangelium každou hodinu vždy nové skupině Indů, bez přestání konajíce tuto práci ve dne v noci. Jak dlouho by musili pokračovati v této veliké úloze, než by všech 316 milionů Indů slyšelo evangelium? Plných 360 roků!! A v této době by 10 až 12 pokolení Indů zemřelo. Jiné znázornění: Domnívejme se, že by jeden křesťan chtěl dáti po jednom traktátu těmto 316 milionům lidí. Za tím účelem stál by na jednom místě každý den 12 hodin, a nechal by okolo sebe jíti 100 Indů za jednu minutu, z nichž každý by vzal od něho jeden traktát a šel dál. On by musil státi na tom místě den za dnem 12 roků,

V Kollegalu, v jižní Indii, byla před pěti měsíci

Právě kdy jsem tyto řádky překládal, přišel dopis od br. Bromleye z Narsapuru v Indii. Píše, že až po Suezký kanál měli příjemnou cestu, potom ale bylo moře bouřlivé. Jejich nejmladší synáček, 2 měsíce starý, onemocněl na bronchitis (krční nemoc) – ale

díky Pánu, nemoc přestál. Na lodi bylo několik misionářů, a tak příležitosti využitkovali ku zvěstování evangelia. V Narsapuru byli vřele přijati druhými spolupracovníky a domorodými křesťany.

*)

56

Ročník II.

Ze slov pravdy a lásky 1913 odbývána konference misionářů svobodně pracujících. Mnozí, hlavně z jižní Indie byli přítomni. Při jednom shromáždění byla projednávána otázka, jak podporovati oživení mezi věřícími. Bylo poukázáno na podmínku k oživení věřících: ponížený duch a srdce zkroušené (Izaiáš 57, 15). Při obrácení má býti pokání, přijmutí Krista jako Vykupitele, Pána a Prostředriíka, a praktické poznání, že jsme znamenáni Duchem Svatým. (Efez 1, 13). Časté oživení je nutné, k němuž je potřebí: nezarmucovati Ducha Sv.; ztišení v obecenství s Bohem; věrnost vůči Slovu Božímu; úcta k Božímu Jménu; přehled našich cest a změnění jich, jsou-li chybné. V jiném shromáždění byly projednávány otázky: „Jaké stanovisko máme zaujati vůči federačnímu hnutí v Indii? (Federace = spolčení; usiluje se o spojení různých misijních společností, aby se opět mohlo něco „hodně velikého“ konati). Jaké vůči těm, kteří rozšiřují bludná učení? Jak zůstávati v jednotě se všemi věřícími?“ – Bylo poukázáno na to, že některé misie, jež se hlavně súčastní hnutí federačního, zapírají základní pravdy Písma, tak že pro tuto příčinu jiné dvě společnosti, jež pomýšlely na spolčení, odmítly tak učiniti. Pravda o „Jednom Těle“ opět zdůrazněna. Přijímání vyznavačů křesťanství z některých misijních společností do sborů, kde naši přátelé pracují, má se díti (jakož se i děje), až po zjištění skutečného obrácení. Jinak se má takovým duším všemožně vyjíti vstříc, avšak ne na úkor pravdy. Přítomní bratři se radovali, že opět několik sester se připravuje pro práci Páně v Indii, ale s údivem se ptali: „Kde ale jsou muži“? – *** Chittapetta. V tomto městě a ve vůkolí pracuje od roku 1876 misionář Bowden. Z jedné své cesty píše: Všude nacházíme touhu po slyšení Siova a někde otevřeně vyznávají svůj zájem o věcech Božích. Před několika léty v jedné vesnici se obrátil a byl pokřtěn jistý muž. Po nějakém čase se zdálo, jakoby vychladl, ačkoliv se nikdy nezřekl Pána Ježíše. Před 5 roky zemřel. Několikráte jsme navštívili tuto vesnici, ale zdálo se, jakoby veškerý zájem zanikl. Nyní ale, když jsem tam byl se dvěma Indickými bratřími, zájem se opět probudil. Tři mladé vdané ženy, příbuzné onoho muže, vyznávají, že uvěřily a touží po tom, aby i jejich přátelé a sousedé častěji slyšeli slovo Boží. Tyto tři ženy s několika mladými děvčaty navštěvují shromáždění v jedné vzdálené vesnici, kde je několik věřících a kde máme též školu pro děti. Dvě starší vdovy uvěřily před několika léty v Pána Ježíše. Jedna z nich před časem zemřela. Na svém smrtelném loži byla plna radosti a těšila se, že již

brzy bude s Kristem. Jak v životě, tak i při smrti vydávala jasné svědectví svým příbuzným a sousedům, kteří jsou vesměs pohany. Zde vidíme, co může učiniti milost Boží s člověkem, i v této pohanské zemi a přímo v hrozných poměrech. Ano, ona může i smrtelné lože osvětliti nebeskou nadějí. Později píše: Právě jsme dostavěli dům pro shromáždění ve vesnici Verabudrapadu. Při počátečním nedělním shromáždění bylo asi 100 osob přítomno; s 55 bratřími a sestrami v Kristu, jsme lámali chléb. Stěny tohoto domu jsou z cihel, střecha z tašek; zdejší věřící přispěli na stavbu celou třetinou nákladu. Před týdnem byl zde pokřtěn jeden muž se svou ženou, a před 14 dny ve vesnici Tanuku 3 osoby. Jiní chtějí též býti pokřtěni, a takto vyznati svoji víru v Pána Ježíše, ale jelikož jsou dosud mladí, tak raději počkáme ještě nějaký čas. E. S. Bowden. ***

Čína. V severní Číně, v Mongolsku, pracuje již od roku 1888 misionář Edward Eagger. Pán se milostivě sklonil k jeho práci, a tak se celá řada duší obrátila k Pánu Ježíši. Jako většina misionářů, tak i on si zjednává přístup k lidem praxí lékařskou. Jeho stanice je v městě Pakovu, kde má svou ordinační síň i lékárnu. K pomoci bratru Eaggerovi, mimo jeho manželky, je ještě sestra Ada Blackmorová, jež s úspěcem pracuje mezi ženami. Při onom posledním velkém převratu v Číně mnohá práce utrpěla nepokoji mezi obyvatelstvem, vojáky a loupežníky. Bratr Eagger psal minulého roku: Jsem tomu velice rád, že můžeme opět tiše pracovati vzdor tomu, že tu a tam jsme někdy veřejnými nepokoji vyrušeni. V posledním čase bylo několik loupežníků popraveno, a nyní byl vydán vojsku rozkaz, aby každého lupiče bez milosti zastřelili. Sto jich čeká na popravu, a stále noví jsou přiváděni. Jeden bratr v Kristu z Kvaipangu přišel k nám a vyprávěl, že rota loupežníků vnikla k nim do vesnice, kde v jednom, o samotě stojícím domě chytili ženu a drželi ji nad ohněm, aby ji přinutili k vyznání, kde má uschované peníze. Takto to dělají na osamělých místech a často se stává, že mnohý z napadených přijde o život. Dále vnikli do bytu jednoho věřícího, a žádali během několika dní určitou sumu peněz, kterou, neodvedou-li, naleznou smrt ve svém domě, jenž jim nad hlavami zapálí. Bratři žádali o zakročení u jednoho důstojníka, a když ten je odmítl, tak přišli k nám. Ihned jsme psali onomu důstojníku, aby zakročil. – Jak politování hodní jsou tito lidé. Nikde

57

Ročník II.

Ze slov pravdy a lásky 1913 se nemohou dovolati pomoci proti lupičům, jimž není nic svaté, a kteří často požadují vesničanů i ženy i dcery. Úřady obyčejně nezakročí dříve, dokud nejsou pořádně podplaceny. Co tyto řádky píši, byli zde v Pakově tři lupiči popraveni. Sta a sta do roka jich takto padá do tmavého hrobu v této temné zemi. Uvažujte o potřebách tohoto v mrákotě úpícího lidu, a modlete se, abychom mohli evangelium Kristovo rozšiřovati, které jedině může Číně pomoci. Před týdnem jsme zde pokřtili jednoho muže, jenž se obrátil k Pánu Ježíši a Jej vyznává. Radujeme se z něho i s ním, neboť jeho žena i nejstarší syn se také obrátili, což i vyznávají a životem svým dokazují. – Nezapomeňte na nás v modlitbách. Edward Eagger.

velkého obchodního města, důležitého jako evangelisační střed. Dvorana, v níž se odbývá shromáždění, je na hlavní třídě. V tomto městě začal před několika léty práci James Gilmour a bylo to potěšení naše, když jsme mohli spatřiti ovoce, pozůstavší z jeho svatého života a opravdové práce. On šířil vůni Kristovu, a mnozí na něj s úctou vzpomínají. Celá práce v Tatzukovu je nyní jaksi ve zbědovaném stavu, ale v neděli přece jenom asi 16 inteligentních mužů bylo ve shromáždění, z nichž většina jsou věřící, ostatní pak jsou toužící duše. My očekáváme časy rozvlažení zde i v jiných stanicích. Opět po jeden a půl denní cestě jsme přijeli do Malienkova, malé vesnice mezi horami. Zde je jen několik křesťanů, již nás srdečně uvítali. – Ačkoliv jsou chudí, přece si vystavěli dům, v němž je sál ku zvěstování evangelia, místnost k vyučování dětí, a pokoj, v němž cestující misionáři nocují. Shromáždění, jež jsme měli, bylo velice povzbuzující. Pro školu, vydržují křesťanského učitele, což je ovšem trochu mnoho pro ně; přislíbil jsem jim pomoci v této věci. Dva bratři věnují svůj volný čas návštěvám a zvěstování evangelia na trhu v blízkém městečku. Jaké to zelené místečko uprostřed vyprahlé země.“ Tak a podobně je to i v jiných stanicích, které jsou svěřeny péči Dr. Case. Shledaje všude různé nedostatky, dal se s chutí do práce. V první řadě potřebovali ponaučení ti, kteří při práci Páně pomáhali, a tak pro tyto bratry z celého území uspořádal Dr. Case zvláštní biblické hodiny, při nichž dopoledne vykládal evangelium podle ep. k Římanům a odpoledne I. knihu Mojžíšovu. Šestnáct neb sedmnáct bylo vždy přítomno v těchto hodinách, z nichž všichni, až na 3–4 jsou učitelé neb evangelisté, cele zaměstnáni v díle. V Číně pracuje více jak 60 misionářů dle biblických zásad, jak i my v našem časopise na ně poukazujeme. Modleme se, bratři a sestry za toto velice důležité dílo Páně a mějme účastenství s těmito bratřími.

Mongolsko. Misionář Dr. J. Norman Case, jenž dříve pracoval ve Weihaiwei, odstěhoval se 12. ledna minulého roku do Chaoyangfu, města asi s 50.000 obyvateli v jižním Mongolsku. V tomto kraji pracovaly již dvě misijní společnosti, poslední pak, jejíž činnost se nyní více v Mandžursku soustřeďuje, navrhla našim bratřím Stephenovi a Barnettovi a jiným, aby se ujali této práce. Tito bratři ale také nemohli svá působiště opustiti, a tak zůstala práce v Chaoyangfu opuštěna. Konečně Dr. Case se rozhodl této práce ujati. On píše: „Již před rokem bratři z Pakova a někteří starší bratři z Anglie upozorňovali nás na důležitost této práce a na otevřené dveře v tomto kraji. Po mnohém přemýšlení a modlitbách moje žena a já rozhodli jsme se pro tuto práci, považujíce to za vůli Páně a počítajíce s Jeho silou, milostí a moudrostí a s modlitbami a účastností našich přátel. Nyní jsme tedy již celý rok ve Chaoyangfu. Veškerá práce byla hned na počátku předána našim rukám. Všechen cenný majetek byl vrácen dřívější misii, ačkoliv mnoho bylo zničeno v boxerských povstáních. V celém tomto území je přes dvě stě Krista vyznávajících duší, 10 až 12 z nich se cele věnuje evangelisaci, kolportérství aneb vyučování dětí ve škole. Je zde pět podřadných stanic, kde se pravidelná shromáždění odbývají a já doufám, že v nedaleké době Pán sem pošle některé pomocníky z Evropy, aby nám v těchto stanicích pomáhali.“ Později, po návratu z jedné sedmnáctidenní mis. cesty, Dr. Case píše: „V tomto území jsou jednotlivé osady velice vzdálené, a cestování zdlouhavé. Jezdí se na malé dvoukolové káře bez per, tažené dvěma mezky. Cesty jsou velice špatné, tak že se člověk v té káře pořádně vytřese, obzvláště jede-li celý den. Po jednom a půl dni přijeli jsme do Tatzukova,

***

Afrika. V Africe pracuje též asi sedmdesát misionářů, kteří jsou odkázáni na dobrovolné dary jednotlivých bratří a shromáždění. Ovšem že jsou tam i jiní misionáři, kteří jsou vysláni a pravidelně podporováni různými misijními společnostmi. Z té příčiny, co se týče podporování (škoda, že je tak malé), věříme, že ty první nám Pán jaksi klade na

58

Ročník II.

Ze slov pravdy a lásky 1913 srdce, abychom je neopouštěli. Kolik asi vzdechů a toužebných pohledů obrací se k Tomu, „jehož je zlato a stříbro“, aby pomohl. A jak mnoho asi je těch, kteří jsou ve všem pocvičeni: „nasyceni býti i lačněti, hojnost míti i nouzi trpěti.“ Ale má to u služebníků Páně k nouzi a k lačnění dojíti? – Před časem jsme zaslali menší obnos bratru Gamonovi do Afriky, který pochází ze šťastné misijní rodiny. Jeho sestra je též misionářkou a jeho starší bratr byl rovněž misionářem, ale po několikaleté svaté činnosti v Africe zemřel. To ale neodstrašilo jeho mladšího bratra, a tento nastoupil na jeho místo. Studoval v Londýně lékařství a chemii, a asi před čtyřmi roky se odebral do Afriky. – Tento bratr píše: „Drahý bratře Křesino – mé srdce bylo velice potěšeno darem, který jste mi zaslali. Uvažoval jsem, jak je to laskavé od našeho Pána, že vzbudil v srdcích některých dítek Božích v Rakousku takovouto lásku ke mně a Jeho dílu zde, ač mne osobně vůbec neznají. Prosím, vyřiďte všem dárcům mé nejsrdečnější díky. Zde Pán nepřestává žehnati, ačkoliv časem proděláváme různé trpké zkušenosti. (Před rokem byl jim zapálen dům pro shromáždění.) Mnoho času věnujeme jednotlivým věřícím, které učíme čísti bibli, jelikož zde nejsou žádné školy; ti, kteří se naučí čísti, rozejdou se do svých domovů, a vyučují zase jiné.“ Misionářky Hartleyová a Gammonová meškaly v loni k vůli zotavení v Anglii. Když se vrátily, dostalo se jim srdečného uvítání. Asi 60 mladých mužů a žen šlo jim půl druhé hodiny cesty naproti s prapory. Všichni je chtěli najednou pozdraviti. Ve „městě“ pak kde kdo byl na ulici, a naše sestry byly od nich „jako od včel“, jak píší, obstoupeny. Bylo svoláno shromáždění na uvítanou, a sál pěkně vyzdoben. Bratr Gammon píše o tomto shromáždění: Kacivungo, domorodý učitel, mluvil na ev. Jana 14. Ke konci pak pravil: „Naši učitelé nás opustili, aby navštívili své příbuzné a slíbili, že se zase vrátí. Nedodrželi svého slibu? Tak i náš Spasitel odešel k svému Otci a přislíbil, že opět přijde a pobere nás k sobě samému, abychom s Ním věčně byli. Nedodrží svého slibu?“ O jedné konferenci v Ochilandě píše: Shromáždění byla odbývána v nově vystavěném sále od bratří Sandera a Figga. (Oba dva jsou misionáři. Je vidět, že misionář v Africe musí býti vším: stavitelem, lékařem, krejčím, kuchařem i obuvníkem.) Na konferenci se hovořilo o kap. 14.– 16. z ev. Jana. Několik zvláštních příkladů bylo užito domorodými řečníky. Ku příkladu jeden pravil: „Když konáme dalekou cestu pro sůl, tak bychom si nepřáli míti takové těžké břemeno na zádech den za

dnem; když se ale vrátíme, a každý den si můžeme dávat sůl do naší kaše, tak zapomínáme na těžké břemeno, jež jsme nesli. A tak v přítomnosti Pána Ježíše, až Jej budeme zříti tváří v tvář, zapomeneme na všechna utrpení, jež jsme zde na zemi pro Něho snášeli.“ – Jiný pravil: „Unene vongandu – ovava (což jest: Síla krokodýlova je voda), tak praví staří lidé našeho kmene, a to je ponaučením i pro nás. Člověk odcizen Bohu, mimo spojení se svým Stvořitelem, je jako ryba bez vody; je-li ale člověk s Ním ve spojení, pak je jako krokodýl ve vodě.“ Jistě že to je v jejich řeči ohlas slov našeho Pána z ev. Jana 15, 5. Nosiči z Bihé mají jiné přísloví: „Často-li se svým břemenem na cestě odpočíváš, konečně i slepý tě předběhne.“ – Před devatenácti stoletími vzala církev Kristova na sebe břímě ode Pána, jež jí mělo býti lehkým a rozkošným, a sice „kázání evangelia všemu stvoření“. Jak mnoho slepých lidí už ji na cestě předběhlo!! (Najmě mohamedanismus). H. Leopard Gammon. Bratr Gammon pracuje ve spojení s br. Figgem v Kapango, v Bihé, provincii Portugalské. Jim ku pomoci jsou ony dvě výše jmenované sestry. Misionář Figg, jako i bratr Gammon, je velice nadaný a věrný bratr. Před čtyřmi roky přijel se svou ženou a jedním dítkem po devítileté činnosti do Anglie na zotavenou. Jakmile přijeli do Londýna, žena jeho onemocněla zimnicí (uštknutím moskyta) a za tři dny zemřela. Nikoho neviděla ze svých příbuzných, kteří byli velice proti jejímu odcestování do Afriky, jsouce neobráceni. Památka její ovšem nezahyne – byla to pravá Feben služebnice církví Bihéských. V den jejího pohřbu touže nemocí onemocněl i bratr Figg. Byl to smutný popohřeb – když dvouletý synáček, spolu s několika věřícími a asi dvěma neobrácenými příbuznými, doprovázel svou matinku na této poslední cestě. Dušička, nevěděl ani, co to všecko pro něho znamenalo. – Ošetřovali jsme bratra Figga ve dne v noci. Jedné noci mi pravil: „Bratře, kdo jde do Afriky, ten si musí již doma sednouti a „sečísti náklad, aby mohl dostavěti“ (Luk. 14, 28). Již po třetí mám tuto strašnou nemoc – dvakrát jsem ji měl v Africe a teď zde. Budiž vůle Páně … moje drahá manželka …“ Nezapomenu na ten matný pohled jindy asi jiskrných, černých očí, a ten výraz odevzdanosti do vůle Páně. Pán jej ale uzdravil a bratr Figg je již zase asi tři léta v Africe, kde zvěstuje ty radostné zvěsti o Pánu Ježíši. ***

59

Ročník II.

Ze slov pravdy a lásky 1913

jejich práce. Jeden mladý muž nedávno s nimi zasedl ponejprv u stolu Páně, jiný žádá o křest; tento poslední se obrátil při čtení: „Boží cesty k spasení hříšníka.“ Dary na cizozemskou misii do 1. února t. r. zaslali: J. K. v B. 10 K; L. v P. 1 ; F. K. v Z. 6; Shromáždění věřících v P. 17.20; L. A. v H. 3; F. B. v K. 20; Shromáždění věřících v Z. 6, titíž později 2; J. K. v B. 6 ; R. J. v B. 5 ; O. S. v P. 2 ; K. D. v L. 8.80. Celkem 87 K. K libovolnému použití: A. W. v B. 10; Z nedělních sbírek při stolu Páně v P. J. 16; Fr. 8. v H. 1.20. Z těchto darů jsme zaslali: Br. Edw. Eaggerovi do Číny K 60.50, Emilu Hamburgovi v Sedmihradsku K 20.-, K misijním účelům do Německa K 12.-, do Anglie též 12, H. G. Lambovi do Afriky K 12,-. Našemu časopisu zaslali : Shromáž. věřících v Z. K 7.-; M. R. N. 1.80. Rovněž někteří při předplácení zaslali o něco více. Děkujeme všem dárcům i jménem; příjemců za tyto dary. „Bůh pak jejich naplníť všelikou potřebu vaši podle bohatství svého slavně v Kristu Ježíši.“ (Filip 4, 19.).

Zprávy. Bratr Hamburg z Roseotavy v Sedmihradsku: „Evangelisační hodiny v blízké vesnici jsou četně navštěvovánu; taktéž i zde Slovo Boží razí si cestu do mnohých srdcí tak, že se stále, pomalu sice ale jistě, rozmáhá počet těch, kteří věří. Obzvláště potěšitelné je také to, když věřící zaujmou své pravé stanovisko dle vůle Boží. Naše nedělní dopolední shromáždění jsou dosti četně navštěvována. Když jsem sem přišel, tak jsme chodili ke stolu Páně pouze se třemi věřícími; dnes, díky Pánu, béře účast na stolu Páně již 19 věřících. V jiných místech Pán se též přiznává k našemu slabému úsilí; při této práci mi velice pomáhá sestra Erleyova, která se hlavně věnuje návštěvám různých rodin. Vydávání svědectví a rozmluvy v rodinách jest část nepostrádatelné práce při evangelisaci. Z ostrova Cejlonu u Indie. Misionář Witty píše, že jeho manželka i on jsou již tělesně velice unaveni, ale že Bůh jim dává den za dnem potřebnou sílu k Jeho práci, a nejen to, ale dovoluje jim i viděti ovoce

60

Ročník II.

Ze slov pravdy a lásky 1913

Gook píše o obrácení jedné ženy, kterou jedna sestra v Kristu navštívila, aby ji pozvala do shromáždění. „Měla s sebou zpěvník, a ona žena, prohlížíc si jej, je upoutána jednou písní, o níž praví: „To je krásná píseň; budou-li ji zpívati, tak bych šla do shromáždění.“ „Ovšem, že ji budeme zpívat,“ odpověděla naše sestra. „Tak já půjdu.“ Ohledně celé té záležitosti nikdo nic nevěděl, a poněvadž jsme tuto píseň zpívali při minulém evangelizačním shromáždění, nechtěl jsem ji nechat znovu zpívati. Vzdor tomu ale byl jsem tak veden, že jsem ji přece oznámil, k nemalé radosti oné milé sestry, která prosila za to Pána, aby mi to nějak vnuknul, a já nechal onu píseň zpívat. Žena ona byla jak Písní, tak zvěstováním evangelia pohnuta, a od té doby pravidelně navštěvovala shromáždění. Krátce na to se obrátila – a dnes přivádí s sebou i jiné. To je Boží pořádek: obrácení a pak služba. Tesalonicenští se „obrátili k Bohu živému a pravému, aby Mu sloužili, a očekávali Syna Jeho“. Zdali i my všichni? Kéž by si jeden-každý z našich čtenářů řekl: Ano, díky Bohu, i já.

ZPRÁVY Z MISIE PŘÍLOHA ČASOPISU

„ZE SLOV PRAVDY A LÁSKY.“ Září 1913.

Evangelium mezi Dány. Na ostrově Islandě pracují od roku 1905-6 bratři Gook a Nisbet a od roku 1910-11 bratři Hutchings a Cox. Ostrov tento – neúrodná planina – je nejsevernější částí Evropy, kde je mnoho vyhaslých i činných sopek, z nichž nejznámější je Hekla. Je dvakráte tak veliký jako Čechy, ale má toliko asi 70 tisíc obyvatel, kteří ponejvíce bydlí na pobřeží a živí se rybolovem. Náboženství jsou augsburského, ale někteří jejich pastoři jsou nevěrci a rozšiřovateli theosofie. Shromáždění našich bratří v několika vesnicích a městečkách jsou četně navštěvována, kde mají zvláštní místnosti třemi až čtyřmi sty posluchači, kteří lační po slovu života. I tam, v těchto studených krajích, najdeme srdce vroucí, tlukoucí pro Spasitele, který, jsa povýšen, je přitahuje k sobě. Často lze tam slyšeti různé obžaloby na lidi, kteří tvrdí, že mají klíče, avšak sami nevcházejí a těm, kteří by chtěli, zbraňují, obžaloby, podobné této: „Něco podobného jsme ještě nikdy neslyšeli; náš pan farář stále nám říká, abychom dělali dobře a život náš aby se shodoval s kázáním na hoře (Mat. 5), ale nikdy nám nepoukáže na potřebu krve Páně.“ Skoro každý týden některý časopis napadá bibli a božství Krista. Tito čtyři bratři, majíce rozdílné duchovní obdarování, si často na krátký čas vymění svá působiště, což slouží ku vzdělání věřících. Je to skoro pravidlem, že u jednoho bratra převládá dar evangelizační, u druhého zase učitelský. Tyto dary si člověk nemůže vzíti, aneb rozhodnouti se pro ten či onen, ale ty dává Duch Svatý, jednomu každému jakž ráčí (I. Kor. 12 a Řím. 12). Proto je dobře, když se pracující bratři vzájemně navštěvují, aby se věřící jednostranně nevyvíjeli. Jak vděčni mohou býti dítky Boží za takovéto prozíravé bratry, kteří nežárlí jeden na druhého, ani nezávidí jeden druhému ona obdarování, která mají ode Pána ne k chloubě, ale k službě. Br. Gook pracuje též literárně. Vydává časopis pro nevěřící a mimo toho vydal již celou řadu spisů pro věřící. Větší spisy tisknou v tiskárně, menší si zhotovují sami na tiskacím lisu, jejž obdrželi darem od jedné tiskárny. Spisy jejich byly mnohým, jak nevěřícím, tak věřícím, ku požehnání. V poslední době se Opět několik duší obrátilo k Pánu Ježíši, o nichž se zmiňuje br. Nisbet. Br.

„Kterýž promění…“ Dva bratři, misionáři Josef a Jakub Fish, kteří pracují ve státě Kapském, v Jižní Africe, často zvěstují evangelium také i těm nejnešťastnějším lidem – malomocným. Před několika měsíci jeden z nich psal: „Měl jsem velikou radost, že jsem zase mohl navštíviti ostrov, na který jsou vyváženi malomocní lidé. Zažil jsem mezi nimi mnoho radosti. Tentokráte hovořil jsem tam též s jednou černoškou, která žije v jedné budce za vězeňskými baráky. Ptal jsem se jí, zdali věří a důvěřuje Pánu Ježíši; ona ujišťovala, že ano. Mluvil jsem k ní o Boží předivné lásce k nám chudým hříšníkům, a brzy mi bylo jasné, že tato žena je skutečně spasena a šťastna v jistotě, že její hříchové jsou ji odpuštěni. Ptal jsem se jí, jak je již dlouho na tomto ostrově a ona mi odvětila, že jeden a dvacet roků. Byla sem přivezena z krajin od ústí řeky Zambezi, kde byla od svého útlého mládí otrokyní. Ubohé stvoření – dnes již nemá ani ruce ani nohy. Mé srdce se rozveselilo, když jsem myslel na konec jejího utrpení – kdy i ona ukáže se v kráse a ve slávě našeho Pána. Děkuji Mu za to, že zmocňuje mého bratra a mě, takže můžeme tato ubohá a zničená stvoření čas od časti navštěvovati, tak dalece ovšem, jak nám dovoleno. (Musejí míti vždy nového úředního povolení.) Na tomto ostrově je 620 malomocných. A také jsem mnohými díky zavázán drahému lidu Božímu za jeho podporu a obecenství, takže můžeme již po několik roků pokračovati v tomto díle.“ „Ale naše obcování jest v nebesích, odkudž i Spasitele

61

Ročník II.

Ze slov pravdy a lásky 1913 očekáváme Pána Jezukrista, kterýž promění tělo naše ponížené, aby bylo podobné k tělu slávy Jeho, podle mocnosti té, kterouž mocen jest i všecky věci podmaniti sobě“ (Filip. 3, 20. 21).

kteří z nich byli dříve Hindové, někteří římští katolíci. Před čtyřmi roky otevřeli naši bratři novou stanici v městečku Iringalakunda, které je asi 5 hodin vzdáleno od Trichuru. Tehdy psal bratr Nagel: „Městečko toto má veliký a pověstný chrám pohanský, který, následkem různých darů během několika století stal se velice bohatým. Kdybyste se ptali, zdali jsou také křesťané v Iringalakundu, tak by vám řekli: Ano, několik set. Bohužel jsou to ale chudí, duchovně slepí římští katolíci. A protestanté? Anglická církev má zde jednu školu, kterou navštěvují hlavně mohamedáni. Dále má zde dva misionáře, kteří káží na trhu a „evangelizují“ již asi třicet let, ale až do dneška nevíme zde o nějakých spasených duších, a sbor také žádný nemají. Mnohý by se snad mohl ptáti: A bude se vám na tomto místě dařiti lépe než církvi anglické? Na to odpovídáme: Pán nás chraň, abychom tuto otázku zodpověděli duchovně pyšnou sebedůvěrou. Ne, soudit nechceme a nebudeme ony služebníky, oni stojí Pánu svému, ale raději se budeme báti, aby se nám tak nevedlo, jako jim. Řekneme si s Mojžíšem: „Nemá-liť předcházeti nás tvář tvá, nevyvozuj nás odtud“ (II. Mojž. 33, 15). Ale na druhé straně si zase přivlastníme zmužilost víry Kaléfovy, a řekneme s Ním: „jděme předce, a opanujme zemi, nebo zmocníme se jí“ (IV. Mojž. 13, 31). Možná, že ti, kteří tam půjdou, se budou muset zvláště učiti, že vítězství v království Božím nutno vybojovati na kolenou; možná, že musí rozsívané símě mnoha slzami zalévati (Žalm 126, 5), ale k průlomu může a musí dojíti, neboť tak praví Písmo: ‚Práce vaše nebude daremná v Pánu‘.“ Tenkráte se tam odstěhoval bratr Kocher se svojí manželkou. Koupili veliké místo, kde zařídili sirotčinec pro chlapce. Všichni hoši ze sirotčince v Trichuru se potom přistěhovali za nimi, takže nyní sirotčinec v Iringalakundu je pro hochy a v Trichuru pro dívky. Chlapců je v sirotčinci nyní 29. Rovněž vystavena místnost pro shromáždění. Sestra Kocherová psala minulého měsíce: „V práci Páně máme velikou radost i naději, neboť shledáváme, že Duch Svatý pracuje na mnohých srdcích. Jeden římský katolík, který se dříve velice protivil, byl dotčen Duchem Svatým. Strhal a zničil všecky katolické obrazy a zaujal otevřené stanovisko vůči římské církvi. On pravidelně navštěvuje naše shromáždění. Také přivádí sebou zámožného Peršana, jenž se zdá býti duší pravdu hledající. Nebojíme se žádati o vaši přímluvu za všechnu naši práci pro Něho, neboť víme, že ti, kteří se modlí a dílo Páně podporují, právě tak jako ti, kteří pracují, obdrží Jeho odměny.“ Před krátkým časem psal také br. Nagel: „Po celé dva měsíce cestoval jsem v okolních vesnicích

„A to Světlo v temnostech svítí.“ V Trichuru, větším pobřežním městě provincie Malabarské, v Indii, pracuje od roku 1893 misionář bratr V. Nagel, kterému v pozdějších létech přišli někteří bratři a sestry na pomoc. Jejich podobizny a jména nalezne laskavý čtenář na obrázku. Práce jejich je všestranná, avšak s jedním cílem: spasení duší lidských. Mají sirotčinec pro dívky, kde je jich nyní 45. Sestry Sundgreenová a Burchardtová pečují o ně, a snaží se jejich mladá srdce připraviti pro evangelium. Mnohé ze starších dívek se již obrátily. Náš obrázek ukazuje některé sirotky se sestrou Sundgreenovou. – Zvěstování evangelia, vyučování a utvrzování věřících tvoří ovšem hlavní část jejich práce. Oni se snaží nejen duši získati, ale i uvésti ji hlouběji do Slova, aby sama mohla státi a vítěziti nad mnohými pokušeními a svody satanovými. Během této dvacetileté činnosti mnohé duše byly spaseny a tak vytrženy ze smrti do života. Asi před rokem psal br. Nagel: „Posledního měsíce dal nám Pán zvláštní milost, abychom zase krok ku předu. Byli jsme vedeni k tomu, abychom zkoumali, co Písmo praví o podporování práce Páně. Poznali jsme, že ještě dříve, nežli byl dán zákon národu Izraelskému, naši u víře praotcové dávali desátky (I. Mojž. 14, 20; 28, 22), a že apoštol pohanů Pavel vyučoval věřící, jak mají pamatovati na dílo Páně, ačkoliv neustanovil, jak mnoho má každý dáti. Byla v tom úplná volnost, žádné přísné vytčení desátek, což je patrno ze slov: „Kdo skoupě rozsívá, skoupě i žíti bude. Jeden každý jakž uložil v srdci, ne s neochotnou myslí aneb z mušení“ (II. Kor. 9, 6, 7; viz též I. Kor. 16, 2). Rozhodli jsme se tedy (celý sbor), že sbírky při stolu Páně, který slavíme každou neděli dopoledne, mají býti dány k účelům evangelizačním, a že pro vdovy a nemocné v církvi věnujeme vše, co stržíme za rýži, které věřící ženy jednu hrst i více oddělují den co den k podpoře díla Božího. Jelikož je rýže každodenní stravou v Malabaru, získá se takto v každé rodině týdně několik haléřů. Pro tuto „diakonskou“ práci byli odděleni tři bratři a jedna sestra (vdova). Každou neděli výsledek poslední sbírky je oznámen, a dary tohoto dne, po lámání chleba, zvláště Pánu modlitbou poručeny.“ Pán přidává tomuto sborečku několik obrácených lidí každým rokem. Tak minulého roku jich bylo v jednom měsíci dvanácte pokřtěno; ně-

62

Ročník II.

Ze slov pravdy a lásky 1913 za příčinou evangelia; doprovázel mne jeden domorodý bratr. Obyčejně jsme se vraceli plni díků a radosti, neboť jsme znovu a znovu viděli, jak nám Pán otvírá dveře v tomto kraji. Jak mezi Hindy, tak mezi římskými katolíky jsme našli duše, které rády naslouchaly Božímu poselství, jež jsme jim přinášeli. Jednoho dne se nám stalo něco zvláštního. Vešli jsme do dvora jistého zámožného Inda. Oba, muž i žena, byli doma a laskavě nás přijali. Vzdor tomu, že se zdálo, jakoby naslouchali slovu, přece jsme vycítili, že ve svých myslích bloudili někde jinde, a já, domnívaje se, že je zdržuji od naléhavé práce, zkrátil jsem své poselství. Chtěl jsem ukončiti poukázáním na Krista ukřižovaného a z mrtvých vstalého, ale jakmile jsem vyslovil Jeho jméno, jejich dcera se pojednou vyřítila z domu, divoce křičíc: „Nechceme Ho zde, nechceme; jdi svou cestou, jdi, jdi.“ Dívky v této zemi se obyčejně skryjí, když muži navštíví jejich domy, což tato neučinila – a její hlas, pohyby a celé chování, vše, vše bylo mi tak cizí a nápadné. Řekl jsem si ihned: To není přirozený hlas tohoto děvčete; ona je posedlá ďábelstvím. Vzhlédl jsem k Pánu, a začal s ní hovořiti, abych toho zlého plněji odkryl. Ona vyplázla na mě jazyk tak dalece, pokud mohla, posmívala se mi, začla se chechtat a pak padla na zem, svíjíc se v prudkých křečích tak, že její rodiče se báli, aby ji neranila mrtvice. Ptal jsem se jich, od kdy na ni tyto záchvaty přicházejí, a oni odpověděli: „Teprve od tří dnů, kdy se vrátila domů od našich příbuzných. Až do té doby naše dcera (je jí 16 let) byla úplně zdravá a velice skromná i přívětivá ve svém chování.“ Dále jsem se jich ptal, zdali se učila o Kristu ve škole aneb zda bylo kdy připomínáno Jeho jméno v jejich domě: „Nikoli,“ odpověděli, „navštěvovala školu Hindů a Kristus nebyl nikdy připomínán v naší rodině.“ Mezitím ono děvče zase povstalo. Podíval jsem se jí přímo do očí a pravil jsem: řekni „Ježíš jest Pánem“. Její obličej nabyl ihned výrazu přímo ďábelského, a ona stále opakovala: „Ježíš není Pánem, Ježíš není Pánem“, a pokračujíc v sykotném a vzdorujícím hlasu, křičela: „Ježíše nenávidím, Ježíše, Ježíše. My zde nechceme Ježíše, nechceme, jdi, jdi.“ Odpověděl jsem: „Ale Ježíš chce sem přijít, a ty pak musíš jíti.“ „Ne, ne, já nepůjdu,“ byla odpověď. Pak zase upadla do prudkých křečí. My jsme poklekli a volali k Pánu za toto nebohé děvče. V té chvíli si sedla, a klidně dívala se kolem. Pravil jsem ji: „Manko, dceruško, ty máš veliké nesnáze; avšak je jeden mocný Spasitel, který vysvobodil mnoho lidí a může vysvoboditi i tebe: Nechceš vzývati Jeho jméno? Prosím, řekni: „Pane Ježíši, uzdrav mne.“ Ona opakovala tuto kratičkou modlitbu v úplné vroucnosti a tichosti. Její otec ji potom dal jeden náš

traktát, aby jej četla, mysle, že se třeba tak uklidní její mysl. Četla hlasitě, a já shledal, že je to vzdělané a bystré děvče. Hned na to se onen záchvat zase dostavil, a po nějaké chvíli přišli dva kouzelníci, pro které bylo před naším příchodem posláno, aby se této dívky ujali. Byli nám velice klidní, avšak já jsem shledal, že bude lepší, když pro tuto chvíli onu rodinu opustíme. Tak jsme odešli z onoho domu, znovu napomenuvše její rodiče, aby se obrátili od všech cizích bohů a modlí k Bohu živému a pravému a přijali Jeho Syna Pána Ježíše Krista.“

Práce mezi Židy. V měsíci květnu nás navštívili misionáři bratři H. Barnett a S. Samuel z Londýna. Oba dva jsou z národa Izraelského, a již po mnoho let pracují mezi svými soukmenovci pro Pána Ježíše, ku kterému se obrátili. Tehdy vydali se na desetitýdenní cestu po střední Evropě. V Praze mohli vydati svědectví v jednom Zionistském klubu a v mnohých židovských místnostech. Rozšířili rovněž dosti traktátů. Chudí, ortodoxní Židé rádi přijmou svědectví, ale bohatí, moderní jím opovrhují: „Nechceme žádného Boha, žádnou bibli, žádného mesiáše, žádnou Palestinu; nám se vede dost dobře v Čechách.“ – V Brně mohli vydati svědectví toliko v jednom Zionistském klubu a navštívit jednoho bratra, kde se jim dostalo laskavého pohoštění. V Bohumíně, kde byli v neděli, shromáždili se dopoledne ke stolu Páně; odpoledne měli shromáždění v jedné vesnici, večer opět v Bohumíně, kam se sešlo dosti Židů, jimž tito bratři a br. Mrozek zvěstovali evangelium. Br. B., jenž je povahy veselé, si ví vždy rady, jak možno Židům zvěstovati Krista. Ve vlaku za Krakovem, kde jeli samí Židé, začli hlasitě debatovati o 52. a 53. kapitole proroka lzaiáše. Všichni přítomní Židé poslouchali. V židovském hotelu, kde byli na obědě, četl hlasitě hebrejský traktát „Kdo byl Ježíš z Nazareta“, a upoutal jednoho Žida, který byl vděčen za Nový Zákon. Setkali se s mladým Židem, krejčím od Lodže, jemuž se již dostalo mnohého svědectví v Německu o Kristu, hledající to duší. Jelikož byl krejčím, dostalo se mu jasného svědectví o koženém oděvu, který zdělal Hospodin Adamovi a jeho ženě a do něhož je přioděl. (Obraz spravedlnosti Boží v Kristu, do níž Bůh hříšníka obléká.) V jednom městě byli při rozdávání traktátů zatčeni, několik traktátů a hebrejský Nový Zákon jim odejmut v hotelu prohledány tašky. Pak jim byl dán rozkaz, že se v ostatních městech musí vždy hlásiti. Br. B. psal: „Vzdor tomu ale mnozí přece jenom mohli slyšeti evangelium.“ Navštívili též jednu vesnici blíže Stanislavi, kde bydlí samí Karaitští

63

Ročník II.

Ze slov pravdy a lásky 1913 Židé. Tito pokládají za hřích věřiti Talmudu (výklady Starého Zákona a různé spisy mnohých rabínů) a nežení a nevdávají se s jinými Židy. Při modlitbě klečí a jsou horlivými čitateli Starého Zákona. Naši bratři mohli jim dokazovati z Písem, že Pán Ježíš jest jejich mesiášem a že musel trpěti a z mrtvých vstáti. Mnozí byli dotčeni a jeden z nich je žádal, aby zapsali svá jména na památku do jeho modlitebné knížky. Celkem vzato, můžeme říci, že v Haliči, Bukovině a v Rumunsku setkali se s mnohými ortodoxními Židy, ano i toužícími dušemi a že mnohým tisícům Židů dostalo se svědectví. Prosme, aby rozsévané símě v některém srdci vzešlo a přineslo užitek k věčnému životu. – V Londýně je několik set věřících Židů. Všecky tyto věci jsou důkazem, že Hospodin nezavrhl docela lidu svého. Ještě dnes mezi nimi najdeme „pravé Izraelské, v nichž lsti není“, a takové, „kteří neskláněli kolenou svých před Bálem“ – símě Abrahamovo, syny zaslíbení „milí pro otce“. Bůh si je zachovává – „na maličkou chvilku poopustil jsem tě, ale v slitování převelikém shromáždím tě“ (Iziáš 54, 7).

po léta cestoval, setkav se s mnohými misionáři a domorodými křesťany, kteří mu mluvili Slovo Boží. V roce 1905 se oženil v jedné vesnici, kde se seznámil s několika křesťany, s kterými nás potom častěji navštěvoval, až konečně se zde usadil, aby mohl častěji slyšeti Slovo Boží. Roku 1906 doprovázel br. Clarke do Kolomo. Zde slyšel evangelium každého večera – a přijda zpět, rozhodl se jíti za Pánem. Těchto několik duší, o nichž doufáme, že porostou v Milosti, poroučíme Vaším modlitbám. S Vámi v Pánu spojený bratr, Jakub Anton. Z ruky pilné, naděje kyne. – Na mnohých místech v Anglii, Švýcarsku, Německu a j. se jednou za týden večer scházejí některé sestry, aby šily prádlo pro misionáře a domorodé pomocníky v práci Páně. Ze sborečku v Bournemouthu v Anglii se takto scházelo týden co týden dvanáct sester. Za šest měsíců byla „výbava“ hotova, a ony zaslaly k rukám misionářek sester Gammonové a Mc. Kinnové do Afriky jedenapadesát kusů prádla, několik ručníků, ponožek a jiných věcí mimo dvaceti metrů plátna. Vezmi ruce, uč mne sám, co a jak kdy konat mám, vezmi také nohy mé, ať jsou hbity k službě Tvé.

Radujme se s radujícími. Z Koni Hillu, ve Střední Africe. – Vy se budete radovati s námi, když zvíte, že během posledních čtrnácte dní sedm domorodců bylo přijato do sboru – jeden v Bunkeyo a šest zde. Před čtrnácti dny jel jsem do Bunkeya, kde jsem pokřtil jednoho bratra a zůstal jsem tam několik dní, maje obecenství s tamními věřícími a navštěvuje okolní vesnice s bratrem Lastem. Za několik dní zase on přišel k nám a pokřtil věřící zde. Bylo to velikou radostí pro nás, když jsme je mohli u stolu Páně přivítati, a pak je doprovoditi k řece, kde vyznali shromážděnému zástupu ve křtu, že se obrátili od model k živému a pravému Bohu, aby Mu sloužili a Syna Jeho očekávali. Muži, dříve nežli byli pokřtěni, vydali svědectví o své víře v Krista. K obrácení přišli velice zajímavým a povzbuzujícím způsobem, ukazujícím, že Bůh dotkne se srdcí lidských, když mi se toho nejméně nadějeme. Před sedmi léty jeden z nich připojil se ke karavaně bratří Lamonda a Lasta na jejich cestě z Koni do Luanzy. Na cestě často slyšel evangelium. Do své vesnice se vrátil s probuzeným svědomím, a toužil po slyšení Slova. I šel zpět do Koni hledati práci, aby byl blíže „Slova živého Boha“. Vystavěl si dům, přivedl svou ženu, a po několik roků den co den seděl v našich vyučovacích shromážděních. Jiný slyšel evangelium nejdříve od zesnulého misionáře br. Georga ve Mweně. Potom se odstěhoval do Luanzy, kde byl dva roky, a pak

Z Číny, – V našich únorových „Zprávách z Misie“ jsme psali o nově započaté práci misionářem Dr. J. Normanem Casem. Nenadáli jsme se, že za dva měsíce bude musit opustiti svou práci. Odešel k Pánu dne 5. dubna. Jeho manželka psala tehdy do Londýna: „Našemu Pánu se zalíbilo k sobě povolati mého drahého manžela odpoledne dne 5. dubna. Asi před čtyřmi – pěti týdny se vrátil z pětitýdenní cesty velice unaven, ale vzdor tornu, vydal se znovu na cesty navštěvuje všecky venkovské stanice; když přišel zpět, onemocněl zimnicí. Nemyslel, že je to něco vážného, ačkoliv cítil silné bolesti v hlavě. Byl tak tichým a trpělivým – a já též nemyslela, že by to byla nějaká vážná nemoc. Minulý pátek pozbyl na chvíli vědomí. V pondělí se mu přitížilo, a tu jsme telegrafovali pro paní Keersovou, ženskou lékařku v Chinchowfu, která přijela ve čtvrtek večer. Měli jsme naději, že bude zachován, avšak Pán usoudil jinak. V sobotu odpoledne přestalo jeho srdce tlouci, a on odešel ke svému Pánu. Měl velice těžký život od té doby, co sem přišel, a já myslím, že ono stálé cestování a mnohá práce ho vysílily. Považuji jej za knížete Božího, který padl v popředí bitvy. Nám se zdálo, že to nepřežijeme, nebude-li zachován – ale vše co On činí, dobré jest… Myslím, že zde zůstanu a pokračovati budu v práci mezi ženami…“

64

Ročník II.

Ze slov pravdy a lásky 1913 Toto uprázdněné místo volá o modlitby za bratra, který by se této práci s láskou věnoval „Koho pošli? A kdo k nám půjde? I řekl jsem: Aj já, pošli mne“ (Izaiaš 6, 8). A Ty, mladý nadaný bratře a sestro, co Ty řekneš?“

odepsal, děkuje všem dárcům a poznamenává, jak milé je to našemu Pánu, když se věřící zajímají o rozšíření evangeliu po celém světě, a následují příkladu apoštola, který na mnohých místech chtěl míti nějaký užitek: „Abych nějaký užitek také i mezi vámi měl“ (Řím. 1, 13). Umožní-li věřící misionářům, aby se cele práci Páně mohli věnovati, tak mají jistě velikého užitku a podílu na ní. – Našemu časopisu a k vydání jiných spisků přispěli: J. B. ve V. 8.80, P. T. ve V. G. 14.80, H. B. ve W. 1.80, Heslo: Pro poklad v nebesích 10.–. Rovněž děkuji za příspěvky, které mi byly dány osobně na cestách k témuž účelu aneb k podpoře naší práce. Za všecky tyto dary na dílo Páně vzdáváme, i jménem příjemců, srdečné diky a věříme, mnohý z dárců zakouší pravdu slov Páně: „Blahoslaveněji je dáti nežli bráti“ (Skut. ap. 20, 35). I na dále zprostředkujeme dary, které nám budou zaslány.

Na misii mezi pohany zaslali: A. R. v T. 20.–, Anna W. v B: 10.–, Rodina Zb. v K. S. 21.20, O. S. v P. 5.–, Rodina Prib. v P. 10.–, M. M. v D. 23.–, M. A. v C. 2.20, Nejmenované 10.–, J. F. ve V. 5.–, Heslo: Pro poklad v nebesích 10.–, J. W. v R. 4.–, Ze shromáždění v D.: Martin Zv. 10.–, Marie B. 5.–, Marie F. 1.–, Marie L. 1.–, Dun. K. 1.–, Anna P. 2.– , Jan M. 8.–, F. K. z Č. 6.–, Z nedělních sbírek 16.–. Tyto dary jsme zaslali misionářům: br. Barnetovi do Jeholu v Číně, br. Simsovi do Kalene Hillu v Střední Africe, br. Brinke do Kazombo v Stř. Africe, br.Watsonovi do Mihijamu v Indii. – Br. Barnett již

65

Ročník II.

Ze slov pravdy a lásky 1913

ji prosili, aby si jej též zavolala a nemoc nechala si zažehnati. Ona však k tomu nesvolila. Jednoho dne, když upadla do bezvědomí, matka ihned začala činiti přípravy pro různé kejkle a zaklínání čarodějníka, jehož chtěla zavolati; ale jakmile se naše sestra probrala ze mdlob, ihned poručila, aby se vše odstranilo, ne-li , že sama vzdor své nemoci, půjde a vše odstraní. Vůči tak přímému rozkazu její matka, jako všechny Laoské matky, nemohla odporovati a odnesla z domu všechny posvátné věd a sama také u velikém zoufalství odešla.

ZPRÁVY Z MISIE PŘÍLOHA ČASOPISU „ZE SLOV PRAVDY A LÁSKY,“ Prosinec 1913

Utrpení pro Pána. „Vyznáš-li ústy svými Pána Ježíše…“ (Řím. 10, 9)

Nemocná byla potom našimi sestrami navštěvována, které se u ní modlívaly. Pán pak ji v několika dnech uzdravil. Její onemocnění bylo příčinou, že se opozdila se sázením rýže. Zde je zvykem, že každý bohatý zeman si pozve k sázení celou řadu pomahačů na jeden neb dva dny, zabije jednoho neb dva voly a všechny pomocníky pohostí. Bez kořalky z rýže, necudných řeči a bujné veselosti se celé hostina ovšem neobejde. Naše mladá sestra se nemohla rozhodnouti pro takovýto způsob sázení – a raději se se vším opozdila. Ku pomoci zavolala si toliko křesťany a ty, kteří navštěvují shromáždění, Před svým obrácením uměla čísti tajné spisy Budhistické – jakmile se ale naučila čísti evangelia (jsou tištěna jiným písmem), prohlásila, že ony tajné spisy jsou samá tma. Nyní se raduje z Božího Slova. Prosme za ni, aby zůstala věrnou až do smrti, a aby jejím svědectvím mnohým duším poukázáno bylo na cestu k spasení!

Kdo by si někdy nevzpomněl na své první vyznání Krista svým Pánem anebo svého spasení v Kristu! Komu by někdy na mysl nepřišla ona všeliká utrpení a výsměchy, jichž se nám dostalo hned na počátku našeho putováni za Kristem! Kdo by z nás nemohl vyjádřiti tehdejší své pocity písní: V ruce lidské nevydej mne, Pane, nebo co je zloba lidí, vím. Vím, jak jestřáb trhá ptáče štvané, jak rve tygr ovci drápem svým. Nechať nesoudí mne jazyk lidský jehož šíp vždy mine cílů ctných. Jehož chvála marností jest vždycky, jehož hněv jest jedem zmijí zlých! Po svém obrácení stojí každá duše před vyznáním. Čím dříve vyzná Krista, tím lépe, a čím otevřenější vyznání, tím mocnější. Někdo má odvahy vyznat Krista toliko svým příbuzným – ale před svými sousedy a příslušníky i vůdci světských církví se bojí tak učiniti. To nemá býti! Jak zahanbuje nás jedna mladá žena na ostrově Laosu blíže Indie, která se obrátila z Budhizmu ke Kristu. Misionář Audétal o ní píše:

Z Indie. – Misionářka Dentonová píše: Tanuku je veliké město, plné modloslužby a hříchů všech druhů. Sestra Lynnová a já jsme toliko dvě Evropanky zde usedlé – na mnoho mil daleko není žádného Evropana. Bůh ale ve své milosti rozsvítil světlo i zde, v této čiré tmě, k spasení přivedla několik duší z těch nejchudších tříd. V našich malých nedělných shromážděních se schází obyčejně více než třicet věřících ku památce našeho Pána. Jeden starý domorodý evangelista Ramavani, jenž po mnoho let kázal evangelium Kristovo, byl na půl těla raněn mrtvicí a snáší veliké bolesti, Je ale kliden a s trpělivosti čeká, až jej Pán k sobě povolá. Zdá se, že tato chvíle není daleká.

Ona žena pochází z vážené a bohaté rodiny. Když byli Budhistické svátky, brávala vždy toho největšího podílu v okrašlování různých oltářů. I tento rok, při posledních velkých svátcích, bylo čekáno, že tak učiní, ale ona vítězně odepřela všem jejich nástrahám a nebrala nižádné účasti na jejich slavnostech. Lid byl proti ní velice roztrpčen, takže se před jeho násilím musila několikráte skrýti v polích anebo v domě jedné křesťanky. V onen den, kdy slavnosti dospěly svého vrcholu, přišla do našeho modlitebního shromáždění a přivedla sebou několik svých sousedek, které nás doposud pravidelně nenavštěvovaly, Brzy po těchto zkouškách onemocněla zimnicí, a její příbuzní byli se svým úsudkem ihned hotovi, prohlásivše, že je to trest za zřeknutí se náboženství svých předků. Její babička, jež bydlí hned vedle ní, též onemocněla a ta si zavolala jednoho čaroděje, aby její nemoc „zažehnal“; všichni její příbuzní, matku nevyjímaje,

Br. Clifford z Tucumanu (Jižní Amerika). „Minulé neděle se zde udála tklivá scéna. Spozoroval jsem na konci zástupu, jemuž jsem zvěstoval evangelium pod širým nebem, několik nuzně oblečených a zimou se chvějících přistěhovalců. Po shromáždění jeden z nich přišel ke mně, obejmul mě a dal mi políbení. Neuměl ani španělsky ani anglicky, a tak jsem nevěděl odkud jsou a čím jsou. Když jsme se nemohli dohodnout,

66

Ročník II.

Ze slov pravdy a lásky 1913 použil jsem nebeského esperanta a pravil: „Hallelujah,“ načež v odpověď se mi dostalo radostného: „Amen,“ To bylo důkazem, že patříme asi k jedné rodině. Pak jsme vyhledali několik Židů, jichž pomocí jsme se dozvěděli, že to jsou baptisté z Ruska a že se přistěhovali do Ameriky, kde přišli o své poslední úspory, nenalezše patřičnou práci pro sebe. Byly jim slibovány hory doly, a zatím nedostali nic. Byla to žalostná podívaná na jejich ženy a robátka v tenkých šatech oblečená, jak odpočívaly na rancích – svém veškerém majetku, čekajíce na vlak, jenž za několik hodin měl přijeti. Přinesl jsem jim chléb, máslo, sýr a studené maso, vše, co jsme doma měli (byla neděle večer), což oni s radostí přijali.“ Zdá se, že mnozí věřící si takovéto soužení sami připravují. To budiž výstrahou nám všem, kteří jsme Páně, abychom nečinili žádný krok sami o své újmě, ale abychom se ve všem nechali vésti Pánu. Vždyť nejsme sami svoji – ale koupeni jsme za mzdu.

o nich píše: „Ale musiť biskup býti bez úhony, jedné manželky muž, bedlivý, středmý, vážný, k hostem přívětivý, způsobný k učení…, kterýž by dům svůj dobře spravoval, kterýž by dítky měl v poddanosti se vší poctivostí. Nebo jestliže kdo domu svého spravovati neumí, kterak o církev Páně pečovati bude?…“ (I. Tim. 3, 1–7). Jsou muži, kteří nejsou způsobní k učení; povídají něco, z čeho nemá nikdo žádný užitek. Takoví mají býti raději zticha. Svým mlčením budou církvi milejší, než svým povídáním. Kéž by Pán chránil církve své od takových „starších“, kteří se stále učí – trošku odtud, trošku od onud – „ale nikdy ku poznání pravdy přijíti nemohou… kteří se protiví pravdě, lidé na mysli porušení a při víře zpletení“… (II. Tim. 3, 7–9). Prosme, aby všude ti, kteří pasou stádce Páně, byli v rodinném životě příkladem druhým, svatým a moudrým v obcování a aby se přidrželi věrné řeči k vyučováni dostačné, aby mohli i napomínati učením zdravým, i ty, kteříž odpírají, přemáhati (Titus 1, 8. 9).

Potřeba pastýřů, Kalunda, střední Afrika. – Minulého týdne potěšil nás jeden bratr z Kavungi zprávou o čtyřech křesťanech, s kterými se seznámil v jedné vzdálené vesnici. Tito jsou ovocem kázání jednoho mladíka, jenž musel asi před třemi roky utéci z Kalundy. Tito věřící, ačkoliv byli již několik měsíců úplně bez pomoci a jakéhokoli povzbuzení a ponaučení, věrné obcovali a vydávali svědectví o Pánu Ježíši v oné vesnici. Jaký to důkaz, jenž mocněji mluví než mnohá slova, že Bůh je mocen dosáhnouti, spasiti i zachovati.

Italie. – Starý misionář bratr J. Anderson navštěvoval poslední dobou některé sbory v Italii. Ze Spezie píše: Je tomu právě třiatřicet let, kdy jsem se přistěhoval do Spiezy – prvního pole mé misijní činnosti, Raduji se, že se zde setkávám ještě s několika drahými dítkami Božími z tehdejší doby, které trpělivě a věrně jdou cestou za Pánem. Nejstarší z nich je drahý Sig. Guili jenž tento rok slavil padesátileté jubileum nového života. Zdejší církev je v mnohém ohledu vděčna bratru Bardimu, jenž, vedle svého obchodu věnuje mnoho času péči o sbor a s bratrem Arzanim navštěvuje věřící, roztroušeně bydlící kolem zálivu. Při stolu Páně bývají přítomni věřící ze šesti sousedních vesnic.

Ale i zde Pán žehná. Zájem se šíří. Mnozí přicházejí do shromáždění, a několik jich vyznává obrácení. Mezi nimi je i jedna žena, která sem asi před rokem přišla, byvši nařčena z čarodějnictví a proto doma pronásledována. Po několika měsících oznámila sestře Cunninghamové, jak poslouchala Slovo Boží, jež se dotklo jejího srdce a přimělo ji k tomu, aby přemýšlela a konečně uvěřila ve Spasitele. Podala velice jasnou zprávu o svém obrácení. Také jeden velice vlivný pohlavár se obrátil. On byl přímo fanatickým ctitelem modloslužby, nyní ale veškerou modloslužbu zavrhl a vyznává viru v Pána Ježíše Krista. Jiných několik pohlavárů žádá, abychom se za ně modlili. Slovo Boží se dotklo jejich srdcí, a my máme mnohé příčiny, abychom věřili, že přemýšlí o svém spasení. To ovšem není nic lehkého pro ně, zříci se modloslužby a života hříchu, na nějž si zvykli. Mezi zdejšími věřícími je touha po pro hloubení ve Slovu Božím, a někteří žádají o křest.

Největší potřebou italských církví jsou „starší“ – Boží lidé s mnohými zkušenostmi, kteří by se uměli starati o místní církve, aby se leckde odstranila nežádoucí služba jednoho muže, jinde jakéhokoli muže a někde žádného muže. V každém sboru, který jsme navštívili, bratr Pace a já, hovořili jsme k „starším“, napomínajíce jich, aby bděli nad svěřeným stádcem; a také snažili jsme se raditi církvím, aby „znali“ ty, kterým Pán svěřil péči o své svaté.“ Kde by nebylo potřebí věrných starších! Duše přicházejí k obrácení, sbory rostou a věrných pastýřů je málo. Snad věřící málo prosí, aby je Pán dal. Ó , jak každý sboreček, jemuž se líbí Boží pořádek, potřebuje starší bratry – biskupy – kteří by vystrojeni byli slovy víry, byli bez úhony v životě a obcování a kteří by blaho a zdar měli na srdci. Apoštol Pavel

T. Rea

67

Ročník II.

Ze slov pravdy a lásky 1913 V Antiochii, kde misionáři z Cypru a z Cyrénu zvěstovali Pána Ježíše, se veliký počet věřících obrátil ku Pánu. Jakmile se to dozvěděla církev v Jerusalémě, poslala tam Barnabáše, „Kterýž přišed tlam, a uzřev milost Boží, zradoval se a napomínal všech, aby v úmyslu srdce trvali v Pánu. Nebo byl muž dobrý, a plný Ducha svatého víry“ (Skut. ap. 11, 20–24). Když práce přibývalo, tak šel do Tarsu hledati Saule, a nalezna jej, přivedl ho do Antiochie. l byli přes celý rok při tom sboru a učili zástup veliký… Dnes mnozí Barnabášové hledají Saule, ale nenalézají je, a najdou-li je, jako Barnabáš Saule, tak je nenajdou vystrojené pro službu.

Nyní již plynně hovoří rumunsky a s radostí slouží tamním věřícím Slovem. Tito si najali nyní větší Místnost pro shromáždění, do níž lavice zhotovili si sami. V Jasy, městě asi se 70 tisíci obyvateli, pracuje se i mezi Židy, kterých je tam asi 35 tisíc. Při této práci pomáhají též dvě dcery br. Barnetta z Londýna, o němž jsme se v minulých zprávách zmínili. Pracují též mezi židovskými dítkami, pro něž je zřízena zvláštní škola. Bratr Barnett obdržel při jedné návštěvě od dívek v této škole následující odpovědi na své otázky: „Co stojí psáno v I. Mojž. 3, 15?“ „Mesiáš má býti símě ženy, který zničí satana, ale jemu samému bude zraněna pata.“ „Co stojí psáno u proroka Jeremiáše 23, 5. 6?“ „Mesiáš bude výstřelkem Davidovým a spasí celý národ židovský, který Ho nazve ‚Jehova Tsidkenu – Hospodin spravedlnost naše‘.“ „Proč byl nazván Ježíšem?“ „Poněvadž vysvobodí lid svůj od hříchů jejich.“ „Proč Immanuel?“ „Poněvadž On jest Bohem s námi.“ „Proč je nazván Jehova (Hospodin)?“ „Poněvadž On byl a jest a na věky bude.“ „Proč Tsidkenu?“ „Poněvadž jest spravedlností naší“ (v české bibli je „Tsidkenu“ přeloženo a znamená „Spravedlnost naše“). „Proč je Mesiáš nazván Bohem silným?“ „Poněvadž může vždycky spasiti.“ „Proč Otcem věčnosti?“ „Poněvadž stále o nás pečuje.“ „Proč Knížetem pokoje?“ „Poněvadž dává pokoj všem, kteří v Něho věří?“ Takové a podobné úlohy dostávají židovské dítky v misijní škole. Jejich rodiče je tam rádi posílají – ale rabíni a židovští učitelé brojí proti takovémuto vyučování. Pán se zde jistě oslaví v rozsívání svého Slova do srdcí oněch dítek. Prosme za to.

Neopustí a nezanechá. Z Bukurešti. Jako jinde, tak i v Rumunsku práce Páně musela zakusiti mnohá protivenství. Svět nerad má mezi sebou ty, „kteří jej kormoutí“ (Král. 18, 17), a vždy si najde nějakou příčinu, aby mohl svědky Kristovy ze země vyhnati. Již několik bratří muselo Rumunsko opustiti. Ale zloba lidská nemůže zničit dílo, jež Bůh koná. Také žádná soužení a trápení nedovede odvrátiti od věrnosti duši, jíž nebeský ženich svou láskou k sobě víže. A tak i v této zemi si náš milostivý Pán rozsvítil světélka svá – dnes jsou tam na několika místech slibná shromáždění. Žádný sbor nebývá také ušetřen ani těžkostí, které jsou uvnitř. Také jich nebyl ušetřen ani sbor v Bukurešti. Ale jarní větříček líbezný provál tuto zahradu – a hned se to všem volněji dýchalo. Jedna tamní sestra píše: „My se zde v pravdě radujeme, neboť dobrý duch zavládl v našem sboru. Nespokojenost a nemístná kritika, jimiž mnozí velice trpěli, zanikly. Pravá láska víže srdce jednoho ke druhému, a každý se zaměstnává svými vlastními záležitostmi, aniž by odsuzoval svého bratra, a činil jej zodpovědným za těžkosti, které by teprve mohly povstati. Bůh budiž za to pochválen.

Vliv života. Život mnohých misionářů je životem strádání a utrpení. Ne všichni mají na růžích ustláno, jak se často věřící domnívají. Jistý guvernér píše ve svých vzpomínkách o jednom misionáři toto:

Minulou neděli dva bratři a jedna sestra byli pokřtěni. Hned na to jsme se shromáždili ke stolu Páně, přičemž mnozí bratři brali podílu v chvalořečení a výkladu Slova. Při odpoledním shromáždění byl sál naplněn, neboť mnozí noví hosté přišli, nevyjímaje ani adventisty, kteří jsou ochotni poznat své bludy. Večerní evangelisační shromáždění jsme měli v jednom předměstí, kde bratří, kteří v něm bydlí, najmuli místnost za 17 franků měsíčně, a upravili pro shromáždění. Sešlo se asi 50 osob.“

Mr. A., misionář, byl zvláštní člověk – prostý a neobyčejně vážný. Poprvé jsem se s ním setkal u vodopádů královny Viktorie, později v krajině krále Wanawenny, jemuž vyučoval dítky. Jednoho dne mi s jakousi pýchou vyprávěl, že jeho žáci se již naučili abecedu. Jeho život byl plný útrap. Viděl jsem mnoho misionářů, kteří žili v těch nejrozmanitějších okolnostech, ale tak úplně ztraceného muže, skoro bez domova, nemajícího někdy co jísti a skoro beze všech požadavků, které činí život snesitelným, jsem nikdy neviděl. On měl jen jednu žádost: sloužit Bohu. Zdali mohl to činiti nejlépe touto cestou, o tom se zde nechci rozepisovati – ale on nehleděl na pravo ani na levo

Právě před rokem přistěhoval se do Ploesti, menšího města v Rumunsku, br. Jean Bührer. Je zaměstnán jako stavitel u jedné podnikatelské firmy.

68

Ročník II.

Ze slov pravdy a lásky 1913 a nemyslel na sebe, jsa šťasten, když mohl někoho přivésti k víře. Měl na mě veliký vliv, a já si vždy s úctou na něj vzpomínáni jako na učedníka, který žil v blízkosti svého Mistra…

nadějích. Praví, že jeho církev odpadla v této pravdě; byl ale překvapen, když jsem mu poukázal, že odpadla ve většině pravd evangelia vůbec. To jej velice bolelo, poněvadž shledal, že by se musel vzdát všeho, co cenil až dosavad, nevyjímaje ani knihy, které napsal ano i některé názory o Příchodu Páně, které v mnohých bodech byly mylné! On se nazývá dítkem Božím, zakládaje svou víru na pokání srdce a na důvěře v Krista, ale nešťastně též na přímluvě Panny Marie a svatých. Zdál se mi upřímným, a já mám velikou naději, že dosáhne plného světla. Návštěva našeho shromáždění mu velice posloužila, a náš jednoduchý stůl Páně a chvalořečení učinilo na něj mocný dojem.

Ve vesnici Pietrabeis v Belgii povstalo před 8 léty, následkem nemorálního života jednoho kněze, veliké znepokojení mezi obyvatelstvem. Asi sto sedláků se zapřisáhlo, že nevstoupí více do kostela. Někteří věřící v Bruselu slyšíce o tom, šli do této vesnice, najali místnost, a začali kázati evangelium. Dnes je tam již dosti slušný počet věřících.

Francie.

Misionář Brooks rozšířil již asi 10.000 Nových Zákonů a různých spisků učitelům, jichž je ve Francii asi 95.000. Mnozí odpověděli, a je z dopisů patrno, že rozsívané Slovo se nevrací prázdné. Modleme se za tuto velikou zvláštní práci tohoto bratra, která je jisté spojena s velikými obtíženi a sebezapřením

Bratr Montmasson, bývalý římskokatolický kněz a misionář z Manžurska, který před několika roky uvěřil v Pána Ježíše, pracuje nyní ve své vlasti, Francii. V této zemi je náboženská svoboda. Všude na ulicích a náměstích možno bez bázně zvěstovati Krista, a bibli veřejně na ulicích prodávati a spisy rozdávati. Většina francouzského lidu, právě jako českého, vůbec neví, co bible je. Když se jim dostane vysvětlení, tu ptají, se, jak píše br. M. „Ach, vy jste protestant?“ Odpovídám: „Jsem křesťan, a přináším Vám radostné poselství a radostnou zvěst, o které jste dle všeho doposud jasně nebyli slyšeli. Pak hovořím o Bohu, o Jeho lásce, zjevené v Kristu Ježíši, jenž zemřel za naše hříchy…“

Švédsko. Sjövik, 15. září. „Náš milostivý Pán mi dává mnohá povzbuzení v tito části země, zvané Vestergötland. Ti, kteří se během probuzení zde obrátili, putují s Pánem a mají otevřená srdce pro Jeho věci. Veškerá protivenství přitahují nás blíže ku Pánu, a slaví zeď oddělení snesl nás a svět. Máme také mnohé příčiny k děkování. – Přede dvěma měsíci navštívili tento kraj evangelický biskup a někteří jiní církevní hodnostáři, a po dva dny konali zde „bohoslužby“. Patrně se báli, aby lid neztratil víru. Jeden z nich kázal, že to nikdo nemůže věděti, že by všecky jeho hříchy byly odpuštěny – a při tom se tento církevní hodnostář domnívá, že je „pravověřící“. Zdejší farář, starší zbožný muž, který navštěvuje skoro všecka naše shromáždění a miluje lidské duše, byl přinucen církevními úřady vzíti si dovolenou. Je to jenom oklika k vyloučení jeho ze služeb církevních. Jsem si jist, že Pán velice požehnává tomuto starému bratru. V celém našem kraji je zvláštností evangelický farář, který by se radoval z hříchů odpuštění.

Nedostatek studentů, kteří by se chtěli věnovati stavu kněžskému, činí biskupy povolnějšími, a tito se snaží dostati zpět do církve ony kněze, kteří z církve vystoupili a zůstali svobodnými. Mně bylo nabízeno pěkné místo, když se na několik týdnů „uchýlím“ do semináře, kde jsem byl vychován. Před několika stoletími byl bych upálen dnes ale tato církev musí jednati se svými vystouplými kněžími mírněji, chce-li vůbec udržeti aspoň zbytky té moci, kterou měla. Poněvadž jsem byl knězem, lid je ochotnějším se mnou hovořiti, když zví, že nejsem ženat. Obyčejně ti, kteří opustí Řím, činí tak proto, poněvadž celibát je jim těžkým jhem; mně to ale nemohou říci a tak mnohé dveře mi byly otevřeny, následkem toho, že jsem zůstal svobodným.

Před několika týdny cestoval jsem v jiných částech naší země. V jednom městě se 14.000 obyvateli měl jsem několik shromáždění ve veliké dvoraně a pak celý týden v blízkém lese. Lidé přišli z daleka – 3–4 hodiny pěšky, takže jsme měli posluchačů vždy veliká množství. Přítomnost Boží byla patrna a já věřím, že někteří přijali Krista. Žádali mne, abych zůstal mezi nimi aspoň dva měsíce.

Jiný bratr Lecomte, jenž pracuje pro Pána v městě St. Helieru, psal kdysi o starším katolickém knězi. Tento po třicet let studoval Písma vzhledem k příchodu Páně, a napsal některá pojednání o tomto předmětu. Církví byl prohlášen za blázna; jsa ale přesvědčen o příchodu Páně a Jeho slavném panování, hledal věřící s těmi samými myšlenkami a nadějemi. Někteří přivedli ho ke mně a on se radoval, že není přece tak osamocený ve svých

Jakub Lees

69

Ročník II.

Ze slov pravdy a lásky 1913

Z těchto zpráv našich bratři seznáváme, že Pán v mnohých zemích nechává zvěstovati své drahé evangelium. On ale také volá nás, kteří jsme Jeho, abychom byli pomocníky těchto bratří a sester, pomocníky v rozšiřování evangelia. – Mnozí věřící si ani neuvědomí, že jsou povoláni k práci a to se vším, co jsou a co mají. Bůh dítkám svým ovšem nikdy nepraví: Ty musíš podporovat rozšiřování evangelia. Ne. To by se příčilo Jeho Duchu, který nás „nestrká“ – ale vede. „Ti, kteří Jsou vedeni Duchem Božím – ti jsou synové Boží“. (Řím. 8, 14.). Nechme se Jím vésti všichni k práci u přímluvě za Boží svědky.

Doporučujeme naše spisy a traktáty. Evangelisační: Boží cesta k spasení hříšníka Mé obrácení Nebyl zavržen (10 kusů) Hledáš pokoje (10 kusů) Smrt Jedné dívky (10 kusů)

8 h. 4 h. 12 h. 12 h. 18 h.

Pro věřící: „To první“ a „Postavení Jiřího Millera ke křtu a Večeři Páně“ 4 h. Přímé stezky pro dítky Boží (62 stran) 30 h. I. ročník: Ze slov Pravdy a Lásku, nevázaný 50 h. Každý z našich čtenářů by si měl objednati naši novou knížku: „Přímé stezky pro dítky Boží“ a pomáhat nám ji rozšířiti. Mnohé pravdy Vám budou objasněny. Jako dítky Boží jsme povinni všecko zkusit a dobrého se držet. Menší obnosy zašlete v pošt. známkách.

Na misii mezi pohany seslati; J. Š. v B. K. K 3.20; O. S. v P. K 3,–; sbor křesť. v P. U. K 50,–; sbírka na misii mezi pohany br. C. v P. K 12,–; z nedělních sbírek K 13,–; nejmenovaný K 6.–; – Tyto dary byly zaslány bratřím Dr. W. Fischerovi v Africe a Whithouseovi v Indii. Pán požehnej darům i dárcem (II. Kor. 9, 12).

Zodpovědný redaktor FR. J. KŘESINA, Praha–Žižkov, Harantova ulice čís. 27. Tiskli Štorkán a Jaroš v Žižkově.

70