obálka_obálka :10 Stránka 1 B E N E Š E D U B E N

obálka_obálka 13.4.2016 19:10 Stránka 1

BULLETIN

SPOLEČNOSTI

EDVARDA BENEŠE DUBEN

29 2 0 1 6



BULLETIN SPOLEČNOSTI EDVARDA BENEŠE č. 29, duben 2016 Tato publikace vychází s finanční podporou Nadace Jana Klimenta. Připravil Pavel Carbol ve spolupráci s Výborem SEB Jazyková úprava Mgr. Jana Hradilová Vydala Společnost Edvarda Beneše Na Florenci 3, Praha 1 [email protected] v Nakladatelství EVA - Milan Nevole K údolí 2, Praha 12, e-mail: [email protected] ISBN 978-80-86107-52-3


SPOLEČNOST EDVARDA BENEŠE SEKRETARIÁT Na Florenci 3, 110 00 Praha 1 BANKOVNÍ SPOJENÍ Komerční banka, Spálená 51, Praha 1 číslo účtu: 60 135 011/0100 Internetová adresa www.spolecnosteb.cz email [email protected] ČLENSKÉ PŘÍSPĚVKY Plné členství 150,- Kč ročně Senioři a studenti 100,- Kč ročně Skupinové členství (školy, úřady, instituce, spolky) 200,- Kč Příspěvky lze posílat na účet nebo platit v hotovosti na akcích SEB. Prosíme členy a příznivce, aby si členský příspěvek neopomněli zaplatit a pomohli tak aktualizovat databázi členů, kontakty a adresy. Kdo nebude chtít nadále Bulletin dostávat a být členem SEB, může napsat na poštovní adresu nebo na email – i přes jinou osobu (pokud email nepoužívá). Kontakty viz výše. Dobrovolné příspěvky a finanční dary jsou vítány a SEB za ně srdečně děkuje!

texty SEB-29_texty SEB-22.qxd 13.4.2016 19:14 Stránka 1

OBSAH CYKLUS PŘEDNÁŠEK 2016 Společnost Edvarda Beneše - 3 Masarykova společnost - 4

ORGANIZACE Společnost Edvarda Beneše v roce 2015 - 5 Cena Edvarda Beneše 2015 - 7 Výbor společnosti Edvarda Beneše - 10

INFORMACE Profesor Robert Kvaček byl vyznamenán - 10 Páté výročí postavení pomníku E. Beneše v Brně - 11 Odhalení památníku k Masarykově návštěvě v Rotterdamu - 13 Připomenutí 80. výročí zvolení Edvarda Beneše prezidentem republiky Akce v roce 2016 v Sezimově Ústí - 15

ČLÁNKY Pavel CARBOL Osmdesát let od počátku Benešova prezidentství - 17 Martin HLAVÁČ Edvard Beneš očima prvorepublikového národohospodáře Karla Engliše - 21 Martin NEKOLA Vůdcovství v poúnorovém exilu - 27 Jiří MALÍNSKÝ Neznámé stránky novodobé české historie - 34 Josef TOMEŠ Volby a prožitek nedávné minulosti - 36 Marie NEUDORFLOVÁ Edvard Beneš - Úvahy o slovanství - 43 INFORMACE O NOVÝCH KNIHÁCH – RECENZE Zdeněk ZIKMUND, Na levém křídle Edvard Beneš. Prezident na hřišti a na hradě. (recenze) - 54 Václava JANDEČKOVÁ, Kauza Jan Masaryk. Nový pohled. (informace o knize) - 57 Petr MAJER - Jaroslav ŠIMON, Železný Arnošt. Statečný voják z Třince. (informace o knize) - 60 KNIŽNICE SPOLEČNOSTI EDVARDA BENEŠE - 62


BULLETIN SPOLEČNOSTI EDVARDA BENEŠE 29

.

duben 2016



.

duben 2016

CYKLUS PŘEDNÁŠEK SPOLEČNOSTI EDVARDA BENEŠE 2016 středa 27. dubna 2016 PhDr. Martin Nekola, Ph.D. nezávislý badatel a publicista ZAPOMENUTÝ ČESKOSLOVENSKÝ DEMOKRAT ŽIVOT A DÍLO PETRA ZENKLA A JEHO VZTAH K EDVARDU BENEŠOVI úterý 31. května 2016 PhDr. Zdeněk Zikmund Český svaz ledního hokeje EDVARD BENEŠ A SPORT SPORT V PREZIDENTOVĚ ŽIVOTĚ, POLITICE A DIPLOMACII středa 19. října 2016 PhDr. Pavel Horák, Ph.D. Ústav českých dějin FF UK Masarykův ústav Akademie věd České republiky ExILOVÁ POLITIKA A FENOMéN UPRCHLICTVÍ V PRVNÍCH LETECH PO úNORU 1948 středa 23. listopadu 2016 Doc. PhDr. Jana Čechurová, Ph.D. Ústav českých dějin FF UK SVOBODNÝ ZEDNÁŘ EDVARD BENEŠ Přednášky se konají na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy náměstí Jana Palacha 2, Praha 1 místnost č. 200 Začátek přednášek vždy v 17.30 hod.

3



.

duben 2016

*** MASARYKOVA SPOLEČNOST PŘEDNÁŠKY DUBEN 2016 – ČERVEN 2016 Dovolujeme si Vás pozvat na tradiční přednáškové a diskusní podvečery

čtvrtek 19. května 2016 Doc. Eva Broklová, DrSc.: Parlamentní volby v Československu roku 1946 v souvislostech čtvrtek 16. června 2016 prof. PhDr. Jan Jirák, Ph.D.: O současném stavu médií, žurnalistice a veřejné komunikaci Přednášky se konají v budově ÚČL AV ČR, Praha 1, Na Florenci 3, výstup z metra B, na nádvoří vchod C, III. patro, výtah z mezaninu. Začátek přednášek vždy v 17. 30 hod. Změna programu vyhrazena

4



.

duben 2016

ORGANIZACE SPOLEČNOST EDVARDA BENEŠE V ROCE 2015 Vzhledem k tomu, že dosavadní předsedkyně Společnosti Edvarda Beneše prof. dr. Věra Olivová, DrSc., zemřela 7. března 2015, byly aktivity Společnosti v roce 2015 touto skutečností zásadně ovlivněny. Díky úsilí doc. dr. E. Broklové, DrSc., ale i všech přispěvatelů a nakladatele vyšel tradiční Bulletin Společnosti Edvarda Beneše, č. 28, 2015. Členové SEB byli díky iniciativě doc. Broklové pozváni na cyklus přednášek Masarykovy společnosti (doc. Broklová je předsedkyní uvedené organizace). V září 2015 byly předány ve spolupráci s městem Sezimovo Ústí Ceny Edvarda Beneše. Přihlášené práce prostudoval a vyhodnotil doc. dr. K. Novotný, CSc. Pan docent Novotný byl hodnotitelem Ceny naposled. Za všechny hodnocené ročníky, které erudovaně zvládal, mu patří veliký dík členů i příznivců SEB! Valnou hromadu Společnosti EB svolala místopředsedkyně SEB doc. Eva Broklová na 12. října 2015. Valná hromada hlasovala pro pokračování SEB a za svého předsedu zvolila PhDr. Pavla Carbola, Ph.D., z Ostravské univerzity, který se zabývá Edvardem Benešem a publikoval obsáhlou práci postavenou na základě výzkumu původních domácích i zahraničních pramenů: Ústav Edvarda Beneše v letech 1950-1964. Ostrava 2014. Carbolem nastíněná koncepce pokračování SEB navazuje na mnohaletou práci prof. Věry Olivové, se kterou úzce 17 let spolupracoval. V centru činnosti zůstane vydávání Bulletinu, případně vydávání dalších publikací (Knižnice SEB), pořádání odborných přednášek a společenských akcí (nebo jejich záštita). Zachována bude samozřejmě i Cena Edvarda Beneše pro studentské práce. Zpráva o činnosti SEB za rok 2015 je veřejně dostupná na webu Rady vědeckých společností viz www.rvs.avcr.cz

5



.

duben 2016

Nový výbor SEB se sešel 1. 12. 2015 a bude pracovat ve složení (abecedně): doc. dr. Eva Broklová, DrSc. dr. Pavel Carbol, Ph.D. – předseda SEB doc. dr. Jana Čechurová, Ph.D. – garantka Ceny E. B. dr. Jiří Malínský, CSc. dr. Martin Nekola, Ph.D. M.A. Marie Neudorflová, Ph.D. - jednatelka pan Milan Nevole Ing. Bohumil Paukner Ing. Jana Sovová – účetní Pozn.: Pokud budete mít náměty pro další Bulletin nebo aktivity SEB, napište nám na [email protected]

PhDr. Pavel Carbol, Ph.D. Pavel Carbol absolvoval Pedagogickou a Filozofickou fakultu Ostravské univerzity (absolutorium 2000). Na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze poté získal v rigorózním řízení titul PhDr. (rok 2002) a v doktorském studijním programu na Filozofické fakultě Ostravské univerzity v Ostravě titul Ph.D. (rok 2013). Působí jako středoškolský a vysokoškolský pedagog a publicista (např. spolupráce s MF Dnes či odbornými periodiky). Zapojuje se i do řady odborných činností a aktivit (Asociace pro mezinárodní otázky na Pražském modelu OSN aj.)

6



.

duben 2016

CENA EDVARDA BENEŠE 2015 Karel Novotný V jubilejním dvacátém ročníku celostátní vysokoškolské soutěže o Cenu Edvarda Beneše, jenž byl vyhlášen na rok 2015, bylo v soutěžní sekci Historie 20. století přijato k posouzení deset studentských soutěžních prací. Do této soutěžní sekce zaslali své práce účastníci z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze (1), z Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze (1), z Právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze (2), z Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity v Brně (1), z Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně (1), z Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci (1), z Filozofické fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích (1), z Filozofické fakulty 0stravské univerzity v Ostravě (1) a z Pedagogické fakulty Univerzity Hradec Králové (1). Mezi těmito deseti přihlášenými studentskými soutěžními pracemi byla jedna rigorózní práce, pět diplomních prací, tři bakalářské práce a jedna seminární práce. Rada města Sezimova Ústí na základě podrobně zdůvodněného návrhu odborné komise Společnosti Edvarda Beneše, ustavené z historiků, ocenila autory těchto tří studentských soutěžních prací: 1) Cena Edvarda Beneše 1. stupně byla udělena Kláře PROCHÁZKOVÉ (Filozofická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci) za práci Životní osudy zpravodajského důstojníka a vojenského diplomata plukovníka Aloise Čáslavky (1899-1963). – Jeden z významných vojenských zpravodajců byl za druhé světové války důležitou osobností také ve vznikajícím domácím a později i v zahraničním odboji. Tato první celková životopisná monografie se zabývá jeho životním příběhem na širokém pozadí společensko-politických změn v naší zemi ve 20. století. Přiměřená pozornost se tu rovněž věnuje věcnému kontextu vojenského zpravodajství, v němž Alois Čáslavka od listopadu 1936 působil. K zají-

7



.

duben 2016

mavým partiím této soutěžní práce patří např. vylíčení utajeného přesunu rodinných příslušníků Moravcovy „jedenáctky“ do Velké Británie (operace Transfer), o nějž se zasloužil Čáslavka spolu s odbojovou zpravodajskou skupinou Tři konšelé. Významná byla také jeho zpravodajsko-diplomatická činnost ve Švédsku v letech 1944-1946, kam byl vyslán Moravcovým londýnským zpravodajským ústředím. Po návratu do vlasti vstoupil již v únoru 1947 do KSČ a aktivně se v ní angažoval. Třebaže se po únorovém komunistickém převratu usilovně snažil o kompromisní soužití s novým režimem, jeho londýnsko-stockholmská válečná minulost pro něho byla obtížným politickým břemenem, které jeho vojenskou kariéru stahovalo ke dnu. Ani jemu se tehdy nevyhnula Čepičkova „kádrová očista“ důstojnického sboru, takže byl v říjnu 1950 z armády propuštěn. Přestěhoval se pak do Trenčianských Teplic, kde až do své smrti pracoval jako lázeňský kulturně-propagační referent. 2) Cenu Edvarda Beneše 2. stupně získala Kristýna VODIČKOVÁ (Pedagogická fakulta Masarykovy univerzity v Brně) za práci Životní osudy Stanislava Hlučky (stíhacího pilota na západní a východní frontě 2. světové války). – Osobní příběh protagonisty této soutěžní práce v mnoha ohledech připomíná osudy jiných zahraničních letců, kteří bojovali za osvobození okupované vlasti a jimž se pak po únorovém převratu komunistický režim „odměnil“ vězněním a další perzekucí. Válečný pilot Stanislav Hlučka (1919-2008), rodák z Blažovic u Vyškova, jehož život se uzavřel v hodnosti generálmajora ve výslužbě, není zcela neznámou osobností zahraničního odboje. Vyšlo o něm již několik studií a článků a je také často zmiňován ve vzpomínkách svých spolubojovníků. Tato soutěžní práce však představuje první souhrnné vylíčení Hlučkova neobyčejného životního příběhu. Jeho hlavním etapám také odpovídá obsahová náplň čtyř hlav, do nichž je oceněná biografie rozčleněna: Mládí v rodných Blažovicích (I), dramatická cesta přes Balkán a Blízký východ do čs. zahraniční armády ve Francii a po její porážce účast v leteckých bojích ve Velké Británii jako stíhací pilot 313. čs. stíhací perutě RAF (II), přesun do Sovětského svazu a bojové nasazení

8



.

duben 2016

s 1. čs. stíhacím leteckým plukem ve Slovenském národním povstání (III), poúnorová perzekuce a následné úsilí o občanskou rehabilitaci (IV). Práci doplňují Hlučkovy dosud nepublikované Vzpomínky letce a dokumentární obrazová příloha. 3) Cena Edvarda Beneše 3. stupně byla přiznána Jiřímu WEISSOVI (Filozofická fakulta Ostravské univerzity v Ostravě) za práci Životní příběh vesnického učitele Cyrila Macha. – Vlastenecký učitel a velmi agilní kulturně-osvětový pracovník Cyril Mach (1888-1945) byl v dominantní etapě svého života spjat mnoha pouty s Valašskem. Výklad o jeho pozoruhodných životních osudech je chronologicky rozdělen do čtyř hlav, z nichž každá je dále podrobně strukturována podle jednotlivých dílčích problémů. Rodák ze Starých Smrkovic u Nového Bydžova zahájil svou učitelskou dráhu na Valašsku roku 1910 a do odchodu na frontu za první světové války tu vystřídal čtyři obecné školy. Po vzniku Československa dočasně působil z pověření Vavra Šrobára, ministra s plnou mocí pro správu Slovenska, jako komisař propagační služby. Po této „slovenské epizodě“ se vrátil na Valašsko a jako řídící učitel původně jednotřídní obecné školy v Hutisku tu v letech 1920-1939 rozvíjel bohatou činnost nejenom jako vynikající pedagog, ale i jako lyžařský instruktor a propagátor lyžování, jako turistický průvodce po Beskydech a organizátor turistiky a také jako folklorní pracovník a příležitostný publicista. Jeho celoživotní společensko-politické aktivity vyvrcholily významnou účastí v protiněmeckém odboji za druhé světové války, když pro letce a jiné významné osobnosti organizoval tajné přechody hranic. Zahynul roku 1945 za pražského květnového povstání při boji o rozhlas. Výsledky jubilejního dvacátého ročníku celostátní vysokoškolské soutěže o Cenu Edvarda Beneše byly slavnostně vyhlášeny v pátek 23. října 2015 v Památníku Edvarda Beneše v Sezimově Ústí. Ocenění účastníci soutěže tu při této příležitosti převzali udělené diplomy a peněžní odměny, které jsou s Cenou Edvarda Beneše každoročně spojeny.

9



.

duben 2016

VÝBOR SPOLEČNOSTI EDVARDA BENEŠE (ABECEDNě) doc. PhDr. Eva Broklová, DrSc. PhDr. Pavel Carbol, Ph.D. – předseda doc. PhDr. Jana Čechurová, Ph.D. – Garant Ceny Edvarda Beneše PhDr. Jiří Malínský, CSc. PhDr. Martin Nekola, Ph.D. M.A. Marie Neudorflová, Ph.D. - jednatelka pan Milan Nevole – knižnice a nakladatelská činnost SEB Ing. Bohumil Paukner Ing. Jana Sovová - účetní

INFORMACE PROFESORU ROBERTU KVAČKOVI BYLO MINISTREM OBRANY UDěLENO VYZNAMENÁNÍ ZLATé LÍPY Dne 11. listopadu 2015 převzal v Slavnostní síni Národního památníku na Vítkově prof. PhDr. Robert Kvaček, CSc., z rukou ministra obrany Martina Stropnického Vyznamenání Zlaté lípy. Toto vojenské ocenění se uděluje od roku 2008 za mimořádný přínos pro rozvoj obrany a bezpečnosti České republiky. Vyznamenání Zlaté lípy ministra obrany České republiky uděluje ministr obrany pouze mimořádně, a to občanům České republiky a cizím státním příslušníkům, kteří se významně zasloužili o ochranu základních lidských práv a svobod, zejména lidského života, zdraví a majetku, zá-

10



.

duben 2016

kladních principů demokratického a právního státu nebo se jinak výjimečně zasloužili o rozvoj obrany a bezpečnosti České republiky, včetně vědecké a odborné práce. Vyznamenání Zlaté lípy ministra obrany České republiky má jeden stupeň a je možné jej udělit opakovaně. Vyznamenání Zlaté lípy ministra obrany České republiky vychází z návrhu výtvarníka Františka Kupky, příslušníka čs. zahraničního odboje ve Francii. Při předání Vyznamenání Zlaté lípy ministra obrany České republiky se současně předává listina o jeho udělení s uvedením hodnosti, titulů, jména a příjmení osoby, které se Vyznamenání Zlaté lípy ministra obrany České republiky uděluje a pořadového čísla jeho udělení. Listinu podepisuje ministr obrany České republiky. Společnost Edvarda Beneše panu profesorovi srdečně blahopřeje! 5. VÝROČÍ POSTAVENÍ POMNÍKU PREZIDENTA EDVARDA BENEŠE V BRNě Jan Kruml Iniciátory pomníku byli bývalí vojáci čs. armády a přímí účastníci bojů za svobodu ve II. světové válce, kteří pomníkem vzdali úctu svému vrchnímu veliteli. Váleční veteráni si přáli, aby pomník byl postaven v co nejkratší době, aby se – jejich slovy – jeho postavení dožili. Proto byla pořízena kopie sochy od prof. Karla Dvořáka z peněz vybraných ve veřejné sbírce. Organizátorem byl Výbor pro postavení pomníku, složený ze zástupců 16 občanských sdružení, jehož předsedou byl gen. Emil Boček. Problémem se ukázalo být umístění pomníku a jeho projednání v orgánech města, které trvalo pět roků. Pomník byl postaven před Právnickou fakultou Masarykovy univerzity na Veveří ulici a slavnostně odhalen dne 10. dubna 2010. Brno bylo obohaceno o oduševnělou sochu prezidenta, který se zasloužil o náš stát.

11



.

duben 2016

Pomník je považován zároveň za symbol zápasu o založení i obnovu svobodné a demokratické Československé republiky. U pomníku organizuje Československá obec legionářská (ČSOL) každoročně dvě slavnostní shromáždění. Tím se jejich počet v Brně rozšířil na pět: • Dne 7. března organizují občanská sdružení oslavu výročí narozenin prezidenta T. G. Masaryka u jeho pomníku na Komenského náměstí. • Dne 28. května pořádá ČSOL slavnost k výročí narozenin prezidenta Beneše a k výročí vítězství nad nacismem u jeho pomníku. • Dne 14. září se koná pietní vzpomínka na výročí úmrtí obou prezidentů u pomníku T. G. Masaryka. • V den 28. října se konají dvě oslavy: u pomníku TGM pořádá Magistrát města Brna akt státního svátku České republiky s projevem primátora a hymnou ČR, • U pomníku E. Beneše organizuje ČSOL oslavu vzniku ČSR v československém pojetí. K projevům zve osobnosti ze Slovenska i z bývalé Podkarpatské Rusi. Slavnost je ukončena hymnou československou. Významu ČSR se tím dostává hlubší a plastičtější rozměr. Ohlédněme se k slavnostním shromážděním v roce 2015: Na slavnosti k výročí narozenin E. Beneše promluvil o současném pohledu na životní zápas prezidenta doc. JUDr. Jan Svatoň, Csc., proděkan Právnické fakulty Masarykovy univerzity, rozbor Benešova zápasu přednesl doc. PhDr. Vladimír Goněc, DrSc. z Historického ústavu Masarykovy univerzity. Ing. Karel Holomek, předseda Společenství Romů na Moravě, přednesl úvahu Beneš jako člověk. Pplk. Dr. Pavel Pazdera z Univerzity obrany připomenul výročí vítězství nad nacistickým Německem. S úctou byla vzpomenuta paní prof. PhDr. Věra Olivová, její životní dílo a význam. Na pietním shromáždění k úmrtí obou prezidentů dne 14. září promluvil Bc. Michal Doležal za Sokol o TGM, jehož kritické myšlení a odvaha promlouvá i k současným problémům a Ing. Jan Kruml vystoupil

12



.

duben 2016

za ČSOL k zákonu „Edvard Beneš se zasloužil o stát“. Mgr. Hana Chorvátová z Banské Bystrice ocenila mravní a etické postoje TGM. Na oslavě vzniku ČSR dne 28. října promluvil Prof. PhDr. Ivan Štúr, Csc. o slovenské cestě k společnému státu. Svůj projev prokládal osobními vzpomínkami a citacemi českých básníků. Vzpomenul také vytvoření spisovné slovenštiny. Toto dílo vytvořil Ĺudovít Štúr, jehož 200. výročí narozenin bylo právě 28. října. Projev PhDr. Karla Richtera, historika a spisovatele, se týkal osudu Podkarpatské Rusi, bývalé součásti Československa. K výročí ČSR vystoupil Doc. JUDr. Jan Svatoš, Csc. K pomníku položili květiny zástupci občanských sdružení a institucí, za Univerzitu obrany položil věnec Plk. gšt. Milan Marek, zástupce rektora. Závěrem zazněla a byla zpívána československá hymna. Čestnou stáž drželi členové Sokola, Klubu vojenské historie a České armády. ODHALENÍ PAMÁTNÍKU K MASARYKOVě NÁVŠTěVě V ROTTERDAMU Z ROKU 1914 V centru nizozemského Rotterdamu stojí od 5. listopadu 2015 památník, připomínající návštěvu pozdějšího československého prezidenta Tomáše Garriguea Masaryka ve městě v roce 1914. Více než dva metry vysoké dílo sochaře Hanse Citroena společně odhalili velvyslanci Česka a Slovenska Jana Reinišová a Roman Bužek. Moderně pojatý památník je připomínkou Masarykova pobytu v nizozemském přístavu na počátku první světové války a jeho rozhovoru s britským spisovatelem a historikem Robertem Setonem-Watsonem. V memorandu s datem 5. listopadu, které o schůzce Seton-Watson poslal britskému ministerstvu zahraničí, byl vůbec poprvé nastíněn Masarykův plán na vznik samostatného Československa. Mapa státu, který Masaryk tehdy plánoval a posléze založil, je z bronzu a tvoří vrchol památníku. Dílo též připomíná samotné místo setkání obou mužů - rotterdamský hotel Wiemar, který byl bohužel zcela zničen

13



Foto: z archivu Kanceláře Senátu

14

.

duben 2016



.

duben 2016

při německém bombardování města v roce 1940. Projekt iniciovali bývalý nizozemský velvyslanec v ČR Jan Cornelis Henneman a spoluautor několika publikací o česko-nizozemských vztazích Pieter J. Goedhart. Oba rovněž získali pro realizaci památníku zájem nejen sponzorů, ale i nadací, muzeí či samotného města Rotterdamu. Majitelem díla se formálně stala nadace Comenius Museum v Naardenu. Jména Jana Ámose Komenského, československého a českého prezidenta Václava Havla a právě Masaryka jsou v Nizozemsku dle české velvyslankyně paní Reinišové velice dobře známá. Odhalení uvedeného památníku se zúčastnil i předseda českého Senátu Milan Štěch. PŘIPOMENUTÍ 80. VÝROČÍ ZVOLENÍ EDVARDA BENEŠE PREZIDENTEM REPUBLIKY

M. Zeman - V. Klaus - P. Carbol (zprava)

15



.

duben 2016

Dne 15. prosince 2015 se uskutečnil pietní akt položení věnců k soše prezidenta Edvarda Beneše na Loretánském náměstí. Aktu se zúčastnili prezidenti M. Zeman, V. Klaus a také O. Lomecký (starosta Prahy 1) spolu s předsedou SEB P. Carbolem. Ceremoniálu byl přítomen i Výbor SEB. Odpoledne se v budově Autoklubu konal odborný seminář, který ve spolupráci se Společností Edvarda Beneše zorganizoval Institut Václava Klause. Se svými příspěvky vystoupili Prof. Dr. R. Kvaček, CSc. (věnoval se volbě E. Beneše prezidentem z prosince 1935), Prof. Dr. J. Kuklík, DrSc. (hovořil o kontinuitě Benešova prezidenství za 2. světové války), Prof. Dr. J. Hroch, CSc. (zaměřil se na historickou odpovědnost E. Beneše), Dr. J. Weigl, CSc. (zamýšlel se nad Masarykovým a Benešovým pojetím Československa – hranic, národnostních menšin atd.) a Dr. P. Carbol, Ph.D. (popsal snahu o zachování Benešova odkazu v exilu po roce 1948). Institut Václava Klause připravuje k uvedenému výročí i odbornému semináři sborník příspěvků. Blíže na www.institutvk.cz AKCE V SEZIMOVě úSTÍ V ROCE 2016 Město Sezimovo Ústí uspořádá v roce 2016 dva pietní akty u hrobky manželů Benešových, tj. v areálu parku, který je přístupný veřejnosti, v těchto termínech: 27. 05. 2016 11:00 pietní akt u příležitosti narození EB 02. 09. 2016 11:00 pietní akt u příležitosti úmrtí EB Uspořádán bude ve spolupráci města Sezimovo Ústí a Společnosti Edvarda Beneše další ročník Ceny Edvarda Beneše. Předání cen proběhne v Památníku dr. Edvarda Beneše, tj. v areálu veřejně přístupného parku u vily Benešových v Sezimově Ústí dne 21. října 2016 ve 12:00 hodin.

16



.

duben 2016

ČLÁNKY

OSMDESÁT LET OD POČÁTKU BENEŠOVA PREZIDENTSTVÍ PhDr. Pavel Carbol, Ph.D. Na sklonku minulého roku, přesně 18. prosince 2015, uplynulo 80 let od zvolení Edvarda Beneše prezidentem Československé republiky. Tato událost znamenalo pro osudy Čechů a Slováků velmi mnoho a i do budoucna by neměla býti opomíjena. Rok 1935, se kterým je počátek Benešova prezidentství spojen, byl pro Československo rokem v mnohém přelomový. Parlamentní volby skončily hrozivým úspěchem SdP vedené Konrádem Henleinem. Ten se netajil svým cílem rozvrátit územní celistvost republiky. Blížící se konec roku pak přinesl déle očekávanou abdikaci prezidenta republiky T. G. Masaryka. Jeho vysoký věk a zdravotní obtíže avizovaly již dříve konec jeho prezidentského mandátu. Vzhledem k tomu, že se hlava státu volila nepřímo, a to na společné schůzi obou parlamentních komor, „začala“ ona volba mnohem dříve. Respektive jednalo se o její nejdůležitější fázi, a sice shánění podpory volitelů.1) Impulsem k přeskupování sil na politické scéně se stalo úmrtí předsedy poslanecké sněmovny a šéfa agrárníků Bohumíra Bradáče v říjnu 1935, které volbu Masarykova nástupce de facto urychlilo. Agrárníci coby ve sněmovně na počet mandátů nejsilnější strana provedli ve svých řadách zásadní personální změny. Jejich předsedou se stal reprezentant ________ 1) Událostem ohledně Benešovy kandidatury, zejména vyjednání její podpory, se věnuje podrobněji řada odborných publikací. Výběrově lze uvést Jindřich DEJMEK, Edvard Beneš – politická biografie českého demokrata. Část I. Revolucionář a diplomat (1884-1935), Praha 2006, s. 575631; Antonín KLIMEK, Boj o Hrad 2. (Kdo po Masarykovi 1926-1935), Praha 1998, s. 436-476 nebo Věra OLIVOVÁ, Dějiny první republiky, Praha 2012, s. 198-204. Ze starších prací lze jako hlavní zdroj uvést zejména Ferdinand KAHÁNEK, Zákulisí prezidentské volby 1935, Praha 1939.

17



.

duben 2016

pravicového stranického křídla Rudolf Beran. Poté došlo k agrárnické rošádě na postu premiéra. Dne 5. listopadu nahradil předsedu vlády Jana Malypetra Milan Hodža. Získal tím primát prvního Slováka zastávajícího pozici československého premiéra.2) Jan Malypetr se poté stal předsedou poslanecké sněmovny a u volby nové hlavy státu byl jejím moderátorem. Prezident Masaryk oznámil 21. listopadu, zatím neveřejně, novému premiéru Hodžovi svůj úmysl podat demisi. Bilancující Masaryk tím zároveň připomněl své dávné přání z doby exilu za 1. světové války. Když se totiž v zahraničí dozvěděl o svém zvolení do čela státu, ihned vzhledem ke svému věku doporučil za svého případného nástupce Edvarda Beneše. Přání to bylo navýsost logické, avšak po sedmnáctiletém profilování československé politické scény nebyla jeho realizace samozřejmostí. Masarykovo postavení v čele státu, který založil, bylo zcela jedinečné. Lídrům politických stran, nejen ambiciózním agrárníkům, se představa dalšího silného politického prezidenta, navíc v plné, kondici příliš nezamlouvala. Chtěli proto, aby Masaryk v úřadu nejlépe setrval. Situaci se pokusili zablokovat neúspěšnou demisí premiéra Hodži. Masaryk ji nepřijal a 14. prosince 1935 oficiálně oznámil abdikaci. Za svého nástupce veřejně a důrazně označil Edvarda Beneše. Jako den volby byl stanoven 18. prosinec. Hlavní překážkou Benešovy kandidatury se tedy stala Agrární strana, která vytvořením tzv. prosincového bloku spolu s dalšími pravicovými subjekty (mimo jiné i se zákulisní podporou Henleinových poslanců a Hlinkovy slovenské ľudové strany) hledala a našla protikandidáta. Tím se stal univerzitní profesor, botanik Bohumil Němec, přičemž původně byl zvažován Karel Kramář. Samotné volbě předcházela celá řada jednání napříč demokratickým politickým spektrem, při kterých se sháněla Benešovi podpora. ________ 2) S nástupem Hodžovy vlády spojovala své naděje dokonce sudetoněmecká strana vedená Konrádem Henleinem, který věřil v šanci na vstup do vládní koalice. Blíže viz Věra OLIVOVÁ, Dějiny první republiky, Praha 2012, s. 199-200.

18



.

duben 2016

Řadu z nich kandidát absolvoval sám, ale klíčovou roli zjevně sehrál politik a podnikatel Jiří Rückl. Tomu se podařilo získat na „Benešovu stranu“ právě hlasy Hlinkovy slovenské ľudové strany.3) Den před volbou Bohumil Němec svou kandidaturu stáhnul. Pro prezidentského kandidáta favorizovaného samotným Masarykem byly nakonec připraveny hlasovat: „…česká a německá sociálně demokratická strana, čeští národní socialisté, česká lidová strana a neoaktivistický proud německé křesťansko-sociální strany, ke kterému se přidala i německá agrární strana a nakonec pod tlakem protiberanovské opozice také většina české agrární strany.“4) Samotný volební akt se uskutečnil dne 18. prosince 1935 ve Vladislavském sále Pražského hradu při společné schůzi obou parlamentních komor. Dostavilo se 292 z 300 poslanců a 144 ze 160 senátorů. Čtyři volitelé dorazili až v průběhu schůze. Tu zahájil kolem půl jedenácté dopoledne předseda sněmovny Jan Malypetr. Těsně před jedenáctou se začalo volit a po zhruba půl hodině byl znám výsledek. Ten se sice dal očekávat, překvapivé však byly součty hlasovacích lístků. Zákonodárci odevzdali 440 platných hlasů, z nich 340 obdržel Edvard Beneš. K vítězství mu stačily tři pětiny, tj. 264 hlasů. Bohumil Němec i přes odvolání své kandidatury získal 24 hlasů a 76 lístků bylo odevzdáno prázdných. Tolik hlasů nezískal T. G. Masaryk ani při jedné ze svých prezidentských voleb. Beneš tak nakonec získal hlasy nejen všech ________ 3) Jan Jiří Rückl (12. 5. 1900-24. 8. 1938) byl sklářským podnikatelem, publicistou a podnikatelem. Studoval v Praze, Paříži a v Mnichově právo, filozofii i politické vědy. Politicky se angažoval v čs. straně lidové. Patřil mezi znalce církevních diplomatických kruhů. Ve dvacátých letech 20. století působil dokonce jako papežský komoří. Svými lobistickými schopnosti a kontakty pomáhal nejen Edvardu Benešovi. Blíže viz Drahomír JANČÍK, „Diplomat z hotelu Alcron“: Společenské sítě a interakce českých hospodářských elit na příkladu Jana Jiřího Rückla. In V komnatách paláců, v ulicích měst. Praha 2007, s. 205–229 nebo Josef TOMEŠ a kol., Český biografický slovník XX. století III., Praha 1999, s. 62. 4) Věra OLIVOVÁ, Dějiny první republiky, Praha 2012, s. 201. Komunisté se vzdali úmyslu kandidovat Klementa Gottwalda.

19



.

duben 2016

socialistů, ale i českých, slovenských, sudetoněmeckých a maďarských katolíků, většiny agrárníků a majority zákonodárců z řad KSČ.5) Z kandidáta a outsidera se tedy stal nejprve favorit a poté vítěz – Edvard Beneš, druhý prezident Československé republiky. Republika tím vyslala jasný signál o pokračování své demokratické orientace v masarykovské linii. Ještě v ten samý den jmenovala nová hlava státu obměněnou Hodžovu vládu, v níž samotný premiér dočasně převzal rezort zahraničních věcí. Skutečným Benešovým nástupcem v Černínském paláci se posléze stal Kamil Krofta. Beneše však nečekal snadný mandát a žádný z našich prezidentů ve 20. století se nedostal do tak obtížných a bezvýchodných situací. Osud mu nachystal další exil a dvě osudové osmičky do prezidentského diáře – roky 1938 a 1948 s nástupem dvou totalitních režimů, které se nezastavily před ničím včetně Československa. To, že se stal v roce 1935 prezidentem politickým a silným, mu umožnilo jednu zcela podstatnou věc. Za druhé světové války se stal i díky tomu hegemonem československého exilu, vybudoval jeho organizační strukturu a přesvědčil všechny, kteří o tom pochybovali, o obnově Československa v předmnichovských hranicích. To rozhodně nebylo a není málo, toho by určitě nikdo další z jeho generace, včetně botanika Němce, nebyl schopen! Československo díky vnitřnímu politickému tlaku a vnějším vlivem dalšího totalitního režimu přišlo sice v roce 1948 podruhé o svou svobodu, ale udrželo si geografickou podobu a identitu. Po návratu demokracie v roce 1989 se pak mohlo, pro některé bohudík a pro další zase bohužel, rozdělit na republiky dvě. Nezapomínejme proto, že zejména díky Edvardu Benešovi, Masarykovu nástupci v prezidentském úřadu, dnes máme svůj stát.

________ 5) Jindřich DEJMEK, Edvard Beneš – politická biografie českého demokrata. Část I. Revolucionář a diplomat (1884-1935), Praha 2006, s. 630.

20



.

duben 2016

EDVARD BENEŠ OČIMA PRVOREPUBLIKOVéHO NÁRODOHOSPODÁŘE KARLA ENGLIŠE PhDr. Martin Hlaváč, Ph.D. Jméno Karla Engliše je dnes známo pouze úzké skupině lidí věnující se meziválečnému období našich dějin, přestože se ve své době jednalo o význačnou osobnost, která měla vliv na chod národního hospodářství československého státu. Tento rodák z Hrabyně ve Slezsku pocházel z chudé rodiny vesnického řezníka. Byl nejmladším tj. desátým dítětem, stejně jako Edvard Beneš, který se však narodil o čtyři roky později. Po studiích na českém gymnáziu v Opavě a právnické fakultě v Praze získal Engliš první pracovní příležitost jako koncipista v Zemském statistickém úřadě v Praze. Odtud na doporučení svých nadřízených přešel na ministerstvo obchodu do Vídně. Díky tomu získal cenné zkušenosti ze statistické a úřednické praxe. V této době začal také přednášet národní hospodářství na české technice v Brně, kam začal ve svém volnu dojíždět. Vysokoškolský svět a národohospodářská věda ho uchvátily natolik, že se rozhodl opustit úřednické místo a hlavní město rakousko–uherské monarchie a věnovat se jim naplno. Později se stal na české brněnské technice řádným profesorem národního hospodářství. Těsně před 1. světovou válkou se zapojil do veřejného života na Moravě. V roce 1913 byl zvolen poslancem moravského zemského sněmu a potom i členem zemské školní rady. Zde se zasazoval hlavně o sanaci zemských financí, o elektrifikaci moravského venkova a obranu českých zájmů vůči německy mluvícímu obyvatelstvu. Po vzniku československého státu v roce 1918 se Engliš postupně vypracoval na uznávaného národohospodářského odborníka. O tom svědčí i to, že v meziválečném období byl v šesti vládách ministrem financí a poté se stal guvernérem Národní banky československé. Prezident Masaryk si ho často volal k poradám, když potřeboval získat odborný názor na státní finance. V podobném duchu využíval Englišovy osoby i jeho nástupce Edvard Beneš. Ten se blíže s Englišem seznámil při práci v pr-

21



.

duben 2016

vorepublikových vládách. Již tehdy mezi nimi vznikl poměrně korektní pracovní vztah, který však nikdy nepřerostl do osobního přátelství, jako tomu bylo u Masaryka, soudě alespoň na základě Englišových vzpomínek, které se autorovi tohoto článku podařilo objevit v rodinné pozůstalosti. Jedná se samozřejmě o vzpomínky člověka, který patřil ke stoupencům politiky Hradu, a to samozřejmě ovlivnilo vyznění jeho pamětí. Přesto se podle mého názoru jedná o zajímavý pohled na našeho druhého prezidenta, který tak doplňuje dalšími střípky mozaiku dějinného obrazu Edvarda Beneše. Na své první setkání s Benešem vzpomínal Engliš takto: „Po prvé jsem ho poznal v Brně před první světovou válkou, kde jsem byl profesorem na technice. Přijel mne do techniky navštívit. Byl profesorem obch. akademie v Praze a přijel do Brna na protialkoholový sjezd, kde měl referát. (…) Byl postavy podprůměrně malé, subtilní, ve tváři spíše pohublý, s přistřiženým knírkem, s vysokým čelem, plavovlasý,[později] už prošedivělý vždy elegantně po módě oblečený. Mluvil malounko přes nos,“1). K dalšímu setkání došlo až po vzniku Československa, kdy se potkávali především v Národním shromáždění. Z té doby pochází Englišova vzpomínka na to, jak Švehla nutil Beneše, aby „…nezůstával mimo strany, jak původně byl, a aby se přidal k některé straně. (…) Jemu bylo celkem lhostejno, ke které pol. straně přistoupí, rozhodoval se mezi agrárníky a čes. socialisty, k nimž se později přidal, ale ze žádného stranického přesvědčení“.2) Později se přece jen častěji setkávali při zasedání prvorepublikových vlád, kterých byl Edvard Beneš nepřetržitě součástí až do roku 1935 a Engliš byl v šesti vládách ministrem financí. „Po celou mou účast ve vládě byl mi Beneš kolegou přátelským (Nikdy jsem po něm nic nežádal). Byl nesmírně pracovitý a jeho referáty ve vládě i v parlamentě byly přímo „vědecky“ propracovány. (…) Neměl jsem s ministrem Benešem ________ 1) Karel ENGLIŠ, Vzpomínky z ministerské rady z roku 1957, 1958 (rkp), s. 9. (v majetku rodiny) 2) Tamtéž, s. 9.

22



.

duben 2016

nikdy sporu a přátelský náš poměr setrval, i když byl Beneš po smrti T. G. M. zvolen presidentem“, zhodnotil jejich pracovní vztah po letech Engliš. Jejich povahy byly rozdílné, nejlépe to ilustruje různý způsob prosazování jejich návrhů během zasedání vlády nebo v tehdejším parlamentu. O Englišovi bylo známo, že velmi vehementně hájil své stanovisko a bylo těžké ho přesvědčit o jiných alternativách. Pokud došlo k zásadní změně jeho návrhu, se kterou se nemohl ztotožnit, podal demisi. Beneš jako diplomat postupoval zcela odlišně. Své stanovisko nikdy nehájil tak, aby ho prosazoval pod pohrůžkou odstoupení. Uhýbal a přizpůsoboval se většině. Pravý vůdce není jen první, kterého mohou i zadní tlačiti, ale ten, kdo se musí obrátit k davům a říci: „Stůj!“ Nebyl ve všeobecné oblibě, ale všichni měli úctu k jeho práci,“ konstatuje ve svých pamětech Engliš.3) Vytýkal Benešovi malou rozhodnost a přílišnou flexibilitu, jeho povaze byl bližší postoj Masaryka, který se neváhal pevně postavit za svůj názor a hájit ho proti všem bez ohledu na možné negativní důsledky pro svou osobu. Když byl koncem roku 1935 zvolen Edvard Beneš prezidentem republiky, tak opět došlo k obnovení styku s Karlem Englišem, který v této době zastával funkci guvernéra Národní banky československé. Nový prezident si stejně jako jeho předchůdce zval Engliše k poradám a rozborům situace národního hospodářství. Kritická chvíle nastala v říjnu roku 1936, kdy Národní shromáždění československého státu odsouhlasilo úpravu měny, která do historie vstoupila pod označením druhá devalvace. Engliš s tímto postupem vlády nesouhlasil, podal rezignaci a už se hledal jeho nástupce. Kromě nesouhlasu s úpravou měny bylo dalším důvodem podání demise zjištění, zda má Engliš jako guvernér Národní banky československé stále důvěru vlády, protože již delší dobu se v tisku objevovaly požadavky na jeho odstoupení.4) Beneš byl zásadně proti, ale jako zkušený taktik si počkal na stanovisko vlády, která nakonec ________ 3) Tamtéž. 4) Jaroslav KOLAŘÍK, Peníze a politika. Karel Engliš, bojovník o stabilizaci, Praha 1937, s. 566.

23



.

duben 2016

doporučila prezidentovi Englišovu demisi odmítnout. Tak Engliš na svém postu setrval.5) O necelé dva roky později, v létě 1938, Engliš sepsal memorandum pro prezidenta republiky Edvarda Beneše s názvem „Hospodářstvím k brannosti“. V něm se zabýval mimo jiné hospodářskými a sociálními dopady případného válečného konfliktu na obyvatele Československa. Doporučoval také, aby se celé národní hospodářství už s předstihem připravilo na případný válečný konflikt. Zajímavé je, že ač byl Engliš svým přesvědčením v zásadě liberál, neváhal volný trh obětovat pro zájmy vyššího celku, tj. národa. „Místo soutěže a zápasu na trhu musí přijíti řízené hospodářství výroby i spotřeby, upotřebování surovin a zásob, devis i kapitálu pod zorným úhlem jiného nežli individuálního prospěchu pod zorným úhlem života národa a brannosti. To je solidaristický účel i zásah, jakož vůbec je válka nejvyšším národním solidarismem, v kterém se jednotlivec a jeho prospěch cele podřizuje zájmu a prospěchu národního celku, ve kterém práci a oběti přijímá každý podle únosnosti a ve kterém je účasten spotřeby podle toho, jak to je nutné, aby byl živ a zdráv.“ De facto se přiklání ke koncepci řízeného hospodářství, které je podle něho za této mezinárodní situace nutné.6) V dalších odstavcích memoranda Engliš nabádá občany k tomu, aby se během případného válečného konfliktu uskromnili ve své spotřebě. Hlavním úkolem občanů je především vzájemná sociální pomoc a majetnější mají jít ostatním příkladem apod. Své memorandum uzavírá výzvou, že hospodářské zdroje Československa jsou nesmírné, budou-li „ … spravovány v duchu národní solidarity, ale jsou nepatrné, budou-li tříštěny egoistickou roztříštěností.“7) Své názory Engliš prezentoval také osobně prezidentu republiky Edvardu Benešovi během jejich setkání, ________ 5) Archiv kanceláře prezidenta republiky (dále jen AKPR), fond KPR, k. 166, sign. T 314/28, Karel Engliš ministr financí (1928 – 45), záznam z 5. 10. 1936 a z 9. 10. 1936. 6) AKPR, fond KPR, k. 560, inv. č. 2248, Národní banka československá, K. Engliš: Hospodářstvím k brannosti, s. 3. 7) Tamtéž, 7 – 9.

24



.

duben 2016

které jako guvernér Národní banky inicioval. Mezinárodní vývoj však šel jiným směrem a Englišova koncepce řízeného hospodářství nebyla nikdy zcela naplněna. Na Beneše udělala Englišova koncepce dojem, o čemž svědčí i to, že si ho později zavolal k poradě znovu. Beneš ještě před svým odchodem z funkce jmenoval druhou vládu Jana Syrového a s Englišem konzultoval personální obsazení některých ministerstev. „Na mé doporučení jmenoval dr. Feierabenda ministrem a (…) dr. Chvalovského. Netušil jsem, že jsem přivodil tím jeho (dr. Chvalovského) pozdější smrt,“ vzpomíná na své poslední setkání s Benešem před vypuknutím 2. světové války Engliš.8) 2. světová válka násilně přerušila další možnou spolupráci mezi Benešem a Englišem. První z nich se v zahraničí postupně postavil do čela zahraničního odboje a druhý zůstal v Protektorátu Čechy a Morava. Zde se v ústraní věnoval uspořádání své vědecké práce a psaní pamětí. Až ukončení dlouholetého válečného konfliktu otevřelo možnost další spolupráce mezi nimi. K tomu však nedošlo. Prezident Beneš se sice setkal s Englišem na pracovní schůzce o poválečném uspořádání národního hospodářství, ale už neměl sílu ani vliv prosazovat Englišovu koncepci.9) Svou roli tu nepochybně sehrála všeobecná nedůvěra ve společnosti k předválečným představitelům republiky a i to, že po válečných útrapách byla větší část veřejnosti nakloněna spíše levicovějším řešením tehdejších hospodářských a sociálních problémů. Ladislav Feierabend ve svých pamětech napsal: „Slyšel jsem od něho zdrcující kritiku znárodnění a měnové reformy a velmi pesimistické hodnocení politického a hospodářského vývoje. Engliš se zlobil na prezidenta Beneše, že si od něho nevyžádal posudek o znárodnění a nestál o jeho názory na měnovou reformu.“10) ________ 8) K. ENGLIŠ, Vzpomínky z ministerské rady z roku 1957, 1958 (rkp), s. 9. (v majetku rodiny) 9) AKPR, fond KPR, sign. T 134/28, Dr. Karel Engliš, ministr financí, Záznam z 19. 5. 1945, oznámení, že prezident přijme Engliše 4. 6. 1945 v 11:30. 10) Ladislav Karel FEIERABEND, Politické vzpomínky III, Brno 1996, s. 288.

25



.

duben 2016

To vedlo k ochladnutí vztahu mezi nimi. Další setkání se uskutečnilo v Englišově rodné Hrabyni v červnu 1946, kam přijel Edvard Beneš s chotí, aby si osobně prohlédli válkou zničené Slezsko.11) Hrabyň byla jejich první zastávka. Poslední jejich setkání proběhlo na přelomu let 1947–1948, kdy Karel Engliš zastával funkci rektora Univerzity Karlovy. „Pak jsem s ním jednal jako rektor Karlovy university o 600letém jubileu a jeho oslavách… Nabídnul jsem mu svou myšlenku, aby dal universitě darem obnovenou zakládací listinu, kterou Němci odvezli (…) Použil myšlenky a listinu dal Karlově universitě, ale už ne do mých rukou. Byl jsem z rektorátu v únoru 1948 odstraněn. To bylo naposled, co jsem s ním mluvil,“ takto vzpomíná na poslední setkání s Edvardem Benešem poslední demokratický zvolený rektor univerzity.12) K jiným setkáním mezi oběma muži již nedošlo. Zdravotní stav Edvarda Beneše se po únoru 1948 dramaticky zhoršil a vedl k jeho úmrtí v září téhož roku. Karel Engliš přežil druhého československého prezidenta skoro o 13 let. Dožil ve vyhnanství v nuzných podmínkách v rodné Hrabyni, kam se musel z nařízení úřadů přestěhovat. Tam začal psát své paměti a vzpomínky na přední prvorepublikové představitele československého státu. Vzpomínku na Edvarda Beneše zakončil slovy: „Jeho chybou bylo, že nezapomínal, což je v politice někdy nutné. To se stalo osudným jemu i národu“13) Narážel tím na fakt, že Beneš neuměl odpouštět a pokud mu někdo v politice uškodil, tak mu to nikdy nezapomněl. Jeho nevyrovnané vztahy s některými představiteli politických stran posílily pozici komunistické strany po roce 1945.

________ 11) Karel ENGLIŠ, Hrabyň mého mládí, Opava 1999, s. 91. 12) K. ENGLIŠ, Vzpomínky z ministerské rady z roku 1957, 1958 (rkp), s. 9. (v majetku rodiny) 13) Tamtéž, s. 9.

26



.

duben 2016

VůDCOVSTVÍ V POúNOROVéM ExILU PhDr. Martin Nekola, Ph.D. V novodobých dějinách první český exil během světové války měl Masaryka, ten další za druhé světové války měl Beneše. Kdo převzal místo všemi respektované autority a vůdce v rámci třetí exilové vlny po komunistickém puči v únoru 1948? Debata o fenoménu vůdcovství v poúnorovém exilu v české historiografii dosud chybí. První politici, kteří dorazili na Západ v průběhu jara po „vítězném únoru“, nevylučovali možnost, že Edvard Beneš naváže na svou roli z válečných let a stane v čele zahraniční akce cílící na svržení nastupujícího komunistického režimu. Poté, co Beneš 7. června 1948 abdikoval na prezidentský úřad, očekávání se zvětšilo. Churavějící státník ovšem dal jasně na srozuměnou, že na další vyčerpávající boj již nemá síly. Následně se v exilu rozproudila debata o jeho formálním nástupnictví. Hovořilo se o novináři Ferdinandu Peroutkovi, kterého dosavadní absence v politických funkcích1) neměla diskreditovat, ba naopak mohla představovat výhodu a záruku objektivního názoru tváří v tvář partajničení a zákulisním tahanicím. Situace se zamotala, jakmile se v srpnu 1948 podařil útěk do exilu také Petru Zenklovi, bývalému pražskému primátorovi a místopředsedovi vlády za národní socialisty. Zenkl byl nejstarším a nejzkušenějším politickým matadorem, válku strávil v koncentračním táboře, komunisté jej považovali za nejvážnějšího protivníka.2) Z toho titulu si automaticky nárokoval vedení exilu. Stal se předsedou Rady svobodného Československa, jež se po komplikovaných několikaměsíčních jednáních utvořila 25. února 1949 ve Washingtonu D.C. s ambicí plnit úlohu zastřešujícího orgánu celého demokratického československého exilu. Kvůli vnitřním rozepřím však po několika letech připomínala spíše prázdnou schránku, těšící se jen nepatrnému ________ 1) Peroutka jako odborník nominovaný Československou stranou národně socialistickou zasedl pouze od října 1945 do květnových voleb 1946 v Prozatímním národním shromáždění. 2) Kompletní biografie viz: Nekola, Martin: Petr Zenkl: Politik a člověk, Mladá fronta, Praha 2014.

27



.

duben 2016

zájmu ze strany exilové veřejnosti. Zástup významných představitelů Rady si zjevně představoval, že samotné váženě znějící funkce jim zajistí onu vůdcovskou autoritu a automaticky je předurčí k výkonu vysokých funkcí zpátky doma, po osvobození Československa Západem, jak si ještě počátkem 50. let naivně představovali. Realita však vypadala jinak a v očích kritiků Rady jako by zápas o dolary od amerických sponzorů a hrstku lukrativních pozic zastínil vše ostatní. Ferdinand Peroutka, který se v Radě snažil uklidňovat znesvářená křídla, napsal jednu ze svých politických úvah coby odpověď na dopis mladého exulanta, pobouřeného rozhádaným a neschopným vedením starých „mazáků“: „Exil je výjimečný stav, a výjimečný stav přináší podrážděné nervy. Tvrdý boj o život, téměř nevyhnutelný v emigraci, zřídka podporuje ušlechtilost. Ještě ani jeden exil, co jich kdy bylo, nechoval se jako hodní žáčci ve škole. Jenom proto, že po třech stech letech postava Komenského zastínila všechno ostatní, není obecně známo, jak těžko se mu žilo mezi různými exulantskými skupinami. Ruský exil Gercena a Bakunina před sto lety byl prosycen spory, podvrhy, podvodníky a intrikami. Stejně německý demokratický exil Heineův a Boerneův roku 1848. Stejně tak dnes, vedle nás, polský, maďarský, rumunský, bulharský exil. Za poslední světové války německý protihitlerovský exil na tom nebyl o nic lépe než my, pokud se svornosti a slušnosti týká (…) Co je charakter člověka? Patrně se skládá ze dvou složek: z přirozeného charakteru, který si člověk přinesl na svět, a z toho pomalu se vytvářejícího charakteru, který získáváme příslušností k institucím. Povinnosti, které jako člen instituce přejímá, trénink, který v ní dostává, disciplina, které se podřizuje, vpravují do něho ještě jiné, snad pevnější vlastnosti povahové, než by mu dal sám přirozený charakter. Příslušností k instituci stává se účasten důstojnosti, která v něm samotném snad není. Tento dosti složitý psychologický poznatek v lidové mluvě bývá vyjadřován takto: komu dal bůh úřad, tomu dal rozum. Dodejme, že také chování. Když jsme byli doma, v kritických chvílích, kdy jedinec sám by kolísal, přispěchala a podepřela

28



.

duben 2016

ho tradice jeho instituce. Choval se tak, aby nebylo zklamáno očekávání, které se do něho vkládalo, když mu byl svěřován úřad. Doma skoro všichni patřili k nějaké instituci. V exilu skoro všichni jsou bez opory instituce, bez jejího disciplinovaného vlivu na chování. Jsou také bez kontroly a opory, kterou dává denní, živá, konkrétní příslušnost k národu. Soudce, voják, politický vůdce jsou poněkud jinými lidmi, když náhle ztratí svá členství v instituci a jsou odkázáni jen na svůj přirozený charakter. Exil je tedy stav, kdy člověk ztrácí tu polovinu charakteru, kterou mu dávala instituce. Stává se slabším a vratším. To je jeden z důvodů, proč všechny exily jsou si podobny zmatky a nepořádkem, proč nedobré vášně a sobectví volněji se vyjadřují (…) Když jsme odešli z domova, dílo našeho života bylo ztraceno, dokumentovaná pravda o nás je v rukou komunistické vlády, co jsme dělali, je skoro zapomenuto, každý si s tím může pohrávat, a vzniklo tak jakési ovzduší, ve kterém nic není pravda a vše je dovoleno. Hrubé a nízké elementy se hluboce napily z tohoto našeho poháru rozkoše.“3) Exil se v mnoha ohledech podobá skleníkovému prostředí. Mnohem důležitější než funkce nebo zásluhy se jeví mezilidské vztahy, tolerance a kompromis. Spory a nevyřízené účty z minulosti se snáze derou na povrch, a jak se ukázalo zdaleka nejen v československém případě, mohou mít zhoubný vliv na fungování exilových organizací a celkovou náladu v komunitě. Jako klíčová se ukázala role silných vůdců, schopných zkrotit odstředivé tendence a dostat k jednacímu stolu znesvářené tábory. Štěstí měla exilová společenství, pokud ukrývala ve svých řadách osobnosti, které se těšily všeobecné autoritě a třeba disponovaly dostatečnými finančními prostředky. Mohly si dovolit hrát úlohu nestranných soudců, urovnávat spory, popřípadě rozhodovat o personálních otázkách. Jenže neustálé napětí, pochybnosti a očekávání ataků od

________ 3) Peroutka, Ferdinand: List exulantovi; In: Československé noviny, list Čechů a Slováků ve svobodném světě, roč. II, 5/1956, s. 1-5.

29



.

duben 2016

ostatních jako by snad exilové vůdcovství charakterizovaly mnohem silněji. Nejznámější tváře našeho exilu po únoru 1948 nepatřily do úzké elity skutečně charismatických lídrů, kolem nichž bylo možno semknout se. Tato bez několika světlých výjimek ryze pánská společnost byla vnímána spíše jako diskusní klub ochránců určitých tradic, jako symboly minulých pořádků, svržených komunisty. Již zmíněný Petr Zenkl vystupoval například jako nekompromisní ochránce idejí humanitního socialismu a čechoslovakismu, striktně dodržuje linii Tomáše G. Masaryka a Edvarda Beneše.4) V bojích s politickými oponenty o udržení tohoto směru často zbytečně mrhal energií, využitelnou k jiným, mnohem důležitějším úkolům. Přitom masarykovské tradice se stávaly stále abstraktnějším pojmem, který mladším generacím Čechoslováků doma i za hranicemi už moc neříkal. Připomínat a oživovat je v povědomí bylo chvályhodným posláním, nicméně prosazovat je nadále jako ústřední politický program exilu ve druhé polovině 20. století se ukázalo jako kontraproduktivní a dlouhodobě neudržitelné. Jistou formou marné nostalgie zdaleka netrpěly pouze špičky československého exilu na Západě. Někteří rumunští stoupenci krále Michala I. zůstávali zakopáni v pozicích nekritického obdivu k monarchii, politici jako Polák Stanisław Mikołajczyk, Bulhar Georgi Dimitrov nebo Maďar Ferenc Nagy prostřednictvím Mezinárodní rolnické unie (International Peasant Union) oslavovali ideologii agrarismu, v poválečném světě již stěží aplikovatelnou do praktické politiky. Po srpnu 1968 se na Západě objevila nová vlna utečenců, která první republiku ani nezažila a tesklivé vzpomínání na ni odmítala, stejně jako pevné přesvědčení většiny poúnorových exulantů, že komunismus není reformovatelný a lze porazit jen silou. Střet dvou myšlenkových světů „dvacet let poté“ zaznamenal také Václav Havel, který pobýval na jaře ________ 4) Peroutka v této souvislosti v jednom osobním dopise přátelům napsal: „Stejně jako Don Quijote četl rytířské romány a zbláznil se z nich, stalo se i Zenklovi při četbě životopisu Masarykova. Zenkl si myslí, že je něco jako Masaryk. Tak jako Don Quijote nacvičoval pózy s mečem, Zenkl převzal gesta Masarykova.“

30



.

duben 2016

1968 v USA a pro Literární noviny připravoval rozhovory se třemi desítkami exilových předáků. U řady z nich jej překvapily zastaralé názory, zkreslené představy o československé společnosti i obezřetnost až nedůvěra, že není agentem Státní bezpečnosti, ale opravdu liberálním novinářem s upřímným zájmem o jejich povídání.5) Neschopnost oprostit se od idealizované minulosti a chápat svižné mezinárodní dění, smířené s rozdělením světa na dva konkurenční mocenské bloky, se stala osudnou pro nejednoho exilového vůdce. Dřívější stoupenci jim logicky přestali naslouchat a důvěřovat. Připomínali generály bez vojska, smutné pomníky a oprýskané ikony minulosti. Další poměrně trefnou charakteristiku přinesl bývalý Benešův kancléř Jaromír Smutný: „Vůdce v demokratické emigraci neběhá za lidmi, neprosí je o hlasy, nevolán nesnaží se o nějaké formální sjednocení, nýbrž dělá svou práci. Vůdcem se někdo nestává, nýbrž vůdcovské vlastnosti buď má, nebo je nemá. Právě tak jako spisovatelem se někdo nemůže vyučit, i když by se snažil sebevíce spisovat. Naučí se psát, ale nebude to nikdy mít jiskru a posvěcení skutečného umělce. Právě tak v politice se někdo může stát poslancem a řečníkem, ale nestane se ani Churchillem nebo Masarykem nebo Benešem. To je problém naší politické emigrace. Nikdo z politiků nechce na vůdce se vypracovat, nýbrž považuje se za vůdce Bohem daného, nebo řekněme ne Bohem, nýbrž svým poslaneckým nebo ministerských mandátem určeného. Proto nemáme a nebudeme mít vůdce v této demokracii, protože mnoho jich chce vůdcem býti, ale žádný nechce za tím účelem nic riskovat, ani dočasný ústup ze slávy.“6) Význam exilové politiky možná nespočíval v originalitě programu ani jejím reálném dopadu na mezinárodní scénu a vývoj studené války. Sloužila spíše pro udržení národního uvědomění spoluobčanů, kteří uprchli před komunistickým režimem a nalezli nový domov na Západě. ________ 5) Rozhovor autora s Václavem Havlem, 5. února 2010. 6) Columbia Universit, Bakhmeteff Archive, Jaromir Smutny Papers, BOX 5. Nedatované ručně psané poznámky.

31



.

duben 2016

Americká vláda exilové politické reprezentace ze zemí za železnou oponou finančně podporovala,7) protože jí v letech největšího mezinárodního napětí prokazovaly užitečnou službu, hlasitě burcovaly proti Sovětskému svazu a jeho evropským satelitům. Samozřejmě leckdy posloužily k odvedení pozornosti světové veřejnosti od ne zcela čistých zahraničněpolitických manévrů Bílého domu. Projevy a cesty exilových politiků dráždily vlády i tajné služby za železnou oponou a přiživovaly naděje „porobených národů“ (Captive nations), že není vše ztraceno a komunistická moc jednoho dne musí padnout. Že se tak stane až za dlouhá čtyři desetiletí, nikdo ze zakladatelů exilových komitétů nemohl tušit. Stejně tak pestrá směsice diplomatů, bývalých ministrů, poslanců a vysokých státních úředníků, kteří v únoru 1949 vyhlásili Radu svobodného Československa, nemohla tušit, v jak neutěšených poměrech se brzy ocitne. Samotný fenomén vůdcovství se objevuje jako časté téma v odborné literatuře8) a detailní zkoumání jeho významu v nestandardních podmínkách exilu by vyžadovalo větší prostor. Nicméně je fakt, že v exilu se jasně ukázala potřeba silných lídrů, schopných vydobýt si respekt kolektivu, zkrotit odstředivé tendence a dostat k jednacímu stolu znesvářené tábory. Štěstí měla exilová společenství, ukrývající ve svých řadách osobnosti, respektované exulanty i zahraničními vládami. Například známý ________ 7) Sloužil k tomu mimo jiné Národní výbor pro svobodnou Evropu (NCFE), jenž vznikl v červnu 1949 v New Yorku coby výsledek pokusů o koordinaci činnosti politických exulantů z východního bloku. Financovaný byl oficiálně z darů soukromých sponzorů, skrytě z fondů CIA. Pomáhal hledat exulantům odpovídající uplatnění, vydával jejich publikace a články, zařizoval univerzitní přednášky či interview v rozhlase, v nichž upozorňovali americkou veřejnost na nebezpečí světového komunismu, a sloužili tak zájmům americké zahraniční politiky. Od počátku padesátých let spatřilo světlo světa několik významných projektů z dílny NCFE. Za všechny samozřejmě Rádio Svobodná Evropa (Radio Free Europe), propagandistická kampaň Tažení za svobodu (Crusade for Freedom), Svobodná univerzita v exilu (The Free Europe University in Exile) či Shromáždění porobených evropských národů (Assembly of Captive European Nations – ACEN). 8) Ke známějším patří například Avolio, B. J.: Leadership Development in Balance, Lawrence Erlbaum Associates, Mahwah 2005. Srov. Burns, J. M.: Transforming Leadership, Grove Press, New York 2003.

32



.

duben 2016

americký historik a politolog James MacGregor Burns ve svých studiích hovoří o několika základních typech vůdcovství. V kapitole o nejideálnějším, tzv. pozitivním vůdcovství, uvádí několik podmínek, které by pozitivní vůdce měl splňovat: 1) hledět do budoucnosti, nikoliv do minulosti 2) soustředit se na akci, nikoliv na analýzu 3) vidět možnosti, nikoliv problémy 4) sám vytvářet nové možnosti, ne pouze akceptovat daný stav věcí.9) Na základě předchozího výzkumu lze konstatovat, že málokterý z exilových politiků se k tomu svými činy v dlouhodobém horizontu byť jen blížil. Nespornou výhodu měli ti, kteří realisticky pochopili, kudy se ubírá svět, rozdělený železnou oponou, a že nelze lpět na starých přežitých zásadách. Ožehavých témat, kde bylo nutné dobrat se kompromisu, najdeme dost. Za všechny alespoň budoucí uspořádání státu (separatistické tendence proti pokračování společného státu Čechů a Slováků) a pronikání nepřijatelných ideologií do exilového „mainstreamu“ (fašismus, monarchismus...). Vrátíme-li se znovu k předsedovi Rady Petru Zenklovi, vidíme, že rozhodně nepatřil k progresivním představitelům zahraniční akce. Vzhledem k jeho důchodovému věku je to ostatně zčásti pochopitelné. Americký State Department v lednu 1950 zaslal Radě dotazník, jak by si přední exulanti představovali politické uspořádání Československa po případné porážce komunistů a návratu do vlasti. Okruhy podotázek se týkaly konkrétně ústavní struktury, národnostního složení, reforem zemědělství, industrializace nebo zahraniční politiky.10) Není překvapující, že celoživotní socialista Zenkl, ani po zkušenostech s fungováním společnosti a politiky v USA, se nadále držel v hranicích politického systému poválečné republiky a nepřicházel s žádnými výraznými reformními návrhy. Nadále trval na limitovaném pluralismu ________ 9) MacGregor Burns, James: Leadership, HarperCollins, New York 2010, s. 105-141. Srov. Marshall, Tom: Úspěšné vůdcovství – je to opravdu (ne)možné?, KSP, Příbram 2003, s. 193-196. 10)Archiv bezpečnostních složek, fond 310, signatura 310-73-37, Dr. Petr Zenkl. Odpověď na Dotazník State Departmentu, 4. února 1950.

33



.

duben 2016

jako nejideálnějším stranickém systému, na kontrole státu nad průmyslem, zemědělstvím, obchodem a odborovými organizacemi, na určité míře znárodňování. Konzervativní zůstal také v národnostních otázkách. Čechy a Slováky nadále považoval za jediný národ a odmítal jejich kulturní a politické oddalování. K Němcům a Maďarům cítil nedůvěru a ospravedlňoval poválečný odsun jako nutnou prevenci před etnickými rozbroji do budoucna. Zatvrzelost v některých názorech přetrvávala po celé roky, ačkoliv i Zenklovi věrní stoupenci mladších ročníků opatrně sondovali možnost jejich revize. Na závěr se možná hodí citát z jedné úvahy filozofa Erazima Koháka: „Snad kdyby na jaře 1968 přišli do Prahy Pavel Tigrid, Petr Zenkl a Ferdinand Peroutka a znovu rozdmýchali vyhasínající uhlíky masarykovské sociální demokracie, ke které tehdy ještě mnoho lidí instinktivně tíhlo, byl by se poúnorový exil stal exilem slavným. Protože místo nich přišli v srpnu Sověti, stal se exilem z(a)traceným.“11) ________ 11) Kohák, Erazim: Neznámí vojíni. In: Listy – dvouměsíčník pro kulturu a dialog, Nakladatelství Burian a Tichák, Olomouc 1995, s. 63.

7/1995,

NEZNÁMé STRÁNKY NOVODOBé ČESKé HISTORIE PhDr. Jiří Malínský, CSc. Dnes již téměř nedostupná útlá brožura před několika lety zesnulého severočeského badatele, v jedné osobě zároveň i kulturního pracovníka, i politika z duchcovské radnice, Pavla Koukala SEVEROČESKÁ TABU Z LET 1919 – 1953 populární, současně však vědecky prověřenou formou i obsahem přibližuje některé historické události ze severozápadních Čech, z nichž nejedna zasáhla a zasahuje svým přesahovým významem do celonárodní historie. 34



.

duben 2016

Koukal postupně připomíná kadaňskou tragédii z r. 1919, při níž došlo k vynucené střelbě do řad demonstrantů z řad českých Němců, kteří se domáhali práva volit do rakouského parlamentu, boj o Lidový dům a zachování demokracie v republice o rok později (do povědomí tyto události vešly i jako tzv. boj o charakter republiky), památku průkopníka socialistického dělnického hnutí Jana Opletala (jeho mladší jmenovec se dostal do veřejného povědomí jako jedna z obětí protinacistických demonstrací 28. 10. 1939), ponurých událostí u duchcovského viaduktu i přiblížení skutečného pozadí tzv. velké mostecké stávky r. 1932. V další části knihy, vlastně sborníčku historických reportáží sui generis, se znovu vrací do rodného Duchcova (přestože je v rodném listě jako místo jeho narození uvedena Roudnice nad Labem), aby tu přiblížil ovzduší turnerských slavností z raného léta r. 1932 (při té příležitosti nápaditě obohacuje češtinu o jazykově zajímavý pojem „hákoš“), velkou důlní tragédii na dole Kohinoor z r. 1946, životní medailon duchcovského rodáka, hrdiny SSSR generála Antonína Sochora a velmi podivný náhlý konec jeho života na počátku padesátých let, posléze i protikomunistickou dělnickou stávku na Dole Masaryk, jejíž neformální vůdce Josef Tichý skončil nakonec až na Hradě u Zápotockého a Gottwalda. Drobničku historických reportáží uzavírá líčení atmosféry v době velké bankovní loupeže režimu, tzv. měnové reformy z r. 1953, zřejmě posledního, opravdu nechtěného „daru“ nemilovaného komunistického předáka Klementa Gottwalda národu. Společným jmenovatelem této rozsahem útlé knížky je evokace prvorepublikové demokracie, jejích limitů, ale i velmi nepřehlédnutelných předností a – konec konců – přímé i nepřímé srovnání nesnadného, ale drtivou většinou veřejnosti pozitivně přijímaného demokratického režimu s jeho samozvanými vylepšovateli v německých a komunistických uniformách. Konfrontace frází a doložitelných skutečností, fakt, ověřovaných opakovaně svědomitým studiem archivních pramenů i dostupné odborné literatury působí – po mnoha desetiletích komolené i utajované historické paměti - až objevně. A zároveň varovně.

35



.

duben 2016

Masarykovská a benešovská dějinná perioda, zpochybňovaný a často míjený základní ideový kámen obnovené polistopadové demokracie, je svého druhu lučavkou královskou. Nepodplatitelným indikátorem, kompasovou střelkou, která neúprosně ukazuje, kde se přibližujeme nebo naopak vzdalujeme těm stránkám a momentům našeho současného života, na nichž by nám mělo v našem nejvlastnějším zájmu nejvíce záležet. Drobnokresba, výchozí moment Koukalovy tvorby, objímající celý trs problémů i radostí jím tolik milovaného podkrušnohorského kraje, v němž leží pohádkově působící někdejší hornické město, se tu ukazuje jako mimořádně šťastná volba. Volba upozorňující na kvality, jejichž míjení, lhostejno zda vědomé či nechtěné, ovlivňuje naše životy. V tom dobrém i v tom zlém. VOLBY A PROŽITEK NEDÁVNé MINULOSTI PhDr. Josef Tomeš, Ph.D. Ve volbách roku 1946 se více než kdykoliv jindy hlasovalo nejen o budoucnosti, ale také o minulosti, přesněji řečeno: přes nedávnou minulost o budoucnosti. Pod dojmem drastické zkušenosti předchozích let a rychlého sledu zásadních historických zvratů vyvstaly se zvláštní naléhavostí otázky, “nač navázat, s čím se rozejít, čemu zabránit”. Volby se konaly rok po skončení druhé světové války, jež v různé míře poznamenala prakticky každého z československých občanů. Trauma „Mnichova“ a nacistické okupace bylo dosud živé a všudypřítomné, často se spojovalo s negativními reminiscencemi velké hospodářské krize třicátých let a jejích dopadů i paralelní krize demokracie, jež provázely nástup nacismu a objektivně k němu přispěly. Působilo na psychiku současníků a ovlivňovalo jejich ideové a politické postoje. Vize nové, lepší a spravedlivější společnosti se snoubila s kaceřováním všech sil a směrů, jež skutečně nebo domněle, přímo či nepřímo připravily půdu pro fašismus a nacismus a tím i cestu k mnichovské katastrofě, rozbití první

36



.

duben 2016

Československé republiky, německé okupaci českých zemí a hrůzám druhé světové války. Spolu s autoritativními a konzervativními proudy byl vesměs zatracován i hospodářský a politický liberalismus, zatímco většinu společnosti ovládl sociální a nacionální radikalismus a politický odklon „doleva“, k různě chápanému socialismu. Projevilo se to i značně kritickým vztahem k první republice, nazrávajícím již od pomnichovských dnů a různě artikulovaným v prostředí domácího i zahraničního odboje. Kritika se nedotýkala samotné ideje a intencí samostatného československého státu, vytvořeného v roce 1918, ale soustředila se zejména na jeho vnitřní politické, hospodářské a sociální poměry, na stranický partikularismus, oslabující a upozaďující celostátní a celonárodní zájmy, na politiku pravicových stran, zvláště strany agrární, ale i s nimi koalovaných a spolupracujících socialistů. Na rozdíl od druhé republiky se však nedotýkala osobností a koncepcí prezidentů Masaryka a Beneše, alespoň navenek všeobecně respektovaných celým poválečným politickým spektrem včetně komunistů. Meziválečná československá demokracie se ocitla ve stínu vlastního trpkého konce, byť zapříčiněného povýtce vnějšími faktory a souvislostmi. A tímto znamením byli stigmatizováni i její protagonisté, pokud nepatřili k radikální opozici; proto se tak málo z nich objevilo na politické scéně let 1945–48, ačkoliv měli velmi často za sebou aktivní účast v odboji a věznění v nacistických koncentračních táborech. Důsledkem války byla i generační směna v politice, v kultuře i v celé společnosti. Na místo tisíců obětí nacistické represe a persekuce všeho druhu i lidí skutečně či domněle kompromitovaných spoluprací s okupanty nastupovali noví, většinou mladší lidé a s nimi nové názory, ideály i iluze. Hned po válce se hlásila o slovo mladá, sebevědomá a odhodlaná generace, jež zažila první republiku pouze ve svém dětství a jež se ideově a politicky formovala tváří v tvář okupační a válečné realitě. V této generaci dominují stoupenci radikálně socialistických a přímo komunistických idejí, zrození v intelektuálním kvasu protektorátního přítmí. „Jsou to,“ napsal krátce po válce Jan Grossmann, „alespoň v okamžiku svého

37



.

duben 2016

zrodu samoukové socialismu, totiž ti, kterým nebyl socialismus vpravován do myšlení jako učení, kteří také proto nezakusili zákruty a podrobnosti jeho praxe … Tvoří svůj socialismus uvnitř, téměř bez rady a nadto bez možnosti vyzkoušet sílu a nosnost svého přesvědčení v ohni složité skutečnosti. Je to v pravdě podzemní zrání nového myšlení, či spíše pomalé a přece neodvratné dozrávání k ohnisku ideových sil, jež bojují za svět a počínají obracet jeho směr a měnit jeho tvářnost.“1) Pod dojmem nedávného dějinného prožitku se však změnily i postoje značné části starší generace. Výrazně se to projevilo zejména v kruzích české tvůrčí inteligence, kde levicové, socialistické směřování poválečné české společnosti reprezentovali i lidé, kteří v meziválečném Československu nepatřili ke stoupencům socialismu a naopak bývali, ať už právem či neprávem, považováni za liberály. Jedním z nich byl Ferdinand Peroutka, jenž ve své bohaté politické publicistice z let 1945–48 na stránkách Svobodných (Lidových) novin a Dnešku plasticky zachytil převažující ideové a politické rozpoložení tehdejší české inteligence. Ad oculos to manifestuje jeho úvodník v prvním čísle revue Dnešek, nazvaný Když spáč procitne… a otištěný 27. března 1946, tedy dva měsíce před volbami: „To jest nová epocha dějin. Přesto ještě někteří lidé myslí setrvačně. Ještě se nepodařilo vysvětlit všem nutnost pádu kapitalismu. Vzpírají se citově, touží po obnově kapitalismu jako po spáse z přítomných nesnází a drsností. Ale není návratu. I kdyby kapitalismus mohl hráti prospěšnou roli v hospodářské obnově, i kdyby pravděpodobně pracoval mnohdy rychleji, výkonněji než socialismus teprve počínající, teprve zkoušející, rozhodující fakt jest, že prohrál politicky.To jest nenapravitelné... Ale jestliže dovedeme oprostit svůj zrak, jestliže se umíme tak soustředit, abychom hlavní linie přece zahlédli, vynoří se před námi změna věku, děj vznešený i strašný, kdy epocha vystřídává epochu. To, uprostřed čeho žijeme, nejsou drobné, dobrácké generační změny... ________ 1) GROSSMAN, Jan. Válečná generace. Listy. Čtvrtletník pro umění a filosofii, 1946, roč. 1, č. 1, s. 128–129.

38



.

duben 2016

Byly činěny pokusy charakterisovat tento nejnovější čas. Našlo se například slovo: věk davů. Ať dav, masa, lid, socialisté, proletariát, či jak to chcete nazvat – v každém případě končí se vláda měšťanstva, jeho dobrých i špatných vlastností, a nastává vláda širších lidových mas... Tyto nové vrstvy přinášejí s sebou svůj vkus, své potřeby, své záliby i předsudky, své vlastní dobré i špatné vlastnosti. Ale je na čase, abychom vymyslili nové jméno pro novou epochu...“2) V centru předvolebního diskursu roku šestačtyřicátého stála otázka, jak spolehlivě zajistit nezávislost obnovené republiky a sociálně spravedlivý systém pro její občany. Záruka byla většinově spatřována v socializujícím či socialistickém národním státě, zachovávajícím politickou demokracii a mezinárodně politicky zaštítěném především socialistickou slovanskou velmocí – Sovětským svazem. K socialismu se ovšem hlásily tři československé strany − komunisté, sociální demokraté a národní socialisté – a nabízely jeho specifické alternativy. Zdálo by se, že českou společnost vzhledem k jejím tradicím osloví především demokratický socialismus národně socialistické či sociálně demokratické provenience, ve skutečnosti však ve volbách překvapivě zvítězila komunistická varianta. Masový příklon voličů, včetně značného počtu intelektuálů, ke komunistům byl zčásti zdůvodnitelný historickou reflexí nedávné minulosti, byť šalebnou. Sedm dramatických a tragických let mezi zářím 1938 a květnem 1945 vytvořilo jakousi clonu, jejímž prismatem se zkresleně pohlíželo na Československou republiku mezi dvěma světovými válkami: mnohé tehdejší děje a fenomény nabyly výrazně černých kontur, jiné se z obrazu vytratily. V paměti zůstávala účast sociálních demokratů a národních socialistů ve většině předválečných koaličních vlád, spojená s politickou spoluodpovědností za dobové poměry a oficiální státní rozhodnutí, i radikálně opoziční politika komunistů a jejich důsledně protikapitulační stanovisko v zářijové krizi 1938. Na druhé straně sektářský bolševismus, ________ 2) PEROUTKA, Ferdinand. Když spáč procitne… Dnešek, 1946, roč. 1, č. 1, 27. 3., s. 1–2.

39



.

duben 2016

hlásání třídní nenávisti a diktatury proletariátu, tolik charakteristické pro komunisty dvacátých a třicátých let, upadly přes válku v zapomnění, respektive byly přehlušeny novou sebeprezentací Komunistické strany Československa jako státotvorné, demokratické pořádky a národní tradice plně respektující, ba programově hájící strany, přebírající do své politické výbavy mnohé sociálně demokratické i národně socialistické postuláty.3) Komunistická propaganda selektivně využívala nedávné historie k negativní i pozitivní politické argumentaci. Neustále vyzdvihovala zásluhy komunistů v protifašistickém zápase, v boji na obranu republiky koncem třicátých let a posléze v domácím odboji za druhé světové války a naopak zdůrazňovala skutečná či údajná pochybení a selhání buržoazních a reformně socialistických stran. „Nuže, podívejme se, jaké stanovisko zaujímali marxisté k nejdůležitější otázce novodobých dějin, k otázce německého fašismu a obrany proti nacismu,“ píše v dubnu 1946 Arnošt Klíma v polemice s Petrem Zenklem. „Byli jedinými, kteří ve všech zemích cílevědomě bojovali proti ústupkům, které byly činěny nacismu. Čeští komunisté dávno před rokem 1938 volali národ k obraně proti tomuto nebezpečí, snažili se o seskupení všech demokratických a pokrokových sil proti fašismu. Ale marně. Ani tak zvaní ,socialisté´ neviděli nutnost vytvoření takové jednotné fronty na obranu republiky a demokracie. Nejen to, byli dokonce členy vlády, která ustoupila Hitlerovi území bez boje…Čeští komunisté jako důslední marxisté viděli ovšem dále. A to právě proto, že vědecký socialismus není abstraktní konstrukcí, ale živou vědou, která jim umožnila předvídat vývoj událostí. A v ostatních zemích tomu nebylo jinak…“4) ________ 3) O stavu dobové historické paměti v relaci k nedávné minulosti charakteristicky svědčí i některé příspěvky do diskuse o profilu, postojích a záměrech poválečných komunistů, jež se nedlouho před volbami rozvinula na stránkách Dnešku: PEROUTKA, Ferdinand. Hlavní úkol naší politiky. Dnešek, 1946, roč. 1, č. 4, 18. 4., s. 49– 50; DOČEKAL, Jaroslav. Co chtějí komunisté. Dnešek, 1946, roč. 1, č. 6, 2. 5., s. 85–87; Dopisy z komunistické strany. Dnešek, 1946, roč. 1, č. 5, 25. 4., s. 80; KUČERA, Emanuel. Dopis starého komunisty. Dnešek, 1946, roč. 11, č. 8, 16. 5., s. 127. 4) KLÍMA, Arnošt. Debata o vědeckém socialismu I. Dnešek, 1946, roč. 1, č. 5, 25. 4., s. 76.

40



.

duben 2016

V rozporu s historickou skutečností dokázala komunistická demagogie poměrně záhy vsugerovat značné části veřejnosti, jež se přímo neúčastnila domácí rezistence, že demokratický odboj nebyl nijak důležitý a že rozhodující boj za národní osvobození vedli a nejvíce obětí v něm přinesli komunisté.5) Obratně využívala i faktu, že větší část Československa osvobodila Rudá armáda, přičemž oživovala tradiční české slovanské cítění a rusofilství a vyzdvihovala paralelu: Rudá armáda – Sovětský svaz – slovanské bratrství – komunisté – samostatné, lidově demokratické Československo. Poslyšme předvolební vyznání profesora Františka Trávníčka, hájícího barvy KSČ: „Ztělesněním komunismu je Rusko. Podalo drtivě přesvědčující důkaz o tvořivé síle komunismu jako světového názoru, když bylo schopno vydržet strašný nápor nacismu… Nám Čechům dalo toto Rusko ten nejcennější dar, jaký může dáti jeden národ druhému: přispělo největším podílem k našemu státnímu a národnímu osvobození, zachránilo nás i ostatní slovanské národy před zničením, a vytvořilo tak předpoklady nového slovanství.“6) Ve vztahu k odboji, k mnichovské kapitulaci i kolaboraci s nacistickými okupanty uplatňovali komunisté jakési deformované „třídní“ hledisko. Podle něj za mnichovskou katastrofu mohly jak západní kapitalistické mocnosti, tak domácí velkoburžoazie, zatímco Sovětský svaz byl připraven kdykoliv splnit své spojenecké závazky a „pracující lid“ chtěl bránit republiku se zbraní v ruce; za protektorátu kolaborovala především buržoazie, aby si udržela své majetky a hospodářské pozice, kdežto dělníci tvořili páteř odboje. Legenda o sovětské pomoci se houževnaté udržovala řadu let, než byla odhalena jako účelově propagandistická konstrukce, ale již v roce 1945 či 1946 se mnozí jinak levicově orientovaní pamětníci okupačních let pozastavovali nad tím, proč má být za kolaboranta (nebo alespoň za „provinilce proti národní cti“) považován továrník, který udržoval nezbytné styky s německými ________ 5) Srov. LUŽA, Radomír. V Hitlerově objetí. Kapitoly z českého odboje. Praha: Torst, 2006, s. 321. 6) TRÁVNÍČEK, František. Proč jsem komunistou. Dnešek, 1946, roč. 1, č. 6, 2. 5., s. 104.

41



.

duben 2016

hospodářskými činiteli, a nikoliv dělník, který za láhev rumu a zvláštní příděl cigaret pracoval přes čas ve válečně důležitém průmyslu a mnohdy se ještě rekreoval v německé ozdravovně v rámci Heydrichovy akce.7) A jiným se z tohoto obrazu vymykala skutečnost, že k zásadním odpůrcům mnichovské kapitulace patřili po boku komunistů i reprezentanti Národního sjednocení, prononsovaného jako fašizující strana českého velkokapitálu. Přesto tento demagogický výklad nedávno prožitých dějin oslovil značnou část obyvatelstva. „V řadě ohledů neměli komunisté k získání rozhodujícího vlivu v Československu zapotřebí uchylovat se ani k přehnanému nadbíhání lidem, ani k politice silné ruky,“ napsal výstižně ve svých pamětech Radomír Luža.8) České demokratické síly válka roztříštila a poválečná realita a mezinárodně politická konstelace je uvedla do vleku komunistů, kteří hbitě zaplňovali nejen mocenské, ale též ideové vakuum. Značnou část české společnosti přesvědčili, že jsou nejspolehlivější zárukou proti opakování neblahé minulosti a nejnadějnější alternativou šťastné budoucnosti. V zásadních programových bodech se příliš nelišili od dalších dvou socialistických stran, svým revolučním radikalismem a sebevědomím však vzbuzovali dojem, že svůj program úspěšně naplní. Osvobozený národ, který v nedávné době prožil mnoho trpkých zklamání, stál na historické křižovatce: nabízela se mu jedinečná šance převratné změny systému, kterou nechtěl propást. Osobní zkušenost s komunistickou vládou měl v tehdejším Československu jen málokdo, zkušenost s vládou československých komunistů dosud nikdo. Poukaz na předválečný charakter komunistického hnutí a na praktiky bolševické diktatury v Rusku byl považován za zlou vůli, za připomínku něčeho, co (možná) bylo, ale dnes už patří minulosti: jsou zde jiní komunisté a jiný Sovětský svaz – válka je proměnila stejně jako proměnila vztah větší části české společnosti k nim. ________ 7) Srov. [ev] Byli rekreanti Heydrichovy akce kolaboranti nebo revolucionáři? Dnešek, 1946, roč. 1, č. 9, 23. 5., s. 140–142. 8) LUŽA, V Hitlerově objetí, s. 322

42



.

duben 2016

Zatímco na jedné straně reprezentovali komunisté novou, radikální politickou alternativu, na straně druhé dokázali zaimponovat svým pozitivním vztahem k národním historickým tradicím. Prohlašovali se za „dědice pokrokových tradic“ národa, k nimž vedle husitství či národního obrození zařazovali i odkaz T. G. Masaryka, a v tomto duchu vykládali i vlastní roli v českých dějinách, akcentujíce jak svůj údajný rozhodující podíl na sociálních zápasech, tak (a to především) své vůdčí poslání v boji na obranu republiky koncem třicátých let a následně v protinacistickém odboji. Když o necelé dva roky později uzurpovali veškerou moc ve státě, své pojetí českých dějin a svůj poměr k národním tradicím dosti „přehodnotili“. Legendarizovanou historii vlastní strany však traktovali po celých čtyřicet let tak úporně, že mnohá její rezidua uvízla i v historickém povědomí lidí, patřících k jejich odpůrcům, a mnohdy přežívají až po naše časy.9) ________ 9) Ještě v devadesátých letech 20. století přistupovali někteří pravicoví politici a publicisté k československému odboji za druhé světové války rezervovaně či přímo s despektem jako k převážně komunistické záležitosti. – Srov. TOMEŠ, Josef. Oživené vzpomínky. In Pražské povstání 1945. Otakar Machotka (ed.). 2. vydání, Praha: EVA-Milan Nevole, s. I.

EDVARD BENEŠ - úVAHY O SLOVANSTVÍ (LONDÝN 1942. PRAHA 1947) M.A. Marie L. Neudorflová, Ph.D. Edvard Beneš se zabýval slovanstvím, koncepcemi možné spolupráce mezi slovanskými národy od dob svého studia před první světovou válkou až do konce svého života. Podstatné studie, které byly hlavně polemikou s nedemokratickými iluzemi o Rusku Karla Kramáře, uveřejňoval hlavně v letech 1925-26 časopisecky (Slovanský přehled). Beneš samozřejmě znal práce vztahující se k této problematice, které napsal a publikoval Masaryk do té doby. Jako ministr zahraničí i jako

43



.

duben 2016

president Československé republiky a president v exilu se však zabýval problematikou více z praktického hlediska, z praktických potřeb spolupráce menších slovanských národů ve střední Evropě i jejich potřeby spolupráce s Ruskem. Mnohé názory Beneše je možné vnímat i dnes jako aktuální. Snažila jsem se shrnout to nejpodstatnější. Svou obsáhlou knihu, kterou promýšlel a k níž jistě sbíral podklady a prameny po řadu let, vydal ve svém exilu v Londýně roku 1942, neboť byl přesvědčen, že slovanství po válce, až bude Německo poraženo, dostane jiný charakter, jinou důležitost, jinou naději. Druhé vydání vyšlo roku 1947 v Praze. Na základě znalostí historie Benešovým hlavním předpokladem bylo, že němectví bylo v historii expansivní, zvláště pak od sjednocení Německa ‚shora‘ začátkem druhé poloviny 19. století a že tato expansivnost byla namířena hlavně na východ a na Balkán, proti Slovanům, proti Rusům. Tato expansivnost byla podporována různými teoriemi o inferioritě Slovanů, o nadřazenosti Němců a ‚jejich právu‘ na expansi, na větší životní prostor, což bylo poprvé formulováno již roku 1848 v koncepci velkoněmecké říše, která chtěla zahrnout i český národ. Beneš postřehl, že některé problémy z minulosti mají tendenci se opakovat, a nedělal si iluze, že by tomu tak nebylo v budoucnu. Beneš si byl vědom, že Slované, zvláště Češi a Slováci do roku 1918 ve svém ponížení a nerovnoprávnosti ve svých vlastních zemích, vkládali značné naděje do slovanské spolupráce a vzájemnosti, i když tyto naděje byly většinou iluzorní. Zvláště vzájemnost s Ruskem, jen částečně slovanským, narážela na jeho vlastní zájmy mimo Evropu a na skutečnost, že po dlouhou dobu v moderní historii bylo jeho hlavním nepřítelem expansivní Turecko (Balkán) a z toho vyplývající četné konflikty. Podstatná byla skutečnost, že carskému Rusku bylo cizí jakékoli národnostní a demokratizační úsilí a že se často angažovalo na straně evropských monarchií v potlačování sociálních nebo národnostních hnutí. To se týkalo i jeho nemilosrdného vztahu k Polsku, jehož důsledky přetrvávaly do budoucna. Přesto, že Beneš věřil, že poměry po druhé světové válce podstatně omezí či na dlouhou dobu odstraní podmínky, ve kterých by Německo

44



.

duben 2016

mohlo uplatňovat svou silnou inklinaci k expanzi, pangermánství, byl přesvědčen, že tato inklinace se opět časem projeví a to v nejrůznějších formách. Geografie byla daná. Z toho důvodu pokládal užší slovanskou spolupráci za nutnou, ale postavenou ne na iluzích jako tomu bylo v minulosti, ale na solidních základech, jejichž nejdůležitější složkou byl vzájemný respekt národů, uznání národů - a to i menších - jako cenných entit pro existenci lidí, civilizace, důraz na demokratické principy jak jejich vztahů, tak v domácí politice. Dalším předpokladem byla vzájemná znalost národů, zvláště historické a kulturní dimenze, vzájemné kulturní styky, dobré vzdělání. Beneš byl přesvědčen, že jedině demokratické principy, respekt pro realitu, mohou vykořenit staré křivdy a zklamání a postavit solidní základy pro budoucnost. Byl si dobře vědom, že představitelé nedemokratických států, systémů, trpící zrůdným pocitem velikášství, používají expansi a války jako únik ze své neschopnosti řešit domácí problémy, zvláště sociální. Byla to tradice táhnoucí se celou civilizací. Podle Beneše jedině demokratické principy, respekt i k slabším národům a státům, ohled na sociální úroveň nižších tříd měly potenciál odebrat iluzorní legitimitu zbytečným, destruktivním válkám. Jako velmi cenné viděl Beneš staletí trvající literární projevy určité sounáležitosti, styků, sousedství slovanských národů, vědomí nebezpečných tlaků, rivalit a konfliktů především s germánstvím, z nichž nejnebezpečnější byly první a druhá světová válka. Od první poloviny 19. století se začaly rozvíjet intelektuální vztahy mezi českými obrozenci a ruskými slavjanofily, na které se však ruská vláda dívala nevraživě, což se odrazilo jak v pomoci Ruska proti revolucím r. 1848, tak později. Beneš prolíná a ukazuje konfliktnost ruských státních ‚zájmů‘ a ideje slovanské vzájemnosti, která se opírala o humanitní filosofii 18. století a řadu jejích nositelů. Za otce moderního českého a slovenského literárního romantického slavismu považuje Jána Kollára, který vytvořil „základ politické ideologie pro první periodu tak zvané slovanské politiky“. Pavel

45



.

duben 2016

Šafařík pak převáděl Kollárovy myšlenky „na pevnější půdu reality“ a vědy, (s. 41), v čemž pokračoval F. Palacký a K. Havlíček. Beneš připomněl, že do 1. světové války šlo po celé půl století o konflikt mezi realistickým, demokratickým, a ve své pozdější formě revolučním slovanstvím se slovanstvím romantickým a konservativním a že ani po roce 1918 nebyly různosti vyřešeny. Rozebírá snahy po větší slovanské jednotě na prvním slovanském sjezdu v Praze r. 1848, který byl přerušen revolucí v Praze. Dokonce cituje plný text dopisu do Frankfurtu, kterým Palacký odmítá svou účast na sjezdu a hájí právo českého národa a království na svou existenci. Naděje revolučního roku 1848 v Rakousku byly hlavně v ideji federalizace habsburské říše, demokratizace a rovnoprávnosti jejích národů, v níž ne Němci, ale Slované tvořili většinu. S porážkou revolucí a obnovou absolutismu byly tyto naděje zcela zmařeny. Podobné naděje Slovanů v říši na „austroslavismus“ byly zmařeny vytvořením dualismu roku 1867, t. j. Rakousko-Uherska. Beneš zmiňuje, že ale Jihoslované, Poláci v říši a Ukrajinci tuto myšlenku nesdíleli, neboť jejich hlavním cílem bylo sjednocení svých národů. A Rusové také ne, neboť to nebylo v souladu s jejich mocenskou politikou. Vzhledem k tomu, že Beneš počítal s daleko intensivnějšími kontakty a spoluprací mezi slovanskými národy po 2. světové válce a že viděl jako potřebné se vyhnout koncepcím a iluzím, které v minulosti přinesly jen málo pozitivně trvalého do vztahů mezi slovanskými národy, v první části knihy kriticky popsal jejich podstatu, kterou se pokusím stručně shrnout. Původní ruské konservativní slavjanofilství, opřené částečně o Herdera a Shellinga, bylo silně proti západní, mesianistické, a hlavně ortodoxně pravoslavné, utopické, individualistické, nepolitické. Prozápadní slavjanofilové byli demokratičtěji a sociálně více orientovaní, ale bylo také mesianistické, mnozí z nich se obrátili k marxismu. Jinou podstatu měl panslavismus. V nejširším smyslu znamenalo úsilí za politické, právní a státní sjednocení všech slovanských národů, ale existovalo i užší chápání, jako usilování Ruska o vliv na Balkáně a o Cařihrad či sjednocení všech

46



.

duben 2016

pravoslavných Slovanů. Stálým problémem pro Rusko bylo Polsko a do určité míry Ukrajina. Tyto směry nakonec vyústily v panrusismus, ztotožnění se s oficiální ruskou vládní politikou. Beneš podstatu slovanství „oficiální ruské politiky“ nazývá reakční (s. 87), mající odpor k demokracii i k pokroku. Za všech období však slovanství do té či oné míry reagovalo na vývoj v západní Evropě. To bylo velmi rozdílné od požadavků českých politiků (Palacký, Rieger). K nelibosti Rusů již na Slovanském kongresu v Moskvě 1867 požadovali rovnost a rovnoprávnost všech slovanských národů. Beneš však považoval za zbytečné, že zdůrazňovali apolitičnost svých postojů. Pevně věřil, že „hnutí pro slovanskou vzájemnost a spolupráci“ má v důsledcích i „praktické cíle politické: nejdříve posílit národně a politicky jednotlivé národy slovanské a pak jako důsledek přiblížit a uskutečnit jejich samostatnost národní a státní“ (s. 89). Beneš považoval tento kongres za určitý pokrok proti minulosti, ale zároveň připomněl, jak málo se věnovalo pozornosti slovanské vzájemnosti po r. 1918. Benešovo hodnocení vývoje do roku 1914 zdůrazňuje povrchnost, s jakou se na slovanskou vzájemnost pohlíželo, neznalost podmínek a kulturní identity jednotlivých slovanských národů, dokonce občas i nerespekt k jejich jazykům ve snaze zavést jednotně cyrilici a pravoslaví. Pravoslaví hrálo v myšlení slavjanofilů a jejich kritice Západu značnou roli. Vzhledem k významu G. P. Danilevského Beneš kriticky rozebírá jeho koncepci Všeslovanského svazu (s. 98-107). Rozmach slovanské vzájemnosti podnítilo povstání proti Turecku a války srbsko-turecké r. 1876, ale i postoje Západu, zvláště Německa. Ale idea slovanské vzájemnosti se rychle rozpadá, zvláště v absolutistickém Rusku. Beneš byl přesvědčen, že „každé opravdové a důsledné hnutí slovanské v Evropě … se rozvíjelo a sílilo především vývojem evropského demokratismu, liberalismu a konstitucionalismu, se kterým stálo a padalo“. Vzhledem k tomu, že bylo většinou hnutím národů utlačovaných národy jinými … jeho rozmach byl … spojen s periodou krizí, velikých

47



.

duben 2016

událostí, válek a revolucí“ (s. 111). A to se týkalo i Ruska, které v sobě pojímalo řadu nespokojených národů. Roku 1905 začínající nová fáze neoslavismu – novoslavismu, nabrala síly mezi menšími národy střední Evropy. Beneš předkládá čtenáři několik dokumentů, ze kterých je zřejmé, že rakouská vláda ho nevnímala jako nebezpečné, neboť v Rusku nenacházelo mnoho ohlasu. V důsledku vzrůstajícího demokratismu se stávaly zřejmější i rozpory mezi slovanskými národy. Jako realistickou perspektivu pro slovanskou vzájemnost Beneš viděl v upřednostněném řešení těchto problémů. Postupně se neoslavismus stal „synonymem carského ruského imperialismu“, v kontextu „německého nebezpečí Drang nach Osten“ (s. 139) Beneš předkládá hlavní názory Svatkovského, zvláště myšlenku, že předpokladem efektivní slovanské vzájemnosti je vyrovnání mezi Rusy a Poláky a mezi Slovany obecně. Jinak Beneš v podstatě považoval za otce novoslovanství Karla Kramáře. Jeho hlavním principem měla být rovnost všech slovanských národů, jejich smír, v praxi měl být důraz na kulturní styky. O kontroverzních aspektech jeho koncepce mluví až později. Tyto aspekty byl zdůrazněny i na Novoslovanském sjezdu r. 1908 v Praze, který byl politicky velmi zdrženlivý, i když nebezpečí pangermánství bylo občas v podtextu. Velkým pokrokem bylo, že se ho účastnili také Poláci (Dmowski). Beneš je značně kritický jak ke Kramářovým názorům (možnost federalizace Rakousko-Uherska), které měl před r. 1914, tak po roce 1918 (obnova carského Ruska). Podobně kritický byl k názorům Dmowského. Kritický byl i k „nedomyšleným“ koncepcím sjezdu. Pozitivně připomněl důsledné a stále aktuální názory F. Palackého a F. L. Riegra týkající se rovnosti a rovnoprávnosti slovanských národů, odmítnutí tradičního slavjanofilství a obhajobu neruské, demokratické a moderní koncepce slovanské politiky. Beneš vysvětluje: „Tak zvaná slovanská politika byla možná buď jen reakční, tj. mesianisticko-slavjanofilská, politicky ryze panslavistická; anebo politicky revoluční, tj. přísně nacionální a lidová, demokratická, bezohledně vyžadující samostatnost a sjednocení každého slovanského národa na nejširší lidové základně,

48



.

duben 2016

hledající pak styčné body mezi těmito novými samostatnými slovanskými národy…“ (s. 160). Ranami, ze kterých se novoslovanství již nevzpamatovalo, byl ruský krutý vztah k Polsku a připojení Bosny a Hercegoviny k Rakousko-Uhersku. Za jedině správný směr považoval Beneš praktické cíle programu: „zejména smír Slovanů mezi sebou, skutečná a aktivnější spolupráce kulturní, vědecká, umělecká, hospodářská a finanční…“ (s. 196). Mocenské zájmy však hrály značnou roli v tomto kontextu. Negativní přístup evropských mocností k výše zmíněné problematice Beneš ilustruje dlouhým a přísně tajným dopisem rakouského ministerstva zahraničí hraběti Berchtoldovi 6. 3. 1907 do Petrohradu: „ … úzká solidarita konservativních, monarchistických zájmů Rakousko-Uherska, Ruska a Německa ve společné obraně proti sociálně revoluční vlně, která hrozí zaplavit Evropu z Východu. Také eminentní zájem, který má každá z těchto tří císařských mocností na integrálním udržení vlastní državy vůbec…“ „Tyto tři císařské mocnosti budou nuceny ve vzájemném dorozumění svým obraným způsobem ulomit hrot anglickým návrhům a vůbec budou se muset postavit proti mírovému hnutí, které usiluje o zeslabení monarchistických prerogativ, zdůrazňujíc vůli lidu a akci meziparlamentní.“ (s. 170, 171). Pro dokreslení z Berchtoldova dopisu z 6. 3. 1907 Pallavicinimu v Cařihradě, který Beneš cituje celý: „Podstatné zvětšení a posílení Srbska, které by zvětšilo přitažlivou sílu vůči Bosně a vůči Jihoslovanům vůbec, bylo by zjevně proti našim zájmům. Muselo by zvláště býti vyloučeno, aby se Srbsku dostalo na Středozemním moři přístavu, který by mu umožnil učiniti se nezávislým od monarchie také hospodářsky.“ „Nacionální snahy, v Albánii se objevující, jsou nám jen vítány, ježto posílení albánského národního vědomí zamezí poslovanštění tohoto území a zřídí pro nás oporu proti nepřátelským Srbům a Černohorcům.“ (s. 177-178). Beneš vidí hlavní nedostatek neoslavismu , „že nechápalo nebo vůbec nevidělo silných proudů v Rusku, v Německu a v Rakousko-Uhersku pro vytvoření nové svaté Aliance tří císařů na odvrácení revoluce; aliance taková byla vždy v historii – a nyní by se tak stalo opět – obrácena proti

49



.

duben 2016

Slovanům, zejména Polákům, Čechoslovákům a Jihoslovanům. To všechno nevidět včas a nepochopit byly jistě veliké politické nedostatky celého hnutí.“ (s. 193). Beneš nezatracuje pokusy o intensivnější spolupráci a styky s ruskými slavjanofily před r. 1914. Naopak, … „víra v Rusko, staré Rusko, ve slovanství, ve velikost a početnost Slovanů poskytovala zejména Čechům a Slovákům velikou pomoc v dobách jejich nejtěžších bojů o existenci proti Němcům a Maďarům. Proto i starší formy slovanského hnutí vykonaly svůj heroický úkol a byla by chyba, ba hřích, to neuznat. I já to plně uznávám“ (s. 197). První světovou válku Beneš považoval za zcela novou kapitolu v úsilí slovanských národů o svou svobodu, i když po válce vývoj tomuto úsilí nedostatečně přál a před druhou světovou válkou se staré problémy objevily v nových formách v důsledku „ultrareakčnímu germánskému, maďarskému a italskému fašismu“. Naději Beneš viděl jen v úsilí o demokracii. Odmítá značně vlivné pokusy vysvětlovat první světovou válku jako výsledek panslavistických snah řízených z Ruska, Bělehradu a Prahy a že by válka byla „bojem mezi Germány a Slovany“. Naopak, podle Beneše šlo e expansivnost Rakousko-Uherska (Balkán) a Německa (Rusko, západní Evropa). Beneš viděl příčiny války hlavně v tradičně expansivních inklinacích málo demokratických států jako bylo dynastické Německo a Rakousko-Uhersko ve spolupráci s podobně nedemokratickým, neliberálním Bulharskem a Tureckem. Ideologicky dostala válka ráz boje o evropský buržoasní demokratismus a o svobodu lidí, včetně národnostní. Obsahovala i aspekty sociální (s. 206-8). Odpovědnost za její propuknutí spadala na Rakousko-Uhersko a na Německo. Rusko vstupovalo do první světové války s nejasnými cíli, ale sjednocení pravoslavných Slovanů mělo na zřeteli. Beneš vnímal Rusko jako zralé pro revoluci, ale uznával podíl Ruska na porážce Německa. Výsledek války vnímal jako velmi příznivý pro situaci Slovanů, většina se vymanila z područí a nerovnoprávnosti větších států. To bylo výsledkem jak mezinárodní situace, tak postojů veřejnosti jednotlivých zemí

50



.

duben 2016

a úsilí jejich politiků, zvláště v exilu. Je kritický k některým přístupům Polska. Zdůraznil, že československá delegace na mírové konferenci v Paříži se pečlivě starala nejen o zájmy Československa, ale působila úspěšně i proti zájmům Německa na Ukrajině a zároveň odmítala ukrajinský separatismus. Byla jediná, která hájila zájmy Lužických Srbů. Beneš věnuje poměrně dost pozornosti Polsku, jeho vnitřní situaci i jeho nedemokratickým představitelům a nepřátelskému postoji k Československu. Zmiňuje základní problémy týkající se Jugoslávie a ostatních zemí. Věnuje pozornost situaci na Slovensku, vztahu Čechů a Slováků, situaci Slovenska za 2. světové války. Později připomíná, jak obrovský pokrok se udělal na Slovensku a na Podkarpatské Rusi v oblasti vzdělání, škol, zdravotnictví. Zdroj mnoha problémů mezi slovanskými národy viděl ve zbytečné malichernosti a scestných územních ambicích (Polsko, Maďarsko). Znovu demokracii vnitřní i navenek zdůraznil za základ uspokojivého řešení existujících problémů a za základ stability a spolupráce (s. 228). Poukázal i na to, že slovanské národy po r. 1918 rychle doháněly Západ. Například předválečné Československo „mělo v kultuře, v technice, hospodářství a v sociální politice mnoho, co by mu západní Evropa mohla závidět“ (s. 279). Období mezi válkami považuje Beneš za období určité stagnace vztahů mezi slovanskými národy, což bylo dáno nejen jejich novou situací a potřebou soustředit se na domácí vývoj. Citelné také bylo, že komunistické Rusko bylo pro slovanství ztraceno. Kromě Československa nastává zároveň poměrně rychle ve střední a jižní Evropě odklon států od demokracie. Zvláště případ Německa a jeho brutálního rasismu a pangermánství byl pro Evropu hrůzný a tragický. Tento extrémně pravicový vývoj byl namířený proti demokracii vyšlé z francouzské a americké revoluce z konce 18. století (s. 239) a zároveň proti sociální a hospodářské demokracii. Nebylo v zájmu žádného slovanského státu, aby dělal ústupky těmto pravicovým, fašizujícím silám ať už vnitřním nebo vnějším. I zradu Západu na demokratickém Československu v Mnichově Beneš vyvozoval z těchto pravicových základů.

51



.

duben 2016

Beneš uvádí příklady, kdy se jako ministr zahraničí snažil rozvinout určitou spolupráci, zvláště kulturní, mezi slovanskými státy. I Malá dohoda, jejímž členem kromě Československa a Jugoslávie bylo Rumunsko, byla výsledkem těchto snah. Byly založeny vědecké ústavy, knihovny, které se věnovaly studiu slovanské problematiky, dostalo se vydatné pomoci (včetně university v Praze) ruským uprchlíkům od 20. let 20. století. Zmiňuje i iniciativu Masaryka k založení Stolice pro studium střední Evropy na londýnské univerzitě. [Bohužel, byla zrušena brzy po pádu komunismu v 90. letech 20. století. M.N.] Podobného úspěchu bylo dosaženo v Paříži (s. 237). Beneš podrobně vysvětluje, proč nešel do války proti Německu r. 1938. V pozadí byl hlavně předpoklad, že stejně k válce brzy dojde. Jednostranný vstup Československa do války by měl řadu vážných implikací, z nichž nezávažnější byla skutečnost, že jednostranný vstup ČSR do války by umožnil Německu rychlý postup na východ, do Sovětského svazu, přitom Západ by se držel stranou, a tragický osud Čechů a Slováků, ale i dalších Slovanů, by byl nadlouho zpečetěn. Válka na dvou frontách dávala Slovanům ve střední a jižní Evropě mnohem více naděje na jejich budoucí existenci (s. 244-248). Vysvětluje také klady dvou smluv, které uzavřel za Československo se Sovětským svazem. Když Edvard Beneš uvažoval o budoucnosti slovanství, jeho perspektiva vycházela ze situace začátku druhé světové války, kdy svou knihu vydal (1942), a ze svých předešlých zkušeností. Především věřil, že všechny slovanské národy v Evropě vyjdou z války svobodné, se svými vlastními státy, s orientací na demokracii, se kterou musí začít ve vlastních zemích. Do toho spadalo i definitivní, na základě rozumných kompromisů, vyřešení jejich územních, často malicherných sporů. Viděl jako potřebné, aby si získaly respekt i v mezinárodním kontextu. Ale dohod ve válce mezi Západem a Sovětským svazem bez účasti středoevropských států, v duchu tradičního porcování území ve prospěch vítězů, se nedotýkal, jistě záměrně. Jeho pohled na budoucnost Slovanů ve střední Evropě byl optimistický, ale s varováním vyloučit myšlenku jakéhokoli mesianismu, společného náboženství, jazyka a rasismu. Perspektivu viděl v důrazu na etnickou příbuznost, kulturní spolupráci, na 52



.

duben 2016

hospodářských a politických zájmech. To vyžadovalo mít i pozitivní program vůči Německu po válce s vědomím všech destruktivních možností pro budoucnost se strany Německa, známých z minulosti. Nejohroženější byli vždy Češi a Slováci. V širším kontextu bylo také důležité, aby se svět v budoucnu nedíval na slovanské národy jako na inferiorní (s. 296). Věřil, že většina těchto národů se z války poučila a zároveň se zřekne malicherných nebezpečných sporů. Věřil v demokratický vývoj, v silnější součinnost slovanských národů, v jasnější vědomí, odkud může opět přijít ohrožení. Doufal v jakýsi druh státního, ne stranického nebo jinak dílčího slovanství (s. 269). Nakolik věřil, že smlouva sovětskočeskoslovenská z roku 1943 se svou kategoricky a jasně formulovanou zásadou nezávislosti slovanských států je naprosto spolehlivá, těžko určit. Nakolik opravdu věřil, že i v Sovětském svazu se poměry stanou po válce demokratičtější, liberálnější, a nakolik věřil, že stabilizující spolupráce mezi Západem a Sovětským svazem bude po válce možná, je také těžké určit. Bylo asi dobře, že se nedožil založení NATO v r. 1949, které bylo kořenem mnoha budoucích problémů mezi Sovětským svazem a Západem a nověji mezi Ruskem a Západem. Beneš doplnil svůj rozbor slovanství několika relevantními dokumenty týkajícími se vládních přístupů ke slovanství. Tady jen vyjmenuji jejich tematiku, neboť na jejich rozbor by bylo potřeba specializovaných odborníků. První dokument (s. 307-316) je Benešovou kritikou názorů Karla Kramáře v jeho knize Na obranu slovanské politiky. Druhý dokument (s. 317-322) je v podstatě zprávou o jednání presidenta republiky Edvarda Beneše v červenci a v srpnu 1938 se slovenskou stranou ľudovou o řešení slovenských otázek v republice. Třetím dokumentem (s. 322-323) je prohlášení presidenta republiky o slovenských záležitostech ve státní radě v Londýně: decentralizace; jeden či dva národy (Londýn 4. února 1944). Čtvrtým dokumentem (s. 325-329) je sdělení presidenta republiky delegaci slovenské národní rady 5. listopadu 1944 v Londýně. A pátým dokumentem (s.330-355) je jeho komentář k dokumentům dvě, tři, čtyři.

53



.

duben 2016

INFORMACE O NOVÝCH KNIHÁCH RECENZE Zdeněk Zikmund, NA LEVéM KŘÍDLE EDVARD BENEŠ. PREZIDENT NA HŘIŠTI A NA HRADě. Praha 2015, stran 242. (recenze) Autor Zdeněk Zikmund je publicistou a znalcem sportovního prostředí v České republice. V současné době působí jako tiskový mluvčí Českého svazu ledního hokeje. Jeho kniha Na levém křídle Edvard Beneš. Prezident na hřišti a na hradě vydaná nakladatelstvím Olympia je pozoruhodným příspěvkem mapujícím sportovní aktivity ministra a prezidenta Edvarda Beneše. Publikace je také přehledem rostoucí popularity sportu ve 20. století v českých zemích, resp. v Československu. Češi, ač národ nevelký, obohatili moderní sportovní historii o řadu vynikajících osobností a celospolečenský zájem o sport se celkem logicky přenesl i do sportování a fa-

54



.

duben 2016

nouškovství veřejně známých osob. Právě Edvard Beneš je toho ideálním příkladem. Doposud publikovaná „benešovská literatura“ zmiňuje jeho dílčí sportovní aktivity okrajově. Zdeněk Zikmund je však učinil základem své publikace a zasadil je umně do širšího společenského kontextu doby. Celkem devět kapitol mapuje Benešův život v souvislosti se sportem. Každá z kapitol je rozdělena na kratší či delší pasáže s vlastními podnadpisy, což z publikace nečiní jednolitý text. Prvních pět popisuje Edvarda Beneše coby aktivního sportovce, kdy rodák z Kožlan přišel do Prahy studovat a poznávat život svých vrstevníků. Právě v tomto období se z mladíka přirozeně pěstujícího pohyb stal pravidelný a organizovaný sportovec. V Praze středoškolák Beneš bydlel u svého bratra Václava a navštěvoval České státní gymnázium na Královských Vinohradech. Se svými spolužáky se začal věnovat tehdy pro gymnaziální studenty ilegální „kopané“. Jeden z pseudonymů, který používal, mu po letech pomohl k přechodu hranic do exilu za T. G. Masarykem. V cestovním pase bylo jméno Miroslav Šícha (s. 112). „Jako sekundáni začali jsme hráti footbal, a tu skoro denně odpoledne po škole chodili přímo nad starou Kanálku, kde se tehdá formovala slavná později Slávie.“, cituje Zikmund vzpomínky pamětníků (s. 19), na které je celá publikace velmi bohatá. Právě s juniorkou Slávie je pak spojena sportovní kariéra agilního levého křídla – Edvarda Beneše. Ten se stal stabilním a platným hráčem uvedené juniorky. Sport na přelomu 19. a 20. století zažíval veliký boom a dochovala se celá řada zajímavých dobových materiálů, statistik a svědectví, které se staly jedním ze základních pilířů celé publikace a zmiňují Benešovy výkony. K výkonům pozdějšího prezidenta se vyjadřovali s uznáním i po letech jeho někdejší spoluhráči. „Měl výborný běh, měl dobrý dribbling, měl ostré rány na branku…“ vzpomínal Karel Amerling (s. 22) nebo Rudolf Procházka „… na levém křídle hrával rychlonohý a nebojácný Eda Beneš, co žádný míč nepokládal za ztracený… „ (s. 36). Součástí „sportovního“ děje je rovněž popis starých pražských sportovišť, zejména na Letné, a charakteristika tehdejší české metropole vůbec. Aktivní fotbalovou kariéru Beneše poznamenaly dvě zásadní skutečnosti, které lze označit za symbolické pro Zikmundovu publikaci. První z nich byl Benešův úraz z května 1903. Levé slávistické křídlo totiž utrpělo v zápase s Unionem Žižkov zlomeninu holen-

55



.

duben 2016

ní kosti levé nohy (podrobněji s. 72–76). Léčba v nemocnici s následky školní absence i navazující problémy s třídním profesorem způsobily devatenáctiletému Benešovi těžké chvilky (s. 85). Druhou podstatnou skutečností, která jej „svedla“ od fotbalu, byl dle ambiciózního Beneše zájem o studium, které bylo v rozporu se způsobem trávení volného času slávistických hráčů. Ti chodili po hře často pít, což se mu nelíbilo. Se středoškolskými studii tedy skončila i jeho aktivní sportovní kariéra. Po zbytek života se stal sportovcem rekreačním, a zejména fanouškem. V dalších kapitolách se Zikmund proto opět v širších souvislostech zabývá líčením ministrových a poté prezidentových sportovních aktivit. Beneš byl jako politik především divákem rozmanitých sportovních klání, sponzorem sportovních aktivit, ale i členem tělovýchovných organizací. Například poslední členský příspěvek pro Slávii Praha za něj zaplatila manželka Hana v době, kdy již jako vážně nemocný neopouštěl Sezimovo Ústí (s. 123). Sport se stal v první polovině 20. století „věcí veřejnou“ a jeho aktivní i pasivní podpora byla v módě. Zajímavá je proto zejména kapitola „Fotbal jako politikum“ (s. 134-153). Zikmund v ní zpracoval přehled osobností veřejného života, které byly, tak jako Beneš, příznivci Slavie. Ten svým sportovním duchem podporoval nejen československé reprezentanty, ale i diplomatické aktivity. Mimo jiné věnoval trofej pro tzv. Malodohodový pohár, o který čs. fotbalisté bojovali s mužstvy Jugoslávie a Rumunska. Poslední kapitola s názvem „Na kurtu a na tribuně“ zase připomíná všechny druhy sportů, jimž se Beneš coby rekreační sportovec věnoval. Šlo zejména o tenis, plavání a lyžování (s. 173-193). Prostor dostaly i jeho návštěvy významných klání v různých sportovních odvětvích, přičemž nejvíce v popularitě rostoucí po 2. světové válce fotbal a hokej. „Prezidentovo sportsmanství bylo věcí veřejnou. Současníky stvrzenou, sportovci velebenou, nepřáteli karikovanou…“ (s. 185). Nesporným přínosem celé publikace je maximální statistický přehled všech sportovních výsledků, kterých dosáhla slávistická juniorka v době, kdy byl v jejím kádru Edvard Beneš (od 1. 5. 1898 do 30. 6. 1904). Výsledky, členství a sportovní zájmy druhého československého prezidenta jsou sice průběžně uváděny v textu, ale pro lepší orientaci a zvýraznění je zpracován jejich celkový přehled (s. 196-200). Podrobnosti k textu jsou zařazeny v po-

56



.

duben 2016

známkovém aparátu na konci knihy. Literaturu s ohledem na zaměření publikace rozdělil autor netradičně do tří dominantních kategorií: „O Edvardu Benešovi“, „O sportu a fotbale“ a „Červenobílá knihovnička“. Zvlášť jsou seřazeny zdroje o Sokole, on-line zdroje, deníky, týdeníky, časopisy a různé. Uveden je i přehled archivních institucí, z nichž autor čerpal. Textovou část doplňuje bohatá fotografická příloha. Publikace Zdeňka Zikmunda je faktograficky hodnotným doplněním historie sportu a životopisu Edvarda Beneše. Text je nadmíru zatížen statistickými a faktografickými údaji, což může na čtenáře působit nepřehledně. Pro větší přehlednost by delším citovaným pasážím možná slušel odlišný typ písma (kurzíva). Nepodařilo se také plně v tak datově a faktograficky bohatém textu uhlídat všechny gramatické drobnosti: např. úřadník (s. 68) nebo léta života Vojty Beneše – 1878 – 1941 (s. 196) – správně 1951. Pro některé čtenáře mohou působit rušivě užívané archaické termíny bez vysvětlení: zaminr (s. 142) – ministr zahraničí, bukolické soužití (s. 156), malverzace (s. 137) nebo bylť (s. 97) aj. Celkově je však Zikmundova kniha bezesporu přínosným a inspirativním čtením pro odbornou i širší veřejnost. Pavel Carbol JANDEČKOVÁ, Václava KAUZA JAN MASARYK. NOVÝ POHLED. Domažlice 2015, 488 stran. (informace o knize) Na téma přešetřování příčin smrti Jana Masaryka z počátku padesátých let a údajné úlohy, kterou v tom měl sehrát Jan Bydžovský jakožto její spoluviník, jsem v Archivu bezpečnostních složek narazila v roce 2012. V té době jsem pátrala po souvislostech týkajících se protikomunistické činnosti Oty Tulačky, jenž se stal jedním ze tří protagonistů mé předchozí knihy. A bylo to právě při psaní spletitého příběhu nedávno titulovaného „krále Českého lesa“, kdy mě okolnosti přinutily znovu se do hloubky zabývat materiály, jejichž obsah mi před lety utkvěl v paměti. Byla jsem přesvědčena, že mnohé

57



.

duben 2016

z nich byly spíš neopodstatněně přehlíženy, než aby byly podrobeny pečlivé analýze. Na tomto kontroverzním tématu jsem od počátku pracovala s vědomím, že můj úhel pohledu je tak provokativní, až se může zdát naivní a zároveň téměř neobhajitelný. Jenže právě ono nenápadné slovíčko téměř v sobě ukrývá řadu odůvodněných skutečností, které tento pohled na kauzu Jana Masaryka posouvají z oblasti čiré spekulace do roviny alternativní hypotézy, která se, jak věřím, může stát předmětem seriózní odborné diskuse. Syn zakladatele československého státu Tomáše Garrigua Masaryka je ústřední postavou této knihy, ačkoliv se zdá, že jeho tragický osud stojí pouze v pozadí životní dráhy jiného muže. Její odkrytí však záhadu úmrtí Jana Masaryka nejen znovu přibližuje, ale zároveň – jak věřím – také více poodhaluje. Jde tu o téměř neznámý příběh blízkého ministrova spolupracovníka profesora Jana Bydžovského, jehož rodina se dodnes potýká s nejistotou, zda byl, anebo nebyl donucen stát se spolupachatelem vraždy svého nadřízeného. Počátkem roku 1950 se k tomu totiž několikrát „přiznal“, ale druhou stranou mince je fakt, že se tak stalo ve vyšetřovací vazbě Státní bezpečnosti, což samo o sobě otevírá velký prostor pro pochyby a spekulace. Po odhalení a prostudování dalších souvislostí však vyvolávají jeho několikastránkové a velmi detailní výpovědi další otazníky, které nutí k obzvláště intenzivnímu zamyšlení a zaslouží si řádně prošetřit.

58



.

duben 2016

Musím přiznat, že čím jsem do příběhu obou protagonistů knihy pronikala hlouběji, tím více jsem podléhala kolísání mezi vlastním přesvědčením a pochybnostmi. Pokušením jednoznačných závěrů jsem však dokázala odolat a odměnou mi byly osvobozující nadhled a vybudovaný respekt před jakoukoliv teorií, která je provázena upřímnou snahou dobrat se alespoň částečné pravdy. A jaké byly osobní pohnutky autorky této knihy? Moje snaha o rekonstrukci několika na sebe navazujících tragických událostí byla vedena přáním provést seriózní výzkum, na jehož základě by bylo možné s jistotou říci, zda řada do podrobností vykreslených „doznání“ Jana Bydžovského k vraždě Jana Masaryka může být ze své podstaty pravdivá, anebo nikoliv. Vzhledem k tomu, že za příkazem k Masarykovu odstranění měla stát britská tajná služba, jim lze totiž jen stěží uvěřit. Přesto jsem během studia archivních pramenů měla stále silnější pocit, že není pro mě jednoduché jen tak je odmítnout, a začala jsem usilovně přemýšlet v co nejširších souvislostech. Rozhodla jsem se novýma očima hledat jakoukoliv průkaznou stopu, která by mohla potvrdit podezření, že Jan Bydžovský se v osudný večer a noc na 10. března 1948 přeci jen v nějaké roli nacházel v pracovním bytě ministra zahraničních věcí, nebo že o skutečných příčinách jeho úmrtí věděl. Stejně tak jsem však hledala indicie, které by případně potvrdily verzi zcela opačnou, a sice že „doznání“ Jana Bydžovského byla pouhou fikcí fabulovanou podle scénáře cizích osob nebo pod tlakem vlastního úzkostmi svíraného nitra. Toto dilema zatím nelze podle mého názoru s jistotou rozřešit. Pojďme tedy o něm alespoň přemýšlet společně. Odkrýt pravdu o konci Jana Masaryka se musíme pokoušet sami. Jeho smrt předznamenala dlouhou dobu nesvobody, jež ovlivnila většinou i naše životy, a právě proto bychom se měli snažit najít k ní konečně klíč.

59



.

duben 2016

Majer, Petr; Šimon Jaroslav ŽELEZNÝ ARNOŠT. STATEČNÝ VOJÁK Z TŘINCE. Třinec 2015, 80 stran. (informace o knize) Arnošt Steiner (12. ledna 1915 Třinec – 9. října 1982 Brno), plukovník in memoriam a válečný hrdina, jenž se v rámci 1. československého armádního sboru pod velením Ludvíka Svobody zúčastnil všech bitev od Sokolova přes Kyjev, Bílou Cerkev, Žaškov a Duklu, aby společně se svými spolubojovníky dorazil v květnu 1945 do Prahy. Legendárním se stal zejména v bojích na Dukle při dobývání kóty 534 a Hyrovy hory, kdy si vydobyl přezdívku Železný Arnošt, protože nezraněn přežil i v situacích, kdy to podle spolubojovníků přežít nebylo možné. Byl vyznamenán sedmi Československými válečnými kříži 1939, dvěma medailemi Za chrabrost před nepřítelem a řadou dalších vojenských vyznamenání. Narodil se v třinecké rodině židovského obchodníka. Absolvoval čtyři třídy českého gymnázia (1927 – 1931) v Českém Těšíně a dva roky obchodní školy. V roce 1938 ukončil poddůstojnickou školu, během všeobecné mobilizace v září 1938 byl odeslán k hraničnímu pluku 18 do Náchoda, kde krátce střežil čs. hranici. Po Mnichovu, v říjnu 1938 se vrací do rodného Třince, ale již po roce, v říjnu 1939, byl s dalšími židovskými spoluobčany poslán do sběrného tábora v Nisku. Z tábora se mu podařilo s otcem utéci. Vydal se na východ v naději, že najde útočiště v SSSR. Tam však byl obviněn společně se svým otcem ze špionáže a nakonec odsouzen a uvězněn za nedovolené překročení hranic na 10 let do vězení. Nejprve pobýval v gulagu u Asina v Novosibirské oblasti, poté byl v lednu 1942 přemístěn do gulagu Itatka. Začátkem února 1942 byl však propuštěn a 6. 3. 1942 vstoupil v Buzuluku do formujícího se 1. československého samostatného polního praporu. V létě 1944 byl jako podporučík jmenován do funkce velitele kulometné roty ve 2. praporu 1. brigády. V listopadu 1944 byl u téhož praporu jmenován do funkce zpravodajského důstojníka, dále do funkce náčelníka štábu a nakonec byl i velitelem 2. praporu jako nadporučík. Po skončení druhé světové války se Steiner rozhodl zůstat v armádě a zapojil se do práce při výstavbě nové Československé armády. Dočkal se

60



.

duben 2016

povýšení na štábního kapitána. Jelikož po zkušenostech v gulagu nehodlal vstoupit do KSČ, začal se potýkat s nejrůznějšími profesními překážkami, takže nakonec v roce 1947 na vlastní žádost z armády raději odešel a zřejmě

se tím vyhnul pozdějším perzekucím. Dva roky po svém odchodu z armády byl povýšen na majora v záloze a obdržel z rukou prezidenta republiky vysoké československé vyznamenání, a sice Hvězdu II. stupně Československého vojenského řádu Bílého lva „Za vítězství“. V letech 1955–1956 pracoval v národním podniku Prefa v Brně jako elektroúdržbář a později jako mechanik v brněnském národním podniku Orthopedie. Zemřel jako širšímu okolí neznámý občan Brna, kde je pochován na tamním centrálním hřbitově v rodinné hrobce. Dne 22. září 2015 udělilo Zastupitelstvo města Třince Arnoštu Steinerovi titul Čestné občanství města Třince in memoriam.

61



.

duben 2016

KNIŽNICE SPOLEČNOSTI EDVARDA BENEŠE Svazek 1. Tomáš Garrigue Masaryk - Edvard Beneš OTEVØÍT RUSKO EVROPÌ Ruská otázka v roce 1922 Vìra Olivová edice a studie: Politika Èeskoslovenska v ruské krizi 1921 a 1922 (1992, 1997. Stran 71, Kè 65) Svazek 2. Vìra Olivová ZÁPAS O ÈESKOSLOVENSKO 1938 (1992, 1996. Stran 74, Kè 50) Svazek 3. Ferdinand Peroutka BYL EDVARD BENEŠ VINEN? (1993, 1996, 1999, 2002. Stran 26, Kè 30) Svazek 4. Edvard Beneš S VÌ TO VÁ VÁ LK A A N AŠ E R E VO LU C E Výbor z díla. Edice Vìra Olivová. (1994. Stran 118, Kè 50) Svazek 5. E D V A R D B E N E Š: S O U P I S P U B L I K A C Í Zpracovali: Boris Jakovenko, Alena Novotná, Karel Novotný. Pøedmluva Vìra Olivová (1994. Stran 164, Kè 100) Svazek 6. Amelie Posse-Brázdová TAJNé DOPISY Z PRAHY 1948 Edice a doslov Vìra Olivová, pøeklad Zlata Kufnerová. Pøedmluva Zbynìk Zeman. (1994. Stran 91, Kè 45) Svazek 7. P O C T A E D V A R D U B E N E Š O V I 1 9 9 4 Projevy prezidenta Václava Havla, premiéra Václava Klause a pøedsedy Poslanecké snìmovny Milana Uhdeho. Edice Vìra Olivová (1994. Stran 28, Kè 25).

62



.

duben 2016

Mimo øadu E D V A R D B E N E Š 1 8 8 4 - 1 9 4 8. Životopisný medailon. Myšlenky a názory. Politická stanoviska. Nový dokument. Edice Vìra Olivová ve spolupráci s Hanou Benešovou. (1994. Stran 28, Kè 20) Svazek 8.

Edvard Beneš ODSUN NÌMCÙ Výbor z Pamìtí a projevù doplnìný Edièními pøílohami. Edice Vìra Olivová. (1995, 2001. Stran 124, Kè 100)

Svazek 9.

Jan Masaryk D E P E Š E Z L O N D Ý N A 1938 Vìra Olivová edice a pøedmluva: Svìdectví Jana Masaryka (1996. Stran 120, obr. 2, Kè 70).

Svazek 10. D Í L O E D V A R D A B E N E Š E 1 9 9 6 Výstava v Národní knihovnì Èeské republiky zahájená premiérem Klausem. Edice Vìra Olivová. (1996. Stran 16, Kè 25) Svazek 11. Miroslav Plesinger-Božinov VZPOMÍNKY NA PRVNÍ ODBOJ Eduard Kubù edice a studie: Životní osudy odbojáøe a diplomata. (1997. Stran 84, Kè 70) Svazek 12. Edvard Beneš ŽIVÝ ODKAZ TGM Projevy 1937 - 1947. Edice Karel Novotný, pøedmluva Vìra Olivová: O vztahu Edvarda Beneše k T. G. Masarykovi. (1997. Stran 94, obr. 7, Kè 80) Svazek 13. Edvard Beneš PØEDNÁŠKY NA UNIVERZITÌ KARLOVÌ 1913-1948 Vìra Olivová edice a pøedmluva: Univerzitní dráha Edvarda Beneše. (1998. Stran 101, obr. 2, Kè 80)

63



.

duben 2016

Svazek 14. Bohuš Beneš AMERIKA JDE S NÁMI Reportáž z pøednáškového turné Edvarda Beneše po amerických univerzitách v roce 1939. Edice Vìra Olivová. (1998. Stran 126, obr. 5, Kè 90) Svazek 15. T R Y Z N A Z A E D V A R D A B E N E Š E 1 9 9 8 Edice a pøedmluvy Vìra Olivová, Alena Šubrtová. (1998, 1999. Stran 47, obr. 1, Kè 50) Svazek 16. Edvard Beneš D O P I S Y B R A T R U V O J T O V I 1 9 3 8 - 1 9 4 4. Edice a pøedmluva Vìra Olivová. (1998. Stran 73, Kè 65) Svazek 17. Karel Èapek O EDVARDU BENEŠOVI Edice (Věra Olivová ve spolupráci s Josefem Protivou) a pøedmluva: Spolupráce Karla Èapka s Edvardem Benešem. (2000. Stran 147, obr. 22, Kè 130) Svazek 18. Vìra Olivová MANIPULACE S DÌJINAMI PRVNÍ REPUBLIKY (1998, 1999, 2001. Stran 52, Kè 50) Svazek 19. Edvard Beneš DEMOKRACIE DNES A ZÍTRA Edice a epilog Vìra Olivová. (1999. Stran 333, Kè 200) Svazek 20. Edvard Beneš PRÁCE A ZÁPASY PO BOKU TGM Vzpomínky 1910-1947. Edice Karel Novotný, pøedmluva Vìra Olivová. (2000. Stran 75, obr. 7, Kè 80)

64



.

duben 2016

Svazek 21. ú S T A V E D V A R D A B E N E Š E V LONDÝNÌ 1950-1964 Pamìtní tisk k 50. výroèí založení ústavu 7. bøezna 1950. Vìra Olivová, edice a pøedmluva: Historie londýnského Ústavu Edvarda Beneše. (2000. Stran 40, obr. 4, Kè 40) Svazek 22. Vìra Olivová VILA EDVARDA BENEŠE V SEZIMOVÌ úSTÍ (2000, 2001. Stran 92, obr. 9, Kè 100) Svazek 23. S P O L E È N O S T E D V A R D A B E N E Š E V PRAZE 1990-2000 Pamìtní tisk k 10. výroèí založení Spoleènosti 23. kvìtna 1990. Vìra Olivová edice (ve spolupráci s Karlem Novotným) a pøedmluva: Z historie Ústavu a Spoleènosti Edvarda Beneše. (2001. Stran 72, Kè 50) Svazek 24. Antonín Krejèí EDVARD BENEŠ A SOKOL Edice a pøedmluva Vìra Olivová. (2002. Stran 178, obr. 14, Kè 160) Svazek 25. Edvard Beneš C I R K U L Á R N Í T E L E G R A M Y 1 9 2 0 - 1 9 3 5. Edice Jindøich Dejmek. Pøedmluva Vìra Olivová (2002. Stran 274, Kè 250) Svazek 26. Edvard Beneš EVROPSKÁ KRIZE 1938 Pìt projevù. Edice Karel Novotný, pøedmluva Vìra Olivová. (2003, 2008. Stran 42, obr. 6, Kè 50) Svazek 27. B I B L I O G R A F I E E D V A R D A B E N E Š E Zpracoval Karel Novotný. (2004. Stran 99, Kè 100)

65



.

duben 2016

Svazek 28. Vìra Olivová ZÁVÌ EDVARDA BENEŠE A OSUDY JEHO ARCHIVU (2008. Stran 150, Kè 100) Svazek 29. Jaroslav Seifert PREZIDENTU EDVARDU BENEŠOVI Ètyøi básnì. Pamìtní tisk k 120. výroèí narození Edvarda Beneše 28. kvìtna 1884. Edice Karel Novotný, pøedmluva Vìra Olivová (2004. Stran 20, 6 kreseb Toyen, Kè 50) Svazek 30. O D K A Z E D V A R D A B E N E Š E 2 0 0 4 Vìra Olivová edice a pøedmluva: Pocta Edvardu Benešovi. (2004, 2005. Stran 43, Kè 50) Svazek 31. Jaroslav Werstadt OSOBNOST EDVARDA BENEŠE Edice a pøedmluva Vìra Olivová (2006. Stran 91, Kè 100) Svazek 32. Edvard Beneš THE WAR OF 1939 Vìra Olivová Edition and Foreword: The visit of the Czechoslovak president Edvard Beneš in Scotland in November 1941 (2005. Stran 51, obr. 3, Kè 100) Svazek 33. Edvard Beneš VÁLKA ROKU 1939 Vìra Olivová edice a pøedmluva: Návštìva èeskoslovenského prezidenta Edvarda Beneše ve Skotsku v listopadu 1941. (2005. Stran 51, obr. 3, Kè 70) Svazek 34. Neil Rees PREZIDENT BENEŠ V ANGLII Èeskoslovenská vláda v exilu v Londýnì a v Buckinghamském hrabství za druhé svìtové války. Pøeklad z angliètiny Lukáš Richter, redakce èeského vydání Vìra Olivová. (2006. Stran 66, obr. 122, Kè 100)

66



.

duben 2016

Mimo øadu: V Ì R A O L I V O V Á. Bibliografie. Zpracoval Igor Lisový ve spolupráci s Karolínou Linhartovou. (Praha 2006. Stran 85, obr. 55, Kè100) Mimo øadu: V Ì Ø E O L I V O V é A D H O N O R E M Sborník pøíspìvkù k novodobým èeskoslovenským dìjinám. Edice a úvod Eva Broklová a Marie L. Neudorflová. Josef Tomeš pøedmluva: Historièka v rozrušeném èase. Na okraj životního pøíbìhu, èinnosti a díla Vìry Olivové. (Praha 2006. Stran 267, obr. 20) Svazek 35. LIDICE BUDOU ŽÍT. Vìra Olivová a Gabriela Literová (Praha 2007. Stran 16, obr. 25, Kè 30) Mimo řadu: E D V A R D B E N E Š 1 8 8 4 - 1 9 4 8 MYŠLENKY A NÁZORY Bibliofilský Pamětní tisk k 60. výročí úmrtí EB. Věra Olivová výběr textů. Kryštof Krejča dvě litografie. Tisk Martin Bouda. Vydalo nakl. Bonaventura. (Praha 2008. Nestránkováno. 100 číslovaných výtisků. Kč 900) Svazek 36. Věra Olivová 20 LET SPOLEČNOSTI EDVARDA B E N E Š E. Praha 2010 Svazek 37. Věra Olivová ČESKOSLOVENSKO A NěMECKO 1918 - 1929 (2011. Stran 260, Kč 200) Svazek 38. Jiří BENEŠ V NěMECKéM ZAJETÍ Edice a předmluva Věra Olivová (2010. Stran 304, Kč 220) Svazek 39. Edvard Beneš FUNKCE POLITICKÝCH STRAN Edice a předmluva Věra Olivová (2013. Stran 184, Kč 150)

67



.

duben 2016

Svazek 40. Věra Olivová DěJINY PRVNÍ REPUBLIKY (Praha 2012. Stran 360, Kč 250) Svazek 41. Pavel Carbol úSTAV EDVARDA BENEŠE V LETECH 1950-1964 (Ostrava 2015. Stran 282, Kč 300) Publikaci lze také koupit v prodejnách nakladatelství ACADEMIA.

Publikace lze zakoupit speciálně v knihkupectví KAROLINUM, Celetná 18, Praha 1 či objednat v nakladatelství EVA - Milan Nevole K údolí 2, 143 00 Praha 4, e-mail: [email protected]

68

obálka_obálka :10 Stránka 1 B E N E Š E D U B E N

Recommend Documents