BIBLIOGRAFIE LITERÁRNíHO DíLA BOHUMILA PAVLA: 1. 70 kulturně historických a jiných článků v 6 ročnících Kulturního programu Vamberka (ročník = 12 čísel). Po celou dobu trvání KPV je v jeho redakční radě.
2. "Ve znamení trojříčí a helmice s orlími perutěmi", historický román vydal 1971 ZK Zdobntčan jako přílohu VKP. 3. "Vamberk - město krajek fl živého průmyslu", vydalo Městské muzeum Vamberk 1965. 4. "O vzniku a osvětové činnosti muzea ve Vamberku" - Sborník MOH a OA Rychnov nad Kněžnou Č. 1 ORLICKÉ HORY A PODORLICKO. 5. "Kulturně osvětová hudební tělesa ve Vamberku v první polovině 20. století" - Sborník Orlické hory a Podorlicko, Č. 2. 6. O bludných balvanech - Sborník Orlické hory a Podorlicko, č. 3. Filmy natočené Bohumilem Pavlem: :t. Filmové aktuality z r. 1960-1962, 8 mm film. 2. 1. máj 1962. 8 mm film opatřený magnetofonovou stopou. 3. 1. máj 1960, 8mm. 4. 9. květen 1960, 8 mm. 5. JZD Vamberk, dokumentární film. 6. Práce MěNV 1960-1965, 16 mm dokumentární film. 7. Krásy podhůří Orlických hor, 16 mm dokumentární film. 8. Naší požárníci, 16 mm dokumentární film. 9. Útulky pro přestárlé v Borohrádku a na Žampachu, 16 mm. 10. Vamberk - město krajek a živého průmyslu, 16 mm. Poznámka: filmy 1-9 jsou v depositáři Městského muzea ve Vamberku, film Č. 10 je v soukromém archivu p. Bohumila Pavla.
o
ZALOŽENÍ LOUTKOVÉ SCÉNY VE VAMBERKU
U příležitosti čtyřicetiletého výročí zahájení činnosti městského loutkového divadla uvolil jsem se, co jeho zakládající člen, napsat tento příspěvek do 4. čísla sborníku Orlické hory - Podorlicko. Abych pravdivě osvětlil všechny ne právě lehké okolnosti vzniku scény a loutkářského souboru, nezbývá mi nic jiného, než zalovit ve vzpomínkách na mládí a ranné učitelské působení na školách v Merklovicích a ve Vamberku. Dík aktivnímu kulturnímu zapojení ve městě měl jsem na tehdejší dobu neobvyklé štěstí, že jsem nescestoval řadu odlehlých škol na okrese prve, než bych získal učitelské místo ve svém rodišti, ale obkroužil jsem pouze jeho nejbližší okolí, Merklovice, Potštejn, Záměl a Doudleby nad OrL Bylo jaro r. 1928. Jednoho dne zaklepal někdo na dveře učebny v Merklovicích a k mému překvapení stál přede mnou krejčí Antonín Drašner z Vamberka. Bydlel s četnou rodinou v malé a čisté chaloupce pod měst222
FP:
skou strání, v místech, kde se dnes nachází zahradnický domek při Růžové vilce "Na kamení." Svěřil se mi s nepříjemnostmi, které mu způsobilo vlastníma rukama zhotovené loutkové divadlo.· Mluvil o nepohodě s manželkou a dětmi, které mu měly za zlé, že si v pracovní době místo šití hraje s loutkami a zanedbává řemeslo, čímž celá rodina trpí. Dostal od drahé polovice ultimatum, že nezmizí-li divadélko z domu, bude rozštípáno a spáleno. Znal jsem Drašnera již dříve a sám jsem se přesvědčil, že tomu tak skuje. Za půldruhého roku mi nedokázal ušít z dodané látky oblek, až jsem si ji musel vzít zpět a svěřit jinému krejčíři.
tečně
Ale i to jsem mu odpustil. Poznal jsem jeho jinak dobrou povahu, sčet lost a soukromé, od řemesla odstředivé zájmy ušlechtilého charakteru. Zabýval se po dlouhou dobu velkým dřevěným modelem potštejnského hradu, sestavoval a oblékal malé roztomilé loutky, měl pěknou sbírku poštovních známek a pohlednic z celého světa, a jako příslušník evangelické církve byl typem myslitele a náboženského hloubala. Nejhorší na všem bylo, že starost o obživu padala cele na paní Marii, zaměstnanou v. textilce u Bednářů a výdělečnou přípomoc starších dětí. Rodinný život chápala zcela reálně a materiálně - dle výroku manželova "přízemně" - a veškero její snažení se točilo kolem tří základních životních otázek: Co budeme jíst? Jak se ošatíme? Čím budeme topit? Těžko o případu soudit. Byly to dvě zcela rozdílné povahy, oba dobří a spořádaní lidé a pravda byla někde na polovic. A tak se stalo, že krejčí přijel s vozíkem plně naloženým divadelními rekvizitami do Merklovic a svěřil divadélko pod ochranu tamní školy. Aby bylo využito, sehráli jsme s panem ní mládeži.
řídícím
Machem
několik
her škol-
Po nějakém čase odkoupila scénku javornická škola. Ale to nebyl konec, nýbrž začátek a úvod vlastní historie vzniku vamberecké loutkové scény. Vyprávěný příběh nezůstal
která nakonec
dlouho bez odezvy.
Začal
pro mne Odysseou,
šťastně skončila.
Drašnarovo kutilství mě nějak infikovalo a při rozhodování, jakou radost mám způsobit svému nezletilému synkovi Zdeňkovi, zvítězila myšlenka budování nového rodinného divadélka a vše začalo za pomoci Drašnerovy poznovu. Ve vysutém zděném domku nad hotelem Hrad žil tehdá zubní technik Jaroslav Novák, absolvent hořické umělecké kamenické školy.
223
Ten mi hotovi! potřebné a roztomilé hlavičky a sam jsem konstruoval lisoval ručky a nožky loutek z papíroviny.
tělíčka,
Krejčí Drašner se vždy s večerem potají vytrácel z domu a šil mi často až do pozdních hodin nočních a někdy i ranních potřebné oblečky. Tak vznikala celá série živě pohyblivých a dokonalých 25 cm loutek a spolu s ní se zrodil i plán na založení velké loutkové městské scény.
téměř
Proč
také věnovat tolik úsilí zábavě jednoho nebo dvou dětí, když při stejné námaze možno poskytnout tuto radost vše m v a m ber e c-
kým
dětem.
Tehdá však nebylo dobře možné zainteresovat pro takový podnik měst skou radu se starostou v čele. Různé jiné zájmy členů představenstva neskýtaly tu nejmenší naději na prosazení tohoto plánu. Bude třeba zajistit mecenáše z řad zámožného městského obyvatelstva. Znaje dobře místní poměry, určil jsem brzy i typ, vhodný pro pokus o uskutečnění záměru. Byl jím pan Sedláček, velmi inteligentní dosud svobodný muž středních let, vlastnící velký obchod látkami na náměstí. Spolu se svobodnou sestrou Terezií a dvěma prodavači vyzvedli svůj závod na jeden z nejlepších ve městě. Poněvadž nemělí dětí kterým by jednou předali svoje jmění, podporovali vše, co souhlasilo s jejich vytříbeným smyslem pro kulturu a umění všeho druhu. Oba, velmi jemného a uhlazeného chování, měli rádi nejen hudbu, ale i výtvarné umělce, kteří 81 II nich podávali dveře. Vlastnili malou obrazovou galerii. Předpokládal jsem, že by pan Sedláček, který před časem rezignoval na funkci režiséra u divadelního ochotnického spolku Zdobníčan, se jistě rád uplatnil v podobném vyžívání na menší scéně, skýtající daleko větší výpravné možnosti. Všechny předpoklady k tomu měl. Vybral jsem proto několik nejdokonalejších loutek, uložil je do' krabice a ocitl se v krámě páně Sedláčkově v nevhodnou dobu, kdy právě obsluhoval majitele parní pily p. Fr. Hájka z Merklovic. Požádal mě, abych chvilku posačkal až obslouží vlivného zákazníka. Když se ale nákupní jednání vleklo, předal jej sestře Terezii s omluvou, že si vyřídí jednání se mnou a brzy se vrátí. Uvedl mě do přijímacího pokoje, zmíněné již obrazárny. Potřeboval jsem ale více času k náležitému vysvětlení účelu návštěvy a zainteresování pro věc samu. Proto jsem jej posílal nazpět do krámu s připomínkou, že rád počkám.
Nedočkavý pan Sedláček však krabici rozbalil fl nyní nastalo to, co bych zdaleka neočekával. Se zalíbením prohlížel loutku po loutce a poně vadž byly dokonale technicky provedené, pokoušel se je vodit. Při tom na milého pana továrníka zcela zapomněl.
224
T Využil jsem samozřejmě Jeho zanícení a rozvinul před ním celý plán o možnosti vybudování trvalé městské loutkové scény. Když jsme byli v nejlepším jednání, rozletěly se dveře přijímacího pokoje a v nich se objevila co bohyně hněvu rozčílená slečna Terezie. Vyčetla bratrovi, že pro své soukromé zájmy ztratí jistě dobrého zákazníka. na němž by mu mělo záležet a který se určitě bude cítit jeho netaktností dotčen. Její rozhořčená slova, určená bratrovi. dopadala však jako bumerang i na mou hlavu. Dveře zapadly-odešla. Seděli jsme v první chvílí proti sobě ve Zřejmých rozpacích.. Loutky na nás ztrnule hleděly, jako by prosily, abychom jim tu nepříjem nost, kterou způsobily, odpustily. . . Dobrá nálada se však zase vracela. Při číšce dobrého vína přešli jsme případ vzájemným úsměvem a pokračovali v jednání, jehož závěrem byla dohoda, abych svolal zakládající schůzí na čtvrtek 28. března do hotelu "Hrad." Dodatkem uvádím, že i slečna Terezie, která udělila takový křest naše.mu novému podniku, se stala vbrzku nejen oddanou příznívkyní loutkové scény, ale oblékala nadšeně a obětavě ženské loutkové typy a po smrti bratrově byla dokonce i čestnou předsedkyní loutkářského sdružení. Plně se tak osvědčilo staré přIsloví: "Špatný začátek, dobrý konec." Je čtvrtek, 28. března 1929. O 20. hodině se scházejí v dolní místnosti hotelu "Hrad" tito pozvaní zakládající členové: Bedřich Sedláček, obchodník látkami, Jaroslav Novák, zubní technik a akad. sochař, Antonín Drašner, krejčí, Josef Krsek, poštovní doporučovatel a zručný lidový řezbář, Jaroslav Hrabánek, truhlář, Vilém Dyntar, knihař, Josef Hynek, malíř a natěrač a Bohumil Pavel, učitel a svolavatel schůze, Po zahájení schůze jsem náležitě zdůvodněným proslovem dosáhl nejen Jednomyslné shody, ale i příslibu k podpoře vybudování loutkové scény. Došlo k ustavení L o u tká ř s k h o k r o u ž k u K ope c ký, jehož před sedou byl zvolen p, Bedřich Sedláček, jednatelem učítel Bohumil Pavel a pokladníkem p. Vilém Dyntar, Předseda pověřil pokladníka objednávkou velkých dekorací od akad. malíře Skály. Vydání uhradí ze svých prostředků a nad to zakoupí profesionálně zhotovenou 50 cm loutku od pražské odborné firmy Mllnzberger, é
225
(Ue níž budou vzájenuÍou spoluprací notoveny další, dále loutkářskou čítan ku od M. L. 'D. a prof. Fišera publikaci: Nábytek pro loutkové divadlo. 'Předseda sdruženi se ukázal velmi štědrým mecenášem, všechny prvotní hákladysám ze svého nesl, byl velmi náročný na umělecké vybavení scény, o Čemž svědčí i to, že pozval a delší čas u sebe vydržoval akad. mÁlíře Holoubka z Trenčína a pověřil jej malováním celých prospektů. Ostatní členové kroužku, vedení zájmem vlastním a strženi příkladem předsedy, pustili se radostně do tvořivé práce. Loutek jimi tvořených a strojených krejčím Drašnerem a slečnou Sedláčkovou přibývalo jako hub po dešti. Scéna vyrůstala živě pod jejich rukama a další příslušenství si vyžadovalo nové a nové řemeslné odborníky. Postupem času přibyl mezi nás klempíř Jan Sleztnger a hotovíl rampy, osvětlovací bubny, dělal loutkám pasíře a zbrojíře, elektrikář Jaroslav Zavadil zaváděl elektrické osvětle ní a umísťoval reostaty, ředitel kůru Karel Klapka ustavil malý divadelní orchestr a začal s ním cvičit a pomalu byli zajišťováni a cvičení i dobří vodiči loutek a recitátoři, učitelé Stanislav Votřes a Karel Podolský, úředník Stanislav Truhlář, paní Vlasta Flekrová, Antonie Klapková a další. Rád vzpomínám na četné a radostné pracovní schůzky a zkoušky, do kterých nebylo nutno nikoho nutit. Každý se. těšil na tyto večery, ve kterých nechybělo nikdy nějaké překvapení, které přtpnavovalí jednotliví čle nové ze svých pracovních úseků. Jednou seděl v průčelí krásně vystrojený kníže Oldřich, podruhé půvab ná. kněžna Božena, pan Franc ze zámku s nakadeřenou parukou, ponocný s halapartnou a svítíc i lucernou, jindy se rozzářila scéna čarovným osvět lením a korunu všemu nasazoval sám předseda sdružení, který se překoná val ve svých režisérských nápadech a jemném citu pro úpravu scény. Měl ze všeho velkou radost a jeho kapsa byla vždy štědře otevřena. V květnu téhož roku byla otevřena velká loutkářská výstava, spojená se slavnostními představenímt předních velkoměstských loutkových scén. Kroužek mě na ni vypravil a abychom měli přehled o všech technických vymoženostech loutkářských, shlédl jsem zařízení Říše loutek, scény v Umělecké besedě na Vinohradech, Libereckého loutkového divadla a divadla Feríálních osad z Plzně (Skupova.) Nebylo to marné. Vrátil jsem se domu s mnoha novými poznatky, které přiměly předsedu, aby se také do Prahy rozjel a přesvědčí! se na vlastní oči o mnohém, co by se ještě dalo na naší scéně vylepšit. Zakoupil tehdá v Praze několik dalších vzorných loutek, které věnoval sdružení a uskutečnil svými prostředky řadu nových vymožeností. Podrobnosti ze všech našich schůzí jsou uvedeny v modrozelené protokolní knize, uložené v archivním oddělení městského muzea.
V neděli, dne 17. listopadu 1929 zahájílo divadlo Ioutkářského 'kroužku Kopecký po řadě častých, přísných II náročných' zkoušek '. svoji skutečnou činnost.
Byla sehrána výpravná veselohra s předehrou od Bedřícha Smetany, se a tanci:
zpěvy
Matěj
Kopecký
OLDŘICH
A BOŽENA
aneb Posvícení v Hudlicích a v Praze pro malé a velké
děti
v divadelním sále hotelu "na
Hradě".
Hráli jsme v ten den dvakráte a sklízeli zasloužený úspěch. Krajinský list reagoval na naše prvé vystoupení takto: "Zahajovací představení nové loutkové, scény "Kopecký" ve Vamberku splnilo všestranně a nad očekávání své ideovéposlánL Odpolednímu i večernímu představení přihlíželo s velkým zájmem místní občanstvo, které do posledního místečka zaplnilo sál hotelu Hrad. , Bouře
nacvičili
potlesku byla zaslouženou odměnou novým loutkohercům, kteří a provedli hru Oldřich a Božena s neobyčejnou procítěností.
Okresní škclní inspektor p. Karel Bradáč ve svém odpoledním i večer ním projevu zdůraznil výchovný význam tohoto spolku a vřele poděkoval jménem okresního osvětového sboru všem nadšencům z řad dělníků ,živnostníků, obchodníků, úředníku a učitelů, kteří s velkou láskou a nadšením vybudovali tuto scénu. O životě loutkářů, zvláště pak Matěje Kopeckého, promluvil ve velice pěkné a zajímavé přednášce řídící učitel p. Karel Svoboda.' " Přepychová výprava jeviště, osvětlení a loutek byla všemi návštěvníky plně oceněna a zvláště pochvalně se o ní vyslovil přítomný vrchní komisař okresního úřadu p. J. Lacina. O všeobecné spokojenosti obecenstva nejlépe svědčí, že hra musela být při úplně vyprodaném hledišti pětkrát opakována. Jsme přesvědčeni;-že velké neutuchající nadšení těchto ochotníků při praví naší milé mládeži časté ušlechtilé pobavení, na něž se však těší i dospělí. " Tolik psaly noviny. A s k u teč no
st?
Pamatuji se jako dnes, jaké tícho a překvapení zavládlo ~ obecenstvu při počátečním' rozhrnuti opony, kdy' při pohádkovém a :nikdy před tím ve
227
městě nevtdaněm osvětlení pomocí otáčivých rampový-ch svítidel s rňzno barevnými filtry zahajoval jsem hru úvodním Oldřichovým monologem: "I 1ž d vad n y a dvě noc i h o u t i n a m i b 1 o udí m a c e sty mi n e l z e n a l ě z t í." š
Pohyby loutek na jevišti byly klidné a přirozené, ve světnici uhlířově v Hudlicích jedly, pily, obíraly husí stehýnka, braly do rukou a zvedaly k ústům džbánky, tančily a zpívaly za doprovodu divadelního orchestru a to vše vzbuzovalo svou precízní připraveností podiv. Každý z účinkujících do hry vložil kus své duše a snažil se vydat ze sebe vše, co bylo v jeho schopnostech a silách. Když obecenstvo po páté vyprazdňovalo hlediště, byli jsme tak unaveni. že mnohým z nás vypovídal hlas. Museli jsme proto s reprtsarní ustat. ač bychom měli určitě zaručenu návštěvu i po šesté a snad i po sedmé. Přesto však shlédlo naši hru 1256 osob a příjem z ní činil 2417 Kčs při minimálním vstupném 2 Kčs za dospělého a 1 Kčs za dítě. Částka jistě překvapující.
Více násvšak těšilo, že jsme úspěšně prorazili a získali navíc státní fina budování scény a k podpoře další loutkářské činnosti. Druhou naší hrou byla Podivínova Smlouva s ďáblem. Byla hrána dvakrát s výtěžkem 662 Kčs. Přitom si mimoděk vzpomínám, že nás pan před seda po zdárném průběhu představení pohostil podnosem likérových skllnek, naplněným zeleným, silně kořenným Absintem. A poněvadž se tak dálo na připomínku našeho bohémského akademika sochaře pravidelně. pojmenován byl tento obřad "Smlouva s ďáblem." Pak následovala Kopeckého hra Pan Franc ze zámku, kterou jsme upravili na zpěvohru, Byla též opakována a .vynesla dalších 635,50 Kčs. Dvakrát rsprísovaný Král Ječmínek se zpěvnímí vložkami vynesl příjem 771,50 nančnípříspěvek
Kčs.
Prosperita divadla neustále vzrůstala. Hrávalo se pravidelně od záři do dubna a byly připravovány i náročnější programy pro dospělé. 'řo už se dýchalo lépe a závislost na podpoře mecenáše přestávala úplně.. Loutková scéna dosáhla soběstačnosti, ač nebylo možno zabránit, aby pan předseda ze své iniciativy sem tam nějakým obnosem nebo pozorností k účinkujícím nepřekvapíl. Následovala pak další řada loutkových her, jako Bouškova pohádka Květ kapradí,· Schwetgstllova komedie Krejčí, švec a Kašpárek, Míškova hra Čert a Káča (707,50 Kčs] Čechova hra Drak (715,50 Kčs), Mikulášská nadílka (761 Kčs) a jiné. V roce 1930 bylo sehráno celkem 15 představeni. To už s namt spolupracoval další obětavý člen souboru, městský lékárník PhMr. Zdeněk Němec•. Rok ~931 přinesl pro Ioutkářskou rodinu. citelnou ztrátu. Po kratší ne-
228
II
moci odešel náhle do neněvratna její prvý předseda p. Bedřich Sedláček. Bylo na něm v poslední době patrno, že se necítí dobře a proto jej zastával v jeho funkcí místopředseda p. Zdeněk Němec. V den předsedova úmrtí, 5. března, byla narychlo svolána výborová schů ze, na níž byly za plné účasti zhodnoceny jeho mimořádné zásluhy o kroužek, vyslána kondolenční deputace, která. projevila slečně Terezii Sedláč kové jménem LKK hlubokou soustrast a projednány detaily průběhu pohřbu a doprovodu rakve k hrobce na hřbitově v Kostelci n. Orl. Do funkce předsedy Loutkářského kroužku Kopecký byl zvolen lékárník Zdeněk Němec, který pokračoval ve šlépějích svého předchůdce. Cinnost kroužku pokračovala nerušeně dále. V zápisech schůzí se objevují podpisy nových členů sdružení, např. MUDra Josefa Verhuna, B. Halberstadta, Jaroslava Jedličky" Antonína Samka kováře, Josefa Izáka, ředitele měšťanských škol a jiných. Počet sehraných her přesáhl již číslo 30. Uvádějí se: Kašpárkovo pometlo, Jan za chrta dán, Žádost kmotra Jahelky, Baron Prášil, Na stříbrné pavučině, Doktor Zimostráz, Jak švec čerta ošidil, Kouzelná labuť, Kouzelné zrcadlo, Doktor Faust, Kašpárek se ani čerta nebojí, Pohádka o našem Honzovi, Krutovláda krále Skrholy, Kašpárkův sv. Mikuláš atd. Byl též proveden zdařilý pokus o jakousi kaleidoskopickou estrádu pro dospělé, v níž se střídaly vtipné scénky s oblíbenými evergreeny, podbarvenými jemnou hudbou a výpravným prostředím. V další úspěšné činnosti této druhé loutkářské generace se objevují další a další hry, např. Ve službách vlasti, Kašpárek v Kocourkově, další estráda pro dospělé, Krasocttný Budulín, Raketou na měsíc, Carovná podkova, Kašpárek a děťátka atp. A tak se činnost kroužku vyvíjela až do pohnutých dob v roce 1938. V posledním tomto období byl předsedou loutkářského sdružení ředitel měšťanských škol Josef Izák. Jedni účinkující odcházeli, druzí nastupovali na jejich místa. Casté střídání členů souboru nijak nesloužilo ani kvalitě předváděných her, ani dalšímu rozvoji scény. Ztratil se tvořivý elán, čin nost kroužku vice a více ochabovala a nový předseda se začal klonit k ná zoru, že by se mělo divadlo v zájmu věci předat tělovýchovné jednotě Sokol, která o ně projevovala velký Zájem. Po řadě schůzí a vzájemných jednán! mezi oběma stranami byla nakonec převedena loutková scéna na nového vlastníka. K likvidaci dosavadního Loutkářského spolku Kopecký došlo v lednu r. 1938.
K vůli zajímavosti uvádím velmi mírně stanovenou odhadní cenu celého divadelního zařízení v den převodu:
229
40 kusů ,50 cm loutek, a 150. Kčs 6 dalších loutek. a 150 Kčs Dekorace, kulisy Oblečky.na loutky Zvýšené .podium 3 starší. skříně Prospekty
Úhrnná cena
6000 Kčs 900 Kčs 10000 Kčs 5000 Kčs
2000
Kčs
500 Kčs 2500 Kčs 26900 Kčs
Podmínky předání byly stanoveny takto,' Tělocvičná jednota Sokol složí v Občanské záložně ve Vamberku první splátku ve výši 8000 Kčs na Sedláčkův fond. Proplacení celého obnosu bude provedeno nejdéle do roku 1952. Nejvyšší běžný úrok z tohto obnosu bude vyplácen každoročně, počínaje 20. prosincem 1938 místním školám obecné a měšťanské rovným dílem ve prospěch chudé školní mládeže.
Pokud je mi známo, stalo se tak jednou. Zavinila to druhá světová válka a s ní i dočasné přerušení činnosti. Sokola a činnosti sokolského loutkář ského kolektivu. V roce ;J,940 bylo divadlo přestěhováno z Hradu do sokolovny, kde byl pro ně upraven malý sálek v 1. poschodí budovy, Hrálo se tam až do doby, kdy byla budova obsazena německou. armádou. To se divadélko přestěhovalo na půdu, čímž velmi utrpělo. Od dubna r. 1947 rozvíjí znovu svoji činnost, ponechává si původní název Kopecký, Dík činnosti jeho principála Jaroslava Jedličky a členů souboru Josefa Krska, PhMr. Zdeňka Němce, Ladislava Jánka, V. Hrabánka a Lad. Frejvalda se opět dostává na' výši, pečlivě třikrát týdně zkouší, takže v roce 1950 uskutečňuje 30 her,. z nichž 17 loutkových, 5 maňáskových a zbytek zájezdových. Také příštího roku vykazuje 15 představení a přechází pod správu Osvě tové Besedy. Príncípálem je v té době strojník v. v. Emil Fousek. V jejím rámci existuje po 10 let, ač počet ročních představení se stále snižuje, až nakonec ustane.' Po založení Závodního Klubu' Zdobníčan přechází loutková scéna pod jeho vliv a jejím vedoucím se stává Víastímtl Procházka. To se už píše rok 1962. Také jeho soubor uskutečnil mnoho dobrých her a více zájezdů. Zúčast nil se soutěže STM a nahrávku jeho hry vysílal i čs. rozhlas. Málokdo v .dnešní překotné době-pochopí, jak hřejivé je vědomí, že seménko, vzešlé v chudobné krejčířské chaloupce se rozrostlo v tak plodnýstrom, který se čas od času. obrozuje novými generačními výhonky. Co UŽitku již od svého zasazení příneslo? 230
5,
Byly to stovky loutkových představení, předvedené čtyřmi skupinami oochotníků, u nichž zájem o věc se přenášel z otcíi na syny. Strhovali s sebou i další loutkoherce. Svou záslužnou činností obohacovali svůj vnitřní život, připravili si mnoho pěkných chvil v životě a rozdávali zábavu a výchovné poučení našim dětem. A nejsou to nadnesená slova, ale zkušenosti, načerpané dlouholetým sledováním účinku práce v loutkovém divadle na diváka a loutkoherce. Prvého vychovává a oba duševně a citově bětavých
obhacuje,
To dokazuje 1 skutečnost, že celá řada těch, kteří přivedli a udržovali loutkového divadla, uplatňuje se dnes u divadelního odboru Zdobníčana jako úspěšní režiséři (O. Vejsada, Fr. Šimeček, Jas. Divíšek, Lad. Frejvald, Vl.ProcházkaJ a výtvarntcí [Zd, Přijal a Jas. Divíšek.) Práce při loutkové scéně byla pro každého lidovou školou umění a při nesla velmi působivé a trvalé výchovné hodnoty, které se nedají zdaleka
činnost
vyčíslit.
Byla to práce záslužná, probouzející u mnohých adeptů divadelnictví trvalý zájem o Thálii a upozorňující na nové mladé talenty. Třebaže naše loutková scéna během uplynulých čtyřiceti let bohatě splnila svoje poslání, bylo by žádoucí, aby nastupovali na místa starší loutkář ské generace opět další a další mladí nadšenci, obhospodařovali toto prokazatelně účinné kulturní' výchovné zařízení a pokračovall na dobře započatém une, Bohumil Pavel
ZA MALÍŘEM JINDROU ŠIMKEM
no ORLICKÝCH
HOR
Pražanům,
.,bydlícím v okruhu Uhelného trhu na Starém Městě, bývalo často postavu se zajímavou hlavou, s vlajícími· vlasy, s umělec kým širákem v ruce. Prošel rychlým tempem a v nestřeženém okamžiku zalovil v kapse kabátu, aby vyndal několik kousků housky a pak dal svým vrabčákům a holubům denní mzdu.i Mnoho lidí jej' znalo a ti, kteří nevědělt, kdo to je, usuzovali na malíře, ale, všichni říkali, že je to dol;Jrý člověk. A když ,usuzovali takto lidé kolemjdoucí, jaké pak museli mít o něm ~ínění jeho žáci na pražské malíř ské akademii. Profesora Otakara Nejedlého žáci přímo zbožňovali..Mnoho žáků vychoval v malířském kumštu, přibližoval jim lásku k přírodě, k dobrým lidem, ke zvířátkům. A jednoho z těch žáků Nejedlého bychom zde v dobrém vzpomněli: Jindru Símka, rodáka z Doudleb nad Orlicí, kde spatifU, světlo světa 11. července L. P. 1901, tedy dnes sedmdesátníka. dopřáno uvidět
231
