KDY MÁ JEŠTĚ SMYSL ZACHRAŇOVAT VZTAH? Michal Mynář Když mi Honza Majer před týdnem poslal e-mail s návrhem, že bychom mohli připravit tento společný „projekt“, moje analytická mysl se rozběhla naplno a ve volných chvílích se snažila vymezit, kategorizovat a pojmenovat rozhodující vztahové proměnné, definovat zdravé a patologické procesy… Zkrátka „myslivec“ ve mně začal řádit jako smyslů zbavený a v hlavě se začala rodit složitá teorie. Přesto jsem ale cítil velkou nespokojenost, jen jsem nevěděl proč. Pak jsem si vzpomněl na to, co rád radím svým klientům a na co stejně rád zapomínám, když to přijde na mě: zatímco naše mysl na nás řve, naše duše mluví šeptem. Chceme-li ji slyšet, musíme nejdřív ukáznit svou mysl. Začal jsem tedy hledat tento svůj tichý vnitřní hlas, a když jsem ho nalezl a poslechl si, co mi celou dobu chtěl říci, odpověď byla tak prostá a jasná, že jsem na celou teorii málem zapomněl. Ta odpověď zněla: O vztah má smysl bojovat, dokud mi na druhém alespoň trochu záleží a jemu alespoň trochu záleží na mně. To je vše. Tady bych tedy mohl skončit, ale nedá mi to, a tak se pokusím celou myšlenku trochu rozvést, takže i mé analytické já si přijde na své. Předně chci zdůraznit, že je nutné, aby byly splněny obě podmínky. Stačí, aby jednomu z parterů na tom druhém už nezáleželo, a není o co bojovat. Protože pak už zde není žádné společné „my“. Partnerský svazek sice může formálně pokračovat dál, ale vztah už to není, protože k tomu jsou potřeba dva. Není to tak dávno, co jsem se zamýšlel nad tím, kdy má smysl pouštět se s klienty do párové terapie a kdy to (minimálně v kontextu přístupu, který používám) smysl nemá. Kdy je poctivé sdělit klientům, že já jim za daných okolností pomoci neumím. Jednou z typických situací, kdy se do párové terapie už nechci pouštět, je, když jeden z partnerů (častěji to bývá muž) řekne: „Já jsem ve vztahu spokojený. To ona má problém. To ona je nespokojená a nešťastná. Já jsem v pohodě.“
Jestliže je to totiž skutečně myšleno vážně, pak je zde vážný problém: Pokud totiž nemám potíž s tím, že osoba mně nejbližší je nespokojená a nešťastná, pak to vlastně znamená, že je mi lhostejná. A pakliže je tato lhostejnost nefalšovaná a není to jen chlapácká maska zakrývající nejistotu, pak není na čem dál pracovat, protože vztah je mrtvý. Svazek lze, pravda, zafixovat a udržet - alespoň po nějakou dobu, třeba kvůli dětem. Ale je to už jen prázdná skořápka. Jednostranně se vztah udržet nedá. Pokud partnerům na sobě nezáleží vzájemně, pak už nezůstane žádný životaschopný zárodek sounáležitosti, který by mohl znovu růst a rozvíjet se do plně rozvinutého vztahu. Jednostranně lze pouze oddalovat konec toho, co po vztahu zbylo. Je otázkou, jestli toto oddalování neodvratného a udržování vnějšího zdání stojí za to. Na to si ale každý, kdo se v podobné situaci ocitne, musí odpovědět sám. Bavíme se spolu o tom, kdy má vztah smysl. Napadá mě ale ještě jedna otázka, která s tou první úzce souvisí. Kdy má vztah šanci? Co může šance vztahu na znovuvzkříšení definitivně zmařit? V podstatě existují tři zaručení zabijáci vztahu: sebestřednost bezradnost a malomyslnost strach. Se sebestředností se to má tak: nespokojenost, kterou člověk v rámci vztahových krizí zažívá, mívá jeden nepříjemný vedlejší efekt - uzavírá nás do sebe. Pokud jsme nespokojení, začneme se svou nespokojeností zabývat, zkoumat ji, řešit. Náš horizont má tendenci zúžit se jen na tento náš problém a jeho řešení. V takové chvíli je snadné pro zaujetí vlastními problémy přestat vnímat partnera a jeho potřeby. Tomáš Halík ve své knize Oslovit Zachea definuje lásku jako „schopnost překročit sebe sama, svůj sobecký životní rozvrh, opustit pole jen svých zájmů, cíle a prospěchu, otevřít se druhému“. Nespokojenost nás ale strhává přesně opačným směrem. Činí nás sebestřednými a tím neschopnými lásky, protože se druhému uzavíráme. Pokud
si této tendence nejsme vědomi a nic s tím neděláme, může nás dostat až do stavu, kdy ztratíme schopnost druhému rozumět. Neporozumění a vzájemná cizost pak vztah spolehlivě rozloží. Bezradnost a ztráta víry v dobrý konec je další spolehlivý zabiják vztahů. Pokud nevidíte žádné schůdné východisko z problémů, do kterých se váš vztah dostal, pak mu nakonec přestanete věřit docela. Dojdete do bodu, kdy to prostě se vztahem vzdáte. Prostě si v jednu chvíli řeknete, že to nemá cenu, že končíte a hotovo. V takovém případě má pak už jen máloco sílu vaše přesvědčení změnit. Hořkou skutečností je, že velmi často až v tomto okamžiku se druhý z partnerů probere, vyhledá odbornou pomoc a chce krizi společně řešit. I když se mu však podaří přimět partnera, aby přišel s ním, většinou už tu chybí ochota, vůle či energie cokoliv zachraňovat. Posledním výše zmíněným zabijákem vztahů je strach. Strach často nastupuje tam, kde došlo k narušení důvěry. Pokud ve vztahu jeden z partnerů utrpěl emocionální zranění, pak je jeho důvěra v partnera i ve vztah jako takový otřesena. Znovu se otevřít a přiblížit partnerovi chce pak hodně osobní odvahy ze strany zraněného a také trpělivosti ze strany toho, kdo zranění způsobil. Ne každý zraněný je ochoten toto riziko znovu podstoupit, a tak raději zvolí útěk. Často však dotyčný ani nedostane šanci zjistit, jestli tu odvahu má. Nepříjemný pocit provinilosti, spojený s živoucí připomínkou nedávného (třeba neúmyslného) selhání, je totiž často důvodem, proč mívá druhý z partnerů tendenci tlačit na to, aby se celá věc co nejrychleji sprovodila ze stolu. Proto chce udělat tlustou čáru za minulostí. Popouzí ho, pokud toho ten druhý není hned schopen. Pak dochází ke konfliktům, které jen prohlubují nedůvěru a nakonec vedou až k rozpadu vztahu, jehož iniciátorem nezřídka ani není poškozený, ale ten, kdo zranění způsobil, protože neunese vlastní pocit viny a bezmoci. Zmapovali jsme spolu nejčastější zabijáky vztahů. Dá se jim ale bránit, případně vyhnout? Věřím, že ano: vztah můžeme ochránit pěstováním otevřenosti. Jejímu rozvíjení bychom se ale měli věnovat nejen v době krize a bezprostředně po ní, ale v rámci prevence vlastně neustále.
Otevřenost může mít různé podoby. Láska je vlastně také forma otevřenosti vyžaduje po nás vystoupit ze sebe a jít druhému naproti. To činíme pokaždé, když předsadíme společné zájmy nás obou před zájmy čistě osobní. Průběžná péče o lásku (ve významu otevřenosti druhému) je nejlepší protiváha naší přirozené tendence k sebestřednosti. Brání vzniku lhostejnosti. Dávat přednost perspektivě „my“ před perspektivou „já“ však neznamená, že rezignujeme na sebe a své vlastní potřeby. Znamená to jen, že budeme své potřeby vnímat v kontextu potřeb druhého a budeme hledat v první řadě řešení, která budou brát ohled na spokojenost nás obou. Otevřenost také znamená přijmout své limity a umět i požádat o pomoc, je-li to třeba. Požádat o pomoc bývá obecně těžší pro muže. Souvisí to s přetrvávajícími genderovými stereotypy. Jednou z důležitých vlastností, kterou si podle výzkumů muži sami asociují s mužskou rolí, je nezávislost. Pro muže, který si zakládá na své nezávislosti, může žádost o pomoc znamenat totéž jako přiznání, že selhal. V případě bloudění během cesty na dovolenou to může být úsměvné. Jiné to ale je, když při vztahové krizi partner tvrdošíjně trvá na tom, že „to přece zvládneme sami“. Tady se dá s falešnou hrdostí prohrát celý vztah. A konečně třetí formou otevřenosti, o které bychom v této souvislosti měli přemýšlet, je otevřenost změně. Každý z nás se neustále mění. Měníme se celý život - dokonce i v pozdním věku. Měníme se, ať už chceme, nebo ne. Měníme se pomalu, takže to často nejsme schopni zaznamenat, a tak máme dojem, že jsme pořád stejní. Nejsme. A stejně tak se mění i naše okolí. Jako prostým okem nezaznamenáme pohyb ledovce, nejsme často schopni zaznamenat ani tyto pozvolné proměny, ale ty se dějí a způsobují nám spoustu problémů. No, ve skutečnosti nám tu spoustu problémů nezpůsobují změny samotné, ale přirozený sklon naší mysli si na vše kolem sebe vytvářet názory a postupy. A jakmile si jednou uděláme na něco názor či postup, nejsme moc ochotni je měnit. Stereotypně se jich držíme ještě dlouho poté, co se skutečnost už dávno posunula někam jinam. Pokud nejsme otevřeni změně svých názorů a vztahové strategie, přestaneme být nakonec schopni rozumět tomu, co se ve vztahu děje, a vhodně na to reagovat.
Na začátku jsem napsal, že o vztah má smysl bojovat, dokud mi na druhém alespoň trochu záleží a jemu alespoň trochu záleží na mně. Dá se to říct i tak, že o vztah má smysl bojovat, dokud jsem otevřeni jeden druhému. Učme se proto udržovat svou mysl i srdce otevřené a vnímavé. Dbejme na to s dvojnásobným důrazem v době, kdy se vztahu optimálně nedaří, přestože právě v těchto chvílích je přirozenou tendencí uzavírat se a stahovat. Bez otevřenosti je šance na změnu mizivá. Otevřenost nám dává naději, a naděje je semínko úspěchu. NÁVOD NA ROZCHOD Jan Majer Před časem jsem našel mou rukou popsaný papír s poznámkami, jak úspěšně, doopravdy a nadobro ukončit vztah. Jsou to staré poznámky z doby, kdy jsem prožíval těžké chvíle. Něco se tehdy pokazilo. Nejspíš dávno předtím, než jsme se potkali. Snažili jsme se, ale nešlo to. Tam ani zpátky. Ukončit vztah je někdy stejně těžké jako ho udržet. Ke sdílení tohoto „manuálu“, který teď pro srozumitelnost doplňuji stručnými vysvětlivkami, mě vede zajímavý paradox: Pokud se ho budete držet, otevřete si jednak cestu k samostatnosti a novým vztahům, zároveň ale zvýšíte šanci, že se s partnerem po úmorném bloudění znovu najdete. Jako se to podařilo nám. Srovnejte se Trochu to připomíná karikaturu z filmu Knoflíkáři, kde psycholog radil nešťastnému klukovi, aby po rozchodu s dívkou dbal na osobní hygienu. V tomhle období ale opravdu prospěje zaměření na zdraví: sportujte, jezte zdravě, nepijte moc alkoholu. Těšte se Soustřeďte se na budoucnost. Pocit, že zítřek je prázdný a smutný, je klam. Rozumem to víme, i když tomu naše sklíčená duše nevěří. Čekají nás nové vztahy, nové radosti, svoboda, nový začátek, nová rodina, třeba i děti. Mezitím
člověk může v klidu vyhodnotit svá selhání a uvědomit si zákonitosti, které jeho vztahy provázejí. A třeba s nimi něco udělat. Nebojujte Při rozchodu ustupujte partnerovi, kde to jen jde. Při rozpadu vztahu nebo rodiny je potřeba se ztrátami počítat. Slušný rozchod má větší cenu než většina toho, o co se ve „spravedlivém“ boji přeme. Mluvte málo a klidně Přestaňte vysvětlovat, přestaňte usilovat o porozumění. Komunikace s partnerem je zdegenerovaná. Proto se rozcházíte. Omezte výměnu informací na nezbytné provozní minimum. Na podněty nebo provokace reagujte klidně a neutrálně, nenechte se vtáhnout do obvyklých komunikačních bludišť. Neznamená to druhého ignorovat. Někdy emoce zklidní jedna vstřícná a pokorná reakce esemeskou. Přijímejte novou situaci a pomalu se vzdalujte. Nehrajte si Rozcházejícím se partnerům často záleží na tom, aby druhý při každém setkání hořce zalitoval. Chtějí vypadat dobře, dávají najevo, kam už se posunuli. Tyhle hry nehrajte, naopak se snažte přitažlivé síly oslabovat. Není ve vašem zájmu, aby vás druhý zase chtěl. Neopakujte to, nevracejte se tam, kde vám oběma bylo mizerně. Konec dobrého vztahu je těžká ztráta. Nabízí nám možnost uvědomit si, nakolik je náš vnitřní svět závislý na vnějších okolnostech. Ne, nerozumí vám Nenamlouvejte si, že je to celé omyl. Že stačilo málo a váš vztah mohl dál být báječný. Při ohlédnutí vypadá rozpad vztahu jako série nedorozumění a nešťastných náhod. Nejsou to náhody. Opakovaná nedorozumění a hádky nejsou příčinou, ale příznakem rozpadajícího se vztahu. Když v tomto období řeknete obyčejné „Pořád tě mám rád“, očekáváte od druhého třeba porozumění. Nebo ho chcete jen potěšit. Vaše vstřícná slova ale může druhý vnímat jako manipulaci. Nebo jako slabost. Reakce pak zdaleka neodpovídá vaší představě.
Zahoďte plyšáka Bývalý partner žije v naší mysli dál svým životem. Stává se fantazijní postavou, která nás krátkodobě zbavuje pocitu prázdna a nicoty: vedeme s ní smyšlené rozhovory přehráváme si v hlavě své verze klíčových situací představujeme si, jak jí jednou všechno dojde myslíme na ni při masturbaci. A pak si ji zlomyslně a triumfálně zpřítomňujeme, když poprvé zažíváme stejně dobrý sex s někým novým. I tam je s námi. Pozor na tuhle imaginární bytost. Neživte ji, nebavte se s ní. Je to jen iluze, kterou si vytvořila steskem trýzněná mysl. Reálná postava není ani tak skvělá, ani tak strašná jako ve vašich představách. Tenhle plyšák není dobrý společník pro temnou noc duše. Může vám ji natáhnout do polárních rozměrů. POSTIŽENI POTŘEBOU LÁSKY Jan Majer a Michal Mynář Jan Majer: Čtenáři Psychologie.cz se v diskusích občas svěřují, že když vyhledali pomoc psychoterapeuta kvůli potížím ve vztahu, vedlo to jen k urychlení rozchodu. Vypadá to, že terapeuti pomáhají jednotlivcům nalézt rovnováhu, ale nedovedou uzdravovat vztahy. Nebo se pletu? Michal Mynář: Když jsem začínal s párovou terapií, měl jsem to přesně tak. Většina párových terapií končila sice poklidným a dospělým, ale rozchodem. Myslel jsem si tehdy, z dnešního pohledu trochu naivně, že mi pro párovou terapii stačí stejné kompetence jako pro individuální terapii. Že stačí být nedirektivní, empatický a přijímající a bude to fungovat. Nefungovalo to. Zjistil jsi, proč to nefungovalo? Viděno zpětně, může tento postup fungovat pouze v situaci, když se partneři potřebují vyznat ve svých pocitech, když už si přijdou na to, co se v nich odehrává, umějí se domluvit a najít si opět k sobě cestu sami. Ale tady je kámen úrazu - oni to v drtivé většině případů neumějí. Proto jsem se rozhodl rozšířit
svůj přístup a zkoušel být páru mediátorem. Zprostředkovávat dorozumění a dohodu. Mediátor neradí, neanalyzuje. V podstatě jen pomáhá partnerům najít cestu ze slepých uliček v komunikaci a zamířit ke shodě… Ano, tento přístup často funguje velmi dobře, ale naráželo to na jiné úskalí. Klienti sice došli k dohodám, ale ne vždy byli schopni je uskutečnit, protože chybělo něco, co by je k naplňování dohod motivovalo. Pocit sounáležitosti, potřeba a chuť investovat - většinou po mnohých předchozích neúspěšných pokusech - do ne zcela fungujícího vztahu. Tehdy jsem si uvědomil, že problém není vždy v tom, že se partneři neumějí dohodnout, což je až důsledek, ale v tom, že si neumějí naslouchat. Naslouchat druhému není jen tak. Je to docela náročná dovednost, které se většina z nás musí učit, nejde to samo… Když mluvím o naslouchání, skutečně nemyslím jen prosté slyšení toho, co druhý řekl. Mám na mysli schopnost přijmout na chvíli perspektivu toho druhého, podívat se na svět jeho očima a nestavět jeho perspektivu proti té své, jeho názor proti mému, ale klást je vedle sebe jako sobě rovné. A tak jsem začal klienty „nutit“ vedle vyjadřování vlastních pocitů i k empatii vůči druhému. Tomu se často vehementně brání. Učím je také, aby si ověřovali, zda je jejich pochopení partnerovy perspektivy správné. Tady nastal zlom. Od té doby se většině párů, které doprovázím, daří najít k sobě znovu cestu. I když se nejedná o většinu nijak drtivou. Stále je řada případů, kdy pomoci nedokážu. Jak ti mohou klienti práci usnadnit? Jak mohou sami partneři zvýšit šanci na záchranu vztahu? Pro uzdravení vztahu mohou sami partneři udělat mnoho tím, že přijdou včas. Většina párů stále ještě chodí do terapie ne za pět minut dvanáct, ale pět minut po dvanácté. Typická modelová situace je, když jeden z partnerů oznámí tomu druhému, že od něj odchází, a ten si vydobude ještě jednu šanci v podobě terapeutického setkání. Kde chybí skutečná ochota k hledání řešení, byť by jí zbylo jen malé zrnko, tam není na čem stavět a terapie je odsouzena k nezdaru. Na terapii chodí páry, které mají problém. Jistě jsou ale manželství a vztahy, které pomoc odborníka za celý život nepotřebují. Kolik je
takových párů? V čem se liší od nás ostatních? Na tuhle otázku odpovědět neumím. Tak to zkusím zeširoka. Před časem jsem si poznamenal zajímavou větu: „Den, kdy si uvědomíte, že jste si vybrali nesprávného partnera, je prvním dnem vašeho skutečného manželství.“ Co je podle tebe to skutečné manželství? A když si jeden z partnerů uvědomí, že je něco špatně, jak by měl s takovým pocitem naložit? Chceš, abych určoval a definoval, co je pravé manželství, co je spokojený pár a čím se liší od těch nespokojených. Není na mě, abych stanovoval strategie pro zvládání krize mezi partnery. Nic takového jako obecná kategorie manželství ani krize totiž neexistuje. Je vždy jen konkrétní pár, konkrétní manželství, konkrétní krize a její konkrétní řešení. A odpověď na otázky jako „Je naše manželství šťastné?“, „Proč tomu tak není?“ nebo „Co bychom mohli udělat pro změnu?“ je plně v kompetenci konkrétního páru, kterého se týká. Krize se ale často naplno rozjede právě ve chvíli, kdy si podobné otázky začneme klást. Odpovědět si na tyto otázky bývá někdy těžké, sdílet odpovědi s partnerem a dosáhnout porozumění je mnohdy ještě těžší. A zde je mé místo. Pomáhám lidem, aby se v sobě vyznali, a v případě párové terapie ještě tomu, aby si vzájemně porozuměli a s respektem k sobě i k druhému hledali vlastní a jedinečné způsoby, jak situaci řešit. V obecné rovině se ale jistě dají popsat určité modely, které nejčastěji vedou k degeneraci komunikace mezi partnery. Jedno zobecnění nabídnout mohu. Týká se právě párové komunikace - návyků a dovedností, jež podmiňují fungování vztahu jako takového. Jsou určité formy komunikace, které vztah upevňují a současně mu umožňují měnit se a vyvíjet. A pak jsou jiné, které vztah pomalu oslabují, vedou k neporozumění a způsobují stagnaci vztahu. Tady jsou ty nejpodstatnější dvojice: přesvědčování / porozumění, prosazování se / synergie, hledání výmluv / hledání řešení. První dvojice přístupů se týká respektu, druhá míry spolupráce při realizaci hodnot, třetí se týká motivace.
Když jsme ale v krizové komunikaci s partnerem až po uši, těžko rozlišíme, co je zavrženíhodné přesvědčování a co chvályhodná snaha o porozumění. Přesvědčování je vlastně přetlačování. Je to boj o to, kdo má pravdu, kdo má na co právo, případně kdo za co může. Jeho cílem není domluvit se, jde o to se proti druhému prosadit. Při tomto přesvědčování se často operuje s pravdou a argumenty slouží k ubití protivníka - to ale vede jen k prohloubení krize a odcizení. Nic to vztahu nepřináší. Máme naučeno, že pravda je důležitá, bojuje se za ni. Ve vztahu je to jinak? Důležitá není pravda. Důležité je sdílení a srovnávání subjektivních perspektiv. Východiskem k podobnému postoji je respekt - přesvědčení, že partner má dobrý důvod vnímat situaci, jak ji vnímá. Snažit se pochopit, proč si partner myslí, co si myslí. Právě takové vzájemné porozumění nás může dostat blíž k sobě a blíž k řešení. Jak poznám, že dělám další z uvedených chyb, že se v komunikaci prosazuji? Prosazování přímo souvisí s přesvědčováním. Jde o jinou rovinu boje o moc: o prosazování osobních zájmů a potřeb ve vztahu bez ohledu na zájmy a potřeby druhého. Zdání oprávněnosti mu dodává často právě přesvědčivá argumentace. Synergie je naproti tomu podmíněna schopností docházet ke vzájemnému porozumění. Synergie je cizí slovo, jak bys ho v tomto kontextu jednoduše vysvětlil? Synergií myslím snahu o nalezení takového řešení, které by bylo přínosem pro oba zúčastněné. Je to spolupráce na společném naplnění potřeb, která přináší oběma víc než prostý součet jejich individuálního snažení. Vraťme se na začátek. Chceme-li, aby nám terapeut pomohl uzdravit vztah, co si máme ujasnit, než za ním přijdeme? Tam, kde se ve vztahu bojuje, se těžko dosahuje změn. Když se v takovém mocenském vztahu objeví jednostranná nespokojenost jednoho z partnerů, ten druhý bývá zřídka ochoten ke změně. Spíš než způsob, jak by to šlo, hledá
důvody, proč to nejde nebo proč je partnerův požadavek neopodstatněný. Naopak synergický vztah je ze své podstaty nastaven na hledání řešení a jeho přínosy podporují i motivovanost obou partnerů k někdy náročným krokům změny. Když mluvíme o změnách, uvědomuji zdroj některých mých neshod s okolím: rozhodí mě, když se mnou někdo není v souladu. Vycítím, když druhého něco žere, i když se to snaží skrýt. Dřív jsem tenhle „šestý smysl“ bral jako užitečný projev empatie, ale dnes se učím tohle napojení přerušit… Myslím, že to znám moc dobře. Je to něco, s čím se v určité fázi pere každý „pomahač“. Problém ale není v empatii. Díky empatii dokážeme vytušit, jak se asi cítí druhý člověk. Jestli je v pohodě nebo v nepohodě. Pokud zjistíme, že dotyčného něco užírá, není to samo o sobě ani dobré, ani špatné. Je to prostě takové, jaké to je. Pak jsou tu ale naše pocity. Konkrétně jde o pocity, které v nás vzbuzují naše představy o pocitech druhých. Říkáš, že ses s tím potýkal taky. Co vidíš, když se ohlédneš? U mě to dlouho byl především strach, jenž vyrůstal ze skutečnosti, že jsem si v době svého dospívání nebyl zrovna moc jistý sám sebou a svou hodnotou. A tuto nejistotu ohledně vlastní hodnoty jsem kompenzoval snahou být přínosný. Nepředpokládal jsem, že by si druzí mohli cenit mě, ale doufal jsem, že by si možná mohli cenit toho, co pro ně dělám. Přebíral jsem tak mimo jiné nevědomky zodpovědnost za to, jak se druzí cítí. Mé uvažování se tehdy ubíralo tímto směrem: „Když někomu není dobře, měl bych mu pomoci, protože když mu nepomohu, nebudu užitečný a on se na mě vykašle.“ Cítíme-li se ale zodpovědní za pocity druhých, zároveň to v nás nutně vzbudí pocit bezmoci, protože naše možnost ovlivnit pocity a postoje druhých jsou značně omezené. A bezmoc člověku na sebejistotě zrovna nepřidá - je to uzavřený kruh. Kdy jsi ten kruh prolomil? Když jsem se mnohem později začal víc zabývat pocity vlastními a méně pocity, postoji a názory těch druhých. Pocit sebeúcty a sebehodnoty si totiž člověk nemůže vysloužit tím, že bude přijímán druhými, ale jen tím, že přijme sám sebe. A přijmout sám sebe znamená přijmout a unést i svůj strach, či svou nejistotu. A cesta k přijetí začíná právě u snahy a touhy poznat a porozumět.
Jaká je tedy první pomoc? Jak se může takový pomahač správně zachovat třeba hned zítra, až pocítí potřebu být užitečný? No ten můj proces uvědomování si oné nutkavé potřeby být užitečný a následně pochopení a zpracování příčiny, kterou byla má vlastní nejistota, se počítal na roky. Znamenalo to v prvé řadě si vůbec uvědomit, že je něco špatně. První varovný signál pro mě tehdy bylo zjištění, že přestože jsem se snažil být k lidem vstřícný, cítil jsem se často mizerně. Nespokojenost, která ve mně kvůli tomu postupně rostla, byla pak tím motorem, abych se situací začal zabývat. Odtud už pak vedla cesta ke zjištění, že se necítím dobře tehdy, když se mi nedaří dosáhnout spokojenosti druhých. Přes sérii dalších vhledů pak až k identifikaci skutečného „viníka“. Tedy k mému nízkému sebehodnocení. Do té doby jsem byl hlavně pozorovatelem. Teprve v tomto momentě jsem začal i konat a začal prozkoumávat své postoje k sobě, začal si všímat, odkud se vzaly. Uvědomil jsem si, že nemají žádný objektivní podklad, že jsou prostě jen převzatými tvrzeními, jimž jsem uvěřil. Jaký byl další krok? Začít nahrazovat ten komplex kritických přesvědčení něčím jiným - laskavým přístupem k sobě. V tom mi hodně pomohla jednak Mettá meditace, tedy meditace kultivující právě laskavost, a sebezkušenost v rámci mého psychoterapeutického výcviku. Rychlou pomoc neznám. Ale každému bych doporučil, aby si všímal situací, kdy se v souvislosti s pomocí druhým objevují pocity jako nechuť, napětí, hněv, nejistota… Naznačují, že něco není v pořádku. Odkud se ten komplex kritických přesvědčení vzal? Daly by se dohledat a zobecnit nejčastější motivy, které k podobnému postižení vedou? Důležitým společným faktorem bude nejspíš nedostatek sociálních dovedností a z nich vyplývající frustrace v oblasti sociálních potřeb - tedy potřeby lásky, přijetí, sounáležitosti, uznání či úcty. U mě ten komplex vzešel z neschopnosti zapadnout do kolektivu vrstevníků, mít v něm své místo, někam patřit. To se mi coby dítěti nadanému vysokou inteligencí, ale skrovnou dávkou sociálních dovedností nedařilo celé dětství a dospívání. K naplnění sociálních potřeb potřebujeme druhé. A potřebujeme si u nich umět získat respekt. Pokud se nám to nedaří, tak užitečnost je jedním ze způsobů, jak si respekt kupovat. Ale za cenu upřednostňování potřeb druhých a z toho pramenící nespokojenosti v jiných sférách potřeb - především potřeby seberealizace.
Jakou roli v tom, jací jsme, hraje vliv okolí a jakou geny? Naše geny určují, jakou základní výbavu do života dostaneme. Určují naše fyzické, mentální i emoční limity, naše nadání a talenty. Je to, jako by nám někdo na začátku života dal hudební nástroj - ten dostane housle, ten klavír, ten flétnu. Možnosti každého nástroje jsou jiné, ale mistrovsky se dá hrát na všechny. Když na to přijde, i na vozembouch. A tady je prostor pro naši svobodu a sebeutváření: učit se mistrovsky zvládat sám sebe. Bohužel, spousta lidí hledá a nachází v genech alibi pro rezignaci na vlastní zodpovědnost. „Já za to nemůžu, jsem prostě takový. To jsou geny.“ Ve skutečnosti tak ale často maskujeme, že se bojíme nebo se nám nechce nebo nevíme, jak situaci změnit. A nejčastěji všechno dohromady. Máme šanci změnit i zásadní rysy, které jdou v rodině napříč generacemi? Pokud nepatříme k malému procentu lidí se závažným genetickým defektem, geny nám dávají poměrně hodně prostoru k seberealizaci. Dříve než tedy mohou náš rozvoj zastavit genetické limity, zastaví nás většinou právě strach, nechuť či nevědomost. Tyto tři limitující faktory jsou pro utváření našich životů důležitější než geny. Naštěstí je v naší moci se s těmito limity poprat. Milí čtenáři, děkujeme, že přemýšlíte spolu s námi. www.psychologie.cz
