www.migraceonline.cz, Multikulturní centrum Praha, srpen 2005
„O vlivu globalizace na migraci“: Několik poznámek o pastech sociální imaginace Jan Drahokoupil
[email protected]
Globalizace je bezpochyby jedním z nejpopulárnějších konceptů vystihující Zeitgeist devadesátých let. Události začátku tohoto tisíciletí a pojmy jež je reflektují, jako například „imperialismus“ nebo „civilizace“, sice do velké míry zastínily prominenci tohoto konceptu; „globalizace“ však má stále zásadní vliv na uvažování o sociální realitě a stimuluje sociální imaginaci. To platí především pro oblast praktické politiky (ve smyslu anglického slova „policy making“) a pro „laické“ uvažování o sociální realitě; v akademické debatě – alespoň tedy v centrech produkce akademického vědění1 – tzv. „velká globalizační debata“ do jisté míry odeznívá. V tomto článku stručně mapuji způsob, jakým se používá koncept globalizace a jak tento proces chápou jednotlivé autorky. Kriticky hodnotím přínos jednotlivých způsobů používání konceptu globalizace – a chápání tohoto procesu – k uvažování o sociální realitě a především k vysvětlování jednotlivých jevů a souvislostí. Tvrdím, že je přinejmenším zavádějící a spíše analyticky i politicky nebezpečné chápat globalizaci jako explanans, tj. jako vysvětlující faktor, kauzální sílu či „nezávisle proměnou“. Globalizace, pokud tedy má být používána analyticky uspokojivě, může sloužit pouze jako deskriptivní koncept odkazující k různým časoprostorovým aspektům sociální reality, k procesům, pro něž je zajímavé hledat konkrétní vysvětlení. Tato vysvětlení však – pokud se mají vyhnout pasti tautologie – musí jít za rámec konceptu globalizace. Na příkladu migrace a migrační politiky pak ukazuji směry, kterými se takové hledání vysvětlení pro některé aspekty globalizace může vydat. „Internetem počínaje a hamburgerem konče“ Autorem nejvlivnější sociologické definice globalizace je Anthony Giddens; který ji definuje jakožto „zintenzivnění celosvětových sociálních vztahů, které spojují vzdálené lokality takovým způsobem, že místní události jsou formovány událostmi dějícími se mnoho mil daleko a naopak“ (1998: 62). Tyto dialektické procesy časoprostorové komprese a distanciace (tj. prostorové a/nebo časové prodloužení sociálních vztahů a zrychlení materiálních i symbolických toků) jsou mnohými chápány nejen jako jedny z hlavních charakteristik současné sociální reality, ale i jako hlavní faktory sociální změny. Globalizace je chápána jako hlavní kategorie sociální analýzy. „Globalizace je myšlenka, jejíž čas přišel na počátku nového tisíciletí, globalizace je ústřední hybnou silou, která je za náhlými sociálními, politickými a ekonomickými změnami, které 1
Pole produkce akademického vědění je strukturováno velice nerovně a můžeme proto mluvit o několika málo světových centrech produkce akademického vědění. Debaty v takových centrech tak do velké míry určují myšlení a produkci vědění na periferiích.
transformují moderní společnosti a světový řád…“, jsme tak svědky „rozvijící se globální transformace (Held et al. 1999: 1, 7, 31). Pokud se podíváme na jednotlivé procesy, které jsou zahrnovány – nikoliv však nekonzistentně s výše uvedenou definicí – pod pojem globalizace, najdeme až překvapivě široké a různorodé spektrum jevů jako například liberalizace finančního systému a toků hypermobilního spekulativního kapitálu, Evropskou integraci, degradaci životního prostředí, mezinárodní obchod a jeho regulace, změny v geografii ekonomické produkce, technologický vývoj včetně revoluce v telekomunikačních technologiích, růst vlivu nadnárodních korporací, proměny státu, státní intervence a ekonomických politik, nástup neoliberalismu, rozpad Sovětského bloku, globální šíření vzorců angloamerické konzumní kultury a – v neposlední řadě – migraci ať již tzv. „nucenou“ či „ekonomickou“.2 Přes tuto různorodost můžeme v literatuře o globalizaci identifikovat několik základních pozic. (1) Podle radikální teze hyperglobalizace (nazývané také jako první vlna globalizační teorie), která je asociována s autory jako Kenichi Ohmae (1990), John Gray (1996) a Robert Reich (2002),3 žijeme ve světě, kde geografická vzdálenost a hranice národních států nic neznamenají, především pak pro ekonomické procesy a aktéry (zejména pro kapitál). Tito autoři ukazují, že například objem světového exportu se mezi roky 1982 a 2002 téměř zečtyřnásobil a objem přímých zahraničních investic (PZI) vzrostl více než desetkrát. Takováto mobilita kapitálu, informací a (některých) lidí má nesmírné politické důsledky: národní státy ztrácí moc a autonomii při formulování sociálních a ekonomických politik, státy mezi sebou soutěží o přízeň kapitálu, což je nutí přijímat politiku přátelskou trhu. Neexistuje žádná alternativa – globalizace je triumfem neoliberalismu a koncem sociální demokracie. (2) Tento radikální příběh hyperglobalistů byl napaden skeptiky jako Paul Hirst a Grahame Thompson (1999), Robert Wade (1996) a John Zysman (1996). Tito autoři nepopírají důležitost jevů jako finanční deregulace a deindustrializace, odmítají však argument že tyto jevy vedou k novému politicko-ekonomickému řádu. Upozorňují na skutečnost, že ekonomika je v mnoha ohledech méně otevřená než před první světovou válkou; ukazují, že PZI jsou značně koncentrované v tzv. triádách (tj. v regionech severní Ameriky, Evropy a severovýchodní Asie) a že velká část světa je z nich vyloučena. Politické důsledky ekonomické otevřenosti podle nich zdaleka nevedou k soutěži o nejnižší regulaci – naopak, v zemích OECD rostou státní výdaje a zdanění; ekonomicky otevřené sociálně-demokratické státy si vedou obecně lépe než liberální ekonomiky. Radikální teze hyperglobalizace se tak stala v akademickém diskurzu spíše karikaturou, její politický vliv je však značný. 2
Kategorie migrace dávám do uvozovek, neboť se domnívám, že toto rozlišení je do velké míry zavádějící a nabízí se k politickému zneužití. 3 Ačkoliv tito autoři nabízí podobné chápání globalizace, v jejím hodnocením se zásadně liší.
2
(3) Útok skeptiků vedl mnohé autory k analyzování globalizace jakožto komplexního procesu (viz Dicken (2003), Giddens (1998, 1999), Held et al. (1999), Axford (1995)). Globalizace je tak chápána jakožto nerovný a dialektický proces s mnoha dimenzemi, tvářemi a rozpory. Tito autoři se neomezují při analýze globalizace na ekonomicku, ale upozorňují i na její širší sociální a kulturní aspekty. Tvrdí, že globální integrace je sice kvantitativně porovnatelná s předválečným obdobím, kvalitativně je však současná doba značně odlišná. Svět není bez hranic, geografie sociálních vztahů se však zásadně, komplexně, nerovně, na různých úrovní a v různých sférách mění. Stát neztrácí moc, ale mění se, sociální stát není mrtvý, ale spíše „v úzkých“. Jak nám tedy proces globalizace – „ústřední hybná síla“ dneška – pomůže pochopit proměny (časoprostorových aspektů) sociální reality při studiu jevů jako je migrace? Domnívám se, že nijak zvlášť. Globalizační debata vygenerovala nesmírné množství důležitého empirického materiálu, její teoretický či analytický příspěvek je však neuspokojivý. Za prvé, globalizace je chaotický termín, který, jak to výstižně formulovala Susan Strange, „může odkazovat k čemukoliv, Internetem počínaje a hamburgerem konče“ (1996: xiii). Proto má tento koncept tendenci učinit sociální analýzu spíše více nejasnou než objevnou. Těžko lze něco vysvětlit procesem, který obsahuje mnoho jevů, jež spolu vlastně kauzálně nesouvisí, byť mají některé podobné rysy. Autoři, kteří globalizaci adekvátně charakterizují jako komplexní proces (viz bod 3 výše) jsou tak donuceni se nakonec vzdát svých značných teoretických ambicí a zabřednout v popisu a upřesňování velkých teoretických tvrzení o důležitosti časoprostorových transformací. Globalizace jakožto „centrální analytická kategorie“ se tak rozplyne do ztracena. Za druhé, globalizační teorie je z podstaty sociologicky chybná, protože fetišizuje prostor a čas tím že sociální jevy vysvětluje časoprostorovou konstitucí sociální struktury. Sociální vztahy jež procházejí časoprostorovou expanzí/kompresí jsou tautologicky vysvětlovány svou vlastní časoprostorovou transformací (Rosenberg 2005: 13). To však není udržitelné. Těžko například můžeme vysvětlit finanční integraci možnostmi komunikace mezi hlavními světovými burzami v reálném čase bez toho, abychom zkoumali specifické kapitalistické sociální vztahy, které jsou podstatou této komunikace. Stejně tak pro vysvětlení intenzifikace migrace nestačí poukázat na komunikační možnosti migrantek, je potřeba se ptát, proč, jak a jakým směrem lidé používají komunikační kanály a co jimi sdělují (Basch, Glick Schiller & Blanc 1994). Ani v jednom z výše uvedených příkladů nám koncept globalizace příliš nepomůže. Toho si jsou však teoretici globalizace často vědomi, a proto jejich vlastní vysvětlení jednotlivých aspektů globalizace obsahuje další příčiny. Ty však – navzdory vlastní charakterizace na obecné rovině – nespadají do časoprostorové kategorie (například Bauman 1999).
3
Globalizace jako explanandum: příklad migrace Migrace, jakožto různé způsoby pohybu lidí v prostoru a času, je bezesporu jedním z důležitých aspektů globalizace. V této části bude objasněno, proč globalizace, tedy soubor různých procesů sdílejících určité časoprostorové rysy4, nemůže být používána jako vysvětlující faktor. Pro vysvětlení jevů označovaných jako součást globalizace a pro jejich časoprostorové charakteristiky je potřeba hledat příčiny, které jdou za dimenzi prostoru a času. K pochopení různých forem migrace je nutné analyzovat politické, sociální a ekonomické vztahy. Mezi ně patří restrukturalizace kapitalismu. V historii kapitalismu v Evropě můžeme pozorovat tři vlny globální restrukturalizace, které jsou charakterizovány časoprostorovou kompresí a distanciací. Jednotlivé vlny byly následovány obdobími určitého zmrazení časoprostorové komprese a distanciace. Technické možnosti časoprostorové koordinace sice jsou důležitým faktorem pro vysvětlení těchto vln restrukturalizace, k jejich pochopení však musíme tyto procesy vztáhnout k dalším faktorům, zejména pak k dominantním vztahům produkce a cirkulace a ke strukturám jejich řízení a regulace (Overbeek 1998). První vlnou je období velkých objevů – éra merkantilistického kapitálu začínající zhruba v šestnáctém stoletím. Expanzí mezinárodního obchodu a ustanovením mezinárodní dělby práce byl vytvořen skutečně světový trh. Na něm se již neobchodovalo jen s luxusním zbožím, ale i s běžnými faktory produkce a spotřeby. Růst světového trhu, kolonialismus a vzestup kapitalismu byly vzájemně se konstitujícími procesy. V té době neexistovaly národní ekonomiky; lokální zemědělské ekonomiky byly limitovány rychlostí koňských spřežení a lodí (tj. asi 15 km/h). Co se týče struktur řízení, první vlna globální restrukturalizace byla založena na Vestfálském systému tzv. suverénních teritoriálních států. Hlavní formy mezinárodní migrace v tomto období byly obchod s otroky a migrace spojená s kolonizací (Overbeek 1998). Podle teorie světových systémů je právě proces začleňování lokalit (periferií) do kapitalistického světového systému, jehož první vlny jsme v této fázi svědky, hlavním faktorem vedoucí k mezinárodní migraci. Obchod, investice, kolonizace atd. narušují lokální strategie přežití a zároveň konstituují „mosty“, které lidé mohou využít k emigraci z (bývalých) kolonií do zemí v jádru světového systému (Sassen 1988). Proto koloniální dědictví Velké Británie vytvořilo mnoho příležitostí pro imigraci. Stejný vztah, ač historicky mnohem mladší, můžeme pozorovat například mezi USA a Jižní Koreou. Druhou vlnou je období expanze industriálního kapitálu od poloviny devatenáctého století do jeho devadesátých let. Byla to doba dramatického růstu průmyslové produkce 4
Pokud definujeme globalizaci časoprostorovou kompresí a/nebo distanciací, soubor jevů takto označených spadá do 4 různých kategorií (tabulka 2x2 s dimenzemi: komprese +/-, distanciace +/-). Například do kategorie komprese +, distanciace + spadají jevy jako pohyb spekulativního kapitálu, do kategorie komprese +, distanciace - pak například produkce rychlého občerstvení.
4
a globálního trhu a financí. Parní stroj a telegraf zkrátily čas komunikace na dálku (parní lokomotivy dosahovaly rychlosti až 100 km/h), urbanizace a formace dělnické třídy v průmyslu způsobily rozpad tradičních lokálních sociálních vazeb a lokální horizont sociálních vztahů byl nahrazen národním. Stát a národ se spojil v národní stát. Konec devatenáctého století byl také dobou vrcholícího kolonialismu, svět byl rozdělen do koloniálních sfér vlivu. Hlavní formou migrace byl pohyb námezdních dělníků (Overbeek 1998). Třetí vlnou globální restrukturalizace je období vzestupu nadnárodního kapitálu, jehož historii lze mapovat od okamžiku konstituce americké hegemonie pro druhé světové válce. Tato vlna může být rozdělena do dvou fází: (a) období internacionalizace; ekonomické procesy byly relativně uzavřeny v rámci národních ekonomik, které však byly vzájemně značně propojeny a (b) období transnacionalizace, kdy jsme svědky nástupu globálních ekonomických procesů (Overbeek 1998). Období internacionalizace se odehrávalo v čase poválečné rekonstituce otevřeného světového trhu pomocí postupné liberalizace obchodu a tvorby brettonwoodského mezinárodního měnového systému (systém pevných směnných kurzů vázaných na zlatem zaručený americký dollar, který zamezoval mezinárodnímu pohybu finančního kapitálu). Přímé zahraniční investice do výroby se staly hlavní formou internacionalizace kapitálu a mechanismem vývozu fordistického modelu akumulace ze Spojených států. Produktivní kapitál, zejména pak americký produktivní kapitál, rozšiřoval rozsah svého geografického působení a stal se dominantním. Fordismus byl založený na americké hegemonii, která spočívala v převaze amerického systému produkce. Tento systém umožňoval a byl zároveň závislý, na tzv. Keynesiánském sociálním státu, jehož politiky zajišťovaly téměř plnou zaměstnanost. Tato forma státu byla založena na národním rámci, do velké míry uzavřených hranicích a na omezeném přístupu k právům spojených s občanstvím. Mezinárodní migrace za prací byla striktně regulovaná národními politikami zvaní zahraničních pracovníků (gastarbeiterů). Tyto programy byly jedním z řešení nedostatku pracovníků pro některá, především méně atraktivní, pracovní místa (viz Bartram 2005). První takový program, tzv. program Bracero, byl vyvinut ve Spojených státech za účelem náboru mexických pracovníků. V poválečném období dochází k další vlně časoprostorové komprese. Ta přichází s vývojem přepravních a komunikačních technologií jako letecká doprava, telefon, a televize a celý svět se tak stal dosažitelný během několika málo hodin. V polovině sedmdesátých let dochází ke krizi Fordismu a Keynesiánského sociálního státu. Rozpadá se také finanční systém Breton Woods omezující finanční toky; je nahrazen systémem plovoucích směnných kurzů. Jsou tak umožněny obrovské mezinárodní toky finančního kapitálu, které omezují možnosti státních politik. První reakcí na krizi Fordismu je další intensifikace internacionalizace. Dochází k vzestupu transnacionální organizace ekonomických aktivit. Jsme svědky přesunu velké části výroby náročné na pracovní sílu do zemí s levnou pracovní silou, což bylo mimo jiné 5
umožněno masovou migrací z venkova do měst, která byla mimo jiné způsobena tzv. Zelenou revolucí v zemědělství. Světová ekonomika se však zdaleka nestává globální. Ekonomické aktivity již sice tolik nerespektují hranice národních států, jsou však stále více integrované v rámci ekonomických regionů (triád). Tato regionalizace se děje i v oblasti migrace. Cesty migrantů do velké míry kopírují politicko-ekonomické triády. K regionalizaci migrace však přispívají i specifické faktory jako geografická a kulturní blízkost, historické vazby, a migrační řetězy. Krize Fordismu a nástup tzv. flexibilní akumulace má závažné důsledky pro trhy práce. Ty se ve „vyspělých“ zemí stratifikují na jádro vysoce kvalifikovaných a dobře placených odborníků a periferii špatně placených pracovníků v dočasných, nechráněných a nejistých pozicích. Tyto pozice jsou často vykonávány ženami a lidmi z různých minorit. Stávají se také relativně novou možností pro nelegálně pracující migranty, často odkázané na služby organizovaného zločinu, kteří jsou ideální flexibilní pracovní silou. Schopnost zemí přitáhnout jak vysoce kvalifikované pracovníky, tak lidi ochotné levně pracovat ve špatných podmínkách na periferii pracovního trhu se stala důležitým faktorem pro schopnost jejich ekonomik soutěžit v „globální“ ekonomice. Mnohé firmy (či kapitál obecně) vědomě využívají migranty k obsazení hyperflexibilních pozic a aktivně lobují za otevření trhu práce. Vzrůstající migrace se stává jedním z faktorů vzniku integrovaného (nikoliv volného) globálního trhu práce. Za růstem migrace mimo jiné také stojí: rozvoj nadnárodních korporací a s ním spojený pohyb vrcholného a středního managementu, internacionalizace služeb a s ní spojená migrace technických a obchodních odborníků a krize státu v zemích Třetího světa a následné vystupňování sociálních a etnických konfliktů, jež produkuje pohyb uprchlíků. Poznámky na závěr V tomto článku jsem se mimo jiné snažil poukázat na problematičnost konceptu globalizace a na analytické pasti, do kterých může jeho používání vést, především pokud se globalizace chápe jako vysvětlující faktor. Globalizaci je tedy dobré chápat jakožto popis časoprostorových aspektů různých nerovných a dialektický procesů, které mají mnoho dimenzí, tváří a rozporů. Na příkladu migrace, jakožto jednoho z aspektů globalizace, jsem se snažil ukázat jeden ze způsobů jak částečně vysvětlit různé formy tohoto procesu. Při letmém zkoumání konkrétních souvislostí a příčin migrace se ukázalo, že pokud chápeme globalizaci analyticky korektně jakožto explanandum, ztrácí tento koncept na půvabu a síle. To však není nic špatného, protože víra v globalizaci jakožto faktor sociální změny se stala mocnou a nebezpečnou politickou silou. Příliš často právě příběh vyprávěný karikaturou hyperglobalizační teorie stojí za rozhodnutími o různých politikách. Objevuje se tak zavádějící příběh o neúprosném kolosálním procesu dějícím se bez jakéhokoliv řízení za zády sociálních aktérů, příběh o konci politiky a ideologie v době jediné možné alternativy. Globalizace chápána jakožto faktor sociální změny se jím tak snadno může stát: není to však samotný proces globalizace, která mění sociální realitu, ale víra v existenci takového procesu. 6
Autor je doktorandem na katedře sociologie a sociální antropologie Středoevropské univerzity v Budapešti a členem thinktanku Trast pro ekonomiku a společnost <www.testrast.org>. Literatura Axford, B. (1995). The global system: Politics, economics, and culture. New York: St. Martin's Press. Bartram, D. (2005). International labor migration: Foreign workers and public policy. Basingstoke: Palgrave. Basch, L., Glick Schiller, N., & Blanc, C. S. (1994). Nations unbound. Transnational projects, postcolonial predicaments, and deterritorialized nation-states. London and New York: Routledge. Bauman, Z. (1999, orig. 1998). Globalizace: Důsledky pro člověka [Globalization. The human consequences]. Praha: Mladá fronta. Dicken, P. (2003). Global shift: Reshaping the global economic map in the 21st century. London, Thousand Oaks, and New Delhi: Sage. Giddens, A. (1998, orig. 1990). Důsledky modernity [The consequences of modernity]. Praha: Sociologické nakladatelství. Giddens, A. (1999). Runaway world: The Reith Lectures revisited - lecture 1, www.lse.ac.uk/Giddens. Gray, J. (1996). After social democracy. London: Demos. Held, D., McGrew, A., Goldblatt, D., & Perraton, J. (1999). Global transformations: Politics, economics and culture. Cambridge: Polity Press. Hirst, P. Q., & Thompson, G. (1999). Globalization in question: The interational economy and the possibilities of governance (2nd ed.). Cambridge: Polity Press. Ohmae, K. (1990). The borderless word: Power and strategy in the interlinked ekonomy. London: Collins. Overbeek, H. (1998). Global restructuring and neoliberal labor market regulation in Europe: The case of migration policy. International Journal of Political Economy, 28(1), 54-99. 7
Reich, R. B (2002, orig. 1991). Dílo národů: Příprava na kapitalismus 21. století [The work of nations: Preparing ourselves for 21st-century capitalism]. Praha: Prostor. Rosenberg, J. (2005). Globalization theory: A post mortem. International Politics, 42(1), 2-74. Sassen, S. (1988). The mobility of capital and labor. Cambridge: Cambridge University Press. Strange, S. (1996). The retreat of the state: The diffusion of power in the world economy. Cambridge: Cambridge University Press. Wade, R. (1996). Globalisation and its limits: Reports of the death of the national economy are greatly exaggerated. In S. Berger & R. P. Dore (Eds.), National Diversity and Global Capitalism (pp. 60-88). London: Cornell University Press. Zysman, J. (1996). The myth of a "global economy": Enduring national foundations and emerging regional realities. New Political Economy, 1(2), 157-84.
Další doporučená literatura o globalizaci a migraci Arango, J. (2000). Explaining migration: A critical view. International Social Science Journal, 52(165), 283-296. Bieler, A., & Morton, A. D. (Eds.). (2001). Social forces in the making of the new Europe. Basingstoke and New York: Palgrave. Friedman, J. (2004). Globalization, transnationalization and migration: Ideologies and realities of global transformation. In J. Friedman & S. Randeria (Eds.), Worlds on the move: Globalization, migration and cultural security (pp. 63-88). London: I.B. Tauris. International Migration Review, 26(2), Special Issue: The New Europe and International Migration (1992). Kearney, M. 1995. "The Local and the Global: The Anthropology of Globalization and Transnationalism." Annual Review of Anthropology 24: 547-65. Overbeek, H. (2002). Neoliberalism and the regulation of global labor mobility. Annals, AAPSS, 581, 74-90.
8
Portes, A., & Walton, J. (1981). Labor, class, and the international system. New York: Academic Press. Wimmer, A., & Glick Schiller, N. (2002). Methodological nationalism and beyond: Nation-state building, migration and the social sciences. Global Networks, 2(4), 301334.
9
