© M. Řeháček, © P. F. Polda, Vratislavice nad Nisou 83 – příloha měsíčníku Vratislavický zpravodaj – 2016/07–08
O žule z novorudského kopce
V
nejparnějším večeru letošního léta jsme s kamarádem Ferdyšem a libereckým žulovým lomařem Kubou Šrekem procházeli to, co zbylo z novorudských kamenolomů a skalnic. Granit a nic než granit! Jenže jako horský poklad pořádně skrytý v přívalech zeleně. Prodírali jsme se houštinami, kopřivami, vysokými travinami s hromadami zarostlých kamenů. Odhadovali jsme, coby samozvaní znalci, jak moc se krajina mohla proměnit za posledních sto let. Tedy: jak moc všechny ty díry po vytěženém granitu zaplnily skládky, staré navážky ze zimní údržby cest a silnic; kolik střepů z rozbitých flašek od oleje a rozbitých klozetových mís do nich zapadlo. Kuba si zkušeným zrakem měřil zapadlé stěny, odhadoval, kolik metrů žulové lomové stěny může být ještě pod povrchem navážek, jak se tu kámen vylamoval po „dobré straně“, k čemu sloužily zbytky betonových základů a jak a kudy asi byl kámen odvážen k prodeji či dalšímu zpracování. Byla to krásná procházka, plná zvláštní lomařské archeologie. Moc se mi to žulové vlastenčení s Kubou a Ferdyšem líbilo; zvláště, když jsme po té cestě pak na Nové Rudě pod hustým smrkem vysedávali, vratislavické pivo popíjeli. Čím dál tím více jsme básnili o žulové kráse tohoto kopce a všem, co z ní bylo vytvořeno. Četl jsem si potom ještě v temnu večera lomy velebící článek Václava Cílka, nazvaný Lomy jako jizva i ozdoba krajiny. Stojí v něm mnoho důležitého pro pochopení oné zvláštní krásy zarostlých skalnic: „Vztah k lomům je nejednoznačný. Poměrně často se objevují na plátnech takových umělců, jako byl V. Špála, J. Prucha či J. Trampota. Rovněž majitelé lomů často vydávali pohlednice se svými, menšími a dobře uspořádanými lomy, kde ukazovali určitý druh industriální estetiky. Socialistický režim vše změnil. Lomy byly obrovské, hlučné a prašné. Lidé je začali nenávidět jako jizvy na krajině. Dnešní vztah se opět proměnil. Přírodovědci ukázali, že právě opomíjená, členitá místa jako lomy, pískovny, a dokonce některé haldy se stávají útočišti vzácných druhů, které se z monokulturní pouště našich lesů a polí utekly do komfortu starých zahrad a hřbitovů či na opuštěná průmyslová stanoviště. Zároveň se ukázalo, že takové prostory nejlépe a nejlaciněji rekultivuje samotná příroda, které se dá trochu pomoct třeba tím, že v lomu vytvoříme malou vodní nádrž. Ovšem nejedná se jenom o přírodu, ale také o lidi, kteří lomy navštěvují, opékají si špekáčky nebo se trénují na skalách či v lanovém centru…“ Moudrá slova. Platí na všechny staré lomy, které se kdy zařízly do kopce na Nové Rudě.
657
N
elekejte se, povídání o zašlých novorudských lomech totiž začnu z úplně jiného konce. V reklamní příloze sborníčku, který vyšel roku 1910 u příležitosti oslav 70. výročí založení Nové Rudy, najdeme bohatou inzerci zdejších i přespolních podnikatelů. Objevuje se zde liberecký pumpař Wilhelm Hergesell, který kopal studnu u zdejší školy, Havlova apotéka U Říšského orla ve Vratislavicích, Langeho umělecký ústav, produkující intarzie a díla z perleti, slonoviny a dalších cenných materiálů. Čteme zde o novorudském podniku pánského modisty Antona Jelineka, o sodovkáři Posseltovi z Harcova, o pekařství a kramářství Adolfa Scheera na Nové Rudě i o několika kavárnách ve Vratislavicích, o Staatsově řeznictví dole u lékárny, které bylo zároveň i hospodou Německý dům. Reklamu v knížečce měl i hodinář Anton Altmann, který se živil opravováním časostrojů v domě č. p. 245 na Nové Rudě, stejně jako stolař Anton Rieger z tamního domu č. p. 187. Zajímavá byla inzerce vratislavického Alfreda Nöhriga, jenž přicházel s nabídkou zboží pro luční slavnosti – s ohňostroji, lampiony, loteriemi a konfetami. Nabízel se tu i rochlický učitel hudby Vinzenz Wenzel, který vyučoval žáky hře na všechny strunné, dřevěné i plechové nástroje v novorudském Kratzertově hostinci. Nechyběli v té knížečce ani novorudští hostinští. Třeba ti od Města New Yorku, Trutnovského pivního pramene, Vratislavického pivního sálu a Bílého holuba. Kuriozitou pak byla velká reklama na liberecký podnik, nacházející se až ve vzdálené Horské ulici a nazývaný Zur Seejungfrau čili U Mořské panny. Slibovala nejen výbornou kuchyni, ale i čerstvé nápoje, na něž sem hosty výslovně až z Vratislavic a okolí zval sám hostinský a majitel v jedné osobě – Franz Mai. Na tom by nebylo nic až tak podivného, kdyby se pod inzerátem nepodepsal jako Geb. Neuroder Ortskind, což by se dalo volně přeložit jako Dítě Nové Rudy. Našli bychom tu i inzerci harcovských řemeslníků, libereckých obchodníků, a dokonce i doporučení na plzeňské pivo a lisované kvasnice až z Krásného Března u Ústí nad Labem. Ale pozor! Vedle všech těchto inzerátů v tomto sborníku marně hledáme byť jednu, jednu jedinou reklamu na zdejší lamače kamene, kameníky a výrobce ušlechtilých výrobků ze žuly. A to je opravdu zvláštní, protože ještě roku 1910 se zde krásný šedivý kámen prokazatelně stále těžil. Těžko říci, proč o něm jediná knížečka, věnovaná pouze a pouze Nové Rudě, téměř úplně mlčí. Že by byli zdejší lomaři lakomí při sbírání podpory pro vydání sborníku k onomu výročí? Nebo se jim v té době už tak moc nedařilo a na nějaké mecenášství proto neměli ani pomyšlení? Třeba se přípravný výbor slavností a sborníčku prostě jen neměl s posledními novorudskými lomaři v lásce. Nevíme, a asi to
658
Nejkrásnějším ze všech lomů ve svazích novorudského kopce je malý Liebiegův lom v ulici Pod Skalkou, zarostlý bujnou vegetací a v brzkém létě vyzdobený žlutými kosatci
659
již nikdy nezjistíme. Jedno je ale jisté, o zdejším žulaření se ve sborníčku píše jen náznakem a bez jakýchkoliv podrobností: Na Nové Rudě se ve druhé polovině 20. století rozmohlo lámání kamene. V roce 1910 pracoval už jen jeden jediný lom. Vylamování kvádrů z kamenných žulových výchozů a skal bylo v celém okolí Vratislavic oblíbeným přivýdělkem již v první polovině 19. století. Na Nové Rudě se ale rozmohlo teprve okolo roku 1850. Je v této souvislosti pozoruhodné, že většina zdejších domů byla postavena z kamene, zatímco dole ve Vratislavicích stály v této době ještě povětšinou domy dřevěné. Cihly byly drahé, a tak se žula v té době stala důležitým a hojně poptávaným stavebním materiálem. To řadu lidí pobídlo k těžbě v lesích a polích. Ale rozvoj trval jen pár desetiletí. Jak rychle se zde žulařina rozmohla, tak rychle zase usnula. Zdá se, že kvalitního a dobře dostupného materiálu na svazích kopce pod Novou Rudou nebylo tolik jako jinde v lesích okolo Vratislavic. Na mapách stabilního katastru – tzv. císařských otiscích z roku 1843 – ještě žádné kamenolomy na území Nové Rudy nenacházíme. Zdá se tedy, že žula na stavbu nejstarších domů sem musela býti dovážena z okolí, případně těžena jen rozbíjením malých skalek. Teprve po polovině století zde začali lidé v novorudském lese rozbíjet žulové výchozy. Po jejich odtěžení pokračovali i pod povrchem a vytvořili tak první zdejší stěnové lomy. Vypadá to tak, že lomaření bylo zprvu spíše doplňkovou činností místních zemědělců či továrních dělníků, průmyslová těžba profesionálními lomaři se zde rozvinula jen někde a nakrátko. Nová Ruda se v této době – spolu se sousední Rochlicí – stala jakousi městskou lomařskou oblastí, kde byla těžba díky výskytu vhodné suroviny i velké poptávce z blízkého Liberce a Vratislavic poměrně hodně koncentrována, a to i přímo uprostřed zástavby. Stojí za připomenutí, že na rozdíl od prostoru tzv. Velkého či Svijanského lesa ležícího ve svazích na jih od Vratislavic, kde byla těžena žlutavá a méně pevná černostudniční či tanvaldská žula, se na Nové Rudě dobýval vcelku kvalitní liberecký granit, typický svými narůžovělými živcovými strukturami, pro něž je někdy přezdíván tlačenka. Vrcholu těžby zde bylo dosaženo někdy před koncem 19. století. Poté již zdejší lomy jen upadaly. Roku 1910 fungoval již jen onen poslední, největší – kamenolom Preislerův. V polovině 20. století pak bylo lamačství na Nové Rudě zcela mrtvé. Pojďme nyní a projděme se po pozůstatcích lomařské činnosti v okolí novorudského kopce. Začneme kousek dál rybníčkem, který zakončuje bývalý areál Textilany. Nejníže býval, ještě na rochlickém katastru při cestě
660
Langeho lom nedaleko rušičky ukrojil velkou část z kopce mezi Libercem a Vratislavicemi. Dodnes zde leží neodvezené žulové bloky a cestu sem lemují krásné patníky z ušlechtilého granitu.
661
na Novou Rudu, nedaleko křižovatky dnešních ulic Jablonecká a Pod Skalkou, lom patřící firmě Johann Liebieg & Co. Dle lomařských archivů zde byla žula těžena „odedávna“. Tady byla ze země vyrvána část žulových kvádrů, z nichž byly postaveny budovy Textilany. V tomto lomu byly štípány i kostky pro dláždění libereckých ulic. Těžba v prostoru, který se nachází v bezprostřední blízkosti doposud činného lomařského areálu Ligranitu, byla prováděna ručně a později i strojně. Lomařům v jejich nelehké práci pomáhal i elektrický otočný jeřáb. Dnes to není téměř patrné, ale provoz to byl poměrně velký, lom byl zčásti zahlouben do svahu kopce. Těžba byla ukončena těsně po roce 1945 a pozemek s opuštěnou skalní stěnou zůstal v majetku pokračovatele Liebiegových závodů – továrny Vlnařské podniky, n. p. Liberec. Nevyužívaný lom byl zatopen, později byl částečně zasypán odpadem a na vyrovnaném terénu vznikly po odvodnění rozsáhlé stavby řadových garáží. Ty, společně s bující vegetací v horní části, zcela zastřely původní vzhled lomu, který tak dnes většina lidí zcela přehlédne. Pár set metrů výše je při ulici Pod Skalkou další, podstatně menší lom, který taktéž patřil firmě Johanna Liebiega. Přestože je dodnes v celém rozsahu zachován a působí velmi malebně, byl zde rozsah těžby podstatně menší, než v jeho níže položeném sousedovi. Dobýval se tu taktéž stavební kámen a perk – hrubý písek z rozpadlé žuly. Opuštěný lom, jako jeden z mála dochovaných malých lomů na Nové Rudě a v okolí zcela nedotčený zavážkami, byl následně zaplaven podzemní vodou. Vzniklo tak cenné a dnes velmi „přírodní“ místo, s výskytem drobných vodních živočichů, včetně obojživelníků a raků, vyhledávané taktéž rybáři z okolních sídlišť. Za návštěvu stojí obzvláště na počátku léta, kdy tu v syté zeleni kvetou zářivě žluté kosatce. V 90. letech 20. století byl lom zcela oprávněně prohlášen za významný krajinný prvek. Výše na kopci, opět na samé hranici Nové Rudy a Rochlice, najdeme kopeček nazvaný Nad Lomem, po jehož severovýchodním svahu prochází stará cesta mezi Libercem a Vratislavicemi, pokračující u bývalé rušičky do ulice U Sila. Celý prostor nad touto cestou kdysi zabíral lom Franze Langeho z Rochlice. Ten byl založen někdy okolo roku 1900 v poměrně příznivé geologické situaci. Ve svahu zde tak mohly být lámány i poměrně velké bloky. V roce 1937 byly v tomto kamenolomu vytěženy dva tisíce kubických metrů žuly a patrně šlo o vrchol zdejší produkce, která byla orientována na stavební lomový kámen, dlažební kostky, kvádry, schody, štět a silniční patníky. Koneckonců, krásné patníky, lemující stále cestu pod zarůstajícím lomem, pocházejí patrně také odsud. Dochoval se údaj, podle něhož ještě za druhé světové války v tomto lomu pracovali tři dělníci. Jejich
662
namáhavou práci usnadňovalo již větší použití mechanizace. Měli zde elektrický otočný jeřáb a kompresor; po odstraněné technice se dodnes dochovaly železobetonové fundamenty a zbytky základů. Těžba byla ukončena v roce 1946, nicméně i po sedmi desítkách let starý lom připomínají nejen divokou vegetací zarůstající žulové stěny a odvaly, ale i velké kvádry zanechané bůhví proč přímo u cesty. Patrně největším těžebním prostorem přímo na Nové Rudě byl rozsáhlý Preislerův kamenolom, nacházející se v oblasti mezi ulicemi Východní a Zvonková. Založen byl v lese na pozemcích Elgerova hospodářství někdy mezi léty 1850 a 1860. Později byl spojen s rodinou Preislerových žijících v domě č. p. 203 na Nové Rudě. Dnešní rozsáhlý lom vznikl postupným propojováním třech menších skalnic téhož majitele. I zde se dobýval stavební kámen, dále pak patníky, obrubníky, pomníky i štěrk na stavby v Liberci a okolí. Kolik lidí zde pracovalo, dnes již nevíme, ale nejspíše to byl jen sám majitel a pár pomocníků, patrně členů rodiny. Ruční práci jim usnadňoval pouze mechanický ruční lanový jeřáb. Na stěnách lomu je stále patrné, že těžba žulových skalních bloků zde probíhala ručním klínováním, bez využití drahých výbušnin. V roce 1907 se právě v tomto kamenolomu stalo neštěstí, které zaznamenaly i kroniky. Dne 7. dubna se tu ze skalní stěny uvolnil vylomený žulový blok a zavalil šedesátiletého majitele Ignaze Preislera (matrika úmrtí jej uvádí v podobě jména Preissler, ale údaje ve sborníku o Nové Rudě opakovaně hovoří o Preislerovi). Lomař svým zraněním podlehl. Zanechal po sobě vdovu Annu a patrně i další příbuzné, protože jako pozdější provozovatel kamenolomu je uváděn Richard Preisler, což mohl být lomařův bratr či snad syn. Tento lom byl tedy ten jediný, který přímo na Nové Rudě přežil úpadek těžby kamene na přelomu 19. a 20. století a zmiňuje se o něm i novorudský sborník. Pracovalo se v něm patrně i v dobách těsně po skončení druhé světové války, neboť je s lomem spojován i český národní správce Václav Gloss. Jenže tato doba již přinesla definitivní konec těžby na Nové Rudě a starý lom se pak na dlouho stal jen skládkou odpadu. Je hezké se zamyslet nad starými lomy a všechny si na Nové Rudě obejít a přemýšlet o tom, jak asi vznikly, jak se zde pracovalo. Řada domů v okolí má ve svém nitru dodnes kámen, namáhavě lidmi vyrvaný z nitra země právě v nich. Co úsilí a potu na to muselo padnout, kolik námahy a chlapské síly potřebovali lomaři na to, aby připravili krajinu o část jejího granitového bohatství. Lomařská pouť novorudská je krásná cesta, většina zdejších lomů – přesně v souladu s myšlenkami Václava Cílka – pěkně zarostla
663
a zase se navrátila do krajiny. Dokonce lze říci, že ve starých lomech dnes najdeme na novorudském kopci jediné opravdu přírodní partie. Ukrývají se v nich ptáci, zbloudilé srnky i neviditelní žuloví skřítkové…
Preislerův lom nedaleko novorudské školy postupně zaplnily rozsáhlé navážky. Vysoké stěny ale přesto dodnes dávají tušit, že šlo o největší lom v celé lokalitě.
664
