O t o m a r D v o ř á k

Otomar Dvořák

KOUZELNÝ MEČ

abaddON abadd ON

Otomar Dvořák

kouzelný meč

abaddon

Pro Pavlu a Majdu, které mi hodně pomohly při vymýšlení tohoto příběhu, i když každá z nich byla malá v jiné době. autor

copyright © Machart s.r.o., 2003 cover and illustrations © Kameel Machart, 2003 ISBN 978-80-904318-3-6

Otomar Dvořák

KOUZELNÝ MEČ

abaddON abadd ON

začÍná se v jedné knIhovně

a dlouhých zimních večerů, kdy už se brzy stmívalo a v šeru poletovaly sněhové vločky, se ve starém domě na náměstí v Křivovrbčanech rozsvěcela veliká okna. Ve žlutém světle za těmi okny bylo vidět samé dlouhé police, šplhající jako podivné žebříky až někam ke stropu. Stály na nich knihy: tlusté i tenké, velké i malé, všechny očíslované a pěkně seřazené do dlouhých řad. A mohli jste tam zahlédnout i různé lidi, jak pomalu chodí kolem, čtou si názvy na hřbetech, občas některou z knih vyndají a zalistují v ní…

Z

A jednoho večera stál pod tím velkým oknem malý chlapec. Jmenoval se Jan Kolesný, jenže tak mu nikdo neříkal. Volali na něj Kulíšku; snad proto, že byl takový trochu kulaťoučký, nebo proto, že i v létě nejraději chodil v zeleném kulichu, o kterém tvrdil, že je to součást stopařského maskování. Kulíška jste totiž mohli často zastihnout, jak se někam plíží, vykukuje za rohem, mizí ve vysoké trávě nebo visí na větvi stromu… Jakmile v zahradách Křivovrbčan začaly zrát třešně, býval tam Jenda Kulíšek dřív než špačci. Teď se ovšem veliké červené třešni začínal podobat jeho nos. Stáhl si kulicha víc přes uši, podupával, aby se zahřál, ale z místa se nehnul, jenom pořád koukal do toho okna. „Co tu stojíš?“ zeptala se ho Pavla, velká holka ze čtvrté třídy. 7

„Jen tak,“ řekl Jenda. „Ty se bojíš dovnitř, viď?“ „Pch! Já se ničeho nebojím! Já si jdu přečíst nějakou knížku!“ prohlásil Kulíšek a zamračil se, aby si snad nemyslela, že si z něj bude dělat legraci. „A umíš číst?“ ptala se Pavla nedůvěřivě. „Samozřejmě! Chodím přece do školy!“ Jenže nepřiznal, že teprve od září a že ještě neprobrali ani celou abecedu. Pavla mu uvěřila a řekla: „Tak pojď se mnou. Já to tam znám, chodím tam každou středu.“ Vůbec ji nenapadlo, co se může stát. Ani knihovnici, starou paní učitelku Houštkovou, nic nenapadlo. Ukázala Jendovi oddělení pro nejmenší čtenáře a nabídla mu tam všelijaké obrázkové knížky a jednoduchá říkadla s velkými písmeny. Pavla se mezitím začetla do tlusté knihy o chovu koní. Koně ji moc zajímali. Táta ji někdy doma škádlíval, že i ty její věčně rozčepýřené vlasy mu připomínají koňskou hřívu – a tak si je raději stahovala do dvou pevných culíků. Ve škole se zlobívala, když na ni spolužáci pokřikovali Pavlasatka. To ale nebylo jen kvůli hřívě vlasů; zkracovali tak její jméno Pavla Pavlasová. Ach jo, povzdechla si. Raději na takové nepříjemnosti nemyslet! Lehla si s koňskou knihou na koberec mezi policemi a zadívala se na obrázek krásného bělouše. To byl její starý známý. Stačilo, když na něj chvilku upírala oči – a namalovaný kůň začal ožívat. Pohodil hlavou a z dálky jako by k Pavle dolehlo slabé zařehtání. Tak ji to zaujalo, že na malého Jendu Kulíška dočista zapomněla… 8

Jenže netrvalo dlouho a do knihovny vešla Jendova maminka. „Není tu ten náš uličník?“ „Ale je,“ usmála se paní knihovnice Houštková, „tamhle si zrovna vybírá…“ Nedomluvila a překvapením zapomněla zavřít ústa. Kulíšek zmizel! Nebyl v žádné uličce mezi policemi, nebyl ani v koutě u kamen, ani ve skladišti starých knih – a odejít také nemohl; paní knihovnice měla svůj stolek hned vedle dveří. Pouze Pavla si všimla, že pod policí pro větší děti leží na zemi nějaké knihy, přímo hromada knih, vrší se tam jedna přes druhou a všechny jsou otevřené. A hned ji napadlo, že Jenda chtěl všechno přečíst, ale protože ještě pořádně číst neumí, tak se v těch složitých příbězích ztratil a dočista zabloudil a zaručeně nenajde cestu zpátky. Písmenka byla na stránkách dokonale zpřeházená a zašmodrchaná, jak se jimi kurážný Kulíšek prodíral jako nějakou trnitou houštinou. Jak se teď za ním dostat? Pavla přemýšlela, přemýšlela… No jistě, Jendovi chybí Abeceda! Ne nějaká obyčejná, jakou najdeme v každém slabikáři, ale kouzelná. Vypadá na první pohled úplně stejně, ale její tajemná písmena mají velikou moc. Je v nich totiž zakleta podoba všech možných i nemožných věcí. A protože Pavla už přečetla hodně pořádně tlustých knih, věděla, jak písmenka probouzet. Škoda, že právě teď neměla dost času na hledání těch nejvhodnějších. A vlastně ani nemohla tušit, která bude nejvíc potřebovat. Věděla, že začínat se má od začátku, a tak si z řádek knihy vybrala na dlaň písmena A-BC-D. Každé z nich je jiné a každé k něčemu dobré. A je stříška, B má dvě bříška, C něco otvírá, D všechno zavírá…

9

Pro začátek je nejdůležitější A, protože je první. Je to vchod, vypadá trochu jako dveře. Nebo spíš staré zámecké okno. Proč by se nemohlo vlézt do pohádky oknem? Pavla strčila trojici písmen do kapsy, prolezla skrz A – a než si paní knihovnice s Jendovou maminkou stačily něčeho všimnout, byla úplně jinde…

10

k a p I t o l a

PrvnÍ O tom, co všechno Pavlu potkalo ve strašidelném nočním lese

11 11

avla stála na křižovatce tří cest v hustém lese. Jedna z cest byla uježděná od vozů a kolejemi tekly stříbrné stružky vody, druhá, travnatá, mizela v šípkovém houští jako v nějakém tunelu, třetí byla samý špičatý kámen a vymletá díra. Kudy se dát? Uprostřed křižovatky uviděla velice divný rozcestník: na dřevěném sloupku byly tři tabule ve tvaru lidské ruky s ukazujícím prstem a nápisem A DÁL. Takový ukazatel člověku moc neporadí, ale co jiného mohla Pavla čekat, když se rozhodla začít od A?

P

Nad temnými vrcholky stromů už vyšla hvězda Večernice. Brzy bude tma, a jak se pak vyznat v neznámém lese? Pavlu napadlo, že Kulíšek určitě lezl do houští, protože tenhle kulaťoučký mrňous se v okolí Křivovrbčan protáhl kdejakým trním, jen aby je prozkoumal. On je velký objevitel. Alespoň to o sobě tvrdí. Opatrně nahlédla do tunelu z větví. Moc se jí tam nechtělo. Uvnitř bylo úplně černo, vonělo to odtamtud vlhkostí a plísní a blikala tam nějaká zelená světélka. Jistě se tam schovávají strašidla! Ale pak si přece jen dodala odvahy, nahlédla do houští znovu, a viděla, že jsou to jen světlušky. A tak se sehnula. A šla. Cestička se vinula chvíli z kopce a chvíli do kopce, napřed byla měkká, vystlaná trávou, mechem a listím, ale pak začala Pavla stále častěji zakopávat o vystouplé kořeny, o velké kameny, byly tu nějaké jámy, výmoly a příkopy, bahno jí začalo mlaskat pod nohama a v botách ucítila studené mokro. 12

k

a

p

I

t

o

l

a

p

r

v

n

Í

„Jendóóó!“ zavolala a ozvěna to po ní opakovala tak dlouho, až se Pavla začala bát, že probudila ve tmě nějakého neznámého tvora, který se jí teď vysmívá a opakuje každé její slovo. Podruhé se už zavolat neodvážila. Les skutečně ožíval. Po obou stranách cesty se ozvalo šustění, škrabání, ťukání, pípání, drobné cupitání. Někde v dálce teskně zahoukala sova, těsně nad hlavou se jí kmitl netopýr. „Au, au, dávej pozor!“ vyjekl tenký hlásek a zpod nohou jí vyběhlo něco mrňavého a zmizelo za nejbližším pařezem. Teď teprve se Pavla doopravdy vyděsila, protože pochopila, že tohle není obyčejný les, ale Černý pohádkový les. A chodit takovým lesem v noci není rozhodně žádná legrace. Potřebovala by alespoň někoho, koho by se mohla držet v té tmě za ruku. Přesto šla srdnatě dál. Když se nebál mrňous Kulíšek… I když, kdo ví. Třeba sedí někde ve tmě a brečí. Ale jakmile se u něj objeví Pavla, začne dělat hrdinu. Pojednou si všimla, že mezi kmeny stromů probleskuje namodralá záře. Opatrně, po špičkách šla blíž, až na okraj malé mýtiny. To už také zaslechla zvláštní krásnou hudbu; znělo to, jako by vyzváněly spousty stříbrných zvonečků. Vysoko nad mýtinou stál měsíc a v trávě se blýskala rosa. A nad stébly, tak lehounce, že ani jednu krůpěj nesrazily, tančily průsvitné víly s dlouhatánskými vlasy plnými hvězd. Smály se a chytaly za ruce nějakého mládence. Pavlu v první chvíli napadlo, jestli to není Jenda – i když vážně pochybovala, že zrovna ten by se dal zlákat k nějakému tancování. 13

Ale ne, tenhle byl tak ve věku jejího staršího bráchy, co je teď na vysoké škole, a byl oblečený starodávně: v takových úzkých punčocháčích a vyšívaném kabátě, přepásaném širokým opaskem, u kterého mu v pochvě visel krátký meč. A na hlavě měl baret se sokolím pérem. A dlouhé kudrnaté blond vlasy. A modré oči. No, zkrátka úplný fešák! Pavle bylo hned jasné, že je to nějaký princ. A také si všimla, že s těmi vílami tančí nějak neochotně, že už nemůže, potácí se a zakopává, zatímco víly se chichotají stříbrnými hlásky a roztáčejí ho stále rychleji. Začala uvažovat o tom, že zase opatrně vycouvá, aby nerušila, protože maminka ji vždycky nabádala, že se nemá plést do zábav dospělých. Jenže právě v té chvíli na ni přišlo nezadržitelné nutkání ke kýchnutí (to tím mokrem v botách!). A Pavla kýchla tak mocně, že se to rozlehlo celým paloukem, tráva se otřásla a krůpěje rosy se s poplašeným cinkotem sesypaly dolů, hudba rázem umlkla a víly se proměnily v mlhu, která se rozplynula v měsíčních paprscích… Princ zůstal omámeně stát uprostřed louky. „Děkuji ti, neznámá čarodějko,“ řekl, když konečně popadl dech. „Nebýt tebe, utancovaly by mě k smrti. Čím se ti mohu odměnit?“ Pavla se přece jen trochu styděla (s princem člověk nemluví každý den). „Kdybyste, pane princi…“ „Říkej mi Richarde,“ pravil princ. „Těší mě, já jsem Pavla. Tak kdybyste třeba mohl, Richarde…“ „A tykej mi, Pavlo.“ 14

k

a

p

I

t

o

l

a

p

r

v

n

Í

To už se Pavla i začervenala. Ještě že to ve tmě nebylo vidět. „Kdybys mohl, Richarde… Hledám jednoho malého kluka, určitě tu někde zabloudil a teď se bojí… a já už skoro také… pokud máš chvilku čas…“ „Ale samozřejmě,“ usmál se Richard, „dva jsou vždycky více než jeden a čtyři oči víc vidí. Já měl zrovna namířeno tamhle k té skalce na druhé straně palouku. Chtěl jsem vylézt nahoru a trochu se rozhlédnout, protože mám dojem, že jsem také překročil bludný kořen a chodím pořád v zakletém kruhu. Jenže jsem zapomněl, že je právě úplňková noc, a za takových nocí se má člověk vyhýbat mýtinám, břízám, studánkám a lesním jezírkům, protože ta místa mají v moci víly. Ty jsi jejich kouzlo zlomila, sem se vrátí teprve, až měsíc znovu naroste. Pojď, vyšplháme tam nahoru!“ Přeběhli společně louku a ocitli se na úpatí temné skály; vlastně to byla hromada obrovských balvanů pokrytých mechem. V puklinách rostly křivolaké břízky. Richard lezl napřed; kde byly stupně příliš vysoké, podával Pavle ruku. Netrvalo dlouho a byli nahoře. Výš už byl jen měsíc, schovávající se chvílemi za mraky, a spousta pomrkávajících hvězdiček. Těžko říct, jestli jich bylo víc než stromů, které šuměly hluboko pod skálou jako nekonečné temné moře. Pavla si zrovna pomyslela, že ten Černý les je docela krásný, když vtom se odněkud zdola ozval příšerný kvákavý chechtot. Pavla vyjekla a vší silou zmáčkla Richardovu ruku.

15

„Neboj se,“ řekl princ, „to byl jen hejkal. Straší lidi, ale nikomu neublíží. Jsou horší věci v Černém lese…“ Najednou si něčeho povšiml na vedlejším výstupku skály. Přeskočil puklinu a sehnul se nad podivnou zídkou z plochých kamenů. Musela tady stát už velice dávno, protože byla rozvalená, porostlá mechem a skoro se ztrácela pod ostružinovým houštím, které se na ní zachytilo drápky trnů. Richard se pokusil odhrnout pichlavé větve stranou, a když to nešlo rukou, vytáhl meč a začal je nedočkavě osekávat. Na Pavlu jako by dočista zapomněl. Vydala se tedy za ním. „Co to tu máš?“ „To je neuvěřitelné,“ mumlal si Richard sám pro sebe, „skutečně neuvěřitelné…“ Odsekl poslední šlahoun a v měsíčním světle se objevily rozpadlé zbytky nějaké kulaté věže. „Hrad!“ zvolala Pavla překvapeně. „A ne jen tak ledajaký!“ usmál se Richard. „Vsadil bych se, že jsou to zbytky Temnohradu. Říká se, že stával někde uprostřed Černého lesa. Kdysi dávno si ho postavil loupeživý rytíř Rudovous. Ve sklepích pod ním prý ukryl obrovské poklady. Ale chtěl ještě víc, a tak vyzvěděl od jednoho kouzelníka, jak přivolat na pomoc čerty. Pravda, čerti přišli, ale jen proto, aby zlého loupežníka odnesli rovnou do pekel. Hrad se pak rozpadl a lidé na něj zapomněli. A my jsme ho teď docela náhodou našli, i když vůbec nehledáme poklady. A možná, že právě proto. Ty hledáš svého přítele,

16

k

a

p

I

t

o

l

a

p

r

v

n

Í

a já…,“ najednou se zarazil. „Já si také cením jiných věcí než zlata.“ „Tady byli čerti?“ ptala se nedůvěřivě Pavla. „Jistě,“ přisvědčil Richard. „Rudovous je jednou o půlnoci přivolal mocným zaklínáním. Podívej, jak je ten zbytek okna očazený od pekelného ohně.“ „Pojď radši pryč,“ vzala ho Pavla za ruku, „co kdyby se vrátili.“ „To už je nejmíň tři sta let…“ „Stejně se mi tu nelíbí,“ trvala na svém Pavla. „Je to divné místo…“ „Pssst!“ přerušil ji Richard, „neslyšíš něco?“ „Z dálky se ozývá nějaké dunění. Jako by se hnala bouřka.“ „To nebude bouřka.“ Princ se znepokojeně ohlédl po obloze. „Spíš letadlo,“ usuzovala Pavla. „Nevím, jakému zvířeti říkáš letadlo, ale mně se to vůbec nechce líbit. Něco takového jsem ještě nikdy neslyšel.“ Velký temný stín se blížil od západu a postupně zakrýval hvězdy. Připomínal rychle letící oblak, ale když míjel měsíc, mohli na okamžik spatřit obrysy obrovských mávajících křídel. Pak se zablesklo a tři ohnivé jazyky vyšlehly zpod oblaku. Jeden z nich zasáhl staletý dub na protějším návrší, a ten okamžitě vzplál jako velká pochodeň. Burácení bylo tak ohlušující, že Pavla si dlaněmi zacpala uši. 17

„Ne… Nevracejí se ti čerti?“ vykoktala. „Kdepak čerti,“ mračil se Richard, „to bude něco mnohem horšího. Mizí to na východě. Ve směru Sedmého království. Mám neblahé tušení. Musím si pospíšit…“ „Slíbil jsi mi pomoc při hledání kamaráda!“ „Máš pravdu,“ řekl princ roztržitě, „a slovo já vždycky dodržím. Podívej,“ ukázal do temné plochy lesů, „tamhle je nějaké světélko. Možná je to uhlířův milíř, hájovna, poustevníkova sluj… Pravda, může to také být ohýnek loupežníků, bludička nebo ohnivý mužík. Ale co se dá dělat, musíme to prozkoumat. Každopádně je naděje, že se tam něco dozvíme. Pamatuj si směr.“ Jenže tím směrem žádná cesta nevedla. Museli se prodírat houštinami, podlézat vývraty, šplhat přes ztrouchnivělé kmeny stromů porostlé klobouky obrovských hub. Větve je švihaly do tváří pichlavým jehličím, trny je chytaly za šaty, zamotávali se do pavučin s vlákny tlustými jako provazy. Pavla už byla celá poškrábaná a košili měla potrhanou a napadlo ji, že podnikají zbytečnou cestu, protože tudy malý Kulíšek rozhodně neprošel. Ale klopýtala dál za Richardem, který byl pořád kousek napřed. Jen občas se zastavil, aby jí podržel ohnutou větev nebo upozornil na podezřelé mokřisko, nad nímž tančily modré plamínky a kterému bylo zapotřebí se zdaleka vyhnout. Jednu chvíli jim po převislé větvi nad hlavami přeběhl malinkatý človíček, nejspíš to byl trpaslík – škoda, že byla taková tma, Pavla by si ho ráda lépe prohlédla. Ale pak vyjekla leknutím, protože z černoty v dutině puklého stromu se na ni nehnutě dívaly kulaté, žluté oči… 18

k

a

p

I

t

o

l

a

p

r

v

n

Í

Richard už byl zase o kus napřed, a tak za ním raději rychle popoběhla. Připadalo jí, že už jdou nekonečně dlouho, a přitom tam z té skály se to světélko zdálo být docela blízko. Tma kolem najednou zbledla a dostala šedavý nádech. „Svítá,“ řekl Richard, který právě pomocí svého ostrého meče zápolil s neprostupnou houštinou. Z mokré země stoupaly proužky bělavé páry, braly na sebe podobu rozplývavých postav a s kvílením prchaly do temné hloubky lesa. Pak mlžným oparem prorazily šikmé paprsky slunce a utvořily oslnivou slavobránu – až Pavla musela na chvíli zavřít oči. Uslyšela pípání prvních ptáků a pak uviděla, jak se krůpěje na listech zatřpytily jako kuličky duhovky. A bylo jí moc dobře z pocitu, že už má tu noc za sebou. „Cítím kouř,“ řekl Richard, „kouř z ohniště nebo z komína. Neklamná známka, že nablízku se vaří snídaně!“ A vskutku! Stromy se rozestoupily a před nimi se otevřela veliká louka plná zlatých pampelišek a bílých sedmikrásek. Uprostřed louky stála přívětivá chaloupka s doškovou střechou a roubenými stěnami, pomalovanými samými srdíčky – takovými, jaká se prodávají v perníkářském krámku na poutích. „Kam jsme to jenom zabloudili?“ kroutil hlavou princ, když šli společně přes louku k nízkému plůtku kolem chaloupky. „Tolikrát jsem lovíval v Černém lese, ale do těchto končin jsem ještě nikdy nepřišel. I když moje stará chůva mi v dětství často vyprávěla…“

19

Nedomluvil, protože nízká dvířka chaloupky se skřípavě otevřela a mezi nimi stanula hrbatá stařena opřená o sukovitou hůl. Mžourala proti slunci: „Kohopak k nám vede cesta? Zdálky? Zblízka? Nebo z města?“ „Dobré ráno, babičko,“ pozdravila slušně Pavla. Princ elegantně smekl svůj baret se sokolím pírkem. „Vítám vás, moji milí,“ žvatlala stařenka, „pojďte dál na malou chvíli.“ „Neviděla jste tu někde takového malého kluka?“ zeptala se Pavla. „Asi tak šestiletého?“ „Neviděla, děvenko, neviděla. Mé oči jsou staré, moc toho nevidí, mé uši jsou staré, moc toho neslyší…“ „Škoda. Musíme ho najít.“ „Určitě ho najdete, dřív než se nadějete. Pojďte dovnitř, moji milí, pohovte své píli, najezte se, odpočiňte, naberte zas síly.“ „Milerádi,“ usmál se potěšeně Richard. Musel se shýbnout, aby vůbec prošel nízkými dveřmi. Pavla ho v tmavé síňce zatahala za rukáv a špitla: „Mně se to nelíbí. Měli bychom radši zůstat venku na louce…“ Vtom se dveře za nimi zabouchly a jako by zarachotil klíč v zámku. Pavla se polekaně otočila. Ale to už tu stála stařenka s lucerničkou: „Děvenko, jsi vylekaná? Neměj tolik strachu,“ a odkopla černého kocoura, který se jí třel kolem nohou, „uhni, starý brachu!“ Otevřela jim do velké světnice. Vonělo to tu sladce vanilkou a sko20

k

a

p

I

t

o

l

a

p

r

v

n

Í

řicí, pod okénkem stál prostřený stůl a na něm tác plný dortíků, perníčků, sušenek a oplatek. Z květovaných čajových hrnečků se vábně kouřilo. „Usedněte, milí hosti, najezte se po libosti!“ Pavla cítila, že už má obrovský hlad. A také nohy ji bolely. Nemohla odolat, aby neusedla na židli s opěradlem vyřezávaným do tvaru srdíčka. Richard bez okolků hrábl do tácu. „Vynikající,“ zamumlal plnými ústy, „takové perníčky nepečou ani v královské kuchyni, a to už je co říct!“ Zapil sousto čajem. „Uúhm, šípkový! Ale je v něm ještě něco tak zvláštního, voňavého…“ „Celé roky bylinky suším, léky vařím na pomoc nemocným duším,“ přeříkávala stařenka jako kolovrátek. Měla takový příjemný, jednotvárný hlas. A to teplo, vůně, dobré jídlo a únava po probdělé noci… Pavla cítila, jak jí klesají víčka a chce se jí už jenom spát… strašně spát… Obklopil ji sen, ve kterém viděla nějaké paláce, věžičky, mramorová schodiště a vodotrysky, kolem nichž se procházela krásná princezna. Ale najednou se zvedl hrozný vítr, té princezně začaly vlát zlaté vlasy i dlouhé bílé šaty, hrůzou si zakryla dlaněmi tvář, vítr jí srazil z hlavy korunku, a ta se s rachotem kutálela dolů po schodišti – a na všechno padl černý stín jak od bouřkového mraku… „Vstávej!“ Někdo s Pavlou cloumal, a tak začala neochotně otevírat oči, mrzutá, že se nedozvěděla, jak to s tou princeznou dopadlo. Jenže pak oči rychle vytřeštila. Zjistila, že leží na slámě v malé komůrce, před ní jsou zamřížovaná dvířka, skrz která 21

je vidět obláčky na modré obloze. Vedle ní sedí Richard – bez meče a s hlavou v dlaních. Úplně zdrcený. Ale co Pavlu překvapilo ze všeho nejvíc: ten, kdo ji budil, byl Jenda Kulíšek! „No, prosím,“ prohlásil Jenda, když zjistil, že se Pavla konečně probouzí, „to dělá chytrou, vytahuje se, kdovíjak neumí číst – a také se nechá tak hloupě nachytat! A přitom pohádku o perníkové chaloupce znají už mrňata ve školce!“ „Hm,“ řekla Pavla a začala si vybírat slámu z vlasů, „mně to bylo hned podezřelé. Jenže je to nějak jinak…“ Richard najednou vyskočil, chytil mříže dvířek do pěstí a začal s nimi cloumat: „Pusťte mě ven! Vraťte mi meč! Jsem zvyklý bojovat! Jste podlí zrádci!“ „Tyhle záchvaty má od chvíle, co se probudil,“ ušklíbl se Jenda. „Myslím, že je mu to houby platné. Musíme něco vymyslet, než si nás bába upeče.“ Najednou venku zakmitlo světlo lucerničky a babka se přišourala k mřížím s tácem plným talířků: „Nesu vám svačinku, moji milí, ať naberete hodně síly!“ „Dám ti výkupné,“ řekl Richard, „zaplatím zlatem. Kolik žádáš?“ Babice se zachechtala: „Pobavil jsi mě, panáčku. Nechci ani zlaťáčku. Mám lepší mzdu. Můj pán je v dáli. Chytám tu otroky svému králi. On je největším pánem lesů i hor. Snad znáš jeho jméno? Duchomor!“

22

k

a

p

I

t

o

l

a

p

r

v

n

Í

Richard zbledl a pomalu se sesul podél mříží k zemi. „Ty chytáš otroky pro krále Duchomora…“ opakoval zdrceně. „Tak, tak,“ smála se stařena. „Uspávanka vonná roste na blatech, když sníh taje. Výborná bylinka! Vylepší chuť každého čaje!“ „Jak to, že nemáte chaloupku z perníku?“ ozval se rozhořčeně Jenda. Cítil se ošizen, že pohádka není tak, jak má být. „Lidé si vymýšlí nesmyslné věci. Mít střechu z perníku? Když přijdou deště? To nejde přeci! A nebo že prý jím děti. Pfuj! Něco takového! Mám ráda sladkosti, suším a prodávám květy…“ „Kolik už jsi pochytala nešťastníků, babice!“ vykřikl na ni rozvzteklený Richard, „těch chudáků, co úpí v dolech pod Rmutnou horou! A já se divil, odkud bere Duchomor pořád nové otroky. Teď už to vím. Nezmocňuje se jich v boji, ale takhle proradně a lstivě!“ „Za tebe mi zaplatí těžkou mincí. Poznala jsem tě dobře, princi. Už jsem poslala zprávu po Havranovi…“ Pavla po celou dobu toho marného rozhovoru mlčela. Mlčela a usilovně přemýšlela. Bezděky přitom hrábla do kapsy – a v prstech ucítila obrysy boubelatého písmenka. V očích jí ihned radostně svitlo. „Milá babičko,“ začala právě tak sladce jako prve čarodějnice, „pečeš moc dobré věci. Ale neviděla jsem mezi nimi žádné buchty, bochánky, bábovky…“

23

„Běda, běda, mám je ráda, ale přesto… Chybí mi to správné těsto.“ A tu Pavla vytáhla ruku z kapsy a ukázala čarodějnici písmeno B. „Co tomu říkáš, Básnivá Babičko?“ Babice upustila tác, roztřesenou rukou odemkla dvířka a chtivě se vrhla po písmenku, které už na Pavlínčině dlani začalo Bobtnat a jeho dvě Bříška rostla a proměňovala se v mísy s kynoucím těstem. V mžiku bylo toho těsta tolik, že je stařena musela vzít do náruče, aby je vůbec pobrala. Přitom si radostně prozpěvovala: „Boubelko Boubelatá, Beruško Buclatá, Budou Buchtičky, Brzy Brzičko Budou, Běžím Balit Bochánky, Báječné Broskvové Buchtičky, Bílou Bábovčičku…“ Zmizela do chalupy a ani nevzpomněla, že by za sebou měla zamknout dvířka chlívku. „A teď rychle pryč!“ vykřikla Pavla, „budou se dít strašné věci! Ona totiž zapomněla, že B může také znamenat Boj. A jestli je strčí do pece, bude působit jako Bomba!“ V rychlosti všichni tři opustili nehostinný chlívek, ani se nezdržovali hledáním branky, ale rovnou přeskákali přes nízký plůtek a pádili dolů loukou. „K lesu a schovejte se za stromy!“ křičela v běhu Pavla. „Počkejte na mě!“ pofňukával malý Kulíšek, který jim nestačil. A vzápětí zakopl o krtinec a upadl. Pavla se k němu rychle vrátila, také princ se zastavil. A tu v okně chaloupky spatřili vzteklou tvář čarodějnice, která pozvedla hůl, na jejímž konci se bělala lidská lebka, a zvolala za 24

k

a

p

I

t

o

l

a

p

r

v

n

Í

nimi mocným krákoravým hlasem: „Zaklínám vás ve jménu Duchomora krále! Stůjte! Ani o krok dále!“ A najednou všichni tři cítili, že jim nohy dřevění, že nemohou udělat ani krok. „Co ta tvoje bomba?“ pofňukával Kulíšek. „Selhala?“ „Nevím, jestli ji stačila dát do pece,“ šeptala Pavla. „Možná jsme se ukvapili a vyběhli jsme moc brzo… a to nás může stát život. Každopádně z komína se kouří…“ V tu chvíli zahřměl strašlivý výbuch, celá chaloupka se zvedla pár metrů nad zem, rozlomila se v půli – a pak s hromovým rachotem vyrazil k nebi sloup ohně. Horký vítr je všechny povalil do trávy. Když se zase zvedli, bylo po všem. Na místě chaloupky viděli jen začernalou díru v zemi, ze které se kouřilo. „Vzala spravedlivou odplatu,“ řekl princ. „Děkuji ti, Pavlo, už podruhé jsi mi zachránila život. Těší mě, že jsi svého přítele našla. Kam teď máte namířeno?“ „Domů,“ odpověděla Pavla, „maminka Jendu shání a už má starost, kam se jí ztratil.“ „Mně se tu teprve začíná líbit,“ škemral Jenda. „Ještě jsem tu nic pořádně neviděl. Celou dobu jsem byl zavřený v chlívku a jedl perníčky!“ Pavla se však nenechala obměkčit. Sáhla do kapsy: „Tady máš písmeno D. To znamená Domov. Když půjdeš za ním, nemůžeš zabloudit a budeš doma stejnou rychlostí, jakou putují vzpomínky.“

25

Jenda si povzdechl a převzal do dlaně zakulacené a těžké D. „A co ty?“ zeptal se. „Já si tu ještě něco dočtu.“ „To je nespravedlnost!“ ohradil se Jenda. „Jsem starší. Když jsem byla stará jako ty, také jsem musela chodit spát dřív. A navíc na tebe čeká maminka!“ „No jo, no… Ale stejně je to nespravedlnost,“ reptal Jenda Kulíšek a neochotně se loudal pryč pěšinkou, kterou sem přišel.

26

k a p I t o l a

druhá O dračí hrozbě a záhadném rytíři v černém brnění

27

koda,“ řekl princ Richard, když malý Jenda zmizel za zákrutem cesty, „škoda, že musíš brzy také jít. Byla bys mi velice platnou pomocnicí v mém přetěžkém úkolu. Já mám odvahu a meč – ty chytrost a schopnost čarovat, jak jsem právě viděl. Dva více zmůžou než jeden a čtyři oči víc vidí.“

„

Š

Pavle tohle všechno samozřejmě strašně lichotilo. Kdypak se holce ze čtvrté třídy přihodí, aby ji chválil nějaký princ? Není divu, že z toho byla celá rozpačitá. A navíc věděla, že s tím jejím čarováním to nebude moc slavné, protože má v kapse už jenom poslední písmeno C – a zatím vůbec neví, k čemu by je mohla použít. Ovšem i princ se trochu přecenil: odvaha mu sice zůstala, ale meč ne; čarodějnice mu ho přece nevrátila. A tak tam oba stáli na louce a trapně mlčeli. Pavla se zdržela v pohádce hlavně kvůli tomu, že byla strašně zvědavá. Věděla sice, že se musí vrátit, než skončí v knihovně výpůjční doba, ale říkala si: nebudu se už pouštět do žádných dobrodružství, jenom se musím dozvědět, kam vlastně ten princ cestuje a jaké to má tajemství. To by mi ještě klidně mohl povědět. To nezabere víc než dvě stránky. A pak z té knížky klidně odejdu. „Aby ses mohla lépe rozhodnout, musím ti povědět, kdo vlastně jsem a kam cestuji,“ řekl najednou Richard, jako by četl její myšlenky. „Jsem nejmladší syn krále Mojmíra Dobrotivého, který má svůj zámek tam na druhé straně Černého lesa v Úrodném údolí. Je tam moc krásně. Vlastně bývalo. V poslední době nám začal vyhrožovat král Duchomor. Jsme moc malá země na to, abychom se mohli 28

k

a

p

I

t

o

l

a

d

r

u

h

á

ubránit jeho strašlivému vojsku. Proto se otec rozhodl spojit s velikým Sedmým královstvím, co leží na východě pod Křišťálovými horami. A domluvil svatbu nejstaršího syna s jedinou dcerou tamního krále. Bratr vyjel s velikým průvodem a bohatými dary před dvěma lety. Od té chvíle jsme o něm neslyšeli. Až po roce nám posel ze Sedmého království oznámil, že tam nikdy nedojeli. Že bratr cestou zmizel i s celým průvodem, jako by se do země propadli. A král Sedmého království nás začal podezřívat, že lžeme a žádného ženicha jsme neposlali. Můj nešťastný otec honem vypravil mladšího bratra s ještě větším průvodem a ještě bohatšími dary. A navíc s ním poslal vojsko, aby ho cestou chránilo. „A ani ten do Sedmého království nikdy nedojel,“ napověděla Pavla. „Samozřejmě. Zmizel i s tím vojskem. A král Sedmého království k nám vyslal posla s výhrůžkou, že jestli si z něj budeme pořád dělat legraci, tak pro nás nehne ani prstem, až král Duchomor zaútočí. Otec si zoufal: To mám obětovat posledního syna? Řekl jsem mu: Otče, jen mě nechte jít. Ale udělám to tentokrát jinak. Odejdu úplně tajně. Vyjdu si jen jakoby na procházku do královské zahrady – a tam vzadu, kde zahrada sousedí s lesem, vylezu dírou v plotě, o které vím jen já, protože jsem si ji tam vylámal, když mi bylo pět let, abych mohl nenápadně utíkat ze zámku a hrát si ve vsi s klukama. Vyhnu se silnicím, nevezmu si ani koně. Půjdu pěšky Černým lesem, aby mě nikdo neviděl. Otec mě varoval, že v Černém lese je velmi nebezpečno. To už máte jedno, tatínku, odpověděl jsem mu, jestli je mi sou-

29

zeno, abych došel, dojdu. Jestli ne, nepomůže mi ani celá armáda. – Zatím jsem měl párkrát namále, ale vždycky jsem vyvázl. Cestou však narážím na spoustu podezřelých věcí. Zdá se, že Duchomor má své zvědy všude…“ „A ten hřmotící oblak včera v noci!“ připomněla Pavla. „Ano, to byl zřejmě velký, trojhlavý drak. Ještě nikdy jsem neviděl opravdového, živého draka. U nás v Údolí si lidé myslí, že draci už dávno vyhynuli. Musel nejspíš přiletět z nějaké velice vzdálené, divoké a neobydlené pustiny – možná až z pouští za Měsíčními skalami a za Mrtvým mořem. Ale překvapilo mě, že směřoval k východu, k Sedmému království.“ „Mohl by mít chuť na jejich princeznu,“ připomněla Pavla své pohádkové znalosti. „Možná. Ale jak se o ní dozvěděl až na druhém konci světa? Všechno je to nějaké divné. Už abych tam byl. Ovšem nepříjemné je, že moje cesta je prozrazena. Slyšela jsi, jak se ta čarodějnice chlubila, že už vyslala posla Havrana ke králi Duchomorovi se zprávou o mně. To je zlé, opravdu moc zlé.“ „Teď se musíš dvojnásob skrývat,“ přisvědčila Pavla. „Jenže jak vidíš, jsme na konci lesa. Tamhle to třpytivé na obzoru jsou štíty Křišťálových hor. Jak přejdu tu dlouhou pláň mezi lesem a horami, aby mě Duchomorovi zvědové nezpozorovali? Jsi přece taková velká kouzelnice, tak poraď! Neuměla bys mě udělat neviditelným?“ „Bohužel,“ povzdechla Pavla, „to bych neuměla.“

30

k

a

p

I

t

o

l

a

d

r

u

h

á

„Škoda,“ řekl princ. „No, co se dá dělat. Rozloučíme se. Půjdu a uvidím. I když by bylo škoda zahynout tak blízko u cíle…“ „Cos to řekl!“ vykřikla Pavla. Princ se polekal: „Já? Řekl? Snad nic špatného? Něčím jsem tě urazil?“ „Ne,“ jásala Pavla, „ale řekl jsi slovo Cíl! A ten mám v kapse!“ Vytáhla písmeno C. „Cíl Celé Cesty!“ zvolala a vyhodila C vysoko nad hlavu. Okamžitě vyrostlo do velikánského oblouku nad krajinou a změnilo se v pestrobarevnou duhu. A pod tím obloukem duhy oba prošli jako bránou – a rázem se ocitli v jakési úzké uličce mezi kamennými domy starobylého města. Na kopci nad nimi se tyčil zámek s mnoha věžičkami, mramorovými schodišti a vodotrysky. Pavla užasla: právě tenhle zámek viděla ve svém snu, když ji uspala perníková čarodějnice. A zároveň si Pavla uvědomila, že už se nemůže vrátit, protože není kudy. Domovské D poslala pryč s Jendou a žádné jiné písmeno nemá. Ale neměla čas nad tím dlouze uvažovat. Když už je tady, musí něco udělat pro toho sympatického prince Richarda a pro princeznu, kterou zatím zná jen ze snu. Bude třeba zařídit moc věcí, aby nakonec všechno mohlo, jak se sluší a patří, skončit slavnou svatbou. Ohlédla se po Richardovi a ulekla se. Princ zmizel. Místo něj stál vedle ní chlapík s černým plnovousem, v šedém plášti, s děravými botami na nohou a s polámaným slamákem na hlavě. To bude nějaká léčka, pomyslela si Pavla, 31

to mám z toho, že jsem koukala po věžích a vodotryscích místo po princovi. „Kdo jste, pane?“ zeptala se opatrně. Cizinec na ni překvapeně vyvalil oči: „To kouzlo ti, Pavlo, zatemnilo rozum! Copak mě nepoznáváš?“ Hlas byl hlubší, ale přesto se podobal Richardovu. „Ty jsi… princ Richard…?“ „Samozřejmě.“ „Ale co se to s tebou…“ – a najednou se Pavla rozesmála. Princ se na ni pořád ještě udiveně díval a rozhodně si myslel, že se zbláznila. „Že mě to hned nenapadlo,“ smála se Pavla, „vždyť jsme prošli pod obloukem C! A písmeno C tě změnilo v Cizince! Aby tě nikdo nepoznal!“ „Máš pravdu,“ řekl princ, „teprve teď vidím, že i ty jsi se trochu změnila. Už nemáš na sobě ten divný cizokrajný oblek, ve kterém jsi přišla do lesa, ale normální šaty, jaké se nosí v Sedmém království. A navíc vypadáš jako kluk a ne jako holka!“ A začal se také smát. A protože neměli žádné zrcátko, tak si navzájem vyprávěli, jak ten druhý vypadá, a měli z toho náramnou zábavu. Najednou je okřikl přísný hlas: „Co si to dovolujete, cizinci, smát se v našem městě, když máme velký smutek!“

32

k

a

p

I

t

o

l

a

d

r

u

h

á

Naproti nim stál městský zbrojnoš s halapartnou a tvářil se velice zle. Teprve teď si Pavla všimla, že ze všech věží a oken visí černé prapory. „Promiňte, pane strážníku,“ začala se omlouvat, „právě jsme přicestovali a netušíme, co se tu děje.“ Po tak upřímné omluvě se zbrojnoš zatvářil přívětivěji: „To je zlá historie. Před pár dny přiletěl drak z dalekých končin a usadil se v Křišťálových horách. Rozsévá zkázu po celém Sedmém království, nikdo si před ním není jist životem. Dvorní hvězdopravec zkoumal staré knihy a pak řekl králi, že nezbývá než obětovat naši princeznu Krasavu. Pan král vkládá poslední naději do nějakého statečného rytíře. Už to dal rozhlásit. Ale rytíři se zrovna nehrnou. To víte, tihle páni si o dracích rádi vymýšlejí napínavé historky, zpívají o nich písně, malují si je na štíty a do erbů – ale když se objeví opravdický drak, není po našich statečných rytířích ani stopy!“ „Děkujeme vám, pane strážníku,“ řekla Pavla. „A tady vezměte za tu zprávu,“ dodal princ a podal mu minci. „Ó, celý zlaťák!“ zvolal zbrojnoš, „děkuji, panstvo, mnohokrát děkuji,“ a couval pryč a cestou se ukláněl. „To jsi přehnal,“ špitla Pavla Richardovi. „Když jsi převlečený za otrhaného chudáka, nemůžeš rozdávat zlaťáky. To vypadá podezřele. Naopak, musíš si najít nějaké nenápadné zaměstnání blízko zámku. Nebo nejlépe přímo v něm…“

33

„Mohl bych se poptat, jestli nepotřebují zahradníka,“ mínil Richard. „Co jiného může prince napadnout než zahradničení,“ povzdechla Pavla. „Osvědčilo se to Bajajovi i tomu mladému králi z Pyšné princezny, jak učil kytky zpívat. Právě proto bych ti to neradila. Myslím, že jestli jsou tví nepřátelé chytří, tak budou obzvlášť sledovat a podezírat zahradníky, protože mají přístup k princeznám: nosí jim kytice, princezny se procházejí v zahradách a tak. Podobné je to s převlečenými princeznami. Ty zase nejraději dělají kuchtičky v zámeckých kuchyních. Přes jídlo je totiž k princům nejblíž; někteří chodí dokonce do kuchyní mlsat a ochutnávat…“ „Máš pravdu,“ zasnil se princ, „jednou jsem našemu kuchaři vylízal potají všechnu šlehačku.“ „Ale ty, když už jsi v Cíli Cesty jako Cizí člověk,“ řekla rozhodně Pavla a podívala se na oblohu, kde pomalu vybledávalo její duhové C, „tak buď třeba Cihlářem, Cestářem, Cibulářem, Celníkem, Cukrářem či Cikánem, Co Cínuje!“ Dříve než si princ vůbec dokázal přerovnat v hlavě všechna ta roztodivná povolání, která na něj Pavla vychrlila, zaplnila uličku spousta lidstva. Prostředkem jeli ozbrojenci na koních s dlouhými kopími, na nichž se třepotaly zlaté praporečky s černým obrazem draka, a zatlačovali zvědavce ke zdem domů. Za nimi následovala řada trubačů s podivně zakroucenými nástroji, vyrobenými z rohů nějakých obrovských býků. Duli do nich pochmurnou a mrazivou fanfáru. Jako poslední jel na bujném vraníkovi rytíř v černém brnění zahalený do rudého pláště. Ohlédl se k nim a Pavla 34

k

a

p

I

t

o

l

a

d

r

u

h

á

bezděky o krok couvla a schovala se za Richardova záda. Ačkoliv oči rytíře nebyly vidět, měla pocit, jako by se jí dotkl ledovou rukou. „Nelíbí se mi,“ šeptal Richard, když je průvod minul a zahnul do kopce k zámecké bráně, „ten chlapík v černém brnění není žádný obyčejný rytíř. Má v sobě nějakou příšernou sílu. Ten by snad dokázal zabíjet pouhým pohledem. Bude asi rovnocenným soupeřem pro draka.“ „Nevíš, proč se na nás tak podíval?“ „Připadalo mi, jako když přemýšlí, jestli nás odněkud nezná. Ale myslím, že mě nepoznal.“ „Pojď nenápadně za nimi. V tom zástupu lidí se ztratíme.“ Šli nahoru k bráně. Průvod už vjel do nádvoří a stráže právě opět zavíraly těžká, železem pobitá vrata. Jakýsi chlapík vyšel brankou pro pěší a rozhlédl se mezi shromážděnými lidmi. „Rozumí tady někdo koním?“ zeptal se. „Já!“ vykřikla Pavla dřív, než se stačil kdokoliv přihlásit. „Já a tadyhle můj starší bratr,“ řekla a přitáhla za ruku Richarda. „Dobře, mládenci,“ řekl muž, který byl zřejmě zámeckým správcem stájí, „pojďte se mnou. Potřebujeme někoho na čištění a krmení koní. Našemu podkonímu se stala nehoda… Platíme dobře.“ „Vidíš,“ špitla Pavla Richardovi, když procházeli za správcem brankou do zámku, „budeme čističi. To je také

35

od C. A ještě s háčkem navíc. S háčkem na oškrabávání kopyt!“ Správce je uvedl do rozsáhlých klenutých koníren, kde ve dvou řadách stáli ušlechtilí koně všech barev a odstínů. Řekl, že mohou hned začít s vytíráním, hřebelcováním a čištěním, protože zvířata jsou uprášená a zablácená z dlouhé cesty. Ukázal jim průchod na druhé nádvoří, kam mohou chodit ke kašně pro vodu, ukázal jim koutek, kde mohou na slámě spát, a připomněl, že až slunce zapadne, mohou si přijít do strážnice na večeři. Pavlu však ze všeho nejvíc zaujala podivná přepážka ze silných prken, oddělující konec konírny. Sahala až do stropu a nebyla přerušena sebemenším otvorem. Ve stěně se nacházely pouze dveře s mohutnou petlicí a důkladným zámkem. Zevnitř se ozývalo funění a občas úder kopytem. „Pročpak je tenhle koníček tak zabedněný?“ podivila se. Správce pokrčil rameny: „To je rytířův vraník. Naši tesaři museli pro něj ten samostatný pokojík postavit za jediný den: to vzkázal rytíř předem, než přijel. Že prý je to jeho podmínka, protože ten kůň je nesmírně vzácný. Ale je mi to trochu divné. Víte, ještě než sem koně uvedl, rytířovi zbrojnoši stěnu důkladně prohlíželi, aby se přesvědčili, jestli nezůstala mezi prkny jediná škvíra, kterou by bylo možno nahlédnout dovnitř. A rytíř si prý svého koně bude krmit a čistit sám. Sám ho zamkl a klíč si na řetízku pověsil na krk. Ještě jsem v životě neviděl nikoho, kdo by nadělal tolik tajností s koněm!“

36

k

a

p

I

t

o

l

a

d

r

u

h

á

I Pavle se ta záležitost s cizím rytířem líbila čím dál míň. Ale bylo nutné pustit se do práce, aby panu správci dokázali, že si vybral dobře. Ještě že Pavla přečetla tolik knížek o chovu koní a že ji velké holky vzaly párkrát s sebou do jezdeckého klubu: teď se jí tyhle zkušenosti moc hodily. Richard také nebyl žádné zhýčkané princátko, a tak jim šla práce dobře od ruky. Než slunce zapadlo, byli hotovi a příjemně unavení se šli umýt ke kašně, ve které se již mihotal odraz prvních hvězd. A jak se tak cákali ve studené vodě, zaslechli najednou odněkud shora dívčí hlas, jak zpívá smutnou píseň: „Prstýnky jsem měla, do vody spadly. Květiny jsem chtěla a všechny zvadly. Měla jsem korálky, rozkutálely se. Zaběhly do dálky, není jich více.“ „Princezna Krasava!“ vydechl Richard, a Pavle bylo rázem jasné, že se v tu chvíli zamiloval (a to slyšel jenom hlas, co teprve až ji uvidí!). „Sedí někde nahoře ve věži… Možná, že bych měl lepší výhled z prvního nádvoří…“ „Já myslela, že jdeme do strážnice na večeři?“

37

„Nemám hlad,“ řekl Richard roztržitě, „vidíš, tam skoro ve špičce věže svítí jediné okno.“ Pavla si povzdechla: „Já hlavně vidím, že s tebou už nebude rozumná řeč. Jenom se, prosím tě, neprozraď!“ Richard ji už snad ani nevnímal a rovnou kráčel průjezdem na první nádvoří. Pavla zamířila na opačnou stranu, odkud se táhla libá vůně uzeného masa, ale udělala sotva pár kroků, když zaslechla podezřelý zvuk. Něco přeběhlo v hlubokém stínu ochozu. Popošla blíž a nahlédla do výklenku. Nikdo tam nebyl. Zato za jejími zády se ozval šramot. Rychle se otočila a spatřila naježeného černého kocoura, jak běží po římse pod okny paláce. V téže chvíli se jedno z oken pomalu pootevřelo a z něj se vysunula hlava kluka v kašpárkovské čepici – zřejmě dvorní šašek – a hned za tou hlavou i jeho ruka s prakem, která střelhbitě vystřelila. Zasažený kocour zavřeštěl, skočil dolů a zmizel. Také šašek zmizel. Nad nádvořím zase zněl jen vzdálený smutný zpěv princezny a zurčení vody v kašně. Pavla zakroutila hlavou nad podivným děním ve stínech nočního zámku a vrátila se myšlenkami k představě lákavě vonící večeře. Jenže chuť ji rázem přešla, když spatřila proti hvězdnému nebi temný obrys postavy stojící na ochozu. Postavy v brnění, kolem níž se ve vánku vzdouval široký plášť. Černý rytíř! Stál tam nehnutě a zřejmě také naslouchal zpěvu princezny. Na Pavlu padl nevysvětlitelný strach. Připadalo jí, že pod zvednutým hledím přilby má rytíř místo obličeje jen černé prázdno, ze kterého svítí zelené kocouří oči. 38

k

a

p

I

t

o

l

a

A jak se tak cákali ve studené vodě, zaslechli najednou odněkud shora dívčí hlas…

39

d

r

u

h

á

Najednou se na můstku nad ochozem zase vynořil šašek. V rukou měl tentokrát džbán a začal ho pomaloučku, opatrně naklánět – až najednou proud vody vytekl dolů a rozpleskl se o rytířovu přilbu. Stala se však podivná věc: voda zasyčela, jako by dopadla na rozpálenou plotnu. „Varuju tě, lotře, naposledy!“ zaduněl z brnění hluboký hlas a vzápětí rytíř zmizel. Buď skočil z ochozu dolů – nebo se rozplynul. Nádvořím zakroužil netopýr a vznesl se vzhůru k věži. A najednou princezna přestala zpívat a nad celým zámkem se rozlehlo její vyděšené ječení a zoufalé volání: „Pomóóóc! Pomóóóc!!“ Pavla hned vyrazila: jenže kudy se dostat do věže? Vběhla do nejbližších otevřených dveří. Chodbami se už hnaly služebné se svíčkami, klíčnice chřestící svazky klíčů, stráže zakopávající v běhu o své halapartny, a všichni směřovali po mnoha schodištích zámku vzhůru a strhli s sebou i Pavlu jako rozvodněný – a divoce vyděšený – potok. Když už byli v předposledním patře, najednou před nimi zařinčela okenní tabulka a rozbitým oknem dovnitř někdo vskočil. Strážní hned proti němu napřáhli halapartny. „To není nepřítel!“ vykřikla Pavla, protože poznala Richarda, „to je ošetřovatel koní, můj bratr, ten nám jde také na pomoc!“ Richard vytrhl jednomu strážnému halapartnu a už se hnal po točitých schodech do věže. Vběhl do princezniny komnaty.

40

k

a

p

I

t

o

l

a

d

r

u

h

á

Ale nebyl tam první. Zatímco princezna ležela omdlelá v křesle, z otevřeného okna se vykláněl její malý šašek a odvážně střílel z praku po něčem venku. „Princezno, jste v pořádku?“ vykřikl Richard a přiskočil ke křeslu. „Uhni, smrdíš hnojem,“ řekla tlustá komorná, odstrčila Richarda stranou a začala princezně otírat čelo a tváře kapesníčkem namočeným v kolínské vodě. Krasava zamžikala dlouhými řasami a pomalu otevřela oči. Ulehčeně se usmála, když uviděla kolem sebe tolik lidí. „Jsem hloupá,“ řekla provinile, „a moc ustrašená. Asi se mi jen něco zdálo… Prostě jsem se najednou musela podívat do okna – jako by mě tam něco přitahovalo – a uviděla jsem, že zvenku se na mne dívají obrovské zelené oči. A slyšela jsem hlas podobný syčení hada, jak šeptá: Budeš moje, už brzy budeš moje…“ Do komnaty vešli i rozrušený král s královnou – a s nimi černý rytíř s taseným mečem v ruce. „Copak se stalo, dceruško?“ „Nic, tatínku. Vůbec nic, maminko, už je to v pořádku.“ „Nebojte se, princezno Krasavo,“ zaduněl hlas černého rytíře (jako by mluvil z hluboké studny, pomyslela si Pavla), „jsem tu proto, abych vás ochránil před každým nebezpečím.“ „Děkuji, rytíři,“ špitla Krasava, ale uhnula pohledem. Pak se zas všichni rozešli, popřáli princezně dobrou noc a král přikázal postavit zdvojené stráže u všech dveří a na 41

nádvoří rozestavil lučištníky, aby sestřelili každého člověka či zvíře, prostě cokoliv, co by šplhalo po římsách a věžích či létalo ve vzduchu. Pavla s Richardem se vraceli do stáje. Richard se mračil: „Už mě to převlečení nebaví. Půjdu za králem a řeknu, kdo jsem. Chci hlídat princeznu. Nejen před drakem, ale i před tím podivným rytířem!“ „Chceš dopadnout jako tvoji bratři?“ odporovala mu Pavla. „Pamatuj na to. Ani vojsko jim nepomohlo. Tady se dějí nějaká kouzla…“ Najednou zmlkla a zastavila se. Richard se také zastavil. A přesto, že ozvěna jejich kroků na dlažbě nádvoří dozněla, ozvaly se za nimi ještě tři plíživé krůčky. Rychle se ohlédli. Nějaká postava se přikrčila za sloup. Richard mrkl na Pavlu a špitl: „Jdi pořád rovně a nezastavuj se.“ A sám odskočil stranou a přikrčil se za roubení studny. A skutečně: sotva Pavla vykročila, odloupla se od stínu sloupu malá postavička a popoběhla za ní. Vtom vyskočil Richard a popadl človíčka za límec. „A mám tě! Co nás špehuješ?“ Vytáhl ho na světlo: byl to královský šašek. Pavla se k nim mezitím vrátila. „Koukám,“ řekla, „že je to také pěkný dareba. Všude vleze, všude strká nos.“ „Jednou přes ten všetečný nos dostane!“ zlobil se Richard. Šašek začal nabírat k pláči.

42

k

a

p

I

t

o

l

a

d

r

u

h

á

„No,“ řekla Pavla chlácholivě, „ale byl statečný. Jak střílel po těch strašidlech, či co to bylo…“ „Ještě že to uznáš,“ řekl šašek, „aspoň vidíš, Pavlasatko, že tady nejsem zbytečný!“ Pavla zalapala po dechu. Rychle strhla šaškovi jeho kašpárkovskou čepici – samozřejmě! Byl to Jenda Kulíšek! „Jak to, že ses nevrátil domů?“ rozčílila se. „Protože se mi nechtělo.“ „To je mi pěkná odpověď! Vždyť D tě vedlo Domů.“ „Já jsem si to změnil,“ usmál se Jenda lišácky. „Když jsem zašel za zatáčku cesty, kde jste na mě neviděli, tak jsem tomu D pošeptal, aby mě vedlo Do Dálek k Dobrodružství.“ „Ach jo,“ povzdechla Pavla, „teď mám obavu, že se z téhle knížky nikdy nevymotáme.“ „Já to D ještě mám,“ poklepal si Jenda významně na kapsu. „Jenže Domů nás už nezavede. Písmena nikdy neplní znovu stejná přání… A jak ses dostal k šaškování?“ Jenda pokrčil rameny: „To šlo nějak samo. Když jsem se objevil na nádvoří zámku ve svých maskáčích a kulichu, zůstali na mě všichni koukat jako na zjevení. A pak se mě někdo zeptal: Proč jsi tak bláznivě oblečený? Ty jsi šašek? A já jsem řekl: Jo. A oni: To je dobře, princezna pořád pláče a potřebuje, aby ji někdo rozveseloval. Tak mi narazili čepici s rolničkami a rozveseluji princeznu. Nějak moc se mi to nedaří. No, občas se pousměje – ale je moc hodná a má mě ráda. A já jsem tady jako zvěd. Jako indiánský stopař. 43

Pořád se plížím zámkem a vyrobil jsem si prak, abych měl nějakou zbraň…“ „To si vyhraješ, co?“ ušklíbla se Pavla. „Asi jsi zapomněl, že maminka na tebe čeká…“ „Černý rytíř měl tajnou rozmluvu s královským hvězdopravcem,“ přerušil ji rychle Jenda, aby zamluvil nepříjemné zmínky o návratu, „já myslím, že se znají a jsou domluvený!“ To byla opravdu závažná zpráva. „O čem spolu mluvili?“ „Nerozuměl jsem jim. Tak blízko jsem k nim nemohl. A navíc stejně mluvili nějakou cizí řečí.“ „Tady se připravuje hrozné spiknutí. Chudák princezna,“ řekla Pavla. „Přišli jsme v nejvyšší čas,“ přisvědčil Richard. Během hovoru vstoupili do konírny, a hned zjistili, že se tu něco děje. Všichni koně neklidně frkali, hrabali kopyty, někteří se vzpínali a řehtali. V pozadí se po klenbě rozlévala načervenalá záře. „Hoří!“ vykřikla Pavla, „někdo podpálil konírnu!“ A už chtěla volat na poplach, když vtom si všimla, že záře vychází z komory od rytířova koně a že dveře do ní jsou otevřené a uvnitř zaznívají divné kovové zvuky. Najednou odtamtud vyšel černý rytíř. Byl pořád v brnění a se spuštěným hledím. „On snad v tom brnění i spí,“ zašeptal Jenda. 44

k

a

p

I

t

o

l

a

d

r

u

h

á

Rytíř za sebou zavřel dveře a pečlivě je zamkl. Pak dunivým krokem kráčel prostředkem konírny. Ustoupili mu z cesty, rytíř se po nich krátce podíval a z vnitřku jeho přilby zadrnčel zvuk podobný zachechtání. Minul je, vyšel z konírny ven a zůstal tu po něm jen podivný pach spáleniny. „Moc rád bych věděl, proč toho koně zamyká,“ řekl Jenda. Samozřejmě že i Pavla nesmírně trpěla svou pověstnou zvědavostí. Jedině Richard myslel na jiné věci. „Musím někde sehnat pořádný meč,“ prohlásil. „Škoda,“ povzdechla Pavla, „že písmeno B jsem musela nechat vybuchnout. Teď by se nám hodilo. Mohli bychom je požádat o Brnění a potřeby pro Bojovníka.“ „Máme D!“ hlásil se Jenda. „No, pravda. Nestačila by ti, Richarde, prozatím Dýka?“ „Prozatím ano. I když je to spíš zbraň pro lupiče a ne pro prince.“ Jenda už držel D na dlani a Pavla nad ním slavnostně pronesla zaklínací formuli: „Dej Dobrou Dokonalou Dýku!“ V tu chvíli se písmeno D změnilo v rukojeť s chráničem prstů a Dole k němu Dorostla krátká, špičatá čepel. „A máme alespoň jednu zbraň,“ řekla Pavla. „Dvě zbraně,“ upřesnil Jenda, „co můj prak?“

45

„Dobře, tak dvě zbraně. Ale ještě mě něco napadá. Dýkou teď můžeme udělat Díru Do Dveří, za kterými skrývá černý rytíř svého koně. A podíváme se na něj!“ Jak řekli, tak hned udělali. Richard vrazil špici dýky do spáry prken, otáčel s ní, vrtal, páčil, až vytvořil malou skulinu, ale dostatečnou k tomu, aby se k ní mohlo přiložit oko a nahlédnout dovnitř. Samozřejmě, že Pavla se musela podívat první, i když Kulíšek reptal, že je to nespravedlnost. Princ se jen shovívavě usmíval. „Co vidíš?“ zeptal se. Pavla zprvu neříkala vůbec nic, protože to, co viděla, ji dočista ohromilo. O bujných a divokých hřebcích se říkává, že jsou ohniví – ale tenhle byl ohnivý doopravdy! Stál skloněn nad zářícím žlabem z ryzího zlata a vtahoval do sebe plameny ohně hořícího v tom žlabu. Z nozder se mu přitom kouřilo, oči mu svítily, v pohupující se hřívě mu přeskakovaly modré jiskry. Když křísl stříbrnou podkovou o zem, zablesklo se. Všichni se na něj postupně podívali – a všichni pak dlouho zaraženě mlčeli. „Teď už je mi to jasné,“ promluvil konečně princ Richard. „Na celém širém světě byli jenom dva Ohniví hřebci. Vychoval je kdysi mocný Abaddon, vládce Ohně. Už je tomu deset tisíc let. Jenže pak se stalo, že Abaddon, když už byl starý a vyhaslý, prohrál v boji s Baziliškem, zlou obludou, která přiletěla z dalekých hvězd. Proslulá Abaddonova kovárna na výrobu kouzelných mečů, které všechny nesly jeho jméno, se proměnila ve zříceninu, rozpadla se a po nějakém čase se v ní usadili čerti, kteří si tam zřídili páchnoucí Pekelný palác. A na místě bývalé Abaddonovy říše se teď rozkládá Velká poušť. Ta poušť, co leží za Měsíčními ska46

k

a

p

I

t

o

l

a

d

r

u

h

á

lami a Mrtvým mořem. Je tam vedro jako v roztopené peci a z vajec s kamennou skořápkou se tam líhnou draci, saně, šarkani, salamandři, škorpioni a fénixové – prostě všechny obludy, které mají něco společného s živými plameny. Ale abych se vrátil k Ohnivým hřebcům. Ti mohou žít věčně, pokud jsou pravidelně krmeni ohněm. Pak dokážou neuvěřitelné věci. Jinak se časem změní v obyčejné koně. To se asi přihodilo jednomu, který se zatoulal do pustin a zdivočel. Zato toho druhého získal do své stáje – král Duchomor!“ Nastalo tísnivé ticho. „To znamená…“ začala Pavla nejistě. „To znamená,“ přisvědčil Richard, „že rytíř v černém brnění je sám Duchomor!“ „Co budeme dělat?“ zeptala se Pavla. Cítila, že má strach. Najednou zatoužila zavřít knížku a jít domů. Jenže už to nešlo. „Já vezmu prak a jdu na něj!“ prohlásil kurážně baculatý Kulíšek. Princ se usmál: „Oč je menší, tím je odvážnější. Jednou ho udělám svým nejvyšším generálem.“ „To by mě potěšilo,“ řekl Jenda Kulíšek, „to by bylo zajímavější než chodit do školy.“ „Generál musí umět dobře číst,“ zarazila ho Pavla v jeho nadšení. „Teď jdi k princeznině komnatě, protože jsi jediný z nás, kdo tam smí a koho tam stráže pustí. A dobře Krasavu celou noc hlídej. Kdyby se ti zdálo cokoliv podezřelého, udělej velký poplach.“ 47

„A co budete dělat vy?“ zeptal se Jenda. Měl strach, aby o něco zajímavého nepřišel. „My zatím nemůžeme dělat vůbec nic,“ řekl Richard. „Musíme čekat. Měli bychom se vyspat, ale myslím, že vůbec nedokážeme usnout.“ A skutečně: leželi na slámě, převraceli se ze strany na stranu, poslouchali, jak koně ve tmě chrupou oves a přešlapují a frkají. Pak si zase chvíli povídali. Richard by nejradši mluvil jen o princezně a Pavla mu musela do omrzení opakovat, že krásnější princeznu ještě neviděla – a už ji to pořádně štvalo. Pozdě v noci se nebem rozlehlo mohutné burácení, naprosto stejné jako to, které poprvé zaslechli na skále v Černém lese. „Drak někam letí,“ zašeptala Pavla. „Je na lovu,“ přisvědčil princ, „a běda zvířatům či lidem, které teď zastihne na otevřené pláni.“ Drak se přehnal nad zámkem, až se rozdrnčela všechna okna, a bylo slyšet zmatené volání stráží na hradbách. Pak burácení opět postupně zanikalo směrem k horám. Teprve k ránu si Pavla na chvíli zdřímla.

48

k a p I t o l a

třetÍ O tom, jak Pavla vymyslela únos princezny a Richard předvedl své šermířské umění

áno bylo mlhavé a nezvykle tiché. Zámek se černal jako zakletý, jen po vlhkém dláždění duněl odměřený krok stráží. Pavla si v ledové vodě kašny vymyla z očí poslední stopy spánku. Prince ve stáji neviděla; asi vstal dřív a byl už někde na obhlídce. Nejspíš zase vzdychá pod věžním okénkem, pomyslela si. Zašla na snídani do strážnice. Všichni tu v naprostém tichu soustředěně žvýkali. Nikdo se neodvážil promluvit o nočních dračích náletech; snad ze strachu, aby obludu vyslovením jejího jména nepřivolal.

R

Pavla si zakrojila pořádný kus chleba, ale než se do něj stačila zakousnout, vklouzla dovnitř malá oblá postavička s kašpárkovskou čepicí. Pavla se pousmála, když si všimla, že ji má Jenda nataženou přes uši stejným způsobem, jakým nosíval svého oblíbeného kulicha. „Myslel jsem si, že tě najdu u jídla,“ špitl jí do ucha, „pojď honem se mnou.“ Pavla si s povzdychem vzala chléb do kapsy a přidala ještě kus tvrdého žluťoučkého sýra (kdoví, jestli bude mít čas na oběd). Vyšla za Jendou na nádvoří. „Tak co jsi vymyslel, generále?“ zeptala se ho. „Jen si dělej legraci,“ zatvářil se Kulíšek dotčeně, „princezna je v nebezpečí. Hvězdopravec vyčetl z knih, že první noc drak jenom krouží nad zámkem. Když nedostane princeznu, bude příští noc zapalovat střechy. A když ji ani pak nedostane, třetí noci spálí zámek i město na prach se vším, co v něm stojí a leží. Je z toho hrozný nářek, slzy a omdlívání. Už dole chystají kočár, že Krasavu odvezou do hor ke dračí 50

k

a

p

I

t

o

l

a

t

ř

e

t

Í

sluji, protože se nedá nic jiného dělat. Jo, a král Duchomor už vyvedl ze stáje Ohnivého hřebce. Prý pojede s nimi, aby bojoval s drakem a zachránil princeznu…“ „Proboha!“ zvolala Pavla, „a já si tu klidně snídám! Kde je vlastně Richard?“ „Pssst!“ přiložil si Jenda prst na ústa a začal se tvářit strašně tajemně a spiklenecky. Naklonil se k ní ještě blíž a funěl jí do ucha, jak rozčileně šeptal: „Richard hlídá nahoře ve věži. Já jsem totiž něco objevil. Když hvězdopravec četl králi to proroctví, tak jsem kolem něj skákal a dělal kotrmelce jako každý správný šašek – a přitom jsem mu přes rameno nahlédl do knihy. A přečetl jsem tam…“ Pavla se zatvářila pochybovačně. „Fakt, opravdu, věř mi, já jsem se hrozně snažil, i když tam bylo pár písmen, která jsem vůbec neznal. Ale určitě se tam nepsalo nic z toho, co hvězdopravec právě říkal králi. Naopak, byl tam veliký nadpis: JAK PŘIVOLÁVAT DRAKA!“ „Musíme rychle za princeznou, s tou se, myslím, nejlíp domluvíme, protože tě zná a má tě ráda.“ Jenda se důležitě usmál: „Na to jsem přišel dřív než ty! Už v noci jsem Krasavě všechno řekl. A slíbil jsem jí, že ji zachráníme. Nasbíral jsem si plnou kapsu kamínků do praku. A Richard stojí s dýkou u princezniných dveří. Strážím dala princezna napít vína, do kterého vysypala všechen uspávací prášek, který si vyžádala, aby mohla v noci spát. Teď oba strážní spokojeně chrupou. Ona by totiž s nimi nebyla žádná řeč, poslouchají jen královy rozkazy. A my se nemů51

žeme dohadovat s králem, my na to vůbec nemáme čas. Musíme bránit věž. Duchomor zná všelijaká kouzla. On umí létat, mění se v netopýra nebo kocoura. Musíš nám pomoct, Pavlasatko, musíš něco vymyslet. Pojď rychle! Duchomor ještě nic neví. Ale za chvíli začnou být všichni netrpěliví, kde je princezna tak dlouho…“ Za té řeči vedl Jenda Pavlu zadním schodištěm do věže. Přede dveřmi princezniny komnaty reptal zástup služebných. „Neseme princezně smuteční šaty! Co je to za nesmysl?“ vykřikovaly nazlobeně. Ale strážný s halapartnou v ruce, dýkou za pasem a s velkou přilbou zapadlou až po uši stál mezi dveřmi a říkal rozhodně: „Nesmím nikoho vpouštět. Mám přísné rozkazy!“ Teprve zblízka Pavla poznala, že je to Richard, a měla co dělat, aby nevyprskla smíchy. Richard na ni nenápadně mrkl jedním okem a poodstoupil, aby mohli projít. „Předejte šaty tadyhle šaškovi,“ řekl přitom, „šašek a podkoní mají povolení vstoupit. Budou doprovázet princeznu.“ „To jsou novoty… To jsou divné nápady…“ hudrovaly komorné, ale poslechly a předaly šaty. Pavla s Jendou vklouzli do komnaty a Richard opět zatarasil vchod. V předsíňce si všimli dvou strážných, kteří chrápali pod stolem. Ale to už jim princezna vyběhla vstříc. Byla rozcuchaná, s očima zarudlýma od pláče, ale přesto pořád moc krásná. „To je strašné,“ vzlykala, „vybírat si mezi drakem a Duchomorem. Jeden horší než druhý…“ „Neboj,“ řekla Pavla, „my ti pomůžeme.“ Úplně zapomněla, že by jí měla říkat Veličenstvo a tak podobně; viděla před sebou jenom normálně nešťastnou holku. Půjčila 52

k

a

p

I

t

o

l

a

t

ř

e

t

Í

jí kapesník. Princezna se vysmrkala. Pavla se mezitím podívala z okna na dolní nádvoří. Čtyřspřeží vraníků tam netrpělivě hrabalo kopyty, kočár s královským znakem na dveřích a okénky zakrytými černými záclonkami byl připraven k odjezdu. Připraven byl i Duchomor v černém brnění, který seděl na svém Ohnivém hřebci a netrpělivě se ohlížel nahoru k věži. Zřejmě už začíná tušit, že něco není v pořádku… I královští rodiče se jistě chystají naposledy dcerušku obejmout. Co teď? Hradním strážím by snad bylo možné se ubránit, ale Duchomorovi? Pavla se zoufale rozhlížela po princeznině pokojíku. Jsme tu jak v pasti, říkala si v duchu, ale nahlas opakovala: „To nic, nebreč, my něco vymyslíme.“ A vtom její pohled padl na velkou panenku posazenou v rohu postele. Rychle po ní sáhla. Princezna Pavlu užasle pozorovala: „To je moje poslední památka z dětství. Co s ní chceš dělat?“ „To uvidíš. Jendo, ať mi Richard pošle dýku.“ „Snad ji nechceš rozpárat?“ vzlykla princezna Krasava. Jenda přiběhl s dýkou, Pavla ji popadla a prudce zabodla do panenky až po rukojeť. „Jaké štěstí, že v té dýce pořád zůstal tvar původního D v podobě držadla s chráničem prstů. Teď nám naposledy poslouží,“ vysvětlila Pavla a hned pronesla mocným hlasem zaklínadlo: „Dorůstej Do Dostatečné Délky!“ A panenka rázem začala růst a rostla, rostla – až na princezninu velikost.

53

„Teď mi rychle pomozte, oblečeme ji do princezniných smutečních šatů!“ Když dopnuli všechny knoflíčky, poutka a háčky a zakryli porcelánový obličej černým závojíčkem, byla panenka od princezny Krasavy k nerozeznání. A tu Pavla pravila: „Dostaň Duši!“ Panenka zamrkala, pootevřela ústa, zakroutila hlavou, zahýbala rukama a nohama. I tváře jí trochu zrůžověly. „Kouzlo! Veliké kouzlo!“ vydechla užaslá Krasava. „Senzace!“ vykřikoval Jenda. „Máme robota! Teda, na holku opravdu nemáš špatný nápady!“ Pavla panence přikázala: „Dojdi Dolů!“ A tu se stal div divoucí: panenka vykročila a tápavě šla. Pavla ji sice musela přidržovat, aby nepadala a aby do ničeho nevrážela, protože loutka hýbala nohama, ale jinak sama neviděla ani nemyslela. Byl to přece jen dost primitivní robot. Naštěstí vše vypadalo přirozeně: každý litoval princeznu, jak je tím žalem zdrcená, že ani sama nemůže jít. Tak Pavla s panenkou sestupovaly po schodišti sledovány zástupy komorných, utírajících si slzy do zástěr. Vyšly na nádvoří a kráčely k připravenému kočáru. Duchomor je sledoval zpod spuštěného hledí a Pavla cítila mrazení v zádech a potila se úzkostí. Teď rytíř vykřikne: Stát, co je to za podvod! – a v tu chvíli bude vše ztraceno. Zatím však šly dál a rytíř mlčel. Možná opravdu nic netuší.

54

k

a

p

I

t

o

l

a

t

ř

e

t

Í

„Dovnitř,“ řekla potichu Pavla a loutka poslušně nakročila na schůdek a podepřena Pavlou vklouzla do kočáru. „Dosednout!“ vydala Pavla poslední rozkaz a s ulehčením zabouchla dvířka. Kočí práskl do koní a kočár se s hrkotem rozjel k bráně následován zámeckou jízdní stráží a králem Duchomorem na Ohnivém hřebci. Pavlu to stálo dost přemáhání, aby se tvářila dostatečně smutně a mávala šátečkem odjíždějící panence. Když se však vrátila zpátky do věže, ustrnula. Z princezniny komnaty zazníval králův hlas: „Sbohem, dceruško. Statečný černý rytíř tě ochrání. A kdyby to snad nedokázal, neměj nám to za zlé. Pamatuj, že se obětuješ za naše království!“ Rodiče se loučí s dcerou, která už před chvílí odjela. To je tedy povedené! Hlavně se neprozradit. Richard se strnule opíral o halapartnu, ale v tváři mu cukalo napětím. Jenda poskakoval a chrastil rolničkami, aby odvedl pozornost od stolu, pod nímž hlasitě chrápali oba strážní. Podařilo se mu stáhnout ubrus k jedné straně, aby sahal až k zemi a ukryl ty spáče před královým pohledem. Jenže uspávací prášek už zřejmě přestával působit. Jeden ze strážných poznal králův hlas a začal v polospánku mumlat: „Veličenstvo, dle rozkazu…“ „Veličenstvo, dle rozkazu – kočár čeká!“ vykřikla hlasitě Pavla. „A kde máš smuteční šaty, dcerunko?“ podivila se královna, „nechala jsem ti je přece poslat.“

55

„Princezna se převlékne v kočáře,“ řekla pohotově Pavla, „pojďte, Výsosti.“ „Nemáme tě doprovodit, dcerunko?“ zeptala se královna. „Ne, maminko, raději ne. Kdybych tě viděla, zase bych se rozplakala. Venku před lidmi musím ukazovat, jak jsem statečná.“ Jenda chytil princeznu za ruku a táhl ji po schodišti dolů – jako šašek si to mohl dovolit. Pavla s Richardem vykročili důstojně, ale přesto co nejrychleji za nimi. Vtom se z komnaty ozval rachot: probuzený strážný se po vojensku vztyčil, v rozespalosti si však nevšiml, že je pod stolem. Stůl se zvrhl a strážný padl zpátky na záda s pořádnou boulí na hlavě. „Co se to děje?“ vykřikl znepokojeně král. „Zrada!“ začal volat strážný a zamačkával si bouli, „zrada!!!“ Král okamžitě pochopil a tasil meč: „Stráže, ke mně! Unášejí nám princeznu!“ „Utíkejte!“ vykřikl Richard a násadou halapartny drženou napříč před sebou jako beranidlo srazil dva zbrojnoše, kteří jim chtěli zastoupit cestu. Pavla s Jendou a princeznou seběhli zbytek schodiště a zahnuli do tmavé chodby. Pod klenbami se všude rozléhal dusot mnoha nohou a volání: „Poplááách! Poplááách!!“ Ozvěna je opakovala ze všech stran. Ještě že se tu Jenda tak dobře vyznal. Slyšeli bouchání zavíraných dveří a cvakání klíčů v zámcích. „Oknem!“ vy56

k

a

p

I

t

o

l

a

t

ř

e

t

Í

křikl Jenda a vyšvihl se skrz lomený oblouk na úzkou římsu vysoko nad nádvořím. „Já spadnu,“ naříkala princezna, „mně se točí hlava!“ „Nedívej se dolů,“ přikázala Pavla. Sama měla co dělat, aby překonala závrať. Pod nimi na nádvoří přebíhaly oddíly stráží a z té výšky to vypadalo, jako by se tam hemžila spousta drobných mravenců. Naštěstí stačilo překonat jen pár metrů k širokému ochozu na zubaté hradební zdi. Věžičky cimbuří k ní byly přilepeny jako vosí hnízda a z jejich oken pleskaly ve větru černé prapory. Uprchlíci se zastavili, aby si na chvilku oddychli a aby zjistili, kde je vlastně Richard. Brzy ho spatřili. „Je v pasti!“ vyjekla Pavla. Princ sice odlákal pronásledovatele od princezny, ale nechal se zahnat až na vrchol protější věže s velikým zvonem. Stál tam rozkročen na zábradlí a halapartnou odrážel útoky asi deseti zbrojnošů. Když mu dřevec halapartny praskl pod úderem šavle nějakého obrovitého siláka, udělal si smyčku z provazu od zvonu a švihal s ní tak obratně, že nakonec tomu obrovi vyrazil šavli z ruky a podrazil mu nohy. Veliký zbrojnoš se s rozhořčenými výkřiky kutálel po schůdcích dolů a podrážel přitom nohy ostatním, kteří se právě drali nahoru. „Richard je dobrej!“ vykřikoval Jenda nadšeně, „šermuje líp než d’Artagnan!“ Richard využil chvilky, kdy se zbavil útočníků, chytil se zvonového provazu pevně oběma rukama, mohutně se od-

57

razil a zhoupl se do prázdna nad nádvořím. Rozhoupaný zvon temně zaduněl a Krasava s Pavlou zavřely oči, protože tohle nechtěly vidět. „Hloupý holky!“ šťouchal do nich Jenda loktem, „co vás to napadá zavírat oči, přijdete o to nejlepší! Jak krásně letí! Teď se pustil provazu a letí vzduchem jako Tarzan…“ „Jen aby nespadl dolů, to by byl na placku,“ řekla Pavla a otevřela oči právě ve chvíli, kdy se Richard zachytil černé vlajky spuštěné z cimbuří. Ozval se praskot trhané látky, vlajka se pod jeho váhou párala, ale on po ní šplhal vzhůru rychleji, než postupovalo párání. V poslední chvíli se zachytil prsty ozdobného kamenného zábradlí, vyšvihl se na ochoz a porazil tři strážné, úplně ustrnulé z toho, kde se tu vzal. „Je fakt dobrej,“ řekl Jenda. „Rychle,“ volal Richard, „rychle za mnou! Cesta k bráně je teď na chvilku volná!“ Seběhli po schůdcích na první nádvoří a pokračovali černým průjezdem po kluzkém dláždění pořád dolů. V poslední chvíli uskočili zpátky do stínu. Přímo proti nim se totiž do otevřené brány vřítilo několik jezdců na koních. Pavla v nich poznala vojáky, kteří doprovázeli princeznin kočár k horám. Zděsila se; určitě přišli na podvod s panenkou a teď se rychle vracejí pro skutečnou princeznu! Ale nezdálo se, že by někoho hledali… „Jste tu nějak brzy,“ řekl vojákům starý vrátný.

58

k

a

p

I

t

o

l

a

t

ř

e

t

Í

Jezdci zasmušile slézali s koní. „Dojeli jsme jen na úpatí hor,“ odpověděl jeden z nich. „Už zdaleka jsme slyšeli dunění a viděli ohnivou záři nad skalami. Obrovské balvany tam vyletovaly do výše jako kamenné vodotrysky. Hrůza na nás padla, a to jsme ještě draka ani koutkem oka nezahlédli. Černý rytíř nám přikázal, abychom se vrátili, že bychom tam nebyli nic platní, že s drakem si umí poradit jen on sám.“ „Ba, s drakem nejsou žerty,“ pokyvoval starý vrátný. „I nahoře v zámku je nějaký zmatek. Slyšel jsem volání na poplach.“ „Copak se stalo?“ Tu zazněl z hradeb hlas: „Únosci prchají s princeznou směrem k vám! Chyťte je!“ „Co? Jací únosci? S jakou princeznou?“ Jezdci nechápavě zírali. „Princeznu jsme přece právě teď doprovodili k horám…“ „Musíme něco udělat, než se vzpamatují,“ šeptal Richard. Jenda sáhl do kapsy pro hrst kamínků a napnul gumu praku. „Střelím do nich.“ „Ne,“ zadržela ho Pavla, „ne do nich, ale do protějších oken!“ Jenda rychle pochopil, a vzápětí zařinčelo sklo pod krupobitím oblázků. „Tam jsou!“ vykřikli strážní, pustili otěže koní a rozběhli se ke vzdálené zámecké kuchyni. 59

„A koně jsou naši, hurá!“ zajásala Pavla a už se hnala po otěžích nejbližšího ryzáka, vyšvihla se do sedla, podala ruku Jendovi a vytáhla ho nahoru k sobě. Otočila koně k dosud otevřené bráně a kopla ho patami do slabin. Kůň se vzepjal a vyrazil dlouhým skokem. Za nimi cválal Richard na bělouši s princeznou v náručí. Jenda se ještě za jízdy otočil a střelil hrst oblázků mezi ostatní koně, kteří se tím splašili a začali bláznivě běhat dokola po obvodu nádvoří. „Než je pochytají, aby na ně nasedli a pustili se za námi, budeme mít pořádný náskok,“ prohlásil Jenda spokojeně, „to znám z filmů o indiánech!“ A pak už letěli uličkami města s větrem o závod a brzy zanechali i město za zády, ale nezmírnili cval a jeli ještě dobrou hodinu pod žhavým sluncem, vyprahlou nekonečnou rovinou…

60

k a p I t o l a

čtvrtá O tom, jak unikli polednici a Pavla se dozvěděla trpasličí tajemství

61

ak se blížilo poledne, vzduch se tetelil žárem. V lánech obilí se ozývalo praskání zrajících klásků a všude kolem znělo neúnavné vrzání kobylek, které se tu snad sešly z celého kraje, aby uspořádaly slavnostní letní koncert. Koně sami od sebe zmírnili tempo a boky se jim leskly potem.

J

„Kam vlastně jedeme?“ zeptala se Pavla a ohlédla se po Richardovi. „Kamkoliv do stínu,“ řekl Richard starostlivě, „mám strach o princeznu, není uvyklá ostrému slunci.“ Princezna Krasava byla vskutku bledá, opírala se o Richardovo rameno a oči měla zavřené. „Aby nedostala úpal,“ řekla Pavla, „Kulíšku, půjč jí tu zelenou hrůzu, co pořád nosíš na hlavě!“ „No dovol,“ ohradil se Jenda, „neurážej moji maskovací čapku! Teď ji budu obzvlášť potřebovat! A stejně by Krasavě byla malá. No, neboj, zručný zálesák si vždycky ví rady!“ Zalovil v kapse, vytáhl svůj nepříliš čistý kapesník, vytřepal z něj drobečky dávných svačin, na čtyřech rozích uvázal uzle a hodil ho Richardovi. Princ ho za jízdy zachytil a zasmál se nad zvláštní podobou této pokrývky hlavy. Pavla si najednou všimla, že prach zvířený koňmi se podivně protahuje na výšku a pak se roztáčí do hučícího víru, který jim běží v patách. Na chviličku jako by v tom prašném sloupu zahlédla pár blýskavých očí… Nebo se jí to jen zdálo? Asi to budou přeludy z horka. Rozhlédla se po krajině.

62

k

a

p

I

t

o

l

a

č

t

v

r

t

á

„Škoda, že nemám žádné další písmeno,“ povzdechla si. „A co kdybys měla X, Q nebo Y?“ zeptal se Jenda. „To bych rád věděl, co by sis s nimi počala. Neznám jediné slovo, které by začínalo těmihle písmeny!“ Ohlédl se. „Ten větrný vír se mi nelíbí.“ „Také se ti nelíbí?“ ožila Pavla. „Já myslela, že fantazíruju z horka. Nevšiml sis, že kouká lesklýma očima?“ „Všiml,“ přisvědčil Kulíšek, „a kromě toho natahuje dlouhatánskou šedou ruku s drápy a sahá po princezně…“ „Pozor, Richarde, za tebou!“ vykřikla Pavla. Richard se v sedle prudce otočil. „Co je?“ Neviděl nic jiného než zvířený prach. „Máte za zády polednici!“ upozornila Pavla. „To je zlé,“ ulekl se princ, „před tou není úniku. Zachránit nás může jedině stín. Ve stínu ztrácí svou sílu a moc.“ Jenže kde v téhle rovině najít stín? Richard alespoň rozevřel svůj plášť, držel jej jednou rukou nad princeznou, aby jí slunce nesvítilo do tváře pokryté kapkami potu. „Vidíte tamhle ten temný pruh vpravo?“ ukázal Jenda, „vypadá to jako stromořadí.“ „Odbočíme tam,“ rozhodla ihned Pavla a zahnula z cesty na pole. Její kůň se brodil vysokým obilím jako zlatým jezerem, a když se ohlédla, spatřila Richardova bělouše v prošlapané uličce za sebou. A viděla také, že prašný sloup, který zanechali na cestě, se prudce roztočil, naklonil se a pak se natáhl přes polovinu pole až nad jejich hlavy a sáhl po nich 63

šedivými pařáty. Dolehl k nim chechtot podobný zakvílení vichřice a ovanul je žhavý dech… V poslední chvíli se před nimi vztyčila olšová houština. Prodrali se do ní a ucítili závan vlhkosti. To bylo víc, než si mohli přát. Roklinkou zarostlou olšemi a vrbami vesele probublával čistý potůček. S požitkem všichni sklouzli s koní do chladivé trávy na břehu. Richard jemně uložil princeznu a Kulíšek spěchal namočit svůj osvědčený kapesník, aby jí ho přiložil na čelo. Polednice vztekle zaskučela, přehnala se nad roklí, prudkým závanem rozšuměla listí a odlétla za jinou kořistí. A zase bylo slyšet jen rozvernou písničku skotačivého potůčku, který tu bublal, klokotal, hrčel, žblunkal, cinkal, šuměl a šplouchal; staré vrby mu pozorně naslouchaly a něžně ho chovaly v náruči svých kořenů. A slunce skrze listí pouštělo na zelený břeh laškovná zlatá prasátka. „Tady je krásně,“ vydechla Pavla, „tady bych chtěla zůstat napořád. Na takovém veselém místě se člověk nemusí ničeho bát.“ Založila si ruce pod hlavu a dívala se do korun stromů plných stříbřitého chvění. „Jsou tu pstruzi,“ hlásil Jenda, „a vůbec se nebojí! Když dám palec do vody, tak mi ho očmuchávají. Mám jednoho chytit?“ „Opovaž se!“ okřikla ho Pavla. „I rybky se chtějí radovat z hezkého dne.“ Princezna usnula. Princ seděl vedle ní, jako by ji ani teď nepřestával hlídat, a tvářil se velice zasmušile.

64

k

a

p

I

t

o

l

a

„Máte za zády polednici!“ upozornila Pavla.

65

č

t

v

r

t

á

„Richarde!“ volala na něj rozverně Pavla, „usměj se!“ „Není mi do smíchu,“ povzdychl si Richard. „Musím myslet na to, co se teď děje v zámku. Král Duchomor už jistě zjistil, jak jsme ho přelstili, jistě zuří a přísahá strašnou pomstu.“ „Vždyť ani neví, kdo mu princeznu ukradl,“ namítla Pavla. „Ani sám princeznin otec to neví… A dobře jsem si všimla, že zrádný hvězdopravec pozoroval z okénka své hvězdářské komory naši bitku se strážemi. Ten Duchomorovi jistě všechno poví. Řekne: Neznámí cizinci unesli princeznu.“ „Duchomor si domyslí, kdo jsme. Nezapomeň, že čarodějnice z perníkové chaloupky za ním poslala Havrana se zprávou. Nezbývá mi než chystat se k boji. Jistě, napřed musíme najít bezpečné místo a ukrýt tam princeznu. Ale pak už mě zajímá jenom meč a zbroj, abych se vrátil do Sedmého království, osvobodil ho od draka a vyzval na souboj Duchomora. Buď nad nimi zvítězím, nebo zhynu, ale jiná cesta pro mne není! Jinak bych si Krasavu nezasloužil.“ „No jo,“ řekla Pavla, „ty jsi hrdina. Jenže co zmůžeš mečem proti kouzlům?“ „Mít tak kouzelný meč,“ zasnil se princ, „mocný Abaddon, vykovaný v žáru Ohnivé hory…“ „Zatím nemáš ani obyčejný,“ řekla Pavla, „a já jsem také s písmenkovými kouzly v koncích. Nebylo by lepší zůstat pár dní v úkrytu u tohoto hezkého potůčku?“

66

k

a

p

I

t

o

l

a

č

t

v

r

t

á

„To jistě,“ zavrčel Jenda Kulíšek, brouzdající se bosky vodou mezi kameny, „a pouštět si po proudu věnečky z kytiček, ne? Když mi ani nedovolíš chytat pstruhy, tak už tu není vůbec žádné dobrodružství. Normální nuda.“ Pavla sáhla do kapsy a vytáhla chléb se sýrem od snídaně. „Tu máš, ať se nenudíš.“ Kulíšek hned přestal reptat a usadil se s jídlem do trávy. „Před králem Duchomorem se nikde dlouho neschováš, on má své zvědy všude,“ pokračoval princ v hovoru. „Třeba ten černý kos, co sedí tamhle na protější větvi a dívá se na nás, může být jeho tajným poslem…“ „Pokazil jsi mi náladu,“ posadila se rozmrzele Pavla. „Už se mi tu tolik nelíbí. Ten kos opravdu kouká podezřele!“ Princ se zasmál: „To jsem řekl jen jako příklad…“ „Pssst!“ sykla Pavla a pozorně se zaposlouchala. „Neslyšel jsi něco?“ „Co bych měl slyšet?“ „Takové divné šustění v suchém listí na svahu nad námi…“ „Možná myška. Nebo užovka.“ „Počkej… Teď zase…“ „Víš, co to je? Podívej se na svého malého přítele.“ Kulíšek ležel na zádech, čepici staženou přes oči a spokojeně odfukoval v hlubokém spánku.

67

„Nejlépe uděláme,“ řekl princ a natáhl se vedle princezny, „když využijeme té chvilky klidu k důkladnému odpočinku. Mám tušení, že v noci moc času na spánek nebude.“ A sotva ulehl, už také spal. I Pavle se začínaly nezadržitelně zavírat oči. Snad je všechny uspával ten potůček svou písničkou, olše svým šuměním. Jako by Pavle někdo něžně šeptal do ucha: spi, spi, spi… Je to nějaké kouzlo, ulekla se náhle Pavla, nějaké uspávací kouzlo, něco jako Šípková Růženka… Možná, že je tenhle lahodný potůček ještě zákeřnější než baba z perníkové chaloupky. Snažila se vší mocí udržet oči otevřené, ale marně. „Spi, spi, spi,“ zvonil potůček, a najednou se Pavla propadla do mlhy a zdál se jí zvláštní sen. Z perlivé pěny se vztyčila modrá víla, průsvitná a zářivá, naklonila se nad spícím princem a promlouvala hlasem zvonivým jako zurčení potůčku: „Znám tvé cíle, znám tvé strasti, nalíčené strašné pasti; zapomeň na cestu bědnou, zůstaň, zůstaň navždy se mnou, budeš mužem vodní víly, živá voda je zdroj síly, nikdo už ti neublíží, má mysl se s tvojí sblíží!“

68

k

a

p

I

t

o

l

a

č

t

v

r

t

á

Víla se naklonila nad princem a vtiskla mu na čelo chladivý polibek; její dlouhé modré vlasy ho obklopily jako šumící horské vodopády… „Pomóc!“ ozval se vtom tenký hlásek a rázem zlomil kouzlo snu. Pavla polekaně otevřela oči: po nějaké víle nebylo samozřejmě ani památky. Princ spal a ze sna se slastně usmíval. I ostatní doposud tvrdě spali. Slunce se už klonilo k západu a stíny se dloužily. Bělouš se pásl na svahu a ryzák právě pil z potoka. „Pomóóc!!“ zapištěl opět ten samý hlásek. Zřejmě od potůčku. Pavla se zvedla a seběhla na kameny na břehu. „POMÓÓÓC!“ Zaznělo to jako komáří pištění z místa, kde za kamenem tvořil potok malou klidnou tůňku. Ryzák právě odtud hltavě pil. Pavla si klekla a sklonila tvář až k samé hladině. A užasla nad tím, co uviděla. Ve vodě se zmítal malinkatý trpaslíček, všelijak máchal ručkama i nožkama, podoben trochu mouše spadlé do talíře s polévkou. Bylo by to komické, kdyby trpasličímu mláděti nešlo o život. Jak totiž pijící kůň nasával vodu, vzniklý vír strhával trpaslíčka k jeho hubě a hrozilo nebezpečí, že bude vypit a skončí v koňském žaludku. Na plochém kameni nad tůňkou zmateně pobíhali dva dospělí trpaslíci. Opodál ležela vědérka z ořechových skořápek; zřejmě sem přišli pro vodu. Jeden trpaslík házel na hladinu lano spletené ze svlačcových stonků, ale topící se na ně nemohl dosáhnout. Druhý trpaslík sebral suché stéblo, napřáhl je před sebe jako kopí a odvážně zaútočil 69

proti hubě pijícího koně. Ryzáka to bodnutí zřejmě zašimralo, protože si odfrkl, a trpaslík sražen proudem vzduchu z koňských nozder upadl na záda a třepal nožičkama jako převalený brouk. „Uhni!“ řekla Pavla a pleskla ryzáka po hubě. Udiveně zvedl hlavu. Pavla rychle hrábla do vody, podebrala trpaslátko dlaní a vynesla je na kámen k rodičům. Ti se k němu hned seběhli, popleskávali je, křísili a ždímali mu červenou čepičku. Když zjistili, že je trpaslík zdráv a v pořádku, zadívali se nahoru na Pavlu a řekli dvojhlasně: „Děkujeme ti, veliký člověče. Čím se ti můžeme odměnit?“ „Taková maličkost,“ mávla Pavla rukou, „to nestojí ani za řeč.“ „Jen si řekni. Známe každou škvíru a díru. Známe všechny cesty pod zem. Známe všechny cesty k pokladům. Chceš zlato? Stříbro? Nebo drahé kamení?“ „Co bych s tím dělala? Ne, opravdu nic nechci. Leda…“ napadlo ji najednou, „že byste něco věděli o některém z kouzelných mečů, které vyrobil kovář Abaddon na Ohnivé hoře.“ Trpaslíci se po sobě podívali, nadzvedli čepičky a drbali se rozpačitě ve vlasech, pak naklonili hlavy k sobě a chvíli si horlivě špitali. „Jeden se zachoval až do dnešních dnů. Víme o něm,“ řekli pak, „jenže ti nepřejeme nic zlého. Získání meče je strašně nebezpečné.“

70

k

a

p

I

t

o

l

a

č

t

v

r

t

á

„Princ Richard bez něj nezvítězí nad drakem ani nad čarodějným králem Duchomorem. Chci mu pomoci a udělat mu radost.“ „Prince drž co nejdál od vody,“ řekli trpaslíci potichu, „zamilovala se do něj vodní víla Stříbropěnka a chtěla by si ho nechat pořád u sebe. Poradíme ti dobrý úkryt. Na Medvědí hoře dýmají milíře. Starý uhlíř tam pálí dřevěné uhlí. Moc hodný člověk. Bydlí tam u něj v hranicích dřeva náš bratranec lesní skřítek. Už spousty let. A uhlíř mu nechává zbytky od oběda. Moc, moc, moc hodný člověk. Tam vás nikdo nenajde.“ „To je jistě skvělý úkryt pro princeznu,“ řekla Pavla, „ale Richard, jak ho znám, se schovávat nebude, ten netouží po ničem jiném než po meči.“ Trpaslíci se smutně usmáli a oba současně pokývali hlavami: „Pravda, pravda, kdyby vzal do ruky kouzelný meč, opět by se k němu navrátila stará mysl a stal by se tím, čím býval předtím. Jenže…“, trpaslíci se po sobě tázavě podívali a pak pokrčili rameny. „Dobře. Jak chceš. Řekneme ti to a sama uvaž. Meč Abaddon je ukryt v Černém lese ve sklepeních starého Temnohradu.“ „Ale tam už jsem jednou byla,“ podivila se Pavla. „To znamená, že pověsti o pokladech loupeživého rytíře Rudovouse nelhaly!“ „Pověsti nikdy nelžou,“ řekli trpaslíci. „Jenže na všech pokladech Temnohradu leží těžká kletba. Meč Abaddon i ostatní cennosti tam hlídají strašliví skalní duchové. Kdo první vejde do sklepení, zahyne! Kdo první položí 71

na Abaddon ruku, bude roztrhán na kusy! A není žádné kouzlo, které by tyto skalní duchy dokázalo zahnat. Řekli jsme ti, co jsi chtěla vědět, ale radíme ti dobře: zapomeň na ten meč!“ Tak řekli trpaslíci, nabrali vodu do skořápek, vzali synáčka na záda a zmizeli v trávě. Jen šustění suchého listí na stráni prozrazovalo ještě chvíli, že jsou nablízku.

72

k a p I t o l a

pátá O velkém plížení k Medvědí hoře

„

V

stávat, vy spáči!“ zavolala Pavla na své kamarády. „Máme před sebou dalekou cestu!“

Jenda hned vyskočil a prohlásil, že má hlad. Zato princ se probouzel nějak mátožně. „Kde to jsem?“ zeptal se. „U potůčku. Musíme pokračovat v cestě.“ „Kam?“ zeptal se princ. „Najít úkryt pro princeznu Krasavu.“ „Jakou princeznu Krasavu?“ „Nedělej si legraci, Richarde.“ „Proč bych si dělal z cizích lidí legraci? Kdo vlastně jste, vy všichni?“ Teprve teď se Pavla zděsila; vzpomněla si na varovná slova trpaslíků a na svůj sen, který zřejmě nebyl snem, ale skutečností. Princezna se mezitím také posadila a vypadala už mnohem lépe. „Ach,“ řekla, „měla jsem ošklivý sen. Zdálo se mi, že se princ Richard žení s krásnou vodní vílou a na mě že dočista zapomněl!“ „Tak abychom radši jeli,“ řekla chvatně Pavla. „Nechci nikam jet,“ trval princ na svém a díval se nepřítomně. „V hlavě mi šumí krásné vodopády. Chci si lehnout do vodní tříště pod peřeje. Chci se rozpustit a odtékat k moři.“ „On se snad zbláznil,“ řekl Jenda, „že by také úpal?“

74

k

a

p

I

t

o

l

a

P

á

t

á

„Ne,“ odvětila Pavla, „ale políbila ho vodní víla Stříbropěnka. Snad se z toho vzpamatuje, až bude dál od vody. Dávejte na něj s princeznou pozor.“ Princezna vzala Richarda za ruku a lítostivě se na něj dívala. „Pojď se mnou,“ řekla mu, „půjdeme k ještě hezčímu potůčku, než je tenhle.“ „Já tě snad znám,“ zadíval se jí princ do očí, „něco jsem chtěl… něco musím… určitě bych si vzpomněl, kdyby mi tolik nešumělo v hlavě…“ „Časem si vzpomeneš, jen pojď.“ Princ se nechal poslušně vést, jenom při chůzi pořád pohyboval rty, jak si opakoval různá slova: „Bochánek… bomba… cíl cesty… cizí člověk… dobrá dýka… dodej duši…“ „Pamatuje si naši Abecedu,“ podotkla Pavla. „A!“ vykřikl Richard, „abeceda začíná písmenem A, správně jsi to řekla. A – to je brána. A – to jsou dveře. Abaddon… Co to je? Abaddon… To je nějaké strašně důležité slovo…“ „Snaž se vzpomenout si a brzy ho najdeš,“ řekla Pavla. „Tiše!“ sykl Jenda Kulíšek. Právě vycházeli z houštin na okraj pole. Pavla vedla oba koně za uzdy a princezna podpírala Richarda. Jenda se zastavil pod převislými větvemi poslední vrby a dával jim rukou znamení, aby zůstali na místě. „Co je?“ špitla Pavla.

75

„Tam,“ ukázal Kulíšek k silnici. Večerním šerem se přehnala skupina jezdců. Na hrotech dlouhých kopí se jim třepotaly praporky se znakem zlatého draka. „Vojáci krále Duchomora!“ vydechla Pavla. „Dohnali nás. Zdrželi jsme se tu moc dlouho. Zatracený potůček!“ „Nemůžeme pokračovat na koních,“ usoudil Jenda, „to je jasné jako facka. Nezbývá nám nic jiného, než se plížit obilím až k lesu, co je tamhle na obzoru.“ Cítil se teď být velkým stopařem na válečné stezce, což mu nesmírně lichotilo. „Pěkná dálka,“ řekla Pavla a nedůvěřivě se podívala na princezniny hedvábné šaty. Po takovém plížení budou jistě na cáry! Pak si povzdechla a zavedla ryzáka s běloušem zpátky do zelené roklinky u potoka. „Skoro vám závidím. Hezky se napaste, však on vás tu někdo brzy najde,“ řekla jim a popleskala je po bocích. Za ten den si na ně docela zvykla a nerada se s nimi loučila. Jenda se už mezitím spustil na všechny čtyři a zmizel ve vysokém obilí: jen vlnění stébel mohlo pozornému oku prozradit dráhu jeho cesty. Naštěstí večer pokročil, šero houstlo a dálky se ztrácely v našedlém oparu. „Lezte za ním,“ pokynula Pavla Richardovi s Krasavou, „já budu vzadu.“ Jakmile se Pavla sklonila k zemi, i pro ni okolní svět zmizel. Připadalo jí, jako by se ponořila do šumícího jezera. Rychle se plazila vzniklou uličkou; vpravo i vlevo jí výhled

76

k

a

p

I

t

o

l

a

P

á

t

á

uzavíraly stěny žlutých stébel, kousek před ní se posouvaly princezniny nohy v odraných a zaprášených saténových střevíčcích. Pavla cítila pod dlaněmi a koleny každý ostrý kamínek či pichlavé zlomené stéblo a v duchu litovala princeznu, která na něco takového rozhodně nebyla zvyklá. Ale Krasava lezla se zaťatými zuby a ani nepípla. Jen občas zanechala za sebou na cestě kus utržené krajky nebo pentličky, což Pavla pečlivě sbírala, aby po nich nezůstávaly usvědčující stopy. Stmívalo se stále rychleji. Pavla dostala strach, jestli Jenda neuhnul ze správného směru, a tak se zvedla na kolenou a opatrně vysouvala hlavu nad obilí. Zjistila, že jsou asi uprostřed pole a že červený sluneční kotouč se sklání za lesnatou horu přímo před nimi. Jinak všude ticho a klid. A přesto: koutkem oka postřehla kousek napravo rychlý pohyb rozkmitaných klasů! Na víc nečekala a rychle se spustila k zemi. Pocítila najednou divný strach. „Stůjte!“ špitla. „A ticho! Něco se k nám blíží!“ Všichni strnuli v pohybu a zatajili dech. Napjatě naslouchali. A opravdu, zprava se ozýval praskot lámaných stébel, jak se tamtudy hnalo něco velkého a těžkého. Praskot se rychle blížil. Pavla měla pocit, že co nevidět se pšeničná stěna rozhrne a něco zlověstného se na ně vrhne… Naštěstí je sluch trochu klamal. Tajemný dusot se přehnal kdesi vpředu a pak se směrem doleva rychle vzdaloval, slábl, až docela zanikl. „Já se bojím,“ zašeptala princezna.

77

„Jen klid,“ chlácholila ji Pavla, i když sama moc klidná nebyla. Vlastně se bála také. I slavný stopař Kulíšek vpředu seděl a rozpačitě mlčel. „Zahlédl jsi něco?“ zeptala se ho šeptem Pavla. Jenda pokrčil rameny. „Něco dlouhého a černého se valilo obilím. Nevím, jaký to mělo tvar. Ale nechalo to po sobě úplnou dálnici. Jako by tu projel silniční válec.“ Kulíškovo přirovnání bylo výstižné: neznámý tvor skutečně vytvořil širokou udusanou uličku. Marně na ní Pavla hledala stopy kopyt nebo drápů. Půda byla naprosto hladce a stejnoměrně upěchovaná – opravdu jako uválcovaná. Vpravo i vlevo se tahle nová zvláštní silnice ztrácela v šeru. „Honem,“ šeptala Pavla, „ať už jsme u toho uhlíře. Mám tady nepříjemný pocit…“ Neřekla už, že se obává tmy, která je jistě zaskočí v lese. A ve zdejších lesích, jak dobře věděla z vlastní zkušenosti, bývá v noci až moc živo. Princ hleděl na všechno dočista bez zájmu, mlčel a poslušně plnil každý příkaz. Je to k vzteku, pomyslela si Pavla, že zrovna ten nejsilnější z nás je takhle nemocný a neschopný pomáhat… „Pokračujeme v plížení!“ ozval se vpředu stopař Jenda Kulíšek a opět zmizel v husté stěně klasů. „Vydržte,“ pokusila se Pavla o povzbudivý úsměv, „už to nemůže trvat dlouho. Ten veliký kopec před námi je jistě Medvědí hora, o které mluvil trpaslík.“ A tak si dál rozdírali dlaně i kolena o ztvrdlou hlínu pole, ale samým napětím ani necítili žádnou bolest. Jednu chvíli

78

k

a

p

I

t

o

l

a

P

á

t

á

se opravdu vyděsili: princezna vyjekla a Pavlu div neranila mrtvice, když před nimi něco vyrazilo s velkým hřmotem a frčením – a pak se s úlevou rozesmáli, protože to byla prchající koroptev, neméně vyděšená než oni sami. Po nějaké době uslyšeli nad polem krákání havranů. „Asi se blížíme k lesu,“ usoudila Pavla. „Z přírodopisu si pamatuji, že havrani vždycky hnízdí na osamělých stromech na kraji lesů. To je dobré znamení. A slunce ještě nezapadlo. Stihli jsme to docela rychle.“ Obilí na konci pole bylo nižší, takže nezbývalo než lézt po břiše jako hadi, aby jim záda nevykukovala nad klasy. Zanedlouho se však museli zastavit úplně, protože Jenda, plížící se v čele skupiny, zůstal ležet na místě. Zkoumavě a nedůvěřivě pozoroval travnatý pruh, který je odděloval od okraje lesa. Pavla se doplazila vedle něj. I jí bylo jasné, že tohle je nejnebezpečnější úsek cesty. Tady mohou být spatřeni z dost velké dálky. A co když někdo číhá v nedalekých houštinách? Opatrně vyhlížela mezi posledními stébly. Při zemi se valila divná šedá mlha, ale suché pokroucené větve starého dubu, který rostl na kamenitém pahorku před lesem, se ostře rýsovaly proti večerním červánkům. Na jedné z těch křivolakých haluzí seděli tři havrani, pročesávali si zobáky peří a ostražitě kroutili hlavami. Tu jeden z nich krátce a zvláštně zakrákoral a Pavle se zdálo, že v jeho hlase docela zřetelně rozeznává podobu lidských slov: „Tady vylezou!“ „Nevylezou!“ krákl druhý. 79

„Vylezou,“ trval na svém ten první. „Hlupáci,“ zaskřehotal třetí, „marně čekáte. Šli jinudy.“ „Nešli!“ „Šli!“ „Nešli!“ „Šli tam prve – napříč polem.“ „To nebyli oni. To byl Gorr.“ „Byli to oni!“ „Nebyli. Poznám Gorra, když se žene, všechno zdupe, všechno zadupe.“ „Tak se tam poletíme podívat,“ rozhodl třetí z havranů. „Sami uvidíte. Sami poznáte.“ S hlasitým krákáním zamávali křídly, těžce se vznesli a jako zlověstné černé stíny odlétali přes tvář červeného slunce do šera nad polem. Pavla cítila, jak jí Jenda křečovitě mačká ruku. „To jsme měli namále,“ vydechla, „jsou to Havrani krále Duchomora. Hledají nás. A teď rychle, než se vrátí!“ Všichni čtyři naráz vyskočili, přeběhli travnatý pás a vrhli se do houštin na pokraji lesa. Jako naschvál tu rostly nějaké trnky či šípky, které na nevítané vetřelce zaútočily desítkami trnů. Bylo slyšet zvuk trhané látky a sykání: „Auvejs – jauvejs – krutibrko!…“

80

k

a

p

I

t

o

l

a

P

á

t

á

Po chvíli usilovného zápolení přece jen pronikli pod vysoké stromy starého lesa. V jejich stínu byla už skoro tma; jen matně před sebou rozeznávali strmě stoupající svah. „Musíme hlouběji do lesa, aby nás Havrani nenašli,“ pobízela Pavla, „nebo aby sem nepřišel z pole ten Gorr. Co to může být?“ „Nějaký neznámý tvor,“ řekl Jenda Kulíšek, „kdybych měl čas, tak bych ho vystopoval a prozkoumal…“ „Teď děláš hrdinu, ale když se valil kolem nás, tak jsi ryl nosem do hlíny, aby tě náhodou nezahlédl,“ usadila ho Pavla a obrátila se k ostatním. „Pojďte. Ten uhlíř by měl žít na vrcholu hory. Snad nás cestou k němu nic horšího nepotká.“ „Kdybych měl aspoň baterku,“ mumlal Kulíšek a nedůvěřivě nahlížel do tmy v hloubi lesa. Nastávala tmavá bezměsíčná noc. Podali si v té tmě všichni ruce, aby se jeden druhému neztratili, utvořili řetěz a v řadě za sebou stoupali do svahu. Stráň byla stále prudší, nohy se jim smekaly po vlhkém mechu. Občas narazili na bělavé skalky, které trčely z boku hory jako děravé zuby, a museli je pracně obcházet. Protože jim však nezbývalo nic jiného než šplhat nahoru, měli alespoň jistotu, že nemohou zabloudit. Pak přišli na cestičku vyšlapanou šikmo svahem. Kdopak tu asi chodíval? Na stromech podél té stezky spatřili podivná znamení – tři bílé pruhy, jako by obrovské drápy sjely po kmeni a strhly kůru. Po pár krocích se pěšinka stáčela

81

k veliké skále a ztrácela se v úzké puklině, kde narazili na neuměle vytesané schůdky. Pustili se po nich vzhůru… Jenda se najednou zastavil: „Slyšíte to?“ Po schůdcích se k nim zdola blížily pleskavé kroky a ozývalo se mohutné funění. „Rychleji,“ pobízela Pavla, „rychleji! Ať jsme nahoře dřív, než nás to dohoní!“ „Já už nemůžu,“ vzlykla princezna a opřela se zády o skalní stěnu, „už nemůžu…“ Princ se nad ní zastavil a díval se soustrastně do jejích očí. Snažil se objevit něco ve své paměti, ale marně; kouzlo dosud pevně trvalo. Pavla a Jenda stáli s nastraženýma ušima. Ale žádný podezřelý zvuk teď nebyl slyšet. „Cítím kouř,“ začmuchal Jenda. „Kouř z milířů!“ zaradovala se Pavla. „Už ho také cítím. Jsme u cíle, kamarádi! Jen těhle pár schůdků nás dělí od bezpečného noclehu. Pojďte! Kulíšku a Richarde, podepřete princeznu, přišla chudák o střevíčky a na té ostré skále její nožky…“ Nedořekla, neboť vtom jí za zády zapraskaly suché větve, otočila se – a ztuhla děsem natolik, že ani nebyla schopna vykřiknout. Nad ní se tyčil obrovitý medvěd, stál na zadních tlapách, pomalu se klátil ze strany na stranu a zlověstně bručel. Pavla o krok couvla, medvěd vycenil žluté špičáky a hrábl po ní tlapou. V téže chvíli se princ probudil ze svého omámení, skočil před Pavlu a zakryl ji vlastním tělem. „Utíkejte!“ vykřikl. 82

k

a

p

I

t

o

l

a

P

á

t

á

„Jsme u cíle, kamarádi! Jen těhle pár schůdků nás dělí od bezpečného noclehu.“

Jenže všichni byli tak ustrnulí, že se ani nehnuli – a navíc nechtěli opustit statečného Richarda, který tu stál proti šelmě s holýma rukama. Medvěd temně zaryčel, přikročil k Richardovi, objal ho předními tlapami a stiskl v drtivém sevření. Ale bylo vidět, že Richard se jen tak nedá, že napíná svaly, že chytil medvěda za huňatou srst za krkem a cloumá s ním sem a tam. Medvěd se rozčílil, hlasitě zařval, zvedl Richarda do vzduchu a pak ho povalil do mechu… 83

„Necháš ho, potvoro!“ vykřikla Krasava, skočila medvědovi na záda a bušila do něj pěstičkami. Pavla se při pohledu na ni zastyděla za svůj strach a začala se ohlížet po nějakém klacku; všimla si také, že mrňous Kulíšek vytáhl prak – a najednou se ozval ze tmy na vrcholu kopce stařecký hlas: „Brumlo, už zase zlobíš? Nech ty lidi na pokoji! Jsou to moji hosté!“ Medvěd pustil Richarda a s bručením se odkolébal stranou. Po vymletých schůdcích k nim skalní úžlabinou sestupoval plápolající plamen. Teprve když se přiblížil, poznali, že je to louč v ruce šedovlasého a šedovousého dědouška s usměvavou tváří plnou vrásek. Stařík poplácal medvěda po hlavě, pohladil ho po čumáku a pak se omluvně usmál: „Nezlobte se na něj, on strašně rád zápasí. Neublížil by vám, to on jenom tak, kdo koho položí na lopatky. Jinak je to starý dobrák. Jo, kdybyste přišli se zlým úmyslem, to by okamžitě vycítil. S nepřítelem by si nehrál, toho by na místě rozsápal. Brumla je můj nejlepší kamarád, vlastně můj synáček: našel jsem ho kdysi jako opuštěné, hladové medvídě a vychoval jsem ho. S jeho pomocí jsem se spřátelil se všemi medvědy z Medvědí hory. Ale pojďte dál, jste jistě unavení a hladoví…“ Vystoupili za uhlířem po schůdcích vydlabaných do skály a ocitli se na malé mýtině, kde se modře kouřilo z několika milířů a kde stála nízká roubená chatka s drnovou střechou a malinkými okénky, za nimiž přívětivě blikalo žluté světélko. Když vešli do světnice, uhlířova žena spráskla ruce nad tím, jak jsou zbědovaní. Z šatů na nich visely jen cáry, 84

k

a

p

I

t

o

l

a

P

á

t

á

těla samý škrábanec a samá modřina, v obličejích špinavé šmouhy a ve vlasech stébla, pýr a kuličky lopuchu. Nalila do škopku horkou vodu, a než se umyli, přichystala jim na stůl bochník chleba a hrneček medu od lesních včel. Chutnější večeři snad Pavla v životě nejedla. Chtěla pak těm hodným lidem vyprávět o svých dobrodružstvích, ale uhlíř řekl: „Jste unavení, povíte nám to zítra. Spánek vás posílí. A spěte beze strachu, i kdybyste slyšeli z lesa ty nejpodivnější zvuky. Hora je plná mých kamarádů medvědů a ti vám nedají ublížit.“

áno Pavlu probudil halasný ptačí koncert. Na vrcholu Medvědí hory už bylo živo. Uhlíř stavěl nové milíře, medvěd Brumla mu podával polena, na hromadě klád seděl lesní skřítek, jedl z červeného plecháče krupičnou kaši a pronášel všelijaké posměšné poznámky o medvědí šikovnosti, kterým se uhlíř srdečně smál. Také Jenda už byl vzhůru a dováděl na dolním konci louky s několika baculatými medvíďaty. Zrovna vysazoval jedno na strom a druhé ho tahalo za nohavici, že chce také šplhat. A když se pro to druhé sehnul, to první mu spadlo se stromu rovnou na hlavu. Rázem se všichni váleli v trávě.

R

Krasavu nemohla Pavla ani poznat. Uhlířova žena jí věnovala jakýsi plátěný pytel s dírami pro hlavu a ruce, který si princezna v pase elegantně převázala provázkem. Tomu se Pavla musela opravdu smát: „Moc ti to sluší!“ „Je to pohodlnější,“ usmála se Krasava, „a je mi moc dobře. Takhle výbornou náladu jsem už dávno neměla. 85

V té věži našeho zámku jsem si připadala jako ve zlaté kleci. Rodiče mě nikam nepouštěli, pořád se báli, abych se neumazala, neuhodila, nenastydla… Král Duchomor v brnění černého rytíře, drak a náš bláznivý útěk – to všechno mi dnes ráno připadá jako zlý sen. Snad to ani nebyla pravda?“ „Byla to pravda,“ řekla Pavla, „když zalistuješ v našem příběhu o pár stránek zpátky, tak to tam všechno je. Písmeno za písmenem, slovo za slovem, věta za větou.“ „A jak bude náš příběh pokračovat?“ ptala se princezna. „Ty tady zůstaneš a budeš ošetřovat Richarda. Brzy se uzdraví, jen co mu přineseme kouzelný meč. Pak se slavně vrátí, porazí draka i Duchomora, najde své ztracené bratry – a nakonec bude veliká svatba, na kterou se už s malým Kulíškem hrozně těšíme, protože se tam dosyta najíme dortů a šlehačkových trubiček a zmrzlinových pohárů…“ „Už se také těším,“ přisvědčila princezna, ale přesto posmutněla. „Hlavně si pospěšte. Mám Richarda moc ráda a nesnáším víly. A bojím se, že král Duchomor prohledá pohádkovou zemi od Ledového až k Mrtvému moři – a nakonec mě najde, i kdybych byla sto sáhů pod zemí, i kdybych byla jehlou v kupce sena! A pak bude s námi se všemi zle!“ „Neboj se,“ utěšovala ji Pavla, „my s Kulíškem hned po obědě vyrazíme. Dobře znám cestu k Temnohradu. Čekejte tu na nás a nevzdalujte se od uhlířské chaloupky. Medvědi vás ochrání. Vrátíme se brzy. I s kouzelným mečem Abaddonem!“

86

k a p I t o l a

šestá O tom, jak nešťastně skončilo pojídání medových placek a jak Pavla musela vyslechnout strašlivou loupežnickou píseň

87

o obědě Pavla s Jendou skutečně vyrazili. Uhlířka jim dala s sebou medové placky a džbáneček voňavých jahod, uhlíř jim poradil nejkratší cestu do Černého lesa. A navíc Jendovi vtiskl do ruky zvláštní vidlici z načervenalého pružného dřeva. „To je tis,“ řekl na vysvětlenou, „strom života a smrti. Když se na jeho jehličí napase jelen, pochutná si, když se na něm napase kůň, zemře. Ten strom zná tajemné cesty ke skrytým věcem. Vezmi vidlici lehce do obou rukou, ohne se ti hrotem k místu, kde jsou v zemi poklady. Kéž ti dobře poslouží.“

P

Princ se za nimi díval a pokusil se usmát: „Snad si vzpomenu… Jestli přestane mou hlavou šumět potůček…“ Princezna jim dlouho mávala z okraje skalní plošiny. Skotačivá medvíďata je šla vyprovodit až na hranici Medvědí hory, označenou škrábanci drápů v kůře stromů. A pak už zůstali Pavla s Jendou uprostřed nekonečných hlubokých lesů sami. Šlo se jim dobře v příjemném chládku po cestě měkce vystlané jehličím. Pavla cestou usilovně přemýšlela o jediné věci: jak přelstít zlé duchy, kteří hlídají poklady Temnohradu. Žádné kouzlo prý proti nim nepůsobí. Mít tak nějaké písmeno… „A co kdybychom teď přeskočili pár stránek?“ navrhl najednou Jenda. „To nejde,“ namítla Pavla, „tak se přece nečte, Kulíšku! Kdybychom přeskočili pár stránek, mohlo by se stát, že tam nenajdeme ani meč, ani Temnohrad a že se ocitneme někde

88

k

a

p

I

t

o

l

a

š

e

s

t

á

úplně jinde – a co potom? Richard s princeznou by se nás už nikdy nedočkali.“ „No, snad nás něco napadne, než tam dojdeme,“ zadumal se Jenda. Když je začaly bolet nohy, usedli pod borovici na pahorku, odkud se otvíral krásný výhled na daleké zalesněné kopce. „Vidíš tamhle za tím údolím, jak trčí z lesa zubatá skalka porostlá břízkami?“ ukázala Pavla. „To je Temnohrad. Za hodinku jsme tam.“ Vytáhla z mošny medovou placku, rozlomila ji a půlku podala Jendovi. Vtom – kde se vzal tu se vzal – stál před nimi podivný člověk. Vypadal jako nějaký poustevník v dlouhém šedém plášti se špičatou kápí, která mu zakrývala tvář. Opíral se o sukovitou hůl. „Voňavá placička,“ zahuhlal divným chraptivým hlasem. „Chcete kousek?“ zeptala se Pavla a ulomila mu ze svého. „Děkuji nastotisíckrát,“ zamumlal poustevník, popadl podávanou placku a jedním rázem ji spolkl. „Kampak máte namířeno?“ „Ale,“ řekla Pavla vyhýbavě, „jen tak…“ A rychle uvažovala: Je to kouzelný dědeček, co plnívá tři přání, nebo nějaký záludný lesní tvor? „Nehledáte náhodou poklady?“ zeptal se úlisně podivný poustevník. 89

„Ne, kdepak! My jdeme na houby.“ „Na houby… hm, hm, to je mi nějaká novinka, že hledáte houby tisovou vidlicí.“ „Tu jsem našel,“ řekl pohotově Kulíšek, „mohl by z ní být dobrý prak, nemyslíte?“ „Mohl, chlapče, mohl,“ pokyvoval přehnaně poustevník a pak nečekaně dodal: „Tak říkáte, že za hodinku budete u Temnohradu?“ Pavla zatrnula: On nás poslouchal! Přesto dál srdnatě zapírala: „Ano, tam přijdeme u Vílí louky k Houštinové cestě. A po ní se prý dostaneme až ke křižovatce. Znáte to tam?“ „Znám, moc dobře znám,“ uchechtl se poustevník, „ale divím se, že vy znáte Temnohrad. Lidé už dávno zapomněli, kde doopravdy stával!“ Nachytal nás, pomyslela si Pavla. A řekla: „Kdopak jste, pane?“ „Na mém jméně nezáleží. Ale za to, že jste se se mnou podělili o dobrou placku, vám pomohu. Pojďte se mnou.“ A vykročil tak lehce, jako by se vznášel kousek nad zemí. „Já bych mu nevěřil,“ šeptl rychle Kulíšek, „připadá mi strašně podezřelý…“ „Tak jdete, nebo ne?“ obrátil se neznámý k nim. Jeho hlas zazněl výhrůžně. A jako by o kousek povyrostl. „Nezlobte se, pane,“ řekla Pavla, „my máme svou cestu. Děkujeme, ale žádnou pomoc nepotřebujeme.“

90

k

a

p

I

t

o

l

a

š

e

s

t

á

Neznámý se zachechtal. Z jeho smíchu běhal mráz po zádech. „Myslíte? Jak jste troufalí, vy lidští červíčkové! Než se nadějete, přijde na vás pohroma. Ale já jsem vás varoval!“ A zmizel. Nejspíš se rozplynul na tom místě, co stál. Jen jeho smích ještě dozníval ozvěnou v korunách borovic. „To byl nějaký duch,“ zašeptal Jenda stísněně. Vtom zapraskalo houští a ze tří stran se na palouček vyřítila horda otrhaných chlapů ve všelijak pomačkaných kloboucích. Výhrůžně mávali kudlami, sekerami, dýkami, klacky, šavlemi a bambitkami. Jenda s Pavlou rychle vyskočili – a zjistili, že nemají kam utíkat. Byli obklíčeni ze všech stran. Jenda srdnatě sáhl po praku, ale jakýsi hromotluk ho chytil za ruku, prak mu vykroutil a se smíchem odhodil do trávy. Pak Pavlu s Jendou důkladně prošacovali a vše, co u nich našli, rozložili na široký pařez. „Kampak jste se vydaly, dětičky? Na jahody?“ zeptal se posměšně jednooký chlapík s velikou jizvou přes celou tvář. Pavla mlčela a malý Kulíšek se mračil. „Ze které jste vesnice?“ ptal se dál jednooký. „Chceme totiž vzkázat vašim rodičům, že jejich zbloudilé dětičky se našly a že jim je rádi vrátíme, když do dutého dubu na okraji lesa vloží sto zlaťáků.“ „To je smůla, páni loupežníci,“ řekla Pavla, „nemáme žádné rodiče. Jsme s bratrem sirotci.“

91

„Zatraceně!“ odplivl si vztekle jednooký vůdce loupežníků, „štěstí nám nepřeje. Co s nimi?“ „Já je vezmu po hlavě, můžu, kapitáne?“ zeptal se hromotluk a nedočkavě si přehodil těžký kyj z jedné ruky do druhé. „Měl bych lepší radu,“ ozval se pisklavým hláskem hubeňour s očkama jak trnky, „ta holka nám bude vařit a z kluka vychováme řádného loupežníka.“ „Umíš vařit?“ zeptal se Pavly vůdce loupežníků. „Samozřejmě,“ řekla Pavla. „Co například?“ „No…“ přemýšlela Pavla usilovně. Pravda, doma už párkrát vařila čaj i vajíčka natvrdo, ale co by se dalo vařit v lese? Pak si vzpomněla, jak nedávno listovala v myslivecké kuchařce, kde byly barevné fotografie nádherně nazdobených jídel, a tak řekla: „Třeba srnčí hřbet na smetaně s máslovými noky nebo jelení kýtu v brusinkové omáčce s jemným knedlíkem!“ Loupežníci začali mlaskat a z hub jim kapaly sliny. „Dobrá,“ řekl vůdce, „vezmeme je s sebou. Hrombuch a Bidlo se o ně postarají. Pokračujeme v cestě, už dost jsme se zdrželi!“ Silák Hrombuch přivázal Pavlu s Jendou za ruce k jednomu provazu a táhl je za sebou jako kozy z pastvy. Drsný provaz se jim nepříjemně zařezával do zápěstí, zakopávali o kořeny a klopýtali, protože loupežníci šli lesem podle

92

k

a

p

I

t

o

l

a

š

e

s

t

á

svého zvyku velice rychle. Asi za hodinu dorazili ke křižovatce tří cest. Jedna z cest byla uježděná od vozů a kolejemi tekly stříbrné vodní stružky, druhá, travnatá, mizela v šípkovém houští jako v nějakém tunelu, třetí byla samý špičatý kámen a vymletá díra. Pavla to místo hned poznala. I rozcestník s ukazateli ve tvaru ruky byl pořád na stejném místě. Na každé z těch tří tabulí rozcestníku seděl jeden černý havran a hlídal jednu z cest. Pavla se zachvěla, když spatřila mluvící Havrany, sluhy krále Duchomora. Loupežníci zalehli do houští po obou stranách křižovatky, nabíjeli bambitky a brousili nože. Hrombuch povalil Jendu s Pavlou do příkopu a zahučel: „Teď ani nepípnete, jinak…“, a významně potěžkal svůj kyj. Kolem křižovatky se rozhostilo tísnivé ticho. Stíny se dloužily, jak slunce klesalo k západu. Pár komárů protivně pištělo nad kalužemi a občas zakrákali Havrani. Pak se ozval jiný zvuk – hrčení vozových kol. Na napjatých tvářích loupežníků se objevily zlé úsměvy. Za zatáčkou vyježděné cesty se vynořil mohutný vůz s plachtou, tažený párem silných koní. Na kozlíku seděl muž v beranici, který bičem pobízel spřežení k větší rychlosti. Přitom se pořád neklidně ohlížel po zapadajícím slunci. Zřejmě chtěl mít Černý les za sebou ještě za světla. Neměl však štěstí: znenadání vyskočil z houštin jednooký vůdce loupežníků a rozkročil se proti vozu na prostředku cesty. „Stát!“ vykřikl.

93

Vozka hned poznal, kolik uhodilo, a práskl do koní. Jenže jednooký vytáhl bambitku a vystřelil. Rána se zlověstně rozlehla večerním lesem, havraní zvědové se s krákáním vznesli a poplašení koně se začali vzpínat. Vozka se postavil na kozlíku, jednou rukou přitáhl otěže a druhou popadl sekeru… Jenže z obou stran cesty se na něj vyhrnulo všech dvanáct loupežníků, Hrombuch zatočil nad hlavou kyjem a srazil vozku do bláta pod kola. Pak s chechtotem a radostným povykováním strhli plachtu, někteří vylezli na vůz a házeli dolů svým druhům štůčky pestrobarevných látek, klubka ovčí vlny, pytle s moukou, hrachem a kroupami, celé uzené šunky, bochníky sýra a hroudy másla. Nakonec našli i malou truhličku, ve které to vábně chrastilo. Jeden z loupežníků vypáčil dýkou její víko a sypal ostatním do natažených dlaní zlatý proud kulatých mincí… Tu vůdce vystřelil podruhé a všechno rázem ztichlo. „Dělit se bude spravedlivě!“ zvolal, „žádné hádky, žádné rvačky!“ Loupežníci si naložili zboží na záda, omráčeného vozku hodili zpátky do vozu a popohnali koně. „Zavezte ho, koníčci, domů, ať udělá radost své rodině!“ pokřikovali posměšně za vozem mizejícím ve tmě. Pak se vraceli sotva znatelnými pěšinkami do hloubi lesa a za sebou vláčeli Pavlu s Jendou, kteří byli z toho přepadení celí vyděšení a pořád si v duchu vyčítali, že nemohli toho vozku nějak varovat.

94

k

a

p

I

t

o

l

a

š

e

Pavla to místo hned poznala. I rozcestník s ukazateli ve tvaru ruky byl pořád na stejném místě.

95

s

t

á

Po nějakém čase dorazila loupežnická tlupa k údolí ztracenému uprostřed lesů. Jak sestupovali ve tmě ze stráně, uviděla Pavla dole svítící okna, uslyšela šumění vody, klapot a jakési hrčení. Teprve když přišli blíž, poznala, že ten zvuk pochází od otáčejícího se mlýnského kola. „To bude nějaký opuštěný začarovaný mlýn,“ řekla Jendovi. „O takových mlýnech jsem už hodně četla. V některých straší duch lakomého mlynáře, v jiných melou čerti. V tomhle se navíc schovávají loupežníci. Nebudeš se tu, Kulíšku, v noci bát?“ Jenda se zamračil: „Nejsem malé dítě! Spíš přemýšlej, jak jim utéct. Nemůžeme se tu moc dlouho zdržovat, kdo ví, co se zatím děje na Medvědí hoře. Co když Havrani už Richarda našli?“ Pavla zavrtěla hlavou: „To by nečekali na křižovatce.“ „Asi máš pravdu,“ přisvědčil Jenda. Dost nerad přiznával, že má pravdu i někdo jiný než on. Když přecházeli po lávce přes mlýnský náhon, něco mohutně zašplouchalo v černé vodě. „Vidělas to, Pavlasatko?“ vyjekl Jenda. „Parádní sumec! Tááákovýhle vousy měl!“ „Sumec, říkáš?“ zasmál se Hrombuch, který na úzké lávce šel těsně vedle Jendy a zaslechl jeho slova. „Kdepak sumec. Starej hastrman! Je nám pro legraci, i když nikdo z nás by nešel za tmy k vodě. V mokru má ten zelenej mužíček hromskou sílu.“

96

k

a

p

I

t

o

l

a

š

e

s

t

á

Ale přestože v náhonu šplouchal hastrman a v koruně dubu na kopci seděla loupežnická hlídka, která měla v případě nebezpečí varovat tlupu trojím sovím zahoukáním, loupežníci ještě pro jistotu přivázali Pavlu s Jendou k dřevěnému sloupu uprostřed mlýnice. Pak se ta divoká tlupa sesedla kolem stolu a veselila se po loupežnicku. Popíjeli kořalku a rum rovnou z lahví a soudků, jako by to byla pouhá voda, cpali se naloupenou šunkou, jedli ji bez chleba a kosti házeli pod stůl, dělili kořist na hromádky a nemohli se dopočítat, protože do školy nikdy nechodili a o matematice neměli ani tušení. Posléze rozhodli, že budou raději o kořist hrát karty, jenže při hře, jak už bylo jejich zvykem, všelijak podváděli a švindlovali a nakonec se všichni poprali: navzájem se škrtili, mlátili se dubovými stolicemi po hlavách, tahali se za vlasy a vousy, řvali a ječeli přitom hůř než celé peklo čertů. „Není divu, když si lidé myslí, že tu straší,“ řekla Pavla a zacpala si uši, „tohle je daleko horší než u nás ve škole o velké přestávce!“ „Tak dost!“ zařval ze svého kouta jednooký vůdce a hned nato proletěl nad hlavami zápasících loupežníků velký nůž a s drnčivým zvukem se zasekl do desky stolu mezi nimi. Loupežníci zaraženě zmlkli. „Tak dost,“ opakoval vůdce. „Peníze přidejte k ostatním do naší skrýše, látky prodá zítra Bidlo ve městečku na trhu, mouku, hrách a kroupy dejte naší nové kuchařce, ať nám zítra připraví něco dobrého na posilněnou, protože nás čeká těžké loupežení a únavné mordování. A teď si zazpíváme!“ A všichni spustili falešnými hlasy strašlivou píseň: 97

„Kolem šibenice severák fouká, z kapsy mi krvavá kudla kouká. Hej, hola, hop, čeká tě hrob!“ Píseň měla ještě hodně slok, ale Pavla je už raději neposlouchala, aby v noci neměla děsivé sny. Přesto se jí na podlaze u sloupu spalo dost špatně. Do hlasitého chrápání loupežníků zaznívalo zvenčí šplouchání v náhonu; mlýnské kolo se chvíli točilo, chvíli stálo a pak se zase otáčelo naopak, proti vodě. Žáby v mokřinách za mlýnem hlasitě skřehotaly a bukač se ozýval z rákosí hlasem, jako když vrže rezavá pumpa. Po půlnoci začvachtaly pod okénkem mokré kroky a někdo si tam něco brumlal, co znělo jako „…dva raci, pět kaprů, čtyři líni, dva okouni…“, a na chvilku se za okenní tabulkou objevila tvář připomínající obrovskou žábu. Pavla zatajila dech; ještě nikdy neviděla hastrmana takhle zblízka. Vodník nahlížel vypoulenýma očima do mlýnice a pořád si pokvákával a repetil: „…pět skokanů, tři ropuchy, jedna kuňka, dvě rosničky…“, a zase zmizel od okna a bylo slyšet, jak jeho ploutvovité nohy pleskají na lávce…

98

končÍ se zase v jedné knIhovně

J

enda překvapeně mžoural do světla žárovky: „Kde to jsem?“

„Pssst!“ napomenula ho Pavla, která prolezla za ním oknem ve tvaru A. „Rychle seber ty rozházené knížky, ať se paní knihovnice nezlobí!“ Vraceli se právě z křižovatky v Černém lese. Z křižovatky, kde na podivném rozcestníku ve tvaru ukazující ruky bylo z jedné strany napsáno AŽ SEM a z druhé strany A DÁL… „Tak, děti,“ volala paní knihovnice Houštková, „zhasínáme, zamykáme!“ A Jendova maminka nevěřícně kroutila hlavou: „To se divím, že vydržel takhle dlouho v knihovně, byl zticha a nezlobil. Vždyť s tím klukem pořád čerti šijou… No, jen se na něj podívejte, paní Houštková! Co ten špinavý klacek? Kdes to vzal? Taková věc nepatří do knihovny!“ „Jen ho nechte,“ usmála se paní knihovnice. „Někdy i obyčejný klacek bývá moc důležitý, viď Jendo?“ Jenda se na ni nejistě podíval. Kdo ví, jaká zná paní Houštková tajemství, když je denně mezi tolika knihami. Děti vyšly na náměstí Křivovrbčan a dívaly se, jak veliká žlutá okna zhasínají jedno po druhém. Jako když se nějaký přívětivý obr 224

ukládá k spánku. Vločky se teď sypaly hustě a příjemně chladily na rozpálených tvářích. „Dobrou noc,“ řekla paní knihovnice chřestíc klíči a zmizela ve tmě plné sněhového víření. „Musím se doučit abecedu,“ prohlásil Jenda a zívl. „Ale až se vyspím. Dobrodružné výpravy člověka strašně unaví…“

225

Obsah Začíná se v jedné knihovně ......................................................................... 7 kapitola první O tom, co všechno Pavlu potkalo ve strašidelném nočním lese ............................................................................................. 11 kapitola druhá O dračí hrozbě a záhadném rytíři v černém brnění .............. 27 kapitola třetí O tom, jak Pavla vymyslela únos princezny a Richard předvedl své šermířské umění ........................................................ 49 kapitola čtvrtá O tom, jak unikli polednici a Pavla se dozvěděla trpasličí tajemství ................................................................................. 61 kapitola pátá O velkém plížení k Medvědí hoře ................................................. 73 kapitola šestá O tom, jak nešťastně skončilo pojídání medových placek a jak Pavla musela vyslechnout strašlivou loupežnickou píseň ............................................................................. 87 kapitola sedmá O tom, jak Pavla chystala oběd pro loupežníky a při vaření ji rušili podivní hosté ................................................. 99 kapitola osmá O kouzlech skalních duchů a tajemném nápisu na meči Abaddonu ............................................................................ 109

226

kapitola devátá O tom, jak se Jenda Kulíšek stal generálem Zkamenělého vojska ......................................................................... 123 kapitola desátá O tom, jak Pavla prozkoumala vodníkovu domácnost ............................................................................................. 139 kapitola jedenáctá O útěku před mluvícími Havrany a opětném setkání s Gorrem ................................................................................ 155 kapitola dvanáctá O tom, jak je obtížné lézt ve tmě po horách a bojovat s Vlkodlaky ....................................................................... 171 kapitola třináctá O návštěvě v říši permoníků a důmyslném plánu k osvobození zajatců ......................................................................... 183 kapitola čtrnáctá O pasti nastražené čarodějem Duchomorem a hrdinném zápasu s drakem ........................................................ 193 kapitola patnáctá O tom, co se skrývalo za tisícerými dveřmi Staré věže ....... 209 Končí se zase v jedné knihovně .............................................................. 224 Představení autorů ................................................................................... 228 Pravidla hry – Hledání Abaddonu ......................................................... 232

227

228

Otomar Dvořák

(*1951)

Vystudoval FAMU – obor dramaturgie a scenáristiky. V letech po studiu se vyskytoval na divadelních jevištích, ale také v šatnách, zkušebnách a dílnách – a to jako herec, dramaturg i autor. Pak už ho ale téměř naplno pohltilo autorství toho druhu literatury, která mapuje tajemno a záhady ze všech úhlů a netušených souvislostí. Je uznávaných „záhadologem“, ale také autorem historických románů. Kniha Kouzelný meč Abaddon je jednou z nemnoha autorových vzácných próz věnovaných výhradně dětskému čtenáři.

229

230

Kameel Machart

(*1972)

Studoval Vysokou školu umělecko-průmyslovou v Praze – atelier filmové a televizní grafiky – u prof. Miloslava Jágra a Jiřího Barty. Před animovaným filmem dal nakonec přednost práci na volné noze a věnoval se reklamní grafice a vlastnímu grafickému studiu. Zvláště v poslední době se stále častěji uplatňuje jako ilustrátor dětských knížek a učebnic, ale také jako vydavatel. Prvními kritiky jeho práce bývají jeho děti, stejně jako v případě ilustrací ke knize Kouzelný meč Abaddon. S jejím autorem Otomarem Dvořákem jej pojí nejen přátelství, ale i vztah ke kraji okolo Berouna, odkud oba pocházejí.

231

PravIdla hry HledánÍ Abaddonu Jestliže jste během dobrodružného putování s Pavlou a Jendou zatoužili vyzkoušet si svůj důmysl a „čarodějnické umění“ při využívání mocných písmen abecedy v boji s draky, černými rytíři a zlými čaroději, máte právě teď možnost. Zveme vás do neprostupného Černého lesa plného klikatých cestiček, na nichž číhá spousta nástrah a záludných nebezpečí. Vaším cílem je osvobodit princeznu uzavřenou ve Staré věži uprostřed lesa. Klíč od věže je však ukryt pod jazykem zlého draka. A navíc máte několik nebezpečných soupeřů, kteří také usilují o princeznu a snaží se ji vysvobodit dříve než vy. Pojďte s námi na jednu zkušební výpravu, při které se naučíte pravidla hry. •

Hra je určena pro 2 až 4 hráče.

•

Hru tvoří: plán lesních cest pro každého hráče 3 postavy jedné barvy sada kartiček – na každé z nich je po jedné straně jedno písmeno abecedy hrací kostka (od „člověče nezlob se“, „vrhcábů“ či jiné hry)

•

Každý z hráčů má tři postavy jedné barvy, které společně bojují proti soupeřícím trojicím:

čaroděj – na hracím kameni symbol knihy

rytíř – na hracím kameni symbol meče

drak – na hracím kameni symbol tří dračích hlav

232

Počátek hry: Písmena zamícháme jako karty a položíme na stůl popsanou stranou dolů, abychom na ně neviděli. Každý z hráčů si vytáhne tři kartičky. Jak jste si jistě všimli, kolem dokola plánku je napsaná abeceda. Každý z hráčů tedy na své straně položí své tři figury na políčka u písmen, které vlastní na kartičkách, v pořadí dle svého uvážení. (Například jsem si vytáhl písmena E, K, R a tak se rozhodnu, že s rytířem vyjdu z políčka E, s drakem z políčka K a s čarodějem z políčka R). Tři získané kartičky s písmeny si schováme – náš čaroděj je bude potřebovat pro svá kouzla. Průběh hry: Hráči se pravidelně střídají v tazích. Každý může posouvat jen jednu ze svých tří figur během jednoho tahu – a to jen o jedno políčko, pravoúhle po čtverečcích či – pokud to prostor dovoluje – i úhlopříčně (čili jednoduše řečeno na sousední čtvereček, který má s tím, na kterém právě stojíme, buď společnou jednu stranu nebo se ho dotýká rohem). O směru cesty na všech křižovatkách si každý hráč rozhoduje sám, podle toho, který směr považuje pro sebe za nejvýhodnější. Každá ze tří hráčových figurek může putovat jinudy, nebo mohou jít společně. Každopádně musí čaroděj společně s rytířem vstoupit do věštecké jeskyně, kde v kouzelné křišťálové kouli spatří místo úkrytu meče Abaddonu. Stane se to tak, že po vstupu čaroděje na políčko kouzelné koule si hráč hodí kostkou. Na hracím plánu jste si jistě všimli, že na některých políčcích jsou čísla v rámečku. Ta pro vás nemají význam, dokud nedojdete do věštecké jeskyně. Neboť právě některé z těchto čísel vám teď padne na kostce. Nyní je úkolem rytíře (jemuž mohou samozřejmě pomáhat čaroděj i drak z hráčovy trojice) dostat se z věštecké jeskyně ke kostkou určenému číslu. Vstoupí-li rytíř na políčko tímto číslem označené, má Abaddon v ruce. A pouze mocným mečem Abaddonem může rytíř přemoci kteréhokoli z nepřátelských draků a získat tím klíč od Staré věže, kde je zavřena princezna. Protihráč nesmí soupeřův meč vybrat – zde platí mocná nezrušitelná kletba. Kdyby se někdo dotkl meče, který mu nepatří, změnil by se v hromádku popela. Prostě každý musí hledat svůj meč na soupeřova draka, o němž se dozví až ve věštecké jeskyni. Svým soupeřům však můžete v přístupu k mečům různými kouzly a překážkami bránit (o kouzlech více v odstavci „čaroděj“). Může se ovšem stát, že dvěma hráčům padne ve věšteckých jeskyních stejné číslo. Pak bude Abaddon patřit tomu, kdo k němu dorazí dřív. Rytíř, který závod o stejný Abaddon prohrál, musí znovu vyhledat čaroděje a jít s ním do jiné věštecké jeskyně a zde pohledem do koule (novým hodem kostkou) hledat jiný meč.

233

Také se může stát, že vám padne číslo, ze kterého už byl meč někým jiným dříve vybrán. Na takovém místě už pochopitelně magická zbraň není a hráč musí hledat jinou věšteckou jeskyni – v téhle mu zřejmě duchové nepřejí. S Abaddonem v ruce pak rytíř pronásleduje soupeřova draka (způsoby přemožení draka v odstavci „Bojové možnosti figur“). Po zabití draka spěchá rytíř ke Staré věži. Vítězem se stává ten, jehož rytíř s dračím klíčem od přemoženého draka vstoupí jako první na políčko Staré věže a získá tak princeznu. Tím hra končí.

Bojové možnosti figur: DRAK Pokud se drak dostane na sousední políčko vedle nepřátelského rytíře nebo čaroděje – a pokud rytíř nemá v tu chvíli v ruce Abaddon a čaroděj nějaké vhodné kouzlo – zahubí je a figury vypadávají ze hry. Navíc je drak může zasáhnout i na dálku vrhnutím ohnivého blesku. Dračí blesk je odpalován úhlopříčně (přes rohy políček) a drak jím spálí každého, kdo stojí v této linii, ať je jakkoli daleko. V takovém případě není ani Abaddon rytíři nic platný. Při pohledu na plánek ovšem poznáte, že tento nebezpečný blesk může drak používat jen na širších prostranstvích a nikoli v úzkých uličkách, které zaujímají jen šířku jednoho políčka. Když se na sousedních políčcích setkají dva draci, svedou spolu souboj. Ten probíhá tak, že oba hráči hodí kostkou. Silnější je vždy ten, kterému padlo vyšší číslo. Ten, jemuž padlo méně, musí buď s drakem počkat 4 kola na místě, než ten druhý odejde, nebo po čtyři kola couvat, pokud silnější soupeř hodlá jít jeho směrem a on mu překáží v cestě. Pokud by se po čtyřech kolech opět nacházeli na sousedních políčcích, souboj pokračuje a házejí znovu. Na některých místech plánku lesních cest najdete políčka označená různými značkami. To jsou místa překážek a trvale číhajících oblud (v odstavci „Vysvětlivky značek“ najdete jejich popis). Drak jako bytost nejsilnější projde přes všechny překážky tvořené obludami, duchy, zvířaty a lidmi. Neprojde však přes překážky přírodní (propasti, jezera, řeky, močály). Totéž platí o překážkách stavěných mu do cesty kouzelníkovými kouzly.

234

RYTÍŘ Rytíř si cestu klestí mečem (vlastním, Abaddon potřebuje pouze k zabití draka). Zdolává tak všechny překážky tvořené lidmi, obry a divokými zvířaty. U stálých nepřátel označených na plánku musí hráči padnout na kostce vyšší číslo, než je číslo uvedené ve vysvětlivkách. Když mu padne číslo nižší, rytíř živou překážku nezdolal, musí ustoupit a jít jinudy – tímto políčkem nemůže projít. Když se na sousedních políčcích setkají dva rytíři, opět souboj rozhodne, kdo z nich je silnější (komu z hráčů padne vyšší číslo). Pokud se na sousedících políčcích setká rytíř s čarodějem, může ho čaroděj ochromit nějakým kouzlem, jestliže má u sebe mocné písmeno. Pokud je čaroděj momentálně bez kouzla, bojuje s rytířem běžnou zbraní (mečem nebo dýkou) a v tom případě si musí oba hodit kostkou stejně jako při souboji dvou rytířů. Na draka si rytíř nemůže troufnout do té chvíle, dokud nemá v ruce meč Abaddon. Bez Abaddonu se musí nepřátelskému drakovi vyhýbat, jinak ho drak zahubí. Aby zabil Abaddonem draka, musí rytíř s kouzelným mečem vstoupit na políčko sousedící s drakovým políčkem. Drak se mu samozřejmě snaží uniknout a tak je pro rytíře nutné zahnat ho do kouta a vyhnout se nebezpečí dálkového blesku. Smrtí rytíře vypadává hráč ze hry, protože nemá už žádnou šanci získat klíč a osvobodit princeznu. Nepřekonatelné jsou pro rytíře překážky tvořené duchy, kouzelnými bytostmi a překážky přírodní (propasti, voda, močál apod.). Tudy může projít pouze s čarodějovou pomocí. ČARODĚJ Čaroděj ovládá magickou moc písmen. Může si stvořit jakoukoliv věc, jejíž název začíná písmenem, které vlastní. Pro začátek má tři vylosovaná písmena. Vymýšlená věc by se měla hodit do pohádky (nelze si tedy vymýšlet auto, raketu, mobil, letadlo). Může si přivolat pomůcku – předmět či zvíře (např. Mlhu, ve které projde neviděn kolem nepřátel, na své protivníky může seslat Spánek, svázat je Lanem či Provazem, přes vodu si vytvořit Lávku, Most, nebo přeplout na Lodi, může za sebou udělat Bažinu, takže nepřátelé ho nemohou pronásledovat, přivolá si Koně, na němž postupuje rychleji atd.). Fantazii se meze nekladou a právě při vymýšlení nejroztodivnějších

235

pomůcek zažijete hodně legrace a napětí. Hráč však při čarování nesmí promarnit vhodnou příležitost a příliš dlouho se rozmýšlet nad tím, jakou pomůcku si zvolí. Doporučujeme toto rozhodování časově omezit podle věku a zkušenosti hráčů. Například je možno určit, že kouzlo se musí uplatnit do 10 sekund, jinak se musí hrát bez něj a příští pokus má hráč až v příštím kole. Jak víte z našeho příběhu, pokud je písmeno proměněno ve věc, kterou můžete nést s sebou (Nůž, Provaz atd.) nebo jde s vámi sama (Kůň, Pes, Sova atd.), pak je v ní toto počáteční písmeno zakleto a můžete při další příležitosti věc nebo tvora proměnit v něco jiného, co začíná stejným písmenem. Pokud ovšem stvoříte něco pomíjivého (jako Kouř, Mlhu, Spánek, Strach, Déšť, Bouři, Mráz, Vítr, Díru atd.) musíte použité písmeno vrátit a zamíchat zpátky do balíčku abecedních kartiček na stole. Právě tak s sebou nemůžete nést věci neskladné, např. Most, Loď (po souši) apod. (Vůz jenom tehdy, když do něj zapřáhnete vhodné zvíře, přivolané písmenem z další kartičky). Tyto věci zůstávají na místě a po čtyřech kolech se rozplynou. Jejich písmeno tedy také vracíme do balíčku. Svou zásobu písmen si však čaroděj může doplňovat v tajných lesních knihovnách. Jsou to políčka označená ABCD. Když vstoupí čaroděj na takovéto políčko, má právo znovu si z balíčku abecedy naslepo vytáhnout jednu kartičku s písmenem (připomínám, že kartičky stále zůstávají otočeny popsanou stranou dolů). Do stejné knihovny se smí čaroděj vrátit teprve tehdy, když se od ní vzdálil o 10 políček. Speciální kartičkou je ta, na níž je napsán háček (ˇ). Tu nelze samozřejmě použít samostatně, ale jen v kombinaci s vhodným písmenem (z C se tak stane Č, z R je Ř apod.). Pomocí písmenových zaklínadel může čaroděj působit jak na stálé překážky a obludy trvale číhající na označených políčkách plánku, tak i na všechny tři figury každého protihráče. Může je zmrazit, uspat, omámit mlhou apod. Platí pravidlo, že každá vytvořená překážka trvá čtyři kola. To znamená, že začarovanou figurou se po čtyřikráte, kdy přijde na jejího hráče řada, nesmí hýbat a hráč může táhnout jinou volnou figurou. Pokud čaroděj na cestě zbuduje kouzelným písmenem překážku – např. Díru, Močál, Oheň, Řeku, Křoví, postaví tam Lva, Tygra, Slona atd., je ji možno překonat kouzlem protivníkova čaroděje (na Oheň pomocí svého V sešle Vodu nebo pomocí D přivolá Déšť, proti Mrazu pomůže Oheň, Kožich, Kabát, na Bažinu použije Sucho, Mráz, přes Potok postaví Lávku atd.). Pokud vyčarovanou překážku tvoří zvíře nebo bytost, může ji v boji přemoci rytíř, když si oba hráči hodí kostkou a rytíři padne vyšší číslo. Všechny živé také snadno přemůže drak – ten ani nemusí házet, protože je jednoznačně nejsilnější. Lze ovšem také jít jinudy nebo si počkat čtyři kola, až překážka zmizí.

236

Písmenová kouzla čaroděj vždy sesílá na pole, které sousedí s tím, na němž právě stojí. Předměty, které čaroděj vyčaroval pro rytíře, mu může předat jen tehdy, když rytíř stojí na sousedním políčku vedle něj. Zahyne-li čaroděj dříve, než řekne rytíři o místě ukrytí meče Abaddonu, vypadává hráč ze hry, neboť žádná jiná z jeho figurek neumí číst z kouzelné koule. Písmena D, R, C se nesmí použít k přivolání dalšího draka, rytíře a čaroděje! Urychlení pohybu: Pro urychlení pohybu (normální postup je vždy o jedno políčko rovně či úhlopříčně) si může čaroděj pomocí vhodného písmene vyčarovat pro sebe i pro rytíře jízdní zvíře – Koně, Osla, Mezka, Slona, Velblouda atd. Pak se může pohybovat při jednom tahu o 4 políčka – a to do té doby, dokud se jízdního zvířete nezbaví tím, že by ho proměnil v něco jiného, nebo pokud o něj protivníkovým zásahem nepřišel (například soupeřův Medvěd nám Koně sežere). Největší rychlosti dosáhne v Sedmimílových Botách nebo na Létajícím Koberci – při každém tahu postoupí o 7 políček. Potřebuje k tomu ovšem začáteční písmena obou slov (tedy musí současně použít S a B nebo L a K). Cestu si lze také zkrátit neprostupnými místy tím způsobem, že pomocí příslušného písmene si čaroděj přivolá Tunel, Chodbu, Díru, Uličku apod. a může se tak se svými druhy přesunout jinak neprůchodným prostorem na jinou nejbližší cestu. Na závěr „písmenových kouzel“ ještě podotýkám, že všechny přivolané předměty, překážky, bytosti a zvířata existují jen „jako“, myslíme si je a neznázorňujeme je žádnými skutečnými figurkami. Můžeme si je však poznamenávat na samostatný papír, abychom při větším množství přivolaných kouzelných objektů nezapomněli, co vlastně máme, a předešli tak případným sporům.

237

Vysvětlivky značek na hracím plánu:

Tajná lesní knihovna. Čaroděj, který sem vstoupí, má právo vybrat si z balíčku abecedy další jedno písmeno. Číslice 1 až 6 – Místa, kde může být ukrytý kouzelný meč Abaddon. Padnou po hodu kostkou u věštecké koule. Křišťálová věštecká koule, která ukáže čaroději místo, kde je Abaddon doopravdy ukryt. Číslo místa zjistí hodem kostkou. Zpívající víly, které svým lahodným zpěvem uspí každého, kdo je zaslechne (kdo se ocitne na sousedním poli). Jsou strážkyněmi Křišťálové koule. Z místa nikdy nemizí, je však možno je vhodným kouzlem na 4 kola ochromit – nebo nějak zamezit tomu, abychom slyšeli jejich zpěv (třeba si ucpat uši Voskem apod.). Polednice na nás číhá na vyprahlé, rozžhavené stráni, může nás vysušit či zardousit. Je nezničitelná, ale dá se na 4 kola ochromit vhodným kouzlem. Jezírko s podezřele temnou vodou. Neradili bychom zkoušet přeplavání – na dně číhá vodník. Vodu lze překonat jakýmkoli prostředkem, na vodníka platí jen kouzlo. Kamenitá rokle je plná hadů. Projde tudy jen ten, kdo má ochranu proti hadímu jedu. Lze je také ochromit kouzlem.

Ve skalní puklině číhá obr s těžkým kyjem v ruce. Sílu má 5. Když rytíři padne 6, přemohl ho. Jinak lze použít jen kouzlo.

238

Hluboká propast přehrazuje cestu. Je příliš široká na to, aby se dala přeskočit. Na louce plné rozkvetlých pampelišek stojí přívětivý domeček ježibaby, která slyší i mouchu, když letí okolo, a hned vyběhne, aby polapila vetřelce. Platí na ni jen kouzlo, které ji na 4 kola ochromí. V rozeklaných skalních labyrintech sídlí skalní duchové, kteří vidí i ve tmě, mlze a dýmu a každého neopatrného cestovatele srazí ze skály do propasti. Dají se na 4 kola ochromit jen obzvlášť promyšleným kouzlem. Na tomto místě, v temném lesním úvozu rádi přepadají pocestné obávaní loupežníci. Je jich dvanáct a mají společnou sílu 10. Jestli s nimi chce rytíř bojovat, může hodit kostkou dvakrát a body sečíst. Dají se také zahnat či ochromit kouzlem. Ohnivý muž rozpaluje soutěsku až do rudého žáru. Působí na něj po dobu 4 kol pouze vhodné kouzlo.

A teď vám již přejeme mnoho štěstí při osvobozování princezny, která smutně pláče ve Staré věži, označené na plánku

239

Otomar Dvořák

kouzelný meč

abaddon Vydalo nakladatelství Machart v roce 2010 jako svoji patnáctou publikaci. Ilustrace a grafická úprava – Kameel Machart. Vydání druhé. ISBN 978-80-904318-3-6

„Dobrodružný pohádkový příběh tolkienovského typu začíná v jedné knihovně, kde se kurážný prvňáček Jenda Kulíšek pustí do četby složitého pohádkového příběhu. Nezná ještě celou abecedu a tak se stane, že v příběhu zabloudí. Jeho starší kamarádka Pavla řečená Pavlasatka se ho vydá hledat a na cestu si vezme hrst mocných písmen. V pohádkovém světě se setká s princem Richardem a společně se pak ocitají na křižovatce tajemných cest v nočním lese. Hrdinové příběhu zažívají nesčetná dobrodružství na cestě za mocným mečem Abaddonem a při šarvátkách se záludnými tvory pohádkových příběhů… Důmyslně konstruované schéma knihy napomáhá rozvoji tvůrčí fantazie, díky přiložené společenské hře pak zábavnou formou rozšiřuje kombinační schopnosti a dětskou slovní zásobu.“

…a navÍc nav c

velká stolnÍ hra stoln ISBN 978-80-904318-3-6

9 788090 43183 6