O pěstování slov. 11. září 2010

Zlom_Tohle neni denik_Sestava 1 18.12.14 11:32 Stránka 20

O pěstování slov 11. září 2010 Pokud jde o poskytování rozhovorů, stejně jako o mnoho dalších hojně propagovaných zvyků naší doby, José Saramago má své pochybnosti. Dne 16. listopadu 2008, v den svých osmdesátých šestých narozenin, kdy mu bylo o rok víc, než je dnes mně, poznamenal: „Dávat rozhovory má prý smysl. Já o tom, jako obvykle, pochybuji, možná proto, že už se nemůžu poslouchat.“ Stejně jako já… Nejednou, když na mě naléhali tazatelé, abych odhalil něco, co prý oni nevědí, ale jejich čtenáři to vědět chtějí, jsem se cítil pokořený, protože mě přinutili opakovat něco, „co se pro mě stalo mnohokrát ohřívanou polévkou“: objevy kdysi vzrušující, o které jsem se netrpělivě dělil s ostatními, dnes uspávají svou banalitou… „A co hůř,“ dodává rychle Saramago, „nakonec se ukázalo, že ta hrstka rozumných věcí, které jsem v životě řekl, vůbec nic neznamenala. A proč by vlastně měla?“ Tu bolest znám i já: když na naléhání tazatele odříkávám svou vlastní, nesrovnatelně menší hrstku kdysi obrazoboreckých myšlenek, často mě napadají pouze ikony, které už se měly dávno rozpadnout hanbou a opožděnými výčitkami, ale které se mi mstí, ještě nevzhlednější, než jak si je pamatuji, a stejně sebevědomé jako za mlada, ne-li víc – a teď na mě arogantně civí, pošklebují se mi a popichují mě… „Mluvíme ze stejného důvodu, z jakého se potíme? Prostě proto, že to děláme?“ ptá se Saramago. Pot, jak víme, se buď hned odpaří, nebo ho opláchneme a „dříve nebo později skončí v mracích“. Možná že to je osud, který byl předurčen, jejich vlastním způsobem, i slovům. A pak Saramago vzpomíná na svého dědečka Jerónima, který „se šel, když už mu zbývalo jen posledních pár hodin, rozloučit se stromy, které zasadil, objímal je a plakal, protože věděl, že už je nikdy neuvidí. Z toho bychom si měli vzít ponaučení. A proto pokaždé obejmu slova, která jsem napsal, popřeji jim dlouhý život a pokračuji v psaní tam, kde jsem skončil.“ „Nic jiného se s tím nedá dělat,“ dodává. Amen.

20


O supervelmoci na supermizině 12. září 2010 Před třemi dny si Amerika připomněla další výročí 9. září. „Američtí pacifisté už si nemusejí dělat starosti s ‚válkou z vlastní volby‘,“ nadnesl před pár dny Thomas L. Friedman. „Už to znovu neuděláme. Dnes už si další invazi na Grenadu nemůžeme dovolit.“ Tahle supervelmoc už je na supermizině, domnívá se, a nezbývá jí než se vydat na – velmi dlouhou a mnohaletou – cestu superúspor. „Na Ameriku čeká jedna velmi tvrdá lekce: na krátkodobou prosperitu si půjčit můžete, ale na dlouhodobou geopolitickou moc nikoli.“ Ne že by byl Friedmanův názor všeobecně sdílen. Třeba taková Hillary Clintonová se před pouhými čtyřmi dny snažila přesvědčit členy Rady pro mezinárodní vztahy, že „Spojené státy mohou vést, a povedou, a vlastně vedou“ svět na počátku století. Inu, co jiného by taky šéfka diplomacie měla říkat? Jiný člen federální vlády, ministr obrany, hraje na jinou notu. Doporučuje, aby americké zahraniční iniciativy byly mnohem skromnější a realističtější. Nijak dál to nerozvádí, počítá s tím, že čtenáři Foreign Affairs rozšifrují, co tím myslel, i bez nějakého taháku či pobízení. Národy se nerady učí, a když si přece jen nějaké to ponaučení vezmou, je to většinou z minulých chyb a zločinů, z pohřbů svých vlastních minulých fantazií. „Zatímco Pentagon přejmenovává operaci Irácká svoboda na operaci Nový úsvit,“ cituje Frank Rich profesora z Bostonu Andrewa Baceviche, „což připomíná spíš pleťový krém nebo saponát na nádobí,“ si 60 procent Američanů – dnes – myslí, že válka v Iráku byla chyba, a o 10 procent lidí víc je přesvědčeno, že není hodna amerických životů, zatímco pouze jeden ze čtyř Američanů se domnívá, že jsou díky ní více chráněni před terorismem. Podle oficiálních odhadů stála válka Američany zatím (v okamžiku, kdy prezident Obama Američanům oznámil, že pokud jde o Irák, „je na čase obrátit list“) 750 miliard dolarů. Za ty bylo zabito 4 500 Američanů a více než 100 000 Iráčanů a přes 2 miliony Iráčanů muselo opustit zemi, zatímco Íránu bylo umožněno rozjet jaderný program „a Usáma bin Ládin a jeho fanatici“ se dostali na svobodu „a mohli se přeskupit v Afghánistánu a Pákistánu“. Jedna chyba s sebou ale přináší další. „Hlavním odkazem války v Iráku doma,“ píše Rich, „je upevnění mylného dojmu, že Američané mohou mít

21


všechno, na co si vzpomenou, a ještě k tomu zadarmo.“ Pravda je taková, že Američané se právě teď, a stále ještě nepříliš ochotně, učí, že i za nepříjemné a odporné věci, o které ani v nejmenším nestáli, se musí platit, a hodně, a jedním z nejodpornějších aspektů těchto odporných věcí je to, že jim docházejí peníze, za které by si mohli kupovat něco jiného – ať dobrého, špatného, vytouženého, nebo obávaného, rozkošného, či ohavného. „Kulturní synergie mezi bezohlednou nezodpovědností, které jsme se dopouštěli v Iráku, a naším ekonomickým kolapsem doma nemohla být zjevnější,“ domnívá se Rich. Válce v duchu hesla „Bojuj teď, zaplať později“ a téměř univerzálnímu přehlížení lidských ztrát napomáhala tatáž nevšímavost vůči realitě, jaká stála za záplavou rizikových hypoték, realitní bublinou a dalšími wallstreetskými hazardními hrami. Skutečná cena všech těch bezstarostných let se teprve začíná sčítat, ale úrokové platby z federálního dluhu mají do roku 2014 stoupnout na 516 miliard dolarů, což je více než roční rozpočet USA – a polovina z toho se musí platit zahraničním investorům. Tu a tam se ozývá strach z možného Armagedonu, který by mohl nastat, kdyby se všichni zahraniční věřitelé rozhodli americký dluh prodat. Ti, kteří tyto obavy uklidňují, ba přímo vyvracejí, se riskantně spoléhají na rozvážnost cizinců: masivní prodeje tohoto dluhu by na burzách celého světa vyvolaly radikální znehodnocení akcií, a tak je pro věřitele rozumné, není-liž pravda, spoléhat se na stabilní příjem z „obsluhy dluhu“ – alespoň dokud se americkému ministru financí bude dařit splácet úroky… Dalšími vedlejšími oběťmi bezhlavého dobrodružství v Iráku jsou spolehlivost a důvěryhodnost obou polovin amerického stranického establishmentu, amerických zpravodajských médií a učenců, vědců a uznávaných odborníků, kteří všichni – s několika významnými výjimkami (zpravidla překřičenými a dostiženými útočnou a hlasitou většinou) – podlézali válečným štváčům a mluvčím nerozumnosti. Existuje ale ještě jeden typ vedlejší ztráty, který by mohl bůhvíjak dlouho sužovat (a kdo ví jistě, že nebude?) Ameriku i s jejími zatím neznámými ochotnými, neochotnými i bezděčnými spolupachateli. „Místo abychom my do Iráku přinesli demokracii a svobodu amerického stylu,“ přemítá Rich, „přinesla tahle drahá válka do Ameriky pachuť z dysfunkce Iráku.“ Bude se opakovat, i kdyby jen v jeho strašlivé karikatuře, příběh „efektu helénizace“, kdy římští dobyvatelé byli kulturně absorbováni, pohlceni, konvertováni, asimilováni a recyklováni poraženými a dobytými?

22


O průměrech 13. září 2010 „Američané k sobě nejsou upřímní, pokud jde o strukturní změny v ekonomice, které přinesly ohromující bohatství nepatrné hrstce lidí na vrcholu a zároveň podkopávají životní úroveň střední třídy a bez milosti drtí chudé. Demokrati ani republikáni nemají žádnou realizovatelnou strategii, jak tuto šílenou situaci zvrátit“ – to píše Bob Herbert v dnešních New York Times: Růst byl velký, ale ekonomických výhod si užívali v naprosté většině – a neprávem – ti, kteří už byli na vrcholu. [Robert] Reich (ve své nové knize Aftershock) cituje práci analytiků, kteří sledovali, jak se od 70. let 20. století zvyšuje podíl národního důchodu odcházejícího do kapes hornímu jednomu procentu lidí. Na začátku to bylo 8 až 9 procent ND, v 80. letech vzrostl tento podíl z 10 na 14 procent. Na konci 90. let se zvedl z 15 na 19 procent. V roce 2005 překonal hranici 21 procent. V roce 2007, což je poslední rok, za který jsou k dispozici kompletní data, zamířilo k nejbohatšímu 1 procentu lidí více než 23 procent veškerého národního důchodu. Nejbohatší desetina procenta, kterou tvoří pouhých 13 000 domácností, v roce 2007 vysála více než 11 procent celkového důchodu.

Poučit se z minulosti, dokonce i z minulých chyb a zločinů, není nic snadného. Zejména pro ty, kteří se těchto chyb a zločinů dopustili. Přesně před rokem upozornil Alex Berenson v New York Times na „malou změnu na Wall Street“. Dnes by jistě mohl svůj postřeh otisknout znovu a beze změn, navíc podpořený mnohem více daty a fakty. Mohl by klidně zopakovat, a mnohem sebejistěji, že „největší banky se restrukturalizovaly jen na oko“ a že platy bankéřů – kteří jsou za katastrofy před dvěma lety zodpovědní a za své prohřešky ještě nebyli potrestáni – jsou zpátky na hodnotách před krachem, ne-li výš, a 30 000 zaměstnanců Goldman Sachs (společnosti, kterou před hrozbou bankrotu zachránil federální dluh) vydělává v průměru 700 000 dolarů ročně. Podle Kiana Abouhosseina, analytika z J. P. Morgan, platí osm velkých amerických a evropských bank svým 141 000 zaměstnanců v průměru 543 000 dolarů ročně. Tento „systém“, ať tento výraz ve zcela deregulovaném prostředí znamená cokoli, je dnes ještě rizikovější. „Investoři budou půjčovat peníze finančnímu průmyslu za výhodných pod-

23


mínek. Finanční instituce tyto levné peníze následně použijí na riskantní úvěry a obchody. Když se sázka vyplatí, banky si nechají zisk, a když to nevyjde a začne hrozit zhroucení systému, ztráty budou muset pokrýt daňoví poplatníci.“ Bankéři dokonce mají pro tuto taktiku zvláštní název, IBG*: než se ukáže, že sázka nevyšla, „já už tady nebudu“ (ale s sebou si předtím odnesu pěkný zlatý padák). To je ta druhá tvář deregulace pracovního trhu, která už uvrhla miliony pracujících do beznadějné chudoby, kam je den co den následují další; anebo, slovy Petera S. Goodmana, „do pouště nezaměstnanosti“. A je to opravdu poušť – pro 15 milionů lidí propuštěných pro nadbytečnost, z nichž zhruba 3 miliony už přišly o podporu a ještě mnohem víc jich jen bezmocně přihlíží, jak se k nim tato zoufalá situace nezastavitelně blíží. Jejich životy byly, na rozdíl od Wall Street, obráceny vzhůru nohama, změnily se k nepoznání. Lidem, kterým bylo slíbeno, že budou mít příjem jako střední třída (podvodně, jak zjistili) a stejně tak budou moci utrácet, dnes nezbývá (většině z nich poprvé v životě) než doufat, že dosáhnou na sociální podporu. Ale i tato naděje, jejich poslední, je den ode dne nejistější, křehčí a přízračnější. Čtyřiačtyřicet amerických států odebralo sociální dávky domácnostem, jejichž celkový příjem nedosahuje ani čtvrtiny oficiální hranice chudoby. Randy Abeldaová z Massachusettské univerzity spočítala, že tříčlenná rodina ztrácí nárok na sociální podporu ve chvíli, kdy její příjem dosáhne 1 383 dolarů měsíčně (tj. asi dolar padesát [sic!] na osobu a den; ačkoli v době psaní těchto řádků už to možná je zase o něco méně…). Žijete v třídní společnosti, madam, žijete v třídní společnosti, pane – a na to nezapomínejte, pokud nechcete, aby vaše amnézie skončila léčbou šokem. A je to také kapitalistická, trhem řízená společnost – a jako taková se kodrcá od jedné krize či recese k další. A protože je třídní, distribuuje náklady na recesi i příjmy ze zotavení nerovnoměrně a využívá každou příležitost k dalšímu posílení své páteře: třídního uspořádání. Hloubka pádu a délka pobytu na dně bez vyhlídek se také liší podle třídy. Všechno se odvíjí od toho, ze které příčky společenského žebříčku spadnete: pokud jste byli vysoko, máte velkou naději, že se vyškrábete zpátky. Ale pokud jste spadli z těch nižších příček, návrat slunečního svitu do zasedacích sálů správních rad vám žádnou naději nepřinese. Po každé další ekonomické krizi získá zaměstnání méně dělníků, než kolik jich pracovalo v době před * I´ll Be Gone.

24


poklesem ekonomiky. V roce 2000, na začátku minulé recese, bylo zaměstnáno 34 milionů lidí; toto číslo už se ale nikdy nedostalo, navzdory „opětovnému růstu“ ekonomiky, nad 30 milionů. A není vůbec divu. Instituční investoři prahnou po pořádném výdělku – rychlém zisku z investice – a jejich žízeň neutiší nic tak rychle a dokonale jako pořádný pokles výplat. Odzbrojení a zneškodnění odborů umožnilo přesunout stabilní pracovní místa do rukou příležitostných dělníků. Automatizace má prý na svědomí zmizení asi 5,6 milionů pracovních míst v průmyslu za posledních deset let. A v neposlední řadě jak dělnická, tak nemanuální pracovní místa „emigrovala“, a stále emigrují, do asijských a jihoamerických zemí, kde mají levnou pracovní sílu a nemají tam odbory. Právě teď se prodlužuje průměrná délka nezaměstnanosti přebytečných amerických pracujících každý měsíc o dva týdny. A podle odborníků bude tento trend pokračovat. Krize údajně přicházejí nahodile, ale jejich následky, a zejména ty dlouhodobé, jsou řízeny třídně. Závažnost krize může být ovlivněna intenzitou deregulace, ale tvrdost a pronikavost jejích dopadů na lidi je tvrdošíjně – a pevnou rukou – kontrolována třídně. Zatím jsem se zaměřoval na příklady z USA, ale velmi podobné trendy jsou jasně patrné i ve zbytku našeho deregulovaného světa. Jak ve svém výstižném varování adresovaném blížícímu se valnému shromáždění OSN poznamenává Margaret Bountingová, „při současném vývoji bude v roce 2015 žít v extrémní chudobě pořád ještě více než miliarda obyvatel planety; polovina všech dětí v Indii je podvyživená; v subsaharské Africe umírá před svými pátými narozeninami každé sedmé dítě… Cíle zcela míjejí ty nejchudší na světě…Tři čtvrtiny nejchudších lidí dnes žijí v zemích se středními příjmy, jako je Indie nebo Nigérie.“ Zatímco „OSN raději mluví o globální nerovnosti namísto nerovnosti v rozvojových zemích – v Indii, navzdory jejímu vychvalovanému ekonomickému růstu, se za posledních dvacet let prakticky nezměnil poměr hladovějících“. Většina členských států a manažerů OSN by se ideje „zásluhovosti“ (equity), natož pak „rovnostářství“ (equality), nedotkla ani omylem. Dál rutinně, náležitě a usilovně počítáme statistické průměry. Některé jsou povzbudivé, najde se i několik přímo úžasných, které navíc opravňují k určité samochvále. Jiné už tolik u srdce nezahřejí, zatímco další vypovídají o děsivém selhání a vyvolávají otázky, na které ještě nebyly nalezeny žádné dobré odpovědi (resp. ani nebyly seriózně hledány). Ale na rozdíl

25


od průměrů jsou statistická data o vedlejších obětech tržních principů „otevřeného boje“ a „chyť jak můžeš“ – přičemž chudí a hladoví jsou ze soutěže „obohať se“ vynecháni a jejími výsledky jsou navíc těžce postiženi – běžně, ustavičně, neúprosně a monotónně ponurá a depresivní a s každou další ekonomickou krizí se to ještě zhoršuje. Jak Margaret Bountingová naznačuje, není to věc rozdílného způsobu nakládání s chronicky nepostačující finanční pomocí. Je to věc politiky, a tedy i politická výzva a politický úkol.

O multitaskingu 14. září 2010 Od počátku éry konzumu trápí odborníky přes marketing hlavně to, jak málo času, který by mohli věnovat spotřebě, mají potenciální klienti k dispozici; čas má své přirozené hranice a ať děláme, co děláme, den má jen dvacet čtyři hodin a týden sedm dnů. Zdálo se, že nepružnost času představuje přirozené hranice expanze spotřebitelského trhu. Jelikož natažení dne nebo týdne nepřicházelo v úvahu, nezbývalo než se pokusit nacpat do každé jednotky času víc spotřeby – naučit lidi konzumovat víc než jednu komoditu najednou. Jako nejjasnější kandidáti, které by šlo přidat k dalším činnostem konzumenta, se nabízely jídlo a pití: takový hamburger ze stánku si můžete dát i při řízení auta, ve frontě na lístky do kina nebo při sledování filmu nebo sportovního přenosu v televizi. Tohle zrealizovat bylo snadné. Do konzumace různých typů zboží byly zapojeny různé orgány i různé smysly vyvolávající příjemné pocity, aniž by kterýkoli z nich vyžadoval plnou a celou pozornost, a navíc bylo možné je konzumovat zároveň, pouze za minimálního snížení intenzity radosti (celkové potěšení bylo možná o něco menší než součet jednotlivých potěšení, která by přinesla spotřeba tohoto zboží samostatně, po jednom – ale tolik času, který by k tomu byl potřeba, k dispozici nebylo). Ale co když nabízené zboží působí na tytéž smysly a žádá si tentýž aspekt naší pozornosti? Hudbu můžete poslouchat při večeři nebo při běhání, při usínání nebo při probouzení – ale můžete ji poslouchat při poslouchání jiné hudby?

26


Nuže, zdá se, že spotřebitelské trhy konečně nalezly svůj kámen mudrců. Čas se konečně dá natáhnout za své „přirozené“ hranice. Nicméně na tomto objevu či vynálezu může vydělat, alespoň prozatím, jen jediný trh z mnoha: ten s elektronickými vychytávkami a udělátky. Jak odhalil jeden nedávný výzkum, který provedl Ofcom*, mediální „multitasking“ dnes zabírá 20 procent celkové doby využívání médií. To znamená, že průměrnému Britovi se podaří vmáčknout 8 hodin a 48 minut času sledování médií do pouhých 7 hodin mediální konzumace. Za tímto průměrem se samozřejmě skrývají značné rozdíly. Simultánní spotřeba médií je běžná u třetiny 16–24letých, ale pouze u jednoho z osmi lidí z vyšších věkových kategorií. Mladší generace zvládá více činností souvisejících s mediální spotřebou najednou mnohem lépe než starší lidé: vědí, jak nacpat 9,5 hodiny spotřeby do něco přes 6,5 hodiny „skutečného času“ – a tuto dovednost si dennodenně procvičují. Jak se zdá z údajů, které shromáždil Ofcom, tyto „multitaskingové“ návyky se začaly prudce rozvíjet se zavedením chytrých telefonů. Dopad pozdějších novinek zatím nebyl zmapován, ale obecně se od nich očekává další zesílení tohoto trendu. Z dostupných údajů se zdá, že toto zrychlení narůstá u starších věkových kategorií: vůbec poprvé má více než polovina lidí starších 55 let širokopásmové připojení, jehož hlavním bonusem je právě umožnění multitaskingu. Sledování televize během používání počítače nebo chytrého telefonu (a podle všeho také iPadu) je dnes návykem všech věkových kohort. Takto popisuje Krishnan Guru-Murthy, zprávař a člověk, který se netají svou závislostí na médiích, svůj vlastní běžný den: „Ve všední den trávím většinu doby, kdy jsem vzhůru, ve společnosti nějakého mediálního zařízení, takže je mi jasné, jak lidé dokáží ze dne vymáčknout víc ‚mediálních hodin‘, než kolik je těch skutečných.“ Od 6:30 se Guru-Murthy připravuje na pracovní den ve společnosti ranního vysílání televize, Radia 4 a internetových zpráv na počítači, zatímco „se v iPhonu nebo Blackberry dívá na Twitter“. Do posilovny chodí se sluchátky na uších, a když běží na páse, dívá se u toho na televizi. Na stole v kanceláři má neustále zapnuté dva počítače: jeden na práci, druhý na sledování televizních zpráv a twitterování. Cestou domů Guru-Murthy v iPhonu na Twitteru sleduje reakce na své vysílání. Až asi ve tři čtvrtě na devět večer (a ne nutně každý den) má „hodinku nebo * Britský telekomunikační úřad. (Pozn. překl.)

27


tak bez médií“. Ale „kdyby mi moje pětileté dítě nečmajzlo iPad, v posteli před usnutím bych si ještě prošel titulky novin.“ Za mého mládí se říkalo: „Co se rychle naučíš, rychle zapomeneš.“ Tehdy se ale lidé řídili jinou modrostí: tou, která chovala „dlouho“ v nejvyšší úctě, a lidé na vrcholu svou moc tehdy dávali najevo tím, že se obklopovali věcmi, které mají trvalou hodnotu, a to přechodné nechávali lidem pod sebou; byla to doba, kdy schopnost něco dědit, udržovat, hlídat, zachovávat, odkázat a celkově o to pečovat byla mnohem důležitější než (politováníhodná, hanebná a žalostná) možnost se všeho zbavit. Taková moudrost by dnes ale velkého zastání nenašla. To, co se kdysi bralo jako přednost, je dnes považováno za slabinu. Umění osvojit si to nejlepší z hierarchie užitečných a žádoucích dovedností bylo vytlačeno uměním surfovat. Pokud je rychlé zapomenutí důsledkem rychlého zvládnutí, ať žije rychlé (krátké, chvilkové) učení! Nakonec pokud máte napsat zítřejší komentář na zítřejší události, vzpomínky na události z předvčerejška vám k ničemu nebudou. A protože kapacita vaší paměti se, na rozdíl od kapacity serverů, nedá navýšit, paměť by naopak mohla omezovat vaši schopnost co nejrychleji vstřebávat nové informace. Multitasking je tedy vítaný dvojnásob: nejenže urychluje učení, ale učení je díky němu zbytečné. Když k vašim smyslovým orgánům přichází najednou mnoho nesouvisejících informací, je pravděpodobné, že žádná z nich nepronikne příliš hluboko a bude rychle vymazána – a žádná z nich se rozhodně neudrží až do chvíle, kdy už není ničím užitečná. Multitasking je o to vítanější, pokud se přístrojům přivádějícím informace odhalujete nikoli proto, abyste si prohloubili vědomosti, i když je tu a tam právě k tomu využíváte také, ale proto, abyste dali informacím, které jsou právě přiváděny, šanci vás potěšit a pobavit. Představa okamžitého zapomínání není ani nepříjemná, ani příjemná. Je zkrátka a dobře irelevantní. Dřívější varování, že „co se rychle naučíš, rychle zapomeneš“, by dnes nikdo nebral vážně, ale ani by se mu nikdo nevysmíval. S největší pravděpodobností by ho nikdo nepochopil.

28

O pěstování slov. 11. září 2010

Recommend Documents