(o osudech filmových i lidských)

Jak to dělají jinde, 3 / 2008

Hlídač č. 47 (o osudech filmových i lidských) 27. listopadu vstoupí do kin zfilmovaný román Josefa Kopty Hlídač č. 47 o tom, jak láska umí bolet. Česká televize a režisér Filip Renč oživí na filmových plátnech baladický příběh člověka poznamenaného válečnými zkušenostmi a pronásledovaného lidmi, kteří ho obklopují. Josef Kopta dopsal Hlídače č. 47, milostný příběh o lásce, vášni, smrti a trestu, v roce 1926. Bylo mu 32 let. Román nese stopu autorových válečných roků. Mladého bankovního úředníka povolali do armády bojující na kolbištích první světové války hned na jejím začátku. Dvacetiletého Josefa Koptu pohltila válečná mašinérie v prvním válečném roce 1914. Později ho pozřela i nenasytná tlama bojového nepřítele. V roce 1915 uvízl český básník, dramatik a novinář v pavučinách ruského zajetí. Osudy knižní, filmové i osobní Silný a působivý román lákal české filmaře už v minulém století. V roce 1937 napsal mladý Otakar Vávra podle Koptova románu scénář pro režiséra Josefa Rovenského. Ten se pustil do filmové adaptace s herci Jaroslavem Průchou, Marií Glázrovou a Ladislavem Boháčem. Režisér Rovenský během natáčení onemocněl a zemřel. Film dokončil Jan Sviták. Na začátku nového milénia se ke Koptovu odkazu vrátil scenárista Eduard Verner. Uprostřed rozdělané práce v roce 2003 zemřel. Jeho záměr dokončili Filip Renč a Zdeněk Zelenka. Filmovou podobu vtiskl distribučnímu filmu České televize režisér Filip Renč. Příběh Josef Douša, železniční hlídač, zachrání jednoho dne mladého muže před skokem pod vlak. Douša načas ztrácí sluch a zachráněný muž se zamiluje do jeho manželky. Ačkoliv se mu sluch za

44

určitý čas vrátí, předstírá Douša i nadále svoji hluchotu, aby zjistil, co si o něm, i o tušeném vztahu jeho ženy k Ferdovi, lidé říkají za jeho zády. Hluchý víc slyší, ovšem pravda je nebezpečná zbraň… Douša zjistí pravdu o vztahu své ženy k Ferdovi. Zkoušky a krize hlavních protagonistů nemohou mít jiné než tragické vyústění.

akčního snímku vlastní nebezpe„Poprvé v životě jsem se objevila nahá před kamerou. Ze začátku jsem se ostýchala, ale bylo to tak rychle natočené, že jsem to nijak dramaticky neprožívala.“

V hlavních rolích Karel Roden hraje hlídače Doušu. Patří mezi nejosobitější herce českého filmu. Letos ho můžeme potkat jako Juraje Thurza ve filmu Bathory. Alice Nellis obsadila Rodena do svých Tajností, Irena Pavlásková do Bestiáře. Hrál také ve filmech Oběti a vrazi, Paralelní světy, Kytice. Jako jeden z mála českých herců se prosadil i v hollywoodských produkcích. „Především bych chtěl říct, že jsem za titulní roli ve filmu Hlídač č. 47 velice vděčný. Herec nedostává tak často scénář s tak krásným příběhem. Přiznám se, že když natáčení skončilo, bylo mi líto, že se netočí dál.“

Hrobník Ferda alias Václav Jiráček získal Renčovu důvěru stejně jako Lucia při natáčení jeho posledního filmu Na vlastní nebezpečí. Je zakládajícím členem divadelního sdružení LETÍ, hostuje v mnoha pražských divadlech. „Vždycky jsem si přál hrát s Karlem Rodenem, proto jsem rád, že jsem ho potkal přímo na place.“

Lucia Siposová je Aničkou Doušovou. Rodilá Bratislavanka moderovala slovenskou televizní hitparádu Sedmička, hrála v česko–slovenském seriálu Záchranáři. Studovala na konzervatoři, přijala role v několika divadelních inscenacích a muzikálech. Po třech letech prožitých v New Yorku sepsala knížku autobiograficky laděných historek Hello, My Name is Anča Pagáčová. Ještě před Hlídačem č.47 ji Filip Renč obsadil po návratu ze zámoří do

Na čí.

Filip Renč vstoupil do povědomí filmových diváků debutem Requiem pro panenku a muzikálem Rebelové. Za adaptaci úspěšné knihy Michala Viewegha Román pro ženy získal Českého lva 2005 pro divácky nejúspěšnější film roku. Jeho nejnovějšími filmovými snímky jsou Na vlastní nebezpečí a Hlídač č.47. „Hlavním motivem, stejně jako v původní verzi, bude Doušův souboj s vlastním rozporuplným osudem, se vzpomínkami na válečnou zákopovou vřavu východní fronty a především jeho hra na neslyšícího. Kdo dělá, že neslyší, se může o sobě dozvědět zajímavé věci…“ Film Hlídač č.47 se stopáží 108 minut oznámil distribuční premiéru v Praze na 27. listopadu 2008. Petr Sobol

www. jaktodelaji. cz

Zaniklý svět brněnských kaváren Kavárny … vůně kávy, kakaa nebo čaje, lahodná chuť zákusků, čokolády a šlehačky, elegantní pánové a krásné dámy v oparu vzletných slov a myšlenek, přátelských i uhrančivých pohledů, bezstarostných i svůdných úsměvů. Kavárny … prostor pro relaxaci, rozhovory přátelské i novinářské, navazování nesmělých kontaktů a začátky velkých lásek, inspirace i dílna pro redaktory, básníky, spisovatele. První stálou kavárnu v Brně založil v roce 1702 Turek Achmet. Koncesi získal od městské rady a po přímluvě samotného vídeňského arcibiskupa. V roce 1717 mohli obyvatelé zemského hlavního města navštívit jednu ze tří otevřených měšťanských kaváren, o dva roky později už bylo v Brně kavárenských podniků šest, v polovině 19. století šestnáct. Proti proudu času Na meziválečnou historii kaváren moravské metropole ve 20. století se soustředí výstava „O brněnských kavárnách u kafíčka“. Po jejím jarním úspěchu ve výstavních prostorách Hradu Špilberk ji Muzeum města Brna znovu připomíná v interiérech Měnínské brány. Atmosféru zaniklého světa brněnských kaváren a historii nápojů, které se v nich podávaly, navodí až do prvního únorového dne 2009. Kavárny v podhradí Špilberku se v průběhu téměř tří staletí měnily stejně jako město, jeho obyvatelé i jejich vztah ke kávě. Původně módní nápoj pro aristokraty a zámožné měšťanstvo zlidověl, oblíbily si ho rovněž širší vrstvy obyvatel, u kavárenských stolků si dávali dostaveníčka kultivovaní vzdělanci, umělci, literáti či studenti, ale též chudší Brňané. Interiéry, nabídka nápojů a jiných dobrot i ceny mapovaly potřeby své klientely a kavárny se rozdělily do dvou typů. Dražší podniky pro měšťanstvo, honoraci a elitu společnosti i prosté a levné podniky zaměřené na ne právě movité Brňany.

Ojedinělá výstava Muzea města Brna chce evokovat a oživit především kavárenský svět Brna před druhou světovou válkou, tzv. „zlatou éru“, kdy jihomoravská metropole tepala právě v kavárnách bohatým a rozmanitým kulturním a společenským životem. Kavárenské vzlety i pády Na přelomu 19. století mělo Brno už 37 kaváren, ale pouze tři z nich, určené převážně zámožným občanům, byly v českých rukou. V posledních desetiletích umírajícího Rakousko – Uherska, v době předválečného vření a neklidu, se kavárny stávaly svědkem vzrušených politických, sociálních i národnostních debat. Jenže první světová válka měla jiné priority a hodně slavných zařízení zavřela. Poválečná léta, zlatá éra rozkvětu mezi dvěma světovými válkami 20. století, vdechla životu v Čechách a na Moravě nový impuls, novou energii. Společenské nálady se přenášely i do kaváren. Meziválečné kavárny se staly svébytným fenoménem své doby z hlediska společenského, kulturního i architektonického. Jenže dvacáté století bylo v našich středoevropských končinách jednou velkou společenskou a politickou houpačkou a kavárny jejím zrcadlem. Po zlaté éře let dvacátých a třicátých přišel v období komunismu velký a hluboký pád, který se nevyhnul ani kavárnám. Mnohé z nich se dočkaly zrušení, útroby jiných začaly sloužit zcela jiným účelům. De nitivní pád předválečných kavárenských interiérů přinesla paradoxně demokratická devadesátá léta minulého století. Kavárenské prostory přecházely do soukromých rukou a jejich majitelé více než historické stopy sledovali svá bankovní konta, lukrativní zřetel jejich využití byl až na prvním místě. Brno tak nenávratně přicházelo o své historické kavárny a současně cenné architektonické památky. Slavná jména, slavné názvy Majiteli brněnských kaváren byli nejdříve Vavřinec Padovetz nebo Antonín

Neuhauser, později například Anton Biber, Anton Spranz, Antonín Moravec, Antonín Uřídil. Prostě samí Antonové nebo Antonínové. Dnes už většinou nežijí pamětníci kavárny Belleuve, Brichtovy kavárny nebo kaváren hotelů Evropa, Padowetz či Národní kavárny hotelu Slavia. Jedním z nejslavnějších podniků Brna minulého století se stala Tomanova kavárna a cukrárna při vyústění České ulice na náměstí Svobody. A co děti? Také na ty, byť je převážně zajímá jiné, než atmosféra zaniklého světa brněnských kaváren, organizátoři výstavy mysleli. K expozici připravili doprovodný program pro školy s možností ověřit si získané poznatky formou pracovních listů a kvízu. Tomanova kavárna a cukrárna Emanuel Toman přišel do zemského Brna po praxi v Budapešti a ve Vídni. Věhlas a oblibu si získal zejména mezi studenty díky výborným zákuskům a levnému pečivu. Toman začínal v České ulici, v roce 1924 zakoupil dům při vyústění České ulice do náměstí Svobody, kde zřídil kavárnu a cukrárnu a pojmenoval ji svým jménem. Emanuel Toman se nebránil inspiracím, hledal je ve vyhlášených podnicích Berlína, Paříže a Vídně. Jako kavárenský odborník se zasloužil o rozvoj kavárenství na Moravě, vychoval si řadu následovníků a jeho syn Otakar se podílel na aktivitách moravského Společenstva cukrářů a založení cukrářské školy v Brně. Petr Sobol Foto: Muzeum města Brna

45


Pravda Petra Šišky Od konce srpna můžeme za asistence televizních kamer a obrazovek vstupovat do životní historie i názorů a postojů protagonistů kontroverzního pořadu Nic než pravda. Ve chvílích, kdy článek vzniká, byly odvysílány pouhé tři díly a televizní národ poznal jen několik lidských osudů snímaných detektorem lži. V době, kdy článek vychází, známe odvysílaných dílů a sdílených či odmítaných životních příběhů daleko více. Ponechme je nyní stranou a soudu televizních diváků a přibližme si blíže muže, který za námi spolu se střídajícími se soutěžícími přichází z televizní obrazovky každé pondělí. Petr Šiška, moderátor s vizáží Fantomase. Svůj věk Petr Šiška definuje v odpovědi na otázku: „Jak se na roli moderátora pořadu Nic než pravda připravujete?“ „Měl jsem možnost vidět x dílů různých variací Nic než pravda z celého světa, nepřímá příprava potom trvá už 43 let…“ Petr Šiška pochází ze severu Moravy, podle vzdělání měl být učitelem. Vystudoval Pedagogickou fakultu Ostravské univerzity. Osud ale nasměroval jeho kroky do světa umění a showbyznysu. Od roku 1987 vystupoval jako profesionální hudebník ve skupinách Petarda, Excitron a v doprovodných kapelách Věry Špinarové a Heidi Janků. O tři roky později se stal moderátorem Nočního proudu Československého rozhlasu a jako redaktor a moderátor

spolupracoval s televizemi Cable Plus Film, TV Premiéra a Česká televize. Je autorem řady písňových textů např. pro Věru Špinarovou (Když se láskám stýská aj.), Karla Gotta (Pokaždé), Helenu Vondráčkovou (To tehdy padal déšť, Sundej kravatu aj.), Petra Koláře (Ještě že tě lásko mám) a dále Hanu Zagorovou, Leonu Machálkovou, Bohuše Matuše, Jitku Zelenkovou, Kateřinu Brožovou či skupiny Argema a Doga. Petr Šiška je generálním ředitelem a předsedou představenstva společnosti Petarda Production a. s., s jeho jménem jsou spojeny prestižní hudební ceny Anděl, legendární třinecký festival Noc plná hvězd i vstup patnáctileté zpěvačky z podbeskydské Vendryně Ewy Farne na českou hudební scénu. Proč Petr Šiška vlastně přijal moderování diskutovaného pořadu Nic než pravda? „Protože mám rád kontroverzní věci a protože věřím, že vždy stály za posunem společnosti někam dál. V určitém slova smyslu jsem sám kontroverzní

osoba: duší jsem rocker, mám rád thajský box a romantické filmy.“ Říká se, že kovářova kobyla chodí bosa. Proto každého diváka napadne, jak by si v horkém křesle pravdy počínal ten, kdo klade druhým záludné a nebezpečné otázky. „Už jsem si ho vyzkoušel, bohužel se v tu chvíli ve studiu nenacházel moderátor, a proto se mi v něm sedělo v podstatě příjemně.“ A má vůbec Petr Šiška svá skrytá tajemství, svou 13. komnatu? „Jako každý, ale ještě nepřišel čas ji otevřít…“ Petr Sobol

Robert Vano: NĚKDY RÁJ Čerstvý šedesátník Robert Vano je kosmopolita. Narodil se na Slovensku maďarským rodičům, žil v USA a vlastní americký pas, po roce 1989 zakotvil v Praze. Světoznámý fotograf vystavoval v New Yorku, Miláně, Londýně... Ve světě proslavil Česko i Slovensko stejně jako Andy Warhol, Jan Saudek, Milan Kundera, Miloš Forman nebo Václav Havel. Robert Vano vydal 25. září ke svým letošním šedesátinám knižní biografii, inspirativní rozhovor s Davidem Hrbkem. Kniha přibližuje Robertovo dětství a mládí prožité na Slovensku, peripetie jeho emigrace přes Itálii

46

do USA v roce 1967, kdy mu bylo teprve devatenáct let, strasti a slasti života v umělecké komunitě v New Yorku. Ve Spojených státech pracoval Vano jako kadeřník, vizážista, maskér a asistent pro fotografy módy. Později se prosadil v profesi

fotografa světových módních časopisů Harpers´s Bazaar, Vogue, Elle nebo Cosmopolitan. Robert pracoval v mnoha světových metropolích, v New Yorku, Londýně, Paříži či Milánu s řadou slavných osobností - Paulinou

www. jaktodelaji. cz Pořízkovou, Ornelou Mutti nebo Cindy Crawford. Ve Francii také získal možnost nafotit překrásné zahrady sídla Yves Saint Laurenta. Biografie vypráví rovněž o návratu špičkového fotografa do polistopadové ČSSR, o porevoluční euforii a následném rychlém vystřízlivění a mnoha dalších věcech, jež se odehrály v životě tohoto významného umělce. Robert

Vano proslul především portréty celebrit a fotografiemi mužských aktů, jeho fotografie mužského těla oplývají intimitou, dráždivou vitálností a citlivou jednoduchou kompozicí. V Praze vytvořil Vano portréty mnoha slavných i charismatických osobností, před jeho objektivem se objevili Dan Bárta, Filip Renč, Roman Šebrle, Dagmar Havlová,

Lívie Klausová, Lucie Bílá, Jiří Bartoška, Mahulena Bočanová, Pavel Vítek, Tereza Maxová nebo Klára Issová. V současné době je Robert Vano artdirectorem modelingové agentury Czechoslovak Models. Knihu Davida Hrbka doprovází několik desítek dosud nikdy nezveřejněných fotografií z autorova soukromého archivu. Petr Sobol

Amadeo Modigliani ve Veletržním paláci v Praze Shlédněte obrazy Mladá žena v košili a Ženský akt na bílém polštáři Pro milovníky výtvarného umění je připraven ve Veletržním paláci v Praze jedinečný a labužnický zážitek. Až do 7. prosince se mohou kochat pohledem na Mladou dívku v košilce, do 11. ledna předvede své půvabné křivky Ženský akt na bílém polštáři. Autorem obou obrazů je slavný umělec Amadeo Modigliani.

Ženský akt na bílém polštáři z roku 1917 zapůjčila Národní galerii v Praze pro stálou expozici zahraničního umění 20. a 21.století Staatsgalerie Stuttgart. Praha zase poslala do Stuttgartu recipročně pro výstavu Matissových děl jeho originál Joaquina. Mladá dívka v košilce z roku 1918 pochází z klenotnice vídeňské galerie Albertina. Město valčíků získalo zase z Prahy pro podzimní výstavu děl Vincenta van Gogha obraz Zelené obilí. Amedeo Modigliani Italský malíř a sochař se narodil v roce 1884 v židovské rodině v toskánském Livornu, od roku

1909 žil v Paříži. Nepodlehl avantgardnímu fauvismu ani kubismu a vytvořil zcela osobitý malířský styl spojující klasicky čisté a zjednodušené tvary s expresivními prvky manýristicky protáhlé figury. Jeho díla na sebe upoutávají pozornost sugestivní lyričností, barevností a nádechem erotična. V Modiglianiho uměleckém odkazu najdeme především portréty a akty nebo podobizny uměleckých přátel, například Picassa nebo Cocteaua. Ženský akt na bílém polštáři i Mladá dívka v košilce jsou charakteristickými ukázkami malířovy pozdní tvorby. Obraz vytvořil dva roky před svou smrtí. Italský bohém z pařížského Montparnassu zemřel 25. ledna 1920, krátce před svatbou, na tuberkulózu plic kombinovanou s drogovým návykem a alkoholismem. Jeho těhotná

snoubenka Jeanne Hébuterne spáchala v den Amadeova pohřbu sebevraždu. Petr Sobol

47


Skříňka do koupelny Nesehnali jste koupelnovou skříňku na míru, nelíbí se vám ty prodávané nebo chcete ušetřit? Pak stačí přiložit ruku k dílu a za den je hotová skříňka do koupelny, do které se vše vejde a bude pěkně po ruce Ve spodní části bude domácí a koupelnová chemie a rezervní saponáty, v horní kosmetika a ručníky a ještě zásuvka na nezbytné drobnosti. Z boční strany připevněné poličky poslouží jako malá „galérka“. Výška skříňky je taková, aby včetně nožiček lícovala s výškou koupelnového obkladu. Naše skříňka je hluboká 35cm, široká 50cm.

v Pepiů me T pp ybírá ý v y n l e větl

u s alé ko álu raději m o i D ím a r mate s obložen n é s il r. de by lad val prosto o tak , a š en nezm

PEPA Foto: Český kutil

mediální partner JTDJ – SERVER

www.ceskykutil.cz

1

Skříňka je vyrobena z lamina, dezén sněžná bříza. Nařezané díly opatříme hranovou páskou a sešroubujeme korpus skříňky. Konstrukce je taková, že dno a půda jsou přišroubovány pomocí kon rmátových šroubů ne mezi, ale na boky skříňky. Mají 2 cm přesah do kterého zapadnou dvířka.

2

Ze zadní strany hotového korpusu připevníme malými vruty nebo hřebíčky se širší hlavou sololitová záda. Ta mohou být zapuštěna do polodrážky nebo přetlučena přes hrany. Před jejich připevněním zkontrolujeme pravoúhlost korpusu přeměřením úhlopříček.

48


3

Aby ve vlhkém prostředí koupelny skříňka nestála přímo na zemi, opatříme ji malými kovovými nožičkami s možností drobného výškového doladění. Nožky přišroubujeme ze spodní strany skříňky vždy každou čtyřmi vruty, nedáváme je úplně na kraj, ale asi dva cm od kraje i boku skříňky.

4

Skříňku máme hotovou a připravíme si dvířka. Do nich budou zapuštěny panty. Použijeme tzv. naložené, kdy jsou dvířka přes celou přední viditelnou část skříňky. Pomocí úhelníku a tužky si označíme střed vrtání otvoru pro pant. Aby nám vrták po hladkém materiálu neklouzal je vhodné orazit střed špičkou.

5

Panty mají průměr 35mm. Od hrany dvířek k pantu by mělo zbývat 3-4 mm materiálu, záleží na použitém typu kování a jeho připevnění. Kolmo a přesně otvor na pant vyvrtáme nejlépe ve stojanové vrtačce. Správnou hloubku vrtání si nastavíme pomocí hloubkového dorazu vrtačky.

7

Aby skříňka byla opticky vyvážená, bude v její prostřední části malá zásuvka. Výška volného prostoru na zásuvku je 18cm. Na vnitřní boky skříňky připevníme protikusy zásuvkových pojezdů. Měříme přesně, aby oba byly ve shodné výšce a zásuvka nedrhla a nekřížila se.

6

Na skříňku budeme potřebovat čtyři panty. Ty se skládají ze samotného pantu s pružinou a kotvící podložky. Tu připevníme pomocí krátkých vrutů 4 x 16mm na bok skříňky do výšky odpovídající umístění pantů na dvířkách . Vzdálenost podložky od přední hrany skříňky udává technický list kování.

8

Skříňku máme postavenou na místě. Nyní můžeme rozpočítat, naměřit a označit výšky jednotlivých polic ve skříňce. Otvory pro podpěrky na police pak vyvrtáme malým vrtáčkem o vhodném průměru. Abychom neprošli materiálem, skrz označíme jej nebo opatříme vrták hloubkovým dorazem, a zásuvka nedrhla a nekřížila se.

49


10

Při výrobě zásuvky je nutné znát, kolik se odčítá od boků zásuvky jako rezerva, kterou nám ubírá síla samotného kování. V našem případě je to z každé strany zásuvky 12mm plus 1 mm rezerva. Celkem tedy 25mm. Přední vyšší čílko připevníme k hotové zásuvce z vnitřní strany dvěma šroubky 4x 30mm.

9

Z proužků připraveného materiálu si vyrobíme zásuvku. Čílka jsou vložena mezi boky. Korpus zásuvky je sešroubován v rozích vždy dvěma kon rmáty. Dno zásuvky tvoří sololit. Přes dno zásuvky připevníme malými vruty se zápustnou hlavou druhou část pojezdového mechanismu.

12

Skříňku můžeme začít kompletovat. Nejprve vložíme zásuvku, která nám skříňku rozděluje napůl. Pak připevníme horní dvířka k podložkám připevněným na bok skříňky. Dvířka by měla být asi 3 mm nad čílkem zásuvky. Jako šablonku si můžeme mezi čílko a dvířka vložit odřezek sololitu.

13

Stejným způsobem a se stejným odstupem od čílka zásuvky připevníme i spodní dvířka. Šablonka ze sololitu nám může být užitečná i tady. Dvířka a čílko opatříme jednoduchými úchyty pro uchopení při otevírání. Otvory pro ně pečlivě rozměříme a ostrým vrtáčkem vyvrtáme.

11

Do skříňky vložíme poličky. Za horními dvířky, kde budou drobnější věci, bude poliček více, jedna je těsně nad zásuvkou. Ve spodní části určené pro prací prášky a zásobní domácí chemii a saponáty je prostor rozdělen napůl, proto postačí pouze jedna polička.

50

14

Úchyty jsou umístěny ve spodním a horním rohu dvířek. U zásuvky je úchyt uprostřed, jinak by se zásuvka mohla při vytahování křížit. U dvířek potřebujeme šroubky, které procházejí pouze jednou sílou materiálu a úchytem, u zásuvek dvěma sílami materiálu, šroubek proto bude o něco delší.


16

Funkci a užitečnost koupelnové skříňky však můžeme ještě rozšířit. Vnitřní horní poličky si obkreslíme. Přesně uprostřed mezi čárami vyvrtáme z vnitřní strany skříňky v rozestupech vždy tři otvory. Jimi pak předvrtáme a přišroubujeme malé venkovní poličky o rozměru 35x 10cm.

17

Že jsme pracovali přesně poznáme podle toho, že vnitřní i vnější poličky přesně lícují a jsou spolu v jedné rovině. Hlavy šroubů přidržujících venkovní poličky jsou schovány za vloženými vnitřními poličkami. Poličky jsme předem zakulatili a opatřili nažehlovací páskou.

15

Skříňka je kompletně hotová, ještě zkontrolujeme zda pevně sedí na zemi a nekolíbe se. Pakliže ano, srovnáme ji do pevného usazení seštelováním výškově stavitelných podložek nožiček skříňky. Při rovnávání skříňky do roviny nám pomůže vodováha. Pepův Tip: Úzkou vysokou skříňku je vhodné připevnit skrz záda pomocí malého uhelníčku delším šroubkem a hmoždinkou ke stěně, aby se skříňka při otevřených dvířkách nekácela a nepřepadávala dopředu.

Jak na „DRAKA“ Hvězdu. Začal podzim, čas větrný a mnohdy pošmourný, ale také čas zralého ovoce a pouštění draků. Draka můžeme koupit snad v každém obchodě a ten jednodušší nestojí ani moc peněz. Drak postavený ze špejlí a papíru má však podle mne stále své kouzlo. Pro stavbu budeme potřebovat špejle, hedvábný a krepový papír, ševcovskou nit, jehlu, disperzní lepidlo, nůžky, nůž a podložku, na které celou stavbu provedeme. Všechny potřebné věci jsou zobrazeny na obrázku číslo 1.

Hotový drak Hvězda

Obr. 1 – Potřebné věci pro stavbu

Obr. 2 – Základ konstrukce draka

Vybereme tři špejle, které na sobě nemají žádnou vadu. Tyto špejle přiložíme k sobě a přesně uprostřed je svážeme ševcovskou nití. Špejle rozevřeme do tvaru hvězdy tak, jak je vidět na obrázku číslo 2.

51

Jak to dělají jinde, 3 / 2008 Obr. 4 – Kostra

Jsme téměř hotovi. Musíme ještě vyrobit tak zvanou váhu a připevnit k drakovi ocas. Nyní přijde ke slovu volná nit ze středu kostry draka. Navlékneme ji do jehly a protáhneme nit na stranu papíru. Na konce špejlí dvou sousedících vrcholů draka přivážeme nit. Délka nitě se rovná průměru draka. Doprostřed této nitě přivážeme volný, protažený konec nitě ve vzdálenosti ½ průměru draka. Na volném konci uděláme smyčku, kterou budeme používat pro připevnění k niti, na které budeme draka pouštět. Obrázek číslo 9 ukazuje, jak uvázat váhu draka.

Obr. 3 – Hotový střed

Následně zabezpečíme omotáním středu konstrukce nití tak, aby se špejle nepohybovaly. Nit zavážeme a necháme jeden konec, dlouhý alespoň 50 cm, volný. Střed hvězdy můžeme zakápnout kapkou lepidla. Detail hotového středu konstrukce je dobře vidět na obrázku číslo 3.

Obr. 5 – Odstřižení papíru pro konec špejle

Nyní dokončíme kostru. Na jednu špejli asi 5 mm od vnějšího kraje přivážeme nit a postupně dokola od jedné špejle k druhé vytvoříme obvod. Vše je znázorněno na obrázku číslo 4.

Obr. 6 – Lepení potahu

Potažení kostry je velmi jednoduché. Na hedvábný papír položíme kostru a měkkou tužkou s 10 mm přesahem obkreslíme obvod. Nakreslený šestiúhelník vystřihneme a ve vrcholech odstřihneme papír pro konce špejlí tak, jak je znázorněno na obrázku číslo 5. Z papíru vystřihneme kolečko u průměru cca 5 cm. Vystřižený hedvábný papír položíme na kostru a postupně přilepujeme přesahující papír přes obvodovou nit. Osvědčilo se mi vždy lepit protilehlé strany za sebou. Do středu draka nalepíme vystřižené kolečko. Postup je znázorněn na obrázcích číslo 6 a 7. Lepidlo nyní musí zaschnout, a tak si připravíme ocas draka. Krepový papír nařežeme nožem na „kolečka“. Tloušťku volíme cca 2 – 3 cm. Celkem si takto připravíme 10 kroužků. Kroužky rozmotáme a svážeme nití. Ocas draka je hotov, jak je vidět na obrázku číslo 8.

52

Pár tipů pro létání. Pokud fouká silný vítr a drak je na obloze neposedný, dělá kotrmelce, létá prudce nahoru a dolů, doporučuji zatížit ocas. Můžeme přivázat více krepových pásků, nebo někdy postačí pár stvolů suché trávy. Naopak, pokud se drak nechce vznést, je vhodné ocas odlehčit, odtrhneme tedy pár krepových kousků. Při delším létání zjistíme, že změnou délky středové nitě docílíme změnu letových vlastností draka. Přeji rychlou stavbu a pěkné polétání s vlastnoručně vyrobeným drakem. A nezapomeňte drakovi poslat psaníčko. Jak se posílá drakovi psaníčko? To je otázka pro vás. Znáte-li odpověď, zašlete nám ji na adresu naší redakce. Prvních 10 správných odpovědí odměníme drobným dárkem. JaS

Obr. 7 – Zpevnění středu Obr. 9 – Uvázání váhy draka

Obr. 8 – Ocas draka


Jak modelaří Vladimír Budínský – několikanásobný vicemistr světa v lodním modelářství S panem Vladimírem Budínským se znám již řadu let. Poprvé jsem se s ním setkal v minulém tisíciletí v klubu lodních modelářů NEPTUN Brno, kde byl až do roku 1990 předsedou. Po celou dobu co ho znám, se věnuje modelaření a navíc celou tu dobu bydlí v bytovém domě. Je tedy jasné, že jeho modely vznikají za ne úplně jednoduchých podmínek. Ahoj Vladimíre, kdy jsi vlastně začal modelařit? Já jsem začal modelařit v roce 1971. Tenkrát jsem se potkal s Panem Josefem Smítalem, který již modelařil a ukázal mi své modely lodí, které mne velmi zaujaly. Pracoval jsem ve Zbrojovce Brno a začal stavět první modely lodí. Kamarád mi postavil první aparaturu pro jejich řízení. Trupy lodí jsme stavěli z balzy a brzy jsme začali používat pro výrobu modelů sklolamináty. Stal jsem se členem klubu NEPTUN Brno a v roce 1973 jsem se zúčastnil prvního mistrovství Československa. A Tvůj první model? První model to byla taková balzová placka na elektropohon. Motor mi dovezl kamarád z Rakouska. Napájecí články byly olověné. Vyráběli jsme si je sami. „Rozebrali“ jsme velkou autobaterku, rozřezali olověné desky, které jsme vložili do vyrobených

krabiček. Naplnili jsme celou sestavu elektrolytem a malý olověný článek byl na světě. Rychlost a soutěžení, to byly hlavní důvody mého modelaření. Vždy jsem koukal po lodních maketách. Ne nadarmo se říká, že maketařina je královnou modelářských činností, což tobě asi nemusím říkat. Musím však říct, že pro mne byla tak trochu nedostupná. Postavit maketu lodi, to jsou tisíce pracovních hodin a já vždy rád závodil. Rychle postavit a vyplout. Soutěžit, to bylo tak trochu moje modelářské motto. Kdy a kde jsi dosáhl prvního velkého úspěchu? Prvního velkého úspěchu jsem dosáhl na mistrovství Československa v Brně roku 1973. Pořadatelem byl náš lodní

klub NEPTUN a mistrovství se konalo na rybnících v Líšni. Tady jsem poprvé stál na bedně. Byl jsem třetí. Tohoto mistrovství se účastnili tenkrát nejlepší závodníci u nás a pouze pan Bartoň z Hulína a Valenta z Prahy mne porazili. Co považuješ za svůj lodně modelářský vrchol? První kvalitní aparaturu pro řízení lodí mne z jednoho mistrovství světa v kolové přivezli bratři Pospíšilové. Tenkrát stále zhruba 7.000,- Kčs, a to byly tři mé platy, ale díky této aparatuře jsem mohl začít dosahovat opravdu velmi dobré sportovní výkony. Nebyla to jednoduchá doba. Většina materiálu byla nedostupná. Již tenkrát jsem závodil v několika kategoriích, ale měl jsem pouze dvě serva. Vyrobil jsem si rychle vyměnitelný panel, na kterém serva byla umístěna a mezi jednotlivými jízdami jsem jej předělával z modelu do modelu. Na mistrovství ČSSR v Mostě jsem do modelu třídy FSR 15 (Skupinový závod lodních modelů na pohon spalovacími motory o objemu 15 ccm – poznámka autora) blok umístil obráceně. Po startu jsem zjistil, že do leva je vlastně doprava a naopak. Dost velký handicap. Rychle jsem otočil aparaturu, hodil anténu přes rameno a jel. I tak se mi povedlo zvítězit. Účastnil jsem se pravidelně mistrovství ČSSR a díky dobrým výsledkům jsem se stal reprezentantem.

53


Jaká byla tvoje účast na mistrovstvích světa? Prvního MS jsem se zúčastnil v bulharské Staré Zagoře v roce 1983. Tenkrát se vše odehrávalo pod hlavičkou SVAZARMU. Ten vypravil malý autobus značky Robur, kterým jsme absolvovali cestu na MS dlouhou 1900 km, vše za dva dny. Dosáhli jsme neuvěřitelné průměrné rychlosti 55 km za hodinu. Již cesta byla dobrodružná. V Rumunsku jsme přišli o přední sklo. Byl to úžasný zážitek nejen pro nás, ale také pro všechny účastníky MS, kteří nás při příjezdu vítali obrovským potleskem, když viděli, s čím přijíždíme. Náš Robur mezi moderními dvoupatrovými autobusy vypadal jako popelka. Toto MS bylo speci cké měřením času elektronickými časomírami. V jízdách jsme s panem Bartoněm dosáhli stejného výsledku, a tak jsme se museli rozjíždět o třetí místo. Byl jsem úspěšnější, a tak jsem poprvé stál na světové bedně. Následovaly roky, kdy proběhlo MČR a MČSSR. Moje sportovní výsledky dosahovali výborných umístění, a tak jsem zůstal členem reprezentačního týmu. Na mistrovství světa roku 1985 v Holandském Rotterdamu jsem v slalomu obsadil druhé místo. Na prvním místě byl pan Mirek Mrázek z Hulína. Byl to krásný pocit, i když vyhlášení vítězů muselo být posunuto o jeden den. Organizátoři nepředpokládali, že závodníci z tak malé země jako je ta naše mohou získat v jedné kategorii více než jedno umístění. Měli tedy pouze

54

jednu naši vlajku a pro tu druhou museli jet až do Amsterodamu na naše velvyslanectví. Musím říct, že ještě teď mi jdou do očí slzy, když si vzpomenu na ten moment, kdy jsme s Mirkem stály na nejvyšších místech stupňů vítězů, hrála naše hymna a celý modelářský svět na nás koukal. Toto mistrovství bylo velkým úspěchem našich modelářů. Naše výprava měla sedm závodníků a dovezli jsme celkem čtrnáct medailí. Již na tomto mistrovství začali vystrkovat růžky závodníci z Číny. Na mistrovství světa ve Schverinu ukázali svoji sílu. Téměř všechny kategorie dokázali vyhrát, a co víc, nepustili mezi sebe téměř nikoho. No a mně se podařilo ve slalomu téměř všechny porazit. Byl jsem jediný, který se dokázal mezi reprezentanty Číny vklínit, a v slalomu jsem obsadil opět druhé místo. Toto umístění považuji za svůj lodně modelářský vrchol a největší úspěch. Který svůj model považuješ za nejvydařenější? Tady s odpovědí nebudu váhat ani chvilinku, byl to ten model z mistrovství světa ve Schverinu. Musím říct, že jsem ho měl nejraději, i když jsem ho asi deset let po MS někomu za pakatel prodal, což mne mrzí dodnes. V Brně byli lodní modeláři organizováni v klubu lodních modelářů NEPTUN, o kterém ses již několikrát zmínil. Jaké bylo tvoje působení v tomto klubu? NEPTUN byl vynikající klub. Parta perfektních lidí, kamarádů.

Členem jsem byl někdy od počátku osmdesátých let minulého století. V té době byl předsedou pan Smítal. Jeho pracovní zatížení mu znemožnilo další působení ve funkci předsedy. Členové klubu mne zvolily předsedou a tuto funkci jsem vykonával do roku 1990, tedy dlouhých patnáct let. Klub se mohl honosit vynikajícím závodníky, kteří dosahovali předních umístění jak na republikové, tak i mezinárodní úrovni. Mezi členy byly mistři světa, mistři sportu, ale hlavně, jak jsem již říkal, bezvadní lidé. Na starosti jsem měl zabezpečení chodu klubu po stránce materiální. Lodní modelářství patřilo pod SVZARM a každý rok jsme dostávali na svoji činnost nanční podporu. Ta se musela rozdělit mezi jednotlivé členy. Zavedl jsem bodovací systém, kdy každý získával body za svoji činnost. Od vedoucích kroužků mladých modelářů po závodníky. Na konci

www. jaktodelaji. cz roku jsem tak trávil značné množství času vyhodnocováním výsledkových listin a přidělování jednotlivých bodů členům. Věřím, že vytvořený systém byl spravedlivý, a tak každý získal to, co si zasloužil a pokud vím, tak si nikdo na rozdělování obdržených dotací nestěžoval. Vím, že jsi dlouhou dobu jezdil trénovat a závodit do modelářského areálu v Hulíně. Jaké jsou Tvoje vzpomínky na Hulín? Hulín, to je období na které vzpomínám opravdu velmi rád. V Hulíně byl a snad pořád je klub lodních modelářů. Mezi tahouny, jak se říká, v osmdesátých a devadesátých letech byli panové Bartoň a Mrázek. Zapálení modeláři, kterým se podařilo v blízkosti Hulína zabezpečit pozemky vhodné pro vybudování lodního areálu. Vedle tohoto místa se nachází štěrkopískovna, a tak za pár ašek rumu nám pracovníci ve volném čase vyhloubili, tedy spíše prohloubili vodní lagunu. Vznikl tak bazén vhodný pro pořádání lodních závodů celé okolí jsme o sobotách a nedělích upravili. Vybudovali závodní tratě. Od Českých drah jsme získali vyřazené vagony, které jsme přebudovali na ubytovnu a noclehárnu a sociální zařízení. Byly to stovky hodin, ale výsledkem byl opravdu ojedinělý sportovní areál pro lodní modeláře. Jeho vybavení bylo na velmi vysoké úrovni, díky které se v Hulíně pořádalo několik mistrovství Československa. Hovořil jsem o panu Bartoňovi a Mrázkovi, ale musím říct, že práce na areálu se podílelo obrovské množství lidí a teď bych snad ani všechny nedokázal vyjmenovat. Všem však patří obdiv a poděkování. Areál v Hulíně však již nepatří modelářům. Po revoluci jej získali rybáři a naše cesty se závodištěm rozešly. Nyní je úplně zdevastované. Je to opravdu škoda, protože areál to byl ojedinělý a v České republice jediný.

jsem znal z dřívějších dob a já se do jejich modelů tak zakoukal, že se ze mne na stará kolena stal letecký modelář. Jsem tedy velmi často v přírodě a modelařině jsem zůstal věrný přesto, že v mládí jsem říkával: Já a letadla, nikdy! Teď se dokonce „pokouším“ létat s vrtulníkem. nám bylo oznámeno, že do Číny nejedeme. Prý nejsou letenky. Jsem však přesvědčen, že za vše mohli přední představitelé SVAZARMU, kteří propagovali jiný závod, a to letadel v USA. Tato zkušenost mi závodění znechutila. Moje paní viděla, jak se trápím, a tak dokonce napsala dopis tehdejšímu šéfovi SVAZARMU, generálovi Brychtovi. Ten odpověděl až za dva měsíce, že další MS bude v SSSR, a tam že jistě pojedeme. MS v Kijevě roku 1990 se však z našich reprezentantů z bezpečnostních důvodů nikdo neúčastnil. Po revoluci začaly ubývat místa, kde se dalo s modely lodí jezdit, a tak jsem přesedlal na modely aut. Potkal jsem se s panem Bayerem a založili jsme ve Slavkově klub automobilových modelářů. Zde se nám povedlo dát dohromady partu vášnivců a vybudovat rozsáhlý areál pro autíčkáře. Jednu dobu jsem také závodil, ale úraz ruky mi tuto činnost znemožnil. A jak se říká, neštěstí nechodí po horách, ale po lidech, onemocněl jsem s plícemi. Lékař mi při rekonvalescenci radil co nejvíce pobytu v přírodě. Bydlím v centru Brna v bytovém domě, a tak jsem začal vyjíždět kousek za město. Jednou jsem dorazil do Medlánek, kde je modelářské letiště. Lítali tady modeláři, které

Jaký je největší rozdíl v modelaření dříve a nyní? Tenkrát jsme si museli všechno udělat sami, téměř nic se nedalo koupit a tak velkému množství méně zručných modelářů bylo mnoho věcí nedostupných. Nyní lze téměř vše koupit, ale modelářství není nejlevnější záležitostí, a tak je opět velkému množství modelářů mnoho věcí nedostupných. Co je nejdůležitější jsou lidé a ti u modelařiny se mnoho nezměnili, a to je dobře. Jediné co mi velmi chybí je systematická práce s mládeží. Tady si myslím, že mnoho našim potenciálním modelářům dlužíme. Vše však stojí peníze, ale to by byl asi rozhovor o zcela něčem jiném. Co by jsi řekl na závěr? Dovolím si citovat klasika: Vším čím jsem byl, byl jsem rád. Jezdil jsem s modely lodí po evropských vodách, jezdil s auty po českých modelářských autodromech a nyní létám s vrtulníkem na Medláneckém letišti. Potkal jsem spoustu báječných lidí a za to děkuju a všechny je moc zdravím. Děkuji Ti za rozhovor a přeji co nejvíce uspokojení v modelářském, ale i osobním životě. JaS

Věnuješ se ještě modelářství? Nyní jsem již v důchodě, ale stále modelařím. Moje modelaření hodně ovlivnil i rok 1989. Tento rok se mělo konat MS v Číně. Poctivě jsem se připravoval, dva roky trénoval, ladil nové lodě. Před odjezdem na MS

55

(o osudech filmových i lidských)

Recommend Documents