DÝŠINSKÉ HISTORICKÉ STŘÍPKY
O Matějovicích u Dešenic a „dýšinské“ chatě oooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooo Možná je to troufalost psát o dešenické – matějovické chatě, když jsem tam nikdy nejezdila. Nebudu psát jen o chatě, ale i o obci a místu. A znám to o kousek dál na Brčálníku, kde je místo v čisté přírodě, kde pobýváme s přáteli a které nosíme v srdci, stejně tak jako desítky lidí z Dýšiny vzpomínají na Matějovice. Byla by škoda zapomenout, jak to všechno bylo...
Díl první: Matějovice – německá historie (do roku 1945) Matějovice, stejně tak jako další okolní pohraniční vsi byly odpradávna osadou převážně s německým osídlením, jmenovala se Mottowitz (či Modowitz). Byla to kompaktní vesnička, jako bývaly v podhůří, ne typ s roztroušenými usedlostmi po kopcích, jako v Hamrech, či Hojsovce.
Matějovice a okolí - Müllerova mapa 1720 (Oldmaps)
Matějovice první vojenské mapování cca 1768 (Oldmaps)
Matějovice druhé vojenské mapování cca 1840 (Oldmaps)
První zmínky o Matějovicích jsou z roku 1379, kdy se jmenovala Matiegiowicze, ves lidí Matějových. Byla spjatá s historií s obcí Dešenice a s místní farností.
Matějovice třetí vojenské mapování cca 1880 (Oldmaps)
Mapa stabilního katastru cca 1840 (archivní mapy CUZK) – zděná stavení byla v usedlosti č. 1 a 2, ostatní chalupy a hospodářská stavení byla dřevěná, včetně chléva usedlosti č. 10, kde později udělali naší chalupu.
Kolem roku 1840 bylo v Matějovicích 6 větších usedlostí a několik dalších chalup: č.1 Usedlost (Hof) – Andreas Schwartz č.2 Usedlost – Josef Fleischmann č.3 Chalupa – Matyas Zizler č.4 Usedlost – Georg Wierer č.5 Chalupa – ? č.6 Usedlost – Matyas Schwartz č.7 Chalupa – Paulus Koholka č.8 Chalupa – Josef Kleiner č.9 Chalupa –? č.10 Usedlost – Georg Wiendl č.11 Usedlost – Georg Aschenbrenner č.12 Chalupa – ?
Ke katastru Matějovic patřila ještě osada v mapě nazvaná Pirken Pial (dnes Březí), kde byla čísla 13-19 a Kreuzberk (Křížový vrch), které mělo v roce 1840 samostatné číslování usedlostí č.1–4
Osada Březí cca 1840 – nebo také Matějovičky, Pirken Pial, Birkenbühel, Schinderbühel Odlehlost chalup na Březí mi byla ze zkušenosti nápadná. A opravdu, po prozkoumání databáze rodů „vyloučených“ - tedy pohodných jsem zjistila, že Březí bylo původně pohodnicí a bylo také tak dříve nazýváno Na Pohodnici – Abdeker. V čísle 13 a 14 bydleli na začátku 19. století pohodní Altschmid Josef a Jakub. Kromě toho tu byli pohodní jménem Kopp – č.15 a Ubl. Číslování objektů v osadách prováděli kolem r. 1770 úředně vojáci - postupně jak šli po vsi. Zjevně očíslovali v Matějovicích č. 1–12 a pak za vsí pohodnici č. 13 a 14 a 15. Řemeslo pohodných postupně zanikalo od poloviny 19. století, kdy vznikaly průmyslové kafilerie a další domy v této lokalitě (č. 16–19) mohly vzniknout až po zrušení provozu pohodnice. Bohužel o tomto řemeslu koluje mnoho mýtů a nepravd. Jisté je, že to nebyli jen vrazi toulavých psů a koček (tehdy psi nebyli mazlíčci ale bezprizorní tvorové nakažení vzteklinou). Byli to první veterináři, co museli dobře identifikovat nemoc zvířete, separovat nakažlivé, a také jediní lidé v temnu středověku, kteří věděli, co je hygiena, desinfekce nástrojů, a pod., jinak by nepřežili.
Narození Magdalény dcery abdekera – rasa Johanna Koppa v Matějovicích 15 (Březí)
V Březí zbyl dnes jen jeden dům a nově opravená kaple.
Osada Kreuzberg (Křížový vrch) cca 1840 – zaniklá osada, bývala tu i kaplička (trosky u turistického rozcestníku) a rybníček, snad je tam i alej starých stromů při cestě - nemám ověřeno.
Matějovice byly v minulosti mnohem více obydlené, než v současnosti, v roce 1921 tu bylo hlášeno 126 lidí v 23 domech a v 19. století jich bylo ještě více. Dnes hlášen 1 stálý obyvatel.
Chalupa Matějovice 10 Dnešní chalupa vznikla někdy za první republiky přístavbou dřevěného obytného stavení k původním starým kamenným chlívům, které byly součástí tehdejší velké selské usedlosti. Usedlost vlastnila kolem r. 1840 a rodina Georga Wiendla. Kolem roku 1880 patřila usedlost Georgu a Anně Pangerl, Anna ji vlastnila ještě v roce 1906. Do roku 1907 obývali usedlost Georg a Barbara Denk. Pak usedlost koupili Johann a Katharina Kelnhofer (i. J. Vlček)
Zápis z roku 1911 - narození Marušky Kelnhoferové v Matějovicích 10.
Její otec Johann Kelnhofer, domkář v Matějovicích 10 byl synem Johanna Kelnhofera z Eisenstrassu 97 (což byla chalupa Motlhäusl na Brčálníku u dnešního vleku Horského areálu) a Kateřiny Aschenbrenerové z Eisenstrassu 40 (chalupa ještě stojící v Hojsovce). Zdroj www.portafontium. cz Matka byla Katharina dcera Ferdinanda Dumse z Frischwinklu 23 (Brčálník dům u Rudolfovny) a Anny Treml ze Stornu č.1 (dnes zbouraný statek pod Sruby na Brčálníku, bývalá slavná sklárna).
Marie se později provdala za Ignáce Pflanzera a odstěhovala se na Brčálník (Frischwinkl) – v roce 1930. Na chalupě v Matějovicích pak hospodařil její bratr Johann.
Podstavec kříže z roku 1902 s monogramem Ferdinanda Dumse u brčálnické Rudolfovny Dřevěná chalupa na kamenné podezdívce navazující na starý kamenný chlív byla postavena za první republiky patrně Kelnhofery – do roku 1945 byl majitelem domu Johann Kelnhofer mladší a Hedviga. V té době ještě stála skoro celá usedlost s obytným a několika hospodářskými objekty. Dům čp.10 na parc. 8 včetně dalšího majetku byl po roce 1945 předmětem konfiskace podle dekretu č.12/1945 (i. J. Vlček) a Kelnhoferovi byli nejspíš odsunuti.
Všichni Kelnhoferové v okolí (Hamry, Hojsova Stráž) byli příbuzní po pra..dědečku Michaelovi Kelnhoferovi, který sem přišel z Bavorska a oženil se v roce 1784 s Evou Frisch. Eva byla nejen dědičkou velké brčálnické usedlosti, ale měla i slavné jméno svých předků, kteří tu byli prokazatelně minimálně od r. 1400, jméno opředené bájnými pověstmi např. o čarostřelcích (inspirovali Webera – opera Čarostřelec). Paní Lotte z Kötztingu je potomkem těchto brčálnických Kelnhoferů, z rodiny, která pro své antifašistické postoje nebyla odsunuta, ale přesto postavení těchto Němců bylo po válce nezáviděníhodné. Z obav o budoucnost sami odešli v roce 1948 starou pašeráckou stezkou mezi Svarohem a Ostrým do Bavorska. Paní Lotte měla tehdy 4 roky. Z rodu místních Kelnhoferů je také několik mých přítelkyň v USA, jejich předci se vystěhovali z Hojsovky a Hamrů v době největší bídy na konci 19. století. Ze starého místního rodu Aschenbrenner je rovněž pan Sandro, žijící dnes v Brazílii, který má krásné kluky – malá čtyřčata.
Pár starých obrázků rodiny Kelnhofer z Ameriky od paní Patti –nějací příbuzní matějovických
Kaplička v Matějovicích (zdroj patrný z obrázku)
Díl druhý: Matějovice – historie česká (po roce 1945) Původní Němci měli k tomuto kraji svých předků velice pevný a vřelý vztah (i ti Američané, dnes již pomíchaní s mnoha národnostmi) a jak jsem měla možnost poznat, jsou moc rádi, když takový vztah k přírodě a starým chalupám mají i potomci českých lidí, co sem přišli po válce. Sice bylo zničeno mnoho chalup, zemědělsky tu hospodaří už jen málokdo, ale je tu mnoho rekreačních objektů, které si opravovali a budovali lidé vlastníma rukama po práci a o víkendech. Z materiálu, který někde ušetřili, či složitě získávali a neméně složitě ho sem dopravovali, kde strávili kus svého života a mnoho legrace v krásné čisté přírodě se svými přáteli. A zapustili tu stejně pevné kořeny jako původní němečtí obyvatelé. Jedním z takových míst je i chalupa Matějovice 10. Kde se dýšinští vzali zrovna v Matějovicích? Nejdříve prý dýšinští jezdili hned po válce přímo do Dešenic do „péřárny“, což měl být podle vzpomínek pamětníka objekt, kde se dříve zpracovával len. Zjišťovala jsem, kde to mohlo být, a zjistila, že to nemuselo mít souvislost se lnem, ale mohla to být nějaká chalupa bývalého slavného provozu zpracovávajícího peří na peřiny a ložní prádlo Rudolfa Blahuta. Určitě tu byly prázdné objekty, protože Blahutova rodina byla rovněž odsunuta (R. Blahut pokračoval ve stejném oboru podnikání později ve Furt im Waldu, dostal pak i několik státních vyznamenání,..).
(ze stránek městyse Dešenic - Šumavanet)
Reklama Blahutova dešenického podniku (Kohoutí kříž)
Do Dešenic se jezdili rekreovat lidé z Armatůrky a také tam jezdil pan Landrgot s dětmi ze Sokola na tábory. Pan Landrgot byl cvičitel Sokola, v létě cvičili v Huti na hřišti, v zimě v boudě, která stála v severním rohu hřiště, kde se také hrálo loutkové divadlo.
Podle jiných vzpomínek ještě před tím, než se začalo jezdit do Matějovic, měli dýšinští k dispozici kolem roku 1958 „Ježkovnu“, chalupu u trati blíže osadě Březí. Bylo to v době, kdy si museli lidé ještě s sebou potravinové lístky, aby bylo možné si obstarat něco k jídlu. V Nové Huti žil nějaký pan Vyhnis, jehož matka, která bydlela v Dešenicích, doporučila chatu v Matějovicích. Lze se domnívat že šlo o Jaroslava Vyhnise, letce, později vyznamenaného mnoha válečnými vyznamenáními, který žil v Nové Huti č. p. 61. Ten přežil peripetie druhé světové války, prošel skoro celý svět (viz zajímavé pojednání p. J. Sofron) až skončil jako letec RAF v Anglii. Po válce byl za zásluhy „odměněn“ tím, že byl zařazen do výroby v Textilaně, a pak dělal mimo jiné v dolech a nakonec u Jednoty Klatovy (možná tehdy bydlel v Dešenicích). Chalupa v Matějovicích včetně přilehlých objektů, jak už bylo dříve řečeno, byla v roce 1945 původním majitelům zkonfiskována a stala se majetkem československého státu – státního statku Dešenice.
Mapa pozemkového katastru s podobou Matějovic kolem roku 1930 s pozdějšími zákresy (CUZK)
Matějovice v roce 1949 – u Chalupy stojí ještě hospodářské objekty. Původně byl obytným domem ten objekt nad dnešní chalupou, který je dnes již zbouraný (kontaminace- cenia).
Kolem roku 1953 si koupila Armaturka rekreační objekt v Bezděkově u Rožmitálu pod Třemšínem a postoupila matějovickou chatu panu Landergottovi a Sokolům, kteří tam pak jezdili na tábory. Podle vzpomínek tam paní Landergottová vařila a pekla výborné borůvkové koláče, které v
lese sbíraly děti. Jezdil tam pan Zajíc z Červeného Hrádku, pan Beneš a mnoho dalších. Později byl Sokol zrušen a skupina se přejmenovala na Tělovýchovnou jednotu Spartak Dýšina.
Matějovická chata v původní dřevěné podobě před požárem. V pozemkovém katastru je zaznamenaný hospodářský kamenný objekt, překvapuje mě, že tam už není zaznamenaná přistavěná roubená část (ale nedostatků v záznamech je víc). Ta byla stavěna klasickým způsobem, jakým se tady za první republiky stavěly horské turistické chaty (např. Stateček pod Ostrým), ale kdy ale byla přesně postavena, není známo.
Obrázek chalupy „Stateček pod Ostrým“(dnes zbouráno). Byla to podobně roubená chalupa se stejnými špaletovými okny, jaké měla i matějovická chata a také měla stejné zdobení ve štítě. Jako by to stavěl jeden stavitel. Matějovická chata byla později obložena eternitovými šablonami.
Původní dřevěná podoba chaty v Matějovicích
Do Matějovic jezdili házenkáři, cca od r. 1958 p. Kasík, p. Suda, a další. Jezdily tam také herečky a baletky z plzeňského divadla, jako např. Věra Šťastná provdaná Sudková (nar. 1937) pocházející z Dýšiny. Ta hrála také v některých hrách tehdejších dýšinských ochotníků, se kterými prý hostovali v Dešenicích. Věra Šťastná byla dcerou dýšinského lékaře MUDr. Šťastného. Sudkovi měli pak chalupu v Hojsově Stráži. V Matějovicích se rekreovali i herci z Prahy, jako Ota Šimánek, studenti z Prahy, mládež z Mirošova a mnoho dalších z okruhu členů Spartaku jejich přátel.
Fotografie z roku 1957, kterou poskytla p. Kubátová – vzadu zleva Josef a Blanka Nových, Jaroslav a Věra Boudovi, chlapci - Milan Nový, Oldřich Bouda, Milan Brož
Matějovická chata v roce 1957 (foto od p. Kubátové)
O koupi objektu pro Spartak se podle vzpomínek zasadil p. Suda, Štefan Antolík, paní učitelka Vaidišová (kolem roku 1964); bylo zakoupeno s podmínkou „že se budou všichni společně o chalupu dobře starat“. Možná koupě proběhla o pár let později, případně se papírově vše dořešilo, protože v pozemkových knihách je psáno že „V roce 1967 byl objekt Státním statkem prodán za sumu 2542,-Kčs (dle úředního odhadu) organizaci: Tělovýchovná jednota Spartak Dýšiná, okres Plzeň-sever. Tělovýchovná jednota byla zastoupena pány Stanislavem Valentou a Josefem Kasíkem. Stavební parcelu pak TJ Spartak získala od finančního odboru ONV Klatovy dle rozhodnutí Fin/13/67/Pa ze dne 7. 4. 1967“(i. J. Vlček) Pan J. Kasík dělal pak deset let správce. Nakoupily se deky a potřeby na chatu, na které přispívali členové Spartaku. Jezdilo se na brigády přestavovat kamenný chlév a propadlá střecha nad ním... Používaly se různé zbylé stavební materiály, třeba z boudy na házenkářském hřišti, truhlář Čechura („Bourák“) zaměstnanec Armatůrky udělal dřevěné okenice, místo starých vnějších špaletových oken, vyrobil jednoduché postele z trámků a prken, příčky pokojíků v patře. Tehdy byly na postelích místo slamníků žoky z péřárny vyplněné slámou, na tom se spalo. Později se získaly železné postele z Nýrska po vojácích z kasáren, ale nedalo se na nich moc dobře spát, jak měly špatné kovové rošty. Ve svobodárně pak vyřazovali nějaké postele a p. Hříbalová zajistila jejich odprodej pro potřeby matějovické chaty, na jejich odvoz byly půjčené z nádraží vozíky „plaťáky“ , pan Jung půjčil z traktorky auto.
Pan Kasík byl správcem cca 10 let (1964–1974), další správci byli Ladislav Toman, p. Stanislav Malina, Václav Beneš starší.
Foto od p. Kasíka
V chalupě bývala stará kachlová kamna, která měla dvě trouby a „kamnovec“ na ohřev teplé vody. V rámci oprav chaty byla později zbourána. Ve sklepě bývala také kdysi pec na chleba, která už je dávno zrušena.
Foto od p. Kasíka
Cesta z Železné Rudy do Matějovic 9. 5. 1963. Zleva: J. Nesvadba, Zd. Košař, Zd. Valentová, M. Lehmanová. Vzadu: H. Krchová-Englová, J. Peková-Šiková a Michálková (foto od p. Nesvadby)
Rok 1972 (foto od p. Nesvadby)
Ruský kuželník před chatou (rok 1972)
Rok 1975: J. Nesvadba, Fr. Čutek, J. Nesvadbová-Leopoldová (pečení berana)
Hodně práce odvedl při opravách chaty Štěpán Gdůl, když se na dýšinském fotbalovém hřišti dodělaly kabiny, jezdilo se do Matějovic na brigády (kolem roku 1981 a také později). Předělávala se kamenná část na společenskou místnost – byl zazděn původní vchod do kamenné části z venku ze strany štítu a vytvořil se průchod z vnitřku z části dřevěné, byla vytvořena koupelnička a WC, kuchyňka se špajzy, aby vše vyhovovalo tehdejším hygienickým požadavkům a mohly se tam dělat tábory a dětské akce. Přidělaly se komíny a opravovala se střecha. Velkou zásluhu měl p. Seifert. Původně se voda do chaty nosila od kapličky, kde bylo koryto, do kterého dřevěným korýtkem tekla voda z prameniště. Prameniště si později oplotily Děšenice a stal se jedním ze zdrojů vody pro obec
(městys). Svého času byly v patře chaty dva dvousetlitrové sudy, do kterých se pomocí ručního čerpadla čerpala voda, kterou musel někdo nanosit k chatě ze zdroje u kapličky (nebo byla pak přivedena korýtkem k chatě, nevím přesně). Ze sudů se samospádem voda pouštěla dolu. V koupelně se voda ohřívala brutarem. Spartak se po roce 1990 rozdělil, chatu užíval Turistický oddíl, po jeho zrušení chatu převzal lyžařský klub – p. V. Dostál zajistil zřízení vrtu a voda od té doby je přiváděna plastovým potrubím do chaty. Po revoluci byla opravena matějovická kaple, která byla před tím v zuboženém stavu. Na opravu kaple přispěli původní němečtí obyvatelé a opravili ji řemeslníci z Dešenic. V poledne a večer v kapličce zvonil jeden starousedlík, který bývá v Matějovicích kromě zimy celý rok. Děti z dýšinské chaty se sbíhaly ke kapličce, aby si mohli zazvonit. V kapličce je situační nákres míst, kde stály staré chalupy a seznam padlých z druhé světové války. U Matějovic je několik „božích muk“ nebo jak se říká na Šumavě kapliček. Jednu z nich opravili a zachránili právě obyvatelé „dýšinské „ chaty. Nachází se u cesty směrem na Děpoltice.
Z knihy Jiřiny Doležalové o opravě kapličky
Podle jiného sdělení, opravil kapličku se svými druhy Fr. Moser, což byl význačný turista a značkař republikového formátu. Otázka je, zda se jedná o stejnou kapličku, případně zda tutéž kapličku neopravovali různí lidé ve dvou etapách. Před chatou u cesty stál starý podstavec, na kterém kdysi byl kovový kříž. Nikdo netušil, že jeho zbytek leží ještě v zemi dole pod podstavcem, až ho vyhrabal pan Antonín Klement, jehož syn hospodaří na pozemcích pod cestou. Řemeslníci z Nové Huti ho opravili, nainstalovali na podstavec a celkově uvedli do původního stavu.
Mezi léty 1991–2005 tam jezdil p. Karel Šebesta s „Tomíky“ (TOM – turistický oddíl mládeže) na tábory, které měly zajímavé tématické zaměření, Harry Potter, western, zlatokopové na Klondiku apod. Kromě toho tam jezdili také na víkendy. (list z jejich z kroniky)
Od 1997 byl správcem opět p. J. Kasík a bylo potřeba dát na matějovické chatě opět leccos do pořádku, pak chatu spravovali bratři Poslední s kamarády a Maurovi.
Chata v době před požárem – lavice, které dělal p. Maur
V září 2012 došlo k velkému požáru chaty, který způsobil milionovou škodu. Požár podle závěrů vyšetřování vznikl od komína a zničil celé podkroví objektu včetně stropu nad přízemím. Neporušená zůstala jen stará kamenná část a některé dřevěné stěny v přízemí. Jak to v takových případech bývá, pro členy klubu a příznivce matějovické chalupy to byl šok, který vystřídal smutek a beznaděj při myšlence, zda se ještě někdy chalupa znovu obnoví a kde se na to vezmou finance.
Chata po požáru v říjnu 2012 (z materiálů lyžařského klubu)
Bylo potřeba vyřídit pojistnou náhradu od pojišťovny a další administrativní práce, na kterých měla velkou zásluhou předsedkyně klubu p. Heclerová. Ještě ten rok před napadnutím sněhu muselo být provedeno provizorní zajištění zbytku stavby, obec Dýšina přispěla opakovaně částkou 50 tis Kč.
Bylo rozhodnuto o obnově objektu a muselo být zajištěno financování stavby. S přicházejícím jarem zavládlo neskutečné pracovní nadšení anebo přímo euforie, kdy někteří členové, ale i přátelé klubu věnovali pracím na Šumavě každý volný čas, soboty a neděle a někdy i na úkor své dovolené.
(fotografie z materiálů Skiklubu)
(fotografie z materiálů Skiklubu) Po zhodnocení technického stavu zbytků chalupy se dospělo k tomu, že se odstraní původní dřevěná roubená stěnová konstrukce. Na stejném půdorysu vyrostla ve stejném rozsahu nová zděná stavba s novým krovem, s taškovou krytinou a vikýřem s výhledem do kraje... …............................................................................................................................................................ Lze si jen přát, aby chalupa byla i nadále místem plným života, místem bez starostí a žabomyších válek, které ať si lidé nechají někde doma, místem odpočinku a legrace :-).
…........................................................................................................................................................... K tématu jsem nenašla skoro žádné písemné prameny, vše bylo psáno na základě ústně podaných vzpomínek několika pamětníků, prosím proto o shovívavost co se týká přesnosti údajů. Různá tvrzení proto nejde v tomto okamžiku upřesnit. Sešlo se mi bezpočet poznámek a dodatků, které jsou někdy i trochu rozporuplné, nebo nad základní téma tohoto příspěvku. Nesnažím se o dokonalost faktů, pravopisu ani slohu, protože nejsem a nikdy nebudu historik, ani spisovatel. Pro začátek a rozpomenutí na místa či události, to stačí. Určitě by bylo přínosné, kdyby kdokoliv napsal pokračování, či upřesnění s dalšími údaji a fotografiemi... Velké poděkování za pomoc při zpracování tohoto pojednání patří panu Josefu Kasíkovi z Nové Hutě a jeho paní, dále manželům Nesvadbovým, p. Karlu Šebestovi, p. Kubátové, p. Jaromíru Sofronovi a dalším. …............................................................................................................................................................ Zpracovala: Ing. Pavla Velleková 2015.
