O životě a smrti sionisty Julia Kulky Petr Pálka Letos chci v Holešově promluvit o Juliu Kulkovi, velice hrdém a odvážném člověku, který se pokusil během svého krátkého života v našem regionu i ve státě mnohé změnit. Šlo mu především o změnu v myšlení lidí. Vždy samozřejmě sledoval prospěch svého – židovského národa, ruku v ruce s tím ovšem pracoval pro harmonické soužití Čechů a Židů. Tyto dva národy považoval, vzhledem k jejich těžkým historickým zkušenostem, za spřízněné osudem. Předesílám, že se k němu úřady mladé československé republiky i místní úřady v Holešově a v Kroměříži zachovaly vysloveně špatně, hodně mu ztrpčily život a přispěly k jeho předčasné smrti, stejně jako řádění zločinců při holešovském pogromu v prosinci 1918, který osobně zažil a který pro něho byl těžkou noční můrou. Julius Kulka se narodil 13. srpna 1890 v Kojetíně jako první dítě židovského obchodníka s tzv. krátkým zbožím Mořice Kulky a jeho ženy Anny. Jako krátké zboží byly označovány knoflíky, stuhy, zástěry, nitě atd. Kulkovým se 3 a 5 let po synu Juliovi narodily ještě dvě dcery. Otec Mořic o sobě uvedl, že v Kojetíně provozoval obchod 28 roků (1886-1914), rodina žila skromně, její členové byli soběstační, nikdy neměli žádný personál. Zajímavé je, že již roku 1910 získala Anna Kulková v Holešově koncesi na provozování obchodu módním a krátkým zbožím. Každopádně bychom manžele Kulkovy a jejich neprovdané dcery potkali roku 1914 v Holešově, kde měli obchod s krátkým zbožím v domě v domě č. 26 na dnešním nám. Svobody (v současnosti novostavba č.132), kde také všichni bydleli. Syn Julius vychodil kojetínskou obecnou školu a následně Německou zemskou vyšší reálku v Kroměříži. Česky uměl dobře, v době studií překládal do němčiny básně Svatopluka Čecha a Jaroslava Vrchlického. Tady musím připomenout, že zvláště Vrchlický na mladé Židy významně pročesky působil. V regionu se v tomto ohledu Kulka řadí k Švabinského příteli, historiku umění Adolfu Donathovi, který si před maturitou roku 1895 s Vrchlickým dopisoval a pak ho i navštívil a k holešovskému učiteli (od r.1895) a pak řediteli (1901) na trojtřídní a posléze dvoutřídní škole s německým vyučovacím jazykem, kam chodily hlavně židovské děti, Maxu Winderovi. Ten dokonce v češtině skládal básně a je řazen k Vrchlického následovníkům. Winderovu německou školu ovšem pomohl Julius Kulka roku 1919 bezbolestně zrušit. Po maturitě složené ve školním roce 1907-1908 se Julius Kulka přesunul do Vídně, kde absolvoval první ročník - tzv. všeobecné oddělení - vývozní akademie. V novém prostředí se přimkl k českým studentům, za přítele z těch dob označil i syna někdejšího zemského poslance ze Vsetína Karla Bubely, chodil na české politické schůze, do českého divadla. Dosvědčit mu to mohla Emilie Stojanová z Přílep u Holešova, která byla zaměstnána u jeho bytné. Mimo to se plně zapojil do sionistického hnutí, které sám označil za „hnutí směřující k obrození národa židovského“. Začátkem října 1909 Kulka z Vídně odchází do Prahy, kde pracuje ve velkoobchodě s uhlím, píše národohospodářské články do německých novin, zajímá se o sionismus a odebírá časopis Čas, tiskový orgán České strany pokrokové, jejímž ideologem byl T.G. Masaryk - jeho přednášky ve Vídni ostatně Kulka za studií vyhledával. Po vypuknutí světové války r. 1914 ho firma posílá do Vídně, kde rád chodí do kavárny Central v Panské ulici, hojně navštěvované vídeňskými Čechy. Po návratu do Prahy se kratince mihne ve vojenské službě, jíž je však brzy zproštěn a nadále veden jako nevoják. Do Holešova se za rodiči a sestrami přestěhoval k 1. lednu 1918, s rodinou však nebydlel. Ve městě si jednak otevřel firmu „Moravské košikárny spol. s r.o.“ se sídlem na Palackého třídě 58/246 a vedle toho se z vlastní iniciativy bezplatně chopil správy uhelného referátu okresního hejtmanství holešovského, když využil dřívější zkušenosti a kontakty z pražského a
vídeňského obchodu s uhlím. Jen díky němu byl holešovský okres v těžkých dobách konce války a v počátcích československé republiky jakž takž zásoben uhlím. Po vzniku republiky dával svůj úřad opakovaně k dispozici a opakovaně mu byla hejtmanstvím vyslovována důvěra. Dalším Židem, který obstarával velice poctivě za války zásobování obyvatelstva v holešovském okrese, tentokráte obilím, a v bystřickém okrese cukrem, byl Ludvík Nasch. Ten byl sice po válce lidmi i úřady velice dobře hodnocen, ale brzy z funkce odvolán. V Holešově se Julius Kulka zapojil do politických debat kroužku mužů rozebírajících společenské dění, který tvořili místodržitelský tajemník Bernovský, koncipient při hejtmanství dr. Janiš, farář Hrejsa, učitelé Mlodzík a Jiříček z Holešova, učitel Čejka a dr. Sedlák z Bystřice p. H. Julius Kulka chtěl na jaře 1918 sepsat s pomocí některých členů tohoto kroužku v němčině brožuru o oprávněných státoprávních požadavcích českého národa pro potřeby jeho propagace v cizině. Svůj vlastní program spojený se sionismem vložil ještě před převratem, kolem 20. října 1918, do článku „O otázce židovské“, který vyšel v Praze vydávaných novinách Židovské zprávy 25. listopadu 1918 jako odpověď na protižidovské články vycházející v Hané, novinách Čs. národní demokracie vydávaných v Kroměříži. Z Kulkovy stati, adresované pisateli oněch článků, vyjímám: „Zvolil jste si za téma otázku židovskou, kterou se zabýváte v několika článcích, ničeho zásadně proti tomu nenamítám; ale promiňte, řeknu-li Vám to bez obalu. Neznáte židovské otázky, neznáte dějin národa židovského, neznáte jeho snah a tužeb, neznáte hnutí sionistického, tohoto jarního výkvětu našeho národního probuzení jako střediska nejlepších a nejpoctivějších našich lidí ve všech zemích, po nichž žijeme roztroušeni. Neznáte stanoviska našeho k národu českému a jiným národům, které se nedatuje snad ode dneška, nýbrž jest odkazem zakladatelů naší strany… Kdybyste listoval jen povrchně v našich dějinách, zvěděl byste, že jsme potlačeni 2000 roků, Vy jste porobeni tři století. Porobení Vaše vytvořilo ve Vašem středu lidi malomyslné, odpadlíky, odrodilce, renegáty, plíživce, mrtvé duše, jak je nazval podle Dostojevského Machar, pokrytce a keťasy… Vy jste měli i v době nejkrutější nadvlády vídeňské svou vlast, my jí 2000 let nemáme. Náš život je v každém ohledu, ať už duševně, psychicky, ať už fyzicky, hmotně, ať už hospodářsky, abnormální, nezdravý, nepřirozený. U Vás stačilo 300 let k vytvoření oněch národních chorob, oněch vlastností ohavných; chápete, že za 2000 let za podmínek nejnepříznivějších se vyskytla u nás mnohdy duševní a charakterní degenerace?… Celá naše mladší inteligence sympatizuje se sionismem a věřte, že i u oněch, kteří jsou ještě zaujati ve starých předsudcích, jest dobrá vůle; nutno probuditi ryzí národní povahu z tisíciletého spánku.“ Po vzniku republiky se Kulka velmi horlivě účastnil židovského politického života v Československu, jezdil po rozličných schůzích od Sjezdu národního Židovstva při státě československém po Sjezd delegátů moravských a slezských sionistů. Impulsy z těchto velkých setkání pomáhal přenášet i do regionu. V Kroměříži byly založeny místní organizace Sdružení národních Židů a Židovské sociálně demokratické strany dělnické Poale Zion. Práce pro ideu sionismu přinesla Juliu Kulkovi trpké ovoce. Československé úřady na ministerstvech, zemských úřadech i v okresech byly plné úředníků, kteří získali veškeré zkušenosti v době monarchie, ti své návyky a myšlení nezměnili a jak jen to šlo se inspirovali ještě rakouskými vyhláškami, předpisy, nařízeními. Prezídium ministerstva vnitra posílalo na místodržitelství do Brna přípisy a upozornění, že podle výnosů bývalého rakouského ministerstva vnitra sleduje organizace Poale Zion cíle extrémně socialistické a je třeba ji sledovat, jinde úředníci psali, že Poale Zion vyvíjí „činnost radikálně socialistickou nejzazších extremů“. Kulka se s představiteli a členy Poale Zion stýkal a neviděl na tom nic špatného, tvrdil: „ Já sám nejsem členem zmíněné organizace ‚Poale Zion‘ v překladu ‚Dělníci Sionští‘, která reprezentuje skupinu socialistickou v národě židovském. Pokud je mně známo, pozůstává takováto strana pouze v bývalém Rakousku a v Americe. Organizace tato zakládá
se na zákonném podkladě dle spolkového zákona. Program organizace této jest sloučením idejí sionistických s myšlenkami socialistickými.“ Pro úředníky se nicméně stal podezřelým extremistou i on. Policii bylo navíc podezřelé, že si korespondenci nenechával posílat do Holešova, kde bydlel, ale do Kroměříže. Kulka to dělal, protože měl silné podezření, že mu v Holešově na poště otevírají dopisy. Úřadům byly podezřelé i jeho styky s cizinou. Kulka totiž chtěl pro pogromem postižené holešovské Židy získat finanční pomoc od Židů z USA, sám Max Brod mu dal kontakt na jejich zástupce v republice novináře Alsberga, kterého tedy požádal o pomoc. Aby těch „podezřelých okolností“ nebylo dost, používal při svých obchodních kontaktech s cizinou, hlavně s Anglií, kde chtěl pro svou košikářskou výrobnu získávat suroviny (bambus, španělský rákos), Alsbergova kurýra. Poště nevěřil. V této době se u Kulky objevily příznaky duševní choroby, jichž si byl ovšem vědom. Cítil se neustále pronásledován, špehován, vzpomínal na pogromovou noc v Holešově 3.- 4.12.1918, před očima se mu objevovaly mrtvoly zavražděných z té noci, vydrancované krámy, plenění, požáry. Ode dnů pogromu se podle svého vyjádření nemohl dostat do duševní rovnováhy. Cítil se v Holešově jako vyhnanec, tvrdil, že mu ve městě neodpovídali na pozdrav ani dosavadní přátelé. Dne 12. prosince 1918 se rozhodl z Holešova přestěhovat do Kroměříže, po několika měsících a zlých zážitcích ho následoval otec s rodinou, ti pak bydleli na Wilsonově třídě čp. 22 – dnes 1.máje. Pocit nejistoty a pronásledování nebyl planý, Kulkovi přestěhování ke klidu nepomohlo. Byl totiž podezřelý místodržitelskému radovi v Holešově Žáčkovi, který dal na základě obecného výnosu prezídia ministerstva vnitra o dohledu nad sionistickým hnutím provést, když už Kulka v Holešově nebydlel, dne 12. dubna 1919, domovní prohlídku v holešovském bytě jeho šedesátiletých rodičů a hned i v tamním židovském nadačním domě – v rabinátu (dnes nám. Svobody 2, čp. 97), kde Kulka mezi místními Židy často agitoval pro sionismus. Zároveň Žáček požádal okresního hejtmana v Kroměříži, aby dal provést domovní prohlídku přímo u Kulky. K této prohlídce v bytě na Miličově náměstí došlo z nařízení hejtmanství a po dohodě s obecní radou 13. dubna 1919. Provedl ji policejní komisař Trávníček se čtyřmi muži. Kulka doma nebyl, právě se vracel vlakem z Prahy, kde mimo jiné navštívil veleslavínské nervové sanatorium, což, jak poznamenal, jistě není útočiště činitelů státu nepřátelských, viděl tam choť pana prezidenta s dcerou Olgou. Při návratu našel svůj byt zapečetěný a vyděšenou bytnou. Odebral se tedy na policii a žádal vysvětlení. Policie u něho samozřejmě nic závadného nenašla. Pro nás by mohlo být zajímavé, jaké knihy vlastnil podezřelý sionista Kulka: Havlíčkovy sebrané spisy, spisy Josefa Svatopluka Machara a Národní písně slovácké, dále byli zastoupeni Shakespeare, Oscar Wilde, Dostojevský, Komenský, Spinoza, Schoppenhauer, Shalley, Carnegie, Walt Whitman, Kvapil, Neruda, Arbes, Masaryk. Z praktických tiskovin se u něho našly košikářské časopisy a Národohospodářský věstník. Prezídiu místodržitelství podával o prohlídkách zprávy holešovský rada Žáček. Zle působí jeho závěrečná poznámka: „Činnosti Julia Kulky bude zajisté potřebí věnovati zvýšenou pozornost, zde nelze činnosť židů spouštět ze zřetele.“ Podobně vyznívá závěr zprávy podepsané kroměřížským starostou Bartákem: „Julius Kulka jest policejně nenápadně střežen a bude-li při něčem podezřelém přistižen, bude ihned proti němu zákonitě zakročeno.“ Pak aby se necítil být nebohý Kulka pronásledován. Byl přesvědčen, že za vše může nějaký „udávač, jehož zlomyslnost se vyrovná jen jeho politické ignoranci.“ Kulka své obtěžování policií nenechal být jen tak, žádal prezídium ministerstva vnitra o potvrzení, že při domovních prohlídkách u něho i jeho rodičů nebylo nic závadného nalezeno a zároveň plnou satisfakci. Někteří jeho známí v Praze byli vysoce postavení, jeho přítelem ještě z Holešova byl i dr. Janiš pracující na místodržitelství v Brně – zrovna se stal okresním komisařem - který se také snažil o rychlé vyřízení trapné záležitosti. Na telefonický rozkaz z ministerstva vnitra z 6. května 1919 musely Kulkovi okresní úřady v Holešově a Kroměříži vydat potvrzení o
nezávadnosti písemností nalezených u něho a jeho rodičů. Pár dní nato ale ještě musel absolvovat výslech u okresní politické správy v Kroměříži ohledně organizace Poale Zion a jejích cílů. Výslech nařídilo prezídium moravského místodržitelství v Brně. Cílem Kulkova výslechu bylo mimo jiné zjistit jeho poměr k bolševismu. Kulky se velice dotklo nevyslovené podezření, kvůli kterému mimo jiné k prohlídkám u něho došlo, ohrazoval se: „Bylo mi naznačeno, že bych snad mohl míti spojení s nějakými komunisty!! Já, zaměstnavatel, majitel malé továrny, já, který hájí vždy hospodářské zájmy maloobchodnictva - já že bych byl komunistou? Opakuji! Nechápu, prostě nechápu!“ Co bychom k životě Julia Kulky ještě dodali. Tento velice inteligentní, od dětství velice nervní člověk, který se nemohl po prožití holešovského pogromu dostat do dobré duševní kondice, se ještě stačil 15. září 1919 oženit s Olgou rozenou Ohrensteinovou, nepodařilo se mu však uskutečnit svůj velký sen, podívat se do Palestiny, případně se tam i usadit. Poslední smutnou zprávu o něm podal jeho otec Mořic při úředním vyjednávání náhrad za škody způsobené během pogromu v Holešově: „Můj syn Julius Kulka bohužel zemřel dne 29. března 1920.“ J. Kulka podlehl zápalu plic v léčebném ústavu (psychiatrické léčebně) v Kroměříži, podivnost jeho životního příběhu dokresluje fakt, že v záznamu zemřelých je u něho v kolonce náboženství zkratka řk. – římskokatolické. On sám byl hrdým nenábožensky založeným Židem, pro to ale v Kroměříži v té době úředníci ještě zkratky neměli. Julia Kulku charakterizoval několikrát zmiňovaný Ferdinand Janiš takto: „ Mohu potvrdit, že Kulka ještě za doby rakouské vlády a perzekuce projevoval sympatie k českému národu a jeho snahám osvobozovacím. Myslím, že tyto sympatie byly opravdu upřímné. Považuji Kulku za vzdělaného a charakterního muže, za zaníceného přívržence sionismu a idealistického snílka o obrodě židovství v duchu i pravdě. Pokládám ho také za zcela nezištného a přímého člověka. Pokud já o něm mohu soudit, myslím, že jest Kulka smýšlení sociálněreformního, že zavrhuje bolševismus a jiné násilnické metody řešení sociální otázky. Aspoň vyjádřil se tak po holešovském pogromu. Ovšem za práva židů a za sionismus, myslím, že by bojoval a pracoval velmi energicky, ne-li přímo s náboženským fanatismem, ač v ohledu náboženském jistě nepatří k ortodoxním židům, nýbrž spíše k právě opačnému křídlu židů.“ Pro Holešov bylo důležité, že se zasadil, po vzniku republiky, o to, aby se úřadovalo v židovské obci česky, sám nezištně obstarával českou korespondenci. Mimo to se přičinil o bezbolestné zrušení v té době už jen dvoutřídní německé školy vedené Maxem Winderem, do které chodily hlavně děti holešovských Židů, k počátku školního roku 1919/1920. Tato škola byla českým Holešovanům solí v očích. Je ironií osudu, že člověk tak zaměřený na budoucnost, milující svobodu a svůj národ, který chtěl především pracovat na probuzení ryzí podstaty národní povahy z tisíciletého spánku a toužící po „harmonii svobodného lidstva“, zažil tak málo svobody, tak málo harmonie a zemřel tak mladý.
