O ČEM JE KNIHA Tato kniha je o dívce, která vypravuje svůj příběh ze života. Pokut chceš, pojď se připojit k příběhu s ní.
1. Kapitola ,,Děti, budu Vám vyprávět příběh.“ řekla Tereza ,,A co?“ řekly obě děti. ,,Budu Vám vyprávět příběh o mém životě.“ řekla Tereza. Narodila jsem se 11. srpna 1997 ráno v Brandýse nad Labem a pro moji mamku to nebylo nic příjemného, ale když jsem se narodila, mamka s taťkou byli nejšťastnější rodiče na celém světě. Mamka byla několik dní v nemocnici, a potom když ji pustili domů, tak si mě položila do kolébky a šla jsi odpočinout do ložnice. Pořád jsem jen a jen brečela. Máma ke mně přišla a chovala mě. Taťka si se mnou hrál a řádil se mnou. Po několika týdnech se na mě přijela podívat celá rodina a říkali, že rostu jako z vody. Uběhlo několik měsíců a byly Vánoce. Mamka pekla cukroví a já jsem ležela v kolébce a poslouchala jsem koledy. Na Štědrý den jsem dostala hodně hraček například plyšáky, dudlíka, řehtačky a mnoho jiných věcí. Po Štědrém dni, tedy 25. prosince za mnou přijela babička, která pořád mě jen a jen chovala a říkala: ,,jsi nejhezčí holčička na světě.“ Když byla noc, babička odjela domů a maminka mě uložila do kolébky a hned jsem usnula jako špalek. Na Silvestra jsme byli doma a poté, co nastala noc, lítaly rachejtle, petardy a já jsem řvala jako o život. Ve třech letech mi mamka vařila mléko a nechala mě samotnou v kuchyni. Na chvilku si odběhla pryč a já jsem na sebe vylila vařící vodu. Brečela jsem a hned za mnou
přiběhla mamka s taťkou a zavolali sanitku. Nakonec místo sanitky jsem letěla vrtulníkem na Bulovku. V nemocnici jsem byla týden. Naštěstí to nebylo vážno, takže do života bych neměla mít žádné následky. ,,Mami?“ řekly děti. ,,Ano.“ řekla Tereza. ,,A opravdu ti nic není?“ řekly děti. ,,Ne, opravdu nic.“ řekla Tereza. ,,Chcete vyprávět příběh dál?“ ,,Ano.“ řekly děti. Nakonec, když mě pustili domů, čekala na mě celá rodina doma a byli rádi, že jsem z toho všeho venku. Dostala jsem od doktorů nějaké mastičky, se kterými mě mamka mazala ještě tři týdny. Potom jsem řádila, jako kdybych se opět narodila. Měla jsem velké štěstí, že to takhle dopadlo a že při mně stála celá rodina. Po roce se mi narodila moje mladší sestra Verunka. ,,Tedy Vaše teta.“ řekla Tereza. Když mamku pustili z nemocnice, tak jsme čekali doma s babičkou. Když přijeli, Verunka začala plakat a maminka se ji snažila utišit, ale nepodařilo se jí to, tak ji dala babičce. Nakonec, když jí babička utišila, dala ji se mnou do kolébky a mamka si šla odpočinout a hlídal nás taťka s babičkou. Byla jsem hrozně ráda, že mám sestřičku. Užili jsme si velikou zábavu, ale museli si všichni dávat pozor, aby nevzbudili maminku.
2. Kapitola
Po několika letech, tedy když mně bylo šest let a Verunce pět let, tak jsme spolu chodili do školky ve městě, kde jsme bydleli, tedy v Brandýse nad Labem. To víte?, že jsem já a Verunka chodili na kluka?“ řekla Tereza. ,,Ne a proč jste chodili na kluka?“ řekly děti. ,,Tak poslouchejte, budu Vám vyprávět dál!“ řekla Tereza. Ale často jsme chodili nakrátko, tedy na kluka, protože se to mamce asi líbilo. Ve školce jsme si spolu hráli i s dalšími dětmi. Já jsem do školky chodila už poslední rok a Verunka ještě dva roky a když už jsem odešla, šla jsem 1. září 2003 do školy a chodila jsem do 1B. Moje třídní učitelka se jmenovala Dana Součková. Moc jsem se těšila do školy. Když jsem šla do třídy, byla jsem největší z holek i kluků. Bylo to hrozné připadalo mi, že jsem obr. V první třídě jsem se učila číst, psát a počítat. Byla to zábava a na vysvědčení jsem měla samé jedničky. ,,Mami, my jsme měli taky samé jedničky.“ řekly děti. ,,Já vím, jste taky chytré holky.“ řekla Tereza. Když jsem šla do druhé třídy Verunka šla poprvé do první třídy. Verunka měla za třídní paní učitelku Zdenu Knapovou a byla to hodná paní učitelka. Verunka často jezdívala ní a se třídou na výlety například lední hokej, do divadla, do kina, na školu v přírodě a to, co paní učitelka vymyslela. Já jsem jezdila také do divadla, do planetária, do zoo a také na školu v přírodě. Jakmile jsme skončili s pátou třídou, tak nám paní učitelka rozdala náhrdelníky. Já jsem dostala náhrdelník s fialovým srdíčkem.
3. Kapitola Když mně bylo šest let, tak jsem začala hrát basketbal. Můj první klub byl BK Brandýs a moji hlavní trenérkou byla Zuzka Vondrová. Poté začala i Verunka a její trenérkou je Lída Štemberková a pan Burket. Na basketbale nás poprvé učili dvojtakty, driblink, skákání přes švihadlo a další věci. Po delší době jsem začala trénovat u pana Švece, který trénoval moje sestřenky Lenku a Evu. Lenka je a na-
vždy bude mým idolem. Jak šly měsíce dál, přestoupila jsem do jiného klubu zvaného Sokol Pečky, ale to neznamenalo, že nehraju za BK Brandýs. Já jsem hrála za Pečky a hostovala v Brandýse. Za Pečky jsem hrála starší dorostenky tedy U19 a v Brandýse za mladší žákyně. Po delší době jsem přestala za hrát za Pečky i za Brandýs a přešla jsem do klubu zvaný Basket Slovanka. Tam byl můj hlavním trenér pan Jiří Toušek a Majka Rutharová. Pan Toušek byl trenérem mladších dorostenek a Majka Rutharová mladších a starších žákyň. Na Slovance jsem hrála pět let. S panem Touškem jsem byla dvakrát v Rusku a po třetí s panem Večerkou. Poprvé jsme skončili na druhém místě, po druhé jsme skončili na třetím místě a potřetí na pátém místě mě vyhlásili nejlepší hráčkou týmu. ,,Mami, jaké to bylo v tom Rusku?“ řekly děti. ,,Bylo to tam pěkné, ale po čtvrté bych tam už neletěla! “řekla Tereza. ,,A proč?“ ptaly se děti. ,,Protože mi tam moc nechutnalo a byla tam hrozná zima.“ řekla Tereza. ,,Tak pokračuji!“
4. Kapitola Z Ruska jsem si přivezla zranění, měla jsem výron v kotníku. Když jsem byla doma, tak mi pan Švec volal,že má o mě reprezentace zájem, ale já jsem byla zraněná, tudíž jsem to musela odmítnout. Když jsem se vyléčila, tak mi znovu přišla pozvánka do reprezentace. Na poprvé se mi to nepodařilo, protože jsem se zranila. Po druhé jsem absolvovala celé soustředění, ale nakonec mě vyřadily, protože jsem byla moc mladá a neměla jsem moc zkušeností. Napotřetí jsem to zvládla a jela jsem s reprezentací do zahraničí. V reprezentaci jsme dostávali různé věci například nové boty, ponožky, baťoh, velkou sportovní tašku se značkou Nike, reprezentační dres a sportovní láhev. Mým hlavním trenérem v reprezentaci byl Richard Fousek a vedoucím družstva byl pan Zdeněk Švec a Ondřej Švec. Masérem byl pan Toníček. Pan Toníček byl strašně hodný člověk, když nás něco bolelo, tak jsme šli hned za ním a on nás hned napravil.
,,Ono se to nezdá, ale někteří lidé si myslí, že se do reprezentace dostane snadno, ale není tomu tak. Musíš pořád na sobě pracovat a neměl by ses na to vykašlat. Pro mě to byla velká čest, že jsem tam byla. Naučila jsem se různé věci, našla jsem si nové kamarádky.“ řekla Tereza. ,,Mami a chybí ti reprezentace?“ řekly děti. ,,To víte, že mi to chybí, ale čas plyne dál a já mám přece vás.“ řekla Tereza. Když jsem se vrátila domů zpátky do České republiky, bylo to přibližně o velkých prázdninách, odešla jsem z klubu Basket Slovanka a šla jsem do klubu USK Praha, kde hraji doteď a hostuji ještě v první lize žen v Pečkách. Mým snem bylo, abych si zahrála s oběma sestřenicemi, ale splnilo se mi to pouze s jednou, a to s Lenkou. Když Lenka zjistila, že budu s ní hrát za Pečky, tak řekla: ,,Super, další Šípová.“ V té chvíli jsem nevěděla, jestli je ráda nebo jestli je naštvaná. Nakonec mi řekla, že je ráda, že budeme spolu hrát a v té chvíli jsme se o trochu více sblížili a já věděla, že nám to bude na palubovce fungovat. Mým hlavním trenérem za USK je paní Klečková a za Pečky je pan Švec. ,,Konec.“ řekla Tereza. ,,Ještě jednou nám to řekni, mami.“ odpověděly děti. ,,Ne, už do postýlek a na kutě.“ řekla Tereza. ,,Dobrou.“ ,,Mami.“ řekly děti. ,,Ano.“ opověděla Tereza. ,,Moc se nám to líbilo.“ řekly děti. ,,Děkuji a spát.“ ,,Dobrou noc a sladké sny.“ odpověděla Tereza.
KONEC
OBSAH KAPITOLY: 1) 2) 3) 4)
Když jsem se narodila. Když jsem šla do školky a do školy. Když jsem začínala hrát basketbal. Když si mě všimli.
Napsala: Tereza Šípová Úprava textu: Ondřej Šíp Nakladatelství: Mravenčí Rok vydání: 2012
