O. Cyril Šíma O.P. by se letos dožil jednoho sta let 100 let - pro člověka celý dlouhý věk, v dějinách jen smítko ve větru času

…………………..

O. Cyril Šíma O.P. by se letos dožil jednoho sta let 100 let - pro člověka celý dlouhý věk, v dějinách jen smítko ve větru času.

O. Cyril zemřel a je to už 27 roků, ale jeho dílo, myšlenky, písně, modlitby, úsměvy a vlídnost jsou s námi stále. Nezáleží ani na tom, kdo jej znal a kdo ne. Zdislavské poutě v Křižanově, Svatá hora u Kadolce, putování na Pernštejn, na Dědkovu horu, to jsou akce, kterým on dal život a které zlidověly a trvají tak, jak on si přál. Čas tak osvědčuje smysl jeho práce. Je však dobré, aby Ti, kteří si jej pamatují, předávali dál to, co od něj získali. Je to jeden z těch hlavních úkolů člověka na tomto světě - hledat dobro a šířit je. Otec Cyril Šíma to dělal po celý život a jeho příklad, příklad člověka nejen zbožného a vzdělaného, ale i skromného, pracovitého a laskavého je příkladem „ukázkovým“. On sám neměl rád oslavy a jubilea. On ani oslavovat nepotřebuje. Jeho skutky dostačují. Oslavy 100. výročí jeho narození jsou důležité ne pro „oslavence“, ale pro nás. Zastavit se, vzpomenout si co, jak a proč dělal. Co vše stihl za těch pár pozemských let. Proč to vlastně všechno dělal? Třeba se i zamyslet co a proč dělám já? Co je pro mne důležité a co zůstane po mě? Anebo se jen radovat z toho, že kolem nás byli a jsou lidé, jejichž priority se výrazně liší od toho, co většina považuje za standardní a normální. Že krása a dobro není jen v pohádkách. Slavit a vzpomínat budeme v neděli 11. září při mši svaté a pak ve farním centru Sv. Zdislavy v Křižanově. Tam bude uvedena do světa kniha a výstava o životě a díle Otce Cyrila. Odpoledne pak bude pouť na Sv. Horu u Kadolce, kterou začneme u hrobu O. Cyrila na místním hřbitově a po adoraci na Svaté a návratu do Křižanova bude pokračovat program ve farním centru podvečerem, na kterém budou prezentovány dostupné a známé dokumenty související s O. Cyrilem a jeho působením v Křižanově. Jeho řádoví bratři dominikáni nám poví o historii i současnosti jejich řádu, o svatosti a cestě k ní. Jako na každé dobré oslavě nebude nouze o dobré jídlo a pití a snad ani o pohodu. Aby se toto vše naplnilo, prosíme Vás všechny o pomoc. Kdo máte materiály, dokumenty, fotografie, zápisy v památnících či jiné artefakty, nebo vzpomínky co jste kdy kde zažili, poskytněte je, napište... prostě dejte je k dispozici, jak se říká „do placu“. Ať vzpomínky na O. Cyrila nezůstanou o samotě v našem soukromí a nebereme si je s sebou do hrobu. Lépe jim je a bude mezi lidmi. farář Tomáš Holcner a Petr Uhlíř

Milí farníci, před několika dny mě v novinách zaujal rozhovor s panem arcibiskupem Dukou. V tomto rozhovoru pan arcibiskup odkryl některé ze svých plánů na oslavu výročí příchodu sv. Cyrila a Metoděje. Již v roce 2013 totiž uplyne jubilejních 1 150 let od jejich příchodu. Ráda bych vám všem tento rozhovor nyní zprostředkovala nejen proto, že se v něm hovoří o jedné z nejdůležitějších událostí, která celou Moravu už za dva roky čeká, ale také proto, že nám v rozhovoru pan arcibiskup opět připomíná to, že sv. Cyril a Metoděj jsou významnými osobnostmi církevního života nejen pro celou Moravu, ale i pro Evropu. Katka☺

Arcibiskup Duka:

Příjezd papeže na Velehrad je téměř nevyhnutelný Nebývá zvykem, aby papež přijel do jedné a téže země dvakrát krátce po sobě. A zvláště to platí pro toho současného, Benedikta XVI., který nikdy moc necestoval. Arcibiskup pražský Dominik Duka nicméně oznámil, že papež zřejmě udělá výjimku a v roce 2013 přijede na Velehrad na oslavy 1 150. výročí příchodu věrozvěstů Cyrila a Metoděje. Benedikt XVI. navštívil Česko předloni. Zdá se, že to kulaté výročí až magicky přitahuje? Nejméně rok si všímáme velkého zájmu hlav států, které se při oficiálních návštěvách ptají na tyto významné oslavy. O to větší mají zájem osobnosti států střední Evropy – tedy zemí cyrilometodějské misie. Vždyť kdo z nás se dožije dalších kulatin za padesát let? Doceňujeme i dnes význam Velehradu pro českou státnost? Byly doby, kdy jsme si jeho roli uvědomovali, a jindy ho naopak ignorovali. Cyrilometodějský kult v tom nejlepším slova smyslu sehrával vždy velkou roli v českých, ale i ve slovanských dějinách – politických i církevních. Zájem přijet projevil i cařihradský patriarcha Bartoloměj. I pro něj tedy tato tradice velmi znamená. Jeho a papežova přítomnost povyšují Velehrad 2013 na církevní událost roku jako jeden z kroků smíření katolické církve s pravoslavím. Shrnu-li to poněkud neskromně, tak přítomnost papeže na Velehradě 2013 je téměř nevyhnutelná. Jakou máte jistotu, že papež Benedikt XVI. Na Velehrad přijede? Řekněme tak devadesátiprocentní.

Ale to je… …Já vím, je to až za dva roky. Proto říkám, že je to na devadesát procent. Normálně by papež do Česka znovu nepřijel. Nebyla by šance. V kterých obdobích jsme vlastně doceňovali příchod Cyrila a Metoděje na Velehrad, a kdy ne? Šlo to po vlnách: doba, kdy tito patroni Evropy žili, pak epocha Přemyslovců a Karla IV. Hlásili se k nim i Habsburkové. Znovu je objevili až obrozenci v devatenáctém století. Moravané pak vzkřísili kolem roku 1860 Velehrad doslova z trosek. Dnes to chápeme jako obnovení sebedůvěry slovanských národů v Evropě. Na Velehrad se připravují i vědecká pracoviště České akademie věd… Vždyť Velkomoravská říše byla prvním státem v Evropě, který byl rozdělen linií hranice římské říše – tehdejší vyspělé části Evropy. Po zániku Velké Moravy přešla tato státnost do Prahy. I to je důvod, proč jsou Cyril s Metodějem na vnitřním ochozu katedrály svatého Víta. Velehrad vytvořil bez nadsázky Prahu a byl i středem Slovanstva. Převzato z: MF DNES XII/151 28. 6. 2011

Ještě jednou mi, milí čtenáři, dovolte vrátit se k cyrilometodějské tematice, tentokrát však z trochu jiného úhlu. O svatých Cyrilovi a Metodějovi toho bylo už mnoho řečeno, ať už třeba v kostele, nebo ve škole během hodin dějepisu, takže o nich každý z vás alespoň něco ví. Co ale víte o muži, na jehož přání se soluňští bratři vydali na dalekou pouť? Co byste dokázali říci o člověku, díky kterému se víra začala šířit i na našem území a kterého si za jeho čin váží pravoslaví natolik, že ho povýšilo mezi světce? Někteří byste si možná vzpomněli, že se jmenoval Rostislav. A vy, ostatní, kteří si opravdu ani toto jméno nevybavíte, nezoufejte. Trochu jsem zapátrala za vás, takže jestli máte chuť, čtěte dál a možná se něco o tom tajemném Rostislavovi dozvíte. Kníže Rostislav byl synovcem zakladatele Velké Moravy Mojmíra I. Na moravský knížecí stolec dosedl po smrti svého strýce pravděpodobně někdy kolem roku 846 díky podpoře východofranského krále Ludvíka. Ludvík, jehož chráněncem nový panovník byl, od Rostislava na oplátku očekával, že bude nadále spolupracovat a rozšiřovat moc Franků ve střední Evropě. Záhy po svém nástupu se však Rostislav začal snažit o vymanění svého knížectví z franského vlivu. Tento vliv neustále narůstal především díky franským misionářům, kteří se na Velké Moravě snažili šířit křesťanství. Rostislav si plně uvědomoval, že pokud chce, aby jeho území bylo samostatné, musí se vymanit především z kulturního a náboženského vlivu Franků. Proto koncem padesátých let devátého století požádal papeže, aby na Velkou Moravu poslal misionáře, kteří by nepodléhali franskému králi a kteří by přitom v jeho zemi šířili víru. Papež však prosbu knížete nevyslyšel, a tak se Rostislav roku 861 nebo 862 se stejnou prosbou obrátil na byzantského císaře Michala III. Císař jeho prosbě vyhověl a poslal Cyrila (Konstantina) a Metoděje, aby mezi Slovany, jejichž jazyk ovládali, šířili víru.

Bratři, kteří na Moravu dorazili roku 863, se ihned dali do práce. Zavedli slovanskou bohoslužbu, přeložili Bibli a další liturgické texty do nového jazyka – staroslověnštiny, pro kterou Cyril vytvořil také nové písmo – hlaholici, a položili tak základ moderního českého státu. Králové Východofranské říše se Rostislavovy snahy o osamostatnění samozřejmě již od padesátých let snažili ztrestat, vždy však neúspěšně. Jejich cíle se jim podařilo dosáhnout až v roce 870, kdy byl Rostislav zrazen Svatoplukem, svým synovcem a vládcem nitranského knížectví, které tehdy bylo velkomoravskou provincií. Svatopluk Rostislava zajal, předal Frankům a sám usedl na knížecí stolec. Rostislav byl poté odvlečen pravděpodobně do Řezna, kde byl odsouzen k smrti, oslepen a uvržen do vězení, ve kterém ještě téhož roku zemřel. Tolik o životě a osudu tohoto málo známého, leč naprosto klíčového panovníka našich dějin. Doufám, že se vám pohled na životní osudy člověka, který stál v pozadí cyrilometodějské misie, líbil. A pokud si, až příště uslyšíte jméno knížete Rostislava, vzpomenete na víc, než jen, že jste to někdy slyšeli, bude to pro mě největší zadostiučinění. Přeji vám pěkné prázdniny. Katka☺

“Zdar v září” Pozdrav snad trochu divný, vždyť léto teprve začíná. Začínají prázdniny, dovolené a s nimi vše, co k tomu patří. Těšení se - naděje na klid a pohodu, na odpočinek, ale taky spěch, cestování, vedro, plné letišní haly, “last minute slevy” a dopravní zácpy a co já vím, co vše ještě patří k tomu našemu “modernímu” létu. Pro mne začalo léto, jako už po hodně let, výletem na Pernštejn. Tenhle každoroční „retro” výlet je tak trochu návrat do dob, kdy nebyla auta a letadla, kdy čas odměřovalo slunce a vzdálenost byla ohraničena obzorem. Je to nahlédnutí do nedávné doby, kdy se lidé vzájemně potřebovali a kdy měli k sobě blíž a chtíc nechtíc to prožívali. Tvoříme tak opakovaně „pochodující muzeum”, ve kterém je možno zažít skoro zapomenutý pocit spolehnutí se na sebe a svoji lidskou, ničím neznásobenou sílu a také radost z toho, že to tak jde, a že nám to ještě stále jde a prochází. Prostě jdeme každý na trh s tou svojí kůží. No a letos nás šlo a v pohodě došlo celkem 33 lidiček. Návštěva křižanovských v sousedním panství, cesta na hrad Pernštejn se vydařila. Byla to cesta do pohody a klidu a v jejím závěru, když jsme se rozcházeli na křižanovském nádraží zazněl ten “podivný pozdrav”. Nejmladší letošní poutník, synek Martina Koziny pravil: „Tak zdar v září”. No řekněte mi, co víc si může člověk přát ? Dík Vám všem, kteří jste šli i těm, kteří jste nás ze zálohy podporovali a jistili. No a nezbývá mi, než vás pozdravit po poutnicku: ”Zdar v září”. Tedy v sobotu 17. září, kdy půjdeme na hrad plný krás, neboť vězte - bude se konat zas krásná květinová výstava “Podzim na Pernštejně”. A kdo nevěří … ať tam jde s námi, jinak neuvidí nic. Petr Uhlíř

TRADIČNÍ KARMELSKÁ POUŤ V HEŘMANOVĚ Rok s rokem se sešel a jsou tu opět letní prázdniny. Skončil školní rok, přišel čas dovolených a letních táborů a také čas, kdy se přiblížila již tradiční pouť ke cti Panny Marie Karmelské, kterou naše heřmanovská farnost slaví každoročně jako svou letní pouť. Socha Panny Marie putuje od vesnice k vesnici nesena v průvodu družičkami a v posledních letech i mládenci s doprovodem kněze, ministrantů, hudebníků a v neposlední řadě i věřících z celého okolí, kteří Matku Boží doprovázejí do Heřmanova, kde je pak, k její poctě, sloužena slavná mše svatá. A nebude tomu jinak ani letos. Proto si Vás všechny dovolujeme srdečně pozvat na neděli 17. července 2011 na poutní slavnost ke cti Panny Marie Karmelské, která bude zahájena v 8.30 hodin krátkou pobožností a průvodem od kapličky ve Vidoníně, přes Radňoves, Novou Ves do Heřmanova, kde pak v 10.00 hodin bude na návsi sloužena mše svatá. Odpoledne pak ve 14.30 hodin v kostele sv. Mikuláše poděkujeme při svátostném požehnání za zdar celé poutě a budeme si vyprošovat Boží požehnání do dalších dnů. Hlavním celebrantem bude P.ThDr.Lukasz Szendzielorz, děkan a farář ve Velkém Meziříčí, který letos přislíbil svou účast. Prosme tedy Pannu Marii, aby nám vyprosila příhodné počasí a aby neustále ochraňovala nás i celou naši farnost. A věřme tomu, jak se zpívá v jedné mariánské písni, že Maria za nás prosit nepřestane. Josef Drlíček. ...na Karmelu se učíme vnímat Pannu Marii tak, jak máme vnímat Boha - nepozorovaně a skrytě. ( P.Vojtěch Kodet)

Panna Maria Karmelská Co se nám vybaví, když slyšíme slovo karmel? Někomu hora v Palestině, jinému kontemplace či rozjímání, dalšímu ticho a Panna Maria. Její jméno opravdu pochází z hory Karmel (karmel se překládá jako "zahrada"). Zde od nejstarších křesťanských dob vedli poustevníci kající život a uctívali Rodičku Boží. Na začátku 13. století tady založili řeholní řád. Karmel je horský hřbet v Izraeli, který se rozprostírá od Haifského zálivu do vnitrozemí na jih od potoka Hebron. Odnepaměti sloužil jako místo kultu různých náboženství. V hebrejštině znamená karmel „ovocnou zahradu“ či „Boží vinici“. V 9. století před naším letopočtem, v době proroka Eliáše, zde došlo k zápasu o pravou víru Izraele: Hospodin před očima Izraelitů zapálil oběť, kterou připravil prorok Eliáš (1 Král 18). V závěru 12. století se v jeskyních karmelské hory u Eliášovy studny usadil hlouček křesťanských poustevníků. Většinu dne trávili každý ve svém příbytku v

modlitbě a práci. Chtěli následovat příklad horlivého proroka Eliáše. Z malé komunity poustevníků se postupně vytvořilo nové řeholní společenství katolické církve: řád karmelitánů – bratří Panny Marie Karmelské. Zbožnost karmelitánů se od počátku vyznačovala velkou úctou k Panně Marii. Za pomoc v nesnázích děkovali karmelitáni Matce Boží. Byla jí zasvěcena první kaple stojící uprostřed cel na Karmelu. Kamkoliv přišli, zakládali mariánské svatyně, jako například Santa Maria della Vittoria v Římě, Panna Maria se skloněnou hlavou ve Vídni, Panna Maria Vítězná v Praze, Černá Madona v Polsku apod. Od roku 1386 slavili 16. července její svátek. Papež Benedikt XIII. později rozšířil slavení svátku Panny Marie Karmelské na celou církev. Vnějším výrazem snahy následovat příklad Mariina života je škapulíř, součást tmavého hábitu karmelitánů. Podle řádové legendy jej v polovině 13. století darovala sama Panna Maria generálnímu představenému sv. Šimonu Stockovi v anglickém klášteře Aylesford. Místo textilního škapulíře se dnes někdy používá medailka, kterou nosí i terciáři a členové škapulířového bratrstva. Panna Maria Karmelská bývá v některých zemích nazývána „škapulířovou“ – Královnou posvátného škapulíře.

Co možná nevíte o poutích Historie poutí Málo lidí zná pravý, původní význam slova pouť a ještě méně by jich dokázalo nějaká poutní místa vyjmenovat. Přestože Bible k poutní aktivitě přímo nevybízí, najdeme v ní několik míst, v nichž lze původ poutí a jejich význam vystopovat. Některé poutě byly pro Izraelity dokonce povinné, např. velikonoční pouť do Jeruzaléma. Prvními cíli poutníků byla místa, kde se nějakým způsobem projevila Boží přítomnost nebo kde byl pohřben nějaký svatý: Svatá země, hroby apoštolů, mučedníků a světců, místa uchovávání význačných ostatků. Pro ty, kteří nemohli podnikat daleké poutě, se poutní místa symbolicky přenášela do bližších krajů. Tímto způsobem vznikaly například „Monti Sacri“, tj. „Svaté hory“, které přibližovaly sochami a obrazy Svatou zemi, nebo Loreta -„kopie“ domku Svaté rodiny uctívaného v italském Loretu.

Vývoj poutní tradice v Čechách Poutní tradice v Čechách a na Moravě má své kořeny ve středověku. Poutě měly už od počátků nejrůznější zaměření a charakter. Významným místem byl Levý Hradec, dále Tetín, který je místem zavraždění a původního hrobu sv. Ludmily a Stará Boleslav. V době vlády Karla IV. směřovaly poutě do pražské kaple Božího Těla na dnešním Karlově náměstí, kde byly ukazovány říšské klenoty spolu s ostatky svatých. Rozšířená byla pouť prosebná či děkovná, putování bývalo také ukládáno jako pokání na odčinění hříchů. Zvláštním typem poutí byly rytířské poutě k posvátným místům po celé Evropě, realizované alespoň částečně koňmo, vozem či lodí. Vrcholné gotické období je spojeno s rozmachem mariánské úcty. Zatímco husitská revoluce vývoji poutní tradice nijak výrazně neuškodila, jinak tomu bylo u luterské reformace. Reformátoři se chtěli vrátit „k pramenům původní církve“ a v

jejich programu nezbývalo na poutě místo. Proto dochází v Čechách v 16. století k útlumu rozvoje poutí, někde až ke stagnaci. „Zlatý věk“ poutní tradice přišel v době baroka, tedy v 17. a 18. století. Obnovují se poutě k místu mučednické smrti sv. Václava – do Staré Boleslavi, kde rozkvétá mariánská úcta. Naprostá většina poutních míst se dochovala převážně v barokním podání. V mnoha případech se barokním architektům a stavitelům podařilo výborně sladit podobu chrámové stavby a okolní krajiny. Veliké pozornosti se dostává různým pramenům a studánkám, kterým jsou připisována zázračná uzdravení rozličných neduhů. Česká krajina se stává „zahradou Mariinou“, je protkána sítí kostelů, kaplí, kapliček, pečlivě chráněných studánek a stromů s milostnými obrázky. Přístupové cesty k významnějším poutním místům jsou lemovány otevřenými kapličkami a stromořadím. Poutě tehdy neznaly hranic. Pěšky nebo na selských vozech putovali poutníci i do vzdálenějších míst. Z poutí si lidé přinášeli svaté obrázky, obrazy malované na skle, růžence a modlitební knížky. Na poutní místa přicházely také významné osobnosti z řad šlechty, nechávaly si v jejich blízkosti budovat rodinné hrobky. Pro poddané znamenaly poutě vytrhnutí ze stereotypu každodenní práce a povinností, přinášely duchovní očištění, osvobození od starostí. Vedle náboženské roviny je nezanedbatelný také kulturní a vlastenecký význam poutních míst. Vznikaly ucelené soupisy přibližující jednotlivá poutní místa, jejich historii, význam a zázračné události, které se zde udály. Rozkvět poutní tradice v období baroka silně přibrzdil nástup osvícenských panovníků. Reformy Josefa II. se dotkly nejen řeholního života, ale bylo vydáno

také nařízení proti poutím, které zredukovalo počet poutí a procesí, mnohá místa úplně zakázalo. V průběhu 19. a do cca 1. poloviny 20. století se poutní tradice nadále udržovala, ovšem politické a společenské události té doby se na dalším vývoji podepisovaly spíše negativně. Naprostou katastrofou pro poutní tradici v Čechách byl však nástup komunistické totality. Byla učiněna zastrašující opatření proti věřícím, která přispěla k zániku některých poutních míst. Ani tato a další opatření však zcela nezlikvidovala poutní tradici a zájem poutníků, ačkoliv se za totality poutní život nerozvíjel, ale pouze přežíval. Byla omezována možnost dopravy poutníků, ale mladá křesťanská generace podnikala pěší poutě i na dlouhé vzdálenosti, např. z Prahy na Svatou Horu u Příbrami či do Staré Boleslavi. V roce 1985 se při příležitosti oslav 1100 let od smrti sv. Metoděje shromáždily tisíce věřících na cyrilometodějské pouti na moravském Velehradě za účasti zástupce papeže Jana Pavla II. Poutní tradice dnes Poutní místa v České republice jsou v dnešní době navštěvována věřícími i nevěřícími lidmi. Ty první sem přitahuje hlavně náboženský význam poutě, druhé umělecké hodnoty těchto míst a zklidnění v dnešním uspěchaném životě. Během pěšího putování má poutník čas vytrhnout se ze stresu dnešní hektické společnosti a hlouběji se zamyslet nad okolním světem, nad svým životem. Možná i proto dnes zažívají poutě svou renesanci. Na poutní místa se dnes dá i „dojet“ klimatizovaným autokarem či osobním automobilem, ale toto ochuzuje duchovní zážitek, který absolvování poutě nabízí.

ZDIVA- ČERVENEC 2011

!! FOTOSOUTĚŽ !! Redakce našeho farního „občasníku“ tímto vyhlašuje letní fotosoutěž. Tématem fotosoutěže je Moje (naše) cesta. Pojetí necháváme zcela na autorech a těšíme se na vaše příspěvky.

Podmínky a pravidla soutěže 1. 2. 3. 4. 5. 6. 7. 8.

Soutěž je otevřená pro každého Každý účastník může poslat pouze jednu fotografii Do soutěže budou přijímány digitální fotografie i fotografie klasické Fotografie je možné poslat na adresu [email protected] nebo donést vyvolané fotografie do sakristie, které tímto prohlašuji za sběrná místa ☺ K fotografiím napiště své jméno a bydliště Všechny fotografie budou vystaveny. „Odborná“ porota zvolí vítěze. Odborná porota: … bude jmenována ☺

Ceny – hodnotné publikace Zahájení soutěže: 3. července. 2011 Uzávěrka soutěže: 1. září 2011

Nebojte se a podpořte nás svou účastí!!

9

ZDIVA- ČERVENEC 2011 Redakce Zdivy je velmi potěšena, že může zveřejnit Životopis kněze Františka Pařila, který zpracovala a poslala nám paní Marie Hladíková z Vidonína, které tímto velice děkujeme. Formou 3 dílného seriálu se budeme moci dozvědět více o tomto výjimečném rodákovi z Vidonína.

Životopis kněze Františka Pařila rozšířený o stručný popis takzvaných „babických událostí“ František Pařil se narodil 21. ledna 1911 ve Vidoníně. Otec F. Pařila hospodařil se svojí početnou rodinou na středně velké zemědělské usedlosti. Bylo přirozené, že vesnické děti od mládí v hospodářství pomáhaly, jak jejich síly stačily. Sázení brambor, sušení sen, pomoc při žních, pastva dobytka – to je jen malý výčet prací, které děti běžně vykonávaly. Samozřejmostí bylo, že starší hoši se naučili pečovat o koně, řídit je v povozech, orat pole. Nepochybně všechny tyto práce si ve svém dětství a mládí osvojil i chlapec František. Základní školní docházku započal ve Vidoníně, pokračoval na měšťanské škole ve Žďárci, posléze absolvoval gymnázium v Tišnově a studium bohosloví v Brně. Na kněze byl vysvěcen 5. července 1937. První kaplanské působiště pátera Pařila bylo v Boskovicích; mimo kněžské povinnosti pracoval v místní Charitě a v rámci její činnosti měl na starosti také provoz kina. Od 1. srpna 1940 byl přeložen do Deblína, jako administrátor (správce farnosti s povinnostmi faráře). Dalšími jeho kněžskými působišti byly např. Olešnice na Moravě, Podivín, Volfířov u Dačic. Od 1. července 1948 byl ustanoven farářem v Horním Újezdě v okrese Třebíč. Po únoru 1948, kdy se státní moci v ČSR zmocnila komunistická strana, byla nastolena tvrdá politika také vůči soukromým rolníkům, kteří nechtěli vstupovat do JZD. Za to na ně těžce doléhaly nástroje nátlaku – například státem předepsané dodávky zemědělských produktů byly tak vysoké, že je mnozí nesplnili, za což byli vysoce pokutováni; jiní je splnili, ale za cenu velkého uskromnění. Nouzi v domácnostech pomalu střídala bída. Dalším cílem, na který se státní moc zaměřila, byly církve. Do doby, kdy ve státě vládla komunistická strana, nikoliv vláda republiky, se nehodilo postavení církve nezávislé na státu, ani velká autorita kněží u občanů. Nad činností církví byl ustanoven státní dozor, byl vydán zákaz vydávání církevních novin a časopisů,

10

ZDIVA- ČERVENEC 2011 zrušeny byly církevní spolky, likvidovány byly kněžské semináře a bohoslovecká učiliště, mnoho kněží a řeholníků bylo uvězněno a internováno atd. V lidech byla úmyslně podněcována nenávist vůči majetnějším spoluobčanům a kněžím jako k nepřátelům nového politického zřízení v zemi. Šířilo se udavačství. Páter Josef Valerián, nynější farář na Moravci, který P. Pařila poznal už jako ministrant v Boskovicích, vzpomenul na svůj osobní zážitek: V roce 1950 v Jaroměřicích nad Rokytnou, v místě svého prvního kaplanského působiště, zabavil v hodině náboženství papírek, který si mezi sebou podávali dva chlapci. O přestávce ho v kabinetu rozbalil, a četl: „Budu-li chtít, tak pátera Josefa udám“. Doba byla těžká, i děti byly zmanipulované… Katolický kněz František Pařil k jedné utlačované skupině patřil a z druhé co by syn rolníka vyšel. Lze si odvodit, že mu nemohlo být lhostejné, jak se situace zhoršovala a zpočátku se snažil útlaku čelit. Z archívních zápisů vypracovaných StB, která ho sledovala, vyplývá, že upozorňoval své farníky na to, jak je současná politika „bezbožecká“, 19. srpna 1950 odmítl podepsat rezoluci proti americkému vojenskému zásahu v Koreji. Později se už podrobil, veřejně se neangažoval a choval se zdrženlivě. V tomto bodě životopisu P. Pařila se nelze nezmínit o jeho - na svou dobu nepochybně velmi radikálním rozhodnutí – zvelebit farní hřbitov v Horním Újezdu. Stávající byl neuspořádaný, jednotlivé hroby byly nahodile rozesety po hřbitovním poli. Ve spolupráci se známým architektem vypracovali projekt, byly vytyčeny pěšiny a nové hroby byly řazeny do pravidelných řad. U části pozůstalých však změna vyvolala značnou nevoli. Namítali: „Tady se šlape po hlavě mé maminky, tady po nohách našeho strýčka“ atp. Obtížně jim jejich farář vysvětloval, že „těm zesnulým je to jedno“, ani je to nebolí, ani nejsou zneuctěni. Počátkem roku 1951 přišel na Moravskobudějovicko a Třebíčsko Ladislav Malý. Prohlašoval o sobě, že je agent CIC (americké vojenské kontrarozvědky) a přichází zorganizovat odboj lidí ochotných vzdorovat stávajícímu politickému režimu. Navštěvoval své známé z mládí a snažil se je získat pro „svou věc“. Na faře v Rokytnici vyhledal místního faráře, svého spolužáka z gymnázia P. Jana Bulu a žádal o jeho pomoc. Osvobodil prý arcibiskupa Berana z internace, ukrývá ho na tajném místě a čeká na vhodnou chvíli, aby ho mohl převést přes hranice do exilu. Přáním arcibiskupa před cestou přes hranice prý je, aby byl vyzpovídán. Zpočátku Malému uvěřila jak skupinka rolníků, tak si informací o arcibiskupovi získal důvěru některých mladých kněží. Brzy se však ukázalo, že jeho činnost nemá nic společného s prací skutečného agenta. Neuvážené kousky, ke kterým svedl i pár mladých sedláků, měly spíše provokační a výtržnický charakter a situaci jenom zhoršovaly. Malý se například veřejně procházel po vesnici v uniformě SNB se zbraní přes rameno, v obci Cidlina vyděsili schůzující funkcionáře, v Újezdě vypustili tajemníkovi z chlívku prase a stříleli po něm, ozbrojení se domáhali vstupu k sedlákům a na fary, dožadovali se alkoholu atp. S žádostí o prokázání služby arcibiskupovi oslovil i P. Václava Drbolu, faráře z Babic, samotnou návštěvu u arcibiskupa však neustále odkládal. P. Jan Podveský, farář v Jaroměřicích na Rokytnou, který měl předchozí odbojářskou zkušenost z 2. světové války, správně vyhodnotil negativní vliv Malého i jaké nebezpečí představuje. Sám spolupráci s Malým rezolutně odmítl a varoval před ní i kněze ze svého okolí, např. 11

ZDIVA- ČERVENEC 2011 P. Valeriána a P. Bulu. Současně se však zdráhal Malého udat, jelikož si byl vědom, jak by byli ohroženi lidé, kteří s ním přišli do styku. Nakonec byl odhodlán k udání Malého, v případě, že přijde do Jaroměřic na faru; k tomu již ale nedošlo. Varován P. Podveským, dal P. Bula Malému najevo svoje pochybnosti, vybídl Malého, aby opustil tamní kraj a neuváděl lidi v nebezpečí. V průběhu jara 1951 po provokačních akcích iniciovaných L. Malým došlo k rozsáhlému zatýkání. Dne 30. dubna 1951 byl zatčen i P. Bula. Dne 17. června 1951 byl zatčen a uvězněn babický farář Václav Drbola. P. Valerián vzpomíná, jak sám poučen svým farářem P. Podveským, varoval P. Pařila, aby „byl opatrný, aby se do něčeho nezapletl“. Dostalo se mu ujištění: „…to nepřipadá v úvahu“. Ze zprávy o zatčení P. Pařila nicméně vyplývá, že 24. června 1951 skupinka tří osob vedená Malým na faru do Horního Újezdu přišla. Dva další byli Antonín Mityska (místní farník, mladý rolník a dobrý známý pana faráře) a Antonín Plichta starší (známý partyzánský velitel z časů protektorátu a odpůrce kolektivizace). Na faře se zdrželi do 26. června, ačkoliv je P. Pařil varoval, že je sledován (StB) a vyčetl Malému vinu na zatčení P. Buly a P. Drboly. Z výše uvedeného nelze než vyvodit jednoznačný závěr – návštěva na faře nebyla vítána, ale pouze trpěna. V pondělí 2. července 1951 po desáté hodině večerní byli v budově babické školy zastřeleni tři funkcionáři místního národního výboru, čtvrtý byl zraněn. Pachateli byli podle oficiální verze vyšetřovatelů L. Malý a A. Mityska. Ke skupině patřili dále bratři Stanislav a Antonín Plichta ml., kteří hlídali venku před školou(podle očitých svědků předtím seděli u Roubců v Bolíkovicích, Malý popíjel a mluvil jen o Babicích. V půl desáté se zvedl a doslova přinutil oba Plichtovy syny a Mitysku k cestě do Babic). Série drobných provokací L. Malého vyvrcholila vraždou obyčejných, politicky bezvýznamných lidí, z nich přinejmenším řídící učitel Tomáš Kuchtík a Josef Roupec se v Babicích těšili dobré pověsti spoluobčanů, nečinili zle, naopak v rámci svých možností pomáhali. Podle oficiální verze byl následujícího dne Malý při zatýkání v žitném poli nedaleko Babic smrtelně zraněn, na místě zahynul Antonín Plichta mladší, jeho bratr Stanislav byl těžce zraněn. Tragédie, která se odehrála v babické škole, měla dalekosáhlé následky. Stala se záminkou k rozpoutání obrovských represí v kraji. Během několika dnů bylo pozatýkáno a uvězněno mnoho osob, mezi nimi 5. července 1951 také P. Pařil. Přišli si pro něj na faru v 17 hodin vpodvečer, právě ve chvíli, kdy se modlil. Uvězněni byli v jihlavské věznici, kde byli podrobeni krutému fyzickému i duševnímu týrání. Například P. Bula sdělil při povolené návštěvě své sestře, že nemá ani jeden přední zub. Spoluvězni později vypovídali, jak se celé noci ozývalo věznicí hlasité sténání P. Drboly. Další z „babických“ vězňů pan Ludvík Stehlík po letech vzpomínal, jak ho vyšetřovatelé bodali pažbou samopalu do břicha a slabin a křičeli na něj, že je to samopal, s kterým se střílelo v babické škole. P. Valerián, který byl zatčený v srpnu 1951, od svých dozorců uslyšel: „Za 14 dnů budeš viset, jako ti, co už jsou v tom vašem nebíčku.“ – bylo mu 26 let. Nepochybně podobně mučen byl i P. Pařil. (POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ) 12

ZDIVA- ČERVENEC 2011

Slavnostní poutní koncert v Heřmanově V neděli 17. července v 15 hodin se v heřmanovském kostele sv. Mikuláše uskuteční Slavnostní poutní koncert. Přijďte si poslechnout sváteční melodie v podání Františka Fialy (varhany) ředitele Konzervatoře Evangelické akademie a jejích studentů (minulých, současných a možná i budoucích…☺) Šimona Pavlíka (trombón), Lucie Laubové (zpěv), Marie Laubové (varhany a violoncello). Středověký podvečer 20. 8. 2011 od 16:00 Na závěr prázdnin se můžete opět těšit na příjemně strávené odpoledne na farní zahradě. Budou přichystány atrakce a soutěže pro děti i dospělé a chutné občerstvení. Hudbu zajistí "středověká" kapela Quanti Minoris: http://www.quantiminoris.cz/

Biskupství brněnské pořádá v areálu Kláštera ve Žďáře nad Sázavou 8. diecézní pouť rodin, 27. srpna 2011, informace: najdete na www.crsp.cz

KINO: 3.9. 18:30 - PIRÁTI Z KARIBIKU – NA VLNÁCH PODIVNA Johnny Depp se vrací ke své ikonické roli kapitána Jacka Sparrowa v akčním příběhu plném pravdy, zrady, mládí a odchodů. Když se Jack setká se ženou ze své minulosti (Penelope Cruz), není si jistý, zda jde o lásku — nebo zda tato žena jen „hraje na city“ a využívá ho, aby našla legendární Pramen mládí 24.9. 19:30 – LIDICE Příběh Lidic je příběhem obyčejných lidí, kteří se absurdní náhodou připletli do cesty "dějinám". Tvůrci nejdou cestou klasického válečného filmu, tragédii přiblíží skrz mezilidské vztahy, a to zejména lásku, která stojí na počátku celého příběhu. V době tragického konce, v červnu 1942, měly Lidice za sebou dějiny trvající nejméně šest staletí. Nacisté chladně popravili všechny lidické muže; ženy a děti nechali převést do koncentračního tábora, některé děti dali na převýchovu. Celková bilance - 192 popravených můžů, 58 žen zemřelo v koncentračních táborech a 88 dětí bylo posláno do plynu. Obec Lidice byla vymazána z map a srovnána se zemí.

Pro vnitřní potřebu vydává Římskokatolická farnost Heřmanov a Křižanov Kontakt redakce [email protected] Budeme rádi když nám pošlete své příspěvky, díky těm, kteří tak již učinili! Uzávěrka příspěvků dalšího čísla je 19. 9. 2011 Kviz: 1) a, 2)c, 3)c, 4)c, 5)a, 6)b, 7)c, 8)b, 9)c, 10)b, Použité odkazy: http://www.farnostvlasim.cz, http://absolventi.gymcheb.cz/, http://www.mojiandele.cz

13

ZDIVA- ČERVENEC 2011

5. července - svátek svatých Cyrila a Metoděje

Svatí Konstantin (Cyril) a Metoděj, označováni někdy jednoduše jako bratři ze Soluně, jsou známí jako apoštolové Slovanů nebo také Slovanští věrozvěsti. Pro misii na Velké Moravě vytvořili písmo hlaholici a prosadili staroslověnštinu jako bohoslužebný jazyk. Svatý Konstantin byl profesorem filosofie v Konstantinopoli, roku 855 vstoupil do kláštera, kde později přijal řeholní jméno Cyril (Kyrillos). Svatý Metoděj, starší bratr Konstantina, byl zpočátku byzantským státním úředníkem, později mnichem a nakonec prvním moravským arcibiskupem. Svatý Cyril bývá zobrazován s knihou a holí a Metoděj s křížem.

Až je poznáš na obrázku výše, vybarvi obrázek.

14

ZDIVA- ČERVENEC 2011

Malý kvíz nejen pro děti 1) Jak se nazývá město, ze kterého pochází svatí Cyril a Metoděj? a) Soluň b) Velká Morava c) Řím

6) Jaké písmo nám donesli? a) Cyrilice b) Hlaholice c) Mlaholice

2) Co učil Cyril, než šel na Velkou Moravu? a) matematiku b) neučil nic c) filosofii

7) Kde je pochovaný svatý Cyril?

3) Jaké bylo zaměstnání Metoděje? a) mnichem b) učitelem c) úředník

8) Kdy slavíme svátek věrozvěstů Cyrila a Metoděje? a) 11.7. b) 5.7. c) 6.7

4) Jaký jazyk kázali? a) angličtinu b) slovenštinu c) staroslověnštinu 5) Kdo pozval bratry na velkou Moravu? a) kníže Rastislav b) sv. Václav c) nikdo, přišli sami

a) V České republice b) Na Slovensku c) V Římě

9) V které zemi, leží město Soluně? a) Izrael b) Bulharsko c) Řecko 10) Svatý Cyril bývá zobrazován a) s mečem b) s knihou a holí c) s holubicí

Pomož najít cestu sv. Cyrilovi a Metodějovi k dětem 15

ZDIVA- ČERVENEC 2011

16

ZDIVA- ČERVENEC 2011

17