caritas Inzertní příloha Charity ČR
Číslo 1/2016
Příloha Katolického týdeníku
Charito, díky! Po dvaceti pěti letech práce Charity ČR musíme s uspokojením konstatovat, že svým působením zcela naplňuje slova Krista, který říká: Nepřišel jsem, aby se mi sloužilo, ale abych sloužil. Charita je tak i pro hledající tou nejpřístupnější tváří církve. Tázajícímu člověku nabízí jednoznačnou odpověď na otázku, čím je církev a co je jejím posláním. Chtěl bych poděkovat všem, kdo se do této služby zapojují – od dobrovolníků přes profesionální pečovatele a administrativní pracovníky až po vedení, které často musí napínat síly, aby charita měla dostatek prostředků na pomoc potřebným. V řadách charity nejsou jen soucitní ošetřovatelé, ale i stateční muži a ženy, kteří pracují v nebezpečném terénu s veškerým rizikem. Není spravedlivé, jak právě tito lidé jsou opomíjeni nejen v médiích, ale i uvnitř církve. Jednou z forem, jak vytvářet zázemí pro možnost pomoci, je tradiční Tříkrálová sbírka. Jejím účelem je získat prostředky na pomoc zejména lidem v místě, kde sbírka probíhá, i na humanitární pomoc do zahraničí. Právě v zahraničí charita spolupracuje s tamními kolegy. Takováto spolupráce se často odehrává s pomocí našeho ministerstva zahraničí a s podporou diplomatických zastupitelstev. Ukazuje se zde, že kooperační model – církve spolupracující se státem na straně jedné a státu, který spolupracuje a respektuje specifičnost církevních služeb na straně druhé, není utopií. Díky takovéto spolupráci se také česká charita na různých úrovních zapojuje do organizované pomoci uprchlíkům a migrantům. Tato pomoc nezačala letos s migrační krizí, ale trvá již několik let. Chtěl bych Charitě ČR za její službu ještě jednou poděkovat. kardinál DOMINIK DUKA
5. – 11. ledna 2016
Nový rok 2016 v charitě: Milosrdná pomáhat, kde je třeba láska
Koledujeme, pomáháme. A víme proč i komu.
Snímek Richard Bouda
Na práci charity jsme si tak nějak zvykli. Bereme ji jako samozřejmost a s jistou dávkou rutiny ji podporujeme alespoň při právě probíhající Tříkrálové sbírce. Jenže ona není jen přílepek církve, bonus jejího života. Má být jeho projevem. Daří se to. Není žádnou popelkou, nýbrž organizací s kreditem a důvěrou společnosti, vlády a státu. Nejen za těmito tématy jsme se ohlíželi v novoročním rozhovoru s ředitelem Charity ČR LUKÁŠEM CURYLEM. Co významného přinesl uplynulý rok charitě v České republice? Z čeho máte radost a co vás naopak netěší? Na to je opravdu těžké odpovědět – vyzdvihnout třeba jen jednu věc či událost. Charita slouží téměř dvěma stům tisícům lidí v České republice. Desítkám tisíc v zahraničí. Každý den se dějí v našem charitním životě „zázraky“ lidské solidarity, obětavé pomoci či radosti z možnosti pomáhat. Nevím, jak zařídit, aby neznělo jako fráze, že právě tohle je to nejdůležitější a nejvýznamnější v životě charity. A mě to naplňuje radostí a nadějí.
Těší mě, že obyvatelé České republiky jsou stále dost solidární a štědří ve prospěch trpících. Netěší mě, že sociální i zdravotní služby jsou stále dost podfinancované a že na tomto poli musíme i 25 let po listopadové revoluci nejen bojovat, ale stále se obhajovat. Je to hodně demotivující a vyčerpávající. Uplynulý rok byl oproti předchozím letům jiný zejména tím, že přinesl migrační krizi a významnou změnu ve způsobu financování sociálních služeb. Museli jsme adekvátně a profesionálně reagovat.
Pokračování na str. 10.
Podle buly papeže Františka se v roce milosrdenství máme soustředit na přijetí daru milosrdenství od odpouštějícího Boha, štědré předávání odpuštění lidem. Máme také znovu objevit skutky tělesného i duchovního milosrdenství. Křesťan se musí angažovat pro budování spravedlivého sociálního státu, zároveň však počítá s tím, že žádný systém nemůže být tak dokonalý, aby byl spravedlivý ke všem, že „nemůže dát to, co lidé potřebují nejvíce, totiž ty, kteří naslouchají, soucítí a projevují soustrast“ – jak říká kardinál Kasper. Charita znamená milosrdná láska. Církev ji založila nejen proto, aby nabízela profesionální služby, ale taky inspirovala a vychovávala ke skutkům milosrdenství, aby pomáhala dobré skutky „organizovat“, totiž zajišťovala právní podmínky a vytvářela společenství těch, kteří se chtějí podílet na šíření Boží milosrdné lásky. Jsem rád, že v celé zemi se zapojují desetitisíce dobrovolníků do Tříkrálové sbírky. Myslím, že v roce milosrdenství by se měli dobrovolníci charity rozšířit do všech farností, protože zdravé církevní společenství nejen oslavuje Boha bohoslužbou a hlásá evangelium, ale taky svou víru projevuje službou lásky. V každé farnosti by mělo vzniknout společenství lidí, kteří si pomáhají při skutcích milosrdenství tělesného: dát najíst hladovým; odívat toho, kdo nemá co na sebe; přijímat cizince; pomáhat nemocným; navštěvovat vězně; pohřbívat mrtvé, ale taky milosrdenství duchovního: vyučovat nevědomé; radit pochybujícím; napomínat hříšníky; těšit sklíčené; odpouštět urážky; trpělivě snášet obtížné lidi; modlit se k Bohu za živé i mrtvé. To všechno jsou úkoly pro charitní dobrovolníky. Děkuji všem, kteří se do milosrdného díla charity letos zapojí. JAN GRAUBNER, olomoucký arcibiskup
10 /
Caritas
Nový rok 2016 v charitě: pomáhat, kde je třeba Dokončení ze str. 9. Které potíže vám dělají těžkou hlavu? Co naopak vyhlížíte v příštím roce s nadějí? Jako každý rok nám dělá starosti výše a způsob financování sociálních služeb, který bude v roce 2016 zase o něco složitější, a uvidíme, zda se v mnohém negativně nepromítne do naší služby. S napětím očekáváme, jak dopadne příprava koncepce sociálního bydlení či velká novela zákona o sociálních službách. Velkou výzvou pro nás bude migrace a integrace cizinců. S nadějí se denně dívám na kříž a věřím, že obzvláště tento rok milosrdenství nám všem může přinést více otevřených srdcí. Kam by se měla ubírat charita v roce 2016? Vlastně zůstat stejná: pomáhat tam, kde je potřeba. Určitě pro nás bude v roce 2016 velkou výzvou integrace cizinců či další zkvalitňování a rozšiřování našich služeb. Naší snahou bude také dále pomáhat na Blízkém východě či na Ukrajině. Budeme pokračovat v kampani na odstranění chudoby ve světě a v boji proti plýtvání potravinami. Osobně bych chtěl položit v příštím roce větší důraz na rozvoj dobrovolnictví v našich charitách.
V těchto dnech probíhá tradiční Tříkrálová sbírka, do níž se zapojují, dá se říci masově, (nejen) katoličtí věřící při koledě. Jaký význam vlastně má sbírka pro charitu? Co přináší ve vztazích s věřícími? Do Tříkrálové sbírky se vedle „kostelních lidí“ zapojuje čím dál více těch, kdo aktivně do kostela nechodí. Oproti jiným sbírkám nemá „Tříkrálovka“ pouze rozměr solidární a humanitární, ale zejména duchovní. Koledníci psaním požehnané křídy na veřeje domů nesou lidem poselství o Božím požehnání a milosrdenství. Tříkrálová sbírka je stále tou největší v České republice. Představte si, že loni se zapojilo více než šedesát tisíc koledníků. Vybrali jsme necelých 90 milionů korun. Díky této hromadě peněz můžeme uvést do života stovky projektů a pomáhat i těm, kterým by se jinak pomoci nedostalo. Sbírka také utužuje farní společenství a nabízí věřícím konkrétní podobu praktické lásky. Je to vlastně velmi nízkoprahová nabídka přejít od slov k činům: prakticky každý může přispět svým dílem a časem do mlýna.
ní stránku znají většinou koledníci jen z těch „nejnižších pater“, tedy ve farnosti. A přitom všechno skvěle klape. Za tímto veledílem stojí nesmírná obětavost všech, kdo se jakýmkoli způsobem na sbírce podílejí. Nikdy nebude dost díků. Pro charitu je tato sbírka také největším společným dílem s katolickými farnostmi, utužuje naše vzájemné vztahy a rozšiřuje poznání o naší činnosti.
Jaký význam má tato sbírka naopak pro charitu? Zorganizovat takové veledílo, které se v Česku stalo ikonou štědrosti lidí, není vůbec jednoduché. Organizač-
V jakém stavu jsou nabídky pomoci uprchlíkům od jednotlivců i farností, které jste sbírali přes web? Bude charita tyto nabídky organizovat, uspořádávat, využívat…?
Lidmi hýbe téma uprchlíků a obav z nich. Charita už si v této oblasti stačila získat kredit… Není to pro nás novinka. Charita Česka republika se integraci cizinců věnuje dlouhodobě. Připomeňme si například integraci volyňských Čechů. Charita je oproti jiným subjektům unikátní tím, že v rámci uprchlické krize pomáhá jak v místě vzniku migrace (Sýrie, Irák, Jordánsko…), tak běžencům v jejich nesnázích v Evropě (Maďarsko, Srbsko, Chorvatsko, Makedonie…) a nakonec i při řešení migrace a integrace v naší zemi. A to též díky mnoha dobrovolníkům a dárcům.
Na celorepublikové úrovni jsme ustanovili pracovní tým pro integraci, který je složen mimo jiné ze zástupců jednotlivých (arci)diecézních charit, jež mají tuto oblast na starosti. Mají přístup do této databáze, kde se shromáždilo přes 600 nabídek konkrétní pomoci. Nabídky se nyní analyzují a ověřují. Velmi rádi je v případě potřeby využijeme. Charitě byly dokonce státem svěřeny další úkoly týkající se integrace uprchlíků. Které? Čím to? Charita Česká republika se stala pro rok 2016 generálním partnerem vlády pro oblast integrace cizinců v rámci uprchlické krize. Bereme to jako ocenění naší dosavadní služby v této oblasti i jako ocenění naší široké struktury a profesionality. Pro nás je to velká výzva a závazek. Téměř neviditelná je však každodenní práce charity v pečovatelských službách, pomoci lidem, kteří se ocitli na okraji společnosti. Pro charitu je to málem rutina. Co je pilířem života a práce této organizace? Umění vidět v bližním samotného Krista a jeho nezcizitelnou důstojnost. Je to propojení „vidoucího“ milosrdného srdce s profesionalitou – odbornou kompetencí. JIŘÍ MACHÁNĚ
Tisícovka koledníků v Kladrubech V době, kdy se čtenářům dostává příloha Caritas do rukou, je Tříkrálová sbírka v plném proudu. Velmi netradičně – příhraničně – ji zahájili v plzeňské diecézi. Zahájení sbírky obvykle organizují místní charity v jednotlivých městech a obcích po Novém roce. „Tentokrát se ale biskupové plzeňské a řezenské diecéze dohodli na společném zahájení v Kladrubech u Stříbra už 29. prosince,“ vysvětlil ředitel Diecézní charity Plzeň Jiří Lodr. S nápadem přišel řezenský biskup Rudolf Voderholzer, který má ke Kladrubům citový vztah, protože odtud pocházela jeho matka. Jiří Lodr při této příležitosti zavzpomínal na podobné zahájení v roce 2002: „Tehdy prošli bavorští a čeští koledníci Chebem. Bylo nás kolem 600 a určitě by mě nenapadlo, že si to ještě někdy zopakujeme.“
Svou farností se němečtí koledníci chlubili na cedulích. Koordinaci Tříkrálové sbírky dostaly na starost dvě novopečené zaměstnankyně Diecézní charity Plzeň. Alžběta Kalábová a Petra Marková se zapojily do práce dobrovolně na dva měsíce bez nároku na jakoukoliv odměnu. Teprve v závěru roku se podařilo získat díky Úřadu práce finanční dotaci na jejich činnost. Symbolické propojení obou diecézí prostřednictvím dobročinné sbír-
Snímek archiv DCHP
ky připravilo novým koordinátorkám perné chvíle. Bylo třeba domluvit otevření klášterního areálu s Národním památkovým ústavem, který klášter spravuje, připravit časový plán či zajistit ve spolupráci s místní starostkou a policií technická a bezpečnostní opatření v Kladrubech. „V podstatě nám došlo, co všechno tahle práce obnáší, až v momentě, kdy nám z Řezna oznámili, že do Kladrub může z Ně-
mecka přijet až 800 lidí,“ popsala Alžběta Kalábová. Spolupráce mezi charitou a Kladrubskými zafungovala skvěle. Centrem setkání se stala místní základní škola. Pomáhala většina učitelského sboru včetně ředitelky Ivety Černé a zástupce ředitele Pavla Nového, ale i žáci z vyšších tříd. Školní učebny posloužily jako improvizované šatny a na chodbách se podávalo občerstvení. Významně pomohla i německá strana – koledníci z Bavorska si s sebou přivezli vlastní organizátory, kteří je navigovali do školních tříd a koordinovali podle českých dispozic. Výsledkem společného zahájení Tříkrálové sbírky plzeňské a řezenské diecéze byl impozantní průvod, který vyšel od místní základní školy do kostela Nanebevzetí Panny Marie v areálu kláštera. U vchodu do kostela vítali návštěvníky oba biskupové – František Radkovský a Rudolf Voderholzer. Organizátoři odhadli počet přítomných na více než tisíc. Po požehnání se koledníci rozjeli za svým posláním v duchu motta, které zaznělo několikrát při kázání od obou biskupů: Respektujme děti na celém světě. MIROSLAV ANTON
/ 11
Caritas
O Tříkrálové sbírce na Pelhřimovsku PODLE BÝVALÉ ŘEDITELKY JSOU NEJCENNĚJŠÍM POKLADEM KNĚŽÍ, STAROSTOVÉ A AKTIVNÍ LAICI
Vypravili jsme se pozorovat koledníky „při práci“, tedy „podívat se organizátorům pod ruce“. Nejdříve ovšem malé opakování. Už loni jsme v Caritasu pátrali po „Tajemství liběšické koledy“, tedy co se skrývá za fenomenálním výtěžkem Tříkrálové sbírky ve farním okrsku Liběšice ležícím v nebohatém zemědělském kraji kolem Žatce. Pan farář Vilém Marek Štěpán, který je duší i hybatelem celého podniku, shrnul své know-how do lapidárního kréda: „Důvěra a poctivá práce“. Jinými slovy: „Klíčem k úspěchu je mravenčí práce s lidmi v regionu.“ Tak zněl i podtitulek zmíněného článku o kolednících z Liběšic a okolí, „frajerech“, kteří nechali daleko za zády své druhy z mnohem lidnatějšího Liberce, Mostu nebo Ústí nad Labem. A jak mají postavenou svou kolednickou strategii na druhém konci Čech? Na kopcovitém Pelhřimovsku, kde však – na rozdíl od Žatecka – nepěstují chmel, ale brambory a nejsou to bývalé Sudety? Nejdřív však ještě jedno připomenutí: Tříkrálovka není soutěž, závod ani honba za rekordy, nýbrž dobročinná sbírka. O penězích se bavíme
Barbara Litomiská, bývalá ředitelka Oblastní charity Pelhřimov a sociální pracovnice. Založila několik služeb, například pečovatelskou nebo domácí hospicovou péči a mj. dosáhla skvělých výsledků Tříkrálové sbírky. V roce 2013 obdržela Cenu Charity ČR. Snímek Lubomír Kotek mimo jiné proto, že lepší měřítko po ruce nemáme. „Já s těmi čísly nerada operuji, je to takové ošemetné a citlivé, nerada bych se někoho dotkla,“ říká na úvod Barbara Litomiská, bývalá ředitelka Oblastní charity Pelhřimov a sociální pracovnice. Dnes již na zaslouženém odpočinku, ale předloni ještě čile ve funkci i na koledě.
Farář a obec Za velmi dobrými výsledky (v roce 2014 vykoledovala Oblastní charita Pelhřimov do 100 pokladniček 514 862 Kč, o rok později do 121 pokladniček 583 875 Kč, vždy zhruba devítinu výtěžku celé diecéze) je opět ukryto nezměrné množství drobné
práce. A zejména trpělivého přesvědčování jedinců, někdy až na samé hranici doprošování těch, kdo mají ve všem jasno, protože předem vědí, že „nic nejde“. Někde se sbírce zprvu bránili i prací přetížení duchovní, jinde starostové tím, že u nich ve vsi se rozhodně „žebrat“ nebude. Mnozí představitelé místní samosprávy však pojali věc sportovně a dodnes soutěží a hecují se navzájem, na čím katastru se vybere víc. „Základ úspěchu sbírky?“ pokládá řečnickou otázku Barbara Litomiská a sama odpovídá: „Příznivě nakloněná obec i pan farář, ideálně obojí. Nebo alespoň jeden…“ A pak už nad mapou okresu s podtrhanými názvy městeček, obcí a vesniček rozesetých na lesnatých úbočích vypočítává místní rekordy: „Zachotín, tam
chodí koledovat celá rodina, manželé Kubátovi s velkým autem – roburem převážejí hordu koledníků do vesnic a samot. Před lety jim přispěli dokonce myslivci při honu. Chaloupky s devatenácti obyvateli a výnosem 5,5 tisíce korun měly zase nejvyšší výnos na hlavu. V Mezné chodí paní Říčanová s oslíkem, jinde zase paní Benešová napeče perníčky, další koledníci pak hrají na dudy a na housle.“ Všechna ta v mapě červeně podtrhaná místa paní Litomiská zná – i ochotné lidi, kteří se umí nasadit a obětovat svůj čas a pohodlí pro dobrou věc. Jak jste pracovali s koledníky? „V průběhu roku vlastně téměř vůbec.“ A dárky? „Pozornosti určené pro koledníky jsou velmi důležité, děcka je ocení. Totéž platí pro obdarované dárce – babičky si ukazovaly sbírku cukříků nastřádaných za celé roky.“ Po této zkušenosti začali nosit balíčky cukrů úhledně zabalených do celofánového sáčku převázaného mašlí na obecní úřady, vždy s výsledkem – jako pozornost a poděkování za podporu sbírky. Kromě předem objednaných zásob cukru na Pelhřimovsku vždy včas opatří dostatek kadidla a svěcené křídy. Co tedy pomáhá úspěchu sbírky na Pelhřimovsku? „Úžasní spolupracovníci z řad kněží, starostů a aktivních laiků. A samozřejmě ochotní koledníci,“ shrnuje Barbara Litomiská, žena, která své okolí dokázala pro sbírku zapálit. „Ale víte, co je nejhorší? Když to začnete brát přes ekonomiku. To pak můžete rovnou zabalit. Jestli má Tříkrálová sbírka růst, pak ve velkých městech. Naším cílem by mělo být pokrýt celou republiku, ale nestanovujme si finanční limit.“ JAN OULÍK
Než jsme vyrazili na koledu Prakticky všude se tříkrálová koleda rozbíhá týdny předem. Organizátoři shánějí děti do tříkrálových skupinek, zajišťují jejich vedoucí, připravují tříkrálové průvody, koncerty a další akce. Farní charita Litoměřice letos přivítala nabídku Základní školy Litoměřice, Boženy Němcové 2, která se rozhodla využít hodiny výtvarné výchovy svých žáků k výrobě tříkrálových kolednických kostýmů. Paní učitelka pozměnila výukový plán na výrobu korun pro koledníky a žáci ochotně souhlasili. „Přiznám se, že od třináctiletých dětí bych takové nadšení nečekala. Nejen poctivě stříhali, ale velmi se zajímali také o průběh koledování a způsob, jak by se mohli přidat. Pršela jedna otáz-
Snímek autorka
ka za druhou: „Můžeme mít vlastní skupinu?“, „Kdy můžeme koledovat?“, „Komu naše koleda pomůže?“ a spousta dalších dotazů. Na otázku, zda se koleduje v době vyučování, jsem poznamenala, že se už nedivím, proč je o koledování takový zájem – kdo by se nechtěl „ulít“ z vyučování? Třináctiletý Jakub mne však zpražil: „Já nekoleduju kvůli tomu, abych se nemusel učit, ale protože chci pomáhat druhým.“ Uvědomila jsem si, že jestliže už děti takto chápou potřebu být užitečný pro druhé, není to s námi tak zlé a stále se najdou lidé, kteří pomáhat chtějí a dělají to rádi,“ svěřila se Veronika Vedejová z litoměřické charity, která hodinu EDITH KROUPOVÁ navštívila.
12 /
Caritas
Fenomén jménem uprchlík POHLÉDNOUT DO OČÍ BĚŽENCŮ MĚNÍ NEJEN POSTOJ MNOHA LIDÍ, ALE ČASTO I JEJICH ŽIVOT
V současné době neexistuje palčivější téma než uprchlictví. Otřásá veřejností, budí protichůdné reakce, někde dokonce rozděluje rodiny, přátelství a polarizuje společnost. Nejde o abstraktní téma a masu anonymních běženců, ale o lidské bytosti, často s velmi pohnutými životními příběhy. Uprchlické osudy tváří v tvář. V roce 2015 v září zavedla zkušenost s nejnovější uprchlickou krizí dobrovolníky Charity ČR na břeclavské nádraží. Tam jsem potkala mimo jiné čtyři náctileté děti ze Sýrie. Na cestě samotné. Jejich balkánská trasa přes Turecko, Řecko, Makedonii, Srbsko, Maďarsko a Českou republiku do Německa trvala měsíc. Jejich rodiče jim dali poslední úspory, aby vyrazily do bezpečí. Ptala jsem se tehdy sama sebe jako matky, jaká situace by mě přiměla, abych pokládala za lepší řešení vyslat své děti samotné do neznáma, než aby zůstaly se mnou. V dějinách lidstva mělo toto strašné dilema už mnoho podob a stále jsme se nepoučili.
Tisíce vyčerpaných lidí přicházejí dírou v plotě Další zkušenost nás zavedla do Budapešti a posléze na srbsko-maďarskou hranici do Rözske. Když cestujete do rozvojových zemí, humanitární krize
vás zas příliš nepřekvapí, protože je bohužel součástí každodenní reality. Ale v srdci Evropy, kam jindy jezdíváte na dovolenou, šokuje. To místo si lze představit, jako by u Břeclavi denně přicházely dírou v plotě po kolejích tisíce vyčerpaných lidí na přilehlou louku, kterou hlídají policisté. V prvních dnech zde byla jen desítka dobrovolníků převážně z Německa a Rakouska, ale i Maďarska. Bez váhání jsme se postavili do potravinového stanu. Pamatuji si naprostý chaos, pohled do tisíců vystrašených očí. Každý, kdo si z mých rukou vzal jídlo, nějakým způsobem poděkoval. Potkala jsem tu kurdskou rodinu s pěti malými dětmi, rodinu poponášející dceru na vozíku, syna držícího svou osmdesátiletou matku za ruku, aby nezakopla na pražcích, dědu s vnukem na zádech. A ano, mnoho mladých mužů ze Sýrie, ale také z Iráku, Pákistánu, Afghánistánu, kteří však dle mého poznání nehledali dobrodružství. Jako jediní členové svých rodin mohli z finančních důvodů vy-
Ilustrační snímek Richard Bouda razit na fyzicky náročnou a nebezpečnou cestu, nehledajíce blahobyt, nýbrž místo ke klidnému životu, kde jim nehrozí smrt. A doufajíce, že si po nějaké době vydělají na to, aby svou rodinu dostali rovněž do bezpečí. Možná v nás mohou budit strach, jistě mohou být mezi nimi různě smýšlející muži, stejně jako mezi těmi zdejšími, ale já viděla plakat mladého studenta, který nechtěl věřit, že ho v Maďarsku policie nezastřelí. Neuměl zkrátka zastavit slzy bytostného strachu a vyčerpání.
Hraniční zkušenost současného Schengenu Další zkušenost mě za pár týdnů zavedla s dalšími dobrovolníky a kolegy na opačnou stranu hranice do Srbska, do místa Horgoš. Opět stejný scénář – lidé v chaosu odkázáni na pomoc organizací a dobrovolníků jen den poté, co na hranicích byl použit slzný plyn. Zde opět potkáváme asi dese-
tičlennou skupinu mládeže, většinou dívky, bez rodičů. Na chodníku nacházím ztraceného tříletého chlapce, který mi nerozumí a úpěnlivě pláče. Samotní uprchlíci se k němu pokouší promlouvat svým jazykem, ale on v šoku není schopen odpovědět, ani jak se jmenuje. Pobíhám po prostranství a vykřikuji anglicky, zda hocha někdo nepoznává, zda neví, komu patří. Po půlhodině úzkosti nacházím otce, tak nepřítomného a vyčerpaného, že si ani nevšiml, jak a kdy se mu dítě zatoulalo v davu. Po přesunu na srbsko-chorvatskou hranici do Tovarniku opět stejný smutný výjev. Tisíce lidí kráčejících polem ve zcela nezvyklém podzimním počasí s teplotou 39 °C a nebem bez mráčků, dehydrovaných a vyčerpaných, hromadících se na vlakovém nádraží nebo u křižovatky, kde chorvatská policie vypravovala autobusy. Nikdo však netuší, kdy bude další vlak přistaven, kam vlastně směřuje, kdy pojedou další autobusy a kde je jejich cílová stanice. Na místě funguje jedna sanitka a dva zdravotníci. S dobrovolníky z Německa, Rakouska a Čech vytahujeme z davu starší paní, která zřejmě trpí cukrovkou, poponášíme ji na nosítkách, protože je nemožné, aby se k ní sanitka přes zástupy lidí dostala… Naše země bohužel vynakládá enormní úsilí, aby se vymezila vůči kvótám a přijetí lidí, které však nyní nelze přehlížet. Z očí do očí těmto lidem však pochopíte, že to dávno není otázka, zda se nám to líbí, či nikoliv. Namířit úsilí, abychom fenomén běženců přijali jako reálný fakt, je v těchto chvílích smysluplnou investicí. Napřít síly, abychom přispěli k precizní připravenosti na integraci uprchlíků, nebo alespoň zlidštili podmínky v zařízeních pro zajištění cizinců, teď už není volbou, ale nutností. DIANA TUYET-LAN KOSINOVÁ
Charita nasazená v pomoci utečencům Pomoc uprchlíkům patří k základnímu poslání charity. Má to už v názvu, který znamená milosrdnou lásku k bližnímu v nouzi bez ohledu na rasu, náboženství nebo pohlaví.
„Odvážila bych se dodat, že i bez ohledu na veřejné mínění. Vidět matky s dětmi putovat tisíce kilometrů do neznáma, které jsou v mnoha úsecích zcela odkázány na milost a nemilost nelegálních pašeráků a nekalých praktik přepravců, totiž vašemu svědomí nedovolí udělat nic jiného, než pomoci. Nedovolí vám říct si, že je to něco, co se nás netýká. Ale zcela legitimně vás nutí klást si otázku, proč nikdo neřeší ohnisko a příčinu války v samotné v Sýrii, která tak obrovskou vlnu uprchlíků vyvolala, a bez čehož
se tato vlna nezastaví. Do této doby však jako humanitární organizace pokládáme za svou morální povinnost pokusit se zmírnit důsledky této migrační vlny jak pro samotné běžence, tak pro Evropu,“ zdůrazňuje Diana Kosinová z brněnské charity. Od září do prosince se díky zapojení řady českých a moravských charit uskutečnily dvě desítky výjezdů. Pomoci se tak účastnilo více než sto charitních pracovníků a dobrovolníků. V současné době Charita ČR pomáhá na výzvu slovinské charity zejména ve
Slovinsku, které se stalo poslední tranzitní zemí do západní Evropy. Na výzvu přijímajících států dopravila díky dárcům z ČR již 20 tun materiální pomoci a zdravotnického materiálu do Maďarska, Srbska, Chorvatska a Slovinska. V lednu je naplánován také výjezd do Makedonie a Řecka s další humanitární pomocí. Stejnou měrou je však charita připravena svými letitými pozitivními zkušenostmi poskytnout státu veškerou podporu při integraci cizinců v České republice. (red)
/ 13
Caritas
Pomoc běžencům z olomoucké charity Arcidiecézní charita Olomouc pomáhá uprchlíkům od začátku loňského září, kdy bylo na břeclavském nádraží zadrženo dvě stě migrantů a patnáct z nich převezeno na policii do Uherského Hradiště. V návaznosti na aktuální situaci se zástupci ACHO dohodli s krajským ředitelstvím policie v Olomouci na zřízení příručního humanitárního skladu v prostorách
policie, odkud by bylo možné zajistit potřeby pro prvních dvacet uprchlíků v případě, že budou zadrženi. Policistům dodali nafukovací matrace, deky, hygienické potřeby, oblečení pro muže, ženy a děti včetně hraček. V polovině října se uskutečnila monitorovací cesta zástupců Charity ČR na Balkáně, jíž se účastnil mezi jinými koordinátor humanitární pomoci
ACHO Martin Zamazal. Během cesty projednal možnosti pomoci s národními charitami v balkánských zemích. Po uzavření hranic mezi Chorvatskem a Maďarskem, kdy se Slovinsko stalo další tranzitní zemí, požádala Caritas Slovenia o pomoc z české strany. Týmy dobrovolníků pod vedením charitních pracovníků z olomoucké arcidiecéze vyjíždí ve spolupráci s Diecézní chari-
tou Brno do Slovinska. Pomoc uprchlíkům probíhá především ve výdeji jídla a ošacení, v zajišťování hygieny a rovněž v úklidu prostor a volných prostranství po přesunu migrantů po trase. ACHO vyhlásila koncem října až do odvolání materiální sbírku na pomoc uprchlíkům směřujícím přes balkánské země do Německa. EVA ŠTEFKOVÁ
Buď vítán, buď hostem v mém domě Koordinátor humanitární pomoci MARTIN ZAMAZAL působil na Haiti, Kavkaze, ale i na Balkáně. Přes jih Evropy míří do Evropské unie vlny uprchlíků. A právě o tom jsme s ním hovořili. Mohla Evropa očekávat takový příliv uprchlíků, jehož jsme v posledních měsících byli svědky právě přes balkánské země? Těžko říci. Před válečným konfliktem nebo katastrofou, které nutí lidi opouštět domovy, uprchlíci většinou utíkají do bezpečí blízkých okolních zemí, kde se nebojuje a odkud se vracejí zpět domů hned, jak je to možné. Tato migrační vlna je však přece jen daleko od válečných konfliktů na Blízkém východě, takže můžeme dojít k domněnce, že tito uprchlíci sice před válkou utekli do okolních zemí, ale nyní pokračují do Evropy, která nabízí úplně
zazní srozumitelné informace o jejím řešení. Strach z uprchlíků vychází i z hrůzných teroristických útoků, jako byl ten poslední v Paříži. Nicméně i předtím jsme slýchali, byť už ne s takovou intenzitou, o teroristických akcích např. v Nigérii, Jemenu, Madridu… To vše na lidi působí a dohromady vytváří pocit ohrožení nebo přímo strachu.
Charitní tým pomáhá v terénu. jinou životní úroveň než tábor v Jordánsku nebo v Turecku. Jak vypadá život v takovém uprchlickém táboře? Je postaven na tom, že přežíváte. Neziskové organizace usilují spolu s místními vládami o to zajistit základní životní potřeby a vedle toho se snaží nastolit režim, především pro děti a dospívající. Nedá se očekávat, že v uprchlických táborech vzniknou města, která plně nahradí jejich domovy. Jaká je role charity v poskytování pomoci uprchlíkům?
Věděli jste, že?
Od roku 1990 v ČR žádalo o azyl 90 tisíc lidí, což je v porovnání s 300 tisíci osob, které z ČR v průběhu let 1948–1989 odešly, třetina.
V České republice žije 440 tisíc cizinců, což je méně než 0,05 cizince na jednoho občana Česka.
Od začátku roku zadržela po-
Kvóty Evropské unie zname-
naly přijmout do ČR 1 400 až 2 900 uprchlíků během dvou let. To značí, že na jednoho imigranta by připadlo zhruba 4 000 občanů ČR.
licie 4 000 nelegálních běženců, ale ke dni uzávěrky přílohy Caritas požádalo o azyl v ČR 70 lidí. Největší počet žádostí o azyl se vyskytl v roce 2001, a to 18 094, přesto to pro ČR žádné ohrožení neznamenalo.
Snímek archiv ADCHO Úplně stejná jako v poskytování pomoci jakémukoli jinému člověku, který se nachází v nouzi. To vychází z našeho poslání a uprchlíci v nouzi jsou jednou z cílových skupin charity. Jak si vysvětlujete, že se zvedla tak velká vlna odporu ze strany veřejnosti, co se týče uprchlíků? Cizincům, migrantům, uprchlíkům charita pomáhá už přes dvacet let a nikdy jsme nezaznamenali takovou averzi. Může to působit jak množství migrantů proudících do Evropy, tak neustálá, každodenní mediální masáž o uprchlické krizi, aniž současně
V EU bude okolo roku 2050
chybět cca 30 milionů pracovních sil v produktivním věku v důsledku stárnutí populace, která nyní čítá 540 milionů obyvatel. Přijímání migrantů a uprchlíků je jednou z cest, jak zachránit trh práce také v Česku.
Kdybychom měli zachovat poměr počtu obyvatel a uprchlíků, jaký hostí země bezprostředně sousedící se Sýrii, Německo by muselo přijmout 20 milionů uprchlíků a ČR 2,5 milionu. (red)
Co si myslíte o názoru, že by Česká republika měla přijímat jen uprchlíky křesťanského vyznání? Charita pomáhá všem bez rozdílu, což v praxi znamená, že kohokoli, kdo požádá o mezinárodní ochranu, bude charita vždy respektovat včetně jeho rasy, náboženství a prostředí, z něhož vyšel. Předpokládám tedy, že Česká republika by měla poskytnout pomoc bez ohledu na to, jestli se jedná o křesťana nebo muslima, na druhé straně bych byl velmi nerad, kdybychom odmítali uprchlíky křesťanského vyznání jen proto, abychom nebyli obviněni, že je upřednostňujeme. Kdo jiný než křesťan by měl pomoci křesťanovi? V souvislosti s uprchlickou krizí se dnes často mluví o křesťanských kořenech evropské kultury. Nemáte obavy ze ztráty těchto hodnot? Obavy mám, ale nesouvisí s uprchlickou krizí. Křesťanské hodnoty, mravní principy ztrácíme rok od roku. Ve chvíli, kdy jsme zaměřeni materialisticky, individualisticky, se křesťanské hodnoty vytrácejí. Je věcí všech lidí včetně křesťanů, kteří hovoří o Evropě postavené na křesťanských základech, aby křesťanské hodnoty skutečně udržovali, pěstovali a žili – a jednou ze základních věcí je pomáhat člověku, který naši pomoc potřebuje. Zároveň považuji za správné, když ten, komu pomáhám, respektuje naše pravidla. Říkáme: „Buď vítán, buď hostem v mém domě,“ a tím zároveň dáváme najevo, kdo je majitelem domu a kdo je hostem. Ve chvíli, kdy se nám tyto role mění nebo vůbec nejsou jasně stanovené a chápané, už nastupuje ona legitimní obava, co bude dál. EVA ŠTEFKOVÁ
14 /
Caritas
Tři králové vybírají v mrazu na rýži na Filipínách „Úroda rýže se významně zvýšila. Poděkování za to patří Charitě Česká republika za osivo, pracovní nástroje a školení,“ chválí svou současnou situaci Jose Evina, jeden ze zemědělců zapojených do aktivit na podporu pěstování odolné bio rýže na Filipínách.
Zemědělec Jose Evina.
Otec osmi dětí patří mezi tři sta devět zemědělců zapojených do programu, který v daleké Asii pomáhá zvyšovat výtěžnost polí. To je možné díky poskytnutému osivu, potřebným zemědělským nástrojům, ale zejména odborným školením v pěstování odolné bio rýže a nových pěstitelských metodách. Farmáři tu mj. díky pomoci z Česka zakládají celé bio zahrady
a soustavně posilují farmářské spolky. Takové sdružení je totiž schopné vyjednat lepší výkupní podmínky než jednotlivý hospodář. Jose Evina žije i farmaří v malé vesničce Santa Rosa v provincii Východní Samar. Podrobně popisuje všechny součásti zemědělského programu: „Dostali jsme sazeničky odolné rýže a naučili nás, jak vyrobit vlastní domá-
Snímek Jakub Žák cí kompost i jak jej využít jako hnojivo na naše pole. Charita ČR nám také zajistila plečky, drtiče a zakoupili jsme vodní buvoly, což nám všem velmi zjednodušuje život.“ Zemědělství hraje ve filipínské ekonomice nejdůležitější roli a současně se podílí na hospodářském vzestupu této ostrovní země. Na rostlinné produkci závisí živobytí více
než poloviny obyvatel. Rýže spolu s dalšími plodinami pro Filipínce představuje hlavní zdroj potravin. Nuzné životní podmínky pěstitelů i chovatelů v provinciích Východní a Západní Samar radikálně zhoršil tajfun Haiyan před dvěma lety. Zničil zde kokosové háje a zatopil rýžová pole slanou mořskou vodou, přičemž odsolení půdy představuje dlouhodobý proces závisející na intenzitě dešťů. Samar přitom už předtím patřil k místům s největší mírou chudoby. Charita ČR se proto v tomto regionu rozhodla podporovat místní zemědělce. Od loňského prosince společně s místním Centrem sociálních služeb zavádí systém, který zvyšuje výnosy z polí a současně snižuje provozní náklady – například výměnou drahých chemických hnojiv za hnojiva vlastnoručně vyrobená z domácího kompostu. Finance na podporu pěstování odolné bio rýže na Filipínách pochází z humanitární sbírky Charity ČR, veřejné sbírky Charity Itálie a veřejné sbírky Charity Rumunsko. ZUZANA HRNČÍŘOVÁ
Týden v dětském domově na Ukrajině Arcibiskup Jan Graubner hovoří v úvodníku této přílohy o potřebě dobrovolnictví. Naše víra se projevuje službou lásky. Jenže ona se při té službě může také teprve objevovat. Jedním z těch, kteří se jménem charity rozhodli pomoci dokonce v zahraničí, byl Jiří Charvát. Přinášíme jeho svědectví: Vybral jsem si Ukrajinu, kterou na východě zmítá válka s Ruskem. Vypravil jsem se na výpomoc do západní části země, konkrétně do dětského domova ve městě Ivano-Frankivsk.
Týden jsem zastával údržbářské práce, uklízel technické prostory, vyvezl stavební odpad, vyklidil a natřel kontejnery na odpad a mnoho dalšího. Místní děti mi opravdu velmi pomáhaly. Jejich nadšení a radost z práce mě udivovaly natolik, že jsem se často ocitl v roli jejího koordinátora a fotografa. Kromě prací kolem domu jsem se stal občasným řidičem. Tu vyzvednout děti ze školy, tu odvézt sestry s dítětem za matkou. Pak tu byly každodenní rajony a práce kolem chodu domova. Všechno to doprovázelo skotačení s dětmi.
Přiznám se, že jsem vyjel trošku nepřipraven. Pokulhával jsem v ukrajinštině, znám jen základy ruštiny, což v době ozbrojeného konfliktu s Ruskem nebyla zrovna výhoda. Ovšem ukázalo se, že existuje-li vůle z obou stran, jazyk není bariérou. Koncentrace dětí v dětském domově mi způsobila šok hned po příjezdu. Měl jsem z toho obavu, ale už první den po návratu domů mi ti prckové, kteří od narození zažili tak málo lásky, chyběli. Třetím šokem pro mě byl fakt, že jsem celý den trávil ve společnosti ne-
jen dětí, ale také řádových sester. Ač od narození ateista, podivoval jsem se, kam mě to ten Bůh, v něhož nevěřím, nasměroval. Aby toho nebylo málo, byl jsem ubytován se dvěma duchovními nedaleko dětského domova. Tolik duchovna mě ještě nikdy neobklopovalo. Připadal jsem si jako ve snách. I když jsem v Boha neuvěřil, zůstane ve mně dobrotivost všech sester a dalších pracovníků, které jsem tam potkal, hluboko vryta. To, jakou práci tam odvádějí, s jakým nadšením a čeho všeho se zříkají ve prospěch dru(red) hých, je těžko uvěřitelné.
Deset let vzdělávání v Zambii přináší ovoce Před deseti lety rozšířila Arcidiecézní charita Praha svou pomoc do Zambie. V zemi, jejíž každý třetí obyvatel neumí číst a psát, podporuje vzdělání dětí i dospělých. Charita pomáhá ve vzdělávání pěti stům školáků v Zambii. Platí školné, uniformu, doučování i mimoškolní aktivity. „První absolventi střední školy si našli brzo práci,“ popisuje Aleš Vacek, který charitní projekty v Zambii vede. Adopce na dálku® umožňuje nadaným dětem studovat i vyšší nebo vysokou školu. „Jeden ze studentů studuje na nemocničního laboranta,
další na učitele a IT technika,“ jmenuje Vacek. Středoškolská, či dokonce vysokoškolská studia jsou přitom pro děti z chudých poměrů jinak zcela nedostupná. Jejich rodiče jsou sami negramotní, nemají kvalifikovanou práci, výdělek a často ani motivaci děti ve škole podporovat. I to se charitě pomalu daří měnit. Ve vesnicích, kde působí, otevřela alfabetizační kurzy pro dospělé. Desítky dospělých včetně babiček dětí z Adopce na dálku® si pochvalují, že si nyní mohou samy číst noviny, ceny zboží, jízdní řád, ale také Bibli.
Charita vytváří nová pracovní místa. „Založili jsme pekárnu, organizujeme krejčovské kurzy a některým ženám necháváme ušít školní uniformy,“ přibližuje Aleš Vacek.
České Vánoce v Zambii Aby zajistila důslednou kontrolu nad penězi dárců, vysílá Arcidiecézní charita Praha na své mise vždy české pracovníky. V Zambii působí rodák z Děčína Aleš Vacek. Byl u toho, když v roce 2006 pražská charita zambijskou misi zakládala. Po deseti letech
života v Zambii se ale domů nechystá – mezi místními ženami našel svou manželku a před rokem se jim narodil syn Václav. A nakolik se v jejich česko-zambijské domácnosti udržují české tradice? „Moje žena se mnou již několikrát navštívila Čechy, bylo to až na jednu výjimku vždy během vánočních svátků, a tak měla možnost pomáhat mé mamince s výrobou vánočního cukroví. Naučila se i jablečný závin, bábovku a bramboračku s houbami. Když pak u nás v Zambii zavoní cukroví, po(lom) vzbudí to a pohladí.“
/ 15
Caritas
Haiti: dekáda pomoci olomoucké Charity Haiti zmítají nepokoje. Během prezidentských voleb tam řádí gangy, lidé demonstrují a k tomu všemu občas přijde hurikán. Na vlastní kůži ho pocítila KRISTÝNA LUNGOVÁ z Arcidiecézní charity Olomouc (ACHO). Chudý ostrovní stát v Karibiku navštívila ještě před adventem, aby na místě zkontrolovala chod charitních projektů na pomoc školákům a chudým vesničanům. Na Haiti jste přijížděla v bouřlivém čase voleb a nepokojů. Hned při cestě autem z letiště z hlavního města Port-au-Prince jsem na silnici natrefila na barikádu. Demonstranti navíc začali házet kameny na cestu a tvořit další zátaras z druhé
střeše, všude kolem pobíhalo neuvěřitelné množství krys, lezly i po stromech. V Baie-de-Henne není dostatek jídla a krom horka moří člověka mračna komárů a s nimi spojené riziko malárie.
Kristýna Lungová s haitskými školačkami. strany a já zůstala uprostřed. V takových situacích skupinky lidí rozbíjejí auta a zapalují je. Naštěstí se mi podařilo otočit, šlápnout na plyn a ujet. V době vaší mise řádil na Haiti hurikán. Jaké to bylo? V tu dobu jsem pobývala ještě u sester misionářek v Gonaives. Řehol-
Snímek Jiří Pasz, ACHO
nice byly klidné, a tak jsem byla klidná i já. Navíc jejich centrum funguje v nově vystavěné budově, jež by měla být odolná. Fičel silný vítr a rozbouřené moře vyplavilo hromady odpadků. Pak jsem odjela do Baie-de-Henne. Část té obce byla zaplavená. Na faře, kde obvykle přespávám, bylo takové horko, že se vlastně spát nedalo. Další noc jsem strávila na matraci na
Arcidiecézní charita Olomouc pomáhá na Haiti již deset let, jejím zvláště zdařilým projektem je Adopce na dálku. Je do něj zapojeno 329 Čechů, díky nimž mohou malí Haiťané chodit do školy. Polovina obyvatel Haiti je totiž negramotná, a tedy bez šance zlepšit svůj život.
Jak se k vám chovají Haiťané? Z bělocha, který na Haiti přijíždí, mají tamní obyvatelé respekt a také si myslí, že má spoustu peněz. Obyčejní lidé tak zkouší na mně něco vyloudit. Horší je to na úřadech. Haiti bylo dlouho kolonizováno Francií a jeho otrokářská minulost se v chování místních lidí odráží. Třeba haitský policista či úředník má najednou moc nad bělochem a tu si užívá. Veškerou pomoc, která na Haiti míří, znepříjemňují byrokracie a korupce. Přitom v zemi není systém, práce, zásobování, materiály, lidé jsou bezmocní a snaží se, aby vůbec přežili. Co se při letošní šestitýdenní podařilo? Za tři dny se nám podařilo se sestrou misionářkou Pyaris v izolované vesnici Baie-de-Henne ošetřit 400 dětí a 60 starých lidí. Následovala příprava knihovny v Baie-de-Henne, další vznikne v Gonaives. V Baie-de-Henne se ještě chystáme zřídit dílnu pro švadleny – ty budou šít uniformy do našich škol. KAROLÍNA OPATŘILOVÁ
Haitská školní jídelna se změnila v ordinaci Škola ve farnosti Baie-de-Henne se na tři dny mění ve zdravotní středisko. Misionářská zdravotní sestra Pyaris vybaluje s humanitární pracovnicí Kristýnou Lungovou z Arcidiecézní charity Olomouc (ACHO) lékařské náčiní, vakcíny či léky, které se podařilo na chudém Haiti sehnat. Do improvizované ordinace ve školní jídelně přichází první pacient. „Malého chlapce osm měsíců sužuje zápal plic. Dáme mu vhodná antibiotika, která po pár dnech zaberou,“
líčí Kristýna Lungová, která zdravotní sestře z Gonaives asistuje. Za tři dny jim projde pod rukama čtyři sta dětí a šedesát starších lidí. Hned po první půlhodině prohlídek je patrné, jak moc se nedostatek zdravotní péče na obyvatelích Baie-de-Henne podepsal. Trpí infekcemi očí, horečkami nebo problémy se žaludkem, což zapříčiňují nevhodná strava a znečištěná voda. Krevní tlak některých starších pacientů je tak vysoký, až se Lungová s Pyaris diví, že ještě stojí na nohou. Zdravotní sestru navíc šokuje velký nedostatek vitaminů u dětí. „S tím jsem se ještě nikdy nesetkala. Ani na Haiti ne,“ konstatuje Pyaris. Podle ní mají tyto děti žlutá, nahnědlá či skvrnitá bělma a narezlé vlasy. U dvou malých pacientů navíc objevuje srdeční vadu, takže každá nemoc – i nachlazení – je může stát život. Ošetřit venkovany se podařilo díky letní charitativní akci Na zdraví Haiti. V podobných zdravotních prohlídkách chce ACHO pokračovat. Improvizované zdravotní středisko zachraňuje životy. Snímek Kristýna Lungová, ACHO
(kao)
16 /
Caritas
Migrace a integrace v roce 2016 z pohledu Charity Svět se dal do pohybu a uprchlické téma budí ve společnosti emoce. V posledních měsících se migrační téma dostalo na přední stránky médií, ačkoli v podstatě nejde o nic nového.
českou veřejnost – poněvadž je součástí práce rozptýlit strach a zažité předsudky.
Nové výzvy
Pomoc Charity ČR migrantům nezačala letos. „V posledních letech u nás přibývá každým rokem asi dvacet tisíc příchozích, kteří u nás pracují, studují, podnikají, učí se česky, a žádné výrazné integrační problémy to nepřináší,“ říká Klára Boumová, migrační koordinátorka Charity Česká republika. „Pokud nyní máme přijmout pár tisíc uprchlíků z válečných oblastí Blízkého východu, připomíná to situaci v 90. letech, kdy u nás nalezlo útočiště mnoho uprchlíků z válkou zmítané Jugoslávie. Tehdy byla solidarita mezi lidmi obrovská,“ pokračuje Klára Boumová. „Systém začleňování uprchlíků u nás ještě nebyl zcela vytvořen, ale zvládli jsme to. Nyní máme více zkušeností a státní systém je relativně dobře nastaven. Problémem by mohlo být negativní naladění veřejnosti a neochota přijmout potřebné mezi sebe,“ říká. Stranou aktuálního společenského dění charita rozhodně nezůstává, v dané oblasti totiž není žádným
GENERÁLNÍ PARTNER CHČR
nováčkem. Migrantům se věnuje léta. Jednou z dlouholetých nepřetržitě poskytovaných služeb je Infolinka v mongolském a vietnamském jazyce, kam je možné zatelefonovat či napsat dotaz elektronickou poštou a odkud přijde zasvěcená odpověď nebo kvalifikované nasměrování na další odbornou pomoc.
Medevac a poradny Spolupráce s odborníky se osvědčila i při státním programu Medevac, zaměřeném na cizince s vážným zdravotním problémem, kterým by se ve vlastní zemi nedostalo kvalitní lékařské péče. Zatímco se nemocní cizinci v českých zařízeních léčí, zaměstnanci Arcidiecézní charity Praha jim a jejich doprovodu zajišťují servis, tedy provázení, bydlení a tlumočení. „Naše pomoc migrantům stojí především na síti našich migračních po-
Snímek Richard Bouda
raden, které odvádějí skvělou práci,“ připomíná Klára Boumová. „Nyní jich je v provozu sedm, dvě jsme bohužel z nedostatku financí museli zavřít, ale věříme, že během letošního roku znovu svou síť rozšíříme.“ Poradny migrantům poskytují velmi potřebné rady: o právech a povinnostech, o našem státním zřízení, o fungování institucí, o tom, které doklady je nutno předložit pro prodloužení legálního pobytu, kam se obrátit se svou žádostí a jak vyplnit formulář, kde najít bydlení a kde práci. Jak u nás vypadá zdravotní péče a kde přihlásíte děti do školy. A také kde cizincům pomohou zvládnout český jazyk. Řada poraden totiž nabízí také kurzy češtiny. Krom toho charita pořádá různá další školení a akce pro volný čas. A nejen smysluplnou zábavu pro děti migrantů, ale rovněž přednášky, besedy a hudební vystoupení s ochutnávkami jídel pro
Právě díky svým zkušenostem a početnosti svých místních „poboček“, kterými prakticky celoplošně pokrývá území našeho státu, byla Charita ČR českou vládou pro rok 2016 vybrána za generálního poskytovatele integračních služeb, a to v rámci Státního integračního programu neboli (SIP). Tento SIP, který v ČR cizince provází a podporuje v jejich snahách o začlenění již od roku 1993, čekají v novém roce 2016 změny. Kromě kurzů češtiny a podpory bydlení, které byly jeho součástí už dříve, mají osoby s uznanou mezinárodní ochranou možnost využít komplexních integračních služeb – tedy pomoc se zajištěním práce, zapsáním dětí do školy, registrací u lékaře, zkrátka zařídit vše potřebné pro hladké zařazení do naší společnosti. Charita ČR bude tyto služby poskytovat v rámci své sítě a ve spolupráci s ostatními subjekty. Letos ji tedy čeká náročný úkol, jak sladit do funkčního orchestru státní Správu uprchlických zařízení a další státní úřady, obce, nestátní neziskové organizace, církve, dobrovolníky, zaměstnavatele a další, aby výsledek poskytoval kvalitní integrační služby. Co to přinese? Stručně řečeno hodně práce a také spoustu zodpovědnosti. „Systém se ještě dolaďuje, ale věřím, že tento náročný úkol společně zvládneme,“ má naději migrační koordinátorka Charity ČR Klára JAN BIENER Boumová.
Caritas příloha č. 1/2016, Charita Česká republika. Vladislavova 12, 110 00 Praha 1, telefon 296 243 341, e-mail:
[email protected]. Odpovědný redaktor: Jiří Macháně. Vyšlo 5. ledna 2016. Vytištěno díky finanční podpoře Nadace České spořitelny.
