Nové knihy
RNDr. Zdeněk Klein Rubrika přináší informace o nových knihách, které by mohly psychiatrickou veřejnost zajímat. Zařazením titulu do této rubriky vyjadřujeme svoje doporučení k laskavému zájmu psychiatrů klinických, pracujících ve výzkumu, ale i těch, kteří se věnují výuce psychiatrického dorostu. (zdk) • Masaryk, T. G.: SEBEVRAŽDA hromadným jevem společenským moderní osvěty. Praha, Ústav T. G. Masaryka 1998. 220 s. (ISBN 82-901971-4-0) Masarykova SEBEVRAŽDA, původně zpracovaná jako habilitační spis pro udělení hodnosti docenta filozofie na Vídeňské univerzitě, vyšla knižně poprvé v němčině v roce 1881. Česky vyšla prozatím třikrát: 1904, 1926 a naposled v roce 1930. Toto 4. české vydání je doplněno vysvětlivkami, ediční poznámkou a jmenným rejstříkem. Knihu - jako 1. svazek SPISŮ T. G. MASARYKA - k vydání připravil Jindřich Srovnal.
• Knobloch F., Knoblochová, J.: INTEGROVANÁ PSYCHOTERAPIE V AKCI. Praha, GRADA Publishing 1999. 324 s. 250 Kč. (ISBN 80-7169-679-X) Recenzi této mimořádné knihy, přeložené již do pěti jazyků, napsal Doc. MUDr. Zdeněk Dytrych, CSc.: Pro recenzenta je téměř něčím svátečním a současně velmi radostným mít před sebou tak vynikající text, jakým je publikace manželů Knoblochových. Úloha psychoterapie je z řady hledisek nejen v psychiatrii, ale snad ve všech medicínských oborech zásadně důležitá. Proniknutí do filozofie psychoterapie a pochopitelně do její náročné a komplikované praxe může vést často k zásadnímu zlepšení zdraví pacientů. Čím více jsou si lékaři, zejména v první linii, vědomi úlohy psychoterapie, tím více mohou upadat do sebeklamu, že svým pacientům velice dobře rozumějí, že mají na ně dobrý vliv, a to proto, že si přečetli často velice povrchní a zkreslená poučení, jak na pacienta psychoterapeuticky působit. Mnoho, zvláště mladých lékařů, včetně psychiatrů, je atrahováno určitými postupy, které vycházejí z některých východních filozofií a jejich praktik. Mají přitom pocit, že dělají něco zvláštního, o čem se dříve nesmělo mluvit a co se nesmělo učit. Po dobu téměř třiceti let jsem se snažil opakovaně prosadit, aby studenti medicíny prošli během prvních dvou let studia psychoterapeutickým výcvikem, aby porozuměli sobě, aby odstranili ta slabá místa ve své osobnosti, která jim brání v pozitivním působení na pacienta, a aby přes pochopení sebe sama chápali dobře chování svých nemocných. Při existenci téměř nepřehledné řady psychoterapeutických škol, podškol a školiček by však mohlo dojít, a také asi na některých amerických univerzitách dochází, k určitým rozpakům, jakou psychoterapeutickou metodu a s ní spojenou filozofii mediky učit. Nyní se mi zdá vše téměř jasné. Vezměte knihu manželů Knoblochových a učte každého, kdo se bude psychoterapii věnovat ať povrchně, či ji bude mít jako svou hlavní činnost, jakými principy se řídí integrovaná psychoterapie. Jsem velmi rád, že nakladatelství Grada se rozhodlo pro druhé vydání uvedené publikace. Nejde totiž o typické „druhé" vydání, ale jde o svým způsobem novou knihu. Jasněji než vydání první ukazuje, že Integrovaná psychoterapie shrnuje dosavadní vědění o psychoterapii, doplňuje je originálními příspěvky a originálním způsobem obé integruje. Teoretická originalita spočívá zejména ve vytvoření úsporných principů, které jsou podkladem dění jak skutečné, tak fantazijní skupiny, skupinového schématu. Klinickou originalitou je užití technik na jednotném teoretickém základě. Kognitivní revoluce a nový obor evoluční psychologie tvoří důležité pozadí. V tom, pokud je mi známo, je kniha v mezinárodním rozsahu integrací nejrozsáhlejší a nejpřesvědčivější. Myšlenka integrace, v níž jsou autoři pionýry, se v posledních letech stala velice populární, ale většina těch, kteří ji propagují a kteří se často označují poněkud záhadným pojmem „integrativní", neposkytují žádný nový integrující teoretický rámec a jsou ve
skutečnosti pouhými eklektiky. Třísetstránková publikace je dělena do tří oddílů. Oddíl A je věnován pojmovému rámci a jedinci ve skupině, oddíl B pojednává o klinické praxi integrované psychoterapie a konečně oddíl C je až velice skromně nazván Dodatky, ale přitom obsahuje tak významné a myšlenkově neuvěřitelně bohaté kapitoly, jakými jsou Filozofické zázemí, Zděděný základ lidského chování a Iatrogenie v současné psychoterapii. Text publikace je doplněn Slovníkem a velkým množstvím literatury, o které není pochyb, že ji autoři opravdu dopodrobna znají, protože v textu často literaturu citují a polemizují s jednotlivými autory. Dr. J. Aronson označil první vydání Integrované psychoterapie jako mezník ve vývoji psychoterapie. Totéž označení použil i nestor a metodologický kritik americké psychoterapie prof. J. Frank s tím, že integrovaná psychoterapie je novým řešením integrace psychologických, sociálních a biologických hledisek. Originální myšlenky autorů shrnuté již v prvém vydání (1994) jsou vysloveny ve druhém vydání ještě precizněji a je doloženo, jak nejnovější vývoj vědy dodává těmto myšlenkám na důležitosti. Je to zejména význam sociální směny, které Knoblochovi dali centrální místo a která se dostává do středu pozornosti evoluční psychologie jako „Darwinský algoritmus" (L. Cosmides). Knobloch, inspirován Tolmanem, anticipoval kognitivní revoluci a volil kognitivní výklad sebepodrývajícího chování, když pokusy vyložit je mechanizmem podmíněných reflexů zklamaly. V publikaci lze nalézt mnoho podnětných myšlenek, ale také z ní dýchá obrovská denní psychoterapeutická praxe, kterou oba autoři v té nejvyšší míře mají. Jako recenzent se mohu jen těžko vyjádřit k pozoruhodné teorii metaselekce, kterou sami autoři podávají jen opatrně a která vysvětluje mimorodový altruizmus překračující reciproční altruizmus. Když jsem pozorně pročítal filozofické části knihy, které budou pro mnohé české čtenáře dosti náročné, znovu jsem byl nucen vzpomenout na to, jak mě F. Knobloch zasvěcoval postupně do filozofie vycházející z pražské tradice empirizmu, jdoucí od E. Macha přes Einsteina k logickému empirizmu P. Franka, R. Carnapa a H. Feigla. Jsem mu za to dodnes vděčen, mám však obavy, že dnešní mladí kolegové postrádají někoho, kdo by je do této filozofie uvedl, a že ani nemají příliš silnou potřebu ji znát, protože ji nepotřebují konfrontovat s marxizmem, jak jsme to cítili a dělali my. Vydání knihy manželů Knoblochových Integrovaná psychoterapie v akci je velmi dobrý nakladatelský počin. Je potřeba si uvědomit, že jde o něco výjimečného, protože autoři vytvořili zcela originální systém s originálními myšlenkami, který je ve světě uznáván. Nestává se často, že by v české lékařské vědě, o psychiatrii ani nemluvě, byl někdo zakladatelem školy, která je tak dobře teoreticky podložena a má své výborné praktické výsledky. Myslím, že na to můžeme být právem hrdi. Jistě není náhodou, že anglický originál knihy byl přeložen nejen do němčiny, ale také japonštiny a čínštiny. A vůbec už není náhodou, že prof. F. Knobloch byl zvolen v roce 1993 předsedou Psychoterapeutické sekce Světové psychiatrické asociace a že byl zařazen do seznamu vynikajících osob Ameriky v Who is Who in America. • Dawkins, R.: SOBECKÝ GEN. Praha, MLADÁ FRONTA 1998. 320 s. 219 Kč (ISBN 80-204-0730-8) Kniha anglického zoologa a etologa se hned po svém 1. vydání (The Selfish Gene, 1982) stala spisem stále dráždícím a provokujícím nové a nové diskuze (naposledy např. viz Vesmír 1998, č.2, č.6, aj.) O recenzi jejího českého vydání jsme požádali významného psychologa a etologa PhDr. Jaroslava Madlafouska, CSc. Pro rozsah, ale zejména závažnost jeho myšlenek, přinášíme jeho hlubší zamyšlení nad touto knihou pod názvem - O VÝZNAMU KNIHY R. DAWKINSE „SOBECKÝ GEN" PRO BEHAVIORÁLNÍ VĚDY - odděleně na str. 74-77. • Krch, F.D. a kol.: PORUCHY PŘÍJMU POTRAVY. Vymezení a terapie. Praha, GRADA Publishing 1999. 240 s. (ISBN 80-7169-627-7) Stále rostoucí počet pacientů trpících poruchami nutričního chování a ;zřejmá bio-psycho-sociální komplexnost celé problematiky, to vše vyvolalo potřebu jakéhosi shrnutí stavu současných znalostí a zamyšlení se, jak dále na cestě za pochopením mechanizmu této poruchy i jak lépe pomáhat postiženým jedincům. Třeba proto přivítat zdařilou monografii, kterou připravil zkušený odborník v ;této oblasti s týmem svých spolupracovníků, z nichž mnozí patří k renomovaným zahraničním specialistům (jsou mezi nimi autoři z Holandska, Belgie, Anglie, USA aj.) Knihu, rozčleněnou do 17 kapitol, lze doporučit vážným
zájemcům o tuto problematiku, protože poučení v ní naleznou nejen odborníci (seznam související literatury obsahuje téměř 600 bibliografických položek!), ale také pacienti a jejich příbuzní. • Hoskovec, J., Hoskovcová, S.: PSYCHOLOGIE HYPNÓZY A SUGESCE. Praha, PORTÁL 1998. 132 s. 139 Kč (ISBN 80-7178-234-3) Již čtvrté (rožšířené) vydání knihy přináší kritický přehled poznatků o hypnóze a sugesci. Autoři se věnují hledisku experimentálnímu i obecně psychologickému, a uvádějí i některé techniky k vyvolání hypnotických stavů, zejména Schultzův autogenní trénink, Kretschmerův aktivně hypnotický trénink a zmiňují i Ericksonův přístup k hypnóze. Komentují i deset nejvýznamnějších teorií hypnózy, přiznávají však, že „...skutečná podstata hypnózy je až dosud neznáma (str. 100)." Zájemce o tuto problematiku ocení také bohatý (téměř 500 položek) bibliografický doprovod. • Koukolík, F., Jirák, R.: ALZHEIMEROVA NEMOC A DALŠÍ DEMENCE. Praha, GRADA Publishing 1998. 232 s. (ISBN 80-7169-615-3) Svrchovaně užitečná monografie, kterou MUDr. Fr. Koukolík uvádí slovy: „...hodnotu knihy bych nespatřoval v jednotlivých poznatcích, ale spíš v přehledu, který by měla poskytnout. Jeho smyslem je říci: toto je Alzheimerova nemoc v r. 1998, tímto způsobem se diagnostikuje, zde jsou diferenciálně diagnostické problémy/.../, takto se léčí...". Zvláštní kapitoly jsou věnovány neurobiologickým změnám při Alz-heimerově nemoci, její diagnostice a celá 5. kapitola je přehledem jiných základních chorob a stavů, které způsobují demenci, např.: vaskulární demence, demence s Lewyho tělísky, Pickova choroba, Creutzfeldova-Jakobova nemoc aj. Pozornost je věnována i některým tzv. reverzibilním demencím. Terapii se věnuje v 6. kapitole knihy druhý z autorů. Třeba ocenit nejen přehledné uspořádání textu a jeho velmi čtivé podání, ale také rozsáhlou bibliografii souvisejících prací, která je zařazena u každé podkapitoly. Při enormně narůstajícím počtu publikací věnovaných tomuto onemocnění je vydaná kniha vítaným „shrnutím" takříkajíc „za pochodu", na cestě k detailnímu poznání etiopatogeneze choroby, která má tak podstatný podíl na výskytu demencí ve společnosti. • Zvolský, P. a kol: OBECNÁ PSYCHIATRIE. Praha, KAROLINUM 1998. 2. vyd. 192 s. 75 Kč (ISBN 80-7184-681-3) • Zvolský, P. a kol.: SPECIÁLNÍ PSYCHIATRIE. Praha, KAROLINUM 1998. 2. vyd. 206 s. 81 Kč (ISBN 80-7184-666-X) Osvědčené učební texty připravené kolektivem zkušených psychiatrů a pedagogů pod vedením prof. MUDr. P. Zvolského, DrSc. vycházejí již ve druhém vydání. Užitek z nich mají nejen posluchači 1. lékařské fakulty UK, jimž jsou určeny. • Kennerleyová, H.: JAK ZVLÁDAT ÚZKOSTNÉ STAVY. Praha, PORTÁL 1998. 190 s. 245 Kč (ISBN 80-7178-266-1) Kniha přináší to, co slibuje její název, totiž léčebný program, vycházející z kognitivně-behaviorální terapie ke zvládání stavů chorobné úzkosti. Jde o výsledek projektu na univerzitě v Oxfordu, jehož cílem bylo nabídnout jednoduchou pomůcku praktickým lékařům bez speciálního psychoterapeutického vzdělání. Autorka se ve 4 částech své příručky (1. vyd. 1989, 2. vyd. 1994) zabývá těmito stavy: generalizovaná úzkost, fobie a strach, panický záchvat, obsese, posttraumatický stres a syndrom vyhoření (burn-out). Knihu britské klinické psycholožky přeložil dr. Petr Možný, prezident České společnosti kognitivně-behaviorální terapie, předmluvu napsal prof. dr. S. Kratochvíl, CSc. • Grof, S.: KOSMICKÁ HRA. Zkoumání hranic lidského vědomí. Praha, PERLA 1998. 233 s. 246 Kč (ISBN 80-902156-1-0) Kniha známého českého psychiatra prof. S. Grofa (1931) The Cosmic Game (New York 1998) vychází v češtině ve stejném roce jako její anglická verze. Jeden z recenzentů ji označil jako „jednu z velkých
spirituálních knih tohoto století". Autor, žijící nedaleko San Franciska a působící jako profesor psychologie v California Institute of Integral Studies, byl také prvním prezidentem Mezinárodní transpersonální společnosti (ITA) a aktivně se zúčastnil jejího kongresu v roce 1992 v Praze. Často užívaný termín -holotropní- sám popisuje takto (s.12): „...holotropní stavy charakterizuje specifická proměna vědomí spojená se změnami vnímání ve všech smyslových oblastech s ;intezivními a často neobvyklými emocemi a s hlubokými změnami procesu myšlení/.../vědomí se hluboce a od základů kvalitativně mění, není však hrubě narušeno,jak je tomu v případě delirantních stavů/.../příznačné je, že si zachováváme úplnou orientaci a neztrácíme zcela styk s běžnou skutečností. Prožíváme současně dvě různé reality...". Kniha je rozdělena do deseti kapitol a doplňuje ji poměrně rozsáhlá příloha (s. 179-211), nazvaná Posvátné a světské. Text celé knihy je pozoruhodně koncizní a svědčí o autorově plném zaujetí svým novým paradigmatem (s. 213). Jeho přijetí čtenářem však záleží mj. také na tom, jak se vyrovná např. s autorovým tvrzením, že (str. 192): „...západní materialistická věda nebyla dosud schopna přinést žádné přesvědčivé důkazy, že vědomí je produktem neurofyziologických procesů v mozku. Podařilo se jí udržet si svou současnou pozici jen tím, že odmítá, cenzuruje a dokonce zesměšňuje obrovské množství pozorování dokazujících, že vědomí může existovat a fungovat nezávisle na těle a tělesných smyslech. Tyto důkazy pocházejí z parapsychologie, antropologie, výzkumu LSD, experienciální psychoterapie, thanatologie a zkoumání spontánně se vyskytujících mimořádných stavů vědomí. Všechny tyto obory shromáždily přesvědčivé údaje, jasně dokazující, že lidské vědomí je schopno vykonávat řadu činností, které by mozek, jak jej chápe věda hlavního proudu, dost dobře nedokázal...". Skončeme tuto annonci stejnými slovy, jakými autor končí text své monografie (str. 210-211): „...neexistují žádné vědecké poznatky, které by dokazovaly, že hmota předcházela vědomí a že v univerzálním schématu věcí není zastoupena tvůrčí inteligence/.../nedílnou součástí tohoto nového pohledu na skutečnost je navíc široká škála holotropních zážitků a souvisejících jevů. Jde o ;rozsáhlou a významnou oblast existence, pro niž materialistická věda nedokázala najít rozumná a přesvědčivá racionální vysvětlení. Po opakovaných frustrujících pokusech jsem sám přestal doufat, že se mi podaří vysvětlit mé zážitky a pozorování v kontextu koncepčního rámce, který jsem si osvojil během akademického studia. Pokud se kterémukoli z kritiků transpersonální psychologie podaří předložit přesvědčivé, střízlivé a realistické materialistické vysvětlení mimořádného světa holotropních zážitků, budu první, kdo to přivítá a vysloví mu své uznání." • Černoušek, M.: SIGMUND FREUD. Dobyvatel nevědomí. Praha, PASEKA 1998. 181 s. 139 Kč (ISBN 80-7185-148-5) Brožura v 8. kapitolách prezentuje základní biografická data S. Freuda a také zasvěcený výklad jeho díla. Je doplněna mnoha fotografiemi a zdá se, že jde o text zdařilý - vychází již ve 3. vydání. • Růžička, E., Roth, J.: PARKINSONOVA NEMOC. Diagnostický a léčebný standard. Praha, Psychiatrické centrum 1998. 69 s. 65 Kč. (ISBN 80-85121-19-0) Publikace přináší jednotlivé součásti standardního diagnostického a léčebného postupu, který vznikl jako jeden ze standardů vypracovaných Českou neurologickou společností. Autoři člení text na 7 částí: Diagnóza, Vyšetření, Diferenciální diagnóza, Klinický obraz a průběh, Léčba, Standardní léčebný postup a Komplikace pozdních stadií nemoci. V příloze uvádějí Jednotnou škálu pro hodnocení Parkinsonovy nemoci (UPDRS). • Praško, J., Kosová, J., Pašková, B., Seifertová, D.: SOCIÁLNÍ FOBIE A JEJÍ LÉČBA. Příručka pro vedení terapie. Praha, Psychiatrické centrum 1998. 176 s. 130 Kč (ISBN 80-85121-90-5) Příručka je určena psychiatrům, psychologům a ostatním terapeutům, kteří se zabývají léčbou pacientů trpících sociální fobií. Je rozdělena do čtyř částí. V první části se autoři zabývají diagnostikou a literárním přehledem současných pohledů na sociální fobii a její léčbu. Druhá část je věnována kognitivněbehaviorálnímu přístupu v léčbě. Čtenář se seznámí s jednotlivými strategiemi terapie této poměrně rozšířené poruchy. Dotazníky a posuzovací stupnice pro hodnocení pacientova stavu tvoří třetí část.
Závěrečná část obsahuje přehled související literatury. • Praško, J., Pašková, B., Prašková, H., Seifertová, D.: POSTUPNÝ NÁCVIK TRAPASŮ ANEB JAK PŘEKONAT SOCIÁLNÍ FOBII. Svépomocná příručka. Praha, Psychiatrické centrum 1998. 139 s. 120 Kč (ISBN 80-85121-31-X) Další ze svépomocných příruček zkušených autorů je věnována těm jedincům, kteří trpí přehnaným strachem z mezilidských situací, a proto se jim vyhýbají. Text je rozčleněn do 4 oddílů: I. Co je to sociální fobie a jak se léčí (s. 12-32), II. Jak porozumět vlastním příznakům sociální fobie (s. 34-57), III. Jak překonat sociální fobii. Postupný nácvik trapasů (s. 60-118), IV. Problémy v životě (s. 120-137). Některé z doporučovaných postupů: dekatastrofizace, aplikace relaxace, léčba expoziční aj. • NOBELOVA CENA ZA FYZIOLOGII A MEDICÍNU 1995 a 1996. Praha, Psychiatrické centrum 1998. 147 s. (ISBN 80-85121-66-2) Editoři této pozoruhodné edice prof. MUDr. O. Benešová a prof. MUDr. C. Höschl předkládají již její čtvrtý svazek. Uspořádání publikace je tradiční: životopisy všech laureátů (1995 - E.B. Lewis, CH. Nüssleinová-Volhardová, E. Wieschuas, 1996 - P.C. Doherty a R.M. Zinkernagel), slavnostní projevy při přebírání ceny a také podrobné charakteristiky objevů, za které bylo toto vysoké ocenění uděleno (1995genetická kontrola časného embryonálního vývoje, 1996-specificity buněčně zprostředkované imunity obrany). Tradiční součástí svazku je i související bibliografie a kvalitní ilustrační doprovod. • Šimanovský, Z.: HRY S HUDBOU A TECHNIKY MUZIKOTERAPIE ve výchově, sociální práci a klinické praxi. Praha, PORTÁL 1998. 246 s. 175 Kč (ISBN 80-7178-264-5) Jde o jakýsi manuál, přinášející více než dvě stovky her, metod a technik muzikoterapie pro děti i dospělé. Užitečnost tohoto léčebného postupu je u některých potíží doložena a sympatické na něm je, že ctí důležitou zásadu: „primum non nocere". ••• Poměrně chudou nabídku titulů z oblasti sociální a kulturní antropologie loni zpestřily dvě obrazové monografie věnované lidskému mutilačnímu chování. Věnují se tetování a tzv. piercingu (mutilace kov-tělo). Obě jsou přeloženy z angličtiny a obě jsou bohatě ilustrovány. Pro relativně častou souvislost této komponenty lidské neverbální komunikace s patickým psychickým stavem a také s ohledem na užitečnost transkulturní komparace lidského chování, uvádíme alespoň citace obou těchto titulů: • Ferguson, H., Procterová, L.: UMĚNÍ TETOVÁNÍ. Praha, REBO PRODUCTION 1998. 128 s. (ISBN 80-7234-028-X) • Randall, H.: PIERCING. Moderní antologie. Praha, REBO PRODUCTION 1998. 128 s. (ISBN 80-7234-029-8) • Smitka, V.: ARCHEOLOGIE LIDSKÝCH ŽIVOTŮ. Koláž kazuistických příběhů a úvah z gerontologie. Praha, Nakladatelství JEŽEK 1997. 151 s. (ISBN 80-85996-17-0) Zkušený psychoterapeut věnující se péči o staré a nemocné pacienty již čtvrt století předkládá veřejnosti text složený z kazuistik jeho „případů", vlastních úvah, básní i odborných textů. Kniha si jistě najde cestu k vážným zájemcům o gerontopsychiatrii, užitek z její četby bude mít i každý vnímavý čtenář, protože jde o text napsaný na základě „žité" empirie, navíc doprovázený kresbami pacientů i citáty z odborné i krásné literatury. Autorkou předmluvy je prof. PhDr. RNDr. H. Haškovcová, CSc. • Hrdlička, F., Bratršovská, Z.: JAK CHUTNÁ NEZÁVISLOST. 33 životních ohlédnutí. Praha, VOTOBIA 1998. 260 s. (ISBN 80-7220-016-X)
„Šedá zóna" je označení pro tu část nestraníků, kteří nebyli po roce 1968 komunistickým režimem pronásledováni, ale kteří se s ním také vnitřně nikdy neztotožnili. Byli „pouze" různými způsoby sekýrováni StB, většinou nesměli do ciziny apod. Zůstali však při svých názorech, zůstali slušnými lidmi. Malému vzorku z této většiny populace položili editoři sborníku sedm stejných otázek o jejich charakteristice tzv. nezávislého postoje, o vlastním mravním kodexu aj. Získali odpovědi od 33 českých intelektuálů (z 80 oslovených). V knize, kterou uvádí publicista J. Ješ, se lze seznámit s životním ohlédnutím kardinála M. Vlka, JUDr. D. Burešové, prof. ing. R. Zahradníka, ale také MUDr. F. Irmiše, doc. PhDr. R. Honzáka, PhDr. S. Hubálka, PhDr. P. Příhody, prof. PhDr. M. Nakonečného aj. Je zřejmé, že kromě „šedé zóny" (někteří autoři s tímto termínem polemizují) existovala i skupina přesvědčených (?) tvůrců onoho nelítostného systému, a konečně třetí -nejmenší- skupina aktivních odpůrců, režimem souzených a vězněných. Celý tento, žel stále aktuální, problém podle nás dokonale formuloval již Karel Čapek ve svém fejetonu Zima 34 (Přítomnost 11, č.1, 1934, s. 13-14), kde mj. píše: „...zdá se, že v dnešním stavu světa má být inteligenci vyhrazena trojí cesta: spoluviny, zbabělosti nebo mučednictví. Snad ještě zbývá čtvrtá cesta: nezradit svou duchovní disciplinu; za žádných okolností, pod žádným nátlakem nezapřít v sobě ducha neomezeného a vidomého. V tom, a v tom jediném je zvláštní svoboda a urozenost ducha; nenechme si ji vzít, neboť stojí za nejtěžší oběti..." . • Lewis, C.S.: PROBLÉM BOLESTI. Praha, Nakladatelství NÁVRAT DOMŮ 1998. 130 s. 128 Kč (ISBN 80-85495-89-9) C. S. Lewis (1898-1963) byl profesorem literatury na univerzitě v Cambridgi a proslul svými esejemi na filozofická, společenská a náboženská témata. České vydání jeho eseje The Problem of Pain stojí za zaznamenání psychoterapeutům všech zaměření. • Boleloucký, Z.: PSYCHIATRIE A LÉKAŘSKÁ PSYCHOLOGIE V PALIATIVNÍ MEDICÍNĚ. Brno, Masarykova univerzita - Vydavatelství 1998. 99 s. Neprodejné. (ISBN 81-210-1825-9) • PSYCHOSOMATIKA/BEHAVIORÁLNÍ MEDICÍNA DNES. Praha, GALÉN 1998. 80 s. (ISBN 80-902501-8-1) Sborník krátkých verzí sdělení přednesených na IX. česko-slovenské konferenci psychosomatické a behaviorální medicíny v Plzni ve dnech 24.-26.9.1998. Redakce: Doc. MUDr. J. Baštecký, CSc.
O významu knihy R. Dawkinse „Sobecký gen" pro behaviorální vědy Jaroslav Madlafousek Českému čtenáři se dostává do rukou kniha, která byla odborníky charakterizována jako velmi vlivná kniha v oboru evolučních věd, ač přinesla jen „nový pohled na známé myšlenky". Otázky známosti jsem si byl vědom při přípravě tohoto textu pro časopis „Psychiatrie". Bral jsem v úvahu osobní zkušenost z přednášek a diskuzí, že odborníci v behaviorálních vědách často vykazují nepřesné až zkreslené a útržkovité znalosti o evolučních myšlenkách. Ve skutečnosti jsou v určitém smyslu obětmi toho, že zejména behaviorální vědy se ve 20. století vesměs vyvíjely bez evoluční teorie jako by Charles Darwin nikdy nežil. Publikace Darwina (včetně posmrtně vydaných zápisníků) obsahují úvahy o psychologických problémech, jejichž soupis se podle M. T. Ghiselina (1973) čte jako inventura témat opomíjených psychologií 20. století. To jsou důvody, proč čtenářům „Psychiatrie" na počátku úvah o Dawkinsově knize nabízím stručnou historii vědeckého evolučního myšlení. Vývoj evolučního myšlení Evoluční myšlenka a Darwin. Myšlenka evoluce jako reálný, v čase postupující pochod se stala podstatným prvkem lidského myšlení v první polovině 19. století. Byla živě diskutována již před rokem 1859, kdy C. R. Darwin vydal svou epochální knihu o původu druhů. Darwin v ní rezolutně odmítl tehdy velmi rozšířený výklad evoluce jako rozvíjení nějakého základního životního principu směřovat k
složitějšímu a dokonalejšímu - až k člověku jako vrcholu. V prvních vydáních své knihy takto zatížené slovo „evoluce" s rozmyslem nepoužíval. Jeho původní terminus technicus byla descendence (posloupnost, potomství) se změnami. Termín zachycuje také descendence se změnami k jednoduššímu a nedokonalejšímu (např. mnoho cizopasníků). Již z takovéhoto pojetí evoluce vyplývá, že ze zákonitostí evoluce nelze odvozovat či vytyčovat normy, postuláty či cíle pro jednání člověka. Přírodní výběr. Soudí se, že Darwinovo uvažování o procesech přírodního výběru by bylo snadnější, kdyby byl znal práce G. Mendela, zakladatele nauky o dědičnosti (v pozůstalosti Darwina byly nalezeny nerozřezané sešity časopisu s Mendelovými články). Nějakou úlohu dědění získaných vlastností v evolučních procesech Darwin připouštěl, ale žádnou formu lamarckizmu nepokládal za rozhodující mechanizmus evoluce. Také v otázce, na jaké biologické rovině probíhá výběr, nebyl Darwin „fundamentalistou". O selekci mezi skupinami (kastami) uvažoval u sociálního hmyzu. Soupeřením mezi skupinami se Darwin pokoušel vysvětlovat dispozice člověka k morálnímu jednání. Nicméně za principiální Darwinovo kritérium selekce je pokládán jednotlivec, jeho způsobilost děděná potomní generací - čili, vyjádřeno trochu nepřesně, ale se sledovatelnější logikou, reprodukční úspěch jednotlivce. Zkreslování darwinismu a jeho důsledky. V průběhu desítiletí docházelo ke zkreslování Darwinova odkazu. Postihlo také zakládání nové základní disciplíny, etologie, ve 40. až 60. letech našeho století. Akcent na skupinový výběr vyústil ve slogan, který se pro svou očividnost a snadnou pochopitelnost rozšířil a docela pevně zahnízdil. Tento slogan zní „pro (v zájmu) udržení druhu", někdy ještě nepřesněji „pro dobro druhu". První zprávy o infanticidě u živočichů byly pokládány za případy nahodilého, vnějšími nepřirozenými okolnostmi navozeného chování. Nepřirozenost infanticidy se zdá očividná, jsme-li navyklí běžně přijímat evoluční adaptace jako chování „v zájmu udržení druhu". A přeci hromadění údajů ukázalo, že jde o „zákonité" chování v rámci harémové reprodukční strategie, vyvinuté přirozeným výběrem podle kritéria reprodukčního úspěchu jednotlivce. Tím jednotlivcem je samec, který nově ovládl monopolní přístup ke skupině samic. Zabíjením kojených mláďat dosáhne brzkou obnovu estru u jejich matek. Samec takovou infanticidou zvýší přenos svého genotypu do dalších generací významně, neboť přenos jeho genů je omezen jen na několik málo let, po která udrží ovládání harému. To byl ten selekční tlak, který favorizoval samce se sklonem ke specifické infanticidě. Není divu, že se pod vlivem myšlení na „dobro druhu" objevily i extrémní nápady, např. při populačních explozích, jakkoliv podivné způsoby včetně kanibalizmu vysvětlovat jako chování, vyvinuté v zájmu udržení druhu. Ještě závažnější důsledky mělo opomíjení teorie sexuálního výběru (pojímaného Darwinem jako výběr odlišný od přírodního výběru). Soudilo se, že jde vlastně vždy o totéž, o dobro druhu: sexuální a reprodukční chování přeci souvisí očividně a dokonce přímočaře se záchovou druhu! A co teprve soupeření či volba partnerů? Jde přeci v zájmu druhu o to, aby k reprodukci byli vybráni ti nejlepší! Sexizmus perzistoval v biologii až do 70. let tím, jak popíral existenci a důsažnost volby partnerů ze strany samic. Neodarwinizmus jako tvůrčí obnova Darwinovy teorie. Souhrnnou kritiku situace, v níž se biologické vědy ocitly, vzal na sebe G. C. WILLIAMS (1966). V duchu této kritiky a s využitím vyspělosti tehdejších genetických disciplin řada teoretiků rozvinula Darwinovo učení do podoby, která dostala název neodarwinizmus. Jeho důležitou součástí se stal Hamiltonův pojem inklusivní zdatnosti (fitness): zahrnuje jak jednotlivcův reprodukční úspěch přímý (geny přenášeny potomky), tak i jeho úspěch nepřímý (geny přenášeny ostatními pokrevními příbuznými). Skupinová selekce je uznávána jako teoreticky možná, ale uskutečnitelná za reálně nepravděpodobných podmínek, tj. za malé migrace mezi skupinami a za rychlé extinkce méně „zdatných" skupin. Nové syntézy otevírají cestu. S neodarwinizmem v zádech a provokován dosavadním podceňováním sociálního života živočichů předkládá E. O. Wilson (1975) návrh na novou, široce založenou vědeckou disciplínu, které dává název sociobiologie a které ukládá „novou syntézou" konečně dosáhnout překlenutí příkopu mezi biologickými a společenskými vědami. V 70. letech rozvíjí „sociální teorii" neobyčejně vlivným způsobem R. L. Trivers svými principy (evolučními subteoriemi), stručně nazývanými jako reciproční altruizmus, rodičovská investice, konflikt mezi rodiči a potomky. Shrnutí obsahuje jeho kniha z roku 1985. Také empirický výzkum se v 70. letech začal zajímat o dosud opomíjené oblasti sociality, jsa
popoháněn změnami a pokroky v teorii. Taková je zhruba scéna evoluční teorie, když na ni roku 1976 R. Dawkins vstupuje svou knihou „Sobecký gen". Má-li někdo pochybnosti o tom či onom, co předcházelo vzniku této knihy, či se dokonce z těch či oněch důvodů těžko vyrovnává s Darwinovou teorií přírodního výběru, nechť se s polemikou či se studiem obrátí na jiné adresy. Dawkins sám pokládá svou knihu v podstatě jen za „nový výhonek ortodoxního neodarwinizmu, ale vyjádřený v novém obalu." Richard Dawkins a jeho kniha „Sobecký gen" Celková charakteristika obsahu a stylu knihy. Richard Dawkins je zoolog, absolvent Oxfordské univerzity, byl 7 let (na která vděčně vzpomíná) žákem etologa Niko Tinbergena, nositele Nobelovy ceny. Od roku 1995 je profesorem nového oboru „Public Understanding of Science" na Oxfordské univerzitě. „Sobecký gen" je jeho první kniha. Napsal ji ve věku 35 let. Odvážnými a provokativními formulacemi vyvolala velkou odezvu, převážně kladnou, ale také s ostrou kritikou. V textu bylo hodně faktických i názorových chyb. Relevantní teorie i empirie pokročily. Sám vydal dvě nové knihy (1982, 1986). To byly důvody k novému, přepracovanému vydání „Sobeckých genů" (1989). Aby zachoval „mladistvý nádech doby s náznaky revolučnosti", Dawkins zvolil cestu poznámek (v počtu šedesáti dvou na 57 stranách) a připojení dvou nových kapitol. V české verzi je ke 183 stranám prvního vydání přidáno 113 stran nového textu. Doporučuji číst poznámky důsledně a průběžně. Kniha je vybavena hutným, vskutku užitečným rejstříkem. K sobeckosti genů. Proč Dawkins pokládá gen za základní jednotku přírodního výběru, jak to souvisí se schopností genů - replikátorů způsobovat své kopie - proč připojil ke slovu gen tak provokativní adjektivum jakým je „sobeckost" - to se čtenář doví v prvních třech kapitolách. K těmže otázkám se vrací, odpovědi upřesňuje a doplňuje na mnoha místech v dalších kapitolách, využívaje vhodného, nově osvětlujícího kontextu. Protože principiální formou přírodního výběru je soupeření, je gen vlastně základní jednotkou soupeření, takže bychom jej mohli také charakterizovat jako „soupeřivý gen". Také vyjádření „asertivní gen" by bylo možné, připomínající minimalizovanou rizikovost (až rytířskost) řešení mnohých konfliktů. V každém případě označení genů jako sobecké je metafora, jak to opakovaně Dawkins připomíná na mnoha místech. Ve své nejnovější knize (1998) svou metaforu charakterizuje jako perzonifikující. V nové knize můžeme číst jakousi konfesi Dawkinse: „Zastával jsem vždy stanovisko, že mnohé v živočišné přirozenosti je vskutku altruistické, kooperativní a dokonce provázené benevolentními subjektivními emocemi, ale že to spíš vyplývá než protiřečí ze sobeckosti na genetické úrovni." Nicméně Dawkinsovi unikne tu a tam zkratkovité vyjádření na způsob „jsme zrozeni jako sobečtí" či „zkusme se učit obětavosti a altruizmu, neboť všichni se rodíme sobečtí". V každém případě Dawkins není pesimistický nihilista: „Naše geny nás mohou navádět k sobeckosti, ale my nejsme povinni se jimi řídit." Genetický a účelový jazyk. Genetický jazyk, snažící se s dostatečnou přesností vyjádřit vliv jmenovitých rozdílů v určité vlastnosti na frekvenci genů v určitém genofondu, se snadno stává fádní a nečtivý. Pro stručnost a oživení Dawkins používá některou formu „uvolněného jazyka". Metafory pokládá za velmi užitečné s podmínkou udržet odstup, „abychom si mohli být jisti, že půjdou kdykoli to bude třeba, přeložit zpět do genetického jazyka". Mluvit o genech jazykem účelu pokládá Dawkins za vhodné pro zjednodušení výkladu. Na geny samozřejmě nemůžeme pohlížet jako na vědomě a účelově jednající. Slepý přírodní výběr ovšem způsobuje, že se chovají, jako by účelové byly. Mluvit o genech „pro" (např. pro délku nohou) je zkratkovité, ale vhodné, protože v evoluci rozhodují geneticky řízené rozdíly. Ve spolupráci s ostatními geny, ovlivňujícími růst a stavbu nohou, jsou favorizovány geny, ovlivňující délku nohou. Orientační přehled obsahu knihy Obsah prvních tří kapitol „Sobeckého genu" byl již zmíněn. Čtvrtá kapitola s názvem „Nástroje genů" líčí pohled na organizmy jako vehikly (prostředky), které si geny vytvářejí jako svůj nástroj k úspěšnému řízení. Geny předepisují, jak mají být kostry, svaly a orgány včetně mozku budovány. Dawkins promítá svůj pohled „z roviny genů" do všech významných koncepcí, jež propracovávají evoluční teorii přírodního výběru směrem k chování. Jsou to evolučně stabilní strategie (v 5. a znovu ve 12. kap.), příbuzenský altruizmus, jak vyplývá z důsledné aplikace Hamiltonova pojmu inkluzivní
zdatnosti (6. kap.), rodičovská investice a konflikt mezi rodiči a potomstvem (7., 8. a 9. kap.), reciproční altruizmus (10. kap.). Kapitola č. 11 má název „Memy: nové replikátory". Na rozdíl od většiny jiných evolučních teoretiků (zejména evolučních psychologů) Dawkins tvrdí, že proces kulturní selekce se odpojil od procesu biologické selekce. Jednotkou kulturní selekce je mem, což je nejmenší jednotka kulturní informace, která může být kopírována a přenášena mezi jednotlivci od mozku k mozku. Memy jsou myšlenky, ideály, způsoby chování, informace, písně, ale také jejich stabilní sestavy (náboženství, morálka, rituály, teoretické koncepce). Dawkins je ve shodě s evolučními psychology a jinými, kteří definují jednotky kultury v termínech informace spíš než v termínech chování, což se pokládá za výhodnější při odlišení vlivu kultury na chování od ostatních typů vlivu. Memy jsou sobecké tak jako geny. Dawkins kapitolu uzavírá: „Jsme vytvořeni jako nástroje genů a vychováváni jako nástroje memů, ale můžeme se vzepřít našim stvořitelům. My jediní na Zemi se můžeme vzbouřit proti tyranii sobeckých replikátorů." Ve 12. kapitole se Dawkins vrací k myšlence recipročního altruizmu, tušeného již Darwinem, plně rozvedeného Triversem. Kapitola popisuje, jak politolog (R. AXELROD) a biolog (W. D. HAMILTON) rozvinuli myšlenku recipročního altruizmu do „vzrušujících nových rozměrů". Zmínka o nestabilitě altruistických systémů v doslovu J. Zrzavého k českému vydání „Sobeckého genu" se týká spíš aktuálního politického „výpadu" Dawkinse směrem k tzv. evropským „sociálním státům" (v době 1. vydání). Je to trochu chytání za slovo a v každém případě nelze tím opodstatňovat tvrzení J. Zrzavého, že „něco podstatného nám současná biologie vzala: sen o nezištném altruizmu". Proti tomu čteme ve 12. kap. třeba toto: „Poznali jsme tedy dvě důležité vlastnosti úspěšných strategií: musí být milé a odpouštějící. Tento téměř utopicky znějící závěr, že být milý a odpouštějící se vyplácí, velice překvapil řadu odborníků ...". Poslední, 13. kapitola („Dlouhé prsty genu") je stručný výtah několika témat z knihy The Extended Phenotype (1982), o níž se Dawkins vyjádřil: „je největší pýchou a radostí mé profesionální kariéry". Evoluční teorie přírodního výběru „po Dawkinsovi" V citované knize z roku 1998 Dawkins vyznává: „Sobecký gen je metaforický obraz, obraz potenciálně dobrý, ale zůsobilý zavést k omylům, jestliže metafora je nepatřičně pochopena." Adjektivum „sobecký" se z ;novějších odborných diskuzí vytrácí. Evoluce výběrem „pro dobro druhu" je dnes již zcela pasé, nikoli však myšlenka skupinového selekcionizmu. Objevily se nové, sofistikovanější modely (nejvíc rozvedený nabízejí D. S. Wilson a E. Sober, 1994). Názor, že bez skupinového výběru nelze vysvětlit evoluci altruizmu, je však přijímán s určitou skepsí. Nové modely skupinového selekcionizmu zatím nejsou pokládány za přiměřeně přesvědčivé alternativy k individuální a příbuzenské selekci. Jiný názor pokládá nová pojetí jen za alternativní obraz těchže selektivních procesů: nové modely skupinové selekce mohou údajně být dokonce „snadno přeloženy do modelů individuální selekce a vice versa" (záleží na definici skupiny či spíš podskupiny). Blíže C. Crawford a D. L. Krebs (1998). Přírodní výběr a lidské chování Metodické schizma. Logika evoluční teorie přírodního výběru je jednoduchá, ale její použití ke studiu lidského chování otevírá závažné otázky. Nepřekvapuje, že od počátku se v pojetí úkolů rýsovalo schizma hledat vysvětlování jen v rovině chování nebo pomocí vysouzených mechanizmů, generujících chování. Naznačovaly to již úvahy výše citovaného WILLIAMSe v jeho situační kritice z roku 1966: „Centrálním problémem biologie není přežití jako takové, ale vybavení [design] pro přežití." Jinde: „Cílem je rozpoznat určité vlastnosti organizmu jako komponenty mašinérie řešící nějaký speciální problém." To znamená, že přírodní výběr nemůže selektovat chování samotné, může selektovat jen mechanizmy, které produkují chování. U Dawkinse najdeme občas zmínky o mechanizmech, generujících chování. Např. „pokusy o odhad stavu mysli druhého"; „nemám na mysli strategie vědomě vymýšlené jedincem" nebo „na základě nějakého nespecifikovaného mechanismu se zvíře chová, jako by se řídilo podle specifických instrukcí." Nicméně Dawkins vztahuje genetiku převážně a principiálně přímo k chování, resp. k jeho důsledkům, ultimátně ovlivňujícím reprodukční úspěch. Stručně vlastními slovy Dawkinse: „nezkoumám psychologii motivů". Prostředí evolučního adaptování. Psychologicky agnostický přístup, pracující se srovnáváním akcí v
termínech jejich přispění k budoucímu reprodukčnímu úspěchu, bývá na úrovni člověka velmi často použit v antropologických studiích. V protipólu si svůj program vyhraňuje disciplína, která je principiálně svázána s mechanizmy řídícími chování a která si dala jméno evoluční psychologie. Oba přístupy jsou realizovatelné a dobře se mohou doplňovat na úrovni subhumánních živočichů - za podmínky, že jejich chování je studováno v přirozeném prostředí. Přirozené prostředí je takové, které se liší co nejméně od prostředí, na které se studovaný živočich adaptoval v dávných evolučních procesech toto prostředí dostalo název „prostředí evolučního adaptování" (v dalším textu zkráceně: evoluční prostředí). Tento požadavek těžko splňují živočichové, žijící v oborách a v přírodě pod tlakem člověka, a ovšem rozhodně ne lidé - ani ti, kteří i dnes ještě žijí na úrovni doby kamenné. Evoluční psychologie. V právě uvedeném spočívá nejvážnější a nejkritizovanější problém obou přístupů na úrovni člověka. Dohady o evolučním prostředí, jimž se snaží vyhnout, by darwinské antropologii umožňovaly uvážit, zda a nakolik je pozorované chování ovlivněno rozdíly mezi evolučním a současným prostředím. Pro evoluční psychologii jsou dohady o požadavcích a zátěžích v dávném evolučním prostředí prvním úkolem. Dalšími kroky jsou: formulace proximálních mechanizmů, které se vyvinuly k vyrovnání se s těmito požadavky a zátěžemi, a posléze řešit otázku, jak tyto vyvinuté mechanizmy fungují v současném prostředí (s využitím srovnávání mezi kulturami). Integrace darwinských věd o člověku. Existuje několik vědeckých disciplin, jejichž dosavadní vývoj lze charakterizovat jako psychologicky agnostický a jejichž témata se významně překrývají: lidská sociobiologie, lidská behaviorální ekologie, evoluční biologická či darwinská antropologie a nověji souhrnnější darwinská sociální věda. I v těchto disciplínách jsou známky zájmu o (psychologické) mechanizmy a další symptomy směřování k integrované vědě o člověku. Platí to zejména pro darwinskou etiku (J. Madlafousek, 1994). Taková věda o člověku, která by plně využívala široce propracovanou a osvědčenou darwinovskou teorii, je nanejvýš žádoucí. Člověk zakládal a rozvíjel na různých místech světa různé kultury pomocí mozku, který nebyl vyvinut jako adaptace na složité skupiny, zejména ne na velká společenství s propleteností zájmových střetů, s převládající anonymitou a s citovou neutralitou většiny mezilidských vztahů. Lidský mozek byl evolučně formován pro úspěšný život v malé, nomadické, předagrární, soudržně organizované a obětavě spolupracující skupině. Uvedený posun v byvších a ;dnešních nárocích na mozek musí být přibírán do úvah o normalitě a patologii a je výzvou pro moderní medicínu, psychiatrii, pedagogiku, psycho- a sociopatologické obory i sociální terénní práci. Srovnejme např. tradiční psychologický výklad některých výchovných nesnází jako důsledek psychosociální deprivace oproti evolučně orientovanému uvažování, že dvě rozdílné výchovné situace (přítomnost versus absence otce v rodině) nastartovávají dnes a denně dvě alternativní, evolučně stabilizované trajektorie dospívání; zákonité důsledky jen jedné trajektorie jsou pro současnou společnost přijatelné; důsledky obou trajektorií byly ve shodě s reprodukčním úspěchem za pleistocenních podmínek (J. Madlafousek, 1997). Závěr V čem spočívá užitečnost Dawkinsovy knihy pro čtenáře „Psychiatrie", českého „časopisu pro moderní psychiatrii"? A to přesto, že ji čtenář dostává do ruky s určitým zpožděním? Studium provokativního, systematického a důsledného textu Dawkinsovy knihy „Sobecký gen" by mohlo čtenáři podle mého názoru vydatně pomoci paralyzovat retardující vlivy překonaných nauk: a) paralyzovat dávno v biologii opuštěné koncepce, jako je lamarckizmus a Haecklova poučka „ontogeneze je zkrácená fylogeneze", nacházející se ve spisech klasiků psychiatrie; b) paralyzovat pojetí evoluce jako přírodního výběru toho, co je „v zájmu druhu" (toto pojetí bylo součástí běžné argumentace zakladatelů etologie a dosud zcela nevymizelo z etologických publikací); c) paralyzovat doktrinu „tabula rasa", která (I) je dosud zastávána některými sociology při programové obhajobě příkopu mezi biologickými a společenskými vědami, (II) je explicitně zavrhována většinou individuálních psychologů a pedagogů, ale v běžném užívání podvědomě respektována a praktikována, (III) je rozsáhle vsáknuta do evroamerické civilizace, a proto bez našeho vědomí a souhlasu ovlivňuje nadmíru naše běžné jednání i odborné uvažování. Jak Darwin, tak jeho četní pokračovatelé a ovšem i Dawkins jsou ostře kritizováni jako rozvraceči humanizmu absolutním genetickým determinizmem. To je hluboké neporozumění podstaty darwinizmu či neodarwinizmu. U Dawkinse můžeme číst takovéto formulace: „Není důvodu, proč by vliv genů nemohl být lehce zvrácen jinými vlivy." Krom toho Dawkins zastává důležitou myšlenku, že díky lidské
dlouhodobé paměti a vzájemnému rozpoznávání je „možné, že reciproční altruismus sehrál v evoluci člověka důležitou roli." To znamená, že nejen láska mateřská, ale i soucit se zraněným mají genuinní charakter altruizmu. Mechanizmy, které generují takové a jiné altruistické chování (doprovázené emočními či citovými komponentami a nejspíš kultivované kulturními vlivy), byly vytvořeny geny, které se kdysi dávno prosadily v soutěži s jinými geny. Tehdy vzniklé mechanizmy jsou dnešní realitou, neboť dnes ovlivňují naše altruistické chování, často bez ohledu na racionální uvažování či dokonce proti němu. Na tom nic nemění skutečnost, že výběr genů kdysi dávno v evolučních procesech probíhal jako soutěž a že vítězný gen, protože vyřadil jiné allely z další „existence", byl označen perzonifikující metaforou jako „gen sobecký". Vítěz přeci vyšel ze soutěže mezi „geny pro účinný altruizmus"! LITERATURA Crawford C, Krebs DL, eds. Handbook of Evolutionary Psychology. Ideas, Issues, and Applications. Mahwah NJ: Lawrence Erlbaum Associates, Inc. 1998. Darwin Ch. On the Origin of the Species by Means of Natural Selection, or Preservation of Favoured Races in the Struggle for Life. London: John Murray, 1859. Dawkins R. The Extended Phenotype. Oxford. W. H. Freeman, 1982. Dawkins R. The Blind Watchmaker. Harlow. Longman, 1986. Dawkins R. Unweaving the Rainbow. Science, Delusion, and the Appetite for Wonder. London: Allen Lane The Penguine Press, 1998. Dawkins R. Sobecký gen. Praha, Mladá fronta, 1998. Ghiselin MT. Darwin and evolutionary psychology. Science 1973; 179:964-968. Madlafousek J. Láska k bližnímu v pleistocenu a dnes. Čs Psychol 1994;38:53-65. Madlafousek J. Dospívání chlapců a dívek bez otců: psychosociální deprivace nebo alternativní adaptace? Čs Psychol 1998;41:451-454. Trivers R. Social Evolution. Menlo Park,CA, The Benjamin. Cummings Publ. Comp., 1985. Williams GC. Adaptation and Natural Selection. A Critique of Some Current Evolutionary Thoughts. Princeton NJ: Princeton Univ. Press, 1966. Wilson DS, Sober E. Reintroducing group selection to the human behavioral sciences. Behav Brain Sciences 1994,17:585-654. Wilson EO. Sociobiology. The New Synthesis. Cambridge MA: Harvard Univ Press, 1975.
Ozvěny ze světa Česká a slovenská verze časopisu JAMA u nás vychází již 6. rokem. Je užitečné každé nové číslo alespoň prolistovat, vždy se najde informace, která stojí za pozornost: Upozorňujeme na č. 12 (prosinec 1998): • Léčba CFS (chronický únavový syndrom) nízkými dávkami hydrokortizonu (s. 783, ale také s. 826-827 a 830) • Nová antiepileptika (s. 801-802 a 829)
• Léčba paroxetinem u generalizované sociální fobie. Randomizovaná kontrolovaná studie. (s. 804-809)
