Nová legislativa pro zkoušení svářečů dle ISO v systému CWS ANB. Petr Pařízek DOM-ZO 13 s.r.o. 20. 05. 2015
V květnu loňského roku vyšla ČSN EN ISO 9606-1 Zkoušky svářečů – Tavné svařování – Část 1: Oceli, která byla v odborné veřejnosti přijata minimálně s rozpaky. Zvláště pro českou svářečskou veřejnost je to další ústupek, z dříve poměrně dokonalého systému výcviku a následného zkoušení svářečů. To byl také jeden z důvodů, proč byla Česká republika, zastupovaná CWS ANB, proti přijetí této normy do evropského sytému. Další standard týkající se zkoušek svářečů, který byl vydán v témže období, je ČSN EN ISO 14732 Svářečský personál – Zkoušky svářečských operátorů a seřizovačů pro mechanizované a automatizované svařování kovových materiálů. I tato norma, od předchozí ČSN EN 1418, byla v důležitých bodech upravena. Tyto změny se týkají zvláště základních proměnných. V současné době platí v České republice následující normy pro zkoušky svářečů kovových materiálů: 1. ČSN 05 0705 - Zaškolení pracovníků a základní kurzy svářečů 2. ČSN EN 287-1 - Zkoušky svářečů - Tavné svařování - Část 1: Oceli 3. ČSN EN 287-6 - Zkoušky svářečů - Tavné svařování - Část 6: Litina 4. ČSN EN ISO 9606-1: Zkoušky svářečů - Tavné svařování - Část 1: Oceli 5. ČSN EN ISO 9606-2: Zkoušky svářečů - Tavné svařování - Část 2: Hliník a jeho slitiny 6. ČSN EN ISO 9606-3: Zkoušky svářečů - Tavné svařování - Část 3: Měď a slitiny mědi 7. ČSN EN ISO 9606-4: Zkoušky svářečů - Tavné svařování - Část 4: Nikl a slitiny niklu 8. ČSN EN ISO 9606-5: Zkoušky svářečů - Tavné svařování - Část 5: Titan a slitiny titanu, zirkon a slitiny zirkonu 9. ČSN EN ISO 14732: Svářečský personál - Zkoušky svářečů 10. ČSN EN ISO 15618-1: Zkoušky svářečů pod vodou - Část 1: Svářeči-potápěči pro hyperbarické svařování za mokra 11. ČSN EN ISO 15618-2: Zkoušky svářečů pod vodou - Část 2: Svářeči potápěči a svářečští operátoři pro hyperbarické svařování za sucha Pravděpodobně z nějakých nostalgických důvodů, zůstává zcela neopodstatněně a v rozporu s evropským právem v platnosti ČSN 05 0705. Cituji: Nařízení evropského parlamentu a rady (EU) č. 1025/2012: „Národní normalizační orgán nepřijme během přípravy harmonizované normy nebo po jejím schválení žádné opatření, které by mohlo poškodit zamýšlenou harmonizaci, a zejména v dotčené oblasti nezveřejní žádnou novou nebo revidovanou národní normu, která by nebyla plně v souladu se stávající harmonizovanou normou. Po zveřejnění nové harmonizované normy jsou v přiměřené lhůtě zrušeny veškeré konfliktní národní normy“. V žádném případě si nemyslím, že by ČSN 05 0705 měla být zcela zrušena. Její opodstatnění bych viděl tam, kde evropská legislativa chybí, např. pro zaškolené pracovníky. Zcela mi však v současnosti uniká smysl základních kurzů, neboť výstupem je osvědčení, které nemá na trhu práce žádnou váhu. Nyní bych se chtěl podrobněji věnovat těm standardům, které nabyly účinnosti v roce 2014. ČSN EN ISO 9606-1 Zkoušky svářečů – Tavné svařování – Část 1: Ocel Již úvod této normy nás varuje před tím, co nalezneme uvnitř. Text, „ Nahrazení předchozích norem: S účinností od 2015-10-31 se touto normou nahrazuje ČSN EN 287-1 z března 2012, která do uvedeného data platí souběžně s touto normou.“, nám říká, že norma EN 287-1:2011 nebyla zrušena a platí i nadále do uvedeného data. Dle mého názoru je toto řešení dosti nešikovné a zavádějící, jak vyplývá z dalších textů této normy. Možná, že daleko čistější by bylo uvést, že certifikáty vydané dle EN 287-1:2011 platí do dubna 2016, neboť poslední termín pro přijetí normy ČSN EN ISO 9606-1:2014 národními organizacemi byl duben 2014 (v České republice byla tato norma vydána v květnu 2014 s účinností od června 2014). Ale jelikož se tak nestalo, byla zde vyřčena otázka, do kdy platí certifikáty vydané dle EN 287-1? Dle informačního servisu CWS ANB č. 180 z 31. 05. 2014 je platnost certifikátů vydaných dle EN 287-1:2011 ukončena říjnem 2017. Myslím, že by měli na tuto změnu zareagovat i výrobkové normy (ČSN EN 15085, ČSN EN 12732, ČSN EN 1090 atd.). Vztah mezi touto normou a evropskou směrnicí EU 97/23/ES řeší normativní příloha této normy ZA na straně 35. Bohužel podmínky této přílohy nebyly dosud splněny, tudíž nelze vydávat certifikáty svářečů dle ISO 9606-1 pro tlakové nádoby. Pokud tato harmonizace nebude provedena do 31. 10. 2015, tak nevím, jak se bude tento problém řešit. Můžeme očekávat i docela překvapující vývoj. Kapitola Národní předmluva na straně 2, nenápadně sděluje velice podstatnou informaci pro další správné pochopení normy ČSN EN ISO 9606-1:2014: „Informace pro uživatele: Zkoušky svářečů podle této normy provádějí zkušební orgány/organizace pro certifikaci osob v souladu s ČSN EN ISO/IEC 17024 (01 5258) Posuzování shody – Všeobecné požadavky na orgány pro certifikaci osob". Co nám tato norma z hlediska certifikace svářečů tak podstatného říká?
1. Certifikační orgán musí být pro tuto činnost akreditován ČIA. 2. Na certifikátech musí být mimo jiné uvedeno datum účinnosti certifikátu a doba platnosti. 3. Certifikační orgán je výhradním vlastníkem certifikátů. 4. Prodloužení platnosti provádí pouze certifikační orgán. Na straně 6 v kapitole Úvod se můžeme dočíst ve třetím odstavci následující: „Principem této mezinárodní normy je že zkouška svářeče kvalifikuje nejen podmínky použité při zkoušce, ale také všechny spoje, které jsou považovány za snadnější ke svařování za předpokladu, že svářeč podstoupil specifický výcvik a/nebo má průmyslovou praxi v rozsahu kvalifikace“. Není sice nikde definováno, co znamená specifický výcvik, ale dovolil bych si tuto část vztahovat k výcviku ve svářečské škole. Bez tohoto výcviku si nedovedu představit, jakým způsobem by mohl dosáhnout průmyslové praxe, když stále v České republice platí především vyhláška Ministerstva vnitra č. 87/2000 sb., kde je v § 3 kap. 10 jasně napsáno, kdy nemůže být svařování zahájeno. Cituji odst. d) této kapitoly: „Svařování nemůže být zahájeno, jestliže svářeč na svářečském pracovišti nemůže prokázat svoji odbornou způsobilost ke svařování doklady odpovídajícím normovým dokumentům dle ČSN EN 45020 nebo vydanými v rámci oprávnění certifikačního orgánu akreditovaného v České republice.“ Dále jsou stále v platnosti české bezpečnostní normy např. 05 0601, 05 0630, 05 0610 atd. Aby nám nová norma ČSN EN ISO 9606-1:2014 zamotala hlavu ještě více, jsou v kapitole Úvod závěrečné dva odstavce: „Všechny nové zkoušky musí být od data vydání podle všech částí této mezinárodní normy.“ To, že se tak neděje, je způsobeno všemi těmi nejasnostmi z předešlých řádků a také odkazy různých výrobkových norem a předpisů na EN 287-1. V kapitole 1 Předmět normy je nám sděleno, že EN ISO 9606-1 platí pro metody tavného svařování, které jsou označovány jako ruční nebo částečně mechanizované. Kapitola 2 Citované dokumenty se již dopředu vyhnula následným komplikacím v budoucnosti a citované normy nejsou datované. Proč komplikace? Vezměme si k ruce normu ČSN EN 45020:2007 – Normalizace a související činnosti – Všeobecný slovník a přečtěme si odkaz 11.2.1 a 11.2.2. 11.2.1 Datovaný odkaz – odkaz na normy, který identifikuje jednu nebo více konkrétních norem tak, že pozdější revize této normy nebo norem není možné použít, dokud se neupraví příslušný předpis 11.2.2 Nedatovaný odkaz – odkaz na normy, který identifikuje jednu nebo několik konkrétních norem tak, že pozdější revize této normy nebo norem je možno použít, aniž by bylo nutné změnit příslušný předpis Co z toho plyne? Jakákoli změna norem, na které se ČSN EN ISO 9606-1:2014 odkazuje, nám nezpůsobí žádné nepříjemnosti, neboť použijeme nedatovaný odkaz. Kapitola 3 Termíny a definice – v této kapitole jsou známé termíny z normy ČSN EN 287-1. Za zmínku ovšem stojí následující pojmenování: Podložka materiálu (mb) – podložka umístěná na zadní stranu připraveného spoje pro formování tekuté svarové lázně. Plynová podložka (gb) – podložení používané zejména pro předcházení oxidace. Tavidlová podložka (fb) - podložení používané zejména pro předcházení oxidace. Vložení přídavného materiálu (ci) – přídavný materiál, který je umístěn do kořene spoje před svařováním a je kompletně roztaven do kořene. Kapitola 4 Referenční čísla, značky a zkratky termínů – zkratky a referenční čísla svařovacích metod uvedených v této kapitole se musí použít při vyplňování certifikátu svářeče. Stejně jako v normě ČSN EN 287-1:2012 je i zde poznámka, že slovo „trubka“ samostatně i v kombinaci znamená každý druh trubky nebo uzavřený profil. Dost dobře jsem nepochopil kapitolu 4.3.5 Typy obloukového svařování, kde jsou uvedeny pouze metody MAG, MIG a TIG. Kapitola 5 Základní proměnné a rozsah kvalifikace – „zkouška svářeče je založena na základních proměnných. Pro každou základní proměnnou je definován rozsah kvalifikace. Pokud svářeč musí svařovat mimo rozsah kvalifikace, musí složit novou zkoušku“. S povděkem můžeme kvitovat poznámku, která v původním návrhu nebyla uvedena, i když se nejedná o proměnnou, „Skupina základního materiálu a podskupina materiálu podle ISO/TR 15608, která je použita při zkoušce musí být zapsána na certifikátu svářeče“. Proč je to tak důležité. U normy ČSN EN ISO 9606-1:2014 je základní proměnnou použitý přídavný materiál oproti ČSN EN 287-1:2012, kde, jak všichni víme, základní proměnnou je použitý základní materiál. Hrozilo zde tudíž reálné nebezpečí, např. z důvodu snížení nákladů, že při svařování legovaných či vysoce legovaných ocelí, se budou u zkoušky používat levnější nelegované uhlíkové oceli. Tato skutečnost by však nebyla nikde uvedena. Základní proměnné jsou: Metody svařování – zde oproti normě ČSN EN 287-1:2012 je jedna důležitá změna: „Zkouška svářeče při zkratovém přenosu kovu (131, 135, 138) kvalifikuje pro další přenosy kovu v oblouku, ale nikoliv naopak“. Nechápu dost dobře toto pravidlo. Dle čeho se bude toto určovat? Dle sluchu? Jestli ano, potom bych doporučoval ověření sluchové způsobilosti u odborného lékaře. Sice stejné pravidlo platí u normy ČSN EN ISO 15614-1, ale již několikrát nám byla jiným certifikačním orgánem zpochybněna WPQR, ve které dle parametrů
mělo jít o sprchový přenos kovu, ale ve schváleném postupu byl uveden zkratový přenos kovu. Veškeré pochyby byly ovšem odstraněny v momentě, kdy kolega předložil video důkaz z uvedené zakázky se zvukem i zaznamenanými parametry na svařovacím zdroji. Druhy výrobků – „Kvalifikační zkouška musí být provedena na plechu, trubce nebo jiném vhodném výrobku. Platí následující kritéria“. 1) Zkušební svary na trubkách o vnějším průměru D > 25 mm zahrnují svary na plechu. Zde je nutno si uvědomit, že zkouška na D ≤ 25 mm nekvalifikuje svary na plechu!! 2) Zkušební svary na plechu zahrnují svary na pevné trubce, pokud je vnější průměr trubky D≥ 500 mm podle tab. 9 a 10 normy ČSN EN 9606-1:2014. Abych se přiznal, nevím jestli to chápu správně, ale pro tupé svary na trubce poloha PC na plechu kvalifikuje polohu PC na trubce. Pro to, aby mohl svařovat všechny polohy na trubce v poloze PH, musí mít zkoušky na plechu v poloze PF a PE pokud se mám držet uvedených tabulek. 3) Zkušební svary na plechu zahrnují svary na rotujících trubkách o vnějším průměru D ≥ 75 mm pro polohy svařování PA, PB, PC a PD podle tabulek 9 a 10. Oproti předchozí normě je zde vnější průměr trubky snížen ze 150 mm na 75 mm. Typy svarů – I když norma ČSN EN 287-1:2012 dovolovala udělat zkoušku svářeče na atypickém vzorku, tak se této možnosti příliš nevyužívalo. Norma ČSN EN ISO 9606-1 nám dává více možností: Pro aplikace, kde typ svaru nemůže být kvalifikován tupým, koutovým svarem nebo odbočkou trubek s úhlem menším než 60°, kvalifikace by měla být provedena zkouškou na specifické zkušebním kuse (určeném např. výrobkovou normou). Jako příklad bych uvést výrobkovou normu pro železniční kolejová vozidla ČSN EN 15085, kde jsou požadavky na ½ V svary, žlábkové svary, děrové svary apod., kde se využití této normy pro kvalifikace svářeče přímo nabízí. Tupé svary nekvalifikují koutové a naopak. Norma ČSN EN ISO 9606-1 ovšem uvádí dvě možnosti jak kvalifikovat tupý i koutový spoj současně. První možností je úplná novinka. „….. přípravou jednostranně zkoseného spoje s trvalým podložením (minimální tloušťka zkušebního vzorku musí být 10 mm). Viz obrázek:
„Pro tuto kombinovanou zkoušku musí být splněny všechny požadavky specifikované v této části ISO 9606 a související rozsah kvalifikace musí být založen na podmínkách zkoušky“. Druhá eventualita, jak kvalifikovat oba spoje současně, je převzata z EN 287-1:2012. Jedná se o tzv. doplňkový svar. V této normě však doznal, ku prospěchu věci, značných změn: 1. Všechny proměnné (přídavný materiál, metoda svařování, základní materiál atd.) musí být shodné s tupým spojem 2. Zkušební vzorek musí být na plechu tloušťky nejméně 10 mm, nebo tloušťky zkušebního kusu pro tupý spoj, pokud je tato tloušťka menší. 3. Svar je proveden na jednu vrstvu v poloze PB. 4. Koutový svar je kvalifikován touto zkouškou pro polohy PA a PB. Skupiny přídavných materiálů – Jedná se asi o nejvíce diskutovanou část této normy. „Zkouška musí být provedena s přídavným materiálem z jedné skupiny v následující tabulce. Skupiny přídavných materiálů Skupina Přídavný materiál Normy FM1 Nelegované a jemnozrnné oceli ISO 2560; ISO 14341; ISO 636 apod. FM2 Vysokopevné oceli ISO 18275; ISO 16834; ISO 26304 apod. FM3 Oceli odolávající creepu Cr < 3,75 % ISO 3580; ISO 21952; ISO 24958 apod. FM4 Oceli odolávající creepu 3,75 % ≤ Cr ≤ 12% ISO 3580; ISO 21952; ISO 24958 apod. FM5 Nerez oceli a žáruvzdorné oceli ISO 3581; ISO 14343; ISO 17633 FM6 Nikl a niklové slitiny ISO 14172; ISO 18274 Pokud přídavný materiál nelze zařadit do žádné skupiny uvedené v této tabulce je požadována zvláštní zkouška.
Rozsah kvalifikace pro přídavný materiál Rozsah kvalifikace Přídavný materiál FM1 FM2 FM3 FM4 FM1 x x FM2 x x FM3 x x x FM4 x x x x FM5 FM6 x ukazuje přídavné materiály, pro které je svářeč kvalifikován - ukazuje přídavné materiály, pro které svářeč není kvalifikován
FM5 x x
FM6 x
Typ přídavného materiálu – „Svařování s přídavným materiálem kvalifikuje svařování bez přídavného materiálu, ale ne naopak.“ Pokud se použije svařování bez přídavného materiálu, pak základní materiál použitý při zkoušce určuje materiálovou skupinu, pro kterou je svářeč kvalifikován. Rozsahy pro obaly elektrod, drátové elektrody, tyče a dráty zůstává shodný s normou ČSN EN 287-1. Zde bych chtěl připomenout, že obal elektrody či plniva použitý při zkoušce svářeče pro svařování kořene bez podložení, je druh obalu kvalifikovaného pro svařování kořene při výrobě. To znamená, že pokud při zkoušce svářeče použije svářeč elektrodu s bazickým obalem, má sice kvalifikaci pro všechny ostatní obaly elektrod s výjimkou obalu celulózového, ale na kořenovou housenku musí použít elektrodu s obalem bazickým! Tabulka 5 normy ČSN EN ISO 9606-1 má nepřesný titulek. Správně by mělo být uvedeno „Tabulka 5 – Rozsah kvalifikace pro drátové elektrody, plněné elektrody, dráty a tyče“. V rozsahu rozměrů pro základní materiál došlo k podstatným změnám, jenž jsou uvedeny v následujících tabulkách.
Takže z uvedených tabulek vyplývá, že u slabých plechů, pokud udělá zkoušku na plechu o tl. 1 mm je kvalifikace shodná s EN 287-1 a to 1 až 3 mm. Ale pokud udělá zkoušku na tl. 2 mm tak na rozdíl od EN 287-1 nemá rozsah 2 až 3 mm, ale 2 až 4 mm. Rozsahy pro polohy svařování - zde je nutno upozornit na to, že poloha PE na plechu pro BW a poloha PD na plechu pro FW, na rozdíl od normy 287-1 nepokrývá polohu PF. Při zkoušce na trubce můžeme rozsahy pro trubky určovat pouze spekulativně, neboť nejsou v příslušných tabulkách vůbec uvedeny.
U Rozsahů kvalifikace pro počet vrstev u koutových svarů nastala malá změna. „V průběhu svařování zkušebního kusu, zkušební orgán musí provést vizuální zkoušku první vrstvy podle.“ Další dodatek určuje rozsahy u doplňkového koutového svaru. „Pokud je svářeč kvalifikován pro vícevrstvý tupý svar a on nebo ona provede doplňkový koutový svar, on nebo ona je kvalifikován/a pro jednovrstvé i vícevrstvé koutové svary“. Hlavní změna v kapitole Zkoušky a zkoušení je v délce zkušebních vzorků pro plechy. Tyto byly sjednocený na 200 mm u koutových i tupých svarů zkoušená délka je 150 mm. Podmínky pro průměry trubek zůstávají shodné. U podmínek svařování svářeč může odstranit menší vady broušením, s výjimkou krycí vrstvy
svaru, ve které může brousit pouze přerušení a napojení.
V požadavcích na hodnocení zkušebních kusů došlo samozřejmě k nějakým úpravám. Posuzování vad se provádí dle ISO 5817 stupně jakosti B s výjimkou vad 502; 503; 5214; 504 a 501, které jsou hodnoceny ve stupni C (v EN 287-1 byla ve stupni C uvedena ještě vada 505 strmý přechod svaru, která se nové normě nevyskytuje). V hodnocení pro zkoušku ohybem došlo ke zpřísnění. Hodnocení vad zůstalo shodné s předchozí normou, ale tyto vady v celkové délce nesmí přesáhnout délku 10 mm. !! Opakování zkoušky! – „Pokud jakákoliv zkouška nesplňuje požadavky této části ISO 9606, svářeči musí být dána příležitost jednou opakovat kvalifikační zkoušku bez dalšího výcviku“. V normě EN 287-1 nebylo uvedeno slůvko jednou. Ovšem k nejzásadnějším změnám, a také nejvíce diskutovaným, došlo v kapitole platnost zkoušky. První zkouška Na začátek si připomeňme větu z Národní předmluvy: „Zkoušky svářečů podle této normy provádějí zkušební orgány / organizace pro certifikaci osob v souladu s ČSN EN ISO/IEC 17024 Posuzování shody – Všeobecné požadavky na orgány pro certifikaci osob“. Co to znamená je uvedeno v úvodu tohoto článku. Potvrzení platnosti Platnost zkoušky svářeče začíná dnem svaření zkušebního kusu za předpokladu, že požadované NDT a DT budou vyhovující. Certifikáty musí potvrzovány každých šest měsíců osobou odpovědnou za svářečské činnosti nebo zkušebním orgánem / zkušební organizací. Prodloužení platnosti Prodloužení musí být provedeno zkušebním orgánem / zkušební organizací. Zručnost svářeče musí být pravidelně ověřována jedním z následujících způsobů: a) Svářeč musí být přezkoušen každé tři roky. b) Každé dva roky, dva svary provedené v posledních 6 měsících platnosti musí být zkoušeny radiografickou nebo ultrazvukovou zkouškou nebo destruktivním zkoušením a toto musí být dokumentováno. Kritéria přípustnosti musí být stejná jako v článku 7. Zkoušený svar musí reprodukovat původní zkoušky, mimo tloušťky a vnějšího průměru. Tyto zkoušky prodlužují certifikát svářeče na další dva roky. Dále je tu uvedeno prodlužování certifikátu dle bodu c, které CWS ANB, kvůli neshodě s normou ČSN EN ISO/IEC 17024 neprovádí.
Odlišnosti v technickém pravidle od ISO 9606-1: 1.
Pokud svářeč nebyl zkoušen z odborných znalostí, je to zaznamenáno zkušebním orgánem do protokolu v části Odborné znalosti „nezkoušen“. Celkové vyhodnocení se pak řídí pouze výsledkem praktické zkoušky a zkoušky z bezpečnostních předpisů. Zkouška z BP je povinná!!
2. 3.
4.
Brousit a drážkovat smí svářeč pouze se souhlasem zkušebního orgánu. Opravu vad broušením nelze povolit z vnější strany kořene a v krycí vrstvě. CWS ANB je akreditovaný certifikační orgán. Umožňuje svářečům prodloužení podle čl. 9.3 a) a b) normy ČSN EN ISO 9606-1. Vyplývá z charakteru certifikátu s omezenou platností a kritérií o akreditaci. Způsob prodloužení podle 9.3 c) vzhledem k akreditačním kritériím daným především v ČSN EN ISO 17024 není pro vydání Certifikátu možný a CWS ANB je neprovádí. Pokud je vystaven Certifikát ČSN EN ISO 9606-1 (a svářeč nemá platné Osvědčení o doškolení a přezkoušení bezpečnosti), vystaví se současně kartička o bezpečnosti. Do rubriky „Průkaz“ na Certifikátu se napíše ID svářeče.
ČSN EN ISO 14732:2014 - Zkoušky svářečských operátorů a seřizovačů pro mechanizované a automatizované svařování kovových materiálů. Touto normou byla nahrazena ČSN EN 1418:1999. Kapitola Národní předmluva nám opět říká, že zkoušky svářečských operátorů a seřizovačů provádějí zkušební orgány/organizace pro certifikace osob v souladu s ČSN EN ISO/IEC 17024. Přesnější informace k této podmínce jsou uvedeny v úvodu tohoto článku. Předmět normy:
specifikuje požadavky na zkoušky svářečských operátorů pro tavné svařování. Tato norma se nepoužívá pro personál provádějící výhradně zakládání a vykládání automatické svařovací jednotky. požadavky na zkoušku svářečských operátorů a seřizovačů pro obloukové přivařování svorníků je dána ISO 14555. Kvalifikace a opětovné posouzení je v souladu s touto normou.
Terminologie: Pro správné pochopení této normy je velice důležitá znalost minimálně následujících termínů. 1) Automatické svařování - všechny operace jsou prováděny v průběhu procesu bez zásahu operátora (ruční nastavení svařovacích proměnných není možné). 2) Mechanizované svařování - požadované svařovací podmínky jsou udržovány mechanicky nebo elektronicky, ale mohou být ručně změněny v průběhu procesu. 3) Předvýrobní zkouška svařování - zkouška svařování, která má stejnou funkci jako je zkouška postupu svařování, ale je založena na nestandartním zkušebním vzorku. 4) Výrobní zkouška - zkouška svařování provedena ve výrobním prostředí na svařovací jednotce na skutečném výrobku, nebo podobném zkušebním vzorku, před výrobou, nebo při přerušení obvyklé výroby. 5) Zkouška výrobního vzorku - zkouška vzorku skutečného svařovaného výrobku, vybraného z probíhající výroby. Zde nám opět pokulhává svářečská terminologie. Dle ISO 15607 je zkušební vzorek část zkušebního kusu určený pro NDT či DT. Kvalifikace Metody kvalifikace Svářečský operátor nebo svářečský seřizovač musí získat kvalifikaci podle jedné z následujících metod: a) b) c) d)
Kvalifikace na základě zkoušek postupu svařování nebo příslušné části ISO 15614. Kvalifikace na základě předvýrobních zkoušek podle ISO 15613. Kvalifikace na základě zkušebních kusů podle příslušné části ISO 9606. Kvalifikace na základě výrobní zkoušky nebo zkoušky vzorku z výroby.
Jakákoliv metoda kvalifikace musí být doplněna zkouškou znalostí svařovací jednotky! Viz. Příloha A této normy, která je normativní. Základní proměnné a rozsah kvalifikace: Automatické svařování Následující změny vyžadují rekvalifikaci:
Změna svařovacího procesu (mimo variace metody 13).
Svařování s nebo bez snímačů oblouku a/nebo snímačů spoje. Změna technologie svařování jednou housenkou (nebo jednou housenkou z obou stran) na svařování více housenkové. Změna typu svařovací jednotky (včetně řídícího systému). Změna svařovací jednotky se snímačem oblouku a/nebo spoje, na svařování bez snímače oblouku a/nebo spoje (ale ne naopak).
Mechanizované svařování Následující změny vyžadují rekvalifikaci.
Změna svařovacího procesu (mimo variace metody 13). Změna z přímé VT na nepřímou VT (ale ne naopak). Zrušení automatického řízení délky oblouku. Zrušení automatického řízení hlídání dráhy. Přidání svařovacích poloh jiných než byly kvalifikovány podle ISO 9606-1. Změna svařování jednou housenkou na svařování více housenkové (ale ne naopak). Zrušení podložení. Zrušení přídavného materiálu.
Platnost kvalifikace První kvalifikace Platnost kvalifikace začíná od data svaření zkušebního kusu, za předpokladu, že požadované zkoušky byly vyhovující. Každý certifikát musí být potvrzen každých šest měsíců, jinak ztrácí platnost. Obnovení platnosti kvalifikace Obnovení kvalifikace musí být provedeno zkušebním orgánem/zkušební organizací. Způsobilost musí být periodicky ověřována jednou z následujících metod: a) Svářečský operátor nebo seřizovač svařování musí být přezkoušen každých šest let. b) Každé tři roky, musí být dva svary provedené v posledních šesti měsících platnosti kvalifikace vyzkoušeny UT nebo PT nebo DT a výsledky musí být zaznamenány. Tyto zkoušky prodlouží kvalifikaci o další tři roky. Zkouška dle možnosti c) není z důvodu podmínky splnění ISO/IEC 17024 možná.
