Nosislavská čítanka Nosislav v krásné literatuře
Brno 2000
Úvod Regionální čítanky jsou výbory z literatury pojednávající o určité oblasti, v níž žijí lidé spojení se společným životním prostředím, mnohotvárným životem současné doby, ale také s připomínkami zajímavých a jedinečných osudů svých předků. Nosislavská čítanka byla poprvé zpracována v roce 1986 a rozmnožena formou „samizdatu“ v 10 strojopisných kopiích. Nezachycuje svým obsahem historickou a jinou odbornou literaturu, ale všímá si jen většině Nosislaváků méně známé literatury umělecké., k níž lze jistě přiřadit i literaturu vzpomínkovou. Prózu F. M. Bartoše sice nemůžeme považovat za beletrii, ale svým zpracováním se podobá dnešní „literatuře faktu“, která je na rozhraní literatury naučné a umělecké. Podobně lze nahlížet i na ukázku z díla J. A. Komenského. Nosislav se sice nemůže pochlubit tím, že by se stala dějištěm některého z celonárodně významných děl naší literatury, jako například blízké Diváky (Rok na vsi), Těšany (Maryša) nebo Brumovice (Do třetího a čtvrtého pokolení), ale naše čítanka přesto dokazuje, že česká literatura ji také zcela neminula. Dějiny Nosislavi ve srovnání s jinými jihomoravskými obcemi jsou výrazně poznamenány vzpomínkami na těžký a statečný život tajných nekatolíků před tolerančním patentem a pozdějším značně navzájem izolovaným soužitím obou náboženských skupin. To se samozřejmě odráží i v literárních ukázkách ve sborníku. První tři texty (Komenský, Bartoš, Winter) každý po svém přibližují život dvou významných nosislavských rodáků z období kolem bitvy na Bílé hoře. Jsou to Václav Vlaverin Nosislavský, bratr nosislavského rychtáře Matěje Škody, děkan filozofické fakulty pražské univerzity a pozdější purkmistr pražského Nového Města, a Jan Mathiades, humanistický básník, farář u sv. Barbory v Kutné hoře. Třetí, o něco starší nosislavský rodák, jeden z hrdinů humorného Wintrova vyprávění Hněvy učitelů s faráři, je chrudimský děkan Martin Stefanides Nosislavský, který zdědil v Nosislavi po otci Štěpánovi Vranovském dům vedle rathousu (nynější č. 22). V roce 1587 ho prodal. Tragický osud dalšího Nosislaváka, tentokrát už ze začátku dvacátého století, připomíná reportáž Dušana Uhlíře. Děj ostatních vzpomínek, povídek a vyprávění je už zasazen přímo do Nosislavi. Z uměleckého hlediska mají největší hodnotu soudnička Rudolfa Těsnohlídka, fejetony Jana Putny a zvláště ukázka ze vzpomínek básníka Ivana Jelínka. Toto vydání bylo doplněno sedmi novými texty. Zvláště významné jsou dvě ukázky z rukopisu nosislavského písmáka Ondřeje Slouka, který byl v roce 2000 objeven v rajhradském okresním archivu, další doplňky tvoří báseň Ferdinanda Císaře a dopis Jana Karafiáta z roku 1876, nenáročný anonymní popis cesty skupinky mladých lidí z Klobouk do Nosislavi, básnička Jaroslava Kříže o Masarykovi, úryvky ze vzpomínek legionáře Jana Svobody a anekdotický příběh ze života jeho syna Vladimíra Svobody.
Jan Amos Komenský
Z Hory Kutny jak kněží vybiti Hora Kutna, první po Praze v království město i tím slovutné bylo, že ode sta let čistšího náboženství arciděkan tam bydlel. Tak s několika houfy rejtharů v létu 1622 22. prosince přijev Vilím Vřesovec, jejich mincmistr, kostely jezuitům oddal a kněží té církve i ty, kteří z okoličných míst vyhnáni byli (a nejedni tam své vlastní domečky měli), k sobě povolal; kdež předhodiv jim kacířství, rebelii a nevím co víc, chtějí-li se do lůna sv. církve navrátiti, se tázal; když odepřeli, služby církevní jim zapověděl a neuposlehnou-li, tvrdě hrozil. V následujícím pak roku 27. července, na jezuitské toho vyhledávání, rozkázáno jim před západem slunce z města a z celého království v osmi dnech vyjíti. Vyšli tedy v počtu 21: Jiří Pauli(čáslavský děkan), Cyprián Pešín, Vít Jakeš, Václav Karion, Řehoř Vítů, Jan Kubinius, Mikuláš Sebastus, Jan Mathiades, Jan Klaudián, Zikmund Těšík, Jan Jorám, Jan Mustupius, Tomáš Dentulín, Jan Přístrach, Jakub Martis, Jan Vysota, Jan Podolský, Zikmund Piscis, Jan Luxin, Mikuláš Novokolínský, Jiří Šiškář. Vyprovázeni byli od několika set měšťanů, kterýmž v poli kázání čině Jan Mathiades, vykládal ta slova Kristova: „Vyháněti vás budou ze škol“, a k stálosti jich s pláčem všeho toho shromáždění napomínal. Potom (an se i zpíváním i pláčem nebe rozléhalo), objímajíce a líbajíce se, Boží milosti se poroučeli. Jinde sotva to kde povoleno: aneb tajně byli vyháněni, aneb do vězení metáni, z kteréhož někteří po několika teprv dnech aneb měsících propouštěni a pod hrdlem z království vypovídáni: jiní smradem v vězení (jako se to Bohuslavovi Boldvinovi v Bydžově stalo) usmrceni bývali. Komenský, Jan Amos: Historie o těžkých protivenstvích církve české. Praha, Blahoslav 1952, s.113
Jan Amos Komenský
Jakou nepřátelé vzteklost proti kostelům, knihám, lidem mrtvým provodili Nejen však nad pohřbenými, ale i nad potřebujícími pohřbu ukrutnost provodili. Mlčím o tom, že nepřáli na krchovích poctivého pohřbu: po rolích, po zahradách, po rozcestích, ano i na popravních místech pohřbovati nutili. Toto jistě přílišné barbarství bylo, že z některých domů vynášeti, matce všech, zemi, vraceti zbraňovali. A to jen
4
proto, aby k těm, kteří v Kristu zesnuli, nenávisti ještě dokázali a živé umrlčím smradem od následování při pravdě Boží stálosti odstrašovali. Dostalo se toho pobožnému muži Janovi Mathiadovi, u sv. Barbory v Hoře Kutné kazatelovi, kterýž léta 1625 (když se tajně z exilium byl navrátil) v domě svém život dokonal. O tom zajisté zvěděv arciděkan Appian, pohřbovati ho dokonce zapověděl, aniž se jakými prosbami anebo penězi uchlácholiti dal. Až po osmi dnech někteří dobří muži kradmo to tělo vzavše, nočně v jistém místě pochovali. O čež se ten Beliál zlobil, kdo to učinil, vyptával, ztracením hlavy pohrožoval; ale daremně. Tamtéž, s. 219.
František Michálek Bartoš
Dva Nosislavané v bělohorské bouři Bylo to uprostřed ledna „nebezpečí i bolesti plného“ roku 1622, kdy se poslední evangelický farář svatobarborský v Kutné Hoře odhodlal ke kroku, na který musil již být připraven každým dnem. Před dvěma roky byl povolán k tomuto hlavnímu chrámu města, tenkráte ještě největšího po Praze. To bylo v rozmachu vzpoury, která se potom zhroutila na Bílé hoře a jejíž pád měl v zápětí tolik nevýslovného hoře pro celou zemi. Městu přinesl popravu primátora Šultyse, opětovné obsazení vojáky s obvyklým vydíráním a kdejakou zvůli proti evangelíkům. Nyní došlo i na kněží. O vánocích zapověděn jim vstup do kostelů, leda by přestoupili ke katolictví. To tedy znamenalo nucený odchod ze sboru, v němž sotva zakotvil, a to nepochybně do ciziny, Bylať již pramalá naděje na to, že by se evangelický duchovní uchytil ve vlasti. I rozhodl se Jan Mathiades Nosislavský ulehčiti městu tím, že sám požádá o propuštění a obvyklé vysvědčení, které by mu dovolilo hledat povolání jinde. Učinil to přípisem, který je pěkným dokumentem smutných těch časů. S vroucí vděčností vzpomíná dobrého, kterého se mu dostalo od města již od dětství na horských školách, na nichž potom sám vyučoval, a děkuje za vše aspoň takto, když, nesměje již vkročiti do kostela, nemůže poděkovati veřejně. „Bůh, dárce všelikého dání dobrého a každého dání dokonalého, račiž to vše Vmtem i jednomu každému hojněji vynahraditi a svou milostí Vás i statečky Vaše korunovati. A poněvadž není žádná větší člověka křesťanského sláva, jako býti pravým oudem církve Kristovy, a žádná nebývá ozdobnější koruna a poctivost krajin, měst a obcí, jako když hospodu Kristu Pánu a jeho pravdě evangelické dávají, Bůh, nejvýbornější dárce toho daru nejznamenitějšího, této církvi i obci to rač dáti, aby i na časy budoucí v ní svaté evangelium bez lidských ustanovení mohlo se kázati a ona by chrámem a dílnou Ducha sv. mohla slouti; to pak, co v ní jest začato a položeno na znamení hněvu Božího a pokut za nevděčnost jdoucích, by mohlo brzké a šťastné své napravení vzíti.“ Žehná
5
konečně všem žehnáním Aronovým, v doušce pak prosí, bude-li muset Horu opustit, aspoň o ochranu manželky a dítek. Stálost i obětavost horských vymohla, že farář Mathiades mohl zůstati v městě až do konečného vypovědění všech kněží evangelických ze země o rok později.Tu teprv odešel spolu s jinými 20 duchovními, kteří v Hoře došli útočiště, Byli vyprovozeni, jak vypravuje Komenský v Historii persekucí, velikým zástupem věrných měšťanů daleko za město a tu se v poli právě on rozloučil jménem všech za obecného pláče kázáním na slova Kristova: „Vyháněti vás budou ze škol ...“ Ano, veliká příchylnost kutnohorských evangelíků k někdejšímu faráři dovolila, aby Jan Mathiades zemřel a došel pohřbu v městě, k němuž tolik přilnul. Vrátil se tajně z vyhnanství, neboť rodina jeho, jak se zdá, zůstala v Hoře i po jeho vypovědění; pojalť 1616, jsa tehdy farářem v Petrovicích u Neratovic, vdovu po horském faráři Danielu Johannidovi. Tepre když nyní, r. 1625, zemřel v městě, vyšlo vše najevo. Katolický děkan odepřel sice zemřelému pohřeb, přece se však našli dobří lidé, kteří pohřbili, třeba kradí, posledního evangelického faráře svatobarborského. Jan Mathiades, třeba prožil hned dětství v K. Hoře, pocházel z Nosislavě. Nevíme, jak se sem dostal z jižní Moravy, ale nebyl jediným Nosislavanem, jenž se tehdy dostal na vynikající místo veřejného života v království. Jeho životní příběh je protějškem osudu jeho krajana, jemuž bělohorká bouře přinesla osud ještě smutnější. Václav Vlaverin Nosislavský, jak se jmenoval tento muž, přišel do Čech za univerzitou a dosáhl na ní r. 1588 hodnost mistra. Stal se pak učitelem na přední střední škole pražské u Jindřicha a již r. 1590 povolán na univerzitu. Profesorský sbor zvolil ho pak do roka za probošta hlavní univerzitní koleje, staroslavného Karolina, a svěřil mu tím odpovědný úřad správce kolejního hospodářství. Nevíme, jak se mladý Moravan osvědčil v málo vděčném tom povolání, ale o důvěře jeho kolegů svědčí to, že zanedlouho zvolen i děkanem a zůstal v tomto úřadě tři roky po sobě (1597 až 1599). O něco později zastupuje dokonce rektora univerzity a na podzim toho roku 1603 zvolen znovu děkanem. Avšak v tomto úřadě nesetrval již do konce období, na něž byl zvolen. V lednu se oženil a tím podle tehdejších řádů musil odejít z univerzity Bylo mu asi 40 let, a pochopíme, že se nechtěl pochovat na univerzitě, která se právě tehdy octla tlakem katolické vlády v hlubokém úpadku. Mistra Vlaverina lákal život, a to život veřejný, který mu byl uzavřen v úzkých zdech univerzity. Zámožný sňatek mu otevřel cestu k úřadům hlavního města království a tím k činnosti politické. Jako člen městské rady novoměstské zaujal Vlaverin významné postavení a stal se předním politikem města Prahy, když nadešla velká chvíle odboje r. 1618. Pád revoluce, jíž se dal do služby, strhl Vlaverina do skázy. Stal se jednou z prvých obětí Bílé hory. Zahynul hned při vybíjení hlavního města, když se vzdalo bělohorskému vítězi. Snad, že se postavil na obranu proti zvůli vojáků, snad, že shrnul na sebe zvláštní nenávist rázným chováním za odboje, byl soldateskou zkrátka oběšen. Ušel tím osudu, který by ho byl sotva minul do roka na Staroměstském náměstí. Bartoš, František Michálek: O kalich. Praha, Pokrok 1939, s. 61-65
6
Zikmund Winter
Učitelů život soukromý a společenský Hněvy učitelů s faráři V Chrudimi k zlostem obapolným přičinila paní děkanka, manželka kněze Martina Nosislavského (byl tu od r. 1578). Kdo komu čím vinen byl, nevysvítá, ale to světle jasno, že děkanová pomlouvala officiály všude, zvláště po zahradách sprostným plevačkám je roznášela. Učitelé pak také nějak se odměnili slovy potupnými, děkan je odehnal od stolu, dopsal jim list hrubý, urazil je veřejně na kázání, a když přišel do města hofrychtéř, vrchnost královská, došlo na smiřování. Ale tu děkan objevil se býti nesmiřitelným. Že bakalář Šimon Suttenus k němu poslal o smír dva měšťany, to jemu málo bylo. Bakalář tedy zhryzl zlost a žádal všecku městskou radu, aby ho smířila a spokojila s děkanem, jen si vymiňoval, aby již kněz na kázáních pokoj dal, a manželka jeho aby ho škodlivě po zahradách plevačkám i jinde nepomlouvala. Následky pitek Když sobě r. 1618 purkmistr novoměstský mistr Václav Vlaveryn Nosislavský v univerzitě stěžoval, že Martin Bujacius, rektor martinský, přišel do domu jeho s „instrumentem“ a tu divně si počínal, foukaje a broukaje: byl pro svou opilou všetečnost (poněvadž strojil patrně kočičinu) zavřen mistr Bujacius do kurníku, a úloha mu dána, aby latinskou řeč složil, v níž by čin svůj omluvil. Přitom mistr Vlaveryn oznamoval, kdyby sobě akademie neušetřoval, že by byl dal Bujacia do městské šatlavy zavříti. Winter, Zikmund: Život a učení na partikulárních školách v Čechách v 15. a 16. století. Praha, Čes.akad. 1901, s. 308, 348.
Zikmund Winter
Nezdárná disputace V koleji Karla IV., v koleji řečené Veliké, ještě všecko spalo, ačkoli již na den bylo. Jen starý mistr Martin Bacháček z Nauměřic, prorektor staroslavného učení, nespal. Baňatý pán dosti hbitě šoural se v kožených poctivicích a v odřeném kožíšku, jemž říkali šorcpelc, ze svého obytu po chodbě mimo dvéře mistra Trojana, svého kolegy, ale nepřítele, a dále mimo dvéře mistra Chorina, také svého nepřítele, až do 7
kouta před velikým sálem čili velikým auditorium, kdež měl slovutný mistr a prorektor české universí v posadě holuby. Chov těchto holubů vyžádal si Bacháček loni - roku 1600 - při univerzitním senátě. Slíbil, že dá nějaký groš do společného fisku čili do pokladnice, nechají-li mu kolegové chovati holuby „ k jeho oužitku“. Kolegové neříkali nic, nepřekáželi - bezpochyby nebylo by nic platilo, kdyby byli překáželi - a Bacháček krmil ranním úsvitem na chodbě české vysoké školy svoje holuby „ pro oužitek“. Nasypav v smrdutou posadu hrsti zobu šoural se mistr Bacháček zase do své habitace, odkudž za chvíli hlasně ozýval se smích i kňourání z dětských hrdel. Pan mistr zbudil svoje expendenty, aby se myli, modlili, a než uvaří baňatá hospodyně páně mistrova pivnou polívku k snídaní, aby se drobet ještě poučili. Univerzitní profesoři chovali tehdáž po několika malých chlapcích, rodu rytířského nebo jiných, ale bohatých, jichž rodičové platili na týden expenze i po jedné kopě. Kopa dobrý a zdravý příjem do nehlubokého měšce profesorského. Klučík za ni nesnědl ani nedostal. ... Tím způsobem a řádem probudila se univerzita den co den, ale dnešní život ranní není ve všem všudy všední; připadlo do něho něco důležitého. Však věděl dobře pedellus, směřující ze zadního dvora k vestibulu, že papír, jejž nese v ruce, velmi důležitý je kus a že znamená v univerzitě velikou událost. Na papíru bylo pozvání všem oudům universí pražské, aby dostavili se k veřejné disputaci bakalářské. Řekne někdo, že disputací bakalářská v universí není pranic zvláštní skutek ani vzácný, konalyť se disputací dvakrát v rok - quadragesimales a caniculares - tedy jedny v prvním polouletí školním, v postě, druhé v červenci, v polouletí druhém. Ovšem bývaly časy, kdy disputací při bakalářských zkouškách byla obyčejný akt univerzitní, ale v této době, na rozhraní obou věků XVI. a XVII., byla akademia pražská ve všem všudy tak sešlá, že i nedostatek byl těch, kteří by disputovali a se zkoušeti dávali. Jestliže tedy přiměl rektor několik studentů, kteří ve školách latinských při farách pražských učitelovali, k tomu, že přihlásili se ke zkouškám bakalářským a k disputací: to věru lze klásti za důležitou věc v univerzitě a téhož mínění jest i pedel, jenž vyhlášku latinskou o tom přibíjí na vrata. Viděti mu to na vážné tváři, s kterouž zaráží hřebíky do čtyř rohů té intimace rektorské. Studenti začali se trousiti do koleje a četli, pokud v ranním šeru možno, intimaci. Nevisí vysoce. Začíná se: „Rector, magister Joannes Adamus Bystřicenus a Bochova“. ... V tom od svatohavelského trhu mimo kuchyňku kráčí několik studiosů nebo alumnů koleje Rejčkovy v dlouhých sukních černých a v placatých biretech na hlavách. Směřovali bystrým krokem k univerzitě Karla IV. Přicházeli právě z ranních služeb božích, při Rejčkově koleji vykonaných. Jakmile ti se objevili, bylo jasno, že juž čas, aby profesor na škole začal čísti. Proto také všickni ostatní studenti, tu a tam na univerzitním plácku roztroušení, zvolna brali se v dům vysoké školy a hovoříce i žertujíce vstupovali do zimního auditoria, kdež měl první hodinu všem těm příchozím posluchačům čísti probošt koleje a spolu děkan fakulty mistr Venceslaus Vlaverinus Nosislavinus něco z rétoriky, hodinu následující bude čísti Trojan druhou knihu 8
Aristotelovu De anima a třetí, poslení hodinu, má dnes prorektor Bacháček. Bude vykládat kosmografiam. Pak půjdou páni studenti domů. ... Ocitnuvše se v síni, vedli si studenti bujně. Zvláště zkusil od nich pedellus Jan, že málo zatopil; vyčítali, že páni mají v Michli dřev dost; a když se mladí páni v talárech i bez talárů chystali k tomu, že pedela budou nositi po auditorium sem tam, aby se zahřáli, vstoupil probošt koleje, aby začal hodinu učebnou, aby vyložil kus rétoriky. Pedellus vyběhl ze světnice, aby zvoncem ohlásil začátek školy. Studenti ztichli jakž takž. Po krátké modlitbě, kterou někteří vykonali klečmo, právě chtěl pan probošt otevříti knihu těžce kovanou a na zámeček zavíranou: vtom vrátí se pedel a ne právě potichu oznamuje, že na voze přivezen do koleje Jiřík z Michle, pánů kollegiatů poddaný, a že žaluje na Šestáka, též poddaného z Michle, kterak ho kamenem zbil, až mu slezinu obrazil. Probošt, jenž spravoval nejen kolej, ale i poddané ke koleji náležité, dal mrzutě znáti, že by mohl muž s obraženou slezinou přijeti později, ale uslyšev dále, že na voze jest pro stůl pánů kollegiatů a učených profesorů nějaká slepice a ještě něco požitečného při ní, nechal na chvilku rétoriku na zámku zamčenou a šel se podívat, aby pedel a šafář univerzitní z michelského přínosu nic neustranili. Ký div! Mistr Vlaverinus, probošt koleje, má prožluklou povinnost pečovati o stůl profesorů, kteří v koleji žijí jako mniši. Musí se tedy starati vedle rétoriky a Cicerona též o sprostší, nižší věci kuchyňské. Páni profesoři a kolegové už tenkráte jedli raději lepší věci než horší. Jiřímu, jemuž obražena slezina, slíbil probošt ochranu práva slovy přesvědčujícími, a když vůz zase vyjel z koleje po borovicích, jimiž vestibulum vydlážděno, nastalo nahoře v koleji ticho. Dole v koleji a ještě více před ní a kolem ní rostl ruch a život. ... Ve středu před Zvěstováním Panny Marie byl den disputací. Děkan Vlaverinus začal jménem nerozdílné Trojice boží. „In nomine sanctae et individuae trinitatis, patris, filii et spiritus sancti, amen.“ Vzletnou řečí, plnou klasickými kudrlinkami, promluvil děkan ku shromáždění o nutnosti, hodnosti a užitečnosti zkoušek, o významu a úlohách vysoké školy pro církev a obec. Skončil zase pobožně, vyzývaje hromadu k modlitbě za dary Ducha svatého. Síň byla naplněna skrovně. Nějak smutně hleděly polozašlé erby na zdech malované na to shromáždění vážné sic, ale nehojné. A přece dávno před disputací bakalářskou povolal rektor Bystřický před sebe všecky pražské oficiály školní, učitele všech škol farních, rektory, kolegy, bakaláře i učitele negraduované a tuhými slovy je napomínal, aby chodili k disputacím, ba aby neváhali s sebou bráti majores scholasticos, totiž větší žáčky své, kterýmž prý disputace také dobře posloužiti mohou k poučení. Kdyby ti nedbalí pánové byli poslechli a každé latinské školy rektor byl s sebou přivedl jenom deset primánův a sekundánů, tertiany, jakožto nejmenší drůbež, doma zanechav, nebyla by síň staroslavné univerzity těm hostům stačila. Ale učitelé titam a žáčkové rovněž tak. Ba nesešlo se ani studentův univerzitních mnoho. Sedí tu na
9
dlouhých židlích něco málo nad dvacet studentů, z nichž asi pět nebo šest, pokud čas stačí, mají disputovati. Při katedře sedí na jedné straně rektor Bystřický s Vlaverinem děkanem. Na druhé straně sedí tři z mladších profesorů; na kraji vrtí se na své stolici čilý Bacháček, horlivě šeptaje s hostem pravzácným, znamenitým hvězdářem Keplerem, který k české universí a jejím učencům, s nimiž často se scházel, přátelskou měl mysl. Takový host při dnešních disputacích už zajisté něco váží a platí za jiné mnohé; ale přesto síň zůstala napolo prázdna Že host bude míti kritické oko i ucho, to pociťovali kandidáti, disputovat mající, s bázlivým mysli pohnutím, jakkoli poslední třeskl dveřmi. Někteří stanuli vzadu, dva nebo tři pokročilí vpřed neměli býti nikterak strašlivi; vždyť materie k disputacím si volili a přinášeli sami a všecko, co bylo mluviti, již předem pilně a zevrubně bylo zpracováno, napsáno, naučeno. Věcně se nemohlo pochybiti, nejvýš některý slabý latinář že by se zakoktal. Po děkanovi promluvil rektor k studentům řečníkům latinskou řečí krátké povzbuzení. Pak vyzval prvního v řadě, aby s boží pomocí vystoupna do katedry jal se obhajovati svoji tezi. Sok, jenž tezi měl důvody svými potírati, zůstal v lavici, ale vstal a urovnávaje sobě talár z feřtatové látky obšírně ušitý a v hrsti drže papír s poznámkami chtivě čekal, až na něho padne slovo. Řečník začal. Mluvil trochu rychle, jak se byl o průbách tomu naučil. Jináče v síni ticho. Březnové sluníčko lilo zlato do oken a z okenních koleček tlustých, zazelenalých, cínem vroubených padaly tlumené, zelenavé, žluté paprsky na zeď auditoria, kdež veselou hrou snažily se k životu přivésti vybledlé, zachmuřené obrazy a erby starodávných přátel a příznivců Karlovy koleje, tu na zdi namalované. Vtom zachramostilo se na schodech, na chodbě, někdo - několik bot běželo po schodech nahoru klusem, rázem otevřely se malované dvéře v auditorium, a ne zrovna skromně vešel student jezuitský jeden, druhý, třetí, desátý a pak ještě kolikátý. Novými příchozími skoro naplnila se síň. Poslední třeskl dveřmi. Někteří stanuli vzadu, dva nebo tři pokročili vpřed, až skoro k lavici kandidátů. Všickni měli kordy, a zbraň v univerzitě zapověděna! Profesoři i členstvo české univerzity patrně se ulekli Disputant přestal mluviti. Pedellus hleděl s otevřenými ústy z jednoho profesora na druhého, co dělati? Jezuitští žáci však byli úhrnem klidni; zadnější mlčeli zhola, a ti, co vběhli dopředu, šeptali lehýčko. Zdálo se tedy, že přišli jen na shledy, jak to v univerzitě chodí. Snad přišli vidět a slyšet, aby se potom vysmívali. Tak aspoň tiše pravil rektor děkanovi. „Čemu chtějí, nerozumím,“ dí Bacháček svému sousedovi, „nerozumím, ale netuším nic dobrého, ti žáci jsou duchem římským naduti jako i jejich patres, jsou to neodbytné, smělé mouchy, a medvěd nerad, když mu moucha u ucha bručí; ať jdou k čertu zase.“ Zatím pobídl děkan řečníka disputujícího, aby hovořil dále. Tedy hovořil ne bez patrného rozčilení. Ale nehovořil dlouho. Jeden z jezuitských mladíků postaviv boky, řekl latině hlaholem dost pronikavým , že míní „opponere contraria argumenta“, že chce položiti důvody opačné, že se chce hádati, a že hodlá vystáti všecky všudy, kteří by se pokusili s ním se příti. 10
Rektor Bystřický hned měl slovo na hotově. Vstav pravil latině, že nesluší se disputovati cizím, kteří v této akademii nejsou zapsáni. Ale to si dal pan rektor. Teď začali všichni mládenci jezuitští volati cosi zmatenými hlasy. Křik se rozmáhal dosti hřmotně; do něho již také ozývaly se hlasy studentů pražské vysoké školy. Studenti z Klementina jezuitského shrnuli se všickni k jednomu, jenž byl od nich řečníkem a bezpochyby vůdcem divné výpravy. Tahali jej za rameno, za kabátec, za okruží, za kord, každý mu něco radil, přišeptával, volal. Ten třeskl rukama, a když nastalo drobet utišení, zase promluvil svým pronikavým tenkým a vysokým hlasem: „Dávám pánům od sebe a svých přátel slušnou salutaci, a žádám disputovati, neseme rovnost s vámi, vaše akademie jako naše, v intimaci stálo pozvání všem bakalářům a studentům, my jsme bakaláři, proto jsme přišli, a v disputaci kdo lépe zašermuje, ten svou postaví navrchu !“ Děkan Vlaverinus Nosislavský, jsa již všecek od sebe, zakřikl po těch slovech, aby dali tomu všemu pokoj, a chtějí-li, aby poslouchali, pokudž by se jim vidělo; nechtějí-li, aby šli. „Bojíte se, bojíte !“ zkřikli někteří z jezuitských. Jeden volal posměšně nad druhé: „Věděli jsme, že jazyk v hrdlo vtáhnete, když byste měli mluviti !“ Ale do toho již ozývaly se prudké hlasy ze strany protivné. Jeden volal: „Vloudili jste se jako hadi, máte ouskoky z vysokého rozumu !“ Jiný mladík v taláru kolejním poskočiv až blízko k prvnímu řečníkovi jezuitskému do tváře mu křičel: „To jsou fortely, lapačky, chcete posměšek na nás uvésti, jděte, a nebuďte jiných šafáři !“ „Jděte, jednušky, nebo vás vypereme odtud po hlavě !“ ozval se hlas jeden až příliš bojovný. Také disputanti, zdálo se , že mají větší zmužilost do pranice nežli k disputu. „Co se toho zpíráte, což nemáme disputovati s vámi, proč nám tak nerovnou odpověď dáváte, když se nabízíme ?“ ptal se stranou jeden z rozhněvaných studentů jezuitských nejbližšího u sebe kandidáta, který zatínal pěsti. „Proč, proč ? Protože jste přišli nás valchovat a stíhat !“ zněla odpověď rychlá a k ní hned zlostný přídavek: „Jděte, budete biti !“ „ A to ne !“ zkřikl jiný, „my přišli, že jste nás v intimaci pozvali, nechcete-li teď s námi se hádati, tedy intimace selhala, klamaři !“ Klamář, zlé jméno. Nadávka jinověrcům ! Nastala vřava. Jeden z jezuitských posměšně zvolal: „Mus in pice heret“ - jste v kaši - a hned tasil kordisko. Starší oudové Karlovy universí, profesoři u katedry, byli v rozpacích. Mykali rukama sem tam, hovořil jeden přes druhého. Bylo slyšet Bacháčka, že se diví, kterak kuřata, než se vylíhnou, kdákati a kvokati chtějí. Mistr Skála ob chvilku prohodil slovo: ďábelníci, a rektor mluvil něco o ostudě, která se tu hrne na slavnou akademii císaře Karla od jezuitských nedouků. Kepler nezvyklé scéně díval se udiveně. Zatím dole v sále byla již mela. Mladší údové Karlovy akademie obstupovali onoho jezuitského mladíka, jenž držel kord, a zdvihali mu pěsti k nosu, čili jak tehdy 11
říkáno, „šňupali“ mu k nosu, a bylo znáti, že brzy učiní ta neb ona strana počátek proti druhé a že bude zle. „Vy jste selhali nám ! Pozvou si nás k disputu a teď se nás bojí ! Baby !“ voláno z jedné strany. „Jednušky, známe vás, přemítáte od pravdy kotrmelce !“ křičeno ze strany druhé. „Rozvoláme vás za hloupé, za osly !“ slibují jezuitští. „Hoj, na šelmy jezuitské !“ ze strany protivné voláno. A již se popadali. Padl první pohlavek. Udeřen jeden z jezuitských do hlavy, až buňklo jako v škopek dřevěný. To bylo znamení jeho druhům, že vytasili všickni kordy - věc v universí, v domě vědám posvěceném, zapověděná, zlá a těžká. Dávno odvykla kolej císaře Karla takovým těžkým výstupům. Poslední byly za dnů Husových, když šlo mezi Němci a Čechy o papeže a knihy kacířské i o hlasy národů univerzitních. ... Padla síla ran, ale vše nekrvavých. Studenti jezuitští buď se báli sekati do krve, nebo nemohli. Počtem byli ovšem menší. Mladí oudové Karlovy akademie přiskočivše trhali jezuitskými popředu, pozadu, točili jimi semo tamo, drali se s nimi i o kordy, a tlačili je ke dveřím. Na obou stranách padaly buchyně do zad, do hlav, mnohý mládenec dostal podhrdlek, až se mu kučery zatřepaly, leckterémus kandidátu natržen talár, celá hromada stlačila se v několik klubek, dva tři drželi se voupolky, některý z klubka vypadl a potočil se dobře, hluk, křik, řev, zlořečení. Ozývalo se i slovo sakramentování, kterouž kletbu do Čech přinesli cizinci; při tom sakramentování zasyčelo z úst studentů jezuitských nejedno slovo vlaské. Do dveří otevřených vběhli někteří expendenté, a ti zhlédše, co se děje, rozpustile dali se do řvaní a jali se strkati nejbližší klubko rváčů ven na chodbu. Konečně podařilo se úsilí společnému, že první dva nebo tři studenti jezuitští jsou vystrčeni. Za chvilku vyndáni druzí, třetí. ... V auditorium zůstali profesoři sami. Byli všichni těžké, uražené mysli. Radili, co dělati. K nim přibyli z kollegiatů ti mistři, kteří u disputací nebyli a které pekelný hlomoz vyhnal z habitací. Byl tu tedy v prázdné síni shromážděn senát akademický, byl tu rektor a jeho konsistoriané, jeho consiliari. Bystřický, starý rektor, pořád se divil, že pokud úřad na sobě kdy držel za těch mnohonácte let, nikdyž nic tak hrozného se nepřihodilo. „Hrůza mě pojímá,“ děl, „vezmi sobě každý v rozum, to z nich, z těch ďábelníků nešlo, nešlo! Tak a podobně hovořili páni učení, chvíli chodíce sem tam, chvíli posedajíce. Většina snášeli se na tom, že se věc musí stížně oznámiti nahoru na královu kancelář. Bacháček mrzutě hodiv rukou pověděl, že tím nic nesvedou: „nahoře jsme zmazáni, naše akademie urozeným pánům římským v kanceláři jest proti mysli; patres, když je obviníme, budou po svém způsobu hledat barvy a larvy - a naposled brouk pavučinu prorazí a mucha zůstane. Mucha jsme my.“ A s tím odešel. Šel ohledat na chodbu svou posadu s holuby, zda mu ji zlostníci nerozbořili. 12
Mistři snesli se jménem děkana, mistrů, bakalářův a studentův učení Pražského dopsati konšelům staroměstským, poněvadž taková jiskřička někdy k horším věcem příčinu dává, aby purkmistr a rada našli nějaký mírný prostředek, kterým by takové budoucí zlé k přetržení přijíti mohlo. Takovými nemastnými a vodnatými slovy nepořídil jakživ nikdo nic. Páni mistři také ne. Bacháček měl dobře, že nestaral se o mdlý dopis a raději šel ohledávat holuby. Winter, Zikmund: Nezdárná disputace. In: Winter, Zikmund: Pražské obrázky. Řada 4. Praha, J.Otto 1918, s. 223-243. - Pro Nosislavskou čítanku zkráceno. Vynechaná místa jsou označena třemi tečkami.
František Bednář
Za novým životem. (1750.) Nosislav byla pobouřena. Její rodiny si sice zvykly na stálé vyšetřování po domech, na předvolávání k děkanovi a na vrchnostenský úřad do Židlochovic, ale v posledních letech se stával život nesnesitelným. Prohlídka stíhala prohlídku, nadávky se sypaly na hlavy zatvrzelých sedláků, někteří otcové rodin skoro nevycházeli ze šatlavy, byli předvoláváni až do Brna. A odpor tajných evangelíků se stupňoval. U Jana Drobného se vedl prudký hovor. Byli zde chalupníci i menší rolníci, bezzemci, pololáníci, ano i celoláníci, jakási šlechta mezi porobeným lidem. Starý Loskot měl hlavu svěšenou, Lukl měl smutek ve tváři, Hlaváček klepal do hliněné podlahy ve světnici holí, kterou dosud neodložil. A vedle nich stáli Jelínek, oba bratři Srncové, bratři Houserové, jejich bratranec Jiří Houser a František Růža. „Již přes sto let trvá toto utrpení, a nikde nevidíme paprsku naděje - “ ozval se starý Hlaváček. „Co z nás zbude? Týrají nás, drou bez nože ... “ Lukl se obrátil k Jelínkovi: „Co chtěli na tobě v Židlochovicích?“ „Co by chtěli jiného, nežli abych se obrátil ? Já se mám obrátit ... “ Solničkovi zasvitlo v očích: To si počkají! Budeme si s nimi hrát, jako si s nimi hráli náš otec a děda!“ „Pěkná hra - “ opáčil Houser, „ když nás kladou na lavici a bijí nemilosrdně. Pro ně je to hra, ale pro nás ... Zdá se, žes zapomněl, jak tě zřídili v Židlochovicích!“ „Nesmíme klesati na mysli,“ ozval se hlas od kamen. „Co je v nás, přece nám nikdo nemůže vzít, ať si nás bijí, jak chtějí!“
13
Lukl dotvrzoval slova sousedova: „Je to velká zkouška, ale budeme-li dosti chytří, tedy nás nezmohou.“ A zase se ozvala beznaděj: „Dosti chytří ... Což můžeme být opatrnější nežli jsme? A přece vědí o každém z nás, kam patříme, že nejsme jejich ... Knihy nám berou, do kostela nás honí jako zvěř, člověk není nikdy ani chvíli svůj.“ Ozval se Drobný: „Mně by ani o utrpení nešlo. Ale mám na mysli slova Písma: ,Kdožkoliv mne vyzná před lidmi, vyznám jej i já před Otcem svým, který je v nebesích.´ To není žádná chytrost - to je zapření Krista a jeho evangelia ...“ Nad shromážděním se snesl opět smutek. Horníček se ozval váhavě: „Jistě že je to od Pána Boha seslaná zkouška. Ale může nás Pán Bůh soudit, že je ta zkouška těžší, než můžeme snést ?“ Dva nebo tři hlasy se ozvaly k odporu. „Nerouhej se ! Pamatuj na Joba a na Pavla, jak ti byli věrní ve svém utrpení ! Ale Pána Boha zapírat, obrazům a sochám se klanět, co zbývá jiného, než abychom potom skrytě Pána Boha prosili za odpuštění?“ A zase dlouhé ticho. „A což není naděje, že přijde vysvobození? Vdyť přicházejí kazatelé ze Sas a těší nás, že se dočkáme svobody. A tu a tam na Slovensku svoboda je. Což nás Bůh nevyslyší?“ „Touto nadějí se konejšíme přes sto let - a co jich zahynulo na tuto naději ... Kolik jich muselo nakonec utéci, a kolik zemřelo ve vězení ... Již nevěřím, že bychom se dočkali vysvobození ... “. Starý Hlaváček potřásl hlavou. „Jsme jako Daniel v jámě lvové. Jen Bůh sám nám může pomoci ...“ Jakob Srnec zasáhl do rozhovoru pevným hlasem „Buď zde zahyneme, nebo se musíme odhodlati ke kroku, který by nám přinesl vysvobození. Stále vzpomínám, jak jsem byl u večeře Páně na Slovensku. Naději na svobodu v Nosislavi jsem ztratil, ale vidím naději tam, kde je svoboda ... “ „Ono se ti řekne: ,Tam je svoboda´. Ale jak se dostaneš na Slovensko? Utéci je snadno, ale přijdeš tam s holýma rukama? Jak se uživíš? Budou tě nakonec honit z místa na místo a možná přivedou nazpět sem do ještě horšího otroctví ...“ A zase promluvil stříbrovlasý stařec: „Není to tak lehké, přejít do ciziny. Když jsem byl v Holíči na službách Božích, líbilo se mně to, ale Nosislav je Nosislav, domov je domov. Nezvykl bych si jinde. Když tak vzpomínám, jak tady byli můj tatík a děd, srdce by se mně utrhlo, kdybych měl odtud odejít navždy. Odejdu, ale na hřbitov, a budu přiložen k otcům svým, jako ti staří lidé v Písmě. Podívejte se, jak toužili po tom, aby byli pochováni v rodné zemi, v zemi svých otců ... A to je ve všech nás ... Je tady boj, musíme trpět, ale odejít - to nelze ...“ Jeho hlas se zlomil. Nedořekl, čím srdce oplývalo. „Ono to není tak lehké, přejít odtud tam, jako by člověk svlékl kabát a oblékl jiný ...“ Před myslí přítomných ležela Nosislav a celá její nížina. Viděli svá políčka, kde pěstovali vinnou révu, viděli v dálce tok Svratky a jeho šedé vlny, ten široký rozhled až 14
k Palavským kopcům. A v duchu počítali, co by to znamenalo, odejít odtud. Jistě by neodešli všichni, a ti druzí by zůstali. Byli by mezi nimi snad ti nejvěrnější a nejdražší přátelé, bratři, sestry ... Pojednou se ozval ode dveří ženský hlas. To zalkala Drobná, ale nad něčím jiným nežli měli na srdci hospodáři. „Vy zde, mužští, myslíte jen na pole. I já je mám ráda a srdce by mně krvácelo, kdybych měla odejít. Ale podívejte se na naše děti. Co z nich bude ? My se jen tak tak držíme, ale když vzpomenu na ty své drobečky a představím si, že by měly odpadnout, to bych si zoufala. Vy to nevidíte. Jdete si hezky po práci, ale kdo se má s dětmi modlit? Jak je mám vychovávat, aby nic neprozradily? Odcizí se nám, půjdou za druhými, vezmou si někoho, kdo je jiného ducha, a budeme bezbranní ... Vy tady mluvíte o polích a jám mám na mysli naši krev. Ta nám ubíhá z těla ! Kolik jsme jí již ztratili ! Podívejte se kolem sebe ! Celá Nosislav byla věrná evangeliu - a kolik nás zbylo ? Je nás jen silná polovice. A když takhle budete se jen stále radit a nic neuděláte, tak se můžete rozloučit se vším - a raději hned zítra odveďte své knížky, ty bible a kancionály na faře. To bude nejlepší. Budete mít bolest jednu, ale ušetříte si ty mnohé bolesti, co jinak přijdou. Mám ráda tento dům, ale co je to proti dětem ? Na ty z vás nikdo nemyslí ? Myslíte jen na sebe ... Svoboda je víc než majetek ... “ Jan Drobný se zachvěl. Žena mu promluvila z duše. Pohleděl na ni, jak zde stála ve svatém rozhorlení, a byl naplněn radostí a jakousi hrdostí. Taková byla Mariana vždycky, od té doby, když spolu za svobodna stávali před jejich stavením a když potom spolu chodili vedle Svratky. Krásná v tváři, krásné a horlivé duše. A snad nikdy se nezdála Drobnému tak krásnou jako v této chvíli. „Žena má pravdu. Na děti jsem vždycky myslel. Já bych se již nějak probojoval. Ale co bude z nich ? Udrží se ony, jako jsme se udrželi my ?“ „Proč by se neudržely, když jsme se udrželi my ? Vždyť naši tatíci nás také tak vychovávali.“ „Vychovávali, ale časy byly přece lepší. Tehdy jsme se ještě odvážili třeba na panském si zazpívat naši písničku z kancionálu, co jsme znali zpaměti. Slyšíme to dnes? To jsme jako němí ... A tehdy byla kniha ještě v každém stavení ... Nemuseli jsme se jeden druhého tak bát, jako dnes. Dnes aby člověk nejbližšímu sousedu nevěřil ... A bude to ještě horší nežli bylo. Mariana má pravdu ... “ Mlhy se roztrhly a zdálo se, že bezradným svítá světlo. A zase se vrátily pochybnosti. „Prosím tě, jak můžete utéci s dětmi ? Vždyť vás každý na cestě zadrží ! Muž se ztratí. Jde za prací nebo na návštěvu. Ale nikdo vám nebude věřit, že jdete za prací i s dětmi. Každý hned vidí, že prcháte. A na Slovensko je daleko ... Vydrží cestu děti?“ Hlavy se sklonily v nové beznaději. Až Jelínek se vzmužil. „Což abychom si vzali od vrchnosti dovolení odstěhovat se do Uher? Každý na zámku ví, že jsme evangelíci. Můžeme se k tomu přiznat, jako jsme se přiznali již několikrát. Vrchnost by nám mohla pomoci ...“ Stříbrovlasý Hlaváček nedůvěřivě pohlédl na Jelínka. „Vrchnost ... ? Po celé věky nás týrají, nikdy neměli porozumění ani milosrdenství, a teď nás budou propouštět ? To by se stal opravdu zázrak ... Pro mne zůstává jen jedno stěhování - tam ke kostelu na hřbitov ...“ 15
Ale mladších se zmocnila vlna odhodlání. „Já bych šel.“ „A já půjdu také.“ Potom se připojil třetí, čtvrtý. Ostatní váhali, ale v očích byl spíše strach před vrchností nežli před cestou do ciziny. Třetího dne se vrchní židlochovský velice podivil, když se u něho hlásili tři nosislavští poddaní: Jelínek, Houser a Srnec. Přijal je se zřejmou zvědavostí. Znal je všechny tři, statné muže, dobré dělníky, ale tvrdohlavé selské kmeny, jež nebylo možno ohnout, jen zlomit, a to s největší námahou. „Milostivý pane, utíkáme se k vám o pomoc!“ Vrchní se podivil: O pomoc k němu, který vždy byl jejich tvrdým pánem a často jim ukázal svou sílu? „Co vás přivádí ? Mluvte otevřeně!“ Jelínek mluvil za ostatní. „Milostivý pane, víte, že jsme tajní evangelíci. Však jsme byli často od vás vyslýcháni. Smilujte se nad námi a pomozte nám, abychom netrpěli pro své svědomí.“ Vrchní se zachmuřil. „Zde vám nemohu pomoci já. Nejmilostivější císařovna zakázala jiné náboženství nežli je katolické. Musíte se podrobiti jejímu rozkazu. Vy si musíte pomoci sami - vrátit se do církve, od které jste pobloudili ...“ „Milostivý pane, tady se nedá poroučet. Co je v srdci, to se nedá vynutit. Víra musí být dobrovolná - a my nechceme nic špatného. Kdybychom směli vyznávat svou víru v Pána Ježíše, jak nám rozkazuje jeho Písmo, tedy by z nás byli nejposlušnější poddaní ...“ „To je právě to, že se nechcete obrátit. Víře nerozumíte a jinými se vést nedáte. Potom musíte trpět. Neposlušnost musí být trestána ... “ „Jací bychom byli křesťané katoličtí, kdyby to bylo jen na oko?“ „Nejprve byste byli katolíky jen na oko a potom doopravdy, až byste poznali pravdu svaté církve.“ „Milostivý pane, jak bychom se mohli státi dobrými katolíky, když nás jen stále týrají a nám spílají ? Víte dobře, jak proti nám zakročuje velebný pán ... Před měsícem dokonce vynadal i drábům, že nebyli na nás dost přísní. Tak si nás církev nezíská nikdy.“ Vrchní neodpověděl. Otevřenost sedláků učinila na něho zřejmě hluboký dojem. Vzpomínal, jaké má stále nepříjemnosti s nosislavským farářem a židlochovským děkanem. Dokonce učinili na vrchního udání, že prý je málo přísný a málo dbá povinností katolického křesťana. Hovor zahájil zase Houser. „Milostivý pane, naše víra je něco tak jiného nežli katolická, že se nemůžeme změnit, když nevidíme, že na druhé straně je pravda. Já se nikdy v kostele nemohu modlit. Nerozumím tomu, co velebný pán říká. Doma si čtu v našich knížkách, a tam je něco zcela jiného. Nikdy nekleknu před obrazem nebo před křížem, protože se modlím k Bohu neviditelnému a k Pánu Ježíši Kristu, který je také neviditelný. On je hlavou církve. Od nepaměti jsme se učili od otců, že jsou jen dvě svátosti. Nehněvejte se na nás a mějte slitování. Jak se můžeme modlit k něčemu, čemu nevěříme? To by nás sám 16
Pán Bůh musel trestat. Nebereme ve zlé sousedům, že jsou katolíky. Nikdy bychom jich nenutili, aby byli jako my. Ale ať také nikdo nenutí nás ... Každý ať žije podle svého svědomí, jak mu Pán Bůh ukázal pravdu ...“ Vrchní hleděl na Housera s podivem. Tak k němu ještě nikdy nemluvil sedlák, poddaný člověk. Ale nesetkal se ve zraku Houserově s pýchou. To ho nejvíce udivilo. Byla tam pokora, spojená s mužnou odhodlaností. Vrchní počal chápat: tito lidé, kdyby byli získáni, byli by nejlepšími poddanými na světě. Bylo to poprvé od dlouhé doby, co se vedl na židlochovském zámku takový rozhovor. Sedláci se počali přiznávat, které knihy mají, co z nich vyčetli. S bolestí líčili své utrpení a utrpení svých rodin. Vedou život rozeklaný, rozpolcený. Jsou nuceni k životu, který se vynutit nedá. A všichni slibovali, že budou na modlitbách pamatovat na vrchnost, když se jim dostane svobody ... Konečně padla jejich pravá prosba. „Milostivý pane, přimluvte se za nás, abychom se směli přestěhovat do Uher!“ Vrchní užasl nad odvážným krokem, který chtěli prosebníci podniknout. A zase zněly úpěnlivé prosby: „Přimluvíte-li se za nás, můžeme být propuštěni ... Na vás to záleží především.“ A tvrdí kacíři klesali na kolena a sahali po rukou vrchního, aby je líbali. Vrchní užasl. Jaká to pokora od lidí jindy tvrdých, jaké dobrovolné ponížení! „Já nejsem vrchnost, to si pamatujte. Vidím, že jste lidé zbloudilí, ale přece je ve vás něco dobrého. Pokusím se o to, aby vaší žádosti bylo milostivě vyhověno. Kolik rodin by se chtělo přestěhovat do Uher?“ „ Je nás osm rodin, co prosíme o tuto milost.“ „ A kam byste chtěli jít?“ „Na hranicích jsou evangelické sbory, kde se káže slovensky, ale ty jsou luterské, a nám se více líbí církev helvetského vyznání. Kdyby bylo možno se vystěhovat do župy Zemplínské, byli bychom do smrti vděčni ... “ „A jak znáte tyto rozdíly ?“ „Milostivý pane, my jsme chodili do kostela do Uher již dříve a někdy tam chodíme ještě nyní. To je náš svátek ... Býváme tam u svaté večeře Páně.“ Vrchní se znovu zamyslil. Co mu tito lidé dnes dobrovolně řekli, žádný misionář by z nich nedostal žádnou mocí na světě.Pojednou mu bylo jasno, jak marný boj vede církev proti těmto srdcím. Po více nežli sto let se drží, potají se posilují, jeden druhého vychovávají, a přece vědí, čemu věří církev jejich a církev katolická. Jeho hlavou zableskl určitý plán. Kdyby se podařilo tyto zatvrzelé kacíře odstranit do Uher, byla by práce církve na ostatních daleko snadnější. Ostatní by nekladli takového tvrdošíjného odporu - a vrchnost by měla pokoj od žalob církve, že si nehledí spásy svých poddaných. Ale s těmito rozhodnými lidmi farář ani děkan nespraví ničeho. Půjdou raději na smrt, nežli by změnili svá srdce. „A zaručujete se, že nebudete popouzet ostastní k zatvrzelosti ve víře?! Sedláci se zarazili. „Dostaneme-li se do Uher, milostivý pane, nikdo z nás nebude ostatní popouzet. Ať si každý dělá podle svého svědomí. Beztoho někteří již kolísají. Ale my stojíme pevně - a uhnout nemůžeme.“
17
Dlouho, dlouho trvala rozmluva vrchního se sedláky. Zase se vrátila k tomu, čemu věří a čemu nikdy věřit nebudou. Skončila slovy vrchního: „Dnes jste se přiznali, že by to stačilo k těžkému odsouzení. Ale udělali jste to dobrovolně a já vás proto neudám. Co se týká vaší žádosti, nemohu vám přislíbit nic určitého. Ale abyste věděli, že židlochovický vrchní je také člověk, tedy se za vás přimluvím, aby vaší prosbě bylo milostivě vyhověno.“ Stala se věc neslýchaná. Jeden sedlák po druhém přiskočili k ruce vrchního a líbali ji. A v očích vrchního se zalesklo cosi, čeho dosud nikdo u něho neviděl. Byla to jakási vnitřní radost nad zábleskem naděje, kterou dal lidem zašlápnutným, on, vrchní, postrach poddaných celého panství židlochovského! Když se nosislavští vrátili domů, nebylo otázek konce. Znovu a znovu musili vyprávět, jak kdo mluvil. Ženy hleděly na muže s tichou hrdostí. A zpráva o tom, co se vyjednávalo na zámku, přenesla se jako hojivé tajemství i do některých jiných rodin, jež se hlásily ke „skrytému semeni“. Dopis, který psal vrchní majiteli panství, byl mistrovský kus úřední. Líčil široce, jak je kacířství v kraji hluboce zakořeněno a že všechny pokusy církve o nápravu ztroskotávají. Mírností úřadů roste odvaha poblouzených a násilím se jejich tvrdohlavost ještě více stupňuje. Není proto naděje, že by došlo k obrácení Nosislavě na víru katolickou. Vězením by se mnoho nespravilo, protože ženy budou vychovávat své děti právě tak rozhodně, jako otcové, a celé rodiny nemohou být uvrženy doživotně do vězení. Zde pomůže jen rozhodný řez, který oddělí ztracené od těch, kdo budí naději na obrácení, A proto se vrchní raduje, že sami vůdcové by si přáli přestěhovat se do Uher. Doporučuje jejich prosbu k milostivému vyřízení, a má naději, že po odchodu svůdců návrat k církvi katolické v Nosislavi bude již poměrně snadným úkolem správců svaté církve a podle jejich osvědčených prostředků jistě se setká s vytouženým cílem ... Když vrchní dopis sestavil, s uspokojením jej znovu přečetl. V duchu viděl, že bude mít od nevraživého faráře nosislavského a děkana židlochovského děkana pokoj. Plynuly týdny a na panských polích se pilně pracovalo. Vrchní si zavolal dráby, aby mu podali zprávu o tom, jak se lid činí, Slyšel zvěst radostnou: Jelínek, bratři Houserové a ještě asi pět rodin prý přímo vyniká horlivostí v robotě. Není prý třeba je pobízeti ani v nejmenším. Ano, někdy prý dokonce i v největší práci si tito lidé zazpívají, věc to neslýchaná v celém kraji. Vrchní zakýval hlavou s uspokojením. A druhého dne se vypravil na pole sám. Viděl z dálky, jak sehnuti nad brázdou kopou vedle sebe právě ti, s nimž měl hovor na zámku. Zastavil se u nich. Pot se jim řinul po tvářích a byli zřejmě unaveni. Ale pozvedli hlavy radostně a jejich zrak spočinul na tváři vrchního. Pozdravili zvučným hlasem. „Jak vidím, činíte se hodně!“ Sedláci v úžasu pohlédli na milostivého pána. Držel v rukou hůl se stříbrným kováním, ale nehrozil jí, jak se dělo velmi často. „Milostivý pane, chceme vám splnit, co jsme slíbili!“ „Přál bych vám, abyste se nezklamali.“
18
A zase uplynuly týdny. Dlouhé pro čekající, dlouhé i pro samého vrchního. Zatím byly vykonány v některých rodinách nové prohlídky, ale bez výsledku, ačkoliv farář nešetřil nadávkami a dráb ranami. Že by vrchní prozradil, co mu v ohni proseb sedláci vylíčili? Stín obav se snesl na srdce rodin. Ve schůzkách se vedly ostré hovory. „Darmo jsme řekli více, nežli bylo třeba. Mají nás nyní v hrsti - a uvidíte, že se všechno obrátí proti nám.“ „Já zase věřím, že dojdeme vysvobození. Ne kvůli vrchnímu - na toho naše prosby neplatí - ; ale protože se modlíme. Nemůže Pán Bůh obrátit srdce nepřátel, abychom byli vyslyšeni?“ „Kdyby byla věc na dobré cestě, dávno byste měli vyřízení. Ale takto - místo do Uher půjdete na Špilberk!“ „A i kdybychom šli, - naše svědomí je čisté!“ Rozčilení stoupalo jako horečka v chorobě. Až jednoho dne vyřídil dráb všem třem žadatelům, aby se dostavili na židlochovský zámek. Tam je čekal vrchní. V pokoře se postavili před něho a vzpomínali. Právě zde před skoro půl rokem měli rozhovor, jaký se v zámku předtím nikdy nevedl. Jaký bude ten rozhovor dnešní? Hluboce se sklonili a sahali po ruce vrchního, aby ji políbili. Utrhl ruku a slavnostním hlasem prohlásil: „Předvolal jsem vás, abych vám oznámil, jak byla vyřízena vaše žádost o propuštění do Uher.“ Odmlčel se. Byly to okamžiky věčně trvajícího čekání, které prožívala trojice nosislavských sedláků. V jejich očích byla naděje s úzkostí. Vrchní pokračoval: „Milostivá vrchnost uvážila všechno, co jsem jí předložil. Poněvadž její Veličenstvo nejmilostivější císařovna a paní nedovoluje nekatolického náboženství v naší zemi, musí být každý poddaný katolíkem.“ Sedláci smrtelně zbledli. Tedy vyřízení zamítavé ... Cítili, jak se řítí hluboko do propasti nového, daleko horšího utrpení. A oni se sami ke své víře přiznali ... Ale vrchní pokračoval vážným hlasem dále. „Poněvadž však vy jste prohlásili, že od své víry neodstoupíte, a je nebezpečí, že byste svou nevěrou nakazili své okolí, tedy milostivá vrchnost v uvážení všech okolností svoluje, abyste se přestěhovali do Uher do kraje Zemplínského. Své stavení můžete prodat a také své věci můžete vzít s sebou, jen část musíte nechat zde ze svého majetku za to, že vrchnost ztratí své dělníky - a vy jste dokázali, že dokážete pracovat na robotě velmi dobře ... “ Vrchní se pásl pohledem na Jelínka, Housera a Srnce. Jejich těla se třásla, potom v očích jednoho po druhém vyhrkly veliké slzy jako hrachy a valily se vráskovitou tváří dolů k zemi. Nikdo jich neutíral. V mlčení stáli před vrchním. Až pojednou Srnec zvolal: „Dobrotivý Bůh nás vyslyšel - a on sám vám to, milostivý panne, odplať! Nikdy se nepřestaneme za vás modlit a za vás Pána Boha prosit ... Tisíckrát vám za vše děkujeme.“ Jeden po druhém líbali ruku vrchního. A poprvé v životě cítili, že jeho ruka stiskla ruku jejich. 19
Po Nosislavi šla vlna vzrušení. „Osm našich rodin bylo propuštěno z poddanství - a může se vystěhovat do Uher!“ Zpráva zněla neuvěřitelně. Práce nechal Lukl, Horníček a Sedlo, a spěchali k Jelínkům. Za nimi se belhal starý Hlaváček, se zrakem rozšířeným, hlavou dnes zdviženou. Také farář již zvěděl, co se stalo, a soptil malomocným hněvem. To je výsledek jeho usilovné snahy o obrácení kacířů ! Může vrchnost ještě zapírat, že vlastně podráží nohu Svaté církvi? U Jelínků se světnice naplnila tajnými evangelíky. A ještě přicházeli noví a noví. Někteří stáli v síni, ano i na zápraží. „Bratři, buď jméno Páně pochváleno a velebeno odsavad až na věky! Jsme svobodni! Vrchnost nás propustila - smíme do Uher!“ K udivení všech Jelínek se prodral zástupem a odešel kamsi ven. Shromáždění zatím mlčelo v hlubokém dojetí a radostném vzrušení. Nikdo nebyl schopen slova. A již zde byl Jelínek opět.V ruce držel bibli. Postavil se do středu ostatních a světnicí zazněla slova, přerývaná vzlykotem radostného pláče: „A nyní se nebudu muset s tebou, mé drahé Písmo, skrývat - nebudu se muset za tebe stydět, budu moci tvé slovo vyznávat - - - ach Bože, Bože, jaká to radost - - - nový život začíná nám všem, nám i našim dětem ...“ Oko nezůstalo suché. V některém však byl hluboký smutek. Odejde osm rodin, zůstane jich zde přes dvě stě. Co bude s těmi, kdo zůstanou ? Dlouho do noci se hovořilo. Přešlo se na otázky, jak to bude s prodejem a jaké starosti budou se stěhováním. Ale do nich padlo slovo: „My si koupíme vaše věci. nenecháme vás ožebračit lichváři, kteří by těžili z toho, že své jmění prodat musíte ...“ Netrvalo ani 14 dní a z Nosislavě vyjížděly čtyři povozy. Byly přeplněny lidmi a nejnutnějším nářadím, peřinami a šatstvem. Na každém voze byly dvě rodiny, celkem 37 osob. Loučení nebylo snadné. Stále přicházeli přátelé, aby odjíždějícím podali ruku. Nad městysem visel zármutek loučení i starosti, jak se bude dařit těm, co zůstanou doma. Odjížděl Šimon Jelínek se dvěma syny, Jakob Srnec se ženou a dvěma syny, Matouš Srnec se ženou a třemi dětmi, Tomáš Houser se ženou a čtyřmi dětmi, Jakob Houser se ženou a třemi dětmi, Jiří Houser se ženou a čtyřmi dětmi, Jan Drobný se ženou a dvěma dětmi, František Růža se ženou a dvěma dětmi. Děti patřily na celé divadlo s úžasem. Plakaly s plačícími a zase se těšily, že uvidí nový svět ... Přibelhal se i starý Hlaváček a dával odjíždějícím aronské požehnání. „Kdybych byl mladší, jel bych také, vyprosil bych si propuštění - ale nyní mne Bůh již volá k odpočinku lidu svého. Kéž světlo, které je ve vás, není nikdy zhašeno ... Budeme se za vás modlit a vy se modlete za nás ... Vyznávejte jméno Páně ve své nové vlasti, abyste byli nalezeni věrní jeho služebníci, protože komu bylo mnoho dáno, od toho bude též mnoho požádáno ... “ Hrdinně si vedla Drobná. Vzpomínala na rozhovor, který vedli muži u nich, a jak vzkřikla v bolesti nad svými dětmi ... Nyní si je vezla do ciziny, své dva miláčky - a modlila se, aby byli hodni této oběti, kterou přináší ona i jejich otec, loučíce se se svým domovem ... Když jel povoz mimo faru, pohlédli někteří do oken. Stál tam farář a zahrozil na ně pěstí. Usmáli se a neodpověděli. 20
Již zmizela Nosislav a povozy se vlekly k Židlochovicím. Drobný zvolal: Zastavte! Mám zde něco vyřídit!“ Seskočil z vozu a rychle kráčel k zámku. Vrchní byl udiven, když vstoupil sedlák, připravený na cestu. „Milostivý pane, já jsem vám ještě nepoděkoval. Nikdy vás nezapomenu. Hospodin řídil vaše srdce, když jste o nás rozhodovali. A prosím Boha, aby vám to odplatil tisíckrát. Bůh řiď vaše srdce i v budoucnosti! Prokázal jste milosrdenství Božím lidem - a to vám bude přičteno na posledním soudu k dobrému. Nechci odejít, abych vám toto neřekl. Buďte zde s Pánem Bohem. Ti nevěřící věří - a jejich víra nebyla zklamána ... „ Vrchní mu podal ruku. „Již dobře, jsem rád, že jsem vám mohl pomoci, Drobný. Pamatuj, že někdy vrchnost musí dělat také to, co dělá nerada. I my jsme podrobeni zákonům, ať s nimi souhlasíme nebo ne. Pozdravuj ostatní - a někdy si na mne vzpomeňte. I já si na vás rád vzpomenu ...“ Vozy se pohnuly dále na jih. V okně kdosi zamával rukou. Byl to vrchní. Bednář, František: Za novým životem. In: Bednář, František: Jiskry v Temnu. Praha, Hus 1938, s. 103 - 120.
Jaroslav Lukl
Z pamětí nosislavských Je tomu již 200 let. V roce 1777 se odvážili dva nosislavští občané, Jan Bartušek z čísla 18 a Matěj Samson z čísla 34, přijít k panu vrchnímu do Židlochovic s prosbou, aby jim dovolil vykonávat evangelické pobožnosti veřejně, aby se už nosislavští nemuseli skrývat se svou vírou. Přednesli svou prosbu a čekali, co na to pan vrchní řekne. Vrchní se usmál: „Co vám to napadlo ? Vím o tom, že podobné žádosti už byly předneseny i na Valašsku. Ale pořád přece ještě platí dekret císaře Ferdinanda II., kterým je nekatolíkům přísně zakázáno scházet se k bohoslužbám - a já, císařský úředník, vám to mám dovolit? Vždyť vy se scházíte, já to dobře vím, ke mně se to donese. Scházíte se po sklepích, já dobře vím, kde, ale pořád přivírám oři a neposílám na vás jezuity, jak to mnozí vrchní dělají. A když přijde váš predikant, scházíte se v
21
lese - a já vám to trpím. proto vy si tak troufáte. Ale - scházejte se dál jako dosud a buďte trpěliví.“ ... Bartušek poděkoval za útěchu a slíbil, že budou mlčet. Šli domů sice s nepořízenou, ale přece s jakousi nadějí. Podle svého slibu pomlčeli o rozmluvě s panem vrchním, aby mu nějak neublížili. A tak tajní evangelíci trpělivě čekali, až vyšel toleranční patent roku 1781. Židlochovický pan vrchní jej dal veřejně přečíst a vyložit. ... Jan Bartušek, který věděl, že se i služka a hospodyně pana vrchního přihlásily do soupisu evangelíků, zvolal: „Pane vrchní, já bych se vás chtěl na něco zeptat, ale netroufám si.“ Nato vrchní s úsměvem: „Tak si troufej.“ A Bartušek: „Pane vrchní, odpusťte mi mou smělost, ale nejste vy také tajný evangelík ?“ Vrchní odpověděl: „Vrchní není ani evangelík ani katolík, vrchní je vždy jen vrchní.“ Podal jim ruku a oni odcházeli pevně přesvědčeni, že za takovou neurčitou odpovědí se přece jen skrývá tajný evangelík. Lukl, Jaroslav: Z pamětí nosislavských. Kostnické jiskry, 62, 1977, č. 9, s. 4. Zpracovala S.R. (= Slavie Radechovská).
Jaroslav Lukl
Jak jsem se sešel s Ferdinandem d´Este a Chotkovou
arcivévodou jeho chotí
Františkem hraběnkou
Když jsem vyšel hospodářskou školu, řekl pan lesmistr Weber tatínkovi, aby mne pustil na výpomoc k adjunktovi Kyzlinkovi, poněvadž pan správce Havel je nemocný a na adjunkta že je to moc práce. Tehdy lesní správa obhospodařovala polovinu obory zemědělské půdy. Nastoupil jsem tam 1. července 1899 jako praktikant. Dostal jsem jako i jiní úředníci černý oblek po vojensku šitý a vysoké boty. Když byly v listopadu hony, museli jsme se jich všichni zúčastnit. Já jsem šel po boku lesmistra Webera. Když jsme vytáhli od Žabčic ke „Kulaté“ a vyšli k oboře, museli jsme sestoupit až k Švarcavě a čítala se zvěř. Nedaleko stál pan arcivévoda František Ferdinand, koukal se k Nosislavi a ptal se honců, co je to za obec. Nikdo mu nerozuměl. Karel Loskot ukázal na mne a
22
řekl: „Tam dajč“ a volal mne: „Jaro, pojď sem.“ Já jsem šel a ptal jsem se, co chce. A on řekl, že pan arcivévoda se na něco ptá a oni mu nerozumí. Já jsem popošel k panu arcivévodovi tak na tři kroky před něj, postavil jsem se do pozoru a řekl jsem německy: „Vaše císařská výsosti, co jste si přál zvěděti od těch honců ?“ Jeho to překvapilo, chvíli se na mne díval a pak se mne optal: „Co je to za obec před námi ?“ Řekl jsem: „Nosislav“. A on řekl: „To je ta Nosislav ?“ Jak řekl „To je ta Nosislav“, uvědomil jsem si, že o ní něco ví. Pak se ptal: „Jak velká je to obec ?“ Řekl jsem, že má asi 1400 obyvatel a on řekl: „Tak malá a jsou tam dva kostely.“ Řekl jsem, že ten kostel se štíhlou věží je evangelický a ten druhý že je katolický. Ptal se, jaký je poměr obyvatel dle náboženství. Řekl jsem, že napolovic je evangelíků a polovic katolíků. A teď řekl: „Víte, že je tam evangelický hřbitov ?“ „Ano, vím. Já tam bydlím.“ „A víte, že je tam hrobka rytíře Žebro, rady zemského soudu v Uherském Hradišti ?“ „Vím, a byl jsem na jeho pohřbu. Asi za dva roky tam byla přivezena jeho manželka a za další dva roky jejich dcera.“ Pak se ptal: „Viděl jste tam také jeho syna?“ „Ano, Vaše císařská výsosti.“ A jak vypadá ?“ „Je vysoký, černovlasý, má černý knírek a nosí cvikr.“ „Tak ho znáte. To je můj osobní pokladník na Konopišti.“ Vtom bylo zatroubeno Halali a tím byla naše řeč ukončena. Já jsem se uklonil a odešel jsem za panem lesmistrem. Ale nezapomněl jsem paní hraběnce políbit ruku. Patřilo to tehdy k bontónu. Lukl, Jaroslav: Jak jsem se sešel s arcivévodou Františkem Ferdinandem d´Este. Rukopis z roku 1976.
Ondřej Slouk
Zápisník z let 1777 - 1790 Vypsání všelikých památek /Rodinné zápisky/ O dětech France Solničky, otce manželky mé Terezie. Oženil se on Franc Solnička roku 1738; narození syna jeho Michala 1743; narození syna jeho Václava 1748; narození syna jeho Pavla 1751; narození dcery jeho Terezie 1753; narození dcery jeho Anny 1757; matka jejich Poleksina poražena šlakem 1749. O otci mém. Otec můj Matěj Slouk umřel roku 1757 o velikonoci v neděli 10. dubna o 12 hodinách v noci a měl let okolo 50. Matka má Judita umřela roku 1762 na den sv. Marka a měla taky okolo 50 let. Narodil jsem se já Andres Slouk roku 1738 dne 19. listopadu v outerý a Jan Mahovský po mně na sv. Ščepána o vánocích. Otec můj Matěj Slouk napsal, že sem se
23
narodil 1739 1. listopadu, ale podli matriky o narození mém já narozený sem, Andres Slouk totiž, roku 1738 dně 18.listopadu. Vencl Samson roku 1737 dne 15. září. Oženil sem se já Andres Slouk roku 1759 dne 27.listopadu v hóterý a vzal sem sobě manželku Apolenu po nebožtíku Matěji Hochmanu; byl sem v letech 21. O smrti první ženy. Umřela mně manželka má Apolena roku 1762 dne 7. máje. Narodila se mně z ní první ceruška Terezia roku 1761 dne 8. října ve štvrtek o 9 hodinách večír; kmotři byli Vencl Měřínský a Veruna Solničkova. A umřela potom dne 11. října, tak byla živa při své matce 30 neděl a po ní 22 neděl, a byla živa 1 rok a 3 dni. O rodu našem. První Slouk přišel do Nosislave a ten byl Hanák, jak sem slyšel, nekde od Prostijova. Ten přivedl sebó dva syny a 1 dcero, totiž Matěja a Jana a Marino. Matěj sloužil v Nosislavi a oženil se na chalupu, kde jest nyní numero 6, a zplodil 12 synů, ale všichni umřeli, jenom nejstarší, Matěj, totiž můj otec, zůstal živý a ten zplodil nás 3, totiž Andreza, Mariáno a Augustina, ale druzí zemřeli malí. Druhé ten synek téhož Hanáka, totiž Jan Slouk, ten se dostal na službu do Nikolčic a tam se voženil a zplodil 3 dcery: 1. Apoleno a 2. Rozino a 3. Juliáno; ty všecky 3 přišly otci mému Matějovi Sloukovi sestřenice a všecky zemřely bez plodu. Více ta dcera téhož prvního Slouka, ta se vdala; vzala sobě zde v Nosislavi nejakého pacholka z hor, Halače, z panství rožínského, a tam po ní zvostali potomci, nejací Halači, v dědině Blažkově, neb ona odtud do hor s ním šla. Otec můj se narodil v chalupě, kde jest nyní numerto 6, a měla být jeho. Po smrti otce ale, poněvadž matka jeho vdala se za Matouše Rybaříka a otec můj Matěj, poněvadž čekati nechtěl na smrt matky své, po desítiletím hoferství vymínil sobě vystavěti sekničku v tom kruntě a po smrti obouch rodičů našich připadla na Marino Čermáčko, totiž sestru naši, až do její smrti. A tak ta chalupa zvostala Rybaříkovi a on ji dal synovi Jiříkovi. S manželkó mó první, Apolenó, sem byl 2 leta a 22 neděl a dostal sem s ňó erbem, totiž peněz 55 zl., u stavo zahrádko prodal sem za 19 zl., Krátké Šimperk 1 achtel - prodal sem ho na pohřeb za 30 zl., item 1 achtel v Kozelkách a 1 achtel v Dlouhých Šimperkách, to sem dostal po otci mém Matějovi Sloukovi. Hned po mém prvním ženění za 10 neděl koupil sem chalupní dům numero 107 od Josefa Šnajdra za 109 zl., kteréžto peníze pomalu sem splácel, až ostatní sem dal 20 zl. 1776. O druhém ženění. Podruhé sem se voženil, když sem byl starý 23 let a 7 měsíců, totiž léta 1762 dne 29. června, a vzal sem sobě Poleksino, dceru Martina Bartuška, a dostal sem s ňó 1 achtel v Kravích horách, item 2/4 ve Vrchních padělkách. O dětech narozených z Poleksiny. Předně narodila se mně dceruška jménem Kateřina roku 1764 na podzim dne 17.listopado a zas umřela druhé rok před svatým Janem, totiž 1765. /O synu Jakubovi. /začátek textu se nedochoval/ ... a byl při matce, totiž při prsu, půl druhýho roku, od 25. července roku 1776 až do 25.ledna roku 1778; poslední jeho pití bylo na deň obrácení sv. Pavla na víru na znamení, a usnul v Kristu Pánu 1790 dne 12. ledna o hodině 9. večír. Když se narodil, bylo věku mého 37, a tak byl starý 13 let, 5 měsíců a 18 dní. O Pavlu narození, 8. dítě. Léta Páně 1785 narodil se mně syn, jeho jméno jest Pavel, na podzim dne 2. října na den sv. Leodegaria o 6 hodinách ráno v neděli, třetí den před sv. Františkem Serafínským. Křtěný byl od pana učitela reformirského Jana 24
Inzedy, ten čas v Nosislavi zůstávajícího; pan kmotr Vencl Měřínský a paní kmotra Johana Kleinova. Věku mého bylo 47 let bez 48 dní. A živ byl ten můj přemilý syn upřímný 4 léta, 3 měsíce a 9 dní, nebo umřel 1790 dne 11.ledna o 2 hodinách po poledni; před 5 dny neco to dobrý dítě volalo „Pavla“. V letech 1788, item 1789 měli sme každý rok děvčátko, kterýž každý při narození hned umřelo a jenom od baby pokřtěno bylo. To byly děti z této manželky Terezie 9. a 10. dítě. O pohřebích 2 synů, Jakuba a Pavla, milých synů Andresa Slouka. Tyto ušlechtilé 2 podpory, mou starost obveselující, mě zde ještě zanechaly v tomto smutném žaláři, však ale nevím, jak na dlouhý čas. Dejž to všemohoucí Pán Bůh, abych se brzy za nimi odebral skrze tou časnou smrt v Kristu Ježíši, Pánu našem! Léta toho nového 1790 dne ledna 5. na outerek v noci odpočívajíce všickni spolu v sekničce, tomu malému Pavlovi přišla známost, že ho něco zavolalo „Pavla!“. On ráno přijda do seknice nám to vypravoval, že prej on se bál toho, že by byl Mikoláš a že to neřeklo „Pavle!“ , ale „Pavla!“. Vtom ho nejaká zima zetřela jako nátcha, takže celý deň ležel a neco málo na pyskách mu to osypalo. Druhý deň na 3 krále povstal a byl zdravý až do neděle 10.ledna. Každému k nám přicházejícímu platit po ty 4 dni vypravuval, že ho to zavolalo „Pavla!“ a že mu tatíček povídal, že to nebyl Mikoláš, ale nátcha, kteráž mu i na pysky 2 malý stroupy přinesla nebo bolačky. Potom dne 9. v sobotu, jakožto naposledy sme všickni spolu povečeřali koláčky, jak říkáme, s trnkama, totiž já s manželkou a Josef, Jakub, Lenora a Pavel; Josef na 20., Jakub na 14., Lenora na 8., Pavel na 5. rok. Potom ty všecky 4 ušlechtilé dítky po chvíli se odebraly do sekničky. Josef mastil obuv a Jakub mu svítil. Ti malí z veselosti šli na postýlku a velcí potom za nima, zdraví všickni spolu. Potom přede dnem v neděli Jakub zavolal: „Mamičko, Pavel se poneřádil!“ A toť bylo již smutné znamení, poněvadž toho při něm nikdá prve nebývalo. /Další text je v rukopisu na několika místech porušen, jeho části tedy chybí; částečně jej bylo možno rekonstruovat./ On s velikou krotkostí zase vylezl. Já jsem ho zavolal na postel a zeptal se ho, jak by se mu to stalo, ale on neví. Potom pomodlíce se vyzpívali sme písničku „My vstávajíce ráno s svého lože“. Potom Pavel vstana oblekli sme ho a Jakub mu přinesl kořalky - dal sem mu za ni 2 patáky. Potom co ještě bylo od večera na míse, každý sme neco vzali, já, Josef, Jakub, Lenora, ale Pavel jedl chléb polité s kořalkó u kamen. Potom po sezvánění do kostela Jakub pravil, že by doma zvostal, že je mu mdlo. Pavel taky pravil mně, že mu není dobře. Protož sem ho položil na truhli na kožich. Potom přijdouce z kostela mamolka po kázání khelrugbny, kterejžto Jakub v sobotu před večerem naloupal. Potom majíce obědvat, Pavel nechtěl vstávat, že prej bude jest až potom, aby se mu jen polívka zanechala. Jakub zvostal na stolici sedět, že nebude jest, že mu dobře nejní. Potom po jídle až do večera oba dva políhali a zase seděli, na žádný bolesti nenaříkajíce. Potom ale o 3 hodinách mamičko žádali, aby jim vína podala. Jakub se ale dvakrát trochu napil, ve sklínce chlebíček namáčel. Potom, že jest již zdravý. Ještě taky Sikstovi, který u nás platit byl, připíjal. /Pokračování na dalších 4 stranách se ztratila - strany byly utrženy; čtyřletý Pavel umřel 11.1. 1790 a jedenáctiletý Jakub o den později./
25
/Hospodářské zápisky osobní i obecné/ O drahém času skrze vody. Roku 1769 vycházela kometa, totiž hvězda jako metla Boží, na podzim ovesné žně po půlnoci okolo 1 a 2 hodin, kterážto vždycky od východu slunce vyšla od strany Polska, ale metlu měla k západu, takže papršky její celý okolek Moravy přešáhly na způsob, jak by Bůh všemohoucí západní obyvatele trestati chtěl. Což se hned potom stalo léta Páně 1770. Byly veliké vody rozlité na zemi, též taky rok 1771. V tom roce 1771 Humínka celý rok zvostaly bez užitku pro celoroční vody a obilí všude vymoklo, poněvadž všecky proudové otevřeny byly. Tak bylo slyšet, že země západní pro veliké vody žádný užitek nedaly. V tom času v zemi baborský bylo slyšet, že jest korec žita za 14 zlatých a v zemi inklický korec žita za 18 zlatých a v zemi české korec žita za 7 zlatých, nekdy za 6 zlatých, nekdy za 8 zlatých. U nás v Moravě žito bylo nejdražší - na rakóskó míru za 5 zlatých, ale ne dlouho, nebo hned zase bylo za 4 zlatý, pšenca za 5 zlatých nejdražší, ječmen za půl 4 zlatý, oves za 2 zlatý. Zde u nás v Moravě přeci ouroda prostřední byla, ale všecko pryč odvezli, nebo sám císař pán Josef pro Čechy až z uherskej země obilí dovážel. Tenkrát v Čechách i v Moravě při horách byla veliká bída a nouze, nebo lidé rozličná semena a oves mleli a to s drtinama od pile smíšeli a chléb pekli; času letního trávu, totiž lebedu a kopřivy, penížek vařili k jídlu a tak bídně se živili. A já sám jedl sem chléb od jednoho vojenskýho oficíra donešený z Čech, kterýž byl z bídné materie, totiž z jablek zemských, erteplí, a z ovsa z kůry stromové a otruby spolu smíchané, v němžto se i hlína nacházela, kterýž se nám zdál nemožný k pohltnutí, kteříž sme ho kuštovali. Tenkráte bylo zde lidu neznámého množství veliké z hor a z Čech, hledajíce živnosti, takže nekdy 20, nekdy 30 lidí v jednu chvíli na městečku nabo na dědině cizích počítati se mohlo, kteří chleba prosili. Nebo mnozí po krajinách mřeli hladem a jak bylo slyšet, že se v nekterých mrtvých ze sena trusiny snězené našly. Chléb u nás byl černý za 2 kroše, vážil 7 věrdunků, a bílý chléb měl mít půl druhého funte za 2 kroše, ale ješče ani neměl nikdy. O veliké ourodě po tom hladu. Když Bůh všemohoucí jakožto hospodář nejlepší a starostlivý Otec náš nebeský potrestajíce nás ráčil zase metlu svou uskrovniti, tak tehdy v roce 1773 dal velikou ourodu a požehnal rok ten tak, že nevím, aby která ouroda k živnosti potřebná nebyla požehnána od Boha; obilí hojnost jak tvrdýho, tak jařiny v Čechách, v horách i zde v Moravě, sena a ovoce všeckého hojnost, kdežto předtím velice málo bylo. O ovoci toho roku 1773. Švestek sem usušil 7 mír a půl štvrti a byla míra za 3 zlatý a 9 kr. Kadlátek půl 4 míre a byly za 2 zl. 28 kr. Damastilek 5 štvrtí a byly za 2 zl. 28 kr. Ořechů 5 mír a 1 štvrť, byly za 1 zl. 30 kr. O víně toho roku. Vína roku 1772 sem dostal jedenást věder a toho roku 1773 sem dostal půl štvrtý bečky, totiž 35 věder krom dolévky. Tak, hle, Bůh všemohoucí požehnal a zahnal všecku bídu, takže roku 1774 zase oblacenilo. Stromové mnozí vymokli v roku 1770 a 1771 všudy v humnách, jabkové, hruškové i jinší, od velkých vod a v mnohých místech i vinohrady se sadily a dosti hluboko propadly od proudů, který od zemí vycházely. O penězech malých. Taky téhož roku 1764 pominuly malý peníze stříbrné, krejcary, patáky, troníky a půlkroše, dne 8. září na podzim. 26
O kuprových penězech. Nastaly kuprové peníze roku 1760, krejcary, patáky, troníky a půlkroše a vídeňský; a roku 1777 nastaly půlvídeňský. Všecky ty kuprové peníze sou podle váhy a váží 1 funt 17 kroší. O komedě na nebi. Roku 1681 vycházela komeda, která zasahuvala tři díly světa, a to bylo o masopustě. Ten rok byla veliká zima, takže od toho času nebyla taková, až zas roku 1709, a od toho roku nastaly daně neslýchané, takže lidé musili ze všeho platit, z obilí z jednoho korce 10 krejcarů, a když někdo vezl do mlejna, musel za to, co vezl paletu vzíti a předně z toho zaplatiti. Z dobytku se taky platilo: kdo koupil anebo prodal, z jednoho rénskýho 1 kroš. A to byla za císaře Josefa, bratra Karlova a syna Leopoldova. O berněch daní. A ačkoli potom z obilí to placení pominulo, však zase roku 1763 za císařovny M. Terezie hned v tom roce po prajský vojně ten plat z obilí do mlýna nastal, ale jenom z větších městeček. Roku 1777 pominuly berně, totiž z hlav placení, kterýž nastalo léta 1764, kterýž dával chalupník na rok 12 kroší a půlláník 24, a tác neb flajškrajcr, kterýž dával chalupník 32 krécarů na rok. Též pominul i ten plat z obilí do mlejna i v bránách do trhu, co se platilo z měřice z tvrdýho 2 kr., z jařiny 1 kr. 2 d. To všecko pominulo hned od 1.ledna 1777. Ale zas nastal veliký konzum z vína téhož roku 1777 hned od l. ledna: kdo by šenkoval 1 bečko 10 věder, musí platit 12 zlatých. Kdo by ale prodal víno, tak nic neplatil, ale kupec musel paletu od pudmistra vzít, od koho koupil, doma ji ukázat konzumajnémrovi, a on zas jinou paletu poslal sem poslal tomu, od koho bylo víno, a ten ji podržel, aby se mohl vykázat, a bylo to zapsáno do knížky konzumařskej tištěnej. Míre Achtele O vésevkách pastvisk nosislavských U studýnky na Panských 2 4 Zadní Slatina 6 5 Přední Slatina 19 5 U šibenice u zelenýho stromu 1 3 Mezi mostkama 8 4 Na malé Trávník 3 3 Na velkej Trávník 37 4 Bromovy kouty 5 7 U stavo 27 2 Na Urbanec 18 5 Na Želiska psáno 300 14 /Vlastivědné zápisky místní i obecné/ Prajz přišel do Moravy ponejprv (přišel na sv. Matěje a 2. neděli po velkonoci šel pryč) 1742; kostel náš jest větší vystaven 1743; item ješče jest dostaven 1744; p. děkan Jakub Hön umřel a zde leží 1744; páter Jakub se k nám dostal z Boskovic 1747; udeření hromu u Antonína Mahovskýho 1747; Křepice vyhořely téhož roku 1747; štací začátek v Nosislavi a marš 1749; od pomrznótí Křížovou neděli tuze, a přeci bylo vína mnoho 1753; Prajz byl u Holomóce, totiž podruhý v Moravě roku 1758.
27
Ten rok 1758 byla pšenca za 5 zlatých a 7 kroší, totiž 21 krejcarů. Žito bylo za 4 zlatý a 24 kr. Oves za 3 zlatý 9 kr., ale netrvalo to dlóho, nebo ješče ten rok 1758 oblacenilo k posledku. O smrti Lutrinka. Roku 1765 20. srpna umřel římský císař Franc Lutrink, onen manžel našej M. paní císařovny M. Terezie a nynějšího císaře p.Josefa vlastní otec. Umřel pan děkan Johanes Krátké roku 1774 v pašijovó středo. V ten den večír vyhořely Křepice. Roku 1683 přitáhl Turek k Vídni dne 4. července a odehnali ho zas dne 15. srpna. O preveliách. Kníže pán Karel Titrištajn potvrdil nám obecní prevelium a musili sme od nich dáti 105 zlatých roku 176 Toho roku se vysekaly topole na tó ótrato u pastéřové lóke U voken, 15 kusů velikých. Roku 1762 na podzim přestala vojna s Prajzem, takže profante toho roku 1762 nebylo. O světu rozděleném. Podle starého obyčeje jsou tři částky Země: první Europa nejmenší, druhá Africa větší, třetí Asia největší. Podle nového rozdělení na čtyry částky: I. Asia největší, II. Africa menší, III. Europa ještě menší, IV. America nejmenší jest a teprv nedávno vynalezena, totiž léta od narození Krista Pána 1585. Andres Slouk anno 1785. /Tento odstavec je psán jinou rukou. Ondřej Slouk to doplnil poznámkou:/ Toto vejš psaný jest od Jakuba, synáčka mého, flakturó i trhem. /Písařem byl tehdy sedmiletý syn Jakub, nikoli pozdější nosislavský rychtář Jakub, který se narodil až v roce 1790./ /Církevně vlastivědné zápisky místní i obecné/ O jesuvitech. Pominuli jesuviti roku 1773 na podzim měsíce října. O zvonku malým. Rozpukl se malý zvonek léta 1762, když vyzváněle o pohřebě, a hned zas v tom roce v Brně přelité jest. Ten rok sekali les u obecního chmelenca v Termanco. Obnovení kostela. Totiž pobíjení šindelem kostela i celý věže léta 1771; a líčení vnitř i zevnitř kostela a celé věže léta 1772. Přitom hodiny ku faře na tó strano způsobilo se tehdy. O panu učiteli našem. Toho roku 1782 z milosti Boží a císaře pána našeho Josefa druhého přišel k nám ten zdávna žádaný pravdy Kristové kazatel a učitel slova Božího, ten kněz a posel Boží i pravé církve Kristové bratrské reformirské Michal Blažek, ješče mládenec, rodem z Uherské Senice. Přišel k nám dne 2. září. Ten byl první z reformátů v Moravě od tech časů rozehnání starých Bratrů českých za Ferdinanda císaře druhého roku 1624. Tenkrát byli kněží lidu Božího z Moravy vyhnáni a tak byla Morava v temnosti Antikristové 158 let, od roku 1524 do 1782. Tenť byl, pravím, první v Moravě u nás v Nosislavi z reformátů. Však ale z evangelíků někteří byli spíš o neco, obzvlášč mezi Valachy u Valašskej Mezdříče, a neco málo před naším přišel z luteránů taky do Klizburka na panství polenský v Čechách. Potom po nás z reformátů dostali do Jaborníka, do Klobók, do Jimramova, do Prosetína, do Vanovic, do Veselího a z evangelíků do Telecího roku 1782. O stavení kostela reformátskýho. Stavení domu Božího začalo se 1783 dne 8. dubna v outerý, v tom preshauze za jatkou, kterýž se koupil k tomu cíli, aby byla fara i 28
kostel, za 500 zl. od France Klizburskýho 1782 dne 2. února; nebo nám na to komis i obec dávala místo na kopco u Nivky, ne dobré k té věci. O Arijánech. Toho času 1783 dne 8. dubna vedli vojáci 125 lidí, snad Ariány, byli z Čech z panství pardubskýho, kteříž se odtrhli od víry Kristové, ale ti byli na 2 sekty rozděleni. Jedni se jmenovali Izraelité, těch bylo 11 mužů a ostatek ženské pohlaví; ti chtěli být býti docela židé, ale když vedle nařízení císaře pána s huzlama se živit nechtěli, zavedeni byli nekde daleko do Uher, krom dítek - ty tady rozkázal císař pán pod křtem vychovati. A druzí byli jménem Deisté; ti nechtěli přijíti ani křtu svatého ani obřízky, však ale o Kristu Pánu a o Duchu Sv. nic nevěřili, ani Zákona nového věřiti ani míti nechtěli, jen toliko Starý zákon užívali všickni spolu. A tak té sekty obojí mužů i žen bylo 125. O učitelích v Nosislavi. Pan Michal Blažek, reformirský učitel, dostal se do Nosislave léta 1782 dne 2. měsíce září neb septembra a byl u nás 2 léta bez 19 dní. Potom se dostal do Imramova a k nám se do Nosislave dostal jiné pan učitel, z Debrecína, jménem Jan Inzedy, Uher. Začal sloužit dne 13. srpna roku 1784 a byl u nás 5 štvrtí léta, nebo sme mo vykázale v roce 1785 13.listopadu. A dostal se k nám pan Aleksandr Kún z Imramova, nebo tam byl ten čas kaplanem, ale je rodič z Kečkemeto; začal sloužit dne 4. prasince léta 1785 v 2. neděli adventní. Slouk, Ondřej: Zápisník Ondřeje Slouka, chalupníka a purkmistra v Nosislavi čp. 73. Rukopis psaný asi v letech 1777 - 1790. Použit přepis Františka Kleina, který byl také podkladem otisku ve sborníku Jižní Morava, 6, 1970, s. 138-142 (Zimáková, Alena: Zápisník nosislavského purkmistra Ondřeje Slouka z konce 18. století).
Ondřej Slouk
Zápisník II ( z let 1804 - 1814) /Z kapitoly O francózské vojně/ Rok 1793 Princ Karel s císařským povolením posilnil se s velikým množstvím lidu, kterýž ještě tenkráte k tomu povolal a ty takové nazval legionosty aneb dobrovolníky. Od nás z Nosislavě muselo jít 8 mužů: Johan Solnička, Matěj Bartušek, Franc Šenk, Josef Hanzlík, Anton Bolovička a Andres Šedoň, Vencl Solnička, Vencl Florian. O tom když zvěděl generál Bonapart, učinil s císařem na nejaký čas pokoj, a když tehdy k vojně nepřišlo, tehdy takový dobrovolníky se vším mundirem rozpustili. Francouzi v Nosislavi v roce 1805 A hned potom ta francózská armáda se svým již císařem Bonapartem, neb jakž se jmenuje Napolion, pustili se skrze Baborsko a k Lincu do Rakous k městu
29
císařskému Vídni jako mračno bouřlivé a císař František zatím se svou familií i se svou kasou z Vídně ustoupil. Protož Francové přijdouce do otevřeného města, tam se dlouho nezdrželi, ale jako nejaké povětří do Moravy se pustili. A to vojsko císařské i ruské, kteréž tu na cestě bylo, aby do Vlach k armádě princ Karlové jíti mělo, s Francouzi se potkalo, hned se nazpátek obrátilo a Francózové jako prudká voda za nimi se k Brnu po silnici hnali a tito, poněvadž jich mnoho nebylo, jen okolo 30 tisíc, jak se pravilo, coufati musili, aniž jim cesty nestačilo, nebo Rusové se nejvíce silnice drželi, ale císařské vojsko kudy mohlo od Pohřelic na Žabčice k Židlochovicím a na Měnín k Slavkovu se měli. Rusové taky vyhnuli Brnu, podobně k Slavkovu mašíruvali a již jak mohli sedlskému lidu škodu dělali, až i mnohé füřpoňáky daleko sebou zavedli a potom je o vozy a koně připravili. To bylo dne 18.listopadu roku 1805ho, když to naše vojsko s Rusama retirovalo skrze Židlochovice a Rusové po císařské cestě. A toho ještě dne 18ho v pondělí Francózové navečír kavalerio přitáhli do Pohřelic a tam hned 2 císařský koňáky zastřelili, ty, kteříž se na cestě zameškali. Potom 19ho v outerý táhla francózská kavaleria jako bouřlivé mračno k Brnu a pěchoty navečír přišlo do Židlochovic velmi mnoho, po 20 do domu, též i do Hrušovan, tam 5 domů vyhořelo od jejich zapálení. Toho dne 19ho postihli Francózové na cestě proti Medlovi koliksi Rusů - ty oni rozsekali. Město Brno, poněvadž zavřito nebylo, protož francózským vojskem naplněno bylo jako pískem mořským a nejvíce kavalerií, nebo měšťané koní plné síně měli. Potom dne 20ho ve středu k nám do Nosislavi na noc přišlo od Němčic pěchoty okolo 1800 po 20ti do domu, ale my jsme dostali jen 12 mužů, to nevím, jakým způsobem se to stalo, od regimentu 3ho. Tu se jim hned u jednoho každého dost jísti dáti muselo. Ale víno, poněvadž toho roku 1805ho kyselé velmi bylo, tehdy starého vína dosti býti musilo. Kdož takové víno staré měl, kvaltem se načepovalo a tak Francózové i s hospodářema v putýnkách, v putnách i v trečafách do domu odnášeli, takže za tu noc nekoliknást beček vína starého se minulo. A ráno každý ten voják svoji porci chleba z hospodářového chleba na cestu sobě vzal. Na maso sousedské krávy dávati musili, ano i do Brna všecky obce své krávy posílati musili. Z Nosislavi /Slouk zde vynechal místo na počet, ale ani později jej nedoplnil/ krav do Brna posláno bylo. Ale potom jak za to víno, tak taky maso po té vichřici jeden každý hospodář zaplatit musil. Potom v sobotu 23ho listopadu přišlo do Nosislavě 5 kumpanií pěších šaferů. Já jsem dostal 3 muže šafer, ti byli až do outerka dne 26ho. Potom odešli do Křepic, ale zas hned v pondělí 25ho přitáhlo do Nosislavi okolo 100 vozů s kanonama. Tyto kusy a vozy položili na Záhumeňách za kostelem, ale štuknechty dostali půlláníci, ale chalupníci piksmajstry nebo kanonýry. K nám do našeho domu dostali se 4 muži, ale tito jako i ti předešlí, ačkoli jídlo se jim třikrát za deň dáti musilo, však ale vína jenom 1 holbo starýho se jim dávalo, ale kterým pro zlost hospodář svýho kyselýho přidati musil. Mezitím však ale jak po silnici k Brnu, tak na Němčice i na Hustopeč od Rakous pořád se vojsko na Slavkov valilo, za vojskem ruským nejvíc. Císařského vojáka když dopadli, tehdy jemu jeho zbraň odjali, kvér jeho polámali a domů k práci jíti poroučeli. 30
Dne 29.listop. v pátek přede dnem přišlo na ty kanonýry, kteříž v Nosislavi byli, aby se svými kanonami z Nosislavi ven a dál k Slavkovu táhli. Nebo Rusové tam blíž Holomouce posilu dostali a se proti Francózům postavili a je sem nazpátek potlačovali, až potom dne 2ho prasince tam okolo Šlapanic a sem dál k Sokolnicíma sem dál stala se patálie krvavá a veliká. Nebo Rusové, pokud na kopci byli, mnoho francózského vojska z kanonů porazili, ale vidouce to Francózové pomalu k Měnínu coufali, aby ty Rusy z kopců svedli. Nebo to trvalo celý deň toho 2ho prasince od 6 hodin ráno až do 6 navečír. Ale potom jakož Rusové k víčerou na rovině byli, tehdy Francózové dostavše kavalerii od Rejhradu k Měnínu Rusům zajeli a vtom kouři na Rusy hnal, takže Rusové nemohouce odvolati francózské síly nazpátek, coufati musili. A kterým se dostalo, že za sebou žačanský rybník měli, do toho rybníku musili. Mnoho se jich potopilo, nebo ačkoliv voda zamrzlá byla, ale ten led člověka zdržeti nemohl. Protož mnoho jich tam zůstalo, i mnoho koní a vozů s prachem i s kusama tam zůstalo. Při sokolnickým zámku a při zahradě na hromady pobitých leželo, a to téměř samých Rusů, nebo Francouzové své pobité hned po obdržení vítězství odklidili, ale Rusy ležeti nechali nekolik dní. Až potom sedláky k tomu dohnali, aby je do dolin a do příkop stahovali a trochu zaházeli i na roli zakopávali. V tomto boji na tisíce lidu padlo z obojí strany. Nekteří vrchní pánové o tom počtu zahynulých jistě se dověděli, ale nám sprostému lidu to dověděti se možné nebylo. Pravilo se, že padlo Rusů okolo a Francózů ./Také zde si Ondřej Slouk ponechal na čísla volná místa, ale už je nedoplnil./ Ostatní plecírované z obojí strany do Brna k zahoření se zavezli. Po tejto patálii v noci do blučinských vinohradů nekolik 1000 Francózů vpadlo, z nichžto hned nekteří vyslaní do vosad byli, aby pro ně potravu a nápoj dopravovali. Toho dne 3ho prasince taky podobně jako soudný deň byl, nebo hned ráno do Nosislavě přijelo neco koňáků, ale pěších více na rabůvku a tu se nešťastně vedlo, nebo všecko napořád brali. Víno, nejvíce staré, poněvadž to mladé toho 1805 roku velmi kyselé bylo. To oni do nádob, do puten brali a do blučinských vinohradů pro armádu. Naši lidé vozit a nosit musili všecko, co popadli, husy stříleli, slepice bili, prasata a jiné maso, mouku, mastný a peníze i všelijaké šaty a sumou, co jen najít mohli, chlíb, všecko odebrali, i nekterým ženským násilí učinili. Neboť se jim nikdo zprotiviti nesměl a kdož jim něco neotevřel, sekerama rozštípali a tak tato smutná komedie trvala celý deň. Kdežto lidé předěšení jsouce tím soužením a bitím, potom v noci zanechajíce svých domů s dětima téměř napořád do lesů prchli. Jenom neco málo mužského starého pohlaví doma zůstalo, kteříž na rabíře zase na ráno očekávali. Ale do rána jinak se přihodilo. Pán Bůh všemohoucí, svých dítek milosrdný ochránce, nás z toho zlého vysvobodil, nebo v tom času Rusové zase se dohromady srazili v tu stranu při Ždánicích ke Kyjovu. A poněvadž Francózů oumysl byl, aby je potlačili, tehdy přede dnem všecko to vojsko odtud se odtáhlo a je honilo, až je i do Uher přes hranice zahnali. A tak jsme my zde ulevení měli. Ačkoliv tudy neco Francózů přecházelo, ale již pokojnější byli.
Vzkříšení mrtvého dítěte
31
Tento náš syn se též podobně pro dlouhou bolest při svém narození téměř mrtvý narodil, takže od baby Suchánkové v nějakou šatu byl obvalený a za mrtvý na stranu odložený. Ale zastoje uprostřed světnice ve svej hořkosti, když baba matku jeho spravuvala, slyšel jsem to dítě tak modré, zhanobené, pomačkané po velikej chvíli jako by kejchlo. Tu já obrátil jsem se k dítěti, dal jsem lepší pozor a dyž zase po chvíli se zase trochu pohnulo, povolal jsem babu, až jsme zase po chvíli poznali, že by ještě duše v něm byla. Tehdy teprve se voda přinesla a předně od baby podle způsobu katolického pokřtěno a od svých nečistot obmyto a ponapraveno bylo, kdežto potom pomalu k svému živobytí přicházelo a svou barvu životní přijalo a potom v kostele pokřtěno bylo. Slouk, Ondřej: Poznamenání všelijakých a rozličných památek, kterýž jsem buď ze zkušení a nebo z rozličných istorií v povědomost dostal a vypsal, jakož o knížatech a králích českých, téži o vladykách moravských i císařech římských, též o sněmách církevních, též taky i jiné mnohé věci. Rukopisná kniha 0 552 stranách šestnácterkového formátu v celoplátěné vazbě uložená v Okresním archivu v Rajhradě pod sign. F-34, i.č. 2., psaná v letech 1804-1814. Rukopis byl objeven teprve v červnu 2000 v Městském archivu v Brně, a protože se tematicky váže k okresu Brno-venkov, byl předán rajhradskému archivu. Jde o vázanou rukopisnou knihu o rozsahu 552 číslovaných stran.
Josef Těšík
Trní a růže Hádání ve sklepě V obci +++ žijí katolíci a evangelíci. V kraji tom roste víno. Jakož v takových obcích obyčejem bývá, sešlo se jednoho nedělního odpoledne několik sousedů obojího náboženství ve sklepě na sklenici vína a při něm na kus sousedského hovoru. Byl mezi nimi také švec Jakob ++, pilný to čtenář a horlivý katolík. Soused N., evangelík, uvedl řeč na náboženství. Jakob mu pravil: „Nech toho; sešli jsme se tu ku přátelskému hovoru, ne však ku hádkám. Ostatně jsme ve sklepě, jenž není místem, v němž by se náboženské otázky rozbíraly; k tomu máme místa jiná!“ Všickni přisvědčili. Soused však evangelík na to nedal. „Vidíš, Jakobe, vy katolíci věříte, že se chléb stává tělem Páně; totě přece nemožno!“ Jakob vytáhl z kapsy dvougrošák, hodil jej na dno postavené bečky, kolem níž seděli. „Co je to ?“ „Dvougrošák !“
32
„Kdyby císař pán vyhlásil, že je to dukát, t.j. kdyby mu dal cenu dukátu, tak ty budeš prvním, jenž jej za dukát vezmeš!“ Soused evangelík se zamlčel. Večeře Páně Jednou v létě někdo zazvonil na faře v N. Pan farář a děkan T., jsa právě v přízemí, otevřel. Vstoupil stařeček z přifařené obce, nekatolík. „Co pak byste rád, stařečku?“ „Dnes se slaví v N. večeře Páně, jsem už tuze starým, nemohu tam dojít; prosím vás, velebný pane, abyste mi podal sám večeři Páně!“ „I ano - jen si tuhle sedněte ke stolu!“ (V síni stál velký stůl.) Za malou chvílenku postavil pan děkan před stařečka sklenici dobrého vína a předložil mu krásného chleba. „No, tuhle máte !“ Přisednuv ke stařečkovi, mluvil s ním laskavě. Stařeček, popiv a pojed, šel. A byl rád, že nemusil 3 hodiny daleko do N. ku večeři Páně. Těšík, Josef: Trní a růže. Brno, Škola Božského Srdce Páně 1874, s. 7-10, 59.
Josef Těšík
/Vzpomínka na Karla Hynka Máchu/ /Tuto vzpomínku napsal Josef Těšík v dopise Beneši Metodu Kuldovi. Píše v něm, jak v roce 1833 navštěvoval přednášky jistého profesora numismatiky a heraldiky - byl to Jan Helbling z Hirzenfeldu - na pražské univerzitě./ Ukazoval nám v papírku zaobalené mince. Čtveráci - obzvláště Mácha - básník - vyndali minci a dali tam kamínek na křesání. Když poslední profesorovi papírek dal, otevřel tento, a vida tam kamínek, ušklíbnul se a praštil jím o zem; pak jsme dali teprve minci.- Profesor byl hluchý jako pařez. Za přednášek jeho zpíval nám Karel Mácha krásným hlasem žertovné písně - profesor neslyšel nic, i když jsme se homéricky smávali, až „škamna praštěla“. Těšík, Josef: /Vzpomínka na Karla Hynka Máchu/. In: Janský, Karel: Karel Hynek Mácha ve vzpomínkách současníků. Praha, Svob. slovo 1958, s. 123.
33
Jan Karafiát
Dopis nosislavskému faráři Danielu Nešporovi Velectěný, dvojíctihodný pane bratře, za ct. pozvání ku „posvítce“ uctivě děkuju a lituju velice, že kolem Vaší ct. osoby, v kruhu Vaší milé rodiny a ve středu Vaší horlivé církve některý den pobýt nemohu. Včerejšího dne navrátil jsem se ze své cesty do Čech, dnes jsem pak právě četl, že mladice mají být „netoulavé“ (Tit. 2, 5), což jistě mladým farářům neméně platí. Mimo to se mně zdá, že při tom našem svěcení chrámův vězí v případnostech i v podstatě něco nereformovaného. Budu se tedy hledět všem takovým slavnostem vyhýbat. Tím více mne těší Váš program konferenční, a doufám, že už sám o sobě bude nám povzbuzením i požehnáním. Jest škoda, že se k této věci má teprv odpoledne přistoupit, když už budou smysle unaveny. Ten pak Hospodin, který dechl na počátku - a trupel ožil - obživiž i nás tu i tam Svým dechem, Sobě k slávě. - Oddaně Váš Jan Karafiát, farář. Na Hrubé Lhotě, dne 29. září 1876. Karafiátův dopis je odpovědí na pozvánku ke slavnosti otevření nového evangelického kostela v Nosislavi. Zachoval se v rukopise a byl uveřejněn jako součást článku Blahoslava Španiela Jan Karafiát a “svěcení chrámu” v Nosislavi, který vyšel pod. šifrou bl. v časopise Kostnické jiskry, 56, 1976, č. 34, s. 3.
Ferdinand Císař
Bethel Dům boží ! Brána nebeská tu ! Ty zvěsti, nevím ani jak, mi mnohé bolesti a žely tak kruté nyní připomněly, až oči v pláč se potápěly, když zdobný chrám ten zřel můj zrak ! Neb v duchu, jako Jákob někdy i já své vidění jsem měl, zřel žebřík k nebi sáhající a nebešťany stoupající a žalmy zvučně zpívající já v tento smysl rozuměl: „Ó sémě naše, plesej Bohu, že tobě lehčí osud dán, 34
než v pozemské nám někdy vlasti; za předetolerančních strastí když Bohu Bethel chtěje klásti z nás mnohý ve vyhnanství štván !“ „Z tvých otců mnohý ve cizině tak jako Jákob pouští šel, a žízně pravdy cítě plamen si vody živé hledal pramen, až chůzí unaven a zmámen přec v Bethel věčný vejít směl !“ „To v Bethel náš !“ - Ó rozumím již ! Kdo otcové ti byli, vím ! Ni našich nebylo by šiků, by nebylo těch mučenníků, jež krutého dle svého zvyku pro víru z vlasti ven hnal Řím ! Ó popatř dolů, Sione náš ! Viz radost, jež nás proniká ! Tvůj Bethel lesy, rokle byly, nás lepší časy navštívily, tvým dětem štědře nahradily co křivda byla veliká ! Viz po Čechách a po Moravě jak mnohý Bethel lze teď zřít, jak, o čems neměl ani vidu, to Sionskému přáno lidu, neb v toužebném od tebe klidu my, díky Bohu, smíme žít ! I nejnovější tento Bthel a této věže ostrý hrot, a dnešního dne všecka sláva, to všecko, Sione, ti vědět dává, jak šťastni my i Nosislava a katan starý jak náš zkrot ! ! Dům boží ! - Brána nebeská tu ! Ty zvěsti, nevím ani jak, mi předetoleranční žely těch našich otců připomněly, že oči v slzách pozatměly, když tento chrám můj spatřil zrak ! 35
Báseň poprvé přednesl autor jako závěr svého kázání při slavnostním otevření nového evangelického kostela 8. října 1876. Celé kázání vyšlo tiskem v roce 1880 nákladem Evanjelické. dobročinné společnosti v Kloboukách po názvem Beth El (15 s.).
Jarolím Nosislavský
Pod stříbrným topolem Stříbrný topol Dobře jsi se tam zakořenil, ty stříbrný topole, hned u Švarcavy, blízko tekuté vody, aby jsi pohodlně sáti mohl životní síly pro své mohutné tělo. Však se stal z tebe také chlapík, jako obr tam stojíš a už prý přes 500 let vévodíš lesům a celé krajině. Viděls a zažils hodně mnoho a musíš nám něco vyprávěti, vždyť už stárneš, brachu milý, a vystrkuješ jen holé haluze k nebesům. Dříve jsi měl hlavu jako ze stříbra ulitou, ale teď ti ten stříbrošedý vlas opršel a náhle jsi zestárnul. Chřestíš těmi větvicemi jako kostlivec. Snad ti ta voda nechutná od té doby, co ji otravují v Brně, v Židlochovicích. Ty jsi byl zvyklý na čistou vodu a teď ti dávají smrdutý kal, který ti nejde k duhu, a kdyby ti z levého boku nevycházel ten zelený výstřelek, skoro bychom řekli, žes mrtev. Ty prý ale nechceš zemříti, ani tě nesmějí cizinci, na jejichž půdě nyní stojíš, „skátiti“, ty ještě musíš viděti krajinu, nad kterou se vypínáš, v staré slávě, v bývalém lesku. Synové Jednoty, této panny mezi církvemi, této lilie mezi trním, chodívali k tobě a obdivovali se tvé síle. Byla to zvučná jména a jsi hrdý, že naše krajina takových odchovala mužův. Pan Vaverius Nosislavský, rektor magnificus univerzity Pražské, rád si odpočinul po námahách roku školního v tvém chladivém stínu. Ty jsi slyšel, jak Jiří Streyc Židlochovský, slavný básník moravského Siona, cituje pod tebou slova: „Kdož neodchází v radu bezbožných a nekráčí cestou nešlechetných, jenž se nesází spolu s posměvači, v zákoně Páně maje chuť největší, a v něm se cvičí po všecken svůj věk, ten jest jistě přeblažený člověk. - Kterýž jest připodobněný k stromu, při vodách živých štěpovanému, jenž časem zdárné ovoce vydává, zelenati se nikdy nepřestává; takového cíl člověka prací, ve vše dobré vždycky se obrací.“
36
A kdykoliv pán Karel z Žerotína se vracel z lázní pouzdřanských k svému příbuznému, panu Bedřichovi do Židlochovic, neopomenul tě navštíviti a pokochati se v tvých krásných lesích. Byl jsi svědkem, jak pan Matyades Nosislavský, kněz svatobarborský v Kutné Hoře, se loučil se svou vlastí Moravskou a prchal do Uher. Slyšel jsi také cizí zvuky synů Dalekarlie, tábořících pod tebou a pán švédský hejtman Gjesing, ač sám Enokovy postavy, čtyřikrát musel rozpřáhnouti ruce své, aby tě objal. Teď mlčíš, staroušku ! Nechce se ti do těch smutných historií, ale jen nám to pověz, jen to řekni hodně nahlas, jak cizinci švihali ten náš lid moravský bičíky uzlovatými, jak hluboké na jeho zádech proháněli brázdy, jak otce naše vlekli na Špilberk a do Mikulova a tam je mučili a věšeli, protože nechtěli kolen svých skláněti před Bálem. Však dlouho bylo slyšeti na hradě mikulovském, jak po druhé hodině ranní volá někdo: Běda, běda! Ani spáti to těm pánům nedalo. ... Do tvých lesů chodívali jako psanci nejlepší Moravané a tam plakávali a rozpomínali se na Sion, a když poslední jejich kazatel, pan Jakub Zámostský, byl vyhnán Adamem z Valdštýna, tu shromažďovali se v tvých houštinách a starý Samson otevřel velikou knihu a při slabém kmitu lucerny četl přečasto ta slova: „Dávaje do prachu ústa svá, až by se ukázala lepší naděje.“ ... Byla to smutná, ach, přesmutná doba a nerad o ní mluvíš. Ale musíš nám ji často připomínati, nebo nám se daří příliš dobře a zapomínáme lehce, jak otcové naši trpěli, jak byli syceni hořkostmi, napájeni pelyňkem a okoušeli trápení od metly rozhněvání Božího. Proroctví starého Samsona se naplnilo. Potomkům Jednoty nastaly lepší časy, po tuhé zimě přišlo rozvlažení. A zase k tobě chodí synové těch pronásledovaných, ne už skrytě, ale veřejně. Zpívají pod tebou písně sionské a vypravují si o dávné slavné minulosti české, jak ten náš lid moravský byl šťastný a mocný, jak dobře mu bylo, dokud se držel Bible Kralické a čistého učení Pána Ježíše. A také my jsme k tobě rádi chodívali, pokorný Jan, milý František, nerozdílná dvojice Josef a Václav a veselý Adolf, dívali jsme se tvé obrovské tělo, a pravili často, jak požehnaná to krajina, která takové velikány rodí! Divili jsme se , že tak pojednou stárneš a to jsme přičítali té od cizinců otrávené Švarcavě, z níž nyní saješ jed místo životní síly. Ale zase nás těšil a nadějí naplňoval ten výstřelek z tvého levého boku. A tak ještě neumírej, stříbrný topole, čekej ještě chvíli, vždyť jsme si pod tebou slíbili, že budeme pracovati na těch nivách moravských. Uvidíš, že se časy polepší. Měj jen strpení, staroušku! Ryzlinské víno pana plukovníka Petersona Na svatý Duch l. P. 1646 bylo v kostele nosislavském, tehdáž již katolickém, jaksi nevolno. Lid byl nepokojný a co chvilka vybíhal někdo ven a rušil posvátný klid chrámový. Pan Mikuláš Reiserus, člen řádu jezuitského, mohl své ovečky také na prstech spočítati. Většina sousedů lnula ještě k staré víře, nebo jak pan farář říkával, „k bludařům, ke kacířům.“ Byl pan Reiserus jinak velice laskavý k lidu, pravý vlk v 37
beránčím kožiše - jezuita v rukavičkách. Ti, co do kostela chodili, těm to přijímání „pod jednuškou“ také moc nechutnalo. Šli tam z osobního prospěchu, aby nalezli práci na „panském“ a aby se zalíbili panu regentovi Tamfaltovi z Tamfaltu, aneb jim bylo u římských pohodlněji žíti, nežli v té přísné církvi bratrské. Lidé poctiví a věrní chodívali do pustých hor, jmenovitě do „kacířky“. Tams je viděl přicházeti po „stráni“, aneb šli od Židlochovic i s „vysoké hory“. Sešli se a mluvili o Beránkovi, jak je vysvobodí, že nebudou lačněti a žízniti více, a jak ta šelma bojující s Beránkem přec konečně od něho přemožena bude. Na svatý Duch l. P. 1646 bylo, jak povídáno již, v kostele nosislavském nevolno. Několik dní předtím jeli Nosislaví tři jezdci. „Městečkem“ jeden, po „nové ulici“ druhý a za „stodolami“ poslední. Měli nataženou pistoli a dívali se upřeně na každý dům, na každého člověka. Od Brna to občas jaksi divně zahučelo a starý Janda, který byl na vojně proti Turkům až u Jeruzaléma - jak se chlubil, ale málokdo tomu věřil - hned si položil ucho na zem a povídal: „To jsou kanóny, pod těmi já jsem se často vyspal.“ Ten den po svatém Duchu se to přivalilo jako černé mračno. Napřed koňáci, pak pěšáci a konečně kanonýři. Statní hoši přijeli do Moravy z dalekého severu, aby bojovali pro evangelium a osvobodili své souvěrce. Byl mezi nimi také mnohý český pán, šlechtic - vyhnanec. Ach, jak si takový liboval, když nalezl svého spolubratra, jak si vyprávěli o budoucnosti, jak spoléhali na Švédy. Komenský sám klekl na kolena před švédskými státníky a prosil za nešťastnou svou otčinu, ale nadarmo. Ode všech jsme byli opuštěni, cizinci sžírali naši zem moravskou a naše církev zůstala jako boudka na vinici, jako chaloupka v zahradě tykevné a jako město obležené Švédové jsou zde! Lidé, utíkejte! Než Švédové nebyli tak zlí, to císařští jinak hospodařili v Nosislavi. „Na čtyřech místech zapálíme to proklaté kacířské místo, až se vrátíme,“ tak volali císařští vojínové generála pana Bonnevala. Dobře, že se nevrátili, vždyť za krátký čas 30.405 zl. 15 1/2 kr. za ně panství židlochovické vydalo. Švédové nerabovali, byli spokojeni s tím, co se jim poskytlo, jen starému Středovskému vylili víno, když zapíral, že žádného vína nemá. Panu faráři Reiserovi přišli na kvartýr pan plukovník Peterson a pan hejtman Jonson. Byli to hodní pánové. Svou bibli vezli s sebou a modlívali se za přátele a za nepřátele. Pan farář Reiserus nechtěl s nimi jísti proto, že prý jsou kacíři. Švédové mohli jednoduše poručit panu Reiserovi, a to tak, že by mu až uši brněly. Na farách katolických si vždy vyžádali Švédové, aby s nimi kněz jedl. Stávaly se totiž podivné věci. Důstojník, který byl na faře katolické ubytován, dostal druhý den veliké bolesti do útrob a třetí den byl nebožtíkem. Protož i naši Švédové žádali při obědě přítomnost páně Reiserovu . Aby si jej nějak naklonili, tu si poslali k Mejstříkovi, kde měli své věci složené, pro několik láhví ryzlinského vína, které s sebou vozili pro občerstvení zemdlených důstojníků. Věděli, že dobrá kapka vína pohne i zatvrzelým katolickým srdcem pana faráře. A tu se něco stalo, o čemž v Nosislavi ještě dlouho si vyprávěli. Služebník švédských důstojníků hlásil svým představeným, že z ryzlinského vína se značná část ztratila. Vina padla na Mejstříka. Hned se sestoupil vojenský soud a odhlasováno, že Mejstřík bude za dvě hodiny zastřelen. Nadarmo se zapřísahal Mejstřík, nadarmo volal k živému Bohu, že víno neukradl. Švédové byli rozzlobeni a již se zdálo, že se nedají uprosit. Tu Mejstříková vzala své nejmladší děvčátko a toto, odchováno od matky, 38
tajné evangeličky, o čemž ani muž nevěděl, kleklo před panem plukovníkem a odříkávalo třesoucím se hlasem, jak tomu bylo uvyklo: Otčenáš, Věřím v Boha, Desatero a Beránku Boží, smiluj se nad námi. A Beránek Boží obměkčil srdce pana plukovníka, který vzpomenul na svou ženu a rusovlasou dcerušku v dálné Dalekarlii. Mejstřík byl pardonován, jen z trestu musil vědro nejlepšího nosislavského vína zavézti do hlavního ležení švédského, do Zábrdovic u Brna. Vrátiv se domů, rozstonal se hned, a když jej pan farář navštívil, tu zimnice jím zle lomcovala, až prý „duchna“ od něho odskakovala. Od té doby k sobě Mejstřík nepřišel. Mluvil často nesouvisle a jednou v noci vstal a šel k „hurbanu“ se utopiti. U stříbrného topole jej našli až sedmý den. Na krku měl jako zamodralý pruh a ještě prý prsty bylo na krku jeho znáti. Pacholek Konvalinka se právě v ten den, co Mejstřík vezl víno do Zábrdovic, ztratil. Viděli jej u „hájku“ a ve vinohradech jako pomateného běhati, až konečně beze stopy zmizel. On věděl nejlépe, kdo Švédům vypil víno. Panu generálovi švédskému Torstensonovi v Zábrdovicích výborné nosislavské víno také nechutnalo. Trápila jej pakostnice a měl od doktorů přísně zakázáno píti něco opojného. Nosislavský, Jarolím: Pod stříbrným topolem. Historické povídky z jižní Moravy. 4. vyd. Nosislav, Sdružení českobr. mládeže evangel. /asi 1939/ s. 3-5, 11-14.
Pavel Váša
Tatínek Tatínek byl gentleman, krásně hrdý, jehož ústa nedovedla vysloviti prosbu za to, co věděl, že je jeho právo. Po pražských studiích vypomáhal nějaký čas v Semtěši a někdy roku 1864 byl povolán na evangelickou školu do Nosislavě. Přilnul k tamnímu kraji s věrnou láskou mladého muže, který si tam založil rodinu, potěšil se s prvními dítkami, ale zakusil také hoře, když se lidské poupátko ukládá do hrobu. Když jsem po mnoha letech Nosislav sám poznal, bylo mi těžko pochopit tatínkovo nadšení pro ni, pro její protáhlé náměstí - Nosislav je městečko a mohla by se honositi starými výsadami, stvrzenými podpisy českých králů, kdyby je byla dovedla lépe opatrovat - , buď beznadějně blátivé nebo prašné, s nízkými vesměs přízemními domky pod mírným návrším a s vyhlídkou do plochého kraje beze všech krás kromě siluety Pavlovských kopců - naproti Krábčicům pyšně rozloženým na úpatí Řípu s širým výhledem do Středohoří na severozápadě a na Bezděz na východě. Ale tehdy v dětství jsme my děti všechny přijímaly toto tatínkovo nadšení pro Nosislav a nedbaly maminčiných trochu skeptických poznámek. Tatínkovi bylo ve vzpomínkách těch několik málo let strávených v Nosislavi opravdu rájem života. Všecko tam bylo naprosto dokonalé, kraj i lidé. I lakomec Samson se jevil v pohádkové perspektivě vzpomínek jen podivínem, lhář a ožralec Hejtmánek jakýmsi nadmíru žertovným člověkem. Udivoval svými lžemi tak, že ho lidé k nim pro zábavu podněcovali. „Hejtmánku, povězte pořádnou lež, dostanete 39
koláč,“ vybízeli ho. „Ale teď jste mi slíbili, že dostanu dva,“ odpovídal. Jeho konec byl hrozný: našli ho ubitého za městečkem. Tvář jeho byla zohavena k nepoznání, a protože měl po otci šaty i klobouk, rozkřiklo se po městečku, že byl pan rechtor zabit. Ten titul rechtora zřejmě tatínkovi lahodil, i autorita, která s ním souvisela. Byla veliká na mladý otcův věk a staří pamětníci mi po mnohých letech ještě dotvrdili, že se po Nosislavi dlouho po otcově odchodu říkalo: „Je to tak, protože to řekl pan rechtor Váša.“ S oběma nosislavskými duchovními žil v poměru ideálním. První byl superintendent Beneš, muž nedoceněný nejen v církvi, nýbrž i v národě, apoštolsky horlivý, přitom jemný, šlechetný přítel každého, kdo pomoci potřeboval, jehož vážný pohled vydal za mnohá přísná napomenutí kazatelů kážících více slovy než životem. Druhý nosislavský farář Daniel Nešpor (Beneš odešel do Vanovic) se stal později otcovým švagrem, a ježto sestry se měly rády a nezáviděly si, byla harmonie mezi školou a farou dokonalá. V Nosislavi bylo tenkrát jistě veselo, už proto, že tam měli tehdy dost vlastního vína. Stráň nad městečkem byla samá vinice a rok se posuzoval podle toho, kolik se urodilo vína. Práce na vinohradech: okopávání, vázání, vinobraní, to byly mezníky roku. Abstinentů tenkrát ještě na světě nebylo, aspoň ne u nás, a tak si lidé poseděli ve svém preshúze bez výčitek svědomí. Preshúzů bylo na cestě do Židlochovic po pravé straně hezká řádka a Nosislavští tam rádi vodili své hosty a rádi jim provedli, nezkušeným z účinků lahodně plynoucího toku, obvyklé čtveráctví. Vypravovali mi pamětníci, ne bez dávky dobromyslné zlomyslnosti, že pana rechtora Vášu navštívil jednou jeho přítel pan farář Dušek a že ovšem byli pozváni do preshúza. Bavili se tam s hostitelem, nic zlého netušíce, a když vyšli z preshúza, položil prý se pan farář od pěšinky napravo, pan rechtor nalevo, jak je zmohl čerstvý vzduch po nezvyklém požitku dobrého vína. I z toho je vidět, jak měl otec nosislavské rád, že jim tohoto čtveráctví nezazlíval. Nejvýznamnější událostí nosislavského pobytu byla pruská okupace. Přinesla hroznou věc, choleru, kterou jako jinde také v Nosislavi přičítali hrozné nestřídmosti Prušáků v jídle. Cholera nemilosrdně zachvátila první dítko mých rodičů, prvorozeného syna Bohumila. Je o tom v rodinné bibli tento zápis: „Můj prvorozený syn Bohumil se narodil dne 31. července 1866 o 2 1/2 hodině ráno. - Dne 15. srpna téhož roku se roznemohl na úplavici, na kterouž nemoc zemřel v neděli ráno dne 26. srpna 1866 o čtvrt na desátou. Pokoj prachu a popeli jeho !“ Tatínkův zármutek nad smrtí prvorozeného synáčka byl tak veliký, že dlouho nemohl uvěřit, že odešel. Probouzel prý se, jak maminka vyprávěla, první dni po pohřbu v noci jeho pláčem, chodil ke kolébce a prázdnou ji kolíbal, dokud ho maminka z halucinace neprobudila. Cholera řádila také mezi Prusy a v Nosislavi byl pochován na evangelickém hřbitově generál von Pfuehl. Nad hrobem mu zahrála vojenská hudba chorály, mezi nimi píseň u nás oblíbenou: Nun danket alle Gott (Nuž Bohu děkujme), což se lidem velice líbilo. Jinak byla okupace hrozným břemenem, jak to dosud připomíná v nosislavské radnici na zdi v sále ozdobný nápis, který vzdává díky tehdejšímu starostovi Hlaváčkovi za nebázlivou ochranu obce. Tatínek zakusil tenkrát jednou také úzkosti člověka, kterému hrozí zastřelení. Byl za nějakou věcí v Židlochovicích, a když se chtěl vracet domů, právě se ohlašovalo za hřmotného bubnování, že cesty na jihovýchod jsou uzavřeny a že každý, kdo by se pokusil projít kordonem, bude bez milosti zastřelen. Otec, nechtěje být odloučen, kdo 40
ví jak dlouho od rodiny, přece se vydal na cestu domů. Plížil se podél Svratky olšinovým podrostem, lekaje se vlastního kroku a očekávaje s hrůzou, kdy se ozve strašné - Halt wer da ! Ale dostal se šťastně domů. Z doby, kdy nebylo ještě železnic, měl učitel ve smlouvě vymíněno, že mu obec poskytne dvakrát do roka povoz k jízdě za nákupy do Brna. Dráha přes Hrušovany sice již jezdila, ale konzervativností na venkově obvyklou se výsada udržovala dál, a tak podnikali moji rodiče na fasuňkovém voze, aby se do něho hodně vešlo, dvakrát do roka veselý výlet do Brna. Už tenkrát mělo plzeňské u Hanáka slavnou pověst a tatínek si tam rád na skleničku zašel. Výprava zabrala celý den od božího rána do večera a hovořilo se o ní dlouho napřed i potom. Z rodin, o kterých otec ve vzpomínkách vyprávěl, velikou většinou v dobrém, se pamatuji na sousedy Luklovy, kteří byli s mými rodiči stejného věku a taky si zrovna založili domácnost, na Hlaváčkovy, kterých, tuším, bylo několikero, Drobné (starého pana Drobného jsem potom znal v Brně a měli jsme se rádi), Samsonovy, Dobrovolné aj. Maminka, zdá se mi, přilnula nejvíc k paní Dobrovolné, která podle všeho držela nad mladou paní rechtorovou ochrannou ruku. Váša, Pavel: Paměti. Díl 1. Pod Řípem. 4. vyd. Praha, Kalich 1947, s. 10-18.
Pavel Váša
Abiturientem Hned odpoledne jsem se s Čeňkem rozloučil a vsedl do vlaku k Brnu. Teprve ve vlaku jsem se optal spolucestujících, ze které stanice budu mít nejblíže do Nosislavě, a poradili mi Žabčice. Skoro už za soumraku jsem putoval napřed polní cestou ke Svratce a potom podél řeky proti jejímu proudu vlhkou, stále vlhčí pěšinou olšemi k nosislavskému mostu. Konečně hladov a znaven jsem uviděl obě nosislavské věže katolickou i evangelickou - a již za houstnoucího šera zaklepal jsem na dveře fary. Nebyl jsem očekáván, fara se hemžila domácími lidmi i hosty, ale přece byl jsem přijat jako člen rodiny. Hezky osob si nás zasedlo kolem velkého stolu: kromě domácích nastávající zeť, theolog nebo již vikář Jan Drobný a slečna Vilímova z Brna, která paní farářové vypomáhala v rodinném šití. Bylo to hodně, neboť na faře byly dvoje děti: po první choti theolog Jarolím a dcera Jindřiška, líbezná rusovláska ruměných zdravých tváří, za stolem seděl již malý Pavlík z druhého manželství, druhý synáček Jiří dřímal v kolíbce. Za živého hovoru nás dobře bavil Jarolím pohotový hned veselou historkou, hned dobrým vtipem. Moje přítomnost oživila strýcovy vzpomínky na dobu skoro před třicíti lety, kdy byl nosislavským rechtorem můj otec. Na chvíli veselost zatichla, když při vzpomínání nebylo možno se vyhnouti zmínce o nemoci a skonu tety Emilinky. Ale ta chmura přešla a farou zase hřměl bohatýrský smích strýčkův. Za této večeře jsem poprvé viděl, že se víno nepije jen při večeři Páně a o velkých slavnostech, ale že může být jako voda stolním nápojem. Nosislavané dávali vodu pít jenom dobytku.
41
Po večerní procházce z Žabčic a po hojné večeři se mi spalo, jako když mne do vody hodí. Ale brzy mne z tuhého spánku vzbudily hrozné jakési zvuky, které doslova otřásaly celou farou. Chvílemi to znělo, jako když se shora po schodech valí štěrk, chvílemi zase, jako když se pila prodírá tvrdým sukovitým dřevem. Do toho všeho se občas vmísila prudká rána, jako když vyletí zátka od šampaňského. Po delší námaze jsem probudil spoluspáče Jarolíma, který při všech těchto rachotech klidně spal. „Bojíš se?“ smál se mi - „to nic není, na to si musíš zvyknout, to jen tak náš tatínek chrápe.“ Ano, na tento bohatýrský chrapot dp. Daniele Nešpora si musil chtě nechtě zvyknout každý host na nosislavské faře, neboť pronikal vítězně celou budovou. Nic proti němu nepomáhalo, jestli jste si přetáhli přikrývku přes hlavu; stejně jste pod ní za horké, červencové noci nevydrželi. A tak nezbylo, než se trpně poddat divnému rytmu chrapotu, unášet se jeho vlnami a nakonec s ním splynout ve společný spánek. Podařilo se mi to, až už se za záclonami šeřilo. Ale z těžce vykoupeného sladkého spánku mne zase vyrušily mocné údery na dveře. „Hoši, vstávat, je nejvyšší čas !“ To nás budil sám strýček k ranní koupeli ve Svratce, která náležela k povinnému rannímu obřadu na nosislavské faře. Na vlhkém břehu, bohatě skropeném rosou, nás už čekali jiní členové prázdninové kolonie, pan vikář Drobný se svým bratrem, žákem vídeňské průmyslovky, a nastávající oktaván kolínského gymnázia Adolf Lukl, menší brunet s rašícím černým knírem. Za šatnu nám posloužily pobřežní keře a pak jsme se volky nevolky po strýčkově příkladu nořili do Svratky, jejíž lenivě tekoucí proud se mi přes všecko strýčkovo opačné ujišťování zdál ledově studený. Byl jsem dokonalý suchozemec, zvyklý se koupat jen v teplé vodě vany. Červený jako rak jsem asi po pěti minutách vyskočil na břeh. „Zejtra se ti bude, Pavle, voda zdát už teplejší,“ těšil mne strýc, „ a za týden se budeš na koupel těšit jako my Nosislavané. A uvidíš, jak ti bude snídaně chutnat.“ Ba chutnala a nedal jsem se nutit do druhého hrnku kávy. Tak jsem se stal řádným členem nosislavské prázdninové kolonie. Dni rychle ubíhaly, jeden veselejší než druhý, jen kdesi v koutku duše se krčila starost, jak se odtud dostanu do Čáslavě, neboť drobnými výpravami a výlety se moje pokladní hotovost volně, ale neodvratně tenčila. Podívali jsme se do „Tvrze“, zašli jsme k pozůstatku Stříbrného topolu, o kterém měl později Jarolím v Orloji pěknou črtu, v Němčicích jsme podnikli srovnávací studium němčického vína s nosislavským a na jedno odpoledne jsme si vyjeli do Brna ... Váša, Pavel: Paměti. Díl 2. V Praze. 1. vyd. Praha, Kalich 1847, s. 9-17.
Adéla Staňková
Řeč lidu
42
V Nosislavi odbývají nedočkavé děti: „Mám hlad.“ „Najez se a di spat“ nebo Hlaď ho a říkej mu malý“ , jindy opět „Kósé, ledi si budó meslit, že jíš.“ „Já mám žízeň.“ „Tak si dé nohe křížem.“ „Me sme měli jednó v kuchyni petlik s lipovým květem. Ptala sem se maminky, co je v tem. A voni říkaly, že só v petliko hadači.“ Staňková, Adéla: Řeč lidu. In: Hustopeče. Hustopeče, Učitelstvo okr. Hustopečského 1928, s. 123.
Jan Herben
Vávra muzikant Po čase - asi roku 1855 - chodil v Brumovicích po exekuci zase voják z Morkůvek. Ten vydržel však v Brumovicích sotva čtrnáct dní, a soud ho sám o své újmě musil přeložit až někam k Židlochovicům. To proto: Jak Brumovští nového vojáka na exekuci spatřili, hned ho všichni poznali. „A to je Vávra, podívejme se, to je Vávra muzikant! Vávra houslista!“ A milý Vávra houslista byl každý večer na úřadě peskován, že ho všichni znali, žádný mu pokuty platit nechtěl, a milý Vávra byl takový dobrák, že nedovedl křičet a nutit. Nejraději si na chvíli u lidí poseděl, a kde našel housličky, zahrál si a začtveračil. Dali ho odtud do Borkovan a zas ho i tam ještě kde kdo znal, a tak ho přehodili až do Nosislavě u Židlochovic. Ptávali se Vávry v Brumovicích: „Esli pak nezapomněls na svú pěsničku o Ondrovi Kupkovi ? A esli paks o něm neslyšel na vojně tam nekde v Netálii?“ Neslyšel sem nic,“ odpovídal Vávra. Divná věc všem, jako by se za tím chlapíkem země slehla. Jestliže byly právě housle po ruce, Vávra zazpíval a zahrál svou písničku, která nikdy z Brumovic nezmizela: „V Brně pod Štymberkem sú tam lavky kolem, brumovští pacholci sedijú za stolem ... Počkejte úřadi, také synků máte, až vám jich budú brat, vy budete plakat ...“ S Vávrou arci byla jiná řeč než s Hryzelkou, protože Vávra byl synek ze statku, na němž hospodařil starší jeho bratr Jan, a on mladší musil na vojnu. Po několika letech Vávra se vrátil do Brumovic zase a již tam zůstal, neboť se v Brumovicích oženil s Bětkou Šlampovou a hrával na všech svatbách a hodech jako vyhlášený a oblíbený šumař po celém kraji. Herben, Jan: /Vávra muzikant/. Do třetího a čtvrtého pokolení. Díl 2. Částka 1. 3., konečné vyd. Praha, Šolc a Šimáček 1921, s. 93-94. /V postavě Vávry Herben zpodobnil jako vysloužilého vojáka - exekutora svého otce Vavřince Herbena./
43
Dušan Uhlíř
Nejen buršáci a sokoli /Příběh rekonstruuje událost, ke které došlo 2. října 1905 v Brně na České, tehdy Rudolfově ulici. Byla tragickým závěrem několikadenních nepokojů mezi brněnskými Čechy a Němci. Připomíná ji dodnes pamětní deska na Besedním domě, věnovaná její oběti, dvacetiletému truhlářskému dělníku z Ořechova Františku Pavlíkovi. Dušan Uhlíř vypráví však především o další oběti, která na následky zranění způsobeného policejní šavlí na Solniční ulici už 30. září zemřela po delším trápení 30.ledna 1906. Byl to železniční zřízenec František Rösel z Husovic. My můžeme Uhlířův údaj doplnit tím, že František Rösel pocházel z Nosislavi, kde se narodil 27.1.1867 v č. 86 jako syn domkáře Norberta Rézla (i jeho příjmení je často psáno Rösel nebo Rössl). Ukázka z Uhlířova vyprávění je tedy i vzpomínkou na jednoho z těch, kteří museli odejít z rodné obce za prací. František Rézl není přitom jediný Nosislavan, jehož život byl daleko od rodiště ukončen násilnou smrtí./ V sobotu 30. září odpoledne byl na Solniční ulici před hotelem Slávie posekán policejní šavlí osmatřicetiletý železničář František Rösel z Husovic. Sečná rána zasáhla koleno až hluboko do kosti. Rösel zůstal ležet na dlažbě a jeho tělo bylo pošlapáno prchajícím davem. Trvalo přes hodinu, než přijel vůz záchranné stanice, aby ho odvezl. Železniční dělník František Rösel, organizovaný sociální demokrat a otec čtyř dětí, skončil v nemocnici u sv. Anny. Dlouhé týdny strávil na lůžku a jeho zdravotní stav zaznamenal sotva známky zlepšení. Z nemocnice byl převezen do domácího ošetřování, ale ani pak se rána nezacelila. Dostavily se komplikace způsobené poraněním ledvin, jež utrpěl po pádu na dlažbu. Rodina se ocitla bez živitele. Marie Rézlová vzpomíná po letech s dojetím na obrovské fyzické i duševní vypětí, jemuž byla vystavena její matka. Na ní visela tíha celé domácnosti, starost o čtyři děti i o nemocného muže. Nesla to statečně, ani slovem si nepostěžovala. Marie Rézlová nemůže pamatovat mnoho z těch časů, kdy její otec ležel upoután na lůžko v malém domku v dnešní Elgartově ulici v Brně-Husovicích. Spoléhá víc na vzpomínky svého staršího zemřelého bratra Cyrila. Z balíčku dopisů a jiných písemností vybírá několik zažloutlých papírů. Jsou to zápisky Cyrila Rösela o událostech z podzimu 1905, tak jak mu utkvěly v paměti. Člověk čte ty řádky vzpomínek starých více než osmdesát roků a přes odstup času ho nemohou nechat lhostejným: „Vždycky jsem si později uvědomoval,“ píše Cyril Rösel, „že k otcovu zranění došlo v sobotu. V ten den totiž matka pravidelně žehlívala prádlo. Otec měl toho dne přijít trochu dříve, a dokonce s výplatou. Bylo už hodně pozdě - na stole už dávno hořela petrolejka. Matka se netajila svými obavami; věděla, že se otec zúčastňuje demonstrací. Několikrát odběhla od své práce poptávat se k sousedům, jejichž synové studenti se rovněž dosud z města nevrátili. Spát odešla do kuchyně až hodně po půlnoci - skutečnost se dověděla až ráno ...“ To už František Rösel ležel v bolestech na lůžku nemocnice v Pekařské ulici.
44
A Cyril Rösel, v pořadí třetí ze čtyř dětí, dále zapsal: „Popisovat tehdejší pocity lidí - zvláště těch, kteří byli událostmi bezprostředně postiženi - není jistě zapotřebí. Ještě v úterý 3. října, když šla matka do nemocnice za otcem, byl by ji málem povalil kůň jízdního policisty. Někdy koncem října mne matka vzala s sebou do nemocnice. To jsem jel poprvé v životě tramvají - od zábrdovického mostu na Pekařskou. Otec se mně tehdy nemohl příliš věnovat; dílem pro svůj neblahý zdravotní stav, dílem proto, že kolem lůžka stála početná skupina lidí - známých i neznámých. Každých čtrnáct dnů ho navštívil některý z kolegů železničářů a odevzdal matce něco peněz, které mezi sebou železničáři vybrali ze solidarity.“ Tak to šlo až do ledna 1906. „Když už otec ležel doma, měl jsem při jednom převazu příležitost vidět otcovu ránu,“ říká syn Cyril. „Táhla se mírně šikmo přes koleno pravé nohy, byla dobrou píď dlouhá a na tři prsty široká. Nehojila se ... Jednoho dne k ránu - dnes už dávno vím, že to bylo 31. ledna 1906 - jsem ve spánku prožíval krátký a podivný sen. Otec běžel přes blízké pole šikmo nahoru na hřbitov směrem k náspu tišnovské trati. Přitom pořád něco volal takovým zvláštním, nezvyklým hlasem a nakonec zmizel ve tmě. Sen byl zřejmě vyvolán zvuky, které se skutečně zvenčí ozývaly a nakonec mne probudily. Na dvorku pod oknem žalostně vyl náš pes. Na okenní rámy střídavě dosedali a houkali holubi, které otec ze záliby pěstoval. Po nějaké chvíli jsem znovu usnul. Když jsem se probudil, byl už bílý den - oba bratři byli už ve škole. Trochu mne zarazilo nezvyklé ticho. Po chvíli vyšla ze světnice matka, vzala mne za ruku a zavedla k otcovu lůžku. Věděl jsem, že po celou dobu od svého zranění musel otec ležet na zádech; měl už je celá bolestivě proleželá a musel být podkládán gumovými poduškami. Dnes ale ležel na pravém boku, s obličejem přitisknutým ke zdi. Matka chvíli mlčela a pak řekla tiše: - Tak už nemáš tatínka ...“ Pohřeb Františka Rösela nebyl zdaleka takovou manifestací jako pohřeb Pavlíkův před čtyřmi měsíci. Na husovický hřbitov však přišly přesto stovky lidí, železničáři položili na hrob břečťanový věnec a nad hrobem promluvil dr. Bulín. Dnes už není po hrobu Františka Rösela ani památky. Uhlíř, Dušan: Nejen buršáci a sokoli. In: Uhlíř, Dušan: Brněnský pitaval. 1. vyd. Brno, Rovnost 1992, s. 241-251.
Jaroslav Kříž
T. G. Masarykovi k osmdesátce Sláva tobě buď, prezidente náš,
Šelma krvavá, v ňadrech zloby jed,
45
synu Slávy vřelé díky v republice máš !
drahý Tobě národ rvala tři sta dlouhých let
Jarým kmetem jsi, osmdesát let práci zasvěcených dalo k velkým činům vzlet
V svatém nadšení, z války, moře běd, v seči nerovné jsi národ z prachu k slunci zved
Orel dvojhlavý ostrý brousil spár, tmu a jařmo vlasti naší v bídný chystal dar
Vzkřísils svobodu mocnou pravicí, Tys ten kníže ve Blaníku tisíc let spící Sláva Tobě buď ! Boha prosí lid, Tobě by dal požehnání, dal i dlouho žít !
Báseň byla vytištěna jako letáček ke společné oslavě Masarykových osmdesátin pořádané nosislavskými spolky a korporacemi v březnu 1930. Dochovala se jako příloha k obecní kronice (Stát. okr. archiv Brno-venkov v Rajhradě, sign. C-177/42).
Stanislav Jandík
Překvapení Stalo se to u Židlochovic na Moravě. Pan prezident si vyjel do polí a potom zamířil k nějaké dědině. Viděl tam nezvyklý ruch. Bílení, úklid, pobíhání. Ptá se nějakého kmotra, co se to děje. A strýc mu tak v kvapu povídá: „No, vždyť sem přijede pan prezident, tak aby se mu u nás v Nosislavi líbilo!“ „No, ten bude překvapen,“ usmívá se pan prezident, a strýc furiantsky nato: „To bych řek´, ten bude koukat!“ Jandík, Stanislav: TGM v Lánech. 8. vyd. Praha, Za svobodu 1948, s. 33.
Rudolf Těsnohlídek
Polní a lesní
46
Vítr harašil turkyniskem měkce, tesklivě, jako by maminka zpívala dítěti ukolébavku. Zajíc vyspával noční toulku, bažanti dřímali a zdálo se jim o krásných letních dnech, které se nevrátí. Dopoledne 2. října to bylo a tehdy, když bylo v přírodě jak v lidských příbytcích po hodech, potkalo neštěstí polního hlídače z Nosislavě. Správněji řečeno - nadběhlo mu. Nesl si zajíčka, zrovna toho, co si tak vyspával pod mezí, a bažantici, zrovna tu, co se jí zdálo o spanilém kohoutu ocasu dlouhého a třpytivého jak duha, když tu najednou vystoupil ze zmoliny hlídač lesní ze Žabčic. Dobrou vůli spolu neměli. Lesní byl silnější tělem, zbraní i postavením, jaký tedy div, že dostal svého kolegu před soud v Brně. Tomáš Barták, třiašedesátiletý stařík jak modřínový suk, vešel pokorně a nebojácně stanul před senátem. Měl civilní čapku, gatě všelijaké, botky úzce sešněrované k nohavicím, vzhledem a chováním lovec, bohužel nepravodatný. Posmrkl, naklonil hlavu na bok, aby lépe slyšel, a tož začalo se s pomocí boží. „Byl jste trestán?“ „Myslím.“ „Osm měsíců jste jednou měl.“ „To si nepamatuju.“ „Ani kdy to bylo, nevíte?“ „Ale kdepák !“ „Dál několikrát pro přestupky krádeže. Co jste ukradl?“ „E, dohromady nic.“ „Bažanty. Viďte, bažanti mají krásné peří. Jste labužník?“ „No jo.“ Žaloba vypravuje, že Barták v trati Bramovy kouty u Nosislavě ukradl zajíce a bažanta. Byl přistižen přísežným hajným Cyrilem Chlupem, a když ho chtěl Chlup zavést do Nosislavě, zprotivil se mu skutkem i nebezpečnou vyhrůžkou. Nejdřív ho přetáhl holí svou vlastní, Chlup mu ji vyrval, tu si vypůjčil Chlupovu a přetáhl ho podruhé. Poněvadž měl hajný přísežný a lesní nabitou pušku, hodil mu Barták zajíce a bažanta a řekl: „Na lumpe, nažer se. Pamatuj, že tu byli hajní Severánci! Ať se ti to do Nového roku nestane jako jim.“ Barták vyslechl žalobu, potřásl hlavou a mlčel. „Jste vinen?“ dotazuje se soud. „Prosím, já včil neříkám ani slovo!“ „Proč ? Je přece vaší povinností, abyste se hájil.“ „Su chudobné,“ pravil Barták a odkašlal si. „On má právo. Já tu byl před dvacet a čtyřmi roky a vím, jak to chodí.“ „Bylo by dobře, kdybyste všecko pověděl.“ „Tož tak. Chlup našel zajíce v pasti. Hlídal jsem brambory. Zebrál jsem zajíce, abych jé zanesl na úřad do Nosislavě.“ „Vždyť jste číhal na bažanta.“ „To néní pravda. Já nepotřebuju krást. Mám hrozny, jablka, jablóška, všeckýho a hlídám. Přinde, povídá, chlape pré, a čís mě do hlavy. Dobrá, řízl jsem já taky.“ „Co jste myslel tím, když jste mluvil o Severáncích?“ „Dohromady nic. Já jich už neznal, ale od předků jsem o nich slýchal. Byli takoví soptiví, syroví a hrubiáni jak on. Proto jich tam zastřelili.“ „Vidíte, a hrozil jste mu, že se to s ním stane taky tak.“ 47
„No co? Snad má potřebu utýct?“ Vstoupil Cyril Chlup, šaty modrošedé jak zralý mák, límec u kabátu zelený jak les, boty vysoké, hajný každým coulem. Barták se přikrčil na lavici jako kuře, zvětří-li káni. Chlup zvolna rozvážně vykládá. Šel si lesem a do Bramových koutů. Vida, bažanti letijou, dívá se, odkud jdou, ejhle, tu člověk s hůlkou za pasem a za sebou táhne rahýnko tak třímetrové a udeří bažanta slepicu. On skočí, nadběhne dolinkou, kudy tekávala řeka, a na člověka, co tu dělá. Nic, povídá. „Jak se jmenujete?“ „Ať se jmenuju, jak se jmenuju.“ „Ve jménu zákona půjdete se mnou do Nosislavě.“ Zvedl hůlečku a udeřil. Chlup si položil pušku, aby se nestalo neštěstí, položil svou hůlku, a on vezme i tu hůl a udeřil znovu. Chytl ho silněji, a on ne jít. A pověděl ta slova o Severáncích. Jede kolem zasi sedlák a zasi: „Stréčku, jak se jmenuje?“ Sedlák mlčí. Barták vidí, že neuklouzne a povídá: „I tož pověz, hlópé !“ A sedlák pověděl. Nesl si Barták zajíce i bažanta. „On prý je vám sebral jako polní hlídač, když vy jste si je schovával, a chtěl je zanést do Nosislavě.“ „Abych ukázal, jak lže. Kdybych ráno vzal zvěř z pasti, když je po rose, bude studená, ztuhne. Já ji odvezl teplou.“ „Co tomu říkáte, Bartáku?“ „To néní pravda.“ „Ani s tím rahýnkem ? To je lepší než puška, nebouchá to, viďte!“ „Je,“ přisvědčil horlivě a radostně obžalovaný a hned vítězně dodal: „Ale kdo to umí!“ Byl uznán vinným podle žaloby zločinem veřejného násilí, nebezpečného vyhrožování, přestupkem krádeže a odsouzen na deset měsíců do těžkého žaláře. „Co tomu říkáte? Přijímáte trest?“ „Kdybych měl peníze, vzal bych si zastánce,“ pravil zatrpkle Barták. „Ale grécara nemám ...“ „Bažantů nechte,“ domlouvá mu předseda. „Ba, bude lepčí. Tož vijó, já přindu prvního aprila. No jistojistě, jen se uspolíhnó, já jich aprilem nevyvedu. A spánembohem.“ Podíval se ještě jednou polní na lesního, vzpomněl si, že si po něm bouchli nedávno chasníci, avšak bylo patrno, že mu přece nepřál osud Severánků. 23.3.1923. Těsnohlídek, Rudolf: Polní a lesní. In: Těsnohlídek, Rudolf: Mrtvý u kříže a jiné soudničky. Ostrava , Profil 1971, s. 225-227.
Jakub Obrovský
Vo tem Zbořilovým praseti
48
... na vésosť pěkný psaní vod jednoho módrýho pána falářa, keré je take křtěné Švarcavó, jenže kósek níž, negde tam ho Nosislave, gde je voda ešče huščí než ho nás, nad Brnem. Ten mě spasél, zlaté falářské chlapec! Ten jediné mně věříl na slovo. A takoví svatí lidi nelžó, kór dež só take pokřtění posvátnó vodó ze Švarcave neboli Svratcave, vepocenó odvěkém hraničním dědem Svratóchem. Jako ta nélepší, dobře ve dřevě veleželá předloňská šlihovica, pije se to jeho pěkný psaní. Tade je: Milé stréčko Fókale! Na slovo a do poslední čárke věřím vašemo příběho s tém Trósilovém prasetem. Věřím e temo, co hani nepovidáte, tak jako lidi věřijó na Hameriko a nigdá jo neviděli a vidět nebodó. (Ale já sem tam náhodó bél.) Dež tak meslim na to vaše Trósilovo prase, nemůžo vepočítat, co be potem řekli takovýmo Zbořilovýmo praseti! To belo tak: To jednó v zémě stréček Zbořil ho nás, v Nosislavě, si pozvali mýho otca a hiný sósede na náležitý zapíchnotí prasete. Koření, špélke a vostatní věce bele jož nachestaný a voda v kotlo vřela na dobró trdélnico. Stréci prase zapíchli, v trokách vopařili a vetáhli jé na rumpál. Že s tém bela velká práca, šli to do sklepa zapit. Stréček Zbořiluj bévali hneďka ho samý Švarcave a měli pod břehem v ledo vesekanó prohlóbko na nabírání vode. Dež se stréci ve sklepě posílňovali, tak to prase se tenkrát mírniks-týrniks zhóplo z rumpála (protože belo néspíš píchnotý vedlivá a spařený vechladló vodó) - a dereš rovnó z břeho důle, do tý prohlóbke, a žbluňk pod led. Chlapi velezli ze sklepa, že pré bodó prase kuchat z vnitřností a dělet na šrůtke ale prase nigdež ... Jen krýv jim vokázala, kam vedle jeho poslední kroke. Prase zkrátka belo fuč, plavalo néspíš dál pod ledem a stréci tó zlosť z neščestí šli do sklepa zasi zapít ... Minól měsíc, lede začale praščet a ho nosislavskýho mosta hrozele strhnót vochranný koze - a ba e sám most. Tak stréc Kaplan, velitel hasičů, mosél nechat tróbit alarm, habe téma ledama šli hasiči pohnót. Dež se hasiči zešli, hosjednotili se na tem, že se pudó napřed posélnit truňkem na rathóz.A névíc si zavdával ten stréc Kaplan, šak na něm všecko belo, stříbrná helmica mo jož v hospodě sjížděla ke straně, jak měl těžkó hlavo. Dež potom bórali te kre, spadl stréc Kaplan s koze do Švarcave, a dež jé vetáhli, bela helmica fuč, pod ledem ... Až potem na jaře, dež vodplule lede, našli lidi to Zbořilovo prase haž v Uherčicích, ho břeho, v prótí, gde se zachytilo, belo nafóklý k prasknotí - a Kaplanovo helmo mělo na hlavě ... Milé stréčko Fókale, já vím, že temo věříte take na slovo, a to proto, že se to rychtyk tak stalo, a ešče dneska be to stréček Kaplanůj můhl vodpřísáhnót na svó prachbabičko. Ale pochybujo sélně, že be temo můhl věřit lid vobecné -a ten ešče tak néspíš; na inteligente bech ten nárok ani nevznášel, protože ti věřijó jen temo, na co si můžó máknót rukó. Ba hani temo né. Za to věřijó na pokrok, neboli na cose, co je jož vod Adama v rájo dávno prohlášený za bajko bajkóci. A pomeslite: copak dohromade Adam znál? Bél přece první hlópé a k temo ženaté člověk na světě a neplatíl hani daně. Váš, až do smrti věrné František Soba, falář
49
P.S. Ve můžete směle psat vo lidech, protože se, jak je z vašé knížke vidět, dobře veznáte v dobetko ... Obrovský, Jakub: /Vo tem Zbořilovým praseti/. In: Obrovský, Jakub: Vobrácení Ferdiša Fókala. Humorist. román. Praha, A. Hynek 1947, s. 36-38.
František Boleloucký
Pulmistr Pukl mezi Rejpaly v Národním V době, kdy v Moravském Městě pořádal se samosprávný kurs a účtovoda Petržela otvíral tvrdé lebky kandidátů pulmistrovství, přišel hlavu maje nacpánu číslicemi, pulmistr Pukl mezi Rejpaly. Byla z toho radost ohromná a pan pulmistr zaplatil 1 Kč členského příspěvku. Omámen ještě číslicemi ošemetnými, vida mezi Rejpaly účetního místního kolchozu, otázal se ho: „Jak vy jste přišel mezi sebránku všelikou ?“ A tu stařešina Rejpalů, František Král, povstav pravil: „Nejsme sebránkou všelikou, ale cechem, potažmo bratrstvem příslušníků různých řemesel, věd a umění, též počestného stavu kantorského, a navrhuji pro pana pulmistra Pukla pokutu 5 Kč, a to ihned k vybrání! Ruce všech Rejpalů zvedly se na znamení souhlasu. I bránil se pulmistr Pukl: „Mním, že neupadl jsem mezi tovaryšstvo lupičů a mordéřů, protože těžko korunky ve svém úřadě vydělávám, ba na úřad svůj doplácím a prosím, aby mně bylo dovoleno proti pokutě se odvolati !“ A tu ceremoniář Rejpalů povstav pravil: „Jsem odvolacím tribunálem. Žádosti vaší se vyhoví na písemnou žádost kolkovanou 10 Kč kolkem.“ Opět zvedají se ruce všech Rejpalů na znamení souhlasu. Pan pulmistr Pukl stáhl v sebe mnohé slovo zlé a se srdcem zarmouceným vhodil 5 Kč do pokladničky. Boleloucký, František: /Pulmistr Pukl mezi Rejpaly v Národním./ Jižní Morava, 3, 1935, č. 5, s. 3. /Ukázka z připravované knihy o Moravském Městě (Židlochovicích). Jejími hrdiny byly skutečné osoby s pozměněnými jmény. V pulmistrovi Puklovi snadno rozeznáme nosislavského starostu Lukla, vypravěče dvou příběhů z naší čítanky./
50
Ivan Jelínek Jablko se kouše První přátelé Celé odpoledne jsme si s Vláďou hráli na krátkém příkrém svahu za domem. Po svahu dolů vedla malá betonová serpentina; cesta musí být tvrdá, řekl Vláďa, aby bylo možné po ní dopravovat ohromné balvany, veliké desky, vyleštěné jako zrcadlo, hrubé kusy šedivého kamene, veliké šedé a bílé kříže se zlatým ukřižovaným Kristem a dlouhé kamenné trámy. „Nač jsou ty?“ ptal jsem se Vládi. „Tatínek z nich staví na hřbitovech hroby a hrobky,“ pyšnil se Vláďa. V první zátočině serpentiny pod domem byla rozsáhlá dílna. Vláďův otec mě vzal dovnitř; zastavili jsme se u silného muže, který tahal tam a zpátky veliký dřevěný rám, zavěšený na dráty natažené ne stropě. Spodní příčku rámu tvořil dlouhý pás tlustého plechu. Muž tahal za rám a plechová příčka se pohybovala hlubokým řezem v ohromném bílém a žlutavém balvanu; pomalu klesala hlouběji a hlouběji. „To je mramor z Carrary ... z Itálie,“ řekl Vláďův otec, „tady si ho nařežeme, jak to potřebujeme. Ta pila, jak vidíš, nemá zuby, ale zuby jsou železné piliny v řezu.“ Pila v balvanu hlomozila a skřípěla; když muž táhl k sobě, železo bralo s sebou mokré šedivé bláto a železné piliny. Neschopen slova jsem pozoroval zázrak; muži, který řezal balvan, to zřejmě lichotilo. Zastavil pilu; shrnul kopeček železných pilin u řezu a hodil je do řezu docela nahoru, kde kapala z láhve, zavěšené pod stropem, na řez voda a brala piliny zvolna dolů, jako pohyblivé zuby. Tolik všelijakých mramorů! Tolik barev! Některé kusy byly hrubé, jiné, opracované, se leskly. Vláďův otec se už před chvílí vrátil k dřevěnému podstavci u okna. Teprve teď jsem si uvědomil, že tam pracuje na dlouhém kusu bílého mramoru; v pravé ruce držel dřevěnou palici, kterou jemně tloukl na dláto, které držel v levici. Ostrý konec dláta okusoval andělovi tvář, stoupaje od čelisti k přivřenému kamennému oku. Najednou andělovi z oka vyletěla jiskra: anděl hledí na mne, věděl jsem. Stiskl jsem rty; nesmějí nikomu prozradit, že se dorozumívám s andělem; ani Anežce. Vláďova sestra Miluška se stala trvalou společnicí našich her, točících se kolem našich domů. Čtvrtou ve skupině byla Věra ze sousedství. Ale vedle toho jsem si často hrával tajně sám. Jedna hra byla na cestovatele; cestoval jsem sám, protože nikdo, ani Vláďa, nesmí být vystaven tolika nebezpečím, na něž cestovatel cestou naráží. I když některá byla předvídána, byl jsem šťasten, že cestuji sám samotný, přes širé pole pod silnicí, klesající zvolna k řece, nebo zas na ostřejším svahu nad silnicí, kde byla spousta zmol, klikatých úzkých roklí, kde rostl sladký kořen stromu, od obyčejného akátu skoro nerozeznatelného. Sladké dřevo ušlo, ale po chvíli dělalo člověku nepříjemné sliny. Pak vinohrady a štěpnice; mladé i starobylé ořechy, mandlovníky, meruňky, marhule, jak se říkalo, malé křovinky na nízkých stromech, tedy višně a výtečné bílé broskve, které zrály dříve než hrozny. A když toto ovoce bylo sčesáno, když bylo po pozdních hruškách, po srážení ořechů, přišly na řadu mišpule; ale ty se musely dát uležet, jíst se za čerstva nedaly.
51
Nejkrásnější část krajiny nad řekou Svratkou a silnicí tvořil dokonalý malý amfiteátr. Byl nad zátočinou Svratky, zvanou Hák. Tam, představoval jsem si, loupežníci přepadávají muže, vracející se z trhu, kde prodali dobytek, s opasky plnými stříbra; tam je lotři přepadnou, zabijí a mrtvé naháží do řeky. Táhlé, nízké hřbety nad silnicí k ní spadaly; a do svahu se v zákrutech vinula neviditelná cesta, kterou tam vyjezdily selské vozy a vymlely deště. Dlouhé dny jsem tak osaměle cestoval; byly to vzdálenosti jen několika kilometrů mezi všemi těmi divy, včetně rozpadlé cihelny, kde v ohromných nádržích žili potápníci a vodomilové. Zakrátko byl mým společníkem můj malý foxteriér Bojek, později bratr Jiří, o tři roky mladší. S Jiřím jsme se měli velice rádi; je pro mě nezapomenutelný, třebas jsem jej od roku 1938 neviděl. Jiří uměl od malička utíkat mnohem, mnohem rychleji než já; dovedl také milionkrát líp házet a trefovat se kamením; bezpečně zasáhl nepřítele, kluka ze sousední Nosislavi; bezpečně srazil z vrcholu ořechu plod, na který se při klácení nedostali. Starší bratr Karel s námi nikdy nebyl. Nedovedu říci, proč vlastně. Vím jen, že si rád hrál na vzorného chlapce a nad Jiřího a mne se vytahoval. Věra byla směšné, neúnavné děvče. Miluška byla světlovlasá, Věra měla vlasy černé. Věra mluvila rychle místním dialektem; byla divoška nezdolné odvahy. Miluška byla mírná a při lezení na strom byla nemožná. Věra lozila s nadšením, alespoň někdy, přestože měla levou nohu tenkou, zakřivenou v koši ocelových pásků, vystupujících od čepu na spodu vysoké černé boty, kterou si nikdy nezouvala, až nahoru ke stehnu. Její pravá noha byla silná a vždy bosá. Miluška, stejně jako Věra, si s námi nadšeně hrávaly na tatínka a na maminku. Později se k nám přidali další chlapci a děvčata; nebylo jich moc, protože na našem konci nebylo mnoho dětí. Hrávala si s námi i Karolína, která nás ale nějak divně rozčilovala; byla větší, než my všichni, tmavší, mezi stehny jí už rostly tmavé chloupky. To jsme věděli a také to, že se chová docela jinak, protahuje se rozkošnicky při našich nemotorných milostných hrách. Z kluků si pamatuji na Dorka, stolařova syna. Byl závistivý, rozbrečený; ani ho nenapadlo sdílet s námi nebezpečí při lítých utkáních s kluky, kteří chodili naším koncem domů do Nosislavi, a kterým jsme po židlochovsku říkali Sesláci. Dorka jsem též podezíral, a to oprávněně, že prozrazuje naše tajemství. Takže často s ostatními jsem si nemohl pomoci: bili jsme ho. Ale po jedné, dvou ranách začal Dorek výt a kvičet, což kluka nebylo hodné; nechali jsme ho utéci.
Výzkumy Otec mě vedl k soše sv. Floriána a vyprávěl mi o baroku. Pak jsme vyrazili na průzkum, první z mnoha, které jsme spolu podnikli. Kráčeli jsme prašnou silnicí pod korunami malých ořechů. Vpravo se půda svažovala na vzdálenost asi jednoho kilometru k řece. Vlevo socha za sochou: sv. Kateřina s kolem, na němž byla mučena; špatná socha věrozvěstů sv. Cyrila a Metoděje, kteří nám ze Soluně přinesli křesťanství a první liturgické texty ve slovanském jazyce; a další sochy, na které jsem zapomněl. Pak hřbitovní zeď; tam jsem hlavně za války často provázel staré a mladé na jejich poslední cestě. Dospěli jsme k polní cestě, stoupající do vinohradů, pak sestupující k malým, nepravidelným hájkům několika desítek akátů, z jejichž dřeva se dělaly 52
ohromné kvasné sudy. Pak vlevo dokonalý amfiteátr, vyhloubený do pahorku; odtamtud, na druhou stranu, cesta k řece, zde se přibližující k silnici a už jasně slyšitelné. Sestoupili jsme ze silnice a zakrátko jsme stanuli na břehu Svratky, Švarcavy, jak se místně říkalo. Vysoký Knížecí les za řekou zabraňoval zapadajícímu slunci nás oslnit; zářící a zas temně zelená a černá šustila, sykala, šuměla přes široké prahy potopeného kamení. Dál po proudu se řeka stáčela vlevo a mizela, pohlcena lesem. Hladina klidná, nezadržitelně se blížící, mi vstupovala do prsou; plynula mi dál ze zad a z týla. Malé víry tančily skrze mne, víry tvořící se kol kořenů stromů, v mém těle, sestupujících do vody. Rozuměl jsem, jak a proč kruh rostoucí, šířící se na všechny strany prchal od rybky, která sebou hodila nad hladinu a způsobila jej; jak se proudění vody a mé mysli prodlužovalo, tvořilo víry, kruhy; jak ryby, které se ve mně vymršťovaly nad hladinu, polykaly hmyz, který tkvěl nízko ve vzduchu nad vodou, aby v ní ješitně obdivoval svá křídla. A vzadu v otvorech v těle jsem cítil proudy; vodu náhle stoupající, zrychlující se jako kůň, dávající se do poklusu, a pak mizející kdesi do černé bezedné díry, kterou nelze nikdy naplnit. Otec cosi řekl; slyšel jsem ho jakoby ze sna; opakoval, co řekl; pohlédl na mne, sklonil se ze své výšky ke mně; prohlédl si mou tvář a opět se vztyčil uspokojen. „Tatínku, sem budu chodit chytat ryby,“ řekl jsem. + Stál jsem u veřejné pumpy nedaleko ševce Duchoně a jeho vřeštících děcek; držel jsem vzhůru páku; nádoba bude za vteřinu plná ledové vody. Jednotka nových branců pochodovala kolem cestou z Nosislavi. Ženy a děti stály ve dveřích; ženy vzlykaly a utíraly si oči cípem zástěry. A najednou, když už se kolona umenšovala v dálce, ozval se mocný hlas zpěváka:_ Okolo Moravy teče potok krvavý, má milá myslela, že je to z méj hlavy. To není z méj hlavy, to je z mého koníčka, co ho porubala turecká šablička ... Válečné hospodaření Masem jsme se zásobili sami; měli jsme zeleninu a kukuřici, rostoucí teď v hustých řadách v zadní zahradě hned nade dvorem. Jak skvělé, když klasy na vysokých stvolech začaly nabíhat a vypustily „vousy“. Když uzrály, svazovali jsme dlouhé suché listy na uzle, aby bylo možno klasy zavěsit na bidla pod střechou, odkud se postupně braly, zrno z nich vydrolilo a pak používalo hlavně na krmení hus; a další sláva: ze stonků jsme si my děti dělali malé housličky, schopné jediného skřípavého tónu. Měli jsme ze zahrady spoustu okurek a dýní, ale žádnou cibuli a česnek, které čas od času přivážela otcova sestra z Olšovce. Pokud jde o mléko, to byla bída; zvláštní vůz, který ve velikých konvích rozvážel mléko z císařových velkostatků, se zastavoval před naším jen jednou za týden a vozka odměřoval matce mléko jen do jedné a nikoli do 53
dvou konvic jako dřív. A mléko bylo modré: jako zástěra, jak se začalo říkat. Jenže tomu bylo vbrzku odpomoženo. Velice horkým odpoledním žárem jsme s matkou šli déle než hodinu do sousední vesnice Nosislavi. My děti, vedoucí trvale válku s nosislavskými, jsme dědině říkali „Oslavte nosy“. No, etymologie nám byla cosi zcela neznámého, ale na tento výsměšný výklad jména jsme byli pyšni. Těch asi pět kilometrů cesty jsem dobře znal ze svých dobrodružných výprav; znal jsem je též z kozlíku kočáru, kterým náš řezník, pan Losa, vozil pravidelně otce a jeho kancelistu Kobzínka na úřední cesty do vesnic jeho okresu. Věděl jsem, že nejprve přijde katolický kostel, pak zvláštní, studený protestantský, načež se jede kolem široké brány velkostatku; na vrcholu obou sloupů brány jsou dvě kamenné hlavy; každá měla dvě tváře, jednu vpřed, druhou vzad; jednu mladou, jednu starou, neboť bůh Janus se dívá současně do budoucnosti i minulosti. Věděl jsem, že od brány to není daleko do čejčského mlýna, kde už se mluví pořádným slováckým dialektem, ne s takovým „hókáním“ jak v Židlochovicích a Réhradě. Na Čejči vyrůstal prastrýc Karel s kamarádem Tomášem Masarykem, který se měl stát prvním prezidentem nové republiky. Oba muži se podobali jeden druhému natolik, že když už za republiky prastrýc Karel cestoval, byl často v rozpacích, když jej lidé „poznali“ jako prezidenta republiky, cestujícího inkognito. Pokulhávám za matkou; je přece tolik věcí, u kterých se musím zastavit. Za prvními domky vesnice sestupuje matka úzkou uličkou na široké prostranství, neviditelné ze silnice: širokánská ulice bez válcované cesty porostlá trávou, mochnou a heřmánkem; uprostřed koleje, vyježděné v náplavě, kterou sem ukládají povodně; po obou stranách nízké chalupy. Blíží se selský vůz; sedlák, stojící před kozlíkem, pobízí hlasem dva grošované araby; dávají se do trysku. V jemném písku dusot kopyt a rachot vozu zní jako housle s nasazeným dusítkem; jen postroje jasně cinkají. Za mělkou škarpou směřuje matka k zavřeným vratům, zastíněným ohromnou hruškou. Otvírá dvířka ve vratech; vstupujeme do návratí; je tady pod střechou horko, a pachy jsou známé; dvě slepice prchají na dvůr; pes natažený pod lavicí při stěně se zdvíhá a jednou, dvakrát poštěkne. Z neviditelných dveří vybíhá mladá žena; krásná, opálená; je bosa; sukně jí sahá sotva ke kolenům; krátký živůtek je těsně upnutý. „Pochválen buď ...“ drmolím. Obě ženy se vítají; odcházejí do stavení; já prchám do dvora. Jenovéfa je žena stejně hezkého Cyrila Zbořila, jemuž se dostalo daru inteligence, přímosti a hrdosti. Cyril nemá nad otce. Což otec k všeobecné spokojenosti pozůstalých nerozdělil jim skvěle dědictví ? Bylo to řízení sice nesporné, jak zněl právní termín, ale složité nad pomyšlení.. Pozemky se ohromně lišily; vinohrady nad vesnicí byly učiněný boží dar; každý věděl, že pole nad silnicí přinášejí bohatou úrodu řepy, kukuřice, jetelů a zelí; na kopci pole rodila výbornou réž a žito; na poli na hřebeni se přes důkladné hnojení moc hrachu, fazolí a brambor neurodilo. Ale každý je miloval; bylo z nich vidět široko daleko zpod starých ořechů a švestek; ořechů se tam nasráželo na metráky, stejně jako se tam na metráky očesalo švestek - na povidla a slivovici. Pak přišla zvířata; koně, z nich několik čistokrevných arabů; krávy jedna radost, no a budovy a nářadí. To rozdělte spravedlivě ! S bratry se muselo též dohodnout, jak se budou podílet na vinném sklepě, lisu a sudech. Když se posléze k večeru ti sirotci, dospělí muži a ženy, Cyril, Metud, Týna, Francka a Anča vynořili z 54
hospody, kde se nesporné řízení sporně vedlo, vesměs jako ostražití sedláci skrývali uspokojení, s výjimkou staré panny Františky. Od té doby Cyril na otce nedal dopustit. Teď už byl několik let ženat a jeho žena Jenovéfa čekala třetí dítě; její dva nejstarší, oba chlapci, jeden mého stáří, druhý mladší, byli skvělí společníci v každé hře ať sebedivočejší, například ve stodole v zadní zahradě táhnoucí se až k Svratce, šeptající tam pod nízkým břehem. Tam se pnuly do ohromné výše topoly, černé a stříbrné; větve ořezány kromě malého chocholu na samém vrcholu, aby stromy vyrostly co nejvyšší. Na Moravě se takovým topolům říkalo paramice; podivná shoda: v sanskrtu výraz pro vrcholný je paramita. Zdá se to snad přitažené za vlasy ? Takových shod je mnoho. Nábha je náboj kola; rata je povoz, ratejna místo, kde nocovávali formani ... a tak dále. Těsně u vody leželo několik takových paramic, které se tam sušily řadu let - a přece ještě z jejich tlusté kůry rostly zelené letorosty. Chodit k Zbořilům byla radost: jejich dvůr býval a je dosud nejkrásnějším venkovským dvorem, který jsem kdy viděl, a to polohou, plochou, rozmístěním budov kolem, kačením rybníčkem uprostřed nedaleko hluboké kamením vyzděné studny, kde, jako v Konici, v kapradí žila rosnička, předpovídající bouře. Pak tam byl ohromný ořech s korou skoro úplně bílou; před chlévy ležícími značně daleko od chalupy hnojiště. Na všecko dost místa: prostor, krása a volnost. A bylo tam vždy teplo, protože severák a východní vítr zachycovaly nad dědinou kopce. Stodoly na konci dvora a na začátku sadu byly na náspu, aby na mlaty nemohla voda, když se řeka vylévala. Tam mezi lidmi, koňmi, kravami a kozami mi bylo dobře. U Zbořilů jsme byli vítáni. Tentokrát, jako jindy, si matka a Jenovéfa v domě dlouho povídaly. Šel jsem zvolna podél chlévů; bylo třeba navštívit prasata, kozy, ale hlavně krávy. Zkameněl jsem blahem na prahu kravína; děvečka, sedící pod vydutým bokem krávy, tahala za struky, ze kterých šlehaly bílé paprsky mléka do hrotku mezi koleny děvčete. Paprsky padající na plech hrotku vydávaly ostrý tón, rychle klesající od sopránu do basu, jak pěnící se mléko v nádobě stoupalo; řinčení řetězů, jak zvířata otáčela od žlabu hlavy a trhala seno z košatiny nad žlabem; veliké nádherné kravské oči, plné míru; tiché svisty vlaštovek, míhajících se mi nad hlavou do chléva a ven; švitor jako když se brousí velice tenký nůž; pach zpocené děvečky, slámy, sena a kravěnců. Když se mi matka vlaštovka mihla nad hlavou potřetí, rozběhl jsem se s křikem ke stodole, odkud bylo slyšet povyk mých kamarádů. Zvečeřovalo se: matka volala. Uřícen, jako malí Zbořilovi, jsem spěchal podat ruku hospodáři, který stál vedle vozu v návratí, drže těsně u mordy svého araba. Tady sedni a najez se,“ řekla Jenovéfa, podávajíc mi krajíc chleba s máslem. „Mléko máš v hrnku na lavici za sebou ... a víš už, že sem k nám budeš teď dvakrát za týden chodit pro mléko ?“ Hltal jsem chléb, zapíjel teplým mlékem a pravým nártem jsem si třel levé lýtko, do krve odřené od sjíždění po slámě ve stodole z pater na mlat. „Tož tady máš konvičku,“ řekla a podávala mi třílitrovou plechovou nádobu. „Ale nebudeš se bát četníků nebo duchů ? Protože od nás nemožeš odejít dřív než po západu slunka.“ „Ale né, tetičko, já a bát se ... to bude,“ koktal jsem užaslý, potěšený a hluboce znepokojený. Nepamatuju si přesně, kolik let jsem tak chodil, ale cestu jsem udělal mockrát, a to od časného jara do pozdního podzimu. Jasně si představuji poslední paprsky slunce, modravý soumrak, snášející se na písčitou cestu, na kterou jsem vystoupil dvířky z 55
brány. Cesta mi trvala víc než hodinu dost usilovné chůze. Konvice s mlékem nebyla právě lehká; bylo třeba ji přechytávat z ruky do ruky. Od posledního domu dědiny silnice zvolna stoupala déle než kilometr; pak procházela zátočinou a akátovým lesíkem, sestupujícím vlevo dolů k řece, po pravici vystupujícím do prudkého svahu. Osamělé stromy v polích se už několikrát znepokojivě proměnily jako duchové, kteří mohou mít tisíc podob. Pak ty akáty; listí tiše šeptalo, aby rázem zasvištělo, když závan proběhl korunami až neviditelnými. Tady byl začátek druhého strachu po prvním ještě v polích, vyvolaném duchy. Nejhorší část přišla v zákrutu silnice na konci akátů; tam už jsem hlasitě oddychoval; dlaně se mi potily na držadle konvice na víku, zpola strachem, zpola z přirozeného důvodu. Teď bylo slyšet šumot řeky; pod svahem vlevo v propasti tmy; tam voda proudila přes kamenná žebra kopce, který sestoupil až do ní k tůním, do kterých za stara, ale i dnes vrazi házeli své oběti; takže jejich duše zde docela zřetelně naříkaly ze svého zatracení nad utopenci, hnijícími v hrobě vod. Věděl jsem: co se stalo jednou, může se stát zas ... ale ze všech sil jsem se snažil zaplašit tu děsnou myšlenku. Jednou koncem léta jsem zažil nepopsatelný děs hned při vstupu mezi akáty. Listí šustělo a zmítalo se víc než jindy; cosi jen pršelo; a pak náhle rostoucí zář. Spěchal jsem ze všech sil; konečně, poslední stromy; pak údery okované hole o kamení cesty a stále jasnější hlasy. Vyrazil jsem nad zátočinu řeky. Dva muži kráčeli volným krokem ke mně, dvě jak uhel černé postavy proti rudé záři nad řekou za Žabčicemi. Zastavili se; ptali se, kdo jsem a kam jdu a co to nesu. „Čí seš ?“ ptal se ten s holí. „A vy ste keré, stréčku ?“ řekl jsem. „Staré Doležal, tatínka ode mne pozdravuj ... vidíš, to hoří v Hrušovanech cukrovar.“ Vysoko do oblohy lítaly planoucí veliké jiskry. Vysvětlili mi, že jsou to hořící homole cukru ... Hrůza, snad to nezasáhne židlochovský cukrovar, ze kterého se vracejí z práce; tam se povídalo, že oheň založili váleční zajatci z pomsty. „Jen aby je nezačali házet do ohňa,“ řekl Doležal. „Ano, stréčku,“ řekl jsem, „ale já už rači ...“ „To tak, chlapče, seš hodné, mamince neseš mlíko ...“ Popřáli jsme si dobrou noc a já jsem spěchal k domovu v dešti velikých sazí. Ale to jsem zažil jen jednou. Jinak na tomto místě, v zátočině silnice pod hřbitovem, už byla nuda. Zpocen, ruce bolavé, otupělý, už jsem se nikdy nebál. Půlnoc, kdy začíná rej mrtvých, byla ještě daleko a úporný boj s hrůzami mě už otupil; cítil jsem jenom únavu, a nudné prázdno. Ale přesto jsem do Nosislavi chodil velice rád. Odměna u Zbořilů byla všeho druhu a veliká; také pýcha, že jsem odolával hrůzám temnot, nebylo cosi, co se jen tak zahodí. Válečné hospodářství též způsobilo, že otec pronajal za řekou hned zkraje Knížecího lesa velikou mýtinu na pole. Bylo to totéž prostranství, kde na podzim, když pole bylo sklizeno, řezníci bažantů stříleli jako posedlí. Poli jsme říkali tálek; nevím proč. Náš přítel Zbořil přijel zjara a na podzim pole zorat, dokud jej neposlali na balkánskou frontu; pak jezdil Jenovéfin pacholek, Rus, válečný zajatec. Pak se sázely brambory do té jedinečné úrodné naplaveniny, kterou na tálku dvakrát ročně zanechávala řeka. O úrodu, která byla ohromná, skoro dvojnásobná než na vysoko položených polích, jsme se dělili se Zbořilovými a s tetičkou z Holasic, dědiny ležící na silnici na Rajhrad. 56
Jelínek, Ivan: Jablko se kouše. Praha, Torst 1994, s. 59-60, 71, 82, 114-120.
Anna Rýlichová
Zakázaná pouť Mňele jit na Vranof, na páť. Já povidám starimo: „Te, já bech chcela jít na páť.“ - Pomodlit se mužeš tade f kostele a co budeš jezdit po svjeťe!“ - Tak holt nemužo.“ Ďeťi bele mali; ale bévala bech tuze ráda. No fčil přišla tá sobota a já sem šla na trch. Pochitala sem kuřata a do s košinká na ten trch. No a tak sem te kuřata prodala a do tak po mňesťe. No a přinda tam dolu, jag bél rink, selata jak se prodávale, a stála sem tam s Mariáná Kopečková. No a tak vekládáme, ftem dá ti pátnici. Báže dobrotivé! Deš já sem chcela tak jit na páť. A já nesmim. A mihlo mňe hlavá: Co bes nesmňela? Jaki hale! Jakpag debe na tebe Pán Buh dopusťil a svalila se a belo po tobje? No tak! A uš sem teda šla na tá páť s ňima. Ách, to sem bela ráda, že do na páť. Tak holt sme šle a vona /sáseda/ to hnet řekla: „Vona de na páť a ňic sebá nemá.“ No tak tetinka Hrabalka potom mňe dale štvrtko gudlufa makuvaniho. No ale co? Tenkrád dostál za koruno polifke rovné taliřek, lukšové! Deš ste si dale dvá taliřke, tak ste bele jako buk! No a tak to dobře dopadlo. A pak sme jele dum. Deme Nosislavá, procestvi, šle nám naproťi, a mňe ďeťi nešle. Mňe teho belo toli líto. Já sem plakala. A holt sme šle do kostela a pak dum. A fčil donda k vratum, jářko: „Jak to dopadne hale? Mám si te vrata nechat vodevřeni, nebo mám zavřit? Ňic tu néňi, klacek, s čém se budo bráňit? Jak ale to bude?“ A te ženski povidale mňe hnet na té pát´i: „Chlapi, mňele beste tam nekeré s ňá jit, abe ...“ Já povidám: „Né, né né, to já nechco, já ... Ať to žádné neviďí. To já si sama veřidim“ No a tak fčil uš sem chcela vodvirat dvirka, ale ftem mňe napadlo, deš prvé nechceš bét vaďené, začňi sám. Tag z gurážá. Vodevřo dvirka a von bél meze dveřima u chlíva. „No tak, jak se řiká? No honem! Esi pak? Vitám ti ze svaté páťi! Panna Marija ti skázala pozdravit a máš jo take přijit naščivit,“ A von se culil, bél rát, že uš do. A povidá: „Kocarem ti dat!“ A já do siňá a ďívám se : Tam bél hrnec s polifká, tam zas knedle. Toto? Von umňél vařit? Tak to von navařil a cosi na taliřko take belo. Já rozložim pingliček a vona se vevalila tá štvrtka kudlufa makoviho a von škráp po tem. No já povidám: „To nech Elišce!“ Némlači cerce, bele ji tři roke. A von povidá: „No te mesiš, že sem já jim nenapekl? Já sem jim take napekl buchet! Nale potvore ďecka nechcele to žhrat. Velápale kadlátke a buchte se tam povaluvale po zemi. Jen se bješ poďivat! Sá v siňi.“ No tak já do, chitno taliřek, cákra, vona mňe jaksi s tém ruka klesla. Von spařil kvasňice! Tak s teho bele bráske. Nevidáno!
57
A sáseda potom mňe povidá: tak sem povidala, viďela sem, porát kmotr bjehál f soboto po dvoře a povidám Školce: „Te, néňi tá sáseda na páťi? Ale gdepak, deť chitala ráno kuřata!“ No dobrá. Druhé deň v neďelo zas. Furt sem jo neviďela. Povidám: „Kmotře, a co ve porát sám? A gde je vona?“ - „No co? Šla na páť! Utekla mňe na páť! Debech jo bévál nechál, vona be mňe fšecko bela nachistala. No toto, sem jo nenechál, vona utekla.“ Já sem vám ešče to ráno aňi nepodojila krávo. No nemňela sem čas. To vite, sem si povidala: „Ale donda, já jo podojim a bude mlíko teplí, hned zaďelám.“ Tak to dopadlo. Já, jak mňe to tak napadlo, honem na tá páť jit, tak sem si povidala: „No tak co? Von jél dvakrát z hnojem na láko, votpoledňa už bude žehlit vázánko a uš se bude richtuvat na neďelo a co já bech mňela zháňeni, né? Ať negdi to take uďelá!“ Dobře to dopadlo. Rýlichová, Anna: Zakázaná pouť. Vyprávění v nosislavském nářečí zapsal Jan Balhar. In: České nářeční texty, Praha, Stát. pedag. naklad. 1976, s. 190-191.
Jan Putna
U Švarcavy Bylo to na jaře. Švarcava byla rozvodněna. Ledy odplavaly, ale řeka dosud neopadla, živily ji sněhy Českomoravské vysočiny. Chodil jsem tehdy jen dopoledne do školy. U nás byla totiž jednotřídka, starší děti měly vyučování dopoledne, mladší odpoledne. Když byla velká voda, bývalo na našem mostě vždy živo. My chlapci stávali jsme tam celé hodiny a pozorovali, jak kalné proudy nezvyklou rychlostí ubíhají. Opřeli jsme se o zábradlí a zadívali se do vody, až se nám zdálo, že řeka stojí a my že ujíždíme. Nebo jsme si uřízli vrbovou větev, ořezali ji až na nejspodnější ratolest, kterou jsme seřízli asi na píď, opletli kolem ní proutí a do takového košíčku jsme chytali zátky a láhve, které řeka z Brna přinášela. Jednou odpoledne jsme se také tak bavili. Na mostě byli i dospělí lidé; někteří z nich chytali železnými háky dříví. Najednou upozornil kdosi na černý předmět, který plul po vodě. Všecko se seběhlo k místu, kudy měl proplouti pod most. My kluci jsme si přichystali svoje dřevěné háky, několik starších napřáhlo i železné, a čekali jsme. Zatím jsme hádali, co to asi je. Nejspíše stará vrba, kterou voda podemlela a sebrala. Předmět se blížil, rozeznávali jsme již, že je modrý. - To jsou ženské šaty! - zvolal někdo. - Mrtvá! - vykřikl uděšeně kterýsi hoch. A nežli jsme se vzpamatovali, proplula pod námi utonulá žena. Háky byly napřaženy, ale ani jediný se jí nedotkl. Až když byla mrtvola za mostem, přeběhli jsme teprve most a pádili po hrázi za ní. Dospělí napřed, my chlapci,
58
zaraženi a poděšeni, za nimi. Každému z nás se chvěly rty, i tváře nám pobledly. Báli jsme se, ale zvědavost nám nedala. Běželi jsme za mužskými a sledovali mrtvolu asi čtvrt hodinky, až za vesnici. Tam chytali lidé na druhém břehu dříví. Utonulá plula tak blízko, že ji mohli hákem dosáhnouti, Křikli jsme na ně, aby ji chytili. Napřáhl se nejdelší hák, zachytil tělo, které se trochu víc ponořilo, a přitahoval je ke břehu. - Ještě ji nevytahujte, až tamhle za vrbou, na panském! ... Muž s hákem porozuměl, šel po břehu drže konec háku v ruce a přitahoval ponenáhlu po proudu tělo kupředu. U vrby na panském je hranice naší vesnice. Tedy za vrbou trhl muž hákem a tělo přirazilo ke břehu. Několik rukou se chopilo šatů: zduřelé tělo se vynořilo z vody, hlava klesla zpět a dlouhé černé vlasy splývaly po špinavé vodě ... Nemohl jsem se déle dívati. Hrůza mne obešla, celý jsem se chvěl a utekl jsem. Šel jsem rovnou do školy. Ale ani tam jsem se nemohl zbaviti hrozného obrazu. Měl jsem stále před očima zduřelé tělo, modré šaty a dlouhé černé vlasy v kalné vodě. Měli jsme psaní. Pan učitel předepsal na tabuli: Řecko. Slovo to se mně vrylo zvláštním způsobem do paměti. Hrůza smrti vryla každý jeho tah v mou mysl, a kdykoli jsem později viděl nebo slyšel slovo Řecko, vybavila se mi vždy ubohá utonulá, kterou nechtěli vytáhnout na území naší obce, aby ji nemuseli dát pohřbít. Kde je řeka ve vsi, tam bývá veselo. To cítívali jsme my, chlapci od Švarcavy vždycky tam, kde měli jen souš. Měl jsem strýce ve vesnici hodinu vzdálené. Rád jsem tam chodíval a často jsem si tam pobyl několik dní. Skamarádil jsem se dokonce i s tamní omladinou a nemusel jsem se tedy bát, že se mne kluci budou ptát na mé listiny dříve, než mne pustí do vsi, jak jsme to dělávali my jim a naopak. Jakmile jsme totiž spatřili cizího kluka přicházet do vsi, shlukli jsme se kolem něho a hned vyslýchali: Čích seš? kam deš? Byl-li kluk trochu kurážný a dbalý své cti, neodpověděl, aby si nezadal, a hleděl jen zarputile před sebe. To patřilo k hrdinství. Že byl potom bit, z toho si málo dělal. Však vy přijdete někdy také k nám, myslil si. Toho jsem se tedy nebál, byl jsem v Žabčicích jako doma, ale v létě jsem tam neměl stání. Tam totiž je samá souš, nemají řeky a to mně, obojživelníku od Švarcavy, chybělo. Posteskl jsem si svým kamarádům žabčickým, a ti mne hned zvali, abych se jen šel s nimi vykoupat, že oni se také koupávají někdy. Zavedli mne do „močílek“. Nadarmo jim tak neříkali. Byla to bažina na kraji lesíka. Hoši se svlékli, ale mně se do takové vody nechtělo. Díval jsem se jen, jak se boří v bahně. Už jsem se jim nedivil, že nejsou tak chtiví koupání jako mládež u nás. Kdepak u nás! Za jihomoravského parného dne objeví se kluk na ulici, ohlíží se líně a sotva se táhne, - ale hned obživne, jak spatří druhého a zamává na něho rukama, jako by plaval. Druhý odpoví stejným pohybem a úmluva je potvrzena, už se předbíhají k řece. Hned na návsi se v běhu svlékají, smáčknou háby pod paždí a to se utíká! U mostu se šaty hodí do trávy, kluk vyběhne na most, vyskočí na zábradlí, je-li katolík, tak se ještě pokřižuje, a hups! Tak voda vystříkne. Druhý div mu neskočí na hlavu. Pak plavou k „náledňákům“, vylezou na ně, vyhřívají se chvíli na slunci a skákají zase odtud do vody. Zatím se přiženou ještě jiní chlapci a už je živo a veselo. Nedbají nic, že jim ve škole zakazovali koupat se u mostu, kde chodí nejvíc lidí. Plavek sice nemají, ale stačí ruce, aby nepohoršovali mimojdoucích. Když se do vůle naskotačí ve vodě, jdou ven. A zase jeden přes druhého spěchá, aby už byl oblečen. Ale ve spěchu přece někdo popadne hrst prachu a hodí ji 59
kamarádovi za košili. Tomu se říká „dát letošního máku“. Nešťastníku takto postiženému nezbývá nežli se svléci a jíti ještě jednou do vody. Zapomene-li si někdo dát klobouk na hlavu, dostane „za kštici“. Kdo je první hotov s oblékáním, vezme kolík a zatluče jej čelem do země. Druhý jej má vytáhnouti nosem, ale když to nejde, pomůže si ústy a třetí kluk hodí kolík do vody a poslední, loudavý, musí se svléknout a plavat pro něj. Nepohádají-li se chlapci a nepobijí pro tento poslední akt, ukazují si, jakého kdo má hastrmana. Každý sevře si oběma rukama uši na chvíli a pak pozoruje, jakou barvu mají otisky uší v dlaních. To je hastrman. Kdo má zeleného, ten se letos utopí, to je barva hastrmanova. Potom jdou kluci za most, lehnou si do písku a vyhřívají se. Přijde-li nový kamarád a vyzývá je ke koupání, hrábnou si rukou do vlasů, jsou-li už suché. Ale to je jen formalita. Ať jsou vlasy suché nebo ne, jdou chlapci znovu do vody. Ale na svatého Jakuba je řeka prázdná, Kdo se toho dne koupá, je odvážlivec, protože má hastrman svátek (jmenuje se Jakub) a to on si tam někoho stáhne. Každý rok se chlubí některý kluk, že viděl na břehu červenou pentličku. Ale nezdvihne ji! Je to hastrman! Víra v hastrmana u nás u Švarcavy je velmi silná a pamatuji se, jak se mi ulehčilo, když jsem ve škole slyšel, že hastrmana není, Ale přece jsem tomu úplně nevěřil a sám, bez společníků, jsem se nerad koupal. Putna, Jan: U Švarcavy. /Napsal J.P./ Besedy Času, 11, 1906, s. 396-308
Jan Putna
Na Polavu! Vzpomínky jihomoravského člověka Část jižní Moravy u Židlochovic rozdělena jest Švarcavou na úrodnou, šťavnatou rovinu, kde cukrovka a obilí se výtečně daří, kde Švarcava jako Nil každoročně na jaře se vylévá a půdu pohnojí, na druhé straně jsou mírné pahrbky porostlé révou, se stromy jižních krajin broskví, marhulou (meruňkou), ba i stromem mandlovým. Švarcava líně teče krajinou, ani skoro nerozeznat, kam vlastně teče, na jejím břehu jsou lesy listnaté, vlhké, semeniště komárů a jiného hmyzu, obrovské vrby, stříbrné topoly na obou stranách řeky, v lese tůně a bařiny. Celkem prozaická to krajina, ta jižní Morava. Ký div, že jako studenti jsme zatoužili o prázdninách vyraziti někam, kde aspoň trochu romantiky nás čekalo. 60
A to jsou v celém okolí jedině Polavské hory se svým zbořeným hradem, před nímž stojí 3 zkamenělé panny, které jsou daleko viděti a o nichž koluje pověst, že jsou to zakleté princezny. „Zítra na Polavu, hoši,“ bylo heslem vždy na počátku prázdnin. Ve dvě hodiny ráno u mostu se sejdeme. „Dobře, já vezmu legrovku (kořalka z vinných kvasnic)“, nabízel se Rosa, „je to dobré na lačný žaludek, říkával dědeček, a na odřené nohy.“ Přijato, chutnalo to jako denaturovaný špiritus; ale na nohy to bylo dobré. A já donesu pistolu od strýčka Lihaříka, sliboval Procházka. Když se šlo na Polavu, muselo se vždy střílet, proč, to nevím, ale byl to ustálený zvyk. Pistole Lihaříka byla známa po celé vsi. Zřízena na kapsle ještě, rozumí se, ale měla tu podivnou vlastnost, že kohoutek dvakrát cvakl na prázdno a po třetí teprvé kapsli rozdrtil a rána vyšla. O kterési svatbě, kde jsem též byl pozván, používal Lihařík vínem rozjařený této vlastnosti pistole, ale strčil hlaveň do úst, potom stiskl dvakrát kohoutek, slyšeli jsme dva údery a srdce v nás strachem bušilo, pak vytáhl pistoli z úst, stiskl po třetí a rána vyšla. To opakoval několikrát, až rozvážní sousedé mu chtěli zbraň odebrati, ale on vylezl na ořech, tam na vršku strkal pistoli do úst, nabíjel a střílel jako zběsilý. Furiant jižní Moravy. Tato pistole se tedy vzala a asi 30 krejcarů jsme vyžadonili od svých rodičů. Však neradi i to dávali. Taková zbytečná útrata! Normální člověk jihomoravský dá si pro čtverku rozvrtat koleno. Ráno jsme šli vesele a plni humoru vedle zamžené Švarcavy, vrby a topoly jakoby jemným, bílým závojem byly zastřeny, z řeky se kouřilo, divoké kachny vylétaly s křikem z bažiny, srnka přeběhla přes cestu. To bylo látky k řeči. Překročili jsme „Kolby“ u Uherčic, poslední to české vesnice, a zanedlouho jsme byli v Pouzdřanech, kdež se mluví německy. Ti Němci nejsou zlí. Chtěl-li lid v Římě panem et circenses k svému štěstí, tak Němec jižní Moravy, má-li uzené maso a víno, je spokojený a národnostní vášně nezná. V Pouzdřanech měli slavnost hasičskou, ale nedostávalo se jim praporů; šli do Uherčic a vypůjčili si červenomodrobílé, vystrčili je pak klidně z vikýřů. Přišli cylindřatí páni z Brna a zle na to láli; „ a wos, wenn es nur a Fohn ist,“ odvětil bodrý Nemec pouzdřanský, a bylo dobře. V Pouzdřanech se snídalo. V hostinci jeden občan se dal s námi do řeči a ptá se, co jsme zač? „Studenti,“ odvětíme. „Ale jací: Schuster, Schneider, Tischler?“ „Ne, studenti,“ pravíme, to mu nešlo však do hlavy. V Pouzdřanech míval Žerotín lázně. Je to vesnice neobyčejně čistá, silnice zametená, domky obílené jako před posvícením, vůbec jihomoravské vesnice předčí svou čistotou vesnice české. Je tam silná slovanská menšina, ale ztracená asi, kdo by se jí ujmul, naši lidé nejsou agresivní. Ztratilo se tam na jižní Moravě české krve! Pohořelice jsou nám vyrvány, v Židlochovicích německé zastupitelstvo, ač radní jeden tam říká: das Mutter a die Kind, a ztráty jiné nás čekají. Z Pouzdřan se přijde do Trachtína, kamž naši hoši a děvčata chodili na vexl na němčinu. Ach, to byla němčina! Praví-li Lessing, že němčina se poslouchá jako když jede těžký vůz po špatném dláždění, tak ta trachtínská němčina se poslouchá, jako když psovi se šlápne na přední nohu. Ani Schönerer by jí nerozuměl. A přece má ten český táta radost, když jeho syn vydává ze sebe takové hrozné zvuky! Z Trachtína je na Polavu jen kousek. Přijde se ještě do Vistonic, zase bohatá vesnice. Vůbec Němci si dobře volili svá sídla. Ve Vistonicích chtěli jsme občerstviti 61
hladové žaludky. Co máte k jídlu? Guláš! Tedy guláš! Pamatuji na něj až dodnes. Přeli jsme se, z čeho asi je? Rosa pravil, že ze staré cikánky, Procházka mínil, že je to gumielastikum a mrštil kouskem o zem a vskutku guláš skákal do výšky asi na 2 metry. Kdo nevěří, ať jede do Vistonic! Než takové maličkosti nám tehdáž nic nevadily a stoupali jsme k hradu. Cesta se točí vinohrady, pak lesem a asi za hodinu od Vistonic byli jsme na vršku u kýženého cíle. Panny kamenné, na něž jsme zdáli tak zvědavě hleděli, ztratily valně na ceně, jsou to neforemná skaliska, hrad je od Švédů úplně roztřískán, jen několik sklepení se zachovalo, tam jsme z pistole Lihaříkovy stříleli, až to dunělo. Kohoutek dvakrát pracoval nadarmo, až po třetím stisknutí vyšla rána. Trní a bodláčí roste na zdích hradu a nějací dravci kroužili nad našimi hlavami. Sic transit gloria mundi. Vyhlídka je překrásná a ta je odměnou jedinou za celou tu namáhavou cestu. Pod hradební zdí sbírala jakási babka roští. Ptala se nás, odkud jsme. Z Nosislavi, díme. „Ja, da seid´s wol Hussiten?“ Když jsme hrdě odpověděli, že ano, změřila nás pohledem baby, jež přikládala polénko na hranici v Kostnici, a už s námi nemluvila. Z hradu jsme nastoupili cestu přes hřeben hlavního kopce polavského kolem kříže do Klentnic. Ze sklepa u silnice volá na nás kdosi: Kommts her! Jelikož jsme neměli vosk v uších a Siréna vábila ještě jednou, tedy jsme šli dovnitř, Němec seděl na čtvrtém schodku ve sklepě a pil. Vyptav se na naše nacionále pravil, že tam zná jednoho rolníka. To je náš starosta, už mnoho let jest starostou, praví Procházka z Křepic. Ach wos ein alter Bürgermeister ist immer ein alter Dieb, pravil Němec, znatel lidí, a napil se. Lakomec nebyl, sklenice kolovala, z každého sudu dal nám ochutnat. Sklenici vytřel kapesníkem, ale předtím si utřel čelo zarosené potem. Přitom pojídal česnek, nám dal kus studené pečeně. A vyprávěl o svém zamilovaném sklepě, že je tam nejraději a že tam spí; měl tam ve výklenku skutečně postel. „Zde se pomodlím, zde se vypláču, když mě něco trápí,“ slza mu sjela s černého oka po lesklé tváři a zastavila se na kousku česneku. My poslouchali, jedli, pili, dobrou vůli spolu měli. Němec rozvazoval vždy víc, dělal všelijaké pokusy, jak štuprem - koštířem (nástrojem skleněným na vytahování vína ze sudu) lze vytáhnouti víno, strčil vrchní konec štupru do nosní dírky, jednu si podržel prstem a teď táhl! Obstupuere omnes! Skutečně vytáhl asi půl štupru, vstříkl do sklenice a nám podal. My píti museli. Nevím, jak by to tam pod zemí bylo skončilo, jsouť sklepy jihomoravské nebezpečná místa nejen pro studenty, ale i pro vážné, velmi vážné muže. Němec seděl na putně, štupr v ruce, ukazováček na dolením otvoru štupru, aby víno nevyteklo. Pojednou bác, putna, Němec i štupr jsou na zemi a nástroj k vytahování vína rozbit k našemu štěstí. Pohostinný vinař chtěl koupiti ihned jiný, ale my se poděkovali a šli. Na zpáteční cestě jsme našli v lese krásné daňčí parohy, bratr je donesl domů a po prázdninách odevzdal profesorovi F., známému podivínovi, který kdesi v cizině při sbírání bylin ztratil život, se slovy: „Vaše Veličenstvo, zde nesu rohy z mamuta, který žil v Evropě s potahem i v Africe.“ „Sedět, řemeslníku, hlupáku, ráku, nevíš, že nejsem Veličenstvo, jsem doktor F.“ Vzal parohy a odnesl do kabinetu českého gymnázia v Brně. Budou tam až podnes. Rád na ty expedice prázdninové vzpomínám. 62
Putna, Jan: Na Polavu! /Napsal/ -or. Besedy Času, 8, 1903, s.218 - 220.
Jan Putna
Smrt. Vzpomínky z jižní Moravy „Nic naplat, půjdeme tam všickni, kde je začátek, musí být jednou konec, kde je život, musí být smrt,“ říkával náš starý soused Sokol, když zaslechl nějakou zvěst o těch posledních věcech člověkových. Ano, půjdeme tam všickni, starý Sokol už také šel a i my půjdeme, zemřeme jako otcové naši zemřeli. Člověk nerad myslí na hřbitov, máry, hrob, ale nic naplat, půjdeme tam všickni. Měl jsem často příležitost býti přítomen posledním věcem člověka; některé vzpomínky na umírání, pohřeb a smrt lidí jihomoravských utkvěly mi velice v paměti. První mrtvola, kterou jsem spatřil, bylo tělo jistého Ječmínka. Zabil jej blesk. Člověk záhadný, našli ho jako malé dítě v ječmeni, žádný nevěděl, odkud byl, kdo byli jeho rodiče, dali mu proto jméno Ječmínek. Žil jako poustevník ve vinohradech, v jeskyni, kterou si sám vydlabal.; jako děti jsme daleko před ním prchali, vždyť se o něm vyprávělo, že i žáby pojídá. Říci: „Dám tě Ječmínkovi“ - stačilo, aby matky zastrašily své rozpustilé děti. A toho člověka, kterému jsem se zdaleka vyhýbal, našel jsem já mrtvého pod hruškou voňavkou, které jsem chtěl učiniti návštěvu. Ležel na znaku, dýmku dřevěnou v ústech, mosazné knoflíky na červené vestě byly bleskem jako nůžkami odříznuty, tvář bolestně zkřivena. Nemilován při narození, neoplakáván při smrti - tak přišel a zase odešel. Ovšem na tu „voňavku“ jsem už nikdy nelezl. + Švarcava, Jordán jižní Moravy - si vyžaduje každoročně své oběti. Přijel šuhaj od Klobouk, hoch jako jedle, jel do Nosislavi pro písek říčný, horko bylo a voda vlažná lákala jako Siréna. Řemen dolů a hup do vody, a ta se nad ním zavřela, zapadl do tůně a už nevylezl. Byl jedináček. Syn jediný matky své a ta vdova byla. Dlouho to trvalo, než našli jeho mrtvolu. Starý Janda, zkušený rybář, znal každou prohlubeň a našel hákem i mrtvého slováckého šuhaje. „Ach, synáčku drahý, můj jedináčku, můj zlatý synu, proč jsi nám toto vyvedl! Proč jsi nás tak opustil!“ naříkala matka a lomila rukama. Potom naložili mrtvé tělo na písek, přikryli je slámou a jeli na klobouckou stranu. +
63
Ještě na jednu scénu u Švarcavy se pamatuji. Topil se dráteník v „zátočině“ od Židlochovic, srdcelomně volal o pomoc, soudruh jeho pobíhal zmateně na břehu sem i tam a házel mu větvičky do vody. Tu jde kolem jakýsi člověk z Přísnotic. Pro Boha vás prosím, volá dráteník na břehu, pomozte mu, 25 rýnských má v kabeli, sú vaše, skočte pro něho, já neumím plovat. „A co, Slovačisko, ať tam neleze!“ řekl necitelný lotr přísnotický a šel dál. Dráteník utonul. + S mrtvolou utopencovou ve Švarcavě provádívají se často nepěkné věci. Jako hoši našli jsme při koupání u břehu mrtvolu, hlava vyčuhovala z vody, mouchy a komáři ji obletovali. Šli jsme věc ohlásit starostovi: „No, však já to nějak spravím,“ odvětil, „kdo ví, co to bylo za lumpa.“ K večeru postrčil obecní posel mrtvolu dále, aby obec s mrtvým neměla zbytečné výlohy a komise. Tak prý se to praktikuje ve všech osadách na dolní Švarcavě. Jedna obec posílá mrtvolu druhé. Až ryby ukončí putování nebožákovo. + Poráželi dříví v lese obecňáku. Nejvíc řeči měl Vodička, stará vojna. Sloužil v Praze, v Uhrách a v Netálii. Vypravoval často neuvěřitelné věci a své příhody pronášel „latinsky“: „Tak jsem vám stál jednou vartu u Dunaje, přišla bouřka, mlác, mlác, najednou blesk dělá káčírky po vodě a na druhém břehu zabil krávu.“ „Také jsme vám dělali jednou most přes Dunaj, za půl hodiny byl most sakumpak hotový, sám císař pán Ferdinand nás pochválil a povídal: Safraporte, vojáci, to jsem si nemyslil, že to tak brzo uděláte! Já stál blízko něho a on vytáhl šrajtofli a dal mně 5 rénských, šak je má stará v kufru do dneška.“ Tak uměl bavit Vodička a každý ho rád poslouchal. V lese káceli dub. „Uskočit! Uskočit!“ volali, když praskaly kořeny. Všickni šťastně uskočili, jen Vodičku zasáhla větvička jako malíček tlustá do spánku a hovorná ústa jeho navždy se zavřela. Po šedivých vousech řinula do mechu krev a vojenská čepice se válela pod dubem. + Umíral souchotinář Hlavička, těžce oddychoval, potil se , dny a hodiny jeho byly sečteny. Bez vlády leželo tělo jeho pod červenou „duchnou“. Co se nadováděl za mladých svých let! Při muzikách býval prvním rváčem. „Chlapci, dnes budeme dělat maso, jen až radní odejdou,“ kolem pasu měl dva držáky a v kapse nabroušený „pajzák“. Slovo dodržel, příčina k bitce se našla a už držáky dopadaly na hlavy nepřátel, boj se přenesl na ulici a „Turek“ označující prodej tabáku měl dlouho na sobě krvavé stopy. Ovšem, že nejednou i sám ránu dostal; vrazil mu kterýsi „Křepičák“. o nichž jde pověst, že jsou potomci Tatarů, pajzák do hlavy, že mu tam zůstal trčet. „Tak te, chlape, mě budeš budat do hlave, počké, za to přindeš do kriminálo, s tém já pudo na okres k panu sudímu.“ A běžel skutečně do Židlochovic s nožem v hlavě a na cestě si několikrát hmátl na hlavu a brnkal na nůž, zdali tam nůž ještě vězí. Sudí se ho ulekl. Teď leží, oddychuje a filozofuje: „No, z těch nejhorších jsem nebyl, do kostela jsem chodil, proč by mně P. Bůh hříchy neodpustil, vždyť jsem nic neukrad ani nikoho nezabil;“ tak mluví, až krev, která pro něj v životě neměla ceny, řinula mu nyní z úst a zastavila jeho uvažování navždy. + Smutně skončil radní Záruba z Divák. Jel do Nosislavě pro křidlici. Prodávající chtěje naladiti kupce, vedl jej napřed do sklepa. Sklep je místo nebezpečné. Tam ve 64
sklepě jedli, pili, dobrou vůli spolu měli. „Co, to není žádné víno, co mně dáváte, to je voda, takových štamperlat vypiju 15 a budu soudit, vždyť jsem přece radní.“ Vypil jich 5 a lezl ze sklepa po čtyřech po způsobu malých dětí. Plácli si. „Křidlic koupím, zítra pro ni přijedu.“ Na cestě na voze si zapaloval dýmku, hořící sirka padla do slámy a Záruba utrpěl popáleniny, které byly smrtelné. Pro křidlici už nepřijel. + Zemřela žena starému Hanzlíkovi. „Ach, má Terezo, má drahá Terezo, proč mě necháš tu samotného, proč mě jenom opouštíš?“ Hanzlík naříkal nyní hrozně, kdysi před lety kopal Terezu, ženu svou, do stehna, že musila na 14 dní do nemocnice do Brna, nyní si rve vlasy: „Terezo, neslyšíš,“ volá do hrobu, „proč jsi mně umřela?“ „Ale neplačte tak, Hanzlíku,“ těší ho starý Vejvoda, „vždyť možná zase dostanete jinou.“ „A kterou?“ odvětí pojednou Hanzlík a obličej jeho probírá se ze slzí jako slunce z ranní mlhy. + Byl postrachem krajiny, starý Barták, „roubčík“ (pytlák), zloděj a lupič. Hajní se ho báli, hospodáři mu dávali výkupné, aby je nechal na pokoji. I cestovné přepadával, uloupené věci schovával v márnici na hřbitově. Jednou však špatně pochodil. Dymáčkovi stonalo dítě, o půl noci běžel do Židlochovic pro doktora. V „háku“ vystoupí na Dymáčka chlap: „Kožuch nebo život.“ Dymáček, starý kyrysník (zlámal na vojně 4 koně), odvětí klidně: „A já ti dám radši kožuch“, a milý chlap už ležel na zemi a Dymáček okovanými botami ho našlapával. „Když jsem šel nazpátek, ještě tam chlapisko leželo a kožuch už nechcél,“ vyprávěl později Dymáček. Ten chlap byl starý Barták. „Kroňhal, kroňhal, až dokroňhal!“ a po té noční výpravě už k sobě nepřišel; krajina osvobozena od nebezpečného člověka. + Vínečko jihomoravské mnohého předčasně sklátilo v hrob, jmenovitě když přišly dobré ročníky jako 1868 a 1875. Ty mnohému podrazily nohy navždy. Jaký švarný jonák byl Dundera, ale to vínečko, to vínečko! „Co chcete, vždyť ho tak moc nevypiju“ a pil pořád, od rána do večera, 6 - 8 mázů denně. Do sklepa zval k sobě každého, až se upil. Ranila ho mrtvice. Ponejprvé mu pastýř pustil žílu nástrojem, kterým pouštěl krev kravám. Dundera se zotavil, ale cítil, že ta zubatá není daleko. Rozkazoval, jak bude o jeho pohřební hostině: „Ta trojka toho bílého se Stráně, ta se nechá na můj pohřeb a musí se při pohřbu vypít až do poslední kapky.“ Rozkaz jeho brzo se vyplnil. Za rok a za den přišla mrtvice podruhé a už ani pastýř se svým nástrojem nepomohl. Víno bílé se Stráně se vypilo při pohřební hostině do poslední kapky. + Umírá puritán jižní Moravy. Smířen s Bohem i s lidmi nastupuje pouť do věčnosti. „Pomník mně nedávejte, to nechci, k hlavě bílou růži, k nohám červenou růži.“ Kolem stojí přátelé a příbuzní. „Proč pláčete? Vždyť se zase uvidíme. Modlete se radši.“ 65
Sám šeptá: „Dejž dobré skončení, ó Ježíši, věčné utišení věrným duším, přijď k nám k zpomožení, zbav od zatracení pro své narození.“ Potom je ticho, kdosi předříkává modlitbu za umírající a zase ticho slavnostní, jen urychlený dech umírajícího a cvakání hodin je slyšet. Už umřel... dají mu zrcadlo na ústa. Už umřel, ten dobrý člověk! Pláč a nářek ozývá se domem. Zvláštní ten lid jihomoravský a zvláštní bývá často i to jeho umírání! Putna, Jan: Smrt. Vzpomínky z jižní Moravy. /Napsal/ -or. Besedy Času, 11, 1906, s. 89 - 90, 97 - 98.
Jan Putna
Úryvky z deníku z roku 1903 Dne 14. ledna 1903. V krátké době dostal jsem dvě dlouhá překvapující psaní. První je od Smoláka. Píše, že je nemocen a chce odporučení na Lukla. Ale neudává, co je mu. Druhý jsem dostal dnes od Skály. Zase má nepříjemnosti doma. Dostal peníze na školní plat, polovici zaplatil a 25 zl. zůstal dlužen. Ředitel poslal upomínku domů. Náhodou ji dostala do rukou matka. Ta poslala peníze, ale nechce ho více vidět, jak mu psala jeho sestra v ostrým psaní, které mi taky poslal. Je celý zoufalý a žádá mě o radu. Co mu mám radit ? Odepsal jsem mu hezky ostře. Před nedávnem mi psal, že vede pořádný život, že je šťasten jsa zamilován a podobně. Chtěl jsem mu teď poslat peníze, ale rozmyslel jsem si to, dověděv se, že je školné už zaplaceno. Ať se učí počítat a spořit. + Dne 2. června na střelnici v naifském údolí. Těšili jsme se na kompanie, ale nyní říkáme, že ve škole bylo přece lepší. Byli jsme více mezi svými a dovedli jsme se vespolek pobavit. Zvláště 4. comp. byla vychvalována, že je ze zdejších nejlepší, ale hejtman nám nadá často jako ostatním. Mne má ještě nejraději. Lakomýho přes jeho snahu nemá v oblibě. Je na něm poznat modrou krev. Nedávno jsem dostal psaní od maminky. Tetka žabčická je prý vdaná ve Velkém Dvoře za katolíka. Byl jsem sice na to připraven, ale přece mne to zarazilo. Myslil jsem dříve, když jsem k ní chodil, že nemá přese mne a že mně někdy
66
vypomůže, ale byl jsem slep, že jsem nezpozoroval, že si mne bere jen za průvodčího, aby mohla chodit na hody nebo pozvat k sobě Havlíka. Toho prý si pořád chtěla vzít, ale on byl tak rozumný, že utekl raději do Brna. Přišla mně na mysl slova: do třetího a čtvrtého pokolení. Dle pověsti přišel můj předek z Čech do Kašnice, odtud snad už jeho potomek do Moutnic nebo Rozařína. Tam byl prý panským mlatcem a za věrné služby mu pán dal dům. Můj pradědeček měl dva syny. Můj dědoušek se přiženil do Nosislavě. Dle jeho vypravování dostal mladší bratr téměř všecko, on skoro nic. Za to se nesmířil už nikdy se svou matkou. Nastává rozklad v třetím pokolení. Mladší syn se dal do pití, propil vše, byl pytlákem, do kostela nešel. Ještě nyní chodí jako honec na panské hony. To vše viděli jeho rodiče. Prodal jim i dům v Moutnicích a oni tam směli bydlet proto jen, že výminek ten prodati nemohl. Otec můj mne upozornil na podobnost v rodě našem s osudy Hrabcovými v Herbenově románě. Já ale pozoruji, že rozklad začíná již i ve čtvrtém pokolení. Začnu hned u nás. V mém mládí, pokud se pamatuji, panoval u nás pokoj a mír. Otec byl přísný, ale dobrý. Nyní ale jsou u nás samé různice a hádky, jež vyvolává otec. Pokud byl dědeček živ, bylo to lepší, ale nyní čím dál tím hůř. Velmi často jsem tu tíhu a kletbu rodinných nesvárů zakusil na sobě, často nevinně, zato tím tíže. Sestra se vdala, ale nešťastně. Vina je myslím na obou stranách. Její tchyně ji nemohla vystát, vyčítala jí vše možné, a synovi nechtěli nic dát. Otec můj také jí dosud nic nedal a došlo to tak daleko, že ona je doma a s mužem svým ani nemluví. Otcova sestra je teta žabčická. Ta si myslí, že může užívat ještě světa a vdala se. Druhá sestra je vdaná za maminčina bratra. Ten pije, o hospodářství se nestará atd. Jsou tam samé různice. Někdy spí teta celý týden u babičky. To jsou žalostné poměry. Zbývám ještě já a mladší sestra. Těžké obavy mne svírají, pomyslím-li si, že kletba rodu má stihnout snad i nás dva. Zvláště při vzpomínce na Ludvičku je mně až k pláči. K tomu se pojí obavy peněžní. Mám ještě 3 roky studovat. Budu-li se vyživovat kondicemi, nemohu pořádně studovat, a peníze z domu žádám tak nerad. Vždyť mně již předhazují, že jsem jich tolik stál a že okrádám sestry. Je to tím horší, ježto si musím činiti výčitky, že i já způsobuji starosti a nespokojenost doma ještě rozmnožuji. Jsem často na rozpacích, mám-li pokračovat ve studiích. Tak rád bych vystudoval, ale což nedostanu-li místo! Nová starost a nejistota. Tento rok je ztracen a peněz potřebuji více než v Praze. Vede mě to často na myšlenku, že ti boháči jsou přece šťastnější. Je to vše příčinou mé časté nespokojenosti. Kéž by tomu Bůh brzy učinil konec! + 16. října 1903. V Hrušovanech jsem se ohlížel, čeká-li na mne Skála, ale nebylo tam nikoho. Šel jsem tedy sám domů. Uvítala mě Lujzka. Až mne překvapilo, jak za ten rok vyrostla. Domácí jsem všechny překvapil, poněvadž mne čekali až v noci nebo až druhý den. Doma jsem zažil tentokráte blahé chvíle. Všichni mne rádi viděli, byl jsem jim vzácný. Nejvíc jsem se potěšil s Ludvinou. + Také mi často připadá, zvláště od té doby, co jel Skála do Ameriky, že jsem snad přece tam měl jet. Snad bych býval našel onoho klidu duše ... + 67
Skála mi napsal z Ameriky obšírný dopis. Počíná klesat na mysli a žádá ode mne povzbuzení. V prvním dopise mne žádal, abych se seznámil s Maruškou. Nyní jsem od ní dostal druhý lístek, že František už prý má místo. 5.11.1903 Dnes jsem četl listy Zeyerovy sochaři Bílkovi. Ach, jaká to duše křišťálová, toužící po onom tajemství života, ba až mystická! Touží po pravdě a životu, světle a spokojenosti života v oddání se Kristu. Zda nalezl, čeho hledala duše jeho? Kéž já to aspoň naleznu! Putna, Jan: Deník z roku 1903. Torzo rukopisu. /36/ s. - Záznam ze 14. ledna je psán tajným písmem, které se dalo poměrně snadno rozluštit.
Jan Svoboda Ze zápisků rusko-francouzského legionáře V Rusku Vysedali jsme z lodi v Narvě. Ihned jsme šli na nádraží. Jelikož nebyly vozy, musili jsme přespat u nádraží v parku. Ráno 28. 7. jsme nasedli v Narvě, doprovázel nás Kamenský, ruský feldšer od naší roty, dobrý to člověk. Od roty jsme dostali stravu na 4 dni. Jeli jsme po trati Narva, Gdov, Pskov. Zde jsme si prohlédli část města, jež je velice pěkné. jedem tudy již po třetí. Dále přes Vitebsk, kdež jsme hulali po nádraží, pak Zlabina, odtud pak přímo k Bobrijsku. Na cestě jsme se sjeli s našimi hochy z Jekaterinoslavské gubernie. Ve Zlabině jsme museli přesedat. Osobních vozů nebylo a čekat jsme taky nechtěli, Sedli jsme tedy na nákladní vozy na seno, prapory rychlou jízdou vlály a my zpívali. Byl parní letní den, cestou jsme četli také v novinách, jak ruské části opustili naši brigádu, která se musela prosekat z ohně u Zborova. Byl to hezký podárek pro nás. Nasedli jsme na loď s ruským vojskem. Plukovní hudba nám hrála celou cestu až do města Narvy. Konečně přišla chvíle, kdy jsem mohl opustit 28. rabočij batalion, 8. rotu, kde jsem mnoho trpkých chvil prožil. Co se týče naší akce, bylo to poslední čas velmi pěkné. Stále nás přibírali. Národní daň jsme však z našeho nepatrného platu dávat nemohli. Týden před odjezdem jsme hráli divadlo, z čistého výtěžku jsme zaslali 20 rublů na naše borce. Josef Tomek, který byl také z naší partie, s námi nešel. Celý jeho švarm šel - tak to bývá, kdo moc mluví, málo dělá. Ve Francii
68
Až doposud vypsal jsem cestu z Ruska do Anglie, nyní vypíši dojmy a vzpomínky své z Francie, kamž jsme přijeli přes kanál La Manche, a to nejprve do Hávru. Zde upoutal naši pozornost hydroplán, jenž se spustil v přístavu na vodu a brázdil vedle naší lodi. Též i ponorky jsme si prohlédli. Jakmile loď zakotvila, vystupujeme z lodi a jdeme ulicemi Hávru doprovázeni francouzskou hudbou až do kasáren. Na dvoře kasáren uvítal nás pozdější ministr zahraničních zálkežitostí Dr. Beneš. Po něm promluvil kapitán náš Husák připomenuv, že jsme na přátelské půdě Francie, která první na světě vyřkla slova: „Volnost, rovnost, bratrství“. Obdrževše stravu na 3 dny odjížděli jsme z Hávru ve vozech zabedněných, ne jako v Anglii pohodlných. Na cestě viděli jsme samé vinice. Hospodářství zdálo se nám zde mnohem špatnější nežli u nás. Jabloně byly osypány jablky, jichž hromady bylo viděti kolem farem. Farmáři tlačí z nich víno, jehož litr jsme platili 20 - 25 centimů. Modrého ovoce je vesměs málo, zato mnoho ořechů. Je zde též mnoho pastvin, na nichž se pase mnoho krásného hovězího dobytka i ovcí. Dne 14. listopadu ráno vystupujeme z vlaku, jsmeť u cíle cesty. Před sebou máme město Cognac, jež je nám vykázáno, aby se zde zformovalo české vojsko. S nadšením jsme opouštěli Rusko spěchajíce do Francie, ale dožili jsme se tu zklamání. Francouzi viděli v nás jen ruské vojsko, jež se neosvědčilo na jejich frontě. Nás vůbec neznali, až nás poznali později. Francouz je hrdým na svoje „já“, o více zájmu neměl - špatná to stránka národa tak kulturního. Na druhý den procházeli jsme se městem a těšili se ze spousty růží překrásně kvetoucích a z krásných palem nasvědčujících, že zima zde nemá moci. Dne 21. listopadu navštívil nás Dr. Beneš za přítomnosti francouzského generála, jenž přehlížel naše vojsko. Po přehlídce na povel kap. Husáka obstoupili jsme generálního sekretáře Beneše, jenž nás informoval o Francii a naší akci, ukázal na vyspělost Francouzů proti nám a zase, v čem Francouze převyšujeme. Napomínal nás, aby se každý vzorně choval a dělal čest českému jménu. Řekl, že vstupem do vojska a zároveň na půdu Francie jsme svobodnými občany české vlasti a že máme býti řádnými vojáky nejen na pozici v rozhodné chvíli, ale i v týlu. Upozorňoval nás, že jsme nositeli slávy našeho národa, podle nás že bude souzen celek. Francie ve světové válce nejvíce krvácela, Čechů vůbec neznala, až naši vůdcové političtí za hranicemi pracující ukázali jí, jak jsme byli doma utiskováni od Němcův a Maďarů. Po 23 listopadu začali přijížděti dobrovolníci z Ameriky. 11. prosince byla přehlídka naší části generálem Cheré, velitelem 46. divize, ku které jsme administrativně patřili. Generál Cheré byl několikrát v Praze, znal naši histotii, osobně znal Palackého a Riegra. Dne 17. prosince byl podepsán dekret ustanovující naši armádu za samostanou. Zanedlouho přiblížily se Vánoce. Čtvrtý Štědrý den, co válečná litice zuří celým světem. První vánoční svátky slavil jsem v kruhu svých domácích, ujev na „černo“ ze Z., druhé v Rusku v Petrohradské gubernii, třetí ve Veolínské gubernii za frontou, čtvrté ve Francii v českém vojsko. Cio znamenal tento Štědrý den 1917 pro českého vojáka ? Jsou to první Vánoce, které slavíme my zde ve Francii, jako naši bratři v Rrusku, jako svobodní občané. Jsme sice jako ti exulanti z doby pobělohorské, ale jsme klidni a spokojeni, třebaže nemáme nikde přátel a nižádných zpráv z domova.
69
Všichni jsme shromážděni v sále Municipal, každý s utajeným dechem poslouchá přednášku a vánoční recitaci. Jak tklivě rozechvěla naše city melodie ukolébavky „Spi , Jezulátko, spi“, zazpívaná pěveckým souborem ! Nastalo rozdávání dárků. Francouzské dámy podílely zapomoci bří důstojníků. Stromek byl obrovský, krásně ozdobený. Výběr dárků byl libovolný. Vzpomínám na své drahé doma, jak oni se mají na Štědrý den a jak se těší na svátky, zdali mají s dostatek pokrkmů, zatím co my nasyceni vesele se bavíme mezi sebou, vzpomínajíce na úpící vlast Silvestra jsme oslavovali hlučně. Bratr T. přednesl proslov, po němž následovaly živé obrazy znázorňující utrpení českého národa, jeho probuzení a jeho triumfování. Když se ukázala Čechie, držící v pravici pozdvižené sršící oheň, obklopena jsouc bojovníky, zahrána národní hymna. Potom následovaly sólové výstupy a kuplety. Naši důstojníci se bavili s námi. Na Nový rok napadlo asi 5 cm sněhu - a již noviny se rozepisují, že tolik sněhu již dávno nebylo. V první polovici ledna byl k nám přidělen plukovník Filip, nynější divizionář a mnozí jiní francouzští důstojníci s ním. Dr. Beneš představil nás a řekl nám, proč jsou k nám přiděleni, abychom si jich vážili. Též vypravoval, jak dekret samostatnosti v nejpříhodnější dobu přišel domů a jaký rozruch tam způsobil. Večer se hrálo divadlo, jehož se vedle našich důstojníků zúčastnili i francouzští důstojníci s generálním sekretářem Benešem. Všem líbil se náš orchestr, jenž překrásně hrál. V druhé polovině ledna bylo již krásně, naši fotbalisté hrávali fotbal a my se dívali na ně, jak se potí. Dne 21. ledna byl formován 21. československý pluk. Každý se hlásil k těm zbraním, jež se mu líbily. Já jsem opustil svoje známé a šel jsem prodělat šestinedělní kurs ke kulometům. Vybral jsem si tu nejzhoubnější zbraň, abych se mohl pomstít za to, co jsem ve válce si musel nechat líbit. Kapitolka V Rusku je přepis z rukopisu Jana Svobody zachovaného v pozůstalosti jeho syna dr. Vladimíra Svobody. Část Ve Francii byla uveřejněna anonymně v časopise evangelické mládeže Bratrstvo, 3, 1921, č. l, s. 9-10.
70
František Losa
Několik vzpomínek z dětství Domácí babička Divné, že ano? - domácí babička. Je nutno však rozlišovat. U Rozbořilů měli totiž babičky dvě. Vezmete-li to všeobecně, tak jedna byla z matčiny strany a ta druhá z otcovy, ale vezmete-li to čistě po nosislavsku, tak jedna byla daleká a druhá domácí a ta, která zůstává v domě s manžely, je vždycky domácí a té, která zůstává třeba jen v sousedním domě, se vždy říká daleká. Dnes tedy něco o té domácí. Vzpomněl jsem si na ni s příchodem jara. Ne tak, jak jsme zvyklí na babičky myslet - vyhřívající se na sluníčku, s berličkou nebo podobně. Prosím vás, řekněte někomu v Nosislavi, že jste viděl Rozbořilovou babičku sedět a vyhřívat se za bílého dne, tak se vám vysměje, nebude s vámi vůbec mluvit. Vždyť ona vstává první na statku a poslední asi usíná. Ovšem, netrpí-li některý z jejích vnuků srdečním záchvatem a netoulá-li se večery na hrázi Švarcavy s děvčetem a podobně, To je ovšem těžko kontrolovat a o tom ani babička neví. Víte, něco bych skoro zapomněl: Vždyť ta Rozbořilova babička už ani babičkou není - je prababičkou, ale přesto jí budeme říkat babička, jako všichni u Rozbořilů. Abych se vlastně přiznal, jak jsem si na babičku vzpomněl: Na Velikonoční pondělí, tak jako všude na jižní Moravě, je u nás „mrskut“. Kluci mají proutěné žíly a běda děvčatům, která se hned z rána nezamknou někam do „velké seknice“. většinou ani to nebývá mnoho platno. On se v rodině vždy nějaký zrádce najde, který má buď rezervní klíč, nebo ví, jak vysadit okno. A děvčata jsou konečně ráda, že jim někdo přišel „namrskat“, a čím víc chlapců přišlo, tím lépe. Není o to, že dostanou, nebo že musí dát za to malovaná vajíčka, ale je zde zájem o ně, a to by nesměla být děvčata děvčaty, aby je to neblažilo. I já jsem se tak jednou vydal s řádnou žílou v ruce, brzo ráno na Velikonoční pondělí. Ovšem moje první cesta byla k Rozbořilům. Jednak měli čtyři děvčata „na mrskání“ a pak Vláďa byl můj nejlepší přítel, o němž jsem byl přesvědčen, že nějak najde cestu i do zamčené světnice. Ale Vláďa tenkráte zaspal a já našel vzhůru jen babičku. A babička rozuměla touze takových nedorostlých kloučků s proutěnou žílou. Ještě povzbudila: „Běž a natříské jim, beztoho v nich nic dobrýho néni. Ale jak rozbiješ nekde vokno, tak se těš!“ Já jsem se ovšem těšil. Vykročil jsem s odvahou, ale nakonec se splnila jen ta druhá část babiččiny řeči. „Vokno“ jsem rozbil a ne jedno, byly to asi čtyři. Dalším faktem k uvážení bylo, že totiž žíla má dva konce a ten tlustší ještě dodnes cítím na jistých částech těla. V takových případech babička neznala milosti a bylo jí jedno, bylli to Franta „Rozbořiluj“ nebo „Losuj“.
71
Vzpomínám na druhou příhodu s babičkou: bylo to jen několik dnů po Velikonocích. S Vláďou jsme byli stále kamarádi, ač od první příhody uplynulo již asi 8 - 9 let. Ve mně kolovala divoká krev naší rodiny. Totiž, abych vám to vysvětlil: Otec byl vždy s polní prací velmi brzo hotov a tak se kupříkladu říkalo, že když druzí v Nosislavi ještě nezačali svážet obilí, že naši mají dávno všechno ve stodole a že se u nás v tu dobu dere již peří nebo „vařijá trnke“. V jedno takové jarní odpoledne, bylo to na začátku dubna, sváděl jsem Vláďu k první koupeli v jarní vodě ve Švarcavě. Vláďa byl fyzicky poněkud slabší mne a bál se tak brzy vlézti do vody. Ovšem, já statně přemlouval a také přemluvil. Bylo po studené koupeli. Přišli jsme k Rozbořilům na dvůr. Zuby nám trochu drkaly a v tváři jsme byli trochu namodralí, ale mladá krev hodně snese. Žel, nesnesla to však babička. Poznala to hned a přímo k nám: „Kde ste bele?“ „Kápale se.“ „E ve blázni jedni. Chcete si neco uhnat? A to jistě ten Losuj divoch všecko spískál. To se ti uš uškvařilo sádlo, veď? Ešče be vám neškodilo vobám trocho mlato ...“ Ovšem k tomu nedošlo. Byli jsme už starší studenti, ale slovní sprchu, a hodně slanou, jsme tenkráte od babičky museli ještě snést. + V této době se pak dostává těm malým od babičky náboženské výchovy. Ale tak, že si toho babička není ani vědoma, že se stává prvním učitelem vnoučat. „Babi, kdo nalíhl to žlutý kuřátko?“ ptá se babičky malá Vlastička, batolící se kolem dřevěného domečku pro kuřata. „Ale di, te plkšo malé, to se nalíhlo pod kvočná.“ „A babi, kde se nalíhla tá bílá kvočna?“ „No take pod kvočná.“ „A kdo udělál tá první kvočno?“ „Víš, Vlastičko, tá udělál Pán Bůh.“ „A jaká bela tá první kvočna, kerá Pán Bůh udělál? „Já nevím, dítě, ale třeba černá.“ „A proč jo Pán Bůh udělál černá?“ „To já nevím.“ „Babi, Pán Bůh mesim uš nemňél víc bílýho těsta, veďte?“ Na toto už babička neodpovídá. Pak přijde zas Lidka se svými rozumy: „Babi, já uš vím, kdo to je žalmista, co vo něm decky vekládajá pan falář v nedělní školi.“ „No, kdo teda?“ „Staré kostelník Mahovské, co bévajá v „Krážko“.“ „Ale di pryč, kdo ti to povídál?“ Žádné! Kostelník Mahovské decky dávajá na tá velká tabulo v kostele čísla žalmo, keré se potom zpívá a voni sá teda žalmista.“ „Lidičke, co ti hažarti všecko splkajá dohromade!“ povzdychne babička a pak vysvětluje: „Víš, žalmista, to bél král David, co zabil kameněm z prako vobra Goliáša.“ „Babi, já vím, kdo je vobr.“ vyhrkne honem Vlasta. Vobr je Loskotuj pacholek, protože je velké a naši tatínek říkale, že je jako vobr.“
72
„A to néni pravda,“ vyrazí Lidka.“ Loskotuj pacholek néni žádné vobr, je slon, abes věděla. Náš Blaha povídál, že má hnáte jako slon, a tak je teda slon.“ „Ale děti, děti, co to zas plkáte za hláposti,“ přispěchá honem babička, aby věc rozřešila. „Deť von je člověk jako každé hiné.“ Pak přijde zas Vlasta se svým. Na obra a kvočnu již pozapomněla a povídá: „Babi, že nevíte, kdy teče voda do kopečka?“ „Ale di, budeš plkat, voda přece nikdá do kopečka neteče.“ „A teče!“ „No, to bech ráda věděla, kdy teče voda do kopečka.“ „Deš stréček Kopeček pijá.“ „Tak se podívéte,“ vzdychne zas babička, „majá te děcka víc rozumo jak člověk.“ Babička se ani nenadá a blíží se k poledni. Honem utíká rozdělat oheň ve sporáku a začíná vařit oběd. Mezitím se vrací Staník s husami, Frantík s tatínkem z orání a ostatní zase z jiné práce. Babička má zatím již stůl přichystaný pod moruší na dvoře. Tak to jde celý týden. + Až v sobotu je změna. To se vyženou všichni z domu, kdo nejsou „ženský nebo děvčata“ a nastává čištění a drhnutí. Babička drhne ve „véměnce“. Běda však, kdyby jí někdo šlápl na umytou podlahu, pokud je mokrá! Když venku pršelo a kluci museli zůstat doma, tak to ovšem zkoušeli, ale jen jednou a pak už se odpoledne ve „véměnce“ neukázali. Jednou to zkusil i Staník, ale žel, jeho pohyby byly pomalejší než babiččiny a hadra, kterou babička utírala podlahu, se s mlasknutím přilepila na líce a dodnes si ten mokrý políček neodlepil, ač je Staník již pomalu panem učitelem. Babička se s vnuky nemazlila. Snad když byli v peřince, anebo do tří let. Ale milovala je zdravou láskou a to poslední by pro ně obětovala. Sobotní odpoledne bylo pokračováním čištění. Vše muselo být uděláno do soboty večera. Nic se nesmělo dělat v neděli. Boty se musely lesknout. Pamatuji, jak stávaly řadou, pár po páru. A věru, pěkná řada: osm dětí, tatínek, maminka, babička, dědoušek a strejček, a každý dva páry bot, všední a nedělní. Na večer pak bylo generální mytí. Odrostlejší se vykoupali ve Švarcavě, která tekla pod stodolou, a malé vykoupala babička na dvoře v neckách. Co při tom bylo smíchu a pláče, těžko popisovat. Však víte, jak mýdlo štípe v očích. V neděli je zase babička první na nohou a pomáhá děti oblékat. Všichni z rodiny musí do kostela, až po tu nejmenší. A babička je má ráda pěkně nastrojené. Hned rovná stuhy nebo povytáhne shrnutou punčochu, opráší peříčka a všechno musí být v pořádku. V neděli ráno je kolem babičky nejvíce dětí. Nemá vnuky jen ve statku, ve kterém bydlí. Je jich ještě celá řada mimo to. Obyčejně v neděli ráno před kostelem se přijdou babičce ukázat. Buď má některý z nich nové šaty, boty, klobouk nebo cos jiného. Babička se pak vždy diví, jak mu to sluší a z jaké výborné látky to je. A ještě se ke Zbořilové babičce pro něco chodí: pro růže. Babička má u výměnky krásnou zahrádku a v ní plničko růží. Nepěstuje je sama. O ty má starost dědoušek nebo „stréček“, ale babička je stříhává a dává dětem v neděli „na vonění“.
73
Dostával jsem od babičky vždy krásné poupátko v neděli ráno, když jsem se stavoval pro přítele, abychom šli spolu do kostela. A dnes mi vzpomínky na milou babičku voní, jako kdysi ta poupata růží v nedělní jitro. A co se babička nastarala, když již děti dorůstaly. Pomáhala, jak mohla. Hochům odjíždějícím na týden do Brna za studiemi babička přibalovala jablka, hrozny, kadlátka, jindy buchtu nebo peníze. Co kdy bylo. Jindy zas přemýšlela o každém zvlášť. Říkávala pro sebe: „Tak Václav ešče tři roke a bude falářem, Vláďa uš je hotové a učí. Neškodilo be, abe dostál brzo místo řídícího. Frantík je duma a bude z něho dobré hospodář. Staník ešče dva roke a bude učitelem. A děvčata sá zdravý a pracovitý, bezteho se brzo vdajá, jen abe Pán Bůh dál, a ščastně.“ Tak přecházela v mysli od jednoho k druhému a prosila Boha o ochranu nad každým z nich. Škoda, že není více místa, abych napsal více o Rozbořilové babičce. V Nosislavi ji každý zná a každý ví, že bych musel ještě mnoho dobrého napsat, abych vám ji popsal lépe. Jsem si jist, že si babička povzdychne, až bude číst tyto řádky: „Take ten kluk muhl mlčet a nemusél na mě všecko veplkat.“ Doufám, že se se Zbořilovou babičkou ještě někdy uvidíme. Představuji si to shledání někde tam u Zbořilů na dvoře „pod malperňá“ a babička si vzdychne: „A bele to lepší čase, deš ses tade proháňél bosé a hubo černá vod malperní.“ Musel bych jí odpovědět: „I ono je dobře i teď, žití je radostné a zvláště, mámeli v našich statcích takové babičky, jako jste vy.“ Rajčula Co se na strnisku dělalo? Mělo se pást, ale dělalo se vše možné mimo toho. Je možno na vše si pamatovat? Snad na něco: První věcí, která se na strnisku udělala, když se husy dohnaly, byla „rajčula“. Byla to spletitá směsice udupaných cestiček a na nich se hrálo „na honěnou“ Nejdříve se vytrhalo strnisko v šíři asi půl metru. Udělalo se hlavní kolo a v něm pak poboční cestičky. Měkká půda se po vytrhání strniska krásně udupala a při „rajčuli“ se to slastně honilo. Ale komu by se chtělo stále honit? Chvíli to bavilo, ale pak se uteklo z „rajčule“ k mandelům a hrálo se na všelicos. Někdy i na takové hry jako „na tatínka a maminko“ nebo „nevěsto a ženicha“. Ale při tom se šlo do tak krajních napodobování skutečného života, že z toho vznikly hádky a nakonec pak i nějaká manželská i nemanželská bitka. Často se dělával „panák“. Jeden z pasáků si lehl na záda, zvedl nohy do výšky a na ně se mu oblékly části oděvu a sformovala se i hlava. Pohybováním nohou pak vznikla směšná figura. Když byla hra v nejlepším, někdo zděšeně zvolal: „Veselé de!“ „Stréček Veselé“ byli obecním hutařem a dávali pozor na ovoce na všech polích, ale i na to, aby husy nešly do škody. Ve hře se obyčejně na husy úplně zapomnělo a ty, užívajíce své svobody, pravidelně vlezly do sousedního, ještě neposečeného obilí.
74
Stréček na tvrzi „Stréčko, kam dete?“ „Do kostela.“ Kluk, který seděl za hřejivého letního odpoledne v „žebračce“ na schodkách a hrál si s kuličkami, otočil na stréčka svoji utrnkanou hubu, zaščuřil se a povídá: „Hale stréčko, se sotůrkem se přece do kostela nechodí.“ „E, te mě mesim budeš hučit, jak tam mám chodit,“ zabručeli stréček a šli svojí cestou. Kluk si ze strýčkova nepříliš lichotivého oslovení nic nedělal a hrál si dál „jako be se nechumelilo“. Byl na takovou odpověď dávno zvyklý. Chodívali tudy stréček často a takové oslovení bylo mezi nimi běžné. Stréček Rozbořiluj nebyli klukovi, který je oslovil, strýčkem. „Stréčko“ se u nás říká každému ženatému muži. Nikdy však se neoslovuje v jednotném, ale v množném čísle. Soused Rozbořil nebyl starý, ani mladý. Měl již přes padesát, ale do šedesátky měl také ještě několik schodků. Hospodařil na statku, kterému se odedávna říkalo „Na tvrzi“. A skutečně byla to starodávná tvrz. Kolem hlavní budovy byl vykopán příkop, který kdysi byl spojen se Švarcavou. Vzadu za stavením byl rybník. Švarcava tekla přímo u statku, který nestál čelem do dědiny jako pravidelný jihomoravský statek, ale vedla k němu tak zvaná „hulička“. Hlavní budova, která je užívána hlavně v zimě, má zdi až přes metr široké. Mimo to mají na tvrzi také tajnou skrýš, která byla pro nás kluky vždy hrozně lákavá, a ten, kdo v ní někdy byl, byl mezi kluky velmi vážen. Z tvrze vedla také dlouhá podzemní chodba až do starého, baštami obehnaného, nyní katolického kostela. Nejen tvrz sama byla zajímavou, ale i její hospodář. Nechci přehánět a nechci zkrašlovat. Popíši vám jej tak, jakým byl. Se všemi chybami i dobrými vlastnostmi, které měl. Potkali byste jej na cestě z tvrze do sklepa dosti často za den. U Rozbořilů měli vinný sklep zrovna pod baštami katolického kostela a stréček proto říkávali, že chodí „do kostela“, aby lidé „nepomlávale“, že si tak dost často za den zabrousí na ten „hlt truňko“. Dokud ve sklepě co bylo, stréček chodili často se slaměným sotůrkem, z něhož vykukovalo stydlivě hrdlo tak zvané „hranky“, hranaté sklenice, které se užívalo na přenášení vína ze sklepa domů. + Švarcava, koupání a příhody při něm byly častým a vděčným předmětem při takových večerních besedách. Nebyly však jen letní, ale i zimní příhody na Švarcavě, Jedna se stala i stréčkovi na tvrzi: „Zabíjale,“ Na „zabijačko“ se každý chystá již několik dnů napřed. Napalují se konce „špélků“, chystá se koření do jitrnic, smola na zdírání štětin a nejmladšímu z domu se nařizuje, aby byl při ruce, že bude držet „vocas“. Tak jako každý řádný hospodář, i stréček Rozbořil se na tuto významnou událost řádně připravovali. „Špélke“ měli již připraveny a napáleny a koření nachystáno a smolu na drobno utlučenou. Bylo krásné, mrazivé zimní ráno. Mráz byl 75
tak silný, že Švarcava byla již po několik dnů pokryta ledem. Jen místo, kde na tvrzi nabírali vodu ze Švarcavy, bylo prosekáno a udělána „prohlábka“. V to ráno vypadalo vše slavnostně. Nože byly nabroušeny jako břitvy. Voda na opaření vepře již v kotlích vřela. Stréček v bílé řeznické zástěře běhali po dvoře v slavnostní náladě. Nemohli se dočkat sousedů, kteří jim měli pomoct držet vepře při píchání. Vepř hladem již řádil ve chlívku, poněvadž se mu den předtím nedostalo nic k žrádlu. Nemohl se dočkat své poslední hodinky. Konečně však nadešla. Sousedé slavnostně vešli do jeho stanu, hodili smyčlu na zadní nožku a tlustého pana domácího vytáhli na mráz. Pak jej násilím povalili a stréček - „píchle“. „Jáško, hale bela to šikovná rana“, oddychli si stréček. „A te, Nánka, nachysté tá klučená smolo, me to zatím pudem do „prescháza“ zapit“. Mezitím, co „sásedi zapíjale“ celou událost se stréčkem v „prescházo“, milý vepř se sebral, poněvadž byl píchnut mimo srdce, a rozběhl se k dvířkám, která vedla k Švarcavě. Než všemu mohli sousedé se stréčkem zabránit, vepř po zasněžené hrázi sjel rovnou do „prohlábke“ pod led. Jen to žbluňklo. Pak již vepře neviděli. Hledali ho pod ledem, ale nenašli. „Jáško, muhle to bét hale klobáse,“ zabručeli rozmrzelý stréček Rozbořil. „No, hale vevedle sme to.“ povzdechli sousedi a neblaze se rozešli. Pak ledy povolily příchodem jara. Hrozily i dřevěný most strhnout. Hasiči ovšem chránili. Starýmu Nečasovi i helmice spadla do vody ze samé horlivosti. Později pak, na jaře, ale nevím, je-li to pravda, našli prý Rozbořilovýho vepře až v Uherčicích ve vodě a měl prý na hlavě Nečasovu hasičskou helmici. + Ovšem bylo pak těch příhod více. Vzpomnělo se i na tu, jak zase jeden „druhé stréček“, Laskaluj, „chcele“ chodit po vodě jako nějaká nadpřirozená bytost. Pořídili si k tomu „páčke“ (měchýře), nafoukli je a uvázali na nohy. Pak odvážně vstoupili na hladinu Švarcavy. Ovšem rovnováhu neudrželi a převrátili se do vody. Měchýře jim držely nohy navrchu, takže nechybělo mnoho a byli by se utopili. Stréček Rozbořiluj měli co dělat, aby jej vytáhli z vody. + „Stréčko,“ oslovil jsem jedno letní odpoledne stréčka Rozbořila na tvrzi, když bylo právě Petr a Pavla, „ve máte neska svátek, né?“ „Ba né chlapče, jen půlko.“ „Ale, jak to?“ „Půlko mně vzál Petr,“ smáli se stréček. „Tak poťme neska na rybe.“ „Ba, chlapče, měle bechme. V Termanco sá ščike jako selata. Uš sme tam po leta nechytale.“ Stréček Rozbořiluj byli velký rybář. Ne snad, že by měli rybu za zvláštní lahůdku, ale říkali: „Ryba je přece maso, a to je lepší než fazula.“ Sehnali jsme tedy několik jiných sousedů. zapřáhli koně a jeli do Termance na ryby. Nevod jsme měli smotaný v zadní košině a škopek na ryby také. Maminka vždy nás těšila nadějně: „No, ve teho mesim dovezete; taklé debe te rybe bele huvázaný u kůla.“ Termanec byl listnatý les a v něm bylo několik rybníčků. Ryby tam byly, ale horší bylo, jak je dostat. Ve vodě bylo plno trávy a napadaných haluzí. Byla to práce, 76
než se takový rybníček vyčistil. Pak se voda pořádně zakalila šlapáním v bahně, kterého bylo na dně až dosti. Až byla voda zakalená, ryby nemohly vydržet u dna a vystrkovaly hlavičky na povrch. Lehce pak se daly chytnout. Někdy stačilo třeba jen řešetem pod něj zajet a vyzvednout pak řešeto i s rybou. Tedy na toho Petra a Pavla jsme jeli na ryby a jeli s námi i jiní stréčci a několik mladíků. Já byl ještě moc malý, než abych mohl tahat v bahnitém rybníčku těžký nevod, a naši mne vzali na tuto rybářskou výpravu jen proto, abych „voháňél koňům muche“. Ovšem já nebyl se svojí funkcí mnoho spokojen, mnohem raději bych býval tahal se „strécama“ nevod, ale moje protesty vyzněly na prázdno. Po prvním zabrání nevodu úlovek nebyl skvělý. Několik jen polekaných běliček. Ale stréček Rozbořiluj přijali i to s vděkem. „Jáško, aspoň vokáška,“ povídali. „No, každé počinek dobré“, odpovídali druzí. Všichni měli na sobě staré, obnošené šatstvo. Stréček si dokonce vzali i „vesoky bote“. Ale tyto pak se jim staly osudnými. Stréčkovi se do nich za chvíli nabralo tolik bahna, že se nemohli hnout a přitom byli ještě po krk ve vodě. „Jáško, take na vostudo sem si te bote vzál“, nadávali stréček, ale nebylo to již nic platno. Boty z vody nevytáhli. Po roce, když jsem tam na jaře přišel, tak na tom místě rostly velké zelené listy leknínu v podobě podkov. Vyprávěl jsem to stréčkovi. Zasmáli se a povídali: „Jáško, to si jistě vzale mustr z podkůvek na méch botách, co sem tam vluni nechál. Ale bestak po nich nic nebelo, dělál jich ešče staré Galus.“ Druhé zatažení nevodu bylo šťastnější. Mimo několika kaprů vytáhli jsme i velkou štiku. Vzali ji z nevodu a hodili do škopku s vodou. Mně ovšem štika byla obzváště zajímavou. Zajímal jsem se o ni tak vtíravě, že jsem jí strčil i prst do huby. Tam to šlo lehce, ale ven jsem ho nemohl za nic dostat. Tahal jsem ze vší síly a štika sebou házela jako divá. Byl jsem k ní nedobrovolně připoután tak dlouho, než přišli stréček. Ten, jak viděli můj bolestně stažený obličej, věděli, oč běží. Povídali: „Jáško, hale drapla ti, co?“ Vzali můj prst, postrčili dozadu a byl jsem vysvobozen. Jizvy však na prstě zůstaly. Losa, František: Několik vzpomínek z dětství. Křesťanské listy (Pittsburg, Pennsylvania), 31, 1929 a 32, 1930. - Všechna pokračování nejsou v současné době dochována.
Šesti pro štěstí Tak si to říkáme v jetelišti, když hledáme šestilístky. Je-li šest šťastné číslo, to nevím, ale že byl jednou jeden šťastný šestilístek, o tom vám teď povím. Šestilístek Sdruženců: proto nebyl tak viditelně souměrný jako jetelový. Každý lístek z jiného pole. ten dlouhý - ouzký - Láďa z Vanovicka, po něm co do délky Růža z Nosislavě, 77
pak Anča z Čech, Max z Klobouk, Anča z Nosislavě a Fanynka z „Ródky“, jež byla tím nejkulatějším lístečkem. Zbytek brumovicých kursistů. V pondělí ráno se probudili v Kloboukách v 7 hodin. Max ovšem později. Na klobuckém náměstí se právě trhaři sjížděli, když se šestice scházela. Sněhu bylo asi 5 cm, mrzlo a padal nový sníh. Lidé chodili a třásli se zimou. Úsměv jim mrznul na tvářích dřív, než se objevil. proto se za námi ohlíželi, že jsme se smáli. Max - vůdce. Jdeme vzhůru po zasněžených schodech. „Hen, tam na kopečku kaplička, mosíte lóbat schody !“ Jako na povel klekla Anča a lóbala 15 schodů a ostatní se smáli, jaká je za ní cestička až dolů dlouhá. Dobré naučení ! Stoupat a stoupat Žádné dívání se svrchu na Klobóky. Jak jsi se zadíval, už to bylo: Čočíš, čočíš a nohy ti hojedó. - A smích nás neopustil. Ať jsme šli lesem, polem, loukou, přes kopec i údolí, všude bylo krásně a radostně jsme zpívali: „Sečti dary ...“ A šli jsme svorně vedle sebe; jen s kopce jinak. Fanynka-koulička se kutálela. Růža nesla kufr přetěžký a když on lóbal zemi, Růža lóbala kufr. Láďa se díval na Diváky, zatím co Max básnil. Pak se všichni ztišili, Max se rozohnil vzpomínkou, jak v Nikolčicích zvonili, když jednou nosislavští Sdruženci jeli někam „dělat návštěvu“. A v té chvíli jsme stáli na kopci. Pod námi v zasněženém údolí Nikolčice. Na věži bilo půl dvanácté a Max vykládal, jak jednou vyjedli nikolčickou faru ... V kuchyni paní farářová dovářela oběd. Najednou silné zazvonění. Ale paní farářová se nelekla. Klidně sáhla do kapsy, vytáhla padesátník. Byla si jista, že za dveřmi čeká stará, známá pondělní žebračka. Otevřela - a šest rozesmátých lidí před ní. Vůdce zahajuje delší nesouvislou řeč a ostatní mu pomáhají. Paní farářová vidí malé trojúhelníčky na kabátech. Sdružeňáci ! Jakže ? Z brumovického kursu ? A to pojďte dál ! Za chvíli je v kanceláři živo. Jaroušek půjčuje dalekohled, díváme se do Číny, Japonska a na stolek pana faráře. Potom do Asie, Afriky a do farské zahrady. A když pan farář skončil hodinu ve škole, našel ve své kanceláři cizí, domácí lidi, kteří právě dojídají koláče - jeho svačinu. A teď ta debata. Pan farář má báječnou zkušenost, asi z dřívějších let. Vypravujeme, vypravujeme a když poznal, že mluvíme už zase z hladu, posadil nás do kuchyně před klobásy. A paní farářová nosila a pobízela. Krotcí hosti. Talíře se prázdnily, z klobásy zbyl jen motouz obecný a nad ním vzdychala nosislavská Anča, že už nemůže. „Vy jste se hledali, až jste se našli,“ ujišťoval pan farář. Muzikanti, zpěváci. Klavír, housle, zpěváci v půlkruhu, sólista uprostřed a pan farář v kožiše zahřívá se u studených kamen. Mezi provoláním slávy zpěvákům uvažuje o tom, zda by neměl otevřít okno do ulice. Max se dívá na hodinky s hlubokým povzdechem. Za mrazu jsme přišli, za mrazu odejdem ... Ale bylo bláto. Takové důvěrné je jen v Nikolčicích. Pan farář s paní šli s námi až do Křepic, kde jsme se narychlo rozhodli zakoupit loď pro šest osob. A tak jsme šťastně dopluli do Nosislavě, právě když se rozsvěcela elektrika. Chcete-li se mít dobře, jeďte do Nosislavi. U Novotných, u Losů a Zbořilů zapomenete, že čas utíká. Ve středu ráno rozdělil se šestilístek. Loučení, loučení ... Však taky Švarcava stoupla ! Ještě poslední pozdrav a už míříme k Židlochovicům. Losův Blaha řídil koně a zpěv. Chtěl-li, abychom zpívali v šestnáctimnách či osminách, ujížděl přes drobný štěrk. Chtěl-li noty celé či půlové, jel zvolna přes výhybky. Ejhle dirigent ! Ze Židlochovic jeli tři trosečníci a v Brně se ještě rozdělili. Upřímná slova na 78
rozloučenou, stisknutí rukou a zůstala jsem sama. Beru čtení do rukou - nejde to číst. Brumovice - Nosislav. I ten vlak vede stále stejnou: Brum, brum, Brumovice ... Bratrstvo, 10, 1928, č. 1, s. 11., fot. - „Cestopisnou reportáž“ o putování šesti mladých členů Sdružení mládeže českobratrské církve evangelické, kteří se vraceli z týdenního kursu v Brumovicích v lednu 1928 pěšky z Klobouk u Brna přes Nikolčice a Nosislav, odkud polovina z nich pocházela, napsala pod šifrou A.Č. z Chocně (Anča z Čech).
Olga Ottová
Teti Fádr Jmenovala se vlastně Faderhonsová, ale pro farskou rodinu to byla vždy jen teti. A aby poznaly mezi mnohými tetičkami, o kterou jde, zkrátily kazatelovy dcerky její jméno na teti Fádr. Žila docela sama v malé chaloupce. O své rodině nikdy nehovořila. Říkalo se, že má syna. Jednou ji navštívil muž, který mohl být jejím synem, ale zase se ztratil ve světě. Teti si na samotu nenaříkala. Na faře opatrovala dva synky, které z celého srdce milovala. Jednou lovila divokého Jiříka z potoka a nesla jej mokrého a plačícího na zádech domů. Starší Pavel, který za mladšího bratříčka odpovídal, měl skládat účty před přísným otcem ze své nepozornosti, ale teti Fádr všecko urovnala. Podruhé se v neděli ráno před devátou hodinou rozlehly farou strašné rány. Kladiva neúprosně bušila do visícího železného hrnce. Tyto hrozné zvuky vycházely z půdy, kde oba bratříčci „zastupovali“ zvoníka. Zdálo se jim, že už je čas svolávat zvonem věřící do kostela a zvoník asi zaspal. Ujali se tedy úkolu po svém. Netušili, jak vyděsili celou rodinu, nejvíce otce, který se soustředěně připravoval na odchod do kostela. Když zjistil, odkud zvuky vycházejí, hnal se po schodech nahoru k půdě. Ale před dveřmi půdy stála neohroženě teti, pevně rozhodnuta zakročit. „Důstojný pane, prosím jich, nechodějí tam. Za chvíli nám budete kázat a teď se máte rozčilovat?“ Důstojný pán poslechl. Beze slova se obrátil a odešel do kanceláře, aby si oblékl talár. Přitom si říkal, že by na světě mělo být více takových teti Fádr, které by dovedly povědět pravé slovo v pravý čas. Léta ubíhala. Oba bratři vyrostly v muže. Starší Pavel kázal po letech na kazatelně po svém otci, mladší Jiří se stal důstojníkem. Rozdílné povahy, rozdílná povolání. Teti Fádr přicházela pravidelně každou neděli do shromáždění a potom vedly její kroky na faru, kde se zdržela do večera. Kazatelovy dcerky Alžběta a Jana se na ni vždycky nesmírně těšily a toužily po jejím vyprávění ze starých časů. Oba bratři nedali na teti ani ve stáří dopustit. Měli ji stejně rádi, jako když byli malí chlapci. Když se Jiří
79
za Protektorátu dostal do koncentračního tábora na pět let, byl předmětem modliteb věrné teti. Jednoho nedělního rána teti nepřišla do kostela. Alžběta a Jana byly již velké, ale teti Fádr byla pro ně stále jakousi pohádkovou babičkou s růžovými tvářemi a s dobrotivým, pokojným výrazem v očích. Když se teti neukázala na faře ani za dva dny, řekl tatínek: „Běžte s maminkou k teti, co je s ní. To není samo sebou.“ A tak šly. Ba pospíchaly, aby byly co nejdříve v její chaloupce. Tam našly teti v zimě, v posteli, s vysokou horečkou. Děvčata začala uklízet světničku, neboť musel být přivolán lékař. Maminka rychle zatopila a běžela domů pro čisté povlečení. Tehdy všichni poznali, že teti nemůže být v chaloupce sama. A tak se jednoho dne ocitla na faře. Vyhradili jí komůrku vedle kanceláře. Teti byla šťastna. Vzpomínala na své mládí, jak zde pobíhala s malými chlapci, a nyní sedí u kamen v kuchyni, poloslepá, slaboučká stařenka. Kdykoliv přijel Jiří z Prahy, vždycky jeho kroky vedly k teti. Později se stalo něco moc nepěkného. Lidská závist nepřála teti lásky a péče a pomluvy docílily, že teti musela zpět do své chaloupky. (Proč musí závist a pomluvy lomcovat světem a rozbíjet všechno krásné mezi lidmi?) Teti však nezůstala opuštěná. Opuštěni se cítili obyvatelé fary. Nejtíže její odchod snášela mladší dcera Jana. Když teti zemřela, šel pohřební průvod kolem fary. Jana nemohla teti doprovodit, prodělávala zlou chřipku. Ale stála u okna a usedavě plakala. S teti odcházel kus krásného mládí: „Teti, s Bohem a na shledanou,“ zaznělo v pláči u okna. Toho večera šli obyvatelé fary brzy spat. Všichni tiše vzpomínali. Když ráno maminka přišla do kuchyně, spatřila na židli, na které teti sedávala a která zůstala na svém místě, suchou kytičku. A tu si maminka uvědomila a potom to při snídani řekla celé rodině, že teti byla na faře druhým kazatelem. Kazatelem beze slov. Neboť všecka její upřímná láska, víra i naděje objímala obyvatele fary, byť to pro ni byli cizí lidé. Ač byla teti žena prostá, měl její život cenu ryzího zlata. Neboť neznal pýchu, přetvářku a faleš. Teti věděla, že životní cestu člověka zná Hospodin, a proto na této cestě rozdávala tolik lásky a pokoje. Ottová, Olga: Teti Fádr. Kostnické jiskry, 77, 1992.
Olga Ottová
Tři z mnohých Kostelník Byl to takový obyčejný člověk. Jeho obuvnické zaměstnání mu mnoho nevynášelo, poněvadž se staral o dvě malé děti po zemřelé manželce. Jeho sestra Anna
80
mu vypomáhala, jak mohla, ale na údržbu domácnosti nestačili. Tento muž byl v našem sboru kostelníkem. Svůj kostelnický „úřad“ bral nesmírně vážně. V sobotu navečer přišel v naleštěných holínkách na faru pro písně. Pomalu, vážným krokem šel do kostela, aby dal čísla písní na tabulky. Potom před kostelem pečlivě zametl. Když měla být vysluhována svatá večeře Páně, přišel kostelník v sobotu navečer na faru připravit chléb a víno. Přišel vždy slavnostně v bílé košili, vyžehlených kalhotách, a holínky se leskly dvojnásobně. Vešel do pokoje. kde byl připraven chléb ke krájení a víno k rozdělení do kalichů. Nejprve přistoupil ke stolu a tiše chvíli postál. Potom vzal chléb a pečlivě krájel jednotlivé čtverečky. Byly neuvěřitelně přesné. Kalichy a láhev s vínem zabalil do čistých ubrousků a tiše odcházel do kostela. I kabelu měl zcela odlišnou než ve všední den. Chléb nesměl při krájení upadnout, kapička vína nesměla být rozlita. Tak to dělal po dlouhou řadu let, dokud nezestárl a nechvěly se mu ruce. Kazatelova dcerka jej pravidelně sledovala při přípravě chleba a vína a líbila se jí vážnost, s jakou k tomuto úkolu přistupoval. Když vyrostla a připravovala se ke konfirmaci, probírali výklad o svaté večeři Páně. Kostelník již nežil, ale vzpomínka na jeho pečlivou, až zbožnou přípravu chleba a vína provázela dcerku po celý život. Věděla, že je to obyčejný chléb a víno, věděl to i kostelník, ale jeho úcta k těmto viditelným produktům, které Pán Ježíš ustanovil k slavení Večeře na svou památku, v ní zanechal hluboký dojem. Kostelník byl zvláštní člověk. Měl sklon k stálému úsměvu, který mu lidé vytýkali. Říkali, že je pošetilý. Snad si to ani neuvědomoval, anebo přes všechny strasti života se mohl usmívat, neboť věděl a věřil, co pro nás při svaté večeři Páně chléb a víno znamenají a proč je připravuje. „To čiňte na mou památku,“ řekl Pán Ježíš svým učedníkům, než šel na kříž za hříšné lidi. Kostelník to věděl, a proto k přípravě chleba a vína přistupoval vážně, byť s úsměvem na tváři.
Anna Byla to kostelníkova sestra. maličká, nepatrná osůbka, která všecku svoji péči a lásku věnovala děvčátku po zemřelé sestře. Z kraje týdne zazvonila na faře: „Jdu pro klíč od kostela, budu uklízet.“ Na tato slova dávala vždy stejný důraz. Byl to pro ni velmi důležitý úkol. Kostel byl veliký, a tak v něm strávila takřka celý týden. Kazatelova dcerka vběhla jednou do otevřeného kostela podívat se, co tam Anna vlastně dělá. Uviděla Annu, jak tiše stojí před stolem Páně a modlí se. To ji zmátlo. Šla přece uklízet a ne se modlit. Jak to vlastně je? Po cestě domů si vzpomněla, že tatínek v neděli kázal o věrné prorokyni Anně, která své stáří trávila v chrámu. Vzrušeně vběhla domů a volala: „V kostele je Anna z Bible, ta, co viděla Pána Ježíše. A neuklízí, modlí se!“ Jinak si to nedovedla vysvětlit ani povědět. Byla ještě malá, ale leccos si z kázání zapamatovala. Není pravda, že si děti z kázání nic nepamatují. Rodiče dcerušce vysvětlili, jak to s tou Annou je. „Ona opravdu uklízí kostel a my jsme jí za to vděčni. Dělá svou práci pomalu, tak jí to zabere třeba celý týden. Ale i při té obyčejné práci potřebuje promluvit s Pánem Bohem. Víš přece, že i my s ním společně večer mluvíme, když se modlíme a on nás slyší, právě tak jako Annu. Anna má mnoho starostí a sama by je neunesla. Ví, že o nich může povědět svému 81
nebeskému Otci.“ Dcerka něčemu rozuměla, něčemu ne, ale důležité bylo, že s ní o tom rodiče hovořili. Vzpomínka na modlící se Annu ji provázela od dětství až do stáří. Nezapomněla, že v životě můžeme kdykoliv a kdekoliv volat k nebeskému Otci. Voňavá babička Babička Kuklová sedávala neděli co neděli v kostele za rodinou kazatele. Nosila s sebou voňavou kytičku, která šířila vůni po nejbližším okolí. Snad to byla rezeda. Malá kazatelova dcerka si nepamatovala jméno babičky, tak jí říkala „voňavá babička“. Jednou při modlitbě zaslechla dcerka tichounký šepot. kdo to asi šeptá? Někdo v blízkosti. To musí vypátrat. otočila se a - co vidí? Voňavá babička má zavřené oči a šeptá. To musí povědět tatínkovi. Neměl rád, když děti v Nedělní škole při výkladu šeptaly. A babička šeptá při modlitbě! Když zasedli doma k obědu, dcerka vyhrkla: „Tatínku, voňavá babička při modlitbě šeptala. To se smí?“ Dostalo se jí vysvětlení: „Milá dceruško, babička Kuklová nešeptala ledacos. Opakovala slova modlitby, kterou slyšela. A jakpak ty se modlíš, když stačíš sledovat, co se za tebou děje?“ Dcerka neodpověděla, nebylo třeba. V pozdějším věku až do stáří se slaboučkým šepotem cele ztotožnila s modlitbou kazatele. Zjistila, že jí tak neunikne žádná prosba. Voňavá babička jí dala příklad modlitebníka. + Takoví tři obyčejní lidé. A kolik vzácného poznání a pokladu dokázali dát do srdce malého dítěte na celý život. Ottová, Olga: Tři z mnohých. Evangelický týdeník - Kostnické jiskry, 79, 1994, č. 41, s. 3.
Olga Ottová
Trojí zašumění Šestiletá Marta dostala od babičky panenku. Byla to docela obyčejná panenka, ale Martě se moc líbila. První noc s ní musela panenka do postýlky. Marta si s ní povídala, šeptala jí pohádky, urovnávala vlásky a ne a ne usnout. Druhý den byla neděle a rodina se jako obvykle chystala do kostela. Marta byla ospalá, zívala a nechtělo se jí vstávat. Nakonec přípravu k odchodu přece jen zvládla. V modlitebně bylo pěkně teploučko, první píseň byla právě ta, kterou Marta ráda zpívala, vzpomněla si i na novou panenku, a to všecko na ni tak blahodárně působilo, že se jí počala zavírat očka. Marta lehce zdřímla. Kazatel zvolil text z Lukášova evangelia 10 kapitoly, verš 41-42: „Marta, Marta, pečlivá jsi a rmoutíš se při mnohých věcech ...“ Známá slova, jistě je dobře známe. Když kazatel přečetl výrazným hlasem text z Písma, Marta v polospánku uslyšela své jméno. Rychle se
82
vzpamatovala. To on si pan farář myslí, že spí a volá ji. To je ostuda. To musí hned vysvětlit. Rychle vstala ze židle a jasným hláskem zavolala: „Já nespím, pane faráři, už jsem docela vzhůru!“ Sálem se ozvalo lehounké zašumění. I kazatel se pousmál. Musel však něco udělat. „Já vím, že nespíš, Marto, a jsem rád, že jsi mezi námi.“ A počal kázat. Byl to kratičký dialog, který přinesl radost i vážné zamyšlení. Radost dítěti, že s ní pan farář z kazatelny „mluvil“, a vážné zamyšlení kazateli. Jak mnoho lidí spí duchovním spánkem a pranic jim to nevadí. Písmo svaté nás všecky volá: „Probuď se ty, kdo spíš a vstaň z mrtvých a zasvítí se tobě Kristus.“ V Pánu Ježíši je život a světlo, které nás vede k poznání sama sebe, tedy ku pokání. Při večerní bohoslužbě zazpívala kazatelova rodina píseň: „Probuďme se , křesťané, k pokání pravému, pamatujíc, že nastane den soudný každému.“ Kéž bychom uměli v upřímnosti srdce vyznat: „Já nespím, Pane Ježíši, jsem docela vzhůru, neboť vím, že jednou přijdeš a zavoláš mě svým jménem.“ Druhý dialog s kazatelem na kazatelně byl opět s dítětem. Malá Libuška ještě mnohé nechápala, co se z Písma svatého četlo, ale náhle uslyšela slova: „Neboť jsme vespolek oudové“ (Ef 4,25). Oudy! To Libuška zná od babičky. A musí to hned panu faráři povědět. Po přečtení textu vstala ze židle a zavolala: „Naši babičku bolí všecky oudy!“ Opět lehké zašumění kostelem. Kazatel však zůstal vážný. Všecky údy? Ano, znal babičku Libušky, byla to trpitelka. Celý její organismus byl postižen bolestmi. Kdyby jeden, dva údy, ale všecky! Jak by asi vypadal takový sbor, jehož všecky údy by byly nemocné nemocí zloby, lží, pomluvami, nenávistí, neochotou a vším tím zlým, co ze srdce lidského pochází. Vždyť jsme všichni zhřešili a nemáme slávy Boží: Ale láskou Ježíše Krista jsme všichni vespolek údové, kteří patří k sobě, mají si vespolek pomáhat, nepohrdat jeden druhým, a potom, budeme-li této lásce zcela podléhat, i když nějaká ta bolest nastane, docela jistě se zmírní nebo zmizí docela. Tak to na začátku kázání připomněl kazatel a když viděl dychtivý pohled malé Libušky, přece jen řekl něco výhradně pro ni: „Znám tvoji babičku, Libuško. Vyřiď jí od nás všech pěkné pozdravení. Brzy ji navštívím.“ Že Libuška babičce všecko vyřídila, i ten dialog s kazatelem na kazatelně, můžeme si domyslet. Je parné nedělní odpoledne. Starý mistr kovář jde svátečně oblečený se zpěvníkem pod paží na nešpory. Po celý týden měl dosti práce, a tak se cítí unavený. Těší se na Slovo Boží, na chládek kostela i na odpočinek. Netušil, že ho únava ukolébá při písni do spánku. Shromáždění přezpívalo píseň a kazatel četl oddíl z evangelia podle Lukáše, 8. kapitoly, verše 22-25 jako základ kázání. Při 24. verši zvýšil kazatel hlas: „Mistře, Mistře, hyneme ...“ V tu chvíli se kovář probudil. Poněvadž kazatel právě dočetl verš, kovář povstal a zavolal: „Co potřebujete, důstojný pane?“ Opět lehoučké zašumění v kostele. Kazatel pochopil. Kováře ve vesnici téměř nikdo neoslovil příjmením. Lidé mu říkali „mistře“. A poněvadž to byl člověk ochotný, pohotový ke službě, byv vyrušen ze spánku zvoláním „Mistře, Mistře“, uviděl kazatele a nabídl mu okamžitě službu. Farář byl dojat. Tento starý mistr kovářský byl tak zvyklý po léta sloužit lidem, koval koně, vyráběl podkovy, to všecko byla důležitá práce pro hospodáře, po celý život slyšel: mistře, potřebujeme to, potřebujeme ono; byl s touto službou i s oslovením tak spjat, že i při náhlém probuzení v kostele chtěl sloužit lidem. Kazatel se zadíval na jeho šedivou hlavu a pravil: „ To je v pořádku, bratře, už jste toho hodně vykonal.“ Po skončení odpoledního shromáždění vycházel kovář z kostela poslední. Chtěl se kazateli omluvit. Farář mu podal ruku se slovy: 83
„Kdybychom tak byli všichni připraveni sloužit lidem jako vy, bratře, bylo by mezi námi moc pěkně.“ A s úsměvem se rozešli. Když se večer kazatelova rodina posadila kolem stolu, vzpomněla si dcerka na příhodu v kostele. „Tatínku, mistr kovář spal?“ „Spal i nespal. Když ho dřímota přemohla, což se může stát každému z nás, důležité je, že při procitnutí myslel na svého bližního, jestli něco potřebuje. Myslím si, že jsme dnes kázali oba dva.“ A tak končí tři příběhy ve shromáždění bratří a sester, doprovázené lehounkým zašuměním. To nebyl výsměch. Kazateli to připadalo po letech jako lehounké, radostné šumění křídel andělů, kteří u trůnu Božího oslavují Pána a zpívají: „Svatý, svatý, svatý je Hospodin zástupů. Plná jest země slávy jeho.“ Ottová, Olga: Trojí zašumění. Evangelický týdeník - Kostnické jiskry, 80, 1995, č. 13, s.3.
Miloslav Jurák
Profesor Svoboda Středověká němčina byla těžko řešitelným problémem nejen pro mne, ale i pro profesionální soudobé překladatele, na něž jsem se obrátil. V nejvyšší nouzi s velkým zájmem o věc vypomohl profesor hustopečského gymnázia dr. Vladimír Svoboda. Tento muž s neobyčejnými historickými i jazykovými znalostmi má tři celoživotní vášně: historii, lingvistiku a záhumenkové hospodaření. Proto ho můžete zastihnout buď někde v archivu nebo při překladech z ruštiny, němčiny, angličtiny, španělštiny a itelštiny jak odborné literatury, tak i nejrůznější korespondence lidem známým i neznámým z širokého okolí. Potom je ještě třetí možnost - a sice, že oře nebo jinak pracuje na svém poli. Mezi jeho známými dodnes koluje historka, jak před lety jelo přes Nosislav francouzské auto, jehož řidič si nebyl jist, zda nezbloudil. Zastavil u protijedoucího vozíku, taženého kravkama, a protože znal pouze francouzsky, snažil se pomocí rukou a pracně sestavených výrazů z indoevropštiny dotázat menšího podsaditého muže s beranicí, který spřežení kravek řídil, zda jede správně na Bratislavu. Ochotný venkovan dokonalou francouzštinou nejenom rozptýlil jeho obavy, ale přidal i několik konverzačních vět, které svědčily o jeho značné kulturní i společenské úrovni. Když zkoprnělý francouzský řidič se tázal, jak to, že zná tak dobře jeho mateřštinu a jak to, že ... mávl vozka od kraviček rukou a lakonicky poznamenal, že to u nás ovládá skoro každý. Já jsem jej potkal, když právě traktorem vezl z drůbeží farmy protekční fůru slepičího trusu, protože, jak prohlásil, není jiného kvalitnějšího hnojiva. Při překladu středověkého právnického textu se nám však tyto znalosti náramně hodily. Vždyť židlochovické horenské právo je v podstatě předpisem zemědělským.
84
A tak nakonec všechno dobře vyšlo. S přítelem Vladimírem jsem strávil několik příjemných půldnů, jejichž výsledkem byl společný český překlad příslušné části Ederovy kroniky i s potřebným komentářem. Jurák, Miloslav: Devatero vyprávění. Židlochovice, Město Židlochovice 1992, s. 42
Pohádky Pohádka o hrabátku Miroslavovi Za starých časů, tenkrát ještě Švarcava tekla do Židlochovic a Šimperky byly ještě nezvětralé velehorstvo, stával na již zmíněných Šimpercích mohutný hrad a v něm sídlil hrabě Jan z Kroupné se svým synem Miroslavem. Miroslav byl již od dětství velmi hlučným dítětem. Když mu chtěla chůva zazpívat na dobrou noc ukolébavku, musela počkat, až Miroslav usne, aby ji bylo aspoň trochu slyšet. Když mladému hraběti bylo 11 let, tak se při jeho řečech mlátilo obilí na poli a ve dvaceti letech začínal chátrat hrad. Jednou v neděli odpoledne si vyjel hrabě Miroslav na Slatinu na lov slonů, když v tom ho potkala hrozná babice a povídá, že na hrad v Kozelkách přiletěl hrozný drak a že chce povečeřet princeznu Jarmilku. Miroslav se ihned vydal zabít draka. Postavil se před něho a zařval, seč mu síly stačily. Drak dostal z toho hluku žaludeční nervózu, šedej zákal, vodu do kolena, ledvinový kameny a zápal plic. Za dva dny těžké chorobě podlehl a jeho tělo dostalo muzejní ráz. Hrabě Miroslav se zatím oženil se zachráněnou Jarmilkou a žili spolu šťastně a jestli nezemřeli, tak jsou už v důchodě. Pohádková povídka Jenda se rozvaloval na akumulátorové peci a netrpělivě se ohlížel po stole, kde paní Luklová dělala domácí placky z bramborovýho těsta v sáčku. Včera se ve Svobodným slově dočetl - v jednom inzerátu - že král hledá muže schopné zabít draka, který chce každý den k snídani 20 kg vlašáku nebo princeznu. Je toho teď plná televize a rádio. Jenda se teda rozhodl, že to zkusí, protože za odměnu byla slíbena princezna + auto. Zbalil do rance placky, do termosky nalil ruskýho čaje a osedlal svého věrného
85
přítele, pionýra JAWA 05. Pionýr se vzepjal a uháněl k Šimperkům. Po cestě ještě lapl Jenda kosu, kterou měl jako zbraň. Konečně dorazil k jeskyni, kde přebýval drak. Ale u ní stáli lidi a radovali se. Zvěstovali Jendovi, že včera vystupovala v Husově domě skupina The XY a drak znechucen odletěl. Jenda teda nepořídil. Smutně nakopl pionýra a šoural se domů. Po cestě ho však lapli královští zbrojnoši a zavřeli ho, protože přechovává kosu jakožto nebezpečnou zbraň. Soud vynesl nad Jendem trest dvouleté povinné vojenské služby králi. Na otázku o posledním přání odpověděl, že se chce svézt ještě na svém pionýru. Všechny brány byly zavřeny a Jenda mohl vyjet. Zašeptal pionýru do řídítek: „Teď se drž!“ Hvízdl poprvé a zařadil jedničku. Pionýr se rozjel po dvoře. Hvízdl podruhé a zařadil dvojku. Hvízdl potřetí a zařadil trojku. Pionýr se vzpínal, už už přeskočit hradby a uhánět k Neumětelům, když vtom mu došel benzin a pionýr se zastavil. Tak Jenda Luklůj vojenské službě přece jenom neušel. Pohádka o hrabátku Miroslavovi. /Aut./ -TOS-. Hlas Sdružení, 1975, č. 3. Pohádková povídka. /Aut./ -TOS- . Hlas Sdružení, 1975, č. 6. /Hlas Sdružení vydávali nelegálně v několika cyklostylovaných výtiscích mladí nosislavští evangelíci, kteří se scházeli ve sborovém Husově domě./
Josef Malík
Nosislavská kalvária Strýc Jula Žalud od nás z dědiny, z dolního konca, to sú fištrón všetkýma masťma mazaný. Ej, ale aj oni sa jednú škaredě doběhli. Oni si ešče donedávna mysleli, že majú v malíčku aj celú modernú agrotechniku. No, dnes si to už nemyslijá. Ale začnem od Adama. Bylo to v létě v jednasedmdesátém roce. Sedím, diriguju jakúsi schúzu a najednú kdosi až od dveří pošle lísteček a na něm je načmárané: „Máš tady nějakého strýca.. Jmenuje se Žalud či jak a čeká na tebe v hospodě, máš tam přijít!“ Co vám mám povídat! Strýca sem měl na krku a nepomohly žádné výmluvy, věděl sem, že je se mnú do večera amen. Vzpomněl jsem si na odpolední tiskovku a chtěl sem sa omlúvit alespoň na pár hodin, Marija struhadlo! To sem si ale dál! Strýc na to: „Cože? Tisková konferecija? Šak já tam možu jít s tebú! Beztoho sem ešče na takovej slávě nikdá nebýl ...“
86
Potichu sem si nadal do oslú čtyřrohých, že sem o téj tiskovce začál vúbec mlúvit. Nepomohly moje výmluvy ani na čerta ani na ďábla. Za hodinku už sedijá strýc se mnú v tiskovém středisku. Ale tentokrát tá tiskovka mosela přijít veletrhanom o trochu dráž. Strýc zedli mísu chlebíčků, ešče než číšník obešel pár stolů, potom si dali dva taléřky uherského guláša, vypili pět plzní a ešče sa ohlédali, co je kde k zakúsnutí. Tož k zakúsnutí bylo, byly dorty se šlahačkú. Strýc ich zedli pět. Enom kafé málem hodili číšníkovi pod nohy, že prý nepijú proto, aby byli střízlivý, a dali si ešče jednu lahvovú plzeň. Když sme odcházeli, kutálali sa strýc po schodech jak ten Matěj Brúček. Kolegovi Bedřovi Víškovi povídajú: „Súsede, já su jak Bumbrlíček! Měli byste mňa na takové tiskovky brat časťéj, třeba přes deň. To by měli v tem brněnském ráji tržby!“ „Strýcu, ale co včíl s vama?“ povídá Bedřa, „co když prasknete jak žaba?“ „Ale neplkaj, neplkaj!“ málem sa strýc urazili. „Tys istotně ešče nebýl na slováckej svatbě. Tam by ses naučíl jest! - A včíl, víš co?“ obrátili sa strýc na mňa. „Včíl pojedem do Břeclavi!“ Volky nevolky, mosel sem jet. Sedl sem za volant embéčka, strýc sa usadili vedla mňa a vyrazili sme z Brna. Až do Židlochovic to šupitalo po pěkné asfaltové silnici jedna radost. Strýc vedle na sedadle enom spokojeně podřimovali. Ale potom přišla veliká zrada, přišla Nosislav. Skončila fajnová asfaltka a v Nosislavi začala dlažba hrbolatá až běda. To nejsú kočičí hlavy, ale hlavy přímo kozí. A drcá to na nich ešče víc. Spíš jak na hlavách sviňských lebo telacích. Sotva to začalo, strýc Žalud vytáhli viržinku z huby, dvakrát polkli naprázdno jak krmná husa a chytli sa za břuch. „Jezusmarija!“ zakřičali, „co sa děje?!“ „Nic, strýcu, nic!“ povídám. „To je taková nosislavská parádní silnica.“ Ale to už sa strýc držali za břuch oběma rukama a oči měli navrch hlavy. „Je zle, chlapče, je zle!“ Strýc hekajú a rozhlídajú sa kolem sebe, kde by byly otevřené vrátka do dvora. „Chlapče, lesti mňa chceš zachránit při životě, mosíš mně zastavit! Mňa to snáď rozškubne!“ Dívám sa na strýca a vidím, že sú chvílama modrý, chvílama zelený, oči navrchu, enom jich ustřihnút. Raďéj sem sa také rozhlédal, kde bych zastavíl. Ale vidím samé zabedněné dveřa a vrata. Povídám, aby vydržali, že hned budem za dědinú, šmíknú pod most lebo do polí a je po trampotách. „Ej, chlapče,“ naříkajú strýc, „tobě sa to poví vydržte! Ale tá dědina je přeukrutně dlúhá. Tak dlúhú dědinu sem v životě neviďél ... A lesti mňa máš aspoň trochu rád, tak zastav, zastav třeba aj u místní fáry!“ A v tej chvíli zakňúrali tak žalostno, že sem už šlapál na brzdu. Ale nic naplat, zastavit sem nemohl. Nikde ani kúska šikovného místa. Strýc už málem omdlévali. Konečně se kolem auta mihnúl poslední barák a asi sto metrů před nama mostek jak malovaný. Sotva sem zastavíl, strýc vypálili z auta jak připečený kocúr z rozpálenej trúby. Gatě v hrsti a pelášili pod mostek jak splašený. Ani si nevšimli jakýchsi chlapú, keří kúsek od nás lézli do příkopy. Panečku, v minutce to začalo.Prásk! Prásk! Prásk! Tři rany jak z děla. Až sa zem zatřásla. Třikrát velikánský dým, smradu přeukrutně moc a jakési cucky létaly po celém poli. A hned nato zaséj prásk! prásk! prásk! Hotová kanonáda. Strýc Žalud letěli 87
pod most převelice rychlo snaď třetí kosmickú rychlosťú, ale v momentě, kdy to začalo búchat, vyletěli zase z pod mosta jak ancikrist z pekla. Zelený, fijalový, vlasy jim stály na hlavě a gatě visely na kolenách. „Marijajozéf! Chlapče, spasme sa! Šak tady bombardujú!“ volajú na mňa a hledijá v tu stranu, kde to búchá. Po pravdě, smíchy sem mohl padnúť do příkopy, ale mosél sem jich uchlácholit. Povídám: „Strýcu, ale co po ledačem! Žádný strach! Šak se podívajte! To tam družstevníci rozstřelujú kopky hnoja ...“ „Co? Hnůj?“ vygulujú strýc očiska. „ A tož to hej! Až to hej!“ Moselo sa jim velice ulevit, když poznali, že žádné bomby nepadajú. Bylo to na ních aj vidět, jak si vydechli. Ale v tej chvíli najednú zas zbledli, chytili sa za gatě, zašklébili sa jak čert, když mu lucifer stúpne na ocas, a pomalučky, co noha nohu mine, sa šúrali pod mostek. Za chvílu vylezli a bez řeči sa posadili na sedadlo vedla mňa. Tož, nosislavská kalvárija byla za nama a my sa vydali dál k Břeclavi. Pěkně si to šupitáme, ale strýcovi nejak do smíchu nebylo. Po chvilce povídajú: „Chlapče, poslúchaj, už budem brzo u Moravy?“ „Ale kde, strýcu!“ povídám. „Morava je u Hodonína. Tady přijedem k Dyji ...“ „A tož k Dyji! Aj to je veliká voda!“ Trochu sem sa polekál. „Marija panno! Co tam, strýcu, chcete? Snáď se nechcete jít utopit? Šak tetka vás doma mlátit nebudú. Lebo chcete jít na ryby?“ Strýc sa na mňa podívali enom tak po očku jak ponocný na zlého psa. „Chlapče,“ povídajú, „sak si ešče pořád mladý a hlúpý. Co bych s rybama dělál? Napřed mosím přečmáchnút podvlékačky ...“ Ja, přátelé. Na to sem neřekl raďéj ani slovíčko. Kdo by pokúšál strýcův čagan? Malík, Josef: Nosislavská kalvária. Rudé právo, 19. 2. 1972, příl. Haló sobota, s. 6.
Josef Burian
Ofěra Kdysi bývali věřící o něco horlivější nežli dnes - snad proto, že i svoje děti vedli odmalička ve starých tradicích (inu, každá doba je něčím typická, každá doba chce svoje). Právě tehdy si jedna zbožná babička ze svých vnoučat nejvíce oblíbila pětiletého hošíka, protože uctivě naslouchal nejen kázání pana faráře v kostele, ale i její poučování. Často jej brávala s sebou na mši, jenže ho nepouštěla mezi větší děti dopředu, aby tam snad nezvlčil, ale nechávala ho vedle sebe v lavici pod kůrem. Doma mu potom vysvětlovala, čemu nerozuměl, kterého svatého která socha představuje, co je to hostie a co věčné světlo.
88
Jednou šlapali do kostela po dlouhých schodech a pod lípou babička povídá: „Dneska bude ofěra.“ „Babi, co to je, tá ... fěra?“ „Říká se: ofěra. To se de kolem voltářa, tam se dajá peníze a pano farářovi se polábne kříž.“ „Muhl bech take jít a dat tam peníze?“ „Ale já. Tade máš koruno a zatim si jo skové!“ a podala vnoučkovi papírovou bankovku. Vědom si důvěry, které se mu dostalo, pečlivě uložil svěřený obnos do kapsy a pro jistotu ji přidržoval dlaní, aby koruna snad nedopatřením nevypadla, a pokračoval v cestě vzhůru. V přítmí kostela babička s chápavým úsměvem sledovala, jak chlapec důležitě kontroluje korunu, zvolna ji obrací, je-li v pořádku, a znovu zasouvá do kapsy. Právě v té chvíli u oltáře zacinkal zvonec a vstoupili kněz s ministranty, zahajujíce tak mši. Hošík sice nespouštěl oči ze všeho, co se vpředu dělo, ale přitom nenápadně sledoval, nedá-li babička už pokyn, že je čas jít. Konečně povídá: „Teď bude ofěra.“ Lidé se v té chvíli zvedali a pomalu proudili k oltáři. Tam zatáčeli vlevo a pod bílou sochou mizeli v šeru mezi nádherou oltáře a zadní zdí. „Aha“, připomínal si chlapec nedávno získané znalosti: „te dvě bílý soche sá svaté Petr a Pavel. Petr má klíče a Pavel meč.“ Protože se zástup věřících posouval jenom zvolna, zvědavě sledoval, jak ti šťastní už vycházejí z šera, líbají farářem nastavený kříž, křižují se., potom ještě jednou před oltářem a pak zasedají zpátky do lavic. Jak za babičkou vplýval do tajuplného přítmí, pevně tiskl připravenou korunu v prstech a netrpělivě vyhlížel místo, kam ji má dát. Po levici byly jakési dveře (do sakristie) - tam určitě ne ... a najednou vedle své pravé tváře uviděl temný čtvercový otvor v zadní straně oltáře. „Sem jo mám dat!“ zajásal v duchu a vstrčil tam opatrovaný poklad. O několik kroků později poznal svůj omyl. Těsně před knězem ležel na výstupku talíř s penězi. Vrátit se už nedalo. Tak alespoň jako ostatní políbil kříž a zmateně následoval svou věrozvěstku. Protože neměl odvahu k přiznání omylu, dal se jeho momentální neklid vysvětlit novým zážitkem, takže se ho babička jenom ptala, jak se mu to líbilo. Po několika letech se ten zbožný chlapec stal ministrantem. To už věděl mnoho věcí, které by měl znát, i to, že nosislavský chrám je zasvěcený svatému Jakubovi, že se musí učit latinsky, oblékat do zvláštního oblečení jako druzí ministranti a spoustu jiných povinností a podivuhodných zážitků. Jednou si všiml, že „služebně starší“ kamarád něco vylil do otvoru v zadní části oltáře. „Co to belo? Cos tam velil?“ vyzvídal. „To je svěcená voda, co zbela. Voltář je take svěcené, tak se tam muže lit“ vysvětloval kolega. Chápavě kývl hlavou a v té chvíli si vzpomněl, že před lety do té díry hodil omylem korunu. Zmocnila se ho nepěkná touha znovu ji získat a něco hezkého si za ni koupit. Ani ho nenapadlo, že by ji měl nechat chrámovým potřebám, kterým byla kdysi určena. Počkal, až kamarádi zmizí v sakristii, opatrně vykoukl do všech stran a rychle vsunul ruku do „pokladny“. Nehluboko nejprve nahmátl vlhou kupu jemnozrnného smetí a okamžik nato nějaký papírek. Srdce mu začalo tepat rychleji: „To je vona!“
89
Bleskurychle vytáhl svůj nález ven. Skutečně to byla právě ta bankovka, kterou tam před lety hodil. Už se viděl, jak jde do obchodu ... ale ouha! Jak ji silněji v prstech stiskl, rozpadla se na několik částí. Ztuhnul: „To asi ... bela tá svěcená voda posvěcená. Taklé jo tade nemůžo nechat.“ Přeopatrně složil trosky papírku do kapsy, tentokrát už s lepším úmyslem je doma uložit na čestné místo. Burian, Josef: Ofěra. Rukopis.
Josef Burian
Věžička Za dávných časů bývalo židlochovické panství veliké a vrchnost potřebovala pro svoje pohodlí čím dál víc roboty. Přestože poddaní prosili, žadonili nebo nadávali, nikdo jim nic neslevil. V naší obci bývalo svobodných dvořáků málo, a tak se pro většinu ostatních měla stát znamením poroby věžička na radnici v Městečku, vystavěná k tomu, aby se na ní zvonil nástup na robotu na panském. K práci na vlastním zbývalo málo času a navíc si po večerech chlapi rádi zašli do hospody na pivo nebo víno. Často si tam navzájem postěžovali, jak je věžička nutí do práce zadarmo na cizím, jako kdyby ona za všechno mohla. Jednou se tak sešli i v sobotu a protože věděli, že zítra v neděli musí jen do kostela, trošičku to přetáhli do pozdních hodin. Jeden rolník, již „v dobré náladě“, zastavil na své cestě naproti radnici a vyzývavě volal: „Te jedna zlatá bimbulko, zétra mám vod tebe pokoj. Pche“ a potácel se dál k domovu. Ráno jej manželka budí: „Vstávé, musíš na roboto!“ „Na jaká roboto, deť je neděla,“ nedá na ni spáč. „Je středa. Zétra je štvrtek a to take musiš.“ „To néni možný!“ Vtom se ozval známý nenáviděný hlas zvonu z radnice: „Na-ro-bo-tu, na-ro-botu ...“ „Tá mrcha jedna!“ ale už bleskově vyskakoval s postele. Večer při návratu z panského se zastavil na stejném místě jako v noci a zlomyslně se šklebící věžičce prorokoval: „Te musíš zhnít zaživa, potvoro, ať ti větr roznese na tisíc kusů.“ Burian, Josef: Věžička. Nosislavský zpravodaj, prosinec 1995, s. 2-3.
90
Báseň a pravda v Nosislavské čítance Spisovatele, kteří umisťují děj svých povídek, románů apod. do konkrétních míst a nechávají v nich jednat skutečné osoby, můžeme často poměrně snadno usvědčit z „nepravdy“, z toho, že něco v jejich práci neodpovídá historické skutečnosti. Vysvětlení je prosté: spisovatelé svými pracemi nemíní nahrazovat odbornou historickou literaturu, ale chtějí čtenáři uměleckými prostředky charakterizovat určité události, jejich prostředí a jednající osoby. V zájmu uměleckého cíle musí tedy některé situace a děje domýšlet a jednotlivosti potom někdy jsou prostě „vymyšlené“. Postavy všech tří Nosislavanů v pracích J.A.Komenského, F.M. Bartoše a Zikmunda Wintra odpovídají historické skutečnosti. U Václava Vlaverina však musíme upozornit ne sice na „výmysl“, ale na rozpor v tvrzeních historiků: Bartoš píše, že Vlaverin byl oběšen císařskými vojáky hned po bitvě na Bílé hoře. Opíral se při tom asi o Wintrovu knihu Děje vysokých škol pražských (Praha 1897), v níž se dočítáme, že vojáci Vlaverina 10. 11. 1620 pověsili, aby z něho dobyli peněz (s. 173). Ale už o 14 let dříve napsal Tomáš V. Bílek v knize Dějiny konfiskací v Čechách po roce 1618 (Praha 1883, s. 984-985), že Václav Vlaverin zemřel v Praze zřejmě v roce 1631 a dědili po něm jeho nosislavští synovci Vavřinec a Ondřej Škodovi. Bílkův údaj citují mj. i Nicolette Moutová a Josef Polišenský v knize Komenský v Amsterodamu (Praha 1970, s. 103). Také povídka Františka Bednáře o nosislavských rodinách, kterým bylo povoleno vystěhovat se z náboženských důvodů do Uher, se opírá o přesná historická fakta zjištěná v archivních pramenech. V zájmu živějšího rozhovoru zařadil Bednář do děje několik osob, které jsou nositeli tehdejších i současných nosislavských příjmení (Horníček, Solnička, Lukl, Hlaváček, Sedlo, Loskot), ale žádný doklad o tom, že právě oni v onom roce 1750 patřili k tajným evangelíkům, neexistuje. Na historickou přesnost ve svých povídkách vůbec nedbal Jarolím Nosislavský, i když jim nelze upřít značnou působivost a přesvědčivost. Romantickou představu o starém topolu, který už v 16. století přivábil k sobě překladatele žalmů z Kralické bible Jiřího Streyce nebo později Karla staršího ze Žerotína a švédského válečníka Gjesinga, však nemůžeme uznat za „pravdivou“. Na Těsnohlídkově soudničce oceníme nejen faktografickou přesnost (například v Bartákově výhrůžce o zavražděných bratrech hajných Severánkových), ale zvláště umění, s jakým dokázal charakterizovat oba hrdiny po stránce fyzické i povahové, ačkoliv je mohl sledovat při nanejvýš hodinovém soudním jednání. Nosislavští pamětníci by je poznali i bez uvedení jmen.
91
V popisu nepodařené zabíjačky u Zbořilů „na tvrzi“ máme vzácnou příležitost porovnat, jak stejnou skutečnou humornou příhodu zpracovali dva různí autoři Obrovský a Losa (námět pochází samozřejmě od Zbořilova souseda „přes jedno“ Františka Losy). Zajímavý z hlediska „pravdy“ je detail, že Obrovský pojmenoval velitele hasičů jménem Kaplan (to nosislavské příjmení mu musel sdělit Losa), zatímco u Losy velí hasičům Nečas. Další šťastná náhoda nám umožnila, že pozdější farář František Losa a pozdější básník Ivan Jelínek, ačkoliv se sami asi nikdy nesetkali, jako malí chlapci dobře poznali a pamatovali si nosislavského sedláka Pavla Zbořila a oba o něm napsali své vzpomínky - Losa už v roce 1929 a Jelínek až v osmdesátých letech. Zatímco Losa nám ve svém vyprávění představuje „stréčka“ Zbořila jako rázovitou venkovskou figurku a trochu i jako staršího kamaráda, Jelínek vidí ve svých pamětech Zbořila jako moudrého sedláka, hezkého, inteligentního, přímého a hrdého, starostlivého otce a dobrodince Jelínkovy rodiny v době války. Pohledy obou autorů přitom postavu skutečného Pavla Zbořila nijak nezkreslují. To dvojí vidění stejného člověka lze poměrně snadno vysvětlit postavením obou chlapců: Františka Losy jako dítěte Zbořilových sousedů, který Pavla Zbořila znal nejen z vlastních „sousedských“ styků s ním, ale jistě také z vyprávění svých rodičů a dalších lidí, která často obsahují různé nadsázky, a Ivana Jelínka, který poznal Pavla Zbořila a jeho rodinu prostřednictvím svých rodičů a vlastním citlivým vnímáním života na Zbořilově statku. Skutečná osobnost Pavla Zbořila (Ivan Jelínek se odchýlil od skutečnosti jen v jednom malém detailu: přejmenoval Pavla na Cyrila a jeho ženu Annu, nám mladším známou jako babička „Bažeba“, na Jenovéfu) byla natolik složitá, že by se jí mohl zabývat další spisovatel, snad autor psychologické prózy. Jen on by asi dokázal věrohodně vyložit například dnes už zcela zapomenutý spor manželů Zbořilových se svým farářem, který jim odmítl pokřtít v roce 1902 syna „pro bezbožnost obou rodičů“. Úryvky ze vzpomínkové knihy Ivana Jelínka Jablko se kouše jsou v Nosislavské čítance asi nejlepším příkladem ztvárnění reálné a umělecké pravdy. Po sedmdesáti letech, kdy byl v Nosislavi naposledy, dokázal Jelínek nejen vylovit z paměti, ale plasticky, názorně a s podivuhodnými detaily popsat svou první cestu do Nosislavi s tatínkem v kočáře i druhou s maminkou v době první světové války, když šli spolu ke Zbořilům. Tehdy zřejmě ani tatínek ani maminka Jelínkovi svému malému synkovi nevykládali, že se octl v bývalé nosislavské tvrzi, proto ji nepopisuje jako historickou památku, ale jako „nejkrásnější dvůr, jaký kdy viděl“. A viděl toto krásné nosislavské zákoutí svýma dětskýma očima tak, že jeho obraz Zbořilova dvora včetně chléva, hnojiště a rybníčku nemá asi v české literatuře obdoby. Také popis „Háku“ a celé krajiny podél řeky mezi Židlochovicemi a Nosislaví, musí každého Nosislavana, který tudy ještě před stavbou nové silnice chodíval, uchvátit. Jelínkovu uměleckou pravdu nemohou zastínit takové „nepřesnosti“, jako že při cestě s tatínkem do Nosislavi nemohl vidět napřed katolický a potom teprve evangelický kostel a že v Nosislavi nebyl žádný velkostatek. Ten velkostatek, to byly Boudky, ale kdo z nás pamětníků poloviny třicátých let, kdy z Boudek zmizely ty dva sloupy s Janusovými hlavami, by si je bez pomoci Ivana Jelínka dovedl vybavit? V době, kdy malý Ivan chodíval ke Zbořilům pro mléko, byli oba Zbořilovi chlapci starší než on a tetinka Zbořilová tehdy nečekala třetí dítě: malé Anně, později vdané Sedlové u školy, už bylo tehdy stejně jako Ivánkovi už kolem šesti nebo sedmi 92
let. Psycholog by nám asi vysvětlil, proč si autor uchoval v paměti malého Jaroslava, drobnějšího a o šest let mladšího než František, tak, že si představoval., že Jaroslav je mladší než on sám. Mladší sestru obou svých nosislavských kamarádů si asi vůbec nezapamatoval, ale něco o její existenci přece jen musel vědět, a proto si do vzpomínek promítl třetí Zbořilovo dítě jako ještě nenarozené. Tyto rozdíly mezi Jelínkovou zrakovou a sluchovou pamětí, uměleckou obrazotvorností a schopností vyjádřit je slovy, a mezi „nepravdou“ v podružných maličkostech nám lépe než nějaká učebnice literární teorie vysvětlí podstatu umělecké pravdy. Také ve fejetonech Jana Putny, ve kterých je život ve staré Nosislavi tak názorně představen, najdeme příklady básnické licence. Hluboký dětský zážitek s mrtvým tělem utopence ve Švarcavě popsal dvakrát a pokaždé jinak (jednou se událost stala při velké vodě, podruhé v létě při koupání). Souchotinář Hlavička byl zřejmě Jan Hlaváček z č. 46 (1818-1880), který opravdu zemřel na tuberkulózu. Jeho smrt nemohl Putna sám pamatovat (narodil se o rok později), její zaznamenání je však současně důkazem, že čerpal nejen z vlastních zkušeností, ale i z toho, co se o takových případech v Nosislavi ještě dlouho vyprávělo. Příběh bleskem zabitého Ječmínka vypadá na první pohled jako ozvuk známé hanácké pověsti o králi Ječmínkovi. Takový chlapec, nalezený však nikoliv v ječmeni, ale v ovesném strništi (19.8. 1821) jedenáctiletým Václavem Měřínským, opravdu v Nosislavi žil. Dostal jméno František Ovísek a byl vychován v nálezcově rodině v č. 110 v Kroupné ulici. Údaje o jeho poustevnickém životě a o nálezu jeho mrtvého těla pod hruškou voňavkou si Putna „přibájil“. Humoristická povídka Josefa Malíka je situována do Nosislavi víceméně náhodou jen díky tomu, že na frekventované silnici Brno - Břeclav museli automobilisté dvoukilometrový úsek cesty přes Nosislav přetrpět jízdou po dláždění s velkými nerovnými kostkami. Také rozmetávání hnoje pomocí výbuchů se tehdy v Nosislavi provádělo. Anekdotický příběh o první návštěvě prezidenta Masaryka v Nosislavi z knihy TGM v Lánech je příkladem záznamu o skutečné události slyšené z třetí ruky a zapsané dost neobratně pro slovní doprovod fotografické publikace bez vtipu, ve který vyústila odpověď ne nějakého kmotra, ale „tetinky“ Otýpkové z „druhého konce“. V Nosislavi tehdy v červnu roku 1924 nebylo žádné pobíhání kolem nějakého hromadného úklidu. Tetinka na dotaz pana prezidenta, budou-li snad v Nosislavi hody, odpověděla jadrným nosislavským záporem a teprve potom dodala, že „líčí“ proto, aby její dům nedělal při očekávané prezidentově návštěvě ostudu Více než vyjmenované nepřesnosti nebo vymyšlené skutečnosti by mohly čtenářům Nosislavské čítanky vadit vyhraněné jednostranné názory některých autorů. Když v roce 1996 vydala Nosislavskou čítanku nosislavská obec, byla některými čtenáři označena za „protikatolickou“. Výpady proti katolíkům se v ní opravdu najdou (např. František Bednář si mohl odpustit katolického faráře hrozícího evangelickým vystěhovalcům pěstí, Jarolím Nešpor charakteristiku faráře Reisera jako pravého vlka v rouše beránčím - jezuitu v rukavičkách, nebo Jan Putna německou babku, která neměla ráda husity). To vše však bylo podmíněno dobou a prostředím, ve kterém naši autoři žili a působili, a my jejich slova dnes dokážeme buď pochopit nebo přehlédnout.
93
Do Nosislavské čítanky jsme úmyslně nezařadili rozsáhlou povídku Františka Vrbeckého Ve jménu Boha a svobody ze sbírky Mrtví nemluví (Praha, Naše vojsko 1985), kterou znají čtenáři samizdatového vydání Nosislavské čítanky z roku 1986. Zabývá se teroristickou akcí provedenou v roce 1951 v „Háku“ Bohumilem Sixtou a její popis odpovídá přesně tomu, jak se udála. V dalších částech povídky jsou však její děje již značně vykonstruované, aby odpovídaly ideovému záměru tzv. normalizace. Vrbecký Nosislav a její prostředí neznal (i když ji při studiu materiálů navštívil a s některými Nosislaváky o události hovořil). Vše mimo fakta Sixtova případu by se mohlo odehrávat kdekoliv jinde.
O autorech Nosislavské čítanky Bartoš, František Michálek (1889-1972) Historik, profesor církevních dějin na evangelické bohoslovecké fakultě v Praze. Hlásil se k Palackému, odmítal katolický výklad českých dějin a polemizoval s Josefem Pekařem. Věnoval se studiu české reformace, zejména husitství. Hlavní díla: Čechy v době Husově, Husitská revoluce. Bednář, František (1884-1963) Historik, profesor evangelické bohoslovecké fakulty v Praze. Napsal mj. knihu Zápas moravských evangelíků o náboženskou svobodu v letech 1777-1781, jejíž druhá část, Hnutí na jižní Moravě, se týká převážně událostí v Nosislavi. Je také autorem knihy Dějiny evang. ref. sboru v Kloboukách u Brna (v Kloboukách působil v letech 1912-1919 jako evangelický farář). Boleloucký, František (1896-1942) Spisovatel, ředitel zimní hospodářské školy v Židlochovicích. Redigoval časopis Jižní Morava, který vycházel v Židlochovicích. Židlochovice jsou také dějištěm prózy, v níž shovívavě ironizoval jednotlivé maloměstské typy a jejich spolkaření (Moravské město). V roce 1942 byl František Boleloucký popraven v Kounicových kolejích v Brně. Burian, Josef (1949) Dělník u Vojenských staveb v Praze, syn Jaroslava Buriana a Hedviky, rozené Mackové z Nosislavi č. 54. Autor pověstí a povídek s nosislavskými náměty. Napsal také Dějiny Želic, zaniklé vsi u Nosislavi (2.vyd., Praha, Vána 2000. 19 s., bar.obr.příl.), Paměti Svojetína a okolí (2000) aj. Zabývá se též uměleckou grafikou, zvl. tvorbou pohlednic a erbů.
94
Císař, Ferdinand (1850-1932) Evangelický farář v Novém Městě na Moravě a v Kloboukách u Brna, superintendent reformované církve na Moravě, přítel T.G. Masaryka, vyhledávaný řečník, překladatel z anglické literatury, autor řady náboženských knih. Herben, Jan (1857-1936) Novinář a spisovatel, rodák z Brumovic. Zakladatel a redaktor Času. V Brumovicích a okolí se odehrává jeho románová kronika Do třetího a čtvrtého pokolení. Rodnému kraji věnoval také několik knih rázovitých obrázků a povahokreseb Moravské obrázky, Slovácké děti a Na dědině. Do jihočeského zákoutí je zasazena Herbenova kniha Hostišov. Pro mládež napsal knihu Bratr Jan Paleček. Vychovatelem a domácím učitelem Herbenových synů byl v době svých pražských studií Jan Putna, který ještě i jako profesor reálky trávíval své prázdniny u Herbenů v Hostišově. Jandík, Stanislav Publicista. Známe ho jen jako autora citované fotografické knihy o T. G. Masarykovi. Jelínek, Ivan (1909) Básník, překladatel, doktor práv, redaktor předválečných Lidových novin, voják zahraniční armády, redaktor českého vysílání BBC, autor obsáhlých vzpomínkových knih Jablko se kouše a Potápěči. Většinu svého dětství prožil v Židlochovicích na horním konci Nosislavské ulice (v tzv. Srncově vile naproti Hladíkovy kamenické dílny). Jurák, Miloslav Právník, vlastivědný pracovník, autor řady statí o historii Židlochovic. Knižně vydal mj. Sto let židlochovického jeviště (1983) a Devatero zastavení (1992), z něhož je naše ukázka. Karafiát, Jan (1846-1929) Spisovatel, autor známé knihy pro děti Broučci, evangelický farář na Hrubé Lhotě na Valašsku a v Praze, vydavatel Reformovaných listů, překladatel Nového zákona. Komenský, Jan Amos (1592-1670) Pedagog a filosof, polyhistor, jazykovědec, kartograf, zakladatel moderní pedagogiky, politický mluvčí pobělohorských exulantů, poslední biskup Jednoty bratrské. Za pobytu v Amsterodamu se přátelil s rodinou nosislavského rodáka Jana Škody, plukovníka nizozemské armády. Losa, František (1906-1957) Evangelický farář v Pržně na Valašsku a v Žatci, rodák z Nosislavi č. 74, spolupracovník Křesťanských listů, které založil a redigoval v Pitsburgu v
95
Pennsylvánii jeho strýc Václav Losa. Na Františka Sobu přejmenoval Františka Losu ve svém vyprávění Jakub Obrovský. Kříž, Jaroslav (1890-1955) Učitel v Křepicích, od první světové války učitel a řídící učitel v Nosislavi. V roce 1948, dva roky před penzí, z ideologických důvodů propuštěn ze školské služby. Autor náboženských písní a příležitostných básní. Řadu let vytvářel betlém, vystavovaný pravidelně v nosislavském katolickém kostele. Funkcionář nosislavských katolických organizací, známý včelař. Lukl, Jaroslav (1879-1983) Rolník v Nosislavi č. 26, dlouholetý starosta obce. Zemřel ve věku 104 let. Jako pulmistr Pukl hrdina povídky Františka Bolelouckého. Malík, Josef Brněnský novinář. Nosislavský, Jarolím, vl. jm. Jarolím Nešpor (1865-1939) V letech 1891-1897 evangelický vikář v Nosislavi, potom farář ve Škvorci a v Chlebích, syn nosislavského faráře Daniela Nešpora. Vydal knihy Biblická příručka a Generál Gordon. Povídky s nosislavskými náměty Pod stříbrným topolem vycházely původně v kalendáři Orloj. Obrovský, Jakub (1882-1949) Malíř, grafik a sochař, profesor pražské Akademie výtvarných umění, rodák z Bystrce u Brna. Bystrckým nářečím napsal tři knihy humorných vyprávění. Ottová, Olga, roz. Nešporová (1926-1999) Dcera nosislavského faráře Pavla Nešpora, manželka faráře Václava Otty v Hodoníně. Své náboženské úvahy a vzpomínky farářské dcerky publikovala v Kostnických jiskrách. Putna, Jan (1881-1915) Profesor reálky v Rokycanech a v Lounech, rodák z Nosislavi č. 60. Historik, překladatel, fejetonista. Publikoval v Herbenových Besedách Času a v různých časopisech nejen u nás, ale i ve Spojených státech a v Německu. Autor knihy Jeroným Pražský. Zemřel na začátku světové války ve vojenském lazaretu v Brně po operaci slepého střeva. Torzo Putnova deníku pochází z roku 1903, kdy přerušil studium a sloužil jako jednoroční dobrovolník v armádě. Rýlichová, Anna, roz. Loskotová (1895-1974) Žena rolníka Václava Rýlicha z Nosislavi č. 292. Jako výbornou vypravěčku a znalkyni nosislavského nářečí ji doporučil bývalý předseda MNV František Vrána dialektologovi Janu Balharovi.
96
Slouk, Ondřej (1738-1818) Chalupník a rychtář v Nosislavi č. 73. Po roce 1781 presbyter evangelického sboru, později se vrátil i s rodinou do katolické církve. Staňková, Adéla Učitelka. Svoboda Jan (1888-1972) Rolník v Nosislavi č. 257 (na Husovým), legionář, autor vzpomínek na první světovou válku. Těsnohlídek, Rudolf (1882-1928) Básník, prozaik a novinář. Psal povídky a romány z brněnského předměstí, je autorem známé Lišky Bystroušky, zhudebněné Leošem Janáčkem. Pro brněnské Lidové noviny napsal několik set literárně cenných soudniček, jednou z nich je i příběh Polní a lesní. Těšík, Josef (1813-1880) Spisovatel z moravské družiny Františka Sušila. Působil v letech 1850-1858 jako kaplan a později katolický farář v Nosislavi; pak se stal děkanem v Telči. V jeho sbírce anekdotických příběhů Trní a růže je několik povídek, jejichž podkladem jsou nesporně poznatky z Nosislavi. Uhlíř, Dušan (1938) Historik, docent obecných dějin na Slezské univerzitě v Opavě, bývalý ředitel Muzea města Brna, autor knih Anály ze Spálené ulice (1979). Slunce nad Slavkovem (1984), Republikánská strana Čech a Moravy venkovského a malorolnického lidu 1918-1938 (1988), Brněnský pitaval (1992). Váša, Pavel (1874-1954) Jazykovědec, literární historik a novinář, s Františkem Trávníčkem spoluautor Slovníku jazyka českého, s Aloisem Gregorem Katechismu dějin české literatury a s Leošem Janáčkem Moravských písní milostných. Jeho otec Čeněk Váša, po řadu let učitel nosislavské evangelické školy, byl též literárně činný.
Winter, Zikmund (1846-1912) Historik a prozaik, autor románu Mistr Kampanus, povídek Rozina Sebranec, Nezbedný bakalář a mnoha knih kulturně historických statí o životě v Čechách v 15.17. století. Ve svých historických povídkách zobrazil jako literární postavy významné nosislavské rodáky Václava Vlaverina, syna Matouše Škody z č. 76, a Martina Nosislavského, syna Štěpána Vranovského z č. 22.
97
Poznámky Strana 4 Mathiades, Jan - Jan Mathiades Nosislavský, kněz, kazatel v chrámu sv. Barbory v Kutné Hoře, humanistický básník, nosislavský rodák. K jeho sňatku v roce 1616 vydali jeho přátelé tiskem sborník 6 latinských básní Strana 5 Beliál - z hebrejského belijaal, neužitečný, satan, antikrist VMtem - Vašim milostem Strana 6 Aron - Mojžíšův bratr; žehnal izraelskému lidu (3. kn. Mojžíšova, 9,22); viz též str. 20 Vlaverin Nosislavský, Václav - bratr nosislavského rychtáře a purkmistra Matěje Škody z č. 76; oženil se v Praze v bohatou vdovou Esterou Šmertošovou; děti neměli dědici se stali Václavovi synovci Ondřej a Vavřinec Škodovi v Nosislavi (ten zdědil po otci dům č.76), nevlastní syn Martin Šmertoš z Rýzentálu a jeho dcera Lidmila Strana 7 Stefanides Nosislavský, Martin (Martin Štěpánů), syn Štěpána Vranovského (též Hejného) z Nosislavi; spolu s bratrem Janem Štěpánem a švagrem Petrem prodali v roce 1568 otcovský dům č. 22 bratru Jiříkovi Štěpánovi. Když Jiřík nemohl platit splátky, převzal v roce 1773 dům Martin a později jej odevzdal své ženě (paní děkance) Regině a dětem (pro případ své smrti). Ale už v roce 1575 prodal dům svému bratru Janovi za 1 kopu a 20 zlatých. Po Janově smrti patřil dům s pozemky opět Martinovi a ten jej roku 1587 opět prodal, a to Adamu Vlkovi za 1 kopu a 40 zlatých. Vlk potom posílal „ctihodnému knězi Martinovi, děkanu chrudimskému“ každoročně po různých poslech (mimo jiné i po Martinovu nosislavském „kolegovi“, děkanovi Martinu Kilianovi) 8 zlatých jako splátky kočičina - hlučné zastaveníčko, nezdařená hudební produkce kurník - posměšný název pro univerzitní vězení Strana 9 rétorika - nauka o řečnictví De anima - O duši Cicero, Marcus Tullius - římský řečník a politik (106-43 př. Kr.) In nomine sanctae et individuae trinitatis, patris, filii et spiritus sancti - Ve jménu svaté a nerozdílné Trojice, Otce, Syna a Ducha Svatého
98
Strana 10 Opponere contraria argumenta - předkládat opačné důkazy Strana 11 fortel - úskok, lest jednuška - kdo přijímá pod jednou, nekatolík valchovat - bít Strana 12 vlaské - vlašské, italské Strana 17 Zemplín - historické území na východním Slovensku a severovýchodním Maďarsku od 11.století; hrad Zemplín byl sídlem župana; od 18. stol. bylo adminsistrativním celkem Zemplína Nové Město pod Šiatrom (Sátoralújhely), na Slovensku patřily k Zemplínské župě Michalovce, Humenné, Vranov nad Topĺou a Trebišov Strana 22 dekret císaře Ferdinanda II - jde o tzv. obnovené zřízení zemské z roku 1627, kterým bylo povoleno v českých zemích jen katolické náboženství predikant - kazatel Strana 23 František Ferdinand d´ Este (1863-1914) - následník trůnu císaře Františka Josefa I; spolu s manželkou Žofií oběť atentátu v Sarajevě v roce 1914 Loskot, Karel (1886-1948) - rolník v Nosislavi č. 56; v roce l899 mu bylo teprve 13 let, ale honu se už mohl zúčastnit Žebro, Jan Pavel (1827-1899) - zemřel 28.12.1899; hon s popisovanou rozmluvou s arcivévodou se tedy musel konat nejméně o rok později; o pohřbech Žebrovy dcery a manželky nemohli mluvit vůbec; dcera Helena, provdaná Hoferová zemřela v roce 1907, manželka paní Helena Žebrová, roz. Putzová, zemřela až v roce 1915; pokladníkem na Konopišti mohl být syn Jaroslav (nar. 1870) nebo Jiří Jan (nar. 1877); oba byli pokřtěni v evangelickém kostele v Nosislavi Strana 24 Solnička, František (1718-1763),- chalupník č. 27; datum úmrtí jeho ženy Polexiny napsal Slouk chybně - muselo to být až po narození dcery Anny v roce 1757; ve skutečnosti zemřela Polexina Solničková na mrtvici v roce 1760; syn Michal (17431793) byl půlláník č. 3, Václav (1748-1804) porybný v Pohořelicích (v Nosislavi se tehdy říkalo „fišmajstr“), později chalupník v Nosislavi č. 106, Pavel ((1751-1799) chalupník 109, dcera Anna (1756-1814) se provdala za Jana Trávníčka, chalupníka č. 95; v roce 1761 se František Solnička oženil podruhé s Rozálií Goldovou a měl ještě další dvě děti Rodopisný vývod Jakuba Slouka viz v knize Františka Kleina Čtení o minulosti nosislavské (1940) na s. 42-43 99
Samson, Václav (1737-1809), chalupník č. 7 Hochman, Matěj (1699-1743), otec Apoleny Sloukové (1740-1762) Strana 24 První Slouk - Jakub Slouk, původem z Dobrochova u Prostějova, podruh v Nikolčicích; jeho předkové mívali v Dobrochově půllán Slouková, Mariana, vdaná Čermáková (1742-1822) - žena Matěje Čermáka z č. 165 Slouk, Augustin (1744-1811) - chalupník č. 91, na rozdíl od bratra Ondřeje zůstal evangelíkem. Všechny děti jeho syna Františkovi zemřely v útlém věku a tak tato větev Slouků vymřela Rybařík, Matouš (asi 1689-1764) - chalupník č. 6; jeho žena byla Marina, rozená Šmardová, poprvé vdaná Slouková (1682-1758); syn Jiří Rybařík (asi 17131793), chalupník č. 6 Strana 25 Nátcha (nádcha) - „nadýchání“ škodlivého vzduchu; označení pro různé nemoci, v Nosislavi obyvkle nachlazení, chřipka Slouk, Josef (nar.1770), chalupník č. 10, později měšťan Hustopeče č. 271 Slouková, Eleonora, provdaná Luklová (1782-1864) - manželka Antonína Lukla, půlláníka č. 28 Strana 26 země baborská - Bavorsko země inklická - Anglie kuštovat - ochutnat Strana 27 věrdunk - čtvrt libry (tehdejší tzv. vídeňská libra odpovídala 0,56 kg) funt - libra paták - pětikrejcarová mince kuprové peníze - měděné korec - strych; plošná míra, půl jitra, asi 0,23 ha paleta - z ital. bolletta, stvrzenka o zaplacení nějakého poplatku prajská vojna - sedmiletá válka v letech 1756-1763 mezi Rakouskem a Pruskem konzum - poplatek konzumajnémr - výběrčí tohoto poplatku Strana 28 Prajz přišel do Moravy 1742 - pruské vojsko Mahovský, Antonín (1698-1768) - půlláník č. 71 Titrištajn - Dietrichštejn, Karel Maximilian, majietel židlochovického panství od roku 1748 do roku 1784 Strana 29
100
Blažek, Michal (1753-1827) - po odchodu do Jimramova superintendent moravské evangelické reformované církve prezhaus za jatkou - dům č. 156, nynější evangelická fara Klisburský, František - chalupník č. 156; kam i se svou ženou Eleonorou, rozenou Kollmanovou ze Žabčic, poprvé vdanou za Pavla Samsona na č. 156, po prodeji preshausu odešel, není známo Strana 29 Intzédy (Inczédy), János (Jan) (nar. 1762 v Pandu v pešťské stolici) - z Nosislavi odešel do Rouštky (Růžďky), potom působil v Německém (nyní Sněžné) a ve Velké Lhotě; o příčinách, proč nosislavští evangelíci „mo vekázale“ , píše Rudolf Říčan v článku Proč ho nechtěli v Kostnických jiskrách v roce 1985 (č. 8, s. 3-4) Kún, Sándor (Alexandr) (asi 1762-1837) - působil v Nosislavi dvakrát (v letech 1785-1792 a 1808-1837) Strana 30 füřpoňák - sedlák vykonávající tzv. přípřež; musel se svými koňi a povozem přepravovat vojenské zboží retirovat - ustupovat Strana 31 trečaf - káď šafer - sapér, zákopník kusy - děla štuknecht - dělostřelec, obsluha děla holba - dutá míra, půl pinty, asi 0,7 litru patálie - bitva plecírovaní - plezírovaní, ranění Strana 32 tento náš syn - ze zdánlivě mrtvého dítěte vyrostl pozdější dědic rodné chalupy č. 73 a dlouholetý rychtář Jakub Slouk (1790-1866, zemřel na choleru za rakouskopruské války) baba - babka, porodní bába Strana 34 Kulda, Beneš Metod(1820-1903) - spisovatel, národopisec, sběratel lidových moravských pohádek, katolický kněz Strana 35 Bethel - podle Starého zákona místo, kde se Bůh zjevil Jákobovi Sion - město starozákonního krále Davida; zde přeneseně ve významu církev předbělohorských i současných protestantů Strana 37 101
Dalekarlie - Švédsko Bál - (Baal) syrsko-kananejský bůh uctívaný v syrsko-palestinské oblasti, zejména jako bůh hromu a úrodnosti polí a stád; obecné označení pro modlu Sion - viz pozn. ke str.35 Zámostský, Jakub (Jakub Galina) - poslední nosislavský luterský děkan (od roku 1595, předtím působil v Bučovicích). Jako student byl 3 roky v tureckém zajetí. Absolvent univerzity ve Wittenbergu v Německu. Majitel domu a vinohradů v Nosislavi z Valdštejna, Adam - majitel židlochovického panství od roku 1616 do smrti v roce 1638 Strana 38 Pokorný Jan, milý František, nerozdílná dvojice Josef a Václav a veselý Adolf nosislavsští přátelé Jarolíma Nešpora z mladých let; Jan a František byli pravděpodobně Jan Putna a František Skála (1884-1910); veselý Adolf byl nesporně Adolf Lukl (1874-1974), pozdější známý pražský gynekolog, pocházející z č. 26 Tamfeld z Tamfeldu, Jan starší - rytíř, hejtman židlochovického panství; v roce 1630 koupil od pana Mikuláše Čechočovského dvůr v místě nynějších domů č. 68-70 (bývalý novokřtěnecký dům) Strana 40 Torstenson, Linhart - švédský vojevůdce, vítěz v bitvě u Jankova na Táborsku v roce 1645, neúspěšný obléhatel Brna v témže roce Strana 38 Semtěš - obec v nynějším okrese Kutná Hora Hejtmánek, František (1825-1865) - vysloužilý vojín, chalupník č. 10; propil chalupu, zpustl; v roce 1865 zavražděn tehdejším nočním hlídačem a jeho pomocníkem Beneš, Jan (1823-1883) - evangelický farář v Nosislavi v letech 1849-1863, v letech 1863-1883 superintendent ve Vanovicích na nynějším okrese Blansko Nešpor, Daniel (1834-1903) - evangelický farář a senior v Nosislavi v letech 1864-1903, otec Jarolíma Nešpora-Nosislavského; jeho první žena byla Emilie z Tardy (asi 1837-1883), sestra ženy Čeňka Váši Julie, rozené z Tardy (nar. asi 1835) Strana 41 Hlaváček, Martin (1830-1909) - půlláník č. 55, starosta obce v letech 1864-1870 a 1873-1876 Halt wer da! - Stůj, kdo tam ? Strana 42 Luklovi - František Lukl (1841-1933), půlláník 26, starosta obce v letech 18951898 a 1901-1904), a jeho manželka Apolonie, rozená Goldová (1845-1930), rodiče Františka, Marie, MUDr. Adolfa, Jaroslava a Slávie Radechovské 102
Drobný, Jan (1841-1925) - chalupník č. 125, později majitel cihelny v BrněHusovicích; Vášovi se přátelili spíš s Drobnými z č. 51 (Václavem a jeho ženou Marií) Dobrovolní - tu jde asi o Vášův omyl; byli to spíš zmínění manželé Drobní z č. 51 Pavlík a Jiří - viz vyprávění Olgy Ottové Teti Fádr na str. 79 Strana 43 Lukl, Adolf - viz pozn. ke str. 38 Strana 44 Buršáci - původně příslušníci německých studentských spolků (burschenschaftů), u nás koncem 19. a začátkem 20. století ostře protičesky zaměřené skupiny mladých Němců Strana 46 Bulín, Hynek - JUDr., brněnský advokát a známý pracovník v boji za práva brněnských Čechů Strana 47 Barták, Tomáš (1860-1945) - nádeník a podruh č. 122 aj. , polní hlídač Chlup, Cyril (1886-1959) - hajný, původem z Ledec, od roku 1941 žil na penzi v Nosislavi č. 200 Strana 49 Severánci - bratři Jan (1834-1868) a Ferdinand (nar. 1846), arcivévodští hajní ve Velkých Němčicích, synové Karla Sevránka, krejčího a chalupníka v Nosislavi č. 149; oba zavražděni pytláky (Jan byl nalezen blízko dvora Zeleňáku) Strana 50 Kaplan, Josef (1867-1937) - obecní pastýř č. 80; ve vyprávění Františka Losy zaměněn s hasičem Nečasem Strana 53 Socha za sochou - řada barokních soch stojících u silnice od židlochovického hřbitova směrem k Nosislavi; v padesátých letech byly přeneseny do Židlochovic a umístěny před kostelem Strana 54 Olšovec - vesnice na nynějším okrese Přerov Strana 55 Cyril, Metud, Týna, Francka a Anča - ve skutečnosti Pavel Zbořil (1870-1925), rolník č. 72, Václav (1875-1958), rolník č. 58, Antonína (1877-1951), provdaná za Františka Hlaváčka č. 55; Francka a Anču Zbořilovi neměli
103
Strana 56 Konice - vesnice na okrese Prostějov Strana 57 Tálek - z německého Teil, díl; slovo dodnes v Nosislavi používané pro kousky dočasných políček vytvořených z lesních mýtin Strana 58 Brásek - zákalec Strana 62 Panem et circenses - chléb a hry A wos, wenn es nur a Fohn ist - a co, jen když je to prapor Schuster, Schneider, Tischler - švec, krejčí, stolař vexl - z německého Wechsel; výměnný pobyt českých dětí v německé vesnici s německými dětmi v české vesnici Schönerer, Georg (nar. 1842) - rakouský politik, zakladatel německo nacionální a antisemitské strany Strana 63 Sic transit gloria mundi - tak se proměňuje sláva světa Ja, da seid´s wol Hussiten? - ano, to jste snad husité ? Ach wos ein alter Bürgermeister ist immer ein alter Dieb - ach, ten starý starosta je pořád starý zloděj Obstupuere omnes! - všeobecný úžas Strana 64 Sokol - Jakub Sokol (asi 1812-1887), chalupník č. 109 Strana 64 dráteník - Martin Zábuk, svobodný, dráteník od Trenčína, asi dvacetiletý, utopil se 3. července 1885 Strana 67 Smolák, Jaroslav (1882-1971) - botanik, profesor Vysoké školy zemědělské v Praze; zabýval se ochranou rostlin; roku 1924 popsal jako první na světě žloutenku révy vinné; jeden ze zakladatelů československé fytopatologie; přítel Jana Putny ze studií v Praze až do konce Putnova života Lukl - MUDr. Adolf Lukl, viz poz. ke str. 38 Skála - František Skála, Putnův přítel; redaktor Křesťanských listů v Coroapolis v Pennsylvánii, zastřelený pomateným vrahem po svém kázání ve slovenském evangelickém sboru; str. 32; matka Eva Skálová (1859-1909), rozená Zbořilová z č. 72, otec Václav (1857-1929), půlláník 50; dopis Františkovi psala jeho sestra Arnoštka (1881-1966), později provdaná za obchodníka a poštmistra Pavla Mikuláška Strana 68
104
Kašnice - vesnice u Klobouk u Brna založená při kolonizaci panského velkostatku roku 1785. V roce 1786 tam přišlo 36 rodin z Chrudimska. Příjmení Putna se však v kašnických matrikách nevyskytuje Pradědeček - Ondřej Putna (asi 1797-1888), půlláník v Moutnicích č. 9. Jeho mladší syn byl František Putna (1848-1906), domkář v Rozaříně č. 27. Ondřejova žena byla Josefa (1808-1900), rozená Kohoutková z Moutnic Dědoušek - Jan Putna (1829-1900), přiženil se na Nečasův půllán č. 60; vzal si Eleonoru (1830-1909), dceru Jakuba Nečase Otec -Jan Putna (1854-1941), půlláník č. 60, matka Eleonora (1855-1938), rozená Luklová z č. 67; žabčická teta Eleonora (nar. 1857), vdaná Horníčková, byla otcova sestra. Jan Putna a jeho sestra Eleonora měli svatbu týž den (23.listopadu 1879) Sestra - Antonie (1875-1941), provdaná Mahovská; její muž byl vdovec Jan Mahovský (1868-1931), legendárně hodný člověk, od roku 1914 kostelník. Farář o něm připsal do úmrtní matriky: „sloužil převzav tuto službu po svém otci věren svému sboru. Byl to úslužný a poctivý bratr. Presbyteři rakev odnesli na hřbitov.“. Srov. str. 73 Druhá (otcova) sestra - Marie (1859-1929), provdaná za Martina Lukla, půlláníka č. 67, svého švagra Strana 69 Feldšer - ruský ošetřovatel, saniťák Hulat - procházet se Strana 72 Domácí babička - Eleonora Luklová (1851-1932), manželka Františka Lukla (1860-1943), rolníka č. 58, rozená Hejtmánková z č. 17, poprvé vdaná Zbořilová (její první muž byl Pavel Zbořil z č. 72) U Rozbořilů - u Zbořilů; v jednotlivých pokračováních František Losa střídavě používal příjmení Rozbořil i Zbořil Strana 72 Vláďa - Vladimír Zbořil (1906-1966), učitel, ředitel základní školy v Blučině; učil nějaký čas i v Nosislavi, syn Václava Zbořila (1875-1958), rolníka č. 58, bratr Vlasty, Lydie, Stanislava, Václava a Františka Otec - Emil Losa (1879-1944), rolník č. 74 Strana 73 Vlastička - Vlasta Zbořilová (1919), provdaná Samsonová, manželka Karla Samsona (1915-1992) č. 122 Kostelník Mahovské - viz pozn. Sestra ke str. 68 Strana 74 Lidka - Lydie Zbořilová (1913) provdaná Vedrová ( muž Jaroslav, rolník č. 129), podruhé vdaná Jakšová (muž František, pracovník ČSD č. 129) Staník - Stanislav Zbořil (1911-1990), učitel, ředitel školy v Bošovicích na nynějším okrese Vyškov 105
Blaha - Blahoslav Losa, rolník č. 74, autorův bratr. Viz též str. 80 Strana 80 Losův Blaha - viz pozn. ke str. 74 Strana 75 Václav - Václav Zbořil (1903-1981), kazatel baptistické církve v Jugoslávii, po roce 1945 kazatel Bratrské Jednoty Baptistů v Bělé pod Bezdězem a ve Zlíně; studoval v USA Frantík - František Zbořil (1908-1998), rolník č. 58 Malperňa - moruše Rajčula - z německého Reitschule (jezdecká škola, jízdárna) Strana 77 Jáško - jářku Strana 78 Galus - Vilém Galus (1832-1917), obuvnický mistr č. 101 Strana 79 Růža - Růžena Novotná (1908-1998) , dcera Františka Novotného č. 30, který padl v první světové válce, od roku 1940 manželka Adolfa Michálka, rolníka č. 37 Anča z Nosislavě - Anna Vedrová (1908-1993), , dcera obchodníka Františka Vedry č. 129, od roku 1937 manželka Jana Trumpeše č. 191 Max z Klobouk - Maxmilián Pilát (nar. 1907), zahradník, pracoval v letech 1925 - 1928 v zahradnictví Josefa Piláta č. 79 Strana 80 Losův Blaha - viz pozn. ke str. 74 Teti Fádr - Marie Faderhosová (186l-1943), roz. Dvořáková, žena dělníka hrušovanského cukrovaru Václava Faderhonse, od roku 1897 vdova, bydlela v č. 278, zemřela v č. 195 Pavel Nešpor (1889-1964), syn faráře Daniela Nešpora, pozdější farář a senior v Nosislavi Jíří Nešpor, JUDr. (1891-1951 nebo 1952), major justiční služby Strana 81 Alžběta a Jana - pozměněná jména Elišky Nešporové (1920-asi 1968), později provdané za faráře Václava Procházku v Javorníku, a Olgy Nešporové-Ottové, autorky vyprávění Strana 82 Kostelník - Adolf Lukl (1897-1975), obuvnický mistr č. 214; obě ženy mu zemřely na tuberkulózu; po druhé z nich mu zůstaly dvě děti ve věku 10 a 5 let Anna - Anna Luklová (1893-1974), svobodná, v Nosislavi známá pod jménem Aninka 106
Strana 83 Babička Kuklová - Eleonora Luklová z vyprávění Domácí babička na str. 72 Strana 84 Mistr kovář - Václav Bartušek (1866-1948), kovářský mistr č. 303 Strana 85 Profesor Svoboda - PhDr. Vladimír Svoboda (1921-1999), učitel základní školy v Židlochovicích, profesor gymnázia v Hustopečích, několik let před důchodem byl z ideologických důvodů přeložen na střední odborné učiliště. Za druhé světové války byl jako téměř celý ročník 1921 účastníkem pracovního nasazení v Říši. Na filozofické fakultě mohl začít studovat latinu a dějepis až po otevření vysokých škol v roce 1945.
Obsah Úvod ............................................................................................................................... 3 Jan Amos Komenský
Z Hory Kutny jak kněží vybiti ........................................................................................ 4 Jan Amos Komenský
107
Jakou nepřátelé vzteklost proti kostelům, knihám, lidem mrtvým provodili ............... 4 František Michálek Bartoš
Dva Nosislavané v bělohorské bouři .............................................................................. 5 Zikmund Winter
Učitelů život soukromý a společenský ........................................................................... 7 Zikmund Winter Nezdárná disputace......................................................................................................... 7 František Bednář
Za novým životem. (1750.) .......................................................................................... 13 Jaroslav Lukl
Z pamětí nosislavských ............................................................................................... 21 Jaroslav Lukl
Jak jsem se sešel s arcivévodou Františkem Ferdinandem d´Este a jeho chotí hraběnkou Chotkovou................................................................................................... 23 Ondřej Slouk
Zápisník ........................................................................................................................ 24 Ondřej Slouk O vojně...................................................................................................................30
francózské
Ondřej Slouk Vzkříšení mrtvého dítěte...............................................................................................32 Josef Těšík
Trní a růže..................................................................................................................... 33 Josef Těšík
/Vzpomínka na Karla Hynka Máchu/ ........................................................................... 34 Jan Karafiát
Dopis nosislavskému faráři Danielu Nešporovi ........................................................... 34 Ferdinand Císař
Bethel............................................................................................................................35 Jarolím Nosislavský
Pod stříbrným topolem ................................................................................................. 36 Jarolím Nešpor ....................................................................................................................... Ryzlinské víno pana plukovníka Petersona .... ....................................................................38 Pavel Váša
108
Tatínek.......................................................................................................................... 39 Pavel Váša
Abiturientem................................................................................................................. 41 Adéla Staňková
Řeč lidu......................................................................................................................... 42 Jan Herben
Vávra muzikant............................................................................................................. 43 Dušan Uhlíř
Nejen buršáci a sokoli.................................................................................................. 44 Jaroslav Kříž
T.G. Masarykovi k osmdesátinám ................................................................................ 46 Stanislav Jandík
Překvapení .................................................................................................................... 46 Rudolf Těsnohlídek
Polní a lesní .................................................................................................................. 46 Jakub Obrovský
Vo tem Zbořilovým praseti........................................................................................... 48 František Boleloucký
Pulmistr Pukl mezi Rejpaly v Národním ...................................................................... 50 Ivan Jelínek
Jablko se kouše ............................................................................................................. 51 Anna Rýlichová
Zakázaná pouť .............................................................................................................. 57 Jan Putna
U Švarcavy.................................................................................................................... 58 Jan Putna
Na Polavu! Vzpomínky jihomoravského člověka ....................................................... 60 Jan Putna
Smrt. Vzpomínky z jižní Moravy ................................................................................. 64 Jan Putna
Úryvky z deníku z roku 1903........................................................................................ 67 Jan Svoboda
Ze zápisků rusko-francouzského legionáře.................................................................. 69 František Losa
Několik vzpomínek z dětství ........................................................................................ 71
109
Šesti pro štěstí .........................................................................................................................78 Olga Ottová
Teti Fádr ....................................................................................................................... 80 Olga Ottová
Tři z mnohých............................................................................................................... 81 Olga Ottová
Trojí zašumění .............................................................................................................. 82 Miloslav Jurák
ProfesorSvoboda...........................................................................................................85 Pohádky ........................................................................................................................ 86 Josef Malík
Nosislavská kalvária ..................................................................................................... 86 Josef Burian
Ofěra ............................................................................................................................. 89 Josef Burian
Věžička ......................................................................................................................... 91 Báseň a pravda v Nosislavské čítance .......................................................................... 92 O autorech Nosislavské čítanky.................................................................................... 95 Poznámky ...........................................................................…………….................................99
110
Nosislavská čítanka. Nosislav v krásné literatuře. Vybral, uspořádal, úvod, doslov a poznámky napsal Mgr. Blahoslav Španiel
