Norsko na kolech 5.-19.8.2000 5.8. Den odjezdu Z ČR odjíždíme po skupinkách. Zuzka a Slady nastupují jako první, a to v Praze-Holešovicích ve 21:30 a zbytek, Pavel, Lenka, Péťa a Vlastík, přistupují v Jablonci nad Nisou v 0:10. Takže z Jablonce už odjíždíme komplet. Pro začátek vyprávíme předchozí zážitky, protože pražská dvojka to málem nestihla, jelikož stáli na druhém ze 2 stejnojmenných nádraží. Nakonec to ale dobře dopadlo, a tak vyrážíme vstříc novým dobrodružstvím. 6.8. Napříč Polskem a cesta trajektem Nudnou a zdlouhavou cestu napříč Polskem si pokoušíme zkrátit spánkem, někteří bohužel marně - Zuzka. Naštěstí před polednem přistáváme v polském Swinoujscie, kde čekáme nalodění na trajekt. Těšíme se, že si naše rozlámaná těla konečně odpočinou. Autobus se naloďuje zhruba ve 12:00. Z přístavu odrážíme v 13:30. Cesta trajektem trvá asi 6 hodin, které přečkáváme procházkami po palubě, hledáme místa na spaní, hrajeme kostky, pexesa a šachy. Připlouváme do švédského Ystad a čeká nás další noc strávená v autobuse. Díky předchozí únavě je tentokrát alespoň malým odpočinkem pro všechny. 7.8. Hlavní město Norska - Oslo Autobus se zastavuje ráno nad Oslem u skokanského můstku Holmenkollen, kde nastává první vykládání kol. Odtud v časných ranních a trochu chladných hodinách sjíždíme na kolech 7 km do centra Osla. Hnedle první sjezd vypadá tak trochu děsivě, protože z kopce se řítí 30 cyklistiky chtivých nadšenců po úzkých uličkách a cyklostezkách. Naštěstí to dopadá dobře a všichni v pořádku dojíždíme do krásného parku Frogneseteren, který je plný nádherných, i když poněkud zvláštních soch Gustava Vigelanta. Největší monumentem je sloup znázorňující touhu lidí po slunci (je tvořen lidičkami naskládanými na sobě od nejstarší po nejmladší, vztahujících své ruce k obloze) a řada soch kolem sloupu představující běh života. V parku je kromě soch i mnoho nádherných fontán, jezírek a květů. Po prohlídce parku ujíždíme směrem ke královskému paláci a dál k náměstí s radnicí a zvonkohrou místo zvonů, kde také hromadně přepadáváme první infocentrum a nabíráme prospekty a mapy nejen o Oslu. Dále vyrážíme k muzeu Vikingů na ostrov Bigdoy. Odtud pokračujeme do dalšího muzea Fram s historií Amundsenových výprav a lodí Fram, které narozdíl od muzea Vikingů navštěvujeme. Dostaly jsme doporučení jet se podívat do muzea zoologie a botaniky. Nejprve však navštěvujeme pevnost a pak se jedeme podívat do již zmíněných muzeí. Ale ouha, je pondělí, a to je očividně mezinárodní den volna pro všechna muzea, hrady, zámky apod. Na naše první tábořiště musíme ještě autobusem kousek za Oslo. Je malé a vedle úhledného hřbitova uprostřed lesní samoty. Tady jsme také poprvé poznáváme, jak se houbaří v Norsku. 40 km 8.8. Rallarvegen Ráno nás probouzí Kuba svým něžným - kuku. Balíme stany a jedeme ještě kousek autobusem. Kolem půl deváté vyjíždíme z nadmořské výšky asi 1000 m n.m. na druhou etapu – cestu Rallarvegen, přes náhorní plošinu Hardangervidda, kolem ledovcové čapky Hardangerjokulen. Jinak je tato cesta souběžná s železnicí, která spojuje Oslo a Bergen. Je ukrutná zima, silný protivítr a cesta je místy pod sněhem. Navíc nás prvních asi 30 kilometrů čeká stoupáníčko. Sice mírné, ale za těchto podmínek velmi nepříjemné. Po 25ti kilometrech vítáme železniční zastávku v Einse, kde v teplíčku čekárny svačíme. Na venkovním teploměru zjišťujeme, že teplota se pohybuje pod bodem mrazu. Po sváče jedeme dál k vrcholku Store (asi 1300 m n.m.). Odtud sjíždíme kolem údolí Myrdal až na úroveň fjordu Sognefjord do městečka Flam. Skrze údolí teče mnoho říček s jasně modrou vodou a velkým množstvím vodopádů - super! Co se týče kvality cest, tak asfaltu se
dočkáváme až v posledních kilometrech, zato jsme si pořádně užili šotoliny, kamení a sněhu. Po dojetí všech účastníků zájezdu nakládáme kola a přesouváme se na naše další tábořiště, které rozhodně není tak ponuré jako to první, ba naopak. Leží sice těsně pod silničkou, ale naštěstí málo frekventovanou. Je to rozlehlé údolí mezi skalnatými vrcholky s protékající říčkou, no prostě nádhera! 85 km 9.8. Sognefjord a Nigardsbreen Ráno obvyklé balení stanů a cesta k největšímu evropskému fjordu - Sognefjord. Nejprve sjíždíme z kopců do Laerdalu, odkud jedeme podél fjordu až do Fodnes, kde za pomoci trajektu překonáváme již zmíněný Sognefjord a dostáváme se do Mannhelleru. Odtud pokračujeme do městečka Sogndal. Po obědě přejíždíme opět autobusem na parkoviště cca 15 km před jedním ze splazů největšího evropského ledovce - Jostedalsbreen, který nese název Nigardsbreen. K němu jsme se vydali na kolech. Dojíždíme však pouze na parkoviště před ledovcem,kde zamykáme kola a dál pokračujeme pěšky podél jezera vytvořeného odtáváním ledovce. Ledovec je krásně modrý a studený. Při zpáteční cestě se zastavujeme ještě v ledovcovém muzeu a potom už jedeme pouze po pohodlné cestě podél řeky po asfaltu s mnoha tunely až do dalšího tábořiště. Tam nejprve provedíme nejdůležitější očistu v ledovcové řece a pak stavíme stany 37 km 10.8. Sognefjellvegen Ráno jsme si udělali prohlídku vodní elektrárny Jostedal. Toto dílo norských stavitelů se skládá z mnohakilometrových tunelů skrz skálu. K samotné elektrárně se přijíždělo kilometrovým tunelem ve skále. Tam jsme také s naším autobusem, který za sebou ještě táhl vlek s koly, dojeli. Na konci tunelu se autobus musel otočit, takže první atrakcí (vlastně druhou, první byl tunel) bylo otáčení autobusu na takřka miniaturním místě v přítmí tunelu. Uvnitř prostoru vodní elektrárny jsme na dvakrát vyslechli něco málo o vzniku, parametrech a současnosti tohoto díla a potom shlédli 20-ti minutový film o budování soustavy přehrad, kanálů a samotné elektrárny vůbec. Film sice z větší části (cca 17 minut) ukazoval na místní folklor nežli na ono dílo, ale to nevadí. Po prohlídce elektrárny jsme jeli dál podél Sognefjordu a následně do výšky cca 1000 m n.m. k začátku dnešní etapy - Sognefjellvegen s nejvyšším bodem 1434 m n.m.. Pouze tzv. Pantányho skupina se nechala vysadit o 15 km dříve v městečku Skjondalen, které leží na úrovni fjordu. Onu skupinu tvořil Pavel, Slady a jako jediný zástupce něžného pohlaví Lenka. Ano, šlo právě o těch 1000 metrů výškových na 15-ti kilometrech. Jenže o čem nevěděli, bylo to, že prvních 6 km vede takřka po rovině. Ale pak to začalo...Hned na začátku se skupina roztrhala a každý si jel podle svého tempa. Nakonec stihli ostatní ještě u autobusu, takže dál jsme pokračovali takřka pohromadě. I ostatní si užili stoupání, a to z 1000 na 1434 m n.m. na 13-ti km. Náhorní plošina a cesta po ní byla fantastická. Suprové houpačky nádhernou krajinou s výhledem na NP Jotunheimen. Nádherně den završil božský sjezd po již zmiňovaných houpačkách (u nejodvážnějších dosahovala rychlost okolo 85 km/h). Ačkoliv klesání bylo velmi rychlé, stihli jsme si všimnout Kubovy cedule "TUDY 1,5 km" a viděli jsme další krásný norský vodopád. Poslední kilometry jsme jeli opět po šotolině podél řeky, kde se různým způsobem pásla kdejaká havěť - krávy a ovce na louce a na cestě, komáři a kousavé mušky na nás. Na pěkném místě hnedle vedle ledové řeky si naše parta našla místečko stranou od ostatních. Udělali jsme si malý ohýnek a šli spát - tentokrát již ve 22:00, což v Norsku znamená za plného denního světla. 75 km ,60 km
11.8. Galdhopiggen Poprvé jsme mohli vstávat ne v 7:00, ale až v 7:45. Tento den jsme měli v plánu pokořit nejvyšší horu Skandinávie - Galdhopiggen (2469 m n.m.). Autobus nás odvezl až na chatu Juvashytta a odtud jsme se pěšky vydali k vrcholu. Tento den nám počasí příliš nepřálo, ale i přesto jsme se vydali směrem k vrcholu. Na začátku cesty jsme míjeli jezero a sjezdovku nacpanou nadšenými lyžaři, kteří na rozdíl od nás mohou lyžovat i v létě (zda se tomu tak v Norsku vůbec dá říkat). Dále pak přes jedno velké kamenité pole k ledovci Styggesbreen. Před ledovcem byla varovná tabule dokonce i v češtině, že ledovec se smí přecházet pouze ve skupinách uvázaných na laně. Navíc cedule obsahovala i krásný obrázek človíčka spadlého po hlavě do ledovcové praskliny. My jsme to nakonec riskli beze všeho a ony hrozivé průrvy jsme potkali výjimečně. Na konci ledovce nás čekalo asi nejhorší a největší stoupání. To vedlo víceméně jen po kamenech a díky husté mlze tak, že by se dala krájet a možná i víc, jsme si stále mysleli, že už jsme na vrcholu (to samé jsme taky tvrdili při zpáteční cestě těm pomalejším návštěvníkům, kteří se teprve šplhali nahoru...přece to nevzdají!). Kýžený vrchol jsme dobyli zhruba po 2 hodinách a oslavili jsme to "vaječňákem", který s sebou nesla Zuzanka na zádech za účelem oslavy jejího svátku. Jelikož nahoře nebylo vidět o nic víc než dole a začalo nám při tom stání být poněkud frišno, seběhli jsme dolů, naběhli do autobusu a ujížděli do městečka Lom, kde se někteří za 10 NOK na 5 minut osprchovali (kdo měl to štěstí, tak i teplou vodou). Zde jsme také nakoupili zásoby a dvoulitrovou zmrzlinu Krokan - na Kubovo doporučení (po pravdě řečeno, nic moc). Potom jsme pokračovali ještě o kousek dál na tábořiště s názvem Nybrau. To se nacházelo na vyvýšeném břehu řeky Sjoa. Jelikož jsme na tomto tábořišti měli strávit 3 noci, dali jsme si trochu víc záležet na výběru míst pro stany. 12.8. Glittertind Doba vstávání tentokrát záležela jen a pouze na nás. Na vleku pro kola byla vyvěšena mapa s trasami doporučených výletů. Kuba pouze oznámil, kam ten den jede on, ale jinak jsme si mohli dělat, co se nám zachtělo. A jelikož naše parta upřednostňovala soukromé výpravy více, nežli ty hromadné, jeli jsme pokaždé jinam než Kuba a ostatní. Byly tam dvě trasy dlouhé cca 80 km. Jedna byla pokoření nejvyššího bodu Skandinávie a druhá prohlídka dvou jezer. A protože Zuzka měla od prvního dne problémy s kolenem a obě dvě by tudíž nezvládla, rozhodli jsme se jet na hory, protože nás přitahovalo dobýt Glittertind. Ostatním se zprvu nechtělo, protože Kuba říkal, že si na něj máme počkat, až bude lepší počasí a sám se vydal s ostatními k jezerům. Ale jelikož počasí nebylo tak zlé a jak se říká, jedenáctá rozhodne (bylo teprve půl desáté), vydali jsme se tam nakonec všichni. Glittertind je nikoli nejvyšší horou, ale nejvyšším místem Skandinávie, a to z jednoho prostého důvodu. Hora samotná je asi o 4 metry nižší než Galdhopiggen, měří 2465 m n.m., avšak vrchol je trvale pokryt ledovcem, takže s ním se její výška pohybuje od 2470 m n.m. výše, a tak je stále vyšší než Galdhopiggen. Trasa pod vrchol byla dlouhá 42 km a vedla po šotolině nejprve mírně do kopce, potom asi 7 km docela strmě a navíc po dosti vyjetých a vymlácených varhanech a zbytek opět mírně až k horské chatě Glitterheim. Tam jsme zamkli kola, převlékli se z cyklistického oblečení do vysokohorského, které jsme si vezli s sebou a hurá vzhůru. Po 42 km nás čekalo převýšení cca 1300 metrů. Výstup byl poměrně náročný a trval nám 2,5 hodiny. Naštěstí nikdo nelitoval, že nedal na Kubova slova, protože počasí bylo prostě suprové. Nahoru jsme vyšplhali v krátkých kalhotách a tričku a rozhled...to se musí prostě vidět! Pohled na "Domov obrů" (NP Jotunheimen) ze "střechy Skandinávie" byl nepřekonatelný, viditelnost cca 300 km ve všech směrech. Dobytí jsme řádně zapili českým pivem, provedli jsme fotodokumentaci a zkratkou po ledovci během hodiny sběhli, sklouzali a spadali dolů zpět ke kolům. Do tábořiště jsme jeli stejnou cestou - tzn. 42 km po mírném, strmém a znovu mírném klesání. Dojeli jsme děsně utahaní, ale spokojení z
předchozích zážitků. 84 km 13.8. Údolím Muru Tento den měl být původně dnem odpočinku. Hlavně koleno Zuzky, ale už i Vlastovo, to potřebovalo. Proto jsme si z Kubovy nabídky tras vybrali údajně pohodovou cestu údolím Murudalen měřící asi 55 km. Začalo to nevinně. Nejprve jsme zabloudili jiným směrem asi 7 km. To jsme zjistili až ve chvíli, kdy cesta najednou skončila pod skalami. Slady zjistil od místních domorodců, že jsme se dostali mimo mapu. No ale co, bylo to krásné místo, a tak jsme se ani moc nezlobili. Vrátili jsme se tedy na nejpravděpodobnější rozcestí, kde jsme nejspíš špatně uhnuli a vydali jsme se dál "správnou" cestou. Tam jsme narazili na množství obřích hub, se kterými jsme se nadšeně fotili. Naše "pohodová" cesta začínala být stále více terénní. Po úmorném a dlouhém projíždění skrz vyježděné a rozblácené koleje na lesní cestě jsme zjistili, že snad jedeme správně. Naše domněnka se časem potvrdila a my, celí šťastní, že jedeme správně a že cesta už je lepší, jsme se jali udělat si svačinku. Myšlenka to byla vskutku královská, nikoli však podmínky. Snad všichni komáři z celého okolí se rozhodli, že také posvačí, ale na nás. Na jednom místě se nedalo vydržet, a tak jsme za neustálého pobíhání pojídali naše "obědy". Po chvíli jsme to vzdali a vydali se dál - vstříc lepší budoucnosti. Naše rozhořčení vyvrcholilo v okamžiku, kdy jsme chtěli přejet řeku přes most a pokračovat po její druhé straně zpět. Most prostě nebyl. Byl stržený asi velkou vodou, a tak jsme jeli dál s nadějí, že bude další. Byl, ale k naší smůle ve stejném stavu. Naštěstí už bylo méně vody, takže jsme řeku přebrodili a uháněli dál, aby nás komáři nesežrali úplně. Po pár kilometrech jízdy nám však cesta zmizela v lese a dál nic. Jen stromy, pařezy, kameny, močály a moře komárů. Tak jsme vzali kola na ramena a začali se brodit lesem. Takhle jsme bloudili něco přes hodinu, nežli jsme našli cestu k tábořišti. Z Kubovy odpočinkové trasy jsme se vrátili úplně hotoví. Navíc při tom bloudění Petru kouslo něco agresivnějšího a celá otekla, takže i řidiči byli v pohotovosti pro případný odvoz do nemocnice. Naštěstí zabrali prášky, které jsme měli a svědění i otekliny zmizely. K večeři jsme si dali její dlouho připomínané fazolky, o nichž stále mluvila, ale hlavně jí a Vlastovi překáželi v přepravce. Na závěr dne jsme Kubovu odpočinkovou etapu označili lebkou a zkříženými pařáty a uvedli za smrtelně nebezpečnou a neprůjezdnou. Takže ji Kuba hnedle zrušil a nám jako poděkování na konci zájezdu koupil pověstnou norskou dvoulitrovou zmrzlinu. 75 km 14.8. Jezero Gjende Ráno jsme se probudili a opět svítilo sluníčko. Ideální počasí na jezera Gjende a Bessvatnet (jsou od sebe vzdálena 100 metrů, ale výškově je dělí 400 metrů: jedno je tyrkysové, druhé tmavě modré). Rozhodli jsme se nakonec tuto trasu absolvovat všichni s tím, že v případě velké bolesti Zuzčiného kolena se s ní Pavel vrátí. Jeli jsme proti proudu řeky Sjoy. Cestou jsme se zastavili na nádherném vodopádu se skalními soutěskami nazvaném Ridderspranget, kde jsme chvilku relaxovali a dívali se na masy vody řítící se mezi skalisky. K jezerům jsme jeli příjemných 40 km střídavě nahoru a dolů po krásné silnici. V Gjendesheim se naše skupinka rozdělila. My dva, tedy Pavel a Zuzka, jsme se kvůli bolestem kolena vydali zpět přes malé vodopády v Bessheim s tím, že cestou nakoupíme opět chybějící chléb a zbylá čtyřka se vydala pěšky na pětihodinovou túru k hornímu jezeru. My jsme jeli spolu asi 15 km a pak se Pavel vydal rychlejším tempem, protože musel zajet cca 10 km do obchodu. Zuzka jela stejnou cestou skrz les zpět do tábora. Bohužel se nám počasí v polovině pohoršilo. Naštěstí jsme se oba stihli vrátit ještě před deštěm, což se rozhodně nedá říci o ostatních. Když došli nahoru, přišla mlha, zatáhlo se a začalo pršet. Tak si akorát vyfotili jezera a utíkali zpět ke kolům, odkud je čekalo
zpátečních 40 km do tábora v dešti. Tam jsme na ně čekali my dva s teplou večeří, která jim přišla náramně vhod. Díky počasí jsme toho večera už nikdo nevystrčil ze stanu ani nos. 90 km 15.8. Relaxační den Konečně náš odpočinkový den. Ráno pršelo až do devíti hodin, takže ze stanů jsme se vyhrabali až v půl desáté. Dopoledne se odpočívalo a po poledni jsme se vydali do nedalekého obchodu dokoupit zásoby a nejlepší zmrzlinu - čokoládovou s kousky čokolády. Cestou zpět jsme vlezli do lesa, abychom nasbírali něco hub na oběd a večeři. Během chvíle jsme jich měli hromadu. Odpoledne už svítilo sluníčko na plné pecky a my se vrhli na válení u Sjoy, hráli jsme "člověče nezlob se" (eventuelně šachy) a zpracovávali houby na všechny způsoby. K svačině, večeři a druhé večeři byla houbová polévka, houbové rizoto a houbové řízky, které nám většina záviděla (díky tomu, že jsme s sebou prozřetelně vzali potřebné ingredience - strouhanku, vejce atd.). Samozřejmě nechyběla ani smaženice. Prostě houbový den. Chudák Lenka měla pocit, že ji chceme utrápit hlady. Houby totiž nejí! 12 km 16.8. NP Rondane Ráno jsme opět vstávali v 7:00, sbalili jsme stany a nasedli do autobusu. Ten nás nejprve vysadil ve městě Otta, kde jsme opět doplnili zásoby a pak jsme jeli do Mysuseter, místa startu dnešní etapy. Ačkoli jsme měli všichni mapy, suverénně jsme vyjeli opačným směrem. Naštěstí nás Kuba všechny včas dohnal a nasměroval správně. Větší stoupání jsme si odbyli hned na začátku a pak už to šlo. Jeli jsme střídavě kopcovitým terénem až na chatu Rondvasbu. Zde byla možnost výstupu na Storronden (2138m n.m.), což však nikoho nelákalo. K už tak poměrně chladnému počasí začalo ještě pršet a někteří z nás (Petra s Vlastou) zmokli. Deštivý nečas jsme přečkali ve vstupní hale chaty, ale cestou zpět nás opět dohonil. Avšak ani to nás neodradilo od toho shlédnout soutěsku na řece Ula, přezdívanou "Malé Colorado", vodopád "Nevěstin závoj" a přírodní úkaz nazývaný zemní pyramidy Kvitskriuprestein. K autobusu jsme dojeli všichni totálně promočení na kost a nádherně špinaví. Po nepříjemných dohadech s řidiči jsme se nakonec mohli převléknout do suchého a jet na místo posledního tábořiště. Stany jsme stavěli mezi přeháňkami u silnice a jezera Losna. A protože se na nebi stále honily těžké mraky, brzy jsme zalehli a z posledního táboráku nebylo nic. 42 km 17.8. Peer Gynt Vegen, Lilehammer Náš poslední den v Norsku. V plánu jsme měli poslední cyklotúru, a to cestu Peera Gynta (Peer Gynt Vegen). Ráno sice pršelo, ale nakonec se udělalo docela hezky, i když ne příliš teplo. Jízda byla zpočátku docela do kopce, ale pak poměrně odpočinková a končila 8 km dlouhým sjezdem ze Skeikampen do Musdalen. Tam jsme si koupili opět zmrzlinu, sbalili věci, naložili kola, uvařili jídlo (to jsme jedli pod děravou plachtou za palby centimetrových krup) a odjeli jsme autobusem do Lilehammeru. V Lilehammeru nám procházku městem znepříjemňoval lehký deštík, ale i tak jsme si nenechali ujít olympijské skokanské můstky a olympijský areál. V tomto malebném městečku jsme také utratili poslední zbytky norských korun. Kuba naší šestici ještě koupil za odměnu dvoulitrovou zmrzlinu (za to, že jsme jako průkopníci vyzkoušeli a poté zrušili rádoby odpočinkovou trasu údolím Murudalen). Poté jsme pokračovali opět autobusem, tentokrát už pryč z Norska, do Švédska. Nudnou cestu zpestřila oslava svátku Péti a Kubův soutěžní test, jehož první tři místa obsadili jednotlivci naší skupiny. 40 km
18.8. Švédské moře Do jižního Švédska jsme dorazili v půl páté ráno a tam jsme byli tvrdě a nekompromisně probuzeni a nemilosrdně vyhnáni řidiči z vyhřátého autobusu dospat pod širák. Ze začátku jsme všichni remcali, ale koneckonců nocleh na pobřeží byl vlastně docela romantický. V sedm hodin nás probral deštík. My dva a Petra s Vlastou jsme si postavili stany a spali dál. Slady zůstal vůči Lence bezcitně spát venku v dešti, a tak se Lenka vydala spolu s pár dalšími účastníky zájezdu do nedalekého městečka a cestou zpět se stavili vykoupat v moři. My ostatní jsme hráli kostky, pak jsme se šli projít po pláži a jelikož foukal silný vítr a moře nebylo příliš čisté, koupání jsme zavrhli. Na pláži jsme zůstali až do odpoledne. Ve čtyři hodiny jsme unaveni sluníčkem nasedli do autobusu a vydali se na noční trajekt. Noc na trajektu jsme tentokrát strávili spaním v uličkách mezi kajutami. 19.8. Napříč Polskem Ráno jsme se vylodili v Polsku. Tam jsme také strávili tři hodiny na hraničním přechodu při vjezdu do naší sousední země. Celý den jsme strávili v autobuse. A jelikož už jsme byli za mořem, vjeli jsme přímo a bez varování do nezvykle horkého počasí. Sluníčko a hlavně teplo nám značně znepříjemňovalo celou cestu. Nepomohlo ani shlédnutí videa od našeho kameramana a ani české filmy. Kolem sedmé večerní jsme dorazili do Jablonce.
