Právnická fakulta Masarykovy univerzity Obor Právo a právní věda Katedra dějin státu a práva
DIPLOMOVÁ PRÁCE
Německý nacismus a italský fašismus srovnávací analýza
Ondřej Nekovář Brno 2013
Čestné prohlášení Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma: „Německý nacismus a italský fašismus - srovnávací analýza“ zpracoval sám. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem použil k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu použitých pramenů a literatury. V Brně dne 27. 6. 2013 ............................. Ondřej Nekovář
Poděkování Na tomto místě bych chtěl velice poděkovat JUDr. Bc. Jaromíru Tauchenovi, Ph.D., LL.M. Eur.Int., který mi z pozice vedoucího mé diplomové práce, poskytl mnoho cenných rad a za jehož odborného vedení jsem měl tu čest tuto práci napsat.
3
OBSAH ÚVOD............................................................................................................................ 8 1 IDEOLOGIE JAKO HYBNÝ PRVEK VE SPOLEČNOSTI ............................ 11 1.1 VŠEOBECNĚ VNÍMANÝ POJEM „FAŠISMUS“ .......................................... 13 1.2 VŠEOBECNĚ VNÍMANÝ POJEM „NACISMUS“ ......................................... 16 1.3 SPOLEČENSKÉ PŘEDPOKLADY PRO PŘIJETÍ FAŠISMŮ........................ 18 1.4 CHARAKTERISTICKÉ ZNAKY FAŠISMŮ ................................................... 20 1.4.1 Nacionalismus ............................................................................................. 22 1.4.2 Rasismus...................................................................................................... 22 1.4.3 Korporativismus .......................................................................................... 24 1.4.4 Vůdcovský princip ...................................................................................... 25 1.4.5 Iracionalismus ............................................................................................. 28 1.5 FILOZOFICKÝ ZÁKLAD FAŠISMŮ .............................................................. 28 2 NĚMECKÝ NACISMUS ....................................................................................... 32 2.1 DEMOKRATICKÉ NĚMECKO - VÝMARSKÁ REPUBLIKA ..................... 32 2.1.1 První etapa (1919 - 1923) ............................................................................ 33 2.1.2 Druhá etapa (1924 - 1929) ........................................................................... 36 2.1.3 Třetí etapa (1930 - 1932) ............................................................................. 37 2.2 NACISTICKÉ NĚMECKO ............................................................................... 42 2.2.1 Ideologický odraz v principech nacistického Německa .............................. 42 2.2.1a První princip - Vůdcovský .................................................................... 42 2.2.1b Druhý princip - Zvláštního zákonodárství ............................................ 45 2.2.1c Třetí princip - Jednoty strany a státu ..................................................... 49 2.2.2 Sjednocení strany a státu ............................................................................. 50 2.2.3 Stabilizace strany ......................................................................................... 52 2.2.4 Absolutní uchopení moci............................................................................. 53 3 ITALSKÝ FAŠISMUS ........................................................................................... 55 3.1 POVÁLEČNÁ ITÁLIE ...................................................................................... 55 3.2 PROSTŘEDKY UCHOPENÍ MOCI ................................................................. 59 3.2.1 Republika Fiume ......................................................................................... 59 3.2.2 Národní fašistická strana ............................................................................. 61 3.2.3 Pochod na Řím ............................................................................................ 63 3.3 FAŠISTICKÁ ITÁLIE ....................................................................................... 63
3.3.1 První fáze (1922 - 1925) .............................................................................. 63 3.3.2 Druhá fáze (1925 - 1945) ............................................................................ 64 3.3.3 Republika Salò ............................................................................................ 69 3.4 KORPORATIVISTICKÝ STÁT ....................................................................... 70 3.5 FAŠISTICKÉ RASOVÉ ZÁKONY .................................................................. 70 3.6 LATERÁNSKÉ DOHODY ............................................................................... 71 4 KOMPARACE NACISMU A FAŠISMU ............................................................. 73 4.1 UCHOPENÍ MOCI ............................................................................................ 73 4.1.1 Vliv konečného stavu po první světové válce ............................................. 73 4.1.2 Cesta k moci strany ..................................................................................... 74 4.1.3 Cesta k diktatuře .......................................................................................... 75 4.2 UDRŽENÍ MOCI A LIKVIDACE OPOZICE .................................................. 76 4.2.1 Jednota strany a státu ................................................................................... 76 4.2.2 Faktické soustředění moci ........................................................................... 77 4.2.3 Síla vůdce a likvidace revoluce ve vlastní straně ........................................ 78 4.2.4 Vztah zřízení a církve .................................................................................. 79 4.2.5 Konec režimu .............................................................................................. 79 4.3 REFLEXE TVORBY PRÁVA NA FORMOVÁNÍ STÁTNÍHO ZŘÍZENÍ ..... 80 4.3.1 Zákonodárná a výkonná moc ...................................................................... 80 4.3.2 Soudní moc .................................................................................................. 81 4.4 PROTIŽIDOVSKÁ PRÁVNÍ TVORBA .......................................................... 82 ZÁVĚR ...................................................................................................................... 84 RESUMÉ ................................................................................................................... 86 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY...................................................................... 88 Monografie, publikace, sborníky ............................................................................. 88 Odborné články ........................................................................................................ 89 Dokumenty a právní předpisy .................................................................................. 90 Elektronické prameny .............................................................................................. 92
5
Anotace Diplomová práce se zabývá historickoprávní analýzou totalitních režimů německého nacismu a italského fašismu. Přitom je práce zaměřena na společné znaky a odlišnosti, na to, jakým způsobem se dostali ve svých státech k moci, moc si udrželi a zlikvidovali opozici. Diplomová práce je rozdělena do čtyř kapitol. V první kapitole je pojednáno o pojmovém vymezení italského fašismu a německého nacismu. Druhá kapitola pojednává o nacistickém Německu. Třetí kapitola pojednává o fašistické Itálii. Ve čtvrté kapitole je provedena komparace vybraných otázek.
Klíčová slova Ideologie, Totalita, Německo, Nacismus, Itálie, Fašismus, Adolf Hitler, Benito Mussolini
6
Abstract This thesis deals with the historical and legal analysis of the totalitarian regimes of German Nazism and Italian Fascism. The work is focused on common characteristics and differences the way they got in their countries to power, the power to maintain and destroyed the opposition. The thesis is divided into four chapters. The first chapter discusses the conceptual definition of Italian fascism and German Nazism. The second chapter deals with Nazi Germany. The third chapter deals with fascist Italy. The fourth chapter is a comparison of selected issues.
Keywords Ideology, Totalitarianism, Germany, Nazism, Italy, Fascism, Adolf Hitler, Benito Mussolini
7
Úvod Tato diplomová práce je zpracována na téma “Německý nacismus a italský fašismus srovnánací analýza”. Jedná se v odborné literatuře ve svých jednotlivých částech o velmi četně zpracovávané téma. Tato práce se zabývá průnikem dostupných zdrojů a je komparací jednotlivých totalitních ideologií ve vybraných tématech. Téma je díky historickému významu neustále živé a především pak okolnosti a původ vzniku lze paralelně srovnávat s aktuálním směřováním a situací ve společnosti. Následný iracionální odraz ve sféře právní vědy je pak varovným signálem pro možnou nastalou budoucnost, které se chce zajisté společnost vyvarovat. Právě z pohledu této perspektivy, historického významu a nadčasovosti tématu jsem si jako autor toto téma vybral. Za přínos této práce právní vědě pak jako autor považuji zhodnocení situace a následnou reflexi v právní tvorbě v daném období, respektive zřízení. S ohledem na zadání diplomové práce formuluji cíle, kdy v jejich jednotlivých částech jsem akcentoval především společné znaky a související odlišnosti obou totalitních ideologií. Zaměřil jsem se na odlišný přístup, respektive způsob, jakým se nacisté v Německu a fašisté v Itálii dostali k moci, v návaznosti na jakou situaci v daných zemích se tak stalo, dále na okolnosti a z mého pohledu i na systematiku udržení si své moci a ambivalenci postojů a způsobů pojetí v průběhu období od konce první světové války do začátku té druhé. V souvislosti se získáním si zásadní pozice a moci se také v této práci zaměřuji na způsob, jakým byla zlikvidována opozice v jednotlivých zemích. Veškeré poznatky jsou zdůrazněny v odrazu právní tvorby své doby. Celkově je problematika německého nacismu a italského fašismu rozsáhlé téma, které sahá daleko za rozsah této diplomové práce, případné další otázky a problémy mi jsou
známé,
ale
jejich
řešení
by
překračovalo
rámec
diplomové
práce.
Tato diplomová práce je se zřetelem na přehledné splnění cílů zadání rozdělena do čtyř částí. S ohledem na použité metody práce s vybranými prameny, jejichž výčet je součástí této práce, je zde primárně užita především metoda analýzy, kdy je k pochopení komplikované tématiky či jevu zapotřebí vytvořit rozklad na základní informace, následně je systematicky zařadit pro optimální další použití. Z analytických metod je využita kauzální a sytémová analýza, kdy díky právě těmto metodám je pak lépe pochopen celek. Další využitou metodou je syntéza, jako nedílná součást analýzy, kdy jednotlivé vzájemně podstatné dílčí jevy jsou srovnávány v rámci jednotlivých -8-
předmětných složek za účelem pochopení vnitřních zákonitostí fungování a vývoje. Dále je použita metoda induktivní, kdy z dílčích poznatků získaných na základě výzkumu použitých pramenů, jsou vyvozeny obecné závěry. S ohledem na zadání práce je zde využita také komparativní metoda jako prostředek ke srovnání jednotlivých jevů. Vzhledem k obsáhlosti tématu je v této práci a v jejich výsledných poznatcích využita metoda abstrakce, kdy je nutné oddělit mnoho nepodstatných informací od těch podstatných vázaných na cíle práce. Vzhledem k cizojazyčnému základu problematiky je v práci využito jak pojmů v původním znění, tak jejich překladů, které jsou v některých případech čerpány z odborné literatury a odborných překladů1. V první kapitole této diplomové práce se zabývám především pojmovým vymezením italského fašismu a německého nacismu, vysvětlením vzniku těchto pojmů, jejich zařazením v rámci metody levo-pravého spektra politických ideologií a politických systémů a proměnlivostí výkladu a pojetí z historického hlediska. Dále zde vysvětluji společenské podmínky pro přijetí, respektive uchopení moci jednotlivých ideologií. V této části jsou také vytyčeny charakteristické znaky ideologií a ve vztahu k daným zemím jsou popsány jednotlivé rozdíly. V poslední části této kapitoly jsou pak přiblíženy filosofické prameny, které posloužily k formování pojetí ideologií. Veškeré poznatky v konečném hledisku slouží k vysvětlení právního pojetí nacismu a fašismu. Ve druhé části se blíže zabývám německým nacionálním socialismem. V této kapitole je představeno pojetí a realizace německého nacismu. Kapitola se zaměřuje na období Výmarské republiky, centralistické nacistické státní zřízení, na principiální pojetí nacismu a protižidovskou nacionalistickou právní tvorbu. Důraz je přitom vždy kladen na způsob, jakým se nacisté uchopili moci, udržení si této moci, likvidaci opozice a nacistickou právní tvorbu. Tato práce se nezabývá nacistickým válečným tažením. Ve třetí kapitole se zabývám italským fašismem. Tato část popisuje období poválečné Itálie, cestu fašistů k moci, Republikou Salò, vztahy k církvi a korporativistickému zřízení. Důraz je opět kladen na způsob, jakým se fašisté uchopili moci, udrželi si tuto moc, zlikvidovali opozici a fašistickou právní tvorbu. Tato práce se nezabývá účastí fašistů na druhé světové válce. 1
Viz BEYER, Rudolf. Norimberské zákony z 15. září 1935 (zákon o říšských vlajkách, zákon o říšském občanství, zákon na ochranu německé krve a německé cti) a zákon o zdravém manželství z 18. října 1935:
-9-
Ve čtvrté části se pak zabývám zvolenými komparativními otázkami. Všechny otázky a následné teze jsou vztaženy k problematice, která je předmětem zadání této diplomové práce. Ve shrnujícím závěru je pak vyjádřen můj pohled na výsledky výzkumu týkající se cílů této práce. S ohledem na zásadní význam ideologie, období a především zásah do smýšlení celesvětové společnosti bylo od skončení druhé světové války sepsáno mnoho materiálu týkajícího se tohoto tématu. Jedná se o literaturu, jak odbornou, tak literaturu z řad prózy určenou pro komerční čtenáře. Z řad odborné literatury nalezneme práce týkající se tématu v různých aspektech mnoho. Jedná se hlavně o zmapování vystupování zemí navenek, vzájemné spolupráce, vnitřního uspořádání či snahy o proniknutí do duše jednotlivých vůdčích osobností. Přestože nalezneme několik titulů, tak vzájemnou přímou komparací německého nacismu a italského fašismu se autoři zaobírají převážně jen okrajově a většinou je práce zaměřena jen na určité prvky, které se vážou na autorovu celkovou práci a obor. Odborné zpracování německého nacismu nalezneme v podání mnoha významných světových historiků. Podkladů ke zpracování uchopení moci, udržení či likvidace opozice je dostatek, z vlastní české tvorby však komplexně čerpat nelze2. Práce vztahující se pak k nacistické právní tvorbě však mnoho není. Z řad českých odborníků je práce velmi omezena a z poslední doby lze snad jmenovat jen Jaromíra Tauchena (1981), jehož tvorba čítá mnoho prací týkající se Německa za druhé světové války. U italského fašismu se setkáme opět s širokou původní cizojazyčnou tvorbou. Některé práce se pak dají dohledat i od českých autorů. Práce týkající se zásahu do právního řádu fašisty se pak objevuje jen v cizojazyčném provedení a proto jsem přistoupil k vlastnímu překladu a výkladu na základě podpůrného výzkumu situace a reakcí v daném období.
2
Za zmínku stojí snad jen poválečná práce Dr. Knappa. Podrobněji k tomu KNAPP, Viktor. Problém nacistické právní filosofie. Reprint pův. vyd. z r. 1947. Dobrá Voda : Aleš Čeněk, 2002. 239 s. ISBN 80864-7321-X.
- 10 -
1 Ideologie jako hybný prvek ve společnosti Jednou z prvních myšlenek, která přijde na mysli čtenáře této práce je jednoznačné určení hranice, která rozděluje, respektive od sebe odděluje, pojmové vymezení označení nacismus a fašismus, zda-li zde existuje i jiné rozdělení, než jen přiřazení k daným státům3, tedy jedná se jen o lokální odnože jedné politické ideologie či do které ideologické, respektive politicko-ideologické kategorie tyto pojmy zařadit a zda-li vůbec. Ve společenském dialogu napříč sociálním rozvrstvením je samo o sobě používání, převážně v negativním slova smyslu, těchto pojmů hojně využíváno, ale ne vždy zcela přesně. Slovo fašistický se v podstatě stalo synonymem hanlivého přídomku, který sloužil v libovůli k označení někoho či něčeho, co buďto bylo držitelem moci nebo se snažilo stávající moc svrhnout. O to více může v této disciplíně zkušenějšího čtenáře překvapit i rozporný náhled odborné literatury a odborníků samotných na definici. Jedním z prvních kroků je vysvětlení pojmu ideologie. Pokud se podíváme na slovo ideologie ze sémantického pohledu, tak se jedná o určitou propracovanou koherentní soustavu myšlenek, hodnot a postojů, která představuje zájmy určité skupiny jedinců, ba i jedince samotného. Jedním z těch nejvýznamnějších použití tohoto slova je ve spojitosti s politickým myšlením, pak tedy považujeme politickou ideologii za soubor idejí, které tvoří základ jeho aktuálního politického jednání, ať aktivního či jen postojem pasivního.4 S odstupem a v masivním využití pak „ideologie nabízí vysvětlení toho, jak funguje společnost, a nastiňuje, jak by měla fungovat“.5 Určení toho, jaké fungování společnosti „nabízí“, jakým způsobem a za jaké intenzity použití donucování, pak znamená kategorizaci politických ideologií. Nejznámější a zároveň nejrozšířenější metodou kategorizace je „metoda levo-pravého spektra“6 . Podoba hodnotového spektra pak vypadá „komunismus – socialismus – liberalismus – konzervatismus - fašismus“7. Právě fašismus se dostal zcela na pravou
3
Nutno podotknout, že výskyt a aplikaci fašistické ideologie, v různé míře intenzity použití, nalezneme i v Chorvatsku, Maďarsku, Španělsku, Argentině a například i v Japonsku. 4 HEYWOOD, Andrew; DRÁBEK, Vladimír. Politické ideologie. Praha : Victoria Publishing, 1994. 293 s. ISBN 80-858-6510-6. S. 14. 5 Tamtéž, S. 14. 6 Tamtéž, S. 16. 7 Tamtéž, S. 16.
- 11 -
stranu, tedy do pravicového okraje, který značí určitý extrémismus8. Na druhé straně spektra se nachází oproti tomu levicový extrémismus v podobě komunismu. Už jen tvrzení, že „samozřejmě je velmi obtížné komunismus, fašismus a terorismus od sebe oddělovat, neboť historie nám předvádí situace, které jsou kombinací“ 9 , alarmuje morální aspekt osobnosti jedince a podněcuje v něm negativní nálady. Jednou z dalších možností, jak se pokusit zařadit fašismus, je jeho podřazení pod určitý politický systém. Při povrchním zamýšlení se nad fašismem, respektive nacismem, by se pro vhodné zařazení mohla jevit diktatura, kdy je moc držena v rukou jedince či skupiny. Případně by se dalo polemizovat o autoritarismu s odkazem na počátky zavedení režimu. Fašismus se však ubíral trochu jiným směrem a to směrem totalitarismu, který stojí na odstranění rozdílu mezi státem a občanskou společností10, kdy je veřejný i soukromý život podřazen regulaci státem, jedinec je tedy státu zcela podřízen a nucen se politicky aktivně angažovat11. Manipulace byla prováděna danou ideologií a donucení terorem při neuposlechnutí.12 K zamyšlení je pak poznatek politologa Franze Neumanna vztahující se k nacistickému Německu, který během svého vědeckého pozorování došel k tomu, že „ideologie nacionálního socialismu se neustále proměňuje, sice stále spočívá v uctívání vůdce a nadřazené panské rasy, ale není uspořádána kategoricky a dogmaticky“13. Je tedy považována za stěžejní, ale zároveň se neustále přizpůsobuje aktuálním potřebám. Zjevně tedy byla masa na počátku ovlivněna aktivismem, novátorstvím a příslibem lepší
8
Například ale italští fašisté o sobě tvrdili, že toto pojetí politického spektra díky jejich vzniku zcela zastaralo a oni nejsou pravicí, ani levicí, oni sjednocují národ. Viz PAXTON, Robert O. Anatomie fašismu. Vyd. 1. Překlad Martin Machovec, Vanda Pokorná. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2007. 382 s. ISBN 978-807-1068-112. S. 17. 9 KOTLÁN, Pavel. Demokracie ve stínu: extremismus, terorismus, fašismus, komunismus. 1. vyd. Ostrava: Institut vzdělávání SOKRATES. 2003. 173 s. ISBN 80-865-7207-2. S. 8. 10 V případě ruského komunismu se jednalo dokonce až o odstranění lidu, než o snahu jeho podřízení. Je označován jako komplexní totalitarismus, který se snaží odstranit střední třídu. 11 Cílem bylo vytvoření „fašistického člověka“, který je zcela oddán cílům fašismu a doslova je ochoten za něj padnout. Paradoxně se totalitarismu přiblížilo více Hitlerovo Německo, protože Mussoliniho Itálie byla oficiálně monarchií až do roku 1946. 12 HEYWOOD, Andrew; DRÁBEK, Vladimír. Politické ideologie. Praha : Victoria Publishing, 1994. 293 s. ISBN 80-858-6510-6. S. 180. 13 PAXTON, Robert O. Anatomie fašismu. Vyd. 1. Překlad Martin Machovec, Vanda Pokorná. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2007. 382 s. ISBN 978-807-1068-112. S. 250.
- 12 -
společnosti. Bohužel, setrvání oddanosti bylo posléze zapříčiněno vlastní omezeností mas a zároveň hrozby donucení14.
1.1 Všeobecně vnímaný pojem „fašismus“ Původ slova fašismus nalezneme v italském výrazu fascio, který znamená v překladu otep či svazek. Již vzdáleně pak sledujeme odvozenost od latinského slova fasces, kterým se označoval svazek prutů se sekerou uprostřed. Tento symbol byl používán v Římě jako symbol úřední autority a jednoty státu. V průběhu doby si symbol přivlastnila levice či italští revolucionáři. V roce 1914 se Benito Amilcare Andrea Mussolini (1883 - 1945) přidal ke skupině levicových nacionalistů, která usilovala o to, aby Itálie vstoupila do války. Tato skupina si zvolila název Revoluční svaz intervenční akce (Fascio Rivoluzinario d’Azione Interventista). Na konci první světové války používal Benito Mussolini již termín fascimo jako vyjádření nacionalistických nálad demobilizovaných vojáků a válkychtivých syndikalistických 15 revolucionářů, ovšem tento termín byl obecně využíván i jinými skupinami.16 Zrod fašismu je datován na neděli 23. března 1919, kdy se v Miláně v Domě obchodu a průmyslu, sešlo seskupení složené z válečných veteránů, syndikalistů a futuristických intelektuálů, která prohlášením „vyhlásilo válku socialismu ... neboť odporuje nacionalismu“17. Od té doby začal Mussolini používat název svého hnutí Fasci di Combattimento, volně přeloženo jako bojová bratrstva. Vstup do povědomí obyvatelstva si vysloužil fašismus násilným činem Mussoliniho přátel v redakci
14
K tomu je nutno podotknout, že před rokem 1933 se zajisté dalo od podpory této ideologie odpoutat. Taková reakce byla samozřejmě i pozorována jako nestabilita podpory NSDAP při volbách. 15 Pojem syndikalisté je odvozen od odborových hnutí složených z dělnické třídy, která vidí možnost svrhnutí vládnoucího kapitalismu v jediné kolektivní stávce všech syndikátů spojených ve velkou unii odborářů, poté bude struktura dělnictva organizována dle jednotlivých syndikátů ve svobodné kolektivistické společnosti. Viz PAXTON, Robert O. Anatomie fašismu. Vyd. 1. Překlad Martin Machovec, Vanda Pokorná. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2007. 382 s. ISBN 978-807-1068-112. S. 10. 16 Tamtéž, S. 8. 17 Z literatury lze jasněji vypozorovat i celkem opatrné prohlášení Mussoliniho: „Mám dojem, že nynější režim v Itálii otevřel nástupnictví... Jestliže režim bude překonán, budeme to my, kdo bude mět obsadit jeho místo. Proto jsme vytvořili fasci“, zároveň se vyhradil proti jakékoliv diktatuře „Jsme proti všem formám diktatury, ... , Jsme pouze diktaturou vůle a inteligence“. Viz TARABA, Luboš. Duce: anatomie jedné kariéry. Praha: Horizont, 1992. 214 s. ISBN 80-7012-058-4. S. 56.
- 13 -
milánského socialistického deníku Avanti v dubnu 1919, kdy zemřeli čtyři lidé a na čtyři desítky jich bylo zraněno.18 Následující významný krok fašistů byl vyhlášení nevyhraněného politického programu v podobě fašistického manifestu (Il manifesto dei fasci italiani di combattimento). Autory tohoto díla, které bylo dne 6. června 1919 zveřejněno v Il Popolo d‘Italia19, jsou Alceste de Ambris (1874 - 1934) a futurista Filippo Tommaso Marinetti (1876 - 1944). Program se zabýval čtyřmi tématy, která se vztahovala k problematice v rámci politické situace, pracovní a sociální politiky, vojenství a financí.20 Zmíněné vyhranění fašistického hnutí však přišlo až ve spojení s připojením přístavního města Fiume21 k Itálii. Radikálního vyřešení tohoto problému se ujal na požádání obyvatel Fiume Mussoliniho partner Gabriel d’Annunzio (1863 - 1938), který se postavil do čela „osvobozující“ expedice, ta se stala v podstatě kampaní propagandy. Po příjezdu dne 12. září 1919 d’Annunzio oznámil připojení Fiume. Stále se přidávající dobrovolníci z řad armády pak podpořili sílu d’Annunzia, který zde poprvé ukázal možnosti fašistů a dokonce zde zřídil malou diktaturu, která se projevila například vyhlášením válečného stavu a zavedením vojenských předpisů a jejich závaznosti pro civilní obyvatelstvo. Gabriel d’Annunzio je pak spolu s Alcestem De Ambrisem považován za autora takzvané Ústavy Fiume22, která byla určena právě pro lid Fiume.23 Z výše uvedeného můžeme však již nyní pozorovat profilování fašistické ideologie, která se podílela na jedné z nejtemnějších a nejtragičtějších etap 20. století, respektive především za pojmovým zrodem a označení obecně přijímaného. Mezi nosné znaky lze tedy zařadit antisocialismus, antikapitalismus, nacionalismus a radikalismus v rámci sociální sféry, jejichž původ lze hledat v zakořeněné italské touze vlastní
18
BRADÁČ, Zdeněk. Před pochodem na Řím : evropský nacionalismus a vznik italského fašismu. Vyd. 1. Praha : Svoboda, 1973. 481 s. S. 312. 19 Tiskovina, kterou založil sám Benito Mussolini. 20 DE AMBRIS, Alceste, MARINETTI, Fillipo T. Manifesto dei Fasci italiani di combattimento [online]. Il Popolo d'Italia, 6. června 1919 [cit. 2008-07-11]. Dostupné z: . 21 Fiume je italsky Rijeka. 22 Dokument v původním znění znám pod názvem Carta del Carnaro, Překlad v podobě přílohy. Převzato od O'SULLIVAN, Noël. Fašismus. 2. vyd. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2002. 219 s. Politika a společnost, Sv. č. 2. ISBN 80-732-5001-2. S. 190-204. 23 TARABA, Luboš. Duce: anatomie jedné kariéry. Praha: Horizont, 1992. 214 s. ISBN 80-7012-058-4. S. 58.
- 14 -
expanze, způsobené především následky ztráty pozice koloniální velmoci a aktuálně nedodržení Londýnské dohody (Treaty of London) z roku 1915, viz dále. V roce 1921 pak byla spojením bojových bratrstev vytvořena pod vedením Benita Mussoliniho Národní fašistická strana (Partito Nazionale Fascista).24 Po dalších dvou letech se pak v Itálii dostali fašisté a především Mussolini k moci, podrobněji bude rozebráno ve čtvrté části této práce. Za konečnou fixaci pojmu do vědomí občanů se zasloužil „skromností sobě vlastní" samotný Mussolini, když v roce 1935 publikoval v Enciclopedia Italiana La dottrina del fascismo, která obsahovala definici „Fascismo - movimento politico italiano creato da Benito Mussolini“25. Nutno podotknout, že ačkoliv je její sepsání přisuzováno Mussolinimu, či on sám ji za svou vydával, tak její převážnou část sepsal filozof Giovanni Gentile (1875 - 1944).26 Další pozoruhodnou věcí je bleskový nástup a přijetí fašismu jako názorového směru. Všechny ostatní známé politické ideologie měli ve dvacátém století za sebou již dlouhý vývoj. Kořeny konzervativismu, liberalismu či socialismu sahají až do konce 18. století.27 Oproti těmto strnulým ideologiím přinesl fašismus nikoliv jen kritické názory na stav společnosti a případné označování viníků tohoto stavu, ale také byl zaměřen na konkrétní činy28. Z hlediska formy vlády pak ve chvíli, kdy například v Itálii pozvolna docházelo k přechodu na rozvinutější formu demokracie, se odpor vůči tomuto směru podařilo překvapivě přesměrovat na aktivity směřující k podpoře fašistického režimu. Masovým zmanipulováním došlo k vnucení myšlenky lidu: „vzdání se svobodných institucí ve prospěch národní jednoty, síly a čistoty“29.
24
BALÍK, Stanislav. Právní dějiny evropských zemí a USA: (stručný nástin). 3. rozš. vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, 2005. 247 s. ISBN 80-868-9820-2. S. 224. 25 Volně přeloženo jako „Fašismus – Italské politické hnutí založené Benitem Mussolinim“. Viz MUSSOLINI, Benito. La dottrina del fascism [online]. Firenze, 1935 [cit. 2011-03-11]. Dostupné z: . 26 NOLTE, Ernst. Fašismus ve své epoše. Vyd. 1. Překlad: Jan Dobeš, Blanka Pscheidtová. Praha: Argo, 1998. 695 s. ISBN 80-7203-107-4. S. 322. 27 NOLTE, Ernst. Fašismus ve své epoše. Vyd. 1. Překlad: Jan Dobeš, Blanka Pscheidtová. Praha: Argo, 1998. 695 s. ISBN 80-7203-107-4. S. 30. 28 Konkrétní příklad nalezneme například v Musolliniho heslech „Konej a nediskutuj“ či „Pasivita je smrt“. Viz HEYWOOD, Andrew; DRÁBEK, Vladimír. Politické ideologie. Praha : Victoria Publishing, 1994. 293 s. ISBN 80-858-6510-6. S. 165. 29 PAXTON, Robert O. Anatomie fašismu. Vyd. 1. Překlad Martin Machovec, Vanda Pokorná. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2007. 382 s. ISBN 978-807-1068-112. S. 247.
- 15 -
S rychlým startem, ale přišel i brzký pád a tak je období rozkvětu fašismus datováno do takzvané epochy světových válek a to mezi lety 1914 – 1945, kdy společnost procházela hlubokými proměnami. Ukončení druhé světové války znamenalo konec výhradně fašistických režimů, které oplývaly významem světové důležitosti.30
1.2 Všeobecně vnímaný pojem „nacismus“ Přes vysvětlení slova fašismus a jeho původu se dostáváme k otázce původu či vzniku pojmu nacismus a také jeho ideovému pojetí. Otázkou je, a ani zde se nedá s jistotou hovořit o opaku, zda-li byl italský fašismus inspirací, respektive ideologickým pramenem, druhem či naprosto odlišnou věcí oproti německému nacismu. S jistotou můžeme říci, že pro Adolfa Hitlera (1889 - 1945) byl Benito Mussolini vzorem, jak se sám nechal slyšet, byl jeho „upřímným obdivovatelem a žákem“ a ve své pracovně v mnichovském hnědém domě měl jeho monumentální bustu.31 Můžeme se setkat s názorem, kdy je nacismus považován za „extrémní formu fašismu nebo ještě výstižněji řečeno nejhorší formu biologického rasismu, jakou kdy moderní svět viděl“ 32. Ale také nalezneme pohled z druhé strany, kdy se setkáme s názorem, že „fašismus je dítko slunné Itálie a takzvané fašismy jinde nemají nic společného se svým vzorem“33. Zcela odlišný přístup můžeme spatřit v kontroverzním teoretickém pohledu na nacismus jako na zvláštní cestu „Sonderweg“, kdy se jedná o zcela svébytný a jedinečný fenomén, který vyplývá z německého prostředí.34
30
Těchto rozměrů dostál fašismus pouze v Itálii a Německu. Viz k tomu NOLTE, Ernst. Fašismus ve své epoše. Vyd. 1. Překlad: Jan Dobeš, Blanka Pscheidtová. Praha: Argo, 1998. 695 s. ISBN 80-7203-107-4. S. 30. 31 PAXTON, Robert O. Anatomie fašismu. Vyd. 1. Překlad Martin Machovec, Vanda Pokorná. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2007. 382 s. ISBN 978-807-1068-112. S. 294. 32 INGERSOLL, David E, Richard K MATTHEWS a Andrew DAVISON. The philosophic roots of modern ideology: liberalism, communism, fascism, Islamism. 3rd ed. Upper Saddle River, N.J.: Prentice Hall, c2001. ISBN 01-310-9075-5. S. 231. 33 KAPRAS, Jan. Fašismus. 2. dopl. a rozš. vyd. Praha: Nakladatel L. Mazáč, 1939, 355 s. S. 40. 34 Teorie založena na pozvolnějším vývoji v Německu v podobě neúspěchu revolucí, sjednocení a celkově vzniku moderního národu. Z toho vzešla závislost lidu na státu a tím dané poslušnosti vůči němu. Viz KOTLÁN, Pavel. Demokracie ve stínu: extremismus, terorismus, fašismus, komunismus. 1. vyd. Ostrava: Institut vzdělávání SOKRATES. 2003. 173 s. ISBN 80-865-7207-2. S. 54.
- 16 -
Zcela kritického pohledu pak nalezneme ve vyjádření týkající se fašistických hnutí obecně, kdy jsou jednotlivé alternativy natolik různorodé a toliko nápadně se od sebe v návaznosti na jednotlivá národní prostředí odlišují, že obecné označení fašismus zcela ztrácí význam. 35 Osobně se domnívám, že cesta německého nacismu byla ovlivněna vznikem italského fašismu jen okrajově, a to i přestože mělo NSDAP v roce 1923 uspořádat „pochod na Berlín“36 po vzoru Mussoliniho „pochodu na Řím“ (la marcia su Roma). Jde podle mne jen o snahu o analogické navázání italského úspěchu. Vzájemná pozdější podpora byla hlavně zapříčiněna nutností stabilizace, především při pomoci Německa, kdy Mussolini ztrácel v Itálii nadvládu. Německo a Hitler šli svojí více brutální cestou. Společenský předpoklad identity režimů pak považuji jen za neznalost hloubky problematiky, souběh výskytu v daném období a hledání cesty zásadní změny společností. Pokud se vrátíme zpět k slovotvorbě pojmu nacismus, tak se jedná o spojení dvou slov a to „nacionální“ a „socialismus“, respektive od členů strany, kteří se nazývali nacisté. Nacismus a socialismus je dále doprovázen antisemitismem, pangermanismem či antislavismem. Antislavismus a pangermanismus je pramenící z expanzivních neúspěchů německých národů v minulosti. Původ 37 použití slov nacionalismus a socialismus hledejme v názvu Národně socialistická německá dělnická strana (Nationalsozialistische Deutsche Arbeiterpartei) známá více pod zkratkou NSDAP. Tato strana byla založena dne 24. února 1920, kdy také předložila svůj 25 bodový program a do vědomí veřejnosti se především dostala okolo roku 1921, kdy Adolf Hitler poprvé začíná využívat své obratné řečnické schopnosti a projevuje tak svůj vliv na masu. S podporou propagace pomáhaly také stranické noviny Völkischer Beobachter, volně v překladu jako Lidový pozorovatel. 38 Snad nejvýznamnějším prvkem prvních Hitlerových snah o uchopení moci, je neúspěšný puč v Měšťanském pivovaru (Hitler-Ludendorff-Putsch) či (Hitlerputsch), známý také jako Pivní puč (Bürgerbräu-Putsch), po kterém byl odsouzen na pět let pevnostního vězení, kde sepsal 35
PAXTON, Robert O. Anatomie fašismu. Vyd. 1. Překlad Martin Machovec, Vanda Pokorná. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2007. 382 s. ISBN 978-807-1068-112. S. 13. 36 ZITELMANN, Rainer. Adolf Hitler a jeho cesta k moci. Překlad František Šístek. Praha: Agentura V.P.K., 1993. 117 s. ISBN 80-856-2227-0. S. 23. 37 Historicky se odborná veřejnost domnívá, že termín nacionální socialismus zavedl francouzský nacionalistický spisovatel Maurice Barres, kdy v roce 1896 tímto způsobem, na jeho pohřbu, označil aristokrata markýze de Morese. 38 ZITELMANN, Rainer. Adolf Hitler a jeho cesta k moci. Překlad František Šístek. Praha: Agentura V.P.K., 1993. 117 s. ISBN 80-856-2227-0. S. 22.
- 17 -
svůj manifest Mein Kampf.39 Podrobně bude celý průběh snah o trvání nacistického Německa popsán ve druhé části této diplomové práce.
1.3 Společenské předpoklady pro přijetí fašismů V obecné hladině se odborná veřejnost shoduje, že vznik a uchopení moci nacionalisticky založených stran bylo jen vyústění dlouhodobých nálad sahajících až do půlky 19. století, pro které se stal zlomovým bodem, tedy místem otevřených možností, konec 1. světové války a na to navazující nevhodným způsobem uskutečněné vyřešení vzájemných vztahů během Pařížské mírové konference. Proto se také dle Paxtona nejedná v případě fašismu o záležitost mozku, ale vášní, kdy dle mého názoru vůdčí osobnosti fašismů využili neschopnosti racionálního myšlení mas k získání podpory k jejich plánům, respektive samozvaným metodologiím světového rozsahu, za pomoci vzbuzených a pěstovaných vášní.40 To co si totiž nedovedl před rokem 1914 nikdo ani představit, tedy že by se do popředí a do politického vedení v Evropě jako nejcivilizovanější části světa, mohla dostat silně nacionalisticky41 smýšlející skupina s masovou podporou, která by aktivně popírala liberální či sociální zřízení, se po roce 1918 stalo skutečností. První světová válka přinesla dlouhý a krutý boj, který podložen vysokou mírou brutálního chování a vysokých ztrát na všech frontách a stranách. Tvrdá realita podněcovala ve vojsku a v jeho hrdinech sklon k jednotě, oddanosti a tím i podsunovala smysl tohoto aktu. O to větší nevoli, zklamání a následnou kritiku na straně Německa přineslo ukončení války formou kapitulace Ústředních mocností. Oficiálním ukončením války bylo přijetí Versailleské mírové smlouvy, která stála na základě Čtrnácti bodů amerického prezidenta Woodrowa Wilsona a která tak uvalila na viníky započetí, v tomto případě tedy Německo, války mimo jiné vysoké
39
ZITELMANN, Rainer. Adolf Hitler a jeho cesta k moci. Překlad František Šístek. Praha: Agentura V.P.K., 1993. 117 s. ISBN 80-856-2227-0. S. 25. 40 Adolf Hitler označoval vlastní prosazovanou ideologii za Weltanschauung, tedy světový názor. Viz PAXTON, Robert O. Anatomie fašismu. Vyd. 1. Překlad Martin Machovec, Vanda Pokorná. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2007. 382 s. ISBN 978-807-1068-112. S. 21. 41 Značný rozvoj také zaznamenalo pacifistické smýšlení.
- 18 -
reparace, ztrátu části území a všech kolonií a omezení jejich armády42. Paradoxně to byl počátek právě nové cesty německého sociálního nacionalismu, která byla dovršena v roce 1933, kdy se Adolf Hitler stal kancléřem.43 Následky povinností vyplývajících ze smlouvy, která byla navíc předložena ve formě ultimáta, podnítily již tak špatnou ekonomickou situaci v Německu, která byla způsobena celkovým nezvládnutím a podceněním průběhu války v podobě rozvratu průmyslu a vyčerpání hospodářských zdrojů, což vedlo k vytvoření větší propasti mezi sociálními třídami. Krize ekonomická postupně pak přešla v krizi politickou, kdy se začaly formovat různé levicové a pravicové radikální uskupení a take docházelo k projevům separatismu. Vyvrcholením špatné situace byl velice težký začátek pro právě vzniklou demokratickou Výmarskou republiku (Weimarer Republik), která od počátku byla nucena trpět rozvracející revoluční útoky, jak zprava hodnotového spektra, tak i zleva. 44 Největším problémem, který nastal, byla hyperinflace zapříčiněná výší a platbou reparací, jež zvýšilo probíhající inflaci. Tento problém měl řešit Dawesův plán (Dawes plan) a nový mírnější rozvrh splátek a půjčku, který až v roce 1929 nahradil Youngův plán (Young plan), který snížil celkovou částku reparací.45 Italská společnost stála v podstatě před obdobnou situací, tedy byla sužována řadou politických a ekonomických problemů, přestože jejich pozice byla na konci války na vítězné straně Dohody, ovšem bylo to poněkud zmrzačené vítězství. Jako dýku bodnutou do zad pak cítili Italové i poválečné rozdělení, kdy jim bylo upřeno slíbené území jižního Tyrolska, Istrie, Dalmácie, Slovinska a případně některou z německých kolonií, jež jim nabízela Dohoda (Ententa) 46 za podporu v roce 1915 na základě
42
V porovnání s výsledky Vídeňského kongresu konajícího se v letech 1814-1815, kdy především přičiněním rakouského knížete Metternicha, který byl největší osobností evropské diplomacie své doby, nedošlo k doslova likvidaci Francie nároky vítězných stran, tak jako právě po došlo Versailles na účet Německa. Čímž došlo ne ke stabilizaci Evropy, ale k naprosté nevyrovnanosti úrovní jednotlivých zemí a tak i pochopitelnou touhou po expanzi a navrácení v minimálně původní stav dotčených zemí. 43 Schelle, Karel - Kadlecová, Marta - Veselá, Renata - Vlček, Eduard - Židlická, Michaela - Vojáček, Ladislav - Schelleová, Ilona. Právní dějiny. 1. vyd. Plzeň : Aleš Čeněk, 2007. 1134 s. Právo. ISBN 97880-7380-043-7. S. 285. 44 BURLEIGH, Michael. The third reich: a new history. 1st pub. London: Pan Books, 2010. 965 s. ISBN 03-304-8757-4. S. 35. 45 BURLEIGH, Michael. The third reich: a new history. 1st pub. London: Pan Books, 2010. 965 s. ISBN 03-304-8757-4. S. 57. 46 Země Dohody či Trojdohody byly Francie, Rusko a Velká Británie.
- 19 -
Londýnské dohody. V úvahu se však navíc musí brát skutečnost, že narozdíl od Německého císařství šlo v případě Itálie o malou, jen málo rozvinutou zemi.47
1.4 Charakteristické znaky fašismů S ohledem na náročnost, rozsáhlost a především v podstatě nemožnost objektivizace základních znaků fašismu v návaznosti na jejich různorodost, změny v průběhu trvání vlády na základě ideologie, tím pádem i ambivalence postojů, či historické základy, vidím za zcela vyhovující použití takzvaných Paxtonových „mobilizačních vášní“, které se dají zároveň zařadit mezi předpoklady pro přijetí fašismu, tak za jeho základní prvky:48 • pocit zdrcující krize, kterou není možno vyřešit tradičními prostředky, • přednost má kolektiv, vůči němuž má člověk povinnosti, které jsou nadřazeny veškerému dalšímu právu, ať již individuálnímu nebo všeobecnému, a dále též podřízenosti individua kolektivu, • přesvědčení, že vlastní kolektiv je obětí, tedy pocit, jenž ospravedlňuje jakýkoli čin v boji s nepřítelem, ať již vnitřním či vnějším, a bez ohledu na zákonnost či morálku, • hrůza z úpadku vlastního kolektivu, jenž může být způsoben leptavým účinkem individualistického liberalismu, třídních konfliktů a vlivem cizáckých živlů, • potřeba pevnější integrace očistného společenství na základě konsenzu, pokud možno, ale v případě nutnosti též cestou výlučného násilí, • potřeba autority uplatňované přirozenými vůdci (vždy muži), jež nachází vyvrcholení v národním vůdci, jenž sám je schopen být ztělesněním kolektivního osudu, • nadřazenost vůdcových instinktů nad abstraktním a všestranným rozumem, • krása násilí a působivost vůle, jsou-li využívány ve jménu prospěchu kolektivu,
47
Schelle, Karel - Kadlecová, Marta - Veselá, Renata - Vlček, Eduard - Židlická, Michaela - Vojáček, Ladislav - Schelleová, Ilona. Právní dějiny. 1. vyd. Plzeň : Aleš Čeněk, 2007. 1134 s. Právo. ISBN 97880-7380-043-7. S. 368. 48 PAXTON, Robert O. Anatomie fašismu. Vyd. 1. Překlad Martin Machovec, Vanda Pokorná. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2007. 382 s. ISBN 978-807-1068-112. S. 250.
- 20 -
• právo vyvoleného lidu ovládat jiné populace bez omezení ze strany jakéhokoli lidského či božího zákona, právo, které je ustanoveno jedině na základě zdatnosti kolektivu v darwinovském, tedy evolučním zápase.
Pohledem na základní prvky samotných fašistických států, vidíme znaky především v politice vlád, které za použití teroristických metod zjednávají chod své správy státu, dále militarizují celý státní aparát. Státní správa jako celek se centralizuje a dochází k zavedení vůdcovského principu vedení. Stát je označován jako nadtřídní organizace. Jsou vytvářeny nové polostátní organizace. Politika se vede cestou rasové nesnášenlivosti, šovinismu a krajní zahraniční politiky, která se nebrání použití prostředků k dosažení svých cílů jako je válka. K odstranění názorových protivníků či kritiků se používá násilná eliminace. V oblasti práva pak dochází k vydávání protiústavních zákonů, k omezování formální rovnosti a svobody stran. Zákonem se zvyšují trestní represe antifašistických odpůrců. V zákonech přibývá neurčitých modálních formulací.49 Na základě zmíněných bodů a následně prostudované literatury lze pak dospět k pětici přípustných, nikoliv zcela přijatelných a nevyvratitelných pojmů, které můžeme považovat za charakteristické znaky fašismu a které použiji k proklamaci rozdílů mezi uchopením fašistické ideologie. Cílem této práce je vyznačit a uchopit specifika, která lze od sebe odlišit, proto se zde vyhnu hlubokým filozofickým úvahám, které publikovaly velké osobnosti politologie či historických věd 20. století. Zformováno do zmíněné pětice pojmů se pak jedná o nacionalismus, rasismus, korporativismus, iracionalismus a vůdcovský princip, kdy první čtyři znaky zformoval ve své práci již Noël O'Sullivan50 a pátý jsem doplnil na základě rozboru dostupné vědecké práce k úplnosti rozsahu práce. Jednotlivé znaky jsou dále popsány v komparativní perspektivě v rámci tématu. Bohužel tato část zůstane asi navždy otevřena díky složitosti a diferenciaci tématu v kontextu jednotlivých pojetí fašismů. Myslím si, že při snaze o absolutní 49
BALÍK, Stanislav. Právní dějiny evropských zemí a USA: (stručný nástin). 3. rozš. vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, 2005. 247 s. ISBN 80-868-9820-2. S. 223. 50 O'SULLIVAN, Noël. Fašismus. 2. vyd. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2002. 219 s. Politika a společnost, Sv. č. 2. ISBN 80-732-5001-2. S. 44.
- 21 -
jednoznačné heslovité vytyčení, při hledání pojmového minima fašismu, bychom se spíše dopustili jednostranné subjektivizace deskripce problematiky.
1.4.1 Nacionalismus Výklad pojmu nacionalismus51 popisuje na rozdíl od jiných vnitřně propracovaných ideologií, jako třeba socialismus či konzervatismus, doktrinální povahu názoru stanovujícím národ jako jediného vhodného a přirozeného nositele státní moci. Pojem nacionalismus můžeme vykládat jako určitou přirozenou společenskou vazbu mezi jedincem a jeho národem a to za pomocí citové, tedy ne racionální stránky. Na základní úrovni pak slouží k sociálně smírné společnosti, která nabízí ideální prostředí pro ochranu hodnot, výchovu či vzdělávání.52 Na základě své úplné nevyhraněnosti nalezneme nacionalismus jako podpůrný prostředek mnoha dalších ideologií a upraven pro jejich potřeby. Ve světle ideologie fašismu a nacismu pak nalezneme jeho využití v meziválečném období, kdy v cestě za uchopením moci slibovali restaurování národní hrdosti cestou revoluční politiky neustálého boje. Takový nacionalismus, tedy probuzený válkou, je pak "jedinou silou schopnou sjednotit různé členy a skupiny v národě"53.
1.4.2 Rasismus Tento znak je snad nejvíce přijímanou skutečností, která se vztahuje k období mezi válkami a k průběhu té druhé. Synonymem rasismu se zde stal antisemitismus. Nemůžeme opominout opět ani historický kontext, kdy antisemitismus nalezneme snad v každé významné etapě historie lidstva 54 . V novodobých dějinách se však
51
Počátek jeho používání pak můžeme nalézt v období Francouzské revoluce, kdy revolucionáři povstali ve jménu lidu, kterým byl francouzský národ. Viz PAXTON, Robert O. Anatomie fašismu. Vyd. 1. Překlad Martin Machovec, Vanda Pokorná. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2007. 382 s. ISBN 978807-1068-112. S. 57. 52 HEYWOOD, Andrew; DRÁBEK, Vladimír. Politické ideologie. Praha : Victoria Publishing, 1994. 293 s. ISBN 80-858-6510-6. S. 131-139. 53 O'SULLIVAN, Noël. Fašismus. 2. vyd. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2002. 219 s. Politika a společnost, Sv. č. 2. ISBN 80-732-5001-2. S. 125. 54 Antisemitismus nalezneme například již v Bibli, Zjevení Janovo 3:9: "Hle, dávám do tvých rukou ty, kdo jsou ze synagógy satanovy; říkají si židé, a nejsou, ale lžou. Hle, způsobím, že přijdou a padnou ti k nohám; a poznají, že já jsem si tě zamiloval.", Viz Bible: Písmo svaté Starého a Nového zákona : (včetně
- 22 -
antisemitismus dostal do vědomí lidí za pomoci hrůzné rasistické politiky především nacistického Německa.V Německu se úroveň pronásledování, pomlouvání a zastrašování Židů dostala na vysokou úroveň. Nicméně nálady proti Židům zde byly opět mnohem dříve, v roce 1880 byla 250000 Němci podepsána antisemitská petice za zvláštní daň pro Židy, zákaz jejich přistěhovalectví a zákaz jejich činnosti v rámci veřejných úřadů naštěstí byla ignorována. Také zde vznikla Antisemitská lidová strana Emila Theodora Fritsche (1852 - 1933).55 Nacisté pak v této činnosti pokračovali přes jejich počínající obviňování, že jsou jedním z důvodů krize, až po systematické pronásledování, vznik protižidovských zákonů, bojkotu jejich podnikatelské činnosti. Překvapivá byla reakce normálního, tedy ne nacistického obyvatelstva, které antisemitistickou politiku akceptovalo snad jen díky plné zaměstnanosti a znovu nalezeného sebeuvědomění, jež jim poskytl Adolf Hitler. K čemu však Hitler lid nedonutil, bylo podílení se obyvatelstva na samotných násilných rasových čistkách.56 Otázkou je, v čem tkvěla Hitlerova touha po vyhlazení Židů. Hitler nebyl zarytým antisemitou až do roku 1919. Vše si uvědomil na pozadí německé tragédie v podobě následků Versaillské smlouvy a tehdejší medializace bolševického řádění v Rusku 57 , na něž se nahlíželo jako na Židy. Právě zde vzniká Hitlerovo obviňování Židů jako zdroje všeho zla.58 Bohužel se pak díky technickému pokroku a posunu ve vnímání věd, uchopení modernismu v čistotě na vlně zušlechťující eugeniky a estetiky těla přeměnilo obviňování a pronásledování v aplikaci rasové čistoty, která dosáhla naprosto děsivé efektivity.59
deuterokanonických knih) : český ekumenický překlad. 11. vyd. Praha: Česká biblická společnost, 2005c1985. ISBN 80-858-1037-9. 55 KOOP, Volker. Nacionální socialismus. Vyd. 1. Překlad Anna Fejglová. Praha: Grada, 2012. 91 s. ISBN 978-80-247-3909-0. S. 9. 56 Po neúspěšném "oslovení" obyvatelstva při celoříšském pogromu známém jako Křišťálová noc pak Hitler genocidu prováděl mimo dosah Německého obyvatelstva(například Československo či Polsko). Viz GELLATELY, Robert. Kdo podporoval Hitlera: společenský souhlas a režimní nátlak v nacistickém Německu. 1. vyd. Překlad Petra Kůsová. Praha: Prostor, 2003. 382 s. ISBN 80-726-0082-6. S. 145. 57 Významnou skutečností podporující tyto nálady bylo publikování konspiračních zfalšovaných Protokolů sionských mudrců, které popisují postupy, jak Židé získají nadvládu nad světem a tím pádem jsou pro ostatní nebezpečím. O jejich šíření se velkou měrou zasloužil nacistický ideolog a člen NSDAP Alfred Ernst Rosenberg (1893 - 1946). 58 LUKACS, John. The Hitler of history. 1st Vintage Books ed. New York: Vintage Books, 1998. 279 s. ISBN 03-757-0113-3. S. 184. 59 Holocaust za tři roky dosáhl stejných výsledků jako dávné pogromy za 200 let. Více: LEVI, Primo. Potopení a zachránění. Praha: Mladá fronta, 1993. 169 s. ISBN 8020404066.
- 23 -
V Itálii nalezneme pak zcela odlišný přístup, přes přijetí protižidovských zákonů, je zde vztah k tomuto druhu nesnášenlivosti mnohem chladnější. Italští fašisté a především Mussolini měli v řadách bohatých židovských průmyslníků podporu, především finanční, ale také zde nalezneme fašistické aktivisty v řadách židovských obyvatel. 60 Samotného pochodu na Řím se zúčastnilo několik set židovských stoupenců. 61 Mussoliniho Itálie se protižidovských zákonů dočkala až po navázání úzkých politických vztahů s Německem, respektive Hitlerem, aby mu Mussolini nabídl možnou cestu společné spolupráce. Začal se tak v roce 1938 vydávat odborný časopis Manifest rasy (Manifesto della Razza). Dále byla vydána řada zákonů a dekretů týkající se otázky Židů.62
1.4.3 Korporativismus Tak jako samotné rozporuplné definice samotného fašismu, je těžké jednoznačně vymezit téma korporativismu. Jednoznačně však můžeme říct, že je to další z mnoha prostředku oslovení mas. Jedná se o jistou formu spolupráce jednotlivých vrstev společnosti za účelem vytvoření "všezahrnující organické, duchovně sjednocené a morálně obrozené společnosti"63. Korporativismus je provázen především odporem ke kapitalismu, který v daných zřízeních existoval a po válce vytvářel veliké rozdíly mezi obyvatelstvem, které se války neúčastnilo a mělo tak možnost nabýt jmění a chůdým navrativším se obyvatelstvem. Mussoliniho třetí cesta mezi kapitalismem a socialismem, jak volného trhu, tak centrálního plánování, však podléhala stejnému problému jako dnes, tedy jejímu jednoznačnému uchopení. 64 Přesto se v italském pojetí jedná hlavně o využití v ekonomické sféře65, kdy spojení dělníků a zaměstnavatelů při jejich sebeobětování
60
PAXTON, Robert O. Anatomie fašismu. Vyd. 1. Překlad Martin Machovec, Vanda Pokorná. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2007. 382 s. ISBN 978-807-1068-112. S. 14. 61 BRADÁČ, Zdeněk. Před pochodem na Řím : evropský nacionalismus a vznik italského fašismu. Vyd. 1. Praha : Svoboda, 1973. 481 s. S. 62. 62 Více ve třetí části této práce. 63 O'SULLIVAN, Noël. Fašismus. 2. vyd. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2002. 219 s. Politika a společnost, Sv. č. 2. ISBN 80-732-5001-2. S. 130. 64 COHEN, Carl. Communism, fascism, and democracy: the theoretical foundations. 1st pub. New York: Random House, 1962. 704 s. S. 383. 65 Ve skutečnosti posloužil univerzální pojem korporativismu ke spojení odlišných neslučitelných skupin jako technokratů, nacionalistů, syndikalistů a katolických intelektuálů.
- 24 -
přinese prospěch zájmům státu a řešení ekonomických problémů průmyslové společnosti. Korporace vytvoří pouto, které jim přinese jistotu a budou se moci soustředit na vyšší zájem. V této ideální spolupráci však musí vystupovat stát jako koordinátor, který zaručuje přednost národního zájmu před osobním. V průmyslové společnosti pak stát kontroloval všechny významné hospodářské kruhy. Případný odpor byl zastrašen a potlačen.66 Nutno podotknout, že využití korporativismu není možno v jiném, než totalitním zřízení, protože jen tak je možno dosáhnout dostatečné efektivity. Dalším škodlivým prvkem bránícím k fungujícímu korporativismu je parlament. Toho se Mussolini zbavil a šlo opět o posílení samotné jeho pozice, kdy přešly pravomoci parlamentu na něj. V německém pojetí byla cesta korporativismu poněkud odlišná, protože chod ekonomických procesů byl ovlivněn zcela rasovou politikou. Cílem zde bylo vytvoření organické společnosti, která bude obsahovat lid na všech úrovních, jak dělníků, tak jejich zaměstnavatelů, ale tato společnost bude především rasově čistá. Přes počáteční inspiraci v Itálii bylo směřování politiky, která byla pro lid zajímavá, odvráceno zcela od používaného pojmu a nahrazeno označením nacionální socialismus. Později vše dobré pro společnost přinesla osobnost vůdce (Führera), takže přímý odkaz na korporativismus zanikl.67
1.4.4 Vůdcovský princip Pozice vůdce je úzce spojena s totalitou a ta by bez něj nemohla existovat. Z počátku osobnosti na jedné straně Führer v Německu a na druhé Duce v Itálii, jež v později přerostlo v kult osobnosti. Fašismus a nacismus jsou však jediné z nových moderních ideologií, které do jádra svého učení umístila vůdce zcela a jeho osobnost je předkládána jako symbolické ztělesnění mýtu, který má národ následovat. Vůdce a jeho projev je nástroj k otevření bran k srdcím lidu, který chce svůj mýtus žít a díky umění
66
HEYWOOD, Andrew; DRÁBEK, Vladimír. Politické ideologie. Praha : Victoria Publishing, 1994. 293 s. ISBN 80-858-6510-6. S. 173. 67 O'SULLIVAN, Noël. Fašismus. 2. vyd. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2002. 219 s. Politika a společnost, Sv. č. 2. ISBN 80-732-5001-2. S. 132.
- 25 -
dokonalého rétorického manipulativního projevu vůdce se nezaobírají snahou o racionální či kritický pohled na věc.68 V počátku však bylo důležité udržet poslušnost především ve svých vlastních hnutích a to způsobem sebepropagování a utvrzení ostatních, že je ve věcech ideologické víry, cílů, morálky a politiky naprosto neomylný. Dle mého názoru se dá vše shrnout jako "vůdce je ideologie, ideologie je strana, strana je vůdce". Toto mé tvrzení podporuje i další poznatky týkající se osobnosti vůdce v jednotlivých zemích, kdy postupem doby znamenal výklad postavení tohoto jedince znamenat i řád či intelektuální jádro učení strany. K rozšíření svého vlivu i mimo stranu, tedy na veřejnost, pak posloužilo spojení prvků existence nové autority, která je předurčena k vedení lidu, nemůže být jedním z nich, je zde a znamená ztělesněnou ideologii. Je to však reálná osobnost oproti jinému zřízení státu. Stává se tak i státem a vztah a závislost mezi státem a společností je sám o sobě nevyvratitelný. V Itálii byl Mussoliniho fašismus založen na nadřazenosti státu nad jedincem a zároveň se musel pořídit jeho vůli.69 Ve druhém fašistickém Desateru z roku 1938 pak nalezneme rovnou formulaci neomylnosti "Mussolini má vždycky pravdu"70. Oproti Německu však zde není veřejně pojímán vůdcovský princip jako jediný stěžejní princip pro celou společnost a to díky existenci nezávislého krále, který existoval bez návaznosti na fašismus. Vůdcovský princip také nezasahoval do všech sfér fungování společnosti, třeba do té ekonomické. I přes svůj ne všespolečenský charakter zůstal fašismus závislý na Duceho osobnosti, vůli a slovech.71 V Německu se k tomu při pochybách, zda-li by měla rozhodovat o věcech strana, která reprezentuje ideologii v důsledku rozdílů mezi dokonalostí bohem seslanou ideologií a chybující lidskostí člověka vůdce, nekompromisně postavil Hitler se slovy, že pro nás je idea Führerem a každý člen Strany musí jen poslouchat Führera. I přes
68
O'SULLIVAN, Noël. Fašismus. 2. vyd. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2002. 219 s. Politika a společnost, Sv. č. 2. ISBN 80-732-5001-2. S. 147. 69 HEYWOOD, Andrew; DRÁBEK, Vladimír. Politické ideologie. Praha : Victoria Publishing, 1994. 293 s. ISBN 80-858-6510-6. S. 173. 70 MUSSOLINI, Benito. Fascist Decalogue [online]. 1938 [cit. 2012-04-13]. Dostupné z: . 71 O'SULLIVAN, Noël. Fašismus. 2. vyd. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2002. 219 s. Politika a společnost, Sv. č. 2. ISBN 80-732-5001-2. S. 150.
- 26 -
občasnou snahu o pochyby72, byla ještě před uchopením moci Hitlerem stanovena nadřazenost vůdcovského principu. 73 Nutno podotknout, že původ vůdcovského principu v Německu nalezneme již v dobách starověku, kdy se společnost stavěla na nejsilnějším náčelníkovi, kterému byli všichni odpovědni a který zastupoval v moderním pojetí všechny prvky dělby moci, jak zákonodárnou, tak výkonnou a soudní. Vůdcovský princip také připomínal monarchistické zřízení, které se těšilo v Německu velké oblibě a v období Výmarské republiky se o návratu k němu často diskutovalo. Ve vztahu k právu se pak v Německu funkce Führera považovala jako stabilizační bod nacistické právního života, tedy tvorby. Nacistické právo bylo v počátku jen teoretickou konstrukcí, které se až po uchopení pozice vůdce Adolfem Hitlerem stalo součástí toho pravého právního života.74 Pojetí Führera a jeho všemoci však vedlo mnohem dál. Za představou, že veškeré jeho konání vede k veřejnému zájmu tvorby třetí říše, je veškeré jeho konání oprávněné a tak má zůstat veškerá zákonodárná iniciativa v jeho rukou, dokonce i soudnictví.75 V Itálii sloužila tvorba práva opět účelově k potřebám Duceho, díky jeho vlastní iniciativě a vlivu byl prosazen jednak nový volební zákon, který přivedl fašisty k moci, ale pak také zákony ustavující jeho autoritativní vládu. Jediný, kdo je o "jeho" zákonech informován před uveřejněním, je král. Zatímco vůdcovský princip se stal základem fungování všech institucí nacistického Německa 76 , tak v Itálii se Duceho vůle vztahovala zejména na působení v rámci strany a ovlivňování veřejného života77.
72
Dle mého názoru šlo spíše součást mocenského boje ve straně ještě než si Adolf Hitler nadobro upevnil svoji pozici. 73 O'SULLIVAN, Noël. Fašismus. 2. vyd. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2002. 219 s. Politika a společnost, Sv. č. 2. ISBN 80-732-5001-2. S. 148. 74 PALKOVSKÝ, Břetislav. Nacistický právní řád. Londýn: Nová svoboda, 1941, 19 s. S. 6-8. 75 O'SULLIVAN, Noël. Fašismus. 2. vyd. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2002. 219 s. Politika a společnost, Sv. č. 2. ISBN 80-732-5001-2. S. 153. 76 Více bude rozebráno ve druhé části této práce. 77 Více bude rozebráno ve třetí části této práce.
- 27 -
1.4.5 Iracionalismus Znak iracionalismu, tedy zastávání určitého životního postoje, který není v souladu s rozumovou stránkou jedince, s jeho schopností rozeznávat skutečnost a rozhodovat se dle vlastního uvážení, je velice specifický.78 Nacismus a fašismus si s myšlenkou využití iracionalismu ke splnění svých cílů velice dobře poradil. Aktivní styl politiky jednotlivých ideologií zaměřený na citové či pudové uchvácení jedince, respektive mas, k jeho manipulaci a potlačení jeho rozumu se stane jedním z klíčových prvků jejich úspěchu a získání podpory. Oproti stávajícímu liberalismu a socialismu využil fašismus a nacismus k uchopení moci vytvořený mýtus blaha změnou ve vedení, ne reálný podklad a možnosti.79 Nelze opominout hlavní prostředek, který posloužil k vyvolání iracionálního pohledu na realitu, jímž byla demagogie v rukou schopného rétora, kdy: "demagog nemusí nikterak překrucovat fakty, aby strh dav. Chce-li přesvědčit a rozvášnit masy, využívá především možnosti, kterou lze vždycky uplatnit v každé záležitosti a to možnost volby příslušného horizontu." 80 Tento výklad by dle mého názoru mohl posloužit jako jeden z argumentů ospravedlnění těchto režimů. Mezi autory, respektive osobnosti, které s pojmem ve svých dílech pracují, jsou Arthur Schopenhauer (1788 - 1860), Friedrich Wilhelm Nietzsche (1844 - 1900) či Georges Eugène Sorel (1847 - 1922). Vztah jednotlivých ideologií a přístupu vůdčích osobností jsou rozebrány v následující části této diplomové práce.
1.5 Filozofický základ fašismů Přes značné obtíže, které provázejí pochopení a zařazení dobově vymezeného fenoménu fašistických hnutí, se kořeny či jednotlivé fragmenty dají pojmout a jejich reflexi nalezneme v dílech mnoha významných intelektuálů a myslitelů, jak dané doby, tak z dob předcházejících. Nemůže být proto překvapením, že i fašismus, případně rasismus 78
HEYWOOD, Andrew; DRÁBEK, Vladimír. Politické ideologie. Praha : Victoria Publishing, 1994. 293 s. ISBN 80-858-6510-6. S. 165. 79 COHEN, Carl. Communism, fascism, and democracy: the theoretical foundations. 1st pub. New York: Random House, 1962. 704 s. S. 320. 80 KRONSKI, Tadeusz. Fašismus a evropská tradice. 1. vyd. Překlad Josef Zumr. Praha: Svoboda, 1967. 88 s. S. 39.
- 28 -
či státotvorné myšlenky, měl své zastánce z řad intelektuální minority. Dále se setkáme i s častým čerpáním z práce těchto významných osobností a jejího odrazu a formování především ve sféře ideologie, které je ale také převážně uzpůsobeno účelu. Na takzvané černé listině nalezneme mnoho významných jmen jako jsou například Johann Kaspar Schmidt jako Max Stirner (1806 - 1856), Gustav Le Bon (1841 - 1931), Joseph Arthur Comte de Gobineau (1816 - 1882), Arthur Schopenhauer, Thomas Mann (1875 - 1955), Henri-Louis Bergson (1859 - 1941), Houston Stewart Chamberlain (1855 - 1927), Martin Heidegger (1889 - 1976), Georg Ritter von Schönerer (1842 - 1921), Vilfredo Federico Damaso Pareto (1848 - 1923), Friedrich Nietzsche či Georges Sorel. Kompletní výčet by byl samozřejmě mnohem delší. Za praotce fašismu je považován Friedrich Nietzsche, který svou definicí nadčlověka v díle Tak pravil Zarathustra popsal jako duchovně svobodného jedince se vztahem k přírodě, který ve světě, kde je Bůh mrtev a vědecké poznatky jsou lživé, může žít dle vlastních hodnot a neovlivněn upadající společností, k jejichž nápravě bude třeba použít hrdinských činů. V jeho práci se dále setkáme s antisemitismem.81 Vliv měl jak na Adolfa Hitlera82, tak na Benita Mussoliniho. Francouzský anarchistický filosof Georges Sorel a jeho vzbuzení jednoty a oddanosti za pomoci uctívání koncipovaného mýtu. Jeho vliv se nejvíce odrazil ve smýšlení Benita Mussoliniho směrem k syndikalismu, kdy věřil v mýtus existence jednoho velkého odborového svazu, který díky svému významu je během jediné totální stávky schopen porazit kapitalismus. Jedná se tedy o manipulaci mysli mas, která není schopna se zcela sjednotit na základě racionálního cíle, ale určitého mýtu, který vyvolává kladné emoce. 83 Adolf Hitler sice Sorela údajně nečetl, nicméně je zde podobná konstrukce pojetí vlivu a ovládání.84 V jedné ze svých esejí pak Roger D.
81
Více o vlivu Friedricha Nietzscheho. Podrobněji k tomu GOLOMB, Jacob a Robert S WISTRICH. Nietzsche, godfather of fascism?: on the uses and abuses of a philosophy. Princeton, N.J.: Princeton University Press. 341 s. ISBN 06-910-0710-1. 82 Nutno podotknout, že za konceptualizaci nacistických ideologických postojů je zodpovědný hlavně Alfred Ernst Rosenberg, který se svým pojetím spojení rasismu a nadřazenosti je považován za hlavního ideologa. Stal se jím však jen díky nerasistickému přístupu Carla Schmitta, který právě díky této skutečnosti byl zbaven své funkce a odklizen z veřejného života. Pro potřeby této práce bude ale jako osobnost zastupující nacismus zmiňován především Adolf Hitler. 83 PAXTON, Robert O. Anatomie fašismu. Vyd. 1. Překlad Martin Machovec, Vanda Pokorná. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2007. 382 s. ISBN 978-807-1068-112. S. 42. 84 O'SULLIVAN, Noël. Fašismus. 2. vyd. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2002. 219 s. Politika a společnost, Sv. č. 2. ISBN 80-732-5001-2. S. 120.
- 29 -
Griffin (1948) uvádí, že Adolf Hitler nabídl masám třetí cestu mezi komunismem a liberalismem, která směřuje k novému lepšímu člověku, nové politické a sociální kultuře.85 Další z významných osobností byl zajisté Gustav Le Bon a jeho stěžejní práce zabývající se teorií psychologie davu a možnosti jeho ovládnutí z roku 1895 s názvem Psychologie davu (La Psychologie des foules). Le Bon veškerou moc soustředí do rukou charismatického vůdce, který je schopen vyvolat v davu vášně, nikoliv aktivovat rozum, a jeho chování je zcela v jeho rukou. 86 Z jedinců se tak stává dokonalá kontrolovaná manipulovatelná masa. Bez bližšího komentáře čtenáři určitě přijde hned na mysl nějaký z mnoha záznamů fanatického projevu davu při proslovech jak jednoho, tak druhého vůdce. Benito Mussolini se na jeho práci odkazuje přímo87, zatímco u Adolfa Hitlera nebyla přímá spojitost prokázána, nicméně ve svém díle Mein Kampf využívá stejné teze ovládnutí masy.88 Jedna z mála tak významných osobností, jakou byl německý filosof Martin Heidegger, se pak stala i aktivním nacistou. Za svůj vztah k nacismu a zaprodání se za možnost prosazení reforem vysokého školství byl později velmi kritizován.89 Francouz Arthur de Gobineau a jeho Esej o nerovnosti lidských plemen vypovídající o rasové diferenciaci a árijské nadřazenosti ovlivnil svým dílem Brita Houstona Stewarta Chamberlaina, který je považován za zakladatele teorie týkající se rasové nesnášenlivosti v Německu.90 Jednou z významných součástí formování dokonalého světa z pohledu vybrané ideologie je zajisté umění, ve kterém se mísí čistota a estetická dokonalost. Sám Adolf Hitler jako zhrzený umělec, byl jím zcela fascinován a sběr významných uměleckých děl patří k jeho období u moci. V hudbě sem neodmyslitelně patří Wilhelm Richard 85
GRIFFIN, Roger. Hooked Crosses and Forking Paths. In GRIFFIN, Roger; FELDMAN, Matthew. A fascist century. New York: Palgrave Macmillan, 2008. 270 s. ISBN 978-023-0220-898. S. 89. 86 GRIFFIN, Roger. Fascism. 1st pub. Oxford : Oxford University Press, 1995. Oxford readers. 410 s. ISBN 01-928-9249-5. S. 262. 87 PAXTON, Robert O. Anatomie fašismu. Vyd. 1. Překlad Martin Machovec, Vanda Pokorná. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2007. 382 s. ISBN 978-807-1068-112. S. 42. 88 O původu a důvodech vzniku Mein Kampf. Viz VITKINE, Antoine. Mein Kampf: příběh jedné knihy. Vyd. 1. Litomyšl: Paseka, 2010. ISBN 978-80-7432-058-3. 89 Více o vztahu Heideggera a nacismu například v: COLLINS, Jeff. Heidegger a nacisté. Vyd. 1. Překlad Jaroslav Vacek. V Praze: Triton, 2001. 84 s. sv. 5. ISBN 80-725-4208-7. 90 SHIRER, William L. The Rise and Fall of the Third Reich: A History of Nazi Germany. 1st Touchstone edition. New York : Simon & Schuster, 1990. 1264 s. ISBN 06-717-2868-7. S. 104.
- 30 -
Wagner (1813 - 1883), v jehož práci nalezneme glorifikaci Německého hrdinského velikášství a jež byl zarytý antisemita. Jeho pohled na Židy byl vázán na jejich komerční pojetí všeho, obchodní úspěchy a plytkost jejich tvorby.91 Na Niccola di Bernardo dei Machiavelliho (1469 - 1527) a jeho dílo se přímo odkazuje v jednom ze svých děl Benito Mussolini či Giovanni Gentile, který je autorem Doktríny fašismu. Jedná se především o myšlenku oprávněnosti amorality chování "panovníka" při cestě za splněním cíle.92 Tato část práce měla především vyvrátit možné předsudky o genialitě vůdčích osobností německého nacismu a italského fašismu. Již z minima uvedených skutečností lze vypozorovat jen aplikaci a především vlastní interpretaci, občas až zhoubnou dezinterpretaci, myšlenek různých osobností a jejich tvůrčího přínosu. Dle mého výzkumu usuzuji, že práce těchto osobností se pouze setkala s nepojmenovanými názory představitelů fašismu a nacismu a následnou jejich konceptualizaci, ale rozhodně bych neoznačil žádnou ze zmíněných osobností jako viníka, spolutvůrce či dokonce praotce ideologie.93
91
Více o vlivu umění na nacismus a fašismus. Podrobněji k tomu GRIFFIN, Roger. Modernism and fascism: the sense of a beginning under Mussolini and Hitler. Basingstoke: Palgrave Macmillan, 2007. 470 s. ISBN 978-140-3987-846. 92 Analýza reflexe díla Niccola Machiavelliho. Podrobněji k tomu COHEN, Carl. Communism, fascism, and democracy: the theoretical foundations. 1st pub. New York: Random House, 1962. 704 s. 93 Pojednání o negaci viny Nietzscheho odpovědnosti za vznik fašismi a nacismu. Viz k tomu GOLOMB, Jacob a Robert S WISTRICH. Nietzsche, godfather of fascism?: on the uses and abuses of a philosophy. Princeton, N.J.: Princeton University Press. 341 s. ISBN 06-910-0710-1. S. 47-48.
- 31 -
2 Německý nacismus V této kapitole bude představeno pojetí a realizace německého nacismu. Kapitola se zaměřuje na období Výmarské republiky, centralistické nacistické státní zřízení, na principiální pojetí nacismu a protižidovskou nacionalistickou právní tvorbu. Důraz je přitom vždy kladen na způsob, jakým se nacisté uchopili moci, udržení si této moci, likvidace opozice a nacistické právní tvorby. Důvody vzniku negativního postoje lidu, který byl základem posilování a nástupu nacismu k moci, byl probrán v první části této práce. Pokud tedy shrneme situaci v Německu jako stav probíhající silné hospodářské, společenské krize a politické polarizace, a to vše v prostředí stále se více rozšiřujících dílčích pokusů o revoluci hnutí bývalých vojáků nesmířených s prohrou ve válce na pozadí zklamání z nečekaných negativních výsledků první světové války a zjištění, že byl celý německý národ o úspěšném průběhu klamán. Po akceptaci represí vyplývajících z Versaillské smlouvy nově zvolenou demokratickou vládou byl vztah k novému zřízení velice záporný již od jeho počátku. Následující plnění reparací se pak podepsalo na ekonomické situaci v Německu a úplně ochromilo jeho chod.
2.1 Demokratické Německo - Výmarská republika Státní zřízení mezi 1919 až 1932 je považováno za první a částečně i úspěšnou snahu o zřízení funkčního demokratického aparátu v rámci území oblastně korespondujícího s Německem. Jednalo se historicky o první uskutečnění dostavení si volených zástupců do parlamentu, kdy volby probíhaly hromadně a kdy se voliči formovali ze všech úrovní společnosti a to i ženy. V případě Výmarské republiky se však jednalo opravdu o neúspěšný pokus, který provázely neustálé problémy způsobeny zejména roztříštěností politického spektra, protichůdnosti názorů na nové zřízení a z toho vyplývající nestability vlád94, které byly ochromeny boji natolik, že nepřinesly žádné významné
94
Výměna na pozici vlád, která čítá 18 změn za 13 let je opravdu velké číslo.
- 32 -
institucionální změny. Existence Výmarské republiky je dělena do třech částí dle daných časových období.95
2.1.1 První etapa (1919 - 1923) První etapa začíná v roce 1919 a trvá do roku 1923. Jedná se o období velké nestability zřízení sužovaného vzpurným chováním na politické scéně, což se odrazilo na časté výměně vlád. Jedním z problémů bylo vůbec pochopení republikového zřízení a jeho využívání, které prosazovala jen vítězná koalice.96 Ve volbách v lednu roku 1919 se za vysoké voličské účasti jednalo převážně o vítezství demokratických stran, které vytvořily zmíněnou výmarskou koalici97 a které se v aktuální či přerozené podobě objevily již v Říšském sněmu v předchozím císařství. Prvním prezidentem byl pak ještě způsobem volby Národním shromážděním (Nationalversammlung) zvolen Friedrich Ebert (1871 - 1925).98 Významným historickoprávním prvkem je vypracování první Ústavy Německé říše (Verfassung des Deutschen Reichs), tzv. Výmarské ústavy z 11. srpna 1919. Ta stanovila, že Říše i spolkové země jsou nyní republikami. Přinášela klasickou dělbu moci rozdělenou na výkonnou, zákonodárnou a soudní. Jednou ze stěžejních částí bylo v rámci územní reformy vytvoření federativního státu se spolkovými zeměmi, obě tyto úrovně měly vlastní soustavu orgánů. Text ústavy akcentoval suverenitu lidu, který projevuje svoji moc prostřednictvím zákonodárné dolní komory Říšského sněmu (Reichstag), do kterého jsou jeho zástupci voleni na základě dle voleb a horní komory Říšské rady (Reichsrat)99, která byla složena na základě zástupců jednotlivých zemí. Moc výkonná byla zastoupena říšským prezidentem (Reichspräsident) a říšskou vládou (Reichsregierung), která se skládala z říšského kancléře (Reichskanzler), který ji 95
Schelle, Karel - Kadlecová, Marta - Veselá, Renata - Vlček, Eduard - Židlická, Michaela - Vojáček, Ladislav - Schelleová, Ilona. Právní dějiny. 1. vyd. Plzeň : Aleš Čeněk, 2007. 1134 s. Právo. ISBN 97880-7380-043-7. S. 276. 96 ABEL, Theodore Fred. The nazi movement: why Hitler came to power. 1st ed. New York: Atherton Press, 320 s. S. 54. 97 Sociální demokracie (SPD) a strana Centrum s levicovou liberalistickou Němeskou demokratickou stranou (DDP). Vedena byla Philipem Scheidemannem (1865 - 1939) z SPD a již v roce 1920 nenávratně ztratila svoji moc. 98 BURLEIGH, Michael. The third reich: a new history. 1st pub. London: Pan Books, 2010. 965 s. ISBN 03-304-8757-4. S. 32. 99 Horní komora nesehrála tak výraznou roli v cestě Adolfa Hitlera k moci, který se soustředil hlavně na ovládnutí komory dolní.
- 33 -
předsedal, a říšských ministrů (Reichsminister). Moc soudní představovala soustava soudů složených od nejvyššího z říšského soudu (Reichsgericht), vrchních zemských soudů (Oberlandesgericht) a zemských soudů (Landgericht) a úředních obvodních soudů (Amtsgericht). Spolkové země měly vlastní zástupce dělby moci, zákonodárné zemské sněmy (Landtag), výkonné zemské vlády (Landesregierung) a již zmíněné zemské soudy.100 Text byl rozdělen do dvou hlavních částí čítajících 181 článků. První část (články 1 - 108) se týkala výstavby a úkolů říše, druhá část (články 109 - 165) pak základních práv a povinností Němců, třetí část (články 166 - 181) obsahovaly jen závěrečná a přechodná ustanovení.101 Pro další vývoj vztahující se k ovládnutí politické scény a výslednému uchopení moci nacisty je pak ve Výmarské ústavě především významný článek 25, článek 48 a článek 53. Jejich vlastní využití bude poprsáno v dalších částech této diplomové práce. Článek 25 Výmarské ústavy ustanovuje, že "Říšský sněm může být rozpuštěn říšským prezidentem, ale ze stejné příčiny pouze jednou. Nová volba se uskuteční nejpozději do šedesáti dnů po rozpuštění."102 Článek 48 Výmarské ústavy, který vkládá privilegovanou moc do rukou prezidenta, který byl volen přímo a byl nezávislý na Říšském sněmu. Na základě tohoto článku byl oprávněn vyhlásit výjimečný stav v rámci celé říše a při hrozícím ohrožení státu může omezit ústavou danná občanská práva. "Když určitá země neplní povinnosti, ke kterým jí zavazuje říššská ústava nebo říšské zákony, může říšský president vůči ní použít ozbrojené moci. V případě, že je narušována nebo ohrožena veřejná bezpečnost a pořádek, říšský president může na území celé Říše přijmout nutná opatření a přiměřeně zakročit pomocí ozdbrojené moci. Z tohoto důvodu smí prezident přechodně zrušit ustanovení obsažena zcela nebo částečně v čl. 114, 117, 118, 123, 124 a 125." 103
100
TAUCHEN, J. Postavení a správa zemí v Německu po převzetí moci národními socialisty. In Právní a ekonomické problémy současnosti VIII. Ostrava : KEY Publishing, 2008. s. 50. 101 Ústava Německé říše (Výmarská Ústava) z 1. srpna 1919. In: VLČEK, Eduard a Karel SCHELLE. Dokumenty ke studiu moderních dějin státu a práva II. Ústavy a normy ústavního charakteru. Vyd. 1. Brno: Masarykova univerzita, 1994, 382 s. Edice učebnic Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně, č. 93. ISBN 80-210-0859-8. S. 50-85. 102 Ústava Německé říše (Výmarská Ústava) z 1. srpna 1919. In: VLČEK, Eduard a Karel SCHELLE. Dokumenty ke studiu moderních dějin státu a práva II. Ústavy a normy ústavního charakteru. Vyd. 1. Brno: Masarykova univerzita, 1994, 382 s. Edice učebnic Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně, č. 93. ISBN 80-210-0859-8. S. 56. 103 Ústava Německé říše (Vymarskér Ústava) z 1. srpna 1919. In: VLČEK, Eduard a Karel SCHELLE. Dokumenty ke studiu moderních dějin státu a práva II. Ústavy a normy ústavního charakteru. Vyd. 1.
- 34 -
Zmíněné články pak tvoří výčet zasažených občanských práv, jež čítají osobní svobodu, listovní tajemství, svobodu projevu, zákaz cenzury, svobodu shromažďování a volební právo.104 Tento článek sehraje významnou roli již v další etapě Výmarské republiky. Článek 53 Výmarské ústavy stanoví, že "říšský kancléř a říšští ministři, které kancléř navrhuje, jsou říšským presidentem jmenováni a propouštěni"105. Prvním náznakem revoluce během prvního období Výmarské republiky je neúspěšný Kappův puč (Kapp-Lüttwitz-Putsch) z roku 1920 s cílem svrhnutí vlády a opětovného nastolení monarchie jako reakce na rozpuštění dobrovolnických sborů (Freikorps). Revoluce nenašla v lidu pochopení a po čtyřdenní snaze bylo od nároků z obsazené vládní čtvrti upuštěno. Z rozpuštěných sborů se členové rozdělili do Říšské armády (Reichswehr) nebo lidových svazů či NSDAP.106 Během tohoto období na sebe také poprvé významně upozornil Adolf Hitler a s ním NSDAP. Jeho společenský význam a současně i celé NSDAP byl zanedbatelný. Na pozadí rozporů mezi centrálním Berlínem a rebelující bavorskou vládou se snažil o vlastní ovlivnění situace, kdy se 8. listopadu 1923 neúspěšně pokusil prostřednictvím vlastní zformované armády, jež byla složkou NSDAP útočné či úderné oddíly (Sturmabteilung - SA)107 o puč v Měšťanském pivovaru. Adolf Hitler se inspiroval dle svého vzoru Benita Mussoliniho, který se svým úspěšným pochodem na Řím dostal k moci v Itálii. Ovšem v Německém případě nebyl Hitler úspěšným. Za tuto událost byl odsouzen k již zmíněným 5 letům vězení a NSDAP byla zakázána.108
Brno: Masarykova univerzita, 1994, 382 s. Edice učebnic Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně, č. 93. ISBN 80-210-0859-8. S. 61. 104 Tamtéž, s 74-75. 105 Ústava Německé říše (Výmarská Ústava) z 1. srpna 1919. In: VLČEK, Eduard a Karel SCHELLE. Dokumenty ke studiu moderních dějin státu a práva II. Ústavy a normy ústavního charakteru. Vyd. 1. Brno: Masarykova univerzita, 1994, 382 s. Edice učebnic Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně, č. 93. ISBN 80-210-0859-8. S. 62. 106 BURLEIGH, Michael. The third reich: a new history. 1st pub. London: Pan Books, 2010. 965 s. ISBN 03-304-8757-4. S. 51. 107 Od Německého obyvatelstva se dočkali označení „hnědé košile“ dle barvy jejich uniforem. 108 KOOP, Volker. Nacionální socialismus. Vyd. 1. Překlad Anna Fejglová. Praha: Grada, 2012. 91 s. ISBN 978-80-247-3909-0. S. 17.
- 35 -
2.1.2 Druhá etapa (1924 - 1929) Druhá etapa tedy navazuje v letech 1924 až 1929. V tomto období se dá hovořit o společensky a politicky stabilizační rozkvětu Výmarské republiky, který je však zakončen celosvětovou hospodářskou krizí. V tomto období proběhla první přímá volba prezidenta. Vítězem se stal polní maršál Paul Ludwig Hans Anton von Beneckendorff und von Hindenburg (1847 1934), jehož osoba sehrála v dalším vývoji velkou roli. Samotné jeho zvolení znamenalo pro Německo a celou politickou scénu uklidnění a pomyslný návrat do zaniklé monarchie.109 Politická scéna se také na nějaký čas uklidnila, když se k moci dostala koalice složena ze středo pravicových i středo levicových stran110. Po volbách v roce 1928 však opět došlo ke změně poměru sil a k moci se opět dostali sociální demokraté. I přes zdánlivý vliv prezidenta Hindenburga na klid na politické scéně, panovala zde opět nespokojenost. Ta vedla až k plánu generála Kurta von Schleichera (1882 - 1934) a Heinricha Brüninga (1885 - 1970) na převrat, získání nadvlády nad Říšským sněmem a návrat k monarchii. K úspěšnému provedení plánu pomohla hospodářská krize v roce 1929, která omezila akceschopnost vládní koalice a zapříčinila její pád, dále pak již zmiňované články 25, 48 a 53 Ústavy Německé říše. Po pádu vlády využil Schleicher svých vztahů s Hindenburgem a nechal na základě článku 53 dosadit Heinricha Brüninga jako říšského kancléře a také zařídil, aby mu svěřil pravomoc bezmezného vládnutí ve věcech stanovené článkem 48 Výmarské ústavy. K završení plánu a přeměny zřízení zpět na monarchii pak rozpustil Brüning Říšský sněm na základě Článku 25 a vyhlásil nové volby.111
109
ABEL, Theodore Fred. The nazi movement: why Hitler came to power. 1st ed. New York: Atherton Press, 320 s. S. 110. 110 Strana Centra (Deutsche Zentrumspartei), Německá lidová strana (Deutsche Volkspartei) a Němečtí nacionalisté (Deutsche Nationalpartei). 111 SHIRER, William L. The Rise and Fall of the Third Reich: A History of Nazi Germany. 1st Touchstone edition. New York : Simon & Schuster, 1990. 1264 s. ISBN 06-717-2868-7. S. 151.
- 36 -
2.1.3 Třetí etapa (1930 - 1932) Poslední etapa v letech 1930 až 1932 je spojena s koncem Výmaru a finální cestou k moci Adolfa Hitlera. Ve vyhlášených volbách do Říšského sněmu v roce 1930 zaznamenal Adolf Hitler a NSDAP nevídaný úspěch. Snižující se životní úroveň Německého obyvatelstva vedoucí k celospolečenskému zoufalství znamenala vítr do plachet novému aktivnímu nacionalistickému politickému názoru, který Hitler propagoval a který vynesl ve volbách NSDAP značný úspěch. Díky nepředvídanému úspěchu, který vyvolal rozpaky odůvodněné proti republikovým smýšlením nacionalistů na politické scéně, došlo ke vzniku další středo-levicové a pravicové koalici, která v konsenzu s říšským kancléřem Brüningem směřovala zákonodárnou iniciativu proti okrajovým extrémistickým stranám112. V roce 1931 při velké krizi Brüningovy vlády se i přes opakovanou neúspěšnou snahu Hitlera nepodařilo získat dostatečnou podporu k vyslovení nedůvěry vládě.113 Prezidentským volbám v roce 1932 předcházelo dlouhé neúspěšné vyjednávání mezi kancléřem a Hitlerem zastupujícím v této věci celou opozici o možném prodloužení Hindenburgova prezidentského období. V nastalých volbách proti sobě povstali a v druhém kole se postavili především Hitler a Hindenburg, který pro sebe získal 53% voličstva. Na pozadí prezidentských voleb se rozostřil mocenský boj týkající se vydaného dekretu prezidenta o zákazu SA jako hrozby republiky, který vedl až k politické eliminaci současného říšského kancléře. Jednalo se o obchod mezi bývalým spojencem znelíbeného Brüninga Schleicherem a Hitlerem, kdy se Schleicher postaral o zrušení zákazu SA, rozpuštění Říšského sněmu a následné volby. Hitler přislíbil podporu vládě nového kancléře.114 Novým říšským kancléřem byl vybrán Franz Joseph Hermann Michael Maria von Papen (1879 - 1969), dne 31. července 1932 se konaly nové volby a pro nyní nejsilnější NSDAP s 230 posty znamenaly velký úspěch115. Pro Hitlera to byl začátek boje o absolutní uchopení moci. Prostřednictvím SA a prozatím nenásilné demonstrace 112
Především šlo o NSDAP a další nacionality a komunisty. BURLEIGH, Michael. The third reich: a new history. 1st pub. London: Pan Books, 2010. 965 s. ISBN 03-304-8757-4. S. 104. 114 ABEL, Theodore Fred. The nazi movement: why Hitler came to power. 1st ed. New York: Atherton Press, 320 s. S. 110. 115 SHIRER, William L. The Rise and Fall of the Third Reich: A History of Nazi Germany. 1st Touchstone edition. New York : Simon & Schuster, 1990. 1264 s. ISBN 06-717-2868-7. S. 164. 113
- 37 -
jeho síly začal vytvářet tlak na kancléře a Scheleichera s požadavkem na udělené funkce říšského kancléře. V tomto případě nepochodil a pod strachem, že by mohla být NSDAP zakázána, zde nastal obrat v jeho politice a lehce se s prosazováním svých zájmů stáhl. Papen pak udělal osudovou chybu, když znepokojen pocitem upadající Hitlerem slíbené podpory vlády, se rozhodl s požehnáním prezidenta Hindenburga prosadit změnu ústavy směřující k pozvolnému přechodu z republikového zřízení na autoritativní režim. Nacisté si byli vědomi, že díky této změně by došlo k soustředění moci v rukou kancléře a k represím vůči jejich straně, tak ještě než stačil Papen uskutečnit tíženou změnu, byla při společném souhlasném hlasování poslanců NSDAP a komunistů Papenově vládě vyslovena nedůvěra a odvrácen bod zájmu jinam. Posledním činem ve funkci bylo na základě zmocňujícího dekretu prezidenta rozpuštění říšského sněmu, poté byl donucen Schleicherem jako již osoba v nemilosti k rezignaci.116 V následujících volbách dne 6. listopadu 1932 si NSDAP v počtu poslaneckých míst pohoršila z 230 na 196 postů117. Na přechodnou dobu se stal kancléřem sám Schleicher, ale to už byla demokratická Výmarská republika v troskách a Schleicher se netěšil obliby ani u prezidenta, se kterým dlouhá léta spolupracoval. Schleicherovým plánem byl rozvrat NSDAP, kdy nabídl funkci vícekancléře a ministerského předsedy Pruska Gregoru Strasserovi (1892 - 1934), který byl do té doby jejím významným členem. Hitler však svoji pozici obhájil.118 V lednu 1933 se sešel zrazený Papen s Hitlerem na tajné schůzce, kde došli k dohodě v ustanovení vlády Papenových ministrů a Hitlerem jako kancléřem. Papen se pak na osobních návštěvách u Hindenburga za jmenování Hitlera kancléřem přimlouval, ten však stále necítil dostatečnou podporu veřejnosti k Hitlerově osobnosti a dále zde byla jeho osobní nedůvěra k nacionalistickým socialistům. Papenova snaha o Hitlerovo prosazení byla nakonec úspěšná, když přesvědčil prezidenta o tom, že bude Hitler pod dohledem jeho konzervativních politiků ve vládě119. Dne 30. ledna 1933 již byl Adolf 116
KNOPP, Guido. Uchopení moci. 1. vyd. Překlad Jiří Lexa. Praha: Ikar, 2010. 267 s. ISBN 978-80249-1338-4. S. 34. 117 ABEL, Theodore Fred. The nazi movement: why Hitler came to power. 1st ed. New York: Atherton Press, 320 s. S. 132. 118 SHIRER, William L. The Rise and Fall of the Third Reich: A History of Nazi Germany. 1st Touchstone edition. New York : Simon & Schuster, 1990. 1264 s. ISBN 06-717-2868-7. S. 150. 119 Hitler měl ve vládě pouze dva své lidi a to ministra bez portfeje Hermanna Wilhelma Göringa (1893 1946) a Wilhelma Fricka (1877 - 1946) jako ministra vnitra. Stav by byl ve vládě tedy 3 ku 8. O něco
- 38 -
Hitler jmenován říšským kancléřem a této pozice dostál navenek legální cestou tak, jak se předtím rozhodl. Jednalo se však pouze o počátek revoluční změny. Oslavy jeho jmenování byly v duchu oslavných průvodů, kdy zastánci nesli zapálené pochodně napříč městy. Začátek společné vlády nebyl dobrý, protože Hitler nebyl schopen získat dostatečné podpory v říšském sněmu a všechny vyjednávání selhaly, tak došlo na základě odůvodněné nemožnosti vytvoření produkčně efektivní většiny k jeho rozpuštění.120 V mezidobí bylo dne 4. února 1933 vydáno nařízení o ochraně německého národa (Verordnung des Reichspräsidenten zum Schutze des Deutschen Volkes), který ustanovuje ohlašovací povinnost realizace shromážďování obyvatel a pravomoc policie je zakázat.121 Poslední demokratické volby se konaly v Německu 11. března 1933. Kampaň NSDAP před volbami byla velkolepá a nacisté k ní využívali všechny dostupné prostředky. Od rozhlasu přes vojenské přehlídky až po ulice vyzdobené vlajkami se svastikou či osobní návštevy Hitlera v jednotlivých spolkových zemích. Za úhlavního nepřítele označili komunisty.122 Dne 27. února 1933 došlo k požáru říšského sněmu. Přímo před budovou byl zadržen bývalý holandský komunista Marinus van der Lubbe (1909 - 1934) a celá akce byla označena jako počátek komunistické revoluce. Během soudního procesu znalci vyvrátili možnost, že by jediný člověk mohl uskutečnit v tak krátkém čase okolo pěti minut, tak náročnou akci, navíc mentálně postižený. Nicméně během procesu v Lipsku byl jako jediný shledán vinný a odsouzen k trestu smrti. Celá aféra měla pomoci zbavit se některých členů komunistické strany, což se však nepovedlo.123 Dle svědectví v poválečných procesech měl s nápadem přijít ministr propagandy Goebbels a realizovat
později přibyl Paul Joseph Goebbels (1897 - 1945) jako ministr propagandy. Viz KNOPP, Guido. Uchopení moci. 1. vyd. Překlad Jiří Lexa. Praha: Ikar, 2010. 267 s. ISBN 978-80-249-1338-4. S. 54. 120 LUKACS, John. The Hitler of history. 1st Vintage Books ed. New York: Vintage Books, 1998. 279 s. ISBN 03-757-0113-3. S. 139. 121 Nařízení o ochraně německého národa (Verordnung des Reichspräsidenten zum Schutze des Deutschen Volkes) ze dne 4. února 1933 (RGBI. I., S. 35-40) 122 GELLATELY, Robert. Kdo podporoval Hitlera: společenský souhlas a režimní nátlak v nacistickém Německu. 1. vyd. Překlad Petra Kůsová. Praha: Prostor, 2003. 382 s. ISBN 80-726-0082-6. S. 34. 123 GELLATELY, Robert. Kdo podporoval Hitlera: společenský souhlas a režimní nátlak v nacistickém Německu. 1. vyd. Překlad Petra Kůsová. Praha: Prostor, 2003. 382 s. ISBN 80-726-0082-6. S. 40.
- 39 -
ho říšský maršál Hermann Göring.124 Adolf Hitler využil situace hned po požáru a následující den nechal schválit vládou a podepsat prezidentem první z řady zásahů do právního režimů nacisty, předem připravené nařízení na ochranu národa a státu (Verordnung des Reichspräsidenten zum Schutz von Volk und Staat) z 28. února 1933. 125 Měl sloužit k ochraně proti činům komunistů proti státu. Stal se však především nástrojem nacistů k legálnímu provádění teroru. Nařízení umožňovalo "omezení osobní svobody, svobodu projevu, včetně svobody tisku, spolkového a shromažďovacího práva, zásahy do listovního, poštovního a telegrafního tajemství, nařízení domovních prohlídek a zabavení, jakožto i omezení vlastnictví..."126. Dále především umožnil zatýkání osob dle potřeby, zmocňoval vládu k převzetí pravomocí jednotlivých států a zavedl trest smrti ve specifických případech. Jeho vydáním v konečném důsledku došlo k velkému zásahu do Výmarské ústavy a přispělo ke konci Výmarské republiky.127 Zatýkání komunistických poslanců a funkcionářů započalo hned následujícího dne. Byl zakázán komunistický tisk i jejich schromažďování. Komunistickou stranu však z obavy, že by její křesla získala opozice, nacisté nezakázali. Legální teror se z komunistů před volbami přesunul i na zástupce dalších stran a na jejich činnost. Sociální demokraté či liberálové také byli zatýkáni a jejich činnost omezována.128 Výsledky voleb nevyzněly pro NSDAP dobře, nadpoloviční většinu nezískali a museli se tak opět obrátit na Papena a ostatní nacionalisty. K upevnění moci jako další krok k odstranění demokracie následoval druhý nacistický zásah do ústavy. Vzhledem k tomu, že se jednalo o zásah, který ke svému schválení potřeboval dvoutřetinovou většinu, bylo předtím zadrženo 81 komunistických poslanců ve spojení s požárem Říšského sněmu a při hlasování tak nutného počtu poměru dosáhl129. Dne 24. března 124
KNOPP, Guido. Uchopení moci. 1. vyd. Překlad Jiří Lexa. Praha: Ikar, 2010. 267 s. ISBN 978-80249-1338-4. S. 103. 125 V literatuře je též označován jako Dekret o požáru Říšského sněmu (Reichstagsbrandverordnung). 126 Nařízení o ochraně národa a státu z 28. února 1933 (RGBl. I. S. 83). In: VLČEK, Eduard a Karel SCHELLE. Dokumenty ke studiu moderních dějin státu a práva II. Ústavy a normy ústavního charakteru. Vyd. 1. Brno: Masarykova univerzita, 1994, 382 s. Edice učebnic Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně, č. 93. ISBN 80-210-0859-8. S. 86. 127 GELLATELY, Robert. Kdo podporoval Hitlera: společenský souhlas a režimní nátlak v nacistickém Německu. 1. vyd. Překlad Petra Kůsová. Praha: Prostor, 2003. 382 s. ISBN 80-726-0082-6. S. 35. 128 KNOPP, Guido. Uchopení moci. 1. vyd. Překlad Jiří Lexa. Praha: Ikar, 2010. 267 s. ISBN 978-80249-1338-4. S. 113. 129 Z přítomných 538 poslanců bylo 444 pro přijetí, všech 94 přítomných sociálních demokratů proti. 81 komunistických poslanců a 26 sociálně-demokratických poslanců bylo zadrženo.
- 40 -
1933 byl přijat zákon k odstranění bídy lidu a Říše (Gesetz zur Behebung der Not von Volk und Reich), znám také jako zmocňovací zákon (Ermächtigungsgesetz) 130 . Jednoduchá struktura o pěti odstavcích s ohniskem úpravy v pravomoci říšské vlády a tedy i kancléře, bez účasti Říšské rady a sněmu, po dobu čtyř let vydávat zákony a to i ty, které mají sílu ústavních zákonů. Bylo také stanoveno, že po daných čtyřech letech kancléř sám abdikuje. Více tak omezil říšský sněm a jeho zákonodárnou iniciativu zcela delegoval na říšskou vládu. Zákonodárná moc tedy přechází do rukou říšského kancléře a schválení jeho vládě, stějně tak přijímání mezinárodních smluv. Takové zákony mohou být v rozporu se stávající Výmarskou ústavou. Tento zákon můžeme z historickoprávního hlediska považovat za první krok k legalizaci vůdcovského principu, jehož definici nalezneme v další části této kapitoly, v Německu i když jen odvozeně, protože zde bližší definování nenalezneme. Za návaznost na zmocňovací zákon můžeme považovat zákon o reorganizaci říše (Gesetz über den Neuaufbau des Reichs) z 30. ledna 1934, který zbavil jednotlivé země autonomie, kdy jejich práva přešly na Říši, došlo tak k vytovření jednotného státu.131 Osud Výmarské ústavy a jejich ustanovení, ačkoliv nebyla nikdy formálně zrušena a nahrazena jinou ústavou, byl zpečetěn. Jednalo se o poslední psanou ústavu až do roku 1949132. Stejně tak to znamenalo i konec řádného fugování říšského sněmu, protože díky Zmocňovacímu zákonu byl obsazován na základě rozhodnutí nacistů a žádné další veřejné volby se nekonaly, samotná instituce ale fungovat nepřestala133. O rok později pak přišel na základě zákona faktický konec i říššské rady. Konec to znamenalo i pro Výmarskou republiku samotnou. Začátek to však znamenalo pro nacionalistickou revoluci.134
130
Zákon k odstranění bídy lidu a Říše (Ermächtigungsgesetz) z 24. března 1933 (RGBl. I. s. 141). In: VLČEK, Eduard a Karel SCHELLE. Dokumenty ke studiu moderních dějin státu a práva II. Ústavy a normy ústavního charakteru. Vyd. 1. Brno: Masarykova univerzita, 1994, 382 s. Edice učebnic Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně, č. 93. ISBN 80-210-0859-8. S. 87. 131 TAUCHEN, Jaromír. Prameny práva v nacistickém Německu. In: Dny práva - 2009 - Days of Law Sborník příspěvků - the conference proceedings. Brno, Masarykova univerzita, 2009, s. 2757 – 2773. ISBN 978-80-210-4990-1. S. 2759. 132 V roce 1949 byl vydán Základní zákon SRN (Grundgesetz), který obsahuje nezměnitelná ustanovení o lidských právech a platí dodnes. 133 Horní komora, tedy Říšská rada, na rozdíl od dolní zanikla. 134 Schelle, Karel - Kadlecová, Marta - Veselá, Renata - Vlček, Eduard - Židlická, Michaela - Vojáček, Ladislav - Schelleová, Ilona. Právní dějiny. 1. vyd. Plzeň : Aleš Čeněk, 2007. 1134 s. Právo. ISBN 97880-7380-043-7. S. 283.
- 41 -
2.2 Nacistické Německo Zatímco v případě Výmarské republiky se dalo k vysvětlení evoluce situtace v Německu chronologického vyzobrazení zásadních změn, v případě Nacistického Německa už to tak snadno nejde. Od roku 1933 se Německo a celá situace v něm řídila dle politiky Adolfa Hitlera. Právě proto je nejprve v této části vysvětlena tato koncepce odvozeného Německého zřízení. V reflexi na principiální pojetí je zde popsána nacistická dělba moci.
2.2.1 Ideologický odraz v principech nacistického Německa Tato část pojednává o třech výchozích principech, které jsou označovány jako základní pilíře struktury vnitřní organizace nacistického Německa.135
2.2.1a První princip - Vůdcovský Soustředění moci a vznik totalitárního diktátu je jedním z ideologických prvků, které si stanovil Adolf Hitler v knize Mein Kampf.136 Nutno podotknout, že tato kniha a dále pak program NSDAP z roku 1920 a Rosenbergův Mýtus 20. století (Der Mythus des XX. Jahrhunderts) z roku 1930 jsou považovány za ideologické prameny sociálních nacionalistů a všech odvozených institucí v celém období od roku 1920 až do roku 1945.137 On sám soustředil veškerou moc a vůli celého národa a představoval tak prvek suverenity v Německu své doby. Stal se tak prvkem, který zasahuje do života na všech úrovních a ve všech sférách a především, který nepodléhá žádné kontrole, jen svému svědomí a ideji německé Říše.
135
TAUCHEN, Jaromír. Prosazení vůdcovského principu ve státním aparátu Třetí říše. Časopis pro právní vědu a praxi, Brno: Masarykova univerzita, 2007, vol.15, no.2, s. 159-164. ISSN 1210-9126. S. 159. 136 BAUER, František. Hitlerův Můj boj očima historiků. 2. vyd. Praha: Univers, 1994, 196 s. ISBN 80901-5251-1. S. 78. 137 TAUCHEN, Jaromír. Prameny práva v nacistickém Německu. In: Dny práva - 2009 - Days of Law Sborník příspěvků - the conference proceedings. Brno, Masarykova univerzita, 2009, s. 2757 – 2773. ISBN 978-80-210-4990-1. S. 2758.
- 42 -
Vůdcovský princip (Führerprinzip) je složen ze čtyř nedělitelných prvků. Jsou jimi soustředění moci v rukou jediné neomylné osoby138. Druhým prvkem je dispozice Vůdce přenášet svoji moc na jím podřízené, nižší vůdce, protože vůdce je na vrcholu pomyslné pyramidy hierarchie ideologie nacismu, která se projevuje jak v zřízení, tak ve straně, jež jsou propojeny139. Třetím prvkem je absolutní poslušnost jednak vůči vůli vůdce, ale také vůči svému nejbližšímu nadřízenému nižšímu vůdci a to bez výjimky. Čtvrtým prvkem je absolutní postavení nižšího vůdce ve svěřeném odvětví a přenesené odpovědnosti, která pak zpětně směřuje vůči celému zřízení 140 . Jak je vidět, tak vůdcovský princip je založen na komplexním principu odpovědnosti, nadřízenosti a podřízenosti a činnosti směřující k realizace vůle celého národa. Reflexe vůdcovského principu na dělbu moci je jasná negace objektivity a správnosti demokratického zřízení a parlamentarismu, protože čistota zákonodárné moci nemůže spočívat v konsenzu zvolených zástupců lidu, kteří prosazují své vlastní zájmy, ale jen v mysli Vůdce, který zastupuje ideologii. Oporu v právu praktické eliminace zákonodárné moci Říšského sněmu a jejího přechodu na Vůdce nalezneme ve zmocňovacím zákonu, který je rozebrán v předchozí části. Představitelem výkonné moci se stala Říšská vláda a s ní Adolf Hitler jako Říšský kancléř na základě zmocňovacího zákona. Čímž byla prolomena jedna z hlavních zásad demokratického státu, tedy dělba moci.141 Otázku soudní moci řešilo uchopení moci nacisty, kdy dle prvního zákona o sjednocení soudnictví a vůle Říše (Erstes Gesetz zur Überleitung der Rechtspflege auf das Reich) z 16. února 1934 "Všechny soudy vykonávají spravedlnost ve jménu německého národa." 142 Přesněji soudy pracovaly sice nezávisle, ale modálně dle ideologické vůle Vůdce inkorporované do vydávaných zákonů. Spravedlnost zde nehrála roli. Soudci také jako ostatní úředníci přísahali věrnost Vůdci, tedy ideologii.
138
"Vůdce má vždy pravdu." Viz PALKOVSKÝ, Břetislav. Nacistický právní řád. Londýn: Nová svoboda, 1941, 19 s. S. 6. 139 Více k této problematice v další části této kapitoly. 140 Organizační kniha NSDAP. Viz Organisationsbuch der NSDAP [online]. 1937 [cit. 2001-03-10]. Dostupné z: . 141 TAUCHEN, Jaromír. Prameny práva v nacistickém Německu. In: Dny práva - 2009 - Days of Law Sborník příspěvků - the conference proceedings. Brno, Masarykova univerzita, 2009, s. 2757 – 2773. ISBN 978-80-210-4990-1. 142 První zákon o sjednocení soudnictví a vůle Říše (Erstes Gesetz zur Überleitung der Rechtspflege auf das Reich) ze dne 16. února 1934 (RGBI I., S. 91).
- 43 -
Pokud nastal u zbylých zákonů rozpor mezi zákonem a vůlí, tak soudce musel rozhodnout proti tomuto zákonu. "Vůdcovo mínění se stalo pramenem práva, který měl přednost před právem pozitivním."143 Viktor Knapp ve svém díle popisuje základ rozhodování soudců ve Třetí říši na základě měřítek: "jednak soud o vůli zákonodárcově a jednak vlastní soud hodnotící, neboť německý soudce musí čerpati z dvojího práva, totiž daného, t. j. závaznou formou projeveného a z práva vrozeného, které jest pozantelné toliko v jeho vlastním nitru." 144 „Nejvyšší soudce německého národa je Vůdce sám. V něm jako ve vzoru pro každého soudce jsou ztělesněny všechny ony nejlepší vlastnosti, kterými se osoba soudce vyznačuje, ona znalost práva a znalost všech těch věčných, neotřesitelných zásad lidského řádu.“145 Specifikem bylo vytvoření výjimečného soudu, který byl zřízen na základě nařízení k vytvoření speciálních soudů (Verordnung der Reichsregierung über die Bildung von Sondergerichten) z 21. března 1933. Ten se zabýval s odkazem na jiné právní předpisy politickými trestnými činy.146 Z hlediska úspěšné distribuce atributů, které skýtá vůdcovský princip, lidu byla nutna reprezentace a k ní posloužila propaganda 147 . Dne 13. března 1933 bylo vytvořeno Ministerstvo národní osvěty a propagandy (Reichsministerium für Volksaufklärung und Propaganda).148 V jeho čele stanul Joseph Goebbels. Díky jeho modernímu přístupu, využití dostupných technologií a psychologických postupů znamenal pro nacisty stěžejní osobnost v cestě k moci. Stál za zrodem centralizované mediální sféry, která znamená jediný zdroj informací a nástroj manipulace veřejnosti prostřednictvím organizovaných masových průvodů, stranických sjezdů, cenzurou obyvatelstvu
známým
tiskovinám,
akce
Veřejné
pálení
neněmeckých
knih
(Bücherverbrennung) z 10. května 1933, využití smrti velvyslance Ernsta Eduarda vom Ratha (1909 - 1938) v Paříži či židovského pogromu Křišťálové noci (Kristallnacht) z 143
TAUCHEN, Jaromír. Princip jednoty strany a státu jako jeden z principů fungování státního aparátu nacistického Německa. Právo : časopis pro právní teorii a praxi, Praha: Ústav práva a právní vědy, o.p.s., 2008, roč. 2008, No.4, s. 35-47. ISSN 1802-9116. S. 2769. 144 KNAPP, Viktor. Problém nacistické právní filosofie. Reprint pův. vyd. z r. 1947. Dobrá Voda : Aleš Čeněk, 2002. 239 s. ISBN 80-864-7321-X. S. 152. 145 TAUCHEN, Jaromír. Prameny práva v nacistickém Německu. In: Dny práva - 2009 - Days of Law Sborník příspěvků - the conference proceedings. Brno, Masarykova univerzita, 2009, s. 2757 – 2773. ISBN 978-80-210-4990-1. S. 2764. 146 Nařízení k vytvoření speciálních soudů (Verordnung der Reichsregierung über die Bildung von Sondergerichten) ze dne 21. března 1933 (RGBI I., S. 136ff). 147 K problematice propagandy. Viz PICARD, Max. Hitler v nás. Vyd. 2., v tomto překladu v ERM 1. Praha: ERM, 1996, 219 s. Eseje, korespondence, paměti. ISBN 80-859-1318-6. 148 SHIRER, William L. The Rise and Fall of the Third Reich: A History of Nazi Germany. 1st Touchstone edition. New York : Simon & Schuster, 1990. 1264 s. ISBN 06-717-2868-7. S. 156.
- 44 -
9. a 10. listopadu 1938.149 Národu propagoval představu dokonalého světa bez Židů a postaveného
na
vůdcovském
principu.
Goebbles
zkrátka
sestavil
dokonalý
marketingový nástroj, který ve své době neměl obdoby.
2.2.1b Druhý princip - Zvláštního zákonodárství Princip zvláštního zákonodárství (Prinzip der Sondergesetzgebung) byl využíván k realizaci ideologické myšlenky čisté společnosti, kdy došlo k segregaci nežádoucích etnik ze společnosti. Prostředkem prosazování této myšlenky bylo přijímaní diskriminačních zákonů. 150 Předělem nebyly sociální rozdíly, ale měl rasový základ. Představu nehodného lidu naplňovali Židé. O problému antisemitismu v Německu bylo pojednáno v první kapitole této práce. Označení Židů jako všeho zla a jejich následné terorizování a genocida je s nacistickým Německem úzce spojeno. V eliminaci silného židovského etnika vidím také další krok nacistů v boji proti jejich možných oponentů či jejich finančním podporovatelům, v mnohých případech díky jejich dobré ekonomické situace. Adolf Hitler směrem k rasové segregaci zmínil znepokojení v Mein Kampf ohledně udělování občanství všem rasám bez ohledu na jejich společenskou škodlivost. Zaobírá se ale také zdravotním stavem obyvatelstva, kdy se může stát občanem i člověk sužovaný vážnou pohlavní nemocí a tím tak tráví čistý národ. Vyjadřuje zde i nutnost oddělení vlastních čistých občanů a cizích občanů.151 Tento jeho názor se odrazil právě i v nacistické právní tvorbě, která je rozebrána níže. Po uchopení moci Hitlerem byl prvním významným prvkem směrem k projevu protižidovského smýšlení bojkot židovských lékařů, živnostníků a právníků z 1. dubna 1933. Dne 7. dubna byl vydán zákon o obnovení úřednického stavu (Gesetz zur 149
TAUCHEN, Jaromír. 1938 - Křišťálová noc a některé navazující otázky právního postavení židovské menšiny v období národního socialismu. In Olomoucké právnické dny 2008. Sborník příspvků z konference. Olomouc: Iuridicum Olomoucense, o.p.s., 2009. s. 779-786, 8 s. ISBN 978-80-903400-3-9. 780-781. 150 TAUCHEN, Jaromír. Organizace státního aparátu nacistického Německa - několik shrnujících úvah. In SCHELLE, Karel. Právní a ekonomické problémy současnosti XII. : sborník prací. Vyd. 1. Ostrava: KEY Publishing, 2010. 4 s. ISBN 978-80-7418-050-7. S. 58-59. 151 HITLER, Adolf. Můj boj: dva svazky v jednom. Nezkrác. vyd. Praha: Otakar II., c2000, 507 s. ISBN 80-863-5526-8. S. 320-324.
- 45 -
Wiederherstellung des Berufsbeamtentums). 152 "Cíl tohoto zákona v oblasti justice spočíval v "očištění" úřednického aparátu od nežádoucích opozičních soudců a státních zástupců a měl podle jasně stanovených pravidel dovést do konce započatý proces personálních čistek." 153 Dne 11. dubna vyšlo prováděcí nařízení, které zakazovalo vykonávání těchto pozic Židy, ale také komunisty.154 Dne 25. dubna byl vydán zákon proti přeplněnosti německých škol a univerzit kvůli přeplněnosti (Das Gesetz gegen die Überfüllung deutscher Schulen und Hochschulen). 155 "Způsobilost kandidátů pro vzdělávání nebo pro místa ve státní správě, intelektuální profese a obchod se odvíjí od rasové čistoty". 156 V červenci pak začal úřady vedený přezkum nabytí německého občanství Židy v letech 1918 až 1933, který posloužil pro evidenci Židů. Dne 29. září byl vydán Zákon o dědictví půdy (Reichserbhofgesetz) díky němuž nemůže žid dědit, jen občan bez židovské krve má právo na vlastnictví. 157 “Oficiálním cílem tohoto zákonodárství bylo znovuvybudování a udržení selského stavu jakožto živitele národa, nositele národního zdraví a pramene čisté krve, stejně jako zachování držby zemědělských usedlostí v rodech (Sippe), které jsou povolány k hospodaření. … Dědický statek (Erbhof) byla vlastní usedlost, která dostačovala k tomu, aby se z ní selská rodina dostatečně uživila … Sedlák musel mimo vlastnictví statku a pozemků potřebné výměry splňovat dalších pět předpokladů, kterými byly: a) německá státní příslušnost; b) německá nebo druhově příbuzná krev – německou nebo druhově příbuznou krev neměl ten, jehož předci jak z matčiny, tak i otcovy strany byli židov- ské nebo „barevné“ krve.”158 V roce 1936 byly vydány nařízení týkající se omezení hospodářské činnosti Židů a dále začala provádět registrace židovského majetku. Později, v roce 1937 byl vydán zákon o německých úřednících (Deutsches Beamtengesetz), který zcela vylučoval 152
Zákon o obnovení profesionální státní služby (Gesetz zur Wiederherstellung des Berufsbeamtentums) ze dne 7. dubna 1933. (RGBI I., S. 175). 153 TAUCHEN, Jaromír. Personální změny v německé justici v prvních dvou letech po uchopení moci nacisty. In: Vilém Knoll (ed.). Acta historico-iuridica Pilsnensia 2009-2010. Plzeň, Aleš Čeněk, 2011, s. 348-357. (ISBN 978-80-7380-325-4). S. 353. 154 První prováděcí nařízení k zákonu o obnovení profesionální státní služby (Erste Verordnung zur Durchführung des Gesetzes zur Wiederherstellung des Berufsbeamtentums) ze dne 11. dubna 1933 (RGBI I., S. 195). 155 Zákon proti přeplněnosti německých škol a univerzit (Das Gesetz gegen die Überfüllung deutscher Schulen und Hochschulen) ze dne 25. dubna roku 1933 (RGBI I., S. 225). 156 GOODRICK-CLARKE, Nicholas. Okultní kořeny nacismu: rakouští a němečtí ariosofisté 1890-1935 : tajné árijské kulty a jejich vliv na nacistickou ideologii. Překlad Daria Dvořáková. Praha: Votobia, 1998. 381 s. ISBN 80-722-0023-2. S. 88. 157 Zákon o dědictví půdy (Reichserbhofgesetz) ze dne 29. března 1933 (RGBI I., S. 685ff). S. 299 - 301. 158 TAUCHEN, Jaromír. Nacistické dědické právo. Časopis pro právní vědu a praxi, Brno: Masarykova univerzita, 2012, roč. 20, č. 3, s. 298 - 304. ISSN 1210-9126.
- 46 -
práci Židů na úřadech.159 S průběhem doby se tlak stupňoval a například v roce 1941 v rámci nařízení policie o identifikaci Židů (Polizeiverordnung über die Kennzeichnung der Juden) byli nuceni Židé, už děti od 6 let, nosit na oděvu židovskou hvězdu s nápisem Žid, aby mohli být bez pochyb hned identifikování a mohl jim být zakázan vstup například do restauračního zařízení. Toto nařízení také Židům zakazovalo opouštět místo pobytu bez písemného povolení policie.160 Situace ve společnosti gradovala přes povolení zřízení Federace židovských kulturních asociací (Kulturbund Deutscher Juden) v roce 1933 až po zakázaní seskupování Židů k vykonávání kulturní činnosti v roce 161 , zákaz účasti Židů na kultruních a sportovních akcích sloužila k segregování života Židů od ostatních obyvatel. Vrcholem protižidovské politiky v nacistické právní tvorbě bylo vydání ústavních zákonů známých jako Norimberské zákony (Nürnberger Gesetze) ze dne 15. září 1933, které čítaly Zákon o říšských vlajkách (Reichsflaggengesetz) 162, Zákon o říšském občanství (Reichsbürgergesetz), Zákon o ochraně německé krve a německé cti (Gesetz zum Schutze des deutschen Blutes und der deutschen Ehre) a Zákon na ochranu dědičného zdraví německého lidu (Gesetz zum Schutze der Erbgesundheit des deutschen Volkes), znám také jako zákon o zdravém manželství (Ehegesundheitsgesetz), který se obsahově k Norimberským zákonům blíží. Ustanovení těcho zákonů se odráželo od přípravných diskuzí, které stanovily výchozími body zbavení občanských práv Židy, zneuctění jejich rasy a eliminace jejich obchodní síly prostřednictvím bojkotu jejich využíváním. Odůvodněním takové tvorby je její základ ve svědomí národa a jeho zdravém cítění. Tyto fakta pak posloužily ke konečnému vyčlenění Židů ze společnosti. První
z
těch
zásadních
zákonů
je
Zákon
o
říšském
občanství
(Reichsbürgergesetz), ten určoval rozdíl mezi židovským Němcem a árijským Němcem, kdy v prvním případě je státním příslušníkem, tedy to "je ten, kdo náleží do ochranného
159
Zákon o německých úřednících (Deutsches Beamtengesetz) ze dne 26. ledna 1937 (RGBI I., S. 39ff). Policejní nařízení o identifikaci židů (Polizeiverordnung über die Kennzeichnung der Juden) ze dne 1. září 1941 (RGBI I., S. 547). 161 Zákon o právním postavení židovských sdružení (Gesetz über die Rechtsverhältnisse der jüdischen Kultusvereinigungen) ze dne 28. března 1938 (RGBI. I., s. 338). 162 Tento zákon uřčoval formální náležitosti vlajky Říše, výběr barev Říše, podobu výsostného znaku Říše a říšské pečeti. Viz BEYER, Rudolf. Norimberské zákony z 15. září 1935 (zákon o říšských vlajkách, zákon o říšském občanství, zákon na ochranu německé krve a německé cti) a zákon o zdravém manželství z 18. října 1935: všechny zákony s nařízeními a výnosy, dosud vydanými. V Praze: Atlas, společnost s r. o., 1939. 90 s. S. 3-21. 160
- 47 -
svazku Německé říše a za to jest ji zvláště zavázán"163, v druhém případě je říšský občan, tedy ten "toliko státní příslušník německé neb druhově příbuzné krve, který svým chování dokazuje, že je ochoten a schopen sloužit věrně německému národu a německé říši".164 Po vydání prvního nařízení k zákonu o říšském občanství (Erste Verordnung zum Reichsbürgergesetz) ze dne 14. listopadu 1935 došlo ke ztrátě hlasovacích politických práv Židů, protože ty měli jen Říšstí občané. 165 Dále zde nalezneme definici, kdo je Židem "ten, kdo pochází nejméně ze tří, podle rasy úplných židovských prarodičů" 166, dále se definice vztahovala i na míšence. V důkladném zpracování nechyběla ani definice židovských obchodů či zákaz vykonávání lékařského povolání.167 Zákon o ochraně německé krve a německé cti (Gesetz zum Schutze des deutschen Blutes und der deutschen Ehre) se zaobírá zrušením sňatků mezi německými občany a Židy. "Sňatky Židů se státními příslušníky německé neb druhově příbuzné krve jsou zakázány. Sňatky uzavřené přes to jsou neplatná".168 Zákon se vztahoval i na zákaz pohlavního styku mezi nimi, kdy "Mimomanželský styk Židů se státními příslušníky krve německé neb druhově příbuzné je zakázán" 169 . Dále je zde ustanoven zákaz zaměstnávání říšského občana mladšího 45 let v domáctnostech Židů. Poslední úpravou je zákaz vztyčování říšské a národní vlajky, mohou však používat zde nespecifikované židovské barvy170. Zákon na ochranu dědičného zdraví německého lidu (Gesetz zum Schutze der Erbgesundheit des deutschen Volkes), znám také jako zákon o zdravém manželství (Ehegesundheitsgesetz) z 18. října 1935 stanovil pak podmínky zákazu uzavření manželství za předpokladu existence nějaké choroby, která by mohla mít následeky i na jejich potomky, proto páry procházely lékařskou prohlídkou. "Pro národní socialisty 163
BEYER, Rudolf. Norimberské zákony z 15. září 1935 (zákon o říšských vlajkách, zákon o říšském občanství, zákon na ochranu německé krve a německé cti) a zákon o zdravém manželství z 18. října 1935: všechny zákony s nařízeními a výnosy, dosud vydanými. V Praze: Atlas, společnost s r. o., 1939. 90 s. S. 21. 164 Tamtéž, S. 21. 165 Tamtéž, S. 24. 166 Tamtéž, . S. 25. 167 Tamtéž, S 21-36 168 BEYER, Rudolf. Norimberské zákony z 15. září 1935 (zákon o říšských vlajkách, zákon o říšském občanství, zákon na ochranu německé krve a německé cti) a zákon o zdravém manželství z 18. října 1935: všechny zákony s nařízeními a výnosy, dosud vydanými. V Praze: Atlas, společnost s r. o., 1939. 90 s. S. 37. 169 Tamtéž, S.38. 170 Tamtéž, 38. Je to především žlutá barva.
- 48 -
představovala rodina a manželství základ národního společenského života, na němž závisela síla a zdraví, hodnota a další trvání ná- rodního společenství. Manželství bylo považováno za nezbytně nutný předpoklad pro zdravou a řádnou výchovu potomstva. Účel manželství v národně socialistickém státě bylo plození potomků, kteří měli zajistit další existenci národa." 171 V prováděcích nařízeních nalezeneme nutnost schválení manželství s Židem ministrem vnitra.172
2.2.1c Třetí princip - Jednoty strany a státu Když v roce 1919 zakládali Anton Drexler (1884 - 1942) a Karl Harrer (1890 1926) pravicovou extrémistickou a antisemitistickou DAP (Deutsche Arbeiter Partai), nikdo asi netušil jaký význam bude tento čin na dějiny 20. století mít. Ještě téhož roku do strany vstoupil Adolf Hitler, paradoxně když jí jako zástupce armády zkoumal jako možnou hrozbu. Tato nacionalistická strana se v roce 1920 přetransformovala na Národně socialistickou německou dělnickou stranu (Nationalsozialistische Deutsche Arbeiterpartei), zkráceně NSDAP a Adolf Hitler se stal jejím předsedou a strana se začala formovat.173 Dne 27. února 1920 vydala svůj program, který čítal 25 bodů, který se snaží o sjednocení Němců do jednoho velkého Německa, požaduje vypovězení cizinců ze země, zrušení Versailleské smlouvy, zestátnění podniků, vytvoření armády, systém sociální podpory, centralizovanou moc, pouze německý tisk.174 Kvůli vnitřním násilným rozporům bylo zřízeno SA pod vedením Röhma. Spojení německého státu a strany lze považovat za jeden z klíčových kroků v cestě k uchopení moci, který byl nosným pilířem pro realizaci vůdcovského principu a zvláštního zákonodárství. Na základě této skutečnosti lze prohlásit, že jeho výsledkem bylo nastolení totalitní diktatury.175 Pro udržení si co největšího rozsahu moci bylo
171
TAUCHEN, Jaromír. Žena v právním řádu Třetí říše. Časopis pro právní vědu a praxi, Brno: Masarykova univerzita. Právnická fakulta, 2008, XVI, č. 1, s. 81-86. ISSN 1210-9126. S. 83. 172 beyer 57-89 173 Schelle, Karel - Kadlecová, Marta - Veselá, Renata - Vlček, Eduard - Židlická, Michaela - Vojáček, Ladislav - Schelleová, Ilona. Právní dějiny. 1. vyd. Plzeň : Aleš Čeněk, 2007. 1134 s. Právo. ISBN 97880-7380-043-7. S. 282. 174 The 25 Points 1920: An Early Nazi Program [online]. [cit. 1997-01-01]. Dostupné z: . 175 TAUCHEN, Jaromír. Princip jednoty strany a státu jako jeden z principů fungování státního aparátu nacistického Německa. Právo : časopis pro právní teorii a praxi, Praha: Ústav práva a právní vědy, o.p.s., 2008, roč. 2008, No.4, s. 35-47. ISSN 1802-9116.
- 49 -
důležité vytvořit symbiózu státního zřízení a strany, ale zároveň je ponechat jako individuální celky a udržet tak formální nezávislost, nicméně s obsazováním postů ve struktuře stranou. Pronikání a účast NSDAP na politickém životě v Německu je akcentováno v dalších částech této kapitoly. Výsledkem byla ztráta nezávislosti státního aparátu, jež byl řízen stranou, která byla řízena řísským kancléřem. Přestože administrativní aparát vykonával svoji činnost, tak šlo jen o naplnění formálního charakteru této činnosti a slouží k prosazování nacistických cílů, ať se jednalo o úroveň spolkových zemí nebo Říše.176 Ale i tento stav v Mein Kampf upřesnil Adolf Hitler, když "národně socialistická strana není služebnicí politických zájmů jednotlivých spolkových států, nýbrž má jenom být vládkyní národa."177
2.2.2 Sjednocení strany a státu Ve světle třetího principu se pak nese i aktivita sociálních nacionalistů, kdy tedy cílem byla sjednocená centrální moc na poli státní správy a jejích institucí, dle pravidel určených v předchozí části. Průběh byl velice rychlý a dostalo se mu označení zglajchšaltování (gleichsschalten)178, kdy ministr vnitra Frick a Hitler vypracovali plán této centralizace. Došlo ke sjednocení státního aparátu a ostatních organizací. A to na všech úrovních společenského života, jak kulturního, tak sociálního či hospodářského. postupně tedy docházelo k jejich nacifikaci. Další úroveň sjednocení pak proběhla za pomocí Zmocňovacího zákona postupně jmenovali říšského komisaře (Reich Kommissaren) pro každou říšskou zemi, na základě prozatimního zákona o sjednocení říšských zemí (Vorläufiges Gesetz zur Gleichschaltung der Länder mit dem Reich) ze dne 31. března 1933 pak rozpustili jejich spolkové sněmy a nově rozdělili mandáty dle zastoupení v Říšském sněmu dle posledních voleb.179 Na základě druhého zákona o sjednocení zemí a říše (Zweites
176
Zákon o reorganizaci Říše (Gesetz über den Neuaufbau des Reichs) ze dne 30. ledna 1934 (RGBI. I., S. 75). 177 HITLER, Adolf. Můj boj: dva svazky v jednom. Nezkrác. vyd. Praha: Otakar II., c2000, 507 s. ISBN 80-863-5526-8. S. 434. 178 V překladu urovnání či zarovnání, ačkoliv se používá počeštěný pojem 179 Prozatimní zákon o sjednocení říšských zemí (Vorläufiges Gesetz zur Gleichschaltung der Länder mit dem Reich) ze dne 31. března 1933 (RGBI. I., s. 153).
- 50 -
Gesetz zur Gleichschaltung der Länder mit dem Reich) ze dne 7. dubna 1933 vznikl institut zvaný říšský mistodržitel (Reichsstatthalter), který měl pravomoc nad přidělenou zemskou vládou, mohl odvolat a jmenovat příslušnou vládu, stějně tak pak soudce a úředníky,dále mohl rozpustit zemský sněm či vypisovat volby.180 Jeho úkolem byl dozor nad dodržováním politiky říše ve spolkových zemích. Dalším ze zákonů byl zákon o reorganizaci Říše (Gesetz über den Neuaufbau des Reichs) z 30. ledna 1934, který znamenal konečný přechod veškerých práv spolkových zemí na Říši, došlo ke zrušení zemských sněmů.181 Všechny země se staly jen správními celky podléhající centrální moci a tedy i v konečném důsledku straně a Vůdci. Veškerý odpor byl potlačen. Jednou z mistrných akcí bylo ovládnutí odborů, kdy pod zástěrkou organizace státního svátku Národního dne práce 1. května 1933 obsadili bez odporu nacisté jejich budovy, vše zabrali a odbory byly rozpuštěny. Ohlasem na to byly stávky dělnictva, ty však byly dalším zákonem zakázány a vznikl institut nacisty jmenovaný zástupce pro záležitosti práce. Vznikla však organizace Německá pracovní fronta (Deutsche Arbeitsfront), která sloužila ke sjednocení osob zaměstnanců a zaměstnavatelů. Organizace měla za úkol stmelení Němců. "Zástupcem těch, kteří se sami nemohou dobře bránit"182 Odpor politických stran pak byl vyřešen především za pomoci SA, které násilně potlačují jakoukoliv revoluci v revoluci. Ať to byla strana sociálních demokratů, lidová strana, s Hitlerem ve vládě spolupracující strana demokratů či katolická strana, tak byla rozpuštěna a všichni jejich v Německu přítomní zástupci byli zatčeni. Komunistická strana už v té době neexistovala díky následkům po požáru říšského sněmu. K předcházení vzniku nových politických stran byl 14. července 1933 vydán zákon proti vzniku nových stran (Gesetz gegen die Neubildung von Parteien), ten určuje jako jedinou stranu NSDAP, případný pokus o vznik nových stran byl pod trestem odnětí svobody až tři roky. Politická scéna tak byla o jedné straně, a to NSDAP.183 Zákonem k zajištění jednoty strany a státu ze dne 1. prosince 1933 (Gesetz zur Sicherung der
180
Druhý zákon o sjednocení zemí a říše (Zweites Gesetz zur Gleichschaltung der Länder mit dem Reich) ze dne 7. dubna 1933 (RGBI. I., s. 173). 181 Zákon o reorganizaci Říše (Gesetz über den Neuaufbau des Reichs) z 30. ledna 1934 (RGBI. I., S. 75). 182 ZITELMANN, Rainer. Adolf Hitler a jeho cesta k moci. Překlad František Šístek. Praha: Agentura V.P.K., 1993. 117 s. ISBN 80-856-2227-0. S. 62. 183 Zákon proti vzniku nových stran (Gesetz gegen die Neubildung von Parteien) ze dne 14. července 1933 (RGBI. I., S. 479).
- 51 -
Einheit von Partei und Staat) došlo k upevnění pozice NSDAP jako nedělitelnou nositelkou moci německého státu184. Tato strana pak byla prohlášena za veřejnoprávní korporaci185, která nepodléhá platným právním předpisům. Strana se tak jako nositelka myšlenky velkého německa nedala oddělit od státu. Jediné povolené organizace byly ty, které spadaly pod NSDAP.186 Následoval další zákon, který sloužil k ochraně NSDAP a to zákon o ochraně před zákeřnými útoky na stát a stranu a o ochraně stranických uniforem (Gesetz gegen heimtückische Angriffe auf Staat und Partei und zum Schutz der Parteiuniformen) z 20. prosince 1934.187 Další pak byly zákony o udělení amnestií z 20. prosince 1932, z 3. července 1934, z 23. dubna 1936 a 30. dubna 1938, ty byly uděleny za trestné činy spáchané v souvislosti s prosazením nacionalismu a jeho zájmů. Předpokládá se až 2,5 milionu osvobozených.188
2.2.3 Stabilizace strany Přes velký úspěch a není neodmyslitelné, že právě i z tohoto důvodu, se i NSDAP začala potýkat s interními problémy. Ve volbách v listopadu 1933 zaznamenala nacistická strana a její jediná kandidátská listina výhru. Při existenci tří myšlenkových proudů a jejich zastánců nastaly však rozpory o následující politice NSDAP, konzervativní Papenova skupina189, zatím pouze politická síla SA Ernsta Juliuse Röhma (1887 - 1934) a Göringova skupina zaobírající se problematikou finančního kapitálu
184
Zákonem k zajištění jednoty strany a státu (Gesetz zur Sicherung der Einheit von Partei und Staat) ze dne 1. prosince 1933 (RGBI I., S. 1016). 185 Za účelem této změny bylo vydáno prováděcí nařízení o provádění právních předpislů k zajištění jednoty strany a státu (Verordnung zur Durchführung des Gesetzes zur Sicherung der Einheit von Partei und Staat) ze dne 29. března 1935, které provedlo výmaz NSDAP a Hitlerova mládež (Hitler-Jugend) z rejsříku právnických osob a jejich aktiva byly přenesena na zmíněnou korporaci. Dále zde bylo určeno, které další organizace sem spadají, jako SA, SS, svaz žen, studentský svaz a motoristický svaz. 186 TAUCHEN, Jaromír. Princip jednoty strany a státu jako jeden z principů fungování státního aparátu nacistického Německa. Právo : časopis pro právní teorii a praxi, Praha: Ústav práva a právní vědy, o.p.s., 2008, roč. 2008, No.4, s. 35-47. ISSN 1802-9116. S. . 187 Zákon o ochraně před zákeřnými útoky na stát a stranu a o ochraně stranických uniforem (Gesetz gegen heimtückische Angriffe auf Staat und Partei und zum Schutz der Parteiuniformen) ze dne 20. prosince 1934 (RGBI. I., S. 1269-1271). 188 FREI, Norbert. Adenauer's Germany and the Nazi past: the politics of amnesty and integration. New York: Columbia University Press, 2002. ISBN 02-311-1882-1. S. 325. 189 Šlo jen o neustálou marnou snahu o umírnění Hitlera. Naprosto se tato aktivita minula cíle.
- 52 -
Německa190. Nejvíce však Hitler řešil problém s Röhmem. Problém o přeměně SA na říšskou armádu a další soustředění vojenské síly pod jeho vedením v roli ministra obrany. Tato situace vyvolala rozpaky i mezi stávající armádou. Hitler se obával vlivu nad armádou pod Röhmem a nebyl spokojen ani s myšlenkou vstupu nedisciplinované SA do tradiční armády, tak se přiklonil k dohodě a budoucnosti se stávající armádou a omezení moci SA. Za podporu armády slíbil nový program vyzbrojování.191 Jako reakci na tuto situaci přišel Röhm s plánem fiktivní revoluce, která měla prezentovat jeho sílu a vliv a upevnit jeho pozici. Hitler využil situace a v noci ze dne 29. na 30. června 1934 se rozhodnul pro potlačení prostřednictvím SS a Göeringovy tajné státní policie (Geheime Staatspolizei, Gestapo) a nechal zatknout všechny nepohodlné, vedení SA, dva důstojníky armády či Gregora Strassera, a přeživší ze zatýkání následně nechal popravit, šlo v celku o 77 osob. Tento akt se označuje jako Noc dlouhých nožů (Röhm-Putsch). Šlo o finální akt eliminace Hitlerových odporovatelů a opozice.192
2.2.4 Absolutní uchopení moci Cesta Hitlera k jednotné moci v jeho rukou a tedy prosazení úplného Vůdcovského principu ještě čekalo kratší čekání, které ustalo dne 2. srpna 1934, kdy zemřel prezident Hindenburg, na základě předem schváleného zákona o hlavě německé říše ze dne 1. srpna 1934 (Gesetz über das Staatsoberhaupt des Deutschen Reichs), v němž bylo stanoveno, že "Úřad říšského prezidenta se spojí s úřadem říšského kancléře. V následku toho přechází oprávnění říšského presidenta na vůdce a říšského 190
Po ozdravení ekonomiky a zvýšení zaměstnanosti díky vytváření státních projektů byl v roce 1936 vyhlášen Čtyřletý plán, který se soustředil na zbrojní výrobu a nezávislost importu surovin a jež dostal právě Göering na starosti. Od roku 1933 do roku 1936 fungovalo v Německu tržní hospodářství. Poté zde byly zásahy státu do ekonomiky. V soukromé sféře byla nařizována státní zbrojařská výroba. Nedošlo však zdaleka o ovládnutí podnikatelské sféry. Viz Schelle, Karel - Kadlecová, Marta - Veselá, Renata Vlček, Eduard - Židlická, Michaela - Vojáček, Ladislav - Schelleová, Ilona. Právní dějiny. 1. vyd. Plzeň : Aleš Čeněk, 2007. 1134 s. Právo. ISBN 978-80-7380-043-7. S. 286. 191 Zákon o hlavě Německé říše (Gesetz über das Staatsoberhaupt des Deutschen Reiches) ze dne 1. srpna 1934 (RGBl. I. S. 747). In: VLČEK, Eduard a Karel SCHELLE. Dokumenty ke studiu moderních dějin státu a práva II. Ústavy a normy ústavního charakteru. Vyd. 1. Brno: Masarykova univerzita, 1994, 382 s. Edice učebnic Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně, č. 93. ISBN 80-210-0859-8. S. 88. 192 SHIRER, William L. The Rise and Fall of the Third Reich: A History of Nazi Germany. 1st Touchstone edition. New York : Simon & Schuster, 1990. 1264 s. ISBN 06-717-2868-7. S. 213.
- 53 -
kancléře Adolfa Hitlera."193 Tímto se stává Hitler i vrchním velitelem vojsk. Je tím dokončen jeho plán na zisk v podstatě veškeré moci. Konečná fáze proběhla ale až v roce 1942, kdy říšský sněm rozhodnutím (Beschluss des Großdeutschen Reichstags) ze dne 26. dubna 1942 potvrdil, že vkládá veškerou moc do rukou vůdce, ten mohl nyní uložit jakékoliv povinnosti komukoliv, ukládat libovolné tresty a nebyl vázán žádnými předpisy.194 Od roku 1934 se Třetí říše těšila stabilitě, kterou narušil až průběh války. Politická situace nezaznamenala zásadních změn a ekonomická zažívala díky probíhající mobilizaci vzestup. Případný odpor proti vůli Vůdce byl potlačen. Když v letech 1937 a 1938 kritizovali nejvyšší velitel branné moci Werner Eduard Fritz von Blomberg (1878 - 1946) a ministr zahraničních věcí Konstantin Hermann Karl von Neurath (1873 - 1956) politiku, která směřovala k rozpoutání války, byli donuceni rezignovat na základě pomlouvačné propagandě, která je zdiskreditovala. Dále byly potlačeny i pokusy o atentát z vlastních řad a jejich aktéři popraveni či donuceni k sebevraždě.195
193
Zákon o hlavě Německé říše (Gesetz über das Staatsoberhaupt des Deutschen Reiches) ze dne 1. srpna 1934 (RGBl. I. S. 747). In: VLČEK, Eduard a Karel SCHELLE. Dokumenty ke studiu moderních dějin státu a práva II. Ústavy a normy ústavního charakteru. Vyd. 1. Brno: Masarykova univerzita, 1994, 382 s. Edice učebnic Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně, č. 93. ISBN 80-210-0859-8. S. 88. 194 Rozhodnutí německého říšského sněmu z 26. dubna 1942 (RGBI. I., S. 1942). 195 Například Günther Adolf Ferdinand von Kluge (1882 - 1944) či Claus Philipp Maria Justinian Schenk, hrabě von Stauffenberg (1907 - 1944).
- 54 -
3 Italský fašismus V této kapitole bude představeno pojetí a realizace italského fašismu. Kapitola se zaměřuje na období od vzniku fašistického hnutí až po uměle vytvořenou fašistickou republiku, aplikaci korporativismu vztah k církvi a protižidovskou fašistickou právní tvorbu. Důraz přitom opět kladen na způsob, jakým se nacisté uchopili moci, udržení si této moci, likvidace opozice a fašistickou právní tvorbu. Italský fašismus jako totalitární diktát, jeho vymezení, jeho znaky a společenské důvody vzniku byly podrobně popsány v prní kapitole této práce. Opět zde hrála hlavní roli špatná celosvětová ekonomická situace po první světové válce, která se dotýkala i Itálie a dále marnost v tom, že i předpoklad účasti ve válce na vítězné straně neznamenal kladné výsledky. Na neosobním kapitalismu fungující stát, ještě více neosobní a profesionální politická sféře, jen více a více podněcovala v nespokojeném a zrazeném obyvatelstvu touhu po změně, po sebeurčení a uchopení moci subjektem, jež je schopen udávat směr. Dalším důvodem byla poválečná situace, kdy navrátivší vojáci nenacházeli žádnou podporu a zázemí ze strany státu a na druhou stranu zde byla sféra průmyslníků, kteří v konečném důsledku stáli přesně na druhé straně společnosti a pro něž neznamenala na rozdíl od vojáků válka zradu, ale zisk.
3.1 Poválečná Itálie Situace byla tak vážná, že díky špatné ekonomické situaci zapříčiněné špatnou vnitrostátní, především pak agrární a průmyslovou, politikou a neustále se zvyšujícími daněmi, dále především závislostí na importu ze Spojených států amerických kulminovala situace až v moment, kdy díky zvyšujícím se cenám poklesla kupní síla a tím pádem se zastavil chod ekonomiky úplně a životní úroveň obyvatelstva se tak stala neúnosnou, až začalo docházet k výtržnostem. Situaci se snažila vláda v čele s Vittoriem Emanuelem Orlandem (1860 - 1952) řešit zásahy státu v podobě regulací cen základních surovin. Dále byla řešena situace i na straně státních institucí, kdy se snižoval počet zaměstnanců, kdy přislo také na armádu a došlo ke snížení stavu také
- 55 -
zde. Problémém jeho vlády také bylo neúspěšné domáhání se zmíněných nároků v rámci Londýnské dohody, což se podepsalo i na jejím konci.196 Neúspěch prosazení zájmů Itálie na zisk území a celková krize znamenala konec vlády Orlanda a posílila nejen popularitu nacionalistů, ale znamenala nové volby a nový způsob jejich provedení.197 V tomto zcela vhodném období pro revoluci se začaly projevovat převratové nálady a docházelo k seskupování dělnického obyvatelstva v odborových svazech, které s inspirací v ruské bolševické revoluci vidělo řešení v nastolení socialismu, který by zaručil společenskou rovnost. Největší odborou organizací zastupující dělnictvo se stala Všeobecná konfederace práce (Confederazione Generale del Lavoro)198 založena roku 1906. Další významnou organizací, tentokrát z protipólu, byla Generální konfederace průmyslu (Confindustria) založena roku 1910, která zastupovala zájmy průmyslníků. Dále zde také existovala revoluční intervence armády, jejíž síla byla prokázána v rámci jednoho z nárokovaných území, kterým bylo nezávislé přístavní město spravováno pod Společností národů (League of Nations) Fiume lokalizované v Italské provincii Carnaro.199 Nejen na tuto situaci reagovali budoucí členové fašistické strany, když 23. března 1919 vzniklo hnutí Fasci di Combattimento a vyhlásilo boj proti socialismu. Jejich prvním činem proti socialismu byl útok na socialistickou redakci deníku Avanti! v dubnu 1919, kdy zničili tiskařské stroje a zanechali čtyři mrtvé.200 Následně se stal premiérem Francesco Saverio Vincenzo de Paola Nitti (1868 – 1953). Vláda s premiérem Nittim se soustředila především na ekonomickou stabilizaci pomocí reforem.201 Jeho snahu o stabilizaci však narušila kauza nezávislé republiky Fiume a jejího obsazení. Vláda samozřejmě toto obsazení Fiume nepodpořila, přesto s vůdcém této republiky d’Annunziem jednala za zavřenými dveřmi, aby zajistila klid 196
BRADÁČ, Zdeněk. Před pochodem na Řím : evropský nacionalismus a vznik italského fašismu. Vyd. 1. Praha : Svoboda, 1973. 481 s. S. 316-324. 197 TARABA, Luboš. Duce: anatomie jedné kariéry. Praha: Horizont, 1992. 214 s. ISBN 80-7012-058-4. S. 54. 198 Během fašistického diktátu se stala tajnou organizací a díky tomu přežila do konce války. 199 BRADÁČ, Zdeněk. Před pochodem na Řím : evropský nacionalismus a vznik italského fašismu. Vyd. 1. Praha : Svoboda, 1973. 481 s. S. 395. 200 BRADÁČ, Zdeněk. Před pochodem na Řím : evropský nacionalismus a vznik italského fašismu. Vyd. 1. Praha : Svoboda, 1973. 481 s. S. 312. 201 ALBRECHT-CARRIÉ, René. Italy: from Napoleon to Mussolini. Columbia paperback ed. New York: Columbia University Press, 1960. 302 s. S. 122.
- 56 -
zbraní.202 Jednalo se o další projev toho, že vláda není schopna řešit žádnou krizovou situaci. V následujících parlamentních volbách dne 16. listopadu 1919 se do dolní sněmovny dostaly strany ze širokého spektra politických stran. Největším pokrokem bylo vítěztví Socialistické strany (Partito Socialista Italiano), která hájila hlavně zájmy dělnictva a která si tak polepšila o 104 křesel na 156, žádná jiná strana takového pokroku nedosáhla. Druhá skončila Lidová strana (Partito Popolare Italiano) se 100 křesly, třetí Nittiho Radikální strana (Partito Radicale) s 96 křesly, čtvrtá skončila strana sociálních demokratů (Partito Democratico Sociale Italiano) s 60 křesly, poslední, tedy pátá, byla Liberální strana (Partito Liberale Italiano) se 41 křesly.203 Tento výsledek byl zapříčiněn změnou volebního systému, který předtím prosazovala Socialistická strana. Poprvé se jednalo o volby založené na proporcionálním volebním systému a ne většinovém. Tato změna měla vést k progresi politických stran a jejich programům, které se nyní měly utkat na poli řádné politické soutěže a museli oslovit svého voliče nabídkou reálné změny, oproti nabízení osobnosti k volbě.204 Nicméně socialisté se nedostali do vlády. Nebylo ani o co stát, protože slabá vláda Nittiho vedla k jeho rezignaci a ke změně vlády a na postu ministerského předsedy. Jím se stal Giovanni Giolitti (1842 – 1928).205 Ve stále nestabilní situaci rozbroje mezi zaměstnavateli a dělnictvem stále gradovaly po celé zemi a Generální konfederace průmyslu žádala vyřešení této situace ze strany vlády a za pomoci armády, která se však v čele s Giolittim rozhodla v roce 1920 vyjednávat s odbory. Bohužel však neúspěšně. Giolittiho zdrženlivá taktika nevyšla. V návaznosti na to pří jednáních v říjnu 1920 v Miláně zvítězily odbory a došlo ke změně vlády, kdy se dostali k moci Socialisté. Po neúspěchu vlády a jejího řešení problému s odbory se obrátila Generální konfederace průmyslu právě fašisty s Mussolinim v čele, kteří v dubnu 1920 zaútočili v okrajových oblastech proti socialistům. Byly k tomu využity bojové oddíly 202
BURLEIGH, Michael. The third reich: a new history. 1st pub. London: Pan Books, 2010. 965 s. ISBN 03-304-8757-4. S. 565. 203 CORBETTA, Piergiorgio; PIRETTI, Maria Serena. Atlante storico-elettorale d'Italia: 1861-2008. 1. ed. Bologna: Zanichelli, 2009. ISBN 88-080-6751-3. s. 209. 204 ALBRECHT-CARRIÉ, René. Italy: from Napoleon to Mussolini. Columbia paperback ed. New York: Columbia University Press, 1960. 302 s. S. 137-141. 205 ALBRECHT-CARRIÉ, René. Italy: from Napoleon to Mussolini. Columbia paperback ed. New York: Columbia University Press, 1960. 302 s. S. 140.
- 57 -
(Squadrismo) a bylo zamezeno stávkám a nepokojům a celkově se zlepšila ekonomická situace v zemi. Za oběť těmto útokům padlo na dvě stě lidí. Fašisté tak díky tomu získali velice silné spojence v Generální konfederaci průmyslu, kteří jim v následujícím vývoji pomohli k uchopení moci.206 Vláda Giovanniho Giolittiho netrvala dlouho. Jeho situace, kdy se musel bránit zvyšující se síle fašistů díky podepsání Rappalské smlouvy (Vertrag von Rapallo), čímž si znepřátelil proruské socialisty a nakonec i díky daňové politice si znepřátelil i Generální konfederaci průmyslu, což si vyžádalo později jeho konec. 207 Například Zákon o přeměněně cenných papírů na jméno (Conversione in nominativi dei titoli al portatore) z 24. září 1920 (n. 1297), který postihuje cenné papíry vydávané státem, obcemi společnostmi s ručením omezeným a jinými oprávněnámi osobami a to za účelem kontroly nakládání s kapitálovými výnosy a plnění pokladny státu.208 Ve volbách v roce 1921 opět vyhráli socialisté, nicméně to byly první volby, při kterých bylo zvoleno 35 fašistů. Po odstoupení vlády Giolitta se novým premiérem stal socialista Ivanoe Bonomi (1873 - 1951), jehož vláda se mimo jiné zabývala násilným řáděním fašistů v ulicích a odzbrojováním všech stran. Díky zatím nevýrazné podpoře fašistů veřejností si nedovolil Mussolini přímou akci, místo toho využili své prozíravosti k zákulisní manipulaci zvolených zástupců z ostatních stran k vytvoření vnitřních svárů strany. Navíc zrušil ozbrojené síly a vytvořil z nich milici. I přes malou podporu obyvatel podnikaly bojové oddíly fašistů násilné akce v ulicích, při jedné, která měla sloužit k osvobození zajmutých fašistů, se akce vyhrotila a v tomto případě proti nim zasahovala armáda, tento konflikt se neobešel bez ztrát na životech fašistů.209 Po této akci přišel Mussolini s Paktem usmíření (Patto di pacificazione) ze dne 3. srpna 1921 mezi fašisty a socialisty a také odborovou organizací Všeobecná konfederace práce, který se týká upuštění násilností mezi zástupci těchto stran a o vzájemné uctívání se. Socialisté dokonce poté rozpustí své bojové složky odvážných z lidu (Arditi del
206
TARABA, Luboš. Duce: anatomie jedné kariéry. Praha: Horizont, 1992. 214 s. ISBN 80-7012-058-4. S. 63-64. 207 BRADÁČ, Zdeněk. Před pochodem na Řím : evropský nacionalismus a vznik italského fašismu. Vyd. 1. Praha : Svoboda, 1973. 481 s. S. 378-379. 208 Zákon o přeměněně cenných papírů na jméno (Conversione in nominativi dei titoli al portatore) z 24.září 1920 (n. 1297) 209 BRADÁČ, Zdeněk. Před pochodem na Řím : evropský nacionalismus a vznik italského fašismu. Vyd. 1. Praha : Svoboda, 1973. 481 s. S. 391.
- 58 -
popolo).210 Jedná se o politicky významný a úspěšný krok, který však v aktivistické a převratové fašistické straně nenašel pochopení. Místo toho následoval pochod na Řím.211
3.2 Prostředky uchopení moci Tato část popisuje prostředky a události, které využili fašisté v cestě k uchopení moci. Jedná se o prozatimní zřízení Republiky Fiume, které se účastnili stoupenci fašismu. Dále formování fašistické strany a cesta k uchopení moci fašisty známá jako pochod na Řím.
3.2.1 Republika Fiume Vzhledem k napjaté situaci zde došlo k rozbroji mezi italskými a francouzskými vojáky na hlídce, kdy za iniciátory byli prohlášeni Italové a měli opustit tuto oblast. Odpovědí však byl návrat jednotky vedené Mussoliniho druhem Gabrielem d’Annunziem, který 12. září 1919 obsadil Fiume a pod vyhlášeným vojenským diktátem vyhlásil válečný stav. Odpor byl pod trestem smrti. Ve veřejném referendu bylo odsouhlaseno připojení k Itálii. Následně Ústavu Fiume (Carta del Carnaro) ze dne 27. srpna 1920, která se dá považovat za první právní dokument fašistického hnutí.212 Tímto krokem na sebe opět upozornilo, přestože zprostředkovaně, budoucí fašistické hnutí. Nový ministerský předseda Giolitti se již d’Annunzia nezalekl a zaútočil na obsazené město, ten chvíli odporoval, ale po začátku bombardování se vzdal, což byl konec tohoto zřízení. Reakce nacionalisticky naladěné veřejnosti byla negativní.213
210
BRADÁČ, Zdeněk. Před pochodem na Řím : evropský nacionalismus a vznik italského fašismu. Vyd. 1. Praha : Svoboda, 1973. 481 s. S. 397. 211 COHEN, Carl. Communism, fascism, and democracy: the theoretical foundations. 1st pub. New York: Random House, 1962. 704 s. 332-333. 212 TARABA, Luboš. Duce: anatomie jedné kariéry. Praha: Horizont, 1992. 214 s. ISBN 80-7012-058-4. S. 58. 213 BRADÁČ, Zdeněk. Před pochodem na Řím : evropský nacionalismus a vznik italského fašismu. Vyd. 1. Praha : Svoboda, 1973. 481 s. S. 380.
- 59 -
Přes počáteční plnou podoru d’Annunzia Mussolinim, postupem času od tohoto jednání upustil, protože v něm viděl velkou osobnost a o to větší konkurenci.214 Ústava 215 obsahuje ve své předmluvě odůvodnění připojení k Itálii, a to z historického, územního a římskoprávního nároku, také zde zdůrazňuje odhodlanost bránit své území všemi silami. Z historického pohledu je "Fiume strážkyní italského pokroku, nejzašší baštou italské kultury, nejvzdálenějsí zemí nesoucí Dantovu pečeť. Dantova Carnaro po staletí věrně sloužila Itálii, přes všechny rány osudu, boje a muka. Z ní jako ze středu, vyzařoval a vyzařuje i nadále duchovní život Itálie na pobřeží a ostrovech..."216 Z územního pohledu "Fiume, stará Tarsatica, je umístěna na jižním okraji Liburnského valu a rozpíná se odtud podél Juliánských Alp. Zcela se nalézá uvnitř pomezní čáry, která je vědou, tradicí i historií stvrzováná jako svatá hranice Itálie."217 Z pohledu nároku římskoprávního je "Fiume neochvějnou vůlí a hrdinskou odvahou, překonávající každý útok ať silou nebo lstí, uplatnila před dvěma lety své právo zvolit si vlastní osud, svou věrnost spravedlivému principu, který světu vyhlásili někteří její nespravedliví nepřátele." 218 V Ústavě nalezneme ustanovení týkající se územního vymezení, jejího zřízení na základě vůle jejího lidu, ústavní pravomoci rozděluje mezi úřady, zaručuje základní svobody (shromažďování a sdružování, tisku, náboženství) a lidská práva (občanská a politcká), zaručuje rovnost obou pohlaví a ras, popíra absolutní a osobní právo vlastnictví vůči prospěchu lidu, neobsahuje žádné rasistické či diskriminační ustanovení. V Ústavě je zakotveno pojetí postoje občana ke korporaci, jako právnické osobě, rozdělených dle oborového zaměření ovládanou obcí "Stát ztělesňuje touhu s úsilí lidu jako společnosti pro dosažení materiálního a duchovního pokroku. Plnohodnotnými občany jsou pouze ti, kdo svým úsilím přispívají k bohatství a síle státu, jsou s ním zajedno v rozkvětu a vývoji. Ať už dělá člověk 214
TARABA, Luboš. Duce: anatomie jedné kariéry. Praha: Horizont, 1992. 214 s. ISBN 80-7012-058-4. S. 61. 215 Ústava Fiume (Carta del Carnaro) ze dne 27. srpna 1920. Překlad v podobě přílohy. In O'SULLIVAN, Noël. Fašismus. 2. vyd. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2002. 219 s. Politika a společnost, Sv. č. 2. ISBN 80-732-5001-2. S. 190-204. 216 Ústava Fiume (Carta del Carnaro) ze dne 27. srpna 1920. Překlad v podobě přílohy. In O'SULLIVAN, Noël. Fašismus. 2. vyd. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2002. 219 s. Politika a společnost, Sv. č. 2. ISBN 80-732-5001-2. S. 190. 217 Ústava Fiume (Carta del Carnaro) ze dne 27. srpna 1920. Překlad v podobě přílohy. In O'SULLIVAN, Noël. Fašismus. 2. vyd. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2002. 219 s. Politika a společnost, Sv. č. 2. ISBN 80-732-5001-2. S. 190. 218 Ústava Fiume (Carta del Carnaro) ze dne 27. srpna 1920. Překlad v podobě přílohy. In O'SULLIVAN, Noël. Fašismus. 2. vyd. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2002. 219 s. Politika a společnost, Sv. č. 2. ISBN 80-732-5001-2. S. 190.
- 60 -
jakoukoliv práci ... musí být členem jedné z deseti korporací"219. Dále řeší Ústava problematiku Obce, která má veškeré pravomoce, které nenáležejí do pravomoci zákonodárných, výkonným či soudním institucím. Zákonodárství je v rukou Rady senátorů a Rady správců (Provvisoriů). Výkonná moc je v rukou sedmi ministrů a jejich předsedy. Soudní moc je v pravomoci soustavy soudů, která čítá policejní soudy, pracovní soudy, nejvyšší soud, trestní soud a správní soud. Na osobu vůdce přechází ve stavu nebezpečí všechny pravomoci.220
3.2.2 Národní fašistická strana V roce 1919 nově vzniklé hnutí Fasci di Combattimento vydalo v červnu téhož roku svůj politický program s názvem Il manifesto dei fasci italiani di combattimento. V tomto programu nalezneme požadavky fašistů, které by měly řešit situaci, jednak politickou a sociální, dále vojenskou a samozřejmě finanční. 221 V politické sféře požadují všeobecné volební právo dle krajů, s proporcionálním hlasováním a volebním právem pro ženy, zrušení Senátu, zrušení monarchie a zřízení ustanovení Národního shromáždění, jehož hlavní povinností bude tvořit ústavu státu, zrušení politické policie, vznik Odborné národní rady v pracovních věcech pro průmysl, pro dopravu, veřejné zdraví, komunikaci apod. Pro sféru sociálních problémů je to přijetí zákona o maximální osmihodinové pracovní době, stanovení minimální mzdy. Pro sféru vojenskou je to především znárodnění všech továren na výrobu zbraní a výbušnin. Ve věci veřejných financí pak zavedení silné progresivní daně, zabavení všech majetků náboženských kongregací a zrušení všech biskupství, revize všech vojenských zakázek. 222 Účelem tohoto programu, už za předpokladu prezentace v tisku, bylo rozšíření a oslovení velkého počtu jedinců.
219
Ústava Fiume (Carta del Carnaro) ze dne 27. srpna 1920. Překlad v podobě přílohy. In O'SULLIVAN, Noël. Fašismus. 2. vyd. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2002. 219 s. Politika a společnost, Sv. č. 2. ISBN 80-732-5001-2. S. 194. 220 Ústava Fiume (Carta del Carnaro) ze dne 27. srpna 1920. Překlad v podobě přílohy. In O'SULLIVAN, Noël. Fašismus. 2. vyd. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2002. 219 s. Politika a společnost, Sv. č. 2. ISBN 80-732-5001-2. 221 Blíže v první kapitole. 222 DE AMBRIS, Alceste, MARINETTI, Fillipo T. Manifesto dei Fasci italiani di combattimento [online]. Il Popolo d'Italia, 6. června 1919 [cit. 2008-07-11]. Dostupné z: .
- 61 -
Mussoliniho bojové hnutí prošlo změnou, kdy se 9. listopadu 1921 transformovalo na Národní fašistickou stranu (Partito Nazionale Fascista).223 Posléze bylo v roce 1923 ustanoveno dvaatřicetičlené vedení strany Velká fašistická rada (Gran Consiglio). Vedle osobnosti Mussoliniho zde vystupují i další osobnoti, které se podílejí na formování pojetí fašismu, jako politik Dino Grandi (1895 - 1988), který stojí za vlivem syndikalismu ve straně a maršál Italo Balbo (1896 - 1940) a generál Emilio De Bono (1866 - 1944), kteří stáli za vojenskou složkou a vypracovali vojenskou povahu strany. Struktura členů strany je soustavou zástupců všech vrstev společnosti, a to i z řad dělnictva proti kterému je většina pouliční aktivity namířeno či maloburžoazie, což zcela jasně dává najevo, že strana neoslovila jen určitou skupinu lídí na základě dosavadního průběhu a na druhou stranu, je to důkazem, že strana má mnohem vyšší cíle.224 Na stranickém sjezdu ve dnech 25. až 26. října vyhlásila fašistická strana svůj plán na převrat a změnu režimu z demokratického na diktaturu. Plán měl dvě části. První vedla legální cestou za předpokladu výhry v předčasných volbách a úspěchu v podobě koalce nacionalistický smýšlejících stran. Druhá část pak stanovila mobilizaci ozbrojených sil kvůli případnému zákroku armády proti nim.225 Situace zcela jasně nahrávala fašistům. Dělnictvo bylo vyčerpáno stávkami. Všeobecná konfederace práce se distancovala od všech stran. Socialisté se potýkali s vnitřnímy rozpory. Bohužel se nepodařilo fašistům uchopení moci legální cestou. Alternativa legální cesty byla za pomoci ozbrojeného převratu. Začala příprava pochodu na Řím.226
223
BALÍK, Stanislav. Právní dějiny evropských zemí a USA: (stručný nástin). 3. rozš. vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, 2005. 247 s. ISBN 80-868-9820-2. S. 224. 224 TARABA, Luboš. Duce: anatomie jedné kariéry. Praha: Horizont, 1992. 214 s. ISBN 80-7012-058-4. S. 89. 225 BRADÁČ, Zdeněk. Před pochodem na Řím : evropský nacionalismus a vznik italského fašismu. Vyd. 1. Praha : Svoboda, 1973. 481 s. S. 449. 226 BRADÁČ, Zdeněk. Před pochodem na Řím : evropský nacionalismus a vznik italského fašismu. Vyd. 1. Praha : Svoboda, 1973. 481 s. S. 446-450.
- 62 -
3.2.3 Pochod na Řím Ten se uskutečnil 29. října 1922. Mussolini delegoval své spolustraníky, aby vedli pochod, sám se uchýlil do Milána. Vzhledem k mobilizaci fašistických sil došlo ke snaze vyhlásit výjimečný stav ministerským předsedou Luigi Factaem (1861 - 1930). Samotný dokument musel podepsat král Viktor Emanuel III. Savojský (1869 - 1947), což odmítl a chtěl prosadit cestu bez násilí, kdy by byla ustanovena nová vláda s účastí fašistů. Určitou roli hrálo také to, že se Viktor Emanuel obával, že ho Mussolini zbaví moci. Navíc dne 30. října přijal Mussoliniho. Mussolini se tak v revoluci bez revoluce stal předsedou vlády, ministrem vnitra a zahraničí. K tomu, aby držel moc pevně ve svých rukou, potřeboval ještě dalších pět let.227
3.3 Fašistická Itálie V období fašistické Itálie musíme oddělit dvě období. První je období uchopení moci a odehrává se v letech 1922 až 1925. Druhé je nastolení diktátu a změna zřízení na totalitu, která probíhá od roku 1925. Ve druhém období se nedá jednoznačně určit jeho konec, a to z důvodu rozdělení Itálie na fašistickou Itálii a Mussoliniho Itálii, jež proběhlo roku 1943.
3.3.1 První fáze (1922 - 1925) V prvním období se datuje od listopadu 1922 do ledna 1925. Zásadní událostí vázající se k tomuto období je schválení volební reformy známé jako Acerbův228 volební zákon (legge elettorale italiana) z 18. listopadu 1923. Hlasování nebylo zcela dobrovolné a dle vlastního přesvědčení poslanců a senátorů, protože kolem poslanecké sněmovny i senátu hlídkovali ozbrojení fašisté. Tento zákon přinesl změnu volebního systému v tom, že strana s počtem obdržených hlasů alespoň 25% z celkového počtu hlasů dostane automaticky dvě třetiny křesel.229
227
TARABA, Luboš. Duce: anatomie jedné kariéry. Praha: Horizont, 1992. 214 s. ISBN 80-7012-058-4. S. 89-90. 228 Dle Giacomo Acerbo (1888 - 1969). 229 Acerbův volební zákon (La legge elettorale Acerbo) ze dne 18. listopadu 1923 (n. 2444).
- 63 -
Přestože byl Mussolini předsedou vlády, tak byl stále omezen a v dvouletém období do roku 1924 vypadalo, že mu to tak vyhovuje. Nedisciplinovanost ve vlastní straně a volání po další revoluci vyvolalo aktivizaci Mussoliniho schopností. To vyvolala vražda socialitického politika Giacoma Matteottiho (1885 - 1924), kterou spáchali fašističtí přívrženci z důvodu jeho vystoupení proti násilnému donucení odhlasování reformy volebního zákona a následné neplatnosti voleb. Pravděpodobná neúčast Mussoliniho na jeho vraždě ho přesto dostala do úzkých, kdy se pohyboval mezi nedůvěřivou vlastní stranou a králem. Situace se na čas stabilizovala, ale 31. prosince 1924 byl vyzván k likvidaci opozice vlastní stranou, jinak bude jednáno bez něj.230 V dalších parlamentních volbách dne 6. dubna 1924 zaznamenal Mussolini a fašisté drtivé vítězství s 374 křesly oproti 39 křesly Lidové strany a 22 křesly socialistů.231 Byl to první z velkých kroků k likvidaci opozice. Během tohoto období prosadil reformu na legalizaci fašistických milicí, které se staly Dobrovolnou milicí pro národní bezpečnost " Milizia volontaria per la sicururezza nazionale".232
3.3.2 Druhá fáze (1925 - 1945) Dne 3. ledna 1925 ve svém projevu před Poslaneckou sněmovnou vyhlásil konec období před fašismem. Předcházelo tomu obvinění šéfa tiskového odboru, že Mussolini zřídil tajnou policii za účelem stíhání politických soupeřům. Ve zmíněném proslovu to popřel a ve spolupráci s králem vybídl na základě článku 47 Albertínského statutu (Statuto Albertino)233 poslaneckou sněmovnu k jeho obvinění. Řečnicky se prohlásil odpovědným za vše, co se děje. Tímto byla zahájena diktatura.234
230
TARABA, Luboš. Duce: anatomie jedné kariéry. Praha: Horizont, 1992. 214 s. ISBN 80-7012-058-4. S. 103-107. 231 CORBETTA, Piergiorgio; PIRETTI, Maria Serena. Atlante storico-elettorale d'Italia: 1861-2008. 1. ed. Bologna: Zanichelli, 2009. ISBN 88-080-6751-3. s. 209. 232 Nařízení o zřízení dobrovolné milice pro národní bezpečnost (Concernente l’istituzione della Milizia volontaria per la sicurezza nazionale) z 14. ledna 1923 (n. 31) 233 Constitution of the Kingdom of Sardinia [online]. Sardinské království, 1848 [cit. 1999-11-03]. Dostupné z: . 234 TARABA, Luboš. Duce: anatomie jedné kariéry. Praha: Horizont, 1992. 214 s. ISBN 80-7012-058-4. S. 106.
- 64 -
Během následujících let začala společností pronikat fašistická právní tvorba (leggi fascistissime), která měla zásadní vliv na dění ve společnosti. Cílem bylo vytvoření autoritářského, silně nacionalistického, centralizovaného, imperialistického a korporativistického státu.235 Dne 6. ledna 1925 vydalo Ministerstvo vnitra nařízení o rozpuštění organizací, které se mohou podílet na rozvratu státu. Bylo uzavřeno 25 organizací. Vzniká také organizace sdružení pro volnočasové aktivity pod názvem Opera Nazionale Dopolavoro. Stalo se tak 1. května 1925 a tato organizace je přímo podřízena Mussolinimu. Organizace sloužila k zakládání a řízení zájmových sdružení pro fyzický a intelektuální rozvoj dělnictva.236 Zákonem ze dne 26. listopadu 1925, který stanoví, že "kolektivní orgány, které působí na území Itálie, ať jde o sdružení, instituce či organizace musí v zájmu veřejné bezpečnosti zveřejňovat stanovy, zakládající listiny, interní předpisy a seznamy členů a jejich vedoucích pracovníků ... v případě, že tyto uvedené informace budou úmyslně vynechány nebo uvedeny nepravdivě bude to pod sankcí uložení trestu, rozpuštění dané organizace či trestů odnětí svobody a pokut od minimálně 2000 do maximálně 30.000 lir"237. Tento zákon slouží k evidenci typů a počtu nevládních sdružení. Dále byla zavedena cenzura dle tiskového zákona (La legge sulla stampa) z 31. prosince 1925 z obav, že tisk bude vystupovat proti zřízení, prohlašuje jako nezákonné všechny noviny, kterým nebylo uděleno povolení. Myslí se tím nepřímo od Mussoliniho.238 Na základě zákona z 24. prosince 1925 se stanoví, že předseda vlády (nově předseda Rady) bude jmenován a odvoláván králem, kterému je odpovědný za činnost vlády. Ministři (členové rady ministrů) budou jmenování a odvoláváni Králem na návrh předsedy vlády. 239 Ministři se tak stávají podřízenými jejich předsedovi. V jejich pravomoci je navrhnout královi, aby jejich předsedu odvolal. 235
Na základě nového
TARABA, Luboš. Duce: anatomie jedné kariéry. Praha: Horizont, 1992. 214 s. ISBN 80-7012-058-4. S. 111-112. 236 Královský dekret o vytvoření Opera nazionale dopolavoro ze dne 1. května 1925 (n. 582). 237 Zákon o zveřejňování statutu kolektivních sdružení (Associazioni Segrete) ze dne 26. listopadu 1925 (n. 2029). 238 Tiskový zákon (La legge sulla stampa) ze dne 31. prosince 1925 (n. 2307) 239 Zákon o pravomoci a působnosti vlády a ministerského předsedy (Attribuzioni e prerogative del capo del governo, primo ministro segretario di Stato) ze dne 24. prosince 1925 (n. 2263).
- 65 -
vztahu odpovědnosti předsedy Rady králi, zaniká odpovědnostní vztah vlády k parlamentu. Dále byl téhož dne vydán zákon o uvolnění státních úředníků ze služebního poměru, který stanoví, že všichni státní úředníci, kteří odmítají přísahat věrnost italskému státu a konají činnost směřující proti politice vedené touto vládou, musí být zbaveni funkce.240 Zákon o oprávnění výkonné moci vydávat právní normy z 31. ledna 1926 uděluje pravomoc vydávat královské dekrety s mocí zákona Mussolinimu jako předsedovi, pokud "po předcházejícím uvážení ministerské rady ... jestliže vláda bude k tomu zmocněna zákonem a v rámci tohoto zmocnění. ve výjimečných případech, v kterých to vyžadují důležité důvody a absolutní nutnost. Posuzování nutnosti a důležitosti nepodléhá jiné než politické kontrole parlamentu."241 V dalším ustanovení tohoto zákona pak nalezneme, že veškerá jiná zákonodárná iniciativa musí být nejdříve schválena Mussolinim. Tím fakticky dochází k přechodu zákonodárné moci na moc výkonnou, tedy osobu Mussoliniho. Den 4. února 1926 znamenal další zásah do demokratického způsobu voleb v Itálii a to na komunální úrovni, kdy "v obcích čítajících nad 5000 obyvatel zaniká volená pozice starosty. Tato pozice bude nyní obsazena na základě rozhodnutí příslušné instituce."242 Při velké krizi v pozdějších letech tak pouhým rozhodnutím Mussolini vyměnil vzpurné starosty. Královským dekretem ze dne 6. listopadu 1926 byla ustanovena Fašistická strana jako jediná povolená strana v zemi. V návaznosti na to byly rozpuštěny všechny ostatní politické strany a organizace, jejichž činnost byla v rozporu se zájmy státu.243 Zákon na ochranu státu ze dne 25. listopadu 1926 zřízoval v mimořádný tribunál (Tribunale Speciale). Tento soud odsuzoval jedince, kteří "spáchali jakýkoliv čin namířený proti lidu krále, králi, korunnímu princovi a předsedovi vlády a to 240
Zákon o uvolnění státních úředníků ze služebního poměru (Dispensa dal servizio dei funzionari dello Stato) ze dne 24. prosince 1925 (n. 2300) 241 Zákon o oprávnění výkonné moci vydávat právní normy (Sulla facoltà del potere esecutivo di emanare norme giuridiche) z 31. ledna 1926 (n. 100). In: VLČEK, Eduard a Karel SCHELLE. Dokumenty ke studiu moderních dějin státu a práva II. Ústavy a normy ústavního charakteru. Vyd. 1. Brno: Masarykova univerzita, 1994, 382 s. Edice učebnic Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně, č. 93. ISBN 80210-0859-8. S. 126. 242 Zákon o zřízení pozice starosty a obecního dohledu (la legge sulla istituzione del Podestà e della Consulta municipale) ze dne 4. února 1926 (n. 237). 243 Královský dekret o opatření na obranu státu (Provvedimenti per la Difesa dello Stato) ze dne 26. listopadu 1926 (n. 1848).
- 66 -
odsouzením k trestu smrti. Za podněcování útoku v tisku bude uložen trest odnětí svobody ve výši 15 až 20 let. Za šíření lživých informací, důvěrných informací v zahraničí, které by mohly poškodit prestiž státu či národní zájmy, může být uložen trest odnětí svobody ve výši 5 až 15 let. S tímto rozsudkem je odsouzený zbaven italského občanství a je mu zkonfiskován veškerý majetek."244 Dne 26. listopadu 1926 byla na základě královského dekretu zřízena tajná policie
pod
názvem
Dobrovolná
organizace
pro
potlačování
antifašismu
(Organizzazione di Vigilanza e Repressione dell'Antifascismo), která stíhala odpůrce, kteří se provinili proti státu.245 Veškerá fašistická právní tvorba dokonala jen to, co začalo ve volbách z 6. dubna 1924. Došlo k naprostému rozprášení opozice. Další zákon sloužící k absolutnímu uchopení moci byl řád a oprávnění Velké fašistické rady ze dne 9. prosince 1928, který upravil postavení fašistické rady. Ve svých článcích stanovuje, že Velká fašistická rada je nejvyšší orgán, který koordinuje činnost režimu, který vznikl 22. října 1922. Její usnesení jsou právně závazné a může zaujímat stanovisko k politickým, hospodářským či sociálním otázkám. Předseda vlády a první státní ministr je prezidentem Velké fašistické rady, názor Velké fašistické rady musí být slyšen ve všech otázkách, které mají ústavní charakter, jedná se o případy rozhodnování o "následnictví trůnu, kompetence a přednostních práv koruny, složení a příslušnost Velké rady, senátu království a poslanecké sněmovny, kompetence a přednostní práva předsedy vlády a prvního státního ministra, oprávnění exekutivy vydávat právní normy, uspořádání syndikátů a korporací, vztah mezi státem a Svatou stolicí, mezinárodních smluv, které by znamenaly změnu státního území a koloniálních držav a nebo zřeknutí se územního zisku"246. Nutno podotknout, že Velká fašistická rada
244
Zákon na ochranu státu (Provvedimenti per la difesa dello Stato) ze dne 25. listopadu 1926 (n.2008) Královský dekret o vytvoření politické vyšetřovací služby (Istituito il servizio speciale di investigazione politica) ze dne 6. listopadu 1926 (n. 1903). 246 Řád a oprávnění Velké fašistické rady z 9. prosince 1928. In: VLČEK, Eduard a Karel SCHELLE. Dokumenty ke studiu moderních dějin státu a práva II. Ústavy a normy ústavního charakteru. Vyd. 1. Brno: Masarykova univerzita, 1994, 382 s. Edice učebnic Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně, č. 93. ISBN 80-210-0859-8. S. 127. 245
- 67 -
nebyla moc využívána, největší rozruh vyvolalo rozhodování o přijetí rasových zákonů. Další pak při odvolávání Mussoliniho dne 25. července 1943.247 V rámci zákona, který vešel v platnost dne 17. května 1928, přišel Mussolini s reformou volebního zákona do parlamentu. Přinesla velice specifickou formu voleb jako referendum, samozřejmě nedemokratických voleb, kdy bylo navrženo 1000 kandidátů, z toho 800 navhovaly fašistické korporace a 200 pověřené organizace. Z těchto návrhů pak Velká fašistická rada nevázána návrhy sestavila kandidátní listinu o 400 lidech. Listina pak byla lidem buďto přijata nebo nebyla, dle toho se tedy vyjadřovali "pro" či "proti".248 V následujících volbách, které se konaly 24. března v roce 1929 dle pětiletého plánu, byla kandidátní listina přijata v 98,43%. Byly to v Itálii první volby ve kterých mohly volit ženy.249 Znamenalo to naprostý vrchol pro fašistické zřízení. Další volby se pak konaly dle stejných pravidel a se stejným výsledkem dne 26. března 1934. Řádné volby se konaly až v roce 1946 a samozřejmě již bez účasti fašistů.250 Stabilita Mussoliniho pozice byla narušena až vstupem a hlavně neúspěchy ve druhé světové válce. To zapříčinilo ekonomickou nestabilitu a následné nepokoje jak v zemi, tak ve fašistické straně, kde se seskupila silná opozice, která chtěla Mussoliniho svrhnout. Tomu chtěl zabránit výměnou vzpurných ministrů a členů fašistické strany. Bohužel to nic neřešilo a den 10. července 1943, kdy došlo k vylodění Spojenců na Sicílii byla poslední kapka. Dne 24. července byl na základě hlasování Velké fašistické rady a primárně intervenováním Dina Grandiho zbaven jejich důvěry a bylo rozhodnuto, že bude král vyzván k převzetí pravomocí Mussoliniho, který byl donucen k podání demise a byl převezen do Gran Sasso.251 Poté, dne 25. července prostřednictvím zákona z 24. prosince 1925 (n. 2263), kdy král odvolává a jmenuje předsedu na jeho místo jmenoval vojenského maršála Pietra Badogliu (1871 - 1956). Ten rozpustil Národní fašistickou stranu a její instituce. 247
Schelle, Karel - Kadlecová, Marta - Veselá, Renata - Vlček, Eduard - Židlická, Michaela - Vojáček, Ladislav - Schelleová, Ilona. Právní dějiny. 1. vyd. Plzeň : Aleš Čeněk, 2007. 1134 s. Právo. ISBN 97880-7380-043-7. S. 372. 248 Zákon ze dne 17. května 1928 (n. 1029). 249 Zákon ze dne 17. května 1928 (n. 1029). 250 CORBETTA, Piergiorgio; PIRETTI, Maria Serena. Atlante storico-elettorale d'Italia: 1861-2008. 1. ed. Bologna: Zanichelli, 2009. ISBN 88-080-6751-3. s. 209. S.. 251 KVAČEK, Robert. Dva diktátorovy pády. Vyd. 1. Praha: Pražská vydavatelská společnost, 2008. 153 s. ISBN 978-808-7027-554. S. 54.
- 68 -
Dále podepsal kapitulaci Itálie, která zahrnovala i předání Mussoliniho, čehož využili nacisté, viz následující část Republika Saló. 252
3.3.3 Republika Salò Situace byla vážná, protože Itálie byla najednou okupována jak Spojenci, tak Němci. Ti vysvobodili Mussoliniho ze Gran Sallo a pomohli mu dne 18. září 1943 ustanovit novou suverénní Italskou sociální republiku (Repubblica sociale Italiana), která díky svému umístění byla také nazývána Republika Saló (Repubblica di Salò). Vznikla také Fašistická republikánská strana (Partito Fascista Repubblicano) jako nástupce Národní fašistické strany. Mussolini nyní protimonarcha a socialista se stal vůdcem národa. Tato republika těžila ze síly německé armády, protože právě na území pod její správou se republice dostalo ochrany díky níž mohla existovat.253 Byl také zřízen mimořádný tribunál, který posloužil k odsouzení jedinců, kteří zradili Mussoliniho 25. července a k jejich následné popravě.254 Z tohoto období jsouprávně významné, nikoliv fakticky, pouze zákony ze dne 12. února 1944, které měly sloužit k znovuzavedení korporativismu prostřednictví zespolečtění podniků. Socializace v soukromé sféře probíhala u "podniků, které k 1. lednu 1944 disponovaly kapitálem ve výši 1 milion nebo zaměstnávají alespoň sto zaměstnanců"255 Nicméně vše proběhlo bez nějakého efektu vzhledem k postavení nové republiky. Největším problémem, kterým se reálně mohl v té době zabývat, byl boj proti partyzánům. K tomu sice posléze stále právoplatný předseda vlády Badogliu vyhlásil Německu válku, ale na situaci se již do konce války nic nezměnilo. Hitler pouze využil Mussoliniho k tomu, aby mu vytvořil první frontu, a čím více úspěšně postupovali spojenci, tím menší území náleželo i republice.
252
KVAČEK, Robert. Dva diktátorovy pády. Vyd. 1. Praha: Pražská vydavatelská společnost, 2008. 153 s. ISBN 978-808-7027-554. S. 67. 253 KVAČEK, Robert. Dva diktátorovy pády. Vyd. 1. Praha: Pražská vydavatelská společnost, 2008. 153 s. ISBN 978-808-7027-554. S. 101. 254 KVAČEK, Robert. Dva diktátorovy pády. Vyd. 1. Praha: Pražská vydavatelská společnost, 2008. 153 s. ISBN 978-808-7027-554. S. 119-121. 255 Dekret s mocí zákona (Decreto Legislativo del Duce) z 12. února 1944 (n. 375)
- 69 -
3.4 Korporativistický stát Za základní pramen korporativistického zřízení v Itálii lze bezesporu označit Chartu práce (Carta del Lavoro) ze dne 21. dubna 1927. Předcházel mu zákon ze dne 3. dubna 1926, který zakazoval stávky a určoval, že platí pouze odborové organizace, které byly schváleny fašisty a ty jediné mohou uzavírat kolektivní smlouvy. Z tohoto zákona dále plynulo, že mají vzniknout namísto odborů a zaměstnaneckých organizací syndikáty, které budou na národní úrovni sloučeny do korporací.256 Charta práce pak určovala podstatu korporativního systému, kdy bylo využívány soukromé vlastnictví ve prospěch národa. Došlo zde ke sjednocování sil zaměstnanců a zaměstnavatelů ve prospěch státních zájmů. "Italský národ slouží ke sjednocení hospodářské politiky, která je prováděna v zájmu fašistického státu ... V kolektivní smlouvě má zásadní význam pojem solidarity mezi různými výrobními činiteli a to prostřednictví sladění protichůdncý zájmů zaměstnavatelů a zaměstnanců a podřízením jejich vlastních zájmů, zájmům vyšším. ... Zásahy státu do výroby probíhají pouze tehdy, pokud chybí nebo je nedostatečná iniciativa, nebo pokud jsou ohroženy politické zájmy státu."257
3.5 Fašistické rasové zákony Na základě těchto právních předpisů došlo k diskriminaci a pronásledování italských Židů. Fašistické rasové zákony (Leggi razziali fasciste) zakládaly veškeré vnitřní problémy státu na rasové otázce, kdy za vše špatné mohou Židé. Veřejností toto represivní chování založené na rasové čistotě nebylo pochopeno. Dokonce nedošlo pochopení ani v rámci fašistů. Více než vydání samotných zákonů, tak lid oslovil odborný časopis pod názvem Manifest na obranu rasy (Manifesto della Razza), který pojednával o tom, jak velké jsou Židé nebezpečí.258
256
Zákon o kolektivních pracovních vztazích (Disciplina giuridica dei rapporti collettivi del lavoro) ze dne 3. dubna 1926 (n. 563). 257 Charta práce (Carta del Lavoro) ze dne 21. dubna 1927 (n. 100). 258 Manifesto della razza [online]. 1938 [cit. 2008-09-19]. Dostupné z: .
- 70 -
Z rasově motivovancýh zákonů jsou podstatné královské dekrety, které zakazují přijetí Židů do škol a židovským vyučujícím pozastavují jejich činnost.259 Zakazující migraci Židů do království a jeho kolonií.260 O zřízení speciálních škol pro děti, kde budou vyučovat jen židovští učitelé a které budou umístěny mimo lokalitu s nežidovským obyvatelstvem. 261 Zakazuje uzavření manželství Itala ne židovského původu s Židem a to pod trestem odnětí svobody nebo pokutou ve výši až 10000 lir.262 A v neposlední řadě dekret, který určujě pravidla pro výkon povolání jako "novinář, lékař-chirurg, lékárník, veterinární lékař, porodní asistentky, advokát, provozovatele v oblasti ekonomie a podnikání, účetní, inženýr, architekt, chemik."263
3.6 Lateránské dohody Jedná se o dohody mezi Italským královstvím a katolickou církví ze dne 11. února 1929, jímž byl obnoven samostatný papežský stát. Také jím byla přijata, respektive povolena, jediná církev v Itálii a to římsko-katolická. Na tomto případě je vidět právě ambivalentní přístup Mussoliniho a fašistů k církvi, kdy přijmuli katolickou církev jako součást italské identity, především přijali její přívržence a tím jejich podporu. Přínos to mělo i na mezinárodní scéně. Tímto aktem došlo k uznání v návaznosti katolické církve na tradici císařského Říma, která připojením Říma k Itálii byla popřena.264 Z právního hlediska se jedná o tři smlouvy, které se zabývají uznáním suveréního Vatikánu, odškodnění církve a konkordátu265 mezi Itálií a Vatikánem. Díky
259
Královský dekret o ochraně rasy ve školách (Provvedimenti per la difesa della razza nella scuola) z 5. září 1938 (n. 1390). 260 Královský dekret o opatření proti cizím Židům (Provvedimenti nei confrontidegli ebrei stranieri) ze 7. září 1938 (n. 1381). 261 Královský dekret o založení základních škol pro děti židovské rasy (Istituzione di scuole elementari per fanciulli di razza ebraica) z 23. září 1938 (n. 1630). 262 Královský dekret o ochraně italské rasy (Provvedimenti per la difesa della razza italiana) z 17. listopadu 1938 (n. 1728). 263 Královský dekret o pravidlech vykonávání povolání občany židovské rasy (Disciplina dell'esercizio delle professioni da parte dei cittadini di razza ebraica) z 29.června 1939 (n. 1054). 264 Schelle, Karel - Kadlecová, Marta - Veselá, Renata - Vlček, Eduard - Židlická, Michaela - Vojáček, Ladislav - Schelleová, Ilona. Právní dějiny. 1. vyd. Plzeň : Aleš Čeněk, 2007. 1134 s. Právo. ISBN 97880-7380-043-7. S. 372. 265 Mezinárodní smlouva o svobodě vyznání v daném státu.
- 71 -
tomuto kroku si Mussolini zajistil doslova slepou podporu Vatikánu, který nezasahoval do věcí, které se týkaly veřejnému zájmu, který hájil diktát Mussoliniho.266
266
TARABA, Luboš. Duce: anatomie jedné kariéry. Praha: Horizont, 1992. 214 s. ISBN 80-7012-058-4. S. 123-125.
- 72 -
4 Komparace nacismu a fašismu V této stěžejní části diplomové práce provedu komparaci vybraných aspektů režimů nacismu a fašismu. Tato kapitola částečně navazuje na kapitolu první, ve které v rámci pojmového vymezení je také provedena komparace a to na úrovni pojmového vymezení a filozofických základů. Komparované skutečnosti v této kapitole jsou vybrány především s ohledem na zadání práce. Dále jsou doplněné o logicky odvoditelné otázky, které ucelují komplexnost zkoumaného téma s ohledem na omezení povahy práce. Tato kapitola je rozdělena do čtyř částí, kdy se zabývám problematikou uchopení moci, udržení si moci a likvidaci konkurence, vlivem režimu na tvorbu práva a doplňující dílčí otázky. S ohledem na vyvarování se duplicity citací jsou tížené komparované skutečnosti označeny odkazem na jednotlivé kapitoly a části této práce, které se danou problematikou zabývají a jsou řádně citovány.
4.1 Uchopení moci 4.1.1 Vliv konečného stavu po první světové válce V případě budoucí fašistické Itálie se jednalo o veliké zklamání z výsledků, ne první světové války, kdy stála na vítězné straně, ale z poválečného vypořádání. Nebylo dodrženo přidělení zemí Itálii, tak jak bylo přislíbeno v rámci Londýnské dohody, kterou Itálie vstupovala do války na straně Dohody, což vyvolalo následné nepokoje v zemi a revolucionářské touhy. Následná stabilizace situace a snaha o naplnění nároků byla důvodem zániku mnoha italských předfašistických vlád. Z této křivdy pak pramenil italský expanzionalismus a tím dle mého názoru neuvážená spolupráce a vstup do druhé světové války. Jako důvod nenaplnění slíbených závazků pro Itálii považuji na základě výzkumu jednak nereálnou šíři nabídky Dohody a jednak její malý mezinárodně politický význam jako víceméně agrární a slabý průmyslový stát, který se po válce například úspěšně pokusila zvýšit v rámci obsazení Etiopie [3.1]. Jako důvod, proč došlo k oslovení Itálie k připojení byla její nerozhodnost zapojení se do války na straně Rakouska-Uherska a Německa tedy Dvojspolku, respektive Trojspolku. Předpokládám, že tím Dohoda sledovala narušení integrity tohoto celku. - 73 -
Německo bylo zdecimováno následky války jako strana poražená. Válečné reparace a ostatní restrikce zcela zasáhly život v Německu[1.3]. Lze tedy říci, že výsledky války nelze vzhledem k položené otázce brát jako důvod vzniku fašistického či nacistického hnutí v daných zemích. Z výsledků plynoucí reakce a vzniklá situace však ano.
4.1.2 Cesta k moci strany Nacistická strana NSDAP vznikla v roce 1920. Ve dvacátých letech se netěšila veliké popularitě, protože ekonomická situace se v Německu zlepšila a nutnost revoluce již nebyla tak aktuální.[3.1] Neúspěšný mnichovský pivní puč zcela zhatil jejich plány.[1.2] Dle mého názoru to bylo Hitlerovi ke prospěchu, protože mohl sjednotit své cíle a přehodnotit svůj způsob vedení strany a politiky celkově. Díky systematické práci se NSDAP dostalo do Říšského sněmu v roce 1930, ve volbách 1931 pak zaznamela strana velký úspěch a zákulisní boje v následujících, tentokrát kancléře posléze vícekancléře von Papena a jeho špatného úsudku, znamenaly to, že se Hitler dostal na pozici říšského kancléře, členové NSDAP do vlády.[2.1.3] Díky podpoře socialistů, s jejich podporou z řad nezaměstnaného dělnictva a malých zemědělců bez půdy jako hlavního oponenta, byla podpora fašistů velice malá. Socialisté se snažili prosadit především reformu zemědělství a zavedení zákonů ochraňujících dělnictvo.[3.1] Původní fašisté se tak snažili o progresivní násilné prezentování své moci a především své antisocialistické politiky, když v roce 1919 vtrhli do socialistckých novin Avanti! a zabili čtyři jejich stoupence.[1.1] Voleb v roce 1920 se fašisté ještě nezúčastnili. To, co však přislo po nich byl obrat k fašistům a jejich politice. Díky snaze vlády přerušit hromadné stávky dělníků formou vyjednávání a jejich následnému neúspěchu, se průmyslníci začali obracet na fašisty a jejich násilnou formu dosažení cílů prováděnou jeho bojovým hnutím při fašistické straně. Národní fašistická strana vznikla v roce 1921 a ve volbách téhož roku bylo zvoleno 35 fašistů.[3.1] Díky podpoře průmyslníku a protisocialistické politice jejich popularita stále stoupala. Uveřejněním revolučního programu vzbudila rozruh a v nastalé situaci již následoval pochod na Řím a uchopení moci.[2.1]
- 74 -
Cesta k moci Mussoliniho ani Hitlera nebyla v duchu propagované revoluce. Nutno však podotknout, že spojitosti v obou cestách lze nalézt ve špatném úsudku jedné nebo druhé strany. Pokud se zamyslíme nad legalitou ustavení říšského kancléře či ministerského předsedy, tak v případě Mussoliniho a ustavení jeho pozice v návaznosti na vedení násilné politiky a se strachem krále o svoji pozici, se nedá o nějaké legalitě hovořit. Na druhé straně Hitler a jeho, v rámci zákulisních domluv, ustavení do pozice říšského kancléře prezidentem s představou, že bude pod kontrolou konzervativních členů vlády, sice formálně legální je, ale ve skutečnosti šlo jen o mocenský boj. K akcentovaní rozdílu účasti nacistů a fašistů ve volbách do parlamentu lze jen říci, že do uchopení moci svých vůdců se fašisté účastnili voleb pouze jednou. Nacisté měli zkušeností mnohem více[3.2.2] a dle mého názoru je to jedním z důvodu větší stability jak strany celé, tak politické kariéry Hitlera.
4.1.3 Cesta k diktatuře Tuto cestu musíme rozdělit na dvě fáze. První byla popsána v předešlé části a týká se uchopení moci ve stávajícím státním zřízení. Druhou fází je pak nastolení totality. V Itálii byla situace na úrovni parlamentu překvapivá, protože strana, kterou vedl ministerský předseda, u voleb nezískala potřebnou většinu. Mussolini tak vedl koaliční vládu liberlů a nacialistů. Po dvou letech tohoto nekonfliktního soužití se zvedla vlna nevole z vlastní fašistické strany, která byla provázena veřejnými projevy násilí. Mussolini byl tlačen vlastní stranou k aktivitě, jinak byli ostatní členové ochotni jednat bez něj.[3.3.1] Výsledkem byl začátek diktatury a systematická likvidace možných oponentů a nepřátel strany.[3.3.2] Dle mého názoru je to další z důkazů o Mussoliniho povaze a pochybného odhodlání vést revoluci. Zde začíná účelová fašistická právní tvorba sloužící k posílení moci, přestože byla označena jako zákony na ochranu státu. Významná byla změna způsobu voleb prostřednictvím referenda a jedné kandidátní listiny sestavená Velkou fašistickou radou. Celá cesta byla završena v roce 1927 nastolením diktatury jedné strany.[3.3.2] V Německu vedla cesta nastolení diktatury opět přes specifickou právní tvorbu v podobě nařízení na ochranu národa a státu z roku 1933, jehož podepsání donutil Hitler prezidenta Hindenburga na pozadí požáru Říšského sněmu a hrozící komunistické - 75 -
revoluce. Přestože se požár Říšského sněmu stal výborným prostředkem propagandy před volbami v témže roce, tak v nich nacisté neuspěli. Došlo tedy k prosazení zmocňovacího zákona, který vkládal neomezenou moc do rukou vlády a kancléře bez účasti říšské rady či sněmu.[2.1.3] Dalším důležitým zákonem pak byl Zákon o hlavě německé říše, kdy se spojila pozice říšského prezidenta a kancléře, který byl podepsán den před smrtí prezidenta Hindenburga. Posledním zákonem pak bylo vložení veškeré moci říšským sněmem do rukou vůdce.[2.2.4] Tím bylo zamezeno možnému dualismu moci, tak jako tomu bylo v Itálii mezi předsedou vlády a králem. Cesta nastolení diktatury v Německu i v Itálii proběhla za přispění účelových změn zákonů a zastrašování opozice a koneckonců i obyvatelstva. V Německu se zbavil Hitler opozice za přispění připraveného požáru Říšského sněmu a následných nových zákonů, které byly určeny na ochranu státního zřízení. Sám Hitler se pak dostal na nejvyšší možnou pozici pomocí dalších zákonů, které soustředily moc v jeho rukou. Dle mého názoru se zde opět projevil Hitlerův cílevědomý duch, který tak zaručoval úspěch. V Itálii se pak Mussolini zbavil parlamentu změnou systému voleb, který zaručoval automaticky výhru jeho fašistické straně. Na základě další právní tvorby byla potlačena opozice. Na základě výzkumu usuzuji, že Mussolini jednal v rámci postupu uchopní moci ad hoc bez řádného propracování a podřazení pod ideologické cíle.
4.2 Udržení moci a likvidace opozice 4.2.1 Jednota strany a státu V nacistickém Německu došlo ke sjednocení strany a státu za pomoci zglajchšaltování, kdy byla provedena centralizace moci, kdy došlo ke sjednocení veškerých zatím nenacistických organizací s nacistickým státem. Dalším krokem bylo sjednocení řízení říšských zemí se svrchovaným nacistickým státem, kdy byly poté rozpuštěny jejich zemské sněmy a byl jim určen odpovědný říšský místodržitel, který fakticky říšskou zemi ovládal.[2.2.2] Ve fašistické Itálii na rozdíl od sjednocení došlo ke koexistenci krále a Mussoliniho jako představitele fašistů. Jak bylo již zmíněno výše, jednalo se o chybu Mussolinoho, která vedla k ukončení jeho nadvlády na fašistickou Itálií. Především z
- 76 -
tohoto důvodu nedošlo v Itálii k takové míře sjednocení jako v Německu. Kromě strany zde existovaly ještě korporace, které však plně spolupracovaly, a zřízené syndikalistické odbory zastupující zájmy pracujících. Král a jeho pravomoci zde stále existovali. Jedinou sjednocující institucí byla Opera Nazionale Dopolavoro, která sloužila k zájmovým činnostem dělnictva.[3.3.2] V Itálii došlo k situaci, kdy vedle se existovali několik institutu, které byly na sobě závislé, ale zároveň do jisté míry suverénní. V německém podání tedy šlo o naprosté sjednocení vedení státu a nacistické strany, přestože fakticky šlo o existenci dvou různých institutů. Státní aparát se stal prostředkem prosazování cílů strany. Jednalo se o finální krok k nastolení diktatury.[2.2.1c]
4.2.2 Faktické soustředění moci Specifikace této otázky je postavena na skutečném postavení vůdce strany, tedy Hitlera nebo Mussoliniho, a panovníka v jejich zřízení. Z pohledu Německa byla tato otázka vyřešena dávno před Hitlerovým nástupem, a to dne 4. listopadu 1918, kdy vznikla německá republika se svým státním aparátem, který pak převzala i Výmarská republika. Otázkou pro nacisty pak bylo jen vyčkávání a postupná práce až k uchopení moci popsané v druhé kapitole [2.2] a její centralizace v rukou Hitlera [2.2.2]. V Itálii však Mussolini udělal zásadní chybu již na začátku. Při úspěšném tažení v rámci uchopení moci známé pod názvem pochodu na Řím [3.2.3], nevyužil jedinečné šance, kterou mu nabídl sám panovník. Ten ze strachu, že ho nechá Mussolini zbavit moci, odmítl jakéhokilov odporu a udělal jej předsedou vlády. O dvacet let později ho pak tentýž panovník zbavil moci na návrh jeho vlastní strany [3.3.2]. Už jen to, že se sám Mussolini neúčastnil pochodu naznačuje jeho postoj k jeho způsobu revoluce. Nebyl zcela oddán a přesvědčen o úspěchu, tak jako právě Hitler například při Mnichovském pivním puči. V následku této akce byl pak Hitler odsouzen k trestu odnětí svobody a vznikla jeho ideologická kniha Mein Kampf, která obsahovala komplexní postoj k celému zřízení. Na rozdíl od Doktríny fašismu, která vznikla až v
- 77 -
roce 1932 a hlavně pět let po uchopení moci a obsahuje jen názorový nevyhraněný proud myšlenek.267 Dle mého názoru právě v tomto nalézáme reflexi povahy Mussoliniho a jeho konceptualizaci vítězného tažení. Adolf Hitler byl ve své politice, která měla pevný od počátku daný cíl, nekompromisní. Mussolini měl zajisté cíl v uchopení moci, ale jeho cesta nesměla být příliš tvrdá. V jeho pojetí revoluce a držení moci postrádám absolutní oddanost cíle.
4.2.3 Síla vůdce a likvidace revoluce ve vlastní straně Při předpokladu vzniku tak velkého zřízení, jakým je fašistický či nacistický stát, se dá předpokládat i vnitrostranický boj. Pokud se zaměříme na období od uchopení moci, tak v nacistickém Německu patří mezi ty výrazné známky odporu proti Führerovi, jednak spolupráce Gregora Strassera s kancléřem Schleicherem a dále plánování revoluce spoluzakladatelem SA Ernstem Röhmem. Obě tyto vnitřní vzpoury či zrady vyřešil Hitler v rámci Noci dlouhých nožů, kdy bylo zlikvidováno na 220 nepohodlných osob.[2.2.3] V Itálii se potýkal Mussolini především s vlastní pohodlností. Kdy již ve zmíněné koaliční vládě vykonával v poklidu dva roky činnost na pozici ministerského předsedy a nepokoje ve vlastní straně se vyřesily v podstatě samy. Další velký tlak na svoji osobu však neustál, když v roce 1943 na základě neúspěchů ve druhé světové válce byl na návrh Velké fašistické rady odvolán králem.[3.3.2] V německém podání se jednalo opět o jasné plánované stabilizování situace ve straně. V Itálii šlo dle mého názoru opět o shodu okolností v prvním případě založenou na ústupu Mussoliniho, kdy se situace stabilizovala. V druhém případě dávám za vinu Mussolinimu již vstup do druhé světové války, ve které nedosáhl jediného úspěchu. Na základě těchto skutečností usuzuji, že spojení Mussolini a strana nebylo tak silné jako v případě Hitlera a NSDAP.
267
MUSSOLINI, Benito. La dottrina del fascism [online]. 1935 [cit. 2011-03-11]. Dostupné z: .
- 78 -
4.2.4 Vztah zřízení a církve V Itálii si Mussolini v podstatě koupil podporu v roce 1929, kdy byla podepsána dohoda mezi Italským královstvím a katolickou církví v rámci Lateránský dohod [3.6]. Pod příslibem jediné a to římsko katolické církve se dostalo Mussolinimu od ní plné podpory. V otázce voličstva se díky velkému procentu věřících v Itálii tímto dostalo další podpory ve volbách, přestože v tu dobu už šlo jen o nedemokratické referendum [3.3.2]. Situace v Německu vztahující se k otázce církví se v podstatě po celou dobu týkala dvou dvou hlavních, a to katolíků a protestantů. Protestanté byli vstřícní k nacistům od počátku. V roce 1933 dokonce vedli politiku sloučení nacismu s křesťanstvím za účelem vyloučení židovských konvertistů ke straně. Katolíci zachovávali věrnost straně Centra až do doby, kdy byl uzavřen dne 8. července konkordát s Vatikánem. Tímto krokem si získali ve volbách většinu. Po tomto aktu se katolíci s diktátem rychle zžili.268 Dle mého názoru bylo vzhledem k rozsahu věřících v daných státech nutno vztahy s církvemi stabilizovat a zajisté to mělo kladný dopad na voličskou základnu jednotlivých stran a podporu celého zřízení.
4.2.5 Konec režimu Zatímco konec Hitlerovy vlády je datován ke konci druhé světové války v roce 1945 a je zapříčiněn vojenským neúspěchem Třetí říse. Mussolini a jeho Itálie si zažila fáze fašistického zřízení s Mussolinim i bez něj. V souvislosti s koncem fašismu je důležité popsat vztah mezi Německem a Itálií své doby. Cesta ke vzájemné spolupráci nebyla až tak přímá, jak by se dalo předpokládat. Po uchopení moci a vnitřní stabilizaci situace v Itálii, začal od roku 1928 Mussolini připravovat Itálii na možné válečné konflikty v rámci rozvoje své země. Účelem bylo vydobení si pozice jako celosvětové respektované velmocí. Provozoval tak velice progresivní zahraniční politiku a v Itálii posiloval ekonomiku zadáváním 268
GELLATELY, Robert. Kdo podporoval Hitlera: společenský souhlas a režimní nátlak v nacistickém Německu. 1. vyd. Překlad Petra Kůsová. Praha: Prostor, 2003. 382 s. ISBN 80-726-0082-6. S. 36.
- 79 -
vojenských zakázek. Jako praktickou reprezentaci své síly si vybral Etiopii, která dříve byla Itálii okupována a která nabízela Itálii mnohé surovinové zdroje. Nešlo však zprvu o přímý vojenský útok, ale o realizaci plánu, kdy si nejdříve chtěl Mussolini podmanit Etiopii ekonomicky, k tomuto účelu uzavřeli přátelskou smlouvu o spolupráci. Tuto snahu však zhatil import amerického zboží. Proto Mussolini přistoupil k vojenskému útoku, kdy bez vyhlášení války obsadil 7. října 1935 hlavní město Etiopie Addis Abebu.269 Následkem tohoto tažení byly poměrně mírné restrikce ze strany Společnosti národů v podobě embarga na italské zboží a omezení dostupnosti některých pro Itálii jako je ropa. Rusko a Německo však na tento zákaz spolupráce nepřistoupili. Mussolini však docílil posílení pozice Itálie v mezinárodních vztazích.270 Na podzim roku 1936 nalezneme první náznaky spolupráce mezi Itálií a Německem. Nejdříve Itálie vystoupila ze Společnosti národů. Přes krátké váhání, kdy byl uzavřena dohoda s Velkou Británií, se pak spolupráce mezi nimi objevila ve Španělské občanské válce. Dalším propojijícím prvkem byl podpis pod Mnichovskou dohodu. Jako zpečetění vzájemné spolupráce lze pak považovat Ocelový pakt (Patto dˇAcciao) z 22. května 1939, který zavazuje obě strany k vzájemné podpoře na poli politické, diplomatické a samozřejmě vojenské pro případ války.271
4.3 Reflexe tvorby práva na formování státního zřízení 4.3.1 Zákonodárná a výkonná moc V případě nacistického Německa došlo v rámci zmocňovacího zákona z roku 1933 ke sjednocení zákonodárné a výkonné moci v jedné osobě, a to osobě Führera. Tímto byla prolomena jedna ze zásad demokratického státu, tedy dělba moci. Zákonodárná moc tedy přechází do rukou říšské vlády, kterou řídí říšský kancléř. Tento zákon posiluje zákonodárnou iniciativu říšské vlády a zároveň zbavuje zákonodárné moci Říšský
269
ALBRECHT-CARRIÉ, René. Italy: from Napoleon to Mussolini. Columbia paperback ed. New York: Columbia University Press, 1960. 302 s. S. 290. 270 ALBRECHT-CARRIÉ, René. Italy: from Napoleon to Mussolini. Columbia paperback ed. New York: Columbia University Press, 1960. 302 s. S. 266. 271 KVAČEK, Robert. Dva diktátorovy pády. Vyd. 1. Praha: Pražská vydavatelská společnost, 2008. 153 s. ISBN 978-808-7027-554. S. 14-15.
- 80 -
sněm.[2.1.3] Ideologická reflexe soustředění zákonodárné moci do rukou Führera je nutnost čistoty zákonodárné moci, kterou může zastupovat jen on jako zmocněnec ducha národa.[2.2.1.a] Výkonná moc Vůdce byla posílena zákonem o hlavě německé říše, kdy se spojila pozice říšského prezidenta a kancléře[2.2.4] Vše bylo završeno rozhodnutím Říšského sněmu ze dne 26. dubna 1942, kdy byla veškerá moc vložena do rukou vůdce, ten mohl nyní uložit jakékoliv povinnosti komukoliv, ukládat libovolné tresty a nebyl vázán žádnými předpisy. V Itálii byla situace podobná kdy zákonem o pravomoci a působnosti vlády a ministerského předsedy přešla na ministerského předsedu Mussoliniho pravomoc navrhovat jmenování a odvolávání členů jeho vlády, jež schvaloval král. Ten se navíc za politickou situaci v zemi odpovídal pouze králi. Dalším zákonem o oprávnění výkonné moci vydávat právní normy, který opravňoval panovníka, respektive ministerského předsedu, kterým byl Mussolini, vydávat dekrety s mocí zákona a to v situacích, které může vyvolat sama vláda. Stejně tak jako v Německu i zde dochází k omezení pravomocí parlamentu.[3.3.2] Sloučení moci zákonodárné a výkonné v jednom institutu považuji za projev změny zřízení nastolení totalitní diktatury.
4.3.2 Soudní moc Soudnictví v nacistickém Německu bylo opět ovlivněno ideologií, kdy dle Prvního zákona o sjednocení soudnictví a vůle Říše všechny soudy vykonávají spravedlnost ve jménu národa. Čistá spravedlnost zde však nehrála zásadní roli, důležité bylo rozhodovat dle vůle Vůdce, přestože to bylo v rozporu s platnými zákony.[2.2.1.a] V nacistickém Německu existovala soustava soudů, která byla tvořena z říšského soudu, vrchních zemských soudů a zemských soudů a úředních obvodních soudů. Také byl zřízen na základě nařízení výjimečný soud, který se zabýval politickými trestnými činy.[2.2.1.a] V Itálii také existovala soustava soudů. Soudní moc zde ale v podstatě stála mimo přímé zásahy fašistů do státního zřízení. Soustava soudů si tak udržela podobu z předcházejícího zřízení. Vláda stále jmenovala soudce, ale ti již nebyli závislí na její vůli a nebyli tak nuceni vykonávat spravedlnost fašistů, tak jak to bylo dle vůle národa, - 81 -
kterou ztělesňuje Führer v Německu, ale dle platných zákonů. Odpadla zde nutnost rozhodovat proti platným zákonům. Na druhou stranu samozřejmě i zde byly vydávány zákony, jako Zákon na ochranu státu, které určovaly skutkovou podstatu trestného čínu jako čin proti státu a jeho integritě a k sankce v podobě trestu smrti. Zásah do soudní moci nakonec proběhl i zde, kdy byl zřízen mimořádný tribunál, který se zabýval mimo jiné činy namířený proti lidu krále, králi, korunnímu princovi a předsedovi vlády a to odsouzením k trestu smrti.[3.3.2] V rámci nouzového zřízení Italské sociální republiky byl mimořádný tribunál zřízen také a sloužil k odsouzení k smrti fašistických zrádců Mussoliniho, kteří jej v roce 1943 pomohli svrhnout z čela strany.[3.3.3] V Itálii i Německu nalezneme tradiční soustavu soudů, která je vždy doplněna o účelový soud sloužící pod rouškou ideologie k potřebám strany. V Německu opět nalezneme zařazení soudní moci pod vůli národa, na rozdíl od Itálie, kde je přímý vliv fašistické ideologie minimální. V případě Mussoliniho a jeho pokusu o mimořádný tribunál, který je přímo zřízen za účelem pomsty, však jednání soudů zcela znevažuje také.
4.4 Protižidovská právní tvorba Rasismus a především antisemitismus je velice úzce propojen s nacistickým zřízením. S tím fašistickým o mnohem méně. Italská zákonodárná aktivita totiž přišla až ve spojení s navázáním spolupráce s nacisty v roce 1938. Zákony byly založeny na společenském nebezpečí Židů a jejich vině na vnitřních problémech Itálie. Zákony vedly k pronásledování Židů a jejich segregaci ze společnosti. Týkaly se především vyloučení Židů ze školských zařízení, a to jak žáků, tak učitelů. Byl zde zákaz sňatků mezi Židy a čistými Italy. Některé profese provozované Židy podléhaly speciálním pravidlům.[3.5] V Německu bylo celé nacistické smýšlení založeno na nesnášenlivosti Židů. Prvním projevem byl bojkot židovských obchodů a živnostníku. Dále přišlo protižidovské zákonodárství, které zasahovalo do všech sfér. Na základě zákonů a jejich prováděcích nařízení byli Židé odstraněni z pozic ve státním aparátu, zcela vytlačeni z kulturního života, bylo jim zakázáno vlastnictví etc.[2.1.1b] Nacisté dotáhli nesnášenlivost vůči Židům do nemorálního a nehumáního extrému v rámci holokaustu.
- 82 -
Přestože nedosáhl antisemitismus takové úrovně jako v nacistickém Německu, je dle mého názoru o to horší, že tyto zákony byly zřízeny jen na základě spolupráce s Němci.
- 83 -
Závěr Otázka problematiky komparace německého nacismu a italského fašismu zahrnuje výchozí škálu otázek, které musí být zodpopovězeny před samotným porovnáváním dle otázek v podobě cílů navazujících, které určuje daný požadavek dotazující se, v tomto případě, autority. V případě této diplomové práce byly stanoveny tyto cíle komparace postupu, jak se jednotlivé zřízení ve svých zemích dostali k moci, jak si moc udrželi, jak zlikvidovali konkurenci a jakým způsobem v rámci těchto postupů zasahovali do právních řádů svého zřízení. Ve svém výzkumu jsem převážně používal metodu analýzy, jejíž využití posloužilo k pochopení pojmových znaků, které jsem si z řad znaků nabízených odborníky vybral. A v souvislosti s ní i metodu abstrakce, kdy jsem odstranil dle mého názoru obsahově široké pojmy ke splnění cílů práce. K vymezení vlastního názoru posloužila metoda syntézy a ke splnění cílů metoda komparace. Na základě problematiky pojmového vymezení jsem ve svém výzkumu došel k názoru nezaměnitelnosti pojmu fašismu a nacismu. Odmítám také názor, že nacismus, respektive nacionální socialismus, je druhem fašismu a jako takové je stavím vedle sebe jako zřízení svého druhu. Proměnlivost vnitřního směřování jednotlivých ideologíí v rámci jejich evoluce nedovoluje jejich jednoznačné určení a zařazení. Jedná se o ambivalentní a částečně nestabilni chování a příklon k nalezení nové cesty fungování společnosti. Nacismus a fašismus si vybrali cestu směřující od stávajících politických ideologií, kdy oslovuje masy formou svého aktivistické chování, oproti strnulému smýšlení nabízí změnu v jednání. Největší rozdíl v uchopení své nové ideologie vidím v nacistické komplexnosti a fašistickému ad hoc přizpůsobování se situaci. S ohledem na schopnost osobností ztělesňující zájmy své strany a lidu vidím úspěch
uchopení
moci
v
případě
Německa
na
koncepční
cílevědomosti,
nekompromisním jednání a vůdcovských schopnostech, na straně fašismu je to pak uvážlivost, snaha hledání konsenzu a charisma v jiném podání, což oproti Německu stálo za menší progresivitou. Musíme samozřejmě brát v úvahu společnost dvaacátých let, která je zdecimováná a volá po změně a tak se nechá snáze ovlivnit novým proudem, než ve ekonomicky stabiní společnosti. Zastávám názor, že nacismus a NSDAP by bez Hitlera nikdy takové úrovně nedosáhlo, v případě fašismu si tak jistý nejsem, už jen z důvodu snahy o Fiume a vyloučení Mussoliniho ze strany. - 84 -
Pokud se zaměříme na schopnost zřízení na udržení moci a likvidaci opozice, tak zde opět na základě výzkumu mohu akcentovat stabilní nacistické zřízení, které nedovolilo projevy vzdoru jak z vnějšku, tak z vlastních řad, a všechny tyto útoky odrazilo. V případě fašismu již situace nebyla tak jednoznačná a strana se nikdy nedokázala zcela osamostatnít od krále a byl zde tak dualismus mocí, který stál i za pádem Mussoliniho. Obě strany dosáhly formálně moci zákonnou cestou. V případě nacismu, za pomocí zákulisních politických intrik a v případě fašismu hrozbou bez činů. K nastolení diktatury došlo za pomoci účelového zákonodárství, které sjednocovalo jednotlivé moci v jednoho držitele, který se tak stal neomezený. Udržení si moci již provázely násilnosti na obou stranách. O to brutálnější bylo ideologické spojení s rasovou diskriminací, které v případě nacismu znamenalo protižidovské čistky. V případě fašismus pak šlo o způsob navázání spolupráce s nacismem, který nikdy nedosáhl takové úrovně. Zákonodárná činnost, jak již bylo řečeno, byla soustředně v rukou jedné osoby či strany a tím pádem byl tvořena účelově.
- 85 -
Resumé This thesis is handled with the topic of "German Nazism and Italian Fascism comparation analysis." This is topic is lavishly processed in the. This work deals with comparison of totalitarian ideologies in selected topics at the intersection of available resources. Due to the the historical significance the topic is constantly living and especially the circumstances and origin are parallels and can be compared with the current situation and direction of the company. The subsequent irrational reflection of the sphere of jurisprudence is an warning sign for the future and maybe it's what the society wants to avoid certainly. I like to chose this topic in the perspective view of historical significance and timelessness of it. I believe that the situation and subsequentioned reflection in the legal formation in a given period or the establishment is the benefit of this work to jurisprudence. With regard to the formulates objectives of this diploma thesis, I accented common features and differences related to the two totalitarian ideologies in their individual parts and together. I focused on a different approach of the Nazis in Germany and the Fascists in Italy way, which they hold to came to power. All my focus is in the view which correspond to the situation in the each countries. And the circumstances from my point of view and the scheme of maintaining power and ambivalence attitudes and concepts during the period from the end of the First World war to the beginning of the second world war. In connection with obtainin of fundamental positions of power and also in the way they disposed of the opposition in the country. All findings are highlighted in the reflection of the legal work of its time. Generally, the issue of German Nazism and Italian Fascism extensive topic that goes far beyond the scope of this thesis, any other questions and problems are known to me, but their solutions are beyond the scope of the thesis. The thesis is divided into four chapters. The first chapter discusses the conceptual definition of Italian fascism and German Nazism. The second chapter deals with Nazi Germany. The third chapter deals with fascist Italy. The fourth chapter is a comparison of selected issues. I mainly used the method of analysis in my research. The use of which served to understand the conceptual characters that I have from the characters offered by - 86 -
professionals chosen. When I removed my opinion include a wide concepts to meet the objectives of the work, in relation to it as the method of abstraction. In order to define their own opinion served method of synthesis and to meet the objectives of comparative. I came to the conclusion interchangeability concept of fascism and Nazism, based on the conceptual issues of definition in my research. I also reject the view that Nazism (National Socialism) is a kind of fascism and as such I build next to each other as the establishment of its kind. The variability of the inner direction of ideology in their evolution does not allow the unambiguous identification and classification. It is an ambivalent and partially unstable behavior with a tendency to find new ways of functioning. Nazism and fascism have chosen the path leading from the existing political ideologies, which appeals to the masses through their activist behavior, compared to rigid thinking ways as a change in behavior. The biggest difference in the grip of its new ideology is to see the complexity of the Nazi and fascist ad hoc adaptation to the situation. I firmly believe that I have fulfilled the objectives of this work.
- 87 -
Seznam použité literatury Monografie, publikace, sborníky ABEL, Theodore Fred. The nazi movement: why Hitler came to power. 1st ed. New York: Atherton Press, 320 s. ALBRECHT-CARRIÉ, René. Italy: from Napoleon to Mussolini. Columbia paperback ed. New York: Columbia University Press, 1960. 302 s. BALÍK, Stanislav. Právní dějiny evropských zemí a USA: (stručný nástin). 3. rozš. vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, 2005. 247 s. ISBN 80-868-9820-2. BAUER, František. Hitlerův Můj boj očima historiků. 2. vyd. Praha: Univers, 1994, 196 s. ISBN 80-9015251-1. Bible: Písmo svaté Starého a Nového zákona : (včetně deuterokanonických knih) : český ekumenický překlad. 11. vyd. Praha: Česká biblická společnost, 2005c1985. ISBN 80-858-1037-9. BRADÁČ, Zdeněk. Před pochodem na Řím : evropský nacionalismus a vznik italského fašismu. Vyd. 1. Praha : Svoboda, 1973. 481 s. BURLEIGH, Michael. The third reich: a new history. 1st pub. London: Pan Books, 2010. 965 s. ISBN 03-304-8757-4. COHEN, Carl. Communism, fascism, and democracy: the theoretical foundations. 1st pub. New York: Random House, 1962. 704 s. COLLINS, Jeff. Heidegger a nacisté. Vyd. 1. Překlad Jaroslav Vacek. V Praze: Triton, 2001. 84 s. sv. 5. ISBN 80-725-4208-7. CORBETTA, Piergiorgio; PIRETTI, Maria Serena. Atlante storico-elettorale d'Italia: 1861-2008. 1. ed. Bologna: Zanichelli, 2009. ISBN 88-080-6751-3. s. 209. S.. FOUSTKA, Radim Neumann. Otázka fašisace zákonodárství buržoasní Československé republiky. Praha: Československá akademie věd, 122 s. Rozpravy Československé akademie věd, Ročník 68, sešit 8. FREI, Norbert. Adenauer's Germany and the Nazi past: the politics of amnesty and integration. New York: Columbia University Press, 2002. ISBN 02-311-1882-1. S. 325. GELLATELY, Robert. Kdo podporoval Hitlera: společenský souhlas a režimní nátlak v nacistickém Německu. 1. vyd. Překlad Petra Kůsová. Praha: Prostor, 2003. 382 s. ISBN 80-726-0082-6. GOLOMB, Jacob a Robert S WISTRICH. Nietzsche, godfather of fascism?: on the uses and abuses of a philosophy. Princeton, N.J.: Princeton University Press. 341 s. ISBN 06-910-0710-1. GOODRICK-CLARKE, Nicholas. Okultní kořeny nacismu: rakouští a němečtí ariosofisté 1890-1935 : tajné árijské kulty a jejich vliv na nacistickou ideologii. Překlad Daria Dvořáková. Praha: Votobia, 1998. 381 s. ISBN 80-722-0023-2. GRIFFIN, Roger; FELDMAN, Matthew. A fascist century. New York: Palgrave Macmillan, 2008. 270 s. ISBN 978-023-0220-898.
- 88 -
GRIFFIN, Roger. Fascism. 1st pub. Oxford : Oxford University Press, 1995. Oxford readers. 410 s. ISBN 01-928-9249-5. GRIFFIN, Roger. Modernism and fascism: the sense of a beginning under Mussolini and Hitler. Basingstoke: Palgrave Macmillan, 2007. 470 s. ISBN 978-140-3987-846. HEYWOOD, Andrew; DRÁBEK, Vladimír. Politické ideologie. Praha : Victoria Publishing, 1994. 293 s. ISBN 80-858-6510-6. HITLER, Adolf. Můj boj: dva svazky v jednom. Nezkrác. vyd. Praha: Otakar II., c2000, 507 s. ISBN 80863-5526-8. INGERSOLL, David E, Richard K MATTHEWS a Andrew DAVISON. The philosophic roots of modern ideology: liberalism, communism, fascism, Islamism. 3rd ed. Upper Saddle River, N.J.: Prentice Hall, c2001. ISBN 01-310-9075-5. KAPRAS, Jan. Fašismus. 2. dopl. a rozš. vyd. Praha: Nakladatel L. Mazáč, 1939. 355 s. KOOP, Volker. Nacionální socialismus. Vyd. 1. Překlad Anna Fejglová. Praha: Grada, 2012. 91 s. ISBN 978-80-247-3909-0. KOTLÁN, Pavel. Demokracie ve stínu: extremismus, terorismus, fašismus, komunismus. 1. vyd. Ostrava: Institut vzdělávání SOKRATES. 2003. 173 s. ISBN 80-865-7207-2. KNAPP, Viktor. Problém nacistické právní filosofie. Reprint pův. vyd. z r. 1947. Dobrá Voda : Aleš Čeněk, 2002. 239 s. ISBN 80-864-7321-X. KNOPP, Guido. Uchopení moci. 1. vyd. Překlad Jiří Lexa. Praha: Ikar, 2010. 267 s. ISBN 978-80-2491338-4. KRONSKI, Tadeusz. Fašismus a evropská tradice. 1. vyd. Překlad Josef Zumr. Praha: Svoboda, 1967. 88 s. KVAČEK, Robert. Dva diktátorovy pády. Vyd. 1. Praha: Pražská vydavatelská společnost, 2008. 153 s. ISBN 978-808-7027-554. LEVI, Primo. Potopení a zachránění. Praha: Mladá fronta, 1993. 169 s. ISBN 8020404066. LUKACS, John. The Hitler of history. 1st Vintage Books ed. New York: Vintage Books, 1998. 279 s. ISBN 03-757-0113-3. NOLTE, Ernst. Fašismus ve své epoše. Vyd. 1. Překlad: Jan Dobeš, Blanka Pscheidtová. Praha: Argo, 1998. 695 s. ISBN 80-7203-107-4. O'SULLIVAN, Noël. Fašismus. 2. vyd. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2002. 219 s. Politika a společnost, Sv. č. 2. ISBN 80-732-5001-2. PALKOVSKÝ, Břetislav. Nacistický právní řád. Londýn: Nová svoboda, 1941, 19 s. PAXTON, Robert O. Anatomie fašismu. Vyd. 1. Překlad Martin Machovec, Vanda Pokorná. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2007. 382 s. ISBN 978-807-1068-112. PICARD, Max. Hitler v nás. Vyd. 2., v tomto překladu v ERM 1. Praha: ERM, 1996, 219 s. Eseje, korespondence, paměti. ISBN 80-859-1318-6. S. Schelle, Karel - Kadlecová, Marta - Veselá, Renata - Vlček, Eduard - Židlická, Michaela - Vojáček, Ladislav - Schelleová, Ilona. Právní dějiny. 1. vyd. Plzeň : Aleš Čeněk, 2007. 1134 s. Právo. ISBN 978-80-7380-043-7. SHIRER, William L. The Rise and Fall of the Third Reich: A History of Nazi Germany. 1st Touchstone edition. New York : Simon & Schuster, 1990. 1264 s. ISBN 06-717-2868-7. TARABA, Luboš. Duce: anatomie jedné kariéry. Praha: Horizont, 1992. 214 s. ISBN 80-7012-058-4. VITKINE, Antoine. Mein Kampf: příběh jedné knihy. Vyd. 1. Litomyšl: Paseka, 2010. ISBN 978-807432-058-3. ZITELMANN, Rainer. Adolf Hitler a jeho cesta k moci. Překlad František Šístek. Praha: Agentura V.P.K., 1993. 117 s. ISBN 80-856-2227-0.
Odborné články
- 89 -
TAUCHEN, Jaromír. Nacistické dědické právo. Časopis pro právní vědu a praxi, Brno: Masarykova univerzita, 2012, roč. 20, č. 3, s. 298 - 304. ISSN 1210-9126. TAUCHEN, Jaromír. Organizace státního aparátu nacistického Německa - několik shrnujících úvah. In SCHELLE, Karel. Právní a ekonomické problémy současnosti XII. : sborník prací. Vyd. 1. Ostrava: KEY Publishing, 2010. 4 s. ISBN 978-80-7418-050-7. TAUCHEN, Jaromír. Prosazení vůdcovského principu ve státním aparátu Třetí říše. Časopis pro právní vědu a praxi, Brno: Masarykova univerzita, 2007, vol.15, no.2, s. 159-164. ISSN 1210-9126. TAUCHEN, Jaromír. 1938 - Křišťálová noc a některé navazující otázky právního postavení židovské menšiny v období národního socialismu. In Olomoucké právnické dny 2008. Sborník příspvků z konference. Olomouc: Iuridicum Olomoucense, o.p.s., 2009. s. 779-786, 8 s. ISBN 978-80-903400-39. TAUCHEN, Jaromír. Princip jednoty strany a státu jako jeden z principů fungování státního aparátu nacistického Německa. Právo : časopis pro právní teorii a praxi, Praha: Ústav práva a právní vědy, o.p.s., 2008, roč. 2008, No.4, s. 35-47. ISSN 1802-9116. TAUCHEN, Jaromír. Princip zvláštního zákonodárství jako jeden z principů fungování státního aparátu nacistického Německa. In Právní a ekonomické problémy VI. Ostrava: Key Publishing, 2008. s. 108114, 7 s. ISBN 978-80-87071-65-6. TAUCHEN, Jaromír. Žena v právním řádu Třetí říše. Časopis pro právní vědu a praxi, Brno: Masarykova univerzita. Právnická fakulta, 2008, XVI, č. 1, s. 81-86. ISSN 1210-9126. TAUCHEN, Jaromír. Prameny práva v nacistickém Německu. In: Dny práva - 2009 - Days of Law Sborník příspěvků - the conference proceedings. Brno, Masarykova univerzita, 2009, s. 2757 – 2773. ISBN 978-80-210-4990-1. TAUCHEN, Jaromír. Personální změny v německé justici v prvních dvou letech po uchopení moci nacisty. In: Vilém Knoll (ed.). Acta historico-iuridica Pilsnensia 2009-2010. Plzeň, Aleš Čeněk, 2011, s. 348-357. (ISBN 978-80-7380-325-4).
Dokumenty a právní předpisy Acerbův volební zákon (La legge elettorale Acerbo) ze dne 18. listopadu 1923 (n. 2444). Dekret s mocí zákona (Decreto Legislativo del Duce) ze dne 12. února 1944 (n. 375). Druhý zákon o sjednocení zemí a říše (Zweites Gesetz zur Gleichschaltung der Länder mit dem Reich) ze dne 7. dubna 1933 (RGBI. I., S. 173). Charta práce (Carta del Lavoro) ze dne 21. dubna 1927 (n. 100). Královský dekret o ochraně italské rasy (Provvedimenti per la difesa della razza italiana) ze dne 17. listopadu 1938 (n. 1728). Královský dekret o ochraně rasy ve školách (Provvedimenti per la difesa della razza nella scuola) ze dne 5. září 1938 (n. 1390). Královský dekret o opatření na obranu státu (Provvedimenti per la Difesa dello Stato) ze dne 26. listopadu 1926 (n. 1848). Královský dekret o opatření proti cizím Židům (Provvedimenti nei confrontidegli ebrei stranieri) ze dne 7. září 1938 (n. 1381). Královský dekret o pravidlech vykonávání povolání občany židovské rasy (Disciplina dell'esercizio delle professioni da parte dei cittadini di razza ebraica) ze dne 29.června 1939 (n. 1054). Královský dekret o vytvoření Opera nazionale dopolavoro ze dne 1. května 1925 (n. 582). Královský dekret o vytvoření politické vyšetřovací služby (Istituito il servizio speciale di investigazione politica) ze dne 6. listopadu 1926 (n. 1903). Královský dekret o založení základních škol pro děti židovské rasy (Istituzione di scuole elementari per fanciulli di razza ebraica) ze dne 23. září 1938 (n. 1630). Nařízení k vytvoření speciálních soudů (Verordnung der Reichsregierung über die Bildung von Sondergerichten) ze dne 21. března 1933 (RGBI I., S. 136ff).
- 90 -
Nařízení o ochraně národa a státu z 28. února 1933 (RGBl. I. S. 83). In: VLČEK, Eduard a Karel SCHELLE. Dokumenty ke studiu moderních dějin státu a práva II. Ústavy a normy ústavního charakteru. Vyd. 1. Brno: Masarykova univerzita, 1994, 382 s. Edice učebnic Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně, č. 93. ISBN 80-210-0859-8. S. 86. Nařízení o ochraně německého národa (Verordnung des Reichspräsidenten zum Schutze des Deutschen Volkes) ze dne 4. února 1933 (RGBI. I., S. 35-40). Nařízení o provádění právních předpisů k zajištění jednoty strany a státu (Verordnung zur Durchführung des Gesetzes zur Sicherung der Einheit von Partei und Staat) ze dne 29. března 1935 (RGBI I., S.). Nařízení o zřízení dobrovolné milice pro národní bezpečnost (Concernente l’istituzione della Milizia volontaria per la sicurezza nazionale) ze dne 14. ledna 1923 (n. 31) Policejní nařízení o identifikaci židů (Polizeiverordnung über die Kennzeichnung der Juden) ze dne 1. září 1941 (RGBI I., S. 547). Prozatimní zákon o sjednocení říšských zemí (Vorläufiges Gesetz zur Gleichschaltung der Länder mit dem Reich) ze dne 31. března 1933 (RGBI. I., s. 153). První nařízení k zákonu o říšském občanství (Erste Verordnung zum Reichsbürgergesetz) ze dne 14. listopadu 1935 (RGBI I., S. 1333). První prováděcí nařízení k zákonu o obnovení profesionální státní služby (Erste Verordnung zur Durchführung des Gesetzes zur Wiederherstellung des Berufsbeamtentums) ze dne 11. dubna 1933 (RGBI I., S. 195). První zákon o sjednocení soudnictví a vůle Říše (Erstes Gesetz zur Überleitung der Rechtspflege auf das Reich) ze dne 16. února 1934 (RGBI I., S. 91). Rozhodnutí německého říšského sněmu ze dne 26. dubna 1942 (RGBI. I., S. 1942). Řád a oprávnění Velké fašistické rady z 9. prosince 1928. In: VLČEK, Eduard a Karel SCHELLE. Dokumenty ke studiu moderních dějin státu a práva II. Ústavy a normy ústavního charakteru. Vyd. 1. Brno: Masarykova univerzita, 1994, 382 s. Edice učebnic Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně, č. 93. ISBN 80-210-0859-8. S. 127. Tiskový zákon (La legge sulla stampa) ze dne 31. prosince 1925 (n. 2307). Zákon k odstranění bídy lidu a Říše (Ermächtigungsgesetz) z 24. března 1933 (RGBl. I. S. 141). In: VLČEK, Eduard a Karel SCHELLE. Dokumenty ke studiu moderních dějin státu a práva II. Ústavy a normy ústavního charakteru. Vyd. 1. Brno: Masarykova univerzita, 1994, 382 s. Edice učebnic Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně, č. 93. ISBN 80-210-0859-8. S. 87. Zákonem k zajištění jednoty strany a státu (Gesetz zur Sicherung der Einheit von Partei und Staat) ze dne 1. prosince 1933 (RGBI I., S. 1016). Zákon na ochranu státu (Provvedimenti per la difesa dello Stato) ze dne 25. listopadu 1926 (n. 2008). Zákon o dědictví půdy (Reichserbhofgesetz) ze dne 29. března 1933 (RGBI I., S. 685ff). Zákon o hlavě Německé říše (Gesetz über das Staatsoberhaupt des Deutschen Reiches) z 1. srpna 1934 (RGBl. I. S. 747). In: VLČEK, Eduard a Karel SCHELLE. Dokumenty ke studiu moderních dějin státu a práva II. Ústavy a normy ústavního charakteru. Vyd. 1. Brno: Masarykova univerzita, 1994, 382 s. Edice učebnic Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně, č. 93. ISBN 80-210-0859-8. S. 88. Zákon o kolektivních pracovních vztazích (Disciplina giuridica dei rapporti collettivi del lavoro) ze dne 3. dubna 1926 (n. 563). Zákon o německých úřednících (Deutsches Beamtengesetz) ze dne 26. ledna 1937 (RGBI I., S. 39ff). Zákon o obnovení profesionální státní služby (Gesetz zur Wiederherstellung des Berufsbeamtentums) ze dne 7. dubna 1933. (RGBI I., S. 175). Zákon o obnovení úřednického stavu (Gesetz zur Wiederherstellung des Berufsbeamtentums) ze dne 7. dubna 1933. (RGBI I., S. 175). Zákon o ochraně německé krve a německé cti (Gesetz zum Schutz des deutschen Blutes und der deutschen Ehre) z 15. září 1935 (RGBl. I. S. 1147). In: BEYER, Rudolf. Norimberské zákony z 15. září 1935 (zákon o říšských vlajkách, zákon o říšském občanství, zákon na ochranu německé krve a německé cti)
- 91 -
a zákon o zdravém manželství z 18. října 1935: všechny zákony s nařízeními a výnosy, dosud vydanými. V Praze: Atlas, společnost s r. o., 1939. 90 s. Zákon o ochraně před zákeřnými útoky na stát a stranu a o ochraně stranických uniforem (Gesetz gegen heimtückische Angriffe auf Staat und Partei und zum Schutz der Parteiuniformen) ze dne 20. prosince 1934 (RGBI. I., S. 1269-1271). Zákon o oprávnění výkonné moci vydávat právní normy (Sulla facoltà del potere esecutivo di emanare norme giuridiche) z 31. ledna 1926 (n. 100). In: VLČEK, Eduard a Karel SCHELLE. Dokumenty ke studiu moderních dějin státu a práva II. Ústavy a normy ústavního charakteru. Vyd. 1. Brno: Masarykova univerzita, 1994, 382 s. Edice učebnic Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně, č. 93. ISBN 80-210-0859-8. S. 126. Zákon o pravomoci a působnosti vlády a ministerského předsedy (Attribuzioni e prerogative del capo del governo, primo ministro segretario di Stato) ze dne 24. prosince 1925 (n. 2263). Zákon o právním postavení židovských sdružení (Gesetz über die Rechtsverhältnisse der jüdischen Kultusvereinigungen) ze dne 28. března 1938 (RGBI. I., S. 338). Zákon o přeměněně cenných papírů na jméno (Conversione in nominativi dei titoli al portatore) ze dne 24. září 1920 (n. 1297). Zákon o reorganizaci Říše (Gesetz über den Neuaufbau des Reichs) ze dne 30. ledna 1934 (RGBI. I., S. 75). Zákon o říšském občanství (Reichsbürgergesetz) z 15. září 1935 (RGBl. I. S. 1146). In: BEYER, Rudolf. Norimberské zákony z 15. září 1935 (zákon o říšských vlajkách, zákon o říšském občanství, zákon na ochranu německé krve a německé cti) a zákon o zdravém manželství z 18. října 1935: všechny zákony s nařízeními a výnosy, dosud vydanými. V Praze: Atlas, společnost s r. o., 1939. 90 s. Zákon o říšských vlajkách (Reichsflaggengesetz) ze dne 15. září 1935 (RGBI I., S. 1145). In: BEYER, Rudolf. Norimberské zákony z 15. září 1935 (zákon o říšských vlajkách, zákon o říšském občanství, zákon na ochranu německé krve a německé cti) a zákon o zdravém manželství z 18. října 1935: všechny zákony s nařízeními a výnosy, dosud vydanými. V Praze: Atlas, společnost s r. o., 1939. 90 s. Zákon o zdravém manželství (Gesetz zum Schutze der Erbgesundheit des deutschen Volkes) z 18. října 1935 (RGBl. I. S. 1246). In: BEYER, Rudolf. Norimberské zákony z 15. září 1935 (zákon o říšských vlajkách, zákon o říšském občanství, zákon na ochranu německé krve a německé cti) a zákon o zdravém manželství z 18. října 1935: všechny zákony s nařízeními a výnosy, dosud vydanými. V Praze: Atlas, společnost s r. o., 1939. 90 s. Zákon o zřízení pozice starosty a obecního dohledu (La legge sulla istituzione del Podestà e della Consulta municipale) ze dne 4. února 1926 (n. 237). Zákon o zveřejňování statutu kolektivních sdružení (Associazioni Segrete) ze dne 26. listopadu 1925 (n. 2029). Zákon o uvolnění státních úředníků ze služebního poměru (Dispensa dal servizio dei funzionari dello Stato) ze dne 24. prosince 1925 (n. 2300). Zákon proti přeplněnosti německých škol a univerzit (Das Gesetz gegen die Überfüllung deutscher Schulen und Hochschulen) ze dne 25. dubna roku 1933 (RGBI I., S. 225). Zákon proti vzniku nových stran (Gesetz gegen die Neubildung von Parteien) ze dne 14. července 1933 (RGBI. I., S. 479). Zákon ze dne 17. května 1928 (n. 1029). Ústava Německé říše (Výmarská Ústava) z 1. srpna 1919. In: VLČEK, Eduard a Karel SCHELLE. Dokumenty ke studiu moderních dějin státu a práva II. Ústavy a normy ústavního charakteru. Vyd. 1. Brno: Masarykova univerzita, 1994, 382 s. Edice učebnic Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně, č. 93. ISBN 80-210-0859-8. S. 50.
Elektronické prameny
- 92 -
Constitution of the Kingdom of Sardinia [online]. Sardinské království, 1848 [cit. 1999-11-03]. Dostupné z: . DE AMBRIS, Alceste, MARINETTI, Fillipo T. Manifesto dei Fasci italiani di combattimento [online]. Il Popolo d'Italia, 6. června 1919 [cit. 2008-07-11]. Dostupné z: . Manifesto della razza [online]. 1938 [cit. 2008-09-19]. Dostupné z: . MUSSOLINI, Benito. Fascist Decalogue [online]. 1938 [cit. 2012-04-13]. Dostupné z: . MUSSOLINI, Benito. La dottrina del fascism [online]. 1935 [cit. 2011-03-11]. Dostupné z: . Organisationsbuch der NSDAP [online]. 1937 [cit. 2001-03-10]. Dostupné z: . The 25 Points 1920: An Early Nazi Program [online]. [cit. 1997-01-01]. Dostupné z: .
- 93 -